meetingpoint 3 CZ.indd

(Ú)vodník
7°4°06
Všeobecně se ví, že třetí den jakéhokoliv podniku
je krizový. Nejinak tomu včera bylo i v naší redakci. Jakoby
nestačilo, že v zájmu zachování jejího chodu bylo nutno
zdvojnásobit příděly čokolády a kofoly a nasadit do akce
záložní rezervu podpůrného prostředku Speed8, stala se i věc
daleko závažnější. Šéfredaktorce absolutně došla inspirace pro
psaní úvodníků. A tak, jelikož se dnes tematicky nacházíme v
technologicky bujících devadesátých letech, došlo na nejhorší
- na www.google.com.
Po (pravda poněkud naivním) zadání klíčových slov
„co se stalo v devadesátých letech“ vyhledávač překvapivě
nabídl mezi prvními odkazy něco, co se tvářilo jako poměrně
obsáhlé a seriózní pojednání o dění v této dekádě. Svitla
naděje, že snad přeci jen dojde k zázračnému políbení múzou
a úvodník bude zachráněn. Po přečtení několika mála vět však
bylo jasné, že veškeré naděje byly liché, jelikož se zřejmě
jednalo o dějiny jakéhosi alternativního vesmíru.
Uvedené názvy populárních hudebních skupin jako
Návraty chlapců uličky, Koření dívek, Zelený den a Eso
základu nikomu v redakci nic nepřipomínaly, MC Kladiva také
nikdo neznal, natož jakéhosi Puff tatínka. Až jméno populárního
seriálu Spojit McBeal nám otevřelo oči a my pochopili i význam
poněkud surrealistické věty „21-rok-starý hráč golfu Tiger
dřeva zvítězí v Masters turnaji záznamem 12 mrtvic, slušivý
nejmladší a nejprve africký-Američan vyhrát pány.“ Smysl
najednou začalo dávat i to, že 11 Oscarů v roce 1997 získal
snímek Obrovský s Leonardem DiCapriem a že kultovními
filmy této dekády se staly Matice s Keanu Přednostové a
Beletrie drti Quentina Tarantina. Přestali jsme se podivovat
nad tím, že Anthony Hopkins údajně hrál v Tichu jehňat a že
Ben Affleck a Matt Damon sepsali scénář k jakémusi Lovu
dobré vůle, a naopak začali zvažovat, jak je možné, že něco
takového je veřejně přístupné. Vodítkem k pochopení této
záhady (která jakoby vypadla z rovněž zmíněných X-souborů)
se stala malá poznámka pod čarou úplně vespod: „Toto je
experimentální strojový překlad hesla 1990s z encyklopedie
Wikipedia pořízený překladačem Eurotran.“ Jak jste snad
pochopili z několika uvedených příkladů, jde o experiment
(a překladač) vskutku informačně hodnotný a internetovou
adresu www.navajo.cz vřele doporučuji jakožto originální
pramen pro vaše seminární a diplomové práce. Nebo pro
případ, že by vám někdy došla inspirace a potřebovali jste
sepsat pár tisíc znaků.
Silvie Šustrová, editor-v-šéf
P.S.: Pokud by to někoho zajímalo, tajenkou včerejší
trošinku nedomyšlené křížovky byla “obyčejná cibule“.
P.P.S.: Fakt, že na Infocentru je každý den k dostání
časopis Meeting Point, zdaleka neimplikuje jiný fakt, a to že se
zde také koná Meeting Point Party. To jen tak pro další ročníky
a zábavychtivou výpravu z jisté účastnické školy, která se
pokoušela okolo jedenácté hodiny večerní dobývat do budovy
DIFA JAMU.
strana
1
SETKÁNÍ
dnes
11:00 a 21:00, Marta
F. M. Dostojevský
ZLOČIN A TREST
Petrohrad
14:00, radnice
SETKÁNÍ S PRIMÁTOREM MĚSTA BRNA
15:00, DBP
CIRKUS FINELLI
San Francisco (inspirativní představení)
16:30, DIFA – JAMU učebna č. 401
ČTVERYLKA VRAHOUNČINA
Offprogram
18:30 a 21:30, Husa na Provázku
Inaki Arana
ZEMĚ ZBRANÍ
Madrid
20:00
VEČÍREK V DIVADLE V 7 A 1/2
St. Petersburg State Theatre Arts Academy
PETROHRAD, RUSKO
Fjodor Michajlovič Dostojevský
ZLOČIN A TREST
Režie: Alisa Ivanova
Scéna: Yuri Suchkov
Kostýmy: Anna Markaryan
Hudba: Vladimir Bychkovsky
Délka představení: 120 min.
JazyAk představení: ruština
Inscenace Zločin a trest vznikla na bázi hereckého
workshopu (studentů režie), vedeného profesorem
Filshtinskym, čestným členem Russian Arts. Režisérka a
herecká pedagožka Alisa Ivanova byla v roce 2003 zvolena
nejlepší učitelkou v Petrohradě a byla oceněna Petrohradským
zastupitelstvem za humanizaci školství. Její pedagogické
metody spočívají především v práci na vývoji herecké
osobnosti. Při přípravě inscenace se zaměřila na duševní
témata Dostojevského románu, hlubokou psychologickou
analýzu postav a na propojení improvizačního způsobu
herectví s psychologickým
divadlem. Inscenace byla oceněna na Výročním
divadelním festivalu severozápadního Ruska
„Christmas Parade 2005“ v kategoriích
strana
„Nejlepší herecký soubor“ a „Mužský herecký
výkon“.
11:00 a 21:00, Marta
2
Clown Conservatory at Circus Center
SAN FRANCISCO, USA
CIRKUS FINELLI
(Inspirativní představení)
Režie: Dominique Jando, Jeff Raz (trenéři)
Dramaturgie: Dominique Jando
Hudba: Luz Gaxiola, Matt Walker
Choreografie: Mina Liccione
Hrají: Z Smith, Věrka Záškodná, Molly Shannon, Luz Gaxiola
Délka představení: 45 min.
Jazyk představení: angličtina, španělština, čeština, francouzština
Nejlépe ze všeho jde klaunovi to, že mu nic nejde. A čtyři
vtipné hrdinky této produkce selhávají nepřetržitě celých 45 minut.
Tématem Zbytečného cirkusu je cirkus, který se nepodaří. Malé
problémy vedou k absurdním neštěstím. Molly Shannon - doktorka
tančící sambu; Věrka Záškodná - ultranebezpečná žonglérka; Luz
Gaxiola - akordeonistka zavánějící průšvihem a Z Smith… žena tak
silná, že si musela nechat odstranit část mozku, aby se jí ty svaly
vůbec měly kam vejít. Tyto ženy vášnivě milují komedii, ale nemohou
se spokojit s pouhým sarkasmem, který je v dnešní americké zábavě
tak populární a všeprostupující. Skrz klaunství si tak raději pohrávají s
univerzální komedií o nezdaru.
15:00, DBP
Royal School of Dramatic Arts, RESAD
MADRID, ŠPANĚLSKO
Inaki Arana
ZEMĚ ZBRANÍ
Režie: Inaki Arana
Dramaturgie: Inaki Arana, Jsús Eguía, Raúl de Tomas
Scéna a kostýmy: Ikerne Giménez, Immaculada Cano, Vicenta
Rodriguez
Choreografie: Inaki Arana
Produkce: Javier Ortiz
Hrají: Lia Alves, inaki Arana, Jorge Brea Salgueiro, Fernando Gallego,
Luis Maria Garbayo, Begona Garrido, Oscar González, Arantza
López, Rubén Negore, Javier Ortiz, Almudena Ramos
Délka představení: 75 min.
Jazyk představení: mezinárodní (texty ve španělštině)
Na horizontu se rýsuje zvláštní postava. Člověk mužského
pohlaví bloumá neúrodnou stepí a hledá potravu. Tragédie začíná
po objevení kostí velkého savce. Pohled na historii lidství skrz jeden
z jeho nejcharakterističtějších rysů: boj, konkrétně souboj, ve kterém
jsou jako zbraně použity meče. Právě ty
tvoří spojovací linku mezi Trójou, krutými středověkými
turnaji a nepříliš vzdálenou budoucností. Inscenace se zamýšlí
nad jednou z nejtemnějších stránek lidské existence, která k ní ale
zároveň neodmyslitelně patří.
18:30 a 21:30, Husa na Provázku
Offprogram
ČTVERYLKA VRAHOUNČINA
Pohybové představení s prvky černé grotesky. Příběh o dvou
odlišných, ale na sobě zcela závislých stárnoucích sestrách, z nichž se
jedné právě povedl životní triumf v podobě vlastní svatby. Vysněného
manžela si sestra přivádí do společného bytu a „někdo“ tam evidentně
začíná přebývat. Strach ze ztráty veškerých jistot však probudí v
zavržené sestře nečekaný talent k vraždění. Kdo ale nakonec vyjde
z krvavé lázně jako vítěz? Příběh o nezdravém soužití, o naději žen,
o síle pomsty a o posledním „smějícím se“. Ale vlastně o
lásce... Absolventské představení z ateliéru dramatické
strana
výchovy. Hrají studentky klaunské scénické a filmové
tvorby, talentovaný jevištní technolog a M.M. j.h.
Čas – cca 35 min.
16:30, DIFA – JAMU učebna č. 401
3
reflexe
A. N. Ostrovskij:
I CHYTRÁK SE SPÁLÍ
exelfer
:jiksvortsO .N .A
ÍLÁPS ES KÁRTYHC I
VŠETKÉHO VEĽA ŠKODÍ
OSTROVSKIJ NEBO MOŽNÁ PŘIJDE I GRIGORIJ
Tento deň sa niesol v znamení vodky a publikum sa
jej značne prepilo! Posledná dávka bola jednoducho unavujúca.
Ale ako inak to može dopadnúť, keď keď pijete nekvalitnú vodku
dvaapol hodiny vkuse. Vyčerpávajúce.
Ale poďme pekne po poriadku. Ostrovského text,
mimochodom trošku dlhý, nebol nijak veľmi posunutý, opäť
nám dnes niekto prerozprával príbeh. Problém vidím v nie veľmi
zoškrtanom texte. Uvítala by som skrátenie predstavenia a jeho
zhustenie. Myslím, že myšlienka by tak či onak vystúpila na
povrch a bola by viac útočnejšia. Príbeh o ľuďoch, o spoločnosti,
ktorá sa pretvaruje a o človeku (J.D.Glumovi), ktorý chce svojou
šikovnosťou prechytračiť a vyťažiť z nej čo najviac a tým pádom
sa chtiac či nechtiac stane jedným z nich, je príbehom silným
a reflektujúcim dnešnú spoločnosť. Hra “I chytrák se spálí” je
textom živým. V mojich rukách sa ocitol Ostrovského text v
dramaturgickej úprave P.Rýmskeho, od ktorej som sa odpichla.
V tomto texte hlavný hrdina Glumov končí v rukách spoločnosti,
ktorá jeho zámer odhalila, i napriek tomu ho prijala a tým pádom
preľstila a pomstila sa mu. V bulharskom predstavení príbeh
končí tragickejšie. Hlavný hrdina nevydrží tlak spoločnosti a
spácha samovraždu. Ďalej by som chcela vyzdvihnúť postavu
sluhu, ktorá celé predstavenie spájala a nasala do seba pár
zbytočných a malých postáv v texte Ostrovského (Golutvina,
sluhu Mamajevov, Grigorija - sluhu Turusinovej).
Snaha o čistý, zrozumiteľný prejav bola evidentná, ale
ako to už poväčšine býva, herec často siahne po klišé. A tak sme
boli svedkami striedajúcich sa momentov, kedy herec tvorí a o
chvíľu na to si pomôže hereckou šaržou. Tento fakt predstaveniu
ako celku veľmi nepomohol. Ďalšia dôležitá vec rozdiely kvality
medzi jednotlivými hercami boli niekedy až priepastné. Môžeme
vyzdvihnúť presnosť, jasnosť a prirodzenosť komorníka a
zároveň sluhu, na druhej strane poddimenzované a všeobecné
jednanie niektorých jeho hereckých partnerov. Veľkým kameňom
malého úrazu bol temporytmus celého predstavenia. Aj keď sme
mali možnosť vidieť veľa zaujímavých a komických situácií,
akoby boli tak trochu každá vytrhnutá z celku. A to po nejakej
dobe diváka unaví.
Scéna sa niesla v duchu jednoduchosti. Stoly, stoličky,
posteľ. Jediná vec, ktorá ma vždy rozčuľuje sú rekvizity, ktoré nie
sú na scéne dostatočne využité. V tomto prípade to boli šáločky
na stôl, z ktorých sa pilo maximálne tri minúty, a potom zmizli
navždy. Chápem, že práve tieto maličkosti podčiarkovali typy
postáv, a tým ich úplne presne zaradili (napr. umelá mačička v
rukách Kleopatry L.M., ktorá z nej urobila umelú ženu, znudenú
a nevyužitú). Preto o nevyužitosti scény je to len môj osobný
pocit a nie kritika, či výtka.
Ak by som si to chcela celé zhrnúť, povedala by som,
že Sofia k nám priniesla kvalitné predstavenie, ktoré zožalo pekný
potlesk. A Sofii by som chcela odkázať: Ak sa pýtate, prečo ľudia
odchádzali z divadla, moja odpoveď znie: predstavenie, ktoré
trvá dve a pol hodiny je nezmyselné dávať na záver už
i tak náročného dňa (čo samozrejme nie je vaša
vina) a pokiaľ je tak dlhé, dať aspoň prestávku
strana
(to je výtka k vám).
Bylo by toho hodně co psát. Bulharský soubor ve svém
včerejším představení ukázal leccos. Přesto je celkový dojem
rozpačitý.
Sál se naplní. Vypadalo to, že se publikum chce bavit.
Scéna se třemi žárovkami osvícenými portály (od největšího v
zadní stěně jeviště až po malé okénko na rampě) tomu svou
varietní atmosférou odpovídala. Ostrovského hra posloužila jako
půdorys pro rozehrání množství komediálních výstupů a gagů.
Průvodcem touto „noční můrou ambiciózního mladého muže”
Glumova byla přízračná postava mima s bíle nalíčenou tváří,
která hru odstartovala zvoněním. (Těžko říct, proč právě čtyřmi
údery v nepravidelných intervalech.) Seskupení postav v zadním
portálu, evokují jízdu vlakem. Zastaví a vyhodí Glumova ven.
Ten se ani nestačí rozkoukat a už je lapen do karnevalového víru
hudby, zpěvu a tance (po dlouhé době zase živá hudba na scéně
- hurá!!!). Hrdina ještě oznámí, že se hodlá oženit s mladou
bohatou nevěstou, dál se však děj rozvíjí jakoby bez něj. Není
to onen bezskrupulózní kariérista, který jde od začátku za svým
podle plánované strategie. Sám se spíš podivuje tomu, kde se
ocitá a jak mu všechno náhodně vychází. Dobrá, jsme ve snu.
Snová licence dovoluje zveličovat, nadsazovat. Většina
postav je interpretována v parodicky expresivní, místy až
groteskní poloze - ať už suchar Mamajev s účesem kombinujícím
Elvise a Moliera, jeho neustále neuspokojená žena s úžasným
plyšovým psíkem, zfanatizovaná vdova Turusinová nebo
svalovec Krutickij. Právě Krutickij s Mamajevem předvedou ryze
klaunský výstup, přičemž skvěle těží ze svých fyzických dispozic
a pointují ódou na vodku. Výčet podobných a vydařených gagů
by byl dlouhý. Některé se blížily samostatným kabaretním číslům
(Gorodulinův striptýz v ložnici Mamajevové a následný závod s
Glumovem v chrochtání vtipně přecházející v etudu “dva kohouti
na smetišti”, nebo Krutického svádění Turusinové, kdy se mění
v rozdrážděného býka). Mezi tím se semtam přivalí karnevalová
vlna společného tance a zpěvu. Ale karneval končí, postavy
se rozutečou a Glumov zůstane na scéně opuštěn. Konec
halucinace, konec snění. Inscenace se však najednou láme.
Před čtvrtým dějstvím a asi po hodině a půl hry se jednání mění
ve stylu “musíme dohrát Ostrovského”. Plete se sem prožívání.
Konverzační scény jsou najednou nudné a nepotřebné. Zbytek
představení se tak stal čekáním na pointu nebo alespoň na
další výstup snového průvodce - mima. Ten, proměněn v
univerzálního sluhu Grigorije, se stal miláčkem publika. Ve
skvělé pohybové i mimické stylizaci, s drobnými výrazovými
nuancemi podle toho, komu právě slouží, svou všudypřítomností
a prozíravostí (ví, kdy podat vázu a kdy přispěchat na pomoc s
lžící do bot). Jeho samostatný výstup - přestavba scény před
čarodějnickým výstupem u Turusinové - byl číslem večera
s potleskem na otevřené scéně. On také inscenaci uzavře.
Rozsvítí malý portálek na rampě, kde odhalí oběšenou figurku
(Glumova?). Stírá si z obličeje masku. Je dohráno. Jen to téma
jsem trochu ztratila...
4
Melánia Krajancová
strana
Alžběta Matoušková
5
reflexe
R. Leveatan a Ch. Weare
PANÍ KAPLANOVÁ A KOUZELNÍK
exelfer
eraeW .hC a nataeveL .R
KÍNLEZUOK A ÁVONALPAK ÍNAP
U MULTIKULTURNÍHO STOLU
AFRICKO-ŽIDOVSKÉ A JINÉ SETKÁNÍ
Neexistuje-li jedno divadlo - a o tom se v průběhu
Setkání přesvědčujeme neustále - , neexistují pravděpodobně
ani jednotná kritéria pro jeho posuzování. Po německé čistotě
stylu, ruské disciplinované uvolněnosti a českém bezdůvodnu
je tu náhle něco, co se našim kritériím poněkud vzpírá,
respektive nejsem přesvědčen o tom, nakolik je smysluplné tato
kritéria přikládat - ale žádná jiná nemám. Toto metodologické
vytknutí před závorku by mohlo pokračovat i dále: co víme o
reáliích současné Jihoafrické republiky, to znamená, nakolik
se orientujeme v kontextu, nakolik chápeme odkazy, nakolik
dokážeme rozlišit, kdy slova splývají se svým kulturním
pozadím a kdy se od něj naopak provokativně odrážejí.
Neobeznámenost však má i svou druhou stranu:
svěžest prvního kontaktu. Dalekosáhlá romantizace orientu
v předminulém století má svůj původ právě v tomto: vůně
neznámého, černé plátno, které dovoluje jakoukoli projekci,
protože stejně vše pohltí.
Jak s tímto vším hodnotit divadelní stránku? Je možné
mluvit o práci s rekvizitou (ať už skutečnou nebo imaginární),
která byla od počátku nápaditá, ale postupem času zároveň
nepřesná. Imaginární předměty nepadaly z rukou právě jen
díky tomu, že byly imaginární; technická stránka herecké
práce, na niž jsme v evropském divadle zvyklí, přicházela
místy zkrátka - gesto klepání až na povel zvuku klepání je
toho flagrantním příkladem. Drobností tohoto typu, různých
disproporcí, nad nimiž by se dalo uvažovat, bylo k povšimnutí
více: proč například na stole stojí zcela reálná láhev, z níž se
rozlévá do pouze myšlených skleniček? Stálo z divadelního
hlediska za to natahovat onu prádelní šňůru dvakrát?
„Ó, mé pesachové talíře!” Přiznám se, že téma setkání
domorodé kultury s židovskou diasporou je pro mne něčím
novým. Dialogy mezi dvěma hlavními postavami, kuchařem
Wellingtonem a paní Kaplanovou, toto téma prezentovaly
někdy snad až příliš explicitně - opět s tou douškou, že na
poměry evropské umělecké narace, která ovšem není jedinou
možnou. Přímost, jednoznačnost a hravost, které celým
představením prostupovaly, působily místy osvobozujícím
způsobem, jindy se už vluzovala otázka, zda jde ještě o
nevinnost, nebo už spíše naivitu - nebo nic z toho, protože je
to prostě své.
U nás v České republice slovo multikulturní sice občas
zaslechneme, nicméně živou zkušenost nemáme. Francie a
Nizozemí je pro nás hard-core, cokoli za tím nepředstavitelné.
Situace židovské diaspory, obklopené nadto etnicky zcela
odlišnými lidmi, je pro nás papírová. Podtrženo a sečteno, je
to příliš mnoho neznámých, než aby pro diváka vyprávěný
příběh mohl být něčím jiným než osvěžením a zpestřením,
možná inspirací.
Po včerejším mejdanu v Elektře a posléze na Astorce,
kterého se zúčastnili i kolegové z Německa, Rakouska,
Polska a možná ještě odjinud, jsem měl dnes ráno na
jedné straně problém vůbec vstát, ale na straně druhé
pocit jakési prosluněné mezinárodní pospolitosti, zkrátka
záchvat celosvětové humanity (ať už si pod tím představíte
cokoli). Představení jihoafrické trupy mě v tomto dopoledním
bláznovství jen utvrdilo. Střet kultur na malém prostoru nemusí
vést k agresi a babylónské katastrofě, ale může člověka něco
naučit o sobě i o jiných a dává možnost společným zpěvem,
jídlem, tancem...oslavit všelidství.
Poté, co jsem si vylil srdíčko, nastává
problém kritické reflexe, kriticky reflektovat
(slibuju, že se to jednou naučím, pane
děkane). Scéna minimální, zpočátku
vlastně žádná. V blackboxu blackman
na kole. Jeho cestu „na místě“
vytváří ostatní herci přecházením po
jevišti, prací s drobnými rekvizitami
(větvičky, voda...) i sám jezdec.
Mimoto nám ji asi dvakrát ještě
zilustruje promítání diaprojektoru. Cesta
končí, ocitáme se v domě židovské rodiny
Kaplanových, na jevišti rozdělené na kuchyň
a jídelnu: dva stoly několik židlí a rámy naznačující
dveře a velké okno v pozadí. Princip práce s drobnou nebo
imaginární rekvizitou se uplatňuje dále, někdy působí velmi
vtipně, někdy spíš tak, že kýžená rekvizita zůstala zapomenuta
v Kapském městě (všimněte si, jak rychle přecházím od úvah o
humanitě k nepěkné kritické kousavosti). Režisér a spoluautor
textu (Christopher Weare) nehraje svůj kus navážno, ale
pokouší se s úspěchem o svěží, lehké tempo okořeněné
několika pěknými nápady (např. to, že Kaplana juniora i
seniora hraje tentýž herec, nebo obsazení drobné černošky do
role židovské matky rodu). Herci naplňují režisérovu představu
o komediálním charakteru jemným přehráváním a drobnou
afektovaností, naštěstí nepřehnanou (není nic trapnější než
hrát humor jako humor k popukání). No, zkrátka sranda byla.
Dramaturg-těžký intelektuál by mohl představení vytknout
určitou tezovitost, jakože propastné rozdíly mezi kulturami
překlene typ lidově moudrého sluhy (pardon kuchaře) a
všichni si teda nakonec společně zazpíváme, jak je na tom
světě krásně. Dramaturg-já říkám, že abyste vůbec začali
přemýšlet o tom, že nějaké takové představení uděláte, musíte
mít na to žaludek, nebo lépe řečeno srdce. Když jste upřímní
a nadšení ustupují vyhraněné umělecké ambice, čistota formy
a vycizelovaný rukopis do pozadí (což neznamená, že nejsou
přítomny vůbec, alespoň v dobrém divadle).
Závěrem: jsem rád, že se setkáváme, jen jsem
zvědav, jak se dnes dostanu na Flédu, když jsem
strana
včera propil všechny peníze.
strana
6
Jan Němec
Ondřej Lidumil
7
reflexe
N. Fainstein a kol.:
BUÏ KRÁSNÁ
exelfer
:.lok a nietsniaF .N
ÁNSÁRK ÏUB
VYSOKÉ PODPATKY A NÍZKÉ ŽÁNRY
EXKURZ JEDNEJ AŽ TROCH ŽIEN...
V anotaci na představení je napsáno, že inscenace je
založena na dvou příručkách z padesátých let. Je jasné, že
se nejedná o pravidelný text, a proto asi nebude pravidelně
inscenován. Těšil jsem se tedy na divadelní alternativu a
přišla. Jazykovou bariéru mi pomáhala překonat projekce s
názvy kapitol, stejně jako přesný výklad brožur. Hrálo se v
aréně kosočtvercového tvaru. Inscenace začala jako opulentní
hostina. Holky pomalu a požitkářsky jedly dobroty jak ve velké
Velké žranici. Jejich jednání podmalovával zvuk velkého
rautu, nalévání vody a ubíhajících hodin. Vše se zrychlovalo
a opakovalo - atmosféra stereotypu vytvořena a podtržena
sborovou mechanickou recitací a zacykleným pohybem tří
navzájem si podobných hrdinek. Pak náhle vše rozbito, změna
žánru, holky odstoupí a začnou uklízet. Vše smetou do pytlů na
odpad, stoly se převrácením promění v zrcadla. Každá z nich
si najde svůj rožek se svým stolem. Nahraný zvuk je nahrazen
živým klavírem, za ním sedí další dívka. Nejdůležitější je šarm,
převědčuje mě jedna z dívek. Bojuji za různorodost ženy, za
její osobitost, za to, že žena nefunguje jenom jako tělo (Když
napíšu, že si to myslím, ženy mě ...). Následuje série scének
o všem možném, co z ženy dělá ženu - jedná se však o krásu
vnější, ne vnitřní. Jednotlivé scénky jsou odděleny kabaretními
písničkami, hudba se občas otočí i kolem němé grotesky.
Většinou jedna z dívek stojí v povzdálí a mluví, zbylé dvě
předvádí. Intimní kontakt s publikem se daří, několikrát celý
sál doslova vybuchne smíchem. Za zvlášť zdařilé považuji
scénky s umýváním vlasů - koupací čepice byly super, stejně
jako fény, píseň o krému, svazující ševcovský metr i pohledy
do zrcadla, na které se zlobit nelze. V jedné scénce na jeviště
přiběhly dvě dívky a končetiny měly spojeny stuhami. Za nimi
stála třetí dívka v doktorském plášti s rákoskou v ruce. Výborný
nápad jak předvést loutkovitost, pokud najedete na rady z
šablonovitých brožur a knih, které říkají, co máte dělat a co ne,
se mi však nezdál dostatečně využitý, a tím pádem rušivý. Po
této scénce dívky rozdaly, nebo spíše nabídly publiku pěkně
nechutnou červenou želatinu, a pak začala didaktická hodina s
paní učitelkou o pocitech ženy během menstruace. Pěkně ušitá
prasárna teda...
Dívky uměly krásně zpívat a tančit a držet si pozornost
a počkat si na pointu a sakra dostaly mě. Ještě jak se učí chodit
na vysokých podpatcích a jak je to nepřirozené, ale na kankán
se dostalo. Melancholická píseň na konec příjemně strávené
hodinky, holky jdou do publika, dívají se na ženy, co na sobě
mají - jak prezentují svou osobnost, dotýkají se jich, zasednou
za stůl a hledí do neznáma. Vše se vrací do kompozice
jako před začátkem, stoly jsou dovezeny zpět v normálních
polohách, teď ovšem zcela holé, bez příkras doprostřed
kosočtvercového jeviště... proboha teď si to uvědomuju... vždyt
to vypadá jako známý symbol pro ... !!! Taková prasárna! Tohle
že je Divadlo? A já furt, že mi tam chybí nějaká vertikála...
Nebo to bylo mužské tělo na projekci?
Ani neviem, ako sa to mohlo stať, ale na tohtoročnom
festivale Setkání mám neuveriteľné šťastie na predstavenia,
na ktoré mám písať reflexie (recenziou ako takou vďaka
obmedzeniu - 3000 znakov by som to nenazývala a ani by som
sa o nič také nepokúšala), pretože aj Essenovská aj Tel Avivácká
inscenácia ma naozaj veľmi potešili.
V oboch prípadoch ide totiž o divadlo takého typu,
s akým sa na českých (ale i slovenských) javiskách velmi
nestretávam, ale ktorý mi je na druhej strane veľmi blízky,
a ktorému mám pocit, že z nejakých záhadných dôvodov
bezprostredne rozumiem. Je pravda, že som už videla niekoľko
divadelných predstavení, ktoré sa snažili o divadelnú poetiku
tohoto typu, ale bohužiaľ nemali ten náboj a nekomunikovali so
mnou tak otvorene a prirodzene ako v týchto dvoch prípadoch.
Čím to je?! - premýšľam... A napadá mi, že možno tým, s akou
ľahkosťou a nadhľadom sú mi tieto myšlienky predkladané...
Spôsob, akým sa mi snažia sprostredkovať daný problém je pre
mňa niečím novým, nepoznaným... V inscenáciách, ktoré som
mala možnosť vidieť v poslednom čase som mala pocit, že sa
herci brali moc vážne, že neboli schopní povzniesť sa nad svoju
postavu a vytvoriť si k nej vzťah z niekoľkometrového odstupu.
Možno práve tá ľahkosť a nadhľad nad problémom, v kombinácii
s humorom, je pre mňa prijateľnejšou variantou, než srdcervúce
psychologické žvásty, ktorým nie som schopná uveriť, pretože
im chýba kus skutočnej životnej skúsenosti a prežitku.
Feminizmus ako taký sa mi protiví. Veľmi protiví.
To, či mi môj účes ráno zaberie 5 minút alebo hodinu, alebo
či zvládam chodiť v podpätkových topánkách, jednoducho
neriešim. Rovnako tak ani neriešim postavenie a roly muža a
ženy v spoločnosti. Nezaujíma ma to, pretože si myslím, že „jaké
si to uděláš, takové to máš“. Ale... za predstavenie „Be beautiful“
jeho tvorcom ďakujem. Myslím, že žena zo sveta orientu chápe
problém feminizmu úplne inak, než som ho schopná pochopiť ja
sama, a preto mala táto inscenácia pre mňa výpovednú hodnotu
na druhú. A to, že sa tieto tri ženy k danej tematike stavali s
takým príjemným odstupom, nadhľadom, že to všetko brali s
humorom, že boli schopné zľahčovať daný problém v úplne
iných konotáciách, než som schopná tento problém vnímať a
posudzovať ja sama v rámci toho, ako sa s týmto problémom
vyrovnáva spoločnosť v našich zemepisných šírkach, ma
neskonale fascinovalo... Ešte raz ďakujem za zaujímavý a veľmi
príjemný exkurz do sveta žien...
Katarína Koišová
Lukáš Večerka
strana
strana
8
9
reflexe
J. Tooming, A. Tyrnpu:
LEMMINKAINEN
HELE, KLUCI, KDO MÁME VĚTŠÍ BUBÍNEK?
Dříve než popatříte na (cituji vlastní slova autorčina)
poetickou (např: ve skle se leskne), obraznou a metaforickou
recenzi orientální šelmy Lynx Lynx, spočiňte na nezaujatě
subjektivním, ortograficky-politicky nekorektním hodnocení
estonského kulturního importu. Jen pro upřesnění (aby snad
nedošlo k následným kritickým třenicím), nemám vůbec chuť
se špičkovat s Lynx Lynx, její výpady vůči mé osobě nechám
bez povšimnutí. Pokud přeci jen zareaguji na její mělkodeché
sprosťárny, činím tak z nutnosti a bez zvláštní potěchy.
Dvanáct do tuctu lepých žen (bez výjimky) a plavých
jinochů (na výjimky) oděných v režný folklór v ritualizovaném
prostoru vymezeném modrými a červenými světlovrhy pěje,
tančí, křepčí a skotačí o mýtickém hrdinovi, válečnických a
jiných choutkách mužného reka, nevalném jeho skonu a radosti,
jakou přinesl přeživším.Tolik k ději, jaký bychom u našeho
nešťastného Hanky hledaly marně, a stejně by, obávám se,
pochodil festivalový divák bez prozřetelně přiloženého programu.
Požadavek sdělnosti ustoupil expresivitě hereckého projevu a
poetickému výrazu inscenace.
Lesklá folie oválného tvaru na podlaze nedá
hnidopišskému recenzentovi spát (což, pravda, jde divadelnímu
představení jen k duhu). Mám-li přispět svou troškou do mlýna
interpretací (které se jistě vyrojí jako mouchy na švestkový
koláč), odmítám tvrzení své nejapné kolegyně o vodopádu či
kýho šlaka - byl to stín průhledného měsíce. Na každý pád,
pravda leží na podlaze a inscenátoři nechávají na divácích,
aby si ji po své vůli se(pře)brali, protože žádné z jevištního
jednání jim k tomu vodítka neposkytne. Celé představení se
nese ve výrazném napětí vytvořeném antagonismem ženství
a mužství. Herci vybaveni bubny rytmizují své jednání, o
tolik působivější, čím méně je choreografické. Inscenace
promlouvá téměř výhradně skrze hlasovou a tělesnou expresi
herce, využívá možností sborového i sólového přednesu a
původně prozaický text přetváří do podoby tu planktů, tu písní
celebrujících. Mému nedokonalému uchu ale velmi brzy splynuly
do jediné dvoubarevné melodie, ztrácející na počátečním napětí
a působivosti. S menším umem nakládá režie s ostatními
prostředky jevištní řeči, které se nezřídka odbývají v rovině
ilustrace (lovení labutě, jízda na koni, šplíchance krve ve scéně
pobíjení nepřátel, porcování padlého hrdiny). Drobátko chtěným
efektem (což nemusí nic ubírat z jeho působivosti) je pro mě
rozkývání obřích hrabiček ve scéně oživování rozkouskovaného.
Výrazně využívanou a v tomto směru jedinou (mimo některých
částí kostýmu-např.čepec) rekvizitou byl buben, který vedle své
primární funkce posloužil i coby mísa či útočná zbraň.
Závěrem se prý sluší jakési sumarizační hodnocení,
takový hloupý a mně protivný zvyk žurnalistické formičky. Inu,
měl jsem hrát nevděčnou úlohu zlého recenzenta, zatímco
by si Lynx Lynx honila triko na medu kolem pusy, a přesto, s
odstupem několika málo hodin od závěrečné děkovačky, mám
takový dosud nejasný(ale houževnatý) pocit, že právě na toto
představení (jsem povaha veskrze nostalgická) budu s vřelostí
vzpomínat.
Nyní se s obavami a nejvyšší obezřetností
pusťte do rizikové četby reflexe kočkovité a
strana
kočkující se Lynx Lynx
Emanuel Čarokrásný
(autor je preventista)
10
exelfer
:upnryT .A ,gnimooT .J
NENIAKNIMMEL
ZRCADLENÍ
Poslyš, Émo, byls
někdy v Talinu? Nebyl?
A jakou velikost má Tvůj
bubínek? Já sice nemám
žádný, ale v Talinu jsem
byla, moc pěkné město,
v centru mají krámek se
vzpomínkovými předměty a
představ si, nabízejí české sklo
(přesněji: „czech glass“ hlásá výloha).
Tomu se říká encounter, n‘est ce pas! Chápeš to, ve skle se
leskne setkání, moje recenze se obtiskuje do Tvé, no, a konečně
(to už se dostávám k inscenaci) ovál na podlaze, kolem kterého
se točí veškeré ústřední dění Lemminkainen, je vyňat ze srdce
obdelníkové zástěny (Émo, však víš, ta později představovala
vodopád, jak sis správně z programu přeložil). Mýtus je přece
zrcadlo, viděl ses? Cože? Že tady zrcadlím tak akorát oslí můstek,
jó? Osel seš tu spíš Ty, Čarokrásko, a taky si myslím, že neumíš
prožívat umění.
Asi budeš málo pudový, protože mě to vtáhlo hned zkraje,
jakmile zazněl první hrdelní tón, hned mě to vyškublo ze židle a
vrhlo do mýtického (ne)času. Pak už se jen plulo na asociativně
emotivní vlně. Otevřeli ústa a ihned obsáhli celý prostor i s diváky,
mně to rezonovalo třeba i pod nehty. Mužský sbor se prolnul se
ženským, poté zůstaly jen ženy a z nich vystoupilo sólo, které se
měnilo ze zpěvu v recitativ a nazpět. Práce se sbory nekončila
u zaměření na temporytmické prolínání hlasů, i pohyb byl
prokomponovaný, ať už se to týkalo jen otočení hlav nebo stání
zády k publiku, vše bylo jak esteticky, tak významově nosné.
Pečlivá byla i práce s celkem a detailem - při reji všech
herců vynikli dva či tři, kteří v danou chvíli zastávali post nositelů
narace, ať už prostředek připoutání pozornosti byl v tempu
hlasového či fyzického projevu. Ano Émo, budu konkrétní, objevilo
se to třeba v závěrečné scéně, kdy shrbená, sténající matka s
náručí synových ostatků, které se jí nepodařilo znovu přivést k
životu, odcházela živelným rejem ostatních.
Rovněž jsem ocenila honzlovsky rozpohybované
předměty, ano, Emíku, myslím na ty bubínky, které jednou byly
hudebními nástroji (které se snad vystřídali ve všech přítomných
rukou) nebo pomocnými vnějšími hlasovými rezonátory, také
se ale na chvíli v rukou budoucí rekovy ženy proměnil v mísu
s těstem, v rukou mužů zase ve zbraně i štíty, kdy rek svými
nejúdernějšími úhozy pobil ostatní. Hrábě, které Éma odsoudil,
příjemně rozhoupaly divadelní fantasii, kromě toho, že Ti měly
pomoc odhalit situaci, kdy matka jejich pomocí shromažďovala
synovy ostatky (a copak nevidíš i tu metafyzickou rovinu - přece
hrábě a záhon a nový život, to patří k sobě), ale nebyly tam jen ty
obří hrábě, zároveň se totiž dvěma hráběmi staly matčiny ruce, a
pak se houpavý pohyb hrábí přenesl na sbor a už Ti před očima
měl vytanout obraz náruče houpající děcko.
Svěřím se Ti, Émo, i když si myslím, žes necita a snad
ani nemáš tlukoucí srdce, estonští lidé jsou děsně krásní a jejich
inscenace se svou červenomodrou atmosférou kořenů v zemi
též. A taky seš nestyda, když ses vůbec nezmínil
o autorce, režisérce a představitelce matky,
strana
sympatické pedagožce Anně Tyrnpu. Sbohem,
Émo, měj se čarokrásně.
Lynx Lynx (autor je ekolog)
11
Hovory s...
offlexe
L´AMFIPARNASO
MLČELY JAK VYŘEZANÉ
Je to ale nápad, pouštět se do pantomimy s marionetou.
Takový kus dřeva na špagátcích valně mimických schopností
nemá. A když mu seberete hlas, vyjadřovacích prostředků mu
zbude jako špalku. Na štípání dříví vhodný, ale co s takovou
kládou na scéně? Těžko ji přemluvit k čitelné a smysluplné
jevištní akci. Ještěže tu byl všeobecně známý otloukánek komedie
dell‘arte, který dodal jasně střižené postavy, a vypravěč, který mezi
výstupy vyložil v řeči vázané budoucí děj.
I tak ale inscenace žáků Ctibora Turby většinu času
zákonitě působila spíš jako zápas s nepohodlnou loutkovitou
rekvizitou. To, co by snad bývala mohla být čiperná klauniáda na
staroitalské motivy nebo naopak roztomilé loutkové představení
pracující s tradicí původně činoherního divadelního žánru, uvízlo
ve stádiu podivné kočkopsovitosti. Vodiči a loutky splývali, zase se
rozpojovali, hráli spolu, proti sobě... ovšem zřejmě bez jakýchkoliv
vnitřních zákonitostí.
Činoherní pasáže malé dřevěné pajduláčky jednoznačně
zastínily – právě proto, že když nebylo co poslouchat (nepočítáme-li
hudební podkres madrigalů souboru Musica Fresca), bylo alespoň
na co se dívat. Víc mimiky, víc legrace. Snadná úměra.
I tak by ale komediální soukolí zasloužilo pořádně
promazat. Humor se sice držel v mezích vkusu, rozhodně ale
neoslňoval, mnohé vtipy čpěly vyčpělinou, jiné byly trudně
průhledné. A z většiny herců jakoby čišela potřeba něco říct slovy,
jen kdyby to nebylo svrchu zakázané... Specificky pohybového
a mimického vyjádření se nějak záhadně nedostávalo. Osobně
jsem měl celou dobu pocit, že sleduji podivně okleštěnou,
transponovanou a vůbec všelijak znevýhodněnou komedii
dell‘arte.
Hodnotím samozřejmě velmi kladně snahu prozkoumávat
nové ulice i uličky malých forem. Jen se obávám, že tahle je,
alespoň v této podobě, velmi, velmi slepá.
Možná je to všechno ale jen mou notorickou neschopností
vnímat a vstřebávat nonverbální divadlo.
Pajdulák Mikuláš
pozvánka.
Kulminuje hladina vašeho adrenalinu?
Dali byste si ještě jedno představení? Usínáte jen
pod vlivem analgetik a ráno zíráte do stropu ještě než
první paprsky slunce ozáří zdi brněnských činžáků? Zkrátka
– máte zájem se ještě více setkat? Ano?
Dnes (ve čtvrtek 7. 4. 2006) můžete! Tentokrát to bude
vařit v Kabinetu múz, v Divadle v 7 a 1/2! DJ Dan Keshen Vám
naservíruje porci párty muziky pro všechny účastníky festivalu
za pouhých 30Kč/ 1EURO!
Nechte se zlákat! Ve 20:00 startujeme!
strana
12
...režisérkou ZAZIE V METRU
Jolanou Kubíkovou
Proč se studentka JAMU rozhodla pro odskok do Prahy?
Nebyl to můj záměr, z DAMU se ozvali sami, protože jim někdo
vypadl. Volali mi, jestli bych byla ochotná ten termín hned vzít,
a já souhlasila. Člověk si může zkusit něco nového. Alterna je
specifická, herci nemají tolik hodin činoherního herectví, ale
mají schopnost větší múzičnosti. Myslím, že jsme jim vyšli
vstříc, když jsme zvolili tuhle hru a ne klasickou činohru.
Zazie v metru je román. Bylo obtížné ho dramatizovat?
Je to jeden z textů, které se k dramatizaci nabízejí. Existuje i
film, což vypovídá o tom, že už se někdo o přepis do filmové
nebo divadelní podoby pokusil.Román není obsáhlý a je velice
mluvný, takže se to dělalo poměrně dobře.
Byla jsi dramaturgem a režisérem zároveň. Je to dobrý
postup?
Všechno má své výhody i nevýhody. Stínovým dramaturgem
byl vlastně pan Etlík, s ním jsme se dohadovali nad volbou
titulů. Mě zajímá Francie od třicátých do padesátých let, je to
taková hravá doba. Tenhle román je jedna z Queneauových
posledních věcí. On sám začínal jako surrealista a v Zazie
dozvuky surrealismu cítím. Rozhodli jsme se, že dramatizaci
udělám sama. Chtěli jsme tam také zapojit písničky, těch
je tam dost, asi patnáct. Šlo o to připravit strukturu pro
písničkovo-taneční žánr. Naším cílem nebyl nějaký brilantní
výsledek, spíš jsme to vnímali jako možnost něco si
vyzkoušet.
Je text nějak aktuální dnes? Proč ho uvádět?
Text na první pohled vypadá velice jednoduše. Holčička
přijíždí do Paříže, tam něco zažije a zase nám vláčkem
odjíždí. Zdánlivě banální, ale při několikerém čtení toho textu
člověk vycítí, že má v sobě jistou poezii a filosofické podtexty,
na které ale netlačí. Nepoznatelnost světa - nepoznávám
památky, nepamatuji se, kdo může říct, že tohle je Panteon?
To je až descartovské téma, jestli má člověk vůbec schopnost
něco poznat. Qeuneau studoval filosofii. Důležitým tématem je
také samota, minutí cíle - Zazie přijíždí, aby viděla metro, a ono
celou dobu nejede. Metafora našich životních cílů, ideálů, které
naprosto mineme a žijeme spoustu úplně jiných věcí.
Některé prvky v inscenaci připomínaly tvé inscenace
minulé. Byla to nějaká záměrná citace sebe sama?
Těžko sám sebe hodnotit, ale ty věci vždycky něco spojuje.
Mě zajímá Francie a Německo, to je dáno mým jazykovým
zařazením. Lákají mě hravé věci a potom silné architektonické
texty, které má spíš německá dramatika. Ale v obou těchto
proudech je obsažena absurdita, specifický pohled na svět.
Určitě není mým cílem uhnízdit se v nějakém stylu, naopak
se snažím objevit svět textu a otevřít se mu, mít cit pro různé
typy textů, jejich stylové ztvárnění a možné posuny. Ty jsou i v
Zazie, v románu je hlavní tok velmi civilní, na divadle musejí být
větší kontrasty. Proto jsme dávali postavám závažnější
podtóny, snažili jsme se je odstínit, kontrastovat.
Vždycky je to hledání...
strana
Děkujeme za rozhovor
13
Je pěkné vědět, že ještě někde má
výchovné divadlo své místo. Je to
poučné, že ještě někdo umí pracovat
s jednoduchými prostředky a vykouzlit
poměrně zajímavou divadelnost. Mám pro
tuto oblast srdeční slabost.
Lynx
K
Začátek mi přišel moc dobrej, vtipnej, strašně pěkný nápady. Ale pak jak
se tam postavil ten byt, tak to už bylo sušší.
Veverčák
Líbilo se mi, jak byli spontánní, a vypadalo to, že se vůbec netrápí
tím, že hrají na festivalu. Taky byli hodně komunikativní s divákem.
Ukazovali, že hrají pro nás, a rušili tak čtvrtou stěnu. Jejich divadlo je
daleko větší komunikace jeviště - hlediště. Přišlo mi to jako divadlo v
sociální akci, kterým ukazují situaci v Kapském městě - nikdo neví, kde
jsou jeho kořeny, ale dodržují se tradice. Určitě mě to oslovilo, téma ze
současnosti, které oni sami prožívají. Nesnažili se nás přesvědčit, že je
jim čtyřicet. Hráli sami za sebe. Veselé, spontánní, otevřené.
Janka
N. Fainstein: BUĎ KRÁSNÁ, Tel Aviv
Velmi pěkné představení, i když jsem nerozuměla, tak jsem to z
nich cítila. Zajímavá podívaná, hrozně šikovný holky, takový pěkný,
normální, udělaný... Kdybych nevěděla, že jsou z Tel Avivu, tak bych si
myslela, že jsou normálně Slovanky...
Kachna
Podle mě úplně z jiný planety. Neuvěřitelně přirozený. Jsem úplně paf
z holek, který to dělaly a ze všeho. Byla to provokace, ale ne nějaká
samoúčelná, prostě JO...takhle jo.
Kečárgi
Moc se mi to líbilo, škoda, že jsem nerozuměl hebrejsky. Ale holky byly
úžasný, strašně mě bavilo, jak si vyhrávaly sami se sebou. Dokázaly
všechno ze sebe prodat, krásně zpívaly. A ty myšlenky, výborně
vybraný. Myslím si, že představení by měla nasměrovávat k dalším
myšlenkám. Tohle nebyl žádný drasťák, ale příjemnou formou podaná
zajímavá a důležitá věc.
Ivo
J. Tooming, A. Tyrnpu: LEMINKAINEN, Tallin
Je zajímavé, co všechno jsou schopni herci udělat, aby v nás něco
vyvolali. Skvělé výkony. Jen jsem čekal ještě nějaký zajímavý
závěrečný obraz. Mohlo to být o něco víc nápadité pohybově. Nemám
moc rád, když sebou herci hází o zem. Kdyby s takovým nadšením jako
herci pracovali režiséři, dramaturgové, autoři hudby a choreografie,
mohlo to být ještě o něco lepší.
Janko
Je úžasné, že na tomhle festivalu se vidí i jiné druhy divadla, jako
bylo například tohle představení. To se jinak u nás vůbec nevidí. Je to
strašně vzácné a myslím si, že strašně dobré, protože stačí takovéto
nahlédnutí a vím, že tohle je styl, který by se tu mohl objevit a určitě by
si našel svoje diváky.
Tomáš
vy
O
T
R. Levetan a Ch. Weare:
PANÍ KAPLANOVÁ A KOUZELNÍK,
JAR
Í O
Ø ET
b
o
n
á
l
ub
SSSR, 31. 1. 1990 – Otevření prvního
McDonald‘s v Moskvě.
Dánsko, 5. 6. 1990 – V Kodani se koná konference
o lidské dimenzi.
SSSR, 2. – 13. 7. 1990 – V Moskvě se konal XXVIII.
(poslední) sjezd KSSS.
USA, 19. – 23. 2. 1990 – Při projevu v Kongresu navrhl Václav
Havel ukončit spory týkající se 2. světové války. Co jsme si, to
jsme si…
Všude, 7. 8. 90‘ – Ve 12 hodin 34 minut a 56 sekund se děje
něco, co se opakuje jen jednou za sto let.
Lamanšský průliv, 1. 12. 1990 – Poprvé od poslední doby
ledové je možné přejít z Anglie do Francie (téměř) suchou
nohou.
Kuvajt, 8. 11. 1991 – Byla uhašena poslední, 727. hořící
naftová věž.
SSSR, 8. 12. 1991 – Prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska
podepsali v Brestu dokument o ukončení existence Sovětského
svazu a spravedlivě si rozdělili jaderné zbraně.
SSSR, 18. 4. 1991 – Sovětský svaz přiznal, že jeho vojenské
jednotky umístěné na území ČSFR disponovaly jadernou
municí.
Jugoslávie, 26. 7. 1991 – V Dubrovníku zasedala maďarskojugoslávsko-československo-rakousko-italská organizace pro
spolupráci, která se na maďarský návrh rozšířila na maďarskojugoslávsko-československo-rakousko-italsko-polskou.
Pozdější rozpad Jugoslávie její název ještě více zkomplikuje.
Česko/slovensko, 1.1. 1993 - ČSFR přišla o S i o F.
USA, 26. 2. 1993 – Usáma poprvé zlobí ve World Trade
Center.
USA, 16. 7. 1993 – Tučňák poprvé mává z Wokna.
Oběžná dráha, 2. 12. 1993 – Nejdražší oprava zrcadla
v historii.
USA, 8. 4. 1993 – Kurt si to nechal projít hlavou.
USA, 24. 8. 1995 – Wokna vrací úder.
Japonsko, 27. 2. 1996 – Do světa je vypuštěn první
Pokémon.
Strašně se mi to líbilo a myslím si, že jestli je jejich země taková, jako
bylo to představení, tak jsem se do tý země asi zamilovala. Rusové,
Poláci a Estonci dokázali, že nejsilnější je, když to jde od srdce, je to víc
než nějaké formální experimenty.
Maruška
Velká Británie, 5. 7. 1996 – Do světa je vypuštěn první klon,
ovečka Dolly.
Byla to síla, zcela bez okolků a přímo z jádra člověka. Konečně výkřiky,
kterým jsem skutečně věřila, aniž by si před sebou musely zametat
cestičku nějakou psychologizací. Z herců šla obrovská energie. Práce se
světlem byla skvělá, snad i díky ní byl možný přenos tohoto představení
do interiéru. Oranžové světlo ohně, bílé světlo měsíce...výborná hudba.
Dokázali, že kořeny divadla mohou být jak v rituálu, tak v epice,
ve vyprávění.
Včela
strana
Terminátor 2, 29. 8. 1997 – Den zúčtování.
14
Velká Británie, 30. 6. 1997 – J. K. Rowlingová mění postoj
mladé generace ke čtení.
USA, 26. 1. 1998 – Bill Clinton lituje, že šetřil na čistírně. A
nejspíš i toho, že lhal (nejen) před celým americkým národem.
Ale ze všeho nejvíc určitě toho, že mu to neprošlo.
Země, 12. 10. 1999 - Počet obyvatel Země podle
propočtů přesáhl šest miliard.
strana
15
OPONA
S P SE
Á ROZTAHUJE
N E K
k r e s l í :
m a r k é t a
&
r o m a n
TI v RÁŽi
dnešní číslo Meeting Pointu pro vás připravili:
šéfredaktorka: Silvie Šustrová
šéfredaktorka EN verze: Kateřina Boukalová
produkce: Martin Dudák
grafika a sazba: Jan Bolívar Pohořelický
korektorka CZ verze: Jitka Páleníková
korektor EN verze: Alexander Packer
redakce: Lucka Matyášková, Melánia Krajancová, Alžběta Matoušková, Ondřej Novotný, Jan Němec, Katarína Koišová, Lukáš
Večerka, Petr Maška, Eva Rysová, Mikuláš Bryan,
Havlice, Anna Saavedra
strana Jan
překladatelé: Alžběta Nagyová, Michaela Tvrdoňová, Marek Procházka, Martina Procházková, Alena
Zapletalová, Majka Kyselová
fotografie: Tomáš Gajdoš
16