Lovci mamut

Dějiny naší země od lovců mamutů po současnost
Naše země č. 1
Lovci mamut
Co jsi ulovil?
Zase jenom
zajíce.
Musíme
jít jinam, kde
ulovíme víc.
Nic jiného tu
není.
Jestli máte
maso, tak jo.
Nevíte, paní,
jestli je tu dost zvĢƎe
ŬƐŶĢĚku?
PƎed 20 000 let sídlili u nás lovci maního PƎerova. Zdejší skalnatá vyvýpozorování stád ŵĂŵƵƚƽ͕ ktĞƎş táhli
praǀŝĚĞůŶĢ údolím Moravské brány.
Lovci ŵĂŵƵƚƽ byli stĞũŶĢ rozumní
jako my, tehdy však znali jen jednoduché kamenné a kostĢŶĠ nástroje
a oblékali se do koǎených odĢǀƽ͘
Tady si
postavíme chýši
.
Mamut spadl
ze srázu! Hurá, máme
ŵĂƐĂŶĂĐĞůljŵĢƐşĐ͊
,
ǎemi, kamenné nástroje, jako jsou pazourkové hroty a ǎŬrabadla, i mnoho dalších pƎedmĢƚƽ͕ ze kterých si
ŵƽǎeme ƵĚĢůat pƎedstavu, jak lovci ŵĂŵƵƚƽ ǎŝůŝ͘ Podle tohoto svĢtovĢ proslulého nalezištĢ byl pravĢŬlj
obyvatel Moravy dokonce vĢĚĞĐŬLJŶĂzván Homo predmostĞŶƐŝƐʹēůovĢŬƉƎedmostecký.
12
Převzato z knihy Ilustrované dějiny naší země pro děti i dospělé + komiks;
text a fotografie Petr Dvořáček, ilustrace Josef Quis, www.Rubico.cz
Krásy naší země
naše země č. 1
Soudobé úpravy Podzámecké zahrady směřují k obnově klasicistního krajinářského parku, v blízkosti zámku jsou však na malých plochách obnoveny květinové výsadby jako připomínka zaniklé
barokní zahrady.
dodnes. Zahrada byla tehdy ještě přísně
geometrická s květinovými ornamentálními výsadbami a tvarovanými dřevinami. Zcela dokončena byla až roku 1727.
Zásadní změna přišla koncem
18. století s novým zahradním slohem.
Barokní zahrada zůstala z počátku zachována, v jejím sousedství však už
vzniká řada idealizovaných krajinářských scenérií s romantickými prvky
(antické a gotické ruiny, chrámek přátelství atp.). Sjednocení Podzámecké zahrady v klasicistně vytříbeném krajinářském stylu se ujal v 30. letech 19. století
architekt Antonín Arche. Zmizela pravidelná barokní zahrada a pravoúhlé vodní plochy se s výjimkou Dlouhého rybníka změnily v nepravidelná „přírodní
jezera“. Vznikly rozměrnější krajinářské
scenérie s velkými loukami a barevně
promyšlenými porosty. Některé romantické stavby nahradily nové, klasicistní
(Maxův dvůr, Pompejská kolonáda).
Objevily se módní litinové prvky
(mosty, lavičky). Park byl zpřístupněn
veřejnosti novým vstupem a v této podobě se v podstatě zachoval do dnešní doby.
Matyáše Bernarda Brauna, byla už ve
své době dílem výjimečným. Především
Braunova sochařská výzdoba činí z tohoto osobitého areálu památku evropského významu.
Podivínský hrabě František Antonín
Špork vybudoval v devadesátých letech
18. století areál v Kuksu jako alegorický
prostor pro své osobité filosofické názory a současně místo, kde se mu mělo
dostat respektu a úcty. Samotná koncepce areálu symbolicky vyjadřuje protiklad
života a smrti. Na terasách propojených
schodištěm s vodními kaskádami vyrostl
zámek, lázeňský dům, divadlo, dům filosofů s knihovnou, hostinec, domy pro
hosty. Most spojoval tento světský areál
s druhým břehem Labe, na němž se jako
připomínka pomíjivosti tyčila hrobka
a špitál. Alegorický scénář byl ovšem složitější a dík geniální osobnosti sochaře
Brauna našel svůj výraz především v sochařské výzdobě. Soubor dvanácti Neřestí a dvanácti Ctností patří k nejproslulejším uměleckým dílům barokních Čech.
Areál Kuksu respektuje ještě souměrnost barokních zahrad, v mnohém však
předjímá myšlenky klasicismu i romantismu. Ostatně podobně jako samorostlá
filosofie hraběte Šporka, spojující víru
s volnomyšlenkářstvím. Jeho romantické
vize se zhmotňují v lesních poustevnách
při procházkových trasách a především v
jedinečném Braunově sochařském cyklu
vytesaném do skal v lese Betlémě.
Lednice
Monumentální letní sídlo Liechtensteinů s rozsáhlou pravidelnou zahradou
francouzského stylu a krajinářským
parkem mimořádných kvalit i rozsahu
Kuks
Barokní krajinná úprava hraběte F. A.
Šporka s lázeňským areálem na jednom
břehu Labe, špitálem s hrobkou na druhém a vynikajícím souborem plastik
4
Snad nejslavnější barokní sochařský soubor u nás - galerie alegorických postav Ctností a Neřestí
Matyáše Bernarda Brauna, je dnes uložen uvnitř budovy špitálu. Na původním místě jsou dokonalé kopie.
Převzato z knihy „Naše nejkrásnější zahrady“, Rubico. Text a fotografie Petr Dvořáček, www.rubico.cz
Krásy naší země
naše země č. 1
Praha –
Palácové zahrady
pod Pražským hradem
Francouzskou zahradu uzavírá téměř stometrový skleník. Konstrukce této technické památky
z oceli a litiny byla v polovině 19. století skutečně průkopnickým dílem.
tvoří společně s okolím Valtic proslulý
lednicko-valtický areál, krajinářské dílo
evropského významu, zapsané v Seznamu světových památek UNESCO.
Koncem 17. století nechali Liechtensteinové barokně přestavět svůj lednický
zámek. Později byl upravován v duchu
nových slohů a dnešní neogotickou podobu získal poslední přestavbou podle
projektu Jiřího Wingelmüllera v polovině 19. století. Současně se měnily i zahradní úpravy. Původní pravidelná barokní francouzská zahrada zanikla. Ta
dnešní je výsledkem Michelliho úpravy
z počátku 20. století.
Unikátní je zde však především
monumentální měřítko krajinářských
úprav i zahradních staveb. Počátkem 19.
století architekt Fanti a botanik van der
Schott přeměnili rozsáhlé území (170
hektarů) bažinatého luhu řeky Dyje
v romantický krajinářský park. Založili
soustavu rybníků s ostrovy, kanálů, hrází se stromořadími a komponovaných
výsadeb. Podle projektů J. Hardmutha
se staví postupně od roku 1794 do roku
1807 chrám Slunce, čínský pavilon,
obelisk, minaret, akvadukt, Janův hrad,
zámečky Hraniční a Pohansko. Později
přibyl ještě Rybniční zámeček a Apollónův chrám (Kornhäusel) a chrám Tří
Grácií (Engel). Van der Schott dovezl
36 000 exotických rostlin. Vývoj komplexu dovršila stavba téměř stometrového skleníku, průkopnické konstrukce
z oceli a litiny (1845).
Lednicko – valtický areál je jedinečnou ukázkou uplatnění principů romantického parku v měřítku skutečné krajiny.
Nabízí desítky kilometrů procházkových
tras s nepřeberným množstvím komponovaných scenérií neopakovatelné krásy.
Skupina terasových palácových zahrad
na strmém jižním svahu Hradčanského
návrší je originálním pražským příspěvkem do rejstříku forem barokní zahradní architektury.
Pobělohorská šlechta si v druhé polovině 17. století budovala paláce co nejblíže Pražskému hradu. Na Malé Straně
byly však už jediným volným prostorem
svahy Hradčanského návrší, ve středověku z obranných důvodů nezastavěné.
Na jižním úpatí nad Valdštejnskou ulicí
tak vedly stísněné podmínky na strmě
stoupajících pozemcích ke vzniku osobitého žánru barokních terasových zahrad. Nad malými partery na úpatí svahu byly budovány v několika úrovních
zděné terasy, často široké jen dva až tři
metry. Spojovala je architektonicky řešená schodiště a zdobily je drobné stavby a četné plastiky. Typicky barokní velkorysé rozvinutí zahrady do plochy zde
nahrazovaly malebné výhledy na Prahu.
Ledeburská zahrada vznikla v r. 1697
při přestavbě paláce. Roku 1787 prošla
barokní úpravou Ignáce Jana Palliardiho.
Nad malým parterem se zvedá pět teras.
Schodiště vrcholí osmibokým glorietem.
Malou a Velkou Pálffyovskou zahradu
Typ terasové zahrady známý z italské renesancie se v Praze dočkal své pozdní barokní a rokokové
podoby.
Převzato z knihy „Naše nejkrásnější zahrady“, Rubico. Text a fotografie Petr Dvořáček, www.rubico.cz
5
Krásy naší země
naše země č. 1
Už první z rybníků Průhonického parku - Podzámecký - nabízí nádherné scenérie, ať už pohled ze
zámecké terasy, nebo zpětný pohled na zámek zrcadlící se ve vodní hladině.
založila Marie Anna z Fürstenberka na
místě renesanční zahrady italského typu
v roce 1751. Sedm terasových úrovní
první z nich s ovocnými stromy a vinnou
révou je propojeno schodištěm. Druhá má 8 výškových úrovní propojených
chodbovými a schodišti. Kolovratská
zahrada byla založena na parkánu středověkých hradeb. Osově umístěné úzké
schodiště spojuje sedm teras.
Také Malá Fürstenberská zahrada
nahradila starší úpravu italského typu.
Pro hraběnku Marii Barboru Černínovou ji přebudoval současně s palácem
Ignác Jan Palliardi v letech 1784–88
v rokokovém stylu. Její architektonické
ztvárnění je ze všech palácových zahrad
hradčanských svahů nejnáročnější. Od
glorietu stoupá schodiště systémem teras s balustrádami na nejvyšší úroveň
s vyhlídkovou lodžií. Zábradlí zde má
bohatou sochařskou výzdobu. Zahrada
vrcholí vyhlídkovým altánem s válcovou věží. Velká Fürstenberská zahrada
má prostou sadovou úpravu
Malý slovník použitých odborných pojmů
geometrických tvarů, od italské zahrady se však liší
zejména velkorysým rozvinutím do velké plochy, užitím perspektivy a dálkových průhledů a začleněním
velkých, geometricky tvarovaných vodních ploch.
doplním později (Tonda)
fresky – nástěnné malby, u pravé fresky prováděné na
vlhkou omítku
gloriet – otevřený zahradní pavilon na místě s výhledem
italského typu – se vyznačuje rozčleněním plochy cestami do pravidelných útvarů (čtverců, obdélníků), tvarováním dřevin do geometrických tvarů (kvádr, kužel,
koule...) a ornamentálními květinovými výsadbami
(broderie). Často je terasovitě uspořádána ve svahu
krajinářská úprava – typ parku napodobující idealizovaně krajinné scenérie volné přírody
lodžie – místnost otevřená otvorem ve vnější stěně do
alegorie – obrazné, symbolické vyjádření
balustráda – zábradlí tvořené tvarovanými sloupky
(kuželkami), v renesanci kruhového řezu, v baroku
čtvercového
broderie – úprava plochy formálních zahrad vytvářející
ornamentální vzory ze stříhaných kordonů keřů,
různobarevných květinových výsadeb či barevných
štěrků
buxus – zimostráz, drobnolistý stále zelený keř vhodný ke
tvarování řezem
dendrologie – věda o dřevinách
figurální (plastika) – znázorňující lidskou, zvířecí nebo
fantastickou figuru
francouzský styl formální zahrady – je uspořádána do
6
Průhonice
Průhonický park je pozdním vrcholným dílem krajinářského stylu 19. století a vedle mimořádných kvalit estetických dosahuje evropského významu
i jako dendrologická sbírková zahrada.
Nejslavnější kapitola zdejší zahradní
historie začíná až roku 1885, kdy zámek
získal sňatkem hrabě Arnošt Emanuel
Silva Tarouca.
Členité údolí Botiče bylo ideálním
místem, kde mohl tento nadšený botanik, vášnivý sběratel exotických rostlin
a citlivý zahradní tvůrce realizovat své
životní dílo. Přistoupil k tomu s jasným
záměrem spojujícím dozvuky romantického pojetí ideální krajiny s vědeckou
dendrologií. Rozsah území a cit tvůrce
umožnil nenásilné zapojení exotických
dřevin do parku, který měl být obrazem
kvalit české krajiny. Jako odborného
poradce si zakladatel parku přizval dendrologa Camillo Schneidera.
Nejprve vznikl na Botiči vodní systém, jehož součástí jsou tři velké rybníky, menší jezírka, kaskády a vodopády i přímé vodní kanály. Pak se na
200 ha plochy ročně vysazovalo 20–30
tisíc stromů a keřů. Bylo zřízeno přes
40 km cest. Budování tohoto mimořádného díla pokračovalo až do roku 1914.
Je obdivuhodné, jak precizně jsou v tak
monumentální krajinářské kompozici
propracovány detaily. Dálkové průhledy, panoramata i komorní dílčí partie
skýtají nepřeberné množství dokonalých scenérií.
V souladu s přáním zakladatele se
stal průhonický park a jeho pěstební zahrada také zdrojem rostlinného materiálu, jehož hodnota je mimo jiné i v aklimatizaci a výběru druhů vhodných pro
naše klima. Zakladatel Průhonického
parku Arnošt Emanuel Silva Tarouca
věnoval své životní dílo za symbolickou
cenu 1 Kč české veřejnosti.
prostoru
manýrismus – obecně pozdní období uměleckého slohu,
kdy převládá formální samoúčelnost, v užším významu přechodné období mezi renesancí a barokem (u
nás doba Rudolfa II.)
maskaron – obličej lidský, zvířecí nebo fantastický, použitý jako dekorativní prvek v architektuře
oranžerie – stavba s prosklenými stěnami, určená k přezimování citrusů a jiných subtropických rostlin, umístěných přes léto v zahradě
parter – zde prostranství kolem budovy v úrovni vstupu
rotunda – stavba kruhového půdorysu
terasová zahrada – uspořádání zahrady na odstupňovaných terasách, typické zejména pro italskou renesanci
Převzato z knihy „Naše nejkrásnější zahrady“, Rubico. Text a fotografie Petr Dvořáček, www.rubico.cz
Lidé naší země
naše země č. 1
Miloš Havel – filmový
producent a podnikatel
Přestože prý nikomu neublížil, někteří podřízení se ho báli. Jedním z nich byl i Jiří Brdečka, který jeho povahové rysy popsal
velmi detailně. „Mluvil tiše, zvolna, zdvořile a tímto způsobem
uměl říkat laskavosti i arogance. Vždycky se choval a jednal
jako big boss.“ Havel si podle něj promyšleně osvojil vystupování odpovídající jeho představám o velkolepé osobnosti: pomalé
tempo gest a řeči, vady výslovnosti (neustále říkal místo prosím
puosím) a nechával se titulovat pan předseda.
Kino a filmy
životním údělem
Mezi známými se mu říkalo Pepř. „Kdyby Miloš Havel ještě žil, docela by oželel přátelské
sympatie, protože se jimi, díky své samolibosti,
mohl samozásobit. Na co si potrpěl, to byl úctyhodný obdiv, třebaže i prokazovaný s očividnou servilností. Ne že by neprohlédl jeho faleš
– na to se při své inteligenci a mnohostranné
podnikavosti příliš vyznal v lidech –, ale atmosféra podkuřování zřejmě lahodila jeho narcismu. Vlastně měl smůlu, že se narodil v tomto
století a v této zemi. Asi by dal přednost době
a dvoru Ludvíka Čtrnáctého, ovšem za předpokladu, že by byl Ludvíkem Čtrnáctým.“
Barrandovská studia ve 30. letech 20. století
Bio Lucerna se stávalo postupně exkluzivním premiérovým kinem, jeho návštěva se
stala tak významnou společenskou událostí,
že smetánka si připlácela vyšší vstupné do
lóží, z nichž byl daleko horší výhled na plátno, ale byli vidět ti, kteří v nich seděli.
Nejvýznamnější český filmový podnikatel Miloš Havel se narodil 3. listopadu
1899 na Zderaze u Prahy jako mladší
ze dvou synů stavitele Vácslava Havla.
Vzhledem k mimořádným podnikatelským úspěchům otce patřila rodina
mezi pražskou smetánku.
Otec Vácslav Havel se v roce 1907
pustil ve spolupráci s architektem Stanislavem Bechyněm do první velké železobetonové stavby v Praze – paláce Lucerna. Součástí Lucerny měla být i malá
scéna Národního divadla. Ale nějak
se tehdy s Národním nedohodli, a tak
místo divadelního sálu tam byl v roce
1909 otevřen biograf. A jak se ukázalo,
v životě ani ne desetiletého Miloše to byl
osudový zásah. Kino a filmy se staly jeho
životním údělem.
Miloš Havel a Karel Degl na střeše dostavované Lucerny
Převzato z knihy Největší osobnosti našich dějin od Karla Foltina, Rubico, www.rubico.cz
Stavba Lucerny
Rodí se úspěšná
společnost Lucernafilm
Stavitelskou fi rmu zdědil starší bratr
Václav, ale ani Miloš nepřišel zkrátka.
Havlovi vlastnili kolem roku 1915 pět
pražských kin, a proto v roce 1915 otec
Vácslav Havel převzal filmový fond zanikající firmy Kinofa s.r.o., první české
filmové producentské společnosti v Praze (založené 1. května 1911), v tomtéž
roce založil společnost Lucernafilm
a začal s natáčením aktualit a přírodních
snímků. Brzy potom přišly i filmy hrané.
Od svých 19 let se na vedení Lucernafilmu podílí právě Miloš Havel.
V roce 1920 ale navázal obchodní kontakty s distribučními společnostmi ve
Spojených státech amerických, v Praze založil společnost American Film
Company, využil zájmu o vše americké
a začal dovážet většinou produkty sice
kinematografie již předválečné, o které
7
Lidé naší země
naše země č. 1
české kultury Jan Drda s Václavem Řezáčem, a přestože jim bylo vyhověno,
údajně pak právě tito dva spisovatelé po
válce svým svědectvím Havlovi přitížili.
Za dobrotu na žebrotu
Dokument podepsaný závodní radou půjčovního oddělení Lucernafi lmu dotvrzující neopodstatněnost nařčení Miloše Havla
z kolaborace s nacisty
pokoušet (a objektivně je třeba konstatovat, že to Miloš Havel ve velkém
počtu případů dokázal) zachránit před
nuceným nasazením, vězněním nebo
koncentračními tábory řadu českých
spisovatelů, dramatiků, herců, režisérů.
Nebyl však zcela jistě úspěšný stoprocentně, a tak se poválečné hodnocení
těchto jeho aktivit různí. (Například se
zasloužil o zastavení stíhání Vítězslava Nezvala, natáčel film „Jenom krok“
s Oldřichem Novým jen proto, aby herce uchránil před nuceným nasazením,
což se bohužel nepodařilo).
Pokud si ale současně uvědomíme,
jak se pak v poválečné době fakta často
tendenčně vykládala, ba i překrucovala,
jak se ze svědeckých výpovědí vybíralo
do zápisů především to, co se hodilo nastupující garnituře, přidáme-li k tomu
běžnou lidskou zášť a závist, můžeme
pak snad i porozumět tomu, že je zaznamenáno, jak v říjnu 1944 intervenovali
u Miloše Havla za významné osobnosti
Když byl v roce 1949 zadržen rakouskými četníky v sovětské zóně v Rakousku při pokusu o
útěk, předán zpátky do Československa a odsouzen ke dvěma letům vězení, byl Miloš Havel
získán jako spolupracovník StB. „Úkoly však
řádně neplnil,“ stojí v jeho záznamu. A když se
mu v roce 1952 skutečně podařilo prchnout do
Mnichova, nikdo ho samozřejmě nepodezíral,
že by s komunisty opravdu spolupracoval.
10
Po skončení okupace se stal Miloš Havel
oblíbeným terčem nastupující politické
reprezentace. Jak bylo již výše napsáno,
jeho styky s Němci byly vyhodnoceny
jako „přesahující nezbytnou nutnost“,
a i když převážná většina jeho bývalých
spolupracovníků a zaměstnanců vypovídala výrazně v jeho prospěch, nesměl
dál pracovat u filmu a snaha udělat z jeho
záležitosti exemplární případ byla velká.
Osmkrát ho vraceli k výslechu před disciplinární radu Svazu českých filmových
pracovníků. Ne aby mu (i režiséru Františku Čápovi) přičetli k dobru „Babičku“,
která v té době významně povzbuzovala
české smýšlení. Byl obviňován, že tehdy
vyrobil „Jana Cimburu“, film sice v podstatě podobně jako „Babička“ obrozenecky oslavující český poctivý a pracovitý
venkov, ale protože zachycoval silně zápornou postavu židovského lichvářského
krčmáře, který je „po zásluze“ ztrestán, je
považován za protektorátní film se silně
rasovým podtextem. Nakonec ale v roce
1947 musel být osvobozen pro nedostatek důkazů. Nicméně přišel o Barrandov,
přišel o Lucernafilm.
Nakonec prodával květiny
Havel nebyl ženatý, neměl děti, a tak se
rozhodl emigrovat. Podařilo se mu to
až napodruhé. V Mnichově založil obchodní společnost Lucernafilm, v letech
1961–1962 se stal spolumajitelem restaurace Goldene Stadt, v letech 1963–1967
majitelem vlastní restaurace Zur Stadt
Prag. Jeho známí ho tam jezdili navštěvovat. Zemřel 25. února 1968 jako majitel
obchodu s květinami.
11
Technické památky naší země
naše země č. 1
nejzajímavějších
mostů naší země
Česká republika patří k zemím nejbohatším na historické, kulturní i přírodní památky. Možná trochu stranou pozornosti
stojí památky technického rázu, kterých se však u nás nachází
také velmi mnoho, doslova nás obklopují. Časopis Naše země
toto napravuje a postupně vám naše nejzajímavější technické
památky představuje.
Barrandov žije dál
Poslední fotografie Miloše Havla
Havlova restaurace Zur Stadt Prag v Mnichově
Ukládání urny Miloše Havla, zleva první
řada: malíř Jára Poš, synovec Václav Havel
s chotí Olgou, manželka bratra Václava Božena, Olga Scheinerová, synovec Ivan Hav
Po válce v r. 1945 byly tyto největší ateliéry v ČR a jedny z největších v Evropě
znárodněny a zůstaly vlastnictvím státu
do roku 1991. Během totality byly na Barrandově vystavěny filmové laboratoře,
trikové studio, dabingové studio, speciální efektové studio se zpětnou projekcí
a vodní nádrž pro točení podvodních
záběrů. V současné době barrandovská
studia nabízejí kompletní služby, schopné pokrýt vše, co se pojí s filmovým natáčením, pro filmové produkce z Česka
i zahraničí. V prosinci 2006 zde bylo
navíc otevřeno veliké Studio MAX. Barrandov tak dnes nabízí 14 natáčecích
hal (některé z nich v trvalém pronájmu),
dále služby filmových laboratoří, stavby
dekorací, dabingu, hudebního nahrávacího studia nebo jedné z nejrozsáhlejších
sbírek kostýmů a rekvizit na světě. Vlastní produkční aktivity rozvíjí prostřednictvím dceřiné společnosti Barrandov Productions. Mnohé z filmů, které zde byly
natočeny, získaly Cenu Americké filmové
akademie – Oscara. Občas se mu (zvlášť
z úst zahraničních filmařů) přezdívá
„Hollywood Východu“ díky neutuchajícímu zájmu západních produkcí.
Převzato z knihy Největší osobnosti našich dějin od Karla Foltina, Rubico, www.rubico.cz
Zatopený most
u Borovska
Na levém břehu vodní nádrže Švihov
(Želivka) jižně od Zruče nad Sázavou leží malá obec Borovsko. Asi 1 km
západně od ní se nachází neobvyklá
technická památka – zatopený dálniční most. Pochází z roku 1942, kdy
Část mostu vystupující nad hladinu nádrže
Želivka je památkou na říšskou dálnici Praha–Brno.
byl vybudován v rámci stavby protektorátní dálnice Praha–Brno. V letech
1938–1942 se začala tato komunikace
stavět na 13 úsecích v Čechách a na 4 na
Moravě (v okolí Střílek a Otrokovic).
Vzhledem k vývoji válečných událostí
však byla stavba přerušena a po válce
bylo rozhodnuto, že trasa dálnice povede jinudy. Protože při výstavbě dálnic se
obvykle mosty budují nejdříve, zůstalo
z této doby několik „mrtvých“ mostů,
které jsou dnes zajímavými památkami.
Borovský most je dlouhý 120 m a široký 22 m, původně měl být o 60 m delší, nebyl však nikdy dokončen. Zato byl
z větší části zatopen vodami přehrady –
i přes to, že se původně tyčil téměř 100 m
nade dnem údolí. Kousek od něj stojí podobný, ale dokončený most u Hulic.
Převzato z knihy Technické památky, Rubico, text a fotografie Kamila Šírová Motyčková, Jiří Šír, www.rubico.cz
Plášťový most
v Českém Krumlově
Jednou z mnoha zajímavých památek
Českého Krumlova je most zvaný Na
Plášti nebo též Plášťový. Most překonávající hradní příkop na západní straně Horního hradu získal své jméno podle opevnění zvaného příznačně Plášť. Most je
prvně zmiňován již v 15. století, v té době
se však nejspíše jednalo jen o stavbu dřevěnou. Současná podoba mostu pochází
z 2. poloviny 18. století, kdy byly vystavěny dvě kryté a jedna otevřená chodba,
které umožňovaly panstvu pohybovat se
i za nepříznivého počasí „suchou nohou“
po důležitých místech. Spodní chodba
spojuje proslulý Maškarní sál s barokním divadlem, zatímco vrchní chodbou
se dá projít ze zámecké obrazárny do
zámecké zahrady (tato chodba, dnes neprůchozí, dříve pokračovala až do minoritského kláštera na Latránu). Otevřené
Zdola od řeky si lze Plášťový most prohlédnout v celé jeho majestátnosti.
11
EXOTICKÉ SUKULENTY
V SRDCI EVROPY
naše země č. 1
Na počátku všeho byli dávní mořeplavci. Právě oni jako první
spatřili v nehostinných dalekých krajinách rostliny, které je zaujaly svými nezvyklými tvary či květy. Ze svých cest ty rostliny
přivezli na palubě lodí jako vzácný dar svým panovníkům. Z
jejich dvorů se tyto neskutečně odolné rostliny postupem času
dostaly i do chalup českého a moravského venkova. Ještě později
se dokonce staly předmětem sběratelství, a svým způsobem i posedlosti, jak o tom píše v jedné ze svých povídek i Karel Čapek…
Hosté z dalekých krajin
Už v polovině 19. století existovaly v Praze rozsáhlé sbírky sukulentních rostlin v
zahradách Salmovské a Desfourské, ale
také na panství Lichtensteinů v Lednici.
Tehdy se jednalo především o kaktusy,
které mezi sukulentní rostliny také patří, a díky svému exotickému vzhledu a
překrásným květům si právě ony získaly
srdce obyvatel Evropy jako první.
Sukulenty jsou rostliny nejen mimořádně odolné, ale většinu z nich lze také
velice snadno množit jen z malých odřezků, nebo dokonce i jednotlivých listů. Právě díky tomu, a také šikovnosti a
zdravému selskému rozumu lidí v malé
zemi uprostřed Evropy, si sukulenty
záhy nalezly své místo za okny chalup,
a přes léto i v předzahrádkách a na zápražích venkovských obydlí. Zahradník
z Libně Antonín Záruba se na přelomu
Netřesky rodu Sempervivum můžeme v naší
přírodě nalézt třeba na Pálavě, Štramberku
a mnoha jiných místech
16
19. a 20. století stal největším importérem sukulentních rostlin v celém tehdejším Rakousku-Uhersku!
Sukulentní průkopníci
Široké a chladné meziokenní prostory venkovských stavení se staly ideálním místem pro zimní odpočinek těch
Sběratelství
Tlustice Crassula ovata (vpravo) a Aloe arborescens se v českých domácnostech pěstují
již od poloviny 19. století
Karel Čapek také propadl kouzlu kaktusů, a dovedl o jejich kráse psát jako
nikdo jiný. A nejenom o kaktusech samotných a jejich květech, ale také o
kaktusářích, jako samostatné a svébytné botanické čeledi! Sukulentních rostlin existuje více než 10000 botanických
druhů, a mnoho dalších kříženců a kultivarů stvořili šlechtitelé a zahradníci
po celém světě ku potěše pěstitelů. Není
divu, že kaktusy i ostatní sukulenty se
velice záhy staly předmětem vášnivého
sběratelství, hraničícího někdy až a chorobnou posledlostí. I ona ale může být
svým způsobem projevem lásky k těm
zvláštním rostlinám z dalekých krajin, a
slavný spisovatel a novinář o ní píše se
své povídce „Ukradený kaktus“!
s tučnými listy a tlustým kmenem, původem z jihu Afriky, se stala jakýmsi
symbolem slova „sukulent“. A také Aloe
arborescens s listy plnými léčivé šťávy,
hojící nejrůznější záněty a běžné všední
bolístky, nebo „smrdutka“ Stapelia variegata, jejíž nádherné květy zapáchají
jako mršina a lákají mouchy z širokého
okolí! A samozřejmě nádherné květy
kaktusů, především rodu Echinopsis,
které se sice většinou otevírají jen na
jediný den, ale svou krásou učarovaly i
slavnému spisovateli Karlu Čapkovi.
Sukulentní rostliny najdeme s výjimkou
Antarktidy na všech kontinentech. Rostou také ve všech zeměpisných pásmech,
nejvíce však v tom subtropickém. Právě
sukulenty ze subtropů jsou nejčastějšími
hosty za českými okny. Dobře snášejí suchý vzduch ústředně vytápěných interiérů, kterých je dnes většina, a s noblesou se
vyrovnají i s dlouhodobým nedostatkem
vody. Jsou tedy ideálními hosty našich
domácností, a daří se jim i na místech,
kde by jiné rostliny již dávno uhynuly.
Za sukulenty se můžeme vypravit i
do naší přírody. Nejznámějšími z domácích sukulentních rostlin jsou bezesporu
netřesky rodu Sempervivum. Tradovalo
se, že kterou střechu chalupy porostou,
do té nikdy neudeří blesk! Dnes jsou i
Kaktusy také patří mezi sukulenty. Krása jejich květů si podmanila i Karla Čapka.
Africké i mexické sukulenty a české léto, to je
neuvěřitelná hra barev!
Převzato z knihy Sukulenty, Rubico, text a fotografie Ivana Jandová, Vladislav Zatloukal, www.rubico.cz
naše země č. 1
a posedlost
Sukulenty domácí
a zdomácnělé
Domácím netřeskům (Sempervivum) a
právě nakvétajícím jihoafrickým rostlinám
rodu Delosperma se celoročně dobře daří ve
společném kamenném korytě!
zvláštních hostů z dalekých krajin. Bez
kapky vody tu přečkávaly celou zimu, a
zjara je pak hospodyně stěhovaly ven na
sluníčko a čerstvé povětří, kde sukulenty
znovu získaly nádherné zbarvení a lesk
listů. Těm vůbec nejodolnějším z nich
lidé zanedlouho vymysleli i česká pojmenování. Asi nejznámější sukulentní rostlinou se stala „tlustice“, latinsky
zvaná Crassula ovata. Právě tato rostlina
Sukulenty v naší zemi
Od jara do podzimu je cizokrajným sukulentům nejlépe venku pod širým nebem
ony předmětem sběratelství a šlechtitelství, a můžeme je vidět v nejrůznějších
barevných provedeních na skalkách či v
kamenných korytech na našich zahradách. Dalšími sukulenty v české a moravské přírodě jsou rozchodníky rodu
Sedum, jejichž mexické příbuzenstvo
je zase hojně pěstováno už dlouhá léta
za okny paneláků. Některé sukulenty
z dalekých krajin už v našich obydlích
natolik zdomácněly, že si mnohdy ani
neuvědomujeme jejich exotický původ.
Kouzla českého léta
Většina milovníků sukulentů v srdci
Evropy pěstuje své exotické oblíbence
za okny bytů či domů. Jsou však tací,
kteří pro ně dokonce staví i prosklené
verandy, zimní zahrady, nebo dokonce
speciální vytápěné skleníky. Nejideálnějším místem pro sukulenty z jihu Afriky nebo dalekého Mexika je však od
jara do podzimu prosluněné stanoviště
pod širým nebem! Český způsob léta je
pro sukulenty z exotických končin ideální. Ničím nefiltrované sluneční paprsky,
dešťová voda přímo z nebe a čerstvé povětří dovedou s tvary i barvami sukulentů udělat hotové divy!
Tomuto způsobu sezónního pěstování se mezi pěstiteli říká „letnění“. Teprve díky němu má milovník sukulentů
Převzato z knihy Sukulenty, Rubico, text a fotografie Ivana Jandová, Vladislav Zatloukal, www.rubico.cz
možnost poznat krásu svých rostlin v její
plné síle. Před jeho zraky se objevují detaily, které mu při pěstování pod sklem
nebo za okny bytů zůstávaly celá léta utajeny. Africké, mexické či asijské sukulenty a české léto, to je nádherná hra barev,
jaká nemá v říši rostlin obdoby!
Sukulentářská velmoc
Existují dokonce druhy rostlin ze vzdálených krajin, které venku spolehlivě
přečkají i českou zimu! Rostliny rodu
Delosperma pocházejí z jihu Afriky
a domovem většiny z nich jsou horské
oblasti království Lesotho. Delospermy
jsou příkladem obrovské a naprosto výjimečné přizpůsobivosti sukulentních
rostlin. Českou zimu statečně přežívají
pod závějemi sněhu, a na konci jara nás
vždy znovu potěší záplavou pestrých
květů, pod nimiž jejich drobná těla na
čas zcela zmizí, stejně jako předtím pod
sněhovou peřinou.
Sukulenty se pro mnoho lidí už dávno staly součástí života. Jejich pěstitelé
po celém světě na ně nedají dopustit. Jinak tomu není ani v srdci Evropy. Vźdyť
nikde jinde na světě se jejich pěstování
nevěnuje tak velká část populace, jako
právě v České republice. Alespoň v něčem tedy zůstáváme již celá desetiletí
jednou ze světových velmocí!
17
naše země č. 1
Poklady nevyčíslitelné
ceny
Poklady naší země
naše země č. 1
Loretánský poklad
Také druhý slavný pražský poklad je mimořádný i když se svatovítským nesrovnatelný. Cenné liturgické předměty zde
byly shromažďovány od založení poutního místa na Hradčanech roku 1626. Převážnou většinu tvoří tedy díla z doby stavby pražské Lorety ve 2. polovině 17. a v
18. století. O hodnotné předměty z mladší
doby obohatil sbírku patronátní rod Lobkowiczů, jehož roudnická knížecí větev
měla nad loretánskou svatyní patronát.
Slovo poklad vnímáme v přeneseném smyslu jako něco mimořádně cenného. Seznámili jsme se už s poklady naší přírody i
architektury. Jak je to ale se skutečnými poklady ze zlata a drahokamů? I takové u nás existují. A třeba takový Svatovítský poklad patří k největším chrámovým pokladům Evropy. Hodnota
předmětů, které jsou součástí takových pokladů však nespočívá
zdaleka jen v hodnotě zlata a jiných drahých materiálů, z nichž
jsou tyto předměty vyrobeny. Důvodem jejich skutečně nevyčíslitelné ceny je spíš hodnota historická a umělecká.
Relikviář sv. Maura je pokládán za druhou
nejcennější památku ČR po korunovačních
klenotech.
Ostatek (ruka) sv. Víta je uložen v dalším
nádherném relikviáři.
nepochybně české korunovační klenoty.
K nim bývá někdy řazen i relikviářový
kříž Karla IV. Většina ostatních předmětů
jako jsou poháry a monstrance sloužila
k liturgickým (bohoslužebným) účelům.
Mezi relikviemi jsou například meč
a přílba sv. Václava, jeho paže v gotické
schránce nebo ostatky dřeva z kříže, na
němž byl ukřižován Ježíš Kristus. Cena
svatovítského pokladu je nevyčíslitelná.
Nejcennější a nejproslulejší součástí svatovítského pokladu jsou korunovační klenoty
českých králů.
Busta sv. Víta je jedním z několika podobných relikviářů ve svatovítském pokladu.
Nejproslulejší součásti loretánského pokladu je Diamantová monstrance (Pražské
slunce) z roku 1699 zhotovena ze zlaceného
stříbra a ozdobena 6 222 diamanty.
Přes pohnuté osudy pokladu se dodnes dochovalo více než 300 cenných
uměleckých děl. Loretánský poklad sice
není tak starý a různorodý jako poklad
svatovítský, přesto je však i jeho cena nevyčíslitelná.
Ke korunovačním klenotům bývá někdy počítán i tento korunovační kříž.
Svatovítský poklad
Historie svatovítského pokladu sahá až
ke sv. Václavovi (proto se někdy mluví
i o pokladu svatováclavském). O jeden
z největších pokladů Evropy pečuje od
vzniku pražské diecéze v roce 973 Metropolitní kapitula u sv. Víta. Soubor
však podstatně rozšířil Karel IV. Ten
totiž jako císař a současně hluboce věřící křesťan shromáždil pozoruhodnou
kolekci ostatků svatých a nešetřil ani na
luxusních schránkách pro tyto ostatky,
zvaných relikviáře.
Poklad však obsahuje několik set
předmětů, z nichž nejcennější jsou
20
Část loretánského pokladu je vystavena v
klenotnici.
Převzato z knihy „Podivuhodné Srdce Evropy“, Rubico, Martin Jareš, www.rubico.cz
Nejstarším předmětem loretánského pokladu je stříbrný zlacený kalich s datem 1510.
Převzato z knihy „Podivuhodné Srdce Evropy“, Rubico, Martin Jareš, www.rubico.cz
Jednomu průčelí vévodí soška Krista, druhému sv. Maura.
Relikviář svatého Maura
Relikviář svatého Maura je pokladem
sám o sobě. Je považován za druhou
nejcennější památku v České republice
po korunovačních klenotech. A patří i
mezi nejvýznamnější románské klenotnické památky Evropy. Byl vyroben v
první třetině 13. století pro klášter v belgickém Florennes. Odtud se po staletích
dostal jako majetek Alfreda de Beaufort
na jeho zámek v Bečově nad Teplou.
Tam byl za dobrodružných okolností
roku 1985 objeven ve skrýši pod podlahou a v průběhu následujících dvaceti
let byl restaurován.
Relikviář o rozměrech 140x42x65
cm zdobí velké množství reliéfů a sošek
z pozlaceného stříbra, drahé kameny, filigrány a gemy z drahokamů a polodrahokamů. Vystaven je na zámku v Bečově
nad Teplou.
21
naše země č. 1
Ota Pavel – spisovatel
s duší rybáře
Byly chvíle, kdy si Ota Pavel uvědomoval svoji nemoc. Kolikrát vzpomínal na jedno setkání, které ji předpovědělo. Jako
již dospělí, chodívali všichni tři bratři na ryby. Přes noc spali
v přírodě a když seděli u ohniště, přišla k nim cikánka. Chtěla
jim věštit a bratři s úsměvem a nedůvěrou přijali. Tehdy jim
předpověděla, že jeden z nich se zblázní. Bratři se prý nejprve „Člověk by se měl umět radozarazili, ale později si na věštbu ani nevzpomněli. Až o mnoho vat i z maličkostí“
let později poznal sám Ota, jak moc pravdy ve věštbě bylo.
Ota Pavel
Malý Ota se narodil v Praze jako třetí,
nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera a Hermíny
Popperové. Otec byl velmi úspěšným
prodejním cestujícím firmy Elektrolux.
Malý chlapec velmi miloval sport. Přišla
ale druhá světová válka a skončilo tak
celé dětsví. Otec i starší bratři Jiří a Hugo
odjeli transportem do Terezína a malý
Oto zůstal s matkou sám v Buštěhradě
na Kladensku.
Malý Ota s boxerskými rukavicemi a dudlíkem
24
Hugo a Jiří, bratry Oty Pavla, čekal poněkud
jiný osud.
Nejstaršímu synovi Hugovi, stejně jako jeho
bratru Jiřímu, se ale nakonec transporty nevyhnuly. Podle tehdejších platných nacistických
zákonů z Norimberka byli totiž míšenci prvního stupně a oficiálně tedy vyznávali židovskou
víru. Oba byli transportováni do „Města, které
Vůdce daroval Židům“, Terezína.
Jiří Pavel se narodil roku 1926 jako druhý
syn. Po přesunu z Prahy do Buštěhradu k dědovi dokončil třetí třídu měšťanské školy. Potom
začal pracovat s otcem a bratrem Hugem v hutích.
Tak to šlo až do 22. února roku 1943, kdy
byl spolu s Hugem transportován do Terezína.
Zde se osudy bratrů rozcházejí. Hugovi
bylo řečeno židovskou samosprávou, že když
dobrovolně nastoupí na práce do Německa jako
zedník, jeho bratra ušetří transportu do vyhlazovacích táborů. Hugo tedy odešel na práce do
Wulkova ve středním Německu. Avšak Jiřího
tento bratrův krok od vyhlazovacích táborů a
jiných útrap neuchránil. Židovská samospráva
nesplnila slib daný Hugovi o ochraně Jiřího, a
tak musel Jiří posledním transportem z Terezína, který vyjel 28. října 1944, do Osvětimi. V
Osvětimi po příjezdu prováděl selekci osobně
Dr.Mengele. Tam bylo Jiřímu též vytetováno
identifikační číslo B 13 890. Jiří setrval v Osvětimi do ledna roku 1945, kdy Němci uzavírali
spoustu vyhlazovacích táborů. Vyhnali všechny
z Osvětimi na pochod smrti do Opavy. Z Opavy
byli zbývající vězni transportováni vlakem do
Mauthausenu. Pochod přežilo pět set z dvou tisíc vězňů. Oba dva bratři i otec se vrátili domů.
Mladý Ota pracoval v letech 1944
a 1945 jako horník. Později absolvoval
obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960 na Střední škole
pro pracující. Krátce trénoval hokejové
družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale
především se věnoval činnosti redaktora.
V letech 1949–1956 působil na doporučení Arnošta Lustiga jako sportovní
redaktor v Československém rozhlase.
V časopise Stadion také vycházely jeho
první literární pokusy. Jako redaktor
hodně cestoval, například v roce 1962
doprovázel armádní fotbalové mužstvo
do USA, dále do Francie, atd.
11. 2. 1956 se oženil a ke dvou nevlastním synům se mu ve stejném roce
narodil syn Jiří.
Ota Pavel na reklamní fotce firmy Elektrolux, kde pracoval jeho otec. Ve filmu Smrt
krásných srnců jsme mohli v roli otce vidět
Karla Heřmánka.
Převzato z knihy: Židé v naší zemi, text a foto Veronika Švarcová, www.rubico.cz
Lidé naší země
naše země č. 1
Maminka Hermína a otec Leo
Zbláznil se
Při zimní olympiádě v Innsbrucku
(1964) u něj propukla vážná duševní
choroba (zřejmě maniodepresivní psychóza), a pokusil se podpálit statek nad
Innsbruckem.
„Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek,
jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal
jsem tam jednoho pána a pro mě to byl
čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a
rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem
pak zapálit do hor nad Innsbruck selské
stavení,“
Teprve po letech Jiří upřesnil, co se
tehdy vlastně stalo. Ve sbírce dosud nevydaných povídek Oty Pavla Povídky ze
šuplíku je zveřejněn fiktivní dopis Jiřího
Pavla bratru Otovi s názvem Aby lidé
byli lidmi:…: “Dozvěděl jsem se a přečetl tu hrůzu a hnus před několika týdny, po třiceti sedmi letech. Neměl jsem o
tom nikdy ani tušení…. V Innsbrucku,
po hokejovém zápase se Švédy, kteří naši
prohráli, jsi přišel do šatny, jako už často předtím. Hráči seděli skleslí, zoufalí,
že pojedou domů bez medaile. Tys však
Film Zlatí úhoři
Fotka s pracovním názvem Přijeli jsme na
prázdniny (Popperova rodina)
S panem Proškem, kterého ve filmu hrál R.
Hrušínský, otec a Ota
věděl, že nemají pravdu, že skutečně
získali bronz. Snažil ses jim to vysvětlit,
říkals, jak je to fajn. Nevěřili ti. A jeden,
prý bojovník a průšvihář řekl: “Ty Žide,
jdi do plynu!”
Ukázalo se, že sport očistnou moc
nemá a nečiní lidi lepšími.
Kvůli této nemoci odešel roku 1966 do
invalidního důchodu. Několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel
předčasně v roce 1973 na srdeční infarkt
ve věku nedožitých 43 let v rodné Praze.
Je pohřben na židovském hřbitově
v Praze - Strašnicích vedle svého otce.
Po jeho smrti natočil Karel Kachyňa
na motivy jeho povídek poetický film
s názvem Zlatí úhoři. Film byl potom
na Mezinárodním festivalu v Benátkách
oceněn hlavní cenou.
Slavnou hospodu otevřel v roce 1934 rodák z
blízkých Nezabudic, Jaroslav Franěk, který
byl za první světové války na ruské frontě
rozvědčíkem. Po německé okupaci Franěk
pomáhal odbojářům a ukrýval zbraně. Nakonec ho dopadlo gestapo a 1. července 1943
ho v berlínské věznici Plötzensee popravili.
Hostinec u Rozvědčíka proslavil Ota Pavel
ve svých knihách, zároveň ho mohli diváci
vidět i ve filmu Zlatí úhoři.Dnes je zde oblíbené místo všech vodáků a turistů
Převzato z knihy: Židé v naší zemi, text a foto Veronika Švarcová, www.rubico.cz
Firma Elektrolux, kde byl zaměstnán tatínek Leo Popper
25
Léčivé rostliny
naší země
Léčení bylinami je staré jako lidstvo samo. V rostlinách najdeme léčiva prakticky na všechny choroby a neduhy našeho těla.
V dřívějších dobách a u přírodních národů byla a je pravidelná
a trvalá konzumace všech možných rostlin zcela přirozená.
Farmaceutický průmysl
I současné léčení pomocí chemie v pilulkách má základ v bylinkářství. Vědci
nedělají nic jiného, než zkoumají léčebné účinky z přírodních zdrojů a snaží se
najít a izolovat účinnou látku, která tyto
účinky vyvolává. A pak tuto látku vyrábějí uměle.
Později se nezřídka přijde na to, že
takto izolovaná látka sice je účinná na
konkrétní nemoci, ale zároveň např. ničí
krvetvorbu nebo játra. Zatímco ta stejná
látka obsažená v původní léčivé bylince
tyto vedlejší účinky nemá.
Léčení bylinkami
Samotné léčení bylinkami bývá delší
a méně výrazné než u léčby farmaky.
Byliny zabírají pomaleji, nenápadněji.
Někdy se v prvních dnech léčby příznaky nemoci mírně zhorší, což je znamením toho, že se „něco dává do pohybu.“
Bylinky mají obvykle širší působení,
nemají vedlejší účinky a zasáhnou i příčinu choroby, nikoliv pouze symptomy.
Na akutní stavy, jako jsou virózy,
průjmy, kašel, bolest břicha atd., bohatě
stačí pouhé užívání bylinných přípravků. U nemocí chronických, těžších či
psychických je třeba bylinnou léčbu –
má-li být úspěšná – doplnit celou řadou
změn. Ve způsobu stravování, způsobu
života, někdy i způsobu myšlení a prožívání.
U bylin, stejně jako u všech jiných
způsobů léčby, jednoznačně platí, že
nejdůležitějším prvkem je sám pacient.
Lidé, kteří bylinkám apriori nevěří, je
naše země č. 1
Léčivé rostliny naší země
naše země č. 1
Brusinka obecná
vůbec nemusí zkoušet. Je velký rozdíl,
zda se člověk léčí se záměrem a chutí se
uzdravit, nebo s tím, aby si mohl říci:
„Tak jsem to vyzkoušel a potvrdil si, že
tato léčba je k ničemu. Vůbec mi neprospěla.“ Někteří lidé mají poněkud zvráceným způsobem rádi svoji nemoc, jiní
nejsou pro své vyléčení ochotni udělat
nic víc, než ráno v poledne a večer polknout nějakou tu pilulku.
Můžeme-li trochu parafrázovat,
dobrý bylinář, stejně jako dobrý chirurg
nebo šaman, se pozná podle toho, že je
schopen svého pacienta navést k tomu
jedinému lékaři, který je schopen léčit
a skutečně vyléčit – tomu lékaři, který
sídlí v nitru každého z nás.
Brusinka (list i plod) je vynikajícím lékem při zánětech močového ústrojí. Dezinfikuje celý močový trakt,
tím pádem se užívá i při
cystitidě. Dále se používá
při průjmových onemocněních. Brusinka též stimuluje
tvorbu inzulínu, takže je pomocným lékem při cukrovce.
Divizna velkokvětá
Divizna je především vynikajícím lékem na choroby dýchacích cest, zejména na suchý kašel, bronchiální astma,
černý kašel, tuberkulózu a podobně. Velký obsah slizovitých látek chrání a hojí sliznice (bolest v krku) a tlumí
křeče průdušek. Ze stejného důvodu pomáhá i při léčbě
sleziny. Divizna působí mírně močopudně. Diviznový olej
pomáhá při ušních zánětech. Listem divizny lze balit nejrůznější otlaky, puchýře, otoky a boláky na kůži.
Užití léčivých bylin
Léčivé byliny se pěstují, sbírají, zpracovávají a užívají mnoha způsoby. Mezi
nejčastější užití patří čaje, tinktury, vína,
balzámy, sirupy, oleje, masti, koupele,
masky. Jiný způsob užití stejné bylinky
má na člověka jiný účinek.
V naší zemi se k léčení, kosmetice
či ve stravování používá několik set bylinek. Podrobný popis každé z nich by
dohromady zabral několik těchto časopisů. Podrobné informace přináší například kniha Léčivé rostliny v praktickém
bylinkářství, kosmetice a kuchyni.
Fialka vonná
Penízovka sametonohá
Fialka se užívá především
při nemocech hrudi a plic.
Rozpouští hleny, tlumí a
zvlhčuje kašel, léčí zánět
průdušek. Dříve se užívala
i při rakovině prsu a plic.
Má mírné protizánětlivé a
močopudné působení, kterého se užívá při léčbě revma.
Dříve se květy fialky užívaly
i jako lék proti bolestem hlavy. Zevně se užívá jako kloktadlo při bolestech v krku a
infekcích dutiny ústní.
Penízovka má protirakovinné a
protinádorové působení. Dále příznivě působí jako pomocná léčba
cukrovky. Má příznivý vliv na funkci slinivky, užívá se při léčbě zánětů tohoto orgánu. Léčí celou řadu
ekzému a kožních onemocnění. Má
antifungální a antibakteriální působení. Zlepšuje práci srdce a hodí
se k doléčování ischemické choroby
srdeční. Její požívání celkově posiluje organismus a urychluje rekonvalescenci. Uvádí se i trombolytická
působení.
Konopí seté
Měsíček lékařský
Konopí (jeho různé poddruhy) bylo od pradávna užíváno jak k léčení, tak k dosažení extatických stavů. K
léčení se používá jak nať (převážně ze samičích rostlin),
tak samčí květy a semena. V první řadě konopí (nať)
tlumí nejrůznější bolesti. Pomáhá při žaludečních problémech, zvyšuje chuť k jídlu a má celkový tlumivý účinek, který se dá využít při poruchách usínání a nočním
buzení. Konopí dále tlumí křeče a napětí ve svalech,
čehož se užívá při Parkinsonově chorobě a roztroušené
skleróze. V neposlední řadě je konopí dobrým lékem zeleného zákalu.
Semeno a výrobky z něj pomáhají při prevenci kardiovaskulárních onemocnění, chrání sliznice, pomáhá
při revma. Taktéž zvyšuje tvorbu mateřského mléka.
Samčí květy jsou výborné na výrobu mastí. Konopné masti pomáhají při lupénce, bolestech kloubů i
svalů, při revmatických bolestech, proti opruzeninám,
ekzémům, oparům atd.
Měsíček je jednou z hlavních gynekologických
rostlin. Upravuje nepravidelnou a bolestivou
menstruaci, mírní klimakterické potíže, tlumí
gynekologické záněty. Dále je skvělým léčivem
při žlučníkových a jaterních problémech. Při
nedostatečné funkci jater se používá hlavně ve
směsích s dalšími jaterními bylinami. Pomáhá
při nejrůznějších vnitřních zánětech: zánět jícnu, zánět střev, dvanácterníku, žaludku, včetně
žaludečních vředů. Měsíček má též kancerostatické působení, zvláště na žaludek a vnitřní
orgány. Při vnějším použití se hodí zejména na
záněty, špatně se hojící rány, křečové žíly, hemoroidy. Měsíček je vhodný i k výplachům očí při
různých zánětech. Je též dobrým kloktadlem při
bolestech v krku a při různých vřídcích a zánětech v dutině ústní.
28
převzato z knihy Léčivé rostliny v praktickém bylinkářství, kosmetice a kuchyni,
Rubico, text a fotografie Martin Gato, www.rubico.cz
převzato z knihy Léčivé rostliny v praktickém bylinkářství, kosmetice a kuchyni,
Rubico, text a fotografie Martin Gato, www.rubico.cz
29
naše země č. 1
„Ó zpívej, zpívej! Pouť životem těžká.“
Ema Destinnová
Dobyla Berlín, Londýn, Paříž, New York, ale Praha ji nechtěla.
Ničila ji česká závist, přesto byla vlastenkou. Obdivovali ji slavní
muži, ale zůstala sama.
Od mládí postrach okolí
Emilie Pavlína Kittlová se narodila o
půlnoci. V noci z 26. na 27. února 1878
v Kateřinské ulici číslo 5 v Praze v zámožné rodině pražského podnikatele,
bohéma a mecenáše mnoha tehdejších
umělců Emanuela Kittla. V matrice má
zapsáno datum 26.
Její matka Jindřiška, za svobodna
Šrutová, bývala v mládí operní pěvkyní.
Ale Ema byla povahou spíš po otci. Živá,
temperamentní až divoká, s bujnou fantazií byla postrachem okolí. Svými klukovinami narušovala dobrou pověst a
noblesu domácnosti a šla na nervy kdekomu, včetně vlastní matky, která jako
od přírody křehká bytost jen s vypětím
Její klukovská, vášnivě temperamentní, dobyvatelská a panovačná povaha jí nedovolovala procítit opravdovou lásku. Její první
ideál, Jindřich Voženílek, syn karlínského
školníka, předměstský švihák, ale také známý cyklistický šampion, ji pravděpodobně
32
zvládala domácnost s pěti dětmi. Zato
otec, ten bral Eminy kousky s pochopením, sympatiemi a pobavením. Mezi
ním a dcerou vzniklo od počátku pevné
kamarádství. S nadšením se chopil možnosti podporovat její hudební talent.
Mladá umělkyně
Giacomo Puccini, fotografie s věnováním
první velká láska, cyklistický šampion Jindřich Voženílek
Slečna Emilie Kittlová (vlevo) s matkou
miloval. Ale protože vycítil, že by spojení
dvou dominantních povah asi neskončilo
dobře, časem ze vztahu vycouval. A Ema,
která byla doposud zvyklá si hrát s láskou a
s muži jako s pimprlaty, byla těžce raněna v
hloubi duše. A už nikdy si žádného muže, a
byli to muži věhlasní – namátkou třeba Caruso, Toscanini nebo Puccini, nepřipustila
tak hluboko do svého srdce. Instinktivně se
hlubokého citu bála, přes množství milostných příhod zůstala vlastně sama a nikdy
nebyla úplně a opravdu šťastná.
Už v osmi letech měla svůj první koncert. Ale nezpívala. Hrála na housle. Od
pěti let totiž vrzala na housličky pod vedením armádního kapelníka Nechvíleho, a když se tedy po třech letech výuky
představila obecenstvu v Kamýku nad
Vltavou, sklidila první velký úspěch a
bylo rozhodnuto, že přejde k pořádnému učiteli, profesoru pražské konzervatoře Ferdinandu Lachnerovi.
„Bude to houslistka,“ říkal si v duchu blažený otec Emanuel Kittl.
„Bude to zpěvačka,“ řekl mu Dr. Ludevít Procházka, když mu čtrnáctiletá
Ema jednou zazpívala. Zkušenému hudebníkovi neuniklo, že v jejím hlase je
něco mimořádného. Vzrušujícího. A tak
Ema přešla k soukromým učitelům zpěvu manželů Loewovým, kteří se tehdy v
Praze těšili mimořádně dobré pověsti a
patřili opravdu k nejlepším.
Marie Loewe-Destinn měla za sebou
významná angažmá v Dvorní opeře ve
Vídni a současně vedle bohatých praktických zkušeností měla také velké znalosti teoretické.
Převzato z knihy Největší ženy našich dějin od Karla Foltina, Rubico, www.rubico.cz
Lidé naší země
Její manžel Thomas Loewe byl zkušený korepetitor, který rozuměl nejen
zpěvu, ale i zpěvákům. Uměl s nimi trpělivě a takticky vyjednávat, což při péči
o nevycválaného čtrnáctiletého spratka
bylo k nezaplacení. Emě technika zpěvu
příliš nevoněla a učit ji bylo někdy horší
než krotit nevycválané hříbě. Ale Loewovi byli nejen věhlasní odborníci, ale
i skvělí pedagogové, a tak se Ema pod
jejich vedením nakonec ukáznila natolik, že zvládla všechno, co jako budoucí
operní pěvkyně potřebovala. A že pochopila, co pro její kariéru znamenali, je
patrné z toho, že z vděčnosti ke své učitelce přijala pseudonym Emma Destinn.
Otec Kittl ale nechtěl ponechat nic
náhodě, a proto dal Emu zapsat také do
dramatické školy Národního divadla k
někdejší první dámě činohry Otýlii Sklenářové-Malé, která dokázala rozvinout i
Emiliin herecký talent. Kdyby se Ema neuplatnila na operní scéně, mohla patřit i
k předním činoherním herečkám.
Divadelní prostředí objevovala ze
všech stran. Dokonce i jako autorka dramatických textů pro ochotníky. Nešlo jí
snad ani tak o spisovatelské vavříny, jako
možná o to, prožít, co jí osud odpíral.
naše země č. 1
Berlínská opera
první vystoupení, už s osudovým pseudonymem Emma Destinn, 19. července
1898 v roli Santuzzy v Mascagniho jednoaktovce Sedlák kavalír po jedné jediné zkoušce se setkalo s mimořádně příznivým ohlasem publika i kritiků. Tímto
datem tedy začíná hvězdná kariéra Emy
Destinnové na světových operních jevištích. Bylo jí dvacet let.
Trnitá cesta na výsluní
Emiliina cesta na operní scénu ale přes
její mimořádný talent vůbec nebyla
jednoduchá. Rok 1897 byl pro ni rokem trpkých zkoušek. V pražském Národním divadle jí stál v cestě ředitel F.
A. Šubert. Popudlivému staršímu muži
se vůbec nezamlouvala pověst slečny
Kittlové, svobodomyslné mladé dámy s
vizáží kočovné umělkyně a povahou neřízené střely. Bral snad její pokus dostat
se do opery jako jeden z jejích drzých
kousků.
Zkoušela to v Drážďanech. Zřejmě
z šovinistických důvodů ani tam neuspěla. V Berlíně v Theater des Westens
jí ředitel Hofpaur řekl, že hudbě sice nerozumí, ale tihle páni mu říkají, že nemá
hlas, sám vidí, jak je ošklivá, tak co tedy
proboha u divadla chce!
V témže roce se rozešla s milencem,
a přesto vydržela, nevzdala to a po všech
debaklech se obrátila k metě nejvyšší,
zaklepala na dveře Dvorní opery v Berlíně. Stal se zázrak? Byla přijata a hned
5. 12. 1906 – premiéra Salome Richarda
Strausse, největší úspěch na prknech berlínské opery
Vlastenka
Ema Destinnová vždycky vystupovala jako ryzí
česká vlastenka. A nejen slovy. Mimo jiné je o
ní známo, že v této době nevybouřeného mládí
při jakési potyčce při buršáckých provokacích v
Praze vytloukala okna v německém kasinu Na
Příkopech. Nezměnila se ani za celá dlouhá léta
svého úspěšného pobytu v Berlíně. Byla vždycky
hrdá na to, že je Češka.
Převzato z knihy Největší ženy našich dějin od Karla Foltina, Rubico, www.rubico.cz
Je možná zvláštní, že se odvážila na
jeviště své osudové umělecké příležitosti po jediné zkoušce, ale i to vypovídá o
její nezdolné povaze, nebojácnosti a sebedůvěře.
Jedna vlaštovka jaro nedělá a ani
úspěch debutu nemusel znamenat trvalé
místo na výsluní. Hned po Santuzze ale
přichází Bizetova Carmen. Role složitější
i lidsky obecnější. Role, která měla se svou
představitelkou leccos společného. Svobodomyslnost, pohrdání konvencemi, to
bylo něco, co nemusela Destinnová hrát.
A tak nejen pěveckým mistrovstvím, ale
i hereckou upřímností si získala diváky a
zaručovala vyprodané hlediště.
Rolí přibývalo
Císař Vilém II. potvrdil její dekret do
Dvorní opery hned po úspěšné Santuzze, ale své místo a posun do čela
souboru si upevňovala i tím, že byla
schopná nastoupit na scénu třeba i bez
jediné zkoušky. A nejen v ledasjakých
roličkách, ale například v Thomasově
Mignon, Wagnerově Alžbětě, Weberově Agátě nebo Gounodově Markétce.
Záskok v této posledně jmenované roli
převzala dokonce jen dvě hodiny před
představením. Role pro primadony, a
odvedla je vždycky bravurně.
V roce 1901 se konečně ukázala i v
Praze. Jednou jako Carmen a dvakrát
jako Mignon. Někteří kritici (Národní
listy) ji přijali ještě poněkud chladně, ale
divácký ohlas byl veliký a dostala také
několik nadšených dopisů od významných osobností, které nešetřily chválou.
Například od Jiřího Bittnera, vynikajícího českého herce, nebo Dr. Ferdinanda
Pečírka, univerzitního profesora, který
jí až dojatě děkoval za to, že svým vynikajícím uměním šíří povědomí o malém
českém národě.
Během 11 let angažmá v berlínské
Dvorní opeře nastudovala 43 rolí, se
kterými vystoupila 706krát. Už v roce
1908 dostává od císaře Viléma II. vysoké
ocenění – titul pruské dvorní komorní
pěvkyně. V roce 1901 je také pozvána
do Wagnerova divadla v Bayreuthu, kde
vystupovali pouze ti nejlepší umělci. Po
boku Antona van Rooye zpívala Sentu v
Bludném Holanďanovi, ale přes obrovský
33
Češi ve zbrani…
naše země č. 1
Vojáci naší země
naše země č. 1
…. samozřejmě
s Moravany a Slezany.
Na rozdíl od ostatních národů si Češi na vojenské tradice příliš nepotrpí. Snad proto, že se domnívají, že jich příliš nemají.
Valná část národa o válečných dějinách vlastního národa moc
neví a je to škoda. Vždyť už poloha našeho území válečná tažení přímo vyvolává a nikdy se jim nevyhne. Museli jsme se tedy
osvědčit, jinak bychom tady už nebyli.
Dobová ilustrace bitvy na Lechu
Vlastenecká představa překročení řeky Arno. Tok příliš nepřekročitelně nevypadá
Mazaný Prus Bismarck prohlásil: „Kdo
ovládá Čechy, ovládá Evropu“ a věděl co
říká. Na mapě dnešní Evropy jsou jen ty
národy, které posledních tisíc let dokázaly svou identitu uhájit. Naši současníci by měli v úctě k předkům ve zbroji
vzhlížet. Češi jsou vklíněni do německého prostoru jako poslední slovanský
živel, který v sousedství přežil. Polabští
Slované, Lužičtí Srbové zmizeli. Polský
stát několikrát z map Evropy taky zmizel, aby se pak objevil na jiném místě.
Ve své kotlince uprostřed Evropy, která
je jasně patrná i z vesmíru, tvrdošíjně
vzdorovalo české království a markrabství moravské. Někdy proti všem, někdy
s někým, ale nakonec ubránilo jazyk a
kulturu. A v drtivé většině mečem.
Lešské pole 955 –
poprvé za Evropu
Češi se neobjevili ve střední Evropě ze
dne na den a určitě ne v pusté zemi.
První zaznamenaní obyvatelé byli Keltové a po úpadku jejich moci na dlouhá
staletí Germáni (Markomani a Kvádové). S těmi se proudy slovanských kmenů (budoucích Čechů) vypořádali jistě
soužitím nebo porobou. Velká Morava
(ovládající i Čechy) lavírovala úspěšně
mezi franskou říší a jihovýchodem až
do doby příchodu nomádských Maďarů.
Teprve ti jí svou agresivitou zlomili vaz.
Zbytky říše uhájili Přemyslovci a ustanovili hranice velmi podobné těm, které
58
Přibližná podoba válečníka z doby bitvy.
Velkomoravský jízdní bojovník z 8. století
měl k těžké jízdě středověku ještě daleko.
známe dnes. Se stále pohanskými Maďary na východě a jihu vycházel novopečený stát raději po dobrém, ale když
v polovině desátého století Maďaři začali znovu útočit směrem na západ, přidal
se po realistickém zhodnocení situace
kníže Boleslav I. (bratr knížete Václava
řečeného „Svatý“ a jeho vrah) k Západu.
Mohl si to dovolit, protože než uzavřel
s Němci spojeneckou smlouvu, velmi
Značně idealizovaná romantická podoba
známé bitvy
Než si český stát opatřil do znaku dvouocasého lva, byla symbolem státnosti černá přemyslovská orlice
úspěšně jim vojensky ve dvou taženích
odolal. Němci v té době nemuseli počítat s Čechy jako s „hrozbou“, ale mohli je
rázem zahrnout mezi obránce křesťanské civilizace.
Císař Oto I. Veliký tak ke svému vojsku připojil na tisíc „jezdců“ (v budoucnosti to budou rytíři) z Čech. Dostalo
se jim postavení zálohy. Ráno 10. srpna
955 Maďaři překročili řeku Lech poblíž
města Augsburgu a vytáhli do útoku.
Oto jim pomalu postupoval vstříc. Jenže Maďaři objeli hlavní uskupení a srazili se právě s pravým zadním záložním
vojem armády, tedy s pozicemi českých
bojovníků. Ti neustoupili, zachytili
hlavní vlnu útoku Maďarů, ale většina
bojovníků pod útokem přesily padla.
Stejný osud záhy potkal sousední švábský oddíl a Maďaři se přiblížili k hlavnímu královskému uskupení. To využilo
získaný čas a v poslední chvíli zasáhl
franský vévoda Konrád, který nepřítele
nejen zastavil, ale osvobodil i zajatce.
Více se dočtete v knize „Válečníci“, text a ilustrace Zbyněk Válka, www.rubico.cz
Na rozkolísané maďarské oddíly vzápětí
zaútočil i král s hlavním vojskem, odřízl jim ústupové trasy a k útoku využil i
ozbrojence švábské a české. Přímý boj s
těžkou jízdou už Maďaři nebyli schopni vybojovat a ti, kteří nepadli přímo v
boji, prchali zpět přes řeku Lech, kde
byli pobíjeni pronásledovateli. Bitva trvala deset hodin a skončila naprostým
vítězstvím východofranské říše a krále
Oty I. Tři velitelé Maďarů byli jati a zabiti (popraveni) a v Uhrách se k moci prodral rod Arpádovců, který vkormidloval
Uhry do křesťanské Evropy.
na Milán“ byla tedy prezentována jako
výprava „mladých“ za kořistí, která jim
doma nekyne. Výsledkem byl sbor mladých a agresivních válečníků, kteří začali kořistit už na území spojenců. Prostě
poprvé do světa…
Řešením pak bylo vytvořit z Čechů
sbor, který bude tvořit předvoj. K Milánu dorazily čelní české oddíly 23.
července roku 1 158 a stanuly na břehu
právě divoce rozvodněné řeky Addy.
Z druhého břehu se snesly posměšky
obránců města, jistých si svým postavením. Rozzuření Češi se neobtěžovali s hledáním vhodnějšího místa pro
Češi jedí děti –
1 158 Miláno
Český kníže Vratislav II. nedostal královské důstojenství jen tak. Friedrich
I. „Barbarossa“, římský císař, českého
knížete potřeboval. Ve složitém mocenském boji Friedrich musel soupeřit o
svá výnosná léna nejen s říšskými knížaty, ale i s bouřícími se bohatými severoitalskými městy – svým zdrojem příjmů. Vratislav přislíbil pro italské tažení
podporu, ale rozhýbat českou zápecnickou šlechtu nebylo snadné. „Výprava
přechod toku a zaútočili z chodu. Překonali zpěněnou řeku a zahnali Milánské
za hradby. Obléhání města si zpestřovali
obléhaní i obléhatelé rytířskými souboji. Češi se brzy ukázali být smrtelnými
soupeři a souboje utichly. Měli natolik
špatnou pověst surových barbarů, že si
ji sami s krutým humorem „vylepšovali“.
Na dohled od hradeb opékali chlebové
těsto ve tvaru dětských tělíček. Češi jsou
lidojedi! Potvrzením toho, že český kontingent byl mezi obléhateli nejmocnější,
byl poté co se město rozhodlo vzdát,
fakt, že právě český kníže byl požádán
o zprostředkování kapitulační smlouvy.
Z Barbarossovy vůle byl pak za zásluhy
kníže Vladislav 8. září povýšen na krále
a jeho vojsko se vrátilo se slávou a hojnou kořistí domů. Pravda, na královský
titul dědičný si česká knížata musela
ještě počkat, ale o kvalitách válečníka
z Čech už věděla celá Evropa.
Proti všem – husitská éra
Rytíři dvanáctého století už tvořili nadnárodní skupinu. Rytíři z Čech se od svých cizozemských kolegů nijak nelišili.
Více se dočtete v knize „Válečníci“, text a ilustrace Zbyněk Válka, www.rubico.cz
Každý ze školy ví, že česká válečnická
sláva dosáhla vrcholu právě v době husitských válek, ale mnohým nám stále
nedochází její skutečný rozměr. Husitská doba sice byla občanskou válkou,
ale celá Evropa nás srdečně nenáviděla,
protože Češi se zvenčí porazit prostě
nedali. Konec husitské revolty „proti
všem“ nakonec nastal, až se úplně vysílená země uvítězila k smrti. A to se ještě
59
Mekka kaprařů
naše země č. 1
Na jihu Moravy se rozprostírá více jak 3 200 hektarů rozsáhlá
kaskáda tří přehradních nádrží, která by se dala nazvat jako
Mekka domácích kaprařů. Jsou to Novomlýnské nádrže, které
patří k nejznámějším kaprařským revírům na našem území.
Jedná se o kouzelnou, ale zároveň zrádnou vodu, která skrývá
zahalená tajemství v podobě rybích velikánů, ale i krutá nebezpečí, která představují těžké podmínky.
Tři přehrady
Nové Mlýny se skládají ze tří přehrad
– Mušovská (horní nádrž), Věstonická
(prostřední nádrž), Novomlýnská (spodní nádrž). Celá kaskáda byla postavena
v kouzelné krajině nedaleko Pavlovských vrchů (Pálava). Ta je od roku 1976
chráněnou krajinnou oblastí, jelikož její
přírodní i kulturní bohatství patří k cenným klenotům naší země. Na hřebenu
Pavlovských vrchů se nachází i dvě zříceniny – Sirotčí hrádek a Děvičky. V okolí
přehrad se rozprostírá řada malebných
jihomoravských vesniček, kolem kterých
se táhnou vinice či ovocné sady, jež dávají
místní krajině nezaměnitelný ráz.
Vodní dílo Nové Mlýny se budovalo
od roku 1975 až do roku 1989. Za těchto 14 let se postavila kaskáda tří přehrad,
která se rozprostírá na ploše více jak 3
200 hektarů. Účelů této vodní plochy
bylo více, mezi hlavní patří – zabránění
povodním, zavlažování, chov ryb, výroba
elektřiny, rekreace. Jeden z hlavních důvodů stavby přehrad – zavlažování, nebyl
ovšem po roce 1989 nikdy realizován.
Mušovská nádrž
Jeden z nejznámějších symbolů – kostel sv.
Linharta Dobová fotografie z Dyje
38
Nese název po zaniklé obci Mušov, což
je s podivem, protože tato vesnice se
nacházela v místech prostřední nádrže
(kostel na ostrově je pozůstatkem vesnice). Je nejstarším „členem“ vodního díla
Nové Mlýny.
Tato přehrada byla napuštěna již v
roce 1979. Rozprostírá se na ploše přibližně 530 hektarů, přičemž maximální hloubka se pohybuje okolo 4 metrů,
naše země č. 1
Novomlýnská nádrž
Východ slunce na Mušovském jezeře
Nové Mlýny jsou kouzelné
Rybářské revíry v naší zemi
což naznačuje, že jarní měsíce strávené
u této vody mohou přinést skutečného
kapřího velikána.
Její význam tkví zejména v rekreaci. Břehy Mušovské nádrže patří k nejpříjemnějším. Jsou zarostlé vegetací, a
například v oblasti přítoku se nachází i
les. Směrem k hrázi už vegetace ubývá,
a naopak se zvyšuje počet rekreačních
objektů. Bohužel v poslední době se
čím dál častěji na březích této nádrže
objevují cedule vyhrazující soukromé
pozemky. V obci Pasohlávky se nachází
i známý autokemp Merkur. V jeho blízkosti se rozprostírají i dvě laguny.
Lužní lesy
Na druhou stranu realizace kaskády přehrad
znamenala velice drastický zásah do krajiny,
palčivým tématem byl zejména zánik původních lužních lesů (některé zdroje mluví až o 1
200 hektarech). Tento typ lesa má vysokou hladinu vody, neboli jednoduše řečeno, je podmáčený. Proto ubývá v půdě kyslíku, půda se následně zbarvuje do modra a zvláštně zapáchá.
Lužní lesy byly jakousi zásobárnou vody
pro tamější oblast. Existuje několik typů tohoto
druhu lesa – u vody (vrbiny a olšiny), dále od
vody (měkký luh), nezaplavované (tvrdý luh).
Velice skromná připomínka existence lužních
lesů v této oblasti je Věstonická (prostřední)
nádrž. Na ostrovech, které se v přehradě nacházejí, došlo k částečnému obnovení lužních lesů.
Ty vznikaly u vodních toků nebo v oblastech s
vysokou hladinou podzemní vody.
převzato z knihy Úvod do moderní kaprařiny, Rubico, text a fotografie Jiří a Viktor Krusovi, www.rubico.cz
Věstonická nádrž
Novomlýnská nádrž
Střední přehrada se rozprostírá na ploše více jak 1 030 hektarů s nejhlubším
místem okolo 5,5 metru. I zde se vyplatí
rybařit na jaře. Rozsáhlé mělčiny slibují v jarních měsících bohaté úlovky.
Střední přehradu obhospodařuje rybníkářství Pohořelice, nikoliv MRS (platí
jiná povolenka a přísnější pravidla). Na
revíru se vyskytuje řada omezení, také z
důvodu, že Věstonická nádrž je od roku
1994 přírodní rezervací. Tato pravidla
rybář při lovu určitě pocítí. Na revíru je
například možno lovit pouze z asi dvou
kilometrové hráze, která je vysypána kamením. Ale i okolo Věstonické nádrže je
přírodní scenérie úžasná. Díky svým ostrovům a úžasnému pohledu na tyčící se
Pavlovské vrchy se zříceninami na hřebenu patří možná k nejkrásnější nádrži
ze všech tří.
Tato rezervace slouží některým ptákům (některé severské husy či mořští orlové) jako zimoviště. Ostrůvky na Věstonické přehradě využívají jako hnízdiště
například husy velké nebo kachny divoké. Ostrůvky vznikly po snížení hladiny v postřední nádrži po protestech
odborné veřejnosti. Na jednom z nich
je dokonce postaven kostel sv. Linharta.
Jedná se o románskou stavbu z 12. až 13.
století, a je to poslední pozůstatek po zatopené vesnici Mušov. Svatý Linhart byl
poustevník, jenž vykonal řadu zázraků a
byl patronem vězňů. Na dalším ostrově
se nachází velice bohaté archeologické
naleziště, kde bylo objeveno přibližně 2
000 hrobů z období Velké Moravy.
Je největší nádrž vodního díla Nové
Mlýny. Celková plocha Novomlýnské
přehrady přesahuje 1 600 hektarů a
maximální hloubka se udává kolem 7,8
metru. Nejznámější dominantou této
přehrady jsou „mrtvé stromy“, které se
tyčí k nebesům jako pařáty nějakého
Vítr je pověstný
Věstonickou nádrž si jistě každý spojí s Věstonickou venuší, která byla nalezena v roce 1925
mezi vesnicemi Dolní Věstonice a Pavlov. Vznik
této sošky se datuje přibližně 29 až 25 tisíc let
př. n. l.
Více se dočtete na straně 99
monstra. Jedná se o torza několika stromů, které se nestihly při zaplavování
oblasti odstranit a zůstaly tam dodnes.
Možná je tato přehrada nejzajímavější.
Není to tím, že je nejhlubší či největší,
ale při prvním kontaktu s touto vodou
pocítíte zvláštní pocit – buď si ji zamilujete, anebo se vám zprotiví. Přírodního
břehu je zde pomálu. Břehy Novomlýnské nádrže jsou spíše sypány kamením
nebo je rovnou tvoří betonové schody.
Možná i díky tomu dostává tento revír
zvláštní půvab. Bohužel, i podél této
vody vyrostlo až mnoho rekreačních
objektů. V porovnání se zbývajícími
nádržemi vodního díla Nové Mlýny je
tato zřejmě nejúspěšnější v chladnějším
období.
Archeologické nálezy
Nad kempem bylo objeveno velice významné archeologické naleziště Hradisko. Zde byly nalezeny základy římského tábora z 2. století n. l. Jako jeden z prvních začal v této oblasti kopat Josef
Lieber roku 1925. Našel několik cihel pocházející z římských obydlí. Nález poslal do Moravského
zemského muzea a o rok později už v těchto místech prováděli sondovací práce pracovníci archeologického ústavu. Ti v roce 1927 až 1928 objevili pod vedením prof. dr. Antonína Gnirse na ploše
100 x 100 metrů základy dvou budov. První nález byla budova obdélníkového tvaru s několika
pokoji a druhý byly lázně.
Další archeologické práce probíhaly až o několik desítek let později a dá se říci, že pokračují
dodnes. Za ta dlouhá léta se v této oblasti našlo množství předmětů, které jasně poukazují na to,
že zde skutečně Římané žili. Na místě archeologové našli množství keramiky, stavebního materiálu, nářadí a nástrojů, šperky, a dokonce i výzbroj a výstroj římských vojáků. Proč se tam tedy
nepodívat, když ryby neberou?
převzato z knihy Úvod do moderní kaprařiny, Rubico, text a fotografie Jiří a Viktor Krusovi, www.rubico.cz
39