Untitled

Andalusie je zemí dvou moří a pro svou jedinečnou historii
také zemí dvou kontinentů. Vzhledem k pestrosti svého reliéfu
navíc představuje výjimečně bohatou krajinnou mozaiku.
Země dvou moří
a dvou kontinentů
? Olvera v provincii Cádiz přináší v malebné podobě vše, co si turista
představuje pod pojmem „andaluské městečko": úzké uličky s bíle omítnutými
domy šplhají vzhůru k neoklasicistnímu kostelu Nuestra Seňora de la
Encarnación a arabskému hradu ze 13. stol. Foto Thinkstock/iStockphoto
i Typický prvek andaluské architektury - chladivé patio se záplavou
květin a někdy i se zurčící vodou. Foto Turismo Anddluz
? Na slavnost Panny Marie z Rocía jezdí bratrstva
poutníků (hermandades) z celé Andalusie
se zdobenými krytými vozy. Na snímku účastníci
pouti v městečku Villamanrique de la Condesa
(provincie Sevilla). Foto Turismo Andaluz
? Římané zanechali své stopy na mnoha místech
Andalusie. Vykopávky města Baelo Claudia leží
na pobřeží Gibraltarského průlivu něco přes 20 km
západně od Tarify v provincii Cádiz.
Foto Turismo Andaluz
K
rálovnou největší španělské autonomní ob­
lasti je římská Betis, kterou Arabové překřtili na al-Wadi al-Kabir, Velká řeka. Tedy
Guadalquivir, pátá největší řeka Španělska. Pro­
téká provinciemi Jaén, Córdoba a Sevilla, ale
svým povodím zasahuje i na území zbylých pěti
andaluských provincií - Almeríe, Granady, Malagy,
Huelvy a Cádizu. Pramení v Jaénu, v místě zva­
ném Caňada de Agua Fría aneb Soutěska chlad­
ných vod. Stáčí se podél pohoří Cazorla, na seve­
ru vytyčuje hranice pohoří Mořena a v mírném
sklonu spěchá do Córdoby, aby cestou pomáhala
zavlažovat zelinářské zahrady, olivové a ovocné
sady i rozsáhlá kukuřičná, jahodová, bavlníková
a rýžová pole. Na své 600 km dlouhé pouti sílí
s každým přítokem, takže s Atlantským oceánem
se setkává coby sedm kilometrů široká delta.
Andaluské podnebí je v zásadě středomořské,
ovšem různorodý reliéf má na svědomí výrazné
klimatické výkyvy. Ty se projevují například čas­
tými dešti v horách a dramatickým poklesem srá­
žek v „zastíněných" oblastech, zejména na východ
od hlavních andaluských pohoří Segura, Cazorla
a Sierra Nevada. Vlhkost v almeríjském přírodním
parku Cabo de Gata se tak blíží saharským hod4/5
^
m
:
1
-"
<
o
z
<
notám, zatímco malažské pohoří Grazalema drží
se svými průměrnými 2500 mm iberský rekord
v ročních srážkách. Vedle typického středomořského porostu rostou v Andalusii i dubové, jedlové a borovicové lesy, horské pustiny ve vysokých
polohách nemají daleko k arktickým tundrám,
pouštní krajina na východě se osvědčila coby
vhodná westernová kulisa a granadskému pobřeží se přezdívá Costa Tropical.
Právě velká přírodní rozmanitost přispěla k to­
mu, že téměř pětinu z celkové rozlohy Andalusie
tvoří chráněná území. Zatímco například na úze­
mí Německa bylo dosud identifikováno pět dru­
hů endemických rostlin, ve Velké Británii 15 a ve
Francii 103, Andalusie, s rozlohou jen o něco
větší než ČR (87 268 km 2 ), se pyšní číslem 152.
Panenské enklávy velké ekologické hodnoty se
nacházejí i na andaluském pobřeží, které je jinak
? Jedním z dosud nepříliš známých
letovisek na Costa del Sol je La Duquesa.
Foto Thinkstock/iStockphoto
značně zastavěné a turisticky využívané. Patří
k nim např. i rezervace Doňana, nejstarší chráně­
né území v Andalusii a od roku 1969 také první
španělský národní park.
Daleko více než svým přírodním bohatstvím je
však Andalusie známa svou nevšední historií, kul­
turou a tradicemi. Naprostá většina obrazů a klišé,
které běžnému smrtelníkovi naskočí při zmínce
o Španělsku, jsou spojeny právě s touto oblastí.
Maurské paláce, tóny flamenka, černooké taneč­
nice v kanýrových šatech, rudé sukno toreadorů...
6/7
Když se v rámci turistické kampaně na konci
40. let minulého století začalo propagovat heslo
„Španělsko je jiné", byla to právě Andalusie, která
nejvíce splňovala očekávanou „jinakost". A ještě
dříve, v 19. stol., kdy evropské romantiky ubíjela
průmyslová revoluce a oni hledali dobrodružství
a exotiku v dalekých krajích, Andalusie byla cílem
stejně plnohodnotným jako země severní Afriky.
Ale vezměme to po pořádku.
Přeskočíme-li hluboký pravěk, zhruba před 3500
lety se v Andalusii usazují Iberové. Tak jako oby-
v.itelé dalších síredomoíských oblastí, ani oni se
postupně nevyhnou vlivu Féničanů, Řeků a Kartáginců. V letech 1000-500 př. n. 1. se ale zároveň
podél řeky Guadalquivir rozvíjí dosud jen málo
známá kultura Tartéssos, značně odlišná od jiných
nejen v Andalusii, ale ve Španělsku vůbec. O je­
jím bohatství a vyspělosti se zmiňuje bible i řada
starověkých dějepisců, archeology však v tomto
případě ceká ještě velký kus práce, než se jim po­
daří věrohodně oddělit mýtus od reality.
Roku 210 př. n. 1. začínají Pyrenejský poloost­
rov dobývat Římané. Nově získané území zazna­
menává značný stavitelský a urbanistický rozvoj,
výrazně roste těžební činnost. Přibývá mostů,
akvaduktů i dobrých cest, které mají usnadnit
dopravu místních surovin do Říma. Invaze ger­
mánských kmenů na počátku 5. stol. přerušuje
tento vývoj a podle jedné teorie získává Andalusie
s novými pány i své jméno - Vandalicia, země
Vandalů. Nelze to však nijak doložit, a protože
po Vandalech přicházejí jako další Vizigóti, je tu
i teorie vizigótská - Andalusie coby Landa-hlauts
(losováním rozdělená země).
V současnosti se jako nejsprávnější vysvětlení
jeví arabský výraz související podle jedné teorie
s mýtem o Atlantidě - Jazirat al-Andalus, atlant­
ský ostrov nebo poloostrov. K al-Andalusu zamíří
roku 711 lodě berberského velitele Tárika. Vojsko
složené z 20 000 arabských a berberských bojov­
níků vítězí nejprve nad vizigótským králem Rodrigem a během dalších tří let získává kontrolu nad
většinou Pyrenejského poloostrova. Jejich triumf
rozhodne o tom, že Španělsko bude „jiné". Na
drobné minci z roku 716, dnes střežené v Národ­
ním archeologickém muzeu, bude pojem al-An­
dalus poprvé doložen společně s iberolatinským
Spán (Spania) a pro pochopení španělské historie
se stanou klíčové pojmy tak nerománské jako
emirát, chalífát, taifas, Almorávidé, Almohadé,
mozárabové, muladíové či mudéjarové.
Roku 756 se al-Andalus (souhrnné označení
muslimského území na Pyrenejském poloostrově),
zahrnující v té době většinu poloostrova, stává
nezávislým emirátem s centrem v Córdobě. Zalo­
žil jej Abdurrahmán I., Umajjovec prchající ze
Sýrie po porážce své dynastie, a upevnil jeho
následník Abdurrahmán II. Za něj také dochází
k rychlé islamizaci poloostrova a vznikají nové
společenské skupiny. Křesťané, kteří přijali islám,
jsou označováni jako muladíové a ti, kteří setr­
vali u své víry, mozárabové. Mozárabové jsou si­
ce tolerováni muslimskou společností, ale jejich
práva jsou okleštěná. Navíc na rozdíl od muslimů
musí platit daně. Nelze se proto divit, že většina
původních křesťanů konvertovala.
Třetí umajjovský panovník Abdurrahmán III. se
roku 929 prohlásil chalífou, a al-Andalus se tak
definitivně odstřihuje od náboženských autorit
v Damašku. Córdobský chalífát, který se udržel
spolu s dynastií Umajjovců až do roku 1031, není
pro svou vzdělanost a rozvinutost ničím menším
než centrem západního světa. Rozvíjí se poezie,
medicína, filozofie, věda i zemědělství a díla andaluských myslitelů jsou známa po celém Orientu.
? Ronda (provincie Malaga) má jednu z nejmalebnějších poloh v celém Španělsku. Foto Turismo And
V důsledku deset let trvající občanské války se
ale roku 1031 tento státní útvar rozkládá do řady
malých království zvaných taifas. Kulturním a eko­
nomickým tahounem se po Córdobě stává Sevilla
a nám z tohoto období zůstaly stavby tak půvab­
né jako věže Giralda nebo Torre del Oro.
Roztříštěný al-Andalus se ale jen těžko brání
postupujícím křesťanským bojovníkům a nyní
jsou to muslimští panovníci, kteří musí platit vy­
nucené dávky svému stále silnějšímu severnímu
sousedovi. Po pádu Toleda roku 1085 se vládci
8/9
taifas rozhodnou vyhledat pomoc u berberské
dynastie Almorávidů. Ti neváhají překročit Gib­
raltar a vedle vítězství nad kastilsko-leónským
panovníkem také postupně začlenit většinu taifas
do své severoafrické říše. Jedná se o společnost
založenou na autoritářských, nábožensky přís­
ných principech, které nabourávají předchozí re­
lativně poklidné a funkční soužití křesťanů, židů
a muslimů. Když moc Almorávidů zeslabuje, je­
jich panství se znovu rozpadá na taifas. A proto­
že postup křesťanů neustává, po pádu Lisabonu
roku 1147 se celá situace opakuje. Pouze jsou
tentokrát o pomoc požádáni Almohadé, kteří
v severní Africe mezitím mocensky vystřídali Almorávidy.
Klíčovým datem pro historii současné Andalusie
je rok 1212. Almohadské vojsko tehdy podlehlo
v bitvě u Las Navas de Tolosa na severu provin­
cie Jaén spojeným silám Kastilie, Aragonie a Na­
vány. Cesta do Andalusie je otevřena. Drtivou
porážku následovaly vnitřní rozbroje a do třetice
a naposledy se formují drobné státečky taifas. Je­
den za druhým budou podléhat neúnavnému
protivníkovi, i když bude trvat ještě 280 let, než
nasrovský vládce Boabdil předá do rukou Isabely
Kastilské a Ferdinanda Aragonského Granadu poslední výspu al-Andalusu. Tehdy se uzavře osm
století islámské vlády na Pyrenejském poloostro­
vě, během nichž se Andalusie dostala na svůj
historický a kulturní vrchol. Dokonce i moriskové, na katolickou víru přestoupivší muslimové,
budou přes počáteční sliby roku 1609 vyhoštěni.
Většina andaluských sídel byla založena v době
arabské nadvlády, a proto v sobě nese rysy cha­
rakteristické pro severoafrická města. Úzké uličky
ve městech jako Salobreňa, Marbella či Córdoba
vás zavedou zpět o stovky let, a pokud se tu bu­
dete procházet o teplých letních nocích, můžete
si lehce představit barvitý a čilý ruch muslim­
ských hazarů, zboží přetékající mezi kolemjdou­
cí, a místo kostelních zvonů hlas almuédana,
muezzina svolávajícího k pravidelné modlitbě.
Po dlouhých osm staletí tu vládlo islámské umě­
ní, které patří v řadě případů vůbec k tomu nej­
lepšímu. Nehledejte tu proto ukázky umění ro­
mánského, ani autentická gotická díla.
Postupující dobyvatelé ze severu mění krok za
krokem křehkou, dekorativní islámskou estetiku
za křesťanskou strohost a mešity za kostely a ka­
tedrály. Maurské umění ale na sebe ještě nějakou
dobu nenechá zapomenout prostřednictvím mudéjarského stylu. Ten spočívá v prolínání islámské,
křesťanské, ale i židovské kultury a je typický ze­
jména pro španělskou architekturu 12. až 16. stol.
Jako mudéjarové byli označováni muslimové,
kteří žili na křesťanském území a zachovávali si
- za zvláštní poplatky - jvou víru, jazyk a zvyky.
Rok 1492, kdy padla Granada, ale neznamená
jen rozhodný moment v historii Andalusie a Špa­
nělska, ale také celého světa. Je objevena Ameri­
ka a Andalusane patří k prvním, kteří vyplouvají
do Nového světa. Ze Sevilly se stává obchodní
středisko světového významu a z Andalusie nej­
bohatší a nejkosmopolitnější region španělské­
ho království. To také přiláká i ty nejlepší umělce
- tentokrát z Evropy. Přichází italská renesance,
posléze získá proslulost sevillská barokní škola.
Bohatství plynoucí z amerických kolonií do
Španělska se však v průběhu 17. stol. rozplývá ve
špatném hospodaření a pokračující ekonomický
úpadek v 18. stol. neodvrátily ani reformy Bourbonů. Ztráta kolonií a neúspěšná industrializace
ve století devatenáctém završily postupný pád An­
dalusie ze světového výsluní na okraj národního
dění. Už po desetiletí je tento region na poslední
příčce v rámci národní ekonomiky a životní úroveň
obyvatel, měřena v HDP na hlavu, patří k nejniž­
ším v zemi. Nejvyšší je naopak nezaměstnanost,
která se blíží 30 % - většina prací v cestovním
ruchu a zemědělství, které patří k pilířům zdejší
ekonomiky, má totiž sezónní charakter.
Tyto ukazatele však nedokážou postihnout ji­
né, neměřitelné faktory, které dělají z Andalusie
tak jedinečné místo na Zemi. Patří k nim i charak­
ter jejích obyvatel, jemuž - načrtnuto v hrubých
rysech - dominuje „radost z bytí" a schopnost sou­
středit silné emoce do pár nezapomenutelných
okamžiků. Snad nejvíce hmatatelné jsou tyto rysy
v uměleckém projevu, kterému vládne nezkrotné
flamenco, a v hluboce zakořeněných tradicích
a svátcích, které svou intenzitou nepřestávají ná­
vštěvníky ohromovat.
Renata Haffaf