Byla liberální umělkyně s francouzskými kořeny
Transkript
Byla liberální umělkyně s francouzskými kořeny
Byla liberální umělkyně s francouzskými kořeny, takže nad přítelovou nevěrou měla sotva povzdechnout u kávičky. Taky na sobě během týdne nedala nic znát, a až když Adam odjel na pohřeb babičky, sbalila si místo kabelky černou vojenskou tašku. Hodila do ní kartáček, pastu, černou šminku, skicák a štětce. Do iPodu si nahrála smyčcové symfonie Johanna Sebastiana Bacha, deep trance a psychobilly k tomu. Na černou pásku do vlasů namalovala rudou skvrnu a zleva vedle ní bělobou japonský znak pro smrt, zprava pro život. Oblékla si krátkou károvanou sukni, martensky a černé nadkolenky. Dlouho si představovala, že to bude Adam, s kým skočí do slunce, ale nedalo se nic dělat. Začínala chápat, že skoky do slunce jsou sólo sport. Ze skříně vytáhla odloženou koženou bundičku plnou cvoků, schovala oči za své největší černé brýle a nasedla na vlak do Londýna. Čekala, že možná potká někoho ze školy. Ale rozhodně ne toho, kdo si k ní na poslední chvíli přisedl. Vytáhla si sluchátka z uší a zasmála se. „Dobrý den, pane profesore. Jedete do Londýna?“ „Těší mě, Nino, to je náhoda. Mám večer raut na japonské ambasádě,“ pravil Gorgonuy a posadil se naproti. „Jedeš se bavit?“ „Bavit. To rozhodně. Řekněte mi, jak člověk dostane pozvání na japonskou ambasádu.“ „Někoho tam už léta znám. Potkali jsme se před třiceti lety v Tokiu.“ „Vy jste byl v Japonsku! Tam přesně chci.“ „A proč nejedeš?“ Nina se podívala z okna. „Protože jsem hloupá.“ „Možná jen čekáš, až se zlomí poslední stéblo.“ „Možná. Studoval jste tam?“ Gorgonuy se usmál. „Přiznám se, že jsem žádnou školu nevystudoval. Měl jsem tehdy napsanou knihu a žádného vydavatele, tak jsem se vydal do světa.“ „Ne. A jak můžete přednášet v Cambridgi?“ „Nejsem akademik. Zajímaly mě asijské mýty, tak jsem nasedl na nákladní loď do Japonska. Zní to romanticky, ale řeknu ti, mořeplavba se ti přejí za pár dní. Takže jsem vystoupil na Sumatře a pokračoval po souši.“ „A tam jste pracoval?“ „Tu a tam. Projel jsem Indonésii a Filipíny a pak jsem zůstal půl roku v Thajsku. Ve sloním sirotčinci. Věř mi nebo ne, učil jsem tam slony anglicky.“ Nina vyprskla smíchy. „Turistika šla tehdy hrozně nahoru, turisti neuměli thajsky a sloni nerozuměli turistům. Tak jsem dostal práci. Měl jsem dvě Thajky, co žadonily, abych si je vzal, klidně obě zároveň. A sloni jsou inteligentní a milá zvířata. Poslouchal jsem příběhy a legendy sloních trenérů a představoval si, že už tam zůstanu napořád. Jenže přišla ropná krize. V tu ránu přestali lidi cestovat. Sezóna byla úplně mrtvá a sirotčinec mi dlužil plat za pět měsíců. No, ale že to byli hodní lidi, dali mi slona a šel jsem. Dojel jsem na něm k malajsijské hranici a tam jsem ho chtěl prodat, ale samozřejmě to zvíře nikdo nechtěl. Tak jsme se zastavili v rybářském městečku a uspořádal jsem loterii. Lístek za sto bahtů. Holka, oni mi mohli urvat ruce. Děti, rybáři, každý chtěl vyhrát slona. Vydělal jsem pětkrát víc, než za kolik jsem ho plánoval prodat, a jel jsem. Do Malajsie, znovu přes celou Indonésii na džunkách a motorkách, stopem, jak to šlo. A pak přistaneš v Japonsku a otevře se před tebou civilizace —“ Zarazil se. „Ale ty víš o Japonsku své, jinak bys tam nechtěla.“ „Povídejte dál. Zajímá mě to.“ „Ono bude lepší, když si místo mých zaprášených vzpomínek necháš své půvabné fantazie.“ Potom mluvila Nina: o jemné vrstvě japonského prachu, který by do sebe ráda nechala sednout. O Adamovi ne. Vlak už zastavoval v Londýně, když se k ní Gorgonuy se naklonil: „Ty moc dobře víš, co chceš. A musíš to udělat dnes. Všechno jde dělat jen dnes!“ A hluboce se smál. Nina kývla. „Tady máš moji vizitku. Raut končí v deset večer. Kdyby cokoliv, zavolej. Londýn je velkoměsto!“ zahrozil prstem a namáhavě se zdvihl ze sedadla. Nina si na King’s Cross nechala namíchat čerstvý salátek a zamířila do galerie V&A. Měli tu sbírku několika bust od jejího oblíbence Messerschmidta. Sedla si před nimi na zem, pustila si hudbu do sluchátek a začala kreslit dlouhými tlustými tahy, které připomínaly japonskou kaligrafii. Každou bustu načrtla šesti až deseti tahy, ne víc. Zkoušela dokola ty samé skicy, čím dál jistější rukou. Tento styl kresby ji fascinoval, protože ctí tah jako základní životní princip. Jako ona. Tah má svůj počátek, průběh a konec. A to, co to odpoledne kreslila, byl konec. Bavila se přitom těmi nesmělými muži, co u bust postávali zvlášť dlouho, vždy tak, aby mohli pokradmu okukovat ji. Někteří tam vydrželi i čtvrt hodiny a žádný nenašel odvahu dát se s ní do řeči. Příliš dobře vychovaní Angličané ji nudili. Domalovala a kresby dala poslednímu z nich. Chvíli s ní nadšeně mluvil o přesahu výstavy v kontextu současné avantgardy a pak se jí zeptal na telefonní číslo. Položila mu prst na nejvyšší knoflík u košile a s vyšpulenými rty něžně prohlásila: „Kdybych chtěla šukat, tak tady nemluvíme o umění, ale šukáme.“ Usmála se, hodila si tašku přes rameno a odešla na metro. — Příběh, 362