Polský stranický systém po volbách 2007 - ČLOVĚK

Transkript

Jiří Koubek. Polský stranický systém a vyhlídky jeho vývoje po předčasných volbách 2007 (STUDIE)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 8 (15.10.2007)
Polský stranický systém a vyhlídky jeho
vývoje po předčasných volbách 2007
Jiří Koubek
Jiří Koubek (1979) je absolventem bakalářského studia na FHS UK, nyní je studentem
magisterského studia oboru politologie na Ústavu politologie FF UK. Věnuje se
především problematice voleb, stranických systémů a přechodů demokracii.
Posudky napsali: PhDr. Radek Buben (Ústav politologie FF UK), Ing. Mgr. Jan Němec
(Katedra politologie FMV VŠE)
Obsah:
Polský stranický systém a vyhlídky jeho vývoje po předčasných volbách 2007....................... 1
1. Úvod ................................................................................................................................... 2
2. Základní shrnutí vývoje koaličních a spojeneckých vazeb v polském stranickém
systému[2]............................................................................................................................... 3
2.1. Do roku 2001: postkomunistický v. postsolidaritní tábor ........................................... 3
2.2. Po roce 2001: fázovaný rozpad obou táborů ............................................................... 4
2.3. Maďarská varianta....................................................................................................... 5
3. Polský stranický systém z hlediska Sartoriho teorie .......................................................... 6
3.1. Polsko, populisté, radikálové, extremisté a antisystémovost ...................................... 7
3.2. Polarizovaný multipartismus sui generis?................................................................... 8
3.3. Levice a pravice v Polsku: kolik významů?................................................................ 9
4. Polský stranický systém z hlediska teorie štěpení (cleavages) ......................................... 10
4.1. Zaměstnanci v. zaměstnavatelé (vlastníci): osamocená pravice PO ......................... 10
4.2. Primární v. sekundární ekonomika (Město v. venkov): PSL a Samoobrona ............ 12
4.3. Církev v. vláda (stát): LPR, PiS a Tadeusz Rydzyk.................................................. 13
4.4. Podřízená v. dominantní kultura (Centrum v. periferie): dvě, tři, čtyři Polska?[28] 15
4.5. Kulturní štěpení ......................................................................................................... 16
4.6. Štěpení ohledně režimu: LiD..................................................................................... 18
5. Shrnutí pozice PO v systému – otázka středu................................................................... 19
6. Rozdělená společnost: tábory, segmenty, subkultury – a šedé zóny ................................ 20
7. Přímá volba prezidenta a její vliv na stranickou politiku ................................................ 23
8. Co bude po volbách? Dlouhodobější výhled.................................................................... 25
9. Závěr – krátkodobý povolební výhled .............................................................................. 27
Abstrakt:
Polský stranický systém je pro politologii tvrdým oříškem. Zdá se, že dosud není plně
konsolidován a nachází se v přechodném stadiu. Od roku 2001 se sice setkáváme se stejnou
-1-
šesticí parlamentních stran, ale vztahy mezi nimi zůstávají dosti nepřehledné. V této studii
uplatním dva protikladné politologické přístupy. Z hlediska Sartoriho teorie (1.) půjde
především o to, zda se v Polsku prosadí jeden dominantní rozměr soutěže, případně který to
bude. Mnohoznačnost polského pravolevého dělení nám naše zkoumání příliš neusnadňuje. S
tím úzce souvisí otázka vztahů (a hierarchie) mezi jednotlivými štěpeními – a zde nám
napomůže (2.) Lipsetova a Rokkanova historizující teorie štěpení. V závěru se pokusím o
načrtnutí možných variant povolebního směřování stranického systému. Předčasné volby
2007 nabízejí řadu spíše optimistických možností. Pohybují se od výrazného zjednodušení
systému (spojeného s odchodem radikálních a extrémních stran) až po upevnění stávající
parlamentní sestavy (s vidinou celkové stranické konsolidace a institucionální stabilizace). To
vše ale nemusí znamenat ustálení stranického systému jako takového. Vzorce mezistranických
spojenectví totiž mohou být stejně nepředvídatelné a dramaticky proměnlivé jako v období
2005–2007. V neposlední řadě platí, že ani případná konsolidace či defragmentace nemusí
přinést žádoucí depolarizaci.
Abstract:
The Polish party system has always been a hard puzzle for scholars. Being still not fully
consolidated, it seems to find itself in a transitive stage continuously. Although the same six
parliamentary parties can be identified since 2001, the relations between them remain unstable
and unpredictable. Two different approaches are combined in this study. In Sartorian terms
(1.), the issue of the competition dimension(s) in Poland is explored. Special atttention is paid
to the multiplicity of left-right meanings in Polish politics. To address this point, it is useful to
apply the history-vested Lipset’s and Rokkan’s theory of cleavages (2.), with regard to the
cleavage structure and hierarchy in Poland. At the end, several post-election alternatives are
outlined. The early 2007 election may bring some positive developements, ranging from the
system’s significant simplification (with the dismission of radical populist parties), to the
fixation of the nowadays parliamentary Six (with the prospect of overall consolidation of the
parties). This need not, however stabilize the party system as such. The alliance patterns
within the spectre may tend to be as variable and unpredictable as in 2005–2007. Moreover,
even the possible consolidation or defragmentation need not result in depolarization, which is
likely to remain a highly desirable goal for the future.
Klíčová slova:
stranický systém, strany, volby, štěpení, rozměr soutěže, pravice, levice, Polsko
1. Úvod
Polský stranický systém je tvrdým oříškem, na kterém se vždy nemilosrdně testovaly
všemožné politologické předpovědi a hypotézy. Ironicky řečeno, posledním a dosud jediným
uspokojivým tvrzením týkajícím se podoby, vývoje a budoucích vyhlídek tohoto systému
bylo hodnocení z počátku 90. let. – polský stranický systém není konsolidován a je v pohybu.
Od té doby se zhroutila optimistická vidina z poloviny 90. let, totiž že by Polsko mohlo
směřovat ke stranické koncentraci, ústící v pravolevou bipolaritu, potažmo stabilitu a
akceschopnost vlád. Zastánci volebního inženýrství v této souvislosti vkládali nemalé naděje
-2-
do volební reformy z roku 1993 [1]. Nenaplnila se ani pozdější představa trvalejší dominance
stabilní a konsolidované postkomunistické levice.
Jestliže tedy existuje nějaká pravidelnost ve vývoji polské stranické politiky, pak snad jen
v tom, jak nekompromisně a nesmlouvavě je každý takový „slibně“ se rozvíjející trend
vzápětí ukončen něčím neočekávaným. Platí tedy stále zmíněná teze z počátku 90. let? To by
byl asi příliš snadný únik od badatelské otázky. Vždyť podle Sartoriho kritérií bychom mohli
současné Polsko stěží klasifikovat jako atomizovaný stranický systém. Po posledních dvou
volbách (2001, 2005) se v Sejmu setkáváme se stejnou šesticí stran. A není vyloučeno, že po
předčasných volbách v říjnu 2007 tak tomu bude i nadále (či s jen marginální obměnou).
Přesto zůstává množství otázek: Bude Polsko bipolární, nebo tripolární? Ustálí se nějaké
předvídatelné koaliční (či aspoň spojenecké) vazby, nebo bude vývoj v tomto ohledu nadále
tak bouřlivý jako v posledním období? Nastolí se určitá hierarchie v zatím dosti nepřehledné
spleti polských štěpení? Pokud ano, bude srovnatelná s nejobecnějšími vzorci evropských
stranických systémů (tedy s bipolaritou, která se v posledních letech spíše utužuje než
naopak)? Nebo se Polsko stane jednou z mála zemí vyvracejících Sartoriho poznatek, že ve
většině západoevropských systémů lze hlavní dynamiku soutěže redukovat do jednoho
rozměru (viz níže)?
Jméno velkého klasika, jež v úvodu padlo již dvakrát, ovšem nepředurčuje, že Sartoriho
perspektiva bude ta jediná, kterou zamýšlím v této studii uplatnit. Polské reálie totiž přímo
volají po aplikaci metodologicky opačného lipsetovského a rokkanovského historickosociálního přístupu.
V závěru se pokusím o načrtnutí možných variant povolebního směřování stranického
systému. A neriskuji nic horšího, než že tyto predikce skončí po čase – zásahem neúprosné
polské reality – v koši, podobně jako prognózy kapacit mnohem slovutnějších, než jsem já.
2. Základní shrnutí vývoje koaličních a spojeneckých vazeb
v polském stranickém systému[2]
2.1. Do roku 2001: postkomunistický v. postsolidaritní tábor
Vzorce kooperace mezi polskými stranami byly po většinu trvání třetí republiky relativně
stabilní – na rozdíl od vzájemných silových poměrů mezi jednotlivými „bloky a uskupeními“
i jejich proměňující se stranické skladby (a vůbec nemluvě o personálním složení samotných
stran). Zpětně se zdá, jako by v prvním desetiletí demokracie převažovala mezi všemi
polskými štěpeními ta verze pravolevého, vycházející ze „vztahu k minulému režimu“ – či
přesněji řečeno z historické pozice aktérů na jedné ze dvou stran (režim/opozice) v období
tranzice.
A tak se postkomunistická SLD spojovala výhradně s PSL (navazující ZSL Národní fronty),
přestože mezi oběma stranami byly (a jsou) výrazné rozdíly a nemalé pnutí. Na jedné straně
vidíme rychle se modernizující sociální demokracii, opírající se především o sekularizovaná
-3-
města, na druhé populistickou stranu, hájící zájmy venkova a stojící v ekonomických
tématech de facto nalevo od svého nominálně levicového dominantního partnera.
Obdobně se na pravici k sobě měli centrističtí liberálové (pod tím či oním názvem: UD, UW
apod.) a změť národněkonzervativních stran a straniček (tu roztříštěných, tu relativně
sjednocených, málokdy však vnitřně konsolidovaných – ať již jako jednotky, nebo z nich
složený kvazicelek pod značkou AWS). Toto pestré seskupení spojovala postsolidaritní
minulost a dělily je víceméně všechny ostatní relevantní otázky polské politiky
(socioekonomika, preference město–venkov, vztah k tradičním hodnotám, zahraničněpolitické
směřování ve vztahu k EU atd.).[3]
Snad i z důvodů výše nastíněné heterogenity obou „bloků“ mělo koaliční soužití jejich
protagonistů daleko k bezproblémovosti. Rozpadaly se jak vládní koalice AWS-UW, tak
SLD-PSL. Přesto ale takto narýsované hřiště vykazovalo určité pravidelnosti, o což se vlastně
opíraly předpovědi zastánců pravolevého bipolarismu a volebního inženýrství z druhé
poloviny 90. let. Chatrné a křehké inklinace, oddělující ve výsledku postkomunistický a
postsolidaritní tábor, přetrvávaly – než přišel velký třesk před volbami roku 2001.
2.2. Po roce 2001: fázovaný rozpad obou táborů
Za vlády AWS-UW (1997–2001) se kompletně rozpadla a restrukturovala celá pravá
(pravostředová) část politického spektra.[4] A nikdy se již neobnovila jako (byť vratký a
vnitřně členitý) „pseudocelek“. A je vysoce pravděpodobné, že již neobnoví (alespoň pokud
ze schématu polské pravice pracovně nevyloučíme koaličně těžko přijatelnou LPR, případně
pokud tak v nadcházejících volbách zcela reálně neučiní polští voliči).
Výše popsaný model alianční spolupráce tak začal platit pouze jednostranně, pro levou část
spektra, ačkoli i koalice SLD-PSL se ve volebním období 2001–2005 rozpadla.
Postkomunistům ale po volbách 2001 nechybělo mnoho k absolutní většině v Sejmu – a odtud
vidina možné dominance jednotné a disciplinované levice v polské stranické politice. Faktem
je, že volební zisky postkomunistů od převratu jen kontinuálně stoupaly. Jejich první vítězství
v roce 1993 vděčilo za svou přesvědčivost především roztříštěnosti opačného tábora. O čtyři
roky později již levice prohrála tváří v tvář spojeným silám pravice – avšak s větším
absolutním i procentním ziskem, byť za nižší volební účasti. Volby 2001 se jevily jen jako
pokračování vzestupného trendu. Ve skutečnosti však měly pro SLD být spíš trpkým
završením. Dosud stabilní levice se po sérii korupčních skandálů zhroutila podobně
dramaticky jako před čtyřmi lety pravice. A vzpamatování dosud není na obzoru, přestože
dosáhla alespoň křehkého a ne zcela úplného znovusjednocení pod značkou LiD.
Volební rok 2005 však nebyl jen ve znamení „druhého poločasu rozpadu“, postihujícího
tentokrát levou část spektra. Během krátkého období kolem voleb došlo k neočekávanému a
prudkému obratu, jenž zcela rozbil rýsující se vzorec nového strategického seskupování
stranických hráčů. Vyhlídky na avizovanou vládní koalici PO-PiS, která byla již dávno před
volbami 2005 brána jako hotová věc, se rozplynuly pod náporem mimořádně eskalované
kampaně obou těchto hlavních adeptů na vítězství. Klíčovou roli podle mě sehrál i souběh
parlamentních a prezidentských voleb, což ještě bude předmětem samostatného zamyšlení
níže.
-4-
Na počátku zkráceného volebního období 2005–07 se tak načrtl zbrusu nový půdorys
mezistranických vazeb: na jedné straně „venkovské“ spojenectví PiS[5]-Samoobrona[6]-LPRPSL, na druhé pak „městská opozice“ PO-SLD. Zdůrazňuji, že posledně uvedená strana
„venkovské“ čtveřice, jakkoli nyní opoziční, byla součástí „prezidentské aliance“ (totožné
s výše uvedeným kvartetem), která doporučením svým voličům nepřímo vynesla do úřadu
premiérova bratra. A krátce poté aktivně tolerovala menšinový kabinet PiS. Později, při
komplikovaném tvoření Kaczyńského vládní koalice, byla PSL do poslední chvíle ve hře a je
v podstatě dílem „náhody“ (rozuměj odporu rivalské rolnické Samoobrony a relativní slabosti
PSL v Sejmu), že právě ona ze sestavy vypadla.
V krátkém časovém úseku 2005–2007 však nedošlo jen k jednomu dílčímu posunu (tedy
k přestupu PSL z provládního tábora do opozičního). Mnohem významnější zlom představuje
rozpad vládnoucího konzervativně-populisticko-nacionálního trojúhelníku, jehož důsledkem
jsou blížící se předčasné volby.
Již tak epizodická dvouletka se tak dále vnitřně dělí na tři subetapy, což naznačuje, že se
(opět, či neustále?) nacházíme v jakémsi přechodném období. Lze říci, že proces rozpadu,
rekonstrukce a hledání, odstartovaný v roce 2001, pokračuje. Strany jako značky sice
překvapivě setrvávají – nad obsahem značek a vzájemnými vztahy stran se však vznáší
otazníky.
2.3. Maďarská varianta
Pochybnosti navíc panují i ohledně opozičního „městského“ spojenectví liberálů (PO) a levice
(LiD). Pokud by se zhmotnilo a upevnilo, nasvědčovalo by to „maďarské variantě“, která by
měla ve v mnoha ohledech podobném polském prostředí své opodstatnění. Znamenalo by to
posun hlavního dělítka z polarity (post- v. antikomunisté) na následující protiklad:
kosmopolitní, proevropští, ve městech zakotvení sociál-liberálové v. národně-katoličtí
konzervativci, hájící zájmy venkova.
Byť ze sociologického hlediska působí takto strukturovaný rozpor pro polské prostředí
navýsost přesvědčivě, v politické rovině existuje ve srovnávání s Maďarskem více rozdílů než
podobností.
1. Základní polský střet alespoň v této fázi není pravolevý. (Nezkoumáme nyní, co
konkrétně tyto nálepky obsahově reprezentují – jde o symbolickou rovinu ideologické
identity). Máme tu spíš irský model dvou soupeřících pravicových stran.[7]
2. V pomyslném bloku s liberály by polští postkomunisté – na rozdíl od maďarských –
byli tím slabším partnerem. A je otázka, zda se toto změní (do voleb sotva).
3. Polští liberálové stojí napravo od svých maďarských kolegů, a to jak ve srovnání
relativním (z hlediska mezistranických vztahů té které země – konkrétně komparací
ideologických vzdáleností PO-SLD a MSZP-SZDSZ), tak v absolutním (tedy přímém
polsko-maďarském: PO-SZDSZ).
4. Vzorec MSZP-SZDSZ je dlouhodobě zaběhnutý a jaksi samozřejmý. V Polsku, jak
víme, fungoval po většinu trvání třetí republiky zcela jiný model.
5. PO tudíž velmi váhá, zda se přiklonit k levici a vystavit se tak antikomunistické
kampani soupeřů, kteří jsou paradoxně v ekonomických a sociálních otázkách
levicovější než PO (a ne-li i než sami postkomunisté). Liberálové se tedy jakoby z
nutnosti poohlížejí po straně jim „mentálně“ velmi vzdálené – rolnické a populistické
-5-
PSL, s níž sdílejí snad jen opoziční roli a spolupůsobení ve skupině EPP Evropského
parlamentu.[8]
6. Maďarská stranická politika jako taková je navzdory ekonomickým a sociálním
otřesům dlouhodobě velmi stabilní a konsolidovaná, v čemž se podobá české
(rakouské, německé, …). Strany jako instituce jsou pevné. Polská soutěž je naproti
tomu silně personalizovaná, strany jsou efemérní a podléhají štěpením. Polsko
v tomto ohledu spadá spíše do společného prostoru s Pobaltím a Slovenskem.
Shrnuto, nelze než konstatovat, že ani pomyslná polská druhá strana není vlastně „stranou“ –
tedy blokem ve smyslu maďarských socialistů a liberálů. A že v pohybu a neklidu se nachází
polské stranické spektrum jako celek, nejen jeho donedávna vládněkoaliční část.
3. Polský stranický systém z hlediska Sartoriho teorie
Ve světle výše uvedeného by velký klasik politologie patrně škrtl všechny polské otazníky
s teoretickou elegancí sobě vlastní: polský systém se zkrátka nachází v přechodném
vývojovém stadiu. Pokusy o zařazení do jakýchkoli pevných kategorií jsou tedy ošidné a
liché.
Zajímavé je, s jak kontrastujícími hodnoceními a klasifikacemi polského případu se
setkáváme v české politologii. J. Mlejnek akcentuje nekonsolidovanost spektra a je ve své
interpretaci velmi vyhraněný. „Lze tedy konstatovat, že v tuto chvíli (2004 – pozn. J. K.)
v Polsku vlastně neexistuje systém politických stran, země se nachází v situaci politického
rozkladu a přeskupování.“ (Mlejnek, 2004, s. 48)
M. Kubát se ve své o rok mladší práci po jistém váhání (s ohledem na působení Samoobrony
a LPR) kloní k umírněnému multipartismu (Kubát, 2005, s. 109). Překvapivé je, že Kubát
řadí Polsko do tohoto typu pro celé období od roku 1991. Jako krajně sporné to vnímám v
případě volebního období 1991–93. Zde si je jistých pochybností vědom i autor (Kubát, 2005,
s. 107–108), který ostatně ve své starší bakalářské práci klasifikoval Polsko 1991–93 jako
extrémní multipartismus (Kubát, 1997, s. 39–40).
Kladu si otázku, proč Kubát po opuštění své původní teze – namísto formulace jiné, ještě
problematičtější – raději nesáhl po Sartoriho třídě, jež se zde přímo nabízí. „Atomizovaný
pluralismus (zvýrazněno J. K.) odpovídá situaci, v níž jsou strany „označeními“ pro volné
koalice notáblů, které se často mění při každých volbách a mají tendenci se rozkládat od
jedněch voleb do druhých.“ (Sartori, 2005, s. 284)
Přesto, že Sartoriho čtvrt století stará slova polskou realitu povětšinou dosti výstižně
charakterizují, si myslím, že má smysl se nad polským systémem i pomocí klasikova
teoretického aparátu zamýšlet. A to i kdybychom předem tušili, že se s velkou
pravděpodobností nedobereme uspokojivého výsledku a že všechny závěry budou jen
předběžného charakteru. Po otřesech z let 2000–2001 i 2003–2004 lze v posledním období
přece jen sledovat náznaky určité stabilizace. Notáblové sice nadále plynule proudí mezi
jednotlivými stranami sem a tam, strany samotné se však pozoruhodně drží – prozatím.
-6-
Pro jakékoli úvahy v Sartoriho intencích jsou naprosto stěžejní tři otázky, z nichž první dvě se
logicky navzájem podmiňují:
Jak budeme rozumět konceptu antisystémové strany? Co je to v polském kontextu „systém“,
kdo jej v současné době hájí a kdo ohrožuje?
Odvozeně od toho: Do jakého typu multipartismu Polsko zařadíme?
Co dokážeme říci o dimenzích soutěže v Polsku? Kolikarozměrná je stranická politika u
našich sousedů?
3.1. Polsko, populisté, radikálové, extremisté a antisystémovost
Zdá se, jako by se Polsko v období 1989–2007 vyvíjelo proti všem intuitivním předpokladům:
od prosystémového konsenzu k vyhroceným sporům o samotnou povahu a podobu
novodobého polského státu.
Takto provokativní tezi je samozřejmě třeba mírně korigovat. Bylo by totiž zavádějící
idealizovat období tranzice a bezprostředně následující první roky konsolidace režimu,
přestože sjednaný přechod polského typu lze řadit spíše mezi „úspěšné příběhy“.[9]
Vypadá to, že relativně největší a nejširší shoda o systému panovala v druhé polovině 90. let,
zvláště poté, co prezident Kwaśniewski záhy po nástupu do úřadu zažehnal riziko
pokračování polarizace, která se začala prohlubovat v souvislosti s vnímáním „návratu“
postkomunistů k moci v roce 1993, a zejména pak s prezidentskými volbami o dva roky
později, jež po tvrdé osobní kampani trend posunu doleva svým výsledkem symbolicky
stvrdily.
Abychom nezabíhali do detailů (a zvláště do složitých peripetií let 2000–2001), navrhuji
pracovně rozdělit zkoumané období na dvě fáze: před a po přelomových volbách 2001.
Pro první etapu si dovolím konstatovat, že se v rámci polského systému nevyskytovaly strany,
které by byly v Sartoriho smyslu jak antisystémové, tak relevantní (pravidla relevance – viz
Sartori, 2005, s. 125–130). Hovořil bych spíše o stranách populistických či radikálních (PSL,
ROP – navíc s otazníky ohledně relevance).
To tvrdím navzdory skutečnosti, že Sartoriho kritéria antisystémovosti jsou dosti volná.
Koncept v jeho pojetí neznamená, že daná strana stojí vně systému, neřkuli, že vede, chystá se
vést nebo nabádá k ozbrojenému či jinak dramatickému odporu proti režimu. Je zjevné, že
Sartori má na mysli spíše jakousi „mentální“ antisystémovost, spočívající, dle jeho slov,
v „podkopávání legitimity režimu“. (Sartori, 2005, s. 136–138)
Volby 2001 znamenají v tomto smyslu skutečný obrat ve vývoji. Do Sejmu náhle vstupují
strany silně radikální (Samoobrona) až extremistické (LPR). Pro jejich antisystémovost hovoří
celá řada argumentů.[10] Nejpřesvědčivější důkaz však lze obstarat jaksi „oklikou“ – totiž že
prokážeme antisystémovost i u strany nepoměrně méně radikální, než je zmíněná dvojice.
Mám na mysli samotného budoucího (2005) vítěze voleb – PiS.
Volební „vlajkovou lodí“ tohoto subjektu bylo, je a zůstává (vedle až nacionalizujícího pojetí
obrany národních zájmů a protikorupční rétoriky, hraničící s voláním po příslovečné „pevné
-7-
ruce“) založení IV. polské republiky na nových, pevných morálních základech. Konkrétní
náplní má být důsledné prosazování tradičních hodnot (tedy v posledku zrušení stávající
hodnotové neutrality moderního sekularizovaného státu) a důsledná dekomunizace, která se
svým zvažovaným rozsahem zcela vymyká evropskému kontextu a která jde cíleně proti
„duchu kulatého stolu“. Odpor proti stávajícímu systému je v podání PiS zcela explicitní. LPR
i Samoobrona jdou v tomto směru ještě mnohem dále (viz pozn. 10 výše).
To, že realita po nástupu trojice k moci vypadá navzdory snahám a záměrům přece jen
poněkud jinak, ještě pranic nemění na tom, že explicitní „mentální“ averze PiS vůči systému
trvá a vytyčený ideální cíl nového morálního Polska zůstává. Jen se kvůli nepříznivým
podmínkám odsouvá do budoucna, byť leccos ze čtvrté republiky bylo již realizováno.
Je těžké ubránit se paralelám s gaullismem.[11] A ze Sartoriho pasáží týkajících se Francie
plyne jasný závěr (parafrázuji): Gaullisté přestali být antisystémovými tím, že přeměnili
systém.[12] Bratrům Kaczyńským se prozatím taková přeměna Polska nepodařila.
3.2. Polarizovaný multipartismus sui generis?
Shledáním existence bezpochyby relevantních antisystémových stran (a dokonce jejich
převahou v parlamentu a společným vládnutím) však nepokládám zařazení Polska mezi
polarizované pluralismy za vyřešené a uzavřené – přesto, že tomu nasvědčuje jak Sartoriho
kritérium počtu, tak „kontrolní“ (a v posledku rozhodující) kritérium ideologické vzdálenosti
mezi stranami. Např. distance SLD–LPR je totiž vskutku děsivá a plně snese konfrontaci třeba
s meziválečným Rakouskem.
Zbývá ověřit, zda navrhovaný typ skutečně vykazuje předpokládanou mechaniku. Jedním
z důležitých rysů u polarizovaných typů je fyzicky obsazený střed. Připomeňme, že dle
Sartoriho předpokladu elasticity stranického spektra je teprve v tomto „široce roztaženém“
systému pro středovou stranu místo. A protože představuje v prostředí plném nevraživosti a
protikladů jakýsi „pól bezpečí“, bývá její podpora značná a celkem stabilní. (Sartori, 2005, s.
356–359) Centristé zůstávají trvalým základem všech vládních koalic, jež jsou obměňovány
jen periferně. Zpravidla široké vlády čelí oboustranné opozici (zprava i zleva). Vše pak
zvyšuje tendenci k nerealistickým a nezodpovědným slibům.[13]
Takovouto dynamiku v Polsku nevidíme, Kubátova ostražitost vůči aplikaci našeho typu je
tedy zcela namístě. Přesto se neblahá Sartoriho předpověď pro polarizované multipartismy
zvláštním způsobem vyplňuje – v podobě chronické nestability celého stranického systému a
jeho vnitřních vazeb. K jeho rozkladu a permanentní rekonstrukci tak vlastně dochází, aniž by
se stihly naplnit Sartoriho podmínky (tedy domnělá dlouhodobě sebezničující povaha
takového vládnutí, které je trvale odsouzeno do středu), a za okolností, které ani velký klasik
nepředpokládal (antisystémové subjekty v součtu získaly parlamentní většinu, vládní moc, a
přesto nezměnily systém, aby se mohly stát systémovými).
Zůstává však klíčová otázka. Proč se v Polsku nevyplnil Sartoriho předpoklad fyzického
obsazení středu, zvláště když k ideologickému „roztažení“ spektra nedošlo ze dne na den a
adept na centristickou pozici (v podobě liberálů) zde existoval a existuje?
Otázku lze postavit i jinak: Může onen adept tuto roli sehrát do budoucna? Nebo ji snad již
zvláštním způsobem (byť odchýleným od Sartoriho pravidel) hraje?
-8-
3.3. Levice a pravice v Polsku: kolik významů?
Klíč k výše postaveným komplexním otázkám je třeba hledat v zodpovězení jedné triviální:
„střed čeho?“
Připomeňme elementární Sartoriho tezi, že počet existujících štěpení ve společnosti ještě
nemusí nic vypovídat o počtu rozměrů soutěže. Stranická soutěž očima Sartoriho obnáší
vstup do společného prostoru a ucházení se o tytéž voliče. Alespoň to platí pro dynamickou,
tzv. expanzivní soutěž (cílenou na získávání masy nerozhodnutých voličů). Méně významná
je zpravidla tzv. obranná soutěž, která probíhá v segmentovaných společnostech a jejímž
cílem je pouze stávající voliče neztratit.[14]
Ve své klasické práci Sartori přináší empirické argumenty, na nichž se snaží doložit, že
v drtivé většině zkoumaných západoevropských zemí (s výjimkou jazykově rozdělené Belgie)
existuje jeden převládající rozměr dynamické soutěže, označovaný běžně jako pravolevý.
Ostatní (např. náboženské) jsou „stlačeny“. Platnost tohoto tvrzení přesvědčivě dokazuje i pro
dobové segmentované společnosti (Sartori, 2005, s. 381–388).
Sartoriho čtvrtstoletí stará pozorování lze dnes jen potvrdit a rozvést na příkladu stále se
bipolarizující západní Evropy. Představme si, čistě pracovně a bez nároku na teoretickou
preciznost, několik obecných politických tematických okruhů (generujících potenciální či
reálná štěpení):
•
•
•
•
•
ekonomicko-sociální (např. podél kontinua znázorňujícího vztah k welfare state:
posílení-obrana-reforma-omezení/zpřísnění-destrukce)
kulturní (např. dichotomicky: tradiční hodnoty v. sekulární hodnoty)
vnitřní politika (otevřenost, multikulturalismus v. národní identita, bezpečnost,
omezení imigrace)
zahraniční politika (prohloubení evropské integrace v. lpění na národní identitě,
národním státu)
životní prostředí
Na první pohled si domyslíme, jak se jednotlivé póly „shlukují“ do skupin označitelných jako
pravice a levice, a to čím dál zřetelněji a podobněji napříč celou Evropou (pochopitelně
s výjimkami). Jinými slovy, výrazně dominuje jediné štěpení, ostatní se s ním zpravidla
shodují, resp. jsou na ně redukovatelná. Výsledkem je jednorozměrná soutěž – se
srozumitelným konceptem středu (jako bodu či prostoru na kontinuu).
Polsko se tomuto vzorci vymyká. Nebudu zde předjímat obsahovou náplň jednotlivých
štěpení, či dokonce stranické konstelace na jednotlivých pólech. To bude předmětem
zkoumání v lipsetovsko/rokkanovské kapitole. Na tomto místě nám půjde o hierarchii
(vzájemné poměry a relevanci) jednotlivých štěpení a dopady na rozměr/y soutěže.
Ekonomické štěpení tu zdaleka nepřevažuje tak zřetelně jako jinde. „Životní prostředí“ je
ještě výrazněji potlačeno (prakticky nepřítomno). Ostatní tři jsou víceméně slučitelné do
obecnějšího kulturního štěpení (generují velmi podobné protiklady stran). Kulturní a
ekonomické štěpení však nejsou jediné, které takřka rovnou silou (ale s jinými dopady)
pravolevě strukturují polský stranický život. Citelně se sem promítá i třetí dimenze – totiž již
zmíněná otázka post/antikomunismu.
-9-
Nacházíme tedy přinejmenším tři navzájem si plnohodnotně „konkurující“ významy pravice
a levice, jež se sice v realitě různě prolínají, leč ve svých ideálně-typických formách plodí
vždy poněkud jiné kombinace stran – a tím i odlišné středy. Ve všech třech dimenzích navíc
probíhá skutečná, expanzivní soutěž v Sartoriho smyslu (Sartori, 2005, s. 384), přičemž,
opakuji, žádný rozměr nelze jednoznačně a trvale uchopit jako dominantní. Kulturní střet o
náboženské a tradiční hodnoty není reziduální či odumírající větví soutěže, jako je tomu od
60. let ve většině zbytku Evropy. Naopak, v souvislosti se střetem o čtvrtou republiku se jedná
o živé téma, které zanechává nejen přesvědčené stoupence a odpůrce na obou krajních pólech,
ale i nerozhodnuté uprostřed, o něž strany reálně mezi sebou vedou boj.
Celá struktura je navíc komplikována polaritou město–venkov, která znesnadňuje zařazení
hned dvou „rolnických“ stran do pravolevého schématu. Obě soupeří především mezi sebou
(odtud jejich nesmiřitelná rivalita). Toto polské specifikum[15] můžeme tedy pokládat za
svého druhu semiautonomní sféru soutěže.
Vracíme se k otázce. Co to je vlastně v těchto podmínkách střed? Kde hledat střed? Lze ho
vůbec za takových okolností hledat? Nyní je především třeba zopakovat varující tvrzení, jímž
byla tato kapitola uvozena: polský stranický systém jako celek je v pohybu, zažívá přechodné
období. Připomínám, že až do roku 2001 polská stranická politika „dávala smysl“. Určovala ji
převážně polarita „vztah k režimu“, přestože šla jak proti štěpení ekonomickému, tak proti
kulturnímu.
Navzdory komplikovanosti vývoje po roce 2001 se lepšího a uspokojivějšího prostorového
vymezení polské politiky nechceme vzdát. K tomu nám však již v této fázi lépe napomůže
lipsetovská a rokkanovská perspektiva, vedoucí k poněkud obsažnějšímu a konkrétnějšímu
zamyšlení nad polskými štěpeními.
4. Polský stranický systém z hlediska teorie štěpení
(cleavages)
Polsko spadá k těm jedinečným případům, v nichž se stále ještě dají – při troše pružnosti –
hledat a nalézat všechna čtyři klasická štěpení. (Lipset a Rokkan, 1967, s. 1–64) Jejich forma i
obsah pochopitelně prošly a procházejí proměnami. Navíc je třeba mít na mysli prolínání a
vzájemné ovlivňování jednotlivých dimenzí. Přesto mohou s jistými úpravami posloužit jako
cenný teoretický základ pro naši analýzu.[16] Zvolené pořadí neodpovídá pojetí autorů
(historicky první byla národní revoluce), ale je adaptováno účelům našeho výkladu.
4.1. Zaměstnanci v. zaměstnavatelé (vlastníci): osamocená pravice PO
Zobecníme-li toto třídní štěpení a adaptujeme-li je na měnící se realitu světa a povahu
ekonomického střetu, pak je můžeme reformulovat např. takto – ekonomický liberalismus v.
etatismus (paternalismus). Tím se vracíme k tomu, co jsme v souvislosti s Polskem
označovali jako ekonomický rozměr pravolevého střetu. Víme již, že v Polsku nedominuje
natolik jako ve většině Evropy. Dokonce bych argumentoval ještě silněji, že se toto štěpení
nalézá ve stínu jiných (Kubát 2005, s. 94).
- 10 -
Dokladem této skutečnosti je, že podél linie ekonomického sporu neexistuje v Polsku
politicky symetrický protiklad typu konzervativci–labouristé, CDU–SPD, ÖVP–SPÖ, SDKÚ–
Smer, ODS–ČSSD apod. Jinými slovy, PO stojí de facto izolována proti zbytku relevantního
spektra. Jde o jediného deklarovaného a zcela jednoznačného zastánce ekonomického
liberalismu.[17] Svým profilem je to podobný subjekt jako ODS či SDKÚ. Zakotvení nachází
hlavně ve městech, prosperujících regionech, mezi podnikateli, studenty, vysokoškoláky a
mladšími obyvateli obecně.
SLD (resp. LiD) a PiS ekonomický liberalismus programově odmítají, jsou čas od času
(zejména jako opoziční subjekty) připraveny tvrdě proti němu vytáhnout do boje, ale zároveň
mají v jiných momentech (ne překvapivě v těch vládních) ochotu i potenciál fakticky liberální
ekonomickou politiku vykonávat.
Zbývající dvojice, tedy Samoobrona a LPR (v menší míře i PSL), jsou strany otevřeně a
programově antiliberální. Ani případná participace na vládnutí ostrost jejich hran nikterak
neobrušuje. Neváhají aplikovat v tomto směru vskutku nesmiřitelnou a radikální rétoriku,
živenou tu prvky utopicko-komunistickými (Samoobrona), tu antisemitsko-klerofašistickými
(LPR) a tu stavovsko-korporativistickými (PSL). Všechny tři jsou řazeny na
socioekonomickou levici i v Kubátově práci (2005, s. 96).
Je však třeba pečlivě rozlišovat, že u LPR je antiliberalismus motivován spíše kulturně (viz
níže) než ekonomicky.[18] U PiS se však již přinejmenším snoubí oba rozměry (viz velmi
účinné útoky na projekt rovné daně před volbami 2005) a v případě Samoobrony vždy jasně
dominoval prvek ekonomický.
Podstatné je, že navzdory odlišným motivacím dokázala tato čtveřice (později trojice) stran
v letech 2005–2006 nalézt účinnou a dočasně i funkční společnou platformu pro politickou
ventilaci antiliberalismu, přičemž jeho prvky ekonomické i kulturní se ocitly takřka
v harmonické syntéze.
Sotva bychom mohli věrohodně aspirovat na historický rokkanovský přístup, kdybychom se
neohlédli po kořenech jednoho zajímavého fenoménu – totiž ekonomické „levicovosti“ polské
konzervativní „pravice“. Počátky je třeba hledat již v Solidaritě. Novodobá polská
antikomunistická pravice zkrátka vyrostla z odborového hnutí. Značná část odporu proti
režimu na přelomu 70. a 80. let byla nesena hmotnými a sociálními požadavky dělnictva a
masovost této opozice byla dána i katastrofální ekonomickou situací země. Po roce 1990 se
roztříštěná postsolidaritní pravice vlastně nikdy neshodla na radikální ekonomické reformě.
Přesvědčený liberál L. Balcerowicz, který ji provedl, rozhodně není klasickým
reprezentantem hlavního proudu polské pravice. Před nástupem k moci v roce 1997
(příznačně opět pod označením Solidarita) i o osm let později (pod značkou PiS)
konzervativci útočili na své soupeře zleva (tedy co se ekonomiky týče).
Otázka, zda stojí ekonomicky více vlevo LiD, nebo PiS, není vůbec snadno zodpověditelná.
Bezprostředně intuitivní předpoklad by nabádal, že ta z nich, která má slovo „levice“ v názvu.
Sofistikovanější předpoklad by nabádal, že to bude ta z nich, která je právě v opozici. Realita
je však taková, že opoziční LiD, vedená exprezidentem Kwaśniewským, před volbami
nastavila natolik liberální tvář (s úmyslem odčerpat stoupence PO), že si vysloužila tvrdou
kritiku vlastní mládežnické organizace.[19] PiS z pozice vládní strany vede kampaň pod
- 11 -
heslem „Dbáme o Polsko. Dbáme o Poláky“, přičemž konotace onoho „dbání“ v kontextu celé
kampaně strany vyznívá zřetelně státně-paternalisticky.[20]
Kubát (2005, s. 96–98) řadí PiS kamsi mezi PO na jedné straně a shluk SLD, SdPL a PSL na
druhé, ba dokonce o něco blíže liberálům. To není ve fatálním rozporu s mou tezí o pravicové
osamělosti PO, pokud si plně uvědomíme dynamický rozměr politiky. Kubátova práce se
váže k období, kdy „mladý“ PiS byl Platformě skutečně velmi blízko a budoucí spolupráce
obou stran se brala za samozřejmou.
Dle Foltýna ultralevicová LPR (viz pozn. 18 výše), která vskutku ještě před dvěma lety vedla
zdrcující antiliberální kampaň proti PO, nyní deklaruje povolební otevřenost jak vůči PiS, tak
vůči PO (!) – pochopitelně ve jménu zabránění návratu postkomunistů k moci.[21]
Různé další posuny, ať již trvalejšího rázu, či jen strategické a pragmaticky motivované, lze
na „nehotovém“ a neklidném spektru očekávat i do budoucna.
4.2. Primární v. sekundární ekonomika (Město v. venkov): PSL a Samoobrona
Toto klasické štěpení prošlo během dějin naprostým obratem. Původně to byla ona
„venkovská“ strana pozemkové aristokracie, která byla tou mocnější a bohatší. Polsko tento
historický obrat ztělesňuje vpravdě dokonale. Patří totiž v rámci Evropy k zemím
s nejhlubším kontrastem mezi zaostalým venkovem a městy. Jedním důvodem je
dlouhodobé zanedbávání infrastruktury. Příčinu lze ale hledat i v enormně vysokém podílu
zemědělských pracovníků na celkové zaměstnanosti, což jinými slovy znamená nízkou
efektivitu zemědělství. Aniž bych byl v této věci odborníkem, odvážím se spekulovat, do jaké
míry by to mohla být daň za neprovedení masivní kolektivizace za minulého režimu (což
vedlo ke kombinaci a koexistenci nevýkonného socialistického hospodářství s roztříštěným
podfinancovaným agrárním sektorem).
Politickým odrazem tohoto štěpení je působení dvou výrazně venkovských stran: PSL a
Samoobrony, které soupeří o voliče jednak mezi sebou, ale také s PiS a LPR. Relativně
mnohem slabší odpor na venkově klade levice a liberálové.[22]
Aby nedošlo k mýlce, mezi oběma „rolnickými“ stranami panují velké rozdíly. Společné mají
to, že se dlouhodobě a usilovně snaží vystoupit ze svého venkovského „krunýře“ a překonat
handicap omezeného záběru.
Lépe se to vedlo Samoobroně, jež se od počátku profilovala jako protestní strana, zaměřující
se vedle rolníků i na nezaměstnané, důchodce a manuálně pracující. Radikálně populistickou
rétorikou kombinovanou s demonstračními akcemi až výtržnického rázu se jí dařilo stabilně
dosahovat podpory kolem 10 % voličů. Sociální populismus se navíc pojí s nacionalismem,
germanofobií a s postupně slábnoucím odporem k Evropské unii. Strana výrazně kritizuje
některé formy spojenectví Polska s USA (např. podíl na iráckém tažení), což by samo o sobě
nebylo překvapivé. Vše je ale navíc doplněno určitou vstřícností směrem na východ, což
v Polsku není zvykem do té míry, pokud se k tomuto východu řadí i Rusko.[23]
Fenomén Samoobrony by byl nemyslitelný bez osoby jejího předáka – A. Leppera. Politická
dráha bouřliváka, který postupem času slevil z nesmiřitelnosti a propracoval se až
- 12 -
k ministerskému křeslu, je bezesporu zajímavá. Otázkou však je, do jaké míry bude i nadále
imponovat klasickému voliči Samoobrony.
PSL sdílí se svým venkovským rivalem populismus, ale na rozdíl od radikalismu až
extremismu Samoobrony se jedná o spíše „defenzivní“ populismus s konzervativními prvky.
V posledních letech se PSL pokouší o úkrok doprava – k jakési středové konzervativní straně.
Symbolizuje to i její působení v rámci Evropské lidové strany.[24]
Svou „rolnickost“ a „venkovskost“ se PSL snaží překonat a přesáhnout obecným důrazem na
decentralizaci a obranu samosprávy. V této souvislosti lidovci varovali před tendencemi
k nedemokratickým postupům ze strany PiS a jejích bývalých koaličních partnerů a odmítli do
vlády vstoupit. Jejich opoziční role se však nezdá být zcela srozumitelná a vyprofilovaná. PSL
se ve výzkumech veřejného mínění dlouhodobě ocitá pod hranicí pro vstup do Sejmu (avšak
bývá podhodnocena – viz pozn. 8 výše). O mnoho lépe na tom ale v poslední době není ani
Samoobrona. Její „čitelnost“ pro změnu utrpěla v důsledku vládního angažmá někdejších
nesmiřitelných buřičů.
Jestliže u sledované dvojice můžeme vysledovat snahu o překonání nálepky rolnické strany,
pak PiS jde svým způsobem opačným směrem. Konzervativci vnímají slabost obou soupeřů,
cítí na venkově potenciální vakuum a cíleně se ho snaží zaplnit. Je však třeba zdůraznit, že
PiS dosud ve volbách dosahovala mírně lepších výsledků ve městech než na venkově. Rozdíl
je ovšem zanedbatelný. Totéž, s opačným znaménkem, platí o LPR, která je jen nepatrně
silnější na venkově.
V souvislosti s participací Polska na společné evropské zemědělské politice, s investicemi do
infrastruktury díky členství v Unii a s růstem životní úrovně na venkově lze očekávat, že
význam tohoto štěpení bude postupně klesat. Jeho ekonomicko-sociální aspekt se bude
zmírňovat, zatímco kulturní bude možno subsumovat pod štěpení týkající se vztahu
k hodnotám (které označuji níže jako „kulturní“). Tento proces vidíme již nyní a prohlubující
se krize identity i důvěry obou rolnických stran je toho projevem.
Klasickým problémem týkajícím se této dvojice stran je jejich pravolevé zařazení. U
Samoobrony by na první pohled nemělo být pochyb, že splňuje předpoklady „silně
populistické a radikální levice s jistými občasnými komunistickými rysy“ (Kubát, 2005, s.
104). Napovídá tomu její indiferentní až kladný vztah k historii „lidového“ Polska. Strana
nyní před volbami nabízí místa na kandidátkách bývalým předákům SLD (např. expremiérovi
Millerovi). Zdůrazňuje však pojem tzv. patriotické levice. Na levicovost se A. Lepper
odvolával i před prezidentskými volbami 2005, když ve snaze oslovit voliče SLD (která tehdy
nepostavila svého kandidáta) argumentoval, že je jediným vážným levicovým uchazečem o
funkci hlavy státu. Navzdory těmto skutečnostem se čas od času objevují hlasy označující
Samoobronu jako „ultrapravicovou“ s ohledem na vypjatý nacionalismus.
PSL není o mnoho snadnějším případem. Existuje napětí mezi jejími kořeny (personálně
vycházela – podobně jako SLD – „zevnitř“ režimu[25]) a levicově populistickou minulostí na
jedné straně a současným směřováním do rodiny konzervativních pravicově středových stran
(podloženým navíc silným zázemím v konzervativním jihovýchodním Polsku) na straně
druhé.
4.3. Církev v. vláda (stát): LPR, PiS a Tadeusz Rydzyk
- 13 -
I toto štěpení si pro naše účely zaslouží jisté zobecnění. V modifikované formě bychom mohli
hovořit o sporu tradičních a moderních hodnot. Střet se nevede v dimenzi „církev“ v.
„stát“, nýbrž uvnitř politické (stranické) obce, uvnitř široké společnosti, jakož i uvnitř církve
samotné. Část katolického kléru rozhodně politizací hodnotových a náboženských otázek není
nadšena. Jiné jeho kruhy naopak neprodleně vystoupí na obranu tradicionalistických
„výdobytků“ vybojovaných pravicovou vládou, kdykoli se zdají sebeméně ohroženy.
Ještě obecnější – ale politicky relevantnější – rovina tohoto střetu je reprezentována tažením
PiS za novou IV. republikou, stojící na morálních základech, očištěnou od korupce, od vlivu
bývalých komunistů apod.
Podobnosti s francouzským gaullismem jsou nepřehlédnutelné. V čele hnutí sice nestojí jeden
„silný muž“, ale hned dva, kteří jsou však od sebe k nerozeznání. Jeden z nich získává
prezidentský mandát přímo od lidu. Odvolává se na národ a snaží se hájit jeho velikost i
autenticitu v nepřejícím prostředí integrující se Evropy. Strany a stranictví jsou v podstatě
podezřelé, proto se jmenují všelijak jinak než „strana“. Hnutí volá k obraně tradičních hodnot
– kromě národa (vlasti) především rodiny. V sociálně-ekonomické oblasti je ústředním
pilířem solidarita. Liberalismus je nedůvěryhodný. Stávající řád je zkažený a je třeba jej
nahradit – ničím menším než novou ústavou a novou republikou.
Extrémní formu hodnotového střetu ztělesňuje LPR, která kombinuje ultrakatolické postoje
s xenofobií a antisemitismem (spoluorganizace výstavy v Evropském parlamentu,
srovnávající nepřímo potraty s holokaustem) a jejíž mládežničtí aktivisté neváhají v rámci
boje za mravní očistu sáhnout i k násilným prostředkům (útoky na tzv. pochody rovnosti
v polských městech). V současnosti LPR od někdejšího radikalismu poněkud ustupuje a svou
energii věnuje zejména sporům s PiS o podíl na pozitivních zásluhách společné vlády
(prorodinná politika, školství apod.). Znovu upozorňuji na náhlou deklarovanou vstřícnost
LPR vůči PO (v otázce povolební kooperace – viz výše). Zároveň dodávám, že patrně běží o
pouhý taktický manévr, směrovaný jednak k vedení PiS, jednak ke konzervativnějším
stoupencům PO.
Tradicionalistický tábor je neoddělitelně spjat s postavou mediálního magnáta katolického
duchovního T. Rydzyka, jehož impérium formuje mínění milionů posluchačů (Radio
Maryja), čtenářů (Nasz Dziennik) i diváků (TV Trwam) – především starších věkových
skupin se základním vzděláním žijících na venkově. Rydzykova média, v nichž se čas od času
dává průchod antisemitským projevům, mají lví podíl na dvojitém (parlamentněprezidentském) triumfu PiS v roce 2005. A tuto stranu budou podporovat i tentokrát,
výměnou za umístění spřízněných osob na kandidátky.[26]
Přirozeně blízko k tradicionalistické linii má PSL. Teoreticky (programově) vzdálenější je již
Samoobrona (o jejích levicových rysech viz oddíl výše), přesto se na prosazování
konzervativní politiky spolu s PiS a LPR aktivně podílela a nepůsobilo jí to žádné hluboké
vnitřní dilema. Lepperova strana měla dokonce v období 2005–07 několikrát nakročeno
k velmi úzké spolupráci s LPR.
Opačný pól reprezentuje SLD (resp. LiD). Je to jediný nekompromisní a explicitní obhájce
moderních hodnot a sekulárního státu. Postkomunistická levice se na této pozici vědomě a
záměrně profiluje. Nečiní jí žádný problém jednoznačně se v tomto ohledu vymezit a
(spolu)organizovat např. pochody homosexuálů za rovná práva apod.
- 14 -
Postoj PO v hodnotových otázkách je již poněkud odlišný a složitější. Je prototypem strany,
která si nepřeje přílišnou polarizaci tohoto rozporu, aby se ona sama nemusela zcela
jednoznačně a nezvratně přidávat na jednu stranu. Nominálně stojí kdesi uprostřed a
s ohledem na svou konkurenceschopnost vůči PiS si důsledně drží image konzervativněliberální strany. Uvnitř PO navíc působí konzervativněji smýšlející skupina, jež této strategii
dodává autenticitu. Reálná pozice PO ale podle mě zcela středová není. Kdyby totiž mělo
dojít na skutečně tvrdý střet tradicionalismu s modernismem (a Polsko k tomu nemá daleko),
PO víceméně nebude mít jinou volbu než hájit zájmy svých převážně mladých, městských a
sekularizovaných voličů. Pravdou však zůstává, že PO nemá sebemenší důvod o takový
konflikt stát a mohla by se ho právem obávat. Levice nikoliv.
Ani v tomto případě nemůžeme opominout historický rozměr zkoumaného tématu.
Nedocenitelnou úlohu sehrálo účinkování „polského papeže“ v Římě. Je známou skutečností,
že Karol Wojtyła důsledně držel konzervativní linii katolicismu. Ve své vlasti se již za svého
života stal jakýmsi národním hrdinou. Byl zde oprávněně vnímán jako světově nejznámější a
nejvlivnější Polák své doby (a patrně všech dob). Již z tohoto titulu jej uctívali a uctívají i
lidé, kteří osobně jinak nemají k víře nikterak zvlášť blízko. Jan Pavel II. je v Polsku
nezpochybňovanou autoritou, z jejíhož odkazu se snaží vybírat si, co je třeba, prakticky
kdokoli. I strana, jež se rozhodně nedefinuje jako křesťanská, tedy rolnická Samoobrona, se
na své úvodní webové stránce prezentuje fotografií Jana Pavla II. a A. Leppera. Třeba dodat,
že obrázek slouží spíš jako kulisa pro zaštítění ekonomické doktríny Samoobrony, byť slova
pod ním uvedená vskutku patří papežovi: „Nelze přijmout tvrzení, že po pádu komunismu je
jedinou alternativou kapitalismus.“[27]
4.4. Podřízená v. dominantní kultura (Centrum v. periferie): dvě, tři, čtyři
Polska?[28]
I s posledním štěpením budeme pracovat poněkud volněji. Od Rokkana se ale neodchýlíme
tolik, jak by se na první dojem mohlo zdát. Protiklad centrum–periferie má původ v
procesu národní revoluce. Konkrétně je jejím teritoriálním projevem (na rozdíl od
jejího funkčního projevu církev–stát). Jak se však toto vše má vztahovat k jedné z etnicky i
nábožensky nejhomogennějších zemí Evropy?
Polsko sice nespadá do oné „ideální“ šablony, v níž jedno centrum je ohniskem národního
uvědomování, zatímco etnika na periferii se odchylují a vymezují (viz Rokkanovo onehdy
„periferní“ Norsko ve vztahu k vysoké dánské kultuře). Ale to naši úvahu nikterak neruší, ba
„naopak“. Polská – a obecně středoevropská – situace byla nezměrně složitější. A námi
zkoumaná země spadá mezi ty případy, v nichž se národní hnutí realizovalo napříč
hranicemi, tváří v tvář různým centrům. Mělo tak na různých místech (obývaných daným
etnikem) různou dynamiku. Polský případ náleží mezi ty nejkomplikovanější, a pokud je mi
známo, nemá v Evropě obdoby. Dalo by se vlastně bez nadsázky hovořit nikoli o štěpení
centrum v. periferie, nýbrž periferie v. periferie v. periferie (samozřejmě převedeno do
reality pozdějšího samostatného polského státu).
Má teze je taková, že důsledky trojího dělení dosud nebyly plně překonány a vstřebány.
Ostatně ani poválečné posunutí celého Polska pod Stalinovou taktovkou směrem na západ
zdaleka není zacelenu jizvou. Otázka polských Sudet je nepochybně složitější a palčivější,
než jak ji známe např. z českého prostředí. Přinejmenším proto, že příslušná území byla
součástí polského státu naposledy v hlubokém středověku. Komu je znám fenomén
- 15 -
poválečných „zlatokopů“ v československém pohraničí, dovede si jistě živě představit, jak
tento jev musel vypadat u našich severních sousedů – na územích, jež byla vnímána jako
kompletně cizí.
Provokativní podtitulek v názvu oddílu není mou invencí, vypůjčil jsem si ho od
T. Zahradníčka, který ve Středoevropských novinách (někdejší společná měsíční příloha
Lidových novin, Gazety wyborczej, Magyar hírlap a SME) komentoval výsledky polských
prezidentských voleb.[29] Autor se sice ve svém textu také dotkl regionálního rozměru polské
politiky, „počet Polsek“ v jeho článku se však týká především počtu tehdejších relevantních
prezidentských kandidátů a politických táborů, které ztělesňovali.
Pro naše účely nebudu protiklad centrum–periferie chápat jako štěpení v pravém slova
smyslu, jež by generovalo soupeřící strany, ideologie, hodnoty a doktríny, nýbrž jako
dokreslující kulturní dimenzi. Je to jakési „pole mentality“, teritoriálně definované
podhoubí polské politiky, které ostatní štěpení dobarvuje. Zřetelně se promítá do volební
geografie. Zjednodušeně řečeno, liberálové jsou silní v pruském záboru, konzervativci
v rakouském, agrární strany v ruském a levice v Sudetách.
4.5. Kulturní štěpení
Jak již pouhý název napovídá, v tuto chvíli vlastně opouštíme Lipseta a Rokkana. Takto
označené štěpení se v jejich teorii a terminologii vskutku nevyskytuje. Je mým návrhem pro
syntetizující kategorii, která by shrnula štěpení, označená výše jako „tradiční v. moderní
hodnoty“ a „centrum v. periferie“ (s tím, že by mohla zůstat otevřená i případně ustupujícímu
štěpení město–venkov).
Záměrem tohoto kroku je redukovat „rokkanovskou“ čtveřici na asymetrickou trojici, která
přece jen lépe postihuje a vysvětluje polskou stranickou realitu: jedno štěpení obecně
ekonomického typu, druhé, ještě silnější, hodnotově-světonázorové (obecněji kulturní) a
slabší doplňkové (ustupující) štěpení město–venkov. Tuto trojici pak doplním variací na
štěpení, se kterým pracuje např. Lijphart: podpora režimu. Obloukem se tak vrátíme k
mnohoznačnému významu polarity pravice–levice v Polsku.[30]
Nejprve ale pár slov pro vysvětlení a obhájení mého syntetizujícího teoretického kroku. Sotva
vyvolám kontroverzi, budu-li tvrdit, že klasické „stát–církev“ má primárně náboženskosvětonázorový (řekněme hodnotový) rozměr, zatímco „centrum–periferie“ jazykověnacionální rozměr (řekněme dimenzi identity). Připomeňme, že oboje se vztahuje k procesu
národní revoluce.
Není těžké prokázat, že v Polsku byly v tomto procesu obě dimenze zřetelně provázány.
Ovšem způsobem vlastně opačným, než ve své teorii obecně modelují Lipset a Rokkan.
Národní revoluci lze chápat jako proces identifikace státu a národa.[31] Autoři si správně
všímají, že tento proces plodí tenze na periferiích těch států, jejichž politické hranice se
výrazně neshodují s jazykově-etnickými a jejichž vítězná centrální vysoká kultura je ve
výrazném rozporu s kulturami periferními.[32] Oba klasikové dále reflektují, že dalším
významným politickým hráčem, který se – z jiných důvodů – v některých zemích
nacionalizaci zpěčuje, je anacionální (či supranacionální) katolická církev. Oněmi důvody
jsou zejména konkurující ambice na formování oficiální světonázorové doktríny. Stát si stále
- 16 -
směleji nárokuje svůj monopol (skrze kontrolu vzdělání) na daném území, církev se však
snaží podržet si svůj autonomní vliv.[33]
Polsko je případem, v jehož rámci byla katolická víra mocným a vděčně akceptovaným
spojencem národního hnutí. Netřeba znovu připomínat, jakým mimořádným historickým
okolnostem tento jev vděčí za svou existenci. Shodou okolností právě ty dvě záborové
velmoci, jež byly vnímány jako nejvíce utlačitelské a nejnebezpečnější, reprezentovaly
jinověrce.[34]
Abych odvrátil podezření z teoretické nedbalosti – klasikové hovoří o církvi, já (zcela
vědomě) o víře. Neboli netvrdím, že Polsko představuje protipříklad odporující Rokkanově a
Lipsetově teorii[35], ale jen to, že katolicismus obecně zde nesehrával kontranacionální
úlohu, nýbrž právě opačnou. Konflikt stát–církev vlastně vypukl až opožděně, dlouho po
završení národní revoluce – v době, kdy se Polsko stalo periferií jistého globálního bloku.
Součinnost národní ideje s katolickou vírou se tak v opozici vůči sovětskému režimu opětovně
utvrdila.
Vedle této historicko-politické spojitosti mezi nacionalismem a katolicismem existuje podle
mě ještě jedna, kulturně-mentální, která vyplývá přímo z nitra samotné povahy jak polské
víry, tak nacionalismu. Obé vykazuje nepřehlédnutelný sklon k mesianismu, typickému pro
národy, které se (1) historicky cítí být výspami svých civilizací (např. Rusové jako
„křesťanství vůči islámu, event. Západu“, Poláci a Litevci jako „katolicismus vůči ruské
ortodoxii“ apod.) a (2) mohou se obracet ke svým dějinám jakožto slavné minulosti
(relativně) velkých, mocných říší (opět např. výše uvedená trojice).
Přeneseme-li se zpět na empiričtější rovinu, není obtížné hledat na polské stranické scéně
konkrétní důkazy ideové nacionálně-katolické aliance. Nejlapidárněji je lze shrnout do tří
písmen: LPR. Aby však nevznikla mýlka, rozhodně neplatí, že katolická církev jako celek (či
její většina) je politizována po způsobu této extrémní tradicionalisticko-nacionalistické
platformy, ale ani její podstatně mírnější varianty (PiS). Netvrdím ani to, že významná část
polské populace, z níž se ke katolicismu hlásí přes 90 %, jsou z toho titulu přesvědčení
konzervativci a zároveň vypjatí nacionalisté. Tvrdím jen, že vyhraněné polohy národovectví i
katolického konservativismu mají – z výše popsaných důvodů – tendenci koincidovat a že se
této politické agendě dostává značného prostoru. Patrně většího, než by odpovídalo reálné
sociologické síle v polské populaci. Důvody této nadreprezentace jsou zjevné: mediální
podpora Rydzykova „impéria“, vyšší volební disciplína nejstarší generace, účinné a cílené
„exkurzy“ protagonistů nacionálního konservativismu směrem k sociálnímu populismu
(které jsou usnadněné reminiscencí na reálné historické spojenectví mezi odborovým hnutím a
církví) atd.
Abychom zcela konkrétně shrnuli funkci kulturního štěpení, zopakujme, že na obou krajních
pólech se nacházejí LPR resp. LiD (příp. členové této koalice: SLD, UP, SdPL, Demokraté).
Nesporně blíže národně-konzervativnímu pólu se nalézá PiS. Složitější je zařazení obou
venkovských stran, které se v minulosti chovaly spíše pragmaticky a v současnosti procházejí
krizí. PO je svým zázemím stranou jasně modernistickou. Od jednoznačnějšího praktickopolitického zhmotnění tohoto modernismu ji odrazují taktické ohledy (soupeření s PiS o
početný voličský segment na pomezí) a přetrvávající snaha o distanci od postkomunistů.
Posledně zmíněný faktor nás vede k úvaze o čtvrtém relevantním polském štěpení.
- 17 -
4.6. Štěpení ohledně režimu: LiD
Nejprve je třeba důkladně vysvětlit, v jakém smyslu je vůbec opodstatněné tvrdit, že výše
uvedené štěpení „generuje“ právě LiD, a objasnit, proč jsou postkomunisté v titulku vyděleni
jako jediný produkt tohoto štěpení. Pokud by toto nebylo zcela ozřejmeno, mohlo by být
takové tvrzení vůči polským postkomunistům značně nespravedlivé. Je to totiž aktér, který se
naopak snaží toto štěpení překonat.
Vykročení „bývalých komunistů“ do postsolidaritního tábora se odehrálo v roce 2000, kdy
SLD uzavřel předvolební koalici s levým křídlem Solidarity – tehdy mimoparlamentní Unií
práce (UP).
Něco podobného se opakovalo před nedávnem, kdy se v rámci procesu levicové reintegrace
postkomunisté rozhodli nejen zacelit své relativně čerstvé rozštěpení na SLD a SdPL, ale
přizvat do hry i marginální stranu pod názvem Demokraté.pl. Jde o přímou pokračovatelku
bývalé Unie svobody (UW), kterou v 2001 opustilo pravé křídlo (budoucí PO) a do níž
naopak přišli lidé z okruhu SLD (expremiér Belka, několikanásobný exministr Hausner
apod.).[36]
Jak tedy vyřešíme zdánlivý rozpor, kde plodem jistého štěpení má být právě ta strana, která se
nejvíce ze všech snaží dané štěpení přestoupit a zrušit? Proč a v jakém smyslu jsou
postkomunisté výsledkem štěpení ohledně režimu? Odpověď je prostá. Jsou tak ostatními
vnímáni – a to i po sedmnácti letech, během nichž prošli přerodem v běžnou
sociálnědemokratickou stranu. Přesto jsou stále chápáni jako cosi cizího, ba takřka nečistého.
Tento stav je důsledkem antikomunistické politické agendy některých stran, ale také živými
vzpomínkami na vlnu korupčních skandálů z let 2001–2005. Více než kdy jindy se dnes
v Polsku klade rovnítko exkomunista = korupčník a pátrá po tom, zda ta či ona významná
osobnost veřejného života nebyla agentem komunistických tajných služeb.[37]
V této souvislosti si nelze nevšimnout jednoho paradoxu. Již byla řeč o tom, že v období před
rokem 2001 jsme mohli identifikovat štěpení „postsolidarita“ v. „postkomunismus“ jako ten
faktor, který nejvýrazněji strukturoval stranický systém i jeho vnitřní koaliční vazby a který
významně předurčoval hlavní rozměr soutěže.
Překvapivě ale právě v této době, kdy bylo naše štěpení z funkčního hlediska dominantní,
dosahovala polarizace tohoto sporu nižších hodnot, než je tomu nyní. Co míníme oním
dodatkem „z funkčního hlediska“? Strany se sice tehdy seskupovaly do aliancí převážně podle
svých kořenů (bývalí disidenti v. bývalí komunisté); ale v podstatě setrvávalo u pouhého
seskupování. Samotné téma minulosti v politickém soupeření nehrálo tak silnou roli jako
v poslední době a antagonismus celkově nebyl tak ostrý.
Jednoznačnou zásluhu na změně ovzduší má nástup dvou nových stran po roce 2001 – LPR a
PiS. Obě vystoupily s kritikou kulatého stolu a neváhaly označovat politickou transformaci
Polska jako nečistý úklad – podvodný komplot komunistů a „bezzásadových“ liberálů. Tyto
dvě strany přestaly vnímat téma minulosti jako „pouhou“ otázku kořenů a začaly je promítat
do toho, co jsme označili jako kulturní štěpení. Jinými slovy, levicovost (ve smyslu
komunistické minulosti) čím dál více splývala s korupcí a domnělou mravní dekadencí
soudobého Polska.
- 18 -
Nabízí se otázka, zda tedy skutečně kulturní a „režimní“ štěpení není identické, zda se
nejedná jen o dva různé projevy téhož sporu. Vždyť „lidové“ Polsko bylo svého druhu
modernizační a sekularizační diktaturou. Taková hypotéza by dávala smysl v souvislosti s
tím, co bylo výše označeno jako „maďarská varianta“. V polském kontextu se mi ale jeví jako
příliš redukcionistická – a neúměrně přezíravá k vlivné a významné (sociálně)liberální části
polského disentu. Stejně tak nedokáže uspokojivým způsobem vysvětlit pozici a roli dnešní
PO.
5. Shrnutí pozice PO v systému – otázka středu
Hypotézu o totožnosti kulturního a režimního štěpení by snad bylo možné držet za jediného
předpokladu – pokud bychom se snažili směrovat PO v obou otázkách (tedy kulturní i
režimní) co nejvíce do středu. V souvislosti s kulturním štěpením jsem již naznačil, že mi
takový pohled na roli liberálů není zcela blízký (viz kapitola „Církev v. stát“ výše).
Obdobně bych argumentoval i v případě štěpení týkajícího se režimu. Ani tentokrát si PO
nepřeje další stupňování polarizace a prohlubování zákopů – již proto, že je pro ni výhodné
zachovat si koaliční vazby otevřené jak směrem k postkomunistům, tak ke konzervativcům. V
neposlední řadě liberálové o eskalaci nestojí z toho prostého důvodu, že jsou nuceni udržet si
současně vůči oběma uvedeným soupeřům konkurenceschopnost.
Hovořil bych tedy o umírněnosti (stejně tak v kulturním štěpení), z čehož ovšem ještě
automaticky neplyne středovost. Nepřekročitelným faktem totiž zůstává, že PO si je vědoma
svých solidaritních kořenů a odpor proti minulému režimu má pro ni stále velkou
symbolickou hodnotu. Nelze také pominout, že prvních pět let své existence se vymezovala
primárně proti postkomunistické levici, a to velmi tvrdě. Přestože SLD (LiD) již několik let
není pro PO tím hlavním rivalem a přestože je výhled budoucí koaliční spolupráce obou stran
celkem reálný, liberálové se stále dosti úzkostlivě snaží udržovat si od postkomunistů jistou
distanci. Nepochybně je tomu tak i proto, že se sami nechtějí stát objektem antikomunistické
kampaně. Nelze však bagatelizovat ani ryze vnitřní důvody – a skutečně pociťované zábrany
u významného proudu ve straně.
Shrnu-li výše uvedené, ani v otázce režimu není PO klasickým středem. Stojí zřetelně
v pravé polovině spektra, což ovšem vůbec nevylučuje, že z této své pozice učiní citlivý krok
k pragmatické koaliční spolupráci s postkomunisty, bude-li to pro ni výhodné. Jistě však musí
počítat s tím (a dokáže dobře předvídat), jakým útokům za to bude vystavena.
Daleko „středovější“ je v otázce režimu pozice obou venkovských stran. Delikátní je
obzvláště postavení Samoobrony. K „lidovému“ Polsku (jakož i obecně ke komunistickým
ideálům) chová jistou přízeň. Dokonce se čas od času účelově zaštiťuje levicovostí. Na
druhou stranu se však podílela na vládě, která proti „bývalým komunistům“ rozpoutala velkou
kampaň. O PSL, jejích kořenech, posunech a nevyjasněné identitě již bylo napsáno dost.[38]
Vraťme se tedy k PO. Nezbývá nám než připustit, že v obou štěpeních (tedy kulturním i
režimním) má různé partnery. V prvním případě stojí v jednom táboře spolu s postkomunisty,
ve druhém bok po boku s konzervativci. Na první pohled je patrné, že toto není právě idylická
středová pozice, z níž by se (byť za cenu dlouhodobých ztrát) dalo kontrolovat centristické
- 19 -
vládnutí (dle Sartoriho pojetí polarizovaného multipartismu), ale spíš vážné dilema, které
nemá daleko k politické schizofrenii.
Vše je navíc komplikováno faktem, že ve zbývajících svou štěpeních stojí PO jednoznačně na
okrajích, ne-li v izolaci. Z hlediska ekonomicko-sociálního štěpení je osamoceně liberální
stranou, a co se rozporu město–venkov týče, jedná se o nejvýrazněji „městskou“ relevantní
stranu v Polsku.
Definitivní závěr o pozici PO v systému podle mě v současné době, vyznačující se
neuspořádaností a přechodností, není možné zodpovědně učinit. Vše se bude odvozovat od
toho, jaké štěpení a jaký/é rozměr/y soutěže v Polsku dlouhodobě převáží.
6. Rozdělená společnost: tábory, segmenty, subkultury – a
šedé zóny
Ještě než přistoupím k závěrečné, praktičtější části této práce, tedy k analýze variant
budoucího vývoje, cítím povinnost vyrovnat jeden teoreticko-terminologický dluh. Až dosud
jsem ve své studii příliš volně, neproblematicky a samozřejmě zacházel s pojmy jako politické
tábory, segmenty apod.
V jakém smyslu je tedy Polsko rozdělenou společností? Jaké jsou základní jednotky tohoto
rozdělení? A jak se heterogenita na společenské úrovni promítá do stranického systému?
Rozdělím argumentaci do tří kroků, přičemž každý odpovídá jiné rovině.
1. V nejobecnějším smyslu asi není sporu, že Polsko je plural society v Lijphartově
smyslu. Je zde přítomno hned několik štěpení, z nichž žádné není tak jednoznačně
dominantní jako v politicky homogenních zemích typu Velké Británie nebo Švédska.
Kromě toho se systém vyznačuje značnou polarizací, a to nejen z hlediska
mezistranických vztahů. Neobstojí tedy představa, že ideologické napětí uvnitř polské
společnosti je jen uměle vyvoláno a že reálné animozity panují pouze v hlavách
politiků.
2. Jestliže jsme se shodli na faktu vnitřní rozštěpenosti, pak ale jednotlivé skupiny
zdaleka nejsou natolik přehledné a jasně ohraničené jako v klasických evropských
segmentovaných společnostech. Připomeňme, že je to dáno také vysokou volební
neúčastí a existencí skupin voličů na pomezí. Má tedy vůbec smysl hovořit o
segmentech? Domnívám se, že ano – přinejmenším ve volnějším smyslu. Důkazem je
relativní stabilita vzorců volební geografie v čase. Základní čtyři skupiny (segmenty)
skutečně jsou navzájem odlišitelné, byť nepokrývají celou společnost (či alespoň její
drtivou většinu). Opatrnější bych ale již byl při používání sousloví „segmentovaná
společnost“, které implikuje celek složený takřka výhradně ze segmentů, mezi nimiž
existují jasné hranice. Lapidárně řečeno: segmenty ano, subkultury nikoliv.[39]
Druhým termínem lze označit jen vyhraněnou katolickou subkulturu (se svými médii)
a pevná jádra postkomunistů a lidovců (PSL), navazujících na tradici masových stran.
3. Zcela jiná otázka je, zda politické strany v Polsku jsou zřetelnými manifestacemi
svých segmentů – neboli zda je Polsko strukturovaným stranickým systémem. Již
víme, že vznikání a zanikání, štěpení a slučování jsou tu bezmála na denním pořádku.
- 20 -
Příznačná je personalizace politiky. Lapidárně řečeno, strany se mění – politici
zůstávají. Pakliže pojmy segment či subkultura patřily spíš k rovině občanské
společnosti, pak pro zúženou sféru politických stran jsou k dispozici spíše klasické
termíny politický pilíř a tábor.[40] Prvně uvedený pojem musíme vyloučit ze hry,
protože slabá institucionalizace a mělká organizační provázanost stran s občanskou
společností v Polsku mu přímo odporuje. Volnější pojem tábor, kterého jsem užil
pod přívlastky „postsolidaritní“ a „postkomunistický“, se již své aplikaci tolik
nepříčí.[41] Můžeme tedy hovořit o levicově postkomunistickém, pravicově
liberálním, národně konzervativním a (neo)agrárním táboře.[42] Musíme však mít
vždy na paměti, že jednotliví političtí kapitáni i jejich stranická plavidla budou mezi
těmito tábory střídavě proplouvat s lehkostí pro Polsko příznačnou.
Se zvláštním důrazem je třeba upozornit na existenci jakýchsi „šedých zón“ – rozsáhlých
voličských skupin, jež se nacházejí mezi jednotlivými segmenty. Právě značná prostupnost a
přelévání mezi segmenty jsou hlavním zdrojem dynamické soutěže. Kdyby totiž byly
stranické preference drtivé většiny Poláků záležitostí apriorní ideové a politické identity, pak
by v systému převažovala Sartoriho „obranná“ soutěž, která je tak typická pro klasické
segmentované společnosti.
Zřejmě největší přechodná pásma se nalézají na obou „bocích“ PO. O jedno liberálové
soupeří s PiS a tvoří je převážně městští konzervativně-liberální voliči, jimž je sice možná
bližší PO, ale pro něž by PiS byla bezpečnější volbou z hlediska zásadnějšího vymezení se
vůči postkomunistům.
S ohledem na plynulý přechod mezi PO a PiS nutno zdůraznit, že tu vždy nebyla tak
hluboká propast, jako se jeví nyní. Např. v roce 2001 byly oba subjekty schopny společného
postupu v senátních volbách (ve čtveřici s AWS a UW). Ještě v roce 2005 se všeobecně
očekávalo, že po volbách společně vytvoří vládní koalici. Ale i dnes obě strany disponují
křídly, která dokážou relativně snadno překlenout vzájemné kontroverze. Kouřovou clonu
v podobě verbálních proklamací nepřátelství nelze přeceňovat, zejména pak v kontextu
předvolební kampaně. PiS svým chováním naznačuje, že dokáže svou antisystémovost
střídavě odkládat, nebo naopak akcentovat, podle toho, jak je právě třeba.
Druhá významná skupina je předmětem boje mezi PO a postkomunisty, přičemž v současné
době má navrch PO, která přebrala část levicového elektorátu. Dokladem toho je jakýsi posun
PO na volební mapě směrem na západ – do spíše levicových polských Sudet (mezi volbami
2001 a 2005). Osobně se domnívám, že možnost návratu převážně městských voličů k levici
je zcela otevřena. Zdá se, že jednou z klíčových otázek je pro ně udržení sekulárního
charakteru státu a obrana moderních hodnot. PO je nyní větší hrází proti IV. republice než
LiD. Pokud by se ale neprokázalo, že je zároveň hrází pevnější, obyvatelé polského západu a
severozápadu by se mohli opět začít přiklánět k levici.
Třetí velký váhající segment se nachází na polském venkově. Je otevřen národním
konzervativcům i neoagrárníkům. Lepší výchozí pozici má nyní zřejmě PiS. To se však
může zvrátit, jestliže venkovské strany (či alespoň jedna z nich) překonají současnou krizi a
budou moci opět bez servítků kritizovat soupeře z parlamentní opozice.
Nelze opominout ani menší, leč přesto skutečný radikálně levicový segment na pomezí LiD a
Samoobrony. Jeho přítomnost by se mohla stát obzvláště viditelnou, pokud by se markantně
- 21 -
zvýšil význam ekonomického a sociálního štěpení – zejména za okolností hospodářské
stagnace, či dokonce poklesu.
Vidíme, že jediné sféry, v nichž soutěž neprobíhá a kde jsou hranice ostré, leží mezi
postkomunisty a národními konzervativci, resp. mezi agrárníky a liberály. V prvním případě
je představitelné pouze s krajním nasazením fantazie, že by mohlo dojít ke změně. Národní
konzervativci a postkomunisté se k sobě mají asi tak jako oheň a voda. V tom druhém je
vyhlídka na posun reálnější. Pokud by PSL přežila a pokud by se ideově nadále pohybovala
směrem k PO, lze si představit, že obě strany začnou soutěžit o tentýž prostor.
Všechna čtyři přechodná pásma můžeme pro účel lepší ilustrace i personifikovat. Strany jsou
si totiž existence šedých zón dobře vědomy. A v boji o ně navzájem využívají typických
slabostí – frakčních tenzí a personalizace. Výsledkem je fenomén vzájemného
„přetahování“ o významné politiky, o nichž je známo, že jsou v napětí s hlavní politickou
linií své strany.
PiS se čile snaží přivést na svou stranu upozaděného muže PO Jana Rokitu, který ztělesňuje
konzervativnější křídlo PO a jemuž se příčí jakýkoli náznak budoucí dohody s levicí. Jeho
manželka byla krátce před volbami shodou okolností jmenována poradkyní prezidenta pro
práva žen a záhy poté se objevila na druhém místě varšavské kandidátky PiS, hned za
premiérem Kaczyńským.[43] Sám Rokita se v reakci na krok své ženy uchýlil do
ústraní vysoké politiky, tedy přinejmenším do voleb. Cennou trofejí je získání M.
PłaŜyńského, jednoho ze tří otců zakladatelů PO, na čelo gdaňské kandidátky PiS. Druhý
zakladatel, A. Olechowski, podporuje ve volbách LiD a symbolizuje naopak průnik mezi
liberály a levicí.
PO na oplátku usiluje o alespoň vnějškovou přízeň jednoho z nejpopulárnějších politiků a
bývalého premiéra PiS K. Marcinkiewicze. Ten se netají rozpory se současným vedením
konzervativců. Z premiérského křesla odešel na protest proti účasti Samoobrony ve vládě.
Prozatím se liberálům podařilo získat maršálka Senátu B. Borusewicze, jenž byl doposud
spojován spíš se stranou Kaczyńského[44], a bývalého ministra obrany PiS R. Sikorského.
Krok drží i Samoobrona, která se obrací zejména na významné politiky z okruhu SLD – dle
vlastní terminologie na tzv. patriotickou levici. Kandidaturu akceptoval expremiér L. Miller,
pro něhož nezbylo místo na exponovaných kandidátkách LiD. Miller prozatím nehodlá do
Samoobrony přímo vstoupit, naopak zakládá vlastní levicovou formaci. Jiný bývalý premiér
SLD J. Oleksy Lepperovu nabídku nepřijal, ale hodlá se Samoobronou spolupracovat a
rovněž ohlásil úmysl vést vlastní stranu (přičemž nevylučuje spolupráci s Millerem).
Jako by se znovu a znovu vracela Sartoriho slova o atomizovaném systému a notáblech (viz
kapitola o Sartoriho teorii stranických systémů výše). Skutečným testem však teprve bude,
zda LiD odchody silných individualit ustojí a zda polští voliči vůbec případným novým
subjektům dopřejí úspěch.
Celá řada parlamentních přestupů se odehrála již dříve, během zkráceného volebního období.
Snad nejvíce jimi byla poznamenána Samoobrona. Za zmínku však stojí i rošáda mezi PiS a
LPR – odchod poslanců spjatých s Radiem Maryja do PiS (po přechodné existenci
v samostatném klubu) a uchýlení se bývalého maršálka Sejmu M. Jurka (s celou svou nově
založenou stranou) do předvolební koalice s LPR.
- 22 -
Jestliže se dotýkáme personálního rozměru politiky v Polsku, pak ovšem není možné
nevěnovat pozornost jinému faktoru, který v tomto směru velmi významně působí.
7. Přímá volba prezidenta a její vliv na stranickou politiku
Úvodem předesílám, že ponechám stranou otázku poloprezidentského režimu v Polsku, což
by bylo téma na samostatnou studii.[45] Má úvaha se ponese jiným směrem. Jsou-li prezidenti
(třeba i sebevíce slabí) voleni přímo, pak pouhý fakt všelidové volby může mít zásadní
konsekvence pro podobu i dynamiku stranického systému. Polsko je podle mého mínění
přesně tento případ. Ovšem s dodatkem, že slabost prezidenta zde nepřipadá v úvahu, což
však pro naše účely není až tak podstatné. Klíčové je, že volba hlavy státu je všemi aktéry
vnímána jako prestižní hra s vysokými sázkami a plně se svým symbolickým významem
vyrovná parlamentním volbám.
Krátký exkurz do historie by měl snadno prokázat platnost mé teze, že prezidentské volby
významně formují vývoj stranického systému.
Volby 1995 předznamenaly budoucí stranickou bipolarizaci, když přinesly vyrovnaný a
velmi vypjatý osobní střet někdejšího hrdiny disentu a předáka Solidarity L. Wałęsy a
flexibilního exkomunisty mladé generace A. Kwaśniewského. Bylo to zároveň utkání
celoživotního bojovníka, který si během výkonu úřadu stačil znepřátelit prakticky kohokoli,
s profesionálem, jenž se snažil vystupovat smířlivě a konsenzuálně. Především sled dvou
porážek (parlamentní 1993 a prezidentské 1995) přiměl rozdrobenou pravici ke sjednocení a
vytvaroval alespoň načas stranickou politiku do dvou zřetelných bloků.
Jestliže v polovině 90. let bylo soupeření o nejvyšší úřad předzvěstí bipolarity, volby 2000 se
naopak staly anticipací jejího rozkladu – a především zániku křehké jednoty na pravici.
Vládní konzervativce, traumatizované jednoznačným Kwaśniewského triumfem, popudil
relativní úspěch liberála a pozdějšího spoluzakladatele PO A. Olechowského, zvláště když
tento bývalý diplomat „lidového“ Polska a spolupracovník tajných služeb těsně porazil
oficiálního kandidáta AWS Krzaklewského. Snad právě Olechowského kariéra za minulého
režimu zavdala podnět k úvahám o tajemné propojenosti liberálů s (post)komunisty – tedy k
teoriím, na nichž např. budoucí PiS do značné míry založila svou politickou agendu.
Skutečnost, že prezidentské volby 2000 a porážka vládní koalice výrazně uspíšily dezintegraci
celé pravice, je mimo pochyby. Jiná relevantní otázka zní, zda se i pozdější drtivé vítězství
levice v parlamentních volbách 2001 tak trochu nevezlo na vlně Kwaśniewského triumfu.
Prezidentské volby v roce 2005 probíhaly prakticky v souběhu s parlamentními (s cca
dvoutýdenní prodlevou před prvním kolem) a také nejvýrazněji ze všech poznamenaly
dynamiku vývoje stranického systému. Lze se domnívat, že načasování volebního kalendáře
fakticky znemožnilo onu „předem hotovou“ vládní koalici PO-PiS a že vazbu mezi těmito
dvěma stranami přinejmenším na dva roky zablokovalo. Je vskutku obtížné vést proti někomu
nesmiřitelnou předvolební kampaň a současně s ním vyjednávat o sestavení společné vlády.
V ostré antiliberální rétorice bratry Kaczyńské navíc takřka jednohlasně povzbuzovala trojice
populistických stran, které správně vycítily šanci na odsunutí PO do ústraní a vykročení
z vlastní politické izolace. Druhé kolo voleb citelně zvýšilo jejich politickou cenu. Přestože
- 23 -
se později konzervativcům ukázalo, že takoví partneři nebývají požehnáním, neblahé
důsledky trvají doposud.
Kapitolou samou pro sebe je fenomén „prezidentských stran“ (případně ad hoc stran
zakládaných kandidáty před prezidentskými volbami či po nich), který známe i z jiných zemí
s přímou volbou hlavy státu (Slovensko, Litva). Tradici zahájil již L. Wałęsa se svým
BBWR.[46] Podobně neúspěšným pokusem bylo ultrapravicové ROP Jana Olszewského po
volbách 1995.[47] Obě strany v letech 1993 resp. 1997 pronikly do Sejmu jen těsně. Ale
vlastně i zrod PO v roce 2001 byl do značné míry motivován Olechowského relativním
zdarem v prezidentských volbách 2000.
Významným precedentem, který může vnést do personalizované polské politiky zcela novou
dynamiku, je nynější konání bývalého prezidenta Kwaśniewského. Všeobecně respektovaná
postava, jež dokázala vykonávat nejvyšší úřad nekonfliktně, s trvalou popularitou a víceméně
nadstranicky a která by si mohla činit oprávněné ambice na „kariérní postup směrem nahoru“
do mezinárodních struktur, místo toho naopak „sestupuje o patro níže“ a vrhá se v čele LiD
s plnou energií do lítých bojů aktivní stranické politiky. Pokusí se jej v budoucnu následovat
např. i Lech Wałęsa, jenž současné dění komentuje s rostoucí intenzitou a znepokojením?
Jsou tu i jiné varovné vyhlídky. Předčasné volby 2007 mají za důsledek celkový posun
volebního kalendáře, a sice směrem k potenciálním kolizím a souběhům. Nejbližší budoucí
souběh se totiž přiblížil již na rok 2015 (namísto 2025). Plná napětí však bude již volební
dvouletka 2010–2011. I když se po nynějších volbách podaří sestavit solidní vládní koalici – a
ať už bude svým složením jakákoli – je pravděpodobné, že vidina blížících se prezidentských
voleb vyvolá politické otřesy a nutkání jednotlivých aktérů rozvázat si před hrou o nejvyšší
úřad ruce. Neblahé scénáře jsou dva: (1) chaotické a nevraživosti plné období „nevládnutí“
v celé druhé polovině funkčního období Sejmu, nebo (2) další předčasné rozpuštění
parlamentu a spojení obojích voleb v roce 2010 (s vyhlídkami na další pnutí pro „dvojvolby“
2014–15 atd.).
Obecný normativní závěr je následující: Přítomnost více než jedněch hlavních voleb
v politickém systému se jeví jako silně zatěžující. Zdvojnásobuje čas, který je z funkčního
období vlády ukrajován pro fáze předvolební horečky, a generuje silné tlaky na celý stranický
systém. Jistým východiskem by mohlo být nastolení řádu a předvídatelnosti v podobě
sjednocení volebního kalendáře po francouzském způsobu.
Neméně závažnou konsekvencí přímé prezidentské volby pro polskou realitu je prohloubení
již tak destruktivního vlivu personalizace politiky a politického mesianismu (hlava státu
vnímána mnohými takřka jako moudrý monarcha). Navzdory tomu, co bylo výše zmíněno
v souvislosti s poloprezidentskými režimy, je třeba dodat, že obecně systémy s přímou volbou
mají potenciál pružnosti a mohou vykazovat tendence k pohybu v obou směrech. Pro Polsko
konkrétně to znamená, že nehledě na ústavní zakotvení z roku 1997 nemusí být ústup od
poloprezidentské praxe nezvratný. Vše závisí na konkrétních osobách vykonávajících
funkci prezidenta – na jejich ambicích, schopnostech, reálné politické síle a – v neposlední
řadě – odhodlanosti využít již tak zřetelnou poptávku po silném národním sjednotiteli a vůdcispasiteli, jenž politiku jednou pro vždy zachrání před zhoubným vlivem rozhádaných stran.
S tím přímo souvisí otázka tzv. kohabitace. Kwaśniewského spolužití s opačnými
(pravicovými) parlamentními majoritami bylo celkem bezproblémové. U jeho předchůdce
- 24 -
tomu bylo úplně jinak. Otázka je, jak by se v tomto ohledu choval L. Kaczyński (pokud by po
volbách PiS odešla do opozice). Navzdory oslabení dvoutřetinového prezidentského veta
(ústavou z roku 1997) může hlava státu i s oním třípětinovým komplikovat vládám život.
8. Co bude po volbách? Dlouhodobější výhled
Přestože nám v této části půjde o vyhlídky stranického systému v delším čase, shrňme nejprve
předvolební situaci. Vládní PiS ve své kampani profituje z mimořádně příznivého
ekonomického vývoje země. Nastavuje tak voličům mnohem vlídnější a optimističtější tvář
než v minulosti. Současně si ale konzervativci zajistili podporu Rydzykových médií (Radio
Maryja), takže se nemusejí obávat odlivu těch, kteří slyšeli spíš na moralistické hřímání a
nesmiřitelnou rétoriku. Jejich přízeň si PiS zajišťuje i nepolevujícím verbálním odporem
proti postkomunistické levici. Zajištěná záda však PiS má nejen vůči LPR, která bývala
dříve Rydzykovým favoritem, ale i vůči rolnickým stranám. Polský zemědělský sektor se zdá
být – snad poprvé v novodobé historii – relativně spokojen, což se pro vládu může stát
vítaným volebním bonusem.
Hlavní soupeř, PO, se snaží nacházet slabá místa a jako jedno z nejpalčivějších prezentuje
obrovský, ekonomicky motivovaný odliv Poláků do zahraničí po vstupu země do EU.
Zčásti jde ale o vyloženě pragmatickou, ne-li dokonce existenčně motivovanou, kampaň
liberálů, protože na západ vycestovali zejména mladí, liberálně smýšlející voliči, jejichž hlasy
mohou Platformě chybět. I proto je D. Tusk nucen vyjíždět na předvolební mítinky až do
Irska a zoufale apelovat, aby tam pobývající Poláci svého občanského práva využili.
Liberálové se též vcelku předvídatelným způsobem vymezují vůči PiS a LiD po ekonomickoideologické linii, když se snaží smazat rozdíly mezi oběma hlavními soupeři a označují je za
reprezentanty socialismu.[48]
Levice se podle všeho opírá především o bývalou hlavu státu na svém čele. Taktika to však
může být obousečná. Jednak už Kwaśniewski mnoho ze své popularity ztratil, navíc jeho
příchod (a snaha prosadit své stoupence na kandidátky) vyvolaly uvnitř levice opětovné
personální pnutí (viz Miller a Samoobrona). Zcela evidentní je snaha LiD prezentovat se
jako hlavní soupeř PiS, přičemž cílem je zatlačit PO do pozadí. Konzervativci tuto chytrou
strategii s povděkem kvitují.[49] Nebýt nepřekonatelné systémově-ideologické propasti
mezi PiS a LiD, mohli bychom jejich „společnou výpravu“ na voliče PO a nerozhodnuté
chápat jako klasický příklad dostředivé soutěže.
Zbylé tři parlamentní strany zápasí o holou existenci. Samoobrona se snaží přiživit se na
zásluhách o vzestup polského agrárního sektoru a svým vnějškovým obratem doleva usiluje
vyplnit prostor po kdysi suverénních postkomunistech. Taktika to není nesmyslná, zvlášť
když Kwaśniewski tlačí LiD blíže k liberálnímu středu. Lidovcům nezbývá než spoléhat na
skalní voličstvo a disciplinovanou členskou základnu a doufat, že rolníci přece jen sáhnou
po opoziční volbě. LPR je zrcadlovým opakem Samoobrony – uzavřela předvolební
trojkoalici, která jen podtrhuje její pozici na krajním pravém konci spektra. Své voliče tím ale
paradoxně může spíše zmást, protože jeden ze spojenců, UPR, je v ekonomických otázkách
doslova ultraliberálním subjektem, s nímž by se onehdy prosociální LPR ještě před nedávnem
shodla snad jen na odporu k EU a euru. Třetím partnerem jsou odštěpenci od PiS kolem
bývalého maršálka Sejmu M. Jurka. Zdá se, že ostré útoky zprava proti PiS jsou to hlavní,
- 25 -
co koalice LPR (s pozměněným názvem Liga pravice republiky) pod heslem „Silná rodina,
bezpečná škola, nízké daně“ nabízí. Typické je, že neméně razantně se vymezuje i vůči
Samoobroně, bývalému spojenci, s nímž před časem zamýšlela uzavřít předvolební koalici.
Podobnými slovy, kterými PiS obviňuje liberály z plánované „kolaborace“ s postkomunisty,
Liga kritizuje Leppera za umístění bývalých politiků SLD (Millera) na kandidátky
Samoobrony.[50] Vůči PO se naopak LPR snaží o smířlivější tón (nebo alespoň účelově
vyvolává tento dojem – viz výše).
Podle některých výzkumů veřejného mínění se výsledky nebudou příliš lišit od voleb 2005,
což by samo o sobě bylo v polském případě velmi překvapivé. Za jistých okolností se však dá
očekávat zjednodušení systému v podobě snížení počtu parlamentních stran – v krajním
případě z šesti až na polovinu. Podle Sartoriho pojetí elasticity spektra[51] by to mohlo vést
ke snížení polarizace – o to více, že adepty na odchod z parlamentních lavic jsou právě strany
radikální, extremistické a populistické. Domnívám se však, že k tomuto efektu v Polsku vůbec
nemusí dojít. Konzervativci z PiS mohou převzít agendu vyřazené LPR (nekompromisní
hlásání tradičních hodnot) i Samoobrony (zejména ocitnou-li se sami v opozici proti „městské
vládě“ PO-LiD). Antikomunistická bojovnost může být ještě vystupňována a používána jako
kompenzační zbraň proti PO. Není vyloučeno, že LiD na vyostřenou hru přistoupí a zahájí
protiofenzivu (také s výhledem na „zatlačení“ PO).
V parlamentní konstelaci PiS-PO-LiD by se liberálové jednoznačně stali středem – už kvůli
uzavřenosti vazby LiD-PiS. Záleželo by čistě na jejich jednotě, zručnosti a asertivitě, zda by
dovedli ze své pozice vytěžit politické výhody (bonus umírněnosti, pól bezpečí), nebo zda by
byli naopak čím dál více tísněni soupeři na pravo- i levoboku. Podstatným momentem by
bylo, jestli by PO dokázala nastolovat vlastní témata, nebo zda by se stala jen součástí hry,
vedené vyhraněnějšími soupeři.
V prvním případě by se liberálové mohli profilovat jako hlavní a jediní spolehliví obhájci
tolerantní a svobodomyslné III. republiky proti hrozícímu „státnímu moralismu“ IV.
republiky. LiD by jimi byla prezentována jako příliš slabá, zkorumpovaná a minulostí
diskvalifikovaná strana, na rozdíl od níž je PO garantem moderního a výkonného
hospodářství. Za těchto okolností by liberálové mohli dlouhodobě udržet pozici jedné ze dvou
hlavních stran a těžit z příslušných výhod. Představovali by nejen samostatný pól, ale
především jeden z (dvou) pólů hlavních.
V opačném případě by se mohli rostoucím způsobem dostávat do vleku duelu PiS a LiD –
nesmiřitelných soupeřů, kteří se navzájem potřebují. Konzervativci a postkomunisté by
vzhledem k naprosté inkompatibilitě nesoutěžili přímo o své voliče – bitevním polem by se
(vedle nerozhodných) stala právě PO. Náznaky vidíme zřetelně: již nyní premiér Kaczyński
prohlašuje, že „pouze PiS je zárukou proti návratu postkomunistů do vlády“ (což je vzkaz pro
voliče PO).[52]
LiD by mohla kontrovat: PO je nespolehlivá, spojí se s PiS a „zradí“ třetí republiku
(eventuálně se v lepším případě rozštěpí). Ostatně prohlubování vnitřního pnutí, vedoucí třeba
až k rozpadu PO, by v takové situaci vůbec nebylo nemyslitelným scénářem. I kdyby strana
tlaky ustála, docházelo by k postupnému vyrovnávání sil mezi ní a levicí. Výsledný
symetrický tripartismus by podle mého mínění byl jen přestupní stanicí k obnově bipolarity,
ale tentokrát již ve složení konzervativci-levice. PO by nebyla samostatným pólem, ale
- 26 -
pouhým bodem (prostorem) na kontinuu mezi PiS a LiD. Její středová pozice by mohla
být nečitelná a nesrozumitelná.
Připusťme však jedno: i kdyby se PiS a LiD, mezi nimiž vlastně není dramatického rozporu
v sociálněekonomických otázkách, do budoucna dařilo určovat obsah soutěže
(antikomunismus plus střet o hodnoty) a tlačit PO do středové pozice, nemuselo by pro
liberály být vše ztraceno. Museli by ovšem přesvědčit veřejnost, že právě oni jsou domovem
zdravého rozumu, hlasateli národního smíření, umírněnosti, tolerance apod. To by však
nemuselo být tak snadné, jak by všechny tyto kladně chápané atributy nasvědčovaly.
Cesta k úspěchu (a přežití) PO je tedy dvojí: 1. být zřetelným a profilovaným samostatným
pólem stranického systému (patrně s důrazem na ekonomická témata), nebo 2. přijmout hru
antagonizovaných soupeřů, odolávat jejich soustřednému tlaku a pokusit se přesvědčit o
žádoucnosti „zlaté střední cesty“. První alternativa, tedy ekonomicko-liberální sebevymezení, však má úskalí. PO si již jednou (2005) vyzkoušela, co obnáší jít proti proudu a
proti polskému tichému pravolevému solidárně-sociálnímu konsenzu. Sázka na rovnou daň se
tehdy liberálům vymstila.
Ať tak, či tak, první varianta by vedla k potenciálně vícerozměrné soutěži. Druhá by
znamenala potvrzení jednorozměrné, pravolevé soutěže (ale v kulturně-režimním smyslu).
Ani levice by v trojstranické variantě nebyla nezranitelná. Pokud by PO suverénně zaujala a
držela pozici dominantního soupeře PiS a pokud by se LiD stala trvalým (a de facto
„nevyhnutelným“) partnerem liberálů, mohla by být vnímána jako pouhý přívěsek, ztrácející
pomalu, ale jistě raison d’être. Navíc jako jediná z eventuálních tří pólů spektra je nyní
pouhou koalicí. Kompaktnost, která bývala cennou výhodou levice, dnes zdobí spíše její
soupeře (třebaže stále jen v mezích polských zvyklostí).
V relativně nejjednodušší pozici se nachází PiS. Opírá se o disciplinované voličstvo (zejména
starší generace), kterému národně konzervativní ideologický mix (spolu s antikomunismem a
autoritářskými tendencemi) konvenuje. Strana má své pevné místo na scéně, z nějž sotva
může být vytlačena. Neboli, bipolarita PO-LiD (s upozaděnými konzervativci) je málo
pravděpodobná. Byla by nejspíše produktem nějakých absolutně mimořádných okolností,
protože všechny klasické zátěže dosud PiS ustála: vnitřní štěpení, účast v nepopulární vládě
apod. Jediný vnější faktor v rámci stranického systému, který by mohl PiS dlouhodobě
ohrožovat, je případné další účinkování některé z venkovských stran v parlamentní politice
(především v kombinaci PiS jako vládní strana, „rolníci“ jako opozice).
9. Závěr – krátkodobý povolební výhled
Bylo by pošetilé pokoušet se prognózovat výsledky a složení budoucí vlády. Ať už ji bude
sestavovat kdokoli, pole možností bude zásadně determinováno vědomím třípětinového
prezidentského veta, jež může reálné fungování vlády znesnadňovat. To platí především pro
případné spojenectví liberálů a levice.
Ze všech myslitelných povolebních variant je nejpravděpodobnější ta, že nás polský vývoj
opět něčím zaskočí. Obzvláště kuriózním a pro Polsko netypickým překvapením by bylo,
- 27 -
kdyby se do Sejmu nejenže již potřetí dostala tatáž šestice stran, ale dokonce s velmi
podobnými výsledky jako v roce 2005. Výzkumy z konce září tuto možnost zcela
nevylučují. Jak znovu opakuji, preference největších adeptů na odchod ze Sejmu bývají ve
výzkumech pravidelně podceněny. Dva hlavní volební soupeři, PO a PiS, jsou titíž jako před
dvěma lety – a navíc si udržují vyrovnané šance, což samo o sobě je v systému plném zvratů a
mezivolebních výkyvů netypické.
Pokud by takový scénář skutečně nastal (případně v malé obměně – např. s vyřazením jen
jedné stávající parlamentní strany), potvrdilo by se, že všechny parlamentní strany, které byly
v uplynulém období vystaveny vnitrostranickému pnutí a štěpení, tuto zátěž ustály. Již nyní je
totiž vysoce pravděpodobné, že žádná z odštěpeneckých formací samostatně uspět
nedokáže.[53] Lze z tohoto vyvozovat dalekosáhlejší závěry? Znamenalo by to, že systém se
konsoliduje, nebo naopak že dva roky prosperity jsou zkrátka na radikální změnu
voličských nálad příliš krátkou dobou? To rozhodne teprve čas.
Každopádně z krátkodobého hlediska (s výhledem k volbám) stojíme před paletou možností,
z nichž každá jiným způsobem vypadá pro budoucnost polské stranické politiky mírně
nadějně. Pohybují se od radikálního zjednodušení systému (spojeného s odchodem
„nestandardních“ stran) až po upevnění stávající stranické sestavy (s vidinou celkové
konsolidace a institucionální stabilizace).
Může se opatrný optimismus v rovině jednotek bez obav přelít i do roviny systému? Patrně
nikoliv. Totéž (či velmi podobné) stranické složení Sejmu – dokonce ani při obdobných
silových poměrech mezi jednotlivými aktéry – totiž ještě nemusí přinášet touž logiku
spojeneckých vztahů. Vzorce mezistranických spojenectví mohou klidně být stejně
nepředvídatelné a dramaticky proměnlivé jako v právě končícím intermezzu 2005–2007.
Dále je třeba připomenout, že ani konsolidace, ani defragmentace nemusí přinést žádoucí
depolarizaci. Zasypávání hlubokých politických zákopů a ideologických propastí tedy
nejspíše zůstane kýženým a vysněným cílem i do budoucna.
Seznam použitých polských zkratek:
AWS – Volební akce Solidarita
LiD – Levice a demokraté
LPR – Liga polských rodin (strana), Liga pravice republiky (předvolební koalice 2007)
PiS – Právo a spravedlnost
PO – Občanská platforma
PSL – Polská lidová strana
ROP – Hnutí za obnovu Polska
- 28 -
SdPL – Polská sociální demokracie
SLD – Spojenectví demokratické levice
UD – Demokratická unie
UP – Unie práce
UPR – Unie reálné politiky
UW – Unie svobody
ZSL – Sjednocená lidová strana
Použitá literatura:
FOLTÝN, Tomáš. 2006. Parlamentní volby 2006 v kontextu parlamentních voleb okolních
zemí. In ČALOUD, Dalibor, FOLTÝN, Tomáš, HAVLÍK, Vlastimil, MATUŠKOVÁ, Anna
(ed.). Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. 1. vyd., s. 171–187.
FIALA Petr. 1995. Katolicismus a politika: O politické dimenzi katolicismu v postmoderní
době. 1. vyd. ISBN 80-85959-011
GELLNER, Arnošt. 1993. Národy a nacionalismus. 1. vyd. ISBN 80-900892-9-1
KUBÁT, Michal. 2000. Politika v Polsku po roce 1989: Volby, volební systémy a jejich
politické konsekvence. 1. vyd. ISBN 80-246-0133-8
KUBÁT, Michal. 2005. Demokracie v Polsku: Politický systém Polské republiky (1989–
2005). 1. vyd. ISBN 80-86429-46-6
KUNC, Jiří. 2000. Stranické systémy v re/konstrukci. 1. vyd. ISBN 80-85850-82-6
MALÍŘ Jiří, MAREK Pavel, et al. 2005. Politické strany: Vývoj politických stran a hnutí
v českých zemích a Československu 1861–2004. 1. vyd. ISBN 80-7239-179-8
MLEJNEK, Josef. 2004. Polsko. In CABADA, Ladislav, DVOŘÁKOVÁ Vladimíra et al.
(ed.), Komparace politických systémů III. 2. vyd., s. 17–59.
NOVÁK, Miroslav. 1997. Systémy politických stran. 1. vyd. ISBN 80-85850-22-2
LINZ, Juan, STEPAN, Alfred. 1996. Problems of Democratic Transition and Consolidation:
Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. 1. vyd. ISBN 0-8018-5158-0
LIPSET, Seymour Martin, ROKKAN, Stein 1967. Cleavage Structure, Party Systems and
Voter Alignments: An Introduction. In LIPSET, Seymour Martin, ROKKAN, Stein (ed.),
Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspective. 1. vyd., s. 1–64.
- 29 -
ŘÍCHOVÁ, Blanka. 2002. Úvod do současné politologie. 1. vyd. ISBN 80-7178-628-4
SARTORI, Giovanni. 2005. Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. 1. vyd. ISBN
80-7325-062-4
ZAHRADNÍČEK, Tomáš. 1995. Dvě, tři, čtyři Polska. Lidové noviny. 6. 12. 1995.
Internetové zdroje:
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Mlodzi_gniewni_z_SLD,id,292459.htm (ze dne
29 .9. 2007)
http://www.pis.org.pl/multimedia.php (ze dne 29. 9. 2007)
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,LPR_otwarte_zarowno_na_sojusz_z_PiS_jak_i_
PO,id,294609.htm (ze dne 29. 9. 2007)
http://www.samoobrona.org.pl/pages/00.Start/ (ze dne 29. 9. 2007)
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Nelly_Rokita_za_aborcja,id,293878.htm (ze dne
29. 9. 2007)
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Tusk:_Kaczynski_i_Kwasniewski_funduja_nam_
socjalizm,id,294399.htm (ze dne 29. 9. 2007)
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Giertych:_Lepper_oszalal,id,293573.htm (ze dne
29. 9. 2007)
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Premier:_Inicjatywa_w_sprawie_POPiS_nalezy_do_partii_Tuska,id,293259.htm (ze dne 29. 9. 2007)
[1] Např. Kubát (2000, s. 112) tvrdí, že rozhodující vliv na stranickou koncentraci a
systémovou konsolidaci v období 1993–2001 měla volební reforma z roku 1993, posilující
majoritní prvky proporčního systému. Tentýž autor ve své pozdější práci (Kubát, 2005, s.
124–126) do značné míry přičítá následné zpomalení tohoto trendu volební reformě z roku
2001, která naopak zvýraznila proporční prvky. Rozhodně nezpochybňuji vliv volebních
pravidel na podobu stranického sytému. V rámci komplexní multikauzality bych však přesto
kladl větší důraz na faktory, které jsou spíše politicko-kulturního charakteru – např. vysoký
stupeň personalizace politiky a jeho dopady v konkrétních historických souvislostech. Stojí
třeba za povšimnutí, jakým způsobem parlamentní volby 1997 a 2001 odrážely (ne-li
kopírovaly) základní trendy předchozích voleb prezidentských (1995, resp. 2000). Podrobněji
viz kapitola o vlivu přímé volby prezidenta na stranický systém.
Nebudu se věnovat charakteristice jednotlivých politických stran. Pro účely této studie ji
budu pokládat za známou a odkazuji na Kubátův přehled (2005, s. 100–107), případně ještě
stručnější Mlejnkovo shrnutí (2004, s. 47–51).
[2]
- 30 -
Liberálové (UW) se odchýlili od svých solidaritních „příbuzných“ a přidali k levici (včetně
PSL) např. v klíčové otázce nové ústavy 1997 (omezení prezidentských pravomocí). Jde o asi
nejvýraznější výjimku z pravidla dvou bloků v období 1993–2001.
[3]
S plnou vážností však kladu otazník nad slovo „rozpad“. Znovu upozorňuji, že v případě
AWS se rozložil jen jakýsi křehký kvazicelek. Ale i postkomunistická levice pod hlavičkou
SLD byla do roku 1999 pouhou mnohočlennou koalicí, byť velmi stabilní. I v jejím rámci
existovaly různé proudy a tendence (Kwaśniewského středově liberální, Millerova levicová
atd.). Rozpory se naplno projevily po roce 2003, v okamžiku náhlé vnitřní krize.
[4]
PiS sice dosahuje o něco lepších výsledků ve městech, ale předmětem našeho zájmu je
nyní historický moment, který byl plně ve znamení prezidentských voleb, v nichž si kandidát
PiS díky uvedeným spojencům vedl lépe na venkově.
[5]
[6] Důvod, proč v celé studii používám polský název, je prostý. Přestože v české verzi obecně
zdomácněl překlad „Sebeobrana“, našel jsem alternativu, která se mi konotačně jeví jako
přinejmenším konkurenceschopná. Kubát (2000, s. 75) překládá název „Samoobrona
Leppera“ jako „Lepperova Domobrana“. Dále již tentýž autor používá „sebeobrana“ (Kubát,
2000, s. 90, Kubát, 2005).
[7] Jde nám
tu jen o ilustrativní, volné srovnání, které se týká výhradně dvou hlavních pólů
stranického soupeření – a ani tak nebere na zřetel důležité rozdíly (trvalá převaha FF v irském
systému až do 70. let apod.).
[8] Jinou
věcí je, že s blížícími se volbami 2007 se perspektiva smysluplné spolupráce
s potenciálně mimoparlamentní PSL stává čím dál tím vzdálenější. Na druhou stranu je třeba
mít na paměti, že lidovci – stejně jako LPR – bývají ve výzkumech pravidelně podhodnoceni
a skutečný volební výsledek může překvapit.
[9] Více o polské tranzici a konsolidaci viz Linz a Stepan (1996, s. 254–292). Zvlášť
upozorňuji na zpracování problematiky polského Senátu, což je otázka, která se našeho
tématu sice bytostně týká, leč kterou jsem nucen ponechat stranou, jelikož by vydala na
samostatnou studii.
[10] Opačný názor zastává Kubát, který se kloní k označení „strany protestu“, a proto hodnotí
Polsko i po roce 2001 jako umírněný multipartismus (Kubát, 2005, s. 109). Jenže Sartori zcela
explicitně řadí mezi antisystémové také strany protestu, splňují-li předpoklad podkopávání
legitimity režimu (což po roce 2001 činila jak LPR s radikální kritikou kulatého stolu, tak
Samoobrona se zpochybňováním sociálně-ekonomického řádu země). Sartori jen podotýká, že
strany protestu jsou ve své antisystémovosti „méně odolné“ než strany ideologické (Sartori,
2005, s. 137). S Kubátem je však třeba souhlasit v jednom ohledu. Případná interpretace
Polska po roce 2001 jako polarizovaného multipartismu je rozporuplná a problematická, viz
kapitola níže.
[11]
Více o gaullistických rysech PiS viz kapitola o štěpení církev v. stát.
slovy řečeno: „…přechod od čtvrté k páté republice má za následek proměnu
gaullistů od protirežimního postavení k tomu, že se stali novým režimem.“ (Sartori, 2005, s.
177) Mimochodem vidíme, že Sartori ani v kontextu demokratického státu nespojuje nutně
[12] Sartoriho
- 31 -
antisystémovost s proti- nebo nedemokratičností. Detailnější výklad pozice gaullistů za čtvrté
republiky viz Sartori, 2005, s. 165–169.
Toto je jen velmi letmé shrnutí některých z osmi znaků polarizovaného systému –
podrobněji viz Sartori, 2005, s. 135–146.
[13]
Více o vztahu dimenze stranické identifikace a dimenze soutěže – Sartori, 2005, s. 338–
348. Doplním jeden vlastní příklad z našeho regionu a z doby, kterou klasikova práce
z pochopitelných příčin nepokrývá: nesmiřitelní rivalové, slovenské SMK a SNS, spolu v
pravém smyslu nesoutěží, ačkoli jsou předními aktéry jednoho a téhož štěpení. Jistě,
navzájem se ve své soutěžní strategii „potřebují“, argumentují jedna druhou jako hrozbou, ale
faktem zůstává, že SMK fakticky nesoutěží s nikým, zatímco SNS především s HZDS,
Smerem a KDH.
[14]
[15] Je-li v evropských zemích politický (neo)agrarismus přítomen (např. severské státy), pak
je v rámci daného spektra zastoupen vždy jen jedním subjektem.
Zajímavé je srovnávat původní Lipsetovy/Rokkanovy názvy štěpení s označeními, která
se vyskytují v přehledové české literatuře (srov. např. Říchová, 2002, Novák, 1997).
Z kulturního štěpení se často vytrácí rozměr podřízenosti a nadvlády – a výsledné
neutralizované „centrum–periferie“ pak dokonce nabývá primárně ekonomický význam
(Říchová, 2002, s. 109).
[16]
[17] Můžeme namítnout, že Polsko v tomto není žádným unikátem, protože ani v jiných
zemích není „hlavní pravice“ (kterou nyní pracovně postavíme po bok polského PiS) nikterak
výrazně (programově a explicitně) ekonomicky liberální (CDU, OVP). Potud ano. Platí však,
že v praxi uvedené dvě strany vedou se sociálními demokraty (socialisty) o ekonomická a
sociální témata reálný spor, byť se nutně nejedná o střet polarizovaný. Navíc tento spor
znamená současně dominantní rozměr soutěže a voliči v daných zemích tomu dobře rozumí.
Jde nám tedy o protiklad funkční (z hlediska systému), nikoliv ideologický (s ohledem na
izolovaně nahlížené a srovnávané strany). Takto viděno se Polsko skutečně vymyká.
[18] Ligu polských rodin řadí mezi strany krajně levicové (po bok Samoobrony) např. Tomáš
Foltýn (2006, s. 187). Je to sporné hodnocení, které podle mého mínění v komplexu
pravolevého rozměru v Polsku neúměrně nadhodnocuje jednu, sociálně-ekonomickou rovinu.
LPR se primárně profiluje podél jiných os konfliktu, jež ji řadí spíš mezi konzervativní,
populistickou pravici (Kubát, 2005, s. 97–98), nebo zkrátka na pravici (Mlejnek, 2004, s. 49–
50). Foltýn navíc v téže větě kvalifikuje PiS jako stranu pravicovou, což vypovídá buď o
směšování interpretačních kritérií (to, co činí PiS pravicovou stranou, je její sociální
konservativismus, tedy rys evidentně ignorovaný u LPR), nebo o přehlížení „levicových“
prvků v sociálně-ekonomické sebeprezentaci PiS (prvků, které autor naopak podtrhuje u
LPR).
(viz http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Mlodzi_gniewni_z_SLD,id,292459.htm
29. 9. 2007)
[19]
Doporučuji zhlédnutí stejnojmenných volebních spotů na
http://www.pis.org.pl/multimedia.php.
[20]
- 32 -
(viz
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,LPR_otwarte_zarowno_na_sojusz_z_PiS_jak_i_
PO,id,294609.htm 29. 9. 2007)
[21]
Kubát (2005, s. 97) označuje PSL i Samoobronu jako strany neoagrární orientace,
Mlejnek je řadí do skupiny nazvané jednoduše jako agrární strany, mimo kategorie levice a
pravice (2004, s. 50–51).
[22]
[23] Zdůrazňování bratrských vztahů s Ukrajinci a Bělorusy (národem, nikoli režimem) je
v Polsku naopak obecným politickým bontonem.
[24] Symbolika je to
však příznačná. Šestičlenný klub PSL se totiž v EP rozštěpil vedví.
Trojice poslanců se pod historickou značkou PSL Piast připojila ke kolegům z PiS a vstoupila
do euroskeptické skupiny Unie pro Evropu národů.
Avšak změnou názvu ze ZSL na PSL se v roce 1990 symbolicky přihlásila ke kontinuitě
s vlivnou antikomunistickou Mikołajczykovou stranou, která se během poválečných let stala
obětí komunistické represe a byla v roce 1949 satelizována na ZSL.
[25]
Tito lidé dříve působili v LPR (poslankyně A. E. Sobecka). Přechýlení Rydzykovy přízně
směrem k PiS se Lize může stát osudným.
[26]
[27]
(překlad J. K., viz http://www.samoobrona.org.pl/pages/00.Start/ 29. 9. 2007)
[28] Podtitulek za dvojtečkou
[29]
je převzat (viz v textu níže).
Viz Zahradníček Tomáš. Dvě, tři, čtyři Polska. Lidové noviny. 6. 12. 1995
Dlužím vysvětlení, proč se z mých úvah jakoby vytratilo samostatné štěpení „zahraniční
politika“. Domnívám se, že v polském případě plně nesplňuje nároky skutečného štěpení.
Postrádá rokkanovskou historickou hloubku, i jistou elementární trvalost. Chápal bych ji spíš
jako pouhé téma, které se střídavě promítá do různých ad hoc problémů: přistoupení k EU,
„evropská ústava“, polská role ve válce v Iráku, raketová základna atd.
[30]
Typicky je to vidět na otázce vztahu k EU, jež by se, takto zobecněna, asi nejvíce ze všech
zahraničněpolitických témat blížila čemusi jako plnohodnotnému štěpení. V Polsku
pozorujeme tentýž efekt jako např. i v ČR. Dochází k postupné evropeizaci stran (i těch
původně vlažných, nebo dokonce odmítavých) pod dojmem stále nápadnějších benefitů
členství. Nejzřetelnější je to u Samoobrony, kterou ještě Kubát (2005, s. 96) řadí na osu „proti
EU“. Takové hodnocení by z dnešního hlediska zřejmě neobstálo. Posledním osamoceným
bojovníkem proti EU zůstává LPR se svými marginálními koaličními partnery, ačkoli i její
voliči podle Kubátem citovaného výzkumu z února 2005 většinově souhlasili s členstvím
(Kubát, 2005, s. 160).
[31] Gellnerova definice zní takto: „Nacionalismus je původně politický princip, který tvrdí, že
politická a národní jednotka musí být shodné.“ (Gellner, 1993, s. 12)
Adjektivum „výrazný“ má odrážet fakt, jímž se zabývá Gellner. Zejména ve střední a
východní Evropě byla běžná existence různých přechodných dialektů a jazykově-etnických
[32]
- 33 -
forem, které se s postupující centrální kulturou do napětí dostat nemusely, protože pro ně
jakožto pro vesnické předmoderní komunity nebyla otázka etnicity nikterak podstatná.
(Gellner, 1993, s. 19–29) Ostatně i samotnou novou vysokou kulturu nacionalismus vytváří a
konstruuje.
[33] Také Gellner srovnává kulturotvornou roli církve a státu. Jelikož mu však jde o
modelovou komparaci (v níž umísťuje roli církve do předmoderních komunit a roli státu do
moderních), a nikoli o analýzu konfliktu v momentech přesahu a konkurujících nároků, je
jeho pojetí spíše substituční. „V klasickém případu severozápadní Evropy lze říci, že proces
měl dvě fáze: reformace univerzalizovala duchovenstvo a sjednotila lidový jazyk a liturgii, a
osvícenství zesvětštilo nyní univerzální duchovenstvo a nyní národní jazykové slovní spojení,
které už nebylo vázáno na nějakou doktrínu nebo třídu.“ (Gellner, 1993, s. 90)
[34] Pro
úplnost, popisovaná katolicko-nacionální ideová aliance není v regionu výjimkou.
Lze ji hledat, alespoň kam mé znalosti sahají, také u Slováků, Chorvatů a Litevců.
Autoři pracují s variantou, v níž se nově vznikající národní stát od počátků opíral o
katolickou církev. V takových zemích ale zpravidla záhy vznikala významná antiklerikální
opozice (zdroj štěpení církev–stát). V Polsku se nikdy vskutku silné hnutí podobného typu,
vycházející z domácích motivů a vnitřních zdrojů, nezrodilo.
[35]
[36] Zanedbatelná procentní síla Demokratů byla vyvažována velkým symbolickým a
intelektuálním vlivem – jsou s nimi spjaty velké postavy polského disentu a vlivní
intelektuálové: B. Geremek, T. Mazowiecki aj.
[37] Evropský poslanec B. Geremek odmítl splnit povinnost uloženou novým lustračním
zákonem a veřejně prohlásit, že nikdy nespolupracoval s tajnými službami. Sporným zákonem
se v květnu 2007 zabýval ústavní soud a rozsáhlé části normy zrušil.
Na kontinuu týkajícím se minulého režimu řadí Kubát Samoobronu i PSL poblíž
pomyslného středu – těsně na polovinu „dekomunizace ano“. PO se nachází na téže straně osy
– ale blíž PiS a LPR než rolnickým stranám. (Kubát, 2005, s. 97)
[38]
O existenci politických subkultur (plně srovnatelné s belgickým pilířováním) a
partitokracie píše J. Kunc, a to v souvislosti se zemí, která nemůže být pokládána za
segmentovanou konsociační demokracii jen proto, že její elity byly silně polarizované. Jedná
se pochopitelně o italskou první republiku. (Kunc, 2000, s. 93–97)
[39]
Ačkoli významové konotace pojmů „pilíř“ a „tábor“ někdy splývají, např. Petr Fiala
v práci Katolicismus a politika s odkazem na rakouského historika Steiningera upozorňuje na
důležité významové nuance (viz Fiala, 1995, s. 171–175). Pilíř implikuje mnohem
integrovanější a pevnější organizační strukturu.
[40]
pojmem tábor pracuji obdobně jako historik Malíř při pojednání vývoje českého
stranického systému. Označuje jím spíše široké politické obce než konsolidovaná a stabilní
seskupení. Vždyť i jeho výklad se týká tranzitivní časové fáze, která je charakterizována
nestabilitou, prostupností a bouřlivými proměnami – konkrétně vzniku moderního českého
stranictví v 90. letech 19. století (Malíř, 2005, s. 31–45).
[41] S
- 34 -
[42] Jsem
si samozřejmě vědom přesahů a komplikovaného prolínání mezi tábory, zejména u
postsolidaritních stran: křesťansko-demokratické proudy v rámci (spíše) liberálních stran,
konzervativně-liberální křídla stran národně katolických atd. Jinak se ale toto schéma nápadně
podobá Wasilewského dělení polských stran do čtyř orientací: liberálně-demokratické,
křesťansko-národní, sociálně-demokratické a populistické. Převzato z Kubát, 2000, s. 114.
Rokitova žena se nechala slyšet, že bude v řadách PiS usilovat o povolební koalici POPiS. Její pozice však možná bude znesnadněna rodící se aférou. Objevila se nahrávka z její
přednášky na varšavské univerzitě obsahující výrok o lepším postavení polských žen za
minulého režimu s ohledem na potratovou legislativu (viz
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Nelly_Rokita_za_aborcja,id,293878.htm 29. 9.
2007). PiS se záhy poté dostala pod palbu kritiky LPR.
[43]
Byl sice zvolen s podporou obou stran (PO, PiS), ale v prezidentských volbách 2005
vyjádřil podporu L. Kaczyńskému. Deklarovanou příčinou pro příklon k PO je odpor
k posilování vlivu Rydzyka a jeho příznivců v PiS i v polské politice.
[44]
Ne náhodou se setkáváme se jmény hned dvou senátorů – Borusewicze a PłaŜyńského. Druhá
komora, která zůstává mimo hlavní pozornost této studie, je hlavním mostem mezi PO a PiS –
především jako dozvuk spolupráce obou stran v senátních volbách 2001.
Od doby platnosti nové ústavy (1997) převažuje – dle mého mínění oprávněně –
argument, že Polsko nesplňuje podmínky poloprezidentského režimu, přinejmenším ne
v Sartoriho silném smyslu. Kubát hodnotí Polsko v období 1991–1997 jako poloprezidentský
režim, po roce 1997 jako parlamentní. (Kubát, 2005, s. 43–45). Mlejnek nabízí pro období po
roce 1997 termíny jako oslabený poloprezidencialismus, parlamentární
poloprezidencialismus, čtvrtprezidencialismus. Upozorňuje na dynamičnost a neustálenost
systému: „…tak jako mívá poloprezidentský systém…svoji spíše parlamentní…a spíše
prezidentskou fázi, může mít polský parlamentní systém za jistých okolností své
poloprezidentské fáze.“ (Mlejnek, 2004, s. 43–44)
[45]
Zkratka, za níž se skrývá Bezpartijní blok na podporu reforem, je současně evidentní
reminiscencí na meziválečnou politickou organizaci, jež podporovala politiku J. Piłsudského.
[46]
[47] Olszewski se před volbami 2007 neúspěšně pokusil zaregistrovat se jako kandidát do
Senátu za PiS – další příklad dlouhé životnosti polských politiků volně se pohybujících napříč
historií i stranami.
(viz
http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Tusk:_Kaczynski_i_Kwasniewski_funduja_nam_
socjalizm,id,294399.htm 29. 9. 2007)
[48]
Kaczyński se rozhodl podstoupit riziko přímé konfrontace s lepším řečníkem a přistoupil
na exkluzivní televizní debatu s Kwaśniewským.
[49]
(viz http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Giertych:_Lepper_oszalal,id,293573.htm
29. 9. 2007).
[50]
- 35 -
Klasik předpokládá, že pravolevá délka spektra není a priori pevně dána, ale závisí na
počtu stran, které se v tomto spektru podél jediné ideologické linie pohybují (čili netýká se
stran, jež jsou produktem segmentace namísto polarizace), a je těmito stranami roztahována.
Podrobněji viz Sartori, 2005, s. 348–350.
[51]
viz http://wiadomosci.polska.pl/polityka/article,Premier:_Inicjatywa_w_sprawie_POPiS_nalezy_do_partii_Tuska,id,293259.htm 29. 9. 2007. Kaczyński si sice přeje povolební
spojenectví PO-PiS, ale dodává, že takový scénář je možný jen při výhře PiS. Vítězná PO by
se totiž podle něj raději spojila s postkomunisty, což by vedlo k údajně nejhorší variantě pro
Polsko.
[52]
Nemluvím zde o situaci, kdy jdou odštěpenci do voleb v koalici s jiným subjektem (LPR
a M. Jurek), ani o běžných stranických přestupech.
[53]
- 36 -

Polský stranický systém po volbách 2007 - ČLOVĚK

Transkript

Podobné dokumenty

ICT společností v České republice ICT Companies in the Czech

Knowledge and Wisdom

Den, kdy zvítězil hypermarket

Stranické systémy v re/konstrukci - ČLOVĚK

Analýza polských parlamentních voleb 2007 - ČLOVĚK

Židovské listy

Všeobecné obchodní podmínky - ŘSD

zde - Evropská volební studia

Stáhnout číslo v PDF

Full Article - Evropská volební studia

naskenovat abstrakty a posudky - Institut sociologických studií UK FSV

ve formátu PDF