historie adventního společenství sobotního odpočinutí

historie adventního společenství sobotního odpočinutí

HISTORIE
A DVENTNÍHO
SPOLEČENSTVÍ
SOBOTNÍHO
ODPOČINUTÍ
Vydavatel:
Nadační fond Adventního společenství sobotního odpočinutí
Zámrsky 112
753 01 Hranice
Česká republika
Internet: www.aso-online.info
Telefon: 581 623 546
E-mail: [email protected]
2
HISTORIE ADVENTNÍHO SPOLEČENSTVÍ
SOBOTNÍHO ODPOČINUTÍ
OBSAH
Duchovní kořeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4
Vznik Adventního společenství sobotního odpočinutí . . . . . 9
Adventní společenství sobotního odpočinutí v Německu . . . 13
Dodatek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
3
Duchovní kořeny
Adventní společenství sobotního odpočinutí (The Sabbath rest
advent church) má své duchovní kořeny v protestantské reformaci
šestnáctého století. Obrovské změny, které s sebou přinesla
reformace, byly ovocem víry zboţných reformátorů a některých
náboţenských skupin, jako byli valdenští1, lolardi2 a čeští bratři3,
kteří povaţovali Bibli za základ své víry a způsobu ţivota.
Tito věrní lidé byli pronásledováni a označováni za heretiky4,
protoţe proţívali svou víru v rozporu s předpisy oficiální církve. Byli
připravováni o majetek, vsazováni do vězení, mučeni a popravováni.
Někdy byly proti nim dokonce vyhlašovány války. Bylo jim
odpíráno právo na svobodu svědomí a praktikování jejich víry,
protoţe v té době existovala pouze jediná uznávaná církev, a ta byla
navíc úzce spojena se státem. V podstatě právě toto spojení církve a
státu bylo základem pro pronásledování.
Protestantská reformace šestnáctého století je tedy logickým
projevem postoje těchto pronásledovaných křesťanů. V kaţdém
případě pro rané protestanty zásada oddělení církve od státu byla
stále ještě něčím neznámým. Reformátoři a jejich stoupenci se
samozřejmě snaţili udrţovat správný vztah ke státu, ale i oni se z
nedostatku poznání dopouštěli chyb. Často se zabývali otázkou, kdo
by měl v tomto „manţelství“ církve se státem hrát vůdčí roli. Církve,
které byly nejvíce ovlivněny Lutherem, inklinovaly k podřízení se
autoritě státu. To samé platilo o anglikánské církvi, která dokonce
zašla tak daleko, ţe vládce ustanovila svým duchovním vůdcem.
V Ţenevě rozvinul Kalvín model, ve kterém zase vůdčí roli hrála
církev. Ovšem na rozdíl od středověké nadvlády církve, uznala
Ţeneva Bibli jako zdroj své ústavy. V Americe zase ustanovili
kalvinisté určitou formu vlády, která nesla zdání církve, ale nakonec
se i tento systém začal zneuţívat. Postavení ve vládě mohli například
zastávat jen členové státní církve nebo se vynucovala účast na
církevních bohosluţbách a kdo se jich neúčastnil, byl pokutován
nebo vězněn. To brzy vedlo k pokryteckému křesťanství, coţ bylo
samozřejmě v naprostém protikladu k původním cílům reformace.
4
V zásadě se opakovaly stejné chyby, jakých se dopouštěla církev,
ze které lidé odešli.
Roger Williams5 a další reformátoři sedmnáctého století
rozpoznali toto nebezpečí a volali po oddělení církve od státu.
Tento postoj však způsobil, ţe je lidé povaţovali za rebely. Na
oddělení církve a státu se tehdy dívali jako na něco, co by
podkopalo autoritu státu a vedlo k rozkladu společnosti.
Současný americký stát Rhode Island, který Roger Williams
zaloţil, byl první americkou kolonií, kde se poprvé začalo
uplatňovat oddělení církve a státu. Přišli tam lidé různého vyznání
jako anabaptisté, kvakeři a další, aby tady praktikovali svoji víru,
coţ bylo v jiných státech nezákonné.
V sedmnáctém a osmnáctém století se stala Severní Amerika
misijním cílem a také útočištěm mnohých, kteří zastávali odlišný
názor, neţ měla státní církev, a byli proto vystaveni
nesnášenlivosti a pronásledování. Tito lidé pocházeli z tradičních
protestantských církví a také z menších protestantských skupin.
Své bezpečné útočiště zde hledali také racionalisté6 a deisté7.
V polovině osmnáctého století se v Novém světě začal klást
větší důraz na náboţenskou svobodu, a to na základě určitého
obrozeneckého hnutí8 mezi různými protestantskými církvemi
v Americe a také na základě reakce vycházející z Francouzské
revoluce. Výsledkem bylo oddělení církve od státu.
Rovnoprávnost všech náboţenských skupin pokud jde o občanské
právo byla zájmem jak protestantů, tak i racionalistů.
Ukázalo se, ţe náboţenská svoboda má příznivý vliv na růst
protestantské víry, která byla zaloţena na Bibli jakoţto zjevené
Boţí vůli a která zdůrazňovala ospravedlnění vírou v Krista stejně
jako potřebu osobní náboţenské zkušenosti. V důsledku toho se
v první polovině devatenáctého století mezi různými
protestantskými církvemi rozšířilo náboţenské obrozenecké
hnutí, a to jak ve starém, tak i v novém světě. Šířila se Bible a
vznikalo mnoho misijních společností. V mnoha zemích se začalo
studovat Boţí slovo a zejména proroctví. To vedlo
k všeobecnému očekávání Kristova návratu neboli druhého
5
adventu9. Změny ve společnosti, doprovázené různými přírodními
úkazy (jako třeba padání meteoritů-leonidů v roce 1833),
posilovaly víru mnohých v přesvědčení, ţe se blíţí nějaká zvláštní
událost. Toto hnutí se nejvíce projevovalo v Severní Americe, kde
William Miller a stovky dalších kazatelů kázalo, ţe Kristus brzy
znovu přijde.
Miller byl před svým obrácením deistou. Bylo mu tenkrát 34
let. Poté co poznal Jeţíše jako svého osobního Spasitele, snaţil se
přesvědčit své přátele o realitě Boha, který se aktivně podílí na
našem osobním ţivotě. S tímto cílem začal důkladně studovat
Bibli. Uvědomoval si, ţe proroctví v Boţím slově
pomáhá překonávat zaujatost. Kdyţ studoval proroctví
podrobněji, nabyl přesvědčení, ţe se Kristus v blízké budoucnosti
opět vrátí na zem. Přestoţe cítil jasné povolání od Boha kázat
svou víru veřejně, vyhýbal se tomu. Jako farmář a laik dával
přednost přenechání tohoto úkolu v rukách duchovenstva. Přesto
se nemohl vyhnout rozhovorům o své víře se svými přáteli a
v roce 1831 byl nakonec pozván, aby kázal své přesvědčení na
veřejnosti. Tehdy se uţ přestal déle zdráhat a začal šířit poselství
o Kristově druhém příchodu. Pozvání kázat poselství v různých
protestantských církvích se od té doby násobila.
William Miller byl ze začátku vítaným hostem ve všech
protestantských církvích, protoţe jeho poselství způsobovalo
duchovní obrození. Během několika let nejméně 50.000 lidí
(někteří uvádějí aţ 100.000 lidí) na východě USA dosvědčilo
svou víru v brzký Kristův příchod. Toto poselství kázalo asi 500
kazatelů a 1.500 laiků. Vzniklé obrození se dostalo do povědomí
jako „adventní hnutí“ a jeho následovníci byli nazýváni
„adventisté“.
Ani William Miller, ani ţádný jiný adventista neměl v úmyslu
zaloţit novou církev. Ve skutečnosti doporučovali nově
obráceným, aby zůstávali ve svých církvích a na Jeţíšův příchod
se připravovali tam. V roce 1844 však došlo ke zlomu ve vztahu
k tradičním církvím. V té době byli adventisté buď vylučováni
z církví nebo z nich odcházeli dobrovolně.
6
Na podzim roku 1844 zaţili adventisté hořké zklamání, kdyţ
očekávaná událost – viditelný příchod Krista, nenastala.
Z mnoţství lidí netrpělivě očekávajících tuto událost zbyla jen
hrstka věrných, kteří se i nadále drţeli naděje, ţe se Kristus brzy
vrátí na zem. Tito věřící zanedlouho pochopili, ţe si špatně
vyloţili proroctví o událostech, které v té době měly nastat. Ve
skutečnosti nelze vypočítat přesné datum Kristova druhého
příchodu (viz Matouš 25,13). Časová proroctví, která studovali,
poukazovala na jinou událost – očištění nebeské a ne pozemské
svatyně (viz Daniel 8,14), jak adventisté chybně pochopili.
Přesto zkušenost a naděje adventistů nebyly marné. Jeţíš
upozorňoval své učedníky, aby si zachovávali neustálou bdělost
ve vztahu k jeho druhému příchodu – události nesmírného
významu pro celý křesťanský svět. „Proto i vy buďte připraveni,
neboť Syn člověka přijde v hodinu, o které netušíte.“ Matouš
24,44. Druhý Kristův příchod se pro ně stal stejně ţivou nadějí,
jakou býval pro rané křesťany.
Studium prorockého času přivedlo pozornost věrného zbytku
adventistů na Kristovu sluţbu v nebeské svatyni, jak je popsána v
Pavlově listu Ţidům, v Novém zákoně. Kdyţ adventisté studovali
nebeskou svatyni a její pozemský protějšek ve Starozákonních
dobách, uviděli zvláštní postavení Boţího zákona, zejména však
čtvrtého přikázání. Centrem původní svatyně a také později
Šalomounova chrámu bylo Desatero. Čtvrté přikázání popisuje
Sabat (sobotu) jako den odpočinku, který Bůh určil lidstvu.
Sobota – sedmý den týdne – tedy není ţidovským ustanovením,
ale byla dána lidstvu při stvoření země (viz 1.Mojžíšova 2).
Adventisté jsou přesvědčeni, ţe sobota jako boţské ustanovení
bude platná aţ do konce času.
Přijali také další důleţité skutečnosti, například to, ţe
duchovní dary, o nichţ mluví Pavel v 1.Korintským 12-14 nejsou
omezeny jen na dobu rané církve, ale ţe je Bůh dává i
v současnosti. Dar ducha proroctví se zvláštním způsobem
projevil ve zkušenosti Ellen G. Harmonové (později Ellen G.
Whiteová). Bible zůstala v souladu s protestantskou tradicí
7
jediným měřítkem víry adventistů, ale také dar ducha proroctví se
osvědčil jako neocenitelná pomoc při uplatňování biblických
zásad v kaţdodenním ţivotě.
V roce 1848 pořádali adventisté několik malých konferencí, na
kterých se diskutovalo o výše uvedených tématech, které byly
přijaty jako body víry. Do roku 1850 byly zformulovány hlavní
body věrouky a mezi roky 1860 a 1863 udělala církev některé
důleţité kroky ve své vlastní organizaci a přijala oficiální jméno.
Takto vznikla Církev adventistů sedmého dne (CASD). Toto malé
hnutí se velmi rychle rozvíjelo. Do roku 1863 mělo 3.500 členů,
zatímco na počátku dvacátého století vyznávalo jejich víru jiţ
téměř 75.000 lidí.
V rané církvi adventistů se v kázáních kladl důraz na prorocké
výroky Bible a na morální zákon (desatero). Nicméně přestoţe
navenek se toto učení zachovávalo, netrvalo dlouho a mnoho
adventistů opustilo protestantskou zásadu ospravedlnění vírou
v Krista. Stejně jako se to stalo jiţ mnohokrát jiným hnutím
v minulosti, zbylo i v této církvi po nějakém čase jen vnější
zachovávání forem spojené s vnitřní prázdnotou. A tak i toto
hnutí ztratilo svou duchovní moc, stalo se samolibým a
potřebovalo další obrození.
V roce 1888 církev pořádala významnou Generální konferenci
v Minneapolis, ve státě Minnesota. Účastnili se jí také dva mladí
kazatelé, kteří poukázali na tento problém církve. Proţili silnou
zkušenost ospravedlnění vírou v Krista, coţ je vedlo, stejně jako
Luthera a mnohé další, ke kázání jejich poselství s vnitřním
přesvědčením, které bylo v souladu s jejich ţivoty. Ellen
Whiteová tyto mladé kazatele podpořila a po několik let tito tři
pracovali společně. Přesto ani jim se nepodařilo přivést církev
ASD k trvalému duchovnímu obrození.
Nicméně na počátku dvacátého století zaţívala církev ASD
mohutný příliv členů. Bylo zaloţeno mnoho dobročinných
organizací, nemocnic a škol a rozvinulo se celosvětové misijní
dílo. Církev však celkově postrádala vnitřní duchovní sílu raných
let, která by vedla lidi k osobní zkušenosti víry.10
8
Vznik Adventního společenství
sobotního odpočinutí
V polovině dvacátého století vzniklo uvnitř církve ASD
obrozenecké hnutí zaloţené na poselství o ospravedlnění vírou
(jak bylo představené v roce 1888 a krátce poté). Toto hnutí
začalo v USA a v Austrálii a brzy se rozšířilo i do jiných zemí.
V roce 1958 přišel s tímto poselstvím do kontaktu muţ jménem
Frederic T. Wright, který byl učitelem na adventní univerzitě
v Palmerston North v Novém Zélandu. Svou osobní zkušenost
později zaznamenal v knize „Z otroctví na svobodu“. V té době si
ještě neuvědomoval plný význam své zkušenosti a také důsledků,
jaké to přinese pro jeho ţivot. V podstatě se vrátil k původní
křesťanské víře – stejné víře, která naplňovala adventisty na
počátku jejich hnutí. Poté co zjistil, ţe kdykoli mluvil o své nové
víře, školní úřady reagovaly odmítavě, rozhodl se F.T.Wright mlčet
a nedělat potíţe. Nechtěl o své víře mluvit veřejně, pokud by
k tomu nedostal přímé pověření. Po mnoha měsících vnitřního
zápasu uţ nemohl dále odolávat Boţímu povolání, které rozeznal
v mnoha pozváních mluvit ke studentům a jiným členům církve. Se
svou vírou a zkušeností se sdílel jak v osobních rozhovorech, tak i
v biblickém studiu, ačkoli vţdy respektoval postavení vedoucích
školy. Konflikt však byl nevyhnutelný, a tak nakonec v roce 1960
opustil univerzitu a začal pracovat jako pastýř. Nějaký čas nato byl
vyloučen z církve ASD.
Mezitím se lidé začali velice zajímat o „obrozenecké hnutí“
uvnitř církve ASD a F.T.Wright byl často ţádán, aby mluvil o své
víře. V důsledku toho začal v roce 1961 pracovat na plný úvazek
jako kazatel. Znovu nabyl pevného přesvědčení, ţe to, co ho
přivedlo k tomuto kroku, bylo boţské povolání – přesvědčení,
které postupně dozrávalo a bylo po určitou dobu pečlivě zkoušeno.
Od začátku své práce byl F.T.Wright závislý na dobrovolných
darech lidí, kteří touţili slyšet poselství a měli zájem o to, aby
mohl pokračovat ve své práci jako kazatel. Přijal zásadu, ţe nebude
9
nikdy ţádat o peníze. Přesto mohl dále pokračovat ve své práci,
coţ viděl jako potvrzení toho, ţe jej k této práci povolal Bůh.
V roce 1962 se s rodinou přestěhoval do severní části Nového
Jiţního Walesu v Austrálii a v roce 1963 se malá skupina věřících
soustředěná kolem něj oddělila od Církve adventistů sedmého
dne. Přestoţe nikdy neměl v úmyslu vytvořit nějakou oddělenou
církev, nakonec se musel smířit se skutečností, ţe uvnitř církve
ASD není moţné obnovit původní víru.
V letech, které následovaly, se malá skupina věřících
z Austrálie a Nového Zélandu rozšířila o nové věřící ze Severní
Ameriky, Evropy a Afriky.
Kaţdoroční stanová shromáţdění (konference), na kterých se
v různých zemích po dobu asi jednoho týdne studovala Bible,
pomáhaly upevňovat víru věřících.
Tito lidé byli v podstatě Adventisty sedmého dne v tom
nejvěrnějším slova smyslu. Nové hnutí však nebylo omezeno pouze
pravdami pochopenými hnutími z let 1844 a 1888. Duchovní světlo
rostlo kaţdý rok. Nejdůleţitější pravdy Adventního společenství
sobotního odpočinutí se dají shrnout takto:
Evangelium není jen teorie.
Je to moc, která uschopňuje člověka ţít ţivotem podobným
ţivotu, který zde ţil Kristus; ţivotem, který je v souladu
s Boţími zákony.
Hlubší pochopení milujícího Boţího charakteru.
Existuje všeobecně rozšířená představa trestajícího a ničícího
Boha (Otce) Starého zákona a milujícího Spasitele – Boha
(Krista) Nového zákona. Ve skutečnosti jsou však Kristus a jeho
Otec jedno a nikdo z nich se nemění (viz Malachiáš 3,6 a Jakub
1,17). Kristus přišel na zem, aby zjevil povahu svého Otce.
Kristus nám dal jediný spolehlivý obraz o Bohu. Pokud se
v tomto světle podíváme na citáty o Bohu ze Starého zákona,
dostávají nový význam.
Den odpočinku (Sabat), který dal Bůh lidstvu, získal ve světle
odpočinutí v Bohu nový a hlubší význam. Adventní společenství
sobotního odpočinutí uznává sedmý den (sobotu) jako Bohem
10
daný den odpočinku. Aplikace této zásady se však neomezuje jen
na svěcení jednoho dne v týdnu. Sobotní odpočinutí je zásadou
v ţivotě obráceného křesťana. Člověk, který má sobotní
odpočinutí, uznává Boha za Zdroj (Původce) svého ţivota,
Řešitele problémů, Plánovače, Nositele starostí, Lékaře a
Vykupitele. Takový člověk má osobní přístup k tomuto Zdroji jen
skrze Krista.
Pokud jde o organizační strukturu církve, Kristus je uznáván
za jedinou hlavu církve. To znamená, ţe kaţdý pracovník v Boţí
církvi je povolán Kristem. Je pak úkolem členů církve, aby
vyzkoušeli toto povolání a jestli jsou o něm přesvědčeni, potvrdili
ho. Nejde o zjišťování vůle většiny jako v případě
demokratických voleb. Věřící lidé se upřímně modlí, zkoumají
Boţí vůli a jednají v souladu s ní. Jedině tak můţe církev
oficiálně potvrdit Boţí volbu.
Dalším praktickým důsledkem postavení Krista jako hlavy
církve, je skutečnost, ţe ustanovuje posla jako svého
prostředníka, aby oznámil církvi to, co si přeje jí sdělit. A opět
je na členech, aby vyjádřili své přesvědčení zaloţené na
biblických principech, a tak potvrdili nebo odmítli volbu posla.
To samé platí pro přijetí nebo odmítnutí samotného poselství.
Pro členy adventního společenství sobotního odpočinutí byl
F.T.Wright posel povolaný Bohem a to, co kázal, je pro ně
přítomnou pravdou.
V roce 1964 začal F.T.Wright vydávat měsíční zpravodaj,
který byl původně určen pro malou skupinu věřících jako
informační bulletin. V roce 1965 byly poloţeny základy pro
tiskárnu s vlastním tiskařským zařízením a v roce 1966 bylo
vytištěno první číslo měsíčníku „Posel ţivé spravedlnosti“.
(Později došlo ke změně názvu na „Poselství“). Kromě článků
o poselství od F.T. Wrighta zde byly i články a zprávy od
jiných členů hnutí. Začaly se také tisknout knihy, které se
prodávaly za nákupní cenu. V roce 1973 začala tiskárna
v Německu tisknout literaturu v němčině a později v jiných
jazycích (kromě angličtiny).
11
V roce 1964 F.T.Wright poprvé odjel do Spojených států a
zůstal tam několik měsíců. V roce 1966 uţ byli zástupci
Adventního společenství sobotního odpočinutí v Severní
Americe, v roce 1966 v Německu, v roce 1967 v Norsku;
v sedmdesátých letech v Jiţní a Východní Africe a také v dalších
zemích východní a západní Evropy. V osmdesátých letech v Indii
a v dalších zemích. Dnes je církev zastoupena ve více neţ třiceti
zemích ve všech obydlených kontinentech světa. Odhaduje se, ţe
na celém světě je více neţ 2.000 členů církve.
Důleţitým aspektem náboţenského ţivota v Církvi adventistů
sobotního odpočinutí jsou kaţdoroční stanová shromáţdění
(konference). Pokud je to moţné, je v kaţdé zemi kaţdý rok
alespoň jedna konference, na které se káţe poselství. Do roku
1988 byl hlavním kazatelem F.T.Wright. Kvůli postupující
Parkinsonově chorobě se rok od roku horšila jeho schopnost
mluvit a od roku 1989 se stal hlavním mluvčím na konferencích
Andreas Dura z Německa.
Ačkoli hnutí bylo nezávislé na ostatních církvích, do roku
1989 nemělo celosvětově jednotné jméno. Nakonec byla uznána
nezbytnost takového kroku a bylo přijato jméno „The Sabbath
Rest Advent Church“ (Adventní společenství sobotního
odpočinutí). Toto je jméno církve v kaţdé zemi, i kdyţ je
samozřejmě přeloţeno do jazyka dané země.
Aţ do roku 1993 bylo centrum církve v Palmwoods,
v Queenslandu v Austrálii. V té době se ho církev musela vzdát kvůli
určitým osobním poţadavkům rodiny F.T.Wrighta, které by jinak
nemohly být urovnány. Následně bylo centrum přemístěno do
Dickendorfu v Německu. Také F.T. Wright se v roce 1993 přestěhoval
do Dickendorfu a tam také v roce 1997 ve věku 71 let, zemřel.
Adventní společenství sobotního odpočinutí neorganizuje ţádné
kampaně pro nábor členů a rovněţ nikomu nevnucuje svou víru.
Základním principem je kázání poselství jen tam, kde o něj
lidé projeví zájem.
Členům církve jde také o blaho společnosti. Tento zájem se
neomezuje pouze na duchovní oblast, ale týká se rovněţ oblasti
12
zdraví. Církev je tedy aktivní v oblasti péče o zdraví, výchovy
dětí, mládeţe a dospělých a rovněţ v péči o potřebné lidi. V této
práci je kladen maximální důraz na aplikaci ţivotní filozofie
vyučované v adventistických publikacích spisů E.G. Whiteové.
Ve zdravotní sluţbě se zdůrazňuje osobní zodpovědnost kaţdého
člověka za své zdraví a důleţitost zdravého ţivotního stylu.
Výchova mladých lidí zahrnuje všeobecné vzdělání a také
kombinaci tělesné aktivity a výuky manuální zručnosti. Jedním
z cílů péče o potřebné lidi je naučit je, aby si byli schopni pomoci
sami do té míry, jak je to moţné.
Kromě centra v Dickendorfu existují ještě další instituce, kde
se naplňují úkoly a cíle církve. Na Novém Zélandu a ve Svazijsku
jsou venkovské školy. V Tanzánii je domov pro sirotky.
Adventní společenství sobotního
odpočinutí v Německu
Počátky církve v Německu sahají do roku 1966 aţ 1968. V té
době F.T. Wright Německo navštívil. V roce 1968 začal
Wolfgang Meyer překládat poselství do němčiny a kázat je. Od
roku 1970 pracoval na plný úvazek. V roce 1973 zaloţila církev
malou tiskárnu v Sonderbachu v Hessensku a začala tam tisknout
měsíční magazín Botschaft aktuell (německá verze „Poselství“).
Tento časopis se pak distribuoval mezi všechny členy církve v
německy mluvících zemích. Zde byly také počátky překládání a
tištění knih v angličtině. První konference v Německu se konala v
roce 1969 v Zwingenbergu, v Hessensku. Od té doby se konají
konference každý rok. Tato setkání se konala v mládežnických
ubytovnách a jiných veřejných budovách pronajatých speciálně
pro tyto účely až do roku 1986.
13
V roce 1978 zemřel Wolfgang Mayer při autonehodě v Rakousku. Krátce nato jej nahradil Andreas Dura a pokračoval v
budování německé církve. Jak bylo už zmíněno dříve, byl v roce
1989 také povolán k práci pro celosvětovou církev.
V roce 1982 církev zakoupila dům a pozemek v Dickendorfu v
Porýní. Byla to první nemovitost, kterou kdy církev v Německu
vlastnila. Ve stejném roce tam byla přestěhována také tiskárna,
přestože dům bylo třeba opravit a zrekonstruovat. Tyto práce vykonávali členové církve, aby se ušetřily finanční prostředky. To
vše přirozeně vyžadovalo určitý čas, takže všechny práce byly
dokončeny až v roce 1985. V roce 1986 se konala první
konference na vlastní církevní půdě.
V roce 1989 církev zakoupila další, sousední pozemek a v roce
1992 na něm postavila víceúčelovou budovu, kde byla tiskárna,
kanceláře, modlitebna, pokoje pro hosty, hygienická zařízení a
sklady. Budova byla dokončena v roce 1995. Centrum německé
církve se od té doby stalo centrem celosvětové církve.
Od roku 1992 se v Dickendorfu konají každý rok německé
konference a také pravidelná mezinárodní setkání, kde se
scházejí zástupci církví z celého světa. Centrum slouží i jako
výukové středisko pro mladé lidi z různých zemí. Nabízí se
jim zde příležitost získat praktické zkušenosti v práci církve, v
péči o dům, ve zdravotnické službě i v sociálních a
vzdělávacích aktivitách. Pečuje se zde o několik starších
věřících a díky tomu může církev zaměstnávat jednoho
pracovníka civilní vojenské služby.
8. srpna 1998 vytvořili členové církve německy mluvících
zemí smlouvu, ve které vyjadřují jednotu ve víře, vzájemnou
důvěru a závazek věrnosti Bohu a sobě navzájem. Bylo to poprvé,
kdy byla taková smlouva vytvořena a sepsána. Také další členové
v různých církvích následovali jejich příkladu. Tato smlouva se
nyní každoročně obnovuje.
14
Dodatek
1) Valdenští: Náboženské hnutí, které založil v roce 1177
obchodník z Lyonu jménem Valdes. Rozdal svůj majetek chudým
a cestoval po světě jako kazatel. Jeho následovníci si říkali „chudí
v Kristu“, ale jejich oponenti je nazývali „valdenští“. V roce 1184
je papeţ odsoudil jako heretiky a zejména ve 14. a 15. století byli
pronásledováni, mučeni a proklínáni. Viz Dr. Albert de Lange,
Geschichte der Waldenser.
2) Lolardi: Náboţenské hnutí, které mělo svůj počátek ve 14.
století v Anglii. Jméno lolardi je odvozené z holandštiny lollaert
(ten, který mumlá) a pouţívali ho hanlivým způsobem odpůrci
tohoto hnutí. Lolardi byli stoupenci anglického teologa a
reformátora Johna Wycliffa (asi 1330–1384). Během vlády
Jindřicha VIII. (asi 1534) se toto hnutí spojilo s anglickou
reformací. Bylo také hnacím faktorem reformace v Čechách
vedené Janem Husem.
3) Čeští bratři: Nejprve známí jako husité. Byli stoupenci
českého teologa Jana Husa, který byl v roce 1415 upálen jako
kacíř na hranici v Kostnici. V polovině patnáctého století se
sloučili do Jednoty bratrské (Unitas Fratrum). Během Lipské
diskuse uznal Luther Husa jako spolureformátora.
4) Kacíř: Odpadlík od oficiálního církevního dogmatu.
5) Roger Williams (asi 1603–1683): Anglický obyvatel
kolonie Nové Anglie a zakladatel Rhode Islandu, který se později
stal jedním ze států Ameriky. Roger Williams se dostal do
konfliktu s koloniální vládou Massachusetts, protoţe se zasazoval
za odloučení církve od státu a za práva amerických Indiánů.
V roce 1635 byl vypovězen z kolonie. V roce 1636 se vyhnul
deportaci a cestoval do Narragansett Bay. Ve stejném roce koupil
15
od Narragansettských Indiánů kousek země a s dalšími, stejně
smýšlejícími lidmi, zaloţil osadu Providence (prozřetelnost) a
kolonii Rhode Island. Brzo byly v Rhode Islandu zaloţeny další
kolonie a v roce 1644 pro ně Williams získal smlouvy z Anglie.
V roce 1651 byly smlouvy potvrzeny a v roce 1654 byl Williams
zvolen prezidentem kolonie. Aţ do své smrti často slouţil Rhode
Islandu a okolním koloniím jako smírce mezi osadníky a
Narragansetskými Indiány, kteří mu velmi důvěřovali.
6) Racionalismus: spoléhání na rozum jako jediný zdroj poznání.
7) Deismus: Pohled na Boha jako na toho, kdo stvořil svět, ale
nezasahuje do jeho vývoje. Z tohoto důvodu není Bible
povaţována za zjevené Boţí slovo.
8) Obrození (křesťanské): Obrácení lhostejných a povrchních
členů církve k původní víře církevních otců.
9) Advent: z latinského adventus = příchod. Také známý jako
Parusia, coţ pochází z řeckého parousia = příchod nebo návrat.
10) Šlo zde o obecný trend; není zde v úmyslu soudit jednotlivce.
*******
16