poezie II

weles
42-43
literární revue
skupina
českých a slovenských surrealistů
weles
Když jsme se před třemi lety rozhodli Weles témati‑
zovat, bylo nám v redakci jasné, že dříve nebo pozdě‑
ji k tomu musí dojít… Surrealismus je fenomén, který
má v naší literatuře, a kultuře obecně, tak významnou
historii, a je pro ni natolik příznačný, že možnost
zmapování jeho aktuální podoby se přímo nabízela.
Jedná se ovšem o oblast natolik specifickou, a čás‑
tečně do sebe uzavřenou, že snažit se ji obsáhnout
zvenčí se nám jevilo nejen jako velice obtížné, ale
vůči vám čtenářům a literární historii také nezodpo‑
vědné. Přizvali jsme proto externí editory, o jejichž
kvalifikaci snad nemůže nikdo pochybovat. Jsou jimi
šefredaktor kulturní revue Analogon a básník Fran‑
tišek Dryje společně s redaktorem a básníkem Bruno
Solaříkem.
Ukázky surrealistické tvorby prezentuje toto
číslo časopisu Weles ve dvou blocích poezie.
Úvodní blok z díla Karla Šebka, který spolupra‑
coval se surrealistickým okruhem od počátku šedesá‑
tých let až do svého zmizení v roku 1995, lze vnímat
jako svébytnou manifestaci jednoho výrazného bás‑
nického hlasu.
Druhý, hlavní blok představuje tvorbu současné
Skupiny českých a slovenských surrealistů a jejích spo‑
lupracovníků. Tato skupina, jejíž působení už po
dvacet let průběžně mapuje zejména revue Analogon,
kriticky navazuje na činnost předválečné Skupiny su‑
rrealistů v ČSR, stejně jako na proměnlivý a sebere‑
flektující vývoj surrealistických aktivit, jak se utvářely
v průběhu druhé poloviny 20. století.
Ve výběru (včetně výtvarného doprovodu) je
představena převážně soudobá či dosud nepubliko‑
vaná tvorba. (Pokud jsme výjimečně zařadili i texty
již zveřejněné, byli jsme vedeni především hledisky
aktuální reprezentativnosti výboru.)
František Dryje, Bruno Solařík, Ondřej Slabý
Václav Švankmajer: Škola řazení, 2009
obsah
Skupina českých a slovenských surrealistů
poezie I
Karel Šebek
obrazová příloha
Zítra je nikdy
…
6
Mlčeti zlato
…
44
studie I
Bruno Solařík
Problém skladby (fragment)
…
…
238
238
O (bá)snění
…
251
La nuit de noce Svatební noc
…
252
Surrealistická poesie neexistuje
Autorozhovor
…
…
260
272
Postoje – polohy – postavy
…
278
překladatelská huť
poezie II
Albert Marenčin
Andrew Lass
Eva Švankmajerová
František Dryje
Josef Janda
Jakub Effenberger
Bruno Solařík
Blažej Ingr
David Jařab
Roman Telerovský
Kateřina Piňosová
Přemysl Martinec
Jan Kohout
Jan Gabriel
Jan Richter
Kristýna Žáčková
Vratislav Effenberger
Ludvík Šáb,
Roman Telerovský,
Martin Stejskal Bertrand Schmitt
Skutočné sú pralesy
Hrdlořezy a zvukomalby
Matka příroda
Podivná neexistence
Divné věci v husté mlze
Moped z prasečích ocásků
Holínky delfínů
Až do moře
Otřesná svědectví
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
Do světa spanilých bakterií
Jen dál
Píchlá babeta
Mraky na konci pušky
Pokousán a uviděn
Bludný kořen překročen
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
70
74
86
94
106
120
130
142
146
152
164
176
182
192
208
214
…
224
…
230
próza
Eva Švankmajerová,
Vratislav Effenberger
Biče svědomí
Okruh A.I.V. (Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík)
Zataženo
rozhovory
František Dryje
Jan Kohout
studie II
Miloslav Caňko
recenze
Haman – Zmeškal; Novotný – Hakl; Šofar – Lundiaková; Lundiaková – Pachtová; Harák
– Wagnerová; Mejzlíková – Suk
…
314
poezie
Karel Šebek
(* 3. 4. 1941 v Jilemnici, od jara 1995 nezvěstný, posléze úředně prohlášen za mrtvého); jeho
rozsáhlé literární dílo (básně, prózy, dramata, filmové scénáře) bylo dosud publikováno jen ve
zlomcích. Publikace (výběr): Ruce vzhůru (samizdatová edice Auroboros, 1982; NTS Plzeň
1990), Dívej se do tmy, je tak barevná (Host & Intermezzo, 1996; italsky: Guarda nel buio,
com’è variopinto, 2007)
SKUPINA ČESKÝCH A SLOVENSKÝCH SURREALISTŮ
Karel Šebek
Zítra je nikdy
///
MARTTY
(Ireně)
Roční odstup od vašeho portrétu mi odkryl vrásky předtím jsem je
neviděl asi špatně míchaná běloba se žlutí
růže
tehdy
zlomená
v tvé dlani
znovu rozkvétá
a upustíš‑li ji
syčící husy ji v zobáku odnesou
aniž nás zpozorují
Jo chlapče v naší zahradě rostou ořechy a ne a ne je rozlousknout
šetřím světlem matka mluví poslední dobou z cesty
Santa Maria parník odjede v 6.45 pozítří můžeš jet nejsem grant ale
můžeš odjet chceš‑li a nepiš mi
Jo chlapče v naší zahradě mají kaštanové listy tvar srdcí a sedá
na ně prach z Harlemu pozítří přijde páter noc a budu mu dělat
ministrantku
slunce
rozžhaveně
souhlasí
(24. 9. 1961)
(17. 9. 1961)
6
7
poezie
Karel Šebek
Zítra je nikdy
///
Adolf Hitler
Jehož jsem měl rád pro jeho nenucené chování
Pro jeho ruce vždy ponořené hluboko v kapsách
Měl velký hlad
Bylo to před lety
Navštěvoval jsem ho jednou za týden na kolečkových bruslích
Pro případ že bych se od něho musil rychle vzdálit
Protože měl velký hlad
A velké zuby
Měl velký hlad
Protože se právě zabýval pěstováním nějakého nového
druhu kaktusů
Velmi škodlivého lidskému zdraví
Takže nemohl vůbec vycházet na ulici
Aby někoho nenakazil
Přinášel jsem mu potravu
Nejdříve v kapse
A později ve vozíku
Házel jsem mu ji z přílišné opatrnosti oknem
A přitom jsem pozoroval jeho vědecky zahloubaný obličej
S logaritmickými pravítky v uších
A s paní Curiovou
Která mu nikdy nezapomněla přijít přistřihnout jeho knírek
V té jinak velmi nedůsledné době
Karol Baron: Príbeh sv. Šebestiána, 1994
8
9
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
///
///
V doupěti kde přezimují nevinné dívky
Ona si to mohla dovolit
Nasáklá alkoholem zavěšená do mraků
Ona si to klidně mohla dovolit
S horečnatě zduřelými rty
Australského vakovlka
Kartáčkovat ho zubním kartáčkem
Listonoše který jí přinášel dny dětství
Ty jeho krásné bílé zuby
Obrostlé mechem s troskami staré rozbořené školy
Ty jeho krásné bílé nohy
Které jako dvě berle podpíraly stropy jejího pokoje
Ty jeho krásné bílé oči
Které se k ní skláněly jako dva bílí kominíci
Navlečení do dámského prádla před dvěma bílými zrcadly
Kartáčkovat a kartáčkovat
Muže toho jenž navždy zmizel s celou svou poštou
v zásobách její zubní pasty Sněženky
Toho jenž bude nyní ztrácet poštu pouze v jejím snění
Pár kroků za školou
Vylétá kostka cukru z komína
Společně s výpravčím stanice který by ji asi rád rozkousl
Dole jsou totiž kamna
Jediné nádraží na světě z něhož nevylézají vlaky jako chcíplé želvy
A výpravčí kterému jeho milenka stále shrnovala vlasy přes oči
V té šílené rychlosti zapomněl na výhybky
A kostka cukru na kolejích její sladké ruky
Se srazila s umělým chrupem který mu vypadl z úst
A jeho milenka která byla na to velmi citlivá
Zvláště pak ještě kdy on zestárl za těch dvacet vteřin o celých
dvacet let
Začala si razit cestu pralesem kterým ji obklopovalo kuchyňské
nádobí
Aby definitivně zanechala všech myšlenek o manželském štěstí
Vařečky začaly řvát jako tygři
A tak výpravčí úplně zpitomělý unikl společně s rychle se
orientující kostkou cukru která skoro vše způsobila
jediným otvorem kterým to bylo ještě možno
Z tohoto hrozného nebezpečí
Z cyklu Ruce vzhůru (1962)
10
11
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
///
///
– Nějaký muž beznadějně zarovnaný v řadách svých knih
Který i rád hraje na kacíře s podmínkou že nebude spálen
A jenž ve volném čase je zároveň zaměstnancem krematoria
Konečně vylézá tlustší o pár svazků
A zdraví se se mnou
Tento poslední anarchista který pod sebe klade bomby
jen proto aby si mohl krátit chvíli
seškrabováním svého těla ze stropu
Říká mi
Nechcete nějaké bombičky?
Nejdříve pojišťovna ta stará kurva
Kamarádka pro pohřeb
Odjíždí večer rychle limuzinou
S mými zlatými vlasy
Které mne spoutávají jako neposednou bečku piva
Ty pověstné kouzelnice
Čistí mé kapsy
Aby se leskly
Po prohýřených nocích
Z cyklu Bombičky (listopad 1962)
12
13
Zítra je nikdy
BÁSNĚ SLYŠENÉ ZA DVEŘMI A JINÉ KOLEDY
(fragment)
v lepší společnosti na špičkách stromů
ptactvo a jeho věčné debaty o poesii
každou chvíli jim do toho něco kápne je to tak těžké dostat se o prázdninách
zase na dva měsíce do nebe
odlétnout na svém kousku perníku
vykousat si tam ještě jedny cesty po kterých už nebylo třeba lézt po čtyřech
prasklinou v hlavě a spisovateli do toho začíná kapat voda
začne se rozhlížet a měla by zde být už také někde moje drahá polovička
také už někde zachumlaná mezi ostatními postavami na zdi snad z ní ještě něco
vyleze
žihadla zapíchnutá pevně ve stráni aby se aspoň vosy mohly držet plotu
ty nejčervenější kuličky z počítadla všechno co ještě zbylo na podzim z rybízu
postele na loukách potažené hroší kůží kde už mne žádná vesničanka těmi
svými hrabičkami nerozhází
na loukách naši živitelé rostou aniž by čekali až přijde déšť jako když vyrůstají
do jisté míry
do jisté míry bych se rád viděl už někde uvnitř třeba uvnitř mraků
s rozepnutým kabátem a s teplou vodou vytékající z každé knoflíkové dírky
už o kus dál s dalším čistě vylízaným talířem
s básní vyleštěnou jako cedník kterou bych si mohl posadit na hlavu
měl jsem to dostat dokud to ještě bylo teplý
ty bramboráky a už bych se nemusel prokousávat domů s krtky kamením
do toho domečku s tím nápisem kde sedí ten sud masa s lupou
už bych se nemusel dívat na tu hrůzu jak to tam někdo jiný ještě důkladněji
pozoruje mikroskopem
14
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
už abych to nemusel pod sebou hromadit vidět to kolektivní pozdvižení jak to
tam dole vystupuje výš a výše bez ladu a skladu
v tom hajzlu byl to ale přece jenom proseděný kus života
byly to chvíle odpočinku mládežnické stavby a horská rekreační střediska
bylo to boží dopuštění prázdné sklenky do nichž se dá foukat dokud se venku
neudělá vítr
od toho prsu se už nenecháme kvůli nějakému tatínkovi odstavit
nenecháme si už vzít tu sladkou bílou válku hujajá
mít hovno z doutníku jak to tu leží a běží
já že jsem šéfem té kuchyně?
ty všechny přerušené debaty ty vyschlé krky žlábky na chcaní
hlavy do pečiva boule ne buben
měl jsem to všechno spočítáno na prstech nejponíženější prosby každého
takového kouzelníka
křivule v nichž se to vaří k večeři i k obědu
čepice jimiž se to přikrývá hlavu která se dává na hlavu
měl jsem spočítány ty svoje prsteny
byl v tom kus středověku také továrna v níž se začínalo básnicky pracovat
vyčárkované schody na papírech zvonek a šňůrou do prvního patra konečně
je mi to už fuk kudy si sem vylezete hlavně když mi pak s té mé švestky
spadnete rovnou do huby
holčičky nosánek plný čokolády a ne a ne odfrknout ptáčkové s ptáčkem
vždycky připraveným frnknout v dlaních
dnes jsem zase našel to vejce i s kurníkem
může se začít s předčítáním všechno co se vejde za rok do takového otvoru
15
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
jasné dny po výprasku kdy děti píšou o všem co je na smetišti jenom v první
osobě
jehličí uznávající stromy i když se tam budou babrat každý den
rozevřené dveře do jejího krámu rozšiřované každý den společně s jejími boky
že tam už nevleze ani kdyby stokrát zamrskala ocáskem
a potom já slíbil jsem ti že ti také ukážu tu svoji rachtající kancelář
myslel jsem to vážně když jsem poukazoval na ty všechny venku shromážděné
bacily
na to přede dveřmi čekající nebezpečí na ty všechny řítící se vlaky které si za
sebou táhneš na provázku ještěrky jejichž světy nosím po kapsách
mraky které přicházejí s puškou na zádech ucpané studně z kterých vylétají
zátky ale borovička z nich už neteče
hodinky s vodotryskem a ještě k tomu nějakou ženskou bylo to už někde
v místech kam mne vedly všechny mé postranní myšlenky
ale to si necháme až na tu dovolenou po šedesátce až tě budu honit po kuchyni
s cvikrem
až ti začnu čistit karburátor jak to udělá po takové delší tůře každý jenom
trochu spořádaný autobusák
výpravy pavučin do nejvzdálenějších končin za skříní něco vzít v úvahu a něco
do opravy
některé články toho řetězu se už začínají samy tahat za uši
jméno Martin cár papíru v psacím stroji
(podzim 1963)
16
poezie
Karel Šebek
ROZMLUVA
fragment
když jsem si zase jednou pustil jazyk na procházku
v rozmluvách s těmi kteří jsou tlustější než já
tlustí a baculatí že by se s nimi daly hrát kuličky
stále od rána do večera
celé dny v jediném cvrnknutí do jejich vyhřátého důlku v posteli
skrz několik hospod kdy už se nezarazí o nějakou jejich ještě naducanějšími zas
po jiné dráze se pohybujícími manželkami nastraženou větvičku
dopadnout mezi ně jako tinkáč
skloněn nad bílým modře čtverečkovaným papírem jako nad nějakými špatně
zhotovenými mřížemi které by přelezla i žížala
ve tmě začínající se rozdělovat kolem stolu mezi mne a právě nepřítomné
stolovníky
se svým dílem mohu si také nabrat tmy za oknem
otevřít okno s levým rohem dole trochu prasklým a na vnitřní straně
zalepeným kouskem leukoplasti kudy se šíří tma do pokoje mnohem dříve
a intenzivněji než ostatní a několikrát větší nezalepenou plochou okna
a trochou zaschlé krve na proužku leukoplasti kterou prochází do pokoje stejně
velký proužek tmy v růžově zašpiněné barvě který se pomalu rozrůstá ve
větší a větší pruhy až obsáhne celou místnost ponořenou nyní v nemocniční
přítmí kde se odehrává vleklé poustevnické drama zmrzačeného a právě tím
výše zmíněným kouskem leukoplasti kdysi zalepeného prstu
který se snaží marně dotknout jednoho z dvou jemu nejbližších soudruhů
odmítavých a hrdých jako ostatně jinak celá ruka
pod stolem jako v těžní jámě
17
Zítra je nikdy
jako v nějaké podzemní zdramatizované Kalvárii prsty kladené přes sebe že by se
na nich mohl někdo menší a přičinlivější než já snadno ukřižovat
v rozčvachtané krvi kterou předstírají vyrudlé pruhy na sešlapaném koberci
jako dělníci kteří spěchají v natlačených hloučcích do práce
hrdinné prsty u nohou v každodenním smutečním seřazení s fanfárou sirény
ohlašující začátek směny
pozorně mačkající horské mravence kteří mi přinášejí v kusadlech písmena do textu
prsty u nohou jako prsty u rukou
abych jich mohl používat stejně všestranně jako opice
nesepnuté želízky a bez bot abych se mohl drbat na zádech až si zas zalezu do své
špinavé špeluňky
která je pro mne celou dnešní noc otevřena v černé krychli ne právě zrovna
snadno dýchatelného vzduchu dva kroky ve tmě pod pohovkou
venku je slyšet motocykl odjíždějící směrem na Martinice houkání vlaku neslyšné
kroky spících dívek po domě jakési pracné drcení jejich jemných tlam
a zvláštní zcela již neslyšné zvuky jako když se zajíždí nové šlapací auto a ještě
nestvůrnější drncání jako když se zajíždí rozšlapané šlapací auto nebo že by
to byli opravdu už ti Číňani připravení sem vtrhnout a rozsvítit abych už
nemusel vstávat ve tmě k vypínači
18
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
zdravím prvního je to on v odrazu na okně usedá píše na psacím stroji značky
Ideal Neumann Blitz pod právě rozsvícenou lampou
za chvíli natáhne hodiny vedle babička bude dál hrkat po kuchyni svými
jedinými společníky – hrnci v nichž klokotá celá tato divoká doba někdo si
uprdne nějaké okno v dálce za oknem pak další okno a další
za oknem celým zalepeným leukoplastí v malém snadno rozbitelném okně
ve velikosti proužku neodstranitelné leukoplasti ještě z dob kdy jsem si
připadal jako zeměpán a kde se mi všechno zmenšuje a zaniká na římse okna
kde jsem chtěl večeřet mezi ptáky
v dálce za osvětlenými okny městečka kde pořádají noc za nocí v každém domě
zvlášť své maškarní bály
v půjčovně masek na náměstí kde jsem ve výkladní skříni místního drogisty
jednoho dne prvně spatřil svůj rychle se rozkládající obličej z něhož se
rozlézaly larvy v barvách příštích nocí
(1964)
19
Zítra je nikdy
MÍSTNOST JAKO REALISACE TEXTU
fragment
(M. Stejskalovi)
V místnosti stála židle vedle židle ležel ježek stočený do klubíčka
vlezl jsem si mezi ježka a židli a začal pátrat okolo
nejdříve jsem padl na ježka
ježek ať se tu vzal odkudkoliv zřejmě spal nebo dělal že spí a v tom případě to
dělal dobře ohmatal jsem si ho jako bodlák a prsty jsem si rozpíchal do krve
škoda že jsem se nemohl dotknout jeho vlhkého čumáčku nebo jinak se
osvěžit
židle s ornamentem složeným z měst zbylých po válce stála rovně a nepohnula
se ani když jsem o ni zavadil z té strany tedy nehrozilo žádné nebezpečí
zdi se sice na několika místech drolily – a to především v rozích u stropu – ale
pod oprýskanou omítkou byla vidět ještě druhá a třetí vrstva druhá mdlobně
žlutá
třetí bylo znát jen nepatrně nějaká prastará špinavá běloba
jinak tam bylo jen trochu světla a prachu
na nic dalšího jsem nepřišel
k tomu abych pokračoval v textu potřebuji ještě rakev nebo víko od rakve
skončil bych kdybych je tu neměl aspoň v představách
představoval jsem si prosluněnou rakev v letním dni v rakvi bylo slyšet cákot
z rybníka
rakev jako pařeniště nebo necky se studenou vodou
víko od rakve sloužící jako lehátko
předstíral jsem že jde o rakev
20
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
a se mi vybavilo jenom něco jako opečená ryba nebo loďka zamazaná od sazí
víc než na tvaru předmětů mi záleželo na jejich barvě a rakev jsem
ve skutečnosti nepotřeboval
na plotně s hrnci odstraněnými do zákulisí našeho domácího divadla se pekla
ryba a
když byla úplně zuhelnatělá a měl jsem jistotu že se nepřipálí
ryba byla zevnitř bohatě zdobená šupinami zatímco její hřbet rozpadlý žárem
byl ne omak hladký a bez šupin
v loďce se projížděli kominíci
obě dohromady dávaly plavidlo specielně zařízené pro mne a s veškerým
komfortem pro dlouhé cestování v noci
černé aby nerušilo ve tmě
místnost vždycky když jsem vzal do ruky tužku nebo pero abych z ní odcestoval
aspoň na chvíli
strop a obloha splynuly v jedno podobně jako loďka a ryba
bylo úplné bezvětří jako tam kde není otevřené okno také
ježek měl bodliny už někde uvnitř a teď když byl odzbrojen vypadal jako
opravdové klubíčko bavlny jen ho rozvinout
obloha která ještě z večera hrozila bouřkou byla plná hvězd
a bez jediného mráčku které mne jinak znervosňovaly svou amorfní přeludností
nepřinesl jsem si pro tentokrát ani těžký žebřík kdybych se opravdu rozčílil
hleděl jsem vzhůru beze zlosti
strop místnosti se stříbrným vzorkem hvězdné mlhoviny skrýval ve stínu lampy
četné skvrny znatelné ve dne jako mráčky
také zdi se na neoprýskaných místech podstatně nelišily od toho co se dalo
čekat za nimi
21
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
za nimi se dala tušit tma a zacloněná lampa vrhala na zdi jen trochu odraženého
světla ne víc jak venku pouliční svítilny
zdi na oprýskaných místech vypadaly zblízka jako struhadlo
Prozatímní verze
(1965)
22
poezie
Karel Šebek
KRESBA DVĚ A
dětství kresby jako princip slasti ještě před stažením opony jíž skončí příběh o štěstí
kresba jako neustálé hledání dvojníka
který by za tebe zhluboka dýchal z mušlí v nedostupných mořích křepčil
v plynové komoře sežral samotnou příčinu smrti hladem cítil jas ocele
miloval velikou Janu
zatímco ty bys už jen kreslil
pro všechny diváky mimo hlediště
kreslil své dětství jako papírovou loďku proti černým satelitům rozumu čím dál
víc bobtnající obludy
když nás spojuje rána nožem překrytá kakaovým dopisem
a jediná čistota je do všech důsledků uskutečněná polymorfní perverse
když mne vedeš jako psa vyvenčit se do budoucích dní
tvůj růst v kresbě jako roste uragán krápník nebo děti války jimiž jsme
kdysi jsi se narodil pak přišel náhubek okovy a rozstřílené zřítelnice
kresba jako postoj mimo malířství
touha po zkamenění abys nic necítil v náručí mumifikovaných skal
kroky zpět a tam a zpátky
vždycky jeden krok zbývá aby ses nezřítil
když i sen je přeludným vězením
neboť sen jenom zamlžuje mříže
veškerou krásu mám mezi prsty
jako by tužka byla dohořívající cigaretou odsouzence
a pak jen věčnost ve stěhování vzteku z mračen na zem a zpátky
vidím tvou tvrz opancéřovanou hlavu divokou inteligencí
dáváš srdce proti závaží mozku
a naopak
vrací se ti nekonečno v armádě mravenců
23
poezie
Karel Šebek
Zítra je nikdy
jejichž přístup k umění je rozumnější než tvůj
ať chceš nebo nechceš
mezi tebou a tebou
když nade vším spráskneš ruce a poodstoupíš od kresby
je malý ostrůvek zbytku kdysi tak strašidelného motýla
pomalu se vynořuješ
nejdříve blanité nohy plavce pak signalizující růžek trhlina v břichu nakonec
hlava s obrysy tajemství
ke kresbě vede podzemní chodba
až k onomu oknu do dávné noci v postýlce o němž si mi vyprávěl v souvislosti se
svým dětstvím na zámku ve Zdibech
odtud již nelze beztrestně odejít
jako není možno navždy zmizet v hospodě
tam kape do světla daleko za očima je onen krásný svět
jakoby existovala soulož sublimace
či horror v pohlazení
něžný šepot do ouška netvora
když vyžaduješ absolutní vidění nebo úplnou slepotu
všechno co se šťastně trhá přesně uprostřed
jako právě odtrhnutý rohlík od huby
chci znovu uvidět kresbu jako dětství surrealismu a tebe
vzpomínám si že jsem kdesi viděl jakési znaky směs jarní louky modrého slunce
a pravěkých bodláků zlatých valounků arthura rimbauda a příšerné množství
mrtvých much na jedné kupě
pak jsem se probudil do skutečnější kresby
kterou jsi mi nakreslil na dlaň v okamžiku mého zrození
abych neustal ve smíchu když všechno je spíš k pláči
kresba jako všechny způsoby seznamování se s vlastní osobou
bomba v tvém mozku a nesčíslné vrásky dítěte
24
Martin Stejskal: litografie z knihy Maisons, 1976
25
poezie
Karel Šebek
Zítra je nikdy
KRESBA TŘI ŠEST
stěhování dovnitř na opačnou stranu než je přízrak celistvosti a lásky jako jedna
z možností vítězství mystifikace
Martin Stejskal: litografie z knihy Maisons, 1976
V zimě roku 1975 uviděl Karel Šebek u mě v ateliéru přípravné kresby ke knize litografií, kterou jsem
tehdy připravoval s francouzským básníkem V. Bounourem, jenž jednotlivé litografie doprovázel
svými verši. Kniha posléze vyšla pod názvem Maisons (Domy) v pařížském nakladatelství B.L.S.
Karla Šebka tehdy posedlo interpretační delirium a během několika dnů napsal dlouhé básnické
texty, jež vztahoval k jednotlivým kresbám. (Mám ovšem podezření, že mu kresby posloužily jen jako
jakási rozbuška.) Některé z kreseb jsou ovšem mylně označeny, a tak přiřadit je přesně k příslušným
básním je poněkud problematické. Ale to koneckonců není podstatné – svědectví času a způsobu
inspirace zůstalo zachováno…
Martin Stejskal
26
co je vpravo je vlevo
a co je vlevo je v trojrozměrném pytli kde se nelze schovat před sebou ani před
světem
v pytli který není pytlem
ale plochou v níž znaky kresby dostávají nový význam
je to katastrofa integrace
jako by nebe bylo mezi mýma nohama
a mé přirození na nebesích
protože nelze vyměnit ženu za stoh sena
kromě života který je obyčejnou pornografií
žena která se řítí z kresby na mne jako trpaslík rozbíjející zrcadlové bludiště
které mu potvrdilo obsesi o své mohutnosti
když všechno je zde i obráceně
otvírám potisící dveře aniž bych se dostal do kresby
v níž se tentokrát skutečně nedá žít aniž by se dotyčný za kratší či delší dobu
podle jeho disposice nezbláznil
není to přemístění počitků
tak trochu zánik tajemství
snad totemizace obludy
tryskové letadlo tvého myšlení
jako opak spokojenosti a sebepohřbívajícího klidu
vidím v kresbě vabičku která není vaničkou
ve vabučce takto definované je vodník který obdobně není vodníkem
vodník ukládá do hrníčků peníze místo dušiček
27
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
za nějakou dobu si zakoupí spartaka pak vrtulník a nakonec celou ameriku
výška je ve mně výška je pode mnou
a z židle kde kreslíš pojednou vstává propast
je to výslednice kresby
neboť kresba mění svého nositele k svému obrazu
je to humor jemuž se už opravdu nelze smát
šílenství zběsilosti kdy lze spojit skutečně cokoliv
pirátskou plachetnici snění dospívání motiv feliciena ropse v ňadro s očima
přízraku
jedno se ztrácí v druhém aby vystoupilo jinde
jako já přicházím domů po střeše našeho činžáku
a kresba se na mne sápe všemi svými drápky takže jsem nucen schovat se třeba
by to bylo do pasti kde zůstanu navždy
jednotlivé znaky definitivně přehazují mé dosavadní myšlení
jdu tam a zároveň zpátky
když konečný cíl je v nestvůrné prdeli jakoby patřila mamutovi
a umění je facka zrcadlu abych se v něm navždy nerozbil
a malý ptáček nikdy neulétne z pohyblivé klece kresby
neboť jeho klec bude navždy létat s ním
jako já si vezmu do postele tuto kresbu
kde snad rozluštím záhadu spekulace v jejím rozbití jako poslední myšlenku
alfreda jarryho
Z cyklu Poesie kresby – texty ke kresbám
Martina Stejskala (zima 1975)
28
poezie
Karel Šebek
///
Pohřeb žehem na papíře
jak žádá spravedlnost
a mravenec na kterém sedím
celé dny v očekávání kdy mne kousne do zadku
snídáme večeříme obědváme spolu
je to přísný přítel
ale mám ho rád
jinak bych neměl na čem sedět a báseň by nevznikla
svět by zmizel naše oči by vyhasly
jako ohýnek dětství do něhož dosud marně foukám
babička se na mne dívá z vybledlé fotografie a usmívá se
ví že právě o ní píšu
a o nepřehledném stádu mustangů písmen
bez písmen bych se snad obešel
a bublal pod vodou
ale bez babičky nikoliv
tvoří pokoj kde píšu
její ruce jsou mýma rukama
v rozbořených hradbách nudy
večerů kdy jsem se ohryzávat na kost
aby bylo dobře na světě
aby neóny velkoměst svítily
hraju podivnou hru se zvířaty
zvláště s krokodýly
hvízdají mi pod oknem
a netrpělivě čekají až dopíšu
29
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
aby se všechno smálo
smích trosek
můj dům úsměvů
bydlím ve své hlavě
takže mne není vidět
jen za nejhlubší tmy kdy mne osvětlují přítelkyně světlušky
má malá Merry
///
(1973)
30
poezie
Karel Šebek
zvíře ale proč a kdy jsem se stal zvířetem
kanárkem kterého chová vlastní zuřivost
jejímž jsem otrokem
a ty mou otrokyní
na hranici sebe sama tedy nočního lesa
nechce se mi teď sahat do vlastních vnitřností
a vytahovat odtamtud nůžky
přelud racka který se mi chechtá
polibek se vyhoupl na balkón
tam tedy nejsem
od této chvíle budu už jen živoucím hříchem
vždy a všude kde je klid a mír
v ústech celý koncentrák
dívám se klíčovou dírkou jak se svléká stonožka
raději jsem se měl dívat na jiné věci
zabil jsem v sobě člověka krásnějšího než hvězdu
a teď čekám na nebevstoupení následujícího verše:
pan krokodýl se potkal s panem krokodýlem
a dlouho a dlouho se drželi v kleštích
když jsem je přechcal byla tma mezi řádky
můj bratr tygr má sestra řeka
všechno se mění všechno mi odplouvá
jenom já zůstávám poloslepý napůl hluchý
31
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
a skříň má milenka pomalu otvírá dveře
vrazím tam ocas a všechno bude v suchu
nastolíme novou vládu na zemi i na nebi
jen pepř a sůl a potom už jen písek
písek samoty samet samoty
sametová sametová
sa‑me-to‑vá
sametová poušť kde bruslím báseň
VEČER
(Karlu Šebkovi)
(březen 1973)
Orazítkoval jsem si šebka na papír jako se píše báseň
ledviny rtů masakr očí ruce břitvy
žiletka veliká jako já
razítko žiletky
zaříznuté do žiletky;
jako se objímají dva novomanželé
má budoucí manželka už tisíc let stojí na místě
kde stála noční Praha
a teď tam stojí náhle netopýr
a manželku Prahu netopýra rozedírá déšť čím dál ostřejšími
drápy do čím dál ostřejších obrysů
za okny padá Praha
jako záclona podzimu za létem nebo ryba za velrybou
ve dni kdy jsem dosud nezvracel ani v duchu protože
šebek
voyer s klíčovými dírkami místo očí
dívám se na ženu která se mění v atomovou bombu
svět se svléká do neviditelna
a tam kde dřív zářilo slunce
dohasíná cigareta v mojí ruce
drobounký ostrov žihadla ještě menší včely která letí zpátky
za dětství až daleko za ostnaté dráty Mých víček
(8. října 1975)
32
33
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
SLOUP V OČÍCH POESIE
Obracím oči v sloup
obracím v sloup ruce i nohy
obracím sloup v sloup
zatímco okolo jde kámen strom nebo člověk
vidím hrábě s člověkem
smrdícím česnekem jako Ďábelské ostrovy
a smích přichází jako láska k zrůdě
smích jako teorie života
ten starý pán jde o holi se svým psem
starý pán bere hůl na psa
pes jde o holi
a místo kde píšu se podobá dějinám kriminalistiky
vidle zapíchnuté do postele tančí čardáš s mýma očima
blíží se štěkot pohůnků tohoto státu
a pila a spánek hrají domino
o mateřskou lásku kukačky
ztracené zrcátko pro biograf ve tváři naší lásky
doufám že dnešní noc bude kritická pro všechny
i pro mouchu řítící se kolem v automobilu
moucha a já
siamská dvojčata hezká jako dvojitý rum
34
poezie
Karel Šebek
a slunce bledne vzteky nad dalším dnem
měřím ti tep nikoliv inteligenci
tep shodný s koeficientem inteligence
vynalézající film jako lék pro všechny nemoci
i pro samotnou chorobu biografu
přirovnatelné podle druhu filmů k mániodepresivitě
představuji si závěj jako závětří člověka
ledvinu jako život
vědomí života omezené na jeho osudné okamžiky
jen klid ti mír zamordovaným kočkám jejich aristokracie a filosofie
samostatnosti
nůž je můj talisman
vidlička totemem
a tabuisovaný talíř
opékám si plameňáka v jeho plamenu
několik chvil před koncem
nehet se vymrštil zazářil a vybuchl
a je tu menší zpestření neboli vodíková bomba
35
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
TEXT jako útěk z textu
Karel Šebek pro
ABERRÁTORA
trojbarevný prapor jako konec krysy zbývající ze života
vždyť se známe
hurá do života a pak honem do matičky rakve
patník v barvách sedmikrásky potkává poutníka
jemuž jde i tak hlava kolem když tak pozoruje koncentraci přírody
jako žihadlo
a zkurvený otčenáš za víčky spící lásky
jako sopka z níž létají plavky narkotikum těla a byznys podprsenky
ňadro se osamostatňuje a vzdaluje od jeho majitelky jako by šlo o mor
neboť ňadro chce žít svým životem
a slunečnice sloučenina slunce se slunečníkem
psací stroj jako tuplovaný budík
a sekvoj žiletky v lágru domova
kde jsem okupován dokonce i Malajskem
jako hastroš z křídel motýlů se setřeným pelem
jako otisk prstů po zločinu či květina rtěnky
z níž vyrůstá měsíc s červenými paprsky
zakrývám si tvář jako astronomie v agónii
a přátelský pařát supa
hromada písku představuje zbývající čas
jako oko vykopnuté z branky do obličeje
národ se leskne jako bota policajta
a já
podplácím smrt jako psa aby zaštěkal
1. února 1979 16 hodin 15 minut
Až dojdu k poslednímu schodu
až se anděl rozpadne v tisíc čertů
Tisíc Šebků olizující svůj sosák
jsem sebevčela
jsem svá zavražděná milenka
a balkon odlétá nad městem
směrem k rudovýchodu
prošpikován špekáčky
už nehnu držkou
dokud mi ji někdo nezašije
báseň končí jako operace
je to zpěv skalpelu koření žen pepř komunismu
(únor 1978)
36
37
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
///
RUDOLF DOSTAL BALÍK Z DOMU OD MATKY
Odešel jsem z básně zalknut slovy
doprostřed jezera jarní ulice
ale netopýři
ale noc
nečeká až přijdu jako noc
noc nečeká na noc jako já na policistu vědomí
a v domku postaveném ze stínohry rukou na zdi mého pokoje
přehrávám si na té zdi svou píseň
je to zas ta stará olověná zátěž která potěší jen potápěče
když vaše skalpely mne hledají uvnitř koule lesa
a poznat aspoň jméno tvé židle
poznat tvou pavučinu usínání
ve škvíře dopoledních hodin kam lze ještě strčit prsty
klaviatura dopoledně klaviatura poledne klaviatura duhy
polospánek poloklaviatury poloprdele polodopoledne
a zas není nic než já
zase jsem na obou svých pólech
s vysychajícím textem který už nikoho neprobudí
z letargie této ztracené doby
jejíž guláš dobře znám
Z cyklu Zítra je nikdy
brunátné kastroly
ohnivá znamení
brány zavřené mitrám
hory ověnčené mrtvými těly raků
rak ve velikosti dvacetihaléře
otvírá sklo vitríny
ve které jsou vystaveny
keltské prsteny
a nabízí je čekajícímu rypáku
bouřka prádla
nenávist jazyků bot
ruce v martinské peci
to všechno dělá z košile podivnou
starou korkovou pannu
když promluví pumpa
oheň si dává před ústa
kapesník z nafty
úděsné stromy
lámou zuby
bronzovým balíkům těl
(duben 1981)
38
39
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
///
jsou to těla
přibalená mezi košile
voňavá jablka
ponožky
a dopis od notáře
jsou to mrtvá těla
která chodí z domu v balíku
doma se do kamen nevlezou
spal si je rudolfe
(16. srpna 1981)
40
poezie
Karel Šebek
Je půl druhé v noci v Benátkách
dívám se ďáblovi upřeně do očí
budík vedle mne na okenním parapetu je užitečnější než já
měl bych dávno spát, ale raději sedím u revolveru psacího stroje
psací stroj píše něco úplně jiného než já
prý bych měl okupovat tenhle stůl, kde píšu kocoura Kokeše
a Ukrajinu
pořádně se najíst Ukrajiny
kocour Kokeš je oproti mě výborný člověk
ví, co chce, a oproti mě umí dokonce čínsky
zatímco já si neumím už ani sundat kalhoty
jít se o půlnoci vysrat je nebeské znamení
a já jsem, jak rozhodl výbor, ráno určený na porážku
místo mne zde bude žít prase, které je chytřejší než já
Danieli, měl bys přijet na den do Benátek
a měl bys mi poslat dvacku jinak chcípnu hlady
ovšem ještě se můžu obrátit na presidenta
ještě mohu pochcat poslední patník u poslední hospody
mí jediní přátelé krkavci
mi vyklovou snad ráno oči
a svět bude o jednoho soudruha básníka Šebka chudší
ale krkavcům bude aspoň na chvíli dobře
střílím na revolveru psacího stroje
a strefuju se do hvězd
můj měsíc zatím pořád svítí
41
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
a mě svítí oči jako vrahovi
raději se nepřibližovat
jít jinam do jiného stínu, kde kvete bez
(1.–2. února 1992)
Výtvarný doprovod:
Karol Baron
(* 13. 9. 1939 v Levoči, † 29. 2. 2004 v Paříži), malíř, grafik. Autor cyklů Bizarný svet pís‑
men a homunkulov, Somnambulovia cynici extra muros aj. V surrealistické skupině
působil od roku 1970.
Martin Stejskal
(* 19. 2. 1944 v Praze), malíř, grafik, příležitostný básník, esejista, autor textů a knih tema‑
tizujících různé aspekty hermetismu – například Hvězda (Volvox Globator 1994); zabývá se
počítačovou grafikou (tzv. digitáže) a počítačovou animací. Na činnosti surrealistické skupiny
se podílí od roku 1968.
Jan Švankmajer
(* 4. 9. 1934 v Praze), filmový režisér, scénárista, grafik, kolážista, keramik, autor objektů, za‑
bývá se výtvarnou a multidisciplinární experimentací; viz například Hmat a imaginace (Kozo‑
roh 1994). Autor filmů Možnosti dialogu, Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti,
Šílení, Přežít svůj život aj. V surrealistické skupině působí od roku 1970.
42
Jan Švankmajer: záběry z filmu Přežít svůj život, 2009
43
studie
ZÁTIŠÍ S REALITOU A SNEM
„…tímto základním magnetickým pravidlem je determinována veškerá činnost veverky
popelavé, lišaje smrtihlava i člověka moudrého.“ – Nalezená fotografie
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
„…sadám si k čistému papieru ako pred biele premietace plátno v kine a čakám, čo sa
mi na ňom objaví: film, ktorý tu o chvíľku pobeží, ešte nepoznám – ten film ešte ani
neexistuje. Budem jeho tvorcom, premietačom aj divákom v jednej osobe a súčasne.“
Albert Marenčin1
1
Na počátku se vznášela nad vodami otázka, proč proboha portrétovat přízraky.
Nelze totiž přehlédnout fakt, že tvorba označovaná za surrealistickou se rozhodně neome­
zuje na prezentaci zátiší s melouny, nýbrž že se naopak velmi často odvrací od bezprostřední‑
ho ztvárnění krajin oka k záznamu krajin ducha.
Tedy nehmotných iluzí, řečeno drze a tvrdě.
Na otázku, proč stíhat či portrétovat přízraky, se naštěstí naskýtá velmi stručná odpověď.
Nehmotné iluze přece hýbou člověkem a jeho světem zrovna tak důrazně jako skutečné vich‑
řice či skutečné stěhovací vozy. Mnohdy dokonce ještě důrazněji.
Už samotná povaha myšlení jako mentální, „nehmotné“ aktivity zkrátka člověka přímo před‑
určuje k tomu, aby řadil přízraky hned vedle reálných melounů, nikoli nad ně nebo mimo ně.
Zátiší s melouny a fantomy – to by byl vhodný název pro nějakou přísně, důsledně realistic‑
kou olejomalbu. Neboť myšlení, se všemi svými produkty včetně snu, halucinace a iluze, je
pro každého člověka nepochybně ústrojnou a neoddělitelnou součástí reality.
To vše platí pro surrealismus (který je v tomto smyslu hlubinným realismem, nikoli nějakým
nadsvětským irealismem). Platí to však pro jakoukoli tvorbu. A vlastně pro jakoukoli lidskou
činnost. Jestli se tady dá nalézt nějaké surrealistické specifikum, pak je to jen uznání tohoto
faktu o reálném působení snu i skutečnosti.
Odtud už je pak ovšem jen krůček k přiznání jisté zkušenosti. Zkušenosti s intenzitou, kterou
se vyznačuje vnímání okamžiků svrchované reality („surreality“, „nadreality“). Tedy vnímání
blesku zemětřesné syntézy, v níž se přírodní a psychická skutečnost (z hlediska člověka)
­orgasmicky spojují.
Takhle jednoduché to je.
DUCH JAKO HMOTA
První, co se při pročítání antologie surrealistů vnutilo mé pozornosti, jsou příznaky již zmí‑
něného propojení mentální a hmatatelné skutečnosti. Konkrétně lze totiž u surrealistických
tvůrců sledovat jakousi – zjevně ovšem bezděčnou – tendenci pojímat duševní procesy jako
procesy hmotné, a naopak.
Uveďme si příklad. Běžně by se dalo říct: člověk často vidí věci nikoli tak, jak jsou, nýbrž tak,
jak je on chce vidět. Ale surrealista to umí říct zrovna obráceně – jako například František Dryje
v tomto prohlášení: „…nevidím věci, jaké jsou, vidím, jaké být chtějí a jaké býti mohou“. Není
Marenčin, Albert: Nikdy (samizdat), Bratislava 1984
44
45
studie I
Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
to tedy člověk, nýbrž jsou to jím vnímané objekty, co uvažuje a projevuje svá přání. – Podobně
působí přijetí dětské iluze, že zavřu‑li oči, jsem neviditelný. Případně, že když je otevřu, mohu
pouhým pohledem hýbat objekty – jak si to sugeruje Kristýna Žáčková: „jsou to oči ukryté
a neklidné / jež svými pohyby rozkmitávají stromy“.
Ani v jednom z obou případů netřeba mluvit o infantilismu a marném iluzionismu. Ono to
tak totiž doopravdy je, že pod lidským pohledem si věci samy diktátorsky vynucují takové zachá‑
zení, které by jim logicky uvažující člověk a priori upřel, avšak v nestřeženém okamžiku jim
vzápětí bez odmlouvání slouží jako modlám či idolům, aniž by si to uvědomil. A opravdu
přitom dané objekty vnitřně rozkmitává dle rytmu svých vlastních niterných hnutí – vidí „ob‑
láček kouře / Tu hromadu kostí která se umí rozkročit“, případně chápe lidský výraz coby
hmatatelný předmět – například „Zmuchlané nadávky v šeru pokoje“ (Jan Gabriel). Při tomto
„putování s bolavou a neodbytnou myšlenkou v kapse“ (Žáčková) se prokazuje na každém
kroku, jak se v lidském myšlení neustále prolíná chápání věcí jako myšlenek a myšlenek jako
věcí. Ostatně, „Ta iluze je příliš skutečná / než aby nerozbila / všechna prázdná místa / v oken‑
ních tabulkách“ (Dryje).
Autentický psychický výraz tedy ve svých samovolných symbolizacích často zaměňuje hmotné
a duševní vlastnosti faktů, čímž se z lidského hlediska chová kupodivu realističtěji než klasický
realista. Opravdu není iluze jako iluze. Copak jsou to „jen“ představy, ty vzkazy a vize, ty sny,
které někdy tak významně ovlivňují bdělý život? Ba začasté významněji než události z bdělého
života? Nikoli. Z lidského hlediska to nejsou „jen“ představy. – „Žádné představy ale pětase‑
dmdesát kilo dřeva“, uhaduje jejich tíhu i látku Jan Gabriel. Albert Marenčin k tomu dosvěd‑
čuje: „Už tisíc rokov sa k tebe presekávam / Pralesmi úzkosti a zátarasmi strachu / A nie sú to
nijaké symboly ani metafory / Nijaké básnické ťaľafatky / Všetko je skutočné… / […] Skutočné
sú pralesy s temnými roklinami a vlčími brlohmi“;
skutečná je i „ťažká drevorubačská sekera“, která „je stále rovnako ostrá“.
Nejsou to žádné básnické symboly ani básnické metafory, tak jak jsou běžně chápány. Nejedná
se zde totiž o metaforu coby estetizující ornamentalizaci verše skrze přenesené pojmenování
osla koněm: tady jde o iracionálně motivovanou metaforu coby paradoxní konkretizaci výrazu, ať už se
taková metafora projevuje v básni či v dočista nepoetickém hovoru někde na nádražním peronu.
Moc iracionální metafory – to není poezie odtržená od života; to je magie, která vyvěrá přímo ze
života a z jeho bezprostředních potřeb. Při obcování s přízraky ústí tato moc až do hmatových
vjemů (u Kateřiny Piňosové): „Nohy mi tají horkem / hmyzího dechu. / Líbám hada. / Kůru
kaštanu“. – Právě na reálně metaforickém základě hry analogií si iracionální logika – zdánlivě
46
Mlčeti zlato
nemístnými oklikami například přes lokomotivy – razí cestu neomylně do středu bytosti (třeba
bytosti jménem Přemysl Martinec): „Taková parní lokomotiva, ta se musela nejdřív rozžhavit,
rozzuřit, supět a funět, jak se v ní praly oheň s vodou, zaječet, zařvat, než vyrazila do útoku, jinak
by bouchla vzteky. Jsou mi z celé železnice asi nejbližší, sopky na kolech, škoda, že vyhynuly.
Občas sice nějakou předvedou, ukážou v akci, ale zombie jako milenka, to už není to.“
NAHORU, SCHODY, DOLŮ
Každé, i sebeobsáhlejší pojednání o prožívání lidské nebo zvířecí existence by mohlo být –
bez újmy na vyčerpávající úplnosti – shrnuto do jedné stručné věty:
Něco se zvířátku líbí a něco se mu nelíbí.
A to už by jaksi pro vystižení podstaty pozemské bytosti stačilo. I sen, tedy takový projev
duševní aktivity, který nelze vědomě ovlivnit, je splněním tužby nebo naplněním obavy. Z ně‑
čeho zkrátka člověk či zvíře prožívá slast a k něčemu zas cítí odpor. Bytostnou slast a bytostný
odpor. To není svaté nadšení a uvědomělé Protestuji. Je to v podstatě jen impulsivní ano a in‑
stinktivní ne. (Oboje samozřejmě v určitých „neřízených“ proměnách.) A tímto základním
magnetickým pravidlem je determinována veškerá činnost veverky popelavé, lišaje smrtihlava
i člověka moudrého.
Touha. To je ta „nahá želva turecký něhy“ Jana Kohouta. To je to neřízené ano: spočinutí
„v Tvém klíně / u kapes karpatských hor“ Andrewa Lasse; královna, která pro Davida Jařaba
„je a zůstane / přísnou strážkyní balvanu“; mušle, v níž pro Alberta Marenčina „šumia hlbiny
večnosti a vlnobitie slasti“; pohádka Františka Dryje „O (modré) Barunce – / té krásné mod‑
rovlasé dívce / jež […] / nespatřena / bloudí / řekou“. To je ta lyrika bez přebytečného lyrismu,
přitahovaná máchovsky přízemní vesnicí, „kde nejprve došlo k incestu / a pak k bratrovraždě“
(Jakub Effenberger).
Odpor. Vůbec se nemusí projevovat jako uvědoměle kritický komentář k nevyhovující realitě.
Koneckonců, když se někdo štítí řekněme kapra, ani se ho nedotkne. A nečeká přitom na žád‑
ný předběžný světonázorový pokyn. Samovolným projevem odporu vůči zklamávané důvěře
v lidský řád je třeba už poťouchlé popichování elementární soudnosti, ukazující v důsledku
na iluzornost všeho lidského počínání. „S křídly se dnes už nikde neobsluhuje“, informuje
čtenáře Jan Gabriel. „Náušnice jsou nejkratší cestou k orgasmu“, dodává po chvíli. „Největ‑
ším šlágrem toho léta byly / plavky bez plavek“, konstatuje Josef Janda. „Vratký kůl udržel
sotva třetinu obyvatel / Ostatní se v dobré víře / zřítili do propasti mezi nic netušící předky“,
dramatizuje zmíněnou poťouchlost David Jařab. – To vše je už výraz jakéhosi instinktivního
47
studie I
Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
ne. Není k němu potřeba žádných filosofických konstrukcí, žádných ideologických nadsta‑
veb. Přestože, jak podotýká František Dryje, „snad kdyby brigáda, nějaká pěkná – tak nejmíň
z padesátých let – taková vzrostlá staromladá přišla, ta by nám dala do pořádku čas, životní
úspory, naději, prstoklad… anebo aspoň seřídila soustruh…“ Ideologická brigáda by opravdu
pomohla. Jde to však i bez ní – jako když Eva Švankmajerová lakonicky shrnuje úděl člověka:
„Řinčívám nádobím / Prádlo. / Nahoru, schody, dolů / V noci řvaly děti“.
I v adresnějších projevech odporu je to spíš prostořekost nadávky než učené řečnění z tribuny,
co z těchto poloh vniká do básně (rovněž u Evy Švankmajerové): „Taková ta kráva nebezpečná
/ v červeným kabátě a / bez vzdělání, bez něhy / bez povinností, bez iluzí“. I Přemysl Martinec
se namísto ideově vystavěné kritiky omezuje na temnou výhrůžku rušitelům jeho klidu: „Kdo
se má na ty lidi dívat a kdo je má poslouchat. Támhletomu tak proseknout hrdlo srpem, reza‑
vým pokud možno […]. A tomuhle hlavu rovnou utrhnout.“ Tento otevřeně agresivní tón je
zkrátka pro impulsivní vyjádření přirozenější než nějaká ideologická záměrnost.
Kateřina Piňosová: Stupně zasvěcování, 2010
48
Mlčeti zlato
Průvodním projevem soustředění na přirozenou povahu imaginace je tedy samovolnost nejen
neřízené touhy po dosažení slasti, ale i neřízeného odporu vůči tomu, co je bytosti nepříjem‑
né. Oproti apriorním soudům rozvíjejí surrealisté (dokážou‑li se oprostit od určitých dok‑
trín) ve své tvorbě nepropočítávané konstelace touhy a hněvu: odtud, přímo z jádra bytosti
plyne revoltní povaha jejich činů, nikoli z té či oné bible. – Jakékoli doktrinářství je vlastně
právě v surrealismu cizorodým prvkem – i když zde čas od času hrozivě straší (ostatně jako všude
jinde). Je zde cizorodým prvkem proto, že právě surrealismus vyhradil výsostné místo naopak
spontaneitě a především intuici. Z ní plyne zásadní nedůvěra řady surrealistických tvůrců vůči
ideologickým, sociologickým, estetickým i psychologickým abstrakcím (včetně těch, které se
točí kolem samotného surrealismu).
TĚSNĚ PŘED ODSTŘELEM
Nelze ovšem popřít, že i sebeautentičtější reakce organismu, myšlenky a citu na ten či
onen reálný podnět je výrazně ovlivňována též vědomou (ať emotivní či poznávací) složkou
psychiky. V záznamech neřízeného myšlení se pak projevují nejen nevědomě motivované,
ale i vědomě vyjadřované myšlenky, postoje, city. Projevují se často ve výrazněji emotivní
formulaci, zatahující tvůrce přímo do centra jeho citové či názorové angažovanosti. „Hledala
mě veverka… / Chtěla se mnou chodit… / Nebyl jsem doma…“, svěřuje se s melancholickým
úsměvem Andrew Lass. – „Kůže kaktusů praská / pod pouhým dotykem / mého hrubého
prstu / Odcházím na hraně / nepopsatelného smutku“, vyznává se temně Kateřina Piňoso‑
vá. – Jakub Effenberger takto bloudí „ve hře na schovávanou, / kde jeden hledá druhého, /
kterého vzal čert.“ – A někdy je účinek skrytých obav na vědomí básníka vskutku až burcu‑
jící (byť je poryv existenciálna ovanut obrazotvorným vtipem), jako v tomto ohromujícím
rentgenogramu strachu z pera Františka Dryje: „…žene se bouře zlá a metá po mně blesky
(třesky), ach, schovejte mě, drazí zesnulí!, budu vám nadosmrti chodit pro noviny, pít za
vás mléko, předčítat pohádky, jen mě tu nenechte s tou bouří prokletou, ona mě zabít chce,
zarazit do země, na škvarek sežehnout, utopit v přívalech, anebo aspoň zadusit černým
větrem…“
V jiné rovině lze tíhu osudovosti, pronikající do vědomí, vysledovat v její groteskní šifraci zpět
do anekdoticky snového příběhu, situovaného na hraně mezi prožitkem seriózní důstojnosti
a nehorázného výsměchu, jako je tomu v básni Davida Jařaba Na čekané, v níž se zcela epickými
prostředky popisuje číhání party chlapů na mědvěda, bohužel zrovna v lomu, v němž za čtvrt
hodiny proběhne odstřel.
49
studie I
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
I agrese samovolného odporu nalézá často sama v sobě i jakýsi nádech vědomé, eticky motivované
ironie a sarkasmu – například když Jakub Effenberger s despektem vůči přetechnizovanému
světu přehlíží „lepkavý bonbon všemocnosti / nad několika lejny seřazenými / do přehled‑
ného grafu“, a když si Přemysl Martinec naopak bere na mušku zoufalé tužby snobismem
předávkovaných krasoduchů, doufajících, že z oné přetechnizovanosti uniknou do pokud
možno exotických hájemství ducha: „Třeba kořen mandragory; napojíme se jeho extraktem
a budeme tak plni duchovna, že nám poleze ven ušima, o ostatních otvorech nemluvě (zatím
leze jenom krkem).“ – Nebo když Kristýna Žáčková upozorňuje: „…srp cenzury vysekal díru
do dutiny lebeční / proč tak neohrabaně ptáme se / tuto práci vykonati lze pohodlněji sekerou
/ všem buňkám vysvětlit: nic se neděje“. Případně když si Josef Janda takto stěžuje: „Škoda že
není po ruce žádný sultán / možná by stálo za to zas jednoho vyrobit / jenom tak jen kvůli
změně / aby bylo kam se chodit poklonit“. – Z ukázek je zřetelné, že významným objektem
surrealistické kritiky je vedle přeceňování racionality též institucionalizace iracionality, tedy
jakýsi rub obrazotvornosti, vedoucí od bezmezných zbožnění až k válečným kataklyzmatům.
Kriticismus spontaneity si ostatně nehledá jen vnější terče, byť je dokáže zaměřit s přesností
Jana Kohouta: „Svět je jen kresba na křídlech motýla / chycenýho s krutou nevinností božský‑
ho spratka / co dostal k Ježíšku káču galaxie.“ Právě pro onen paradox poznání, že i vesmíru
lze eventuálně napohlavkovat, se pak surrealisté nezastavují ani před tím pověstným vesmírem
v nás, a to až k jakémusi sebeshození s piedestalu, mohu‑li to tak říct: „V krku mám obrovské
chladné perly. / Zvracím. / Jsem tedy naživu / ale už nevrhám stín“ (Kateřina Piňosová); „…
jetej psychotik kuř. nevěř. alk. t. č. na mezi / hledá nikoho Zn. / Foto potěší“ (Jan Kohout).
PROUD VĚDOMÍ
Pro surrealismus jako takový není specifické to, že se v jeho prostoru a času projevují touha
a odpor. Jak řečeno, ty se projevují vždy a všude.
Ba dokonce není pro surrealismus úzce specifické ani to, že se zde – spolu s vyzdvižením ima‑
ginace – umožňuje spontánnější výraz než leckde jinde, a že se zde tudíž právě touha a odpor
projevují výrazněji, intenzivněji než řekněme na fasádě nějakého přísně vypočítaného slohu,
ať by to byl estetický kánon empíru nebo vědecký kalkul konstruktivismu.
Ta spontaneita se v daných souvislostech vlastně projevuje coby sledování vnitřní řeči, tak‑
zvané endofázie. Formou asociativně navazovaného vnitřního monologu zachycuje autor
subjektivní náhledy vypravěče (nebo postavy), tvořené řečovými a obrazovými „figurami“
psychických obsahů. Zaznamenává tedy spontánní proud svého uvažování.
50
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
A o to právě jde: svého uvažování.
Zde prostě autor přemýšlí. Používá především „poznávací“, vědomé myšlení, byť by probíhalo
sebespontánněji. Odtud se také o tomto typu vnitřní řeči mluví jako o proudu vědomí. – Při vel‑
kém zjednodušení by se dalo říct, že rozdíl mezi přemýšlením vědce či trhovce, tedy praktiků
obživné každodennosti na jedné straně, a přemýšlením „básníka“ čili praktika vteřin věčnosti
na straně druhé spočívá v míře respektování objektu: vědec či trhovec táhne na branku výstav‑
by či asanace, koupě či prodeje toho či onoho vnějšího předmětu – například mostu – a snaží
se věc příliš nekomplikovat subjektivizací; přitom je však v této praktické aktivitě tak jako
tak veden kdovíjakou posedlostí, o které sám nemá tušení. Tedy podobně jako básník, který
však onu subjektivizaci reflektuje a chápe most daleko spíš jako místo schůzky či duelu než
jako dopravní stavbu, neboť – což potvrdí každý svědek lásky či hádky na trhu či v laboratoři –
bezprostřední vyjádření subjektivních tužeb a štítivostí je jaksi dramatičtější a vzrušivější než
suchá kalkulace má dáti dal.
Nic však není tak jednoduché. Někdy se totiž taková spontánně podaná úvaha vyznačuje
i v básni tak vysokou měrou poznávací složky vědomí, že je od úvahy vědce či trhovce prak‑
ticky k nerozeznání: viz například tento záznam Jana Gabriela: „Stalin neměl rád Židy / A za
jediného přítele považoval Hitlera / Slyšel jsem to v televizi / A nemám proč tomu nevěřit“.
Toto sdělení je součástí vnitřní řeči, avšak – na rozdíl od intuitivních metafor, jež vnitřní řeč
často doprovázejí – je „prostě sdělovací“ vědomou úvahou (byť rovněž tak či onak nevědomě
determinovanou). Báseň tím nabývá podobně kolážovitého vzezření, jako když například
Picasso kdysi vlepil do výtvarného díla kus skutečných novin.
Jinde může být propojení nevědomého podnětu s vědomou úvahou ve vnitřní řeči spíše mag‑
matické: oba způsoby vnímání se prolínají, jeden se noří z druhého, jako kupříkladu v textu
Evy Švankmajerové, z něhož je zřejmé, že za rozvoj vědomé, vlastně až moralizující ironie tu
nenese zodpovědnost nic jiného než přeludný optický klam, který sám o sobě nikterak není
produktem vědomé úvahy: hrající si děti „odložily nějaké dva balíky z obchodního domu /
a klobouky ze slámy / Odložily pláště / Jako by z hadrů modelovaly figuru / na záda a lokty
poraženýho starce / Starce téměř krojovanýho a se zavazadly / kterému vyrazily, ty děti, při
tanci svačinu, / vajíčko […] / co pojídat chtěl děd / a chlapci tančí o závod / a o výhody.“
Určitá vědomě inspirovaná ironie, která kvůli tomu cti netratí, se pak projevuje třeba i ve výzvě
Přemysla Martince, který se zde projevil coby převaděč civilizovaného apelu do řeči barbarů:
„…babky kořenářky všech civilizací […], spojte se!“
51
studie I
Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
PODNĚTY ODJINUD
Na druhé straně se coby vnitřní řeč někdy projevují takové věty a vize, jejichž metaforická
intenzita se jen stěží dá považovat za výsledek sebespontánnější vědomé úvahy: patří mezi ně
třeba toto podivně vyšinuté konstatování Jana Kohouta: „…jistá vozidla / nezanechávají stop
/ Jsou nulastopá“. Nebo tato náměsíčná metafora zaznamenaná Janem Gabrielem: „Vrásky
hluboké jako talíře“.
Takové věty a vize nebývají plodem důvtipu duchaplného humoristy či pečlivě pěstěného
básníka: na to zní příliš cize. A přitom tak nějak podezřele výstižně…
Takové věty jako by zvenčí ťukaly na okenní sklo… Jejich základní vlastností je totiž skuteč‑
nost, že autor s nimi předem nepočítal…
Rozumějte mi dobře: nejde tu o to, že by autor nepočítal s tím, jak řekne to, co měl na mysli.
Ne. On tu větu na mysli neměl a nepočítal s ní vůbec. Nikoli tedy, že by mu spontaneita nečeka‑
ně ozvláštnila vyjádření jeho palčivě pociťovaných tužeb a obav (což je nezbytná funkce poezie
v životě). Ne: zde se jedná o takové věty, o jejichž původu autor prostě nemá ponětí! O věty,
sousloví či vize, které tudíž vyjadřují i docela jiné tužby a obavy, lásky a nenávisti, než jaké
on sám vědomě pociťuje! Tedy o produkty myšlení nevědomého: nejsou přece výsledkem ani
nástrojem uvědomělého poznání; vždyť se podobají spíš meteoritům na zem spadlým.
Zkrátka a dobře – řečeno s poněkud spiritistickou děsuplností: jsou to věty a vize, jejichž „já“
je někdo jiný.
Aby to nevyznělo vyloženě spiritisticky, dlužno zde říci, že tyto „odjinud“ přicházející vzkazy
a vize vlastně vůbec nejsou odjinud – jen se tak jeví: jsou stejného psychického původu jako
více či méně vědomé produkty vnitřní řeči. Jsou však odlišně založeny.
Přímé sdělení, typické pro vědomou vnitřní řeč, pracuje s legitimním užitím slov dle zave‑
deného komunikačního kódu: například kočce se v takové vnější i vnitřní řeči říká kočka
a borovici zase borovice.
Nevědomá vnitřní řeč (zvaná též psychický výraz) vzniká oproti tomu tak, že obsahy nevědomí
se v potřebě svého vyjádření nemohou spolehnout na vědomé myšlení, které je totiž nezná.
A po pravdě řečeno je znát ani nechce. Uchylují se proto k zoufalému kroku: lexikální a syntak‑
tickou skladbu běžné lidské řeči tedy zmíněné obsahy nevědomí užijí (ba přímo „zneužijí“)
samovolně, bez asistence vědomí. Proto se také mluví o psychickém automatismu.
Zatímco tedy ve vědomém myšlení – ať už jde o prostředek běžné komunikace nebo o spon‑
tánní, joyceovský „proud vědomí“ – je kočka vždy pojmenována jako kočka, pak v myšlení
52
Mlčeti zlato
nevědomém (například ve snu) může být kočka vydávána řekněme za borovici nebo za lout‑
kové divadlo.
To se však neděje z nějaké zákeřné libovůle, nýbrž z určitých vnitřních asociativních důvodů,
o nichž vědomé „já“ nic neví, ale jejichž konkrétní propojení je ve své vnitřní naléhavosti ne‑
zbytné. Proto je také vědomé „já“ nemůže jen tak (bez analýzy) rozluštit, a proto mu také tyto
projevy připadají tak cizí, a přesto tak výstižné.
Vědomé myšlení tedy funguje za použití slov či obrazů coby symbolů dohodnutých spole‑
čensky. Zato nevědomé myšlení používá slovní či vizuální spojení coby symboly jedinečné,
řekněme dohodnuté intrapsychicky.
Jan Kohout: koláž, 2003
53
studie I
Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
Tyto intrapsychické symboly vstupují do manifestní podoby nejskrytějších libostí a nelibostí.
Jsou tedy samovolně (bezděčně) zašifrovanými obsahy nevědomí. Stojí za to zde zdůraznit, že
tudíž nejde o jejich latentní obsah neboli o jejich přímé vyjádření. – Účelem záznamu a četby
těchto projevů pak (v rozporu s téměř stoprocentně rozšířeným předsudkem) není snaha roz‑
luštit, co tím nevědomí chtělo říct (to je v případě potřeby úkolem psychologie nebo hadačství),
nýbrž řekněme podprahové vnímání celistvé intenzity toho, co řeklo.
A právě tyto podněty „odjinud“, tyto obsahy nevědomí, pronikající k vědomí v převleku do
přeludných vzkazů a vizí, to je vystižení specifičnosti, jedinečnosti surrealismu.
A nic než to.
Všechno ostatní je více nebo méně spontánní tvůrčí činnost, která má koneckonců stejné
podmínky pro jakéhokoli tvůrce, ať je to George Gordon Byron, Maxim Gorkij nebo Kilián
Ignác Dientzenhofer.
Ale tohle je něco jiného. Tohle je „surrealistický hlas, kterým se rozechvívaly Kúmy, Dódóna
a Delfy.“2 Tak pravil André Breton, který k tomuto faktickému odvratu od avantgardistických
modernismů do světa starověkých mystérií přistoupil se stejnou odvahou, s níž se akt sestupu‑
jící se schodů odvažuje kráčet jakoby nic dál i poté, co se na schodišti náhle zhaslo.
Mlčeti zlato
podle jeho originality a podle působnosti díla v daném kulturním kontextu.
Surrealisté namísto toho všeho měří tvůrčí čin prostě podle kvality signálu.
Uvidíme, proč.
U autorů, vycházejících z vůle po dosažení určitých kulturních, estetických či ideových cílů,
Breton bez skrupulí kritizuje přílišnou hrdost. Nikoli hrdost ve smyslu mravním, nýbrž hrdost
tvůrců na své vzdělání, kulturní předpoklady, názorovou pevnost, řemeslnou zdatnost, sa‑
mozřejmě hrdost na svůj talent a invenci, a tak dále a tak podobně. – Ta hrdost totiž takovým
autorům zásadně brání v tom, aby… aby zkrátka zapomněli na vládnutí světu představ, a aby
naopak konečně začali bezvýhradně sloužit. Sloužit „surrealistickému hlasu“ – zprostředko‑
vateli nevědomých podnětů. Tedy nositeli spontánně se vynořujících vět, obrazů a rytmů, na
jejichž vzniku se autorův tvárný génius ani trochu nepodílí… Sloužit „pouze k orchestrální
realizaci té zázračné partitury“,3 kterou „surrealistický hlas“ utváří samovolně…
Zvěstovatel surrealismu tedy tvůrce přímo vybízí, aby odvrhli všechnu pýchu ohledně tvůrčí
vůle a originality, ohledně kulturní či antikulturní výlučnosti Umělce, a namísto toho aby se
vlastně snížili do úlohy nemyslícího seismografu! O skromné službě „surrealistickému hlasu“
coby o skutečném poslání surrealistů píše Breton:
„…my, kteří jsme se neoddávali žádné filtrační práci, kteří jsme se učinili ve svých dílech
němými shromaždišti tolika ozvěn, skromnými záznamními aparáty, […] poctivě vrací‑
me zpět onen ‚talent‘, který nám přisuzují. Vykládejte mi o talentu tohoto platinového
metru, tohoto zrcadla, těchto dveří, a chcete‑li, tedy třeba oblohy.“4
ZAPISOVACÍ PŘÍSTROJE
Obraťme se k pramenům. Bretonův Manifest surrealismu (1924) obsahuje známý seznam tvůr‑
ců (byli to např. Swift, Sade, Bertrand, Hugo, Poe, Rimbaud, Jarry a další), kteří byli podle
Bretona surrealisty v tom či onom ohledu (v zlomyslnosti, lásce, dobrodružství, morálce,
symbolu, příběhu atp.). – Mnohem důležitější než ten seznam je však Bretonovo kritérium
onoho výběru, uvedené poznámkou: „Zdůrazňuji, že nejsou surrealisty vždy.“
A kdy jimi nejsou? – Nejsou jimi podle Bretona tehdy, když u sebe příliš připouštějí vliv
„předpojatých idejí“. Tedy vliv apriorních náhledů, ať už z oblasti vkusu či filosofie. Vědomých
náhledů. Sebeutvářejících a sebevědomých náhledů, které činí z osoby osobnost.
Ano. Jediné autenticky surrealistické kritérium tvorby tedy vychází z odmítnutí osobnosti tvůrce!!!
Tvůrčí čin lze obecně vzato měřit podle zhodnocení jeho estetického a ideového přínosu,
2
Breton, André: Manifest surrealismu (1924); in týž: Manifesty surrealismu Praha 205, s. 61
54
Snaha o dokonalost, sochání tvaru z chaosu, ba dokonce tvůrčí génius – to vše, co v povědomí
civilizovaného člověka tvoří pojem umění, je zde jen ke škodě věci. Neboť dílo se utváří samo.
A to právě ve chvíli, kdy se nabízí vnitřnímu sluchu či zraku svého pozorovatele. Stačí jen, aby
s nezúčastněností telefonního záznamníku pasivně nahrál jeho znění. Jeho diktát.
V tom je surrealistický apel aktuální právě a především dnes, kdy si v oblasti tzv. kultury
s biedermeyerovskou dojemností podává ruku talentovaná sebestřednost s „konceptuálním“
3
4
Tamtéž, s. 41
Tamtéž
55
studie I
Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
šroubováním konstrukce díla coby racionálního, předem vykalkulovaného symbolu‑orna‑
mentu. Samozřejmě s nezbytnými vysvětlivkami pro grantovou komisi.
Čím méně se tedy tenze tvorby vztahuje k autorovu „já“, tím víc je ta tenze „surrealistická“.
A naopak: dychtivě vyslovovat vlastní tužby a obavy, bezprostředně, spontánně, nadšeně či
zděšeně projevovat své potřeby a emoce, to znamená stát se prachobyčejným básníkem, který
neslyší to, co říkají ústa stínu (výraz Victora Huga), protože ta ústa překřikuje tím, co si sám
vymyslel a čím sám sebe vláčí jako pomluvu novinami. – Pokud se tvůrce z jakýchkoli důvo‑
dů zdráhá poctivě vrátit onen „talent“, který je mu přisuzován, pokud chce nahradit intuici
sebespontánnějším mudrováním či dojímáním, tam zkrátka přestává být ekvivalentem plati‑
nového metru, dveří či oblohy a stává se pohříchu pouhým géniem, pouhou osobností, která
zapomíná na onu služebnou úlohu. Zapomíná na roli pasivního seismografu přitažlivých
a odpudivých sil v magnetických polích lidské bytosti. Stává se tedy osobností, která dává před‑
nost tomu, aby tak či onak pronikla na umělecký Slavín. Své věže vůle, moudrosti a citu proto
taková osobnost raději aktivně konstruuje. – Není pak divu, že se z takových tvůrců mohou
stát (dle Bretona) ony „nástroje příliš hrdé,“ které „právě proto nevydávají vždy harmonický
zvuk“:5 namísto role přijímače vzkazů z hlubin nevědomí hrají totiž takoví autoři roli rušičky
nevědomých podnětů. A to bez ohledu na své přesvědčení (i kdyby bylo třeba surrealistické).
Ostatně, přesvědčení je právě předpojatost, a ta nikterak nepřísluší platinovému metru či ob‑
loze. Neboli – autentickému tvůrci‑seismografu, zachytávajícímu nevědomé podněty pokud
možno bez výraznějšího zasahování cizího i vlastního vkusu či mravu…
Mlčeti zlato
jsem sám nikterak nekoncipoval: „…sláva se pomalu, se zjevnými postranními úmysly, dotýká
hvězd“. – Toto nutkání „hlasů“ k samovolnému přetváření ustálených rčení zjevně zakoušejí
i další seismografy, například Jan Kohout: „Už vim proč hvězdy jsou jak zlatý cvoky. / To zcvo‑
katěl švec než řek bys hvězda / a podrazil sebou vlastní flik.“ – A lakonicky tento štych uzavírá
Jakub Effenberger: „Nasrat a rozmazat po hvězdách“.
Někdy se dokonce slovní materiál začne v blízkosti vřelých ingotů nevědomí morfologicky
MOC SLOVA
Nesrovnatelně větší vliv než „osobní“ cit či názor má na to, co říkají ústa stínu, „neosobní“ moc
představy a moc slova: „Seděly tam dvě kočky / u baru / lízaly si podpaží“, konstatuje Andrew Lass
proměnu významů slova, proměnu, která způsobuje úplnou transformaci děje přímo upro‑
střed jeho průběhu. Tyto „nemyslící“ faktory vstupují se svými groteskními skluzy asociací do
skladby nevědomých podnětů jako jejich ústrojná součást. – Sem patří mimo jiné též neza‑
mýšlené chytání ustálených rčení za slovo, vedoucí k tak jednoduchému přetvarování vize,
jako když se hůl ponoří do vody. Vzpomínám si, jak mě udivilo, když jsem po sobě četl, co
5
Tamtéž
56
Lucie Hrušková: Muří letokruhy, 2009
57
studie I
Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
roztékat: „Vidlel jsem ji“; „Slíbil jsem jí ponožky / ratolestí dřímot / i světla pic a by“ (Andrew
Lass). Jindy dokonce puká ve švech přímo syntaktická stavba: „V jedné z vysypaných popelnic
bylo mrtvé novorozeně, které se rodička zřejmě rozhodla pecka přilepená na knedlíku“ (Bla‑
žej Ingr).
Moc slova zkrátka zakouší poctivý seismograf občas až do těch hrdel a statků. Začíná to neče‑
kanými slovními hříčkami, jako je třeba „kláda tmy“ u Romana Telerovského nebo „Drž hud‑
bu“ u Pavla Řezníčka. Právě odtud lze dospět k děsivému zjištění významotvorné moci slova:
podle Přemysla Martince „Železnice má v sobě už od začátku něco agresivního, želez‑nice,
želez‑niční, železo‑ničení…“. To vše může nakonec vést až k tušení magických důsledků, které
z toho vyplývají: dle Jakuba Effenbergera je to „…spiklenectví krátkozrakých vizionářů / Jedna
Si‑byla vedle druhé Si‑budeš, / obě rozmázlé na zdi vedle okapu“.
Rozmázlé… Ano, právě zde může akt sestupující se schodů i zakopnout! A to tehdy, když
o hlas „toho druhého“ příliš netrpělivě žádá, nebo když o něm naopak zapochybuje. – Roman
Telerovský svědčí se záviděníhodnou otevřeností přímo o okamžiku, kdy mu drsně olizuje
rty děs a hrůza ztráty jistoty: „Posadit se za svůj samostříl / Zaujmout pozici / A myslet si že
všechno bude v pořádku / Jenomže / Co když to nevyjde…“ – To jsou ty zárazy, neprůchodnosti,
sabotáže, ohrožující rovnováhu na hraně schodu.
Chytne‑li sestupující akt v takovém okamžiku na poslední chvíli balanc, má aspoň o zkuše‑
nost víc. Pokud se však s těch schodů doopravdy zřítí, tj. pokud u něj namísto soustředění
převáží roztržitost, pak je s ním zle, ať je to kdokoli. Pak vylézají z děr – namísto hadů a štírů
uvažujícího nevědomí – nudně křiklavé skrumáže neuvažujícího vědomí, chaotické mudrování plné
filozofujících abstrakcí nebo surrealistické kýče ze zastudena propojovaných slovních vazeb,
jak je vnější slina přinesla na nervózní jazyk porouchaného seismografu. Většinou přináší
ten pád výsledky, které výstižně odmítli švédští surrealisté: „Už nikdy ‚má‑touha-jako‑králík‑v‑kapse-tvé‑cibule-která‑se-třepotá‑v-měsíčním‑světle-se‑šupinatými-stehny‑zázračna‘ atd.!“ 6
BROUK SVĚTLONOŠ
Je proto nanejvýš žádoucí, aby seismograf neztrácel víru ve všemohoucnost snu a svými „prsty
z angreštu“ (A. Lass) aby se pevně držel vzdušného zábradlí na onom schodišti vzkazů a vizí.
6
Biebl, Konstantin: Plancius, Praha 1931; též in týž: Cesta na Jávu, Praha 2001, s. 128
58
Mlčeti zlato
Právě tam, kde zdánlivě o nic nejde, jde totiž o všechno, jak svědčí Roman Telerovský: „Co
když to nevyjde a člověk se bude muset / v přízemí vpravo / postavit tváří tvář smrti / a vůbec
ne / z úst do úst / jak by se řeklo / Anebo právě / Z úst / Do úst“.
V próze Plancius (1931) podal Konstantin Biebl pozoruhodnou charakteristiku jistoty „surrea‑
listického hlasu“:
„Pohřížen svou vlastní vůlí do polospánku, v němž zlehka bdí, uhaduje všechna vaše
přání a vykonává je automaticky, bez váhání a bez nelibosti.“ 7
To je, oč tu běží. Automaticky, bez váhání a bez nelibosti vykonává zapisovací přístroj ducha
pokyny nevědomých podnětů.
Úplně stejně jako malajský sluha.
Biebl totiž v oné próze Plancius, v cestopisu z mořeplavby na Jávu, vůbec nemluvil o bretonov‑
ském „surrealistickém hlasu“, nýbrž o lodním sluhovi malajského původu.
A přesto se tím Biebl bezděky přesně strefil do metodiky surrealistické tvorby. Nuže – surrea‑
lismus coby malajský sluha ducha…
„Opatrně chodím sama nocí. / Nejsem ničím, čím už jsem byla / Nejsem tou, které se hrozím“,
konstatuje Eva Švankmajerová. „Já je někdo jiný,“ prohlásil básník Rimbaud, a někteří autoři se
surrealistickou zkušeností si tuto jeho větu z dobrého důvodu velice oblíbili. A to doslova, jak
je to vidět z následujících veršů Josefa Jandy o sestupu do hlubin nevědomí: „přijdete‑li někdy
v ta místa / vyjde vám naproti vlastní já / a řekne například / co tu chce ten vůl“. – Kristýna
Žáčková pobízí tu druhou: „…tak už se vyklubej a promluv // s věčně nepoznaným obličejem
mravkolva / který vždy když ho potkávám / tváří se jako propast“. – Jakub Effenberger podává
přerod do někoho jiného s podezřelou samozřejmostí přímé záměny identit, dočista jako v ně‑
jakém psychothrilleru: „V době, kdy ještě sedmička / jezdila přes Vršovice až k moři / jsem
byl automechanik / s hlavou od vazelíny / a hubou plnou kubických centimetrů. / Pak ale
někdo řekl, / že bych už neměl dál bydlet / v té noře, co jsem si vydlabal / ve vlhkém chlebu /
a že bych měl kreslit po nebi klikyháky, / kterým by nikdo nerozuměl“. – Nejdrastičtější verze
probuzení toho druhého v básníkovi je představena v básni‑aktovce Blažeje Ingra, v níž se Řehoř
7
Hrubín, František: Zvířátka a loupežníci, in Špalíček pohádek, 1957; pozn. P. M.
59
studie I
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
Samsa zcela po kafkovsku probudí coby brouk, k čemuž se mu nečekaně dostane vlídného
poučení od Karafiátových broučků: „Buď hodný a uč se pěkně lítat, abys brzy mohl s námi
svítit. Zdař bůh.“
Řehoř pak – co mu zbývá – létá a svítí.
Osvětluje dramatické scény: „Vidím legie pochodujících mravenců“ (Kateřina Piňosová).
Osvětluje věštby: „Na Staroměstském náměstí sněží na rozepsané závěti“ (Jan Gabriel).
Osvětluje vize: „Ano ano ano. / Viděl jsem je, viděl. / Viděl jejich těla jakoby z grafitu. […]
V krajině, kde je vítr unášel nad strništi, je pronásledovali psi. […] Jak ti byli nervózní, jak ti byli
nervózní, byli z grafitu a nemohli nic“ (Jan Richter).
Osvětluje hlavu či siluetu hlavy, „jakoby maličko urvané od trupu. / Jakoby hledící před sebe /
do rajského sadu, / s mírným úlekem, / tak, že sama ta hlava / trošku couvá. / Nebo je domalo‑
vaná jako dodatečný nápad?“ (Eva Švankmajerová).
Osvětluje rty, s nichž plynou přeludné vzkazy:
„…strach / v zahradě kufrů / hotelu Mihotaj“ (Andrew Lass)
„Prší na zakutálené mraky“ (Jan Gabriel)
„Nocí i dnem / trouchnivějí zámky, mravenci / předou a krocaní je zpěv“ (Alena Nádvorníková)
„Je noc kdy starý sakury roděj pily“ (Jan Kohout)
„Hnízdo polárních sršňů v závěji zlověstně hučí“ (Josef Janda)
Řehoř svítí, múzy mlčí a platinový metr řinčí.
VE TŘETÍ OSOBĚ
Obecně se má za to, že v každém člověku dřímá básník. – Surrealistický apel by mohl znít
takto: v každém básníkovi dřímá malajský sluha, který vidí mnohem hlouběji než on. „Básník“
tedy nechť raději mlčí a naslouchá tlukotu vět v orloji nevědomí.
A nechť se zatajeným dechem sleduje příběhy, které už docela zapomněly na autorovo „já“ a ve
třetí osobě se přibližují jen na krok k naprosté čistotě příjmu surrealistického signálu. Výměnou
za toto sebezapření vlastního „já“ mu ty příběhy‑převleky paradoxně vracejí nesrovnatelně
dokonalejší zrcadlo jeho osobnosti, než jaké si sám dovede odlít na koleně svých vědomých
úsměvů a stesků…
S Davidem Jařabem pak může onen ztichlý subjekt‑divák pozorovat „hostinu / na počest při‑
jíždějících lokomotiv“ nebo drastickou torturu zakončenou tím, že vykonavatelé podivného
rituálu „chlapecké tělo proměněné v dívčí / položili na žebřinový vůz“, případně může slyšet
úryvek z poeovské verneovky: „Sluha si lokl pánova čaje, a pak s klidem lékaře vstrčil majorovo
60
Jakub Effenberger: fotografie, 2007
Otec Ubu: …Úctyhodný počet psů ve vlněných punčochách vyběhne každého
jitra do ulic a výborně se osvědčují, prevíti. Na všech stranách je vidět jen
spálené domy a lidi, kteří jsou sehnuti pod tíhou našich pfynancí.
(Ubu Králem, jednání III., scéna VII.)
61
studie I
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
drobné tělo do krbu.“
V jakési automatické variaci na Bylo nás pět lze spolu s Františkem Dryje sledovat reálnou scénu
ze života přízraků: „Jednoho deštivého večera přinesl tatínek domů osmistrannou minci,
položil ji na stůl a svolal celou rodinu, maminku i děti, zapnul si sako a roztřeseným hlasem
šeptal, všichni nám říkali, že každá mince má dvě strany, a teď se podívejte, tahle jich má osm…“
S Josefem Jandou může akt sestoupivší se schodů nahlédnout do jiráskovské kroniky, v níž se
zvěčnil čas, kdy se konávaly „pouliční zápasy bab s kuchyňskými noži.“
S Jakubem Effenbergerem lze dohledat důvěrné zprávy z jakéhosi Náprstkova muzea nepa‑
měti: „Musela to […] být legrace, / když v bedně od parního stroje / táhli z Dejvic do Hostivic
/ císařpána i s celou jeho rodinou.“
S Blažejem Ingrem se seigmograf připojuje na astrální vlnu odněkud z rubu knihy Školák Kája
Mařík: „Převozník měl zase dlouhou chvíli. Popadl bidlo a mrštil jím do dálky jako oštěpem.
/ To bylo řevu, když ho proud odnášel i s neovladatelným vorem. / Děti si večer vyprávěly, že
převozník jistě dopluje až do moře.“
S Kateřinou Piňosovou pak může sestoupivší akt vzít za kliku dveří pod schodištěm a vstoupit
„do světa spanilých bakterií / s krásnými čely“.
To by mohl být triumf seismografu v okamžiku, kdy na sebe opravdu zapomene.
JAKÝPAK HUMOR
„Ve tmě člověk nenasviní,“ zaznamenává Jan Kohout důvěrné sdělení „surrealistického hlasu“
– sdělení, jež zní cize, a přece přesně.
A k vnitřnímu sluchu aktu, kráčejícího mezi krásnými čely bakterií, se linou další informace,
které by si kritické vědomí za rámeček nedalo. Třeba i takováto potrhlá prohlášení s brizancí
trinitrotoluenu: „Kdo nemá kapesník může zkusit létat“ (Jan Gabriel); „Brambora v puntíč‑
kované sukni / rozjela se na bruslích“ (Andrew Lass); – „Brankář Králík vyrazil puk kabelkou“
(Blažej Ingr).
Jindy, když „surrealistický hlas“ milosrdně poněkud utlumí bezprostřední bizarnost svého
vyznění, dochází často k zemětřesení ještě intenzivnějšímu, neboť jeho seriózní tón je zrov‑
na tak neodolatelný u absurdit zjevných jako u skrytých. „…tam kde došlo k něčemu / mění
se dvoupatrový dům v jednopatrový“, upozorňuje hlas z temnot Josefa Jandu, který pak sám
sobě sděluje: „Kdykoli usnu, nevím, co s časem. Prosté, ale velmi složité.“ – „…na počátku
bylo ticho / a to ticho bylo zvuk,“ dozvídá se překvapený zapisovatel Jan Kohout. – Jan Gabri‑
el v roli světlonoše ozařuje „Koutky rtů přizdobené hadříky / Aby se necítily tak nahé“. – Je to
62
Václav Švankmajer: Kartářky, 2010
63
studie I
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
jakási naléhavost v tónu, a přitom samotný obsah sdělení je vlastně míň než banální: je přímo
vyšinutě malicherný či co. Ale právě ten třesk střetu intonace tak naléhavé a obsahu tak pi‑
tomého plodí nakonec s jakousi paradoxní bohorovností mnohem silnější výraz kupříkladu
erotismu, ba lásky, než stovky zjevně lyrických či třeba zjevně antilyrických veršů.
A to je ta krásná vlastnost – vlastnost myšlení v obrazech: jedná se zde především o nevinnou
otrlost, s níž akt sestupující se schodů projevuje sebejistý nezájem o neustálou hrozbu, doprová‑
zející každý jeho krok v té tmě, v níž na krok nevidět: nezájem o hrozbu střemhlavého pádu do
sémantické antihmoty. – Je v tom snad humor? Ve své banalitě je tento „humor“ nehorázně drzý
(a jeho drzost vydávat se za humor je do nebe volající), ale ve svém překrytí mřížky objektivního
se subjektivním, tedy ve vystižení okamžiku zemětřesení, za něž celé to riziko pádu stojí, dovede
být bezohledně přesný. Jako ptáci, koně, sloni, ryby, hadi a štíři. Není to nic jen „objektivního“,
ani jen „subjektivního“: je to plod dramatického střetu a splynutí reality a snu. A také – což je asi
v případě „humoru“ dosti překvapivé – i splynutí odporu a touhy; ano, i touhy. Z této pozice
jsou totiž projevy vnitřní řeči i vnější skutečnosti vnímány jako nejzběsilejší anekdoty a nej‑
vážnější výpovědi zároveň. Subjekt zde pociťuje ve stejném okamžiku smích i ohromení. Tak
jsem kdysi na základě vlastní zkušenosti vyjádřil svůj hlavní dojem z těch naléhavých vzkazů
a přeludných vizí – dojem, kterému spolu s několika přáteli říkáme modrý humor.
Ve srovnání se svým soustředěním na splynutí snu a skutečnosti projevoval prvotní surrea‑
lismus o mnoho menší pnutí k dialektické syntéze tam, kde se jedná o sublimaci pudové
polarity, konkrétně tedy o výraz touhy a odporu: nejprve se tvůrčí kyvadlo vyšvihlo k adoraci
lásky‑svobody-poezie, a později zase k důrazu na negaci sarkasmem a ironií. – Modrý humor
zde může sloužit za příklad zrušení hodnotové hierarchie mezi oběma výkyvy onoho perma‑
nentního kyvadla. A to ne jako nějaké apriorní vytyčení ideového směru, nýbrž jako postoj,
odvozený jen ze zkušenosti, z prožitku.
JEDINÉ PRAVIDLO
Zdroje surrealistické myšlenky bývají často zatemňovány, překrucovány. A to především ze
dvou stran.
Na jedné straně jde o záměnu hlubinně automatické podstaty „surrealistického hlasu“ za
jakési povrchově mechanické žvanění typu výše zmíněného švédského zaklínadla. To ovšem
vůbec není samovolný odraz přírodních rytmů, nýbrž neurotická nápodoba jeho vnějších
rysů: namísto poddajného naslouchání nevědomým podnětům se zde vlastně jen násilně
vnáší zmatek do již tak dosti dezorientované verze „proudu vědomí“.
64
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
Na druhé straně dochází ke ztotožňování sublimace neřízené touhy se slohovým vkusem
a neřízeného odporu s ideologicky založeným kriticismem. Pokusy revidovat surrealismus
tímto směrem (tedy směrem k estetickým či morálním zřetelům) jsou odsouzeny k nezdaru
prostě proto, že se zde do surrealismu dveřmi dobývají právě ony „předpojaté ideje“, jejichž
nemilosrdná defenestrace je prvním a základním předpokladem surrealistické činnosti.
Tím, co bylo v tomto textu uvedeno o „surrealistickém hlasu“, ovšem nemá být řečeno, že
vnitřní řeč založená na „proudu vědomí“ by snad měla být nějak méněcenná ve srovnání
s vnitřní řečí založenou na manifestních podobách „proudu nevědomí“. Ve skutečnosti se
mi zde jednalo o to, co nejdůrazněji poukázat na naléhavost Bretonova zasvěcujícího apelu,
naléhavost, bez níž by nebylo možné onu inspirativní intenzitu nevědomých podnětů plně
docenit.
Bylo by však pravda zpozdilé tento apel absolutizovat a trvat na jakémsi ortodoxním plnění vy‑
tyčeného ideálu transu, spolu s živením mylné představy, jako by snad hranice mezi vědomím
a nevědomím byla kdovíjak ostrá: ve skutečnosti je ta „hranice“ jen schematickou abstrakcí.
Především není radno zapomínat, že prostředek není cílem. Cílem je vyjádření, směřující
nakonec vždy ke komunikaci. A často i vědomé „já“ má samo sobě i druhým kupodivu co říct.
Coby objekty pro interpretaci sem nakonec patří i ty ideové předpojatosti: jsou přece tak jako
tak často živeny nevědomou intenzitou iracionálních pohnutek. – A hlavně: vždyť vědomí je
paradoxně nezastupitelné i v těch výjimečných případech, kdy by při záznamu „surrealistic‑
kého hlasu“ bylo možné konstatovat u zdrojů tvorby skutečně úplný trans, tedy tehdy, kdy
o sobě „médium“ doopravdy prakticky neví. I zde přece může výsledek takové tvorby získat
svůj sémantický smysl až teprve v okamžiku, kdy je posléze – po „probuzení“ – svým zapisova‑
telem vědomě přečten a zhodnocen. Tedy když dojde ke kontaktu nevědomí s vědomím.
Obecně lze říct, že mezi tvůrci hlásícími se k surrealismu kladou někteří větší důraz na využití
nevědomých podnětů za účelem prohloubení toho či onoho vědomě pojatého záměru (na‑
příklad Vratislav Effenberger zdůrazňoval schopnost imaginace dynamizovat pojmové myš‑
lení), zatímco jiní se poddávají „ústům stínu“ bez jakýchkoli dalších nároků – jen a jen kvůli
neukojitelné zvědavosti na další příběhy svých dvojenců. Drží se tedy oné úlohy seismografu,
ale nechápou to jako nějakou ortodoxní řeholi, nýbrž naopak jako uvolnění stavidel slasti ve
jménu pohlcení reality.
Tyto důrazy mohou vést v obou případech k odstředivým úletům – k předpojatosti buď ideolo‑
gické (směřující k nahrazení intuice apriorní ideou) nebo formální (vedoucí přes jednostrannou
65
studie I
Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
ortodoxii špatně pochopené „čistoty“ třeba až k vyprázdnění smyslu). V obou případech se
tyto úlety rovnají dočasnému či trvalému opuštění terénu surrealismu.
V autentické tvorbě nejde ani o útěk do snu, ani o útěk do skutečnosti, nýbrž o prolnutí snu
a skutečnosti, a tudíž i o prolnutí mého hlasu s hlasem toho druhého ve mně. A toto prolnutí, opět
nikoli coby program, nýbrž jako samovolný proces, se projevuje nejen v „proudu vědomí“, ale
i v produkci tzv. „psychického automatismu“. Není tedy divu, že oba proudy propojuje též
většina textů, tvořených surrealisty: „…potkám hnědé oči šedé krávy / její řasy se mi derou pod
víčka“, říká Kateřina Piňosová. Čí je to hlas? Její nebo „té druhé“ v ní? V tomto případě na tom
přece nesejde. Zásadnější je, že v oné vizi náhle není jasné, kdo je fantom – jestli objekt nebo
subjekt –, přesněji řečeno, že i ve vědomé úvaze se tvůrce může přiblížit nevědomým podně‑
tům víc, než by to někdo jiný dokázal v transu, zatímco nevědomá motivace se dokáže ohlásit
bezmála hmatatelněji než hmotný předmět. A že tudíž oba hlasy naráz, spojeny v přízračné
unisono, tíhnou k překrytí mřížek objektivního se subjektivním, hmatatelnosti s iluzí, snu se
skutečností, smíchu s úžasem.
Původně jsem mezi vybrané vzkazy z hlubin nevědomí chtěl zařadit větu z textu Přemysla
Martince Jak je tomu s naší civilizací: „…a zvířátka přes kořeny dál žene les naježený…“ Přemysl
Martinec mi k tomu naštěstí včas poslal následující vysvětlivku: „Je to ovšem citát z poezie pro
děti, z básničky snad od Hrubína.8 […] Zmíněné dvojverší jsem – vzhledem k tomu, že mě nic
lepšího (vlastně nic jiného) nenapadlo – nemohl necitovat. Takže se mi tam vlastně vloudilo
automaticky. Malajský sluha občas krade, drze se přitom odvolávaje na Picassův výrok ‚Beru si,
co mi patří, tam, kde to nacházím‘.“ 9
Jak je vidět, z hlediska malajského sluhy krádež toho, co zloději patří, není zločinem.
A vskutku: v tvorbě surrealistů se i oba proudy vnitřní řeči – nevědomý a vědomý – nekontro‑
lovaně propojují také proto, že základem autentického, svobodného vyjádření přece nemůže
být požadavek držet se těch či oněch striktních pravidel.
Kromě jednoho.
8
9
Hrubín, František: Zvířátka a loupežníci, in Špalíček pohádek, 1957; pozn. P. M.
Martinec, Přemysl: dopis autorovi, 18. 11. 2010
66
Mlčeti zlato
A to jediné pravidlo, pakliže je dodrženo, klade nohu tvůrce vždy aspoň do hraničního pásma
té středozemě, kde „já“ je někdo jiný.
Jediné pravidlo pro autentickou tvorbu totiž zní: Žádná pravidla.
Žádná pravidla, diktovaná předpojatým citem či rozumem.
Odmítnutí takových pravidel nakonec opět automaticky přiblíží tvůrce k seismografu.
A nemusí to ani být uvědomělý surrealista. Hleďme, jak onu svobodu coby poznání nutnosti
přírodních rytmů vyjádřil Paul Cézanne:
„Veškerá jeho [malířova] vůle musí oněmět. Musí v sobě umlčet všechny hlasy
předsudků, zapomenout, zapomenout, ztichnout, být dokonalou ozvěnou. Pak se
v něm jako na citlivé desce obrazí celá krajina.“10
OD PÓLU K PÓLU
Už proto, že je „surrealistický hlas“ vlastně ozvěnou přírodních rytmů v lidském nevědomí,
tedy výrazem vnějšku v nitru, už proto není divu, že se onen hlas často projeví ze zdánlivě
nečekané strany: nikoli tedy zevnitř, z hlubin nevědomí, nýbrž zvenčí, rovnou z objektivní
reality (i ta Hrubínova zvířátka přes kořeny jsou nakonec pro vnímatele součást vnější, objek‑
tivní reality…). Stejně jako se tedy na citlivé desce ducha obráží celá krajina, může se naopak
vnímání subjektu obrazit na citlivé desce vnější krajiny.
Příkladem budiž – kromě hukotu větru a rachotu větráků coby ukázek klasické surrealistické
hudby – několik do nebe volajících veršů z jednoho nápojového lístku:
Horké nápoje:
horké a studené mléko
Čaje sypané:
konvička 1 osoba
konvička 2 osoby
10
Cézanne, Paul; in: Gasquet, Joachim: Cézanne – ce qu’il m’a dit, Paris 1926; česky in Lamač,
Miroslav: Myšlenky moderních malířů, Praha 1968, s. 25–26
67
studie I
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
Tyto stručné charakteristiky podle mě vyčerpávajícím způsobem, a přitom s odzbrojující
prostotou vystihují veškerou dialektiku života i závrať milostného dramatu.
Ve školním výkladu o fyzikálních principech najde zvídavý školák následující pojednání, které
je rovněž snad intenzivnějším svědectvím o světě a životě než leckterá báseň (i když není psá‑
no zrovna elegantním slohem):
Všechny magnety mají alespoň dva póly: čili mají nejméně jeden severní a jeden
jižní pól. Póly nejsou párem věcí na nebo uvnitř magnetu. Jedná se pouze o pojem
sloužící k popisu magnetů. Na začátku článku je otištěn obrázek magnetu. Póly na
něm vypadají jako dvě specifické oblasti, protože největší povrchová intenzita pole se
objevuje na pólech magnetu. Ale neznamená to, že se jedná o specifické oblasti.
K pochopení pólů si lze představit řadu lidí, kteří se všichni dívají stejným směrem
a stojí v jedné rovině. I když můžeme vymezit oblast, kde se nachází všechna čela
a kde všechny týly, neexistuje jediný bod, ve kterém by se všechny nacházely. Každý
jediný člověk má na jedné straně čelo a na druhé týl. Když se řada rozdělí napůl, každá
polovina bude stále mít čelo a týl. Dokonce i když řadu rozdělíme na jednotlivé osoby,
každá z nich bude mít své čelo a týl.
Výklad pak končí touto čarovnou větou:
Stejné je to s magnety.
Ano, s magnety je to stejné. Směju se bez sebemenšího respektu k magnetu – a zároveň před
ním poklekám s láskyplným děsem. A ten smích i ten děs mají na jedné straně čelo a na druhé
týl. Psát básně a nepsat básně, to jsou řešení jen imaginární. Nadrealita je jinde.
Listopad 2010
„Každý jediný člověk má na jedné straně čelo a na druhé týl.“ – Nalezená fotografie
68
69
Skutočné sú pralesy
SEKERA SPÁNKU
Sekerou spánku si k tebe kliesním cestu
Sekerou túžby sekerou snov
K plachým holubiciam tvojho objatia
K ružovej mušli tvojho tajomstva
Už tisíc rokov sa k tebe presekávam
Pralesmi úzkosti a zátarasmi strachu
A nie sú to nijaké symboly ani metafory
Nijaké básnické ťaľafatky
Všetko je skutočné ako diaľka ktorá nás delí
Ako tvoja neprítomnosť ktorá ma bolí
Skutočná je moja túžba mocná ako buvol
A skutočný je môj strach ktorý všetko ničí
Skutočný je spánok ktorý všetko kriesi
A sen ktorý vracia všetko stratené
Skutočné sú pralesy s temnými roklinami a vlčími brlohmi
poezie II
Albert Marenčin
Albert Marenčin
(* 26. 7. 1922 v Bystrém), básník, prozaik, esejista, autor koláží, scenárista, dramaturg,
výtvarník, výtvarný a literární teoretik, překladatel a kritik. Vydal mj. knihy Nikdy,
Návraty na Muráň (pův. samizdaty, vyd. nakl. PT 1996), Nezabúdanie (Bratislava 2004).
V Surrealistické skupině působí od druhé poloviny šedesátých let.
Mojej túžby môjho spánku mojich snov
Koľko okutých brán som už ňou vyvalil
Koľko dverí som už rozsekal na triesky
A cez koľké hradby som sa prerubal
A ona je stále rovnako ostrá
A ty si stále rovnako nedostupná
Skutočné sú tisícročia v našej pamäti
Tisíc jarí nádeje a tisíc liet čakania
A jesene smútku a zimy umierania
A dva plaché holubice
Pritúlené jedna k druhej na tvojich prsiach
A mušľa v ktorej šumia hlbiny večnosti a vlnobitie slasti
A skalné zátarasy a jedna sekera
Oceľová sekera s dubovým poriskom
Ťažká drevorubačská sekera
70
Albert Marenčin: koláž č. 125, 1992
71
poezie II
Albert Marenčin
Skutočné sú pralesy
JEDNO CESTO JEDEN CHLIEB
Sme z jedného cesta
Ale to cesto nie je z múky
A tá múka nie je zo zrna
A to zrno nezomlel mlynár
A to cesto neumiesil pekár
Atď
To cesto si miesime sami
Z múky svojich múk
Celé dni i noci si ho miesime
Pridávame doňho kvasnice snov
A soľ lásky
A vajíčko poézie
A za hrsť revolty
A mierku mliečnej dráhy
A štipku hviezdného prachu
A prach našich pozemských ciest
po ktorých sa trmácame
A humoru a fantázie podľa ľubovôle
Vo všetkých farbách a vo všetkých tvaroch
Celé noci si to cesto miesime a hnetieme
Všetci dovedna a každý sám
Podľa svojej chuti a svojho obrazu
A každý si ho sádže sám do žeravej peci svojich túžob
Aby ráno z neho bol chlieb pre všetkých
Albert Marenčin: koláž č. 125, 1992
(90. léta)
72
73
Hrdlořezy a zvukomalby
74
poezie II
Andrew Lass
Andrew Lass
(*3. 10. 1947 v New York City), básník, fotograf, výtvarník. Vydal mj. knihu poezie Hra na
slepou bábu / Mandala (Edice Analogonu 1995). Na činnosti surrealistické skupiny se podílel
v letech 1968 – 1973 (kdy byl jako občan USA vypovězen z Československa) a opět se jí účastní od
roku 1990.
CHMÝŘÍ
DŘEVOŘEZ
Jak dlouho Ti mám sedět na klíně?
Chce se Ti?
Je Ti velice?
Pojď blíž
roztáhni křídla
vezmi mě s sebou
vzlétni už!
Tvoje nadržená velebnost
růžové líce
zadnice
na lavičce
v podsvětí.
Budu Ti líbat ramena
zobákem do větru
v povlečeném úpění
krvelačných řas.
Konečně,
zastav se u nás
skřehotavý
mistře mistrně.
Nejsi‑li ale tupohlavý
šílenosti beznaděj
dřeva řez
a stesku nadbyt!
Než vylezeš.
A puč!
Tak jsem se i probudila
drkotavě protažena
nadbytečnou sladkostí
opodál.
75
poezie II
Andrew Lass
Andrew Lass
Hrdlořezy a zvukomalby
Hrdlořezy a zvukomalby
JEŠTĚRKA
Ještěrka
sezvlá Tvé
ne příliš
f tom ratolestí.
Brambora v puntíčkované sukni
rozjela se na bruslích
„Co bych z toho měla?“
Nikdy nespím ven.
Chromojedině se valila
v průvanu pasáže
na Jungmanovo náměstí.
Setkala se se se
mnou náhle
když jsem ji dodával svéprávnosti
„Ruku líbám, milostivá“
a pak upadla do mrákot.
Seděly tam dvě kočky
u baru
lízaly si podpaží.
Nic jiného jim nezbývalo.
„Jak že se Ti to přihodilo?“
Sedmitečník odcházel.
Martin ještě něco dodal
a nikdo jiný se nenašel.
Tentokrát.
Andrew Lass: Autoportrét, 2005
76
77
Andrew Lass
Hrdlořezy a zvukomalby
Hrdlořezy a zvukomalby
MIHOTAJ
Ruce jsem míval
skvost na hlase
smutku se skluz
potajmu
kolenem hřebenu dotek
vrzal sem prach.
Holí jsem zavadil
rašelinou roští
v blízkosti květů
na druhé straně kopce
v dálce
smogem slunce zalitý
došel mi kořenů zběs.
78
poezie II
Andrew Lass
Lízátka tetovaných
dětí trubek
vyholených podpaží
mikrovlnných manželů matek
svedených
i strach
v zahradě kufrů
hotelu Mihotaj.
Tak tomu bylo včera
v Tvém klíně
u kapes karpatských hor.
79
poezie II
Andrew Lass
Andrew Lass
Hrdlořezy a zvukomalby
Hrdlořezy a zvukomalby
NAZANEVŘENÍ OTLY
V ruce držela nožičku
prsa, kynutý knedlík
a co je horší
z čeho jsem měl strach
bila mě pánví
medvěda.
Zanevřel jsem na Otlu.
Prosil jsem ji nesčetněkrát
aby toho nechala.
Slíbil jsem jí ponožky
ratolestí dřímot
i světla pic a by.
Vsedě jsme žasli
na pařeze
pak šupem dolů lavórem
vyleštěným zlatokopy.
Tam jsem jí svléknul podběrky
v řečišti řečí
mých krvavých slz.
Z oka na mě padla touha
v dálce svištěl hlavolam
o prostřílené obrazovce
a kolikeré trpnosti
opelichaných rtů.
80
81
poezie II
Andrew Lass
Andrew Lass
Hrdlořezy a zvukomalby
Hrdlořezy a zvukomalby
PRSTY Z ANGREŠTU
TROJZBYTEČNÍK JEDOVATÝ
Ležely na čerstvě prostřeném stole
u polévky krajíc nic
sladká dužina,
prsty z angreštu.
Trojzbytčník jedovatý
tolika šestero posměchů
jak libozvučně jsem si padal
na rozhraní měst a krotavů.
Snad v tom jejím kufříku
omotaným pionýrským šátkem
měla oči z dolíků
slaměná záda
pomerančový chrup.
Chroustal si to po schodech
dolů
do sklepa
ach vzlykal
celou noc.
Vidlel jsem jí
nadbytečně
nepatrný záchvěv těla
na konci léta
jedovatých slov.
82
83
poezie II
Andrew Lass
Hrdlořezy a zvukomalby
VRTOŠIVÁ HRUDKA
Vrtošivá hrudka
ani nevím
kolotoč a šprým
valí se
po dešti
nikdo tu není
duha a maringotka
a na okně socha staré paní.
Trhali mi z úst
za jazykem
několik šišek
zapomněl jsem je tam
od chvíle kdy jsem se
vrátil z prázdnin.
Hledala mě veverka…
Chtěla se mnou chodit…
Nebyl jsem doma…
Z rukopisné sbírky Hrdlořezy a zvukomalby (2005 – 2007)
Andrew Lass: Kniholap, 2005
84
85
Matka příroda
86
poezie II
Eva Švankmajerová
Eva Švankmajerová
(* 25. 9. 1940 v Kostelci nad Černými lesy, † 20. 10. 2005 v Praze), malířka, grafička,
scénografka, autorka koláží a keramiky, básnířka, prozaička, esejistka. Publikovala například
knihu poezie Dosud nenamalované obrazy (Torst 2003) a prózu Jeskyně Baradla (Edice
Analogonu 1995). Na činnosti surrealistické skupiny se podílela od roku 1970.
ÚMYSLY
///
Matka příroda se zlověstně dívá do obrazovky
nebo se jen tak cize
zlomyslně leskne čísi oko
asi žárlivé staré svině.
Takové té vyparáděné mrchy,
které dech páchne po zvadlých pugétech
Taková ta kráva nebezpečná
v červeným kabátě a
bez vzdělání, bez něhy
bez povinností, bez iluzí
Ostrý stálý kovový zvuk v hlavě
Hluk, který se line z nerezavějícího hrnce
Nářek, jekot bytí v hlavě
od diváka odvrácené
Ostříhané.
Striktně ostříhané, ale jemné,
leč mužné hlavě.
Skoro siluetě hlavy,
jakoby maličko urvané od trupu.
Jakoby hledící před sebe
do rajského sadu,
s mírným úlekem,
tak, že sama ta hlava
trošku couvá.
Nebo je domalovaná jako dodatečný nápad?
87
Eva Švankmajerová
Matka příroda
88
poezie II
Eva Švankmajerová
Matka příroda
CHŮZE
///
Opatrně chodím sama nocí.
Nejsem ničím, čím už jsem byla
Nejsem tou, které se hrozím
Unikám obličejům, které mi kohosi připomínají
Spolužáky, sousedy, bratry
Řinčívám nádobím
Prádlo.
Nahoru, schody, dolů
V noci řvaly děti
Vyhýbám se surovým stařenám
Mluvím česky
Vypadám směšně i nehorázně. Občas
Horečky, často, horečky
Nespavost léta.
Zrak slábne každýmu
Od toho hodně mluvím, jím či piju
Ještě jednou se odhodlávám
Umím mnoho věcí. Všechno líp. Proč?
Myslím rychle
Často přesně
Byla jsem i šťastná
Dnes tu není Honza.
Neříká nic zdvořilého.
Nemýlí se.
Očekává.
Možná hádá až uhaduje
Klidná, krásná
Mlčící,
skutečně nevypadá zdvořile.
Ani ospale
Snad chladně, bez srdce trochu.
Je mi mdlo při seznámení
Zapřádání hovoru
Údržba téhož
A telefonický aparát
Jakékoliv vulgární dobrodružství je lepší
než tato přemrštěná slabost.
89
Eva Švankmajerová
Matka příroda
90
poezie II
Eva Švankmajerová
Matka příroda
///
PŘEKÁŽKY STÍNŮ KLADENY
Dostávám dopisy
Plné nesmyslných zpráv
Mluví na mne ženy s očima
plnýma zlob i úporné něhy
Snažím se na ně nemyslet
Nestojím o sympatie
Už několik let
Byly moc drahé
Už mě nepodceňují, ani ti
ztepilí stárnoucí chlapci.
Někteří dokonce chápou
co to povídám
Jen se mi snaží zlámat vaz
Na Staroměstském náměstí
skotačí nějací odrostlejší chlapci
V nepříjemných dekádách pubert
Skotačí oficielně.
Uniformovaně zdobeni barevnými hadříky
Na staroměstské dlažbě z pravidelného
ručně opracovaného kamene
jsou stíny těch veřejných jinochů
Proplétají se v skrumáže větší rvačky
Jsou delší než hoši
Jsou uvázány jinak uboze
Přátelské gesto rozparáděného
se v odrazu mění na pokus o úder
nebo nebezpečný dotek zlého stínu
Někteří ti chlapci mají brýle
Nemotornost dnešních dětí
odrostlých v zákonech a výkonech
Vzadu za nimi v jakési neúměrné dálce
silueta barokního chrámu
a zazobaných dvou domů vedle
Děti servilně rozzubené, jako by netušily
že ty stíny tvoří mezi nimi jakési traverzy
Překážky stínů kladeny
Ještě ke všemu do pravého rohu obrazu dole
odložily nějaké dva balíky z obchodního domu
a klobouky ze slámy
91
poezie II
Eva Švankmajerová
Matka příroda
Odložily pláště
Jako by z hadrů modelovaly figuru
na záda a lokty poraženýho starce
Starce téměř krojovanýho a se zavazadly
kterému vyrazily, ty děti, při tanci svačinu,
vajíčko.
Vlastně velký klobouk, vajíčko v pravém rohu
co pojídat chtěl děd
a chlapci tančí o závod
a o výhody.
(rukopis)
Eva Švankmajerová: mediumní kresba, 2004
92
93
Podivná neexistence
MADAGASKARSKÉ VÍNO
(Albertovi M.)
V horách středního Madagaskaru
Na jižních zastíněných svazích
Daří se odpradávna vínu
Podivné odrůdě
Jíž hrozny dozrávají zvolna
Bezmála dvanáct let
Vypráví se
Že první vinný keř
Získali lidé v dávných dobách
Co dar od vůdce vlčí smečky
Zvláštního horského plemene
– Vlci jsou čiře černí
– Vlčice čistě zlaté
A stejně jako vlčí srst jsou zbarveny i hrozny
Samičí jiskří zlatým jantarem
A samčí září jako ropná tůň
Když víno dozrává
Plodnice pukají
Ozve se hlasitý praskavý zvuk
A z celé vinice je rázem střelnice
Tu lidé vinaři vyběhnou ze svých domů
Popadnou džbery a jak o závod
Propukne vinobraní
Ženy trhají hrozny zlaté
A muži černé
Prýští z nich černá nebo zlatá šťáva
94
poezie II
František Dryje
František Dryje
(* 9. 10. 1951 v Praze), básník, esejista, autor koláží. Publikoval pět knih poezie, například
Požíraný druh (Sdružení Analogonu a Kozoroh, Praha 1994). V surrealistické skupině působí
od roku 1979.
Též nápoj, který hrozny zrodí
Má stejnostejné dvojí zbarvení
Pije se vzácně, téměř se neprodává
Protože lidé mají strach
Každý vám totiž řekne
A nebude to blud!
Že ti, kdo zlatočerné víno pili
V nesprávném poměru
Do rána zmizeli
(Jak by se vypařili)
A nikdo neví kam
Cizinci spatřili zchátralé prázdné domy
Ba celé vylidněné vesnice
A sklepy plné sudů černozlatých vín
Tam v horských údolích
Tolik, ach tolik!
Možná až příliš…
Madagaskarských
95
František Dryje
Podivná neexistence
96
poezie II
František Dryje
Podivná neexistence
///
(Ivanovi H.)
///
(Katce P.)
Hromadný hrob 100 milionů vlků
Odhalen právě byl v severním Íránu
TV reportéři nevědí
(Ostatně, jako vždy!)
(Ostatně, jako nikdy!)
Co myslet, proto
Ptají se všelikých
Odborných pracovníků
Vlkologů, Vlkografů, Vlkodlaků
A lídrů politických stran
Ti prohlašuji velmi kompulzivně:
– Je třeba zvážit, zdali neděle
A možná taky středa
Eventuálně!
Mé rodné poznání!
Mé rodné peklavzetí!
Potápko, nepoškoď můj endogenní styk!
Laciné, řeknete?
Já pravím: Ach!
Bergman se usmívá pod oholenou tváří
A hladí mýho psa
A hladí svýho vlka
(bradatou hranou)
A hladí mýho… jak se řekne…?
Linoleum!?
97
František Dryje
Podivná neexistence
98
poezie II
František Dryje
Podivná neexistence
///
///
Jedou Bergman, Fellini a Bun~uel ve vlaku
A Bergman povídá: Jsme uvnitř, nebo ujíždíme za oknem?
A Fellini reaguje: Vlak projíždí tvým mozkem, caro il mio stupido,
a dělá ti tam tunel
~
A Bunuel si povzdechne: Tady chcíp vlk!
Vzápětí vlci vyskočili na stupátko mýho vlaku.
A taky jiných vlaků, protože se to nestalo jen na
jednom nádraží, jen na jedné zastávce, v jednom
městě, ba ani na jednom jediném mizerném
světadílu. A v Pentagonu (kde jinde?) si kartologové
a kartografové hned vygenerovali přes všechny
družice z orbit nadlidské hologramy digitálních
map (světa), jež koncentraci vlků ve vlacích
zaznamenaly s přesností necelé jedné tisíciny chlupu.
Kupodivu, nejvíce vlků ve vlacích se vyskytlo v jižním
Bádensku‑Würtenbersku. Rozumíš tomu?
99
poezie II
František Dryje
František Dryje
Podivná neexistence
Podivná neexistence
///
ANEBO ASPOŇ
(fragmenty)
A pak jsem se rozhodl zemřít. Prostě a jednoduše
ukončit život – ne z magořiny, nikoli z bolesti, ne,
pouze a jedině z čirého kalkulu. A tu se vlci začali
chovat přátelsky, vrtěli ocasy docela jako psi a dva
z nich… regulérně předli. Vím, že mi nevěříte, ale je
to tak.
Z rukopisné sbírky Vlci (2008);
k vydání připravuje nakladatelství Arbor vitae
Jednoho deštivého večera přinesl tatínek domů
osmistrannou minci, položil ji na stůl a svolal celou
rodinu, maminku i děti, zapnul si sako a roztřeseným
hlasem šeptal, všichni nám říkali, že každá mince má
dvě strany, a teď se podívejte, tahle jich má osm, nemohl
jsem to pochopit, kdyby tak tři, anebo aspoň čtyři, ale
hned osm?, to přece není možné, leč bylo tomu tak, ta
osmistranná mince seděla prostřed stolu a já si mohl
oči vykoukat, popravdě jsem si je i trochu vykoukal
a od té doby… nevidím věci, jaké jsou, vidím, jaké být
chtějí a jaké býti mohou, Georges Hugnet též zahléd
sedmou stranu kostky, proto se ještě dneska může
smát, i když je dobrých deset dvacet třicet – ten tam…
Paláce v troskách, ach, jaká romantika!, ale co čas…?,
když čas se rozpadá, nezbývá nežli mlčet, sbíráme
jeho trosky celý život a nemůžem se pořád dosbírat,
snad kdyby brigáda, nějaká pěkná – tak nejmíň
z padesátých let – taková vzrostlá staromladá přišla,
ta by nám dala do pořádku čas, životní úspory, naději,
prstoklad… anebo aspoň seřídila soustruh…
Tak jsem se rozhodl, že na vás budu hodný, mí blízcí
vzdálení, kam jste se poděli?, žene se bouře zlá a metá
po mně blesky (třesky), ach, schovejte mě, drazí
100
101
poezie II
František Dryje
František Dryje
Podivná neexistence
Podivná neexistence
zesnulí!, budu vám nadosmrti chodit pro noviny, pít
za vás mléko, předčítat pohádky, jen mě tu nenechte
s tou bouří prokletou, ona mě zabít chce, zarazit do
země, na škvarek sežehnout, utopit v přívalech, anebo
aspoň zadusit černým větrem…
Z rukopisu, 2009
PODIVNÁ NEEXISTENCE
tak reálná, tak blízká
jak bychom nežili a jen o sobě četli
v nějakém románu
či v básni od Nezvala
anebo sledovali film
na plátně v kině, v blbým internetu
Dívám se na sebe, poslouchám dialog
ve stejnou chvíli na druhé straně mostu Carrousel
Prasklina v oku
pohltí Obludu
Průhledným lemem tajícího ledu
zahlédneš to, co já
Ta iluze je příliš skutečná
než aby nerozbila
všechna prázdná místa
v okenních tabulkách
Než aby v odlescích těch pulsujících živých skel nepřišla…
O rozum –
Iluze ztracená
jak dotyk útlé, v gestu rozevřené ruky
zlomené právě
V kole
štěstí
102
103
poezie II
František Dryje
Podivná neexistence
Pak už jen
arabeska stínů
vykreslí poslepu
Přítele
Psa či
opilého Vlka
z pohádky O (modré) Barunce –
té krásné modrovlasé dívce
jež od těch časů
nespatřena bloudí
řekou
A bledý utopenec Noc
se potisící ztrácí
v jejích krocích
Z rukopisného cyklu Na druhé straně mostu Carrousel, 2009
Výtvarný doprovod:
Václav Švankmajer
(* 17. 10. 1975 v Praze), malíř, grafik, filmový režisér. Natočil např. film Světlonoš.
Se surrealistickou skupinou spolupracuje od roku 2005.
104
Václav Švankmajer: Volná zábava, 2009
105
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
A VY PRO MNE
106
I.
A vy pro mne
zůstanete již navždy
nejkrásnější mrtvolou tohoto světa
možná ne nejkrásnější
ale rozhodně nejčerstvější
II.
A vy pro mne
zůstanete již navždy
nejkrásnější mrtvolou tohoto světa
možná ne nejčerstvější
ale rozhodně nejkrásnější
Záludné telegrafní tyče sliznou
a po nárazu se ohýbají
tam kde došlo k něčemu
mění se dvoupatrový dům v jednopatrový
a na ubruse uprostřed hromady vzpomínek
a jiného smetí
sedí malé zvíře
jehož jedinou vlastností je pitvornost
zaklínání nepomáhá
a vchod do studeného nebe víry je zatarasen
ve chvíli kdy jedinec zjistí
že je sám svým vlastním dveřníkem
možno to brát i jako výhradu vůči Kafkovi
nebo přesně naopak
A vždycky když se půjdete
vymočit do toho roští
uvidíte tam boží muka s datem výroby
dnes již málo čitelným
a vždycky když se tam půjdete vymočit
můžete se tam zároveň pomodlit a obráceně
opatrnější tam mohou na stranu
poezie II
Josef Janda
(* 8. 5. 1950 v Jindřichově Hradci), básník, esejista. Vydal několik básnických sbírek, např.
Dohořívající filozof (Dybbuk, Praha 2010). V surrealistické skupině působí od roku 1984.
107
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
108
poezie II
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
III.
A vy pro mne
zůstanete již navždy
nejčerstvější mrtvolou tohoto světa
možná ne nejčerstvější
ale rozhodně nejkrásnější
IV.
A vy pro mne
zůstanete již navždy
nejčerstvější mrtvolou tohoto světa
možná ne nejkrásnější
ale rozhodně nejčerstvější
Přikurtované tělo se napínalo
právě jím procházel elektrický proud
nad kopcem visící slunce
připomíná že je ještě den
někteří sice tvrdí že noc
ale třeba někdy někdo zase vymyslí pravdu
jako Anaxagoras kdysi
Vymyslel na Měsíci hory a údolí
a už je to taky pěkných pár let
V ruce která zvykla držet železo
se schovává utopenec
uleželý jako syreček
a přece měl jednou dobrý nápad
koupit každému nebožtíkovi do rakve
čerstvě pašované digitální hodinky
A když to uděláte za něho
budete mít příjemný pocit
protože jste právě vykonali dobrý skutek
příznivě to ovlivní vaši karmu
a zapuzuje démony
109
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
110
poezie II
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
TAK JAKO…
NĚKOLIK VĚCÍ
Tak jako motocyklový závodník
vsadí svůj život do jedné stopy
pojede dál a třeba v záchvatu rychlosti blízek smrti
Tam v moři pouště dům
vyrůstá ostrov
přijdete‑li někdy v ta místa
vyjde vám naproti vlastní já
a řekne například
co tu chce ten vůl
vody vám nepodá rady nedodá
a vy třeba chcípnete
je to dokonce silně pravděpodobné
Tak jako motocyklový závodník…
Ovšem jistá vozidla
nezanechávají stop
Jsou nulastopá
Pod hlubokou skálou
se šklebí několik věcí
a jedna z nich
ta nejmenší
se prochází v holínkách z gumy večera
pros krávo
za plné věci s velkými objemy
Ať máš třeba rajská jablíčka
jsi už stejně na druhé straně mince
111
poezie II
Josef Janda
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
Divné věci v husté mlze
ŠKODA ŽE NENÍ PO RUCE
POSLÉZE
Škoda že není po ruce žádný sultán
možná by stálo za to zas jednoho vyrobit
jenom tak jen kvůli změně
aby bylo kam se chodit poklonit
Posléze se udělalo hezky. Nejprve vypadly z vany
staré šupiny a měchýře. K odplatě chyběl pouze
krůček. Náměstí se opalovalo v hustém dešti.
Největším šlágrem tohoto léta byly motorové šibenice
stojící nedaleko odtud.
Mýlíte se vše není snadné
zjistíte to nejlíp u řezníka
voda teče pokud nestojí
pantáta panímámu přímo do břicha
Z rukopisné sbírky Poločas rozpadu, 1982;
k vydání připravuje nakl. Torst
Posléze se udělalo ošklivo. Nejprve nevypadly z vany
dvě vesnice a kopec. K odplatě je dobré používat
lipového dřeva. Náměstí utrpělo nočním pomočováním
na svém vzhledu. Největším šlágrem toho léta byly
plavky bez plavek a umělé bradavice.
Posléze se udělalo bác. Nejprve se usedlo do vany
na šupiny a vesnice. Při odplatě je dobré zatnout
tipec. Náměstí se odbagrovalo, uvolněný prostor se zastavěl
kiosky a pomočování přestalo. Největším šlágrem toho léta
byly pouliční zápasy bab s kuchyňskými noži.
Posléze se udělalo mnoho. Nejprve se z vany udělala
fontána vyplněná zubními protézami. K odplatě je možno
použíti inkoustu. Náměstí, pokud se uchová, lze
provozovat i jako pamětihodnost. Největším šlágrem
toho léta byly falešné vousy historie.
112
113
poezie II
Josef Janda
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
Divné věci v husté mlze
KDYKOLI SE VZBUDÍM, USNU
Kdykoli se vzbudím, vím, že jsem spal. Neuvěřitelné,
a přece tak prosté. Kdykoli usnu, nevím, že spím.
Neuvěřitelné, a přece tak prosté. Kdykoli zhasne světlo,
rozsvítí se tma. Neuvěřitelné, a přece tak prosté.
To všechno jsou normální fakta.
Místo chorobopisu byl vystaven klínopis. Ano, svět je
dnes velmi zmatený. Místo sem dojeli tam, a to jeli
přímo odtamtud. Ano, svět je dnes velmi složitý. Místo
krásné pečené husy odporně syrová labuť. Ano, svět je
dnes plný překvapení. To všechno jsou normální fakta.
Kdykoli usnu, nevím, co s časem. Prosté, ale velmi složité.
Místo tam, lépe odtud, a naopak. Svět je dnes velice ano.
Kdykoli se vzbudím, nevím, co dřív. Neuvěřitelné, a přece
tak nepříjemné. Kdykoli zhasne noc, rozsvítí se den. Ano,
samá překvapení. To všechno jsou normální fakta.
Místo čerstvého chleba jenom starý broťák. Neuvěřitelné,
a přece tak prosté. Kdykoli na to myslím, vím, že to není
normální. Nepříjemné, ale ne tak složité. Kdykoli se místo
stromů dají zavřít okna. Svět je dnes velmi divný.
Kdykoli se vzbudím, usnu. To všechno je stará vesta.
Jan Daňhel: Zbytečné místo II, 2007
Z rukopisného cyklu Neobyčejná pětiverší, 1988;
k vydání připravuje nakl. Torst
114
115
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
116
poezie II
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
TO JSEM SI FAKT VODDYCH
KDYŽ SE NÁHLE OCHLADÍ
Tuhle jsem se dočetl
v nedělní příloze sobotních novin
že naši planetu zase pokryjí ledovce
V knize život a smrt planety Země
to prý předpovídají vědci
Globální oteplování bude jen krátkou mezihrou
před návratem doby ledové
To jsem si teda fakt docela voddych
protože jsem se už začínal obávat
že celou planetu definitivně zasere umělá hmota
A každej ten prázdnej igelitovej pytlík
bude mít ze zákona nárok na vlastni mobil
aby mohl komunikovat s vostatníma prázdnejma pytlíkama
a necítil se tak existenciálně vosamělej
Klesne‑li teplota pod bod mrazu
Nenechávejte svá auta a děti bez dozoru
Protože by se jim klidně mohlo stát
že namrznou
Autu praskne chladič
a dítě chytne eskymácký nos
Nenechávejte to proto na poslední chvíli
Hnízdo polárních sršňů v závěji zlověstně hučí
117
poezie II
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
NEKONEČNÁ BÁSEŇ
Divné věci v husté mlze
V husté mlze divné věci
V husté mlze divné věci
Divné věci v husté mlze
Divné věci v husté mlze
V husté mlze divné věci
V husté mlze divné věci
Divné věci v husté mlze
Divné věci v husté mlze
V husté mlze divné věci
Jan Daňhel: Sociálně blízko, 2000
Poznámka autora:
Teoreticky je možno ve čtení básně pokračovat, samozřejmě se stále delšími pauzami, až do
nekonečna. Formu jednoduchého rotačního dvojverší jsem zvolil ze dvou důvodů. Za prvé, aby
každý snadno pochopil princip nekonečné básně. Za druhé, ve vesmíru všechna známá tělesa rotuji
či obíhají, takže není vážný důvod, proč by nekonečná báseň měla činit výjimku.
Ze sbírky Dohořívající filozof,
vyd. dybbuk, Praha 2010
Výtvarný doprovod:
Jan Daňhel
(* 23. 1. 1971 v Praze), fotograf, filmový střihač, zabývá se experimentálním filmem. Natočil
např. film Adam Kadmon (1993/94, spolu s Martinem Čihákem). V Surrealistické skupině
(a ve spolupráci s A.I.V.) působí od r. 1995.
118
119
Jakub Effenberger
Moped z prasečích ocásků
120
///
///
Když se ti dívám do očí
vidím kousky moře
pečlivě nakrájené podle pravítka,
které se ukrylo do spižírny plné řetězů
a šupin vosku.
Ještě než vypukne přízrak války ve sprše
chtěl bych chvíli pozorovat
malé částečky ledovců
– nepatrných jak čajová svíčka –
jež v očekávání velkých změn
zmateně vyvřely podobny lávě,
která v noci proměnila rybník
v zasněžené kluziště
plné přimrzlých plavců
V korunách stromů se natřásají koledníci,
poslední svědkové poledních televizních estrád,
kterým už bylo zakázáno
dovážet potraviny přímo z pekla.
Chtělo by se je povzbudit
třeba že je jejich živnost stejně významná
jako živnost ředitele jaderné elektrárny,
ale oni jsou malí a hloupí,
a tak jen z polámaných větví pozorují,
jak někdo jiný peče vanilkové rohlíčky
s příchutí benzolu
poezie II
Jakub Effenberger
(* 16. 9. 1964 v Praze), básník, fotograf. Vydal knihu poezie Předpovědi
(Edice Analogonu, Praha 1996). V surrealistické skupině působí od roku 1987.
121
Jakub Effenberger
Moped z prasečích ocásků
Moped z prasečích ocásků
///
V tom tichu se o sebe daly zabíjet mouchy
Přešla bouřka, několik inflací i válek jednoho proti všem.
Jen jsme si nedokázali rozvázat boty
– tajemní jak faktura za přehradu –
přehazovali jsme zpřelámané výčitky vidlemi perspektiv,
z nichž by se poblil i kdejaký kapesní Nostrodamus.
Tak nějak se loučí s minulostí
tak nějak se otevírají víka kanálů
tak nějak se mažou medem chodidla,
která svědí kroky, jež nikam nevedou
(a přitom se tomu říká POKROK)
Nasrat a rozmazat po hvězdách
které visí nad postelí z jednoho háku na druhý
jako vánoční girlandy z mrkve a vzácného koření.
Jsem unaven k usnutí s otevřenýma očima
– je to satisfakce za ožralé dovádění na břehu rybníka,
kde skončil přinejmenším jeden opilec,
aby se už na sebe nemusel dívat.
Co zbývalo, abych to pochopil také,
abych minul Oreu na jejích klikatých cestách,
o jejichž úvozech plných střepů se sluší mluvit jen v náznacích?
Trocha energie soustředěná do gesta bezmocnosti.
Trocha cílevědomé rezignace.
Trocha popela, který by mě probudil,
až by se řítil k nebi.
122
poezie II
Jakub Effenberger
Pak by stačilo vyplenit první sázenku
na vlastní nesmrtelnost
a s pocitem dobře odvedených daní
usnout v půli skoku
Jakub Effenberger: fotografie, 2007
Otec Ubu: Kdybych byl králem, dal bych si sestrojit vysokou helmici, jakou jsem měl v
Aragonii a co mi ji ti španělští ničemové tak nestoudně ukradli. (Ubu Králem, jednání I.,
scéna I.)
123
Jakub Effenberger
Moped z prasečích ocásků
124
poezie II
Jakub Effenberger
Moped z prasečích ocásků
///
///
Dodnes jsem si neuvařil ani jednoho koně
z buštěhradské konězpřežky.
Musela to totiž být legrace,
když v bedně od parního stroje
táhli z Dejvic do Hostivic
císařpána i s celou jeho rodinou.
Taková zlatá střední cesta kolem světa,
kterou je třeba co nejčastěji opakovat.
Nebylo to přátelství
ani noha vypadlá z okna bordelu
Byl to jen kousek moře
schovaný za záclonou
jak pošťák, který se minul povoláním.
Nebo procházka polem kolem vesnice
kde nejprve došlo k incestu
a pak k bratrovraždě
od níž si domorodci slibovali víc
než od komunálních voleb
Procházka sněhem během pauzy
ve hře na schovávanou,
kde jeden hledá druhého,
kterého vzal čert.
Třeba by se něco dalo vyčíst z letokruhů
nebo kávové sedliny
nebo dokonce z novin,
ale to bychom porušili pravidla slušného chování
kdy nikdo nic neví,
nikdo nikoho nezná,
nikoho nic nezajímá,
ačkoli vypadáme jako bychom se drželi za ruce,
máme pocit jako bychom se objímali,
a mručíme jako když souloží varan.
Takové spiklenectví krátkozrakých vizionářů
Jedna Si‑byla vedle druhé Si‑budeš,
obě rozmázlé na zdi vedle okapu
– potrubní pošty mezi nebem a peklem
125
poezie II
Jakub Effenberger
Jakub Effenberger
Moped z prasečích ocásků
Moped z prasečích ocásků
///
///
Už jsou to i manageři
kdo se kouří z kanálu
vrcholoví jak elektrárna pod Vesuvem,
s rukavičkami jak šoféři posledních čtyřkoláků
Řídí zeměkouli dotyky svých tykadel
ještě že jen tu svoji
na kterou mohu jenom přispívat
a nemusím si ji nechat cpát do prdele
jako lepkavý bonbon všemocnosti
nad několika lejny seřazenými
do přehledného grafu
Je kousek moře,
který jsem mínil navštívit
stejně jako cíp kapesníku
o který jsem osušil okno
Jsi to ty, kterou sbírám po hrstích vzteku
jako namalovanou na okenní římse
Stačí najít jen pár chlupů
a vyhneme se nesmrtelné nehybnosti
Zkuklíme se jako astronauti
kteří dopadli na písečnou pláž
jen kousek od moře,
které jsem mínil navštívit
Možná budou i tančit
jak sveřepý elegán Emanuel
protože lejno od kterého to nikdo nečekal
posunulo křivku
tak vysoko že vyrazila okno
a s takovým úspěchem nepočítala
ani dlouhodobá prognóza
v pytli pod premiérským křeslem
Možná napošesté vezmou na večeři někoho
kdo by se z nich napotřetí měl pozvracet
jako z druhého tajemníka prvního výboru
strany, na kterou si pamatujeme z doby,
kdy husa měla nominální hodnotu
126
127
poezie II
Jakub Effenberger
Moped z prasečích ocásků
///
V době, kdy ještě sedmička
jezdila přes Vršovice až k moři
jsem byl automechanik
s hlavou od vazelíny
a hubou plnou kubických centimetrů.
Pak ale někdo řekl,
že bych už neměl dál bydlet
v té noře, co jsem si vydlabal
ve vlhkém chlebu
a že bych měl kreslit po nebi klikyháky,
kterým by nikdo nerozuměl
a každý by se divil, co že ho krásného čeká.
Nasedl jsem tedy na svůj moped
z prasečích ocásků
a po cestě sbíral ty,
kterých by se nedotkl ani
nejvražednější šachista.
Teď už jsem zase zpátky
s hučením v uších,
sakem plným koblih,
s rukama od indulony
ze syntetických larev obecného blaha.
A sedmička přes Vršovice
už nejezdí ani do Tater.
To bychom tedy měli.
Rukopis, nultá léta
128
Jakub Effenberger: fotografie, 2007
Otec Ubu: No samo sebou! A já se dám jmenovat Velmistrem Financí
v Paříži. (Ubu Králem, jednání V., scéna IV.)
129
Holínky delfínů
VLČÍ VLAK
Legenda
Lískový ořech za oponou malého loutkového
divadla hrál svou roli, zavěšen na provázcích
vedených loutkářovou rukou. Opona zůstávala
spuštěna: děj dramatu nikdo nespatřil. Přesto se na
jevišti hrálo a hrálo.
Hudební doprovod obstarával tikot hodin
a několik šachových figur ze skla představovalo
publikum. Hra se táhla dlouho do noci a končila
až k ránu, kdy už loutkář spal, schoulený na
linoleu kuchyně kolem nohy stolu jako kolem
nohy přízračné jezdkyně z Apokalypsy v lesklé
holínce poškrábané od nehtů jako dávná
gramofonová deska.
Uprostřed noci, z čistého nebe, se zničehonic
zablesklo a zaburácel hrom. Přehlušil vlčí
rozjímání nad lovem včerejšího dne. Vlk zavyl
a vztyčil se na zadních.
Zápasy, které v něm zuřily s energií zosobněnou
do přízraků a loutek, drásajících se navzájem
v hluchých nárazech svých vosích těl o hmotnosti
mnoha tun, byly náhle rozetnuty.
Byly náhle rozetnuty jediným mocným poryvem
živočišné touhy s prsy perverzně opásanými
černým řemenem.
130
poezie II
Bruno Solařík
Bruno Solařík
(* 20. 3. 1968 v Brně), básník, esejista, fotograf. Vydal knihu poezie Za sudy s petrolejem
(Edice Analogonu, Praha 1997). Roku 1987 založil Okruh A.I.V., roku 1993 rozšířený do
Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se Skupinou českých a slovenských
surrealistů.
Bruno Solařík: Hon na hranostaje, 2009
131
poezie II
Bruno Solařík
Bruno Solařík
Holínky delfínů
Holínky delfínů
Zároveň s touhou, řítící se dravě a bezohledně
roklinou vlčího těla, zpomalovala její let
tichounkým šepotem něha s vlasy z hebké beránčí
vlny. Vlk nerozeznával slabiky šepotu, myslel si,
že to na kuchyňskou linku vulgárního chtíče asi
klepou tóny neposkvrněného vyznání. Ale něha
zašeptala hlasitěji a vlk uslyšel:
„Pláštěnka králů a královen.“
Vlk poznal, že je to hádanka sfingy a že ji musí
uhodnout pod trestem smrti.
A v tu chvíli mu blesklo hlavou, že už uhodl:
hranostaj… hermelín… mons Veneris!
Ach, i něha myslí na totéž co touha, řekl si.
Tehdy se náhle rozdýchal dech kořenů stromu
z masa. Vlk věděl, že té noci zmizel za hrací
skříní, která mu bila v hrudi s pravidelností kroků
okovaných kopyt nebo vysokých podpatků dámy
s hranostajem, kráčející chodbičkou ebenového
vagonu.
Vlak se rozjel.
V noci, kdy podzimní slunovrat srazil vaz léta.
Vlčí vlak se rozjel s kůží na trh, přes temný viadukt
vysoko nad údolím, rozjel se tam, kde lišky spí
na kožešině bílé medvědice, s očima ve spánku
upřenýma k velkým starožitným kamnům, na
kterých prudce nadskakuje na rozžhavené plotně
hrnec, v němž hučí a bublají litry vřelého medu.
132
Bruno Solařík: Bitva u Solferina, 2004
133
Bruno Solařík
Holínky delfínů
Holínky delfínů
PERŠANÉ
134
poezie II
Bruno Solařík
„Nebude pod stráží jazyk člověka“
Aischylos
///
///
Budou ještě dlouho obtěžovat s těmi vařícími kameny Budou stát
u dveří a strašit se navzájem kolejemi z hmyzu
Pár kapek jedu z jejich okovů jako by však na druhé straně
dokázalo oživit tepny brousků
Jejich zvuk už pomalu začíná rozhýbávat udivené obličeje masařek
V jakýchsi šedých pláštích zouvají botu králi kterého není vidět
Dřevorubci k tomu z dosti dávných časů začali hrát na hory v dálce
takže už není možné se mýlit
Zákony nejsou pro každého
Bouchání do vrat znovu udivuje šťavnatou blondýnu spletenou
z lopat a košťat
Otevírají se dveře a vchází láska v decentním obleku
Rozhlíží se velmi sebevědomě a pak ukáže sama na sebe
Řev dřeva si dává načas
Zatím se v kabině kormidelníka tísní velké množství hub určených
k okamžité konzumaci
Dech padá na hubu a krvácí z uší
Hory v dálce konečně klekají k modlitbě
Brnění jim přitom rachotí jako berlínská modř u splavu
Norský přízvuk svítí na cestu prvním šimpanzům‑amorkům s luky
a šípy na kamenném žebřiňáku
Po listech jitrocele hlučně kráčí holínky delfínů
Knoflík otočený směrem k doupěti vydává
smířlivou vůni
Dali mu pět minut na rozmyšlenou
Servané epolety a pýchavka dýmná kouří doutníky
stejné značky
Filozofie upnula celé své úsilí k filozofii
V hranatých závorkách bubnuje déšť z krve a železa
Na místě bývalé sádrovny
Své kalhoty však nepouští ani do kina
Hedvábí za obzorem čeká na mou návštěvu
a úhledně se skládá do čtverce
Šachové tahy pomalu srovnávají krok s jízdou
Valkýr plnou mravenců a sněhu
135
Bruno Solařík
Holínky delfínů
136
poezie II
Bruno Solařík
Holínky delfínů
///
///
Na pokropené podlaze začaly vstávat stíny a chvíli to
vypadalo že drahé kameny dokážou nahradit lesk
skutečných očí
Pak se otevřely dveře a v osvěžujícím průvanu
vstupoval strašně pomalým krokem průvod úplně
stejných žen
Překročily ležící nehybné tělo a rozkročily se
v podřepu nad dlaždicemi ze skla
Podívej se druhou rukou do druhé kapsy
Až svědomité dívky usnou v tvém dívčím náručí
jedna po druhé aby ráno mohly čile vstát
Vím kdy půjde tvůj pohled metr nad zemí
Srozumitelné výkřiky z dlaní pokrytých šupinami
Vigilie a rozmary jeptišek pod zákonem
Vrazi dvojčat
Dřevění panáci rozestavění podél silnice světélkují
a slibují sňatek řidičům bez rozdílu pohlaví
Už teď je jisté že hrůza nemá kolečka
Waldemar si koupil tričko a zkouší s ním teď mluvit
Vánoce si dělají rozkoš v zamrzlém rybníku plném
svatých
Ti se ale taktně dívají jinam
„Nemiluj mě tak přísně“
„Ale vždyť se směju“
Doprostřed stolu postavil sklenici s marmeládou
a vyzval ostatní aby učinili totéž
Nikdy nikdy nikdy ani slovo o lásce
Přerývaný dech kosí řady čertů z oceli odlitých ze
vzduchu mezi námi
137
Bruno Solařík
Holínky delfínů
Holínky delfínů
KULISY
///
Svět má jiné starosti
Gravitace odmítá nápadníka a jde do kina sama
Za chvíli vidí na plátně rozvázané uzly a není na
pochybách co to znamená
Zhrzený vesmír posílá svá varování
Jehly se zaoblují a šupiny zívají
Zatímco sláva se pomalu, se zjevnými postranními
úmysly, dotýká hvězd
138
poezie II
Bruno Solařík
Chce to všechno trošku podmáznout a hodit do
trouby. Ale ne do rozpálené: do úplně vychladlé.
Panoramata. Pořád, jedno za druhým, samá
panoramata. Vpředu je to skutečné, ale pozadí je
namalované na obrovské zdi. Skoro není poznat ta
hranice, ten přechod ze tří rozměrů do dvou.
Nebo… nebo to vzadu není namalované? Ty kopce
a nebe s oblaky? Těžko říct.
Pes, který má vespod motorek.
Z jistého úhlu vypadá ta krajina jako falešná vdova,
ale popojdeš kousek – a máš zase panorama! Je
celé udělané ze slámy – i krajina, i obloha s oblaky.
Žlutá, slaměná oblaka zakryla nebe.
Vana plná dojetí. To asi bude nějaká předzvěst
dramatu hraného amatéry na mezi za divadlem.
Konstatovat a přitom chytat uprchlé šňůry – na to ji
užije. Ale i tak by jí slušela uniforma poddůstojnice
letectva. Mohla by v ní krasobruslit.
139
poezie II
Bruno Solařík
Bruno Solařík
Holínky delfínů
Holínky delfínů
VELEBNÉ MACHINACE
///
///
Motocykl, rezavějící celé půlstoletí u zdi Šafránkovy
stodoly, okukovala už čtvrtá generace dětí. Marek,
Matouš, Lukáš a Jan se jednou kolem starobylého
stroje proplížili se samopaly na zádech. Když prolezli
dírou v plotě, ocitli se na úpatí sokolského hřiště. Tam
stál zbrusu nový Harley‑Davidson a prohlížel si hochy
nevyzpytatelným pohledem. Jako by chtěl říct:
„Až bude pršet, ukliďte mě pod střechu.“
Vlastivědné muzeum v Košicích se pyšnilo hrochem,
který mluvil. Když do něj někdo střelil, řekl hroch:
„Zásah!“ Když se naopak střelec minul, ozvalo se
z hrochovy tlamy temné: „Samá voda!“
///
Ode dne, kdy byl na lipnickém panství vybubnován
zákaz nočního vycházení, přestala venkovany
obtěžovat žízeň po nekonečnu.
140
141
Až do moře
poezie II
Blažej Ingr
Blažej Ingr
(* 11. 4. 1968 v Brně), básník a divadelní režisér. Vydal knihu poezie To byli jistě noční
hlídači (Edice Analogonu, Praha 2001). Roku 1987 založil Okruh A.I.V., roku 1993 rozšířený
do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se Skupinou českých a slovenských
surrealistů.
ZATÍMCO
EMANCIPACE
Právě odbíjeli „shledání“, když karabina dorazila do
blízkého lesíka. Byla tma.
Brankář Králík vyrazil puk kabelkou.
Držgrešle loví vichřici v peněžence.
„Zatímco malé holčičky většinou spěchají, aby byly co
nejdříve doma,“ hloupě jsem se zasmál, „čekávám
za rohem a vždycky na ně vybafnu.“
„Uhoď, uhoď!“ ječela bedýnka na opilého námořníka.
V jedné z vysypaných popelnic bylo mrtvé
novorozeně, které se rodička zřejmě rozhodla
pecka přilepená na knedlíku.
Nakonec jsem se rozzuřil, popadl tramvaj za nárazník
a vtáhl ji do tunelu.
Bydlela tu kdysi paní s obrovským knoflíkem,
pomyslel si medvědář a koupil hašlerky
medvědovi, který měl kašel.
1.
Dlaždič Žebříček tloukl svou manželku potápěčskými ploutvemi
kdesi u Balatonu, kde s ní byl na dovolené.
Večer v bungalovu se Žebříček u televizoru spokojeně chechtal
maďarštině hlasatelek při předpovědi počasí.
Jeho manželka se však nesmála. Zašívala právě boxerskou rukavici
a televizor nesledovala.
Žebříček se přestal smát, zamračil se na manželku a pohrozil jí
ploutví, kterou teď nosil neustále při sobě.
Manželka ucítila dlaždičův pohled, a aniž zvedla oči od šití, vlídně
se usmála.
2.
Brontosaurus se několikrát obrátil v posteli. Měl angínu a bolelo
ho v celém dlouhatananánském krku. Při každém jeho otočení
postel navíc nebezpečně zapraskala.
Pod kostýmem brontosaura se skrýval Saša Rašilov, kterému bylo
tak špatně, že se po představení nedokázal převléknout. Doktor
tu měl být co nevidět.
3.
Převozník měl zase dlouhou chvíli. Popadl bidlo a mrštil jím do
dálky jako oštěpem.
To bylo řevu, když ho proud odnášel i s neovladatelným vorem.
Děti si večer vyprávěly, že převozník jistě dopluje až do moře.
142
143
poezie II
Blažej Ingr
Až do moře
PROMĚNA
Muž v posteli delší chvíli nechápavě zírá na peřinu, pod kterou se
mechanicky pohybují jeho končetiny. Na hlavě má tykadla.
Hlas z reproduktoru:
Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů,
shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na
hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl
své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami,
na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně
nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu
žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima.
Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen.
Zabušení, rozrazí se dveře. Pomalu vchází Otec, Matka a sestra. Také
mají tykadla. Otec má v ruce lucernu.
Matka:
Inu, to už je tak na světě zařízeno. Každý má svůj úkol od
Pánaboha.
Otec:
Buď hodný a uč se pěkně lítat, abys brzy mohl s námi svítit. Zdař
bůh.
Odejdou.
Otec, matka a sestra z reproduktoru:
V podvečer tvá čeládka,
co k slepici kuřátka
k ochraně tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
Konec
144
Leonidas Kryvošej: Královna vos, 2010
Výtvarný doprovod:
Leonidas Kryvošej
(* 14. 5. 1957 v Moravské Třebové), malíř. Roku 1988 založil Šternberskou surrealistickou
skupinu, roku 1993 rozšířenou do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se
Skupinou českých a slovenských surrealistů.
145
Otřesná svědectví
146
poezie II
David Jařab
David Jařab
(* 2. 1. 1971 v Hranicích na Moravě), básník, divadelní a filmový režisér. Je zastoupen např.
v antologii skupiny surrealistů Letenka do noci (Petrov, Brno 2003). Roku 1989 vstoupil do
Okruhu A.I.V., roku 1993 rozšířeného do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997
sloučila se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
DOLŮ PO PROUDU
MAJOROVY KRÁSNÉ VLASY
Starý tunel byl zanesen odpadky a harampádím z nedaleké
konzervárny. Stejně jako ona, nebyl už dlouhá léta v provozu,
přičemž v poslední době v tato místa nezabloudil už téměř nikdo.
Snad jediní lidé, kteří mohli sledovat jeho stav alespoň zpovzdálí,
byly ženy – zlodějky brambor. Už po téměř celý srpen sem k večeru
tajně přicházely a malými motyčkami vykopávaly snad ještě
nezralé hlízy. Měly strach. Bylo to vidět na každém jejich pohybu.
Pracovaly s obrovskou rychlostí, jako by se bály strávit na oranisku
byť jen o minutu déle, než bylo nutné.
K deváté hodině vždy vykopanými bramborami naplnily až po
okraj rákosové čluny a vypustily je na vodu. Říční proud pak čluny
poklidně unášel směrem k pohraniční vesnici Dragomilu.
Těsně za hranicemi, v místech, kde řeka protékala lesem, je však
vytahovali z vody uhlíři, kteří zde na levém břehu sídlili snad už po
staletí.
Takhle to šlo celý podzim.
Hranice zůstávaly neprodyšně uzavřeny a dnes již víme, že tento
neutěšený stav trval ještě dalších pět let.
A tak se asi zlodějky brambor nikdy nedozvěděly, že jejich
rákosové čluny nedorazily na hladinu Darzaského jezera a že
tedy jejich brambory nikdy nespatřily polní kuchyně nechvalně
známých osvobozeneckých jednotek generála Wardanského.
Čest jejich památce.
Major Rott seděl v houpacím křesle otočen zády ke krbu. Na
vyřezávaném empírovém stolku před ním ležel otevřený dopis.
Majorovy oči hleděly vytřeštěně do zrcadla. Pomalu se otevřely
dveře a vstoupil vojenský sluha Ščepka. Bez jakékoliv známky
rozrušení přistoupil k majorovi a s odporným výrazem ve tváři
mu sňal s hlavy paruku. Major se ještě naposledy vzepjal a s děsem
v očích padl na zem.
Sluha si lokl pánova čaje, a pak s klidem lékaře vstrčil majorovo
drobné tělo do krbu.
147
poezie II
David Jařab
David Jařab
Otřesná svědectví
Otřesná svědectví
KRÁLOVSKÁ ZAHRADA
JEHO VELIČENSTVO
V emírově zahradě se právě leštilo ebenové dřevo,
jehož spletence ráno vyplavil
mořský příboj na břehu Levanty.
Pach síry vycházející z koňských nozder
vyvolával spolu se zástupy slepců
iluzi podvodního města.
Na nástupišti se objevila královna v dřevěném klobouku
a s holicí štětkou připevněnou k bradě.
Tato egyptská sfinga…
Tento bachratý remorkér…
Prostě tato královna
měla v těle několik šípů.
Jihoamerická kráska s insigniemi mořských panen.
Byla zvolena tříčlenným revolučním výborem
za královnu Levanty
s výhradním právem na povodí řek a dna jezer.
Tento krystal,
prostě tato královna
je a zůstane
přísnou strážkyní balvanu.
Řasy namočené v kaluži
si oba lučištníci přiložili na oči
Pod jejich nohama se zmítal chlapec,
který přijel na loďce
Pomalu a tiše se k němu sehnuli
takto maskováni,
že by je ani vlastní matka nepoznala
Ze dvou stran přiložili chlapci
na spánky kameny
Jeho tělo na chvíli strnulo
a zpod zadku začal mu vyvěrat pramen vody
Lučištníci lačně hltali krystaly,
které se vytvářely na nahém těle
Náhle jeden z nich
více přitiskl kameny ke spánkům
a druhý plochou dlaní
bil chlapce do čela
Ten řval až k nesnesení
Po proceduře vstrčili mu hlavu do hrnce
a chlapecké tělo proměněno v dívčí
položili nakonec na žebřinový vůz
O deset let později
stal se hoch
českým králem.
148
149
poezie II
David Jařab
Otřesná svědectví
NA ČEKANÉ
V lomu čekala parta chlapů na medvěda.
Vše zahalovala ranní mlha
a Hoffsteiger,
místní soudce a vůdce výpravy,
zapaloval svým mužům
jednu cigaretu od druhé.
Zbývalo už jen patnáct minut.
V šest hodin začínal v lomu odstřel.
A ti chlapi tu čekali na medvěda.
(Z rukopisných sbírek Ostrov blanokřídlých rytířů
a Otřesná svědectví, 90. léta)
Výtvarný doprovod:
Roman Kubík
(* 21. 9. 1961 ve Šternberku), fotograf. Roku 1988 založil Šternberskou surrealistickou
skupinu, roku 1993 rozšířenou do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se
Skupinou českých a slovenských surrealistů.
150
Roman Kubík: Na všechny dojde, 2008
151
poezie II
Roman Telerovský
(*14. 12. 1972 v Roudnici nad Labem), básník, esejista, autor kreseb a asambláží. Publikoval
knihu poezie Dokud je vlk v sanici (Edice Analogonu, Praha 1998). Roku 1992 vstoupil
do Okruhu A.I.V., rozšířeného o rok později do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997
sloučila se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
TAK
SPÁT
Posadit se za svůj samostříl
Zaujmout pozici
A myslet si že všechno bude v pořádku
Jenomže
Co když to nevyjde a člověk se bude muset
v přízemí vpravo
postavit tváří tvář smrti
a vůbec ne
z úst do úst
jak by se řeklo
Anebo právě
Z úst
Do úst
V úterý navečer
Po smrti
jdu
Ještě spát
Tak jo
To jako začátek a konec
Jenomže ono to nekončí ani nezačíná
A vůbec
Tenhle pokus neplatí
11. 11. 2003
25. 9. 2003
152
153
poezie II
Roman Telerovský
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
ZKOUŠKA ROZHLASU
UŽ UŽ
Nebo raději nikam nechodit ozývá se
zpod koberců ticha dálky ptáka
který letí uzavřený v čtverci
jako když barva se k tobě nehodí k tvým očím
k tvému písku
který skřípe mezi zubama
Ozubená
bílým prachem
nakonec
z nádoby tady na stole vždycky čouhá dřevěná noha tvý
nepřítomnosti
A nepříjemnosti si tlučou tělo o tělo
svá ozubená kola
své ozubené čtverce
Jako když hřebíkem do zdi
Jako když dírou do vrat
Hlavou když chceš tak do zdi
Když hlavou tak do zdi
Dolů a do zdi
Takže to by bylo jako obvykle na úvod, horko, na stole mrtvý kůň,
prázdno, co je tou zdí tady vedle spánkové kosti, myšlenka která
schází.
Tady je první výrazné zastavení
A otázka
Kdo jsou a koho představují
Jsou opravdu všude a stud mi profukuje zátylek
Zachytávači prachu slov
22. 7. 2006
Jako když díru chceš spláchnout
A dál už se nehneš ani náhodou
6. 5. 2004
154
155
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
NAPŮL
ze záhlaví
vylétá polomůra anebo popravdě polokůň
Polomůra zbloudilé myšleny polokůň usínání
Tady je vidět, že rozpovídat se dá o čemkoliv ale taky je zřejmé
že kráčíme na scestí
Jen přidám, protože je to trochu kom‑pulse
Pološero
Přidávám pološero
abych neusnul
abych nevytrhl podlahu myšlení i s navijákem
abych nezapomněl vytáhnout hřebík z mlčení
abych se však ty víš co
abych čirou náhodou neuklouzl smrti z lopaty
abych nezavřel oči
Tak vidíš co jsi chtěl skutečně říct
a kde tě svírá mazaná úzkost
Smrt z lopaty
Strach
abych nádobu
abych nádobu nepomátl
abych nádobu nepomátl a vklouzl
abych vklouzl
156
poezie II
Roman Telerovský
abych ti vklouzl a nahmátl
abych ti vklouzl a nahmátl jednu skleněnou louku
Tady se ten trhanej proud zastavil, začal se vracet, doříct to nejde,
protože jsi rázem pod peřinou… ne je to zastavený, neleze to dál,
kolena v písku, někde na kraji jezera, na východním severu se
dvěma kluky, Sám, plazím se třeba nějakou polní cestou nebo co to
je, zase peřina a horko mi padá na hlavu, ne je to zastavený jak bych
řekl, ale především rytmus se vypařil, v tom ochlazení zatajený
dech, je to celé zatajený dech, to má přeci své kouzlo
„Zatajený dech“
A stojíš, přešlapuješ, na nikoho se tu nemůžeš spolehnout
v prásknutí už tak přivřených dveří, jestli tomudle bude někdo
rozumět? to je jak z filmů šedesátých let, ta dikce. Seď a ani
nedutej, seď a ani se nehni, seď a prožeň si štětku hlavou, černou
jak kominík, černou jak černej pták, černej pták letního slunce
tamhle na východním severním jezeru, kde najdeš všechny tři
a taky šílenou tetu, kterou mám opravdu rád. Tak, a jsem znovu na
místě odkud vlak nejede
Vlak chroupe zuby
a stojíš a přešlapuješ a ze záhlaví ti leze polosmrt
28. 7. 2006
157
poezie II
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
KDYBY PLECHOVÁ HUBA
Na jedné noze šílenství
s druhou nohou v kufru
to se ví že ten hlomoz jednou přestane ale
poslouchej
skřípsání
skříp jsem si tichý vrh myšlenky
na podvodní krajinu
na jeden podvrh
řekni si
Podvrhnout vlastní myšlení
(jako podminovat)
(jako podtrhnout)
(jako že tahem s tím nějak zespod pohnout)
Podmilovat co se dá i co se nedá takže i násilně
podmilovat kousavý falsifikát světa a všech těch událostí kolem
Máš kostní dřeň namol
Zaslechneš oko kolemjdoucího
Jen v tichosti chci říct, že se paralelně sleduji, čekám na chvíli, kdy
se stroje zastaví, jenomže ta vedle hudba možná šálí smysly, možná
ten hukot čertvíco. Říkat Běž! dneska ani není třeba.
158
Kontrola pravopisu a gramatiky dokončena
To kvůli čertovu zastavení (ono čertvíco)
Pamatuješ jak přišla paní Inka a dělala čerta a tys to poznal
a bylo ti jí trochu líto
Paní Inka a její dcera
Otcovo milé fantasma
Přízraky táhnou
za jeden provaz
Až se mi tu udělalo smutno… – teprve tady stojím, konečně stojím
ne na vlakovém nádraží, ale v rohu, v rohu pokoje bytu, dnešního
tehdejšího bytu.
jáma je otevřená skoč do mě a zeptej se
Co všechno se otvírá
Konzerva vzpomínky
Konzerva rezu
Konzerva pláče
Konzerva která otevírá sama sebe
Konzerva která sama sebe pojídá
Konzerva která sama sebe zavírá a plní
Konzerva Nachträglichkeit
159
poezie II
Roman Telerovský
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
Vypadá to trochu uměle, tenhle odkaz k dnešnímu
(i včerejšímu) pojetí paměti. Tělesnost paměti, přepisy
a předělávky. Ovšem, že při pozornějším čtení ti dojde, že je
to celé manévr, vzdalující od skutečné vzpomínky (– jak tam
někde a sám… – na paní Inku)
ANI A VŮBEC
která bolí až někde v krku
únava
20. 1. 2007
myje
…a to by mohlo být pro dnešek všecko
nedozvědět se kdo ani co ani a vůbec
kláda tmy
za rohem
ozvěna včerejší noci
Opakování motivů, motivy se opakují, dokola, běž. Jediné
vysvětlení hledám ve skutečné posteli na dosah obzoru, ruky, těla.
jdu! Jdu tam, dobrovolně a sám, uvíznout. na okraj: je to úplně
trhaný, tlačený… Bota, když chceš.
14. 2. 2007
160
161
poezie II
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
///
A oku vypadl den (z oka)
20. 9. 2009
Z rukopisné sbírky Sabotáže (1996 – 2009)
Výtvarný doprovod:
Ivan Horáček
(* 10. 4. 1952 v Havlíčkově Brodě), malíř, grafik, esejista, teoretik příčných věd.
V surrealistické skupině působí od r. 1999.
162
Ivan Horáček: Klisteer, 2005
163
Do světa spanilých bakterií
164
poezie II
Kateřina Piňosová
Kateřina Piňosová
(* 30. 11. 1973 v Prostějově), básnířka, malířka, autorka objektů, skulptur a asambláží. Vydala
např. knihu poezie Housenka smrtihlava (Edice Analogonu, Praha 2000). Roku 1995 vstoupila
do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se Skupinou českých a slovenských
surrealistů.
///
PAŘÍŽ NOC
V kapalném stavu jí oči padají mezi prsty u nohou.
Nehtem vyhrabuje jednu slzu po druhé
a strká si je do škvírek mezi zuby.
Bude mít úžasně lesklý úsměv až dojde k nejhoršímu.
Až se před ní rozutečou všechny dopravní
prostředky včetně koně.
Bude se usmívat leskle, až zase netrefí domů.
Až už od ní utečou i domy a silnice.
Bude dýchat mohutně až jí slzy vypadnou ze zubů
a rozsypou se po chodníku,
který tu před chvílí byl a už tu není.
Vytrhávám mříže,
které s rachotem padají
a zase padají
dolů jeskyní do města
modročerného od měsíce
Myslím, že od funění přízraků
které se schovávají ve škvírkách
okenic a v obočí krasavic z Afriky
a v očích unavených špačků
Je tma se žlutými stopami
velkého pavouka
Kdosi padá do vody
do světa spanilých bakterií
s krásnými čely
Hledím dírou do rozevlátého úsměvu
jemnocitného racka
a usínám mezi rozvlněnými šaty
prodavačky sýrů
165
Kateřina Piňosová
Do světa spanilých bakterií
Do světa spanilých bakterií
DELFY
ČERNÁ MADONA
V tomto včerejším dnešním zoufalství
Kdy mi mohutným zobákem
Do zátylku klove Alka
Poskakuju na starém kamenném zábradlí stadionu
A prsty kreslím do vzduchu plameny
Tolik plamenů kolik je smějící se staré trávy
Která mi tleská a fandí
Na její tváři
Hedvábné zlaté peří
Její zjizvený závoj povlává
Jak přijíždí k pobřeží sumců
Její synek jí vyrůstá
Z pravé paže
Napřímen
Ozařuje její levé ucho
Za chvíli se zlomím v pase
A tráva se uchechtá k smrti
Alky budou sedět rozkročmo na moři
A pošilhávat po mě
Až znova s ohněm vylezu
Z rozpukaných kamenných sedaček
Zase mi půjdou po krku
A tráva mi bude tleskat
A já jí budu fandit.
poezie II
Kateřina Piňosová
Požírá obecenstvo
Svým řevem napěněných vln
A její rozevřené oči
Vymezují cesty
Bílým delfínům
Přijíždí
Sedíc na havraním zobáku
Pod sukněmi schovává
Miliony háčků
A její kamenná kutna
Zabíjí čas
Její prsty prostupují
Naše čela
Já spím pod její patou
A točím se
Ve světélkujícím černošarlatovém bahně
Jednou za měsíc
166
167
Kateřina Piňosová
Do světa spanilých bakterií
Do světa spanilých bakterií
PRO KATEDRÁLU V CHARTRES
Slunéčko sedmitečné promluvilo.
Úhoři na mě mávají
svými jehlami.
S otevřenou náručí
stojím na šperkovnici.
Šeptám staré rýmovačky.
Vidím legie pochodujících mravenců.
Černou abecedu.
Nohy mi tají horkem
hmyzího dechu.
Líbám hada.
Kůru kaštanu.
Tady bydlíš
moje úhoří královno.
Tady cucám tekutiny
z žil tvé mramorové podlahy.
Jak jsi křehká
moje sestro ve smutku.
Syčím.
Moje žebra transmutují.
Slovní pára
se plazí po mozaikovém labyrintu.
168
poezie II
Kateřina Piňosová
Žíly mi pumpují jako splašené.
Jako vřídla.
Mé těhotné břicho
je plné kořenů ohně.
Má páteř je roztažená
do oblouku.
V krku mám obrovské chladné perly.
Zvracím.
Jsem tedy naživu
ale už nevrhám stín.
169
Kateřina Piňosová
Do světa spanilých bakterií
Do světa spanilých bakterií
BAŽINY
(Atchafalaya, Lousiana)
Běžím moje dlouhá kůže se otírá o hřebeny
velkých růžovobílých listů
Ten pohyb sviští
Běžím po kusech popraskaného dna jezera
měkce patami odloupávám důlky
Zatočím do zátoky
ve které potkám hnědé oči šedé krávy
její řasy se mi derou pod víčka
Mech se zatahuje
protože přijde její černá dcera
poezie II
Kateřina Piňosová
Vyprášené kožichy mývalů
pokrývají obézní kmeny Magnolií
a pod pařáty palmet
se rozmnožují lilie
Neobyčejně bílé volavky
si stínají hlavy křídly
a šero stojí bez hnutí
(2008)
Sladce se rozkládají vačice
ve svém sedmém životě
Hladina bahna se leskne jako sklo
Dnes padají zlaté kruhy
a mnohá ústa usliněná od výkřiků
zůstávají otevřená
jako břidlicové kotle v samém srdci
pole závojnatek
170
171
Kateřina Piňosová
Do světa spanilých bakterií
Do světa spanilých bakterií
EL CHARCO DEL INGENIO
Botanická zahrada v San Miguel de Allende
I.
Jdu po špičkách žlutou cestou
která je nalomená na tisíc úhlů
za mnou se šourá lasice
ohlédnu se a ona v podobě psa
rychlostí světla mizí
uvnitř tyrkysové škvíry
mezi zemí a mraky
Stíny obrovských kachen
nade mnou poletují
jakoby byla půlnoc
Suché dno řeky je rozříznuté
na dvě ostré poloviny
na soumrak a na zlato
Jehly přede mnou jehly za mnou
II.
Nahlížím do tůní
ve kterých se množí květy
neochlupených uší
Můj stín ujíždí na ostrůvek
lemovaný pěnou
červenoprsých hus
172
poezie II
Kateřina Piňosová
III.
Blížím se ke třem věžím –
vztyčeným ocasům myší
v nadživotní velikosti
s hustými hřívami
Jehly přede mnou jehly za mnou
Zelené zubaté hřívy
a hladká lesknoucí se kopýtka
na svalnatých nožkách
myší v nadživotní velikosti
IV.
Kachny s nejjemnějšími pokrývkami zad
a sedly z nejkrásnějšího dřeva
sklánějí hlavy pod tíhou
namalovaného nebe
a ze zobáků vypouštějí
hustou kovovou mlhu bouřky
173
poezie II
Kateřina Piňosová
Do světa spanilých bakterií
V.
Kůže kaktusů praská
pod pouhým dotykem
mého hrubého prstu
Odcházím na hraně
nepopsatelného smutku
(leden 2009, San Miguel de Allende,
stát Guanajuato, Mexiko)
Kateřina Piňosová: Můra, 2010
174
175
Přemysl Martinec
Jen dál
RATATA
Ratata – Ješiňáci jsou prasata
Karel Poláček
Jedu vlakem, myslím si, že jsem klid a laskavost sama, třeba
i jsem, ale ten vztek a nasranost ve mně někde je, a ve vlaku
je všude. Kdo se má na ty lidi dívat a kdo je má poslouchat.
Támhletomu tak proseknout hrdlo srpem, rezavým pokud
možno, a támhleté udělat díru do hlavy pěstí (chtělo by to
asi takovou železnou rukavici rytířskou, ať se ví, že rytíři ještě
nevymřeli). A tomuhle hlavu rovnou utrhnout. Zavřískli by,
splaskli, něco hnusnýho by z nich vyteklo a byl by klid.
Jen si to tak představím, abych byl zase klidný a laskavý ke
stařenkám. Ale někdo to tady musí dělat doopravdy, a často,
od čeho by byly vagony tak olepené, oblemtané, možná že
se to stává ve vagonech, které jsou právě prázdné; že si to
v nich rozdávají lidé, kteří už dávno vystoupili.
Taky se ten vlak tolik courá a nemůžete šlápnout na plynový
pedál, takže šlápneme tomu dědkovi na krk, nebo alespoň
na kuří oko.
Železnice má v sobě už od začátku něco agresivního,
želez‑nice, želez‑niční, železo‑ničení, slavná koloniální
minulost, tady vám vezeme civilizaci, vy vopice, začátky
hromadné přepravy – hromady uhlí, obilí a jiného
materiálu, hromadné zájezdy na hromadné popravy,
zpáteční jízdenky si nekupujte, koneckonců je ani
nevedeme.
176
Nádraží taky nic moc, taky je to takové fujtajblové, často
zbytky různých zařízení, která sloužila čertví k čemu, a lidi,
kteří slouží k tomu, aby se na nich posilovala neduživá
dobročinnost a trénovala zdravím bující zločinnost v civilu
i v uniformách (viz zájezdy hromadné). A taky se tam teď
líhne hodně toho zmutovaného hmyzu, malí elektroničtí
pavoučci, ozrutné elektrické lokomotivy, bzučí, bzučí,
šmejdí všude nebo někde číhají, a pak vás uštknou,
pokousají, bez varování, chlamst.
Taková parní lokomotiva, ta se musela nejdřív rozžhavit,
rozzuřit, supět a funět, jak se v ní praly oheň s vodou,
zaječet, zařvat, než vyrazila do útoku, jinak by bouchla
vzteky. Jsou mi z celé železnice asi nejbližší, sopky na
kolech, škoda, že vyhynuly. Občas sice nějakou předvedou,
ukážou v akci, ale zombie jako milenka, to už není to.
poezie II
Přemysl Martinec
(* 7. 11. 1957), malíř, grafik, fotograf, autor objektů, skulptur a asambláží. V surrealistické
skupině působí od r. 1999.
Příspěvek do Ankety o železnici, 2003
177
poezie II
Přemysl Martinec
Přemysl Martinec
Jen dál
Jen dál
JAK JE TOMU S NAŠÍ CIVILIZACÍ
Měl bych k tomu tématu takový pěkný sen o konci světa.
I když – proč konec a ne šťastné zítřky? Anebo oboje –
koneckonců ve správné apokalypse jde jedno s druhým.
Snad strach z budoucnosti, z těch změn pořád…
Takže zpět ke křesťanským kořenům naší civilizace, ze
kterých vyrašilo to, co vyrašilo, bludné kořeny, obludné
výsledky, nebo jinde návrat ke kořenům islámským,
o které zakopla při chrtích dostizích se západními psy…
a zvířátka přes kořeny dál žene les naježený. Třeba kořen
mandragory; napojíme se jeho extraktem a budeme tak
plni duchovna, že nám poleze ven ušima, o ostatních
otvorech nemluvě (zatím leze jenom krkem). Nebo
vše vyřeší kořeny rovnice n‑tého stupně na počítačích
n‑té generace výpočetní techniky. (S tomu odpovídající
degenerací lidského druhu.)
Zkrátka: babky kořenářky všech civilizací a (sub)kultur,
spojte se!
A teď ten slíbený sen:
Jsem na severním okraji zalesněného údolí. Strašlivá bouře,
stromy na skalách na protějším svahu se ohýbají pod
nápory větru, bije tam jeden blesk za druhým, až ze skal
odletují balvany. Náhle vše ztichne. Raduji se, že stromy
přežily. Vtom ale přijde mráz. Takový mráz, že rve stromy
ze země i s kořeny. Opět chvíle klidu, klidu nabitého zlou
vůlí. A pak přichází od severu vítr. VÍTR. A to je konec,
178
Přemysl Martinec: Půjde to!, 2008
179
poezie II
Přemysl Martinec
Jen dál
konec všeho. V nějakém zámku na severu Čech, snad
i v Zákupech, hýří francouzští rokokoví šlechtici. Ještě nic
netuší…
Co má tento sen společného se světem v roce 2105 nebo
se současnou fází naší drahé civilizace, také netuším.
Nemine rok, ve kterém by podle různých proroctví neměl
nastat aspoň jeden konec světa – ale tak to tady chodí
přinejmenším posledních pár tisíc let. Taky se vždy najde
dostatek lidí, kteří v takovém podniku vidí jedinečnou
možnost, jak uplatnit své schopnosti, a rádi přiloží ruku či
hlavu k dílu. Tedy nic, co by bylo charakteristické zrovna
pro tuhle epochu. Snad jen, že máme opravdu nadějné
vyhlídky, že se ideálu celosvětové katastrofy přiblížíme tak,
jak se o tom starým prorokům jen snilo. Dobrou noc.
Příspěvek do Ankety o konci civilizace, 2005
Přemysl Martinec: Světluška, 2007
180
181
Píchlá babeta
(fragmenty)
///
Je teda čas kdy nemusíš bejt prorok
abys viděl mračna hladovýho hmyzu.
Je ale čas kdy abys byl nemusíš bejt?
Nebo je eště čas protože ten čas teprve
peříčkama ve frňáku buděj?
Nebo je navěky TEĎ …
Jsem na špacíře se sebou jak s Uzbekem Vlám
jak tunelovej most (ta nuselská rakvička
co na ní teď budujou extra šlehačku
průhlednou a neproskočitelnou).
Jsem Teď a v Tom
a svůj outěžek (taky Honzíka)
kojim z bradavek pod ušima infúzní bužírkou rovnou do
břicha
a přitom tlačim tlačim řídítkama napřed
vod hospody polní cestou píchlou Babetu
tlačim
a bolí to.
Jsou bolesti rozkoše bolesti zubů
v bolestech žalů roníme anděly
v bolestech touhy upisujem duše
a z těch bolestí prej vznik i sněžnej skútr
a to už je milá Babeto ňákej hřebec!
182
Jenomže ty jsi z Kladrub jako já vocaď
do hospody třicítkou
a zpátky abych tě vlek …
A v dáli hudba jak Wágner na pozoun
za letní noci vábil by křepelku
protože mu právě došlo že na počátku bylo ticho
a to ticho bylo zvuk.
poezie II
Jan Kohout
Jan Kohout
(*5. 7. 1960 v Praze), básník, malíř, grafik, autor objektů a asambláží. Vydal knihu poezie
Pohádka o ničem (Edice Analogonu, Praha 2004). V surrealistické skupině působí od roku
2000.
Hudba a Chřtán škoda že jsem hluchej
ale zase si vidim až do žaludu
jímž láska prochází
jak udušená mrkev Márinkou.
Ta láska bobule k bobuli
na odvrácený straně hroznu
ta obézní askeze v šafránovym vaťáku
ta nahá želva turecký něhy
studna i stéla i roláda
i kolenní tchýně bolestně lukrativní klíčová chrupavka
ale vona si poradí viď Babetko
vona se namaže …
Je noc kdy starý sakury roděj pily
a pláčou kozí moč
kdy na černý turistický značce
překaravanováno je nikým
183
Jan Kohout
Píchlá babeta
protože v tom kaňonu mezi krví a chlupem
na čerstvě napnutý králičí kůži
nikdy nikdo nikoho nehledá.
Ej má invalidní rikša ječmenem piktogramy vorá
a zní to jako licitovanej pokr
s prázdnejma kartičkama
snad proto že ze všech karetních her
chápu jenom záchod.
Je léto co léto nepamatuje
a bude víno jak vejce jurskejch kuněk
a bude plejtváků tak vobrovskejch
že to možná ani nesežerem,
a budou krysy jak paňmámy za plotem.
A těch hvězd bóže
jak bludičky v močálu věčnosti
co váběj už bez tanečků co váběj už navostro:
„POCEM … !“
Jedinej povel na nebeskym buzerplace.
(A co ten ksicht na Marsu?
Nebyla to národní knihovna?
Skleníky voči a do huby komín…?)
Vycházka do ulic s cedulí ZABIJ MĚ BRATŘE
je z hlediska kvality dnešních Kainů zbytečná.
Vycházku na hvězdy s lupou o polednách
blokuje zas nevyhnutelný autodafé.
184
poezie II
Jan Kohout
Píchlá babeta
Zbejvá mi teda blikat a doufat
že někdy někdo snad zachytí na zoufalý vlně:
„Hracholusky… máme problém…?“
Ale jak dlouho se ještě dokážu hrát…?!
Jak dlouho lavírovat mezi sebou a sebou …?
Inu
jak hulákával hulán Holan:
„Aby se klamala stačí Ji milovat.“
Takže –
– kanonýr Jabůrek…
Dálka je stěna prostor je stěna
zazděni v něm flákáme se maltou
a je nám cizí co známe
protože pamatujem Jinde jako Domov.
Už vim proč hvězdy jsou jak zlatý cvoky.
To zcvokatěl švec než řek bys hvězda
a podrazil sebou vlastní flik.
A přitom tma jak v zákusku jubilanta.
Ve tmě člověk nenasviní
a tak s ní líhám žeru si hubu a drobim slova
jako bych dojil vyjetou krev
jako by Madona kouřila skládací metr
nebo vzpěračovym popelem cukrovanou činku
a přitom jak medúza vláčela za sebou hektar
185
poezie II
Jan Kohout
Jan Kohout
Píchlá babeta
Píchlá babeta
neónovejch pažahavejch střev.
///
Poď Babetko ty bréco plechová
lehnem si tu chvíli na mez
vopři šlapku vo mý břicho at vidim líp
ten semafor jak holubník uprostřed houbovýho kruhu
lodyhu svastiky sekvoj mezi klečí
bod kolem něhož latinka runovatí
mlha sklovatí propasti menhirujou
a smrdí i heřmánek.
Bod co způsobil tu dirku
ve tvý gumový duši …
(…)
Na blínovej palouk vbelhává se depilační zvěř
na posedu kostry ani nedutám.
Jsem pytlák bez portfeje?
Jsem parazit naruby varroa constructor?
Jsem doktor běd?
Jsem čokl kterýmu na vycházce kleplo Pána?
Jsem selhánim božího faktoru omylem pokřtěnej čert?
Jak žít a nevraždit se
a vod který bohyně jsou tyhlety mozkový filcky
Že nahrávám si na smeč a beru to bagrem?
Co se nám to choulí ve chrámovejch panenkách?
Snad kupčíci co volaj: „Slzy s prachem – třicet drachem“…?
Ale jsou taky slzy co hnijou
jak za rosy v důchodkách fotbal s čumbrkem.
Jsou taky slzy jak litinový sardinky vod kukaček
jsou slzy platný jak popelu adrenalin
slzy co kanou jako ten sejra
zpod helmice Quijota …
Jsou ryby co žerou ryby je zkrátka hlad
že nepohrdneš sebou …
Ale stačí letitej váleček na zdi
trčící ze chvíle jak holubí vír
jak z času mladejch jater nedonošenej mžik
kdys ještě lítal na krásný ježibabě
186
187
poezie II
Jan Kohout
Jan Kohout
Píchlá babeta
(napsala knížku „Dítě ve světový kuchyni“)
kdy v paralelnim sexy čase
hejbalo se maso v mase
zduřelý slimáci mlaskali ve stydkejch tmách
a Tělo bylo Slovem
a přitom jen stín
prcal stín…
(…)
Píchlá babeta
///
Svět je jen kresba na křídlech motýla
chycenýho s krutou nevinností božskýho spratka
co dostal k Ježíšku káču galaxie.
Kolik planet chytlo a chytne vod Boha člověka?
Všechny ty modrý?
Vředy Věstonic a uprostřed zánětu
tomatová show …
Jó když Paspermie do Pangey padne
nepomůže ani Pámbu …
Jenomže
(povídá náhle ta moje racionální babetí herka)
vono se neděje zas nic tak zvláštního.
Jen jetej psychotik kuř. nevěř. alk. t. č. na mezi
hledá nikoho Zn.
Foto potěší.
Stařenka v prstech jak zhoubná jiskra v rozeschlejch
letech
jak tubička sardelový pasty na zvrhlej monotyp
v bronchách mu jurodivě hvízdá
a ventilace zarůstá slizkym šípkem
a starýho čin – žáka bolej stoupačky.
Vstaň a choď ty vole nebo mě neuvezeš … !
Jan Kohout: z cyklu Čtyřverší, 2010
188
A proč bych tě ty náno chromá někam vozil?
Z lásky … ?
189
poezie II
Jan Kohout
Píchlá babeta
A proč bych teda vstával?
Protože mám rád vejš pod hlavou?
Copak zrovna teď nemám pěkně planetárně podestláno?
A copak dnes nebude svítat…?
Z rukopisu, 2007
Jan Kohout: z cyklu Čtyřverší, 2010
190
191
poezie II
Jan Gabriel
(* 16. 7. 1949 v Praze), básník, esejista, autor koláží. Publikoval několik knih poezie, např. Kůže
orloje (Edice Analogonu, Praha 2004). V surrealistické skupině působí od roku 2000.
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
PODOBNOSTI
INZERÁT
Všechno co padá na zem
Ještě nepřestává svítit
Příští číslo je už předem nacvičenou poklonou
Poněkud sežvýkaným sešitem nebe
Tvou nečekanou odpovědí na obláček kouře
Tu hromadu kostí která se umí rozkročit
Máme to před sebou
Téměř u nosu
Postoje které předstírají stárnutí
Zmuchlané nadávky v šeru pokoje
Dobře čitelné maso kdesi v zásuvkách
Ještě jeden krok a všechny ty rozkošné páry ožijí v zrcadle
Znovu se můžeme začít holit
Přes celou jednu ulici
S křídly se dnes už nikde neobsluhuje
Jsou to prášky proti bolení hlavy
Kdekdo předstírá svůj konec
I krize má nakonec jen monotónní barvu šrotu
V duchu jsem si hláskoval slovo Eduard
Nakonec jsi to byla zase jen ty
Pohupující se stehna newyorské burzy
Zneklidňující jako tolik jiných jmen
192
Chceš se přestěhovat ze Smíchova do Dejvic
Jako by neexistovaly i jiné možnosti
Jak si zamluvit počasí na léto
Na nábřeží je ještě plno ptáků rozvěšených po stromech
Které nikomu nepatří
193
poezie II
Jan Gabriel
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
Mraky na konci pušky
PROJEDNOU
Zvíře v dlaních
A kameny v nedopsaných větách
Ženy jsou nejkrásnější když se otáčí jeviště
Upravují si výstřihy a učí se znovu lhát
Podobají se rozvrzaným schodům
Jsou plné barev a poletují v napadaném listí
V poslední době jsou ptáci čím dál těžší
A přesto odmítají zemřít
Jsou to stále stejné cesty
Kam chodíme vyvenčit své kabáty
Málem už zase svaly
Když se znova snažíme obkreslit všechny povodně
///
Prší na zakutálené mraky
Jan Gabriel: koláž, 2007
194
195
poezie II
Jan Gabriel
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
Mraky na konci pušky
NIC SE NEDĚJE
PŘESÝPACÍ HODINY
Tady je Riga
A v dálce jsou kosti
Vrásky hluboké jako talíře
Nic se neděje
Jen s další kávou odháníme nové mraky
Které jsme nejprve dlouze pomlouvali
Temnou krev bifteku
Samé rozsviť a maluj
Poťouchlý úsměv na samém konci světa
Znovu jít a rozhrnout ulici
Kdyby jen náhlým odstínem saka
Stín zdí je málem celý ráj
Když ne zblízka alespoň zdálky
Zkoumat pohledem všechna tajemství skrytá pod sukněmi
Jedny jsou plné vanilky a hořícího smetí
Druhé připomínají okna ve vile bratří Čapků
Která jsou tak malá že nevidí na konec věty
Tvá stehna počmáraná rozhovory
Bez čárek bez teček
V mlze předměstí
Stalin neměl rád Židy
A za jediného přítele považoval Hitlera
Slyšel jsem to v televizi
A nemám proč tomu nevěřit
Po všem tom vyprávění kde všude je možné si zapomenout klíče
Dlouze jsme ji hledali mezi špatně zavřenými dveřmi
A tužkami nadcházejícího soumraku
Zmuchlané papíry poletují z místa na místo
Nikdo nenutí nikoho přísahat
Je konec léta
Ačkoli všichni hovoří plynně francouzsky
Jen šperky se dnes ztrácejí v nábytku
196
197
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
Mraky na konci pušky
DIKTATURA KOSTÍ
KOUPELNA
Blíž vodě
Blíž velikánům
Recepty jak si co nejsrdečněji stisknout ruku
Příští mrtvičce
Jak co nejrychleji zavřít dveře a nerozkutálet se pod stromy
Nevykouřit meloun
Stačí se jen pozorně rozhlédnout
Prolistovat Prahu
Jak se nečekaně odráží ve vyholeném podpaždí
Prší
S každým novým pohledem je nebe o něco bledší
Cáry přírody se dál třou o lešení
Tloustnou a diví se že jsou němé
Nic než podpis který se nechce rozkutálet
Protože se z něj kouří
Sametové hrábě pohozené v prádelníku
Jako kdyby za příští neděli již nezvonilo září
Diktatura kostí prádla tajemství sleziny
Tak jak jsme je všechny pěkně usadili v prvních řadách
Celý týden vydržet s jedním pohledem
Přesně takovým
S jakým jsme kdysi rozbalovali bonboniéry
Milovat jistě znamená i přirážet
198
poezie II
Jan Gabriel
Instalatéři přeměřují záchod
Rozvěšují obrazy z novin
Nasazují si sluneční brýle a schovávají se za mraky
Než zmizí snaží se tiše odplout
Samá stehna a žádné překvapení
Kdo nemá kapesník může zkusit létat
Skládací židle již zdálky počmárané soumrakem
199
poezie II
Jan Gabriel
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
Mraky na konci pušky
KODAŇ A JAZZ
NA PŘECHODU
Experiment se Stivínovi tentokrát nezdařil
I sako se vlnilo jen okolním mlaskáním
Zíváním oněmělých sukní
Kdoví čí to byl nápad mluvit mezi stehny německy
Ale o zaparkovaných kostech aut nikdo nic nevěděl
Namísto důchodce zateplili manekýna
Chloroform je něco jako křídla
Na Staroměstském náměstí sněží na rozepsané závěti
Nezbývá než přežít jízdu metrem s fotbalovou havětí
Která ví že Praha je jen metr pod zemí
Musel jsem dát opravit plyn
Vyhodit knihy protože už byly cítit
Světélkovaly jako deštníky
Upadl jsem na přechodu
A nové brýle stály skoro dva tisíce
Bylo to jako scéna z filmu
Žádné představy ale pětasedmdesát kilo dřeva
Někteří možná dozrají ale už se nesehnou
Tvůj jazyk je plný příběhů
Kdykoliv se je snažíme přeměřit
Nemáme si náhle o čem povídat
Jsou to dlouhé čáry
Které mě zneklidňují protože nikam nevedou
Ještě několik metrů a budeme moudřejší než ovoce
Roztřesený porcelán neznámé krajiny
Celé jedno tajemství odřeného nároží
Krvavé jizvy které nic neunaví
Odkrytá stehna sněhu
Nohy ve spánku jsou delší než písek dne
200
201
poezie II
Jan Gabriel
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
Mraky na konci pušky
///
KDYŽ NEJDEME NA OBĚD
Dnes už se nemaluje ani nekreslí. Jen jazyk
čas od času protáhne svou kořist listím lustrů
a řekne: tudy
Žluté a bílé
Artyčoky
Tak jak rostou na přeskáčku v záhybech tvého těla
Naše mládí prožité v neckách rozevlátých praporů
První máj jsem jednou šel pětkrát
S Číňany a vrabci na chodníku
Počítali jsme tváře ale nemohli se dopočítat všech tiků
Zapálených cigaret
Je to jako moře
Přesličky a jejich chirurgové
Kdekdo se ptá kdo přijede dřív
Zda Barack Obama či Dmitrij Medveděv
Všechno co říkáš přijde až potom
Náušnice jsou nejkratší cestou k orgasmu
202
203
poezie II
Jan Gabriel
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
Mraky na konci pušky
///
SCÉNA
Tvé dlouhé upřené pohledy
Jsou jako film z kterého si už nic nepamatujeme
Dnes jsem se díval v televizi na jeden starý seriál
Když jsem ho viděl poprvé četl jsem si životopis Alfreda Jarryho
Pomačkané školní lavice vyhlídkové lodě z celofánu
Tvé dlouhé upřené pohledy
Hluboké louže potřísněné hromádkou šatů
Jsi to ty
Mezi kavárenským stolky co trčí do soumraku
Po Národní třídě plují ramena jen se vlní ale nehoří
Jako když si dáme nohu přes nohu v naději
Že budeme první kdo ochutná hovězí
Ten mramor všude kolem naštěstí nemá jméno
Zato Jiroudkův obraz několikrát přemalovanou krajinu
Lze jen stěží vyslovit
Nevím proč se ke každé hře musejí dopisovat nové dialogy
Jantar ve kterém začne sněžit ještě dřív než si přisuneme bar
i s táckem
Samuel Beckett losuje kdo místo aby pískal na prsty
Bude chrastit ve tmě
Jsi to ty
V boulích převleků
V nichž se už nic neskrývá
Ani roztržitý potlesk kdesi dávno zapomenutých cigaret
Nebyla to oblaka bylo to bezvětří co odjíždělo metrem
204
205
poezie II
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
///
Koutky rtů přizdobené hadříky
Aby se necítily tak nahé
Stín pečlivě rozdělený do řádků
Modrá
Kdesi v Paříži
Z rukopisu (2010)
Jan Gabriel: koláž, 2007
206
207
Jan Richter
Pokousán a uviděn
TEXT II
TEXT IV
Ševelení, drmolení…..skřípavé mlaskání a plácání…….vzápětí
hlučné bublání, hromové, cedění a znova ševelení…..praskání –
kosti…mlaskavé skřípání masíčkem do dlaní….chroptivé naříkání
a k tomu pleskání do zadnice…další a další následuje….následované
prděním….vlhkým prděním odkudsi kamsi…..pak šmrdlání,
něco mezi okem a víčkem s nesmlouvavým nářkem a obětním
mlaskotem, bouchání, zatloukání, naklepávání řízků…tváří, pak
někdo chvíli dýchá a pak souloží, mlčky….na okamžik usne, pak
někomu kroutí ruku a znova ho plácá do zadnice…..chvíli neví, co
si počít…chvíli řízy říz a pak….hrobové ticho….
Ano ano ano.
Viděl jsem je, viděl.
Viděl jejich těla jakoby z grafitu. Lesklá těla lesklých pohybů
ladnosti.
A dětské oči přesvědčující ohromující barevností tisíců školních
kříd.
Ta těla se jemně prášila do větru, který je unášel nad krajinou.
Nešlo vstoupit do těl z grafitu nad krajinou, do které nešlo
vstoupit,
V krajině, kde je vítr unášel nad strništi, je pronásledovali psi.
Jak ti byli nervózní, jak ti byli nervózní, byli z grafitu a nemohli
nic.
TEXT III
Zuby………zuby vysunuté, zatnuté, zuby zakouslé v zubech,
v kůži…trhat maso, trhat kůži, trhat škubat svaly, lesklé srsti za
slunečných rán…a pak ty měkké oči, rozmarně si s nimi hrát, házet,
koukat se do svitu pouličních lamp….oči měňavky…oči duhovky…
oči prázdné…sáhnout do důlku a patou rozdupat na prach noční
oblohy, na mléčnou dráhu na miliardy hvězd a oslňující tmu…
oslepí oči…oči pod kůží…oči ve svalech, která pokouše zuby
v očích, zuby v duhovkách. Krvelačné měňavky v uličním svitu
lamp. Pokousán a uviděn.
208
poezie II
Jan Richter
(*20. 5. 1978 v Praze), básník, esejista. Vydal knihu poezie Faktografie (Edice Analogonu,
Praha 2002). V Surrealistické skupině působí od roku 1999.
TEXT XXVII
Den žumpy štětky v krku chlupy v očích v románech v polévce
vlasaté chodníky chléb s nehty na konci stolu a na pozítří výkaly
nad ránem jako harpyje dětské hry na stahování králíků a jejich
vrzání housličkami vrzání dveřmi vrzání milenkami utonulých
v mléce milenky šeptem oklikou putrefakce milenek a opět hra na
řezníka v zástěře se zaschlou náměsíčnou krví pach stojatých vod
dne žumpy.
209
Jan Richter
Pokousán a uviděn
210
poezie II
Jan Richter
Pokousán a uviděn
TEXT XVI
TEXT VII
Zapamatujte si tento příběh:
Hořící srdce vhozeno dovnitř oknem ve třetím patře.
S vidinou odměny, s vidinou svatého vidění,
ale nevidí nic než sebevidění, rozbité okno, hořící koberec.
Hořící oběd se ho snaží zavraždit v pravé poledne!
Pravé poledne a obloha plná démonologie.
Dobrá povím to ještě jinak: kovářova kobyla je nahá, kdykoli
odumřu, byť nesmrtel odtud tam a zase nic, zase nic a všechno
jak má být až na ten konec a pak zase já se vším nic a se vším všudy
trochu jako smrt, dvakrát nic je jako jednou řež a kluk z plakátu
bez tří prstů a bez nohy a beze slov a bez vnitřností, bota vyráží
mne zavraždit, sebezabit s konečnou bez konce, s absolutní, je to
definitivní. Akorát. Ámen. Celý ty dny smrdí padělaným patosem
ze sebesama ze všeho životabytí ze všech nádražních nádrží,
beze vší a beze všeho se dívám na všechy sebesvině, jedna dva tři
jako druhá jako krevní sraženina, jako vlasy rostoucí z prstů jako
Klímův knír, jo, sebekonečná, konečná, dokončeno. Nic.
211
poezie II
Jan Richter
Pokousán a uviděn
TEXT XX
Šaty nebo kalhoty stažené až do sklepa kde se to jak se to jako
prstem do masíčka jako do stydnoucí kaše myšlení na myšlení a hra
na hru a znova myšlení na anděla má‑li řiť a skutečná křídla a pak
odpověď ano má měli jsme je k obědu na obíračku mastné huby
a nohy a ruce od mouru ukazují do sklepa dolů dolů tam kde roste
houba hlídá ji tam policajt a do bot mu teče všechno jeho tělo
a my stojíme tam ve tmě tam ve sklepě a kdosi pak šeptne: „Děvče,
děvčátko!“ a pak šaty nebo kalhoty stažené až ke kotníkům až do
sklepa.
TEXT XXVIII
Hemžení stvoly hmyz vlasy bimbas zvonice zamražená srdíčka
na plynové bombičky sádelnatá stehna v sádle pochodující
neobydlenou krajinou blahobytu sebepojídačů sebeprznitelů kde
ani sebesmrt nebere krevní tučnice mazané lubrikačním gelem
pojídané před souloží bez začátku i bez konce rozdělená do sáčků
na tekutiny v ústech na zadku popínavé rostliny prachu pach
požáru.
Radim Němecek: Nová pověst česká, 2010
Z rukopisu, 2008
Výtvarný doprovod:
Radim Němeček (* 10. 7. 1979 v Praze), fotograf. V surrealistické skupině působí od roku
1999.
212
213
Kristýna Žáčková
Bludný kořen překročen
SVĚTOVÁ KONFERENCE PŘÍRODNIN
troufale se otevírají všechny rány
jejichž zející skutečnost byla dříve konstrukcí
mostů, jež mě spojovaly se světem druhého dna
teď po bezděčném oddělení tkání
a bezbřehém tonutí je pád stále nablízku
víme o sobě a sledujeme se očima hladových lovců
ony uzly bývají pro svou hrdost
užívány ke stavbě mostů
a byly z nich ovšem stvořeny
ty náhle zřícené a uřícené konstrukce
za nimiž vysvitla pestrá krajina břehů
které zdaleka ještě nechápou svoji situaci
jsou to oči ukryté a neklidné
jež svými pohyby rozkmitávají stromy
a svými drápy zabodávají se do jiných očí
kterým by spíše bylo radno utéct
teď stojí zde jedna lovící kořist
naproti druhé, střílejí po sobě zornicemi
jejich dalším osudem mohlo by být srůstání
tedy objímání prudkých a živých podzemních pramenů
anebo putování s bolavou a neodbytnou myšlenkou v kapse
či nové a sveřepé uzlování polámaných stromů
plačících v hloubi všech kořenů
a plnících tak znovu prostořekost studny
jejíž žízeň je však bezedná
neboť kde je život, není lék
ten les je v podstatě velice prostořekou studnou
která hlasitě netuší, že uvnitř skrývá les
a ten je třeba chránit
stromoví tu má zvláštní povahu
na každém kmeni je uzel
a v každém kořeni pláč
214
poezie II
Kristýna Žáčková
(*5. 12. 1982 v Praze), básnířka, esejistka. Se surrealistickou skupinou spolupracuje od roku
2007.
215
Kristýna Žáčková
Bludný kořen překročen
Bludný kořen překročen
STESK SERIÁLNÍHO VRAHA
řekl jí: proč mladé sympatické děvče píše takové věci?
odpověděla: proč se dívence od pejska říká čubka?
a byli svoji, totiž navždy
v zuřivém dialektickém sváru
ovšem bez syntéz se stoupající tendencí
ve skrytu duše nazýval ji syntetickým undergroundem
ačkoli si zdaleka nemohl být jist
že syntézy (jsou‑li vedeny lineárně) nedostaly se
již opět nad povrch zemský
neboť!
země je kulatá
poezie II
Kristýna Žáčková
obsese zvrhne se teprve z úspornosti
zoufalé a trapné rezignace na řešení záhady:
jak se lze vztahovat k celku
a ačkoli samotná obsese jistě by omluvila nedokonalost řešení
rozkládání souskladných částí stalo se nadále předmětem jeho
výzkumu
v bezbožné avšak vroucí oddanosti každému dílu zvláště!
teskný pak jeho život posedlý celistvostí
ovšem vše, řečeno s potvorou dělo se po částech
smýkajících své kluzké povrchy v příčivém vzdoru spojení
už jenom každé slovo
ta zející osiřelá součástka, jejíž osamocené vyslovení
má význam asi jako myslet věčnost
všechno mu taky dlouho trvá
přežvýkat ta slova, aby mohl vystupovat v seriálu
vcítit se do oběti, jíž po pravdě vždycky něco trochu chybí
zdlouhavost kastračního komplexu
a jeho pokusů o nedorozumění
Kristýna Žáčková: Hysteron, 2006
216
217
Bludný kořen překročen
Kristýna Žáčková
Bludný kořen překročen
PŘÍBĚHY C. K. KANCELÁŘE
cenzura klepe si na čelo
že už ani ona nic nevydrží
spílá svému nechvalnému povolání
jsem protěžovaný srpek měsíce
šeptá mi
nezakrň!
i když všechny mé buňky daly se
na zběsilý úprk
před bolestí
jak budu vypadat, říkám jim
vy nevíte, co to je
prokazovat se denně vlastní
dostačivou materializací
a to její předstírání
to je teprve bolest!
jsme mírumilovná pořekadla své doby
tak proč ji máme snášet?
všechna originální řešení
jimž přicházíme na kloub
byla vynalezena
za účelem zahnat bezmoc
aby tato vrátila se oknem
a korunovala výsledek
srp cenzury vysekal díru do dutiny lebeční
proč tak neohrabaně ptáme se
tuto práci vykonati lze pohodlněji sekerou
218
poezie II
Kristýna Žáčková
všem buňkám vysvětlit: nic se neděje
každý den není posvícení
naopak zatmění nablízku
neboť cenzura bere si dovolenou
co potom?
je vůbec čeho se bát?
ničemu natož dobrému přece neslouží
a přesto ozývá se bublající tušení
jako by právě ona držela buňky pohromadě
a její prázdniny, radost pomyslet:
jde cenzura na vandr a potká báseň
mám volno, řekne si
a bez čtení ji sežere
jestli zleniví, bude takto vykonávat i svou práci
bude pak méně bolesti na světě
materializace už nebude
tak namáhavá a trapná
budeme všichni (aspoň před sebou)
vypadat dobře
slibme si to
219
Bludný kořen překročen
Kristýna Žáčková
Bludný kořen překročen
BLUDNÝ KOŘEN PŘEKROČEN
nesmírná míra idiocie
propůjčuje svá křídla
stojatým vodám sveřeposti
všechna má činnost
toť lepá fascinace
nezřízeně nezařaditelnou myšlenkou
jejíž prostoduchost odmítá
vydat svou podstatu
a sice tajemství nejapnosti
jež rozpíná se všemi směry
v napětí divoce se tlemíc
do zpustlých dásní vlastní
příslovečně krystalické mřížky
ta mříž má tedy cosi do činění
s kriminálem
tváří‑li se chorobně jako jádro věci
zapomínaje na možnost nekonečného štěpení!
podléhám v oslnění
charismatu pestrého šantánu
slibujícího vědění za úplatu
220
poezie II
Kristýna Žáčková
nesluší se však ani zde
obcovat příliš s touhou
neboť všechny myšlenky
byvše systematicky ujařmovány faustovským bičem
zaprodanosti pragmatismu
počínají si navýsost mechanicky
slova jsou zde obaly
zahalující všechny bezbřehé vyprázdněnosti
jejichž dobře načasovanou konzumací
je možno oteliti se
a tíhnout pod nabytým statusem
a v jeho vzrůstajícím stínu
ukrývat nadále své bubřící zpronevěry
9. 2. 2010
221
Kristýna Žáčková
Bludný kořen překročen
Bludný kořen překročen
///
Najednou za mnou stojí
něco jako otec
jeho hlava připomíná larvu ptáka
ale z takové výšky
že vlastně nelze říct
zda bychom skutečně poznali ptačí larvu či hlavu (rodiny)
stojím a zmítám se v nenadálém
hledání
lupou pláče dívám se třeskutými mraky a hvězdami
až ke kořeni tmy
která dala kdysi zasklít oblohu i s přílohou
příkré sedimenty tušení osahávám zvolna
a déšť mých tekoucích vzpomínek
sálá nezanedbatelnou povahou ohně
„jsem na roztrhání“
čtu na všech rozích
zrcadlících mi můj vlastní ksicht
tonoucí v zarputilé rebelii
popírající svůj počátek a existenci
zachumlávaje se v tupý výraz pokrytce
tak už se vyklubej a promluv
ztrácím se v těch tvých namátkových sodovkách
se vzteklými bublinkami
vybuchujícími nečekaně a zákeřně
skrze vše zasklené a obložené temnotou
nechávají mě klouzat
222
poezie II
Kristýna Žáčková
po hořkých slizkých sedimentech
nabrat rychlost
a pádem se sbližovat
s věčně nepoznaným obličejem mravkolva
který vždy když ho potkávám
tváří se jako propast
2. 3. 2010
Kristýna Žáčková: Proteron, 2006
223
próz
Vratislav Effenberger
(*22. 4. 1923 v Nymburce,
† 10. 8. 1986 v Praze. Básník,
prozaik, esejista, výtvarný
a literární teoretik. Po smrti
K. Teiga vůdčí osobnost česko‑
slovenského surrealismu. Jeho
poezie vyšla ve dvousvazkovém
souboru Básně 1 – 2 (Praha,
Torst 2004, 2010).
Eva Švankmajerová,
Vratislav Effenberger
Biče svědomí
UKRADENÁ EVROPA
Nechme déšť bubnovat na okno a vítr skučet
v komíně; rozsviťme lampu na psacím stole,
který do tohoto podkrovního pokojíku ztros‑
kotal z malebných časů biedermeieru, a posléze
dejme Jáchymovi, aby za něj usedl, vytáhl ze
zásuvky papír s obálkou a sáhl po péru.
Jel jsem velmi malým a velmi pomalým
vlakem. Nejednou jsem sáhl po klobouku
a po brašně, abych raději vystoupil a šel
pěšky, ale pokaždé, když už jsem kladl nohu
na stupátko, vlak poněkud přidal na rychlos‑
ti a já jsem svůj úmysl odložil. Měl jsem tedy
dosti času na přemýšlení a přiznávám se, že
224
jsem se mu oddával s rozkoší, jakou může člověku poskytnout jen znásilnění.
Měl jsem dost času a sotva jsem se vymanil z počáteční skleslosti, usoudil jsem,
že čekat do příštího čtvrtka prostě už nemohu, že je to nadmíru krutá hra, na niž
jsem dokonce ani nepřistoupil, neboť jsem nemohl předpokládat, že – alespoň
pokud jde o mne – všechno to naše štěstí, o němž jsem zpočátku pochyboval
a ani zdaleka, což jsem nemohl pochopit…
Rrrrrrrrrrrrrrrrrrr – jako by přejel holí přes kovovou roletu, a náhle nic, pusto
a prázdno v hlavě, ani jediné slůvko nepřistálo u břehu vyvržencova. Rozběhl se
znovu jako před skluzavkou a – zase se zastavil. Zkoušel lézt dále po čtyřech, ale
před očima se mu pletly nějaké silné a pružné kořeny, které musel podlézat, ale
čím víc se tiskl k zemi, tím byla spleť kořenů neprostupnější. A přece se prodíral
dál, vztekem všecek zpocený, z nehtů mu krvácelo a v ústech měl plno hlíny. Ani
rozhlížet se příliš nemohl. Také zpátky už to nešlo. Zprvu měl dosti sil, aby se
prodral spletí šlahounů a slizkého bahna. Nyní však ho opouštěly rychleji, než si
to stačil uvědomovat, a celé jeho tělo začalo tuhnout do tíživé, bolestivé únavy.
Posouval se nyní kupředu už jen pohyby ramen a kyčlí, které byly stále bolestivěj‑
ší, když tu náhle zbystřil sluch. Zprvu slyšel jakési šustivé hučení, které postupně
nabývalo na artikulovanosti, až posléze začal rozeznávat tlumené lidské hlasy.
1. hlas: „Čekat do příštího čtvrtka už nemohu.“
2. hlas: „To jsem čekal.“
1. hlas: „Co?“
2. hlas: „No, tenhle podraz.“
1. hlas: „Nebudu je přece přeskakovat.“
2. hlas: „A ji jste přeskočit mohl?“
1. hlas: „Kdy, prosímvás?!“
2. hlas: „Při tom znásilňování.“
1. hlas: „Mohl jsem se potrhat smíchy.“
225
Eva Švankmajerová, Vratislav Effenberger
Biče Svědomí
2. hlas: „Byla to nadmíru krutá hra, nemyslíte?“
1. hlas: „Vlak jel tak pomalu …“
Oba hlasy se začaly vzdalovat a splývat opět v šustivé hučení. Jáchymovi se
perlil pot na čele a stékal přes víčka po tvářích. Nemohl být tedy příliš hlubo‑
ko pod povrchem. Musí ještě hlouběji, musí proniknout až úplně dovnitř, aby
poznal, kdo si to s ním hraje. Skutečně, bahnitá hlína se stávala stále mazlavější,
jeho dlaně po ní klouzaly jako po slizkém masu a když se nyní pokoušel přetrh‑
nout šlahoun, který mu bránil v dalším pronikání, shledal, že je elastický jako
gumová hadice. A nadto, čím více šlahoun napínal, tím větší bolest zakoušel sám
na svém těle, kterého se zmocňovala stále větší horkost, mokvavá či mokrá. Udělal
čárku.
Ale vžijme se do situace Jáchymovy. Sedí ve dne i v noci jako u šicího stro‑
je. Sehnut se skrčeným žaludkem, téměř bez pohybu. V místnosti málo větrané
a hezky vytopené předem se naloká vůně toho dobrého vepřového a jeho orgány
nepracují rychle, nespotřebují tolik výživných látek, jak mělo ústrojí hlavy rodi‑
ny a dětí, lidí, kteří mají možnost pohybu, procházky cestou; je tedy u něho malá
výměna látek. Dále: nespotřebuje tolik kalorií tepla, které se dodává výživou tuky.
Tedy vše příliš tučné a mastné je mu obtížné a nestravitelné. Vždyť do detailů to
nelze vypočítávat.
Jáchym slinil péro a pokračoval v psaní: „Černoši kladli větší odpor než při
první srážce, ale brigáda se vyznamenala a ovládla pole. Obzvláště se vyznamena‑
li Lance a Bertie, nikdo nebyl překvapen, když plukovník druhého dne prohlásil,
že je uvede na prvním místě ve svých zprávách…“
Nedělal v posledních letech mnoho jiného, než psal, psal mechanicky, aniž
si uvědomoval co. Ale okusoval si prsty při tomto činění. Chroupal je a mlaskal,
pomalu olizoval krev, vstřebával ji zpět jako jakýsi živočich bez chrupu, zvyklý na
sání všeho jedlého.
226
próz
Eva Švankmajerová, Vratislav Effenberger
Biče Svědomí
Zpod dveří se skulinou dral hluk hlasů. Sílil.
1. hlas: „Váš opatrovník a manžel (zvuk jakýsi, snad vrzání zubů při těchto slo‑
vech) nechtěl vás dát do ústavu choromyslných.“
2. hlas: „Ráda bych se podívala do zahrady.“
1. hlas: „Je tam poněkud divoký a nebezpečný, obzvláště pro toho, kdo by se
pokusil přelézti plot. Jest to cvičený… puštěný, jenž se vztekle napíná.“
2. hlas (altem): „Mám ráda takové.“
1. hlas: „Mám z něho strach, i když ho krmím.“
2. hlas: „Nebojím se vůbec a dovolíte‑li, budu jej krmit sama, alespoň se něčím
zaměstnám.“
1. hlas: „Myslím však, že bude lépe, když své zvyklosti nepozměníme, protože si
chci poctivě zasloužit svou mzdu.“
Bylo slyšet prásknutí dveřmi a snad i zvuk otáčejícího se klíče. Klesnu‑
tí na kolena, potom povstání, ulehnutí a zírání do tmy. Snad jí bleskla hlavou
vzpomínka na Bretona. Prosil ji, aby mu psala, kdyby byla v nesnázi, slíbil jí, že
přijede třeba z druhého konce světa. Bůh ví, že nyní byla v nejhorších nesnázích,
padnuvši do rukou nejhorších, nejpodlejších bídníků, kteří ji každý čtvrtek zná‑
silňovali ve vlaku.
Jáchym, jako každý podnájemník, věděl, že požadavkem slušnosti je dis‑
krétnost. Neprohlížel za nepřítomnosti pronajímatelů jejich místnosti, které mu
nebyly k dispozici, a nepoužíval jich. Neprohlížel jim došlou poštu. Nekritizoval
jejich návštěvy a k hostu jejich hostů se choval zdvořile, což očekával i od něho. Ale
za těchto okolností přeci jenom cítil, že je nutností jakási reakce. Vždyť taková zvyk‑
lost, jakou je ponechávání se ku čtvrtečnímu vlakovému znásilňování, je zcela jistě
mimo jakoukoliv stoudnost. Neodpovídá to mravnostním zvyklostem na rovno‑
běžce, braným za normu. Snad. On neví. Jáchym nikdy neví. Prostě si nerad ví rady.
227
próz
Eva Švankmajerová, Vratislav Effenberger
Biče Svědomí
Povstal a předklonil se směrem ke dveřím. S úmyslem snad narovnati se
zúplna. Možná i vykročit někam. Ale usedl zpět do tvrdé, prastaré červavé
židle. Zaúpěla. Oběma rukama uchopil svou hlavu, jako by šlo o dýni, kterou
má utrhnout. Vybavil se mu onen výjev, ve kterém ji vlekli dva. Každý za jednu
paži, raději než by šla sama. A dvě zahalené ženštiny šly v těch ubohých stopách
a celou cestu pronášely přisprostlé poznámky. Mocné dámy v černém uzavíraly
onen oplzlý průvod. Řehtaly zlatými řetězy, blyštěly prsteny a kymácely hlavami,
aby jim prosvítaly tučné prstence, které si v chvatu prostrkaly ušima. Svými závoji
vířily prach a zametaly stopy. A ona neklopýtala, ona byla vlečena. Ti dva podi‑
vínští žilnatí chlapíci ji táhli jako kus nábytku. Strnulou, němou, zírající. Celá
ta chvátající pětice se hrnula na rychlík Budějovičák. Ubohá osoba. Tak němě
zírající ve strnulé hrůze, naslouchající snad rytmu kol a doufající, že jim to ujede.
Ne, nemohl už ani péro udržet.
Určitě ji vlekou k vědmě, zhrozil se Jáchym a sevřel pěsti, zachvácen bez‑
mocnou zuřivostí.
Kapitola z rukopisného románu na pokračování Biče svědomí, 1978;
vychází v nakladatelství dybbuk.
Eva Švankmajerová: mediumní kresba, 2004
228
229
próz
Okruh A.I.V.
BARIKÁDA
Blažej Ingr,
David Jařab,
Bruno Solařík
Chodil z pokoje do pokoje, pořád si něco mumlal, snad se uklidňoval.
Zřejmě přemýšlel o bezpečném úkrytu pro nějaký předmět.
Pustil se do práce. Sestavil z židlí jakousi barikádu, přehodil přes ně vlněnou při‑
krývku a schoval se uvnitř.
Asi za dvě minuty vešla do pokoje jeho manželka.
„Co blbneš?“ zeptala se.
Zataženo
DOLŮ Z HOR
PŘÍBĚHY MODRÉHO HUMORU
Je to k něčemu, vyprávět dopodrobna tolik nudných podrobností, tolik bezvýznamných
příhod? – Pro dobrodružství není v povolání etnografa místo.
Claude Lévi‑Strauss
Zima vyhnala kopáče z hor. Doufali však, že se budou moci napřesrok vrátit a pokra‑
čovat v práci. Vždyť jámy jsou už dost velké a při troše snahy mohou narazit v létě na
dno.
Starý Samuel nic neříkal, jenom když se rozcházeli, kývl hlavou a řekl klidným
hlasem:
„Tak, hoši, napřesrok.“
A vydal se na opačnou stranu, než kam měli namířeno ostatní.
Jeho silueta se ještě dlouho tyčila nad horizontem, až se změnila v malou tečku.
Ale i ta zmizela.
Mezi ostatními zavládla tísnivá nálada.
Ta byla však vzápětí vystřídána překvapením a zděšením, když se Samuel vynořil na
kopci znovu a utíkal zpátky, co mu nohy stačily.
TLAČENICE
Právě ve chvíli, kdy jsem chtěl pozdravit Roberta, všiml jsem si na zemi ležící
dvacetikoruny.
230
231
próz
Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík
Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík
Zataženo
Ve stejnou chvíli si bankovky všiml i Robert.
Pozdravili jsme se velmi srdečně, plynulost rozhovoru byla však neustále z obou stran
přerušovaná kradmým pokukováním pod nohy.
Nakonec jsem to nevydržel, shýbl jsem se a strčil bankovku do kapsy.
Robert uraženě odešel.
Ples se dostával do vrcholné fáze. Byl jsem čím dál opilejší. Robert se tvářil, jako by mě
neznal, a ve mně rostl pocit studu a lítosti.
Namol opilý jsem se vydal ke stolu, kde se Robert bavil s několika dívkami. Byl jsem
rozhodnut dvacetikorunu mu nabídnout.
Náhle však jsem si všiml, že u Robertovy židle leží stokoruna. Rychle jsem se pro ni
shýbl, popadl jsem ji – a bez větších potíží jsem se zamíchal do tlačenice před barem.
RADIKÁLNÍ ŘEZ
Chvíli jsem se snažil přeseknout podivný bílý a tlustý kořen motykou.
Potom jsem motyku zlostně odhodil a přinesl jsem sekeru.
Zhluboka jsem se nadechl a širokým rozmachem jsem nástroj zasekl až do poloviny
kořene.
Tam zůstala sekera beznadějně vězet.
Oběd! zavolala manželka z okna.
Coural jsem se domů jako s hnojem.
V polovině cesty jsem si uvědomil, že jsem takovouto chůzi už viděl, snad v nějakém filmu.
V zamyšlení jsem se – nevím jak – ocitl po chvíli opět před kořenem.
V návalu obnoveného vzteku jsem na něj plivl.
Špatně mířený plivanec přistál na topůrku do kořene vetknuté sekery.
Zasakroval jsem a odešel konečně na oběd.
232
Zataženo
O kořenu se mi vykládat nechtělo. Vymluvil jsem se, že jsem ho už vyvrátil.
Vztek jsem však zakrýt nedokázal. Při odchodu od nedojezené pečeně jsem práskl
dveřmi.
Chvíli jsem popocházel kolem domu.
Když jsem zase nabyl jakéstakés rovnováhy, rozhodl jsem se pro radikální řez.
Došel jsem si do kůlny pro revolver.
Cestou do mírného kopečku jsem si dodal odvahy myšlenkou, že v podstatě o nic
nejde…
Došel jsem ke kořenu. Pečlivě jsem zamířil a vypálil do něj všech šest ran.
INSTINKT
Těsně před zamyšleného Konráda spadla těžká pruhovaná peřina.
Konrád se ulekl.
„Máš rozum, takhle žduchat?“ uslyšel ženský hlas a zdvihl hlavu po jeho zvuku.
Prsatá Neapolitánka, vykloněná z okna, hubovala – s tváří otočenou do místnosti –
kohosi neviditelného.
Konrád byl vzteky bez sebe. Pracná konstrukce jeho úvah byla rozbita – peřinou!
Zuřivě do peřiny kopl.
A ještě jednou.
Napotřetí se mu podařilo peřinu prokopnout skrz. A v hromadě peří mu uvízla
noha.
Zlostně zatřepal chodidlem, ale povlak peřiny nepovolil.
Konrád bezradně vzhlédl k oknu.
Neapolitánka na něho hleděla vzrušeně. Rytmicky se v okně posouvala tam a zpátky.
Aby tak vypadla taky, blesklo zmatenému Konrádovi hlavou.
Instinktivně začal i s peřinou na botě ustupovat pozpátku pryč z uličky.
Rozsypané peří za ním dělalo na dlažbě děsivou stopu.
233
Zataženo
ZA HORY, ZA DOLY
Hrabě se odtáhl kousek dál od krbu, takže oheň mu teď ozařoval větší část tváře.
Potom seděl několik minut nehybně se zavřenýma očima, až jsme si začínali myslet,
že usnul. Najednou ale hrabě pootevřel oči a začal vyprávět.
„Bylo to ještě ve škole. Docela dobře si vzpomínám na onu ospalou náladu, která
panovala při odpolední výuce starého latináře. Byli jsme v místnosti sami dva, ale můj
učitel, který dlouhá desetiletí působil v kněžském semináři a byl mým otcem zaměst‑
nán poté, co byl za záhadných okolností propuštěn z kláštera, přednášel – veden
svým starým zvykem –, jako kdyby prostory knihovny, kde probíhala ta povýtce
individuální výuka, byly aulou plnou studentů. Stál během výkladu za stolem asi pět
metrů ode mne a při řeči se rozhlížel po kusech nábytku, po sekretářích s knihami,
po skříňkách, po starožitných hodinách i po globusech, jako by sledoval, dávají‑li
všichni pozor…
Někdy jsem v těchto hodinách býval nervózní. Tehdy jsem se ale dostal do podiv‑
ného stavu snění. Nevím přesně, o čem jsem bezděky přemítal. Pamatuji si jen, že se
to nějak týkalo mé vychovatelky, a že v mé představě měla modré šaty.
Cosi mě na tom všem vzrušovalo. Učitelův výklad a mé zasnění totiž probíhaly
v jakési zvláštní návaznosti. Zdálo se mi zkrátka, jako kdyby intonace jeho vět
byla jakýmsi podkladem, jakousi formou, která samovolně určovala odstíny
mých, jinak zcela uvolněných a na tématu nezávislých představ. Měl jsem zkrátka
dojem, jako by se mé představy samovolně zrychlovaly a zpomalovaly, dramatizo‑
valy a zklidňovaly, a to přesně podle toho, jak se rozohňoval a uklidňoval učitel
při přednesu sáhodlouhé pasáže ze Suetoniových Životopisů, které mě vůbec
nezajímaly.
Najednou někdo zaklepal. Vytrhl jsem se ze svého snění.
Učitel přerušil výklad a zahleděl se mi zpytavě do očí.
234
próz
Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík
Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík
Zataženo
Než stačil něco říct, vešel můj otec v doprovodu bledého chlapce, na jehož oblečení
byla patrná chudoba.
Otec pozdravil, potom šel rovnou k překvapenému učiteli a zašeptal mu něco do
ucha, načež učitel přikývl.
Otec poté bez pozdravu opustil místnost.
Učitel se chvíli díval na desku stolu, jako by tam měl položenou nějakou knihu,
a potom pomalu řekl: ‚Toto je tvůj spolužák. Jmenuje se Vraspír.‘
Chlapec se tiše rozplakal.
Učitel k němu přistoupil a pohladil chlapce po vlasech.
‚Sedni si vedle Petra,‘ řekl mu hlasem, nezvyklým udílet útěchu, ale snažícím se přece
o utěšující tón. Chlapec nesměle vykročil směrem ke mně, ale najednou – nestačili
jsme tomu zabránit – se vrhl zpět ke dveřím, rychle je otevřel a vyběhl…“
Vtom se otevřely dveře síně. Hrabě přerušil větu a stejně jako všichni přítomní k nim
otočil hlavu.
Do síně vběhl jakýsi chlapec. Prudce se zarazil, uvědomiv si, jak se zachoval nevhodně.
Vrátil se tedy za dveře, zavřel je za sebou a způsobně zaklepal.
„Dále,“ řekl hlasitě hrabě – a chlapec znovu vešel. Nesměle přistoupil před hraběte
a mlčky k němu napřáhl ruku se zapečetěným dopisem.
„Pojď blíž,“ vybídl ho hrabě. Chlapec přistoupil až ke křeslu a hrabě si od něj vzal
dopis. Pohladil jej něžně po vlasech a vtiskl mu do dlaně minci. Chlapec poděkoval
a vyběhl ze síně.
„To byl Vraspír,“ řekl nám hrabě nenuceným tónem, tváře se přitom jako ztělesněná
nevinnost.
Všichni jsme na sebe udiveně pohlédli.
Všiml jsem si, že hrabě sleduje naše zděšení veselým, těkavým pohledem. Rychle se
ale opanoval a tvářil se už zase vážně.
„Myslím, že je pozdě,“ řekl, „půjdeme spát.“
235
próz
Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík
Zataženo
DUNĚNÍ
Petr, dělník už od svých patnácti let, zůstal v hale sám.
Až když se začalo smrákat, přišel na něj zvláštní stav melancholie.
Když padla tma, začal se Petr dokonce trochu bát.
Přesto se dál věnoval porouchanému stroji.
Náhle zaslechl v dálce hluk přijíždějícího vlaku.
Přestal pilovat a zaposlouchal se do stále bližšího dunění.
Napadlo ho, co kdyby vlak náhle prorazil stěnu haly a vřítil se dovnitř.
Hlupáčku, řekla mu Anna, když jí o tom po několika dnech vyprávěl.
(rukopis, 90. léta)
Bruno Solařík: Zvěstuj Lakedaimonským, 2005
236
237
obrazová příloh
Vratislav Effenberger
Problém skladby
(fragment)
Hlava pěst kytice výbuch pohár strom nebo návěstí
ale také něžnost a půvab v krutosti která se přeskupuje ze starých
požárů do nové vůně na kraji radostného zoufalství
v těchto proměnlivostech strachu z nejnemožnějšího ztroskotání
a z drzé samozřejmosti vášně znevažovat lhostejnost se převrstvují
obrazy a pojmy do nepředpokladatelných samoznaků v nichž
rozum a nevědomí se vzájemně povyšují do stavu mimořádné
chápavosti
která se zmocňuje reality jako výstraha ale také jako smích
tyto obrazy
ve své mnohovýznamné určitosti neopakují posvěcenou legendu
o schopnostech malíře přestrojovat čtyři živly do pátého v němž
se obraznost namáhá vyprávět nejvybranějšími slovy příhody
ze vznešeného skladiště krásy proti níž obracejí svou ironickou
dokonalost a trochu dráždivý odpor ke klasické stabilitě
a sklon dramatisovat každou spekulativní kombinaci o řemeslné
podstatě malířského umění do tak jemných podrobností že
prohnanost osvědčených výroků je stále znovu usvědčována
z neobratnosti
protože je náhle bezvýznamné dovědět se jak se kombinují
techniky aby se z barev stalo světlo a z tvarů jasně nebo tlumeněji
znějící předmět
když hlava je spíš myšlením pěst násilností kytice mystifikací
výbuch utajeným varem nebo tříštivostí pohár výzvou strom
organickým růstem a návěstí něčím podstatným co se přibližuje
s naléhavostí bez níž by byl svět jen hromadou pohledů
(1962–67, Básně II, Torst 2007)
238
Albert Marenčin: Femmephallus V, 1992
239
Martin Stejskal: Údolí fraků, konturáž, 2002
Jan Kohout: koláž, 2003
Roman Kubík: Labyrint, 2008
240
Václav Švankmajer: Nemesis, 2009–2010
241
Bruno Solařík: Bartolomějská noc na sny, 2007
Karol Baron: Hniezda a hniezdenia I, 1998–2000, detail
242
Jan Gabriel: koláž, 2004
243
Andrew Lass: Splachovací řetízek
Radim Němeček: Fontána kotelny, 2010
Tereza Horáčková, Ivan Horáček: Periferie, 2010
244
Jan Daňhel: Vědecký rozhovor, 1996
245
Kateřina Piňosová: Bramborová pole, 2010
Eva Švankmajerová: mediumní kresba, 2004
246
Leonidas Kryvošej: Předání do ucha, 2009
247
Kateřina Kubíková: Mladý nadějný choreograf
Jan Švankmajer: záběr z filmu Přežít svůj život, 2009
Přemysl Martinec, Něco z Alchymie, začátek 21. století
248
Jakub Effenberger: Z cyklu Nevidíme je, neslyšíme je, přesto s námi jsou, 1992
249
O (bá)snění
Domnívám se, že to, co charakterizuje jakoukoli tvorbu jako surrealistickou, je především urči‑
tý přístup ke skutečnosti, na kterou svými prostředky specificky reaguje. Je to přístup kritický,
vycházející z individuální zkušenosti, z níž nejsou vylučovány žádné z momentů prožívání, ať
jsou to sny, touhy, infantilní vzpomínky, představy a vůbec vše, z čeho se skládá život ducha.
Skutečnost se ovšem – v jisté, ale nezanedbatelné míře – mění, a musí se tedy nutně měnit
i onen specifický způsob reagování na ni: protože vše, co se obecně pokládá za obecné rysy
jakési surrealistické estetiky, je jen zobecnělý obraz určité fáze surrealistické aktivity, jejíž
autenticita propůjčuje tomuto obrazu svěžest a aktuálnost i v zcela jiných podmínkách, činí jej
však neopakovatelným.
Ludvík Šváb (1980)
(* 1924– † 1997), esejista, filmový historik, příležitostný básník a autor koláží,
působil v surrealistickém okruhu od první poloviny 50. let.
Vznik básnického díla, i kdyby bylo čistým záznamem zachycených ozvěn, což je spíš Bretonův
ideál než dosažitelný cíl, je nutně formován minimálně přesuny a zhušťováním, jako ochran‑
nými distorzemi, které básníkovu nevědomou emocionální pravdu uchovávají v imaginativně
slovním přestrojení. Básnění či básnické myšlení tuto nevědomou emocionální pravdu odkrývá
a zakrývá současně. Je libidinosní hrou na poodhalování a nastavování tajných a zakázaných
významů […], vyjevováním touhy a její podvratné i reorganizující povahy a současně nelítost‑
ným soubojem a magickým zaklínáním toho, co básníka tísní. Magnetizujcí moc básnické
myšlenky a síla její obrazivosti je dána právě schopností básníka se dotknout své nevědomé
emocionální pravdy a vtělit ji do svého díla. Básnické dílo si její působnost udržuje a zpětně
ji může vyvolat v příjemci, ale bylo už mnohokrát zdůrazněno, že jen za podmínky, že také
příjemce se stane básníkem, byť dočasně. Tak jako analytik musí snít analytickou situaci, musí
příjemce snít básnické dílo (nikoliv je pojímat v rozumovém nebo narativním diskursu).
Recepce poesie je (bá)sněním, anebo nedorozuměním.
Roman Telerovský (2010)
Poezie jako magie je velkým tíhnutím ke změně světa a člověka v něm. V poezii se uplatňuje
magické myšlení, je magickým aktem v tom smyslu jako láska. Jenom v poezii se slova a „milují“
a „plodí“. Zviditelňuje neviditelné, spojuje protiklady. Používá k tomu specifických postupů
a metod srovnatelných s magickými praktikami: korespondenci, náhradu části za celek, induk‑
ci zázračných setkání a podobně.
Martin Stejskal (1983)
Lucie Hrušková: Udaganda, 2009
250
Lucie Hrušková
(* 6. 9. 1978 v Prostějově), autorka kreseb. Se surrealistickou skupinou spolupracuje od roku
2004.
251
Bertrand Schmitt
V překladu Ladislava Šerého
La nuit
de noce
Svatební
noc
La pluie avait détrempé les fleurs de
son chapeau qui pendaient comme de
pauvres petites pinces de homard. Par
endroits, le papier buvard de sa robe
s’était déchiré et je pouvais apercevoir
le blanc laiteux de sa peau.
– «Vous venez souvent au zoo?» lui
demandai‑je, en essayant de dissimu‑
ler, du mieux que je le pus, l’horrible
accent anglais que j’avais contracté
après un séjour par trop prolongé
dans le lit de ma nurse.
– «Vous savez, c’est encore plus
joli quand les cages des lions sont ou‑
vertes. Les gardiens mettent des orties
sous la paille des litières.»
Elle avait une façon toute particulière
de mettre ses doigts sur le bout de sa
langue quand elle prononçait cer‑
taines consonnes, aussi l’aimai‑je très
vite. Nous fîmes le tour du bassin aux
Déšť jí smáčel květy na klobouku,
visely dolů jako schlíplá humří kle‑
peta. Savý papír jejích šatů se mís‑
ty potrhal a já mohl zahlédnout její
mléčnou pleť.
„Chodíte do zoo často?“ zeptal
jsem se a snažil se přitom co nejlé‑
pe skrýt hrozný anglický přízvuk,
který jsem pochytil během nepří‑
liš dlouhého pobytu v posteli své
guvernantky.
„Víte, ještě hezčí to je, když ote‑
vřou klece lvům. Zřízenci jim totiž
dávají kopřivy pod podestýlku.“
Když vyslovovala některé sou‑
hlásky, zcela zvláštním způso‑
bem si pokládala prsty na špičku
jazyka; hned jsem se do ní zami‑
loval. Obešli jsme medvědí výběh
252
ours. Elle lançait avec une admirable pré‑
cision des pierres effilées et pointues sur
le dos des quelques marsouins qui avaient
survécu à l’été pluvieux, et plus d’une
fois, des vieillards ou des étudiants des
Beaux‑arts vinrent la voir pour la féliciter
ou lui montrer comment on pouvait faire
la même chose avec des bibles ou des dic‑
tionnaires. Quand dix heures sonnèrent,
nous avions convenu de nous retrouver
le lendemain à l’église Saint‑Eustache. Le
mariage devait être célébré dans une de
ces petites chapelles obscures qui servaient
autrefois aux crucifixions mondaines,
quand l’usage n’était pas encore d’étaler
sa vie privée sur la place publique. Elle
me demanda la permission d’en parler
à ses parents et, malgré mes réticences, je
compris que c’était là un caprice que je ne
pouvais lui refuser sans la faire pleurer. Je
n’aime pas à voir pleurer les fillettes, aussi
acceptai‑je très vite.
Tout le soir, je pensais à elle, à ses yeux
qu’elle dissimulait derrière deux médail‑
lon d’ardoise taillée, à sa bouche qu’elle
tordait avec un soin tout méticuleux, aux
petits reptiles qu’elle gardait dans son
corsage et qu’elle s’amusait à lancer en
sifflant sur les femmes enceintes. Comme
je n’arrivais pas à dormir, j’allai voir ma
s vodní nádrží. S úžasnou přesností
uměla házet ostré kamínky po něko‑
lika zbylých prasatech, která přežila
deštivé léto, a byla hojně obdivována
četnými starci i studenty uměleckých
škol, kteří jí ukazovali, jak lze prová‑
dět totéž také s biblemi a slovníky.
Když odbila desátá, dohodli jsme se,
že se druhého dne sejdeme u kostela
svatého Eustacha. Svatba se měla ode‑
hrávat v jedné z tmavých postranních
kaplí, jež dříve sloužily k mondénní‑
mu křižování, když se soukromý život
ještě tolik neukazoval na veřejných
místech. Požádala mě o svolení, aby
o tom mohla říci svým rodičům, a já
po chvilce váhání pochopil, že po‑
kud odmítnu, dočkám se pláče. Ne‑
mám rád, když dívky pláčí, souhlasil
jsem tedy celkem rychle.
Celý večer jsem na ni myslel, na její oči,
které skrývala pod dvěma medailony
z broušené břidlice, na ústa, jimiž krou‑
tila s úzkostlivou pečlivostí, na malé
hádky, které chovala v živůtku a občas
se bavila tím, že je s hvízdnutím pouš‑
těla na těhotné dámy. Nemoha usnout,
zašel jsem za guvernantkou. Když jsem
253
překladatelská hu
překladatelská hu
Bertrand Schmitt
(* 27. 4. 1967 v Paříži), básník, esejista, filmový režisér a scénárista, od roku 1990 se podílí na
činnosti Pařížské skupiny surrealistického hnutí. Česky publikoval knihu poezie Dynamika
křiku (Edice Analogonu, 2006). V česko‑slovenské surrealistické skupině působí (paralelně
s účastí ve skupině pařížské) od roku 1997.
Bertrand Schmitt / V překladu Ladislava Šerého
La nuit de noce / Svatební noc
nurse dans sa chambre. En entrant, je fus
saisi par la forte odeur des oignons dont
elle s’enduisait la peau, afin d’éviter les
morsures des insectes. Très vite, et sans un
seul mot, je la pris dans mes bras. Elle ré‑
pondit à mon étreinte et ne cria pas quand
je lui plantai le tournevis dans l’abdomen.
Longtemps encore je regardais son corps
se vider et je fus à peine surpris de voir une
longue louve au pelage foncé sortir par
la fente qui suintait. L’animal me fixa de
ses yeux jaunes puis sauta par la fenêtre
ouverte. Je fus forcé de quitter la chambre
car l’odeur dégagée par le corps devenait
insoutenable et les insectes, jusque‑là
tenus à l’écart, avaient à présent envahi la
pièce, recouvrant les murs et le plancher
d’une masse informe et grouillante.
J’habitais une maison spacieuse du centre
ville. Mes parents, gens de goût, avaient
décelé une à une les pierres des murs et les
avaient remplacées par des cristaux. Certains
translucides laissaient pénétrer la lumière
extérieure, rendant inutiles les fenêtres que
nous avions supprimées, utilisant les espaces
ainsi libérés pour y mettre des aquariums.
Ma mère nourrissait une affection particu‑
lière pour les poissons, les mollusques et les
coquillages (de là, mon curieux prénom de
Palourde). Dans les immenses aquariums,
254
La nuit de noce / Svatební noc
vstoupil do jejího pokoje, málem mě
porazil silný pach cibule, kterou si po‑
tírala kůži, aby se vyhnula komářím
štípancům. Beze slova jsem ji vzal do
náruče. Objala mne také a když jsem jí
zarazil šroubovák do břicha, nevydala
ani hlásku. Dlouho jsem potom pozo‑
roval, jak se její tělo vyprazdňuje, a ani
mě příliš nepřekvapilo, když z mokvají‑
cí rány najednou vyskočila vlčice s tma‑
vou srstí, chvíli na mě hleděla svýma
žlutýma očima a poté zmizela oknem
ven. Musel jsem opustit pokoj, proto‑
že z těla vycházel nesnesitelný zápach
a navíc se vyrojila mračna dosud skry‑
tých komárů, kteří pokryli stěny a pod‑
lahu jako beztvará hemžící se masa.
Obývali jsme prostorný dům v cent‑
ru města. Rodiče měli vybraný vkus
a postupně nahradili kameny ve zdech
velkými krystaly. Některé byly tak prů‑
hledné, že propouštěly denní svět‑
lo a nahrazovaly okna, jež jsme úplně
zrušili a místo nich vsadili do zdí akvá‑
ria. Matka měla zvláštní zálibu v ry‑
bách, mlžích a škeblích (odtud mé
zvláštní jméno Měkkýš). V ohrom‑
ných akváriích plavaly hlubinné ryby
Kateřina Kubíková: Sen dívky z periferie, 2007
255
překladatelská hu
Bertrand Schmitt / V překladu Ladislava Šerého
Bertrand Schmitt / V překladu Ladislava Šerého
La nuit de noce / Svatební noc
de somptueux poissons abyssaux nageaient,
nimbés de l’éclat phosphorescent de leurs
yeux aveugles. Face à un poulpe géant, se
trouvait ma chambre. J’avais pratiqué deux
ouvertures dans la paroi de l’aquarium afin
que les tentacules du mollusque puissent
parvenir à mon lit. Je m’assis sur les ven‑
touses en pensant à la façon dont j’allais
m’habiller pour la cérémonie. De toute
évidence, aucun des costumes que je pos‑
sédais ne pouvait convenir. Tous auraient
été tâchés du sang virginal de mon épouse.
J’aurais pu essayer de rattraper la louve pour
lui arracher sa fourrure, mais elle devait déjà
être loin.
C’est donc nu que j’arrivai à l’église et je fus
touché de voir que, sous son voile de crins
tissés, elle avait eu la même idée. L’église
était illuminée et à côté de chaque cierge
un cheval avait été attaché. D’innom‑
brables enfants de chœurs, les cheveux en
flammes, courraient en tous sens en hur‑
lant et en jetant à terre des bottes de paille
et des plumes d’oiseaux. La cérémonie fut
très brève, car les chevaux qui s’étaient en‑
fuis après avoir rongé leur frein, se mirent
à galoper en direction de la ville et tous
les invités de la noce s’élancèrent à leurs
trousses en poussant d’horribles cris surai‑
gus. Les parents de la mariée montèrent
256
La nuit de noce / Svatební noc
obklopené fosforeskující září svých sle‑
pých očí. Můj pokoj se nacházel přímo
naproti ohromné chobotnici. Nechal
jsem ve stěně akvária prorazit dva ot‑
vory, aby svými chapadly dosáhla až do
mé postele. Usadil jsem se na přísavky
a přemýšlel, jak se obléknu na svateb‑
ní obřad. Bylo zřejmé, že si nemohu
vzít žádný ze svých obleků. Všechny
byly poskvrněny panenskou krví mé
nastávající. Měl jsem chytit tu vlčici
a odít se jejím kožichem, ale ta už by‑
la bůhvíkde.
Dorazil jsem tedy do kostela nahý
a s pohnutím jsem zjistil, že ona mě‑
la pod závojem z tkaných žíní stejný
nápad. Kostel byl slavnostně osvět‑
len a vedle každé svíce byl uvázán kůň.
Všude pobíhali ječící ministranti s ho‑
řícími vlasy a pohazovali po zemi sno‑
py slámy a velká ptačí pera. Obřad byl
krátký, protože koně přehryzali uzdy
a cvalem se pustili směrem k městu,
přičemž svatební hosté se s pronika‑
vým křikem vrhli za nimi. Také rodiče
nevěsty nasedli do chatrného dvouko‑
láku a zemdleně se vydali za hysteric‑
kým průvodem.
à leur tour dans un sulky démodé et, agi‑
tant leur main avec lassitude, partirent à la
suite du cortège hystérique.
Je restai seul avec mon épouse. Elle trem‑
blait de la tête aux pieds et cachait son vi‑
sage entre ses mains. Quand je m’approchai
d’elle pour l’embrasser, elle se mit à pleurer
et détourna brusquement la tête. J’essayai
en vain de la retenir, déjà elle m’échappait
et courrait derrière la calèche de ses parents
en retenant de violentes larmes. Son long
collier se rompit et toutes les cigales libé‑
rées s’envolèrent en vrombissant. Bientôt,
la clarté du jour me cacha sa silhouette ren‑
due encore plus fragile par la nudité.
Combien de temps restai‑je là, debout,
immobile, à contempler la poussière
rouge qui venait recouvrir mon corps? La
nuit tombée, je fus chassé par le prêtre qui
armé d’une longue fourche cherchait les
mendiants pour leur faire la charité.
Ce n’est que quelques années plus tard
que je reçus d’elle un paquet accompa‑
gné d’une lettre. Elle m’expliquait que
ce jour‑là au zoo elle n’avait pas vu ma
jambe de bois et que ce n’est qu’après la
cérémonie qu’elle avait compris qu’elle
ne pouvait pas devenir la moitié d’un uni‑
jambiste. Au milieu d’autres civilités, elle
m’apprit qu’elle avait rejoint une mission
Zůstali jsme s novomanželkou sa‑
mi. Třásla se od hlavy k patě a hlavu
si držela v dlaních. Když jsem se k ní
sklonil, abych ji políbil, dala se do
pláče a prudce odvrátila hlavu. Mar‑
ně jsem se ji snažil obejmout, vytrhla
se mi a zadržujíc hlasité vzlyky běže‑
la za vozíkem svých rodičů. Roztrhla
si svůj dlouhý náhrdelník a všechny
osvobozené cikády s bzukotem uletě‑
ly. Její silueta, ještě průzračnější svou
nahotou, mi v jasném dni brzy zmize‑
la z očí.
Jak dlouho jsem tam asi stál, nehyb‑
ně pozoruje rudý prach usazující se na
mém těle? Když padla noc, vyhnal mě
odtamtud kněz, který ozbrojen dlou‑
hými vidlemi pátral po žebrácích, aby
jim uštědřil almužnu.
Až o několik let později jsem od ní
dostal balíček a dopis. Vysvětlovala
v něm, že tenkrát v zoologické zahra‑
dě si nevšimla mé dřevěné nohy a že až
po svatebním obřadu si uvědomila, že
se nechce stát drahou polovičkou jed‑
nonohého. Kromě dalších věcí mi ta‑
ké oznámila, že vyrazila na vědeckou
výpravu do antarktických moří a že
257
překladatelská hu
Bertrand Schmitt / V překladu Ladislava Šerého
překladatelská hu
Bertrand Schmitt / V překladu Ladislava Šerého
La nuit de noce / Svatební noc
scientifique en Terre Adélie et qu’elle par‑
tageait la vie d’un océanographe aphone.
Dans le paquet je trouvai une magnifique
méduse qu’elle avait désiré m’envoyer afin
de se faire pardonner.
Depuis, je suis là à regarder les cristaux de
ma chambre, sans rien dire, sans rien faire.
Chaque nuit j’entrouvre un peu l’aqua‑
rium pour que la méduse vienne jusqu’à
mon lit et je rêve à ce qu’aurait pu être
notre nuit de noce.
Quand la méduse se retire, j’essaie de ne
pas trop crier. Mon poulpe est encore
jaloux.
Od té doby mlčky a nečinně pozoru‑
ji krystaly ve svém pokoji. Každou noc
pootevřu akvárium, aby medúza moh‑
la do mé postele a sním o tom, jaká by
asi byla naše svatební noc.
Du recueil
A foison l’herbe folle,
1985 – 2010
Z rukopisné sbírky
Všude samý plevel,
1985 – 2010
žije s němým oceánografem. V balíčku
jsem objevil nádhernou medúzu, kte‑
rou mi poslala, abych jí odpustil.
Když se medúza vzdálí, snažím se ne‑
křičet příliš hlasitě. Má chobotnice po‑
řád ještě žárlí.
Výtvarný doprovod:
Kateřina Kubíková
(* 6. 11. 1973), kreslířka, kolážistka, malířka. Roku 1993 vstoupila do Surrealistické skupiny
A.I.V., která se roku 1997 sloučila se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
258
259
rozhovo
rozhovo
slov a vyprávění neodehraných/neobehraných příběhů myšlení je u Vás mnohem výraznější
a také více naplněna než u mně známých básníků mladších generací… Proto bych Vám tady
chtěl dát prostor k tomu, abyste svou surrealističnost jaksi „zdůvodnil“ před skeptikem, jako jsem
já. Tak tedy: přesto, že repertoár básnických „postupů“, jak by to pojmenovali formalisté, máte
společný s mnoha jinými básníky XX. století a s básníky vůbec, přece jen Váš básnický styl je
výrazně osobitý, rozpoznatelný, konzistentní. Čím myslíte, že to je, jaké jsou podle Vás samého
Vaše hlavní přednosti jakožto básníka (pokud možno, bez falešné skromnosti)?
Jan Kohout: fotografie, 2010
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Surrealistická poesie
neexistuje
Pro začátek se zkusím stylizovat do role provokatéra a přiznám se k jedné věci: mám
pocit, že kdyby čtenář nezběhlý v literárních směrech přečetl Vaše texty a nevěděl, že jste
surrealista, možná by ho to ani nenapadlo… Pouze rozsah těchto textů (opomineme‑li
četné odkazy na surrealistické klasiky) by mohl snad naznačit, že berete svou básnickou
činnost možná o něco vážněji než Vaši mladší současníci, tj. vkládáte do ní prokazatelně
více duševní práce, nespokojujete se s menšími výhrami, lidově řečeno „nejste troškař“.
Také touha po neotřelém výrazu a po jazykovém dobrodružství, po féerickém divadle
260
Začněme od konce: vlastní dílo se pochopitelně hodnotí velice obtížně, ať už se
skromností, nebo bez ní. Obecně vzato se domnívám, že každý autor (malíř, básník),
který vůbec stojí za pozornost, musí mít vlastní dikci, vlastní styl. To je samozřejmě jen
notorický předpoklad, nikoli smysl a cíl tvůrčího vyjadřování a sdělování. Můžeme
předpokládat, že originální dikce (či osobní styl) vzniká organicky, postupně, vyvíjí
se a proměňuje (či ustaluje?), degeneruje atd. Přitom, má‑li být po mém soudu
básnicky validní, nelze ji příliš vymýšlet či se jí učit – stylizovat se. Takzvaná sebe‑
stylizace je dokonce situována na opačném konci výrazového i mentálního spektra,
než kam se orientuji já. A přebírám‑li při psaní nějaké „básnické postupy“, což je
nepopiratelné, může to proběhnout stejně tak vědomě, záměrně, jako spontánně,
intuitivně – většinou jde o kombinaci či průnik obojího. Ovšem podstatné je,
abych ony více nebo méně formalizované postupy (metody) převedl právě do svého
vyjadřovacího modu, jímž míním nejen zmíněnou dikci (styl), ale i dejme tomu i hod‑
notovou a sémanticko‑imaginativní rovinu.
„Surrealističnost“ výrazu, na niž se ptáte, je po mém soudu determinována či alespoň
charakterizována řadou faktorů: především je to sama geneze básně, textu, který
vzniká spontánně, není konstruován, komponován – kompozice se nakonec může
v básni objevit, ale jen jako bezděčný, zpětně rozpoznatelný moment anebo atri‑
but. Zde mluvím samozřejmě z hlediska autora, tedy „zevnitř“, ale tvrdím, že tento
postup, jenž je zásadně založen intuitivně a automaticky (nemusí jít, a zpravidla
261
rozhovo
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Surrealistická poesie neexistuje
Surrealistická poesie neexistuje
ani nejde přímo o tzv. automatický text v úzkém smyslu slova), je v mých textech
rozpoznatelný i zvnějšku. Že tvoří jakousi základní (bazální) trajektorii či osnovu,
jež je patrná například ve struktuře metafory či básnické metamorfózy anebo
obraznosti vůbec. Tato struktura není přece limitována žádnými kánony, její vznik
a rozvoj je evidentně iracionální (jde o neřízené myšlení, chcete‑li), leč nemá být
výrazem schválnosti ani libovůle – celý proces by měl být iniciován a napájen ener‑
gií z afektivního, emocionálního, ale i skrytého intelektuálního jádra, jež chce býti
obnaženo, projeveno… Jinými slovy: říkám, že básnický obraz by měl být modelově
generován převážně či primárně automaticky. Toho dosáhnout není vůbec snadné či
samozřejmé – výraz nemá být vybudován, ale osvobozen!, neboť imaginace je poten‑
ciál, nikoli nástroj! Avšak podaří‑li se to, stojí kvalitativně – z hlediska komplexnosti
myšlení a prožívání, výrazu a sdělení – výš než obraz vědomě komponovaný.
Takový tvůrčí akt samozřejmě vyžaduje jisté soustředění, neboť uvolnit křeč kon‑
venčního, šablonovitého myšlení a vyjadřování, a dát reprezentativní prostor
vnitřnímu hlasu, není, jak jsem řekl, vždy snadné. Nevím, jestli to znamená, že beru
své psaní vážněji než někdo jiný, ale autoři, které já respektuji (Effenberger, Havlíček,
Šebek, Dvorský, ale třeba i Diviš či Blatný aj.) zpravidla psali nebo píšou proto, že jim
o něco jde, že něco intenzivně prožívají, a ne proto, že se naučili ve škole, jak se to
dělá, či aby nám sdělili, co jim zrovna přelítlo přes nos. (Ovšem právě to motivuje
a charakterizuje většinovou produkci.) Tím neříkám, že surrealistický básník, tvůrce
surrealistické poesie (která přece – důsledně vzato – neexistuje!) používá nějaký
jiný jazyk než ostatní lidé (autoři), používá jej pouze jinak – surrealisticky. Protože
v principu usiluje o zásadní obrácení kauzální dynamické struktury básnického myš‑
lení, mění – obrací – v tomto smyslu i jeho výraz – zpočátku byly tyto požadavky
kladeny radikálně, vlastně absolutně: „čistý psychický automatismus“, a nic nad to!
V průběhu času se ukázalo, že čistý psychický automatismus nelze nikdy bezezbytku
zprostředkovat (možná zažíváme jeho projevy ve snu?), že jde především o změny
východisek a akcentů ve smyslu trvalých mentálních, hodnotových, psychosociálních
262
Jan Kohout: fotografie, 2010
263
rozhovo
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Surrealistická poesie neexistuje
Surrealistická poesie neexistuje
i výrazových orientací a preferencí. Potom také platí: básnická intence není popřena,
zamítnuta, ale její role je sekundární, respektive akcesorní. Napadá mě třeba tako‑
výto bonmot: Nevím, co chci říci, ale nedojdu klidu, dokud to neřeknu!
Surrealismus se nepovažuje za literaturu, podle vás jen „zneužívá“ slov pro svá zkoumání.
Dává vůbec smysl výraz „surrealistická poezie“ a jaký je váš vztah jakožto surrealistického
básníka k poezii nesurrealistické?
Jak jsem už někde napsal: surrealistická poesie neexistuje!, stejně jako například
neexistuje surrealistické malířství. Tedy: tyto obory neexistují jako základní inten‑
cionality, existují jen jako důsledky (ať už konsekventní, anebo ne), jejichž smysl
není fixní, konečný, nýbrž procesuální. (Zde samozřejmě nemluvím o nejrůznějších
modelech v hlavách kunsthisoriků a profesionálních poetologů – tam surrealistická
poesie a estetika à la these vesele bují a vzkvétají!) Surrealismus zdůrazňuje tvůrčí
proces, marginalizuje artefakt – fixace v díle má sloužit jen jako článek potenciálního
interpretačního řetězce. To vše samozřejmě představuje určitý dynamický model,
jehož naplnění není nikdy stoprocentní – jde právě o onu míru, o onu zásadní
tendenci, hodnotovou a strukturní preferenci, jež odlišuje surrealistické psaní od
psaní ne‑surrealistického. A v tomto smyslu se pokouším zkoumat a posuzovat
tvorbu všech autorů – se zvyšujícím se indexem spontaneity a primární autentické
(neodvozené, inovativní!) konkrétní imaginativnosti zřejmě roste i můj zájem o tuto
produkci.
Existuje pokrok v umění a v poezii a pokud ano, tak v čem spočívá a podle čeho se pozná? Je
známkou tohoto pokroku pro postmodernu typický odmítavý postoj k „Umění“, tendence k pře‑
konání umění? (Podle mě je totiž známkou umění spíš odmítavý postoj k pokroku.) Na co by se
mělo umění pro(u)měnit – na „příčnou vědu“ à la patafyzika, „žitou zkušenost“ à la situacio‑
nismus, občanskou angažovanost a podobně? Mně se tento nárok zdá být příliš maximalistický,
264
romantický a eventuálně i ideologický (již samotný původce Idejí totiž vyháněl básníky ze
společnosti…).
Surrealismus není Umění! (jak známo) – tedy: surrealismus onu popíravou a zne‑
užívající proměnu Umění zahájil zhruba 60 let před postmodernou, v r. 1924
– vývojovým, významotvorným povýšením dadaistického gesta. A zdá se, že tak
odstartoval jakousi nekonečnou sisyfovskou práci. Vlastní, jíž vykonává dodnes,
i nevlastní, již na zapřenou provozují postmoderní velikáni.
Pokrok je slovo nepatřičné. Ale slovo vývoj mi už tak sprostě nezní. Řekl bych, že
poesie se vyvíjí implicitně. Poesie – ve své dvojjediné sémanticko‑výrazové struk‑
turaci – se prostě mění ve vztahu k evidentním proměnám jazykového, ideového,
psychosociálního, psychoideologického (nezapomeňme!), historického a dalšího
kontextu, v němž vzniká. Tím nemám na mysli nějaký anachronický historismus,
či vulgární sociodeterminismus, ale na „čistou poesii“ abbé Brémonda a podobné
lartpourlartismy také nevěřím. Formalistický narcismus (post)strukturalismu nám
zřejmě příliš nepomůže – funkcionální strukturalismus tu naopak může sloužit jako
jeden z indikátorů oné vývojové proměnlivosti poesie.
Ale je to složitější: surrealistická pobretonovská teorie, zejména Effenberger, zdů‑
razňuje tzv. „kritické funkce konkrétní iracionality“. Breton (a třeba ve své době
i Nezval) zejména zpočátku tvrdil, že spontánní, automaticky – byť i s dílčí vědomou
intervencí – vygenerovaný obsah díla (ať jej nazveme „nadrealitou“ či po dalíovsku
„konkrétní iracionalitou“) tvorbu dostatečně legitimuje sám o sobě. Effenberger
trval na následném kritickém, tedy vědomém vztažení tohoto obsahu, jejž nazýval
východiskem či „materiálem“ básně, k bezprostřední aktualitě dnešního vnějšího
světa. A aby toho nebylo málo, toto vztažení chápal především jako gesto axiolo‑
gické, což odůvodňoval regresivní proměnou pojmu a funkce tzv. racionality, jejich
vyprázdněním a znehodnocením, k němuž došlo zejména účinkem kataklyzmatu 2.
světové války a s ním spojenou krizí kritérií a hodnot, která se v následujících letech
265
rozhovo
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Surrealistická poesie neexistuje
Surrealistická poesie neexistuje
jen prohloubila a stala chronickou. Takový přístup bezesporu vyjadřuje a odráží
hledisko ideologické, jehož kořeny tkví nejspíš (?) v romantismu…. Hm. Na tom
však já neshledávám v principu nic závadného za předpokladu, že jde jen o jakousi
variabilní, „tekutou“ matrici, jež dokáže ve všech – anebo aspoň v těch podstatných –
parametrech reagovat na proměnlivost vezdejšího světa.
Vypadá to, že od dob Bretona či Duchampa nic zásadně nového současné umění nevymyslelo.
Je vůbec možné překročit stíny těchto mistrů? Klade si surrealistická skupina za cíl proražení
jakési časové kapsy, ve které umění uvízlo od 30. let minulého století? Jaký je vztah skupiny
k novým médiím, využívá je vůbec? Nebo je pro surrealisty důležitější alespoň udržovat při
životě subverzivní tradici jakožto metodu a zkušenost?
Zdánlivě se nám tedy – mimo jiné – vrací ona až dosud tak sofistikovaně relativizo‑
vaná básnická intence. Já však mám dojem, že platí obojí. Buď se poesie ke zjevně se
měnící vnější realitě vztahuje automaticky – vykládá ji spontánně skrze individuální
a subjektivní konkrétně‑iracionální hlubinné struktury – například „ve smyslu touhy“
(Breton) nebo vede výklad třeba z pozice slavné paranoicko‑kritické interpretace
(Dalí) atd. Anebo postupuje obráceně, vlastně na principu hry, pomocí jakési ima‑
ginativní indikace (effenbergerovská parapoesie aj.) odkrývá konkrétně‑iracionální
obsahy ve vnější realitě samé, ve zdánlivě racionálních a pozitivisticky či pragmaticky
definovaných strukturách, ve způsobech chování, hodnocení, v sociokulturních
konvencích a paradigmatech atp. Sem patří například demytizace mocenských stejně
jako komerčních či jinak sebekamuflujících jevů a projektů, hodnotových kamufláží
atp. Nepracuje však metodou nějaké diskursivní analýzy či spekulativní satirizace
životní absurdity (jako to dělá ve svrchní, mělké rovině například tzv. absurdní diva‑
dlo a jeho pohrobci), ale cestou nezprostředkovaného, hravě zcizujícího aktu, skrze
jakési přímé imaginativní – básnické – nazření.
Tato (dialektická?) podvojnost myslím není v rozporu se situacionistickým
východiskem „žité zkušenosti“, nezříká se však ani primární surrealistické ambice,
spočívající v úsilí o intersubjektivní komunikaci a sebepoznání a alespoň elemen‑
tární sebeafirmaci. Že je to také součást (nikoli esence!) určité sociální gestikulace či
psychosociálního zařazení? No a? Místo básníka bylo vždy na pranýři, jak už kdysi řekl
Štyrský. Ale já bych to možná relativizoval: Místo básníka je mimo jiné i na pranýři.
Z toho, co jsem výše řekl o vývoji a inovativnosti, plyne, že si nemyslím, že by umění
(tvorba) po Bretonovi a Duchampovi nic nevymyslelo. Pokud ovšem nemluvíte
například o ryzím konceptualismu, který se s neuvěřitelnou masturbační vervou repli‑
kuje od 60. let podnes. (Teď ovšem nemám na mysli tzv. moskevské konceptualisty,
s jejichž produkcí jsem se letmo seznámil teprve nedávno. U nich cítím alespoň
závan určitého jarryovského vhledu a sarkasmu – určitě se pokoušejí hrát Hru pře‑
sahující samoúčel.)
Nová média jsou zas jen média a nic víc, kvalitativní posun tu nevidím. Někteří
surrealisté je využívají plně, někteří méně – v tom jádro pudla nevězí. K důležitosti
subverzivní tradice – viz předchozí odpověď. A navíc: takovou tradici lze přece udr‑
žovat, či spíše rozvíjet a obohacovat skrze jakékoli médium, staré, nové nebo třeba
spiritistické… Ovšem zrovna tak ji lze i pohřbít.
266
Výsledky „zkoumání“ různých současných uměleckých skupin, přes jejich zdánlivě rozdílná
teoretická východiska, jsou si nicméně podezřele podobné… Souhlasíte, že do této postmoderní
situace spadá jako starší sourozenec a „pravý dědic trůnu“ i surrealismus, nebo přece jenom se od
ostatních směrů zásadně liší? V čem?
Nevím, jaké současné umělecké skupiny máte na mysli. Pokud je mi známo, teore‑
tická východiska jsou povětšinou obtížná pro všechny. A že převážná část vznikající
produkce si je podobná (pokud vůbec stojí za pozornost!), platí nejen pro skupiny,
ale i pro solitéry. Postmoderní osvobození výrazu se povětšinou rovná konfúzi,
267
rozhovo
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Surrealistická poesie neexistuje
Surrealistická poesie neexistuje
eklektičnosti, epigonství. (Jistě, jsou i výjimky!) A tu není divu, že tak vzkvétá umění
parodie. A parodie parodie. Eventuálně parodie parodie parodie ad infinitum.
Já proti parodii nic nemám, naopak. Ale nějak to nestačí, není‑li tu alespoň ten
moskevský konceptuální přesah! Po mém soudu se surrealismus se svým důrazem
na psychologickou a psychosociální (kritickou, subverzivní) autenticitu – hledisko
žité zkušenosti – a na inovativní pojetí imaginace liší ex definitio. O tom jsem se
pokoušel mluvit v předchozí části.
změny… Ostatně: ani dřív surrealismus revoluce přímo neinicioval, ale když na to
přišlo, psali revoltující studenti po pařížských zdech právě surrealistická – a nikoli
třeba existencialistická či (jen) marxistická nebo anarchistická – hesla. V tom smyslu
spatřuji v surrealismu (jistěže dílčí) funkci nějaké jiné, ne/možné budoucnosti… No,
anebo to všechno bude úplně jinak. Je skutečně pod dlažbou písečná pláž, anebo se tam
krčí jen jediná světnička, asi tak jako vesnické lázně, celá začazená a po všech koutech pavouci?
Říkáte, že činnost surrealistické skupiny je subverzivní. Nespočívá ale její subverzivnost pro
širší veřejnost především v její pouhé existenci? Pokud vím, zájemci o surrealistické texty,
výstavy a filmy nejsou těmi pravými objekty pro subverzivní činnost, měla by to dle mého soudu
být spíš společnost jako celek, jejíž povědomí o současném uměleckém dění je bohužel mizivé…
Co děláte pro to, abyste tento stav změnili? Nebo nezbývá než souhlasit s výrokem, podle nějž
umělci tradičně přeceňují svůj vliv na společenské dění?
Myslím, že dnešní doba nepřeje vzniku nových uměleckých směrů a vůbec na ně pohlíží spatra,
jako na anachronismus, jaksi je nebere vážně… Nicméně, z historického (a povrchního) hle‑
diska český surrealismus přežil dokonce i světově věhlasnější český underground, o němž Bondy
prohlásil, že je mrtev. Je to díky setrvačnosti, po předchůdcích zděděné „odvaze ke kolektivitě“,
nebo díky hlubším kořenům, solidnějším teoretickým zásadám, nebo ještě něčemu jinému? Proč
zrovna surrealismus zůstal v České kotlině „osamocen“ vlastně jako jediný uznávaný umělecký
směr, proč před a po revoluci nedošlo k rašení nových směrů jako třeba v Rusku?
Surrealistická intervence je výrazně minoritní. Ale z hlediska celospolečenského byla
taková od samého počátku – vzpomeňme na marné a koneckonců tragikomické
pokusy interferovat například s politickou stalinskou levicí ve 30. letech. I tehdejší
společenské povědomí o uměleckém (tvůrčím) dění bylo mizivé, bez ohledu na to,
že surrealismus, zejména ve Francii, pár skandálů opravdu inicioval a dnes o tom
frekventanti Sorbonny píší disertační práce. Takže nic nepřeceňujeme. Sociální
(psychosociální) role a funkce surrealistického angažmá dnes je (chce být!), jak
proponoval Effenberger, fermentativní – změna světa co naplnění nějaké integrální
revoluční vize už dávno není na pořadu dne. Svět se totiž mění od let permanentně,
samovolně, dnes i globálně a s nebývalou akcelerací, a surrealismu nezbývá nic jiného
než rozvíjet a prohlubovat všechny aspekty a struktury lidské autenticity (o nichž
byla řeč) jako potenciálně osvobodivé trajektorie, a doufat, že toto úsilí může
v podobě jakéhosi fermentu třeba i (?) nějak ovlivnit průběh oné zdánlivě fatální
268
Vlastně nevím. Všechny speciální i obecné motivy a motivace životaschopnosti čes‑
kého surrealismu, které uvádíte, jsou určitě ve hře. Ale surrealismus není, jak jsme
si řekli, umělecký směr. Primárně (ovšemže modelově!) totiž usiluje o to, jak jsme
si explicitně neřekli, být především, či alespoň do značné míry funkcí života. Takže
obecně nahlédnuto, jeho životnost nejspíš tkví právě v existenci či neexistenci
života samého. Proto bude vždy znovu a znovu atraktivní pro nově příchozí, neboť
principy života (ať už je vymezíme jako onu bájnou antropologickou konstantu
nebo jinak), se až tak nemění, a člověka zjevně láká jejich dobrodružné rozkrývání,
probíhající cestou jedinečného, neopakovatelného (byť přinejmenším intersubjek‑
tivně komunikovatelného!) experimentu se sebou samým. To surrealismus nabízí.
Prosté? Jistě ne tak docela… A ovšem – vzato subjektivně – jeho specifická životnost
spočívá zároveň v tom, zda jsou jednotliví surrealisté právi a mocni takové náročné
269
rozhovo
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Surrealistická poesie neexistuje
ambice, která tu a tam bere na sebe podobu bolestné duševní (snad i duchovní?)
vivisekce a mnohého zapření většinových vzorců myšlení a konání. (Samozřejmě,
nabývá i podoby osvobodivé autoterapie!, na druhé straně.) A že se výskyt surrea‑
listů v posledních padesáti letech koncentroval právě v Česku, byla shoda nějakých
podivných okolností a souhry magických sil, jež v určité době svedly dohromady
výjimečné osobnosti… Ale víme, že dějiny surrealismu obecně jsou mimo jiné i ději‑
nami únav, selhání, dezercí a… Nic není definitivní!
9. prosince 2008
Jan Kohout: fotografie, 2010
270
271
rozhovo
Jan Kohout
Autointerview
Hracholuský Herald: Pane Kohoute, co říkáte na tvrzení, že surrealismus je již dávno mrtvý?
Jako nikdo druhej! Problém je v tom, že ta mrtvola z jakýchsi důvodů ne a ne pod‑
lehnout rozkladu. A můžeme se ptát: „Je to totéž, co potkalo těla některých hodně
dobrých nebo hodně zlých svatých? Je to Růženka? Zombie? Koma… ?“ Netuším a je
mi to jedno. Nu, a surrealisté na této své stále šťavnaté mrtvole denodenně hodují,
skotačí a rádi objevují stále nové faldíky, ďolíky a hřebíky. Ona ta „mrtvola“ se totiž
v jednom směru vyrovná té Boží. Je všude …
Hracholuský Herald: Kdo jsou vlastně surrealisté a co je surrealismus?
Na podobné otázky bývá dnes zvykem si takzvaně kliknout. Klikněte si a vlezou
k vám celé romány o práci se sny, vizemi, imaginací, automatismem atd. Položíte‑li
však otázku, „co je surrealismus“ bytostnému surrealistovi, tzn. vrozeně tvůrčímu
a přemýšlejícímu člověku, který ve své určité životní fázi zjistí, že je surrealistou,
a když se ohlédne zpátky, že jím vždycky i byl, odpoví vám po pravdě, že neví. Že tu
zkrátka nevidí nic jiného, co by mu bylo bližší, a proto tomu ze své duchovní potřeby
slouží. Ostatně když se ho zeptáte, co není surrealismus, odpoví vám stejně. Myslím,
že jako se surrealistou nelze stát, nelze jím ani přestat být. A mezi námi, pane redak‑
tore, kdyby byl surrealismus choroba, už bychom dávno práškovali…!
272
Martin Stejskal: kresba k cyklu Volkmeni, 1992
273
rozhovo
Jan Kohout
Jan Kohout
Autointerview
Autointerview
Hracholuský Herald: Kdy a jak jste vy sám zjistil, ze jste surrealistou?
Ve svých čtyřiceti letech, Víte, já to mám všechno trochu pomalejší, ale už mě to
dávno netrápí. Od svého narození r. 1960 do r. 1984 jsem žil v Praze a věděl jsem
hovno. Od r. 1984 jsem již bydlel na vsi, izolován od všeho duchovního kvasu,
nepočítaje místní hospodu s trempisty, komunisty a traktoristy. O surrealismu jsem
měl jen velmi mlhavé představy a sám jsem svou tehdejší tvorbu považoval za špičku
ocásku, které se zbavila ještěrka Informelu, aby napálila blbce jako já.
Teprve po „sametu“ jsem mohl vidět filmy Jana Švankmajera, poslal jsem mu tehdy
nějakou svoji poezii a on mne zkontaktoval s Františkem Dryjem a pak už to jelo
samo, i když zase zoufale pomalu, díky mé fobii z velkoměsta a totální neschopnosti
pracovat s počítačem. Vzpomínám si, že když jsem přišel poprvé na schůzku, pře‑
kvapila mne především nekonečně větší slovní zásoba, než jakou mají traktoristé.
Vzduchem létala hrůzná cizí slova, mluvilo se v několika jazycích a mně opět chvíli
trvalo, než jsem začal matně chápat, o čem spolu ti lidé mluví. Ale po pár pivech se
to srovnalo a já jsem zvolna zjišťoval, že je baví, trápí a vzrušují stejné věci, jako těch
čtyřicet let mně. Byl jsem doma …
Hracholuský Herald: Ve kterém roce to bylo?
Dva tisíce podle Řehoře.
Hracholuský Herald: Jste tedy letos již desátým rokem aktivním členem české a slovenské surre‑
alistické skupiny. Můžete mi po té řekněme relativně krátké době říct, jak tato společnost dnes
vypadá a funguje?
Nó, s tou mojí aktivitou to nebylo nic moc. Pár výstav, pár her. Někde jsem už ale
mluvil o zámotku osobností, které se potkávají, prolínají, přicházejí, odcházejí, mají
274
Martin Stejskal: kresba k cyklu Volkmeni, 1992
275
rozhovo
Jan Kohout
Jan Kohout
Autointerview
Autointerview
se rádi, nemají se rádi, hekticky tvoří, nebo se na léta odmlčují, a myslím si, že to tak
má být. Ovšem ani zámotek by neexistoval bez stmelenějšího jádra. Tvoří ho hlasově
nadaní lidé, tím myslím i naše „mrtvé“, jejichž zpěvy jsou pro nás hudbou, kterou
abychom viděli a cítili, nepotřebujeme slyšet. Možná je to pro mnohé jen jakýsi
kakofonní chorál, ale já slyším bolavou harmonii plynoucí bezčasím, protože jsem
už v první pomocné propadl z logiky.
Hracholuský Herald: Děkuji vám za rozhovor.
Hracholuský Herald: Kolik asi členů má vaše skupina?
Konec
Komu vykáš, ty čuráku mediální?! Tumáš, ty kurvo hracholuská…!
Hracholuský Herald: (pláč)
Špatná otázka. Ta československá větvička, i když podle mého názoru chvílemi dosti
živá, je jenom malou částí globálního baobabu. Uvědomte si, že po světě i u nás exis‑
tují surrealisté, kteří se za celý svůj život nedozví, že jimi jsou, anebo se to dozví, ale
odmítají se za ně z nějakých svých důvodů považovat, a upřímně řečeno, my se jim
nedivíme. Jsou tu přírodní etnika, vytvářející třeba geniální surrealistické objekty,
které nikdy žádný surrealista nespatří, a kdyby oni sami potkali nějakého surrealistu,
snědli by ho. Dále jsou tu každodenní miliony setkání a situací, které nám připravuje
jednak naše vlastní existence a vnímavost, ale také lidé kolem nás, kteří je nevědomě
vytvářejí, nic v nich nevidí a nikdy vidět nebudou, ale bez nichž by zkrátka nenastaly.
Jak chcete takovou skupinu počítat?
Hracholuský Herald: Věříte v náhodu?
Myslíte jako květináč na hlavě, nebo klíč v kanálu?
Hracholuský Herald: Ne, myslím v náhodu jako příčinu.
Ne. Náhoda je pro mne vždycky důsledek. Věřím v motýlí efekt, ve smysl nesmyslu,
v řetězovou reakci a v řetězovou pilu v oddělení zkamenělin.
276
277
studi
studie II
čtenář nezběhlý v literárních směrech přečetl Vaše texty a nevěděl, že jste surrealista, možná by
ho to ani nenapadlo…[…]“.1 Cílem přítomné studie je reagovat na podobné pochybnosti. Její
autor je přitom přesvědčen, že jeho úsilí se neobejde bez exkurzu k vývojovému pozadí, ke kon‑
krétním problémům, surrealisty trvale reflektovaným a opakovaně řešeným.
Eva Švankmajerová: mediumní kresba, 2004
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Začněme konstatováním: objeví‑li se kdekoli tvorba, která se dnes legitimně
hlásí k surrealismu, zdá se být čím dál nespornější, že kdo chce pochybovat,
předmět pochybností si vždy najde – ať už jsou to (pomineme‑li jakkoli
zdůvodněný despekt k surrealismu jako takovému) kvality současných
surrealistů nebo surrealističnost v případě těch, jejichž kvalitu ani pochybo‑
vači nedokáží neuznávat. Na tyto tendence naráží Max Ščur v úvodu svého
(zde publikovaného) interview s Františkem Dryjem: „[…] mám pocit, že kdyby
278
POSTOJE A POLOHY
Možnost revize svých východisek nevylučoval surrealismus v žádné fázi svých dějin:
již zakladatel André Breton – a to přímo v Prvním manifestu (1924) – prorokoval
nejen ona „úmrtí“, znovu a znovu konstatovaná mnoha revenantními hrobaři, ale
i hluboké diference mezi tvůrčími a názorovými platformami hlásícími se k dědictví
posledního z velkých avantgardních směrů, připouštěje (třebaže nenápadně: formou
jisté stylistické dvojznačnosti) obtížnou odlišitelnost obnovy a konce: „Surrealistický
hlas možná zmlkne, nedopočítám se všech svých zmizení. […] Budu jako Nižinskij, kterého
loni zavedli na ruský balet a který nepochopil, jakému baletu to přihlíží.“ 2 Věty, které o tři‑
ačtyřicet let později, krátce po Bretonově reálném fyzickém „zmizení“, napsal jeho
dočasný nástupce Jean Schuster, by mohly tvořit motto přítomného eseje: „Surrea‑
lismus bude i nebude mít tutéž tvářnost. To je ta nejméně naivní jistota, kterou máme.“ 3
Gesto, jímž se surrealisté bránili obviňování z ustrnulého dogmatismu či z neza‑
držitelného směřování k nové estetice, nebylo nikdy zamýšleno jako přitakání volné
pluralitě přístupů a koncepcí. Myšlence, že by surrealismus mohl být definován jed‑
noduše jako to, co dělají lidé k němu se hlásící (ať už solitérně nebo v rámci skupin).
Jaké však má být kritérium, o něž by se opíralo určování nedotknutelných konstant
1
2
3
M. Ščur – F. Dryje, Surrealistická poezie neexistuje, viz str. 260 přítomného čísla.
A. Breton, Manifesty surrealismu, přel. J. Pechar a D. Steinová, Herrmann a synové 2005, s. 62.
J. Schuster, K řádu noci, k zmatku dne (L’Archibras 1, duben 1967), in. S. Dvorský, V. Effenber‑
ger, P. Král (eds.), Surrealistické východisko, ČS 1969, s. 261.
279
studie II
Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Postoje – polohy – postavy
(esenciálních prvků, bez nichž surrealismus ztrácí svoji identitu) a přípustných variant?
Od oné doby, dnes již jen stěží přesně určitelné, kdy k pochopení pojmu,
původně užitého Apollinairem, přestala postačovat jeho původní definice
(„čistý psychický automatismus“, vymknutý každé kontrole estetické i morální4), se
ve formulacích jeho obsahu nenápadně prosadila zvláštní, leč symptomatická
tendence obcházet obecné zařazení (otázku, mezi jakými typy fenoménů má
surrealismus své místo – čím vlastně je) a hovořit rovnou o jeho východiscích,
cílech, dosažených úspěších atd., popřípadě se omezit na negativní vymezení:
surrealismus není uměleckou školou nebo směrem (poetikou, estetikou), zcela
bez ohledu na to, zda se jeho představitelé zapsali do dějin jako umělci nebo
jako mostní inženýři. Není ani filosofií, případně ideologií: surrealisté si sice kla‑
dou teoretické otázky, týkající se (1) podstaty univerzálních duševních procesů
a dispozic, v první řadě obrazotvornosti, (2) způsobu, jakým se projevuje/-ují
v básnické, malířské či jiné tvorbě, a (3) místa, respektive úlohy této tvorby, jakož
i oněch procesů a dispozic, v celku individuálního i společenského (kulturního)
života, dospívají též k vyhraněným diferencujícím a hodnotícím kritériím (zamě‑
řeným ontologicky, antropologicky, psychologicky či sociologicky) – setkáváme
se tu tedy s některými filosofickými koncepty a ideovými modely, zároveň však
určitý (byť různě silný) odpor k systematizacím, k jejich potenciálně umrtvující‑
mu účinku, vedl k více či méně důraznému odmítání toho, aby byl surrealismus
pojímán/projektován jako ucelená světonázorová soustava.
Co tedy po všech uvedených negacích zbývá k přijetí? Snad protentokrát
postačí hovořit obecně o specifické tvůrčí praxi, jejíž struktura sice je zdvojena
o svoji metastrukturu, úvahy o vlastních metodických a ideových východiscích
4
Srov. A. Breton, cit. d., s. 39.
280
Kateřina Kubíková: Neklid
281
studie II
Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
však neústí (alespoň ne nutně) do žádného komplexního a uzavřeného systé‑
mu. Odtud můžeme pokračovat: surrealismus se zaměřuje jednak na poznávání,
rozvíjení a maximální docenění lidské tvořivosti jako takové (tj. neomezené jen
na její umělecké manifestace) a jednak na prohlubování vztahu člověka ke světu
i k sobě samému. Klíčová role je přisouzena imaginaci, její schopnosti dynamizo‑
vat pojmové myšlení i rozšiřovat hranice žitého světa – zvýrazňovat rozpor mezi
bytím a vědomím i přispívat k jeho překlenutí.
///
Obě polohy, totiž zvýrazňování rozporů a podíl na jejich překlenutí, nejsou ničím,
co by se vzájemně vylučovalo (přinejmenším ne z hlediska druhé z nich): překonávat
lze přece jen to, co je přivedeno před vědomí. Mnohdy je navíc krize (krize vědomí
konfrontovaného se stále novými problémy bytí) jedinou nadějí na pozitivní obrat.
Přesto: nezastírejme napětí, které ona „dvojsměrnost“ imaginace do surrealismu
vnášela a které se stalo hybnou silou jeho vývoje – napětí mezi kognitivním a patickým
rozměrem zkušenosti, tvorby i jejího výsledku.
Ve svých počátcích surrealisté usilovali o obrat od valéryovské „oslavy
intelektu“ k jeho aktivně vyvolávané „katastrofě“, od „sémiofanie“ (zjevení smys‑
lu) k „ontofanii“ (zjevení bytí), k bezprostřednímu výrazu jejího prožívání. Mj.
i tímto směrem byl zacílen čistý psychický automatismus. Automatické psaní
mělo být „dialogem mezi lidským vědomím a tou jeho ztracenou mysteriózní součástí,
která /…/ tajně komunikuje s celým vesmírem. Básník je médiem, které samo v sobě odha‑
luje lidský úděl v tom, co je na něm nejzáhadnějšího (Michel Carrouges)“.5 Jestliže se
5
Vratislav Effenberger, Tvorba a psychoanalýza, cit. d., s. 8.
282
Postoje – polohy – postavy
i zde jednalo o poznávací strategii, pak tím rozumějme spíše teorii v původním
(etymologickém) smyslu ontologické praxe (iónská theóreia byla účastným při‑
hlížením posvátnému rituálu, „spatřením“ a reprezentací spatřeného6). S tím
byla zpočátku spojena vůle k radikální negaci racionality, negaci absolutní v tom
smyslu, že nebyla zaměřena pouze proti úpadkovému racionalismu jakožto dege‑
neraci nějakého hodnotného principu, za nějž by bylo možné se postavit, nýbrž
proti rozumu obecně. Ještě v samém úvodu Druhého manifestu surrealismu (1929)
Breton nad všechny ostatní snahy vyzdvihl ambici „vyvolat v intelektuální i morál‑
ní rovině co nejobecnější a nejzávažnější krizi vědomí“.7 Postupem času, zejména po
druhé světové válce, však začal tento postoj ustupovat jinému, diferencujícímu.
Politická deliria 20. století ukázala nutnost odlišovat iracionalitu těch projevů,
jimiž člověk přijímá nezrušitelnou vratkost svého lidského údělu, od iraciona‑
lity zodpovědné za vratkost jeho údělu společenského. Otevřenost ve vztahu
k temnému „pupku“ reality od nedostatečné vůle k pravé svobodě osobnosti.
Touhu jako nejvyšší ontologickou hodnotu od touhy deformované deformova‑
ným rozumem. Je zásadní zásluhou českých surrealistů, jmenovitě jejich vůdčího
teoretika – básníka Vratislava Effenbergera, že důsledně rozvíjeli platformu,
v níž byla krize vědomí přesunuta z oblasti projektů mezi privilegovaná témata
kritických rozborů. Jejich cílem bylo, řečeno se Zbyňkem Havlíčkem (citujícím
zde Karla Marxe), „strhnout z okovů imaginární květy nikoli proto, aby člověk vlekl bez
fantazie bezútěšné okovy, nýbrž aby tyto okovy odhodil a utrhl živý květ“.8
6
7
8
Srov. Zdeněk Kratochvíl, Lyrika a filosofie, in. Z. Kratochvíl – J. Bouzek, Řeč umění a archaic‑
ké filosofie, Herrmann a synové 1995, s. 141 – 142; srov. též Z. Kratochvíl – J. Bouzek, Od mýtu
k logu, Herrmann a synové 1994, s. 127.
Srov. A. Breton, Manifesty surrealismu, cit. d., s. 78.
Srov. cit. in. Z. Havlíček, Psychoanalýza a imaginativní umění, in. Skutečnost snu, Torst 2004,
s. 331.
283
studie II
Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Jan Gabriel: koláž, 2007
Postoje – polohy – postavy
Zhruba od 30. let se rovnoprávnou součástí surrealistického diskurzu začala
stávat – zejména zásluhou Benjamina Péreta (například jeho sbírky Tenhle chleba
nežeru) – tvorba pojatá jako rozvinutí protestu. V českém prostředí se postup‑
ně měla stát dominantní, přednostně orientována na mapování soudobé krize
vědomí ve všech oblastech života a ve všech jejích formách, stimulována heslem
„Útěk do skutečnosti“ a vyzbrojena konceptem tzv. „kritických funkcí konkrétní
iracionality“. Básník a teoretik Vratislav Effenberger, původce onoho pojmu,
podporoval přiblížení principu imaginace ideologickému a filozofickému aspek‑
tu a vyzdvihl ty případy, kdy „tendence sice nesnižuje původní psychoautomatickou
intenzitu v imaginativních asociacích, ale zároveň respektuje nebo spíš parafrázuje určitý
pojmový kontext“.9 Programový akcent na poznávací a ideologickou důsažnost
i obsažnost tvorby, v hodnotové rovině pak na dialektický princip „negace nega‑
ce“, akcent vrcholící ve druhé polovině 60. let, se pochopitelně nemohl nestát
předmětem námitek, vznášených nakonec nejen dobovými polemiky a odpůrci,
ale i samotnými Effenbergerovými spolupracovníky. Názorový nesoulad patřil
ostatně k hlubším příčinám rozpadu tehdejšího okruhu UDS (překrytém srpno‑
vými událostmi roku 1968).
Hned na počátku 70. let se začala rodit skupina, v níž od počátku, třeba‑
že dlouho jen latentně, působilo přání, vůle a snaha překročit rámec vymezený
effenbergerovskými termíny a vzorci, uchopovat jisté návratné otázky a pro‑
blémy „jakoby z druhé – či vlastně z první, bretonovské – strany“.10 Při vzniku
předpokladů ke kýženému překračování sehrála pozitivní úlohu ryzí rámcovost
nového, ideově nadstavbového modelu: tzv. „surrealistická fenomenologie
9
10
284
Srov. V. Effenberger, Varianty, konstanty a dominanty surrealismu, in. Surrealistické východis‑
ko, cit. d., s. 208.
Srov. F. Dryje, Dějiny neosamocenosti, in. Analogon 41 – 42/2005, s. 81.
285
studie II
Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Postoje – polohy – postavy
imaginace“ ponechávala dostatek prostoru individuálně motivovaným a vzá‑
jemně diferencovaným přístupům, majícím za cíl mapování a rozbor dějinné
proměnlivosti způsobů, oblastí a zřetelů, jimiž, v nichž anebo s nimiž se mani‑
festuje jedna z obecných lidských schopností. Hlavní důraz je ovšem kladen na
vývojově aktuální polohy a funkce. Úkol, před nímž stojí současný surrealismus,
je v obecných konturách určen v Effenbergerově studii Vědomí a imaginace (1970):
„Z dnešního zorného úhlu, který se… rozevírá před fenomenologií imaginace… nejzávažněj‑
ší psychosociální terapeutika, k níž může dospět umělecká tvorba, spočívá v její schopnosti
iluminovat a dynamizovat ideový model [zvýraznil MC], jehož prostřednictvím se
vyhraňuje vztah mezi individualitou a kolektivitou, mezi subjektivitou a objektivitou
v tvůrčí interpretaci a mezi pudovými a rozumovými složkami v poznávací syntéze objek‑
tivního vědomí, jakožto dialektické jednoty vědomí a bytí“.11
Slova o schopnosti tvorby „iluminovat“ a „dynamizovat“ ideové mode‑
ly, působit jako oblast jejich induktivně‑deduktivního utváření, se mohou při
prvním čtení jevit jako pozůstatek nedávného pojetí poezie co sféry imaginativ‑
ní kontemplace, u jejíž praxe není vždy jisté, zda si ony ideové modely tvorbu
spíše nepodřizují, přivádějíce ji k více či méně volnému parafrázování „určitého
pojmového kontextu“ (srov. výše). Závěr citovaného úryvku takové četbě odporuje:
onen „fenomenologický“ přístup znamená výrazné posílení heuristické hodnoty
textu, obrazu nebo objektu vedle jeho hodnoty thetické. Imaginativní vypovídá‑
ní o světě získává funkci zjevovat různé aspekty svého vlastního bytí (genetický
původ i vlastní strukturu, smysl a hodnoty), aspekty, jež na jedné straně prozra‑
zují dějinnou (psychosociální) zakotvenost tvůrčího aktu, na druhé straně pak
přispívají k pochopení podstaty té které dějinné situace lidského ducha – forem,
v nichž se tento duch zjevuje sám sobě. (Fenomenologie takto pojatá odpovídá
tradici, k níž se nezakrytě hlásí a která je tvořena Hegelovou Fenomenologií ducha
a Teigovou nedokončenou Fenomenologií moderního umění.)
I v takových poměrech je možno být solitérem: vyskytli se autoři, kteří
se nezdráhali popustit uzdu občasnému tíhnutí k přímočařejším deklaracím –
k tomu, co Zbyněk Havlíček označoval jako „imaginativní teze“. Básníkem, pro
něhož je tento přístup nejpříznačnější, je Albert Marenčin (1923). Poezii tohoto
tvůrce můžeme bez ostychu charakterizovat jako poezii fundamentálních pravd:
pravd o životním údělu, o univerzálních hodnotách, z nichž ty nejzákladněj‑
ší jsou vzájemně propojeny v slavné Bretonově triádě svoboda – láska – poezie
(Marenčin nikdy neváhal vystupovat proti effenbergerovskému primátu „kri‑
tických funkcí“, proti jisté, v praxi pozrovatelné hypertrofii „cynismu fantazie“,
legitimního jen jako reakce na surovost života). Těmto textům neschází humor,
nejsou prosty ironických, ba sarkastických momentů, dialektický princip „nega‑
ce negace“ je tu nicméně uplatňován pouze v té nejnutnější míře. Tedy nejen
v meta‑poetickém a meta‑imaginativním zaměření svých veršů, ale hlavně ve své
ideologii je Marenčin pravým dědicem prvních romantiků, kteří mnohdy neu‑
silovali o nic jiného než – řečeno s Wordsworthem – „slovy, jež říkají jen to, čím
jsme […] prázdným marnivcům dát pravé vytržení“.12 Básník v takto implikovaném
pojetí není jen dejinně situovaným subjektem, nositelem jedinečné mentální
morfologie, od níž se odvíjejí jedinečné imaginativní fenomény, ale především
udržovatelem a představitelem jisté prioritní tradice. Jaké jsou předpoklady,
bez nichž se působení v této úloze neobejde? Mohou dnes ještě být důsledně
splňovány?
11
12
Cit. in. F. Dryje, Dějiny neosamocenosti, in. Analogon 41 – 42/2005, s. 32.
286
Srov. citaci in. M. Procházka, Romantismus a osobnost, s. 61.
287
studie II
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
PROBLÉMY A POSTAVY
Lesk a bída zkušenosti
Antropologický ideálem surrealismu je člověk, k němuž by bytostně patřily dvě
neukojitelné potřeby: potřeba vyrovnat se se životem, do nějž byl vržen (to je onen
kognitivní ól), a touha vytvářet jeho nové formy, překračovat dosavadní hranice zku‑
šenosti (pól patický). U jednoho z posledních slov se zastavme a dovolme si několik
tvrzení: Zkušenostje jednou z nejpodstatnějších hodnot, na nichž si zakládá každý
lidský jedinec. Základem této hodnoty je vždy některá ze tří kvalit, jimiž se vyzna‑
čuje život zkušeností poznamenaný: (a) intenzita, (b) účast jedinečné existence na
obecném (na historickém dění nebo na konstantách), zkrátka „sebevepsání“ jedince
do řádu světa, a (c) relativní výlučnost vlastního života, jeho diference ve vztahu
k ostatním, která opravňuje jedince k tomu, aby vydával svědectví. Proti sobě tu
přitom stojí různé „ekonomie“: druhé dva „zisky“ odpovídají logice personalizova‑
ného života, prvně jmenovaná jakost přibližuje život nadvládě před‑personálního
principu slasti/bolesti.
Pokud jde o surrealismus, jeho nejzazším cílem bylo a stále je rozšiřování
zkušenosti za hranice běžného vědomí. Co se však od počátků změnilo, to je
definice „běžného vědomí“: pro autory, jako byl Antonin Artaud, tato katego‑
rie splývala s jeho vlastním pojmem „odděleného vědomí“, vědomí částečného,
necelého, neboť založeného na rozumu a historicky spjatého s evropskou civi‑
lizací. „Dá se říci, že rozum je vždy obrácen ke smrti. Rozum, evropská schopnost,
přehnaně velebená evropskou mentalitou, je vždy přeludem smrti“.13 Citovaná věta
pochází z přednášky proslovené roku 1936 v Mexiku, pro jehož původní, ještě
13
Srov. A. Artaud, Člověk proti osudu, in. Texty I, přel. L. Šerý, Herrmann a synové 1995, s. 227
288
Martin Stejskal: Mimoběžka, konturáž, 2002
289
studie II
Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
předkolumbovskou kulturu se Artaud podle svých vlastních slov nadchl proto,
že její zdroje nejlépe odpovídají jeho ideji magického neboli „zápalného“ myšlení.
Tyto zdroje netkví v mytologii chápané jako konečný soubor příběhů a jednou
ustavený model světa, ale v jejích živých pramenech: „Mexická mytologie je mytologie
otevřená“, stimuluje „neustávající pohyb forem, jež jsou postupně ničeny“. Rodí se ze
země, poznávané opět teprve v pohybu, tedy z krajinného prostoru a jeho hlu‑
binné geometrie: „V této kultuře je idea prostoru a já tvrdím, že skutečné kultuře se lze
učit jen v prostoru“.14
Kateřina Piňosová (1973) nemusela číst Artauda, aby se „mexické zdroje“
v jistém okamžiku organicky začlenily mezi fundamentální hybné síly její inspi‑
race. Nebylo to ovšem jenom setkání s Mexikem – s jeho krajinou, lidmi a stále
živým folklórem, co předznamenalo v její výtvarné práci překvapivé tvaroslovné
i tematické korespondence. Vždyť například charakteristická krajinná geomet‑
rie se neprosadila jako záměr, nýbrž zcela automaticky, podpořena inklinací
k svébytnému ornamentálně‑heraldickému propracovávání v realitě nalézaných
forem. Pokud jde o poezii, lze hovořit o jiné úspěšné iniciaci: ať už vznikly
jakkoli, nejpřesvědčivější básně ze sbírky Housenka smrtihlava (1998) působí
jako spontánní interpretace autorčiných vlastních kreseb – jakoby předobrazů
toho, co mělo být v budoucnu (díky šťastnému spojení vnější náhody s vnitřní
nutností) potvrzeno v čtverém rozměru hadích skal, kaktusových hájů, lesů
jakoby opilých vlastním stářím. Nyní došlo k zákonité změně: pohyby druhdy
posloupné – objektivace subjektivního a zpětné interpretační přivlastnění – se
staly pohybem jediným, jenž by v jedné výlučné interpretační rovině či modelaci
mohl být popsán například jako analogie přechodu mezi dvěma typy psychóz:
14
Srov. týž, Divadlo a bohové, in. cit. d., s. 237 – 247.
290
Postoje – polohy – postavy
psychózou „vidoucí“, spočívající v uchváceném halucinování, a psychózou
„identitní“, při níž viděné vstupuje přímo do struktury osobnosti a nemísí se již
jen se strukturou momentálně přítomné reality, ale se strukturou veškeré možné
reality:15
Nohy mi tají horkem
hmyzího dechu.
Líbám hada.
Kůru kaštanu.
Tady bydlíš
moje úhoří královno
Tady cucám tekutiny
z žil tvé mramorové podlahy.
Jak jsi křehká
moje sestro ve smutku.
Syčím.
Moje žebra transmutují.
Slovní pára
se plazí po mozaikovém labyrintu“.
Zdůrazněme, že jde o modelovou analogii, nikoli o esenciální rys díla.
Kateřina Piňosová neřeší otázku, jak udržet svá vidění a své prožitky (vidoucí
prožívání) v myto-poetickém, resp. mýtotvorném režimu: realita není transmuto‑
vána v rovině jsoucen, ale zhodnocena v řádu bytí.
15
Srov. H. Ey, Psychiatrie a surrealismus, in. J. Vojvodík – J. Hrdlička (ed.), Osoba a existence,
Host 2009, s. 133–134.
291
studie II
Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Český surrealistický básník a psychoanalytik Zbyněk Havlíček napsal: „Doby‑
tí iracionálna se bude vždycky odehrávat v přestřelkách mezi nevědomím a vědomím,
dezintegrací a integrací[…]; jde o to, vestavět a organicky včlenit tyto temné i zářivé síly
do struktury lidské osobnosti. Básník[vnitřně svézákonný a tvořivý jedinec] se bude
věčně vzdávat jednoho pro druhé; bude se rozpouštět v této prasíle a vstávat z mrtvých
v dokonalém tvaru[…]“.16
Roku 1991 nastoupil devatenáctiletý Roman Telerovský, frekventant civil‑
ní vojenské služby, na místo ošetřovatele v psychiatrické léčebně v Horních
Beřkovicích. Přímá, rok trvající konfrontace se světem psychóz se neobešla bez
následků. Prvním z nich byl rozsáhlý básnický text Naruby až do… (leden až únor
1992), autorem samotným později označený za „jakousi vnitřní samomluvu s blá‑
zincem, který se do [něho] tehdy nastěhoval“.17 Druhým důsledkem Telerovského
pracovního pobytu byla jeho vysokoškolská studia psychologie, od jejichž ukon‑
čení vykonává povolání psychoterapeuta. Tento vývoj událostí se samozřejmě
nemohl nepromítnout do posunů v jeho tvorbě: jmenovaná skladba byla ještě
výrazem čistého uchvácení, a to v konvenčním i v doslovném smyslu (ve smys‑
lu lehké destabilizace). Až na ojedinělé pasáže se jednalo o prostou „evakuaci“
psychických obsahů, pozůstatků intenzivních fragmentarizovaných událostí,
do prostoru básně. Komunikativnost takto vzniklého sdělení se v rozhovorech
s přáteli ukázala jako natolik omezená, že se autor odhodlal k jejímu rozčlenění
na různě velké úseky, mezi něž vložil osvětlující komentář. Tento výklad, pub‑
likovaný později pod titulem Naruby až do naruby, ovšem zůstává až na výjimky
výkladem čistě „punktuálním“: jednotlivé obrazy nejsou překládány, nýbrž
izolovány a vztahovány ke svým „předlohám“. Svědčí to o maximálním respektu
16
17
Zbyněk Havlíček, Příspěvek k tezím UDS, cit. d., s. 239.
Srov. R. Telerovský, Dokud je vlk v sanici, Edice Analogonu 1998, s. 18.
292
Postoje – polohy – postavy
k prvotním prožitkům. Obrazy a slovní shluky mají fascinovat, svádět, šokovat,
zahlcovat. Jako celek jsou ovšem jedním komplexním symptomem, prozrazují‑
cím na autora zaprvé jisté pozůstatky análně‑sadistické fixace (opakující se motiv
vyměšování, zranění spojených s výtoky hnisu, na jednom místě i téma smrti,
po formální stránce především jazyková agresivita spojená s extrovertním, takřka
dryjáčnickým humorem: „ježíšku panáčku ukaž nám svou kundičku / víme že je krade‑
ná“; „mazanej blebtanej na dvě šoustky dělanej“). Zadruhé pak někdejší jeho reálnou
zahlcenost, ba takřka svedenost (viz. též explicitní přiznání v jedné z oněch oje‑
dinělých „analytických“ pasáží: „Mluvili na mě ze všech stran / říci jediný slovo už
bylo nad moje síly / Přitiskl jsem se a trochu mlaskal / tentokrát cenzura zaspala / nebo
se propadla do nečekaných hloubkových vrtů // V komunikaci s pacienty jsem se cítil
mnohem přirozeněji než v komunikaci s ošetřujícím personálem […]“.18)
V následujících letech vzniknou cykly V srsti hrob (1995) a Břicho v prachu
(1996 – 1997). Jejich srovnání jasně ukazuje, jak bezvýhradný respekt k enigma‑
tickým obrazům a slovním uskupením ustoupil vůli k reflexivnějším polohám.19
Prozatímního vrcholu dosahuje toto úsilí v Telerovského poslední sbírce Sabotá‑
že (1996 – 2009). Níže se k ní ještě vrátíme; na tomto místě se omezme na sdělení,
že se jedná o dosud nejradikálnější odpověď na Effenbergerovu více než půl sto‑
letí starou ideu tzv. „objektivní poezie“. Na samém prahu 50. let, v jedné z anket
18
19
Týž, Naruby až do naruby, in. Dokud je vlk v sanici, cit. d., s. 34, 46 a 36.
Uveďme alespoň po jedné pasáži. Nejprve V srsti hrob: „/// V pravé kapse hmatám průstřel / z levé
leze vlhká tma // Trhá myš o zuby den // Stojím nehnutě uprostřed mrtvého lesa / V patách mi hoří DECH
///“. Nyní Břicho v prachu: „/// Uvědomit si, že Já je hieroglyf – už to je problém. / A je vůbec ono das
Selbzt? // Také představa, že slunce zanikne, fascinuje. / Smrt člověka a smrt slunce. Teorie vyhasnutí
slunce – je to projekce […] velmi pradávného prolnutí s životem, a tedy i smrtí slunce? / Oheň spálí slunce,
to vykřikoval jeden z těch mála skutečných bláznů, které jsem potkával v dětství. ///“ (Tamtéž, s. 66
a 74.)
293
studie II
Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Jan Švankmajer: záběr z filmu Přežít svůj život, 2009
Postoje – polohy – postavy
o surrealismu, Effenberger prosazoval přechýlení zájmu. „od objektu k objektivi‑
zaci“. Objektivizaci přitom specifikoval jako „»psychoanalýzu“ výtvarného nebo
básnického díla“, tedy genetický rozbor (poznávání „pramenů“). Stran konkrét‑
ních forem, jež by tato objektivizace měla na sebe vzít, pokračoval následujícím
ujištěním: „Bude jistě mnohotvárnější než psychoanalýza. Je [ale každopádně] třeba,
aby byla součástí díla, formálně ani obsahově neoddělitelnou“.20
Atmosféra některých starších textů Františka Dryjeho (1951), vedla jednu část
interpretů k tomu, aby v zobecnění jeho poezii charakterizovali jako „panickou“
(Martin Stejskal). Jiní pro změnu hovořili o poezii „manické“ (R. Telerovský).
Panika a mánie (později ovšem i pocit prázdna), to jsou v básních a prózách
tohoto autora bezpochyby převažující emocionální polohy. Není tedy divu, že
právě jeho dílo se dočkalo výslovného psychoanalytického zhodnocení (právě
z pera Romana Telerovského). Z něho ovšem nakonec plyne něco, co prozradí
i laikovo srovnání textů z různých období: Dryje se vyrovnává se životem nejen
v jeho vypjatých polohách, neobrací se jen k mezním situacím, ale zvnějšňu‑
je – demonstruje, tematizuje – i postupný proces svého zrání a stárnutí. Jeho
dialektika v tomto ohledu není noetická (ve smyslu překonávání duality vědo‑
mého a nevědomého), nýbrž ontologická, odpovídá objektivním proměnám
vnějších i vnitřních činitelů. Možná ani není nutné říkat tomu dialektika. Jde
spíše o žitý mýtus životní cesty, vedoucí z mateřských primordiálních vod, z živlu
pre‑genitálních slastí a úzkostí, do zvnitřněného otcovského vesmíru. Z příro‑
dy do dějin.21 Z dělohy imaginárna do reality o to nehostinnější, že je (mj. i ve
stínu dobově hlásaného „konce dějin“) charakterizována pojmem finality. Ten
20
21
294
Srov. První a druhá anketa o surrealismu (1951, 1953), ined. text.
Srov. týž, Nervózním pohybem ruky, Analogon 23/1998, s. 76 – 77; Nakonec budou všechny
ženy ptáky, Analogon 41 – 42/126 – 127.
295
studie II
Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
lze přeložit buď doslovně, jako „konečnost“, nebo interpretačně, jako „nutnost“.
Jedinec však odmítá možnost plného zdomácnění v této „diaspoře“. Jediný
spolehlivý azyl nachází v „království“ hodnot, k nimž v procesu své personali‑
zace dospěl a které jej nutí vymezovat se vůči realitě coby historicky podmíněné
a neuspokojivé. Zbyněk Havlíček kdesi hovoří o duze paprsků vyzařovaných
z lidského nitra a lámajících se o zdi vězení. Nehmotný hranol těchto lomů,
který se v průběhu života stává též sférou protínajících se osobnostních vlivů, je
nesporně oním vnitřním otcovským kosmem, o kterém píše Telerovský. Teprve
s jeho konstituováním získává svět vyhraněnou strukturu. – Struktura jistě není
totéž co tvar. Při jejím hledání nejde o uchopení celku světa pojímaného jako
množina jednotlivostí, ale o orientaci v každém z výseků kontinua. O nalezení
univerzálního klíče. Otevřít skutečnost pak znamená nalézt v ní ústřední roz‑
por, napětí, problémový bod. Hodnotit, soudit. Z dřívějších případů této linie je
hodna vyzdvižení rozsáhlá skladba Mladí lidé (2001), panoramatické ohlédnutí
za novějšími i nejnovějšími dějinami české společnosti a potažmo i celé západní
civilizace, přímočaře sarkastické, byť i latentním proudem melancholie nesené
zúčtování s mytologií mládí. Počínaje Druhým desaterem do básníkova obrazu
světa pronikají prvky svérázného animismu i jiné mytopoetické momenty (Co
zbude z rorýse; Mab ujíždí; Tam dole). Naprostým vrcholem je však jeden z posled‑
ních titulů, sbírka Vlci, volně inspirovaná jedním z posledních cyklů pastelových
kreseb od Evy Švankmajerové. Je to opět kritická reflexe soudobé civilizace, spo‑
lečnosti která propadla (ve školském smyslu), „ach ano propadla… / …Z PRINCIPU
SLASTI!“. Archetyp vlka zde figuruje jako hodnotové ohnisko vyhroceně ambi‑
valentní. Před tváří i mimo dohled „psů s mléčnými zuby“ mohou proti vlkům
stát… opět jen vlci. Ti druzí, konotovaní pozitivně, jsou ovšem přítomni spíše
ideálně nebo imaginárně – jsou vzýváni a vysníváni.
Poslední dva tituly, Anebo aspoň a Na druhé straně mostu Carroussel, se sou‑
střeďují na samotný lyrický subjekt. – Tím nemusí být zpochybněno to, že jsme
296
Postoje – polohy – postavy
je zařadili k ostatním, společensko‑kritickým: individuum bývá v surrealismu
nezřídka chápáno jako morálně‑psychologická monáda – jeho mikrosvět může
být modelem alternativního světa vnějšího. Ve světě prefabrikovaných individu‑
alit, subjektivit vybíraných z široké nabídky, může (v ideálním případě) každé
z jeho citových vyznání, každý výraz únavy a deprese působit jako svého druhu
politikum. V tomto ohledu surrealismus nikdy nepřestal být tím, čemu Gilles
Deleuze a Felix Guattari říkali „menšinová literatura“.
KRIZE ZKUŠENOSTI
Jedna ze zásadních zkušeností spjatých s moderní dobou jakožto epochou krizí
je paradoxní zkušenost s krizí zkušenosti. Jde vlastně o krize dvě, vzájemně proti‑
kladné: jedna byla vyvolána postupným vpádem jakési dlouhodobé „revoluce“ do
mnoha oblastí života, druhá souvisí s přebujelostí jeho reprezentací, s nadprodukcí
obrazů a informací. Krize zkušenosti poté, co začala být řešena důrazem na prin‑
cip objevu, doznala nenápadné, ale o to tíživější obměny, prvně povšimnuté ve 40.
letech: „Diferenciace […] má sloužit klasifikaci, organizaci a oznámkování konzumentů. Je
třeba mít něco pro každého, aby nikdo nemohl uniknout […]“.22 Tato Adornova a Horkhei‑
merova věta se ještě týkala jen masové kultury. Nedlouho poté však následovaly jiné,
paušálnější, podle nichž veškerá „organizovaná kultura“ například tím, že se zmocnila
hlubinné psychologie „zničila i poslední možnost, aby lidé učinili zkušenost o sobě samých
[…] jedinec je sotva ještě schopen nějakého hnutí mysli, které by nedokázal pojmenovat jako
příklad té či oné veřejně uznávané konstelace“.23
Mnohé nasvědčuje tomu, že dotyčný problém je jedním z hlavních témat
posledních Dryjeho básnických cyklů. Zcela explicitní pojmenování všeobecné
22
23
T. W. Adorno – M. Horkheimer, Dialektika osvícenství, Oikoymenh 2009, s. 125.
T. W. Adorno, Minima moralia, přel. M. Ritter, Academia 2009, s. 66 – 67.
297
studie II
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
derealizaceživota přináší báseň z posledního cyklu Na druhé straně mostu Carrou‑
ssel(2009): „Podivná neexistence / tak reálná, tak blízká jak bychom nežili a jen o sobě
četli / v nějakém románu / či v básni od Nezvala / anebo sledovali film / na plátně v kině,
v blbým internetu / Dívám se na sebe, poslouchám dialog […]“. Výrazným případem
téže tendence se zdá být i nedávno publikovaná sbírka Jana Gabriela (1949),
nazvaná Nerozvěšené obrazy (2005 – 2008). Již dříve byly v poezii tohoto autora
přítomny motivy prázdnoty života, obludné vyprázdněnosti mezilidské komu‑
nikace, skepse vůči dosažitelnosti tělesného prožitku nezprostředkovaného
(nezcizeného) jazykem. Nyní přibývá motivů odhmotňování skutečnosti („Nej‑
prve to byly ulice poté ohrady a nakonec jen kornouty z papíru / Rozhlížel jsem se ale
fotografie nenápadně bledly“), tlumené, rozpačité spektakulárnosti světa, který je
zbaven bytí o sobě („Menší potlesk všemu kolem“), neplodného prolínání mediální
reality s vtíravým chaosem reálna („První zprávy ještě prorůstají stínem košile / ale
venku už cáry těl šíří slávu pokašlávajících větví“), krize aktuality, předem zpečetěné
mizivosti, odplynulosti budoucího („Už dnes sledovat své příští kroky, jak se stmívá
v jejich ničím nerušeném zívání.“); zcela nové jsou momenty ironie vůči vlastnímu
diskurzu („Ještě že máme své roláky, závratě a ramena, která můžeme citovat pozpátku.“
„Každý detail je už plný krve, každá piha příští krajinou. Tak jako každý, i já si hýčkám
své omyly.“). Neodmyslitelnou příměsí se stává pocit naprosté lhostejnosti všeho
kolem, naznačován například indiferentním vršením vzájemně zcela nesouvi‑
sejících sdělení: „Všichni měli pravdu / Ale sám nevím zdali to byl nejlepší nápad /
Roztahovat skopové po obloze / V Luhačovicích jsem měl tři procedury denně / A když jsem
otevřel Muže bez vlastností na straně třiatřicet / Nový tik v obličeji mně připomněl že
i s koncem léta / Můžeme lovit peří ve spánku / Pozdravovat šachové figurky / Psát dopisy
z jednoho konce / kavárny na druhý / Narodil jsem se v roce 1949 / Jana v roce 1970 /
Zubní protézy mají budoucnost / Jsou jako kosti umějí jíst z ruky […]“.
Takto chápaná krize zkušenosti je krizí „vnějšku“. Tím, co se stává nedostup‑
ným, je možnost přesáhnout hranice známého a povoleného. Leckterý pokus
298
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Karol Baron: Hniezda a hniezdenia II, 1998–2000, detail
299
studie II
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
o transgresi plodí spíše neukojenost; popouzí k ironii.Skepse může vyústit až
v pokušení rezignovat. Setkáváme se s tím dokonce u autorky, která před něko‑
lika lety debutovala básněmi postavenými na přímočarém, místy expresivním
vyslovování existenciální zkušenosti (zahrnující mezilidské vztahy i nejvlastnější
tělesnost) – u Kristýny Žáčkové (1982), nejvýrazněji patrně v cyklu Zase (2006):
„[…] to zaškrtané je cenzura, tu a tam připomínající nepřijatelnost / ebonitová tyč mne
si zkřehlé ruce / bude se vyrábět výboj! / k mému neštěstí se neúčastním / zápasů emocí
s nemocemi / jsou to své vlastní protiklady[…] / ten obraz je nejistý až zmatený / všechno
co vznikne zaniká záhy se zrozením /[…] / léčím se? / nikoli, to je stabilizovaný stav ///“.
Titul zastřešující texty, které autorka vybrala pro svoji nynější prezentaci – „Blud‑
ný kořen překročen“ – však prozrazuje její vnitřní odmítnutí zabydlet se (nakonec
vždy poměrně spokojeně) v podobném nihilismu. Anebo přesněji: pasivní nihi‑
lismus je zde vystřídán nihilismem aktivním – od „civilizačně‑neurotické“ touhy
po „písečné pláži“ fundamentálních obrazů pod „dlažbou“ profánních struk‑
tur24 k perverzní afirmaci „charismatu pestrého šantánu“, v němž se nesluší „obcovat
příliš s touhou“ po podstatách, neboť „ všechny myšlenky“ si zde počínají „navýsost
mechanicky / slova jsou zde obaly / zahalující všechny bezbřehé vyprázdněnosti“. Veškerá
„naděje“ je vkládána jen do „tajemství nejapnosti / jež rozpíná se všemi směry“ a jež se
netváří „chorobně jako jádro věci“, nezapomínajíc „na možnost nekonečného štěpení“.
Imaginace již nečerpá hodnotu ani ze svého původu ani z nějakého chvályhod‑
ného příslibu, jí snad implikovaného, nýbrž pouze ze sebe samé. O čem však
vypovídá skutečnost, že samotné Žáčkové básně nejen že se nevyznačují ani
24
Srov. první ze zde publikovaných básní: „[…] víme o sobě a sledujeme se očima hladových lovců // jsou
to oči ukryté a neklidné / jež svými pohyby rozkmitávají stromy / a svými drápy zabodávají se do jiných očí
/ […] // ten les je v podstatě velice prostořekou studnou / která hlasitě netuší, že uvnitř skrývá les / a ten
je třeba chránit / stromoví tu má zvláštní povahu / na každém kmeni je uzel / a v každém kořeni pláč //
[…]“.
300
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
mírnou, natož pak „nesmírnou mírou idiocie“, jež jediná prý „propůjčuje svá křídla
/ stojatým vodám sveřeposti“, ale dokonce jsou opět případem meta‑poezie, a to
myšlenkově velmi koncízní? Je to paradox – anebo spíše další sdělení? Není pro
autorku nakonec i (post‑moderní?) „pestrý šantán“ přitažlivý jen jako příslib?
Krize každopádně není totéž co zánik. Připustit jej, to by pro surrealisty
bylo totéž co vzdát se svého raison d’être. O krizi imaginace to platí dvojnásobně.
Nedostává‑li se stimulů vnějších ani vnitřních, vždy lze ještě vydolovat zkuše‑
nost ze samotné reflexe jejího chybění. S nebývalou vervou se této alternativy
chopil Roman Telerovský. Jeho sbírka Sabotáže je více než deset let vznikajícím
„Příspěvkem ke zkoumání zárazů a neprůchodností obrazivosti a (bá-) snění, a míst jejich
zlomů“. Autorovým záměrem zde bylo vtahovat psaní, jehož imaginativní proud
z neznámého důvodu (v důsledku dosud neurčených inhibicí) neustále zadrhá‑
vá, do procesu průběžné „sebeanalýzy“ (psaní zde reflektuje sebe samo).
Jako výchozí stav – v úvodní části sbírky – je navozeno střídání dvou režimů
myšlení, „symptomotvorného“ a „analytického“. Při čtení nicméně nabýváme
dojmu, že si autoanalytik často právě od reflexivních pasáží slibuje, že se nená‑
padně „překlopí pod hladinu“ a samy performativně odstraní vnitřní zábrany.
Někdy již od jejich samého počátku je grafické odlišení (prozaické řádkování)
kontrapunktováno zesílením expresivní stránky, která tuto promluvu stahuje
zpět do proudu, zpravidla však aniž by se jí ho podařilo trvale uvolnit. Připusť‑
me, že v daném případě to neznamená selhání. Jak jsme již uvedli, účel celé této
experimentace leží jinde: Sabotáže jsou v podtitulu představeny jako „příspěvek
ke zkoumání zárazů a neprůchodností obrazivosti a (bá)snění a míst jejich zlomu“
(zvýraznil MC). Roman Telerovský si zvolil nevděčný cíl: mapovat roztřepené,
disparátní okraje básnění: „Tak a teď toho mám dost. Akorát otravovat, tady něco
a tamhle něco. Kdyby aspoň člověka něco pořádně trklo nebo raděj ne, Já bych prosím spát.
Že by to bylo to. Těžko. Ale jde to jako po másle. Zásek. Záraz. Opravdovej škrt. Cenzura
v posteli. Kde jinde. Plechovej hrnec to je. Jenomže jak vlastně. Něco se pohlo. […] Anebo
301
studie II
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Roman Kubík: Démon, 2009
302
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
jinak. Dámy a pánové jděte do prdele. A dost. Žádnej záraz, ale dost. Anebo třikrát. No
tak co nám povíš hezkýho. Třeba nějakou písničku nebo básničku nám odrecituj. Prásk.
Dveře do větru vyhozené… Tak to jsem se dostal tam, kam jsem nechtěl.“
Básnická autoanalýza by zůstala jen gestem, zajímavým pokusem,
pakliže by nebyla dovedena k výsledkům v podobě konkrétních zjištění. Jejich
formulace mají formu nápovědí, rozptýlených po celém souboru a nacházejí‑
cích se v pohyblivém pásmu mezi nevědomou produkcí symptomů a výkladem,
jenž z nich vlastně zpětně dělá metafory (omezuje se zpravidla na jednu, dvě
věty): cudně náznaková evokace dospěleckého urinačního snu (snu o moče‑
ní), při němž cenzura, oklamána, mění své oklamání na svůj alarm a vyvrhuje
„(bá)snícího“ na břeh bdění (text Malé máslo); motivy ambivalentního postoje
k vlastní smrti (smrtelnosti) a z něho plynoucí ustavičné postavení „Někde mezi“
– dokonce i mezi touhou po „trknutí“ obrazy a tendencí záměrně (byť nevědo‑
mě) „Se vyhýbat představám“ (srov. básně Tak, Kontrola tvou realitou…, V peřině snad
strachu); i takové mohou být předběžné výtěžky tohoto průzkumu, jehož syntéza
je úkolem určeným čtenáři. O jednu se pokusme:
„Práce poezie je vyšší než práce snu“, pravil Zbyněk Havlíček, citován pod titu‑
lem posledního – a nenapsaného!!! – oddílu Sabotáží, nazvaného jednoduše
Práce poezie. To hlavní tedy teprve přijde. Ještě může přijít! Čeho bude zapotřebí
dosáhnout? Inhibovanost nevědomě působícím strachem ze smrti je problémem
bezesporu fundamentálním. Větší zneklidnění by však měla vyvolat ona náhle
se vynořivší „urinační“ metafora, alespoň pokud ji zařadíme do kontextu stesků,
jejichž připomenutím jsme zahájili tuto podkapitolu: úvahy o tom, že oklamání
cenzury se stává jejím úspěchem, že nevědomí je svým předvědomým předvojem
již předem zrazováno – princip „vakcíny“, o němž svého času psal R. Barthes –
není zde v různých obměnách kladena stále stejná tíživá otázka? Otázka o dvou
částech: Jak se obejít bez pre‑reflexivity? Nejde‑li to, jak ji obnovit? Jak obnovit
zkušenost?
303
studie II
Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Postoje – polohy – postavy
POLOHY A POSTAVY
Tváří v tvář vleklé krizi zkušenosti v tradičním slova smyslu se v epoše moderny
zrodilo nové pojetí, vyjádřené slovem „zážitek“ (Erlebnis). Základním předpokla‑
dem zkušenosti chápané zážitkově či prožitkově je šok. Fyzické nebo percepční
podráždění, které je intenzivní, nestává se však základem poznání. Jeho hodnota
je spatřována v samotné jeho intenzitě. Nemůžeme zde pochopitelně podrobně
rekonstruovat osudy této stránky tvorby v celých dějinách surrealismu. Omezme
se proto na rozlišení čtyř základních poloh – práce s jazykem, evokace tělesnosti,
zmnožování forem humoru a za čtvrté čehosi, co lze s jistou nadsázkou nazvat
„fenomenologií singulárního“ – a jejich sledování v tvorbě současné skupiny.
S nejradikálnější příspěvkem v první a druhé oblasti přišli již před časem dva
z nejstarších členů pražské skupiny (věkem i trváním jejich spolupráce) a nedáv‑
no i jeden z členů nejmladších. Andrew Lass (1947) a Alena Nádvorníková (1942)
– první od konce 60. let, druhá od počátku let 90. – dlouhodobě experimentují
s principem endofázie, tedy s „vnitřní řečí“. Jedná se o automaticky utvářený „sled
verbálních představ, které doprovázejí spontánní výkon myšlení. Tyto představy
mohou být sluchové, artikulačně‑motorické, vizuální nebo graficky motorické“.25
Někdy se také hovoří o projevech „akognitivního myšlení“. U Nádvorníkové,
jejíž básně vznikaly (přinejmenším v počátcích) na artikulačně‑motorické bázi,
se hojně propojují abstrakta s konkréty, což zpravidla vede k odhmotněnosti
obrazů; k jejich lehkému upozadění ve prospěch čirých slovních konstelací. Las‑
sova tvorba působí povětšinou spíše opačně: extrémním naplněním jeho poetiky
je jeho půl století stará experimentální próza Mandala (1968), psaná na samém
počátku jeho přátelství a spolupráce s Vratislavem Effenbergerem. Intenzivní,
dramaticky působící proud neologismů či spíše jakýchsi „de‑logismů“, slov
rozbíjených a vzájemně „spékaných“ ve prospěch posílené materiality jinak
problematického sdělování, materiality, která působí nespornou rozkoš z textu,
tento proud z pozdější poezie mizí, nahrazen podstatně střídmější prací s jazy‑
kem, která si nicméně zachovává výraznou hudebnost: „/// Sejmi mě z obratlů /
pohlavních dálnic / kde na pospas nedělních řidičů / s ratolestmi zpěvu o míru / a vypěs‑
těných zahrad / mercedesů / vlastnoručních koláčů / hus / a tranzistorových sousedů / se
lne / bacha / řev / prázdných lahví / mravenců od piva […]“.26 Název nejnovější sbírky
Hrdlořezy a zvukomalby (2005 – 2007) prozrazuje opětovnou radikalizaci projevu,
a to jak po jazykové stránce („Drásal nehty / sobě stačně / mukrát se nejvíc / zastyděl
belíc / a nevěda nic“; „Ještěrka / sezvlá Tvé / ne příliš / f tom ratolestí“), tak ve způsobu,
jakým je pojednána tělesnost („Drž si ruce! / Lízej mu ucho! / Stáhni mi kalhotky!
/ Ukaž jim břicho“). Velkým novem je přítomnost několika stroficky i rytmicky
pravidelných veršovaných básniček, z nichž některé jako by se zamýšlely vracet až
k nezvalovským či dadaistickým kalambúrům: „/// Prkonosná Kamila / kůži z těla
sedřela / stačila i to co nemá / a nadmutá zavila //“; „/// Jak Tě živ / (na hradě) // Tobyl
Špás / (sucho pár) // Snědá kočka / (tečka). // […]“.
Hříčkami spíše „post‑neo-dadaistickými“ než surrealistickými začínal též
Jan Richter (1978). Z inspiračního pole, do něhož tehdy (v jeho případě) mohla
náležet rovněž poetika Benjamina Péreta či Pavla Řezníčka, sem přechází sklon
k dravě‑hravým persiflážím blasfemických poloh: „Svátosti! / Vaše ryba je mi ukra‑
dena / pes běží s ještěrkami v zadku, / muž se svými patnácti dětmi mi vběhl do náručí /
a přinesl mi udušené zrcadlo“. V pozdější tvorbě se autor posunul k textům budícím
občas zdání bezmála protokolárně zaznamenávaného svědectví o záhadných
25
26
A. Lalande, cit. in. J. Cazaux, Surrealismus a psychologie, Analogon 8/1992, s. 12.
304
A. Lass, Oběšenec, in. Hra na slepou bábu, Mandala, Edice Analogonu 1995, s. 4.
305
studie II
Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Postoje – polohy – postavy
dějích (snových? fabulovaných? automaticky generovaných?): „Bylo to snad tentýž
podvečer / Alespoň tak si to pamatuji, tak jako na spoustu lidí / Kteří náhle a prudce omdlé‑
vali / Či usínali do hlubokého spánku / Protože obloha byla plná zjevení, víc než kdykoli
předtím / A potom / Alespoň tak si to pamatuji / A docela přesně si vzpomínám na fantomy
na dvorech / Tu a tam pohltily / Nějakou matku či otce, kteří si to zasloužili“.27 Richtero‑
va tvorba z nejposlednější doby přináší radikální změnu: konkrétní iracionalita
je vystřídána neveršovými plochami, budovanými nezřídka z víceméně osamo‑
cených substantiv, označujících vedle objektů a kvalit též (takto zpředmětněné)
procesy. Celek potom působí jako sada překotně vyměňovaných diapozitivů,
na nichž se střídají výjevy kontrastující měřítkem (mikro – vs. makro-), jinými
fyzickými vlastnostmi (tvar vs. beztvarost), popřípadě emocionálním nábojem
(neutrální vs. nechutné a pod.), tedy jakási fotogramová „montáž atrakcionů“
(Ejzenštejn), poznenáhlu dynamizovaná vstupem i jiných slov než podstatných
jmen a jejich vazbami, při vší řečené „zbrklosti“ dráždivě vratkými a nejistými.
Zcela jedinečné polohy, které reprezentuje básník a filmový režisér Bertrand Schmitt (1967), nacházejí své vnějškové vysvětlení v jeho zcela výjimečné
pozici. Jmenovaný tvůrce byl v 90. letech aktivním členem pařížské surrealistické
skupiny, nyní se paralelně angažuje jako plně integrovaný člen skupiny pražské.
V ediční řadě vydávané Sdružením Analogonu koneckonců vyšel (a to dříve než
originál) překlad jeho první básnické sbírky Dynamika křiku (fragmenty inkarnace)
(1987 – 1988), básnický deník, sestavený z textů, v nichž se „těžce fyzická“ tematika
spojuje s tíhnutím k průzračné diskurzivitě. Schmittova svérázná fenomenologie
tělesnosti má blízko k Antoninu Artaudovi, k jeho koncepci „těla bez orgánů“,
či k úzkostně grotesknímu obsesivnímu zažehnávání tělesných dysfunkcí, jak
je v rámci svých „exorcistních“ praktik uskutečňoval Henri Michaux. V každém
Schmittově textu lze rozpoznat nějaký základní ideový i tvárný princip, naplněný
s maximální důsledností. Například v Dynamice křiku to byl pragmatický rozpor
(lze soudit, že reflektovaný) mezi touhou po vně‑diskursivním, „magmatickém“
sdělování a neodvratným, potřebou komunikovat vynuceným sklouzáváním
zpět do tenat jazykového systému („Je mi líto / Už nehraju / Už nemluvím / Kři‑
čím“)28, v próze Nepřítel před branami zase přeludně tupý, mechanický koloběh
bezcílného a v důsledku své permanence již i nemotivovaného násilí, na úrovni
formy symbolizovaný doslovným opakováním celých vět a kusů odstavců.29
Rozsáhlé básnické skladby, jimiž před několika lety debutoval Jan Kohout
(1960), skladby výrazně epické a nezřídka dialogické, na první čtení zaujmou
svojí obrazovou a myšlenkovou sevřeností (jež může působit až dojmem promyš‑
lené komponovanosti), jistou rétorickou šťavnatostí (opulentností) a tématikou
přímo fundamentální: Smrt, Zrození, pocit zbytečnosti Existence atd. Právě jistá
efektnost stylu, napětí mezi tematizovanou introvertností lyrického subjektu
(natolik si podobného od básně k básni, aby mohl být vztažen k subjektivitě
autora) a exhibicionismem sémantické gestikulace, stejně jako mezi stylistickými
prostředky různého řádu – spadajícími do oblasti vysoké i nízké (použití prvků
„reklamní“ nebo i „záchodkové“ stylizace se nevylučuje s dojmem návazností cel‑
kové koncepce některých textů na velké alegorické skladby doby barokní) – to
vše působí na někoho přitažlivě, na jiného odpudivě, sotvakdo však kteroukoli
z Kohoutových básní ponechá bez zvýšené pozornosti: „Nic… / Kde se vzalo, tu se
vzalo, / přikrmované odpíraným, / nateklý šotek, kulový neotesánek, / škrcený skrčenec,
skrčený škrcenec, / pokuš, pošuk a pšouk, / co stopnul si nedostižné / pro jistotu už v garáži.
27
28
29
J. Richter, Faktografie, Edice Analogonu 2002, s. 10.
306
B. Schmitt, Dynamika křiku, přel. L. Šerý, Sdružení Analogonu 2006, s. 161.
Srov. týž, Nepřítel před branami, přel. D. Steinová, Analogon 33/2001, s. 2 – 4.
307
studie II
Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
[…] Nic… / Střední útočník za F. C. Země, / s nulou na zádech a jménem Nedal […] Snad
tisíckrát chtělo to Nic / vyběhnout nahé do ulic / a povalit a opíchat svým stínem / první
Smrt, co se namane […]“ 30
Josef Janda (1950) je dnes patrně nejpopulárnějším žijícím českým surreali‑
stickým básníkem. Příčinou toho patrně nebude tolik tématika jeho veršů, např.
historie 20. století, jako spíše svébytný humor jeho veršů, duch „imaginativního
plebejství“ (Dryje), měnící tíživé dějinné přízraky v nejkomičtější – a nejcivilněj‑
ší – ze všech surrealistických „bubáků“. Podobně jako na obrazech Karola Barona
(u něhož to konstatoval Effenberger), i v této poezii se shledáváme se „strašidly,
z nichž nejde strach“: „Vypravuj babičko pohádku / tu o mluvícím hovnu a zlatém kap‑
radí / a jak vám po válce zbyla ve sklepě / dřevěná noha německého plukovníka / ke které
se najednou nehlásily ani vítězné mocnosti / přestože jste ji poctivě odevzdali na národ‑
ním výboru / a nesežrali i když byla tenkrát bída“.31 Jandovou oblíbenou strategií,
jak dokazuje též jedna z nejnovějších básní, je parodie, již bychom (v parafrázi
etablovaného pojmu) doplnili přívlastkem „romantická“: mohlo‑li si u Ludwiga
Tiecka dřevo z ušlechtilých stromů stupidně pochvalovat své praktické využití,
mohl‑li být les v próze Maxe Ernsta nakažen turistickou rozšafností svých milov‑
níků, proč by se „při bližším zkoumání chování pobřeží za minulé éry“ zásluhou „velmi
důvěryhodných zdrojů / které si pochopitelně nepřejí být jmenovány“ nemohlo zjistit,
že „východní pobřeží se zkrátka chovalo jako svině“, pročež „žádnýho bílýho kocoura za
hrdinství nedostane“.32 Všudypřítomné tíhnutí k sarkasmu činí Jandu legitimním
dědicem Péretovým nebo Haškovým. Některými „moudry“ může jeho lyrický
subjekt připomenout i Allaisova kapitána Kapa: „Přijďte k nám / a nechte se vyrobit
30
31
32
J. Kohout, tamtéž, s. 248 – 250.
J. Janda, Vypravuj babičko pohádku, in. Letenka do noci, cit. d., s. 141.
Srov. tamtéž.
308
Postoje – polohy – postavy
znova / tentokrát bez zbytečných chyb a vad / které dokáží tolik znepříjemňovat život /
Uděláme z vás blonďáka nebo brunďáka / záleží jak si to budete přát / Pokud si nejste
úplně jist / máme bohatý katalog doplňků / kde si určitě vyberete / Umíme splnit i speciální
přání / za mírný příplatek / jsme schopni zhotovit na konkrétní zakázku / třeba prasečí
ouško pro pána / nebo zaječí pysk pro dámu […]“.33 To jsou víceméně roztomilosti.
V jejich bezprostředním sousedství ovšem dává autorův zraněný romantismus
vykvést nejkrásnějším květům nejčernějšího humoru mizantropického: „Vychá‑
zím právě z půjčovny buřtů / odněkud je slyšet maďarské zvuky / nejradši bych vás všechny
pokousal“.34
33
34
Tamtéž, s. 144.
Tamtéž, s. 29.
309
studie II
///
V únoru 1989 byli členové pražské skupiny kontaktováni členy brněnského, tehdy
teprve dva roky existujícího okruhu A.I.V.35 První společnou akcí bylo hned v nej‑
bližších měsících uskutečnění tzv. „Univerzální dokončovací hry“. Každý účastník
měl samostatně dokončit jeden a tentýž kratičký narativní text, jehož závěr působil
dostatečně arbitrárně, aby bylo možno navázat v místě, kde bylo vyprávění přeru‑
šeno. Iniciátorovi Bruno Solaříkovi nešlo prý o nic jiného tolik jako o to, ukojit svoji
„lichtenbergovskou“ touhu „vidět svůj příběh, jak existuje v různých hlavách“. Ovšem
z celkového kontextu je zřejmé, že nejen on, ale i ostatní autoři z A.I.V. přisuzují
výlučné postavení jedinečným obsesivním úzkostem a touhám bezprostředně dolé‑
hajícím na subjekt, stejně jako radostnému vzrušení z vět či obrazů vynořujících se
při automatickém psaní.
Je příznačné, že se v tvorbě okruhu A.I.V. dočkala hojného uplatňová‑
ní nejprvotnější ze všech surrealistických technik, a to v krystalicky čistém
stavu – jako manifestace ryzího psychického automatismu. Ničím jiným než
tímto návratem k pramenům (mezi než lze řadit i důraz na kolektivní proje‑
vy) nemohla vyvrcholit antiteze k ideologizaci, či obecně k diskursivnímu
zapojení, druhdy dominujícímu v českém surrealismu. Tento odvrat byl opa‑
kovaně teoreticky akcentován, například Solaříkem v jeho koláži vlastních
teoretických textů nazvané Na šikmé ploše (1999). Přístup A.I.V. je tu definován
35
Uskupení tvořené nejprve Bruno Solaříkem, Blažejem Ingrem a Tomášem Přidalem, později
rovněž Davidem Jařabem, Lenkou Valachovou a Romanem Telerovským, se v roce 1993 spojilo
s tzv. Šternberskou skupinou, složenou z autorů působících ve výtvarné oblasti (Roman Kubík,
Kateřina Kubíková, Leonidas Kryvošej, Pavel Surma) a spolu s ní utvořilo Surrealistickou skupinu
A.I.V. K ní se následujícího roku připojila Kateřina Piňosová. Přesně deset let od brněnských
počátků (tedy v roce 1997) došlo ke sjednocení se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
310
„extrémistickým“ požadavkem „aseptické konkrétnosti výrazu“ ve smyslu jeho
odolnosti vůči sémantickému či ideologickému znásilnění.36 Tedy jen díky
přirozenému tíhnutí zúčastněných autorů k jisté emocionální poloze nachá‑
zíme i v juvenilních textech tohoto typu předzvěsti nejvýznamnějšího přínosu
A.I.V., imaginativní koncepce tzv. „modrého humoru“. Definice Blažeje Ingra,
která hovoří o „anekdotách tak pitomých, že se jim nelze zasmát jinak než srdečně“,
by mohla svádět k předpokladu blahosklonně potlačeného intelektuálního
pobouření, kdyby však ujištění, že nejde o další formu povýšeného intelektu‑
álního sebe-/trýznění,37 nesvědčilo o zneklidnění zcela jiného druhu – možná
epistemologickém? – a o smíchu, který není znehodnocen ani problematickým
pocitem převahy, ani tím, že by vylučoval ono zneklidnění: V A.I.V. byl totiž „od
počátku kladen důraz především na přirozenou dialektiku dvou elementárních lidských
reakcí na okolní podněty […] „oba protichůdné postoje – destrukce a konstrukce – se
uplatňují naráz: výsledné obrazy jsou ve skutečnosti nejzběsilejší anekdoty a nejvážnější
výpovědi zároveň (B. Solařík, 1991)“.38 Potud zobecňující komentář k tvůrčí praxi,
jež může vyhlížet například takto:
Chalupník Pokožka toho dne vlastnoručně sklidil celou úrody žita. A bylo načase.
Černé mraky, převalující se nízko nad blízkými kopci, nevěstily nic dobrého. Mohlo přijít
i krupobití. Večer chalupník povečeřel jen suchý chléb s trochou vína a ulehl. Usínalo se
mu nádherně. S úlevou natáhl bolavá záda na slamník, zavřel oči a naslouchal bubnování
právě začínajícího deště a vzdálenému hučení leteckých motorů. // Bomba spadla na cha‑
lupu kolem deváté. // Nevybuchla však // Pouze s rachotem prorazila doškovou střechu
36
37
38
Srov. B. Solařík, Na šikmé ploše, in. Analogon 26 – 27/1999, s. 62.
B. Ingr, Strážmistr Papoušek, Analogon 11/1994, s. 77.
B. Solařík, Nové polohy touhy a protestu, Analogon 50 – 51/2007, s. 60.
311
studie II
a dopadla na postel – právě na to místo, kde ještě před několika lety spávala nebožka
Pokožková.“ 39
(s podtitulem Legenda) jsou projevem ryzího automatismu, stavu kdy (v souladu
s mottem citovaným z Aischila) „[Není] pod stráží jazyk člověka“.
Několik set nočních hlídačů pochodovalo špatně osvětlenou ulicí. Každý z nich nesl
jeden elektrický vařič. Mlčeli. // Když vpochodovali na hlavní náměstí, postavili z vařičů
pyramidu. Potom se v tichosti rozešli do svých vrátnic a strážních domků. // Ráno se lidé
divili a šeptali dětem: „Vidíte, děti, vidíte? To byli jistě noční hlídači.“ 40
///
„ Modrý humor“ rozvíjejí především Bruno Solařík a Blažej Ingr (oba 1968),
ať už v básních, prózách a divadelních aktovkách, v textech na pomezí prózy
a esejistiky, anebo (nejnověji v případě prvního jmenovaného) ve fotografiích.
Stopy této koncepce lze ovšem nalézt též u divadelního a filmového režiséra
Davida Jařaba (1970) – nejnověji v jeho filmu Hlava‑ruce-srdce.
Tvorba Bruno Solařika svědčí o inklinaci k dialektickému prolínání
neřízeného myšlení a kritického vědomí (k prudkému přecházení automaticky
generovaných obrazů v nečekaně krystalické formulace metapoetické povahy).
Na konci následujícího úryvku však rozpoznáváme závan ducha důvěrně zná‑
mých nehorázností: „Oranžové ostružiny běhají pod prsty z plechu / Roztavené dráty
stékají z koženého kopce / Vášnivé představy o skutečných věcech vrhají hustý stín na reálné
sahání po nehmotných iluzích / Dravý proud nafty usíná v běhu a řítí se ve spaní krajinou
posetou sifonovými bombami / Zívám probouzím se nahrazuju slovo čelist nějakým jiným
na které si teď nemůžu vzpomenout ukazuju na zvonící telefon a čekám až se zvedne“.
Oba tituly vybrané pro přítomnou prezentaci, cyklus Peršané a próza Vlčí vlak
39
40
Text z kolektivního cyklu Kapitoly z lesů, in. Příběhy modrého humoru, Analogon 50 – 51/2007,
s. 60.
B. Ingr, Výstraha, in. To byli jistě noční hlídači, Edice Analogonu 2001, s. 49.
312
Vše nasvědčuje tomu, že i v surrealismu – obrazně řečeno – čas se kumuluje
v prostoru: dějiny tohoto diskurzu jsou kumulací rozdílných paradigmat, z nichž
v současnosti žádné nehraje dominantní úlohu. Nejčistší automatismus a psaní,
v němž je imaginativně rozvíjeno diskursivní jádro (i jeho volba je však zpravidla
podnícena působením nějakých osobních fantazmat), lyrické polohy a sarkasmus,
hledání antropologických konstant a zřetel k dějinné zakotvenosti subjektu, nic
z toho si s ničím jiným nekonkuruje v nějakém úsilí o vládu nad celkem (je samozřejmě
otázkou, zda a kdy vůbec byla pluralita regulérně potlačována; předpokládejme
však, že jisté střídající se preference zda vždy byly). Nyní je otázkou, do jaké míry
může napříště platit Foucaultovo popření vývoje jakožto práce svobody, pojetí dějin
jako pohybu mezi alternativními strukturami, jejichž vnitřní pozice jsou víceméně
předurčené.41
Karel Teige formuloval před lety v souvislosti se surrealismem myšlenku
právě opačnou: „[…] v umění se daleko dříve zjeví symptomy změn světa, než budou
rozuzleny na jevišti politických dějin, revoluce umění předstihují přesuny ve společenském
skladu a „ohlašují tvary života dosud nevtělené“ (O. Březina, Hudba pramenů)“.42 –
Hledejme prameny! To je to jediné, co lze doporučit.
41
42
Srov. M. Foucault, Archeologie vědění, přel. Č. Pelikán, Herrmann a synové 2002, s. 25.
K. Teige, Fenomenologie umění, in. Osvobozování života a poezie, Aurora 1994, s. 420.
313
recenz
recenze
KOUZLO
PROSTOTY
Tomáš Zmeškal:
Životopis
černobílého
jehněte
TORST
PRAHA 2009
Tomáš Zmeškal (1966) si získal zájem
literární veřejnosti svou knihou
Milostný dopis klínovým písmem,
navrženou na cenu Magnesia Litera.
Teď se přihlásil další prózou s neméně
zajímavým názvem Životopis černobí‑
lého jehněte (Torst, 2009; 335 stran).
Do současné literatury přináší jako
specifický vklad rysy klidného vypra‑
věčství rozvíjejícího příběh pozvolným
vrstvením epizod a detailů, jež je nic‑
méně rozrušováno náhlými vpády
mimořádných událostí a míří nakonec
k nečekanému závěru. Titul ovšem
uvádí čtenáře částečně v omyl, proto‑
že „černobílé jehně“ není v románu
jedno, nýbrž jsou to dvě míšenecké
děti tmavé pleti, Lucie a Václav, pro‑
žívající své životy v době „reálného
socialismu“ druhé poloviny minulého
století. Žijí v domnění, že jsou sirotci,
které o rodiče připravila autonehoda;
tak jim alespoň vyložila jejich osud
babička, do jejíž péče byli svěřeni.
Jejich život se odvíjí v rámci všedních
dějů včetně žertovných dětských
sourozeneckých šarvátek, s nimiž kon‑
trastují vážné rodinné události.
314
Postupem času se děj nenápadně mění
v příběh životního zrání od dětství až
po první zkušenosti s věkem dospělosti.
Do lehkého tónu vyprávění pronikají
temnější tóny v případech, kdy obě
děti – dorůstající v mladé osobnosti
(Václav projevuje hudební nadání) –
narážejí na projevy nevraživosti mezi
vrstevníky i mezi dospělými, prame‑
nící z rasových předsudků. Záblesk
tragična pronikne na povrch v někte‑
rých okamžicích, například ve chvíli,
kdy oba sourozenci se nenadále setkají
s matkou, která žije v léčebně dušev‑
ně chorých. Babička‑opatrovnice
a zdroj životní jistoty jim ji zapírala
ve snaze ušetřit je šokujícího zážitku.
Jejich matku přivedla mezi duševně
choré tíha situace, kdy byla vystavena
předsudkům okolí vyvolaným jejím
sňatkem s mužem černé pleti (který
ji nakonec opustil). Při nečekaném
setkání se proto k dětem zachová
s krutou odmítavostí, jež v jejich nitru
zanechá hluboké stopy.
I v dalším průběhu života obou mla‑
dých lidí, kterým zůstává po smrti
babičky z nejbližších příbuzných jen
invalidní strýc a posléze jsou odkázány
jen samy na sebe a na pár obětavých
přátel, se setkávají s projevy skrytého
i otevřeného rasismu. Nejde však při‑
tom o moralizující pohled – a v tom
je právě přednost Zmeškalovy prózy.
Dokázal totiž kompenzovat případy
hrubé občanské nesnášenlivosti epi‑
zodami vyjevujícími prostou lidskou
solidaritu; jednou z nich je třeba
poskytnutí azylu v léčebně duševně
chorých Václavovi, kterého to zachraňuje
před vojenskou službou (atmosférou při‑
pomíná Formanův Přelet nad kukaččím
hnízdem). Autorovi tyto epizody pomoh‑
ly osvobodit se od sociálněapelativní
tendenčnosti upadající v některých sou‑
časných prózách do schematismu v kresbě
postav a tvorbě situací.
Zmeškalova próza se řadí k dílům, která
učinila rámcem svého fiktivního světa
nedávnou minulost komunistického reži‑
mu. Aniž by potřeboval explicitně soudit
totalitní společenské poměry, uměl zpodo‑
bit dění tehdejšího života v jeho všedním
běhu i v jeho nepředvídatelnosti, s jeho
humornými i tragickými momenty. Podaři‑
lo se mu ukázat, jak pod všedním povrchem
jevové skutečnosti na jedné straně bujely
předsudky otravující vztahy mezi lidmi
a svědčící o nezdravých základech společ‑
nosti nesnášející výjimky a na druhé straně
jak v citlivých jedincích, jako je Lucie, kva‑
sily v důsledku této nesnášenlivosti vnitřní
konflikty, s nimiž se nedokázali vyrovnat.
Distancovaný postoj rozeného vypravěče
přitom umožnil autorovi překonat nástra‑
hy sentimentality. Smrt, jež zasahuje oba
sourozence úmrtím jejich babičky a která
v závěru připravuje i Václava o sestru,
nemá ve světě románu postavení ústřed‑
ní (jako tomu je v mnohých současných
prózách); konkurují jí drastické události,
které rodinu postihují v životě (šílenství
matky, choroba strýce, která způsobila jeho
invaliditu). Zmeškal se nicméně dokázal
vyhnout patetické exaltaci i v těch emocio‑
nálně nejvyhrocenějších situacích.
Zdrojem životní vyváženosti je pro jeho
vypravěče jednak vědomí hodnoty, jakou
má pro jedince pouto rodinných vzta‑
hů (to v současnosti rovněž není právě
obvyklé), jednak schopnost oživit ve vyprá‑
vění minulost v jejím prostém životním
běhu – v tom právě spočívá kouzlo jeho
vyprávěčského stylu. Jistým kazem jsou
v románu jen výkladové historické exkurzy,
které zbytečně drhnou v přirozeném toku
vyprávění.
I svou druhou knihou Tomáš Zmeškal,
jak se zdá, naplňuje pověst slibného zjevu
v současné české prozaické produkci.
Aleš Haman
KNIHA, KDE ŽIVÍ
LIDÉ NAHRADILI
PSANÍ
Emil Hakl:
Pravidla směšného
chování
ARGO
PRAHA 2010
„Dívám se sám sobě zblízka do ksichtu – je
to hrozný pohled, ale pořád mnohem lepší
než nevidět nic.“ Snad neprozradíme tolik,
povíme‑li, že těmito slovy uzavírá Emil
Hakl (1958) svou novou prozaickou kníž‑
ku Pravidla směšného chování (Argo, 2010;
136 s.). Z těch předchozích byla možná
nejhodnotnější a nepřesvědčivější hned
autorova povídková prvotina Konec světa,
mediálně nejúspěšnějším (ač sám spisova‑
tel o této knize říká, že „byla napsána blbě“)
se ale stal generační dialog O rodičích
a dětech, který byl i zfilmován (bohužel
pohříchu víc konvenčně než nekonvenč‑
ně Vladimírem Michálkem) a především
315
recenze
překládán v zahraničí. A nyní tu je Hakl
v pořadí šestý, kniha, kterou spisovatel
napsal v době svých abrahámovin. Přičemž
abrahámoviny, to není a nemělo by být
žádné prázdné, natož duchaprázdné slovo:
je to přece určující setkání s časem nebo
s věkem, který může lidskému i umělecké‑
mu myšlení a vidění vtisknout cosi jako ryzí
zralost, cosi jako pravou schopnost zření,
ba cosi jako houževnatou způsobilost
„dívat se sobě zblízka do ksichtu“ – a potom
dokázat mnoho a mnohé pojmenovat,
třeba, kdesi mezi řádky i v nich, proč je to
hrozný pohled a na co všechno je to hrozný
pohled.
Povězme si, o co v Pravidlech směšného
chování kráčí, a to s plným vědomím rizi‑
ka, že povšechná shrnutí i zde nechť tvoří
pouze příslovečnou špičku vypravěčského
ledovce. Přesto lze konstatovat, že jde
o zdánlivě chronologicky strukturovaný
triptych, jejž je možné reflektovat i jako
jednočasovou, sou‑časnou výpověď či
v prvé řadě (předběžnou, předčasnou)
životní rekapitulaci, v níž se už zračí
i obrysy konečné, nezvratné kapitulace
již ne‑životní. Vstupní část tohoto trojje‑
diného vyprávění je hektickým a zároveň
i reportážně přesným popisem první zkuše‑
nosti s paraglidingem – s Emilem Haklem
(či spíše s Janem Benešem, jak zní autorovo
občanské jméno) v hlavní úloze. Jenže
mnoha motivy a situacemi se již v ní jako
by počíná část druhá, zjednodušeně řečeno
strohá až sošná, opět poloreportážní zprá‑
va o nevyhnutelné operaci vypravěčova
otce a o jeho skonu (zhoubná choroba)
zakrátko nato.
Právě hovory s otcem, v duchu, ve
316
vzpomínkách, v nemocničním reálu,
v nahrávaných dialozích, možná i ve sféře
imaginace se stávají významovým sloupo‑
řadím Haklovy knihy: vyvstávají a vracejí
se s o to větší naléhavostí, oč jsou navenek
banálnější, trsovitější a torzovitější a zejmé‑
na neznakovější, ba kolikrát figurují na
samé hranici srozumitelnosti. Vždyť
vypravěč se už mnohdy jen domýšlí, co asi
umírající otec chce vyslovit nebo co má
vlastně na mysli. Třeba i své poslední přání:
„Chci vysypat do moře, jedno, do jakýho…“
Naplnění tohoto svatosvatého člověčího
požadavku se stává dějovou pružinou
závěrečné části Pravidel směšného chování,
v níž ovšem „hovory s otcem“ probíhají
jakoby mlčky, jakoby nevyslovovány, nepři‑
pomínány, jako kdyby ani nebyly – a kdy se
bytostná potřeba hovořit, přičemž raději
se nedohovořit než nehovořit, postupně
přenáší na další osoby. Popel je posléze
vysypán kdesi v dunajské deltě a nastává
čas, znenadání zcela jiný, nový a neznámý,
kdy – jak již bylo zdůrazněno – můžeme
a snad jsme i povinováni pohledět sami
sobě „zblízka do ksichtu“. Čili i ztotož‑
nit všudypřítomné rudimentární vědomí
životního pocitu s ještě všudypřítomnější
reflexí tohoto životního pocitu.
Odbočme však na okamžik: v jedné recenzi
byl Hakl označen jako „někdejší básník“
a na první pohled to není v nepořádku:
prozaik už skutečně dlouhá léta básně
nepíše. Jeho druhá sbírka Zkušební trylky
z Marsu – po dávném, polistopadovém
básnickém debutu Rozpojená slova – při‑
šla na svět až po mnoha letech, víceméně
v době, kdy spisovatel už takříkajíc plně
přesedlal na prozaickou tvorbu (on sám
uvádí rok 1998). Nicméně máme za to, že
někdejší básník Emil Hakl je rovněž v auto‑
rově šesté próze hmatatelně přítomen,
přestože je ve svých líčeních a záznamech
kolikrát tak zemitě konkrétní, tak doku‑
mentárně neúprosný, tak nepoeticky
prozaický. Ale té expresivní, drsné, kruté
a syrové poetičnosti jeho způsobu psaní, té
„prokleté“ poezie, která jakoby hypnoticky
okysličuje jeho svědecká líčení a leitmo‑
tivické zpovědní chvíle! Kdo by básnivost
těchto výjevů a výseků popíral, musel by
popřít veškerou již letitou závažnost pro‑
zaizace české básnické tvorby – klasickými
Kolářovými Prométheovými játry počínaje.
Leč nazpět nikoli k někdejšímu, než k pří‑
tomnému Haklovi v symbolickém věku
Abrahámově, píšícímu už více než deseti‑
letí toliko prózu.
Tudíž se vraťme k půdorysu autorova
triptychu, k poněkud zapeklité trojčlence
kompoziční výstavby a zároveň i množiny
jeho nové knihy. Není sestavena v duchu
sloganu Nebe – peklo – ráj, ale filiace tu
jsou, a více než výrazné. Celá vstupní část
(s názvem Jdi vejš!) je totiž profánním
a zároveň i duchovním průmětem onoho
nebe či Nebe, vypravěč a protagonista
v jedné osobě se tady opravdu pohybuje
ve výšinách, leč víc než vlastnímu paragli‑
dingu se věnuje intenzivní vzpomínkové
levitaci, pohybuje se v okruží své minulos‑
ti – a tyto vzpomínky ho neslitovně zároveň
vtahují i do přítomnosti: s nadsázkou řeče‑
no létání v oblacích se mu identifikuje
s poznáním, že v životě „lítá v hovnech“, že
jako průměrný heterosexuál se stal toliko
„cvičnou obětí“ o sobě, atd. atp. Přesto to
jsou z pohledu vypravěče vpravdě nebeské
pocity, tak či onak se pohybuje v nebeských
prostorách, svým způsobem se svoboden
skutečně vzdaluje „sychravé zemi plné
vyčpělých duchů“ tam dole. Tam, kdo ho
čekají banální prožitky a banální promluvy,
hospodské gagy i negagy, svět, kde platí:
Jdi níž.
Co je však část druhá, jejímž ústředním
postulátem je úpěnlivé tázání: Potřebu‑
jeme se zbavit pocitů? Volání znějící tváří
v tvář otcovu umírání… Záhy po vstoupení
do této části vyprávění (Pravidla směšného
chování) zanecháváme vší naděje, ve svém
záznamu jedné smrti (a ne jedné smrti
z mnoha, ale úmrtí nejbližšího bližní‑
ho) je Hakl, resp. autor či vypravěč do té
míry strhující, až je záhodno se zahalit do
mlčenlivosti a odkázat na příslušné partie.
Také zde dokáže spisovatel promlouvat
jako mistr esoterických a zároveň exoteric‑
kých kontrastů: ve vteřinách, kdy jeho rodič
opouští vezdejší svět, bloudí a bloumá
vypravěč v doprovodu přítele Michala Š. po
žižkovských krčmách, sdílí jeho radostný
entuziasmus – a symbolicky i nesymbo‑
licky opakovaně naráží na uzavřené dveře
hostinských příbytků. Kdo tohle nepoznal,
ať hodí kamenem. V jaké sféře se tu však
pohybujeme? Ráj to není a ten není nikde,
pobyt v nebi má již Haklův mluvčí za sebou,
co tedy zbývá: buď Očistec, anebo Peklo.
Pro obě alternativy nalézáme pádné argu‑
menty, přikloňme se však k Očistci: příliš
mnoho existenciálních pocitů tu vytrys‑
kává z popisu několika dnů, je tu příliš
mnoho existenciálního smyslu pro gro‑
teskní absurdity všednodennosti. A právě
k procesu očistce přináleží i trýznivé
prožitky osamocenosti, zmnohonásobené
317
recenze
stoicky i nestoicky hrdinovým prožitkem
osiření.
A třetí část, Hřbitov na pláži? To je přece
Peklo, případní lucifeři tu nejsou žádnými
světlonoši, leč malí, chamtiví luciferčíci,
lidičkové bez tváře, prachobyčejní pekel‑
ničtí pucflekové. Ve vylidněné či odlidněné
scenérii dunajské delty doléhá na reflek‑
tujícího jedince všude, shůry i zdola
absolutní vědomí bezedné a bezbřehé
existencialistické samoty, projevující se ve
všech možných detailních, byť zdánlivě
akčních a dějových nesmyslnostech, ale
i v zážitku přítomnosti toho, co mluvčí
Emila Hakla pojmenovává jako „moře
hoven, rybích měchýřů a mrtvých myší“.
Tady si, toto vše nazíraje, srdnatě připo‑
míná, že „v každé živé buňce se odehrává
zuřivá vzpoura proti ztrátě smyslu“ – ale
platí to i v místech, kde není čas ani prostor
se obírat identitou? Kde se vypravěči iden‑
tifikujícímu se s procesem psaní jednou
spřízněnou duší vyčítá, že psaní mu nahra‑
dilo živé lidi? I to je peklo, tihle druzí.
A pekelný je i mefistofelský návrh smlouvy:
Bude stačit, když přestaneš psát.
Jenomže v tomto Haklově spisovatelském
psaní vystupují veskrze živí lidé, banál‑
ní nešťastníci i bizarní šťastníci, s jeho
autobiografickým příběhem je možné se
identifikovat, prožívat ho spolu s vypravě‑
čem a reflektovat ho pospolu s pisatelem.
Ještě to není kniha století, přemoudřele
prohlásila recenzentka populárního týde‑
níku a nepřejme si vědět, co v jejích očích
tou knihou století bude, zvláště když v roce
2010 by se slušelo to vědět a v žurnálech
jsou už celí nedočkaví. Sečteno a zváženo:
Pravidla směšného chování jsou výsostnou
318
smuteční slavností soudobé české prózy.
Jde o natolik dobrou knihu, že by unesla
i to, co Emil Hakl říká v úvodní větě: „Kdo
to napsal, na to si právě zaboha nemůžu
vzpomenout.“
Vladimír Novotný
PROPÁNAJÁNA…
Hana Lundiaková:
Vrhnout
KNIHA ZLÍN
Zlín 2010
„Připravili jsme se na příchod nového mesi‑
áše, nositele sympatie k všemu vyššímu. Ale
mohli jsme konstatovat jenom: ‚Hm…‘ Pla‑
zil se po kolenou před našimi zraky. To pro
vás a pro tebe. Vskutku se plazil sám sobě
v impresivním gestu, jež tak dobře zná –
odmala prahnoucí vyráchat se ve sračkách.
Při západu slunce splývat ve výkalech všeho
vyššího“ (Zpěv vydutému).
Mise kmotra Coelha byla v Česku úspěšná.
Jeho knihy tu vyvolaly všeobecnou nákazu
triviální literaturou, která se čte, jako když
mažete chléb měkkým máslem. Pomalu
a táhle jedete kulatým nožem a sopouchy
v krajíci se postupně uzavírají. „Triviální“
nemíním literaturu hloupou, myslím tím
jednoduchý tok slov a vět, krátké informač‑
ní úseky, žádné odskoky z vytyčené cesty.
Hmota odstavců co nejvíce odlehčená,
častá přímá řeč a imaginace na opratích.
Čtenář je pořád v obraze, text mu sám
sebou uhlazuje cestu, rozestupuje se před
ním jak moře před Mojžíšem. Přirovnání co
nejméně. Takové čtení samozřejmě nebolí,
nedostane se do mozku jako nepřítel, není
to diverzant, co ve vás klade nálože. Je
paliativní, pokud si vypůjčíme z medicíny
slovo, označující léky nebo operace, které
mírní či odstraňují obtíže, za něž může
choroba. Ale to podstatné neovlivní. Což
mnohým stačí – a nic proti tomu.
Ale literatura musí existovat i ve druhé va‑
riantě, kdy se vám z ní sám od sebe strhne
strup, pod kterým už léta spí nějaký pro‑
blém, nějaká levárna, kdy se vám odpálí
v mozku přesně směrovaná dávka semtexu,
kdy se vám udělá špatně, ne z toho, že textu
ne zcela rozumíte, ale z toho tušení, že se
pomalu přibližujete k víru, z kterého není
jak se dostat. Nasládle tu voní mrtvoly, a ten
pach stovek uhynulých souhlásek a samo‑
hlásek vás vzrušuje, až z toho nemáte stání.
Jestli tedy víte, co se tu snažím napsat…
„Přistavena k představě vepřové hlavy pou‑
štěla jsem nevinně branky, a poslali mě ven.
Šla jsem čurat k růžovému keři. Zrovna
mě hezky ovívalo, když mě něco začalo
strašně lechtat ve vlasech. Mezi prsty lesklé
klíště. Zavěsila jsem se, teď již zcela rozu‑
mu prostá, do žbrlení a prskala hmyz a ty
hlavy“ (Pruhy).
Autorka, ročník 1978, působila a působí
v různých hudebních seskupeních, píše
o kulturních tématech do časopisů a je
matkou. Téměř čtyřicítka krátkých textů
(Kniha Zlín, 2010; 163 strany) byla napsána
v letech 2000 – 2009 (některé byly již pub‑
likované), ale nazvat je povídkami by bylo
urážkou. Tím máme popis pachatelky za
sebou. Jestli zrovna Saša Berková nedrží
v nebi nějakou jogurtovou dietu, tak musí
mít radost z toho, co se tady v tom místě
za placatým kamenem občas v literatuře
urodí. Tohle totiž není takové to povídání,
sledování linky (jako když se děti z jeslí drží
jednou rukou společného provazu) vedou‑
cí od začátku ke konci, během něhož se
na froté příběh občas zachytí nějaká nitka
nebo nečistota, která klasickou slohovou
práci promění v součást umění. I ta největší
pohodička plná sluníčkových lidiček může
být popsána jako sestup do očistce, céli‑
novská cesta do hlubin noci. Jde jen o jinak
poskládané mozkové buňky nebo je třeba
i větší osobní odvaha? Obojí je nejspíš prav‑
dou, ale zkoumat důvody toho, proč ten
píše tak a jiný jinak, se podobá snaze roz‑
luštit lidský genom. A to je úplně špatně,
to je příliš velký útok na tajemství tvorby.
Před tím je třeba stát v pokoře. A není to
problém Hany Lundiakové.
V čem naopak není autorka pokorná –
v tělesnosti, kterou popisuje někdy reálně,
někdy „nesmyslně“. A v otevřenosti až
k tomu vyvrhnutí. Teritorium pro český
jazyk je zase o něco větší, čeština je stále
ještě elastická.
Jsem neobyčejně zvědav na případnou
další knihu.
„V prvních měsících svého ročního působe‑
ní v ústavu jsem nebyla s to klidně usnout.
Myšlenkami se stále honilo cosi, škole jsem
se vyhýbala obloukem, zcela jsem ztratila
schopnost soustředění. Po večerech jsem
se proměňovala ve zpité hovado. Snad
proto moje paměť uchovala pouze prvních
pár dní. Zmizelo toho tolik. Jen po nocích
někdy defilují seznamy kalných skvostů“
(Hltač).
Propánajána… Kde se tady vzala takováhle
prozaička?
Jakub Šofar
319
recenze
ODEJDI DO ŘÍŠE SNU,
AŤ VIDÍŠ, CO JE ZA
ZRCADLEM
P. Zajíček
Hana Pachtová:
Adam a Ema
KNIHA ZLÍN
Zlín 2010
Novinka Hany Pachtové (1971) mě při‑
vedla do rozpaků, ale také poučila. Do
rozpaků tím, že je v ní autorka pět let po
debutu sice zralejší, dospělejší, niternější
a citlivější na detaily lidského jednání, při‑
tom ale kvalita jejího psaní oproti prvotině
text od textu kolísá, víc než je příjemné.
(Zcela nerozumím zařazení kusu Jména
nechám v Evropě.) Knihou Adam a Ema
(Kniha Zlín, 2010; 168 stran) tak cestujeme
jako po schodišti sestávajícím z formálně
i kvalitativně nestejných schodů. Podruhé
jsem zrozpačitěla nad tím, jak mě na první
čtení její styl chytil, a jak mě zase rychle
vyplivl. Příčina takového vystřízlivění je
přitom jednoduchá: Pachtová ráda používá
postupy psychoanalýzy, i psychoanalytický
dialog. Její rozbory jsou však místy poně‑
kud plážové, a to se může začít zajídat,
zvláště nejste‑li fanouškem explicitního
ping‑pongu se sebou samým.
Oprostíme‑li se od tohoto nedostatku,
jenž se vede ruku v ruce se zřetelnou
vykonstruovaností některých vět, kdy máte
déjà vu z lekcí jazykové kultury a velikou
chuť strhat z autorky šedý rolák (který
ji evidentně škrtí, ale už si asi zvykla),
a pomineme‑li také občasná klopýtnutí
320
o červenou knihovnu, můžeme bezpečně
spočinout v dobře odpozorovaných, odpo‑
slouchaných a čtivých pravdách o milostné
deziluzi, ať už ji prožívají sebezpytní sno‑
bové nebo smutná generace singles, která
ještě stále pláče tiše a potají.
Pachtové psaní tíhne ke generačnímu
románu. Zvláště Hra na babu, Cirkus
a moře, Adam a Ema mají potenciál kom‑
plexnějšího útvaru. Tato sbírka textů se
ještě asi nedostane k širšímu čtenářskému
okruhu, ale s případným románem či
rozsáhlejší novelou by již mohla Pach‑
tová v české literatuře fungovat jako
významná očitá svědkyně toho, co s námi
udělala snaha přiblížit se co nejvíce
západnímu stylu konzumentství a naše
bezmezná důvěra v rovnítka, která náš kot‑
líkářský kapitalismus položil mezi „práci
a život, svobodu a volnočasové aktivity“.
Mnohé z tzv. husákových dětí, a nejen ony,
uvěřily newspeaku a při svých autohrátkách
pracují k vyvrcholení: banda přátel, kecy
v kantýně, luxusní obytný šatník, jak se
vyhnout podovolenkovému team‑buildin‑
gu, dvakrát týdně slim‑box. Jakmile si pak
hnou zády nebo, nedejbože, chytnou hou‑
sera, v obytném šatníku je vítá a opečovává
příjemně naladěná ohřívací láhev, v horším
případě někdo živý, koho by v mžiku mohl
„vašek“ nepozorovaně nahradit.
Co však hledají hrdinové Adama a Emy
především, nejsou konkrétní Romeo či
Julie. Spisovatelka buduje texty a vzta‑
hy v nich s vědomím, že ideální „láska ve
dvou“ neexistuje, konkrétněji, že neexis‑
tuje v dlouhodobém vztahu. Proto většina
povídek končí rozchodem nebo setrváním
ve vztahu více méně otupujícím. A pokud
to má s láskou dopadnout lépe a chcete
nějaký happy‑end, pak dvojici rozdělí smrt
(skeč Čas na tom nemůže být jinak), jako
tomu bývá u bájných milenců.
Pointy někdy vyústí do podrazu. Titul‑
ní text například operuje s jakousi
love‑adventure-agency, v níž se i prožitek
osudového milostného vzplanutí dostaví
tzv. na objednávku. Paralela s běžným
obchodem s „láskou“, s escort‑servisy atd.
je příšerná, trapná a hrozivá, ale impli‑
citně zde obsažena je. Tady má Pachtová
vskutku obdivuhodnou odvahu jít na kost.
Domnívám se, že v tomto ohledu v sobě
spisovatelka nosí ještě nereflektovanou
militantní feministku typu Valerie Sola‑
nasové, byť ze zběžného pohledu se její
naturel jeví spíše krotce, mírně a – jak se
píše na přebalu knihy – „trpně“. Avšak
pozor! I v Dostojevského Něžné můžeme
onu trpnost interpretovat jako zarputilý
vzdor.
Pachtové hrdinky jsou však modernější.
Nejsou adeptkami na sebevraždu, natož
vraždu. Spíše si asi objednají publikaci Jak
žít pěkný život o samotě. A tím nás dovedou
znovu tam, odkud jsme přišli. K psycho‑
analýze. A zde už musíme Pachtové a její
plážové formě psychoanalýzy přiznat důle‑
žitý dar. Totiž dar terapeutický.
Úběžníkem textů v Adamovi a Emě jsou
bezradnost a bezvýchodnost. Pachtová
(na rozdíl třeba od Jana Balabána, s nímž
ji spojuje označení sebe sama jako turisty,
špatného herce ve světě) tyto duševní stavy
opakovaně proměňuje v kýč (viz růžový
kontejner), a dělá tak z nich něco běžného,
uchopitelného. S kýčem už si poradí skoro
každý. Jedněm je ku posměchu, jedněm
k hýčkání. Někdo by ho rád položil na ope‑
rační stůl, rozpitval ho a rozcupoval. My to
nebudeme. Souhlasím s Pachtovou: Kýč je
pravda!
Hana Lundiaková
MOŘE
V NEDOHLEDNU,
MOŘE TAK STRAŠNĚ
DALEKO
Magdalena Wagnerová:
Krajina nedělní
KNIHA ZLÍN
Zlín 2010
Z inzerátu, jímž hodlá jedna z postav námi
recenzované knihy zhodnotit svůj život,
cituji proto, že se moře v tomto díle stává
podstatnou metaforou: obrazným pojme‑
nováním, vyjádřením hrozby visící nad
osudy i životy, ale také klidné síly jednostej‑
ně tyto podemílající i stvrzující. Značí tedy
únik z dosahu jeho moci možnost nového
začátku?
Pokud už hovoříme o obraznosti či
o nejednoznačnosti výkladu, dodejme
hned vzápětí, že v novele Magdaleny Wag‑
nerové (1960) Krajina nedělní (Kniha Zlín,
2010; 212 stran) hrají důležitou roli také
symboly: například takové jídlo. Posvátný
rituál, ovšemže notně vyprázdněný. Sakra‑
lizovaný nedostatkem jiné, smysluplnější,
větší uspokojení přinášející činnosti. Výplň
času. Nástroj přivlastnění si. Jeden z mála
možných způsobů vyjádření individua‑
lity. Bohužel nezřetelná vzpoura proti
­stereotypu bytí.
321
recenze
Dozajista se tento obřad odehrává zrovna
v neděli, dikcí knihy nejnudnějším a nej‑
hrůznějším ze sedmi dní týdne (již navíc
Radim Kopáč v textu na přebalu vidí jako
„čtyřiadvacet hodin, zaplněných rituální‑
mi tanci v rodinném kole, s ústy plnými
dlouhých řečí a sladkých likérů“). Nedělní
krajina je krajinou nudně zlověstnou a zlo‑
věstně nudnou, vše v ní uplývá rytmem
(zlo)zvyků ustavených opakováním. Včet‑
ně řeči…
Řeči, v níž se dějí věci, postavy, ale přede‑
vším se – z autorčiny vůle – děje jazyk, sám
sebou ukotvený, obnažený, vykládaný či
ironizovaný. Především tedy tematizova‑
ný. Dlužno podotknout, že stopy jemné
a důsažné hravosti vedou až k české próze
let šedesátých; na straně jedné k Ivanu
Vyskočilovi (jazykové dekompozici a sebe‑
reflektivnosti), na té druhé k Vladimíru
Páralovi (fráze jazyková je projádřením
fráze životní).
Můžeme se tak obdivovat ironii „boč‑
ních linií“, které zálibně rozvíjejí
předchozí lehce nahozené, abychom pod
efektními paradoxy intelektuálních point
patřili na číhající trny existenciální tísně:
„Stefan krátce zvažoval, jestli se tato Žena
stala alkoholičkou, protože žije po Ste‑
fanově boku, anebo z nudy měšťáckého
života, ke kterému ji předurčil její původ,
anebo jenom z toho prostého důvodu, že
jí alkohol chutná a ona je natolik zdravá
a bohatá, že si to může dovolit.“
Povšimněme si rozhovorů mezi posta‑
vami, které mnohdy nejsou než sledem
monologů, jindy je střídání promluv dáno
spíše sepětím motivů než generováním
významu. Přehršel slov i nápadů osvětluje
322
tu skrovný příbytek toho, co jsme nazvali
frází jazykovou – i životní. Slovy se sděluje
(ne však sdílí), přesvědčuje, ubíjí. Soustře‑
dění se na slova, na ono „jak“ (a nikoliv na
„co“) nás může vést k přesvědčení, že daný
opus – slovy Kopáčovými – „je ‚pouhou‘
literární fikcí, postmoderní hrou s mož‑
nými světy“. Nota bene, přispívá‑li k její
modelovosti též fakt, že toliko nemnohé
z postav jsou tu vyvolány jménem, zatím‑
co ostatní vystupují co pars pro toto (jako
Žena, Chlapeček, Chlapec, Strýc, Teta,
Posluhovačka).
Značí tedy jméno snahu dostat se z moci
stereotypu, s novým stylem života nalézt
i jeho smysl? Jakob Klaasen umírá ovšem na
samém začátku své mise, Stefana s Anetou
opouštíme ještě před jejich setkáním (které
ostatně slibuje toliko změnu kvantity,
nikoliv kvality: podle téhož vzorce vytvoře‑
ný další článek řetězu).
Smíme se utěšovat alespoň tím, že jde
o prózu vskutku modelovou, jejíž fikč‑
ní svět nemá s oním za okrajem papíru
pranic společného? Poněkud nepatřičné
hyperboly („Z dávné minulosti vystoupila
vzpomínka, jak Teta zase jednou zmizela
bůhvíkam, snad s reprezentačním týmem
českých házenkářů“) a křečovitě humor‑
né pasáže z pásma vypravěčova („Přišel‑li
dědeček, začal se podávat oběd. Jmenoval
se Jakob Klaasen – nikoliv oběd, ale děde‑
ček…“; „Přišel‑li dědeček, začal se podávat
oběd. Říkalo se mu Ztracený platýs – nikoli
dědečkovi, ale tomu pokrmu, který patřil
k tradičním specialitám rodiny“) zdají se
nás o tom přesvědčovat.
Leč jazyk i příběh naší knihy protéká
také jakoby v reálném prostoru mezi
skutečnými rekvizitami (včetně Nizozemí
zaplavovaného mořem proudícím protr‑
ženými hrázemi), které se mohou – jako
tu „mléčenka“, tam „konvička na mléko“ –
státi katalyzátory. Jako bychom jednostejně
byli poddáni hře na hru i hře na pravdu.
Letmý úsměv slovních hříček zamrzá v tra‑
gicky nakřáplém šklebu satiry. Fungování
motoru poznáme nejlépe z modelu moto‑
ru. Můžeme po četbě Krajiny nedělní ještě
v klidu a samolibě procházet tou naší, tře‑
bas všednodenní?
Ivo Harák
POZVÁNÍ DO
MYTICKÉ ARÉNY
Jan Suk: V aréně
prachu, stínů a večerů
PULCHRA
Praha 2010
Šest let po vydání souboru esejů Krysy
v Hadrianově vile (Concordia) přichází
básník, prozaik, kritik a redaktor Jan Suk
(1952) s další esejistickou knížkou. Tento‑
krát poodhaluje oponu fascinujícího světa
opery. Autor, hudebně vzdělaný potomek
českého skladatele, je v původním slova
smyslu amatér: ten, kdo miluje. Jeho láska
k hudbě se na čtenáře přelévá z každé stránky
textu, který není odbornou muzikologic‑
kou studií, ale psychologicko‑estetickou
hermeneutikou. Nesnaží se o objektivis‑
tické, vědecké pojednání, nýbrž přistupuje
k tématu s osobním zaujetím, s přiznaným
před‑sudkem. Tento meditativní, metafo‑
rický, citový přístup mu umožňuje přiblížit
se lunárnímu, ženskému světu operních
hrdinek, na které se zaměřuje zejména.
V sedmi komparativně provázaných ese‑
jích analyzuje postavy Bizetovy Carmen,
Dvořákovy Rusalky, Straussovy Salomé,
Čajkovského Taťány, Wagnerovy Isoldy,
Martinů Julietty a Fibichovy Šárky a vzta‑
huje je k jejich archetypickému základu,
neboť opera je pro něj „především duchov‑
ním mystériem“.
Podobně jako v předchozích Krysách se
autor bravurně pohybuje nejen v hájem‑
ství zvolené tematiky, ale přesahuje do
různých uměleckých žánrů, zvláště do
výtvarného umění a literatury, v níž nej‑
více má domovské právo. Tento celostní
přístup nabízí čtenáři rozšíření vhledu do
zpravidla „rozškatulkovaných“ umělec‑
kých kategorií prostřednictvím vědomí
souvislostí. Jakkoli je Jan Suk suverénně
rozkročen v několika oblastech, zůstává
především básníkem. Jeho texty nepřed‑
stavují pouze komentář či výklad oper, ale
vzniká zde svébytné umělecké dílo, které
lze nejspíše nazvat básnickým esejem.
Autorův vybroušený styl, podepřený boha‑
tým jazykem, precizně uchopující výšky
i hloubky povah operních hrdinek, má
poetickou kvalitu, a navíc je v jistém smyslu
hudební, evokuje hudbu.
Jan Suk svou interpretaci nebuduje jako
kompaktní nedotknutelný monolit, spíše
nabízí čtenáři směr uvažování, resp. spo‑
luprožívání operního díla, obratně se
vyhýbá doslovnosti, ctí kouzlo náznaku
a čtenářovu inteligenci, proto nechává
mnohé nedořečené, a tím otevírá prostor
pro vlastní domýšlení a dotváření. Nenutí
čtenáře do předem připravených výklado‑
vých konstrukcí a schémat, jak se to stává
323
recenze
profesionálním psychologům, příslušní‑
kům jednotlivých směrů a škol (zároveň
ale může být určitým úskalím, že se autor
v neuměleckých oborech někdy pohybuje
na rovině impresí, takže dojde například
k poněkud povrchnímu shrnutí „snářů“
a Freudova Výkladu snů vjedno).
Eseje z knížky V aréně prachu, stínů a veče‑
rů (Pulchra, 2010; 112 s.) působí celkově
sevřeněji než ty v předchozím autorově sou‑
boru, jsou tematicky zacílenější a formálně
324
průzračnější, čímž mohou být přístupné
širšímu okruhu čtenářů. Svou evokativní
silou dokáží dosud zdrženlivého diváka
nalákat k návštěvě opery a jejímu milov‑
níkovi prohloubit prožitek obohacením
o další roviny. Je to ale především literární
zážitek, pro který stojí za to vylovit tento
drobný skvost, tuto nenápadnou publikaci
z knihkupeckých regálů.
Zdena Mejzlíková
325
beletrie
rozhovory
literární kritika
recenze
literární historie
literární publicistika
polemiky
někdo má tvar
a někdo nemá.
jak jste na tom vy?
V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích,
letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu.
Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně.
Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399
e-mail: [email protected]
Cena pro předplatitele 22,– Kč
www.itvar.cz
327
.qxd
18.10.2010
mir.qxd
18:24
18.10.2010
vesmir.qxd
vesmir.qxd
vesmir.qxd
StrÆnka 1
18:24
18.10.2010
StrÆnka 1
18:24
StrÆnka 1
Na podzim 2010 vyšlo 61. číslo revue
V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue
18.10.2010 18:24 StrÆnka 1
V říjnu
61.číslo
číslorevue
revue
V říjnu2010
2010vychází
vychází 61.
18.10.2010
StrÆnka
1
V říjnu
2010
vychází 61. číslo revue
18:24
věnované tématu
věnované
tématu
V říjnu 2010věnované
vycházítématu
61. číslo revue
Muž
v
ženě
—
Žena
v
muži
Muž
v
ženě
—
Žena
v
muži
Muž v ženě — Žena v muži
věnované tématu
Muž v ženě — Žena v muži
Muž v ženě — Žena v muži
Z obsahu:
ZZ obsahu:
obsahu:
D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách
lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství,
G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adamvěnované
Kadmon, G.
Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita,
tématu
D.C.Ž.
Hermafrodit
a aandrogyn
vvdějinách
lidstva;
M.-D.Massoni:
Massoni:Surrealismus
Surrealismus
a ženství,
D. Bor:
Ž.
Bor:
Hermafrodit
androgyn
dějinách
lidstva;
a ženství,
Z obsahu:
J. Pechar:
Žena a pravda,
A. Le Brun:
Granátové
jablko,M.-D.
D. Ades: Surrealismus
mužský a ženský,
C. G.
Jung:
Žena
a
Země,
M.
Bregant:
Adam
Kadmon,
G.
Bachelard:
Poetika
snění,
H.
de
Balzac:
Serafita,
C. G. Jung:
Žena
a Země,
M.Goll,
Bregant:
Adam Kadmon,
Bachelard:
snění,
Balzac:
Serafita,
André
Breton
a Ivan
C.a Cahun:
děti,lidstva;
B.G.
Schmitt:
NěkolikPoetika
anagramů
těla,aS.H.
R.de
Suleiman:
D.
Ž. Bor:
Hermafrodit
androgynVzpurné
v dějinách
M.-D. Massoni:
Surrealismus
ženství,
J. Pechar:
Žena
a pravda,
A.
jablko,
D.Ades:
Ades:
Surrealismus
mužský
a ženský,
J. Pechar:
Žena
a apravda,
A.LeLeBrun:
Brun:
Granátové
jablko,
D.
Surrealismus
mužský
a ženský,
Surrealistický
černý
humor:
mužský/ženský,
G.Granátové
Prassinos:
Bellmer,
N.
Kaplan:
Paměti
prostěradel,
C. G. Jung:
Žena
Země,
M. Bregant: Adam
Kadmon, Hans
G. Bachelard:
Poetika
snění,
H. devěštkyně
Balzac: zSerafita,
H.Breton
F. Smith:
O
psychické
bisexualitě,
F.
Dryje:
V
síni
psychogeneze,
M.
Karapanu:
Rien
ne
va
plus,
F.
Ferraro:
André
Breton
a
Ivan
Goll,
C.
Cahun:
Vzpurné
děti,
Schmitt:
Několik
anagramů
těla,
S.
R.
Suleiman:
André
a
Ivan
Goll,
C.
Cahun:
Vzpurné
děti,
B.
Schmitt:
Několik
anagramů
těla,
S.
R.
J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové
jablko, D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, Suleiman:
Zdeníček
obsahu:
Psychická
bisexualita
a
tvořivost,
Světlana:
Dívčí
důležitých
nicotností,
Z. Tomková:
Cyklická
liška,
Surrealistický
černý
humor:
mužský/ženský,
G.
Prassinos:
Hans
Bellmer,
N.anagramů
Paměti
věštkyně
z prostěradel,
Surrealistický černý
humor:
G. Vzpurné
Prassinos:
Bellmer,
N.Kaplan:
Kaplan:
Paměti
věštkyně
z prostěradel,
André
Bretonmužský/ženský,
a Ivan Goll, C. Cahun:
děti, B.Hans
Schmitt:
Několik
těla,
S. R. Suleiman:
J.
Janda:
O
pohlaví
strojů,
K.
Žáčková:
Heroický
erotikon
(Sadismus
a
masochismus
v
díle
Ladislava
Klímy),
D.
Ž.
Bor:
Hermafrodit
a
androgyn
v
dějinách
lidstva;
M.-D.
Massoni:
Surrealismus
a
ženství,
F. Smith:
O psychické
bisexualitě,
F.Dryje:
Dryje:
V síni
síni psychogeneze,
psychogeneze,
Karapanu:
Rien
nene
plus,
F. Ferraro:
Surrealistický
černýbisexualitě,
humor:
mužský/ženský,
G. Prassinos:
Hans Bellmer, N.M.
Kaplan:
Paměti věštkyně
zva
prostěradel,
H. F.H.Smith:
O
psychické
F.
V
M.
Karapanu:
Rien
va
plus,
F. Ferraro:
A.C.
Pizarnik:
Z. Justoň:
a žena:
od
mýtu
k realitě,
Roberts,
B. Solařík:
Nahoře
bez aneb
G.
Jung:Železná
Žena
aapanna,
Země,
M.
Bregant:
Adam
G. Bachelard:
Poetika
snění,
H.
deplus,
Balzac:
Serafita,
H.
F. bisexualita
Smith:
O psychické
bisexualitě,
F. Muž
Dryje:
VKadmon,
síni
psychogeneze,
M. A.
Karapanu:
Rien
ne
va
F. Ferraro:
Psychická
tvořivost,
Světlana:
Dívčí
deníček
důležitých
nicotností,
Z.
Tomková:
Cyklická
liška,
Psychická
bisexualita
a
tvořivost,
Světlana:
Dívčí
deníček
důležitých
nicotností,
Z.
Tomková:
Cyklická
liška,
J.mužský
Bello:
Hamlet,
v dole,
naDívčí
Rusi,deníček
M. Al-Kaddáfí:
Žena,
L. Buñuel,
J. Holky
Pechar:
ŽenaA.a aNowicki:
pravda,
A.Pořádek
Le Brun:
Granátové
jablko,
D. Ades:
Surrealismus
a ženský,
Psychická
bisexualita
tvořivost,
Světlana:
důležitých
nicotností,
Z. Tomková:
Cyklická
liška,
J.
Janda:
O
pohlaví
strojů,
K.
Žáčková:
Heroický
erotikon
(Sadismus
a
masochismus
v
díle
Ladislava
Klímy),
L.Vzpurné
Suková:
Kámen,
žena,
muž
J. Janda: OJ.André
pohlaví
K.
Žáčková:
Heroický
erotikon
(Sadismus
aanagramů
masochismus
díleKlímy),
Ladislava Klímy),
Breton
a Ivan
Goll,
Cahun:
děti,
B. Schmitt:
Několik
S.
R.v Suleiman:
Janda:
Ostrojů,
pohlaví
strojů,
K.C.
Žáčková:
(Sadismus
a masochismus
vtěla,
díleSolařík:
Ladislava
A. Pizarnik:
Železná
panna,
Z.Justoň:
Justoň:
MužHeroický
ažena:
žena:erotikon
od mýtu
mýtu
kBellmer,
realitě,
A.A.
Roberts,
B.
Nahoře
bezbez
aneb
Surrealistický
černý
humor:
mužský/ženský,
G.
Prassinos:
Hans
N.
Kaplan:
Paměti
věštkyně
z
prostěradel,
A. Pizarnik:
Železná
panna,
Z.
Muž
a
od
k
realitě,
Roberts,
B.
Solařík:
aneb
A. Pizarnik: Železná panna, Z. Justoň: Muž a žena: od mýtu k realitě, A. Roberts, B. Solařík: Nahoře bezNahoře
aneb
Vydává:
Sdružení
Analogonu,
Mezivrší 31, 147
00 Praha
4
J.
Bello:
Hamlet,
Holky
v
dole,
A.
Nowicki:
Pořádek
na
Rusi,
M.
Al-Kaddáfí:
Žena,
L.
Buñuel,
H.
F.
Smith:
O
psychické
bisexualitě,
F.
Dryje:
V
síni
psychogeneze,
M.
Karapanu:
Rien
ne
va
plus,
F.
Ferraro:
J. Bello: J.
Hamlet,
HolkyA.v dole,
A. Nowicki:
Pořádek
Rusi,
M.508
Al-Kaddáfí:
Žena,
L. Buñuel,
Bello: Hamlet,
Holky v dole,
Nowicki:
Pořádek
nanaRusi,
M.
Al-Kaddáfí:
Žena,
L. Buñuel,
Vydavatel
+L.
redakce:
tel. 725
577;žena,
[email protected]
Kámen,
muž
Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana:
Dívčí deníček
důležitých
nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška,
L.Suková:
Suková:
Kámen,
žena,
Distribuce: KOSMAS, s. r. o.,
34,Kámen,
120 00 Praha
2muž
(tel:muž
222 510 749; www.kosmas.cz);
L.Lublaňská
Suková:
žena,
J. Janda: O pohlaví
strojů,
K. Žáčková:
erotikon (Sadismus
masochismus
v díle Ladislava Klímy),
předplatné:
Radka
Prošková, Heroický
[email protected],
tel: 608 a274
417; www.analogon.cz
Vydává:
Sdružení
Mezivrší
00 Praha
A. Pizarnik: Železná panna,
Z.Vydává:
Justoň:
Muž Analogonu,
aAnalogonu,
žena: od mýtu
k realitě,
A.
Sdružení
Mezivrší
31,31,
147147
00 Roberts,
Praha
4 B.4 Solařík: Nahoře bez aneb
Sdružení
Analogonu,
Mezivrší
31,
147L.00Buñuel,
Praha J.
4 Bello: Hamlet,
Vydavatel
+ redakce:
tel. 725
725M.508
577;
Holky v dole, A.Vydává:
Nowicki:
na
Rusi,
Al-Kaddáfí:
Žena,
Vydavatel
+Pořádek
redakce:
tel.
508
577;[email protected]
[email protected]
Vydavatel
+
redakce:
tel.
725
508
577;
[email protected]
Distribuce:
KOSMAS,
s.
r.
o.,
Lublaňská
34,
120
00
Praha
2
(tel:
222
510
749;
www.kosmas.cz);
L.
Suková:
Kámen,
žena,
muž
Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz);
předplatné:
Radka
Prošková,
[email protected],
tel:tel:
608
274 274
417;
Distribuce:
KOSMAS,
s. Prošková,
r. o.,
Lublaňská
34, 120 00 Praha
2 (tel:
222 www.analogon.cz
510 www.analogon.cz
749; www.kosmas.cz);
předplatné:
Radka
[email protected],
608
417;
Vydává: Sdružení
Analogonu, Mezivrší 31,
00 Praha
4 www.analogon.cz
předplatné: Radka Prošková,
[email protected],
tel:147608
274 417;
Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected]
Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz);
předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel: 608 274 417; www.analogon.cz
edice poezie
Srdeční výdej
přečerpává verše rychlostí
jedné až dvou básnických sbírek za rok
seznamme se na stránkách
www.srdecnivydej.cz
zve:
nakladatelství Masarykovy univerzity a Vladimír Šrámek
Výběr z knižní nabídky
vydavatelství Weles
Petr Čermáček
VRSTEVNICE
Vladimír Šrámek
SKOKEM PLAVMO
ISBN 978‑80‑904160‑9‑3
Ilustrace Petr Čermáček
Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
ISBN 978-80-87483-00-8
Ilustrace David David
Formát 15 × 18,5 cm, 149 stran, pevná vazba
Vydáno 2010
Cena 199 Kč
„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑
ňovat kusy světa, který se ještě dá - byť ne zcela neproblematicky - obývat. I v dnešních časech totiž
kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“
Martin Stöhr
Rozeběhneš se, odrazíš a letíš.../ i bez křídel smíš/ při přeskoku švédské bedny/ zažít na zlomek
vteřiny ten/ báječný pocit letu... a co na tom,/ že přistání se blíží…
Robert Fajkus
PRAŠIVINA
Vít Slíva
KOLOBĚŽKA
ISBN 978-80-904160-6-2
Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
ISBN 978-80-904160-0-0
Ilustrace Miloslav Sonny Halas
Grafická úprava Veronika Klímová
Vydáno 2008
Cena 99 Kč
Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo.
Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem:
WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]
patron čísl
Arthur Rimbaud
Aube
Jitřní záře
J’ai embrassé l’aube d’été.
Rien ne bougeait encore au front des palais. L’eau était morte. Les camps d’ombre ne
quittaient pas la route du bois. J’ai marché, réveillant les haleines vives et tièdes, et les
pierreries regardèrent, et les ailes se levèrent sans bruit.
La première entreprise fut, dans le sentier déjà empli de frais et blêmes éclats, une
fleur qui me dit son nom.
Je ris au wasserfall blond qui s’échevela à travers les sapins: à la cime argentée je
reconnus la déesse.
Alors je levai un à un les voiles. Dans l’allée, en agitant les bras. Par la plaine, où je
l’ai dénoncée au coq. A la grand’ville elle fuyait parmi les clochers et les dômes, et
courant comme un mendiant sur les quais de marbre, je la chassais.
En haut de la route, près d’un bois de lauriers, je l’ai entourée avec ses voiles amassés,
et j’ai senti un peu son immense corps. L’aube et l’enfant tombèrent au bas du bois.
Au réveil il était midi.
Objal jsem záři letního jitra.
Průčelí paláců se dosud ani nepohnula. Voda byla mrtvá. Ležení stínů neopouštěla
silnici vedoucí k lesu. Šel jsem a mé kroky probouzely prudké a teplé výdechy, drahé
kameny přihlížely a křídla se nehlučně zvedala.
Nejprve jsem na cestě, čerstvě pokryté bledými odlesky, potkal květinu, a ta mi pově‑
děla její jméno.
Zasmál jsem se plavému vodopádu, který se divoce cuchal mezi jedlemi: stříbřité
temeno mi prozradilo bohyni.
Jeden za druhým jsem snímal její závoje. V aleji, kde jsem si při tom provětral ruce.
Na otevřené pláni, kde jsem ji zradil kohoutovi. Ve velkém městě prchala mezi zvo‑
nicemi a kupolemi a já ji stíhal v běhu po mramorových nábřežích jako žebrák.
Na výšině cesty nedaleko vavřínového háje jsem ji obkroužil sesbíranými závoji a tro‑
chu jsem pocítil její nesmírné tělo. Jitřní záře i dítě padly u paty stromoví.
Když jsem se probudil, bylo poledne.
Přeložil Jan Táborský, 2010
Jean Arthur Rimbaud
(1854 – 1891), jeden z „prokletých básníků“, označován za předchůdce symbolistů, leč jeho
vrcholná poezie se zjevně vymyká klasifikaci. Básně psal mezi patnáctým a devatenáctým
rokem svého života. Rimbaudova tvorba, ale i fragmentární teoretické glosy (Alchymie slova,
Dopis vidoucího aj.) stojí v základech světové moderní poezie. V Prvním manifestu
surrealismu (1924) jej André Breton řadí mezi předchůdce surrealismu. Vítězslav Nezval
píše v r. 1937: „Rimbaudovy básně… udivují absolutní spontánností, bohatstvím imaginace,
prudkostí přechodů, nedostatkem konvenčnosti a lapidární formou… Jejich halucinační ráz
a odbojná povaha je činí pravzory surrealistické poezie. Rimbaudův vliv na celou moderní
světovou poezii byl tak rozhodující, že si bez něho nedovedeme představit její vývoj.“
Přeložená báseň pochází z Rimbaudovy sbírky Iluminace.
w e l e s 42-43
Vydává Weles, o. s.
Šéfredaktor: Ondřej Slabý
Redakce: Petr Čermáček, Norbert Holub
Redakční spolupráce: Robert Fajkus, Petr Hrbáč, Martina Jahodová,
Radim Kopáč, Josef Straka, Vladimír Šrámek
Editoři tohoto čísla: František Dryje a Bruno Solařík
Grafická úprava: Leoš Knotek
Sazba: Miroslav Švejda
Obálka: kresba Kateřiny Piňosové Portrét stromu Colorin (2010)
Tisk: Arch Brno
Vychází s laskavou podporou
Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna
Adresa redakce:
Weles, o. s., Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky
e-mail: [email protected]
internet: www.welesrevue.cz
Registrace MK ČR E17348
ISSN 1214-2948