docStínová ekonomika Migrace Krize
download 
Stížnost Transkript
Stínová ekonomika Migrace Krize
Trade-off 0 2015 51 Neoficiální a šedá ekonomika Radikální řešení globální nerovnosti příjmů 60 Nový domov? (Ne)úspěšná integrace Němců po válce 68 Euro ohrožuje evropský integrační projekt 8 Stínová ekonomika Migrace Krize Magazín pro českou a slovenskou konkurenceschopnost 3. 11. 2015, ročník 0 www.trade-off.cz Cena: nulté číslo je neprodejné Editorial Miroslav Svoboda šéfredaktor časopisu Trade-off MILÍ ČTENÁŘI! Dostáváte do rukou úvodní číslo časopisu Trade-off – magazínu pro českou a slovenskou konkurenceschopnost. Název ani podtitul jsme nevolili lehkovážně. Věříme, že se v nich skrývají přesvědčivé důvody, proč vám dokážeme každé tři měsíce přinést jiný a lepší čtenářský zážitek, než na jaký jste byli zvyklí. PROČ KONKURENCESCHOPNOST? Klíčem ke konkurenceschopnosti je vidět dál než ostatní a dokázat tuto vizi prosadit. A schopnost vidět dál se nejlépe rozvíjí v odborných, často i velmi teoretických debatách. Kdo z lidí z praxe však má čas účastnit se vědeckých konferencí a číst akademické žurnály? My proto čtenářům tyto odborné debaty zpřístupňujeme. Oslovujeme odborníky na daná témata a přinášíme vám v přístupné podobě to nejnovější, živé poznání. Věříme, že tím získáváte podstatnou konkurenční výhodu oproti těm, kteří si nenajdou čas svoje vzdělávání doplňovat o aktuální témata a poznatky. PROČ ČESKOU A SLOVENSKOU? Žádné teoretické poznání není účinné, nedá-li se aplikovat. Naše články jsou proto vždy o realitě. A protože žijeme v Česku a na Slovensku, jsou naše články především zaměřené na jevy, které mají význam v kontextu našich krajin. PROČ TRADE-OFF? Trade-off se dá přeložit jako „volba něco za něco“, anebo také velmi volně jako princip „nic není zadarmo“. Trade-off je situace, kdy člověk musí volit mezi alternativami, a když si vybere jednu cestu, druhé se mu uzavřou; situace, ve které když něčemu dá přednost, něco jiného musí obětovat. My věříme, že to je vždy případ hospodářsko-politických problémů. Každé jejich řešení má i svou odvrácenou stranu a pro jeho správné zhodnocení ji nesmíme opomíjet. Proto naše články nenabízejí jen jeden úhel pohledu, ale představují relevantní odborné názory, i kdyby byly protichůdné. CO VÁM NABÍZÍME TENTOKRÁT? Pro úvodní číslo jsme pro vás vybrali tři témata, jež pálí dnešní společnost a která bychom mohli shrnout pod společný název Ekonomika ve stínu. Jednak se věnujeme stínové ekonomice – tomu, jaké jsou její příčiny, proč je tak důležitá i jaká jsou možná řešení. Přinášíme rozhovor s předním světovým odborníkem na stínovou ekonomiku Friedrichem Schneiderem. Dalšími tématy jsou migrace, která dnes zastiňuje hospodářské problémy a prodrala se na výsluní mediálního zájmu, a krize, situace, kdy ekonomickou výkonnost země zakryl stín úpadku... V článcích zasazujeme oba jevy do kontextu, který se v médiích příliš nezmiňuje, a ukazujeme některá nečekaná, ale přitom funkční řešení. Ochutnávkou dalších rubrik, na které se můžete těšit v příštích číslech, je pak Predikce rok poté. Prognóz jsou sice plné noviny, ale málokdo se zpětně ptá, nakolik odpovídaly skutečnosti. My takovou analýzu pro vás budeme přinášet pravidelně. Přejeme vám příjemné a hlavně přínosné počtení! Miroslav Svoboda šéfredaktor Trade-off 0 2015 3 3 Editorial Stínová ekonomika 8 Neoficiální a šedá ekonomika Bruno S. Frey, Friedrich Schneider 16 Rozhovor s Friedrichem Schneiderem Aleš Rod 23 Charakteristika stínové ekonomiky v ČR Jonáš Rais, Ondřej Klička 28 Neoficiální a šedá ekonomika Jonáš Rais, Ondřej Klička 33 8 68 Euro ohrožuje evropský integrační projekt 4 Šedá ekonomika v průmyslových zemích Dominik H. Enste 40 Obsah Metody ukrývání příjmů ve stínové ekonomice Jak ven ze stínu? Decentralizací. Miroslav Svoboda 45 28 odstínů šedi Petr Bartoň Migrace 52 Radikální řešení globální nerovnosti příjmů: Buďme více jako Katar Eric A. Posner, Glen Weyl 56 Uprchlíci a politici: zkouška evropských hodnot Josef Montag, Belém Circle 60 Nový domov? (Ne-)úspěšná integrace sudetských Němců v poválečném Bavorsku (1945–1949) Radek Soběhart Krize 68 Euro ohrožuje evropský integrační projekt Marek Hudík 74 Pět způsobů, jak reagovat na finanční krizi Petr Bartoň 78 Německé dluhy po roce 1945 – inspirace pro dnešek? Radek Soběhart 84 Stopařův průvodce po světě záporných úrokových sazeb Petr Bartoň Predikce rok poté 88 Ekonomické věštění – kdo byl nejúspěšnější prognostik? Václav Rybáček Přinášíme fundované, a přitom srozumitelné analýzy na téma Ekonomika ve stínu. Miroslav Svoboda šéfredaktor Trade-off ŠÉFREDAKTOR Miroslav Svoboda [email protected] REDAKCE Petr Bartoň Marek Hudík Josef Montag Jonáš Rais Aleš Rod Václav Rybáček Radek Soběhart [email protected] MANAŽEŘI PROJEKTU Martin Steiner výroba, distribuce [email protected] Pavla Vašíčková marketing, inzerce [email protected] GRAFICKÝ DESIGN Tom Garcy SAZBA Pavel Vodička JAZYKOVÉ KOREKTURY Jan Jaroš TISK Tiskárna Gemmapress, spol. s r. o. VYDAVATEL CETA – Centrum ekonomických a tržních analýz, z. ú. Jungmannova 26/15, Praha 1 Tel.: 731 284 412 E-mail: [email protected] www.eceta.cz Trade-off 0 2015 5 Stínová ekonomika 6 8 Neoficiální a šedá ekonomika 16 Rozhovor s Friedrichem Schneiderem 23 Charakteristika stínové ekonomiky v ČR 28 Metody ukrývání příjmů ve stínové ekonomice 33 Šedá ekonomika v průmyslových zemích 40 Jak ven ze stínu? Decentralizací. 45 28 odstínů šedi Trade-off 0 2015 7 Neoficiální a šedá ekonomika Bruno S. Frey, Friedrich Schneider Existuje vžitá představa, že šedá ekonomika je veliká a že na rozdíl od oficiální ekonomiky prudce roste. To má platit zejména pro rozvojové a transformující se země, ale také pro ty rozvinuté. Největší obavy panují z toho, že vlády tím pádem ztrácejí své příjmy a vytrácí se tak pojivo držící společnost pohromadě. Na druhou stranu ale šedé ekonomiky vytvářejí hodnoty a do celkové ekonomiky vnášejí dynamický element. Bruno S. Frey Friedrich Schneider D Definice šedé ekonomiky se různí. Podle dominantní definice šedá ekonomika zahrnuje všechny produktivní (tedy přidanou hodnotu vytvářející) činnosti, které nejsou oficiálně zaznamenány, které by ale měly být započítány do hrubého národního důchodu. Taková definice nezahrnuje činnosti, které se nezapočítávají do hrubého národního produktu (HNP) (např. domácí práce). Šedá ekonomika tedy není totéž jako daňové úniky (které hlavně přerozdělují) nebo jako ilegální činnost (některé činnosti jsou legální, ale nejsou zdaněny, a tak nebývají zaznamenány). Ekonomové vymysleli spoustu způsobů měření velikosti šedé ekonomiky. Přímé metody jsou založeny na dotazníkových průzkumech a studiu daňových přiznání. Nepřímé metody pak analyzují rozpory mezi tím, co je „obvyklé“ a co je ve skutečnosti pozorováno, co se týče výdajů, zaměstnanosti, užití peněz či fyzických vstupů (např. elektrické energie). O něco subtilnější metoda spočívá ve vytvoření modelu popisujícího motivace pracovat v šedé ekonomice: břemeno daní a příspěvků na sociální zabezpečení, očekávaný trest a také morální náklady vědomí, že je člověk součástí nelegální ekonomiky. Empirické odhady velikosti a růstu šedé ekonomiky vzhledem k oficiálně zaznamenanému HNP existují pro rozvinuté, rozvojové a tranzitivní ekonomiky. Ve většině zemí bývá šedá ekonomika považována za něco negativního a k jejímu potírání bývá vynaloženo velké úsilí. Většina tohoto úsilí spočívá ve zvýšené míře odrazování, ať už pomocí zvýšené kontroly či vyšších trestů. Výsledek je však velice nejistý. Nadějnější postup spočívá v lákání lidí z šedé ekonomiky do té oficiální tím, že se část dané činnosti zlegalizuje, zvýší se efektivnost veřejných služeb a zlepší se vztah státu k občanům. Tím se zlepší občanská morálka a sníží motivace pracovat v šedé ekonomice. Existuje také široce rozšířený pocit, že se v šedé ekonomice odehrává zásadní a rostoucí část všech činností s přidanou hodnotou. To platí zejména pro rozvojové a tranzitivní ekonomiky, ale také pro ty bohaté. Tyto činnosti nejsou započítány v systému národního účetnictví, který se stal všeobecně přijímaným měřítkem ve všech zemích světa. Existence a růst šedé ekonomiky vyvolávají čtyři hlavní druhy obav. Ekonomické a sociální podmínky života jednotlivců, rodin a celých zemí jsou kvůli ní tendenčně zkreslené, pokud člověk spoléhá jen na oficiální statistiky. Oficiální míra nezaměstnanosti tak kupříkladu může zatajovat, že určitá (neznámá) část nezaměstnaných ve skutečnosti pracuje a dostává mzdu. Následkem toho je pak makroekonomická hospodářská politika příliš intervenční a sociální politika příliš štědrá. Druhým problémem je ztráta daňového výnosu z nezdaněné šedé ekonomiky. Třetí obava pak v šedé ekonomice vidí znamení nezdravého vztahu mezi občanem a vládou. Daňoví poplatníci jsou nespokojení s veřejnými statky, které za své daně dostávají, a snaží se vykompenzovat si to útěkem do šedé ekonomiky. Panují ▷ Trade-off 0 2015 9 ▷ obavy, že takováto reakce znemožní vládě financovat veřejné statky potřebné pro hospodářství a celou společnost. Čtvrtý druh obav pak jde ještě dále, když podle něj šedá ekonomika svým důrazem na jednání ve vlastním zájmu a opomíjením solidarity podemílá samotné pojivo držící společnost pohromadě. Proti těmto obavám však stojí ti, kteří šedou ekonomiku vidí v pozitivním světle. Odpůrci státních zásahů vítají, že šedá ekonomika stanovuje horní limity na míru zdanění a regulací. Zároveň oceňují dynamiku a flexibilitu šedého sektoru. OZNAČENÍ A DEFINICE Zde diskutovaný fenomén je dobře znám a vystupuje v odborné literatuře pod mnoha jmény – jako ekonomika neformální, neoficiální, nestandardní, paralelní, sekundární, podzemní, skrytá, neviditelná, nezaznamenaná, stínová či šedá, nebo prostě „práce načerno“. Přízvisko černé barvy se v některých jazycích používá vůbec nejčastěji („le travail au noir“ ve francouzštině, „Schwarzarbeit“ v němčině či „Svarta sektor“ ve švédštině). Žádná univerzální definice neexistuje, záleží vždy na účelu použití. Nejpřesnější a nejpoužívanější definice se pokouší vztáhnout šedou ekonomiku k oficiálně naměřenému národnímu důchodu: podle ní zahrnuje všechnu produktivní (tj. přidanou hodnotu vytvářející) činnost, která nyní není zaznamenávána do výpočtu HNP, ale měla by být. Tato definice nám umožňuje porovnávat šedou ekonomiku s HNP a případně ji připočítat. Z této definice jsou vyloučeny dva obsáhlé druhy činností: ❶ Výroba, která se podle konvencí nezapočítává do HNP. Jde zejména o výsledky práce v domácnosti. Vyhodnocením významu tohoto typu činností se zabývá celý samostatný obor bádání. Podle typu použitého přístupu a metody bývá uváděno, že rozsah této činnosti se v bohatých zemích pohybuje někde mezi 30 a 50 % velikosti HNP. ❷ Daňové úniky nejsou přidanou hodnotou. Pouze přerozdělují již vytvořené, a tak nepatří do výše zmíněné definice (například když někdo neplatí daně z připsaných úroků). Na druhou stranu ale obecně nikdo neplatí daně z produktivních činností šedé ekonomiky (například z melouchů na stavbě). Mezi produktivní činností šedé ekonomiky a daňovými úniky tedy existuje spojitost, ale nejde o totéž. Daňové úniky se také staly samostatným objektem vědeckého zájmu. Například v případě Spojených států se odhaduje, že v letech 1973 až 1992 představovalo daňové úniky 17 % všech daní, které měly být zaplaceny. Šedou ekonomiku nelze zaměňovat s „ilegální“ ekonomikou. Některé činnosti jsou zcela legální, jen nejsou daněny (například vzhledem ke svému malému rozsahu), a tak nejsou v oficiálních statistikách zaregistrovány. Jiné činnosti jsou jako takové legální, jen se jejich provozovatelé vyhýbají dani. A z ilegálních činností (jako výroba či distribuce drog) se koneckonců stejně daně neplatí. 10 Šedou ekonomiku nelze zaměňovat s „ilegální“ ekonomikou. Jiné, širší definice neformální a šedé ekonomiky mohou započítávat i produkci v domácnosti či přerozdělující činnosti – podle toho, nač je definice použita. V následujícím textu budeme pracovat jen s výše popsanou užší definicí založenou na nezaznamenané produktivní činnosti. PŘÍSTUPY K MĚŘENÍ Ekonomové se v tomto směru zaměřují hlavně na měření velikosti šedé ekonomiky v porovnání s oficiálním HNP, v porovnání s ostatními zeměmi a vývojem v čase. Ostatní společenské vědy (zejména sociologie) se více zaměřují na strukturu šedé ekonomiky: kdo se do ní kde zapojuje? Studie často přinášejí detailní analýzu jednotlivých regionů, odvětví a typů činností šedé ekonomiky. Velká část těchto činností (rozsah se mezi různými zeměmi hodně liší) se odehrává ve formě druhého pracovního poměru a práce na částečný poměr. To neformálně pracujícím umožňuje ponechat si sociální dávky a ztěžuje to detekci. Nikoho nepřekvapí, že u ilegálních imigrantů dominuje (případně je zcela výhradní) příležitostná práce. V bohatých zemích je příležitostná práce nejčastější v těchto sektorech: v zemědělství (zejména sezonní práce), ve stavebnictví a ve službách, zejména opravárenských (např. automobilů) a úklidových, v pohostinství a také ve velkoobchodu a maloobchodu. Zaměstnáními s největším podílem ilegální práce jsou tak uklízečky a uklízeči, servírky a číšníci, domácí pečovatelky a pečovatelé, stavební a strojní dělnice a dělníci. V 80. a 90. letech 20. století dosáhla snaha změřit velikost šedé ekonomiky zajímavých metodologických inovací. Jinými slovy, výzva „změřit neviditelné“ zrodila nové metody měření. Ty můžeme shrnout do tří hlavních přístupů. PŘÍMÉ PŘÍSTUPY Zřejmý způsob, jak analyzovat šedou ekonomiku, je provádět dotazníková šetření mezi (předpokládanými) dodavateli a odběrateli příležitostných služeb. Tato metoda nám nabízí detailní obrázek struktury daného odvětví. Protože je ale velká část těchto činností nezákonná, respondenti nemusí chtít přiznat své zapojení. Poněkud překvapivě však výzkum naznačuje, že taková neochota není závažným problémem. Muži bývají obvykle více zapojeni do šedé ekonomiky než ženy, mladší více než starší, lidé bez práce více než pracující a nejčastějšími sektory jsou stavebnictví a všechny druhy služeb. Mnohem méně šedé ekonomiky je naopak pozorováno v sektorech, které vyžadují větší množství (viditelného) investičního majetku. Druhý typ přímého přístupu je založen na auditech daňových přiznání prováděných finančními úřady a správami sociálního zabezpečení. Vzorek daňových poplatníků bývá podroben hloubkové kontrole pod pohrůžkou sankcí, pokud nebudou spolupracovat. Tento přístup přináší detailní informace o největších neplatičích, zejména osobách samostatně výdělečně činných, které mají lepší možnosti zatajení příjmů. Kapitálové příjmy jsou také vhodnější k únikům než mzdy. Daňové audity ale nemohou odhalit veškeré daňové úniky a jsou omezeny na zdaňované činnosti. K měření šedé ekonomiky podle naší užší definice se nehodí, neboť u většiny daňových úniků jde pouze o přerozdělování. Tyto dvě přímé metody (průzkumy a daňový audit) mají tu nevýhodu, že poskytují pouze bodové odhady. Je navíc nepravděpodobné, že zahrnují všechny „šedé“ aktivity, naznačují tak spíše spodní hranici odhadu. Nejsou s to (alespoň prozatím) poskytnout dynamičtější odhad vývoje a růstu šedé ekonomiky během delších časových úseků. Jednu značnou výhodu však mají – mohou poskytnout podrobné informace o činnostech šedé ekonomiky a o struktuře a charakteristice těch, kteří v ní pracují. NEPŘÍMÉ ČI NESROVNALOSTNÍ PŘÍSTUPY Šedá ekonomika se projevuje různými nesrovnalostmi na různých trzích. Osoby pracující v neoficiálním sektoru jsou schopny utrácet více, než kolik si oficiálně vydělaly. Tento rozdíl můžeme pozorovat jak na úrovni jednotlivých domácností, tak na úrovni národohospodářských účtů. Takový přístup je však trochu sporný, neboť zmíněné nesrovnalosti mezi příjmy a výdaji mohou být způsobeny buď nepřesností měření (což je vskutku poměrně časté), nebo příčinami nesouvisejícími s šedou ekonomikou (například když subjekt používá kredit nebo spotřebu financuje rozprodáváním majetku). Další rozpor může být pozorován na trhu práce. Šedou ekonomiku může naznačovat například pokles míry zapojení do trhu práce nebo nízká míra zapojení v porovnání se zahraničím. Ale i zde může být nesrovnalost způsobena jinými faktory. Tato metoda navíc není schopna izolovat ty osoby, které se zároveň účastní oficiální i neoficiální ekonomiky (což je ve skutečnosti docela časté, jak naznačují jiné metody). Třetí druh nesrovnalostí se může projevit na peněžním trhu. Hlavní přístup zde vychází z předpokladu, že transakce v šedé ekonomice se odehrávají pomocí hotovosti, aby se snížila pravděpodobnost odhalení. Velikost šedé ekonomiky se pak odráží v rozdílu mezi celkovým množstvím použité hotovosti v zemi a množstvím použitým v oficiální ekonomice. Tento přístup je elegantní a je jednoduché jej použít, neboť množství oběživa je dobře zdokumentováno. Lze však namítnout, že předpoklad ryze hotovostních neoficiálních transakcí není realistický. Empirický výzkum naznačuje, že 20 až 30 % neoficiálních činností není placeno hotově, tedy jde o směnný obchod či bankovní převod. To je obzvláště nepříjemná zpráva pro metodu mapující peněžní poptávku v těch případech, kdy se podíl hotovostních plateb zásadněji mění v čase nebo v porovnání různých zemí. Velká část některých měn je navíc v oběhu v zahraničí – například americký dolar je běžně používán v Jižní Americe nebo v Asii. A i u této metody jsou nesrovnalosti ovlivněny také jinými faktory, například měrou používání kreditních karet. V neposlední řadě komplikuje možnost vypočítat velikost šedé ekonomiky z hotovostních transakcí i to, že rychlost oběhu oběživa se může mezi oficiální a neoficiální ekonomikou lišit. Nejnovějšímu výzkumu se daří vypořádat se s některými zmíněnými problémy měření. Použití kreditních karet či množství měny v zahraničí bývají dnes již v odhadech započítány. Nejdůležitějším vylepšením je však to, že se již nepoužívá jednoduché srovnání skutečně použité hotovosti s tou, kterou výzkumník považuje za potřebnou pro oficiální ekonomiku. Namísto toho se dnes empiricky měří (ekonometricky odhaduje) skutečná funkce poptávky po hotovosti. To nám umožňuje započítat ostatní vlivy nesouvisející s šedou ekonomikou, například změny úrokové míry nebo rostoucí popularitu peněžních náhražek. Navíc byla prokázána spojitost mezi extra užíváním hotovosti a některými faktory zvyšujícími velikost šedé ekonomiky, zejména s růstem břemene daní a sociálních odvodů. Čísla měřící velikost a rozvoj šedé ekonomiky lze odvodit z rozdílu mezi pohybem hotovosti v době, když byly přímé a nepřímé daně a regulace nejnižší, a době současné, kdy jsou naopak na své (vyšší) úrovni. Metoda peněžní poptávky je jednou z nejčastěji používaných metod odhadu. Nejmladší z přístupů sledujících nesrovnalosti se zaměřuje na trhy fyzických vstupů, zejména elektrické energie. Nejdříve se spočítá, kolik elektrické energie by bylo potřeba pro tvorbu oficiálně naměřeného národního důchodu. Rozdíl oproti skutečně spotřebované energii lze pak přičíst šedé ekonomice. Největší výhodou tohoto přístupu je lehká dostupnost dat, což výzkumník ocení zejména v rozvojových a tranzitivních ekonomikách. Ne všechny činnosti šedé ekonomiky ale spotřebovávají elektrickou energii, a vztah mezi výrobou a energetickou náročností se může měnit v čase i prostoru (mezi zeměmi), ať už skrze náhražky či technologický pokrok. Obecným problémem všech přístupů skrze měření nesrovnalostí je, že je potřeba určit základní vztažný rok bez šedé ekonomiky, a teprve poté lze z existence a růstu nesrovnalosti usuzovat na velikost šedé ekonomiky. ▷ Trade-off 0 2015 11 ▷ MODELOVÝ PŘÍSTUP ANEB „VÍCE UKAZATELŮ, VÍCE PŘÍČIN“ Tato metoda se zaměřuje na příčiny a následky šedé ekonomiky. Vytvoří model a snaží se identifikovat nenaměřený sektor mezi nimi. Motivace zapojit se do neoficiální ekonomiky jsou trojího druhu: ❶ Břemeno daní a příspěvků na sociální zabezpečení a vládní regulace motivují k opuštění oficiální ekonomiky. Regulace znesnadňují či přímo zakazují činnosti v oficiální ekonomice (např. kvůli chybějícím pracovním povolením, zejména u cizinců), čímž se zvyšuje motivace je provádět neoficiálně. To platí samozřejmě i pro nezákonné činnosti, jako je výroba a distribuce drog. Důležitým motivem pro opuštění oficiálního sektoru jsou různá omezení uvalená na pracovní dobu. Krátká pracovní doba, dlouhé prázdniny, předčasný odchod do důchodu, a především nezaměstnanost, to všechno jsou důvody práce načerno. ❷ Očekávaný trest za práci v šedé ekonomice snižuje motivaci k zapojení se do ní. Motivace se zde opírá o velikost trestu samotného a pravděpodobnost chycení. Pokud jde o osoby mimo většinovou společnost (například o ilegální imigranty) nebo osoby samostatně výdělečně činné, očekávaný trest je u nich nižší, a tak je u nich zapojení do šedé ekonomiky pravděpodobnější. ❸ Morální náklady také odrazují od zapojení do šedé ekonomiky. Spořádaný občan má morální výčitky provádět zakázanou činnost. Tyto morální náklady úzce souvisejí s „daňovou morálkou“, která motivuje občany platit své odvody státu. Účinky podzemní ekonomiky se dají rozpoznat ve viditelných stopách na trzích práce, peněz a produktů, jak jsme již zmínili. Zvláštní ekonometrická technika jménem „přístup nepozorovatelných proměnných“ nám umožňuje odhadnout velikost šedé ekonomiky. Tato technika se snaží určit velikost šedého sektoru, který sice nemůže být pozorován sám o sobě, ale jeho příčiny (např. daňové a odvodové břemeno či nezaměstnanost) a důsledky (např. pokles v míře účasti na pracovním trhu) změřeny být mohou. Tento přístup je ze všech nejkomplexnější a je založen na dobře strukturovaném modelu chování. Potřebuje však velké množství dat. Protože těch se často nedostává (obzvláště v podmínkách rozvojových a tranzitivních zemí), tento přístup je většinou nepoužitelný pro delší časové řady (například 30 let). Data pro 162 zemí jsou k dispozici pro období 1999–2008. Technika odhadu bývá navíc statisticky křehká v tom smyslu, že drobné změny ve specifikaci či hodnotách proměnných mají poměrně značný vliv na výsledné odhady. EMPIRICKÉ ODHADY Následující tabulky naznačují přibližné velikosti a vývoj šedých ekonomik (definovaných jako soubor produktivních, přidanou hodnotu přinášejících činností, které by měly být započítány do HNP). 12 Tabulka 1 uvádí hrubé srovnání velikosti šedé ekonomiky vzhledem k HNP pro vybrané západoevropské země, Japonsko a USA. Odhady pro období kolem roku 1995 byly učiněny přístupem peněžní poptávky, zatímco odhady pro období kolem roku 2005 pocházejí z přístupu „více ukazatelů, více příčin“ (Multiple Indicator and Multiple Causes – MIMIC). Jihoevropské země (Řecko a Itálie) mají šedé ekonomiky představující téměř jednu třetinu oficiálně naměřeného HNP. V těsném závěsu jsou Španělsko, Portugalsko a Belgie s šedými ekonomikami mezi 20 a 24 % oficiálního HNP. Podle těchto výpočtů mají i skandinávské země poměrně značnou neoficiální ekonomiku (mezi 18 a 20 % HNP), což bývá spojováno především s vysokou daňovou zátěží. Střední pás zemí (Irsko, Nizozemsko, Francie, Německo a Velká Británie) má menší šedé ekonomiky (mezi 13 a 16 % HNP), pravděpodobně díky nižšímu daňovému zatížení a mírnějším regulacím. Ještě menší šedé ekonomiky se odhadují v zemích s relativně malým veřejným sektorem (Japonsko, USA, Švýcarsko) a relativně vysokou daňovou morálkou (USA a Švýcarsko). ▷ Tabulka 1: Velikost šedé ekonomiky ve vztahu k HNP v různých zemích OECD, polovina 90. let (odhad na základě přístupu peněžní poptávky; pro polovinu 1. dekády 21. st. odhad učiněn pomocí metody MIMIC). Řecko Itálie Španělsko Portugalsko Belgie Švédsko Norsko Dánsko Irsko Francie Nizozemí Německo Velká Británie Japonsko USA Rakousko Švýcarsko pol. 90. let pol. 1. dekády 21. st. 27–30 % 26–28 % 23–25 % 20–22 % 20–22 % 19–21 % 16–18 % 16–18 % 15–17 % 13–15 % 12–14 % 10–12 % 15–17 % 11–12 % 9–10 % 7–8 % 9–11 % 8–9 % 20–24 % 18–23 % 13–16 % 8–10 % Zdroj: Kompilace z Schneider, F. & Enste, D., 2000. Shadow economies: size, causes and consequences. Journal of Economic Literature, 38, s. 77–114; Schneider, F., Buehn, A. & Montenegro, Cl., 2010. New estimates for the shadow economies all over the world. International Economic Journal, 24(4), s. 443–461; Feld, L. & Schneider, F., 2010. Survey on the shadow economy and undeclared earnings in OECD countries. German Economic Review, 11(2), s. 109–149. Tabulka 2: Velikost šedé ekonomiky ve vztahu k HNP v různých rozvojových a tranzitivních zemích (pro polovinu 90. let odhad učiněn na základě přístupu fyzických vstupů (elektřiny); pro polovinu 1. dekády 21. st. odhad učiněn pomocí metody MIMIC. Rozvojové země U tranzitivních ekonomik se často odhaduje poměrně značná velikost šedého sektoru, u mnoha zhruba na úrovni jedné čtvrtiny HNP. Výjimkou je bývalé Československo, kde odhady jasně hovořily o zhruba 10 procentech HNP. pol. 90. let pol. 1. dekády 21. st. Afrika Nigérie 68–76 % Egypt Tunisko 39–45 % Maroko Střední a Jižní Amerika Guatemala Mexiko 40–60 % Peru Panama Chile Kostarika 25–35 % Venezuela Brazílie Paraguay Kolumbie 49–51 % 28–30 % 55–58 % 60–64 % 18–19 % 25–26 % 32–35 % 37–39 % 37–38 % 35–37 % Asie Thajsko Filipíny Srí Lanka Malajsie Jižní Korea Hong Kong Singapur 48–50 % 39–42 % 42–44 % 30–31 % 25–27 % 15–16 % 12–13 % 53–55 % 33–35 % 31–33 % 16–17 % 70 % 38–50 % 13 % Tranzitivní ekonomiky Střední Evropa Maďarsko 24–28 % Bulharsko Polsko 16–20 % Rumunsko Slovensko 7–11 % Česká republika 23–24 % 33–35 % 26–27 % 30–32 % 17–18 % 17–18 % Státy bývalého Sovětského svazu Gruzie Ázerbájdžán 28–43 % Ukrajina Bělorusko Rusko Litva 20–27 % Lotyšsko Estonsko 63–65 % 53–58 % 46–48 % 44–46 % 41–43 % 29–31 % 27–29 % 29–31 % Zdroj: Kompilace z Schneider, F. & Enste, D., 2000. Shadow economies: size, causes and consequences. Journal of Economic Literature, 38, s. 77– 114 (údaje pro polovinu 90. let); Schneider, F., Buehn, A. & Montenegro, Cl., 2010. New estimates for the shadow economies all over the world. International Economic Journal, 24(4), s. 443–461 (údaje pro polovinu první dekády 21. st.). Trade-off 0 2015 13 Tabulka 3: Růst šedé ekonomiky ve vztahu k HNP ve vybraných západoevropských zemích a v USA, 1960–95 [odhad na základě přístupu peněžní poptávky; pro polovinu 1. dekády 21. st. odhad učiněn pomocí metody MIMIC (výsledky zaokrouhleny)] 1960 1995 Švédsko 16 % + 14,0 % 17,5 % + 1,5 % Dánsko 4,5 % 17,5 % + 13,0 % 16,5 % - 1,0 % Norsko 1,5 % 18,0 % + 16,5 % 17,6 % - 0,4 % 2 % 13,2 % + 11,2 % 15,4 % + 2,2 % 3,5 % 9,5 % + 6,0 % 8,2 % - 1,3 % 7% + 6,5 % 10,3 % + 3,3 % 1 % 6,7 % + 5,7 % 9,0 % + 2,3 % Německo USA 2% Rakousko 0,5 % Švýcarsko ▷ Tabulka 2 poskytuje hrubé srovnání velikosti šedé ekonomiky (vzhledem k oficiálnímu HNP) pro vybrané rozvojové a tranzitivní země. Odhady pro začátek 90. let používají přístup fyzických vstupů (elektrické energie), zatímco odhady pro období kolem roku 2005 jsou založeny na přístupu MIMIC. U některých z těchto zemí (Nigérie, Egypt a Thajsko) zaujímá odhadnutá šedá ekonomika téměř tři čtvrtiny velikosti oficiálního HNP. V mnoha zemích se velikost pohybuje mezi čtvrtinou a třetinou HNP. V asijských zemích s relativně malým veřejným sektorem, vysokou daňovou morálkou nebo vysokými očekávanými tresty (Hongkong, Singapur) se odhadnutá velikost šedé ekonomiky podobá té v severní části Evropy. U tranzitivních ekonomik se často odhaduje poměrně značná velikost šedého sektoru, u mnoha zhruba na úrovni jedné čtvrtiny HNP. Výjimkou je bývalé Československo, kde odhady jasně hovoří o zhruba 10 procentech HNP. Tabulka 3 uvádí odhady růstu šedé ekonomiky (vzhledem k HNP) pro vybrané západoevropské země a USA, a to za použití přístupu poptávky po pěnězích a přístupu MIMIC. Severské země (Švédsko, Norsko a Dánsko) a německy mluvící země (Německo a Rakousko) vykazují značný nárůst šedé ekonomiky během měřených 35 let (1960–1995) a mají tendenci podhodnotit skutečný dopad na nezaměstnanost. Také země s malou velikostí šedé ekonomiky na začátku (Švýcarsko a USA) zaznamenaly významný nárůst, v USA došlo k více než zdvojnásobení. Značné nárůsty byly odhadnuty různými metodami pro téměř všechny typy zemí (s několika málo výjimkami): stabilně se tedy potvrzuje, že se váha šedé ekonomiky oproti ekonomice oficiální zvyšuje. Je to přičítáno různým příčinám. Nejdůležitějšími a nejčastěji zmiňovanými příčinami jsou růst daňového břemene a odvodů na sociální zabezpečení, zvýšení státních regulací (zejména na pracovním trhu) a dlouhodobý pokles občanských ctností v populaci. 14 Procentuální Procentuální nárůst 2005 nárůst/pokles (1960–1995) (1995–2005) Zdroj: Kompilace z Schneider, F. & Enste, D., 2000. Shadow economies: size, causes and consequences. Journal of Economic Literature, 38, s. 77–114; Feld, L. & Schneider, F., 2010. Survey on the shadow economy and undeclared earnings in OECD countries, 2005. German Economic Review, 11(2), s. 109–149. ÚČINKY ŠEDÉ EKONOMIKY NA OFICIÁLNÍ EKONOMIKU Aby bylo možné studovat účinky šedé ekonomiky na oficiální, bylo potřeba šedou ekonomiku integrovat do makroekonomických modelů. Ty pak vytvářejí nejen rozšířené makromodely hospodářského cyklu, ale i propojení daňové a monetární politiky s šedou ekonomikou. Výsledkem je zjištění, že je třeba brát tyto efekty v potaz při stanovování daňových a regulačních politik. Existence šedé ekonomiky má tendenci nadhodnocovat inflační dopady fiskálních či monetárních stimulů a podhodnocovat účinky na nezaměstnanost. Když se růsty stínové a oficiální ekonomiky vzájemně doplňují (což je pravděpodobné, když je díky nízké pravděpodobnosti dopadení levné vstoupit do šedé ekonomiky), expanzivní fiskální politika bude pozitivním impulzem jak pro formální, tak pro neformální ekonomiku. Bylo zjištěno, že to s údajným americkým zpomalením produktivity v letech 1970–1989 nebylo až tak hrozné, neboť se nezapočítaly nepřiznané příjmy pramenící z rapidně rostoucí šedé ekonomiky. Šedá ekonomika je přínosem, neboť vhodně reaguje na poptávku po městských službách a drobné výrobě. Sektor příležitostné práce tak celkové ekonomice dodává dynamického a podnikatelského ducha a může posílit hospodářskou soutěž, zvýšit efektivitu a účinně omezovat vládní aktivismus. Neformální sektor přispívá k vytváření trhů, zvyšuje finanční zdroje a transformuje právní, sociální a hospodářské instituce potřebné pro akumulaci. Co víc, převážná většina (až 70 %) příjmů z šedé ekonomiky se rychle utratí v oficiální ekonomice, která tím následně posílí. Tyto výdaje tak zvyšují nejen spotřebitelské výdaje, ale i daňové výnosy (zejména z nepřímých daní). DŮSLEDKY PRO HOSPODÁŘSKOU POLITIKU Růst stínové ekonomiky během několika posledních dekád a její vliv na oficiální ekonomiku bývají jak v odborném výzkumu, tak v obecném mínění považovány za něco negativního, proti čemu je třeba bojovat. Zejména politici a veřejní činitelé poukazují na to, že ztráty daňových příjmů ohrožují schopnost státu poskytovat požadované veřejné služby. Ne všichni komentátoři jsou však stejného názoru. Někteří vnímají šedou ekonomiku jako účinné omezení vládních tendencí neustále zvyšovat daňová břemena a svazovat ekonomiku i společnost neustále novými a novými byrokratickými omezeními. Obecně lze říci, že růst šedé ekonomiky bývá interpretován jako znamení, že vztah mezi státem a občany je křehký a je třeba jej zlepšit. Existují také názory, že pokud by šedá ekonomika neexistovala, mnoho rozvojových a tranzitivních ekonomik by se rozpadlo nebo by přinejmenším přinášelo mnohem nižší úroveň výroby a všeobecného blahobytu. Boj proti šedé ekonomice představuje věčné téma v mnoha zemích. Hlavní metodou boje bývá zvýšené zastrašování. Pravděpodobnost chycení je posilována častějšími a intenzivnějšími kontrolami, často s pomocí policie. Tresty se zvyšují ukládáním vyšších pokut a v závažných případech i vězením. Cílem jsou přitom jak spotřebitelé, tak dodavatelé zboží a služeb vyprodukovaných šedou ekonomikou. O úspěšnosti této politiky zastrašování lze pochybovat. Pokud jde o šedou ekonomiku spojenou s drogami, prostitucí a prohibicí alkoholu, bývají výsledky přinejmenším slabé, ne-li přímo kontraproduktivní. Mnoho osob činných v šedé ekonomice se pak přesouvá ještě hlouběji do ilegality, aby ztížilo své odhalení. Důsledkem je pak šedá ekonomika kriminalizovanější, hůře pozorovatelná a ovlivnitelná než předtím. To pak vede k výraznější převaze dobře vedeného a nemilosrdného organizovaného zločinu (známého často jako mafie). je lákání lidí do oficiální ekonomiky tím, že se části šedé ekonomiky legalizují a usnadňuje se přesun do oficiální ekonomiky (například amnestií). I tato opatření jsou úspěšná jen částečně. Jen zřídka se používá pozitivní přístup ke zvýšení motivace zůstat v oficiální ekonomice spočívající ve zvýšení efektivnosti veřejných služeb, snížení daňového břemene (a odvodů na sociální zabezpečení) uvaleného na práci a ve zvyšování úrovně občanské poctivosti. Mnoho politiků pochybuje, že by taková opatření mohla vůbec fungovat. V každém případě je pravda, že jsou účinná pouze v delším časovém horizontu. Jednou z možností dalšího postupu je přizpůsobit veřejné statky blíže k tomu, co občané skutečně chtějí, a snížit nákladovost daného množství a kvality veřejných služeb. Dobrým pokusem může být zeštíhlení aktivit veřejného sektoru (například využitím prvků New Public Managementu veřejné správy). Ještě zásadnější metoda pak spočívá ve zlepšení politického procesu otevřením politické arény navzájem si konkurujícím zájmům a v posílení práva na demokratickou účast občanů. ☒ O autorech: Bruno S. Frey pochází ze Švýcarska a je stálým hostujícím profesorem na Universität Basel. Loni se v žebříčku evropských ekonomů RePEc umístil na 7. místě. Je znám pro své příspěvky v politické ekonomii, behaviorální ekonomii nebo analýze štěstí. Friedrich Schneider je profesorem na Johannes Kepler Universität Linz a výzkumným profesorem na DIW Berlin. Díky svým novým metodám významně posunul ekonomii v oblasti zkoumání stínové ekonomiky. Překlad: Petr Bartoň Politika zastrašování neselhává vždy, ale její úspěchy bývají krátkodobé. Potlačení šedé ekonomiky nic neudělá s poptávkou po jejím zboží a službách, a tak příležitost k zisku narůstá až do momentu, kdy se nabídka znovu objeví a šedá ekonomika se zotaví. Méně represivním opatřením Převzato z: Frey, B. S. & Schneider, F., 2015. Informal and Underground Economics. In: James D. Wright, ed. International Encyclopedia of the Social & Behavioral Sciences, 2. vyd., sv. 12. Oxford: Elsevier, s. 50–55. Až 70 % příjmů z šedé ekonomiky se rychle utratí v oficiální ekonomice, která tím následně posílí. Trade-off 0 2015 15 Rozhovor s Friedrichem Schneiderem 14. 9. 2015, Linec, Rakousko 16 Jsem oddaný své vědě, říká Friedrich Schneider, světová jednička ve výzkumu stínové ekonomiky Aleš Rod E ● Trade-off: Mnozí vědci v rozhovorech pro média vyprávějí, že je jejich práce pohlcuje natolik, že se s vědou nedokážou rozloučit ani během spánku. Jak jste se dnes vyspal vy? Zdá se vám také o stínové ekonomice, ekonometrických modelech, číslech a grafech? (směje se) Zřídka... Většinou spím dobře a dokážu své vědecké aktivity oddělit od soukromého života a nechávat si je jen do svých přednášek. Ale ano, někdy se to stane. Zejména když píšu nový vědecký článek nebo si připravuji přednášku, se mi o stínové ekonomice zdává. No, je to prostě pravda – jsem oddaný své vědě. Existuje jen málo vědců, kteří o sobě mohou říct: Můj výzkum ustavil jednu samostatnou kapitolu v učebnicích ekonomie. Profesor Friedrich Schneider mezi ně patří. Setkat se s ním je jednodušší, než byste čekali. Sedí ve skromné kanceláři na katedře ekonomie v poklidném areálu Univerzity Johanna Keplera na předměstí Lince, v místnosti plné ekonomických knih, vědeckých časopisů a výstřižků z novin. Většina z nich se zabývá analýzou neformálních ekonomických transakcí, příčinami a důsledky existence stínové ekonomiky a odhady velikosti stínové ekonomiky v jednotlivých zemích. Profesor Schneider je autorem či spoluautorem 74 knih a více než čtyř set vědeckých článků, jež pomáhají pochopit fungování neformální ekonomiky. Tedy toho, co má z logiky věci zůstat navždy skryto. ● Trade-off: Začněme od začátku. Jak se to tak přihodí, že se německý ekonom stane vůdčí osobností výzkumu v tak specifické oblasti, jakou je stínová ekonomika? Hrálo roli vzdělání, nebo to byla náhoda? Když jsem byl mladý Ph.D. student oboru ekonomie na univerzitě v Kostnici, dychtil jsem dělat něco nového, něco progresivního. V té době jsem se věnoval dvěma velkým tématům – teorii veřejné volby, institucionální ekonomii a politické ekonomii na straně jedné a krácení daní ve stínové ekonomice na straně druhé. Obrovskou výhodou tématu „stínová ekonomika“ bylo, že zejména v 70., 80., ale i 90. letech se tomuto typu výzkumu téměř nikdo nevěnoval. V počátcích, tedy na přelomu 70. a 80. let, jsem prorazil s několika dobrými výzkumy a následně jsem začal spolupracovat s velkými institucemi, jako je Světová banka, Mezinárodní měnový fond a podobně. A to mě proslavilo po celém světě. Od té doby jsem tomuto tématu úplně propadl. Jako mladý doktorand se Schneider věnoval dvěma oblastem ekonomie: teorii veřejné volby a stínové ekonomice. Proč svou úspěšnou kariéru postavil právě na tématu stínové ekonomiky? „Dychtil jsem dělat něco nového,“ říká Schneider v exkluzivním rozhovoru pro magazín Trade-off. Povídali jsme si o jeho vědeckých začátcích, o uplatnění jeho práce, o uprchlické krizi i o tom, proč by se Česká republika neměla bezhlavě hnát do experimentu jménem elektronická evidence tržeb. ● Trade-off: A pořád vás to baví? Ovšem, velmi! V této oblasti totiž čeká tolik zajímavých věcí, které ještě můžete objevit! Právě to je hlavním důvodem, proč stále pokračuji ve svém výzkumu. Podívejte, je mi šestašedesát let, takže za dva roky se na zdejší univerzitě v Linci stanu emeritním profesorem. Nicméně jsem si jistý, že ve svém bádání v oblasti stínové ekonomiky a neformálních ekonomických aktivit nepřestanu. ▷ Trade-off 0 2015 17 ▷ ● Trade-off: Předpokládal bych, že velkým benefitem vašeho zaměření na oblast stínové ekonomiky je intenzivní kontakt s reálným životem za zdmi univerzitních poslucháren. Je to pravda? Ano, zmínil jste hlavní důvod, proč jsem si tento typ výzkumu oblíbil. Máte totiž každodenní kontakt s reálným světem. Nesedíte ve věži ze slonoviny a nepřemýšlíte, jak by to asi tak mohlo být. Jste ve styku s opravdovými lidmi, mluvíte s nimi, dostáváte „z bitevního pole ekonomiky“ skutečné informace o tom, jak lidé reagují na zvýšení daňové zátěže, jak zareagují na zvýšení regulace toho či onoho a jaká je jejich svobodná vůle, co by vláda měla dělat, co skutečně dělá a jaké to bude mít dopady. Právě kontakt s neakademickým prostředím se podepisuje pod můj výzkum a inspiruje mě. Proto mě to tak baví. ● Trade-off: Lidé často vnímají slova jako stínová ekonomika, neformální ekonomika, undergroundová ekonomika nebo černá ekonomika jako synonyma. Jak stínovou ekonomiku definujete vy osobně? Stínovou ekonomiku definuji jako výrobu legálně produkovaných a distribuovaných výrobků a služeb, které jsou však skryty před dohledem státních autorit. Vysvětlím na příkladu: Oprava auta „načerno“ od souseda automechanika je úplně stejná ekonomická aktivita, jako kdybyste si nechal opravit auto v autoservisu s licencí – přijedete, někdo vám opraví auto určitým postupem, zaplatíte a odjedete. Ale tyto skrývané aktivity mají jen málo společného se zločinem v pravém slova smyslu. Zločin je v tomto případě pouze v tom, že tyto aktivity skryjete před berním úřadem a dalšími institucemi, tedy že neodvedete daně a příspěvky sociálního zabezpečení. Může se stát, že poškodíte legální trh, protože mu odeberete část tržeb. Ale v zásadě jde o legální aktivity – postavím dům, opravím auto, dám speciální doučování některému z mých studentů... To všechno se v legální ekonomice běžně děje, takže to nikdy nemůžeme stavět na stejnou úroveň jako prodej nelegálních drog nebo loupežné přepadení banky. ● Trade-off: Zmínil jste opravu auta sousedem nebo poskytnutí soukromých konzultací studentům. Je velmi těžké měřit aktivity, jejichž producenti je chtějí ve vlastním zájmu za každou cenu ukrýt. Co je pro vás tím klíčovým faktorem, abyste mohl velikost a strukturu stínové ekonomiky odhadnout co nejpřesněji? Tohle je velmi dobrá, ale zároveň velmi těžká otázka. Pokud chcete měřit skryté aktivity, musíte použít nějaký typ aproximace. Nikdy to nemůžete změřit přesně, jelikož jde o miliony transakcí, navíc skrytých. Musíte proto zjišťovat, jaké jsou příčiny toho, že lidé ve stínové ekonomice pracují – vysoká daňová zátěž, příliš mnoho regulace, slabá daňová morálka a tak dále. Následně musíte definovat, jaké indikátory zrcadlí existenci stínové ekonomiky. Předpokládejme třeba, že v České republice je většina stínových aktivit placena v hotovosti. Když provedu důkladnou analýzu toho, jaké jsou platební zvyklosti Čechů a jací lidé hotovost nejvíce užívají, dokážu izolovat typy plateb, které pomáhají stínovým aktivitám fungovat. To je jeden indikátor. Dalším indikátorem může být třeba nízká míra oficiální 18 zaměstnanosti na trhu práce. A existují samozřejmě další. S těmito indikátory stínové ekonomiky a s těmito příčinami stínové ekonomiky můžeme s použitím ekonometrického aparátu následně odhadovat velikost stínové ekonomiky a její vývoj v čase, třeba právě pro vaši zemi. Zdůrazňuji slovo odhadovat – odhad bude vždy obsahovat chybu plus minus 20 procent. ● Trade-off: Právě jste popsal výzkumnou metodu, kterou ve svých textech často používáte – Multiple Indicators Multiple Causes (MIMIC). Můžete vysvětlit výhody této metody ve srovnání s dalšími metodami přímými, jako jsou dotazníky a výběrová šetření, nebo nepřímými, například analýzou rozporů mezi příjmy domácností a výdaji domácností? Metoda MIMIC je také makroekonomická metoda. Její pointa je velmi jednoduchá a rozumí jí každý. Máme nějaké příčiny, proč lidé skrývají ekonomické aktivity, a indikátory stínové ekonomiky, v nichž se tyto příčiny odrážejí. V rámci poměrně komplikované ekonometrické procedury můžeme hledat vztahy mezi příčinami a indikátory a díky tomu pak odhadovat velikost stínové ekonomiky a její vývoj v čase v té které zemi. Jednoduché. Tato metoda by se však neobešla bez dalších metod. Absolutně nezbytná jsou právě dotazníková šetření. Když se zeptáte lidí ve většině zemí světa na téma stínová ekonomika, odpovědí vám: Ano, se stínovou ekonomikou jsem se setkal, pracuji ve stavebnictví, nechal jsem si opravit auto, organizovali jsme bez faktury zahradní party k oslavě narozenin a tak dále. A tyto dotazníky, které jsou mikrometodou zaměřující se na jednotlivce, nám pomáhají najít zajímavá data z oblastí, kde stínová ekonomika kvete, i porovnávat úroveň mezd a cen mezi neformálními a formálními transakcemi. Nejde tedy jen o jeden postup. Různé metody je nutné používat jako komplementy, protože každá má svoje silné stránky. ● Trade-off: Má MIMIC nějaká zásadní úskalí? Jednou z nevýhod makroekonomických metod, tedy i MIMIC, je, že výsledky obsahují i legálně zakoupený materiál. Opět uvedu na příkladu – řekněme, že potřebuji službu instalatéra, protože v mém domě netěsní odpadní trubka. Zavolám kamarádovi, že si seženu materiál, a on mi to opraví načerno. To ale znamená, že musím jet do železářství nebo jiného obchodu, nakoupit materiál, který někdo oficiálně vyrobil a do obchodu dodal, a nákupem odvedu příslušnou daň z přidané hodnoty. Nemůžete jít nakupovat potrubí na černý trh, protože byste v Linci nenašel nikoho, kdo provozuje černý trh s instalatérskými potřebami a rychle vám dodá přesně to, co potřebujete. Krátká odbočka – předpokládám, že v České republice je to nyní podobné, jakkoliv jste si v tehdejším Československu prošli komunistickou érou, kdy stínová ekonomika představovala reálnou paralelní ekonomiku, a dalo se v ní proto sehnat úplně všechno. Ale to už je nyní pryč. Ale zpátky k MIMIC. Právě zahrnutí legálně nakoupeného materiálu nebo služeb potřebných k produkci ve stínové ekonomice je důvodem, proč někteří lidé kritizují moji práci, konkrétně to, že odhady o velikosti stínové ekonomiky jsou příliš vysoké. Ale v rámci odhadů se nedá rozlišovat mezi neformálními transakcemi a formálními nákupy materiálu k nim. Všechny metody mají své silné stránky a slabé stránky, žádná z nich není ideální. Proto se vždy snažím kombinovat několik z nich. Jak jste ale řekl, MIMIC užívám velmi často právě proto, že je nejflexibilnější. Můžete kombinovat různé příčiny a důsledky různých ekonomických vztahů a ty vztahy pak zkoumat. Nejde jen o stínovou ekonomiku – pokud bychom chtěli zkoumat poptávku po penězích, mohli bychom analyzovat příčiny užívání peněz a jejich indikátory. ● Trade-off: Zmínil jste zajímavé téma, a sice peníze a hotovost. Několikrát jste ve svých textech upozornil na nepřímou úměru mezi užíváním bezhotovostních transakcí a velikostí stínové ekonomiky. Je faktor hotovosti opravdu tak významný? Tohle je v těchto dnech zásadní téma debat – měli bychom zrušit hotovost? Ken Rogoff a další ekonomové říkají ano. Ale já jsem striktně proti. Dobrá, když zrušíme hotovost, bude obtížnější platit někoho pracujícího neformálně, ale ne nemožné. Můžete mu vyplácet vouchery, můžete provozovat barter – ty mi uklidíš dům, já ti pomůžu s daňovým přiznáním, rozumíte, co tím myslím? Hotovost je platební prostředek snižující transakční náklady. Když ji zrušíme, zvýšíme transakční náklady všem, ale stínovou ekonomiku určitě nevymýtíme. ● Trade-off: Takže argumentem proti zrušení hotovosti by měly být transakční náklady? Další věc: Peníze v našich peněženkách jsou posledním platebním prostředkem, nad kterým stát nemá žádnou kontrolu. Je přece moje věc, kolik mám ve svojí peněžence, za co to utrácím, jestli peníze dám vám, jestli vám koupím nějakou pěknou věc, jestli si koupím novou košili... Já rozhoduji a nikdo o tom neví. Když budu vždy platit kartou, bude navždy zřejmé, že jsem byl s vámi tehdy a tehdy v této restauraci, měli jsme takový účet, a dokonce bude známo i to, co jsme jedli. Pokud bychom zrušili hotovost, státní dohled nad naším jednáním by dramaticky narostl, protože by bylo velmi jednoduché sledovat jednání a návyky jednotlivců. Jistě, někdo může zjistit, že Friedrich Schneider šel do bankomatu a vybral si 300 eur. To je možné vysledovat jednoduše. Ale už ne to, co jsem s nimi udělal, protože to je moje věc. Pokud bychom zrušili hotovost, otevíráme Pandořinu skřínku našeho soukromí, ale podařilo by se omezit pouze určitý typ kriminální činnosti. Je velkou iluzí, že svět bez hotovosti by byl světem bez zločinu a kriminality, ačkoliv to někteří ekonomové stále opakují. ● Trade-off: Takže šířící se omezování hotovostního platebního styku nepodporujete? Nikoliv. Hotovost je nejstarší platební nástroj, který stále používáme. Po tisíce let hotovostní peníze zvyšovaly efektivitu ekonomických transakcí a zajišťují to stále, proto bychom je neměli rušit. Pokud chtějí lidé používat bezhotovostní platby kreditními nebo debetními kartami dobrovolně, jako se tomu děje ve Skandinávii, ok, v pořádku. Ale zakazovat hotovost nebo někomu přikazovat, jako v Itálii nebo ve Španělsku, že si nesmí z bankomatu vybrat pět tisíc eur, ale jen tisícovku? To je pouhá neefektivita plynoucí ze zvýšení transakčních nákladů. Půjdu vybrat k pěti různým bankomatům v pěti různých bankách, což nebude tak lehké identifikovat. ● Trade-off: Přiznám se, že patřím mezi příznivce vaší práce i proto, že se nebojíte vstupovat do neznámých vod a otevírat aktuální témata. Jeden z vašich nejnovějších vědeckých článků analyzuje problematiku terorismu a protiteroristické aktivity světových velmocí. Zmiňujete, že boj s terorismem může způsobovat nezamýšlené externality prvního i druhého řádu. Může být masivní vlna imigrace do Evropy vnímána jako jeden z těchto dopadů? V rámci masivní vlny imigrace do Evropy, kterou nyní zažíváme, nikdy nedokážeme ohlídat, že do Evropy mezi uprchlíky nepřijdou i extrémně smýšlející lidé se záměrem realizovat teroristické útoky v Rakousku, Německu nebo u vás v České republice. To si uvědomuje každý. Ale hrozba terorismu není nová, neboť tihle jedinci přecemohli přijít kdykoliv. Třeba jako studenti. Mladý student z Maroka, který se naučil anglicky, mohl podat žádost na německou technickou univerzitu, a pokud prokázal, že má dostatek peněz na pokrytí výhrad spojených se studiem, zdravotním pojištěním a tak dále, což pro něj nebyl žádný problém, získal status studenta a mohl dělat v podstatě cokoliv. Bezpochyby je však současná situace týkající se vlny uprchlíků a imigrantů obrovskou výzvou pro evropské země. Myslím si, že Německo udělalo obrovskou chybu, když byla vyslovena věta o tom, že všichni mohou přijít a jsou vítáni. Protože oni přijdou! Všichni dnes mají iphony a podobná komunikační zařízení, takže mohou okamžitě přeposílat zprávy do Libanonu, Turecka a dalších zemí svým přátelům, že je všechno pravda a ať se vydají na cestu. A pokud nebude existovat dostatečná kontrola, pro teroristy představuje migrační vlna nejsnadnější možnost, jak infiltrovat pozice ve střední Evropě. Třeba jako spící agenti, kteří budou v případě potřeby využiti někdy v budoucnu. Tohle vnímám jako velký problém. To je důvod, proč musíme důsledně kontrolovat všechny důležité cestovní dokumenty, identifikovat každého jedince, případě odebírat otisky prstů. ● Trade-off: Může imigrační vlna ovlivnit velikost nebo strukturu stínové ekonomiky v Evropě? Zásadní je, že zde musíme rozlišovat mezi různými skupinami lidí. Uprchlíci ze Sýrie si útěkem zachránili svůj život a život svých blízkých. Pokládám je za skutečné uprchlíky, kteří potřebují naši pomoc. Většina z nich jsou vzdělaní lidé a mohli by ve velmi krátké době začít pracovat, třeba po půlročním kurzu němčiny, a pomohli by tak obsadit potřebné pracovní pozice. Nevím moc o pracovním trhu v České republice, ale v Německu a Rakousku potřebuje oficiální trh práce mnoho takových lidí. Tito skuteční uprchlíci totiž nepřišli s úmyslem nedělat nic. Chtějí se integrovat a chtějí pracovat. To samé platí pro uprchlíky z Iráku nebo Afghánistánu. Ale lidé, kteří do Evropy míří kvůli čistě ekonomickým zájmům, ať již z Balkánu nebo z centrální Afriky, to je závažnější otázka... Nemůžeme je přijímat ve velkých počtech, jelikož nemáme dostatek volných pracovních pozic. Můj osobní názor je, že jde o zneužití uprchlického statusu. V jejich domovinách jim totiž nehrozí žádné nebezpečí masového zabíjení, jsou „pouze“ zoufalí z chudoby, v níž žijí . To je ale zodpovědností vlád v Makedonii, Srbsku, ▷ Trade-off 0 2015 19 ▷ Albánii, zemích centrální Afriky a v dalších státech, aby i s pomocí masivní pomoci evropských rozvojových programů dokázaly pro své občany vytvářet takové institucionální prostředí, které generuje pracovní místa. Tyto země inkasují z rozvojové pomoci nemalé částky. Zejména Francie by měla vzít mnohem více zodpovědnosti a říci: Pokud je prostě necháte všechny odcházet, zastavíme příliv veškeré rozvojové pomoci, protože si nemůžeme dovolit inkasovat dvojí zápornou dividendu – posílat vašim občanům rozvojovou pomoc do vašich zemí a pak se o ně starat v Evropě jako o uprchlíky. Rozlišovat mezi různými skupinami lidí, kteří do Evropy míří, je naprosto zásadní. Jedni si chtějí zachránit život, druzí míří za vidinou sociálního blahobytu. ● Trade-off: Takže myslíte, že celou vlnu imigrace evropská ekonomika integrovat nedokáže? Část může být integrována. Německá ekonomika si dokáže poradit zhruba s milionem imigrantů ročně, jelikož čtyři sta tisíc lidí z Německa dál emigruje. Takže to máme německý trh práce a cirka půl milionu pracovních míst, jež nedokáže bez přílivu zahraniční pracovní síly nasytit – zejména s ohledem na postupné stárnutí populace bude tato otázka stále palčivější. Nevím, nakolik je situace podobná v ostatních zemích, ale troufám si tvrdit, že určitý díl přílivu lidského kapitálu potřebujeme všichni. Ale nemůžeme akceptovat miliony! Jak jsem řekl, trh práce nemá takovou kapacitu, ale nemáme ani lány neobydlené volné půdy, na které bychom je mohli umístit. Takovým územím disponují třeba Kanada nebo Austrálie, ale Česká republika nebo Rakousko nikoliv. Proto musíme být velmi selektivní a zároveň velmi opatrní, jelikož toto téma má velký potenciál v politickém zneužití a rebelie ze strany evropských voličů. Rychlý vzestup pravicových stran v Dánsku, Finsku a dalších zemích, a to včetně stran názorově velmi radikálních, je toho důkazem. Německo nemá skutečnou pravicovou stranu, v Rakousku jednu máme. V Německu naštěstí zatím nedošlo ke zneužití tohoto tématu radikálními stranami, ale i tam si musí politici uvědomovat, že problém se může kumulovat. Můj názor je, že Německo může v klidu přijmout osm set tisíc lidí, Rakousko má kapacitu pro padesát až osmdesát tisíc lidí. Tlaky z Německa již přicházejí, ok. Ale musíme být velmi striktní a nesmíme vysílat chybné signály, že každý může do Evropy přijít a počítat s životem v blahobytu, protože to není pravda – s tím se vyrovnat nedokážeme. ● Trade-off: Poslední otázka k problému imigrace. Někteří politici říkají, že právě nulové bariéry pro vstup do Evropy jsou příčinou toho, že pašeráci lidí profitují na nereálných představách jejich zákazníků, de facto obětí. Na druhou stranu by uzavření hranic mělo zásadní dopady na uprchlíky v pravém slova smyslu. Když přihlédnete k e svému výzkumu, můžeme najít nějaké univerzální pravidlo regulace této problematiky? My musíme najít univerzální pravidlo, které bude platit pro celou Evropskou unii. Musíme ustavit férovou kvótu pro každou zemi, která by měla být schopna přijmout určitý počet životem ohrožených uprchlíků s ohledem na počet obyvatel a bohatství. Musíme však poslat významný signál do Afriky a ostatních zemí, že nejsme schopni integrovat všechny. Měli bychom také vy20 tvářet intenzivní tlak na Spojené státy a některé arabské země. Tím nemyslím Libanon, kde mají mnoho uprchlíků s ohledem na populaci, ale žádného nenajdete v Saúdské Arábii, Kuvajtu, Ománu ani ve Spojených arabských emirátech, takže i jim bychom měli sdělit, že očekáváme, že akceptují férový podíl. Jedině pak to můžeme zvládnout. Velmi kontroverzní věc je, zda by evropské a severoamerické země měly skutečně v Sýrii válčit proti Islámskému státu. Rusko nyní pomáhá válčit s ISIS Asadovi, ne zrovna nejúžasnějšímu diktátorovi, kterého známe, což z toho dělá ještě delikátnější a kontroverznější otázku. Může to pomoct vyřešit situaci, nebo ji to zhorší? Po zkušenostech, které USA získaly v Iráku, si myslím, že bychom to neměli dělat. ● Trade-off: Pojďme zpátky k vaší vědecké činnosti. V České republice dlouhodobě postrádáme spolupráci mezi akademickým sektorem a firmami ze soukromého sektoru, případně s orgány veřejné správy. Je v Rakousku situace lepší? Do jisté míry ano, ale nesmírně záleží na konkrétní osobě. Já dělám hodně výzkumných aktivit pro neziskové organizace, pro politické strany, veřejné instituce a někdy i pro soukromé firmy, ale skutečně velmi záleží hlavně na vás. A to z jednoho důvodu – vědecké granty, které se v Rakousku oficiálně rozdělují, většinou podporují základní výzkum nebo fundamentální výzkum, v němž je vyvíjena nová statistická procedura, ekonometrický model nebo nové teoretické hypotézy či polemiky. Ale není to pravidlem. Například zde na fakultě strojírenství a přírodních věd je skutečně hodně aplikovaného výzkumu, v Německu a Rakousku ke spolupráci univerzit a firem dochází, ale srovnávat s Českou republikou si netroufám. Situaci u vás neznám. Ale opakuji – záleží především na osobě vědce, jak je dobrý a co všechno může firmám nabídnout. ● Trade-off: Zmínil jste svou spolupráci s mnoha typy institucí. Spolupracujete přímo s veřejnými institucemi, jako je policie a další bezpečnostní složky státu nebo berní úřad? S přihlédnutím k podstatě vašeho výzkumu bych od nich předpokládal vysokou poptávku po vašich vědomostech... Ano, spolupracuji s ministerstvy, zejména s ministerstvem financí, spolupracuji s rakouskými komorami, s hospodářskou komorou, zemědělskou komorou, neziskovkami a čas od času i se soukromými společnostmi, pokud mají specifické otázky, které – jako ekonom – dokážu zodpovědět. Záleží hlavně na tom, kdo a o co mě žádá. Poslední dobou mě často firmy žádají o přednášky týkající se mého výzkumu v oblasti stínové ekonomiky. Takže ano, spolupracuji, je to klíčová část mých vědeckých aktivit. Řeknu to jednoduše: je důležité zabývat se praktickým výzkumem. ● Trade-off: Nepřekvapí vás, že mě zajímá stínová ekonomika v České republice. Podle vašeho posledního výzkumu je velikost stínové ekonomiky v České republice zhruba 15 % hrubého domácího produktu. Je to spíše vysoké, nebo nízké číslo? Není to vysoké číslo. Česká republika nemá vysoký podíl stínové ekonomiky. Při pohledu na těch čtrnáct až patnáct procent nesmíte zapomínat, že před pětadvaceti lety vaše ekonomika fungovala v režimu komunistického centrálního plánování a do jisté míry byl každý na stínové ekonomice životně závislý. Kdybychom provedli výzkum tehdy, zjistili bychom, že stínová ekonomika dosahovala nějakých čtyřiceti až padesáti procent produktu. Teď je to patnáct, a to během jedné generace! Myslím, že je to skutečně velký úspěch. Samozřejmě že máte svoje daně a regulace, takže vždycky budete mít jisté aktivity stínové ekonomiky. Vždycky se najdou tací, kteří budou přemýšlet následovně: Ach jo, kdybych nemusel platit daně, kdybych se mohl vyhnout téhle regulaci, kdybych mohl pracovat bez daní a pojistných odvodů, bylo by to pro mě levnější a měl bych víc peněz, takže to tak udělám. ● Trade-off: A mezinárodní porovnání? Rozhodně nejde o velké číslo. Když porovnáme Českou republiku s ostatními novými členskými zeměmi v Evropské unii, jako jsou vaši sousedi Polsko a Slovensko, nebo Maďarsko, vaše stínová ekonomika je mezi nejnižšími. Člověk nemůže očekávat zázraky, pouze do určité míry – ne všichni Češi zbožňují vládu a stát natolik, aby opovrhovali výhodami stínové ekonomiky. To prostě není reálné. ● Trade-off: Mohl byste blíže popsat strukturu stínové ekonomiky v České republice? Pozorujete v ní něco mimořádného či neobvyklého? Mezi zeměmi Visegrádské čtyřky je Česká republika nejčestnějším a nejkorektnějším státem, jste nejblíže Německu. V porovnání s Polskem, Slovenskem a Maďarskem máte vy Češi jinou mentalitu. Ta zapříčiňuje, že v České republice určitě nějaká stínová ekonomika existuje, ale v omezeném objemu. Většina Čechů jsou čestní lidé. Občas trošku podvádějí, občas nerozumějí tomu, proč by měli státu odvádět tak vysoké daně. A zejména když jim vláda není schopna vysvětlit, proč by neměli dělat opak, udělají to. Ale Českou republiku v žádném případě nemůžeme porovnávat se zeměmi jako Bulharsko nebo Rumunsko. Jistě, je to opačný extrém, ale tyto země neleží daleko od vás a mají stejnou historickou zkušenost ze sovětského bloku. Jenže tam pozorujeme úplně jinou mentalitu lidí! V těchto zemích je podvádění standardní normou, zatímco v České republice je normální dodržovat zákony. ● Trade-off: Před třemi lety se Českou republikou prohnala tzv. metanolová aféra, kdy pančovaný alkohol dodaný na oficiální trh zabil 50 lidí a desítkám dalších vážně poškodil zdraví. Odpovědí byl dramatický nárůst regulace, jež se logicky zaměřila na dobře sledovatelné oficiální producenty a způsobila Peltzmanův efekt (Peltzmanův efekt je nezamýšleným a neočekávaným důsledkem regulace. Označení získal po ekonomu Samu Peltzmanovi, jenž dokázal, že po zavedení regulace v podobě povinných bezpečnostních pásů v autech se paradoxně nesnížila, ale zvýšila úmrtnost na silnicích – pozn. red.) s ohledem na vyšší profitabilitu stínových aktivit a aktivit černého trhu. Máte radu, jak podobná rizika účinně eliminovat? ▷ Trade-off 0 2015 21 ▷ Tohle je velmi těžká otázka. Když máte co dělat s desítkami lidí umírajících na požití jedovatého alkoholu, člověk by rozuměl tomu, že vláda přijme nějaké drastické opatření. Žádná vláda nechce, aby jí lidé vyčítali: „Neudělali jste vůbec nic, jen jste to nechali běžet.“ Problém vidím v regulaci – když na trhu s alkoholem nastavíte tak striktní regulaci generující vysoké náklady, v té chvíli dramaticky vzroste motivace pašovat jakýkoliv alkohol nebo jej vyrábět svépomocí. A většina lidí bude pít alkohol, ať se nám to líbí nebo ne. Pozorujeme například velmi striktní regulaci ve Švédsku a i tam se spotřebovává spousta alkoholu. Protože jeho výroba a spotřeba má tak moc rizikových konsekvencí, myslím si, že vláda by mohla alkohol prodávat v síti vládních obchodů s alkoholem za zvýhodněnou cenu. Jde o takzvaný ruský způsob. A není to úplně špatná politika, protože máte minimálně jistotu vysoké kvality produktu. ● Trade-off: Ruský způsob regulace prodeje alkoholu říkáte? Ano. Lidé by nebyli zabíjeni otráveným alkoholem. Všichni víme, že tohle je podpora určitého zboží a služeb a že prodej by způsobil jisté distorze, ale mohlo by to představovat cestu ven z problému. Vláda by mohla říct: Tyhle produkty prodáváme levněji a v garantované kvalitě. Jinou věcí je, že to není samospásné, ani když existují tvrdé tresty. Podívejte se, máte otevřenou hranici s Polskem, Slovenskem, Rakouskem a Německem. Dokonce i se svými chabými znalostmi dokážu koupit určitou věc v Rakousku, převézt ji do České republiky. A pokud nebudou znovu zavedeny hraniční kontroly, můžu jen s pomocí osobního auta snadno převážet a prodávat i alkohol. Striktní regulace a kontrola trhu může mít efekty, ale nikdy nevyřeší celý problém. Myslím si, že rizika spojená s alkoholem a jeho pašováním jsou tak mimořádně závažná, že do toho trhu musíte vstoupit. Stát by to měl udělat a měl by prodávat alkohol za nižší ceny. Samozřejmě vám mohou vyčítat, že prodáváte levnější alkohol a ten není pro lidský organismus příznivý – to je velmi dobrý argument. Ale pokud budou lidé chtít pít alkohol a nebude existovat komunální suverenita, nikdy tomu nezabráníte. ● Trade-off: Pane profesore, není tohle v naprosté kontradikci s argumenty, které liberálové tradičně vznášejí proti podnikání státu? Samozřejmě že je! Já si to uvědomuji. Ale máte tady padesát mrtvých lidí, takže se nepohybujete v ideálním světě, ale o tři nebo čtyři úrovně níže. A moje myšlenka stojí na předpokladu posunutí se z problému čtvrté úrovně do druhé nejlepší situace, do second-best, když už nemůžu mít tu první. Vím, že státní podniky mají po celém světě vážné problémy, vím, že to není ekonomicky efektivní, ale jde o garanci kvality produktu, z jehož požití se vám nic nestane. To je můj argument. Jsem obhájcem tohoto systému pouze pro velmi specifické produkty. Můj názor například je, že by stát měl prodávat drogy, čisté drogy bez rizika onemocnění HIV a dalších rizik. Udělejte to a celý černý trh s narkotiky okamžitě zkolabuje! Uvědomuji si delikátnost této věci, je to velmi kontroverzní. Hodně lidí řekne: Stát? Ne, ne, ne, ne, ne. Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy. Ale já si myslím, že je lepší udělat tohle než mít ilegální dovoz a výrobu jedovatého alkoholu, který zabije dalších padesát lidí. 22 ● Trade-off: Momentálně Českou republikou hýbe jiná regulace. Ministr financí Andrej Babiš by rád implementoval povinný systém elektronické evidence tržeb, který existuje v Chorvatsku. Řekl jste, že Česká republika udělala v potírání stínové ekonomiky obrovský pokrok. Považujete elektronickou evidenci tržeb za dobrý plán, jak limitovat stínovou ekonomiku? Je to další regulace, ok, můžete skutečně podchytit nějaké ilegální aktivity. Ale... Myslím si, že by měla být provedena velmi podrobná analýza přínosů a nákladů, zda se tato aditivní regulace opravdu vyplatí s ohledem na smršťující se stínovou ekonomiku nebo pašování. Nevím přesně, jaké jsou zkušenosti z Chorvatska, ale jsem k tomu skeptický. Před podobnou regulací založenou na jiné zemi je nutné provést terénní šetření. Může to být užitečné, ale znovu opakuji, dojde k uvalení extra regulace na legální firmy. A dopady této regulace je nutné zkoumat. Určitě bych okamžitě neřekl ne, ale řekl bych: Chcete regulaci? Udělejte několikaletý výzkum toho, jak se regulace osvědčila. A pokud zjistíte, že se vám vyplatí ve vašich podmínkách, můžete ji udělat. ● Trade-off: Mám poslední otázku: Před dvaceti lety se někteří ekonomové nechali slyšet, že s nástupem internetu a dalších technologií bude prakticky nemožné provozovat jakoukoliv aktivitu ve stínové ekonomice, protože vše bude identifikovatelné a zjistitelné. Jak vidíme, opak je pravdou. Pokud však uvážíte současný stav, tedy rapidní rozvoj komunikačních technologií a cloudových řešení, chytrých telefonů nebo internetu v předmětech denní potřeby, řekl byste, že nadešel čas na podobnou nepříznivou předpověď týkající se stínové ekonomiky? Internet a celý tento elektronický trend, všechny ty věci, které můžete dělat elektronicky, to samozřejmě zvyšuje šance na efektivnější kontrolu stínové ekonomiky. Ale vytváří to i příležitosti pro úplně nové aktivity ve stínové ekonomice! Pokud si můžu přes internet snadno koupit něco, co bylo vyrobeno v Hongkongu, zobchodováno v Irsku a distribuováno z Německa, je velmi obtížné kontrolovat celý tento proces. Na druhou stranu se vše platí prostřednictvím kreditních nebo debetních karet, takže můžete snadno vystopovat všechny finanční transakce. Jenže díky internetu je zas komunikace o mnoho snazší, takže můžete okamžitě najít někoho, kdo pro vás začne načerno pracovat. Obecně řečeno tedy existují dvě protichůdné síly moderních technologií – více kontroly a snazšího sledování, ale také více možností na provozování stínových aktivit. A momentálně není nikdo schopen přesně říct, která z těchto protichůdných sil vyhraje. Řekl bych, že určitá část stínové ekonomiky bude existovat vždycky. Může být redukována – pokud budeme mít komplikovanější přístup k hotovosti, bude provozování stínových aktivit stále obtížnější. Je však velmi obtížné dát přesnou odpověď na budoucnost stínové ekonomiky. Alespoň já toho nejsem schopen. ☒ Charakteristika stínové ekonomiky v České republice Jonáš Rais Ondřej Klička Trade-off 0 2015 23 Stínová ekonomika je součástí každodenního života milionů obyvatel České republiky. Mnoho z nich to vůbec netuší. Až 36 % firem v České republice čelí konkurenci v podobě neformálních či neregistrovaných firem. Na otázku, zda v posledních dvanácti měsících zakoupili zboží a služby vyrobené prací načerno, odpověděla v České republice kladně téměř pětina lidí. Celá třetina lidí pak má mezi známými někoho, kdo načerno pracuje. Jonáš Rais Ondřej Klička N Není tedy překvapivé, že se stínová ekonomika těší v posledních ledech zvyšujícímu se zájmu médií i odborné veřejnosti. Existující odhady velikosti stínové ekonomiky každoročně podněcují diskuse o jejím významu a o možných opatřeních k jejímu omezení. Avšak charakteristika a rozložení stínové ekonomiky mezi oblasti ekonomických činností se povětšinou ocitá pouze 24 Až 36 % firem v České republice čelí konkurenci v podobě neformálních či neregistrovaných firem. Jako prvotní příčinu stínové ekonomiky lze obvykle vystopovat nadměrné zdanění či regulaci. na okraji zájmu. Téma je to však pro diskusi zásadní. Stínová ekonomika není rozložena rovnoměrně. Pro nalezení účinných opatření je tedy její podrobnější charakteristika nezbytná. PŘÍČINY A PŘÍLEŽITOSTI PRO STÍNOVOU EKONOMIKU Jaké faktory ovlivňují rozvoj stínové ekonomiky? Předně je třeba odlišit mezi skutečnými příčinami, které přímo či nepřímo přesun do stínu motivují, a příležitostmi, které činnost ve stínu umožňují. O prvotních příčinách ležících v jádru vzniku a rozmachu stínové ekonomiky existuje mezi analytiky a vědci zabývajícími se stínovou ekonomikou všeobecná shoda. V historických i aktuálních případech lze jako prvotní příčinu obvykle vystopovat nadměrné zdanění či regulaci, ať už jde o solnou daň ve Francii 15. až 18. století či o prohibici alkoholu ve Spojených státech ve 20. letech minulého století. Příležitosti umožňující činnost ve stínu pak souvisejí spíše s charakteristikou jednotlivých oblastí. Stínová ekonomika je rozšířená v oblastech, které se vyznačují velkým množstvím malých hotovostních transakcí a v oblastech, kde je možné účinně podhodnocovat hospodářské výsledky a lze s malou pravděpodobností odhalení využívat práce načerno. Tedy nejen motivace v podobě zdanění či regulace, ale i schopnost účinně ▷ Graf 1: Rozložení stínové ekonomiky podle klasifikace ekonomických činností (CZ-NACE), 2012 Poznámka: Odhad stavebnicovou metodou ČSÚ. Stínová ekonomika v užším pojetí je dána jako suma kategorií N1 (Úmyslně neregistrovaní výrobci) a N6 (Úmyslné zkreslování ekonomiky). Zdroj: ČSÚ Trade-off 0 2015 25 Graf 2: Změna v rozložení nezjištěné ekonomiky mezi obdobími 2012 a 2005–2009 podle klasifikace ekonomických činností (CZ-NACE) Poznámka: Odhad stavebnicovou metodou ČSÚ. Data z období 2005–2009 jsou z jednoho roku v daném období (zdroj dat neurčuje přesně z jakého). Změna mezi obdobími nereflektuje jen vývoj, ale také změny v metodice výpočtu velikosti nezjištěné ekonomiky. Zdroj: ČSÚ 26 ▷ skrývat činnost jsou pro konečné rozložení stínové ekonomiky rozhodující. Není tedy překvapivé, že je stínová ekonomika rozšířená především v sektorech nefinančních podniků a domácností. Naopak v sektorech vládních institucí, finančních institucí a neziskových institucí sloužících domácnostem se zdá vliv stínové ekonomiky minimální. ROZLOŽENÍ STÍNOVÉ EKONOMIKY Z pohledu ekonomických odvětví má stínová ekonomika (v užším pojetí – tedy záměrné zkreslování ekonomické činnosti a činnost neregistrovaných výrobců) v České republice relativně největší vliv v odvětví činnosti domácností. To je pochopitelné vzhledem k tomu, že je obvykle relativně snadné skrýt tuto činnost před daňovými autoritami. Stínová ekonomika je také relativně důležitá v odvětví ubytování, stravování a pohostinství, ve stavebnictví a v odvětví ostatních činností. Podle absolutní velikosti má stínová ekonomika největší rozsah ve stavebnictví, velkoobchodě a maloobchodě (včetně opravy a údržby motorových vozidel) a ve zpracovatelském průmyslu. Tato odvětví se vyznačují rozsáhlou prací načerno. Z hlediska dlouhodobějšího vývoje se obecný charakter rozložení stínové ekonomiky v České republice (širší pojetí – nezjištěná ekonomika) příliš nemění. Jak je patrné z grafu 2, jediná větší změna proběhla pouze v oblasti činnosti domácností jako zaměstnavatelů a producentů pro vlastní potřebu. Spíše než změně charakteru stínové ekonomiky v dané oblasti lze však tuto změnu přičíst změně metodiky odhadu, obecný charakter této oblasti tedy pravděpodobně zůstal nezměněn. Jak vyplývá z šetření OECD z období 2005–2009, má stínová ekonomika v České republice podobný charakter jako v ostatních vyspělých státech (součástí šetření bylo Švédsko, Polsko, Česká republika, Rakousko, Slovensko, Norsko, Slovinsko, Belgie, Izrael, Nizozemsko, Mexiko a Kanada). Obecně je ve vyspělých státech stínová ekonomika (v širším pojetí – tedy nezjištěná ekonomika) koncentrovaná především ve stavebnictví a v odvětví velkoobchodu a maloobchodu (včetně oprav automobilů). Podobně jako v České republice je i v Polsku, na Slovensku a v Mexiku rozšířená také v zemědělství. Dalšími odvětvími s vysokou koncentrací jsou zpracovatelský průmysl (Polsko, Česká republika, Rakousko, Slovensko, Slovinsko), doprava a skladování (Polsko, Slovensko, Mexiko), ubytování a pohostinství (Česká republika, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Mexiko), činnost v oblasti nemovitostí (Izrael), profesní, technické a vědecké činnosti (Polsko, Slovensko, Slovinsko, Belgie) a na Slovensku, v Izraeli a v Mexiku také v odvětví S - Ostatní činnosti (například kadeřnictví, různé druhy oprav...). Podle šetření profesora Schneidera (ve spolupráci s A. T. Kearney a Visa) z roku 2013 ve vybraných evropských státech má v případě velkoobchodu a maloobchodu, dopravy a skladování a ubytování a pohostinství dominantní vliv na velikost stínové ekonomiky záměrné zkreslování ekonomických výsledků (především tržeb z prodeje ve vztahu firem, ale i v případě přímého prodeje koncovým spotřebitelům). V ostatních oblastech má pak především vliv práce načerno. Jde zejména o stavebnictví, zemědělství, zpracovatelský průmysl, činnost domácností jako zaměstnavatelů a producentů pro vlastní spotřebu, zdravotní a sociální péči, kulturní, zábavní a rekreační činnosti a činnost v oblasti nemovitostí. ZÁVĚR Z šetření OECD z období 2005–2009 vyplývá, že stínová ekonomika v České republice má podobný charakter jako v ostatních vyspělých státech. Jak je patrné z přechozích odstavců, stínová ekonomika není mezi institucionálními sektory a odvětvími ekonomické činnosti rozložena rovnoměrně. Mezi jednotlivými oblastmi jsou velké rozdíly nejen v relativním a absolutním rozsahu stínové ekonomiky, ale také ve faktorech v charakteristice jednotlivých oblastí. Faktory umožňující efektivní činnost ve stínu se liší. V některých oblastech je podstatné efektivní zkreslování hospodářských výsledků a v jiných využití práce načerno. Pro smysluplnou diskusi o významu stínové ekonomiky a o možných opatřeních k jejímu omezení je proto podrobnější charakteristika jednotlivých odvětví klíčová. ☒ O autorech: Jonáš Rais je analytikem Centra ekonomických a tržních analýz (CETA). Ondřej Klička pracuje v oddělení finančního auditu společnosti EY. Trade-off 0 2015 27 Metody ukrývání příjmů ve stínové ekonomice Jonáš Rais Ondřej Klička 28 Stínová ekonomika. Pojem, který lze stále častěji zaznamenat v českých médiích. Přelomový byl především rok 2012, kdy došlo nejen k takzvané „metanolové aféře“, ale také ke zpřísnění postihů zaměstnávání pomocí takzvaného švarcsystému. Trh práce je obecně v souvislosti se stínovou ekonomikou téma klíčové, protože většina aktivit ve stínu ve větší či menší míře práci načerno zahrnuje. Častým tématem v médiích jsou také úspěšná odhalení stínových subjektů Finanční správou a Celní správou, zejména pak odhalení masivních případů krácení daně z přidané hodnoty. Jen v září tohoto roku zjistila Finanční správa podvod s DPH pomocí takzvaných kolotočových obchodů v rekordní výši 4,5 miliardy korun. Přestože jde o částku rekordní, není mezi odhalenými podvody o velkém objemu zdaleka ojedinělá. Jonáš Rais podobu stínové ekonomiky na českém trhu práce a také některé praktiky, které firmy využívají ke krácení daně z přidané hodnoty. STÍNOVÁ EKONOMIKA NA TRHU PRÁCE Ondřej Klička P Podvody na DPH jsou v ČR i v celé EU stále rozšířenějším problémem. Nicméně navzdory tomu, že jednotlivé případy odhalení a také odhady celkové velikosti stínové ekonomiky okupují přední stránky českých novin, obecná charakteristika dílčích oblastí v diskusi povětšinou chybí. Následující odstavce nastíní V diskusi o stínové ekonomice na trhu práce se obvykle hovoří o takzvané práci načerno. Ta zahrnuje aktivity ohodnocené mzdou, které jsou ze své podstaty legální, ale jejichž příjmy nebyly řádně nahlášeny daňové správě. Práce načerno může mít řadu podob. Zahrnuje nehlášenou práci vykonávanou v rámci registrovaného nebo neregistrovaného podniku, ať už se mzdou v plném rozsahu nebo jen s částí mzdy vyplacenou bez ohlášení, tedy na ruku („obálková mzda“). Práce načerno také může být součástí činnosti osob samostatně výdělečně činných bez zaměstnanců vykonávané pro podnik a také v rámci užšího sociálního kruhu, při které OSVČ doručuje zboží a služby přímo spotřebitelům, tedy sousedům, příbuzným, přátelům nebo známým. Co motivuje lidi k práci načerno? Podle šetření Evropské komise z roku 2013 jsou za hlavní příčiny práce načerno v České republice považovány obdobné faktory jako ve zbytku evropských zemí – nízké platy v oficiální ekonomice, nedostatečná kontrola autoritami a nedostatek pracovních příležitostí v oficiální ▷ Trade-off 0 2015 29 ▷ ekonomice. Tyto motivace lze dát, podobně jako v ostatních oblastech stínové ekonomiky, do souvislosti s nastavením regulací a daňového systému. Náklady, kterým firmy čelí při najímání práce v oficiální ekonomice, jsou významně navýšeny daní z příjmu, odvody na sociální a zdravotní pojištění a také regulacemi, které zatěžují činnost v oficiální ekonomice. Regulace limituje flexibilitu trhu práce v oficiální ekonomice. Omezování najímání a propouštění zaměstnanců zvyšuje náklady přizpůsobení firem, které tak obtížněji čelí výkyvům na trhu. Firmy tak mají větší motivaci pro uzavírání pouze krátkodobých smluv, najímání práce neformálně či využívání různých triků ke snížení těchto nákladů. Tyto vyšší náklady pak mohou být přeneseny na zaměstnance, kteří se musí spokojit s nižšími mzdami a menším množstvím pracovních příležitostí v oficiální ekonomice. Jsou tak motivováni k přesunu do stínu. Důležitou roli má také nastavení minimální mzdy a sociálních dávek v případě nezaměstnanosti. Nevhodné nastavení může lidi motivovat k oficiálnímu pobírání dávek v nezaměstnanosti a k současnému působení ve stínové ekonomice. Podle odhadů pracovníků úřadu práce může až třetina nezaměstnaných pracovat načerno. V České republice, obdobně jako v Maďarsku, Litvě, Polsku, na Slovensku a v zemích jižní Evropy, je dominantní část práce načerno vykonávána formou činnosti osob samostatně výdělečně činných. V rámci české právní úpravy se často debatuje o takzvaném švarcsystému. Ten je založen na vy- Švarcsystém je mnohdy považován v České republice za jednu z dominantních forem práce načerno, podle skutečně zjištěných případů Státním úřadem inspekce práce se zdá být formou spíše marginální. 30 užívání rozdílu mezi zdaněním závislé činnosti zaměstnanců a živnostníků. Zaměstnanci podléhají většinou větší daňové zátěži a jejich zaměstnavatelé jsou povinni platit odvody za zaměstnance. Zaměstnanci navíc mají právo na různé zaměstnanecké výhody (placená dovolená, odstupné...). Švarcsystém umožňuje zaměstnavatelům tyto náklady snížit. Lidé vykonávají běžnou činnost zaměstnanců, jsou to tedy podřízení zaměstnanci pracující v zaměstnavatelem stanovené pracovní době na pracovišti a využívající prostředků zaměstnavatele, ale z pohledu státu a daňových autorit se jeví jako živnostníci. V tomto systému tak stejnou práci pro stejnou firmu nevykonávají formou pracovní smlouvy, ale na základě živnostenského oprávnění. Švarcsystém je běžný především ve stavebnictví, nicméně je také častý u maloobchodního personálu, kadeřníků a číšníků či prodejců farmaceutik a realitních makléřů. Přestože je švarcsystém mnohdy považován v České republice za jednu z dominantních forem práce načerno, podle skutečně zjištěných případů Státním úřadem inspekce práce se zdá být formou spíše marginální. Podíl zjištěných případů švarcsystému na celkovém počtu zjištěných nelegálně pracujících osob činil v roce 2012 10 %, v roce 2013 6,2 % a v roce 2014 4,7 %. Podle dostupných statistik se míra pracujících načerno v České republice pohybuje okolo 3 až 4 %. V šetření Evropské komise z roku 2013 odpověděla 4 % respondentů, že v posledních 12 měsících vykonávali práci načerno. Podle odhadu Českého statistického úřadu (ČSÚ) vytvořeného pomocí modelu bilance práce v roce 2013 pracovalo načerno 162 324 rezidentů (přepočtených na ekvivalent plného pracovního úvazku), což činí asi 3 % z celkové pracovní síly, a 36 961 nerezidentů. Státní úřad inspekce práce v roce 2014 podnikl celkem 15 911 kontrol s cílem odhalení nelegálního zaměstnání. V 7 % případů inspekce zjistila nelegální zaměstnání, což je o 3,22 procentního bodu více než v roce 2013 a o 1,27 procentního bodu více než v roce 2012. Je třeba poznamenat, že inspekce nejsou náhodné, a tak tyto statistiky poskytují spíše doplňkovou informaci. Z pohledu rozložení pracujících načerno podle ekonomických činností se dotazníková šetření a odhad ČSÚ do značné míry shodují. Nejvíce zaměstnanců načerno pracuje ve velkoobchodě, maloobchodě a údržbě a opravě motorových vozidel (kategorie G podle CZ-NACE), dále pak ve stavebnictví (F) a ubytování, stravování a pohostinství (I). ČR patří k zemím, kde lidé nejvíce nakupují služby a produkty vyrobené pomocí černé práce od přátel, kolegů a známých, a to především z důvodu nižší ceny. STÍNOVÁ EKONOMIKA VE VZTAHU FIREM A PODVODY NA DPH Předchozí odstavce charakterizovaly stínovou ekonomikou především ve vztahu firem a zaměstnanců, následující text se zabývá stínovou ekonomikou v rámci vztahu firem a popisuje Obrázek 1: Pracující na černo podle odhadu ČSÚ Poznámka: Počet pracujících načerno podle modelu bilance práce. Míra práce načerno je definovaná jako podíl načerno pracujících zaměstnanců podle modelu bilance práce z celkové velikosti pracovní síly (zaměstnaní + nezaměstnaní). Zdroj: ČSÚ některé jejich praktiky ve stínu. Podle informací World Bank Enterprise Survey z roku 2015 čelí v České republice 36 % firem konkurenci v podobě neformálních či neregistrovaných firem a 23 % firem identifikuje praktiky konkurentů ve stínové ekonomice jako výrazné omezení v podnikání. Firmy, které se úspěšně vyhýbají vysoké daňové zátěži, získávají významnou konkurenční výhodu. Daňové úniky na DPH jsou v posledních letech v EU identifikovány jako obzvlášť rozsáhlé a problematické. Celkový objem úniků na DPH v EU se odhaduje na 20 až 35 miliard eur ročně. V České republice daň z přidané hodnoty v roce 2014 tvořila 18 % celkových příjmů státního rozpočtu. Potenciální daňové úniky Celkový objem úniků na DPH v EU se odhaduje na 20 až 35 miliard eur ročně. na DPH tedy mohou mít výrazný vliv na rozpočtové příjmy. Metod samotných podvodů na daních je více a často dochází k jejich kombinaci. K nejběžnějším typům patří kolotočové podvody a podvody prostřednictví takzvaných bílých koní. Základem fungování kolotočových podvodů (anglicky carousel frauds) je systém vracení DPH, jenž byl zaveden v rámci EU, aby nebyli obchodníci nuceni znovu danit zboží, za které již zaplatili DPH v jiném členském státě. Podstatou řetězových, v opakující se formě kolotočových podvodů je „chybějící obchodník“, který má povinnost odvést DPH při přeshraniční transakci se zbožím v rámci EU. V jedné z transakcí v sérii obchodů není DPH odvedena a povinný subjekt nelze dohledat. Pro zjednodušení si ukážeme princip kolotočového podvodu na modelu se třemi subjekty, z nichž prostřední bude oním chybějícím obchodníkem (viz obrázek 2). Chybějící obchodník objedná zboží z jiné členské země EU bez DPH a ve svém státě jej prodá obchodníkovi za cenu s DPH. Místo odvodu DPH finančnímu úřadu se rozdíl na DPH snaží ukrýt tak, aby nebyl nalezen v případě odhalení podvodu. Přes obchodníka se zboží dostává zpět přes hranici k dodavateli a obchodník uplatní vrácení DPH. Stát vrací částku, kterou by měl obdržet od chybějícího obchodníka. V této jednoduché podobě by k odhalení podvodu došlo pravděpodobně velmi rychle, proto probíhá celý proces přes řadu dalších mezičlánků. Ty prodlužují vzdálenost mezi chybějícím ▷ Trade-off 0 2015 31 ▷ obchodníkem a obchodníkem, který nárokuje DPH, za účelem nemožnosti prokázání koordinované akce, jejímž cílem je nelegální obohacení. Celá transakce navíc může probíhat pouze účetně, tedy bez přechodu zboží přes hranice i bez převodu peněz mezi subjekty. K podvodům lze tedy použít i neexistující zboží, například „nanodisky“, které sloužily jako zboží k provádění prvního odhaleného daňového úniku takzvanou Českou daňovou kobrou v roce 2014, a to ve výši 270 milionů Kč. (Daňová kobra je společný tým Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Generálního finančního ředitelství a Generálního ředitelství cel. Členové týmu společně bojují proti daňovým únikům a daňové kriminalitě, a to především v oblasti daně z přidané hodnoty a spotřební daně.) Dalším způsobem daňového úniku je provedení legální transakce a přesunutí daňové povinnosti na další osobu, takzvaného bílého koně. Bílý kůň (anglicky straw man) je označení pro subjekt, který přebírá legální zodpovědnost za transakci, z níž má hlavní prospěch třetí osoba. V případě, že daňový úřad začne s vymáháním dlužné částky, narazí na zodpovědnou osobu, která ale nemá jak zaplatit. V ČR jsou bílí koně známí především z 90. let z podvodů s lehkými topnými oleji, nicméně použití při daňových únicích na DPH je analogické a často doprovází už tak složité kolotočové obchody. prokázat bonitu klienta (například v případě úvěrů). Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že některé důsledky stínové ekonomiky lze považovat za přínosné. Stínová ekonomika zvyšuje disponibilní zdroje podnikatelů, neboť snižuje náklady na trhu práce a zvyšuje jejich flexibilitu v důsledku nezatížení ekonomických vztahů pracovněprávní administrativou. K zaměstnání se tak dostanou mnohdy i lidé, kteří by jinak nedokázali nalézt uplatnění, například v dobách ekonomické krize. Jak je patrné z popsaných metod využívaných subjekty ve stínu, jsou to chybně nastavená regulace a vysoká daňová zátěž, které jdou ruku v ruce se stínovou ekonomikou, formují ji a umožňují její rozvoj. Pro snižování velikosti stínové ekonomiky je tedy třeba se zaměřit spíše na tyto příčiny než na její důsledky. ☒ Obrázek 2: Schéma kolotočových obchodů Existují i další možnosti, jak daňový únik provést, nicméně tyto způsoby se týkají především menších podnikatelských subjektů, které jsou do podvodu zapojeny individuálně. Běžnou metodou úniku DPH je transakce bez daňového dokladu. Zákazník buď zaplatí bez DPH a ta není odvedena, nebo zaplatí obchodníkovi částku včetně DPH, přičemž ji dodavatel neodvede. Tento postup je běžný především pro sektor drobných služeb. Další možností je klasifikace zboží či služeb do nesprávné (snížené) daňové sazby, zahrnutí fiktivních faktur do účetnictví, zvyšování nákladů nákupy pro vlastní spotřebu a další. Zdroj: vlastní zpracování Podle odhadu pomocí metody takzvané daňové mezery (anglicky VAT gap), tedy rozdílu mezi faktickým inkasem DPH a teoreticky vzniklým nárokem státu na DPH, činil daňový únik na DPH v ČR v roce 2012 podle CPB Netherlands Bureau for Economic Policy Analysis asi 22 % teoretického výběru DPH. V poměru k HDP ČR byla tedy daňová mezera na DPH v roce 2012 asi 2%, tedy přibližně 85 miliard Kč. ZÁVĚR Přestože patří Česká republika z hlediska obecné velikosti stínové ekonomiky v rámci EU k zemím podprůměrným (a z hlediska rozsahu práce načerno k zemím průměrným), není velikost stínové ekonomiky v ČR zanedbatelná. Rozsáhlá stínová ekonomika má nepochybně negativní dopad nejen na příjmy, ale i na výdaje státní pokladny (vyplácení dávek v nezaměstnanosti lidem, kteří jsou ve skutečnosti zaměstnaní ve stínové ekonomice, vratky na DPH v případě kolotočových podvodů). Lidé pracující ve stínové ekonomice také mnohdy nedosáhnou na některé služby běžně dostupné pracujícím v ekonomice oficiální, ať už jde o různé služby a výhody plynoucí ze zaměstnaneckého poměru či o dostupnost služeb, u kterých je nutné 32 O autorech: Jonáš Rais je analytikem Centra ekonomických a tržních analýz (CETA). Ondřej Klička pracuje v oddělení finančního auditu společnosti EY. Šedá ekonomika v průmyslových zemích Dominik H. Enste Trade-off 0 2015 33 Šedá či stínová ekonomika hraje v mnoha zemích významnou roli. Lidé se vyhýbají daním a regulacím tím, že pracují v šedé ekonomice nebo někoho nelegálně zaměstnávají. Na jedné straně může tato neregulovaná hospodářská aktivita způsobit pokles daňových příjmů a veřejných statků a služeb, nižší daňovou morálku a nedodržování daňových předpisů, vyšší náklady na kontroly a nižší míru hospodářského růstu. Na druhou stranu může šedá ekonomika být mocnou silou pro prosazování institucionální změny a může zvýšit celkovou produkci zboží a služeb v hospodářství. Důsledky šedé ekonomiky přesahují samotnou ekonomiku a zasahují do politického řádu. Dominik H. Enste K KLÍČOVÁ ZJIŠTĚNÍ DOBRÉ ZPRÁVY ● Vysoké daně, vysoké příspěvky na sociální zabezpečení a přísná regulace jsou hlavními hybateli šedé ekonomiky. ŠPATNÉ ZPRÁVY ● Šedou ekonomiku lze těžko měřit, různé metody vedou k různým výsledkům. ● Některé obtíže měření pramení z nejasné definice šedé ekonomiky. ● Šedá ekonomika snižuje obecný blahobyt a hospodářský růst tím, že prohlubuje vládní deficity a snižuje vládní investice do infrastruktury. ● Šedá ekonomika může podkopat státní instituce, což vede k vyšší kriminalitě a menší důvěře v instituce, a v konečném důsledku ohrožuje ekonomický a politický rozvoj. ● Snahy o zmenšení velikosti šedé ekonomiky skrze represivní pokuty a přísnější kontroly jsou nákladné a nejsou příliš efektivní. ● Zdroje nepoužívané v oficiální ekonomice lze použít v šedé ekonomice za účelem zvýšení celkové nabídky zboží a služeb. ● Názory na správný přístup k pracovníkům v šedé ekonomice se značně liší. ● Vlády se snaží přimět firmy k přesunu z šedé ekonomiky tím, že zlepší veřejné instituce. ● Ke zmenšení šedé ekonomiky může také pomoci následující: podpora větší účasti veřejnosti na rozhodování vlády, rozšíření prvků přímé demokracie a odstranění korupce. 34 Ke zmenšení velikosti šedé ekonomiky je třeba snížit její atraktivitu a zároveň zlepšit oficiální instituce HLAVNÍ POSELSTVÍ Šedá ekonomika by neměla být považována za výhradně ekonomický problém, který je třeba vyřešit útokem na jeho příznaky skrze vyšší pokuty a přísnější kontroly. Je potřeba vytvořit analýzu příčin a důsledků v dané zemi, která by pomohla zavést politická opatření odpovídající úrovni rozvoje země. Zákonodárci by měli šedou práci brát jako signál, že je třeba snížit atraktivitu šedé ekonomiky pomocí lepších regulací, spravedlivého a transparentního daňového systému a účinnějších institucí (řádné správy věcí veřejných). Proti organizovanému zločinu a nelegálnímu zaměstnávání je však třeba bojovat prostřednictvím přísnější kontroly a vymáhání pravidel. MOTIVACE Příčiny, důsledky a problémy pramenící ze zvýšené velikosti šedé ekonomiky ve vyspělých zemích jsou sporné a široce se o nich diskutuje. Míra nezaměstnanosti je stále vysoká (obzvláště v EU), možnosti vládních rozpočtů jsou omezené a panuje rostoucí zklamání z hospodářské a sociální politiky. Za této situace Evropská komise, Evropský parlament a národní vlády podnikají rozsáhlé projekty včetně celoevropských průzkumů, aby lépe porozuměly šedé ekonomice a bojovaly proti jejímu růstu. Tyto snahy však znamenají nutnost několika obtížných rozhodnutí. Zatímco daňové úniky bohatých, podvody u sociálních dávek a nelegální zaměstnávání veřejnost pobuřují, šedá práce působí mnohem menší rozruch. A to přesto, že podle některých politiků je tato činnost protisociální a vede k vyšší nezaměstnanosti a sociální nespravedlnosti. Ale co třeba takový přivýdělek prací načerno na částečný úvazek ve večerních hodinách? Průzkumy ukazují, že zhruba polovina obyvatel Německa, Norska, Švédska a Velké Británie takovou činnost toleruje, a kdyby byla příležitost, zapojila by se do ní. Budou řešením další sankce, kontroly a vyšší regulace, nebo existuje lepší způsob, jak se vypořádat s nenahlášenou prací? Tento článek popisuje a navrhuje účinnější strategii stojící na dvou pilířích. Podle pokynů Evropské komise a její celoevropské strategie pro boj proti šedé práci by členské státy měly mezi sebou sdílet „osvědčené modely“ a koordinovat své úsilí na úrovni EU včetně přísnějších kontrol a sankcí. Takovýto benchmarking může být užitečný při hledání nových způsobů vypořádání se s šedou a nehlášenou prací, ale taková opatření jdou jen zřídka nad rámec útoku na pouhé příznaky. Přísnější sankce samy o sobě neskoncují s prací načerno. Výsledky nejnovějšího výzkumu na poli ekonomické psychologie a behaviorální ekonomie například ukazují, že vnitřní motivace a hodnoty mají mnohem významnější efekt než míra detekce, ať už skutečná či vnímaná. DISKUSE VÝHOD A NEVÝHOD Šedá ekonomika a nedovolené práce Téměř všechny nejasnosti týkající se šedé ekonomiky pramení z otázky, jak ji definovat a jak odhadnout její velikost. Vzhledem k tomu, že termín „šedá ekonomika“ zahrnuje řadu hospodářských činností, je obtížné stanovit jednotnou oficiální definici. Ta by totiž kupříkladu musela být schopna rozlišit mezi výrobky a službami vyrobenými a spotřebovanými v domácnosti, „měkkými“ formami nedovolené práce (melouchaření), nelegálním zaměstnáváním, sociálními podvody na dávkách a hospodářskou trestnou činností. Obecně se dá říci, že za šedou ekonomiku může být považováno to, co zahrnuje ekonomickou činnost jednotlivců stojící mimo oficiální normy a formální instituce. Vzhledem k ilegálnímu charakteru transakcí (přičemž nemusí být ilegální dané zboží či služby vlastnit či prodávat jinými, legálními metodami) se trh musí odehrávat mimo formální ekonomiku a její soukromé a veřejné instituce. Z hlediska hospodářské politiky jsou nejdůležitější ty části šedé ekonomiky, které souvisejí s přidanou hodnotou. Odhad hodnoty těchto činností vyžaduje rozlišení mezi výstupem legální a nelegální činnosti na straně jedné a legální a nelegální výrobou a distribucí na straně druhé. Společným jmenovatelem pro provoz v šedé ekonomice jsou obchod s kontrabandem, vyhýbání se daním a registračním nákladům a obcházení cenových regulací. Jelikož šedá ekonomika zahrnuje všechny tyto aktivity, někdy je označována jako doplněk k oficiální ekonomice. Velikost šedé ekonomiky v průmyslových zemích Vzhledem k rozdílům v definici šedé ekonomiky je důležité si vždy ujasnit, co je analyzováno a měřeno. Přímé a nepřímé metody vedou k rozdílným odhadům velikosti šedé ekonomiky. Hledání nejlepších metod odhadu velikosti šedé ekonomiky v poslední době zesiluje a zaměřuje se především na používání nepřímých metod, jako je například sledování poptávky po penězích nebo přístup MIMIC (multiple indicators, multiple causes – více ukazatelů, více příčin). Přímé metody založené na mikrodatech nebo dotaznících se moc nepoužívají; jsou totiž velmi složité a je drahé z dotazníků odvodit reprezentativní data. O rozdílech ve výsledcích mezi těmito mikro a makro přístupy existuje bohatá literatura. Tento článek z větší části shrnuje studie využívající nepřímý, makroekonomický přístup k měření velikosti šedé ekonomiky, tak jako to dělá většina empirických studií. Stručně však shrnuje i výsledky dvou celoevropských průzkumů. Tento článek se nezabývá vlastními metodami odhadů (ty jsou dostatečně popsány ve zde odkazované literatuře). Graf 1 ukazuje odhadnutou velikost šedé ekonomiky v průmyslových zemích, měřenou v procentech oficiálního hrubého domácího produktu (HDP) na základě makroekonomických údajů. V poměru k oficiálnímu HDP je šedá ekonomika v jednotlivých ekonomicky vyspělých zemích OECD mnohem menší než v zemích střední a východní Evropy. Nicméně i mezi vyspělými ekonomikami OECD existují značné rozdíly. Zatímco ve Spojených státech, Švýcarsku, v Rakousku, Japonsku a na Novém Zélandu zahrnuje šedá ekonomika méně než deset procent oficiálního HDP, v některých zemích jižní Evropy (Řecko, Itálie, Portugalsko a Španělsko) má šedá ekonomika velikost 20 nebo více procent oficiálního HDP. Od roku 2000 velikost šedé ekonomiky v jednotlivých zemích klesá. Snížila se z 16 % na 13 % (2013) v Německu, z 15 % na 10 % ve Francii a z 27 % na 21 % v Itálii.▷ Trade-off 0 2015 35 Graf 1: Velikost šedé ekonomiky v průmyslových zemích, měřená na základě makroekonomických údajů v procentech oficiálního HDP, se značně různí (průměr za roky 2003–2013) USA Švýcarsko 7,5 8,3 Rakousko 9,0 Japonsko 9,4 Tabulka 1: Poptávka a nabídka zboží a služeb ve stínové ekonomice měřená na základě dat z průzkumů (pro vybrané evropské země, 2013) Nový Zéland 10,1 Nizozemsko 10,6 Velká Británie 10,9 Austrálie 11,2 Francie Kanada Irsko Země 12,1 12,9 13,4 Německo 14,6 Finsko 14,8 Dánsko 14,9 Poptávka (a) Nabídka (b) Průměr EU 11 4 Řecko 30 3 Nizozemsko 29 11 Lotyšsko 28 11 Dánsko 23 9 Slovensko 17 5 Švédsko 16 7 Itálie 12 2 Francie 9 5 Norsko 15,8 Španělsko 8 5 Švédsko 15,8 Velká Británie 8 3 Německo 7 2 Polsko 5 3 Slovensko Česká republika Belgie 16,7 17,3 18,4 Španělsko 19,9 Portugalsko 20,0 Itálie Maďarsko Slovinsko Řecko Polsko Kypr Lotyšsko Poznámky: (a) Procento lidí ve věku 15+, kteří uvedli, že v posledním roce získali zboží nebo služby, o kterých si myslí, že zahrnují nenahlášenou práci (b) Procento lidí ve věku 15+, kteří uvedli, že za posledních 12 měsíců vykonali nenahlášenou práci 22,8 23,6 Zdroj: Williams, C. C. & Nadin, S., 2013. Evaluating the participation of the unemployed in undeclared work: Evidence from a 27–nation European survey. European Societies, 16(1), s. 68–89. 24,9 25,6 25,9 26,8 27,8 Turecko 29,2 Estonsko 29,4 Litva 29,9 Rumunsko Bulharsko 30,5 33,2 Zdroj: Vlastní výpočet na základě dat z Schneider, F. & Enste, D. H., 2013. The Shadow Economy – An International Survey 2. vyd. Cambridge, UK: Cambridge University Press; Schneider, F., 2013. Size and Development of the Shadow Economy of 31 European and 5 other OECD Countries from 2003 to 2013: A Further Decline. Johannes Kepler University Department of Economics Working Paper. 36 ▷ Při měření pomocí dat z průzkumů ze zemí EU z let 2007 a 2013 vychází mnohem menší velikost šedé ekonomiky. V těchto letech zhruba jeden z deseti Evropanů (11 %) uvedl, že v uplynulém roce získal zboží nebo služby, o kterých se domníval, že byly vyrobeny nenahlášenou prací (viz tabulku 1). Jednotlivé země se značně lišily v podílu respondentů, kteří zakoupili zboží či služby, o kterých se domnívali, že byly vyrobeny nenahlášenou prací. V roce 2013 patřily mezi země s vysokým procentem Řecko (30 %) a Nizozemsko (29 %). Země s nízkými procenty zahrnovaly Polsko (5 %) a Německo (7 %, viz tabulku 1). Střední (mediánová) částka, kterou Evropané utratili v roce 2013 za zboží a služby vyprodukované prostřednictvím nehlášené práce, činila 200 eur. Střední hodinové náklady na nákup nedeklarovaného zboží a služeb činily 11 eur, s rozsahem od 20 eur v severských zemích po 5 eur ve střední a východní Evropě. Procento Evropanů přiznávajících nákup nehlášených služeb záviselo od jejich typu. Nejvíce bylo 29 % za domácí opravy nebo rekonstrukce, 22 % za opravy automobilů, 15 % za domácí úklid a 11 % za jídlo. Co se týče dodávky nehlášené práce, 19 % bylo na opravy nebo rekonstrukce, 14 % na zahradnictví, 13 % na úklid, 12 % na hlídání dětí a 11 % na práci obsluhy v restauracích. Pokud jde o odhady založené na respondentech, kteří uvedli, že se v posledních 12 měsících sami zapojili do nehlášené práce (v roce 2007 a 2013), jsou výsledné odhady ještě nižší. Toto zapojení přiznalo 4–5 % respondentů v 27 tehdejších zemích EU, což odpovídá zhruba 20 milionům nehlášených pracovníků. Respondenti na Kypru jsou nejméně tolerantní k nehlášené práci, následováni severskými zeměmi, Řeckem, Maltou a Španělskem. Nejtolerantnější pohled pak najdeme v několika středoevropských a východoevropských zemích: Lotyšsku, Litvě, České republice, Polsku, Estonsku a na Slovensku. Jak ale autoři poznamenávají, jde o nízké odhady a mezi lety 2007 a 2013 jsou jen nepatrné změny. DŮVODY PRO ŠEDOU EKONOMIKU PRŮMYSLOVÉ ZEMĚ Existuje mnoho faktorů, které ovlivnily rozvoj šedé ekonomiky v průmyslových zemích. Nejdůležitější, nejcitovanější a empiricky nejdoloženější jsou tyto (viz tabulku 2): ● Daňové zatížení a příspěvky na sociální zabezpečení. ● Tabulka 2: Hlavní faktory ovlivňující šedou ekonomiku a odhadovaný příspěvek k šedé ekonomice v průmyslových zemích. Faktor Vliv na velikost šedé ekonomiky (a) (v %) 1. Daně a odvody na sociální zabezpečení 35–38 45–52 2. Míra státních regulací 8–10 10–15 3. Sociální transfery 5–7 5–8 4. Zvláštní regulace pracovního trhu 5–7 5–8 5. Služby veřejného sektoru 5–7 5–8 6. Daňová morálka 22–25 (b) Celkový vliv 76–94 70–90 15 28 Počet empirických studií (celkem 43) Hustota a intenzita regulace v oficiální ekonomice, zejména na trhu práce, včetně povinného zkracování pracovního týdne, předčasného odchodu do důchodu a rostoucí nezaměstnanosti; všechny tyto faktory poskytují více času pro práci načerno. Poznámky: ● (a) Jde o intervalové odhady na základě empirických studií. (b) Daňová morálka nebyla součástí analýzy. Menší občanská angažovanost, věrnost a úcta k veřejným institucím. ● Slabá daňová morálka (ochota platit daně), částečně coby následek korupce a snížené kvality veřejných institucí (Tabulka 2). Empirických studií, které shledávají rostoucí břemeno daní a příspěvků na sociální zabezpečení jednou z nejdůležitějších hnacích sil rozvoje šedé ekonomiky, je mnoho. Tento faktor dokáže vysvětlit až polovinu rozdílů ve velikosti šedé ekonomiky v jednotlivých zemích (v závislosti na modelu a množství ostatních zahrnutých faktorů). Ekonomy velikost tohoto vlivu velice znepokojuje, neboť daně ovlivňují naši volbu mezi prací a volným časem a stimulují nabídku pracovní síly v šedé ekonomice. Podle ekonomické teorie platí, že čím větší bude v oficiální ekonomice rozdíl mezi celkovými náklady na práci a skutečnými příjmy z této práce po zdanění, tím větší bude touha snížit tento rozdíl prací v šedé ekonomice. Tento rozdíl do značné míry závisí na celkové zátěži v podobě daní a příspěvků na sociální zabezpečení v oficiální ekonomice, neboť této zátěži se lze v šedé ekonomice vyhnout. Na rozvoj šedé ekonomiky se tak může nahlížet jako na reakce jednotlivců, kteří se cítí přetíženi státem a ze dvou možností volí „exit“ (do šedé ekonomiky) namísto možnosti „hlas“ (skrze aktivní účast na politice a hlasování pro změnu). Nárůst celkového břemene daní a příspěvků na Zdroj: Enste, D. H. & Schneider, F., 2006. Zum Spannungsfeld von Politik und Ökonomie. Jahrbuch Schattenwirtschaft, sv. 1. Vienna: Lit Verlag; Schneider, F. & Enste, D. H., 2013. The Shadow Economy - An International Survey 2. vyd. Cambridge, UK: Cambridge University Press sociální zabezpečení tak vede ke zvýšení aktivity v šedé ekonomice, což následně vede k narušení daňového základu a životaschopnosti systému sociálního zabezpečení. To dále vede k dalšímu zvyšování rozpočtových deficitů či vyšším daním, dalšímu růstu šedé ekonomiky, až k postupnému oslabování základů společenské smlouvy. Všechny tyto argumenty jsou rigorózně teoreticky odvozeny a empiricky zdokumentovány. Dalším důležitým faktorem růstu šedé ekonomiky je nárůst intenzity regulací. Tu lze často měřit počtem zákonů a regulací jako požadavky pro udělování licencí, obchodní překážky, regulace trhu práce a jeho znepřístupnění imigrantům. Mnoho studií analyzuje vliv pracovněprávních předpisů na šedou ekonomiku. Shledávají, že regulace zvyšují náklady na práci a účastníkům zapojeným do oficiální ekonomiky omezují svobodu volby. Většina z těchto nákladů je navíc přesunuta od zaměstnavatelů na zaměstnance, čímž regulace jen dále motivuje k práci v šedé ekonomice. ▷ Trade-off 0 2015 37 ▷ STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPA Ve střední a východní Evropě existují i další faktory rozvoje šedé ekonomiky. Patří mezi ně: ● Nedostatek schopností v oficiálních institucích (legislativa, úřady, soudy) v kombinaci s korupcí, která podkopává důvěru v tyto instituce. ● Slabý dozor nad dodržováním zákonů a předpisů a neschopnost či neochota chránit vlastnická práva. ● Vysoké náklady a administrativní zátěž pro podnikatele. ● Nízká pravděpodobnost přistižení při práci načerno či daňového neplatiče. To dělá práci načerno přitažlivější oproti práci v oficiální ekonomice. ● Příliš mnoho byrokracie a zejména neefektivní byrokracie. To může vést k tomu, že se „schovávání ve stínu“ může stát nezbytným pro přežití nebo pro založení firmy. ● Široká společenská podpora práce načerno, což ztěžuje boj proti ní. Různé empirické studie se shodují, že nejdůležitějším faktorem růstu šedé ekonomiky v zemích střední a východní Evropy je (ne)kvalita institucí a korupce. Kvalita institucí vysvětluje velkou část rozdílů ve velikosti šedé ekonomiky mezi střední a východní Evropou a zeměmi OECD. Země střední a východní Evropy s vyšší kvalitou institucí vykazují také vyšší tempo růstu oficiální ekonomiky. Pro ekonomickou efektivitu je rozhodující mít správnou kombinaci schopných institucí a nabídky veřejných statků na straně jedné a daní a poplatků na straně druhé. Když stát věrohodně zaručuje vlastnická práva a poskytuje odpovídající infrastrukturu a veřejné statky, které splňují potřeby lidí, pak je také placení daní a poplatků lépe přijímáno obyvatelstvem. Potom může velikost oficiální ekonomiky růst a šedé ekonomiky klesat. OMEZENÍ A NEDOSTATKY Analýza následků růstu šedé ekonomiky je obtížná a vyžaduje komplexní empirické důkazy – ty ale nejsou k dispozici. Většina studií se zaměřuje na vliv šedé ekonomiky na alokaci zdrojů a na ztrátu příjmů pro stát. Mnohem důležitější je však studovat vliv oficiálních institucí, norem a pravidel. Šedá ekonomika je ukazatelem vážných nedostatků v legitimitě pravidel oficiální ekonomiky a ve slabosti společenského řádu. Možnost exitu do šedé ekonomiky je důležitým prostředkem k zajištění hospodářských a sociálních svobod a k oslabení dosahu přebujelého státu. Další analytické a empirické studie by měly odpovědět na několik důležitých otázek: ● Jaké množství oficiálně nezaregistrovaných zdrojů je zapojeno do výroby v šedé ekonomice? 38 ● Jak velká je zvýšená nabídka zboží a služeb z šedé ekonomiky a jaké další výnosy z nepřímých daní generuje tato činnost? ● Kolik přidává šedá ekonomika ke schodkům veřejných financí a ke snížení investic do infrastruktury? ● Jak lze zreformovat zkorumpované a neefektivní instituce, aby se zvrátil rozvoj „podvojného hospodářství“? SHRNUTÍ A POUČENÍ PRO POLITIKU Šedá ekonomika – výzva pro vlády Šedá ekonomika roste v průmyslových zemích následkem růstu daňové zátěže a vládních regulací a v některých středoevropských a východoevropských zemích následkem nedostatku stabilních institucí. Empirické studie dokládají, že tyto faktory jsou spolu se sníženou daňovou morálkou a slabší oddaností vládě tím nejdůležitějším, co způsobuje migraci pracovních míst do šedé ekonomiky. Pro zvrácení tohoto růstu šedé ekonomiky je nezbytné zlepšit instituce a úctu k vládě posílením daňové morálky, politického hlasu a odpovědnosti, právního státu, správy věcí veřejných, kvality regulace a snížením korupce. Nefunguje však zvyšování nákladů spojených s prací načerno stále intenzivnějšími kontrolami a vyššími pokutami. Výzkum ukazuje, že rozhodnutí lidí ke vstupu do šedé ekonomiky téměř neovlivňuje míra detekce; mnohem více závisí na vnímaných hodnotách, smíření se s daňovým systémem a na celkové situaci na trhu práce včetně míry nezaměstnanosti. Šedá ekonomika se točí v začarovaném kruhu. Výrazná daňová a regulatorní zátěž vede k vyššímu růstu šedé ekonomiky, což vede ke snížení příjmů státního rozpočtu, což zvyšuje tlak na veřejné finance, což zase snižuje kvalitu a množství poskytovaných veřejných statků a služeb a veřejné správy. To pak v konečném důsledku může vést k růstu daňové sazby v oficiálním sektoru a jen ještě zesílit motivaci k zapojení se do šedé ekonomiky. S tím, jak šedá ekonomika roste a státní instituce slábnou a ztrácejí podporu veřejnosti, se demokratické hlasování (možnost „hlas“) stane méně atraktivním než přesun do šedé ekonomiky (možnost „exit“). Pokud nebude možnost „hlas“ posílena větším množstvím prvků přímé demokracie, lidé budou stále více volit možnost „exit“. Tuto volbu pak provedou přesunem k práci načerno nebo hledáním takového ekonomického a sociálního systému, který odpovídá jejich preferencím. Šedou ekonomiku tak lze vnímat jako součást evolučního procesu, který dynamizuje hospodářský a sociální rozvoj. Na jedné straně stojí zvýšený společenský tlak na deregulaci a snížení daní, na druhé straně bují inovativní formy soužití a práce mimo vliv vládních restrikcí. Dlouhodobě však společnost nemůže akceptovat systematické obcházení zákona, neboť to podrývá právní autoritu státu. Jednou z možností, jak přetnout bludný kruh, je zlepšit kvalitu institucí a posílit institucionální rámec. Boj proti korupci zvýšením transparentnosti pak sníží motivaci pracovat v šedé ekonomice a posílí oddanost vůči státu. Toho ostřejší kontroly a zvyšování pokut nikdy dosáhnout nemohou. POLITICKÉ DŮSLEDKY – STRATEGIE DVOU PILÍŘŮ Rostoucí odpor ke stávajícím normám a ekonomickým regulacím se odráží v pokračujícím významu šedé ekonomiky. Řešením může být dvoupilířová strategie, která jednak sníží lákavost možnosti „exitu“ (do šedé ekonomiky), jednak však také posílí možnost „hlasu“ (politickou účastí a hlasováním). Je třeba posílit federální (decentralizační) politické prvky a zavést nástroje přímé demokracie (jako například referenda a legislativní iniciativy) tak, aby občané měli více příležitostí k účasti na tvorbě pravidel a designu daňového systému. Regionální oddanost a občanské iniciativy mohou signalizovat snahu udržet si nebo znovuzískat kontrolu nad věcmi veřejnými. Zvýšená účast na politice sníží pocit nekalého omezování osobní svobody. Zvýší se daňová morálka a občanská loajalita a sníží atraktivita šedé ekonomiky. Je ekonomicky vhodnější a efektivnější jednat v souladu se zásadou subsidiarity (věci by se měly řešit na nejnižší schopné správní úrovni). Pro Evropskou unii by to znamenalo zahájit benchmarking na celoevropské úrovni, kde by se vyměňovaly zkušenosti z osvědčených postupů. Na celoevropské úrovni by se však mělo zavádět jen minimum všeobecných norem. Hlavní součásti dvoupilířové strategie shrnuje tabulka 3. ☒ O autorovi: Dominik H. Enste je profesorem hospodářské etiky a institucionální ekonomie na Technische Hochschule Köln. Překlad: Petr Bartoň Převzato z: Enste, D. H., 2015. The shadow economy in industrial countries. IZA World of Labor. Tabulka 3: Dvoupilířová strategie ke snížení atraktivity možnosti „exitu“ (do šedé ekonomiky) a k posílení možnosti „hlasu“. Možnost „exit“ Možnost „hlas“ Snížení finanční motivace uprchnout do šedé ekonomiky Posílení všeobecné účasti na vládnutí Zlepšení a zjednodušení daňového systému tak, aby byl více akceptován Vybudování důvěry, investice do společenského kapitálu (například skrze podporu společenské odpovědnosti firem) Reforma systému sociálního zabezpečení posílením principu ekvivalence (vyšší odvody znamenají následně větší dávky) Snížení míry centralizace Zvýšení efektivnosti úřadů a boj proti korupci Podpora prvků přímé demokracie v některých otázkách Zacílení vyššího růstu a blahobytu v oficiální ekonomice, aby se snížil tlak na veřejné rozpočty Podpora všeobecné participace za účelem zvýšení loajality a věrnosti a snížení černého pasažérství Ochrana vlastnických práv a zvýšení investic do infrastruktury Neútočení na symptomy striktnějšími kontrolami, které jen podporují skrývání účasti na šedé ekonomice namísto jejího zmenšování Povolení flexibilnějších pracovních dohod mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (osobní dohody) Důraz na reformy institucí a systémů Snížení regulace a byrokracie Vysvětlování potřeby reforem a masivní komunikace o ní Zdroj: vlastní zpracování Trade-off 0 2015 39 Jak ven ze stínu? Decentralizací. Miroslav Svoboda 40 Existují různé názory na to, zda stínová ekonomika vůbec představuje problém. Hodně přitom záleží na tom, jak se kdo staví k roli státu v hospodářství. Není překvapivé, že sociálnědemokratičtí nebo socialističtí příznivci zdůrazňují sobeckost a nezodpovědnost vůči společnosti, která kvůli neplacení daní nemůže poskytovat dostatek veřejných statků. Naopak liberálové se ke stínové ekonomice často stavějí shovívavě – vidí v ní boj proti rostoucí moci státu a boj za svobodné, nerušené (tržní) vztahy mezi lidmi. Miroslav Svoboda N Nicméně i nejzarytější obhájci svobodného trhu musí uznat, že v jádru této šedé zóny se určitý problém skrývá. Rozšíření šedé ekonomiky je přinejmenším příznakem toho, že stát není hospodárný a lidé nerespektují zákony. Ani jedno není pro dlouhodobou stabilitu a bohatství společnosti příznivé. Mělo by tedy být v zájmu všech udržovat rozsah stínové ekonomiky na minimální míře. Jak ale na to? Politici obvykle vidí ve stínové ekonomice především ušlé daňové příjmy. To sám o sobě není špatný přístup, nesmí však být doprovázen zkratkovitou úvahou: „Lidé zatajují příjmy, protože mají příležitost zatajovat příjmy. Omezme tyto příležitosti a daňové výnosy vzrostou.“ Zkušenosti totiž ukazují, že v realitě to tak jednoduše nefunguje. FINSKÁ ZKUŠENOST Například ve Finsku v roce 2010 dospěla parlamentní komise k závěru, že rozsah šedé ekonomiky (ve smyslu nezaplacených daní) je příliš vysoký (6,9 %), a finská vláda následně označila boj s šedou ekonomikou za svoji prioritu. Přestože na něj vyhradila značné dodatečné zdroje, kýžené daňové příjmy se nedostavily. Jedním z hlavních důvodů je to, že mnohé firmy z šedé zóny raději ukončí činnost, než aby platily všechny odvody. Jde totiž o malé firmy, které sotva přežívají. Takové se vyskytují v každém hospodářství: ve Finsku před finanční krizí vykazovalo záporné zisky 5 % firem; v rámci malých firem šlo dokonce o desetiprocentní podíl. Operování v šedé zóně je tedy pro mnoho firem způsobem, jak přežít – je střední cestou mezi prosperitou a bankrotem. Znamená sice neplacení odvodů, na druhou stranu však nezatěžuje sociální systém. Úspěšný tlak na výběr daní u těchto firem tedy paradoxně má svoji nepříjemnou odvrácenou stranu: může se stát, že firmy ukončí činnost a zvýší se nezaměstnanost; může se stát, že firmy začnou platit daně, ale bude to znamenat vyšší ceny zboží a služeb a nižší zaměstnanost; může se stát, že firmy začnou platit daně, ale zároveň budou usilovat o státní podporu. Nelze také zapomínat na to, že rozšiřování daňových kontrol má podle zkušeností za následek pokles jejich účinnosti. Daňové kontroly totiž nejsou náhodné – primárně se soustřeďují na případy, které jsou nejpodezřelejší a kde je nejvyšší šance na dodatečný výběr daní. Rozšiřování kontrol proto znamená vyšší procento případů, které se nakonec vysvětlí a k dodatečnému výběru daní nepovedou. ▷ Mnohé firmy z šedé zóny raději ukončí činnost, než aby platily všechny odvody. Jde totiž o malé firmy, které sotva přežívají. Trade-off 0 2015 41 ▷ Podle některých odhadů (přesná data nejsou k dispozici) zvýšení daňových výnosů ani nedosáhne úrovně dodatečných nákladů na vymáhání výběru daní – přinejmenším bez zásadního zvýšení účinnosti kontrol. ČESKÝ PŘÍSTUP I v České republice lze sledovat trend vedoucí k posílení regulace a kontrol s cílem omezit daňové úniky a podvody. V roce 2014 byla zřízena tzv. daňová kobra – společný tým policistů, celníků a odborníků z finanční správy –, která má při odhalování daňových úniků pracovat účinněji. První zprávy o její činnosti jsou již k dispozici, tým je pochopitelně patřičně mediálně prezentuje. Na věcné hodnocení nákladů a výnosů je ale ještě příliš brzy. Daňová kobra nestaví na zelené louce a některé případy, které odhalila, by byla finanční správa odhalila tak jako tak. Je proto třeba vyčíslit její čistou přidanou hodnotu a tu pak poměřit s náklady na její činnost. V poslední době získal mediální pozornost spíše návrh na elektronickou evidenci tržeb, a to jako další nástroj účinnějšího výběru daní. Ministerstvo financí za svůj vzor označilo chorvatský systém zavedený v roce 2013. Může toto opatření vést k omezení stínové ekonomiky? Souvislost tu není moc zřejmá. V rámci Evropy totiž evidenci tržeb vynucují především státy, v nichž je podíl stínové ekonomiky velmi vysoký – například právě zmíněné Chorvatsko, dále pak Bulharsko, Rumunsko, Litva, Kypr, Malta, Polsko, Řecko, Maďarsko, Itálie. Naopak země s nízkým podílem ji nemají – z 15 zemí EU s podprůměrnou velikostí stínové ekonomiky má evidenci tržeb pouze Belgie, Slovensko a Švédsko (viz graf 1). Z toho plyne následující úvaha: Evidence tržeb je, zdá se, spíše symptomem vysokého podílu stínové ekonomiky. Země, v nichž je tento podíl nízký, ji nepotřebují. Otázkou zůstává, kam patří Česká republika – podíl stínové ekonomiky je v ČR nižší, než činí evropský průměr; na dru- Graf 1: Velikost šedé ekonomiky v zemích EU v roce 2015 (% HDP) Rakousko Lucembursko Nizozemsko Velká Británie Irsko Dánsko NĢmecko Francie Finsko Švédsko Slovensko eská republika Belgie Portugalsko ŠpanĢlsko PrƽŵĢr Itálie Maěarsko \ecko Slovinsko Polsko Lotyšsko Malta Kypr Litva Estonsko Chorvatsko Rumunsko Bulharsko 0,0% 8,2% 8,3% 9,0% 9,4% 11,3% 12,0% 12,2% 12,3% 12,4% 13,2% 14,1% 15,1% 16,2% 17,6% 18,2% 18,3% 20,6% 21,9% 22,4% 23,3% 23,3% 23,6% 24,3% 24,8% 25,8% 26,2% 27,7% 28,0% 30,6% 5,0% 10,0% 15,0% 20,0% 25,0% 30,0% 35,0% Zdroj: Schneider, F., 2015. Size and Development of the Shadow Economy of 31 European and 5 other OECD Countries from 2003 to 2015: Different Developments. 42 hou stranu jistě nepatříme mezi premianty. Mohli bychom být v pokušení navázat tvrzením, že evidence tržeb by se u zemí s nízkým podílem stínové ekonomiky nevyplatila, nicméně v zemích s vysokým podílem stínové ekonomiky může výrazně pomoci jejímu zmenšení. Jenže data toto tvrzení nepodporují. Nelze v nich vysledovat, že by si jedna skupina zemí vedla jednoznačně lépe než druhá. Konkrétně v České republice, jak ukazuje graf 2, se v posledních 13 letech (s výjimkou roku 2009) i bez evidence tržeb velikost stínové ekonomiky plynule zmenšuje a tento trend je obdobný jako vývoj průměrné hodnoty pro celou Evropskou unii. Závěrem naší úvahy tedy je, že k omezení stínové ekonomiky zjevně napomáhají úplně jiná opatření. To je zcela v souladu s výzkumy, které na toto téma byly dosud provedeny. Tužší regulace a represivní opatření nemají velkou účinnost – jsou jen vnější motivací pro občany. Ta však těžko funguje bez motivace vnitřní – tj. bez vnitřní ochoty občanů pohybovat se (např. deregulace), u jiných se efekty na spokojenost občanů projeví jen nepřímo a se zpožděním (např. zlepšení poskytování veřejných statků) a u některých nemusí být jasné, v jaké podobě je přesně implementovat, aby přinesly kýžený účinek (např. posílení účasti občanů na politickém rozhodování). ÚČINNÁ CESTA VEN? Zde pak mohou pozitivní úlohu sehrát komparativní empirické výzkumy, které ukážou funkční modely uplatňované v praxi a identifikovat jejich klíčové principy. Navíc mohou ukázat, že se jimi dá docílit pozitivních efektů i na další palčivé společenské problémy. Zajímavým příspěvkem z poslední doby je analýza italských ekonomů Roberta Dell’Anna a Désirée Teobaldelliové, která klade do souvislosti stínovou ekonomiku s korupcí. Tito ekonomové argumentují, že je vhodné tyto dva jevy řešit společně, jelikož mají společné jmenovatele: oba souvisejí s níz- Graf 2: Vývoj velikosti stínové ekonomiky 2003-15 (% HDP) 25,0% 20,0% 15,0% 10,0% 5,0% 0,0% 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 2015 eská republika PrƽŵĢr EU Zdroj: Schneider, F., 2015. Size and Development of the Shadow Economy of 31 European and 5 other OECD Countries from 2003 to 2015: Different Developments. v oficiální ekonomice a považovat to za normální. Na politické úrovni se bohužel o této stránce příliš nehovoří. Například Akční plán pro posílení boje proti daňovým podvodům a únikům, který přijala Evropská komise v roce 2012, navrhuje 34 konkrétních opatření. Všechna se ale zaměřují buď na omezení prostoru pro daňové podvody a úniky, nebo na zlepšení účinnosti finanční správy. Žádná z nich ale neřeší to, co empirické výzkumy označují za hlavní pobídku k setrvání v oficiální ekonomice – snížení daňové zátěže, zkvalitnění veřejných institucí, zefektivnění poskytování veřejných statků, deregulace a posílení účasti občanů na rozhodování o věcech veřejných. Pochopitelně, není divu, proč účinná opatření nejsou mezi politickými reprezentanty příliš populární. Některá z nich mohou být přímo v rozporu s jimi zastávanou politickou ideologií kou kvalitou a efektivitou veřejného sektoru, oba jsou protizákonné (korupce vždy, stínová ekonomika v některých případech) a oba mají hluboké kulturní a sociální zakořenění. Na druhou stranu, vzájemný vztah korupce a šedé ekonomiky není zcela jednoznačný. V zemích, kde je podíl šedé ekonomiky významný, jdou tyto dva jevy ruku v ruce a spíše se posilují. Firmy mají poměrně silnou vnitřní motivaci operovat v neoficiální ekonomice a korupce je pro ně způsobem, jak bránit odhalení své činnosti. V tomto smyslu tedy rozšíření šedé ekonomiky působí jako dodatečná pobídka pro rozšiřování korupce. Lze však předpokládat, že pokud již úředníci veřejné správy budou ochotni přijímat úplatky, nezůstanou jen pasivními příjemci. Budou aktivně korupci vycházet vstříc (vyžadovat úplatky), což se dá z pohledu firem interpretovat i jako dodatečný náklad ▷ Trade-off 0 2015 43 ▷ operování v oficiální ekonomice. Tyto vyšší náklady pak motivují k útěku do ekonomiky neoficiální. V zemích, kde je podíl šedé ekonomiky nízký (a příjmy vysoké), se naopak ukazuje, že mezi korupcí a šedou ekonomikou je spíš substituční vztah, tj. objevuje se buď jedno, nebo druhé. Korupci používají spíše firmy operující v oficiální ekonomice, které se snaží získat výhody při obchodování s veřejným sektorem. Korupce není rozšířená tak, aby sloužila především jako pomůcka pro setrvání v šedé zóně. V tomto smyslu se dá obecně říci, že stínová ekonomika má na korupci vyšší vliv, než má korupce na stínovou ekonomiku. Jinými slovy, rozšiřování stínové ekonomiky má za následek také větší rozšíření korupce ve společnosti; opačná tendence (korupce posilující stínovou ekonomiku) však není tak zřejmá. V každém případě ale oba jevy souvisejí s byrokracií a nízkou úrovní vymáhání práva. Jak ale zatočit s byrokracií a docílit silnějšího právního systému? Je nutné se ihned bavit o podrobných, dílčích opatřeních, nebo existuje i paušální řešení, které by mohlo přinést podstatné zlepšení? Dell’Anno a Teobaldelliová tvrdí, že takovým generálním řešením by mohla být (fiskální) decentralizace. DECENTRALIZACE Decentralizací se nutně nemyslí například federalizace daného státu. Nejde o to, aby nižší jednotky měly možnost rozhodovat ve všech politických otázkách. Klíčová je spíše decentralizace fiskální, tj. přenesení některých částí státního rozpočtu na nižší správní jednotky. Ty mají právo stanovovat některé odvody a rozhodovat o použití vybraných zdrojů. (Nutno poznamenat, že pouhé právo rozhodovat o výdajích, pokud jsou přitom příjmy stanoveny shora, nepřináší žádoucí výsledky, které jsou zmíněny níže.) Hlavní očekávaný přínos decentralizace je celkem prostý: tím, že se o veřejných zdrojích rozhoduje na úrovni, která je blíže občanům, mají lidé vyšší motivaci podílet se na rozhodování o jejich výběru a použití a rovněž mají vyšší motivaci dohlížet na hospodárnost jejich vynakládání. Díky tomuto tlaku je kvalita poskytování veřejných statků vyšší, stejně jako vymáhání práva. Občané již nemají tak silnou motivaci uchylovat se do šedé zóny, stejně jako nemají tolik motivací ani příležitostí ke korupci. Přirozeně se také občané s příslušnou správní jednotkou více identifikují, což dále oslabuje motivaci skrývat svou hospodářskou činnost před úřady. Decentralizace přináší však i nepřímé efekty, které nejsou o nic méně účinné. Decentralizace totiž přináší další možnost výběru: občan a firma již nemá pouze na výběr mezi oficiální a neoficiální ekonomikou, nýbrž může také snadno „hlasovat nohama“ a přesunout svoje působení do jiné oblasti s příznivějšími podmínkami. Tato možnost vytváří mez pro regulaci hospodářského života a dodatečnou pobídku ke kultivaci podmínek pro podnikání. 44 V decentralizovaném státu mohou občané a firmy snadno „hlasovat nohama“ a přesunout svoje působení do jiné oblasti s příznivějšími podmínkami. Promyšleno do důsledků, tento druhý efekt by měl mít i dopad na vztah korupce a šedé ekonomiky. V decentralizovaném právním systému by existence korupce neměla tak silně pobízet k útěku do šedé ekonomiky – pro ekonomické subjekty, které se na korupci podílet nechtějí, může být řešením odhod do jiné jurisdikce. Empirická analýza tyto provedené úvahy potvrzuje. Úroveň korupce i šedé ekonomiky jsou statisticky nižší ve federalizovaných státech oproti státům centralizovaným. Rozdíl mezi nimi činí přibližně 8-9 procentních bodů. (Pro představu, to je přibližně rozdíl mezi úrovní stínové ekonomiky v České republice a ve Švýcarsku.) Ukazuje se také, že vliv zvýšení (pociťované úrovně) korupce na rozšíření stínové ekonomiky je výrazně vyšší v centralizovaných státech než ve státech federalizovaných. U prvně jmenovaných vede zvýšení pociťované úrovně korupce k téměř dvojnásobnému rozšíření šedé ekonomiky oproti státům federalizovaným. ZÁVĚREM Přestože na existenci stínové ekonomiky panují různé názory, přinejmenším existuje shoda v tom, že její přílišné rozšíření signalizuje problém ve fungování státu a v jeho vztahu k občanům. Nalezení účinného řešení ztěžuje fakt, že jde o jev komplexní – má více příčin a navíc se vzájemně ovlivňuje s dalšími jevy. I proto je někdy obtížné veřejnosti a politickým zástupcům vysvětlovat, co vše je potřeba podniknout; a i proto mohou snadno získávat na popularitě řešení, která jsou možná efektní a snad i krátkodobě efektivní, nicméně dlouhodobě selhávají. Zde jsme proto chtěli nabídnout i jedno efektní, a přitom funkční řešení. Fiskální decentralizace je pro veřejnost snadno srozumitelná a její žádoucí dopady se v empirických výzkumech potvrzují. Má tedy šanci na to, aby byla i politicky realizovatelná ☒. O autorovi: Miroslav Svoboda je děkanem School of Business Administation na Anglo-American University. 28 odstínů šedi: Hrubý domácí produkt poněkud zhrubl Petr Bartoň Trade-off 0 2015 45 „Italové chtějí započítat prostituci do svého oficiálního HDP! A italská vláda to dělá proto, aby uměle zvýšila HDP a snadněji se tak vešla do limitů na vládní deficity a dluhy!“ Podobné výkřiky a komentáře bylo možné slyšet ze všech stran. Celá story virálně obletěla svět. Podle IREF Europe však Itálie jen dohání vlak. Zahrnutí prostituce do HDP je naprosto normální. Pokud je něco nenormálního, je to způsob, jakým měříme vládní zadlužení. Petr Bartoň K Kolik toho jednotlivé evropské vlády dluží, je jedním z nejsledovanějších statistických čísel. Jejich zadluženost ovlivňuje nejen úrokové sazby, za které se vlády dále zadlužují, ale také to, jestli bude jejich země moci přijmout euro a jestli po jeho přijetí bude muset platit penále a vstupovat do kontrolních režimů pro přílišné zadlužení. I malé změny v naměřeném zadlužení mohou mít fiskální následky v řádu miliard eur. 46 Je zde ale určitý paradox. I malé změny v naměřeném zadlužení mohou mít fiskální následky v řádu miliard eur. Člověk by předpokládal, že pro to používáme dostatečně přesné měřítko zadlužení. Ale není tomu tak. JAK SE MĚŘÍ VLÁDNÍ DLUH? Ponechme stranou celou plejádu problémů spojených s otázkou, co přesně počítat do absolutní výše dluhu samotného. (Měli bychom započítat slib budoucích penzí? Co třeba s vládními garancemi za půjčky jinak soukromých velkých firem?) A předpokládejme, že celkový úhrn dluhu pro danou vládu/ zemi známe. Nyní musíme samozřejmě upravit měřítko: Dluh více než 60 milionů Italů bude asi vždycky větší než dluh jejich 400 tisíc sousedů – Malťanů. Absolutní výše nám nic neříká o tom, co chceme skutečně vědět – nakolik je dluh udržitelný, splatitelný, a tedy jak je rizikový. A tak lidé začali přepočítávat výši celkového dluhu na výši HDP dané země, aby byly dluhy lépe mezinárodně srovnatelné. Poměr dluhů k ročnímu HDP v evropské sedmadvacítce vypadá zhruba následovně (Graf 1 na straně 00). Je zřejmé, že zde máme velké rozdíly jak v prostoru, tak v čase. Všeobecný růst po roce 2008 je samozřejmě způsoben nejen absolutním zvýšením dluhu, ale mnohdy také snížením HDP, kterým dluh dělíme. A to je jeden z problémů používání poměru dluhu a HDP jako měřítka zadlužení. I když vláda žádné nové dluhy nevytvoří, takto naměřené zadlužení bude vykazovat růst čistě jen kvůli poklesu HDP. Z určitého pohledu to však stále může dávat smysl. HDP je jistým ukazatelem, kolik toho mohou vlády vybrat na daních, aby (nakonec možná někdy v daleké budoucnosti) dluh splatily. Větší HDP může vygenerovat větší daňové příjmy na zaplacení daného dluhu. Pokud se daňové sazby nezmění a HDP klesne, můžeme očekávat snížení vládních příjmů. Menší příjmy znamenají, že daný dluh je „větší problém“, protože by nyní trvalo mnohem déle jej splatit. Je tak vlastně možná dobře, že naše současné měřítko zadlužení roste, když se velikost ekonomiky zmenšuje, zatímco dluh jako takový může zůstávat nezměněn. JABLKA A HRUŠKY Zadlužení můžeme mezinárodně srovnávat, pouze pokud je HDP všude měřen podobně. V Evropě máme Eurostat, který synchronizuje definice, co (a jak) by se mělo započítávat do statistik národního důchodu. V ideálním světě by mělo být jedno, jestli HDP měříme takzvanou produkční či spotřební metodou. Pokud bylo něco (v daném roce) vyprodukováno, bylo to také buď spotřebováno, nebo by se to mělo projevit jako změna zásob v nějakém skladu. To statistici mohou ošetřit. V reálném světě se však mnoho spotřeby a výroby odehrává bez nahlášení. Definice se značně různí, ale obecně můžeme říci, že černá ekonomika zahrnuje všechny vysloveně ilegální transakce na trhu (které samozřejmě nikdo nikam nehlásí), zatímco šedá ekonomika většinou označuje transakce, které bývají technicky vzato legální, ale opět je nikdo nehlásí (většinou z daňových důvodů). Na straně výroby si můžeme představit pracovníky placené hotově na ruku, na straně spotřeby to většinou zahrnuje statky, které nejsou distribuovány standardními oficiálními kanály (často například dovozy). Kam tedy zařadit prostitutky z úvodu článku? Odpověď nemusí být nikterak zásadní – někdy se černá ekonomika započítává jako součást té šedé. A v těch evropských zemích (včetně ČR – pozn. aut.), kde prostituce není nezákonná či zakázaná, je automaticky součástí té šedé, čistě jen nenahlášené. Nedávná studie odhadla velikost šedé ekonomiky v EU na zhruba 15 procent. Národní statistické úřady nejsou hloupé. Vědí, že spousta věcí se nikde nehlásí, a tak jejich odhady HDP už nyní zahrnují odhady šedé (či černé) ekonomiky. Alespoň tedy na papíře. V roce 2006 Řecko začalo započítávat určité části šedé a černé ekonomiky – zejména pašeráctví a prostituci. Řecký HDP najednou narostl o celých 25 procent! V některých zemích může být taková změna výpočtu poměrně drastická. V roce 2006 kupříkladu Řecko začalo započítávat určité části šedé a černé ekonomiky – zejména pašeráctví a prostituci. Řecký HDP najednou narostl o celých 25 procent! To samozřejmě spustilo poplach, neboť Řekové jen pár let předtím, v roce 2001, zfalšovali své statistiky, aby se zdálo, že splňují Maastrichtská kritéria, a mohou tak vstoupit do eurozóny. Změna v roce 2006 ale byla v dobré víře. Ona neuvěřitelná celá čtvrtina HDP navíc pravděpodobně pouze odrážela značnou velikost řecké „podzemní“ ekonomiky. (Dá se předpokládat, že plné započítání by ve skutečnosti přidalo ještě více než jednu čtvrtinu.) Ono přepočítání v roce 2006 bylo koneckonců dvousečnou zbraní. Na jednu stranu začalo Řecko vypadat méně zadluženě, na druhou stranu to však také zvýšilo řecké odvody do kasy EU a snížilo to jejich přístup ke strukturálním fondům. ODSTÍNY ŠEDI NIHIL SUB SOLE NOVUM ROMAE Tak jako je v Evropské unii 28 národních daňových a regulatorních systémů, existuje také 28 definic, co znamená šedá či černá transakce. Národní statistické úřady v Evropě už nyní teoreticky následují oficiální pokyny OECD „Jak měřit nepozorovanou ekonomiku“. Jednotlivé země neustále přizpůsobují své metody započítávání nezaznamenané ekonomiky. A to nejen kvůli pokynům OECD. Nyní i orgán EU zvaný „Evropský systém účtů“ vyhlásil na září 2014 termín celounijní harmonizace, jak započítávat statky a služby jako sex či drogy. Rychlost implementace těchto pokynů se však liší úřad od úřadu. Některé statistické úřady už započítávaly nepozorovanou ekonomiku dávno před jakýmikoli pokyny z OECD. À propos, když se nová metodika výpočtu zavádí, bylo by zvláštní, kdyby najednou HDP pro daný rok „vyskočil“ nahoru oproti těm předchozím, aniž by nutně k čemukoli zásadnímu došlo ve vlastní ekonomice (změnila se jen metoda výpočtu). A tak statistické úřady vždy přepočítávají i předchozí roky podle nové metodiky. (To je jen jeden z celé plejády důvodů, proč se údaje o HDP neustále mění i mnoho let po prvních odhadech.) Je tak s podivem, že zrovna případ italských prostitutek vzbudil tolik vášní po celém světě. Koncem května vyhlásil italský Statistický úřad, že začne započítávat ekonomickou hodnotu prostituce a obchodu s drogami. Tím ale nedělal nic zvláštního, pouze (stejně jako ostatní země) harmonizoval své metody se zbytkem EU před finálním termínem. Není to nic nového. Zrovna prostituce názorně ilustruje tyto rozdíly. V některých zemích je prostituce legální (například v Německu, Rakousku, ▷ Trade-off 0 2015 47 Graf 1: Státní dluh vyjádřený jako procento z HDP Zdroj: Eurostat ▷ Maďarsku, České republice či – ano – v Řecku), a bývá tak součástí statistického režimu šedé ekonomiky, lehce odlišného od doposud „černého“ režimu italského. Koneckonců, když italští statistikové kdysi dávno, v roce 1986, začali započítávat šedou ekonomiku, vzniklo z toho „sorpasso“ (předjíždění), kdy Itálie na krátkou dobu předstihla Británii na postu čtvrté největší evropské ekonomiky. Zprávou do novin tak není to, že Itálie započítává prostituci do HDP, nýbrž že tak činí až nyní, když ostatní země to dělají již léta. Výsledné snížení naměřeného zadlužení Itálie je jen nahodilým důsledkem toho, jak zadlužení měříme, určitě však ne cílem současné změny. Italské prostitutky (tedy díky jednotnému evropskému trhu prostituce musíme spíše říci „prostitutky 48 jakékoli národnosti pracující v Itálii“) určitě nesnižují reálné italské zadlužení, pouze hodnotu indikátoru, kterým zadlužení měříme. HDP A SCHOPNOST SPLÁCET DLUHY Výše jsme uvedli, že svázání vládního dluhu s HDP obecně dává tak trochu smysl, protože HDP cosi naznačuje o zdanitelnosti. Započítávání prostituce (a spol.) nám to však poněkud komplikuje. Započítání šedé a černé ekonomiky do HDP nám nabízí lepší obrázek o (hospodářském) blahobytu v dané zemi: lidé si užívají výsledků dobrovolných směn, do kterých vstupují, ať má daná směna státní svolení či nikoli. Zakázané ovoce někdy dokonce chutná více. Šedá a černá ekonomika však z vlastní definice nejsou zdanitelnými součástmi celkového hospodářství. Jejich započítání tak vráží klín mezi oficiální výkaz HDP a velikost skutečně zdanitelného hospodářství (které má ufinancovat splacení vládního dluhu). S tím, jak daňové sazby a regulace narůstají, porostou i šedé a černé ekonomiky, a s nimi nyní i naměřené HDP. Ale zdanitelný podíl naměřené ekonomiky tím pádem nebude růst, nýbrž bude klesat. Podíl dluhu na HDP tak bude postupně méně a méně vhodným měřítkem udržitelnosti zadlužení evropských států; spojitost s velikostí zdanitelné ekonomiky je přetržena. Je zde však alespoň cena útěchy, dokonce i pro vlády, pokud budou připraveny vývoj správně vyhodnotit. HDP, který v sobě obsahuje šedou a černou ekonomiku, jim naznačí, jak veliká by zdanitelná ekonomika mohla být – jen kdyby snížily své daně a regulace a přilákaly lidi zpátky do té oficiální části ekonomiky. Statistické úřady by proto udělaly nejlépe, kdyby zveřejňovaly zvlášť obě čísla – velikost HDP s šedočernou ekonomikou a bez ní. Vládní dluh by se měl nadále dělit tou menší, zdanitelnou částí HDP, a vlády by měly sledovat rozdíl mezi oběma typy HDP, aby viděly, o co je jejich daňová a regulační politika připravuje. ☒ O autorovi: Petr Bartoň je spolupracovníkem Institute for Research in Economic and Fiscal Issues. Studoval ekonomii na University of Cambridge a University of Chicago. Trade-off 0 2015 49 Migrace 50 52 Radikální řešení globální nerovnosti příjmů: Buďme více jako Katar 56 Uprchlíci a politici: zkouška evropských hodnot 60 Nový domov? (Ne-)úspěšná integrace sudetských Němců v poválečném Bavorsku (1945-1949) Trade-off 0 2015 51 Radikální řešení globální nerovnosti příjmů: Buďme více jako Katar Eric A. Posner Glen Weyl 52 Guvernérka amerického Fedu Janet Yellenová si nedávno v Bostonu vysloužila nevoli od konzervativců, když řekla: „Značně mě znepokojuje rozsah a pokračující nárůst nerovnosti ve Spojených státech. ... Myslím, že je načase položit si otázku, zda je tento trend slučitelný s hodnotami zakořeněnými v dějinách našeho národa, zejména vzhledem k vysoké hodnotě, kterou Američané tradičně přisuzují rovnosti příležitostí.“ A není přitom s podobnými obavami zdaleka sama. Přinejmenším od doby protestů Occupy Wall Street patří nerovnost příjmů mezi nejdiskutovanější témata americké politiky. Eric A. Posner Glen Weyl K Komentátoři burcují, že rostoucí nerovnost ubližuje chudým, nadržuje bohatým v politice a ze Spojených států vytvoří kastovní společnost. Navrhovaná řešení jsou pak různorodá: od praktických, ale slabých (jako je zvýšení minimální mzdy) po zcela fantaskní (jako je celoplanetární daň z bohatství, navrhovaná Thomasem Pikettym). Západ však zapomíná na ten nejmocnější nástroj ke snížení celosvětové nerovnosti, který svou sílu ukazuje v zemích Perského zálivu. Jde o kombinaci politiky otevřené migrace a – trochu paradoxně – právě kastovních systémů. Nejprve je třeba si uvědomit, že nerovnost je mnohem větším problémem mezi jednotlivými zeměmi než uvnitř. Ve Spojených státech si mediánová domácnost (vůči níž má polovina domácností menší a polovina větší příjem) vydělá zhruba 50 tisíc dolarů ročně a domácnost patřící mezi horní procento si vydělá průměrně 300–400 tisíc dolarů. Ale i chudé americké domácnosti jsou na tom mnohem lépe než chudí ve většině ostatních zemí. Nejchudších pět procent Američanů si v průměru vydělá asi tři až čtyři tisíce dolarů za rok; to je víc, než příjem na hlavu zhruba 60 % lidské populace. Více než miliarda lidí žije za dolar na den. Pokud tedy chceme něco udělat s nerovností, měli bychom se zaměřit na globální nerovnost. Ale co bychom měli podniknout? Podle jednoho pohledu bychom my, lidé v bohatých zemích, měli dávat dary lidem v ostatních zemích. Názory na efektivnost či smysluplnost takových darů se u odborníků liší – včetně nás dvou. Někteří tvrdí, že by se většina takové pomoci vytratila skrze plýtvání a korupci. Ale i kdyby nakrásně byla rozvojová pomoc užitečná, není pravděpodobné, že by bohaté země kdy dobrovolně přispěly tolik, aby významněji snížily globální nerovnost. Západ se k otázce mezinárodní spravedlnosti hlásí především skrze svůj závazek dodržování lidských práv. Západní země ratifikovaly smlouvy o lidských právech a vytvořily mezinárodní instituce typu Rady OSN pro lidská práva. To vše s cílem vytvořit právní rámec, který nutí vlády všech zemí, aby respektovaly práva svých občanů. Takový smluvní režim se sice nerovností přímo nezabývá, ale vyžaduje, aby země garantovaly zajištění zdravotní péče, spravedlivé mzdy, důchody a vzdělání. ▷ Trade-off 0 2015 53 ▷ Tento desítky let starý systém však doposud nebyl schopen zastavit růst nerovnosti v rámci jednotlivých zemí, a jak jeden z nás (Eric A. Posner, pozn. red.) dokládá ve své nové knize Soumrak lidských práv (The Twilight of Human Rights Law), vykonal toho jen málo pro zlepšení lidských práv. Největší přínos pro blahobyt lidí za posledních pár desetiletí nepochází z USA či Evropy, nýbrž jednak z Číny, jejíž autoritativní vláda vyrobila mohutný ekonomický růst pro své chudé obyvatelstvo, jednak od autoritářských zemí v Perském zálivu. Země Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC) – Bahrajn, Kuvajt, Omán, Katar, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (SAE) – jistě nejsou známy pro svůj sklon k humanismu. Jsou to autoritářské islámské státy sedící na obrovských zásobách ropy a patří také mezi země s nejvyšší nerovností na světě. Zhruba 85 procent obyvatelstva SAE například tvoří migrující pracovníci, kteří žijí se zhruba pěti tisíci dolarů za rok. Zbylých 15 procent jsou občané Spojených arabských emirátů, kteří žijí zhruba se třemi sty tisíci dolarů za rok. To je ještě větší ekonomická nerovnost, než jaká existovala za apartheidu v Jižní Africe či na americkém Jihu před válkou Severu proti Jihu. Tito zahraniční migranti si ale v zemích GCC vydělají mnohem více než tu zhruba tisícovku dolarů, kterou by si vydělali doma v Bangladéši nebo Indii. SAE a sousední Katar toho svou otevřeností k imigrantským pracovníkům pro snížení globální nerovnosti dělají více než kterákoli jiná bohatá země. Jak jeden z nás spočítal, přínos Kataru ke zmenšení globální nerovnosti je na osobu třikrát větší, než kdyby se v USA odstranila veškerá příjmová nerovnost a všichni si vydělávali stejně. Přínos Kataru je také mnohonásobně větší než přerozdělovací politika (skrze daně a dávky) ve kterékoli bohaté zemi OECD. A to přitom do výpočtů nebyly započítány peníze, které migranti posílají domů – v SAE jsou to v průměru více než tři čtvrtiny výdělku. Při jejich zahrnutí je snižování nerovnosti ještě výraznější. Tyto velké výhody migrace jsou dány tím, že lidé v chudých zemích začínají z tak nízkého základu. Přidáte-li čtyři tisíce někomu, kdo si vydělává jen tisíc, zpětinásobíte jeho příjem a nerovnost snížíte dramaticky. Když stejnou částku dáte chudému Američanovi s dvanáctitisícovým výdělkem, zvýšíte jeho příjem jen o třetinu. Přitom právě zpětinásobení příjmu skutečně chudého v chudé zemi je tím, co mu umožní přístup k základním věcem, jako je vzdělání či zdravotní péče, které jsou jinak jen prázdnými sliby lidskoprávní legislativy. Proto pomoc nejchudším obyvatelům světa snižuje globální nerovnosti o tolik více než vládní přerozdělování ve státech blahobytu (OECD). Tam jde jen o přesypávání peněz od superbohatých k ne zcela nuzným (bráno ve světovém měřítku). To ale neznamená, že to migranti v GCC mají nějak snadné. Vůbec ne. V monarchistickém Kataru se jim například nedostává ani už tak omezených práv Katařanů. Ale snížení nerovnosti bude vyžadovat nepříjemné kompromisy. Katar by tolik migrantů jistě nevítal, kdyby jim musel uznat velkorysá politická a občanská práva. Země Perského zálivu dokonce přímo vyhledávají nearabské migranty tmavé pleti, aby minimalizovaly riziko, že 54 by snad domácí obyvatelstvo chtělo s imigranty sympatizovat, přátelit se, nebo dokonce vstupovat do sňatku (čímž by se pak imigranti dožadovali práva k pobytu, či dokonce občanství). Není to nic zvláštního, v celých dějinách lidstva se téměř veškerá velká migrace z chudých zemí do bohatých odehrávala za těchto ekonomicky a politicky nerovných podmínek. Následující graf ukazuje, jak jednotlivé země Perského zálivu přispívají ke snížení globální nerovnosti. Horizontální osa zobrazuje pro danou zemi společenský příjem z odstranění nerovnosti; svislá osa ukazuje, jak země svou migrační politikou snižuje globální nerovnost (Graf). Bohaté země OECD jsou ve shluku vlevo nahoře. Mají relativně nízkou nerovnost uvnitř (tedy v celosvětovém měřítku), ale jejich programy pomoci chudým zemím ke snížení globální nerovnosti příliš nepřispívají. Tečky vyvěrající ze shluku doprava jsou pak národy Perského zálivu s vysokou vnitřní nerovností, které skrze migraci udělaly velké kroky ke snížení globální nerovnosti. Aby nebylo pochyb: i takové země, jako je Norsko, známé svou velkou vnitřní rovností a svými příspěvky k udržování míru v zahraničí, zmenšují globální nerovnost jen minimálně. Pokud by země OECD přejaly migrační politiku zemí GCC, snížily by globální nerovnost mnohem více, než činí svými dnešními vnitrostátními systémy sociálního zabezpečení. Kdyby například přijímaly stejné procento imigrantů (v poměru k HDP) a ze stejných zemí jako Katar, snížilo by to příjmovou nerovnost ve světě dvakrát více, než kdyby u sebe doma zrušily veškeré příjmové rozdíly, a také dvakrát více, než ji nyní snižují svými daněmi a přerozdělováním. Kdyby přijímaly na hlavu stejný počet imigrantů jako SAE, dokázaly by toho ještě více. Kdyby se Spojené státy a Evropa otevřely těm 60 procentům světové populace, jež si vydělají méně než spodních pět procent Američanů, a zaplatily jim pět tisíc dolarů za rok, snížila by se světová nerovnost zhruba o třetinu. My, občané zemí OECD, se pyšníme svými politickými a občanskými právy a štědrými sociálními systémy. Ale vysokou životní úroveň si udržujeme tím, že dáváme jen almužnu a žádná práva těm, kteří žijí vně našich umělých hranic. Vliv imigrace na světovou nerovnost Graf 1: Nerovnost versus otevřenost Úroveň vnitrostátní nerovnosti (po zaplacení daní) Zdroj: vlastní zpracování My, občané zemí OECD, se pyšníme svými politickými a občanskými právy a štědrými sociálními systémy. Ale vysokou životní úroveň si udržujeme tím, že dáváme jen almužnu a žádná práva těm, kteří žijí vně našich umělých hranic. Donekonečna se dohadujeme, jestli zvýšit či snížit naše mezní daňové sazby, a přitom ignorujeme bídu nejzoufalejších lidí planety. A pak se divíme, že nás Čína či země GCC pranýřují za pokrytectví, když kritizujeme jejich skóre v dodržování lidských práv. Idealisté by mohli namítnout, že obrovské sumy na programy zahraniční pomoci jsou politicky proveditelnou metodou snížení nerovnosti, nebo že by snad bylo možné přesvědčit bohaté země, aby přijaly nejchudší přistěhovalce s plnými politickými právy. Doufáme, že mají pravdu, protože země GCC opravdu operují s velice tvrdými a nevypočitatelnými pravidly včetně odebírání pasů od pracovníků, díky čemuž jim mohou případně zabránit opustit zemi. Tyto stinné stránky systému – jako omezení ekonomických, politických a sociálních práv migrantů, jejich odloučení od domácího obyvatelstva a autoritářský režim – jsou ale možná nezbytné pro zachování politické podpory migrační politiky pomáhající snižovat globální nerovnost. Vládnoucí režimy v těchto zemích vykazují samozřejmě mnoho dalších nechutných stránek, například útlak žen či sexuálních menšin, které by žádná země neměla kopírovat. Ale tyto otázky nijak nesouvisejí s politikou otevřené imigrace, za kterou se tady stavíme. Intelektuálové a lídři v zemích OECD by se měli pečlivě (a politicky realisticky) zamyslet, jak skloubit své závazky ke všemožným právům s agendou snižování nerovnosti. Model zemí Perského zálivu, které přijímají migranty za ekonomicky a politicky podřadných podmínek, se ukázal v praxi jako humanitární, ač tak na první pohled nevypadá. Pokud by jej zavedly bohaté země, pak by v našich společnostech enormně vzrostla vnitřní politická a ekonomická nerovnost. To by mohlo částečně podkopat jejich liberální charakter, kterého si tolik ceníme, a jistě bychom měli z nerovnosti ještě nepříjemnější pocit, než máme dnes. Ale výhody a zlepšení pro nejchudší lidi na světě by byly obrovské ☒. O autorech: Eric A. Posner je profesorem na University of Chicago Law School. Glen Weyl je výzkumníkem v Microsoft Research New England a odborným asistentem ekonomie a práva na University of Chicago. Překlad: Petr Bartoň Převzato z: Posner, E. A. & Weyl, G., 2015. A Radical Solution to Global Income Inequality: Make the U.S. More Like Qatar. Newrepublic.com. Trade-off 0 2015 55 Uprchlíci a politici: zkouška evropských hodnot Josef Montag a Belém Circle: Stefano Adamo (Itálie), Pierre Bentata (Francie), Nicolas Bouzou (Francie), Demosthènes Davvetas (Řecko), Mithat Melen (Turecko) 56 Svoboda jednotlivců je centrální hodnotou EU a – přinejmenším – západní civilizace. A dosavadní úspěchy v odstraňování bariér realizace svobodné vůle jednotlivců jsou historicky bezprecedentní. Mezi nejhodnotnější svobodu patří možnost pracovníků a zaměstnanců spojit své úsilí, aniž by se museli zajímat o občanství toho druhého. Tato možnost je výhodná jak pro přímo zúčastněné, tak pro naše hospodářství jako celek, protože vede k lepšímu propojení nabízených a poptávaných schopností, a tedy k vyšší produktivitě a vyšším mzdám. Josef Montag Z ZÁBRANY VYTVÁŘEJÍ PŘÍLEŽITOSTI PRO PŘEVADĚČE Z pohledu outsiderů se však toto vše odehrává za hradbou vysokých plotů, ostnatými dráty, armádami celníků a byrokracie. To přivádí člověka k otázce, co je to za hodnoty, když se vztahují pouze na ty, kdo měli štěstí a narodili se s tím správným pasem? Nikoli překvapivě, lidé se tyto překážky snaží přelézt, prostříhat se jimi, nebo se pokoušejí ošálit či podplatit úředníky. Tyto bariéry navíc vytvářejí obchodní příležitosti pro ty, kteří disponují znalostmi a schopnostmi umožňujícími jejich zdolání. Vskutku, bariéry vedou k tomu, že je výhodné investovat do získání takovýchto znalostí a schopností a pominout alternativní podnikatelské příležitosti. Náklady na udržování a hlídání těchto bariér nesou zejména země na hranicích EU, zejména ve Středozemí a disproporcionálně Itálie a Řecko. Situace se nedávno zhoršila. Existující disparity v životní úrovni v interakci s dopady konfliktů, jež následovaly arabské jaro, vyústily ve vysokou poptávku po migraci do Evropy. Počty lidí, kteří utonuli ve snaze překonat Středozemní moře, meziročně vzrostly z desítek do tisíců. To už představuje téma pro média a následně vyvolává potřebu politiků k vyjádřením a návrhům opatření. Opět nachytáni s kalhotami dole, první reakcí politiků bylo tradiční hledání viníka a návrhy odpudivých politik, jako například omezení záchranných operací nebo bombardování lodí a infrastruktury převaděčů. Házení viny na převaděče je však strkáním hlavy do písku a zabýváním se symptomy namísto diagnózy a léčení nemoci. To je alarmující, neboť bombardování převaděčské infrastruktury by pouze zhoršilo situaci lidí, kteří v Evropě hledají bezpečí. Proč tomu tak je? Uvažme náklady, které jsou s migrací spojeny. Tou menší částí jsou platby převaděčům; i ty však mohou činit až několik tisíc eur. Větší část nákladů představuje to, co migrant opouští: rodinu, přátele, domov, vzpomínky. Představte si sebe, jak odcházíte na jiný kontinent s nejasnými vyhlídkami, že se někdy v budoucnu budete moci vrátit. Navíc, v současném kontextu čelí migranti značnému riziku, že jejich pokus dostat se do zahraničí selže a bude třeba pokusů více, což může trvat měsíce nebo roky. A tím největším nákladem, jak již dnes víme, je nemalé riziko úmrtí při cestě. Přesto tito lidé stále volí možnost vydat se na cestu do Evropy. To znamená, že situace doma musí být velmi zlá. Bombardování převaděčských lodí znamená eliminaci možnosti úniku před těmito podmínkami, což osudy migrantů ještě zhoršuje. ▷ Trade-off 0 2015 57 ▷ OBCHOD ZLEPŠUJE SITUACI MIGRANTŮ DOMA Současné návrhy na opatření byly exkluzivně zaměřeny na zvýšení přímých nákladů spojených s migrací v krátkodobém horizontu. Životaschopné politiky by měly být zejména zaměřeny na zvyšování oportunitních nákladů migrace v dlouhém období. Tedy opatření, jež by učinila domovské země migrantů lepšími pro život, s pracovními příležitostmi a zejména lepšími vyhlídkami pro jejich děti. To se snadno řekne, ale je velmi těžké toho dosáhnout. Chudoba zemí není jako nemoc, která má svou příčinu a na niž existuje vyzkoušená terapie. Ve skutečnosti blahobyt, ve kterém žijeme, je z pohledu dosavadní historie lidstva výjimkou. Nicméně chudoba není nevyhnutelná – existuje mnoho zemí, jež byly velmi chudé, a dnes by již nikoho nenapadlo o nich takto přemýšlet. Jiné rozvojové země učinily značný pokrok teprve nedávno, jako třeba Indie a Čína. Samozřejmě, Evropa nemůže implementovat politiky v jiných zemích. To však neznamená, že máme prázdné ruce. Existují významné příležitosti pro otevření trhů EU nečlenským zemím, zejména v oblasti zemědělského zboží a potravin – tedy přesně toho, co lidé v chudých zemích nejčastěji produkují. Omezení bariér dovozu a snížení dotací evropským podnikatelům v zemědělství by umožnilo zahraničním producentům prodat své zboží v Evropě a vytvořit nové pracovní příležitosti doma. To by dále vytvořilo investiční příležitosti a podněty k formování a dovozu kapitálu, který je nutný pro růst produktivity a mezd. Z pohledu Evropy by příjmy zahraničních výrobců generovaly dodatečnou poptávku po exportu, a celkový dopad na poptávku a produkci v EU by tedy byl neutrální, ne-li pozitivní. Obchod nevytváří pouze podmínky pro vznik pracovních míst a spolupráci, ale jde i o důležitý kanál pro komunikaci expertizy, myšlenek a hodnot a ke vzniku společných zájmů. Jak napsal Otto T. Mallery před 70 lety: „Když přes hranice nepůjde zboží, půjdou přes ně vojáci.“ Dalším opatřením podporujícím tuto dimenzi ekonomického rozvoje by bylo zvýšení vzdělávacích příležitostí v Evropě. To by generovalo přímé výhody samotné Evropě, neboť kvalifikovaní zahraniční pracovníci jsou ekonomickým přínosem, a současně by to bylo přínosem i pro jejich domovské země po jejich návratu do vlasti. Do budoucna by to též vedlo k lepšímu propojení Evropy a jiných zemí a lepšímu vzájemnému porozumění. BARIÉRY MIGRACE DUSÍ EKONOMIKU Bylo by však chybou považovat omezení migrace za politický cíl jako takový. Americká ekonomická asociace (AEA) nedávno zveřejnila článek shrnující odhady ekonomického potenciálu odstranění bariér mezinárodní mobility pracovníků ve světě. Přestože jsou tyto odhady nutně nepřesné, odlišné modely dávají velmi podobné výsledky: světový hrubý domácí produkt by vzrostl o 50 až 100 procent. Jak je to vůbec možné? Hlavním faktorem jsou obrovské rozdíly v produktivitě jednotlivců v závislosti na tom, v jaké části zeměkoule se zrovna nacházejí. Jeden a ten samý člověk bude schopen vyprodukovat zboží a služby o výrazně vyšší hodnotě, bude-li stát na severní straně americko-mexické hranice, než kdyby byl na straně jižní. Rozdíl bude ještě radikálnější, pokud by pocházel z Bangladéše nebo Haiti. 58 Emigrace přispívá i ke zlepšení životní situace těch, kteří zůstanou doma. Migranti z chudých zemí totiž často posílají významnou část svých mezd domů svým rodinám a příbuzným. Není náhoda, že se často celá rodina složí na jednoho svého příslušníka, aby mohl odcestovat za vyššími výdělky. Britský týdeník The Economist nedávno zveřejnil statistiky, které ukazují, že hodnota těchto remitencí představuje přibližně trojnásobek hodnoty rozvojové pomoci chudým zemím (Graf 1). V tomto světle se bariéry migrace jeví jako nejvýznamnější skupina deformací trhu, jejich efekt mnohonásobně převyšuje odhadované ztráty v důsledku existujících bariér obchodu. Proč státy tyto politiky provozují? Příčiny jsou komplexní, ale důležitou roli mohou hrát dva důležité typy obav: o práci a o kulturu (Graf 2). Otevřené hranice by znamenaly, že do zemí s vysokou produktivitou by se stěhovali pracovníci ze zemí s produktivitou nízkou. To by pak vedlo k vyšší konkurenci na nabídkové straně pracovního trhu v bohatých zemích, a tedy k tlaku na pokles mezd a růst nezaměstnanosti. To ale není vše. Výsledný efekt totiž závisí na tom, zda na vyšší nabídku práce zareaguje trh kapitálu. Naštěstí, efekty migrace jsou již od 80. let předmětem intenzivního ekonomického výzkumu. Některé výsledky vskutku naznačují, že imigrace vede k poklesu mezd nízkokvalifikovaných pracovníků, a tedy k větší příjmové nerovnosti. Literatura se však shoduje, že migrace nevede k vyšší nezaměstnanosti ani k nižším průměrným mzdám, a panuje zde shoda v tom, že dopady migrace na domácí pracovní sílu jsou vcelku malé. Kulturu je však těžké definovat a nemožné měřit, v důsledku toho není k dispozici srovnatelná literatura, která by identifikovala efekty migrace na kulturu. Ač jsou obavy o kulturu velmi pochopitelné, je otázka, zda je pro kulturu větší hrozba imigrace, nebo izolace. Kultura totiž není něco vrozeného a v čase neměnného. Naopak, je výsledkem dlouhého vývoje a interakcí jednotlivců, je výsledkem propojení různých kultur. Například česká kultura je výslednicí vlivu křesťanství pocházejícího z Blízkého východu, výrazného vlivu kultury německé a židovské, stejně jako několika dekád významného vlivu kultury východní, zejména sovětské, spojené s výraznou fyzickou a intelektuální izolací a dirigismem. V posledních 25 letech je česká kultura opět vystavena silnému vlivu kultury západní. Kultura, podobně jako ekonomika, se tedy může rozvíjet a bohatnout jen tehdy, pokud je vystavena okolním vlivům, konkurenci. Izolace nutně vede ke kulturnímu úpadku, to platí pro ekonomiku, akademickou kulturu či kulturu právní, etickou a estetickou. CO DĚLAT NYNÍ? Odstraňování obchodních bariér, otevřenost vzdělávacích systémů a postupné odstraňování bariér migrace jsou svou povahou a působením velmi dlouhodobá opatření. My však žijeme v současnosti, kdy EU čelí výraznému náporu lidí, kteří hledají azyl před válkou v Sýrii. Podle posledního oficiálního odhadu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z 9. července 2015 činil jejich počet čtyři milióny jedinců. Drtivá většina uprchlíků zůstává v geograficky blízkých zemích, zejména v Turecku, Libanonu a Jordánsku, které aktuálně registrují téměř Graf 1: Odhadované roční příjmy z odstranění různých bariér Odhady na základě nedávného výzkumu nákladů mezinárodních překážek. Odhady jsou velmi nejisté, nicméně naznačují, že zrušení globálních překážek mobility pracovní síly by potenciálně mohlo zdvojnásobit velikost světové ekonomiky. Zdroj: AEA, Světová banka Graf 2: Kapitálové toky do rozvojových zemí (v mld. USD) remitence 600 400 zahraniční pomoc 200 0 2000 05 10 14 Zdroj: Economist.com 3,6 milionu syrských azylantů. Pouze malá část doputuje až do EU a téměř všichni uprchlíci mají za cíl některou z jejích západních zemí. Je tedy stěží pochopitelné, proč vůbec východní země včetně ČR propadají hysterické panice přiživované bulvárními novinami a některými populistickými politiky. Co by evropští politici měli činit nyní? Zaprvé je třeba využít příležitosti a raději než tlumit symptomy diskutovat o tom, jak nemoc léčit. Z pohledu vnitřní politiky EU se zdá současný model nastavení pravidel vrámci schengenského prostoru jako nespravedlivý a nestabilní. Vnitřní státy mají značné výhody z toho, že nemusí zajišťovat kontrolu svých hranic, a jejich občané mají výhody z neomezené svobody pohybu. Vedle toho hraniční státy nesou náklady na zabezpečení hranic a navíc náklady spojené s azylanty, kteří by podle takzvaných Dublinských pravidel měli žádat o ochranu v první zemi, do které vstoupí. Německo a Rakousko se těmito pravidly již de facto neřídí a přijímají azylanty, kteří přicestují přes jiné země EU. Co by mělo Dublinská pravidla nahradit? Navrhovaný systém kvót by často vedl k tomu, že by lidé získali azyl v zemích, kde žít nechtějí a které jim nejsou otevřeny, jako Česká republika, Polsko či Slovensko – ať už si o jejich postoji myslíme cokoli. Jako velmi logický se naopak jeví návrh Martina Rozumka z Organizace pro pomoc uprchlíkům, který spočívá v zavedení jednotného azylového řízení pro celou EU. Azylanti by si v jeho rámci mohli vybrat, v jaké zemi budou žít. To by pak vedlo k tomu, že by tito lidé skončili v zemích, ve kterých být chtějí, a zároveň v zemích, které jsou jim otevřeny, typicky Německo a Švédsko. I sjednocená azylová politika EU by však stále vedla k nerovnoměrnému rozložení břemene spojeného s ochranou hranic a azylovou politikou a bylo by ji nutné doplnit spravedlivým rozložením finančních nákladů mezi země EU. Otázkou zůstává, zda by to znamenalo vyšší příspěvky států do společného rozpočtu, nebo by stačilo realokovat zdroje z jiných výdajových programů, jako třeba ze společné zemědělské politiky či strukturálních fondů. Je dost dobře možné, že takováto reforma výdajů by EU jen prospěla. Zadruhé, pokud roste počet tonoucích, je nutné zintenzivnit záchranné operace, nikoli je snižovat. A to i za cenu, že to povede k nárůstu počtu lidí, kteří se budou chtít dostat do Evropy. Kdybychom činili opak, cenné civilizační hodnoty, na nichž současná Evropa stojí, by byly zcela zpochybněny ☒. O autorech: Josef Montag je absolventem VŠE a Università degli Studi di Torino a absolvoval výzkumné a studijní pobyty na Universität Hamburg, Cornell University a Tilburg University. Zaměřuje na ekonomický výzkum trhu práce, nelegálního chování a životního prostředí. Belém Circle je volným sdružením ekonomů ze soukromého sektoru a akademické sféry, kteří chtějí evropským hlasem přispět k diskusi o evropských tématech. Trade-off 0 2015 59 Nový domov? (Ne-)úspěšná integrace sudetských Němců v poválečném Bavorsku (1945-1949) Radek Soběhart 60 Současná migrační krize otevřela téma přesunů obyvatelstva v dávné i nedávné minulosti. Nejen odborná periodika, ale i vědecko-populární produkce srovnává různé migrační vlny a stále více chápe moderní dějiny jako epochu velkých migračních vln. Jeden z největších přesunů evropského obyvatelstva v moderních dějinách se přitom zásadně dotýkal i naší země. Odehrál se po roce 1945 v důsledku porážky nacistického Německa a poválečné obnovy oblastí střední a východní Evropy, která byla doprovázena masovým vysídlením německého obyvatelstva z těchto částí Evropy. Radek Soběhart N Nebudeme se zabývat příčinami a průběhem odsunu německého obyvatelstva ani morálními otázkami o správnosti či nesprávnosti tohoto kroku, který dodnes vyvolává kontroverze v politických kruzích, ve společnosti i v historické obci. V tomto článku se zaměříme především na situaci odsunutých Němců v poválečném Německu, na jejich nové životní podmínky, integraci do poválečné německé společnosti, na analýzu sebeidentifikace s novým prostředím a na otázku, jak fungovalo soužití mezi těmito nově příchozími a starousedlíky. Zaměříme se hlavně na sudetoněmecké obyvatelstvo v poválečném Bavorsku, kam zamířila největší část těchto bývalých československých občanů. Tato problematika je českou historiografií velmi opomíjena a ani česká společnost nikdy nejevila a dodnes nejeví příliš velký zájem o osud bývalých spoluobčanů. Poválečnou integraci válečných uprchlíků a odsunutých Němců z východní Evropy označovala německá historiografie donedávna za „jeden z velkých úspěšných příběhů Spolkové republiky Německo“ a zdůrazňovala především bezproblémovou integraci odsunutých Němců do západoněmecké společnosti. Němečtí historikové se soustřeďovali hlavně na statistické určení počtu odsunutých Němců, na popis situace v dočasných táborech pro utečence a odsunuté Němce, na popis špatné bytové politiky a na analýzu vlivu těchto nových voličů na politické spektrum ve spojeneckých zónách. Teprve na počátku devadesátých let 20. století, po rozpadu východního bloku, kdy se v Evropě objevují nové migrační vlny, byl problém odsunutých Němců po roce 1945 zařazen do kontextu zkoumání migrace jako fenoménu 20. století. Spolu s důrazem na dějiny mentalit se objevily nové otázky směřující k analýze pocitů, předsudků, formování kolektivních identit a společenských vzorců chování těchto lidí, kteří jsou konfrontováni s tradiční místní společností. Tento přístup revidoval představu o „bezproblémové“ integraci odsunutých Němců do poválečné německé společnosti, a to na základě bezprostředních výpovědí nově příchozích Němců, které vypovídaly o opačné zkušenosti a o mnoha třecích plochách mezi nimi a starousedlíky. Jak velký problém představoval odsun Němců pro poválečnou německou společnost? Následkem tažení Rudé armády a nucených odsunů ze států východní a střední Evropy po roce 1945 muselo svoji původní vlast opustit 12,54 milionů Němců, z nichž 7,9 milionu skončilo ve třech západních zónách a 4,065 milionu v sovětské zóně. Takto vysoký počet nově příchozích Němců z východní a střední Evropy, kteří dorazili v několika velkých vlnách v období 1945 až 1948, znamenal pro poválečnou německou společnost obrovské břemeno. Po roce 1945 neexistovala v Německu žádná homogenní společnost, která by „nečinně čekala“ a pomáhala s integrací nově příchozích. Naopak, německá společnost sama byla v pohybu a musela se vyrovnat s velkou migrací vlastních občanů po spojeneckých ▷ Trade-off 0 2015 61 Nově příchozí Němci nesměli veřejně prezentovat žádné symboly, které by ukazovaly na jejich bývalou příslušnost k určitému regionu či městu, proto bylo zakázáno například i nošení krajanských odznaků. ▷ zónách – ať už šlo o vojáky wehrmachtu, lidi bez přístřeší, válečné zajatce a nuceně nasazené nebo osoby, které hledaly lépe placenou práci a lepší životní podmínky. Vedle toho se Německo po roce 1945 potýkalo s vysokou poválečnou inflací, což mělo za následek zvyšování cen potravin a existenci černého trhu, a nedostatkem bytových jednotek způsobeným válečným tažením a spojeneckým bombardováním německých měst na konci války. K dalším problémům patřily vzrůstající kriminalita, nárůst infekcí a různých nemocí a zásobovací problémy, které musely být řešeny dovozem potravin ze Spojených států a Velké Británie. Poválečné Německo nepředstavovalo nějakou klidnou oblast a tuto situaci ještě zhoršovaly statisíce přicházejících Němců z oblasti střední a východní Evropy. Podle jakého klíče se nově příchozí Němci rozdělovali do jednotlivých spolkových zemí? Spojenecké mocnosti nevytvořily konkrétní koncepci, jak rozdělit statisíce rychle přicházejících Němců z východní a střední Evropy, a jediným kritériem se stal počet volných bytových jednotek. Proto většina nově příchozích skončila v zemědělských oblastech, kde byl větší počet volných bytů než ve městech, která byla více poškozena válkou. Spojenci považovali problém integrace těchto nově příchozích za vnitřní problém Německa, a proto ho z velké části nechávali na regionálních samosprávách. Z právního hlediska sice Spojenci formálně zrovnoprávnili odsunuté Němce s původním obyvatelstvem tím, že jim okamžitě udělovali německé občanství, ale zároveň odmítli jakoukoli materiální podporu, aby se nevytvořily rozdíly mezi starousedlíky a nově příchozími. Jak napsal německý historik Thomas Grosser, odsunutí Němci se „měli co nejdříve rozplynout ve společnosti, která je přijala, jednostranně se jí přizpůsobit, nadobro v ní zmizet a plně se vzdát toho, co tvořilo či utvářelo jejich identitu“, což také odpovídalo hlavnímu cíli Spojených států, Velké Británie a Francie. Proto Spojenci trvali na tom, aby se větší městské či vesnické skupiny obyvatelstva z bývalých oblastí rozdělily a byly rozmístěny daleko od sebe, aby se tak 62 nevytvářely uzavřené komunity, které by bránily rychlé asimilaci do většinové společnosti. Z téhož důvodu nesměli nově příchozí Němci veřejně prezentovat žádné symboly, které by ukazovaly na jejich bývalou příslušnost k určitému regionu či městu, proto bylo zakázáno například i nošení krajanských odznaků. Jak vypadala situace v Bavorsku? V Bavorsku zůstalo přes 1,9 milionu uprchlíků a odsunutých Němců, což ho řadilo na první místo mezi budoucími západními spolkovými zeměmi. Měřeno počtem obyvatel tvořili tito „noví“ Němci kolem 21 % z celkového počtu obyvatelstva v Bavorsku. V přepočtu nově příchozích Němců na celkový počet obyvatelstva daného regionu však Bavorsko na prvním místě nestálo. Ještě větší podíl zaujímali uprchlíci a odsunutí Němci v Dolním Sasku, kde to bylo kolem 27 %, a ve Šlesvicko-Holštýnsku, kde tvořili dokonce 31 %. Z těchto bezmála dvou milionů lidí umístěných v Bavorsku bylo 55 % Němců z bývalého Československa, 25 % ze Slezska a 4,5 % z východního Pruska. Díky tomu se zvýšil počet bavorského obyvatelstva ze sedmi na devět milionů. V rámci samotného Bavorska se nejvíce Němců z východní Evropy usadilo v zemědělských oblastech Dolního Bavorska, Horních Franků a v Horní Falci. Spojenci trvali na tom, aby se větší skupiny obyvatelstva z bývalých oblastí rozdělily a byly rozmístěny daleko od sebe, aby se tak nevytvářely uzavřené komunity, které by bránily rychlé asimilaci do většinové společnosti. Avšak nově příchozí Němce nečekala v Bavorsku žádná idylka, již od počátku museli čelit mnoha problémům, které ztěžovaly rychlou integraci do poválečné většinově německé společnosti. Na prvním místě stála skutečnost, že starousedlíci považovali uprchlíky a odsunuté Němce za občany „druhého řádu“, jejichž údělem měla být rychlá asimilace do většinové společnosti a kteří v krátkodobém horizontu jen představují další zátěž již pro tak těžce zkoušené poválečné Bavorsko. Při výčtu konfliktních rovin lze na prvním místě uvést střet odlišných identit. Nedostatečný koncept rozdělení nově příchozích Němců způsobil, že se promísilo obyvatelstvo s různými životními návyky, dialekty či vyznáním. Rozdílnost vyznání však v Bavorsku nepatřila k těm hlavním odlišnostem, neboť podíl katolíků na celkovém počtu bavorského obyvatelstva klesl ze 73,7 % v roce 1939 jen o necelé dva procentní body na 71,9 % v roce 1950, což sice korespondovalo s mírným nárůstem protestantů z 24,9 % na 26,5 %, ale zároveň to potvrzovalo fakt, že většina sudetských Němců preferovala katolické vyznání. Navíc spojenecké velmoci preferovaly identifikaci s lokálními regiony na úkor silné národní identity. Právě tento koncept – „my“, tj. Mnichované nebo Bavoři – vytvořil dichotomii s pojmem „oni-cizinci“, což se vztahovalo právě na sudetské Němce, Slezany, východní Prusy atd. Právě tento protiklad „my“ a „oni“ vytvářel základní bariéru. Proto se starousedlíci často negativně vymezovali vůči nově příchozím a netajili se přáním, aby se utečenci co nejdříve vrátili tam, odkud přišli. V Bavorsku musela americká vojenská správa dokonce zasáhnout a udělit vysoké pokuty za diskriminaci nebo za negativní kampaň proti nově příchozím. Tato dichotomie byla později rychle překonána až díky mladistvým a dětem, kteří ve školách a při různých mimoškolských činnostech snadno překonávali vzájemnou nevraživost. Situace v Bavorsku byla také specifická tím, že většina „nových“ Němců skončila v malých městech a v obcích do dvou tisíc obyvatel, což ve velké míře určovalo konzervativní přesvědčení místního obyvatelstva a jeho uzavřenost. O problémech s integrací mluví také statistický údaj z roku 1948, podle nějž bylo v Bavorsku uzavřeno celkem 95 000 manželství, z nichž 8200 (8,65 %) uzavřeli nově příchozí mezi sebou, přes 16 000 manželství tvořili zástupci starousedlíků s nově příchozími a téměř 70 000 manželství bylo uzavřeno jen mezi starousedlíky. K dalším klíčovým faktorům patřila špatná materiální situace uprchlíků a odsunutých Němců. Co se týče sudetoněmeckého obyvatelstva, mohla si většina odsunutých Němců v rámci transferu odnést zavazadla o hmotnosti jen mezi třiceti a padesáti kilogramy a hotovost kolem pěti set říšských marek, které však podléhaly vysoké inflaci, a proto byly skoro bezcenné. Tato „pauperizace“ uprchlíků a odsunutých Němců velmi ztěžovala jejich integraci do německé společnosti. Většina nově příchozích navíc pocházela z dobře situovaných a vážených měšťanských rodin a bylo pro ně velmi depresivní, že je místní obyvatelé v Bavorsku vnímali jako žebráky a tuláky, kteří jsou odkázáni na dary a solidaritu druhých. Mezi starousedlíky se brzy rozšířil zvyk mluvit o nových spoluobčanech jako o „gaunerech ze Sudet“ (Sudetengauner) nebo jako o těch, kteří „nemají vůbec nic“ (tzv. Habenichtse) a jen těží ze štědrosti místního obyvatelstva. Právě nedostatek základního kapitálu a neochota Spojenců a místních samospráv finančně podporovat nově příchozí způsobily prohloubení jejich závislosti na starousedlících a posílily pocit, že Německo je vlastně jen dočasnou „vynucenou vlastí“ a že po určité době bude možné vrátit se do původní vlasti. Tento pocit ovšem vyvolával generační střety mezi „novými“ Němci. Starší generace nostalgicky vzpomínaly na původní domovy a toužily se tam vrátit, zatímco mládež se brzy plně identifikovala s poválečnou německou společností a o žádné změně bydliště nechtěla ani slyšet. Poválečnou integraci také ztěžovalo obtížné hledání pracovních míst pro uprchlíky a odsunuté Němce. Většina sudetských Němců ovládala nějaké řemeslo nebo měla zkušenost s prací v malých či středních továrnách, řada z nich v minulosti úspěšně podnikala. Ovšem tato jejich dosavadní pracovní zkušenost nevyhovovala agrárnímu profilu Bavorska, kde se nedostávalo především zemědělských pracovníků. Proto museli přijímat hůře placená místa, která byla primárně určena pro lidi s nízkou kvalifikací. Tento odborný sestup měl vážné následky pro psychiku a sebevědomí sudetských Němců. I v samotném zemědělství v nich viděli místní obyvatelé nevítanou konkurenci a velmi se bránili možné pozemkové reformě či přímému prodávání půdy novým spoluobčanům. Špatné platové podmínky zapříčinily, že většina nově příchozích Němců nezůstala na jednom místě, ale různě se stěhovali, aby našli lépe placenou práci, ovšem i v nových oblastech se museli spokojit s méně kvalifikovanou činností. ▷ Ještě v roce 1950 bydlelo ve Spolkové republice Německo téměř 900 000 uprchlíků a odsunutých Němců v provizorních obydlích. Trade-off 0 2015 63 ▷ Poslední z klíčových problémů představovala špatná bytová politika. Blízko hranic s Československem vyrůstala – ve městech Hof, Furth im Wald, Pasov a Freilassing u Kiefersfeldenu – řada záchytných táborů, kam transporty přivážely odsunuté Němce. Již zde se potýkali se špatnými hygienickými a sociálními podmínkami v důsledku velké koncentrace lidí na jednom místě. Se stále novými transporty počet míst v táborech nedostačoval, a proto byla část odsunutých Němců dokonce ubytována v bývalém koncentračním táboře v Dachau. Také umístění těchto lidí na bavorský venkov neprobíhalo podle představ komisařů pro uprchlíky, a proto ještě v říjnu 1949 existovalo na území Bavorska 465 uprchlických táborů s více než 94 000 obyvatel. Značné množství sudetských Němců žilo ještě mnoho let po válce v provizorních bunkrech, továrních halách nebo jiných provizorních obydlích. Ještě v roce 1950 bydlelo ve Spolkové republice Německo téměř 900 000 uprchlíků a odsunutých Němců v provizorních obydlích. Část z nich také sdílela domy se starousedlíky, s nimiž se dělili o sociální zařízení, kuchyň či prádelnu, což s sebou přinášelo řadu konfliktních situací. Starousedlíci vzpomínají, že v domě, ve kterém dříve bydlely dvě rodiny, najednou žilo 28 osob. V roce 1950 žily téměř dvě třetiny všech nově příchozích Němců v podnájmu a nemohly si dovolit vlastní byt. Celková hodnota domácností byla jen z poloviny tak vysoká jako u starousedlíků. Právě neschopnost pořídit si vlastní bydlení pociťovali odsunutí Němci jako jeden z hlavních handicapů bránících jejich integraci. Jejich postavení se měnilo jen velmi pomalu. O úspěšné integraci těchto nových obyvatel do německé společnosti nakonec rozhodly dva faktory: hospodářský vzestup Spolkové republiky Německo v padesátých letech 20. století a finanční podpora spolkové vlády. Hospodářský zázrak přinesl rapidní snížení nezaměstnanosti, umožnil odsunutým Němcům najít dobrou a kvalifikovanou práci a vyřešil jejich špatnou bytovou a sociální situaci. Finanční a majetkové vyrovnání napomohlo tomu, že se již noví obyvatelé nemuseli cítit jako „chudáci“, kteří jsou závislí na solidaritě a soucitu starousedlíků, a mohli sami rozhodovat o svém životě a svých investicích. Tato pomoc, byť byla stanovena jen ve výši 70 marek měsíčně, měla hluboký psychologický a motivační účinek. Příklad pomalé a problematické integrace sudetských Němců do bavorské společnosti měl ukázat především na komplikace s masovou migrací, která je doprovázena řadou různých menších či větších problémů. Na druhou stranu současná česká společnost zatím takové masové migraci nečelí, a proto má nyní ideální podmínky pro přípravu koncepce pro přijetí většího počtu obyvatelstva. Místo dnes převládajících populistických a xenofobních výkřiků je potřeba podrobná analýza rizik a výhod migrace a příprava podmínek pro přijetí většího počtu obyvatelstva (efektivní veřejná správa, dostatek bytových jednotek, dostatečná nabídka pracovních míst, aktivní politika inkluze...). ☒ O autorovi: Radek Soběhart působí na Katedře práva a politologie FSE UJEP Ústí nad Labem a Katedře managementu VŠTE České Budějovice. Zabývá se hospodářskými dějinami a politicko-ekonomickými analýzami. Tabulka 1: Vyhnanci v Německu v roce 1950 podle svého předválečného původu Němci žijící před válkou ve východní Evropě a regionu Odra-Nisa Němci žijící před válkou v SSSR (a přestěhovaní do německých oblastí během války) 100 000 Němci žijící před válkou na západ od Odry a Nisy (kteří se během války přestěhovali do východní Evropy) 460 000 Němci žijící před válkou v západní Evropě a dále v zahraničí 235 000 Němci, kteří se za války přestěhovali do západní Evropy Celkem Zdroj: Reichling, G., 1995. Die deutschen Vertriebenen in Zahlen. Bonn. 64 11 890 000 65 000 12 750 000 24'56+ʞ0ȁ/$#241)4#/-#.+(1405-ǽ%*#2/#070+8'45+6; ,'&156720Ȏȷ'5-Ȏ/#5.18'05-Ȏ/567&'06ʏ/ 0##0).1#/'4+%-ǽ8;51-ǽʁ-1.'824#<' &KDSPDQ8QLYHUVLW\]DORŀHQ£URNXMHMHGQRX]QHMVWDUģ¯FKDQHMSUHVWLŀQÝMģ¯FKVRXNURP¿FKXQLYHU]LW Y.DOLIRUQLL3RVN\WXMHY]GÝO£Q¯QDQHMY\ģģ¯DNDGHPLFN«¼URYQLDGDě¯VHM¯Y\FKRY£YDWY\VRFHNYDOL̨NRYDQ« DEVROYHQW\NWHě¯VH¼VSÝģQÝSURVD]XM¯QDJORE£OQ¯FKWU]¯FK3ıVRE¯QDQ¯ěDGDYÝKODVQ¿FKSHGDJRJıQDSě¯NODGQRVLWHO1REHORY\FHQ\]DHNRQRPLLYURFHSURI9HUQRQ6PLWK 3URVOXO¿0%$SURJUDPW«WRXQLYHU]LW\ ]DEH]SHÏXMH$UJ\URV6FKRRORI%XVLQHVV DQG(FRQRPLFVNWHU£VHPıŀHS\ģQLW SUHVWLŀQ¯DNUHGLWDF¯PH]LQ£URGQ¯DVRFLDFH Y\VRN¿FKģNRO]DPÝěHQ¿FKQDE\]Q\V $$&6%=Y¯FHQHŀÏOHQıW«WRDVRFLDFHM¯]¯VNDORP«QÝQHŀMHGQRSURFHQWRģNRO 9\XÏRY£Q¯]GH]DMLģħXMHW¿P]NXģHQ¿FK DPH]LQ£URGQÝX]Q£YDQ¿FKSURIHVLRQ£Oı NWHě¯NODGRXGıUD]QDPRWLYDFHVWXGHQWı SUDFRYDWVQDE\W¿PLDQDO\WLFN¿PLGRYHGQRVWPLDSUDNWLFN¿PL]NXģHQRVWPL DVMHMLFKY\XŀLW¯P¼VSÝģQÝ]YO£GDWHNRQRPLFNRXDRUJDQL]DÏQ¯SRGVWDWXE\]Q\VX =DPÝěXM¯VHQDYHGHQ¯VWXGHQWıNVDPRVWDWQ«IRUPXODFLVWUDWHJL¯UR]KRGRY£Q¯ DY\KRGQRFRY£Q¯Y¿VOHGNı6DPR]ěHMPRVW¯ MHGıUD]QDHWLFNRXVWU£QNXSRGQLN£Q¯ &KDSPDQ8QLYHUVLW\QDE¯]¯VY«0%$ SURJUDP\SRX]HY.DOLIRUQLLDH[NOX]LYQÝ WDN«Y3UD]HNGHSURWHQWR¼ÏHOVSROXSUDFXMHV$QJORDPHULFNRXY\VRNRXģNRORX 3URVWXGHQW\NWHě¯SUHIHUXM¯VWXGLXP Y3UD]HDFKWÝM¯]¯VNDWY]GÝO£Q¯REGREQ«KRVSROHÏHQVNRYÝGQ¯KRSURͤOXMDNR QDE¯]HM¯DQJOLFN«DDPHULFN«XQLYHU]LW\ E\ODYURFH]DORŀHQD$QJORDPHULFN£Y\VRN£ģNRODRSVYDQJOLÏWLQÝ $QJOR$PHULFDQ8QLYHUVLW\G£OH$$8 “ 5RQNWRTȐEG#PINQCOGTKEMȘ X[UQMȘʂMQN[U%JCROCP 7PKXGTUKV[LGRTQȸGUMȩ CGXTQRUMȩVTJX\FɄNȐXȐPȜ QJTQOPQW\RTȐXQW,UOG R[ʂPȜPCVQʟGOʐʟGOGPCʂKO UVWFGPVʐOPCDȜFPQWVʂRKȸMQXȩ RTQITCO/$#UOG\KPȐTQFPȜ CMTGFKVCEȜMVGTȩUGX[WȸWLG PCUXɄVQXɄRTQUNWNȘHCMWNVɄ „ Alan Krautstengl Prezident AAU -HQHMVWDUģ¯VRXNURPRXY\VRNRXģNRORX QD¼]HP¯ÎHVN«UHSXEOLN\DYVRXÏDVQ« GREÝMLVWXGXMHSRVOXFKDÏı6¯GO¯ YQRYÝUHNRQVWUXRYDQ¿FKKLVWRULFN¿FK SURVWRU£FK7KXUQ7D[LVRYDSDO£FHQD 0DO«6WUDQÝ3URVWRUQ«DPRGHUQÝ Y\EDYHQ«XÏHEQ\MVRXSěLSUDYHQ\RG QRY«KRDNDGHPLFN«KRURNXSRVN\WQRXW Sě¯MHPQ«DPRWLYXM¯F¯SURVWěHG¯YHYģHFK VWXGLMQ¯FKSURJUDPHFKSURY¯FHQHŀ VWXGHQWı$$8VHY\]QDÏXMHW¯PŀH Y¿XNDSURE¯K£SRX]HYDQJOLFN«PMD]\FH FRŀY\ŀDGXMHPH]LQ£URGQ¯VNODGED VWXGXM¯F¯FKVQHMSRÏHWQÝMģ¯P]DVWRXSHQ¯PVWXGHQWı]86$9]GÝO£YDF¯SURFHV Y\FK£]¯]QHMOHSģ¯FKDPHULFN¿FK DEULWVN¿FKDNDGHPLFN¿FKWUDGLFDMH X]SıVREHQLQGLYLGX£OQ¯PSRWěHE£P VWXGHQWı-HYHGHQDPELF¯Y\FKRY£YDW EXGRXF¯YıGϯDPH]LQ£URGQÝX]Q£YDQ« RVREQRVWL9HģNHU«EDNDO£ěVN«DPDJLVWHUVN«VWXGLMQ¯SURJUDP\$$8MVRXDNUHGLWRYDQ«0LQLVWHUVWYHPģNROVWY¯PO£GHŀH DWÝORY¿FKRY\ÎHVN«UHSXEOLN\6WXGLMQ¯ 0%$SURJUDP&KDSPDQ8QLYHUVLW\MH Y¿MLPNRXVSUHVWLŀQ¯DNUHGLWDF¯$$&6% '¯N\SDUWQHUVWY¯$QJORDPHULFN«Y\VRN«ģNRO\V&KDSPDQ8QLYHUVLW\MH$$8 MHGQRX]HGYRXY\VRN¿FKģNROYÎHVN« UHSXEOLFHNWHU«SRVN\WXM¯DNUHGLWRYDQ¿ VWXGLMQ¯SURJUDP0%$QHMY\ģģ¯NYDOLW\ 7RSěHGVWDYXMHRE]YO£ģWÝSURÏHVN« VWXGHQW\RMHGLQÝORXSě¯OHŀLWRVWDEVROYRYDWSUHVWLŀQ¯]DKUDQLÏQ¯VWXGLMQ¯ SURJUDPYSRKRGO¯GRPRYD .YDOLWDVWXGLMQ¯KRSURJUDPXVHRGU£ŀ¯URYQÝŀYMHKRFHQÝ$E\VHVWXGLMQ¯Q£NODG\QHVWDO\Sě¯SDGQRX EDUL«URXSURQHMOHSģ¯ÏHVN«DVORYHQVN«XFKD]HÏHRWHQWR0%$SURJUDPY\SLVXMH&HQWUXPHNRQRPLFN¿FK DWUŀQ¯FKDQDO¿]G£OH&(7$VWLSHQGLDYFHONRY«Y¿ģL.Ï7DWRÏ£VWNDEXGHUR]GÝOHQDPH]L Y\EUDQ«XFKD]HÏHRVWXGLXPNWHě¯VHNHVWXGLXSěLKO£V¯DRVWLSHQGLXPSRŀ£GDM¯GR3ěLKO£ģN\ NHVWXGLXVSROXVHŀ£GRVW¯RVWLSHQGLXPSRG£YDM¯]£MHPFLSě¯PRQD$$81HMOHSģ¯XFKD]HÏLEXGRXMHģWÝ SěHG]DK£MHQ¯PVWXGLDY\EU£QLQD]£NODGÝVY¿FKSěHGFKR]¯FKDNDGHPLFN¿FKY¿VOHGNıMD]\NRY«GRYHGQRVWL PRWLYDFHDSUDFRYQ¯FK]NXģHQRVW¯RGERUQRXNRPLV¯$$8V¼ÏDVW¯&(7$ O | 201 Krize 66 68 Euro ohrožuje evropský integrační projekt 74 Pět způsobů, jak reagovat na finanční krizi 78 Německé dluhy po roce 1945 – inspirace pro dnešek? 84 Stopařův průvodce po světě záporných úrokových sazeb Trade-off 0 2015 67 Euro ohrožuje evropský integrační projekt Marek Hudík 68 Když krátce po druhé světové válce započala evropská integrace, bylo jejím prvořadým cílem zamezit politickým třenicím, které by mohly vést ke konfliktům. Dnes, o více než půlstoletí později, jsme svědky právě těch třenic, kterým otcové evropského integračního projektu toužili předejít: Řekové se například nezdráhají přirovnávat Němce k nacistům a požadují po nich reparace za druhou světovou válku; Němci zase Řeky veřejně označují za lháře a lenochy. Kde udělali architekti evropské integrace chybu? Marek Hudík Z ZA VŠÍM HLEDEJ EURO pouze část eurozóny. Dlouhodobá a masivní nezaměstnanost v této části eurozóny potom produkuje nespokojenost a tlak na domácí politiky, aby nabídli řešení. Snaha politiků toto řešení poskytnout vede ke sporům například o rozsah a podmínky různých záchranných programů či o to, jaká má být měnová politika Evropské centrální banky. Tyto spory potom mohou vést k hledání skutečných či domnělých vnějších nepřátel a k politické radikalizaci. Podívejme se na fungování eurozóny podrobněji. ▷ € Řada ekonomů vidí hlavní příčinu těchto konfliktů ve společné evropské měně. Mnozí z nich dokonce vznik politických pnutí předpovídali již na konci devadesátých let. Například Martin Feldstein z Harvardovy univerzity v roce 1997 upozorňoval, že jednotná měnová politika a absence pružných měnových kurzů povedou ke konfliktům, kdykoli se budou členské státy nacházet v odlišné fázi hospodářského cyklu. Podobně argumentovali i nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman a Paul Krugman. Posledně jmenovaný shrnul tehdejší předpovědi ekonomů následovně: „Vznikne konflikt zájmů mezi zeměmi se slabými ekonomikami a populistickými vládami – čti: Itálie, Španělsko či prostě někdo z laxního jihu Evropy – a těmi se silnými ekonomikami a nezlomným odhodláním držet disciplinovanou ekonomickou politiku – čti: Německo.“ V čem viděli tito ekonomové příčinu budoucích konfliktů? Především v tom, že nefungují automatické mechanismy, které by zmírňovaly dopady ekonomického poklesu postihnuvšího Dlouhodobá a masivní nezaměstnanost produkuje tlak na politiky, aby nabídli řešení. Snaha politiků pak vede například ke sporům týkajícím se měnové politiky ECB. Přetrvávání těchto sporů může vést až k politické radikalizaci. Trade-off 0 2015 69 ▷ ANATOMIE EUROZÓNY Dostane-li se země do recese, má k dispozici několik mechanismů, jak se z ní vymanit. Pokud země stojí mimo eurozónu, může přizpůsobení probíhat prostřednictvím měnového kurzu: domácí měna oslabí, což vede ke zlevnění vývozů a zdražení dovozů. Jelikož je domácí produkce relativně levnější jak pro domácí, tak pro zahraniční subjekty, dojde k růstu poptávky a následně k poklesu nezaměstnanosti. Tento mechanismus se částečně uplatnil v případě Islandu. Na grafu níže vidíme, jak vzrostl podíl čistého exportu Islandu na HDP, ke kterému došlo částečně vlivem oslabení islandské koruny v roce 2008 (Graf č. 1). Pokud je však stát členem eurozóny, přizpůsobení skrze měnový kurz není možné, a je tedy nutné spolehnout se na jiné kanály. V první řadě může přizpůsobení probíhat prostřednictvím cen a mezd. Ty se však nemění zdaleka tak rychle a ochotně jako měnový kurz. Zaprvé jsou různých cenových a mzdových kontraktů v ekonomice miliony, a než dojde k jejich přizpůsobení, nějaký čas to trvá a navíc to stojí úsilí. Oproti tomu měnový kurz je pouze jeden a mění se rychle a automaticky. Zadruhé existují určité faktory, které přizpůsobení cen a zejména mezd brání: sem patří například síla odborů či některé typy regulace. Firmy tak v období recese místo snižování mezd raději propouštějí a nezaměstnanost roste. K přizpůsobení cen a mezd za delší čas může dojít, avšak během této doby je mnoho lidí bez práce (viz případ Španělska a Řecka, kde je celková míra nezaměstnanosti dlouhodobě nad 20 % a míra nezaměstnanosti mladých lidí dokonce kolem 50 %), což má negativní dopad nejen na jejich peněženky, ale i na jejich psychiku (Graf č. 2). Pokud nezaměstnaní nejsou ochotni čekat na to, až proběhnou cenová a mzdová přizpůsobení, mohou migrovat z oblastí postižených recesí do oblastí, kterým se daří lépe. Ochota migrovat je však v Evropě, jak je notoricky znáGraf 1: Podíl čistého exportu na HDP– Island, 2007–2010 Zdroj: Statistics Island, vlastní výpočet 70 Oříšek pro ECB a jeden ze zdrojů politického napětí: země, která je v recesi, požaduje jinou politiku než země, která zažívá konjunkturu. mo, malá: přes veškerá opatření vedoucí ke snížení bariér migrace v rámci EU je pro občany členských zemí eurozóny stěhování se za prací nákladné, ať již kvůli jazykovým rozdílům mezi zeměmi nebo silným sociálním a kulturním vazbám v místě jejich bydliště. Zbývají tedy politická řešení nezaměstnanosti. Nástrojem, který se za určitých okolností nabízí, je měnová politika. Jelikož však ta je společná pro celou eurozónu, je její využití problematické: je-li v jedné části eurozóny recese a v jiné konjunktura, Evropská centrální banka se potýká s problémem, zda svou politikou vyhovět spíše tomu či onomu státu, případně zda zvolit politiku, která je optimální „v průměru“ pro celou eurozónu, avšak ve svém důsledku nemusí vyhovovat nikomu. Zde se tedy nachází jeden ze zdrojů politického napětí: země, která je v recesi, požaduje jinou politiku než země, která zažívá konjunkturu. Vzpomeňme si například, jak Francie v minulosti několikrát kritizovala Evropskou centrální banku za příliš restriktivní politiku, zatímco Německo tuto politiku obhajovalo. Graf 2: Nezaměstnanost mladých: Řecko a Španělsko, 2010–2014 Zdroj: Eurostat Nezaměstnanost by bylo možné částečně řešit pomocí fiskální politiky. Ta by fungovala tak, že by putovaly transfery ze států, které se nacházejí v konjunktuře, do států postižených recesí. Tyto transfery by zmírnily dopady ekonomického poklesu a za jistých okolností by skrze růst spotřebních výdajů mohly vést k oživení ekonomiky a snížení nezaměstnanosti. K transferům mezi státy však dochází pouze ve velmi omezené míře, neboť eurozóna fiskální unii nemá. TRAGÉDIE ÚROKOVÝCH SAZEB Existence společné měny nejen že komplikuje léčbu problémů způsobených nestejnorodostí členských států eurozóny, ale též sama pomáhala problémy vytvářet. Dělo se tak zejména skrze sbližování úrokových sazeb ze státních dluhopisů, které započalo těsně před vznikem eurozóny. Proč se úrokové sazby sbližovaly a proč to vedlo k problémům? Výše úrokových sazeb je ovlivněna mimo jiné rizikem, že vláda nedostojí svým závazkům, a očekávanou inflací: vyšší riziko a vyšší míra očekávané inflace musí být kompenzovány vyšším úrokem. Před vstupem do eurozóny si vlády zemí jako Řecko, Španělsko či Itálie půjčovaly dráže než například Německo právě kvůli vyššímu riziku a vyšší očekávané inflaci (Graf č. 3). Nicméně na grafu vidíme, že od roku 1995, kdy vzrostla očekávání, že středomořské země (s výjimkou Řecka, které vstoupilo do eurozóny později) přijmou euro, začaly úrokové sazby těchto zemí klesat a přibližovat se sazbě německé. Příčinou tohoto poklesu byl jednak pokles očekávané míry inflace vlivem vstupu do eurozóny, jednak pokles rizika: očekávalo se, že jedny členské státy eurozóny raději pomohou jiným splácet dluhy, než aby je nechaly zbankrotovat. Tato očekávání se později skutečně naplnila. Díky poklesu úrokových sazeb si vlády některých zemí mohly levněji půjčovat, a tedy si půjčovaly více a jejich dluhy rostly. S růstem dluhu rostlo i riziko bankrotu, avšak odpověď ve formě vyšší úrokové sazby se – díky implicitním garancím ostatních států – nedostavovala. Situace je obdobná té, kdy si návštěvníci restaurace dělí účet rovným dílem bez ohledu na to, kdo sní kolik jídla: každý má motivaci objednat si víc, než kdyby platil sám za sebe, neboť nese pouze část nákladů. Stejně tak si vlády půjčovaly více, neboť také nenesly veškeré náklady svého chování. V ekonomii bývá tento typ situací někdy nazýván „tragédií obecní pastviny“ a je příznačné, že ekonom Philipp Bagus s odkazem na tuto analogii nazval svoji knihu o fungování eurozóny Tragédie eura. JE ŘEŠENÍM FISKÁLNÍ A POLITICKÁ UNIE? Jelikož právě popsané problémy byly identifikovány již před vznikem eura, vyvstává otázka, proč tehdejší politici dali projektu společné měny nakonec zelenou. Odpověď na tuto otázku není žádným tajemstvím: evropští politici doufali, že v případě problémů, ke kterým muselo dříve nebo později dojít, se ukáže fiskální a politická centralizace jako další logický a nevyhnutelný integrační krok. Jak se v roce 1991 nechal slyšet německý kancléř Helmut Kohl: „Je absurdní očekávat, že je možné dlouhodobě udržet hospodářskou a měnovou unii bez unie politické.“ Ještě jasněji to vyjádřil o jedenáct let později Romano Prodi, tehdejší předseda Evropské komise: „Taková krize jednou přijde, pak vytvoříme nové ekonomické nástroje.“ Rozhodnutí zavést euro bylo zkrátka pouze prostředkem k pozdějšímu zavedení fiskální a politické unie. ▷ Trade-off 0 2015 71 Graf 3: Tříměsíční úrokové sazby: Německo, Řecko, Španělsko, Irsko, Itálie a Portugalsko, 1987–1998 Zdroj: Eurostat Problémy byly identifikovány již před vznikem eura. Proč tedy tehdejší politici dali projektu společné měny zelenou? Doufali, že v případě problémů se ukáže fiskální a politická centralizace jako další logický a nevyhnutelný integrační krok. 72 ▷ Není tedy divu, že hlasy z tábora evropských politiků volající po hlubší integraci ve fiskální a politické oblasti jsou stále silnější. Například podle bývalého řeckého ministra financí Janose Papantonia je „posun směrem k fiskální a politické integraci cenou, kterou Evropa – eurozónou počínaje – musí zaplatit za svoji jednotu a relevanci na globální úrovni“. V podobném duchu volají nejvyšší unijní politici po „dokončení rozestavěného evropského domu“. Je pravda, že fiskální a politická unie se v současnosti zdá odpovědí na některé ekonomické potíže, kterým eurozóna čelí. Jak bylo zmíněno výše, fiskální transfery skutečně mohou pomoci zmírnit dopady ekonomického poklesu. Problém je, že fiskální a politická unie může být funkční pouze tehdy, pokud pro tento projekt existuje dostatečná podpora „zdola“. Existuje-li skutečně tato podpora, pak by fiskální a politická unie měla být vytvořena, a sice přímo a explicitně za použití standardních demokratických procesů a „salámovou metodou“, tj. krok za krokem prostřednictvím zdánlivě nevinných „technických“ opatření. Data, která by přímo ukazovala podporu fiskální a politické unie, nejsou k dispozici. Víme však to, že lidé obecně cítí mnohem větší sounáležitost se svou zemí než s evropským integračním projektem. Ačkoli tedy lidé obecně evropskou integraci podporují (podle Pew Research Center se podpora pohybuje kolem 60 %), je jejich podpora odvozena od toho, jak členství v EU prospívá jejich zemi. Dále také víme, že lidé uplatňují národní kriterium při posuzování přerozdělovacích programů. Občané jedněch členských států přitom nejeví příliš velkou ochotu finančně přispívat k řešení problémů v jiných členských státech. Jinými slovy, jak bývá občas připomínáno, neexistuje evropské démos. EU je tak v současnosti spíše arénou pro prosazování národních zájmů než platformou pro budoucí politickou integraci. Připomeňme také, že pocit sounáležitosti je občas nízký i v samotných členských státech eurozóny: kupříkladu Bavoři pouze neochotně posílají finanční transfery do chudších částí Německa a stejnou neochotu pociťují i třeba obyvatelé severu Itálie vůči jihu. Podobná pnutí bychom našli i jinde v Evropě. Pokud vyvolávají nevoli transfery v rámci členských států, je pravděpodobné, že transfery v rámci fiskální unie na úrovni eurozóny by vyvolávaly nevoli mnohem větší. JAK ZACHRÁNIT EVROPSKÝ INTEGRAČNÍ PROJEKT Pokud by fiskální a politická unie přece jen byla navzdory preferencím občanů zavedena, politické tenze by se zřejmě jen vyostřily a tyto tenze by pak mohly přerůst v konflikty. Americká občanská válka je názornou ilustrací toho, že politická centralizace bez dostatečné podpory „zdola“ může zvýšit spíše než snížit riziko konfliktu. Pokud by k takovému vyostření skutečně došlo, nejevilo by se v tu chvíli omezení demokracie jen jako další nevyhnutelný krok pro udržení evropské jednoty? Tento černý scénář nelze vyloučit, vezmeme-li v úvahu, že již v minulosti měli evropští politici často snahu nadřazovat ideu evropského státu nad principy demokracie. Trefně to vyjádřil současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker: „Nemůže existovat demokratická volba, která jde proti smlouvám o EU.“ Motivací těchto politiků je jednak romantická vize o sjednocené Evropě, jednak pragmatická snaha posílit roli EU (rozuměj: jejich vlastní roli) v mezinárodních vztazích. V lepším případě by došlo ke krachu evropského integračního projektu dříve, než by se černý scénář naplnil. Ať tak či onak, zavedení fiskální a politické unie se nezdá právě proevropským řešením. Graf 4: Většina podporuje euro Lidé si přejí... návrat k národní měně... zůstat u eura Německo 26 % (marka) 72 % Francie 28 % (frank) 72 % Španělsko 25 % (peseta) 71 % Itálie 56 % 37 % (lira) Zdroj: Spring 2015 Global Attitudes. Q75. (PEW Research Center) Americká občanská válka je názornou ilustrací toho, že politická centralizace bez dostatečné podpory „zdola“ může zvýšit spíše než snížit riziko konfliktu. Pokud je vytvoření fiskální a politické unie slepou uličkou, nabízí se opačný proces, tedy určitá forma dezintegrace eurozóny. Bylo by například možné snížit počet členů eurozóny či v rámci EU vytvořit několik měnových unií, které by sdružovaly státy s podobným průběhem hospodářského cyklu. Ekonomové se však neshodnou, jak nákladný by rozpad eurozóny byl. Ačkoli k rozpadu měnových unií došlo v minulosti mnohokrát, nikdy se nerozpadla unie takového rozsahu a významu, jakou je právě eurozóna. Navzdory této nejistotě se řada ekonomů domnívá, že dezintegrace eurozóny je tou správnou cestou. Je však dezintegrace eurozóny politicky průchodná? Evropští politici v minulosti trvali na nevratnosti měnové integrace a vyjadřovali odhodlání bránit euro všemi možnými způsoby. Podle nedávného průzkumu Pew Research Foundation má navíc euro podporu veřejnosti. V Německu i ve Francii, jejichž postoj je pro zachování eurozóny klíčový, podporuje euro přes 70 % lidí (Graf č. 4). Nicméně německý ministr financí Wolfgang Schäuble nedávno navrhl, že by Řecko mohlo alespoň dočasně eurozónu opustit, čímž naznačil, že měnová integrace nevratný proces nutně být nemusí. Aby však dezintegrace eurozóny získala politickou podporu, je nutné, aby byla vnímána nikoli jako vítězství euroskepticismu, nýbrž jako krok, jenž umožní evropskému integračnímu projektu dlouhodobě přežít. To bude obtížné, neboť osud EU byl často spojován s osudem eura. Podle Angely Merkelové „jestliže padne euro, padne EU a potom padne i Evropa“. Lze předpokládat, že k řízenému rozpadu eurozóny ve střednědobém horizontu nedojde a nedojde ani k vytvoření fiskální a politické unie. Evropský dům, který je nedostavěný podle jedněch a přerostlý podle jiných, tak bude nadále ekonomicky stagnovat. Neschopnost EU konkurovat na globální úrovni pak povede k nárůstu protekcionismu vůči třetím zemím, který bude obhajován specifičností Evropy. Členské státy začnou ztrácet trpělivost a EU se bude pomalu přibližovat ke svému rozpadu. Jestli k němu skutečně dojde, zůstává otevřenou otázkou. ☒ O autorovi: Marek Hudík vystudoval VŠE v Praze. Působí v Centru pro teoretická studia na Univerzitě Karlově a vyučuje ekonomii a teorii her na Anglo-American University a v CEVRO Institutu. Trade-off 0 2015 73 Pět způsobů, jak reagovat na finanční krizi Petr Bartoň 74 Většinu firem zasáhlo zamrznutí finančních trhů po roce 2008 poměrně těžce. Vlády reagovaly selektivně – zvláštními daňovými úlevami a dotacemi především pro velké firmy. Namísto toho mohly pomoci všem, kdyby snížily firemní daně všeobecně. IREF Europe jejich reakce zmapoval a zjistil, že obecně vlády reagovaly svou daňovou politikou pěti různými způsoby. dotací (údajně aby mohly velké firmy „přežít“), někdy se vlády zaručily za půjčky – opět především pro velké firmy. V případě nesplácení by za firmu musel opět platit daňový poplatník, na jehož vrub jde tato cena za riziko. Petr Bartoň D DVĚ RUCE FISKÁLNÍ POLITIKY O něco subtilnější – ale o to velkorysejší – byly různé programy šrotovného, které měly pomoci domácím výrobcům aut, polystyrenu na zateplení budov či brojlerů. (Domácí chovatele brojlerů podporuje EU permanentně svou zemědělskou politikou, krize nekrize.) 5 Každá vláda má dvě fiskální ruce. Jednou někomu bere a druhou někomu dává. Jejich pohyb usměrňuje nejen zákon, ale i různé ministerské vyhlášky a konečně často i exekutivní rozhodnutí vlády či jednotlivých ministrů. Dá se snad říci, že finanční turbulence světa po roce 2008 zasáhly firmy o něco tvrději než soukromé osoby, alespoň v rámci EU. Sociální zabezpečení v Evropě umožňuje mnohem měkčí dopad než například ve Spojených státech, a financování každodenních aktivit bývá u jednotlivců mnohem méně závislé na bankách než u firem. Jednotlivci navíc nejsou většinou smluvně vázáni k pravidelným platbám nezávislým na okamžitém stavu financí, jako je u firem například výplata mezd. Dalo by se tedy očekávat, že takto zasaženým firmám se budou vlády snažit svou fiskální politikou pomoci, zvlášť proto, že tyto firmy mohou zaměstnávat ty, kterým by jinak vlády vyplácely dávky v nezaměstnanosti. Zda skutečně svým firmám pomohly, závisí na tom, o které fiskální ruce uvažujeme. POHYBY RUKY DÁVAJÍCÍ Vlády touto rukou poměrně rychle pomáhaly těm firmám, které byly nejhlasitější v proklamacích o tom, že jsou na pokraji bankrotu (ať už to byla pravda či nikoli). A nebyly to jen banky, jejichž zachraňování stále probíhá. Někdy to bylo formou přímých Problémem veškerých podobných fiskálních výdajů je jejich selektivní povaha. Příjemce podpory musí být dostatečně hlasitý ve svém nářku, jinak nic nedostane. Pokud by existoval nějaký vztah mezi intenzitou nářku a smysluplností občasné podpůrné injekce, nebyl by to úplně špatný systém. Takový vztah však neexistuje. Některé firmy jsou v přitahování pozornosti prostě lepší, nezávisle na skutečné potřebě. ▷ Selektivní fiskální podpora je nákladná a podporuje rent-seeking. V soutěži o státní podporu platí náklady na přilákání pozornosti státu všichni, i když se na ně nakonec třeba nedostane. Trade-off 0 2015 75 FIREMNÍ DANĚ V DOBÁCH PO FINANČNÍ BOUŘI Následující graf zobrazuje firemní daně v jednotlivých zemích EU během dvou let před rokem 2008 a poté. Výhrada: Vzhledem k rozdílům v účetních a daňových zvyklostech v jednotlivých zemích nemusí být daňové sazby přímo srovnatelné. Firma s domicilem v zemi s 20% daňovou sazbou může nakonec zaplatit více na daních než firma v zemi se sazbou 25 %. Mnoho zemí (například Nizozemsko) uvaluje jinou sazbu (často nulovou) na domestikované „zahraniční“ firmy. Data společnosti KPMG se proto snaží vybrat co nejsrovnatelnější daňovou sazbu. Pokud se navíc daňové sazby v jednotlivých oblastech země liší (jako třeba v Německu díky místní extra dani), efektivní daňové sazby jsou interpolovány pro celou zemi (Graf). JAK REAGUJÍ JEDNOTLIVÉ ZEMĚ? ▷ Ve svém celkovém úhrnu nejsou přitom náklady na poutání triviální. Vynakládají je totiž všichni, i ti, kdo nakonec státní podporu nedostanou. V jakékoli jiné situaci, když se ucházíte o nějaké zboží či službu, zaplatí ji jen ti, na které se zboží či služba dostane. I v aukci nakonec zaplatí jen výherce, ostatní neplatí nic. V podivné aukci o státní podporu však platí náklady na přilákání pozornosti všichni, i když se na ně nakonec třeba nedostane. A tak – jak popisuje ekonomie – takzvaný „rent-seeking“ či „dobývání renty“ plýtvá zdroji všech. Téměř všichni navíc finální udělení podpor považují za nefér, což jen dál snižuje všeobecnou morálku, obchodní nadšení a optimismus do budoucna. POHYBY RUKY BEROUCÍ Fiskální ruka beroucí (neboli daňová) dokáže být stejně selektivní jako ruka dávající. Pro celkové hospodářství je to pak také podobně nákladné. Média většinou reagují z nějakého důvodu pozitivněji, když si nějaká firma vyjedná cílenou daňovou výjimku, než když dostane ekvivalentní dotaci – ve skutečnosti však jde o jedno a totéž. Až deset zemí (Neměniči) nijak svou firemní daňovou sazbou nepohnulo. Tato skupina obsahuje jak země s vysokými daněmi (Belgie či Francie) tak relativně nízkými (Irsko). Dalších 12 zemí měnilo daně velice sporadicky. Osm z nich (Raní/Pozdní snižovači) snížilo daňovou sazbu jen jednou buď na začátku období (Německo, Itálie, Španělsko), nebo v posledních letech (Portugalsko, Finsko). Během „nejtěžších let“ hospodářského poklesu po roce 2008 s daňovou sazbou vůbec nehýbaly. Tři země (Zvyšovači) ji dokonce jednou zvýšily. Jedna země (Litva) si zaexperimentovala se zvýšením sazby o celých pět procentních bodů během roku 2009, ale pak se vrátila k původní sazbě. Úhrnem tedy 22 z 28 zemí neměnilo daňovou sazbu vůbec nebo jen jednou. Jinými slovy, více než tři čtvrtiny zemí EU nepřizpůsobuje své všeobecné zdanění firem, když po tom volají průběžně se měnící podmínky na trhu a v hospodářství. Je třeba poznamenat, že v mnoha těchto zemích probíhaly v daném čase štědré fiskální dotace, veskrze selektivní, což jen zhoršuje vyhlídky na budoucnost a udržitelnost fiskální politiky. Jeden způsob, jak může daňová politika státu pomoci všem, však existuje. Stačí přestat se snažit vybírat si favority; namísto nahlodávání všeobecnosti pravidel korporátního zdanění stačí snížit daňovou sazbu všem. V dobách ekonomického poklesu takovou věc podporují dokonce i tradiční keynesovci, kteří říkají, že „deficity ve špatných časech jsou v pořádku, pokud jsou zaplaceny přebytky v časech dobrých“. Všeobecné snížení daní navíc na rozdíl od daňových úlev a dotací nezapomíná na malé firmy. To je obzvláště důležité, neboť ty většinou trpí zamrzlým bankovním systémem více než ty velké, které mívají vyšší míru naakumulovaného kapitálu z minulosti. Banky navíc malým firmám nedůvěřují více než velkým i v časech dobrých, natožpak zlých. Přizpůsobení všeobecné sazby firemních daní lze tedy doporučit jako optimální reakci fiskální politiky na recesi po roce 2008. Jak se zachovaly evropské vlády? 76 Během krize 22 z 28 zemí EU neměnilo daňovou sazbu vůbec nebo jen jednou. Graf 1: V závislosti na reakci daňových sazeb na proměny hospodářské atmosféry lze evropskou osmadvacítku rozdělit do pěti kategorií. Rakousko Belgie Chorvatsko Francie Irsko Lotyšsko Lucembursko* Malta Polsko Rumunsko Bulharsko Dánsko Estonsko Finsko Německo Itálie Portugalsko Španělsko Česká republika Nizozemí Slovinsko Švédsko Velká Británie Kypr Litva Maďarsko Řecko Slovensko * Poznámka: Lucembursko je klasifikováno jako Neměnič – drobné pohyby jsou způsobeny především změnami v místních daňových přirážkách přepočítaných na celostátní průměr Zdroj: KPMG Pouze sedm zemí EU postupně přizpůsobovalo daňovou sazbu s tím, jak po změně volaly postupně se měnící podmínky a budoucí naděje. Všechny, až na jednu, to byly země v kategorii „Postupných snižovačů“. Tradiční výjimkou i zde bylo Řecko, které během sledovaného období udělalo postupnou otočku. Každoroční změny navíc mohou mít tu špatnou vlastnost, že zvyšují nejistotu. Mohou také zvýšit administrativní náklady věčných změn, nicméně díky modernímu účetnímu softwaru nemusí být veliké, pokud se mění jen sazba a nemění se jiná pravidla. DOBRÉ ZPRÁVY Dobrá zpráva tak je, že všichni „postupní“ měniči patří mezi snižovače (kromě Řecka, samozřejmě). Výše zmíněné „nejistotě“ bychom tedy snad měli spíše říkat „optimistické vyhlídky“ dávající naději, že snižování bude moci pokračovat i do budoucna. ☒ Rozumí se, že postupné přizpůsobování nemusí být nutně tím nejlepším řešením. Jedno velké snížení daňových sazeb může mít větší efekt než pět drobných postupných. Nicméně kromě zmíněných pěti Postupných snižovačů vykazují jen tři země nějaké jednolité snížení, a to počítáme i nedávné dánské kosmetické snížení o jediný procentní bod. Osm z 28 není zrovna nejlepší skóre, ale aspoň osm Snižovačů je více než tři Zvyšovači. O autorovi: Petr Bartoň je spolupracovníkem Institute for Research in Economic and Fiscal Issues. Studoval ekonomii na University of Cambridge a University of Chicago. Trade-off 0 2015 77 Německé dluhy po roce 1945 – inspirace pro dnešek? Radek Soběhart 78 Problematika německých zahraničních dluhů po skončení druhé světové války dlouho zůstávala mimo zájem odborné i laické veřejnosti a tvořila jen krátkou zmínku v učebnicích německých soudobých dějin. Změna nastala až počátkem devadesátých let 20. století, kdy se toto téma poprvé otevřelo v souvislosti s otázkou vysoké zadluženosti zemí takzvaného třetího světa. Objevil se návrh upořádat velkou globální ekonomickou konferenci, kde by se zadlužení rozvojových zemí vůči Severu řešilo podobným způsobem, jak učinily velmoci na takzvané londýnské konferenci v letech 1952–1953. Přestože k plánované konferenci nedošlo, zůstalo téma německých zahraničních dluhů po roce 1945 již součástí veřejného diskurzu, což se v plné míře ukázalo v současné diskusi o řeckém zadlužení. Radek Soběhart V V řadě vyjádření vrcholných politiků i části ekonomů se totiž opakuje požadavek odpuštění části řeckého dluhu právě podle příkladu poválečného Německa. Na dramatičnosti získávají tato vyjádření především díky současnému kontextu, kdy spolková vláda stojí v čele zemí, které zatím odmítají další možné snížení řeckých dluhů vůči evropským věřitelům. Následující text se pokusí ukázat na komplexnost historické reality, v níž se rozhodnutí o německých zahraničních dluzích odehrálo, a varovat před zjednodušujícími závěry současných politicko-ekonomických elit. Jak to vypadalo s německým zahraničním zadlužením po roce 1945? Poněkud překvapivě se otázkou německých dluhů a odškodnění za škody spáchané Hitlerovou agresivní válečnou politikou zabývali v období druhé světové války především Britové. Již v průběhu konference velmocí v Teheránu (1943) předložila britská vláda zprávu, která vznikla v předchozích měsících na společných zasedáních odborníků z několika vládních ministerstev (tzv. Malkin Committee) a jež se zabývala především platností požadavků britských věřitelů vůči německému státu, které vznikly v meziválečném období. Ovšem tato zpráva nevyvolala příliš velkou pozornost, neboť hlavně zástupci Spojených států nepokládali problematiku německých dluhů za zásadní a daleko větší důraz kladli na otázky otevření druhé fronty a protijaponské ofenzivy v Tichomoří. Ani konec války v roce 1945 na nejasnosti kolem německých dluhů nic nezměnil, což bylo způsobeno především ekonomicko-sociální situací v poraženém Německu, neboť každodenní realita po roce 1945 nevypadala nikterak růžově. Německé obyvatelstvo se muselo vyrovnat s hladem, epidemiemi, nemocemi, vysokou nezaměstnaností, existenčními problémy, s nedostatkem bytů, špatnou hygienickou situací, vysokou inflací, nízkými mzdami, nedostatečnou zdravotní péčí ▷ Trade-off 0 2015 79 Po válce velmoci plně uplatňovaly své okupační kompetence, díky nimž se uvažovalo i o celkové přeměně Německa na zemědělskou oblast. svých úspor, nejvíce na reformu doplatili penzisté a lidé závislí na sociálních dávkách a platbách z veřejných rozpočtů. Kvůli tomu na přelomu čtyřicátých a padesátých let rostla nezaměstnanost a opět se začal šířit „syndrom výmarské republiky“, v jejíž době byla demokracie pohřbena sociálními a ekonomickými problémy, jejichž kořeny ležely již v období po roce 1918. Ani samotné vyhlášení Spolkové republiky Německo v květnu 1949 neznamenalo vznik samostatného a suverénního státu, neboť zároveň s tím došlo také k potvrzení a posílení kompetencí tzv. Vysoké komise, jejíž členové reprezentovali jednotlivé západní velmoci, které na základě tzv. okupačního statutu rozhodovaly o západoněmecké bezpečnostní a zahraniční politice, výši a splácení reparací, dekartelizaci německého průmyslu, správě Porúří atd. Proto řada historiků a politologů mluví spíše o poloviční kolonii než o samostatném státu. V tomto kontextu je nutné připomenout, že situace kolem německého zahraničního zadlužení byla vyřešena v době, kdy byl „německý hospodářský zázrak“ ještě na míle daleko, studená válka právě zažívala jednu ze svých „žhavých“ zkoušek v podobě korejské války, Spolková republika Německo (SRN) představovala jedno z hlavních „bojišť“ studené války v Evropě a teprve se formovala společná bezpečnostní a ekonomická politika západních velmocí. Přesto došlo k rozhodnutí, které na dlouhá léta podvázalo flexibilitu německé ekonomiky. ▷ a nedostatkem potravin. K tomu je nutné také připočítat demografickou proměnu obyvatelstva způsobenou přesunem odsunutých Němců ze střední a východní Evropy, válečnými navrátilci z východní a západní fronty a tisíci osob z koncentračních táborů či nuceně nasazených na území Třetí říše. Navíc Německo po roce 1945, na rozdíl od situace po první světové válce, nebylo žádným suverénním státem, ale oblastí, na kterou dopadají všechny důsledky hrůz druhé světové války. Bylo rozděleno, ztratilo vlastní suverenitu a velmoci plně uplatňovaly své okupační kompetence, díky nimž se uvažovalo i o celkové přeměně Německa na zemědělskou oblast (tzv. Morgenthauův plán). Určitá změna nastala až v roce 1947, kdy počátek studené války a upevňování dvou nepřátelských bloků přinesly také zcela novou německou politiku ze strany všech zúčastněných velmocí. Spojené státy se stále více soustřeďovaly spíše na budoucnost oblastí, které byly pod okupační správou západních velmocí, a snažily se vybudovat efektivní demokratické instituce, které měly být podepřeny fungujícím ekonomickým systémem. Proto Washington zapojil tyto oblasti do připravovaného Marshallova plánu, který se brzy stal symbolem ekonomicko-politické angažovanosti Washingtonu v západní Evropě. Ovšem stabilizace a obnova západních německých oblastí probíhala velmi pomalu. Ani tolik vychvalovaná měnová reforma z června 1948 nepřinesla okamžité zvýšení životní úrovně. Spíše naopak, lidé přišli o velkou část 80 Právě snaha o zapojení SRN do amerických hospodářských plánů na rekonstrukci západní demokratické Evropy vedla k tomu, že se Spojené státy pomalu začaly přiklánět ke krokům Velké Británie, jež i nadále požadovala rychlé vyřešení britských pohledávek a splacení britských dluhů ze strany Německa. Ovšem motivace obou velmocí byly dosti odlišné. Londýn očekával splacením britských pohledávek především zlepšení vlastní ekonomické situace, která utrpěla nejen vysokými válečnými náklady v průběhu druhé světové války, ale také hospodářskou poválečnou stagnací způsobenou pomalým přechodem na mírovou ekonomiku, zastaralým technologickým vybavením, nedořešeným vztahem k bývalým britským koloniím i tlakem Spojených států na splácení britských dluhů vzniklých během druhé světové války. Tyto okolnosti tvořily hlavní rámec pro neústupnost britských vyjednavačů při stanovení výše německého dluhu a časového rámce pro jeho splacení. Na straně druhé zástupci Spojených států využívali amerického ekonomického vzestupu k tomu, aby posílili politicko-ekonomicko-vojenské postavení USA v západní Evropě, což bylo podle jejich názoru podmíněno existencí ekonomicky silného a demokraticky stabilního Německa. Proto mnohem flexibilněji reagovali na požadavky německých vyjednavačů týkajících se snížení německých dluhů. Společnému postupu britských a amerických diplomatů nedokázali němečtí politici dlouho odolávat, proto již v roce 1948 provedli první kroky, které umožnily zahájení diskuse o výši a rozsahu německého zadlužení. Již v březnu 1948 byla založena Banka německých zemí, která se snažila stabilizovat neurovnanou finanční a měnovou politiku na německém území okupovaném západními velmocemi. Následně bleskově provedená měnová reforma v červnu 1948 znamenala zavedení jednotné měnové jednotky na tomto území – německé marky. To byly základní předpoklady k tomu, aby v listopadu 1948 začalo první kolo jednání o zahraničních dluzích. Navíc v lednu 1949 vznikl Německý výbor pro mezinárodní finanční vztahy, v jehož čele stál významný zástupce finančního sektoru a budoucí hlavní představitel Dresdner Bank, Her- mann Josef Abs (1901–1994). Tento výbor se brzy stal hlavní institucí zastupující SRN při jednáních s ostatními západními velmocemi o výši a formě splacení německých dluhů. Pro volbu Hermanna Josefa Abse hrálo několik důležitých okolností. Na prvním místě stály jeho zkušenosti s mezinárodními financemi, které získal po roce 1945, rozsáhlé jazykové znalosti, důvěra kancléře Konrada Adenauera a také dobré vztahy s významnými západními bankéři a politiky. Vyčíslením německých dluhů se zabývala Mezinárodní expertní skupina složená z britských a amerických ekonomů, podnikatelů, bankéřů, politiků a diplomatů, která předala v létě 1950 výsledek své činnosti spojenecké Vysoké komisi, jež však doporučila, aby se vzhledem k negativní zkušenosti s reparacemi a versailleskou smlouvu po první světové válce postupovalo velmi opatrně. Z písemného podkladu, který studijní skupina připravila, vyplynulo, že došlo ke spojení tří dlužních situací. Zaprvé šlo o dlužní závazky z meziválečné doby, které byly tvořeny několika vlnami přílivu zahraničního kapitálu do Německa po roce 1918. Především to byl kapitál související s meziválečnými půjčkami od západních spojenců a se závazky souvisejícími s tzv. Dawesovým (1924) a Youngovým (1929) plánem a tzv. Kreugerovou půjčkou (1930). Zatímco Dawesův a Youngův plán brzy vešel v obecnou známost, Kreugerova půjčka tolik pozornosti nepoutala, přestože šlo o klíčovou půjčku šestnácti zemí ve výši 500 milionů říšských marek, s úrokovou sazbou 6 % a dobou splatnosti 53 let. Na významu jí přidala především právě vypuknuvší bankovní krize, která znamenala zásadní podlomení stability a funkčnosti německého měnového a bankovního systému. Část kapitálu této Dawesovy i Youngovy půjčky pocházela od soukromých věřitelů, proto se na ně nevztahovalo moratorium o zastavení splácení poválečných reparací i samotných úroků z roku 1931, které bylo přijato na konferenci v Lausanne. Ovšem celková suma dluhu z meziválečného období nesouvisela jen se zadlužením výmarské republiky, spolkových zemí a německých měst, ale také se zadlužením jednotlivých privátních osob a podniků. Významnou část zde tvořily dluhy německých bank vůči zahraničním bankovním institucím, které vznikly po vypuknutí bankovní krize 1930–1931 a se zadlužením německých průmyslových podnikatelů vůči americkým firmám od počátku velké hospodářské krize. Dále šlo o válečné náklady spojené s okupační agresivní politikou nacistického Německa v období druhé světové války. A zatřetí šlo o dluhy z období po roce 1945, které vyplynuly z různých podpůrných spojeneckých programů, především tzv. GARIOA plánu (Government Appropriations and Relief for Import in Occupied Areas) a tzv. Marshallova plánu. Expertní skupina vyčíslila v roce 1950 předválečné dluhy na částku 13,5 miliardy DM (německých marek) a poválečné dluhy na 16 miliard DM. Celkově se tedy jednalo o zahraniční dluhy ve výši 29,5 miliardy DM. ▷ Trade-off 0 2015 81 ▷ Na základě stanoviska Mezinárodní expertní komise na konci října 1950 doporučila Vysoká komise ve svém dopise kancléři Adenauerovi uznání zahraničních dluhů v navrhované výši. Na oplátku navrhovala v případě německého souhlasu otevření diskuse o změně okupačního statutu západních velmocí, která by mohla vyústit až v získání vlastní západoněmecké suverenity, což zároveň dokazuje politický rozměr této problematiky. Německá odpověď dorazila na počátku března 1951 a kancléř Adenauer v ní potvrdil, že spolková vláda ručí nejen za dluhy vzniklé po roce 1945, ale především za dluhy meziválečné výmarské republiky a dluhy Německé říše a také Rakouska vzniklé v období tzv. anšlusu. Proč spolková republika přijala požadavky západních spojenců, přestože se samotné SRN týkala jen malá část? V první řadě šlo spíše o příkaz ze strany spojenců a Bonn neměl příliš mnoho možností, jak odmítnout. Zadruhé to odpovídalo dosavadnímu směřování bonnské vlády, která se pod vedením kancléře Konrada Adenauera upnula na úzkou spolupráci se Západem. Právě spolupráce a spojení se západními velmocemi měly být hlavní zárukou proti existenci socialistické Německé demokratické republiky a plánům Sovětského svazu na opětovné sjednocení Německa a jeho následnou neutralizaci (např. tzv. Stalinova nóta 1952). Zatřetí se souhlas se zaplacením předválečných a poválečných dluhů a válečných škod brzy přeměnil v hlavní argument v diskusi o existenci jediného legitimního Německa, jímž se stala SRN, která se tím přihlásila ke kontinuitě německého právního systému včetně všech práv a povinností. A začtvrté bonnská elita chápala přihlášení se k zaplacení dluhů také jako potvrzení své snahy získat si důvěru západních spojenců. Tato korespondence představovala podklad pro zahájení londýnské konference, jež se měla primárně zabývat právě řešením německých zahraničních dluhů. Konference, jíž se účastnilo přes 300 účastníků z téměř třiceti zemí, představovala jedno z největších shromáždění politicko-ekonomických světových elit po roce 1945. Zcela v kontextu probíhající studené války odpovídala neúčast států východního bloku a ignorace jakékoliv zmínky o existenci, nárocích či povinnostech Německé demokratické republiky. I přes velký počet účastníků hrála hlavní roli třístranná spojenecká komise (Tripartite Commission on German Debts), v níž byly zastoupeny všechny tři vítězné západní velmoci. Za Spojené státy zde působil významný americký bankéř a podnikatel Waren Lee Pierson, za Velkou Británii zkušený diplomat sir George Rendel a jako předseda vystupoval francouzský bankéř François-Didier Gregh. Německou delegaci vedl již zmíněný bankéř Abs, který se snažil všemi prostředky snížit finanční zatížení SRN, jak bylo stanoveno Mezinárodní expertní komisí. Během jednání konference se podařilo snížit původně odhadované zadlužení Německa, ale to byla spíše zásluha americké delegace, která souhlasila například s tím, že předválečné dluhy nebudou přepočítávány podle zlatého standardu, který platil v Německu před rokem 1918 a podle něhož se vypočítávaly válečné náklady a reparace po první světové válce, ale podle směnných kursů po roce 1945, čímž 82 se suma předválečných dluhů snížila z 13,5 miliardy DM na 9,6 miliardy DM a díky sníženým úrokům dokonce na částku 7,3 miliardy DM. V případě poválečných dluhů, hlavně díky postoji USA, se částka snížila na polovinu. Válečné reparace a odškodnění za nacistickou politiku během druhé světové války se tehdy neřešily, neboť podle poválečných smluv se měla tato otázka vyřešit až uzavřením mírové smlouvy, k čemuž došlo až v roce 1990. Washington tlačil na své spojence především s ohledem na své angažmá v korejské válce, soupeření s Moskvou v Evropě, rozbíhající se evropskou integraci a úvahy nad znovuvyzbrojením SRN, což mělo představovat hlavní obranu proti komunistickému východnímu bloku. Nelze zároveň opomenout aktivní kroky německé delegace, která umně využívala tíživé hospodářské situace SRN a opakovaně připomínala ztrátu území oproti předválečnému Německu, důsledky spojenecké demontáže, náklady spojené s poválečnou integrací odsunutých Němců, ztrátu kvalifikovaného personálu a průmyslového vybavení a též zabavení německého majetku v zahraničí. Aktivně vystupovala i spolková vláda, které se nepodařilo jen podepsat v květnu 1952 smlouvu o zrušení okupačního statutu západních velmocí, ale především se jí podařilo v září 1952 podepsat mezivládní dohodu se státem Izrael, v níž se Bonn přihlásil k morální odpovědnosti za nacistické zločiny vůči židovskému obyvatelstvu. Ještě před ukončením jednání o zaplacení německých zahraničních dluhů se SRN zavázalo zaplatit 3,5 miliardy DM židovským přeživším a pozůstalým po obětech nacistického konečného řešení. Podepsání této dohody udělalo na západní spojence velký dojem, neboť ho chápali jako morální přihlášení se Bonnu k hrůzám druhé světové války v situaci, kdy hospodářská situace nenaznačovala rychlý hospodářský vzestup. Konečná verze smlouvy o německých zahraničních dluzích byla podepsána v březnu 1953 a kromě celkové výše 13,5 miliardy DM stanovila také výši ročních splátek, které měly být v prvních pěti letech ve výši 567 milionů DM a od šestého roku 765 milionů DM. To zcela neodpovídalo německým požadavkům, neboť německá delegace navrhovala splátku ve výši nejdříve 500 milionů DM a následně 600 milionů DM, ale v kontextu celkového snížení německého zadlužení šlo jen o dílčí neúspěch. Konrad Adenauer obhajoval smlouvu před svými spolustraníky těmito slovy: „Tato smlouva je, milí přátelé, zcela nezbytná k tomu, abychom znovu obnovili a stabilizovali naše hospodářství, získali opětovnou důvěru západních věřitelů a přilákali dostatek zahraničního kapitálu. Nyní se musíme snažit především o to, abychom dluhy rychle splatili a získali opět víru v německé hospodářství.“ Roční splátky měly být stejně jako v případě reparací po první světové válce spláceny z přebytku západoněmeckého zahraničního obchodu, což vzhledem k rapidnímu růstu zahraničních investic v SRN od roku 1954 a celkovému rozvoji německé ekonomiky představovalo zanedbatelný problém. Proto již o necelých třicet let později došlo ke splacení bezmála všech zahraničních dluhů obsažených v londýnské Konečná verze smlouvy o německých zahraničních dluzích byla podepsána v březnu 1953. Poslední splátka byla vyplacena v roce 1988. smlouvě. Poslední splátka byla vyplacena v roce 1988 vůči USA a týkala se určité úpravy poválečných amerických dluhů. Po opětovném sjednocení Německa v roce 1990 ještě zbývalo vyřešit otázku splacení dluhů způsobených nacistickou agresivní zahraniční politikou. Nově stanovená částka ve výši 95 milionů eur byla nakonec splacena v roce 2010. Nakonec zbývají vyřešit ještě dvě otázky, které vyplývají ze současné diskuse. Tu první představují vyjádření politiků, že odpuštěním dluhů lze nastartovat ekonomiku. Případ poválečného Německa nic takového neprokázal, neboť v hospodářském vzestupu SRN v padesátých letech 20. století nehrálo snížení dluhu žádnou výraznou roli. Hospodářský vzestup souvisel především s celkovou evropskou konjunkturou, která započala právě v polovině padesátých let (průměrný HDP sice rostl v SRN v průměru o 6,9 %, ale růst zaznamenaly i ostatní státy západní a východní Evropy, například Itálie 5 %, Rakousko 4,9 %, Francie 4 %). Právě příznivé ekonomické podmínky v okolních státech napomohly tomu, že se SRN stala klíčovou exportní ekonomikou (podíl exportu na HDP vzrostl v letech 1950–1960 z 11 na 21 %), která je dodnes z velké části závislá na prosperitě okolních evropských zemí. Neméně významný faktor představovalo zapojení SRN do struktur poválečné ekonomické globalizace (v roce 1951 se stalo členem GATT, následujícího roku bylo přijato do MMF). Podobně aktivní roli hrálo také v počátcích evropské integrace. Bonn patřil k zakládajícím členům všech významných organizací (Montánní unie, EHS, OECD). Význam tohoto institucionálního propojení spočíval především v tom, že v očích zahraničních partnerů a investorů opět západní část Německa představovala důvěryhodného partnera a oblast, kam se vyplatilo investovat. V tomto kontextu drtivá většina zahraničních ekonomických elit ocenila především ochotu SRN převzít širokou paletu meziválečných a poválečných dluhů a rychlé jednání o ekonomicko-morálním vyrovnání s Izraelem. Při hledání důvodů hospodářského vzestupu poválečných západních oblastí Německa nelze opomenout zásadní institucionální proměnu nově vzniklé SRN, která se neodehrála jen v politické oblasti, v níž se Bonn brzy zařadil na špici v kvalitě demokracie, ale především v ekonomických institucích, kde hrál klíčovou roli vliv USA a dalších západních spojenců (decentralizace státní správy, efektivní federativní systém, dekartelizace bankovního a průmyslového sektoru, vytvoření nezávislé a silné centrální banky, postupující deagrarizace jižních oblastí SRN, proměna právního systému a zavedení základních reforem v sociální oblasti). Další příčiny vzestupu ležely v masovém nastavení nové organizace průmyslové výroby (fordismu), která nejvíce vyhovovala masovým průmyslovým odvětvím (těžký, automobilový a stavební průmysl). Právě oblasti Porúří a Porýní se brzy staly „výkladní skříní“ hospodářského vzestupu SRN a západoněmecké automobilové značky (Audi, BMW, Mercedes, Opel, Porsche, Volkswagen) představovaly nejlepší marketingovou strategii nového Německa. Závěrečná otázka souvisí s návrhem opakovat tento příklad také dnes s Řeckem. Zde již jde o autorův subjektivní názor a dovolím si tvrdit, že současná situace kolem výše řeckého dluhu je odlišná od německé situace po roce 1945, a to z mnoha pohledů. Liší se nejen dobovým kontextem SRN po roce 1945 a postavením dnešního Řecka, ale také samotným vznikem tohoto dluhu, neboť současné řecké vlády dluh i nadále hromadí, ale dosud nepřijaly zásadní ekonomické reformy, které by s sebou přinesly zásadní obrat v nastavení řeckých veřejných výdajů. Nelze také opomenout celkové vyznění problematiky zahraničního zadlužení. Zatímco Spolková republika Německo se na počátku padesátých let 20. století přihlásila k dluhům, které s existencí německého demokratického státu prakticky nesouvisely, aby získala přístup k zahraničnímu kapitálu a mohla se aktivně zapojit do globálního hospodářství, cíle řecké vlády jsou diametrálně odlišné. Řecko se vlastně stalo testem důvěry zahraničních investorů, zda chtějí i nadále půjčovat vládám, které své závazky neplní a dosud nepředložily konkrétní plán, jak chtějí otázku svého zahraničního dluhu řešit. Místo toho pouze čekají na návrhy ze strany EU či MMF a během této doby jen populisticky vykřikují hesla o tom, jak je na tom Řecko špatně a jak jsou jedním z viníků právě evropské a světové ekonomické instituce. Možná naštěstí pro řecké politiky se v současnosti mnohem větší pozornost věnuje migrační otázce a ekonomické problémy Řecka se přesunuly mimo hlavní zájem evropské veřejnosti. To ovšem neznamená, že by se problém řeckého zadlužení podařilo úspěšně a efektivně vyřešit. ☒ O autorovi: Radek Soběhart působí na Katedře práva a politologie FSE UJEP Ústí nad Labem a Katedře managementu VŠTE České Budějovice. Zabývá se hospodářskými dějinami a politicko-ekonomickými analýzami. Trade-off 0 2015 83 Stopařův průvodce po světě záporných úrokových sazeb Petr Bartoň 84 Záporné úrokové sazby slyšíme skloňovat ve všech pádech. To, co se ještě nedávno v učebnicích učilo jako „nemožné“, se nyní stává skutečností. A poprvé se to týká nejen „bezpečných“ vládních dluhopisů, ale i těch firemních. A vzniká tedy klasická učebnicová otázka, proč by rozumný člověk dobrovolně půjčoval více, než se mu vrátí, když se vždycky namísto toho může „zaparkovat“ v hotovosti. Následující řádky se pokoušejí o vysvětlení. Petr Bartoň J Je cosi shnilého ve státě dánském, tedy alespoň na jeho finančním trhu. Nebo se tak alespoň může zdát. Dánsko bylo první evropskou zemí (v nedávných dějinách), která se stala svědkem něčeho, co nemělo být možné: záporné úrokové míry. Od té doby se šíří do dluhopisů ostatních zemí a na počátku roku 2015 překonaly další laťku, když se objevily i mezi firemními dluhopisy (konkrétně u firmy Nestlé). Proč by kdokoli měl chtít půjčit někomu tisíc korun a dostat zpátky jen třeba 950 (pokud vůbec), když si tu tisícikorunu může jednoduše nechat v peněžence? Při současné nízké inflaci mu z ní zůstane mnohem víc. (Graf) V roce 2015 začaly záporného výnosu dosahovat i dluhopisy některých firem. První byla Nestlé. Následující řádky vysvětlují příčiny dnešních nízkých úrokových sazeb a ukazují, že existují i poměrně rozumné důvody (v dnešní době…), proč někomu půjčovat za méně než nulu. I když to samo o sobě může být normální a racionální, záporné úrokové sazby přesto poukazují na něco shnilého. Nejen v Dánsku, ale v celé eurozóně. JAK SE RODÍ ZÁPORNÁ ÚROKOVÁ SAZBA Úroková míra je v podstatě cena. Cena za to, že ten, kdo půjčuje, bude ochoten rozloučit se na nějaký čas se svou hotovostí a s výhodami, které mu likvidita poskytuje. Je to cena času. A stejně jako jakoukoli jinou cenu, i tuto určuje rovnováha mezi nabízejícími a poptávajícími. Když nabídka roste, cena klesá, aby přilákala víc těch, kdo si chtějí půjčit. V principu pak při takovém klesání není důvod zastavit se na nule. Zrovna Dánsko má poměrně bohaté zkušenosti se zápornými cenami, byť tedy na jiném trhu: energetickém. Nainstalovalo spoustu větrných elektráren, a když se vítr rozfouká přes Jutský poloostrov, vygeneruje více elektrické energie, než Dánové chtějí. A protože se taková energie těžko uchovává na později, Dánsko platí svým severským sousedům (skrze zápornou cenu) za to, že si od něj trochu té energie odeberou a pomohou mu zbavit se jí, aby nezkolabovala síť. Půjčování je na tom podobně. Když se setká velká nabídka hotovosti s nízkou poptávkou, cena hotovosti může klesnout pod nulu a budete v podstatě někomu platit za to, že za vás tu hotovost bude držet. A nyní si proberme některé možné příčiny takové konstelace nabídky a poptávky. PROČ JE K DISPOZICI TOLIK HOTOVOSTI? ÚPRK Z EUROZÓNY Všimněme si, které země zažívají záporné úrokové míry: Dánsko, Švýcarsko, Švédsko... Všechny mimo eurozónu. S tím, jak roste nejistota její budoucnosti, investoři se snaží rozlít svou likviditu do více alternativ, aby se pojistili. Země mimo eurozónu pak zažívají velký příliv hotovosti. ▷ Trade-off 0 2015 85 Graf 1: Dánské jednoměsíční vládní dluhopisy (2010–2015) Zdroj: Investing.com ▷ ROZDÍLY UVNITŘ EUROZÓNY Podobný „úprk do bezpečí“ se odehrává také uvnitř eurozóny. Eurozóna jako celek nevydává dluhopisy oficiálně zaručené celou zónou (nebo Evropskou unií). Eurové dluhopisy stále vydávají vlády jednotlivých zemí. Obecně je pak v takové situaci lepší zaparkovat své peníze u důvěryhodnější či mohovitější vlády (například té německé) než u vlády finančně slabší a méně důvěryhodné. KVANTITATIVNÍ UVOLŇOVÁNÍ Evropská centrální banka (ECB) může v rámci své obecné „péče“ o měnu zvyšovat nabídku různými způsoby. Ty jsou však mnohem méně účinné, když jsou úrokové sazby nízké, a tak se nyní 86 odhodlává k doposud bezprecedentnímu kroku tištění nových peněz. (To může, europeníze nejsou ničím kryté.) Konkrétně se snaží přimět banky, aby půjčovaly firmám. To je ale pro banky rizikové (obzvláště v období hospodářského útlumu) a mnohem méně atraktivní, než kdyby šlo stále „bezpečně“ půjčovat vládám na alespoň trochu pozitivní úrok. Aby odstranila tuto „konkurenci“, kupuje ECB vládní dluhopisy (pomocí nově natištěných peněz), čímž zvyšuje jejich cenu a tím pádem snižuje jejich úrokovou míru (výnos). INSTITUCIONALIZOVANÍ INVESTOŘI Penzijní fondy jsou například regulovány (nebo se regulují samy) tak, že (často velkou) část svých prostředků musí zaparkovat v „bezpečných“ rukou. Toto nařízení musí být splněno bez ohledu na úrokovou míru. A tak penzijní fondy parkují, protože musí, a čím více jich parkuje, tím více klesá výnos pod nulu. PROČ JE POPTÁVKA PO HOTOVOSTI TAK MALÁ? NEJSOU UPISOVÁNY NOVÉ DLUHOPISY Evropské vlády chtějí spoustu hotovosti, jen to bohužel nejsou ty, kterým lidé chtějí půjčovat. Vlády některých (například středomořských) zemí se určitě nemusí obávat, že by úroková sazba zrovna z jejich dluhopisů klesala k nule, nebo dokonce pod ni. Celková sazba totiž v sobě obsahuje i prémii za riziko a to je v jejich případě bezpečně vysoké. Ale dokonce i těžce zadlužené vlády v současnosti nepoptávají moc hotovosti, protože je za uzdu drží omezení Evropské unie o maximální povolené míře vládních deficitů a dluhů. Protože už tyto vlády limity vyčerpaly, nebo dokonce překročily, půjčují si méně než dříve. SMRT NĚKTERÝCH DLUHOPISŮ Některé země si dokonce přestaly půjčovat úplně. Například Německo, které často slouží jako referenční hodnota pro oceňování dluhopisů ostatních vlád, má nyní rozpočtové přebytky. SLABÉ SOUKROMÉ INVESTICE Dluhopisy evropských vlád sice začínají opanovávat celý trh volné hotovosti, ale nesmíme zapomínat na „tradiční“ zájemce: soukromé firmy, které chtějí investovat do nových technologií nebo obecného rozvoje svých kapacit. Kromě některých oblastí bujaré aktivity v Německu a možná i v Británii však zbytek Evropy nehýří optimismem. Jejich poptávka po hotovosti na investice je tak dnes také nízká. PROČ DÁVÁ SMYSL NĚKOMU PLATIT ZA „PRIVILEGIUM“, ŽE BUDE DRŽET MOJE PENÍZE Zatím jsme se zabývali možnostmi, proč všeobecné podmínky na trhu vedou k záporným úrokovým sazbám. Ale aby se jakákoli jednotlivá reálná půjčka za záporný úrok uskutečnila, musí dávat smysl nejen pro toho, kdo si půjčuje, ale i pro toho, kdo půjčuje. A dává to smysl? BEZPEČÍ Z historie víme, že prvním „bankám“ lidé ve skutečnosti opravdu půjčovali za poplatek, což bychom mohli interpretovat jako jistý druh záporné úrokové míry (velikost poplatku se měnila v závislosti na rizikovosti světa, stejně jako úroková míra). Ve všeobecně nebezpečném a chaotickém světě bez právních záruk, ve kterém většina lidstva žila po většinu své existence, budete jistě ochotni zaplatit specialistovi (s dobře vyvinutou muskulaturou) za službu strážení vaší hotovosti. Nu a v dnešním nejistém světě začíná opět dávat smysl zaplatit někomu (s dobře vyvinutou pověstí) za to, že vás zbaví otravného plnění volných bankovek do vaší matrace. VÝNOS ZE SMĚNNÉHO KURZU Lidé kupují dluhopisy v jistých měnách nehledě na úrok. Doufají tak, že vydělají na budoucích pohybech směnného kurzu; pokud by k tomu snad přibyl i úrok, byla by to jen taková příjemná prémie. Vezměme si takové Švýcarsko. I když si dnes koupíte za 100 švýcarských franků 90 budoucích franků, těch devadesát budoucích pořád může být víc ve vaší vlastní měně. Před několika lety zavedla švýcarská centrální banka politiku uměle levného franku. Protože však byla švýcarská ekonomika i nadále zdravější než ty z Evropské unie, muselo být investorům jasné, že taková politika není udržitelná navěky a že se frank bude muset navrátit do „plovoucího“ (rozuměj volného) režimu, ale velmi posílen. (To se také stalo, jak jsme nedávno viděli.) Nu, ale zde byl háček. Držet levně nakoupené franky (zatímco čekáte na jejich nevyhnutelné posílení) jen tak v hotovosti není jednoduché (zvlášť, když si dnes už nemůžete být jisti takovým historicky pevným bodem vesmíru, jakým bylo švýcarské bankovní tajemství, a samo otevření si konta ve Švýcarsku je proces poněkud komplikovaný a může vzbudit nechtěné podezření u vašeho domácího daňového úřadu), a tak vám nebude vadit nějaká ta drobná „ztráta“ (díky záporné úrokové míře), když hotovost zaparkujete v takovém bezpečném přístavu, jakým je dluhopis firmy Nestlé. Ona záporná úroková sazba je pak vlastně jen drobný administrativní poplatek za takový „depozit“. POVINNOST Pokud jste banka a nikoli soukromá osoba, záporná úroková sazba „dávat smysl“ musí, neboť jste povinni zaparkovat část své hotovosti u centrální banky, která má plné právo vám za tyto zaparkované peníze „naúčtovat“ zápornou úrokovou míru. (A v dnešní době si tohoto práva užívá dosyta.) Penále za nesplnění těchto „zákonných rezerv“ jsou pak ještě horší než úrok, který na takovém depozitu jako banka ztrácíte. Penzijní fondy musí část financí parkovat do „bezpečných“ dluhopisů. To tlačí jejich úrokové sazby až pod nulu. STATEČNÝ NOVÝ SVĚT? Jen budoucnost určí, jakého trvání bude mít svět záporných úrokových sazeb. Možná zmizí s tím, jak se (respektive pokud se) země EU dostanou z hospodářského svrabu. Existují však náznaky, že určitě hned tak nezmizí. ☒ O autorovi: Petr Bartoň je spolupracovníkem Institute for Research in Economic and Fiscal Issues. Studoval ekonomii na University of Cambridge a University of Chicago. Trade-off 0 2015 87 Predikce rok poté ••• Ekonomické věštění – kdo byl nejúspěšnější prognostik? Václav Rybáček 88 Kdo by nechtěl znát budoucnost... Opakovaně odhadujeme a přehodnocujeme svoji budoucí finanční situaci, plánujeme výdaje, a to na základě detailních znalostí o své situaci a na základě svých očekávání. Úspěšnost našich osobních prognóz je podmíněna řadou faktorů, odhadujeme-li však situaci tisíců či milionů ekonomických subjektů, odhad se téměř neřešitelně komplikuje. Výsledkem je orientace na historické pravidelnosti, setrvačnosti a obrovská nejistota v prognózovaných veličinách. Václav Rybáček V V této situaci jsou hospodářsko-politické instituce plánující úroveň fiskálních výdajů, deficitu, ale i výši základních úrokových sazeb či měnového kurzu. Pro současný ekonomický systém jde tudíž o nastavení důležitých parametrů, odchylka reality od prognózy může mít pro výrobce i spotřebitele fatální důsledky. Deficit či dluh mohou dosáhnout neudržitelných úrovní, úrokové sazby či měnový kurz mohou zhoršovat ekonomickou situaci, ačkoli záměrem byl pravý opak. Co je vlastně prognózováno? Především hrubý domácí produkt (HDP), indikátor dnes široce uznávaný jako měřítko ekonomické aktivity, jehož původním účelem bylo ovšem spíše vymezit zdanitelnou kapacitu než zachytit cyklus, či dokonce měřit blahobyt. Byť svoji historickou úlohu HDP v čase ztrácel a ztrácí, více či méně těsný vztah k fiskální situaci je nesporný. Nominální HDP současně přejal roli nominální kotvy objemu peněz, tj. žádoucí vývoj objemu peněz v ekonomice je odvíjen od výše nominálního HDP, čímž získal klíčovou roli i v politice monetární. Role HDP je pro hospodářské politiky podstatná, stejně tak i představa o jeho budoucím vývoji. Mohou se na své prognó- zy spolehnout? Rozhodně ne více, než nakolik se mohou lidé spolehnout na předpovědi počasí, které se dlouhodobě ukazují jako přesnější než předpovědi ekonomů. Což ovšem není zase tak překvapivé. Předvídat jevy řízené přírodními zákony s jistou pravidelností by mělo být přece jen snazší než předvídat jednání milionů lidí. I proto žádná oficiální prognóza ekonomického vývoje doposud nikdy nedokázala předvídat přicházející krizi, které se tak dostávají do historických análů s adjektivem „nečekané“. REALITA… Podívejme se proto na úspěchy hospodářsko-politických autorit při prognózování vývoje indikátoru HDP tak, jak byly publikovány v polovině roku 2013 a cíleny na rok 2014. Volba poloviny roku není náhodná, v následujících měsících totiž dochází k tvorbě státního rozpočtu pro další rok a pohybujeme se současně na takzvaném horizontu měnové politiky, tedy dopadů případných změn úrokových sazeb na míru inflace. Prognózy v tomto období jednoduše významně ovlivňují formulaci politických opatření a jejich úspěšnost. Začněme samozřejmě oficiálními údaji o vývoji ekonomiky v roce 2014. Vývoj reálného HDP zaznamenal meziroční růst ve výši 2,0 %, přičemž tento růst byl tažen výdaji na konečnou spotřebu domácností (1,5 %), investičními výdaji (4,4 %), růst vykázala i reálná spotřeba vlády, naopak reálné dovozy rostly rychleji než reálný vývoz, tudíž příspěvek zahraničního obchodu k růstu HDP byl negativní. V nominálním vyjádření dosáhl růst HDP více než 4,5 %. Růst byl tedy tažen domácí poptávkou, zahraniční poptávka působila opačným směrem. … A OČEKÁVÁNÍ DOMÁCÍCH AUTORIT Ministerstvo financí (MF) předvídalo růst v roce 2014 ve výši 0,8 % HDP tažený zahraničním obchodem (0,5 %) a rostoucí spotřebou domácností (0,4 %). Reálné spotřebě vlády ▷ Trade-off 0 2015 89 ▷ a investičním výdajům do fixních aktiv byl předpovídán pokles (-0,9 %, resp. -0,6 %), přičemž oproti předchozím predikcím byl výhled vývoje investičních výdajů výrazně zhoršen. Růst nominálního HDP byl v polovině roku 2013 predikován pro celý rok na úrovni 1,7 %. Současně je třeba dodat, že rizika predikce byla spatřována směrem dolů. Růst HDP tak byl v predikci MF výrazně podhodnocen, ekonomika rostla o 1,2 % rychleji oproti predikci. Zajímavý pohled nabízí zejména vývoj investičních výdajů do fixních aktiv, realita byla o 2,6 procentního bodu veselejší (růst 2,0 %) oproti očekáváním v polovině předchozího roku (-0,6 %). Opačný trend ukázal i vývoj zahraničního obchodu, očekávaný pozitivní příspěvek byl naopak negativní. Nicméně je třeba poznamenat, že autoři predikce na nejistoty týkající se vývoje zahraničí v predikci explicitně upozornili. Opačný trend oproti predikci ukázala i složka vládních výdajů, predikovaných na sestupné tendenci, ve skutečnosti reálné výdaje vládních institucí vykázaly mírný růst. Celkově lze konstatovat, že ministerstvo financí odhadlo směr vývoje HDP, nicméně tempo růstu bylo výrazně podhodnoceno. U jednotlivých složek byl výrazně podhodnocen vývoj investic do fixního kapitálu, naopak predikce počítala s pozitivním příspěvkem zahraničního obchodu, jenž se nakonec nepotvrdil. Druhý zástupce české hospodářsko-politické scény, Česká národní banka (ČNB), ve své Zprávě o inflaci z poloviny roku 2013 predikoval růst HDP v následujícím roce o 1,8 %, přičemž růst měl být podle předpokladu tažen opět především oživením v zahraničí a obnoveným růstem domácí spotřeby domácností. Příspěvek vládních institucí byl očekáván mírně pozitivní, naopak příspěvek investičních výdajů k růstu HDP byl předpokládán jako negativní. Z hlediska celkového odhadu růstu lze predikci ČNB považovat za úspěšnější než u MF. ČNB podhodnotila výsledný růst o 0,2 procentního bodu. Z hlediska struktury příspěvku jednotlivých složek HDP odhadla ČNB velmi dobře růst konečné spotřeby domácností, která je v rozhodující míře určena vývojem mezd (predikovaný reálný růst 1,3 % versus 1,5 %). U konečné spotřeby vlády došlo k mírnému nadhodnocení (predikovaný reálný růst 0,5 % versus 0,1 %). U více cyklických či méně stabilních složek, tedy investičních výdajů a vývoje v zahraničí, se predikce s realitou vcelku dramaticky rozešla. Skutečný reálný růst vývozu zůstal o 0,8 procentního bodu za očekáváním, zatímco růst reálných dovozů byl podhodnocen o téměř 3 procentní body. Očekávaný pozitivní příspěvek zahraničního obchodu se nakonec nekonal a domácí poptávka byla ze značné části více uspokojena rostoucími dovozy, než nakolik předpokládala ČNB. Podívejme se na investice, které jsou velmi cyklickou složkou a jejichž vývoj je pro analýzu cyklu klíčový. ČNB predikovala meziroční pokles reálných investičních výdajů o 0,5 %. Konečné údaje za rok 2014 ovšem ukázaly realitu o téměř 5 procentních bodů příznivější (růst 4,4 %). Nutno podotknout, že tento vývoj byl z více než poloviny způsoben rostoucími zásobami, které obvykle prodělávají velmi cyklický vývoj. Graf 1: Srovnání předpovědí růstu HDP v roce 2014 a jeho skutečná výše 2,5 2 1,5 1 0,5 0 % reálný růst HDP, r/r Zdroj: ČNB, ČSÚ, MF, MFF, OECD 90 0,8 1,8 1,3 1,6 2 MF ČNB OECD MMF Skutečnost Lze tak konstatovat, že zatímco růst HDP byl centrální bankou predikován vcelku úspěšně a v následující prognóze v podstatě přesně identifikován, zdroje růstu na poptávkové straně byly identifikovány mylně. Růst byl tažen domácí poptávkou, konečnou spotřebou a zejména investičními výdaji. Naopak příspěvek zahraničního obchodu k vývoji HDP byl negativní, což je z hlediska měnové politiky a predikované úrovně kurzu významná skutečnost. … A ZAHRANIČNÍCH AUTORIT Predikcí HDP se přirozeně nezabývá pouze domácí hospodářsko-politická scéna, ale také zahraniční instituce či soukromí investoři, kteří odhadují reakce centrální banky na statistická data. Podívejme se proto na stejně datované predikce dvou široce respektovaných mezinárodních institucí, Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Organizace pro ekonomickou spolupráci (OECD). Byly úspěšnější než domácí zástupci? MMF ve své prognóze World Economic Outlook z dubna 2013 předvídal růst české ekonomiky o 1,6 % meziročně bez bližší specifikace na poptávkové straně. OECD v květnu 2013 predikovala růst 1,3 %, jenž měl být řízen spotřebou domácností (+0,9 %), investicemi (+0,9 %) a zahraničním obchodem (1,0 %). Naopak negativní příspěvek byl očekáván v případě vládní spotřeby (-1,1 %). Současně OECD viděla rizika směrem dolů, zejména spojená s vývojem zahraniční poptávky. Prognóza OECD tak předpokládala podobný vývoj v případě zahraničního obchodu jako domácí autority. OECD byla nejblíže realitě v případě vývoje investičních výdajů, naopak více podcenila vývoj v oblasti vládních výdajů. V podstatě všechny uvedené předpovědi se shodly na příspěvku konečné spotřeby domácností na základě vývoje mezd, skutečný reálný růst HDP nejlépe odhadla ČNB, tedy i ve srovnání s mezinárodní konkurencí. ZHODNOCENÍ PROGNÓZ Rozptyl prognóz tak byl vcelku významný a skutečný růst HDP se v rozmezí daném uvedenými prognózami (0,8–1,8 %) nepohyboval (2,0 %). Jako nejméně úspěšnou se v konkurenci uvedených prognóz ukazuje prognóza Ministerstva financí ČR, jež růst nejvíce podhodnotilo, nejblíže byla naopak prognóza České národní banky. Všechny instituce ovšem podcenily pozitivní vývoj investičních výdajů a vývoj na zahraničních trzích. Ten je sice v dostupných komentářích považován za významnou nejistotu, přesto skutečnost byla oproti všem prognózám mnohem méně příznivá z hlediska vývoje HDP. O autorovi: Václav Rybáček působí jako ředitel odboru vládních a finančních účtů v ČSÚ a působí na několika vysokých školách. Věnuje se zejména problematice hospodářského cyklu, měnové politiky a makroekonomické statistice. Přestože lze prognózování vývoje ekonomiky přirozeně označit za velmi obtížnou disciplínu teoretické ekonomie, tvoří predikce pilíř hospodářsko-politických aktivit a sledování jejich úspěšnosti je více než žádoucí. Hodnocené prognózy se rozcházely v predikovaném růstu o 1 procentní bod, z hlediska zdrojů růstu všechny identifikovaly příspěvek domácí spotřeby, ovšem vývoj dalších složek se od prognóz méně či výrazně více odchýlil. Spíše se tak opět potvrzuje postřeh Nassima Taleba, známého kritika predikčních snah, že předpovědi se přibližují více sobě navzájem než realitě. ☒ Trade-off 0 2015 91 KDO JSME? CO DĚLÁME? CETA – Centrum ekonomických a tržních analýz se zabývá aplikovaným ekonomickým výzkumem, především důsledky regulací na konkurenceschopnost výrobců a poskytovatelů služeb, na spokojenost a ochranu spotřebitelů, na cenotvorbu, inovační procesy a na vývoj makroekonomických ukazatelů. Stejně důkladně analyzujeme příčiny a motivace, které vedou k přijímání nových regulačních opatření. Snažíme se upozorňovat na tzv. nezamýšlené důsledky ekonomických regulací, což je častý vedlejší produkt legislativního procesu, který snižuje jeho očekávané účinky. Dále se zabýváme bariérami ekonomického růstu, resp. problémy podnikání a tvorby blahobytu, a rozvojem ekonomické svobody a konkurenceschopností české ekonomiky v mezinárodním měřítku. ZNÁTE NAŠE PROJEKTY? KDE SE S NÁMI SETKÁTE? Stínová ekonomika Digitální ekonomika Digital Single Market Ekonomie luxusu Index ekonomické svobody Den daňové svobody (společně s Liberálním institutem) Debtville a další ELEKTRONICKY: na webové stránce www.eceta.cz na facebookové stránce www.facebook.com/eceta.cz na Twitteru @e_ceta na e-mailu [email protected] OSOBNĚ: na námi pořádaných akcích a na akcích, na nichž vystupujeme – http://eceta.cz/kalendar/ v sídle CETA, Jungmannova 26/15, Praha 1
