text pro čtečku

Karel Čapek
O VESELÉM KONDUKTÉROVI
… a další z novinových článků let dvacátých
a třicátých
ÚVODNÍ SLOVO
Vážení návštěvníci Noci kostelů,
když jsme před čtyřmi lety po soukromém objevu Komenského díla
„Jediné jest potřebí“ začali přemýšlet o tom, jakým způsobem dál
šířit tak silné myšlenky, jaké jsme nalezli právě v této knize, dospěli
jsme k prostředku, pro nějž se v minulých dobách vžil název
samizdat. Nežijeme už sice v nesvobodě, ale volnost projevu a šíření
myšlenek umožňují dnes extrém opačný – o němž shodou okolností
mluví už Aldous Huxley ve své knize Konec civilizace – totiž
zahlcení informacemi.
Lidstvo už nečelí velkému bratru, o kterém psal Orwel. Lidé si
svého „diktátora“ naopak zamilují a technologie, které podvracejí
jejich schopnost přemýšlet, začnou zbožňovat. Množství informací,
které nám poskytnou, nás dovede k pasivitě a egoismu a knihy už
nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst.
Pravda se utopí v moři bezvýznamnosti a my se proměníme
v kulturu trivialit zaujatou jen vlastní slastí, která nás ovšem nakonec
zahubí. Tolik parafráze více než osmdesát let starého románu.
Je zřejmé, že potřeba vybírat je stále silnější a tak věříme, že
obrácením se k dílu Karla Čapka neuděláme ani letos chybu.
V minulých třech letech jsme volili texty nesoucí, pokud to tak mohu
nazvat, punc serióznosti a vážnosti. Letošní kniha nebude sice
výjimkou, ale zároveň doufám, že se u mnoha článků i zasmějete!
Poprvé byly publikovány ve dvacátých až třicátých letech v Lidových
novinách nebo Peroutkově Přítomnosti, řazeny jsou zde
chronologicky a na rozdíl od zbytku Čapkova díla nebyly dosud pro
2
veřejnost digitalizovány. Rozhodli jsme se tedy letos poprvé knihu
publikovat i v digitální verzi.
Nakonec vám s velkou radostí chceme nabídnout i její audio
verzi, kterou pro nás namluvil člen Národního divadla Brno pan
Otakar Blaha. Oba dokumenty naleznete ke stažení zde:
http://www.pipp.cz/~pvljnck/capek
Přeji vám příjemné čtení
a v následujícím roce mnoho veselých konduktérů!
Pavel Janeček
3
O VESELÉM KONDUKTÉROVI
Jezdí vám v Praze na dvojce takový starý konduktér, který stojí za
zaznamenání jako vzor konduktérských ctností. Neboť povolání
konduktéra nese obyčejně s sebou jakousi pochmurnost povahy
a uzavřenost; proti tomu starý pán z dvojky je sama srdečnost
a radost. Přivítá vás na prahu svého vlečňáku a hned začne vesele:
„To je dnes čásek, co? Tak pojďte dál. Slečno, není vám zima v těch
punčoškách? Koukněte, já nosím holinky; panečku, v těch je teplo.
A nazdárek, pane, to jsme se dávno neviděli. To je vaše holčička?
Kškš, na, nechceš ty kleštičky? Ja, ty holinky jsou ruské, ty mám od
legionáře. Tak odkaďpak, matko? Ale, ale, tak z daleka? Za synem?
Já mám taky syna doktorem. Dnes nám to pěkně jede, že? Rovnou?
Jezus, vy máte krásný zimník.“ Ke každému novému pasažéru starý
pán si na chvilku přisedne, pochválí mu něco, — kupodivu, že
vždycky najde něco k pochválení. A každého už zná, s každým
poseděl; snad nikdo na světě nemá tolik známostí jako on. Je jako
hospodský, který vítá hosty do svého lokálku; z každého má radost,
každému hledí říci něco milého. A proč o něm píšeme? Protože je
bezmála jediný. Protože zrovna vnucuje myšlenku: kdyby každý
zaměstnanec měl tak účastný poměr k „svému“ podniku, kdyby se
cítil tak doma u svého stroje, kdyby měl takovou radost ze svého
provozu, jak by se snadno řešila otázka sociálního spoluvlastnictví!
Pročež, až přijdete do Prahy, sedněte si do vlečňáku dvojky; snad vás
náhodou přivítá starý pán s brejličkami a něco vám pochválí, aby se
vám veseleji jelo.
Lidové noviny
čtvrtek 5. ledna 1922
d
4
ŠKOLA A STYL
Redakce časopisu Střední škola pořádá anketu mezi literáty na
téma „co střední škola dala jejich stylistickému rozvoji“. Nevím,
vyjde-li z ankety takto vymezené více než osobní vzpomínky na
dobré i špatné typy gymnasiálních kantorů. Odpovídáme-li
v novinách, je to proto, že se dnes střední škola hodně podceňuje
a že je zkrátka skoro zvykem nadávat na „gym“ jako na instituci
středověkou a hrozně málo užitečnou. Prošel jsem trojím
gymnasiem a mám tedy dosti vzpomínek dobrých a ještě více
špatných; přesto jsem přesvědčen, že jsem, pokud se týče
vyjadřovací schopnosti dlužen střední škole velmi mnoho, a snad
více, než sám vím.
Střední škola může dát a dává mnoho pro styl, ale naprosto ne
nejvíce tím, co v hodinách češtiny povídá o metafoře a synekdoše,
o lícni a příměru a tak dále; nýbrž spíše tím, že nutí žáka, aby teď
přetlumočil kvetoucí přirovnání z Homéra a nyní zase temnou
periodu Sallustiovu, teď aby formuloval holou fyzikální poučku
a hned zase souvisle vypravoval nějaký úsek dějin, nyní aby prováděl
ve značkách matematický důkaz a pak zase aby syntakticky
analyzoval parádně rozvinutou klasickou větu. Nejlepší vliv střední
školy na slohovou kulturu vidím právě v její univerzálnosti, v její
mnohostrannosti, která se — kupodivu — nyní zrovna oklešťuje.
Bůhví, neutvořil bych už ani jediný aorist; ale jsem přesvědčen, že
jsem se nelopotil s Démosthenem nadarmo. Vyhýbám se s hrůzou
nejjednoduššímu sčítání; ale podnes lituji, že jsem nebyl ani trochu
zasvěcen do tajemství integrálů a diferenciálů. Neboť není, myslím,
účelem střední školy, aby absolvent podržel slovíčka a vzorce, jimž
se učil, nýbrž myšlenkové metody, na kterých to vše visí. Umět, to je
dočasné; ale rozumět, to je trvalé obohacení ducha. Bývali učitelé,
kteří žádali, aby žák prostě uměl, co mu bylo uloženo; požehnáni
buďtež ti, kteří žádali, aby tomu také rozuměl: aby si osvojil
5
metodickou stránku gramatického a historického a matematického
a přírodovědného myšlení. Tady se střední škola zastavuje; ta
scholasticky hračkářská logika pro septimány a uboze formulková
psychologie pro oktavány — nevím ovšem, jaké cvičebnice jsou dnes
— se nemohou považovat ani za předsíň filosofického myšlení.
Odpusťte, nyní se mi poněkud rozšiřuje pojem „stylu“. Nechci jím
rozumět jen verbální pohotovost a vkusnost ve vyjadřování, nýbrž
formální dokonalost myšlení všude, a obzvláště v praktickém životě.
Dobře rozumět slovu i faktu i myšlence; mít návyk přesnosti a jasné
určitosti i v tom, jak vnímáme a zařaďujeme fakta, i v tom, jak je
sdělujeme; nic nepřijímat ani nedávat polovičatě, chaoticky,
nestráveně a matně; to je „styl“ v daleko důležitějším smyslu, než je
onen krasocitně estetický. Střední škola není proto, aby vychovávala
umělce, nýbrž lidi. Střední škola má být skutečně „gymnaseion“,
totiž cvičiště; má spíše vychovávat než učit. Nikdo v životě
nepotřebuje plusquamperfekta od „deiknymi“; ale mít v některé
kapse svého mozku notný kus filosofické metody, to je věc tak
užitečná jako umět si ořezat tužku. Mít v hlavě určitou schopnost
historického myšlení je dokonce, myslím, užitečnější než umět
dejme tomu hrát tenis nebo dovést štěpovat růže. Nepodceňujte
nauky ve jménu praxe; naopak, v široké mnohostrannosti
praktického života mají obecné naukové metody daleko více užití
než ta ona speciální praktická znalost — pokud má pro vás cenu,
dobře nebo aspoň přibližně dobře rozumět všemu lidskému.
A v tomto smyslu bylo velmi důležito pro můj „styl“, jako pro styl
každého, kdo nepohrdl šmahem svým vlastním osmiletým trápením
ve škamnech, že jsem se musel učit gramatickým pravidlům
a čistým, složitým, logicky podivuhodným starým jazykům, ani že
jsem se musel učit dějinám a fyzice a krystalografii a geometrii,
zoologii a matematice, že jsem se musel vyjadřovat v přesných
větách, definicích, popisech, vzorcích a číslech, a že tu a tam se našel
učitel, který mne přinutil tomu také rozumět, jako byl jemný filolog
6
Steinmann nebo krásný přírodopisec Oldřich Kramář. A je to snad
kruté, ale přál bych i nynějším žákům pro jejich duševní styl, pro
formální dokonalost jejich příští mozkové činnosti v kterémkoliv
okruhu práce a života, aby se museli mnoho učit: ale nikoliv mrtvým
slovům a vzorcům, nýbrž živým, krásným a užitečným cvikům
duševní všestrannosti.
Lidové noviny
sobota 18. listopadu 1922
K
7
PRONOBIS
Za jediný týden Reden a Redding, dva uhelné doly, oheň a voda,
výbuch a zátopa, tři sta mrtvých a šedesát mrtvých; zas dvě
prohrané bitvy z těch, jež svádí člověk s přírodou a jež odnáší
vždycky chudák s motykou v ruce. Zas o kus zkrváceného uhlí víc;
stroje světa se proto nezastaví; nikdo nevzdá smeknutím klobouku
čest neznámému padlému ve věčné bitvě práce. Reden a Redding,
šachta v Polsku a ve Skotsku, dvě nová jména v předlouhé rubrice
prohraných srážek.
Noviny psaly, že při požáru v dole Reden třikrát sfáral jeden havíř,
aby zachraňoval zasuté kamarády; dvakrát byl vytažen v bezvědomí;
potřetí byl vytažen mrtev. Ten člověk se podivnou náhodou
jmenoval jménem, jehož symboličnost je otřásající: jmenoval se
Pronobis; jmenoval se Zanás.
'Za nás' potřikrát sestoupil do hořícího dolu; a zahynul 'Za nás';
'Za nás' nesl pomoc zasypaným lidem. Nedočteme se, jaký to byl
člověk; snad byl, jako havíři bývají, trochu bledý a hubený, šlašitý,
těžké chůze a šikmých ramen; snad byl podoben komukoliv jinému,
ale jméno, jež nesl, jeho trojí cesta a smrt za kamarády z něho činí
věčnou a symbolickou postavu. Sám Kristus by se mohl korunovat
jeho jménem.
Když tonul Titanic, setrval lodní telegrafista ve své komůrce, aby
vrhal do světa volání tonoucích: S.O.S. Setrval, zatímco odrážely
záchranné čluny od klesající lodi, a utonul na ní. Vzpomeňte si na
telegrafistu z nedávné katastrofy japonské. Skoro vždy, když osud drtí
lidi a jejich dílo, potká vás nějaký Pronobis: zjeví se na okamžik lidská
tvář, ozářená tragickým zábleskem chvíle, a zmizí opět ve tmě; ale
tento okamžik stačí, aby člověk začal bezhraničně milovat lidstvo.
Jistě nikde ve světě nemají zlatou knihu hrdinů, kde by byly
zapsány všecky skutky statečné pomoci, vytrvalosti a nasazení
života; neboť dějepis se nestará o lidi. Kdo ještě vyloví ve své paměti
jméno telegrafisty z Titanicu? Kdo kdy napíše acta sanctorum et
martyrum činného lidského života? Každý poslanec, každý literát
8
a ministr a nevímkdo má své místečko v tom, čemu se říká „dějiny”.
Pronobis nevstoupí do žádných dějin, neboť je věčný; neznamená
pranic ve vývoji lidstva; on jenom… udržuje nejvyšší hodnotu lidstva,
a to je skutek tak nadčasový, že se na něj nejsnáze zapomíná.
Pronobis neudělal nic nového; jistě byl nějaký Pronobis už v hořící
Sodomě a Gomoře a nestál Abrahámovi ani za zachránění, neboť byl
to obyčejný hříšník; ale v hodince nejvyšší nouze učinil nebo se
pokusil učinit víc než deset spravedlivých. Jistě takový Pronobis
pomáhal lidem při potopě světa, a Noe jej nevzal do archy jako
zvláštní druh zvířete, stejně jako my jej nebereme do dějin nebo na
titulní list novin; bože, to je tak samozřejmé, že se při každé
katastrofě najde Pronobis!
Vypadá to jako slovní hříčka, ale nelze se vymknout její podivné
mravní logice: co učinil Pronobis, učinil za nás. Za jednoho každého
z nás sfáral do hořící jámy, abychom se nemusili hrozit, že
člověčenstvo se střemhlav nevrhlo na pomoc hynoucím; za jednoho
každého z nás nasadil život, aby byla udržena hodnota lidské
obětavosti; vykoupil nás svou smrtí z můry bezmocné soustrasti.
PRO NOBIS! Kolik vůdců lidu, básníků, velkých tohoto světa by
mohlo naplnit smysl toho zvláštního jména? Spíše to učinili
zapomenutí hrdinové katastrof už zapomenutých.
ORA PRO NOBIS, oroduj za nás, povídá se v litaniích ke všem
svatým. Svatí a mučedníci tohoto světa za nás neorodují v žádném
nebi, nýbrž na zemi; orodují v našich srdcích za lidstvo, abychom
v ně neztratili víru. MORERE PRO NOBIS, zemři, Pronobis, zemři za
nás, až bude opět třeba dát svrchovaný příklad lásky a statečnosti
uprostřed všeho toho zla, jež otřásá lidstvem. REVIVE PRO NOBIS,
vracej se věčně mezi nás; neboť ještě je nám souzeno mnoho trpět
a mnohokrát zvedat oči k ozářené tváři člověka.
Lidové noviny
neděle 30. září 1923
G
9
NÁRODNÍ ZVYKY
Abych začal definicí: Národní zvyky jsou ony obyčeje, jež nemají
prakticky jiného účelu než ten, aby se dělaly; někdy bývají spojeny
s pocitem zábavy. Národní zvyky jsou například stavění májí,
vynášení Morany, pořádání oslav a podobně. To jsou národní zvyky
hromadné. Vedle nich jsou národní zvyky rodinné, jako například
rozsvěcování hromniček, sbírání podkov pro štěstí nebo tzv. veliké
poklizeni před svátky. Nejméně pozornosti věnoval dosud národopis
národním zvykům, jež vykonává člověk v kruhu nejužším, totiž sám
pro sebe. Těmto zanedbaným, ale obecně rozšířeným obyčejům chci
věnovati trochu místa a studia.
Zaujímání stanoviska
Zaujímání stanoviska je národní obyčej, který se vykonává
zpravidla, dostaví-li se něco nového. Tento zvyk je příbuzný s jiným,
který se jmenuje „vzetí na vědomí“. Vzetí na vědomí je intelektuální
obřad, kterým se nějaká nová věc nebo okolnost přijímá z jisté
poloexistence, z jakéhosi stavu čekatelství do plné, uznané
a přípustné existence. Tím, že jsem něco vzal na vědomí, jsem —
abych tak řekl — dovolil, aby to bylo.
Zaujímání stanoviska je obřad, kterým přijímám novou věc nejen
do třídy faktů, nýbrž mezi skutečnosti tak solidní a známé, že o nich
mohu nadále říkat pořád to samé. Co o nich říkám, je lhostejné; je to
obyčejně něco docela vedlejšího nebo se to samotné věci vůbec
netýká; podstatné je, že je tu něco neměnného, totiž ustálená věta,
kterou budu mít kdykoliv po ruce, kdy se setkám s dotyčnou věcí
nebo okolností.
Zaujímání stanoviska je vskutku obřad čili proces čistě formální.
Nepředpokládá ani zájem o věc, k níž stanovisko zaujímám, ani
jakoukoliv znalost věcí. Naopak každá podrobnější znalost věci
hrubě ztěžuje zaujetí stanoviska. Nejlépe se stanovisko zaujímá
10
zdálky. Často je třeba obejít věci tak, aby ležela v nějakém jiném
směru, dejme tomu nalevo ode mne; teprve pak mohu k ní
zaujmout stanovisko.
Pokud jsem k věci nezaujal stanoviska, je jaksi nehotová,
nedodělaná, k ničemu; jelikož o ní mohu říci cokoliv, nemohu o ní
říci nic. Teprve když si ze všech možných tvrzení vyberu jedno určité
a rozhodnu se opakovat je, kdykoliv o věci nebo i o čemkoliv jiném
bude řeč, zaujal jsem stanovisko a vynesl soud. Vynášení soudu je
cosi jako vynášení Smrtky; připojujeme se tím k události, která
nastala naprosto bez našeho přičinění. Jenže při vynášení Smrtky se
Smrtka hodí do vody a nechá uplavat; při vynášení soudu se to
bohužel neděje.
Stanovisko lze zaujmout ke všemu: k aviatice, deflaci, socialismu,
modernímu malířství nebo divadelní krizi; nejsnáze k věcem, po
kterých nám docela nic není, tíže k věcem, o kterých jsme poněkud
informováni, nejhůře k těm, se kterými máme, tvoříce a věříce, co
dělat; naprosto nelze zaujmout stanovisko sám k sobě.
Přiložení ruky
Přiložení ruky je zvyk, jejž velmi často vykonáváme, když se něco
děje, zejména věci, ve kterých se nevyznáme a do nichž se nemáme
plést. Je to činné braní účasti na osudu druhých lidí nebo zasahování
do takzvaného běhu událostí.
Podstata přiložení ruky je v tom, že naprosto nepřikládáme ruku,
nýbrž začneme mluvit a radit. Svalí-li se na ulici kůň, přiložíme ruku
tím, že řekneme, aby ho někdo vzal za ocas. Ruka se přikládá
obyčejně, když je takových rukou celá kupa; a přece to není národní
zvyk hromadný, nýbrž individuální, neboť celý vtip té živé účasti je
v tom, že každý přikládá ruku jinak a doporučuje něco jiného.
Tento národní zvyk je spojen s intenzívním pocitem zábavy,
neboť dovoluje nám, abychom toho, jemuž přikládajíce ruku radíme,
považovali za osla.
11
Přiloží-li ruku někdo, kdo tomu náhodou opravdu rozumí, řekne
se, že tohle by každý dovedl, nebo že ten chlap tu chce poroučet,
nebo něco podobného. Národní zvyk se totiž ve své čistotě nemá
kalit praktickou užitečností, jsa především zábavou.
Líti čisté víno
Nalíti někomu čistého vína náleží mezi staroslovanské zvyky
pohostinnosti. Nesmí to být víno lehké ani šumivé, suché ani sladké.
Nalévání čistého vína záleží podstatně v tom, že někomu vynadám;
čím víc a silněji mu vynadám, tím je to víno čistší. Účelem tohoto
zvyku není uctít a rozjařit toho, jemuž nalévám, nýbrž potěšit své
srdce a jaksi si ulevit.
Uctívání jednoho muže
Tento zvyk je poněkud záhadný; musíme předpokládat, že kdysi
existovala vynikající mužská osobnost, která se neobyčejně přesně
a spolehlivě dostavovala, kde jí bylo třeba, povstávala zvláště
dochvilným a slavnostním způsobem, který podnes nevymizel
z paměti lidí, a i jinak jednala naveskrz příkladně. O tomto muži není
dále nic známo, ani jeho jméno, ba ani věk, kdy žil; uvádí se prostě
jako „jeden muž“. Na jeho zářivý příklad se vzpomíná podnes, říká-li
se, dejme tomu, „dostavte si všichni jako jeden muž“, nebo
„shromáždění povstali jako jeden muž“, nebo i „dalo se na pochod
jako jeden muž“. Je ostatně dobře, že neznáme jeho jména: zní to
naléhavěji a tajemněji, než kdybychom říkali „dostavte se všichni
jako Václav Říha“, nebo „shromáždění povstalo jako František
Šedivý“. Navrhuje se, aby byl Jednomu Muži postaven pomník;
doufám, že všichni jste pro to jako jeden muž.
Co je požehnané
I v tomto nevěreckém století zůstaly dvě věci požehnány:
tloušťka a jisté stáří. Manželství například už není požehnané,
12
ačkoliv je řekněme také tak nepříjemné; v nejlepším případě je
požehnáno dětmi. Fakt, že tloušťka platí za požehnanou, je snad
atavismus z dob kanibalských. Požehnané stáří je to, ve kterém se
umírá: „Umřel v požehnaném věku osmdesáti let.“ Tedy věk čtyř let,
kdy dostal první kalhoty, nebyl nikterak požehnaný, ani věk čtrnácti
let, kdy se poprvé zamiloval, ani hodně pozdější věk, kdy dostal
trochu rozumu. Je to fatální věc, že požehnaného věku dosáhneš
teprve tím, že umřeš; to už je na požehnání trochu pozdě.
Budování základů
Budovati základy je obecným národním zvykem v každé veřejné
činnosti. Jeden buduje základy našeho pojišťovnictví, druhý opět
základy odborných škol pro pěstění bourců, třetí pak základy
klusáctví a čtvrtý základy mravního hnutí pro správné žvýkání. Vůbec
pak veřejná práce je taková stavební živnost, kde se budují jenom
základy a samé základy a patrně nic víc. O nikom se neřekne, že
zasklil naše pojišťovnictví, oslavil rovnost v odborných školách, omítl
naše klusáctví nebo vykonal potřebné lakýrnické práce na poli
mravního hnutí. Přinést o kousek výš nebo dál, co už tu je
„vybudováno v základech“, to není to pravé záslužné dílo; něco
přihobloval a vyspravit, opatřit trochou pohodlí pro každého, udělat
to pěkné na pohled, připravit k hladkému a modernímu fungování
a to vše pořídit lacino a navěky, to už nenáleží k národnímu zvyku
budování.
Mluvení nahlas a do očí
Říci něco nahlas a do očí, to je také takový národní zvyk, který má
své závazné formální předpisy. Například nemá se říci nahlas, že je
něco (v naší republice nebo v našem konzumním spolku) v pořádku,
nýbrž nahlas se má říci, že tam něco není v pořádku. Nahlas má se
mluvit o korupci, zlořádech, machinacích a podobně; o lepších
stránkách života se má mluvit šeptem a po straně. Neříká se
13
někomu do očí, že má krásné oči nebo že je moudrý a vůbec
správný; do očí se mu má říci, že dejme tomu ničemu nerozumí
nebo že je nám známo, kdo má na hlavě máslo, a podobně. Vůbec
když už mluvíme nahlas a do očí, musíme přitom nalíti čisté víno.
Podobným zvykem je mluviti po česku. Když jsem „někomu něco řekl
po česku“, tu jsem mu jistě nedal kochat se na krásách mateřštiny,
nýbrž podivovat se mé ráznosti a — nu, tedy otevřenosti. Říkám to,
jak si to myslím.
Mluviti jménem!
Mluviti jménem všech, jménem stavu, jménem každého
poctivého Čecha neb podobně je národní obyčej provozovaný při
každém veřejném mluvení. Je odkoukán asi soudcům, kteří
odjakživa vynášeli rozsudky „jménem Jeho Veličenstva“, ježto by to
jistě nemělo tu pravou a hroznou platnost, kdyby je vynášeli
s formulí „aby nestála řeč“ nebo „když jsme tak pěkně pohromadě,
tak vás odsuzuji k deseti letům vězení“. Podobně veřejný mluvčí si
myslí, že by to, co říká, nemělo tu pravou a hroznou platnost, kdyby
to neříkal „jménem všech“, nýbrž sám za sebe nebo jen proto, aby
nestála řeč. K tomu, aby člověk mluvil jménem všech, není naprosto
nutno, aby něco viděl o smýšlení dotyčných všech nebo aby si
dotyční všichni v tu chvíli vůbec něco myslili. Třeba řečník prohlašuje
jménem všech, že poměry v obecní radě jsou prostě neudržitelny,
zatímco všichni myslí na to, že je tady v sále hrozně horko a že už
toho ten partyka napovídal dost. Mluviti jménem všech je velmi
zábavné, neboť dává to mluvčímu kuráž tvrdit věci, které by se přece
jen ostýchal nebo rozpakoval pronášet jako své vlastní mínění.
V obecném zájmu
V obecném zájmu například není, aby zámečník dělal dobré
zámky (to je jeho a ne obecná věc), nýbrž aby vedl opozici v místní
záložně. Není v obecném zájmu, aby pan berní vybíral daně, nýbrž
14
aby organizoval nějakou stranu obecných zájemníků. Tomu se říká
veřejné zásluhy. Kdo dělal laciné zámky nebo vzorné účty nebo
vůbec to, co uměl, na místě, kde byl postaven, nedostane olivový
věnec veřejných zásluh. Obecný zájem je něco jako obecní pastvina:
může tam každý; zde je — v opaku k biblickému slovu — mnoho
vyvolených, ale málo povolaných. K obecnému zájmu není třeba
zvláštních znalostí; naopak zvláštní znalosti zužují takzvané široké
hledisko obecného zájmu. Každá moderní obec má mít pro děti
několik obecních hřišť a pro dospělé několik obecných zájmů.
Ujmouti se slova
Tady už mne zřejmě jen šálí usus verbi: Když čtu, že se někdo
někde „ujal slova“, mám představu, že se ho ujal tak, jako by se
ujímal sirotka: tak šlechetně a obětavě; že tomu slovu bylo křivděno,
že bylo utlačeno nebo zapomenuto, a tu tedy že ten člověk vstal
a řekl: „Proboha vás prosím, lidičky, buďte tak hodní, já nevím, jak to
říci, ale tuhle je jedno slovo, které leží mezi námi na zemi jako
žebráček a nikdo z pánů řečníků se k němu neschýlil, aby mu
pomohl na nohy; a tak jsem chtěl jaksi poprosit, abyste se nad ním
jako slitovali.“ A tu by řekl to sirotčí, ušlápnuté, všemi zapomenuté
slovo, a bylo by to dejme tomu „láska“ nebo „odpusťme si, co jsme
si“ nebo „všichni naši bližní“ — slovo, které opravdu nemá
zastoupení na politických schůzích či valných hromadách, kde právě
se lidé „ujímají slova“.
To však rozhodně není národním zvykem.
Lidové noviny
pátek 3. srpna, středa 8. srpna a neděle 14. října 1923
i
15
VLASTNÍ MÍNĚNÍ
Každý chce mít své vlastní mínění; to je v pořádku a nelze proti
tomu nic namítat. Ale toto vlastní mínění má jednu prašpatnou
vlastnost: že se obyčejně také nahlas řekne. Jsem rád, že můj soused
má o všem své vlastní mínění, ale je mi nevolno, když je musím
někdy poslouchat.
Kdybych potkal toho jistého neznámého pána a řekl mu, že je
osel a nemehlo, hnus, pitomec, zvíře a šubjak, urazil by se hrozně.
Ale on, neznámý pán, se postavil před jeden z nejlepších obrazů
Goghových, pochechtával se a pronesl co nejhlasitěji, že to je blbost,
a že jeho šestiletý kluk by to také tak namaloval. A řekl to aspoň
pětkrát, aby to všichni slyšeli. Kdyby veřejně pouštěl své větry,
styděl by se patrně; ale pranic se nestydí pouštět veřejně své vlastní
mínění, ačkoliv tohle je daleko horší.
Tlustá panička se tlačí v divadelní šatně a veřejně si povoluje: to
že zas byla otrava a pitomost, a že je škoda večera a podobně.
Kdybych se před ní postavil a veřejně hlásal, že je tlustá, stará,
nejedlá kvočna, dostala by asi křeče. Neboť „vlastní mínění” lze si
dovolit jen vůči umění; v soukromém životě je žalovatelné.
První požadavek společenské výchovy je umět ukrýt svou hloupost. Vlastní mínění je veliký dar od pánaboha, ale musí se za ně
něčím platit: mlčením. Vlastní mínění je cosi jako trávení a jiné
vnitřní procesy; nemá se s tím chodit ven.
Nevýhoda kritiky je, že kritik veřejně říká své vlastní mínění. Příliš
se tím prozrazuje. Proto mají umělci tak špatné mínění o kriticích;
ale za to kritikové nemohou, že musejí veřejně říkat to, co jiní — bud
zámožnější nebo lépe vychovaní — mohou utajit a nechat pro sebe,
totiž právě své vlastní mínění.
Existuje také vlastní mínění v politice. Ale ačkoliv každý své
mínění považuje za vlastní, mají tato vlastní mínění paradoxní
16
náklonnost organizovat se. Takovou vymožeností vlastního mínění je
například novopečená organizace abonentů divadla.
Je vůbec psychologicky zvláštní, že takové mínění, ač je výslovně
vlastní, má tak strašnou náklonnost vylézt hlasitě na veřejnost. Mášli o něčem své vlastní mínění, važ si toho; a hleď je pečlivě uchovat
jako právě tvé vlastní. Když to pustíš ven, už to patří všem. Buď žárliv
na své vlastní mínění: nech je pro sebe; a když už to musí ven, tedy
tiše, tiše!
Je jenom jeden druh mínění, který je ještě horší, nesmyslnější,
chatrnější a neslušnější než vlastní mínění; a to je veřejné mínění.
Lidové noviny
středa 20. června 1923
h
17
CHVÁLA ZAHÁLKY
Chtěl bych dnes zahálet: snad proto, že je tak obzvláště krásně,
nebo že na dvoře pracují truhláři, nebo že slunce svítí, nebo
z tisícerých jiných příčin: chtěl bych zahálet.
Nechtěl bych jít někam ven, neboť jít není už zahálet; ani číst ani
spát, protože ani to ani ono není zahálka; ani se bavit, ani odpočívat,
protože zahálka není ani odpočinek ani zábava. Zahálka, čistá,
dokonalá zahálka, není ani kratochvíle ani dlouhá chvíle; zahálka, toť
něco negativního: je to nepřítomnost všeho, co člověka zaměstnává,
zabavuje, rozptyluje, zajímá, zaneprázdňuje, trápí, těší, váže,
vyžaduje, baví, nudí, okouzluje, otravuje, zabírá nebo zaneřáďuje: je
to nic, zápor, neúčel, bezcíl, nevím už jak to říci: zkrátka něco
dokonalého a vzácného.
Především: zahálka není maření času; mařil bych čas, kdybych
dejme tomu nabíral sítem vodu; ale když zahálím, tak to právě
nedělám, nedělám nic zbytečného, jelikož nedělám vůbec nic.
Za druhé, zahálka není matkou hříchu; nemůže být vůbec
matkou, jsouc dokonale neplodná. Netouží po ničem; zahálka, která
touží, už nezahálí, už něco dělá, už má někam zamířeno.
Za třetí, zahálet není lenošit. Lenošit je opomenout dělat něco, co
by člověk dělat měl, a místo toho chtít si hovět. Zahálet, to je
nedělat vůbec nic, a přitom vůbec nic nechtít.
Zahálet není ani odpočívat. Kdo odpočívá, dělá něco užitečného:
připravuje příští práci. Zahálka je bez vztahu k jakékoliv minulé
a budoucí práci; nemá následků a nečeká na nic.
Zahálet není také požívat klidu. Hřát se na slunci, mhouřit blaženě
oči, příst jako kočka, to vše je činnost případně velmi účelná, nebo je
aspoň příjemná; a příjemnost sama o sobě už je cosi jako účel.
Zahálka je naprosto bezúčelná; nedomáhá se ani klidu ani libosti,
prostě ničeho.
18
Klid, toť pomalu a stále plynoucí proud, jenž tiše šplouchá
a zkolébává; odpočinek, to jest temná a pokojná tůně, na níž
odplývá rmut a pěna zlých nebo prudkých chvil; lenošení, toť zátoka
pokrytá zelenou řasou, slizem a žabími vajíčky; ale zahálka jest
utkvění. Nemá rytmus ani zvuku; stojí, nepostupuje. Nedává život
plevelu ani řase ani komáru. Voda mrtvá a průhledná. Byť stojí,
nezahřeje se. Stojí a neobrůstá. Nemá směru ani obsahu ani chuti.
Chtěl bych dnes zahálet; ne, chce se mi nechtít nic.
Chce se mi — čeho vlastně? Ničeho; neboť to právě jest zahálka.
Být jako kámen, ale bez tíhy. Být jako voda, ale bez zrcadlení. Jak
oblak, ale bez pohybu. Být jako zvíře, ale bez hladu. Být jako člověk,
ale bez myšlenky. Dívat se na bílý papír, prázdný a hladký; nepsat
a dívat se, až by se (z vlastní iniciativy) pokryl černými písmenky,
slovy, větami, řádky odshora dolů: první list, druhý a třetí; a pak, pak
to nemuset číst, pak to s ohromnou samozřejmostí pravé, hluboké
zahálky vůbec nepřečíst a obrátit oči k první jarní mouše, která leze
po okně, dívat se na ni a nevidět ji; a pak — nu, což zahálka
potřebuje nějakého programu? Neboť vždy lze nalézt něco
k nedělání, k nevidění a k nesledování. A když člověk dozahálel,
vstane a vrací se jakoby z jiného světa. Vše je trochu cizí a daleké,
protivné jaksi a napjaté; a člověku je tak… tak divně, že… zkrátka si
musí po zahálce odpočinout; odpočinuv pak chvíli lelkovat, pak si
ještě polenošit, potom se oddat jistému klidu, a teprve potom je
schopen sebrat všechny své síly a začít dělat něco zcela zbytečného.
Lidové noviny
úterý 27. března 1923
o
19
DOBRÉ ÚMYSLY
U některých lidí se to dostavuje pravidelně na Štědrý večer,
u jiných až na Silvestra a u ještě jiných třeba i o jejich narozeninách
nebo kdy; zkrátka každý člověk má svůj den, ve kterém pojímá
dobré úmysly. Tak to na něj zničehonic přijde jako nachlazení nebo
zjevení; nejdřív je mu trochu hloupě, pak se mu udělá morálně
nanic, a potom si řekne, že sám je tím vinen a že by všechno mohlo
být jinačí a lepší, kdyby nějak zreformoval svůj život. To je okamžik,
kdy se člověku zpravidla vynoří Dobrý Úmysl. I pojme pevné
předsevzetí, že dejme tomu od zítřka nebo od Nového roku bude
časněji vstávat; nebo že bude pro své zdraví dělat strašné
a hygienické věci, například hned ráno pět minut cvičit nebo se
koupat ve studené vodě nebo číst na lačný žaludek několik stránek
Marka Aurelia; nebo že bude míň kouřit; nebo že vůbec přestane
kouřit; nebo že nechá politiky a pití; nebo že denně věnuje tři hodiny
sebevzdělání a rozjímání; nebo že začne šetřit a zaplatí své dluhy;
nebo že udělá něco velikého. Mám za to, že každý z vás prodělává
aspoň jednou do roka tuto hodinu Dobrých Úmyslů. Myslím
dokonce, že i velmi slavní lidé, jako třeba ministři nebo světci, pocítí
aspoň jednou za rok strašné pokušení Dobrých Úmyslů. Věřím, že
není člověka, který by aspoň jednou za rok nechtěl obrátit a začít
nějakým způsobem nový život.
Nuže, je to pravda: když člověk pojal dobrý úmysl, nevstane zítra
ani o pět minut časněji nežli včera, nedá se do müllerování, ani
nezačne dělat něco velikého; ne že by to nešlo, naopak, ale zrovna
toho dne to náhodou jaksi netento, a člověk si na to musí pomalu
zvykat, a ostatně může s tím začít až zítra, ano, určitě zítra; čímž
bývá dobrý úmysl zpravidla vyřízen. Je tím sice vyřízen, ale není
zmařen; neboť podstata a smysl dobrého úmyslu není to, aby jej
člověk splnil, nýbrž aby jej prostě měl.
20
Vyvstane-li ve mně v hodinu Dobrých Úmyslů ctnostné a hrdinné
předsevzetí, že od zítřka budu časněji vstávat, projeví se tím velký
a osvobozující fakt: že mohu časněji vstávat, jelikož to záleží jen na
mně a je to v mé moci. Bylo by strašné, kdybych věřil, že prostě
nemohu časněji vstávat a že to vůbec není v mé moci. Bylo by
hrozné, kdybych měl za to, že vstávám trochu pozdě ze zdravotní
nutnosti nebo pod neúprosným nátlakem poměrů. Dobré úmysly
dokazují, že ještě pořád můžeme změnit svůj život nebo sebe samy.
Bylo by zdrcující, kdybychom došli k poznání, že už nemůžeme vůbec
nic na sobě nebo na svém denním životě předělat a měnil.
Pokud člověk v sobě živí heroickou představu, že začne časně
ráno vstávat, udržuje v sobě i podivuhodnou možnost, že začne
nově žít; že uvidí východ slunce nebo dokonce nádherný východ
sebe sama. Pokud si člověk umiňuje, že bude müllerovat, nechává si
otevřenou možnost, že bude krásný jako olympijský vítěz. Pokud
pěstujeme dobré úmysly, popíráme, že to, co děláme, děláme
nutně. Dobrý úmysl je nezkrotný projev svobodné vůle. Pokud je
člověk schopen dobrých úmyslů, leží před ním život jako veliká,
nevyzkoušená a slibná možnost. Panebože, jaké věci bych napsal,
kdybych počal vstávat v šest hodin ráno! A kdybych nadto čtvrt
hodiny cvičil a koupal se ve studené vodě a přitom četl Marka
Aurelia a dvě hodiny denně se vzdělával a místo čtení novin truhlařil
nebo okopával zahrádku a naučil se hrát na harmoniku a denně
běhal pár hodin po polích a trochu se ponořil do východní filosofe
a chodil mezi lid a osvojil si základy národního hospodářství a četl
v originále Platóna a sám si zhotovil radiostanici a naučil se skvěle
lyžařit a pilně se věnoval hvězdářství a cvičil se v řečnictví a pěstoval
turistiku a dělal pokusy s křížením hvozdíku a choval holuby
a odpovídal ihned na všechny dopisy a denně několik hodin rozjímal
o velikých věcech člověka a vyvinul nějakou rozsáhlou činnost ve
prospěch všech bližních a poznal všechno, co má člověk znát,
a přitom nepromařil ani minutu času. — Neboť to vše a ještě mnoho
21
jiného je v mých dobrých úmyslech. Život je nesmírně
a nevyčerpatelně bohat pro naše dobré úmysly.
Přeji vám hodně mnoho dobrých úmyslů na svátky dobré vůle.
Lidové noviny
pátek 25. prosince 1925
E
22
OBÁLKA, KTERÁ NELEPÍ
Nu ano, je to maličkost; napíšeš dopis, olízneš naklíženou ořízku,
a je to. Za půl minuty se začne cípek ořízky odchlipovat a zvedat;
koukejme, nechce to držet. Zabručíš něco, navlhčíš ořízku znova
a zatížíš dopis biblí nebo Herzerovým slovníkem; tak teď to musí
držet. Za hodinu ten slovník zvedneš; a ta obálka se zřejmou úlevou
slabounce vzdychne a rozlepí se po celé ořízce. Teď hledej arabskou
gumu nebo lžíci mouky nebo sakra něco, čím bys ten zlořečený
dopis zalepil; co při tom pronášíš, to se nedá napsat, ale je to
strašné. Proč u všech všudy z desíti obálek jich devět nelepí?
Jak povídám, je to maličkost; ale opravdu, proč u nás obálky
nelepí? Nic jiného nemají na práci; nic na nich nežádáš, než aby,
u čerta, lepily. Když jsi je kupoval, řekl jsi: „Dejte mně obálky, ale
takové, které lepí.” „Prosím,” řekli ti, „to je zaručeně výtečná kvalita,
vašnosti, to je prima zboží.” Ale ani tato zaručeně výtečná kvalita,
vašnosti, z jakýchsi tajemných příčin nelepí; snad lpí na našich
obálkách nějaká stará kletba; jen to mne dožírá, že jsem ještě
nenašel papírníka, který by mi řekl: „Vašnosti, kdepak, u nás přece
obálky vůbec nelepí; ale kupte si tadyhle lahvičku lepidla, zaručeně
výtečná kvalita, vašnosti; uděláte líp, když nebudete spoléhat na
naše obálky, naklížíte si je sám. Ale z nějakých orientálních důvodů
mi dosud žádný papírník neřekl pravdu; a přece, vidíte, mohl by
přitom vydělat na lepidle.
Jsou země, kde kvetou oranže, a země, kde je věčné jaro; jsou
dokonce země, kde obálky lepí; sám jsem tam byl a sám jsem to
zkusil. Snad je to neuvěřitelné, ale je to tak: jsou končiny, kde
fabrikant má za to, že obálka, která nelepí, je jako hodinky, které
nejdou, nebo jako kráva, která nedojí; kde se domnívá, že pro pár
mizerných šilinků výdělku nemusí denně dopalovat sto tisíc lidí, kteří
olizují obálky. Nejspíš má ten fabrikant jakousi něžnost k lidstvu
a hledí mu láskyplně pomazat obálky nejlepším lepidlem; nebo věří v
Boha a bojí se věčných trestů; nebo věří v lidi a přeje si, aby lidé
věřili v něho; nebo je optimista a svým způsobem hledí dokázat, že
není všechno na světě šmíra a svízel a nepohodlí. Snad je to pro
23
něho věc ctižádosti, aby jeho obálky lepily; nebo to považuje za
zvláštní mravní příkaz; nebo to je v jeho zemi prostě obchodní
uzance. Obchodní uzance nebo životní názor: je to potřeba kvality.
Můžete posuzovat země podle jejich básníků a filosofů; ale můžete
je posuzovat také podle jejich sirek, obálek a motouzů. Země, kde
obálky nelepí a motouzy se trhají, má něco nedobrého; život je tam
jaksi svízelný, plný malých nezdarů, zlosti a lapálií; lidé jsou
nakvašení a nespokojení, protože denně se potýkají se životní
smůlou a nesolidností; nemohou důvěřovat ničemu, neboť svět je
většinou šmízo, náhražka a zatracený šmejd.
Být denně připravován o důvěru a trpělivost, to je životní šmíra;
člověk může s nadšením slepovat rozbitou popelnici, ale nemůže
s nadšením slepovat obálku, která nelepí; dokonce ani nemůže
s nadšením psát dopisy nebo posílat do tisku básně. Ano, je to
maličkost; ale svět by byl lepší, kdyby všechny obálky lepily; nebyl by
lepší jen o ty obálky, ale o pocit důvěry a solidnosti. Solidnost má
jakýsi společný kořen se solidaritou, je to vzájemnost výrobce
a konzumenta; je to index společenské úrovně. Člověče, povídá
dobré zboží, koukej, můj výrobce jedná s tebou jako s džentlmenem;
bere na tebe ohled, váží si tě a nedělá si z tebe šoufky; vždyť vidíš na
mně, jak si tě cení.
Zdá se, že střední Evropa, která mívala svůj trh skoro výhradně
v zemích civilizačně zaostalejších, nemusila si ve svých výrobcích
klást přísný požadavek kvality; víme, čemu se říká „exportní zboží”.
Je otázka, není-li tenhle export trochu vinen tím, že se u nás
v mnohém ohledu plně nevyvinula pravá morálka výroby, to jest
kvalita. A je další otázka, jak daleko a jak hluboko zasahuje problém
kvality náš národní život. Ale to už je věc obsahu a ne obálky.
Lidové noviny
úterý 23. června 1925
U
24
STUD PŘED ŽEBRÁKEM
Bývá to dědeček s bílými vlásky, nebo maminka se zachumlaným
dítětem, nebo babka ohnutá v pravý úhel, jako by něco pořád
hledala na zemi a nemohla to nalézt; bývá to slepec, ťukající před
sebou holí, nebo ženská se dvěma zkřehlými caparty, nebo hrozný
starý, nebo lidé bez rukou, bez nohou, všelijak zkřivení
a nepodaření, lidé s pahýly, zmítaní třasem, zakrslí, s užraným
nosem, huhlající, kašlající, prodávající sirky nebo svazeček ptačího
zobu, stojící u zdi, skrčení v koutě jako odložená věc, putující po
chodníku, modlící se, obalení v hadrech nebo podivně čisťouncí,
nebo takoví, kteří nemají nic než oči, kterými prosí; věru, velmi
podivná sbírka člověčenstva, velmi zvláštní a roztodivný soubor.
Kupodivu, že se nenašel výstřední miliardář, který by si založil sbírku
žebráků, který by chodil po městech a sbíral tyto zvláštní kusy
tuctové i jedinečné, tak jako jiný sbírá staré hodiny nebo staré
a vzácné tabatěrky. Mohla by to být velmi veliká sbírka. Mohla by to
být největší galerie na světě.
Nemohu si pomoci: nedovedu považovat žebrotu za věc
nedůstojnou. Nemám za nedůstojno člověka, aby dostával od
bližního něco darem. Nepovažuji za ponížení, aby člověk o něco
prosil. Naopak, je zcela důstojno nás lidí, aby se prosilo i dávalo.
Obecně řečeno, člověk není dobrý jen k tomu, aby se na něm
vydělávalo; je dobrý i k tomu, aby se mu dávaly dary. Pravý žebrák je
člověk, který už není užitečný k ničemu; hodí se jen k tomu, aby byl
živ z milosti lidí; ale jeho zvláštní a skrytá užitečnost je právě v tom,
že žije z milosti. Příroda nechává umřít své žebráky; strom, který se
nemůže sám živit, umře; zvíře, které se nemůže samo živit, zahyne;
člověk, který se nemůže sám živit, budiž živ. U nás doma chodívali
žebráci každého pátku hromadnou žebrotou; byl to pro mne, kluka
rozdiveného, den slavný a vzrušený. Už z dálky jsem vyhlížel to
chromé, belhavé, mručící, klopýtající procesí, i běžel jsem domů
25
s velkým a vítězným křikem, že „už jdou“, jako by se blížili tři králové
ve vší své slávě; a pak jsem mohl nechat oči na tom, jak maminka
vyšla na práh a krájela jim chleba, zatímco oni přešlapovali a huhlali.
Měl-li jsem tehdy nějaký pocit svátku, bylo to v pátek ráno a ne
v neděli.
Existují řemeslní žebráci, kteří mají svá místa, jako má kramář
svůj krám; existují ostýchaví žebráci, kteří zazvoní u vašich dveří
a odříkají své „promilosrdenstvíboží“; existují žebráci, kteří chodí jen
po lepších obchodech, odkud je šéf honem vyklopí s nějakým
šestákem, aby už byli venku; existují jiní, kteří se k vám připojí na
ulici a chroptí vám do ucha, že zrovna přišli o místo a nemají co dát
do úst. Nuže, o všech těchto varietách a odrůdách vám řekne každý
policejní rada a strážník a muž zakládající si na svém rozhledu
i zkušenosti, že to jsou většinou taškáři a lenoši, kteří by mohli dělat
a nedělají, že ty děti těch maminek jsou vypůjčené, že tamhleta
ohnutá babička má dceru vdanou za správce domu, a tamten bílý
dědeček že všecko prochlastá; že všechna žebrota je švindl
a povalečství a řemeslo, živící se z hlouposti důvěřivých lidí, a že
zkrátka nic jim nedat a basta. To vše bylo řečeno mnohokrát
i veřejně; mělo-li to nějaký praktický následek, nebyl to ten, že by
vymizela třída žebráků, nýbrž ten, že se vytvořila nová třída lidí;
stydlivých a rozpačitých dárců.
Řekněme si to: vztáhne-li se k vám z temného kouta žebrající
ruka, možná, že do ní nic nedáte; řeknete si třeba, že nemáte kdy se
hrabat v kapse po drobných a že beztoho žebrota je švindl a že už by
se jednou mělo něco udělat, aby se takové věci na ulici netento. Ale
ještě jste to nedomyslili, a už se vám udělá hořko a stydno; stydíte
se, že jste do té vztažené ruky nic nedali; je vám trapno vrátit se k ní;
máte na sebe vztek, že jste se hned nerozhodli vrátit se, neboť teď
už je rozhodně pozdě. Ten šesták by toho chudáka sic nevytrhl;
nicméně vztáhl k vám ruku a čekal… Nu, stalo se; a obtíženi
nespokojeností, která se tak hned nerozplyne, jdete po svém.
26
A podruhé dáte svou almužnu do první ruky, která se před vámi
nastaví; nejbližším krokem se ve vás zvedne trapná nelibost: že to je
od vás hloupá sentimentalita; že beztoho ten starý je kořala nebo ta
ženská má to dítě na loktech vycpané; že se řemeslná žebrota nemá
podporovat, a kdesi cosi; nu, stalo se: ale jste tím jaksi rozladěn.
Nedat almužnu je tvrdost; dát almužnu je falešná sentimentalita.
Nedat je hřích — dát je hloupost. Jen velmi prostí a obyčejně chudí
lidé dovedou ještě dávat almužnu samozřejmě a bez váhání. Ale nás
ostatní už cibulička daná almužnou nespasí; spíše nás uvádí do
rozpaků, a dáváme-li ji, činíme to honem, plaše a téměř zbaběle.
Ale skutečný, pravý, boží žebrák nemá nepřítele v lakomci, který
utahuje svůj váček, ani v strážníkovi, před kterým zdálky utíká. Má
nepřítele v taškáři, který kazí jeho řemeslo; má nepřítele
v nepravém žebrákovi, v Lžidimitriji chudoby, v podvodníkovi, který
se vydává za žebráka; neboť tento mu ukrádá krom almužny
i zvláštní a velikou důstojnost žebráctví.
Lidové noviny
neděle 21. února 1926
X
27
O NAŠICH ŠPATNOSTECH
Psáno jest, že devětkrát za den hřeší spravedlivý; jelikož pak je
jen desateru přikázání, je zřejmo, že aspoň proti jednomu z nich se
spravedlivý člověk během jednoho dne nemá prohřešit. Co se mne
týče, obyčejně nikoho nezabiju. Jsou viny, kterých se dopouští každý
člověk; doufejme, že při posledním soudě budou počítány mezi těch
devět hříchů, které máme povoleny jako denní dávku spravedlivých.
Tak například každý z nás je nepolepšitelně zlomyslný. Jdete po
ulici a před vámi se ubírá za nějakým svým životním cílem člověk,
kterého neznáte, který vám nikdy neublížil a proti kterému zhola nic
nemáte. Najednou ten člověk do něčeho šlápne nebo mu jaksi ujede
noha; zkrátka na okamžik ztratí rovnováhu a důstojnost, zamáchá
rukama a zoufale zachraňuje svou, abych tak řekl, nahnutou situaci;
načež se s nápadným spěchem vzdaluje z místa svého okamžitého
ponížení. Tu vy, zlomyslný člověče, se mu smějete; zašklebíte se
nepotlačitelnou radostí, i když zrovna jdete k zubnímu lékaři nebo
uvažujete o politické situaci; vaše srdce se potěšilo klopýtnutím
vašeho bližního. Možná, že ten bližní jsem byl náhodou já;
mnohokrát mi už ujela noha, ale přisámbůh, nikdy se mi to nezdálo
zvlášť komické; zato se mi zdálo ukrutně komické, když uklouzla
noha někomu jinému. Když se rozběhnu za tramvají a ona mi ujede,
považuji to celkem za hrubou bezohlednost od té tramvaje; ale když
jsem v tramvaji a ujedeme někomu, kdo se za ní rozběhl, považuji to
za jistý úspěšný šprým. Proč se nám zdá komické, když někdo rozbije
talíř — pokud ovšem to není náš talíř? Proč je jednou z nejstarších
legrací světa, že lovec netrefil zajíce nebo že kluk spadl do kopřiv?
To je jedno z tajemství života; je to ďábelská, škodolibá, zlomyslná
radost, která je nejspíše solí života; a život, jak pravím, vždy má být
náležitě posolen.
Nebo uvaž, člověče, jak jsi závistivý. Běžíš k obědu a uvidíš
zedníka, kterak do sebe nandává takhle tlusté špalky chleba a špeku;
28
a tu ti ten zedníkův špek zavoní tak silně a nádherně, že se ti srdce
sevře závistí, i když tě doma čekají buchty nebo dokonce pečená
husa. Nikdy tvá pečená husa nebude tak dobrá jako sousedovo
hovězí žebro, neboť toto je okořeněno tvou neúkojnou závislí;
a kdybys jedl kvíčaly nebo pečené kaštany, budeš závidět lukulský
požitek učňovi, který na rohu ulice požívá dlouhý brunátný párek.
Kdybys měl peněz jako babek, nebo ještě víc, nikdy si nekoupíš
všechno, co ostatní lidé jedí; proto se nikdy nezbavíš závisti a umřeš
s ní, až přijde tvá hodina, která tě vykoupí z věčného hříchu závisti.
A jsi pln nenávisti, člověče spravedlivý. Jdeš-li pěšky, máš vztek na
člověka, který jede autem a počastuje tě prachem nebo smradem;
ale jedeš-li autem, nenávidíš člověka, který jde pěšky a na kterého
musíš míti pozor, abys ho, vrtáka splašeného, nepřejel. Tomu se to
jede, myslíš si hněvivě o muži v autu. Tomu se to šlape, myslíš si
hněvivě o pěším člověku. A tak, ať putuješ jakkoliv, neseš v sobě
tichou zlobu proti všem, kdo svou cestu konají jinou metodou.
A když vám někdo řekne, že tam a tam se děje velká zlodějna
a strašný skandál, zajiskří vám oči zájmem a nadšením, jako by vás
nadmíru rozjařili, že je na světě zlodějna a špatnost tak do nebe
volající. Nikdy by vás tak příjemně nevzrušilo, kdyby vám někdo
tajemně šeptal, že tam a tam se zjevila ohromná ctnost a stal se
šlechetný skutek. V takovém případě byste spíše pronesli jisté
výhrady asi v tom smyslu, že ono to takové nebude a že v tom jistě
vězí nějaký háček. Z čehož je zřejmo, že naše mysl je nakloněna spíše
ke zlému než k dobrému. K tomu, aby člověk s chutí uznával něčí
přednosti a ctnosti, musí být přinejmenším jeho straníkem; ale aby
někoho s chutí a libostí pokládal za banditu a špatenku, nemusí být
jeho osobním ani zásadním nepřítelem; k tomu stačí obyčejná
a přirozená lidská náklonnost.
Lidové noviny
neděle 7. listopadu 1926
29
O NAŘÍKAČÍCH
„Brejden, pane, jak se máte?"
„Aále špatně, pane, za nic to nestojí."
„No, no, a co vám chybí?"
„Ale to víte, starostí je —"
„Copak vy víte o starostech, pane! Já bych chtěl bejt na vašem
místě."
„To byste to chyt! A jak se vede vám?"
„Ale to víte, bídně. A co zdravíčko?"
„No tak tak. A rodina zdráva?"
„Ještě to ujde. No tak máucta."
„Služebník."
To je normální československý rozhovor, který by měl stát hned
na první stránce každé praktické cvičebnice jazyka českého. Téměř
bez výjimky prvním slovem propuká náš člověk v nářek a stížnosti na
svůj osud; obyčejně tím získá jakýsi rozběh, aby mohl v dalším
hovoru nadávat obecně na mizerné poměry, na tu lumpárnu a na
jiné veřejné záležitosti; ale to už je jiná kapitola.
Ze zvláštního národního zvyku nám nejde jaksi z krku, abychom
řekli, že se nám vede docela dobře, nebo že to ujde, nebo že by to
mohlo být horší. Víme, že se nás náš bližní nevyptává ze soustrasti;
nedomníváme se, že ho svou pochmurnou odpovědí nějak
dojmeme. Vzdálený pozorovatel by mohl soudit, že máme vrozený
strach ze svých bližních, že jim na potkání naznačujeme svůj těžký
osud jen proto, aby nás ušetřili, nebo aby si snad od nás nechtěli
vypůjčit; nebo že chceme odvrátit jejich zlobu a závist, nebo že se
hledíme před nimi ponížit, aby jejich postavení a štěstí vyniklo tím
zářivěji. Ale my si nenaříkáme sklíčeně; my si naříkáme okázale; my
se jaksi honosíme svými starostmi a bědami; my tvrdíme svému
bližnímu do očí téměř s opovržením, jemu že se tak všivě nevede,
30
kdepak, holenku! My známe život, protože se nám vede špatně; my
jsme chlapíci, protože si máme, panečku, nač naříkat. Kdyby se nám
vedlo obstojně nebo kdybychom byli celkem spokojeni s tím, jak se
máme, pak to není naše zásluha nebo úspěch, nýbrž z pekla štěstí
a laková nějaká povrchnost nebo prostopášnost. Vážný člověk, pane,
má jenom starosti a trampoty.
Ale nejzvláštnější je, že to je vlastně jenom taková forma. Trpímeli opravdu ať nemocí nebo láskou nebo bídou, zamlčujeme to
s jistou cudností utrpení; nehlásíme lidem na potkání, že v nás
doktor našel rakovinu jater nebo že se můžeme zbláznit žárlivostí na
svou manželku. Trpíme-li nejhůř a ptá-li se nás někdo, jak se nám
vede, řekneme plaše „děkuju za optání” nebo tak něco vyhýbavého.
Pokud si zplna hrdla naříkáme, že se nám vede špatně, vede se nám,
zaplaťpámbu, ještě dobře. Řekne-li nám náš bližní, že se mu vede
dobře, vyvolá v nás bezmála podezření, že před námi zapírá nějaké
zatracené starosti; že to s ním nějak smrdí.
Jsme národ naříkačů; obyčejně se setkáváme, jen abychom si
navzájem pobědovali, že se nám vede mizerně, ačkoli nás vlastně
nijak nezajímá, jak se tomu druhému vede; je to už jen taková
formalita, tak jako když Angličané mluví o počasí. Upřímně řečeno,
ozývá se v tom spíše snaha jevit se malým a ubohým než skutečná
nespokojenost; je v tom taková vnitřní nesvoboda a nedůvěra. Jako
naše pozdravy, tak i naše konverzační zvyky ukazují, že snáze se
mění státy a ústavy, zákony a řády, než lidské mravy; podrželi jsme
zvyky malého, ublíženého, reptajícího poddaného, jehož první slovo
je nějaká bezmocná stížnost a jemuž beztoho nikdo nevěří. Ostatně
ani nečekáme, že nám někdo bude věřit. Tak tedy: Jak se vám vede?
Lidové noviny
neděle 17. června 1928
J
31
O POVAZE KOSŮ
Stěžují-li si staří lidé, jak se ten svět mění, míní tím obyčejně
mravy mládeže, rozmach automobilismu, sociální trampoty a jiné
novodobé úkazy; ale obyčejně přehlédnou, že se ten svět mění
i v některých úkazech přírodních. Tak například rackové prý dříve
nemívali svou povinnou jarní etapu u pražských mostů; vzali si to do
zvyku teprve před několika desítkami let. Anebo v přírodopisech
našich otců býval kos líčen jako plachý lesní pták. Jděte dnes hledat
kosa do lesa; a co se týče plachosti, je o hodně méně plachý než
podomní prodavač vstupenek na dobročinný koncert. Přesněji
řečeno, stal se z něho úplný nestyda a městský flákač. Nechal lesy
lesní reformě a nastěhoval se do městských zahrádek a parků;
vlastně zmocnil se jich rukou násilnou. Hle, co učinila civilizace
z plachého lesního ptáka.
Ráno začne hulákat za naprosto nemožné hodiny, jen aby vás
vyrušil ze zaslouženého spánku. Když se mu to povede, utiší se
a počne provozovat své pravidelné rošťárny: popelí se v záhonech,
aby si podrbal muňky, uštipuje puky květů, rve tulipány a vytahuje
z půdy malé sazeničky; za nějakou hodinku práce vám zdemoluje kus
přírody, který nazýváte svou zahrádkou, a uspokojen se vyhoupne
na plot a volá: „Kolik je hodin? Kolik je hodin?” Druhý se vychloubá:
„Já jsem z Vídně! Z Vídně! Z Vídně!”, kdežto třetí se vysmívá: „To se
ví!”
Pak vyjdete potěšit se rosnou zahrádkou a najdete rozryté
záhonky, rozškubané plátky vzácného tulipánku, orvané kročce
a vyhrabané pomněnky, které jste včera sázel. I počnete bědovat
a láteřit na toho černého surovce, který se natřásá na plotě, hrozíte
mu pěstí a slibujete mu, že si na něho koupíte flobertku nebo strojní
pušku; a tu ten černý ničema se k vám obrátí zády a zvedne ocas,
dávaje co nejzřetelněji najevo: „Polib mně šos, člověče!” Rozzuříte
se a hodíte po něm hrudou; poskočí a počne hrubě nadávat.
32
Řeknete si, že s takovou sebrankou si raději nezačínat, a dáte se do
práce s motyčkou nebo rýčem; vleze vám rovnou pod nástroj, takže
musíte dávat pozor, abyste ho nepřekrojili, zatímco tahá ze země
žížalu jako ohromný makarón. Odstrčíte ho motyčkou, aby vám
nepřekážel; vynadá vám a vysadí na vás zadek, ale neustoupí. Je
dotěrný jako štěnice a drzý jako váš největší nepřítel. K večeru
usedne na kraji střechy a počne ftétnovat tak pěkně, že se opřete
o rýč a necháte všeho —
A když hnědá kosice snese svou kolekci vajíček (jsou totiž strašně
plodní), můžete jí strčit nos až do hnízda; ani se nehne, jen mírně
mrká a dává najevo: „No tak hlídej, člověče, hlídej, tleskej do dlaní,
abys zahnal kočky; hleď jednou být nějak užitečný.” A člověk tedy
hlídá a zahání kočky od hnízda těch černých nestydů.
Lidové noviny
neděle 3. května 1931
y
33
TISÍC FILOSOFŮ HLEDÁ MÍSTO
Tak je prý už na tisíc absolventů filosofie, kteří marně čekají na
hubené místo suplentské; tisíc mladých, vzdělaných lidí, kteří se učili
nejmíň dvanáct let a teď shledávají, že té jejich učenosti
a vzdělanosti nikdo nepotřebuje. Co to stálo stát, co to stálo je
a jejich rodiče, a teď to není k ničemu. Dvanáct let přípravy k tomu,
aby nastoupili cestu nezaměstnaných. Škola jim nedala ani ty pracky,
které by se hodily ke kopání nebo nakládání hlíny. A táta, je-li ještě
živ, kývá povážlivě hlavou: Hochu, hochu, chtěl jsem, abys měl život
lepší než já — proč, u všech sakramentů, jsi byl nadaný? Dal jsem tě
na školy, a teď to s tebou takhle dopadá. Abych tě, chlapa
dospělého, živil tou prací, které jsem tě chtěl ušetřit. Dovedete si
snad představit, jaký to je pocit pro ty táty i pro ty syny.
Ano, je to velmi zlý pocit. Promiňte, že vzpomenem na jednoho
mladého filosofa, který hledal místo v roce 1916. Tehdy ovšem nebyl
nadbytek mladých lidí, právě naopak; ale dát místo takovému
mládenci, to tehdy znamenalo, že by někdo jiný přestal být
nepostradatelný a musel by rukovat; to bylo jako poslat někoho
druhého na frontu. Pravda, bylo tu a tam místečko, kde by si
mládenec mohl potichu sednout; ale prosím vás, při těch stálých
odvodech a přehlídkách — za měsíc ho vezmou na vojnu a bude
s ním amen; ani to nestojí za to ho zaučovat. Byla místečka,
řekněme, s platem čtyřiceti korun měsíčně; ale bůhví jaká kvalifikace
byla na ně žádána — prostě mládenec s doktorátem marně běhal
a přešlapoval před osobnostmi, jež rozhodovaly o čtyřiceti korunách
měsíčně. Setkal se jen s pokrčením ramen; žadatelů prý je mnoho…
U jednoho mocného pána se potkal s účastí poněkud větší.
„Človíčku,“ řekl ten pán, „vy ale špatně vypadáte!“ Mládenec si
netroufal říci, že to je od tuřínu a hladu. „Tak víte co,“ hlaholil
srdečný pán, „místo vám nedám, ale dám vám dobrou radu: pijte
zeměžluč, to vám spraví žaludek.“
34
Že ten mládenec z nezaměstnanosti a zoufalství počal psát knížky,
to je už jiná kapitola. — Byl to ošklivý kus života, z nejtěžších, které
jsem prožil; mohu říci: vím, jak to chutná.
Řekl bych, že se to dalo za války snáze přežít než nyní. Za války
takový mladý člověk raději vůbec nemyslel na budoucnost; mohl být
rád, že běhá-li už zbytečně po světě, běhá aspoň v civilu. Dnes se
nezaměstnaný inteligent dívá, musí se dívat do své budoucnosti
a nemůže zavírat oči, jako jsme je zavírali za války. Tehdy jsme mohli
považovat za zvláštní milost, že vůbec ještě žijeme; dnes tím
nemůžeme nikoho utěšovat. Tehdy bylo možno obviňovat
a nenávidět Rakousko; kdo bude nenáviděn dnes? — Tisíc
vystudovaných filosofů bez místa, a nevím, kolik je těch druhých
vysoce kvalifikovaných a marných existencí; to se nedá napravovat
žádnými podporami v nezaměstnanosti a žádnou almužnou. Jako
malý národ si nemůžeme dovolit, aby vzdělání a inteligence
zůstávaly nepotřebným a nepoužitelným haraburdím na smetišti
práce. V té věci je nutno volat po svědomí a rozumu všech, kdo
rozhodují v našem státě. Snad uvolnění míst pro tyto mladé se
neobejde bez toho, že bude do nějaké míry ublíženo řadě lidí
starších. Pravda, bude jim snad ublíženo v zaslouženém postupu
nebo na vedlejších příjmech; ale ta křivda nebude tak těžká, jako je
křivda na těch mladých, kterým se zavírají před nosem dveře
k životu. Pozor na to: vidíme-li, že diktatury dělají z mládí svůj
nástroj, pamatujme, aby demokracie nebyla mladým chladnou
a starou macechou.
Lidové noviny
neděle 3. prosince 1933
C
35
ANESTHESIS
Ve své utopii „The Brave New World“ nám vedle jiných luzných
vyhlídek líčí Aldous Huxley, jak to bude mít budoucí lidstvo snadné
s pozemskými starostmi; spolkne se prostě pilulka úředně
dodávaného preparátu „somy“, jež okamžitě opatří zkormoucené
duši zapomenutí. Přiznám se, že když jsem toto četl, styděl jsem se
za tu budoucnost a rozhostilo se ve mně cosi jako vděčnost za to, že
žiju v pradávné, primitivní a hrdinné přítomnosti.
Ale kdyby se nějaký lidský tvor z pravěku ne příliš odlehlého přišel
podívat na nás, měl by možná podobný pocit. Snad by shledal, že
odvěká lidská potřeba odpoutání a zapomenutí už nedochází svého
úkoje jen výjimečně, nýbrž stala se prostě denní potřebou. Rádio,
film, sport, lehká literatura a divadlo — vždyť to jsou vlastně také
jenom drogy, které lidé berou, aby zapomněli na tíhu a starost
života. Snad by takový návštěvník z minulých dob na první pohled
nepostřehl, že největší spotřeba těchto prostředků se nenalézá
právě tam, kde se té tíhy nese nejvíc; snad by se proto domníval, že
se dnešní lidé vcelku něčím tuze a vytrvale žerou, když tak horlivě
hledají únik ze své vlastní tísně. Teprve ponenáhlu by na to kápl, že
obecenstvo, které konzumuje maximum těchto prostředků, neuniká
nějaké trýzni nebo konfliktu, nýbrž něčemu jinému: prázdnotě
a nudě. Že se lidé odpoutávají vlastně jen sami od sebe; že se
pokoušejí zapomenout vlastně na svůj vlastní životní normál. A tu by
se ten člověk z minulých časů patrně zasmušil nad tím, co vidí.
Pokud máme doklady o minulých dobách (jako například
o devatenáctém století), zdá se opravdu, že konzum těch kulturních
anestetik se od těch časů nějak zmnohonásobil. Předně, rozumí se,
nebylo tehdy tolik příležitostí; ale nesporně nebylo také té
habituální potřeby. Když si vzpomínám na lidi, kteří obklopovali mé
dětství, mám dojem, že se nesnažili zapomenout na svůj osobní
život, naopak, že si ho byli náramně vědomi a trvali na něm až
36
komicky důstojně a důležitě. Že neměli nutkání přenést se přes
meze svého všedního života, ale zato dbali, aby své místo vyplnili
důkladně a bytelně. Zdá se mi, že se vůbec nenudili; ale pokud vím,
pořád něco dělali, a když odpočívali, požívali sebe samých, svého
rozumu, své rodiny, svých přátel. Nehledali odpoutání, nýbrž
připoutání, člověk by řekl, že je nadobro saturovalo, že žijí, jak žijí
a co dělají; i nebylo jim třeba úniku. Žili těžce, ale nějak sebevědoměji; své povolání nesli jako trvalou hodnost, ne jako špinavou
dřinu, na kterou je lépe zapomenout. Nechci je vynášet, ale zdá se,
že byli šťastnější a prožili svůj život silněji a bděleji. Měli ze svého
života víc, protože jim nebyl předmětem zapomenutí a odpoutání.
Co tam, to tam: nač o tom marně mluvit. Jde o to, je-li dnešní
výroba hromadné anestézie biologicky a sociálně účelná. Nechceme
zajisté kazit žádnou legraci a přejeme každému jeho potěšení; ale
předně anestézie není žádný pravý špás: i k tomu, abychom se
hluboce veselili, je třeba bdělosti. A za druhé: anestézie není
léčením choroby, není řešením konfliktu, nevede nikam dál.
Biologicky lépe je cítit, že nás něco bolí, a kurýrovat to, pokud to
umíme. Sociálně lépe je nezapomínat, kde nás tlačí bota, a myslet
na to, jak ji zout nebo předělat. Kulturně lépe je neunikat své vlastní
prázdnotě a hledět ji naplnit něčím kloudným.
Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí
schopnost bavit se životem samotným. Žít je nudno; jděme
do biásku. Pozorovat lidi je matoucí; pojďme pohlížet na jejich stíny.
Stalo se potřebou odpočinout si od života, být vedle skutečnosti;
v jádře je to kouření dýmčičky s opiem. Chodíme se dívat na zápasy;
to nás zbavuje vnitřní nutnosti zápasit sami. Hledáme v novinách, co
je nového; následkem toho už nemáme své vlastní oči pro to, co je
nového ve vesmíru. Co všechno se vymyslelo jen proto, aby se
nemuselo myslet! Říká se, že náboženství je opium pro lid; ale
i politický chiliasmus, diktatura, demagogie jsou opiáty pro lid:
37
zbavují jej odpovědnosti, osobní snahy a těžkého úkolu myslet
a soudit.
Ale ne, žádného návratu není; není-li něco v pořádku, je jediný
prostředek posvítit si na to. Například se jednou celým svým
rozumem podívat na to, jak pitomá a nicotná je většina toho, co
jsme si zvykli považovat za kratochvíli. Vzbouřit se proti ohlupování,
které si kupujeme jako zábavu a zapomenutí. Shledat, že je to
vlastně nedůstojné a že nás to ponižuje. Na to není třeba než
obyčejného rozumu. Konec konců víme skoro všichni, že to, čím
zabíjíme svou nudu, je hloupé a věčně stejné; ale chováme se
k tomu shovívavě a dáváme najevo, že jako neklademe větších
nároků na pouhou kratochvíli. Ale řekněme si, že život přese vše je
tuze cenná věc a že následkem toho i ta kratochvíle si zasluhuje
trochy naší vážnosti. Bavme se cele, s vynaložením plného intelektu:
shledáme potom, že k tomu je zapotřebí myslet, poznávat, kutit,
s něčím se potýkat, něco tvořit — zkrátka být aktivně při věci;
a přestat být pouhým obluzeným divákem.
Přítomnost
středa 4. ledna 1933
a
38
STARÝ MISTR
Dívat se na obrázky Alšovy, to se dělá jinak než u všech jiných
obrazů. Jinde člověk se znalecky nakloněnou hlavou a jedním okem
přimhouřeným nazírá na obraz zdálky a celkově; pak se podívá
zblízka, jak je to děláno, a ještě jednou ustoupí, aby ocenil úhrnný
dojem. Ale dívat se na Mikuláše Alše, to znamená strčit nos až
k obrázku a celý si jej pročíst, aby nám nic neušlo; třeba je to žnečka,
to se musím podívat na její šněrování („a pan farář se jí ptal, kdo tě,
děvče, šněroval”), ty silné panenské ruce, a s jakou láskou hleděl
starý mistr na prsty jejích bosých nohou, a hele, tady v trávě sedí
kobylka, za vlnami klasů vyzírá cibulová báň věže, na nebi obláčky
a skřivan, dole vlášení kořenů — co toho je, co toho chce dobrák
Aleš vylíčit na tom drobném obrázku; vždyť je to kousek vesmíru od
oblak až po to podzemní kořání; kousek vesmíru a celý mnohohlasý
domov. A proto si Mikuláš Aleš tak liboval v těch skládaných
obrázcích, kde z arabesky větví či kořání vykukují scény z přírodního,
dětského a lidového života: je zima, kluk se zaťatými pěstmi se
klouže po ledě, řezník zabíjí prase, voják na koni kluše zasněženou
krajinou, tetky a děvčata přadou, v Betlémě se narodil Kristus Pán,
tři králové s uzlíkem putují sněhem maloměstského rynečku, nad
bílým a mrtvým krajem, nad palicemi vrb a řadami topolů krouží
havrani: to vše patří k české zimě, k zimě našeho dětství a domova;
to vše je na jednom listě, všecko chce kreslíř láskyplně připomenout
v hovorné simultánnosti svých obrázků a ještě to vyložit lidovou
písničkou, pořekadlem nebo pranostikou. V té miniaturní skladbě
jeho kreseb je dojemná snaha říci vše, nic neopomenout, obsáhnout
celý život — pokud a jak se jeví dítěti; neboť dítě je objevitel
domova.
Nebo je to jen jedna figura: dragoun, dítě, pocestný, a za ním celý
svět. U Alše není pozadí jenom pozadím; mluví s sebou, hovoří,
pomrkává důvěrně: Nepamatuješ se? Já jsem ta myslivna, ten
39
ryneček, ta alej topolová, ten pokřivený Nepomuk, vzpomínáš si?
Vše patří k sobě a vše žije svým osobním životem; svět je pln věcí,
a každá je o sobě důležitá, neboť na každé se zachytí milující pohled.
Alšova kompozice není podřaďování; je to harmonické soubytí, je to
simultánní mnohost bezpečně sevřená rámem domova.
Ano, je to národní idyla: děti, lid, písnička, kraj. A hned vedle
husitský hetman na netolickém koni, svatý Václav, turecké vojny,
silný Bivoj. Poděbrad, šavlování, erby, pohanský pravěk a vlající
korouhve. Vedle monumentálních fresek obrázky pro slabikář; vedle
kalendářů heroický mýtus. Všecko má otec Aleš v jednom uzlíčku:
národní idylu i národní epos, brouka v trávě i rytíře v seči, přírodu
a dějiny, děti a krále, zvířátka a živly, přítomnost i pravěk: neboť to
vše spolu zní, řekne-li se a cítí-li se domov. Toto je druhá veliká
simultancita, která k nám mluví z Alšova díla: přítomnost všeho, co
nám znamená domov; domov, to je svět našeho dětství, příroda, lidi
i havěť polní, píseň děvčete a moudrost babičky, práce mužů
a písmáctví dědů, rodný kraj, mýtus, legendy a dějiny, lid a králové,
požehnání míru a třesk zbraní. To vše musel Mikuláš Aleš kreslit,
neboť chtěl cele nakreslit domov, ničeho nepomíjeje. Husitský
hetman mu byl stejně kusem domova jako kluk vytloukající píšťalku,
jako motýl, jako roční počasí, jako čeření stébel. V té plnosti a celosti
je Alšova klasičnost. A v tom je i jeho příklad. Není a nemůže být
národní umění bez takové celosti, která shrnuje nebe i zemi, přírodu
i mýtus, věky i vteřiny, věci největší i nejdrobnější v jednu
skutečnost danou k vidění a lásce. Tím je nám Aleš i Smetana, tím
jsou nám hlasy národních básníků. Vše ostatní je jenom osobnost.
Lidové noviny
neděle 22. ledna 1933
x
40
O ALELIDECH
Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se
setkají, mají nějaké „ale“, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není „ano
ano“ ani „ne ne“, nýbrž „ano, ale“ nebo „ne, ale“. Kdybyste jim řekli,
že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi
převahou: „Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest.“
Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše
tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, že
už se, chválabohu, trochu dlouží den, namítnou něco na způsob:
„Ano, ale tím se jistě hospodářská mizérie nezlepší.“ Kdybyste se
z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút,
odpovědí: „Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší.“ A tak dále.
Jak známo z mluvnice, ale je spojka odporovací. Alelidé nic
nevyvracejí ani nepopírají, nýbrž jenom odporují, kladou všemu
jakýsi odpor; jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí
sdělovaná energie. Nepopírají, že dvakrát dvě jsou čtyři; dají jenom
najevo, že na tom tak mnoho nezáleží, že si tu čtyřku můžete dát za
klobouk, a že jsou na světě důležitější fakta, například to, že dvakrát
tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou
vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše
jednání bylo sice správné, ale že na lodi Prinzipessa Mafalda utonulo
tři sta nebo kolik osob a ty že nikdo z vody nevytáhl. Můžete pomoci
chudému, ale tím se ještě, holenku, nerozřeší sociální problém.
Zkrátka nemůžete udělat nic, ani vyslovit nic, aby se na to nedalo
pověsit nějaké ale. Od toho tu jsou alelidé; oni vždycky mají víc
rozumu, vždycky si vzpomenou na něco, co není obsaženo a splněno
v dané situaci a co tedy lze káravě vytknout jako nedostatek,
neúplnost a špatné řešení.
Být alečlověkem má své výhody:
1. Vědomí intelektuální převahy, s níž opravujeme a „odkazujeme
do náležitých mezí“ činy i poznatky svých bližních.
41
2. Příznivou možnost nic nedělat, nýbrž obírat se jenom zaujímáním svého stanoviska, vytyčit své výhrady a tím jaksi uplatnit své já.
3. Konečně hluboké uspokojení z toho, že takto můžeme nejúspěšněji otravovat druhé lidi.
Toto zásadní „ale“ je povětšině nemocí intelektuálskou. Prostý
člověk má spíš co dělat s věcmi než se stanovisky k nim; nesnaží se
odlišit své já od druhých nějakými výhradami nebo zdůrazňováním
svého zvláštního hlediska.
Proto to intelektuálové prohrávají, jakmile jde o věci obecné; pro
samé výhrady přestávají být schopni prostého, rozhodného ano
nebo ne. Všechny pravdy, kterých by mohli potřebovat, jsou pro ně
ověšeny samými „ale“, která je omezují. Proto se ve veřejném životě
tak často ztrácejí pravdy a jsou nahrazovány něčím neskonale
primitivnějším; totiž hesly.
Alelidé prohrají všechno, čeho se dotknou; zůstane jim jenom
jejich „ale“. Chraň nás pánbůh od alelidí!
Lidové noviny
neděle 30. prosince 1934
b
42
O SEBEVĚDOMÍ A JINÝCH SLOVECH
Sebevědomí se vyskytuje nejčastěji ve spojení s národem; říká se
národní sebevědomí. Méně hojně se mluví o sebevědomí osobním;
řekneme-li o někom, že je značně sebevědomý, myslíme tím
zpravidla něco, co není příliš lichotivé; například, že si ten chlap
o sobě moc myslí, že se vypíná a že s ním vůbec není příjemno
obcovat. Nikdo o sobě neřekne: co mne se týče, já mám velmi
vyvinuté sebevědomí. To se spíš říká o druhých lidech, a to
s přízvukem hodně kritickým; není to sice urážka na cti, ale za
rámeček by si to nikdo nedal. Naproti tomu národní sebevědomí, to
je hned něco docela jiného; v tom směru bývá co největší
sebevědomí téměř cosi jako program a lidé se v něm přímo
předhánějí; div na sebe neukazují, koukejte, jak jsme národně
sebevědomí! Z čehož je patrno, že to, co se nám příliš nelíbí jako
vlastnost osobní, může být veliké a žádoucí, jakmile to je vlastnost
národní.
Podobně je tomu s hrdostí. Člověk bývá hrdý, ale vždycky na
něco: třeba sedlák na své koně, švec na své boty a maminka na své
nunátko. Je-li někdo hrdý jen tak, bez zvláštního důvodu, tu je to,
pane, protiva, jakého pohledat; rozhodně nemáte rádi člověka, který
se nevyznamenává ničím jiným, než že uplatňuje svou hrdost. Ale
národní hrdost, to zní tak velkolepě, že se ani neptáte, nač je ta
národní hrdost hrdá. O to není, máme ledacos, nač být hrdi;
můžeme být hrdi na svou poměrnou vzdělanost, na svůj pořádek
a rozvahu, na ten kus demokracie, na svou pracovitost, na mnoho
a mnoho věcí; ale to je právě to zvláštní, že národní hrdost není hrdá
na nic z toho, co by bylo možno jmenovitě uvést, nýbrž je hrdá jen
tak, obecně a jaksi zásadně; není a nechce být podobna hrdosti
člověka, který něco vykonal, nýbrž hrdosti člověka hrdého. Nezdá se
vám, že tím zase přisuzujeme národu vlastnost, která je nám
protivná, nalézáme-li ji na svých bližních?
43
Nebo mluvíme docela bez rozpaků, ba okázale, o nesmlouvavém
češství. Nesmlouvavý člověk, to je asi člověk, se kterým je těžko se
smluvit; obyčejně potřebujeme spíš lidi, se kterými je přece jen
možno se dorozumívat. Nebo se říká, že národ musí ukázat tvrdou
pěst; hned se vám vybaví představa člověka, který terorizuje své
okolí a zejména své podřízené. Tvrdou pěst ukazuje polír, fabrikant
nebo velký pán v úřadě, který dobře ví, že se mu z druhé strany
nemůže odpovídat tvrdou pěstí, nýbrž bezmocí a skřípěním zubů;
ale pánovi s tvrdou pěstí je lhostejno, co si myslí a co cítí druzí lidé.
Vsadil bych se, že toho druhu jednotlivci se netěší vaší lidské
sympatii; proč tedy se národu připisují rysy, které těžko snášíme
v lidském styku?
Nebo nikdo z nás nemá rád lidi, kteří ve všem hledí jenom na svůj
prospěch a děj se co děj myslí jen na sebe; říkáme jim egoisti
a cítíme k nim upřímný odpor. Ale národům se doporučuje, aby
myslily jenom na svůj prospěch, bez jakýchkoli jiných ohledů; říká se
tomu sacro egoismo a vidí se v tom nejvyšší politická moudrost. To
se rozumí, nelze na žádném národu požadovat, aby se na prvním
místě nestaral sám o sebe; ale od toho je ještě daleko k tomu, starat
se jenom o sebe a nedělat si z ničeho jiného žádné svědomí. Prosím
vás, jakou podivnou mravní přeměnou se z nízkého egoismu
lidského stane svatý egoismus národní?
To tedy je dost zvláštní úkaz, že kolektivní etika se v některých
pojmech tak radikálně rozchází s etikou individuální. Snad je to tím,
že naše pojetí mravních zákonů nebývá dost důsledné; nebo —
a spíš — je to tím, že naše pojetí národa je trochu primitivní. Díváme
se na národ jako na bytost, které je všechno dovoleno; to se potom
přenáší i na politiku. Bývaly doby, kdy všechno bylo dovoleno
panovníkům; dnes lidé přisuzují národu nadlidskou a nelidskou
důstojnost, která jej klade někam mimo lidský mravní řád. Řekli
bychom, že není nejlepším uctěním národa, velebí-li se na něm
vlastnosti, které u lidí víceméně odmítáme jako rysy málo ušlechtilé.
44
Větší čest prokáže svému národu, kdo na něm bude hledat a jemu
ukládat jen to, co můžeme ctít a milovat na člověku. Bude to rozum
a vzdělanost, laskavost a spravedlivost, statečnost, sebekázeň
a spousta jiných vlastností, které uznáváme za dobré, ať je najdeme
u kohokoliv. Národ není na to, abychom v něm sublimovali své
špatné vlastnosti a sklony.
Když se potápěl Titanic, vydal jeho kapitán poslední rozkaz
k mužstvu. Neříkal jim nic o hrdosti, národní velikosti a podobných
věcech. Řekl jim jenom: Buďte Brity. A posádka Titanicu se
zachovala jako hrdinové. Jako džentlmeni. Jako celí lidé. Tak nějak —
a se stejnou samozřejmostí — bychom měli chápat své češství.
Lidové noviny
neděle 20. ledna 1935
a
45
FILMY
Neznámé jídlo
To se může přihodit každému, že se octne u víceméně slavnostní
tabule a že mu je předloženo jídlo, jehož ještě nikdy nepojedl.
Obyčejně to bývá nějaký mořský prevítek, něco v mušli nebo
korýším krunýři; a kruci, jak se tohle jí? Vidličkou? Nožem? Rukou?
V takové situaci nedá hodovník na sobě nic znát; rozhlídne se sice,
ale tak, jako by ho právě něco napadlo, a pustí se do nápadně
horlivého hovoru se svým sousedem. (Tak ať už někdo začne jíst!)
Kupodivu, v té chvíli se skoro všichni stolující taky dají do nápadně
horlivého povídání se svými sousedy; jenom jeden pán, který nemá
komu co říci, váhavě honí vidličkou po talíři tu neznámou lahůdku.
(Aha, vidličkou se to asi nejí!) Posléze se najde někdo, kdo s jakýms
takýms zdarem načne ten tajemný chod; tu všichni se s úlevou chopí
příslušného příboru a počnou jíst, tváříce se, jako by jakživi nejedli
nic jiného než právě toto jídlo.
U tabule
To se také může stát každému, že mu vystříkne omáčka nebo
ukápne červené víno; prostě na bělostném ubruse zrovna u jeho
talíře se udělá skvrna. (Safra, zrovna u mého talíře!) (A není tu ještě
někdo, kdo taky pobryndal ubrus? Ne, není. To je hloupé!) (Já na tu
skvrnu položím vidličku.) (Tak! teď mně ji sklepník odnesl.) (Tak tam
dám housku.) (Ten nekola sklepník ji zase odnesl!) (Tak tam položím
ubrousek.) (Ano, ale ostatní ještě jedí!) (Tak tam jen tak položím
ruku.) „Ne, děkuji, já už nechci ovoce.“ (Hergot, kdy už bude to žraní
u konce!)
46
Muž ve smokinku
Člověk je pozván na večer do společnosti; to asi bude smokink.
A pak zjistí, že ti druzí jsou vesměs v šedivých a pruhovaných
a všelijakých jiných šatech; div že nepřišli v papučích nebo
trenýrkách! Kdyby aspoň jeden z těch chlapů měl taky smokink,
abych nebyl tak sám! Ještě se mi budou smát, že jsem se tak
nastrojil… Nato se chování muže postiženého ojedinělým
smokinkem vyvíjí tou nebo onou ze dvou možných cest: Buď
přátelsky hlaholí a chová se pokud možno nenuceně, aby dal najevo,
že to pro něho nic, ale pranic zvláštního není, hodit se do smokinku,
a že tak chodí i doma. Nebo uchovat až do konce rezervovanou
a poněkud výlučnou izolovanost člověka, který ví, že on jediný je
v právu, ale nechce to těm druhým příliš ukazovat.
Vycházkový oblek
Jindy naopak se dostaví člověk v šedivých nebo károvaných
šatech mezi samé smokinky a naškrobené košile. V první chvíli je
trochu uražen, že ho předem neupozornili, a potom se začne chovat
poněkud výstředně a ostentativně, jako by hulákal: Já kašlu na váš
formalismus, já jsem demokrat a pohrdám vámi, vy naškrobení
panáci; a vůbec, ať žije revoluce!
Omylem zdravící
Pán jde po ulici, a najednou sebou trhne; tamhle, to je přece ten
a ten! I vycení se nadšeným úsměvem a užuž se hrne rukou po
klobouku, aby mocným rozmachem smekl. A tu ten, jejž považoval
za toho a toho, k němu obrátí tvář neznámou a poněkud udivenou.
V tom okamžiku ruka letící ke klobouku zaváhá, změní svůj směr
a rozhodne se k nějaké nenápadné akci, například k podrbání za
uchem, zatímco nadšený úsměv se honem předělá na lhostejné
47
zašklebení. (Co vás nemá, pane! To neměl být pozdrav!) (No proto!
Vždyť já vás neznám, pane!)
Domněle zdravený
Jde člověk ulicí a najednou — někdo zdraví. (Kdo to je?)
I nadzvedne člověk klobouk, a tu se setká s poněkud uraženým
pohledem neznámého zdravitele. (To víš, tebe jsem zdravil! To
patřilo jinému, ty ňumo!) Nyní náš člověk blazeovaně, lhostejně dá
zase na hlavu. (Já jsem tak zvyklý, že mne lidé zdraví! Věříte, že mě
to jenom obtěžuje?)
Lidové noviny
neděle 24. května 1936
D
48
DVĚ ÚSLOVÍ
Někdo by měl.
Někdo by měl něco udělat, aby se zlepšila situace. Někdo by měl
dát podnět k tomu, aby celý svět něco udělal. Někdo by měl
promluvit vládnoucím do duše. Mělo by se něco stát, dokud není
pozdě. Někdo by se v té věci měl chopit iniciativy. Tyto a podobné
výroky slýcháme několikrát denně, tím častěji, čím je doba vážnější;
obyčejně bývá při tom v hlavních rysech naznačováno, co by měl ten
někdo udělat, aby se vše obrátilo k lepšímu a vyřešily všechny
těžkosti; jediné, co při tom zůstává jaksi nedořešeno, je, kdo by to
měl opravdu udělat. Ale někdo by to udělat měl.
Naproti tomu se skoro nikdy neříká: Měl bych udělat to a to; měl
bych udělat něco velikého a rozhodného. Rovněž vzácně se vyskytá
rčení: My, co tady sedíme, bychom měli tohle nebo onohle sami
pořídit; tak co, dáme se do toho? Lidská fantazie a moudrost je
přímo nevyčerpatelná ve vynalézání úkolů, které by měl někdo vzít
na sebe; naproti tomu je nápadně skoupá, pokud jde o to, co
bychom mohli udělat nebo oč bychom se měli pokusit my sami.
Z jakýchsi příčin představa, že bychom něco měli udělat my sami,
velmi brzdí svobodný vzlet našeho přemítání o tom, co by se mělo
dělat; to však, co by někdo měl dělat, není omezeno žádnými
překážkami.
Jenomže, pokud je nám známo, věci a činy nevznikají tím, že by je
někdo měl udělat, nýbrž tím, že je někdo udělá. Kolumbus neříkal, že
by někdo měl plout na západ, nýbrž že tam popluje sám, dostane-li
loď. Když někdo tone, nestačí rozumné mínění, že někdo by měl pro
něho skočit do vody. Dějiny spíš potřebují lidí, kteří něco dělají, než
lidí, kteří navrhují, co by někdo měl dělat.
49
Věc není tak jednoduchá.
Toto rčení je do jisté míry protějšek toho předešlého; obyčejně
ho užívá ten, kdo by měl něco udělat. Zkuste někomu naznačit, že by
to snad byl on, kdo by mohl to neb ono vykonat pro spásu světa
nebo jinou velkou věc; ihned zvážní a pronese duchapřítomně:
„Ano, ale věc není tak jednoduchá.“ A ihned vám vysvětlí, proč je
svízelná, choulostivá a vůbec prakticky neproveditelná. Každá věc je
naprosto jednoduchá a samozřejmá, pokud se jen tak uvažuje, že by
ji někdo měl udělat; ale jakmile řeknete Petrovi nebo Caplovi, že by
ji měl udělat on, ukáže se ihned, že věc není tak jednoduchá.
Kdepak, pane, tady jsou ukrutné potíže. Nemáte ponětí, s jakými
překážkami by se to setkalo. Prostě nedá se to dělat. Proč? Protože
věc není tak jednoduchá.
Jenomže, pokud je nám známo, žádná věc na světě není tak
jednoduchá; a když se přesto v průběhu dějin to neb ono (aspoň
jedna stotisícina z toho, co by někdo měl udělat) opravdu udělalo,
zdá se, že by nám nemělo být dostatečnou překážkou to, že „věc
není tak jednoduchá“. Řekli bychom, že skoro všechny užitečné
nebo důležité věci, které se v posledních tisíciletích staly, nebyly tak
docela jednoduché. Kdyby lidé považovali věci za neuskutečnitelné
jen proto, že „nejsou tak jednoduché“, bylo by asi na světě málo
z toho, co se nazývá dílem lidským.
Z čehož plyne, že někdo by měl na sebe vzít udělání všeho, čeho
je třeba, a nedívat se na to, že věc není tak jednoduchá.
Lidové noviny
neděle 15. května 1938
i
50
OBSAH
ÚVODNÍ SLOVO ....................................................................... 5
O VESELÉM KONDUKTÉROVI .................................................. 7
ŠKOLA A STYL .......................................................................... 8
PRONOBIS ............................................................................. 11
NÁRODNÍ ZVYKY.................................................................... 13
VLASTNÍ MÍNĚNÍ ................................................................... 19
CHVÁLA ZAHÁLKY.................................................................. 21
DOBRÉ ÚMYSLY..................................................................... 23
OBÁLKA, KTERÁ NELEPÍ......................................................... 25
STUD PŘED ŽEBRÁKEM ......................................................... 28
O NAŠICH ŠPATNOSTECH ...................................................... 31
O NAŘÍKAČÍCH....................................................................... 33
O POVAZE KOSŮ.................................................................... 35
TISÍC FILOSOFŮ HLEDÁ MÍSTO .............................................. 37
ANESTHESIS........................................................................... 39
STARÝ MISTR ......................................................................... 42
O ALELIDECH ......................................................................... 44
O SEBEVĚDOMÍ A JINÝCH SLOVECH...................................... 46
FILMY .................................................................................... 49
DVĚ ÚSLOVÍ ........................................................................... 52
51
Karel Čapek
O VESELÉM KONDUKTÉROVI
… a další z novinových článků let dvacátých a třicátých
Úvodní slovo napsal a přepis a sazbu zpracoval Pavel Janeček.
Korektury a předtiskovou úpravu zajistili Veronika Foltánková a Jan
Blažek. Články vybírali a výtisky sešili: Petr Goliáš, Lenka Kosohorská,
Martin Čermák, Lucie Čermáková, Kristina Malachová, Stanislav
Heller, Zdeněk Rosenberg, Andrea Hýžová a Eva Pavloušková. –
Stran 56. Formát A6.
Zvukovou stopu přednesl, nahrál a sestříhal Otakar Blaha.
Vydáno v Brně 24. května 2013.
Neprodejné