Panely KAPR, SUMEC, ŠTIKA 02

KONZUMACE RYB VE VESNICKÉM PROSTŘEDÍ
Ryba měla ve vánočním jídelníčku oproti jiným potravinám výjimečné
postavení. Připomínala lidem skutečnost, že rybou a chlebem nasytil
Kristus své následovníky. Lidé také přikládali pozornost šupinám z kapra.
Věřili, že tak, jak je do letokruhů vepsán život stromů, je život ryby vepsán
v každé šupině. U stromu každý kruh znamená jeden rok, rybě během roku
přiroste kruhů několik. Výrazně tmavší věneček kruhů se tvoří v období
zimy, kdy ryby téměř vůbec nepřijímají potravu. Světlé kruhy přirůstají
v létě, kdy má ryba potravy dostatek a rychleji roste. Podle počtu tmavých
pruhů na šupině dobře rozeznáme, kolik zim ryba prožila. V souvislosti
s tím měla šupina lidem přinést „nárůst“ bohatství. Proto se vkládala se
do peněženky a pod talíř při štědrovečerní večeři.
Tradiční lidová kultura znala v minulosti nespočet druhů úprav rybího
masa. Běžné bylo vaření, pečení, dušení, nakládání do různých láků, sušení
či nasolování a samozřejmě konzumace za syrova. Pozadu nezůstával ani
počet receptů a druhů možných variací, které bylo možné z rybího masa
vytvořit. Lidová kuchyně tak znala nejen smažené recepty a polévky, ale
také haše, láky či směsi s omáčkami a kořením. Ještě v raném novověku
platila ryba (zvláště kapr) za vítané zpestření jídelníčku. V souvislosti
s rozvojem zemědělství v 18. a první polovině 19. století, kdy se zvýšila
produkce a tím i dostupnost jatečných mas, došlo k nahrazování ryb
právě těmito jakostnějšími potravinami. Nemalou zásluhu na tom měla
i stále větší sekularizace společnosti v průběhu 19. století. Dokládají to
i slova českého lexikografa Františka Špatného, který v roce 1870 napsal:
„Spotřeba ryb rybničných je v Čechách poměrně velmi malá. Nejvíce se
jich spotřebuje v čas Štědrého večera. Požívání ryb nejvíce uškozeno
zanedbáváním postů, v které době se jich celého roku mnoho požívalo“.
Ryby se tak z jídelníčků vyšších vrstev čím dál víc stahovaly a byly
považovány za jídlo spíše pro chudé, nebo za pokrm postní. Dokládá to
zpráva z 19. století, v níž pisatel lituje horaly, pro něž „pstruh jest doposud
obecnou rybou, jež slouží chudému lidu v Šumavě i Krkonoších a ostatních
pohořích skoro za výhradní masitou potravu“. Ve vesnickém prostředí
sedláci říkávali: lépe moučno, nežli rybno. Z toho je zřejmé, že ryby
pro ně byly potravou pouze v letech neúrody, kdy nebylo dostatek obilí.
Pečená ryba
Osolenou rybu okořeňte
bylinkami. Položte do pánve
s rozpáleným tukem. Pečte
ji nejprve intenzivně z jedné
strany, pak otočte a dopečte na
mírnějším ohni pomaleji. Pokud
bude třeba a ryba bude opečená
„do barvy“. přikryjte poklicí
a nechte „dojít“. podávejte
s chlebem.
V tradiční lidové kuchyni se v minulosti téměř výhradně zpracovávaly
sladkovodní ryby. Z ryb se nejvíce jedl kapr, méně pak štiky. K rybám se
podávaly nejrůznější omáčky a druhy přípravy ryb byly velmi rozmanité.
Běžné bylo vaření, pečení – pouze s kořením či v kyselé smetaně,
s nádivkou, dušení v pivě či víně, nakládání do různých láků. Významnou
úlohu měly ryby uzené, solené a sušené, tzv. štokfiše. Rozšířené byly
i sekané z ryb, fašírky, paštiky a pudinky. V neposlední řadě se rybí maso
konzumovalo zasyrova. Lidová kuchyně pak znala i haše, láky a směsi
s omáčkami a kořením. Vedle kapra se v tradiční kuchyni připravovali
pstruzi, okouni, candát, bělice a mřenky. Samotná jídla se pak vařila
z mlíčí a jiker, nejčastěji v úpravě na kyselo.
TRADIČNÍ PŘÍPRAVA POKRMŮ Z RYB
Zpočátku se podával v úpravách na modro (vařený ve zředěném octě
nebo bílém víně s kořenovou zeleninou) či na černo (ve sladké omáčce
z povidel a perníku), až po druhé světové válce získal největší oblibu
kapr smažený, ačkoli samotný recept na smaženého kapra pochází již z 19. století od Magdaleny Dobromily Rettigové.
JAK SE RYBY STROJITI MAJÍ PODLE M. D. RETTIGOVÉ
Když chceš kapra s kořením přistrojiti, aby dobrý byl, předně ho pěkně
vostrouhej, roztrhni a rozkrájej, na kolik kusů chceš, dobře ho nasol, nech
ho na mise nasoleného půl hodiny. Potom vezmi octa, polovic piva bílého.
Pakli chceš lepší míti, vem místo piva vína dobrýho, dej mezi to perníku
strouhanýho, až se to počne na rendlíku otvírati. Potom strouhej s toho
kapra nasoleného tu sůl nožem a vlož do tý jíchy na kotel, ať se dobře vaří.
Potom dej do toho kotla na ty ryby pepře, řebříčků, vod citronů kůry, to
tenoučce krájený, medu nebo cukru, jak chceš sladký je míti. Jestli se ti
líbí, můžeš dáti řeckého vína, až by se to všechno dobře vařilo. Potom to
dej na mísu, můžeš mezi to i mandle dáti. Pak to jez teplý nebo studený.
Rybí paprikáš
80 dkg ryby, 50 g slaniny, lžíce
sádla, cibule, rajče, 2 papriky,
3 dcl kyselé smetany, lžička
papriky, sůl
Kůže zbavené a vykostěné maso
nakrájíme na kostičky a osolíme.
Slaninu rozškvaříme, přidáme
sádlo, nakrájenou cibuli, a když
zčervená, odstavíme z ohně,
zasypeme paprikou, na malé
kousky nakrájenými paprikami,
přidáme rybu, podlijeme a zvolna
dusíme. Nemícháme! Nakonec
přilijeme osolenou smetanu,
necháme přejít varem
a podáváme.
Kapra si dnes spojujeme především se štědrovečerní hostinou, kde byl
vedle dalších pokrmů součástí bohaté tabule. V rodinách, pro které byl
nedostupný, byl na stole nahrazen symbolicky pečivem ve tvaru ryby.
Teprve v 19. století se kapr obecný prosadil jako jídlo, které běžně patří
k těmto svátkům. Kapr společně s dalšími velikonočními pokrmy, jako jsou
mazance, velikonoční sekaná, jehněčí či kůzlečí maso patřil i na sváteční stůl
v době Velikonoc. Doloženo je „krmení chudých“ na Zelený čtvrtek rybí
polévkou. Tradice velikonočního kapra se v některých rodinách dodržuje
dodnes.
RYBÁŘSKÉ ŘEMESLO, JEHO JAZYK A ZVYKY V ČASE
(ZPRACOVAL HISTORIK FRANTIŠEK TEPLÝ 1867-1945)
Pěší, pěšák – pěší holomek, rybní holomci, rybní čeledíni, pěšácký
pomocník - fischknecht. První vodní pěšák, který zatahoval nevod, slul
předák. Poslední pak zadák či pohončí.
Planič – plánička - rybníkář, který urovnával, planil – čistil dno rybníka,
sháněl vodu stokami.
Pořádkový rybníci – cechovní, neboť řemeslný cech.
Robotěz – dělník na rybníce.
NÁŘADÍ K LOVU RYB
Rybářství jako svérázný obor přineslo do společnosti a do českého
jazyka řadu pojmů, jež nemají pouze význam technický ale i etnografický.
Výběr z toho pojmosloví pro zajímavost uvádíme.
HLAVNÍ ČÁSTI RYBNÍKA A JEHO ZAŘÍZENÍ
Nebeský rybník - nebesáček – rybník bez přítoku, odkázaný pouze na déšť.
Nadýmač, nadýmáček – rybník pod studánkou či spodním pramenem.
Poltrubí – půltrubí, podtrubí, poutrubí, nejhlubší místo v rybníce pod
hrází, kterým se voda vypouští zdvižením stojanu, stávku.
Ohnivec, prontnar – nádeník, který před úpravou dna budoucího rybníka
vypaloval křoví.
Ouhor – úhor rybníka, po slovení. Sel se do něho oves, ječmen, pšenice.
Zpravidla po deseti letech se rybník sušil, bláto se vyváželo na louky.
Brdlení, mříže, česle – bývalo buď z doubků, nebo ze suchých jedliček.
Prohlubeň – okna na rybníce – „dýchadlo“, kudy ryba v zimě v prosekané
Stírky – prlení, brdlení, česle, sestavené tyče, jež bránily unikání ryby.
Stavidlo – postaru joch. Později lopata, která uzavírá trouby v rybníku.
Taras – kamenný polož na hrázi.
Střevelní rybník – rybníček pro střevle, do zásoby pro krmení pstruhů.
Bašta – z lat. bastia - věž, násep, val. Na větším rybníku stavěli v 15. stol.
jistebky (světničky), v 16. stol. podezděné dřevěné sruby, jimž vlašští
dělníci říkali bastia. Češi si výraz upravili na baštu.
Roury
Nevod, vatka, klika, dědík, keser, tenátka, sběračka, sak, nosidla, ohnoutka,
kádě, džbery, naběrák, vědra, míra a měřička, vany, lejty (voznice), košíky,
plachty, lopaty, sekery, loďky, váhy, přezmen či mincíř, stoličky, ad.
Nevod -– velká síť, z nití nebo motouzu, navlečená na obrev (žíni, tlustou
šňůru), která je upevněná na žezlách a jejíž konce se nazývají popruhy
nebo traky; tam, kde se na levé a pravé straně nevodu v špičku traky
scházejí, je přivázán provázek (silné lano). Na svrchní obrvi jsou plováky
(plavci, poplavky, dřevěné koule nebo podlouhlá dřívka), které na vodní
hladině plavou; na spodní obrvi se nacházejí železné kroužky – želízka,
které zatěžují obrev ke dnu rybníka, aby při lovení ryba pod nevodem
nezůstala. Jednotlivé dírky (prázdniny) v síti se nazývají oka, vnitřní
prázdnina či otvor, kde se ryby nalézají, se nazývá jádro.
Lejta – voznice. Podlouhlý sud na vožení ryby k sádkám.
Kebule – pytlácký omamný přípravek k chytání ryb.
Ohnoutka – keser bez násady, používaný i k vážení plůdku.
Gbel, kbel – jednoduchý požerák.
Vrh – malá míra, např. při prodeji raků.
Vrš
Lejta
Dědík – druh síti na Pardubicku tak zvaný (část plotu 3-4 m dlouhá,
ohraničená na koncích žezly, nahoře a dole opatřená žíní.
Džber – používá se k přenášení ryb, někdy okovaná obloučky železnými,
jsou 3-4 palce široká, aby se skrz ně tlustší pověrek (hůl, sochůrek)
prostrčiti mohl.
Keser – nádobí s měchovitou sítí, která je připletena
buď
k
železnému
kruhu
neb
dřevěnému
oblouku.
Loděk – neb kocábek se používá k vození porybného neb lovců.
Měřička – dřevěná nádoba, do které se naměří kopa rybího plodu.
Naběrák – šouf - používá se k nabírání vody.
Přezmen (mincíř) – používá se k vážení ryb.
Čeřen – druh rybářské sítě. Má čtvercový tvar, který je udržován konstrukcí
z prohnutých prutů. Za tyto pruty je uchycen k delší tyči.
Sítě
NÁZVY RYB
Koženáč – tak se nazýval hladký kapr již k r. 1750.
Mísná ryba – ryba, která se vejde na mísu.
Plivačka – ryba s mnohou kostí.
Rejbata – malé ryby.
Suchá ryba – hubená ryba.
Běl – jinak rybí drob, drůbež, nejlépe rybí plevel.
Rybou – míní písaři až do 1. pol. 17. století pravidelně kapra. Ostatní druhy
jmenují správně: štika, okoun, ouhoř, etc.
Šlahoun – velká kapřice (jikrnačka) vytřená.
LIDÉ KOLEM RYB
Bastýř, baštýř – starší lovec či rybní předák. Při lovu stál na loďce a pečoval
o udržení řádného směru zátahu.
Porybný, nadrybný – obyčejně předák rybníkářů, fišmistr.
Pěší, pěšák – pěší holomek, rybní holomci, rybní čeledíni, pěšácký
pomocník - fischknecht. První vodní pěšák, který zatahoval nevod, slul
předák. Poslední pak zadák či pohončí.
VÝLOV RYBNÍKA
Píchnouti rybník – znamená začít lov zdvižením čapu.
Nadcházeti rybě – při sháňce např. před lovením.
Sháňka – shon, nahánění ryb k lovišti, dříve postup při lovu ryby na loďce,
aby sešla do vrše.
Zapřahati se – k tahu nevodu, k zátahu při lovení.
Zájezek – původně zájezdek, místo pode rybníkem, kam vypadaly ryby
z loviště, nebo boční nádrž při lovišti. Pod hráz mohly zajet i potahy
s lejtami a ryby se zde snadno nakládaly.
Strojit rybník – vypouštět a připravovat k lovení. K tomu je určen baštýř
a pěšák-strojič.
Brakovati – přebírati, při lovu rozdělovati ryby podle velikosti a druhu.
Gbel - i kbel. Dnes kbel, mnich, požerák – výpust zpravidla u menších
rybníků.
Klec – dřevěná zahrádka ve vodě kolem čepu stojící, pod hranicí či
chaloupkou.
Korec – korýtko s násadou na měření drobu a prolévání vody v nevodu.
Měřička - měřič, vyměřoval rybníky.
Pokopné – plat z prodeje kopy (60 kusů) plůdku pro rybní čeleď, 1- 4 gr.
ze džberu.
PYTLÁCI MEZI RYBNÍKÁŘI
Ani v raném novověku nebyl přístup k pytlákům ve srovnání se
středověkem o moc přívětivější. Jejich řady se rekrutovaly zejména
z vesnického obyvatelstva – sedláků a jejich čeledi, kteří žili v bídě.
Postupně se tresty za pytláctví staly nelidsky kruté. Obvykle se jednalo
o různé formy smrti. Obvyklé bylo oběšení, čtvrcení, zardoušení, stětí, ale
i upálení nebo vpletení do kola, zahrabání a nabodnutí na kůl. Na březích
rybníků často docházelo i k bitkám s panskými úředníky a biřici. Místy
v té době byli tzv. chodci a stupkové, kteří třeba na Chlumecku ukradli
z rybníka Malušky ryby tam dovezené z rybníka Svízelkova. V souvislosti
s tím městské knihy uvádějí zápisy o popravách dopadených. Pytlačení
nebylo praktikováno jen uvnitř země, ale pytlačením přes hranici vynikali
např. Rakušané. Kradli ryby dokonce i ze sádek a haltýřů, aby je prodávali
sedlákům. Pokud zámecká čeleď některého chytila, čekal ho zpravidla
trest oběšením.
Dobový výjev s různými
formami trestů smrti jako
upálení, stětí, kterému
předcházelo trhání masa
z těla a následně byly sťaté
hlavy
demonstrativně
napíchnuty na vyvýšené
místo pro demnstraci
vykonání práva a jako
odstrašující
příklad.
Dřevořez, přelom 16. a 17.
století.
Laienspiegel r. 1509, právo útrpné.
Pytláctví je lidový název pro neoprávněný zásah do výkonu práva rybolovu
a bylo rozšířeno ve vesnickém prostředí až do konce 20. století a na řadě
míst přetrvává dodnes. Rozmáhalo se především v důsledku sociálního
útisku, kdy lidé z hladu a bídy lovili na panských rybnících a pozemcích.
Ovšem někteří lovili i z prapůvodní lovecké vášně, kterou nemohli
uspokojit zákonným způsobem. Stoupající počet rybníků se poddaným
a potencionálním pytlákům stal velmi vítanou příležitostí. Nemalé škody
na rybnících se děly za válek, kdy procházející armády vylovily rybníky,
nebo dokonce prokopaly hráze, ať již pro snadnější vylovení ryb, nebo
pro páchání hospodářské škody v nepřátelské zemi (zaplavení polí
a zničení úrody) z taktických důvodů (ztížení postupu nepřítele). V těchto
případech se však nejednalo o pytláctví.
V předstátních obdobích zřejmě pytláctví neexistovalo a vodní toky i to, co
nabízely, byly k užitku všem. Obrat nastal se zřízením státu a feudalizace
celé společnosti, kdy panovník (posléze i feudálové) se považoval
za svrchovaného vlastníka země. Ačkoli vody nejprve nedosahovaly až
takové ochrany jako lesy a zvěř v nich, postupně i zde se prosazovalo,
že lovit ryby mohou pouze lidé s povolením, resp. ti, jejichž je to řemeslo,
za které platili daně – rybáři. Nad nimi bděli i zvlášť k tomu vybraní úředníci
panství, kteří rovněž dohlíželi, aby nechytal (nepytlačil) někdo jiný.
Ustanovení tohoto druhu se nám dochovalo ve Francii, kdy král Filip III.
Smělý roku 1270 vydává nařízení o lovu zvěře a ryb. Tím bylo stanoveno,
že zvěř a ryby, které byly doposud považovány za vlastnictví toho, kdo
je ulovil, jsou majetkem pána, jemuž patřilo lovecké území.
Na přečin proti tomuto „novému řádu věcí“ bylo nahlíženo jako na jinou
hospodářskou trestnou činnost, tedy jako na loupež, a při přistižení
či prokázání rybího pychu bylo s provinilcem naloženo jako v jiných
případech loupeží – byl pověšen na nejbližším stromě a jeho majetek
propadl královské komoře, případně majiteli panství. Řád práva
městského v Čechách uznával za prokázání polního, lesního a také rybního
pychu ordál (boží soud). Obžalovaný byl hozen do vody, a pokud se
zachránil, byl žaloby zproštěn. V opačném případě byl vykonán rozsudek
smrti. Oběšeným za rybní pytláctví byl jako corpus delicti na krku pověšen
kapr (tento truchlivý obrázek často citují beletristé v legendách o krutém
rybníkáři Kubovi – regentovi Jakubu Krčínovi z Jelčan a Sedlčan.).
Pytláci nebyli vždy jen obyčejní lidé, kteří si chtěli přivydělat, nebo měli
prostě jen hlad. Vilém z Vožic (dnes Mladá Vožice okr. Tábor) v roce 1318
pohnal k zemskému soudu svého šlechtického souseda Jaroslava z Kout
(dnes Horní Kouty), že mu vylovil rybník. V případě, že viník byl urozeného
původu, bylo na něho nahlíženo podstatně mírněji. Nebyl pověšen, nýbrž
jej čekal peněžitý trest v podobě úhrady škody, která v tomto případě
byla vyčíslena na 50 hřiven stříbra (asi 12 kg).
Rozvoj rybníkářství v 15. století znamenal i rozmach pytláctví a to do
té míry, že se tímto společenským nešvarem musely zabývat i zemské
sněmy. Ze sněmu, konaného r. 1462, vzešlo následující usnesení: Jako
jest pokřik, kterak veliká zlodějstva v rybnících se dějí, a to měchy, vršemi,
nevody, síťmi, saky neb jinými přípravami, aby ni žádný těch věcí nechoval,
ktož by práva o lovení neměl a nebo ježto by neměl svých rybníkóv, řek
nebo potokóv. A ktož by pak přesto toho choval, aby jemu bylo bráno
od popravcóv [úředníků zodpovědných za udržování klidu v regionu]
kraje toho.
I po třicetileté válce si vrchnost střežila své zdroje příjmů. Poddaní
byli povinni stále většími robotami, což přineslo velký rozsah pytláctví
(ze msty, pro obživu, z lovecké vášně). V hospodářských řádech
a instrukcích jednotlivých panství můžeme číst řádky jako: „Rybníci,
řeky, potokové se vám zapovídají pod ztracením očí i hrdla!“. Postupně
se však situace zmírňuje a hrdelní tresty nahrazují tresty mrzačící
jako vypíchnutí očí, nebo utětí pravé ruky. V průběhu 18. století se
pak i tyto tresty mírnily na zmrskání metlami, stání na pranýři, vězení
kombinované s nucenými pracemi, nebo na spíše výstražné tresty jako
useknutí prstu, vypálení cejchu v obličeji. Později se začínají prosazovat
i majetkové tresty jako propadnutí majetku, nebo v lehčích případech
jako forma vyrovnání svého dluhu společnosti byli pytláci odsouzeni
k platbám kostelům, na chudé nebo k finančnímu vyrovnání poškozeným.
Záleželo na tom, jak se přihlédlo k okolnostem provinění.
Pytláctví je trestným činem i v současné době. Aby bylo možné protiprávní
konání charakterizovat jako trestný čin, musí být škoda způsobená
na rybách či zvěři vyšší než 5 000 korun. Pokud někdo loví ryby, avšak
doposud nic nechytil, dopouští se pouze přestupku.
Renesanční výjev s vyobrazením různých
způsobů od fyzických a mrzačících trestů, jako
bylo zmrskání důtkami, vypíchnutí očí, uřezání
uší, useknutí ruky, až po různé formy trestů
smrti v podobě stětí, lámání kolem, oběšení,
vykuchání zaživa a upálení. Dřevořez, druhá
poloviny 16. století.
Trojzubá osť
RYBA JAKO POSTNÍ POKRM
Slovo „půst“ je všeslovanský výraz označující zdrženlivost, újmu
a především zdržení se jídla či pojídání masitých a mastných pokrmů
v určité dny. V tzv. postním období se konzumovaly především pokrmy
z mouky a zeleniny a ryby, které byly vždy vnímány jako pokrm postní,
„conezasytí“. Doodříkánípotravyvsouvislostispůstem,sepravděpodobně
vedle praktických důvodů v období nedostatku promítly i představy
o vlivu nadpřirozené moci, jíž se člověk může ubránit pozřením určitých
pokrmů v daný čas – např. během bouře, v době úmrtí člena domácnosti
apod.). Jako očistný prostředek se půst v lidovém prostředí stal také
jednou z podmínek vykonávání věštebných a magických praktik
(milostných věšteb o Vánocích, hledání podkladů, vyvolávání duchů).
Půst je znám většině náboženských systémů, kdy nabývá symbolického
významu očisty, askeze a kajícnosti. Žádné náboženství však není
jen souborem dogmatických výroků a teorií. Každé se projevuje
nějakým způsobem ve všednodenním životním rytmu věřících. Postoje
věřícího křesťana se promítají také do oblasti stravování. Pravidel,
nařízení a zákazů, které se váží ke stravovacím návykům, se objevuje
zvláště ve Starém zákoně mnoho a všechna náboženství, která
vycházejí z judaistického základu, obsahují pravidelné půsty. Ty se kryjí
s obdobími roku, kdy je nedostatek potravin ( před žněmi, na přelomu zimy
a jara). Do liturgie byla tak zanesena tradice, která se stalo regulátorem
spotřeby potravin ve společnosti. Bezpochyby se tak stalo díky tomu,
že kněží původně byli i vlivnými politickými činiteli, kteří věděli, že prostí
lidé „ochotněji“ hladoví, když se jim řekne, že je to pro víru, neboť
nedostatek potravin sebou přináší společenské nepokoje.
Značný vliv na to, co křesťané mohou jíst, mělo i prostředí, ve kterém se
nacházeli. Judaismus a na něho navazující křesťanství vznikly v oblasti
Předního východu, kde základ obživy tvořil chov ovcí a koz, doplňovaný
právě lovem sladkovodních i mořských ryb. Z tuků se používaly především
rostlinné oleje – nejčastěji olivový. Tyto suroviny potom logicky
hrají významnou roli i v biblických textech. S rozšířením křesťanství
do nehostinných severních krajin, ve kterých navíc byl půst
novinkou (evropská předkřesťanská náboženství půsty pro laiky
neznala), muselo dojít k nahrazení těchto surovin potravinami
jim podobnými a snadno dostupnými. V našem vnitrozemském
prostoru téměř úplně vymizely mořské ryby, které byly nahrazeny
čistě jen sladkovodními, místo olivového oleje se pak více používaly
tuky živočišné. Jednotlivá jídla navíc lidová zbožnost spojila
s určitými církevními svátky – Velikonocemi či Vánocemi.
Již Kristovi učedníci v Palestině, daleko před tím, než se křesťanství
rozšířilo do střední Evropy, se snažili nově vznikající náboženství vymanit
z přísných formálních předpisů Starého zákona. Proto pro křesťany
přestalo být ústředním tématem, co si mohou a nemohou dát k jídlu,
ale jaký je smysl daných ustanovení. V průběhu středověku se potom
s úspěchem rozvíjela myšlenka půstu jako ideálního způsobu (vedle
modlitby a almužny), jak se posilnit na cestě k Bohu. Posty se rovněž
spolu se zvláštními bohoslužbami staly součástí přípravných období
před významnými událostmi. Středověk znal 120 – 140 postních dnů
v kalendářním roce. Byly to doby duchovní přípravy na velké svátky.
Za čtyřdenních půstů (tzv. suchých dnů) rozložených do čtyř ročních
období, které začínaly vždy středou a končily sobotou, zasedal zemský
soud. První začínal Popeleční středou, druhý po svátku Letnic, třetí
po Povýšení sv. Kříže a poslední po sv. Lucii. Suché dny byly jakýmisi
zostřenějšími půsty, kdy se nesměl pít alkohol, a tudíž byla záruka,
že úsudek přísedících nebude pokřivený. Navíc na oslavu svátků se
sjela velká část šlechtické reprezentace, čímž byla zaručena hojná účast.
V průběhu dějin prošlo křesťanství řadou změn. Současné křesťanství
není jednotné. Jiné předpisy zastává pravoslavné náboženství, jiné
katolické či protestantské. Setkáváme se se směry křesťanství,
které půst odmítají jako neopodstatněný, nebo naopadk se
směry, které kázeň v jídle považují za základ křesťanské morálky.
Pro katolictví zůstává nejdůležitější předvelikonoční a adventní půst.
Mnoho katolíků má v paměti pravidelný páteční a středeční půst.
Byl to půst od jatečných druhů mas. Mohly se konzumovat ryby,
studenokrevní živočichové, jejichž maso nebylo chápáno jako maso
domácích zvířat. Nicméně toto pravidlo v současnosti není půstem
ve smyslu hladovění, ale ve smyslu zdrženlivosti. Věřící tak dávají najevo,
že jsou schopni se zříci něčeho, co je jim příjemné – tedy nejen jídla.
Přísná stravovací pravidla si do značné míry zachovalo pravoslaví, kde je
půst prostředkem, jak se vyrovnat s vlastním životem, a také pomocí při
hledání správné cesty k Bohu a spáse. Půsty jsou jednodenní: středeční –
na památku Jidášova příslibu vydat Krista, a páteční – na den ukřižování
Páně. Pravoslavní mají i vícedenní posty při příležitosti svátků v době
před Velikonocemi a Vánocemi. Významný je poslední půst v roce, zvaný
filipovský, který trvá od 15. listopadu do Vánoc. V době půstu se smí jíst
moučná jídla, vařená zelenina, chléb a voda. Vyhnout by se pravoslavní
měli potravinám s živočišnými bílkovinami a tuky. Konzumace ryb a mléka
je upravena ještě dalšími předpisy. Jíst se smí jedenkrát denně, po třetí
hodině odpolední. Volnější pravidla pak povolují i dvě jídla denně.
„RYBA“ V TRADIČNÍ LIDOVÉ KULTUŘE
V tradiční lidové kultuře se ryby využívaly nejen jako potravina, ale
i surovina pro některé výrobky. Např. tlouk cepu se uvazoval k násadě
úhoří kůží. Stačilo ji každý rok před mlatbou namočit a nasytit rybím tukem
nebo sádlem. Pevné kapří kůže se používaly k výrobě „galanterního
zboží“ na různá pouzdra pro švadleny, na tobolky pro šňupací tabák, na
peněženky i jako doplněk kabelek. Největšího a také nejoriginálnějšího
využití měly rybí šupiny. Používaly se k výšivkám krojů, ale i některých
jiných užitných dekoračních předmětů - polštářků, kabelek, pouzder,
obrázků apod.
V lidovém umění se ryby objevují ve spojení s námětem stvoření
nebo Kristova křtu. S tímto vyobrazením se setkáme v podmalbě
na skle, na tištěných svatých obrázcích, v ilustracích kramářských tisků,
v lidové plastice. Lidová kultura se motivu ztvárňujícího rybu zmocňuje
i v tradičním lidovém řemesle. Hmatatelným dokladem jsou některé
výrobky – keramické formy s motivem ryb, plechové formičky na pečivo,
vánoční ozdoby, formy na perník a další dřevořezby. Největší rozšíření
tohoto tématu však najdeme v duchovní kultuře – v lidové slovesnosti
a v lidové písni. Dochovány jsou i některé tance, jež měly původ v kolečku,
které rybníkáři tancovali po dokončené práci nebo výlovu. Své zastoupení
má ryba také v lidovém léčení a to nejen lidí (rybí olej), ale také zvířat.
RYBY V PŘÍSLOVÍCH, RČENÍCH A POVĚRÁCH
Od hlavy ryba smrdí.
Ryba a host třetího dne smrdí.
Kde není ryb, i rak rybou jest.
O rybách a andělích nesnadno kázati.
Mnoho ryb, málo zrna.
Ve veliké vodě veliké ryby bývají.
Sedláku dej kroupy, moudrému ryby.
Blahoslavený člověk ten, který mívá ryby a má sytý den.
Má se jako ryba ve vodě.
Zdravý - čerstvý jako ryba.
Hází sebou jako kapr na blátě.
Ze všeho se ouhoř vyvine.
Jen aby mi rybník nevypálil!
Ulovil, nač síť roztahoval.
Uvázl jak na udici.
Rybář rybáře daleko v moři vidí.
Rak starý, tresce-li mladého pro zpáteční chod, musí mu sám jinak ukázati.
RYBA A RYBNÍKY V LIDOVÉ SLOVESNOSTI
S rybníky jsou spojeny v lidové slovesnosti také postavy s nadpřirozenými
schopnostmi. Kult duchů, spojených s vodou byl odpradávna
nejrozšířenější. Ve starých kronikách se dočteme o úctě k řekám a nymfám,
o uctívání pramenů, řek, jezer spolu s duchy, kteří v nich přebývají. Mají
převážně ženskou podobu. Antickým nymfám a Nereidám, germánským
nixám a undinám, keltským divám a divonám odpovídají slovanské víly,
samovily, rusalky, vodní nebo mořské panny a žínky. Původní název „víla“
pochází od slova viliti, to je být posedlý, bláznivý.
Označení rusalka vzniklo podle barvy vlasů, ale i pod vlivem antických
slavností „rosalie“, které se rozšířily přes Balkán na Rus, kde se slavily
již v 11. století. Byly spojovány se vzpomínkou na mrtvé. Z toho vznikla
představa rusalek jako duší dívek předčasně zemřelých, utopených nebo
sebevražednic. O vílách se vypráví hlavně na Balkáně, ve střední Evropě
a v Čechách. Jsou popisovány jako krásné dívky s průsvitným tělem
v bílém šatě, s dlouhými rusými vlasy, které jsou zdrojem jejich života
a síly. Ztráta jediného vlasu pro ně znamená smrt. Jejich okouzlující zjev
umocňuje i krásný hlas. S oblibou zpívají a tančí v kruhu. Jsou schopny
měnit se v labutě, sokoly či vlky. Umějí věštit, vyznají se v léčení, především
víly, jejichž pramen má léčivou moc. Rodí se z rosy, zvláště když prší, svítí
slunce a utváří se duha. Vztah víl k lidem bývá příznivý, zvláště k mladým
mužům. Mohou působit i zlo. Mstí se za urážky, vyrušení ze svých rejů
nebo neuposlechnutí svých pokynů. Zlé skutky činí černé vodní víly, straší
a topí koupající se mladíky, svádějí z cest poutníky, nedovolují žíznivým
pít ze svého pramene, na moři pronásledují a potápějí koráby. Aby si je
lidé naklonili, přinášeli jim oběti, zejména k pramenům - koláče, polní
plody, květy, pestré stužky rozvěšované po stromech apod. Svátkem
víl byly letnice, spojené se sbíráním a vázáním květů, s různými obřady
při západu slunce, kdy se přinášely oběti k břehům vod (chléb, máslo,
sýr), věšely se na stromy věnce a kousky látek, popřípadě se házely
do vody. Oproti vílám lidem nebezpečné byly rusalky. Topily poutníky,
bořily mosty, hráze, ničily rybářům sítě. Před jejich mocí však chránily lidi
některé rostliny, jako máta, pelyněk a libeček.
Mužským představitelem vodních bytostí byl vodník, známý jako český
hastrman, mužíček, slovenský vodní chlap, lužický wódny muž, polský
topielec, nebo ruský vodjanoj, slovinský muk či gestrin, anebo germánský
Wassermann. Zatímco vodní žínky, víly a rusalky byly bytostmi skupinovými,
vodník vystupoval vždycky sám. Zdržoval se v černých vodách a vůči lidem
se choval obvykle nepřátelsky. Smutné zkušenosti s ním měli hlavně
mlynáři, rybáři a plavci, a proto se ho snažili usmířit oběťmi, většinou
zvířecími - koňmi, krávami, ovcemi, černým kozlem, černou sviní, černým
kohoutem, husami, kachnami, rybami. Někdy se spokojil i s kousky chleba
s máslem a vínem. Své zkušenosti s ním měli i rybníkáři. Aby nebořil hráze
rybníků a řek, zakopávali při jejich stavbě koňskou hlavu. Tento původně
ukrajinský zvyk je doložen archeologickými nálezy koňských lebek
i na jiných místech, například v hradbách ranně středověkých hradišť.
V tom, jak si lidé vodníka představovali, se projevují krajové rozdíly. Ruský
vodjanoj je líčen jako holohlavý stařec s nafouklým břichem a tvářemi,
s vysokou síťovou čepicí, s opaskem z vodní trávy a s husíma nohama.
Jeho baltsko-slovanská obdobou je rohatý, bezprstý a bezpatý čertík,
létající vzduchem. Český vodník, existující jako maškara už v 16. století,
měl zelené punčochy, kalhoty z teletiny a žlutý kabát, zelené oči (pravé
oko krhavé) i vlasy, z nichž neustále kapala voda. Jeho tělo bylo měkké
jako bláto. V ruce obvykle držel zelený proutek, kterým si otevíral vodu.
Slovenský vodník z horských tatranských ples byl celý obrostlý mechem.
Ostatní vlastnosti této démonické bytosti byly ve všech oblastech shodné.
Uměl se proměňovat ve zvířata, zejména vodní, během dne se skrýval
v hlubinách, v noci vycházel na břeh, odpočíval a česal si vlasy. V zimě spal
a probouzel se až na jaře, kdy lámal ledy a bouřil vodní hladinu. Kapku
vody dovedl proměnit v rozvodněnou řeku. Ve vodě jezdil na sumci,
na souši se proháněl na koni nebo krávě. Mlynáře a rybáře neměl v lásce,
převracel jim loďky a trhal sítě. Koupající stahoval do vody a jejich duše
věznil v hrníčkách. Pokud nebyl ženatý s vodní pannou, lákal k sobě
dívky a ženil se s nimi. Známkou vodníkovy svatby byla povodeň. Když
se dívce podařilo z vodníkovy moci uniknout, zabíjel ze msty jejich dítě.
Pomáhal, jen když byl v dobré náladě. Pak naháněl rybářům ryby, chránil
husy, kachny, ryby i včely, proto se mu obětoval první roj. Neškodný byl
v pátek, který mu byl zasvěcen. Ochranou proti vodníkovi byly některé
rostliny, jako černobýl či kapradí. Chytit ho bylo možné houžve, upletené
z devatera lýčí a barevných tkanic či lipového lýka. Zvláště nebezpečné pro
něj bylo klokočí, posvěcené na Květnou neděli, které ho mohlo zahubit.
POVĚRY
Rybář dobře chytal ryby, když dal vykuchaného ptáka, do něhož dal
šafránu, někde do tepla a pak vzal červy, jež se v tomto ptáku vylíhly,
na udici za vnadidlo.
Když ryby plují po vodě, říká se, že bude pršet.
Uvidí-li člověk z jara poprvé rybu ve vodě, je po celý rok čerstvý.
TRADIČNÍ RYBOLOV
LOV NEVODEM
Tradiční rybolov měl ve vesnickém prostředí doplňkový význam. Staré
způsoby rybolovu se udržely na řekách a potocích do počátku, někde
až do poloviny 20. století. V této době již byl rybolov živnostenskou
činností a rybáři, kteří měli toto oprávnění, žili zpravidla v domcích u řeky,
tzv. rybárnách. Do nové doby se původní způsoby tradičního rybolovu
dochovaly zejména v pytláckých praktikách. Rybnikaření, budování
rybníků a lov v rybnících byl záležitostí vrchnosti, ale v některých oblastech
dalo ráz celé krajině a působilo i na lidovou kulturu.
Nejjednodušším způsobem rybolovu bylo chytání ryb do holé ruky –
dodnes se podobným způsobem chytají pstruzi v potocích. Časté bylo
i ubíjení ryb kyjem či klackem na mělčinách, v zimě omráčení úderem palice
nebo sekery na led. Na vhodných místech v řece se stavěly jednoduché
kamenné hrázky jako pasti, ve kterých se ryby chytaly do ruky, saku nebo
vrše. Z hromádek proutí zatížených kameny se vytvářely tzv. stánky, pod
kterými se ukrývaly vyplašené ryby, které se snadno chytaly. Proutěné
ploty naváděly ryby do vlastních pastí. Pro chytání ryb pod jezem se stavěly
tzv. slupy – žlaby. Do nich se dostávaly ryby, např. úhoři proudem vody.
Od pravěku se k lovu ryb používaly proutěné kuželovité vrše s nálevkou,
která umožňovala proplutí ryby do pasti, zároveň zabraňovala jejímu
úniku. Ryby byly chytány také do vrší železných, ty používali hodně
pytláci. Měly různé tvary podle druhu chytaných ryb.
Lov nevodem patří k tomu nejtradičnějšímu v rybářské profesi. Jde o lov
velkou sítí. Nevod se rozdává v horní části loviště z lodí. Na nich jsou
vedoucí výlovu a baštýři, kteří přidržují žezla a háčky, jež slouží k ovládání
polohy spodní žíně. Za provaz od nevodu táhnou pěšáci a hajní. Pěšáci
na jedné straně jsou vyzbrojeni klikami a roubíky. Kliky jim umožňují
snazší pohyb v bahně; roubíky (silné tyče) jsou uvázány k provazu.
To umožňuje lepší tažení provázku přes rameno pěšáka. Na druhém konci
nevodu táhnou provázek hajní, kteří nevod přidržují v žádoucím směru
ke kádišti. Celý pohyb všech lovců podléhá pokynům porybného, který
rozdává povely. „Rozdávej!“ - znamená pokyn pro pěšáky, aby roztáhli
nevod i s loděmi. Na pokyn – „Pěšáci rovně!“ pěšáci jdou ve směru žíně
nevodu, tedy kolmo k lovišti. Naopak na pokyn “Pěšáci tahem (táhněte)!“
jdou pěšáci kolmo k žíni do loviště. Nejobvyklejší je pokyn – „Pěšáci
tahem ucházej!“ jdou pěšáci po diagonále, kdy nevod nabírá ryby. Pokud
je zátah u konce, zvolá porybný: „Netahej!“ - tehdy se pěšáci vyvážou
z roubíků, baštýři vytáhnou spodní žíni k horní a ryba je uzavřena v síti.
Obě žíně se vytahují na lodě, až nevod vytvoří síťovou misku, v níž je tzv.
„jádro“ - chycené ryby. Zjádřený nevod přitáhnou hajní ke kádišti. Tam
se síť upevní na puntovací kůly. Ze sítě se nejdříve vybírají choulostivé
dravé ryby – candát a štika, potom kapři a další ryby. Ryby se třídí podle
druhů a váhy na brakovacím stole a brakovacích žlabech. Z nich se shazují
do kádí k vážení a nakládání.
LOV S PODLOŽNOU SÍTÍ
Podběrák
Kruhová síť
Hon
V rybnících se lovily ryby do nevodu – veliké sítě až 50 m dlouhé a 1,5 m
široké, jejíž vrchní konce byly opatřeny silnými provazy. Okraj nevodu měl
tenčí šňůru, na níž byly navlečeny dubové kostky, tzv. kladky, plovoucí na
povrchu, na spodním okraji byly kusy železa nebo olova. K nahánění ryb
sloužily hasákové šňůry, strašáčky, žinkrouty. Ulovené ryby se uchovávaly
v haltýřích – proutěných, člunkových, bedněných nebo v tzv. vezírku.
K manipulaci a dopravě ryb se používaly lejty, soudky, pytle, nůše a košíčky,
putny, džbery. Nezbytné byly přebírky a váhy. Důležitou pomůckou při
rybolovu byly lodě – zpočátku dlabané čluny postupně nahradily lodě
z prken s různými úpravami podle druhu rybolovu.
Výlov s podložnou sítí je rozšířený i u velkých rybníků. Před výlovem,
kdy už je rybník přistrojený, se od kádiště do rybníka natáhne velká
čtvercová síť - podložka-, o rozměrech 35 x 35 m. Na kádišti je obruba
sítě upevněna na puntovací kůly; na okrajích loviště je pak pomocí háčků
(tyček) přibodnuta do dna. Směrem podložce se pak ryby shání z lodí.
Sháňka musí probíhat klidně, ale účinně. Pokud si je porybný jist, že je
ryba nad podložkou, dá pokyn: „Zvedáme!“. Síť je na třech stranách
v lovišti zvednuta a zkracována ke kádišti. Chycená ryba je pak k dispozici
přímo u kádiště, kde se může vybírat a třídit. Postup je stejný jako při
zátahu nevodem. Tento způsob lovu je šetrný k rybám, i k namáhavé
práci pěšáků. Tam, kde jsou velká loviště se však zatím neuplatňuje.
KAPR, SUMEC, ŠTIKA
Sumec se dožívá běžně věku 20-40 let. Tělo sumce je pokryto hladkou
slizkou kůží bez šupin a končí plochou ocasní ploutví. Hlava je nízká široká,
oči velmi malé. Mohutná rozeklaná tlama je opatřená čelistními oblouky
s množstvím jemných zoubků. Sumec má poměrně špatný zrak, což částečně
nahrazuje dlouhými chrupavčitými vousy v horní čelisti a čtyřmi kratšími
v čelisti dolní, v nichž jsou chuťové buňky. Většina sumcova těla je zbarvena
až modrošedě, na hřbetě tmavě, na bocích je zřetelné mramorování, břicho
je světle šedé až bílé. Velmi vzácně se můžeme setkat i s bíle zbarvenými
jedinci – albíny. Splést si sumce velkého s jinými druhy našich ryb je prakticky
nemožné. Sumec je dravá ryba, pouze v prvních měsících se živí nejrůznějším
planktonem. Později chytá žáby, plazy, ryby, vodní savce i mláďata vodních
ptáků. U dna sumec filtruje tlamou bahno, aby z něj získal bezobratlé
živočichy, různé červy plže a měkkýše. V našich podmínkách dorůstá obvyklé
délky 100 až 160 cm, velké kusy i délky 2metry a váhy přes 50kg. Trofejní
kusy však mohou být větší než 3 metry s váhou přes 100kg.
KAPR
Nejrozšířenější rybou chovanou v naší zemi vždy byl a dodnes je kapr. Kapr,
tak jak ho známe dnes, není v západní Evropě původním druhem. Oblast
jeho přirozeného výskytu představovala řeka Dunaj na hranici s Moravou.
Na přelomu letopočtu dováželi římští legionáři do věčného města kapra
jako delikatesu z hraniční provincie Panonie. V průběhu několika let se
kapr naturalizoval a přirozeně množil i mimo svůj původní domov. Když
během 6. století vznikaly první kláštery a mniši kolonizovali barbarské či
pusté kraje, potřebovali vyřešit zásobování rybou pro dny postu. Dovoz
mořských ryb byl problematický a drahý a spoléhat se ve vnitrozemí jen
na říční ryby nebylo možné. Přibalili si tedy s sebou kapra. Jeho výhodou
byly právě biologické vlastnosti, zejména nenáročnost na prostředí
a dobrá rozmnožovací schopnost. U klášterů se proto zakládaly sádky
a rybníky. Ve vnitrozemí se tak rybníkářství šířilo společně s křesťanstvím.
Přijetí křesťanství s sebou neslo zvýšenou poptávku po rybách i mezi
obyvateli. To vedlo následně k zakládání rybníků i mimo kláštery.
Do našich zemí se kapr s rybníkářstvím dostal pravděpodobně z Bavorska
v době Karla Velikého. První zmínky o rybnících v Čechách a na Moravě mají
spojitost s kláštery. Všude tam, kde byl klášter založen, se záhy objevují
i rybníky. Od konce 14. století, se do výstavby rybníků zapojuje také šlechta
a později i města. Úspěch tohoto podnikání souvisel s množstvím přísných
postů. Svého vrcholu dosáhlo rybníkářství na konci 16. století, kdy u nás
bylo kolem 180 tisíc hektarů rybníků. Sladkovodní ryby (a zejména pak
kapr) tehdy byly běžnou a dostupnou stravou. Významný byl i export
kapra, hlavně do německy mluvících zemí. Na začátku 17. století v důsledku
třicetileté války a následných zmatků došlo k zhroucení celého odvětví.
Rybníky zanikají a produkce ryb upadá. Levnou a dostupnou sladkovodní
rybu tak v postní stravě nahradila zelenina, zejména luštěniny. Ke změně
dochází až na konci 19. století, kdy nastává renesance chovu ryb u nás.
Sladkovodní ryby, tedy hlavně kapr, se proto opět dostávají na náš stůl
v hojnější míře. Produkce kapra se zvyšovala do té míry, že se kapr u nás
ustálil jako hlavní chod večeře na Štědrý den, který je posledním dnem
předvánočního postu.
Nepřímý důkaz teorie, že kapr není původním druhem západní Evropy,
v sobě ukrývá samotné jméno „kapr“. V jihovýchodní části Evropy mají
tamní národy své vlastní pojmenování založené na svých slovních základech.
Ovšem tam, kde kapra neznali, šířili mniši spolu s ním i jeho jméno. Proto na
západ a na sever od nás (tedy mimo povodí Dunaje) má slovo „kapr“ stejný
slovní základ jako v češtině. Například v němčině karpfen“, v angličtině
„carp“, ve francouzštině „carpe“ nebo v italštině „carpa“. Tato označení
vycházejí z původního keltského „charpho, carfo a charofo“, jež přebrali
Římané a od nich následně i mniši.
SUMEC
Sumec velký je naší největší sladkovodní rybou. Dravec, který byl ještě
v nedávné minulosti téměř nepolapitelný a kolem kterého vzniklo tolik
legend a mýtů, jako kolem žádné jiné ryby. Vyskytuje se téměř ve všech
vodních tocích a přehradních nádržích. Mnohdy se s touto fantastickou
rybou setkáme i v nevelkých rybnících či zatopených lomech. Velmi dobře
se aklimatizuje, snáší dlouhé cestování v přepravních nádržích a většinou mu
nevadí ani mírně znečištěná voda, ideální je bahnité dno s bujnou vegetací
a podvodními překážkami, protože sumec se zdržuje při dně,
kde vyhledává členitý povrch s úkryty. Patří k rybám dlouhověkým.
ŠTIKA
Štika obecná je v našich vodách označována jako nejznámější dravec.
Za hojný výskyt vděčí především své dokonalé vlastnosti přizpůsobit se
okolním podmínkám. Štiku spatříme v malých rybnících, v potocích, v řekách
i v rozlehlých přehradách. Zpravidla vyhledává mělké vody s dostatkem
úkrytů, které jí pomáhají při lovu. Ideálním prostředím, kde štiky loví, jsou
tak zarostlá místa s nepravidelným dnem obklopená rákosím a rozrostlými
keři. Pro přípravu náhlého útoku štika využívá kameny, kořeny a kmeny
stromů. Tam všude často číhá na svou kořist. Díky svému zelenému zbarvení
je dokonale maskována a pro její kořist takřka neviditelná. K lovu jsou štiky
přímo stvořeny. Táhlé válcovité tělo pomůže štice rychle zaútočit a velká
zubatá tlama nedá kořisti žádnou šanci. Štika díky svému loveckému umu
rychle roste a může dorůst a až do úctyhodné délky kolem 130 cm a přibližné
váhy 22 kg. Záleží to však na podmínkách, ve kterých vyrůstá a na dostatku
potravy. V průměrných podmínkách dokáže dorůstat do délky kolem
jednoho metru. Déle žijící štiky mohou tak dosáhnout rekordních délek přes
130 cm. Štika je rybáři vyhledávaná atraktivní ryba.
RYBA VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ
Kuzma Petrov Vodkin, Zátiší s herynkem, r. 1918.
Asyrský reliéf z Dur Sharukkin (dnes Chorsabád), Irák.
Freska s delfíny, palác v Knóssu, Kréta.
Josef Jíra, Pstruh a rybář, r. 1970.
Freska s delfíny, palác v Knóssu, Kréta Mozaika v Chrámu Rozmnožení chleba a ryb,
Tabgha, Izrael.
Clara Peeters, Zátiší s rybami, kolem r. 1640.
Rčení o tom, že čas strávený na rybách nám bohové neodečítají z délky
života, se připisuje starým Asyřanům. Je vidět, že rybolov už ve starověku
nebyl jen věcí obživy, ale také zábavou a významnou součástí života, zvláště
v přímořských oblastech a povodích velkých řek. S motivem ryb a mořských
živočichů se tak setkáváme v pravěkém a etnickém umění i v umění starých
kultur východní Asie, v Babylónii, Egyptě, mezi jejímiž bohy nalézáme i
vládkyni ryb Hatmehit s rybí hlavou nebo rybím diadémem. Ryby a další mořští
živočichové, zvláště delfíni a chobotnice, hrají důležitou roli v minojském
a antickém umění, zvláště keramice, nástěnných malbách a mozaikách.
V době prvních křesťanů se ryba stala tajným symbolem Ježíše Krista. Řecké
Ichthys (ryba) se vykládalo jako spojení počátečních písmen Iesus Christos
Theos h Yos Soter, Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel, a toto „logo“ se používá
v nezměněném významu dodnes. S rybou se pak setkáváme v dalších
biblických výjevech, jako Křest Kristův v Jordánu, Zázračný rybolov nebo
Zázrak nasycení zástupů pěti chleby a dvěma rybami, nakonec i kytovec
s Jonášem v břiše byl tehdy považován za rybu. V našem prostředí se
občas setkáváme s rybou jako atributem mlčenlivosti Jana Nepomuckého,
který za dodržení zpovědního tajemství zaplatil mučednickou smrtí. Ryby
a plody moře se v dalších epochách staly také vděčným světským námětem.
Ovšem v podání vlámských mistrů slibovaly různé druhy ryb, korýšů a mušlí
opulentní hody, zatímco osamocený herynek se skývou chleba jen nuznou
večeři avantgardního umělce. V novodobém umění – hudbě, literatuře,
z výtvarných oborů především malbě a grafice ale bývá ryba a rybaření spíše
idylickou vzpomínkou na mládí a chvíle strávené v přírodě.