Staroříms\é lázně v oase Gafsa.

REDIGUJI B. ŠAFAŘ A J. SEIFERT.
ČÍSLO
Staroříms\é lázně v oase Gafsa.
Zatím co u nás padá sníh a na řece chytá prvý led, v oase Gafsa je věčné slunce a věčné
jaro.
23.
MATKA JONES: V Ž A L Á Ř Í C H
V Coloradu .stávkují horníci. Bylo do nich vypáleno
několik salv a poslány .proti nim dva regimenty pěchoty, kavalerie, aeroplany a tanky.
V roce 1914 v téže krajině odehrál se pověstný masakr dělhictva, známý pod jménem Ludlowský masakr. Tehdejší atmosféru třídního boje pěkněHzachycují vzpomínky Matky Jones, milované vůdkyně amerických horníků.
Byla jsem ve Washingtonu D. C. v době veliké uhelné
stávky na Rockefellerových podnicích v Jižním Coloradu.
Deset roků před tím stávka proti dlouho snášenému vykořisťování a tyranii byla brutálně potlačena puškami a vyhladověním. Ale zatrpklost a rozhořčení dělníků doutnalo a
doutnalo dlouho ještě po tom, kdy plameny otevřené vzpou-
Střílení
dělníků
v
Ilustrace amerického
ROCKEFELLEROVÝCH.
Seděl v něm starý zřízenec. Zvedl svítilnu, aby n a mne
viděl.
»Ah, Matka Jonesová,« zvolal. »Vy chcete jiti po kolejích?«
»Ano,- jsem to já,« řekla jsem mu na to — »a nechci jít po
kolejích. Mám lístek do spacího vagonu do jižních polí a
chtěla bych vědět, jestli už je vlak připraven. Chtěla Bych
si do něho vlézit.«
»Posaďte se,« pravil. »Podívám se. Nevím.« Věděla jsem,
že chápe, proč jsem zde, aniž bych mu to musela vysvětlovat.
»Řekněte portýrovi, aby přišel s vámi,« přála jsem si.
Vyšel se světlem, kymácejícím se mu po boku. Brzy vrátil
se s hlídačem vozů.
»Co si přejete, Matko?« ptal se tento.
»Chtěla bych vědět, jsou-li lůžka už připravena.«
»Chtěla byste už teď nasednout?«
»Ano.«
»Pak vaše už je připraveno.«
»Matko,« pravil, »poznal jsem vás
nyní, ale možná že později budu si
přát, abych vás byl nepoznal.«
»Chápu,« řekla jsem. »Zde jsou dva
dolary, dejte je konduktérovi. Řekněte
mu, aby nechal vyskočit matku Jonesovou před křižovatkou Santa Fé. Tam
budeme časně k ránu.«
»Dobrá.«
Nasedla jsem do svého vagonu a spala jsem, když jej zatahovali do Denverské stanice. A spala jsem ještě, když
vlak vyjel z nádraží.
Časně z rána budil mne portýr. »Matko,« řekl, »konduktér zastaví vám vlak.
Přichystejte se, abyste mohla vyskočit.«
Když se vlak zastavil před křižovatkou, přišel mi pomoci vystoupit.
»Jdete za svou prací, Matko?« ptal se.
»Ovšem že,« odvětila jsem. »A zastavil jste vlak jenom k vůli mně?«
»Zajisté!«
Kynul mi, když se vlak opět rozejel.
»S bohem, Matko.«
Bylo časně, když jsem vešla do Trinidadu a dala si snídani. Dole u stanice
kumpanie vojáků byla na stráži, abych
se nedostala do města. Ale žádná Matika Jonesová nevystoupila na nádraží a
vojsko vrátilo se nazpět do kasáren.
Coloradu.
listu.
ry byly uhašeny. Konečně po deseti letech
trpělivosti živé uhlí v srdcích horníků rozpraskalo se opět v plápolající oheň revolty.
Jednoho dne četla jsem v novinách výrok
guvernéra Ammonse v Coloradu, že Matce Jones byl zakázán přístup do jižních polí, kde
stávka byla v proudu.
Toho večera vsedla jsem na vlak a odjela
přímo do Denveru. Vzala jsem si pokoj v hotelu, ve kterém jsem obvykfe přenocovala. Na
to navštívila jsem sekretariát horníků a odebrala se na stanici a koupila si lístek do spacího vagonu do Trinidatu v jižních polích.
Když jsem se vrátila do hotelu, muž, který
zároveň se mnou si kupoval jízdní lístek, přišel ke mně a pravil: »Jedete do Trinidatu,
Matko Jonesová?«
»Ano,« odpověděla jsem mu.
»Matko, chci vás upozorniti, že guvernér
postavil detektivy před hotel a před stanici,
aiby vás hlídali.«
»Na detektivech mi nezáleží,« řekla jsem.
»Dva jsou v přijímací síni, jeden nahoře a
dva nebo tři na stanici, pozorujíce, kdo prochází brankou k jižním vlakům.«
Poděkovala jsem mu za informaci. V noci, asi hodinu před
tím, než vozy bývají vtaženy k nástupišti, odebrala jsem se
mezi železniční park, kde se vozy připravují. Vešla jsem do
strážního domku.
které byly právě proti hotelu, ve kterém jsem se ubytovala.
Byla jsem už tři hodiny v Trinidadu, nežli se dozvěděli,
že jsem zde. Telefonovali guvernéru. Telefonovali generálu
milice Chasovi. »Matka Jonesová je v Trinidadu.«
Jeli jsme nejprve k vězení kolem jízdy, pěchoty a najatých rváčů, poslaných státem k potlačení horníků. Dostali rozkaz odvésti mě do
nemocnice Milosrdných sester, jejíž část byla
proměněna ve vojenské vězení. Zavřeli mě do
malé, cely s bílými stěnami, skládací postelí, židlí a stolem a devět týdnů seděla jsem v této
světnici, nespatřivši jediné lidské bytosti kromě
mlčenlivých vojáků. Po jednom stáli u obou
křídel dveří, dva na konci chodby, jeden před
chodbou, dva u vytahovadla v mém poschodí,
dva u vytahovadla v přízemí.
Před mým oknem procházela se stráž sem a
tam den ze dne, noc co noc s bodákem, svítícím
ve světle.
»Chlapci,« řekla jsem dvěma mlčenlivým hromotlukům u dveří, »ta velká Standard Oil má
jistě strach ze staré ženy.«
Ušklíbli se.
Jídlo mi přinášely sestry. Nebylo věru bohaté.
Za celých těchto devět týdnů nikoho jsem nespatřila, nedostala jediného dopisu, jediného čísla
novin, jediného lístku. Viděla jsem jen krajinu
a bajonet, blýštící se ve slunci.
Nakonec dovolili panu Hawkinsovi, advokátu
horníků, aby mě navštívil. Na to v neděli přišel
ke mně plukovník Davis.a sděloval mi, že si přeje mě vidět guvernér v Denveru.
Plukovník a jeden voják přišli si pro mě večer
v devět hodin. Všimla jsem si, že na chodbě není
ani jediného vojáka. Ani jeden nebyl u zdviže.
Ani jeden dole. Všude vládlo zvláštní ticho. Nikoho tu kolem nebylo. Uzavřený automobil čekal na nás. Nasedli jsme my tři.
»Jeď zadem!« nařídil plukovník řidiči.
Jeli jsme tmavými osamělými ulicemi. Záclony v autu byly staženy. Tma prostírala se uvnitř
a venku. To byl jeden okamžik v mém životě,
kdy jsem myslila, že nadešel m ů j konec: že třeba se rozloučiti se zemí — ale umínila jsem si,
Risiko dělnické práce: Vysoko nad zemí
»Není možná,« řekl gu-vernér. »Není možná,« pravil generál.
•»Ale přes to je tady.«
»Dávali jsme na ni dotbrý pozor, v hotelích i na nádražích.«
»Ale přes to je tady.«
Nařídili, abych byla zatčena.
Přišla ke mně delegace horníků. »Iloši, oni mě 'zatknou.«
Nedělejte k vůli tomu žádné výtržnosti. Nechte, af zatknou.«
»Matko, nedáme tě zatknout!«
»Ano, musíte. Nechte, af dělají, co dovedou.«
Co jsme takto seděli, hovoříce, zaslechla jsem praskat
schodiště pod kroky.
».Přicházejí,« řekla jsem. Seděli jsme tiše, čekajíce.
Dveře se otevřely. Byl to pluk milice.
»Přišli jste za mnou, hošir« řekla jsem. Dívali se rozpačitě.
»Seberte své věci a pojďte!«
Vedli mne dolů po schodech a posadili do automobilu, čekajícího před dveřmi.
Horníci šli za námi. Jednomu z nich řinuly se slzy po
tvářích.
»Matko,« zvolal, »chtěl bych jiti za tebe.«
a hluboko ,pod zemí.
že nežli odejdu s tohoto světa, podniknu tuhý zápas.
Když jsme přijeli na křižovatku Santa Fé, posadili mě do
vlaku. Značně se mi ulehčilo, neboř stávka, teprve začala a
čekala na mne velká práce. Odebrala jsem se na lůžko a spa-
5
t
Ničení bramborů o ceně 2,373.000
Kč ve Spojených státech severoamerických.
Aby udrženy
byly
vysoké ceny potravin,
kapitaliste
je ničí. A chudina umírá Madem.
la až do Denveru. Tam čekala na mne obluda, jménem generál Chase, jehož žilami tekla ledová voda. Chtěl mě zavěsti do hotelu Brown Palác. Požádala jsem ho, aby mi dovolil. ubytovati se v měně aristokratickém hotelu, ve_ kterém
obyčejně jsem přenocovala. Svolil a sdělil mi, že mě zaveze
ke guvernérovi v devět hodin.
Zavezli mě ke guvernérovi. Tento řekl : »Propustím vás na
svobodu, ale nesmíte se vrátiti do stávkové oblasti.«
»Guvernére,« odvětila jsem imu — »vrátím se.«
»Myslím, že byste měla dáti na mou radu a řídit se mým
názorem.«
. . .
»Guvernére, kdyby Washington byl si dal radit lidmi, jako
jste vy, byli bychom dosud ještě pod vládou potomků krále
Jiřího. Kdyby Lincoln si byí bral rady od vás, Grani by se
byl nikdy nedostal ke Gettysburgu. Udělám myslím dobře,
když se vašimi radami řídit nebudu.«
Zůstala jsem týden v Denveru. Na to koupila jsem si lístek
clo Trinidadu. Přes chodbičku spacího vagonu byl Reno Rockefellerův detektiv. Časně z rána vzbudili mě vojáci.
»Vstaňte,« řekli »a vystupte na nejbližší stanici!«
Vstala jsem ovšem a s vojáky vystoupla ve Walsenburgu,
padesát mil před Trinidadem. Strojvůdce a itopič opustili
stroj, když viděli, že mě vojáci
vystrkují,z vlaku.
»Co chcete dělat s tou starou
ženou?« ptali se. »Nepojedeme,
u ok ud. nám to neřeknete.«
Vojáci neodpověděli.
»Hoši,« pravila jsem, »vraťte se
ke stroji. Jednoho dne vše se urovná.«
Slzy tekly jim po tvářích a
když je setřeli, zůstaly na tvářích dlouhé černé stružky.
Posadili mě do cely pod soudem. Bylo to studené, strašlivé
místo bez kamen, vlhké a tmavé.
Spala jsem,; za dne ve svých šatech a v noci bila jsem se s lahví
od piva s velkými krysami. »Kdybych byla venku za žaláře, tloukla bych lidské krysy podobným
způsobem,« zaklínala jsem se.
Po dvacet šest dní zůstala jsem
• ězněm vpjaků v této tmavé díře.
Nechtěla jsem povolit. Nechtěla
jsem opustit stát. Kdybych byla
na, to přistoupila, každým okamžikem mohla bych býti svobodna. Generál Chase a jeho banditi
mysleli, že v tom studeném sklepě chytnu influencu nebo zápal
plic a tak že se zbaví starosti
Jak
4
bydlí
horníci
v
Coloradu.
se »Starou matkou Jonesovou.«
Plukovník Berdiker, kterému
jsem byla svěřena, řekl mi: »Matko, nikdy jsem se neoctl v tak
trapné situaci jako je tato. Nechtěla byste jít do Denveru a opustit stávkové území?«
»Ne, plukovníku, neudělám to.«
Hodiny se vlekly pod zemí. Den
byl věčným šerem a noc hlubokou nocí. Pozorovala jsem oknem
svého sklepení nohy lidí; nohy
horníků ve starých botách; nohy
vojáků dobře obuté "ve vládní kůži; boty žen s ušlapanými podpatky; rozedrané boty dětí; bosé
nohy chlapců. Děti se skrčovaly
a kývaly mi, ale noha vojáků je
vždy odkopla.
Jednoho jitra, když přinesli mi tvrdý chléb a zbryndanou
kávu, řekl mi plukovník Berdiker: »Matko, nejezte tohle!«
na to poslal mi jinou snídani — dobré a syté jídlo. Měl
srdce, snad si představil svou vlastní matku zavřenou ve
sklepě spolu s odborovou organisací krys.
Jednoho dne přišel ke mně plukovník a sděloval mi, že
m ů j advokát vymohl habeas corpus (dle zákona takto nazvaného, ale nedodržovaného, nikdo, kdo není odsouzen, nemá ztratit svou osobní svobodu) a že budu propuštěna. A že
vojsko dá mi lístek, kamkoli budu chtít.
»Plukovníku,« řekla jsem, »nemohu přijniouti nic od těch,
kteří nemají nic jiného na práci než střílet lidi mé třídy,
kdykoli octnou se ve stávce za lepší mzdy. Raději půjdu
pěšky.«
»Dobře, Matko!« řekl, »Sbohem.«
Uhlobaroni sváželi Mexikány, aby jim dělali stávkokaze
v dolech. Vojsko je v tom podporovalo podél celých mexických hranic. Byli přivedeni do stávkové oblasti, aniž by
znali co z. poměrů tam vládnoucích; byly jim slíbeny ohromné mzdy a lehká práce. Nastrkali je do dobytčáků, dali
pod dozor ozbrojených rváčů společností najatých a když
po příjezdu pokusili se odejiti, stříleli je. Sta těchto ubohých
noohů bylo nalákáno do sachet slibem, že dostanou zdarma
pozemky. Od vlaku hnali je .pak jako stádo pod puškami
do dolů.
• v-.f
Tímto způsobem zlomili stávku před desíti lety. A nyní
ti, kteří dělali stávkokaze před desíti lety, stávkovali —
povolní, námezdní dělníci evropští.
Byla jsem poslána do El Paso, abych vysvětlila stávku
v Coloradu Mexikánům, kteří byli sháněni do (tohoto města
pro doly. Konala jsem tábory, vystupovala na mexikánskýcli
schůzích, rozšiřovala pravdu přes hranice. Dělala jsem vše,
Co bylo v mé moci, abych zabránila přílivu stávkokazů do
Rockefellerových dolů.
V lednu 1914 vrátila jsem se do Colorada. Když jsem sestupovala z vlaku v Trinidadu, zastoupila mi cestu milice
a poručila mi znovu do vlaku. Přes to zůstala jsem na stanici. Zavedli mě do kanceláře telegrafisty, potom si rozmyslili a dovedli mě do hotelu, kde měli svůj hlavní stan. Řekla
jsem jim, že chci posnídat. Zavedli mě do jídelny.
»Kdo platí tuhle snídani!'« ptala jsem se.
»Stát,« odpověděli.
»Když jsem tedy hostem státu Colorado, dám si snídani
pořádnou.« A dala jsem si celou snídani od šunky až do
koláče.
Přijel vlak jedoucí do Denveru. Vojsko posadilo mě do
něho. Ve Walsenburgu přivítali vlak horníci zpěvem hornické písně. Pěli z plných plic až zdálo se, že mlčenlivě
staré hory zalehly jim jejich uši. Nahrnuli se do vlaku.
»Bůh ti žehnej, Matko!«
»Bůh vám žehnej, hoši!«
»Matko, máš dost teplý kabát? Na horách je tuhý mráz.«
»Mám vše, m ů j hochu,« a sám neměl žádný svrchník, jen
lehký bavlněný oblek a kus vlněného hadru kolem krku.
Před nádražím stála milice. Jeden z nich provokoval. Chodil okolo, tloukl puškou horníky a snažil se strhnouti je do
boje, zahrnuje je surovými nadávkami. Ale hoši zůstali klidnými a slyšela jsem, jak zpívají i přes olilušující pískot lokomotivy, když vlak hnul se z nádraží a začal se vinout horami.
Od ledna až do konečného brutálního útoku — spálení stanové kolonie v Ludlow — uši mé neslyšely než historky o surovostech a utrpení. Oči m ě bolely z pohledů na bídu. Rozum
churavěl při poznávání, jak nelidský je člověk k člověku.
To bylo pořád: »Ah, Matko, moje dcera byla znásilnila
vojáky. Takové malé děvče.«
»Ah, Matko, slyšela jste, jak vojáci vnikli do domu paní
HaU, jak postrašili děti, rozbili dům a udělali ještě horší —
strašlivé věci —• a to jenom proto, že pan Hall, hrobník, pochoval dva horníky, které milice zabila!«
»A Matko, slyšela jste, jak zatýkají horníky pro tuláctví
a pobudování a přikazují jim kopat příkopy beziplatně, nakazují jim nakládat uhlí a čistit cestu k dolům od sněhu bez
centa platu?«
»Matko, Matko, poslyš. Jeden Polák přišel jako stávkokaz.
Nevěděl, že je stávka. Byl to veliký, hranatý člověk. Přišpendlili mu hvězdu na kabát, dali pušku a poručili střílet
stávkáře!«
»Ah, Matko, přivezli novou zásilku pušek a kulometů — co
se to bude s námi dít?«
Šíleně vyzírající matka zatkla mi prsty do ramene. »Matko Jonesová,« křičela, »Matko Jonesová, m ů j malý hoch je
celý naběhlý od ran a kopanců, které dostal od vojáka, poněvadž na něho křičel: »Tě bůh, Rockefeláku!« Dítě jen žertovalo a teď mi leží jako mrtvé!«
»Matko, generál-adjútaatovi je to takovou urážkou, že musí mávat pěstí a pustě nadávat do tváře bělovlasé vdovy,
když tato zpívá uniovou píseň ve své vlastní kuchyni při
mýtí nádobí.«
•
. v
»Všechno to je urážka,« pravila jsem. U-rážkou je, že
Rockefeller smí vlastnit uhlí, které bůh položil do ňadra země pro všechny lidi. Urážkou je, že najatí rváči a vojáci hlídají tu doly proti dělníkům, kteří žádají trochu více nežli
kůrku chleba, trochu více než nevolnictví. Je to celé moře
urážek.«
»Matko, slyšela jste o ubohém starém Colnerovi. Ubíral se
na poštu a zatkla ho milice. Hnali ho před sebou s kopce
a na ramena naložili mu lopatu a motyku. Řekli mu, že musí
zemřít, aby si vykopal svůj vlastní hrob. Klopýtl a padl na
cestě. Zvedli ho kopanci. Prosil, aby mu dovolili jiti domů
políbit na rozloučenou ženu a děti.«
»Obstaráme to líbání za tebe,« smáli se vojáci.
»Našli místo pro jeho hrob, změřili ho a poručili mu, aby
kopal — dvě stopy hlouběji — řekli mu. Starý Colner dal se
do kopání, zatím co vojáci kolem něho se smáli, kleli a hráli
o jeho cínové hodinky. Na to Colner omdlel a padl do hrobu.
Vojáci ho tam nechali, až přišel k sobě. Okolo něho nebylo
nikoho. Zvedl Se a klopýtal nazpět do tábora, Matko, a nemá
to od té doby v hlavě v .pořádku!«
Noci proseděla jsem se vzlykajícími vdovami, dívajíc se
na svíce u mrtvol jejich manželů, až dohořely do podstavců.
»Jděte ven a bojujte,« říkala jsem těmto ženám. »Bojujte
jako ďáblice, až dostanete se do nebe. Věděla jsem, že jen
tohle jim může ulehčiti.
Muže, dohnané k zoufalství, jako milosrdná sestra vodila
jsem nazpět k důvěře v život. Získávala šaty pro rozedrané
děti, pro zoufající matky. Pochovávala jsem mrtvé, mučedníky stávky. Zdržovala jsem muže od putyk, vydržovaných
stejně jako bordely Rockefellerovými financemi.
Horníci se ozbrojili, ozbrojili, jak na to má právo každý
americký občan na obranu svého domova a své rodiny a na
obranu proti vpádu. Ze strží a svahů Skalnatých hor zvedaly
se obláčky z branné bitvy.
Nikdo nenaslouchal. Nikdo nedbal. Kancelářské stroje
v místnostech na čísle 26 Broadway přehlušovaly vzlykot žen
a dětí. Muži v luxusních vytopených kancelářích na Broadway necítili palčivé chladno coloradských hor, kde rodiny
žily ve stanech.
Pak přišel Ludlow a národ uslyšel. Na předních stránkách
listů běžely zprávy o malých dětech za živa usmažených.
Dokud lidé umírali jen pozvolna vyhladověním, nikdo nechtěl o tom vědět.
Dne 19. dubna 1914 kulomety, .používané proti stávkařům
při stávce u Barevného Potoku, byly postaveny nad stanovou
kolonii v Ludlow. Major Pat Hamrock a iporučík K. E. Lindenfeld veleli milici, jejíž většina sestávala ze rváčů, dodaných Společností a kteří složili přísahu jako vojáci.
Časně z rána vojáci přiblížili se k e kolonii žádajíce, aby
Louis Tikas, vůdce Řeků, vydal jim dva Italy. Tikas žádal,
aby mu byl ukázán /zatykač. Neměli ho. Tikas odmítl Vojáci
vrátili se do stanu. Vržena signálová puma. Na to ještě jedna.
Hned na to kulomety začaly zasypávat kulemi křehkou kolonii stanů, jediné obydlí zbídačelých rodin horníků. Ocelový déšť pokryl muže, ženy a děti.
Ženy a děti prchaly do hor. Ostatní otáleli. Muži bránili
své domovy puškami. Po celý den zuřila střelba. Muži padali
mrtví, s tvářemi k zemi. Ženy klesaly. Malému hochu Snyderovu prostřelili hlavu, když se snažil •zachřániti svá koťátka. Jiný hoch byl zastřelen, -když nesl vodu své střelené,
umírající matce.
V pět hodin odpoledne horníkům došly i potraviny i^ voda
i munice. Nastoupili ústup se svými ženami a maličkými
do hor. Louis Tikas byl provrtán střelami, když chtěl ženy
a děti odvésti do beapečí. Zahynuly s ním.
.Přišla noc. Ostrý vítr vál kaňonem, ve kterém muži, ženy
a děti se třásli zimou a plakali. Náhle zář osvětlila oblohu.
Vojáci, opilí krví a kořalkou ukradenou iś putyk, zapálili
pochodněmi nasáklými petrolejem stany v Ludlow. Plachty,
veškereii ubohý nábytek, šaty a postele hornických rodin
shořely. Kola ostnatého drátu byla zaházena do studně, jediného pramene vody horníků.
Když bylo po všem, zbědovaní lidé vplížili se nazpět, aby
pochovali své mrtvé. V jámě pod shořelým stanem nalezeno
jedenáct zuhelnatělých dětských těl a dvě ženy — nepoznatelné. Vše leželo v ssutinách. Drátěná pera z matrací kroutila
se na zemi jako by též chtěla se spasiti s tohoto místa hrůzy.
Petrolej, oheň a pušky oloupily muže a ženy a děti o jejich
domovy a ubilv děťátka a bezbranné ženy. Stalo se na rozkaz poručíka Linderfelda, divokého a surového vykonavatele
vůle Colorado Fuel and Iron Company (Rockefellerovy Uhelné a železářské společnosti, na jejíž rozkaz stal se i nynější
masakr).
v
v
Stávkaři vydali generální výzvu do zbraně; každý telesně schopný muž musel se ozbrojiti puškou, aby hájil sebe
a svou rodinu před vrahy, žhářstvím a drancováním. Od
dob džunglí až po naši tak zvanou civilisaci je to lidským
vrozeným právem. Do jednoho muže se ozbrojili v celém
stávkovním okrsku. Ludlow žhnul v jejich srdcích.
Vše se rozproudilo. Z Ludlowa odebrala se delegace k presidentu Wilsonovi. Mezi delegací byla i paní Petrucci, jejíž
tři děti stulily se do náručí smrti v černé díře ludlowské.
Měla co zvěstovat svému presidentovi.
Poslal okamžitě státní jízdu, aby potlačila společností najaté rváče. Studoval situaci a načrtl plán na tříroční příměří, závazné pro horníky i uhloba.rona. Zaměstnavatelé
s pohrdáním jej odmítli.
Dokončení na str. 12.
M A X I M
G O R K I J :
(Pokračování.)
»Jen pij, stejně hyneš!« řve Petrovský a Ljoska mávajíc rukama, praví:
»Zamilovala jsem se do něj, veřejně to říkám, zamilovala jsem se, že se mi až nohy t ř e s o u . . . «
A za chviličku neukojené žádají ještě něčeho.
Vím, že jsou to lidé darební, ale nábožně se klaní kráse,
slouží jí až k zapomenutí, jąou opíjeni jejím jedem a schopni zabiti se pro ni.
, Z těchto protiv vzniká ve mně mrak mlžného smutku
a dusí mne. A u nich extase nadšení dosahuje nejvyššího
bodu, leč všechny písně jsou odzpívány, tance odtancovány. —
»Svlékej ženské!« řve Petrovský.
Svlékal vždycky Stěpachin, dělal to pomalu, opatrně
rozvazoval tkaničky, rozepínal háčky a vážně ukládal do
kouta blůzy, sukně, košile.
Prohlíželi překrásné tiýo Ljosčino, opatrně se dotýkali
jejích vyzývavých prsů, okukovali její rovné nohy a krásné břicho. Chodili kolem žen a udiveně vzdychajíce, pochvalovali jejich těla stejně nadšeně, jako píseň a tanec.
Pak se ubírali opět ke stolu do malého pokojíku, jedli, pili
a začínalo se nepopsatelné, hrozné dění.
Zvířecí síle těchto lidí jsem se nedivil, neboť býci
a hřebci jsou silnější. Leč bylo úzko pozorovati cosi vražedného v jejich chování vůči ženám, jejichž k r á s a je před
chvíli téměř zbožně uchvacovala. V jejich smyslnosti jsem
cítil příměs usilovné pomsty a zdálo se, že pomsta tato
vzniká ze zoufalství, z nemožnosti zpustošiti sebe, zbaviti
se něčeho, co tísní a mrzačí.
Pamatuji se n a výkřik Stěpachina, jenž mne ochromil:
spatřil v zrcadle svůj obraz, jeho obličej zrudnul, zmodral,
zděšeně vytřeštil oči a zamumlal:
»Bratři, hleďte, Kriste na nebil«
A zařval:
»Můj obličej je nelidsky zpitvořen, hleďte, nelidsky
bratři!«
Popadl láhev a mrskl jí do zrcadla.
»Tu máš, čertův rypáku, na!«
Přes to, že mnoho vypil, nebyl opilý. Když j e j , j á h e n
začal uklidňovati, pravil rozumně:
»Odstup, o t č e . . . Vím, nežiji lidským životem. Jsem
vůbec člověk? Místo duše m á m v těle medvědího čerta'
Jdi pryč, nic tím n e s p r a v í š . . . «
V každém z nich žilo, obracelo se něco temného hrozného. Zeny kvičely bolestí od jejich kousání a štípání, ale
chápaly se ukrutností jako nutnosti, ha jako něčeho příjemného, a Ljoska úmyslně dráždila Petrovského smyslným voláním:
»Ještě, nuže! štípni, n u , . . «
Její kočičí zřítelnice se rozšiřovaly a v tuto chvíli bylo
v ni něco, co jí dodávalo podoby mučednice s obrázku
Obával jsem se, že ji Petrovský zabije.
Jednou za svítání, když jsem šel s ní od přednosty
otazal isem se, proč se nechá mučiti, nač trpí výsměcha posměšky?
»Vždyť mučí sám sehe. Všichni jsou stejní. Jáhen na
přiklad kouše a sám pláče.«
'
»Proč?«
»Jáhen stářím, nemá'sil. A druzi, Afrikán a Stěpachin
to nepochopíš. Já to vtai, ale říci to nedovedu. Vím mnoho
ale ťnluviti neumím: seženu-li slova, rozběhnou se m y '
šlenky a jsou-li myšlenky pohromadě, není slov.«
Pravděpodobně skutečně něčemu v tomto zmítání sil
rozuměla. P a m a t u j i se na jednu jarní noc; trpce plakala
a povídala:
»Je mi tě lito, zhyneš jako. pták v ohni, v kouři Jdi
raději někam jinam. Och, všech je mi l i t o . . . «
A něžnými slovy matky, s neohroženou moudrostí člověka, který nahlédl hluboko do temna duše a děsivě se jí
věcech v y p r á v ě l a m i d l t m z e o hrozných a nestydatých
Nyní se mi zdá, že se přede mnou odehrávalo těžké
drama zápasů dvou prvků — zvířecího a lidského- člověk
se snaží ukojiti v sobě navždy zvířeckost., zbaviti se jejích
nenasytnych požadavků. Než ona še v něm jen rozrůstá
stále vice a více si jej podrobuje.
A tehdy tyto divoké slavnosti smyslnosti vzbuzovaly
H L Í D A Č
I
ve m n ě odpor a smutek, smíšené s lítostí k lidem. Obzvláště líto mi bývalo žen. Avšak hyna smutkem, nechtěl jsem
se vzdáti účasti na šílenstvích »klášterního života«. Hovoře vysokým slohem, trpěl jsem tehdy »fanatismem vědění«. »Fanatik vědění — Ďábel« si mne pokořil a v l e k r
»Všechno musíme věděti, všemu musíme rozuměti,«
řikával mi hrubě skrze zuby M. A. Romas. Potahuje dýmku
odplivoval si a pozoroval modré praménky kouře, jež se
zamotávaly y šedé vlasy jeho plnovousu. »Bez ospravedlnění se žiti nesmí, žili bychom nesmyslně. Učme se nahližeti do všech štěrbin a jam, tam snad někde je vtěsnána
pravda, jíž jest nám zapotřebí. Żijme nebojácně, neutíkejme od nepříjemného a hrozného, jest to nepříjemné
a hrozné, protože tomu nerozumíme. Tak jest!«
Maxim.
Gorki
j,
jehož povídku íHlidačt právě přinášíme, léčí se v Halil.
' nejbli-zší době hodlá se vrátili do Ruska a psáii veliký roňíán ze sovětského života.
tykáne. V' takové chvíli vyskakoval s podlahy a příšerně
vřeštěl:
»Co*o? Jak jsi to řekla?«
Ruce na břiše, klaněla se m u Maremjana po pas a prosila hlasem, chraptivým ze strachu:
»Pro boha, o d p u s ť . . . «
;Naháněl jí ještě více strachu svým pisklavým, tenkým
kvikem. A tu h ř m o t n á bába mlčky, provinile mrkala očkama, z nichž vyskakovaly jakési kalně-zelené slzičky.
Všichni se chechtali a Maslov, bodaje j.i hlavou do břicha,
říkal něžně:
»Jdi, jdi, strašáku! Jdi, b á b o . . . «
A když opatrně odcházela, říkala nikoliv bez pýchy:
»Je to takový bůvol, ale srdce m á neobyčejně něžné..«
Na počátku naší známosti chovala se Maremjana i ke
m n ě dobrácky a něžně, jako matka. Ale jednou jsem namítl něco proti její otrocké poslušnosti vůči »herečce«.
Tu se zakymácela, jako kdybych ji byl opařil. Zelené
balónky jejích očí se zalily krví, zrudly a Maremjana těžkopádně usedla na lavici. Dusíc se v bujném rozčilení
a kolébajíc se celým tělem, m u m l a l a :
»Ty uličníku! Jak se opovažuješ? Ty tedy takhle
o něm? Takovými slovy? Já tě za t o . . . on t ě . . . ty musíš
býti n a cucky roztrhán. Máš zdravý rozum? On je svatyně, a co ty?«
A zařvala nečekaně hřmotně:
»Ty musíš být otráven, ty vlčí duše. Pryč odtud!«
Tímto výbuchem šílené zloby jsem byl povalen a nehledě na svoje mládí, pocítil jsem, že jsem se hrubě dotknul
něčeho svatého nebo bolavého. Ale jak jsem mohl tušiti,
Že toto množství tuku a masa, rozestřeného po ohromných
kostech, nosí v sobě něco tak nedotknutelného, tak drahého? Tak mne život učil chápati rovnocennost lidí, vážiti śi onoho tajemného, co v nich žije, naučil m n e chovati se k nim opatrněji, Šetrněji.
V minulých dnech meškala v Praze siaoná družina Ruského
baletu Diághileffooa. Přinášíme ukázku jednoho z tanců.
Nešetřil jsem sebe a ftahlížel všude. A tak jsem poznal
mnohé, což by pro mne osobně bylo lépe, kdybych to nevěděl, o čemž ale nevyhnutelně musím pověděti lidem,
neboť jest to — jejich život jako těžké/ špinavé drama
zápasu zvířeckosti v člověku, který usiluje o poraženi
živlu v sobě i mimo sebe.
Je-li ve světě skutečně něco svatého a velikého, pak
jest to jen ustavičně rostoucí člověk, jehož si cením
i tehdy, když jej nenávidím.
Ostatně, když jsem byl pozorně nahlédl do hry života,
odnaučil jsem se nenáviděti, a to ne proto, že je to těžké
— nenávist se daří velmi snadno —, ale proto, že jest to
bezúčelné, ba ponižující, neboť konec konců nenávidíš
nëço. svoje.
Ano, filosofie — obzvláště mravní — je nudné zaměstnání, avšak je-li duše do krve životem odřená a trpce
pláče pro nevyčerpatelnou lásku k »velkolepému nic«, to
jest k člověku, mimoděk začínáš filosofovati, neboť chceš
upokojiti s a m a sebe.
Asi po tří- nebo čtyřměsíčním žití, na stanici Dobrýnce
pocítil jsem, že déle nemohu, neboť mimo tyto šílené zábavy u Petrovského začala mne despoticky utiskovati jeho
k u c h a ř k a Marenijana, žena šestačtyřicetiletá, velikosti dvou
loktů a deseti palců; zvážila se ve skladišti pro zavazadla
a ukázalo se, že váží šest pudů a třináct liber. Na jejím
měděném obličeji, podobném měsíci, zlobně blýskala malá
zelená očka, podobající se okysličené mědi. Pod levým
měla bradavku, která se vždy jaksi podezřele mračila.
Maremjana byla také znalá písma a ráda čítávala ze života velkomučedníků.. Vší silou svého rozsáhlého srdce
nenáviděl císaře Diocletiana a Dacia.
»Kdyby se tak odvážili vystoupiti proti mně, vydrápala bych jim kukadla!«
Avšak sveřepost, jež platila daleké minulosti, nevadila
jí chvěti se otrocky před »herečkou« Máslovém. V hodiny
opilých večeří sloužila iíiu zvláště zbožně, zírajíc pohledem šťastného psa v jeho prolhané oči. Někdy se tvářil
opilým, lehal n a podlajiu, bil se v prsa a naříkal:
»Je mi špatně, špatně-e...«
M a r e m j a n a celá dolekaná brala ho do náruče a jako
dítě odnášela kamsi k sobě do kuchyně.
Jmenoval se Martin a ona často, snad ze strachu,
mátla si jeho jméno s jménem pánovým a říkala m u Mar-
Vachtangovo divadlo v Moskvě má již řadu let ve mém re,pertoáru Gozziho komedii »Turandot«. Vacfot&ngov, mtadý,
předčasně zemřelý ruský režisér, založil si scénováním této
hry nesmrtelné místo v dějinách ruského divadla. Přinášíme
scénu z této hry.
Zima a její krásy.
Zima, již jedni vítají s nadšením,
druzí, a itěch je nekonečně a nekonečně oíce, s úzkostí a starostmi.
Pro jedny znamená sáňkování, lyžaření, bruslení a všechny možné
zimní ýporty, pro druhé nedostatek
.paliva, studené byty, nedostatek šatstva, obuvi, teplého jídla. Dnes přinášíme její krá]sy. 1 ty probouzejí
v nás pocity hněvu nad
idiotským
řádem světa, který jaro, léto, podzim i zimu učinil eldoradem jen pro
bohaté. Naše vyobrazení
představují:
Kavkazské hory v zimě. — Pod nimi
od leva do prava: Sáňkovací dráha
v Mont Realu (Amerika).
—^Divukrásný pohled na zimní
středisko
buržoasní ve Sv. Mořici (Švýcarsko).
— Vysoký skok na lyžích ve Sv. Mořici. — Horalé jdou do horského kostelíčka. — Dole: Zimní radost mládeže. — Zimní krása hor. — A krásné ,proletářské dítě, které nemá nic,
než krásné tělíčko a jež mí o všéch
zimních krásách, o nichž v• pohádce
mu vypravovala
babička.
Od té chvíle začala mne Maremjana krutě nenáyiděti.
Uložila na m á bedra množství povinností z domácnosti
přednostovy. Když jsem přišel ze služby po bezesné' noci,
musil jsem štipati a nositi dříví do kuchyně, do pokojů,
čistiti měděné nádobí, zatápěti peci, obsluhovati koně Petrovského a mnoho jiných prací, jež pohlcovaly téměř polovinu mého dne, takže mi nezbývalo času n a knihy
a spánek. Żena tato mně přímo vyhrožovala;
»BUdu tě tak dlouho týrat, až utečeš někam n a Kavkaz.« —
- »Kavkaz vyžaduje zvyku,« vzpomínal jsem výroku Barinovova. Zaslal jsem tedy žádost představenstvu do Borisóglěbska, v níž jsem — verši — vylíčil Maremjanino
nakládání se mnou. Žádost se setkala s úspěchem a zanedlouho byl jsem přeložen do průmyslové stanice Boriso-
sitelů kultury« zvláštního d r u h u a velmi jasně jsem viděl
neslučitelný rozdíl mezi těmito skupinami.
Celé město ovšem vědělo, že »adadurovck: jsou »politikové z těch, kteří bývají věšeni« a pozorně sledovalo
jejich práci, nenávidělo je a bálo se jich. Bylo úzkostlivě
nepříjemné pozo rovati zlé, ustrašeně-mstivé pohledy obyvatel. Ze strachu nenáviděli »adadurovce« jako osobní nepřátele a svědomí jim nedalo milovati je, poněvadž to
byli nepřátelé »víry a cara«.
Seděl jsem v hostinci se svým známým soustružníkem
Pavlem Krjukovem a on hlasitě uvažoval:
»Jak mohou býti takoví lidé připuštěni k nějaké práci?
Měli by býti zahnáni n a pusté ostrovy, Robinsony by měli
býti! A ještě lépe: všichni by měli býti oběšeni. Před dvěma
roky je v Pitěru*) věšeli.«
Slavný f rancoucBsko-belgický básník Bunile Verhaeren, jenž zemřel za války ,při ćtldomobilovém neštěstí v Rauenu. V těchto dnech byla mu slavně odhalena busta.
glěbska. Bylo mi nařízeno hlídati nepromokavé pláchtoviny a pytle a zašívati je.
Tam jsem se seznámil s větší Skupinou inteligentů.
Téměř všichni byli »nespolehliví«, prošli věznicemi a vyhnanstvím, mnoho četli a byli znalí cizích řečí. Byli to
vyloučení studenti, seminaristé,- statistikové, jeden námořní důstojník a dva důstojníci armádní.
Tuto skupinu asi šedesáti osob sehnal v povolžských
městech jakýsi M. E. Adadurov, muž moudrý a přičinlivý,
již navrhl správě grjaze-carycinské železnice vypleniti silami těchto lidí strašlivé krádeže nákladů. Se zápalem
se chopili tohoto díla, odhalovali podvody a darebáctví
přednostů stanic, vážných, průvodčích, a chlubili se jeden
před druhým zdařilým lovem zlodějů. Myslil jsem si, že
by všichni mohli a měli dělati něco jiného, více odpovídajícího jejich důstojnosti, schopnostem, minulosti. Nerozuměl jsem tehdy ještě dosti jasně tomu, že v Rusku není
dovoleno »rozsévati myšlenky rozumné, dobré, věcné.«
Kráčel jsem uprostřed původních lidí městských a »no10
Krjukov byl člověk velmi sečtělý, vábil ho zeměpis
a básně Žukovského. Měl asi dvacet dobrých knih a mezi
nimi »Proces prvního března«. Odevzdávaje mi tajuplně
tuto knihu, pravil:
»Tuhle si přečti, jací jsou! Střež se jich, hleď pro nic
a za nic jsou s to zničiti člověka.«
Takto soudil ovšem nejen on.
. . . Seznámil jsem se s literátem. Starostinem-Maněnkovem, byl zaměstnán v kanceláři skladištního oddělení
grjaze-caricynské dráhy.
•Prostřední velikosti a silný, připomínal Starostin svýni^
holeným kulatým obličejem a bezbarvýma m r t v ý m a očima
skopce; těžkopádná chůze a nejisté pohyby tuto podobnost
ještě zvyšovaly. Jeho scvrklé tělo bylo nádrží nejrůznějších nemocí a domněnka tento dojem ještě zesilovala.
Ustavičně vzdychal, chraptěl, kašlal a plival n a všechny
strany, do bedny od makarónů, jež m u byla košem n a
papír, do květináčů na podokenicích, dO popelriičky i také
*) Petrohrad.
na holou podlahu ke dveřím. Zamračí se, plivne, pohlédne
n a výsledek, zkroušeně zavrtí hlavou a praví:
2je to se mnou špatné!«
Po večerech dlíval ve své malé světničce, jejíž okna
byla zavěšena kumačovými záclonkami a zastavěna květináči s fuksiemi a kakty. V rohu pokoje visela ikona mučedníků Cyrila a Ulity. Sedával u stolu, těžce zaházeného
haldami popsaného papíru, popíjel z malé skleničky
vodku, přikusoval k ní cibuli a slabě vykřikuje, stěžoval,si:
»Hleď, Glěb Uspenský se směje nad mužíky, já však
píši krví "srdce! Ty jsi člověk čtoucí, pověz mi: kde, v čem
záleží rozdíl mezi Uspenským a Lejkinem? A přes to jsou
jeho věci otiskovány v nejlepších časopisech. A j á . . . «
Povídky Starostinovy byly otiskovány ve venkovských
listech, jen jedna nebo dvě byly uveřejněny, tuším, v časopise »Čin«. Starostina těšilo, zmiňoval-li se o tom někdo.
Tedy jsem o tom promluvil.
»Kolik?« říkal smutně, leč nikoliv již tak žalostně.
»Mnoho.«
Pokračování.
Sovětský Svaz na stráži světového míru. Kresba z ilustr. ruského listu »Prožektor«.
PĚT LET FAŠISMU
V
ITÁLIÍ.
31. října byl Mu&solini po pochodu
černokoéiláčů na Řím jmenován italským min. předsedou a min. vnitra. Naše
obrázky ukazují: Mussolini jako válečný
dobrovolník r. 1915. — Zatčení býv. socialisty Mussoliniho. — Dunna Maria Christ.
Roîssi, oůdkyně řím. studentek, prý jedna z
ne/krás. a nejradik. stou.penkyň
Mussoliniho
— Mussolini řeční.
Dokončení článku »F žalářích« se str. 5.
Svolán byl massový tábor do Denveru. Mluvil soudce Liňdsay. Žádal, aby zaměstnavatelé byli donuceni zachovávat
zákony Colorada. Něco že se musí okamžitě stát. Stalo se.
Denverská Bursa pro spekulaci s poizemky zvolila ze sebe
výbor, aby poplival soudce Lkidsaye za to, že se postavil
za věc horníků.
Rockefeller nelenil. Najati byli pisatelé, aby psali brožury
a buletiny, které byly rozesílány všem redakcím v zemi.
V nich se líčilo, jak dokonale šťastně žili horníci, nežli přišli
agitátoři; jak veselo bylo v závodních hospodách, v závodních chlívcích :pro lidi, u závodních učitelů, kazatelů a
soudců. Jak horníci nenáviděli státní zákon
osmihodinové
pracovní době a škemrali, aby jim bylo dopřáno pracovati
deset až dvanáct hodin. Jak nenáviděli státní zákon, že
mají právo na svého -vlastního vážného, který by dozíral,
aby nebyli okradeni na váze.
A mezi tím matky dětí, zemřelých v Ludlowě, oplakávaly
jejich smrt.
-
ť
i
ZE SVAZU
SOVĚTSKÝCH
SOCIALISTICKÝCH
REPUBLIK.
10 let Svazu.
Nahoře: Předseda rady
Vidových komisařů soudr.
Rykem zdraví s tribuny
jásající masy,
zaplňující
Rudé náměstí. — Dole:
Vítání zahraničních dělnických delegací
leningradskými
dělníky.
—
Nahoře: Soudr. ÍMn-ačar®ký, lidový komisař osvéty v S. S., jenž »polu
<se soudr.
Litvínovem
(obr. pod ním) meška jí o
Ženevě jako členově sovětské delegace tn<a »odxbrojovací «
konferenci
S'D&zu národů.
jf
4.
Z celého soěta: Orchestr továrních sirén, moderní symfonie železa a stro\jů, s oblibou poslouchané o průmyslových městech Sovětského Svazu. (Obr. 1. a 2.) Obr. 1.
představuje dirigenta tohoto orchestru. Obr. 2. Zvučící sirény. Obr. 3. Býo. belgický ministr zahraničí soc. dem.
Vandervelde, se práoě oženil. — Poslední obraz ukazuje
presidenta Mexika CaUese v rozmluvě s cizím diplomatem.
Z celého světa: Vedle: So. Mořic
ne švýcarsku, zimní středisko světové buvžomie. Letos je dějištěm
zimních sportů a her jakožto příprav na amsterodamskou
olympiádu. —< Dole: Anglický
premier
Baldrvm otevírá novou silnici. —
V kruhu: Rumunský
zemřelý «ai no vládce Joan Bratvamu právě zemřel. Byl tyranem
mmwvského
pracujícího lidu. — Dole: ótletá
princezna ipnmká Viktorie
(sestra
Vilémova) slawila sňatek s ruským
dobrodruhem
Zoubkovém.
Dala
se omladit, ale mnoho jí to, jak
obraz ukazuje,
nepomohlo.
m
15 let družstevní činnosti Hělnického konsuniniho družstva v TýniStl n. Oři.
Od r. 1908 d o r. 1912 b y l a v T ý n i S t i f i l i á l k a
d r u ž s t v a v R y c h n o v ě n. K n . V t o m t o r o c e
ustaven s a m o s t a t n ý Dělnický k o n s u m n í spol e k . Měl 112 č l e n ů a t r ž b y 35.000 K . ( F i l i á l k a
p ř e m ě n ě n a v s a m o s t a t n é d r u ž s t v o . ) R . 1902
zakoupil domek, v němž byla prodejna a v
p ř í š t í m roce p ř i s t a v ě l p e k á r n u , v níž jsou 2
s á z e c í piece. L e t o š n í m r o k e m d o k o n č i l n o v o stavbu obchodního domu n a místě
starého
domku
k t e r ý byl rozbourán. J e ovšem t a k é
t r n e m v oku našim nepřátelům, kteří se všemožné bránili, aby nestál n a nejlepším místě
na náměBtí.
Oslava 10. výročí rus\é
revoluce v Brně.
Kellepłl i
F P T Bmo-Husavice zařadila do programu oslavy l». výročí ruské revoluce revoluční scénu »Pád tyrana-. Scénu, kiera měla veliký úspěch, vy,pravil arch. Rossman.
Levné české peříí
KAPKY HUMORU.
InéHl f ®25,j l
šedé. dobré, polodrané peří 15. 18 Kč. por
lobilé drané 20, 22 Kč, bílé prachovité dra30, 35, 40, 50 Kč, jemné poloprachové peří
60, 70, 80. 90 Kč. Od 5 ke počínaje vyplacené.
Hotové plněné oeřlnv asi 180/120 cm veliké, z hu. stotkané sypkoviny. 100, 120, 140 160, 190. 2 « Kč.
!
Podhlavnice, asi 80/60 cm veliké '^8. 38. 4-, 60,75 Kc.
Zásilky dobírkou, výměna dovolena, nebo pent ze zpětl Obí ceník zda
S. B e n i š , Praha-Vinohrady, řSjSřfcSŠ;
Sekretář soudr. S. pracoval o krajském sekretariátě, když
zadrnčel telefon: .Pojď okamiitě na hřbitov,
pochováván
tady bezvěrče a nemají tady řečníka.*
_
.
Nebylo pomoci, musit jít. Ă když nad otevřeným hrobem
počal mhiioiti, promlouvaje o zásluhách zemřelého soudruha,
ziporzoroval, jak smutné obličeje naň zírají s údivem stale
větším. Pochovávali totiž ženu
onoho soudruha, jehož po1
hřební řečí oslavoval tajemník.
R E F L E K T O R vychází 1 , a 15, v měsíci. Předplatné na «
Jna « * ) Kč 3 6 - na g ^ ^ d ^ f r e d a ř l o ř l
po Kč 1.50. Do ciziny na rok K č 4 8 . - . Vydavatel Jooef Haken. R e d i ř u J e B. S a i a r u a p o v e o n j re
Dí a
^ředitelství*
^
^
z
e
^ n ? ltî XLL
^ b t o í ^ f l l t e r t í
. h z n á m e k pnv0le»o
— »MELANTRICH« PRAHA