Přinášet evangelium lidem dnes ve Vídni

Přinášet evangelium lidem dnes ve Vídni

Přinášet evangelium lidem dnes ve Vídni
Orfeus, milující pěvec, ztrácí díky záludnému osudu Euridiké, kterou miluje.
Jeho láska, která je silnější než smrt, mu nedá klidu. Sestoupí do podsvětí, překročí
řeku mrtvých Styx. Cháron ho převeze, projde kolem Cerbera, psa hlídajícího vchod
do podsvětí, a nalezne stín Euridiké. Hádes a Persefona mu dovolí vzít Euridiké
s sebou. Nicméně mu nařídí jedno: Orfeus se na dlouhé cestě zpět do země živých
nesmí ohlédnout. Ale čím déle cesta trvá, tím silnější jsou jeho pochyby, jestli ho
tichý stín Euridiké doopravdy následuje. Ohlédne se, a tak ztratí Euridiké navždy.
Jinak ale pravý Orfeus - Kristus, říká církevní otec Clemens kolem roku 350
v hornoegyptské Alexandrii. I on miluje Euridiké – lidstvo 1 . I ono se dostane pod
vládu smrti. A tak sestupuje i Kristus – Orfeus, hnán svou láskou k Euridiké, dolů do
říše smrti (v češtině: „sestoupil do pekel“ jak vyznáváme dodnes v Krédu). A bez
ohlédnutí jde svou cestou vykoupení, aby vedl Euridiké, své milované lidstvo, zpět do
života. A toho všeho byl Kristus – Orfeus schopen hrou na svou lyru. Právě ona je
nástrojem osvobození Euridiké z mnohotvárné smrti. Právě to, dle fascinující
Clemensovy vize, je církev. Nástroj v ruce Krista – Orfea, na němž pro Euridiké
„zaznívá píseň smíchu, naděje a vzkříšení“ (cit. Clemens). Jak blízko této vizi církve,
založené na mýtu, je vize církve druhého vatikánského koncilu: „Církev je v Ježíši
Kristu současně svátostí, jakož i znamením a nástrojem nejvnitřnějšího sjednocení
člověka s Bohem a lidmi navzájem mezi sebou.:
Jakou píseň nechává tedy – jednoduchá pastorálně teologická otázka – zaznít
Kristus ve prospěch lidstva dnes na lyře své církve? A to navíc v tak dynamickém
velkoměstě, jako je Vídni?
Tato otázka může být zkonkretizována: Které to jsou dnes malé a velké smrti,
které zažívá Euridiké – lidstvo dnes ve Vídni a v nichž mohou být zviditelněny malé a
velké touhy po životě? Jaká jsou tedy, ptají se latinskoameričtí biskupové ve svém
dokumentu „Mládež, církev a změna“, znamení života a smrti dnešní velkoměstské
kultury? A jakou píseň smíchu a naděje nechává Kristova církev pro lidi v této
velkoměstské kultuře zaznít?
Tímto jsou dle mého mínění vyměřeny dvě velké pasáže, kterými se budu
zabývat.
• nejprve budu sledovat otázku, jak to dnes vypadá s Euridiké – lidstvem: je třeba
udělat diagnózu kultury městského životního prostředí.
• za druhé bude řeč o „písni smíchu, naděje a vzkříšení“ pro dnešní lidstvo: tedy o
výzvách, s kterými jsou lidé církve dnes konfrontováni. To, co se při tom děje,
nazývá Jan Pavel II. evangelizací s novou kvalitou (1985).
Euridiké dnes – ve Vídni
Základní kulturní diagnózu dělím do dvou tematických celků: solidarita a
spiritualita. Obě témata budou v příštích letech hýbat a hnát lidi v našem městě.
Zatímco kulturní diagnózu začnu solidaritou a tím u utlačovaných lidí, začnu poté
spiritualitou píseň na lyru církve. Obojí je spolu úzce a nerozdělitelně propletené jako
je i láska k Bohu a k bližnímu.
Solidarita
„Dokonce i v bohatých společnostech se zítra může každý z nás stát
přebytečným. Kam s ním?“ 2 Enzensberger se v této výpovědi ne neoprávněně
1
2
Zerfaß, Rolf: Píseň o životě, Orfeovi a Evangelium. …
Enzensberger, Hans Magnus: Velké putování. …
domnívá, že může postihnout každého z nás, že jednou v našem životě budeme
patřit k těm „špatným“, těm „přebytečným“, čímž se ale dostaneme do selekční
dynamiky (pozn. LI: procesu vyřazování, vyčleňování ze společnosti). Taková
selekce podle kritéria přebytečnosti se může dít trojím způsobem:
• jako sociální selekce: kdo nepracuje (výdělečná práce) a není schopen se sám
uživit, kdo se nemůže podílet na nakupování a prožitku, kdo nemá dostatečné
vědomosti;
• jako genetická selekce: kdo má špatné geny – a tím nyní nebo později přijde už
tak finančně přetíženou společnost příliš draho;
• jako antropologická selekce: tato stojí za otázkou: kdo má život hodný žití (hodný
financování)? Čí bytí je nedotknutelné?
Nejen celé oblasti Země (jako Afrika, země chudé na suroviny) jsou blízko
tomu, aby byly počítány za přebytečné. Také v bohatých zemích jsou patrné velké
skupiny obyvatelstva, které stojí ve víru přebytečnosti:
• Jsou tu umírající. Posledních šest týdnů života patří k nejdražším a přetěžujícím
zdravotní systém. I nutnost dlouhodobé péče včetně k tomu patřícího lékařského
zaopatření přijde draho. Bylo by užitečné takové životy s „nižší životní hodnotou“
zkrátit. „Sociální únosnost dřívějšího ukončení života“ je možnost, o které se
uvažuje. To se děje tím, že euthanasie je společensky čím dál více
akceptovatelná. Dotyční se tak dostávají pod důvtipný tlak: očekává se od nich,
že sami „ve svobodě“ ukončí svůj život. V pozadí za tím stojí skutečnost, kdy
přebytečným (a drahým) odnímáme naši péči, zkrátka je odstavujeme.
• Podobný proces se děje se zřetelem k postiženým. Na jedné straně nasazujeme
značný genetickotechniký potenciál, abychom postižení předešli nebo je vyléčili.
Zároveň je ale čím dál víc zločinem, přivést na svět postižené dítě. Australan
Peter Singer požaduje beztrestnost zabití do konce prvního měsíce života. Ve
většině společností je beztrestné zabití postiženého do porodu. Lze zde
pozorovat podvědomý neodarwinistický proud: právo na život mají jen zdraví a
silní.
• Zbaveno péče je i oněch 20 miliónů v Evropě, pro něž není žádná výdělečná
činnost. To se týká žen a ještě více mužů do té míry, do jaké míry čím dál víc
přispívá výdělečná činnost k utváření identity jedince. Uklidnění těchto
z pracovního procesu vyřazených lidí pomocí finanční podpory nemůže zajistit
sociální mír na trvalo.
• Děti ruší v naší společnosti čím dál více, ve veřejném životě, ve městech (města
jsou přizpůsobená autům, ne dětem), v životopisech mužů a žen. Když už se
jedno nebo další dítě narodí, může se lehce přihodit, že jsou jim odepřeny
základní živiny jako pozornost a láska. Stále častěji se jim dostává náhradní
lásky: čokoládou, počítačovými hrami, díváním se na televizi a nebo jsou
odstaveny do zařízení mimo rodinu (která jsou nesporně velmi důležitá).
Ve všech jmenovaných oblastech je možno ale pozorovat protihnutí. V nich
nejde o selekci a odejmutí péče, nýbrž o solidaritu: vedle ?? matek (ty, co za peníze
vynosí manželům dítě, když žena sama nemůže) se objevují noví otcové, iniciativy je
pokouší vytvořit nebo rozdělit práci, postižení jsou integrováni nejen do běžného
života a pracovní činnosti, nýbrž se dokonce stávají učiteli zdánlivě zdravých – učí je
především solidaritě, hnutí hospiců vyvíjí nový způsob zacházení s životem
umírajících.
Zkrátka – společensky stojíme před křižovatkou. Jedna možnost je selekce a
odejmutí péče, druhá lidská důstojnost a solidarita.
Lidé v moderní kultuře nejsou, jak se má obecně za to, nesolidární a egoističtí.
Nosí v sobě touhu dělit se (Zulehner a jiní 1997, 1999). Přinejmenším při výchově
dětí je tato touha vysoce hodnocena. Nicméně: Na dlouhé cestě ke skutku solidarity
je udušena v džungli difúzních strachů. Je tu strach ze slabého Já, která umenšuje
nezištnost. K tomu se přidá strach z vlastní méněcennosti, který nás uzavírá před
cizím a cizími. A především strach, že ve svém krátkém životě přijdeme zkrátka se
svým nezměrným přáním po štěstí, nás odsolidárňuje. To činí solidaritu duchovní
otázkou.
Spiritualita
Čím více bude společnost moderní, tím více vymizí Bůh z jejího života, zní
jedna ze základních domněnek sekularizace. Právě městské společnosti jsou
předvojem moderny. Proto bylo v sedmdesátých letech předpovězeno „město bez
Boha“. Přinejmenším církvím byla předpovězena ztráta na důležitosti.
Za poslední leta se v městě Vídni mnohé změnilo. Nejsou to statistiky, co nás
ochromují, ale reálné zkušenosti stojící za statistikami. Kdo se podívá na posledních
třicet let, ví, že od roku 1979 ve městě rychle stouply výstupy z církve a od té doby
jejich počet neklesl pod 10 000 ročně. A to nezávisle na církevně politických
nehodách. I návštěvnost bohoslužeb v poslední době klesla na polovinu. Staří vyklízí
kostelní lavice a mladí nepřebírají jejich místa. Přirozeně i městská populace je
přestárlá. Ale bohoslužebné shromáždění ve většině farností je nadprůměrně
přestárlé.
Blíží se tedy město bez Boha, které už většinově nastalo? Zde je třeba
rozlišovat. Když se podíváme blíže, budeme často velmi překvapeni, především u
lidí, kteří už ve farnostech nejsou vidět. Ve studii „Návrat náboženství“, která bude
zveřejněna na velkém pastorálním sympoziu 5./6.12. 2001, se ukazují základní typy
lidí:
•
•
•
•
Nejprve jsou tu atheističtí lidé. Nemají žádný přístup k Bohu. Pro tyto lidi smrtí vše
končí. Tvoří skupinu o 12% v celém Rakousku a ve Vídni o něco větší – 13%,
tedy jde spíš o menšinu. Nemůžeme tedy mluvit o městě bez Boha.
Pak je zde ale jedna třetina (30% v Rakousku, 34% ve Vídni) přírodních
humanistů. Myslí kosmicky, ekologicky, pantheisticky. Vyšší mocí je věčný
koloběh přírody. Pokud existuje Bůh, pak v srdci člověka – Bůh je to hodnotné
v člověku.
Stejné množství je (?☺?) náboženských skladatelů (s 34% jsou ve Vídni největší
skupinou; v Rakousku je jich 27%). Svou víru skládají ve vlastní režii
z nejrůznějších pramenů. Zmrtvýchvstání Ježíše a reinkarnace jim krásně pasují
dohromady. Tento „domek víry v osobním vlastnictví“ je neustále přestavován.
Díky tomu žijí příslušníci tohoto typu na věčném náboženském staveništi. Jsou
pro modernu typičtí – už neříkají jako Luther „Zde stojím a nemohu jinak“, nýbrž
vyznávjí „Zde stojím, ale kdykoliv mohu jinak“. Biskup Wanke je včera nazval lidé
s nespecifikovanou identitou.
Vedle těchto spíš difúzních stojí i profilovaní. V tradičním paláci církve se cítí
naprosto dobře a nejrůznějším způsobem se podílí na životě jejich církve.
V Rakousku je jich 27%, ve Vídni s 20% podstatně méně.
Pokud tyto typy ve Vídni rozdělíme podle věku, získáme ještě zajímavější
obrázek. Mezi lidmi ve věku 20 – 29 let jsou 2% stálých křesťanů.
Tato mnohotvárnost je průměrem. Zároveň ale v některých evropských
velkoměstech včetně Vídně se objevuje vývoj zcela nového druhu. Už v roce 1995 ho
ohlásil Matthias Horx, prominentní německý výzkumník trendu (futurolog??) 3 . V naší
dlouhočasové studii „Náboženství v životě Rakušanů 1970 – 2000“ se taky ukazují
patrné stopy takové respiritualizace, a sice v Bruselu, Lisabonu jakož i ve Vídni.
V roce 2000 se ve Vídni za věřící považuje více lidí než v roce 1990, věří
nejen v vyšší bytost, ale v osobního Boha, který v jejich životě hraje důležitou roli.
Lidé Vídeňáci se modlí a meditují. Ani stále jádro křesťanských obcí se v této době
nescvrklo.
Je mnoho důvodů pro podobnou respiritualizaci. Už při prvním pohledu vzbudí
pozornost, že se tomu neděje na venkově ale ve městě. Zatímco ve venkovských
oblastech Rakouska jsou tzv. nábožensko-církevní indikátory na ústupu, ve městě
Vídni rostou.
To relativizuje i starou sekularizační tezi. Už ne každá moderna platí za
protináboženskou. Ještě jasněji formulováno: Čím víc (jako v městských kulturách) je
moderna hnána do krajnosti, tím víc produkuje spiritualitu. Krátce: Právě vysoce
sekularizovaná městská kultura přináší náboženské hledání v nové kvalitě. Nicméně
se to odehrává za předpokladu moderny. Je to především hledání. A to je v režii
každého jedince, dovolává se svobodného sebeurčení, je vybíravé.
Günter Nenning nedávno ve své knize „Bůh je šílený“ 4 napsal: Touha prožívá
boom, ale církve se scvrkávají. Já optimisticky připojuji: Církve se ještě scvrkávají.
Podaří se nám stát se první adresou hledajících? Nebo zůstaneme u toho, na co si
v roce 1909 můj předchůdce na katedře Heinrich Svoboda stěžoval ve své
proslavené knize „Großstadtseelsorge“ (Duchovní správa ve velkoměstě), že jsou
obraceni jen ti, kteří jsou již obráceni?
Musíme se ostatně ptát, proč touha zažívá boom? Ne málo je zastánců
myšlenky, že jde povstání proti rostoucí banalizaci života, proti snaze vynutit si v těch
necelých sto letech života štěstí pokud možno bez utrpení, jako nebeské štěstí pod
uzavřeným, uzamčeným nebem. Někteří také protestují proti stále častějšímu zásahu
člověka proti člověku, v high-tech-medicíně, v hospodářství, ve správě. Část lidí
zklamaných moderním životem utíká z nesnesitelnosti banální všednosti do
utlumeného vědomí drog, alkoholu, do psychosomatických nemocí, do sekt. Ale jiní
to prolomí a opět hledají kosmickou dálku, hledají otevřené nebe, protože se jim svět
stává příliš malým a tím i ustrašeným.
Píseň
Co tedy máme dělat? My, kterým je svěřeno evangelium pro tyto lidi, které
jsme si nevyhledali my, ale máme se starat o blaho města, do kterého nás Bůh
odvedl?
3
4
Horx, Matthias: Megatrendy konce devadesátých let …
Nenning, Günter: Bůh je šílený: budoucnost náboženství …
Udržet nebe otevřené
V první řadě platí být solidární s těmi mnohými, kteří se vydali na cestu
náboženského hledání nové kvality. Je potřeba komunikativní ofenzíva, jak říká
Allensbach, aneb ona zmíněná misie nové kvality.
V jejím základě stojí posílení té oblasti, kterou biskup Wanke nazval základní,
jádrovou oblasti. Já tomu říkám udržet pro ty lidi nebe otevřené. A to se děje tím, že
jsou „mezi“ námi alespoň stopy nebe, jak to formuloval již zesnulý biskup Klaus
Hemmerle. Pak se už nejedná o to, jestli jednoho dne přijdeme do nebe, ale jestli
nebe už teď přijde k nám: Život na zemi pod otevřeným nebem. Proto říká Ježíš
učedníkům (Mk 10,28-30), kteří se ho ptají, jaká je prémie následování: jednou
budete mít věčný život, už nyní ale osiřelý život s matkami a dětmi ve víře, kteří – zní
naléhavé Pavlovo přání – by se měli pokud možno stát dospělými sestrami a bratry
ve víře. Osiřelé je toto společenství, protože místo otce pro sebe přijal samotný Bůh,
proto se mezi námi nemá nikdo nazývat otcem (Mt 23,8).
Udržet nebe otevřené: k tomu jsou zapotřebí duchovní místa, duchovní
příležitosti, duchovní osoby:
• duchovní místa: otevřené farní kostely, poutní kostely, v nich ale zároveň
společenství, která jsou otevřená a zároveň vymezená 5 .
• duchovní příležitosti: školy modlitby, meditace a kontemplace. Nutné je naučit se
číst „malé písmo svaté“ vlastního života a to podle možností vetkat do společné
četby Velkého Písma svatého. Neopominutelná je ale investice do kultury
bohoslužeb tohoto města. Institut pastorální teologie zamýšlí spolu s liturgikou
iniciativu, pro kterou získal i vídeňskou vikariátní radu. Chceme přispět k tomu,
aby se bohoslužby ve městě zlepšily. Ne málo těch, kteří hledají zkušenost
s Bohem z první ruky v lavici kostela, se znovu objeví ve školních lavicích, aby se
mohly bohoslužby díky několika kázáním individuálně nebo sociálně eticky
zlepšit. Naše bohoslužby se musí stát více plné Boha a musí poskytnout silnější
zážitek. I biskup Wanke již naznačil, že otázka nábožensky hledajících se dá je
stěží zodpovědět poukázáním na farní společenství, kde by při hledání mohli být
úspěšní.
• duchovní osoby: co ale zmůžou místa a příležitosti, když chybí i vhodné osoby,
které by takové příležitosti nesli svou osobou a ne jen svým úřadem? Určitě
potřebují mnohočetné kompetence, pastorálního a odtud i teologického druhu.
Ale tak jak teologie začíná theolog, je to první, co všichni v pastorálce hledají, aby
se stali „duchovními“. Ve studii týkající se kněžích ve více evropských zemích
jsme získali poznatek, že v žádném případě ne všichni nesou tuto základní kvalitu
být „božím mužem“. Bez božích žen a božích mužů je ale církev v dramaticky
neplodné situaci. Proto je potřeba personální vývoj jak mezi dobrovolnými tak
mezi placenými činovníky, kde odborné kompetence budou natolik posíleny, že
budou zároveň posíleny i duchovní kompetence. Do budoucna by to nemělo být
jen tak, že vedení obce bude učeno profánně a k tomu bude připojena duchovní
jednotka.
5
Opět jsem se rozhlédl a vidím, hle muž s měřícím provazem v ruce. Zeptal jsem se: „Kam jdeš?“ Odpověděl
mi: „Vyměřit Jeruzalém, abych viděl, jak bude široký a dlouhý.“ A hle, vychází posel, který se mnou mluvil.Jiný
posel mu vyšel vstříc a oslovil ho: „Běž a promluv s tím mládencem. Řekni: Jeruzalém bude městem
nehrazeným, tolik v něm bude lidí i dobytka. Já sám, je výrok Hospodinův, budu ohnivou hradbou kolem něho a
slávou uprostřed něho. (Zachariáš 2,5-9)
Teď jsem jim řekl: „Sami vidíte, jak zle jsme postiženi. Jeruzalém je v troskách, jeho brány jsou zničeny ohněm.
Pojďte a stavějme jeruzalémské hradby. A nebudeme nadále v potupě. (Nehemjáš 2,17)
Zde je potřeba bít se za kněze města 6 . Již zmíněná kněžská studie jasně
ukazuje, že nynější nedostatek přesně ohrožuje onu kvalitu, bez níž kněžský úřad
ztratí svou duchovní plodnost. Otázka dostatku kněží je opodstatněná nejen co se
týče eucharistické služby obcím věřících: a zítra bude ve městě víc takových sítí víry
než farních společenství. Potřebujeme víc kněží i proto, že jinak tento úřad přestane
být „duchovní“.
Proto jsem velmi vděčný kardinálu Schönbornovi, že povzbudil malou skupinu
prognostiků, aby přemýšleli o tom, jak by se z věřících obcí mohli v budoucnu získat
kněží. Tito kněží nového typu budou mít uzavřené akademické studium, možná
pomalu přejdou do penze, aby měli víc času. Pro ně bude nová forma základního
teologického a pastorálního studia základního a dalšího vzdělání. Možná by se pro to
hodilo tříleté bakalářské studium, kterému teologické fakulty stejně neuniknou. Velká
část studia by se ale také mohla odehrávat pomocí Elearning (pozn.LI: distančně,
přes internet?). Německy mluvící diecéze by se mohly spojit a nastartovat společný
pilotní projekt.
Město Vídeň bude vedle toho v následujících letech postaveno před úkol dát
dohromady jednotlivá náboženská společenství. Z politických důvodů rostoucí
nedůvěra muslimů vůči křesťanům se dá překonat mnoha iniciativami: společnou
modlitbou, společnou diakonií, společnými vzdělávacími aktivitami. Proč by se
například křesťanská společenství neměla zasadit o to, aby islámské spoluobčanky
byly lépe integrovány, aby bylo dostatek ženských lékařů, kteří ovládají i řeč
islámských spoluobčanek, aby bylo dostatek domovů důchodců a pro přestárlé, ve
kterých by islámské osoby mohli v důstojnosti prožít stáří a smrt.
Vůči k lidem
Uprostřed našich úvah k jádru křesťanského společenství ve Vídni jsme se
pomalu od vztahu k Bohu dostali ke vztahu k lidem. To je – pokud chceme zůstat na
půdě evangelia – nevyhnutelné. Neboť, kdo se ponoří do Boha, vynoří se vedle
ubohých a zubožených. Láska k Bohu a láska k lidem jsou od sebe navzájem
neoddělitelné. Může se ale stát, že v životech jedinců ale taky mezi společenstvími
církve jsou zdůrazněny různé aspekty.
Kontemplativní řády budou víc velebit vztah k Bohu, zatímco charity
(CARITAS??) aktivně uskutečňují lásku k bližnímu. Charita je ale jen jinou variací
v symfonii lásky k Bohu. Už nejde o teologii (řeč o Bohu), ale o teopraxi. A Ježíš říká:
když už nevěříte mojí teologii, věřte alespoň mojí teopraxi.
Ale nemělo by být pravidlem i při zdůrazňování jedněch nebo druhých
akcentů, aby se každá a každý pokoušeli spojit obojí: přibližovat se jako jednotlivec i
jako společenství stejně Bohu jako lidem?
Milovat lidi ale v první řadě znamená jít do Boží školy. O Jahwe se v jednom
často čteném biblickém textu říká: “Viděl jsem, slyšel jsem” (Ex 3,7) Bůh je oko a
ucho. “Znám jejich utrpení” zní dokonce.
Kdo se ponoří do Boha a spolu s Bohem se vynoří vedle ubohých, učí se
nejprve dívat se na tuto ubohost. To je v kultuře odvracení se od hrozivého utrpení
druhých velmi cenným darem pro věřící ve městě. “Znám jejich utrpení” - nemělo by
to být mottem všech vídeňských společenství a obcí?
Z toho plyne, že síť farností je v našem městě největší luxus církve. Ještě
stále máme ve Vídni celistvou síť diakonálního dozoru. A to bychom se měli snažit
udržet tak dlouho, jak jen to bude možné, a nenechat rozvrátit nebo vykrvácet
6
Zulehner, Paul M. – Hennersperger, Anna: „Jdou bez umdlení“ (Iz 40,31). Kněží v dnešní kultuře …
nějakými řečmi. Tento dozor nemůže být vykonáván žádným řádem ani žádným
duchovním hnutím, tolik nepostradatelná je jejich činnost pro vídeňskou církev.
Farnosti tvoří takovou síť dozoru jen tehdy, pokud v každé farnosti bude “oko církve”
– tj. čestné označení pro jáhna syrského církevního pořádku z pátého století, čestné
označení pro všechny charitativní výbory našich farností. Podobně jako v obraze
ucha kardinála Danellse (Daneelse??), který požadoval, aby v církvi bylo zřizováno
čím dál víc “naslouchacích postů” pro lidi v nouzi a trpící.
Vidět to vše ovšem neznamená, že budeme moci odstranit veškerou bídu lidí
ve městě. To nemůže žádná jednotlivá fara. Už proto je nutná intenzivní spolupráce
církevních obcí s profesionálními charitami, ale také s činnými řády, které zase
profesionálně spolupracují s městem.
Starejte se o blaho města, říká kardinál Danells spolu s Jeremiášem 29,7.
• Nebylo by součástí této péče, kdyby do budoucna již žádný starý člověk nemusel
umírat opuštěn, nebo být opuštěn ve své nemoci? A to proto, že naše
společenství staré lidi chytře spojilo pomocí veškeré dosažitelné techniky.
• Nebylo by darem pro město, kdyby děti opět nalezly prostory, kde by mohli žít bez
pedagogického dozoru – v farních prostorách, v kostelních prostorách?
• Nebylo by darem městu, kdyby všichni, kteří sami vychovávají své děti, měli pocit,
že zdaleka nejsou sami, protože jim nějaké farní nebo řádové společenství – a
proč ne i nějaké duchovní hnutí nebo Opus Dei – poskytuje podporu. Měli bychom
se ptát mužů a žen, kteří jsou samoživitelé, jestli mají někoho takového, kdo by je
podporoval. Ptáme se často cynicky až v okamžiku, kdy onen člověk hledá
podporu v dalším sňatku, a tím se diskriminují; a my se pouze hádáme o
přijímání, aniž bychom pochopili, že zde vůbec nejde o communio in sacris, ale
v první řadě o communio in vita?
• Nebylo by darem městu, kdyby už naše farnosti – jako tenkrát během kosovské
katastrofy – byly připravené stát se azylovými útočišti pro azylanty? Rozdělit se
s nimi o prostor k životu a o práci a společně s nimi bojovat o odpovídající politiku
města? Zde se také jasně ukazuje, že diakonální láska k bližnímu neposkytuje jen
materiální podporu obětem, ale snaží se takovým obětem předejít rychlou
integrací do městského života.
• Nebylo by požehnáním pro město, kdyby umírající nemuseli mít strach, že budou
příbuzným pouze zátěží a že budou trpět nesnesitelnými bolestmi: protože je
posiluje církev spolu s lidmi kompetentními za hospice?
Nejpozději na tomto místě zjišťujeme, že toto všechno se ve Vídni už děje. Že
se ale taky zítra už nemusí dít mnohé z toho, co bychom rádi dělali. To, že už
nebudeme moci pomáhat, bude v budoucnu patřit ke kříži mnoha angažovaných
společenství. Přinejmenším bychom ale měli utvořit symbolické modely, na kterých
by bylo zřejmé, co vše by společnost mohla. A pak bychom měli být vděční, když
některá městská správa převezme náš dobrý nápad a uskuteční ho v širokém
záběru.
Zde se taky jasně ukazuje, že i v budoucnosti budeme potřebovat stabilní síť
farností a sice z mnoha důvodů: jako otevřená místa pro zakoušení zkušeností
s Bohem z první ruky, kde se budou slavit bohoslužby, kde se člověk vydává božímu
nebezpečí, protože z Jeho rukou člověk vychází jiný, než do nich vešel, jako tělo
vydané za život města. Zároveň budeme vyvíjet aktivity, které se budou týkat
městské církve. Nejlépe by bylo, kdyby se to dělo formou rozumných a časově
omezených projektů. Farní úřad by už byl jen povinností, projekty oproti tomu
pastorační péčí.
Vedle pokračující pastorační všednosti v každé farnosti budeme příště tedy
potřebovat přídavné mezifarnostní projekty, ve vzdělávaní dospělých, v charitě.
Stejně, jako je důležitá síť farností, jsou důležité projekty, v nichž budou na městské
úrovni nebo pouze v částech města dočasně uvázány pracovní síly. Pak se i
odvážíme pro takové projekty získávat lidi, kteří nepatří mezi početné členy církve,
ačkoli mnozí z nich již dnes podporují církev v charitativních záležitostech.
Podobné možnosti se zakládají na jedné drobné ale velmi významné analýze.
Kardinál Schönborn v posledních letech vstoupil do opatrného dialogu s lidmi
vystupujícími z církve. Při tom je poprosil, aby mu zodpověděli několik otázek. Ne
mnozí z nich vyšli jeho prosbě vstříc. Vyhodnocení nám však znovu ukazuje naprosto
novou situaci, v níž se my jako církev právě na zranitelných okrajích v městě Vídni
nacházíme.
• menší díl z církve vystupuje, protože už nemají vztah k náboženství, k víře.
Tendence této skupiny je jasně klesající (z 35% v roce 1997 na 23% v roce
2000).
• druhou menší část jedné čtvrtiny tvoří lidé zklamaní církví.
• a pak jsou tu oni, kteří chtějí jakožto moderní současníci svou religiozitu vzít do
vlastních rukou. Ne málo z nich se ale považuje za křesťany, věří v Boha. Nejsou
proti nám: Ježíš by tedy řekl, pro nás, a nebo kdyby byl býval zatížený
zakládáním a rozšiřováním různých organizací, řekl by: jsou zajímavý pastorační
potenciál.
Proč bychom z této skupiny tedy neměli získávat lidi, aby se (aniž by byli
platícími členy farnosti) přinejmenším podíleli na omezených farních projektech, tím
že by je sponzorovali, že by věnovali svůj čas? Tyto přesvědčené „osamostatněnce“
nebude možné hned zase připoutat k základním společenstvím, duchovním hnutím.
Ale k projektům, které jsou jasně zaměřené na pomoc lidem města: proč ne?
Biblické obrazy města
Na velkoměstském sympoziu, které chce prolomit rozšířený nářek, je nasnadě
zmínit i krásné obrazy města v bibli:
Starejte se o blaho města Babylon, tak zní výzvy proroka Jeremiáše
jeruzalémským nostalgikům, kteří by rádi žili a působili jinde, než kam je přivedl Bůh.
• Ale právě toto město je v biblické tradici také oním zašlým Babylonem, které
porušuje smlouvu.
• Je to i Ninive, jehož budoucnost je ohrožena, pokud nezmění životní styl, těch
144 000, kteří zde žijí a kteří již nejsou schopni rozlišit vpravo a vlevo (politická
analýza vídeňského obyvatelstva?) a k tomu stejně tolik dobytka: proč je Bůh tak
ustaraný, že sem posílá Jonáše (lichotivá přezdívka Izraele). A Jonáš jde místo
toho jiným směrem a musí být povolán po druhé. Boží volání být církví v tomto
městě k nám oproti tomu zaznělo již bezpočtukrát, v Boží neunavitelnosti. To je
projevem toho, jak velmi Bůh miluje právě město Vídeň.
• Ale pak je město také nebeským Jeruzalémem, který na konci časů sestoupí
z nebe.
Vídeň má v sobě něco ze všech těchto měst: z Babylonu, z Ninive, i
z nebeského Jeruzaléma. A z každým s těchto měst Bůh pracuje. To je pastorační
šance pro zítřek.