Bulletin 2/2007 - formát pdf - Společnost česko

Bulletin 2/2007 - formát pdf - Společnost česko

OBSAH
Z NAŠÍ ČINNOSTI
Marie Hrušková: Zpráva o činnosti Společnosti česko-arabské
a Společnosti přátel Afriky za leden až květen 2007 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
Milena Zeithamlová: Co nás čeká v nejbližší době . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Rostislav Tesař: Samotná čísla nic neříkají . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
STÁTNÍ SVÁTKY A VÝZNAMNÁ VÝROČÍ
Blahopřejeme k významným výročím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
Prohlášení předsedy Africké Unie, prezidenta p. J. A. Kufuora,
přednesené J.E. velvyslankyní republiky Ghana v Praze
u příležitosti Dne Afriky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
JUBILEA
Blahopřejeme k narozeninám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
STUDIE A DOKUMENTY
Jan Záhořík: Od Francouzského Somálska k nezávislosti Džibutska . . . . . 11
Jiří Vrátný: 50 let od bitvy o Alžír (1956–1957) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
Zdeněk Beránek: Louisa Hanoune – na levém okraji mužského světa . . . . 17
Bronislav Ostřanský: Středověké súfijské písemnictví . . . . . . . . . . . . . . . . 19
KULTURA
Zdeněk Beránek: Jak domorodci zachránili Francii. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
Alois Wokoun: Černá Paříž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
Miroslav Houska: Záchrana kulturního dědictví Iráku . . . . . . . . . . . . . . . . 28
INFORMACE A ZAJÍMAVOSTI
Jan Záhořík: Viva Africa 2007 – 2nd International Conference
on African Studies . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
Ota Lev: Co vypovídá poslední publikace OSN o nejméně rozvinutých
zemích Afriky? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
Vladimír Klíma: K rozvojové spolupráci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Stanislav Javora: Na návštěvě doma. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
Jindra Lukovská: Založení pobočky SČA v Ostravě . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
O B S A H
CO SI PŘEČÍST
Fawaz A. Gerges: Vzdálený nepřítel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
Reinhard Schulze: Dějiny islámského světa ve 20. století. . . . . . . . . . . . . . 40
ZVEME VÁS
Ona – krása arabské ženy v oblasti Středomoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
Dny arabského filmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
Z NAŠÍ
ČINNOSTI
Zpráva o činnosti
Společnosti česko-arabské
a Společnosti přátel Afriky
za leden až květen 2007
Zpráva obsahuje stručné informace o činnosti obou Společností za leden až květen
2007. I když se v tomto období příliš mnoho
akcí nekonalo, považujeme za správné Vás
s činností seznámit.
K nejdůležitějším akcím patřily bezesporu
valné hromady. Obě můžeme klasifikovat
po obsahové stránce za úspěšné. Byli bychom
však rádi, aby se této významné akce účastnilo více členů, a to zejména u Společnosti přátel Afriky. Na Valné hromadě Společnosti česko-arabské byli v první části jednání přítomni
velvyslanci, popř. jejich zástupci, ze všech
arabských zastupitelských úřadů.
Předsednictva obou Společností věnovala velkou pozornost vyúčtování dotace za r. 2006.
Odvedli jsme je ve stanovaném termínu MZV.
Oproti minulým létům, kdy jsme byli dáváni
za vzor ostatním organizacím, měl odbor řadu
připomínek. Museli jsme zejména doložit
doklady, které jsou uváděny jako prostředky
nad dotaci, získané od spolupořadatelů nebo
z jiných zdrojů. Bylo velmi obtížné je získat
a mnohé organizace je odmítaly vydat. Je to
velké poučení pro nás. Předsedové Sdružení
musí proto ihned po akci doložit patřičné
doklady. V termínu jsme předložili MZV
žádost o dotaci na r. 2008.
Předsednictva Společností i Sdružení a pobočky začaly realizovat projekty r. 2007 s větší opatrností, neboť ještě neznáme výši dotace
na r. 2007.
Sdružení přátel Ghany si připomnělo
50. výročí nezávislosti této významné africké
země slavnostním večerem, na kterém hovořil
bývalý český velvyslanec v Ghaně dr. Vladimír Klíma. Toto významné výročí jsme si při-
pomněli i dvěma články v Bulletinu. Na konžském večeru jsme se vrátili k P. Lumumbovi
a dalším představitelům afrického národněosvobozeneckého hnutí.
V rámci Dnů Afriky, které pořádalo MZV
v Českém centru, jsme se podíleli na dvou
akcích. První byla přednáška s promítnutím
diapozitivů dr. Otakara Hulce a dr. Pavla
Vašáka na téma „Jihoafrické národní parky“.
Druhou byla naše spoluúčast na tematickém
večeru: „Aktivity ČR pro zachování životního prostředí Afriky“, kde hovořil JUDr. Jiří
Hlaváček a připomněl zároveň, že tento
večer věnujeme oslavě Mezinárodního dne
Afriky.
Řada z nás se účastnila i dalších velmi zdařilých akcí, které probíhaly v Českém centru
od 10. května do 8. června 2007. Na mnohých
se podíleli naši členové. Využili jsme těchto
akcí k navázání nových kontaktů.
Již 15. května pobočka SPA v Olomouci
zahájila oslavy Mezinárodního dne Afriky
sympoziem o jedné z nejdelších řek světa
a o zemích, kterými protéká, s názvem „K pramenům Nilu“. Milým překvapením bylo, že
mezi lektory se objevili dva mladí studenti –
bratři Ševčíkové. Vojtěch hovořil na téma
„Egypt pod hladinou“ a Vítězslav „Od Nilu
na buggy safari“. Zde se projevilo přísloví, že
jablko nepadá daleko od stromu. Jejich matka
– naše dlouholetá členka – je velkou milovnicí Egypta, což se projevilo i v její přednášce.
I další příspěvky Mgr. Kotuláka a MUDr. Jordy byly velmi zajímavé.
Také brněnská pobočka nečekala, až dostane finanční příspěvek, a začala naplňovat program, který si stanovila pro rok 2007.
3
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
Spolu s organizací SOLID AFRIKA byl již
tradičně uspořádán v SEMILASU 25. května
slavnostní kulturní večer k Mezinárodnímu
dni Afriky.
Vedení Společností přijalo pozvání velvyslance Maroka a Rwandy na oslavu MDA, které se konalo 24. května v rezidenci p. velvyslanců. Slavnostní projev, který přednesla
velvyslankyně Ghany, uvěřejňujeme v tomto
čísle.
Ostatní pobočky plánují akce ke Dni Afriky
na pozdější dobu.
Předsednictvo Společnosti česko-arabské se
zaměřilo na přípravu arabských kulturních
dnů, které začnou v měsíci červnu a jsou termínově neomezeny. I její Sdružení a pobočky
začaly realizovat program r. 2007.
Sdružení přátel Kuvajtu uspořádalo v Havlíčkově Brodě dvě přednášky s promítnutím
diapozitivů na téma „Islám a křesťanství“.
V Karlových Varech jsme uspořádali
ve spolupráci s Křesťanskou akademií besedu
s JE velvyslancem Státu Palestina p. dr. Mohamedem Saluymeha, kterého doprovázel
předseda Sdružení přátel Palestiny Vladimír
Gazdag.
Pan velvyslanec velmi zasvěceně hovořil
o situaci na Blízkem východě a odpověděl na
řadu dotazů. V Praze se uskutečnilo setkání
palestinského velvyslance a předsedy Sdružení s panem biskupem Malým. Hlavním tématem byla otázka vztahu islámu a křesťanství.
V příštím čísle vyjde článek předsedy Sdružení p. Vladimíra Gazdaga, který se k této besedě s panem biskupem vrátí.
Souběžně probíhá soutěž „Arabský svět
očima dětí,“ který zajišťuje pí. Zeithamlová,
a soutěž „Afrika dětskýma očima“, kterou
zajišťuje spolu s výtvarnými dílnami velmi
úspěšně již řadu le Mgr. Jana Jiroušková.
Sdružení přátel Tuniska spolu s Klubem
slovenskej kultury vyslechlo 2. dubna přednášku Mgr. Zdeny Abdouniové, akreditované
průvodkyně Tuniského národního úřadu pro
cestovní ruch, na téma „Žena v tuniské společnosti“. Hovořila nejen o postavení ženy
v Tunisku, ale v islámském světě vůbec. Pro
zajímavost se k tomuto tématu vrátíme po
jejím návratu z Tuniska. Tato problematika by
se měla stát součástí projektované mezinárod-
ní konference na téma „Soudobá a tradiční
role ženy v euro-středomořské společnosti“.
Její konání však závisí na tom, zda obdržíme
požadovaný příspěvek z nadace Anny Lindové. Nezávisle na tom jsme začali připravovat
výstavu tradičních arabských ženských oděvů,
jejíž vernisáž se koná dne 19. června v Paláci
šlechtičen v Brně. Zajištěním obou akcí byla
pověřena dr. Sabina Dvořáková. Na výstavě
v Brně se podílí etnografické oddělení Moravského zemského muzea.
Již tradičně probíhaly v Náprstkově muzeu
a v Moravském zemském muzeu cykly přednášek našich předních egyptologů. Tyto přednášky (viz Bulletin 1/2007) mají již po několik let velký úspěch. Dokazuje to i mimořádně
vysoká účast. Ceníme si spolupráce s oběma
muzei i dalšími regionálními, zejm. ve Vyškově, Trutnově a Frýdku-Místku.
Nová pobočka v Českých Budějovicích se
představila veřejnosti uspořádáním Dnů arabské kultury, které proběhly s úspěchem ve
dnech 14.–21. 4. 2007. Věříme, že se pobočka
v Českých Budějovicích brzy zařadí mezi ty
nejaktivnější.
Pobočka v Plzni, která se oddělila od Sdružení přátel Iráku a získala nové vedení, se
představila oslavou Jarního arabského svátku
(Noróz), který uspořádala spolu se Sdružením
občanů arabských států v Západočeském kraji. Tento svátek jsme oslavili i v Praze spolu
s Kurdským sdružením. Večeru byl přítomen
irácký velvyslanec. Kurdové připravili bohatý
kulturní program a projevili zájem o ještě užší
spolupráci.
Nově vznikla pobočka Společnosti českoarabské v Ostravě, kterou vede již dříve známá
svojí aktivitou a řadou akcí tematicky zaměřených na arabskou problematiku Mgr. Jindra
Lukavská. Ve svém programu si klade za cíl
získat další členy a příznivce arabského světa
na severní Moravě.
Aktivní činnost vyvíjela i pobočka v Hradci
Králové. Konkretizaci uvedeme v příštích číslech Bulletinu.
Obě předsednictva zasedala dvakrát v uvedeném období a stejně se sešla i redakční rada.
V prvních měsících roku byla zahájena
řada velmi zajímavých výstav. V Náprstkově
muzeu to byla zejména velmi pěkná výstava
4
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
„Mizející Jemen“, kterou připravili pánové
Kumpán a dr. Vacek. Tato výstava zůstává
ve vlastnictví Náprstkova muzea a je možno si
ji vypůčit. V Náprstkově muzeu jsou instalovány menší výstavky s africkou tematikou,
které stojí též za pozornost. V Moravském
zemském muzeu, v pavilonu Antropos, byla
instalována výstava „Moc fetišů“. Již dnes se
těšíme na velkou výstavu, kterou připravuje
MZM v pavilonu Antropos pod názvem
„SAHARA“, jež má být otevřena v září.
Na této výstavě bude i náš podíl, zejména
na doprovodných akcích. Členem přípravného
výboru je místopředseda naší pobočky v Brně
dr. Mrázek. V Kroměříži probíhá výstava
P. Onderky věnovaná Súdánu, v září by pak
měla putovat do Mikulova.
V průběhu prvních měsíců t. r. se řada z nás
účastnila recepcí, které pořádaly zastupitelské
úřady afrických a arabských zemí.
V lednu jsme se zúčastnili konference, kterou pořádalo Rozvojové středisko ÚMV
na téma: „Angola a naše rozvojová pomoc“.
Ing. Hrušková se účastnila dvoudenního
semináře, který již druhým rokem pořádá
v Plzni organizace VIVA AFRIKA. Mezi lektory nechyběla jména našich členů –
prof. Kropáček, prof. Kandert, doc. Skalník,
dr. Wilhanová, dr. Jelínek, Mgr. Záhořík,
Mgr. Jiroušková.
23. května jsme přijali pozvání paní poslankyně Čurdové na konferenci věnovanou Zam-
bii a naší rozvojové pomoci této zemi. Konference se konala z iniciativy MUDr. Kusého,
který již po dobu 17 let v Zambii působí. Vede
zde polikliniku, která byla zřízena z rozvojové
pomoci ČR. Záštitu nad konferencí převzala
paní poslankyně Čurdová. Součástí konference byla i výstava fotografií a film o práci
našich lékařů a zdravotních sester v Zambii.
Naši členové sledují internetové stránky
a mnozí se zúčastňují akcí jiných organizací,
věnovaných Africe nebo arabským zemím.
Sledujte proto zejména akce, které uvádí naše
Společnosti na internetových stránkách, a přicházejte mezi nás. Budeme i nadále posílat
pozvánky na akce prostřednictvím internetu
a pozvánky těm, kteří internet nemají.
Rádi bychom zvýšili návštěvnost zejména
v Praze. Nenechte si ujít výstavu arabských
bankovek v budově ČSOB na Václavském
nám., která potrvá do 30. června.
Na závěr mi dovolte poděkovat těm členům,
kteří na naši výzvu přispěli mimořádným členským příspěvkem, jež nám velmi pomohl.
Budeme rádi, když přispějete i v tomto roce.
Děkujeme všem spolupracovníkům a
příznivcům a těšíme se, že se k nám přidají
i další.
A protože obdržíte toto číslo před prázdninami, přejeme Vám příjemnou dovolenou.
Marie Hrušková
1. místopředsedkyně obou Společností
Co nás čeká v nejbližší době
Společnost česko-arabská má většinu
letošních akcí teprve před sebou, a to především akcí realizovaných v Praze. Naše
pobočky byly aktivnější. Po úspěšném cyklu
přednášek v Náprstkově muzeu se uskutečňuje výstava arabských bankovek, která
podrobně seznamuje se současnou měnou
arabských států – Alžírska, Bahrajnu, Egypta, Iráku, Jemenu, Jordánska, Kataru, Kuvajtu, Libanonu, Libye, Maroka, Ománu, Palestiny, Saúdské Arábie, Spojených arabských
emirátů, Sýrie a Tuniska. Výstava se koná
do 30. června 2007 v prostorách pobočky
ČSOB, Václavské náměstí 32, Praha 1
v úředních hodinách banky.
Od 25. do 29. června 2007 proběhne ve spolupráci s Lidovou univerzitou v Městské
knihovně v malém sále Festival arabských filmů, a to vždy od 17. do 19. hodin. Podařilo se
nám získat díky ZÚ Alžírska další alžírský
film s českými titulky. Přesný program festivalu uvádíme v tomto Bulletinu.
Po dobu filmového festivalu budou v malém
sále Mětské knihovny vystaveny vítězné práce
5
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
soutěže Arabský svět dětskýma očima. V letošním roce se soutěže zúčastnil zatím největší počet škol ČR a sešlo se několik set příspěvků. Jednotlivé dětské práce hodnotila
výtvarná komise pod vedením výtvarnic Jaroslavy Bičovské a Ivany Hasilové.
S dalšími akcemi počítáme až po prázdninách.
V září připravujeme ve spolupráci s nakladatelstvím Babylon slavnostní večer na téma
„10 let od smrti iráckého básníka Jawahiriho“
s přednesem jeho veršů v arabštině i češtině,
s hudební kulturní vložkou a výstavou fotografií ze života tohoto básníka. Nakladatelství
Babylon zároveň vydá při této příležitosti
o životě Jawahiriho publikaci.
Sdružení Libanonu připravuje na podzim
literárně umělecký večer o libanonských spisovatelích, který se uskuteční ve Francouzském institutu.
Původně plánovaná výstava obrazů iráckých výtvarných umělců se přesouvá po jednání s Ministerstvem kultury a zastupitelským
úřadem Iráku na příští rok. Realizace bude
závislá na poskytnutí grantu Ministerstvem
kultury.
Závěrem roku bude instalována ve spolupráci s Náprstkovým muzeem výstava fotografií Jemenu Ing. Františka Okáče „Arabia felix“
doplněná ukázkou tradičního oblečení jemenských žen a ukázkou jemenské současné a dřívější měny. Grant na tuto výstavu, o který
jsme požádali Ministerstvo kultury, bohužel
nebyl schválen.
Další aktivity naší Společnosti jsou závislé
na finanční podpoře Ministerstva zahraničních
věcí a z toho vyplývajících finančních možností.
O doplňování webových stránek SČA se
nám nově stará Daniel Fahel, termíny akcí
a další informace hledejte na těchto stránkách.
Věřím, že pozvání na naše akce, které Vám
zasíláme, si nejen přečtete, ale osobně se také
zúčastníte.
Příspěvky do 3. čísla Bulletinu zasílejte
do 20. srpna t.r. na adresu [email protected].
Milena Zeithamlová
Společnost česko-arabská
Samotná čísla nic neříkají
V pobočce Brno pečlivě vedeme seznam
realizovaných akcí, kterých je v prvním pololetí 2007 celkem 27. Je to hodně, nebo málo?
Těžko říci, vždyť některé zaberou několik
hodin přípravy, jiné si vezmou mnohem delší
čas celého týmu lidí (a finančních nákladů).
Patří sem ty „ běžné“, ale pro naše cíle velice důležité – přednášky a besedy pro veřejnost, školy i naše členy. Zvyšují vzájemnou
informovanost a rozšiřují povědomí o Africe
a arabských zemích. Letos poprvé jsme spolupracovali s organizací SOZE, která pracuje
v oblasti azylových aktivit přistěhovalců
do naší země. S prvním sekretářem velvyslanectví JAR jsme se spolupodíleli na přípravě
zdařilého setkání podnikatelů z brněnska
s početnou delegací podnikatelů z JAR
s cílem navázat oboustranně výhodné obchodní kontakty. Koncem února odletěla delegace
z naší Společnosti (Jurášová, Mrázek, Javora,
Tesař) na týdenní pracovní pobyt do Libye.
Zde jsme se zúčastnili dvoudenního světového sympozia v pouštním městě Sebha a poté
jsme měli možnost poznat situaci v zemi, kde
jsme kdysi, před téměř 20 lety, pracovně
pobývali. Změny, které jsme tam viděli
po zrušení embarga, byly viditelné všude.
Na druhé straně jsme tam s radostí nacházeli
jakousi „neměnnost“, onen tradiční kolorit
arabských i afrických zemí. Myslím, že je to
tak dobře! Cenné a aktuální poznatky z této
cesty, kterou plně hradila libyjská ambasáda
(moc děkujeme), již využíváme pro naše
osvětové akce.
Všichni jsme rádi, včetně paní inženýrky
Hruškové, která opět přijela do Brna, že se realizoval tradiční Den Afriky v Semilase Brno. Je
to přehlídka nejrůznějších kulturních vystoupení Afričanů – od dospělých až po jejich děti,
většinou ze smíšených manželství. Jsou tam
6
Z
N A Š Í
Č I N N O S T I
bývalí i současní studenti z arabských i afrických zemí, jejich bílí přátelé a má to vždy úžasnou atmosféru. Přátelé ze sdružení Solidafrika,
jako hlavní pořadatelé i účinkující, opět ukázali, že dovedou tak velkou akci realizovat a stále
zlepšovat. Po projevu paní velvyslankyně JAR
a předsedy Solidafrika se v sále rozezvučely
africké bubny, tanečníci v afrických krojích
tančili a na módní přehlídce ukázali rozmanitost kultury tohoto obrovského kontinentu.
Vystoupení břišní tanečnice nás zase přeneslo
do Orientu, v předsálí byly výstavky suvenýrů
z některých afrických zemí, včetně stolu s prezentací naší pobočky (velkou pozornost budilo
album fotografií z naších akcí). Ochutnávka
africké i arabské kuchyně, včetně kouření vodní dýmky, naladila vskutku nezapomenutelnou
náladu. Tak nezapomenutelnou pro fotografující členy pobočky Brno, že jsem pak, když mi
své bohaté úlovky poslali emailovou poštou
do mého PC, trávil téměř 3 hodiny tříděním
a výběrem těch nejlepších záběrů. Počátkem
června v ZOO Brno proběhl rovněž již tradiční
Den Afriky pro děti i jejich doprovod. Ale my
se už nacházíme ve fázi příprav akcí na druhou
polovinu roku…
Rostislav Tesař
pobočka Brno
7
S TÁT N Í S VÁT K Y
A VÝZNAMNÁ VÝROČÍ
Blahopřejeme
k významným výročím
●
Burkině Faso k výročí demokratické
a lidové revoluce z 4. srpna 1960.
●
Republice Kongo k oslavám získání nezávislosti a suverenity z 15. srpna 1960.
●
Somálsku k výročí vyhlášení republiky
26. června, resp. 1. července 1960.
Libyi, která oslaví Den revoluce 1. září
z roku 1969.
●
●
Burundi ke Dni nezávislosti získané
1. července 1962.
Svazijsku k oslavám Dne nezávislosti získané na Velké Británii 6. září v roce 1968.
●
●
Rwandě k oslavám Dne nezávislosti získané rovněž 1. července 1962.
Mali k státnímu svátku Dne nezávislosti
získané v roce 1960, který slaví 22. září.
●
Egyptu, který oslaví 23. července státní
svátek – Den revoluce z roku 1952.
Saúdské Arábii k výročí sjednocení království 23. září 1932.
●
Guinei Bissau k oslavám vyhlášení nezávislosti v roce 1973, každoročně připadající na 24. září.
Společnost česko-arabská
a Společnost přátel Afriky
blahopřejí spřáteleným zemím
k jejich státním svátkům
a významným výročím
●
●
●
Maroku k výročí nástupu krále Muhammada VI. na trůn dne 30. července 1999.
●
Beninu k oslavám státního svátku, připomínajícího získání nezávislosti na Francii
1. srpna 1960.
-mh-
Prohlášení předsedy Africké Unie,
prezidenta p. J. A. Kufuora,
přednesené J.E. velvyslankyní republiky Ghana v Praze
u příležitosti Dne Afriky
Vaše Excelence, kolegové velvyslanci, členové diplomatického sboru, vážení hosté, přátelé Afriky.
a zaměřit se na výzvy, které stojí před námi
jako kontinentem. Od transformace Organizace africké jednoty na Africkou Unii jsme
kolektivně pracovali jako členské státy i individuálně jako země a občané Afriky pro
urychlení tempa rozvoje Afriky, abychom
dostihli ostatní rozvinuté oblasti světa.
Opětovně slavíme další Den Afriky, což je
příležitost, která nám poskytuje jedinečnou
možnost zhodnotit výsledky naší činnosti
8
S T Á T N Í
S V Á T K Y
A
V Ý Z N A M N Á
V rámci této činnosti jsme ustavili nové
orgány – Panafrický parlament a Ekonomickou, sociální a kulturní radu, která umožnila,
aby hlas lidu Afriky hrál významnější a reprezentativnější roli ve vládnutí v Africe.
Zřídili jsme Radu bezpečnosti a míru Africké
Unie a snažíme se dokončit a zprovoznit její části včetně pohotovostních sil, kontinentálního
systému pro rychlé varování, Rady moudrých
a opatření pro rekonstrukci a rozvoj v období
po ukončení konfliktů. Bez míru a stability nelze
zajistit trvalý ekonomický růst a rozvoj kontinentu. V oblasti vládnutí, lidských práv a vlády
práva jsme dosáhli značného pokroku. Přijetí
Charty vládnutí, voleb a demokracie a urgentní
kroky vedoucí k uvedení do života Afrického
soudu zaměřeného na lidská práva jsou svědectvím o našem úsilí trestat nespravedlnost a zajistit průhlednost a odpovědnost v politickém
vládnutí na kontinentu.
Přijetí Nového partnerství pro rozvoj Afriky
(NEPAD) jako rozvojového programu Africké
Unie rovněž posílilo politické a ekonomické
vládnutí na kontinentu. Od jeho přijetí hlavy
států používají tento dokument jako východisko pro svá jednání s partnery na celém světě
k mobilizaci zdrojů pro rozvoj kontinentu.
Přes tyto snahy před námi zůstávají obrovské úkoly. Při přijímání všech možných opatření k jejich řešení je nám stále více jasné, že
potřebujeme více jednoty a solidarity pro
jejich řešení ve spolupráci s ostatními částmi
světa. To ospravedlnuje důraz na téma letošních oslav: Posilování a upevňování postavení
Afriky ve světě prostřednictvím strategického,
vyváženého a odpovědného parnerství.
V minulosti jsme uzavírali dohody o spolupráci s rozvinutými zeměmi – G-8, EU
a Japonskem. V poslední době se snažíme rozvíjet více kontaktů s nově rostoucími ekonomikami, jako je Čína, Indie, Brazílie a ostatní
jihoamerické země, s cílem diverzifikace
V Ý R O Č Í
zdrojů podpory, kterou potřebujeme k překlenutí obrovského rozdílu v úrovni rozvoje, jenž
mezi námi existuje.
Tento druh partnerství, jak s tradičními
partnery, tak s nově rostoucími ekonomikami,
by měl být konzistentní s jasnou vizí jak
Africké Unie, tak programu NEPAD. Okamžitým cílem partnerství je vybudování africké
infrastruktury ve všech jejích aspektech, industrializace kontinentu, včetně vybudování sektoru služeb a obecně diverzifikace africké ekonomiky, což by mělo Africe umožnit efektivně
soutěžit v globalizovaném světě. Partnerství
by mělo využít zkušenosti a komparativní
výhody všech partnerů, včetně soukromého
sektoru a africké diaspory, k dosažení tohoto
úkolu.
Veškeré úsilí přinese hojné ovoce pouze
tehdy, začneme-li s prohlubováním partnerských dohod mezi námi Afričany, dříve než
vystoupíme jako kontinent k tomu, co ostatní
mohou nabídnout k podpoře našeho úsilí. Naštěstí je mezi námi rostoucí poznání o potřebě
poskytnout naší Unii silnější kontinentální
zázemí k práci na dohodnutých strategických
oblastech činnosti, včetně společného porozumění o potřebě kontinentální integrace. Těšíme se proto na summit v Akře v červenci
2007, který bude věnován „Velké debatě o vládě Unie“, jež, jak doufáme, nám pomůže identifikovat strategické cíle, úkoly a akce, které
pomohou našemu kontinentu získat jeho
oprávněné a důstojné postavení v globalizovaném světě.
Spoluafričané a přátelé Afriky,
u příležitosti oslav Dne Afriky věnujme ještě více úsilí přetvoření Afriky na oblast míru
a stability, uskutečnění snu o africkém hospodářském trhu s volným pohybem lidí, zboží
a služeb a rozvoji prosperity jako příspěvku
k africké jednotě a solidaritě.
9
JUBILEA
Blahopřejeme k narozeninám
V letošním roce oslavili nebo oslaví „kulaté“ narozeniny tři dlouholetí a aktivní členové
brněnské pobočky.
životě. Její klid a nadhled i lidský přístup
pomohl studentům překlenout jazykové
i zvyklostní bariéry a „paní doktorka“, jak ji
oslovují, má nemalý podíl na úspěšném
ukončení jejich studia. I díky ní si pak domů
odvážejí kromě diplomu také dobré zkušenosti z naší vlasti.
Ing. Stanislav Javora (oslavil 55) je místopředsedou pobočky v arabské sekci. Kromě
toho spolupracuje s redakcí Babylonu a při
vydávání časopisu „Český život“. Díky znalosti arabského jazyka je v kontaktu se studenty z arabských zemí, publikuje články v tisku,
organizuje akce. Jeho zkušenosti z dlouholetého pobytu v Libyi účinně zúročuje v práci pro
SČA i pro Babylon.
Ing. Rostislav Tesař (oslaví 65) je zakládajícím členem pobočky a od roku 2002 opět
jejím předsedou. Stmelil aktivní členy a zefektivnil práci pobočky i vnitřní komunikaci.
Rozšířil výchovné pole působnosti SPA i SČA
na školy základní i vysoké, a kde to jde, zapojil ke spolupráci i podobné organizace z Brna,
např. Solidafricu, SOZE, Sdružení libyjských
studentů v ČR.
PhDr. Jarmila Jurášová (oslaví 70) má
právem u brněnských zahraničních studentů
přezdívku „matka studentů“. Za jejího dlouholetého působení na VUT Brno jí „prošly
rukama“ stovky studentů z nejrůznějších
afrických i arabských zemí, o které pečovala
od jejich příjezdu do Brna, při jejich obtížném studiu, a pomáhala jim i v civilním
Všem přejeme ještě dlouhá léta a uspokojení z práce pro Afriku i arabská teritoria.
členové pobočky Brno
10
STUDIE
A DOKUMENTY
Od Francouzského Somálska
k nezávislosti Džibutska
Džibutsko patří na mapě ke snadno přehlédnutelným státům, jehož rozloha činí něco přes
dvacet tři tisíc km2 a počet obyvatel nedosahuje čtyř set tisíc. Navíc většinu území zabírá
poušť a zbytek (bezmála deset procent) vyplňují pastviny. Přesto patří poloha Džibutské
republiky k těm z mezinárodního hlediska
strategickým. Pobřeží Džibutska totiž omývají
vody průlivu Báb al-mandab, který je zároveň
vstupní branou do Rudého moře i důležitou
spojkou s Addis Abebou. Poloha státu na křižovatce cest Afriky a Blízkého východu také
poznamenala etnické složení Džibutska. Nejpočetnějším etnikem jsou Somálci, z nichž
klan Íssů tvoří třetinu obyvatel. Dalších bezmála třicet procent tvoří somálské klany Gadabursi a Isaaq. Druhou stěžejní složkou obyvatel jsou Afarové, jejichž podíl na složení
místní populace je zhruba dvacetiprocentní.
V hlavním městě Džibuti žijí i nemalé skupiny
zvláště arabských obchodníků a malé procento obyvatel tvoří Evropané, zejména Francouzi. Námětem tohoto příspěvku je politický
vývoj v této bývalé francouzské kolonii s ohledem na vnitropolitickou, etnickou situaci,
i s přihlédnutím k širší, regionální politice
v Rohu Afriky, která vždy ovlivňovala dění
v této malé zemi.
Dějiny Džibutska jsou až do konce devatenáctého století spjaty s dějinami okolních státních celků. Teprve v rámci koloniálního boje
o Afriku („scramble of Africa“) se rýsují
základní obrysy budoucího Francouzského
Somálska i pozdějšího nezávislého Džibutska.
Zatímco britské, potažmo italské koloniální
kroky měly organizovanou podobu a jasný cíl,
francouzské akce podél somálského pobřeží
byly zpočátku spíše nekonzistentní a chaotické. Zatímco Britové se příliš neangažovali
v rozvíjení obchodních aktivit v tomto regio-
nu, ale snažili se nalézt podporu pro své cíle
v Adenu. Motivy Francouzů byly naopak spíše obchodního rázu, potřebovali totiž základnu
pro cestu na Madagaskar a do Indočíny. Definitivním krokem pak bylo formální ustavení
kolonie roku 1885.
Francouzské námluvy
První francouzské kontakty s džibutským
územím se však datují již do třicátých let
19. století. Šlo většinou o vědecké expedice
vedoucí zpravidla do Etiopie. Nejvýznamnějším byl v tomto směru C. E. X. Rochet
d’Hericourt. V roce 1858 jednal francouzský
konzul v Adenu s Ibrahímem Abú Bakrem,
místním mocnářem v tadžurském zálivu,
o postoupení přístavu v zálivu. Toto úsilí se
bezesporu zvýšilo s ohledem na výstavbu
suezského kanálu. Smlouva s Abú Bakrem
byla podepsána roku 1862 a poskytovala
Francouzům Obock, situovaný severně
od zmiňovaného zálivu. V osmdesátých
letech došlo k oživení francouzských koloniálních zájmů v oblasti. Roku 1881 byla
ustavena Francouzsko-etiopská společnost
a Francouzská společnost v Obocku. Nároky
na zavedení námořní stanice vzrostly. Do
roku 1885 bylo podepsáno ještě několik
smluv se sultány v Gobadu a Tadžuře, které
umožnily Francouzům rozšířit svá území
výměnou za ochranu místních sultánů. Ještě
v průběhu osmdesátých a devadesátých let
bylo postaveno nové přístavní město Džibuti,
kam začaly přicházet vlny arabských, řeckých, indických i amerických obchodníků.
Roku 1896 pak bylo Džibuti, Obock a Tadžura spojeno v jednotné území pod názvem Co^te
Franc,ais des Somalis.
Francouzské Somálsko je nesprávný název
a jen přispěl k etnickému jitření koloniálních
11
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
území. Na konci devatenáctého století se
totiž většina teritoria nacházela pod suverenitou Afarů. Každopádně ustavení centra v Džibuti mělo značný význam na pozdější vývoj
kolonie.
Íssové byli více koncentrováni právě v městských oblastech, zatímco většina Afarů zůstávala věrna svému nomádskému, venkovskému
způsobu života. Íssové více přivykli městskému způsobu života, i když domácí obyvatelstvo nemělo příliš velký podíl na vládě. Místní politici se rekrutovali buď logicky z řad
Francouzů, nebo arabských obchodníků.
Pro Francouze znamenal rozkvět přístavu
v Džibuti důležitou protiváhu britskému Adenu a konstrukce železnice do Addis Abeby
(v letech 1897 až 1917) jeho prestiž jen zvýšila. Během první poloviny dvacátého století
také vzrostlo nejen politické vědomí Afarů
a Issů, ale také snahy sousedních zemí, Etiopie
a Somálska, o vměšování se do vnitřních záležitostí Džibutska. Zatímco pan-somálský
proud usiloval o nezávislost Džibutska (s možnou vyhlídkou na vytvoření „Velkého Somálska“), Etiopie zastávala opačný postoj a snažila se o setrvání francouzské správy.
nou nacionalistickou demonstrací vedenou
somálskou Parti du Mouvement Populaire.
Roku 1967 se konalo další referendum
o setrvání v rámci francouzského společenství.
Šedesát procent hlasů bylo pro, tento výsledek
však neuspokojil místní somálskou populaci
a při následných demonstracích a srážkách
zahynulo sedmnáct lidí. Od tohoto roku byla
francouzská politika v Džibutsku založena
na etnickém základě. Volené zastupitelstvo
v Džibuti se skládalo ze čtyřiceti členů, přičemž dvacet křesel obsadili Afarové, dvanáct
Íssové, tři další somálské klany, čtyři křesla
byla rezervována pro evropskou komunitu
a jedno pro arabskou. Prvním prezidentem byl
Afar, Alí Árif, šéf Regroupement démocratique afar (RDA), který dominoval džibutské
politice až do roku 1976. Jedním z prvních
kroků nové vlády bylo navíc ustavení nového
názvu země, který by více odpovídal etnickému složení. Proto se teritorium přejmenovalo
z Co^te Franc,ais des Somalis na Territoire
Franc,ais des Afars et des Issas (TFAI). Název
sám měl sloužit jako odpověď na snahy
Somálska o začlenění Džibutska do velkého
somálského státu.
Francouzi se v průběhu sedmdesátých let
ocitli pod značným tlakem, neboť na jedné
straně Organizace africké jednoty apelovala
na právo na nezávislost všech kolonií, na druhé straně revoluce v Etiopii a nástup marxistické diktatury nutil Francouze k setrvání
v oblasti. Na konci roku 1975 však přišli s prohlášením, v němž oznámili světu ukončení
TFAI. Situace však nebyla jednoduchá, neboť
Francouzi se obávali vzrůstu afarského nacionalismu s ohledem na etiopské Afary, jejichž
vůdce, sultán Alí Mírah byl donucen k exilu.
Navíc vztahy Etiopie s Afary se staly velmi
důležitými, hlavně po přerušení spojení mezi
Džibuti a Assabem v roce 1975. K napětí
navíc přispělo i sucho, které v letech 1974–
–1975 zachvátilo Somálsko a donutilo tak
mnoho obyvatel opustit zemi a přesídlit právě
do sousedního Džibutska. S těmito imigranty
přišli i stoupenci zakázané Front de libération
de la Cóte des Somalis (FLCS), což přimělo
Francouze k rychlému jednání, které bylo již
tak umocněno růstem popularity Ligue populaire africaine pour 1’indépendance (LPAI),
Emancipace Íssů a Afarů
Po druhé světové válce došlo k emancipaci
místních politických vrstev. Mezi první politiky země z řad původních obyvatel patřili
Hassan Gouled (Íssa), pozdější prezident
nezávislého Džibutska, z Afarů pak Hadži
Muhammad Kamil. Vytvoření Somálské
republiky v roce 1960 umocnilo roli somálských Íssů a jejich snahy na připojení
k Somálsku. Růst somálského nacionalismu
však také ovlivnil francouzský přístup k jejich
„etnické“ politice. V roce 1958 se vyslovili
obyvatelé kolonie 74 procenty pro setrvání
v rámci francouzského společenství. Do roku
1963 se těšili větší přízni Íssové, od té doby se
však postoj Francouzů změnil, když byla snížena reprezentace Íssů ve vládě na úkor Afarů.
Šlo o jasnou reakci na vzestup somálského
nacionalismu, ovšem období afarské dominance (1963–1976) naopak vyvolalo odpor
v řadách Íssů. Francouzská politika se setkala
s odpovídající odezvou při návštěvě Charlese
de Gaulla v Džibuti, když byl přivítán násil12
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
Somálci kontrolované strany, požadující právo
na sebeurčení.
v bezpečtnostních a vládních složkách
a Íssové byli favorizováni i při výběru běžných, státem kontrolovaných zaměstnáních.
Krizi v Džibutsku umocnila ještě válka
Somálska s Etiopií o Ogaden v roce 1977.
Íssy ovládaný establishment samozřejmě
podporoval „somálskou věc“, čímž se Afarové cítili ještě více ohroženi, neboť zde byla
stále přítomna hrozba připojení Džibutska
k Somálsku.
Afarové reagovali na stoupající obavy
vytvořením komise, která měla vládě předložit své stížnosti, komisi předsedal Abdulláh
Muhammad Kamil. Prezident souhlasil
s některými body, např. propuštěním vězňů,
rovným zastoupením ve vládě a rovnějším
přístupem k zaměstnání. Je nutné říci, že
jeho rozhodnutí bylo ovlivněno tlakem ze
strany Francie a Saúdské Arábie, o která v té
době investovala miliony dolarů na podporu
islámu. Sliby prezidenta však neměly dlouhotrvající odezvu, neboť v prosinci téhož
roku bylo zatčeno kolem šesti stovek Afarů
po jednom z incidentů mezi demonstranty
a bezpečnostními složkami. Ahmed Díní
a čtyři další ministři na tento incident reagovali odchodem z vlády.
Následně se na premiérském postu vystřídali v krátké době dva Afarové – již zmiňovaný Abdulláh Muhammad Kamil a následně
Barkad Gourad Hamadou, bývalý ministr
zdravotnictví, jehož rétorika směřovala
k detribalizaci politiky k národní jednotě.
Události následujících let, zvláště první
poloviny let devadesátých, ukázaly, jak křehká je stabilita ve státě a „národní jednota.“
Vývoj nezávislého Džibutska však již není
námětem tohoto článku a zaslouží si samostatnou kapitolu.
1977: Nezávislost Džibutska
V červenci 1976 byl předseda RDA, Alí
Árif nahrazen Abdulláhem Muhammadem
Kamilem, který byl jmenován hlavou nové
vlády skládající se z čelních představitelů
Afarů i Somálců. Alí Árif ztratil podporu
nejen mezi Somálci, kteří nesli nelibě jeho
spojení s koloniálním režimem, ale i mezi
Afary. Árif se totiž diskreditoval svoji podporou Etiopie v době, kdy se otevřeně hovořilo o genocidě páchané na etiopských Afarech. Největším oponentem Alího Árifa byl
Ahmed Díní, pozdější předseda vlády nezávislého Džibutska. Klíčová jednání o budoucím uspořádání Džibutska byla vedena
v první polovině roku 1977 v Mogadišu
a Paříži. Nejvýrazněji do rozhovorů promlouvala LPAI Hassana Gouleda Aptidona,
který byl také 27. června téhož roku jmenován prvním prezidentem nezávislého Džibutska. Zatímco LPAI se podařilo v Paříži
prosadit své požadavky, afarská hnutí, Mouvement populaire de Liberation (MPL)
a Mouvement de Liberation de Djibouti
(MLD) odmítala dohodu. LPAI se podařilo
mj. prosadit pět klíčových bodů. Prvním,
a zřejmě nejdůležitějším, bylo zrušení pěti
volebních obvodů a přijetí jediného seznamu kandidátů, což favorizovalo Issy, kteří
také získali 33 z 65 křesel. Dalším důležitým vítězstvím bylo uznání práva volit pro
nově příchozí imigranty ze Somálska (většinou se jednalo právě o Íssy). Nakonec se
podařilo odsouhlasit vytvoření dvou úřadů –
prezidenta a premiéra, které byly obsazeny
dle etnického klíče. Zástupci Afarů v těchto
jednáních evidentně zaostali, což může být
jedna z příčin pozdějšího složitého vývoje
a růstu farského nacionalismu.
Politický vývoj nezávislého Džibutska byl
poznamenán opakujícími se krizemi způsobenými většinou právě rostoucí nespokojeností afarské komunity s organizací státu.
Rozhořčení však nebylo mnohdy neoprávněné, neboť po několika měsících v úřadu prezidenta se začal Hassan Gouled Aptidon zbavovat některých Afarů z klíčových pozic
Literatura
Lewis, I. M. (2002): The Modern History of
Somali. Revised, Updated and Expanded.
James Currey. London.
Marks, T. A. (1974): Djibouti: France’s Strategie Toehold of Africa. African Affairs, vol.
73, No. 290, pp. 95–104.
Nugent, P. (2004): Africa since Independence.
Palgrave Macmillan.
13
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
Schraeder, P. J. (1993): Ethnic Politics in Djibouti: From Eye of the Hurricane to Boiling
Cauldron. African Affairs, 92, pp. 203–221.
Schwab, P. (1978): Cold War on the Horn of
Africa. African Affairs, vol. 77, No. 306,
pp. 6-20.
Shehim, K., Searing, J. (1980): Djibouti and
the Question of Afar Nationalism. African
Affairs, vol. 79, No. 315, pp. 209–226.
Touval, S. (1963): Somali Nationalism: International Politics and the Drive for Unity in
the Horn of Africa. Harvard University
Press. Cambridge, Massachussets.
Jan Záhořík
Společnost přátel Afriky
50 let od bitvy o Alžír
(1956–1957)
stěhovalců z Evropy – kolónů, na úkor 10 milionů Alžířanů.
Alžírští předáci po krvavých událostech
v Kabylsku a ve městě Sétif v květnu 1945
(uvádí se až 45 000 zabitých Alžířanů) radikalizují politické formy boje za zlepšení života.
Tento proces vyústil ve vznik F.L.N.,2) která
ve svém programu vyhlásila za cíl vytvoření
samostatného alžírského státu cestou ozbrojeného povstání, které bylo zahájeno 1. 11.
1954.
Alžírská národně osvobozenecká válka
trvala téměř osm let a alžírský národ v ní ztratil 800 000 lidí. Francouzská armáda a francouzská Cizinecká legie (Legion Étranger)
prováděly vyčisťovací operace, které spočívaly
v likvidaci partyzánských jednotek a jednotek
A.L.N.,3) ale také ve vyhánění civilních obyvatel do koncentračních táborů, aby se zamezilo podpoře obyvatel povstalcům, v provádění náletů letadel s použitím napalmových
bomb a také v raziích, zatýkání a mučení
podezřelých osob. Důležitými mezníky v této
válce jsou: konference F.L.N. v údolí Summám v srpnu 1956, která rozhodla o soustředění bojové činnosti do hlavního města Alžíru,
puč kolónů a armádních špiček v květnu 1958,
který způsobil pád 4. francouzské reubliky
MOTTO
„Jsem voják, proto jsem poslušný.“
generál Massu
Bitva o Alžír,1) jak se nazývá historická
událost v alžírské válce 1954–1962, je událostí nevelkého rozsahu, kterou lze časově
vymezit obdobím od poloviny roku 1956
do poloviny roku 1957. Její význam jako
zdroje poučení pro dnešek je však velká, a to
v oblasti vojenství – armáda byla použita
jako policejní sbor, v oblasti politické – šlo
o řešení společenských problémů ozbrojeným násilím a konečně i v oblasti světonázorové, při hodnocení charakteru ozbrojeného
násilí. To vše je velice užitečné při orientaci
například v takových problémech, jako je
problém střetu civilizací nebo globální válka
s terorismem.
Kolonizace Alžírska Francií
a národně osvobozenecká válka
1954–1962
Alžírsko se stalo francouzskou kolonií
po intervenci francouzské armády v roce
1830. Francie ovládla do roku 1870 celé území a upevňovala velmi tvrdě svoji hospodářskou, politickou i vojenskou moc. Koloniální
systém značně zvýhodňoval asi 1 milion při1)
2)
3)
Rozlišuj pojmy Alžírsko – stát, Alžír – hlavní
město Alžírska.
14
F.L.N. – Front de la Libération Nationale –
Fronta národního osvobození.
A.L.N. – Armée de la Libération Nationale –
Národně osvobozenecká armáda.
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
a návrat generála de Gaulla k moci. Ten prozíravě začal jednat o vzniku samostatné alžírské
republiky s prozatímní alžírskou vládou, se
kterou byly podepsány tzv. Evianské dohody
18. 3. 1962, bylo uzavřeno příměří a po referendu (přes 90 % obyvatelstva Alžírska bylo
pro samostatnost) byla 3. 7. 1962 vyhlášena
samostatná Alžírská republika. Vývoj se nepodařilo zvrátit ani O.A.S.,4) francouzské teroristické organizaci, která usilovala i o život prezidenta de Gaulla.
náři (v sestavě 10eDP byl začleněn 1erREP7)).
Při výsleších byly používány tvrdé metody,
např. topení zatčených osob ve vodě nebo pouštění elektrického proudu do jejich těl.
Generální stávka, kterou zorganizovala
F.L.N. ve dnech 28. 1. až 4. 2. 1957, byla
výsadkáři tvrdě potlačena a stala se záminkou dalším raziím. Dne 23. 2. 1957 byl
zatčen Larbi Den M’Hidi, hlavní představitel F.L.N. pro řízení teroristických akcí
v Alžíru, který zemřel nevysvětlitelným
způsobem po mučení, aniž cokoliv prozradil, 4. 3. 1957.
„Massuho experiment“ byl úspěšný. Již
od poloviny března 1957 převzala 10eDP
iniciativu a kontrolu nad městem, do poloviny roku ztratili teroristé schopnost provádět
akce, poslední skupina Aliho la Pointe byla
zlikvidována 8. 10. 1957 vyhozením domu,
kde se skrývali, do vzduchu. Tvrdost a krutost opatření 10eDP ovšem vyvolaly velké
napětí ve francouzské splolečnosti, zesílila
krize 4. republiky, protože metody používané výsadkáři nezůstaly utajeny. Ti, co přežili, nemlčeli. Nejznámější je případ alžírského novináře Henriho Allega, kterého
výsadkáři zatkli 12. 6. 1957 a měsíc vyslýchali a mučili v alžírské čtvrti El-Biar. Alleg
o tom napsal a již v listopadu 1957 vydal
knihu La guestion (Výslech). Proti zákazu
francouzských úřadů vydávat tuto knihu se
veřejně postavili významní představitelé
kultury Jean Paul Sartre, André Malzaux,
Roger Martin du Gard a Franc, ois Mauriac.
Tvrdost opatření francouzské koloniální
správy posílila vlastenecké cítění Alžířanů
a jejich odhodlání aktivně se zapojit do hnutí odporu. Rostla autorita F.L.N. a A.L.N.
Dá se říci, že se naplnilo známé rčení
„Vyhráli bitvu, ale ne válku“, tu Francie
nakonec prohrála v roce 1962.
Bitva o Alžír
(červen 1956 až červenec,
respektive 8. 10. 1957)
Tato událost začala aktivizací městských
teroristických skupin, organizovaných v ilegální povstalecké sítě řízené F.L.N. z Kasby,5)
odkud byly vynášeny výbušné nálože a ty
alžírští teroristé kladli do veřejných prostor
v evropské části Alžíru. Strategickým cílem
těchto akcí bylo vyvolat strach, nejistotu
a silou donutit Francouze k jednání.
K likvidaci teroru v Alžíru byla použita
10 eDP, 6) přesunutá z neúspěšné operace
v oblasti Suezu (Suezská krize – 2. polovina
roku 1956). Velitel 10eDP, generál Jacques
Massu, jemuž dal k operaci pokyn ministr –
rezident pro Alžírsko, socialista Robert Lacoste 4. 1. 1957, zvolil pro splnění úkolu tato
opatření: obsazení Alžíru, izolaci Kasby, rozsáhlé razie, zatýkání a provádění krutých
výslechů zatčených s cílem rychle získat
informace o ilegální síti F.L.N. Kasba byla
obehnána zátarasy, rozdělena na sektory, byl
omezen pohyb a prováděny konstroly osob.
První razie a zatýkání byly provedeny již 6., 7.
a 13. 1. 1957. K provádění výslechů byla zřízena zvláštní místa, známý je dům mučení
v Kasbě a Villa Suzini, kterou využívali legio-
Závěry
4)
5)
6)
V tomto střetnutí se potvrdil význam politických rozhodnutí o pokračování politiky
O.A.S. – Organisation de l’Armée Sécrete –
Organizace tajné armády.
Kasba – francouzsky Casbah, staré arabské
město v centru Alžíru, dnes v seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO.
10eDP – Dixiéme Division Parachutiste –
Desátá parašutistická divize.
7)
15
1erREP – Premiér Régiment Étranger Parachutiste – První parašutistický pluk Cizinecké legie.
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
cestou vojenských operací. Je přitom nutná
nejvyšší obezřetnost, protože od okamžiku
spuštění ozbrojeného násilí se akce již neřídí
přáním politiků, mají vlastní zákony, které se
musí respektovat, má-li být tažení úspěšné.
Ani vysoce profesionální násilí „civilizované“ mocnosti použité proti primitivní taktice
povstaleckých skupin nedokázalo nakonec
zabránit, a to i přes dočasnou porážku, jejich
konečnému vítězství, tj. dosažení nezávislosti. To potvrzuje zkušenost, že ozbrojené násilí, které neodpovídá svým charakterem celkovému dějinnému pohybu ve směru pokroku,
dříve či později skončí fiaskem a porážkou.
Pokrokem v tomto případě myslíme likdivadi
více či méně nespoutané svévole koloniálního
systému v Alžírsku. Z toho lze vyvodit další
důležitý závěr, a to hodnocení ozbrojeného
násilí Alžířanů jako spravedlivého, přestože
mělo v bitvě o Alžír charakter „revolučního
terorismu“. Tím samozřejmě není myšlena
obhajoba nejodsouzenihodnější formy násilí –
teroru. Jde však o to, promítat násilí na pozadí celkového dějinného pohybu – jen taková
metodologie zaručuje objektivní soud.
V oblasti vojenství ukázala tato událost
nadčasovou změnu v použití speciálních
armádních sil jako policejního sboru, kdy se
měnila bojová činnost výsadkářů z klasické
na policejní operace.
Přes porážku povstaleckých sil v Alžíru
dosáhly tyto síly i vojenských úspěchů především v tom, že po dlouhou dobu poutaly
v Alžíru 10 000 elitních vojáků francouzské
armády, kteří tak plnili policejní úkoly místo
bojových proti A.L.N., jejíž možnosti ve venkovských oblastech narůstaly.
Zajímavým jevem, který provází člověka
a jeho myšlení, je rigidita společenského
vědomí a schopnost přizpůsobovat se téměř
čemukoliv a nekriticky. Očima dneška
můžeme jen zírat v údivu na to, co považovali kolóni v Alžírsku v polovině 50. let
20. století za „normální“ a neměnné; nejen
samu podstatu koloniálního systému, ale
i krutá vojensko policejní opatření, kterými
chtěli podle svých představ měnit objektivní
společenský pohyb – chod dějin. Jde o to,
aby se i v současnosti neovlivňovaly společenské jevy a události tak, aby se i na nás
budoucí generace nedívaly se záporným údivem.
Masaláma – Aurevoir – Nashledanou.
Nechť nás trvale provází historie jako učitelka, bez níž je přítomnost v šeru až tmách.
Doporučená literatura
Eva Priesterová, Alžírsko, nultá hodina.
SNPL, Praha 1961.
Miroslav Čapek, 2969 dní alžírské války.
NPL, Praha 1962.
Paul Johnson, Dějiny 20. století, Rozmluvy.
Praha 1991.
Kol. Encyklopedie světový terorismus od starověku až po útok na USA. Svojtka & Co.,
Praha 2001.
Henri Alleg, Výslech. SNPL, Praha, 1958.
Michael Chossudovski, Válka a globalizace,
pravda o 11. září. Praha, 2003.
Umění
„Bitva o Alžír“, Gillo Pontecorvo, 1965.
ROMÁN „Hřmění osodu“, Jules Rox, Naše vojsko, Praha 1985.
FILM
Jiří Vrátný
16
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
Louisa Hanoune – na levém okraji
mužského světa
Před třemi lety se Louisa Hanoune na několik dní stala předmětem zájmu globálních
médií. Ohlásila totiž svou kandidaturu na prezidentský úřad Alžírské lidově demokratické
republiky. Teoreticky se tak stalo možné, že by
se do čela země s tradičně patriarchálním
uspořádáním společnosti postavila žena. Louisa Hanoune, šéfka Strany pracujících (PT,
Parti des Travailleurs, Hizb al-cUmmál), by se
tak stala první prezidentkou v arabském světě
vůbec. Senzace se ovšem podle očekávání
nakonec nekonala a vítězem voleb, o jejichž
regulérnosti lze pochybovat, se stal dlouholetý
obyvatel nejvyšších pater alžírské politiky
Abdalazíz Buteflika. I tak Louise Hanoune
patří prvenství jakožto první a dosud zřejmě
jediné kandidátce na prezidentský úřad v arabském světě. Nehledě na to, že stále stojí v čele
jedné z mála opozičních sil v zemi.
Příběh Louisy Hanoune v mnoha ohledech
odráží i vývoj ženské otázky v této severoafrické muslimské zemi během posledních
pěti desetiletí. Dcera chudých rolníků z oblasti Jijelu na východě Alžírska se narodila jen
několik měsíců před tím, než Fronta národního osvobození v listopadu 1954 vyhlásila válku francouzskému kolonialismu. Africký kontinent se tehdy zdál probouzet k novému
životu a mnozí optimisté doufali, že spolu
s útlakem západních velmocí zmizí i staré společenské uspořádání. I Fronta národního osvobození slibovala po získání nezávislosti rozsáhlé změny v hospodářské a společenské
sféře. Rozsáhlá účast žen jak na logistickém
zajištění odboje, tak přímo v bojových operacích proti francouzským bezpečnostním složkám pak měla být předzvěstí rozsáhlého rozšíření jejich participace na veřejném životě.
S účastnicemi alžírské války za nezávislost
se podle vlastního vyprávění setkala i Louisa
Hanoune. Ještě předtím, než byl její rodný dům
vyhozen Francouzi do povětří, se stal úkrytem
partyzánského oddílu. Tehdy to bylo údajně
poprvé, kdy malá Louisa viděla ženu psát.
Sama se pak ihned po skončení války roku
1962 stala první příslušnicí své rodiny, které se
dostalo možnosti navštěvovat základní školu.
Zamýšlená podoba nezávislého Alžírska
byla po získání nezávislosti dána poměrem sil
mezi dvěma vzájemně soupeřícími proudy
uvnitř národně osvobozeneckého hnutí. Velmi
zjednodušeně můžeme první z nich označit
jako proud sekulární, který své požadavky formuloval v rámci západních republikánských
ideálů či v souladu s levicovými doktrínami.
Druhý proud, jehož síla byla v době získání
nezávislosti velmi omezena, se dovolával spíše islámských hodnot a příslušnosti k arabskoislámskému kulturnímu prostoru. Výsledným
kompromisem byla ústava, jež se sice dovolávala islámu jako zdroje duchovní síly v boji
proti kolonizátorům a hlásila se k arabství,
která ale také zavazovala příští vlády k úsilí
o budování sociálně spravedlivé společnosti,
přičemž explicitně zdůrazňovala rovnost práv
a příležitostí u obou pohlaví.
Mladé Alžířanky tak mohly, podobně jako
za doby koloniální nadvlády, navštěvovat
střední i vysoké školy, ovšem s tím rozdílem,
že nezávislost jim měla otevřít cestu k daleko
širšímu uplatnění. Studentský život na univerzitách navíc mnohým ženám poskytl iluzi
možnosti angažování se v celospolečenských,
ba i v celosvětových problémech. Mladá studentka práv Louisa Hanoune tak v kampusu
univerzity v Annabě debatovala o pokroku,
socialismu a spravedlnosti a demonstrovala
za práva Palestinců, Vietnamců či jihoafrických černochů.
Na první pohled se skutečně mohlo zdát, že
postavení Alžířanek ve společnosti se podstatně zlepšilo. Na Francouzi uvolněná místa učitelů masově nastupovaly alžírské absolventky
pedagogických fakult, mladé ženy obsazovaly
i místa v nově budovaných továrnách a během
národních svátků byla celé zemi připomínána
17
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
jména Hassiby ben Bouali či Zohry Driff –
hrdinek války za nezávislost.
Ve skutečnosti se ale jednalo pouze o lákavě
vyhlížející fasádu. Při detailním pohledu na statistické údaje a sociologické výzkumy je zřejmé,
že situace žen v nezávislém Alžírsku se nijak
zásadně nelišila od koloniálního období. Je
pravda, že mnoho žen pracovalo ve státní správě, školství či v průmyslu, jejich zastoupení
v lokální či celostátní politice však bylo mizivé.
To samotné by ještě Alžírsko neodlišovalo
od některých evropských zemí, byly tu však další faktory. Kupříkladu stále legální polygamie.
Ta se sice celkově týkala jen asi 2 % ženatých
mužů, nicméně v některých zemědělských
oblastech měl více než jednu manželku každý
třetí muž. Detailní průzkumy zaměstnanosti žen
pak ukázaly, že většina Alžířanek skutečně určitou část života pracuje (mimo domov), avšak
ve většině případů jen v relativně krátkém období mezi zakončením vzdělání a svatbou. O existenčním osamocení tak u většiny ženské populace těžko mohla být řeč.
Patriarchální uspořádání společnosti se samozřejmě odráželo i ve složení a fungování alžírských elit, pro které rozhodně nebylo prosazování rovnosti pohlaví prioritou. Dosud relativně
umírněné bojovnice za práva žen tak podobně
jako jiné opoziční skupiny dále radikalizovaly
své pozice. Patřila mezi ně i Louisa Hanoune,
členka Socialistické organizace pracujících.
Spolu s jinými se rovněž účastnila protestů proti novele zákona o rodině, která nejenže nepostavila polygamii mimo zákon, ale navíc pro
některé právní úkony stanovila pro ženy instituci mužského poručníka. Během protestů byla
Louisa Hanoune roku 1986 zatčena a půl roku
strávila ve vězení.
Nová etapa se pro Louisu Hanoune otevřela
po roce 1988, kdy režim musel ustoupit tlaku
sekulární i islamistické opozice a povolit existenci politických stran. Stála u zrodu nově
vytvořené Strany pracujících (PT) a záhy se stala jejím mluvčím a faktickým lídrem. Stranu
spoluzaložili sekulárně zaměření aktivisté, především členové odborů, ale i dělníci či drobní
rolníci. Důležitým vkladem byla samozřejmě
i dřívější příslušnost její šéfky k feministickým
skupinám. Program strany, jež bývá označována
jako trockistická, je však mnohem spíše zamě-
řen na ekonomické problémy. Od začátku 90. let
tak ostře vystupovala proti privatizaci a přílivu
zahraničních investorů, tedy opatřením, jež alžírská vláda přijala po krachu centrálně plánované
ekonomiky v souladu s doporučeními Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.
Boj za rovnost obou pohlaví sice zůstával
součástí programu PT, byl však zastíněn výše
zmíněnými požadavky. Od radikálních feministek se navíc PT v čele s Louisou Hanoune odlišovala i postojem vůči radikálním islamistům,
kteří tehdy v rámci boje s armádou útočili
i na civilní obyvatelstvo. PT se jasně stavěla proti vládní politice jejich „totálního vyhlazení“
a účastnila se jednání, která roku 1995 vyvrcholila dohodou sekulárních a islamistických opozičních stran v sídle římské katolické komunity
SantęEgidio.
Skutečný vliv politických stran nicméně
zůstává v Alžírsku, podobně jako v dalších arabských zemích, kde existuje multipartismus, velmi omezený. PT navíc patří mezi těmito stranami k těm slabším. Její elektorát se rekrutuje
z řad sekulárně smýšlejících obyvatel velkých
měst. Velkou část z nich ovšem může odrazovat
radikálně levicový program. Pokud nebudeme
brát v úvahu sporné výsledky voleb (ve zmiňovaných prezidentských volbách roku 2004 získala Louisa Hanoune údajně pouhé 1 % hlasů),
o omezeném významu strany svědčí dosti
skromná členská základna a organizační struktura, kterou naprosto nelze porovnat se stranami
umírněných islamistů či dokonce se stranami
prorežimními.
Osobu předsedkyně navíc jednoznačně handikepuje její pohlaví. V severoafrickém regionu je
prostor vyhrazený ženám stále velmi často
vyznačen stěnami domu či bytu. Pro své politické soupeře tak Louisa Hanoune není ani tak
partnerem k dialogu či dokonce hrozbou, ale
mnohem spíše kuriozitou, kterou rádi dávají
k lepšímu při neformálních hovorech se západními novináři. A nic na tom nemění ani fakt, že
PT je takřka jedinou opoziční politickou stranou
v Alžírsku, jež je schopna jednoznačně formulovat svůj program, aniž by se vymezovala jazykově, regionálně či nábožensky.
Zdeněk Beránek
Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK
18
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
Středověké súfijské písemnictví
Islámská mystika má – ostatně jako mystické proudy v rámci mnoha jiných náboženství
– tvář theosoficko-theurgickou i tvář extatickou. Zaměřujeme-li se na studium středověkých i soudobých podob súfijské spirituality,
je nezbytné učinit si jasno především v tom,
na kterou z obou podob se pod „nálepkou“
súfismu soustředíme především. V počátcích
studia islámské mystiky na Západě vystupoval zřetelně do popředí především moment
filologický a s tím úzce souvisel i příslušný
předmět zájmu, který představovalo rozsáhlé
súfijské písemnictví, jež často vykresluje
islámskou mystiku jako „vědu prožitého“ (alcilm adh-dhawqí), nicméně však přesto jako
„vědu“, která se od ostatních náboženských
(neboli tradovaných) věd (al-culúm an-naqlíja) znatelně lišila především svou metodologickou výzbrojí. Ne, že bychom na stránkách
středověkých rukopisů nenarazili na množství
zázraků a popisů paranormálních duševních
prožitků súfijů, které hrají důležitou roli
v žánru biografií súfijských mistrů, ale i tak
nám odkaz středověkého islámského mystického písemnictví ukazuje především „theosofickou“ tvář mystiky. Neschopnost odlišit rozmanité podoby a projevy súfismu vyústily
v minulosti mnohokrát ve veliká nedorozumění. Nepřekvapí nás, že se súfijskými
myšlenkami se Evropa seznamovala zpočátku
především prostřednictvím poezie. Stačí si
jen připomenout Háfeze ze Šírázu, Džaláluddína Rúmího a především Omara Chajjáma,
jehož proslulá čtyřverší ve Fitzgeraldově
nedokonalém, byť působivém, překladu vyvolala mezi západním čtenářstvem doslova vlnu
obdivu a fascinace. Skrze mystickou poezii se
Evropané začali seznamovat s projevy „jiného“ islámu, než o jakém byli do té doby zvyklí být informováni. Myšlenky, s nimiž se
v „poetickém balení“ najednou setkávali, byly
na hony vzdálené představě o islámu, jak jej
měli zafixovaný v myslích, tedy jako náboženství zpátečnického, fanatického a násilnického. A přece i ony pocházely z islámského
kulturního podhoubí. Vedle poezie si však
na Západ našly cestu i další (mnohem více
teoretické a méně poetické) podoby bohatého
súfijského písemnictvi, kterým se věnuje
i tento stručný příspěvek.
Na počátku 4. století hidžry (10. stol. n. l.)
měla za sebou islámská mystika (tasawwuf,
súfismus) již dlouhý kus cesty. Přestože mnoho z velkých mistrů předchozích staletí
po sobě zanechalo písemné stopy, o rozkvětu
súfijského písemnictví v tom pravém slova
smyslu hovoříme právě až tehdy. Potřeba
zaznamenat cestu, kterou mystika v islámu
prošla, připomenout si její významné představitele a v neposlední řadě se vyrovnat s neustávajícími útoky odpůrců súfismu, vedly
k formování hned několika produktivních
„žánrů“ súfijského písemnictví.
Na prvním místě v tomto směru musíme
vzpomenout tabaqát, což doslova znamená
vrstvy či generace. Jedná se o sbírky životopisů velkých súfijských mistrů, které nebyly
řazeny abecedně, nýbrž – jak již ze samotného názvu vyplývá – chronologicky. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že se rozhodně
nejednalo o biografie, jak je známe dnes.
Z „medailonků“ jednotlivých šajchů se většinou sice dozvíme, kde se dotyčný narodil, žil
a zemřel, kdo byl jeho mistrem, případně čím
nejvíce proslul, avšak drtivá většina textů
zaznamenává výroky, které dotyčný (údajně)
pronesl nebo byly proneseny na jeho adresu.
Někdy se proto hovoří o „anekdotické povaze“
těchto životopisů, jindy se raději upřednostňuje jejich označení jako hagiografie.
Další z významných odvětví súfijského
písemnictví představují istiláhát (též mustalahát), neboli terminologické slovníky. Tak, jako
každá nauka používá vlastní pojmosloví, kterým dokáže nejlépe hovořit o svém předmětu
zájmu, také súfijové rozpracovali bohatý arzenál pojmosloví, ale též symbolů a metafor.
Súfijové se vždy rádi vyjadřovali v podobenstvích, ale někdy jen obtížně proniknutelné
terminologie je zároveň chránily před jejich
19
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
oponenty, kteří na súfismus pohlíželi jako
na heretickou úchylku.
Islámská mystika rozhodně není pouze teorií, nýbrž zcela zásadním způsobem ovlivňuje
celý život svých stoupenců. Nauka o Cestě
proto byla jedném z klíčových témat súfijského písemnictví. Jednotliví velcí mistři vypočítávali etapy na poutníkově Cestě k „nejzazšímu cíli“, radili, jak postupovat při hledání toho
správného mistra, jak se k němu chovat,
a rozebírali mnohé další praktické otázky
v příručkách, jež bychom mohli pracovně
nazvat „Naučeními poutníkovi na Cestu“.
Ovšem na druhé straně mnozí súfijští literáti
sofistikovaně rozebírali obtížná teologická
témata ve snaze zaujmout k nim vlastní stanoviska, která by stála v intencích islámské mystiky, ale zároveň by se nepříčila (alespoň dle
mínění jejich autorů) ortodoxní muslimské
teologii. Vznikala tak četná pojednání či traktáty (risála, plurál rasáęil).
Mnozí velcí mistři pak spojovali výše uvedené „žánry“ do jednoho jediného celku,
takže někdy s nadsázkou hovoříme o „súfijských encyklopediích“ a o desátém století
pak jako o počátku éry „súfijů – encyklopedistů“. Nejstarší dochovanou „summu“
súfismu představuje spis Abú Nasra as-Sarrádže at-Túsího (zemřel r. 378 h./988 n. l.)
nazvaný Kitáb al-lumac (Kniha záblesků).
Tento rozsáhlý a v mnoha směrech nepřekonaný spis zahrnuje jak teologické traktáty,
tak pojenání o doktríně i praxi súfijů. Celá
jedna část se věnuje napodobování příkladu
proroka Muhammada a další zase dokazování svatosti jeho druhů. As-Sarrádž pečlivě
zaznamenává četné zázraky připisované velkým súfijským mistrům a obhajuje šathiját,
neboli extatické výroky exaltovaných súfijů,
za něž byli častokrát pranýřováni. Svou knihu, která obsahuje rovněž rozsáhlý výklad
súfijského pojmosloví, uzavírá as-Sarrádž
podrobným výčtem omylů, jichž se podle něj
někteří súfijové dopouštějí jak ve svém učení, tak v každodenní praxi. Kniha záblesků je
proložena úctyhodným množstvím citátů
a pro studium islámské mystiky je tak cenná
především proto, že jejího autora ještě nedělila přiliš velká vzdálenost v čase od zlatého
věku súfismu (o němž psal především)
vrcholícího životy mistrů al-Halládže a al-Džunajda.
Od as-Sarrádžova přístupu se v mnohém
podstatně odlišuje další z velkých „súfijských
encyklopedistů“ Abú Tálib al-Makkí (zemřel
r. 386 h./996 n. l.). Ve svém proslulém spise
Qút al-qulúb (Potrava srdcí) se pokusil vymezit rámec „ortodoxního“ (jinými slovy: umírněného) súfismu, a právě proto jej pečlivě studoval i největší muslimský teolog Abú Hámid
Muhammad al-Ghazzálí, jenž měl o více než
století později sehrát klíčovou roli v „usmíření“ umírněného súfismu a ortodoxní sunny.
V Potravě srdcí, jejíž autor vynikal ve znalostech teologie i Tradice (sunna), nalezneme
více promyšlených argumentů a méně citací
kuriózních výroků. Svou strukturou se spis
rovněž liší od toho as-Sarrádžova; připomíná
spíše klasické příručky islámské jurisprudence, které do nejmenších podrobností rozebírají například otázky rituální ortopraxe. Al-Makkí ovšem do všech těchto teologických témat
vnáší pohled „umírněného“ mystika a přenáší
tak boj do protivníkova tábora, když opakovaně zdůrazňuje, že skutečné súfijské myšlení
i způsob života věrně odrážejí příklad Prorokův a naopak celá stavba dogmatické teologie
představuje nežádoucí novinku (bidca).
Na konci 4. století hidžry vznikla třetí, byť
podstatně kratší, klíčová „summa“ súfismu,
spis at-Tacarruf li-madhhab ahl at-tasawwuf
(Poznání učení súfijů). Jeho autorem byl
Abú Bakr al-Kalábádhí (zemřel r. 390 h./
/1000 n. l.), který se na rozdíl od svých dvou
zmíněných předchůdců ubírá ve svém psaní
spíše v apologetickém duchu. Ze systému ortodoxní muslimské teologie al-Kalábádhí vybírá
jeden závazný prvem za druhým, aby pak přesvědčivě dokazoval, že tyto názory zastávali
i velcí súfijští mistři, které přitom nezřídka
cituje. Poté, co končí svou obhajobu súfismu,
al-Kalábádhí přechází ke stručnému, leč systematickému, výkladu stěžejních súfijských
doktrín, aby své dílo zakončil pojednáním
o zázracích. Poznání učení súfijů se později
dočkalo nemalé popularity a komentáře k němu
sepsali mimo jiné i oslavovaný perský mystik
al-Ansárí (zemřel r. 481 h./1088 n. l.) či Sadruddín al-Qunáwí (zemřel r. 729 h./1329 n. l.)
a hojně z něj citoval i jeden z nejplodnějších
20
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
ar-Risála (Pojednání), které bývá podle svého autora Abúęl-Qásima al-Qušajrího
(zemřel r. 465 h./1072 n. l.) nejčastěji známo
pod názvem ar-Risála al-qušajríja (Qušajrího Pojednání). Al-Qušajrí v tomto spise
středního rozsahu výstižně shrnul celou teoretickou stavbu učení súfijů. Přestože napsal
mnohem více děl (mimo jiné i súfijský
komentář ke Koránu), proslavilo jej právě
Pojednání, které bývá všeobecně pokládáno
za jeden z nejautoritativnějších titulů v daném oboru. Po stručném úvodu se Pojednání,
které bylo sestaveno především proto, aby
očistilo súfismus od špatné pověsti, kterou
mu v očích mnoha muslimů způsobila právě
extravagantní činnost stoupenců malámatíje, věnuje rozboru stěžejních témat súfijské spirituality, přičemž autor přesvědčivě
dokazuje, že se v žádném případě nepříčí
ortodoxní sunnitské teologii. Dále následují
„medailonky“ velkých súfijských mistrů,
přičemž al-Qušajrí tvrdí, že termíny záhid
(asketa) či cábid (uctívač Boha), které byly
pro ty nejbohabojnější muslimy používány
od samého počátku, byly později v době
vzniku mnoha schizmatických směrů a sekt
v islámu nahrazeny termínem súfí. V nejobsáhlejší části se ovšem al-Qušajrí zevrubně
věnuje rozboru súfijského pojmosloví a též
jednotlivých stupňů (maqám) a stavů (hál),
které vyznačují putování adepta mystické
Cesty.
Al-Qušajrího současníkem byl i autor nejstarší dochované persky psané súfijské „summy“ nazvané Kašf al-mahdžúb (Odhalení
skrytého) Abú ęl-Hasan al-Hudžwírí (zemřel r. 450/1057 n. l.). Byť toto dílo svou strukturou připomíná slavnější Qušajrího Pojednání, v mnoha směrech se od něj liší.
Al-Hudžwírí v knize mimo jiné vypočítává
dvanáct súfijských směrů, z nichž deset považuje za pravověrné, avšak poslední dva
za heretické. Většina z těchto směrů zanikla
již ve středověku, a i proto má al-Hudžwírího
dílo významnou pramennou hodnotu, neboť
bez něj (a spisů jemu podobných) bychom se
o existenci některých „súfijských sekt“ nikdy
ani nedozvěděli. Má-li však být nějaké učení
prohlášeno za heterodoxní, musí být nejprve
jasně stanoveno, co vlastně představuje orto-
a nejvlivnějších středověkých polyhistorů
a literátů Džaláluddín as-Sujútí (zemřel r. 911/
/1505 n. l.).
Jen o málo později než al-Kalábádhí tvořil
další z velkých súfijských literátů, Abú cArbarrahmán as-Sulamí (zemřel r. 421/1021 n. l.),
velmi plodný autor, jehož jméno však nejvíce
proslavila sbírka súfijských životopisů nazvaná prostě Tabaqát as-súfijín (Generace súfijů).
Tento poměrně stručný spis má značnou hodnotu jako pramenný text a stal se též východiskem pro Ansárího Tabaqát as-súfíja (Generace súfijů) sepsané v perském dialektu
Herátu, které zase posloužily jako základna,
na níž proslulý básník Džámí (zemřel r. 898
h./1494 n. l.) vystavěl svou sbírku poeticky
nazvanou Nafahát al-uns (Vdechy důvěrnosti).
As-Sulamí rovněž vytvořil komentář Koránu
(tafsír), v němž vykládá text Písma v intencích
učení súfijů, a krátké pojednání o „omylech
súfijů“, které se stalo nejlepším pramenem pro
studium malámatíje, extrémistického súfijského směru, jehož členové zastávali názor, že
opravdové uctívání Boha provází naprostý
nezájem o světské záležitosti, mezi něž však
řadili i muslimské náboženské povinnosti,
jako jsou například modlitby, jejichž flagrantní porušování spolu s výstředním a hříšným
vystupováním jim přinášely odsouzení
a nadávky (malámát), které však tito „opojení
súfijové“ pokládali za nejvyšší možnou poctu.
Hovoříme-li o sbírkách súfijských životopisů,
pak jeden z nejvýznamnějších (a nejrozsáhlejších) počinů v toto směru představuje desetisvazkové dílo Hiljat al-awlijáę (Ozdoba světců), jehož autorem je vlivný historik Abú
Nucajm al-Isbahání (zemřel r. 430 h./1038
n. l.). Al-Isbahání mezi awlijáę („světce“,
doslova: lidi blízké Bohu) ovšem zdaleka neřadí pouze osobnosti, které si obvykle zvykneme
za súfije považovat, nýbrž obšírně se rozepisuje nejen o četných druzích Prorokových, čtyřech „chalífech, vedených správnou cestou“,
ale především o náboženských horlivcích
a asketech nejranějšího období islámských
dějin. Mezi súfije neváhal al-Isbahání zařadit
ani zakladatele čtyř právních směrů (madhhab)
sunnitského islámu a četné teology.
Nejslavnější a dodnes nejpoužívanější
„encyklopedii súfismu“ nesporně představuje
21
S T U D I E
A
D O K U M E N T Y
doxii, a i tento úkol přispěl k vymezení a kultivaci učení súfijů.
Historii súfijského písemnictví pochopitelně formovalo mnohem více autorů, než bylo
zmíněných několik největších velikánů 10.
a 11. století n. l. V kontextu středověkého
islámského písemnictví je třeba si uvědomit,
že právě súfijským spisům náleží – hovořímeli o kvantitě – druhé místo hned za spisy teologicko-právními. Velká většina z nich se
dosud nedočkala zevrubného prostudování
a jen opravdový zlomek z nich byl vydán tiskem. Na druhou stranu dlužno dodat, že bohatý a přitažlivý odkaz středověké islámské mystiky se těší stále většímu zájmu odborníků,
nakladatelů i čtenářů, a to zdaleka nejen
ve „světě islámu“.
Bronislav Ostřanský
Orientální ústav AV ČR
22
K U LT U R A
Jak domorodci zachránili Francii
Francouzští návštěvníci kin měli loni
na podzim možnost vrátit se o více než šedesát let zpátky do minulosti a prožít ve vší syrovostí strastiplné tažení de Gaullových armád
z Tuniska přes Itálii a Provence až do Alsaska.
Za normálních okolností nijak šokující téma.
Ve filmu s příznačným názvem Indigènes (AlBaladíjún, Domorodci) se však hlavní hrdinové jmenují Masúd, Sajíd, Jásir a Abdalkádir.
Čtyři mladíci z francouzské Afriky, kteří spolu s desítkami tisíc dalších přišli osvobodit
nacisty obsazenou metropoli.
již během ní odvděčila rasismem a nerovnoprávným zacházením a v poválečném období
pak zmrazením penzí a odsouzením k pomalému zapomnění. Účast Afričanů ve francouzské
armádě sice nemohla být vytlačena z historiografických textů (byť i zde byl její význam
mnohdy relativizován), postupně se však
vytratila ze všeobecného povědomí. Jak řekl
Rašíd Búšareb pro alžírský deník El-Watan:
„Západní kinematografie tento fakt prostě
ignorovala. Počínaje Kubrickem a jeho Cestami slávy odehrávajícími se za první světové
války. Stejné to bylo u druhé světové války
i u války v Indočíně. Jako kdybychom zkrátka
neexistovali.“
Úmysl filmového zpracování příběhu francouzských domorodých vojáků pojal Rašíd
Búšareb již před asi pěti lety. Spolu se scénáristou Olivierem Lorellem, se kterým spolu-
Film alžírského režiséra Rašída Búšareba
natočený v alžírsko-belgicko-francouzskomarocké koprodukci měl jeden hlavní cíl.
Vzdát poctu těm obyvatelům francouzských
kolonií, kteří za druhé světové války bojovali
po boku své „mateřské země“, jež se jim však
Masúd, Jásir, Sajíd a Abdalkádir přišli na pomoc obsazené metropoli
23
K U L T U R A
pracoval již na svém minulém filmu Little
Senegal věnujícím se problematice potomků
afrických otroků v USA, strávili více než rok
studiem archivních a dalších dokumentů.
Obrovské množství zpracovaných anonymních informací a osobních příběhů jednotlivých vojáků pak inspirovalo konečnou verzi
dvouhodinového příběhu, který velmi přitažlivou, podle některých až „hollywoodskou“
formou připomíná tuto téměř zapomenutou
kapitolu francouzské koloniální historie.
Důvěryhodnost vyznění příběhu byla navíc
dost možná ovlivněna i jedním zajímavým
archivním objevem: předkové všech čtyř protagonistů hlavních hrdinů, Džámila Debúze,
Sámího Náserího, Rušdýho Zema a Sámího
Búadžily se v letech 1943–1945 zúčastnili
evropského tažení francouzských jednotek.
Všichni zmínění herci, stejně jako režisér
Búšareb, jsou úspěšně naturalizovaní severoafričtí muslimové. Tento fakt je důležitý pro
pochopení jejich přístupu k danému problému.
Hlavním tématem zde totiž není odsouzení
francouzského kolonialismu jako takového (byť
s jistou dávkou ironie byl pro název filmu použit veskrze koloniální termín), ale spíše nepochopitelného chování metropole, která nebyla
až do samého konce své nadvlády nad částí
Afriky schopna adekvátním způsobem odměnit
loajalitu a reagovat na umírněné požadavky
kolonizovaných národů. Tvůrci filmu Domorodci však nehledají v hrdinství svých předků
zdůvodnění následného odtržení afrických
kolonií od impéria. Mnohem spíše jím chtějí
povzbudit sebevědomí dnešních Francouzů
původem z afrických kolonií, kteří jsou dosud
ve staré metropoli často přijímáni jako občané
druhé kategorie. Chtějí dokázat, že nárokování
si francouzské identity ze strany milionů afrických přistěhovalců je legitimní. Jak prohlásil
jeden z herců Džámil Debúz: „Film může dát
mladým obyvatelům přistěhovaleckých periferií hrdiny a ukázat jim, že i díky jejich předkům
je dnes Francie svobodná.“
V úvodní části filmu je v první řadě zdůrazňován protiklad mezi upřímným francouzským vlastenectvím a loajalitou kolonizovaných na jedné straně a nevděkem
a nespravedlností kolonizátorů na straně druhé. Putování Sedmého regimentu alžírských
střelců z Tuniska do Alsaska je tak sledem velkolepě pojatých bojových scén a často až příliš názorně podaných ukázek francouzského
pohrdání domorodými vojáky, které často přerůstá v otevřený rasismus. Například ve scénách, jež zachycují boje o italský klášter Monte Cassino, se tak střídají záběry na útočící
šiky spěšně vycvičených muslimských vojáků,
jež jsou koseny tradičně přesnými německými
kulomety, se záběry bílých francouzských
důstojníků. Ti jsou pohodlně rozvaleni
ve svých džípech a odškrtávají na mapách
dobyté kóty, aniž by jen mrknutím oka dali
najevo soucit nad utrpením svých mužů. Rašíd
Búšareb se tak mimo jiné snaží divákovi sdělit
skutečnost, že zatímco většina mužstva afrických jednotek byla tvořena domorodci, důstojnický sbor byl téměř výhradně bílý.
Podobným způsobem poukazuje film na další problémy. Na lodi, jež převáží regiment
z italského bojiště na novou frontu v jižní Francii, tak můžeme být například svědky nerovnosti v přídělech potravin. Alžírským a senegalským střelcům byla totiž odepřena rajčata,
která měla být určena jen pro bílé členy přepravovaných jednotek. Po dobytí Marseille zase
nebylo domorodým vojákům přiznáno právo
na „opušťák“ ve chvíli, kdy se vojáci francouzského původu rozjeli na dovolenou do svých
čerstvě osvobozených domovů.
Je zjevné, že snaha tvůrců o sdělení těchto
nepopiratelných nepravostí mnohdy sklouzla
až k přílišnému zjednodušení obrazu fungování afrických domorodých jednotek v rámci
francouzské armády. Tyto jednotky byly poprvé ustaveny již v první polovině 19. století
poté, co Francouzi zahájili své pronikání do
severní Afriky. Příslušníci domorodých oddílů
pocházeli nejčastěji z muslimských zemí na
severu Afriky, později přibyli i vojáci z jiných
částí kontinentu, zejména Senegalci. Význam
africké domorodé armády vzrostl za první světové války, kdy začala i pro obyvatele kolonií
platit branná povinnost. Masová účast Afričanů na evropském bojišti byla klíčovým
impulzem pro zvýšení aktivity místních nacionalistů, kteří za svou loajalitu žádali přiznání
politických práv. Splnění jejich požadavků
bylo sice oddalováno, v souvislosti s obrovskými lidskými ztrátami Afričanů v zákopech
24
K U L T U R A
západní fronty si ale málokdo dovolil zpochybnit jejich legitimitu.
Kromě toho, že účast ve francouzské armádě se takto stala užitečným prostředkem politického nátlaku afrických nacionalistů
na metropoli, byla samotná armáda místem,
byť velmi opatrné, integrace. Brzy po první
světové válce například vznikla v marockém
Meknesu důstojnická škola. Je pravda, že většina domorodých absolventů působila
nanejvýše v hodnosti poručíků. V několika
regimentech byli ale bílí francouzští poddůstojníci nuceni se zatnutými zuby poslouchat
rozkazy domorodých kapitánů, byť tito museli
přespávat v oddělených ubikacích. V meziválečném období měla francouzská armáda i jednoho domorodého generála, Benhamú Kettáního původem z Maroka. Kasárna francouzské
armády byla navíc místem, kde byly uzavřeny
vůbec první smíšené sňatky mezi Afričany
a Francouzkami.
Poněkud složitější realita není bohužel
ve filmu Domorodci reflektována. V podání
Rašída Búšareba jako by ve francouzské
armádě existoval dokonalý apartheid a Afričané nemohli pomyslet ani na hodnost seržanta,
natož aby jim byla udělena jakákoliv vyznamenání. Pokud tedy kritika nazvala Búšarebův
film „prvním francouzským válečným filmem
hollywoodského střihu“, neměla tím zcela jistě na mysli jen velmi dobré zpracování bojových scén, ale i lehce černobílé vylíčení skutečnosti. Příkladem může být rovněž postava
desátníka Abdalkádira, která byla podle režiséra inspirována alžírským nacionalistou
a pozdějším prezidentem Ahmedem Ben Bellou. Zatímco Abdalkádir se přes veškerou
odvahu a úporné sebevzdělávání nedočká
ničeho jiného než šikany, Ben Bella byl během
války povýšen na praporčíka (nejvyšší poddůstojnická hodnost) a v Itálii byl vyznamenán
za statečnost osobně generálem de Gaullem.
Avšak Domorodci nemají být jen kritikou
poměrů v afrických jednotkách francouzské
armády za druhé světové války, které i přes
uvedené poznámky rozhodně nebyly uspokojivé. Druhá polovina filmu, na rozdíl od té první, až dokumentárně-didaktické, je vyplněna
velmi realistickým příběhem čtyř domorodců:
Sajída, Jásira, Abdalkádira a Masúda a jejich
velitele seržanta Martineze, bílého osadníka
ze Severní Afriky. Jejich malá jednotka jako
jedna z prvních pronikne do dosud obsazeného Alsaska, kde je však při obraně malé vesničky nucena postavit se zdrcující německé
přesile.
Právě tento plasticky ztvárněný příběh podbarvený výbuchy německých panzerfaustů
a tklivými tóny severoafrické loutny je nositelem hlavního poselství, které si tvůrci přáli
francouzským, africkým i dalším divákům
předat. Totiž, že kromě Francouzů a dalších
národů, se na osvobození Evropy podílelo
a často ho zaplatilo vlastním životem i obrovské množství afrických domorodců – v roce
1944 jich bylo v milionové francouzské armádě na 310 000. Ale zatímco prvně zmínění
jsou dodnes oslavováni jako hrdinové, na ty
druhé se v průběhu šesti desetiletí takřka zapomnělo.
V kolektivní paměti vybledla vzpomínka
na účast Afričanů ve druhé světové válce jak
na severní, tak na jižní straně Středomoří.
Kupříkladu v Alžírsku je připomínána jedině
v souvislosti s faktem, že z kádrů francouzské
armády pocházela část pozdějších vůdců války za národní osvobození. Rovněž ve francouzské historiografii je tento jev zmiňován
pouze okrajově. Ještě v roce 1998 věnoval historik Jean-Louis Crémieux-Brilhac ve své
monografii o druhé světové válce domorodým
vojákům sotva pár odstavců. O jejich nerovném postavení v rámci armády nepadla ani
zmínka, zato však nebyl opomenut již zmíněný fakt o pozdější účasti domorodých vojáků
na protifrancouzském povstání. S despektem
se o vojácích afrického původu zmiňuje
ve svých pamětech i generál de Gaulle, který
je nepovažoval za dostatečně kvalitní. O problému mlčely i francouzské středoškolské
učebnice.
O absenci fenoménu domorodých vojáků
v západní kinematografii jsme se zmínili již
v úvodu. Kromě upadnutí v zapomnění však
byli domorodí veteráni poškozeni i po hmotné
stránce. V souvislosti s dekolonizační vlnou
a rozpadem francouzského impéria byl začátkem 60. let přijat zákon, který zmrazil penze
pro veterány pocházející z nově samostatných
zemí. Menší žold než bílí Francouzi pobírali
25
K U L T U R A
Afričané ostatně již během války, po přijetí
tohoto zákona však byla jejich penze oproti
prvně zmíněným menší až desetkrát. První
výraznější snahy o nápravu tohoto opatření
se začaly objevovat až na přelomu tisíciletí.
60. výročí válečných událostí znovu otevřelo některá Francouzům nepříjemná témata
z doby okupace, včetně problému afrických
vojáků. Film Domorodci lze vnímat jako
příspěvek k této pomalu se rozbíhající
debatě.
Kromě svého hlavního úkolu, tj. připomenutí z historické paměti vytěsněného fenoménu domorodých vojáků, by však film mohl být
přínosem i v jiné oblasti. Jednak by mohl
pomoci mladým Francouzům afrického půvo-
du znovuobjevit vlastní kořeny. Mohl by ale
i pomoci změnit vnímání této komunity ze
strany Francouzů. Mnozí z nich totiž možná
ani netuší, že kromě mladíků tmavé pleti žijících na zpustlých předměstích, kteří jsou francouzskými ministry nazýváni „lůzou“, žijí
dodnes ve francouzských domovech důchodců
jejich starší příbuzní. Historií i vojenskými
penzijními fondy zapomenutí starci, veteráni
bojů s nacistickým Německem. Mnohdy
za svou účast ve válce nežádali nic jiného než
právo cítit se Francouzi. Ještě šedesát let poté
jsou ale nazýváni přistěhovalci.
Zdeněk Beránek
Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK
Černá Paříž
Metropole nad Seinou je největší evropskou
enklávou Afričanů – každý pátý obyvatel Paříže má africké kořeny. Proto zorganizovalo univerzitní africké kulturní středisko IwalewaHaus v Bayreuthu svůj dosud největší projekt:
putovní výstavu nazvanou Black Paris o kulturním vývoji a vlivu afrického fenomenu
v Paříži za posledních sto let. S bohatstvím
a etnickými atraktivitami (např. Ašantů)
z bývalých francouzských kolonií se už seznámili návštěvníci pařížských světových výstav
v druhé polovině 19. století. V něm také proslul první „barevný“ francouzský spisovatel
Alexander Dumas. Po zrušení otroctví
a odprodeji severoamerických francouzských
kolonií Spojeným státům a hlavně ve 20. století se rozvinulo přistěhovalectví Afričanů
do Francie.
Výstava Černá Paříž, která byla loni zpřístupněna ve městě Wagnerových oper, pokračuje letos v Muzeu světových kultur (Museum
der Weltkulturen) ve Frankfurtu n. Mohanem
a od prosince bude v Musée des arts derniers
v Paříži. Expozice má rozsáhlou obrazovou
dokumentaci 20. století černé menšiny kolem
Eiffelky. Kdo se však chce hlouběji seznámit
se zobrazenou problematikou i vývojem kulturní ideologie afrických Pařížanů, neobejde
se bez 430stránkového katalogu, který pod
anglickým názvem výstavy Black Paris
německy vydalo nakladatelství Peter Hammer
Verlag ve Wuppertalu, jež už 40 let publikuje
africkou literaturu. V tlustém paperbacku většího formátu je kromě hustého textu 350 ilustrací, jež přiblíží rozsáhlou koláž výstavy
i tomu, kdo ji nemohl navštívit.
V úvodu katalogu seznamuje ředitel Iwalewa-Hausu, kulturní antropolog Tobias Wendl
(také přednášel na pařížské univerzitě) spolu
s etnoložkou Bettinou v. Lichtig s vývojem
africké pařížské menšiny od počátku minulého
století, kdy se Pablo Picasso a další avantgardní umělci inspirovali tradičními africkými
maskami a soškami předků. Čteme, jak se
za první světové války osvědčili afričtí vojáci
ve francouzské armádě, když už předtím prosluli senegalští střelci v koloniálních bojích.
Dovídáme se, jak se ve 20. letech zmocnil
pařížské zábavy afroamerický jazz a jak ještě
doma segregovaní neworleánští jazzmani
a stoupenci tzv. harlemské renesance rádi jeli
do Paříže, kde kultura měla rasovou rovnoprávnost a americký černý intelektuál Du Bois
tam hned po válce uspořádal Panafrický kongres. Popularitu si brzy získala čokoládová
tanečnice Josephine Bakerová a později nejen
26
K U L T U R A
v revui, oděná pouze opaskem z banánů.
Za svou účast v odboji ve 2. světové válce získala státní vyznamenání a katalog tu superhvězdu ilustračně neošidil. Také afroameričtí
boxeři i jiní černí sportovci měli přízeň Pařížanů. Nový směr v užitém umění art-deco,
který se proslavil na pařížské výstavě
v r. 1925, se mnohde proměnil v afro-deco.
Paříž se stala Mekkou stovek umělců z celého
světa. Picassovy experimenty přilákaly
a ovlivnily kubánského mistra malířské fantazie Wilfreda Lama, zatímco Picassův vztah
k tradiční africké tvorbě vděčně zobrazil
později nejznámější konžský malíř Chéri
Samba, přestože maluje realisticky.
Po druhé světové válce, kdy Alioune Diop
založil významný časopis Présence Africaine,
se do Paříže rozjel i originální sochař z provazů Christian Lattier z Pobřeží slonoviny, který
pak získal přední cenu na Světovém festivalu
černošského umění v Dakaru v r. 1966, a senegalský malíř Iba Ndiaye, jehož prezident
Senghor pověřil zřízením Výtvarné akademie.
Samozřejmě v katalogových dějinách pařížských Afričanů nechybí vývoj Senghorovy
teorie Négritude, ryzího kulturního černošství,
kterou už současní afričtí ideologové nezastávají, ale existuje řada jiných názorů na směrování svébytnosti pařížských Afričanů. Jejich
počet se výrazně zvýšil migrací po 2. světové
válce, takže z nich vznikla nová předměstí
Paříže i nová generační kultura, např. tamního
rapu. Formy soužití současné početné pařížské
menšiny komplikuje nezaměstnanost mladých
Afričanů a vyplývající nedávné nepokoje.
Všechny etapy nastíněného vývoje pařížské africké diaspory rozebírá podrobně třicítka kapitol tučného katalogu. Hodnotné jsou
svou odborností a autorskou šíří – každá
kapitola má jiného kvalifikovaného autora
nebo autorku. Jsou univerzitně vzdělaní
v historii, etnologii, kulturní antropologii,
sociologii, dějinách umění a znalci afropařížského prostředí. Autory kapitol o problematice současného afrického umění a literatury
jsou i kvalifikovaní Afričané. Například spisovatel Simon Njami, spoluzakladatel a šéfredaktor pařížské Revue Noire (1991–2000),
byl i kurátorem putovní velevýstavy Remix
(Düsseldorf-Londýn-Paříž-Tokyo 2004–
–2006). Michèle Abchadé z beninsko-tožských rodičů, docentka sochařství a vydavatelka uměleckého časopisu Ecrages a šéfredaktorka periodika Yota, se zamýšlí nad
identitou současné africké tvorby. Sylvere
Mbondobari, lektor literatury na gabunské
univerzitě, rozebírá v kapitole „Umění provokace a provokace jako umění“ Soupaultův
román „Ne`gre“. Katalog seznamuje s řadou
románů o životě pařížských afrických přistěhovalců a jeho dokumentací fotografy i filmaři. Olivier Sultan, partner projektu výstavy
„Černá Paříž“, zakladatel a ředitel pařížského
Musée des arts derniers (od r. 2003), byl kurátorem v Harare, odkud Mc. Ewen v r. 1971
přivezl do Paříže první ukázky nového zimbabwského sochařství. První velkou přehlídkou současného mimoevropského umění
„přírodních národů“ byla v roce 1989 expozice „Magiciens de la Terre“ („Čarodějové
Země“) v Centre Pompidou s výrazným
zastoupením afrických výtvarníků. Nyní nejrenomovanějším africkým sochařem ve Francii je podle Sultana Ousmane Sow, jehož
tvorba má všechny rysy, jež se u typického
Afričana očekávají. Jeho retrospektivní
výstavu „Pont des Arts“ navštívily 3 miliony
zájemců.
Od 70. let ustoupil v Paříži také vliv karibské hudby přílivu originální populární muziky
afrických subsaharských kapel, jež ve francouzské metropoli našly rovněž vydavatele
svých alb a kazet. Příznivci fotbalu najdou
v katalogu ovšem i řádky o Afričanovi Raoulu
Diagnem, nejlepším francouzském fotbalistovi 30. let, a fotografii „vícebarevného“ vítězného francouzského národního mužstva na
mistrovství světa v roce 1998. Nahrálo přívržencům hnutí Métissage, jež oponuje stoupencům rasové čistoty. Katalog nevynechal ani
úvahy o afrických přistěhovalcích vyznávajících islám a „Maraboutage“ – vlivu léčitelů
i psychiatrickém projektu Dr. Collomba. Jazykově zvídavého čtenáře encyklopedicky i graficky pestrého katalogu „Black Paris“ zaujme
také kapitola „Kryptická, drastická, kreativní
řeč předměstí“ o tamním nářečí.
Alois Wokoun
Společnost přátel Afriky
27
K U L T U R A
Záchrana
kulturního dědictví Iráku
Česká republika významnou měrou přispívá
k záchraně iráckých památek. Na začátku spolupráce v této oblasti stáli bývalí ministři kultury našich zemí Pavel Dostál a Mufíd al-Jazairi. Z jejich iniciativy byla část prostředků,
vyčleněných vládou ČR na poválečnou obnovu Iráku, nasměrována do kultury a ochrany
památek, které válkou utrpěly ohromné škody.
dočeské univerzity v Plzni, Českého vysokého
učení technického a Egyptologického ústavu
ČSAV a GEMA ART GROUP, a. s. podíleli
i odborníci z Katedry archeologie Salahaddin
University v Erbilu, se kterou byla navázána
široká spolupráce. Na Citadele byla provedena
základní dokumentace, získána rámcová
archeologická data, pořízeny nyní zpracovávané podklady pro fotogrammetrický plán
a digitální model Citadely. Dále byla provedena první fáze geofyzikálního průzkumu tellu
(tělesa umělého návrší). Provedený průzkum,
využívaje tři výše uvedené metody, přinesl
velice slibné výsledky. Lze z něj odvodit, že
v hloubkách okolo 9 až 21 m jsou patrné velké útvary, které by mohly svou strukturou
odpovídat destrukcím kamenných bloků
zaniklé monumentální architektury. Připomeňme, že místo je písemně doloženo již
v pozdně asyrské době, kde je uváděno jako
Urbillum či Arbela, centrum kultu bohyně
Ištar a rezidence asyrských králů. Dalším
výsledkem měření je příprava 3D modelu sou-
Pro nebezpečnost situace v centrální a jižní
části Iráku byla práce českých památkářů,
archeologů a dalších specialistů přesunuta
na sever země. V rámci programu Záchrany
kulturního dědictví poskytla vláda ČR,
na základě Usnesení č. 1519/2005 ze dne
23. 11. 2005, finanční pomoc Ministerstvu
kultury Regionální vlády Kurdistánu, která
položila základ rovněž projektu záchrany
Citadely v Erbilu.
Příprava prací zaměřených na průzkum
Citadely, jednoho z nejdéle trvale osídlených
míst naší planety, byla zahájena v prosinci
2005. Tehdy představitelé společnosti Gema
Art Group, a. s. zahájili spolupráci s Ministerstvem kultury Regionální vlády Kurdistánu.
V roce 2006 mohlo v Erbilu pracovat, v různých skupinách, v období od března do prosince, na patnáct odborníků z České republiky.
Na průzkumu Citadely a zpracování podkladových materiálů se vedle odborníků ze Zápa-
časného stavu středověkého osmanského
opevněného města, kterým Citadela je. O velmi hluboké historii této lokality svědčí i předměty získané povrchovým sběrem na úpatí tellu. Archeologové zde získali rozsáhlý soubor
vzorků keramiky a dalších artefaktů, které
28
K U L T U R A
dokumentují proměny civilizací i etnického
osídlení Citadely, od neolitických kultur
až do pozdně islámského období. Nejstarší
artefakty představuje kolekce paleolitické
valounové industrie.
Všechny dosud realizované projekty v Erbilu přispěly k navázání úzké spolupráce se
Salahaddin University, kurdskou vědeckou
komunitou i studenty, ale také s pracovníky
v oblasti památkové péče, kultury a turistiky.
Další rozvoj této úspěšné spolupráce má dobré perspektivy a obě strany jsou si dobře vědomy vysoké hodnoty výsledků dosavadní práce
českých a kurdských odborníků. Pokračování
zahájených projektů do značné míry závisí
na rozpočtových možnostech Regionální vlády Kurdistánu. V uplynulém roce byl v Erbilu
vedle dalších projektů proveden také restaurátorský průzkum Minaretu Choli (14. století)
a kurdské straně byl předložen projekt záchrany tohoto skvostu islámské architektury.
V současné době probíhá jednání o realizaci
tohoto projektu a o dalších formách spoluprá-
ce v oblasti památkové péče a archeologie
v iráckém Kurdistánu.
Foto autor a archiv GEMA ART GROUP, a. s.
Miroslav Houska
Společnost česko-arabská
29
INFORMACE
A Z A J Í M AV O S T I
Viva Africa 2007
2nd
International Conference on African Studies
Ve dnech 27. a 28. dubna 2007 se v budově
Západočeského muzea v Plzni konal druhý ročník interdisciplinární konference Viva Africa,
organizované Katedrou antropologie Fakulty
filozofické Západočeské univerzity v Plzni
a sdružením Cultura Africa. Organizátoři (PhDr.
Jan Záhořík a Mgr. Tomáš Machalík) si vzhledem
k problémům, kterým zejména afrikanistika
v posledních letech čelí, uvědomují nutnost interdisciplinárního přístupu, který by sdružil odborníky z různých oborů, tak či onak se zabývajících
africkým kontinentem. To bylo důvodem, proč se
konference zúčastnili významní čeští i zahraniční
badatelé afrikanisté, antropologové, lingvisté,
historikové, sociologové, politologové či specialisté na mezinárodní vztahy, kteří se různým způsobem zabývají Afrikou. Každoroční konference
tak představuje pokus o ustavení pravidelného
setkávání význačných osobností, které by zároveň mohlo přispět k oživení afrikanistiky v České republice.
Z významných českých osobností, které se
konference zúčastnily, je třeba jmenovat zejména
prof. Ivo Budila (garant konference), vedoucího
Katedry antropologie FF ZČU, prof. Luboše Kropáčka z Ústavu Blízkého východu a Afriky FF
UK, prof. Josefa Kanderta z Fakulty sociálních
věd UK či prof. Václava Blažka z Masarykovy
univerzity v Brně. Nechyběly ani další významné
osobnosti, např. dr. Petr Skalník, doc. Bořivoj
Hnízdo, dr. Hana Horáková nebo doc. Vlastimil
Fiala. Je třeba uvést také dr. Alemayehu Kumsu,
dr. Mesfina Gedlu a řadu dalších. Je důležité zdůraznit, že konference přilákala taktéž řadu mladých badatelů, doktorandů, nejen z Filozofické
fakulty ZČU, ale i z jiných univerzit v republice.
Mezi nejvýznamnější zahraniční hosty patřil
bezesporu jeden z nejuznávanějších evropských
odborníků na kúšitské jazyky prof. Mauro Tosco
z Istituto Universitario Orientale v Neapoli.
O islámu v Ghaně hovořil prof. Holger Weiss
z univerzity v Helsinkách. Ze Slovenské akademie věd přijela doc. Viera Vilhanova-Pawlikova,
z Neapole dr. Graziano Savà. Největší zahraniční
účast však tvořili hosté z afrikanistického ústavu
v Kolíně nad Rýnem, dr. Ursula Drolc, dr. Axel
Fleisch a Yvonne Treis. Na poslední chvíli se ze
zdravotních důvodů omluvil další významný
badatel, prof. Andrzej Zaborski z Krakowa.
Konference poskytla českým doktorandům
i badatelům jedinečnou příležitost k diskuzi
na rozličná témata a přispěla k rozšíření významných kontaktů se zahraničními pracovišti.
Na podzim tohoto roku bude z konference publikován sborník a již nyní lze předpokládat, že
bude patřit mezi nejvýraznější afrikanistické
počiny posledních patnácti let. Organizátoři konference do budoucna usilují o ještě větší zvýšení
odborné úrovně akce a zejména o zvýšení počtu
významných zahraničních účastníků. Tím by se
Viva Africa stala jedním z nejvýznamnějších
počinů nejen v oblasti afrikanistiky, ale i věd příbuzných. Vzhledem k charakteru afrikanistiky
v Čechách se jeví jako nutné, ale i výhodné zároveň, pořádat takto interdisciplinární konferenci
sdružující badatele z různých oborů.
Kolegové ze sdružení Cultura Africa (zvláště
Jan B. Mwesigwa a Kateřina Mildnerová) poté
ve spolupráci s velvyslanectvím Jihoafrické
republiky v Praze připravili pro hosty a širokou
veřejnost bohatý kulturní program, jehož hlavní
část se odehrála v sobotu v plzeňském Buena Vista Club. Již v pátek večer mu předcházela výstava afrického umění v plzeňské Alliance Franćais.
Všechny zmíněné aktivity svědčí o tom, že zájem
o Afriku roste, a to nejen v Praze, což lze považovat za velmi pozitivní znamení. Doufejme tedy,
spolu s organizátory zmíněných akcí, že příští rok
přinese v tomto směru ještě větší úspěch.
Jan Záhořík
Společnost přátel Afriky
30
I N F O R M A C E
A
Z A J Í M A V O S T I
Co vypovídá poslední publikace OSN
o nejméně rozvinutých zemích Afriky?
OSN vydává přibližně každý druhý rok
publikaci o nejméně vyvinutých zemích světa.
K zařazení zemí mezi nejméně vyvinuté se
OSN řídí třemi hlavními kritérii, a to nízkým
hrubým národním produktem, dále kritériem
zahrnujícím sociální zabezpečení obyvatelstva, přičemž sleduje výživu, přesněji procento podvyživených, dále zdraví, například dětskou úmrtnost, procento dětí zapsaných
do středních škol, gramotnost dospělého obyvatelstva, a konečně třetím kritériem je hospodářská zranitelnost země.
S přihlédnutím k těmto kritériím je mezi
nejméně vyvinuté země v poslední publikaci1)
zahrnuto 50 států světa. Z nich 34 patří
do Afriky, 9 do Asie, zbytek do Tichomoří
a Oceánie. Všechny tyto státy byly v dřívějších dobách nějak, většinou dlouhodobě
poznamenány koloniální nadvládou tehdejších
velmocí. Většina statistických údajů v publikaci pochází z počátku 21. století, převážně
z roku 2004. V té době žilo v těchto padesáti
státech přes 740 mil. obyvatel. Pro srovnání
lze uvést, že statistika odborné organizace
OSN o světové populaci uvádí, že v Evropě
žije podle odhadů k roku 2005 728,4 mil. obyvatel. Hrubý roční domácí produkt na jednoho
obyvatele všech padesáti nejméně vyvinutých
zemích světa činí 343 USD, což je v průměru
méně než 1 USD na den.
Podívejme se nyní blíže na nejméně vyvinuté
země Afriky. Bylo uvedeno, že je to 34 států,2)
1)
2)
to znamená, že na tomto kontinentu jako jediném nejméně vyvinuté země představují většinu států kontinentu a žije v nich podle odhadu
k roku 2004 přibližně 435 mil. obyvatel, což
představuje téměř polovinu všech obyvatel
celé Afriky.
Je alarmující, že v 17 z těchto států, což je
přesná jejich polovina s více než 300 mil. obyvatel, tj. 70 % lidí žijících v nejméně rozvinutých zemích Afriky a prakticky každý třetí
obyvatel afrického světadílu, připadá na osobu
a den v průměru méně než 1 USD hrubého
domácího produktu, v 6 z nich hrubý domácí
produkt na osobu a den nepřesahuje ani půl
USD. V těchto šesti státech žije podle odhadu
uvedeného ve statistice 156,1 mil. obyvatel, tj.
více než šestina obyvatel Afriky, více než
polovina těch, kteří žijí v zemích, kde průměrný HDP na hlavu a den činí méně než 1 USD.
Ostatní nejméně vyvinuté státy Afriky
s výjimkou Angoly a čtyř „pidistátů“ s pouhými 3,6 mil. obyvatel dosahují HDP na osobu
a den mezi jedním a dvěma USD. Somálsko
v posledních letech roční HDP na osobu neuvádí.
Pro srovnání – hrubý domácí produkt přepočtený na osobu a den ve vyspělých státech
je nesrovnatelně vyšší: v Belgii činí 92 USD,
ve Francii 93 USD, ve Velké Británii 97 USD,
ve Spojených státech 109 USD. To znamená,
že ve Francii oproti Nigeru činí 149násobek,
ve Velké Británii oproti Malawi 246násobek
a v Belgii oproti Konžské demokratické
republice 287násobek a oproti Burundi, které
The Least Developed Countries 2006.
New York – Geneva, United Nations 2006.
352 s.
Jde o tyto státy: Angola, Benin, Burkina
Faso, Burundi, Čad, Džibuti, Eritrea,
Etiopie, Gambie, Guinea, Guinea-Bissau, Kapverdy, Komory, Konžská demokratická republika, Lesotho, Libérie,
Madagaskar, Malawi, Mali, Mauretánie,
Mozambik, Niger, Ostrov sv. Tomáše
a Princův ostrov, Rovníková Guinea,
Rwanda, Senegal, Sierra Leone, Somálsko, Středoafrická republika, Súdán,
Tanzanie, Togo, Uganda, Zambie. (Tučně
a kurzívou zvýrazněné státy tvoří skupinu
států s méně než jedním dolarem HDP
na osobu a den; státy zvýrazněné tučně
představují ty, jejichž HDP na osobu
a den nepřesahuje půl USD.)
31
I N F O R M A C E
A
je spíše srovnatelné počtem obyvatel a rozlohou, představuje 376násobek.
Pokud nahlédneme ještě do některých problémů sociálního zabezpečení či péče o zdraví, dozvíme se, že v nejméně vyvinutých
zemích světa z tisíce živě narozených dětí
do pěti let věku umírá v průměru 157. V deseti z těchto zemí umírá více než 200 dětí z tisíce živě narozených, to znamená každé čtvrté
až páté dítě; devět z nich se nachází v Africe.
Z tisíce jich pátý rok svého věku nedožije
v Sieřře Leone 286, v Nigeru 259 (v Afghánistánu 248), v Angole 241, v Libérii 219,
v Mali 216, v Konžské demokratické republice 208, v Guineji-Bissau 206, v Somálsku
203, v Čadu 202; v Belgii a Francii je to však
pouze 5, ve Velké Británii 6, ve Spojených státech 8. Denně tak umírají tisíce dětí v důsledku chudoby – z hladu, podvýživy, nedostatku
přístupu k pitné vodě, nedostatku lékařské
péče v případě mnoha dnes již vyléčitelných
nemocí.
Vysoká je úmrtnost matek při porodu
v nejméně vyvinutých zemích. Více než tisíc
úmrtí na 100 tisíc živě narozených je právě
v nejméně vyvinutých zemích. Z 16 případů je
15 afrických. V Sieřře Leone je takových úmrtí 2 000, v Malawi 1 800, v Angole 1 700,
v Nigeru 1 600, v Tanzanii 1 500, ve Rwandě
1 400, v Mali 1 200, v Čadu, Guineji-Bissau,
Somálsku a Středoafrické republice 1 100,
Z A J Í M A V O S T I
v Burkině Faso, Burundi, Mauretánii a Mosambiku 1 000.
Pokud jde o výživu, na 740 milionů lidí
v nejméně vyvinutých zemích připadlo v roce
2003 v průměru pouze 2 148 kcal na osobu a den,
zatímco už v 90. letech minulého století
ve vyspělých zemích disponibilita kalorií na osobu a den vysoce překračovala tři tisíce. Přitom ze
17 zemí, které průměru v nejméně vyvinutých
zemích ani nedosáhlo, se 15 nachází právě
v zemích afrických, z toho v deseti se nedosáhlo
v průměru ani dvou tisíc kalorií na osobu a den.
Jsou to Konžská demokratická republika (1 535),
Burundi (1 612), Eritrea (1 690), Komory
(1 735), Sierra Leone (1 913), Libérie (1 946),
Středoafrická republika (1 949), Tanzanie
(1 959), Zambie (1 975), Mosambik (1 980); průměru z afrických zemí nedosahují ještě Etiopie
(2 037), Madagaskar (2 072), Rwanda (2 086),
Angola (2 089) a Niger (2 118).
OSN čas od času uvádí, že denně umírá
na 30 tisíc i více lidí, především dětí, v důsledku chudoby. Všeobecná deklarace lidských práv přijatá Valným shromážděním
OSN 10. prosince 1948 klade na přední místo
právo na život. Není právě zmíněná publikace
burcujícím námětem pro ty, kteří se tak často
vydávají za jediné zastánce lidských práv?
Ota Lev
Společnost přátel Afriky
K rozvojové spolupráci
Je smutnou skutečností, že v řadě afrických
zemí přetrvává kritická situace, která doslova
vyhání obyvatele do zahraničí (včetně zámoří). Dobře míněné programy mnohostranné
pomoci, vypracované mezinárodními organizacemi včetně agentur OSN, se nerealizují
v žádoucí míře. Hospodářsky vyspělé státy
samozřejmě mají jiné priority. Naše veřejnost
si zatím nedostatečně uvědomuje důležitost
rozvojové spolupráce. Snad i proto, že tu převládá skeptická představa, že pomáhat je totéž
co ztrácet. Máme také ve srovnání se starými
členskými zeměmi EU méně zkušeností
s Afričany. ČR se však chystá již za rok převzít
předsednictví EU, a tak rozhodně nemůže
zavírat oči nad tím, že v současném světě
některé země letí vpřed, zatímco jiné se
za nimi sotva vlečou.
Na vládní i nevládní úrovni je řada odborníků, kteří se věnují rozvojové spolupráci
a mohou se namnoze opřít o zkušenosti z terénu. Problematika pomoci a výměny zkušeností od počátku zajímá i naši nevládní neziskovou organizaci. Je proto logické, že se
Společnost přátel Afriky podílí na pořádání
pražské konference, jež v nejbližší době v Pra32
I N F O R M A C E
A
ze posoudí nejrůznější formy rozvojové spolupráce. Jde mj. o moderní přístupy, vnášené
do této problematiky našimi experty. ČR zajisté v současnosti nemůže podstatně zvýšit
finanční příspěvek na rozvojové projekty.
Peníze jsou sice důležité, ale existují různé
další způsoby, jak napomáhat zlepšování vztahů mezi námi a Afričany.
Nikoli náhodou nyní hovoříme o rozvojové
spolupráci stále častěji než o pomoci. Počítáme samozřejmě i nadále s humanitární pomocí, zejména při pohromách, při nichž záleží
na rychlosti. Zatímco pomoc bývá jednostranná a někdy i jednorázová, spolupráce by měla
sloužit i našim zájmům a udržovat si dlouhodobější ráz. Právě proto velmi záleží na tom,
na koho a na co zaměříme pozornost.
Z A J Í M A V O S T I
Bez ohledu na složitost mezinárodních vztahů platí, že Afrika své vážné problémy nemůže
dobře řešit tím, že by se uzavírala do sebe.
Promyšlené a účinné programy dvoustranné
i mnohostranné spolupráce by měly vřazovat
do rozvojových možností mezinárodního společenství i zaostávající (nejen africké) regiony.
Uskutečňování těchto zaměrů je i pro nás velikou příležitostí do budoucna. Uvažme jen, jak
nerozvinutá byla ekonomika některých asijských zemí před sto či padesáti lety. Nepodléhejme tedy skepsi ani při pohledu na současnou
subsaharskou Afriku. Zcela jistě má budoucnost před sebou a Češi budou při tom.
Vladimír Klíma
Společnost přátel Afriky
Na návštěvě doma
Každý z nás zná místa, na která se vrací rád,
vzrušují ho očekávání, okouzlují ho změny
a přepadá nostalgie. Zvlášť jsou tyto pocity
intenzivní, když jsou to místa, kde člověk prožil chvíle, na které se nedá zapomenout. O to
větší je očekávání, když jsou to místa, u nichž
už nebyl skoro žádný předpoklad, že je člověk
znovu uvidí.
A tak už jenom zpráva o možnosti podívat
se znovu do Libye byla pro mne vzrušující
a vyvolávající nadšení. A když se stala realitou v podobě pozvánky a letenky, začaly
horečné porady v rámci Společnosti přátel
Afriky, co všechno připravit, přeložit, jaké
dárky nakoupit.
Týden uběhl jak voda a naše malá spolu se
držící skupinka z brněnské pobočky SPA
vystoupila na letišti v Tripolisu. Na letišti, kde
jsem v rámci pracovní náplně strávil desítky
hodin, oči hledají změny, známé tváře, ale
i když je to jako včera, přece je to jenom šestnáct let, co jsem zde ukončil pobyt. Moji kolegové jsou na tom obdobně, i když jejich pracovní náplň byla jiná. Jsme uvítáni, posazeni
do salonku, je tu směs lidí, dominantní skupinou je delegace Ukrajiny. Všechno je vyřízeno, jsme odváženi do hotelu Báb Al džadíd
ležícím na břehu moře, následuje ubytování
a první večeře; vzpomínky se vracejí intenzivněji a důvodem je Šurba libýja a ryba.
Dostáváme informaci, že kromě mezinárodních hovorů jsou hotelové služby pro nás
zdarma.
V hotelové hale si dáváme kávu, je silná,
výborná. Zajímáme se, co bude zítra. Pan
Muchtár, kulturní atašé Lidového úřadu v Praze, nás přenechává v péči organizačního výboru, ten ještě nezná čas odjezdu na Sabratu,
a tak po snídani čekáme na autobus. Jsme netrpěliví, čas letí a vzpomínky chtějí potravu.
V okolí jsou nové zvláštní stavby, nepoznávám to, otáčím se, orientačním bodem je pět
budov Islámského centra, místní je nazývají
„Obrácené láhve“. Autobus nepřijíždí, a tak se
rozhodujeme vydat se na pěší obhlídku
a vzpomínat. Jdeme uličkami směrem na Zelené náměstí, dnes Náměstí mučedníků, uličky
jsou plné ruchu, obchodů, krámků a zboží.
Předseda Společnosti ing. Tesař chce vidět
hotel, v němž bydlel. Poznává cestu k moři.
Přicházíme ke hřbitovu a to si dr. Mrázek
nenechá ujít. Vytahuje nenasytný foťák a cvaká snímek za snímkem. Konečně jsme se
vymotali z bludiště náhrobků a pokračujeme
33
I N F O R M A C E
A
na náměstí. Další snímky, kamera, nikde upozornění, že fotografovat se tu nesmí, je to změna. Na fontáně sedí skupinka dědů, nenamítají nic proti focení. Jeden z nich chce snímek,
dá jej prý manželce kamaráda a naše milá
kolegyně Jarmilka bude příčinou manželských
půtek.
Pokračujeme do uliček staré tržnice – súku,
za námi se vzduchem nese otázka dr. Mrázka:
„mumkin súra“? Můžu fotit? Teď je to zlato,
pohled v arabském světě běžný, ale stále překvapující. Všichni se orientujeme bez problémů, jdeme po prochozených místech, přeskakujeme výkop, ve starém městě se opravuje
kanalizace a voda. Přicházíme na roh, kde je
nejstarší mešita v Tripolisu zvaná Náka.
Nemůžeme nejít dovnitř. Dostáváme dávku
informací z historie, dr. Mrázek cituje statě
za své knihy „Libyjskou Saharou po velbloudích stezkách“. Sedíme ve stínů starobylých
sloupů, kolegyně nemá problém s nezakrytou
hlavou a my se fotografujeme (daří se mi udržet dr. Mrázka na jednu fotku v klidu). Toulka
starým městem pokračuje. Kráčíme uličkou
kovotepců, pachy, rány, další snímek a objednávka tepaných talířků na večer. Pomalu se
vracíme k hotelu, cestou přicházíme k další
mešitě, míjíme mramorový vítězný oblouk
Marka Aurélia. Noříme se do spleti uliček
a vyvracím pochybnosti kolegů, kam je to
vedu. Nevědí, že po šesti letech pobytu v této
zemi mám také orientační smysl Beduínů.
Nakonec šťastně končíme v hotelové jídelně.
A je to tady. Jeden z hlavních důvodů mé
radosti – jehněčí a kuskus. Cpu se a nestydím
se za to. Teď jsem úplně doma. Žertujeme
s číšníky, jsme číkí – nic to nemá společného
s anglickým významem.
Při posezení v hale nás vyhledává pan
Muchtár, ptá se na náš program. Chceme ještě
pokračovat v prohlídce města a vzpomínat.
Nabízí se, že nás provede, a tak nadšeně souhlasíme. Kličkujeme autem do centra. Ptám se
sám sebe, jestli bych to ještě zvládnul, tu
nevyzpytatelnost libyjských řidičů, kterou
jsem se kdysi dokázal bavit. Přítel Muchtár je
historik, dle slov dr. Mrázka dobrý, dělá nám
přednášku u vítězného oblouku, v mešitě Gurdži, nejhezčí z tureckých mešit v Tripolisu.
Fotoaparát kolegy Mrázka se přehřívá. Nav-
Z A J Í M A V O S T I
štěvujeme budovu bývalého sídla Francouzského konzulátu, kde je dnes výstava moderního umění. Jarmilka vzpomíná na své libyjské
studentky v Brně, které tam umění studují.
Další mešita odolává, pan Muchtár ale zná
tamní lidi. Prozrazuje, že na starém městě
vyrůstal, zná všechny. Přichází Šajch s klíčem
a jsme v mešitě Darghút, i když ten přepis je
nepřesný. Dozvídáme se, že v mešitě je trezor
s vlasy proroka Mohammeda – salla Alláhu
alejhi va salám, řekl by muslim. Ani Mrázek to
nevěděl a to je co říct. Cestu po starém městě
končíme v soukromém domě, kam nás propašuje přítel Muchtár, přesto, že manžel ani děti
nejsou doma. On stojí na chodníku, daleko
od dveří. My si prohlížíme interiér domu normální rodiny a je to zvláštní pocit. Pokračujeme do zrekonstruované restaurace. Vracíme se
do hotelu, večeříme a plni dojmů jdeme spát.
Ani silná káva nemá odkladný účinek.
Snídáme tuňáka, olivy, na závěr datle. Kam
se hrabe Rio mare. Povalujeme se v hale, popíjíme čerstvý džus z pomerančů a čekáme
na autobus do Leptis Magny, jinak Lubdy.
A stejná situace: autobus se zpožďuje, a tak
po vyhodnocení časové náročnosti takového
výletu raději volíme cestu do starého města
pro objednané tácky. Počasí se horší, fouká,
mraky, poprchává, moře mlátí o příbřežní skály. Přebíháme po uličkách, od přístřešku k přístřešku, jsme na místě, prodavač je udiven, že
jsme včera nepřišli a začíná musávama, neboli smlouvání. A jsme velice úspěšní, pak že to
nejde. Lidé jsou milí tak, jak byli vždycky.
Vracíme se do hotelu, je právě čas oběda.
Dostáváme informaci, že po obědě v 16 hodin
je odjezd na letiště a letí se do Sebhy, kde je
pořádán Světový kongres k myšlenkám Zelené knihy. Přespíme tam prý jednu noc. A tak si
bereme s sebou jenom nejnutnější věci. Noci
jsou nakonec dvě, autobus odjíždí se zpožděním, na vnitrostátním letišti je hlava na hlavě,
nevíme kudy kam. Pan profesor Kropáček je
trochu nervózní, a tak jdeme na informace,
kde se nás ujme pracovník a ten nás dovede
na váhu, obdržíme palubní lístek a jdeme
do tranzitu, za Ukrajinci. Těch se musíme
držet, je jich mnoho. Na desce je odlet Sebha
20.00, ale to není náš let. Po hodině na desce
není nic, ale je letadlo, A300, obr. Nasedáme,
34
I N F O R M A C E
A
letíme a za hodinku jsme na místě. Informace
z reproduktoru, která skupina bude bydlet
ve kterém hotelu. Ve skutečnosti je všechno
naopak. Ale nevadí, v cestě ještě máme obludně velký stan plný stolů, jídla a hudby, která
nás vítá.
Snažím se udělat fotku, je to ale vzhledem
k velikosti a světlům nejasné, a tak vše raději
filmuji.
Po několika slovech přivítání ve městě
vyhlášení vlády lidu, výborné večeři a ohlušení bubny jdeme spát. Nacházím svůj hotel,
postel, i Jarmila jako žena je v soukromí a tak
mohu spát i já. Ráno jdeme do kongresové
haly, kde začíná Šesté mezinárodní setkání
k myšlenkám vůdce revoluce Muammara
Kaddáfiho, které publikoval v Zelené knize.
Čtyři skupiny hudebníků před halou nás vítají
hudbou a tancem. Probíhá kontrola všech
a odebrání kamer a fotoaparátů… Trochu se
potím. Vzal jsem si na cestu lahvičku dezinfekce – meruňkovice, a mám ji s sebou. Nic se
naštěstí neděje, zůstává se mnou. Sedíme,
hluk, kongres začíná přivítáním účastníků ze
všech koutů světa. Směs tváří, barev a vůní,
nedokáži odhadnout počet – 500, možná víc?
Přichází sám vůdce revoluce. Jsem zvědav,
vídával jsem ho často v televizi, je trochu
zestárlý, ale to jsme všichni. Mluví potichu,
moc nerozumím, moje arabština potřebuje víc
cviku. Mluví o světové politice, o jejím chodu,
kdo ji řídí a s jakým cílem. Mnozí nejenom
v sále mu dávají za pravdu, svět běží příliš
komerčně, až tak, že to vyráží dech i pokročilejším státům, než jsou země třetího světa.
Poukazuje na snahy a cesty se tomu bránit, on
nabízí cestu – cestu třetí světové teorie. V hostitelské zemi se uplatňuje tři desetiletí a je
zřejmé, že funguje. Nejsme mezi účastníky
kongresu proto, abychom vynášeli soudy, ale
abychom pozorovali. A já vidím. Možná víc
než vyslanci našich médií, kteří ve své mladosti nepodléhají nostalgii a hlavně s čím
porovnávají? V roce 1977 jsem přiletěl poprvé
do Benghází a dva roky jsem působil
na východě země (Tobruk, Derna). Za deset
let již jako tlumočník jsem se vrátil a pracoval
čtyři roky v Tripolisu. Z titulu funkce jsem
procestoval krajinu křížem krážem. A ve
„městě první jiskry“, jak se Sebha nazývá,
Z A J Í M A V O S T I
jsem dnes opakovaně. Vidím, co přibylo, co se
změnilo, těch nových staveb, silnic, hotelů
a obchodů evropského stylu. Mám pocity spolupatřičnosti.
Kongres pokračuje udělením čestného doktorátu vůdci revoluce od představitelů Srbska.
V příspěvku vysoce kladně hodnotí přínos
jeho teorie pro lidstvo. Srbsko, jak se dovídám
později, má velký zájem se hospodářsky uchytit v Libyi, alespoň jako Ukrajina a Slovensko.
Z České republiky je tu nesourodá skupinka
nadšenců a arabistů. Kde jsou představitelé
České republiky, napadá mě bezděčně? Nedaleko leží Tamanhint, mockrát jsem tam byl,
repasovaly se tam letadla L 39. Za úžasného
úsilí tam naši pracovníci rozběhli továrnu se
vším všudy; kdo to viděl, nezapomene. Ptám
se opatrně, co se stalo s fabrikou. Asi bude
zase funkční. L 39 jsou v několika státech
Afriky. To jsou věci. Navazujeme kontakty,
chceme, aby bylo slyšet, že jsme tady i z České republiky. Předseda Společnosti je vyzván
představiteli našich médií k rozhovoru
před kamerou. Dostává otázky od našich žurnalistů a z nich je jasné, že Česká republika
nežije v globálním světě. Chtělo by to vyslat
již na Kubě osvědčenou napravovací skupinu.
Není pochopená mentalita, podmínky, vývoj
Libye. Ten hlavně. Vždyť před revolucí to byla
nejchudší země na světě. Co na tom, že obrazy a hesla jsou na každém sloupu. Co je třicet
let v životě národa. Ano, pro někoho, kdo má
třicet pět, asi nic.
Kongres končí a my se vracíme do hotelu,
letíme do Tripolisu. Všechno funguje v rámci
obvyklé neinformovanosti těch, kterých se to
týká, ale už mi většina skupinky věří, že vše
dobře dopadne. Na letišti se chováme jako stádo. Letadla stojí na stojánce jenom pro nás.
Tlačíme se, asi jsme se již aklimatizovali.
V Tripolisu je všechno na svém místě, zavazadla v pořádku, pokoje jsou čisté. Odcházíme
na večeři a pak spát. Počasí se změnilo, je
ticho, moře šumí. Nechávám otevřené okno,
vzpomínám na domov, manželka ty zvuky
milovala.
Ráno vyrážím s kolegou do města, jdu
na Gurdži. Chci vidět náš dům, udělat snímek, i naše děti to zajímá. K velkému překvapení se nemohu zorientovat. Hledám záchytné
35
I N F O R M A C E
A
body. Jsem tu dobře, ale okolí odporuje. Parky, vzrostlé stromy, široké cesty, odbočky
a kaskády, to tu dříve nebylo. Unavení se vracíme. Bez úspěchu, to není možné! Odpoledne si beru taxi a jdu znovu. Vystupuji a jdu
pěšky, křižovatka, je to ona, není? Je! Poznávám odstavnou plochu a jsem si stoprocentně
jist. Jdu, vzpomínám, jak jsem tu chodíval
s manželkou opačným směrem do obchodního domu, když jsme chtěli nakoupit. Byl
prázdný, nabízeli jenom zelený čaj. Už to
musí být, nepoznávám ani domy u cesty, ale
jsem si jist. Konečně! Vidím dům sousedů, ten
se nezměnil, náš bych bez toho nepoznal.
Obcházím, fotím a jsem sledován. Tak vím,
co musím udělat. Jdu vysvětlovat, kdo jsem
a proč to dělám. Jsou dva, mladí kluci, asi
pětadvacet let. Jsem ten, co tu bydlel
Z A J Í M A V O S T I
před šestnácti lety a kvůli vzpomínce si to
fotografuji. Já vím, odpoví ten černý, ty jsi
Jáfúra (jak zní moje jméno v arabštině).
Musím se otočit, nevím, jak se bránit slzám,
i když Arabové se za ně nestydí. Ten kluk mi
dokázal, co jsem věděl celou dobu, jsem
doma. Pozvání k nim domů, vzpomínky
na naše děti. Všechny si je pamatuje, ptá se,
co dělají, ví i to, co já už jsem dávno zapomněl. Musím zpátky do hotelu, mám tam ještě hodně práce, jednání, jak to bývá na konec.
A to byl pro mne konec nejhezčí. Ráno
poslední nákup, poslední díky a odpoledne
letíme do Vídně. Auto z Brna čeká, jen kufry
zůstaly v Tripoli, stejně jako moje srdce.
Stanislav Javora
místopředseda pobočky Brno
Založení pobočky SČA v Ostravě
Dobrých zpráv není nikdy dost, a tak přicházíme s jednou snad dobrou i ze severu
Moravy, a to přímo z Ostravy. Chtěli bychom
vás všechny informovat o tom, že se nám
podařilo založit novou pobočku Společnosti
česko-arabské v Ostravě. Máme zájem navázat
a podílet se na cílech Společnosti. Chceme
přiblížit i veřejnosti v moravskoslezském regionu kulturu, přírodu, historii a život obyvatel
v zemích arabského světa. Jsme velice rádi, že
Bulletin Společnosti česko-arabské putuje
i do schránek na severu Moravy, což zamená,
že i zde je o tuto problematiku zájem. Chtěli
bychom tímto vyzvat všechny příznivce
a poprosit je touto cestou, aby se k nám přidali a pomohli nám plnit cíle celé Společnosti
šesko-arabské.
Dále bychom vás rádi informovali o akcích,
které se již uskutečnily, i o těch, které proběhnou do prázdnin, na nichž se podílíme
a na které vás všechny co nejsrdečněji zveme.
18. 5. 2007 od 18. hodin proběhlo v prostorách Akademie arabských tanců Saba ve Frýdku-Místku večerní vzpomínkové posezení
s Umm Kulthum, egyptskou zpěvačkou
a hudebnicí, která by se právě v těchto dnech
dožila 103 let. Budeme si povídat o jejím životě a poslechneme si její epickou píseň Laylat
Hob. Texty písně přeložil dr. Salman Al Said.
Akce proběhla ve spolupráci s Akademií arabských tanců Saba.
9. 6. 2007 od 18. hodin se uskutečnil v prostorách čajovny Šambala v Ostravě Arabský
večer, večer plný hudby, povídání, vodních
dýmek, čaje a tance. Akce byla připravena
ve spolupráci s Akademií arabských tanců
Saba a čajovnou Šambala Ostrava.
29. 6. 2007 od 18. hodin proběhne v prostorách Akademie arabských tanců Saba ve Frýdku-Místku Projekční večer s Nagwou Fouad,
egyptskou tanečnicí a herečkou. Budeme si
povídat o jejím životě a shlédneme její program na Orientálním tanečním festivalu
v Káhiře. Akce je připravována ve spolupráci
s Akademií arabských tanců Saba.
Jindra Lukovská
pobočka SČA v Ostravě
36
CO SI PŘEČÍST
Vzdálený nepřítel
Fawaz A. Gerges / The Far Enemy: Why
Jihad Went Global (Vzdálený nepřítel: proč
vznikl program globálního džihádu).
New York : Cambridge University Press, 2005.
348 s. ISBN-10: 0521791405. Dostupnost
v České republice: NKP.
delně zván do zpravodajských a publicistických pořadů televizní stanice ABC a rozhlasové stanice NPR. Do povědomí se poprvé
výrazně zapsal v roce 1999, kdy publikoval
práci America and Political Islam: Clash of
Interests or Clash of Cultures? Cambridge,
1999 (Amerika a politický islám: střet zájmů,
nebo střet civilizací?). V této publikaci
podrobně analyzoval pohled amerických politiků na fenomén politického islámu a jeho proměny v průběhu vlád Jimmy Cartera, Ronalda
Reagana a Billa Clintona. Došel k závěru, že
pohled na islamismus ze strany americké
administrativy nebyl utvářen ani tak neslučitelností s „americkými hodnotami“, ale mnohem spíše aktuální globálně-politickou situací
v obdobích před a po skončení studené války.
Na čtyřech případových studiích (týkajících se
Iránu, Egypta, Alžírska a Turecka) pak ukázal,
že postoj k islamismu se mnohdy měnil
v závislosti na úrovni vztahů s danou zemí.
Primárním Gergesovým cílem ovšem u této
zmíněné ani u recenzované práce není kritika
americké zahraniční politiky. Cílem je spíše
kritika americké debaty o daném problému,
která je ve velké míře ovlivněna pohledem
angažovaných komentátorů. Fawaz A. Gerges
se snaží proti jejich účelovým argumentům
bojovat nestrannou analýzou.
Recenzovaná publikace má za cíl vysvětlit
příčiny odklonu radikálních islamistů od boje
proti „blízkému nepříteli“ (the near enemy,
al-cadú al-qaríb), tedy vlastním vládám,
k „nepříteli vzdálenému“ (the far enemy,
al-cadú al-bacíd), tedy proti zahraničním mocnostem, především Spojeným státům americkým. Opírá se přitom o množství většinou
publikovaných pramenů (paměti členů islamistických hnutí, politické programy, prohlášení, závěrečné zprávy vyšetřovacích komisí,
zveřejněná korespondence nalezená v ukořistěných počítačích al-Qácidy, záznamy televizních vystoupení) a o rozhovory, které autor
osobně vedl s některými členy islamistických
Kniha Fawaze A. Gergese, původem egyptského křesťana a profesora na newyorské
Sarah Lawrence College, vyšla ve Spojených
státech amerických na konci roku 2005. Stala
se bezpochyby obohacením diskuze o soudobých radikálně islamistických 1) hnutích.
Pozornost vzbudila jednak velkým množstvím
zpracovaných arabských a jiných pramenů,
jednak svým velmi odmítavým postojem
k převládající západní představě o ideologické
a operační jednotě džihádistických hnutí.
O vlivu Gergesovy práce paradoxně svědčí
i zařazení na černou listinu neokonzervativního serveru Campus-Watch.com, kde byl označen jako „další problematický intelektuál, který relativizuje nebezpečí džihádistických
a jiných islamistických hnutí a zároveň je kritikem americké zahraniční politiky“.
Fawaz A. Gerges je v americkém prostředí
velmi známým a respektovaným odborníkem
na blízkovýchodní tématiku. Absolvent Oxfordu a London School of Economics je pravi1)
Islamistou rozumíme aktivistu či ideologa,
který usiluje o prosazení islámských hodnot
politickou cestou nebo o změnu politického
uspořádání v souladu s islámskými hodnotami. Naproti tomu fundamentalistou rozumíme aktivistu či ideologa, který islámské
hodnoty prosazuje, avšak zůstává mimo politickou sféru. Tuto klasifikaci blíže vysvětluje
Kropáček Luboš, Islámský fundamentalismus. Praha 1996, s. 31–32 či Burgat Franc,ois, L’islamisme au Maghreb, Paris 1987,
s. 28–33. Džihádista pak patří mezi islamisty,
akcentuje však použití radikálních politických
metod, především ozbrojeného boje či terorismu opřených o džihádistickou ideologii.
37
C O
S I
P Ř E Č Í S T
hnutí. O vypovídací hodnotě mnoha těchto
pramenů by šlo přirozeně polemizovat. Sám
autor ji v nemálo případech zpochybňuje (velmi často například u autobiografického textu
Ajmána az-Zawáhirího – Jezdci pod zástavou
prorokovou). Nicméně se mu s jejich pomocí
podařilo zprostředkovat pohled do nitra islamistických-džihádistických skupin (včetně alQácidy), do světa velmi komplikovaných
osobních, etnických a sociálních vztahů, kde
fanatický zápal velmi často ustupoval přízemnímu politikaření a bojům o vlastní prospěch.
První část knihy „The Far Enemy“ je věnována vnitřní krizi džihádistických hnutí v osmdesátých a devadesátých letech, která nakonec
některé aktivisty vedla k úderům proti „vzdálenému nepříteli“. Fawaz A. Gerges v této části nepřináší žádný překvapivě nový pohled
na tento problém. Snaží se, tak jako již jiní orientalisté před ním, vyvrátit obvyklou představu „nenávisti k západním hodnotám“ jako
hlavnímu motivu úderu proti Spojeným státům
americkým. Radikální islamisté ve skutečnosti dlouhou dobu zdůrazňovali, že jejich cílem
je svržení místních bezbožných a utlačovatelských režimů a jejich nahrazení spravedlivou
vládou (rozuměj islámským státem). Toto byl
tedy hlavní cíl známých operací, např. zavraždění prezidenta Sádáta v roce 1981, obsazení
mešity v Mekce v roce 1979 či brutálně potlačený pokus o povstání v Sýrii v roce 1982.
Místní režimy sice byly islamisty napadány
i kvůli své údajné závislosti na cizích mocnostech (ať patřících k východnímu či západnímu
bloku), přímý útok proti těmto mocnostem
však nebyl ani předmětem úvah.
Dokonce ani válka v Afghánistánu onen příslovečný bod obratu v orientaci radikálních
islamistů ještě neznamenala. Po sovětské
vojenské intervenci ve prospěch kábulské vlády roku 1979 zahájili afghánští islamisté
odboj. Na pomoc jim začali přicházet aktivisté
z mnoha arabských a dalších muslimských
zemí. Jednalo se přitom o dobu, kdy se mnoho
radikálních islamistických skupin dostalo
do otevřeného střetu s vlastními režimy. Arabské vlády i z tohoto důvodu začaly afghánské
angažmá „svých“ islamistů nepřímo podporovat. Doufaly, že je přeorientují na „vzdáleného
nepřítele“ v podobě Sovětského svazu a že se
tak samy zbaví nebezpečného protivníka. Tento kalkul se však ukázal jako mylný. Jak
dokládá Gerges na rozboru dobových dokumentů „afghánských Arabů“, působení v Afghánistánu představovalo pouze přípravu
na střet s vlastními režimy. Budoucí muž číslo
dvě al-Qácidy, Egypťan Ajmán az-Zawáhirí
stejně tak jako guru Usámy bin Ládina, Palestinec cAbdalláh Azzám, se sice nijak netajili
svým odporem k západním hodnotám
a zahraničně politické praxi, jejich primárním
cílem však stále zůstávalo nastolení islámského státu na domácí půdě. Zawáhirí tak například v souladu s touto logikou odmítal i boj
egyptských islamistů proti Izraeli po boku
Palestinců
Ke zformulování programu globálního džihádu proti „vzdálenému nepříteli“ dochází
až na začátku druhé poloviny 90. let minulého
století. Podle Gergese se však k tomuto programu připojila jen malá část džihádistů
a dojem, že největší globálně-džihádistická
organizace al-Qácida reprezentuje „mainstream“ v rámci islamismu, je tedy naprosto mylný. Autor předkládá několik základních důvodů, které vedly k této změně orientace, jejímž
symbolickým vrcholem byl útok z 11. září
2001. Jedním z nich byla reakce na americkou
přítomnost v Saúdské Arábii, zemi původu
islámu. Právě ta vedla místní islamisty k přesvědčení, že svržení režimu a nastolení vlastní
vlády bude možné jedině po vítězné konfrontaci s Američany. Dalším důvodem bylo předešlé vítězství radikálních islamistů nad Sověty v Afghánistánu, které až nezdravě posílilo
sebevědomí radikálů. Za zcela klíčové však
Gerges považuje změnu postoje jednoho z nejvýznamnějších džihádistů Ajmána az-Zawáhirího, který se v roce 1998 připojil k Saúdskému Arabovi Usámovi bin Ládinovi a společně
vyhlásili vznik „Mezinárodní fronty proti křižákům a sionistům“. Zawáhirího organizace
Tanzím al-džihád se svou mezinárodní podpůrnou sítí a základnou v Egyptě znamenala
pro bin Ládina vítanou pomoc při budování
tajné globální sítě, tvořené z velké části veterány z Afghánistánu.
Gerges zdůvodňuje tento radikální Zawáhirího obrat od „blízkého“ ke „vzdálenému
nepříteli“ krizí, do které se jeho organizace
38
C O
S I
P Ř E Č Í S T
dostala v 90. letech. Brutální útoky proti
domácím civilistům i zahraničním turistům
v Egyptě izolovaly džihádisty od zbytku společnosti včetně umírněnějších islamistů. Ti
totiž pružně přizpůsobovali svůj program
aktuální situaci, přičemž usilovali o získání
podílu na politickém životě legálními prostředky. Džihádisté tak přestali být smysluplnou alternativou zkorumpovaného autoritativního režimu. Navíc začaly být jejich buňky
decimovány bezpečnostními složkami.
V Egyptě, podobně jako třeba v Alžírsku, byli
tak džihádisté nakonec donuceni ke kapitulaci.
Pro Zawáhirího se v takové situaci stal boj
proti „vzdálenému nepříteli“ jediným možným východiskem. Poté, co neuspěl v boji
proti „blízkému nepříteli“, se totiž mohl buď
zcela zříci dalších politických aktivit, anebo
napřít své síly mimo Egypt. Výsledek jeho
rozhodnutí je dobře znám: atentáty na americké ambasády v roce 1998, útok proti lodi USS
Cole v roce 2000 a nakonec sebevražedné útoky z 11. září 2001.
Další část, ve které se autor věnuje reakcím
džihádistů a islamistů na rozpoutání globálního džihádu, je bezpochyby z celé knihy nejzajímavější. Právě zde je totiž rozvíjena ústřední
teze o nepravdivosti tvrzení o jednotě nejen
mezi islamisty, ale dokonce i mezi džihádisty.
Ti totiž z velké části globální džihád Usámy
bin Ládina a Ajmána az-Zawáhirího odsoudili. Důvody tohoto odsouzení byly různé.
U radikálních džihádistů přitom nebyl globální džihád často zavržen z ideologicko-náboženských důvodů, ale pouze jako taktická chyba, která vyvolala americkou „válku proti
teroru“ a dostala tak džihádisty do velmi
nepříjemné situace. Zawáhirí byl obviňován
rovněž z toho, že takto závažné rozhodnutí
provedl sám, bez konzultace s ostatními džihádisty. Ostatně ukvapenosti rozhodování
autoritativních vůdců a neschopnosti dohody
si všímá Gerges již v předchozích kapitolách
a ukazuje, že tento problém přetrvával i uvnitř
al-Qácidy v době její „největší slávy“ v období 1998–2001.
Mezi nejradikálnější kritiky Zawáhirího
a bin Ládinova globálního džihádu pak patřili
paradoxně bývalí, nyní uvěznění vůdci egyptské organizace Džamácat al-islámíja, kteří dří-
ve byli zastánci použití těch nejtvrdších metod
v boji proti „blízkému nepříteli“. Pod dojmem
krvavých útoků ze září 2001 a tvrdé americké
protiakce se tito bývalí radikálové rozcházejí
s celou džihádistickou ideologií a jdou
v odsouzení al-Qácidy ještě dále než mnozí
neislamističtí intelektuálové. Problémem je,
že Gerges tato tvrzení zcela nekriticky přijímá,
přestože byla formulována v době uvěznění
vůdců organizace, a je tedy značně pravděpodobné, že vznikla pod nátlakem. Velmi tvrdě
pak „zúčtovali“ s globálními džihádisty
i umírněnější islamisté, např. televizní kazatel
šajch al-Qaradáwí, súdánský muslimský bratr
Hasan al-Turábí či zakladatel Hizbulláhu šajch
Fadlalláh, který prohlásil, že útočnící
z 11. září „nejsou mučedníky, ale sebevrahy.“
Za takovéto situace by podle Gergese normálně spěla bin Ládinova a Zawáhirího teroristická organizace spolu se svým projektem
globálního džihádu k naprostému neúspěchu.
Během krátké doby po útocích na New York
a Washington sice měli přechodné sympatie
tradičně protiamerické arabské ulice, ale poté,
co je odsoudila většina muslimských duchovních autorit, popularita vůdců al-Qá cidy
pomalu upadala. Svou vinu na tom měly
i jejich jménem provedené atentáty proti muslimským civilistům (v Casablance, v Rijádu
atd.). Globální džihádisty však podle autora
spasil právě „vzdálený nepřítel“ a jím provedená invaze do Iráku.
Obranný džihád měl bezpochyby větší legitimitu než teroristické útoky ze září 2001. AlQácida tak začala opět získávat sympatizanty
mezi muslimy, včetně přistěhovalců v Evropě
a v Americe. Gerges sice otevřeně netvrdí, že
by například útoky v Madridu či v Londýně
byly pouze reakcí na invazi do Iráku, ta však
prý zcela jistě patřila mezi motivy atentátníků.
Gerges svou knihu uzavírá tvrzením, že zatímco muslimům včetně islamistů se podařilo vliv
al-Qácidy postupně neutralizovat, Američané
svou invazí do Iráku přispěli k novému posílení jejího vlivu. Ze současného Iráku se tak
údajně může velmi snadno stát nový Afghánistán, tedy líheň druhé generace globálních
džihádistů.
Přínos knihy Fawaze A. Gergese „The Far
Enemy“ k poznání současných radikálně isla39
C O
S I
P Ř E Č Í S T
mistických hnutí je nepochybně velký. Jednak
se mu daří z větší části úspěšně polemizovat
s velmi rozšířenou představou o muslimské
ummě pevně semknuté pod praporem globálního džihádu a jednak při své argumentaci
použil jinak nepříliš známé, většinou arabskojazyčné prameny.
Co činí Gergesovu práci mírně problematickou je ovšem fakt, že je v první řadě polemikou s většinovým názorem, což poněkud
odsouvá do pozadí ambici být nestrannou analýzou. Autorův závěrečný imperativ vyzývající muslimy k boji proti zhoubným džihádistickým doktrínám nelze sice napadnout, sporně
však působí tvrzení, že je v tomto boji islámský svět v zásadě úspěšný. Aby takové tvrzení
znělo skutečně důvěryhodně, bylo by třeba
hlouběji analyzovat ty politické síly, které
mají být podle autora nejúčinnější alternativou
džihádistů, tedy umírnění islamisté. Západní
veřejnost, vystavená dlouhodobému tlaku islamofobních publicistů, potřebuje jasný doklad
toho, že umírnění islamisté skutečně odmítají
džihádistickou ideologii ospravedlňující terorismus proti civilistům všech vyznání. I tak je
v každém případě „The Far Enemy“ velmi
účinnou odpovědí na hlasy, které se dožadují
aplikace principu kolektivní viny proti muslimské ummě.
Zdeněk Beránek
Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK
Dějiny islámského světa ve 20. století
Schulze, Reinhard. Dějiny islámského světa
ve 20. století.
Z německého originálu přeložil Vladimír Petkovič. 1. vyd. Brno : Atlantis, 2007. 447 s.
Původní vydání: Geschichte der islamischen
Welt im 20. Jahrhundert, München, 2002.
ISBN 978-80-7108-284-2.
du vydané v 90. letech či o Arabském východu
(1945–1958) slovenského arabisty Karola
R. Sorbyho.
Je tedy nutné ocenit počin brněnského
nakladatelství Atlantis, které se rozhodlo
vydat historickou práci německého arabisty
a islamologa Reinharda Schulzeho. Jeho
„Dějiny islámského světa ve 20. století“ vyšly
poprvé již v roce 1994, českému čtenáři se
však dostává do rukou překlad doplněného
vydání z roku 2002. Profesor, působící na univerzitě ve švýcarském Bernu, se ve své práci
věnuje celému islámskému světu, který sám
vymezuje jako „země, oblasti a společnosti,
v nichž žijí většinou muslimové a které jsou
spolu spjaté historicky daným vztahem k rozvoji islámské kultury od 7. století“. Při takto
pojatém rozsahu ovšem nelze očekávat, že
kniha bude plnit roli vyčerpávající příručky či
učebnice.
Dějiny islámského světa jsou mnohem spíše interpretací dějin vymezeného prostoru,
přičemž jednotlivé dílčí kapitoly lze pokládat
za případové studie, které – vzájemně komparovány – podrobují zkoušce tezi vyřčenou
samotným autorem. Pokud pak celý text prostudujeme, zjistíme, že v Schulzeho pojetí
hýbe dějinami islámského světa zejména vzá-
Monografií zabývajících se moderními
a soudobými dějinami Blízkého východu je
v češtině k dispozici relativně málo. Rozhodně neúměrně málo k tomu, jaký význam tento
region hraje během posledních desetiletí a jak
souběžně roste zájem o jeho studium. Tuto
situaci lze demonstrovat i na příkladu Nakladatelství Lidové noviny, které ve své řadě
„Dějiny států“ věnovalo i dějinám bývalé
NDR přes čtyři stovky stránek; zájemci
o Blízký východ si však museli vystačit s publikací menší, a to při nepoměrně větším časovém i geografickém rozsahu.
V nedávné době se pak dočkal reedice
poměrně obsáhlý Svět islámu, jeho kultura
a dějiny českého orientalisty Felixe Tauera,
který ovšem vzhledem k roku původního
vydání nepokrývá důležité období posledních
desetiletí. Totéž platí o jinak dobré práci Eduarda Gombára Moderní dějiny Blízkého výcho40
C O
S I
P Ř E Č Í S T
jemný vnitřní zápas několika hlavních elementů: proudu měšťansko-nacionalistického,
jehož diskurz užívá evropského jazyka; proudu islámsko-nacionalistického, jehož představitelé se snaží o vyjadřování pomocí jazyka
islámského, a nakonec zvláště v první polovině století silný živel konzervativně-agrární.
Zápas o hegemonii v budoucích národních
státech v meziválečném období vedl později
ve většině případů k vítězství „evropských“
nacionalistů. V některých zemích byl tento boj
o moc obzvlášť komplikovaný, což si můžeme
ukázat na příkladu Schulzova výkladu o vývoji v Egyptě. Přestože byla tato země kolébkou
reformního islámského proudu Salafía, nepodařilo se „islamistům“ nad „evropany“ zvítězit
ani po velké hospodářské krizi, která přinesla
všeobecný rozmach islámských hnutí.
V Egyptě do této doby spadá vznik dodnes
mimořádně vlivného Muslimského bratrstva.
Již těsně po první světové válce si sekulární
nacionalisté (jak bývají někdy evropsky se
vyjadřující nacionalisté označováni) dokázali
za pomoci britské správy podrobit třetí element – venkovany, kteří se tehdy neúspěšně
pokusili o povstání. Zápas „evropanů“ a „islamistů“ byl pak na dlouhou dobu rozhodnut
po nástupu Gamála cabd an-Násira, který svůj
program formuloval zcela v intencích evropskými ideologiemi vymezeného diskurzu.
Podobným výsledkem skončil zápas
o podobu nezávislého státu v Alžírsku. Zde
byl národní program poprvé formulován právě
představiteli islamistické Salafíe, zatímco většina muslimské elity trvala dlouhou dobu
v souladu s republikánskými ideály na požadavcích pouhé rovnoprávnosti s Francouzi.
Nakonec však byl islamistický diskurz zatlačen do pozadí, přičemž samotný islám sloužil
spíše jen k vyjádření etnicity (podobně tomu
podle Schulzeho bylo i v Pákistánu). Alžírsko
bylo po získání nezávislosti roku 1962 vyhlášeno lidově demokratickou republikou
a islámské hodnoty byly zcela zastíněny požadavky na budování sociálně spravedlivé společnosti – vyjádřeno ovšem v rámci západní
terminologie. Zcela jednoznačně se západními
ideologiemi inspirovaní republikáni stali vítězem v Turecku. Sekularizační Atatürkovy
reformy zde byly usnadněny tím, že jejich
autoři byli zároveň jakožto vysocí vojenští
důstojníci držiteli skutečné moci v zemi.
K zásadnímu oslabení sekulárních ideologií
v islámském světě došlo v 70. letech. Důvodem byla zejména neschopnost vládnoucích
režimů zajistit obyvatelstvu očekávanou životní úroveň. Špatně placení zaměstnanci vlastně
žili na hranici dvou světů, kde byli plně informováni o životní úrovni ekonomických elit,
která ovšem kontrastovala s jejich vlastní každodenností. Za této situace plnil islamismus
roli ideologie, která nabízela komplexní řešení
ekonomických i politických problémů. K největšímu úspěchu došlo v roce 1979, kde byla
zkrachovalá šáhova íránská monarchie nahrazena islámskou republikou. Jinde byli islamisté méně úspěšní a i samotný příklad Íránu
zanedlouho ukázal limity islamistických ideologií.
V poslední kapitole pak autor hovoří o „postislamismu“. Tento pojem, jejž rovněž používá
například francouzský orientalista Olivier
Roy, označuje současnou fázi islamistických
hnutí. Islamistická ideologie neuspěla v boji
o národní stát (ani výjimečný případ Íránu
nelze vnímat jako úspěch islamistické ideologie za situace, kdy se režim sám obrací,
podobně jako šáh, ke starým perským
mýtům). V současném (post)islamismu můžeme vnímat dvě tendence. Jednak někteří islamisté nově formulovali požadavky demokracie a lidských práv (Náhnáh v Alžírsku,
Chatámí v Íránu); mnohem více se ale
do povědomí světové veřejnosti dostala tendence druhá. Tedy islamismus jako mobilizační nástroj boje a prostředek ochrany vlastní
kultury před globalizací.
Bojový islamistický džihádismus, jakoby
v souladu s postmoderní dobou, rezignoval
na jakoukoliv ideologii. Namísto toho se
uchyluje ke zjednodušeným symbolům
a mýtům. Ani tak často skloňovaná šaríca již
není konkrétním návodem k uspořádání společnosti v islámském státě, ale je spíše symbolem či etickou zásadou. Takový islámský program se ovšem hodí spíše jen pro opoziční
hnutí, a není vhodný k mobilizaci mas.
Ve jménu tohoto pojetí islamismu byly provedeny útoky na New York a Washington, které však nezaznamenaly mezi muslimskou
41
C O
S I
P Ř E Č Í S T
veřejností přílišnou podporu. Tato poslední
fáze islamismu se podle Schulzeho v lecčems
navrací k venkovským hodnotám. Mnohem
spíše než západní či vlastní islamistické ideologie jsou současným džihádistům bližší pravidla pospolitostí afghánských Paštunů či kavkazských Čečenců. Toto tvrzení platí zejména
o „guerillových“ džihádistech cAbdulláhovi
cAzzámovi, učiteli Usámy bin (ibn) Ládina, či
o Ibn al-Chattábovi, který se účastnil bojů
v Čečensku. Za podobné situace se nedá předpokládat, že by se mohl islamismus stát
významnou silou aspirující na ovládnutí
moderních národních států.
Monografie Reinharda Schulzeho je tedy
velmi pozoruhodnou interpretací dějin islámu
ve 20. století. Kromě uvedených tezí, jež se
týkají jednotlivých etap vývoje muslimské
ummy, pak autor v samotném úvodu práce formuluje jeden velmi důležitý pohled. Tvrdí, že
i pro muslimský svět platí univerzální čas –
Weltzeit – a tedy platí, že i jeho dějiny se odehrávají v rámci světově platných periodizací.
Odmítá tak názor těch, kteří tvrdí, že islámský
svět se nyní nachází ve „svém středověku“
nebo, jednoduše řečeno, zaostává o nějakých
500 let za Západem. Podle Schulzeho není
dost dobře možné, aby se nějakému regionu
vyhnuly důsledky technického pokroku či aby
jím nerezonovaly události takového významu
jako obě světové války.
Co může některým čtenářům vadit, je přílišná snaha o syntézu na úkor analytického přístupu k jednotlivým základním problémům.
Čtenář, který by v knize hledal spíše velké
množství faktografických údajů, bude leckdy
zklamán. Na druhou stranu si může být jist, že
předkládaný pohled je výsledkem mnohaleté
práce historika, který dokáže těžit ze své znalosti orientálních jazyků i terénních pobytů,
jemuž ovšem nechybí akademický odstup.
Opírá se jak o dlouholetou práci s primárními
prameny, tak o studium odborné literatury.
Pro plastičtější představu je možné vzít si
na závěr na pomoc slova z úvodu Miloše Mendela, který české vydání redigoval. Ten řadí
Schulzeho práci kamsi mezi „oduševnělou
esejistiku s efektivními příměry, v níž si tak
libují mnohé francouzské studie“ (zřejmě
narážka na poslední v češtině vydanou práci G. Keppela; pozn. Z. B.) a „strohý, invence
prostý neopozitivizmus, na který přísahají někteří středoevropští obecní historikové“.
Zdeněk Beránek
Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK
42
Z V E M E VÁ S
Ona
krása arabské ženy v oblasti Středomoří
Blízký východ a Severní Afrika, ve které
vodami Středozemního moře. Jelikož dámský
po dlouhá staletí bok po boku koexistují tři
oděv býval od nepaměti pestřejší a ženská kráhlavní světová náboženství – judaismus, křessa rafinovanější, byl tedy pro prezentaci zvoťanství a islám, je
len šat ženský vychánesmírně bohatou
zející z tradičních
oblastí se vzájemně se
prvků oblasti.
AU T O R K Y:
prolínajícími kulturaV úvodní části je
Sabina Dvořáková,
mi (arabská, perská,
poukázáno na kulturBéatrice Maalouf
turecká, arménská,
ní stereotypy, jimiž
evropská, ale též asyrje blízkovýchodní
M Í S TO KO NÁ N Í :
ská či babylonská
žena doslova zahaEtnografický ústav MZM, první patro,
atd.). Každý region
lena v očích evropKobližná 1, Brno
oplývá osobitými proského diváka (černé
jevy duchovní i matezahalení od hlavy
VE DNECH:
riální kultury, které
k patě, břišní taneč19. června až 31. srpna 2007
dohromady tvoří pestnice, harém, orienrobarevný obraz tamtalismus), v dalších
K O O R D I N ÁT O R K A V Ý S TAV Y:
ní společnosti. Jedním
etapách je pak předPhDr. Hana Dvořáková,
z takovýchto projevů
stavena pestrost a bavedoucí EÚ MZM
materiální kultury je
revnost šatů ze Sýrie,
odívání – tedy každoLibanonu, Egypta
denní viditelná přía Tuniska, rafinované
tomnost šatstva, které svým vzhledem vypovímožnosti úvazu šátků na hlavu a zkrášlovací
dá o svém majiteli.
prostředky nezbytné pro každou ženu (hena,
oční stíny, depilace). Výstava je rovněž
Výstava si klade za cíl seznámit laickou
doplněna o rodinné fotografie od počátku
veřejnost s rozmanitostí ženského oděvu jako
20. století po současnost, průvodním slovem
svébytného projevu jednotlivých kultur výše
a dalším ilustračním materiálem.
zmíněné oblasti, jejíž břehy jsou omývány
43
Z V E M E
V Á S
Dny arabského filmu
ve dnech 25. až 29. června 2007
Společnost česko-arabská, Lidová univerzita a Městská knihovna v Praze 1,
pořádají nekomerční přehlídku arabských filmů. Promítání se uskuteční
v Malém sále Městské knihovny, Mariánské náměstí 1, Praha 1.
Na přehlídce bude rovněž možnost shlédnout výstavu vítězných prací z výtvarné soutěže
„Arabský svět dětskýma očima“.
Začátky představení vždy 17.00 hod. ● Vstup zdarma
PONDĚLÍ 25. 6.
NEJHEZČÍ ČASY (AHLA AL AWQAT)
Egypt 2005, režie: Hala Khalil, anglické titulky
Veselá i vážná dobrodružství kamarádek z dětství, které k sobě znovu svedl život.
Film, z komediálního žánru, je krátkou sondou do života žen současného Egypta.
ÚTERÝ 26. 6.
ZÁPADNÍ BEJRÚT (WEST BEIRUT)
Libanon 1998, režie: Ziad Doueiri, anglické titulky
Život v Bejrútu po vypuknutí války v Libanonu v roce 1975 očima školáků, kterým tím začínají
„válečné prázdniny“. Od dobrodružství s filmováním přes nevěstinec až k vážným věcem.
STŘEDA 27.6.
RÁJ HNED TEĎ (PARADISE NOW)
Palestina/Francie/SRN/Nizozemí/Izrael 2005, režie: Hany Abú-Assad, české titulky
48 hodin v životě dvou palestinských chlapců připravovaných na sebevražedný útok.
Jak se rozhodnou? Film byl oceněn Zlatým glóbem.
ČTVRTEK 28.6.
100% ARABICA
Alžírsko 1997, režie: Mahmoud Zemmouri, české titulky
Komedie, s dnes již kultovní hudbou, se odehrává na předměstí Paříže, a je nejen o konfliktu
mladíků z hudební skupiny Rap Oriental s imámem místní mešity.
PÁT E K 2 9 . 6 .
RACHIDA
Alžírsko 2002, režie: Yamina Bachir, české titulky
Příběh mladé alžírské učitelky Rašídy, která je pronásledována skupinou
příslušníků teroristické skupiny. Ženský pohled na alžírské krvavé období 90. let.
V hlavní roli Ibtissem Djouadi
44
Bulletin Společnosti přátel Afriky
a Společnosti česko-arabské
č. 2 – červen 2007, 15. ročník. Uzávěrka tohoto čísla byla 1. 6. 2007
Bulletin je vydáván za přispění
Odboru kulturních a krajanských vztahů Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Redakční rada:
PhDr. JAROSLAV BUREŠ, CSc., Ak. sochař JIŘÍ ČERNOCH,
doc. PhDr. EDUARD GOMBÁR, CSc., JUDr. JIŘÍ HLAVÁČEK,
Mgr. MIROSLAV HOUSKA, PhDr. JOSEF POLÁČEK, CSc.,
doc. Ing. DANA ŠTEMBERGOVÁ, CSc., PhDr. MARCELA PALÍŠKOVÁ,
MILENA ZEITHAMLOVÁ
Návrh obálky:
Uspořádala:
Výroba:
VLADIMÍR PECHAR
Ing. MARIE HRUŠKOVÁ
ESKIRA s.r.o.
Kontaktní adresa: Jerevanská 7, 100 00 Praha 10, tel. 604 378 949
Společnost přátel Afriky – webová stránka: spa.afrikaonline.cz
– e-mail: [email protected]
Společnost česko-arabská – webová stránka: czech-arab.org
– e-mail: [email protected]
Příspěvky do Bulletinu můžete posílat mailem na adresu: [email protected]