Sborník z jarní ideové konference

Transkript

Sborník příspěvků z krajské konference 9. 4. 2011 DC 1990 Topolany
Obsah
1.
Úvodní slovo předsedy krajské organizace .................................................................................2
2.
Zelení-třetí rozměr politiky .........................................................................................................3
3.
Mravně konzervativní platforma ................................................................................................8
4.
Program SZ z hlediska mravně konzervativní platformy .............................................................9
5.
Potřebnost vzniku filozoficko-náboženské sekce ...................................................................... 11
6.
Úspěchy a neúspěchy Strany zelených (SZ dříve a dnes aneb jak jsme vyhráli a zase nevyhráli) 14
7.
Jak nebýt odborníkem a přitom být dobrým zeleným .............................................................. 16
8.
Ropný zlom ............................................................................................................................... 16
9.
Trvale udržitelný vývoj a politická orientace ............................................................................ 19
10.
Fukušima a my-o české zálibě v jádru ................................................................................... 26
11.
Důchodová a ekonomická reforma vlády ČR ........................................................................ 29
12.
Ochrana hospodářských zvířat .............................................................................................. 31
13.
Rozvojová pomoc (přepis z PowerPointové prezentace) ........................................................ 31
14.
Pojetí vlády práva (právního státu) v ČR (ČSR) po roce 1989 – historická zkušenost a
perspektiva ...................................................................................................................................... 32
15.
Kvalita školství ...................................................................................................................... 35
16.
Motoristický populismus ...................................................................................................... 38
17.
Největší bludy rušitelů železničních tratí .............................................................................. 39
1
1.
Úvodní slovo předsedy krajské organizace
Autor: Jiří Roubík
Váţení přátelé zelené politiky, dostává se vám dnes do rukou Sborník
příspěvků z historicky první krajské ideové konference Strany zelených
v Olomouckém kraji. Jejím účelem bylo projednat vybrané programové cíle SZ na
celostátní úrovni, potvrdit současná stanoviska či navrhnout nová řešení a přístupy.
Aby názorové spektrum bylo co nejpestřejší, umoţnili jsme s referátem vystoupit a
přispět do diskuse jakýmkoli návrhem nejen všem členům Strany zelených, ale i jejím
příznivcům. Příspěvky, které v rámci konference zazněly, tedy odráţejí výhradně
názory svých autorů. Jedinou podmínkou pro vystoupení byla formulace návrhu na
usnesení. O tom, která myšlenka je členům krajské organizace SZ v Olomouckém
kraji nejbliţší, pak rozhodovali hlasováním zvolení delegáti. Referáty byly rozděleny
do tematických bloků. Několik příspěvků se věnovalo obecnému ideovému
směřování, další se zaměřují na typicky zelená témata týkající se ţivotního prostředí,
zaznělo ale i několik konkrétních příspěvků k ostatním dílčím problémům dnešní naší
společnosti.
S iniciativou krajské ideové konference přicházíme po období, v němţ byla
debata o programovém směřování značně opomíjena. Ti, kteří stranu ještě
v nedávné minulosti vedli, se zabývali ochranou vlastní moci více neţ idejemi. Vnímal
jsem sice, ţe i v této situaci prosakují zelené myšlenky, byly však překřičeny
vzájemnými osobními výpady proti přívrţencům jiných názorových proudů. Vedení
strany, zvolené delegáty sjezdu v Praze v roce 2010, však dává naději, ţe se tato
neradostná situace změní. Zdá se, ţe se konečně v rámci naší strany podařilo najít
rovnováţný stav v osobních vztazích a ţe konečně nastala chvíle, kdy se dokáţeme
společně věnovat věcným politickým debatám i filosofickým tématům. Chceme proto
vyuţít uvolnění atmosféry, abychom se pokud moţno bez emocí a zcela určitě bez
osobních výpadů zamysleli nad tím, co nás všechny spojuje a porozuměli tomu, co
nás rozděluje.
Mám pocit, ţe kdysi bylo mezi členy naší strany více přátelství a pochopení.
Vstup do vysoké politiky nás však změnil – někdo můţe říct, ţe nám otevřel oči, jiný,
ţe nám vzal ducha. V minulosti jsme byli vnímáni mimo pravolevé spektrum
politických stran. Rozumím tomu, ţe v parlamentu a potaţmo ve vládě je velmi
sloţité zůstat stát mimo toto dělení. Mnohým z nás řadových členů SZ se však zdálo,
ţe tehdejší vedení dokonce ani zájem budovat stranu na ideových základech nemá,
ale pod heslem, ţe kdo není pravicový, je komunista, stahovali Zelené na platformu
ekonomických stran, kde jsme před daleko silnějšími politickými predátory nemohli
obstát. Uţ pouhý fakt sníţení našeho statusu na úroveň pravolevé politiky nám
během jednoho volebního období odehnalo všechny voliče, kteří byli ochotni se
rozhodnout i pro Stranu zelených. Zůstali jsme jen my, kteří i ve špatně namíchané
zelené vidíme pořád větší naději neţ v jakékoli jiné barvě.
Dokud však budeme mít ve straně lidi, kteří jsou ochotni věnovat svůj veškerý
čas vyhrazený pro stranickou práci přemýšlením nad tím, co kdo dělá špatně, tak se
budeme jen dál propadat do nicoty. A pokud nezazní jednoznačné a jednomyslné
odsouzení takovým praktikám, tak si snad ani nic jiného Strana zelených nezaslouţí.
A právě proto bych si přál, aby motivací pro členství ve straně přestalo být
zajišťování podpory kamarádům či pomáhání při odstraňování jejich nepřátel.
2
Motivací ke členství by měla být potřeba prosazovat svoje témata ve shodě s
volebním programem SZ a touha přispět k tomu, aby byl náš svět stále dobrým
místem k ţivotu. Musíme tedy vědět, čeho chceme dosáhnout a jak toho dosáhneme.
Tento sborník by nám měl pomoci při hledání společných zájmů, které chceme jako
Strana zelených v příštích letech prosazovat, a posunout nás blíţ ke konkrétnímu
obsahu našich politických cílů. Věřím, ţe náš pokus o otevření široké celostranické
debaty, nezůstane osamocený, ale stane se vzorem, který bude všeobecně
následován.
Přijaté usnesení:
Delegáti ideové konference SZ OK oceňují práci Jana Korytáře na místě
primátora města Liberce a žádají všechny členy SZ, aby v této věci respektovali
stanovisko PSZ.
2.
Zelení-třetí rozměr politiky
Autor: Milan Mátl
Pomyslná čára levice – pravice je zjednodušující, v současnosti především
publicistický trik. Vychází z předpokladu, ţe objekt manipulace, tedy apolitický
průměrný občan, neví o obsahu pojmů nic nebo jen to, co se mu k věření předkládá v
„mainstreamových“ sdělovacích prostředcích.
Pojmy levice – pravice mají původ v dobách Velké francouzské revoluce, kdy
reprezentace šlechty a duchovenstva seděla v Národním shromáţdění vpravo,
zástupci třetího stavu, demokratická a liberální část shromáţdění nalevo. Zatímco
pravice obhajovala status quo a vyvinula se v protipokrokové hnutí, levice hájila
zájmy středních a niţších vrstev společnosti a poţadovala zrovnoprávnění.
Dlouhou dobu se „pravice“ ztotoţňovala s (neo)konservatismem; zastává
zejména zájmy vlastníků výrobních prostředků, obhajuje svobodné podnikání,
základní (především ekonomické) svobody a obhajuje nezadatelná práva jednotlivce
proti celku. Hlavní proud „pravice“ dnes v Evropě představují (neo)liberálové s cíli
podobnými konzervativcům; liší se především snahou odbourat společenské příjmy
z podnikání a ponechat v rukou státu výhradně ekonomicky ztrátové činnosti (totální
privatizace). (V USA se za liberály stále ještě označují ti, kdo povaţují svobodu za
nedělitelnou, tedy poţadují větší svobodu pro všechny, aby i příslušníci méně
majetných vrstev měli moţnost svobodněji volit svůj osud; např. tím, ţe budou mít
lepší moţností uplatnění prostřednictvím vyšší míry solidarity.) Doba francouzské
revoluce je pryč, teď uţ nejde o rozsah svobody myšlení, slova, činnosti. Jde o
svobodu kořistit na společnosti a přírodě. Svobodně, liberálně, nebo setrvale,
konzervativně.
Dnešní „levice“ hájí především zájmy zaměstnanců, podporuje odbory, usiluje
o vytvoření sociálně odpovědného a spravedlivého státu; někde ţádá spoluúčast lidu
nejen na vládě, ale prostřednictvím státu i na správě výrobních prostředků (prvky
socialismu).
„Pravolevé soupeření“ je výrazem černobílého vidění.
Abychom si mohli udělat názornější schematickou představu, museli bychom
ideologie a běţné politické směry přemístit z geometrické osy někam do roviny
znázorňující základní ţivočišné postoje, tedy existenci a vlastnictví, být – mít (obr. 1).
3
Proti sobě by musel být postaven egoismus a altruismus, ekonomický zájem
jednotlivce a společnosti (obr. 2).
Socialismus
Bolševismus
Anarchismus
Liberalismus
“Divoký západ“
západ
politická práva
Totalitarismus
„být“
Fašismus
Ekonomický
liberalismus
Obrázek 1:
Vztah individualismu a kolektivismu na příkladu politických a
hospodářských práv.
Osa X (červená): Politická práva za předpokladu formální rovnosti občanů od
neomezených práv, tj. plné nezávislé existence jednotlivce (vlevo) po úplné podřízení se vůli
společnosti (vpravo).
Osa Y (fialová): Vlastnická práva za předpokladu rovné možnosti přístupu k majetku,
především k výrobním prostředkům, a to od plného rozdělení majetku mezi individua (vpředu)
po úplné kolektivní vlastnictví (vzadu).
Schéma nebere v úvahu skutečné, tj. nerovnoměrné rozdělení práv a majetku v reálných
podmínkách existujících lidských společností. Umístění extrémních společností, „-ismů“, na
plochách je proto také jen schematické.
Ze schématu je ale patrné, že žurnalistické pojetí levice – pravice není ani v takto
zjednodušených podmínkách jednoznačně definovatelné: snad by takovému dělení nejlépe
odpovídala myšlená čára anarchismus – fašismus či absolutní liberalismus - bolševizmus.
Z obou schémat je patrné, ţe stanoviska, která SZ s ohledem na své priority
smí zaujímat, nemohou být jako celek totoţná se stanovisky tzv. levice či pravice, tím
méně s politicky neutrálními stanovisky tzv. „středu“.
Mezi Zelenými a tradičními politickými stranami je zásadní rozdíl. Aţ dosud
politické strany (kromě pouhého boje o moc) řešily v praxi výhradně filozofické otázky
lidské (občanské) společnosti – otázky míry svobody jednotlivce a společnosti (státu),
rovnosti občanů, rozdělení majetku apod. Zelení staví na stejnou úroveň významnosti
také okolí (prostředí) lidské společnosti a přiznávají mu vcelku i v jeho jednotlivých
sloţkách přirozené právo na existenci. Měřítkem tohoto práva je zachování diverzity,
konkrétně zajištění ţití a přeţití všech druhů ţivých bytostí v přírodních (přirozených
příp. alespoň quasi přirozených) podmínkách (obr.3).
4
Ideální
(extrémní) socialismus
Bolševismus, „reálný
socialismus“
Ideální liberalismus
Kapitalismus
Demokratické systémy
Oligarchie, plutokracie
Obrázek 2:
Ideál společenských systémů a reálný stav v postfeudálních společnostech.
Oranžová barva znázorňuje kolektivní práva (včetně vlastnických), bílá jsou individuální
práva.
Vlevo jsou „rovnostářské“ systémy se zcela svobodným, na společnosti nezávislým jedincem,
jehož jediným omezením je svoboda druhého, nebo s jedincem, který svá práva zcela podřídil
společnosti a ponechal si jen zcela nezbytné minimum.
Vpravo jsou společnosti, jak se reálně vyvinuly: deklarované demokracie jsou ve skutečnosti
plutokracie s tenčím či tlustším demokratickým nátěrem, tzv. socialistické státy jsou ve
skutečnosti ovládány stranickou oligarchií, která ohrožuje i nejzákladnější občanská práva,
někdy i samotné bytí.
Je patrné, ţe se některé postoje SZ promítají do společenské roviny.
SZ má socialistické prvky, jako je rovnost občanů (jejich šancí), společenská
odpovědnost a společenské rozhodování (referenda), omezení práv jednotlivců
(např. okrádat společnost, pustošit přírodu, týrat zvířata – v tomto ohledu dokonce
rozšiřuje socialistické omezení práv jednotlivce na celou lidskou společnost).
Má konzervativní prvky jako ochranu přirozeného stavu, zachovávání přírodní
diverzity a přírodní dynamické rovnováhy, ochranu osobnosti, zachovávání kulturních
tradic; snad i solidnost v jednání s jinými subjekty, coţ u nás jiné tzv. „konzervativní“
subjekty naprosto postrádají. Zajímavé je, ţe pro zakonzervování původního stavu
prostředí prosazují zelené strany „antiindividuální“ ekologickou daň.
Přístup k ţivotu je liberální v tom rozsahu, ţe svoboda jednotlivce končí tam,
kde začíná svoboda jiného. Liberální je postoj k prostituci, k homosexualitě, k
ochraně před početím, apod. Na druhé straně SZ nemůţe souhlasit s hospodářským
liberalismem prosazovaným českými liberály i konzervativci, s rozšiřováním
nekontrolovatelné moci nadnárodních společností nebo s hospodářskou globalizací
pod diktátem ekonomiky jednoho státu.
5
přirozené
prostředí
právo okolí na
existenci
politická práva
Liberalismu
s
Socialismus
Totalitarismus
ekonomická
práva
Ekonomický
liberalismus
Umělé
prostředí
Obrázek 3
Vodorovná základna odpovídá schematicky vybraným politickým a hospodářským kritériím
života společnosti (viz schéma č.1).
Nová osa Z znázorňuje vzájemné ovlivňování člověka a okolí:
Nahoře jsou podmínky přirozené, tj. neovlivněné člověkem; je tu více nebo méně uznáváno
právo všech druhů živých organismů na život v původním (= nevýznamně ovlivněném)
prostředí.
Dole jsou podmínky převážně vytvářené člověkem a jeho činností s klesající diverzitou
prostředí a druhů.
SZ se musí snaţit být programově racionální. Být racionální, to není
„centristický guláš“, to je pouze pouţívání vlastního mozku bez ohledu na to, kam
nás šuplíkoví experti zařadí.
Mezi Zelenými a tradičními politickými stranami je zásadní rozdíl. Zelené
strany přinášejí do politiky zcela nový rozměr: nejde jiţ výlučně jen o vztahy uvnitř
lidské společnosti, mezi jednotlivcem a společností, ale také o řešení souţití člověka
s přírodním prostředím a o uznání přirozeného práva všech druhů ţivých bytostí ţít a
nebýt vyhuben.
To je také důvod, proč zelená politika nemůţe být ani „pravicová“, ani
„levicová“, tím méně politikou jakéhosi nedefinovatelného „středu“. Zelenou politiku
prostě není moţné umístit na zjednodušující ose levice – pravice.
Navrhovaný postulát zřetelně odlišuje Zelené od jiných politických subjektů,
protože deklaruje i právo jiných živých bytostí na existenci a faktickou povinnost
člověka, jejich druhovou existenci přinejmenším respektovat a chránit. Současně
vymezuje kvalitativně i kvantitativně prostor, který musí být pro přežití druhů
vyhrazen.
6
Požadavek na zachování alespoň současné různorodosti živých forem není jen
gestem vůči jiným organismům. Je krajně potřebný i pro samotnou lidskou
společnost a její přežití. S každým vymřelým druhem ztrácíme plnost života, estetiku
forem či (nenávratně) dosud třeba neobjevenou možnost využití vlastností takového
druhu pro naše vlastní estetické, stravovací či léčebné účely.
Na začátku devadesátých let jsme odpovídali, ţe SZ není ani vlevo, ani
vpravo, ale vpředu. Heslo zní trochu nadneseně, ale má racionální jádro: drtivá
většina politických subjektů získává voliče a přívrţence na sliby v krátkodobém
horizontu – po nás potopa, zatímco SZ si je vědoma, ţe neomezený růst spotřeby
není globálně moţný a snaţí se o trvale udrţitelný vývoj ekonomiky i sociálních
vztahů.
Abstrakt:
EN: There is an essential difference between the Greens and the traditional political
parties. The Green parties bring –perhaps unconsciously- into the policy an entirely
new dimension: Not only interest in the life of the human society, the mutual relations
between the society and the individual, but also in trying to find solutions to the coexistence-problem between the human society and the environment, with recognition
of the natural right of all species of living creatures to live and survive in natural
conditions.
That’s also the reason why the green policy can be neither “rightist” nor
“leftist”, not to speak about a kind of “central”, and why its real presentation can’t be
found on a simplified axis from left to right.
DE: Zwischen den Grünen und den traditionellen politischen Parteien gibt es einen
wesentlichen Unterschied. Die Grünen Parteien bringen –bewusst oder unbewussteinen völlig neuen Ausmaß in die Politik: es handelt sich nicht mehr ausschließlich um
Modalitäten des Lebens in der menschlichen Gesellschaft, sondern auch um
Probleme des Zusammenlebens mit der Umwelt, um das naturgemäße Recht aller
lebendlicher Wesensarten zu Leben und Überleben unter natürlichen Bedingungen.
Das ist auch der Grund, warum die grüne Politik weder als „Links“ noch als
„Rechtspolitik“ zu betrachten ist (von einer „Mitte“ gar nicht zu reden) und warum die
grünen Standpunkte auf einer vereinfachten Achse von Links nach Rechts nicht
darzustellen sind.
CS: Mezi Zelenými a tradičními politickými stranami je zásadní rozdíl. Zelené strany
přinášejí do politiky –vědomě či nevědomě- zcela nový rozměr: nejde již výlučně jen o
vztahy uvnitř lidské společnosti, mezi jednotlivcem a společností, ale také o řešení
soužití člověka s přírodním prostředím a o uznání přirozeného práva všech druhů
živých bytostí žít a přežít v přírodních podmínkách.
To je také důvod, proč zelená politika nemůţe být ani „pravicová“, ani
„levicová“, tím méně politikou jakéhosi nedefinovatelného „středu“. Zelenou politiku
prostě není moţné umístit na zjednodušující ose levice – pravice.
KO SZ navrhuje, aby následující text byl zapracován do politického programu
SZ: Mezi zelenými a tradičními politickými stranami je zásadní rozdíl. Zelené strany
přinášejí do politiky zcela nový rozměr: nejde již výlučně o vztahy uvnitř lidské
7
společnosti, mezi jednotlivcem a společností, ale také o řešení soužití člověka
s přírodním prostředím a o uznání přirozeného práva všech živých druhů žít a nebýt
vyhuben.
3.
Mravně konzervativní platforma
Autor: Tomáš Hradil
Odpověď na otázku, proč vznikla Mravně konzervativní platforma, můţe
nabídnout různé úhly pohledu. Mohlo by se hovořit o protiváze k převaţujícímu
obecnému trendu v kultuře dnešní doby, který uţ mnohým lidem připadá únavný.
Mohly by se vyjadřovat pochybnosti o slučitelnosti dlouhodobých postojů, s určitou
extrémností postojů Stany zelených v oblasti mravního liberalismu. Mohly by se
předloţit poměrně rozšířené názory o neslučitelnosti ultraliberálních postojů
s principy trvale udrţitelného ţivota. Dovolte proto, abych vyjádřil pár myšlenek
k tomuto tématu ryze z mého osobního úhlu pohledu.
Kdyţ mi mylo 18 let, potkal jsem partu mladých lidí, kteří právě uklízeli černou
skládku. Být prospěšný společnosti i ţivotnímu prostředí a být k sobě navzájem
přátelští a dobří – tyto myšlenky mě získaly. Tak jsem se k Hnutí Brontosaurus přidal
i já. Dvě desetiletí jsem pořádal dobrovolnické akce pro mládeţ, a velmi mě těšilo, ţe
se potvrdilo, ţe stále existuje mnoho mladých lidí, kteří jsou ryzí jak ve vzájemných
vtazích, tak i v postoji např. k návykovým látkám.
Po letech práce v neziskovém sektoru přišel ţivotní impuls, abych vstoupil do
politiky. Stranou, u které jsem vnímal, ţe by mohla mít podobný pohled na svět jako
já, byla Strana zelených. Nešlo jen o její program. Podstatná pro mě byla i určitá
ryzost, které jsem ji a jejím lidem připisoval.
Ve straně Zelených jsem proţil několik období s odlišným vnitřním klimatem.
Původně ještě pod vedením strany M. Rokose (do r. 2002), následně včele s Janem
Beránkem, později za Martina Bursíka a dál. Měnilo se mnoho věcí. V posledních
letech se ale rétorika a část programu české Strany zelených vyvinula do silně
liberálních akcentů. Ty v ní tolik nepřevládaly, kdyţ jsem do ní vstupoval. Za celou
doby mého setrvávání v ní jsem si nevšiml momentu, kdy by se oficiálně odsouhlasila
změna stylu strany od všeobecného na silně mravně liberální. Politika Strany
zelených začala akcentovat tento styl samovolně, jaksi plíţivě. Já jsem o tom nebyl
nijak vyrozuměn a nikdo se na můj názor neptal. Není pravděpodobné, ţe by takto
vymezené postoje mohly získat sympatie velké části národa, či alespoň
environmentálně uvaţujících jedinců. Mé sympatie nikdy neměly a znám celou řadu
lidí, kterých také ne. Pro mnoho lidí není přirozené spojovat rozšiřování prostoru pro
homosexualitu, či snahy o dekriminalizaci drog, s ochranou přírody.
Současné postoje Strany zelených si můţe mnoho lidí vyloţit tak, ţe
environmentálně myslící a jednající jedinec v Česku, kterého reprezentuje tato
strana, má morální povinnost akceptovat, ba i samostatně podporovat, iniciativy pro
legalizaci marihuany i mezi dětmi a mládeţí, stále další rozšiřování práv
homosexuálů, či povinný důraz na „práva ţen“ ve straně (pozitivní diskriminace, tzv.
Gender princip). To je přirozeně pro spoustu lidí nepřijatelné, a velmi je chápu,
protoţe je to nepřijatelné i pro mě. Podobně cítících lidí se najde v naší společnosti
celá řada. Je zbytečné, aby o ně Strana zelených přicházela, pokud toho
podstatného, co nás spojuje, je daleko víc. Pokud Strana zelených chce být mluvčím
environmentálně myslících a jednajících lidí širokého spektra naší společnosti, je
8
potřeba, aby její postoje tlumočily především environmentální principy trvalé
udrţitelnosti – s kterými je přirozeně spojena oblast školství a výchovy, skutečných
lidských práv a občanských svobod, rozvoje občanské společnosti – a aby za ni
hovořili i jiní, neţ jen mravně liberální aktivisté. I proto jsem rád, ţe vznikla Mravně
konzervativní platforma Strany zelených. Mravně konzervativní proud také odmítá
jakoukoliv klasickou šikanu homosexuálů (na pracovišti, či kdekoliv jinde). Propagace
homosexuální kultury, či zvýhodňování homosexuálních párů při adopci dětí (i zdravá
manţelství mívají mnohdy problém splnit kritéria pro adopci), však povaţuje za
společensky nezdravý trend.
Mravně konzervativní platforma se vším respektem k poslání Strany zelených
vytváří mravně liberální rétorice protiváhu. Je inspirována jak tradičními křesťanskými
hodnotami, tak i modelem plurality názorů. Její signatáři nemají za cíl vytlačit mravně
liberálně smýšlející jedince, ale naopak, hledat s nimi společná témata v oblasti péče
o ţivotní prostředí, či na rozvoj občanské společnosti. Zásadně odmítá ultraliberální
mravní postoje jako jediné ideové východisko Strany zelených. Strana Zelených má
být pestrou směsicí lidí, spojených za účelem nalezení cesty k trvale udrţitelnému
ţivotu. Otázky mravního výkladu světa povaţují za soukromý názor kaţdého člověka,
který můţe být svobodně diskutován, ale nemůţe být nikomu vnucován.
Odhození falešných rétorik, a zaměření se na skutečně podstatné společné
„zelené“ a společenské cíle, to je to, co Strana zelených potřebuje, a co ocení i její
voliči.
Ideová konference SZ OK vyjadřuje podporu existenci mravně-konzervativní
platformy ve Straně zelených a uvědomuje si její moţný vliv na rozšíření názorového
spektra a tím i členského a voličského elektorátu.
4.
Program SZ z hlediska mravně konzervativní platformy
Autor: Blanka Roubíková
Kaţdý z nás je originál. Kaţdý má svou ţivotní zkušenost a svou ţivotní
filosofii. Strana Zelených sdruţuje lidi podobného zaměření, přesto existují témata,
ve kterých nenajdeme úplnou shodu. Konkrétní jedno téma můţe být pro někoho
marginální a pro jiného můţe stejné téma znamenat otázku zcela zásadní. Naše
volební programy vycházely vţdy z předpokladu, ţe musíme pokrýt celou šíři témat
všech ministerstev. Malé mnoţství lidí se tak vyčerpávalo nad mnoţstvím
různorodých témat a přitom nám začalo unikat to podstatné. A v praxi jsme pak
nuceni se vyčerpávat prosazováním bodů, které mnozí z nás mohou povaţovat za
zbytečné, ale jejich nesplnění by nahrálo kritikům dodrţování volebního programu a
moţná by to i zklamalo několik konkrétních voličů.
Mnohokrát zaznělo v našich řadách, ţe někdo táhne stranu příliš doleva a jiný
zas příliš doprava. ALE MY NEMŮŢEME být levicoví nebo pravicoví – uvedu příklad
– ţeleznicní trať na zrušení – jsou dvě moţnosti záchrany – 1. pravicové řešení privatizace 2. levicové řešení – zadotování provozu ze státní kasy. Nemůţeme být
levicově proti privatizaci, pokud je zájemce, který nechce trať pouze sešrotovat. Ale
pokud takový zájemce neexistuje nemůţeme být pravicově pro zrušení jenom proto,
ţe na sebe trať nevydělá. Pokud stanovíme ţelezniční dopravu jako ekologickou
9
prioritu , nemůţeme ji pak posuzovat z hlediska rentability, stejně jako tak
neposuzujeme výsadbu stromořadí kolem cest.
Navrhuji zde nazírání kaţdého tématu, pokud to jen trochu lze, optikou
ochrany ţivotního prostředí.
Politické programy by měly být koncipovány volně v tématech, která se
netýkají ochrany ţivotního prostředí proto, abychom měli širší koaliční potenciál a
větší manévrovací prostor pro prosazení ekologických priorit. Téma, do kterého lze
jen těţko promítnout ekologické hledisko je podle mého například otázka placení
školného. Pokud bychom byli v parlamentu a kterákoli strana by byla ochotna s námi
prohlasovat zákaz jakékoli těţby kůrovcového dříví v prvních zónách Národního
parku, pak ji my můţeme pomoci prohlasovat placení nebo neplacení školného podle
jejího programu. V první části svého příspěvku jsem tedy vyslovila svůj názor, ţe
progam SZ by se měl zabývat především ochranou ţivotního prostředí. Přesto
k tomuto bodu nedávám návrh na usnesení, neboť toto téma nepovaţuji za natolik
důleţité.
Začala jsem trochu od tématu v názvu mého příspěvku – tedy Program SZ
z hlediska mravně konzervativní platformy - právě proto, abych uvedla smysl
fungování mravně konzervativní platformy, která vznikla v roce 2008 jako reakce na
určitá prosazovaná témata v politickém programu, která se dostala do rozporu
s ţivotní filosofií signatářů MKP.
MKP nechce do programu prosazovat křesťanské zásady, které jsou proti
přesvědčení většinové části naší společnosti – nechceme zakazovat potraty,
nechceme nikoho nutit, aby uzavíral sňatek před narozením dítěte ani aby
homosexualita byla povaţována za nemoc nebo dokonce úchylku. Chceme mít
pouze moţnost postavit se za politický program, který je v souladu s křesťanskými
zásadami. Evropská civilizace stojí na křesťanských základech. Morálka, kterou
uznávají i nevěřící stále vychází z Desatera. Má-li být SZ vnímána jako mravná, musí
tyto základy respektovat.
V situaci, kdy jsem věřící člověk a zároveň chci kandidovat za Stranu
Zelených, protoţe chci prosazovat ochranu ţivotního prostředí a nekonzumní kvalitu
ţivota vůbec, nechci být odstavena z politické práce kvůli svému náboţenskému
přesvědčení.
Přestoţe můj osobní důvod pro členství ve SZ je ochrana ţivotního prostředí,
vnímám a povaţuji za zcela legitimní zelené téma rovnoprávnost. Je jedním ze tří
pilířů, na kterých stojí zelená hnutí v celé Evropě od počátku své existence. Jsou to –
kvalita ţivotního prostředí, rovnoprávnost a fungující občanská společnost. Strana
zelených by měla být vnímána jako obránce rovných příleţitostí nikoli jako obránce
menšin.
Souhlasím s tím, aby ţeny byly v politice nebo aby se věnovaly plně své
profesi – já sama jsem toho příkladem. Musí to být ale rozhodnutí podloţené
skutečným zájmem a profesními předpoklady, nikoli moţnost se prosadit díky
pohlaví.
Strana Zelených v naší komunální politice učinila krok, který můţe
nezasvěcený člověk posuzovat jako podporu nerovnoprávnosti ţen. V našem
městysi kandidovali na post místostarosty ţena a muţ – uvádím ţenu na prvním
místě, protoţe naše civilizace nesmí zapomenout umění galantně dávat přednost
ţenám v běţných ţivotních situacích.
Ţena – aktivní a velice schopná pedagoţka, plně se věnující práci s dětmi
nejen ve škole, ale i v mimoškolních aktivitách
10
Muţ – který právě ukončil aktivní a úspěšnou kariéru ve státních sluţbách
odchodem do důchodu
Svými schopnostmi pro tento post naprosto rovnocenní kandidáti. Zastupitelé
za Stranu Zelených svými hlasy pomohli prosadit muţe. Důvod – pro městys je paní
učitelka mnohem přínosnější ve škole, kde ji čeká ještě mnoho aktivních let. Pan
inţenýr by naopak své schopnosti realizoval hlavně v soukromí, byla by škoda jich
nevyuţít pro prospěch městyse. Člověk by měl zastávat to místo ve společnosti, kde
přináší nejvíce prospěchu druhým. A pro mnoho ţen to můţe být i v politice. Ne však
za kaţdou cenu. Navrhuji proto, aby ve vnitřních předpisech nebyl zakotven princip
gender jako povinnost.
Přijaté usnesení
KO SZ Ol. Schvaluje poţadavek, aby ve vnitřních předpisech SZ nebyl zakotven
princip gender jako povinnost.
5.
Potřebnost vzniku filozoficko-náboženské sekce
Autor: Milan Mátl
Řada stanovisek vyplývajících z náboţenského a z environmentálního
myšlení, přesvědčení a cítění je shodná a je škoda, ţe dosud neexistuje základna,
kde by bylo moţné sjednotit i odpovídající politická stanoviska. Řešení vidíme v
zaloţení odborné sekce (s některým z názvů uvedených v hlavičce příspěvku), kde
by bylo moţné vytvořit trvalé kontakty a pracovat na vzájemném porozumění,
propojení a podpoře společných cílů.
Náboţenství je definováno jako teoretický a praktický vztah člověka
k transcendentní skutečnosti; tímto vztahem se zabývá teologie a věrouka, prakticky
se projevuje v etice a kultu.
Etika jako nauka o správném jednání se snaţí najít a zdůvodnit společné
základy, na nichţ stojí obecně morálka společnosti; aplikuje v praxi filozofické
koncepce na jednání a ţivot člověka. Etické zásady si stanovuje společnost či člověk
sám, nebo jsou chápány jako mravní zásady a pravidla daná zvnějšku, vyšší bytostí,
bohy či Bohem.
Sociologicky je náboţenství (při nejmenším do určité míry) sociální výtvor a
sociální procesy jsou základním prvkem při objevení, vývoji a šíření náboţenských
přesvědčení a praktik.
Kořeny víry pak lze najít jednak v individuálních potřebách (Intelektualismus –
předvědecké pokusy o pochopení světa a lidské zkušenosti, Emocionalismus –
pokus vyrovnat se s intenzivní emocionální zkušeností), jednak v sociálních
procesech.
Náboţenství je výrazem podřízenosti člověka společnosti (Émile Durkheim) či
vládnoucí třídě (Karel Marx) a sociálním tlakům, které překonávají individuální záliby.
Podle významové teorie je náboţenství vysvětlením a ospravedlněním dobrého a
zlého osudu, protoţe jej začleňuje do širšího světa i mimo naše bezprostřední
kaţdodenní vnímání (Max Weber).
Teorie racionální volby říká, ţe náboţenské organizace a vůdci nabízejí své
zboţí spotřebitelům, kteří si mezi nimi volí zboţí, nejlépe vyhovující jejich potřebám.
Moderní sociologický přístup definuje kritická teorie náboţenství. Jde o způsob
zkoumání (náboţenství) prostřednictvím kritických otázek týkajících se světa a
11
zkoumaných idejí. Snaţí se o určení skrytých stanovisek v rámci našeho poznávání,
poněvadţ „kaţdý přístup k náboţenství v sobě nese teoretické stanovisko, byť by
bylo popíráno nebo nebylo zjevné; ţádné neutrální představení náboţenských idejí
neexistuje“.
Náboţenství obvykle tak či onak čelí kritice, ţe jsou zaloţena na mytologické
tvořivosti. Mýty jsou symbolické příběhy vyprávějící starou lidskou zkušenost
v přírodě a historii. Smyslem mýtu je harmonizace člověka a společnosti s přírodním
a společenským řádem. Funkce mýtu je zdůraznění ţivotně důleţité otázky a
hodnoty v té které společnosti. Mýty jsou výsledky uvaţování o nich, které praktikuje
národ či skupina. Můţeme je povaţovat za mosty mezi rozumem a citem, mezi myslí
a srdcem.
Od samého vzniku myšlenky na zaloţení politické strany, pro kterou by péče o
přírodní či ţivotní prostředí byla předním posláním, pomáhali teologové i prostí věřící
takové strany organizovat. Důvodem bylo, ţe řada stanovisek náboţenského a
environmentálního myšlení, přesvědčení a cítění je zřejmě tak stará jak lidstvo samo.
Zaniklá náboţenství slovanská, germánská či baltická byla neodmyslitelně
spjata s přírodou - posvátné háje, stromy, prameny. A není to tak dávno, co
existovala podobná náboţenství u tzv. primitivních kmenů v Severní Americe,
Rovníkové Africe, Polynésii atd. „…Přesvědčení (tzv. primitivních národů) jsou
logická, pochopíme-li ideový systém, na němţ je daná společnost zaloţena“ (Edward
Evan Evans-Pritchard (1902-73)).
Původní náboţenství v mnoha částech světa znovu oţívají a je zajímavé
sledovat, co si o nich myslí jejich dnešní věřící (John Lame Deer, šaman Siouxů):
„Kdyţ jsme zabíjeli bisona, věděli jsme, co děláme. Omlouvali jsme se jeho duchovi a
chtěli, aby pochopil, proč to děláme. Modlitbou jsme vzdávali poctu těm, kteří nám
dali své maso, abychom mohli ţít. Modlili jsme se za jejich návrat, za ţivot svých
bratrů – národa bizonů – stejně jako za náš vlastní.“
Animismus je zaloţen na posvátném spojení člověka a světa. Svět ovládají
duchové nebe, půdy, vody a stromů. Nebe, lidstvo a příroda vytvářejí harmonii
protikladů, síly jin a jang, nebytí a bytí. Animistický přístup – ţivé nadpřirozené síly
v přírodních objektech, v horách, stromech, zvířatech – je také na počátku šintoismu.
Z původního náboţenství Árijců (= „vznešení“, Indoíránci) vznikl v Persii
Zoroastrismus. Nesmrtelní svatí (synové a dcery Boţí) ochraňují dobré Boţí stvoření
– nebesa, vodu, zemi, rostliny, zvířata, člověka a oheň. Pársové se učí vnímavosti,
svědomitosti a zodpovědnosti vůči těmto sedmi výtvorům Boha (Ohrmazd = Ahura
Mazda = Moudrý Pán). Nepodílejí se na bezohledném ničení přírody a nesmějí si
dopřát nadbytku (ani nedostatku), protoţe jsou lákadlem a lstí zlého ducha (Ahriman
= Angra Mainju).
Hinduismus nachází posvátno všude, nejen v chrámech: v horách, řekách,
kamenech, stromech. Věří na zjevení v podobě skály, vody, pramene, které se pak
stávají poutními místy se zázračnými vlastnostmi. Takovým místem tírthy (=
přechodu mezi světským a posvátným, světem ţivých a mrtvých) je např. Ganga.
Posvátno se zjevuje i ve zvířatech, nejčastěji v kravách, opicích či hadech. Zajímavé
jsou hinduistické, ale i dţinistické a buddhistické představy o vesmíru a o čase.
Klasický hinduistický svět začíná nerozlišeným stavem, rozvíjí se a spěje zpět do
nerozvinutého stavu; děj se cyklicky opakuje. V současnosti jsme uprostřed
posledního a nejhoršího věku, kalijugy, provázeném mravním úpadkem, utrpením,
hladomorem a válkami.
12
Dţinismus věří v nesmrtelnou duši – osvobozenou duší (=siddhou) se můţe
stát v budoucích vtěleních (jakákoliv) ţivá bytost a je proto nutné prokazovat úctu
všemu ţivému. Všechno ţivé má duši a tudíţ vědomí. Způsobí-li někdo jiné duši
bolest, vstupuje mu do duše karma.
Pro buddhismus přichází po smrti vţdy znovuzrození, dokud se z duše
nevymýtí nenasytnost, nenávist a klam. Prvním z pěti mravních předpisů pro
buddhistu je „neubliţovat ţivým bytostem, tj. projevovat jim laskavost a soucit“.
Buddhismus bývá spolu s taoismem příp. konfucianismem řazen k tzv. neteistickým
náboţenstvím.
Judaismus, křesťanství a islám mají společné kořeny. Ve zkratce se dá říci, ţe
judaismus vychází z Tenachu (hebrejské Písmo), Mišny (sbírka traktátů) a Talmudu
(nejčastěji výklad), křesťanství k Tóře/Starému zákonu přidává Nový zákon a islám
k Tóře, Ţalmům a Novému zákonu ještě Korán. Určující je v křesťanství Nový zákon,
u islámu Korán.
V základních spisech (Tóra, Nový zákon, Korán) je přírodnímu prostředí
věnováno překvapivě málo místa. Starý zákon charakterizuje poměr Stvořitele
k člověku a ţivým tvorům slovy Genesis: „…Ať lidé panují nad mořskými rybami a
nad nebeským ptactvem a nad celou zemí…“ (Gen. 1.26) nebo „Bůh také řekl: Hle,
dal jsem vám na celé zemi kaţdou bylinu nesoucí semena i kaţdý strom, na němţ
rostou plody se semeny. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a
všemu, co se plazí po zemi, v čem je ţivá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou
bylinu.“ (Gen. 1.29). A dále: „Řekl Bůh Noemu a jeho synům: Hle, já ustavuji svou
smlouvu s vámi a s vašim potomstvem i s kaţdým ţivým tvorem,….Nedojde
k potopě, která by vyhladila tvorstvo a zahladila zemi.“ (Gen. 9.8.). I kdyţ základ
učení je jinde a citáty vyjadřují vyhraněně antropocentrické stanovisko k přírodě,
povinnost člověka chránit veškerý ţivot je zcela zřetelně stanovena. Rozpor s cíly
zelené politiky nastane tehdy, kdyţ člověk nedbá na svou odpovědnost a
z moudrého vládce či partnera se stane sobecký, poţitkářský, bezohledný a
krvelačný tyran.
Evangelia se „okolím“ zaobírají ještě méně, o to více ale způsobem ţivota:
„Neskládejte sobě pokladů na zemi….“ (Mat. 6.19.), „Nemůţete Bohu slouţit i
mamoně“ (Mat.6.24.), „Povaţte kvítí polního, kterak roste, nepracuje, ani přede.
Pravímť pak vám, ţe ani Šalamoun ve vší slávě své tak odín nebyl, jako jedno
z nich.“ (Mat.12.21.).
To neznamená, ţe by tato náboţenství opomíjela vztah k přírodě dnes.
V Encyklice Sollicitudo rei socialis č.24 Jan Pavel II. uvádí: „…je třeba brát v úvahu
přirozenost kaţdé bytosti: rostlin, zvířat, přírodních prvků, a jejich vzájemnou
propojenost v uspořádaném světě. V témţ smyslu nelze pánovitě zacházet
s přírodními zdroji, jakoby byly nevyčerpatelné.“
Tím jsme se dostali k době nedávno minulé a přítomné. Označíme-li za „nová“
náboţenská hnutí ta, jeţ vznikla v posledních 150 letech, pak jejich počet bude
v desítkách tisíc. Větší z nich vycházejí z hinduismu, buddhismu, křesťanství, islámu.
Někdy je souvislost méně zřetelná, jako u různých skupin hnutí Lidského potenciálu
(New Age, UFO-náboţenství …), jinde více (Rastafariáni). Je zajímavé, ţe
rastafariánství, přestoţe původně vycházelo z hnutí černé moci, učí dnes o přímém
spojení člověka s ostatními ţivými bytostmi, přírodou, vesmírem.
Ve výčtu „nových“ náboţenství nesmí chybět baháismus. Podle něj nelze
vyřešit světové problémy jinak neţ globalizací. Znečišťování ovzduší, propast mezi
bohatými a chudými národy, globální oteplování, obchod s drogami, ale také činnost
13
nadnárodních společností, světového obchodu a financí jsou globální problémy,
které je moţné účinně řešit zase jen na globální úrovni. Na druhé straně – nakolik je
to moţné – musí rozhodování probíhat na místní aţ státní úrovni. Je důleţité
zachovat kulturní a přírodní rozmanitost, bohatství jazyků, kultur, tradic a myšlení,
zároveň však odstranit příčiny sporů a svárů. Mohlo by se tvrdit, ţe baháističtí snílci
chtějí nemoţné. Baháisté odvětí, ţe vůbec nesní, naopak se probudili do dnešního
skutečného vzájemně propojeného a vzájemně závislého světa. Snílci jsou ti, kdo si
představují, ţe lze vést svět současným způsobem, aniţ by skončil pohromou.
6.
Úspěchy a neúspěchy Strany zelených (SZ dříve a dnes aneb
jak jsme vyhráli a zase nevyhráli)
Autor: Martin Tichý
Nechci, a ani by nebylo správné, abych personifikoval naše prohry a výhry.
Pokusím se oprostit i od většiny mých emocionálních pohledů. A mám jich víc neţ
dost.
Bohuţel jsem byl u většiny proher a vítězství SZ.
Přeskočím historii, tedy dobu minulého století. Zajímá nás přece nejvíce
poslední doba.
SZ v roce 2006 zazářila. Bylo to souzněním vnitřních i vnějších i speciálních
vlivů.
Vnější vlivy jsou známé. Dílčí znechucení politikou scénou. Absence kvalitních
lídru i klasických politických stran. Tuţba voliče po novém a neušpiněném subjektu.
Část liberálních voličů ztratilas své zástupce vypařením se Unie svobody a
Občanských demokratu.
Vnitřní vlivy se projevovaly jiţ od počátku tohoto století. Po roce 2000 Strana
se začala z určité zakonzervovanosti rozvíjet. Do strany začalo vstupovat velké
mnoţství zajímavých lidí. Jednalo se o široké spektrum od mladých členů
neziskovek, aţ po staré levicové intelektuály. Byla to doba reprezentovaná J.
Patočkou a Beránkem. Přestoţe měli nejednoho kritika tak nastartovali vnitřní
dynamiku. Dobu střetu, kvasu a rozvoje. Abych jenom nechválil, objevily se i první
stranické tresty a vylučování. V roce 2004 jsme získali prvního senátora. Můţeme mít
na osobu Štětiny různé názory, ale pod jeho jménem SZ vstoupila do senátu. SZ
byla na vzestupu.
Speciální vlivy byly zafinancování volební kampaně v době, kdy strana měla
značné dluhy. A kromě zajímavé podpory vlastně konkurenčních stran, měly na náš
úspěch velký dopad dva výzkumy veřejného mínění, které přesvědčily voliče, ţe hlas
pro SZ nepropadne, ţe máme více neţ 5 % voličů. Nezanedbatelný vliv měla i
celkem slušná volební kampaň. Zvolení určitě pomohl i lídr celé kampaně Martin
Bursík.
Jsem si jist, ţe pokud by nebyly ony dodatkové faktory, do parlamentu by se
SZ nedostala, získala by však přes 4 %, uhradily dluhy, a nachystala na další volební
období, kde by jiţ vstup do parlamentu byl logický.
I kdyţ jsme urychlili vstup do parlamentu, nebylo nic ztraceno. Mohli jsme
dobudovat stranu, oslovovat voliče prezentovat stranická témata. Bylo na čem stavět.
Ale náš postup byl opačný.
To, ţe jsme byli v koalici a v přeběhlické vládě nám sice uškodilo, ale i to by
snad šlo zachránit.
14
Voliče jsme však dokonale znechutili. Témata prodali. Stali jsme se
„důvěryhodným koaličním partnerem“, nikoli však důvěryhodnou politickou stranou.
Kam se poděly kamiony na koleje, jak jsme ovlivnili podporu hromadné dopravy? Náš
pel čisté a nezkorumpované strany přivádějící svěţí vítr do politiky rychle vzal za své.
Mimo obzvláště nešťastného vystupování našich představitelů, nám hodně
„pomohla“ kauza Čunek, radar i mnoho malých kauziček např. Nošovice, sjezdovky
v Jeseníkách atd. a pak tzv. vnitrostranické boje.
Samozřejmě i účast na přeběhlické vládě, kterou vedl sice „chlap s gulama“
ale ideově opravdu prázdný Topol. Tuto vládu spočítali voliči všem zúčastněným.
Pokud někdo tvrdí, ţe problém byl či je v levicovosti, či pravici tak se mýlí.
Našemu voliči je to většinou fuk. Nás vyneslo hledání slušného politického subjektu,
nikoliv potřeba další levice, či pravice. Ano měli jsme jednoznačně více akcentovat
sociální aspekt, ale to není to, co nás poloţilo a ani to co nás řadí na levici. Arogance
moci, a ne pravicové kydy, byla naše smrt.
Druhý náš problém bylo umrtvení strany.
Byli jsme opiti úspěchem. Těsně po volbách jsme hovořili všichni stejnou řečí.
Předsedu a předsednictvo bychom nosili na rukou.
Personální práce ve straně byla odjaktěţiva špatná, ale začala se hroutit.
Neexistovalo něco jako kariérní růst.
První byla podpora některých kandidátů do voleb, například zapomínáme, ţe
O. Zubová a V. Jakubková, byly na svá místa zvoleny pod tlakem předsedy strany.
Jinak by ve středních Čechách byl lídrem Čejka, a na Ostravsku dvakrát kraj
nominoval Holubovou, ačkoliv byla předsedkyní RR, tak se povedlo předsedovi
přesvědčit ostatní, ţe není vhodná. Druhý takový krok bylo nominace
Schwarcenbergra na ministra zahraničí. To byly počátky.
Straníci byli prohlášeni za neschopné a pod heslem „Stát není naše kořist“ se
do funkcí ve státní správě dosazovali kamarádíčci se stranou nespojení.
Závěry byly takové, ţe býti člen strany bylo spíše diskvalifikující na jakýkoliv
post ve státní správě. Volič z toho zjistil, ţe členové strany jsou neschopní.
Diskuse v kaţdé politické straně je normální. Jenom u zelených to znamenalo,
ţe jsme rozhádaní. Tento dojem vytvořilo vedení, veřejným prohlašováním, ţe
nejsme jednotní.
„Sjednotili„ jsme se na teplickém sjezdu. To nám voliči téţ spočetli.
Nejslavnější čin však bylo vylučování opozice na Mezinárodní den ţen. Tím jsme
stranu dokonale sjednotili. A nastal opačný trend neţ na počátku. Lidé začali
opouštět zmrtvělou stranu. Mnoho vysoce kvalitních lidí odešlo. Ještě více jen tak
přestalo něco dělat.
Cesta z průšvihu existuje. První a hlavní bod popsat stav. K tomu směřuje i
můj příspěvek, byť velmi stručný.
Další je napravit chyby, třeba i omluvit se voličům. A pak začít budovat zelené
ode dna. Bohuţel se tomu stále urputně bráníme. Pokud se to povede, tak jsme byli
v rozvoji zastaveni na 10 let, ale pozvedneme se. Naše místo obsadily Veverky, ale
ani jim to moc nejde.
SZ je první polistopadová strana. V našem politickém spektru má své místo.
Pokud ji sami znovu nepohřbíme tak má i svou budoucnost.
15
KO SZ Ol. Kraje doporučuje poučit se z předchozích chyb a začít širokou diskuzi o
směřování strany. Podmínkou dalšího růstu strany je návrat všech, kteří mají zájem
na jejím rozvoji.
7.
Jak nebýt odborníkem a přitom být dobrým zeleným
Autor: Pavel Svoboda, místopředseda MOSZ Šternberk
Myslím si, ţe se SZ v posledních letech příliš nekriticky a troufám si říci, aţ
kolektivně-stádně zeleně zideologizovala. Odstín této zelené barvy však většině
voličstva zjevně nelahodí. Jak se toto zideologizování projevuje v praxi? Uvedu
několik příkladů:
- Aniţ bychom více rozuměli problematice jaderných elektráren, budeme je
odsuzovat
- Aniţ bychom více rozuměli změnám klimatu, budeme tvrdit, ţe za ně můţe
hlavně člověk
- Aniţ bychom rozuměli problematice kůrovce na Šumavě, budeme brojit
proti kácení lesů v 1. ochranné zóně NP.
- atd. atd.
Nelze doporučit jednoduchý recept, jak se vyrovnat se záplavou často
protichůdných informací a s často polarizovanými postoji. Názory vědců, ekonomů a
politiků jsou však plně legitimní a mnohdy i přes své vzájemné protiřečení dobře
zdůvodněné. Strana zelených by si měla proto v prvé řadě uvědomit, ţe teprve
svobodná diskuze argumentů a a protiargumentů otevírá prostor pro hledání
objektivních faktů a jejich smysluplnou interpretaci!
Váţení zelení, nerad bych se ještě jednou doţil okamţiku, kdy budu nucen
v rámci stranické poslušnosti volit za prezidenta Jana Švejnara. Buďme především
stranou svobodných lidí se zdravým individuálním uvaţováním. Odvrhněme
nezdravou stranickou disciplínu a odvaţme se mít občas i svůj vlastní názor.
Nekopírujme rovněţ bez hlubšího rozboru stranická stanoviska a usnesení z jiných
krajů. V opačném případě se přes 5 volebních procent nikdy nedostaneme.
Strana zelených KO SZ Olomouckého kraje odmítá fundamentalistická stanoviska,
která jsou mnohdy důvodně i bezdůvodně připisována SZ. KO SZ Olomouckého
kraje podporuje svobodnou výměnu názorů všech zainteresovaných a povaţuje
vytvoření rovných podmínek k této diskuzi za stěţejní cíl svého působení v oblasti
ochrany přírody a člověka.
8.
Ropný zlom
Autor: Martin Kolařík
16
Ropný zlom dle Hubberta (Marion King Hubert, geolog, který vytvořil teorii
peak oil), je okamţik, kdy vyvrcholí světová těţba ropy, následuje krátké období
stabilizace a pak nevyhnutelný pokles. Podle posledních kvalifikovaných odhadů
nastal vrchol jiţ v roce 2006. Přesné datum ovšem není rozhodující, důleţitá je
následná rychlost poklesu.
Jaká bude cena ropy? Rozkolísaná, znemoţňuje odhad návratnosti investic,
nízká cena ropy znamená, ţe většina ropných společností neinvestuje dost do
nových nalezišť a budování alternativních zdrojů energie se nevyplácí, vysoká cena
zase způsobuje problémy na straně spotřebitelů – způsobuje okamţité zdraţení paliv
z ropy vyrobených a se zpoţděním také všech plastických hmot a chemikálií. Na
ceně ropy závisí i ceny všech ostatních burzovních komodit – těţba surovin, výroba
čehokoliv, doprava ani zemědělství se bez ropy neobejdou.
17
Ropa je pro současnou společnost základní surovinou, je na ni adaptovaná,
dostatek energie je nezbytný pro hospodářský růst. Pokles těţby ropy se ale můţe
přiblíţit číslu aţ 9 % ročně, jak předpovídá International Energy Agency (IEA). Tak
rychlý pokles by přivedl ekonomiku téměř okamţitě do série krizí.
84 % jde na výrobu energie, z toho více neţ jedna polovina na dopravu,
zbylých 16 % ropy jde jinam neţ do energetiky (např. chemický průmysl). Zhruba 95
procent veškerých potravin je pěstováno s pomocí ropných produktů (hnojiva,
herbicidy, pesticidy, pohon strojů). V minulosti přecházela společnost nenuceně
z horší formy energie na lepší (dřevo – uhlí – ropa + plyn). Alternativy k ropě ale
zdaleka nejsou tak energeticky výhodné ani skladovatelné. Pro překonání úbytku
ropy bude třeba rychlé a masivní restrukturalizace mnoha odvětví průmyslu,
zemědělství a dopravy. Veřejnost na toto téma reaguje širokým spektrem názorů od
superoptimistických (ropa je obnovitelná nebo najdeme rychle něco lepšího), přes
optimistické (nastanou drobné obtíţe, ale technika to vyřeší) aţ po pesimistické
(totální kolaps, survivalist).
David Holmgren – http://www.futurescenarios.org/ - permakulturní náhled na
ubývání zdrojů. Nastínil 4 scénáře podle kombinace hrozeb ropného zlomu a
globálního oteplování a jejich závaţnosti (hnědé technologie – Brown Tech nadnárodní úroveň, vnucování řešení shora, hnědá totalita / zelené technologie –
Green Tech – národní úroveň / péče o zemi – Earth Steward - úroveň obcí /
záchranné čluny – Lifeboats - rozpad společnosti na malé komunity). Scénáře se
mohou na různých místech světa lišit a mohou být všelijak místně vnořené.
Dmitrij Orlov přináší na http://www.energybulletin.net/node/47157 zajímavá
srovnání ekonomického a politického rozpadu Sovětského svazu s nadcházejícím
ekonomickým kolapsem USA a světa. Vlastní zkušenost mu umoţnila vytvořil škálu 5
stupňů hroucení civilizace – kolaps finanční, ekonomický, politický, sociální, kulturní.
Na kterémkoliv stupni lze spojeným úsilím hroucení zastavit nebo naopak urychlit. My
18
dnes stojíme někde mezi finančním a ekonomickým! Můţeme situaci ovlivnit?
Musíme, na místní a krajské úrovni, trvalým diskutováním a zviditelňováním tématu.
Transition Towns (http://www.transitiontowns.org/) – města v přechodu –
města a obce, které se aktivně připravují na ropný zlom a ostatní globální problémy.
Činí tak odspoda nahoru, formou úplného zapojení obyvatel obce do procesu
přeměny. Přináší nový jazyk, způsob, jak téma přenést k politikům, má pozitivnější
náboj neţ jen chmurné předpovědi ropného zlomu.
Diskuze, Oskar Kjellberg: sniţuje-li se mnoţství surovin a energie do
produkce, sniţuje se také naše schopnost udrţovat kapitál (cesty, infrastruktura
apod.). Tím se zase sniţuje naše produkce a zvyšuje opotřebení materiálu. Jaderná
energie vyţaduje rozsáhlou infrastrukturu a lidský kapitál a nebudeme ji
pravděpodobně schopni udrţet.
Závěr: Krize postupně zasáhne všechna odvětví lidské činnosti. Co s tím
můţeme dělat na úrovni jednotlivce, města, státu? Je třeba se zaměřit na formy
průmyslu, zemědělství a energetiky udrţitelné v místním, nikoliv globálním měřítku.
Informovat o problému pozitivní formou a nenabízet hotová řešení, ale vtahovat do
tvorby řešení posluchače. Postupně bude růst důleţitost obecních a krajských
samospráv, stejně jako místních občanských iniciativ.
Odkazy na další informace:
Česky:
Anglicky:
cs.wikipedia.org/wiki/Ropný_vrchol
cs.wikipedia.org/wiki/Permakultura
www.energybulletin.cz
http://kraj.olomouc-zeleni.cz/ke_stazeni/
www.energybulletin.org
www.theoildrum.com
Přijatá usnesení:
SZ KO Ol. Kraje doporučuje PSZ uspořádat konference na konkrétní i obecná zelená
témata – jaderná energie, klimatické změny, ekonomická paradigmata, obnovitelné
zdroje energie apod.
SZ by se měla rázněji distancovat od FV elektráren umístěných na zemědělské půdě
a vysvětlovat široké veřejnosti, zda a jakou odpovědnost za tyto realizace nese.
SZ Ol. kraje si je vědoma faktu, ţe bezproblémové fungování současné ekonomiky je
zaloţeno na stále vzrůstající výrobě a spotřebě, zabezpečované především z
fosilních zdrojů.
SZ Ol. kraje si je vědoma neudrţitelnosti této závislosti a bude aktivně podporovat
cesty, jak sníţit spotřebu fosilních zdrojů na minimum.
9.
Trvale udržitelný vývoj a politická orientace
Autor: Milan Mátl
1. ÚVOD – TRVALE UDRŽITELNÝ VÝVOJ
Můj příspěvek k trvale udrţitelnému vývoji (TUV) společnosti a k jeho
souvislosti s politickou orientací je motivován neujasněností často pouţívaných
19
pojmů nejen v občanských politických stranách a „masmédiích“, ale i ve Straně
zelených a občanských sdruţeních, zabývajících se ekologickými problémy, a to
dokonce i v jejich nejvyšších orgánech. Text by měl být co nejobjektivnější, a proto se
přidrţuji hlavně obecných definic a zdrţuji se obsáhlejších komentářů. Pouţívané
definice pocházejí z nejrůznější literatury; snaţil jsem se upravovat a komentovat je
co nejméně.
Nejprve ale, proč „vývoj“ a ne obvyklý „rozvoj“. Anglický termín „development“
se můţe přeloţit do češtiny oběma způsoby; zatímco však samotné slovo „vývoj“
nenaznačuje směr, je neutrální k rozsahu, velikosti a dopadu změny, výraz „rozvoj“
v sobě skrývá expanzi; ţivé bytosti a jejich organizace se nepochybně vyvíjí, po jejich
rozvojové fázi přichází ale neodvratný úpadek a případný rozvoj něčeho jiného či
někde jinde. Nemoţnost trvalého růstu či rozvoje souvisí s druhým zákonem
termodynamiky, podle nějţ při kaţdém procesu narůstá entropie a ubývá volné
energie sledovaného celku; čím více a rychleji tedy spotřebováváme přírodní
materiály (např. uhlí, ropu, kyslík…...) naší soustavy, tím více a rychleji roste její
entropie a sniţují se zásoby volné energie.
Při omezených přírodních zdrojích naší planety nejsou neomezená expanze a
růst výroby, populace a spotřeby trvale udrţitelné - objektivně existují meze stálého a
celkového růstu. Logickým důsledkem je tedy spíše vývoj, který bychom mohli či měli
usměrňovat, neţ rozvoj, který pro celé lidstvo a přírodní prostředí stejně nemůţeme
(pokud vůbec chceme) zajistit. V dalších částech příspěvku se proto budu drţet
navrhované změny terminologie.
2. TRVALE UDRŽITELNÉ ŽITÍ, VÝVOJ A SPOLEČNOST
Existuje řada definic TUV společnosti, z nichţ asi nejvýstiţnější je tato: TUV –
trvale udrţitelný vývoj je ekonomicky, sociálně a environmentálně vyváţený vývoj
společnosti, který současným i budoucím generacím zachovává moţnost
uspokojovat své základní ţivotní potřeby a přitom nesniţuje rozmanitost přírody,
zachovává přirozené funkce ekosystémů a udrţuje kulturní rozmanitost.
Tato definice TUV zahrnuje péči o integritu ŢP, kvalitu ţivota, rovné moţnosti
pro všechny lidi, rovná práva pro současnou i následující generace, sociální, kulturní
a etickou dimenzi lidské prosperity. V daných mezích umoţňuje různé interpretace a
svobodnou soutěţ alternativ.
Cestou k TUV je hledání optimálního vztahu mezi environmentálním,
ekonomickým a sociálním vývojem, mezi produktivitou a únosným zatíţením
přírodních systémů, mezi lidskou svobodou a zodpovědností, efektivní ekonomikou a
solidaritou, uspokojováním potřeb a poznáním, kdy uţ spotřebováváme příliš.
Z hlediska klasických ekonomů se teorie TUV vyznačuje nereálností,
eklekticizmem, nesourodostí, nepragmatičností. (Z hlediska prognostického lze
ovšem pochybovat, zda ekonomie je vůbec věda.) Na druhé straně z hlediska
hlubinné ekologie je TUV zaměřen příliš antropocentristicky: od původních idejí
ochrany přírody přechází k trvale udrţitelné správě.
Z ideje trvale udrţitelného vývoje vycházejí definice trvale udrţitelného ţití a
trvale udrţitelné společnosti.
TUS – trvale udrţitelná společnost je taková společnost, kde intenzita
vyuţívání obnovitelných zdrojů nepřesahuje rychlost jejich regenerace, intenzita
vyuţívání neobnovitelných zdrojů nepřesahuje rychlost, s jakou jsou vyvíjeny jejich
trvale udrţitelné obnovitelné náhrady a intenzita znečišťování nepřesahuje asimilační
kapacitu prostředí. Vzájemný vztah populace, půdy, kapitálu a technologií je
20
vyváţený tak, aby ţivotní úroveň kaţdého jednotlivce byla adekvátní jeho základním
ţivotním potřebám a umoţňovala mu ţít bezpečně a zdravým způsobem.
To předpokládá zabezpečení spravedlivého způsobu rozdělování zdrojů a
přednost kvalitativnímu rozvoji před fyzickou expanzí. TUS tak bude dostatečně
předvídavá, pruţná, schopná udrţovat a chránit jak fyzické, tak i sociální systémy,
které ji podporují. Lze předpokládat, ţe taková společnost můţe bez větších otřesů
přetrvat po řadu generací.
TUŢ – trvale udrţitelné ţití je zaloţeno na harmonickém a střízlivém
naplňování (nebo uspokojování) všech potřeb člověka a na takovém rozvoji lidských
zdrojů, který nebude na úkor zachovávání a obnovy přírodních zdrojů. Strategie TUŢ
jsou zaloţeny na úctě k ţivotu i k neţivým sloţkám přírody; cílem je co největší
přiblíţení se ideálům humanismu a současně harmonického souţití člověka
s přírodou. Týká se explicitně všech stránek ţivota - ţití, nejen některých
partikulárních aspektů rozvoje.
Koncepce TUŢ a její uskutečňování je nepřetrţitým procesem hledání a
praktického uplatňování optimálních přístupů a strategií, coţ předpokládá aktivní
účast všech sloţek společnosti. Šíření myšlenek a zkušeností, zaloţených na
etických principech a hodnotách slučitelných s principy TUŢ, je věcí výchovy a
vzdělávání, ale také vědy, umění, filozofie a náboţenství, sdělovacích prostředků.
Nejde o hodnoty nové – při vší různorodosti tvoří jádro společného dědictví lidstva od
nejstarších kultur aţ po současnost. TUŢ předpokládá co největší rozdílnost přístupů
a toleranci k nim, i kdyţ se ale nelze vzdát určitých jednotících principů,
akceptovatelných pro jednotlivé lidské kultury jako určitý „nejniţší společný
jmenovatel“ pro celé lidstvo.
Postuláty Římského klubu, týkajících se rizik a hrozeb, souvisejících s TUV,
ochranou ţivotního prostředí a přírodních zdrojů nebývají přímým cílem kritiky. Zato
existuje celá řada definic, které z TUV společnosti ochranu přírodního příp. ţivotního
prostředí jednoduše vypustí. Takovou je např. jedna z definic trvale udrţitelného
ekonomického rozvoje (TER):
„Jde o neustálý proces změny, ve kterém vyuţívání zdrojů, směrování investic,
technologického rozvoje a institucionálních změn jsou ve vzájemném harmonickém
vztahu a podporují současný i budoucí potenciál naplňování lidských potřeb.“
3. TRVALE UDRŽITELNÝ VÝVOJ A SPOLEČENSKÉ SYSTÉMY.
Podívejme se nyní, jaký vztah mají k cestě TUŢ hlavní politické příp.
myšlenkové proudy v současné společnosti. Ta není jednolitá, navíc vychází ze
značně odlišných historických základů. Pro zjednodušení jsou v dalších odstavcích
za sebe řazeny základní typy společenských a hospodářských systémů a z nich
vycházející realizované či aspoň realizovatelné organizace společnosti, tvořící podle
vztahu k výrobním prostředkům rozdílné společenské řády.
Je zajímavé, jak málo pozornosti bylo a je věnováno okolí společnosti, tedy
prostředí, ve kterém lidská společnost ţije. Definujme nejprve základní typy
společenských útvarů, jak je jednotlivé proudy či hnutí v různých obměnách přijímají:
Společnost uzavřená silně omezuje aţ znemoţňuje volný pohyb v rámci sociální
stratifikace, sociální mobilita je nízká a reglementovaná. Jde o společnosti kastovní,
stavovské a/nebo totalitní. Příznačné je autoritářství, strnulost, dogmatické myšlení,
vyhraněný kolektivismus. Společnost otevřená je naopak typ sociálního útvaru, kde je
umoţněn volný pohyb v rámci sociální stratifikace, společnost je způsobilá ke
21
změnám a k sociální mobilitě. Vytváří demokratický politický systém se svobodným
rozhodováním jednotlivců, dává proto obvykle přednost individualismu.
Podobně se liší hospodářské systémy a také zde je moţná řada obměn a
kompromisů: Centrálně řízené hospodářství vychází z jednotného ústředního plánu,
společenského vlastnictví výrobních prostředků a zdrojů, kolektivismu. Trţní
hospodářství je zaloţeno na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a zdrojů,
mnoţství hospodářských aktivit, konkurenci na základě volných cen, individualismu.
Dnes existující organizace společnosti se tak či onak vypořádávají s problémy
těchto základních typů společenského a hospodářského uspořádání. Tradiční
společnost má stabilní sociální strukturu, kde postavení členů společnosti je dědičně
dáno a ti tak mají určené sociální role. Společnost je tradičně členěna na kasty, stavy
apod. Trţní vztahy nejsou pro mezilidské kontakty určující, stát do hospodaření
zasahuje minimálně.
Občanská (či liberální) společnost dává kaţdému občanu právo uspořádat si
svůj ţivot svobodně. Souţití jednotlivců i institucí se řídí zákony a obyčeji, které
společnost na základě rovnosti sama přijala. Občanská společnost můţe sestávat z
různých spolků, občanských sdruţení, charitativních organizací i aktivních
jednotlivců. Typická je pro ni tzv. „iniciativa zespodu“. Skutečné současné „liberální“
společnosti jsou ovšem teorii více či méně vzdáleny.
Moderní (příp. industriální) společnost je zaloţena na trţním mechanismu,
proměnlivé sociální struktuře a vysoké sociální mobilitě. Společnost je rozvrstvena
třídně.
Postindustriální (příp. postmoderní) společnost je charakterizována tím, ţe
základem sociální strukturace přestává být průmysl, roste podíl duševní práce a
sektor sluţeb, rozvoj zaţívá informatika, ţivotní standard zřetelně přesahuje ţivotní
potřeby občanů. Ačkoliv přetrvává třídní rozvrstvení, občané nepociťují nutnost
radikálnějších změn a jsou ovládáni mediokracií.
Konzumní (příp. masová) společnost je reálným obrazem (více či méně jen
teoretických definicí) společnosti industriální či postindustriální. Masový konzum
materiálních statků je vynucován potřebami trţní ekonomiky, je měřítkem úspěšnosti
jednotlivce a dominantní hodnotou. Masa jako cíl indoktrinace a manipulace se stává
novodobým sociálním útvarem, který pod vlivem reklamy a sdělovacích prostředků,
„masmédií“, pociťuje potřebu stále nových potřeb. Svoboda konzumovat dominuje
nad všemi ostatními svobodami; je potlačeno kritické myšlení, vzrůstá uniformita
ţivotního stylu, sniţuje se schopnost obrany proti společenské manipulaci.
Socialistická společnost je zaloţena na stejném právu a rovnosti příleţitostí
pro všechny občany, na zespolečenštění výroby, na všeobecné pracovní povinnosti,
rozdělování zisku podle výsledků práce příp. potřeb. Současné společnosti jsou
socialistickému ideálu z obou stran značně vzdáleny.
Totalitní společnost se vyznačuje potlačením partikulárních zájmů (politických,
hospodářských, regionálních….) ve prospěch centrální moci. Metodou je násilí, cílem
prosazení státní ideologie ve všech oblastech společenského ţivota. Moderní doba
zná různé typy t.s., oscilující mezi krajními póly – fašismem (příp.
nacionálsocialismem) a bolševismem (stalinismem příp. komunismem). Všechny typy
znamenají zásadní popření zásad společenského liberalismu, tj. občanských práv,
individuální svobody, politického pluralismu. Liší se od sebe v oblasti hospodářské,
kde je buď centrální moc manipulována vlastníky výrobních prostředků, nebo
centrální moc manipuluje výrobními prostředky.
22
Podle výrobních vztahů je v současnosti moţné rozdělit reálně existující
společnosti do několika společenských řádů: a) Nepatrné zbytky tzv. předtřídní
(nepřesně také primitivní, archaické či preliterární) společnosti. b) Otrokářské a
feudální zřízení s pevně danou formální nerovností; tvoří ustupující, smíšené, ale
dosud vlivné společnosti. c) Kapitalistický systém se principiálně opírá o liberální (a
více či méně konzervativní) nauky; politicky jde o široké spektrum společenských
zřízení od burţoazní demokracie přes plutokracii aţ po fašismus. Z hlediska
vyuţívání přírodních i lidských zdrojů je kapitalismus zaloţen na plýtvání; věří
v neomezenou individuální svobodu člověka, neomezený hospodářský růst,
neomezené přírodní zdroje a nulovou odpovědnost vůči přírodě a budoucím
generacím. d) Socialistický systém předpokládá, ţe ekonomika a další odvětví
společnosti by měly být do značné míry centrálně (či komunitně) řízeny. Politicky jde
o zřízení s principy demokratickými, anarchistickými nebo aţ komunistickými. Cestou
je zespolečenštění výrobních prostředků a odstranění společenských tříd. Pro
teoretiky socialismu je podobně jako v kapitalismu hodnota pojmem vázaným na
lidskou potřebu – co člověk nepotřebuje, nemá uţitnou hodnotu a tedy ani cenu.
4. MYŠLENKOVÉ PROUDY A POLITICKÁ ORIENTACE
Kaţdé společenské či hospodářské uspořádání nebo zřízení má svůj
teoretický základ a zdůvodnění v řadě myšlenkových proudů, přístupů, doktrín,
politických a sociálních hnutí.
Konzervatizmus je obecně politický přístup, bránící stávající společenské
zřízení proti radikálnějším změnám a naopak podporující tradiční normy. Klade proto
důraz na řád a pořádek, na kontinuitu institucí, na zavedené hierarchické uspořádání.
V r.1968 se u nás název vţil pro trvání na bolševických dogmatech, jinak je ale
nejčastěji pouţíván pro politiku obhajování raně kapitalistických aţ feudálních výsad
a zvyklostí. Takto definovaný konzervatizmus klade spolu s liberalismem společný
důraz na soukromé vlastnictví, se socialismem se shoduje na hodnotě kaţdého
člověka ve společnosti.
Liberální konzervatizmus klade důraz na ekonomickou i osobní svobodu,
zároveň také na tradice, rodinu, národní hrdost. Prosazuje volný trh, privatizace,
menší vliv státu, nízké daně, ale také restriktivnější zákony (tvrdší postoj ke
kriminalitě).
Sociální konzervatizmus zastává přesvědčení, ţe stát musí být účasten při
podpoře a ochraně tradičních hodnot. Státní intervence v ekonomických otázkách je
motivována náboţensky a/nebo sociálně.
Liberalismus je široký ideový a politický proud, povaţující za základní hodnotu
svobodu, a to jak osobní, politickou a náboţenskou, tak i ekonomickou. Základem je
jedinec, který se bez ohledu na tradice snaţí o vlastní sebeurčení a svobodný rozvoj.
Klade důraz na soukromé vlastnictví a svobodné smluvní vztahy. Svobodná
konkurence v hospodářství a svobodný pohyb trţních sil (laissez-fair) vytváří
spravedlivý hospodářský řád. Státní moc končí tam, kde začíná osobní svoboda.
Svoboda a zodpovědnost platí pro kaţdého bez rozdílu – je zřejmé, ţe v kapitalismu
jde o iluzi: rovný nárok kaţdého jednotlivce na svobodu a svobodný rozvoj je
v přímém rozporu s reálnou nerovností ekonomickou.
Neoliberalismus (nebo libertarianismus) vyţaduje omezení role státu
(především sníţením daňového zatíţení), ale akceptuje ji jako nezbytnost u
nezávislých centrálních bank či při ochraně práva a bezpečnosti. Řešení
23
hospodářských problémů dává přednost před řešením souvisejících otázek osobní
svobody, morálky či etiky (spolupráce s totalitními systémy).
Sociální liberalismus spojuje liberální ideje politické svobody a rovnosti
s představou rovnosti sociální tj. prosazuje rovnost ţivotních šancí. Poţaduje regulaci
ekonomiky, adekvátní zdanění a sociální stát (welfare s.), tedy velkou osobní
svobodu spolu s omezením svobody ekonomické.
Zelený liberalismus je někde mezi klasickým a sociálním liberalismem, navíc
se snaţí o propojení modelu trţního hospodaření s environmentalismem. Příkladem
můţe být zavádění pravidel do liberalizovaného hospodářství, které volný trh nezná
(oceňování externalit).
Humanismus jako ideový proud vychází z uznání hodnot kaţdého ţivota, z
univerzálního lidství, lidské solidarity a staví se tak proti partikulárním zájmům
rasovým, ekonomickým a náboţenským.
Environmentalismus je myšlenkový směr a hnutí, které se zabývá vztahy mezi
přírodou a společností; usiluje o změnu společenských, ekonomických a politických
mechanismů, které brání snahám o TUŢ. Dává přednost decentralizaci moci se
zodpovědností jak kolektivní, tak individuální i na nejniţších úrovních. Průlomovým
postulátem je, ţe ţivotní a přírodní prostředí mají hodnotu samy o sobě.
Environmentalismus je kritizován, ţe ohroţuje svobodu trhu (hlavně s pracovní silou)
a soukromé vlastnictví výrobních prostředků, protoţe je chce omezovat ohledy na
přírodu a ŢP. Na druhé straně je kritizován, ţe se ne vţdy jasně vyslovuje k trţní
společnosti, protoţe volný trh se sám nedokáţe regulovat a vyvíjí se v cyklech;
ohroţuje přírodu a prostředí i sociální svobodu většiny lidí.
Ekosocialismus jako myšlenkový směr spojuje environmentalismus a
socialismus - odmítá kapitalismus pro jeho kořistnictví a současně i bolševismus jako
byrokratickou karikaturu socialismu. Společnost bez ostrých třídních rozporů by se
měla vyvíjet trvale udrţitelným způsobem a být schopna chránit ţivotní a přírodní
prostředí.
Socialismus je myšlenkový proud a hnutí deklarující jako svůj cíl dosaţení
ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity. Ekonomicky jde o systém
zaloţený na společenském vlastnictví alespoň klíčových výrobních prostředků,
cestou jsou sociální reformy. Politicky jde o vytvoření společnosti s formálně rovnými
právy, bez třídních rozdílů a výsad.
Anarchismus je doktrína a hnutí poţadující odstranění společenské hierarchie,
tedy i státu. Je zaloţen na antiinstitucionalismu, antiideologii, antielitářství; svobodná
lidská společnost můţe povstat jen ze svobodné dohody mezi jednotlivci. Ideálem je
společenské zřízení, kde nevládne jeden člověk nad druhým. Strategie různých
anarchistických hnutí je velmi rozdílná od nenásilí přes terorismus po nezbytnost
revoluce.
Bolševismus (obvykle spíš „komunismus“) jako politické a sociální hnutí
vyţaduje vytvoření systému, zaloţenému na vyhraněném kolektivismu. Soukromý
majetek by se měl omezit na prostředky osobní spotřeby, zatímco prostředky výroby
a směny musí být kolektivní (státní). Cestou je revoluce, likvidace nepřátelských tříd
a totalitní diktatura jedné strany.
Fašismus
je
ideologické
a
politické
hnutí
s antihumanistickým,
antidemokratickým, antiliberálním a antikomunistickým zaměřením. Vychází
z kolektivismu, nacionalismu příp. rasismu, cílem je jednota (národa) politická,
hospodářská, morální, transcendentní. Cestou je totalitní diktatura vůdce a jeho hnutí
(strany).
24
5. POLITICKÁ ORIENTACE SZ
Ţití (a přeţití) lidstva vyţaduje striktní a vymahatelné mezistátní (mezinárodní)
dohody na principech TUŢ. Z toho vychází světová strategie ochrany ŢP z r. 1980;
má hlavní cíle:
- Základní ekologické procesy a ţivot podporující systémy musí zůstat
zachované
- Musí se chránit genetická diverzita
- Vyuţívání druhů a ekosystémů musí být udrţitelné.
Navazující dokument z Ria obsahuje (heslovitě) jiţ dvacet sedm zásad TUV.
Pokusme se na závěr o porovnání definovatelných myšlenkových proudů a
charakteristických ideologických, politických a sociálních hnutí s cíli zelené politiky,
kterými jsou obecně
- Ekologické myšlení
- Sociální spravedlnost
- Přímá demokracie
- Nenásilí, tedy i pacifismus
- Udrţitelný vývoj
- Respekt k diverzitě, tedy antiglobalizace, občanské svobody, antirasismus,
autonomie, internacionalismus, otevřená a nekonzumní společnost.
Formulované cíle naplňují poţadavek na politiku jako zájem, starost a péči o
věci veřejné a o jejich správu. Všechny naše činy, které se dotýkají společnosti či
přírody, mají politický význam a politické důsledky. Teoretickým základem pro
skutečně zelenou politiku je environmentální myšlení, opírající se o ekologické
znalosti a zkušenosti. Důraz na kvalitu ţivota v dosavadním programu české SZ je
jistě oprávněný, ale podobně jako vyhlašovaná slušnost vystupování či korektnost
v jednání neodlišuje SZ od jiných stran kvalitativně. Volič vnímá tyto parametry strany
jako kvantitativní vyjádření vlastností či cílů, které mají či mohou mít ve větší či menší
míře i strany jiné.
K prosazování skutečně zelené politiky potřebuje SZ spojence, s nímţ by bylo
moţné se bez ztráty tváře dohodnout na slušných kompromisech. Kde ho hledat?
Nejblíţe zelené politice jsou ty proudy a hnutí, jejichţ cíle a prostředky nejsou
v rozporu ani s humanistickými ideály ani s poţadavky TUV (z uvedených kromě
environmentalizmu humanismus, ekosocialismus).
Naopak zelené politice nejvzdálenější jsou totalitní systémy, zaloţené na
potlačení diverzity, jako fašismus či bolševismus, které nemají s cíli zelené politiky
ţádné styčné body.
Dnes rozhodující většina ostatních proudů - ekonomický liberalismus,
neoliberalismus či konzervatizmus je pro svůj krátkozraký ideál konzumní
společnosti, ovládané kapitálem, plutokracií a mediokracií, pro neschopnost vnímat
jiné hodnoty neţ „zákony“ trhu a pro svou programovou bezohlednost vůči přírodě
s trvale udrţitelným způsobem ţivota neslučitelné.
Abstrakt:
Pro lidskou společnost jako celek
smysluplnější a adekvátnější potřebám neţ
omezených přírodních zdrojích naší planety
celkového růstu; neomezená expanze a růst
trvale udrţitelné.
25
je termín trvale udrţitelný vývoj
trvale udrţitelný rozvoj, protoţe při
objektivně existují meze stálého a
výroby, populace a spotřeby nejsou
Česká SZ usiluje o vytvoření podmínek pro trvale udrţitelnou společnost, kde
intenzita vyuţívání obnovitelných zdrojů nepřesahuje rychlost jejich regenerace,
intenzita vyuţívání neobnovitelných zdrojů nepřesahuje rychlost, s jakou jsou
vyvíjeny jejich trvale udrţitelné obnovitelné náhrady a intenzita znečišťování
nepřesahuje asimilační kapacitu prostředí.
Trvale udrţitelné ţití je zaloţeno na harmonickém a střízlivém naplňování
(nebo uspokojování) všech potřeb člověka a na takovém rozvoji lidských zdrojů, který
nebude na úkor zachovávání a obnovy přírodních zdrojů.
Z myšlenkových proudů (ideově) je SZ nejbliţší environmentalismus.
Nástrojem k prosazování politických cílů je získání vlivu; na rozdíl od jiných
politických stran není moc pro SZ cílem, ale pouze prostředkem.
V pojetí SZ je politika zájem, starost, péče o věci veřejné a o jejich správu,
uvědomění si závislosti ţivota kaţdého jednotlivce na ţivotě pospolitosti obce,
národa, státu a na ţivém i neţivém přírodním prostředí. Strana zelených vychází ve
své politice ze světové strategie ochrany ţivotního prostředí:
- Základní ekologické procesy a ţivot podporující systémy musí zůstat
zachovány
- Musí být chráněna genetická diverzita
- Vyuţívání druhů a ekosystémů musí být udrţitelné.
10. Fukušima a my-o české zálibě v jádru
Autor: Matěj Stropnický
Mívalo u nás odedávna kaţdé číslo větší hodnotu neţ jakékoli slovo. S naší
krásnou českou řečí, s jejím chrámem i tvrzí, nešlo bez dalšího ujet víc neţ den
koňmo. Dál uţ bydlili severně, západně i jiţně lidé němí. Naučili jsme se tedy čísla
milovat, číslům věřit, s čísly ţít. S čísly, od nich s fakty a konečně s věcmi. Jsme
věcní. Zvěcnělí.
Hladí nás šťastné vědomí, má třeba ţloutkovou barvu, podobně je i lepkavé a
rozkvrdlané. Podle Herberta Marcuseho spočívá ve víře, ţe „skutečné je rozumné a
systém poskytuje dobro“. Tu se vrací nevýhoda slova. Slovo se uskutečňuje jen
v myšlení, teprve z mnoha myšlenek vzniká nejistá potencionalita praxe. Jenţe i číslo
je jen potencionální. „Objektivní svět, z něhoţ zbývají jen kvantifikovatelné kvality, je
ve své objektivitě víc a víc závislý na subjektu,“ píše Marcuse v Jednorozměrném
člověku.
Jaderná havárie ve Fukušimě je jistě výsledkem nešťastných okolností.
Intenzitě tisícileté tsunami nemohla odolat ţádná předpokladatelná či technicky
zkonstruovatelná bezpečnostní opatření. Je ale i výsledkem zákonitostí spojených
nerozlučně s atomovou energií od prvního štěpu.
Výbuch připomněl, ţe jaderná energetika přesahuje míru člověka, jde za lidský
horizont. A to eticky – člověk není schopen předvídat důsledky ani zahladit dopady
jejích hrozeb, politicky – jádro nikde není předmětem jen soukromého podnikání,
vţdy se účastní stát, tedy je jaderná energetika nedílně také společenským
rozhodnutím, a také hospodářsky – ţádná pojišťovna světa nepojistí jadernou
elektrárnu proti rizikům, právě proto, ţe jsou nepojistitelná.
Tím, ţe se havárie stala Japoncům, národu technické avantgardy, obnovila
v celém světě s různou mírou závaznosti debatu o legitimitě atomové energetiky.
Postavila znovu vedle sebe rovnocenně skutečné a moţné – jadernou energii a
26
jadernou katastrofu. Neumí-li zabránit nukleární explozi Japonci, jak blízko jsme jí my
u nás v Düsseldorfu, Lille, Padově či Třebíči?
Události ve Fukušimě jádro – Ecovými těšiteli uţ téměř obhájené – nanovo
zpochybňují s odkazem na princip předběţné opatrnosti. Pro přesnost je třeba říci, ţe
se tak děje hlavně ve světě. U nás, ač Češi jinak pochybují o všem, včetně smyslu
své existence, je jaderná víra nezviklatelná.
„Chceme dosáhnout éry obnovitelné energie, co nejdříve to půjde,“ řekla po
čtvrtém fukušimském výbuchu německá kancléřka Angela Merkelová. „Musíme mít
na zřeteli, ţe i naše elektrárny se připravují na tzv. váţné havárie, protoţe uţ i Isaac
Newton řekl, ţe cokoli je moţné, můţe se jednoho dne stát,“ shrnula naopak naše
moţnosti po třetím výbuchu tamtéţ ředitelka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost
Dana Drábová. Mezi těmito dvěma výroky neleţí jen Krušné hory. Jsou to promluvy s
různými poločasy rozpadu.
Bylo uţ řečeno, ţe u nás váţí slovo méně neţ čísla a fakta. Jenţe tady
nezabírají ani fakta. Čistá roční výroba elektřiny z Temelína v roce 2009 byla 12,6
TWh, z Dukovan 13,7 TWh. Čistý vývoz elektřiny z Česka do zahraničí byl 13,64
TWh. Celou jednu jadernou elektrárnu tedy vyváţíme. Výstavba Temelína II má stát
pět set miliard bez rozvodových sítí, očekávat lze podstatná navýšení částky.
Ekologické škody po těţbě uranu v oblasti Stráţe pod Ralskem dosahují sta miliard
korun.
Rozumná společnost se vyznačuje schopností učit se z dílčích chyb, náprava
katastrofou je uţ znakem iracionálna. Co ale musí být v povaze země, kde jsou
výbuchy takzvané a skutečná je prý aţ po nich následující hysterie? Jak vést
rozpravu, jak skrze ni hledat ve veřejném prostoru nejlepší řešení, jak konec konců
ţít tam, kde jsou neprůkazné nejen ideje, ale kde i fakta prokazují právě jen opak
sebe sama?
Umberto Eco píše: „Fetiš se vyznačuje tím, ţe umí znemoţnit diskusi a svést ji
do emotivních reakcí.“ I pouhé varování před hrozbou jaderné havárie je v Česku
fetišizováno jako nepodloţená hysterie, jako strašení aktivistů, kteří získávají na své
kampaně finance především odjinud, čímţ se v podtextu pohybují na hraně
vlastizrady. A přece tito aktivisté brání svým nasazením utajování dílčích nehod v
našich elektrárnách, takţe jejich označování za magorrry není projevem ničeho
jiného neţ neodpovědného populismu. Jenţe tato fetišizace je aţ důsledkem
nevídané podpory, jíţ se v Česku jádro těší.
Podpora jádra je u nás od dob komunismu tradiční, přirozeně navazuje na náš
zápal pro uhlí a ocel v padesátých letech či pro chemický průmysl o desetiletí
později. Těţký průmysl, mezi ním i jaderný, byl od počátku diktován RVHP a v ní
samozřejmě Sovětským svazem. Těţko se ubránit srovnání – první slova, která
pronesl nový americký velvyslanec Norman Eisen letos v lednu po příjezdu do
Česka, patřila Temelínu, bude prý „velice aktivně“ prosazovat jeho dostavbu (firmou
Westinghouse).
Z této tradice plyne, ţe se naše technická inteligence, jak se jí říkávalo v době
vědeckotechnické revoluce, prostě inţenýři, přírodovědci a ekonomové, těší
nesrovnatelně vyšší prestiţi neţ humanitní vědci. Jsou zdrojem naděje v hmotný
pokrok, jak to památně shrnuje Richtova Civilizace na rozcestí. Jenţe i u technické
inteligence, a více u ní neţ u vědců humanitních, se projevuje Le Bonovo: „Několik
shromáţděných jedinců tvoří dav, a i kdyţ to jsou vynikající vědci, nabývají všech
vlastností davu.“ A právě tato davovost postihuje českou debatu o jádru. Kritický
27
názor je tu předpokládán jako nevědecký, v důsledku toho dekvalifikuje a časem se
zcela vytrácí.
Přístup do diskuse nemají kritici jádra z řad občanů a odborníci se jí vzdávají
sami. Vzniká spirála mlčení. To je koncept, s nímţ přišla v polovině osmdesátých let
před rokem zesnulá německá socioloţka Elisabeth Noelle-Neumannová. Říká
zhruba, ţe čím hlasitěji je vyjadřován určitý názor, tím méně jsou jeho odpůrci
ochotni svůj nesouhlas projevovat veřejně. V debatě o jádru byli kritici zesměšněni,
jejich argumenty bagatelizovány, jejich postoje denuncovány, aţ umlkli. Někteří, jako
Jan Beránek, který dnes vede protijadernou kampaň ve světové centrále
Greenpeace, z Česka raději odešli.
I reakce na havárii v Japonsku byly předběţně opatrné. Nesmělo se po vzoru
Ecových skeptiků hlasitě zavolat: Říkali jsme vám to! Třeba programový ředitel české
pobočky Greenpeace Michal Komárek se v Hospodářských novinách půlku článku
omlouvá, ţe si dovoluje připomenout znovu aktualizovaná rizika, a raději text nazve
Fukušima není argument, aby od čtení předem neodradil. Přesto tu přechodně
prostor je, aspoň do doby, neţ se znovu utopí v inzerátech na úspornou duhovou
energii, jejíţ „mix“ umí spolehlivě zajistit, aby závislost na jádru neklesala.
V úvodu zmíněné Marcuseho šťastné vědomí má své důsledky. Energie je
klíčovým zdrojem dnešní moci, bez energie se nestane nic a kaţdá ilustrace tak
samozřejmého tvrzení by byla jen banalitou. Jádro výrobu energie nevídaně
koncentruje, ovládání jaderných zdrojů je tedy zdrojem koncentrace moci. Jsou-li
provázány státní moc a moc vyplývající z výroby jaderné energie tak, jako je tomu v
Česku čili ČEZsku, je-li tedy samotnou hospodářskou bází existence našeho státu
ČEZ, s ním jaderná energie a především její vývoz, mělo by se to přiznat a říct, ţe
neumíme světu nabídnout nic jiného neţ energii z Temelína. Všechno ostatní jsme
uţ prodali, vzdělání a výzkum udrţujeme jen formálně a zbytek investic pohltily
stavby budov a dálnic, takţe nic nevymýšlíme, jsme jen dodavateli dotované energie,
jíţ vyrovnáváme propad bilance zahraničního obchodu.
„Nic není skutečné, co není neoliberální?“ ptá se Erazim Kohák. Naše šťastné
vědomí je tak prvotně, dětinsky uspokojené věčným světlem, tím Baudrillardovým
„přepychem bohaté civilizace, jeţ má stejný děs z vyhasnutí ohně jako lovec v
prvotní noci“, ţe je ochotno jeho jistotě obětovat všechnu svobodu.
Právě koncentrovaná moc atomu, dříve poutající planetu jadernými raketami,
dnes závislostí na dodávkách energie, nereflektovaně zakládá poměry sil ve světě.
„Celý lidský rod je dnes zajatcem jaderných zbraní, které sám vytvořil,“ psal o tom
Erich Fromm. Spoutává hrozbou ve válce, spoutává i vytvořením závislosti v míru.
Pouţitá v konfliktu, umí všechno zničit, pouţitá v produkci, umí jakoby všechno
zajistit. Zdá se tedy absolutní, úplným vězením i úplným osvobozením. Tím, ţe se
zdá řešením, čistým a věčným, vytváří iluzi neomezené výroby, neomezené
spotřeby, neomezeného růstu. Je to ale dějinná iluze – byť hypoteticky a v
představách zajišťuje jádro absolutní dostatek, přímo úměrně tomu a právě tím
vytváří i absolutní nepostřehnutelné spoutání, umoţňuje a vnucuje tisíce nových
potřeb, jeţ jsou zdrojem sociální kontroly.
Teprve skrze decentralizaci výroby energie, skrze navyšování individuální
energetické soběstačnosti získané vyuţíváním plurality obnovitelných zdrojů, a tedy
osvobozováním se člověka od závislosti na externě získávané energii lze provést
redukci moci. A jedině redukce moci svým rozptýlením na jednotlivce umoţní člověku
být soběstačným, a tím i svobodným.
28
Pustou, cizí krajinou jen s krátery po ţárem vysušených jezerech a s
ohořelými pahýly uschlých stromů jde ţena a vede několik dívek. Jdou krajinou tak
samotnou, tichou, kde člověk zůstal úplně sám, protoţe tenkrát všechno chtěl.
Nejtrezorovější, za normalizace dokonce rozstříhaný snímek Konec srpna v hotelu
Ozón natočený Janem Schmidtem podle námětu Pavla Juráčka zobrazuje svět po
blíţe neurčené, ale velmi úplné katastrofě. Česká rozprava po něm zůstala dodnes
němá.
11. Důchodová a ekonomická reforma vlády ČR
Autor: Edita Hrstková
Vláda ČR na svém prvním dubnovém jednání schválila zásady Důchodové
reformy (dále jen DR), na nichţ se uţ předtím dohodly koaliční strany.
O nutnosti a nezbytnosti této reformy z demografického pohledu není sporu.
Dnes v ČR ţije cca 2,2 mil. starobních důchodců, v r.2050 to bude uţ téměř 3,8 mil.
Dnes také platí, ţe na 1 důchodce připadá cca 1,8 ekonomicky aktivních lidí (plátců
sociálního pojištění). Bez úpravy systému by v r.2050 tento poměr byl 1:1,2 ! Uţ dnes
je schodek důchodového účtu téměř 30 miliard Kč – proto není dlouhodobě
udrţitelný.
Prognózy budoucího vývoje ukazují, ţe se bude i nadále zvyšovat průměrná
doba doţití, tím se pak musí zvyšovat i hranice odchodu do starobního důchodu –
optimálním věkem je prozatím v průměru stanoven věk 65 let. Ústavou ČR je
stanoveno, ţe kaţdý občan ČR má právo na důstojné a přiměřené zabezpečení na
stáří – i proto se musí hledat budoucí řešení.
DR současné Vlády ČR obsahuje 3 pilíře systému, návrh platnosti od
1.1.2013:
I. pilíř – PRŮBĚŢNÝ SYSTÉM (stávající)
Tento současný průběţný systém je základem našeho důchodového systému
i nyní – znamená to, ţe ekonomicky aktivní lidé průběţně přispívají na důchodový
účet, z kterého se zároveň obratem vyplácí nárokové starobní penze. Průběţný
důchodový systém musí zajistit přiměřenou výši důchodů lidem s niţšími příjmy – to
znamená, ţe musí být solidární a na druhé straně musí být výhodný i pro občany
s vyššími příjmy.
II. pilíř – FONDOVÝ SYSTÉM (nový, státem organizovaný, dobrovolný)
Postaven na dobrovolnosti, kde kaţdý bude mít moţnost z povinného odvodu
na sociální pojištění (dnes ve výši 28%) odvádět část ( předpoklad ve výši 3%) na
soukromý penzijní účet vedený u penzijní společnosti. Tyto prostředky nebudou
ihned vyuţity na penze, budou se ve fondech zhodnocovat a to ve prospěch
budoucích penzí svých vlastníků. Soukromé penzijní společnosti budou mít zákonem
stanovenu povinnost nabídnout svým klientům 4 moţnosti investování peněz
s různou mírou rizik (fondy všeobecné ,konzervativní,vyváţené a dynamické).
Rozhodným obdobím pro vstup do tohoto dobrovolného pilíře , bude 2.pololetí
r.2012, kde vstup do tohoto systému bude nevratný a bude umoţněn do 31.12.2012
a to osobám mladším 35 let. Toto dobrovolné fondové spoření na penzi – tj. vyvedení
3% sociálního pojištění na soukromé penzijní účty bude moţné za podmínky vlastní
platby ve výši min.2% ze základu pro výpočet odvodu na sociál.pojištění. V rámci
mezigenerační solidarity bude moţné dále vyvedení 1% z vyměřovacího základu vůči
svým rodičům, kteří jsou ve starobním důchodu – tato částka jim nebude nijak
29
krácena ze mzdy ani z jejich penzijního pojištění (jde tedy o příspěvek státu).
Vyplácení z II. pilíře lze zvolit různými způsoby:
- doţivotní penze –anuita (po vyčerpání naspořených prostředků řeší výplatu
ţivotní pojišťovna, po smrti výplata končí)
- doţivotní penze pozůstalostní
- renta na 20 let
Pokud účastník dobrovolného systému zemře v nespořící fázi –tj. před
čerpáním, naspořená částka se stane součástí dědictví.
III. pilíř – DOBROVOLNÝ SYSTÉM (stávající)
Představuje souhrnné úspory na stáří – tzv. penzijní připojištění – uţ dnes
fungující u penzijních fondů. Jejich hospodaření ale je renomovaným
Národohospodářským ústavem ČR hodnoceno jako velmi nedostatečné, v některých
případech i s nulovým ziskem. A toto je právě problém, který by se mohl opakovat i u
nových penzijních (soukromých) společností, které budou v rámci II. pilíře DR
zaloţeny – prozatím ve vládním návrhu DR není (a ani se s ní dle přístupných
informací neuvaţuje) minimální míra zhodnocení vloţených prostředků – které by
zákon penzijním společnostem ročně předepisoval.
Otázkou zůstává nutnost (?!) zřízení soukromých penzijních společností, kde
se budou soustřeďovat obrovské peněţní prostředky zodpovědných občanů, kteří
mají zájem se na svou penzi připravit i po hmotné stránce! Odhad je, ţe se do těchto
soukromých penzijních společností vyvede kolem 1 BILIONU Kč!!! Peníze těchto
občanů budou spravovat nově vytvořené společnosti – které, tak jak bylo výše
uvedeno, mohou obdobně jako stávající penzijní fondy spravovat peníze občanů
téměř bez zhodnocení !!!
Proti tomu stojí povinnost státu stanovena Ústavou ČR – zajistit důstojné a
přiměřené zabezpečení občanovi na stáří!
Proč tedy efektivněji nevyuţít stávající sociální správu státu – tj. pouze rozšířit
působnost ČSSZ (české správy sociálního zabezpečení) a dát do správy ČSSZ také
správu II. pilíře DR ? Proč se opět stát zbavuje své vlastní odpovědnosti a
lehkomyslně deleguje své povinnosti do soukromých rukou, do rukou soukromých
penzijních společností?
Dále také nejsou nijak vyjasněny poplatky, které bude občan těmto
soukromým společnostem platit (!), přičemţ je bezpodmínečně nutné stanovit hranici
výši těchto poplatků. Vláda ČR v návrhu DR pouze zmínila, ţe poplatky stanoví
v navrţených zákonech prostřednictvím MFĆR a MPSV do 30. 6. 2011. Vyplatí se
potom občanovi při nejasné výši poplatků spořit na důchod u společnosti téměř bez
zhodnocení? Odpovědí je jasné NEVYPLATÍ. Nenechme se ukolébat nutností nové
Důchodové reformy, ta nutnost je zřejmá, ale forma této reformy a taky zhodnocení
peněz jednotlivých lidí je z návrhu DR nedostatečné – nelze v takovém
NEHOSPODAŘENÍ jaké stát uţ předvedl s penzijními fondy pokračovat. Vláda ČR
by proto správu II. pilíře DR neměla předávat do soukromých rukou, ale tuto správu
by měl zajistit sám stát!
Nepominutelným negativem je DR je skutečnost, ţe celou rekonstrukci
důchodového systému stát připisuje k tíţi občanů – zaplatí ji všichni ve změnách
DPH! V r.2012 se niţší sazba DPH zvedne na 14% a v r.2013 aţ na 17,5 %!!! Nelze
stále jen zvyšovat daně, odvody a vyzývat lidi k zodpovědnosti – ať si spoří sami!!! Je
nutností, aby stát svou efektivní správou, pravidelnou kontrolní činností a vytvořením
jednoduchého zákonného systému poţadoval po státních i nestátních institucích
30
kvalitní práci, nízké náklady a vedl je k co nejlepšímu hospodaření tak, aby občan
měl pocit, ţe se s jeho prostředky dobře nakládá.
KO SZ Ol. kraje jednoznačně odmítá důchodovou a daňovou reformu navrhovanou
vládou České republiky.
12. Ochrana hospodářských zvířat
Autor: Pavel Svoboda
Poslední sedmdesátišestistranný Volební program SZ vydaný u příleţitosti
voleb do Poslanecké sněmovny 2010 se na straně 29 velice skromně zmiňuje o
ochraně zvířat, zejména hospodářských. Celkové procento textu, zabývající se zde
touto problematikou, přesahuje „s bídou“ 1%. Ve výčtu úspěchů SZ (str. 4. – 6.) chybí
zmínka o ochraně zvířat vůbec. A tak jediným skutečným ochráncem zvířat je v naší
republice zřejmě pouze prezident Václav Klaus, který přispěl k ochraně lišek
vetováním zákona o pouţívání ţivých návnad při norování!
Domnívám se, ţe tato situace je pro stranu zelených ostudná. Kdo jiný na naší
politické scéně, neţ strana zelených, by se měl ochranou a právy zvířat zabývat?
Přece nechceme zastávat postoj Cyrila Svobody, který nám v televizním vysílání na
jaře 2010 sdělil, ţe pro KDU-ČSL je zvíře pouze věc.
Domnívám se, ţe by KO SZ Olomouckého kraje měla v této oblasti převzít
s příslušnou razancí iniciativu a zaslouţit se o zacílení pozornosti zeleného členstva i
celé veřejnosti na problematiku tristního zacházení s hospodářskými i jinými zvířaty.
13. Rozvojová pomoc (přepis z PowerPointové prezentace)
Autor: Pavel Nováček:
A-TŘI PPŘÍSTUPY K ROZVOJI A ELEMINACI CHUDOBY:
-Teorie závislosti (nebo-li teorie jádra a periferie)
-Vliv geografických a environmentálních faktorů
-Kulturologický přístup
B-PROČ POMÁHAT? (Michal Kaplan)-To podstatné se odehraje v rozvojových
zemích (80% obyvatel, velká očekávání i ambice)
-Morální důvody (solidarita)
-Prevence konfliktů a terorismu
-Předcházení nelegální migraci a organizovanému zločinu
-Ochrana před degradací ţivotního prostředí, šířením chorob apod.
-Stabilní světová ekonomika a potenciální trhy
-Uplatnění našich produktů a technologií
-Příleţitosti pro zaměstnanost a mladé lidi
-Lepší diplomatické vztahy s partnerskými zeměmi
-Prestiţ a vliv na mezinárodní scéně
-Šíření našich hodnot a kultury
(-Znalosti cizích jazyků, kultur, zvyků,….zvyšování odbornosti)
C-ROZVOJOVÁ SPOLUPRÁCE U NÁS A VE SVĚTĚ
Závazek pro rozvinuté země ze 70. let 20. století: poskytovat alespoň 0,7% HDP.
Závazek plní: Norsko, Dánsko, Švédsko, Holandsko, Lucembursko. Česká republika:
31
0,1 % HDP (USA: 0,1 %) Závazek ČR vůči EU: do 2010: 0,17%, do 2015: 0,33%
HDP. Rozvojová spolupráce: vládní (Česká rozvojová agentura), nevládní, ţádoucí
by byla i RS na úrovni samospráv (měst a krajů)
D-LEKCE Z HISTORIE
-Člověk bude stoupat dál, ale jeho vzestup moţná nepovede západní civilizace, jak ji
známe. Teď právě jsme na vahách dějin. Budeme-li shledání lehkými, vytvoří příští
krok někdo jiný. Nemáme ţádné záruky, jako je neměli Asyřané, Egypt a Řím. (Jacob
Bronowski)
-Nikdo nedělá větší chybu neţ ten, kdo nedělá nic v domnění, ţe to málo, co udělat
můţe, je bezvýznamné. (Edmund Burke)
-Pokud jde o jakýkoli iniciativní čin, existuje jedna elementární pravda-a nesčetné
myšlenky a skvělé plány se nerealizovaly, protoţe se o ní nevědělo: ve chvíli, kdy se
zcela závazně rozhodneme, vykročí i Prozřetelnost naším směrem. (W. H. Murray)
-Společnost blahobytu, popřípadě stát blahobytu, jsou schopny uspokojit prakticky
všechny potřeby člověka, přičemţ jednotlivé potřeby konzumní společnost teprve
vytváří. Pouze jedna potřeba vychází naprázdno a to je „vůle ke smyslu“, to znamená
potřeba najít ve svém ţivotě nebo snad lépe řečeno v kaţdé jednotlivé ţivotní situaci
smysl-a oddat se mu, naplnit jej! (Viktor Frankl)
Budoucnost uţ není, co bývala… …budoucnost však není předurčená a je
ovlivnitelná (byť omezeně) našimi individuálními volbami.
SZ bude podporovat posilování a rozvíjení programu české zahraniční rozvojové
spolupráce jako nedílnou součást zahraniční politiky ČR. Bude usilovat o to, aby ČR
splnila svůj závazek poskytovat v roce 2015 0,33% HDP na rozvojovou spolupráci.
14. Pojetí vlády práva (právního státu) v ČR (ČSR) po roce 1989
– historická zkušenost a perspektiva
Autor: Josef Sedláček
Úvod
Velmi stručně a zjednodušeně lze říci, ţe idea právního státu znamená, ţe
stát je řízen a spravován právem na základě dělby moci mezi mocí zákonodárnou,
výkonnou a soudní, kdy moc zákonodárná vytváří zákony jako obecně platná a pro
kaţdého závazná pravidla chování, moc výkonná podle těchto zákonů a v jejich
mezích vykonává veřejnou správu a moc soudní nezávisle poskytuje ochranu
dotčeným právům a trestá ty, kteří právo porušují. Právo má tedy „navrch „ nad
penězi (chuďas má stejná práva jako boháč, nelze si koupit vydání zákona, ani
beztrestnost osoby, která spáchala trestný čin), ale i nad demokracií ve smyslu vlády
většiny (parlament nesmí schválit zákon odporující ústavě, vláda musí postupovat
podle práva nikoli podle momentálních politických zájmů, soudce se
nesmí“zavděčovat“ veřejnému mínění, atd.).
Kontinuita právního řádu po roce 1989
Před rokem 1989 se uplatňovala takzvaná socialistická zákonnost. Společnost
fungovala formálně v právních strukturách ovšem s rozhodujícím vlivem KSČ, jejíţ
32
orgány byly nadřazeny státním orgánům, které byly ovládány členy KSČ i
personálně, takţe jak legislativa, tak exekutiva i justice realizovaly politickou linii
KSČ. Ostatně princip „vedoucí úlohy KSČ“ byl výslovně zakotven v ústavě, takţe
bylo velmi snadné se vypořádat s politickými odpůrci takto pokřivenými právními
prostředky.
Období 1990 – 1992 (éra právníků)
Popřevratové elity, které si udrţely rozhodující vliv i v dvouletém volebním
období po prvních svobodných volbách, usilovaly o budování státu řízeného právem.
Silnou roli ve vedení státu měli právníci (předsedy federální i republikových vlád byli
Marián Čalfa, Petr Pithart, Ján Čarnogurský, předsedkyní ČNR byla Dagmar
Burešová, přípravu nových zákonů měl na starosti Pavel Rychetský) a političtí
idealisté typu Václava Havla, Ivana Dejmala či Josefa Vavrouška. Práce se jim dařila,
došlo k zásadní proměně právního řádu – byla schválena Listina základních práv a
svobod, vznikl Ústavní soud, byly schváleny restituční a privatizační zákony, zákony
na ochranu ţivotního prostředí, obchodní zákoník, velká novela občanského
zákoníku a mnoho dalších. I praktické fungování státního aparátu se vyznačovalo
respektem k právu (z té doby pochází jediný známý případ, kdy vrcholný politik – Petr
Pithart - nechal zatknout osobu, která mu přišla nabídnout milionový úplatek),
významnou roli v kultivaci právního prostředí sehrál Ústavní soud.
Období 1993 – 2011 (éra ekonomů a finančníků)
Po drtivém vítězství ODS v parlamentních volbách v roce 1992 nastoupila
k moci „parta šílených ekonomů“, která povýšila na hlavní nástroj řízení státu trh a
peníze a právo degradovala do role sluţky trţní ideologie. Právo tak opět po krátké
době přestalo být vnímáno jako hodnota sama o sobě a dostalo se znovu do područí
vládnoucí ideologie. Toto pokřivené vnímaní role práva přineslo řadu negativních
důsledků:
- záměrně byl uvolněn právní rámec privatizace (zejména kuponové), coţ
umoţnilo rozkradení značné části privatizovaných podniků
- privatizační strategií byl „útěk před právníky“ (výrok ministra pro privatizaci
Jeţka)
- politici přestali rozlišovat čisté a špinavé peníze (premiér Klaus)
- „noví politici“ proklamovali neřešitelnost negativních jevů (tunelování podniků,
nepoctivost v obchodním styku, nečinnost policie) právními prostředky,
nápravu všech bolestí měla zjednat „neviditelná ruka trhu“
- zakořenilo pojetí práva jako sluţky peněz a politiky
Vláda neoliberálních ekonomů byla vystřídána obdobím opoziční smlouvy
(tedy společné vlády ODS a ČSSD), následovaly koaliční vlády nejdříve s dominancí
ČSSD a pak ODS. Obě největší politické strany si nepočínaly při budování právního
státu příliš úspěšně. K pozitivnímu posunu sice došlo v legislativě, která byla
postupně „poevropštěna“, nikoli však vlivem politických elit, ale spíše jim navzdory
v důsledku tlaku Evropské Unie v rámci přístupových jednání, kdy podmínkou vstupu
ČR do EU bylo právě přijetí standardní evropské legislativy. Tato legislativa však byla
přijímána spíše v minimálním Evropskou Unií poţadovaném rozsahu a řada dobře
vyuţitelných zahraničních právních úprav zůstala nepovšimnuta (jistě by šlo obsáhle
spekulovat proč).
33
V jakém stavu je tedy právní stát (legislativa, exekutiva a justice) 20 let po
obnovení demokratického politického systému v naší republice?
A) Podle mého názoru je na tom relativně nejlépe justice, která je odborně na výši a
odvádí dobrou práci jak v obecném soudnictví, tak i v soudnictví správním a zejména
ústavním. Ústavní soud mnohokrát zatrhl nepřípustné pokusy politických elit narušit
ústavní pořádek a Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud i Ústavní soud svou
judikaturou kultivují rozhodování niţších soudů a tím i právní prostředí.
B) Na druhé místo bych zařadil legislativu. Přes jiţ zmíněné pozitivní změny
přetrvává (i nově vzniká) řada nedostatků. Chaotický legislativní proces plodí záplavu
právních norem formálně nesourodých a nepřehledných, opakované novelizace
důleţitých zákonů metodou pokusu a omylu, či v horším případě metodou „co si kdo
vylobuje“, vede aţ ke zpochybnění platnosti zásady „ neznalost zákona neomlouvá“,
neboť není objektivně moţné, aby se občan bez právnického vzdělání v těchto
legislativních výtvorech vyznal a v řadě případů jsou tím uváděni v zoufalství i
právníci.
Velkým nešvarem je přizpůsobování obsahu zákonů politickým záměrům
vítězů voleb a poţadavkům zájmových skupin, které tyto politické strany ovládají.
Existuje-li moţnost „koupit si zákon“, jsou ohroţeny základy státu.
Setrvalou tendencí ODS (a všech jejich jinak nazvaných odnoţí) je snaha
privatizovat co největší část veřejného sektoru, či se alespoň legálně napojit na
finanční toky probíhající ve veřejné sféře (školství, zdravotnictví, důchodový systém,
autorizovaní inţenýři, rozhodčí řízení, velké státní podniky).
Zásadní problém spočívá v tom, ţe ti co reálně ovládají politické strany
(nemyslím tím jen funkcionáře politických stran), nejsou ochotni připustit, aby byly
zrušeny některé (velmi škodlivé) „ špatné“ zákony a naopak přijaty některé (velmi
potřebné) „ dobré“ zákony. Měřítkem „špatnosti“, či „ dobroty“ zákonů je pro mě
veřejný zájem. Jen ve stručnosti pár příkladů takových zákonů:
Zrušeny měly jiţ dávno být
- akcie na majitele (tzv. „ anonymní akcie“) – jde o relikt divokého kapitalismu
90. let umoţňující utajené ovládání firem zločineckými strukturami a tajnou
participaci osob působících ve státní správě na veřejných zakázkách.
- Daňové osvobození podnikání v oboru hazardu
Jiţ dávno mělo být uzákoněno:
- zákaz nebo podstatné omezení hazardu, který jen závaţným společenským
zlem (vzorů jak to učinit, je v zahraničí celá řada)
- trest propadnutí majetku u závaţných případů korupce a zlodějen spáchaných
politicky činnými osobami při výkonu jejich funkcí
- zákonná limitace úroků z půjček a úvěrů a další protilichvářská opatření
- povinnost prokazovat původ majetku
- progresivní zdanění velkých korporací a hazardu
- zrušení poslanecké imunity
Je příznačné, ţe různé politické strany takovéto legislativní změny slibují ve
svých volebních programech, ovšem po volbách začnou vést tragikomické bláboly,
ţe „ to není tak jednoduché, „problém je třeba řešit systémově“, „legislativní příprava
34
potřebného zákona potrvá aspoň 2 roky“ s tím, ţe pak „ se to uţ do příštích voleb
nestihne“, eventuálně „ hrozí arbitráţe ze strany dotčených firem“ a tak to jde jedno
volební období za druhým.
Jaké je vysvětlení tohoto jevu? Těţko jiné neţ to, ţe do legislativního procesu
vstupují zájmová uskupení propojená s politickými stranami, která si vytváří zákony
podle svých potřeb.
C) Nejslabší je náš právní stát v oblasti exekutivy. Vláda, ale i krajské a městské
radnice se stávají kořistí vítězů voleb, kteří zpravidla označí to, co dělali jejich
předchůdci za pochybné a začnou realizovat svoje zcela odlišné představy a
momentální nápady. Dlouhodobé strategie a veřejný zájem hrají zpravidla okrajovou
roli. Duševní obzor politiků všech stupňů je zatemněn penězi, na které s oblibou
převádí jakýkoli problém správy státu.
Samostatným problémem je faktická beztrestnost takzvaných politických elit a
jejich chráněnců (klientů). Od doby odsouzení bývalého ministra financí Ivo Svobody
nedošla ţádná z kauz zakládajících podezření z trestné činnosti těchto osob ani
k soudu (natoţ aby byl někdo odsouzen), vţdy byla „udušena“ při policejním
prošetřování namnoze na přímý, či nepřímý pokyn věc dozorujího státního zástupce.
Veřejnost si na tento stav zvykla a nedomáhá se důrazně, aby stíháni a trestáni byli
nejen zločinci z niţších a středních vrstev (vůči nimţ funguje policie i státní
zastupitelství celkem uspokojivě), ale téţ z vrstev vyšších, privilegovaných svými
politickými funkcemi a konexemi.
Obehranou písničkou je zadávání veřejných zakázek, které probíhá způsobem
v soukromém sektoru zcela nepředstavitelným. Snahy po nápravě končí postihem
kritiků zavedených pořádků a jejich nuceným odchodem z funkce a absolutní
beztrestností těch co zneuţitím, či porušením svých pravomocí rozvrací státní
(veřejné) finance.
Chybí hledání „ nejlepší dosaţitelné praxe“ ve veřejné správě.
Na otázku „ co s tím“, je těţká odpověď. Základním východiskem je opuštění
účelového přístupu k právu jako nástroji vlády nějaké momentálně vytvořené politické
elity a návrat k pojetí role právního státu jako hodnoty samotné o sobě, která
zaručuje fungování státu jako rovného měřítka pro kaţdého a jako primárního
nástroje řízení státu s tím , ţe spravedlnost je nezcizitelná a neobchodovatelná.
Jednoznačně je nutno odmítnout účelové pouţívání práva jako nástroje na
prosazování skupinových zájmů (to platí i pro případ, ţe by tento skupinový zájem
měl zrovna nadpoloviční podporu – rusky „bolšinstvo“), neboť to představuje určitou
formu návratu k poměrům před rokem 1989.
KK SZ Ol. kraje doporučuje zařadit do politického programu SZ samostatnou kapitolu
věnovanou právnímu státu a jeho fungování.
15. Kvalita školství
Autor: Vladimír Láník
Jsem velmi poctěn, ţe se zde mohu jako pedagog s dlouholetou praxí ze
střední a vyšší školy podělit o své obavy a také vyslovit několik úvah týkajících se
současného stavu středního a vyššího školství.
35
Dovolím si zde podotknout, ţe jsem ve styku s několika podnikateli–
zaměstnavateli našich absolventů a také jsem sám komplexně realizoval několik
menších projektů pro velké firmy, a mohu tedy problém posuzovat i ze strany běţným
pedagogům i jejich řídicích pracovníků obvykle málo známé. Rozpor mezi stávající
školní praxí a realitou na trhu práce mi tak připadá téměř fatální.
V posledních asi patnácti letech dochází ke katastrofálnímu úpadku
všeobecné vzdělanosti podporované nejen neustálými experimenty nekompetentních
ministrů, ale i v důsledku stupňujících se poţadavků rodičů na co nejmenší výukové
zatíţení jejich dětí. Je například prakticky nemoţné zadávat ţákům a studentům
domácí úkoly nebo přípravu. To vše je dále posilováno nereálnými očekáváními
podstatné části veřejnosti denně ovlivňované médii, vytvářejících virtuální realitu
představ o pokud moţno bezpracném zbohatnutí, k jehoţ dosaţení není potřeba
ţádného vzdělání nebo osobního pracovního nasazení.
V neposlední řadě zde působí nejen snaha rodičů ţáků o seberealizaci přes
svoje potomky, ale zejména pak snaha přeměnit všeobecně vzdělávací školství na
sluţbu podnikatelským subjektům, projevující se tlakem na postupnou a úplnou
privatizaci školství. Prvky podnikatelského vidění světa jsou přenášeny z privátní
oblasti do státního školství tlakem na vzdělávací systém, přičemţ je původní smysl
vzdělání upozaděn. Vazba ţák-učitel je nahrazována vazbou klient → poskytovatel
sluţby, přičemţ pedagog je často degradován do role rodiči najatého bezprávného (a
dost moţná poněkud nesvéprávného) vychovatele dětí, s jejichţ výchovou si tito
rodiče buď neví rady, nebo se jí zbytečně nezatěţují.
Velkou radost uţivatelům takto nedovzdělaných a do značné míry i
nedostatečně vychovaných absolventů, zejména ve smyslu vypěstovaných jistých
osobních kvalit (jako jsou spolehlivost, pracovitost a samostatnost), jistě přináší i
obskurní ministerské představy o záţitkových vyučovacích hodinách.
Prosím, abyste dosud řečené povaţovali za pohled nejen učitele, ale také
praktika, zděšeného současným vývojem. Navrhuji proto mimo jiné zastavit přeměnu
všech veřejných škol na výrobu lidských robotů či atomizovaných a samostatně
neuvaţujících jedinců snadno manipulovatelných pro potřeby růstu zisku soukromých
podnikatelských subjektů. Stejně tak i zastavit socializaci nákladů na přípravu
(přeškolování apod.) lidských zdrojů pro potřeby soukromých subjektů. Navrhuji vrátit
školství k výchově všeobecně vzdělaných a samostatně myslících občanů,
schopných se samostatně rozhodnout o své budoucnosti. Dát více prostoru – a to i
na školách technického charakteru – etiketě, estetice a zejména morálce. Zavést pro
učitele status veřejného činitele nebo alespoň zvýšit jeho morální i fyzickou ochranu.
Domnívám se, ţe současná situace klesajícího počtu ţáků by neměla slouţit
ke zdůvodnění zběsilých vládních škrtů, ale měla by být vyuţita ke zlepšení výuky
prostým sníţením počtu ţáků ve třídě, přičemţ by byla zachována dosavadní kvalita i
rozsah učitelského sboru, a to při nepřekročení stávajících nákladů. Bonusem by se
tak mohl konečně stát individuální přístup k jednotlivým studentům, po němţ je tak
často veřejností voláno, coţ by jistě dále ovlivnilo kvalitu jejich vzdělání a moţnosti
dalšího profesního i osobního rozvoje.
Zároveň by bylo vhodné vést výuku na školách zaměřenou také na to, aby si
ţáci byli schopni vytvořit představu o svém budoucím povolání, a to vzhledem ke
svému osobnostnímu zaměření i vzdělavatelnosti. A to tak, aby si na úkor kvality
výuky i následného výkonu povolání nemohli oportunisticky vybírat na poslední chvíli
školu a obor pokračujícího studia. Vţdyť jak dobře se můţe věnovat své profesi
elektrikář, kdyţ je mu tento obor z duše protivný a studuje na škole kupříkladu jen
36
proto, ţe nemusí příliš daleko dojíţdět, či proto, ţe je škola široko daleko nechvalně
proslulá svou nenáročností apod. Kvalitní výchova na základní škole vedená ke
včasnému výběru povolání by také mohla omezit snahu o seberealizaci rodičů při
volbě povolání svých potomků.
Je vhodné připomenout společnosti, vládě i ministerstvu školství Gaussovu
křivku rozloţení inteligence ve společnosti a důsledky pro úroveň vzdělávání. Je
zcela mimo jakoukoliv logiku poţadovat dosavadními vládami navrhované procento
vysokoškolsky vzdělaných občanů.
Navrhuji zřídit vzdělanostně elitní střední a zčásti i základní školy
podporované jak státem, tak i soukromým sektorem a nadacemi s cílem zachování,
alespoň do jisté míry, vzdělanostní společnosti, zaloţenou generacemi
nepostiţenými experimenty stávajících ministerstev. Navrhuji téţ zavést povinné
předkládání všech projektů ministerstva školství k prioritnímu řešení školám, jejich
nejschopnějším ţákům, studentům a pedagogům (samozřejmě s odpovídající
odměnou ve výši dosavadních nákladů mizejících často v různých parazitujících
společnostech a pochybných agenturách). Podporovat tak vznik řešitelských týmů
zcela jistě schopným tvrdě konkurovat dosavadním monopolním realizátorům
projektů, zejména v oblasti výukových programů a softwarových řešení např. pro
organizaci výuky. V této souvislosti také navrhuji provést audit dlouhodobé činnosti a
efektivnosti Cermatu odpovědného za projekt státních maturit.
Navrhuji zapojit do diskuze o směřování dnes těţce upadajícího (a kdysi tak
efektivního) českého školství také zaměstnavatele současných absolventů středního
a vyššího školství. Nejsem si jist, zda neukáznění absolventi, naprosto nespolehliví, s
nedostatečnými znalostmi, avšak obdaření značnou dávkou neoprávněného
sebevědomí budou – odkojení jednosměrnou demokracií plnou osobních práv bez
jakýchkoliv povinností, naplněni záţitkovými hodinami specialistů na pedagogiku
všeho druhu a zvyklých na roli klientů svých učitelů – plnit role spolehlivých a
kvalifikovaných zaměstnanců.
Naprosto není ve společnosti diskutována role rodičů ve výchově alespoň
základních společenských pravidel, jako je obyčejný pozdrav, úklid odpadků do koše,
a nikoliv na podlahu, a prostá realita ţivota ve slušné společnosti omezující moje
práva právy všech „ostatních“. V běţném ţivotě heslo: „Můţeš všechno, nemusíš
nic!“ neplatí a nikdy platit nebude.
Jsem pro omezení stavu, kdy jsou „nabírání“ do škol fakticky nevzdělavatelní
ţáci jen proto, aby byla naplněna kapacita škol a škola tak získala státní dotace
lidově řečeno „na hlavu“. To lze pouze sofistikovaným přístupem k dotační politice
škol, nyní zaloţené jen na počtu „nabraných“ ţáků. Proč by jedním z kritérií pro
posuzování efektivity školy nemohly být názory zaměstnavatelů, vysokých škol či
samotných absolventů–podnikatelů?
Celá desetiletí sestával pedagogický sbor středních odborných škol z několika
absolventů pedagogických fakult vyučujících zeměpis, dějepis a matematiku a z
velké skupiny technických odborníků – specialistů, většinou s rozsáhlou praxí v
průmyslu. To vše bylo doplněno praktickou výukou ve školních dílnách. Zamyslel se
snad někdo nad tím, proč jsou dnes tito techničtí specialisté z odborných škol
v podstatě vytlačováni například tím, ţe jsou nucení si – v podstatě na svoje náklady
a čas – doplňovat „pedagogické“ vzdělání, zatímco se od jejich pedagogických
kolegů nepoţaduje ani technické minimum, ani praxe v oboru, který vyučují? Dopady
na jejich technickou kompetenci na půdě technicky zaměřených škol – jak je dnes
37
nutno nazývat podle ministerstva obyčejnou schopnost vyhovět poţadavkům doby na
střední a vyšší vzdělanost – si kaţdý můţe domyslet sám.
V posledních dnech se velmi negativně – nejen ve středním, ale zejména
vyšším školství – projevily nesmyslné vládní škrty propouštěním značné části
provozních a administrativních pracovníků. Ti jsou, opět s nenulovými náklady,
nahrazováni kamerovými a přístupovými systémy, počítačovou technikou a naprosto
tristním přenášením rozsáhlých povinností (např. studijního oddělení) na učitele.
Případná odměna postiţeným, zejména třídním učitelům, nemůţe zdaleka nahradit
škody ve výuce jejich dalším, a myslím, ţe jiţ neúnosným, zatíţením další a další
administrativou.
Závěrem bych chtěl pouze uvést, ţe ke svým ţákům a studentům mám vřelý a
přátelský vztah, bohuţel naplněný obavami o jejich budoucnost a uplatnění na trhu
práce.
KO SZ ol. kraje se domnívá, ţe současná situace klesajícího počtu ţáků by neměla
slouţit ke zdůvodnění zběsilých vládních škrtů, ale měla by být vyuţita ke zlepšení
výuky prostým sníţením počtu ţáků ve třídě, přičemţ by byla zachována dosavadní
kvalita i rozsah učitelského sboru, a to při nepřekročení stávajících nákladů.
Bonusem by se tak mohl konečně stát individuální přístup k jednotlivým studentům,
po němţ je tak často veřejností voláno, coţ by jistě dále ovlivnilo kvalitu jejich
vzdělání a moţnosti dalšího profesního i osobního rozvoje.
16. Motoristický populismus
Autor: Pavel Pščolka
Kaţdý, kdo jenom letmo sleduje vývoj automobilismu v České republice, tak mi
dá za pravdu, ţe jeho současný stav je značně neuspokojivý. Příčiny tkví především
v tom, ţe neexistuje ţádná rozumná koncepce jeho rozvoje a regulace. Místo toho
nastupuje chaotická a nesystémová podpora, která se s časem jen mírně obměňuje,
tak jak přicházejí a odcházejí jednotlivé vlády. Tento stav jsem si dovolil nazvat
„motoristický populismus“ a je nesporné, ţe je velmi škodlivý, ostatně jako kaţdý
populismus.
Podstatu škodlivosti „motoristického populismu“ tvoří skutečnost, ţe mnoţství
automobilů v České republice roste podstatně rychleji neţ příjmy z těchto aut
plynoucí do státní pokladny.
Abychom pochopili tento mechanismus, musíme si ukázat, které příjmy plynou
z motorismu do státního rozpočtu. Je to především DPH z pohonných hmot. Dále pak
je to spotřební daň z benzinu a nafty a silniční daň, která se však platí pouze za
firemní vozidla. Obě posledně jmenované daně jsou fixní, to znamená, ţe se
neodvíjejí od růstu cen, ale tvoří je stále stejná částka. Tato částka se u silniční daně
více jak patnáct let vůbec neměnila (respektive se sniţovala, a to u nových aut aţ o
48%), spotřební daň na pohonné hmoty vzrostla v posledním desetiletí pouze o 10%.
DPH se sníţilo z původních 22% na 20%. Ve stejném období ceny silničních
stavebních prací vzrostly o více jak 100% a příjmy obyvatelstva se téměř
zdvojnásobily. Tento stav vedl k následujícím důsledkům:
1. Počet automobilů u nás neustále roste a dochází k jejich častějšímu uţívání,
protoţe se zvyšuje jejich finanční dostupnost.
38
2. Hustota provozu na silnicích neustále roste, protoţe chybí peníze na výstavbu
nových komunikací.
3. Kvalita silnic (a tím také jejich bezpečnost) se rychle zhoršuje, protoţe nejsou
peníze na jejich opravy.
4. Ţivot ve městech a obcích se vlivem automobilismu zhoršuje, protoţe nejsou
peníze na výstavbu obchvatů.
5. Hlučnost v blízkosti dopravních tepen se zvyšuje, nedostávají se peníze na
budování zvukových bariér.
Současná vláda, ale i vlády minulé se stavějí k tomuto problému velmi laxně. Nechce
se jim sdělit všem motoristům, kteří jsou zároveň voliči, nepříjemnou pravdu, ţe by
měli za jízdu po silnicích platit více, a to právě tolik, kolik odpovídá nákladům na
výstavbu, udrţování a odhlučení komunikací. Nechce se jim vysvětlovat motoristům,
ţe pokračování tohoto stavu povede nejen k výraznému zhoršování ţivotního
prostředí, ale v krajním případě aţ k úplnému kolapsu automobilové dopravy u nás.
Opatření, která by měla vést k souladu mezi příjmy a výdaji na motorismus a
zároveň sníţit negativní dopady na ţivotní prostředí, jsou obsahem přijatých
usnesení.
KO SZ ol. kraje doporučuje zavedení silniční daně pro všechny osobní automobily a
u firemních aut stávající silniční daň zvýšit. Všechna hybridní auta, auta na plyn a
elektromobily od silniční daně osvobodit.
KO SZ ol. kraje doporučuje zavedení ekologické daně na benzin a naftu ve výši 1Kč
z litru při zachování stávající daňové zátěţe. Příjmy z této daně pouţít výhradně na
výstavbu protihlukových bariér a kompenzaci dalších externalit.
17. Největší bludy rušitelů železničních tratí
Autor: Tomáš Tužín
Motto:
Nutnost demokratizovat ekonomické rozhodování je největší politický problém
nového tisíciletí.
(Václav Bělohradský)
A. ROZBOR NEJČASTĚJŠÍCH ARGUMENTŮ PRO RUŠENÍ ŽELEZNIČNÍCH TRATÍ
1. Železnice vede mimo obce
Kaţdá dopravní trasa do některých obcí vede a jiné míjí
Zajíţdění do obcí naopak znevýhodňuje cesty na delší vzdálenost (courák)
Obsluha všech „návsí“ vede k nízkému naplnění spojů a tím k omezení jejich
četnosti
Řešením jsou přestupní uzly na autobusy a dojíţďka např. na kole
(cyklostezky, stojany)
2. Dráha vede nevýhodnou trasou
Silnice vedou historickou stopou, řada „škodlivých ztracených spádů“
Dráhy jsou optimálně trasované terénem, konstantní sklony, výrazně niţší
jízdní odpor a spotřeba energie
39
To, co se můţe zdát laikovi při pohledu do mapy jako nevýhoda, je ve
skutečnosti výhoda ţeleznice
3. Vysoké náklady na údržbu dráhy
 Opomíjení skutečnosti, ţe např. autobus je těţké vozidlo poškozující silnice
 Minimum provozně a údrţbově drahých staveb a zařízení na „lokálkách“
 Uţití opotřebovaného materiálu z hlavních tratí, který má kratší ţivotnost –
opakování oprav
 Minimální opotřebení provozem
 Menší nároky na rychlost a únosnost
 Zkreslování cen, do nichţ se započítávají i náklady na údrţbu hlavních tratí
4. Cena za provoz vlaků je vysoká
 Je to dáno monopolem dopravce ČD
 Soutěţ mezi dopravci by sníţila cenu a zvýšila kvalitu
 ČD počítají stejnou cenu paušálně pro všechny vlaky – lehký a úsporný
motorový vůz musí být reálně výrazně levnější neţ „průměr“
5. Dráha ztratila původní dopravní význam
 Drtivá většina drah ztratila původní dopravní význam
 Naprostá většina drah našla nový dopravní význam
 Poţadavky na dopravu se s hospodářskými změnami mění, prakticky nikdy
však zcela nezanikají. Je to přirozený proces, ne argument k rušení.
6. Vlaky nejsou využité
 Všechny dopravní spoje jsou v určité části trasy nebo v určitém směru a čase
méně vyuţité
 Riziko „Odřezávání tratí od konce“ (Vidnava)
 Riziko náhrady vlaku nízkokapacitním autobusem – turistické skupiny,
zavazadla
 Kapacitní rezerva je nezbytná
7. Zbytečně hustá železniční síť
 Hustota ţelezniční sítě je dána strukturou osídlení krajiny
 Nemáme moţnost vyuţívat tak jako jiné země vodní dopravu
 V blízkém příhraničí (např. Bavorsko) je hustota srovnatelná
 Hustota ţelezniční sítě ČR je v zahraničí pozitivně hodnocena
8. Vlak je těžký a neekologický
 Vyšší ţivotnost kolejových vozidel
 Vyšší bezpečnost
 Lepší vybavení (WC, zavazadla)
 Niţší valivý odpor, méně brzdění
 Ekologičtější zimní údrţba (Nesolení)
 Špatný technický stav vozidel ČD není fyzickou vlastností ţelezniční dopravy!
 Systematicky jsou zanedbávané „externality“
9. Autobusy vlak nahradí
 Zanedbaný stav silnic (riziko zhoršení)
40



Nevhodné technické parametry silnic
Špatně vybavené zastávky, špatné umístění, absence osvětlení a vhodných
přístupových tras
Fyzické bariéry na silnicích (např. mosty, podjezdy, křiţovatky, chybějící
točny)
Sníţení bezpečnosti provozu
Sníţení kapacity pro skupiny cestujících a zavazadla



B. PROTIARGUMENTY K RUŠENÍ TRATÍ:
Protiargument č. 1
- Nadhodnocené ceny monopolních organizací ČD a SŢDC nejsou reálnou
cenou za ţelezniční dopravu
- ŘEŠENÍ – Konkurence v provozování drah i dráţní dopravy sníţí ceny, které
se tak přiblíţí cenám autobusů
Protiargument č. 2
- Slabé vyuţití „lokálek“ je popisováno jako nezměnitelný fakt
- Obhájci rušení cíleně nepřipouští moţnost, ţe mnohde je velmi reálná šance
zvýšit efektivitu provozu
- ŘEŠENÍ: Zřízení nových zastávek, úprava tarifu (IDS), odstranění „nepřípojů“,
kvalitnější vozidla, místo konkurence autobusů jejich navázání na vlaky
Protiargument č. 3:
- Zastánci rušení ţelezničních tratí se mnohdy rekrutují z řad nezkušených a
ambiciózních absolventů dopravních fakult.
- V zásadě nechápou, ţe doprava není byznys, ale sluţba veřejnosti, která se
neposkytuje tam, kde nejlépe vynáší, ale tam, kde ji občané skutečně
potřebují
- Pracují výhradně s teoretickým ekonomickým pohledem na věc, nejsou
schopni vnímat problém komplexně (ekologie, bezpečnost, demografická
struktura, externality, sociální aspekt – vylidňování venkova, kulturně –
historický význam ţeleznic, turistický potenciál atd.)
- ŘEŠENÍ – odmítnutí výhradně ekonomického vnímání
Další podrobnosti k argumentům souvisejících s rušením ţelezničních tratí naleznete
v publikaci „Největší bludy rušitelů ţelezničních tratí“ kterou naleznete na stránkách
http://kraj.olomouc-zeleni.cz/ke_stazeni/.
Strana Zelených v Olomouckém kraji bude usilovat o zachování dopravní obsluţnosti
území Olomouckého kraje veřejnou ţelezniční osobní dopravou na úrovni jízdního
řádu 2009/2010, tj. včetně ţelezničních tratí Velká Kraš – Vidnava a Litovel
předměstí – Mladeč.
Strana zelených v Olomouckém kraji bude usilovat o zavedení integrovaného
dopravního systému na celém území Olomouckého kraje, prioritně v aglomeraci
Olomouc – Prostějov – Přerov.
41
Strana Zelených v Olomouckém kraji bude usilovat o vstup konkurenčních dopravců
a nasazení skutečně moderních vozidel na všechny ţelezniční tratě, na kterých je
financována veřejná osobní doprava z prostředků Olomouckého kraje.
Strana Zelených v Olomouckém kraji vyjadřuje zásadní nesouhlas s
uvaţovanou likvidací ţelezničního spojení mezi Olomouckým a Pardubickým krajem
na prakticky všech regionálních ţelezničních tratích, překračujících krajskou hranici,
tj. traťové úseky Dzbel – Chornice, Hanušovice – Dolní Lipka a Dolní Lipka – Štíty.
Okrajové oblasti Pardubického kraje mají zpravidla geograficky, historicky i dopravně
silnější vazbu k Olomouckému kraji neţ k Pardubickému kraji. Tato vazba by byla
uvedenými kroky po více neţ 100 letech existence uměle přerušena.
Strana Zelených v Olomouckém kraji podpoří rozvojové projekty na ţelezniční síti
Olomouckého kraje, aktuálně modernizaci a elektrifikaci příměstské tratě Olomouc –
Šternberk – Uničov, modernizaci tratí Nezamyslice – Přerov a Nezamyslice Olomouc a prodlouţení Ţeleznice Desná z Koutů nad Desnou. Budeme usilovat o
rozvoj příměstské kolejové dopravy v Olomouci, a to formou propojení regionální
ţeleznice a tramvaje (systém tram – train) a prodlouţení příměstské kolejové sítě do
hustě osídlených příměstských oblastí (např. Samotišky – Sv. Kopeček nebo
Bělkovice, Křelov, Velký Týnec atd.).
42

Sborník z jarní ideové konference

Transkript

Podobné dokumenty