Zde - Hulín - Farnost.cz

È asopis øímskokatolických farností
Zá hlinice, Hulín a Pravè ice
Neprodejné!
Èíslo 3/2011 Slavnost sv. Cyrila a Metoděje
Svatí Cyril a Metoděj
V tomto čísle čtěte
(slovo otce Jiřího Ševčíka)
Milovaní farníci,
ků. Založili na Moravě samostatné biskupzačátkem července slavíme slavnost svatých ství, aby mohli světit na kněze své žáky. Od
Cyrila a Metoděje. V roce křtu, který letos pro- papeže získali dovolení slavit mši svatou v složíváme, se nám naskýtá možnost více si uvě- vanském jazyce. Oba patří mezi největší misionáře působící ve východní
domit, jak velikou milosEvropě. Právem jim náleží
tí bylo pro naše předky,
že právě Cyril a Metooslovení „Slovanští apoštolové“. Stále zůstanou v
děj k nim přišli a přivedpaměti církve se svým velli je k víře v Ježíše Kriským evangelizačním dílem.
ta. Přišli z byzantské říše,
I pro člověka dnešní doby
ze Soluně, z centra vzdějsou konkrétními vzory
lanosti východu. Během
víry a duchovního života.
svého působení se snažiPro nás, křesťany slovanli o vzdělávání a výchoských národů i celé Evrovu všech vrstev slopy, jsou příklady hodnývanského lidu ve víře.
mi následování. O tom, že
Stálo je to hodně námahy a obětí, ale nevzdali
podobné příklady jsou
Svatí Cyrile a Metoději,
v každé době potřeba,
se. Svým snažením přinemusíme vůbec pochyspěli k samostatnosti a
orodujte za nás,
bovat.
rozkvětu „Velké Moraza náš národ i za Evropu!
Staneme se jimi my?
vy“ a víry našich před-
•
•
•
•
•
Prázdniny začínají - co se
chystá?
Rozhovor s Annou
Čechmánkovou
Noc kostelů i podruhé
přilákala stovky zájemců
Na pouti ze Křtin bylo
veselo
Blahořečení Jana Pavla II.
zblízka
Přeji dětem a mládeži prázdniny plné radosti, všem farníkům příjemně prožitý čas dovolených, dostatek odpočinku pro tělo a osvěžení
pro duši.
o. Jiří
Slyšte slovo, od Boha přišlo,
slovo, jež krmí lidské duše,
slovo, jež sílí srdce i rozum,
slovo to, jež vede k poznání Boha.
Jako bez světla radost míti nebude oko,
patřící na všechno stvoření Boží,
neb vše není krásné ani viditelné,
tak i každá duše bez knih,
neznající zákona Božího,
zákona Písem duchovního,
zákona zjevujícího ráj Boží,
zdá se být v člověku mrtvá.
Z předzpěvu sv. Cyrila
k slovanskému překladu evangelií
Dlouho očekávaná pouť do Dolomit byla právě v plném proudu, když toto číslo Portálu
putovalo do tiskárny. Na podrobnosti z expedice se můžete těšit v příštím čísle.
Nové internetové stránky naší farnosti najdete na adrese
www.hulin.farnost.cz
Prázdniny začaly. Kam vyrazíte?
DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ:
Během letních prázdnin se mění pořad bohoslužeb ve všední dny!
Mše svaté v pondělí, středu a pátek začínají až v 19:00 hodin.
Týden na faře
Příměstský tábor pro děti
z 1. - 9. třídy základní školy se koná
od 18. do 22. července 2011,
denně od 8:00 do 17:00 hod.
Charita Hulín oznamuje, že přes prázdniny je charitní šatník zavřený.
Po prázdninách bude provoz obnoven od 6. září.
Po celou dobu je pro děti zajištěn
zábavný program
V pátek končí Týden na faře dětskou
mší svatou (v 17:00) a poté společným táborákem s rodiči (špekáčky s
sebou!)
POZOR: Pondělní modlení v době prázdnin nebude.
Pěší pouť
ke sv. Anně
Katolická charismatická
konference
se koná v Brně
v termínu 6. - 10. července.
Je určena pro všechny,
kdo chtějí věnovat několik dnů
svému duchovnímu růstu.
Bohatý program - modlitby, svědectví, bohoslužby, přednášky...
Podrobnosti na www.cho.cz.
se koná
v sobotu 23. července.
Vyrazíme v 7:00 ráno
od kostela
a půjdeme bočními ulicemi
ke kapličce sv. Anny
(u silnice směrem na Břest).
V kapličce bude
bohoslužba slova.
Ve čtvrtek 25. srpna
se koná pouť na Hostýn
určená především seniorům.
Autobus jede až k bazilice.
Bodka za prázdninami 
Poslední prázdninový táborák se na faře
uskuteční v pátek 26. srpna.
Začínáme tradičně v 17:30 hodin
dětskou mší svatou,
následuje akční hra a táborák.
Špekáčky si vezměte s sebou!
Akce v Záhlinicích
Ve čtvrtek 28. července je ve
farnosti Záhlinice adorační
den, začátek v 8 hodin, v 18
hodin mše svatá.
Hody u příležitosti svátku Nanebe­
vzetí Panny Marie oslavíme v neděli
14. srpna bohoslužbou, která začne
v 9:15 hodin. (Mše v Hulíně se
přesouvá na 8:00.)
Farní tábor bude
od 6. do 13. srpna v Partutovicích
Když se řekne fární tábor, tak si my, kteří mi, lesy a větrnými mlýny nedaleko Potštátu.
jsme už nějaký zažili, představíme týden plný Příprava tábora je již v plném proudu, vedoucí
her, úkolů, zkoušek
chystají celotáborovou hru,
a tvořivých aktivjejíž námět ovšem bude
it prožitý na některé
do poslední chvíle tajemz far v okolí, parstvím, táborníci se však
tu dobrých kamarádů,
můžou těšit na tematzkušené vedoucí a
ické scénky a převleky
výborné
kuchařky.
protagonistů. Kuchařky sestavují jídelníček a přivítaly
To jsou tradiční pilíře
každoročního prázdniby
drobné
příspěvky
nového programu.
do kuchyně jako např.
Letos se do dění bučerstvou zeleninu, ovoce,
dou muset hned na
sirupy, marmelády aj.
začátku tábora zapojit
To nejdůležitějěí na
aktivně i rodiče, jejichž
závěr – naše prázdninové
úkolem bude nejen dodobrodružství začíná 6. srppravit táborníky na
na v 9 hodin mší svatou v
místo činu, tedy faru
hulínském kostele.
v Partutovicích – malé
Mlýn u Partutovic
Za celý tým se těší
obci obklopené loukaJiří Rygál
- tam se táborníci určitě podívají...
Výročí posvěcení kostela
V Hulíně slavíme toto výročí v neděli 28. srpna. Večer v 18:00 budou v kostele zpívané
nešpory.
Výročí posvěcení kostela v Pravčicích si
připomínáme v úterý 30. srpna. Mše svatá začne v 19 hodin.
Co bude v září?
•
O první neděli nového školního roku,
tedy 4. září, dostanou při mši svaté
zvláštní požehnání všichni školáci.
Aktovky s sebou!
•
V sobotu 10. září se konají hody v
Chrášťanech ke cti Jména Panny
Marie. Mše svatá začne v 10:30 hodin.
•
V neděli 25. září, o víkendu před hody
sv. Václava, bude v hulínském kostele celodenní přípravná adorace.
Nejsvětější svátost bude vystavena po
bohoslužbě, společné ukončení adorace začne v 17:30.
Z oèí v oèi...
...
s Annou Čechmánkovou
Protagonistkou rozhovou Z očí v oči byla tato drobná usměvavá paní snad stokrát.
Vždycky ale na straně tázajícího. Ještě nikdy jsme se v Portále nevyptávali na životní osudy jí samotné. Dnes to konečně napravujeme…
Začnu Vaší tradiční otázkou – odkud
pocházíte?
Pocházím ze slováckých Mutěnic. Mám o
dost staršího bratra a na moje narození si rodiče pak museli počkat dlouhých deset let. Ani
bratr už nechtěl být jedináček a dělal všechno
možné, aby mu přibyl sourozenec. Sypal třeba
za okno mák, že k nám už konečně přiláká tu
vránu. Pak mu někdo poradil, že ten mák musí
být bílý, takže sháněl semena bílého máku…
Když jsem se narodila - bylo to doma - tatínek
šel bratra vzbudit, že má sestřičku. Dodnes si
bratr pamatuje, jak v kuchyni radostí skákal po
jedné noze a zpíval „To su rád, to su rád, že už
nejsu jediňák!“
Máte ale i sestru, před časem s ní byl v
Portálu rozhovor…
Ano, pak se maminka takříkajíc „rozrodila“ a po mě přišly na svět ještě dvě sestry. Ta
nejmladší se narodila, když bylo mamince už
42 let. To tehdy nebylo běžné, a myslím, že
maminku to mateřství ve vyšším věku už dost
vyčerpávalo. Ale měla jsem krásné dětství,
bylo o nás vždycky výborně postaráno. I díky
tetičce, maminčině sestře, která s námi bydlela.
Jako dítě měla obrnu, zůstala tělesně postižená
a nikdy se nevdala. Pomáhala mamince s
domácností a snad až do maturity jsem díky ní
vždy po probuzení našla snídani na stole. Když
jsem pak sama vychovávala děti, nesčetněkrát
jsem si na ni vzpomněla…
Máte vysokoškolské vzdělání. Jak se Vám,
z křesťanské rodiny, povedlo za komunistů
vystudovat?
Nebylo to jednoduché a řekla bych, že moje
vzdělávání bylo komunistickým režimem dost
krutě poznamenáno. Bývala jsem výborná studentka, ale už když jsem vycházela z 8. třídy
základní školy, nedala mi místní komunistická
buňka doporučení ke studiu na absolutně žádné
střední škole. Nebylo mi ještě ani 14 let, vážila
jsem asi 50 kilo, a doporučili mi místo studia jít
pracovat na rok do vinohradu! Prožívala jsem
to velmi špatně, trpěla jsem hlubokou depresí
a téměř jsem uvažovala o sebevraždě. Naštěstí se tenkrát někde na druhé straně okresu otevírala devítiletka a nakonec jsem mohla přejít
tam, do deváté třídy. Musela jsem dost složitě
dojíždět vlakem a pak ještě autobusem, navíc
jsme neměli žádné učebnice a jen jsme opakovali starou látku. Ale bylo to lepší než nic.
A za rok Vás už na školu pustili?
Ano, ale moje o tři roky mladší sestra bylo jí tehdy pouhých 12 let - musela podepsat slib, že když já půjdu studovat gymnázium, ona nastoupí do zemědělství.
Bylo jí to líto?
Naštěstí ne. Stala se zootechničkou a svoji
profesi milovala. Jako jediná ze svých spolužaček v oboru zůstala po celý život.
Maturitní fotografie z roku 1963
Jak se Vám pak na gymnáziu dařilo?
Dobře mi šla matematika i písemné vyjadřování - moje slohovky se zpočátku ve třídě
četly nahlas. Ale jenom do té doby, než nám
vyměnili profesorku češtiny – přišla nějaká komunistka, pak už to vždycky bylo moc
krátké nebo moc dlouhé. Taky jsem snadno
rýmovala a přispívala jsem do školního časopisu, ale ta komunistka mi jednou moji báseň
přepsala. Upravila verš, napsala tam „kremelské hodiny ten čas spoutaly“ a já jsem pod
tím byla podepsaná! Pak už jsem do školního
časopisu nikdy nic nedala…
Po maturitě mě moc lákala farmacie nebo i
učitelství, ale režim opět zasáhl a byla mi dána
jediná možnost – jít na techniku. Neměla
jsem ale žádné základy deskriptivy a netroufala jsem si nikam, kde by bylo potřeba technické kreslení. Takže vylučovací metodou jsem
dospěla ke studiu na Vysoké škole chemickotechnologické v Pardubicích.
Tam jste se seznámila se svým
manželem?
Na kolejích jsem už od prvního ročníku
bydlela s jistou Svatavou Čechmánkovou. No
a její bratr se stal mým mužem… Nejdřív se
mi zdál strašně starý, já jsem byla prvačka a
on už měl po škole i po vojně, ale pak jsem si
všimla, jaké má modré oči… (smích)
Hned po svatbě jste se přestěhovali do
Hulína?
Ne, můj muž chtěl bydlet v Brně. Jednak
tam měl práci, jednak se ještě doučoval hře na
varhany v jedné lidové škole umění, což jinde než ve velkém městě nešlo. Že skončíme
v Brně jsme plánovali už od začátku našeho
vztahu, proto jsem si taky ve škole zvolila specializaci „výroba a zpracování papíru“, abych
pak mohla pracovat v brněnských papírnách.
Bydleli jsme v Brně v podnájmu a snažili jsme
se získat družstevní byt. Čekalo se ale strašně
dlouho. Po narození prvního syna jsme podnájem ještě nějak utáhli, ale když jsem otěhotněla podruhé, museli jsme bydlení kategoricky
řešit. Přestěhovali jsme se tedy do Hulína, kde
manžel zdědil po stařence zahradu na Vrchlického ulici. Bydleli jsme tam v malém zahradním domku a plánovali postavit na tom místě větší dům. To ale nevyšlo. Manžel si dům
moc přál, pocházel z činžáku a nikdy nemohl
pořádně cvičit na hudební nástroje. Tak jsme
pak koupili tenhle dům na Záhlinické ulici…
Všichni víme, že Váš muž je vášnivý
hudebník. Vy také hrajete na nějaký hudební nástroj?
Ne, já hrát na nic neumím. Dokonce ani
nic nezazpívám, dvojka ze zpěvu mi vždycky
kazila vysvědčení. Tak si někdy říkám, jak mě
Jaroslav asi musel mít rád, když mu to nevadilo… Ale moc ráda tancuju, když mě partner
dobře vede.
Vraťme se ale na začátek Vašeho manželství. Jak jste si v Hulíně zvykala?
Těžko. Přistěhovali jsme se sem v roce 1971
a v našem domě nebyl ani vodovod. Musela
jsem zpočátku chodit s kýblem k veřejné pumpě, než jsme domů pořídili darling. Podobné
to bylo s plynem – u nás na dědině se bomby
na vaření daly vyměnit jednou za týden, tady v
Hulíně to bylo jen jednou za měsíc. Když si to
člověk špatně naplánoval, byl pak bez teplého
jídla. Manžel byl v novém zaměstnání, takže
neměl nárok na žádnou dovolenou, všechno
jsem musela zařizovat sama. Jednou, krátce
poté co se narodil Michal, jsem jela pro novou
bombu vlakem do Kroměříže. Měla jsem s
sebou oba kluky, protože s hlídáním mi nikdo
nepomáhal. A když jsem tu plynovou bomPokračování na straně 7
Noc kostelů 2011 ...
O posledním květnovém pátku byl hulínský kostel otevřený až do půlnoci. Každý, kdo ten den přišel, mohl si projít i prostory jindy nepřístupné – kůr, oratoř, Lurdskou kapli s vzácným románským portálem… V celé České republice se totiž 27. května konala už druhá Noc
kostelů a hulínský chrám svatého Václava se do ní opět zapojil.
kostelů hulínský
chrám navštívili,
už to víte: Na pravé straně portálu
jsou totiž v kameni viditelné záseky.
A některé historické zdroje tvrdí, že
tyto rýhy způsobili v kamenném zdivu za dávných časů rytíři, když si
při některých slavnostech o vstupní portál rituálně
brousili své zbraně. Některé děti
pak prý o rytířích
básnily ještě celé
Když v pátek ráno dorazily na prohlídku kostela desítky dětí, byl to takový odpoledne… Také
cvrkot, že nikdo z organizátorů ani nepomyslel na pořizování nějaké foto- výstup do věže
dokumentace. Abychom na návštěvu školek měli nějakou památku, požádali byl skutečný adrejsme děti, aby nám nakreslily, co se jim v kostele líbilo. dostali jsme několik nalinový zážitek:
skvělých kousků a o některé z nich se se čtenáři Portálu dělíme...
Malošci
museli
po schodech stouVe skutečnosti však v Hulíně začala Noc
pat v řadě za sebou
kostelů už dopoledne. Pozvali jsme totiž k náv- po širší straně točitých schodů a přidržovat
štěvě děti z místních školek. Přišlo jich snad se stěny. Postupovalo se velmi pomalu, prosto padesát a společně se svými učitelkami si tože občas nějaké dítko na schodech přemoprohlédly nejen výzdobu chrámové lodi, ale hl strach, takže se s pláčem zastavilo a muselo
i všechny další zpřístupněné prostory: Nad- počkat na záchranu paní učitelky. Nakonec ale
šeně prozkoumaly kůr i s „tajnou chodbou“, všechny skupinky bez nehody dosáhly věžního
nahlédly do strašidelně vyzdobené márnice, patra, kde si prohlédly vzácnou sochu hulínské
prohlédly si starobylé ornáty v sakristii. Vel- madony a poslechly si vyprávění o zvonech.
ký dojem udělal na naše nejmladší návštěvní- Na cestu pak dostali všichni školkaři certifiky i slavný románský portál, nejznámější his- káty o tom, že se Noci kostelů zúčastnili. Pro
torický skvost našeho kostela. Kdo jste o Noci poslední
skupinku
Dílo malého avantgardního umělce. Jsou to kostelní věže?
měla návštěva kostela ještě nečekanou dohru:
Sotva vyšli z kostelní zahrady, spustil se tak
prudký liják, že se i s paní učitelkou všichni
utíkali schovat zpátky do sakristie. Ve školce
však už čekal uvařený oběd a průtrž mračen
neustávala. Otec Jiří proto všech asi dvanáct
dětí naskládal dozadu do svého auta. Nejdřív
prý sice trochu protestovaly („Tam se nevejdem!“), ale nakonec se do auta nacpaly. Paní
učitelka usedla na místo spolujezdce a náš pan
farář všechny dovezl až ke školce. Náhodní
kolemjdoucí prý nemohli věřit vlastním očím,
když sledovali vysedání zástupu dětí z vozidla…
Pro širokou veřejnost začala Noc kostelů až
odpoledne slavnostní bohoslužbou. Před šestou hodinou večerní se po celé zemi (a samozřejmě i v Hulíně) rozezněly kostelní zvony a
po deset minut zvaly k návštěvě chrámu. My
organizátoři jsme tou dobou byli lehce nervózní – kde jsou davy prohlídkychtivých zájemců?
V kostele bylo jen o málo víc lidí než v běžný všední den! Vloni se před první prohlídkou
zájemci do kostela nemohli ani vejít! Vše se
však v dobré obrátilo – než návštěvníky přivítal otec Jiří a poté starosta města Roman Hoza,
a než děti ze scholičky dozpívaly své písničky, kostelní lavice se zaplnily. Loňský nával
se už nekonal, ale stabilní přísun návštěvníků
trval po celý večer. Hned za brankami do kostelní zahrady dostávali příchozí mapky areálu kostela s vyznačenými zajímavými místy.
Na těchto stanovištích pak průvodci po celý
večer poskytovali připravený výklad. Novinkou oproti loňsku byl misijní jarmark, tedy
lépe řečeno stánek. Na odbyt šly zejména ruč-
Radimek S. prý doma celé odpoledne vyprávěl o rytířích - jak si v
kostele brousili meče. Rodiče se pak ještě večer přišli do kostela podívat přesvědčit na vlastní oči, jestli jsou v portálu opravdu ty záseky...
... začala v Hulíně hned po ránu
ně malované hrníčky. Výtěžek z prodeje (přes
3000 Kč) bude věnován na misijní dílo. S velkým úspěchem se setkalo také občerstvení na
kaplance, kde mohli návštěvníci i organizátoři spočinout a popovídat si. Podávala se káva,
čaj a zejména skvělé tvarohové koláčky, které
pro Noc kostelů věnoval pan starosta.
V kostele se mezitím střídaly komentované
prohlídky s krátkými kulturními vystoupeními:
V průběhu večera zazpívala konzervatoristka
Monika Dudová, kterou sice všichni známe,
ale málokdo tušil, co tahle křehká dívka umí.
Muži předvedli ukázku gregoriánského chorálu, samozřejmě zazněly i varhany v podání
našeho varhaníka pana Čechmánka (který také
po celý večer neúnavně provázel návštěvníky
na kúru – klobouk dolů!).
Po jedenácté hodině večerní už řady náv-
štěvníků prořídly a
Noc kostelů se přiblížila závěru. My
organizátoři jsme se
ještě v chrámu sešli
ke společným nešporám. Kostel byl osvětlený jen svíčkami, které si každý z nás držel
v rukou. Napětí předchozích hodin opadlo
a vystřídal ho klid.
Recitovali jsme starobylé žalmy a v duchu
mohli poděkovat, že
Noc kostelů 2011 se v
Hulíně povedla.
L.S.
Komentovaná prohlídka chrámového interiéru
Noc kostelů 2011 v číslech
•
V celé České republice bylo během letošní Noci kostelů otevřeno celkem 939 kostelů a
modliteben.
•
Bylo zaznamenáno více než 300 000 návštěvnických vstupů, a to i přes nepřízeň počasí.
•
V olomoucké arcidiecézi bylo otevřeno 145 objektů, což jde dvakrát více než vloni. V
olomoucké arcidiecézi se do kostelů přišlo podívat 62 tisíc lidí (vloni to bylo 40 000).
•
Chrám sv. Václava v Hulíně si prohlédlo během pátku 27. května asi 500 návštěvníků.
•
Na organizaci Noci kostelů v naší farnosti se podílelo kolem padesáti dobrovolníků, kteří
této akci obětavě věnovali spoustu času a úsilí. Děkujeme!
Ohlasy návštěvníků Noci kostelů
Na Noc kostelů byla z depozitáře přivezena vzácná hulínská madona a
této umělecké památce byla věnována celá výstava ve věži kostela. Socha madony dlouhá léta stávala ve výklenku vedle vstupu na věž. Pod
nánosy mnoha vrstev různých pestrých barev by málokdo hledal vzácný umělecký skvost. Během restaurátorských prací se však potvrdilo, že
dřevěná plastika je starožitný unikát, který pochází snad už ze 17. století.
Prostřednictvím fotografií byl návštěvníkům výstavy přiblížen průběh restaurátorských prací na této vzácné soše. Expozice nabídla také nové informace z historie hulínské farnosti. Výstavu připravil Libor Pecháček.
Chtěl bych mnohokrát poděkovat za úžasné zážitky, které jsem
měl možnost prožít v kroměřížských kostelích a Arcibiskupském
gymnáziu. Navštívil jsem věž, zvony a varhany kostela Sv. Marie,
prošel jsem noční chodby arcibiskupského gymnázia osvětlené loučemi a bouřkovými blesky a potěšil se koncerty smyčcového sboru
ZUŠ a sboru Schola Cantorum. Ještě jednou děkuji všem účastníkům
a pořatatelům za nádherně strávený večer.
*
Ráda bych se podělila o své nádherné dojmy při letošní ostravské
noci kostelů. Měla jsem velice zvláštní a sváteční pocity, když jsem
si mohla prohlížet kněžská roucha, liturgické předměty nebo listovat
starobylými misály. Děkuji všem organizátorům za nevšední zážitky,
pečlivou přípravu a zasvěčené odborné výklady.
*
I když jsem už dlouhá léta spíše ateista, dnešní večer ve mně probudil toho malého kluka, který kdysi ministroval a věřil celou svou
duší. Děkuji.
*
Jednoznačně skvělý nápad a úžasná akce s velkým přesahem! Doufám a věřím, že v této zemi vznikla nová tradice.
Zdroj: www.nockostelu.cz
Výlet dětí a katechetů
V pátek 17. června 2011 jsme odjeli na pouť do Rudy u Rýmařova a na Rešovské vodopády. Pouť byla určena pro děti z našich farností, ale jelikož jsme měli ještě volná místa v autobuse, tak jsme po cestě přibrali kamarády ze sousední farnosti Břest a Chropyně s otcem
Jiřím Putalou.
Z naší farnosti jako vedoucí jeli otec Jiří,
teta Maruška Hyánková, Radek Duda a Ondra Kopčil.
První zastávka byla v kostele Panny Marie
Sněžné v Rudě, kde náš otec Jiří sloužil mši
svatou. Po ukončení mše jsme se vydali po
křížové cestě, která končí na kopci zvaném
Křížový vrch. Zde jsme se společně vyfotili a
vydali jsme se na cestu k vodopádům. U vodopádů otec Jiří Putala navrhl, abychom se seznámili - utvořili jsme kruh a každý se představil.
Po tomto seznámení jsme pokračovali po dřevěných schodech okolo vody až k vrcholu, kde
byl velmi pěkný pohled na tyto vodopády. Po
prohlédnutí jsme se pomalu vraceli k autobusu
a odjížděli zpět k domovu.
Cestou domů ještě byla jedna zastávka na
zmrzlinu. V Břestě vystoupil otec Jiří Putala se svými farniky a my pokračovali do Hulína. Chtěla bych poděkovat i za ostatní děti za
krásný výlet, otci Jiřímu za pěkné zvuky zvířat, které předváděl, tetě Marušce, Radkovi a
Ondrovi, že to s námi vydrželi, a již se těšíme
na další krásný výlet.
Anna Křemečková ze Záhlinic
Díky, Hanko...
Koncem
února
jsem byla na mamografickém vyšetření. Tentokrát se v
telefonu na druhý
den neobjevila jako
jindy
uklidňující
zpráva, že je vše v
pořádku, ale důrazné pozvání na podrobnější vyšetření ultrazvukem. Když jsem vstoupila do dveří polikliniky v Kroměříži a kráčela po schodech, v duchu
jsem se připravovala na to, co se dozvím od
lékaře. A jak budu reagovat na nepříznivou
skutečnost. Vtom na mě někdo zavolal. Hanka
Marková. Stála na nejvyšším schodě a usmívala se. Znám ji dlouhá léta a vím, že má od
narození nevyvinuté horní končetiny. Bylo mi
jasné, že něco potřebuje. Poprosila, abych jí
upevnila tašku a upravila šálu. Hanka bydlela s rodiči v Hulíně a společně chodívali na mši
svatou. Sedávali v mé blízkosti, takže jsme se
zdravívali pozdravením pokoje a občas prohodili pár slov. Po smrti tatínka se s maminkou
odstěhovaly do Kroměříže. Neviděly jsme se
několik let, přesto jsme rychle našly společnou
řeč. Prozradila, že má nějaké zdravotní pro
blémy, ale už je to prý dobré. Celkem lehce
vyzvěděla, kam míří moje kroky. Hanka byla
hluboce věřící, své vlastní zdravotní problémy přehlížela a uměla opravdu potěšit. Hned
mě radostným tónem ujistila, že mě Pán Ježíš
neopustí, že vyšetření dopadne dobře. Uklidnila jsem se a pak jsem stále přemýšlela, co na ní
bylo tentokrát jiné. Pak mi to došlo. Ona tentokrát na těch schodech jakoby zářila, nejen očima, ale celým obličejem.
Začátkem června se na kostelních dveřích našeho kostela objevilo parte – Hančino. Oznamovalo, že Hanka Marková zemřela
1. června v plné jistotě věčného života, kterou
získala vírou v Pána Ježíše Krista. Tato slova si sama na parte vybrala. Nevěřícně jsem si
parte několikrát přečetla. A jela jsem Hance na
pohřeb. Nebyla jsem z Hulína sama. Při obřadu jsem se dověděla, že Hančino postižení je
velmi vzácné, jmenuje se nemoc motýlích křídel, v naší republice žije jen několik desítek lidí s touto diagnózou a Hanka tím, že se dožila
55 let, vytvořila český rekord, ještě nikdo takto postižený nežil tak dlouho. Měla hodně přátel, kteří o ní mluvili s obdivem, s láskou, zdůrazňovali její hlubokou víru, její statečnost,
děkovali jí za přátelství, za společné chvíle. V
duchu jsem jí také poděkovala, sama za sebe i
za ostatní obyvatele Hulína, kteří Hanku Markovou znali.
Anna Čechmánková
Z očí v oči...
Pokračování ze strany 3
bu dovlekla na nádraží, nevzali mě s ní z bezpečnostních důvodů do vlaku. Naštěstí mi ji
nechali v úschovně zavazadel, kde ji pak večer
manžel vyzvedl.
A co husákovský režim? Chodili jste i
s dětmi do kostela - dělali vám komunisti
nepříjemnosti?
Je velice zajímavé, že od roku 1975 hrával
manžel bez povolení v Záhlinicích v kostele
na varhany a nikdy s tím nebyl žádný problém.
Za celé ty roky ho nikdo nenahlásil. Pak jednou
hrál v Hulíně strýcovi na pohřbu a hned druhý den šel na kobereček. Musel přinést potvrzení, že ten zemřelý byl opravdu jeho příbuzný. S policejním vyšetřováním jsme si užili
víckrát: Jednou, když se stavěla naproti našeho domu školka, se tam ztratil nějaký stavební
materiál. A kdosi manžela obvinil, že to ukradl on. Šli jsme k výslechu a dokonce k nám
chtěli jet dělat domovní prohlídku. Nedokázali jsme se pořádně bránit, že třeba na to nemají
povolení… Už jsem s prohlídkou byla smířená,
jen jsem je prosila, aby přijeli v civilním autě.
Tenkrát se ale za nás jeden policista přimluvil,
takže tu domovní prohlídku odložili. V domácím kalendáři jsme pak zpětně vyhledali, že v
tu inkriminovanou dobu byl manžel na služební cestě v Bratislavě. Nesla jsem pak na policii
papír z hotelu, kde byl ubytovaný…
Jednou se ale můj muž proti režimu dost rázně postavil, šlo o našeho syna. Když třídní učitel napsal Jarkovi do posudku, že jsme rodina
praktikujících katolíků, manžel mu přišel říct,
že „na základě ústavou deklarované svobody
vyznání žádáme o vymazání této věty z posud-
Jareček a Michálek v roce 1973
s Annou Čechmánkovou
ku.“ Učitel byl tak konsternován, že tu
větu opravdu vymazal! (smích)
To byli už kluci velcí a vy jste určitě
zase pracovala…
Po mateřské jsem nastoupila do pobočky brněnských papíren v Bystřici pod
Hostýnem. Všichni se tam znali, byla to
balada… Ale pro mě z Hulína na dojíždění moc daleko. Při osmihodinové pracovní době jsem byla z domu pryč 11 hodin.
Vydržela jsem to jenom rok, pak jsem si
našla místo blíž, v galvanovně v kroměřížském PALu. Pracovala jsem v řízení
jakosti, normy ISO mám v malíku… Propustili mě tři roky před důchodem.
To muselo být těžké.
To bylo. Finančně jsme na tom tenkrát
nebyli nejlíp a já jsem opravdu potřebovala pracovat. Napsala jsem si takových šest
až sedm možností, co bych mohla dělat jedna z nich bylo třeba podnikání ve zdravotnictví, protože jsem měla hotový kurs
pro nižší zdravotnický personál. Jenže
tenkrát se propouštělo i v nemocnicích, takže
bylo dost nezaměstnaných sester. Podobně
odpadly i všechny ty další možnosti, jediné co
tam zůstalo, bylo pohřebnictví. Nakonec mi
pomohla Marcela Dikorasová, která mi přenechala svoje místo prodavačky zahradnických
potřeb a majitelé mě zaměstnali.
Ale při smutečních obřadech přece taky
řečníte… Jak to začalo?
Ten začátek byl takový komplikovaný.
Jak jsem říkala, už jsem tu myšlenku nějakou dobu nosila v hlavě, věděla
jsem, že těchto lidí je nedostatek a že by
to byla možnost zaměstnání. Pak jsem
se jednou v listopadu konečně rozhoupala a oslovila jsem po pohřbu paní, která sem jezdila jako řečník vypomáhat.
Řekla jsem jí, že nad tou prací uvažuju. Byla velice milá, říkala mi: „Děvče zlatý, my bychom byli tak šťastní, já
vám moc fandím. Od ledna byste mohla začít, já se přijdu podívat na vaše první vystoupení a poradím vám, co vylepšit…“ Rozešly jsme se velice přátelsky s
tím, že příště mi popovídá o tom, jak se
má řečník do obřadní síně oblékat… No
a ta paní se hned následující den zabila v
autě. Nějakou dobu jsem vůbec neměla
sílu v téhle oblasti nijak pokračovat. Po
novém roku jsem se ale přece jenom šla
na Kombyt zeptat, že bych to zkusila, a
tak to začalo...
Je to těžké, mluvit nad rakví?
Na ty první obřady nevzpomínám
ráda, bývala jsem nervozitou celá zpo-
Na zahrádkářské výstavě
cená… Snažím se vždycky osobně se setkat
s pozůstalými, abych se něco o zemřelém
dozvěděla, projev pokaždé upravuju pro
toho konkrétního člověka. Když o něm nic
nevím, je to horší…
Máte ale i jednoho optimističtějšího koníčka – už léta pracujete ve svazu
zahrádkářů.
Když jsme odrostli svazákům, v práci nás
nutili, abychom se nějak organizovali, ve
svazu žen nebo v jiných spolcích. Protože na
zahradě pracuju ráda, v roce 1980 jsem vstoupila mezi zahrádkáře. A musím říct – zahrádkáři, to byl balzám. Oslovovali se příteli, přítelkyně, žádný soudruh. Přitom tenkrát byli
i „soudruzi pozůstalí…“ Dodneška si vzpomínám, jak mě zahrádkáři krásně přijali, laskavě a s velkou srdečností. Po pěti letech mě
pak navrhli do výboru a dnes dělám jednatelku místní buňky.
A co vám ještě dělá radost?
Umím se radovat z maličkostí, každý den
se snažím si něco hezkého najít. Můj muž mi
to usnadňuje. I když na to možná nevypadá, velice často mě chválí, poděkuje… Dnes
jsem třeba poprvé v životě vařila zeleninové rizoto, podle rádia, byl to takový hokuspokus. A manželovi strašně chutnalo…
Za velmi milý rozhovor
a mísu malin
děkuje
Lenka Straková
Pouť do Křtin byla
plná dobrodružství
Přestože ještě 14 dní před termínem letošní pouti do Křtin nebylo
vůbec jisté, zda budou mít účastníci kde spát, nakonec všechno dobře
dopadlo. Pěšky nás putovalo do Křtin asi pětatřicet a nocovali jsme v
obou křtinských školách. Jen otec Jiří spal pod širým nebem – ale o tom
později.
Termín pouti letos připadl na první červnový
víkend. Jako každoročně jsme vyrazili z Hulína v pátek ráno vlakem a vysedli jsme v Lulči, kde jsme si nechali rychlík speciálně zastaviti. Následoval pěší, asi osmnáctikilometrový
pochod do Křtin. Ačkoliv předpověď počasí slibovala bouřky, po celou dobu letošního
putování nespadla ani kapka. Pláštěnky nebyly
potřeba, spíš litovali ti, kteří si zapomněli vzít
sluneční brýle a opalovací krém. Podél silnice už dozrávaly třešně i jahody, k velké radosti dětí i dospělých. Nejmladšími účastníky pěší
ního telefonu – o pomoc volala autobusová
výprava Hulíňáků, kteří právě stáli na místě srazu - u lékárny: Žádný bus nepřijel! Pastorační asistentka Maruška se tak rázem ocitla před těžkým úkolem – jak takhle na samém
začátku víkendového dne, na dálku a hlavně
OKAMŽITĚ sehnat dopravu pro třicet lidí z
Hulína do Křtin!? Sice nevíme, jak to Maruška dokázala, pravdou ale je, že autobus nakonec do Křtin přijel, jen s asi 40ti minutovým
zpožděním. Pouť pak pokračovala v obvyklém
sledu mší, pobožností, setkání se starými známými a přesvědčování dětí, že na kolotočích už to pro letošek
stačilo.
Nejdobrodružnější část výpravy nás
však – nic netušící –
teprve čekala. V neděli hned po časně ranní mši jsme vyrazili
na zpáteční pěší cestu do Lulče. Vyšli jsme sotva pár set metrů ze Křtin, když
samozvaní horští vůdci V.H. a P.S. zaveleli, že v horkém dni
Pěší poutníci už jsou téměř u cíle
je třeba zvolit novou
pouti byli Zuzanka a Ondra Pecháčkovi, kteří trasu „po červené“ - prý se půjde pohodlně
pro tu příležitost dokonce měli půjčený speci- lesem. Část skupiny i s několika malými dětální terénní vozíček. Ostatní děti ťapaly pěšky, mi je poslušně následovala. Nějakou dobu
kdo však dostatečně často opakoval „mami, vedla stezka opravdu lesem, pak se ale hormě bolí nožičky“, toho hodný strejda František ským vůdcům přestal líbit značený směr. Přes
popovezl kousek autem. Cestu do Křtin jsme hlasité odporování čtyřletého Tima („Tam ne,
zvládli téměř v rekordním čase a v podvečer už tam není červená!“) se vydali vlastní cestou.
jsme se ubytovávali ve třídách křtinských škol. Po několik desítkách minut však horští vůdci
Ve školní jídelně jsme dokonce mohli dostat i (a s nimi bohužel i celý zbytek zběhnuvší skuteplou večeři. Velice rádi jsme využili dostup- pinky) zažili nevítané překvapení: V dálce se
ného zázemí, osprchovali se, rozložili spacá- objevila známá silueta kostela a cedule „Křtiky a karimatky a zdravě unavení jsme šli spát. ny“! Dlužno říci, že děti už si hlasitě stěžoNikdo z nás nepřemýšlel, kde se asi uložil ke valy na únavu a dožadovaly se nesení, Hulíspánku otec Jiří – všichni tiše předpokládali, ňáci kráčející tradiční trasou měli před námi
že složil hlavu na křtinské faře. Až ráno jsme asi hodinový náskok a odjezd vlaku z Lulče
se dozvěděli, že náš pan farář pojal pouť vskut- se neúprosně blížil. Záchrana se naštěstí brzy
ku důkladně a odepřel si veškerý komfort civi- vynořila v zatáčce v podobě červené dodávlizace. „Ubytoval“ se přímo pod hvězdami, na ky našeho doprovázejícího Františka. Naložil
lavičce za kostelem, a jak pak vyprávěl, užíval všechny zbloudilé duše do zavazadlového prosi celou noc blízkost posvátného místa a melo- storu a zavezl nás na správnou cestu za zbytkem hulínské výpravy. Poučení pro příště –
dické odbíjení zvonů.
Zatímco my na nové škole jsme se vyspali po červené ne!
To ale nebyl všem útrapám konec. Po přídorůžova, na staré škole sobotní ráno přineslo nečekané a až příliš rychlé probuzení. Asi v chodu na lulečské nádraží jsme dostali inforpůl šesté se v ložnici ozvalo vyzvánění mobil- maci, že na trati je vykolejený vlak a z Vyškova
do Kojetína jezdí náhradní autobusová doprava. Už nikdo nám ale neřekl, že autobusů mají
k dispozici poněkud méně, než by bylo třeba,
a že ve Vyškově budeme na náhradní dopravu
hodinu čekat. Když nás konečně přijel naložit
vytoužený autobus, došla nám na chvíli řeč:
Jakmile jsme se usadili, přivítal nás všechny
velmi hlasitě pan řidič: Tak, mládeži!!! Na nic
nebudete hrabat!!! Dej ty pracky pryč z toho
okna!!! Horský vůdce V.H. polohlasem pronesl něco o tom, že České dráhy vytáhly pana
řidiče do práce rovnou z restauračního zařízení
a všichni rodiče začali hromadně zapínat své
děti bezpečnostními pásy. Nejeden z nás pak
završil duchovní část pouti upřímnou modlitbou za šťastný návrat domů. Snad i díky tomu
jsme do Kojetína dorazili ve zdraví.
O legrační závěr celé pouti se pak ve vlaku
postaral předškolák Míša Franek. To bylo tak:
Souprava, ve které jsme seděli, byla na poměry ČD velmi moderní a Míša, zdatný technik,
si hned všiml zajímavých tlačítek u záchodu. Když všechno důkladně prozkoumal, přišel do vagónu svou nezaměnitelnou dikcí
podat celému osazenstvu hlasité hlášení: „Je
tam šuprautomatickej žáchod! Čudlík na otvírání dveží! Čudlík na žamykání! Další čudlík,
špláchneš! Paráda, běžte ši to žkušit!“ Ještě pořád jsme se trochu smáli, když za chvíli přišel do vagónu horský vůdce V.H. Hned
mezi dveřmi se rázně rozhlédl po přítomných:
“Kde mám ženu!?“ A Míša přes celý vagon
zahlaholil: „Na automatičkým žáchodě!!!“ V
té chvíli se smíchy skáceli nejen hulínští poutníci, ale i všichni ostatní cestující. I když jsme
do Hulína dorazili utahaní a s hodinovým zpožděním, díky Míšovi jsme se nakonec rozcházeli ve veselé náladě…
Lenka Straková
To je radosti!
Byla při tom
Neděle 1. května nebyla obyčejnou nedělí. V ten den se ve Vatikánu konalo za velké účasti
věřících z celého světa blahořečení papeže Jana Pavla II.
Většina z nás sledovala tuto velkou událost
v přímém televizním přenosu. Podle odhadů
římské policie se beatifikace zúčastnilo přes
milion věřících, z České republiky zavítalo do
Vatikánu přes 500 poutníků. Oficiální českou
delegaci vedl ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, českou církev zastupovali arcibiskupové Dominik Duka a Jan Graubner spolu s
biskupem Františkem Radovským. Velmi mě
těší, že v tom velkém počtu měla zastoupení
i farnost Hulín. Do Říma se vydala Jaroslava
Adamová.
Snažila jsem se zachytit její nadšení z této
neobvyklé pouti a přenést ho prostřednictvím
Portálu ostatním. Na moji první otázku, proč se
do Říma vypravila, odpověděla stručně: „Papež
Jan Pavel II. byl od začátku svého pontifikátu
svým přístupem mou srdeční záležitostí.“ Pak
už jsem nerušila žádnými otázkami a nechala
paní Jarku vyprávět. „Díky internetu jsem si
našla cestovní kancelář MIKLASTOUR Prostějov, která pouť organizovala autobusem a
zastavovala mimo jiné v Olomouci. Tam jsem
nastoupila v sobotu 30. dubna v 10.00 hodin
do autobusu. Řidič si odškrtl mé jméno, usadil mě na přední místo a poznamenal, že vedle
bude sedět manžel. Tušila jsem nedorozumění,
které se vysvětlilo v Prostějově. Tam přistoupili vedoucí naší poutě manželé Alena a Václav
Adamovi. Já si jednoduše přesedla na jiné mís-
to. Probrali ­jsme rodokmen, příbuzní rozhodně
nejsme, ale přijali mě do širší rodiny jako hulínskou tetu. Účastníci pocházeli z mnoha farností, také věkové skupiny byly různé, převládali
Moraváci. Přesto jsme se sjednotili a vytvořili fajn společenství. Jelo nás 57 a 2 řidiči. Cestu jsme prožívali duchovně, modlili se zpívali. Jely s námi i 2 polské rodiny. Jeden z nich
se na požádání modlil jeden desátek růžence polsky a navíc zazpíval polsky oblíbenou
píseň bývalého papeže - Bárku. Všechny nás
tato vzpomínka na laskavého nejvyššího pastýře dojala. Krajina byla nádherná, projížděli jsme jarní přírodou, zelenými loukami, bylo
vidět zasněžené hory. Přes Vídeň a další města
jsme s hygienickými přestávkami přijeli před
pátou hodinou ranní do Říma. Tam už bylo
plno lidí. Dál jsme museli pěšky, pro množství
lidí jsme nemohli jít společně. Rozdělili jsme
se do malých skupinek a snažili se dostat se
co nejblíže k Náměstí sv. Petra. Moje tříčlenná skupinka se zastavila v blízkosti obrovského portrétu Jana Pavla II. Nezapomenutelným
zážitkem bylo odhalování tohoto portrétu a
následný jásot milionu poutníků. Ten mi bude
v uších znít asi moc dlouho. Obraz papeže byl
umístěn na gobelínu, kterým stále povíval větřík. Svatý otec se zdál jako živý, jako by se
usmíval na nás všechny, na mně také. Vlastní obřad byl důstojný a nezdál se vůbec dlou-
hý. Předpokládali jsme, že se po mši svaté lidi
rozejdou. Ale davy zůstaly na místě. A my
viděli kolem sebe lidi různých národů a slyšeli snad všechny evropské jazyky. Někteří z nás
vystáli několikahodinovou frontu, aby se mohli poklonit rakvi s ostatky nově blahořečeného
papeže. Odpoledne jsme věnovali prohlídkám
památek, kterých je tu spousta, a také odpočinku. Odjezd domů byl stanoven na 20:30. Měli
jsme obavy, abychom se v tom lidském mraveništi sešli a našli náš autobus. Podařilo se to
všem, i když jsme kvůli chybějící devítičlenné
skupince museli poprosit o pomoc sv. Antonína. V pondělí odpoledne jsem byla doma, trochu unavená, ale šťastná. Osobní účast na této nádherné pouti a jakési završení mnohých
setkání s blahoslaveným Janem Pavlem II. je
pro mne vrcholem mých dosavadních zážitků.
Ale jestli se dožiji jeho svatořečení, budu možná mluvit jinak…“
To nadšení, ta radost přenést na papír nejdou, i když jsem se snažila.
Anna Čechmánková
Farní den 2011
Už pojedenácté se letos farníci o jedné červnové neděli sešli na farním dvoře ke společnému odpolednímu posezení, kterému se odjakživa
říká „farní den“. K poslechu hrála schola, scholička a Jožka Černý, v improvizovaném bufetu se nabízely výborné koláčky a další občerstvení, ba i grilované klobásky jsme letos mohli smlsnout.
Letní pohodu sice na chvíli přerušil prudký liják, ale uchýlit jsme se mohli na kaplanku výstavu s tematikou křtu, do prodejny
knih v pingpongárně nebo třeba do šopy. (Ti nejobětavější však
drželi altán nad aparaturou...)
O část programu se postaral i otec Jiří: Předvedl obecenstvu pantomimický rozhovor s moderátorem Liborem Pecháčkem, později se k velkému
nadšení dětí zapojil do soutěže o to, kdo dokáže plivnout peckou z třešně
přesně do kanálu. (Jak je vidět z obrázku, panu faráři to šlo výborně )
www.hulin.farnost.cz
Máme nové internetové stránky – www.hulin.farnost.cz !!!
Proč ta změna? Budu psát „nepočítačovým“, srozumitelným jazykem: Staré stránky
nešlo vylepšovat, zdokonalovat a některé věci
byly už zastaralé. Jen pro názornost, vytvořit
ohlášky každý týden zabralo 15 – 20 minut. Na
našich nových stránkách to dnes zabere času
méně než polovinu.
Dnes vás však chci hlavně seznámit s obsahem nových stránek: Pod záhlavím úvodní
strany se v modrém pruhu nachází rozbalovací
menu, které obsahuje několik položek. Spoustu z nich znáte už ze starých stránek, jako
například Nedělní ohlášky, Bohoslužby, Kontakt atd. Podívejme se ale na nové položky,
které se nazývají: „Život farnosti“ a „Oslava
sv. Václava“.
Položka „život farnosti“ zahrnuje různé
oblasti, které prostě tvoří život farnosti. Najdete zde pastorační plán, složení farních rad,
odkazy na různá naše společenství (ministranti, mládež, živý růženec...) nebo také informace k některým tradičním farním akcím, jako je
letní dětský tábor nebo pouť do Křtin.
Další položka rozbalovacího menu „Oslava sv. Václava“ bude v blízké době obsahovat
informace o slavení svátku patrona našeho kostela v Hulíně.
Možná jste nenašli mezi společenstvími a akcemi něco, co
jste přesvědčení, že by tam mohlo být. Neváhejte a dejte to vědět
na faru, nebo na můj e-mail: [email protected] a zkusíme s
tím něco udělat. Taky bych chtěl
poprosit společenství, která mají
chuť, aby si informace o své skupince na stránkách nějakým způsobem vedly. Například ministranti pojedou na pouť, tak si
informace dají na stránky (sraz,
kdy, kde, jak, proč) po návratu mohou napsat malou zprávu
o tom, jaké to bylo. Velké rozepisování si nechte zde do Portálu  . Kdo má chuť, napište mi
na e-mail a dejte o sobě vědět na
našich stránkách!
Honza Drahotuský
Cyrilometodějské symboly
V dnešním pokračování vzdělávacího cyklu o křesťanských symbolech si přiblížíme znaky, které mají souvislost se svatými Cyrilem a
Metodějem. Texty z knihy ThDr. Jaroslava Studeného „Křesťanské symboly“ pro vás vybrala pastorační asistentka Marie Hyánková.
Atributy sv. Cyrila: kniha, kříž, mnišské
roucho, tabulka s nápisem
Kniha
Je symbolem vědění a moudrosti. Protože
mnoho písmen tvoří celek, bývá kniha také
znamením všehomíra. V starokřesťanském
umění je svitek nebo kniha symbolem Božích
přikázání a pravd víry. V pozdější křesťanské
ikonografii představuje kniha nejčastěji a především Písmo svaté. V něm je obsaženo slovo Boží, jímž se Bůh obracel k lidstvu ve Starém i Novém zákoně. Proto nacházíme knihu v
rukou svatopisců, proroků, evangelistů apod.,
jindy je kniha symbolem významných církevních učitelů a jejich moudrosti, znázorňuje
řeholní pravidla nebo je atributem zakladatelů řádu. Někdy připomíná kniha, že jde o osoby, které sepsaly významné knihy.
Kniha symbolizuje v některých případech
určité ctnosti: spravedlnost, opatrnost, čistotu.
Bývá totiž symbolickou knihou zákona, především Desatera Božích přikázání.
Mnišské roucho
Kutna nebo hábit. Podle tradice je mnišské
roucho symbolem chudoby, odloučenosti od
světa a příslušnosti k určitému řádu.
10
Atributy sv. Metoděje: berla zakončená písmenem T, kříž se dvěma příčnými břevny, mitra, arcibiskupská roucha, obraz posledního
soudu
Berla
Dlouhá hůl se zahnutým koncem, symbolická pastýřská hůl, je znamením biskupské moci
a důstojnosti. Užívají ji
arcibiskupové, biskupové
a opati.
Jako taková se berla
před 9. stoletím nevyskytuje ani v památkách ani o
ní není zmínka v textech.
Synoda v Troyes (r. 867)
se zmiňuje o novince, že
„biskupové dostávali z
rukou arcibiskupů berlu“; toto předávání berly
se stalo zvykem speciálně
u francouzského duchovenstva.
V druhé polovině středověku se užívání berly rozšířilo všeobecně a
v mnohých chrámových
pokladech se dodnes ukazují berly toho nebo
onoho slavného biskupa.
Nejstarší berly jsou zahnuté dřevěné hole.
Záhy však byly zdobeny měděnými, stříbrnými nebo zlatými ozdobami, které později
nacházíme i na berlách kovových. Některým z
těchto berel se připisovala zázračná moc.
Kříž se dvěma příčnými břevny – lotrinský
Horní břevno je kratší
než spodní. Hlavní břevno je vlastně tabulka s
označením důvodu ukřižování, která přečnívala
po obou stranách kolmého kůlu kříže a vzbudila
v mysli umělců představu druhého vodorovného
břevna. Někteří uvádějí
tento kříž do souvislosti s
dílem věrozvěsta Kolumbana (+ 615) a domnívají se, že on uvedl tento
kříž do Evropy. Několik
anglických katedrál má
půdorys ve tvaru lotrinského kříže.
ORKO
Katolicismus
moravský a český
recenze na knihu Probouzení
(malá ukázka z knihy Probouzení)
ORKO. Víte, co znamená spojení těchto čtyř písmen? Kdo to ještě náhodou neslyšel,
může si na internetu otevřít stránku www.orko.cz.
Objeví se obrázek
muže v klobouku,
který stojí na skalnaté
zemi někde v horách.
ORKO totiž není něco, ale někdo - jeden
z literárně nejaktivnějších českých kněží
současnosti.
Jeho
publikace na témata
věda a víra, evoluční biologie či lékařská etika seženete v knihkupectvích
nejen křesťanských.
Jeho samotného jste
nedávno mohli vídat
v televizním pořadu
Tančící skály. Pokud
máte zájem poznat blíže tohoto zajímavého
kněze, profesora, cestovatele a spisovatele,
doporučuji vám přečíst si jeho zatím nejosobnější knížku PROBOUZENÍ.
Otec Marek Vácha, kterého mnozí znají spíše pod jeho skautskou přezdívkou Orko,
je dnes už natolik známá osobnost, že si jeho
životopis můžete snadno opatřit sami. Rád se
ovšem s vámi podělím o pár osobních vzpomínek, které mě s Orkem jako starším spolužákem z teologie spojují.
Byl už ve třetím ročníku, když jsem nastoupil jako prvák do olomouckého semináře. Tehdejší třeťáci mě hned od začátku zaujali. Byli
velmi zvláštní – snad to bylo tím, že jejich ročník byl první „porevoluční“ a do semináře se
mohli konečně dostat mnozí z těch, kterým to
předchozí režim neumožňoval. Tito kluci už byli v průměru starší, někteří předtím
stihli vystudovat nějaký civilní obor (Orko například molekulární biologii a genetiku). V
tom ročníku byly hodně unikátní různorodé povahy, spojovala je ovšem jistá vnitřní nezávislost a semknutost.
Jejich jádro připomínalo spíš
partu zálesáků či dobrodruhů
než bohoslovce.
V semináři je dost prostoru
poznat spolužáky z ostatních
ročníků, když už spolu trávíte
většinu času celý rok pod jednou střechou. Krom toho jsem
se s Orkem více seznámil,
když jsme se oba přihlásili do výuky španělštiny. Chodil nás učit do semináře jeden rodilý Španěl z Filozofické fakulty, co neuměl ani
slovo česky. Orkovi i mně ten jazyk šel dobře - já se tehdy učil jako o závod, on k tomu
přistupoval mnohem ležérněji, ale měl geniální paměť a náskok díky francouzštině. Taky
­jsme se potkávali při širších setkáních charizmatických skupinek. Byl jsem v jiné skupině,
ale měl jsem v ní jednoho z Orkových blízkých
kamarádů z jeho ročníku. Pamatuju si, jak nám
jeden večer na spolču ten Orkův kolega říká,
že se podruhé během dvou let setkal se smrtí
svého spolužáka: Rok předtím byl v Dolomitech a při prudké změně počasí zůstalo několik
kluků uvězněných v horách. Jeden bohoslovec
po pár dnech zemřel na následky podchlazení... A tento den si s Orkem vyšli ze semináře
během pauzy po jídle zaplavat. Orko byl velmi
dobrý plavec, rád zkoušel, co vydrží, a rozhodl se přeplavat několikrát bazén pod vodou na
jeden nádech. V ten den však pod vodou ztratil
vědomí a už se nevynořil. Ten kamarád ho asi
po dvou minutách začal hledat. Ze břehu uviděl pod vodou něco nehybného uprostřed bazénu. Skočil pro něj a podařilo se mu už téměř
utonulého Orka vzkřísit... Nikdy nezapomenu,
jak jsem Orka ten večer pozoroval v seminární
kapli. Byl tichý jako pěna a zřejmě si s údivem
uvědomoval, že se znovu narodil.
Je to jen krátká historka z jeho života, ale
já už se vždycky budu skrze tento příběh dívat
na jeho specifickou fascinaci životem a přírodou. A pokud máte zájem poznat další střípky
ze života v semináři nebo vás zajímá, jak prožívá věci kolem sebe poctivý ale zároveň hodně citlivý kněz, přečtěte si tu knihu.
Orko je skautská přezdívka, zkratka pro
„orlí oko“. Říká se tak P. Marku Váchovi
Pavel Straka
O moravském katolicismu se nikde v
katolických novinách nedočteme, je to
ledovcová řeka, která teče pod povrchem,
ale je široká a silná. Katolickými novinami se nesmíme nechat zmást, neboť,
jak známo, je píší pražští intelektuálové pro moravské katolíky a na Moravě se
ví, že život je jinde. Na Moravě se ostatně kupuje spíše Světlo, které více odráží
duši národa.
Moravská církev je široká jako je široká moravská zem. Pravda, víra na Moravě je občas smíchaná s pověrami, občas
trochu s pohanstvím a je schopna do sebe
vstřebat různé proudy a směry, fokolaríny, charismatiky, nejroztodivnější eucharistická bratrstva, Mariinu legii, Opus Dei,
skrytou církev, neokatechumenát, a biskupský sbor, kněžstvo i všechen vykoupený lid se neproblematicky skryje v její
náruči. Český katolicismus je zásadovější, ostřejší, vyhrocenější, připraven se bít
za svou věc a zemřít mučednickou smrtí s
praporem v ruce. Moravský katolík je připraven též zemřít mučednickou smrtí, ale
nedělá kolem toho tolik povyku a nezve k
této příležitosti kameramany.
Pražští kněží mluví o ďáblu opatrně,
spíše zdůrazňují motiv pokušení a že když
se budeme postit, najednou v hladu pocítíme své vnitřní démony a že to jsou vlastně
konec konců ti ďáblové našeho nevědomí
a tak dále a tak podobně. V Praze se hodně mluví o Freudovi a Jungovi, individuaci, numinóznu a religionistické psychologii. Pro moravského kněze je naopak
ďábel neproblematicky skutečnou osobou
a farář v kázání bez mrknutí oka s příslušnými gesty popisuje tvar jeho rohů a věřící mu nevzrušeně naslouchají.
V Praze by možná kněze odmítajícího
podávat svaté přijímání na ruku postavili mimo službu. Na Moravě faráři podávat
na ruku odmítají, známý farář mi dokonce
svěřil svěží postřeh, že povodně na Moravě v roce 97 časově odpovídaly zavedení
podávání na ruku. V Praze by s takovou
myšlenkou neuspěl.
Když se slepý rakouský poutník umyl
v naší lechovické studánce a po návratu
do Rakouska viděl, nedělá se kolem toho
žádný humbuk, vždyť takové věci se dějí a
patří do řádu světa, spolu s anděly, vílami
a zjeveními mrtvých. V Praze by se taková věc nemohla stát, neboť v Čechách již
víly nežijí. Když se na Turzovce zjevila
místnímu hajnému Panna Maria, český
katolík se ptá „jak je to možné?“, zatímco
moravský katolík se ptá „co chtěla?“
(Pokračování v knize Probouzení)
11
...Cyril a Metod kázali nám z pásu...
Prochází se plavčík po Lipenské pláži, nuda, občas koukne na hladinu. Náhle přiloží
hlásnou troubu k ústům a volá na jednu z lodí:
„Devadesát devítko, devadesát devítko, jste za
červenou bójí, vraťte se!“
Vzápětí za ním doběhne kolega a povídá:
„Co blbneš, vždyť máme lodě jen do osmdesáti!“
Plavčík opět přiloží troubu k ústům a volá
k jezeru: „Šedesát šestko, šedesát šestko, máte
nějaké problémy?“
*
Přijde fotbalista po utkání k rozhodčímu:
„Jak se má váš pes?“
„Jaký pes, já žádného nemám!?“ diví se
rozhodčí.
„To je divné, slepý jste a psa nemáte!“
*
V ZOO: „Tati, proč na nás ta gorila za sklem
tak hnusně čumí?“
„Psst, tiše, děti! Jsme teprve u pokladny!“
*
“Můj syn včera řekl první slovo”, chlubí se
chemik kamarádům.
“Jo? A jaký?”
“Paraaminotrichlobenzenhydrooxid.”
*
Američtí archeologové kopali v hloubce
pět metrů pod zemí, což odpovídá geologické vrstvě ve stáří jednoho milionu let. Našli
měděný drát. Usoudili, že již tenkrát u nich
existovalo telefonní spojení. Rusové kopali
deset metrů pod zemí, což odpovídá stáří dvou
milionů let. Nenašli nic. Usoudili tedy, že již
tenkrát měli spojení bezdrátové.
*
Generál se ptá tří tankistů: „Co uděláte, když
vás napadne nepřátelské letadlo?“
První: „Vyskočím z tanku a schovám se.“
Druhý: „Opětuji palbu, pane generále.“
Třetí: „Oklamu ho, pane generále.“
Překvapený generál: „Jak chcete pilota oklamat?“
Tankista s lišáckým úsměvem: „Jednoduše hodím směrovku vpravo a odbočím doleva.“
máš sekeru a teď honíš
ty mě!“
*
„Pane doktore, co
mám dělat? Můj manžel
mluví každou noc ze
spaní.“
„Dejte mu příležitost,
milá paní, aby mohl
promluvit ve dne.“
*
„Dobrý den, hledám
nějakou práci, mám osm
dětí.“
„A co ještě umíte?“
Sobotní varianta pěší pouti do Křtin
*
Pacient po operaci se vzbudí. Rozmazaně
vidí nějakou postavu, a tak se zeptá: „Pane
doktore, jak dopadla ta ope­race?“
„Já nejsem doktor, já jsem svatý Petr“
*
Tři teologové – konzervativní, liberální a
charismatik – sedí na loďce uprostřed rybníka a
disputují. Po chvíli jim však dojde víno.
Konzer­vativní pokrčí rameny, vezme
džbánek a vydá se po hladině na souš. Za chví­
li se stejnou cestou vrací i s plným džbánkem.
Debatují dál. Za nějakou dobu jim opět dojde
víno. Charismatik vztáhne ruce k nebesům,
zahlaholí modlitbu, vstoupí na hladinu a přejde
na souš. Za chvíli se zase stejnou cestou vrátí
i s vínem.
Po další rozpravě víno znovu dojde. Li­
berál odevzdaně vezme džbánek a vstoupí na
hladinu. Okamžitě jde pod vodu.
Kolegové ho vytáhnou z vody a křísí ho.
Konzervativní se podívá na charismatika:
„Tys mu neřekl, kde jsou ve vodě ty kůly?“
Charismatik: „Jaké kůly?“
SUDOKU
Vítězkou tajenky z minula je
Tereza Kratochvilová z Hulína.
Má u otce Jiřího odměnu.
SUDOKU
6
*
Blázen se sekerou nahání doktora. Doktor
bohužel zaběhne do slepé uličky, takže pak s
hrůzou sleduje blížícího se blázna a pomalu se
loučí se životem.
Blázen přiběhne k doktorovi a říká: „Tady
5
7
7
3
9
6
9
1
7
Dnes Vám mládežníci naší
farnosti opět připravili sudoku.
těšíme se na velké množství
správných odpovědí .
Řešení (pořadí čísel ve
vyznačeném řádku) posílejte
e-mailem na [email protected]
nebo formou SMS na 606 617
235.
4
9
1
9
5
3
8
2
7
1
2
3
8
6
7
5
5
8
9
8
7
7
2
6
3
Portá l øímskokatolických farností Zá hlinice, Hulín a Pravè ice
Vydává øímskokatolická farnost Hulín, Kostelní 132, 768 24 Hulín, tel.: 739 344 148. Zodpovìdná šéfredaktorka Lenka Straková (tel.: 606 617 235), supervizor P. Mgr. Jiří
Ševčík. Èasopis je neprodejný. Náklad na výrobu jednoho èísla je 9 Kè. Tisk: TYPOservis Holešov. Pøíspìvky uvítáme, nejlépe e-mailem nebo na USB.
E-mail: [email protected]. Redakce si vyhrazuje právo upravovat èlánky. Elektronická verze Portálu viz www.hulin.farnost.cz
12