číslo 14 květen 2014

číslo 14
květen 2014
1
Další číslo časopisu máte před sebou. A můžete
si být jisti, že od nás na Vás nevypadne vzpomínkový
článek na zpěvačku Ivetu Bartošovou, která tragicky
zahynula na konci dubna. Ač nás to velmi mrzí, pietní
vzpomínka písničkou proběhla již na našich stránkách
na facebooku.
Máme tu několik článků, které se věnují výročím.
Největší radost máme ze spolupráce na článku
o stavebnici Monti systém s firmou Beneš a Lát a. s.,
zmíníme se i o invazi do Normandie v roce 1944.
Dozvíte se o projektu Kniha za knihou, o který se
zajímala naše nová redaktorka z Českých Budějovic.
Představíme Turistické známky z Rýmařova, které
můžete potkat jak v ČR či na Slovensku, tak i v jiných
zemích Evropy a Ameriky.
V kulturních pozvánkách Vás pozveme (tedy spíše
Vaše děti) na náš PŘÍMĚSTSKÝ TÁBOR (bude
probíhat ve spolupráci s Tyflokabinetem ČB) a na
další akce po celé republice. Veškeré otázky
odpovíme na [email protected].
Šéfredaktor Martin Štulla
Vydává spolek KELTOVINY
Redakční rada a dopisovatelé:
Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura
textu), Karel Halberštádt, Tomáš Fiala, Zuzana Rottová,
Věra Melicharová, Ivan Vaněk, Lada Reisnerová, Vojta
„Kiďák“ Tomáško, Libor Čermák, Lenka Jenderová …
Použité fotografie a ostatní obrazový materiál:
titulní strana: Tereza z Davle;
zadní strana: Miroslava Vazačová;
ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora…
Obsah 14. čísla časopisu
aneb co si u nás přečtete:
SPEKTRUM
Projekt: Kniha za knihou
PÍSNĚ PRO POTĚCHU DUŠE
Nejdelší den
PŘEDSTAVUJEME
Turistické známky
SPEKTRUM
Stavebnice Monti system
POMÁHÁME
SaSM – DDM ČB
ŽELEZNIČNÍ CESTOU
Nejen po Vysočině
DOSTAVNÍK
Práskání bičem…
POD KOPYTY KONÍ…
Historie rodea – díl 3.
POVÍDKOBRANÍ
Jo tenkrát
KRÁLOVSKÉ NOVINY
Informace nejen pro rytíře
SERIÁLOVÁ SKLIZEŇ
Taková normální rodinka
SPEKTRUM
Den D – vylodění v Normandii
VEVERUŠÁK
Zprávy pro správňáky
KULTURNÍ POZVÁNKY
2
4
4
6
7
8
10
12
14
15
17
18
19
21
STÁHNETE SI STARÁ ČÍSLA NA WWW.KELTOVINY.CZ
projekt: Kniha za knihou
autorský článek
Lada Reisnerová
Chtěla bych Vám dnes představit projekt pro podporu Mateřské školky
se zrakovým postižením v Českých Budějovicích. Tento projekt vznikl
na společenskovědním semináři na českobudějovické střední škole,
kde žáci dostali od paní profesorky úkol, aby vymysleli projekt, který
by zlepšil prostředí v nějaké komunitě. Žáci se rozdělili do skupinek
a vymysleli různé projekty. Pak proběhlo hlasování a projekt Patricie
Reisnerové a jejích kamarádů vyhrál.
Jaký byl cíl projektu Kniha za knihou?
- Naším cílem bylo zlepšit situaci v Mateřské škole pro děti se
zrakovým postižením tím, že jsme vybírali od lidí knihy, které jsme
následně 11. a 12. dubna prodávali. Projekt se odehrál v Kredanci.
2
Kolik vás na tom projektu spolupracovalo?
- Byly jsme čtyři studentky, ale měli jsme k ruce spousty
pomocníků.
Bylo to jen na vás, nebo se do toho určitým způsobem zapojili
i profesoři?
- Celou dobu nás podporovala naše profesorka ze semináře, jinak
to byl, a je, samostatný úkol pro naši skupinku.
Kolik vám přišlo lidí?
- Byli jsme velmi překvapeni zájmem obyčejných lidí pomoci.
A co školka? Už jste něco vybrali nebo nakoupili?
- Ne, ještě ne. Uskuteční se slavnostní předání, jehož datum ještě upřesníme. Každopádně v nejbližší době.
Dobře. A co knihy? Prodali jste všechny?
- Všechny ne, to jsme ani nepředpokládali. Prodali jsme ale víc než polovinu 
A jaké nejzajímavější knihy se tam objevily?
- Byly tam knihy od světových autorů, jako je Dan Brown, Ed McBain a John Irving. Samozřejmě tam
byly knihy od českých autorů, např. Nezval, Seifert, Čapek. Dále byly k dostání kalendáře, př. od Josefa
Lady, a různé diáře. Knihy tam byly dobrodružné, encyklopedie a odborná literatura, detektivky, příběhy,
pohádky a spousty jiných druhů. Byl z toho zkrátka velký výběr 
Za jaké ceny jste knihy prodávali?
- První den byly knihy od 10,- do 50,- korun, vždy po 10,- korunách a druhý den už stály jen 10,- nebo
30,- korun.
A závěrečná otázka: Jaký z toho máte pocit?
- Pocit máme skvělý. Udělali jsme něco dobrého, přišlo hodně lidí a dokonce jsme si to i užili  zkrátka
úspěch 
Tak to vám všem moc přeji  Hodně štěstí v dalších projektech, děkuji za rozhovor 
Spolek Keltoviny
byl také na korunovaci
nového Pohádkového krále
Václava I., řečeného Vydra.
Foto: Pohádkové království
Celé Pohádkové království
se těší na Vaše návštěvy
na našich akcích.
Foto: Pohádkové království
3
Foto: Pohádkové království
Nejdelší den
Věra Melicharová
F
C
B
čerpáno z velkyzpevnik.cz
F
Hřbety skal a bílý písek, vystoupí z příboje vln
F
B
C
F
za pár chvil, už vylodí se i ten tvůj invazní člun.
Do mušlí z týhletý pláže dnešní den psal stovky jmen
k tomu číslu z kalendáře že dnes byl nejdelší den.
Dmi
Ami
Dmi
Ami
Den dnešní byl nejdelší, možná i dni zítřejší,
Dmi
Ami
B
C
štěstí jak už tolikrát, dál při nás bude stát.
Francouzská ti dívka mává, hrůzy spíš tak nevidíš
jenom sníš, jak voní káva, a těšíš se na Paříž.
Hřbety skal a bílý písek, vystoupí z příboje vln
za pár chvil, už vylodí se i ten tvůj invazní člun.
Den dnešní byl nejdelší, možná i dni zítřejší,
štěstí jak už tolikrát, dál při nás bude stát.
Den dnešní byl nejdelší, možná i dni zítřejší,
štěstí jak už tolikrát, dál při nás bude stát.
Francouzská ti dívka mává, hrůzy spíš tak nevidíš
jenom sníš, jak voní káva, a těšíš se na Paříž.
Hřbety skal a bílý písek, vystoupí z příboje vln
za pár chvil, už vylodí se i ten tvůj invazní člun.
Foto: Karel Pfeifer
Turistické známky
David Holub
autorský článek
Dá se jen těžko předpokládat, že by nějaký čtenář
Keltovin neznal Turistické známky. U zrodu tohoto
původního a originálního fenoménu stáli dva kamarádi,
skautští vedoucí David Holub a Ladislav „Gin“ Šín.
Turistické známky - Jsou to kulaté, dřevěné, vypalované
plakety, které jsou suvenýrem a zároveň "potvrzením"
o dosažení turisticky atraktivního místa. Jinde je nelze
4
koupit (bohužel pár výjimek se najde a známka jde koupit i jinde). Navazující číslovaná řada známek
sleduje hřebeny hor, toky splavných řek, mapuje hrady, zámky, přírodní i technické památky, historická
města, zpřístupněné jeskyně, zoologické zahrady a mnoho dalších zajímavých míst.
Turistické známky spolu s každoročně aktualizovanými mapami mohou hrát roli průvodce po krásách
naší vlasti. Celý systém je neustále rozšiřován.
Od ledna 2010 jsme začali doplňovat každou Turistickou známku její zmenšenou verzí na připojené
barevné samolepce. S Turistickými známkami se hraje sběratelská hra.
Výroční Turistické známky jsou památkou na vybrané festivaly,
dálkové pochody, výročí měst, obcí či památek, jubilea osobností, nebo
jiné významné akce.
Lze je získat na zveřejněných Turistických známkových místech od data
vydání známky, v průběhu konané akce a pak až do konce příslušného
kalendářního roku. Dále se Výroční známky nevyrábějí. Sběratelům
je možné je poslat pouze po akci v případě, že známky byly vyprodány,
a na základě obvyklého důkazu o návštěvě místa.
Tedy - nemusí být přímo jejich sběratelem, ale určitě zná někoho
ve svém okolí, kdo této sběratelské vášni propadl. Každý, kdo tráví svůj
čas v přírodě, navštěvuje historické a přírodní památky, už na tato
dřevěná, vypalovaná kolečka nutně musel na svých cestách narazit –
jejich vznik se totiž datuje rokem 1998, kdy byla vyrobena ta první,
s číslem 1, pro nejvyšší moravskou horu Praděd.
V současnosti existuje v České republice přes 2000 Turistických
známkových míst, a kromě toho se tyto kulaté suvenýry rozběhly
do dalších evropských zemí: Nejlíp se jim vede v sousedním Slovensku
a Polsku, a jejich rozšiřování pokračuje velmi nadějně například
v Anglii, Rusku či Maďarsku. Není bez zajímavosti, že jejich tvůrci stále
hledají nové partnery pro další evropské země, na kterých ještě nevlaje
vlajka s typickou větrnou růžicí. V součtu už je totiž zahraničních
Turistických známek víc než těch českých – celkem přes čtyři a půl tisíce
– a tento počet neustále roste. Není to už jen o sběratelských suvenýrech:
Z Turistických známek se postupem času stává informační a propagační
bedekr, který dokáže poradit, co stojí za vidění. Ve spojení s aplikacemi
pro chytré mobilní telefony a s turistickou mapou na www.mapy.cz jde
bez nadsázky o projekt, který má svá nejlepší léta teprve před sebou.
Foto: Turistické známky
Foto: Turistické známky
Historii i současnost Turistických známek můžou turisté
od letošního roku shlédnout v nově otevřeném muzeu, jehož součástí
je infocentrum, westernová škola, parkoviště a zázemí pro
návštěvníky. Naleznete jej v Janovicích u Rýmařova, u hlavní silnice
č. 11, nedaleko janovického zámku. Středobodem celého areálu
je „Nultý rozcestník Turistických známek“ s číslem 2000. Slavnostní
otevření muzea se uskuteční poslední sobotu před prázdninami
28. června 2014. Je připraven bohatý kulturní program, večerní
country bál, a mnoho dalšího. Jste srdečně zváni!
K DNEŠNÍMU DNI (31. 12. 2013) JE VYDANÝCH:
2028 TURISTICKÝCH ZNÁMEK - 1271 VÝROČNÍCH TURISTICKÝCH ZNÁMEK
205 PRÉMIOVÝCH TURISTICKÝCH ZNÁMEK
5
MONTI SYSTEM
Martin Štulla
informace použity s laskavým svolením firmy BENES A LÁT
Monti systém – dvě slova a spousta zájmů… Hlavně zájmů o auta
různých druhů a různých stylů. V roce 1984 se tato autíčka objevila
na pultech obchodů a hned sklízela zasloužené ovoce svou originalitou
spojenou pouze s vylámáním vylisovaných částí z platíčka a zacvaknutí
dílků do sebe. Od výfuku až po zpětná zrcátka. Vše
si člověk mohl poskládat sám. Další ozdobou byly barevné samolepky –
ať už na auta závodní nebo kamiony až po vozy služeb (hasiči…).
něco z historie firmy, která „stavebnici“ vyrábí:
1934 - pan Beneš založil slévárnu v Praze v Holešovicích.
1945 - pan Josef Lát nastoupil do podniku.
1949 - založení Sdruženého komunálního podniku města Semil
1984 - na trh přichází první modely aut Monti Systém,
vyráběné Kovozávody Semily
1988 - Monti Systém získává zlatou medaili na Mezinárodním
veletrhu v Lipsku
1992 - privatizace vdovou a syny po panu Benešovi a panu Látovi,
založení BENEŠ a LÁT, slévárna a strojírna v.o.s.
1998 - transformace na BENEŠ a LÁT, a.s.
2005 - výrobní závod a autorská práva ke značce VISTA® byly
koupeny firmou BENEŠ a LÁT, a.s.
2007 - ocenění „Firma roku 2007“ v České republice
2008 - firma BENEŠ a LÁT a.s. získává na Pražském Hradě
„Národní cenu kvality za rok 2008“
2009 - otevření nového závodu v Poříčanech
2012 - stavebnice SEVA 1 získala ocenění
"Správná hračka"
2013 - otevření nového závodu v Mimoni
Doposud bylo vyrobeno cca 108 modelů. Modely Monti Systém
jsou vyráběny v České republice a jako všechny stavebnice
a hračky značky VISTA neobsahují nebezpečné ftaláty! Pro jejich
opatrnější zacházení doporučuje firma zakupovat modely pro děti
starší 6 let. Mezi stavebnicemi však naleznete i ty, které obsahují
více detailních prvků. Tyto modely jsou určeny, díky složitější
montáži, dětem starším 8 let. Některé stavebnice se skládají z cca
30 součástek, ty složitější pak okolo 200.
Modely jsou v měřítku 1:28, 1:35 a 1:48
Foto: Beneš a Lát, a.s.
Každý rok je série rozšířena o několik modelů, existují i modely
vyrobené na zakázku (informace dále v článku).
Existuje série Monti metal, která obsahuje modely, jejichž
některé části jsou kovové. Tato série se ale již nevyrábí. Další
podobnou stavebnicí byl Kliklak vyrábělo VD Směr od roku 1989
do roku 2006. Série obsahovala dva modely Škody Favorit,
a to jeho civilní verzi a verzi Rallye 96.
6
Díky spolupráci firem BENEŠ a LÁT, a.s.
a PK Models je o řadu modelů MONTI
SYSTEM víc.
Záměr firmy PK Models je přinášet
na modelářský trh nové a hlavně zajímavé
modely s logy převážně českých firem
a společností, ale i zahraničních, a to jak
v limitovaných sériích, tak i jako reklamní
modely.
Firmy a společnosti, které úspěšně využily
a spolupracovaly na svých autech: Švestka
demolice, Záchranná služba hlavního města
Prahy, Urban pneu, SIKO koupelny a řada
dalších…
Foto: PK Models
Komu? Salesiánskému středisku mládeže České Budějovice.
Účelem této sbírky je nákup mikrobusu pro děti a mládež za účelem zajištění akcí.
Důvodem jejího založení je nevyhovující technický stav vozidla Ford Transit, který má Salesiánské
středisko v současnosti k dispozici.
Vozidlo se využívá hlavně pro přepravu
dětí nebo pracovníků na různé akce
konané jak v Českých Budějovicích, tak
i mimo ně, nebo pro přepravu materiálu
na chaloupky (letní tábory) či jiné
pobytové akce. Ročně pořádáme 40 akcí
pro děti a mládež, kterých se celkově
účastní přibližně 450 dětí a 12 táborů chaloupek, kterých se zúčastní kolem
230 dětí. Auto je využíváno i na zajištění
technického zázemí pro již zmiňované
akce, aktivity a tábory.
Pomocí sbírky od dárců bychom rádi
v budoucnosti zakoupili kapacitně
podobné auto, které bude v lepším
technickém stavu.
7
Nejen po Vysočině
Tomáš Fiala
autorská tvorba
Už jsem se zde několikrát zmiňoval o krajských variantách
„Celodenní jízdenky“ a „Skupinové víkendové jízdenky“
(dříve ČD Net a SoNe+). Tuto nabídku jsme se spolužáky
využili při návštěvě Středočeského kraje a neobešel bych se
bez ní ani při mých železničních toulkách po jižních
Čechách. Tentokrát bych se chtěl s vámi podělit hned o dva
velmi podobné výlety, během kterých jsem čerpal výhody
varianty platné po Vysočině. A vlastně jen po Vysočině,
platnost jízdenek totiž hranice kraje lehce přesahuje.
První cestu jsem podnikl sám 16. března 2013. Z Třebíče
jsem odstartoval osobním vlakem číslo 4864, tedy krátce po Foto: Tomáš Fiala
šesté hodině ranní. Překvapilo mě, kolik lidí nastupovalo zároveň se mnou. Navíc k těmto lidem postupně
přistupovali další a další a všichni se vzájemně znali. Záhy jsem z jejich hlasitého hovoru poznal, o co se
jedná. V Kamenné se toho dne konal turistický pochod! Muselo se jednat o dost důležitou akci, protože
před Jihlavou byl náš motorový vůz v podstatě přeplněn.
České dráhy na tuto akci reagovaly posílením kapacity Os 8346, kterým jsem následně pokračoval
z Jihlavy – místo jednoho motoráku jely dva. Ale i tak jsem do Kamenné stál; zdaleka ne jediný.
Vzpomínal jsem, jak ještě nedávno jezdil tento spoj v klasické vozbě, s elektrickou lokomotivou řady 242,
patrovým vozem Bmto či Bdmteeo a vozem BDs. Dnes se tyto soupravy objevují na rameni Havlíčkův
Brod – Horní Cerekev pouze v pracovní dny. Podle mého názoru by se však hodily i při podobných
očekávaných přeplněních spojů či v neděli odpoledne, kdy musí také často někteří lidé při cestě z Jihlavy
do Havlíčkova Brodu stát.
V Havlíčkově Brodě jsem přestoupil do rychlíku a už
jsem frčel do Kutné Hory. Tam jsem tedy poprvé opustil
hranice kraje Vysočina. Hodinovou jízdu jsem využil
hlavně k odpočinku, abych byl dostatečně čilý ve zbytku
dne.
V Kutné Hoře jsem přestoupil do téměř prázdné
Regionovy, která byla nasazena na Os 19207. Potěšilo mě,
že si mám kde sednout – a že mám dokonce celou „čtyřku“
sám pro sebe. Nastal čas odjezdu a… Nic! Až po chvíli mi
došlo, že ještě nepřijel rychlík od Prahy. Přisupěl až za
chvilku. A s ním přijel i hotový nával lidí, kteří obsadili
téměř všechna volná místa. Doufal jsem, že na městském
nádraží většina z nich vystoupí.
Jenže nevystoupili. Někteří ano, jejich sedadla však
obsadili přistoupivší. Každopádně trať 235 Kutná Hora –
Zruč nad Sázavou na mě udělala dobrý dojem, slouží jak
k cestám „domorodců“ z jednotlivých obcí, tak turistům.
Na některých zastávkách totiž stačí vystoupit z vlaku a jste
v lese. Anebo v bahně, vlastně Bahně – tak se totiž
jmenuje jedna ze zastávek. Na většině z nich vlak
zastavuje jen na znamení, s vlakem 19212 jsme se
Foto: Tomáš Fiala
křižovali podle plánu ve Zbraslavicích.
8
Další přestup mě čekal ve Zruči. Po
„Posázavském pacifiku“ jsem se vracel zpět na
území Vysočiny. Kodrcal jsem se Os 9205 více
jak hodinu, ale rozhodně to stálo za to. Pokud by
chtěl člověk projet trať 212, zabralo by mu to asi
tři hodiny, ale jestli se rád dívá z vlaku okolo
trati, je to dobrá investice času.
Ve Zruči jsem měl až příliš mnoho času, nic se
tam totiž nedělo. Dokonce ani neprojížděl žádný
nákladní vlak. A tak jsem si jen vyfotil
motoráček, který mě přivezl, a nádražní budovu.
Nakonec jsem se však přeci jen rychlíku
679 dočkal a mohl jsem se vrátit na „hlavní“
Foto: Tomáš Fiala
vysočinský uzel – do Havlíčkova Brodu.
A zde mě samozřejmě čekal další přestup, jak už to u mě bývá dobrým zvykem. Podruhé toho dne jsem
projížděl mě dobře známé stanice a zastávky – Mírovku, Šlapanov, Kamennou, Dobronín, Střítěž,…
A taky Jihlavu. Mou výstupní stanicí byl totiž tentokráte až Kostelec u Jihlavy.
Čekalo mě další opuštění kraje Vysočina, protože jízdenka mi umožnila si trať 227 projet celou, tedy až
do konečné stanice Slavonice. Na všechny vlaky byly tehdy nasazovány motorové jednotky Regionova
z Provozní jednotky Havlíčkův Brod (Depo kolejových vozidel Brno). V Telči jsme se křižovaly
s protijedoucím vlakem a také tam došlo ke změně vlakové čety.
Ve Slavonicích jsem měl chvíli času, takže jsem mohl lehce fotograficky zdokumentovat okolí stanice,
která před nějakým časem prošla modernizací, a vzniklo zde ostrovní nástupiště. Zpáteční cesta mi
připadala dost únavná, až do Dačic jsme totožni všechny zastávky na znamení projížděli. A zkuste si to
představit – jet Regionovou skoro půl hodiny bez zastavení, po mnohahodinové předchozí jízdě, sám …
Byl jsem docela rád, když jsem se dostal zpátky do Kostelce.
Přijela další Regionova, kterou jsem zamířil zpátky do Jihlavy. Tam jsem mohl vystoupit a jet Os 4817
rovnou domů. Ale neučinil jsem to – místo toho jsem si ještě jednou „otočil“ Havlíčkův Brod. Žádný
valný důvod jsem k tomu vlastně neměl, ale nakonec jsem nelitoval. Cestou tam i zpátky jeli mj. i opilí
občané, v prvním případě čtveřice starších mužů, ve druhém případě skupinka mladých lidí. Bylo
zajímavé hledat mezi těmito partami rozdíly. Kromě věku a míry opilosti se dost lišilo i jejich chování.
Starší se snažili být v klidu, zatímco mladí působili o dost agresivněji, dokonce slovně napadli vlakovou
četu. S oběma skupinami opilců se musela potýkat stejná průvodčí, což jsem jí opravdu nezáviděl.
A pak už mě čekal jen poslední vlak, rychlík 661 Rožmberk. Ač jsem dorazil do Třebíče už v 19:21,
připadal jsem si skoro unavenější než po výletech do jižních Čech, při kterých jsem toho objel mnohem
více.
Na zopakování této trasy jsem se domluvil se svým spolužákem letos v únoru. 15. 2. 2014 jsme opět
seděli v Os 4864. Jenže tentokrát se naštěstí nekonal žádný turistický pochod v Kamenné, takže jsme si
mohli pěkně sednout. A seděli jsme i v Os 8346. Zkrátka skoro všechno se velmi podobalo prvnímu
výletu. Rychlíkem do Kutné Hory, přes Bahno do Zruče nad Sázavou, Posázavský pacifik, Kostelec
u Jihlavy. A tam jsme teprve narazili na asi nejvýraznější změnu, která od loňského grafikonu proběhla.
Místo Regionov ovládly trat Kostelec u Jihlavy – Slavonice motorové vozy 841 RegioSpider. A opět
kompletně. Byly uvolněny z úseku Studenec – Velké Meziříčí, kam se vrátily vozy 810, které naopak
nahradily mezi Okříškami a Znojmem Regionovy. Pěkná rošáda, nemyslíte?
Ve Slavonicích jsem na nic nečekal a vydal
Foto: Martin Štulla
jsem se na úplný konec trati, který se nachází
kousek za stanicí za obloukem a kupou větví
u zarážedla. Škoda – někdo by možná možnost
výletu do Rakouska uvítal.
A ještě jednu změnu měl náš výlet oproti první
verzi – už jsme „neotočili“ Brod, vzali jsme to
Os 4817 rovnou domů, společně s florbalistkami
z Luk nad Jihlavou, které se asi vracely
z nějakého zápasu.
9
Práskání bičem
nepatří jen na Divoký západ
Martin Štulla
informace upraveny z honacke-bice.webnode.cz
HISTORIE BIČŮ
První biče vznikly již v neolitu a sloužily k lovu a chovu zvířat.
Ve starověku se bič začal využívat i jako nástroj určený k trestání
a posléze i mučení lidí. V této době také došlo k využití biče jako
nástroje, kterým lze lidi (otroky) donutit k rychlejší práci.
Ve středověku se bič mimo zemědělství prosadil především
v námořnictví, kde právě pomocí biče nutili dozorci galejníky
k vyšším výkonům. Dále se pomocí biče vyslýchali odsouzenci.
Bič se někdy používal též jako magický nástroj. Práskáním biče
se lidé snažili odehnat mračna a nepřízeň počasí.
Bič je ruční pracovní nástroj, určený k ovládání dobytka. Biče se
vyráběly prakticky po celém světě a podle způsobu užití vznikaly biče
různé délky. Tím docházelo ke vzniku různých specializovaných bičů,
které se pak vyvíjely nezávisle na ostatních druzích biče.
V dnešní době se bič především v Evropě, stává spíše
sportovním náčiním. Prakticky se v Evropě využívají pouze biče
určené k výcviku šelem v cirkuse či koní. V ostatním světě je využití
biče při pastevectví daleko rozšířenější, to platí nejen pro rozvojový
svět, ale i např. pro USA.
Foto: archiv Keltoviny
ROZDĚLENÍ BIČŮ
Foto: archiv Keltoviny
Biče lze dělit podle několika základních vlastností, ani
jeden z těchto způsobů není zcela vyčerpávající a ani
jeden z těchto způsobů nepřevládá nad jiným. Vzhledem
k délce používání biče a množství vzniklých bičů a jejich
odlišnosti je nemožné najít nějaké přesné rozdělení.
Nejčastěji bývají biče děleny podle konstrukce biče,
způsobu, jak je bič používán, druhu ovládaného zvířete.
Za méně častá dělení lze považovat např. dělení podle
doby nebo místa vzniku, podle tvaru, způsobu výroby,
materiálu nebo zdobení, atp., ačkoliv pokud se hovoří
o určité skupině bičů, uplatňují se zpravidla právě tato
dělení.
Bič se skládá z pevné části (bičiště) a volné části - těla
biče. Pod pojem bič ale spadají i nástroje, u nichž jedna
z částí není přítomna - parkurový bičík je tvořen pouze
velmi pružným bičištěm (tenký kožený plátek na konci,
zvaný hlídač, energii úderu nepřenáší), „hadí“ honácké
biče naopak bičiště nemají vůbec.
10
PROČ BIČ PRÁSKÁ
K charakteristickému prásknutí biče dochází, pokud koneček těla biče překoná rychlost zvuku – 332 m/s
a vyvolá rázovou vlnu, nastává pak tzv. akustický třesk - prásk. Podobný efekt ovšem mnohem silnější
slyšíme, když tryskové letadlo dosáhne nadzvukové rychlosti. Bič je tak první a nejstarší lidský nástroj
schopný překonat rychlost zvuku.
KONSTRUKCE BIČŮ
Rukojeť biče
Rukojeť biče je ze dřeva, rákosu, nebo z kovové
trubky. Jejich délka a průměr je dán druhem biče.
Americký bič
má poměrně krátkou rukojeť (20-30 cm) a poměrně
tuhý přechod mezi pevnou a ohebnou částí biče.
Australský dvoudílný bič
má poměrně dlouhou rukojeť (40-70 cm) a je spojen
s tělem biče kloubem nebo poutkem.
Foto: David Navrátil
Tělo biče
Tělo biče je složeno z jádra, vrchního opletu, nástavního řemínku a práskačky. Duše je u bičů velmi
důležitá. Dává jim váhu, pružnost, udává jejich tloušťku a ovlivňuje spolu s rukojetí i jejich ovladatelnost.
Mezi výrobci je jeho složení a výrobní postup nejvíce střežené tajemství. Dává totiž biči jeho vlastnosti.
Řemínkový vrchní oplet drží pohromadě jádro biče a dává biči finální ohebnost a vzhled. Důležitý
je počet řemínků v opletu biče. Platí, že z čím více řemínků je bič pleten, tím je kvalitnější.
Dále se pak bič skládá z nástavního řemínku dlouhého 70 – 90 cm, ten může být z jednoho kusu nebo
ze dvou spojených řemínků, první je o něco masivnější a na něj je napojený o něco slabší koncový
nástavní řemínek.
Na úplném konci biče je pak práskačka, která vydává vlastní akustický třesk (bang). Na výrobu
práskačky se nejčastěji používají umělohmotné tenké provázky, které se skrucují, nebo splétají.
NAŠE BIČE ANEB S BIČEM DO POHÁDKY…
Sdružení Keltoviny se také o práskání bičem zajímá a vystupuje s ním. Kromě asi nejvíce rozšířeného
pojmu, že bič patří ke kovboji, se snažíme naše vystoupení rozšiřovat o další kostýmy. Takže s námi
vyrazíte na průzkum historie, spolu s naším pastýřem ovcí… Do středověku Vás zavede náš potulný
kejklíř a děti vezmeme do pohádky s naší čertovskou partou.
Také se snažíme učit mládež alespoň základní práskání, aby tento krásný koníček nezaniknul. K tomu
nám slouží náš otevřený klub pro mladé kovboje a také návštěvy dětských letních táborů, kde jsme
vítaným zpestřením a vyplněním táborového programu.
Foto: archiv Keltoviny
11
Historie rodea – 3. díl
Martin Štulla
upraveno z http://www.prorodeo.cz/prorodeo
Rodeo po 1. světové válce
1. světová válka se stala téměř smrtelnou i pro rodeo. Ale tři muži a dvě organizace ho přivedli zpět
k životu a ještě zvýšili jeho významnost, přestože se tak nestalo na Západě, kde se rodeo zrodilo, ale ve
velkých městech Východu. Tex Austin vytvořil Madison Square Garden Rodeo v roce 1922.
Okamžitě se stalo přední událostí. Zastínilo tak Cheyenne Frontier Days a jeho vítězové byli pak
považováni za neoficiální mistry světa. V roce 1924 Austin uspořádal London Rodeo na Wembleyském
stadionu, které se stalo všeobecně uznávané jako nejúspěšnější mezinárodní soutěží v historii rodea.
Nicméně přes značné úspěchy Austin ztratil nad soutěží Madison Square Garden kontrolu a jeho vliv
klesal. Texasan plukovník William T. Johnson převzal gardenské rodeo. Brzy začal rodea pořádat
v dalších krytých arénách, což navždy změnilo tvář celého sportu. V zastřešených arénách již nebylo
místo na dostihy a omezení časem snížilo počet soutěží, které mohly proběhnout. Rodea již netrvala celé
dny tak, jak tomu bylo pod západním nebem. Nicméně Johnson byl přední postavou v modernizaci
a profesionalizaci tohoto sportu. Podařilo se mu také zajistit, že velká rodea vzkvétala i během Velké
hospodářské krize.
Před první světovou válkou se kovbojové a kovbojky jen výhrami na rodeích nemohli uživit. Většina
z nich také účinkovala v představeních Wild West show a na rodeích. Top jména se pak mohla mimo
sezónu objevit v estrádách. Ostatní si museli vzít jakoukoli práci, kterou se jim podařilo sehnat.
S příchodem velkých organizátorů a rozšířením rodea do východních částí země se rodeo pro nejlepší
soutěžící stalo lukrativní kariérou, přestože Wild West show zmizely. I během nejhoršího období Krize
rodeová publikace „Hoofs and Horns“ odhadovala průměrný výdělek kovbojů na 2 až 3 tisíce dolarů.
To je v příjmech řadilo například daleko před učitele a na stejnou úroveň nebo o něco vyšší než zubaři.
A ty největší hvězdy vydělávaly mnohem více.
Foto: prorodeo.cz
Od roku 1934 každé rodeo, které Johnson pořádal, trhalo rekordy
v počtu návštěvnosti. Typické Johnsonovo rodeo se skládalo
z 16 disciplín, z nichž 6 bylo soutěžních: bareback a saddle bronc
a steer riding, steer wrestling a calf roping pro muže a bronc riding pro
ženy. Steer riding je dnes bull ridingem, ale ostatní disciplíny
Johnsonových soutěží pro kovboje jsou stejné jako dnešní soutěže
ježděné pod hlavičkou PRCA. Na druhou stranu zábavné prvky jako
basketball na koních a koňské kvadrily dnes už většinou vymizely.
V roce 1929 se staly dvě události, které rodeo rozdělily geografickým středem: superstar cowgirl
Bonnie McCaroll zemřela během nehody při bronc ridingu v Pendeltonu v Oregonu. Její smrt přiměla
mnoho rodeí vynechat soutěže pro ženy. V ten samý rok západní organizátoři rodeí založili Rodeo
Association of America (RAA), aby do chaotického sportu vnesli řád. Z velké části kvůli smrti McCaroll
byla RAA organizací čistě mužskou. Přes prosby, aby to nedělali, odmítli zařadit jakékoli disciplíny i pro
ženy. RAA doufala, že se jí podaří ucelit pravidla a soutěže a vymýtit bezohledné organizátory, kteří
ohrožovali integritu sportu. RAA stanovila termíny pro titul skutečného světového šampiona kovbojů,
založeného na systému bodů získaných na základě peněžitých výher v rodeích pod hlavičkou RAA.
Základní princip tohoto systému se používá dodnes, přesto sen o ustanovení pouze jednoho světového
šampiona se nemělo podařit naplnit ještě po desetiletí.
12
Nebýt tragédie McCaroll, zbytek rodeové
historie mohl být velmi odlišný. Není
pravděpodobné, že by zde byla nějaká
potřeba pro založení WPRA a barrel racing
by pravděpodobně neexistoval. Východní
organizátoři se připojili k plukovníkovi
Johnsonovi,
který
ignoroval
RAA
a pokračoval se zapojováním lukrativních
ženských disciplín. Nicméně to mělo
krátkého trvání. Kovbojové plukovníka
nenáviděli, protože cítili, že nepřerozděluje
peníze férově, a především kvůli němu
samotnému, protože s nimi jednal
s opovržením. V roce 1936 šli na Boston
Garden Rodeo do stávky, kde požadovali přesun větší části ze vstupného do výher. Management rodea
nakonec plukovníka donutil ustoupit a vítězoslavní kovbojové založili Cowboys Turtle Association
(CTA), kterou dnes známe pod názvem Professional Rodeo Cowboys Association (PRCA). Poražený
Johnson prodal celou společnost, odešel do důchodu a v rodeovém světě o něm už nikdo neslyšel ani ho
nikdo neviděl. Stejně jako RAA nezařazovala CTA žádné soutěže pro ženy. První vedení asociace
zahrnovalo některé z top kovbojů té doby: Hugh Bennett, Everett Bowman, Bob Crosby, Herman Linder
a Pete Knight. CTA a RAA mají dlouhotrvající a pokračující vztah, ale kovbojové nakonec ve významu
převážili.
Foto: prorodeo.cz
Mezitím, v roce 1931, organizátoři Stamford Cowboy Reunion pozvali všechny místní ranče, a vyslaly
mladou ženu starší 16 let, aby se účastnila soutěže navržené pro „přidání ženskosti do čistě mužského
rodeového sportu“. Ženy byly hodnoceny podle toho, která měla nejlepšího koně, nejatraktivnější
oblečení a podle jejich horsemanshipu během jejich jízdy kolem tří barelů v úloze v podobě trojlístku.
Soutěž měla obrovský úspěch a byla dále hojně kopírována.
V roce 1939 Everett Colburn, náhrada za Johnsona v Madison Square Garden, pozval skupinu Texas
Sponsor Girls, aby se účastnila jeho rodea ve formě propagačního kaskadérského představení. Druhá
skupina se objevila na rodeo v roce 1940. Skládala se ze zpívajícího hollywoodského kovboje Gene
Autryho a žen, které jezdily během jeho zpívání písně „Home on the Range“. Tato tradice pak přetrvávala
desetiletí. Brzy potom Autry vytvořil rodeovou společnost a převzal nejen Madison Square Garden, ale
také Boston Garden a většinu ostatních hlavních rodeových akcí mezi oběma pobřežími. Prvním jeho
činem bylo přerušení soutěže v bronc ridingu pro cowgirls, která byla lákadlem Madison Square Garden
rodea od jeho založení v roce 1922. A tak ženám nezůstalo nic kromě sponzorské ženské disciplíny pro
pozvané, jízdy kolem sudů. Kvůli Gene Autrymu tak opravdové cowgirl soutěže z rodeí zmizely po
celých Státech. Sponzorské soutěže byly základem vzniku barrel racingu, který je dnes prémiovou
ženskou rodeovou disciplínou. Nicméně Autryho vliv byl mnohem širší a dlouhodobý. Jeho popularita
byla taková, že organizátoři zjistili, že nejsou schopni přilákat dostatečné davy bez westernového
zpěváka, který by uváděl jejich rodeo. Dodnes je rodeo jediným profesionálním sportem, kde atleti nejsou
největším tahákem. Autrymu se také přičítá, že udržel sport naživu během druhé světové války díky jeho
obchodní podnikavosti a silně patriotickým tématům, které prosakovala jeho produkcí.
13
JO TENKRÁT…
Vojta „Kiďák“ Tomáško
autorská tvorba
Všechno mě bolí. Vstávám z postele, protírám oči a shazuju z polštáře kocoura. Nevím, co to má za
zvyk v noci potichu přijít, a nacpat se ke mně.
Takže vyčistit zuby, vyplivnout pár kočičích chlupů, uvařit kafe a zapnout počítač. Ze včerejška mám
nedodělanou písničku v notách. Ale stejně se mi moc nezdá, asi to ještě budu předělávat.
Dívám se na sebe do zrcadla. Tak to jsem já? Zmačkaná tvář, třídenní strnisko, prošedivělé vlasy, které už
volají po holiči, vrásky jak kůra borovice a chlupy v uších.
Sakra, co na mě ještě ty holky vidí? Ženský jsou nepochopitelné. To už za ta léta vím.
Večer hraju v jakési dědině na Vysočině. Už tuším, že to bude díra na konci světa. Už vím, kdo přijde.
Pořadatel s rodinou, dva až tři zvědavci, pár odkvetlých dorostenek, které se nudí, a spousta volných
a prázdných židlí. Ještě že pro mě přijedou na nádraží, abych nemusel pěšky s báglem a kytarou. Už mi to
moc nešlape.
Jo tenkrát…
Koukám, že slovo tenkrát používám stále častěji.
Vlak zastavil na opuštěném vesnickém nádražíčku. Byl jsem jediný, kdo vystoupil. Už na mě čekali.
Smráká se a taky už dost špatně vidím. Nějaký chlápek s vousama mi tiskne ruku, ukládá kytaru do auta
a jedeme vstříc jednomu z dalších propadáků.
Vesnická hospoda se sálem. Kolik už jsem takových viděl. Jenže tady nestačím zírat. Před hospodou není
kam zaparkovat. Auto vedle auta. Vcházím dovnitř, prodírám se mezi spoustou lidí. „Už je tady, už
přijel.“ „Hele táto, to je on“. „Jé, Kiďák“. Všichni se na mě usmívají, podávají ruku, nebo alespoň
významně pomrkávají. Teprve ve světle žárovek si můžu prohlídnout toho, kdo mě přivezl. Jeho hlas je mi
povědomý i tvář maskovaná šedivým plnovousem. Ty oči. Ty oči. Kde jen jsem je viděl. Sakra paměť.
Stárnu.
Jo tenkrát…
Musím uznat, že jsem překvapený. Tolik lidí. A v takové díře. Vždyť je tu jen pár baráků. To kvůli mně
přijeli z dalekého okolí.
Na malém pódiu stojan s mikrofonem, židle, sklenice s vodou. Ladím a dívám se po sále. Lidi pomalu
přichází, zdraví se povídají. Pak potemní světla, a první tóny se rozletí. Pohladí posluchače, vsáknou se do
dávno nemalovaných stěn, stečou po ušmudlaných oknech a zapadnou do duší těch, co ví. Jako pokaždé,
přivírám oči a nořím se do příběhů a tónů svých písní. Ne, nemyslím si, že jsou bůhví jak geniální.
Nejsou. Jen jsem v nich já. Se svými bolestmi, pochybami i radostmi. Lásky i zklamání. Vítězství
i prohry. Je v nich kus mé cesty za hledáním. Život. Můj i jejich. A proto jim věří. Stejně jinak psát
neumím. Nedovedu jen tak pokládat slova o ničem a tvářit se, že jsem mistr zeměkoule.
Veselá střídá vážnou, potlesk střídá nábožné ticho, tóny pronikají kůží až do hlubin těla a najednou je tu
poslední písnička, poslední přídavek, poslední úklona.
Jsem unavený. Dřív jsem přece jen vydržel víc.
Jo tenkrát…
Ukládám kytaru do pouzdra a s chutí se vydávám k výčepu na jedno malé. Cestou pár podpisů, pár podání
rukou, pár pochvalných vět.
„Máš jiný písničky než tenkrát. Víc pod kůži, víc zasáhnou. Líbilo se mi to. A mojí ženě taky“. „Díky
moc“. Ten hlas, ty oči. Sakra, odkud toho chlápka znám? A najednou mi to zapálí. To je přece náš Šerif.
Šerif naší osady. Bože, kolik je to let?
„Jseš to vážně ty? Šerif“? „Jo, tak jsi mě přece jen poznal. To víš, ubývá vlasů, roste bříško, a ty fousy..“
Sedíme u rohového stolu, je dávno po půlnoci, jeho žena i s dvěma klukama už dávno odešla domů a my
vzpomínáme. Jo tenkrát…
14
„Pamatuješ jak.., a co Torpédo s Jimmem.., jo tak Jimm žije v Dánsku? A zase, „pamatuješ jak…kdy
to bylo? Jo a ten potlach…“
„Kde spíš“? „V nějakém penzionu, asi pět kiláků odsud“ Musím
zavolat taxík, zítra ještě hraju někde u Prahy. A co ty? Jak jsi se
octl v takové myší díře“? „To víš, láska, dům, děti…“ Šerif
se odmlčel, dopil pivo a zvedl se k odchodu. „Měj se a díky za
všecko. Za vzpomínky, za písničky, za pohlazení duše“. „Taky
díky Šerife. Že jsi přišel. Že v nás nic neumřelo. A až budeš psát
klukům, pozdravuj je. Ještě žijem“.
Taxík mě vyhodil před penzionem a odfrčel za dalším ritem.
Naproti na chodníku se vášnivě líbají a obírají dva puberťáci
a z blízké diskotéky je slyšet rytmické dus dus. Nic mi to neříká.
Dává se do deště. Kapky dopadají na obličej a stékají pomalu
dolů. Zavírám na chvíli oči a vidím je. Jimm, Torpédo, Šerif.
Hladké tváře, opálená těla, kůže jak samet. Svět plný nepoznaných
věcí, čeká jen na nás. Zase jdeme po ulici na nádraží. Bágly na
zádech, kytara a slunce v očích. „Vrátit ten svět a nekončící
indiánské léto“, zpívám v jedné ze svých písní. Na rtech mám
dešťovou kapku. Když ji olíznu je slaná.
Jdu spát. Zítra je taky den. Třeba přijde někdo známý a já mu
budu moct říct.
Foto: Mirka Vazačová
„Jo tenkrát….“
Královská koruna si klade za cíl zajistit zdroje zejména výdělečnou činností pro účely podpory
a rozvoje českého šermu, historických, historizujících i Larp fantasy akcí, projektů, řemesel, vystoupení,
jarmarků, hradů, tradic i památek v rozsahu všech dob.
Mnozí říkali pesimistické komentáře ke Královské koruně a zakládání společenství pro podporu, šermu,
řemesel, historie a dalších aktivit. Jiní říkali, to vše už tady bylo, co z toho a jak to dopadlo. Další říkali,
bylo by to fajn, jen dát lidi dohromady nebude sranda a každý to raději propije, než aby dal příspěvek.
Já k tomu říkám, že jde téměř vše, když mají lidé pevnou vůli a cíl, schopnosti to naplánovat a sílu to
vykonat. Mnohým projekt Královské koruny vadí a to ještě pořádně neexistuje. Ptám se proč? Zřejmě pro
mnoho důvodů a jedním z nich je bezesporu to, že ti mnozí již dlouho nic nevytváří, vezou se na svých
nostalgických pozicích v domnění, že to tak bude až do konce světa a vedou řeči jako ředitelé zeměkoule.
Přitom je tolik lidí, kteří by se rádi zapojili a něco vytvářeli a společenství Královské koruny by jim v tom
mělo významně pomoci.
Program Královské koruny by měl pomoci stejně tak šermířům, jako řemeslům, tancům, hudbě, zpěvu,
jarmarkům, bitvám, turnajům a v neposlední řadě školám šermu, dostupným po celé zemi a hlavně pro
děti a mládež.
Samozřejmě podpora a dotace stojí peníze, které je potřebné zajistit, jak z vlastních zdrojů, tak
z výdělků a sponzorů. Je logické a jenom blázen by si myslel, že nemusí nic dát, na to aby něco dostal,
proto je členský příspěvek nezbytný. Zejména proto, aby společenství Královské koruny mohlo být
silným, nezávislým a garantovaným partnerem pro města, obce, cestovní ruch a další subjekty. A podruhé
proto, aby bylo společenství schopno produkovat své vlastní výdělky a zdroje.
Je jednoduché neustále opakovat, že něco nejde. Pojďme dělat něco proto, aby to šlo.
15
16
Taková normální rodinka a její „pokračování“
Pavla Štullová
informace zpracovány z csfd.cz
Protože Taková normální rodinka se dočkala pokračování, našla jsem pro Vás
informace o seriálech, které byly na motivy Rodinky zfilmované. Největší slávy
se dočkalo její první zfilmování a také je velmi divácky stále a stále vřele
přijímáno. Zde přidávám jeden z mnohých názorů na Rodinku z roku 1971: „Fan
Vavřincová stvořila sitkom, za který by se nemuseli stydět tvůrci Kroku
za krokem a Ženatého se závazky dohromady, aniž to tušila a spolu s geniální režií
a excelentní hereckou konstalací vzniklo něco, co může bavit generace. Díl
s malířem Hamouzkem, který si míchá svinibrodskou zeleň šmrncnutou cihlou, aby
vystřihl jelínky ("holky, povedla se mi srnka"), pejsky a hvězdičky, zatímco
v kuchyni maminka zpívá s mokrým hadrem na hlavě "proč bychom se netěšili",
babička plánuje do další detektivky obsadit vraha jménem Hamouzek a jedna
z dcer ho následně kousne do ruky…“Hamouzku, kams to vlez".“
Foto: Bux.cz
Komedie / Rodinný - Československo, 1971, 8 x 55 min
Navzdory názvu nejsou Hanákovi tak docela normální.
Maskot rodiny, babička (Marie Rosůlková) píše detektivky,
které jí nikdo nikdy nevydal, její dcera Cilka (Dana
Medřická) má zase ve zvyku se zčistajasna vprostřed věty
rozezpívat, její manžel Oldřich (Zdeněk Řehoř) se
nevěnuje ničemu jinému než svým želvičkám, myšičkám a
jiným zvířatům. Starší dcera Pavla (Jana Štěpánková)
všude možně cvičí jógu a se stoickým klidem snáší četná
darebáctví svých dvojčat, kterým nikdo neřekne jinak než
Raubíři, a tiché podivínství svého manžela Petra (Eduard
Cupák), který jen jí, spí a čte noviny. A do této rodiny se
chystá její mladší sestra Kateřina (Daniela Kolářová) uvést
svého plachého nastávajícího Zdeňka (Jaromír Hanzlík).
Foto: Česká televize
Komedie / Rodinný - Česko, 2011, 6x30 min
Foto: Falcon
Želvičky, rozepsané detektivky, taneční pro dospělé,
vražda na pět způsobů, cappuccino se šlehačkou
a jedno velké stěhování z Ameriky do Čech... To vše
a ještě mnohem více prožívají hrdinové v laskavé
(rodinné) komedii Rodinka. Soužití několika generací
přináší kuriózní situace. Ztřeštěná puberťačka, pěstitel
orchidejí na penzi, vášnivý kutil s katastrofálními
následky, studentka univerzity třetího věku, které
se stále zapalují lýtka, archeolog bez práce a další
členové docela normální a přesto krásně praštěné
(bláznivé) RODINKY, se rádi sejdou za každých
okolností u společného stolu, ke kterému se vždy dají
přidat další židle…
17
Den D - Vylodění vNormandii – 6. 6. 1944
Martin Štulla
čerpáno z internetových stránek www.druha.svetova.cz
Na samotnou invazi byly připraveny obě strany velice dobře.
Němci sice ještě neměli dobudovány všechny bunkry
a dělostřelecké pevnůstky. Přesto bylo opevnění s názvem
Atlantický val, které se táhlo od pobřeží Norska přes Dánsko,
Německo, Holandsko, Belgii a Francii, velmi silné. Nejvíce bunkrů
se nacházelo v oblasti Pas de Calais. Bylo to totiž nejužší místo
kanálu La Manche a Němci předpokládali, že se Spojenci vylodí
právě tady. V okolí bylo také hodně přístavů, které jsou velmi
důležité pro přísun zásob, materiálu a vojáků.
Foto: druha.svetova.cz
Jen málokterý německý generál předpokládal, že by se Spojenci vylodili v Normandii. Jedním z mála
německých generálů, jenž odhadl místo invaze byl "pouštní lišák" polní maršál Erwin Rommel, který byl
ke konci roku 1943 vyslán na inspekci obranných zařízení Atlantického valu. Nařídil, aby byla tato oblast
posílena vojáky i stavebním materiálem pro budování obrany proti invazi. Práce na Atlantickém valu však
pokračovaly velmi pomalu a v červnu nebyly ani zdaleka dokončeny. Chyběl beton, miny a další materiál.
Na začátku června 1944 nehlásili meteorologové dobré počasí, a proto se Rommel vydal do Německa
na odpočinek za svou ženou a synem a při té příležitosti chtěl zajít za Hitlerem, aby ho přesvědčil
a poskytl mu více jednotek na obranu francouzského pobřeží.
Na druhé straně kanálu probíhaly přípravy na invazi už od roku 1942. 19. srpna 1942 provedla kanadská
vojska (2. pěší divize a 14. tankový prapor) nájezd na okupované pobřeží Francie u přístavu Dieppe, ztráty
však byly obrovské. Další zkušenosti získali spojenci při vylodění v severní Africe, na Sicílii, v Itálii
a obojživelných akcích v Pacifiku.
Jako vyloďovací oblast bylo vybráno pobřeží od města Caen po poloostrov Cotentin. Tato oblast
byla rozdělena na 5 částí. Američané se měli vylodit na plážích Omaha a Utah. Britové a Kanaďané
obsazovali pláže Juno, Gold a Sword. Proti invazním jednotkám měly zpočátku bojovat průměrné
německé jednotky. Spojenci předpokládali, že Němci však brzy přisunou kvalitnější jednotky z celé
Francie a nejvíce se obávali formací Waffen SS. Ale pouze jediná byla rozmístěna poblíž pláží a to
12. tanková divize SS Hitlerjugend.
Den D operace OVERLORD byl stanoven na 5. června 1944, ale tento den zuřila v kanálu La Manche
prudká bouře, která znemožnila vyloďování, a proto vrchní velitel odložil invazi o jeden den na 6. června.
6. června panovalo v kanálu celkem slušné počasí, za kterého byla operace uskutečnitelná.
...
Operace OVERLORD bylo také jedno velké vítězství svobodných států nad zvrhlým nacistickým
režimem, a proto se také dodnes každoročně 6. června setkávají veteráni ze všech zemí a jednotek, které
se vylodily v okupované Francii, aby si zavzpomínali na svoje padlé kamarády, jenž položili život
za svobodu a demokracii v Evropě.
Popisovat Vám historická fakta invaze by bylo nejspíše velmi nudné
a hlavně jsou lehce dohledatelné, takže byli informace zkráceny
na nejnutnější informace. Tento článek měl pouze upoutat pozornost
a vzpomenou na všechny padlé vojáky, kteří se zasloužili o to, že
můžeme svobodně dýchat…
18
Máme tu další ukázky naší tvorby z internetových
stránek www.veverusak.cz, kde také naleznete
CELÉ ČLÁNKY… Zde, v rámci spolupráce
se sdružením Keltoviny, jsou pouze krátké ukázky.
team stránek
Staré pověsti české
Laskončina kuchařka
pro malé kuchtíky
Staré pověsti české by měl
znát
každý
kluk
či holka. V této knize
prastaré legendy ožívají,
mění se v zábavné příběhy
a děti si je tak snadno
zapamatují.
Pohádkové prasátko
Pigy se svou
kamarádkou a skvělou kuchařkou Laskonkou
připravili výběr těch nejbáječnějších receptů,
které určitě zvládnete i vy.
Laskončina kuchařka je plná jednoduchých
receptů a kreslených návodů, jak si mohou děti
samy připravit zdravou snídani a svačinky do
školy, osvěžující limonády a spousty jiných
dobrot.
Foto: Fragment
Muchomůrčí povídání
Každý ví, že jsou to smrtelně jedovaté
houby. Ale, co už každý vědět nemusí je fakt,
že se s nimi můžete setkat nejenom v listnatých
lesích, ale taky na louce nebo třeba v příkopu
u cesty.
Tyto jedovaté houbičky to na nás zkoušejí
a vykukují i v místech, kde byste to nečekali.
Mají rády podobné podmínky jako žampiony,
jsou si s nimi i dost podobné. A tak není divu,
že se každý rok nezkušení houbaři
muchomůrkami otráví, zamění je za žampiony
nebo holubinky. V jejich plodnicích jsou
obsaženy organické jedy, které napadají játra,
ledviny, cévní systém i nervovou soustavu.
V listnatých lesích je najdete od léta až do
podzimu. Nebezpečné je na nich to, že
příznaky otravy se můžou projevit až po 12
hodinách. V tu dobu si někteří lidé ani
neuvědomí, že jejich zdravotní problémy
a bolest by mohla být způsobená jedovatou
houbou. Dokonce i zbytky jídla, které by
mohly pomoct dokázat, jestli se nejedná
o planý poplach, jsou v tu
dobu
už
nenávratně vyhozené
nebo
dokonce dojedené.
Bez
lékařské
pomoci ke smrti
dochází pomalu
během dvou, tří
dnů.
Foto: Fragment
Poušť - Místo extrémů
Když se řekne slovo poušť, člověku se hned
vybaví obrovské množství horkého písku. Ale
ne všechny pouště musí být pokryty pískem.
Známe i jiné druhy, například solné, skalní,
skalnaté roviny a dokonce sem patří i hory.
Je pro ně typické, že tu velmi málo prší, půdu
nemůžeme obdělávat, rostliny rostou jenom
tam, kde se hromadí voda, vanou tady silné
větry. Během dne teplota dosahuje až 55°C,
v noci mrzne. Navíc se teplota v různých
ročních obdobích mění. Na povrchu naší
planety byste napočítali kolem 50 velkých
pouští. Na povrchu naší planety byste
napočítali kolem 50 velkých pouští.
Nejznámější je asi Sahara s rozlohou 7 770
000 km2. Dalšími jsou třeba Arabská poušť
s 1 290 000 km2, Libyjská - 1 680 000 km2,
Gobi - 1 040 000 km2, Rub al - khali - 650 000
km2, Kalahari - 520 000 km2.
19
Katastrofy
Rostliny, co nejsou k jídlu
Slovo katastrofa má svůj původ v řeckém
kata - strófé a v překladu znamená zničení
nebo zvrat. Planeta Země, malá modrá kulička
si obíhá kolem své osy zdánlivě klidně.
Čas od času dá vědět o své ničivé síle.
V mžiku zasáhne určitý kus země, pustoší
všechno kolem, přináší zkázu a smrt.
V dřívějších dobách si lidé mysleli, že za tyto
nepředvídané situace můžou bohové, vesmírná
tělesa nebo jde o varování o blížícím se konci
světa. Z historických pramenů se dovídáme
o tom, jak využívali zkušeností při předvídání
těchto situací. Žili v souladu s přírodou
a usuzovali s citem, pozorovali chování zvířat
i ptáků. Dnes máme k dispozici moderní
techniku. Pomocí monitorování, výpočtů
a grafů se snažíme přelstít přírodu, předehnat ji
aspoň o krok a včas odhalit možné katastrofy
tak, aby bylo dost času na potřebnou evakuaci.
Rostliny obsahují spoustu prospěšných látek,
vitamínů, minerálů a jiných dobrot, které
vašemu tělu prospívají. V přírodě najdeme ale
i byliny, kterým je lepší se vyhnout. Některé
z nich můžou způsobit nevolnost nebo dokonce
otravu.
Listy, semena a plody, které voní po
mandlích. Jejich vůně může prozrazovat obsah
jedovatého kyanidu. Jedovaté bývají častěji
listy, které rostou po trojicích. Nikdy nejíme
přezrálé, nahnilé nebo plesnivé ovoce, může
obsahovat jedovaté toxiny. Plodům, co se
podobají fazolím s fialovými až černými
skvrnami se vyhněte, pravděpodobnost toho, že
se jedná o jedovatou rostlinu je vysoká. Dejte
si pozor na byliny podobné mrkvi a petrželi,
i tady je vysoké riziko otravy. Nikdy
nepojídejte semena z lusků u rostlin, které
neznáte. Houby jsou další rizikovou skupinou.
Detektiv Klubko
tajemství žlutého kufru
Kam až může zajít učitel?
Každý kdo chodí do školy, mi potvrdí, že mezi
slovem učitel a učitel může být obrovský
rozdíl. Je jedno, jestli jste prvňák nebo prvák,
nezáleží na tom, jestli chodíte do zapadlé školy
někde na vesnici nebo do prestižní soukromé se
školným vysokým jako měsíční plat vašeho
táty.
Zajímá je, co děláte ve volném čase, nekroutí
očima nad novou počítačovou hrou, nehroutí se
z toho, co z nás bude, až jednou dospějete.
Někteří učitelé vám dopřejí vlastní názor,
některým se svěřovat s osobními pocity by se
rovnalo
pomalé
sebevraždě.
Vaši
nespokojenost si totiž dobře pamatují,
nezapomínají a vrátí ji protiútokem ve chvíli,
kdy byste to vůbec nečekali. Třeba na školním
výletě. Učitelům, kteří mají vždycky pravdu,
a dokonce i v případě, že ji nemají, (za to
můžete stejně vy), se prostě neodporuje.
Detektiv
Klubko
nikdy
nezaváhá
a bystře si poradí i s
těmi nejzapeklitějšími
záhadami. Tentokrát
prokoukne zatraceně
dobrý plán loupeže
v bance a nenechá se
zmást ani strašidlem
na zámku.
Detektiv
Klubko
nikdy
nezaváhá
a bystře si poradí
i s těmi nejzapeklitějšími záhadami. Tentokrát
prokoukne zatraceně dobrý plán loupeže
v bance a nenechá se zmást ani strašidlem na
zámku. Pomocí lupy se i z tebe stane detektiv!
Na konci každého příběhu si vyzkoušej, jestli
jsi stejně bystrý jako detektiv Klubko!
VŠECHNY ČLÁNKY NALEZNETE NA
WWW.VEVERUSAK.CZ
20
21
22
23
24