MARPAT batoh

No04.qxd
30.10.2003
20:22
StrÆnka 1
AIRSOFT
č a s o p i s
ročník I.
číslo 4
p r o
v š e c h n y
srpen/září 2003
p ř í z n i v c e
a i r s o f t u
cena 50Kč/70Sk
No04.qxd
30.10.2003
20:22
StrÆnka 3
obsah
ÚVOD
Tak nám pomalu končí léto. Doufám, že jste si všichni naplno užili sluníčko (toho snad
letos až trochu moc), koupání, moře … no prostě pohodičku. A když už je řeč o moři,
nabízí se nám termín námořní pěchota. A o námořní pěchotě bude právě toto číslo
našeho časáčku. Vybrali jsme pro články tentokrát dokonce tři vzorové a dvě airsoftové jednotky, které mají slanou vodu téměř v krvi.
No, ale nejen airsoftem živ je člověk. Nebojím se, že by jste si nevšimli, co se na nás
toto léto přichystalo za „nepřátele“. Používají sice maskovací barvy, ale jedná se trošku o jiný druh. Navíc používají druh maskáčů, který je občas opravdu zarážející.
Někdy dokonce maskáče, které si na sebe vezmou, změní maskovací vzor (viděl jsem
jak se woodlendové tričko změnilo po oblečení na tigery). Je potřeba si na ně dávat
opravdu dobrý pozor, protože mají techniky duševní infiltrace nebezpečně dobře
nacvičené. Určitě máte taky pár známých, kteří podlehli rafinovanému protivníkovi a na
manévrech jste je začali vídat čím dál tím méně, případně vůbec. Takže doporučuji
podlehnout, ale nezapomenout: Nejen sexem živ je airsofťák …
Riggs
PS: Ještě jeden dodatek k minulému číslu. Natáčení Hellboye se zúčastnila i jednotka US NAVY SEALS 6. Tak a doufám, že už mi dá „šílenej“ Tony pokoj s tím, že jsem
na ně zlehka pozapomněl.
OBSAH
Úvod
3
Obsah AIRSOFTu č.4
3
Kluby - 2nd Recon Bn. USMC (Most)
4
Vzor - US Marines Recon
4
Historie - Sniper I. díl
7
Vzor - Moderní jednotky SEAL
Kluby - Royal Marines Commandos
8-9
10
Vzor - The Royal Marines
12 - 13
Recenze - Colt M 733 Comando
14 - 15
Recenze - Sig 552 SEAL
16
Akce - Mogadišská míle
18
Akce - Dech magického draka
21
Novinky
24
Výstroj - Blackhawk Industries
Výcvik - Jak se stát paragánem
26 - 27
28
3
No04.qxd
30.10.2003
20:23
StrÆnka 4
kluby
2nd RECON Bn. USMC (Most)
2nd RECON Bn USMC (Most) založilo pět nadšenců v roce 1995.
Každý z nás již v dřívější době airsoft provozoval, ale zajímal se o jiný
druh armády a období. Z počátku jsme nevěděli, nebo jsme se spíš
nemohli dohodnout, jakou jednotku budeme kopírovat, nechtěli jsme
nic komerčního a ani jsme neměli zájem podlehnout trendu kopírovat
jednotky z filmů.
Po delším fungování našeho teamu jsme zjistili, že všichni jsme
„blázniví magoři“ a jedině tací jsou v celé americké
armádě jen a jen mariňáci. Potom jsme již měli
na 100 % jasno, náš team bude dělat současnou USMC. Konkrétní volba padla na
2nd RECON Bn. USMC, protože průzkum nás všechny bavil a zároveň to byl
styl „války“, který jsme chtěli provozovat. Měli jsme jasno, kdo budeme. Teď
jen zbývalo dokoupit a sladit potřebnou
výstroj, abychom vypadali trochu
k světu, protože při pohledu na nás jsme
vypadali spíše jako teroristi než mariňáci.
Tohle nám trvalo nějaký ten rok, shánění a hlavně šetření, protože jsme byli všichni školáci
a peněz bylo pořád málo. Zbraně jsme měli od firmy Academy,
a to „natahovačky“, protože elektrika byla pro nás finančně nedostupná, ale to nám nevadilo, měli jsme chuť válčit, to bylo to nejdůležitější.
Jenže elektrika je elektrika, prostě božská, a člověk si s ní připadá blíže
k reálnému boji. Jelikož v našem okolí nebylo moc lidí, co by airsoft provozovalo, a naše kontakty nesahaly za okres Most, museli jsme se spokojit s tím málem, co tu bylo. Jak čas plynul, výstroj se zlepšovala, přišla
první elektrika a naše sehranost nám začala připadat dokonalá. Sice
nebylo občas s kým válčit, ale náš volný čas jsme věnovali tomu, abychom zlepšovali a pilovali naší taktiku. Poté se náš team načas trochu
zastavil, důvodem byla vojna a postupně každý z nás odcházel sloužit
vlasti, to nebylo na škodu. Všichni jsme sloužili u výsadkářů, tím jsme získali cenné informace a zkušenosti, které jsme mohli uplatnit v airsoftu.
Potom přišel zlom, seznámili jsme s Martinem Jirsou a dostali jsme se
do CASA, z našich malých manévrů jsme se dostali na velké akce pořádané asociací a jinými jednotkami. Díky prezentaci na internetových
stránkách CASA, se naše kontakty z okresu Most rozšířily na velký kus
naší republiky. To bylo pro nás super a konečně jsme měli velkou možnost využít a použít naše dosud získané průzkumné schopnosti a dále je
zdokonalovat. Přineslo to s sebou i některá úskalí zejména ve výzbroji, protože jsme měli v teamu stále jen jednu elektriku
firmy Academy a pak samý natahovačky. I když
jsme leccos ustáli, elektrikám nebylo možno
konkurovat, tak jak bychom si přáli.
Následně jsme se do necelého roku
vybavili elektrikami od firmy MARUI,
vše bylo podle našich představ…
Cítíme se být ortodoxními mariňáky,
tak používáme jen zbraně typu Colt
a H&K jako reálná USMC.
Přes internet jsme se seznámili s našimi
„kolegy“ z 1st RECON Bn. USMC, se kterými
velmi úzce, dobře a rádi spolupracujeme, protože jednotek, které by dělaly USMC je opravdu
poskromnu, a kluci z 1st RECON Bn. USMC jsou také
„správní magoři“ stejně jako my a jsou dle naše gusta. Jinak také úzce
spolupracujeme s Martinem Jirsou, kterému bychom chtěli touto cestou
poděkovat, že nás vrhnul do víru airsoftu u nás.
To je k vývoji naší jednotky do současné doby vše, co by o nás mohl
potencionální nepřítel vědět. Proto jste zde nenašli konkrétní výstroj,
výzbroj, taktické postupy ani styl boje, aby nebylo možno se na nás připravit. Také rouška tajemství dodává každé elitní jednotce to správné
kouzlo nevědomosti, protože nikdo neví, co může čekat, to pomáhá při
ničení nepřítele (to není z mojí hlavy, mám to z knížek).
Těšíme se, až vás uvidíme skrze mířidla našich zbraní.
Text: SSgt. E. Hurt, 2nd RECON Bn. USMC (Most)
US MARINES RECON
Průzkum námořní pěchoty USA
Historie průzkumných jednotek USMC sahá hluboko do minulosti.
Před druhou světovou válkou bylo provedeno Námořní pěchotou USA
zhruba 180 vylodění, z nichž pouze u tří byl proveden „průzkum“ před
vlastním vyloděním. V roce 1941 byly v rámci 1. a 2. divize námořní
pěchoty vytvořeny „výzvědné“ roty, tzv. „Scout Company“ (roty zvědů).
Skládaly se ze 7 důstojníků a 132 členů mužstva. Tyto jednotky byly
vycvičeny k provádění především mechanizované výzvědné a průzkumné činnosti, a to jak na motocyklech, obrněných vozech nebo pěšky.
Organizačně tyto jednotky spadaly pod tankové prapory. Přesunutí na
pacifické bojiště si vyžádalo změnu taktiky a zavedení nové výstroje
a přepravních prostředků jako např. gumově čluny atd. V roce 1942
US NAVY založilo ve Fort Pierce speciální školu pro Amphibious Scout
and Raider School, pro výcvik přepadových a průzkumných technik.
Boje v Pacifiku a získané zkušenosti byly v roce 1943 důvodem vytvoření nových speciálních čet. Scout-Sniper Platoon (četa zvědů-odstřelovačů) měla 34 mužů, působili v rámci každého pěšího pluku. Ačkoliv tyto
jednotky splňovaly požadavky na úrovni divize, vyšší velení USMC stále
postrádalo specializované průzkumné jednotky. Jednotky na úrovni
4
obojživelných sborů hledaly vlastní řešení a v lednu roku 1943 byla zformována v rámci V. Amphibious Corps (V. obojživelného sboru) pod velením kapitána Jamese Logana Jonese jednotka nazvaná Amphibious
Recon Company (obojživelná průzkumná rota) o síle 90 mužů, známá
také pod názvem „Recon Boys“. Dne 8. 12. 1943 se tři čety této jednotky přepravené ponorkou vylodily a obsadily ostrov Apama. Tato akce
byla později používána jako vzorový příklad pro obojživelné průzkumné
operace. V roce 1944 byly „výzvědné“ roty přejmenovány na průzkumné roty a zařazeny pod velení velitelského praporu každé divize. Recon
Company (průzkumná rota) měla 5 důstojníků a 122 mužů. Ve stejném
roce vznikl také pod velením V. obojživelného sboru Amphibious Recon
Battalion (obojživelný průzkumný prapor) o síle dvou rot. Celkem tedy
23 důstojníků a 291 mužů.
V lednu 1942 byl 1st Battalion / 5th Marines (1. prapor / 5. pluku námořní pěchoty) přeorganizován na 1st Separate Battalion (1. samostatný prapor) a byl přidělen k obojživelným silám atlantické flotily k uskutečňování přepadových akcí. Velící důstojníci cítili potřebu vytvořit pro USMC
útočné jednotky po vzoru britských Commandos. V únoru 1942 byl 1st
No04.qxd
30.10.2003
20:23
StrÆnka 5
vzor
Separate Battalion přejmenován na 2nd Raider Battalion (2. prapor
„nájezdníků“). Během následujícího roku byly vytvořeny 3., 4. a 5. prapor Raiders. Během roku 1943 byl vytvořen 1. pluk Raiders, který se
skládal ze čtyřech praporů Raiders. Následně vznikl i 2. pluk Raiders.
Ve výbavě Raiders byly během WWII byly i balóny a kluzáky. Tito předchůdci průzkumu námořní pěchoty společně s USN UDT (Undewater
Demolitions Teams - týmy podmořské destrukce - tzv. žabí muži, předchůdci dnešních SEALS) prozkoumávali pobřeží pro vylodění na ostrově
Iwo Jima v roce 1945.
Po skončení druhé světové války došlo k hromadné demobilizaci a ke
značnému snížení početního stavu USMC. Díky těmto drastickým opatřením byly zrušeny prakticky všechny průzkumné jednotky USMC.
Jejich potřeba se opět potvrdila při nasazení USMC ve válce v Koreji.
Když začala válka v Koreji, byla jedinou dostupnou jednotkou Recon
Company (průzkumná rota) 1. divize námořní pěchoty. Během války
potřebovalo velení spojeneckých vojsk získávat informace ze Severní
Koreje. US NAVY vytvořilo Special Operation Group (Skupinu speciálních operací) určenou k provádění misí a nájezdů na pobřeží Severní
Koreje. Příslušníci průzkumné roty opět často spolupracovali s členy
speciálních oddílů USN UDT při ničení železničních mostů a tunelů atd..
Nezřídka operovali až 200 mil za nepřátelskou linií. V roce 1951 provedli
Recon Marines první vrtulníkové vysazení v historii USMC. Během války
byly opět aktivovány Scout-Sniper Platoons (čety zvědů-odstřelovačů),
a to pod velením pěších pluků.
V květnu 1951 byla založena 1st Amphib Recon Platoon (1. obojživelná
průzkumná četa) a v říjnu 1953 byla rozšířena na velikost roty, o rok
později na velikost praporu. Válka v Koreji opět potvrdila potřebu Recon
Battalions (průzkumných praporů) na úrovni atlantické a pacifické flotily,
které byly aktivovány, ale již se nezapojily do bojů v Koreji. V roce 1957
došlo k další reorganizaci a Recon Battalions (průzkumné prapory)
atlantické a pacifické flotily byly přejmenovány na 1st a 2nd Force Recon
Company (1. a 2. průzkumnou rotu, slovo Force nelze doslovně překládat, jelikož zde označuje některý z větších ozbrojených celků, v tomto
případě flotilu). Každá rota měla 14 důstojníků a 149 mužů. Během roku
1958 byly divizní Recon Companies (průzkumné roty) rozšířeny na
Recon Battalions (průzkumné prapory) o síle 29 důstojníků a 491 mužů.
Na základě získaných zkušeností a nového pohledu na úkoly a způsob
vedení boje „speciálních“ jednotek došlo v roce 1963 k dalším změnám
v organizaci obou průzkumných organizacích, tedy Force Recon
Company (průzkumné roty) a Recon Battalion (průzkumného praporu).
Při vylodění USMC ve Vietnamu v roce 1965 podporovali průzkumníci
námořní pěchoty opět své jednotky. Ve Vietnamu byly nasazeny
1st a 3rd Recon Battalion (1. a 3. průzkumný prapor), které podporovaly
své divize. Během Vietnamské války se ukázalo, že Sbor potřebuje vlastní síly k získávání informací o pohybu a síle nepřítele. Proto se začaly
vysazovat malé skupiny průzkumníků hluboko v nepřátelském území,
obvykle na 5-6ti denní akce. Na zemi pak fungovaly jako pozorovací
oddíly, shromažďovaly informace o pohybech a počtech nepřítele
(obdobně fungovaly i USN oddíly SEALS). V některých případech organizovaly léčky a přepady za účelem získání zpravodajských dokumentů
nebo zajatců k výslechu. Kvůli malému počtu musely týmy spoléhat hlavně na utajení a vyhýbat se přestřelkám. V případě přímého boje byly
malé oddíly snadno zranitelné, proto měly k dispozici veškerou možnou
dělostřeleckou a leteckou podporu. Ta umožnila průzkumným týmům
uniknout, zatímco zběsilá palba podpůrných zbraní připíchla nepřítele
k zemi. Akce průzkumných týmů byly nebezpečné, dlouhé a vyčerpávající, ale členové týmů se vždy cítili lépe v malých, pohyblivých a tichých
skupinách, než ve větších, sice silnějších, ale hřmotnějších útvarech.
Typické pro působení průzkumných jednotek USMC ve Vietnamu byly
mimo LRRP misí i tzv. „Operace Stingray“, prováděné oddíly složenými
nejčastěji ze sedmi mužů. V roce 1966 byly stejně jako v Koreji opět
aktivovány v rámci pěších pluků Scout-Sniper Platoons (čety zvědůodstřelovačů). Vietnamská válka znovu potvrdila koncept průzkumných
sil. Příslušníci průzkumných jednotek si ve Vietnamu získali díky svým
kvalitám vysoký respekt nepřítele, který jim dal přezdívku „Zelení duchové“. Marines opustili Vietnam v roce 1971.
Sedmdesátá a osmdesátá léta byla dobou s nízkou intenzitou konfliktů. V této době prošly průzkumné oddíly USMC řadou změn. Jako odpověď na snižování stavů po Vietnamské válce byly pod velením
1st a 3rd Battalion (1. a 3. praporu) vytvořeny 23 členné Deep Recon
Platoon (čety hloubkového průzkumu). Základem byl stále 4 členný tým.
V sedmdesátých letech došlo k většímu zapojení námořní pěchoty do
operací NATO a účasti na vojenských cvičeních v Evropě. Když se
v roce 1976 rozběhl program „záchrany rukojmí“ s podporou federálních oddílů, armádních SF (zvláštních jednotek), byly některé složky průzkumných jednotek přiděleny k plnění misí přímé akce.
Od roku 1977 jsou opět součástí mariňáckých jednotek odstřelovači.
Osmdesátá léta byla obdobím zvýšeného počtu útoků na americké ambasády a podobné cíle po celém světě.
Ministerstvo obrany se rozhodlo
posílit speciální operace. To
nepřímo pomohlo i námořní
pěchotě a průzkumným jednotkám. Došlo k posílení výcviku, rozšíření početních stavů
a modernizaci vybavení.
V říjnu 1983 se Recon
Marines zúčastnili invaze na
Grenadu, a v roce 1989
operace
„Just
Cause“
v Panamě.
Během roku 1990 Recon
Marines prováděli průzkum iráckých sil a možné způsoby průniku
přes jejich linie při pozemní ofenzívě v zálivu. Ještě před zahájením
pozemní části operace získali 238
iráckých zajatců.
Až do roku 1998 existovaly dvě
oddělené průzkumné jednotky,
Recon Battalion (průzkumný prapor) a Force Recon Company (průzkumná rota). Průzkumný prapor
plnil striktně průzkumné úkoly pro
nadřazený celek. Úkolem průzkumného praporu bylo
podporovat divizi v průběhu pozemních, nebo vylo-
5
No04.qxd
30.10.2003
20:24
StrÆnka 6
vzor
ďovacích operací. Úlohy průzkumných rot byly zaměřeny na pronikání
hlouběji na území nepřítele, často daleko za linie, a zde prováděly průzkumné a sabotážní akce. Průzkumná rota jednala samostatně, obdobně jako jednotky SEAL. V současnosti, zkombinováním obou těchto jednotek do útvarů o velikosti praporu získala Námořní pěchota jednotky
schopné podporovat operace Sboru námořní pěchoty z moře na břeh
a daleko do vnitrozemí nepřítele.
Force Recon Company (průzkumná rota) se skládá většinou z 12
důstojníků a 145 členů mužstva, rozdělených do velitelské roty (5/26),
podpůrné čety (1/35) a šesti průzkumných čet (1/14), dělených dále
na 3 čtyřčlenné průzkumné týmy. V každé četě jsou 2 - 4 odstřelovači.
Typické příklady misí průzkumu námořní pěchoty:
- hloubkový průzkum (LRRP)
- T.R.A.P. (Tactical Recovery of Aircraft Personnel) - taktická záchrana
sestřeleného leteckého personálu,
- průzkum pobřeží a pobřežních
vod - nejčastěji před vyloděním
nebo za účelem sabotáží,
- samostatné útoky malých jednotek, nejčastěji o síle čety,
- získávání vybraných nepřátelských zajatců,
- průzkum přístavů a oblastí pod
hladinou (odminování, sabotáže),
- evakuace ohrožených amerických občanů z nepřátelských
území.
Podmínky pro přijetí do průzkumných jednotek USMC:
Příslušníkem průzkumných jednotek se může stát každý člen
Sboru námořní pěchoty v hodnosti seržant a vyšší, výjimečně služebně starší desátník nebo Lance
Corporal (tzv. desátnický „zástupce“, není odpovídající český ekvivalent) od komunikačních oddílů.
Nejvyšší přípustná hodnost pro
přijetí je kapitán. Všichni zájemci
musí mít MOS 0311 Basic Infantry
Marine (ČVO 0311 - pěšák se
základním výcvikem). Zkratka
MOS
znamená
Military
Operational Speciality - vojenská
operační specializace). Tito mariňáci mají za sebou minimálně 3 - 4 roky
služby. Požadavky jsou v současnosti trochu nižší pro komunikační
experty, neboť jich je nedostatek. V přijímacím kurzu se prověřuje fyzická připravenost, standardně běh, shyby na hrazdě a další. Následuje
parašutistický a potápěčský výcvik a získání odborné kvalifikace (obdobné jako u US ARMY SF a USN Seal).
Výjimečně schopní jedinci mohou být k výcviku u průzkumu přeřazeni
přímo z pěchotní školy (Quantico, Virginia). Vybraní mariňáci jsou zařazeni do RIP - Recon Indoctrination Platoon (četa pro začlenění k průzkumu). Jde o proces obdobný BOOT Campu (základnímu výcviku).
Adepti mají omezená práva, fyzické cvičení a výukové lekce probíhají
neustále ve dne v noci. Uchazeči zůstávají u RIP dokud sami neodejdou,
nejsou vyloučeni nebo postoupí do ARS - Amphibious Recon School
(školy obojživelného průzkumu, která je buď v Little Creeku, VA , nebo
Coronadu, CA). Po dokončení ARS získají absolventi MOS 0321 Reconnaissance Marine. Absolventi mohou následně pokračovat v dalším výcviku, který budou potřebovat (SCUBA, Airborne, MFF, Army
Ranger, SERE, Sniper, Army Special Forces, Army jumpmaster,
6
Pathfinder, Jungle training, atd.).
V současné době jsou průzkumné prapory USMC rozděleny do tří
sekcí, resp. rot. První je A Company (rota A) zodpovědná za výcvik
nových průzkumníků námořní pěchoty. Zde se noví adepti učí základní
dovednosti používané průzkumnými jednotkami. Po ukončení výcviku
jsou mariňáci odesláni k B Company (rotě B), kde začnou s opravdovou
průzkumnou činností podporující operace divize. Poté, co tito průzkumníci získají více zkušeností, se mohou pokusit o přijetí do C Company
(roty C), kde působí průzkumníci s největšími zkušenostmi. Roty C provádějí mise zaměřené na hluboké průniky do týlu nepřítele a příslušníci
těchto rot získávají další rozšířený výcvik nutný k plnění těchto náročných úkolů. V současnosti existují pouze dvě Recon C Company (průzkumné čety C). O jejich misích můžeme slyšet jen zřídka, stejně jako
o akcích armádní Delty.
Příklady některých výcvikových
kurzů:
- SERE (Survival, Escape,
Evasion, & Reconnaisance
school) - škola technik přežití,
úniku, útěku a průzkumu,
- SSS: (Scout Sniper School) škola pro zvědy a odstřelovače,
- JEST (Jungle Environment
Survival Training) - výcvik technik přežití v prostředí džungle.
V současnosti má námořní pěchota USA v činné službě tyto průzkumné jednotky:
- Divison Recon Company 1st Marine Division (divizní průzkumná rota 1. divize námořní
pěchoty), tato jednotka je neustále rozšiřována na 1st Recon
Battalion (1. průzkumný prapor)
a zase zpět,
- 1st Force Recon Company
(1. průzkumná rota),
- 2nd Recon Battalion (2. průzkumný prapor), 2nd Force
Recon Company (2. průzkumná rota) je nyní součástí tohoto
praporu,
- Division Recon Company 3rd Marine Division (divizní průzkumná rota 3. divize námořní
pěchoty),
- 5th Force Recon Company (5. průzkumná rota).
Rezervní jednotky jsou:
- 3rd Force Recon Company (3. průzkumná rota),
- 4th Force Recon Company (4. průzkumná rota),
- 4th Recon Battalion (4. průzkumný prapor).
Marine Recon (průzkum námořní pěchoty) nepodléhá přímému velení
SOCOM (Special Operation Command - jednotné velení pro speciální
operace). Průzkumné síly patří mezi nejelitnějších složky námořní
pěchoty USA. Jsou to muži, kteří dělají tajnou válku, a nikdy je nenajdete na prvních stránkách novin.
Text: GYSGT Cooper P., 1st Recon Bn. USMC ASMCCR,
Jaroslav Jochman, předseda USMC & USN Reenactors Association
http://mujweb.cz/kultura/usmc, Foto: archiv autora, archiv redakce
Literatura:Marine Recon 1940-90, autor - CH. D. Melson, P. Hannon
Force Recon Central, Force Recon Association - webpages
No04.qxd
30.10.2003
20:24
StrÆnka 7
historie
ODSTŘELOVAČ / SNIPER
I. část
Sniper. Obávaný specialista, který rozsévá strach v řadách nepřátel,
eliminuje specialisty protivníka, radisty velitele, obsluhy zbraní…
Pro mnoho lidí bájná postava střelce, který si z povzdálí sleduje situaci a občas si někoho zastřelí. Podívejme se ale na historii těchto mužů.
Jak vůbec vzniklo toto řemeslo.
Tedy nejdříve bych vyjasnil dva pojmy, a to odstřelovač a ostrostřelec.
Odstřelovač je nezavislý voják nebo skupina vojáků, která působí v bojové zóně nezávisle na hlavních silách a působí podle svého uvážení.
Ostrostřelec je většinou vyčleněn v družstvu, působí s jednotkou a v případě střetu působí přesnou palbou na specialisty nepřítele. Má tu výhodu, že je schopen přesně střílet na větší vzdálenost než normální pěšák.
Slovo sniper vzniklo z anglického „snipe“, což znamená sluka (poprvé
ho ve významu vojenského odstřelovače použili Němci). Angličtí střelci
se cvičili ve střelbě na
tyto malé hbité ptáčky od tohoto sportu vznikl
jejich budoucí název.
Všechno to ale začalo
už dříve v dobách, kdy
ještě nebyly specializované pušky a ani optické
zaměřovače. V dobách
dávno minulých, konkrétně v roce 1859,
založil anglický důstojník
Col. Hiram Berdan
slavnou jednotku
Sharpshooters. V roce
1861 - 62 vedl osobně
kurz, kterého se účastnilo mnoho osobností.
Sharpshooters byli první
jednotkou, která použila
na své uniformy zelenou
barvu. Podmínky pro přijetí k Sharpshooters byly velice tvrdé - zasáhnout kruhový terč o průměru 10 palců na vzdálenost 200 yardů (1 yard
= 0,914 m). Za občanské války málem jeden z Jižanů zastřelil George
Washingtona. Kdyby se nestyděl střelit muže do zad, mohlo být dnes
všechno jinak. K rozvoji tohoto řemesla ale došlo v podstatě až ve dvacátém století. Došlo v něm k mnoha konfliktům a snad v každém byli
odstřelovači nasazeni.
V dobách 1. světové války byli odstřelovači v zákopech nedílnou součástí války. Byli i jedni z mála, kteří se na delší dobu podívali pryč ze
zákopů. Mezi mužstvem však nebyli vůbec oblíbení, protože když nepřátelská strana zaznamenala přítomnost snipera, začala ostřelovat zákopy
minomety a děly, což samozřejmě znamenalo pohromu nejen pro snipera. V zákopech se uplatnili zvláště němečtí „Scharfshützer“ s puškami Mauser Kar 98. K výcviku sniperů přistoupila i spojenecká vojska,
když roku 1915, Maj. Hesketh Pritchard založil první britskou výcvikovou jednotku nazvanou „The First Army School of Sniping, Observing,
and Scouting“.
K širšímu použití sniperů došlo též za Dardanellské kampaně proti
Turkům, a to na obou stranách. Ukázalo se, že turečtí snipeři dobře
poslouchali své německé poradce. Na straně spojenců se vyznamenali australští snipeři, mezi nimi zvláště Billy Singh.
Ještě před vstupem Ruska do války došlo k rusko - finské válce, ve které
Finové jako střelci slavili obrovské úspěchy. Fin Simo Häyhä zaznamenal
mezi lety 1939 - 1940 přes 500 zásahů, a to pouze s puškou
Mosin - Nagant s otevřenými mířidly. Vysloužil si tak přezdívku „Bílá Smrt“.
Ve 2. světové válce se odstřelovači uplatnili samozřejmě také a došlo
i k přehodnocení postupů. Snipeři začali působit nezávisle na velkých
jednotkách a začali používat maskovací obleky. K největším změnám
došlo na německé straně, kde docházelo ke specializovanému výcviku
a vyvinutí speciálních taktik pro odstřelovače. Velkým problémem ale
byla výzbroj. Střelci často používali staré pušky Mosin - Nagant 1903,
poloautomatické SVT a podobně, jelikož armáda nebyla schopna dodat
kvalitní pušky. Nejlepší střelci se scházeli v horských divizích - například
Mathias Hertzenauer ze 3. divize, který měl 45 potvrzených zásahů.
Zdá se to málo, ale v německé armádě se za potvrzený zásah považoval takový, který potvrdil důstojník nebo poddůstojník a alespoň dva vojáci. Specialisty v oboru byli též odstřelovači SS, kteří dosahovali výborných výsledků. Na straně spojenců byla situace podobná. Muži byli většinou vybaveni standardními puškami s optikou. Používaly se pušky
Enfield Mk.4,
S p r i n g f i e l d P 14
a Američané samozřejm ě p o u ž í v a l i
M1 Garand. Na ruské
frontě se děly při dobývání měst rozsáhlé sniperské souboje. Mezi
nejslavnější ruské snipery patří Vasilij Zajcev
s 242 zásahy.
Mezi lety 1950 a 1953,
kdy se bojovalo v Koreji,
nedošlo k nějakému
výraznému
posunu.
Američané stále užívali
pušky M1 Garand s optikou a masově se používala Winchester 70.
Důležitost sniperů se
ukázala při bitvě
o Inchon a dalších bitvách. V této válce také dostali poprvé střelci nápad
k využití velkých ráží. Používali kulomet Browning M2HB v ráži .50 neboli 12,7 mm. S tímto kulometem vybaveným optikou se dařilo zasáhnout
cíle až na vzdálenost 1000 m se slušnou přesností. V době války v Koreji
byla založena v USA škola Maksmanship Training Unit v Quanticu.
Těsně po válce v Koreji nastoupil nový konflikt a to válka v Alžíru. Trvala
od roku 1954 do roku 1962. Ač byl terén Alžíru se svými polopouštěmi
a hornatými oblastmi pro nasazení sniperů přímo ideální, k většímu použití nedošlo. Na několika fotkách jsou vidět muži vyzbrojení MAS 49
a MAS 49/56 s optickými zaměřovači, ale ti působili spíše jako ostrostřelci v místech bojů než jako nezávislé jednotky, jak je zvykem.
Na počátku války ve Vietnamu se používaly postupy vyvinuté v Koreji.
Bral se ohled na střelbu, ale taktika nasazení se silně zanedbávala.
Používaly se staré pušky Garand, Springfield 1903A4 a M -14. Díky úsilí
některých zapálených členů USMC začala úroveň amerických sniperů
růst. Mezi snipery 1st Marines Division se objevila dvě jména, která jsou
symbolem moderní historie sniperů. Byli to GySgt Carlos Hatchcock
a Chuck Mawhinney. Ten má na kontě 103 potvrzených zásahů. Za dob
války ve Vietnamu byla do výzbroje USMC zavedena puška M-40 A1
(civilní verze nese označení Remington M700). Armáda v té době používala buďto pušky M-14 nebo M-21, které vynikaly slušnou přesností
a byly spolehlivé. Tyto zbraně byly nahrazeny až roku 1990 puškou
M-24 SWS. Všechny zbraně byly na standardní náboj .308 který je standardem dodnes.
Text: Vietnam, Foto: archiv autora
7
No04.qxd
30.10.2003
20:25
StrÆnka 8
vzor
MODERNÍ JEDNOTKY SEAL
V minulém čísle jsme se zmínili o vzniku a působení SEAL teamů v konfliktu v Jihovýchodní Asii. Dnes vám přinášíme článek, který se zaměřuje na „novodobou“ etapu existence a působení těchto elitních jednotek.
I v moderní historii se SEALs mnohokrát uplatnili. Při obsazování
Grenady (operace URGENT FURY 1983) měli SEALs za úkol dobýt
budovu rozhlasu a osvobodit guvernéra Sira Paula Scoona. Bohužel
čtyři výsadkáři ze čtyřky byli zraněni a další čtyři utonuli po chybném
výsadku, když měli provádět průzkumnou činnost pro vylodění. Při kampani proti Manuelu Noriegovi (operace JUST CAUSE 1989), prezidentovi Panamy, měly dva Teamy též důležitou roli. SEAL Team 2 měl za úkol
zaminovat Noriegovy čluny a SEAL Team 4 vyhodit do povětří Noriegovo
letadlo. To se povedlo, mimo plán byli Noriegovi gardisté s obrněnými
transportéry. Vzhledem k tomu, že SEALs měli jen lehké zbraně, svůj úkol splnili s profesionalitou. Zaplatili za to vysokou
cenu, čtyři mrtví a devět zraněných. V Perském zálivu
působili opět jako průzkumníci a jako první vstoupili s
SAS a Zelenými Barety do Kuwaitu. Největší machrovinka, kterou v zálivu provedli, byla klamná invaze v
šesti lidech provedená v noci ze 23. na 24. února
1991. V noci se vyplazili na pláž na úseku 250 yardů,
rozložili nálože s C-4 a poté se vrátili na lodě. O chvíli později začali pálit ze všech zbraní na lodích i svými
osobními. Chvíli předtím, než začali útok, začala
pozemní válka v Perském zálivu. Později se ukázalo, že
tam poutali celou divizi elitních Iráckých jednotek, která mezitím mohla o pár kilometrů dál značně ztížit postup spojeneckých
jednotek. To potěší. Též byli SEALs přítomni v Jugoslávii a Kosovu.
V roce 1980, po selhání záchranného teamu Delta Force při záchraně
rukojmí v Íránu rozhodla vláda o zřízení nové protiteroristické jednotky.
Touto jednotkou byl SEAL Team Six. Ten byl od té doby povolán k
mnoha akcím na moři i souši. Později v ranných devadesátých letech byl
kvůli ztrátě utajení zrušen a nahrazen tzv. DevGroup, což je sice to
samé, ale opět se jedná o utajenou jednotku, o které se ví jen to, že testuje nové vybavení, vynalézá nové taktické postupy a působí jako protiteroristická. Není v normálním řetězci velení, ale je podřízena pouze Naval Special
Warfare Command, neboli nejvyššímu velení
speciálních námořních operací. Tento 175-ti
členný tým je neustále v pohotovosti pro případ
nenadálého teroristického útoku. V roce 1988
vznikl SEAL Team 8, který též koná protiteroristickou činnost, ale dalo by se říci s menším
stupněm utajení, a zabývá se též zkoušením
vybavení pro týmy. Zvláštní kapitolu potom
tvoří výcvik specialistů od USMC v
metodách obsazování lodí a ropných
plošin. V současné době působí
týmy samozřejmě v operaci
Enduring Freedom v Afgánistánu.
Které týmy a v jakém počtu tam
jsou, se asi nedozvíme. Ale
můžeme si být jisti, že se tam
nachází trojka jelikož je to oblast jejího působení. Proniklo ven několik fotografií i s popiskem od armády na kterých jsou zachyceni příslušníci ST-3.
Jedna NSWG má přibližně 550 mužů na velitelství,
kde je Štáb, oddíl rychlých lodí a dvě sekce pro
výzbrojní otázky. Samotný SEAL Team má přibližně
250 lidí, z toho asi 100 jsou výsadkáři
SEAL a zbytek je podpůrný personál. Tvoří ho velitelská sekce, podpůrná
8
a logistická sekce. Tým se dělí na 6 operačních čet. Modrá, červená
a zlatá četa jsou útočné, šedá je transportní, černá zajišťuje průzkum
a rozvědnou činnost a zelená výuku a výcvik. Každá četa má 4 družstva
po 4 mužích to dává dohromady 16 mužů na četu. Teamy 1, 3 , 5 a 7
jsou dislokovány v Coronadu ve Kalifornii. Teamy 2, 4, 8 a 10 mají
základnu v Little Creeku ve Virginii. Všechny teamy podléhají Naval
Special Warfare Command (NSWC), neboli velení speciálních námořních operací. To se dále dělí na dvě skupiny speciálních námořních operací (Naval Special Warfare Group - NSWG)
Výcvik probíhá na námořní základně Phila Buckelewa. Zde začíná
jeden z nejtvrdších výcviků, jaké armády po celém světě znají - tzv.
BUD/S neboli Basic Underwater Demolitions / SEAL. Tento kurs má
čtyři fáze, které takzvaně oddělí zrno od plev. 60% adeptů neuspěje a to je na pováženou, když se vezme v úvahu, že do
tohoto programu jsou vybráni jen ti nejlepší od svých jednotek.
1) fáze - kondiční testy:
Tato fáze trvá osm týdnů. První čtyři týdny probíhá
fyzická příprava na pátý týden, pověstný „HELL
WEEK“, neboli pekelný týden. Je to souvislý fyzický
a psychický záběr trvající pět a půl dne. Za celou dobu
máte jen čtyři!! hodiny na spaní. Všechno se odehrává
ve velkém spěchu. Na začátku vám bude přidělen společník, zvaný BUDDY, se kterým budete dělat všechno,
a pokud se někde objevíte sám, čeká vás přinejlepším několik
desítek kliků. Jeden není nic, dva jsou tým. V této fázi odpadá velké
procento adeptů právě kvůli fyzickému vyčerpání a velmi časté je také
podchlazení. Všude je spousta vody, plave se v oceánu atd. Adepti se
pravidelně podrobují lékařským prohlídkám, aby se předešlo zbytečným
ztrátám nebo komplikacím. Prostě jméno HELL WEEK opravdu vystihuje podstatu věci.
2) fáze - potápění:
Výcvik v potápění trvá sedm týdnů. Učí se potápění s přístroji s uzavřeným okruhem na 100% kyslík od firmy Dräger typ Mk 25 LAR V UBA,
i s klasickými otevřenými. Dále se vyučuje provádění různých činností
pod vodou, ať už jde o vázání uzlů nebo umisťování náloží. To se cvičí
v různých podmínkách, jako je působení vodních proudů a na různých
površích (lodní kýl, mostní sloup atd.). Když projdete touto fází potopíte
se do šestnácti metrů i s brčkem od coly. Ale doma to nezkoušejte, oni
jsou profesionálové.
3) fáze - pozemní boj:
V třetí fázi BUD/S se adepti učí pozemnímu boji. Při plazení, běhání
a chůzi se učí zacházet se všemi typy zbraní od pistole po kulomet.
Základy hlídkování a okamžitá reakce se učí jak v učebnách, tak v praxi.
Okamžitá reakce je jistý krok k zjednodušení velení. V boji SEALs používají určité modely chování (podobně jako v americkém fotbale), kdy při
střetu s nepřítelem velitel hlídky jenom zařve číslo a všichni vědí, kam
mají jít a co dělat. Poté, jak je u SEALs zvykem, se soustředí maximální
palebná síla, a nepřítele buďto rozstřílejí nebo se odpoutají a zmizí.
Tímhle postupem se dá zvládnout i mnohem větší jednotka. Pravda, díky
tomu je většinou náklad munice u SEALs úctyhodný. Kulometčík nosí až
1000 nábojů, palebný průměr na jednoho člena hlídky je 12 zásobníků,
na delší hlídku i více. Dále se učí zacházet s těžšími typy zbraní jako granátomety M-79 a M-203, ručními granáty a protitankovými zbraněmi.
Potom přijdou na řadu výbušniny. To znamená způsoby pokládání náloží, příprava min Claymore, použití usměrňovaných náloží (ty se používají při vnikání do místnosti) a také výroba improvizovaných výbušnin
z běžně dostupných surovin. Další částí výcviku je boj muže proti muži
(a to se zbraní i bez - tzv. styl SAFTA). V boji nožem se většinou cvičí
nepříliš známá, leč velice účinná, škola Kali, původem filipínská. Po
celou dobu též probíhá zvyšování fyzické námahy a už tak dost udření
kadeti musí překonávat nové limity. 5,5 míle plavání a běh na 14 mil jsou
No04.qxd
30.10.2003
20:26
StrÆnka 9
vzor
milníky třetí fáze.
První čtyři týdny této fáze tráví adepti na základně v Coronadu, kde se
naučí základy. Poté se třída přesune na ostrov San Clemente do Camp
Billy Machen (byl pojmenován po prvním příslušníkovi SEALs, který padl
ve Vietnamu). Na tento tábor většina námořníků vzpomíná jako na prašné peklo s pár chatrčemi, které vás chrání, když máte dovoleno spát.
Daly by se napsat romány o tom, co se děje v „Campu , kde nikdo neuslyší váš křik“, jak se mu přezdívá. V minulých časech to bylo ještě horší
než teď, protože odlehlá pozice campu dovolovala instruktorům začlenit
do výcviku několikero velmi nepříjemných, ba nebezpečných cviků. To
je ale pryč a na San Clemente dnes stojí výcvikové středisko za mnoho
milionů dolarů se vším komfortem. Dále se učí potápění bez přístrojů a
to do hloubky až 20 stop (asi 6,5 m). S použitím znalostí hydrografického průzkumu třída provádí noční průzkum pláže. Druhou noc vyhodí do
povětří vybrané cíle v této oblasti. Poté přichází studium nočního hlídkování, přípravy léček a přímé akce.
Konečné polní cvičení (FTX - Final Training Exercise) - probíhá pět dní
a pět nocí (romantické, že). Každé družstvo má čas na přípravu plánu a
provedení, čtyři noční operace, při kterých jsou nuceni použít opravdu
všechno, co se naučili v průběhu půlročního BUD/S. Většinou se jedná
první den o průzkum pláže, označení míst na mapě a zbylé dny o jejich
vyřazení, prozkoumání atd. Je to velmi vyčerpávající úsek a je to jedno z
nejdelších a nejintenzivnějších pravidelných cvičení v americké armádě.
Jestli jste viděli film G.I. Jane, tak scény z FTX jsou velmi dobře zpracovány a jsou jedny z mála reálných v tomto filmu.
PROMOCE - den kdy si každý člen zavzpomíná na uplynulých pár
měsíců. Zhruba 20 mužů teď stojí na stejném místě, na půdě NAVAN
SPECIAL WARFARE CENTRE SIX Phil Buckelew, jako před rokem a
půl, ale vůbec nevypadají jako vyjevená děcka jako tenkrát. Teď už
následují jen Post BUD/s kurzy a poté přidělení k některému ze SEAL
nebo SDV teamů, aby mohli prokázat, že jsou hodni nosit nejcennější
odznak Trojzubec nebo jak se mu přezdívá „Budweiser“.
4) post BUDS kurzy: Když adepti úspěšně dokončí výcvik, čekají je
oproti tomu, co zažili, jen samé procházky růžovou zahradou. Všichni
prodělávají parašutistický výcvik ve Fort Benningu a dále pak prodělávají různé další kurzy jako přídavek k tomu, co už umí. Je jich alespoň 25
- zde jsou jen některé:
Kurz Technika Speciálních operací (SOT) - Učí se zde diagnostikovat nemoc z dekomprese a zacházet s dekompresní komorou. Mohou
ji projít jen adepti s předchozím vzděláním medika. Trvá dva týdny.
Kurs v používání Mk 16 UBA - učí se zde zacházet s tímto přístrojem, možnosti jeho použití a jeho problematiku. Je to nejkomplexnější
vybavení v inventáři Naval Special Warfare, tak se o něm musí něco
vědět.
SEAL Delivery Vehicle Operator Course - Trvá 10 týdnů a pořádá se třikrát do roka. Zahrnuje zacházení se všemi SDV (Stroje pro
výsadky SEALs) a SOP a je vyžadován předtím než je povoleno studentům potápět se a řídit SDV.
SDV Electronic Maintenance Course - Učí žáky údržbě všech
elektronických systémů SDV i s tím, že jim dává možnost si všechny
problémy zkusit na vlastní kůži. Trvá osm týdnů.
Diving Supervisor Course - Trvá dva týdny a pořádá se čtyřikrát do
roka. Je určen pro personál platové třídy E-5 a vyšší z velitelství
Spojených Sil Zvláštního Určení (Joint Special Operations Force).
Studenti se učí, jak dávat instrukce o potápění a inspekce na přístrojích
s otevřeným i uzavřeným okruhem.
Maritime Operations (MAROPS) - Trvá tři týdny a koná se čtyřikrát
do roka. Studenti se zde učí navigaci na dlouhou vzdálenost, navigaci
CRRC (Přepadový gumový člun) s použitím mrtvých výpočtů, kompasu
a GPS.
Static Line Jump Master Operator - Dva týdny během nichž se
studenti naučí provádět operace s neřízeným padákem.
SEAL Weapons System (SWS) - Trvá dva týdny a učí rozvinuté techniky podvodních demolicí s ohledem na různé překážky a s různým
vybavením.
Special Warfre Combat Crewman (SWCC) Program - zabírá
plných devět týdnů. Cvičí se zde osádky plavidel a jiných strojů tak, aby
zajistili speciálním jednotkám odpovídající zázemí. Byl založen v roce
1993 a od té doby poskytuje výcvik námořníkům, kteří řídí rozličná plavidla, která slouží SEALs při jejich opatrných a často nebezpečných
operacích. SWCC mohou mít kvalifikaci pro seskoky nebo jinou speciální bojovou kvalifikaci nádavkem k jejich normálnímu výcviku.
Týmy
Všem týmům velí Navy Commander (O-5 hodnost odpovídající majorovi). Oproti starším údajům jsou tu zařazeny dva nové týmy. V době války
v Afgánistánu byly vytvořeny dva nové týmy. Původní počet osmi operačních čet na tým byl redukován na šest a ze zbývajících dvou z každého týmu byly vytvořeny dva nové týmy. Údajně kvůli výhodnějšímu rozložení šestiměsíčních turnusů ve službě střídaných 18-ti měsíci výcviku a
odpočinku. - zdroj: US Navy SEAL Team ONE má základnu v Kalifornském Coronadu. Oblast jeho
působnosti je jihovýchodní Asie. Poskytuje jednotky pro Naval Special
Warfare Unit ONE na Guamu a zajišťuje odřady pro výcvik v Pacifiku
a Centrálních oblastech.
SEAL Team TWO sídlí v Little Creeku ve Virginii. Oblastí působnosti je
Evropa. Poskytuje jednotky Naval Special Warfare Unit TWO v Německu
na obojživelných lodích Druhé a Šesté flotily a zajišťuje výcvik v Evropě.
Je to jediný tým, kde jsou všichni cvičeni pro boj v arktických oblastech.
SEAL Team THREE má základnu v Coronadu. Oblastí působnosti je
jihozápadní Asie. Poskytuje jednotky NSWU ONE na Guamu na obojživelných plavidlech Sedmé, Páté a Třetí flotily a zajišťuje výcvik v Pacifiku
a Centrálních oblastech.
SEAL Team FOUR sídlí v Little Creeku. Působí ve střední a jižní
Americe. Poskytuje jednotky NSWU EIGHT v Panamě na lodích Druhé
flotily, a podporuje výroční plavbu UNITAS. zajišťuje výcvik ve střední
a jižní Americe. Je to jediný tým, kde výsadkáři plynně mluví cizím jazykem, španělštinou.
SEAL Team FIVE sídlí v Coronadu. Oblastí působnosti je Severní
Pacifik. Poskytuje jednotky NSWU ONE na Guamu na lodích Sedmé,
Páté a Třetí flotily. Zajišťuje výcvik v Pacifiku a Centrálních oblastech.
SEAL Team SIX sídlí v Little Creeku
SEAL Team SEVEN sídlí v Coronadu
SEAL Team EIGHT sídlí v Little Creeku. Oblastí působnosti je Karibik,
Afrika a Středomoří. Působí z lodí Druhé a Šesté flotily a zajišťuje výcvik
v Karibiku, Africe a Středozemí.
SEAL Team TEN má základnu v Little Creeku.
Text: Vietnam, Foto: archiv autora
9
No04.qxd
30.10.2003
20:27
StrÆnka 10
kluby
ROYAL MARINES COMMANDOS
Nemám ani ponětí, kde začít. Nejspíše pěkně od začátku a pomalu.
Promiňte mi mé výpadky paměti, ale můj věk a má rodina se na mně již
podepsala. Píše se rok 1994 a já přicházím ze Slovenska za prací do
matičky Prahy. Jako modelář a bývalý voják z povolání jsem našel kamaráda. Z rozhovorů
o skutečnostech
a po seznámení se
Sigem 228 od
Marui, jsme začali se
Zikym kolem sebe
sdružovat nám
podobné lidi a individua. Nejdříve ve
třech, pak ve čtyrech a náš počet se
rozrůstal dál. A tady
mě zklamala má
paměť. Ne a ne si
vzpomenout na
jména!!! Ale sedm
stabilních členů
a další jenom příležitostně. Nákup manuálů se konal přes
p. Nekolu. Byla to
různá směs. Od
prvně jmenovaného
Siga, přes Glocka až
po Colt XM177. Na
plácku u Krče se cvičila sebeobrana
a v parku jsme pořádali naše malé
manévry. S postupem času se stal
prostor malým a my
jsme začali vyjíždět do okolí. S rozrůstajícím prostorem se začal rozrůstat i náš obzor. Začali jsme potkávat jiné party a kluby a tehdy jsme zjistili, že nemáme název a zaměření. Protože jsme byli dost různorodá
směs od SAS, přes marínu až po Specnaz byla naše a spíše moje vidina v žoldácích. Začali jsme se nazývat Žoldáci z Prahy. Vzali jsme pod
svá křídla i jednotku čtyř Rangers pod vedením M. Friče. A tady by mohl
navázat se svou pamětí pan Doubrava. Byla to krásná doba s manuála-
10
ma, kdy se člověk učil, co je to airsoft. Začínáme jezdit i mimo Prahu na
pozvání jiných klubů a je s náma spokojenost. Jenom si nás nemohou
zařadit do historie... Taky jsem zaslechl hlášku, že s těma Pražákama se
dá taky jezdit. Objevuje se i první AEG H&K MP5SD6 a vše dostává jiný
rozměr. I když se to
nezdá, pomalu se
začínáme krystalizovat. Konečně máme
oficiální název C.M.U.
.Je organizován
první Camp u VVP
Doupov a dochází
k bližší spolupráci
s Rangers Jablonec.
Po příchodu nového
člena sgt. Tryka od
USMC nabývá naše
práce i nový rozměr.
Chodí se stříle z ostrých zbraní. To jsme
se stali registrovaným klubem KVH
C.M.U. u MV a rozhodujeme se vstoupit do organizace
CASA. Tak se i stalo
a naše spolupráce
se rozvíjí k spokojenosti obou. Ale utrpěli jsme v této chvíli
jednu velkou ztrátu.
Odchází od nás náš
velitel Ziky. Velení se
ujímá, a mám pocit
že ú s p ě š n ě , Ž i d .
Rozvíjíme tradici
Campů C.M.U. a spolupráci s dalšími kluby sdruženými v CASA i mimo
ni. V současné době začínáme sjednocovat výstroj a napodobujeme příslušníky Královského námořnictva a její speciální jednotku SBS. Pokud
bych měl psát postřehy, bylo by to podstatně na delší článek. Ale to
možná příště.
Text: Jaromír „J.J.B.“ Šteflík
Foto: Riggs
No04.qxd
30.10.2003
20:28
StrÆnka 11
výstroj
CO NOSÍME S SEBOU - COMMANDOS
Pohled zepředu:
Voják na obrázku je oblečen do standardní uniformy používané během
operací „Veritas“ a „Telic“ (účast na misích v Afghánistánu a Iráku), tzn.
pouštních DPM kalhot a běžné letní DPM blůzy. Přes blůzu má oblečenou lehkou „flak“ vestu určenou primárně k ochraně proti střepinám.
Kolem krku má shrnutý šátek „shemagh“ který má uvázaný jako kapuci,
takže v případě náhle pouštní bouře či podobné nepřízně počasí jen
vyroluje šátek zpět na hlavu. Na hlavě má standardní přilbu Mk. 6 GS
(genereal service - obecné použití). Ozbrojen je útočnou puškou LeeEnfield L85-IW (individual weapon - zbraň jednotlivce), neplést s označením SA-80 (Small Arm for 80's - malá zbraň pro 80. léta), označením
celého zbraňového systému, standardně vybavenou optickým zaměřovačem SUSAT (Sight Unit Small Arms Trilux), který umožňuje efektivní
vedení bojové činnosti běžným vojákům na vzdálenost 2x větší než jejich
kolegů z ostatních zemí NATO. Kolem pasu a na ramen můžeme vidět
popruhy modulárního nosného systému PLCE v tomto případě v „lehké“
konfiguraci na boj ve městech, tzn. 2x malá sumka na 2 zásobníky
SA-80 nebo M-16 (standardně se používá velká dvojsumka), 1x DPM
sumka na čutoru, 1x OG univerzální sumka).
postraními kapsami (spojením dvou kapes zipem vznikne malá polní
která se dá připojit na popruhy nebo přímo na vestu). Na jeho horní straně je připevněn dvoumístný DPM stan, nošený během operací samostatných družstev (4 střelci). Pod batohem můžeme vidět část nosného
systému (v tomto případě univerzální sumka a sumka s čutorou). Voják
má na pravé stehně připevněnou osobní zbraň USP Tactical spolu
s náhradním zásobníkem. Voják je obutý do stále oblíbených a vyhledávaných US Jungle Boots, i když Afghánské hory mají k deltě Mekongu
opravdu daleko :-)
Text: Radan „Žid“ Doubrava, Foto: archiv autora
Pohled zezadu:
Na pohledu zezadu vidíme batoh Bergen o objemu 80 litrů s dvěma
11
No04.qxd
30.10.2003
20:28
StrÆnka 12
vzor
THE ROYAL MARINES
Počátky
Nikdo už dnes nemůže s jistotou říct, které jednotky Marines byly
první. Pravdou ale zůstává, že počátky dnešních Royal Marine
Commandos sahají až do roku 1664, kdy byl zformován tzv. Admirálův
Regiment (Admiral’s Regiment).
Nechtěl bych snižovat hodnotu tradic ostatních speciálních jednotek,
ale když se podíváte, jak dlouho je
tady např. Cizinecká legie, myslím
si, že je jasné že Marines už dělají
svoji práci o trochu déle.
Jak se historie postupně ubírala
dál, měnily se názvy jednotek
Marines ale jejich role zůstávala
stejná: v malém počtu mužů zajistit
jednotlivým lodím (flotilám) sílu
schopnou okamžitého výsadku kdekoliv bylo třeba a v případě námořního boje znatelně posilovat obranu
vlastní lodi a formovat útočné skupiny určené k obsazování nepřátelských lodí. (Už v té době se začala
rozvíjet tradice ostrostřelců odstřelovačů v marines, jejichž hlavním
úkolem bylo zabíjet kapitány
a důstojníky nepřítele přesnou palbou vedenou z vrcholků stěžňů.)
V roce 1755 vznikl Sbor námořní
pěchoty Jejího veličenstva. Skládal
se z 50 rot, organizovaných do tří divizí Chatham, Portsmouth a Plymouth,
a byl pod přímím vedením admirality,
což se dá považovat za základ dnešních Marines.
O 47 let později, 29. dubna 1802
vznikly Royal Marines, Královští
námořní pěšáci. Od té doby už
z názvu jednotek Marines slovo
Royal nikdy nezmizelo.
Marines poté fungovaly bez větších reorganizací až do roku 1923, kdy
byl sloučením všech Marines jednotek vytvořen Sbor královské námořní
pěchoty (Corps of Royal Marines/Royal Marines Corps - RMC).
Další změny s sebou pak přinesla až 2. světová válka. V letech
1942-1943 byly pěchotní prapory přeorganizován do podoby
Commandos (v té době měla jednotky Commandos i armáda). V roce
1942 se také prvně objevuje zelený baret (konkrétně 26. září ) jako jednotná pokrývka hlavy příslušníků Commandos (do té doby nosili baret
v barvách své původní jednotky, odkud do Commandos přišli a nástupy
bývaly opravdu duhové). Od tohoto momentu také začíná rivalita mezi
zelenými barety (Marines) a červenými barety (Paras-Parachute regiment).
Za druhé světové války dosáhly Marines svého největšího rozmachu.
Bylo zformováno mnoho samostatných jednotek jako například Special
Boat Squad (zvláštní lodní oddíl, obdoba Specail Air Service) a hlavně
9 Command, z nichž některá přetrvala dodnes:
40. Commando [1942 - současnost]
41. Commando [1942 - 1981]
42. Commando [1940 - současnost]
43. Commando [1940 - 1968]
44. Commando [1940 - 1946]
45. Commando [1940 - současnost]
46. Commando [1942 - 1945]
47. Commando [1941 - 1946]
12
48. Commando [1940 - 1946]
Tyto jednotky se za války zúčastnily většiny výsadkových operací jako
například operace Overlord (největší přítomnost RM všech dob,
cca 17500 příslušníků v jedné bojové akci), vylodění u Salerna a mnoha
dalších operací od Pacifiku, přes
Dálný východ až po operace
v Norsku a obsazené Evropě.
Za boje u jezera Commachio byl
také udělen zatím poslední Řád královny Viktorie pro příslušníka Royal
Marines (in memoriam). Elitní strážní jednotka, určená pro ochranu
atomových ponorek a vrtných věží,
která byla později vytvořena z řad
příslušníků Marines a SBS byla
podle této události pojmenována
Commachio Troop.
Po válce byla více jak polovina jednotek Commando zrušena (všechny armádní + několik od maríny)
a nadále byl výcvik budoucích
Commandos ponechán jen na
Royal Marines.
Se změnou politické situace po
válce vyvstala opět potřeba malých
soběstačných jednotek, které by
mohly být rozmístněny kdekoliv po
světě, většinou odloučené od zásobování, a které by zajišťovaly britskou přítomnost v oblasti. A tak se
Marines vrátily ke své původní
úloze. Kvůli rozvoji národněosvobozeneckého boje ale bylo nutné mít
takovéto jednotky vycvičené tak,
aby byly schopné zvládat úkoly protipartizánského boje a obecně plnit
úkoly speciálních jednotek. Proto
bylo v roce 1960 rozhodnuto, že
všechny jednotky Royal Marines nadále projdou úplným výcvikem
Commandos a zelený baret bude nadále používán jako pokrývka hlavy
všech vojáků, kteří projdou tímto výcvikem.
Jelikož Marines byly vždy jednotka relativně malá, často spolupracovaly (a spolupracují) s jinými jednotkami převážně z pozemního vojska.
No04.qxd
30.10.2003
20:29
StrÆnka 13
vzor
Výcvik těchto pozemních jednotek se postupně přibližoval standardům
Marines, až nakonec několik jednotek náležejících k Royal Artilery
Corps (Královští dělostřelci), k Royal Engineer and Radio Corps
(Královští ženisti a radisti) a několik letek Fleet Air Arms (námořního
letectva) a Royal Air Force obdrželo čestný status Marines’ a poté, co
jejich příslušníci projdou Commando výcvikem, i právo nosit zelený
baret a oblouček Royal Marines Commando.
To už se ale dostáváme k současné podobě Royal Marines Corps,
jako moderního relativně soběstačného ozbrojeného sboru schopného
nasazení kdekoliv ve světě.
Současná podoba Royal Marines
Royal Marines jsou pro Velkou Británii jednotkou „hasičskou“, obojživelnou jednotkou a klíčovým prvkem Sil Rychlé Reakce (Rapid Reaction
Force). Jako takoví, jsou cvičeni k činnosti v rozdílném terénu a podnebí, od ledových hor severní Evropy, přes horké a vyprahlé regiony
Středního východu až po neprostupné tropické džungle Dálného východu.
Každý příslušník Royal Marines (s výjimkou příslušníku Hudby Royal
Marines) je ale především vojákem Commando jednotek. To znamená,
že prošel tím, co je považováno za jeden z nejtěžších a nejnáročnějších
pěchotních výcvikových programů na světe. Tento výcvik probíhá
v Commando Trianing Centre Royal Marines v Lympstone, Devon na
západě Anglie. Jeho velká část probíhá v Datrmooru, pusté a nepřátelské krajině popsané v Psovi Baskervilském Arthura Conana Doyla.
Vyvrcholením výcviku je Commando Course, řada testů fyzické připravenosti, výdrže a vojenského profesionalismu, které se v podstatě od
2. sv. války nezměnily. Jakmile námořní pěšák splní tento kurz, je mu
dovoleno nosit zelený baret a nášivku na své uniformě.
Život mladého „mariňáka“ v Commando jednotce je opravdu rušný.
Jeho prvním úkolem je využít výcviku v reálném životě a stát se členem
„týmu“. Tímto „týmem“ bude jeho čtyřčlenný „fire team“, základní
kámen všech akcí Commandos. Bude pracovat se svým týmem v poli
a žít s nimi na ubikaci. Během svého působení v jednotce Commando
projde téměř určitě výcvikem v „horkém, suchém“, „vlhkém, junglovém“
a nebo „studeném, horském“ prostředí.
Po skončení tohoto tréninku obvykle nastoupí k jedné ze tří
Commando jednotek Commando brigády. V brigádě jsou 3 Commando
jednotky: 40th Commando posádkou v Norton Manor poblíž Tauntonu
v Somersetu, 42th Commando v Bickleigh, poblíž Plymouthu, Devon
a 45th Commando v Arbroath na východním pobřeží Skotska.
Tak tohle jsou první a poslední opravdoví mariňáci!
Text: Radan Doubrava, Foto: archiv autora a redakce
Corporal (dočasný) Thomas Peck Hunter, 43rd Royal Marine Commando, Jezero Comacchio, Italy.
V Itálii během postupu k jejich poslednímu cíli, byl desátník Hunter z družstva C zodpovědný za skupinu s kulometem Bren, vedoucí podsekce Commanda.
Poté, co urazil více jak 400 yardů podél kanálu, zjistil, že nepřítel drží skupinu domů na jih od kanálu. Poté, co si uvědomil, že plocha, kterou právě překonal
je rovná pláň bez možnosti úkrytu a že nepřítel by způsobil jeho jednotce těžké ztráty, okamžitě po zahájení palby desátník Hunter sebral kulomet a přeběhl
sám 200 yardů otevřené pláně. Tři Spandauy (německé těžké kulomety) z domů a alespoň šest ze severního břehu zahájilo palbu a ve stejný moment začaly střílet nepřátelské minomety na zbytek družstva. Desátník Hunter přitáhl většinu palby na sebe a palbou z krytu demoralizoval nepřítele. Ukázkou naprostého ne respektu před nepřátelskou palbou, proběhl domy, za běhu si měníce zásobníky v Brenu a sám domy „vyčistil“. Šest Němců se mu vzdalo a ostatní
uprchli přes lávku na severní stranu kanálu.
Zbytek jednotky zaostávající za desátníkem Hunterem se stal cílem všech Spandaů ze severní strany kanálu. Znovu nabízeje sebe sama jako cíl, zalehl v zorném poli nepřítele na hromadu suti a zahájil palbu na betonové bunkry na druhé straně kanálu. Znovu na sebe přitáhl většinu palby, ale tentokráte už se větší
část jednotky dostala do relativního bezpečí domů. Během této doby povzbuzoval zbylé kamarády a volal hlavně o zásobníky do Brenu, s kterým by mohl střílet po Spandauech. Stříleje s velkou přesností až do konce, byl desátník Hunter nakonec zasažen dávkou ze Spandau do hlavy a na místě zemřel.
Nemůže být pochyb o tom, že se sám nabídl nepříteli jako cíl s úmyslem zachránit své spolubojovníky a jen jeho rychlost zabránila tomu, aby byl zasažen již
dříve. Um a přesnost s jakou zacházel s Brenem se potvrdil tím, jakým způsobem demoralizoval nepřítele a později definitivně umlčel několik Spandaů, střílejících na jeho jednotku, která právě překonával otevřenou pláň. A to takovým způsobem, že pod jeho krycí palbou dosáhl jednotka svého hlavní cíle ještě před
tím než byl zabit. Během operace byla jeho obrovská odvaha, příkladné vedení a kamarádství inspirací pro všechny jeho spolubojovníky.
Thomas Peck Hunter je pohřben v Argenta Gap War Cemetery v Itálii. Král Jiří VI. udělil Viktoriin kříž jeho rodičům na soukromé audienci dne 26. září 1945
v Holy-rood House. Jeho památník sboru, ve formě lodního zvonu, byl odhalen v kasárnách RM, Lympstone v roce1946.
13
No04.qxd
30.10.2003
20:29
StrÆnka 14
recenze
COLT M 733 COMMANDO (TOKYO MARUI)
Na dalších řádcích se Vám pokusíme přiblížit novinku na našem trhu
od firmy TOKYO MARUI CO.,LTD., která rozšířila naše sbírky AEG zbraní v naší jednotce C (Czech) Company 1/75 Ranger Regiment. Než se
pustíme do samotného popisu makety, připomeňme si historii této karabiny.
Do výzbroje byla zavedena roku 1987 a patří mezi nejkratší a nejlehčí
z řady zbraní M 16 A2. Její tvarové možnosti umožňují snadnou manipulaci i skryté nošení pod oděvem s uchováním dostatečného výkonu a
přesnosti útočné pušky. Je určená pro výsadkáře, týmy speciálního
určení, ochranu VIP osob, osobní zbraň velitelů a obsluh zbraňových
systémů, i pro další použití s výjimkou prvosledových pěchotních jednotek. Vzhledem k maximálnímu efektivnímu dostřelu 400 m je typ COMMANDO opatřen zjednodušenými mířidly pro dva druhy vzdálenosti.
Model 733 umožňuje střelbu jednotlivými ranami nebo neomezenými
dávkami.
Do povědomí veřejnosti se tento typ zbraně dostal díky filmu a knize
„BLACK HAWK DOWN“ popisující nasazení amerických ozbrojených sil
v somálském hlavním městě Mogadišu 3. - 4. října 1993. Zbraň používá munici ráže 5,56x45 mm v různých typech M193, M855, M199,
M196, M856, M200 a SS109 NATO.
Vlastní popis musíme začít jako vždy od krabice dodávané na náš trh v
zeleném zabarvení s pískově zbarveným nápisem COMMANDO M 733,
pod ním je nápis THE DELTA FORCE in BATTLE OF BLACK SEA, 1993
SOMALIA s vyobrazenou siluetou již zmíněné repliky. A na levé straně
krabice se dočteme:
NSN - UNOFFICIAL, OCTOBER 1992, CARBINE 5,56 - MM, EXPERIMENTAL MODEL, M 733 COMMANDO. AMMUNITION: BALL
M855 62gr. RANGER PENETRATOR 5.56x45 mm NATO (SS109)
RA556 - U.S. STD. OVERALL LENGTH: 30.4 in (BUTTSTOCK EXTENDED) 27.1 in (BUTTSTOCK RETRACTED). BARREL LENGTH: 11.5 in
(RIFLE TWIST 1 in 7 in). WEIGHT: 5.38 lb. U.S. ARMY ARMAMENT
MATERIAL READINESS COMMAND. U.S. ARMY SPECIAL PERATIONS COMMAND (Fort BRAGG). Lot. 19931003/8009569. PRODUCT BY TOKYO MARUI CO.,LTD MADE IN JAPAN
Popis M 733 a porovnání s M4 A1:
Zbraň M 733 má klasický tlumič záblesku vyrobený jako předchozí
typy M16 A2 a M4 A1 z kovových slitin společně s hlavní, která je v
tomto případě znatelně zkrácena (je to vlastně jeden z nejmarkantnějších rozdílů oproti jmenovaným typům, délka vnější hlavně je s tlumičem
14
záblesků k mířidlům dlouhá pouhých 90 mm). Mířidla jsou kovová a výškově nastavitelná pomocí malého drážkovaného mnohohranu, pod nimi
je držák, taktický popruh, který je stejně jako u M 16 A2 umístěn ve
spodní části.
Pohledem se posouváme k nově přepracovanému chladiči vyrobeném
z nového ABS plastu, který se dělí na vrchní a spodní díl. Spodní díl má
ve spodní části autentické ventilační otvory a drážkování pro snadný a
neskluzový úchop zbraně (výrobce se držel skutečné předlohy), uvnitř
chladiče je vyroben držák na baterii typu MINI a oproti chladiči na M4
má i nepatrné zploštění pro lepší uložení akumulátoru. Horní díl je totožný, ale bez vnitřního držáku. Uvnitř chladiče se skrývá nově zpracovaná
vnější hlaveň vyrobená z kovové slitiny s přechodným zúžením vedoucím
k tělu zbraně, která dává M733 větší pevnost. Nový tvar dostal i držák
na pojistku z neprůhledného plastu přichycený k hlavni pomocí stahovací pásky. Převratnou novinkou je stahovací kolečko umístěné u tělka
zbraně (jedná se o ozubené kolečko s typickými zuby - podobné naleznete na kolech sloužících k pohonu řetězů) a je zajištěno tyčkou ve tvaru
plynové trubice vedoucí horní částí chladiče.
Plastové tělo zbraně je převzato z M 16 A2, na levé straně je nápis
M16 A2 CAL. 5.56 MM 8009569, má typický držák pro všechny řady
typu M 16 na konci zakončený nastavitelnými mířidly ve dvou směrech.
Přímo u mířidel je kulatá matice (na pravé straně) s jemným drážkováním, kterou je možné regulovat boční úchylku od záměrného bodu, pod
ní je přímo v těle otočná matice s jemným drážkováním sloužící k regulaci výšky mířidel. Na pravé straně u krytu závěru je výstupek pro usměrnění vyhazovaných nábojnic, za krytem závěru, který se uvolní zatažením
napínací páky, se nalézá HOP-UP zařízení a je zde možné redukovat
jeho nastavení. Na rozdíl od M 4 je redukce kolečka nastavení HOP-UP
systému trochu tužší, ale samotné nastavení je stále dosti problematické jako u všech typu M 16. Pod závěrem se nachází držák zásobníku
jednotný pro všechny typy COLT řady. Na těle se nachází dva čepy,
které umožňují delaboraci jako u originál zbraně, pro snadnější čištění.
Přepínač režimu palby je umístěn na levé straně, má tři stupně nastavení ZAJIŠTĚNO / SAFE, režim střelby JEDNOTLIVÉ / SEMI a plně
AUTOMATICKÉ / AUTO je poněkud tužší než u M 4. Chránič spouště
se dá povolit tak, aby umožňoval střelbu i v rukavicích. Úchyt pro zásobník se nachází v těle jako u všech typů M 16, na standardní zásobník
odpovídající reálnému 30 rannému u zbraně je dodáván v provedení
tlačného zásobníku s kapacitou 68 nábojů, ale dá se zaměnit s ostatními typy vyráběnými firmou MARUI pro řadu COLT v AEG provedení.
Elektromotor je umístěn v držadle pistolové pažby a v tomto případě se
No04.qxd
30.10.2003
20:29
StrÆnka 15
recenze
jedná o typ EG 1000.
Pažba je shodná s typem používaným u M 4 R.I.S., tedy výsuvná s
čtyřmi polohami vysunutí. První je zcela zasunutá, druhá poloha pažby
umožňuje vysunutí o 40 mm než se zachytí, třetí nám dovolí nastavení o
dalších 20 mm a poslední čtvrtá poloha se posune o 20 mm, to znamená, že pažba nám umožní maximální rozptyl 80 mm. Na konci pažby
narazíme na protiskluzové výstupky.
Popis uživatele:
Nejprve si musíme říci, že tento popis je subjektivní názor jednoho
uživatele, který není inženýrem v oblasti mechanických a elektronických
součástí, nýbrž řadový
spotřebitel s touhou podělit
se o své poznatky s ostatními.
Jistě se na začátku zeptáte,
proč si někdo koupí
M733?
Zajisté za to může několik aspektů,
zaprvé to, že to je nádherný kousek esteticky
velmi vydařeného provedení navrhnutého firmou
COLT s kompaktní velikostí, která dovolí i skryté nošení pod oděvem a
přestřelky v zastavěných oblastech. Dalším aspektem byla schopnost
kompatibility výměny zásobníků s ostatními členy jednotky používajících
zbraně typu M 16. Velmi přijatelná cena oproti M4 A1 R. I. S. a podobné střelecké vlastnosti jako u ostatních typů AEG zbraní. Samozřejmě si
každý splní svůj osobní sen o dokonalém malém smrtícím stroji od firmy
COLT používaný jednotkami DELTA FORCES.
Vyniká M733 oproti M4 A1 nějakými vymoženostmi?
Ve své podstatě se od M4 A1 zas tak moc neliší, až na rozměrové rozdíly jsou většinou díly stejné, velkým bonusem je tělo s M16 A2, které
nemá sundavací držadlo a tím i vystouplé šrouby na levé straně. Díky
nové vnější hlavni a její velikosti by se dalo říci, že uložení hlavně je pevnější a méně namáhané vlastní vahou realistické hlavně. Na začátku byl
trochu problém s pootočeným tlumičem záblesků, ale povolením šroubku s vnitřním šestihranem M 3 (1,5 mm - doporučuji si zakoupit, jelikož
slouží na dotažení všech šroubků v M 733) se dá opravit do správné
polohy. Také přepínací mechanizmus jde poněkud ztuha, což chce jen
cvik. Jako u všech typů je potřeba trénovat i výměnu zásobníku a baterie, jelikož nesprávné zacházení může vést k osudovým chybám.
Nejmarkantnější je stejně vnější hlaveň, která je zkrácena o dobrých 20
mm. Velmi zdařilé je i nové uchycení pojistkového držáku, je to opravdu
lahůdka.
Jak se chová zbraň při střelbě?
Stejně jako ostatní AEG prostě nekope, nelítají z ní nábojnice a střílí i
bez nábojů (nikoliv bez baterie). Ne,
opravdu nemůžeme a nechceme
všechno. Prostě
střílí stejně
jako např.
M 4, není
tam
žádný rozdíl
v dostřelu ani v rozptylu, pokud ovšem používáte stejné baterie. Má však poněkud
tvrdší zvuk při střelbě, malinko by se dal
přirovnat k AK, ale zase není tak markantní.
Na řádné nastřílení do terčů nebyl čas a prostor a stejně hodně záleží na střelci. Nemyslete
si, že pokaždé dokážete nastřílet stejné hodnoty.
Co je na zbraní špatné?
Ještě nebyla v akci tolikrát, aby se na ní projevili nějaké markantní
nedostatky, trochu špatná je váha zbraně, která je oproti originálu lehčí,
těžiště se nachází malinko ve přední části středu zbraně, není již tak vepředu jako u M 4 A1, samozřejmě seřizování HOP-UP systému, které je
náročné na zručnost a samotné seřízení je velmi citlivou záležitostí, ale
oproti MP 5 je to zlaté. Bohužel se do zbraně nevejdou velké baterie, ale
už se vyrábějí vysokokapacitní akumulátory v provedení MINI a i zde se
nabízí možnost vestavěného elektrického zdroje. Náchylnost na vodu a
mráz (ale to je chyba všech AEG zbraní)
Hodnocení?
Zbraň má samozřejmě nějaké nedostatky, ale přesto je to nádherný
kousek pro sběratele a lidi, kteří tuto zbraň opravdu milují. Střelecké
schopnosti zbraně závisí na jejím uživateli, jelikož dostřel i kadence jsou
srovnatelné se všemi ostatními AEG zbraněmi v základním provedení.
Zbraň je trochu omezována malým prostorem pro baterii a pracným seřízením HOP-UP systému, ale dovoluje vést boj na všech pěchotních
bojištích, ať již se jedná o pláně, horské výběžky, nebo boj v městských
aglomeracích. Tam se kvůli své velikosti a váze hodí snad nejvíce, vždyť
je to zbraň používána specialisty na CQB, stejně jako zdravotníky a specialisty na zbraňové systémy. Cena je opravdu dobrá, pokud můžete
nějakou cenu za dobrou vůbec považovat vzhledem k nákladům na pořízení a potřebným doplňkům (akumulátor/zásobník). Co dodat, je to
novinka, ale za pár měsíců jistě ovládne srdce a mozky i ostatních válečníků, a tak se sní budete moci setkat stále častěji ať již jako střelci, nebo
oběti.
Podklady: Vojenská technika pro 21. století a manuál dodávaný firmou
MARUI přímo ke zbrani.
délka
hmotnost
délka hlavně
kapacita zásobníku
náboje
úsťová rychlost střely
kadence
Airsoftová M 733
774/690 mm
2.400 g
300 mm
68 nábojů
6mm kuličky
90 m / sec.
750 až 850 ran / min.
Skutečná M 733
984 mm
3.300 g
538 mm
20 nábojů
5.56mm x 45 (cal. 223)
990 m / sec.
750 - 850 ran / min.
Text: Michal Frič
Foto: Kosák
15
No04.qxd
30.10.2003
20:30
StrÆnka 16
recenze
SIG 552 SEAL (TOKYO MARUI)
Další model Marui, kterým se rozšiřuje rodina zbraní SIG už na tři.
Přídomek SEAL je velice chytrým marketingovým tahem Marui, neboť
cokoliv, u čeho jsou tato magická písmena, se prodává lépe. SIGa jsem
dostal v krabici, ne klasické černé, ale v barvě papíru stejně
jako Colt M733 Commando. Zbraň je zasazena do dvou
polystyrénových bloků zasazených do kartónu.
Pažba má gumovou botku a zdá se býti bytelnější než u modelů 551
a 550. Pojistka je stejná a stejně jako u předchozích typů se nacvakává na
výstupek na těle podobně jako u G-36. Ve složeném stavu je to zbraň vyloženě na boj v budovách. Tlumič ohně je zcela nový.
Všude
na
vás koukají nápisy
Naval Special Warfare
Carbine a podobně… přijde
mi to dosti okaté, ale což. Ještě dřív,
než jsem nového SIGa viděl, jsem si říkal, že je
to vcelku další zbytečná zbraň. SIGy jsou rozvrzané,
a když je máte v ruce přijde vám, že se musí každou chvíli někde něco
ulomit. Plasty vržou a celá zbraň je taková „gumová“. Nový SIG ovšem
z řady značně vybočil. Na nějakých AS stránkách jsem četl že by snad
měl mít SIG vnitřní kostru z kovu. Tím si jistý nejsem - možná je zalisovaná do těla, ovšem nic to nemění na tom, že zbraň oproti svým předchůdcům působí velice masivně a pevně. Tělo nevrže, ani se nedá promáčknout a plasty předpažbí jsou též velice pevné. Otázkou ovšem
zůstává, jak bude zbraň vypadat po několika měsících aktivního používání. Jak tělo, tak i předpažbí jsou vyrobeny z matovaného plastu. Tělo
je tmavě šedé, předbažbí jde více do černé. U předbažbí bych se na
chvíli zastavil. Kromě velkých děr k větrání, kterými je vidět baterie, jsou
na předpažbí umístěny dvě 20 mm taktické kolejnice - jedna na pravé
straně předbažbí a druhá na spodní straně. Je vidět, že se přímo počítá
s umístěním dalších doplňků - minimálně s vertikální RIS rukojetí.
Myslím, že to je první věc, kterou by měl majitel koupit, jelikož kolejnička je značně vystouplá a bez rukavic je držení vcelku nepohodlné, jelikož má poměrně ostré hrany. Druhá kolejnička, je pro změnu přesně
v místě, kde člověk s velkou rukou opře prsty, a tudíž by to chtělo buďto
nějakou krytku nebo např. svítilnu. Do SIGa se též dodává nová baterie,
standardní malá baterie se do předpažbí sice vejde, ale není tam místo
na nic dalšího. Na 9,6 V baterii můžete rovnou zapomenout, pokud si
nenecháte udělat skládanou z menších článků. Možností by bylo připnout na postranní kolejničku „laser“ z M-4 RIS, do kterého by se dala
větší baterie dát.
Tělo SIGa opravdu nemá chybu. Je velice pevné a je vidět, že originál
je vymyšlen hlavou. Velká páčka pojistky zásobníku (která má tentokrát
silnou pružinu tudíž, se nestane, že by zásobník vypadl), otočný lučík
pro použití v rukavicích, dobrá muška atd. Štelování HOP-UP mecha-
Výkon zbraně
je stejný jako u ostatních elektrik od Marui. Zbraň
střílí stejně jako všechny ostatní, přesnost je ale
s tak krátkou hlavní velice slušná a je lepší než
u řady HK MP5. SR-16 to ale samozřejmě není.
Při střelbě se SIG drží dost pohodlně a střelba s
ním je příjemná. Je to hodně vyvážená zbraň a díky tomu
se s ní dobře manévruje. Není problém s ní střílet z jedné ruky a „machání“ v budovách vůbec není problém.
Nyní k tomu, co se ukrývá vevnitř. Tam došlo k několika změnám. První
a asi nejvýraznější je použití motoru EG-1000. Mechabox je verze 3,
tudíž jeden z nejlepších jaké Marui má a tudíž vhodný na upgrady - tomu
nismu je též velice pohodlné, jelikož kolečko je dost veliké. Systém je
podobný jako na P90. Páku závěru musíte stejně jako u jiných tipů držet
v zadní poloze. Pistolová pažbička je dosti pohodlná a nesmeká se
a není příliš velká ani do menší ruky.
16
ovšem lehce brání malá baterie. Nový motor zajistil rychlejší odezvu na
stisk spouště a i kadence je vyšší než u předchozích typů. Další změnou
bylo odstranění řízené dávky, která byla stejně vcelku k nepotřebě. Ke
zbrani se dodává standardní nízkokapacitní tlačný zásobník, mimochodem s velice povedenou imitací nábojů stejně jako na P90, na 43 kulí.
Zde potěším všechny, kteří spekulovali o tom, jestli ládovadlo bude
v prodeji navíc nebo bude už v základu. Tedy ládovadlo převlečené za
zásobník do pistole je v krabici též. Jeho používání je návykové. Naplnil
jsem s ním několik zásobníků a vždycky jsem je vystřílel, abych je mohl
znovu naládovat. Tedy jak to funguje. Zmáčknete tlačítko a vyskočí
tyčka, otevřete dvířka, nasypete kuličky, párkrát zmáčknete tyčku a máte
plný zásobník. Žádné nabírání kuliček do trubičky. Pohodlné a rychlé SUPER. Osobně doufám že bude v prodeji i extra, protože tohle prostě
musím mít.
Abych to tedy shrnul: Nový SIG 552 je skvělá zbraň do budov pro člověka, který nebude chtít super upgrady, a nebo mu nebude vadit nosit
baterii venku. Je to zbraň pro všechny postavy, přesná, krátká, připravená na ověšení. Marui by měla dělat i novou montáž na optické zaměřovače. Pokud se vám tato zbraň líbí i opticky a nevadí vám pár malých
nedostatků, nelze jí než doporučit, jelikož se jedná o opravdu slušný
kousek. Pokud bude Marui pokračovat v trendu rozšiřování sortimentu,
nebude to v žádném případě na škodu. Jen by mohli zaměřit svou
pozornost na méně futuristické zbraně.
A na závěr něco málo čísel:
Délka: 720 mm s vyklopenou pažbou / 465 mm se sklopenou pažbou.
Váha: 2,205 Kg. Motor: EG 1000. Mechabox: Verze 3. Baterie:
Mini 600 mAh. Kapacita zásobníků: 43 / 60 / 220
Na konec bych chtěl poděkovat pánům z 1. AirSoftové prodejny za
zapůjčení zbraně na test.
Text: Vietnam, Foto: Riggs
No04.qxd
30.10.2003
20:30
StrÆnka 17
recenze
FN P-90 (TOKYO MARUI)
Nejdříve vám nastíním něco málo o reálné verzi FN P-90 (PROJECT
90). Tato zbraň je výrobkem belgické továrny FN-Herstal. Náboje, jak je
na první pohled vidět, nejsou umístěny rovnoběžně pod hlavní, ale jsou
na ni kolmé, před vystřelením se tak každý náboj musí ve čtyřech krocích otočit o 90°. Náboje jsou 5.7 x 28, které umožňují prostřelit i
„neprůstřelnou“ vestu a tím už je i jasné, kdo je používá. Na prvním místě
to jsou vládní jednotky a zásahové týmy.
Nyní však již k „ostré“ airsoftové verzi. Když jsem si vybíral své první
AEG, říkal jsem si, že když mám utratit přes deset tisíc (deset tisíc, ještě
teď jsem z toho nevzpamatoval), chci něco originálního. Kalacha nebo
M 4 má každý, ale něco tak pěkného jako je P-90 už není tak časté. P-90
vypadá jako zbraň z nějakého sci-fi filmu (a opravdu, vidět ji můžete
v X-MANech 2), je to prostě dílo pro 21. století. Po dlouhém hledání nejvýhodnější
ceny jsem
z b r a ň
zakoupil
zcela
novou za
s k v ě l ý c h
10850 Kč.
Zbraň je v kartónové krabici,
s typickým maruiovským vzhledem, uprostřed stříbrný pruh, kde se
dočtete co jste si vlastně koupili a po stranách dva černé pruhy, v levém
je znak NATO (u M4 tam najdete znak SEALS). V krabici na vás čeká P90tka, zásobník, nabíječ zásobníku, čistidlo hlavně, kovový imbus a
manuál se všemi těmi katalogy a varováními.
Tělo je vyrobeno z kvalitního ABS plastu, který něco vydrží (na kontě
má již dva pády a zatím ani jeden šrám). Kovu najdeme asi jako šafránu,
kovový je přední rozptylovač plamene, kolimátor a R.I.S. lišta. Celé tělo
je osově souměrné (až na malé detaily) a tak se leváci nemusí strachovat, že by se zbraň špatně držela (já sám jsem levák).
Teď už rychle ke střelbě. Zbraň nám pohání baterie typu MINI, uložená v pažbě, místo je trochu větší než baterie sama, a tak je dobré ho
vyplnit trochou vaty, aby se baterie nepohybovala. Já jsem zakoupil
baterii Sanyo 8,4V/600 mAh za 800 Kč a nabíječku za 300 Kč, nyní se
dají zakoupit baterie značky Graupner, které mají kapacitu až 1000
mAh. Všechny baterie jsou ale typu NimH, což znamená, že trpí tzv.
paměťovým efektem. Baterii byste měli nabíjet po čtyři hodiny a poté ji
nabíjet, až když je zcela vybitá, jinak jí rychle snížíte její trvanlivost.
K vybití se dá zakoupit vybíječ přímo od maruie, je to jakýsi obvod, kde
zdrojem je vaše baterka a ve vybíječce je odpor zalitý v materiálu, jenž
je schopen pojmout velké množství tepla. Nevýhodou je cena:
cca 500 Kč. Vám postačí dva dráty a žárovka a máte vybíječ postavený
raz dva.
Srdce tvoří nejvýkonnější motorek EG-1000 a mechabox verze VI.,
jenž je velmi podobný verzi III., je jen upravený, aby se vešel do zbraně.
S touto sestavou si buďte jisti, že kadence je pekelně rychlá. Baterie
vydrží v průměru 600 výstřelů. Pokud plánujete upgrade a nezměníte
baterii, klesne číslo 600 na 400 a ještě se sníží kadence. Spoušť je
podobná jako u Steyra, přepínač je hned pod spouští a má jako vždy tři
polohy (zajištěno, jedna rána, automat), při volbě automat, při menším
stisku střílíte jednotlivými ranami. Při úplném stlačení již plně automaticky. Na svou relativně krátkou hlaveň je střelba velmi přesná. Hranice
efektivní střelby je někde kolem 35 metrů a maximální dostřel je někde
u 60 metrů. Ideálním střelivem jsou kuličky marui 0,25 g nebo kuličky
Excel. Pokud možno se zdržte používání Super Kingů, jelikož se rádi
zasekávají. Hop-Up lze jak jinak seřizovat, okénko skrývající kolečko k
nastavení je skryto nad zadním úchopem zbraně. K seřízení postačí průměrně deset výstřelů a nemusíte se bát, že byste potřebovali hodinářské
ručičky jako u M4.
Zásobník je opravdu perlou, je průhledný a skrývá repliky ostrých
nábojů, dokonce poslední náboj se už jakoby otáčí. Jenže, jak už to tak
v životě bývá, žádná krása není zadarmo, a tak se stává, že poslední
náboj se uvolní a začne hlasitě chrastit. Rozdělání zásobníku je opravdu
snadné, nemusíte se bát, že pérko tlačící kuličky vám vylítne a už jej
nikdy nenajdete, je totiž kryté ještě jednou vrstvou plastu. Takže: stačí
rozmontovat, kápnout vteřinové lepidlo a je po problémech. Zásobník je
tlačný a je schopen pojmout 68 kuliček. K nabíjení je dobré používat
nabíjedlo, jenž je
dodáváno zároveň se zbraní.
Nabíjedlo je poměrně křehké a může se snadno
zdeformovat nebo zlomit, k transportu používám plastovou trubku o průměru 2 cm. Velkokapacitní zásobník k P-90 má obsah 300 kuliček.
Oproti jiným „točákům“ má jednu velkou výhodu. Nejdřív nasypete do
zásobníku kuličky, pak natočíte, zasunete zásobník, a střílíte, střílíte
a střílíte. Až do konce, žádné dotáčení po půlce zásobníku. A především, žádné chrastění kuliček. Nevýhodou zásobníku je jeho velikost.
Pouzdro, ať již opaskové či stehenní, v ČR neseženete, jedině si ho
můžete objednat z USA na redwolfairsoft.com (výborný web, vřele doporučuji), ale pokud máte babičku, určitě vám, stejně jako mě, pomůže
a pouzdro zhotoví na míru.
Hlavní předností je bezesporu instalovaný kolimátor, napájený dvěmi
mikrotužkovými bateriemi. Má dva stupně osvícení, míření je s ním
opravdu hračka, nevýhodou se může zdát jeho menší průměr vzhledem
k normálně prodávaným kolimátorům. Na pravé straně oblouku, na
němž je kolimátor připevněn, se nachází RIS lišta, jenž se perfektně
hodí k instalaci svítilny. Žádná originální se neprodává, a tak jsem si koupil svítilnu MAG-LITE (originál MADE IN USA) za 925 Kč a připevnil jsem
ji montážními kroužky za 300 Kč. Jediné co nechápu je: proč lišta
nemůže být i na levé straně, místo tam je, ale lišta ne! Ideální ještě je připevnit nalevo laserový zaměřovač (u nás bohužel nezákonné řešení),
aby podtrhoval to, že P-90 je zbraní nového milénia. Celkovou konstrukcí se zbraň hodí, jak do lesů tak i do budov. Svou specializací je
vhodná pro různé speciální jednotky (např. francouzská URNA neboli
GIGN), nebo ji používají všechny SG týmy.
Závěrem se dá charakterizovat jako velmi dobrá zbraň, jejíž největším
záporem je menší místo na baterii. Cenou spadá do kategorie levnějších
zbraní. Výhodou je kolimátor a motorek EG-1000. Klady převyšují mnohonásobně zápory, a tak ji mohu každému všemi deseti doporučit.
Text: Mirek, SG1, Foto: Kosák
17
No04.qxd
30.10.2003
20:30
StrÆnka 18
akce
MOGADIŠSKÁ MÍLE
O víkendu 8. až 9. srpna se v Mokré u Českých Budějovic odehrály
manévry inspirované operací IRENA z Mogadiša roku 1993. Tyto
manévry měly na svědomí pánové kolem Petra z 2. průzkumné jednotky
z Písku a Billyho z pražského SEAL team 2 T.R.T.
Díky naší příslušnosti k neamerické jednotce jsme byli přiděleni
k somálskému davu. Abychom se na akci náležitě připravili, shlédli jsme
ještě večer film „Černý jestřáb sestřelen“ a sledovali, jak nejlépe
Američanům vyprášit kožich. Jednotky TASK FORCE měly hlavní sraz již
v pátek a Somálci se sešli v Mokrém v sobotu dopoledne. Jak je dobrým
zvykem naší jednotky, dorazili jsme na
sraz samozřejmě pozdě, takže jsme se
k somálskému davu připojili až v samotném komplexu budov, který měl simulovat Mog.
Následovalo krátké seznámení se situací a byly nám předány do opatrování
dokumenty a deset pytlů s humanitární
pomocí. Jak již mnohé napadlo
Američané se k těmto věcem neměli
dostat. Při poradě jsme určili deset
budov, kde jsme ukryly pytle s humanitární pomocí. V každé budově nesměly být
umístěny dva pytle. Dokumenty měly být
uschovány v hotelu Olympic. Recyklace
byla pro Američany určena na každou
sudou hodinu, Somálci recyklovali každou celou hodinu.
Spolu se svými somálskými bratry jsme
se rozmístili po budovách a čekali na
útok Američanů. První a také nejmohutnější nápor jsme očekávali na hotel
Olympic. Na střeše hlídal Sky, Haff
a Kosák. Pro zvýšení naší morálky a pro
demoralizaci útočných týmů jsme používali megafon a také magnetofon. Africká
hudba se nesla celým širým okolím
a motivační proslovy vyzívaly k likvidaci
každého Američana, který bude spatřen.
První útok začal asi hodinu po začátku
operace. Naše hlídka na střeše
Olympicu zpozorovala v lese pohyb. Igor
ze 104.VD čtyři nepřátele zlikvidoval
sám, o několik dalších se postarali naši střelci z přilehlé budovy. Několik
dalších se stáhlo hlouběji do lesa. Protože se blížil čas naší recyklace,
rozhodli jsme se pro hromadný útok na jejich pozici. Pár dalších jsme
zastřelili, ale několika se opět podařilo stáhnout. Při dalším a mohutnějším útoku se Američanům podařilo probojoval až do hotelu, ale všichni
byli zlikvidováni, především díky „Somálcům“ z plzeňské Delty a JPP.
Krátce po čtvrté hodině odpolední byl sestřelen americký vrtulník.
Naším dalším úkolem tedy bylo zabránit americkým jednotkám v likvidaci tohoto stroje. Trosky vrtulníku byly považovány za zničené, pokud se
pod auto, které vrtulník znázorňovalo, umístila dýmovnice. K naší smůle
se vrtulník nacházel poměrně blízko jedné z budov, kterou jsme neměli
obsazenou, protože nebyla příliš vhodná k obraně a byla poměrně
hodně v dezolátním stavu. Toho Američané využili a po krátké době tuto
budovu ovládli. Somálci se pokoušeli jejich snahu překazit střelbou
z okolních udov. Američané nechtěli ztrácet čas a proto se rozhodli pro
sebevražedný čin. Richie ze 2.průzkumné jednotky Písek se pod krycí
palbou rozeběhl k vrtulníku a umístil pod něj dýmovnici. Při návratu do
bezpečí byl však zasažen nepřátelskou palbou. Američané se poté stáhli dál od budov.
Až do večerních hodin se americké jednotky pokoušely dobít hotel, ale
18
setkávali se s naším urputným odporem. Před osmou hodinou večerní
se jim útok málem podařil. Z obránců Olympicu zbyl jediný muž a povedlo se mu ze zálohy zastřelit přibližně osm Američanů. Hotel byl dobit
a dokumenty zajištěny až při dalším útoku, který se konal okolo desáté
hodiny. Američanům se povedlo dostat do budovy. Většina útočného
týmu při útoku sice padla, ale jednomu z nich se podařilo ukrýt v temném koutě jedné z místností. Somálci se na něj několikrát pokusili zaútočit, ale za vysokých ztrát a bez zřejmého efektu. Kdyby tak byl k dispozici granát, bylo by vše vyřízeno rychle. Granát však nebyl a poslední
američan si zastřílel opravdu dobře.
Postupně zlikvidoval všechny Somálce
a nalezl potřebné dokumenty.
V noci operovalo v prostoru několik
skupin Somálců, většina však volila klidný spánek. V areálu se nalézalo velké
množství nebezpečných kanálů. V další
činnosti jsme se rozhodli pokračovat
brzy ráno. Na čtvrtou hodinu jsme nařídili mobil, ale byla ještě tma, tak jsme se
rozhodli ještě nevylézat ze spacáků.
Dalším budíčkem bylo „Dobré ráno“ od
hlídky SEAL TEAMu 2, který okolo nás
procházel. V této době byli již na druhé
hlídce a sbírali po budovách pytle
s humanitární pomocí. Američanům se
v časných ranních hodinách podařilo
posbírat devět z deseti pytlů. Takže nám
zbyl jediný pytel, který byl umístěn v polorozbořené budově poblíž hotelu. Naší klikou bylo, že Američané tuto budovu
neprohledávali. Ono se ani nejednalo
o budovu, ale spíš o garáže.
Poslední pytel jsme přemístili do hotelu,
protože nám tato budova přišla pro obranu ideální. TASK FORCE se pokusili
ještě naposled o urputný útok proti hotelu a byli odraženy. Čas se tedy naplnil
a útočné jednotky byly stáhnuty zpět na
mogadišké letiště. Operace skončila.
Takže sečteno a podtrženo. Američané
úkol nesplnili. Byla to sice spíš náhoda,
ale to se nedá nic dělat. Akce se podle
mého názoru velmi vydařila a všichni zúčastnění si ji výborně užili.
Bohužel někteří ze Somálců nevypadali dostatečně „civilně“, tak tento
nedostatek řešili nošením uniforem naruby. Co se týká Američanů,
musím podotknout, že jim to v pouštňácích fakt sluší a pohled na přemisťující se jednotky opravdu lahodil oku. Škoda bylo, že ne všichni
Američané byli oblečeni do pouštních uniforem, objevili se woodlandy,
ale i tigery a také české 95. No nic, odkládám svůj somálský obleček
do skříně (prý mi to moc slušelo, no můžete sami posoudit dle mojí fotky
v úvodu časopisu) a opět jej vyndám koncem října, kdy se má konat
akce podobného charakteru. Tentokrát však v Milovicích pod taktovkou
Milana. Doufám, že budu moct v příštím čísle napsat článek i o této akci
a budeme mít srovnání.
Takže na věčnou slávu generála Muhamada Farrah Aidida!!!
Američané z Mogaiša neodejdou živí!!!
Jednotky Task Force: Delta Force (Trutnov), 7thSpecial Forces
(Trutnov), 2. průzkumná skupina, Úderná četa Predator (ČB).
Somálci: 1. FJR, 1. průzkumná skupina (Praha), Navy Seals 6, Navy
Seals CZ, 104. VD, Delta Force (Plzeň), JPP, 4th Psyops Group, a další.
Text a foto: Riggs
No04.qxd
30.10.2003
20:31
StrÆnka 19
akce
NORMANDIE 2003
Je brzy ráno, začátek června roku 1944. Podívám se na hodinky,
ještě není ani pět. „Šaize“, ulevuji si a vylézám z postele. Severní
Francie je sice pěkné místo, ale právě dnes bych byl raději v Berlíně.
Po chvíli vidím své německé bratry. Na jejich tvářích je vidět neklid.
Ano, dnes je ten den, na který jsme všichni čekali. Dnes se to
stane….
Čas i měsíc odpovídá, rok je jen trošičku jiný. Taky místo neodpovídá. Nasedáme na aut a odjíždíme do západních Čech, do Sokolova,
kde je sraz účastníků akce Normandie
1944, kterou pořádá KVH „Viking“,
jinak též 666. Panzergrenadier
Regiment. Rekonstrukce bitvy je fiktivně situována do invazního sektoru
„Sword“. Po srazu na nádraží odjíždíme do pískovny v Podlesí u Sokolova.
Ještě před začátkem samotné bitvy
probíhá modlitba za padlé během
druhé světové války.
Už jsme rozmístěni na pozicích na
pláži. Objevují se první vyloďovací plavidla a už se z nich valí první vlna útočníků. Naštěstí jich není mnoho. Netrvá
však dlouho a většina se jich válí po
zemi a za výkřiků „medik“ se pokouší
přivolat zdravotníka. Ze spodního
bunkru jsou útočníci zasypáváni množstvím granátů. Z hlavního bunkru jsou
vystřelovány rakety. První zraněný je
však i na naší straně a naši zdravotníci
mají tedy také práci. Po bojišti začínají
operovat muži s nosítky a také dva
jeapy, které přemisťují své zraněné do
vyloďovacích člunů, kde probíhá jejich
ošetření. Proběhne ještě několik dalších pokusů o přiblížení, které skončí nezdarem, a v našich řadách
začíná narůstat sebevědomí. Už nevím, kdo první vykřiknul:
„Provedeme protiútok, zatlačíme je do moře …“. Dávám dohromady
skupinu paragánů a vyrážíme soupeři zatopit. Povedl se nám boční
vpád do linie útočníků a navíc jsme se stáhli bez jediné ztráty
„Schene“. Dostávám zákeřný nápad. Sám se odděluji od hlavní skupiny a obcházím z levé strany bojiště. Dostávám se tak až k vyloďovacím
plavidlům. Nikdo si mě nevšimnul. „Zaútočím a rychle se stáhnu“, blesklo mi hlavou. Zlikvidoval jsem jednoho z amíků, pár dalších na jeapu
a nestáhnul jsem se :o(. Dostal jsem to. Ležím na zemi a přemýšlím,
jak mne odsud spolubojovníci dostanou. „Medíííííííík“, řvu z plných
plic. Nestačím se divit, jak rychle se dává dohromady záchranná skupina. Dostávají se na pláž a přibližují se. „Rychle se stáhněte, nesmíme je sem pustit“, slyším jednoho z amíků, jak se pokouší mařit moji
záchranu. Následuje urputná bitva, během které jsem byl naložen na
Worllův hřbet a odnešen o pár metrů dál od vyloďovacích plavidel, kde
za hromadou písku vzniklo improvizované „skladiště raněných“.
Zdravotník mezi námi poskakuje a jak to jen jde, odesílá raněné do
zázemí. Nalevo ode mne leží Cpt.Nosál a řve: „Napište mojí mámě“.
Za chvíli mě nakládají na nosítka a už mě odnášejí. Podařilo se nám
stáhnout všem. Záchrana mojí maličkosti proběhla úspěšně. Stálo
tovšak zranění přibližně dalších 10 německých spolubojovníků.
Podle rozkazu velení se nás polovina stahuje ke strategicky důležité
křižovatce. Na křižovatce je vybudován zátaras a o kus vedle ošetřovna. Zatím je klid. Z pláže dostáváme zprávy, že se útočníci pokusili
o další dva výpady s pomocí techniky, a že byli opět odraženi.
Dostáváme další rozkaz. V bunkru na pláži necháváme pouze malou
skupinku a zbytek obránců zaujímá obranné pozice u křižovatky.
Útočníkům se konečně podařilo vytvořit na pláži průlom a postupují
zalesněným terénem ke křižovatce, kde jsou naše pozice. V lese se
ztrhává poslední bitva. Američanům se přes urputnou snahu nedaří
prorazit naše pozice. V těchto bojích jsem byl podruhé raněn (trefili
mě do „náprdeláku“, ale naštěstí to přežil). Posledním pokusem spojenců o zvrácení bitvy je útok z jeapu, za kterým postupuje pěchota.
Ani tento útok se však nepodařil a útočníci křižovatku nezajistili.
Pokaždé se holt vylodění nezdaří.
Po skončení hlavní akce proběhla
ještě jedna menší, při které Američané
bránili lesík, ve kterém se odehrála
druhá část vylodění, a Němci se
pokoušeli projet s jeepem a pěchotou
za ním. Posádka vozidla padla hrdinskou smrtí, pěchotě se však podařilo
okolí cesty vyčistit a eliminovat nepřátelský odpor.
Jelikož byla celá akce prezentována
jako rekonstrukce, byly pro zúčastněné
jednotky určité podmínky, co se týká
výstroje a uniforem.
Co říci závěrem? Budoucnost se
mění. Spojenci se nevylodili. Musím na
jejich obranu podotknout, že jich bylo
o něco málo víc než obránců a měli
nevýhodu menšího počtu elektrik.
Dohromady se akce zúčastnilo cca 60
bojovníků. Aby měli spojenci úspěšně
provést vylodění, tak by museli obránce
převyšovat minimálně 2:1, ale i tak by
neměli jednoduchou práci. Ideální
poměr by byl asi 3:1. Celou akci ovlivnilo zrušení účasti několika spojeneckých jednotek na poslední chvíli.
Organizace byla na velmi slušné úrovni. Přítomnost techniky byla příjemným zpestřením. Dále bych chtěl vyzdvihnout bunkry a zákopy, na
jejichž výrobě pořadatelé jistě strávili nejednu volnou chvíli.
Kontajnery, které představovaly vyloďovací plavidla, také výborně
dokreslovaly atmosféru. Pro příště bych doporučil přesněji a důrazněji určit, které části území jsou pro boj zapovězeny. Při boji došlo
k několika zmateným situacím, které zbytečně kazily jinak perfektní
atmosféru. V každém případě to byl super strávený den a chtěl bych
proto poděkovat „Vikingům“ za jeho uspořádání.
Text: Riggs
Foto: Věra Bubnová
19
No04.qxd
30.10.2003
20:31
StrÆnka 20
akce
ÚDOLÍ STÍNŮ
Situace:
Rok 1968. Na území Jižního Vietnamu se pomalu infiltrují jednotky
NVA (Severovietnamská armáda) a Viet Congu. V rámci protiofenzivy se
začínají na nejohroženějších místech budovat předsunuté základny
U.S. Army. To se však komunistickému severu nelíbí a proto je likvidace
těchto základen prioritou…
Takto prostě vypadal scénář akce, která se uskutečnila dne 14. 6. ve
vojenském prostoru v blízkosti
Benešova u Prahy. Celá operace se
však nápadně podobala jednomu
válečnému filmu z Namu, a tak tato
bitva vešla do povědomí airsoftu jako
Údolí stínů.
Jako jednotkám U.S. Army nám připadl úkol zabezpečit LZ (přistávací
zónu) tzn. po výsadku z helikoptéry
zaujmout kruhovou obranu a uhájit ji
do přistání dalšího výsadku. Naše
Uháčko (helikoptéra UH-1 Huey) představoval vojenský skříňový náklaďák
V3S. Po příjezdu na LZ jsme měli
vyskákat ven a snažit se ubránit okolí
auta (to již zůstalo na místě).
Recyklace výsadku byla 15 minut
uvnitř náklaďáku a prostor smělo opustit vždy pouze minimálně pět vojáků.
Mělo to imitovat další posily z vrtulníků.
Recyklace NVA a VC byla opravdu „vražedná“… pouhých 5 minut.
Jakmile by byl výsadek do posledního zneškodněn byl konec akce.
Přistávací zónu jsme měli ubránit alespoň dvě hodiny. Další zajímavostí
bylo i zapojení úlohy zdravotníků jednotky. Jakmile byl někdo z nás zasažen do ruky nebo nohy, musel zůstat ležet na místě a přivolat medika.
Ten po přiložení kousku obvazu na zasažené místo znovu obnovil „život“
a člověk tak mohl pokračovat v boji bez patnáctiminutové recyklace.
Po nasednutí do naší „helikoptéry“ nás zachvátila opravdová válečná
horečka. Terénní jízda docela simulovala let a my jsme okénky koukali
s napětím ven, kam nás náš mixér vyhodí. Asi po patnácti minutách jízdy
(teda letu) jsme konečně zastavili a boucháním na korbu se dozvěděli,
že jsme na místě… Otevřeli jsme oboje dveře a hrnuli se ven… a hned
to přišlo. Snesla se na nás nepřátelská střelba snad ze všech stran.
Vyskočil jsem ven a ani nestačil zalehnout a BEEENG… jsem mrtvej.
Vyškrábal jsem se na korbu a s úděsem zjistil, že většina výsadku je na
tom stejně jako já… jsou mrtví. Jen pár statečných se urputně bránilovenku… V helikoptéře, do které bubnovaly nepřátelské dávky, začala
20
horlivá porada jak z této situace rychle ven. Tu si někdo (Kuncman?)
vzpomněl, že Namový Uháčka měla ve dveřích kulomety M60. A tak to
šlo rychle. Okénky jsme zjišťovali polohy nepřátel, ke dveřím se připravil nový výsadek. Po patnácti minutách začali dveřní střelci zasypávat
Charlieho kuličkama a zbytek se hrnul ven. Perfektní! Ztráty se rapidně
zmenšily a nám se pomalu začalo dařit vytlačovat nepřítele dále od LZ.
Jednoduché to ale vůbec nebylo, nikdy nezapomenu na doslova sebevražedné útoky kluků z Benešova
a Jarinova nadupanýho kalacha…
Celou atmosféru umocňovalo dokonalé prostředí malého údolí s vysokou
trávou a snaha o stylové oblečení
našich protivníků. Nepřítel stále dorážel, kuličky cinkaly do auta a já netrpělivě sledoval hodinky. Takhle se snad
čas nikdy nevlekl (no, možná ve
škole)… S posledním vypětím sil jsme
odolávali. Shodil jsem ze sebe střepinovku, malou polní a s pár zásobníkama po kapsách střílel do všeho, co se
ve vysoké trávě hýbalo. Naštěstí ne
nikoho z vlastních, i když pár vlastních
sestřelů jsme v tom zmatku měli (já byl
dokonce jednou z obětí friendly fire).
Ještě pár minut… a je konec. Podařilo
se nám ubránit LZ. Ztráty však na naší
straně byly vysoké, o „mrtvých“ nepřátelích ani nemluvě.
Po malém polním obědě jsme byli všichni seznámeni s další dnešní
Namovou akcí. Měli jsme projít a vyčistit cestu džunglí pro další „smyšlené“ jednotky. Vysokou trávu teď vystřídala opravdová džungle a hlavně
v ten den neskutečný horko a dusno. Střelba přicházela odevšad, nebylo vůbec vidět nepřítele… Pomalu, ale urputně jsme se prokousávali
porostem. Na všechny padala únava, ani jedno tropiko nezůstalo nepropocené (ještě, že jsem si raději zapomenul helmu doma). Tentokrát nám
však ale štěstí nepřálo a projít stezkou jsme ve stanovený čas nestihli.
Tato část operace tedy skončila neúspěchem, který se projeví na dalších operacích v rámci Ofenzivy Tet.
Závěrem bych chtěl poděkovat pořadatelům a asi padesátce účastníků za super strávenej den, a přání jen více takových akcí pro nás
Namaře. Jo a taky požár Ponchovy helmy stál za to… A taky Hoblík jako
nosič zraněných byl neuvěřitelnej… Fakt sanitka o dvou nohách.
Text: MTJ, Foto: Jarin von Benešov
No04.qxd
30.10.2003
20:33
StrÆnka 21
akce
DECH MAGICKÉHO DRAKA
Dne 5. 7. 2003 se konala nedaleko Lhoty nad Moravou akce s názvem
Puff the magic dragon. Byla způli určena pro Vietnamáře a způli pro jednotky zabývající se moderními armádami. Jelikož jezdím Vietnam popíšu
akci z naší strany.
Akce začíala v 5.00 ráno, ale některé jednotky v tu dobu již byly v
bojové zóně a plnili stanovené úkoly. To se týkalo zejména LRRP.
Vzhledem k tomu, že na naší straně se akce účastnilo několik různých
skupin, měla každá z nich svůj specifický program a časový plán.
Skupiny měli postupovat nezávisle
na sobě, ale pokud možno co nejvíce kooperovat. Ačkoliv jsem byl
v „pěchotní“ skupině a plnil úkoly
pro ni stanovené, myslím, že úkoly
ostatních týmů vyplynou z dalšího
textu.
Vyrazili jsme v oněch už zmiňovaných pět hodin ráno a nejpozději
do dvanácti jsme měli po levém
břehu řeky dorazit do bodu Bravo.
V případě kontaktu s nepřítelem
jsme si neměli brát servítky. V bodu Bravo jsme měli zřídit opěrný bod
a bránit ho do 17.00. Do 14.00 by na tuto provizorní základnu měli
dorazit jednotky SOG a přivést zajatce. Pokud by se nepřátelským jednotkám podařilo získat zajatce zpět, odvést ho na neznámé, předem připravené, místo a odpálit dýmovnici, akce by skončila. Pokud by se situace na základně zdála být neudržitelná a hrozila by ztráta zajatce, měli
jednotky SOG, podporované SEAL a LRRP, transportovat zajatce do
bodu Charlie.
Z počátku šlo všechno hladce a akce zdála být procházkou hezkou
částí moravské přírody. Setkali jsme se s jednotkou LRRP, zaznamenali
lehký kontak a pokračovali k cíli. Poté jsme narazili na most bráněný
nepřítelem. Most byl klíčem k další cestě k bodu Bravo. Nějakou dobu
jsme si lámali hlavy jak z druhého
břehu protivníka vystrnadit. Most
byl dost dlouhý na to aby se dal
přehodit granátem, nebo přestřelit
puškou. Chlapci z LRRP zkoušeli
různé triky jak protivníka „rozpohybovat“ ale výsledek byl v podstatě
nulový. Po dohodě jsme se stáhli
několik desítek metrů proti proudu
řeky a přebrodili na druhou stranu.
„Průzkum“ zůstal u mostu a čekal
až udeříme my a pak se měl pokusit přejít přímo po mostě. Na druhé
straně jsme se rozvinuli do široké
rojnice zasahující hluboko do lesa
a doufali, že tak zabráníme tomu,
aby nás protivník obešel a napadl zezadu. Začali jsme se přibližovat k
předmostí a doufali, že my jakožto pěchota v tom nejsme sami. Delší
dobu už totiž pokulhávalo spojení s některými jednotkami. Pak už se
začali proti nám objevovat první postavičky ve woodlandech a vzduch
zhoustl létajícím plastem. Z protější strany jsme slyšeli výkřiky povelů
a rachot mnoha zbraní, který se mísil s našimi výkřiky, a naše zbraně se
rozhodně také nedaly zahanbit. Skutečně to byl jeden z nejhustších kontaktů jaké jsem doposud asi zažil. Snažil jsem se rozpoznávat cíle
a nějak rozumně na ně útočit, ale bylo to téměř nemožné. Protože jsem
věděl kde „naši“ jsou, střílel jsem v podstatě na vše, co se přede mnou
hýbalo. Příroda poskytovala přirozené možnosti krytí, a to i na zcela
neočekávaných místech. Vodou vymletá koryta zarostlá travou poskytla
útočiště nejednomu ležícímu střelci. Na obou stranách začali narůstat
ztráty. Ve chvíli, kdy už se zdálo, že úbytek pěchoty je katastrofální a
útok se zastaví a rozpadne, jsem zaregistroval podivné hemžení nalevo
od sebe. Vzhledem k tomu, že jsem byl na levém křídle mě přepadl
neblahý pocit, že se nepříteli podařilo nás obejít. Ale vzápětí můj úděs
vystřídala vlna úlevy, protože maník ve woodlandech se změnil v nezaměnitelnou obří postavu v tiger stripech s M60 v rukou... Společně se
SEALy se nám podařilo podkovou uzavřít předmostí a zbytek živých
obránců uvízl v jakési kapse, odkud
prakticky nebylo úniku. Po hrdinném boji se hrstka zbylých pokusila
o obdobu japonského Banzai
útoku, ale to už bylo skutečně jen
gesto. Tuhle „bitku“ asi většina z
nás Vietnamistů považovala (a stále
považuje) za vrchol dne, i když
jsme nevěděli, co nás ještě čeká.
Ale i kdyby to bylo sebelepší, už by
jí asi nic stejně nepřekonalo.
Po zrecyklování na obou stranách
jsme se přesunuli k bodu Bravo,
což byl v podstatě jakýsi ostrůvek
mezi rameny řeky. Zde jsme měli počkat na SOGy a jejich zajatce. Mezi
tím krapet sprchlo. Ale to po předcházejícím vedru asi málokomu vadilo.
Uprostřed příprav na oběd někdo vykřikl „kontakt, kontaaaakt“...
Překvapilo mě s jakou laxností jsem sebral zbraň a vlezl do hlubokého
výmolu. Rozesmálo mě to, že jsem nebyl sám, kdo takhle „lenochodsky“ zareagoval. A opět vzduchem začali vířit šňůry plastových kuliček
a rozléhalo se bouchání sádráků. Bylo to v pravém slova smyslu vražedné obležení. Člověk neměl nejmenší tušení odkud zrovna dávka přiletí
a často nepomohlo ani schovat se do „díry“. První ůtok se nám podařilo se značnými ztrátami odrazit. Pak jsme recyklovali a SOGové mezi tím
přivedli náramného Viet-Congského zajatce. Při druhém útoku nám opět
hezky sprchlo. Přemohla mě lenost a pončo jsem nechal v batohu,
čehož jsem posléze krapet litoval.
Ale připadal jsem si hodně „real“.
Promočený, po kotníky v pěkně
mazlavém bahně jsem čekal na
svojí příležitost. Lidé na obou stranách postupně ubývali, mrtvoliště
se uspokojivě zaplňovalo a já přebíjel jako o život. Ale i na mě nakonec
přišla řada a dávka odkudsi mě švihla přes rameno. Z mrtvoliště jsem
se zbytkem sledoval konec bitvy.
Naštěstí konec byl vítězný, i když
jsem už několikrát zapochyboval
jestli útočníci nestříli sami po
sobě...
Závěrem bych rád řekl, že akce to
byla vskutku vydařená. Bylo to pro mě vlastně poprvé, kdy jsem byl na
akci s moravákama a opravdu se ta téměř čtyřhodinová cesta mnohonásobně vyplatila. Odpoledne jsme odjíždeli sice polomrtví, ale já určitě
se skvělým pocitem, že se vietnamákům zase jednou povedl udělat slušný kus dobré práce.
Tímto bych chtěl poděkovat všem zúčastněným jednotkám:
4th Inf. Div., 9th Inf. Div., MACV-SOG CCN RT Alaska, MACV-SOG CCN
RT Vermont, SEAL Team One, SEAL Team Two, Det. Alpha 7th Plat.,
SEAL Team Two, Det. Alpha 9th Plat., Australian 1st Reg., 3rd Sqn.
S.A.S., LRP, Comp. E/51st, 23rd Americal Div., A Comp. 3/75 Ranger
Reg., 120. Rota hloubkového průzkumu, 160gv. VDD, 22nd Reg.,
B. Sqn. S.A.S., S.O.T.-Aplha.
Text: Witus, Foto: Charlie
21
No04.qxd
30.10.2003
20:34
StrÆnka 22
recenze
MAUSER KAR 98 (TANAKA WORKS)
Druhá světová válka. Jen málokterý konflikt byl tak rozdělen na stranu
dobra a stranu absolutního zla. Každá ze stran této války měla své symboly. Jakkoliv můžeme nesouhlasit s idejemi pro které vedli Němci dobyvačnou válku, nemůžeme
pochybovat
o
síle a kvalitě německé
armády. Na tom se velkou
měrou podílely ruční zbraně konstruované a vyráběné v německých zbrojovkách.
Jmenujme například samopal Schmeisser MP10, kulomet MG42 a také pušku Mauser Kar 98. Souhrou šťastných náhod
jsem se stal majitelem právě posledně zmiňované.
Je to jednoranná opakovací puška s pákovým závěrem, kuličky jsou
poháněny plynem. Vyrábí ji firma TANAKA WORKS známá především
svými kolty.
Na první pohled zaujme svým zpracováním. Celá je jen ze dřeva
a kovu, nikde ani kousek plastu. Dřevo je velmi kvalitně opracováno
a nalakováno. Má světlou, takřka pískovou barvu, na rozdíl od tmavě
hnědě zbarvené reálné předlohy, kterou jsem měl možnost si prohlédnout na natáčení filmu Hellboy.
Mauser Kar 98 je 110 cm dlouhá karabina, váží přibližně 3,5 kg. Jak
už bylo zmíněno výše, je celá vyrobena ze dřeva a kovu. Pažba je zakončena kovovou botkou, na které je vyražena orlice s hákovým křížem.
Botka je přichycena dvěma šrouby k pažbě. Přibližně uprostřed pažby
jsou dva otvory. Kulatý vyplněný kovovým válcem (sloužící pravděpodobně k upevnění lícnice) a podlouhlý oválný se zábrusem pro provlečení a zachycení řemenu. Na mém exempláři tvoří letokruhy velmi pěknou texturu.
Hlaveň, pouzdro závěru, závěr a spouštový mechanismus jsou uloženy ve vyfrézovaném zářezu v předpažbí. Uchycení je řešeno dvěma šrouby (za krytkou lučíku spouště a před zásobníkem) a dále půlválcem ze
dřeva staženého kovovou obručí, sloužící také k uchycení popruhu.
Pouzdro závěru působí velmi robustně a „ocelově“. Nevím z jakého je
materiálu, ale myslím, že není vyrobeno z nějaké slitiny hliníku, čí magnézia. Všechny kovové díly mají matně černou barvu. Na hranách
dochází vlivem otěru k zesvětlení což dodává zbrani patinu. Před pouzdrem závěru jsou stavitelná mířidla (až do 2000 metrů po 100 metrech pochopitelně využitelná pouze s reálnou zbraní) a bajonetový výčnělek
na který se nasouvá montáž pro optiku. Uchycení hlavně je řešeno již
zmíněným půlválcem, pod kterým hlaveň prochází a je sevřen první
kovovou obručí, a kovovou botkou. Ta je široká asi 4 cm a obepíná hlaveň a konec předpažbí. Na svém místě je zajištěna proužkem plechu
s čepem. Na konci kovové botky je držák bajonetu čtvercového průřezu
s podélnými drážkami. Na konci hlavně je muška. To by bylo asi vše
k výzoru zbraně.
Nyní si popíšeme funkčnost. Reálná zbraň je jednoranná opakovací
22
kulovnice. Stejně tak i její airsoftová
kopie. Natažení zbraně je prováděno
pákou zakončenou koulí (u reálné zbraně
svírá mírně odlišný úhel). Při otočení závěru směrem proti chodu hodinových ručiček je zřetelně slyšet kovové cvaknutí, tím dojde k natažení
pružiny úderníku. Při natažení závěru do zadní polohy se odkryje pohled
na trysku zásobníku a vršek zásobníku s kuličkami. Po zatlačení závěru
směrem vpřed dojde k zasunutí kuličky ze zásobníku do hlavně. A závěrečným otočením závěru po směru hodinových ručiček dojde ke konečnému posunu závěru do jeho výchozí polohy a zároveň k těsnému
dosednutí trysky do hlavně. Nyní je zbraň připravena k výstřelu. Po natažení je možné zbraň zajistit pojistkou. Pojistka je umístěna na samém
konci závěru za pákou. Má tvar kvádru (3x1,5x0,5 cm) a otáčí se v ose
závěru po 90 stupních. Má tři polohy. Při pohledu zezadu je označme
třeba západ, sever a východ. V poloze „západ“ je zbraň odjištěna.
V polohách „sever“ a „východ“ je zajištěná. V poloze „sever“ zakrývá
pohled na mušku a znemožňuje tak míření. Na konci pouzdra závěru je
také umístěna pojistka proti vysunutí závěru, po jejím odklopení do strany je možné vytáhnout závěr ven stejně jako u pravé. Na rozdíl od reálné má Kar 98 výměnný zásobník. V něm je umístěn rezervoár na plyn
a šachta na kuličky, kterých se tam vejde přesně 10. Pokud si odmyslíme rozměry je velmi podobný zásobníkům u plynových pistolí (svou
funkcí a provedením). V zadní části zásobníku je kladívko pístu do kterého udeří úderník. Otvorem v horní části a přes trysku ve tvaru L v závěru dojde k výmetu kuličky z hlavně. Pokud ho chceme vysunout ze zbraně je potřeba natáhnout závěr do zadní polohy a stisknout pojistku
zásobníku, která je před spouští.
No04.qxd
30.10.2003
20:35
StrÆnka 23
recenze
Dokonalost repliky výborně doplňuje ražba na zbrani. Na pouzdře
závěru jsou nápisy Mod 98 14015, BNZ 43,WaA 623 a malá orlice
s hákovým křížem v pařátech. Stejný znak je i na botce pažby spolu
s T W 145. Nápis ASGK MFG TANAKA
WORKS je vyražen velmi
jemně a není příliš patrný.
Jak střílí? Skvěle. Je to způsobeno dlouhou hlavní (60 cm) a velkou
silou (zdroje na internetu uvádějí 550-600 FPS při použití 0,20 g střeliva). Moje zkušenost s ni je taková, že při použití 0,43g kuliček má stejný dostřel jako elektriky, při použití 0,36 je dostřel o dobrých 10 - 15 m
větší. Zbraň také střílí velmi přesně (platí
spodní straně zbraně).
Co říci závěrem? Je to opravdu nádherná zbraň, velmi dobře a kvalitně vyrobená. Až na několik maličkostí přesně odpovídá reálné předloze
ať už vahou, použitým materiálem,
či ražbou na kovových částech. Je možné k ní koupit repliku puškohledu Zeiss, pravý bajonet, který lze nasadit, nebo popruh. Nevýhodou je
plyn jako hnací médium při nižších teplotách. Doporučuji také přikoupit
několik dalších zásobníku, protože 10 kuliček je opravdu málo.
Text: Cow
Foto: Kosák
pro první naplnění
zásobníku). Do zásobníku se vejde 10 kuliček, zásoba plynu
vydrží asi na 20 kulí, přičemž poslední dvě rány již nemají stejnou razanci jako předchozí. Střelba z ní je také velmi pohodlná a rychlá díky tomu,
že je to plynovka, a není třeba ji natahovat silou jako manuální sniperky.
Díky štelovatelnému HOP-UPu je možné střílet různým střelivem (ovládání HOPu je možné malým šroubem umístěným před zásobníkem na
-
zájmový a sportovní klub MORAVA
místní sportovní Airsoft klub Nezamyslice - Koválovice - Osíčany
pořádají
I. CELOSTÁTNÍ BURZU MILITARIE A AIRSOFTU
kde: Sokolovna Nezamyslice
kdy: sobota 13. září 2003, od 6.30 do 12.00hod.
-
1km od nádraží ČD Nezamyslice, 50m o silnice č.47 Brno - Kroměříž
informace a objednávky stolů: Jan Judas 608 170 877
koupě, prodej, výměna věcí pouze sběratelského charakteru
(literatura, odzanky, vojenské modely, doplňky, uniformy, funkční airsoftové zbraně, repliky zbraní)
ˇinfo z akcí airsoft a klubů vojenské historie
k účasti zvou pořadatelé a hlavní náčelník Jiří Metelka - Rumcajs
23
No04.qxd
30.10.2003
20:35
StrÆnka 24
novinky
Guarder Konverzní set Dragunov
Konverzní set od Guarderu je velmi pěkně proveden, pažba i předpažbí jsou dřevěné, kvalitně opracované. Další části setu je prodloužená
vnější hlaveň a ořech. Obě části jsou samozřejmě kovové. Pro použití
doporučujeme delší hlaveň, nejlépe určenou PSG. Ta však v setu není.
Set se montuje na pušku AK47S. Velmi pěkně vypadající set, nevýhodou je poměrně vysoká cena. Cena: 15.200 Kč
GRS Konverzní set HK G36 KE
Jak již většinu z vás napadlo, montuje se tento set na G36C. Jedná se
o delší předpažbí, než je u „C“, kam se samozřejmě vejde větší baterka.
Dalšími částmi kitu prodloužená vnější hlaveň, ořech a rukojeť.
Cena: 5.600 Kč
Guarder pružiny S100 až S170
Celá škála pružin s progresivním vinutím se pohybuje v cenách od
500 Kč do 730 Kč. Zajímavostí je pružina S110, pro jejíž montáž není
zapotřebí výměny dalších silnějších dílů.
G&P tlačný zásobník na 130bb
Tlačný zásobník na 130 kulí. Kuličky nechrastí, zásobník je spolehlivý,
co si více přát. A navíc výhodná cena. Nabíjení kuličkami je trochu pracnější, než u standardního zásobníku od Marui. Zásobník je také o něco
málo těžší než maruiácký. Na internetu se objevily zprávy o zásobníku na
100 kuliček pro MP5. Cena: 1.000 Kč
DTP kovová těla pro AK47 a AK47S
Dvojice velmi pěkně provedených kovových těl pro kalachy od firmy,
která je v našich krajích známá především kvůli velkokapacitním zásobníkům na poháněných baterií.Cena: 3.500 Kč / 3.700 Kč
Marui Desert Eagle .50 AE (Hard kick)
Nová plynová verze oblíbené pistole je nabízena ve verzi Hard kick (silnější zpětný ráz při výstřelu je opravdu znát). Provedení z ABS plastu.
Oproti první verzi je cenově příznivější. Cena: 6.200 Kč
Text: Riggs
Foto: Riggs
24
No04.qxd
30.10.2003
20:36
StrÆnka 25
encyklopedie
BOJOVÉ UNIFORMY
Bojové uniformy tvoří nedílnou součást výstroje každé armády. Zvláště
maskovaných uniforem se v současnosti používá obrovské množství
a používá je skoro každá (alespoň trochu moderní) armáda. Protože
„maskáče“ k airsoftu neodmyslitelně patří, přinášíme vám od tohoto
čísla malý seriál o těch nejznámějších a nejpoužívanějších. Bude se jednat především o typy, které se u nás nejvíce nosí a dají celkem bez problému v armyshopech sehnat.
A tak, když v lese potkáte bojovníky v maskáčích, budete vědět o jakou
armádu jde.
„Jenom uniforma z Tebe vojáka neudělá. Musíš být duší válečník.“
Cpl.Michal Frič
SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ
Za druhé světové války patřily americké bojové uniformy mezi jedny
z nejprogresivnějších. Proto je s podivem, že USA nadlouho po této
válce ustrnuly, a dlouho požívaly bavlněnou olivově zelenou uniformu pro
všeobecné použití (Utility uniform).
Během vietnamského konfliktu byla nahrazena (pouze v oblasti tropického pásma) tropickou uniformou s naprosto odlišným střihem, která
časem prošla třemi modifikacemi. Od roku 1968 v nepárající se variantě Rip-Stop. Užívala je pěchota, týlové jednotky, piloti helikoptér a další.
V této válce se taky začínají objevovat první americké oficiální maskáče s potiskem zvaným ERDL, nebo též leafpattern (mimochodem vyvinuté již v roce 1947) - předchůdce moderních maskovacích vzorů.
ERDL byl velmi oblíben zejména u různých speciálních jednotek, průzkumníků a krátkou část konfliktu byl oficiální uniformou USMC.
Od roku 1982 se začíná zavádět moderní maskovací vzor Woodland
(lesní porost). Je univerzální bojovou uniformou pro všechny ozbrojené
složky Spojených států amerických. Převážně je v použití dodnes, přestože nastupují nové vzory. Tento maskovací vzor byl použit ve všech
konfliktech jichž se USA v tomto období zúčastnily.
Zároveň je zaváděno i maskování do pouště složené ze šesti barev (tzv.
Chocolate chip - čokoládový lupínek). To bylo v první polovině devadesátých let nahrazeno novým pouštním maskováním složeným pouze ze
tří barev. Chocolate chip byl v nejmasovější míře k vidění během „první
války v zálivu“, ale vyskytoval se zde již i tříbarevné maskování. To je asi
nejznámější z dob konfliktu v Somálsku, Afgánistánu a „druhé války
v zálivu“.
Nejdále je s vývojem nových maskovacích vzorů námořní pěchota
(USMC). Její příslušníci začínají používat nový digitální vzor MARPAT
(MARine PATtern), ten však uvádíme pouze okrajově, protože je u nás
zatím skoro nedostupný. MARPAT byl též použit v Perském zálivu
a v Afgánistánu.
Text a foto: MTJ
Tropická blůza Rip - Stop Poplin s ERDL potiskem, 100% bavlna
Woodland blůza v provedení 50% bvlna/50% nylon
Pouštní blůza „chocolate chip“ v provedení 100% bavlna
Tropická blůza v provedení Rip - Stop Poplin, 100% bavlna
„Tříbarevná“ poštní blůza v provedení 100% bavlna
25
No04.qxd
30.10.2003
20:36
StrÆnka 26
výstroj
BLACKHAWK INDUSTRIES
V minulém čísle jsem Vám představil produkty Hydrastorm a Hellstorm
a v dnešním článku bych se chtěl podrobněji podívat na produkty
Blackhawk.
Vesty
Nabídka vest je opravdu široká. Škála obsahuje snad všechny druhy
bojových vest, používané ozbrojenými složkami.
Všechny vesty jsou dodávány v jedné velikosti. Vestu lze na jednotlivé
typy postav přizpůsobit velmi jednoduše povolením či utažením regulačních přezek. Základní barva vest je černá (Black). Většinu vest je ale
možno dostat i v dalších 3 barvách (olivově zelená, kamufláž Woodland
a pouštní žlutohnědá).
Většina taktických vest Omega je vybavena tzv. Sniper Shoulder Rifle
Lock-In Pad. Jedná se o ramenní pěnovou výstuhu potaženou textilií
HawkTex - neklouzavou tkaninou, umožňující pevné posazení botky
pažby do ramene i u automatické zbraně. Posazení zbraně je pevné
i v případě, kdy je pod taktickou vestou nošena vesta neprůstřelná.
Většina vest je rovněž HydraStorm Compatible, tzn. má kapsu pro
hydratační vak Hydrastorm. Přezky vest jsou vyrobeny z vysoce odolného netříštivého plastu a zipy jsou typu YKK, tj. pevný zip s tichým
chodem.
BlackHawk nabízí celkem 20 různých modelů vest od druhů pro
pořádkové jednotky, přes víceúčelové vesty až po modulární vestu.
Některé typy taktických vest a pyrotechnická vesta existují i v provedení s pouzdrem pro pistoli.
Mimo vest firma BlackHawk nabízí i tři druhy tělních popruhů se sumkami
pro zásobníky samopalů a útočných pušek. Tyto popruhy umožňují nosit
pohodlně a přitom i dosažitelně rezervní zásobníky do automatických zbraní.
26
Tašky a pouzdra
Tašky a pouzdra od firmy BlackHawk slouží ke skryté přepravě zbraní
a příslušenství používaných při speciálních operacích. Používaný materiál je opět vysoce odolný nylon NYTANEON. Většina pouzder a tašek
má rovněž osvědčený zip YKK. Mnoho pouzder se dodává, kromě černého provedení, rovněž i v dalších třech výše uvedených barvách
Jedná se o:
- pouzdra pro dlouhé zbraně. Všechna pouzdra pro dlouhé zbraně lze
zcela otevřít a rozložit. Tímto lze získat podložku pro ležícího střelce.
- podložky pro odstřelovače. Tyto podložky sloužící zároveň jako přepravní pouzdro pro pušku jsou vybaveny neklouzavými potahy
HawkTex a úchyty pro náboje. Existuje i provedení s kapsou pro
hydratační vak.
- přepravní tašky. Firma BlackHawk dodává celou škálu přepravních
tašek, mající relativně diskrétní vzhled běžné cestovní či sportovní
tašky, obsahující praktické kapsy a úchyty pro zbraně a jiné příslušenství, nezbytné pro speciální operace. Vhodné i pro civilní použití
při cestování se zbraněmi.
- malá pouzdra. Tato škála drobnějších pouzder je vyrobena ze stejného materiálu, a je šita na míru pro mobilní telefony, notebooky, vysílačky, teleskopické obušky, nože apod. Tato pouzdra mají též nenápadný zjev a předpokládá se i jejich použití v civilu.
Popruhy, opasky a řemení
- služební a kalhotové opasky z pevného nylonu a přezkou z netříštivého plastu Jsou dodávány v černé, olivové, pískové a šedé barvě.
- slaňovací popruhy a sedáky. Jako doplněk lze dodat i vak, který
pojme 200 stop horolezeckého lana. Tento vak může být uchycen u
pasu, na noze nebo přes rameno
- řemení. Vojenské a taktické řemení určeno pro nošení různých
sumek, pouzder a jiných výstrojních součástek jednotlivce. Některé
druhy řemení mají důmyslné pouzdro pro skryté nošení krátké zbraně.
Doplňky CQD
Duane Dieter je instruktor boje zblízka a speciální přípravy. Jeho firma
CQD (Close Quarter Defence) pořádá speciální kursy pro vládní agentury a ozbrojené složky. Duane Dieter čerpá ze zkušeností nasbíraných
při dlouhodobém působení u zásahové jednotky DEA.
Je autorem známého bojového nože, vyráběného firmou M.O.D. a
několika taktických doplňků. Tyto doplňky vyrábí firma BlackHawk a
nabízí je se značkou CQD. Jsou to popruhy pro přichycení dlouhé zbraně k tělu (např. při slaňování, seskoku padákem apod.), pouzdra pro
bezpečné skrytí zabavených předmětů při prohledávání zadržených
osob, taktické popruhy pro dlouhou zbraň, speciální pohodlné široké a
elastické popruhy s vylepšenými (nehlučnými) karabinami a přezkami.
Dynamic Entry
Náčiní určeno pro vyrážení dveří a zdolávání jiných překážek. Výrobky
vyrobené z tvrzeného plastu jako beranidla a palice jsou vyvinuty tak,
aby při minimální hmotnosti působily s co nejvyšším efektem a přitom
zabraňovaly vzniku nežádoucích jisker při úderu (při použití v explozivním prostředí). Dále pak kovové výrobky (páčidla, sekery,kleště) mají
izolované rukojeti chránící před případným úrazem el. proudem. Kromě
výše uvedeného náčiní jsou v nabídce i lehké praktické stupačky pro
překonávání drátěného pletiva.
Pouzdra pro krátké zbraně
Pouzdra pro skryté nošení i taktická stehenní vyrobená z odolného
nylonu, vyvinutá dle požadavků speciálních jednotek.
- opasková pouzdra vnější i vnitřní (pouze v černá)
- podpažní (pouze černá)
- kotníková (pouze černá)
- ledvinky. Dodávají se ve třech velikostech, barvy dle typu: černá, tmavomodrá, tmavě červená a zelená.
- taktická stehenní pouzdra Omega, pouze černá, jsou určena pro většinu současných typů služebních zbraní, standardní model, modely
No04.qxd
30.10.2003
20:37
StrÆnka 27
výstroj
s pouzdrem pro rezervní zásobník a pojistným řemínkem, model pro
zbraň osazenou taktickým světlem, pouzdro s plastovou výstuhou,
pouzdro s klapkou (též v olivově zelené barvě) a pouzdro na taser.
Pouzdra na nože
- jednoduché či dvojité pouzdro na zásobník nebo zavírací nůž
- pouzdro na nůž s pevnou 5,5" či 7" čepelí. Toto verzatilní pouzdro je
vyrobeno z NyTaneonu a může být uchyceno na noze, opasku nebo
řemení.
MOLLE R.A.C.K
MOLLE systém nahrazuje v současné době systém ALICE. Jedná se
o modulární systém osobní výstroje jednotlivce, jehož řemení připomíná
vestu, na kterou se připevňují jednotlivé výstrojní součásti. Na rozdíl od
ALICE nezatěžuje břicho a boky a rovněž není ukotvena k opasku.
Sestava R.A.C.K. (Ranger Assault Carry Kit) se používá u 75. pluku
Rangers i jiných amerických speciálních jednotek. Sestava je dodávána
v kamufláži Woodland (některé doplňky jsou olivově zelené) a sestává se
z následujících součástí: řemení samotné (hrudní, břišní a dvě boční plochy se třemi řadami úchytů),4 sumky pro 2 zásobníky M-16, každá
s poutky pro dva brokové náboje r. 12, 3 sumky pro standardní ruční
granát, 1 pouzdro pro vysílačku Saber nebo vysílačku podobných rozměrů, 1 víceúčelové pouzdro, 1 pouzdro pro U.S. polní láhev a 1 stehenní pouzdro pro plynovou masku nebo jiné příslušenství. K tomuto
systému ještě existují následující doplňky: jednoduché nebo dvojité
pouzdro na granáty r. 40 mm pro podvěsný granátomet, pouzdro na
schránku s 200 ranným pásem pro SAW (M249), sumka pro 3 zásobníky M16 s úchyty pro standardní granát a dýmovnici, malé a velké víceúčelové pouzdro a pouzdro na schránku s nábojovým pásem pro M 60
(též použitelné i na schránku pro pás SAW).
S.T.R.I.K.E
Soldier Tactical Retro Intergrated Kit Enhanced (S.T.R.I.KE.) je novinkou v sortimentu firmy BlackHawk. Jde o výsledek spolupráce mezi
výzkumným a vývojovým týmem firmy a několika speciálních jednotek.
Jedná se o 3 modely vest, sestavu popruhů osobní výstroje jednotlivce
a unikátní stehenní návlek. Na úchyty všech těchto platforem lze upevnit kterékoliv výstrojní součásti MOLLE. BlackHawk nabízí celou škálu
modulů: zásobníkové sumky pro zásobníky pistolí, samopalů a útočných
pušek, sumky pro ruční granáty, munici pro podvěsný granátomet,
munici pro kulomety M60 a M249, víceúčelová pouzdra, pouzdra pro
vysílačku a pistolová pouzdra.
Batohy
Batohy firmy BlackHawk jsou opět vyvinuty tak, aby splnily ta nejnáročnější kritéria příslušníků speciálních jednotek. Modelová řada se
sestává z 13 různých typů batohů a jejich doplňků používaných speciálními jednotkami po celém světě. Každý model zvlášť byl vyvinut dle
jiných požadavků pro konkrétní charakter operace.
Všechny batohy jsou vyrobeny z NyTaneonu, což zaručuje maximální
odolnost i v těch nejhorších podmínkách. Batohy jsou zkonstruovány
tak, aby v co nejmenších možných rozměrech poskytovaly co největší
a co nejpřístupnější úložný prostor. Batohy se vyznačují velmi pohodlným nošením, neboť batoh je dnes nedílnou součástí výstroje příslušníka speciálních jednotek i při plnění úkolů krátkodobého charakteru.
Většina batohů má rovněž zádový větrací panel IVS (Intercooler Venting
System) a úpravu pro použití hydratačních systémů HydraStorm.
Doplňková pouzdra
Pouzdra na zásobníky a jiná příslušenství systému BTS (BlakHawk
Tactical System) umožňují rychlé a pevné připnutí ke služebnímu opasku nebo vestě BlackHawk. Široký sortiment produktů vyrobených
z NyTaneonu obsahuje pouzdra, sumky, poutka a jiné úchyty pro vše,
co dnešní příslušník ozbrojených sil nebo i obyčejný policista nebo příslušník bezpečností agentury potřebuje k výkonu svého povolání.
Zbraňové popruhy
Nylonové popruhy firmy BlackHawk umožňují pohodlné nošení dlouhé
zbraně v jakékoliv poloze. Elastické popruhy umožňují snadnou ovladatelnost zbraně při střelbě i při jejím pevném uchycení na těle a jejich
úchyty nevydávají žádný zvuk, což bývá problém u běžných řemenů
s kovovými karabinami.
Taktická doplňková pouzdra
Tato pouzdra jsou především určena pro pohodlné nošení na stehně,
které umožňuje snadnou dosažitelnost příslušenství, které obsahují
a přitom neomezují v pohybu, stejně jako taktická pistolová pouzdra
Omega. Přitom ale umožňují i jiné způsoby nošení. Taktická doplňková
pouzdra Omega mohou být nošena nízko na noze, vysoko na noze, na
opasku a v systému A.L.I.C.E. (tj. uchyceno k popruhům, batohu
apod.). Existuje mnoho různých variant: sumky pro zásobníky pistolí,
samopalů či útočných pušek nebo brokové náboje, pouzdra na konvenční i omračovací granáty, pouzdro na plynovou masku
- pouzdro pro zdravotnický materiál, případně kombinace výše uvedených pouzder.
Škálu sortimentu firmy BlackHawk doplňují různé drobnosti, jako
např.: návleky na pažby, nylonové krytky hlavní, chrániče na optiku,
šňůra ke služebním pistolím, peněženka, pouzdro na doklady apod.
Mezi propagační výrobky lze zařadit trička, čepice, bundu či hrneček
s logem BlackHawk nebo působivé plakáty s tématy speciálních jednotek.
Text: Riggs
Foto: BlackHawk Industries
27
No04.qxd
30.10.2003
20:37
StrÆnka 28
výcvik
JAK SE STÁT PARAGÁNEM...
Jeden z kluků z naší jednotky za mnou jednou přišel s nápadem, že
když už děláme ty německý paragány, tak bychom si taky měli udělat
parašutistický výcvik. Jednalo se o Petra Bubna. Jméno uvádím, protože se v další části článku ukáže jako důležité. Nápad se mi líbil, takže
jsem začal mezi ostatními členy jednotky shánět dobrovolníky pro tuto
akci. Zájemců přibývalo, tak jsme přistoupili k zamluvení data na kurz. V
katalogu, z kterého si objednáváme různé části výstroje, které jsou u nás
těžko k sehnání, jsem našel nášivky pro absolventy paravýcviku. To jsme
přesně potřebovali.
Přípravy na kurz vrcholily. Konečný počet účastníků byl 15. Ještě před
povinnými lékařskými prohlídkami se udála jedna zajímavá věc. Byl jsem
vysloveně „sprdnut“ Petrovou slečnou Hankou, co jsem to měl za …ilní
nápad. Petr se pouze zubil v pozadí a Hance jsem to prostě nevysvětlil.
Proto si dávejte na Němce pozor, jsou pěkně úskoční. Při zdravotních
prohlídkách bohužel neprošli tři spolubojovníci. Jeden z neprojdivších absolvoval alespoň teoretickou část jako
posluchač a dále seskok na tandemovém padáku z výšky 4000 m s až 60
vteřinovým volným pádem, takže paragánskou nášivku může nosit taky. A
jednoho nepustila žena (četli jste úvod?
No a o tom to je!!!). Takže v pátek ráno
se nás před sídlem paraškoly sešlo 11.
Výcvik se dá buď absolvovat jako
dvoudenní (dvě odpoledne), nebo jednodenní (od 8:00 asi do 14:00 hod).
Skáče se většinou o víkendu. Byla nám
nabídnuta možnost skákat ještě v pátek
po absolvování kurzu. To jsme samozřejmě uvítali. Celý kurz nás vyšel na 1.700 Kč + 400 Kč zdravotní prohlídka (dostali jsme množstevní slevu 200 Kč na osobu).
Během části kurzu, která se odehrává v učebně, jsme nejdříve probrali
části padáku, průběh letu a přistání. Shlédli a rozebrali jsme videa, na
kterých byly zachyceny různé potíže, se kterými se člověk může při skákání na křídle setkat. Dále následovalo praktické cvičení úkonů, které
člověk musí udělat po výskoku z letadla. Co vše zkontrolovat a na co si
dávat pozor. Během tohoto cvičení jsme viseli v učebně v postrojích
zavěšení ke stropu. Potom jsme v postrojích zkoušeli odhození hlavního
padáku a vytažení záložního. Samozřejmě jsme znovu procházeli krizové situace, které mohou nastat a učili jsme se poznat, kdy se dá s hlavním padákem ještě něco dělat a kdy je potřeba jej odhodit. Dále jsme
zkoušeli přistávací manévr. A nakonec jsme si vyplnili test. Test není
těžký, stačí sledovat, co se probírá. Takže teorie skončila, jedem na
letiště.
Letiště, na kterém jsme měli skákat, se nachází kousek od Příbrami.
Celí natěšení jsme se tam dostavili. Nejdříve jsme zkoušeli správný
výskok z letadla. Nohy u sebe, ruce u těla a hup ze skokánku dolů. Na
některých budoucích paragánech se začala projevovat nervozita.
Skákali jsme jak vzteklý. Pak jsme šli zkoušet skok z letadla, které
zaplaťpánbůh bylo zatím zaparkované na zemi. Šlo v podstatě především
o to, aby si dal člověk pozor na poměrně nízké dveře. Letadlo, ze kterého jsme měli skákat je „Andula“ AN-2. Nakonec jsme si udělali několik desítek parakotoulů, pro případ, že bychom byli nuceni přistávat s
pomocí záložního padáku a bylo po výcviku. Dalším krokem byl již
samotný seskok.
Křídlo, na kterém jsme měli seskočit, je studentský padák typu Falcon,
který je dále vybaven zabezpečovacím přístrojem Cypres. Ten zajistí
automatické otevření záložního padáku, pokud máte ve výšce 300 m
příliš velkou rychlost. Dalším vybavením padáku je výškoměr a radiostanice pro komunikaci s instruktorem, který ze země řídí průběh letu.
Skáče se z výšky 1200 až 1600 m a padák je uvolněn při výskoku z leta-
28
dla automaticky, za pomocí lana (jako v Bratrstvu neohrožených).
Ukázalo se však, že nám příroda není vůbec nakloněna. Byl příliš silný
vítr, takže jsme byli nuceni si vzít svá fidlátka a vrátit se domů. Další termín pro seskok jsme si určili na nedělní ráno. V určený den jsme se opět
sešli na letišti. Vítr ušel, za to však mraky byly pod 1000 m. A to na náš
seskok bylo trošku málo. Takže opět návrat. Příští pokus ve středu.
Tentokrát jsme měli větší štěstí. Že je vysloveně „neskákatelno“, bylo
jasné už z Prahy a telefonát na letiště vše potvrdil. Tak jsme alespoň
ušetřili zbytečnou cestu. Domluvili jsme se na neděli po manévrech.
Počasí se konečně docela vyvedlo. Mraky vysoko. Vítr sice foukal silněji, ale bylo to únosné. Znovu jsme si zkusili výskoky z letadla a šlo se
na věc. Oblékli jsme si padáky a určili nám pořadí, v jakém budeme z
letadla vyskakovat. Bohužel jsme nemohli skákat všichni najednou, dva
z nás museli počkat na další let. Znovu jsme prošli kontroly po výskoku.
Zkontrolovaly se vysílačky. Nastoupili
jsme do Anduly. Jestli měl někdo smysl
pro humor, tak teď ho bezpečně přešel. Ozývaly se poznámky typu „Kdo to
vymyslel?“ apod. Mám pocit, že i od
Petra. Nastoupali jsme s letadlem do
1200 m a jeden s instruktorů, kteří s
námi v letadle letěli, otevřel dveře.
Musím za sebe říct, že se mi pohled
ven vůbec nelíbil. Podíval jsem se vedle
sebe na Nosála, taky neměl radost.
Dalo se to pochopit, skákal totiž první.
Já měl jít hned po něm. Instruktor
nechal srovnat letadlo, aby letělo proti
větru a dal Nosálovi pokyn k výsadku.
Vyskočil Nosál a asi po patnácti vteřinách instruktor kývnul na mne. Vyskočil jsem. Musím se přiznat, že jsem
při výskoku zavřel oči. Jak tak letím, uvědomil jsem si, že bych měl
odpočítat otevření křídla. Tak rychle „123, 124“ (měl jsem začít na 121,
ale jak jsem se zapomněl, tak jsem dvě čísla přeskočil). Kontrola padáku: vše je OK. Kontrola výstroje: OK. Našel jsem dokonce i letiště.
Super, tak jsem křídlo odbrzdil a začal směrovat k letišti. Naprostá paráda. Vykrajuju jednu zatáčku za druhou. Občas se mi z vysílačky ozve
pokyn ke korekci směru. Už se dostávám nad letiště, začínám přistávací manévr. Výška ideální, tak se budu muset pomocí dvou zatáček natočit proti větru. Fouká docela dost (alespoň mě to tak přijde). Udělal jsem
poslední obrat a už je mi jasný, že skončím v kukuřici. Země se začíná
přibližovat. „121, 122“ slyším z vysílačky přistávací instrukce a hlaďoučce dosedám. Skvělý, přežil jsem to. Naprostej „nářez“. A navíc jsem
kousíček od přistávací plochy. No kousíček, cca 70 m. A to jsem přistál
z našich nejblíže. Ne nadarmo jsem Obrst (plukovník). Zbytek týmu je
rozevlán po okolí. Všichni přistáli bez problémů.
Dva kluci se nevešli do letadla, tak jdou na seskok oni. Vítr se zrychlil,
takže se musí další dvě hodinky počkat. Aby se klukům v letadle nestýskalo, letím společně z dalšími s nimi. Tentokrát jsem již klidnější a můžu
si vše mnohem lépe vychutnat, první let byl adrenalinovější, teď už mě
nic nepřekvapí, vždyť už jsem skákal!!! O iluzi přicházím, jakmile instruktor otevře dveře letadla. A hergot! Teď musím nechat oči otevřené. A
povedlo se. Znovu si užívám plachtění vzduchem. Přistál jsem trochu
hůř než prvně, sice na trávu, zato však dál od letiště. Taky dopad byl trochu tvrdší. Výbornej zážitek. Jsem veterán, mám o jeden seskok víc než
ostatní!!!!! :o)
A to je asi tak všechno, co bych chtěl říct k základnímu kurzu na skákání na padáku. Je to super adrenalinová záležitost. Nechat se na nějakou akci shodit z letadla, to by byl nářez …. Prostě mohu všem doporučit. A teď už musím jít, za chvíli jedem na letiště. Ještě jednomu z nás
chybí první seskok. A přece ho v tom nenechám!!!!!
Text: Riggs, Foto: Cow
No04.qxd
30.10.2003
20:37
StrÆnka 29
komiks
SEZNAM AS JEDNOTEK
1. Mechanizovaná brigáda
1. Taktická rota - Olomouc
1. AVN brigade
1. Průzkumná takt. jednotka
10. divize BERSERKER
11. zpravodajská brigáda
173rd Abn. Bde. U.S.Army
1st Ranger bn Army club
1st Recon BN USMC
2. průzkumná jednotka Písek
2. prapor RANGERS
22nd SAS Reg./ A Comp
22nd SAS Reg./ B Comp
25th Tropic Lightning Club
25th Inf. Div. „Nam Ghosts“
2nd Ranger bn
4.Brigáda Rychlého Nasazení
4th Infantry Division
4th PSYOPS Group
43. mechanizovaný prapor
45. Commando Royal Marines
5. DOČR
6. Spec. Brig. "gen. Moravce"
61th Infantry Troop: Team BETA
75th Ranger Reg. 2nd Bn.
96th SpecialOperationForce
Alpha Team, 5th SFG
B Comp. 1st Bn. 12th SFGA
Black Hunters
Blesk
CAMU - formation of KSK
C Comp. 1/75 Ranger Reg.
CLAT Vipers
DDT
Delta force
Detachment disposal terorist
Devil’s brigade
Divoke husy
Milovice
Olomouc, Šternberk
Praha
Jaroměř
Most
Střední Čechy
Praha
Jablonec n N.
Praha, Kolín, HK
Písek
Praha
Praha
Teplice
Praha
Praha
Trutnov
Praha
Olomouc
Praha
Olomouc
Karviná
Praha 4
Frýdek-Místek
České Budějovice
Unhošť
Praha
Roudnice n/L
Černilov
Opava
Holice
Praha
Česká Lípa
Kralupy n/Vltavou
Frýdek-Místek
Kralupy
Praha
604 71 57 24
605 74 66 95
602 64 24 61
607 13 84 31
603 14 02 38
605 17 99 40
777 67 62 12
603 57 59 47
777 23 65 13
604 67 78 57
721 48 47 34
606 34 02 79
606 91 47 73
777 94 29 74
603 88 62 26
439 73 36 95
723 53 02 42
605 42 99 95
608 23 71 11
728 76 99 79
737 36 95 62
732 72 78 22
724 22 27 24
728 12 98 89
604 64 89 74
723 61 63 46
608 05 41 09
724 08 45 24
605 86 64 79
607 57 51 64
721 90 75 37
737 44 20 32
737 83 28 99
777 72 80 66
605 55 45 43
607 57 96 69
603 82 74 61
603 92 82 25
DRAGON FORCE
Eagle Team
Elephantix
FOX PATROL
Ghost Recon
GIGN
GSG 9/1 Fallschirmjäger reg.
Headhunters
Hraničáři 1938
JPP (Jednotka průzkumu Plzeň)
Klub Vojenské Historie C.M.U.
KSK
Legie slezsko
Navy Seals Velké Hamry
Navy Seals CZ
OMON Poděbrady
Panzergrenadier div. - Nibelungen
PREDATOR
Red Berets
S.K.O.R.P.I.O TEAM
S.O.T. -ALPHA
S.T.A.R.S.
SAYERET - Israeli Special Forces
S.E.A.L. team 3
SEAL team 4
SEAL TEAM 6
Shadow commando
Shadows of trees
Sharpshooters
Skull Hunters
Spec Ops
SPECNAZ
Specnaz SSSR
Tango Force Piranha
T.E.T.(Taktický eliminační tým)
T.N.T. (Taktický neutralizační tým)
USMC Recon Vietnam
WARRIORS
České Budějovice
Praha
Rudolfov
Kladno
Brno
Praha
Praha
Ostrava
Plzeň
Praha
Praha
Ostrava
Velké Hamry, okr. Jabl. n. N.
Praha
Poděbrady, Nymburk
Pardubice, Přelouč
BUDWEIS
Brno
Mariánské Lázně
Brno
Aš
Praha
Praha
Praha
Praha 4
Slaný
Praha 4 - Kunratice
Roudnice nad Labem
Praha
Varnsdorf
Praha 4
Ml.Boleslav 29301
Praha
Havířov
Kladno
Sokolov
Chomutov, Jirkov
606 63 67 60
728 91 45 72
728 58 47 12
732 43 47 58
777 89 88 78
728 91 45 72
608 47 40 01
606 51 17 96
604 15 95 51
606 15 36 25
723 87 88 04
607 70 16 01
604 16 30 59
776 59 09 17
604 11 20 99
603 21 86 44
603 79 88 47
776 20 34 40
728 05 41 96
606 28 70 66
603 30 06 95
607 66 26 02
605 54 32 75
728 10 69 83
607 16 03 99
737 53 34 71
605 52 34 35
607 75 40 24
602 95 25 29
603 58 33 05
606 13 84 77
602 86 14 45
605 90 20 71
723 26 86 00
605 48 10 24
737 70 43 56
603 58 29 94
607 73 64 76
Pokud máte zájem o zveřejnění názvu a kontaktu na Vaší AS jednotku, kontaktujte naší redakci na tel.: 777 67 62 12
Zdroj: Internet
Redakce: MTJ, Riggs, Witus, foto: Kosák, grafická úprava a DTP: Witus. Email: [email protected], [email protected], [email protected]
Kontaktní místo: I. Airsoftová prodejna, Melounová 2, Praha 2, 120 00, tel.: 224 94 13 52. Časopis vydává společnost Anareus CZ, s.r.o., Feřtekova 541, Praha 8, 181 00,
IČ: 25779613, Krajský obchodní soud v Praze oddíl C, vložka 69519, datum zápisu 13. 7. 1999. Evidenční číslo : MK ČR E 14493. Rozšiřují společnosti PNS, a.s.
29
No04.qxd
30.10.2003
20:38
StrÆnka 30
příště...
V PŘÍŠTÍM ČÍSLE NAJDETE...
Kluby: Warriors
Neúspěšné operace
Recenze: Desert Eagle .50 AE Marui
Sniper II. díl
Reportáž: Milovické Mogadišu
Argentinské speciální jednotky
Recenze: Kovová těla HurricanE
Recenze: Glock 34 KSC
R OČNÍ PŘEDPLATNÉ ČASOPIS AIRSOFT
Pokud si předplatíte časopis Airsoft, budete jej pravidelně dostávat poštou zdarma.
Vyplněný formulář zašlete na adresu Anareus CZ, s.r.o., Melounová 2, Praha 2, 120 00.
Platba poštovní poukázkou (složenkou): částka 300kč (6 čísel), jako příjemce vyplňte Anareus CZ, s.r.o., Melounová 2, Praha 2, 120 00.
Platba bankovním převodem: částka 300kč (6 čísel), číslo účtu 579716103 / 0300 ČSOB, variabilní symbol rodné číslo / IČO
Jméno, příjmení
Firma
RODNÉ ČÍSLO / IČO (var. symbol při platbě bankovním převodem)
DIČ
Ulice
Město, PSČ
Telefon:
od čísla:
1
2
3
4
(označte, od kterého čísla chcete časopis předplatit)
30
5
6
No04.qxd
30.10.2003
20:39
StrÆnka 32