07a8_ memorial a recenze_K6_IMPR.p65

76
BOOK REVIEWS
A . L i s t e r , P. B a h n : Mammuts. Die Riesen der Eiszeit (Mamuti. Obøi ledové doby). – Nakladatelství Jan Thorbecke, Sigmaringen 1997,
(ISBN 3-7995-9050-1, editor Gerhard Bosinski, øeditel Inst.für Ur-. und Frühgeschichte na univerzitì v Kolínì, pøedmluva Jean M. Auel, autorka èetných knih o lovcích mamutù a o ledových dobách, z angliètiny pøeložil Peter Nittmann, 167 stran velkého formátu, 19 barevných pøíloh,
32 barevné perokresby, 149 fotografií, dvì mapové pøílohy. Ilustrace velmi dobøe doplòují vlastní text, vìtšinou se jedná o originální fotografie a
perokresby hlavních naleziš mamutù a pøedmìtù, mnohé z nich zøejmì poprvé publikované.
V zahranièí stále stoupá poèet populárnì psaných monografií, vìnovaných vždy pouze omezenému problému, ale zato dùkladnìji zpracovanému než je možné u šíøeji pojatých knih. Jsou vždy vybavené
velkým množstvím nejrùznìjších barevných ilustrací a fotografií. Tato
kniha je jednou z nich a jsem pøesvìdèen, že její vydání v èeštinì by
i u nás našlo velký poèet ètenáøù.
Monografie o mamutech, kteøí vedle dinosaurù patøí dnes
k nejpopulárnìjším zástupcùm vymøelých zvíøat, je napsána populární
formou, která umožòuje seznámit se s nejnovìjšími informacemi nejen odborníkùm jiných profesí, ale pøedevším zájemcùm z øad široké
veøejnosti. Nepøedpokládá žádné základní znalosti. Autoøi se zøejmì
obeznámili s nejnovìjší literaturou. Kniha umožòuje utvoøit si celkový
obraz o tìchto nejvìtších zvíøatech na pevninì (pùvod, nalezištì,
tìlesný vzhled, mamuti a lidská kultura, vymøení, interpretace nálezù),
o jejich postupném vývoji a pøizpùsobování mìnícím se životním podmínkám, o rozdílech mezi americkými a euroasijskými druhy, o jejich
životì a jejich dùležitosti pro život tehdejších lidí a o jejich pøíbuznosti
s dnešními slony. Její text je doveden až do souèasnosti, jak pokud se
týèe výzkumù v terénu, tak i pokud se týèe výzkumù jejich nálezù (výzkumy DNA, možnosti jejich použití pro vytvoøení vymøelého mamuta
srstnatého apod.).
Do dnešní doby neexistovala žádná populárnì psaná kniha podobného obsahu. K poznání mamutù pøispìly i naše zemì, pøedevším
Morava, a nálezy z ní také v této monografii nacházíme (vyøezávaný
mamut ze slonoviny z Pøedmostí, hromadný hrob v Pøedmostí, rytina
mapy okolí Pavlova, hlavièka ženy z Dolních Vìstonic, pøívìsek ve
tvaru prsù z Dolních Vìstonic, „loutka“ z hrobu Brno III a øada
dalších).
Text knihy je rozdìlen do nìkolika hlavních kapitol: Pùvod, nalezištì (doplnìno mapami naleziš v Sev. Americe, Evropì a Asii), biologie, mamuti a lidská kultura, vymírání. Po tìchto textových kapitolách
následuje slovník vysvìtlující hlavní odborné termíny, obšírnìjší interpretace nìkterých zajímavostí související s tìmito zvíøaty, prùvodce
nalezišti a muzei, bibliografie a rejstøík.
Úvodní kapitola pojednává o pùvodu a vývoji chobotnatcù,
pøedevším slonovitých a o jejich blízkých pøíbuzných. První mamuti
vznikli asi pøed 50 mil. let. Je však nutné upozornit na to, že zatím co
u nás se pod názvem mamut pøedpokládá vždy pouze mamut srstnatý,
tedy poslední èlen celé vývojové linie, v této knize, podobnì jako
i v celé øadì jiných zahranièních publikací, se tímto názvem oznaèují
všichni èlenové této linie, ponìvadž jsou v souèasnosti øazeni do jednoho rodu (Mammuthus meridionalis – døíve Archidiskodon meridionalis, Mammuthus trogontherii a Mammuthus primigenius). V druhé
vìtvi slonù, o které však tato kniha nepojednává, se nachází druh
Palaeoloxodon antiquus (slon lesní), který byl vždy na základì svých
anatomických znakù považován za blízkého pøíbuzného dnešního slona
afrického (Loxodonta africana).
Mamuti nejsou samozøejmì pøedky dnešních slonù, obì linie slonù
žily dlouhou dobu vedle sebe. Nové výzkumy DNA z mamutù ukazují
na urèitou pøíbuznost k africkým a ne k indickým slonùm. Domnívám
se však, že s tímto názorem nebude vìtšina specialistù souhlasit. Pouhé zlomky genetického kódu nalezeného v buòkách nálezù mamutù ze
Sibiøe mohou být zavádìjící. Mamuti se totiž ve své anatomické stavbì
zcela odchylují od afrických slonù.
Pro neznalé vývoje slonovitých je nutné uvést, že musíme rozlišovat euroasijský rod Mammuthus od amerického rodu Mammut. Oba
rody pøes podobnì znìjící názvy jsou zcela odlišné a jedná se o rody
vzdálenì pøíbuzné.
Název mamut se objevuje v Evropì poprvé v letech 1618–1620 a
v prùbìhu dalších let se rozšíøil do všech evropských øeèí. Na základì
nálezù celých tìl na Sibiøi a na Aljašce je usuzováno na jeho prostøedí,
na množství stravy, na jeho vzhled, a to jak mìkkých èástí, tak i jeho
kostry. Maximální délka života se pohybovala kolem 60 let, jednalo
se pøitom podobnì jako u dnešních slonù o vysoce sociální zvíøata žijící
v matriarchátì.
Mamut byl jedním z hlavních zvíøat lovených tehdejšími lidmi, dá
se øíci, že v urèité dobì byli hlavní ekonomickou základnou jejich
života. Proto také nacházíme èetné jeho malby v jeskyních (do dnešní
doby nalezeno více než 400 maleb mamutù!), rytiny a skulptury.
Pøed 10 000 let mamuti z celého uzemí Evropy a Asie mizí. Pouze
nepatrná skupina pøežívá ještì na sibiøských ostrovech. V roce 1993
byl na Wrangelovì ostrovì objeven mamut jehož stáøí bylo 7 000 ±
3 700 B. P. Nejdøíve se tomuto èasovému údaji nevìøilo, ale další studia (více než 50 údajù) ukázala, že je to pravda. Mamuti nebyli ovšem
jedinými zvíøaty, která v této dobì vymírají. O pøíèinách vymírání,
které zapoèalo zhruba pøed 40 000 let a vyvrcholilo, aspoò pokud se
týèe Eurasie pøed 12 000–10 000 let, existují nejrùznìjší teorie, z nichž
nejznámìjší jsou: teorie lovu, overkill teorie a teorie klimatu.
V roce 1960–1970 probíhal v Rusku experiment, který mìl vést
k rekonstrukci mamuta. Byl vzat genetický materiál z buòky sibiøského
nálezu mamutího tìla a transplantován do buòky dnešního slona. Experiment se nepovedl a byl opakován v Japonsku v roce 1990. Ani ten
však nevedl k vytýèenému cíli.
Kniha je zakonèena slovníkem, ve kterém jsou vysvìtleny základní odborné termíny. Další kapitola je pak vìnována zdaøilé interpretaci nálezù, kde pomìrnì podrobnì jsou vyložena tato témata: definice
fosilie, vznik fosilních nahromadìlin, jednotlivé zpùsoby èasového datování nálezù a hranice jejich možností, rekonstrukce døívìjšího prostøedí, význam vrtù v moøských sedimentech a v grónském ledovci,
dùležitost nálezù zbytkù rostlin, pylové analýzy a nálezù hmyzu, rekonstrukce tìla mamuta, váha mamutù, urèování stáøí a pohlaví,
evoluce slonù, získávání DNA z tìl mamutù, legendy o požívání masa
z jejich tìl. Následují mapy naleziš mamutù v západní a východní
Evropì a v Asii se seznamem všech hlavních naleziš a muzeí, kde
jsou tyto nálezy soustøedìny. Jsou uvedena i všechna moravská nalezištì, pøi èemž jsou názvy lokalit psány èesky. Jako muzeum je uvedeno muzeum Anthropos v Brnì. Nebylo zapomenuto ani na bibliografii,
která pojednává o daném tématu, a na rejstøík, kde je možné nalézt
všechny údaje používané v textu.
Knihu je možné doporuèit nejen všem, kteøí se amatérsky o mamuty a
o vše, co s nimi souvisí, zajímají, ale i všem odborníkùm
z geologických vìd, kteøí nejsou pøímo specialisty v paleontologii
obratlovcù.
Rudolf Musil
77
G . R a b e d e r , D . N a g e l , M . P a c h e r : Der Höhlenbär. – Jan Thorbecke Verlag, 2000, Stuttgart, ISBN 3-7995-9085-4, 111 stran,
125 grafických a fotografických pøíloh.
Všichni autoøi pracují v jednom ústavu, a to v Paleontologickém institutu Vídeòské univerzity (pracovní skupina „Paleontologie obratlovcù a výzkum kvartéru“). Toto zamìøení má v tomto ústavu dlouhou a bohatou tradici, celá øada døívìjších pracovníkù se tématikou
jeskynních medvìdù již zabývala (Othenio Abel, Kurt Ehrenberg, Helmuth Zapfe, Erich Thenius). Obsah knihy vychází nejen ze souèasných
moderních publikací, ale pøedevším z vlastních výzkumù v Alpách.
Proto jsou autoøi mnohdy schopni kriticky posoudit døíve zastávané
teorie (degenerace druhu v závìru jeho existence, lov na medvìdy,
medvìdí kult aj.) a èasto je i jiným zpùsobem vysvìtlit.
Kniha je doprovázena èetnými barevnými fotografiemi a perokresbami,
které vhodnì doplòují text.
Jeskynní medvìdi jsou jedním z nejznámìjších pleistocenních zvíøat.
Podstatnou èást svého života (skoro polovinu) strávili v jeskyních,
takže jejich nálezy, jak lebek tak i postkraniálního skeletu bývají
v jeskynních sedimentech velmi hojné. Pøesto, že jejich studium trvá
již déle než 200 let, dochází neustále na základì nových výzkumù
k upøesòování a doplòování stávajících znalostí. Dùkazem toho je i tato
kniha, kde populárnì odborným zpùsobem je uveden pøehled nejnovìjších informací.
Obsah celé knihy je rozdìlen do tìchto kapitol: Co to jsou jeskynní
medvìdi, výkopy v jeskyních døíve a dnes, pùvod a pøíbuznost, genetická studia pøíbuznosti medvìdù, zpùsob života, rekonstrukce, ohlazy a
stopy po drápech, nepøátelé, atlas kostí, evoluce, rozšíøení v prostoru a
èase, vysokoalpské formy, jeskynní medvìdi a klima, stratigrafie pleistocénu, jeskynní medvìdi a èlovìk, vymøení. Na závìr je pøipojen seznam
muzeí (pokud se týèe naší republiky, je zde uveden ústav Anthropos a
Moravské zemské muzeum, což je ovšem jeden ústav, pøièemž Anthropos je jeho souèástí) a nejdùležitìjší literatura.
I když text knihy vychází pøedevším z rakouských nálezù, pøesto
mnohé závìry jsou aplikovatelné i na jiná území. Obsah není zamìøen
výluènì na jeskynní medvìdy, ale nacházíme zde i èásti vìnované
vývoji celé èeledi medvìdovitých od zaèátku miocénu, historickým
stratigrafickým škálám pleistocénu, metodice terénní a kamerální práce
a pomìrnì hodnì jsou zastoupeny i úvahy o vztahu paleolitického
èlovìka k jeskynním medvìdùm (specializace na lov medvìdù, medvìdí kult, dnešní etnografické souvislosti apod.), v podstatì tedy archeologické téma. Uvádím pouze ty nejdùležitìjší pøípadnì nejzajímavìjší informace.
V jeskyních bývá obrovské nahromadìní kostí jeskynních
mnevìdù a pùvod tohoto nahromadìní býval velmi rùznì vysvìtlován.
Výzkumy sedimentù v jeskyni Ramesch v Toten Gebirge znovu
potvrdily, že jejich úmrtnost nemusela být ani nijak velká, aby takové nahromadìní vzniklo.Vrstva plná kostí jeskynních medvìdù mìla
mocnost asi 2 m a zaèátek její sedimentace byl asi pøed 64 000 B. P.,
konec pøed 34 000 B. P. Sedimentace celé vrstvy trvala tedy
30 000 let, takže pro tak velké nahromadìní kostí staèilo úmrtí jednoho jedince za více rokù.
Po první svìtové válce docházelo v Rakousku k tìžbì fosfátových
hlín, podobnì jako i u nás (v Moravském krasu na pø. v jeskyni Výpustku a v Jáchymce). Pøi zpracování nálezù z jeskynì Drachenhöhle
byla podle autorù vùbec po prvé vìnována pozornost i patologickým
kostem. Nemají tak zcela pravdu, ponìvadž o mnoho døíve již
J. Wankel se patolologickými kostmi ze Sloupských jeskyní velmi in-
tenzivnì zabýval a dokonce o nich publikovaval i delší èlánek. Kresbu této jeskynì provedl pøitom u nás všem speleologùm dobøe známý
J. Nagel a ne J. Nagl.
Pøi velmi dobrých podmínkách sedimenaèního prostøedí se mohou
v kostech nacházet ještì relikty genetického kódu. Jejich studie probìhly nejprve ve Francii, a to jak u recentního druhu, tak i u fosilních
nálezù. Tyto studie zjistily, že ještì pøed 10 000 let populace brtníkù
na Pyrenejském poloostrovì, ve Francii a v Alpách byly geneticky
totožné a teprve po této dobì dochází k invazi medvìdù z Balkánského
poloostrova do Alp. Jeskynní medvìdi z bavorských lokalit se pøitom
odlišují geneticky od francouzských.
K rozlišování pohlaví se hodí nejlépe špièáky, rozmìry ostatních
èástí skeletu vèetnì zubù do sebe metricky vždy pøecházejí a mùžeme
proto využít pouze úseky jejich maximálních a minimálních rozmìrù.
Teorie prof. Abela o degeneraci jeskynních medvìdù ke konci jejich
existence se ukázala mylnou.
Pomìrnì velká èást je vìnována evoluci jeskynních medvìdù, což
je téma, kterému se prof. Rabeder vìnuje již 10 let. Nejvhodnìjší pro
tato studia jsou ètvrté premoláry. Všechny zuby byly rozdìleny podle
morfologie své koruny do jednotlivých morfotypù, podle kterých je
podle Rabedera možné urèit relativní stáøí nálezù. Osobnì se domnívám, že právì u medvìdù je situace s morfologickými znaky složitìjší
a jistì ne všichni odborníci budou se závìry prof. Rabedera souhlasit.
Prof. Ehrenberg jeskynní medvìdy v Alpách, kteøí se vyznaèují menšími rozmìry proti témuž druhu v nižších polohách, oznaèil jako vysokoalpskou formu. Domníval se, že se jednalo o pøizpùsobení krátké vegetaèní dobì a èasovì o nálezy z posledního interglaciálu. Nové výzkumy
rakouských paleontologù však ukázaly, že tato zvíøata tam žila mnohem
pozdìji, a to v dobì mezi 60 000 a 30 000 let a Rabeder to považuje za
dùkaz dlouhého teplého období v této dobì. I pylové analýzy sedimentù
z nálezových vrstev s medvìdy ukázaly totiž na výraznì teplé podnebí,
dokonce teplejší než je tam dnes.V žádném pøípadì se nemohlo jednat
o chladné klima, ponìvadž ještì dnes se u nìkterých jeskyní s tìmito
nálezy (napø. Conturines, výška 2.800 m) nachází pouze su a sníh.
Domnívám se, že není vylouèeno, že by se mohlo jednat na základì interpretace grónského ledovce o celou øadu velmi teplých a pomìrnì dlouhých výkyvù, které byly pøerušovány krátkými chladnìjšími obdobími
právì v uvedené dobì.
Kapitola o vymírání jeskynních medvìdù nepøináší v podstatì nic
nového. Tato zvíøata vymøela v Evropì cca pøed 16 000 let, místy se zøejmì mohla udržet v pøíznivìjších refugiích o nìco déle.
Skonèil bych vìtou, kterou jsem v recenzované knize našel a kterou rovnìž vždy prosazuji. „Pro všechy výkopy, pro všechny terénní
práce platí, že všechny informace, které nebyly pøi výkopu zdokumentovány, jsou nenávratnì ztraceny“ . Dnes již nestaèí pouhý sbìr
materálu bez bližších nálezových okolností. Tak jak to platí pro Rakousko, platí to plnì i pro naše krasové oblasti, ponìvadž i tam, pøesto,
že intaktní sedimenty jsou dnes hlavnì v jeskynních vchodech tak vzácné, neustále dochází stále ještì i dnes k jejich porušování.
Kniha nepøedpokládá hlubší odborné vzdìlání a je možné ji
doporuèit všem, kteøí se o jeskynní medvìdy a pøípadnì o krasovou
problematiku zajímají. Bude však zajímavá i pro odborníky nìkterých
profesí.
Rudolf Musil