Sborník z konference - Knihovna kardinála Berana

Sborník z konference - Knihovna kardinála Berana

ISBN 978-80-260-4850-3
Josef Kalvoda
sborník textů z konference
pořádané Knihovnou kardinála Berana
18. června 2012 v Třemošné
KKB 2013
OBSAH:
Miroslav Svoboda: Knihovna kardinála Berana - úvod
Jarmila Štogrová: TEOS 2012
Josef Štogr: Knihovna Kardinála Berana
Rozum a víra
Ivo Budil: Josef Kalvoda a politické křesťanství
Josef Štogr: Kalvoda politik
Kalvodův politický postoj a dnešní možnosti
křesťanskodemokratické politiky
Josef Štogr, Miroslav Svoboda: Josef Kalvoda, Košický vládní
program a otázka, co je totalitarismus
Jan Cholínský: Pravda je akademikovým mečem,
protivenství výzvou a příležitostí. (Josef
Kalvoda a historiografie českých soudobých dějin)
Josef Kalvoda - životopis v datech
5
8
13
15
17
25
30
34
42
107
Knihovna kardinála Berana děkuje Sdružení občanů Exodus v Třemošné
za podporu konference a vydání sborníku.
Internetové stránky k tématu konference:
www.josefkalvoda.ic.cz
www.bibber.cz
www.scriptum.cz
Úvodní promluva Miroslava Svobody k zahájení konference
Dobrý den,
vítám vás v domě Exodus, který slouží nikoli pouze Knihovně kardinála Berana,
kterou jsme začali budovat poměrně nedávno. Je to víceúčelový dům, věnující se
konkrétní práci se zdravotně postiženými, převážně tělesně. Jsou zde chráněné dílny
- keramika a digitalizace, dále pokoje na sociálně rehabilitační pobyty. Další prostory
včetně sálu slouží odlehčovací službě a zájmové činnosti. Pořádáme též kulturní
akce, besedy, koncerty a tak dále. Zkrátka je to víceúčelový dům, kde jsme vedle
těchto činností začali umísťovat a budovat fond Knihovny kardinála Berana.
Říkali jsme si, zda název knihovny není příliš troufalý, ale jednak jsme obdrželi
„svolení“, mohu-li to tak říci, od zde přítomné paní Danuše Brabcové-Kavinové,
praneteře kardinála Berana a jednak kardinál Beran byl Plzeňák a hlavně zastával
pozice, které jsou nám velmi blízké, a proto jsme si troufli na tento „vznešený“ název.
Knihovna by se měla věnovat dvěma věcem. Jednak setkávání lidí okolo myšlení
a jednak knihovnímu fondu samotnému.
Nejdříve se dotknu knihovního fondu. Sestává v zásadě ze třech okruhů - filosofie,
teologie a nová historie.
V teologii by knihovna měla být zaměřena jednak na aktuální témata a jednak na
témata, která, dle našeho názoru, ještě nejsou zhodnocena s dostatečným odstupem.
Zde lze snad zmínit např. druhý vatikánský koncil. V tomto smyslu není knihovnou
ani předkoncilní ani pokoncilní, hodlá v těchto věcech hledat a nacházet polohu, jak
věcem rozumět, nacházet porozumění a případně naznačovat nějakou cestu.
Co se týče historie, knihovna se věnuje spíše moderní historii, řekněme dvacátému
století a z něj zejména poválečné, odporu proti komunismu, jak domácímu, tak zahraničnímu.
Samozřejmé přesahy a prolínání do jiných okruhů i mezi okruhy navzájem jsou knihovnou přiměřeně reflektovány.
Periodika, která tvoří významnou část fondu, obsahově přibližně vymezená těmito
třemi okruhy, jsou orientována jednak na produkci tuzemskou, tedy rakouskouherskou, československou, českou, a jednak, a to je specifikum, na produkci
exilovou a krajanskou, tedy celosvětovou. Toto specifikum platí i pro fond monografií. Samozřejmostí pak je zastoupení periodik (zčásti i monografií, nevyšly-li
posléze klasickým tiskem) samizdatových. Toto lze označit nejen za pouhé
5
specifikum, ale dokonce, s výjimkou pražské knihovny Libri prohibiti, za český
unikát.
Zčásti jsou v knihovně zastoupeny monografie i periodika cizojazyčná.
Dalším unikátem, na kterém se knihovna spolu s chráněnou digitalizační dílnou
podílí, je zpřístupňování význačných titulů českých exilových a samizdatových
periodik na webu scriptum.cz.
Knihovna nehodlá suplovat činnost ani krajské Studijní a vědecké knihovny, ani
Městské knihovny, dokonce ani univerzitní a fakultních knihoven, kterých je
v Plzni dosti. Chce spíš prezentovat vybrané myšlenkové celky, které jsou vnitřně
konzistentní a je jim rozumět. U vybrané části knihovního fondu, ne všude, ale tam,
kde to má smysl, budeme uvádět kromě standardního katalogového záznamu též
krátký text, který by neříkal, jak se má dílo-kniha vykládat či jak se na něj má hledět,
ale říkal by: když jste si přečetli toto, měli byste si k tomu ještě přečíst tamto nebo
ono. Drobná formulace, která může být užitečná, neb knih je mnoho.
Spolupracujeme s knihovnou Libri prohibiti, která se věnuje exilu a samizdatu cíleně
a dlouhodobě. Spolupracujeme s řadou teologických knihoven, jejichž zástupci sedí
v tomto sále. Část našeho fondu vzniká výměnou nebo dary mezi knihovnami.
V současnosti má fond cca 25 000 svazků monografií a 1 300 titulů periodik.
Probíhá katalogizace a celý katalog bude na webu, včetně objednání knihy. Koncové
služby, tedy fyzickou obsluhu čtenářů, budeme provádět ve spolupráci s knihovnou
Západočeského muzea, která se nachází v samém centru Plzně.
Nyní k prvnímu úkolu knihovny, pro stručnost nazvaného: setkávání lidí okolo
myšlení.
V knihách, alespoň v našem porozumění, jde převážně o přemýšlení. K tomu, aby
lidé přemýšleli, mají dán rozum. Ten by měli používat, užitečné však je, aby se ti,
kteří tak činí, občas spolu potkali a o přemýšlení či spíše jeho plodech spolu hovořili.
Rádi bychom dělali činnost podobnou této konferenci, vytvářeli prostor pro
pracovní setkávání, kde se lidé potkají a o věcech spolu hovoří. Rozhodli jsme se
činnost zahájit právě konferencí o Josefu Kalvodovi, protože nám byl blízký nejen
svým zaměřením nebo politickými názory, to také, ale hlavně dovedl zastávat
postoje, které nebyly populární, nepřinesly mu přátele, spíše nepřátele, ale zkrátka
byly správné. Byly řečeny včas, ale než druzí přišli na to, že je to tak, jak Kalvoda
říkal, už bylo většinou pozdě s tím něco dělat.
Ještě bych rád zmínil původ knihovny. Až se stane slovutnou, budou se nás na to
často ptát. Jsme občanským sdružením, nejsme na nikom závislí, abych to řekl
z formální stránky. Má to výhodu, že jsme svobodní a můžeme mluvit svým jménem. To, že nás nikdo nezřídil, znamená, že nás nikdo také nefinancuje, nepečuje
o nás a tak dále. Musíme si věci dělat sami, za své, ale tahle poloha nám připadá
smysluplnější než, byť pohodlnější, plnit zadání někoho jiného.
6
Původ knihovny je jednak obecný v tom smyslu, že člověk přemýšlel, něco četl, něco
jsme opisovali, šířili nějakou literaturu za komunismu, to je takové přirozené pozadí.
Dalším důvodem, konkrétnějším, je naše potřeba reagovat na mnoho věcí, které se
kolem nás dějí. Jsou mnohdy blátivé, rozmazané, člověk cítí, že to tak je, jen neví, jak
se k tomu má postavit. Zároveň nechceme sklouznout do nějakých jednoduchých
řešení, u kterých se nemusí příliš přemýšlet a řešeními v podstatě nejsou. Chceme
hledat polohy, jak nazírat na svět.
Konference PROF. JOSEF KALVODA
HISTORIK, KŘESŤANSKÝ POLITIK, EXULANT
pondělí 18. června 2012
Dům Exodus, Třemošná u Plzně, U Zvonu 51
Program konference:
Mgr. Miroslav Svoboda, Josef Štogr (KKB, Exodus):
Knihovna kardinála Berana – deklarace, Proč začínáme činnost knihovny
profesorem Kalvodou (úvodní slovo)
Mgr. Jan Cholínský (ÚSTR ČR):
Josef Kalvoda a historiografie českých soudobých dějin
a filmový dokument - rozhovor s prof. Kalvodou
Josef Štogr (Revue Trivium):
Kalvodova kritika demokratických postupů po r. 1939
Mgr. Jan Cholínský (ÚSTR ČR):
Osobní archivní fond J. Kalvody v knihovně Libri prohibiti
Prof. PhDr. Miroslav Novák (CEVRO):
Prof. Kalvoda, jak jsem ho znal v exilu a pak v Praze (vzpomínka)
Prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc. (Západočeská univerzita Plzeň):
Josef Kalvoda a politické křesťanství
Fotografie na následující stránce:
Josef Kalvoda, Josef Štogr, Miroslav Svoboda;
Miroslav Novák, Jan Cholínský;
Ivo Budil, Jarmila Štogrová
foto: Přemysl, Filaka, Jan Majcher
7
8
TEOS 2012
Jarmila Štogrová
Mnoho let se účastníme s Miroslavem Svobodou setkání teologických knihovníků,
nejprve spolu s Centrální katolickou knihovnou, poté s knihovnou samizdatové
a exilové literatury Libri prohibiti – a nyní jako sami pořadatelé v nově vzniklé
Knihovně kardinála Berana. Připravili jsme pro tuto příležitost dvoudenní program
TEOS 2012 – tradiční oborové setkání jsme rozšířili o veřejnou konferenci, jejímž
tématem byl život a dílo prof. Josefa Kalvody. Jeho práce v oboru sociální nauky
církve, založená na encyklikách Rerum novarum a Quadragesimo anno, osud
pronásledovaného katolíka pocházejícího z venkovského prostředí, poté exulanta
a renomovaného konzervativního politika a profesora amerických univerzit – to vše
nabízelo bohatý výchozí materiál. S jeho pozoruhodným dílem jsme se setkávali
v exilovém tisku a v 90. letech díky badatelskému a vydavatelskému úsilí Jana
Cholínského. V roce 2004 se Miroslav Svoboda a Josef Štogr zúčastnili semináře
Totalitarismus, pořádaného Západočeskou univerzitou v Plzni, s příspěvkem „Josef
Kalvoda, Košický vládní program a otázka, co je totalitarismus “, který je součástí
tohoto sborníku.
Profesor Kalvoda není u nás dosud příliš znám - a přece jeho historiografické studie
o totalitarismu 20. století a důvodech, proč se Československo stalo významnou
zemí pro poválečnou politiku Sovětského svazu, by mělo být základní četbou pro
porozumění politickému a společenskému směřování republiky již od doby jejího
vzniku. Kritický postoj k politice Masaryka a Beneše a konzervativní východiska
odsunula jeho pronikavé analýzy do pozadí. Po r. 1989 se k distancování od profesora. Kalvody přidala ještě obecná nechuť zapojit český exil do utváření nového
demokratického státu. Mezi dosud převažující liberální historiografické publikace
se Kalvodova dílo podařilo prosadit jen minimálně. Tento sborník a další ediční
aktivity Jana Cholínského mají za cíl tento stav změnit. (Využíváme této příležitosti
a publikujeme konferenční příspěvek J. Cholínského rozšířený v podrobnou
odbornou studii.)
To byl také jeden z důvodů, proč jsme konferenci věnovali právě prof. Kalvodovi.
Členy profesní skupiny TEOS jsou většinou pracovníci specializovaných knihoven
vysokých škol, teologických seminářů, církví a církevních společností. Kalvodova
práce v oboru historie, politologie, sociální nauky a etiky by pro ně a uživatele
jejich knihoven mohla být tématem ke studiu a promýšlení. Bohatá diskuse po
jednotlivých příspěvcích i na závěr setkání svědčila o tom, že jsme se ve výběru
tématu nezmýlili.
9
Druhý den byl již zcela věnován otázkám teologických knihoven a jejich práci
během dvou let uplynulých od minulého setkání.
Knihovníky uvítal P. Vojtěch Ondřej Soudský OP, biskupský vikář pro školství
a vzdělávání Plzeňské diecéze. Poté představili Miroslav Svoboda a Josef Štogr
Knihovnu kardinála Berana, její koncepci a očekávání.
Zásadním odborným příspěvkem byl referát Evy Cerniňákové z knihovny Vyšší
sociálně pedagogické a teologické školy JABOK „Knihovní systém Evergreen
s otevřeným zdrojovým kódem“, představila v něm nástroj ke kompletní správě
knihovny, pro který se také rozhodla Knihovna kardinála Berana. Jarmila Štogrová
z Archivu výtvarného umění představila „Informační systém abArt“– otevřenou
relační databázi, která dnes už neslouží jen pro studijní účely výtvarného umění,
ale přesahuje prakticky do všech oborů (http://abart-full.artarchiv.cz).
O svých knihovnách promluvili Marek Říčan ze Slezské církve evangelické a.v.
z Českého Těšína a Helena Suchánková z knihovny Centra Aletti v Olomouci. Nové
webové stránky představila a virtuálně nás knihovnou teologické fakulty Jihočeské
univerzity v Českých Budějovicích provedla Eva Křížková. Přivítali jsme i vzácného
hosta ze Slovenska - Michal Glevaňák z Univerzitné knižnice Prešovskej univerzity
přednesl příspěvek „Eparchiálna knižnica ako spoločné dielo biskupa Gregora
Tarkoviča a Jána Krstiteľa Kováča, uhorského filantropa“.
Vraťme se však ještě k prvnímu dni, kde v příspěvcích zde nepublikovaných
a v diskusích zaznělo několik témat, které by neměly zůstat jen na audio a videozáznamech.
Po úvodním referátu Jana Cholínského, „Josef Kalvoda a historiografie českých
soudobých dějin“ se zamýšlel Josef Štogr nad Kalvodovou kritikou demokratických
postupů po roce 1939. Odkázal se na Kalvodův rozbor významu a dopadu Košického vládního programu, který tehdejší intelektuálové a politici museli znát a přesto
nebyl reflektován a podroben kritice. Kalvoda uměl jasně poukázat na aspekty
politiky té doby, na spornou roli Edvarda Beneše, na to, co spojovalo benešovskou
prosovětskou linii. Porozuměl době, ve které se odehrávaly velké změny, a ukázal
i druhou stranu intelektuálního spektra – nejen ti, kdo rozhodují, ale také ti, co
rozhodnutí akceptují a neodporují, jsou zodpovědni za vývoj situace. Uměl nahlas
říct: „To je boj se zlem“ a použil toto konstatování nejen v křesťanském, ale také
v politickém rozměru.
Kalvoda může být dnes pro nás vzorem také v hodnocení politických kroků po roce
1989, v zaujetí dostatečného odstupu a způsobu interpretace. Řešíme, jak ukázat zlo
a jak mu vzdorovat. Většinou tam, kde není tradice a zkušenost, nakonec nastoupí
pragmatická řešení. Kalvoda nás učí, že nelze postupovat jen pragmaticky, ale že jsou
nějaké hodnoty nadřazené nad politikou, jako je čest člověka. Nejde o to aplikovat
kalvodovské myšlení na myšlení dnešní, ale dá se ukázat na jeho přístupu, že
10
jakákoli činnost a hledání odpovědi na otázku: „Co mám dělat?“ má vždy politickou
konsekvenci. Kalvoda ukazuje, že metafyzická hodnotová orientace, která náš přesahuje, je klíčem k dobré politice.
Sledujeme-li dnes obecnou rezignaci na politiku, uvědomujeme si, že je to výsledek
manipulace a je chybou se tomu poddávat. Zaujímání politického postoje je zároveň
zaujímáním konzistentního lidského, etického postoje, právě tento motiv je u Kalvody silný. Je třeba mít odstup od toho, co se nám jako politika předkládá, neboť
politika není věcí chtění a projevů vůle, není to otázka moci, ale porovnávání
konceptů. Kalvoda odkazuje na to, že politika je to, co je nám společné a že jsou věci,
o kterých se v politice nediskutuje. To společné je odpovědnost k dobrému. V tom
je důležitá nedávná encyklika Jana Pavla II. „Fides et ratio“ – Bůh má pro každého
individuální poslání.
Na konferenci vystoupil dále prof. Miroslav Novák, který prof. Kalvodu poznal
ve svém švýcarském exilu, v Americe a v 90. letech v Praze. Vedl s ním korespondenci, díky které mohl obsáhle promluvit o Kalvodových aktivitách po roce
1989, zvláště o jeho úsilí o převoz sochy Panny Marie z exilu, o možnostech
křesťanskodemokratické politiky, o stále aktuálních principech křesťanské sociální
nauky a o alternativách politického vývoje.
Politolog prof. Ivo Budil, který pořádal na Západočeské univerzitě v Plzni několik
let seminář Totalitarismus, přednesl referát na téma „Josef Kalvoda a politické
křesťanství“, který je součástí tohoto sborníku.
V závěrečné diskusi se účastníci vrátili k několika nedosloveným motivům.
Reagovali na zprávu J. Cholínského o osobním fondu prof. Kalvody, který zpracoval
a nyní je uložen v knihovně Libri prohibiti v Praze (pracovní soupis viz www.bibber.
cz). Tazatele zajímalo, zda měl Kalvoda přátele i mezi Slováky. Dle J. Cholínského jsou
v Kalvodově korespondenci dopisy od historika Jozefa Mikuše, od Jozefa Pauče, člena
zahraniční rady Karola Sidora a od dalších slovenských exulantů. Kalvoda byl od
počátku zastáncem práva Slováků na samostatnost, na národní sebeurčení. J. Štogr
k tomu poznamenal, že se Kalvoda k tématu vyjadřoval v souvislosti s Benešovými
dekrety, vyhýbal se později tématům se silným politickým tlakem (podobně
reagoval na odsun Němců) a politickému aktivismu. Problémy právně analyzoval,
nevkládal se do nich osobně a nehledal politická řešení. Intervenoval jenom tam,
kde šlo o osobní záležitost, poukazoval na osobní selhání. J. Cholínský doplnil, že
Kalvoda spory nevyhledával, snažil se své texty pregnantně formulovat a důkladně
argumentačně založit. Reagoval však, když někdo napadl jeho osobně nebo jeho
text, pak šel ostře do sporu.
K odsunu Němců bylo řečeno, že Kalvoda odmítal Košický vládní program, napsal
k tomu řadu textů a analýz. Nesouhlasil s odsunutím sudetských Němců na základě
11
kolektivní viny. Jak poznamenal prof. Novák, velké diskuse na toto téma v pařížském
exilovém časopise Svědectví se Kalvoda nezúčastnil kvůli svým napjatým vztahům
s šéfredaktorem Pavlem Tigridem, kterému vytýkal oportunismus a pragmatismus.
Poválečné situace se týkal dotaz na roli Jana Masaryka, zda tvořil vlastní zahraniční
politiku. J. Cholínský konstatoval, že zpočátku se o to snažil, ale záhy se stal nástrojem koncepce prezidenta Beneše a věrně ji vykonával, v tom byla jeho role
jednoznačně negativní. V diskusi následovaly názory na myšlenku podunajské
federace a českopolské unie, na českopolský odboj a na alternativy poválečného
uspořádání Evropy.
Další dotaz se týkal vztahu Kalvody k 3. odboji. J. Cholínský popsal Kalvodovu
činnost do r. 1956 jako aktivního účastníka protikomunistického odboje doma
i v exilu. Po tomto roce, kdy nastoupil svou akademickou kariéru, vystupoval na
univerzitní půdě jako historik a politolog a věnoval se obsáhle tématu totalitarismu.
Jednu z teologických knihovnic zajímalo, zda a jak komentoval Kalvoda pozdější
situaci a vývoj po pádu železné opony, zda měl nějaké prognózy? J. Cholínský odkázal
na knihu Poutník Josef Kalvoda, kde jsou shrnuty články a texty. Z nich je patrno,
že zpočátku vítal volbu Václava Havla prezidentem i celý převrat. V lednu přijel
a snažil se nabídnout model křesťanské politiky, setkal se s Josefem Luxem a pozval
ho do Ameriky, radil mu, jak založit křesťanskodemokratické hnutí, mj. změnit
název lidové strany a zbavit se národofrontovní minulosti. Obecně se dá říci, že byl
zklamán neochotou Havla vyrovnat se s komunismem, vadilo mu, že strana dál
může existovat, že jí nebyl odebrán majetek. Ještě kritičtější názor měl na Václava
Klause, považoval ho za demagoga a hulváta. Vytýkal mu neochotu spolupracovat
s exulanty na budování české demokracie, což způsobilo velké zklamání exilu
(citoval z článku Exil a domov, 1996). Prof. Novák doplnil kontext, ve kterém byl
článek napsán – šlo o Klausovu návštěvu v Americe a v Austrálii, kde diskutoval
s exulanty a jeho odpovědi vyvolaly značný odpor.
Tazatel-evangelík se zeptal na to, jak lze zobecnit principy prof. Kalvody při práci
s mládeží a zda se tím někdo zabýval. J. Cholínský se pokusil shrnout odpověď do
jedné věty: hledat etické konsekvence v každodenním životě, hledat to, jak se mám
stavět k situacím, se kterými se setkávám, aby to bylo eticky správné z hlediska
mého vyznání.
Kalvodovým krédem „Vyznání víry činem v každodenním životě“ můžeme zakončit
i tuto zprávu o prvním kroku Knihovny kardinála Berana do veřejného prostoru
– a pozvat čtenáře na plánovanou konferenci „Od Josefa Floriana k Rio Preisnerovi“,
připravovanou na závěr roku 2013.
12
Knihovna Kardinála Berana
Josef Štogr
Každá doba něčím trpí, i naše doba trpí. Můžeme nalézt tři těžišti tohoto významu,
pak ukázat na aspekt utrpení, tedy pociťované bolesti, a aspekt pasivity, trpnosti,
nesvobody, se kterou se daná doba v trpění „podává“ tomu, co trvá. Ale tento
význam může mít pozitivní projev v souvislosti s pokorou přijímat to, co je mým
údělem.Vyslovím-li „Trpím” pak tím říkám něco o utrpení, trpnosti i trpělivosti.
Proč začínáme tímto rozkrytím souvislostí slov utrpení, trpnost a trpělivost toto
seznámení s knihovnou?
Samozřejmě proto, že chceme zaujmout čtenáře a posluchače, a také proto, že pokud
bychom začali tento příspěvek větou „Knihovna kardinála Berana je…“, hanba by
nás fackovala. V dalším tedy můžeme pokračovat vhledem do obsahu slova hanba,
hana jako opak hrdosti, ale vystačíme si s tím, že utrpení může být spojeno jak
s pocitem hanby, tak i s pocitem hrdosti.
Naše doba trpí tím, že mnohé myšlenky, které se zdály nosné a samozřejmé, se
pomalu ale jistě vyčerpaly, a dnes můžeme probírat celé knihovny literárních
a filosofických (i teologických) děl, na kterých se ty či ony naivní představy
a očekávání podepsaly. Idea pokroku jako samozřejmého projevu vývoje,
směřujícího od nižšího k vyššímu, od horšího k lepšímu, idea objektivity (a tedy
přínosu) sociálních věd, které nás povedou k vytváření lepší sociální struktury, idea
trhu, který je řízen principem jakési inteligibilní homeostáze, idea lidských práv,
která umožní, aby si lidé lépe rozuměli a vycházeli vstříc, idea plovoucích struktur,
které nahradí staré kostnaté instituce, idea sociálních sítí… a můžeme pokračovat
a zpřesňovat, protože tenhle výčet iluzí se před námi (nebo spíše za námi) rozkládá
do polohy celého oceánu myšlení.
Když jsme připravovali KKB, měli jsme už za sebou docela velkou zkušenost
s dvěma takovými motivy: obrovskou (potenciální) pokoncilní knihovnu, založenou na celém vějíři mýtů spojených s pokrokem a svobodou člověka, a proti tomu
obrovskou reálnou předkoncilní knihovnu, která do nejmenších podrobností
dokazuje, že se nic nemění a nic neděje a pravda se ani nemůže dít a měnit, protože
je jedna a stále stejná. Tato idea, ačkoli se zdá v opozici ke všem „aktuálním“
duchovním šidítkům, je stejně prázdná, vede ke stejnému utrpení a nepřináší
odpovědi na otázky, které si klademe. Jak se můžeme vyhnout tomu, abychom
neshromažďovali knihy, které kladou otázky, které už nikoho nezajímají, a jak se
vyhnout tomu, abychom neshromažďovali knihy, které budou sloužit jen mrtvému
provozu některých odborných a vzdělávacích institucí?
Knihovnu nevytvářejí hromady knih a nevytvářejí ji čtenáři, pokud si vybrané tituly
čtou jen proto, že to mají v učebních osnovách a „někdo“ je bude zkoušet z toho,
13
jestli znají obsah. Knihovnu vytvářejí knihy, které může někdo s chutí otevřít, které
může někdo s radostí číst, které mohou potěšit, otevřít nejen svoje stránky, ale také
něco víc, umožnit, aby čtenář sledoval autora ještě o trochu dál, než jsou samotné
mrtvé litery. Chceme vytvořit knihovnu: jaká knihovna by to tedy měla být? Shodli
jsme se na tom, že by měla obsahovat asi tak třetinu knih, které jsou „klasikou“, tedy
vytvářejí pro čtenáře nutný základ, který umožňuje strukturovat evropskou tradici
a zorientovat se v dědictví myšlení, se kterým můžeme pracovat. Druhou třetinu
knihovny by měl tvořit fond, který otevírá otázky, třeba i provokativně, který se
vyznačuje ne-idelogičností, otevřeností, radostí, pokorou, která se nedrží při zdi atd.
Tedy takovými knihami, které máme sami rádi a které se nám líbí. A protože nejde
jen o to otevřít naše výběrové (ale stále soukromé) knihovny dalším čtenářům, měla
by zde být třetina fondu, které bude sloužit jako podklad pro srovnání, tedy může
být i časově podmíněná, ideologizující, společensky destrukční (protipřirozená).
Není nad to, když si čtenář může udělat „dobře zle“, seznámit se s něčím, co již nikdy
nebude chtít číst. Jak jinak poznat, čemu se má člověk vyhýbat, na co si má dávat
pozor?
KKB se deklarovala jako knihovna konzervativní, je třeba ještě jednou zopakovat,
v jakém smyslu je to míněno: neznamená to žádné „přitakání“ nějaké historické
podobě „světonázoru“ – znamená to samozřejmě jasné vymezení proti takovému
liberalismu, který vidí člověka jako izolovanou osobu, odkázanou na svoje sociální
vazby a prostředí; předpokládáme, že je konzervativní udržovat povědomí o skutečnosti, že člověk není ztracený element společnosti, je třeba akceptovat, že má
před sebou budoucnost, která není lhostejná, že se má ptát na to, jaký je jeho úkol,
že má přijmout fakt, že vše není jen věcí jeho (libo) vůle, ale že jsou věci, které
ho přesahují, ať už je přijme nebo nikoli. O věcech, které nás přesahují, je možné
přemýšlet, metafyzika je tedy možná – a pravdu je možné hledat, relativismus je
tedy zavádějící. To vše ale neznamená jakékoli „uzavření se“ v nějakém hotovém
myšlenkovém systému, to by právě znamenalo přidat se k těm, kdo způsobují, že
naše doba trpí – je pasivní a v této pasivitě přijímá cosi zvráceného, cosi, co nás
trýzní. KKB se snaží vystupovat proti tomuto aspektu současnosti, kdy se nám jeví,
že všechny mechanismy společnosti, světa, vedou k nevyhnutelnému kolapsu. Ano:
kdybychom mohli budoucí odvodit z toho, co se děje, museli bychom přitakat
k takovému závěru a trpět s dobou. Ale my jsme přesvědčeni, že má smysl číst knihy,
že má smysl hledat kreativní lidi a zabývat se jejich myšlenkami, protože budoucnost
je dána právě tím, že nevychází z minulého, překvapuje nás, přináší něco nového,
co jsme doposud nemohli analyzovat, rozpoznat. A ti, kdo píší knihy, často
v nevelkém zájmu čtenářů, někdy napomáhají k tomu, aby budoucnost takto
otevřená byla, nedají se svést všemi, kdo již dobře ví, „jak to je“, a jsou zabezpečeni
14
ve světě. To je druhý aspekt konzervativnosti knihovny: Vymezujeme se proti
takovému osvícenskému a novoosvícenskému myšlení, které se často uchyluje
k manipulaci, které je ze své povahy spojeno s gnostickými prvky, které nedůvěřuje
veřejné diskusi, které popírá pokoru. Novoosvícenství je v tomto smyslu aktuálně
větším problémem než liberalismus, který už dávno vyčerpal svoji potenci, zklamal,
stal se jen vnější formou, za kterou jsou skryty manipulativní novoosvícenské
praktiky.
Čteme, abychom se setkávali, a vytváříme knihovnu, aby se i jiní mohli setkávat.
A není nám jedno, jaká jsou to setkání, jsme otevřeni pro reakce čtenářů, jsme
otevřeni pro to, aby součástí knihovny a jejích interaktivních nástrojů byly i reakce
čtenářů, těch, kdo nejsou pasivní, netrpí s dobou, nechtějí se nechat manipulovat.
Snažíme se být trpěliví, ale nikoli pasivní a těšíme se na setkání s těmi, kdo ke světu
(a ke knihám) přistupují podobně.
Rozum a víra - druhá část úvodu ke konferenci
Josef Štogr
Myslím, že na začátek je o Knihovně kardinála Berana důležité říci, že jsme vznikli
na základě jakéhosi hledání. Což je zcela jiný začátek, než kdyby nám někdo vtiskl
nějaké zadání, poslání zvenku. Byli bychom rádi, kdybychom vás do tohoto postoje
hledání vtáhli. Považujeme ho za významný vklad, kterého se nechceme nějak
„rychle zbavit“, tento modus hledání nepovažujeme za něco provizorního. Nejde
jen o to, že my sami něco hledáme a sami od sebe začínáme v nějakém neznámém
místě: každý z nás má svoji historii a do názvu knihovny jsme vybrali odkaz, který
nás také zařazuje do jasné tradice. Ve svých deskách máte programové prohlášení
knihovny. To, co tam není a čemu se určitě budeme věnovat, je velmi obecné zadání,
které pochází zvenku. Nevím, kdo z vás zná a pamatuje si encykliku Fides et ratio.
To je podle mě velmi důležitý dokument, který je výzvou pro křesťanské intelektuály,
aby nerezignovali na rozum a hledali vyvážený vztah mezi rozumem a vírou. Pro ty,
kteří jsou katolíci, má samozřejmě závaznost dokumentu Magisteria, pro ty, kteří
katolíky nejsou, tam je minimálně jasně formulované východisko, které je skutečně
apelem. Apelem v situaci, ve které jsme, apelem na to, abychom neresignovali na
hledání přístupu, způsobu, jak reagovat na svět, jak ho popisovat, ale ne samoúčelně;
je apelem na to, abychom přemýšleli o světě a ve světě, ve kterém musíme žít, jednat.
Tato encyklika je podle mě důležitý dokument.
Vztah rozumu a víry je třeba vyvažovat, máme za sebou období, kdy rozum vytlačil
víru do privátní sféry, do iracionality, a setkáváme se s opačným extrémem, s tím, že
15
naopak víra podceňuje a vytlačuje rozum. Když jsem se ale ve svém okolí poptal, tak
jsem zjistil, že valná většina křesťanských intelektuálů vůbec neví, co v tom dokumentu
je. Považuji to za tragédii. Fides et ratio je encyklika, kterou vydal ještě Jan Pavel II.,
myslím před čtrnácti lety. Na jejím tvaru se výrazně podílel tehdy kardinál Ratzinger.
Dává nám směr, kterým bychom měli postupovat. Jednoznačně říká, že jestli je
moderní doba pro křesťany úplně nová, tak v tom, že už nemůžeme hledat nějaká
obecná řešení, už nemůžeme postupovat tak, jak si to představoval Aristoteles a jak si
to představují někteří jeho pokračovatelé dodnes. Encyklika např. oceňuje hierarchický
systém Tomáše Akvinského, ale upozorňuje nepřímo, že to, co nás nejvíce zajímá, to,
co je individuální, je v celé této pyramidě úplně na konci jako víceméně nezajímavé.
Středověk se nezabýval jednotlivcem. Benedikt XVI. ale opakovaně říká: Pro každého
z nás má Bůh svůj plán, svoji nabídku, každý z nás je povolán. V přemýšlení o pravdě
rozumu a víry je třeba se změnit. Každý by měl začínat od sebe a od otázky, co ode mě
Bůh chce, jaké je to moje vlastní poslání, které mám vypreparovat ze šumu okolo sebe
a na které mám reagovat. A ve kterém mám jít a hledat cestu a hledat řešení. Nikdo
jiný neodpoví na ty otázky, které jsou v tomto smyslu položeny mně.
Proto kardinál Beran, proto Josef Kalvoda. Jsou to příklady osobností, které už ve
své době zcela odpovídaly tomuto požadavku, v jistém smyslu můžeme říci, že
(alespoň v našich očích) dostály svému poslání.
Vytvořili jsme knihovnu a na půdě této knihovny vás nyní vítáme a snažíme se přiblížit vám naše motivace, naše porozumění věcem okolo nás. Samozřejmě, knihovna
v klasickém slova smyslu jsou hromady knih a pult, na kterém se půjčují. I my budeme
mít něco, co umožní, abychom sdíleli knihy, ale stejně si myslíme, že to podstatné by se
mělo odehrávat ve vztazích. Ve vztazích těch, kteří takto defino-vané poslání nějakým
způsobem, ať už zjevně a přímočaře nebo jen intuitivně přijmou a po svém a ať už
přímo nebo nepřímo se na něm budou podílet.
Ve svém příspěvku, který přednesu za chvíli, se budu snažit interpretovat Kalvodův
život politicky, protože na mě při rozdělení příspěvků připadla tato role. Zde v úvodu
musím zdůraznit celý kontext: Kalvoda nepreferoval vytváření nějakého konsensu,
nesnažil se naplnit nějakou hotovou představu o „odpovídající společenské roli“ nebo
„kariéře“. Byl veden hledáním pravdy ve světě, který pravdu zakrývá. Pravda je výkon,
je třeba ji hledat, formulovat v převaze toho, co je v řeči upadlé, prázdné. Pravdu je
třeba vyslovit. Kalvoda zaujímal autentické lidské a tedy i společenské postoje
a zcela vážně také necouval před tím, co z nich plynulo. Mimo jiné je zaujetí takového
osobního postoje v jednom ohledu výsostně politické. Vytváří totiž zcela jasné
východisko, ze kterého je možné se ptát, co bude a jakým způsobem mám já převzít
odpovědnost za to, co bude. To je v kulturním či hodnotovém smyslu základ politiky.
V tomto smyslu je Kalvoda velmi symptomatická osobnost, a proto jsme ho vybrali
na první konferenci, první akci, kterou zahajujeme činnost knihovny.
16
Josef Kalvoda a politické křesťanství
Ivo Budil
Životu, dílu a především odkazu Josefa Kalvody nelze porozumět bez jeho naprosto
přirozeného a bytostného zakotvení v křesťanské tradici, která se v jeho podání
nejevila jako výraz tradicionalistického anachronismu, ale jako nadčasová a univerzální historická síla, jež mu umožňovala být zároveň patriotem, Evropanem
a demokratem. České politické prostředí, které vždy tíhlo spíše k levicovým a různým utopickým projektům, v lepším případě pak k liberalismu inspirovanému
anglosaským civilizačním vzorem, nemělo podobných osobností nadbytek, což
bohužel výrazně negativně poznamenalo jeho novodobý vývoj.
V různých životopisných materiálech je Josef Kalvoda označován za katolického
aktivistu. Jsem přesvědčen, že je to přiřazení nespravedlivé. Moderní aktivismus je
výrazem šovinistického uzurpování dílčího ideologického stanoviska, které je za
každou cenu a bez ohledu na důsledky vnucováno světu. Nemá nic společného
s rozvážným a otevřeným postojem, který je schopen připustit toleranci a kompromis tam, kde je možný, a neústupnost tam, kde je nutná. Umění rozpoznání těchto
dvou pólů každé veřejné činnosti se rodí ze vzácného setkání intuice s hlubokým
historickým porozuměním. Josef Kalvoda si zmíněnou schopnost, demonstrovanou
v jeho textech a vystoupeních, bezpochyby osvojil.
Nemá zde smysl obšírně opakovat Kalvodův životní příběh, v mnohém impozantní
a inspirující. Tohoto úkolu se vynikajícím způsobem zhostil před více než deseti
lety historik Jan Cholínský ve své obšírné studii Poutník Josef Kalvoda: Život
a dílo historika a ideologa protikomunistického odboje v exilu (2002). Připomenu
zde pouze při využití údajů, které pečlivě shromáždil Jan Cholínský, nejdůležitější
epizody související s jeho křesťanskou orientací. Kalvodovi rodiče, kteří byli
malorolníky v Malči u východočeské Chotěboře, vychovávali svého syna v náboženské, římsko-katolické tradici. I když fyzicky náročná práce v rodinném
hospodářství vyžadovala, aby ukončil gymnázium již na nižším stupni po
absolvování kvarty, Josef Kalvoda v chlapeckém věku projevoval zájem o domácí
katolické literáty, Jana Čepa a Otokara Březinu, přitahovali jej ale i nároční
zahraniční autoři, svatý Tomáš Akvinský nebo Vladimír Solovjov. Měl štěstí na
vynikajícího gymnaziálního profesora Františka Boštíka, který vycházel vstříc jeho
zájmům. V roce 1936 vstoupil Kalvoda do Sdružení katolické mládeže a v želivském klášteře se účastnil exercií. Později – již během svého amerického pobytu –
vyzvedával především Josefa Floriana ze Staré Říše a jezuitské kněze Adolfa Kajpra
a Františka Kruse, kteří podle Kalvodova vyjádření varovali před dobovým mravním
úpadkem, jenž následně vyústil do triumfu totalitního režimu.
Adolf Kajpr a František Krus, kteří stáli u počátku Kalvodova duchovního vývoje,
17
byli pozoruhodnými osobnostmi, náležejícími ke dvěma dosti odlišným generacím.
Adolf Kajpr (1902-1959), (1) který absolvoval řádová studia v Belgii v Enghienu
a Innsbrucku a byl vysvěcen v roce 1935, působil od roku 1937 jako farář u sv. Ignáce
v Praze na Karlově náměstí a zároveň se věnoval rozsáhlé publicistické činnosti.
V roce 1941 byl nacisty zatčen a strávil zbytek války jako vězeň v koncentračních
táborech Terezín, Mauthausen a Dachau. Po roce 1945 působil jako redaktor
teologického týdeníku Katolík. Adolf Kajpr se dostal do konfliktu s komunistickým
režimem; v březnu 1950 byl uvězněn a záhy nato odsouzen na dvanáct let.
Následující roky Adolf Kajpr prožil v Mírově, Valdicích a Leopoldově, kde v září
1959 na následky srdečního záchvatu zemřel. Česká křesťanská akademie vydala
soubor jeho článků (Svědectví doby) v roce 1993.
František Krus (1871-1941) (2) studoval v diecézním semináři ve Vratislavi a na
papežské univerzitě Gregoriána v Římě. Vysvěcen byl v roce 1896 a byl promován
doktorem filosofie. Vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a působil jako docent a profesor
na jezuitské univerzitě v Innsbrucku. V roce 1919 se na pokyn provinciála vrátil
do vlasti, působil v kněžském semináři v Litoměřicích a nakonec u Sv. Ignáce v
Praze. Úspěšně redigoval časopis Neděle (zvedl náklad z 60 000 na 190 000 výtisků),
Obrození a časopis pro mládež Dorost. V letech 1936 až 1937 byl duchovním rádcem
Sdružení katolické mládeže (odtud ho bezpochyby Josef Kalvoda osobně znal).
Těsně před svojí smrtí učil na řádovém filozofickém institutu v Benešově u Prahy.
Za druhé světové války se Josef Kalvoda údajně účastnil činnosti ilegálního
křesťanského společenství, v jehož čele stál proslulý František Pavel Křivský.
František Pavel Křivský (1912-1989) (3) byl poněkud rozporuplnější postavou.
Po maturitě na reálném gymnáziu v Chotěboři vstoupil do kláštera premonstrátů
v Želivi (Želivský klášter) u Pelhřimova. Po studiích v semináři v Hradci Králové
byl roku 1935 vysvěcen na kněze; v roce 1941 z řádu vystoupil a působil jako řadový
kněz v Buštěhradě u Kladna. Před koncem války se začal zabývat skautingem a po
jejím skončení se stal členem vedení Junáka (v únoru 1948 se stal členem neblahého
Ústředního akčního výboru Junáka). Sblížil se s komunistickou ideologií a mocí
– působil jako vedoucí komise pro práci s mládeží ve Svazu občanů bez vyznání,
navazující na Volnou myšlenku. Křivského minulost a zájem o východní filosofii
vyústily do zatčení v únoru 1952 a odsouzení na doživotí (Leopoldov, Valdice)
v rámci akce StB Polom – proces s klatovskými skauty. Později byl v této souvislosti
označen za informátora StB. Propuštěn byl až v roce 1965, poté působil jako
skladník a archivář v Památníku národního písemnictví ve Strahovském klášteře.
V poválečných letech se Josef Kalvoda stal přes své mládí výrazným, zprvu
regionálním politikem Československé strany lidové a kritikem tehdejšího předsedy
Jana Šrámka. Jeho protikomunistické postoje mu vynesly již koncem roku 1947
vyšetřování ze strany Státní tajné bezpečnosti a pětiměsíční vyšetřování ve vazbě
18
mezi březnem až červencem 1948. Začátkem listopadu téhož roku překročil západní
hranice. Jeho exilová politická a později badatelská činnost je mezi zasvěcenými
dostatečně známá. Vyzvedl bych například Kalvodovu účast na prezidentské
kampani republikánského senátora Barryho Goldwatera (4) v roce 1964, svědčící
o autentické konzervativní profilaci, rovněž pak jeho zapojení do úspěšné předvolební kampaně Scholars for Reagan and Bush (Vědci pro Reagana a Bushe) v roce
1980. Josef Kalvoda založil v exilu Sdružení katolické mládeže, podílel se na činnosti
Cyrilometodějské ligy a v roce 1954 se stal předsedou českého exilového Křesťanskodemokratického hnutí, které se vyčlenilo z exilové lidové strany a stálo v opozici vůči
Radě svobodného Československa. Koncem osmdesátých let se profesor Kalvoda
obrátil na americkou administrativu v souvislosti s vězněním českého katolického
aktivisty Augustina Navrátila.
Josef Kalvoda se účastnil Symposií národní obrody pořádaných Stálou konferencí
křesťanských veřejných pracovníků českého exilu v osmdesátých letech minulého
století v Lisle u Chicaga pod záštitou tamního českého benediktýnského kláštera
Svatého Prokopa.
Začátkem listopadu 1989 se společně s představiteli Svatováclavské župy orelské
účastnil v Římě pouti na svatořečení Anežky České. Jeho osobní a domácí dějiny
se tak opět protnuly.
Mezi širší veřejností je známější Kalvodova zásluha na převozu sochy Panny
Marie v roce 1990 z Chicaga do Prahy. Zmíněná mramorová socha byla zhotovena
z iniciativy Ambrože Ondráka, opata kláštera Svatého Prokopa v Lisle u Chicaga.
Náklady na její zhotovení byly pokryty z příspěvků českých exulantů. Byla
pojmenována Panna Maria v exilu a určena pro obnovený mariánský sloup na
Staroměstském náměstí v Praze, který byl – jak známo – stržen počátkem listopadu
1918. V roce 1954 byla socha vysvěcena v Římě kardinálem Mecarou v zastoupení
papeže Pia XII.; po vysvěcení byla převezena do Spojených států amerických
a umístěna na dvoře kláštera v Lisle. Po roce 1989 usiloval Ondrákův následovník
opat Valentin Skluzáček o převoz sochy do Prahy a její umístění na Staroměstském
náměstí. V březnu 1990 jednal o převozu sochy Josef Kalvoda během audience
u Františka kardinála Tomáška. Proti záměru se nakonec postavil výbor církevních
představitelů, jemuž předsedal biskup Antonín Liška a který navrhl, aby pro
Staroměstské náměstí byla vytvořena socha nová. Panna Maria v exilu byla nakonec
do České republiky dopravena v roce 1993 a umístěna na vyhlídkovém místě
u Strahovského kláštera. Josef Kalvoda byl členem organizačního výboru pro převoz
sochy, na který poskytl značnou finanční částkou.
Jak známo, Josef Kalvoda se snažil – vlastními slovy - odmytologizovat a kriticky
přehodnotit historickou úlohu T. G. Masaryka a Edvarda Beneše v moderních
dějinách českého národa a československého státu. V roce 1978 napsal: „Klíč
19
k porozumění přítomnosti a budoucnosti leží v minulosti. Na případ Československa a jeho tragédii je nutno se dívat z historické perspektivy. Je nutno vidět
jeho celou historii a ne jenom její krátký úsek. Historii, jak se skutečně udála,
a ne legendy. Historie Československa je úzce spjata s vývojem událostí v Rusku.
Carské Rusko bylo první ze Spojenců, které se vyslovilo pro nezávislé a samostatné
Československo už v roce 1916. Spojenci uznali legie v Rusku jako spoluválčící
armádu v červnu 1918, po jejich vystoupení proti bolševikům. Byla to vojenská
moc, která zastavila bolševické pronikání do střední Evropy. Kolik lidí dnes ví,
že zatímco dr. Karel Kramář byl názoru, že jedině porážkou bolševiků a ustavením
demokratického Ruska bylo možno trvale zajistit existenci demokratického
Československa, prof. Tomáš G. Masaryk a dr. Edvard Beneš se postavili proti tomu,
aby boj s bolševiky byl dobojován do vítězného konce? Lidé, kteří po roce 1918
rozhodovali o zahraniční politice nového státu, nesdíleli názor, že jsme strážci našich
bratří. Jak to Masaryk řekl už 28. října 1919, on byl a je proti intervenci na Rusi
a v Uhrách. Každý národ musí v těžkých krizích pomoci sám sobě … A pak přišel
Mnichov.“ (5)
Z pevného základu svého křesťanského přesvědčení dospěl Josef Kalvoda k názoru,
že demokratická tradice české společnosti byla v údobí svobody ujařmena a unesena dvakrát. Za prvé to byly po roce 1918 intelektuálně vykonstruované, neživotné
a historicky nezakořeněné Masarykovy ideály humanitní, za nimiž se často skrývaly
egoistické a netolerantní dílčí zájmy. Za druhé šlo po roce 1989 o neuspořádanou
směs New Age a pseudolevicových vizí světového řádu v podání Václava Havla
a jeho epigonů.
Josef Kalvoda se nikdy hlouběji nezamýšlel nad historickými či sociálně kulturními
důvody – a to byla jeho patrná slabina – tohoto tragického sklonu a nedostatku
rezistence české společnosti vůči zmíněnému pokušení blouznilství, které je neustále
patrné v intelektuálním, kulturním a politickém životě a jež nás opakovaně osudově
oslabuje v průběhu klíčových historických zkoušek. Morální příčiny tkvící hluboko
v politickém životě první republiky, konstatoval, ale nijak hlouběji neanalyzoval.
Kalvodův poukaz na celkový morální úpadek národa byl oprávněným gestem mravně
integrovaného jedince, který si podobný moralizující postoj může dovolit. Nicméně
vzhledem k celkovému stavu západního světa, který se přes minulé experimenty
s totalitními ideologiemi a hedonistický a pokleslý konzumerismus nedávné doby
potácí k definitivnímu historickému úpadku, je otázka, jak z kategorie obecně
morálního rozkladu, kterou lze v zásadě aplikovat na jakékoliv evropské etnikum,
vypreparovat osobitý český příběh.
Je nicméně skutečností, že Kalvodův moralizující odsudek a dikce byla často příliš
tvrdá pro ty, kteří dávali přednost pasivní rezistenci v šedé zóně. Cituji z jeho textu,
který byl zveřejněn v Národní politice v Mnichově v březnu 1978: „Totalitní režim
má svoji morálku: podporuje udavačství, sobectví, bezpáteřnost, klanění se u vrbiček
20
a vykonávání příkazů těch, kteří mají momentálně moc. Ti, kteří moc ztratili,
jsou denuncováni jako zrádci, podvratníci a nepřátelé lidu. Mezi zásadami této
nekřesťanské morálky je ona, kterou vyslovil Kain, když zabil svého bratra Abela –
Což jsem strážcem bratra svého? Totalitní člověk má zájem jen o sebe a na bližních
mu nezáleží – řídí se svatým zákonem sobectví. Skutečnost, že se tímto zákonem řídí
mnozí nekomunisté, pomáhá vysvětlit, jak se komunisté dostali k moci nejenom
v Československu, ale i jinde. Kolik lidí je ochotno postavit se veřejně proti bezpráví,
páchaném na druhých? Kdekoliv se komunisté dostali k moci, tam našli kolaboranty,
kteří jim byli ochotni pomáhat v likvidaci jejich potenciálních nepřátel. Nakonec
pak revoluce požrala mnohé ze svých dětí. Přesto se najdou lidé, kteří jsou ochotni
spolupracovat se zlem a tím spolupracují na vlastní záhubě.“ (6)
V recenzi knihy Petra Paška o bývalém generálu Vladimíru Přikrylovi, účastníku
Slovenského národního povstání, který byl začátkem padesátých let vězněn, Kalvoda
v roce 1978 uvedl: „Generál Přikryl byl voják, který dovedl bojovat, ale politicky
nemyslil a snad ani politicky myslit nedovedl. Díval se na věci z hlediska osobního
a etická stránka událostí ho nezajímala. Mravnost nelze však od politiky odloučit.
Tudíž Přikrylovo svědectví vede mravně a politicky myslícího člověka k závěru, že
česká otázka je především otázkou mravní, neboť jedním z předpokladů správného
politického myšlení je schopnost vidět etickou stránku událostí … Přikryl, jako
mnoho jiných, včetně Bohumila Laušmana, Rudolfa Slánského a Ludvíka Svobody,
se na věci nedíval z hlediska křesťanské morálky a snad to ani nedovedl. Jako voják
byl amorálním a subjektivním. Odsuzuje bestiální jednání některých lidí ve svém
vlastním případě, váží si neznámého, který mu pravděpodobně zachránil život, ale
vidět věci očima druhých nedovede.“ (7)
Josef Kalvoda byl přesvědčen, že pouze rázné celonárodní vystoupení může nejen
osvobodit Československo od komunismu a zároveň přerušit fatální zřetězení
morálního úpadku, které vyústilo do totalitní katastrofy: „Často se setkávám
s otázkou, zda je možné, aby došlo v dohledné budoucnosti k osvobození českého
národa. Musíme rozlišovat mezi možným a pravděpodobným a nezaměňovat tyto
dva termíny. Co je možné, nemusí být nezbytně pravděpodobné. Například, kdyby
došlo v Sovětském svazu k vážné roztržce mezi vůdci komunistické strany, kdyby
dvě frakce začaly mezi sebou bojovat o moc a kdyby každá z nich měla na své straně
část tajné policie a armády, pak by mohlo dojít k odvolání sovětských vojenských
jednotek z Československa a snad i z celé středovýchodní Evropy. V tomto případě
by bylo nutné, aby Češi a Slováci měli odvahu povstat a svrhnout vládu komunistů.
Museli by mít dostatek statečnosti a vůle k vítězství; museli by mít mravní sílu k boji
se zlem.
Tedy jsme zase zpět u jádra českého problému a důležitosti práce pro mravní
a duchovní obrodu národa. Bez této obrody nelze očekávat, že by se národ mohl
osvobodit od poroby duchovní i fyzické.
21
Jaký je tedy náš specifický úkol? Co máme dělat? Máme svobodnou vůli, a tedy
se můžeme rozhodnout pro život v pravdě, nikoli pro život ve lži a se lží. Žijeme
v zemích, kde nad námi nevisí Damoklův meč státní bezpečnosti a hrozba zatčení.
Můžeme tedy nazývat věci pravými jmény, pravdu pravdou a lež lží a máme možnost
postavit se do řad spravedlivých a proti těm, kteří si sice rádi hrají na vůdce, ale
nemají k tomu ani politické, ani mravní oprávnění. Nebudeme-li mít k tomu vůli
a odvahu, pak se nikdy nestaneme solí země, kvasem, který by prolnul základní
strukturu české společnosti. Řečeno jinými slovy, není-li hledání pravdy smyslem
českého exilu, pak tento exil nemá žádný smysl. Není-li boj za pravdu, právo
a spravedlnost naším programem a naší povinností, pak jsme jen součástí onoho
starého marasmu a stáda ovcí, které volily vlka. Česká otázka je a byla otázkou
mravní. Ti, kteří to nevidí či nechtějí vidět, nemohou vést národ ke spáse a svobodě.
Vede-li slepý slepého, oba spadnou do jámy.“ (8)
Josefa Kalvodu lze v jistém smyslu přirovnat k Václavu Černému, literárnímu vědci
a nástupci F. X. Šaldy, který ve svých proslulých třísvazkových pamětech podrobil
historický vývoj české společnosti ve dvacátém století nemilosrdné kritice. Václav
Černý, orientovaný na Francii, byl ovšem agnostik a levicově zaměřený intelektuál,
který podle Josefa Kalvody zůstával na povrchu, nebyl schopen proniknout k nejzákladnějším otázkám lidského bytí a pochopit, že za bojem mezi levicí a pravicí
(o který vůbec nejde) se skrývá hlubší zápas mezi dobrem a zlem, pravdou a lží
a svobodou a tyranií. Nutno říci, že obdobně polemizoval s Václavem Černým
v eseji Kultura bez konce jiný český exilový katolický myslitel Rio Preisner, působící
na State College v Pensylvánii.
Myslím, že Josef Kalvoda náleží k výrazným, i když neprávem trochu
polozapomenutým představitelům české exilové elity, jejichž inspirace a vzor je
dnes spíše existenciálně morální než intelektuální povahy. V podmínkách české
národní existence a politického života je v zásadě velmi vzácným ztělesněním
známé Chestertonovy myšlenky, že křesťanská ortodoxie je nejlepší průpravou
a východiskem pro velmi praktickou a prozřetelnou politiku:
„Tvrdíme, že je třeba mít vůči životu určitou primární oddanost; jde jen o to,
má-li být přirozená nebo nadpřirozená. Vyjádřeno jinak: Má to být rozumná
nebo nerozumná oddanost? Zajímavé je, že špatný optimismus (který lakuje na
bílo a hájí nepřesvědčivě všechno) se shoduje s rozumným optimismem. Tento
racionální optimismus vede k stagnaci; jen iracionální optimismus vede k reformě.
Použijeme k výkladu ještě jednou srovnání s vlastenectvím. Kdo nejspíš přivede ke
zkáze místo, jež miluje, je právě ten, kdo miluje s rozumem. O zlepšení se zaslouží
ten, kdo je miluje bez rozumu. Líbí-li se někomu nějaká zvláštnost Pimlica (což je
nepravděpodobné), může dojít k tomu, že ji bude hájit i proti této čtvrti samotné.
Má-li však rád samo Pimlico, třeba je i zpustoší a udělá z něho Nový Jeruzalém.
22
Nepopírám, že reforma může být přehnaná. Tvrdím jen, že reformy provádí právě
iracionální vlastenec … Nejhorší šovinisté nemilují Anglii, nýbrž nějakou teorii
o Anglii. Milujeme-li Anglii proto, že je velkou říší, můžeme přecenit úspěch,
s jakým vládne Indům. Budeme-li ji však milovat jen proto, že je to národ, můžeme
čelit všem možnostem, neboť by zůstala národem, i kdyby Indové vládli nám … Ten,
kdo miluje Francii pro její vojenskou sílu, bude omlouvat armádu z roku 1870. Ale
ten, kdo miluje Francii pro Francii, armádu z roku 1870 zreformuje. To také právě
Francouzi udělali a Francie je dobrým příkladem tohoto účinného paradoxu. Nikde
jinde není vlastenectví abstraktnější a iracionálnější a nikde jinde nebyla reforma
tak drastická a důkladná. Čím transcendentnější je vlastenectví, tím praktičtější je
politika.“ (9)
Zde hledejme kořeny českého ideologického blouznilství. Zdá se, že mnozí političtí vůdci českého národa mohli být vlastenci pouze tehdy, pokud stáli na straně
nějaké vítězné historické síly. Proto neustále uzavírali účelová spojenectví, která se
nakonec ukazovala jako zhoubná. Přistupovali na aliance s různými pomíjivými
ideologickými proudy, které jim dodávaly iluzi dějinné nadřazenosti. Založení
československého státu mělo být součástí vítězství západních liberálních demokracií
nad údajnými středoevropskými autokratickými monarchiemi. Dvakrát, v letech
1945 až 1948 a znovu v roce 1968, se prosadila mesianistická iluze o demokratické
reformě či modifikaci komunistické ideologie. Sametová revoluce v závěru roku
1989 měla představovat počátek zrození nového světového řádu ve jménu „pravdy
a lásky“. Dnes jsme ubezpečováni, že neexistuje plnohodnotná česká existence
mimo evropskou federaci ztotožňovanou ve stále větší míře s jakýmsi nordickým
ekonomickým blokem.
To, co s železnou pravidelností posléze následovalo, představovalo vždy zároveň
parodii na uvedenou aspiraci a trest za přemrštěnou pýchu.
Josef Kalvoda takto podmíněný patriotismus instinktivně odmítl a jeho křesťanství
bezpochyby hrálo ve zmíněné zdrženlivosti významnou úlohu. Uvedený postoj mu
umožnil vynášet mnohé kategorické a pronikavé morální soudy, které však ke škodě
současné české společnosti nebyly náležitě vyslyšeny.
Poznámky:
(1)http://www.jesuit.cz/osobnost.php?id=3, 3. 6. 2012;
http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_kajpra.php, 3. 6. 2012; http://cs.wikipedia.org/wiki/
Adolf_Kajpr, 3. 6. 2012.
(2) http://www.jesuit.cz/vzpominka.php?id=180, 2. 6. 2012.
(3) http://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_K%C5%99ivsk%C3%BD, 1. 6. 2012; Kafka, Jiří a
Miroslav Kopt, 2008.
(4) Barry Goldwater (1909-1998), výrazný americký konzervativní státník, senátor za stát
23
Arizona (1953-1965; 1967-1987), odpůrce tradice Nového údělu, přesvědčený antikomunista,
první představitel republikánské strany od občanské války, který politicky uspěl na americkém
Jihu, kde získal stabilní voličskou základnu během prezidentských voleb roku 1964 (kdy
neuspěl proti Lyndonu Johnsonovi). Jeho program v mnohém předznamenal pozdější
agendu prezidenta Ronalda Reagana. Autor knihy Svědomí konzervativce (The Conscience of a
Conservative, 1960).
(5) Cit. http://www.cibulka.net/nnoviny/nn2001/nn04_2001/obsah/11.htm, 2. 6. 2012.
(6) Cit. http://www.cibulka.net/nnoviny/nn2001/nn04_2001/obsah/11.htm, 2. 6. 2012.
(7) Cit. http://www.cibulka.net/nnoviny/nn2001/nn04_2001/obsah/11.htm, 2. 6. 2012.
(8) Cit. www.josefkalvoda.ic.cz/cestasvobody.htm, 1. 6. 2012.
(9) Chesterton 1992, 61.
Literatura:
Chesterton, Gilbert Keith (1992): Ortodoxie. Praha: Academia.
Cholínský, Jan (2002): Poutník Josef Kalvoda: Život a dílo historika a ideologa
protikomunistického odboje v exilu. Kladno: Nakladatelství Dílo.
Kafka, Jiří - Kopt, Miroslav (2008): Akce StB Polom. Proces se skupinou František
Pavel Křivský a klatovští skauti v zrcadle dokumentů státní bezpečnosti. Praha: o.s.
Skautský oddíl Velena Fanderlika.
Kalvoda, Josef (1998): Z bojů o zítřek. Kladno: Nakladatelství Dílo.
Kalvoda, Josef (1999): Role Československa v sovětské strategii. Kladno:
Nakladatelství Dílo.
Kalvoda, Josef (2001): Studená válka 1946-1989: Svoboda znamená odpovědnost.
Kladno: Nakladatelství Dílo.
24
Kalvoda politik
Josef Štogr
Kalvoda se opakovaně ve svých hodnoceních opíral o to, že politicky přínosní jsou ti,
kdo mají dobrý základ (jsou čestní) a dívají se do budoucnosti (ukazují, že politika
znamená odpovědnost). Tak např. stojí v pohledu Kalvody Kramář jako dobrý
politik proti malosti a účelovosti špatného politika Masaryka, a to bez ohledu na to,
že s Kramářem v jeho politických názorech nemusí souhlasit. Na tomto modelu je
nejlépe možné doložit Kalvodovo pojetí politiky: dobrý politik je ten, kdo je lidsky
konzistentní, intelektuálně dostatečně vybavený (je schopen správně vyhodnocovat),
jedná aktuálně, ale s pohledem do budoucna a vědomím odpovědnosti. Kalvodovo
hodnocení je jasné - i přesto, že Masaryk byl zjevně politicky úspěšný a stal se na
nějakou dobu „idolem“ a Kramář zmizel z povědomí lidí. Kalvoda hodnotí „po ovoci“.
Josef Kalvoda bývá většinou prezentován jako historik. Jeho historické studie
jsou to, co je hmatatelné, co držíme v ruce, k čemu se díky třísvazkové reedici
jeho textů můžeme vracet. Troufám si ale tvrdit, že Kalvoda byl svou povahou
především politický analytik a komentátor. Svědčí o tom skutečnost, že jeho
precizní historickou práci vždy doplňuje interpretační a často i polemická vrstva
v politickém smyslu. O aktivní politickou práci se Kalvoda také nějakou dobu
pokoušel, v prostředí profízlované a převážně liberální a levicové emigrace ale
pro to nebyly podmínky, a po nějaké době ztratilo smysl pokoušet se o zahraniční
politickou alternativu k moci v komunistickému Československu. O to větší pro nás
může být Kalvoda inspirací dnes, kdy se rozpadají struktury veřejné politiky, jak
jsme jim rozuměli (asi naivně) ještě na konci dvacátého století poté, co komunisté
ve východním bloku resignovali na držení státní moci.
V uplynulých dvaceti letech jsme prošli celou řadou společenských a politických
rozčarování a dnes se nacházíme v situaci, kdy se mnohým jako jediný smysluplný
politický motiv jeví zdánlivé alternativy, jakou je např. pirátská (levicová) revolta
proti systémům kontroly. Společnost je všeobecně vnímána jako ekonomickomanipulativní komplex, ve kterém se „obraz veřejného“ vytváří zcela uměle a ve
kterém tedy na tradiční „politickou práci“ prakticky není žádný prostor. Slovy
„lidu“ – není koho volit. Kalvoda pro nás může být v této situaci inspirací i přesto, že
situace, kterou řešil, byla jiná než naše, byla ideologicky vyhraněná. Toto vyhranění
ale vycházelo ze základu, který je platný i tam, kde není tak snadné ukázat na to, kde
je nepřítel. Ti, kdo čtou jeho postoj jen jako „antikomunismus“, podle mne tím ale
zůstávají u povrchního porozumění jeho dílu.
Kalvoda nejprve analyzoval příčiny rozpadu demokratické struktury u nás – jeho
poukaz k manipulacím a destrukci politického prostoru zakódované v Košickém
25
vládním programu je zásadní. Podobným způsobem ukázal i roli Masaryka
a Beneše při zrodu Československa. Tato jeho analýza neměla ve své době prakticky
žádnou odezvu. Setkával se s nezájmem a mlčením, a tak pro něj bylo podstatné
prolamovat toto mlčení. Z pohledu v americkém exilu mu muselo být jasné, že nejde
znovu vstoupit do stejné řeky. Co dělat, když politická práce v emigraci se jeví jako
nesmysl? Jde věci dokumentovat, vynášet je na světlo, aktualizovat to, co by jinak
bylo zapomenuto – a to Kalvoda s velkým nasazením dělal. Byla to jeho politická
volba a podle mého názoru to byla výsostně politická práce.
Ukazuje se tak, že naše porozumění politice je třeba vrátit do doby, kdy jsme
v disentu tak či tak byli přinuceni vzít na vědomí, že jakákoli činnost, která
je vymezením se proti hegemonickým vlivů ve veřejném prostoru, je činností
politickou. Stále znovu tak vyvstává problém, jak nalézt „výměr“ politiky nikoli
snad z nějaké teoretické pozice společenského vědce, ale z pozice toho, kdo hledá
praktické řešení pro svůj život s druhými – právě to přináší aktuální politické otázky.
Předmětem politiky je politika – tedy budoucnost, to, na co mohou být v rámci
společenského prostoru různé odpovědi a mohou se klást různé otázky, a přitom je
třeba dojít ke konkrétnímu řešení – vzhledem k budoucímu jednat. Užší vymezení
přesahující rámec rozvrhu směřuje k politice jako snaze dosáhnout podílu na moci,
tedy k podílu na rozhodování o tom, jak jednat vzhledem k budoucímu. Nelze
ho opomíjet, politika je v tomto smyslu takový obor společenského jednbání, kde
se z plurality vychází, ale nejde ji zachovat, je třeba se k tomu či onomu přiklonit
a „realizovat“ různá rozhodnutí, která více či méně významně ovlivňují podobu
budoucího.
Ale smysl má i práce v opozici, v disentu, ve skrytu, přemýšlení, vytváření budoucích
politických témat. Kalvoda věděl, že je nutné jednat a že jednání není věcí libovůle.
Ani politika není a nemůže být „jen“ průmětem vůle jednotlivých lidí a skupin
(a schopnosti jakýmkoli tolerovaným způsobem prosadit tuto vůli). Na politiku
tedy nelze resignovat, ani když naděje na prosazení vlastních politických postojů
mizí. Zájem o pravdu je (zvlášť v kontextu politiky pouhé vůle a manipulace) svým
způsobem výsostný politický postoj. Budoucí není „lhostejné“ a lhostejné není ani
zaujetí nebo i nezaujetí lidského postoje. Politika není „jen“ prostým průmětem
chtění, probíhá v ní vždy mimo jiné spor o hodnoty, které se mají brát jako určující
ve vztahu k budoucímu. To platí i v případě, že neexistuje jednoznačný nositel toho
či onoho politického postoje.
Kalvoda, čerstvý emigrant a křesťanskodemokratický politik, nenašel v prostředí
emigrace nositele politického postoje, který by „zvedl“ jeho argument, že je třeba
se myšlenkově vrátit před Košický vládní program, má-li se československá exilová
politika postavit na realistické nohy. Nenašel nikoho, kdo by přímo reagoval na jeho
výzvy, že je třeba politicky přehodnotit role jednotlivých politiků v průběhu první
26
světové války, v úvodních fázích bolševické revoluce a vzniku Československa atd.
Ukazoval důsledky těchto selhání. Ale nikoli proto, aby moralizoval. Aktualizoval
jen základní téma politiky v nové podobě otázkou, před kterou bychom neměli
uhýbat: jak v obecném příklonu k politice, která je chápaná jako „projevy chtění“,
nalézt a formulovat hodnotové rámce politiky. Kalvoda našel způsob, jak se nenechat
z této situace vytěsnit – psal historické studie, kterými vynášel na světlo reálné
doklady o tom, kdo a proč selhal (a často i lhal) a kdo ne. To není málo.
Kalvoda navíc správně analyzoval světovou politickou situaci poté, co proběhlo
maďarské povstání – a nic se nestalo; západní státy ani mocensky, ani politicky
vlastně nereagovaly. Kalvoda viděl v rozdělení sfér vlivu defenzivu Západu a věděl,
že součástí tehdejší západní politiky by mělo být jasné mocenské vymezení se proti
levicovému myšlení, které vede k politickým systémům sovětského typu. Politika
liberálů vede od jednoho kompromisu k druhému, od jedné manipulace a nepravdě
k druhé - a do pekel. Existuje prostor pro veřejnou diskusi, ale ten musí mít zásadní
rámec a v něm určené priority: nejde o to, abychom hledali nejpohodlnější řešení
pro nás teď a v této situaci. Jde o to, hledat odpověď na otázku „co máme dělat“,
odpověď na otázku, která nespočívá v naší libovůli, nedáváme si ji náhodně a sami.
Kalvoda přímo i nepřímo ukazuje, že každá situace, ve které je politická otázka
představována jako otázka po libovolných preferencích, je více nebo méně
deformující, zakrývající. Jejím důsledkem je manipulace a resignace před
nepohodlnými nároky a násilnou mocí – výsledek nevíry v pravdu. Člověk sám
(a tím méně v hledání společenských a politických řešení konkrétních problémů)
není suverén, neměl by bez jakéhokoli rámce neutrálně „volit“ podle toho, co mu
připadá „lepší“, bez jakýchkoli ohledů volit si cíle a způsoby jejich dosahování.
Každé rozhodování je rozhodování mezi dobrým a zlým a vyžaduje, abychom si
znovu a znovu pokládali otázku „co je dobré a co špatné“, a to nejen z hlediska
aktuální situace, ale i vzhledem k rámci a cílům politiky. K celku životní cesty
konkrétního člověka, k celku světa, ve kterém budou mít naše postoje a rozhodnutí reálný dopad.
Kalvoda ukazuje na tragičnost novodobého pojetí ne-odpovědnosti v politice,
ukazuje, že jeho důsledek je dramatický: Liberalismus rozkládá západní společnost.
Kalvoda vidí především to, jak je v tomto smyslu zranitelná ze strany levicových
ideologií. Jako analytik a komentátor vstupuje do americké politiky, protože ji nahlíží
jako reálný prostor, ve kterém je třeba se vymezit proti levicovým idealismům, proti
redukci politického prostoru na prostor „pouhého chtění neodpovědné většiny“
– s tím, že jeho hlavní zájem je zaměřen proti komunistickému nebezpečí. Neumíme
odhadnout jeho podíl na vytváření konceptů reaganovské politiky, ale je nesporné,
že k její formulaci přispěl. Na druhou stranu z dlouhodobého pohledu je zřejmé, že
27
i v Americe se prosadil koncept politiky jako prostoru „pouhého chtění většiny“, se
kterým se dá snadno manipulovat. Kalvodovská (a reaganovská) politika byla příliš
úzce zaměřená proti nejviditelnějšímu nepříteli. Čteme-li Kalvodovy texty, vidíme
v nich až příliš často „ideový podtext“ – je třeba argumentovat proti liberalismu,
který nahrává levičákům a v posledku Rusku jako dominantní ne-demokratické
velmoci. Dnes vidíme, že v něčem byl tento postoj historicky omezený, protože
hlavní spor o povahu politiky se odehrává a bude odehrávat v prostředí upadající
a záměrně zakrývané odpovědnosti lidí žijících v západní společnosti.
Vrátím se ještě jednou k významnému motivu – okolností vzniku československého
státu. Josef Kalvoda ve svém pozdějším díle ukazuje, jak byl základní moment
selhání založen už Masarykem a Benešem, kteří používali jako politický prostředek
intriku, polopravdy, zatajování, lež. Píše o Rudolfu Beranovi a českém selhání
v situaci, kdy udržení bolševické moci bylo na vážkách. Preferuje i tady své vnímání
komunistické hrozby, ukazuje, že selhání politiky má dalekosáhlé důsledky. Cílem
pro něj ani tady není vytvořit (z pozice historika) komplexní a vyváženou analýzu
dané doby, zahrnout témata týkající se blahoslaveného Karla I. atd. Jeho cílem je
vytvořit sondu, která je dostatečně přesná a odborně nenapadnutelná – ale přitom
dostatečně ilustrativní. Není „vědcem pro vědu“, což dnes tak často vidíme na
současných univerzitách. Chce, aby jeho práce měla reálný společenský dopad.
To můžeme z dnešního ohledu kritizovat, protože můžeme nahlédnout, že Masaryk a Beneš byli jen špičkou ledovce, jehož rozměry nedoceňujeme ještě dnes,
i když je začínáme tušit.
I přesto nebo právě proto pro nás mohou být Kalvodovy postoje a zvolené strategie
významným podnětem. Může pro nás být inspirací v situaci, kdy se ukazuje, že dnes
už politický prostor vůbec otevřenému hledání pravdy nastaven není. Politika je
dnes prezentována a většinou lidí vnímána jako forma dosahování cíle, kterým je
podíl na moci, ještě stále s tou minimální „maximou“, že by neměly být používány
prostředky, které jsou trestné. Ale zcela už jsme resignovali na slušnost a na základní
pojem „cti“, bez které nelze vnímat spolehlivost a integritu člověka a tedy i politika.
Je možné si klást otázku, jak by na tuto situaci reagoval „mladý“ Kalvoda, jak by
reagoval člověk, který dokázal „nezbloudit“ v nepřehledné době „zmaru“ emigrace
a politických resentimentů vázaných na poválečnou československou politiku.
Jsme v situaci, kdy je náš politický prostor de facto zbaven všeho podstatného –
především možnosti diskutovat o hodnotách, kterými má být politika vedena.
Politický rámec korektnosti, tolerance a lidských práv spolehlivě zamezuje tomu,
aby se politika ukazovala jako prostor společné odpovědnosti. Společenský rámec
„rovnosti různých ambivalentních paradigmat“ rozrušuje jakoukoli snahu o hledání
pravdy. V pozadí za tím je jediný „trik“ či myšlenkový posun: předpokládá se (je
28
nám předkládáno), že jako lidé „nemáme nic společného“, že každý má právo na
jakýkoli názor a že tedy výše zmíněné vymezení politiky korektnosti je samozřejmé
a není a nemůže být samo předmětem politické diskuse. To je omyl nebo spíš
podvod, otázka má znít jinak. Máme mnoho společného a předmětem politické
diskuse je především to, co a jak společně dělat, jak odpovídat na výzvy budoucnosti.
Jsem přesvědčen, že dnes by Kalvoda razantně a jednoznačně ve svých analýzách
ukázal, že právě toto je výsostným předmětem politiky. Argument k tomu je jasný:
máme společnou budoucnost a společnou odpovědnost za ni. A existují hodnotové
rámce, které je třeba ukázat jako nutné pro to, aby diskuse měla smysl. A dále, právo
nelze oddělit od spravedlnosti, aniž by se nestalo jen výkonem libovolné moci. Není
náhodou, že poslední Kalvodův článek uveřejněný v třetím dílu Z bojů o zítřek končí
odkazem na to, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Ti, kdo jsou pomluveni, kdo
se nemohou proti pomluvám bránit, kdo jsou marginalizováni… atd. jsou svědky,
nikoli poraženými, jsou podle Kalvody svědky v procesu, ve kterém spravedlnost
vyjde najevo. Kalvoda nám nastavuje laťku – bez étosu, zaujetí pro pravdu a spravedlnost nemá žádná politika smysl.
Máme-li na Kalvodu navázat, je třeba zobecnit. Trapný spor o to, zda má být v evropské ústavě zmínka o křesťanských kořenech Evropy, je spíš jen karikaturou než
ilustrací toho, o co nyní v politice jde. Celý kulturní kontext, ze kterého se vůbec
prostor politiky mohl vytvořit, předpokládá, že lidé mají mnoho společného, existuje
řada daností, které tvoří rámec kultury. Současné útoky moci na rodinu a staré
společenské instituce svědčí o tom, že reální držitelé moci si dobře uvědomují, že
právě povědomí o společném je největší brzdou manipulací, které pseudopolitika
chtění umožňuje. Nevíme však, v jakém prostoru skutečně politickou otázku (totiž
otázku po rámci politiky a hodnotách) formulovat a diskutovat. V rámci prostoru,
který je nazýván „politickým“, to dnes udělat dost dobře nejde, protože taková
otázka je v současném úzkém pojetí politiky „chtění“ vyloučena jako nekorektní.
Nabízí se kalvodovsky, pracně, odpovědně poukazovat na to, že pseudopolitický
prostor „chtění“ je ve skutečnosti prostorem ovládaným, manipulovaným. Praktická
politika začíná analýzou a pojmenováním, ukázáním souvislostí v konkrétních
případech, v reálných situacích. Nemusíme k tomu jít přesně ve šlépějích Kalvody
a stát se historiky, nemusíme jen teoretizovat o politice. Jistě jsou tací, kteří dříve
nebo později obecně a dostatečně sdělitelně popíší manipulativní mechanismy, které
si na sebe navlékají zdání politicky korektních procesů. Tento podvodný model, ve
kterém žijeme, se dříve nebo později stane zjevným. Ale tímto konstatováním se pro
nás aktuálně nic neřeší. Kromě toho je třeba spousty drobné práce, aby se ti, kdo
přemýšlejí a cítí svoji odpovědnost v konkrétních situacích, měli možnost orientovat,
teď a tady, na základě ukázání variant reálných řešení v situacích, které se jich týkají.
29
Podle mne by Kalvoda-politik reagoval na naši dnešní situaci radikálně. Nenechal
by si diktovat rozvrhy, které zabraňují skutečně politickému jednání, hledal by
možnost, jak přispět k formaci skutečných politických témat, jejichž promýšlením
by mohly vyrůst skutečné politicky myslící osobnosti. V tomto smyslu je možné se
přihlásit k jeho (křesťanskému) pojetí politiky.
Tato konference není pořádána politickým subjektem a není to konference
přednostně zaměřená na otázky politické. Ale snažíme-li se ukázat, že zde vzniká
jednoznačně myšlenkově zaměřený subjekt KKB, pak je také třeba ukázat, jaký je
průmět takového postoje do společenské problematiky. Do jaké míry se najdou
reálné cesty na přímou či nepřímou spolupráci s křesťanskými politickými aktivitami, nyní není důležité. Důležité je připomenout to, co tento text opakovaně
ukazuje: konstatovat, že zaujetí společenského postoje má nesporně politické
souvislosti.
Květen 2012
Kalvodův politický postoj a dnešní možnosti křesťanskodemokratické politiky
Josef Štogr
Nejsem politik a nebo politický analytik, ale kalvodovská konference je příležitostí
do této role alespoň na chvíli vstoupit, protože Josef Kalvoda nebyl teoretik, který
by vytvářel nějaké složité analýzy a popisoval úpadek moderního a postmoderního
světa: jako historik viděl, jak daleko jsou tyto koncepty od reality, snad právě proto
se nikdy neshodl s těmi, kdo popisovali mechanismy rozkladu liberální společnosti
víceméně v apokalyptických barvách. Byť by nás i realita sebevíc sváděla k tomu
vidět vše kolem jako spiknutí a byť by se mnozí o koordinovaný útok na křesťanskou
kulturu snažili, realita není v rukách žádného z vládců světa, ani ďábla ne. Křesťan
by měl být bytostným optimistou, protože Duch vane, kudy chce a i když se zdá ve
světě vše ztraceno, právě Duch je pánem zítřka.
Pokusili jsme se ukázat, že Josef Kalvoda byl vše jen ne snílek, a stál si za svými
politickými názory i za cenu konfliktů s těmi, kdo podléhali dobovým vlivům
a zdánlivým danostem. Postavil se (v padesátých letech) v emigraci celou svoji
osobností za fakt, že jakákoli „mravná“ politika je založená na návratu před Košický
vládní program. Byl za to napadán ze všech stran, protože většina exilových politiků
si s poválečným benešovským státem „zadala“. Kalvoda ale správně analyzoval, že
na počátku mnoha kroků směrem od demokracie k totalitě byly kroky benešovské
vlády v Londýně a Benešův příklon ke Stalinovi. Věděl, že jakákoli politika, která má
30
smysl pro Československo, pokud se zbaví komunistů, nebude mít smysl bez návratu
před Košický vládní program. Resp. pokud se tento krok neudělá, poneseme si celé
břímě této doby dál, nebude podle něj možné rozumně navázat na vlastní politickou
historii.
Návrat se nekonal a po roce 1989 se nekonala (v souladu s kalvodovskou prognózou)
ani žádná kontinuita s předmnichovskou politickou situací: za komunismem
byla udělána velmi zvláštní tlustá čára a tím tedy za jakoukoli minulostí, restituce
(ekonomický návrat a žádný jiný) nešly před Benešovy dekrety. Kalvodu jsme před
více než dvaceti lety neznali, a nedbali. Tehdejší „protagonisté“ ho nepustili ke slovu,
nedostal příležitost, o kterou už v závěru života neměl sil bojovat.
Dnes je běh dění tak rychlý, že už se před Košický vládní program ani vracet nejde,
snad před dobu vzniku republiky s tématy Kramář a slovanství? Zdá se, že je to
beznadějně dávná historie. V tomto smyslu se zdají koncepty českých monarchistů
snáze komunikovatelné než Kalvodova politická východiska jeho historických studií;
americké prostředí bylo v tomto smyslu zásadní nevýhodou. Tato konference ale
chce poskytnout prostor i pro to, abychom přemýšleli, jak by Kalvoda jednal dnes,
nemusíme se jen zabývat rozborem jehotextů.
A tady se domnívám, že předně by analyzoval dnešní politickou situaci, ale nejen
to, zabýval by se zcela jistě také situací mravní, protože právě z mravní oblasti
mohou vzejít síly, které vnáší něco pozitivního do politiky. Kalvodův odkaz nás vede
především k tomu, abychom se nespoléhali na to, co se nám jeví samozřejmé – tak
jako se Čechům po roce 1945 jevil samozřejmý návrat Beneše a jako se nám po roce
1989 zdál samozřejmý Havel a potom Klaus. Kdo si pamatuje všeobecné nadšení
z Klause a kupónové privatizace? Kdo si přizná, že se na tomto nadšení podílel?
Nechceme se znát k vlastním omylům, ale dokud budeme takto neprávem obhajovat
svojí nekonzistenci, nikam se nedostaneme. Zcela jistě bychom se to dnes od Kalvody dozvěděli. Není nic samozřejmého na tom, jak se nám dnes jeví beznaděj naší
politiky. K tomu jsme dospěli vlastními chybami.
Předpokládám, že Kalvoda by nás dnes vedl k tomu, abychom si připravili základ,
ze kterého by srozumitelná a jasná křesťanskodemokratická politika měla vyrůstat.
Doslova vyrůstat, protože nesmí jít o náhodnou a konfuzní slepeninu, vymyšlenou
jako sadu líbivých a „ještě přijatelných“ tezí. Kalvoda byl přesvědčen, že politika
musí vycházet z přesvědčení a vnitřní jednoty. Právě tu ocení volič, který nechce
být manipulován a veden jako ovce, volič, který je zhnusen tím, jak se mu ti i oni
podbízejí, jak předkládají jednotlivé „návody“ na řešení těch či oněch izolovaných
problémů, bez toho, aby byly lidsky (tedy konzistentně) podloženy. Ambice
křesťanskodemokratické politiky by měla být jiná – měla by ukázat voličům, že lze
jednat slušně a vnitřně jednotně – že lze být katolíkem a politikem zároveň.
Pokusme se nyní alespoň v krátkosti načrtnout řešení pro obě tyto základní
31
kalvodovské otázky. Samozřejmě pouze v náčrtu, který umožňuje rozsah tohoto
příspěvku. Ale pokusme se to udělat tak, abychom dostáli Kalvodově analýze
politiky, zkusme shrnout:
Musíme se ptát, jak chápat politiku, která je postavena na „volební soutěži
politických stran“ – když vůbec nejsou vyjasněny vstupy pro takový rozvrh.
Není jasné, jak je vymezeno to, co je rámcem politiky – už vždy jsou některé
strany nedovoleny, protože vycházejí z takového pojetí politického prostoru, které
zpochybňuje daný status quo. To není vada systému, to je jeho podmínka.
Předmětem politiky je i to, co je cílem politiky, tj. dochází tu k definici kruhem.
Odlišné politické koncepty politiky předpokládají také zcela jiný obor, dosah
a dopad politiky.
V moderní době se ustálil takový obraz politiky, který její hodnotové zakotvení
rozmlžuje a abstrahuje ho na obecný základ „společenského míru“ jako základního
hodnotového ukotvení politiky. Tak se politika hodnotově vyprazdňuje, protože
jakákoli politická tematizace společenských hodnot je chápána jako nekorektní útok
na předpoklady politiky.
Součástí politické aktivity, která vychází z tohoto kritického východiska, tedy
nejen může, ale i musí být vymezení tématu politiky, tj. celkové vysvětlení principů
rozhodování, společensky definovaných cílů této konkrétní politiky a způsobu, jak
jich bude dosahováno. Přitom všechny tyto prvky musí mít jasnou vnitřní logiku
a hodnotové ukotvení. Zároveň musí být z tohoto vymezení jasné, proč v dané věci
má být vedena veřejná diskuse a v jakých mezích.
Než se ale můžeme dostat ke konkrétním otázkám, je třeba znovu nalézt takové
porozumění nás samých, porozumění člověku, které zahrnuje ctnost jako výraz
nezkaženosti, a v protikladu k ní zkaženost, takové porozumění člověku, které
zahrnuje odpovědnost nikoli jako odpovědnost za to, co je mi prokázáno jako
přestoupení zákona, ale odpovědnost za špatnosti bez ohledu na to, jak souvisí či
nesouvisí se zákonem a vymáháním práva. Je třeba, aby se hranice politiky opět
vztáhly k takovému pojetí člověka, které nenivelizuje v morálce, které se nevzdává
hodnot. Má-li mít politika smysl, pak by pro společenské postavení člověka mělo
zůstat v platnosti to, že jednání společensky vážené osoby musí být konzistentní,
důvěryhodné, tj. jeho slib musí platit a můžeme důvěřovat, že daná osoba nelže,
neskrývá své skutečné zájmy a cíle atd. Ale tohle vše je v dnešní politice pro politiky
víceméně contradictio in adjecto.
Je tedy politika v tradičním smyslu již mrtvá? Je ještě možné tematizoval naši
odpovědnost za budoucnost a ochotu podílet se politickou aktivitou na této
odpovědnosti? A nebo již je politika jen věcí moci, která se podílí na manipulaci
s přítomností (ukazuje jako skutečné a významné to, co je jen klam), na zakrývání
32
hodnot a jejich nahrazování jakýmsi neurčitým konsensem společenského „nekonfliktu“ a bezčasí, zakrývání odpovědnosti za budoucí?
Politika není mrtvá právě v tom smyslu, v jakém je možné toto vše popsat,
pojmenovat. Jde ale o způsob pojmenování, takový, který se zároveň bere
o odpovědnost, nevychází jen z minulého.
Můžeme popsat, že jsme svědky celosvětového trendu ke „ztrátě ctnosti“ a politika
že se stává především doménou neskrývané moci a skrývané manipulace. Můžeme
poukázat na to, že elity jsou zcela bez kontroly a z veřejného dění lze jen obtížně
interpretovat, jak a kam vlastně společnost vedou. Ale to pro nás (kalvodovsky
uvažující) je jen vnější věc.
Neměli bychom si plést politiku se společenskou analýzou, společenská analýza
nemá a nemůže mít to podstatné – aspekt budoucího jako výzvy.
Kalvoda se dokázal i v atmosféře appeasementu konce šedesátých let nově politicky
orientovat a vytvořit si vizi, podílet se na ní. Napomáhal vítězství Ronalda Reagana
v USA. Jeho vzor je jasný: jde jen o to nebát se pojmenovávat věci pravými jmény,
nevzdat zápas o reálný jazyk politiky.
Obecně uznáváme, že politika je umění možného. Demokratický politik ale musí
ukazovat cestu svým voličům, musí jim být pochopitelný a zároveň musí vzbuzovat
důvěru, že dokáže dosahovat svých cílů, že je schopen realizovat svůj „program“.
To je dnes obtížné, protože není těžké kohokoli „mediálně zničit“ na základě zcela
vykonstruovaných (ne)skutečností. Pokud má vůbec křesťanskodemokratická
(kalvodovská) politika nějakou budoucnost, pak je to možné jedině tak, že nastaví
zrcadlo existující politice jako celku. A v tuhle chvíli zkusme přemýšlet, jak by asi
přemýšlel Kalvoda: co stačí vyslovit, aby se všichni přestali bát, aby se přestali stydět
za své vlastní slabosti a chyby, aby uviděli, že „král je nahý“? Co je třeba dělat,
aby obr na hliněných nohách padl? Odpověď je podle mne jednoduchá. Vzdát se
pohodlí, vystavit se neporozumění (slině a haně, jak praví prorok). Přestat se tomuto
obrazu klanět. A do politiky vstupovat s tím, že politika není o všem, ale jen o něčem.
Říci, o čem politika není.
Politika dnes rozděluje víc než kdy jindy. Viděli jsme to nedávno na Polsku
a aktuálně na Maďarsku, obrácený obraz naopak můžeme vidět na Slovensku, kde
většinově uspěla populistické strana, prezentující se jako „levicová“. Na Polsku
a Maďarsku se ukazuje, že skutečná témata politiky jsou dramaticky živá, že
v politice může jít o hodně. To, co je nám dnes předkládáno jako politika, je spíše
zakrýváním politického prostoru, jeho kanalizováním do umělých nesmyslných
a manipulovaných forem. Křesťanskodemokratická politika kalvodovského typu by
musela nastavit zrcadlo této „pseudopolitice“ a pojmenovat skutečné problémy,
které se pojí s naší odpovědností vůči budoucímu. Křesťanská politika se dnes drží
33
významných témat zatím jen tam, kde není kam ustupovat – v ochraně rodiny
a nenarozeného života. Pro někoho je to již „porušením konsensu“, vykročením
z rámce politiky. Podle mne je to málo.
A tak se naposledy vrátím ke Kalvodovi – který může svým příkladem mnohé lidi
inspirovat. Může být vzorem pro vědce, historiky, sociology a politilogy, aby
si uvědomili, že vše to, co dělají, má hlubší smysl jen tehdy, pokud je jejich
práce podložená dostatečně konzistentním lidským postojem, rámcem hodnot,
které nejsou náhodně volené s ohledem na očekávání akademické obce, ale jsou
skutečně žity. Může být vzorem pro politicky myslící lidi, kteří rozumí politice jako
projevu odpovědnosti vůči budoucímu. Může být obecně inspirací pro křesťanské
intelektuály, kteří se snaží vybřednout ze závislosti na mnoha historických
a společenských mýtech moderní doby a hledají vztah mezi rozumem a vírou.
Květen 2012, podklad pro přednášku přednesenou na konferenci
Josef Kalvoda, Košický vládní program a otázka, co je totalitarismus
Josef Štogr, Miroslav Svoboda
Část I.
Jedním z důsledných bojovníků proti totalitarismu byl Josef Kalvoda, narozen roku
1923, zemřel roku 1999. O popularizaci jeho myšlenek a díla se v poslední době
zasloužil především Jan Cholínský, díky němuž vyšly Kalvodovy knihy, např. eseje
Z bojů o zítřek 3. díl (první dva vyšly ještě v emigraci v Torontu u Milo Komínka),
dále Role Československa v sovětské strategii, Studená válka 1946-1989 a další
sekundární literatura a Kalvodův životopis (Poutník Josef Kalvoda, Dílo 2002).
Není však naším cílem referovat o tom, co napsali jiní, spíše zaměřit naše zorné
pole na Kalvodův leitmotiv, který dosud nebyl příliš reflektován, totiž na dodnes
neprolomenou, nedostatečně pojmenovanou vinu, jakési Kainovo znamení, které na
sobě nese velká část naší intelektuální elity, a v jistém smyslu tedy i národ jako celek.
Chceme se zaměřit na vinu skrývanou a zlehčovanou, na to, že si jedni jako druzí
více či méně „zadali“ s režimem zjevně totalitním, ale i s myšlením, které je živnou
půdou k totalitarismu.
Kalvoda začal svoji místní politickou práci po roce 1945 jako mladý křesťanský demokrat na Českomoravské vysočině v podmínkách, které jen těžko mohly být více
paradoxní. Fakticky již všude aktuálně diktovali komunisté, i když mocenské orgány
34
nebyly ještě zcela v jejich rukou. Tahle výchozí situace, ve které se mladý zemědělec
pokoušel politicky pracovat, byla Kalvodou později přesně analyzována a z výstupů
byl také vyvozen jasný důsledek:
Česká společnost se jen těžko dostane „dál“, dokud se nedokáže vyrovnat s vlastním selháním: selháním a z něho plynoucím stále se opakujícím a prohlubujícím
sebeklamem. Není důvod se historicky vracet k Únoru, kdy komunisté získali
úplnou kontrolu nad vládou. Nemá smysl dokazovat, že to byl puč. Vždyť přeci vše
podstatné již bylo „rozhodnuto“ tím, jak byl formulován a schválen Košický vládní
program. (1) Právě tady zástupci předválečných parlamentních stran podepsali
status quo, ve kterém byla řada politických stran zakázána, ve kterém byla stvrzena poválečná vazba na Sovětský svaz, ve které byla potvrzena benešovská linie
kolaborace se Stalinem.
Kalvoda jako mladý muž a bytostný politik odchází do exilu a dlouhou dobu
se snaží vytvořit autentické křesťanskodemokratické politické struktury, stále
pomýšlí na návrat a na politické uspořádání po pádu komunismu. Je zásadním
odpůrcem všech, kdo nejsou schopni udělat krok před rok 1948, kdo chápou
jako zásadní zlom ve směřování ČSR údajné komunistické „převzetí moci“ v roce
1948. A proto má řadu nepřátel, a to i v těch, kdo jsou pro nás takřka synonymy
zahraničního „hlasu“, včetně toho, který zazníval z Hlasu Ameriky. Většina
i těch nejrazantněji vystupujících oponentů komunismu si nedokázala přiznat,
že až do roku 1948 se pro sebe snažili s komunismem nalézt nějaký snesitelný
status quo a to i za cenu, že byli umlčeni jiní. Parafrázujeme-li Kalvodu, pak
od počátku vidí, že žádná rozumná budoucnost ČSR se nedá stavět na hliněných
nohou, a proto je nutné se „mentálně“ vrátit do doby, kdy Beneš byl soukromou
osobou; jakékoli nové uspořádání věcí v ČSR by mělo být svojí povahou „reálně
poválečné“, tedy nemělo by být vázáno mocenskou deklarací z Košic, kterou
z větší části formulovali samozvanci pod vlivem komunistů a (bohužel) podepsali
se pod ní i zástupci demokratických stran.
Pro Kalvodu nastává zlom ve chvíli, kdy sovětská vojska za nečinného přihlížení
Západu potlačila maďarské povstání. Chápe, že dále nemá smysl věnovat se časově
a organizačně náročné politické práci mezi emigranty, kteří zvolna ztrácejí kontakt
na realitu doma. Během krátké doby v USA vystuduje, dává se na akademickou
dráhu a vytváří si tak novou, tentokráte již na politice nezávislou platformu, ze
které může hlásat svoje názory. A opět jde o stejný motiv: s totalitními režimy
není možné vést dialog, nejsou možné kompromisy. Kalvoda kritizuje naivní
politiku demokratických presidentů vůči agresivnímu Sovětskému svazu a jeho
spojencům, podílí se na vytváření myšlenkové základny Reaganova volebního
týmu a později podporuje svojí prací jeho exekutivu. Totalitním režimům je třeba
35
říci rozhodné „ne“, podpořené silou a jasným odhodláním ji užít. I v tomto období
ale nezapomíná na historicko-politická témata týkající se ČSR: a k pohoršení
mnohých stále trvá na tom, že základní tragedii pro Čechy a Slováky přinesla
skupina, která byla později uznána jako benešovská emigrační vláda, a především
skrze ne-právní dokument Košického vládního programu.
Josef Kalvoda zemřel, aniž by se dožil většího zájmu o své životní poselství.
Intelektuální elity se dál jako k momentu „převzetí moci komunisty“ vztahují
k 25. únoru 1948 a v naší historii je tak stále skryta nepřiznaná vina za kolaboraci,
která se odehrála již o pět let dříve a která se pak v každodennosti utvrzovala
neustálým ústupem před komunisty v každé oblasti společenského života. ČSR byla
po válce prosycena stalinským myšlením a většina intelektuálů (včetně těch, kteří se
později v emigraci etablovali jako antikomunisté) se na tomto procesu buď podílela,
nebo mu alespoň nevzdorovala. Jak je to možné? A jak je možné, že se o tom dodnes
téměř nemluví?
Něco napoví už studium příspěvků, které zazněly na konferencích Totalitarismus
v minulých letech. Články ze sborníku Totalitarismus II Marka Sysého Demokracia
versus totalita na Slovensku v rokoch 1945-1948 a Ondřeje Podolce Charakter
a premeny politického režimu na Slovensku v rokoch 1938-1945 dobře potvrzují, jak
těžce se dnes vyrovnáváme se stavem, který přitom vykládáme jako samozřejmý.
Ačkoli by na sebe měly podle datace přímo navazovat, pojednává každý z nich
o jiném světě.
V prvním z nich se dozvíme se o tom, jak chápali pojem „demokracie“ komunisté,
a dozvíme se také řadu dílčích informací o reáliích té doby. Ale ani jednou se
zde nezmiňuje Košický vládní program, ani jednou se zde nezmiňuje, proč bylo
možné (a demokraticky nenapadnutelné) útočit na ty, kteří byli označení jako
zastánci nepovolených stran, proč mohli komunisté tak snadno dosahovat svých
cílů. Článek nijak nevysvětluje, „jak byly rozdány karty“, vůbec nenavazuje
na příspěvek Ondřeje Podolce o politické realitě Slovenského štátu. Kde se
vzala taková diskontinuita, vždyť každý z těchto článků mluví o zcela jiné
politické realitě! Jak je možné, že nejvíce pozornosti není věnováno právě této
diskontinuitě? Konference o totalitarismu nemohla přinést lepší důkaz o tom,
na co Kalvoda upozorňoval celý svůj život: Tuhle diskontinuitu si neseme v sobě,
a dokud ji nevyslovíme, bude otravným semínkem totality v myšlení každého,
kdo vnímá moderní dějiny a kdo se orientuje v moderní společnosti.
Je třeba vyslovit, že Únor, ze strany komunistů prezentovaný jako „vítězný“, byl
jen završením procesu, na kterém se podepsal široký okruh „demokratických“
intelektuálů z různých politických uskupení a směřování. A nejde jen o to
36
takovou pravdu vyslovit, jde také o to zeptat se, čím a kým to bylo způsobeno.
Jak je možné, že celé spektrum politické i intelektuální reprezentace podlehlo
totalitnímu svodu, sklonilo se před zjevným totalitarismem? Jak je možné, že
básníci od Seiferta až po Holana psali ódy na Stalina a sovětské Rusko? Jak
je možné, že na rozdíl od Polska mohla v emigraci vzniknout československá
prosovětská politická reprezentace?
Na tuto otázku již Kalvoda odpověď nedal.
A tak je na nás, abychom si ji kladli sami, otevřeně, a pokud možno důsledně.
Část II.
O totalitním myšlení se často mluví velice lehce až lehkovážně, jako kdybychom
vlastně už dobře věděli, co těmito slovy označujeme, jako kdybychom si rozuměli
a vlastně jako bychom byli od totalitního myšlení dobře odděleni, jako bychom
dokázali celkem jasně ukázat hranici, za kterou začíná. Stačí přeci zakázat fašismus
a komunismus a mít stále před očima to, co napáchaly...
Chceme-li se však dotázat, jaké myšlení je ne-totalitní, ocitneme se před náhle
obnaženým problémem. S totalitami ve formě komunismu a nacismu máme svoje
zkušenosti, víme, co už by se jako společenské konstelace nikdy nemělo vrátit.
Ale jsou to jediné formy totalitního myšlení? Jsou nacismus první poloviny
20. století a komunismus po téměř celé století to jediné, čeho se můžeme obávat?
Není hodno pozornosti to, jak snadno uspěly? Pokusem definovat totalitarismus
poněkud šířeji se opakovaně zabýval mj. jeden z pořadatelů této konference [Ivo
Budil] a opakovaně také vyslovil podiv nad tím, jak jsou některé kořeny totalitního
myšlení stále dokola obhajovány levicovými intelektuály. Pokusíme se na jeho
úvahy navázat v duchu Josefa Kalvody.
Slovo totalita znamená celost, úplnost, završenost, uzavřenost a jako takové samo
nenese negativní význam. Ten se váže na totalitu teprve jako na ambice, na prvek
v myšlení o správě a vládě, který uzavírá prostor druhým, uzavírá otevřenost
aktuality, její neustálou nedokončenost. Ale ani pak nelze zjednodušovat, neměli
bychom skočit na lep „totálnímu“ odmítnutí totality, a právě zde je třeba začít
s úvahou o tom, co je tím nejvnitřnějším nebezpečím totality, které si nese každá
doba. Totalita je ambice, ambice, ve které se v neuchopitelných věcech světa
snažíme zavést pořádek, namísto abychom se znovu a znovu opakovaně ptali, jaký
je řád věcí, který nikdy nenahlédáme v celku.
Každý, žádný, všichni, nikdo, úplný... slova, která se zvracejí ve svůj protiklad už
pro svou zjevnou nekompatibilitu se světem. Pokud je absolutní soud součástí
37
nějakého tvrzení, pak takové tvrzení lze vyvrátit i jen jediným příkladem, který
se z absolutního soudu vymyká. Ale pokud se ocitnou v základu myšlení, pokud
jsou východiskem pro následnou otázku, je zle. Takové řeči a takových úsudků
bychom se měli vyvarovat, na takovou řeč bychom neměli přistoupit. Problémem
není přeci absolutní nárok sám, ideál úplnosti, pokud jsme si vědomi, že jde
o ambici, nedosažitelnou v žádném reálném čase. Že jde jen o to, co nás má
orientovat a vést k cílům reálným, časným. Problém je, pokud se úplnost stává
něčím, co máme na dosah, pokud po ni zatoužíme, pokud chceme kontrolovat
to, co je, a diktovat, jak to má být. Totální je především naše ambice, pokud
odmítneme přijmout svoji situaci jako situaci podmíněnou, závislou na něčem,
co nás přesahuje.
Zde formulujeme první tezi:
Paradoxně je tak ambice totalitarismu pokušením pro všechny, kteří se ztrácejí
v konečnosti; na druhou stranu ale může být pokušením i pro ty, kdo se cítí být
„vyvolenými nositeli“ toho, co je přesahuje, a právě tato podvojnost nám často
zabraňuje rozumět dvěma rozporuplným polohám totalitního myšlení.
Použijeme-li příklad, Hitler byl pravděpodobně přesvědčen o tom, že je
„vyvoleným“, že je mu dáno, aby realizoval něco, co ho reálně přesahuje,
jakéhosi ducha dějin. Na druhou stranu pro většinu jeho nohsledů a vlastních
nositelů totalitního myšlení v nacistickém Německu bylo totalitní myšlení
něčím každodenním, „jen“ přijatelnou odpovědí na otázky, které si nedokázali
zodpovědět a na které ani odpovědět jinak než zkratem nešlo, protože byly
chybně položeny. Ti se vezli, „pouze“ se chytili nabídky, že v tomhle světě to bude
jednodušší, protože někdo bere větší část jejich nejistot na sebe.
Totalitní myšlení nespočívá samo sebou v nějakém sklonu k násilí: spočívá
v resignaci na odpovědnost u většiny a na druhé straně v ambici elit na titánské
role, které proměňují svět. Pokud toto vezmeme jako kriterium, pak můžeme
vyloučit z oblasti našeho zájmu mnoho historických situací, které jsou nyní
vykládány jako „totality“, ale totalitami nejsou. Jsou to všechna byť i násilná
„uchopení moci“, která ale byla vedena aktuálními rozvrhy - mohla v našem
smyslu „omezovat ta či ona práva“ těch nebo oněch skupin lidí či jednotlivců,
ale totalitami by podle výše uvedeného postupu být označována neměla, neboť
neobsahovala onu absolutní ambici. A naopak, řada historických reálií, které
interpretujeme jako „liberální“, byla a je prodchnuta totalitou. Frankova vláda ve
Španělsku měla některé totalitní rysy, ale ve své povaze totalitou nebyla - byť šlo
jistě o nedemokratický režim. Také Pinochetova vláda jistě nebyla demokratickou,
ale nebyla totalitní, i kdyby se opírala o sebevětší aktuální násilí. Nejde o to násilí
38
omlouvat, ale jde o to, abychom neztratili ze zřetele, co je to totalitarismus, co
je tím velkým, systémovým, v kultuře Evropy nekompatibilním, rozkladným
prvkem, který je nejvlastnějším ohrožením naší civilizace, protože směřuje
k popření našich vlastních východisek.
Proto formulujeme druhou tezi:
Je třeba velmi jasně rozlišovat mezi režimy, které jsou násilné (nedemokratické)
a které jsou totalitní. Některé totalitní režimy mohou být násilné velmi skrytě a
některé násilné režimy nemusí být totalitní.
Budeme-li schopni udržet tento vhled, pak může být řada historických situací
rozpoznána jako nástup totality dávno předtím, než se jako doprovodný jev
totalitarismu objeví skutečné otevřené násilí – a naopak, některé lokální konflikty
nás nebudou mást; přesto, že nás nemohou nechat netečnými, dá se rozpoznat, že
nenesou skrytou ambici směřující k totalitarismu.
Žijeme v době, která proti sobě zcela mylně klade liberální společenské režimy
a režimy totalitní. To je však klam a nanejvýš sebeklam těch, kdo vidí věci tak,
jak jim to vyhovuje. V liberalismu se může stát obecnou nezpochybnitelnou tezí,
že vše je dovoleno, jen není dovoleno říkat, že by něco nemělo být dovoleno,
nebo dokonce říkat, že sama teze, že vše je dovoleno, je nesmyslná. Není i zde
přítomný základní prvek totalitního myšlení? To, co je dovoleno, je možné chápat
jen na základě nějakého řádu, něčeho, co platí, a na základě autority, která to
dovoluje. Teze „vše je dovoleno“ vnitřně rozporná je, protože staví na neexistenci
jakéhokoli řádu, jde o absolutní nárok, formulovaný již výše popsaným člověkem,
který ničemu nevěří a je ztracen ve své konečnosti. To je východisko, které může
vést ke stejně totalitní praxi jako ten nejhorší totalitarismus, jaký už z historie
známe. Je to stejně absolutní, totální nárok jako nárok vznesený národem, třídou,
ekonomickým pragmatikem.
Liberalismus není protikladem totalitarismu, naopak, je vystaven stejnému
svodu jako nacionální, sociální a jiná hnutí, pokud se snaží aktuálně zavádět
fungující „společenské systémy“. Totalitarismu jsme vystaveni všichni – pokud
se „zapomeneme“ a připustíme, že společnost je jen uzavřený systém. Základní
a téměř nezničitelné semínko totalitaristického myšlení spočívá v každé myšlence,
že společnost je možné „nově vybudovat“, nově zformovat, že život lze „zařídit“
tím, že budou vytvořeny nějaké společenské mechanismy, které vytvoří pro život
dostatečně pevné rámce, hranice, ochranné valy. Tedy také předpisy, kontrolu,
standardy, inspekce a s tím spojené formy restrikce a donucování.
Totalitarismus je způsob myšlení, ve kterém je systém stavěn nad člověka
a ve kterém lze o člověku myslet jako o společenském elementu, jako o prvku
39
v mechanismu, který lze seřizovat, opravovat, a ve kterém také, samozřejmě,
je třeba provádět selekci. Alespoň proto, aby byli motivováni ti, kdo jsou „prosystémoví“, aby byli eliminováni ti, kteří jsou „proti systému“, aby byli ti, kdo
jsou neutrální, izolováni od negativních vlivů. Totalitarismus se nemusí přímo
projevovat otevřeným násilím a zločiny, které provázely řízený hladomor a gulagy
v sovětském Rusku nebo koncentrační tábory v nacistickém Německu. Víme,
že až tam může totalitarismus vést. Ale ve své povaze je především myšlením
titánského sebepřecenění člověka, jeho zaslepením vidinou moci a kontroly nad
druhými. Je projevem člověka, který by v tradičním duchovním hodnocení byl
chápán jako narcistní nedospělec, který se sklání před ďáblem jen kvůli směšné
představě, že se stane pánem všeho, co se ve světě nabízí. Cena? Nejen že se díky
tomuto klanění stane nesvobodný sám, ale že se pokusí zbavit svobody také ty
druhé.
Evropa se zrodila jako pravý opak všech velkých říší - nikdy nebyla centralizována
a o tom, jaká je její povaha, bylo vždy možno vést spor. To nevzniklo samo od
sebe. Tak jako byl „mimo schémata“ v židovském národě postaven prorok, a tak
jako byl v Řecku mimo schémata postaven filosof, tak je pro Evropy příznačné,
že nikdo není „pánem“ Evropy - protože její kultura je otevřena pro výzvy
typu prorockého a je také otevřena pro reflexi filosofovu. Evropa je ale ve svém
novověkém zaměření titánská – strhla absolutno (rozhodování o věcech lidí)
na zem. A proto je také Evropa už od doby osvícenců a Napoleona neustále
v pokušení totalitarismu, v pokušení, že někdo „na sebe“ vezme tuto odpovědnost a přesvědčí ostatní o tom, že výhodné je, aby ho v tom podporovali.
Ale Evropa jako by se znovu a znovu rodila z té oživující kombinace filosofa
a proroka, jako by se stále znovu a znovu obnovovala z odpovědného jednání
konkrétních osob, které věděly, že jednat znamená vždy vážit pro a proti,
rozhodovat v nezajištěnosti pak že znamená stále otevřenou možnost obstát nebo
selhat.
Část III. (závěr)
Osobnosti typu Josefa Kalvody dokázaly otevřeně pojmenovat „vadné“, totalitní
myšlení a někdy až do detailu odkazovat k pravdě - která byla a je mnohým
dnešním politikům nepříjemná. K pravdě o tom, jak široká a hluboká je nákaza
totalitním myšlením, která se neomezuje jen na komunisty a německé nacisty, ale
která sídlí v nedostatečné pokoře a otevřenosti, která se váže na snahu mnohých
kontrolovat „systémy“ – a tedy skutečnost na systémy převádět. Totalitarismus
není „poražený“ a konference o něm nejsou a neměly by být jen mementem, které
40
brání jejich návratu v podobě, kterou už známe. Totalitarismus je aktuální hrozba,
latentní hrozba, která je hluboce založena a dále se šíří v myšlení a ambicích těch,
kteří odmítají to, z čeho Evropa vyrostla, a kteří chtějí kontrolovat a nastavovat
realitu podle svého přání. Přichází a bude přicházet, protože myšlení Evropy je jím
nakažené, a dá se očekávat, že na sebe bude brát nečekané podoby.
Příspěvek přednesený 23. 5. 2008 na konferenci Totalitarismus 4 byl publikován ve
stejnojmenném sborníku a v roce 2012 zařazen do materálů konference o Josefu
Kalvodovi. Zkráceno.
(1) Košický vládní program byl výsledkem jednání Beneše a moskevského vedení KSČ v čele
s Gottwaldem. Vláda ho schválila 5. dubna 1945 v Košicích. Obsahoval vyloučení některých
demokratických stran z voleb, vytvoření vlády Národní fronty, zestátnění a zkonfiskování
klíčových oborů průmyslu, potravinářského průmyslu, bank a pojišťoven, zavedení národní
správy, zřízení národních podniků, silnou vazbu na Sovětský svaz v řadě oborů (např. budování armády) a mnoho dalšího. Nejdříve byla zestátněna půda a filmový průmysl. V srpnu
1945 bylo v národní správě 9045 závodů s 923 000 zaměstnanci. Jejich většina byla v říjnu
1945 čtyřmi Benešovými dekrety vyvlastněna bez náhrady ve prospěch státu - veškeré velké
průmyslové podniky, dále potravinářství, finančnictví a průmysl s více než 150 zaměstnanci.
V této vlně byly zestátněny 2/3 podniků, zaměstnanců i výrobní kapacity. Náhrady byly vyplaceny velmi omezenému počtu vlastníků, za zahraniční kapitál jen občanům z vítězných
a neutrálních zemí. Týden po zestátňovacích dekretech nastala měnová reforma.
41
Pravda je akademikovým mečem, protivenství výzvou a příležitostí
Josef Kalvoda a historiografie českých soudobých dějin - II. část
Jan Cholínský
Motto: „Benešovci“, to je klasa slepých epigonů všeho, co kdy Beneš prohlásil, bohužel
jsou hlavními šiřiteli nedůvěry k Západu. Jsou to vášnivci jako náš Drtina, jenž
nedovede snísti ani lžíci polívky, aniž by opakoval slovo Mnichov, zdá-li se mu
polívka v Anglii špatně osolená anglickou solí. Všechno, co Mnichov natropil, je zlá
skutečnost, ale hledět na budoucnost skrze Mnichov znamená připravovat Mnichov
jiný, obrácený. Totiž opřít se jen o Východ značí dát se Rusku úplně do rukou.
Jaromír Smutný, kancléř prezidenta Edvarda Beneše
Jak posoudili a prezentují problematiku sovětizace Československa čeští historikové
soudobých dějin po pádu komunismu v průběhu dvaadvaceti let akademické
svobody? Nakolik se jejich badatelské výstupy shodují s Kalvodovými tezemi
vztahujícími se k tomuto tématu a v čem se od nich liší? Je česká historiografie
ovlivněna politickou, právní a personální kontinuitou s komunistickým a poválečným politickým režimem a jaký význam přitom má pojetí tzv. moderní
české státnosti? Cílem druhé části této studie je odpovědět na uvedené otázky
a poukázat na rozdílné historiografické interpretace příčin, výsledků a důsledků
poválečného vývoje. Jako badatel, který dospěl vesměs ke stejným názorům na
danou problematiku jako Josef Kalvoda, a zároveň jako dlouholetý propagátor
a vydavatel Kalvodova díla v předkládaném textu přirozeně vycházím ze stejné
interpretační pozice. Namísto závěru tohoto rozsáhlého pojednání komentuji dvě
krátké, ale zároveň symbolické negativní zmínky o Kalvodových monografiích,
jejichž autory jsou historikové reprezentující významné „oficiální“ instituce, a předkládám Kalvodovo shrnutí „české otázky“ uvedené v závěru jeho knihy Genese
Československa společně s vyznáním jeho vlastní „historiografické motivace“,
které prezentoval v jedné z exilových polemik.
Současná česká historiografie o Benešovi, třetí republice a vítězství komunistů
v Československu
Nelze zobecňovat, ale přesto je možné přiblížit pojetí tohoto tématu v české
historiografii po listopadu 1989 rozdělením historiků do tří názorových –
interpretačních skupin. První skupina hájí politiku Edvarda Beneše a zároveň
respektuje, případně oslavuje Beneše samého jako zasloužilého státníka,
demokratického politika a politického myslitele – ve srovnání s Kalvodou tedy
zastává zcela protichůdné teze. Druhá skupina poukazuje na diskutabilnost
42
některých Benešových názorů a rozhodnutí, jakož i na problematičnost mnoha
jevů tzv. třetí československé republiky (1), ale nezpochybňuje přitom ani Benešův
válečný mandát, ani legitimitu československého poválečného režimu. Třetí skupina
prezentuje Benešovu válečnou politiku, resp. poválečnou diktaturu Národní fronty,
nejen jako soubor omylů druhého československého prezidenta a nekomunistických
politiků, ale poukazuje v obou případech důsledně také na nelegitimní (případně
z hlediska legitimity problematické) aspekty jejich jednání a v tomto smyslu zastává
totožné nebo podobné teze jako Kalvoda.
„První“ skupina historiků – zároveň lze hovořit také o poměrně jednoznačně
vymezeném trendu oficiálních vědeckých institucí, tj. Historického ústavu
Akademie věd, Masarykova ústavu Akademie věd a Vojenského historického
ústavu (2), svými vývody de facto hájí Edvarda Beneše a jeho válečnou zahraniční
politiku a komplexně také „národněfrontovní“ režim třetí československé republiky.
Historikové zmíněných institucí i ti mimo ně sloučili obhajobu Benešovy a „národněfrontovní“ politiky s hájením oprávněnosti vyvlastnění a vysídlení sudetských
Němců a s vymezením tzv. moderní české státnosti. Kalvodovo dílo zpravidla
buď ignorují, nebo jeho argumentaci (jakož i jí podobnou) zcela odmítají.(3)
Významnými představiteli této skupiny po listopadu 1989 jsou: historikové
starší generace – jež mimoto spojuje i jejich dřívější členství v KSČ, případně
různě odstupňovaná loajalita vůči komunistickému režimu – Karel Kaplan, Jan
Křen, Václav Kural, Robert Kvaček, Věra Olivová, Jaroslav Valenta; dále jejich
mladší následovnice Eva Broklová; a představitelé další (dnes střední) generace
Jindřich Dejmek, Jan Němeček a Michal Pehr. (4) Z navrátivších se a po listopadu
1989 publikujících exilových historiků sem patří (společně s Kaplanem, který od
roku 1976 působil v zahraničí) Bořivoj Čelovský a Radomír Luža (oba náleží k
národněfrontovnímu táboru exulantů „osmačtyřicátníků“, tj. těch, kteří uprchli
z Československa krátce po únoru 1948).
Historikové „druhé“ skupiny poukazují z různých úhlů pohledu na dílčí
problematické aspekty Benešova válečného působení (ať již na diktátorské
manýry či sovětofilskou zahraniční politiku) a aspekty třetí republiky (likvidace
opozice, problematičnost retribučního soudnictví a znárodňování soukromého
majetku, brutalita „divokého odsunu“ a kolektivní vina sudetských Němců apod.),
ale neodmítají při tom státoprávní a normotvornou legitimitu, z níž byly tyto
aspekty odvozeny. Historikové této skupiny se v menší či větší míře shodují
s některými názory Josefa Kalvody na příčiny bolševizace Československa, resp.
s jeho kritickým pohledem na atributy třetí československé republiky. Zároveň
však přijímají některé vysvětlující či ospravedlňující argumentační postupy skupiny
první (determinace mezinárodními vlivy, obavy z Německa v budoucnosti, vůle
lidu či národa vycházející z válečného utrpení, nedostatky meziválečného státu).
K významným historikům této skupiny po listopadu 1989 patří: z nejstarší generace
43
Toman Brod, Vladimír Bystrov, Antonín Klimek, Václav Vaško; z historiků další
generace Mečislav Borák a Tomáš Staněk; a dále představitelé mladší (dnes střední)
generace – pracovníci Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Milan Drápala a Vít
Smetana. Z historiků působících před pádem komunismu v exilu lze k této skupině
přiřadit Zbyňka Zemana.
„Třetí“ skupinu tvoří ti, kteří jsou výrazně kritičtí k Benešovi i
„národněfrontovnímu“ režimu třetí republiky. Tento režim prezentují vesměs jako
nelegitimní autoritativní případně totalizující diktaturu. Patří sem Milan Churaň
a Emanuel Mandler, kteří se už od počátku devadesátých let primárně soustředili
– na rozdíl od Kalvody, pro něhož tento fenomén byl „jen“ jedním z odmítaných
atributů poválečného režimu – na nepřípustnost poválečného vyvlastnění a vysídlení českých-sudetských Němců na základě kolektivní viny. (5) Z historiků další (dnes
už „pokročilé“ střední) generace lze mezi jednoznačné kritiky Beneše a třetí republiky
zařadit Michala Janatu a Petra Placáka, kteří o tématu psali a píší v žurnalistické
formě. Další tři historikové, které řadím do této skupiny, se vyjadřují rezervovaněji
než předchozí čtveřice, ale z hlediska vyznění jimi prezentovaných interpretačních
tezí patří do této skupiny také. Jde o Jaroslava Rokoského, který je věkově blízký
Placákovi, a o Václava Vebera, generačního souputníka Mandlerova a Churaňova.
A dále uveďme historika českého původu Milana Haunera, působícího v zahraničí.
Jak už jsem uvedl výše, nelze samozřejmě zobecňovat a interpretace prezentované
historiky „uvnitř“ tří představených skupin zcela sloučit. Není mým cílem analyzovat jednotlivé práce, ani zamýšlet se nad další diferenciací názorově si blízkých
historiků. Pro přiblížení trendů všech tří uvedených přístupů a rozdílů mezi nimi
v rámci této studie mi postačí vybrané citace, které stručně a v mnoha konkrétních
případech polemicky komentuji. (6) Dále jen připomínám, že rozdílné až protikladné interpretace poválečného československého státu a vlády Národní fronty se
objevují nejen u historiků, ale i politologů, sociologů a právníků. Tato „rozmanitost“
pohledů je dobře zaznamenána ve sbornících ze dvou konferencí zaměřených na
poválečné Československo, které se uskutečnily v letech 1998 a 2005. Upozorňuji
zejména na novější a reprezentativnější sbírku příspěvků Československo na
rozhraní dvou epoch nesvobody vydanou Ústavem pro soudobé dějiny AV v roce
2005. (7) Starší soubor referátů vydaný v roce 1998 byl nazván podle konference
Česko-německé vztahy: česká stanoviska a vydaly jej společně Kruh občanů české
republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a sdružení Smíření 95. (8)
Vybrané pasáže z názorově smíšených sborníků (2005 a 1998)
Ve sborníku Ústavu pro soudobé dějiny AV převažují interpretace vycházející z názorových pozic „první“ výše uvedené skupiny. Například Eva Broklová zde „legitimizuje“
statut třetí republiky: Politický systém v Československu ve třech poválečných letech
44
pokládám za demokratický vzhledem k parlamentní demo-kracii jako organizaci
vládní moci, systému více politických stran, demokratickým volbám a existujícím
občanským a politickým právům. Omezení, která nachá-zíme v jednotlivých
oblastech, zejména zákazy některých politických stran a význam-né místo sociálních
požadavků, byla součástí doby a v evropském měřítku nijak vý-jimečná. (9) Michal
Pehr píše uznale o Benešově politice: Ano, do jisté míry platí, že Edvard Beneš
byl idealista. Vždyť vývoj doby ukázal, že sblížení demokracie a komunismu není
možné a že jeho teorie je krásná, leč v mnohém neuskutečnitelná idea. Jeho koncept
socializující demokracie a navazující lidovou demokracii však musíme chápat jako
výraz snahy o záchranu demokracie. Byl to program československého socialismu
a představoval demokratickou alternativu proti pravicovému autoritářství, krajnímu
liberalismu a komunistickému totalitarismu. (10) Jiří Pernes píše o poválečné
revoluci masově podporované „lidem“: V poválečném vývoji „třetí“ republiky tedy
převažovala opatření revolučního charakteru, významně měnící charakter státu,
nikoli opatření, směřující k udržení kontinuity s republikou předválečnou. [...]
Je třeba ovšem zdůraznit, že ani Edvard Beneš, ani jeho spolupracovníci
z politických stran Národní fronty svými politickými rozhodnutími nenutili Čechy
a Slováky k ničemu, s čím by většina z nich nesouhlasila. Naopak, všechny hluboké
společenské změny, k nimž v ČSR docházelo a které měly systémový charakter, se
setkávaly s masovou podporou československé veřejnosti, frustrované a radikalizované
nejen válečnými událostmi, ale do značné míry také tragickými zkušenostmi velké
hospodářské krize 30. let a Mnichova .(11)
Vít Smetana, kterého jsem zařadil do „druhé“ z výše uvedených skupin, se ve
sborníkovém příspěvku pozastavuje nad válečnou politikou Edvarda Beneše: Jistě
jsou dobře známy Benešovy výroky „Východ i Západ“ či „orientace z padesáti procent
na Západ a z padesáti na Východ“. Pronášel je před svými mnohdy silně prosovětsky
naladěnými spolupracovníky. Daleko větší význam pro československé postavení na
velmocenské šachovnici měla však jeho prohlášení činěná před sovětskými diplomaty.
A tady jen potvrzoval oprávněnost Majského analýzy – zejména svými ujištěními, že
Československo bude stát po boku Sovětů v příští válce, v níž Západ užije Německa
proti nim a na niž je třeba se dobře připravit. Vykládal to v červenci 1944 sovětskému
velvyslanci Lebeděvovi v Londýně a v březnu 1945 Molotovovi v Moskvě. Tyto výroky
určitě překračovaly hranici toho, co snad lze ještě považovat za politickou prozíravost.
(12)
O interpretaci československo-sovětské smlouvy z roku 1943 Janem Masarykem
Smetana píše: Později v rozhovoru s americkým velvyslancem v Moskvě Averellem
Harrimanem vysvětloval svou poslušnost Molotovovi podstatou Benešovy dohody
s Rusy – výměnou za nezávislost ve vnitřních záležitostech byli Čechoslováci vázáni
podřizovat se direktivám Moskvy v otázkách zahraniční politiky. To už byla jiná
interpretace československo-sovětské smlouvy, než s jakou českoslovenští představitelé
45
vystupovali krátce po podepsání smlouvy. Přitom Smutného záznamy Benešových
jednání s Molotovem v prosinci 1943 v Moskvě její opodstatněnost potvrzují.
Nalezneme v nich kupříkladu následující výměnu: „Beneš: Mně jde o to, abychom
stejně postupovali, aby naše politika byla koordinována s politikou a postupem
vaším. To má pro nás velmi značný význam. Molotov: I pro nás to má značnou
roli.“ A tak se tedy koordinovalo. Avšak vzhledem k relativní váze obou partnerů
na mezinárodněpolitickém kolbišti byly úlohy koordinátora i koordinovaného
předem dány. (13)
Jaroslav Rokoský, náležící v mém rozdělení do „třetí“ z výše uvedených názorových
skupin, se ve sborníku zabývá likvidací agrární strany v poválečném Československu.
Píše: Když se představitelé českého a slovenského exilu vraceli do osvobozeného
a formálně sjednoceného Československa, měli o budoucím vývoji republiky jasnou
představu. Stvrdili ji ještě za hranicemi vlasti a sami sobě ji posvětili. Úzký okruh
lidí, nikým nevolený, rozhodl o podobě nové československé demokracie. Agrární
strana v ní nefigurovala, náležela mezi politické strany, které se podle Košického
vládního programu „tak těžce provinily na zájmech národa a republiky“. [...] Odstavení
agrární strany – s tichým souhlasem Edvarda Beneše – se nestalo zdrojem vážných
politických rozporů. Jednalo se o neúprosné zničení politického protivníka, prováděné
bez zbytečných slov a skrupulí. Jiné politické přesvědčení, než bylo povoleno Národní
frontou, osvobozený národ mít neměl a nesměl. Volná soutěž politických stran
nebyla připuštěna, chyběli národní demokraté, živnostníci a především agrárníci.
A proč? Převážně levicová politická emigrace jim přisoudila hlavní díl odpovědnosti
za likvidaci ČSR a vedoucí představitele obvinila z kolaborace. Byly tam však ještě dva
aspekty, o nichž se nahlas nemluvilo. Tím prvním byli voliči. Všechny politické strany
v Národní frontě věřily, že to bude právě jejich strana, která získá voliče agrárníků
a právě s jejich podporou zvítězí ve volbách. Druhým aspektem byl rozsáhlý majetek
agrární strany, který připadl povoleným politickým subjektům. (14)
Dále se Rokoský zabývá poválečným terorem namířeným proti vůdčím představitelům agrární strany: Perzekuce příslušníků agrární strany začala hned v květnu 1945
– tvrdě a bez skrupulí. Předáci, kteří se dočkali osvobození, museli být jako nepohodlné
osobnosti eliminováni z veřejného života. A tak, zatímco v revolučních gardách se
skryli četní kolaboranti s nacismem, kteří na poslední chvíli osvědčovali své „odbojové
zásluhy“, vedoucí čeští agrárníci byli zatýkáni a obviňováni z kolaborace. [...] Předseda
Beran byl zajištěn 14. května 1945, následovali další překvapení agrárníci. Poměry
v pankrácké věznici byly drsné. „První měsíce mého pobytu až do konce roku 1945
byly na Pankráci krušné,“ psal v jednom z motáků Beran. „Bylo to jako za gestapa.
Bylo mi spíláno, byl jsem zahrnut nadávkami, někteří členové národních gard, kteří
konali službu na Pankráci, mi vyhrožovali. Jednou mě dozorce zbil obuškem – bez
příčiny – jako sta a sta jiných. Měl jsem puchýře a krvavé šrámy na zádech. Každý den
byli vyšetřovanci vyváděni z cel a biti obušky a gumovými rourami před celami. Nářek,
46
pláč, křik a úpění rvaly nervy tisícům vězňů, kteří v těch měsících byli na Pankráci.
Bylo to hrozné! Trpěli jsme strašným hladem a úmrtnost byla veliká.“ Bití a ponižování
vyšetřovanců bylo na denním pořádku, stravování bylo nedostatečné, prudce se
zhoršoval zdravotní stav vězňů, ničím neobvyklým nebyl výskyt infekčních nemocí,
včetně skvrnitého tyfu. Veřejnost byla přesvědčena a přesvědčována, že ve věznicích
a táborech jsou zrádci a kolaboranti, s nimiž netřeba míti slitování. V médiích
probíhala masivní nenávistná kampaň namířená proti agrární straně. Nejostřeji
proti agrárníkům útočily komunistické tiskoviny, ničím nepodložená demagogie, lživé
články byly častým jevem. [...] Rovněž tisk zbývajících stran Národní fronty se této
kampaně účastnil, a to s kolísavou intenzitou, ale taktéž s patřičnou nevybíravostí.
Situace agrárníků byla truchlivá. Nemohli se bránit. V osvobozené ČSR nepanovala
svoboda projevu a tisku. Nebylo možné na obvinění odpovědět v tisku, rozhlase nebo
na veřejných shromážděních a vyvrátit jejich nepravdivost. (15)
V závěru svého příspěvku Rokoský poukazuje na odpovědnost všech stran Národní
fronty za poválečné bezpráví a na jeho souvislost s vítězstvím komunistů: Agrární
strana ani nezradila, ani nekolaborovala. Jednalo se pouze o jednotlivce, např. Adolfa
Hrubého (poslance od roku 1935), ale nikoliv o stranu jako celek. Podobně tomu bylo
také v jiných politických stranách. [...] Agrárníci byli vlastenci a demokraté. Jejich
zapojení do domácího odboje, které je v celé řadě případů nezpochybnitelné, což
ostatně potvrdily i rozsudky Národních soudů, včetně předsedy Berana, si zaslouží
respekt a uznání. [...] Právo, spravedlnost a mravní principy, které byly základem
prvorepublikové demokracie, už po válce neplatily. [...] Zřízení Národní fronty nebylo
ve svých důsledcích ničím jiným než zásadním omezením demokracie, které
usnadnilo KSČ cestu k neomezené moci v zemi. Agrárníci prohráli, protože prohrála
československá demokracie. Nikoliv v únoru 1948, ale už v květnu 1945. (16)
Ve starším ze zmiňovaných sborníků, v němž je pojednáno o jednom ze zásadních
aspektů třetí republiky – vyvlastnění a vysídlení sudetských Němců –, se v roce 1998
střetli představitelé názorů „první“ skupiny s představiteli názorů skupiny „třetí“.
Z tohoto sborníku uvedu dále dva protikladné pohledy na dané téma. Tak, jako
poukazuje Jaroslav Rokoský na bezpráví vůči agrárníkům, poukazují zde Emanuel
Mandler, Milan Churaň a další na poválečné bezpráví vůči sudetským Němcům.
Churaň ve svém článku odmítá svalování odpovědnosti za vlnu pouliční brutality
a státem organizované perzekuce vůči sudetským Němcům na představitele
západních velmocí a na deklarované závěry Postupimské konference konané od
17. července do 2. srpna 1945. Píše: Na konci 2. tisíciletí po Kristu je obtížné
obhajovat se zcela dobrým svědomím to, že po 2. světové válce byla třetina
tehdejších občanů dnešní České republiky postavena mimo zákon, bez soudu
připravena o všechen majetek a vyhnána ze svých domovů a že při tom minimálně
několik desítek tisíc těchto bezprávných lidí zahynulo, většinou tak, že byli
zavražděni. Už tehdy, kdy se tyto věci děly, odporovaly humanitním ideálům,
47
k nimž se duchovní inspirátoři i vykonavatelé vyhnání vehementně hlásili. Pro
špatné svědomí se od té doby používá alibi – vyhnání Němců rozhodly velmoci na
konferenci v Postupimi. (17) Dále odmítá tradovaný výklad mezinárodněprávních
souvislostí: České veřejnosti se postupimský protokol po desetiletí vykládá tak, jako by
tři šéfové vlád v Postupimi „rozhodli“ o vyhnání Němců ze své vlastní vůle v zájmu
evropského míru. O opaku vypovídá již formulace na začátku článku XIII, že šéfové
vlád „uznávají“ nutnost transferu. Tlak na toto „uznání“ vykonávaly zejména
československá a polská prozatímní vláda svými požadavky a tím, co se v jejich
zemích s podporou SSSR dělo. (18)
O poslední fázi geneze vysídlení sudetských Němců z českých zemí, resp. Československa, Churaň píše: Oficiálně se československá exilová vláda obrátila na vlády
USA, Velké Británie, SSSR a Francie memorandem z 23. listopadu 1944. V něm
požadovala vysídlení 1 600 000 Němců (předpokládala, že dalších 500 tisíc uprchne)
a mimo jiné slibovala, že není jejím úmyslem „konfiskovat majetek transferovaných
osob“. Vláda Spojených států 31. ledna 1945 odpověděla, že tento požadavek se musí
stát předmětem mezinárodních jednání a vyzvala československou vládu, aby se
zdržela jakýchkoli jednostranných kroků. Stejné stanovisko československá vláda
zaujala i k československé nótě z 3. července 1944, v níž se znovu oznamoval úmysl
vysídlit Němce. Československá vláda sice vždy oficiálně souhlasila s tím, že vyčká na
mezinárodní projednání této otázky, ve skutečnosti se však českoslovenští politikové
chovali perfidně. Edvard Beneš již od roku 1943 požadoval v rozhlasových promluvách
domů pro Němce v Československu „krvavý konec“ a jeho tajemník Prokop Drtina
v depeších do vlasti koncem roku 1944 sděloval, že „mezinárodnímu řešení německé
otázky u nás musí proto předcházet mimo revoluční osvobozenecké hnutí a později
též řádné vojenské operace co nejrychlejší obsazení a očista...“ Vysvětloval také, že se
domov nemá ohlížet na Benešovy projevy v cizině – prezident musí v této věci brát
ohled na tamní veřejné mínění. V prvním pražském projevu po návratu z exilu,
17. května 1945, prezidentův tajemník bez obalu vyzýval: „Musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí bez obalu ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se
nesmíme zarazit a zaváhat.“ Bylo to v naprostém rozporu s tím, co československá
vláda slibovala západním mocnostem. (19)
O podílu mocností na vysídlení Churaň dále píše: Postupimská konference se
scházela za situace, kdy tyto mocnosti věděly jen málo o tom, co se odehrává za
„železnou oponou“, jak vznikající situaci v Evropě označil Winston Churchill již
12. května 1945 v telegramu prezidentu Trumanovi. Tato neznalost se promítala
i do jednání postupimské konference o vysídlování Němců. (20) Dále shrnuje průběh
diskuse Spojenců a dokládá rozhodující tlak sovětských zástupců na provedení
transferu Němců z Československa, Polska a Maďarska. Cituje mimo jiné zprávu
britského člena podvýboru postupimské konference Geoffrey Harrisona: „[...]
Sobolev [sovětský zástupce v podvýboru] zastával názor, že polské a československé
48
přání vyhnat německé obyvatelstvo je naplněním historického poslání, jemuž sovětská
vláda nehodlá bránit. [...] Cannon a já [americký zástupce v podvýboru] jsme
se důrazně stavěli proti tomuto stanovisku. Objasnili jsme, že myšlence masového
transferu nejsme nijak nakloněni. Protože jsme mu však nemohli zabránit, chtěli jsme
zabezpečit, aby byl uskutečněn co nejspořádanějším a nejhumánnějším způsobem
a také tak, aby okupačním mocnostem v Německu nevzniklo neúnosné břemeno.“ (21)
Churaň cituje také vysvětlení amerického ministra zahraničí v dopisu z 19. října
1945 pro amerického velvyslance v Praze: „[...] Pokud jde o nás, chtěli jsme se
vyhnout neselektivnímu a neřízenému vyhánění a zabránit zbytečné tvrdosti pro
postižené a zbytečnému zatížení pásem, která je musela přijmout. Uznali jsme, že
určité vysídlení je nevyhnutelné, ale v Postupimi jsme nezamýšleli vysídlení podněcovat
nebo přijímat nějaké závazky v případech, kdy byla proveditelná jiná řešení.“ K tomu
dodává: Vyhnání Němců se uskutečnilo jen ze zemí za železnou oponou, ale nelze
popřít, že dva čelní západní státníci podepsali politický dokument, v němž byl princip
transferu „uznán“ [...] Nelze však také popřít, že tak činili pod tlakem okolností a se
snahou zabránit ještě něčemu horšímu. (22).
V závěru pak Churaň prezentuje svůj názor na morální rozměr poválečného českého, resp. československého nacionalismu, a spolu s ním na související odpovědnost za zbolševizování státu: Vyhnání Němců z Československa je přes padesát let
skutkem a fyzický stav před ním nelze obnovit. Ale mravní stav myslí je třeba obnovit.
[...] českoslovenští politici nechtěli nic vědět o železné oponě ani v srpnu 1945, ani
v březnu 1946, kdy o ní Churchill v americkém Fultonu mluvil ještě dramatičtěji.
Nechtěli také nic vědět o lidských tragédiích. Posedlost zestátňováním nesmírného
rozsahu, budováním takzvané lidové demokracie a vytvářením národního státu
na základě nehumánní etnické čistky zavedla stát na sovětskou stranu železné
opony a vytvořila nejlepší předpoklady pro jeho úplnou komunizaci v únoru 1948.
(23)
Jaroslav Valenta, zastávající názory náležící do „první“ z výše zmíněných skupin ve
svých třech sborníkových příspěvcích hájí vysídlení sudetských Němců jako logický
důsledek jejich nestátotvornosti a jako nezpochybnitelný výsledek druhé světové
války. (24) Mimo jiné píše: Dnešní podoba Evropy je v prvé řadě výsledkem dvou
světových válek v tomto století, jež Německo vyvolalo a jež obě prohrálo, druhou
dokonce totálně jako dosud žádný stát v moderní době. Tento fakt a jeho důsledky,
k nimž patří mimo jiné také odsun německých menšin ze zemí středovýchodní
Evropy v zájmu evropské bezpečnosti, nelze ignorovat, z dějin vymazat a nelze
jej ani jednostranně, ani dvoustranně vymazat či korigovat. Nelze opomenout ani
nepopiratelnou skutečnost, že politické reprezentace sudetských Němců podvakrát,
v r. 1918 a 1938, zásadně odmítly další soužití s Čechy v českých zemích. K přerušení
česko-německého soužití v našich zemích, sice konfliktního, ale v bilanci staletí vyjma
závěrečného období let 1938–1945, nicméně plodného, nedošlo teprve v r. 1945, ale
49
podvakrát předtím, byť krátkodobě a nezdařile, právě z iniciativy českých Němců,
v r. 1918 –19 a 1938–45. Budiž dovolen aforismus: Stalina do střední Evropy
nepozval Edvard Beneš v r. 1943 ani v r. 1945, jak rádi tvrdívají mnozí historicky
nedosti vzdělaní čeští a sudetoněmečtí publicisté, ale Adolf Hitler v r. 1939, kdy mu
zdarma nabídl polovinu Polska (25) (Všechna zvýraznění v citovaných pasážích
provedl autor této studie.)
Pro další znázornění rozdílů odlišných historiografických interpretací československé válečné (exilové) a poválečné politiky poslouží následující ukázky ze samostatně
publikovaných prací historiků všech tří názorových skupin. Dodávám ještě, že
zvolené očíslování skupin odpovídá jejich vlivu v českém akademickém prostředí
a potažmo v české společnosti, nebo jinými slovy, že v české historiografii je prakticky od počátku obnovení akademické svobody po listopadu 1989 nejvlivnější
skupina označená zde jako „první“. Je pozoruhodné a zarážející, že jí preferované
interpretační schéma souznějící s nacionalisticko-socialistickou a komunistickou
strategií poválečné politické koalice je ještě ve třetím tisíciletí a více než dvacet let
po pádu komunismu jedním z pilířů „moderní české státnosti“, k níž se v souznění
s příslušnými historiografickými postuláty vztahuje nejen česká politika, ale i právní
a politická věda.
Vybrané pasáže z publikací a textů historiků „první“ interpretační skupiny
V monografii Nekrvavá revoluce, vydané poprvé v roce 1985 v Torontu a po pádu
komunismu podruhé v roce 1993 v Praze, stejně jako i ve svých dalších dílech,
prezentuje Karel Kaplan teze, které v různých modifikacích vesměs opakují také
všichni další historikové, které je možno zařadit do „první“ a částečně i do „druhé“
z vymezených skupin. V úvodu Nekrvavé revoluce Kaplan píše o příčině převzetí
moci komunisty v únoru 1948: Československá zvláštnost spočívala v tom, že v únoru
1948 komunisté realizovali svoje záměry za souhlasu a podpory velké části obyvatel.
[...] Proč mohli tak snadno a s takovou podporou zvítězit? Mohli bychom odpovědět,
že kořeny jejich vítězství sahaly do konce třicátých let, k Hitlerovu pochodu do střední
Evropy [...] Hitlerova porážka ve druhé světové válce uvolnila tento prostor pro nástup
Sovětského svazu. [...] sovětská přítomnost ve střední Evropě předurčila konečný
výsledek – nastolení komunistického monopolu moci. (26) Tezi o sovětském nástupu
jako fatalistickém důsledku druhé světové války (tj. rozdělení sfér vlivu západních
velmocí a Sovětského svazu) Kaplan doplňuje poukazem na nepřipravenost
komunistických odpůrců v Národní frontě, aniž by blíže specifikoval, že tito
„odpůrci“ byli původně spojenci, kteří společně s komunisty jiné politické odpůrce –
své i komunistů – „vylikvidovali“ už tři roky před komunistickým pučem a kteří pod
taktovkou Edvarda Beneše onomu sovětskému nástupu do střední Evropy aktivně
napomohli. Píše: Avšak průběh konfliktu, formy odporu i postup nekomunistických
50
sil proti mocenskému záměru komunistů byly „vnitřní záležitostí“, závisely na síle,
schopnosti a připravenosti takový zápas vést. [...] Odpůrci jejich mocenského plánu
nemohli zápas vyhrát, ale porážka nemusela mít takový průběh, že druhý den
rozhodujícího střetnutí přestali jako politická síla fakticky existovat. (27)
V Kaplanově interpretaci má klíčové místo dodnes hojně a nekriticky přejímaný
argument pro legitimizaci poválečného lidovědemokratického režimu – ve zkratce:
poválečný československý politický režim nastolený londýnským a moskevským
exilem za asistence Rudé armády souzněl s vůlí „lidu“. Tato argumentace ovšem
zpravidla neuvádí podstatné upřesnění, totiž, že části „lidu“ (podle výsledků
posledních svobodných voleb z roku 1935 to bylo více než padesát procent) nebylo
dovoleno se (podobně jako ještě větší části „lidu“ o tři roky později) svobodně
vyjádřit. V Nekrvavé revoluci Kaplan uvádí údaj o souhlasu obyvatel s novým
uspořádáním, který je ovšem podobně (ne)relevantní jako tvrzení komunistů
o „lidem“ nadšeném přijetí programu rekonstruované Gottwaldovy vlády po
25. únoru 1948: Druhý den po skončení války – 10. května 1945 – přijela vláda
ze Slovenska do Prahy. Hned zveřejnila svůj program. Setkal se se souhlasem
naprosté většiny obyvatel. Dále rehabilituje socialistický diktát Národní fronty,
přičemž ovšem nerozlišuje mezi konsensuální sociální politikou a revolučním
socialistickým diktátem: Socialistický směr československého vývoje měl mnohem širší
základnu, u politicky aktivní části českého národa zcela převažoval. [...] Prezident
Beneš několikrát objasňoval, že socializující demokracie je „demokracie jako systém
politický, hospodářský a sociální, demokracie nová, poválečná, na rozdíl od demokracie
předválečné ve svém dnešním přebudování ve smyslu socialistickém“. A na jiném
místě: „Jsme Slované a jsme sousedi Sovětského svazu, převážně slovanského státu.
Je přirozené, že jeho socialistická struktura má na nás vliv.“ I politické strany, které
se prohlašovaly za nesocialistické (strana lidová a demokratická) byly pro sociální
reformy, které neodporovaly socialismu nebo se mu přibližovaly. Rovněž většina
kulturních a veřejných osobností spatřovala v socialismu budoucnost země. Největší
společenské zájmové organizace – odborová, mládežnická, rolnická, odbojová – se
hlásily k socialismu. Stejně tak dvě velké a řada menších církví považovala socialismus
za realizaci Kristových ideálů. Český katolicismus měl k socialismu vztah složitější,
jako idea byl pro něj nepřijatelný, ale „jako praxe může být nejen přijatelný, nýbrž
i vítaný“. Socialistická vůle občanů byla sice umocněna obdivem k úspěchům sovětského lidu ve válce a přátelstvím se SSSR, ale především měla vlastní domácí kořeny.
Mnichov 1938 a rozbití československé republiky se tak bolestně dotkly českého národa,
že jeho většina spatřovala v socialismu záruku státní existence. (28)
O Košickém vládním programu píše Kaplan jako o přirozeném a oprávněném
důsledku Mnichova 1938, aniž by se zabýval udržitelností této propagandistické
teze vytvořené a propagované Benešem a jeho přívrženci a využité komunisty,
u nichž tato rétorika souzněla s šíře propracovanou strategií dvoufázové revoluce.
51
Kaplan uvádí, že všichni byli přesvědčeni o nezbytnosti či účelnosti hlubokých strukturálních změn obnoveného státu. Nešlo o chvilkový ústupek poválečné revoluční
vlně, ale o vyhraněný záměr a o poučení vyvozené z osudu Československa posledního
desetiletí. Všichni politikové v exilu i v domácím odboji považovali za politicky
nejdůležitější odčinit Mnichov 1938 a zajistit se proti jeho opakování. Vysídlení
sudetských Němců na základě konsensu Národní fronty popisuje Kaplan stejnou
„nacionálněsocialisticko-komunistickou“ rétorikou jako vznik poválečného režimu.
Podstatu vysídlení – kolektivní vinu a odebrání základních občanských práv na
základě národnostní příslušnosti – považuje za poválečnou samozřejmost, přičemž
odmítá, že by vysídlení mělo vliv na další vývoj: Některé, zejména mocenskopolitické
důsledky se však často přeceňují. Objevují se názory, že odsun Němců umožnil
komunistické vítězství, nebo obráceně, že přítomnost německé menšiny měla schopnost
zastavit komunisty na cestě za jejich mocenským cílem. [...] Německé obyvatelstvo
by nemohlo po válce do politického vývoje země zasahovat. Nemělo občanská
práva, tedy ani volební právo, a žádná strana neměla zájem mu je poskytnout.
Důsledky vyvlastnění sudetoněmeckého majetku a jeho předání „lidu“ naopak
Kaplan prezentuje jako pozitivní sociální jev: Do pohraničí přicházeli místo Němců
příslušníci nejníže postavených sociálních vrstev, v nichž si komunisté vybudovali silné
pozice a kteří by je volili i ve vnitrozemí, neboť už mnozí před příchodem do pohraničí
byli organizovanými komunisty. Konečně osídlení pohraničí velmi zmírnilo sociální
napětí v české společnosti, protože radikální a nespokojené nejníže postavené sociální
vrstvy obyvatel si odchodem do pohraničí zlepšily sociální pozici. Tím se značně oslabil
tlak „radikálních nespokojenců“ na komunistické vedení, což například nebylo na
Slovensku. (29)
Co se týče Kaplanovy interpretace „česko-slovenské otázky“, kterou podrobněji
prezentuje v práci Pravda o Československu 1945–1948, připomínám zde jeho
formulace vztahující se k rozpadu Československa a k vývoji na konci druhé
světové války. O vzniku Slovenské republiky v roce 1939 Kaplan píše, aniž by
uvedl adekvátní podrobnosti vztahující se k legitimitě tohoto aktu a srovnal je se
vznikem tzv. druhé česko-slovenské republiky či Protektorátu Čechy a Morava:
Vedoucí kruhy nejvlivnější slovenské strany – ľudové – využily po Mnichovu situace
k rozšíření své moci a spojily svůj osud i Slovenska s nacistickým Německem.
Vytvořením Slovenského státu ulehčily Hitlerovi likvidaci Československa. V českém
národě bylo počínání slovenských politiků pociťováno jako zrada společné republiky
ve chvílích nejtěžších, jejich spojení s nacistickým nepřítelem jako krutá odměna
českému lidu. (30) O situaci na Slovensku na sklonku války Kaplan píše opět s odvoláním na údajnou „vůli lidu“, jejíž vyznění v souladu s jeho tezemi je ovšem
(z hlediska realističnosti a průkaznosti) ještě diskutabilnější než v českých zemích,
nehledě na používanou terminologii. V souvislosti s „vůlí lidu“ na Slovensku
Kaplan neuvádí adekvátní odkazy na vliv sovětské vůle ani na vliv vůle Beneše
52
a jeho přívrženců. Píše: Vývoj postupně rozrušoval iluze většiny Slováků o jejich státu
a režimu, zejména působil průběh válečných událostí a stále zřejmější závislost státu
na nacistickém Německu. Přibývalo odpůrců režimu, aktivních příznivců změny
a obnovy Československa. Slovenské národní povstání bylo výsledkem jejich aktivity.
Zahájilo likvidaci slovenského státu, dovršenou vojenskou porážkou fašismu a národní
revolucí, a v základech otřáslo nacionalismem fašisticky orientovaného politického
katolicismu. Proti tomu postavilo povstaleckou ideologii či program; obsahovala:
likvidaci slovenského fašistického státu a jeho ideologie a obnovu demokratického
Československa na nových základech – jako státu dvou rovnoprávných národů
s rozsáhlou pravomocí slovenských národních orgánů, s novou politickou strukturou,
s pokrokovou ekonomickou a sociální politikou a s jednoznačně zahraniční orientací
na spojenectví se SSSR. (31) Nelze než dodat, že „rovnoprávnost“ vyvzdorovaná
Slovenskou národní radou za pragmatické podpory komunistů se brzy ukázala jako
iluzorní, že ona „pokroková“ politika byla předzvěstí politiky ještě „pokrokovější“
a že orientace na Sovětský svaz byla s ohledem na teror, který přinesl příchod Rudé
armády, Slovákům od počátku nepochybně vnucena.
Od výše uvedené interpretace sovětizace Československa Kaplan neustoupil ani ve
své dosud poslední práci Národní fronta 1948–1960 vydané v roce 2012. V první
kapitole nazvané „Ke státnímu převratu 1948 – zrodu akčních výborů Národní
fronty“ stvrzuje legitimitu Národní fronty stále stejnými – místy ještě nevěrohodně
či zmatečně rozvíjenými – argumenty, jejichž (ne)relevance je zjevná nehledě
na nedostatky v poznámkovém aparátu. Kaplan zde mimo jiné píše: Veřejností
uznávaná reprezentace považovala za povinnost využít příležitosti a splnit historickou
povinnost – zajistit státní existenci českého a slovenského národa. V činnosti vlády
Národní fronty figuroval tento úkol na prvním místě a tvořil několik let pevné pouto
spolupráce politických stran a soudržnosti Národní fronty. [...] Podle průzkumu ústavu
pro výzkum veřejného mínění byla drtivá většina občanů přesvědčena, že existující
počet politických stran je zcela dostačující. [...] Výrazně převažující spokojenost s omezeným počtem politických stran vyvěrala ze zkušeností a z odporu proti minulému
přebujelému stranictví. [...] Za prvé, na pořadu dne dominovaly v programu vlády
Národní fronty úkoly a z nich vyplývající opatření, která odstraňovala důsledky války
a okupace. [...] Prováděné změny se považovaly za nezbytné předpoklady pro zajištění
státní existence českého a slovenského národa. [...] Druhým spojovacím článkem
v prvních poválečných letech byl levicový posun myšlení ve společnosti a přeměna její
skladby. [...] Představitelé politických stran si probíhající přesuny v myšlení, v sociální
struktuře společnosti i moci uvědomovali, respektovali a promítli je do programu
a politiky svých stran, což přispívalo k soudržnosti Národní fronty. (32)
Důvody uzurpování moci Národní frontou s jejím Košickým vládním programem,
které vycházejí z konceptu deklarovaného Edvardem Benešem a spol. a z navazující
interpretace Karla Kaplana (která je v souladu s obdobnými interpretacemi také
53
dalších bývalých komunistických historiků), jsou po více než dvacet let povšechně
přijímány či přejímány českými historiky „první“ (ale částečně i „druhé“) výše
vymezené interpretační skupiny. Například Jiří Kocián přejímá v publikaci
Poválečný vývoj v Československu 1945–1948 vydané v roce 1991 Kaplanovy teze
téměř doslovně, když o vzniku Košického vládního programu píše: Podstatou bylo,
že souhlas účastníků rozhovorů s návrhem programu byl především vázán na jejich
přesvědčení o nezbytnosti a účelnosti hlubokých strukturálních reforem v osvobozené
vlasti, které by vnitřně zabezpečily stát před novým Mnichovem. Nešlo o chvilkový
ústupek poválečné revoluční vlně, ale o vyhraněný záměr a o poučení vyvozené
z československé historie posledního desetiletí. Souhlas se změnou charakteru
Československa i jeho zahraničně politické orientace na Sovětský svaz byl vědomě
vázán na neschopnost předchozího systému řešit především sociální a s tím související
i politické a národnostní problémy, na neúnosnou a škodlivou přebujelost minulého
stranického systému. V neposlední řadě byl v těchto souvislostech také odpovědí na
problematiku vnitropolitických i mezinárodních garancí bezpečnosti a svrchovanosti
země, kdy předchozí režim nebyl schopen zabránit národní tragédii Mnichova
1938. (33) Národní frontu dále Kocian představuje jako samozřejmý výraz
protinacistického konsensu: Politickou základnou nové vlády se stala Národní fronta,
která se zformovala během druhé světové války, zejména v jejím závěru. Byla výrazem
myšlenek a koncepcí o konstituci nového stranicko-politického systému, jehož jedním
z hlavních cílů bylo zabránit nadměrnému tříštění sil podle stranického klíče. [...] Její
podobu a charakter dohodnuté v březnu 1945 v Moskvě zástupci nové československé
politické reprezentace je třeba chápat jako výraz společných zájmů různých politických
sil v boji proti nacismu. (34)
Robert Kvaček se zabývá problematikou sovětizace Československa ve středoškolské
učebnici České dějiny II. Vznik a podstatu třetí československé republiky a nástup
komunismu přitom více zamlžuje, než objasňuje. Při výkladu československosovětské smlouvy jednoznačně preferuje její předpokládanou užitečnost a legitimitu Benešova postupu. Aniž by uvedl souvislosti o politické různorodosti odboje
a rozsahu jeho „mandátu“, píše: Odboj ve svých programech myslel také na mezinárodní zajištění nového Československa. Zvlášť působila zkušenost z mnichovského
diktátu, který už neměl mít nikdy reprízu. Dále vysvětluje, resp. zdůvodňuje,
Benešovu sovětofilskou politiku, přičemž se v jedné větě dvakrát dostává do
rozporu s realitou (ve věci vzniku Benešovy politické strategie a ve věci Benešovy
zahraničněpolitické praxe): Po dohodě s vládou a se stanovisky domácího odboje
docházel [prezident Beneš] k názoru, že Československo by mělo najít užší vztah se
Sovětským svazem. A v návaznosti přitakává scestným Benešovým premisám, aniž
by poukázal na jejich zhoubnost a Stalinovy dobyvačné cíle: Dalo se očekávat, že
SSSR vytěží z hlavního podílu na válce s Německem silný politický vliv v Evropě. Blízký
přátelský vztah Československa s ním mohl podle Beneše vyhovovat mezinárodně
54
politickému zájmu Sovětského svazu a tím zároveň zabránit, aby se Sovětský svaz
vměšoval do československého vnitřního vývoje a s pomocí zdejších komunistů
přizpůsoboval ČSR svému režimu. Sám podpis smlouvy se Sovětským svazem
prezentuje Kvaček jako akt zajišťující obnovení rozděleného a nacisty částečně
podmaněného československého státu, aniž by vysvětlil nesouhlas Velké Británie
s touto smlouvou a vlastní poukaz na to, že si tato velmoc nepřála Benešovu
iniciativu ohledně podobné smlouvy britsko-československé. Píše: Československosovětská spojenecká smlouva byla podepsána 12. prosince 1943 v Moskvě. Úzká
poválečná spolupráce měla čelit případné nové útočnosti Německa, se smlouvou se však
počítalo obecněji, v mezinárodní politice a v hospodářských vztazích. Její uzavření jen
ještě utvrzovalo, že v poválečném světě se znovu objeví Československo. O jeho vnitřní
podobě jednal Beneš v Moskvě s vedoucími československými komunisty.
O tom, co Beneš s komunisty sjednal, pak Kvaček bez dostatečného vysvětlení uvádí:
Ve srovnání s prvním československým státem se měla ČSR znatelně proměnit, za
základ správy byly určeny národní výbory. Dodává však, že se Beneš do značné míry
podvoloval komunistům a že sám byl pro hospodářské a sociální reformy stejně jako
domácí odboj. Takovýto výklad lze jen stěží považovat za objektivní informaci
o zrodu a podstatě poválečného režimu. (35)
O politickém režimu koalice Národní fronty (podle posledních svobodných voleb
reprezentující méně než polovinu voličů) Kvaček dále píše jako o všeobecném
konsensu, aniž by poukázal na jeho podstatné rysy, tj. revoluční uzurpování
moci a totalizující politiku: „Zjednodušení“ stranického systému bylo obecným
požadavkem odboje, existence desítek stran tříštila a zatěžovala politický život.
A dále opět bez náležitého komentáře (o politicky motivované perzekuci agrárníků),
a tudíž opět nepřesně uvádí: Vyřazena z něho byla nejsilnější strana v prvním
československém státě, strana agrární. Za důvod byla označena její politika v závěrečném údobí Československa, především v druhé republice. Její režim směřující
k totalitnímu systému byl nejvíce přičítán agrárnímu vedení, které ovládalo tehdy
vytvořenou Stranu národní jednoty. O Košickém vládním programu Kvaček píše
v souznění s Kaplanovou historiograficky nepřijatelnou tezí: Program odpovídal
okamžitému smýšlení většiny Čechů a Slováků a navazoval na úvahy českého odboje
o československé budoucnosti. (36) Vysídlení sudetských Němců Kvaček prezentuje
jako přímý důsledek druhé světové války, jíž dal nacismus genocidní charakter.
Zmiňuje tragický rozměr a průběh vysídlení, ale fakticky je hájí poukazem na
vinu sudetských Němců zapojením většiny sudetských Němců vinou jejich vůdců
ze Sudetoněmecké strany do politiky třetí říše. Dále uvádí, že český národ vyvodil
z politiky třetí říše kolektivní vinu sudetských Němců a souhlasil se záměrem
vlády vysídlit je do Německa, aniž by se pozastavil nad tím, zda „český národ“
mohl za daných okolností s kolektivní vinou predikovanou Národní frontou
také nesouhlasit. Tuto pasáž Kvaček doplňuje argumentem, že: Souhlas s odsunem
55
německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska se stal součástí protokolu Postupimské konference, jehož příslušnou pasáž cituje. (37) Benešovu roli
v poválečné třetí republice Kvaček prezentuje ve zkratce poměrně příznivé pro
poválečného prezidenta: Prohlásil se za nadstranického prezidenta, ale měl málo
pravomocí a vlivu. Zůstával však symbolem demokracie. Demokraté mu v únoru 1948
svěřili boj s komunisty. Beneš chtěl střetnutí vybojovat parlamentárně, to ale už dlouho
nešlo. Chvíli vzdoroval, pak přijal to, co si nadiktoval jako „vládní řešení“ komunistický
vůdce a premiér Gottwald. (38)
Věra Olivová píše v úvodu své propagační brožury o Společnosti Edvarda Beneše
(jejíž je předsedkyní): Vznikla v nové svobodě jako pocta muži, který v turbulencích
první poloviny 20. století patřil k zakladatelům nového československého státu,
byl jeho obhájcem, obráncem i obnovitelem a padl roku 1948 spolu s pádem jeho
demokracie. (39) V této brožuře se také zmiňuje o kriticích Edvarda Beneše v době
po pádu komunismu – ovšem nepřesně či spíše zcela chybně – nikoli v souvislosti
s třetí, ale s první československou republikou: Bezprostředně po sametové revoluci
se ve vnitřním vývoji republiky projevily spontánní snahy navázat na demokratickou
linii první republiky. Velmi záhy se však začal prosazovat opačný směr: kritika demokratických tradic, kritika první republiky a jejích představitelů, která dospěla až
k odmítání vzniku československého státu a jeho existence. Tuto tezi a její argumentační vyvrcholení (Negativní stanovisko k demokratickým tradicím proniklo téměř do
celé publicistiky a do sdělovacích prostředků.) nelze označit jinak, než jako zároveň
nepravdivou a nesmyslnou. (40) Olivová dále prezentuje činnost Společnosti
Edvarda Beneše, mimo jiné píše o vydávání bulletinu, knižnici a přednáškové
činnosti, jakož i o zásluhách na vztyčení prezidentovy sochy na Loretánském
náměstí v Praze v roce 2005 nebo spolupráci na výstavbě památníků ve Štětí, Aši,
Teplicích, Sezimově Ústí, Zlíně, Žatci, Kuřimi, Hrčavě, Doubravici nad Svitavou
a Brně. Svoji brožuru Olivová uzavírá výzvou k propojení historiografie s politikou:
Poznávání díla Edvarda Beneše je však nejen vědeckým, ale i politickým úkolem.
Zpochybňováním tohoto díla a jeho falešnou desinterpretací je totiž zpochybňována
i sama existence Československa, státu, jehož byl Edvard Beneš – spolu s Masarykem –
tvůrcem, představitelem a obhájcem. (41) Tato výzva k zpolitizování historie a společenských věd obsahuje v jedné větě vedle nepodstatné etymologické nejasnosti
(autorka měla patrně na mysli buď falešnou interpretaci, nebo desinterpretaci) ještě
druhou etymologickou nepřesnost. Olivová totiž podsouvá Benešovým odpůrcům
úsilí o zpochybnění samotné existence československého státu. S nadsázkou
mohu konstatovat, že o něco takového se nepokusili ani (v souladu s naplňováním
doktríny marxismu-leninismu) „všehoschopní“ komunističtí historikové či
historikové v komunistických službách, kteří sice byli schopni „vykládat“ dějiny
pomocí vyretušovaných fotografií, ale na „retuš“ existence celé státní jednotky
v konkrétním období si přece jen netroufli. Profesorka Olivová se ovšem nejspíše
56
jen ne zcela přesně vyjádřila a má na mysli zpochybňování smysluplnosti či správnosti státního modelu vniklého po první světové válce, které je ovšem zcela legitimní
tezí a legitimní součástí akademické i veřejné diskuse. (42) Nelze než dodat, že
národněfrontovní a komunistický pohrobek prvorepublikového Československa
v době vydání citovaného textu Věry Olivové neexistoval už čtyřicet, resp. dvacet let,
a jeho „retro“, tj. „polistopadové“ neexistovalo už Československo osmnáct let.
Vědeckými a politickými souvislostmi Benešovy politické praxe a společenskovědní
teorie se v souladu s doporučením a v souznění s interpretačními postoji Věry
Olivové zabývá Jindřich Dejmek. V závěru svého dvoudílného biografického eposu
o Edvardu Benešovi vyzdvihuje jeho pozitivní roli v českých dějinách a o její
historiografické reflexi píše: Pro většinu českých historiků Beneš zůstává – také
v návaznosti na ideový odkaz poúnorového demokratického exilu i liberálních
západních autorů – velkou postavou moderní české historie, která, jak výstižně napsal
profesor Robert Kvaček, takřka personifikuje český historický osud minulého století.
Majorita domácích autorů, studujících různé stránky jeho aktivity, jej oprávněně
chápe jako demokratického politika socialistické orientace, který vedle T. G. Masaryka
nejvýrazněji přispěl k položení solidního základu tradice moderní demokratické
československé a české státnosti. Dodnes ovšem nechybí ani jeho vášniví protivníci, pro
které je například „lokálním diktátorem“, či – jak napsal jeden německý historik [jedná
se o renomovaného historika Hanse Lemberga, pozn. aut.] – válečným zločincem
takřka srovnatelným s Hitlerem či Stalinem. Podobné zjednodušující soudy pramení
evidentně především z politické orientace příslušných autorů, v neposlední řadě z jejich
vztahu k modernímu československému státu, částečně pak, zvláště v případě tzv.
historizujících publicistů, i z malé znalosti příslušné dějinné materie, o jejíchž širších
souvislostech a složitosti nemají často ani tušení. (43)
Na kritiku poválečného Československa Dejmek v citovaném díle reaguje jako na
kritiku vysídlení sudetských Němců a sugeruje přitom čtenáři, že za takovýmito
postoji (z historiografického pohledu diletantskými) stojí provázanost příslušných
kritiků s německými či rakouskými politickými kruhy. Píše: Tzv. historizující
publicistika, často se pramálo starající o novější historická bádání, vytvářela ve
sledovaném období jiný obraz nejen samotného druhého prezidenta, ale i státu, který
vedl a reprezentoval. [...] V obraze Československa poválečného byla pak zjednodušeně
spatřována jen ouvertura k příštímu stalinistickému režimu, přičemž za nejzásadnější
byl – přesně v duchu interpretací sudetoněmeckých vysídlenců – vyzdvihován transfer
většiny českých Němců, někdy dokonce kauzálně (ovšem ryze spekulativně) spojovaný
s následujícím vítězstvím stalinistů. [...] Politický instrumentalismus těchto ataků,
přerůstajících občas od sklonku devadesátých let do skutečných „protibenešovských“
kampaní, lze přitom jednoznačně dokázat již tím, že byly vyvolávány většinou výroky
politiků či deklaracemi politických seskupení v sousedním Německu (v menší míře
Maďarsku a Rakousku). [...] Jistého vrcholu přitom dosáhly v letech 2002–2004
57
a znovu v souvislosti s projednáváním předlohy, podle níž se Beneš zasloužil o československý/český stát – mimochodem tvrzení, které je ve světle faktů naprosto
nevyvratitelné. (44)
V závěrečné pasáži své Politické biografie českého demokrata, aniž by ovšem uvedl
konkrétní příklady jím degradovaných publicistických výstupů, přirovnává Benešovy
kritiky k českým komunistickým propagandistům. S někdejším propagandistickým
pojetím „historiografie“ ovšem sám splývá volbou své argumentace a dikce, když
píše: Účelem předkládané životopisné studie o druhém československém prezidentu
rozhodně nebylo vést polemiku s podobnými publicistickými „kritikami“. Velká část
z nich by za to ostatně ani nestále nejen pro svůj pokleslý obsah, ale především proto,
že konkrétní fakta, často vytrhávaná z dobového kontextu, jejich autorům slouží jen jako
berlička k podepření jejich vlastních apriorních, politicky motivovaných konstrukcí
velmi podobně jako kdysi českým stalinistům v padesátých letech. Někteří tzv. publicisté
se ostatně od těchto „soudců“ (a ve skutečnosti vulgárních falšovatelů) moderní historie
neliší ani tím, že si občas přizpůsobují nejen faktografickou interpretaci, ale dokonce
i pramenné citace. (45) Na rozdíl od výše citovaného nevkusného osočování Dejmkovi nevytýkám, že propaguje vlastní interpretační schéma sympatizující s Benešovou politikou, ani to, že je roubuje na politiku současnou, s jejímž pojetím tzv.
moderní české státnosti se, jak vyplývá z jeho textu, identifikuje. V tomto smyslu
alespoň čtenáři upřímně a výstižně prezentuje svůj profesní modus operandi a zároveň ho informuje o podstatě moderní české státnosti: Historik, stojící politicky na
platformě moderní české státnosti, však dá bez ohledu na toto právo [právo historika
podrobit kritické analýze jednotlivé kroky zkoumané osobnosti] za pravdu tvrzení
tzv. Lex Beneš, podle něhož se tento muž zasloužil o stát. (46)
V intencích citovaných premis Dejmek v druhé části Politické biografie českého
demokrata interpretuje Benešovo válečné zahraniční a poválečné působení (vyjma
„povinné“ dílčí výhrady) veskrze kladně. Ani Benešovu politiku, ani podobu
obnoveného státu přitom nespojuje s vítězstvím komunismu, ale vynáší je naopak
jako Benešův triumf a svůj historiografický trumf. Píše: Roky druhé světové války, jež
byly současně obdobím nového československého odboje za obnovu československého
státu, byly nesporně i Benešovými hvězdnými léty. [...] Jeho finální výsledek si přitom
nezadal s triumfem Masarykovým, i když situace v sobě v momentu Benešova
triumfálního návratu do vlasti v květnu 1945 jistě skrývala – ovšem především
z důvodů objektivních okolností, neovlivnitelných politikem menšího státu – zárodky
příští československé tragédie, nastavší o tři roky později. (47) V této souvislosti dále
Benešovu prosovětskou orientaci „vysvětluje“ obdobně jako výše citovaný Kvaček
pomocí Benešovy scestné argumentace: Beneš očekával od paktu se SSSR nejen
zajištění státu proti případné nové německé agresi, ale spatřoval v ní též pojistku
proti vměšování Moskvy do vnitřních záležitostí obnovené republiky. K tomu Dejmek
přidává další obtížně udržitelné teze, když adoruje Benešovu válečnou anabázi jako
58
vítězství a jeho prosovětskou (a tím i prokomunistickou) politiku prezentuje jako
obranu proti potenciální německé agresi a zároveň jako úspěšné lokální oddálení
fatalistického důsledku poválečného velmocenského rozdělení sfér vlivu o tři
svobodné roky pro Československo. Píše: Beneš se přes tyto komplikace vracel do
vlasti jako vítěz, který dokázal prosadit nejen obnovu republiky v podstatě v jejích
předmnichovských hranicích (jedinou výjimkou tu byla sovětská anexe Podkarpatska),
ale navíc v ní zajistit jako v jediné zemi na východ od poraženého Německa alespoň
neúplnou demokracii včetně reálného politického i kulturního pluralismu. (48)
O Benešově roli na počátku krátké doby třetí republiky Dejmek píše: Největším
trumfem demokratických sil obnovovaného Československa však byla – aspoň v tomto
momentu – právě osobnost navrátivšího se prezidenta, který se tehdy těšil především
v řadách české veřejnosti snad nejvyšší možné míře popularity i prestiže, bezprostředně
navazující na jeho roli národního vůdce v protiněmeckém odboji. Benešovu válečnou
a poválečnou prosovětskou politiku hodnotí v souvislosti s poválečnými léty –
jak je již zmíněno výše – jako úspěch, který zajistil nekomunistickým politikům
Národní fronty reálný vliv na život státu. Aniž by se ovšem hlouběji zamýšlel nad
tím, co tento vliv a tato politika přinesla většině občanů v době třetí republiky a do
budoucna, píše: Právě komparace s tragickým osudem polských národních vůdců,
jimž – stejně jako desetitisícům vojáků polských vojsk na Západě a v Itálii – většinou
nebylo dopřáno vrátit se domů (či skončili ve stalinských gulazích), přitom ukazuje,
že Benešova „proruská“ politika, korunovaná jeho závěrečnou cestou do Moskvy,
měla alespoň zatím úspěch. [...] Na rozdíl od Poláků (o Jihoslovanech nemluvě) však
čeští a slovenští demokraté udrželi reálný vliv na většinu podstatných sektorů státního
života, ba v některých – např. v diplomacii – stále jednoznačně dominovali. (49)
Benešovo jednání krátce před pádem třetí republiky Dejmek vysvětluje: Ať již byl
Beneš o riskantním kroku svých stoupenců předem informován či ne, vzhledem
k celkové situaci v zemi měl pramalé možnosti jeho výsledek [boje o příští charakter
státu] ovlivnit. Velkou roli v jeho akceptování navenek legalistického vyústění krize
podle scénáře komunistů hrála obava z občanské války a především rýsující se hrozby
sovětské intervence. (50)
Mimořádně významnou problematikou exilového československo-polského
spojenectví, ale i širším kontextem československé zahraniční politiky v době
druhé světové války se podrobně zabývá Jan Němeček v monografii Od spojenectví
k roztržce. V jejím závěrečném souhrnu uvádí, že nikdy nebyl obhájcem Benešovy
válečné politiky vůči Polsku nebo jiným zemím, ale po důkladném studiu problematiky dospěl k tomu, že byla ve své době maximem možného. Přesto či právě proto
jeho monografie vyznívá jako jednoznačná obhajoba Benešovy politiky – a to často
s pomocí problematické a místy až absurdní argumentace. K československé válečné
zahraniční politice a jejímu prosovětskému zaměření Němeček vznáší řečnickou
otázku, zda k Benešem vytyčenému směru existovala alternativa. Na tuto otázku
59
vzápětí odpovídá další naznačenou otázkou, zda by taková potenciální alternativa
nenadělala ještě více škody.
O Benešově odklonu od Poláků a příklonu k Sovětům Němeček píše: Řada dosavadních prací, které na téma československo-polských vztahů vznikly, se zakládá na
opakování starých tezí o Benešově sovětofilství, neupřímnosti jeho politiky k Polsku
a dalších, bohužel až příliš často opakovaných tezí, které se jen málokdo pokusil
potvrdit (či vyvrátit) na základě pramenného výzkumu. [...] Nejsem a nikdy jsem
nebyl obhájcem Benešovy zahraniční politiky, ať už se týkala kterékoliv země. Ale
ani po řadě let bádání jsem nedošel k jinému závěru, než že jeho politika byla ve své
době, za tehdejších podmínek, maximem možného. [...] Musel se stále od samého
počátku války – stejně jako Poláci i ostatní menší evropské země – vyrovnávat
s drsnou realitou politiky velmocí, ať už se to týkalo jednotlivých kroků v mezinárodním uznání československé vládní reprezentace či otázky restituce československých
předmnichovských hranic. Je zřejmé, že ačkoliv byl na počátku války v nevýhodnějším
postavení oproti vládě polské, dokázal v průběhu nelehkých šesti válečných let obrátit
kartu zcela ve svůj prospěch. A tady je nutno zdůraznit, že tak nečinil na úkor polského
exilu. (51)
Odmítavý postoj československé vlády vůči polskému požadavku na obnovení
hranic před sovětským vpádem v září 1938 a československé uznání polské
prosovětské loutkové „lublinské“ vlády Němeček legitimizuje argumentem, že
v opačném případě – totiž, kdyby jim to mělo přinést obdobný zisk – by se Poláci
zachovali stejně, to je prosovětsky a protičeskoslovensky. (52) Zastává názor, že to
byla politika velmocí, která rozbila středoevropskou konfederaci, přičemž Benešův
příklon k Sovětům, podlézání Stalinovi a opuštění Poláků podle vůle sovětského
diktátora hodnotí jako průzračnou politiku. Píše: Nelze však tvrdit, že Beneš byl
proti konfederaci na základě několika výroků vytržených z několika málo dokumentů.
[...] Důležité však nejsou výroky pronesené často privátně (ty byly na obou stranách
značně ostré), ale konkrétní jednání ve vzájemných vztazích. A zde nemůže polská
strana Benešovi nic vyčítat, neboť československý prezident se snažil hrát průzračnou
politiku nejen vůči Polákům, ale i vůči Britům, Američanům a Sovětům. (53)
O Benešově „průzračné“ a vůči Polsku údajně seriózní politice Němeček uvádí, že
byla činěna pod tlakem velmocí. Nezmiňuje však, že tlak západních velmocí spočíval
v odmítnutí Benešova nesmyslného požadavku na kontinuitu jeho prezidentství
a v kontextu doby i dalšího neúnosného požadavku na uznání předmnichovských
hranic. A zároveň nepoukazuje na to, že tlak Sovětů (mimo jiné ve věci československo-polské spolupráce) byl nevyhnutelným důsledkem Benešovy snahy
získat (vysloužit si) Stalinovu podporu.
Benešovy zásadní omyly proti opodstatněným námitkám konkurenčních politiků,
které Beneš v exilu různými zpravidla zákeřnými ataky eliminoval, Němeček
prezentuje jako politický realismus: Objevují se i argumenty, že někteří z Benešových
60
politických protivníků poukazovali na sovětskou hrozbu již dříve. Byl to především
starý Benešův politický soupeř, bývalý premiér Milan Hodža, který za svého pobytu
v USA v zimě 1943/1944 zaslal State departmentu memorandum Evropa na křižovatce
cest (Europe at the Crossroads), v němž varoval před Stalinovou neoimperiální
politikou, opřenou o sovětský vojenský faktor. Varoval také před nebezpečím rozvíjení
komunismu prostřednictvím komunistických stran v jednotlivých zemích. [...]
Všechny tyto Hodžovy názory byly z pohledu dalšího vývoje nepochybně správné
a předvídavé, dalo by se říci nadčasové, ale hlavním Hodžovým záměrem bylo
upozornit na nebezpečí budování sfér zájmů, tedy přesně na to, co velmoci na konci
války připravovaly. A zde je základní rozdíl: teoreticky správné Hodžovy názory
nemohly být uskutečněny v realitě vývoje konce druhé světové války. Zde naopak měla
přednost Benešova praktická politika, jež vycházela z možností, které jí skýtal vývoj
mezinárodní situace. (54) Je přitom nutno zdůraznit, že primárním cílem pro Beneše
bylo zastavit Drang nach Osten, tedy německou expanzi na východ, kde prvními terči
i do budoucna stále zůstávaly Československo a Polsko. Eliminování stálého ohrožení
ze strany Německa byl jeden z důležitých faktorů, které limitovaly Benešovu východní
politiku. Nespornou roli zde hrálo i Benešovo pojetí pozitivní slovanské politiky,
z něhož vycházela i snaha o praktickou realizaci v podobě československo-polskosovětské smlouvy. (55)
Přípravu politického režimu poválečného státu Němeček poněkud překvapivě
(také by bylo možno říci absurdně) prezentuje jako aktivitu (a odpovědnost)
nekomunistických národněfrontovních politiků – po Benešově vítězném válečném
tažení a bez jeho účasti. Píše, že si všechny složky odboje uvědomovaly nutnost
hlubokých vnitropolitických změn v poválečném Československu, a proto také bez
výraznějších připomínek souhlasily s Košickým vládním programem, s nímž Beneš
neměl příliš společného. Byl přece návrhem komunistů, jenž byl akceptován zástupci
ostatních politických stran na jednáních v Moskvě. Personální obsazení košické vlády
(byť samozřejmě jmenované prezidentem) vycházelo opět prioritně z jednání politických stran. Beneš – za cenu podlomení svého zdraví – dovedl zápas za obnovení Československa do vítězného konce. Pak záleželo na tom, jak se bude vyvíjet poválečná republika po ustavení Prozatímního národního shromáždění a po volbách v roce 1946. (56)
Jindřich Dejmek společně s Janem Němečkem zaštítili jako historikové populárněnaučnou publikaci širšího autorského kolektivu z roku 2002 nazvanou Cesta
k dekretům a odsunu Němců. Více než rozbor obsahu samého napoví o názoru
autorů na poválečné vysídlení sudetských Němců a na princip kolektivní viny na
základě národnostní příslušnosti citace z „prologu“ uvedeného na záložce knihy,
jímž je výňatek z projevu Edvarda Beneše k obětem nacistické perzekuce v Praze
14. prosince 1945. Stojí zde mimo jiné: Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že
máte všecko zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních
táborech. Ne snad proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se
61
znovu mohli bránit, až oni začnou s tou svou „očišťovací“ kampaní. [...] Že začnou,
o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku.
Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu
národní a lidskou. Kontext tohoto vstupního citátu působí – alespoň na toho, kdo
není stižen úzkostlivými obavami z návratu k poměrům před druhou světovou
válkou či obdobou po válce propagovaného extrémního nacionalismu –, jako by si
autoři neuvědomovali skutečnost, že se Evropa i česká společnost v průběhu více
než půlstoletí od vyslovení citovaných Benešových slov (a vydávání „Benešových
dekretů“) podstatně proměnily. (57)
Vybrané pasáže z textů historiků „druhé“ interpretační skupiny
Václav Vaško se v celkem pěti svazcích svých stěžejních děl Neumlčená (1990) a Dům
na skále (2004, 2007, 2008) zaměřil na osud římskokatolické církve v období vlády
komunismu v Československu – v obou případech začíná jeho sága úvahami
o událostech v poválečné třetí republice. V prvním dílu monografie Neumlčená
Vaško upozorňuje na problematičnost třetí republiky, ale ve své interpretaci
přisuzuje vinu za její „nedostatky“ vesměs komunistům a hájí nekomunistické
exponenty Národní fronty, přičemž se dostává do roviny fabulace. Píše: Demokraté
si uvědomovali nebezpečí skryté v pojmech „Národní fronta“ a „lidová demokracie“,
věřili však, že národ vychovaný masarykovsky chápanou demokracií doma mnohé
zkoriguje. Utěšovalo je též, že už v průběhu moskevských jednání se jim podařilo dostat
do komunistického návrhu některé postuláty, které vesměs směřovaly k tomu, aby byly
posíleny záruky pro zachování parlamentní demokracie. Jenže výsledkem moskevských
jednání byl podkopán samotný princip demokracie, když na nátlak komunistů byly
z příštího politického života vyřazeny tzv. pravicové strany (58) [...] Není asi spravedlivé obviňovat demokraty, že v Moskvě před komunisty zcela kapitulovali. Prohlášení
Košického vládního programu, že všechna moc pochází z lidu, náleží k pojmu demokracie. (59)
K vysídlení Němců a k principu kolektivní viny se však Vaško staví – bez obdobného
pardonu k nekomunistické části politického spektra – od počátku devadesátých let
odmítavě: Vyhánění Němců z domovů nepříznivě ovlivnilo náboženský život nejen
v německých, ale i v národnostně smíšených obcích. Bez souhlasu církevních úřadů
a dříve, než mohly být vydány úřední směrnice, vypudily některé místní národní
výbory z far duchovní správce německé národnosti, i když dokonale ovládali český
jazyk a s nacisty neměli nic společného. (60) [...] Lze pochopit, že šestiletá bezmocnost
národa vyústila až v nezřízený hněv, i to, že se odevšud volalo po spravedlivé odvetě.
Bylo však nemorální a nestátnické, jestliže ústavní činitelé a sdělovací prostředky
nenávist ještě rozdmýchávali, místo aby usměrňovali hněv národa pozitivním směrem,
k práci na poválečné obnově. (61) [...] Očista republiky od Němců byla agitačním
62
šlágrem národně socialistické strany. Československá strana lidová byla zdrženlivější,
i když se nedá říci, že by političtí katolíci zcela vybočovali z řady protiněmecké hysterie.
Vynikali v tom „koncentráčníci“, mezi nimi i několik kněží [...] Myšlenkový zmatek
a žurnalistický blábol naplňovaly úzkostí křesťansky smýšlející lidi, že opět zahajujeme
svobodný státní život hříchem. V porovnání se zločiny proti lidskosti, kterých jsme se
dopustili na Němcích, bylo stržení Mariánského sloupu v roce 1918 menším rouháním.
To, že se Němci dopustili na nás jiných zločinů proti lidskosti, že nacisté plánovali
vysídlit Čechy na Sibiř a vyčistit střední Evropu od ohniska „husitsko-bolševického
rozkladu“, jsou jejich hříchy a nás to nijak nezbavuje viny. (62) Dále poukazuje i
na nespravedlnosti související s retribucí: A do vězení (po vydání retribučních
dekretů) putovaly stovky lidí, tentokráte Čechů, po právu i proti právu jako oběti lidské
zloby nebo hlouposti. [...] Začátkem června 1945 spáchal sebevraždu profesor Karlovy
univerzity Josef Šusta. Nesnesl obvinění z kolaborace. Přitom právě on využil svých
nevyhnutelných úředních styků s Němci k záchraně českého středního školství, jemuž
hrozil osud vysokých škol. (63)
V úvodu trilogie Dům na skále je patrný Vaškův částečný názorový posun směrem
ke snížení tolerance vůči nekomunistickým exponentům Národním fronty. Nebere
si také servítky při charakteristice podstatných aspektů a důsledků politického
režimu třetí republiky. Píše: Komunistická totalita v Československu se sice v plné
míře projevovala až po únoru 1948, ale zrála už od konce války, kdy náš londýnský
demokratický exil kapituloval před agresivitou moskevského komunistického exilu.
Skutečná demokracie (bez atributů) byla nahrazena jakousi pseudodemokracií
označenou za „lidovou“. Pluralistický politický systém byl zaměněn za jakousi
„Národní frontu“, instituci neústavní, vymyšlenou v Moskvě komunistickou internacionálou. Národní fronta si osobila právo rozhodovat, v jaké šíři demokracii
připustí, a tak nepovolila činnost demokratické pravice (agrárníků, živnostníků,
národních demokratů a tak dále). [...] Měli by ale komunisté šanci zvítězit, kdybychom
své morální vítězství nad nacisty neznehodnotili vlastními hříchy? Proti Němcům jsme
uplatnili princip kolektivní viny. Při jejich odsunu se lůza dopouštěla zločinů proti
lidskosti, které navíc byly amnestovány. Hon na kolaboranty se měnil ve vyřizování
osobních a stranickopolitických účtů, přičemž skuteční viníci nalézali často azyl v KSČ
či v útvarech ministerstva vnitra. Různé formy vyvlastňování majetku nás naučily
krást, špatně hospodařit a lenošit. Obzvlášť zlá byla ztráta právního vědomí a citu pro
spravedlnost. (64)
Tomáš Staněk, jehož zásluhou je rozsáhle a spolehlivě zdokumentován proces poválečného teroru a následného vysídlení a vyvlastnění sudetských Němců z Československa, završuje v současné době své dílo monumentálním výzkumným a publikačním projektem Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951, na
jehož vedení se spolu s ním podílí Adrian von Arburg a Tomáš Dvořák. V úvodu ke
druhému dílu šestidílné edice upozorňují Staněk se svým švýcarským spoluautorem
63
von Arburgem na rozsáhlé poválečné změny, jejichž počátek datují rokem 1938
a naznačují přitom – mimochodem v souladu s výše zmíněnými Kaplanovými
premisami –, že s nimi byla srozuměna většina Čechů a Slováků. Píší: V poměrně
krátkém čase se tehdy odehrálo tolik zásadních změn, jež hluboce zasáhly do
hospodářského, sociálního, politického a národnostního uspořádání společnosti, že lze
nepochybně hovořit o jednom z nejvýznamnějších předělů v české historii 20. století.
[...] Přitom je ovšem nutno mít na paměti, že leckteré procesy navazovaly po válce
více méně plynule na poměry, jež se s pozoruhodnou dynamikou začaly měnit již za
druhé republiky a nacistické okupace. Také jen s přihlédnutím k předchozímu období
lze vysvětlit odhodlání většiny obyvatelstva a politických elit poválečné republiky
uskutečnit dalekosáhlé a pronikavé reformy. (65)
Tyto „reformy“ analyzují v kapitole Politický systém Národní fronty a prosazení
koncepce národního státu, přičemž ovšem s až kontraproduktivní „nestranností“
vůči politickým hybatelům podsouvají „lidu“ opět v Kaplanových intencích
očekávání, která nemohou prokázat a která jsou kromě toho i tak z hlediska
legitimity „reforem“ nerelevantní. Píší: Záměry transformovat sociálně ekonomické
struktury a národností složení obnoveného státu se mohly opřít o podporu téměř
všech relevantních politických sil zastoupených v exilu i domácím odboji. Také
většina obyvatelstva ve vlasti očekávala, že po osvobození dojde nejen k radikálnímu vyrovnávání s nedávnou minulostí, ale že budou současně schválena a v praxi
prosazena opatření vedoucí k nastolení co nejširší demokracie, k dosažení větší
míry sociální spravedlnosti, k účinnějšímu zajištění bezpečnosti republiky a v neposlední řadě též k „zjednodušení“ v ní existujících národnostních poměrů. Ačkoli
byl „socialismus“, ať již jako pojem a teorie nebo jako prakticky realizovatelný
model organizace společnosti, vnímán po válce československou veřejností různě,
což se týkalo také představ o konkrétních cestách, jež by k němu měly vést, zůstává
neoddiskutovatelným faktem, že šlo o koncept, jenž se zejména v českých zemích
těšil dosud nebývalým sympatiím. Naděje spojené s pokusy o etablování nějaké
formy „československého/českého“ socialismu, případně „lidové“ nebo „socializující“
demokracie, se nepochybně staly jedním z nejdůležitějších hybatelů vnitropolitického
dění v republice. Svůj vliv na to měly nejen tendence svědčící o příklonu k levicovým
vizím a řešením v celoevropském měřítku, jenž vyvěral ze zklamání minulé éry
liberálního kapitalismu a z válečných frustrací, ale speciálně v českém prostředí též do
značné míry tradiční preference „sociální otázky“ (včetně náchylnosti k sociálnímu
rovnostářství nebo sociálnímu konstruktivismu) a koneckonců i ještě bezprostředně
doznívající dopady některých sociálních opatření z doby okupace, jež vyvolaly různá
očekávání a současně podněcovaly soupeření v této oblasti. Podobu tzv. národní a
demokratické revoluce, jak bylo období od května 1945 do února 1948 označováno
komunistickou historiografií, každopádně významně spoluutvářel zesílený sociální
radikalismus, jehož konsekvence měly trvalejší účinek. (66)
64
Úvodní nepříliš vydařenou recepci vzniku třetí republiky Staněk s von Arburgem
dále doplňují poněkud kostrbatou charakteristikou formulačně uhlazených a významově jasných rysů Košického vládního programu. Píší: Z ústavněprávního hlediska
nešlo o nějaký jednoznačně závazný dokument, nýbrž o jakýsi katalog základních
cílů a úkolů vládní exekutivy pro nejbližší období, jenž se však se souhlasem
všech politických subjektů zúčastněných na jeho tvorbě stal fakticky nedotknutelnou
politickou směrnicí. Naplňování vládního programu jako fundamentu nového
uspořádání poměrů v obnoveném státě již ovšem v některých nikoli nepodstatných
otázkách nebylo plně slučitelné s formálně stále ještě platnou ústavou republiky.
Faktické suspendování jejích důležitých součástí bylo jakýmsi veřejným tajemstvím
a zdůvodňovalo se v první řadě mimořádností po skončení války vzniklých podmínek.
(67) S ohledem na význam celého projektu Staňka a spol. a poctivé úsilí, které za
ním stojí, se jeví zakulacená formulace: naplňování vládního programu již ovšem
v některých nikoli nepodstatných otázkách nebylo plně slučitelné s formálně stále ještě
platnou ústavou republiky jako, kulantně řečeno, neobratná.
V kapitolách týkajících se předmětu celého projektu, tj. souvislostí a okolností
vysídlení sudetských Němců z Československa, se již formulace a soudy autorů
precizují a přinášejí hutný a spolehlivý úvod k ojediněle a záslužně monumentálně
zpracovanému tématu. V první části kapitoly nazvané Vzestup radikálního
nacionalismu autoři – do jisté míry v rozporu se svými předchozími premisami –
poukazují na odpovědnost prezidenta a dalších nekomunistických (a samozřejmě
i komunistických) politiků Národní fronty za rozdmýchávání společenské atmosféry
vedoucí k brutálnímu řádění kriminální spodiny společnosti: Dosud není příliš
uspokojivě zodpovězena zásadní otázka, zda veřejné projevy československých politiků
obsahující na přelomu dubna a května 1945 přímé výzvy k nekompromisnímu
řešení „německé otázky“ pouze reagovaly na radikalizaci nálad obyvatelstva, nebo
zda si v první řadě kladly za cíl již existující protiněmecké averze ještě více posílit
a prohloubit. K zodpovězení této otázky by bylo nutné analyzovat podrobně smýšlení
českého obyvatelstva během doby okupace. Dosavadní výzkumy této problematiky
se převážně opírají jen o identifikaci stanovisek domácího odboje, jenž představoval
sice významný, ale přece jen dílčí a specifický segment české společnosti. Proto by bylo
bezesporu žádoucí doplnit dosud získané poznatky rozborem širšího souboru faktů
získaných z různých zdrojů. Přesto lze alespoň všeobecně předpokládat, že představy
většiny Čechů o tom, co se s „domácími“ Němci po osvobození konkrétně stane, nebyly
ještě ani ke konci války zcela jasné. [...] Během dubna 1945 se ve zprávách
a komentářích rozhlasového vysílání, jež tlumočilo postoje vlády, ale i v letácích
a tiskovinách odboje přinášejících také informace o zásadách vládního programu,
objevovaly stále razantnější názory. [...] V provolání košické vlády ze 17. dubna 1945,
odvysílaném moskevským i londýnským rozhlasem, se mj. uvádělo: „Jděte účtovat
s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy. Zúčtujte
65
nemilosrdně i se zrádci národa a republiky!“ Takové a další podobné výzvy mohly být
v emocemi doslova nabité atmosféře na rozhraní války a míru přirozeně interpretovány
velmi široce, což si vláda rozhodně musela uvědomovat. Pro celou řadu vystoupení
a projevů veřejných činitelů z etapy přibližně od poloviny května 1945 bylo příznačné,
že v nich chybělo důrazné připomenutí těch formulací vládního programu, jež se
zmiňovaly o vynětí některých skupin Němců z dosahu represivních opatření. (68) [...]
Nasměrování represivních a diskriminačních opatření na německé obyvatelstvo bylo
nepochybně inspirováno též autoritou Edvarda Beneše. Některé jeho výroků mohly
u řady českých lidí vzbuzovat dojem, že ve vztahu k Němcům není shovívavost rozhodně na místě a že i akty násilné povahy jsou vzhledem ke zkušenostem z nedávné minulosti v lecčems omluvitelné. [...] Z balkonu brněnské Nové radnice načrtl prezident
před shromážděným davem svůj další program v „německé otázce“ takto: „Nyní se
dáme do práce. A budeme dělat pořádek v městě Brně s Němci a všemi ostatními.“
(Potlesk) „Můj program je – já to netajím – že otázku německou musíme v republice
vylikvidovat.“ (Potlesk, výborně!). [...] Za čtyři dny po svém brněnském projevu, po
svém příjezdu do Prahy 16. května, prezident před shromážděním na Staroměstském
náměstí, opět v kontextu naléhavých úkolů obnovy státu, zdůraznil, jak důležitý je
radikální postup v této otázce, přičemž své formulace ještě přitvrdil. Nyní již hovořil
o nutnosti „vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary
na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů
a Slováků vůbec provést. Heslem naším budiž: definitivně odgermanizovat naši vlast,
kulturně, hospodářsky, politicky. (69)
Dále ovšem autoři opět nepříliš šťastně spojují politickou „jednotu“ nacionalistické
Národní fronty s údajnou vůlí „lidu“ k nacionalismu (připomínám, že se stejnou
relevancí komunisté „lidu“ přisuzovali vůli k socialismu sovětského typu). Poukazují
v tomto smyslu na „nálady lidu“ ve městech, ale zároveň v protikladu na odlišné
„nálady lidu“ na venkově. Píší: V československých podmínkách se dobová argumentace ve prospěch radikálního řešení německé otázky ve značné části opírala o koncepci
kolektivní odpovědnosti Němců za Mnichov, válku a strádání prožitá během okupace.
[...] Důležitým faktorem, který přes postupně narůstající diference v jiných otázkách
propojoval stanoviska jednotlivých politických subjektů zastoupených v NF, se stal
nacionalismus. [...] Na základě získaných poznatků lze do značné míry oprávněně
konstatovat, že se vyostřené antiněmectví stalo důležitým stmelujícím prvkem poválečné české společnosti. S určitou dávkou zjednodušení je možno dokonce tvrdit, že v souvislosti s přijatým způsobem řešení „německé otázky“ bylo během druhé poloviny
čtyřicátých let 20. století v českých podmínkách dosaženo takového stupně národního
konsenzu, který v českých novodobých dějinách stěží najde srovnání. Protiněmecké
nálady silně rezonovaly v širokých vrstvách obyvatelstva. Zejména v řadách politických elit a v městském prostředí panovalo přesvědčení, že problematika existence
„nepřátelských“ menšin ve státě musí být vyřešena rychle a rázně a že je k tomu
66
v dané chvíli nejvhodnější příležitost. [...] Nakolik se radikální postup vůči německému
obyvatelstvu (včetně principu integrálního vysídlení) setkával se souhlasem i mezi
českým venkovským obyvatelstvem, jež představovalo více než polovinu populace
a jehož souhlasu věnovaly sdělovací prostředky vycházející v městských centrech zřetelně méně pozornosti, zůstává dodnes otevřenou otázkou. Nelze totiž vyloučit, že v tomto
prostředí, jež se přece jen více přidržovalo náboženského života a tradičních hodnot, se
poměr k Němcům mohl leckdy utvářet a projevovat v umírněnějších formách. (70)
Dále autoři poukazují na omezení či odepření práv téměř třetině obyvatelstva
zdánlivě „osvobozeného“ Československa. Píší: Z právního hlediska se základem
pro poválečné občanské a sociální znevýhodnění téměř jedné třetiny civilního
obyvatelstva českých zemí a současně předpokladem pro aplikaci speciálně vůči ní
zaměřených represivních opatření stala kvalifikace početných skupin lidí jako tzv.
státně nespolehlivých. [...] Pro osoby označené za „státně nespolehlivé“ mělo takové
zařazení dalekosáhlé následky. [...] V podstatě šlo o jejich vyloučení ze společenství
plnoprávných občanů, což se týkalo nejen Němců a Maďarů, ale rovněž těch osob z řad
Čechů, Slováků nebo příslušníků jiných slovanských národností, jež byly v dané době
považovány za zrádce národní věci nebo kolaboranty s okupanty. (71)
V kapitole nazvané Divoká fáze nuceného vysídlování Staněk s von Arburgem
konkrétně vysvětlují, v čem takové znevýhodnění spočívalo. Mimo jiné uvádějí
informace o průběhu vysídlování sudetských Němců před Postupimskou konferencí:
K nejtvrdším perzekučním zásahům, kterými bylo v prvních šesti měsících války
německé obyvatelstvo v českých zemích postiženo, patřilo bezesporu jeho nucené
vysídlování. [...] Hned na počátku je třeba uvést, že se vysídlovací akce, které proběhly od května do konce roku 1945, nemohly opřít o žádné závazné mezinárodní
úmluvy nebo alespoň písemně fixované dohody se spojeneckými okupačními orgány
v Německu. [...] I co se týče vnitrostátní legislativy, postrádala opatření učiněná
v rámci „divokého odsunu“ jednoznačný, jasně stanovený zákonný základ. (72) [...]
Na první pohled může působit překvapivě, že hromadné nucené vysídlování „domácího“ německého obyvatelstva nezačalo okamžitě po osvobození, nýbrž až o několik
týdnů později, na přelomu května a června 1945. Do té doby ovšem nebyla nouze
o plamenné veřejné výzvy, jež leckdy otevřeně ohlašovaly vynucený odchod Němců
z republiky. Samostatné rozkazy přímo nařizující jejich evakuaci vydávala velitelská
místa vznikající československé armády již v druhé polovině května. Skutečnost, že
československá vláda nechala podle známých pramenů od svého příjezdu do Prahy
uplynout více než jeden měsíc do vydání prvních písemných direktiv pro podřízené
orgány, které lze vzhledem k jejich obsahu jednoznačně považovat za deportační
nařízení, můžeme vysvětlit především tím, že pražská vláda si stále ještě nemohla
být jista, zda je RA ochotná převzít do svých okupačních zón v Německu a Rakousku
kolony vyhnanců z Československa. [...] Snaha československých představitelů zahájit
vysídlování německého obyvatelstva co nejrychleji a v co nejširším rozsahu byla však
67
nepochybná a svědčila o tom, že tento úkol považují za jednu z nejvýznamnějších
dobových priorit. (73)
V souvislosti s mírou odpovědnosti ústavních činitelů za tento „divoký odsun“
Staněk a von Arburg píší: Prezident E. Beneš v interview poskytnutém agentuře
Reuters v polovině července 1945 např. tvrdil, že jen „nepatrný počet sudetských
Němců byl již deportován. Jsou to však ojedinělé případy, ke kterým došlo v důsledku
vzrušení, jež se zmocnilo Čechů v sudetských okresech koncem války.“ Zůstává
otázkou, zda prezident těmto slovům sám věřil. Spíše se zdá, že se stejně jako vláda
snažil před mezinárodní veřejností takticky mlžit a na skutečný rozsah a okolnosti
vysídlovacích operací příliš neupozorňovat. Případná námitka, že o celé věci neměl
dostatek hodnověrných zpráv, nemůže obstát. Jak bylo zmíněno výše, byla hlava
státu o prvních odsunových akcích informována ústně přímo nejvyššími armádními
funkcionáři nejpozději 6. června, přičemž s jejich pokračováním výslovně souhlasila.
Prezidentovi, nyní rozhodnému zastánci radikálního způsobu řešení „německé otázky“,
jenž svými veřejnými projevy z května a června 1945 nepochybně přispěl k zjitření
již tak rozbouřených nálad, byla také jeho vojenskou kanceláří (VKPR) předkládána
pravidelná hlášení o průběhu odsunu a dalším dění v pohraničí. (74)
Autoři dále poukazují na nadřazenost „práva ulice“ během prvních poválečných
měsíců spojené s faktickou „bezzákonností“ a akty nezákonnosti: Paralelně
s prvními vysídlovacími akcemi, zabavováním „nepřátelského“ majetku a různými
diskriminačními zákroky vůči tzv. státně nespolehlivému obyvatelstvu probíhalo
v českých zemích také rozsáhlé zatýkání, internování a zajišťování osob považovaných za
nějak podezřelé či přímo provinilé. Ve vzrušené dobové atmosféře se přitom v řadách
Němců a lidí, na něž se pohlíželo jako na zrádce a kolaboranty, diferencovalo jen
velmi málo nebo vůbec ne. Na řádné vyšetření a obvinění těch z nich, kteří byli
mnohdy zajištění pouze na základě povrchních informací a nedoložených udání, se
pro nedostatek času a prostředků příliš nedbalo. (75) [...] Alespoň přibližnou představu
o první poválečné etapě internování a zajišťování v českých zemích mohou poskytnout
údaje z poloviny srpna 1945. Podle nich tehdy pobývalo v tzv. preventivní a řádné
vyšetřovací vazbě kolem 100 500 osob, z toho téměř 70 000 v Čechách a zbytek
v Moravskoslezské zemi. [...] Poměry panující v táborech i „pevných“ věznicích v letních
měsících roku 1945 byly po všech stránkách hodně neutěšené, v některých případech
takřka katastrofální. Provizorní ubytování, nedostatečné stravování, špatná hygiena,
selhávající zdravotní péče a namáhavá práce měly často za následek vyčerpání,
podvýživu, stoupající nemocnost a úmrtnost zejména oslabených a starších lidí,
nezřídka ovšem také malých dětí. Přestože to existující předpisy a řády zakazovaly,
docházelo tehdy v řadě táborů a věznic k násilným aktům, nejrůznějším šikanám
a ponižování, o čemž se otevřeněji psalo či hovořilo jen sporadicky. (76)
V další kapitole nazvané Počátky retribučního soudnictví autoři představují
souvislosti již „zákonného“ trestání válečných provinilců v rámci tzv. retribučních
68
dekretů prezidenta Beneše: K nejenergičtějším zastáncům tvrdé retribuce, především
pokud šlo o postih domácích zrádců a kolaborantů, patřili za války i po osvobození
komunisté. Také oni se přidržovali obecně sdíleného názoru, že meziválečná ČSR
nepřestala nikdy právně existovat, z čehož vyplývalo, že takové jednání z období
let 1938–1945, jež směřovalo proti její samostatnosti, svrchovanosti, integritě
a bezpečnosti, lze při použití příslušné meziválečné a poválečným poměrům
přizpůsobené legislativy trestně stíhat. [...] Retribuční zákonodárství a soudnictví mělo
bezpochyby „mimořádný“ charakter, jenž však neoddělitelně souvisel s nezbytností
dostát spravedlnosti i za zcela výjimečných podmínek. V tomto ohledu nepředstavovala
česká (a slovenská) soudní retribuce ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, v nichž
se vypořádání s válečnými zločiny a zradou stalo naléhavou potřebou, žádnou
výjimku. [...] Aplikaci retribučních norem provázely ovšem různé problémy. Jednou
z jejich příčin byl charakter uplatňovaných procesních pravidel, která se částečně
vymykala dobovým evropským standardům. Ve srovnání se situací v některých
jiných evropských zemích představovala jisté československé specifikum skutečnost,
že rozsudek soudu první instance byl fakticky nenapadnutelný. [...] Udílené tresty
bývaly především zpočátku nepřiměřeně vysoké. [...] Průběh retribuce pochopitelně
ovlivňovala dobová společenská atmosféra a promítaly se do něj i faktory politického
rázu nebo rozmanité skupinové a osobní zájmy. Dosavadní zjištění týkající se působnosti poválečného retribučního soudnictví v českých zemích ukazují, že patřilo
k nejtvrdším v Evropě, což mj. dokládá i relativně vysoký počet vynesených a provedených rozsudků smrti. (77) V citované druhé části celé ediční řady, z níž byla
prozatím vydána přibližně třetina, čtenář nalezne obsáhlou archivní dokumentaci
i další informativní kapitoly (Konstituování ozbrojených složek a obsazení pohraničí,
Přítomnost spojeneckých armád, Právní status, Rozvrat existenčních podmínek,
Nucená práce, Nálada a projevy odporu německého obyvatelstva, Specifické postavení
některých skupin německého obyvatelstva).
Jako třetí příklad postojů „druhé“ skupiny historiků jsem v návaznosti na citace
z děl Vaška a Staňka vybral studii Víta Smetany nazvanou Národní mytologie mezi
Východem a Západem. V jejím začátku Smetana vysvětluje svůj autorský záměr
poukazem na mýtizaci nejnovějších českých (československých) dějin: Všeobecné
povědomí českého obyvatelstva o nejnovějších dějinách se odvíjí od řady mýtů, které
zpravidla mívají jen málo společného s reálným průběhem historických událostí.
Druhá světová válka a role Československa v ní představují téma, jež je doslova
opředeno legendami a pověrami všeho druhu. [...] Jejich trvanlivost také pravidelně
utužují nejen novináři a politici svými komentáři a mediálními vystoupeními, ale
bohužel též někteří z historiků ve svých kompilacích a popularizačních dílech. [...] (78)
O jaltském mýtu, na němž část ze souboru svých tezí k danému tématu vystavěl
například historik Karel Kaplan (jakož i další jeho souputníci a následovníci), ale
který dávno před ním propagoval například politický vůdce bývalých exponentů
69
Národní fronty v „poúnorovém“ exilu Petr Zenkl, Smetana píše: Mýtus první: Československo bylo v Jaltě či dokonce už dříve v Teheránu přiřazeno do sovětské sféry vlivu
– opět se opakovalo ono mnichovské „o nás bez nás“. V jakémkoli žebříčku českých
historických mýtů by se právě tento nepochybně umístil na jednom z předních míst.
[...] Přestože se nám nemusí líbit ústupky západních představitelů ve sporné otázce
polské vlády (dané ovšem za brzký slib svobodných voleb) (79), teritoriálních změn
na Dálném východě či dohoda o poválečné výměně zajatců (s tragickými dopady
pro ty sovětské), je evidentní, že k žádnému rozdělení Evropy či světa v Jaltě v únoru
1945 nedošlo a nebylo dosaženo ani dohody o stanovení demarkační linie postupu
sovětských a angloamerických vojsk. (80) [...] Mnohem více než údajně dohodnuté
sféry vlivu rozhodla o československém místě na poválečné politické mapě Evropy
sama československá diplomacie, jež si už v letech války navykla – pod heslem zajištění
bezpečnosti proti opakování německé hrozby – ustupovat sovětskému tlaku v oblasti
zahraniční politiky. Poprvé tak v zásadní otázce učinila v létě 1942, když se Sovětský svaz
postavil proti rozpracovanému projektu poválečné polsko-československé (kon)federace.
Kulminačním bodem tohoto trendu byla nepochybně jednání prezidenta Edvarda Beneše
v Moskvě v prosinci 1943. Vedle podpisu alianční smlouvy měla asi největší význam
prezidentova žádost, již vyjádřil v rozhovoru s lidovým komisařem zahraničních věcí
Vjačeslavem Molotovem, a sice aby byla napříště československá zahraniční politika
koordinována se sovětskou. (81)
Dále poukazuje na neúnosné přetrvávání mýtu o československé politice jako mostu
mezi Východem a Západem, mýtu o pokračování britského appeasementu z třicátých
let 20. století i po druhé světové válce, mýtu o preventivním hospodářsky motivovaném americkém bombardování českých cílů na sklonku války a o záměrném bojkotu
českého a slovenského povstání ze strany Západu. Další mýtus charakterizuje
následovně: Českoslovenští představitelé přichystali v exilu návrat demokratických
poměrů, založených na férové soutěži politických stran a po tři roky se snažili navázat na
nejlepší prvorepublikové tradice. Píše o něm – s čímž lze ovšem na základě podrobnější
analýzy jen stěží souhlasit – jako o mýtu vcelku překonaném: Tady jde patrně o mýtus
„nejvyvrácenější“, a to zásluhou řady badatelů – od Jacquese Rupnika přes Jiřího Pernese
až například po Christianne Brennerovou. O demokratičnosti politického systému třetí
republiky si už dnes většina autorů nedělá přehnané iluze. (82) Beze zbytku lze ovšem
přitakat navazující formulaci: A představitelé nekomunistických stran si za způsob, jímž
vedli a doslova na celé čáře prohráli svá moskevská jednání v březnu 1945, stěží zaslouží cokoli jiného než kritiku – za svou totální nepřipravenost, naivitu a v některých případech (premiér Šrámek) i ostentativní nezájem o důležité plánování podoby poválečného
státu. Ale také za to, kam až byli ochotni zajít ve svém ustupování komunistům, jakých
výroků se před nimi dopouštěli a co vše z demokratických ideálů byli připraveni obětovat
„národní jednotě“, vlastní účasti v nové československé vládě a mylnému očekávání
volebních zisků na úkor všech do budoucna nepovolených politických stran. (83)
70
Poslední mýtus, s nímž se Smetana potýká, je uvažování o druhé světové válce jako
izolovaném dějinném úseku s přelomovým rokem 1945. Oproti němu opodstatněně
upozorňuje na zvláště pro státy střední Evropy osudové desetiletí 20. století, o němž
píše: Desetiletí ohraničené zhruba roku 1938/39 a 1947/48 je podle mého mínění
jednoznačně kompaktním a kontinuitním obdobím, a to jak v mezinárodním, tak
v československém měřítku. (84) V této souvislosti dále poukazuje i na postupnou
přípravu vnitropolitických změn obnoveného československého státu (čímž vylučuje
některými historiky naznačované „nečekané“ či „neovlivnitelné“ podlehnutí
komunistickému nátlaku na sklonku války). Komentuje dva výrazné aspekty
těchto změn, přičemž trefně glosuje pseudoargumenty, jejichž cílem je tyto aspekty
legitimizovat: Podobně [jako přimknutí v mezinárodní politice k Sovětskému svazu]
dosáhly už v prvních letech války pokročilého stadia plány na rozsáhlé znárodňování
(přičemž stran jeho rozsahu jednoznačně vynikali sociální demokraté) a po celou válku
také exiloví představitelé rozvíjeli úvahy o potřebě direktivně omezit počet politických
stran (tj. nikoli regulovat jej zavedením většinového volebního systému či pětiprocentní klauzule pro vstup do parlamentu). Rozsah sociálně-ekonomických změn naplánovaných za války a provedených v měsících po osvobození šel daleko nad rámec reforem
prováděných v západní Evropě, proto také často uváděná paralela s Británií, resp. mezi
politikou Fierlingerovy vlády Národní fronty na jedné straně a labouristickou vládou
Clementa Attleeho na straně druhé, může sloužit přinejlepším za příklad nevhodného
použití komparativních metod v historiografii. (85) Soubor mýtů, které se Smetana
odhodlal demýtizovat, by bylo možno ještě podrobněji rozšířit o mýtus o eticky
bezproblémové politické praxi nekomunistů v Národní frontě, mýtus o svobodných
volbách v roce 1946, mýtus o moudrém lidovém politikovi Janu Masarykovi a samozřejmě o mýtus o Edvardu Benešovi jako kladné postavě českých dějin. Klíčovými
mýty, které zůstaly mimo Smetanovu pozornost, jsou mýtus o legitimitě politického
režimu Národní fronty na základě všeobecného konsensu, mýtus o legitimitě
vysídlení a vyvlastnění sudetských Němců a mýtus o spravedlivém retribučním
vypořádání s českými a slovenskými kolaboranty s nacismem.
Vybrané pasáže z publikací a textů historiků „třetí“ interpretační skupiny
Emanuel Mandler shrnul svoji interpretaci – v kritickém „delegitimizačním“ pohledu na poválečný vývoj totožnou, ale zároveň v dílčích tezích zásadně odlišnou
od závěrů Josefa Kalvody – poválečného politického režimu Národní fronty zejména
v rozsáhlé studii z roku 1996 nazvané Jeden díl permanentní revoluce v Čechách
a na Moravě a v publikaci z roku 2002 Benešovy dekrety – proč vznikaly a co jsou.
Vzhledem k Mandlerovu významu a statečné urputnosti, s jakou se po dvě „polistopadové“ dekády veřejně stavěl za odhalení a odsouzení poválečného bezpráví
na sudetských Němcích, se budu podrobněji zabývat nejprve rozdíly mezi jeho
71
a Kalvodovou kritikou třetí republiky (v souvislosti se studií z roku 1996) a poté
obecněji jeho kritickým pohledem na aspekty lidové demokracie (v souvislosti
s publikací z roku 2002).
Ve studii o „permanentní revoluci“ Mandler používá pro vznik režimu Národní
fronty a období jeho tříleté vlády na rozdíl od komunistické formulace „národní
a demokratická revoluce“ výstižnější pojmy „nacionální a socialistická revoluce“.
Svoji argumentaci ve věci nastolení režimu Národní fronty – v intencích postoje
bezvýhradně kritického k tomuto režimu – zde podřizuje svému primárnímu
záměru: poukázání na nepřijatelnost vysídlení a vyvlastnění sudetských Němců, ale
také s ním propojené paralelní pranýřování tehdejší české společnosti pro její plošně
vyhrocený nacionalismus. Neoddiskutovatelný přínos této studie z hlediska rozboru
a interpretace politického režimu třetí republiky je však do jisté míry degradován
právě oním poněkud paradoxním přisuzováním kolektivní viny české společnosti
(paradoxním v kontextu východiska pojetí tématu odmítajícího kolektivní vinu
sudetských Němců). Jak již jsem uvedl výše, argumentační klišé o poválečné „vůli
lidu“ – ať již je prezentováno ve smyslu legitimizace třetí republiky nebo v souvislosti
s její kritikou – má stejnou (ne)relevantnost jako případné kolektivní obviňování
Čechů a Slováků ze semknutí kolem marxismu-leninismu po únoru 1948. Jinými
slovy – nemůže obstát, protože Češi (a Slováci) neměli po 8. květnu 1945 (podobně
jako po 25. únoru 1948) svobodnou možnost volby, ani reálnou možnost postavit
se proti revoluční (ozbrojené) Národní frontě zaštítěné přítomností sovětské Rudé
armády, terorem vůči skutečným i potenciálním ideovým odpůrcům, omezením
svobody projevu a svobody sdělovacích prostředků a zároveň demagogickou
propagandou, kterou lze shrnout do věty „kdo nejde s námi a naším ochráncem
Sovětským svazem, jde proti nám a je fašista, nacista a kolaborant“. Proto nelze
přijmout Mandlerovy dále citované premisy odsuzující údajně „jednotný český
národ“: Revoluční aktivitu usnadnila dosud nevídaná národní jednota, která vznikla
v českých zemích po druhé světové válce. Národ se semkl proti Němcům, všichni
byli proti nacismu, národní básníci – od leva do prava (žádné „vpravo“ ovšem ve
skutečnosti nebylo povoleno, pozn. aut.) – opěvovali Rudou armádu – osvoboditelku (na Slovensku, kde si sovětská armáda počínala velmi nevybíravým způsobem,
bylo něco podobného nemyslitelné), lidé se ochotně sjednocovali v odborech, až na
výjimky zcela důvěřovali Stalinovi a Sovětskému svazu a politické strany se svorně
sdružily v Národní frontu. Tato jednota byla ve své době jedinečná. Odmyslíme-li
si skutečnost, že okolní země (Německo, Polsko, Rakousko, Maďarsko) k ní neměly
podmínky, musíme přiznat, že vznikla hlavně zásluhou londýnské exilové politické
reprezentace a zvláště prezidenta Beneše. (86) Pojetí Emanuela Mandlera se právě
zmíněným i dalšími názory na poválečný vývoj liší od pojetí Josefa Kalvody. K rozdílům patří i to, že Benešův (a český) nacionalismus a jeho důsledek, tj. vysídlení
a vyvlastnění sudetských Němců, Mandler prezentuje jako klíčový faktor (podstatu
72
věci) v poválečné třetí republice a (společně s dalším aspektem „celonárodní vůle“ –
socializací) v procesu její sovětizace. Kalvoda však oproti Mandlerem zmiňovanému
nacionalismu zdůrazňuje jako podstatu věci Benešovu chorobnou touhu po politické
moci. Podle Kalvody bylo důsledkem této touhy po moci jeho „spojenectví“ se
Stalinem a s česko-slovenskými komunisty, kterým „pohřbil“ vyhlídky Čechů
a Slováků na poválečnou svobodu. Kalvoda zdůrazňuje, že jedině spojenectví
s komunisty, resp. Sověty, umožnilo Benešovi zůstat u moci a realizovat záměry
jeho „vědecké politiky“ a že Beneš zaprodal Čechy a Slováky (tj. většinu české
a slovenské společnosti) Stalinovi v iluzorním domnění, že zůstane jeho gubernátorem a že menšina přívrženců jeho socializující demokracie bude Čechům
a Slovákům vládnout společně s komunisty „po věčné časy“. Benešova „koncepce“
socializující demokracie (totalizující sociálně inženýrská vize o „omezené“
demokracii, zestátnění soukromého majetku a omezení politické svobody) nastíněná
v publikaci Demokracie dnes a zítra, jakož i aktivita směřující k „vylikvidování
sudetských Němců“, na konci druhé světové války pozoruhodně korelovaly
s komunistickým programem dvoufázové revoluce a jejím cílem – sovětizací
Československa. Kalvoda se na rozdíl od Mandlera nikde ve svém díle nezmiňuje
o poválečné celonárodní jednotě či (spolu)vině Čechů, ale naopak poukazuje na
zradu, jíž se dopustil Beneš a jeho přívrženci na většině českého a slovenského
národa. Kalvoda také na rozdíl od Mandlera ve svém výkladu připouští – jak je
uvedeno v první části této studie – možnost alternativního vývoje (česko-slovenskopolská spolupráce, invaze spojenců na Balkáně, rázný postup proti komunistům).
Mandler takovouto možnost odmítá a upřednostňuje rovněž výše zmíněnou (v souvislosti s Kaplanem aj.) fatalistickou teorii o sférách vlivu, píše: Namítá-li se proti
této Benešově tragikomické koncepci, že „umožnila“ únor 1948, je to dnes už námitka
problematická (pochybuje ještě někdo, že ani jakákoli jiná taktika by nezabránila
zavedení komunistické vlády?) a navíc směřuje od podstaty věci. Ta spočívá v tom,
že Benešova koncepce umožnila nacionální a socialistickou revoluci v rámci silné
sovětské sféry vlivu a na základě socialistické jednoty. (87) Zjednodušeně řečeno,
Mandler považuje za příčinu poválečné československé vnitřní politiky podle
něho dominantní český nacionalismus a tendence k socialismu, pro poválečnou
budoucnost však s ohledem na mezinárodní situaci nevidí jinou možnost než
sovětizaci. Kalvoda považuje za příčinu poválečného vývoje zradu Beneše a jeho
spojenců vůči Čechům a Slovákům a Benešovo intrikánství, pro poválečnou situaci
nachází alternativy znemožněné ovšem právě politikou Beneše a spol.
Mandlerova publikace Benešovy dekrety – proč vznikaly a co jsou přináší hutnou
syntézu jeho žurnalisticky a publicisticky soustavně prezentované kritiky poválečného vývoje v Československu. Také v této práci Mandler s despektem
poukazuje na českou „celonárodní nacionalistickou jednotu“, se zvláštním důrazem
se kriticky zaměřuje na vysídlení a vyvlastnění sudetských Němců, ale celou
73
problematiku systematicky zasazuje do širšího kontextu poválečného vývoje. Tento
vývoj interpretuje jako nelegitimní nacionálněsocialistickou revoluci, s níž by se
měla česká svobodná společnost historiograficky, právně i politicky vyrovnávat. Text
je rozdělen na tři části, v první z nich, nazvané Jak se připravuje svoboda, se Mandler
zabývá přípravami londýnské exilové vlády, resp. celého prozatímního zřízení, na
poválečnou „národněsocialistickou revoluci“.
O státoprávní teorii tzv. Benešovy prezidentské kontinuity a kontinuity československé republiky Mandler mimo jiné píše: Již necelý rok po Mnichovu se dr. Beneš
zotavil z mnichovského šoku natolik, že obnovení první republiky a instalaci sebe sama
jako prezidenta považoval za zcela přirozené. Prvního srpna 1939 napsal: „Rozhodnutí
mnichovská právně pro nás neexistují. Byla vnucena a byvše usnesena bez naší účasti,
nikdy nebyla ratifikována, nikým z podepisovatelů nebyla respektována a vyplněna
a na konci invazí z 15. března úplně zničena.“ [...] O něco později, v projevu na
zahajovací schůzi Státní rady 11. prosince 1940 prezident Beneš připomněl, že exilová
vláda zavádí „nové normy, umožňující, aby dekrety prezidenta republiky mohly měnit
dosavadní zákony“. V tomto smyslu byly dekrety prezidenta republiky součástí teorie
kontinuity první republiky. [...] Není divu, že proti teorii kontinuity existují námitky.
Rudolf Kučera [nar. 1947, historik a politolog, pozn. aut.] říká, že dekret č. 2/40, jímž
dr. Beneš sám sebe ustanovil prezidentem, představuje „absolutně protiústavní krok
[...] Je to velmi závažný dekret, na který navazují všechny ostatní a jsou jím vlastně
,pokryty‘...“ Vytvoření takových norem, jako jsou Benešovy dekrety, dodává Manfred
Gratzl, „spočívá na jednoznačně protiústavním ,zmocnění prezidenta sebou samým‘
a na právě tak protiústavním pokusu dodatečně propůjčit těmto aktům [...] zdání
vzniku, který je založen na státním právu“. (88) Mandler dále uvádí proti teorii
kontinuity námitky nemožnosti fakticky restaurovat jakékoliv historické období,
dále to, že proklamovaná kontinuita londýnské exilové vlády s tzv. první republikou
byla pouze zbožným přáním a že všechny politické síly [ve skutečnosti se nejednalo
o „všechny“ politické síly, ale o všechny politické síly sdružené v Národní frontě,
pozn. aut.] požadovaly pro obnovený stát zásadní politické reformy. Ve věci podle
jeho pojetí vyfabulované teorie kontinuity londýnské vlády poukazuje na existenci
tzv. druhé česko-slovenské republiky a na existenci Slovenské republiky. Slovenský
„problém“ poválečné Národní fronty popisuje Mandler na více místech. První
Slovenskou republiku hodnotí silně kriticky, ale její vznik v souvislosti s kontinuitou
Beneše a spol. nedelegitimizuje, naopak píše: Pokud jde o Slovensko, nemohlo být
pochybnosti o diskontinuitě. Prakticky po celou dobu války trvala Slovenská republika,
která se ustavila 14. března 1939. Byl to stát nepěkný, antisemitský, zcela závislý na
Hitlerovi, nicméně v jeho hranicích existovali Slováci nikoli již jako za první republiky,
tedy jako kmen československého národa s jakýmsi roztodivným dialektem, nýbrž
právě jako slovenský národ. (89) K otázce poválečného národnostního sebeurčení
Slováků uvádí: Dokonce už na počátku války se dalo předpokládat to, co pak stvrdilo
74
Slovenské národní povstání: že Slováci odmítnou vstoupit do obnovené Československé
republiky jinak než jako samostatný národ. (90), přičemž dále poukazuje na to, jak
situace, v níž si Beneš a spol. komplikovali svou pozici odmítáním uznat slovenskou
národnost (zde lze hovořit o další kontinuitě, tentokrát teorie tzv. čechoslovakismu,
vyfabulované po skončení první světové války), pohotově využili komunisté: V žádném případě totiž nesouhlasili s obnovením čechoslovakismu podle prvorepublikové
praxe, přestože to byl základ ústavy z roku 1920. Budoucí vývoj ukázal, že komunisté
to se zdůrazňováním svébytnosti slovenského národa mysleli vážně, jen když se jim
to hodilo. (91) K tomu opět podotýkám, že dílčí práva, která pro Slováky a Slovensko
zajistila Slovenská národní rada jako reprezentace (slovenskými historiky stále
rozdílně interpretovaného – a tedy diskutabilního) Slovenského národního povstání, ovšem byla postupně rozmělňována a Slovákům byl Národní frontou s dominantními komunisty nehledě na poválečné „národnostní výdobytky“ vnucen vývoj
nepochybně zcela protikladný k vůli většiny obyvatelstva.
O Košickém vládním programu Mandler píše: Národněsocialistická revoluce byla fází
boje KSČ o sovětizaci revoluce a Košický vládní program byl její taktickou zbraní.
Sovětofilství Národní fronty, která v programu deklarovala, že bude pokládat za
neochvějnou vůdčí linii československé zahraniční politiky nejtěsnější spojenectví
s vítěznou slovanskou velmocí na Východě, hodnotí: Po zrušení čechoslovakismu
to už byl druhý revoluční prvek: změna zahraničněpolitické orientace státu o 180
stupňů z demokratického Západu na totalitní Východ. Pokud existoval Sovětský svaz,
skutečně plnil to, co si od něho československá vláda slibovala, a zabezpečoval obranu
republiky. Ale cena, kterou za to Československo platilo a které si byli koncem války
plně vědomi jen komunisté, byla opravdu vysoká: že se Československá republika
stane součástí sovětského impéria. Košický vládní program k tomu směřoval – byl
to už program vlády vazalského státu. (92) Dále Mandler komentuje některými
historiky dodnes proklamovanou „demokratičnost“ třetí republiky: Podobně –
zvláště známe-li tehdejší okolnosti, například vyloučení opozice – se dnes zdá poněkud
vnitřně protikladné, když vládní program vzápětí vyhlašoval, že „vláda bude budovati
veškerý veřejný život na podkladě široce demokratickém“. Národní fronta však chápala
demokratičnost jinak, než ji pojímáme dnes. (93) K tomu nelze než dodat, že totéž
platí o komunistické straně, neboť i ta po únoru 1948 hovořila o totalitním režimu,
který nastolila, jako o demokracii a vládě lidu. O jednom z nejpodstatnějších bodů
taktiky poválečného revolučního přebírání moci v obnovené republice Mandler
píše: Vládní program prohlašoval za její správní základnu národní výbory řízené
shora „vládou“ a Slovenskou národní radou. Jelikož však měl národní výbory volit
a kontrolovat blíže nedefinovaný lid, otvírala se tímto způsobem cesta k revolučním
nezákonnostem. (94) A opět dodávám, že během únorového převratu byl podobný
manévr použit komunisty využitím tzv. akčních výborů Národní fronty přebírajících
moc a také, že ať již se jednalo o československé (poválečné, únorové) výbory
75
nebo bolševické sověty, v obou případech šlo o nelegitimní revoluční převzetí moci
bezohledně nastupujícím režimem.
Ve druhé části citované publikace, nazvané Věk dekretů, Mandler analyzuje z hlediska revolučních změn nejdůležitější poválečné dekrety prezidenta Beneše a jejich
význam pro tyto změny a ve třetí části nazvané Legislativa etnické čistky se kriticky
zaměřuje na vybrané „nacionálněperzekuční dekrety“ a přístup české polistopadové
historiografie k poválečnému období a zejména k jeho „nacionálněperzekučním“
aspektům. V závěrečné kapitole citované publikace nazvané Apologetika revoluce
s podtitulem Úsilí české oficiální historiografie se Mandler zaměřuje ze svého zorného
úhlu na stejný problém jako tato studie, přičemž kritizuje vztah české (zpolitizované)
„oficiální historiografie“ k problematice vysídlení sudetských Němců. O poválečném
Československu píše: Dnešní autoři (historici, právníci politikové) o tehdejší době jako
o revoluční nehovoří. [...] Vyrovnat se s poválečnou národněsocialistickou revolucí by
pro naši politiku, vědu a celou společnost znamenalo přiznat, že takzvaný druhý odboj
(od roku 1939) navazoval na první republiku pouze verbálně, ale nikoli fakticky, a že
národněsocialistická revoluce let 1945–48 nekompromisně rozdělila českou minulost
na dvě části. První částí byly demokratická republika včetně druhé, pomnichovské
republiky, kdežto československý stát od roku 1945 byl státem socialistickým.
Vyrovnání s národněsocialistickou revolucí by předpokládalo pochopit, že prezident
Beneš od roku 1940 nebyl legitimním prezidentem a orgány, které jmenoval, je třeba
považovat za mimořádné, že Československo se k Sovětskému svazu přihlásilo samo
a samo že zavedlo autoritativní demokracii s vyloučením opozice. Že sebralo v těch
letech majitelům přes dva tisíce průmyslových podniků a Němcům úplně všechnu
zemědělskou půdu a pak i všechen zbylý majetek. Že celonárodní jednota za účelem
vyhoštění sudetských Němců z jejich domoviny znamenala společenský regres a samo
vyhnání Němců bylo genocidní etnickou čistkou, při níž přišlo o život nepoměrně víc
obětí než za celých čtyřicet let komunistické vlády. Že první monopol v oblasti kultury
a šíření informací nezavedli komunisté, ale Národní fronta dekretem prezidenta republiky o opatřeních v oblasti filmu. Že revoluce vylidnila obrovské oblasti republiky
včetně starých městysů a vesnic a nevěděla, kým a jak je zalidnit. Je velice mnoho toho,
co národněsocialistická revoluce nadrobila, ale česká politika, většina kultury a značná
většina obyvatelstva považuje úpadek, který způsobila, za obrovský krok kupředu,
za hodnotu, bez níž nemůžeme jako národ existovat. (95) Oproti této diferencující
formulaci však Mandler dále pokračuje opět diskutabilním zobecněním, když
o současném postoji Čechů píše, že celá společnost sama sebe udržuje v retardovaném stavu a je na něj (co jiného zbývá) jaksepatří hrda. (96)
Oprávněnost svých výtek vůči „oficiální historiografii“ Mandler dokládá na čtyřech
příkladech, situovaných v časové posloupnosti od počátku devadesátých let až do
počátku druhého tisíciletí. Prvním z nich jsou proklamace historika Jana Křena
(v letech 1946–1969 člen KSČ; „historik-propagandista“ mimo jiné vyučující na
76
Vysoké škole politické ÚV KSČ) a Smíšené česko-německé komise historiků.
Mandler píše: Oficiální historiografie měla nejprve potíže s žurnalistikou a publicistikou. Skutečně, v polovině 90. let 20 století vycházelo v novinách značné množství
článků o česko-sudetoněmeckých vztazích včetně článků kritizujících vyhnání a českou
zahraniční politiku. Proti tomu vystoupil nejprve prof. dr. Jan Křen s teorií, že o vyhnání a Benešových dekretech smějí psát pouze „odborníci“, a nikoli žurnalisté nebo
publicisté. Shodou okolností se odborníci poznali podle toho, že je uznala jako takové
Smíšená česko-německá komise historiků. Mandler dále kritizuje, že tato komise –
jejímž členem a spoluiniciátorem byl Jan Křen – jako vládní instituce stanovila
(jako vědecky-historiograficky únosnou hranici) maximální počet obětí vysídlení
sudetských Němců na 25 000, ač je ve skutečnosti nezjistitelný, a o publikaci z dílny
této komise Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění, vydané v roce 1996 píše:
Tato práce je vskutku oficiální: líčí první republiku jakožto stát, v němž německé
etnikum žilo až do Henleina a Hitlera bez potíží; o dekretech nehovoří skoro vůbec
a o vyhnání s nesmírným útlocitem. Přitom má člověk dojem, že vyhnání si vymyslely
západní mocnosti a že snad československou vládu k němu i přiměly. Toto politováníhodné kompendium se u nás dosti rozšiřuje a má samozřejmě „odborný“ vliv na velké
množství lidí. (97) Jako druhý příklad uvádí Mandler aktivity ředitele Historického
ústavu Akademie věd ČR Jaroslava Pánka spočívající v kritice mediální diskuse
v devadesátých letech a v posunu tématu do oficiální „propagandistické“ roviny
vystoupením na VIII. sjezdu českých historiků v roce 1999, kde Pánek podrobně
pohovořil o nebezpečí, které číhá na českou společnost z negativistického pojetí našich
dějin (šířené opět samozřejmě neodborníky). Historiografie má usilovat o soustavnou
kultivaci historického vědomí, soudí ředitel Historického ústavu AV ČR. Měla by si být
vědoma toho, že negativistický výklad našich dějin je „nacionálním mýtem naruby,
neboť údajně napadá jeden nacionalismus, ale ve skutečnosti tvrdě prosazuje nacionalismus jiný“. (98) Jako třetí příklad zpolitizování historiografie uvádí Mandler
tehdy připravovaný Informační materiál pro učitele k výuce na základních a středních
školách k tématu „transfer německé menšiny z Československa“. Svůj názor na tento
materiál shrnuje: Přesahovalo by rámec této publikace, kdybychom měli podrobně
prozkoumat politicky a nacionálně konformní text Informací... Připomenu tedy už jen
to, že autoři přičítají takřka 7000 sebevražd sudetských Němců „v mnoha případech“
pocitu viny a strachu z odplaty, přičemž jsou velkorysí: „tato vina se nemusela nutně
vztahovat pouze na provinění vůči Čechům.“ Dále že autoři považují „dekretální
politiku“ za ústavní: navazuje prý na ústavu z roku 1920. Informace... posléze, čemuž
se ani věřit nechce, popírají, že by jedním z účelů amnestijního zákona č. 115/1946 Sb.
bylo omilostnit ty, kdo se provinili násilným jednáním vůči sudetským Němcům.
Vcelku vyznívá text Informací... v tom smyslu, že díky moudrosti prezidenta Beneše
a československé vlády proběhlo vyhnání Němců v podstatě tak, jak to bylo ve světě
běžné. Některé čtenáře možná i napadne, že hlavní odpovědnost za vyhnání Němců
77
nesou Winston Churchill a londýnská vláda. (99) Čtvrtý příklad uvádí Mandler
replikou už výše uvedeného názoru Jaroslava Pánka: Vždycky je mnohem nebezpečnější pozitivní vidění nedostatků naší minulosti. Národ usazený do vlastních nedostatků a přesvědčovaný politikou i vědou o tom, že je to tak náramně dobře – může
z toho vzniknout něco kloudného? A dále píše: Musíme se mít před takovými zvyklostmi na pozoru, a to tím spíš, že oficiální historiografie vyrazila do útoku, aby je co
nejvíc upevnila. Výrazem toho je prohlášení Historikové proti znásilňování dějin.
Stanovisko Sdružení historiků České republiky, které za výbor Sdružení podepsali
7. dubna 2002 Jaroslav Pánek a Jiří Pešek. Toto prohlášení obhajuje nejhorší české
nedostatky (vyhnání Němců) a naopak sudetské Němce shledává vinnými před historií
od samého počátku. Jako jeden z příkladů uvádí Mandler tezi 10, kde se mimo jiné
říká, že sudetští Němci byli – podle v té době v Evropě i Americe obecně sdíleného
principu kolektivní viny – „zbaveni československého občanství, většiny občanských
práv i majetku“, proti níž namítá: S vyháněnými Němci se zacházelo jako s bezprávnými (skutečně tak obecně jako v Evropě i Americe?), byli nahnáni do lágrů a podrobeni pracovní povinnosti – a jak to, že byli zbaveni pouze „většiny“ občanských práv?
Vždyť v praxi měli právo na život jen podle místních poměrů. Komentář ke Stanovisku
i celou publikaci Mandler uzavírá: Sdružení českých historiků se rozhořčuje nad tím,
že „novináři publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin“,
a v důsledku toho prý dochází „k takovému výkladu minulosti, který nemá nic
společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací“. Jednostranný
a tendenční nacionalismus výše uvedeného prohlášení by měl veřejnost varovat před
léčkami takové „odbornosti“, která zakrývá a zkresluje pohled na složitou historickou
skutečnost. A rozhodně bychom se neměli nechat zastrašit: naše minulost, ať již je
jakákoli, patří právě tak občanům jako Sdružení historiků, máme právo do ní nahlížet
a diskutovat o ní. (100) Další z historiků, kterého jsem zařadil do „třetí“ skupiny, je
Petr Placák. V článku pro časopis Respekt nazvaném Národní fronta versus nic z roku
2002, který je jedním z jeho publikovaných komentářů k tématu, nahlíží Placák na
poválečné Československo podobně jako výše citovaný Jindřich Dejmek – totiž
z hlediska „moderní české státnosti“ a v rámci prolínání historie se současnou
politikou –, zastává ovšem zcela opačné hodnotící stanovisko. V kritické replice na
předvolební názory (jde o parlamentní volby v roce 2002) českých politiků označujících se za pravicové na Benešovy dekrety a politiku poválečné Národní fronty
mimo jiné píše: Prezidentské dekrety spolu s Košickým vládním programem podstatným způsobem určovaly charakter tzv. třetí republiky (1945–1948). Na základě
revolučního zákonodárství [...] byly zestátněny tisíce středních a velkých průmyslových
podniků a miliony hektarů zemědělské půdy. Prvorepubliková demokratická státní
správa byla nahrazena všemocnými národními výbory, které byly ovládány komunisty
a měly obrovskou pravomoc – rozhodovaly o udělení občanských práv či internaci osob;
na jedné straně konfiskovaly majetek podle libovůle nejen na základě národnosti, ale
78
i podle politické příslušnosti či jen osobní nevraživosti apod. a na straně druhé měly
možnost konfiskovaný majetek přidělovat svým příznivcům a stoupencům. Pod
taktovkou národních výborů docházelo k perzekuci neslovanského obyvatelstva
a k tomuto účelu sloužily tzv. revoluční gardy (RG). Není jistě od věci, že kolem těchto
revolučních ozbrojených složek se začínala formovat budoucí komunistická politická
policie. Mnozí z nejbrutálnějších vyšetřovatelů StB začínali svou zločinnou kariéru
právě v RG, kde se snažila schovat řada kolaborantů s nacisty. Co se tito hrdlořezové
naučili na německých civilistech po válce, „zúročili“ pak po únoru 1948 v boji proti
„třídnímu nepříteli”, tentokrát českého původu – od odsunu německého obyvatelstva
vede přímá cesta k odsunu desetitisíců českých sedláků z jejich statků, většinou do
neúrodného pohraničí, a od internace „ne-Slovanů” vede cesta k internaci statisíců
Čechů, podnikatelů, kněží či protinacistických odbojářů. V tom komunisté, někdejší
spojenci nacistů při dělení Polska, navázali na své bývalé partnery. K „řezničině“
nevyužívali jen různých kriminálních živlů a kolaborantů, ale přímo i služeb nacistů.
Měli monopol na výslechy, respektive v policejní hantýrce „vytěžování“ nacistických
zločinců, a spolupráci s nimi pak využívali v boji proti svým politickým protivníkům.
Třetí republika navázala na nacistické období i v jiných oblastech. Za protektorátu se
české hospodářství stalo součástí řízené válečné ekonomiky státních monopolů a regulace výroby státním plánem. Poválečná socialistická revoluce na tento trend navázala
[...]. Regulace, centrální plánování, zglajchšaltování politiky, zákazy, dohled nad tiskem
a kulturní produkcí, zbožštění státu – jeho „slovanský“ charakter, „lidové“ soudy,
označení proskribovaných lidí na oděvu... – v tom všem třetí republika navazovala na
pomnichovskou republiku a následný nacistický protektorát. Vidět v „dekretech“ apod.
problém česko-německý znamená přistoupit na poválečnou komunistickou propagandu. Ve skutečnosti se za heslem očisty země od fašismu, kolaborantů a zrádců
skrýval politicko-mocenský nástroj komunistů usilujících o vytvoření nového fašistického
režimu, tentokrát rudého nátěru, pod protektorátem „slovanské“ Moskvy. (101)
I přes na několika místech poněkud přehnanou snahu o nestrannost zpracoval nejobjektivněji a nejkomplexněji v historiografické syntéze téma poválečné třetí
republiky a cesty komunistů k neomezené moci Václav Veber v monografii Osudové
únorové dny. O klíčovém momentu Benešovy válečné politické anabáze – misi
a smlouvě v Moskvě v roce 1943 – zde píše: Beneš mohl mít dobrý dojem z těchto
jednání. Co evidentně přehlédl, bylo to, že jedná s licoměrnými politiky, kteří zásadně
nemluví pravdu, a že žádný totalitní systém, ani komunistický, si nezasluhuje ani
minimum důvěry a spolehnutí, a nepřipouští spolupráci. Ex post je jasné, že v tomto
snažení neuspěl (i když ho do konce svého života, například v Pamětech, vehementně
obhajoval), Stalin a jeho pomocníci ho dostali do nezáviděníhodné situace, nenašel
rovnováhu pro Československo (a není možno se tomu divit, vždyť ČSR byla pro
Stalina pouhou figurkou), ale v důsledku svých iluzí prakticky vědomě nabídl Stalinovi
zařazení Československa do sovětské zóny a v zahraniční politice slíbil sovětským
79
vůdcům, že nepodnikne nic bez schválení sovětských úřadů. (102) O kursu, který svoji
autoritativní politikou Beneš nastolil v prozatímním státním zřízení v zahraničí,
Veber píše: Všechna politická uskupení, která žila v Londýně v Benešově stínu, se
vydala do světa levicových frází (výjimek bylo více než málo), hledala cestu do
komunistických předpokojů (Ripka organizoval pravidelné týdenní schůzky s komunisty o tom, co bude), vnucovala se a předbíhala a z časového nadhledu se jeví
takováto aktivita více než trapná. Byla to ovšem cesta k další politické existenci
a kariéře (její aktéři ovšem tvrdili, že obhajují demokracii), dá se odpovědně napsat,
že růžová barva začala převládat ve Státní radě, ve vládě i v nejbližším okolí. (103)
Jednání „československých“ nekomunistických politiků na jaře 1945 v Moskvě
přibližuje připomínkou analogie novináře Ferdinanda Peroutky: Situace byla
opravdu zvláštní, v některých otázkách byli nekomunisté ještě radikálnější než
komunisté, a jak Peroutka výstižně napsal, „předjížděli komunisty zleva“. To se týkalo
jak národních socialistů (v otázce vyhnání Němců z republiky Drtina a někdy i Beneš
mluvili dokonce o „vylikvidování“, komunisté se naopak mohli držet zpátky), tak
i sociálních demokratů, kteří prosazovali radikální znárodnění (Laušman přiznal ve
svých pamětech, že ho kritizoval i Gottwald a nazval jeho návrh „šílenstvím“, které
komunisté nepodpoří). (104)
Oproti čas od času prezentovaným názorům či náznakům spekulujícím o autonomii
(případně snaze o autonomii) v jednání českých a slovenských komunistů Veber
poukazuje na internacionální rozměr poválečného komunismu, jemuž bez výjimky
podléhali i čeští a slovenští marxisté-leninisté: Připomeňme ještě pro úplnost dnešní
poznatek, že českoslovenští komunisté byli plně pod sovětským dohledem a že jejich
postoje byly výsledkem konkrétního zadání. A k mezinárodní taktice a klíčovému
„zadání“ poválečného sovětského internacionalistického komunistického tábora
dále – v souladu se stejným poukazem Kalvody – uvádí: Tím hlavním (a pro řadové
komunisty někdy těžko pochopitelným) bylo rozhodnutí, že o komunistické vládě
nikde mimo Sovětský svaz nesmí padnout ani jedno programové slovo, že úsilí o dobytí
komunistické moci je naprosté tabu [...] Stalin a sovětští komunisté nechtěli nikoho
v Evropě vystrašit, plnili důsledně zmíněnou taktiku jednotné lidové fronty [...]
Záměrem byla snaha plíživě dobýt co největší kus Evropy [...] komunisté, naši i jiných
států byli centrálně řízeni Moskvou, někdy až neuvěřitelně detailně (přikazovalo se jim,
s kým mají jednat, o čem, a dokonce i jaké argumenty uvádět, anebo co nesmějí říkat)
a nebylo vůbec myslitelné, že by se zachovali podle svého rozumu. (105)
O politickém uspořádání třetí republiky a jeho diskontinuitě s meziválečnou
liberální demokracií Veber mimo jiné píše: Nový poválečný režim se sice hlásil
k první republice, občas se v dokumentech vyskytly i formulace o kontinuitě nového
státu s první republikou, skutečnost byla ale taková, že nad prvky kontinuity zřetelně
převažovaly prvky diskontinuity. [...] Krátkodobé vyřazení parlamentu (ustaven byl
v prozatímní podobě až 28. října 1945 na základě zvlášť dohodnutého klíče) a vláda
80
s pomocí Benešových dekretů se zdála být jen minimálním nedopatřením, ale nebylo
tomu tak, role parlamentu v systému vládnutí dostala stálou a neodstranitelnou
trhlinu. [...] Druhým osudovým zásahem do politického systému byla dohoda
(původně mezi Benešem a Gottwaldem) o povolení jen několika stran (čtyři české
a dvě slovenské), které si tak uzurpovaly moc pro sebe. [...] Navíc povolené strany
podvázaly možnost vzniku nových stran svým souhlasem, a to už s demokracií nemělo
nic společného. Tak se stalo, že 60 procent voličů z posledních československých voleb
(1935) se už nesetkalo se svými stranami a muselo se rozhodovat pro novou orientaci.
(106) Co se týče legitimity třetí republiky odvozované z teze o údajné „vůli lidu“
kriticky zde připomenuté na několika místech již výše, Veber sice opakuje tradované
pojetí (Až neuvěřitelně jednotná byla shoda v odsuzování liberalismu, k čemuž
patřila jakási morální klatba na soukromé podnikání i soukromý zisk.), ale zároveň
vůči němu průkopnicky namítá: Trochu zaráží, že se socialismem byl – alespoň
podle tisku – všeobecný souhlas, ale nezdá se mi i dnes ještě obvyklé tvrzení, že si
československá veřejnost nastolení socialismu přála a doslova po něm volala. (107)
Vysídlení sudetských Němců a kolektivní vinu přisouzenou jim Národní frontou
Veber hodnotí jednoznačně jako neetické a připomíná také jejich politický význam:
Dnes je jisté, že kolektivní vina neobstojí (omlouvat ji můžeme jen atmosférou doby),
za komunistické zločiny rovněž neobviňujeme celý národ, to nikoho ani nenapadne.
Je barbarské trestat ztrátou domoviny a veškerého majetku kohokoliv, kdo patří
k určité národnosti. V podstatě je taková násilná akce podobného rozsahu možná jen
v totalitním prostředí, již pouhá myšlenka odsunu velkého množství obyvatel se příčí
humanitě (stejně jako se nedá humánně popravovat, tak se ani odsun nedá humánně
provést). Je jisté, že odsun přinesl novému státu minimálně hospodářské potíže, ale
ještě závažnější bylo, že ovlivnil jeho politickou situaci. Johan Brügel, sudetský Němec
a významný historik a právník, ve svém díle Češi a Němci soudí, že pokud by měli
sudetští Němci volební právo a mohli se zúčastnit květnových voleb 1946, nemohli by
komunisté uspět tak, jak uspěli. (108)
Milan Hauner shrnuje svůj pohled na Benešovu zahraniční politiku během druhé
světové války a její důsledky v publikaci Formování československého zahraničního
odboje v letech 1938–1939 ve světle svědectví Jana Opočenského následovně: V dalších
šesti letech jsme byli tudíž svědky degenerace demokratické ideje, která postupně
vyklizuje pole ideologii zprvu nacistického a pak komunistického totalitarismu.
Slovník československého odboje je postupně infiltrován komunistickou terminologií
a neoslovanským žargonem. Formálnímu kompromisu této „náhražkové ideologie“
odpovídá i její oportunní obsah. Beneš, který postupně přešel na stanovisko nacionální
intolerance, nedokázal už zůstat u odkazu Masarykova. Vytvořil kolem sebe v exilu
atmosféru, v níž kromě jeho vlastního programu neexistovala možnost kritické analýzy.
Navíc nedokázal čelit tlaku domácího odboje a sovětského spojence v klíčové otázce
tuzemské revoluce. Všechny tyto faktory (a řada dalších, které tu nemůžeme rozebírat)
81
vedou Beneše k vystupňované nacionální nesnášenlivosti. Namísto masarykovské
demokracie, ke které se veřejně přihlásil ještě během svého akademického i politického
vystoupení v USA, začíná Beneš hlásat „náhradní“, tzv. neoslovanskou ideologii,
na jejímž konci stojí vidina etnicky homogenního československého státního
národa, zbaveného všech svých neslovanských menšin (dokonce i polské menšiny na
základě „dobrovolného transferu“), a chráněného „na věčné časy“ sovětsko-ruskou
supervelmocí. (109)
Na závěr podkapitoly o „třetí“ skupině historiků uvádím ještě hodnocení nástupu poválečné Národní fronty Josefem Kalvodou na základě jeho vlastních
vzpomínek v článku z roku 1996 nazvaném Poválečná léta 1945–1948: Zdrcující
většina lidí, včetně mě, měla radost z konce války a odchodu okupantů, ale chování
příslušníků sovětské armády vzbuzovalo obavy z nové okupace. V mnoha případech
se sovětští „osvoboditelé“ chovali necivilizovaně a hůře než vojáci němečtí. Krádeže,
vraždy, znásilňování žen, zabavování proviantu apod. udělaly v očích mnoha lidí
z osvoboditelů nové okupanty. Místní národní výbory musely vyhovovat příkazům
sovětských důstojníků o přidělení mladých mužů k hlídání koní a válečného materiálu,
který se dostal do rukou sovětské armády po útěku německých vojáků. Na venkově,
kde jsem žil, začala panovat nejistota a často i strach z budoucího vývoje ve státě. Na
základě zpráv z Londýna před koncem války se většina Čechů domnívala, že bude
obnoven právní řád Československé republiky. Činnost poválečných národních výborů
ale naznačovala, že vývoj půjde jiným směrem. Oficiálně bylo sice hlásáno, že čs.
ústava z roku 1920 je stále v planosti, ale politická praxe naznačovala víc než jasně,
že tomu tak nebylo. Byli jsme vystaveni propagandě, v níž často lež byla prohlašována
za pravdu a pravda za lež. Zákaz politických stran, k nimž se před válkou hlásila
většina voličů, a další body Košického vládního programu řekla mně a jiným, že byl
velký rozdíl mezi propagandou o platnosti ústavy z roku 1920 a skutečnou praxí. Jako
křesťan jsem nemohl souhlasit s principem kolektivní viny, protože vina je individuální
a nikoliv kolektivní. Sdělovací prostředky a programy všech povolených politických
stran ji hlásaly. Na základě této neexistující kolektivní viny došlo k vyhnání Němců
a částečně i Maďarů, přestože to bylo v rozporu s přirozeným právem, Listinou
základních práv, Atlantickou chartou a čs. ústavou z roku 1920. Byl jsem svědkem
nelidského zacházení s vojáky německého a rakouského původu, jejichž jediným cílem
bylo dostat se domů. Byli zadrženi revolučními gardami (později zvanými „rabovací
gardy“) a posláni do sběrných táborů. Viděl jsem vesnickou chátru obírat o poslední
kousek cukru a tabák, které si nedoslýchavý rakouský tatík v německé uniformě ušetřil
na cestu domů. Když jsem těmto lidem vytknul, že tento vyhublý Rakušan musí
také něco jíst během cesty domů, byl jsem hned osočen, že se zastávám Němců. Když
jsem pak viděl dlouhé řady zajatců pochodovat na východ do Sovětského svazu, myslel
jsem na tohoto nedoslýchavého a hubeného tatíka a pochyboval jsem o tom, že zajetí
přežije. Váleční zajatci měli za úkol budovat v Sovětském svazu, co bylo válkou zničeno.
82
Někteří horkohlaví příslušníci revolučních gard se holedbali popravováním válečných
zajatců. Mezi těmito gardisty byl i jeden můj známý, který se chlubil, jak si samozvaní
„gardisté“ postavili válečné zajatce před stodoly a pak je odstřelovali. Prý si tam také
jednoho popravil. [...] Přestože jsem se zúčastnil protinacistického odboje, viděl jsem
v onom „gardistovi“ vraha. Zločiny toho druhu byly beztrestné na základě dekretu
prezidenta E. Beneše. V mém okolí nežili lidé německé národnosti. V letech 1945–1948
jsem hodně cestoval vlakem a viděl jsem, jak někteří „gardisté“ surově zacházeli s ženami
a dětmi německé národnosti čekajícími na nádražích na dobytčí vagóny, aby se mohly
dostat do západních zón Německa. Lidé nad těmito jevy krčili rameny a omlouvali
je jako následky revoluce. [...] Zákaz politických stran, pro něž v posledních předválečných volbách hlasovala většina voličů, pomohl komunistické straně k vítězství
ve volbách v roce 1946. Podle odhadu, prý jeden milion bývalých republikánů volil
komunisty a druzí se rozešli do dalších stran Národní fronty. Komunistická strategie
vyžadovala zakázání těchto politických stran a nepovolení tvoření jiných. Pomocí
Národní fronty komunisté vládli v Československu od roku 1945, ač je stále opakováno
některými historiky a politology, že v letech 1945–1948 byla v Československu
demokracie a že volby v roce 1946 byly „svobodné“. Byla to „pseudo-demokracie“,
demokracie oktrojovaná, oficiálně nazývaná „demokracie lidová“. [...] Jak to nazval
můj bývalý profesor latiny, který byl členem jedné očistné komise, retribuční dekrety
byly „svinstvo“. Celá řada lidí po návratu z nacistických koncentráků byla zatčena
a souzena na základě retroaktivních a protiústavních retribučních prezidentských
dekretů. Komunisté se tak zbavovali skutečných i potenciálních odpůrců. Éra „lidového
soudnictví“ sice skončila v roce 1947, ale tento nemrav byl obnoven po únoru 1948,
když došlo k revoluci s velkým „R“. S mnoha „retribučáky“ jsem se sešel v kutnohorském
kriminále. Z jejich vyprávění jsem se hodně dozvěděl a mnohému naučil. (110)
Nad argumenty protichůdnými ke Kalvodově interpretačnímu schématu
Jindřich Dejmek ve své životopisné epopeji o druhém československém prezidentovi
napsal, že pro většinu českých historiků zůstává Edvard Beneš velkou postavou
české historie. K tomu lze dodat, že většina historiků se také nepozastavuje nad
konkrétními – z hlediska prvorepublikového i dnešního práva nezákonnými
a z hlediska nadčasového zločinnými – jevy ve třetí československé republice. A dále,
že většině českých historiků bylo také ještě na samém konci komunistického období
lhostejné, zda o soudobých dějinách píše pravdu, či pravdu zamlžuje marxistickoleninskou propagandou. Na Dejmkův postřeh tedy reaguji replikou, že ač většinový
princip je v některých ohledech nepochybně přínosný, v jiných ohledech je stejně
tak zavádějící, což například platí právě o spolehlivosti interpretací třetí republiky
„většinou“ českých historiků. To nejlepší, co česká historiografie o zbolševizování
Československa přinesla, je naopak prezentováno menšinou, v jejímž čele stále stojí
83
Josef Kalvoda se svou Rolí Československa v sovětské strategii a z hlediska osvětlení
dílčích aspektů třetí republiky také Jaroslav Rokoský, Tomáš Staněk a Václav
Veber, jakož i další autoři publikující v devadesátých letech v revui Střední Evropa.
Jejich práce jsou spolehlivým kompasem pro laiky i odborníky, kteří se zabývají
a v budoucnu budou zabývat českým osudem 20. století a osudovým desetiletím
1938–1948. Práce „první“ skupiny historiků – či podle Dejmkova tvrzení „většiny“
– jsou poznamenány primární snahou propagovat tzv. moderní českou státnost,
čímž se stávají konformní – z hlediska Kalvodou preferované křesťanské či mravní
etiky – s nezdravým politickým a právním trendem nastoupeným po listopadu
1989, viz níže. Základní teze, jimiž zmiňovaní historikové „první“ názorové skupiny
legitimizují Benešovu válečnou politiku a politický režim třetí republiky a jež
připouští i většina těch, kteří patří do výše zmíněné „druhé“ skupiny, lze shrnout
v následujících pěti bodech.
1. Beneš byl i v době druhé světové války legitimně uznaným „československým“
politickým vůdcem (což bylo stanovisko domácího i zahraničního protinacistického
odboje, jakož i spojeneckých velmocí), a tudíž měl oprávnění konat podle svého
přesvědčení – za daných mimořádných okolností a potřeby jednoty i autoritativně –,
jeho postupy navíc souzněly s představami domácího odboje a většiny národa;
2. Spojenectví se Sovětským svazem bylo logickou reakcí na postup západních
spojenců v době mnichovské krize a zároveň obranou proti předpokládanému
nebezpečí z Německa i po skončení druhé světové války na základě dosavadních
zkušeností, kromě toho většina Čechů věřila v souladu s tradičním českým rusofilstvím, že Sovětský svaz je přítelem obnovení československé státnosti a nezávislosti;
3. Politický režim Národní fronty a jeho aspekty vyjádřené v Košickém vládním
programu a dekretech prezidenta Beneše byly vůlí většiny národa, tj. Čechů (či
dokonce národů, tj. Čechů a Slováků), zklamaného (zklamaných) meziválečnou
liberální demokracií – důkazem pro to jsou stanoviska domácího odboje, ohlasy
na nový režim v tisku a veřejném životě, všeobecná protiněmecká nálada, či minimum odevzdaných bílých lístků ve volbách v roce 1946;
4. Svou diplomacií a příchylností ke Stalinovi a snahou o spolupráci s českými
a slovenskými komunisty vedenými Klementem Gottwaldem zajistili Edvard Beneš
a jeho spolupracovníci pro Československo alespoň tři svobodné roky před nástupem komunistické totality, což se nepodařilo například Polákům vzdorujícím
Stalinovi – na rozdíl od sovětofilské československé exilové vlády se sovětofobní
polská exilová vláda nemohla po pádu nacismu vítězně vrátit domů;
84
5. Západní státy si v zájmu dalšího spořádaného vývoje ve střední Evropě rozdělily
se Sovětským svazem tzv. sféry vlivu, a Československo tudíž stejně nemohlo
dopadnout jinak, než dopadlo, ač porážka „demokratů“ snad přece jen mohla být
důstojnější, veškerá vina spočívá na československých komunistech, sovětském
dominiu, ale i na západní lhostejnosti a obětování středoevropského prostoru svému
východnímu spojenci.
Některé z těchto tezí lze bez větších obtíží prostými argumenty vyvrátit a zbývající
podstatně zpochybnit. Některé z nich uvádím, aniž bych je rozvíjel a opakoval tak
Kalvodovy případně další výše uvedené teze.
1. Benešovo mezinárodní uznání mělo svá podstatná omezení, domácí odboj nebyl
reprezentativní složkou národa a už vůbec ne politickou reprezentací; Benešovi
odpůrci v zahraničí byli Benešovým mocenským aparátem nepřípustně odstaveni;
zahraniční odboj mohl být veden kolektivním orgánem, a ne převažující autoritou
exilového prezidenta; Beneš neměl mandát konat závažná dalekosáhlá rozhodnutí.
2. Souvislosti mnichovské krize byly v mnohém širší, než jak je prezentoval ve
své propagandě Beneš (versailleský mírový systém, národnostní práva sudetské
třímilionové „menšiny“, autonomie Slovenska, vztahy se sousedy, Nečasova mise
apod.); v Československu působila antikomunistická ruská emigrace a vycházely
knihy o podstatě sovětského režimu; sám Beneš byl o podstatě mezinárodního
komunismu a o ideologii marxismu-leninismu jako profesor společenských věd
dostatečně informován; kolik procent Čechů důvěřovalo sovětským komunistům
nelze určit a předpoklad, že to byla většina, je tudíž nepodložitelný.
3. Lidé nebyli zklamáni prvorepublikovou liberální demokracií, ale po pádu
nacismu naopak očekávali návrat k ní; svoji vůli ovšem nemohli mezi 8. květnem
a 25. únorem svobodně vyjádřit, aniž by riskovali, že se stanou obětí perzekuce.
4. Tři poválečné roky jednak nebyly pro podstatnou část české a slovenské společnosti svobodné, jednak přispěly k vítězství komunistické diktatury a také k naprosté
dezorientaci a roztříštěnosti společnosti na dlouhá desetiletí přetrvávající až do
současnosti.
5. Západní velmoci nenařizovaly Benešovi a spol., aby se spojil se Stalinem, ani
aby Československo zavedlo lidovědemokratickou diktaturu namísto liberální
demokracie, ani aby byli vysídleni a vyvlastněni sudetští Němci, ani aby došlo
k rozsáhlému zestátnění soukromého majetku a ani nedoporučily nekomunistickým politikům, aby bez odporu a boje kapitulovali před komunisty.
85
V době tzv. normalizace poměrů v komunistickém Československu psal ve Spojených státech amerických historik a politolog Josef Kalvoda pro exilová periodika
eseje, které později publikoval společně se svými staršími články pod souborným
názvem Boje o zítřek. Svobodný zítřek bez komunistické nadvlády, o který Kalvoda
v exilu bojoval, už v České republice více než dvacet prožíváme. Kalvodovy boje
však nejsou dobojovány – změnily se v „boje o včerejšek“, tj. o objektivní pohled na
minulost. Naštěstí už tyto ideové a akademické „boje“ mohou probíhat ve svobodné
společnosti a ve svobodném akademickém a mediálním prostředí. Situace na
„bitevním poli“ pomalu, ale nezadržitelně dospívá k tomu, aby přetrvávající názory
na politickou činnost Edvarda Beneše v době druhé světové války, na legitimitu třetí
republiky a příčinÿ února 1948 po dvacet let převažující v české historiografické obci
byly podrobeny „auditu“.
Moderní česká státnost, ústavní právo a oslavování Edvarda Beneše
Proč v české oficiální historiografii od pádu komunismu převážily a dodnes mají
významnou pozici probenešovské klima a tolerance k politickému režimu třetí
republiky? Nabízejí se různá vysvětlení, z nichž uvádím například následující.
1. Česká historiografie, resp. její podstatná (dominantní) část, se dostala pod vliv:
a) politického státoprávního pragmatismu, který dosud nepřekonal kontinuitu
s komunistickým pojetím práva; b) „národněfrontovní“ ideologie (se silně nacionalistickým podtextem), která je ztotožňována s „národními zájmy“, případně
kamuflována „humanistickou“ tradicí.
2. Podstata problému, tj. otázka legitimity či nelegitimity mandátu poválečné
Národní fronty, je nahrazována (a tím zamlžována) argumentací motivovanou
dvěma cíli: a) nezpochybnit akt vysídlení sudetoněmeckého obyvatelstva;
b) neprolomit restituční hranici danou 25. únorem 1948. Proto se také namísto
Košického vládního programu a odebrání práv podstatné části politického
a občanského spektra společnosti diskuze zaměřuje převážně či pouze na tzv.
Benešovy dekrety.
3. Obhajoba Edvarda Beneše a Národní fronty je prezentována jako základ státoprávní dimenze, jejíž součástí je oprávněné vyrovnání se zločiny nacismu a obrana
české státnosti při souběžném bagatelizování revoluční třetirepublikové politické
praxe (bezohledného národněfrontovního sociálního inženýrství). Tato je naopak
prezentována jako snaha o kontinuitu s všeobecně přijatelným „humanismem“
navazujícím na úsilí prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka,
jehož žákem a chráněncem byl Edvard Beneš.
86
4. Zpolitizování a ideologizace poválečných událostí jednak brání nestrannému
historiografickému posuzování této problematiky, jednak paradoxně opomíjí
zásadní postuláty liberální demokracie a tradičního pojetí práva, považované
v české společnosti za samozřejmé nejen dnes, ale i před nacistickou okupací
a před nastolením „lidové demokracie“ Národní fronty. Z důvodu zpolitizování
poválečného období někteří historikové – podobně jako tomu bylo před listopadem
1989 – nezřídka konstruují sofismata, jiní mlčí a jen nemnozí riskují, že se dostanou
do pásma kontroverze.
5. Právní i „historiografická“ kontinuita s třetí republikou je ať přímo nebo nepřímo, vědomě či nevědomky spojena s úspěšnou komunistickou „dvoufázovou“
propagandisticko-politickou strategií. V případě bývalých komunistů, resp.
komunistických spolupracovníků, je její obhajoba vysvětlitelná – logicky názorově
ustupují o krok zpět, tj. z hlediska komunistické strategie dvoufázové revoluce od
dřívějšího hájení revoluce „socialistické“ (tj. vítězství komunismu v únoru 1948)
k hájení revoluce národní a demokratické (tj. vítězství Národní fronty v květnu
1945). Kromě toho někteří z akademických zastánců kontinuity s třetí republikou
nejspíše věří v „pokrokové“ ideály tohoto období více než v liberálnědemokratické
hodnoty a jiní se patrně upřímně domnívají, že politika Edvarda Beneše a dalších
lidovědemokratických „humanistů“ byla dobře míněnou a ušlechtilou snahou, která
se vinou nepříznivých vnějších vlivů nezdařila.
Uvedené shrnuji v hypotéze, že alespoň podle vyznění výše citovaných výstupů se
hlavní proud české historiografie po listopadu 1989 ve věci posuzování období 1945
až 1948 dostal pod vliv státoprávně-politického pragmatismu a národněfrontovní
ideologie, podporujících diskutabilně pojatou „moderní“ státní a národní identitu. V první polovině devadesátých let užíval Emanuel Mandler v souvislosti
s omezováním veřejné diskuse o poválečném období pojem „česká mediální
konvence“. Po přelomu tisíciletí je namístě parafrázovat jeho trefnou formulaci
a poukázat na „českou státoprávní konvenci“, tj. na preferované pojetí tzv. moderní
české státnosti, která je využívána jako „zaklínadlo“ pro hájení Benešovy válečné
a poválečné národněfrontovní politiky.
Na založení „moderní české státnosti“ a vybudování jejích „probenešovských“
a „pronárodněfrontovních“ základů jako jednoho z nejdůležitějších nosných pilířů se
významně podílel právník – bývalý komunista a z toho důvodu i neúspěšný kandidát
na soudce ústavního soudu – Václav Pavlíček. O jeho názorech se můžeme dočíst
například v trilogii nazvané O české státnosti. Úvahy a polemiky, která je rozsáhlým
souborem článků, úvah a rozhovorů, publikovaných v různých periodikách. Své
pojetí české státnosti, jejímž základem jsou podle něho demokratické hodnoty,
které ztotožňuje s hodnotami svobody, rovnosti a bratrství vyjádřenými ideály
87
Francouzské revoluce, k nimž se podle jeho výkladu česká společnost hlásila již od
19. století, prezentuje v úvodní pasáži třetího dílu nazvaného O demokratický a laický
stát. Úvodní text velmi dobře vystihuje Pavlíčkův způsob myšlení – podstatnou část
úvah o české státnosti zde autor věnuje souvislostem šestileté nacistické okupace
a nutnosti hájit poválečné „vypořádání s Němci“, ale o čtyřicetileté komunistické
okupaci se téměř nezmiňuje, o nutnosti „vypořádání s komunisty“ nemluvě. Co
se týče Pavlíčkova posuzování komunismu, výjimkou je zde zmínka v pasáži,
jejíž vyznění hovoří za autora a jeho názorový okruh více než stovky stran textu:
Spojování výzev k boji proti nacismu a k boji proti komunismu ve své podstatě
nesměřuje proti obecnému odmítnutí totalitarismu všeho druhu (rasového, politického,
náboženského atd.), jehož kritiku provedla západoevropská politická teorie ještě před
pádem sovětského impéria. Cílem těchto výzev je ve skutečnosti zrelativizování zločinů
nacistického systému ve vědomí nových generací, které již nezažily uskutečňování
nacistické politiky panství „vyšší árijské rasy“, zničení či zotročení údajně méněcenných
ras a národů, které padly za oběť miliony lidí, zejména z řad židů a Slovanů. (111)
Pavlíček zde předvádí v opačném gardu přesně to, co sám kritizuje – totiž relativizaci
zločinů komunismu (a také praktik poválečné Národní fronty) neúměrným
zvýrazňováním zločinů nacismu, které však v české společnosti nebyly a nejsou
v odborné ani veřejné diskusi – na rozdíl od zločinů komunismu – zpochybňovány,
resp. jsou nezpochybnitelné. (112) Své vývody o škodlivosti ztotožňování nacismu
a komunismu doprovází Pavlíček pozoruhodnými argumentačními triky, které
připomínají komunistickou (a také národněfrontovní) propagandu ve stylu „kdo
nejde s námi, jde proti nám a je to fašista nebo nacistický kolaborant“. V návaznosti
na výše citovanou pasáž píše o odpůrcích komunismu jako o spojencích nacismu
a o „neonacistickém“ veřejném působení jejich následovníků v současnosti: V některých státech se legálně uskutečňují srazy bývalých příslušníků oddílů SS s odůvodněním, že také jejich jednotky bojovaly za národní zájmy „proti bolševismu“. Oběťmi
těchto jednotek spojených s nacismem a fašismem v koncentračních táborech i na
frontách války byli příslušníci národů, které tehdy tvořily protinacistickou koalici.
Obhajoba tehdejších zločinů založená na potlačení historické paměti má aktuální
ohlas i v růstu současného neonacismu, skupinové zášti, rasové a národnostní
nenávisti zejména ve státech střední a východní Evropy. (113) Neuvádí však
konkrétní příklady ani širší kontext, k němuž patří i skutečnost, že podstatná část
bojovníků proti komunismu byla zapojena i do protinacistického odboje a že velký
počet protinacistických bojovníků padl v boji proti komunismu nebo skončil
v komunistických věznicích.
Pavlíčkovy názory na poválečný vývoj v Československu dokládají pasáže o prezidentských dekretech a oslavná charakteristika Edvarda Beneše rovněž v třetí části
zmíněné trilogie. V článku Dr. Edvard Beneš a demokratický právní řád Pavlíček píše:
Dr. Beneš byl přesvědčeným demokratem. Jeho demokratismus vyvolával nenávist
88
u představitelů a propagátorů nacistického i jiného totalitarismu. Zásadní antagonismus založený na protikladných hodnotách ve vztahu ke svobodě a demokracii
vyjádřil nejen A. Hitler a jeho stoupenci ve vztahu k dr. Benešovi a českému národu,
ale přihlašují se k němu mnozí i v současné době. Na toto srovnávání Benešových
odpůrců s Hitlerem a Hitlerovými stoupenci Pavlíček navazuje: Ne všichni z týchž
důvodů jako u Hitlera. Někteří tak činí i z neznalosti a dezinformovanosti založené
na dlouhodobé propagandistické kampani namířené proti dr. Benešovi jako symbolu
novodobé české státnosti. (114) V článku nazvaném Dekrety, demokratické hodnoty
a národní zájmy Pavlíček označuje zpochybňování legitimity Benešových dekretů
za zpochybňování výsledků druhé světové války různými zainteresovanými zahraničními subjekty a v jejich službách zpravidla stojící „pátou kolonou“ českých
publicistů. Ve stejné tónině jako výše citovaný Jindřich Dejmek píše: Tato soustavná
a zkreslující propaganda tak ovlivňuje i poslance Evropského parlamentu a zpracovává
veřejné mínění v České republice. Několik let v Evropském parlamentu prosazované
rezoluce ohledně dekretů prezidenta republiky namířené proti České republice ukazují,
že tyto vynaložené náklady na dezinformace přinášejí užitek. [...] Skupina česky
mluvících publicistů od počátku 90. let se snaží přesvědčit český národ a zejména
mladou generaci, že jsou národem zločinců, a českému národu jsou vytýkány akty
války po boku spojenců. Příkladem mají být dekrety prezidenta republiky, jejichž obsah
se zpravidla nezná, proto je účelově zkreslován. [...] Chtějí rozložit českou národní
identitu, diskreditovat vědomí hrdosti na staletí trvající českou státnost a demokratické
tradice vyjádřené v I. republice prezidenty Masarykem a Benešem. [...] Na dekrety
prezidenta republiky se soustřeďují útoky z důvodů ideově politických i s ohledem na
požadavky majetkových restitucí. Z ideově politických důvodů proto, že představují
kontinuitu s demokratickými hodnotami I. republiky a obsahují normy, jež upravovaly postavení Československa jako účastníka protinacistické koalice v době války
a v poválečném období. V těchto právních normách byla obsažena obdobná opatření,
která uplatňovaly i ostatní státy protinacistické koalice proti poraženému nepříteli [...]
Dekrety prezidenta republiky byly tedy součástí legitimních protinacistických norem
demokratického světa a zůstávají jimi dosud. Druhý důvod spočívá ve snaze získat
zpět majetek, který byl konfiskován z důvodu opatření, jež souvisela s reparacemi
uvalenými na všechny německé subjekty po válce nejen v Československu, ale i ve
všech spojeneckých státech protiněmecké, protinacistické a protijaponské koalice.
Česká republika by se tak měla stát prvním státem, který by tato opatření zvrátil.
(115) Své pojednání legitimizující Benešovy dekrety a delegitimizující argumenty
jejich odpůrců Pavlíček uzavírá: Opatření, která Československo ve válce a po válce
činilo proti nepříteli, byla srovnatelná nebo shodná s akty ostatních států spojenecké
koalice. Cílená, důsledná propaganda má českou společnost přesvědčit o opaku a přimět politické představitele k omluvě a pokání za protinacistický odpor a solidaritu se
spojenci. (116)
89
Vedle oslavného textu na Edvarda Beneše je v citovaném třetím dílu Pavlíčkových
úvah a polemik O české státnosti možno nalézt také texty o dalších autorových
oblíbencích působících v komunistickém aparátu – Jiřím Hájkovi, Zdeňku Mlynářovi a Zdeňku Jičínském. V heroizující vzpomínce na svého právnického souputníka
Zdeňka Jičínského – mimochodem tvůrce československé komunistické ústavy
z roku 1960 – vzpomíná Pavlíček mimo jiné na rok 1953, kdy byl Jičínský jako asistent
na katedře teorie státu a práva podle jeho hodnocení nepřehlédnutelnou osobností
a působil uvážlivým vystupováním. To, že se jednalo o politicky exponovanou
„akademickou“ funkci v době vrcholícího komunistického teroru a s ním spojeného
uskutečňování sovětizace společnosti, Pavlíček nepřipomíná. Následně ovšem
prezentuje pozoruhodně poskládanou pasáž, v níž uvádí neméně pozoruhodnou
souvislost. Píše: Teoretické diskuse ve studentském vědeckém semináři se v té době
zabývaly také charakterem lidově demokratické revoluce – zda v poválečném období
probíhaly již přeměny socialistické nebo až do Února 1948 demokratické. Ústavní vývoj
Československa byl i předmětem odborného zájmu Zdeňka Jičínského. Představu
o socialistické revoluci již od roku 1945 zastávali ve svých statích i na seminářích
někteří aspiranti vrátivší se ze Sovětského svazu. Jičínského pojetí bylo jiné. Pozoruhodnou (patrně bezděčnou) kontinuitu s tímto „sovětským myšlením“ projevili naproti
tomu tvůrci zák. č. 181/2007 Sb. o Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu
bezpečnostních složek při hodnocení tohoto období před únorem 1948 v § 2 písm. b)
zákona. (117)
Tato citace z Pavlíčkova textu si zaslouží podrobnější rozbor, v němž začnu od
konce. Podle § 2 Zákona č. 181/2007 Sb. se pro účely tohoto zákona rozumí (podle
písm b) obdobím komunistické totalitní moci úsek československých dějin od 25. února
1948 do 29. prosince 1989 a dále doba tomuto časovému úseku předcházející, v níž
probíhaly děje týkající se příprav k totalitnímu uchopení moci Komunistickou
stranou Československa. Demokraticky zvolený český parlament, který zákon
i s citovanou formulací přijal, neprojevil žádnou kontinuitu se sovětským myšlením,
ale pouze konstatoval historickou a historiograficky zdokumentovanou skutečnost.
Komunistické názvosloví tyto děje týkající se příprav k totalitnímu uchopení moci
Komunistickou stranou Československa nazývalo „přerůstání národní a demokratické
revoluce v revoluci socialistickou“, přičemž jiný úhel pohledu hovoří o „zločinném
spiknutí ve spojení s cizí státní mocí“. Pořád se ovšem jedná o popis jednoho
a téhož poválečného dramatu. Co se týče onoho komunistického výkladu, představu
o socialistické revoluci již od roku 1945 nezastávali pouze někteří aspiranti vyškolení
v Sovětském svazu, jak se snaží čtenáři sugerovat Pavlíček, ale byl to oficiální
stranický výklad pro české a slovenské komunisty nejvýznamnější historické tradice,
a to prezentovaný nejen na vysokoškolských seminářích, jež zmiňuje Pavlíček, ale
v rámci veškerého komunistického celospolečenského propagandistického působení.
Propagandou zde nebylo tvrzení o vítězství úspěšné strategie, ale zaměňování
90
„zločinného spiknutí“ komunistů za „cestu k lepším zítřkům“ a „vůli lidu“. Protože
jiný než oficiální výklad (propagandisticky upravené) historie v komunistickém
Československu neexistoval, je Pavlíčkova věta naznačující, že uprostřed padesátých
let Jičínského pojetí bylo jiné, jen zavádějící konstrukcí. Jičínský jako člen KSČ,
stranický funkcionář a agitátor musel na svých významných postech poslušně
respektovat stranickou hierarchii, a „jiné pojetí“ si tudíž nemohl dovolit. O Jičínském a jeho reálném „pojetí“ práva v době, kterou zmiňuje Pavlíček, píší autoři
jeho encyklopedického hesla ve dvoudílné publikaci Kdo byl kdo v našich dějinách
ve 20. století Milan Churaň a Ladislav Niklíček: V roce 1952 absolvoval Právnickou
fakultu UK a do roku 1954 na ní působil jako asistent. Specializoval se na otázky státu
a práva, tehdy ovšem v tvrdě stalinistickém pojetí, a následujících deset let vyučoval v
tomto oboru na Vysoké škole politické ÚV KSČ vysoké příslušníky stranického
a státního aparátu, jimž se dle titulu RSDr. říkalo „rodné strany doktor“. (118)
Ve své ódě na Zdeňka Jičínského Pavlíček dále poukazuje na další (podle vyznění
textu pozitivní) působení svého hrdiny v komunistickém aparátu, později v Chartě
77 a Československém helsinském výboru. Píše také o jeho aktivitě a vlivu po
listopadu 1989: V listopadu 1989 se Zdeněk Jičínský aktivně účastnil na převzetí
moci Občanským fórem. Svými politickými zkušenostmi a právní erudicí výrazně
ovlivnil reformu právního řádu a právní kulturu. Při svém působení v čelných
funkcích Federálního shromáždění byl výraznou oporou jeho předsedy A. Dubčeka.
Podstatně se podílel od počátku na tvorbě řady ústavních zákonů, kterými se postupně
transformoval československý právní řád do jeho demokratické podoby. (119)
O Jičínského „polistopadovém“ působení se ovšem můžeme dočíst také v již výše
citovaném encyklopedickém hesle, mimo jiné: Ve volbách v červnu 1992 byl za OF
zvolen do FS a působil v něm jako první místopředseda, proslulý svou obhajobou
právní kontinuity s komunistickým režimem a odmítáním tzv. lustračního zákona.
Autoři hesla v něm také uvádějí Jičínského výrok z roku 1993: „Zákon o protiprávnosti komunistického režimu byl také z hledisek ústavnosti a právního státu vítězstvím
účelovým, vítězstvím politických zřetelů nad právem,“ napsal vehementní obhájce
právního státu Jičínský v prosinci 1993 do Rudého práva. (120) O dalších aspektech
pozdějšího působení Jičínského v politice po pádu komunismu v souvislosti s jeho
kariérou v sociální demokracii autoři hesla píší: Stalinista, reformní komunista,
levicový disident a sociální demokrat vystupoval v každé této životní fázi s naprostým
přesvědčením o své pravdě. Ještě v roce 1965 vydal knihu K politické ideologii
buržoasní ČSR, v níž kromě „masarykismu“ odsuzuje sociální demokraty jako „reformisty s mozky ztuhlými parlamentním kreténismem“. Zda, případně čím, má ztuhlý
mozek sociálnědemokratický parlamentář Jičínský, se lze dozvědět z jeho poslanecké
činnosti a z častých komentářů, které píše do Práva, dříve rudého. (121)
Je zřejmé, že Jičínský a Pavlíček byli a jsou v akademickém, resp. právnickém
prostředí nesporně vzájemně se podporujícími „(sou)druhy ve zbrani“ a že
91
Zdeněk Jičínský má velký podíl – vedle prosazování teorie právní kontinuity
s komunistickou legislativou, o níž se ovšem Pavlíček v článku nezmiňuje – na
zpevnění některých pilířů tzv. moderní české státnosti. Nebýt toho, že z Pavlíčkových
učebnic ústavního práva čerpají vědomosti budoucí představitelé české právní vědy,
bylo by jistě lepší reakcí, než je tato polemika, se nad jeho vývody pozastavit jen
s krátkou vzpomínkou na „právníky“ a „historiky“ ve službách komunistického
režimu a zaradovat se přitom nad tím, že jejich bývalé výsady jsou dnes i přes
všechen akademický a politický vliv přece jen dávnou minulostí.
Na Václava Pavlíčka navazuje a k jeho pojetí historického vývoje české státnosti se
hlásí významný teoretik práva střední generace Jan Kuklík. Ve své monografii Mýty
a realita tzv. Benešových dekretů z roku 2002 vysvětluje teorii kontinuity Benešovy
prezidentské funkce během druhé světové války a z ní plynoucí legitimní právní
normotvorbu následovně: S pokusem o kompromisní pojetí, které nejvíce odpovídá
skutečným historickým faktům, přišel profesor ústavního práva V. Pavlíček, když
považoval Benešovu abdikaci za platnou, ale dovodil, že prezident se své funkce v roce
1940 po britském uznání znovu ujal.(122) K této absurdní argumentaci nemám co
dodat, snad jen to, že lze mít vážné pochybnosti o jejích vyhlídkách v konfrontaci
s tradičním pojetím práva mimo (post)komunismem, resp. (post)marxismem
zamořené regiony západní civilizace. Na citované věty doc. JUDr. Jan Kuklík, Dr.
(jak je uveden v tiráži citované publikace) navazuje s tím, že podle Pavlíčka se Beneš
legitimně ujal funkce jako hlava domácího a zahraničního odboje a podporuje tyto
argumenty svým názorem na legitimitu Benešova nároku vydávat závažné právní
dekrety tím, že jeho nárok na výkon funkce prezidenta podpořila mezinárodně uznaná
vláda [...] a že tento akt byl po válce schválen Prozatímním národním shromážděním
a definitivně potvrzen po parlamentních volbách v roce 1946. (123) Toto na první
poslech solidně znějící zdůvodnění je ovšem neméně absurdní, pokud se vezme
v úvahu skutečnost, že členy prozatímní vlády jmenoval jejich „prozatímní“ prezident Beneš na základě výhradního práva, které si sám nadelegoval, a že z této vlády
vzešla po dohodě s komunisty poválečná – už nikoli prozatímní – Národní fronta,
která sama sebe obdařila exekutivní i legislativní pravomocí a mimo jiné vybrala
také poslance do onoho zmiňovaného poválečného Prozatímního národního
shromáždění, a dále, že volby v roce 1946 byly omezeny rovněž pouze na kandidáty
téže Národní fronty. V publikaci Dějiny československého práva 1945–1989 Kuklík
už na samém začátku prezentuje údajný (ve skutečnosti vyfabulovaném) konsensus
související s převzetím (přesněji uzurpací) vlády Národní frontou a programem
této „londýnsko-moskevské“ koalice: Všechny hlavní politické směry a jejich vůdčí
osobnosti, které se podílely na domácím a zahraničním odboji, již v průběhu války
deklarovaly, že se po osvobození zasadí o provedení zásadních změn ve vnitřní i zahraniční politice osvobozeného Československa. (124) Tato věta nemůže obstát také
proto, že – vedle jiných nelogičností (v právním státě nestačí k uskutečnění politic-
92
kého záměru jeho deklarování politickým subjektem nebo osobností, ale k jeho
uskutečnění je třeba mít příslušný mandát), které zde Kuklík nebere v úvahu – se
na odboji podíleli také členové bývalé agrární strany včetně jejího vůdce Rudolfa
Berana, stejně jako členové národnědemokratické strany, resp. strany národního
sjednocení. Bez dalšího komentáře připomínám, že tyto politické strany byly po
válce zakázány, jejich funkcionáři perzekuováni a R. Beran byl odsouzen na dvacet
let těžkého žaláře. (125)
Bývalý československý generální prokurátor Jiří Šetina (126), jenž je právníkem
stejné generace jako Václav Pavlíček, dospěl k právě opačným závěrům (než Pavlíček
a po něm Kuklík), které také veřejně prezentoval. Už v první polovině devadesátých
let se začal kriticky zabývat obdobím 1945–1948 v souvislosti s retribučním
soudnictvím a případem odsouzení známého českého průmyslníka Jana A. Bati.
V roce 1998 pak Šetina, kterému jeho nestranný postoj a snaha prosazovat právní
vyrovnání s komunistickou i národněfrontovní minulostí narušily profesní kariéru
i osobní život, popsal v článku Lex Jan Antonín Baťa jednu z kapitol československého poválečného retribučního soudnictví: nespravedlivé odsouzení Jana A. Bati
k patnácti letům žaláře a ztrátě majetku. O vyrovnávání s minulostí v České
republice po pádu komunismu Šetina v první části článku píše: Evropu a celý
civilizovaný svět jsme nepřesvědčili, že jsme sami schopni vyrovnat se důstojným
způsobem s naší čtyřicetiletou komunistickou minulostí. Vždyť i zákon o možnosti
postihu komunistických zločinů jsme přijali až po příkladu Německa, kdy naší nejvyšší
představitelé byli nuceni uznat, že návrh Helmuta Kohla a jeho schválení německým
parlamentem nemůže být právně dementní, což do tohoto okamžiku byla jejich
konfese. Česká „částečná rehabilitace“, „částečná restituce“, „částečné odčinění křivd“
a taky jen „částečná spravedlnost“ jsou demokratickému světu k smíchu. Nechápe ji,
neboť svým životním stylem, zažitými demokratickými principy, zásadami nemůže
evropský občan pochopit logiku, kterou naši polistopadoví vůdci vymysleli a kostrbatě
zdůvodnili jako „specifickou českou cestu k demokracii“. (127) O Baťově odsouzení
Šetina píše: Česká „částečná spravedlnost“ a „zbytkové tresty“ [Šetina zde naráží
na tzv. zbytkové tresty příslušníků protikomunistického odboje, jejichž platnost
nebyla po listopadu 1989 zrušena, pozn. aut.] jsou pro Evropu a civilizovaný svět
nepochopitelné a nepřijatelné. Spravedlnost buď je, nebo není! [...] Navíc naše „česká
částečná spravedlnost“ byla časově omezena dnem 25. února 1948. Kdo byl odsouzen
byť o jeden den dříve, má prostě „historickou smůlu“. A takovou „historickou
smůlu“ má i odsouzený Jan Antonín Baťa. (128) Dále následuje popis tzv. velkého
retribučního dekretu prezidenta Beneše č. 16 z roku 1945 o potrestání nacistických
zločinců, zrádců a jejich pomahačů, podle něhož byl Baťa souzen a odsouzen
Národním soudem: I za popsaných drakonických ustanovení se chtěl Jan A. Baťa
k Národnímu soudu osobně dostavit, obhajovat své jednání i jméno. To mu ale
nebylo umožněno, a to záměrně. Ač Národní soud znal jeho přesné bydliště, nebyla
93
mu obžaloba, ani výzva k hlavnímu přelíčení doručena. Naopak, bylo předem rozhodnuto konat hlavní přelíčení v nepřítomnosti Jana Antonína Bati, a byl mu proto
ustanoven obhájce JUDr. Pacholík jako ex offo. Obhájcem, kterého si zvolil Baťa,
byl JUDr. Pražák, odborník skvělé vlastenecké minulosti, který aktivně bojoval proti
nacismu spolu s Benešem v Londýně. A další advokát JUDr. Evžen Šaller. Předsedou
tribunálu byl jmenován generál justice JUDr. Jaroslav Šrámek, člen KSČ. Byl současně
jediným právníkem tribunálu. [...] Spolu s předsedou Národního soudu, generálem
Šrámkem, byl poměr členů tribunálu 4:3 ve prospěch komunistů. To se prosím psal
2. květen 1947! Obhajoba jako celek protestovala proti protiprávnímu postupu Národního soudu, který se konal v nepřítomnosti, ač nesměl konat, proti protiprávnímu
složení tribunálu a po marnostech svých protestů posléze demonstrativně odstoupila
a všichni se vzdali mandátu obhajoby, kterou nemohli vykonávat. (129) Dále Šetina
cituje rozsudek, kde stojí: „Národní soud v Praze jako soud trestní uznal po hlavním
přelíčení skončeném dne 2. května 1947 takto právem: Jan Antonín Baťa [...] je vinen,
že jako československý občan v době od poloviny r. 1939, tedy v době zvýšeného
ohrožení republiky, v zahraničí vědomě poškozoval zájmy republiky Československé
tím, že odmítl připojiti se otevřeně k čs. hnutí odbojovému, bránil v tom i svým
zaměstnancům a jednal tak, že i se svými závody přišel na černé listiny anglickou
a americkou, čímž spáchal zločin proti státu podle § 4 retr. dekr. a odsuzuje se podle
§ 4 retr. dekr. k těžkému žaláři v trvání 15 roků, zostřenému každoročně v den 15.
března temnou komůrkou. Podle § 14 retr. dekr. se vyslovuje, že odsouzený pozbývá
po dobu trestu občanské cti, že prvních 10 roků trestu odpyká ve zvláštních nucených
pracovních oddílech a že celé jeho jmění propadá ve prospěch státu.“ A dodává:
Rozhodujícím na rozsudku bylo naplnění cíle, pro který se proces započal. Celé jmění
světového výrobního a obchodního komplexu Jana Antonína Bati propadá ve prospěch
státu. Obrovské transparenty především ve Zlíně požadovaly „Zrádci Janu Antonínu
Baťovi nejvyšší trest“. Pořád se psal rok 1947. (130) O své marné snaze zjednat
nápravu a Baťu, který všechna obvinění od počátku popíral, na základě přešetření
případu rehabilitovat Šetina píše: V roce 1993 jsem ve funkci generálního prokurátora
České republiky podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch nespravedlivě
odsouzeného Jana Antonína Bati. Faksimilie je publikována v Polygonu 5+6/98.
Tuto stížnost jsem podal Nejvyššímu soudu ČR, jehož předsedou byl JUDr. Otakar
Motejl. Při sametovém převzetí moci zřejmě došlo k politické úlitbě stran budoucí
neposkvrněnosti tzv. „Benešových dekretů“. Jak jinak si vysvětlit tabu nepřekročitelnosti
data 25. února 1948? Jak vysvětlit vypjatou alergii na každý pokus přezkoumání
evidentních nespravedlností před dnem 25. února 1948? To vše za okolností, kdy
archivní dokumenty dokazovaly monopol komunistických intrik již od roku 1945. (131)
Šetina však odmítl přijmout restituční „tabu“ a důsledky svého rozhodnutí popisuje:
Byl jsem si vědom poprasku a nesouhlasu, který způsobí mnou podaná stížnost proti
rozsudku Národního soudu z roku 1947. Nebyl jsem členem žádné z politických stran
94
a tak moje zázemí bylo jen moje svědomí. Ani jedna z pravicových stran se výrazně
nezastala generálního prokurátora ČR JUDr. Jiřího Šetiny [...] nejvíce běsnili staří
a noví komunisté (Levý blok a později KSČM) a představitelé křesťanské strany
lidové KDU-ČSL, jejíž předseda Ing. Josef Lux dokonce veřejně naznačuje, že pokud
JUDr. Jiří Šetina sám neabdikuje, budou lidovečtí poslanci hlasovat pro jeho odvolání
spolu s komunistickou opozicí. [...] Na funkci generálního prokurátora ČR jsem
abdikoval koncem roku 1993. Po mém odchodu Nejvyšší soud ČR bez jakékoliv
publicity podanou stížnost pro porušení zákona zamítl – právě pro ono překročení
limitu 25. února 1948. JUDr. Otakar Motejl, předseda Nejvyššího soudu ČR, který
podanou stížnost zamítl, zůstal ve funkci a dále přešel na post ministra spravedlnosti
ČR. [...] Otakaru Motejlovi, jehož práce jsem si vážil, vřele doporučuji knihu Miroslava
Ivanova „Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše“. A nejen jemu. Měli
by si ji přečíst všichni praktikové práva, kteří jsou ve své podstatě vyznavači „konfese
jedlíků“ s tím, že „všechno, všecičko lze rožniti a zhltnout s cibulí“, jak napsal Vladislav
Vančura. Nikoliv přirozená ochrana tzv. „Benešových retribučních dekretů“ je po
padesáti letech křečovitá, děravá, a v této extázi dožívá. Zkusme udržet v cedníku
vodu. Můžeme zmenšovat otvory, voda odtéká pomaleji, ale odtéká. Když pro záchranu zbytku vody posléze otvory zaletujeme, voda neodtéká, ale pak už nejde o cedník.
Stejně tak spravedlnost. Můžeme ji zpomalit tak, že do vhodných vedoucích pozic
dosadíme poslušné právníky, kteří respektují domluvenou politickou vůli, politickou
dohodu. Jak dokonale jsme právě tohle v uplynulých 40 komunistických letech
poznali! Ale to nemá již cokoli v společného s právem a lidskou spravedlností.(132)
Je nesporné, že alegorie, kterou Šetina použil pro právo, platí i pro historiografii
a nic na tom nemění ani fakt, že Benešovy dekrety jsou i téměř patnáct let po
publikování Šetinova textu v České republice stále považovány za legitimní, že tabu
neprolomitelnosti 25. února 1948 přetrvalo a že parlament České republiky schválil
zákon oslavující Edvarda Beneše.
Je rovněž jisté, že mezi právníky dalších generací se dříve či později najdou ti, pro
které budou konstrukce názorové školy reprezentované Václavem Pavlíčkem a Janem
Kuklíkem podnětem k zásadní polemice. Jedním z již etablovaných znalců ústavního
práva střední generace, který se problematikou zabývá a zastává odlišné názory než
oba jmenovaní, je Kamil Nedvědický. Své úvahy o legitimitě Benešovy prezidentské
kontinuity publikoval ve sborníku z mezinárodní konference Válečný rok 1941
v československém domácím a zahraničním odboji. Ve studii nazvané Vstup SSSR
do války jako rozhodující předpoklad vítězství státoprávní koncepce E. Beneše se
Nedvědický, mimochodem zjevně bez znalosti argumentace Josefa Kalvody, dobírá
k totožnému stanovisku jako Kalvoda, které dokládá právními argumenty. V úvodu
píše: K státoprávní koncepci Edvarda Beneše lze mít řadu oprávněných výhrad a její
stoupenci se často uchylují spíše k politickým než k právním argumentům. Tento postup
má svou logiku, neboť s legitimitou Prozatímního státního zřízení jsou spjaty politické,
95
právní a v neposlední řadě majetkové souvislosti. Mám samozřejmě na mysli komplex
otázek týkajících se obsahu poměrně nepřesně nazývaného zákonodárství, známého
pod mediální zkratkou „Benešovy dekrety“. Dokonce i Ústavní soud ČR v nálezu
publikovaném pod č. 55/1995 Sb., jemuž se vyplatí věnovat bližší pozornost, použil
při posuzování legitimity exilového státního zřízení politologických termínů, jako je
„konsens českého národa s hodnotovou i právní návazností na Masarykovu republiku“.
Rovněž se odvolal na mezinárodní uznání, což, jak bude demonstrováno dále, nebyla
jednoduchá a bezesporná skutečnost. (133) Svou studii Nedvědický uzavírá: Vítězství
státoprávní koncepce Edvarda Beneše a jím vedené exilové organizace, k němuž došlo
v důsledku vstupu SSSR do války proti Německu v roce 1941, můžeme označit za počátek sovětizace Československa, ke které by v důsledku válečných úspěchů Sovětského
svazu podle všeho stejně došlo, ale bez aktivní spoluúčasti politické reprezentace, označované za demokratickou, což by pro budoucí vývoj mělo jistě nepopiratelný význam. (134)
Reflexe Kalvodova díla českými historiky a dvě „vědecké“ invektivy
Dílo Josefa Kalvody není mezi českými historiky neznámé. Ač Kalvoda patří ke „třetí“,
a tedy nejméně početné interpretační skupině, jeho knihy vydané v češtině jsou
v tematicky příslušných publikacích uváděny v seznamech literatury, v některých
případech jsou citovány, v jiných ignorovány. Recenze jeho stěžejních monografií
po jejich vydání v češtině se však od českých historiků v jejich odborných periodikách neobjevily ani v době, kdy tyto monografie vyšly (až na zanedbatelné výjimky),
ani později. (135) Totéž lze říci o celkové reflexi Kalvodova historiografického
díla. Závěrem uvedu dva ojedinělé příklady stručných zmínek o Kalvodových
monografiích ve studiích českých historiků působících v institucích Akademie věd
ČR. Obě pocházejí od historiků náležících do „první“ z výše představených skupin
a jejich autoři reprezentují odlišné interpretační pojetí než Kalvoda, v obou případech ovšem i na malé ploše několika vět dali přednost neúnosné dehonestaci autora
před solidně formulovanými argumenty.
V brožuře Reflexe dějin Československa 1918–1948 v historiografii na počátku
3. tisíciletí vydané Historickým ústavem AV ČR v roce 2008 se historik Jindřich
Dejmek v příspěvku „Historiografie československé zahraniční politiky a diplomacie
1918–1948“ zmiňuje o Kalvodově Roli Československa v sovětské strategii na třech
řádcích. Při té příležitosti předvádí učebnicovou kombinaci argumentace ad
hominem a ad ignorantiam: Knihu výrazně poznamenala jak neskrývaná averze
jejího autora k osobám T. G. Masaryka a zvláště E. Beneše, tak – objektivně daná
– nedostupnost bohaté české matérie (jejíž využití by přitom některá jeho tvrzení
přinejmenším relativizovala). (136) K těmto Dejmkovým formulacím mohu uvést,
že knihu nepoznamenala Kalvodova zášť vůči prvním dvěma československým
prezidentům, ale dlouhodobé úsilí dobrat se pravdy o souvislostech zbolševizování
96
Československa a jeho následného využití v sovětské internacionalistické komunistické strategii. Každý čtenář knihy pozná také skutečnost, že Kalvoda je (vyjma
komunistické archivy, k nimž jako exulant neměl přístup) dostatečným znalcem
české matérie a s ohledem na mezinárodněpolitické souvislosti sovětizace Československa, jimiž se zabývá především, nemůže být řeč o handicapu ve smyslu nedostupnosti „českých pramenů“. Svědčí o tom jak poznámkový aparát, tak odkazy na
prameny, celý text knihy i kladné odezvy, jež kniha vzbudila v americkém prostředí
(kniha vyšla ve třech vydáních). Další komentář k Dejmkovým tvrzením by se mohl
podobat tomu, který následuje v souvislosti s názory historičky Masarykova ústavu
AV ČR Marie Neudorflové.
Američtí a kanadští historikové zaměření na soudobé dějiny střední Evropy v pozitivně laděných recenzích konstatovali, že Kalvodovo vylíčení událostí v knize
Genesis of Czechoslovakia je mimořádně zdařilé; zazněl i názor, že nemá sobě
rovno. (137) Kniha vzbudila kladnou odezvu i u slovenských exilových historiků.
Představitelé současné české historiografie však Genesi Československa už patnáct
let vesměs ignorují. Svědčí o tom i absence zmínky o této knize ve zmíněné brožuře
Historického ústavu AV, kde přehled literatury vztahující se k vzniku Československa
zpracoval Josef Harna. (138) Na Genesi Československa však ojediněle zareagovala
Marie Neudorflová z Masarykova ústavu AV v článku nazvaném Exilová historická
literatura 1948–1989 publikovaném ve sborníku nazvaném Věře Olivové ad honorem.
Její krátká reflexe je psána v podobném stylu jako Dejmkova, ale zároveň o poznání
vyhroceněji: Ne všichni historikové publikující v exilu však filozoficky a politicky sdíleli
demokratické kritérium pro hodnocení Československa mezi léty 1918 a 1938. Uvedla
bych dva příklady vycházející nejen z nedemokratických pozic, ale postrádající obvyklý
stupeň odborné snahy dobrat se pravdy. Uvádím je zde proto, že vyšly jak v češtině,
tak v cizích jazycích a nezůstaly mezi českými historiky bez vlivu. Autorem jedné
je katolický historik Josef Kalvoda působící v USA [...] Kalvodova kniha byla psána
hlavně za účelem zdiskreditovat Masarykovu osobnost a jeho úsilí o Československo
a demokracii. Zmiňuje jakoukoli nepatrnou pomluvu, nestydí se používat stalinistickou
literaturu a interpretaci. Kalvodova prokatolická a prohabsburská publikace je hluboce
protidemokratická a protičeskoslovenská. (139)
Polemika s demagogickými výroky, které Neudorflová prezentuje, by nebyla příliš
obtížná. Mohla by začínat třeba tím, že Genese Československa se nezabývá obdobím
1918–1938, jak to vyplývá z textu Neudorflové, ale obdobím 1914–1919. Dále by
pokračovala konstatováním, že námětem Kalvodovy monografie není kritika
T. G. Masaryka, ale velmi obšírné vylíčení procesu vzniku Československa, jak
o tom při zběžném nahlédnutí svědčí už názvy jednotlivých kapitol: Češi, Slováci
a jejich vůdčí představitelé na prahu války; Styky s Rusy a Brity; Vznik hnutí za
nezávislost; Organizace českého zahraničního odboje, domácí nezdary; Představy
o budoucnosti střední Evropy, boj o kontrolu hnutí za nezávislost; Jaro a počátek léta
97
1917 v zahraničí atd. až po poslední tři z celkem osmnácti kapitol, jejichž názvy
jsou: Nový stát na pařížské mírové konferenci; Ti, kteří bojovali v Rusku a na Sibiři
a Reflexe, rekapitulace a co bylo poté. Polemika s Neudorflovou by mohla dále odhalit demagogičnost jejích snadno vyvratitelných výlevů týkajících se prohabsburského a protičeskoslovenského zaměření knihy (Kalvoda v knize ani nehoruje pro
obnovení habsburské monarchie, ani nebrojí proti vzniku českého, resp. československého státu).
Nicméně – inspirován Marií Neudorflovou – zde Kalvodův kritický postoj k činnosti Tomáše G. Masaryka připomínám. V poslední kapitole Genese Československa
Kalvoda v souladu se svým interpretativním pojetím historiografie uvádí své obsahem knihy podložené postřehy: Přestože se Masaryk a Beneš lišili svým postojem
ke světu, měli mnoho společného. Oba měli tendence zaměňovat politické iluze za
realismus a střízlivost, jak dokládají Masarykův dopis Čičerinovi a Benešova víra
v kouzlo Společnosti národů a jeho důvěra ve Stalina. Vnímali realitu pouze svýma
vlastníma očima – na sebe a události kolem nikdy nepohlíželi jinou optikou. Upadali
tak do sebestřednosti a pokrytectví, uplatňujíce v konkrétních situacích „svatý zákon
sobectví“. [...] Masaryk a Beneš věděli o strukturální slabosti Rakousko-Uherska, ale
přesto se dopustili těchže chyb, když do nového státu včlenili tolik menšin. Vytvořili tak
zmenšeninu Rakousko-Uherska s jeho národnostními problémy, ale bez hospodářských
a vojenských předností zaniklé monarchie. Situace se zhoršila neochotou Masaryka
a Beneše dát Slovákům autonomii, kterou jim slibovala Pittsburská dohoda. Dvacet
let po pařížské mírové konferenci konstatoval Lloyd George, že britská delegace byla
oklamána „úmyslnými podvody“ – to byl důvod, jenž byl použit k revizionismu Nevilla
Chamberlaina a lorda Halifaxe během mnichovské krize. Nemesis předložila svůj účet.
Od pařížské mírové konference v roce 1919 vedl řetěz událostí k Mnichovu, Teheránu,
Jaltě a Postupimi a nakonec k roku 1948 a sovětské invazi do Československa v roce
1968. Zatímco pro Masaryka a Beneše byl bolševický režim v Rusku a komunismus
vůbec vnitřní věcí Ruska, historie ukázala, že to je problém evropský a světový. (140)
Kalvoda zde zcela legitimně (ano i kritika T. G. Masaryka je legitimní) prezentuje
svůj kritický pohled na osobní filosofii, politické názory i praktickou politiku
prvních dvou československých prezidentů. Kromě toho je třeba říci, že v knize
nevzývá restauraci habsburské monarchie, jak mu podsouvá fabulující Neudorflová,
ani teokratický či klerofašistický stát, jak mu podsouvali jiní oponenti, ale doporučuje politické sepětí národů a států střední Evropy. V tomto smyslu také
Genesi Československa (publikovanou nejprve ve Spojených státech v angličtině
v roce 1986) uzavírá: Češi a Slováci by si měli vzít z historie poučení. V roce 1918
se Masaryk s Benešem usilovně snažili učinit z Československa předsunutou hlídku
Západu ve střední Evropě. O dvacet let později Francie a Velká Británie souhlasily
se zničením Československa v Mnichově. Beneš se poté pokusil o východní, sovětskou
orientaci, podle níž mělo být Československo mostem mezi Východem a Západem.
98
Místo toho se však proměnilo v sovětské předmostí. Svou zeměpisnou polohou
a historickou tradicí patří Češi a Slováci do střední Evropy a měli by z toho vytěžit
co nejvíce. Češi a Slováci by měli spolupracovat s dalšími malými národy v oblasti
a najít federální řešení jejich společného problému: přílišné slabosti na to, aby sami
obstáli mezi Německem a Ruskem. (141)
Pro pořádek ještě uvádím, že Kalvoda se nikdy nehlásil k jinému politickému
uspořádání státu než k liberální demokracii a k jiné politické doktríně než k sociální
nauce římskokatolické církve a z ní vyplývajícímu křesťanskodemokratickému
politickému programu. Nedistancoval se od Československa, ale od čechoslovakismu, byl pro bratrský vztah Čechů a Slováků jako rovný s rovným, dále pro bratrský
vztah s Poláky a dalšími národy středoevropského prostoru, jakož i pro spravedlivé
a právně únosné obnovení vztahů Čechů a sudetských Němců. Uznával české státní
právo, tj. český stát v historických hranicích, a přestože politicky propagoval návrat
sudetských Němců do českých zemí a restituci jim zabaveného majetku, nikdy ani
náznakem nepodpořil požadavek či názor propagující oprávněnost připojení českého pohraničního území k Německu nebo Rakousku.
Tuto studii uzavírám bez dalšího komentáře poukazem na exilovou polemiku Josefa
Kalvody z let 1987 až 1989 s tehdejším předsedou významné exilové organizace
Společnost pro vědu a umění Jaroslavem Němcem, jenž vytýkal Kalvodovi – podobným stylem jako Neudorflová či Dejmek – kromě jiného nepřátelství až nenávist
k T. G. Masarykovi. Kalvoda ve své vyostřené odpovědi z roku 1988 k Němcovým
invektivám konstatoval, že necítí nenávist k nikomu, a tudíž ani k Masarykovi, a o své
motivaci sdělil: Jsem příslušníkem generace, která zažila, jak Masarykem vybraný
nástupce na prezidentský úřad oplývající ženevským optimismem zavedl národ během
jednoho desetiletí dvakrát ke kapitulaci. [...] Hledal jsem odpovědi na otázku, jak se
to mohlo stát, že odchovanci Masarykovy demokracie spolupracovali na nastolení
totalitního režimu v Československu. Měl jsem příležitost být svědkem, jak lidé
vychovaní hlasateli humanitních ideálů byli netolerantní a jak dovedli nelidsky jednat
s příslušníky vlastního národa, nemluvě o Němcích a Maďarech. [...] O Masaryka jsem
se začal zajímat, když jsem vyhledával materiál pro knihu Genesis of Czechoslovakia.
Po důkladném studiu dokumentů a materiálů v archivech jsem zjistil, že byl velký
rozdíl mezi tím, co Masaryk psal, co se nám o něm v čítankových článcích k věření
předkládalo a co ve skutečnosti dělal. (142)
99
Poznámky
1) Tímto termínem je označován poválečný československý stát v období od 8. května 1945
do 25. února 1948. Dále jen třetí republika.
2) Patří sem také – byť ne tak jednoznačně jako uvedené tři instituce – Ústav pro soudobé
dějiny Akademie věd, který má širší názorové rozpětí, a někteří historikové, kteří zde
působí, představují trend druhé zmiňované skupiny. Další politické tradice, které tvoří
moderní českou státnost, představuje vznik Československa, kult T. G. Masaryka, první
republika, protinacistický odboj, reformní komunismus roku 1968 a disidentské hnutí konce
sedmdesátých a osmdesátých let 20. století.
3) V ojedinělých případech osočují Kalvodu pomocí neudržitelné argumentace za
nevědecký přístup (jeho averze k E. Benešovi a T. G. Masarykovi, sklon ke katolickému
fundamentalismu apod.), za neznalost dostatečného množství zdrojů, či dokonce (to se
ale týká kritiky jeho knihy Genese Československa) z nedemokratického a protinárodního
smýšlení. Viz závěrečná část tohoto textu.
4) Michal Pehr se svým přístupem do jisté míry odlišuje od historiků Historického ústavu AV
ČR, nicméně s ohledem na vyznění jeho publikace Zápas o nové Československo 1939–1946
(Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011) i níže citovaného textu ho řadím do této první
skupiny také.
5) Rozdíl mezi nimi a Kalvodou spočívá zejména v tom, že Kalvoda je primárně kritický vůči
uzurpování moci politiky Národní fronty, ústavněprávní diskontinuitě poválečného státu
s předválečným, předmnichovským stavem a vůči popření liberálně demokratické tradice,
zatímco Mandler s Churaněm poukazují primárně na nepřijatelnou realitu třetí republiky
jako na důsledek českého nacionalismu a českého příklonu k socialistickým idejím.
6) V komentářích některých citací jsem se nedokázal vyhnout výrazně kritickým formulacím,
považuji ovšem za nutné zdůraznit, že se ani v jednom případě nejedná o postoj vedený
osobní averzí vůči jejich autorům. Moje stanoviska jsou v základních věcech totožná
s názory a postoji Josefa Kalvody nebo jim blízká a vycházejí z antikomunistického,
resp. antitotalitního hodnotového interpretačního rámce, který je součástí bytostného
přesvědčení o existenci obecně platných mravních norem.
7) KOKOŠKOVÁ, Zdeňka – KOCIAN, Jiří – KOKOŠKA, Stanislav (eds.): Československo na
rozhraní dvou epoch nesvobody. Sborník z konference k 60. výročí konce druhé světové války.
Národní archiv a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005.
8) Česko-německé vztahy: česká stanoviska. Kruh občanů české republiky vyhnaných v r. 1938
z pohraničí a Smíření 95, Praha 1998.
9) BROKLOVÁ, Eva: Politický systém v Československu 1945–1948. In: Československo na
rozhraní dvou epoch nesvobody, s. 78. V době publikování článku byla autorka (nar. 1939)
vedoucí vědeckou pracovnicí Masarykova ústavu AV ČR.
10) PEHR, Michal: Příspěvek k poznání socializující a lidové demokracie v Československu
v letech 1945–1948. In: Československo na rozhraní dvou epoch nesvobody, s. 139. V době
publikování článku byl autor (nar. 1977) pracovníkem Masarykova ústavu AV ČR.
11) PERNES, Jiří: Kontinuita a diskontinuita ve vývoji třetí republiky. In: Československo na
rozhraní dvou epoch nesvobody, s. 143. V době publikování článku byl autor (nar. 1948)
vědeckým pracovníkem a vedoucím brněnské pobočky Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
12) SMETANA, Vít: Sféry vlivu a Československo: oběť nebo spoluarchitekt? In:
Československo na rozhraní dvou epoch nesvobody, s. 62–63. V době publikování článku byl
autor (nar. 1973) vědeckým pracovníkem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
13) Tamtéž, s. 65.
100
14) ROKOSKÝ, Jaroslav: Agrárníci – političtí vězni Národní fronty. In: Československo na
rozhraní dvou epoch nesvobody, s. 144–145. V době publikování článku byl autor (nar.
1969) odborným asistentem na katedře historie Ústavu humanitních studií Univerzity Jana
Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
15) Tamtéž, s. 146–147.
16) Tamtéž, s. 145–146, 153.
17) CHURAŇ, Milan: Postupim jako české alibi. In: Česko-německé vztahy: česká stanoviska,
s. 48. V době publikování článku působil autor (nar. 1931) jako překladatel a publicista,
od roku 1993 je v důchodu.
18) Tamtéž, s. 52.
19) Tamtéž.
20) Tamtéž.
21) Tamtéž, s. 54.
22) Tamtéž, s. 55–56.
23) Tamtéž, s. 56.
24) Kromě dále citovaného článku jde o články Češi a Němci v českých zemích – obraz dějin a
Legenda o sudetoněmeckém právu na sebeurčení v r. 1918.
25) VALENTA, Jaroslav: České národní a státní zájmy a dialog. In: Česko-německé vztahy:
česká stanoviska, s. 44. V době publikování článku působil autor (1930–2004) jako vědecký
pracovník Historického ústavu AV ČR. Bylo o něm známo, že v době tzv. normalizace byl
aktivním agentem StB s krycím jménem Jaroslav.
26) KAPLAN, Karel: Nekrvavá revoluce. Mladá fronta, Praha 1993, s. 9. Autor (nar. 1928) byl
dlouholetým členem KSČ, absolventem Institutu společenských věd ÚV KSČ, v padesátých
a šedesátých letech byl prominentním komunistickým historikem. V roce 1976 odešel
legálně do SRN, po listopadu 1989 se vrátil do vlasti, stal se pracovníkem Ústavu pro
soudobé dějiny AV ČR a vydal řadu publikací o komunistickém režimu v Československu.
Problematikou třetí republiky se Kaplan podrobně zabývá rovněž v monografiích Pravda
o Československu 1945–1948 (Panorama, Praha 1990) a Pět kapitol o únoru (Doplněk a ÚSD
AV ČR, Brno a Praha 1997).
27) KAPLAN, Nekrvavá revoluce, s. 10.
28) Tamtéž, s. 41–42.
29) Tamtéž, s. 37.
30) KAPLAN, Karel: Pravda o Československu 1945–1948. Panorama, Praha 1990, s. 159.
31) Tamtéž, s. 162.
32) KAPLAN, Karel: Národní fronta 1948–1960. Academia, Praha 2012, s. 9–10, 13, 15, 19.
33) KOCIAN, Jiří: Poválečný vývoj v Československu 1945–1948, SPN, Praha 1991, s. 7.
Autor (nar. 1956) byl v letech 1981–1993 stážistou, vědeckým aspirantem a vědeckým
pracovníkem Ústavu československých a světových dějin ČSAV a Historického ústavu AV
ČR, od roku 1994 působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v současnosti jako vedoucí
vědecký pracovník Oddělení pro výzkum českých a československých dějin 1945–1989 a je
předsedou Sdružení historiků ČR. Třetí republikou se Kocian zabývá také ve své monografii
Československá strana národně socialistická v letech 1945–1948. Organizace, program,
politika. Doplněk, Brno 2002.
34) Tamtéž, s. 11.
35) KVAČEK, Robert: České dějiny II. Učebnice pro střední školy. SPL-Práce, Praha 2002,
s. 164. Autor (nar. 1932) byl v době vydání učebnice pedagogem a vědeckým pracovníkem
Ústavu českých dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. V letech 1956–1989 působil
jako pedagog a vědecký pracovník rovněž na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, během
101
své kariéry v komunistickém období publikoval jako historik deset monografií v rozmezí let
1958–1989, v roce 1966 byl jmenován docentem.
36) Tamtéž: s. 170–171.
37) Tamtéž, s. 175–176.
38) Tamtéž, s. 170. S ohledem na Benešovu poválečnou pravomoc vydávat významné
legislativní normy (dekrety), jakož i na další skutečnosti (například prohlášení v nejkritičtější chvíli, že bez Gottwalda a komunistů si vládu nedokáže představit), je Kvačkova
formulace opět nepřesná.
39) OLIVOVÁ, Věra: 20 let Společnosti Edvarda Beneše. Společnost Edvarda Beneše, Praha 2010,
s. 5. Autorka (nar. 1926) byla v době vydání publikace předsedkyní Společnosti Edvarda
Beneše (zvolena v roce 1991). V období komunistického režimu působila jako historička
a pedagožka, v roce 1950–1951 byla zaměstnána v Politickém archivu Kanceláře prezidenta
republiky, v roce 1951 získala doktorát filosofie, poté pracovala jako asistentka a odborná
asistentka na Vysoké škole politických a hospodářských věd a od roku 1954 na Filosofické
fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v roce 1964 byla jmenována docentkou.
40) Tamtéž, s. 14–15. Olivová si zde plete kritiku dílčích aspektů prvorepublikové politiky,
která je mimochodem právě podle liberálnědemokratických tradic legitimní, s odmítnutím
politického systému „prvorepublikové“ liberální demokracie. Kromě toho Československo
a posléze i Česká republika po listopadu 1989 systém liberální demokracie zcela
jednoznačně a konsensuálně přijaly. K tomu je nutno ještě dodat, že prvorepublikový
i polistopadový československý politický systém byl (je) zásadně odlišný od nemnoha
publicisty a historiky kritizovaného systému třetí československé republiky.
41) Tamtéž, s. 28.
42) Olivová zaměnila pojmy a historiograficky i politologicky zcela legitimní kritický pohled
na vznik a uspořádání československého meziválečného státu zaměnila za popírání jeho
existence.
43) DEJMEK, Jindřich: Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část druhá.
Prezident republiky a vůdce národního odboje (1935–1948). Univerzita Karlova a
Nakladatelství Karolinum, Praha 2008, s. 702. Autor (nar. 1965) byl v době vydání knihy a je
dosud vědeckým pracovníkem Historického ústavu AV ČR.
44) Tamtéž, s. 721.
45) Tamtéž, s. 721.
46) Tamtéž, s. 722.
47) Tamtéž, s. 713.
48) Tamtéž, s. 716.
49) Tamtéž, s. 526.
50) Tamtéž, s. 719.
51) Tamtéž, s. 300–301.
52) Tamtéž, s. 295.
53) Tamtéž, s. 296.
54) Tamtéž, s. 299.
55) Tamtéž, s. 299.
56) NĚMEČEK, Jan: Od spojenectví k roztržce. Academia, Praha 2003, s. 298. Autor (nar. 1963)
byl v době vydání knihy a je dosud vědeckým pracovníkem Historického ústavu AV ČR.
57) NĚMEČEK, Jan a kol.: Cesta k dekretům a odsunu Němců. Litera Bohemica, Praha 2002.
58) VAŠKO, Václav: Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové
válce. I. Zvon, Praha 1990, s. 13. Autor (nar. 1921) byl v době vydání knihy vedoucím
České katolické charity. Po skončení druhé světové války působil v diplomatické službě
102
jako atašé v Moskvě, v roce 1949 byl odvolán a v roce 1951 byl z ministerstva zahraničních
věcí propuštěn, v letech 1953–1960 byl politickým vězněm komunistického režimu, poté
pracoval jako dělník, pracovník katolické charity a korektor.
59) Tamtéž, s. 14.
60) Tamtéž, s. 28.
61) Tamtéž, s. 29.
62) Tamtéž, s. 31.
63) Tamtéž, s. 31.
64) VAŠKO, Václav: Dům na skále 1. Církev zkoušená, 1945 – začátek 1950. Karmelitánské
nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, s. 12–13.
65) ARBURG von, Adrian - STANĚK, Tomáš (eds.): Vysídlení Němců a proměny českého
pohraničí 1945–1951. Dokumenty českých archivů. Díl II. Svazek 1. Duben – srpen/září 1945:
„Divoký odsun“ a počátky osídlování. Zdeněk Susa, Středokluky 2010, s. 12. Tomáš Staněk
(nar. 1952) v době komunistického režimu působil od roku 1977 a působí stále jako historik
ve Slezském zemském muzeu v Opavě.
66) Tamtéž, s. 34.
67) Tamtéž, s. 37–38.
68) Tamtéž, s. 77.
69) Tamtéž, s. 81.
70) Tamtéž, s. 83.
71) Tamtéž, s. 84–85.
72) Tamtéž, s. 94.
73) Tamtéž, s. 98.
74) Tamtéž, s. 108.
75) Tamtéž, s. 137.
76) Tamtéž, s. 140–141.
77) Tamtéž, s. 147–149.
78) SMETANA, Vít: Národní mytologie mezi Východem a Západem. In: KOKOŠKA, Stanislav
a kol.: Nultá hodina – Československo na jaře 1945 ve strategických souvislostech. Euroslavica,
Praha 2011, s. 102.
79) Zde lze ovšem Smetanovi namítnout, že stanovisko Západu ve věci Polska je při objektivním
rozboru stěží obhajitelné. Argument Stalinova slibu svobodných voleb se v této souvislosti
jeví jen jako nerelevantní „prozápadní alibismus“ pro „vysvětlení“ obětování či přesněji
zradu Polska. Lze opodstatněně pochybovat o tom, že britští a američtí politikové a političtí
stratégové (pokud ovšem nebyli ovlivněni iluzorními pudově-pseudoracionalistickými
sympatiemi k Sovětům jako F. D. Roosevelt či přímo tajnou spoluprací s nimi jako pobočník
amerického prezidenta na Jaltské konferenci Alger Hiss) věřili v demokratický vývoj v Polsku.
Kromě toho je zde fakt akceptování východních polských hranic vzešlých z nacisticko-sovětské
agrese v září 1939, který se může jevit jako poválečná varianta „mnichovského“ appeaserství –
a to výrazně negativnější než její předobraz.
80) Tamtéž, s. 104.
81) Tamtéž, s. 107.
82) Mýtus o tzv. demokracii třetí republiky je sice částečně překonán (spíše však z menší
části), ale je překryt jiným mýtem, totiž mýtem o údajném společenském konsensu, z něhož
vyplynula legitimita „omezené demokracie“ (včetně „omezení“ lidských a občanských
práv), legitimita vyvlastnění a vysídlení sudetských Němců a legitimita justičních zločinů na
politickou objednávku prostřednictvím retribučního soudnictví. Na překonání mýtu o třetí
republice v českém odborném a částečně i veřejném povědomí nemá zásluhu český historik
103
Jiří Pernes (viz výše), ani francouzský politolog Jacques Rupnik a ani německá historička
Christianne Brennerová (při vší úctě k záběru a fundovanosti její rozsáhlé stěžejní práce na
dané téma, která ovšem vyšla jen v němčině – viz BRENNER, Christianne: Zwischen Ost
und West. Tschechische politische Diskurse 1945–1948. Oldenburg 2009). Tuto zásluhu má
zejména redakční a autorský okruh kulturně-politické revue Střední Evropa (Rudolf Kučera,
Luděk Bednář, Milan Churaň, Emanuel Mandler a další), dále historik Milan Drápala
(viz jeho průkopnická práce Na ztracené vartě Západu. Antologie české protikomunistické
publicistiky 1945–1948. Prostor, Praha 2000 a také jeho šéfredaktorská snaha přenést témata
spojená s třetí republikou na stránky časopisu ÚSD AV Soudobé dějiny), historik Tomáš
Staněk (viz jeho systematická průkopnická práce dokumentující poválečný teror, vysídlení
a vyvlastnění sudetských Němců), historik Jaroslav Rokoský (viz jeho průkopnické studie
o pronásledování politiků agrární strany a zejména monumentální monografii Rudolf Beran
a jeho doba. Vzestup a pád agrární strany. Vyšehrad a ÚSTR, Praha 2011, která vyšla ve
stejném roce jako citovaný Smetanův text) a samozřejmě s ohledem na všechny jeho práce
vydané v České republice po pádu komunismu i historik Josef Kalvoda. Smetanovu tezi
si s ohledem na dvě dekády rozporuplně vedené diskuse a přetrvávání právních důsledků
– nikoliv přehmatů, ale důsledků cíleného zaměření politického režimu třetí republiky –
dovoluji parafrázovat: nejedná se zde o mýtus „nejvyvrácenější“, ale „nejzvrácenější“.
83) Tamtéž, s. 128–129.
84) Tamtéž, s. 133.
85) Tamtéž, s. 135.
86) MANDLER, Emanuel: Jeden díl permanentní revoluce v Čechách a na Moravě (I. část).
Střední Evropa, březen 1996, č. 58, s. 66. Mandler opakovaně zaměňuje – podobně jako výše
citovaní historikové „první“ a „druhé“ interpretační skupiny, byť v opačném „gardu“ – jednotu
Benešem a spol. a komunisty vybudované Národní fronty, která uzurpovala politickou moc,
s celospolečenským či celonárodním konsensem. Emanuel Mandler (1932–2009) pracoval
v době komunistického režimu v letech 1955–1957 jako archivář a funkcionář Československého svazu mládeže, v letech 1957–1969 jako redaktor časopisů Dějiny ve škole, Dějiny
a současnost, Tvář a později jako dělník a učitel programovacích jazyků. V letech 1992–1995
pracoval jako historik a redaktor v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
87) Tamtéž.
88) MANDLER, Emanuel: Benešovy dekrety. Proč vznikaly a co jsou. Nakladatelství Libri, Praha
2002, s. 19 a 21.
89) Tamtéž, s. 21.
90) Tamtéž.
91) Tamtéž, s. 22.
92) Tamtéž, s. 38–39.
93) Tamtéž, s. 39.
94) Tamtéž, s. 43.
95) Tamtéž, s. 100–101.
96) Tamtéž, s. 101.
97) Tamtéž, s. 102.
98) Tamtéž, s. 103.
99 Tamtéž, s. 105.
100) Tamtéž, s. 106.
101) PLACÁK, Petr: Národní fronta versus Nic. Respekt, 22. 4. 2002. Citováno podle webové
databáze časopisu Respekt. Autor (nar. 1964) pracoval v době komunistického režimu jako
dělník, působil v undergroundu a disentu. Po pádu komunismu vystudoval historii, působil
104
a působí mimo jiné jako spisovatel a nezávislý publicista.
102) VEBER, Václav: Osudové únorové dny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008,
s. 21. Autor (nar. 1931) v období komunistického režimu působil od roku 1953 jako
vysokoškolský pedagog nejprve na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a od roku 1961
na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1967 byl jmenován docentem, publikoval
dvě monografie, od roku 1970 pracoval mimo svou profesi, z toho 12 let jako dělník.
103) Tamtéž.
104) Tamtéž, s. 21–22.
105) Tamtéž, s. 22 a 26.
106) Tamtéž, s. 30–41.
107) Tamtéž, s. 37. Tento problém by mohl dále rozvést a osvětlit propojením s další částí
svého adekvátního popisu politických reálií třetí republiky, z nichž jedním příkladem je
omezení tiskové svobody (s. 40–41).
108) Tamtéž, s. 35.
109) HAUNER, Milan: Ke vzniku rukopisu Jana Opočenského „Presidentův pobyt ve
Spojených státech amerických“. In: Formování československého zahraničního odboje v letech
1938-1939 ve světle svědectví Jana Opočenského. Archiv AV ČR a Arenga, Praha 2000, s.
62–63. Týž autor se k souvislostem Benešovy politické praxe a jejích důsledků fundovaně
vyjadřuje v podrobném komentáři k Benešovým memoárům (BENEŠ, Edvard - HAUNER,
Milan (ed.): Paměti 1938–1945. Praha, Academia 2007, 3 svazky). Milan Hauner (nar. 1940)
působil od sedmdesátých let 20. století jako vysokoškolský pedagog na několika místech ve
Velké Británii, od počátku let osmdesátých působí jako vysokoškolský pedagog a vědecký
pracovník ve Spojených státech amerických.
110) KALVODA, Josef: Poválečná léta 1945–1948. In: KALVODA, Josef: Historické eseje,
III. díl. Nakladatelství Dílo, Kladno 1998, s. 161–165.
111) PAVLÍČEK, Václav: O české státnosti. Úvahy a polemiky. 3. Demokratický a laický stát.
Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, Praha 2009, s. 13. Václav Pavlíček
(nar. 1934) se stal už během svého vysokoškolského studia v roce 1954 členem KSČ, poté
působil jako právník na významných postech v komunistickém státním aparátu až do
roku 1971. Od roku 1990 začal znovu působit na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, byl
jmenován docentem a proděkanem.
112) K čemuž lze také dodat, že v České republice neexistuje Česká nacistická strana, ale
existuje Komunistická strana Čech a Moravy.
113) Tamtéž, s. 14.
114) PAVLÍČEK, Václav: Dr. Edvard Beneš a demokratický právní řád. In: O české státnosti.
Úvahy a polemiky. 3. Demokratický a laický stát, s. 338–339.
115) PAVLÍČEK, Václav: Dekrety, demokratické hodnoty a národní zájmy. In: O české státnosti.
Úvahy a polemiky. 3. Demokratický a laický stát, s. 338–339.
116) Tamtéž, s. 110.
117) Tamtéž, s. 358.
118) CHURAŇ, Milan a kol.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, I. díl A–M.
Nakladatelství Libri, Praha 1998, s. 289.
119) PAVLÍČEK, Václav: O české státnosti. Úvahy a polemiky. 3. Demokratický a laický stát, s. 365.
120) CHURAŇ, Milan a kol.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, I. díl A–M, s. 289.
121) Tamtéž, s. 290.
122) KUKLÍK, Jan: Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů. Dekrety prezidenta republiky
1940–1945. Linde, Praha 2002, s. 29. Jan Kuklík (nar. 1967) působí jako pedagog a proděkan
na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
105
123) Tamtéž.
124) KUKLÍK, Jan a kol.: Dějiny československého práva 1945–1989. Auditorium, Praha 2011, s. 11.
125) K osudu Rudolfa Berana viz ROKOSKÝ, Jaroslav: Rudolf Beran a jeho doba. Vzestup a pád
agrární strany. Vyšehrad a ÚSTR, Praha 2011.
126) Jiří Šetina (nar. 1932) byl generálním prokurátorem České republiky v letech 1992–
1993, v té době se podílel na založení Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB
při Ministerstvu vnitra České republiky, z něhož v roce 1995 sloučením se střediskem
dokumentace protiprávnosti komunistického režimu při Generální prokuratuře České
republiky vznikl Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.
127) ŠETINA, Jiří: Lex Jan Antonín Baťa. In: BAŤOVÁ de OLIVEIRA, Edita - de OLIVEIRA,
Nelson: Dovětek. Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše. Marek Belza, Krásná
Lípa 2005, s. 79–80.
128) Tamtéž, s. 82.
129) Tamtéž, s. 83–84.
130) Tamtéž, s. 84–85.
131) Tamtéž, s. 85–86.
132) Tamtéž, s. 86–88.
133) NEDVĚDICKÝ, Kamil: Vstup SSSR do války proti Německu jako rozhodující předpoklad
vítězství státoprávní koncepce Edvarda Beneše. In: Válečný rok 1941 v československém
domácím a zahraničním odboji. Sborník k mezinárodní konferenci. Ústav pro studium
totalitních režimů, Praha 2012, s. 50–51. Autor v citovaném úryvku upozorňuje mimo jiné
na nález Ústavního soudu České republiky, který fakticky podepřel verzi o neprolomitelnosti
restituční hranice určené jako 25. únor 1948. Ojedinělé polemiky se zněním tohoto dekretu
vedli v době jeho vydání autoři z okruhu revue Střední Evropa. Kamil Nedvědický (nar.
1977) působí jako právník Ministerstva vnitra ČR.
134) Tamtéž, s. 57.
135) Těmito výjimkami byly kratší články publikované v denících Mladá fronta Dnes a Lidové
noviny, jejichž autory byli historikové Jan Dobeš a Jan B. Uhlíř a které se týkaly knihy
Genese Československa, a recenze Michala Janaty, publikovaná v malonákladovém periodiku
Distance (Historik, jemuž nevěřili, č. 1/1999). K článkům Dobeše (včetně kritiky jeho
tendenční argumentace) a Uhlíře viz můj komentář v monografii Poutník Josef Kalvoda
(CHOLÍNSKÝ, Jan, Nakladatelství Dílo, Kladno 2002, s. 249–252).
136) Reflexe dějin Československa 1918-1948 v historiografii na počátu 3. tisíciletí. Uspořádal
Jan Němeček. Historický ústav AV ČR, Praha 2008. s. 46.
137) Odkazy viz CHOLÍNSKÝ, Jan: Poutník Josef Kalvoda. Život a dílo historika a ideologa
protikomunistického odboje v exilu. Nakladatelství Dílo, Kladno 2002, s. 246–247.
138) HARNA, Josef: Nastal již čas zpracovat syntézu dějin Československa? In: Reflexe dějin
Československa 1918–1948, s. 9–26.
139) NEUDORFLOVÁ, Marie: Exilová historická literatura 1948–1989. In: Věře Olivové ad
honorem. Sborník příspěvků k novodobým českým dějinám. Společnost přátel Edvarda Beneše
v Ústavu T. G. Masaryka, Praha 2006, s. 198.
140) KALVODA, Josef: Genese Československa. Panevropa, Praha 1998, s. 445–462.
141) Tamtéž, s. 462.
142) KALVODA, Josef: Slovo má historik. Americké listy, New York, 28. 11. 1987. Kalvodova
polemika s Jaroslavem Němcem je podrobněji popsána v monografii Poutník Josef Kalvoda,
s. 247.
106
Josef Kalvoda – životopis v datech
1923 – narozen 15. ledna v Malči u Chotěboře
1937 – rozhodnutím otce končí nižší stupeň gymnázia, aby mu mohl pomáhat
na domácím hospodářství
1940 – úspěšně končí studium na Odborné škole hospodářské
1945 – vstupuje do Československé strany lidové
1945-1948 – funkcionářem ČSL na krajské úrovni
1948 (březen-červenec) – držen ve vazební věznici na popud StB
1948 (listopad) – útěk do americké zóny Německa
1948 (listopad-prosinec) – pobyt v uprchlickém táboře Murnau, zakládá Sdružení
katolické mládeže v exilu, Svatováclavskou župu Orla v exilu a místní
odbočku ČSL v exilu
1949-1951 – zemědělcem a zdravotním ošetřovatelem v Norsku, zakládá norské
odbočky československé Cyrilometodějské ligy, Svatováclavské župy Orla
v exilu a ČSL v exilu
1951 (únor-srpen) – šéfredaktorem časopisu Čechoslovák v Norsku
1951 (listopad) – příjezd z Norska do USA
1951-1954 – cestuje po Spojených státech a pobývá postupně v Cedar Rapids, St.
Louis, Galvestone, Los Angeles, Chicagu a New Yorku, pracuje jako zdravotní
ošetřovatel a dělník-nástrojař
1953 – spoluzakládá České křesťansko demokratické hnutí v exilu (ČKDH resp.
KDH) a stává se jeho místopředsedou
1953 – publikuje pod pseudonymem Josef Doubravský v chicagském Katolíku na
pokračování historicko-autobiografickou esej o únoru 1948 Železná opona
padá
1954 – stává se předsedou ČKDH
1954-1960 – studuje na městské univerzitě v New Yorku při zaměstnání politologii
a historii, po získání bakalářského titulu pokračuje ve studiu na prestižní
Kolumbijské univerzitě
1954-1958 – šéfredaktorem a vydavatelem česky psaného časopisu Křesťanská
demokracie
1955 – je autorem memoranda ČKDH vládě a Kongresu Spojených států amerických
žádajícího a navrhujícího účinnější postup proti komunismu, memorandum
je čteno na zasedání Kongresu a přetištěno v kongresním věstníku
1956 – uzavírá manželství a získává občanství Spojených států amerických, jeho žena
Anastasie je naturalizovaná Američanka - původem Lotyška
1956 – začíná psát v angličtině pro deník The Hartford Times komentáře o studené válce
1958 – publikuje svou první knihu Titoism and Masters of Imposture v newyorském
nakladatelství Vantage Press
107
1958 (září) – po získání magisterského titulu nastupuje pedagogickou dráhu jako
vysokoškolský profesor (odborný asistent) historie a politologie na St.
Joseph´s College v Hartfordu
1960 – získává doktorský titul (Ph.D.) ve svém hlavním oboru politologii
1961 – nastupuje jako profesor historie a politologie na univerzitě v San Diegu, kde
získává stupeň associated professor (tj. v ČR docent)
1961 – publikuje studie o komunistické strategii v Latinské Americe (Communist
Strategy in Latin America) a nové československé ústavě (Czechoslovakia´s
Socialist Constitution), které jsou přetištěny ve věstníku Kongresu Spojených
států
1961-1993 – publikuje v odborných časopisech (International Behavioural Scientist,
Nationalities Papers, The Journal of Social and Political Studies, The Ukrainian
Quarterly, The Yale Review) politologické a historiografické studie
1964-1998 – přispívá již jen pod vlastním jménem do českých exilových novin a
časopisů (Hlasy Čechů a Slováků v Austrálii, Národní politika, Naše Hlasy,
Nedělní Hlasatel, Zpravodaj aj.)
1966 – nastupuje jako profesor historie a politologie na univerzitě v New Orleans
1968 – v červenci a srpnu navštěvuje po dvaceti letech prožitých v exilu
Československo
1968 (listopad) – na konferenci v Gatlinburgu prezentuje přednášku Sovětský blok,
v níž analyzuje vpád vojsk do Československa – text přednášky si vyžádalo
ministerstvo zahraničí Spojených států
1969 – stěhuje se do Hartfordu a nastupuje znovu jako profesor na St. Joseph´s
College, kde se stává vedoucím katedry politologie a historie a získává
nejvyšší kvalifikační akademický stupeň professor (tj. v ČR profesor)
1978 – publikuje v newyorském nakladatelství University Press of America knihu
Czechoslovakia´s Role in Soviet Strategy, pro velký zájem tato kniha vychází ve
třech vydáních
1979 – publikuje v západoněmeckém Jahrbücher für Geschichte Osteuropas
studii Masaryk in America in 1918, která působí senzaci mezi historiky
zabývajícími se střední Evropou
1982 – začíná působit jako externí poradce amerického federálního ministerstva
školství pro udělování grantů na výzkumnou činnost
1984 – dostává osobní děkovný dopis od prezidenta Ronalda Reagana za pomoc při
prezidentské volební kampani
1986 – vydává v newyorském nakladatelství Boulder své životní dílo, knihu Genesis
of Czechoslovakia o souvislostech vzniku československého státu v roce 1918
1987 – je vybrán jako poradce federální Rady pro mezinárodní rozhlasovévysílání
(BIB) a zpracovává rozsáhlou hodnotící studii o československém vysílání
Radia Svobodná Evropa
108
1989 – píše dopis prezidentu Reaganovi a členům Kongresu, v němž žádá o
politickou intervenci ve prospěch katolického aktivisty Augustina Navrátila
internovaného v Československu v psychiatrické léčebně
1989 (listopad) – u příležitosti svatořečení Anežky České se v Římě setkává jako člen
delegace Svatováclavské župy Orla v exilu osobně s Františkem kardinálem
Tomáškem
1990 – po pádu komunistické vlády navštěvuje již v lednu Československo. Při
dvouhodinové osobní audienci u kardinála Tomáška se snaží získat ho pro
převoz „exilové“ sochy Panny Marie z Chicaga do Prahy a její umístění na
Staroměstské náměstí, setkává se s předními křesťanskými politiky (R. Sacher,
V. Benda, J. Čarnogurský) a získává od tehdejšího ministra vnitra R. Sachera
povolení vstoupit do archivů ministerstva vnitra
1991 – ve Spojených státech se v soukromí setkává s novým předsedou KDUČSL Josefem Luxem, s nímž vede několikahodinovou diskuzi o budoucí
křesťanské politice v Československu
1992 – účastní se kongresu pořádaného v Praze exilovou organizací Společnost pro
vědu a umění a vede panel Třetí zahraniční odboj
1992 – v krajanském tisku publikuje informace vytěžené v archivu ministerstva
vnitra o místopředsedovi krajanské a exilové organizace Vlastislavu
Chalupovi, který byl dlouholetým komunistickým agentem
1993 – končí svoji pedagogickou dráhu na St.Joseph´s College v Hartfordu a odchází
do důchodu
1995-1998 – publikuje na vlastní náklady v ČR soubor svých článků a studií v
trilogii Z bojů o zítřek a knihu Genese Československa, provádí korektury
k českému vydání Role Československa v sovětské strategii
1998 (prosinec) – již těžce nemocen píše poslední článek – polemiku s recenzentem
Genese Československa historikem Janem Dobešem, kterou Lidové noviny
odmítly otisknout
1998 – Rozhlasová stanice Svobodná Evropa vysílá krátký rozhovor Jana Rejžka
s Janem Cholínským o vzniku Nakladatelství Dílo a vydání knihy Z bojů o
zítřek III. Historické eseje
1999 – umírá v Hartfordu na rakovinu
109
110
JOSEF KALVODA
Josef Kalvoda
Sborník textů z konference
Redaktorka Jarmila Štogrová
Obálka a sazba Josef Štogr
Vydala Knihovna kardinála Berana
Plzeň 2013. Vydání první
ISBN 978-80-260-4850-3
111