Výchova k reprodukčnímu zdraví (Vrublová)

VÝCHOVA
K REPRODUKČNÍMU
ZDRAVÍ
OSTRAVA 2012
Název:
Výchova k reprodukčnímu zdraví
Autor:
Vrublová Yvetta
Vydání:
Počet stran:
první, 2012
Jazyková korektura nebyla provedena, za jazykovou stránku odpovídá autor.
© Yvetta Vrublová
© Ostravská univerzita v Ostravě
OBSAH
Úvod ........................................................................................................................... 3
1 HISTORIE LIDSKÉ SEXUALITY ........................................................................ 5
1.1 Antické Řecko, helenistický Řím................................................................... 7
1.2 Židovstvi ......................................................................................................... 8
1.3 Křesťanstvi...................................................................................................... 8
1.4 Homosexualita ................................................................................................ 9
1.5 Historie pohlavní výchovy v období první Československé republiky ........ 14
2 SEXUÁLNÍ VÝCHOVA ..................................................................................... 23
2.1 Sexuální výchova ......................................................................................... 23
2.2 Principy sexuální výchovy ........................................................................... 25
2.3 Podmínky sexuální výchovy na úrovní základní školy ................................. 28
2.4 Škola jako garant realizace sexuální výchovy .............................................. 30
2.5 Přístupy k obsahu sexuální výchovy ............................................................. 33
2.6 Obsah sexuální výchovy ............................................................................... 36
2.7 Metody sexuální výchovy ............................................................................. 42
2.8 Sexuální výchova a právo ............................................................................. 45
2.9 Multikulturní a sexuální výchova ve světle aktuální judikatury ................... 48
2.10 Struktura metodického pokynu k výuce sexuální výchovy ........................ 49
3 ANTIKONCEPCE ................................................................................................ 51
3.1 Přirozené (přírodní) metody .......................................................................... 52
3.2 Chemická antikoncepce a bariérové metody................................................. 53
3.3 Nitroděložní tělíska ....................................................................................... 55
3.4 Hormonální antikoncepce ............................................................................. 55
3 5 Antikoncepce a jiné léky ............................................................................... 60
3.6 Výuka a výchova v oblasti antikoncepce ...................................................... 60
4 POHLAVNĚ PŘENOSNÉ CHOROBY ............................................................... 62
4.1 Prevence pohlavně přenosných chorob ......................................................... 62
4.2 Přehled sexuálně přenosných chorob ............................................................ 68
4.3 Syfilis ............................................................................................................ 68
4.4 Kapavka ........................................................................................................ 69
4.5 Chlamydie ..................................................................................................... 70
4.6 Herpes simplex ............................................................................................. 70
4.7 HIV/AIDS ..................................................................................................... 70
4.8 Trichomoniáza .............................................................................................. 72
4.9 Lidský papilomavirus (Human papilloma virus - HPV) .............................. 72
4.10 Ostatní sexuálně přenosné nemoci .............................................................. 72
4.11 Zákony a pohlavní nemoci ......................................................................... 73
5 SEXUÁLNÍ DYSFUNKCE A DEVIACE ......................................................... 75
5.1 Poruchy ženské sexuality .............................................................................. 75
5.2 Sexuální deviace - parafilie ........................................................................... 76
5.3 Poruchy v aktivitě ......................................................................................... 77
5.4 Deviace v objektu ......................................................................................... 79
Použité symboly a jejich význam
Průvodce studiem – vstup autora do textu, specifický způsob, kterým se
studentem komunikuje, povzbuzuje jej, doplňuje text o další informace.
Klíčová slova
Čas potřebný k prostudování kapitoly
Příklad – objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu ze života,
z praxe, ze společenské reality, apod.
Pojmy k zapamatování
Shrnutí – shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly.
Literatura – použitá ve studijním materiálu, pro doplnění a rozšíření
poznatků.
Kontrolní otázky a úkoly – prověřují, do jaké míry studující text a
problematiku pochopil, zapamatoval si podstatné a důležité informace a zda je
dokáže aplikovat při řešení problémů.
Úkoly k textu – je potřeba je splnit neprodleně, neboť pomáhají dobrému
zvládnutí následující látky.
Korespondenční úkoly – při jejich plnění postupuje studující podle pokynů
s notnou dávkou vlastní iniciativy. Úkoly se průběžně evidují a hodnotí
v průběhu celého kurzu.
Otázky k zamyšlení
Část pro zájemce – přináší látku a úkoly rozšiřující úroveň základního kurzu.
Pasáže a úkoly jsou dobrovolné.
Testy a otázky – ke kterým řešení, odpovědi a výsledky studující najdou
v rámci studijní opory.
Řešení a odpovědi – vážou se na konkrétní úkoly, zadání a testy.
Úvod
Už samotné označeni – sexuální výchova – může u mnohých navodit
rozličné představy. Na úvod lze připomenout charakteristiku sexuální
výchovy vypracovanou Světovou zdravotnickou organizací (WHO):
„Podstatu a cíle sexuální výchovy tvoří vše, co přispívá k výchově celistvé
osobnosti, schopné poznávat a chápat sociální, mravní, psychologické a
fyziologické zvláštnosti jedinců podle pohlaví a díky tomu zformovat
optimální mezilidské vztahy s lidmi svého i opačného pohlaví“.
Obdobné stanovisko k sexuálni výchově zaujala v roce 1988 Mezinarodni
federace planovaneho rodičovstvi (IPPF): „Hlavním cílem školní výchovy je
připravit mladé lidi pro život v dospělosti a pro jejich role ve společnosti.
Jestliže sexualita, manželství a rodinný život jsou důležitým prvkem v životě
většiny obyvatelstva, potom zcela jistě je logickou a nutnou povinností školy
připravit mladé lidi i pro tuto oblast. Sexuální výchova musí být pokládána
za jednu část celkové školní výchovy, která zprostředkovává dětem a
mladým lidem informace nutné k tomu, aby byli schopní vytvořit si správný
názor, úsudek i postoje.“
Každá složka výchovy v průběhu svého vývoje procházi několika stádii,
která více či méně umožňuje jeji rozvoj především na bázi
interdisciplinárního přístupu. Výchova k reprodukčnímu zdraví patří
k všeobecnému vzdělání.
Mezi základní lidské potřeby patří nepochybně sexualita. Centrum sexuality
se tvoří již v prenatálním období jedince koncem prvního trimestru a jeho
funkce zaniká se smrtí. Sexuálně začínají jedinci žít asi kolem 18roku života
a tato aktivita průměrně končí mezi 60 a 70 rokem. Během tohoto dlouhého
období se snižuje aktivita a četnost pohlavních styků, přesto tato potřeba je
pro lidi zdravé či nemocné aktuální.
Sexuální výchova ve zdravotnickém školství se nemůže orientovat pouze na
zdravou sexualitu studentů, ale také na pochopení těchto potřeb u
nemocných, s kterými se během své praxe setkávají a v budoucnu budou
setkávat. Tento požadavek vyžaduje dlouhodobou odbornou přípravu, jak z
oblasti medicíny, sexuologie, psychologie a ošetřovatelství.
Ošetřovatelství jako vědní obor, se pomocí holistického přístupu k
nemocným - v rámci ošetřovatelského procesu zabývá veškerými biopsycho-sociálními potřebami. Neodmyslitelně zde patří také sexualita.
Studijní text přináší vhled do problematiky sexuality a jistě není
vyčerpávající literaturou.
3
Po prostudování textu budete znát:
•
•
•
•
•
Charakteristiku výchovy k reprodukčnímu zdraví
Metody a principy sexuální výchovy
Základní informace o antikoncepčních metodách
Charakteristiku pohlavně přenosných onemocnění
Základní formace o sexuálních poruchách a deviacích
ZÍSKÁTE:
• Vědomosti z oblasti sexuální výchovy, sexuologie, pedagogiky
Budete schopni:
•
Vytvořit plán výchovy k reprodukčnímu zdraví pro vybrané věkové
kategorie
•
Analyzovat dostupné informace o výchově k reprodukčnímu zdraví
Čas potřebný k prostudování učiva předmětu 20hodin
4
1 HISTORIE LIDSKÉ SEXUALITY
V této kapitole se dozvíte:
Informace o lidské sexualitě v rámci historického vývoje
Základní informace o homosexualitě, včetně legislativy
Budete moci nahlédnout do historie sexuální výchovy v Čechách
Klíčová slova této kapitoly:
Sexualita, vývoj, historické mezníky v lidské sexualitě, homosexualita,
historie sexuální výchovy
Čas potřebný k prostudování této kapitoly: 120min.
Historie lidské sexuality je stará jako lidstvo samo. O tom, jakým
způsobem spolu žili muži a ženy v době asi tak před 40 000 lety před n.l. je
možné pouze spekulovat. Sexuální život se vyvíjel spolu s člověkem a
s kulturou dané doby, existovaly fáze náhodného výběru, přirozené
sexuality, tabuizování. Sexuální život byl také poznamenán náboženstvím,
zeměpisným pásmem. Mnohá odborná i populární literární publikace
zabývající se historií často pojednávají o lásce i sexuálním životě
v dřívějších dobách. Sochaři, malíři všech dob vytvářeli umělecká díla se
sexuálním podtextem. Z toho všeho je zřejmě, že sex patřil mezi základní
lidská témata.
Vyhnáni z ráje?
Když had v ráji pokoušel Evu, nešeptal ji nic o ovoci, ale svěřil ji
tajemství pohlaví. Tak to aspoň vypráví bible. Pro mnohé odborníky je sex
záhadou, který často ovládá a řídí lidské životy. Bez sexu by nebylo evoluce
ani bulvárních článků. V živočišné říši kromě pohlavního rozmnožování,
jsou i živé organismy, které se rozmnožují nepohlavně. Tyto organismy
mají jednu přednost, a to, že se stejným množstvím vynaložené energie se
mohou množit dvakrát rychleji.
Zrod lidské sexuality je pro Židy a křesťany jasný. Nejdříve byl Adam, ale
jakého byl pohlaví před tím, než mu Bůh vyňal žebro a vytvořil Evu? Co se
vlastně Eva dozvěděla jako tajemství? Bylo to tajemství pohlaví? V každém
případě sex stál za výběrem druhovosti. Výhodou pohlavního rozmnožování
organismů, je možnost opravit špatné mutace svých rodičů a také s sebou
přináší tělesné uvolnění a spokojenost.
A co láska?
Mnozí mohou namítnout, že zatím byla řeč pouze o pohlavním aktu a co
takhle láska? Láska kvetla v každém věku, dějiny lásky jsou studnou
5
nepočetných a nejrozmanitějších podnětů, o nichž mohou pochybovat jen
zatvrzelí moralisté. Láska mezi lidmi byla často silná jako smrt. Lásku mezi
mužem a ženou je možné nazvat též jako lásku pohlavní, neboť láska mezi
lidmi téměř vždy vedla k pokusům tělesného sblížení. Mnohdy s sebou
přinášela bolest a utrpení. Přesto však i po poučení se člověk opakovaně
dopouštěl stejných aktivit, ke kterým ho vedly jeho city. Formy lásky se
během vývoje člověka měnily, co však zůstalo stejné, jsou city, které může
jedinec pouze stěží ovládnout. Člověk procházel ve svých projevech lásky
určité proměny. Jiná byla láska v pravěku, starověku, středověku a
v současném novověku. I o této problematice je možné se mnohé dočíst,
jsou díla, která i po několika desítkách let neztratila na své atraktivitě, po
jejichž přečtení člověk proniká do problematiky prožívání lásky v dávných
dobách. Co měla a má společného je fyzická touha po blízkosti a obrovská
síla. Láska patřila a stále patří mezi základní potřeby každého živého tvora.
Proto je žádoucí mít stále na mysli nejen sex, ale především lásku –
vzájemné city, které vedou nejen k tělesnému vyvrcholení, ale k psychické
stabilitě, spokojenosti a celkové pohodě. Podle pohledu na lidskou sexualitu
lze řici, že vždy existoval pohled krajně příznivý: sexualita jako prostředek,
smysl a cíl lidského snažení; sexualita nespoutaná, neomezená žádnými
pravidly, sexualita pojata libertinistickým způsobem; existoval však i pohled
opačný, radikálně odmítavý: v něm je sexualita vnímána jako zdroj utrpeni,
hřichu a tělesneho úpadku. Někde mezi těmito krajnimi polohami se nacházi
pohled většinový (nazvěme jej uměřený),ktery vnima sexualitu jako
prostředek zachovani rodu, připadně i smyslove a duševni rozkoše. Tyto
jednotlive pohledy se vyskytuji ve všech kulturách, které na základě
specificke náboženské zkušenosti, vytvořili nějaký náboženský systém.
Dějinný pohled na sexualitu lze demonstrovat také na tomto typu dělení:
a) Pozitivní pohled: jóga (lotosový sed jógína, jehož tělo je symbolickým
propojením ženského a mužského prvku, jinu a jangu, vaginy a penisu);
Kámasútra – pohlavní orgán muže i ženy je vníman jako soubor
symbolických komponentů (ohně, vzduchu, vody, země, základních kovů,
dřeva aj.);
b) Negativní pohled: žena „může“ souložit pořád, muž jen občas. Muž
souloží bez překážek, ženě brání první souloži konvenční pojetí hymenu
(panenské
blány): ta se stává symbolem uctívání (v animismu defloruje náčelník
nebo rodič!!) anebo symbolem definitivní uzavřenosti „místa opovržení
a rozkoše“ (kult Panny Marie a křesťanských nevěst – mnišek);
c) Prostředkující pohled: když už nelze ženě zabránit v „hříšném styku“ je
třeba jej krotit monogamií a ženskou sexualitu omezit jen účelem plození.
Někdy má tento prostředkující pohled velmi kruté konotace. Ženu je totiž
třeba zbavit potencionální rozkoše (odstranění klitorisu; plachta hozená
přes ženské tělo během kopulace u některých ultrakonzervativních
židovských komunit; pozice a tergo, bez líbání; či naopak jen tzv. pozice
misionářská,která odkazuje na ženinu podřízenost muži)
d) Ujařmující pohled: ženy vlastního kmene je třeba očistit božským
(vlastním)spermatem: může s ní spát jen „vyvolený“ (rituální chrámová
oltářní sexualita) nebo se žena očistí tím, že svým tělem vydělává na
„božstvo“: klasická chrámová prostituce, nacistické dívčí bundy
6
uspokojující jen německé vojáky. Defloraci většinou „zajišťuje“ elitní muž
kmene, někdy šaman, někdy nejlepší bojovník, ale také otec či bratr.
Cizí ženy je třeba „geneticky opravit“ (a samozřejmě ponížit): např.
anglické právo prime nocte ve Skotsku; nacistická teorie o Übermensch a
kult arijského manželství; nacistický projekt Lebensborn)
Tato sexuální omezení nejsou samozřejmě namířena pouze směrem k ženám:
- Podle rigoristů nelze obyčejného muže (hylikoi, psychikoi) od sexu
odvrátit:jen skutečně zasvěcený (pneumatikoi) je chráněn železnou kázní
a modlitbou;
- sexualitu je třeba držet v mezich; k tomu slouži take institut rodiny
(monogamie). Ten je paradoxně jen nahražkou skutečneho „raje“, z něhož
jsme byli vyhnani;
- od vzniku prvotniho hříchu neni člověk schopen krotit své žádosti; to se
tyká předevšim mužů – proto je respektována (vice či méně) prostituce
Fenomén prostituce je ochranou rodiny před těmi muži, kteři nejsou
schopni žít v rámci monogamního svazku.
1.1 Antické Řecko, helenistický Řím
Jak již bylo řečeno, byly základy evropské civilizace položeny řeckou,
židovskou a římskou civilizací. Jejich způsob myšlení neni v žádném případě
totožný, ovšem přesto vytváří podobný, spirituálně-etický systém hodnoceni
sexuality.
V řecke kultuře se prolinaji ryze polyteistické, mytologické motivy (Homér,
Hesiodos) s počátky „vědeckého“ uvažování propojeného ještě s mytologií
(řecká přírodní filozofie, např. Thales), jakož i myšlení právní (zákony a
výroky tzv. mudrců), ale i prvni opravdove racionální spekulativní myšlení
(Sokrates, Platón);to vede až k přirodni vědě Aristotelově.
Řecka filozofie obohatila intelektualni nazirani (teoria) terminem logos,
který se stal alfou a omegou řeckého racionálniho uvažování.
Sexualita není samozřejmě oddělena od filozofickeho uvažováni a je vždy
spojena s komplexnim vzděláváním mládeže.
Např. u Platóna jsou zachyceny cíle chlapecké výchovy ve škole a posléze
ve společnosti:
- dobré chování,
- čtení a psaní,
- četba mravoučných básní a jejich memorování,
- hudební výchova (hra na kitharu); učení se harmonii a rytmu,
- rétorika,
- tělocvik (bojová umění),
- učení se zákonům,
- v Akademii: matematika, geometrie.
Ženy byly z tohoto vzdělavaciho systemu vyloučeny, neboť jejich
společenská uloha byla zúžena na roli matky, vychovatelky v rodinném krbu,
milenky a konkubíny či elitní společnice ve smyslu vzdělané hétery. Zejména
manželky byly určeny k zajištění domáciho krbu, k rození děti a k vytvoření
„pohody“. Tak o tom mluvi Démosthenes (+ 322 př. Kr.):
„Hetéry máme (muži) pro zábavu, nevěstky pro denní potřebu těla a
manželky pro rozmnožování a spolehlivou starost o naše domácí blaho“.
7
Filozofie a vzdělani posiluji ducha mladych lidi a vytvařeji mechanismy
sebekontroly.Sebekontrola pak tvoři techniku výchovy (paideia), ktera čini
duši zdrženlivou (sofrosyné):
- mladý člověk má být zdrženlivý v pití, ve styku se ženami i se staršími
lidmi,
- je schopen ovládat své vášně, emoce a pudy,
- má se pokud možno vyhýbat všem slastem; vnitřní postoj se stává
povinností;
z obce mizí nepravost (adikia) a prostopášnost (pleonexia).
Římané „okoukali“ od Řeků převážnou část toho, co posléze sami ve
společnosti zavedli jako nosné prvky civilizace. Řada římskych autorů se
take zabývala vzděláním a otázkami sexuální výchovy mládeže.
Je třeba hlídat horkou krev mladíků, kteří jsou ohrožováni možným
sklouznutím k homosexuální nepravosti:
1.2 Židovstvi
Židovska civilizace vytvořila svým přechodem od polyteismu k monoteismu
odrazový můstek pro rigoróznějši vnímání sexuality. Starožidovské
společenství je svými sexuálni přikazy a vlivy okolnich morálních kodexů,
např. babylonského či asyrského. Židovské pojetí morálky se ovšem dále
vyvíjelo a absorbovalo i vlivy okolních kultur. Např. v helénistické době byl
prvotní hřích vyjimečně vysvětlován i z pozice staré klasické filozofie.
Představitelem tohoto specifického židovského výkladu je Filón
Alexandrijský (25 př. Kr. – 50 po Kr.), člen alexandrijské diasporní obce.
Filonovým ideálem bylo skloubení starozákonní zvěsti a klasické řecké
filozofie. Nepřítelem moudrého je předevšim „tělesná rozkoš“: „Sebevláda
si totiž váží zdrženlivosti, střídmosti a vůbec všeho, co je nutné k důstojnému
a úctyhodnému životu, kdežto rozkoš (hedoné) si oblibuje rozmařilost a
nabubřelost, jež se stávají duši i tělu zdrojem požitkářství a změkčilosti, a
tedy příčinou hříšného života, jež je podle názoru moudrých horší než
smrt“.
1.3 Křesťanstvi
Pohled na ženy se stává v křesťanstvi specifickým fenoménem.
Samotný Ježiš neváhá se ženami rozmlouvat o teologických otázkách.
Jako náhražku za plnohodnotný manželský a rodinný život nabízí křesťanství
ženám charitativní službu bližním, zejmena formou charitativní péče a
výuky mladších:
„Starší muži ať jsou střídmí, vážní, rozumní, ať jsou zdraví ve víře, lásce a
trpělivosti.
Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají
přílišnému pití vína. Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby
měly rády své muže a své děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost,
byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo“.
Manželstvi má i funkci socializační:
„Dovolené svazky se odlišují od těch ostatních, děti z nich narozené
získávají statut dědiců, čili získávají předky, jméno, práva. Manželství
zakládá vztahy příbuznosti, zakládá celou společnost. Je to svorník sociální
stavby“. Vztah muže a ženy dostávé své posvěcení před Bohem („Co Bůh
spojil, člověk nerozlučuj!“) a veřejností: proto je středověká svatba okázalá,
veřejná, obřadná, plná gest a formulek, neboť hmotně se zde propojuje s
8
duchovnim; samozřejmě mluvime předevšim o sňatcich movitějšich
jedinců. Už z 9. století se zachovaly i biskupské pokyny týkající se
manželství:
- laici mají vědět, že manželství zavedl Bůh;
- manželství se nemá uzavírat kvůli smilstvu, ale z touhy po potomstvu;
- až do svatby je třeba zachovat čistotu; ten, kdo má manželku, nemá mít
konkubínu (ovšem neženatý ji mít může…);
- cílem sexuálního obcování s manželkou nemá být rozkoš, ale plození
a muži se mají odříkat manželky, když je těhotná;
- ženu má milovat muž v cudnosti a má jí ctít jakožto bytost od přirozenosti
slabou;
- muž by neměl manželku zapudit, a to ani z důvodu smilstva, neb se
v novém svazku sám smilstva dopouští;
- křesťané se mají přísně vyhnout krvesmilstvu.
1.4 Homosexualita
Postoje k homosexualitě
Postoje k homosexualitě se v různých historických obdobích a
různých kulturách často výrazně liší. Ve Starém zákoně byl pohlavní
styk muže s mužem trestán ukamenováním a tento negativní postoj k
homoerotickým aktivitám přetrvává v křesťanství často i dodnes.
Víme však, že kulturní ovzduší starověkého Říma či starých Helénů
bylo k těmto projevům velmi tolerantní. I v pozdějších dobách
nacházíme v kulturně antropologických srovnáních mnoho
zajímavých rozdílů: v době, kdy byly názory tzv. civilizovaného světa
na homosexualitu velmi restriktivní a odsuzující (jak tomu bylo
například ve viktoriánské Anglii), patřil u tichomořských domorodců
pohlavní styk mezi bojovníky a dospívajícími hochy k rituálním
úkonům.
O do současné doby přetrvávajících transkulturálních rozdílech v
pojetí homosexuálního styku svědčí například zvyky kmene Kukuku z
Nové Guineye, u kterého je povinně prováděna rituální relace
dospělých mužů adolescentními a preadolescentními chlapci. Tímto
způsobem, polykáním semene dospělých mužů, se symbolicky
zvyšuje maskulinita a virilita dospívajících. U nás je však podobné
chování v obecném povědomí naopak spojováno s feminitou a je
negací maskulinity (Herdt a Stoller, 1990). U kmene Bataků
(Sumatra) jsou pro adolescentní chlapce homosexuální styky
povinné, tabuizovány jsou však styky orální, zakázány jsou
předmanželské heterosociální a později i mimomanželské sexuální
kontakty.
Podle zahraničních výzkumů ovlivňuje postoje k sexuálním otázkám kromě
kulturní tradice i mnoho faktorů sociodemografického charakteru. Mezi
nejvýznamnější patří už zmíněné náboženské přesvědčení - vede k
negativnějším postojům k homosexualitě, k antikoncepci i k
předmanželským stykům, k restriktivnějšímu postoji k HIV pozitivním i
9
umělému přerušení těhotenství (Sneddon a Kremer, 1992, Moatti et al.,
1988, Marsiglio, 1993). Restriktivnější sexuální postoje vyjadřují dále lidé
méně vzdělaní (Johnson et al., 1994, Casselman a Durharn, 1979) a starší
(Johnson et al., 1994), sexuální konzervativismus souvisí i s
konzervativismem politickým (Janus a Janus, 1993). Nejvýznamnější je
však vliv pohlaví - téměř všichni autoři se přitom shodují v tom, že postoje
mužů jsou vzhledem k sexuálním otázkám liberálnější než postoje žen
(Janus a Janus, 1993, Johnson et al., 1994, Sneddon a Kremer, 1929).
Zajímavé přitom je zjištění, že právě v postoji k homosexualitě jsou naopak liberálnější ženy: podle Weisse et al. (1992) považovalo
homosexualitu za přirozený projev lidské sexuality 27 % amerických
studentek, ale jen 19 % jejich mužských protějšků, hostilnější postoje mužů
zjišťují v této oblasti i reprezentativní výzkumy ve Francii (Spira et al.,
1994), ve Velké Británii (Johnson et al., 1994), či v USA (Herek a Glunt,
1993, Britton, 1990).
Legislativa vzahující se k homosexualitě
Československo se už počátkem šedesátých let zařadilo dekriminalizací
homosexuálního chování (netrestáním homosexuálních styků mezi
dospělými osobami) mezi nejpokrokovější státy světa. I na základě úsilí
sexuologů se to podařilo dříve než ve většině evropských zemí. Přetrvávající
§ 244 tr. z. však zůstával vůči homosexuálům diskriminační, a to především
věkovou hranicí 18 let či zákazem styku za úplatu, kterou mohlo před
zákonem být i pozvání na večeři. Až odstraněním tohoto znevýhodnění v
roce 1990, kdy byl uvedený paragraf vypuštěn z trestního zákona, byly dány
legální podmínky (spolu s možností svobodného zakládání spolků a
organizací) pro faktické zrovnoprávnění homosexuální menšiny u nás. Tuto
emancipaci před zákonem pak zvýraznila novelizace § 241, podle které
definovalo nově možnost znásilnění i mezi osobami stejného pohlaví (podle
staršího znění mohla být znásilněna pouze žena) a v budoucnu bude jistě
dovršena i možností úředního svazku jednopohlavních párů. O tom, že
zrovnoprávnění homosexuálního chování s heterosexuálním z hlediska
legislativního není zdaleka samozřejmostí, svědčí přetrvávání tradičních
společenských (a následně i právních) norem i v jinak liberálních zemích.
Důkazem je skutečnost, že ve 23 státech USA je pohlavní styk s osobou
stejného pohlaví (nezávisle na věku) trestný dodnes. V Evropě je
homosexuální styk i v současné době diskriminován například ve Velké
Británii, kde je pro heterosexuální styk věková hranice určena na 16 let a
pro styk homosexuální byla až nedávno snížena z 21 na 18 let - s odkazem
na odborníky už dávno opuštěnou teorii vzniku homosexuality "svedením" a
z ní vyplývající argumentací o nutné ochraně mladistvých. V zemích, kde
bylo zavedené fundamentalistické islámské právo, patří mužský
homosexuální styk dokonce mezi hrdelní zločiny a ještě relativně nedávno
bylo po vítězství islámské revoluce v Iránu z tohoto důvodu popraveno
mnoho mužů "provinivších" se tímto způsobem. Současné trendy v oblasti
medicíny, resp. v oblasti psychiatrické diagnostiky, přitom podporují
emancipační tendence gayů a lesbiček. Ze seznamu psychických
(sexuálních) poruch byla v posledních klasifikacích duševních nemocí
(DSM IV a MKN 10) homosexualita vyškrtnuta, a to při plném vědomí
politických souvislostí tohoto kroku. Neexistuje totiž žádný důkaz, že by
homosexuální orientace byla spojena s jakoukoli psychiatrickou patologií,
10
současně však její zařazení mezi poruchy umožňovalo v minulosti
společenskou a právní diskriminaci homosexuálů (McConaghy, 1993).
Etiologie
Prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D. uvádí ve svém příspěvku na konferenci
Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu tyto informace:
„Evoluční biologie však zatím neposkytuje ani vysvětlení přežívání genů
homosexuality. Teoreticky by homosexuální orientace, která samozřejmě
rovněž vylučuje či alespoň podstatně snižuje pravděpodobnost
heterosexuálního sblížení a reprodukce, nemohla přetrvat tlak přirozeného
výběru. V této oblasti se však badatelé pokoušejí o vysvětlení: pro evoluční
význam homosexuality někteří autoři (například Dickeman, 1995, Weinrich,
1995) nacházejí odůvodnění například v tom, že gayové a lesbičky mohou
přispět k reprodukčnímu zdaru blízkých pokrevních příbuzných, sourozenců,
synovců a neteři (péčí o děti, získáváním zdrojů), a tím zajistit alespoň
částečnou reprodukci i vlastních genů. Zproštění závazků péče o vlastní
děti, mohli v primitivních společnostech dosahovat hierarchicky
významných pozic a tak mohli svým příbuzným významně pomáhat. Nadějné
jsou i výzkumy sexuální orientace na chromozomální úrovni. Hamer a spol.
(1993) identifikovali určitý gen na dlouhém ramínku X chromozomu, který
pojmenovali Xq28, a jenž je podle názoru těchto badatelů zodpovědný
alespoň za některé případy mužské homosexuality. Autoři prokázali spojitost
mezi homosexualitou a polymorfními markety na Xq28 u 64 % ze čtyřiceti
homosexuálních sourozeneckých dvojic. Přenos sexuální orientace se podle
uvedených výzkumů tedy děje z matky na syna (přes X chromozom). Tento
mechanismus by pak vysvětloval i skutečnost, že v jiném souboru uvedených
autorů je u 114 gayů zjišťována vyšší incidence homosexuální orientace u
strýců z matčiny strany, ale ne u jejich otců nebo u bratrů jejich otců. Tento
výsledek byl potvrzen i výzkumem Hua a spol. (1995). Při zkoumání
hormonální podmíněnosti sexuální orientace se předpokládalo, že
homosexuální muži mají nižší testosteron a lesbičky nižší estrogeny a vyšší
testosteron než heterosexuálové (DeLamater a Hydeová, 1998). Nicméně
poslední výzkumy mezi homosexuálními a heterosexuálními muži a ženami
žádné rozdíly v hladinách testosteronu neprokázaly ani u mužů (Gooren a
spol., 1990, Banks a Gartrell, 1995) a ani u žen (Banks a Gartrell, 1995,
Dan- cey, 1990). Při zkoumání eventuálních rozdílů mezi heterosexuály a
homosexuály v hladinách gonadotropinů zjistili dle Bankse a Gartrella
(1995) pouze dvě ze sedmi provedených studií vyšší hladiny LH u gayů,
zbytek žádné rozdíly neprokázal. Hormonální teorie sexuální orientace jsou
ale částečně potvrzovány experimenty na zvířatech. Brand a Slob (1991) ve
svém výzkumu role perinatálních androgenů pro sexuální orientaci krysích
samců v dospělosti prenatálně a perinatálně chemicky u pokusných zvířat
blokovali aromatizaci testosteronu na estradiol. Následky tohoto zákroku na
sexuální preferenci byly u dospělých samců signifikantní u neonatálně
(perinatálně) ovlivněné skupiny - postpubertálně samci z této skupiny
vykazovali nižší preferenční skóre pro estrální samičky než skupina samců
ovlivněných prenatálně i než kontrolní skupina. Byli rovněž méně
maskulinizováni (s nízkou ejakulační frekvencí) a více feminizováni. Dle
autorů svědčí tyto výsledky o tom, že sexuální preference v dospělosti je u
krysích samců podmíněna alespoň částečně hormonálně. Model hormonální
podmíněnosti homosexuální orientace u mužů vytvořili na základě
11
experimentů s mateřským stresem u krys Doerner a spol. (1975). Vnější
manipulace se stresem způsobeným averzivními podněty během určitého
období těhotenství krysích samic vedly podle jištění těchto autorů ke
změnám testikulární enzymatické aktivity u plodu, které měly za následek
dočasný androgenový deficit. Ten pak vedl k anomáliím v postnatálním
sexuálně dimorfním chování u jejich samčích potomků, podobným jako u
uvedeného výzkumu Branda a Sloba, včetně demaskulinizace (například
snížená iniciace při kopulaci) a feminizace (například lordóza) sexuálního
chování. Reprodukční morfologické struktury těchto samečků přitom zůstaly
neporušené. Tento experimentální postup Doernera a jeho kolegů,
pojmenovaný prenatální mateřský syndrom, vedl autory k domněnce, že
matky homosexuálních mužů zažijí více prenatálního stresu než matky
heterosexuálů. Teorii pak prokazovali na základě údajů, které svědčily o
významně vyšších počtem homosexuálů mezi muži narozenými na území
bývalé NDR během druhé světové války a v prvních poválečných letech
(1941-1947), tedy v období, kdy se předpokládalo více vnějších stresujících
událostí působících na těhotné ženy než v letech před válkou a po ní.
Doernerovy studie však byly následně kritizovány pro metodologické
nedostatky - například pro nedostatečnou definici nezávislých (mateřský
stres) i závislých (sexuální orientace) proměnných a pro ignorování
alternativních možných vysvětlení (například neuvažovaly o možném vlivu
absence otce ve výchově - ve válečných a poválečných letech byli otcové
většinou na frontě nebo v zajetí a synové byli vychováváni pouze matkou). O
tom, že primární příčiny sexuální orientace nejsou psychologické nebo
sociální, ale biologické, svědčí i výzkumy Lancharda Bogaerta (1997), který
zjistil, že homosexuální muži mají více starších bratrů, ale nemají více
starších sester a ani mladších sourozenců než heterosexuálové (tzv. efekt
staršího bratra). K podobným závěrům ohledně počtu starších a mladších
sourozenců přitom dospěli Lalumiére a spol. (1998) i u deviantů - u
sexuálních agresorů heterosexuálních i homosexuálních pedofilů. Podobně
Raboch a Raboch (1999) u svého souboru 437 pedofilů zjistili, že ve
srovnání s kontrolní skupinou sexuálně dysfunkčních mužů (N = 600) se
pedofilové signifikantně častěji narodili v početných rodinách jako poslední
ze tří a více dětí. Významně vyšší byl i věk matek a otců při jejich narození.
K podobným výsledkům (vyšší pořadí mezi sourozenci a vyšší věk matek)
dospěli autoři už předtím i při vyšetření delikventů homosexuálních (Raboch
a Raboch, 1986). Vysvětlením efektu staršího bratra by mohla být tzv.
hypotéza mateřské imunosenzitivity, založená právě na hormonálních
výzkumech MacCullocha a Waddingtona (1981) a Ellise a Amese (1987),
podle kterých organismus matky v těhotenství v některých případech reaguje
obrannou imunologickou reakcí na mužské pohlavní hormony (vylučované
plodem). Tato imunitní reakce by v případě mužského zárodku mohla
narušit organizační efekt androgenů a tím i sexuální diferenciaci mozku.
Podle Gualtieriho a Hickse (1985) pak mateřskou imunitní reakci posiluje
každý další zárodek mužského pohlaví, a tím se následně pří dalších
těhotenstvích zvyšuje i pravděpodobnost narušení mozkového vývoje
mužského plodu. Z tohoto předpokladu dle autorů plyne, že pokud je
narušena maskulinizace závislá na imunitní reakci matky, mužští
homosexuálové by se měli rodit jako další v pořadí bratrů, ne však v pořadí
sester, přičemž tato pravděpodobnost by měla být zvyšována počtem
12
předchozích těhotenství matky s plodem mužského pohlaví. V souladu s
tímto předpokladem jsou už uvedená zjištění ohledně počtu starších bratrů u
homosexuálních mužů.
Výzkumy mozkových odlišností pří určení sexuální orientace se zaměřily
především na oblast jader hypotalamu. Swaab a Hofman (1990) například
zjistili, že homosexuální muži mají větší nucleus supraopticus než muži
heterosexuální, ačkoli toto jádro hypotalamu není pohlavně dimorfické. Při
výzkumu pohlavně dimorfických jader této oblasti je neznámější výzkum
LeVaye (1991). Tento autor zkoumal jádra předního hypotalamu INAH-1,
INAH-2 a INAH-3. Zjistil, že jádro INAH-3 bylo větší u heterosexuálních
žen než u heterosexuálních mužů a u homosexuálních mužů bylo podobně
velké jako u heterosexuálních žen. U tří sousedních jader nebyly nalezeny
rozdíly související s pohlavím nebo se sexuální orientací.
Závěry tohoto výzkumu však byly kritizovány především pro malé soubory
probandů (19 homosexuálních a 16 heterosexuálních mužů, 6
heterosexuálních žen) a kvůli tomu, že u všech homosexuálních mužů, ale
jenom u šesti mužů heterosexuálních a u jedné ženy byla příčina smrti AIDS
(tato nemoc se přitom může projevit na velikosti mozkové hmoty)
(DeLamater a Hydová,1998).
Nicméně i Elias a Valenta (1992) tvrdí, že jádra předního hypotalamu mají
u homosexuálních mužů pouze asi poloviční neurální hustotu ve srovnání s
muži heterosexuálními. Navíc u homosexuálů autoři uvádějí pozitivní
hormonální reakci na jednorázové podání luteinizačního hormonu, která je
někde mezi nízkou ženskou reakcí a zvýšenou reakcí u heterosexuálních
mužů. Na základě svých výzkumů i přehledu dosavadních zjištění uzavírají,
že právě anatomické rozdíly v jádrech předního hypotalamu jsou
rozhodující pro sexuální orientaci u mužů. Tyto rozdíly mohou způsobovat
alteraci v hormonálních reakcích a vést k více ženskému typu gonadotropní
sekrece u homosexuálů.Až v minulém století umožnil vědecký pokrok
odborné zkoumání homosexuality jako jedné z variant sexuálního zaměření
a sexuálního chování, tedy zkoumání homosexuality bez předsudků a
ideologických omezení. První výzkumy tohoto druhu provedl začátkem
století Němec Magnus Hirschfeld mezi studenty a mezi ocelářskými dělníky
a o odhad procentuálního zastoupení osob homoeroticky orientovaných v
obecné populaci se jako první pokusil ve 40. letech Američan Alfred Kinsey
se svými spolupracovníky. Na základě rozhovoru s několika tisíci muži a
ženami stanovil, že asi 4 % lidí je sexuálně zaměřeno exklusivně na osoby
stejného po- hlaví, přičemž ale zkušenost s homosexuálním stykem jich má
podstatně více. Vzorek obyvatelstva zkoumaného těmito badateli však nebyl
reprezentativní (bylo v něm například zastoupeno příliš vysoké procento
vězňů či psychiatrických pacientů) a pozdější výzkumy tyto odhady příliš
nepotvrdily. Například podle českých výzkumů sexuálního chování
obyvatelstva z let 1993 a 1998 se za homosexuály považuje či si svou
orientací není jisto 2 % mužů a žen a o jedno procento více má jednu či
opakovanou homosexuální zkušenost.“
13
1.5 Historie pohlavní výchovy v období první Československé
republiky
Každá složka výchovy, stejně tak jako pojetí výchovy v tom nejobecnějším
slova smyslu, má svou historii (Janiš,2008). Sexuální výchova, tak jak je v
současné době vnímána, představuje určitou výslednici mnohaletého
historického vývoje. Z hlediska obsahu můžeme sledovat její vývoj od
pohlavní výchovy, přes sexuální výchovu, výchovu k partnerství, manželství
a rodičovství až po rodinnou výchovu a výchovu ke zdravému způsobu
života. Při celkově zjednodušeném pohledu bychom mohli klidně
konstatovat, že sexuální výchova prolínala v různých obměnách celou
historií lidstva. V první konkrétnější sdělení spadají počátky do druhé
poloviny 19. století. Z tohoto pohledu se jeví účelné rozdělit celé období na
dvě dílčí období, z nichž první mapuje úsek od druhé poloviny 19. století do
období první světové války, následující období pak zahrnuje především 20.
a 30. léta minulého století.
1. období (druhá polovina 19. století – první světová válka)
Přestože bychom mohli nalézt v rozličných etapách historie lidstva četné
příklady, které můžeme v hrubých rysech označit jako pohlavní (výjimečně
taky jako sexuální) osvětu, první prezentaci jakési ucelené koncepce
můžeme nalézt na konci 18. století. V tomto období dochází k postupnému
odtabuizování lidské sexuality a tento trend se v určitých periodách i v
různých oblastech Evropy více, či méně prosazoval. Jak již bylo uvedeno,
prvopočátky pohlavní výchovy můžeme nalézt u filantropistů. Za motivační
základ jim posloužily některé zmínky z Rousseauova Emila. V Bassedowě
filantropinu (J. B. Bessedow, 1724 - 1790) se používal v intencích
názornosti například obraz, na němž byla znázorněna žena na porodním
křesle a manžel držící ji za ruku, dále pak kolébka atd. Někteří "extrémisté
názornosti" (např. Salzmann, Oest, Winterfeld aj.) doporučovali pitvat březí
zvířata, pozorovat se školními dětmi páření ve volné přírodě, dále pak
doporučovali, aby matky rodily v kruhu své rodiny za případné účasti dětí
ze sousedství, aby děti a případně i dospělí chodili doma nazí apod.
Otevřený až naturalistický přístup se objevil v některých výchovných
útulcích v Německu a ve Švýcarsku na přelomu 19. a 20. století, kdy se v
podstatě v praxi realizovaly myšlenky velkých pedagogů, jakými byl např.
J. J. Rousseau (1712 – 1778), J. H. Pestalozzi (1746 – 1827), R. Owen
(1771 – 1858) a dalších, které z dnešního hlediska jsou až příliš revoluční.
Jak uvádí A. Forel (1923, III. díl, 92 – 93) v těchto útulcích bylo běžné, že
“…nazí koupají se hoši a učitelé pospolu. O pohlavní otázce jedná se tam
řádně, přímo, jako o čemsi přirozeném. Především jest důvěrné, přímé
obcování mezi hochy a učiteli spolu s nenucenou tělesnou a duševní prací
při naprostém zákazu lihových nápojů, nejlepším lékem a preventivním
prostředkem proti samohaně, pohlavní předčasné zralosti a ostatním
sexuálním perverzitám, pokud nejsou vrozeny.” V Čechách se otázkou
pohlavní výchovy zabýval B. Bolzano (1781 - 1848). V českém školství se
problém pohlavní výchovy prvně objevuje v pedagogickém díle A. Pařízka
(1748 – 1821). Jeho zásluhou byl v roce 1790 vydán překlad Praktické
14
knihy ruční (autor Wilbaum), který obsahuje doporučení realizovat pohlavní
poučování mládeže, aby se “ukajováním více škody nepřinášelo, než
rozumným vyjevováním”. Skutečným průlomem do nazírání na existenci
lidské sexuality, byla kniha Kraft – Ebinga: Psychopathia sexualis (Sexuální
psychopatie). G. A. Lindner do své struktury pedagogických disciplín
začleňuje i pedagogiku sexuální, která svým obsahem vychází ze zvláštností
výchovy odlišného pohlaví (Cach, Dvořák, 1970, 31). Současně se začínají
vydávat publikace o pohlavním chování zvířat, sexuálních zvycích pro
Evropu exotických národů, z historie erotiky apod. V roce 1824 byl vydán
F. Nedělou překlad knihy J. Jaise “Věc nejdůležitější pro rodiče, školní
učitele a dohlídače mládeže i také a zvláště pro duchovní pastýře”. Samotný
obsah knihy, která na mnoha místech odkazuje na dílo Emil (J. J.
Rousseau), se věnuje otázce onanie (sebeprznění). V roce 1853 vychází spis
S. Kodyma “Zdravověda”. Revolučnost obsahu uvedené knihy spočívá v
názoru, že onanii lze předcházet fyzickou vyčerpaností mládeže, tzn.
rozvíjet tělesnou výchovu atd. (Převzato: Štech, 1920). Po počáteční euforii
nastal do konce století výrazný ústup zájmu o pohlavní otázky. Viktoriánská
pruderie se snažila prostřednictvím “pseudovědeckého” zastrašování omezit
přirozený zájem mládeže o sexualitu. K obsahovým nástrojům patřilo
zejména šíření strachu z přenosu pohlavních nemocí, o škodlivosti onanie
apod. Na přelomu století opět vzrůstá pozornost o danou oblast. Vedle
příčin sociálních (např. rozvrat rodin, nárůst prostituce, nevěstinců,
pohlavně přenosných nemocí, nežádoucích otěhotnění atd.), ale i vlivem
šíření myšlenek především naturalistického hnutí, které se zvláště výrazně
prosazovalo v Německu. V dostupném tisku se stále častěji objevují zmínky
o potřebě široké pohlavní osvěty. Např. v roce 1904 můžeme nalézti v
pedagogickém časopise "Škola našeho venkova" příspěvek, z něhož pochází
následující citace: "Naši patnáctiletí hoši jsou poučeni, sedmnáctileté a
sedmnáctiletí se dokonale vyznají v praxi, devatenáctiletí jsou - otci." Jedna
z cest vedoucí k nápravě je spatřována v sexuální osvětě. Je příznačné, že na
zvýšení zájmu výrazně participovaly ženy, zvláště pak v Německu, z řad
představitelek feminizačního a emancipačního hnutí. Otevřeně se např.
jednalo na sjezdu v Hamburku o tom, aby žáci z důvodů hygienických a
estetických cvičili docela nazí.
K otázkám spojených s pohlavním životem začínají v odborných
pedagogických a lékařských časopisech vycházet rozličné rubriky, vznikají
první společnosti, které si za základ předmětné činnosti volí některou z částí
sexuálního života. V Berlíně (1913) vzniká například Mezinárodní
společnost pro sexuální výzkum (Internationale Gesellschaft für Sexualforschung), Liga pro sexuální reformu (1920), v Berlíně (1921) se
uskutečnil mezinárodní sjezd pro sexuální problémy. V USA rozvíjí činnost
Sdružení pro pohlavní hygienu (The American Federation for Sex Hygiene).
Objevuje se označení Sexualpädagogik (Pro vyšší třídy středních škol je
vydána učebnice - Groebek: Sexualpädagogik). Na přelomu 19. a 20. století
se hojně používá pojem sexuální pedagogiky, a to ve smyslu poučení v
otázkách pohlavních. A. Forel (1923) vnímá sexuální pedagogiku jako
nesporně potřebnou, jejichž garance by přináležela jak škole, tak i rodičům.
(Janiš,2003)
Přes všeobecnou shodu, že pohlavní výchova má být uskutečňována v
rodinném prostředí, je vytvářen všeobecný tlak na školu, aby právě ona byla
15
hlavním garantem za danou výchovu. Nejoptimálnějším předmětem, v
kterém by se mohly žákům informace prezentovat, se jeví přírodopis.
Dospívajícím jsou předkládány základní poznatky o biologické funkci
rozmnožování, jako například popis pohlavních orgánů, menstruace,
oplodnění, těhotenství, porod aj. doplněné o požadavek vypěstování
odpovídajících hygienických návyků. Tato poloha výchovy byla rozšířena o
mravní dimenzi, která kladla důraz na zodpovědný výběr budoucího
partnera, pohlavní věrnost a odsouzení všech doprovodných, společensky
nežádoucích jevů se sexuálním pozadím.
Snahy o přímé prosazení pohlavní výchovy do škol narážely z počátku na
odpor jak laické, tak i odborné veřejnosti. Přesto se zavádění základního
poučení o zásadách pohlavní hygieny, pohlavního pudu, onanii, nebezpečí
pohlavních chorob atd. nakonec v atmosféře pokusných škol a diskusí o
možných a nutných reformách ve školství, do školní výuky plně prosazuje.
Např. F. Náprstek (1920, 401) nabízí jedno z možných řešení: “Základní
pohlavní rozdíly i funkce mohou býti objasněny dětem v době nevinnosti
dětské, před 10. rokem věku, kdy z pozorování vývoje rostlin, z mechaniky
přenášení pylu větrem a hmyzem, z oplozování ryb, motýlů, ptactva i zvířat
stane se zřejmým, že rozmnožování života rostlinného i živočišného
umožněno jest jedině tím, když dvojpólový element biologický setkává se k
rozkvětu nového života.”
V Německu se dožaduje Spolek pro ochranu matek (Der Bund für
Mutterschutz) a sjezd německé společnosti pro potírání pohlavních chorob
(Manheim, 1907) na vládě, aby daná tématika byla přenášena na školní
mládež. U nás byly obdobné požadavky vysloveny na kongresu Volné
myšlenky (Praha, 1907), ale jednalo se pouze o ojedinělý pokus, na rozdíl
od okolních zemí, kde se pohlavní osvěta plně rozvíjela. Např. v Itálii bylo v
roce 1910 zavedeno do středních škol vyučování o sexuální hygieně. Po
první světové válce se tak stalo i v Jugoslávii, Polsku, ve Vídni je osvěta
zavedena povinně do všech obecných škol. Jinak tomu není ani v USA aj. U
nás k tomu dochází až po vzniku Československa v souvislosti se
zaváděním nových osnov (1919) do středních škol. Na pomoc přicházejí
rozličné spolky, sdružení a instituce. Např. v Praze byla z iniciativy spolku
Záchrana zřízena bezplatná poradna pro pohlavní výchovu. Za určitý
průlom lze považovat i fakt, že pojem sexualita se začíná etablovat v
pedagogickém světě, i když ne přímo ve vztahu k sexuální osvětě. Jednalo
se například o termín sexuální didaktika, který se užíval ve smyslu zřetele "k
různostem obého pohlaví a dle nich, co kterém se hodí, vybírá a utváří."
(Ottův slovník naučný, 1893, 483) Rozvoj průmyslové výroby s sebou
přinesl do té doby nebývalou migraci obyvatelstva a zároveň i jeho velkou
koncentraci v městských průmyslových aglomeracích. Vzhledem k
sociálnímu postavení pracovní síly, podmínkách bydlení, úrovni
zdravotnictví, stupně hygieny, možnostem vzdělání, kulturního vyžití apod.
začínají se vedle celé řady dalších negativních jevů projevovat i jevy se
sexuálním pozadím (prostituce, promiskuita, šíření pohlavně přenosných
chorob aj.). Nejvíce postiženou věkovou kategorií se stává mládež, která je
k těmto vlivům nejvíce náchylná, ale která zároveň rychle přestává
respektovat do té doby vžité celospolečenské konzervativní konvence.
Na uvedené skutečnosti začaly nejdříve poukazovat dvě instituce zdravotnictví a škola, pro které představovala mládež významné pracovní
16
pole zájmu. Pro školu vystupovala do popředí otázka výchovy. Pro
zdravotnictví pak problém hledání účinné formy, jak omezit stále narůstající
počet osob nakažených některou z pohlavně přenosných chorob, dále
zabránit vzrůstu nelegální potratovosti a nízkému věku prvorodiček apod. K
větší představivosti o pojetí těchto osvětových publikací snad přispěje
konkrétní ukázka (např. od dr. Hűflera – zdravotního rady: Kdybych to byl
věděl, 1923), která sice spadá do dalšího období, ale v plné nahotě ilustruje
dobový přístup. Obsah ukázky je věnován velice rozšířené pohlavní chorobě
– syfilis. Ve zmíněné publikaci se uvádí: “Změknutí mozku se však nejeví
vždycky zuřením, je to nemoc velmi rozličné povahy. Často bývají nemocní
– až 10 – 15 – 20 let po nákaze příjicí - pouze roztržití, zapomětliví,
nepořádní v obleku, ženy běhají s otevřenou blůzou, s neupravenými vlasy
na ulici, s jednou botou a jednou punčochou, muži se stávají nespolehlivými
v obchodě, zapomínají důležité zakázky, účetní se stále přepočítávají,
hospodyně se pletou při vaření, pletou-li punčochu, nemá žádného tvaru, řeč
se stává nejasnou, koktavou, těžká slova nemohou vysloviti, škobrtají a
řeknou s blbým úsměvem “nedovedu to” …” Lavinovité šíření pohlavně
přenosných nemocí kopírovalo kumulaci pracovní síly v průmyslových
centrech. Jedním z prostředků prevence se stává široce pojímaná sexuální
osvěta, cílená na všechny zainteresované výchovné subjekty. Boj proti
dalšímu šíření pohlavně přenosných chorob byl veden zejména formou
osvěty. Na většině vysokých škol v Německu a v Rakousku se zavádějí
přednášky pro studenty na dané téma. Důvod je velice prostý. Jsou to právě
studenti, kteří se v nočním ruchu velkých měst setkávají s prostitucí
soustředěnou v nevěstincích nebo na ulicích. Začínají se v hojné míře
realizovat první osvětové akce, zaměřené např. na podchycení nezkušených
dívek z venkova před prostitucí v Praze a v dalších městech (např. akce
Armády spásy apod.). V oblasti výchovy uskutečnila Spolková rada
Pedagogického muzea Komenského (za účasti - F. Drtiny, O. Kádnera, J. V.
Klímy aj.) první ucelenější analýzu stavu. Uskutečněné anketní šetření vedlo
k navržení postupu, který si kladl za cíl prostřednictvím školy přispět ke
zlepšení tělesné i mravní výchovy mládeže. S dostatečným časovým
odstupem můžeme hodnotit jejich úsilí jako průkopnické i přesto, že se při
řešení celé problematiky nevyvarovali chyb pramenících zejména z
přecenění úlohy informace. Ve zprávě se mimo jiné konkrétně uvádí:
"Vážnost celé věci i nebezpečí s ní spojené vyžaduje, aby školními úřady
schváleny byly po bedlivé úvaze a radě povolaných odborníků obsah, norma
i hranice tohoto poučení. Právě účelná a do podrobností promyšlená
didaktika a metodika pohlavního vyučování jest "unum necessarium" jedinou nezbytností." (Podání Spolkové rady, 14). Cílem takto pojaté
pohlavní výchovy bylo "aby náležitými opatřeními byly odstraňovány
příčiny, vedoucí k tomu, že pohlavní pud se dříve probouzí a ocitá na
nebezpečném a kluzkém scestí." (tamtéž, 10 – 11). Za nejúčinnější
prostředek prevence je považována především tělesná výchova. "Je třeba
tělesnou výchovu mládeže vésti tak, aby nejmocnější z pudů neprobouzela
předčasně, aby probouzení toto nebylo živeno nenáležitou stravou, pitím
lihových nápojů, pohlavní pud dráždicích a jinou nenáležitou životosprávou.
Je třeba bdíti nad duševními dráždidly." Téma pohlavní výchovy se dostává
na jednání Prvního sjezdu učitelstva československého (1920) i na sjezd
sociálnědemokratických žen (1919).
17
2. období (20. a 30. léta)
K výrazným změnám v otázce přístupu k sexualitě došlo v období po první
světové válce. Každý válečný konflikt vytváří předpoklady pro tvorbu
nových sexuálních norem, názorů a postojů a zároveň zvýrazňuje potřebu
nových přístupů k sexuální výchově mládeže. V místě kumulace armád
nastává rozvoj všech forem promiskuitního chování (prostituce, činnost
veřejných domů apod.), rozšíření pornografických materiálů (obrazových i
textových), stejně tak dochází k rozšíření trestné činnosti sexuálně
motivované (znásilnění). Výrazně se promítá pokles dospělé mužské
populace. Pod vlivem této reality je mládež vtahována předčasně do
sexuálních vztahů. Jediným prostředkem k zamezení nekontrolovatelného
rozvoje společensky nežádoucího jevu je prevence, kterou nepochybně
sexuální výchova (osvěta) představuje. Jak uvádí D. Panýrek (1931, 284)
“boj proti pohlavním chorobám jest úkol hygienický, potírání prostituce
sociálně pedagogický … jsou to dvě oblasti, které se navzájem nekryjí …”
Právě takový přístup představuje jednu ze strategických chyb.
V období první republiky působil na realizaci pohlavní výchovy jeden
významný a nepřehlédnutelný faktor v podobě filozofických názorů a
autorita tehdejšího prezidenta republiky - T. G. Masaryka, který „tlačil“
celou problematiku pohlavní výchovy do mravní roviny. Jak Masaryk sám
řekl, své názory o ženě částečně ztotožnil s živým vzorem své ženy a
publikace Mnohoženství a jednoženství (původně přednáška pro Domovinu,
spolek pro záchranu hynoucích žen a dívek) byla vlastně popisem manželky
Charlotty Masarykové. Jednoženství a jednomužství Masaryk chápal tak, že
každý muž má mít ve svém životě jen jednu ženu a žena jen jednoho muže,
to vše samozřejmě ve svazku manželském. Dochází k názoru, že mezi ženou
a mužem je úplná rovnost a mluví dokonce o „pohlavním demokratismu",
který konfrontuje se starším „pohlavním aristokratismem". Pohlavní
demokratismus vnímá jako rovnost obou pohlaví, se zřetelem k právům a
potřebám ženy jako muže. Masaryk pak žádá rovnoprávnost ženy s mužem i
v oblasti hospodářské, sociální a politické. Dospívá k závěru, že: „Muž a
žena mají a mohou mít úplně stejná zaměstnání, pokud svými pohlavními
funkcemi žena není vedena k jistým zaměstnáním zvláštním." Za velmi
ožehavé téma považoval Masaryk problematiku „pohlavní mravnosti",
přičemž konstatoval její neutěšený stav, který hodlal napravovat na základě
znalosti psychiky dětí a mládeže. S problematikou pohlavní mravnosti
souvisela i tzv. mravní nerovnost dětí, jejíž příčiny shledával v příliš velkém
počtu žáků ve třídách. V neposlední řadě uvažoval také o vlivu města na
morální vývoj dítěte. Podle Masaryka hlavně tehdejší škola přinášela riziko
předčasných a scestných informací o pohlavním životě v důsledku přeplnění
učeben jednotřídních škol žáky často velmi rozdílného věku. Masaryk
podobně jako J. J. Rousseau volal po kontrole dětské zvědavosti, zejména
ve věcech pohlavních. Cílem pohlavního vývoje, podle Masaryka, je čisté
manželství postavené na základech mravní čistoty. Podobný názor měl
například i K. Štech (v díle: O pohlavní výchově) uvádí: „Cílem pohlavní
výchovy je manželství. Úkolem pohlavní výchovy je vést k cíli, k němuž
lidstvo směřuje, a to k čistému jednomužství a jednoženství, neboli jediné
přirozené formě pohlavních styků, která je podmíněna pohlavní abstinencí
před sňatkem." Naopak s názorem Masaryka polemizoval např. Záhoř, u
18
kterého je cílem pohlavní výchovy zušlechtění pohlavní a rodinné lásky.
Pohlavní výchova se podle něj musí týkat všech stránek člověka: vůle, citu a
rozumu, neboli celé povahy člověka. Naproti tomu podle M. Skořepy má
pohlavní výchova trojí úkol: regulaci pohlavního pudu, udělení nutného
pohlavního poučení a odstraňování pohlavních výstřelků (hlavně ipsace a
předčasných pohlavních styků). Regulace znamenala formovat pohlavní
pud, aby se neprojevoval předčasně a aby jedinec zůstal pohlavně čistý až
doby úplné zralosti. Poučení mělo vysvětlit dítěti původ člověka a hlavně
mělo za cíl poučit o hygieně pohlavního života (o venerických nemocech, o
pohlavním aktu atd.).
Přístup k pohlavní osvětě byl do značné míry ovlivněn, bezesporu
upřímnou, snahou vedenou Z. Záhořem. V časopise Národní Osvěta začala
od roku 1929 vycházet na pokračování populárně naučná rubrika, jím
vedená, pod názvem „Výchova k rodičovství“. Stal se též autorem celé řady
dalších publikačních počinů, ale jeho největším přínosem patřilo nastínění
koncepce „soustavného plánu převýchovy všech vrstev národa“ (Záhoř, Z.,
1924, 6 – 8). V této souvislosti si Z. Záhoř klade i dílčí úkoly, které dále
konkretizuje. Například za pomocí “spisů pohlavně poučných pro mládež”
oslovit mládež. Prostřednictvím brožur, tisku, přednášek, světelných obrazů,
filmů a divadelních představení působit na “výchovu širokých vrstev
lidových”. Ve škole musí zavedení pohlavní výchovy předcházet vedle
“odborné průpravy učitelstva” prostřednictvím učitelských ústavů, příruček
i pro aktivní učitele organizace zvláštních kurzů. Celý plán realizace
pohlavní výchovy (Knihovna pohlavní výchovy) byl koncipován Z.
Záhořem tak, aby oslovil všechny cílové skupiny, to znamená: rodiče,
mládež, učitele a odbornou veřejnost. Zmiňovaná knihovna měla šířit
znalost pohlavní výchovy, povznést názor na pohlavní život „pokřivený
staletou výchovou ke lži a přetvářce" a vyzvednout posvátnost lásky, rodiny,
otcovství a mateřství. Celý projekt se měl uskutečnit v následujících etapách
a celou výchovu ve své podstatě „akcelerovat“. Postupně mělo dojít k:
1. poučení mládeže a dorostu,
2. poučení rodičů,
3. poučení všeobecné veřejnosti,
4. odborná průprava učitelstva.
Počátkem dvacátého století dochází k postupnému nárůstu ve vydávání
populárně naučných spisků. Na základě zpracované bibliografie M. Šteklem
(1966) a bibliografie uvedenou v Podání Spolkové rady, došlo v letech 1900
– 1910 k vydání 34 publikací s tematikou orientovanou na pohlavní
výchovu, v letech 1911 – 1920 pak bylo vydáno již 41 publikací. Ve 20. a
30. letech došlo k další akceleraci a celá osvěta dostala určitý vnitřní řád.
Celospolečenský optimismus ze vzniku nové samostatné republiky s sebou
přinesl tvůrčí rozmach v celé řadě oblastí, které nebylo možné v prostředí
bývalého mocnářství Rakousko – Uherska plně realizovat. Dochází např. ke
zrušení reglementace (tzn. registrování prostitutek), přijímá se zákon pro
potírání pohlavních nemocí apod. Do popředí se dostává právě rozpracování
teoretických otázek a obsahové stránky pohlavní výchovy. Cenné pro řešení
celé otázky je, že se k daným otázkám vyjadřovali představitelé tehdejší
pedagogické obce. "Pohlavní výchova znamená záměrný vliv na mládež i
19
dospělé, aby svoje cítění i jednání v pohlavní oblasti udrželi v souladu jak s
obecnou hygienou těla i ducha, tak i s řádem eticko-sociálním. Nemá tedy
pohlavní výchova za účel vypěstovati individuum bez pohlaví, nýbrž
člověka, jehož pohlavnost, by jako součást ostatních vznětů a cítění
harmonicky zapadala do disciplinovaného celku." (Chlup, Kubálek, Uher,
1938, 416 - 417) K hlavním zásadám pohlavní výchovy patřilo především
dodržeti některé podmínky, které sledovaly jeden cíl - oddálit uvědomování
si vlastní sexuality a následně i problému sebeuspokojování (samohana,
onanie, masturbace). "V pohlavní výchově dětí není potřeba více než obecné
hygieny, tj. čistotnosti, střídmosti (zvláště na noc), ne příliš teplé ložní
pokrývky, dále nutno naučiti děti neprodlévati na lůžku mimo spánek a
dbáti toho, aby se před spaním vymočily." (tamtéž)
Vytváření překážek v přístupech k informacím se sexuální tématikou v
období dospívání ze strany rodičů, školy a společenské morálky vedlo
nepřímo k vydávání restriktivních opatření a publikací s odstrašujícím
obsahem. Mnozí lékaři a moralisté na stránkách četných knih "děsili"
dospívající mládež z onanie. V roce 1812 uznávaný americký psychiatr
Benjamin Rusch ve svém díle zdůrazňuje, že onanie zapříčiňuje nejen
slabomyslnost a slabozrakost, ale také epilepsii a nakonec „vykrvácení a
smrt". Onanismus v polovině 19. století dospěl do stádia, kdy jedinci
podezřelí z onanie byli vybavováni specifickými přístroji a ochrannými
pomůckami s cílem zabránit onanii. Jednalo se například o ostnaté rukavice,
bandáže na genitálie, pásy cudnosti, byl sestrojen speciální „erekční
detektor", který v akutním případě rozezněl zvonek v ložnici rodičů
dospívajícího dítěte. Ještě v roce 1925 se onanie všeobecně potlačovala.
Dokonce existovala i dětská "masturbační sanatoria". Jedním z mnoha
prostředků se doporučovala hypnotická sugesce. Doporučovaly se rozličné
operativní zákroky, jako například vyleptávání tzv. „genitálních" bodů v
nose, infibulace předkožky, klitoridektomie (odstranění poštěváčku), ale
také méně drastické metody, jako např. vodoléčba, léčba elektřinou, dietou a
podobně.
Onanie byla opravdovým postrachem odborníků, a to jak z řad lékařů, tak
učitelů. Například na 8. mezinárodním hygienickém sjezdu v Pešti (dnešní
Budapešť) v roce 1894 byl přednesen referát (referující Cohn) na téma: Co
může škola činiti proti masturbaci dětí.
K rozvoji pohlavní výchovy přispělo především její pojímání jako
prostředku proti dalšímu rozšiřování prostituce a pohlavních chorob.
Současně je kladen důraz na rozumovou výchovu, na odstranění rozličných
"dráždidel", včetně příliš "otevřeně" psaných knih. Objevují se i
neofilantropické snahy, které sledují naturalistické odhalení podstaty
pohlavního života. U pedagogů dochází k zajímavému posunu v názorech
na samotnou realizaci a to, že hromadné formy výuky nepatří vzhledem ke
značným individuálním rozdílům mezi nejoptimálnější vyučovací metody.
Diskuse spojené s pohlavní výchovou otevřely prostor pro řešení otázky
koedukace ve výchově. Je však mít stále na zřeteli, že i v této oblasti se
prosazoval vliv katolické církve a pochopitelně zde byl i silný vliv
společnosti na posílení instituce rodiny. Z těchto základů vycházely i
některé představy o cílech a poslání samotné pohlavní výchovy. Např. K.
Štech (1920, 21) uvádí, že “cílem pohlavní výchovy je manželství. Úkolem
pohlavní výchovy je vést k cíli, k němuž lidstvo směřuje, a to k čistému
20
jednomužství a jednoženství, nebo-li jediné přirozené formě pohlavních
styků, které je podmíněno pohlavní abstinencí před sňatkem.”
Na lékařské platformě se začíná rozvíjet nový vědní obor – sexuologie,
stejně tak jako i sexuální psychologie, které významně přispívají k
odstraňování mnohaletých tabu kolem lidské sexuality. Celosvětový trend
vedl k vytvoření mezinárodního seskupení, tzv. "Liga pro sexuální reformu"
(1920) a následně "Světová liga pro sexuální reformu" (1928), jejímž
členem se mimo dalších zemí stává i Československo. Ještě téhož roku je na
kongresu v Kodani přijato deseti bodů, z nichž je pro sexuální výchovu
nejdůležitější bod: "Plánovitá a cílevědomá sexuální výchova a osvěta." V
duchu této myšlenky je sexuální výchova v období mezi oběma světovými
válkami chápána a zároveň i realizována. To znamená, že hlavním cílem je
osvětová činnost, která se uskutečňuje i na školách, ale jen zřídka v
koedukovaných skupinách. Specifickým znakem je realizování osvěty
samostatně pro chlapce a samostatně pro dívky. Působí zde ještě jeden
významný faktor, kterým jsou filozofické názory a autorita tehdejšího
prezidenta republiky - T. G. Masaryka, který orientuje problematiku
pohlavní výchovy výrazně do roviny mravní. "Cílem našeho pohlavního
vývoje je čisté manželství, postavené na základech mravní čistoty"
(Masaryk, T. G., 1924, 7).
Poněkud jiný přístup a jiné cíle formuloval významný sovětský pedagog
tehdejší doby A. S. Makarenko (1953, 68), který považuje pohlavní
výchovu za jednu z nejtěžších pedagogických otázek. Jejím cílem je, aby
"pohlavní život působil potěšení jen na podkladě lásky a aby své potěšení,
své lásky a svého štěstí docházeli v rodině. Cílem všech rodičů, každého
otce a každé matky musí být, aby budoucí občan nebo občanka, které
vychovávají, mohli být šťastni jen v rodinné lásce a aby také jen v této
formě mohli hledat radosti pohlavního života." A. S. Makarenko pohlavní
výchovu vnímá jako prostředek k vytvoření spokojeného manželství s cílem
založit rodinu. Současně se pokouší, obdobně jak k tomu dochází u nás,
pohlavní výchovu rozšířit o mravní výchovu. Ve 30. letech, kdy se naplno
projevují průvodní příznaky hospodářské krize, přechází postupně pohlavní
osvěta v osvětu sexuální. Dochází k “rozevření” diskusních témat, majících
vztah k lidské sexualitě. Objevuje se tzv. komerční sex, erotická literatura,
publikace z historie erotiky, prostituce atd., ale také odborné studie.
Složitost společenských podmínek „odsouvá“ celou problematiku poněkud
do ústraní. Opětovně je celá problematika řešena až v 60. letech, v rámci
tzv. sexuální revoluce a jejich dopadů na mladou generaci.
Shrnutí kapitoly
V této kapitole jste se seznámili s historií lidské sexuality včetně pohledu
některých náboženství. Jedna část této kapitoly je věnována stále velmi
diskutované homosexualitě. Homosexualita v pojetí různých kultur
sehrávala rozdílnou roli. V jedné z části se dovíte něco o etiologii tohoto
tohot způsobu sexuálnío chování. V poslední části této kapitoly jste byli
seznámeni s historií sexuální výchovy v Čechách
21
Otázky úkoly:
1. Jak pohlíží křesťanství na homosexualitu.
2. Kdy se začala v Čechách cíleně přednášet sexuální výchova?
3. Jaká byla sexuální výchova v předválečném období
v Československu?
4. Jak se vyvíjelo postavení ženy z pohledu křesťanství?
Další doporučené zdroje k této kapitole:
BATISTA, N. Sebeochrana a pohlavní zdravověda. Praha: Štorch, nedatováno.
CACH, J., DVOŘÁK, K. G. A. Lindner a jeho odkaz dnešku. Praha: SPN, 1970.
FOREL, A. Pohlavní otázka. Praha: Sfinx, 1923.
HAŠKOVEC, L. Lékařské vysvědčení před sňatkem. Praha: Borový, 1928.
HÜFLER, B. Kdybych to byl věděl! Praha: Kočí, 1923.
CHLUP, O., KUBÁLEK, J., UHER, J. Pedagogická encyklopedie. Praha: Novina,
1938.
JANIŠ, K. Z dějin sexu a erotiky. Hradec Králové – Trutnov: Lupus, 2004.
MAKARENKO, A. S. O výchově dětí v rodině. Praha: SPN, 1953.
MASARYK, T. G. Mnohoženství a jednoženství. Praha: Domovina, 1924.
MASARYK, T. G. O škole a vzdělání. SPN, Praha: SPN, 1990.
NÁPRSTEK, F. Chceme socialistické školství v Československé republice! Praha,
1920. In SOMR, M. Antologie k dějinám školství a pedagogiky. Praha: MŠ ČSR,
1987. II. díl, s. 380 - 404.
OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ. Praha: J.Otto, 1902.
PANÝREK, D. Život muže a ženy v lásce a manželství. Praha: 1931.
PODÁNÍ Spolkové rady pedagogického muzea Komenského c. k. zemské školní
radě pro království České o pohlavní výchově mládeže. Místo a nakladatelství
neuvedeno, nedatovanáno.
ŠTEKL, M. Výchova k rodičovství. Plzeň: PdF, 1975.
ŠTECH, K. O pohlavní výchově. Praha: Voleský, 1920.
WEISS,P.
ZÁHOŘ, Z. Plán pohlavní převýchovy národa. Praha: Kočí, 1924.
ZÁHOŘ, Z. Praktický rádce v pohlavní výchově mládeže. Praha: YMCA, 1931.
22
2
SEXUÁLNÍ VÝCHOVA
V této kapitole se seznámíte s těmito tématy:
- Vymezení pojmu sexuální výchova
- Principy sexuální výchovy
- Determinace sexuální výchovy podle věku
Klíčová slova této kapitoly:
Sexuální výchova, škola, metody, principy, rodina
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 120 minut
2.1 Sexuální výchova
Pro vlastní vymezení pojmu může být určitým vodítkem charakteristika
sexuální výchovy vypracovaná Světovou zdravotnickou organizací
(WHO). "Podstatu a cíle sexuální výchovy tvoří vše, co přispívá k
výchově celistvé osobnosti, schopné poznávat a chápat sociální, mravní
psychologické a fyziologické zvláštnosti jedinců podle pohlaví a díky
tomu zformovat optimální mezilidské vztahy s lidmi svého i opačného
pohlaví" (In. Uzel, R., 1996, 62). Obdobné stanovisko k sexuální výchově
zaujala v roce 1988 Mezinárodní federace plánovaného rodičovství
(IPPF): "Hlavním cílem školní výchovy je připravit mladé lidi pro život
v dospělosti a pro jejich role ve společnosti. Jestliže sexualita, manželství
a rodinný život jsou důležitým prvkem v životě většiny obyvatelstva,
potom zcela jistě je logickou a nutnou povinností školy připravit mladé
lidi i pro tuto oblast. Sexuální výchova musí být pokládána za jednu část
celkové školní výchovy, která zprostředkovává dětem a mladým lidem
informace nutné, aby byli schopné vytvořit si správný názor, úsudek i
postoje." (In. Wynnyczuk, V., 1989, 2)
Další definici sexuální výchovy nabízí V. Täubner (1998, 140):
"Sexuální výchova - záměrná, plánovitá a dlouhodobá činnost
vychovatele (učitel, rodič, vychovatel) vůči vychovávanému a v
součinnosti s ním, ve které vychovávaný získává subjektivně i
společensky žádoucí vědomosti, postoje a chování z nejširší oblasti
sexuálního chování. Sexuální výchova současně pedagogicky kultivuje i
dispoziční sexuální chování." V Pedagogickém slovníku (Průcha, J.,
Walterová, E., Mareš, J., 2001, 211) je sexuální výchova definována jako:
"Výchova směřující k získání návyků, dovedností, znalostí, hodnot,
norem a postojů v oblasti vztahů mezi mužem a ženou. V ČR je součástí
občanské výchovy, rodinné výchovy aj." V citovaném Pedagogickém
slovníku je pojem sexuální výchova částečně ztotožněn s pojmem
pohlavní výchova, který je považován za „dřívější“ označení.
23
Následující vlastní vymezení sexuální výchovy se snaží pojmout sexuální
výchovu co nejšířeji a současně do celé problematiky harmonicky
implantovat systémový přístup. (Täubner, V., Janiš, K. 1998, 16)
"Sexuální výchova vychází z přirozené potřeby lidské sexuality po
uspokojení v intencích společensky žádoucího sexuálního chování,
zejména k příslušníkům opačného pohlaví, při respektování a využívání
celistvé a celoživotní výchovy člověka. Sexuální výchova pak představuje
organickou součást celého systému výchovy". Zřetelně narůstá obsahově
široké pojímání sexuální výchovy. Sexuální výchova se dostává do role
jednoho z prostředků rodinné výchovy. Podle V. Täubnera (1996, In
Janiš, K., Täubner, V., 1999, 5) "Sexuální výchova má na vychovávaný
subjekt významný pozitivní vliv:
1. z hlediska formování kognitivního a informativního rezervoáru
rozvíjející se osobnosti, který přispívá k objektivnímu vnímání
sebe i vnějšího sociálního prostředí,
2. z hlediska formování názorů a postojů k nejširší oblasti lidské
sexuality, zdraví, životního stylu, mezilidských vztahů, partnerství,
manželství a rodičovství,
3. z hlediska tvorby dovedností, návyků a chování v oblastech
sexuálního chování, mezilidských vztahů a celé škály osobních
dovedností."
Sexuální výchova působí vždy jako kultivátor významných
a determinujících bazálních motivů lidského jedince. Pro sexuální
výchovu je nesmírně důležité i odlišné vnímání sexuality z pozice žen,
které má jinou dimenzi a povahu, než vnímání shodného objektu z pozice
mužů. U jednotlivých pohlaví stojí sexualita na rozdílném stupni
životních hodnot, což se transparentně promítá i do celkové koncepce
sexuální výchovy. Dosud není zcela vyhraněná otázka - o co sexuální
výchově vlastně jde. Klade si za cíl "pokračovat" na únosnou míru
probouzení sexuálního zájmu nebo připravovat cíleně děti na nově vzniklé
stavy v důsledcích přirozeného vývoje? V každém případě by měla
sexuální výchova plnit funkci poradenskou.
Protože sexuální vývoj u jednotlivých pohlaví probíhá odlišně, dochází k
částečnému odchýlení se od ideální "cesty" k cíli. K tomu přistupuje i
fakt, že sexuální potřeba má odlišný význam pro chlapce (muže) a odlišný
význam pro dívky (ženy). Sexualita má pro každého jedince řadu
pozitivních dopadů, které vnitřně obohacují jeho duševní život a přispívají
k lepšímu vnímání okolního světa v jeho multidimenzionální podobě.
Vystupuje v podobě primární motivace k celé řadě lidských aktivit (zájem
o erotiku, sexualitu v pozdním věku), přispívá ke zlepšení vztahů mezi
lidmi, podílí se na asertivním přístupu k ostatním lidem, vyžaduje empatii
apod.
Proto celkem logicky sexuální výchova představuje v současné době
jeden ze základních pojmů. Můžeme pojímat v širším slova smyslu, a to
jako jeden z nedílných složek globální (celistvé) výchovy, jednak v užším
slova smyslu, jako samostatný vyučovací předmět se shodným názvem.
V nejširším slova smyslu je sexuální výchova chápána jako cílevědomé a
záměrné působení na tu složku osobnosti, která souvisí se sexuálním
pudem pojímaného také v nejširším slova smyslu, protože i samotná
24
lidská sexualita představuje určitý faktor osobnosti, který lze výchovou
pozitivně ovlivnit.
2.2 Principy sexuální výchovy
Podle obsahu, cílů a podmínek jsou formulovány další podmínky, jejichž
rozpracování je nejmarkantnější v aplikační rovině. Principy ve výchově
jsou na jedné straně výsledkem současné úrovně vědeckého poznání, na
straně druhé vyjadřují zobecněnou společenskou a historickou zkušenost s
obdobných systémů u nás a v zahraničí. Důsledné uplatňování a
respektování principů v praxi, podstatně zvyšuje celkovou efektivitu, v
konkrétním případě sexuální výchovy. Proto se stávají normou, která
ovlivňuje chápání výchovy v dané společnosti, celou školskou politiku,
vzdělávání apod. Jak uvádí V. Täubner (1996, 12 - 14) "Specifičnost
sexuální výchovy vyžaduje tvorbu i specifických principů. V sexuální
výchově respektujeme tradiční pedagogické principy didaktické jako
(např. princip názornosti, postupnosti a podobně) a principy výchovy
mravní (např. identifikace - uvědomělost, úcta k osobnosti žáka a jiné). V
principech sexuální výchovy je vyjádřeno velmi těsné propojení výchovy
a výuky." Principy sexuální výchovy zformulovala již dříve J.
Pondělíčková (1990, 29 - 31) a při jejich formulaci vychází jednoznačně z
didaktických zásad. Jedná se o principy: spontánnosti, přiměřenosti,
aktivní imunizace, důvěry, pravdivosti, návaznosti, otevřenosti.
Zřejmě nejlepší a nejúplnější konstrukci principů sexuální výchovy
formuloval V. Täubner (1996, 65).
1. Princip spolupráce rodičů a školy
2. Princip začleněnosti sexuální výchovy do obecného projektu výchovy
dítěte.
3. Princip vědeckosti v sexuální výchově
4. Princip důvěry
5. Princip koedukovanosti v sexuální výchově
6. Princip etičnosti v sexuální výchově
7. Princip aktivity žáka a spolupráce se žákem
8. Princip komplexnosti a harmonie v sexuální výchově
9. Princip osobnosti sexuálního pedagoga
10. Princip přiměřenosti v sexuální výchově
Postupně docházelo k doplnění škály o tzv. speciálně didaktické principy
(Sielert, U., Pondělíček, I., 1994, 7):
• princip laskavosti a přátelskosti ve výuce,
• princip empatie a zbavování strachu,
• princip budování odpovědnosti a ochrany sebe i druhého,
• princip práva na omyl a individuální přístup,
• princip tolerance k právům a názorům druhého.
Při širším pohledu na sexuální výchovu je zapotřebí zformulovat ještě
další principy, ze kterých sexuální výchova vychází a které přispívají k co
nejkomplexnějšímu pohledu na danou problematiku. Např. K. Janiš
(1997, 17 - 22) uvádí ještě princip historičnosti, alternativnosti, princip
primární úlohy rodiny a interdisciplinárního přístupu. Principy se podílejí
na koncipování sexuální výchovy a v obecné rovině mají obecnou
povahu. Jejich respektování představuje jednu z podmínek naplnění cíle,
25
na jehož dosažení se výraznou měrou podílejí i některé specificky
pojímané principy sexuální výchovy.
Motivy vedoucí k zavedení sexuální výchovy do škol
Základní škola představuje jediný subjekt v celém systému výchovy
dětské populace, který je schopen v plné míře realizovat sexuální
výchovu. Nikomu jinému, ani nikdy jindy se už taková příležitost,
ovlivnit výchovu celé dětské populace, nevyskytne. Navíc, právě na
základní škole, zejména v posledních ročnících, můžeme pracovat se žáky
již velice vnímavými ve vztahu k sexualitě, k sexuální výchově. Žáci jsou
zde vnímaví a citliví nejen pro novost problematiky, ale i proto, že
dospívají do věku, kdy začíná sexuální zralost a že začínají být i schopni
propojovat otázky partnerství dvou pohlaví i z hlediska mravního.
Nezastupitelnost sexuální výchovy v procesu kultivace lidské osobnosti,
zvýrazňuje úlohu školy při naplnění cílů, které jsou před sexuální
výchovu postaveny.
Pro zavádění sexuální výchovy do škol hovoří, mimo jiné, citlivost a
otevřenost žáků pro vnímání jednoty biologické a psychické stránky se
stránkou mravní, možnost vytvoření skutečně systematické výchovné
práce v chápání celého komplexu sexuální výchovy a dlouhodobosti této
výchovy a současně i vstupování ojedinělých žáků vyšších tříd základní
školy už do partnerských vztahů s případnou sexuální aktivitou apod.
Dalším argumentem pro zavádění sexuální výchovy do škol, je
skutečnost, že základní škola představuje jedinou instituci, která může v
daném okamžiku oslovit všechny členy dětské populace. Nikdy jindy a
nikdo jiný už podobnou možnost nemá. Zároveň škola je schopná zajistit
dlouhodobou,
systematickou
výchovnou
práci,
prováděnou
profesionálními pracovníky a současně je schopná zhodnocovat i vlivy
jiných činitelů, mobilizovat a aktivizovat. Současně škola, v co největší
míře, předává žákům ucelený systém vědomostí, dovedností a návyků,
podílí se na formování celé osobnosti, všech jejích složek atd. Učitelé
oproti rodičům mají mnohem větší předpoklady v oblasti výběru a kvality
informací, kterých se dětem dostává z řady různých zdrojů, mnohdy i
zcela mylných. Škola musí s takovými informacemi nejen počítat, ale
musí své žáky na ně co nejlépe připravit. Zdroj informací od kamarádů,
jejich podíl na formování sexuálních postojů a názorů, sexuálního
chování, je v mnoha případech nesmírně silný.
K základním motivům pro uvádění sexuální výchovy do škol (Täubner,
V., Janiš, K., 1998, 22, Wynnyczuk, V., 1993) patřilo:
prosazování plánovaného rodičovství, antikoncepce, s čímž souvisí
otázka potlačení nechtěného těhotenství a potratovosti)
ochrana dětí před sexuálním násilím a zneužíváním,
prevence sexuálně přenosných nemocí včetně HIV/AIDS,
přispět k všestrannému rozvoji všech stránek lidské osobnosti.
Jedním z velkých problémů sexuální výchovy je nevyváženost mezi
prezentací pozitivních a negativních informací. Otevřená prezentace
některých projevů sexuality může napomoci široké osvětě při nalezení
odpovídající odpovědi na některé otázky spjaté s pohlavním vývojem. Na
druhé straně však působí v mnoha ohledech destrukčně. Sexuální osvěta
ve škole je cílena v první řadě na pohlavně přenosné nemoci, nežádoucí
otěhotnění, zneužití a znásilnění, prostituci apod. Navíc expozice se totiž
26
neodehrává v souladu s aktuálním vývojem. Dochází k němu dříve, než
optimálně "dozrají" všechny součásti pohlavního ústrojí v přirozené
časové posloupnosti. Dochází k výraznému ataku na psychoerotickou
sféru. Současně i masmédia vytvářejí určitý sexuální idol (feminní i
maskulinní), jehož modelové chování nepřímo zabraňuje optimálnímu
výběru budoucího partnera. Výše uvedené formulace odklonily pozornost
věnovanou sexuální výchově k prezentování té obsahové stránky, která
úzce souvisí s reprodukční stránkou. Kvalitní sexuální výchova se musí
věnovat i takovým aspektům, které představují láska, zodpovědnost,
intimní vztah, rodičovství atd.
1) prosazování plánovaného rodičovství
Všeobecně platí, že očekávané dítě má mnohem lepší podmínky pro svůj
další vývoj, než dítě nechtěné, neplánované. Podle statistik z 80. let 60 %
prvních dětí se rodilo do 9 měsíců po svatbě. Současně se však také uvádí,
že do 10 let se 90 % takto uzavřených manželství (na základě
společenského tlaku) rozpadlo. Pokles natality v poslední době také úzce
souvisí s ekonomickou situací. K tomu přistupuje ještě fakt, že některé
případy nechtěných těhotenství jsou často řešeny umělým přerušením.
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) se ročně uskuteční ve
světě 36 - 53 milionů interrupcí. U nás dochází od roku 1988 k trvalému
poklesu všech forem přerušení těhotenství. Na daném a společensky
žádoucím trendu se podílí celá řada faktorů, jako např. podstatně vyšší a
jednodušší dostupnost antikoncepce, sexuální osvěta, stoupající
neplodnost, zodpovědnější sexuální chování zejména u mladých lidí apod.
Nežádoucí otěhotnění je jedním z aktuálních problémů mladých lidí.
Nejde-li etickými nástroji omezit jejich sexuální aktivitu, je zapotřebí do
systému prevence začlenit prvky prezentace účinné a spolehlivé
antikoncepce. Sexuální diskriminace, nedostatečná zdravotní péče a
v neposlední řadě i nedostatečná ochrana před nežádoucím otěhotnění má
odraz v nelichotivých výsledcích, zejména v rozvojových zemích. Bylo
fatální chybou, z globálního pohledu, realitu podceňovat, stejně tak jako
i přeceňovat. Prognostikové předpokládají, že v roce 2050 bude na naší
planetě 9,4 miliardy lidí.
2) ochrana dětí před sexuálním násilím a zneužíváním
Stále častěji se prostřednictvím masmédií, ale i předních odborníků
(např. Dunovský, J. 1997, 93 - 98) setkáváme se závažným problémem
syndromu CAN - týraného, sexuálně zneužívaného a zanedbávaného
dítěte. V současné době se stále častěji prosazuje CSA - nevhodné
vystavění dítěte sexuálnímu kontaktu, aktivitě nebo chování. V poslední
době se neustále množí případy zneužívání dětí, a to jak infamiliární
(např. incest), tak i exfamiliární (např. znásilnění). Průzkumy uskutečněné
v Anglii, Nizozemí, Dánsku a Švédsku vypovídají o tom, že přibližně 20 30 % dětí do 15 let bylo zneužito, je zneužíváno nebo se stalo obětmi
pokusu takového zneužití. Současně se ukázalo, že pachatelem se v 70 80% případů dopouštějí osoby dítěti známé, které mají k němu nadřízený
vztah (např. učitel, vychovatel, vedoucí kroužku, ale i rodiče). Podle V.
Wynnyczuka (1993, 35) v České republice "toto nebezpečí hrozí ročně
minimálně 700 - 1700 jedincům z každého kontingentu narozených". To
znamená, že do 15 let je pouze u nás sexuálně zneužito asi 25 tisíc dětí.
3) globální prevence před pandemií HIV/AIDS
27
Současný stav realizace sexuální výchovy je výrazně ovlivněn pandemií
HIV/AIDS a jejími konsekvencemi. Úměrně ke zvýšené mobilitě
obyvatelstva (turistický ruch, sociální a politické změny v Evropě,
národnostní a válečné konflikty) vzrůstá úměrně i nebezpečí dalšího
rozšíření této choroby. XIII. celosvětová konference o AIDS (Durham JAR, 2000) konstatovala, že:
celosvětová epidemie překonává i nejhorší vize vědců,
v Africe (nejvíce ohrožené) klesl průměrný věk na 30 a budou
existovat země s 30 % infikovaností HIV/AIDS.
Podle údajů OSN žije na celém světě 34,4 miliónů lidí infikovaných
HIV, z toho 24,5 miliónů jižně od Sahary. Ročně nově přibývá
na 5 miliónů nemocných lidí. Za posledních 20 let zemřelo na AIDS
18,8 milionů lidí, dále pak je na světě 9 miliónů sirotků (na základě
zemřelých rodičů pod vlivem AIDS), 12,1 miliónu žen, z nichž zemřelo
přibližně 4 milióny. Přestože v České republice je v poslední době
největší nárůst nových případů infekce HIV mezi homosexuálními
prostituty, narůstá počet infikovaných žen žijících v trvalých partnerských
svazcích. V současné době se udává údaj cca 700 osob HIV pozitivních.
V roce 1985 vznikla v Praze referenční laboratoř pro AIDS. Na základě
cílených preventivních programů patří naše republika společně se
Slovenskem k zemím s nejnižším výskytem HIV pozitivních v celé
Evropě. Od roku 1987 se u nás žádný občan nenakazil prostřednictvím
infikované krevní transfuze.
Realizace sexuální výchovy nesmí být pojímána jako pouhá prevence
některých patosociálních jevů, ale jako nedílná součást lidského života.
Sexualitu musíme vnímat jako reálný projev lidské přirozenosti, což
může být zdrojem životního optimismu, stejně tak jako může vést k
závažným poruchám, těžkým duševním stresům, beznaději,
bezvýchodnosti a k nepříznivým sexuálním jevům. Sexualita má zcela
zákonitě pro člověka i celou řadu dalších významů, jednak představuje
důležitou součást psychohygieny, zdroj životního optimismu, jistoty,
mocný zdroj inspirace např. pro umělce apod.
2.3 Podmínky sexuální výchovy na úrovní základní školy
Podmínky výchovy (obecné působení vývojových činitelů) představují
jeden z limitujících faktorů možných výsledků. Vzhledem k osobnosti
vychovávaného můžeme podmínky rozdělit na biologické (somatické a
fyziologické kvality osobnosti), psychické (psychické procesy a kvalitu
psychických vlastností, zejména myšlení, charakter, zájmy, vůli,
schopnosti aj.), sociální (ekonomizace společenského života) a materiální.
Podmínky výchovy můžeme kategorizovat podle rozličných hledisek,
nejčastěji se však používá členění na podmínky vnitřní a vnější. K
vnitřním podmínkám (faktorům) vývoje lidského jedince řadíme vrozené
a zděděné dispozice (genotyp). Pro celkovou úspěšnost sexuální výchovy
je důležitá integrace vnitřních podmínek výchovy: somatické a
fyziologické kvality, typ vyšší nervové činnosti, aktuální stav psychiky a
stávající životní zkušenost.
Biologické podmínky
Rozvoj pohlavní identity začíná v útlém dětství na základě porovnávání
odlišností mezi sebou. Dochází k učení základům sexuálního chování, k
28
zafixování určitých základních vzorců chování, vytváření vlastního
názoru k některým sexuálním jevům (např. onanii, prostituci,
pornografii), vytváření si systému hodnot se sexuálním pozadím atd.
Biologické podmínky, rozpracované v četných publikacích, patří
k relativně stabilním.
Psychické podmínky
Důležitým předpokladem efektivní sexuální výchovy je optimální
interakce vnějšího působení a úrovně biologických podmínek. Škola se
na uvedené interakci podílí a přispívá k harmonickému vývoji každého
jedince. Prostřednictvím vzdělávací funkce školy se rozvíjejí zejména
poznávací procesy. Myšlení a paměť se opírá o konkrétnosti a názor.
Ke konci období se myšlení dítěte na základě hledání a objevování
příčinných souvislostí, přibližuje k abstraktní formě a k vytváření
logických pojmů, není však ještě schopno vyhledávat logické souvislosti,
tzn. že některé vnější znaky (např. sekundární pohlavní znaky) nespojuje
se změnou vnitřních vývojových podmínek.
Na počátku školní docházky se zájem o sexuální tématiku prohlubuje,
přičemž zvýšenou aktivitu vykazují dívky. V této době naprostá většina
dětí spojuje "příchod" na svět s matkou a jejím bříškem. Nezřídka dochází
k situaci, kdy si dítě pod výsledkem vlastní fantazie ztotožní svou
představu se "skutečností". Důležitý je především poznatek, že dítě v
tomto věku se více zaměřuje na vnější svět, který z počátku poznává
prostřednictvím dospělých. Doznívá zde ještě "předškolní" snaha
poznávat svět vlastním kontaktem s ním. Předškolní trend je "přerušen"
pojmovou prací ve škole a postupně nahrazována právě zprostředkováním
světa dospělými. Pro sexuální výchovu jsou "použitelné" takové
představy, které jsou v souladu s požadovanou společenskou etikou,
dostatečně reálné, schopné nahradit případnou praktickou použitelnost.
Později se poznání individualizuje a navíc se začíná projevovat počáteční
morální heteronomie, kdy dítě považuje za správné téměř všechny
příkazy, zákazy a názory dospělých. Postupem času se mění předchozí
morální heteronomie na morální autonomii.
Ke značným proměnám dochází v duševním vývoji, zejména v myšlení.
Zvyšuje se schopnost abstraktního a logického myšlení, což vede ke
zpřesnění rozumového poznání, prohloubení kvality užívaných pojmů,
vyjadřování a zaujímání, v té době typických kritických postojů.
V rozumové výchově lze "manipulovat" s abstrakcí, což se může
pozitivně odrazit při formování společensky žádoucích postojů k
sexualitě, sexuálnímu chování a dodržování sexuální morálky. Pohlavní
hormony ovlivňují nervovou soustavu, která je mnohem vnímavější na
vnější podněty. Můžeme pozorovat rychle se střídající projevy nálady.
Citový život se obohacuje o nové druhy tzv. vyšších citů: estetické,
intelektuální, morální a společenské. Někdy se používá pro uvedenou
skupinu citů označení etické city.
Období dospívání je ve znamení hledání způsobu uspokojování vlastních
sexuálních potřeb, které může být zakončené pohlavním stykem
motivovaným mnohdy spíše speciálními než biopsychologickými faktory
(např. se může jednat o útěk z nevhodného rodinného prostředí, dostatek
nekontrolovatelného volného času, nezájem ze strany rodičů apod). V
těchto případech se může jednat též o konflikt s trestním řádem a vzniklé
29
psychické sexuální trauma, stejně tak jako i případné setkání s
exhibicionismem, sexuálním obtěžováním, zneužitím, znásilněním apod.
Sociální podmínky
K nejsložitějším otázkám v systému výchovy, pro svou variabilnost, patří
podmínky sociální. Prostředí, v němž se sociální vlivy formují a realizují,
je příliš široké. Důležitou sociální podmínkou při realizaci sexuální
výchovy se jeví koedukovaná výchova, která se podílí na zmírnění
pohlavního napětí, k úctě a pozornému vztahu k druhému pohlaví atd. Pro
budoucí život je významné zvládnutí některých sexuálních rolí a chování.
Chlapecký či dívčí způsob chování do jisté míry upevňují rodiče, učitele a
v neposlední řadě i samotné sociální prostředí. Svou úlohu při ujasnění si
vlastní pohlavní role sehrávají informace mezi vrstevníky. Sociální vztahy
se realizují ve dvou směrech.
Vztah dítěte k dospělým, který vychází v daném období z víry v
"neomylnost" dospělých jedinců. Při vstupu do školy přebírá tuto
úlohu do jisté míry i škola, přesněji řečeno učitel. Z hlediska
pohlaví se požadavkům lépe přizpůsobují děvčata, což je v
převážné míře důsledkem většího podílu děvčat na životě rodiny a
následně i větší "úspěšnosti" děvčat ve škole.
Vrstevnické vztahy, které vycházejí z touhy dítěte po sociálním
kontaktu, kolektivu atd. Přestože dochází ke zřetelnému oddělení
činnosti podle pohlaví, objevují se jedinci, kteří začínají
vyhledávat činnost a společnost opačného pohlaví, a to i přes
posměch ostatních. Důvodem bývá zpravidla společný zájem,
prospěch, místo bydliště apod., ale také "vrozená" náklonnost
zejména chlapců k dívkám.
V chování dětí daného věku roste snaha o vnější upozornění na sebe ze
strany opačného pohlaví. Prostředkem se stává vedle oblečení i chování.
Nezřídka dochází k projevům partnerského vztahu (např. držení za ruku,
kolem ramen, demonstrativní líbání na veřejnosti, ale i kouření, požívání
alkoholu). Pod vlivem různých vlivů si začínají pubescenti vytvářet
realističtější představu o sobě samých i o vlastnostech budoucího
partnera. Regulace sexuálního napětí probíhá jednak prostřednictvím
sebeukájení, jednak prvními platonickými kontakty.
Sociální podmínky sexuální výchovy patří k nejvíce variabilním.
Společně s biologickými a psychickými podmínkami vytvářejí platformu,
na které celý model sexuální výchovy by měl být budován. V současné
době je vzhledem k sexuální výchově nejzajímavější sociální prostředí
samotné školy, které s dalšími součástmi tvoří klima školy. Školní klíma,
které vymezujeme jako specifický projev školního života, spadá do
skupiny nemateriálních prostředků školy, jako výchovně vzdělávací
instituce.
2.4 Škola jako garant realizace sexuální výchovy
Psychosexuální orientace dítěte se utváří už v druhém až třetím roce jeho
života. V období do šesti let se následně formují základní postoje
k pohlaví, to znamená v období, které v maximální míře monitoruje
rodina. Z toho vyplývá, že výchovné možnosti školy jsou poměrně dost
omezené. Tím je dána do značné míry primární úloha rodiny v systému
sexuální výchovy a současně zde škola vystupuje jako sekundární
výchovný zdroj, který má významnou roli v rovině korekce původních
30
informací, názorů a postojů. Školní sexuální výchova, nebo spíše sexuální
výchova realizována ve školním prostředí, se stává do značné míry nejen
politickým a ideologickým problémem, ale také kulturním, sociálním a do
značné míry i problémem zdravotním. Vlivy náboženské a morálně
tradicionalistické mohou přispívat k sexuální diskriminaci lidského
jedince, bránit jeho individuální rozvoj potlačováním základních
sexuálních a reprodukčních práv.
Důležitou součást optimálního klimatu školy představuje postoj
veřejnosti k sexuální výchově, který však je do jisté míry limitován celou
řadou faktorů, zejména pak vzájemným střetem mravních priorit
preferovaných příslušnou společenskou skupinou atd. Působí zde vliv
církve, zejména názory některých fundamentálních zastánců,
nedostatečné vědecké rozpracování problému, absence komerčního sexu v
nedávné minulosti, rozvoj cestovního ruchu, masmédia apod. Naše
společnost si v mnoha směrech ne vždy plně uvědomuje potřebu realizace
systému sexuální výchovy vzhledem k neustálému rozšiřování pandemie
AIDS, rozšíření drog apod. Přesto obsáhle vedené diskuse setrvávají na
pozicích "udržování" sexuální výchovy v intencích současných
společenských norem. K základním argumentům patří podle předních
sexuologů: poukazování na nežádoucí účinky kontraceptiv, nebezpečí
předčasného zahájení sexuálního života, pohlavně přenosné nemoci,
umělé přerušení těhotenství a všeobecný úpadek mravů. Vyvstává otázka,
jak vymezit sexuální mravnost, společenskou normu pro sexuální
chování. Člověk, jako biopsychosociální bytost se projevuje
prostřednictvím svého chování, jednáním, postoji apod. značně variabilně.
Proto se jeví i vymezení samotných základů etických pravidel jako
nesmírně obtížné a těžko řešitelné. Sex sám o sobě (izolovaný) postrádá
primární kategorii mravnosti. Vymezení sexu jako něčeho mravního, či
nemravného, je výslednicí zprostředkovaných okolností, zejména
vymezením vztahu k partnerovi a ve vztahu ke společnosti, jejím normám
apod. Restrikce v oblasti sexuálního chování lidí představují doprovodní
znak totalitního zřízení. Naopak optimálně otevřený prostor pro realizaci
cílené a široce pojímané sexuální výchovy přispívá k prevenci v celé šíři
patosociálních projevů lidského sexuálního chování.
Postoj veřejnosti k realizaci sexuální výchovy prostřednictvím školy je
projevem rodičů přenést odpovědnost na jiný subjekt a vyhnout se tak
řešení řady složitých otázek, dále pak vzájemným střetům mravních
priorit preferovaných příslušnou společenskou skupinou atd. Výrazně zde
působí vliv církve. Naše společnost si v mnoha směrech ne vždy plně
uvědomuje potřebu realizace systému sexuální výchovy vzhledem k
neustálému rozšiřování pandemie AIDS. Přesto, obsáhle vedené diskuse
setrvávají na pozicích "udržování" sexuální výchovy v intencích
současných společenských norem.
Stav veřejného mínění silně ovlivňuje schopnost i ochotu rodiny vůbec
se odpovědně podílet na sexuální výchově. Dosud určité "prudérní"
tendence přetrvávají ve společnosti a ovlivňují veřejné mínění. V tomto
smyslu je vnášena do vztahu rodičů a dětí nejistota, falešný "stud",
neochota aj., a to nepřihlížíme k "neschopnosti" rodičů provádět sexuální
výchovu na odpovídají úrovni. Tím se rozhodně nemíní vyřazení rodiny
ze sexuální výchovy. Specifika rodiny, intimní vztahy v rodině ji
31
předurčují významné místo nejen v této oblasti výchovy. Každá
společnost se snaží dostatečně zřetelně a srozumitelně stanovit příkazy a
zákazy, bez nichž žádná společnost nemůže existovat. V bazální podobě
jde především o "čistou" reprodukci lidského druhu a v takové podobě
askeze (realizovaná v podobě celibátu) vystupuje v roli regresivního
prvku. Vnímání askeze, jako dobrovolné kázně (nároku jedince na sebe
sama, vymezení vlastních hranic a víry, ovládnutí vlastního stylu života),
nepředstavuje jen nezbytnou složku náboženské víry, ale jde především o
kulturní a vzdělanostní dimenzi lidské společnosti. Společnost se zároveň
stává prvním prostředím a tím i kontrolou výsledků sexuální výchovy.
Protože oblast lidské sexuality byla vždy nesmírně citlivou oblastí, je
důležité přihlížet při koncipování modelu k postojům a názorům
společnosti, v užším slova smyslu pak k názorům a postojům rodičovské
obce. Škola má možnost předat žákům ucelený systém vědomostí,
dovedností a návyků, podílet se na formování celé osobnosti, všech jejích
složek atd. Učitelé oproti rodičům mají mnohem větší předpoklady
v oblasti výběru a kvality informací, kterých se dětem dostává z řady
různých zdrojů (např. informace od starších kamarádů). Škola musí
s takovými zdroji počítat. Zdroj informací od kamarádů, jejich podíl na
formování sexuálních postojů a názorů, sexuálního chování, je v mnoha
případech nesmírně silný.
Vymezení obsahu sexuální výchovy
Obsah sexuální výchovy se rozpadá do samostatných tematických celků,
které relativně autonomně pojednávají o dílčím úseku poznání nebo
činnosti. Proto také předchozí koncepce (např. koncepce pohlavní
výchovy, výchovy k rodičovství, k zodpovědnému manželství atd.)
nazíraly jednostranně pouze na izolovanou dílčí část, což je v rozporu
k proklamované realizaci celistvé výchovy z hlediska obsahu. Čím šířeji
je pojímán obsah, tím je větší předpoklad pro využívání
interdisciplinárních vztahů. Naopak užší pojímání obsahu vede k
výraznější profilaci, ale ve finální podobě se přibližuje k biologizujímu
trendu, který je blízký k freudovské (psychoanalytické) koncepci. Je
zřejmé, že na expozici obsahu se podílí i samotný přístup učitelů.
Sexuální výchova, jako součást ostatních složek výchovy, se promítá do
složek struktury osobnosti, prolíná celým systémem, a proto s realizací
každé složky vstupuje sexuální výchova do specifické interakce. Protože
každá společnost si stanovuje svá vlastní kritéria, je z pohledu každého
jedince "těžiště" a význam jednotlivých složek výchovy v rozmezí
od tělesné výchovy až po citovou a mravní složku. Uvedená skutečnost se
promítá do vymezení samotného obsahu a zároveň naznačuje nutnost
multidisciplinárního přístupu s možností využití mezipředmětových
vztahů v rámci učiva na základní škole.
Způsob realizace obsahu sexuální výchovy
Problematika sexuální výchovy je začleněna do pedagogické teorie i
pedagogické praxe. Stala se součástí řady výchovně-vzdělávacích
programů, obsahem projektů humanistické výchovy i výchovy ke
zdravému životnímu stylu. Realizace obsahu sexuální výchovy je
vymezena obecnými a postupnými cíli sexuální výchovy, které v sobě
zahrnují nejrozšířenější a nejznámější obsah sexuální výchovy
32
vypracovaný kolektivem odborníků pod vedením dvojice A. Brzek a J.
Mellan (1994), upraveného do našich podmínek. Jedná se o tzv.
"Minnessotskou rukověť" (Guidelines for Comprehensive Sexuality
Education vydavatele SIECUS of U. S. 1991). Uvedený obsah sexuální
výchovy pro žáky 1., 2. a 3. stupně základních škol tvoří šest základních
tematických okruhů, které jsou pak dále členěny do dalších dílčích témat.
Sexuální výchova má přesně vymezený obsah z hlediska věkových
kategorií dětí a mládeže.
Obsah sexuální výchovy je realizován intencionální sexuální výchovou
ve výchovných institucích (Täubner, V., 1996, 70):
v rámci obecně vzdělávacího výchovného procesu (učitel ve svém
vzdělávacím předmětu),
v rámci samostatného výchovně vzdělávacího předmětu nebo v
předmětech, které byly sexuální výchovou konkrétně pověřeny
(rodinná výchova, biologie, tělesná výchova, literární výchova
atd.),
v rámci rodiny žáka (rodiče spolupracují se školou, jsou informováni
o obsahu, prostředcích, metodách a specifickém podílu rodiny,
rodiče realizují vlastní výchovný projekt),
v rámci mimoškolní výchovy (zájmové útvary, spolupráce
s mimoškolními organizacemi atd.).
Po stránce organizačního začlenění existuje několik následujících
variant:
1. Sexuální výchova jako samostatný vyučovací předmět.
2. "Rozptýlení" obsahu do stávajících vyučovacích předmětů
3. Realizaci v rámci předmětu Rodinná výchova.
4. Vypuštění sexuální výchovy z učebních osnov.
2.5 Přístupy k obsahu sexuální výchovy
Vnímání sexuální výchovy, je determinováno nejen cílovou kategorií, ale
i formulací obsahu. Jednou krajností je zdůrazňování biologické podstaty
lidské sexuality, kdy je sexuální výchova ztotožňována s výchovou
pohlavní (tzv. biologizující tendence). Uvedený trend můžeme označit
jako "negativní sexuální výchova", kdy k hlavním výchovným principům
pro období dětství a dospívání patří odvádění pozornosti od samotné
problematiky, poskytování minimálních, případně žádných informací. Jde
o jakousi "redukci sexuální výchovy jen na pochopení biologické,
případně medicínské stránky".
Druhou krajností je zdůrazňování především psychické (emotivní) a
mravní stránky sexuality. Podstatou tzv. psychologizující tendence je, že
spočívá v podceňování otázek spojených s pohlavní výchovou a kdy
sexuální výchova je pojímána jako jedna ze součástí výchovy k
partnerství, manželství a zodpovědnému rodičovství. V poslední době
dochází k prosazování kompromisního, ale i mnohem komplexnějšího
pojetí, objektivně odrážející obsah a poslání sexuální výchovy ve vztahu k
úloze, kterou sehrává v životě každého jedince. Tzv. komplexní tendence
představuje otevřený systém, přístupný všem novým pozitivním prvkům.
Ve zjednodušené podobě můžeme sexuální výchovu chápat jako
cílevědomé a záměrné působení v nejširším slova smyslu, což také
nejvíce odpovídá potřebě komplexního přístupu. Odpovídající složka
výchovy je determinována do jisté míry celospolečenským trendům
33
uplatňovaných v dané době. Proto musí být pojímána jako organická
součást ostatních složek výchovy, například estetické, mravní, výchovy
volních vlastností, výchovy rozumové a tak dále. Komplexní trend v
sexuální výchově pro svou komplexnost a otevřenost dalším vlivům
představuje nosnou ideu pro koncipování systému sexuální výchovy.
Zajímavé metodické postupy v diferencovaném přístupu k obsahu nabízí
L. Šulová (1998, 52 - 57), která velice obdobně rozčleňuje obsah sexuální
výchovy do tří skupin:
Medicínsko - sexuologický přístup k obsahu sexuální výchovy
Uvedený přístup je reprezentován převážně zástupci lékařské obce, jako
např. koncepce J. Rabocha (1988), J. Pondělíčkové - Mašlové (1988).
Nejlépe je možné demonstrovat uvedený přístup na koncepci autorů A.
Brzek, J. Mellan (1994), schválená ministerstvem školství. Východiskem
byla tzv. "Minnessotská rukověť". Autoři ji přizpůsobili k sociokulturním
podmínkám naší republiky. Koncepce předpokládá, že sexuální výchova
se stane součástí vzdělávání na základních a středních školách. Koncepce
je velice komplexně pojata a zahrnuje též otázky formování osobnosti,
názorovou orientaci, motivaci k zodpovědnému sexuálnímu chování.
Výhrady lze mít k příliš direktivnímu a jednostrannému hodnotícímu
přístupu, který může být v rozporu s rodinnou výchovou a prostředím.
Medicínsko (sexuologicko) orientovaní odborníci pojímají sexuální
výchovu jako další rozvinutí pohlavní výchovy, a to navíc v převažující
kognitivní rovině. V každém případě můžeme uvedený přístup hodnotit
jako fundovaně pojímanou sexuální osvětu.
Pedagogický přístup k obsahu sexuální výchovy
Do uvedeného souboru přístupů spadá koncepce Z. Kopřivy (1995)
vycházející z celostního přístupu ke zdraví. Jako východiska používá
zdůrazňování souvislosti mezi zdravím jedince, komunity i Země, jako
celku. Koncepce zvýrazňuje aspekty způsobů předávání informací, s
důrazem na skupinovou práci s dětmi, kde probíhá přirozená a spontánní
interakce učitel – žák, a kde je velice zdůrazňována a stimulována aktivita
a tvořivost dětí. Jedná se o určitý „středový“ přístup, kdy z řad lékařů jsou
přejímána fakta, zejména poslední poznatky z dané oblasti. Od
psychologů jsou přejímány žádoucí modely chování atd. Podle L. Šulové
(1998, 54 - 55) tato koncepce může mít své slabiny především v neochotě
některých pedagogů přistupovat na tyto avantgardní formy výuky, a též v
jejich tendencích vyhýbat se tzv."ožehavým tématům" (techniky
pohlavního styku, interrupce...)
Psychologický přístup k obsahu sexuální výchovy
Zmiňovaná L. Šulová (1998, 52 - 57) ve "své" navrhované koncepci se
snaží neopomenout anatomicko - fyziologické základy sexuality, ale
zařadit tyto informace do široké psychologické problematiky vývoje
osobnosti, partnerských vztahů, rodičovství, rodiny. Materiál je zaměřen
nejen na stručné anotace jednotlivých tematických celků, ale především
na formu předávání poznatků, kde je využíváno sociálně psychologických
a tréninkových technik, takže je dětem co nejvíce simulována situace
v praxi, ale adekvátně k úrovni jejich kognitivních struktur.
Sexuální výchova se plně etablovala v pedagogické teorii i praxi. Stala se
součástí řady výchovně-vzdělávacích programů, obsahem projektů
humanistické výchovy i výchovy ke zdravému životnímu stylu. Proto,
34
jako součást celkové výchovy, musí být do celého výchovně vzdělávacího
systému začleněna velice citlivě. Plně to odpovídá povaze dané složky
výchovy a jejího významu pro další harmonický vývoj. Nelze než
souhlasit s názorem (Brzek, A., Hubálek, S., Procházka, I., 1990, 12), že
"Cílem účinně prováděné sexuální výchovy není strašit. Pouhá
epidemiologická fakta, většinou již dostatečně známá, vyvolávají již sama
o sobě až příliš mnoho strachu. Přitom je ovšem skutečností, že lidé tuto
pravdu znát musí. Strach pramenící ze znalostí faktů může posloužit jen
jako motivační činitel, který povede k tomu, že lidé projeví zájem a
potřebnou pozornost a ochotu podle doporučení sexuální výchovy
modifikovat své sexuální chování. Sama sexuální výchova nesmí strach
stupňovat, ale naopak jej z lidí snímat."
Výraz cíle sexuální výchovy ve školní praxi je dán třemi základními
rovinami:
1. Rovina kognitivní a informativní - je to množství a kvalita informací
a poznání, které má žák v sexuální výchově získat.
2. Rovina postojová a emocionální - je to kvalita a množství
emocionálních a identifikovaných postojů k jednotlivým
vědomostem, dovednostem, návykům a k chování z oblasti sexuální
výchovy, které si má žák vytvořit.
3. Rovina dovedností, návyků a chování - je to množství a kvalita
získaných dovedností, návyků a chování, které má žák v sexuální
výchově získat.
Obecný ideální cíl sexuální výchovy je kvalitní a zdravý život v
partnerství, manželství a rodičovství, přičemž je v něm obsažena
harmonie sociální, etická, psychická a biologická.
Podmínky sexuální výchovy jsou ty skutečnosti, za kterých sexuální
výchova probíhá.Patří sem tradičně známé podmínky vnitřní (endogenní),
jako jsou podmínky biologické, psychické,atd. a podmínky vnější
(endogenní) jako jsou podmínky sociální, materiální, atd.
Před zahájením sexuální výchovy musí učitel všechny zásadní podmínky
akceptovat a k nim koncipovat svůj výchovně vzdělávací projekt. Konkrétní
výraz akceptování podmínek odpovídá na požadavky principů sexuální
výchovy a konkrétní výchovné situace, např.: věk dětí, stupeň vědomostí ,
osobní vztahy ve skupině, stupeň zájmu a motivace k tématu, vybavení
učebny , charakter pomůcek , časová dispozice, postoj rodičů a veřejnosti,
tradice regionu, atd.
Prostředky sexuální výchovy, které sexuální pedagogika používá,
korespondují s prostředky obecné pedagogické teorie a jejího předmětu
výchovy, přičemž se zde vyčleňují i některé prostředky specifické. Jde tedy
o takové prostředky, kterými je dosahován cíl sexuální výchovy. Hlavním
prostředkem výchovy ve škole je výchovné vyučování. Specifikou sexuální
35
výchovy jsou specifické výchovně vzdělávací metody, specifické názorné
pomůcky a organizační formy.
2.6 Obsah sexuální výchovy
Obsahem sexuální výchovy jsou vědomosti, postoje, dovednosti, návyky a
chování, které má žák během sexuální výchovy získat.
Obsah sexuální výchovy je obvykle konstruován na základě těchto
podmínek a vlivů:
1. Aktuální společenská potřeba, která je podmíněna objevem nebo růstem
různých negativních jevů (např.: růst sexuálně přenosných nemocí, objev
nových nebezpečných nemocí - AIDS, vysoký počet interrupcí, vysoký
počet rozvodů, zneužívání dětí, komerční zneužití sexuality, narušení
mezilidských partnerských vztahů, atd.).
2. Vlivy ze zemí, které modelují představy společenského vývoje ostatních
zemí a tím i představy o výchově občanů.
3. Tradice a kultura společnosti, politika a ideologie státu.
4. Aktuální společenské normy , zákony a pravidla života ve společnosti z
hlediska současného i budoucího.
5. Rozvoj vědeckého poznání především v pedagogice, psychologii, biologii
člověka, medicíně, sexuologii a dalších příbuzných vědách.
6. Oponentní postoje, které vyplývají především z různých světonázorových
postojů ostatních sociálních skupin.
A. Způsob realizace obsahu sexuální výchovy
Obsah sexuální výchovy je realizován intencionální sexuální výchovou ve
výchovných institucích:
1. v rámci obecného výchovně vzdělávacího procesu (ve výchovné
činnosti každého učitele),
2. v rámci samostatného výchovně vzdělávacího předmětu nebo v
předmětech, které byly sexuální výchovou konkrétně pověřeny ve
vyučovacím procesu nebo ve výchově mimo vyučování,
3. v rámci výchovy v rodině,
4. v rámci výchovy dětských zájmových organizací.
K realizaci jsou využívány obecné nebo specifické pedagogické formy,
metody a prostředky. Realizace obsahu sexuální výchovy je vymezena
obecným a postupnými cíli sexuální výchovy. Za kontrolou realizace
obsahu sexuální výchovy ve škole je odpovědný ředitel školy a jím
pověřený zástupce. Právo kontroly však mají i rodiče žáků. Tato specifika
kontroly je dána hlavním principem sexuální výchovy - spolupráce s
rodinou a rodiči žáků. Obsah sexuální výchovy je uveden podle kolektivu
odborníků vedených Mellanem a Brzkem (1994), kteří upravili
tzv."Minesotskou rukově" (Guidelines for Comprehensive Sexuality
Education vydavatele SIECUS of U.S.1991). Obsah sexuální výchovy pro
žáky 1.,2.a 3.stupně základních škol tvoří šest základních tématických
okruhů, které jsou pak dále členěny do dalších dílčích témat.
B. Obsah sexuální výchovy na 1.stupni základních škol
1. Člověk
2. Vztahy mezi lidmi
3. Osobní dovednosti
4. Sexuální chování
5. Sex a zdraví
36
6. Sex a kultura
Učitel s obsahem pracuje ve smyslu výše uvedených principů sexuální
výchovy.
Každý tématický okruh (1.-6.) obsahuje několik základních témat, které
konkretizují rozsah tématického okruhu .Některé tématické okruhy patří až
na vyšší stupeň. Okruhy současně představují určitou ideální postupnou
nebo i cílovou výchovně vzdělávací představu pro žáky 1.stupně základních
škol. Zevrubnější obsah najde čtenář v říjnovém vydání autora Mellana
v"České škole" z r.1994.
1. Člověk
a/ Anatomie a fyziologie (terminologie, funkce pohlavních orgánů, změny).
b/ Rozmnožování (úloha pohlavních orgánů, pohlavní buňky, početí
,těhotenství, porod, pohlavní styk, antikoncepce, odpovědnost a pohlavní
styk).
c/ Puberta (tělesné a duševní změny, biologická zralost a její projevy).
d/ Tělesný vzhled (rozdíly ve vzhledu těla, vlastnosti těla).
e/ Pohlaví, příslušnost a zaměření (pohlavní identita muž - žena, láska heterosexuální).
f/ Imunitní systém (ochrana proti infekcím, protilátky, hygiena).
2.Vztahy mezi lidmi
a/ Rodina (členové rodiny, funkce, dítě v rodině, pravidla života v rodině,
výchova).
b/ Kamarádství a přátelství (funkce přátel, typy přátelství, základy
přátelství).
c/ Láska (význam a smysl lásky, odpovědnost v lásce, typy lásky).
d/ Známosti (chození spolu - co to znamená, volný čas, známost a pohlavní
soužití, hledání partnera, mimomanželské známosti).
e/ Manželství a trvalé soužití (život v manželství a trvalém soužití - smysl,
nemanželské dvojice, rozvod, rozvod a dítě).
f/ Rodičovství (odpovědnost a funkce rodičů, zralost pro rodičovství,
výchova dětí, starosti, péče o dítě, funkce domova, dítě mimo manželství).
3. Osobní dovednosti
a/ Morální zásady (hodnotové systémy, řešení problémů, rozdílné zásady,
funkce zásad pro soužití, vzory, zásady a stabilita vztahů, odpovědnost).
b/ Rozhodování (nutnost rozhodování, důsledky rozhodnutí, učit se
správnému
rozhodování,
odpovědnost
za
rozhodování).
c/ Komunikace (potřeba dorozumění, vyjadřovat se slovy a jinak, obsah
řeči).
d/ Asertivita (každý má svá práva,umět vyjádřit svůj pocit, přání, nutnost
respektu rodičů, porušování práv dítěte, dovednosti asertivity).
e/ Vyjednávání (dosahování cílů slušným způsobem, umět dávat a brát,
nezastrašovat).
f/ Hledání pomoci (členové rodiny dítěti pomáhají, dítě má umět vyhledat
psychologa, policii, lékaře,linku pomoci).
4. Sexuální chování
a/ Sexualita v průběhu života (základní informace o sexu, dotyky těla jsou
příjemné, dítě se zabývá svými pocity,právo odmítnout dotyky, mazlení,
dospělí lidé se mazlí, líbají,mají pohlavní styky).
b/ Onanie (na vyšší stupeň).
c/ Pohlavní zdrženlivost (na vyšší stupeň).
37
d/ Pohlavní reaktivita (na vyšší stupeň).
e/ Fantazie (na vyšší stupeň).
f/ Sexuální dysfunkce (na vyšší stupeň).
5. Sexuální zdraví
a/ Antikoncepce (chtěné a nechtěné děti, rodina má právo určit kolik bude
chtít dětí, kondom, hormonální pilulka).
b/Potrat (na vyšší stupeň).
c/ Pohlavně přenosné choroby, AIDS (přenos je bakteriemi a viry, virus
HIV, proniknutí viru HIV do organismu,jak se HIV nepřenáší, zjištění
nákazy HIV, děti a přenos HIV).
d/ Zneužití dítěte (tělo dítěte patří dítěti, právo říci ne, kdo má právo
dotýkání dítěte, dítě není nikdy vino, komu se svěřovat, citové vydírání,
zastrašování, ochrana a pomoc).
e/ Plodnost - reprodukční zdraví (každý pečuje o své tělo, péče o pohlavní
orgány, hygiena, cvičení a sport, škodlivost kuřáctví a alkoholu, drogy).
6. Sex a kultura
a/ Sexualita a společnost (na vyšší stupeň).
b/ Pohlavní role- gender role (člověk se rodí s mužským nebo ženským
pohlavím, stává se mužem nebo ženou, většina lidí se se svým pohlavím
ztotožní, ženská a mužská role se odlišují, lidé však nejsou stejní ani ve
svých rolích, povolání a gender role).
c/ Sexualita a zákon (na vyšší stupeň).
d/ Předsudky a diskriminace (různé názory, různé světonázorové orientace,
lidé se mají tolerovat,každý má právo na svůj názor - nesmí škodit,
vzájemné pochopení).
e/ Sexualita a umění (na vyšší stupeň).
f/ Sexualita a sdělovací prostředky (jen část je pravdivá, sexualita slouží
obchodu, život bývá jiný, některé pořady,knihy,filmy atd. nejsou vhodné
pro děti).
C. Obsah sexuální výchovy na 2.stupni základních škol
Stejně jako pro 1.stupeň základních škol je obsah zpracován ve šesti
tématických okruzích, které jsou ještě členěny do dalších témat. Základní
tématické okruhy tedy jsou opět:
1. Člověk
2. Vztahy mezi lidmi
3. Osobní dovednosti
4. Sexuální chování
5. Sex a zdraví
6. Sex a kultura
Obsahy základních okruhů ve vyjádření dílčích témat jsou představou i cílů,
které žák musí zvládnout. Samozřejmě, témata jsou ještě rozpracovaná více
do hloubky a upravená podle věkových kategorií žáků v jednotlivých
třídách až do 8. (nebo 9.) třídy.
Projekt obsahu očekává zvládnutí témat z obsahu sexuální výchovy pro
1.stupeň základních škol. Pakliže tomu tak není, musí učitel nedostatky z
minulých tříd vyrovnat.
Zevrubnější popis obsahu sexuální výchovy na 2. stupni najde čtenář v textu
Mellana,J. a Brzka ,A. v "Českém učiteli" listopadového vydání z r.l994.
1. Člověk
38
a/ Anatomie a fyziologie (příjemnost dotyku na těle, puberta a zrání
pohlavních orgánů, objev semene a menstruace, rozmnožovací systém a
pohlavní reaktivita).
b/ Rozmnožování (přirozená antikoncepce, antikoncepce ostatní,umělý
potrat, příznaky těhotenství, těhotenství,porod).
c/ Puberta (pubertální změny u chlapců a dívek, ovulace, výron semene,
dospívání a dozrávání, citlivost, romantismus, intelekt, hodnoty, kritika,
konflikty, ovlivňování, odpovědnost,nejistota, reaktibilita).
d/ Tělesný vzhled (tělo roste a mění se, velikost pohl. údu, tělesné rozměry
ovlivňují druhé lidi).
e/ Pohlavní příslušnost a zaměření (heterosexualita,homosexualita, chování
k homosexuálům,spolupráce se sexuologem).
f/ Imunitní systém (lymfocyty, mízní,lymfatický systém,vznik imunity, HIV
a imunita, výživa imunita v pubertě).
2.Vztahy mezi lidmi
a/ Rodina (komunikace v rodině,funkce rodiny a význam rodiny pro dítě,
individualita v rodině, zodpovědnost, nezávislost, láska,spolupráce, úcta,).
b/ Kamarádství a přátelství (nutnost přátelství,dovednosti pro udržení,
ukončení,přátelství,láska).
c/ Láska (první láska, zamilovanost a láska, sex bez lásky, odpovědnost).
d/ Chození spolu,známosti (význam věku,jak se lidé scházejí, potřeba
společných zážitků, známosti a sexuální sblížení, sexuální život lze odložit,
e/ Manželství a trvalé soužití (rozhodnutí uzavřít manželství,různé zvyklosti
v manželství, děti neovlivní rozpad manželství, dítě se může obrátit na
poradnu).
f/ Rodičovství (výchova šťastného dítěte, dobrý rodič, rodič a nezralost,
rodičovství a práce).
3. Osobní dovednosti
a/ Morální zásady - hodnotové systémy (hodnotový systém, životní cíle,
stabilita manželství a rodiny jako cíl, odpovědnost, nesobeckost, zásady v
sexualitě, v práci, v manželství, pocity souladu a hodnotami, pocity viny).
b/ Rozhodování (vzájemné ovlivňování při rozhodování, alternativy,
informace a rozhodování, poučení z chyb, rozhodování v sexu, rozhodování,
poradenství).
c/ Komunikace (umění naslouchat, srozumitelně hovořit, vyjadřování pocitů,
možnosti řešení problémů, verbální a neverbální komunikace, otevřenost a
sexualita).
d/ Asertivita (pasivita,asertivita, agresivita, prosazení vlastního stanoviska,
asertivní dovednosti a strategie v partnerství, odpovědnost, upřímnost).
e/ Vyjednávání (jak dosahovat své záměry, schopnost kompromisu, řešení
konfliktu.
f/ Hledání pomoci (umění vyslechnout, pomoc lidí a institucí, problémy s
alkoholem, kouřením, drogami, násilím na dětech, porada s dospělým, s
odborníkem, poradny, linky důvěry).
4. Sexuální chování
a/ Sexualita v průběhu života (sexuální pocity po celý život, pohlavní touha,
psychosexuální zralost, podmínky pro reprodukci, pohlavní role a změny,
sexualita).
b/ Onanie, masturbace, ipsace (masturbace a dítě, není škodlivá, onanie).
c/ Partnerské sexuální chování (mazlení, mimokoitální aktivity, intimní styk
39
a odpovědnost, sdělování pocitů, projevy sexuality a zákon, postižení lidé a
sexualita).
d/ Pohlavní zdrženlivost (různorodost pohlavního života, nekoitální
pohlavní aktivity, dítě není zralé pro pohlavní styk, riziko předčasného
pohlavního styku, odmítnutí předčasného styku, správné rozhodování a
dostatek informací, respektování odmítnutí, lásku lze projevit mnoha
způsoby.
e/ Pohlavní reaktivita (naléhavost pudových potřeb, pocity při tělesném
styku,vzrušivost,myšlenky,fantazie,orgasmus).
f/ Sexuální fantazie a sex. dysfunkce (až na vyšší stupeň).
5. Sexuální zdraví
a/ Antikoncepce (dospívající není zralý pro mateřství a otcovství, pohlavní
orgány nejsou připraveny pro rozmnožování, nezralé matky - nepřipravenost
psychická, náboženství a antikoncepce, přirozená antikoncepce nespolehlivost,
vhodné
metody
antikoncepce).
b/ Umělý potrat (každý má právo se rozhodnout - před početím,umělý
potrat-hrubý zákrok, zákonem povolen, poslední řešení krize).
c/ Pohlavně přenosné choroby -AIDS (druhy pohlavně přenosných nemocí,
nemoc AIDS projevy -způsoby přenosu HIV, odpovědnost za svou nákazu,
zjištění nákazy, kdy nákaza není možná, ochrana proti nákaze).
d/ Zneužití dítěte (častost zneužívání, proč dítě nechce hovořit, znásilnění
dívky - podmínky, provokace dívky,způsoby oznámení, prevence).
e/ Plodnost (sledování prsou samovyšetřením, opatrnost při nebezpečí
poranění pohlavních orgánů, prenatální péče pře otěhotněním- nekouřit,
nepít alkohol, atd. ,zralost pro těhotenství).
6. Sex a kultura
a/ Sexualita a společnost (sexuální normy a tabu, křesťansko - židovské
tradice v Evropě, zdroje informací, nepsané normy chování, tlak
vrstevníků).
b/ Pohlavní role (rozdíly v názorech na roli muže a ženy, role a pravidla,
změna rolí a neschopnost dodržovat roli).
c/ Sexualita a zákon (trestnost pohlavních styků - incest, nezletilost, s dětmi
v péči, homosexualita není trestná, veřejné pohoršení, hrubá neúcta,
ohrožování mravního vývoje, znásilnění, kuplířství, prostituce není trestná).
d/ Sexualita a náboženství (náboženství učí lásce k lidem, některé rodiny se
řídí náboženskými normami, některá náboženství nesouhlasí s
předmanželským sexem).
e/ Předsudky a diskriminace (diskriminace neprávem pro pohlaví, sexuální
orientaci, uspořádání rodiny, snižování sebehodnocení, citové problémy
diskriminovaných).
f/ Sexualita a umění (prvky sexuality v hudbě,dramatu, výtvarném umění,
atd.).
g/ Sexualita ve sdělovacích prostředcích (zneužití sexuality pro obchod, je
možné odmítnout urážlivé, rodiče mají právo regulovat své dítě).
D. Obsah sexuální výchovy na středních školách
Obsah sexuální výchovy na středních školách je,stejně jako u
předcházejících typů škol, koncipován do šesti tématických okruhů:
1. Člověk
2. Vztahy mezi lidmi
3. Osobní dovednosti
40
4. Sexuální chování
5. Sex a zdraví
6. Sex a kultura
Každý tématický okruh je rozčleněn do několika témat. Učitel s obsahem
pracuje ve smyslu pedagogických principů a třídí je dle věkových kategorií.
Obsah sexuální výchovy na středních školách završuje a limituje výchovně
vzdělávací představy pro celou populaci dětí a mládeže do 18let.
Zevrubnější popis obsahu najde čtenář v listopadovém vydání "České školy"
z r.1995 autorů Brzka, A. a Mellana, J.
Učitel před zahájením aplikace obsahu sexuální výchovy si musí ověřit míru
výchovy vzdělání v této oblasti z nižších školních stupňů a na ni navázat,
případně doplnit nedostatky.
1. Člověk
a/ Anatomie a fyziologie (pohlavní diferenciace v těhotenství, chromozomy,
vliv hormonů, reprodukční schopnost u ženy a muže, sexuální uspokojení,
vědomí důsledků sex. uspokojení).
b/ Rozmnožování (spojení genetického materiálu početím, nemožnost mít
děti, léčení neplodnosti, jiné formy mateřství, anonymita dárce a problémy).
c/ Puberta (biologická úskalí dospívání, tvorba identity, hodnot, vztah k
druhým, volba povolání, odchod z rodiny, vliv vrstevníků, možnost
zpomalení vývoje a zralosti, riziková jednání).
d/ Tělesný vzhled (faktor přitažlivosti pro druhé,akceptace vlastního těla,
tělesný vzhled není rozhodující pro partnerství).
e/ Pohlavní příslušnost a zaměření (vznik homosexuality, přechodné
zkušenosti se stejným pohlavím, "coming out" - přijetí vlastní orientace).
f/ Imunitní systém (specializované funkce lymfocytů, archivace protilátek,
vznik imunity, specifické podmínky fungování HIV v organismu).
2. Vztahy mezi lidmi
a/ Rodina (změny v rodině, poradny a možnosti pomoci rodině, konflikty
mezi rodiči a dětmi, někdo není schopný pro život v rodině).
b/ Kamarádství a přátelství (přáteli mohou muži i ženy, přátelství není
láska).
c/ Láska (pojem láska, rozpoznání lásky, konání dobra pro milovaného,
d/Chození spolu,známosti
e/ Manželství a trvalé soužití (manželství je smlouva, uvážlivost svazku a
dohoda, realističnost, tolerance, věrnost, podpora, sexuální přitažlivost,počet
dětí, věrnost je společenskou hodnotou, rodina se rozvíjí dětmi, rozvod je
legální ukončení manželství, manželství a odpovědnost k dětem, péče o děti
po rozvodu, spolužití bez uzavření manželství).
f/ Rodičovství (zdravý vývoj dítěte a jeho závislost na rodičích, způsoby
rodičovské péče, výchovné metody rodičů, poradny pro rodiče,péče o
postižené dítě).
3. Osobní dovednosti
a/ Morální zásady a hodnotové systémy (morálně silný člověk umí své
hodnoty hájit, život v morálce a proti ní, pevnost přátelství, rodiče jsou
příkladem).
b/ Rozhodování (rozhodnutí a odpovědnost za ně,rozhodování v sexu
c/ Komunikace (dobrá komunikace je základ vztahu, umění naslouchat,
alternativnost řešení, schopnost a dovednost komunikace v sexu).
d/ Asertivita (asertivita v těžkých situacích, právo odmítnout,asertivita a
41
agresivita).
e/ Vyjednávání (umění se dohodnout na sexuálním chování, řešení vztahů
jednáním, kde není možný kompromis, podpora odložení začátku
pohlavního styku).
f/ Hledání pomoci (některé problémy potřebují odbornou pomoc).
4. Sexuální chování
a/ Sexualita v průběhu života (biologická, psychická, psychologická,
estetická a kulturní stránka sexu, sex a lidská existence, změny v pohlavní
roli, touha po orgasmu, překážky sexuální aktivity, stárnutí a seberealizace).
b/ Onanie, masturbace, ipsace
c/ Partnerské sexuální chování (každý má právo na své formy sexuálního
partnerského chování, patří sem líbání, mazlení,masáž, erotická četba,
orální, vaginální anální sex a další, zodpovědnost za následky).
d/ Pohlavní zdrženlivost (zdrženlivost patří k dospívání i k dospělosti,
pohlavní styk není cestou k dospělosti, zdrženlivost neškodí zdraví).
e/ Pohlavní reaktivita (rozdíly v reaktivitě, dráždění při milostné předehře,
orgasmus, soulad, kvalita reakcí se během života mění, smysl mazlení).
f/ Sexuální fantazie (sny a fantazie patří k sexualitě, užívání erotických
obrázků a filmů, fantazie utajovaných věcí, fantazie pornografická a
sadistická).
g/ Sexuální dysfunkce (jak člověk o sobě smýšlí, dysfunkce a jejich druhy,
poruchy ztopoření, jiné zdravotní problémy a dysfunkce, možnost porady se
sexuologem).
5. Sexuální zdraví
a/Antikoncepce
b/ Umělý potrat
c/ Pohlavně přenosné nemoci - AIDS (imunitní systém dospívajícího, rizika
promiskuity, příznaky všech pohlavních chorob, příznaky HIV, diagnostika
HIV, chování při nemoci , chování k nemocným, bezpečný sex).
d/ Zneužití dítěte
e/ Plodnost (škodlivé prostředí a plodnost, pomoc těhotné ženě, vrozené
vady, důvody pro ukončení těhotenství, neplodnost).
6. Sex a kultura
a/ Sexualita a společnost
b/ Pohlavní role ("coming in", před zákonem mají všichni stejná práva).
c/
Sexualita
a
zákon
(právo
v
sexuálním
chování).
d/ Sexualita a náboženství (náboženská morálka a rozhodování, konflikty
mezi rodiči a dětmi, rodiče - škola, rozvod, antikoncepce).
e/ Předsudky a diskriminace
f/ Sexualita a umění (názor na sexualitu se mění i v umění, ztvárnění erotiky
odráží
stav
společnosti,
rozdíly
v
názorech
na
umění).
g/ Sexualita a sdělovací prostředky (média často zkreslují sexuální život,
život je náročnější než ukazují média, rodiče a učitelé musí pomáhat dětem
vyrovnat se s působením médií).
Celý projekt obsahu sexuální výchovy je chápaný spíše jako doporučení,
které učitel podle principů sexuální výchovy aplikuje na své žáky.
2.7 Metody sexuální výchovy
V sexuální výchově ve škole využívá učitel všem obecně známých metod
výchovně vzdělávací práce, a to jak metod didaktických, tak metod mravní
42
výchovy. Proto text neprovádí jejich analýzu, ale spíše upozorňuje na jejich
užitnost v sexuální výchově.
Specifičnost obsahu a smyslu sexuální výchovy preferuje určitou oblast
metod na úkor metod ostatních. Jde o metody, v nichž je typická vysoká
aktivita a spolupráce žáka s učitelem i s probíraným tématem. Tyto metody
nazýváme obvykle metodami aktivizačními.
Metody fungují v rámci známých organizačních forem vyučování, a
koncepcí. Zcela výjimečné postavení v sexuální výchově má dramatizace a
hra. Smyslem metod v sexuální výchově je vedle tvorby systémů
vědomostí především tvorba silně identifikovaných postojů, soustav
dovedností, návyků a chování. Proto je kladen takový důraz na
aktivitu žáka.
Aktivizující metody
1. Metody dialogické
Dialogické metody jsou postaveny na slovní interakci mezi učitelem a
žákem nebo mezi žáky navzájem. Podstatou dialogických metod je otázka a
odpověď. Závěrem dialogu je vědomost nebo i postoj žáka, ke kterému
došel vlastním myšlenkovým úsilím v dialogu. Závěr formuluje velmi často
žák sám nebo za pomoci učitele.
Dialogické metody v sexuální výchově lze třídit podle typu interakce na:
- dialog v celé třídě (org. forma - hromadné vyučování)
- dialog ve skupině žáků (org. forma - skupinová práce)
- dialog ve dvojicích (org. forma - párová práce).
Všechny tyto metody organizuje a řídí učitel v rámci adekvátních
organizačních forem. Dialogy podle tématu a záměru učitele mohou
probíhat ve skupinách homogenních nebo heterogenních z hlediska pohlaví
žáků nebo stupně poznání.
Dialog vzniká na základě podnětu učitele nebo samotných žáků (otázky
mohou být koncipované jako ústní nebo i písemné - písemná anketa mezi
žáky). Otázky mohou být vyvolány i dialogem, který žáci sledují
(simulovaný dialog, scéna na videu - filmu) nebo i referátem, který přednáší
žák.
V rámci dialogických metod lze užít ještě dalších aktivizačních prvků jako:
- hlasování (děti mají v rukou barevné karty, kterými dávají najevo svůj
souhlas, nesouhlas nebo nepochopení),
- řetězový dialog (děti sedí v kruhu a každý na řadě vyjadřuje svůj názor k
názoru vedle sedícího), vstupní názor může učitel koncipovat i kontroverzně
( "...každý umělý potrat je zločinem na nenarozeném dítěti", atd.).
- alternativy řešení (žáci odpovídají na dotazy s nabídkou alternativních
odpovědí a sami svoji alternativu zdůvodní, atd.)
- dialog s míčem (žák klade otázku, vysloví tvrzení a vyvolá jiného tím, že
mu hodí malý míč, atd.).
Opět smyslem aktivizačních prvků, kterých je daleko více a jsou vlastně
výsledkem inovačního úsilí učitele, je stálé zvyšování aktivity žáků na
spolupráci.
Závěr dialogické metody je v rukou učitele, který ve spolupráci s žáky
formuluje výchovně vzdělávací vědomosti, postoje a důsledky pro životní
praxi, které vyplynuly z dialogu.
43
2. Metody problémové
Problémové metody jsou známé metody z pedagogické teorie i praxe. Přesto
nejsou příliš ve škole využívány, protože jsou náročné na učitelovu tvořivost
a přípravu.
Metody problémové patří k nejvýznamnějším metodám v oblasti sexuální
výchovy. Metody problémové fungují v různých organizačních formách.
Základním prvkem problémové metody je rozhodovací proces, v němž žák
provádí rozhodování mezi alternativami. Na základě svých vědomostí a
zkušeností volí optimální řešení problému. Řešení problému je spojeno i s
aktivním hledáním dalších informací, které dovolí žákovi problém vyřešit.
Problém řeší žák v závislosti na organizační formě:
- sám (po zadání učitelem nebo spolužákem řeší problém ústně, písemně,
chováním),
- ve skupině (žáci řeší problém v kooperaci se všemi nebo jeden ukazuje
ostatním řešení a vyvolá dialog k oponentuře),
- ve dvojicích (jeden a jeden). Formulace problémových úkolů a situací
závisí na učitelově tvořivém nápadu. Využívá i možností simulace životních
situací, skutečných zpráv (např."týrání dítěte a jeho možnost obrany"),
videofilmů, literatury, dětských výpovědí, novinových zpráv, hospitací soudní přelíčení, atd.
V rámci problémových metod je využívána tzv. případová metoda.
Případová metoda je v sexuální výchově významnou metodou a můžeme ji
členit na:
- Harwardskou - rozborovou studii (žáci řeší podrobně popsanou situaci ze
života, kde nemusí být problém jasně formulován a žáci sami jej objeví a
řeší).
- Fiktivní studii (uměle vykonstruovaný zkrácený příběh se zřejmým
problémem, např."...před dívku v parku vyskočí muž a rozhalí kabát, pod
kterým je nahatý. Co má dívka udělat?).
- Řešení konfliktu (základem je popis konfliktu nebo jeho záznam a žák je
postaven do role rozhodčího, např. soudní spor o dítě, a pod.).
- Živá případová studie (případ popisuje osoba, které se to týká a žáci mu ho
pomáhají řešit.
- Postupné seznamování s případem (žáci nedostanou zpočátku všechny
informace o případu a během řešení žáci odhalují "detektivně další
informace, které jim pomáhají pochopit a vyřešit problém).
Problémové metody jsou vždycky uzavírány výchovně vzdělávacím
zobecňujícím stanoviskem, které za pomocí žáků koncipuje učitel. Učitel
současně ukazuje další aplikace pro současnou i budoucí životní praxi dětí.
3. Metody inscenační
Podstatou inscenačních metod je problém nebo konflikt, který děti samy
hrají. Metoda učí praktické dovednosti rozhodování a je schopna vytvářet
dovednosti, návyky a formovat chování. Inscenační metody dělíme na
metody:
- strukturní (žáci hrají předem popsané role
- nestrukturní (žáci znají své role jen obecně a řešení vyplývá ze hry
samotné,
- demonstrativní inscenace (inscenaci předvedou najmutí herci a žáci se hry
neúčastní a jenom pozorují). Žáci, kteří se inscenace aktivně neúčastní, jsou
44
v roli pozorovatelů. Mohou podle učitelovy dramaturgie i do hry zasahovat
různými radami, na konci inscenace debatují, hledají další alternativy řešení,
uvádějí vlastní zkušenosti, atd.
Inscenační metody jsou velmi náročné na přípravu, ale svým formativním
vlivem patří mezi nejúčinnější metody sexuální výchovy.
4. Hry v sexuální výchově
Metoda her v sexuální výchově představuje velmi významný aktivizační a
inovační prvek ve výchovně vzdělávacím procesu.
Metoda her, zvláště her interakčních, které jsou pro sexuální výchovu velmi
vhodné, mají pro žáky a jejich výchovu tyto významy (Hermochová, 1994):
- motivují žáky k sociálnímu učení, probouzejí jejich zvědavost a radost ze
schopnosti se učit z vlastní zkušenosti, vytvářejí vědomosti, postoje a
chování,
- zvyšují aktivitu pasivních členů a regulují dominantní žáky,
- dovolují nenásilné zavedení nových norem v chování dětí,
- učí dětí citlivému vnímání, učí je vyjadřovat svoje pocity, učí je umění
požádat o pomoc, rozvíjí jejich odpovědnost, ujasní si mezilidské vztahy, a
svoje role v nich, naučí chápat vlastní i cizí motivy jednání, atd.
Aplikace metody v sexuální výchově je sociálním výcvikem, který
významně formuje především postoje, dovednosti návyky a chování dětí.
Sielert s kolektivem spolupracovníků pro potřeby sexuální vytvořil bohatý
systém her a pro potřeby českých čtenářů je upravil Pondělíček,I. (1994).
Hry v sexuální výchově autoři člení na hry:
- Sexualita a řeč (hry učí upřímnosti ve vyjadřování v sexualitě, správným
termínům a asertivnímu vyjadřování).
- Poučení o těle a sexu (sexuální vývoj a chování, ženský cyklus, nemoci,
těhotenství a porod, antikoncepce, potrat).
- Pohlavní role (role pohlaví, představa muže a ženy, typy, oblékaní).
- O zevnějšku, smyslnosti a obrazech (zjev a sexualita, oblékání, obraz muže
a obraz ženy, výraz, možnosti úprav).
- O vztazích mezi lidmi (počátky vztahu, biografie vztahu, vztah k vlastnímu
pohlaví, komunikace ve vztazích).
- Druhá tvář sexuality (násilí v sexualitě, násilí vůči ženám a dívkám,
prevence pohlavního zneužívání, prostituce, pornografie, perverzita).
- Hodnoty, ctnosti a normy (znalost hodnot, hledání hodnotové orientace,
sexuální morálka, sexuální hodnocení, věrnost).
2.8 Sexuální výchova a právo
Otevřená sexuální výchova a osvěta musí být dostupná všem a každý člověk
má právo na poučení o tak základních věcech, jako jsou plánování rodiny,
včetně výhodné a dostupné antikoncepce, sexuální poruchy a problémy,
případně sexuální deviace a sexuální delikvence.
Nezastupitelnou roli v sexuální výchově má škola, která především v
předmětu rodinná výchova, ale i biologie, popřípadě občanská nauka přináší
mladé generaci potřebné a fundované poučení o otázkách, které mají veliký
sociální, zdravotní a právní význam.
Sexuální výchova, jako předmět sexuální pedagogiky, má své místo v
pedagogické praxi i teorii. Jejím smyslem je příprava dětí a mládeže na
partnerský, manželský a rodičovský život v nejširším slova smyslu, tedy i na
život sexuální, včetně ochrany zdraví a výchovy dobrých mezilidských
45
vztahů. Stručně řečeno, sexuální výchova připravuje dítě pro šťastný
individuální a prospěšný společenský život.
Dodnes se lze setkat při přednáškách a besedách se žáky základních škol,
ale i učni a studenty na vyšším stupni škol nejen s elementárními
neznalostmi, ale i nebezpečnými mýty a představami. Podobně tomu je i se
základními znalostmi či neznalostmi z práva a to především práva trestního
ve vztahu ke vzniku trestněprávní odpovědnosti za sexuální kontakty s
osobami mladšími patnácti let.
Ničím nezpochybnitelný význam sexuální výchovy pro mladou generaci
bývá konfrontován se stanoviskem některých rodičů, kteří se všemožně
brání tomu, aby se jejich dětem dostaly ve škole potřebné informace.
Veškeré akce proti sexuální výchově ve školách vycházejí z pozic práv
rodičů. Zapomíná se přitom na fakt, že právo rodičů své děti vychovávat a
tudíž řídit život dětí je dáno rodičům ku prospěchu těchto dětí a jen z těchto
pozic je možné toto právo uplatňovat a realizovat. Práva rodičů jsou
odvozena od jejich péče o děti a jsou omezena nadřazeností zájmů dítěte.
V této souvislosti vzniká otázka, do jaké míry je tento postup rodičů
správný, důvodný či zda je vůbec v souladu s právem.
Zákon o rodině vymezuje obsah rodičovské zodpovědnosti jako právo dítě
vychovávat, právo dítě zastupovat, správu záležitostí dítěte, vyživovací
povinnost, určení jména a příjmení dítěte. Nezletilé dítě vychovávají
zásadně oba rodiče. Když rodiče spolu nežijí nebo manželství jeho rodičů
bylo rozvedeno rodičovská zodpovědnost zůstává oběma rodičům
zachována, pokud soud nerozhodne jinak.
Z povrchního gramatického výkladu obsahu rodičovské zodpovědnosti by
tedy bylo možno dovodit, že mohou rodiče rozhodovat o tom, zda a v jakém
rozsahu se dítě zúčastní na sexuální výchově a zda budou tuto oblast
výchovy realizovat sami v souladu s " právem dítě vychovávat ". Absurdita
tohoto výkladu vystoupí zřetelněji, pokud za sexuální výchovu dosadíme
kupříkladu fyziku, češtinu nebo jiný předmět.
Úmluva o právech dítěte v článku 3 stanoví, že zájem dítěte musí být
nejpřednějším hlediskem při jakékoliv činnosti, týkající se dětí. Podle
článku 13 má dítě právo na informace všeho druhu a podle článku 24 má
právo na vzdělání. Konkrétně je tímto článkem státům uloženo, aby mimo
jiného zajistily výchovu k plánovanému rodičovství. Protože si lze jen stěží
tuto výchovu představit jinak, než-li v rámci školy, má tímto způsobem stát
na ústavněprávní úrovni jasně vymezenou povinnost provádět na školách
sexuální výchovu. Samozřejmě jde o obsah a nikoliv označení, takže
kupříkladu rodinná výchova či výchova k plánovanému rodičovství tento
požadavek splňuje. Jen na okraj je třeba připomenout, že podle Úmluvy o
právech dítěte, která jsou součástí právního pořádku České republiky, se za
dítě považuje každá osoba mladší osmnácti let.
Podle Čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo na
vzdělání. Podle Čl. 32 odst. 4 téže Listiny, je péče o děti a jejich výchova
právem rodičů. Z tohoto článku však nelze dovodit, že by bylo přípustné v
rámci realizace práva výchovy bránit dítěti v realizaci jeho práva na
vzdělání nebo ho v tomto právu omezovat. Na 13. světovém sexuologickém
kongresu, který se konal v červnu roku 1997 ve Valencii, byla jeho
účastníky přijata Deklarace sexuálních práv a to jako výzva, aby každá
společnost vytvářela takové podmínky, které by uspokojovaly potřeby
46
plného rozvoje jednotlivce a respektovaly sexuální práva. Těchto práv
zmíněná deklarace formuluje devět, mezi kterými je i " právo na
dostatečnou sexuální výchovu od narození a během životního cyklu. Tohoto
procesu by se měly zúčastnit všechny společenské organizace.
Podobně i Charta sexuálních a reprodukčních práv IPPF (International
Planned Parenthood Federation ), jejímž řádným členem je česká Společnost
pro plánování rodiny a sexuální výchovu ( SPRSV ) vymezuje právo na
informace a vzdělání.
Podle tohoto dokumentu má každý právo na přístup ke vzdělání a k
pravdivým informacím týkajícím se jeho sexuálního a reprodukčního zdraví,
práv a odpovědnosti, které berou v úvahu specifika jeho pohlaví, nejsou
stereotypní, a jsou sdělovány objektivním, kritickým a pluralistickým
způsobem. Každý má právo na dostatečné vzdělání a informace, aby bylo
zajištěno, že jakékoliv rozhodnutí týkající se jeho sexuálního a
reprodukčního života, bude činěno s jeho plným, svobodným a
informovaným souhlasem. Každý má právo na plnou informovanost o
relativních přednostech, nebezpečích a účinnosti všech metod regulace
porodnosti a prevence neplánovaných těhotenství.
Problematika sexuální výchovy se dostala v roce 1994 na program
Mezinárodní konference Spojených národů v Káhiře, které vyzvala vlády,
včetně vlády České republiky, aby vycházely vstříc zvláštním potřebám
dospívajících a vytvářely pro ně vhodné odpovídající programy, které by
měly obsahovat podpůrné mechanismy výchovy a poradenství pro mladistvé
v oblasti vzájemných vztahů mezi pohlavími a jejich rovnosti, zahrnovat
prevenci násilí proti adolescentům, podporovat zodpovědné sexuálního
chování, odpovědné plánování rodiny, rodinného života, reprodukčního
zdraví, předcházení asexuálně přenosným chorobám, nákaz HIN a prevenci
AIDS.
I když neexistuje v žádném českém právním dokumentu právo na sexuální
výchovu, existuje však právo na vzdělání a toto ústavní právo zcela
vyčerpávajícím způsobem pokrývá i sexuální výchovu. Odpůrci sexuální
výchovy operují nejčastěji tvrzením, že sexuální výchova náleží rodičům a
nikoliv škole. Přitom v naprosté většině rodin stále nedochází k tomu, co by
se dalo vážně považovat za sexuální výchovu.
Zásadním vodítkem v problematice je nález Evropského soudu pro lidská
práva ze 7. 12. 1976 - Kjeldsenovi aj. contra Dánsko. Tehdy se několik
dánských rodičů obrátilo na orgány Evropské úmluvy o lidských právech se
stížností, ve které tvrdili, že povinná sexuální výchova je zásahem do
rodičovských práv. Po zamítnutí stížnosti byla věc postoupena Evropskému
soudu pro lidská práva a ten stížnost rovněž zamítl s tím, že Evropská
úmluva nedává rodičům právo zasahovat do školní výuky, pokud se provádí
objektivně a nesnaží se žáky indoktrinovat v etických a náboženských
otázkách. V odůvodnění svého nálezu soud uvedl, že informace o sexuálním
životě děti dnes získávají z různých pochybných pramenů a že účelem
sexuální výchovy je poskytnout tyto informace ve škole správně a
objektivně, včetně informací o antikoncepci, aby nedocházelo k nežádoucím
otěhotněním. Protože je Evropská úmluva součástí i českého práva, je nález
Evropského soudu pro lidská práva v této věci závazným výkladem pro
Českou republiku.
47
Samozřejmě je nezbytné vymezit určité dílčí otázky sexuální výchovy z
hlediska věku a tudíž i přiměřenosti, formy a obsahu jednotlivých informací.
Nezbytné je i stanovit do kterých tříd jaký výklad zařadit a kdo bude výuku
realizovat. Tyto otázky a jejich řešení jsou plně v kompetenci pedagogů.
Nicméně je třeba dodat, že pedagog musí k vysvětlování otázek, spojených s
lidskou reprodukcí přistupovat s notnou dávkou etiky, ohleduplnosti a být si
vědom citlivosti tématu.
Musí si být vědom toho, že jakákoliv necitlivost, obhroublost či " chlapáctví
" může zcela objektivně nejen výuce a smyslu sexuální výchovy uškodit a
může být chápáno nejen jako nepedagogický, neprofesionální přístup, ale i
jako hrubé porušení pracovní kázně, a nebo dokonce trestný čin.
2.9 Multikulturní a sexuální výchova ve světle aktuální judikatury
Jaká je souvislost multikulturalismu, multikulturní a sexuální výchovy?
Multikulturní výchova (Sovová,2010), pak ji můžeme vymezit jako
disciplínu, jejímž hlavním cílem je vytvořit stejné vzdělávací možnosti pro
studenty z různých rasových, etnických, sociálních a kulturních skupin.
Sexuální výchova se zabývá lidským sexuálním chováním v širokém slova
smyslu.
Jak u multikulturní, tak u sexuální výchovy jsou jejími nejdůležitějšími
nositeli rodina, škola a různé vzdělávací programy. Obě výchovy mají tedy
mnoho společného a je nepochybné, že právě sociální, kulturní i etnický
původ ovlivňují postoje jak k multikulturní, tak k sexuální výchově.
K tradicím evropské demokracie patří právo na volné šíření informací,
svobodu akademického projevu a svobodu náboženského vyznáníJe tedy
zřetelné, že na jedné straně zde stojí právo jednotlivce i skupin (rodina,
církevní organizace, občanská a jiná sdružení) na svobodné názory, které ve
spojení s právem na nerušený soukromý a rodinný život omezuje možnosti
státu zasahovat, na druhé straně však jsou tato práva různými zákony
nepřímo omezována ve prospěch zájmu veřejného i zájmů dalších skupin.
V oblasti multikulturní a sexuální výchovy vidíme střet zájmů velmi
zřetelně. Na jedné straně je zde právo rodiny nebo jiných pečovatelů, aby
určili obsah výchovy nezletilého dítěte, na straně druhé je zde zájem
společnosti nejen na základním vzdělání nezletilého, ale i na tom, aby v
rámci povinné školní docházky byly v něm upevněny základní hodnoty
demokratické společnosti a evropské kulturní i právní tradice.
V České republice patří k nejznámějším spor mezi odpůrci sexuální
výchovy na školách a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České
republiky (MŠMT), který se dostal až před Nejvyšší správní soud (NSS).
Počátek sporu se datuje do roku 2010, a to z důvodu vydání Doporučení k
realizaci sexuální výchovy v základních školách. V souladu s naukou
správního práva dospěl NSS k závěru, že Rámcový vzdělávací program je
vnitřním předpisem. Vnitřní předpisy jsou závazné pro podřízené subjekty a
školy, nad kterými MŠMT vykonává dozor. Rodičům nezletilých žáků
žádné konkrétní povinnosti neurčují nebo neomezují jejich práva.
Doporučení MŠMT je pak pouze návodem, jak vyučovat určitý předmět,
resp. jeho část. V souvislosti s pluralitou náboženských názorů i v rámci
EU, migrací a globalizací rodinného života, kdy dochází k velkému počtu
národnostně i kulturně smíšených manželství, lze očekávat, že právě
kontroverznější témata nejen v rámci multikulturní či etické výchovy, ale i
48
biologie, fyziky a dalších přírodních věd, povedou ke sporům mezi školou a
rodinou ohledně práva na svobodné šíření informací a akademických
názorů.
Do jisté míry lze ve větších aglomeracích navrhnout rodičům změnu školy,
nicméně s ohledem na právo bezplatné povinné školní docházky, toto může
narazit i na oblast sociální situace rodiny, která jí neumožní změnu školy.
2.10 Struktura metodického pokynu k výuce sexuální výchovy
I. základní pojmy (definice sexuální výchovy, reprodukčního a sexuálního
zdraví a sexuality.
II. právní rámec sexuální výchovy
III. plánování sexuální výchovy a školní dokumenty
IV. sexuální výchova ve školních vzdělávacích programech
V. podmínky pro realizaci sexuální výchovy ve školách (prostorové a
materiální, bezpečnostní, psychosociální, personální, organizační, podmínky
spolupráce školy a rodičů žáků)
VI. vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti sexuální výchovy
VII. sexuální výchova a školní metodik prevence
VIII. metody a formy práce při výuce sexuální výchovy
IX. specifika sexuální výchovy u žáků se speciálními vzdělávacími
potřebami
X. přílohy
Shrnutí kapitoly
Sexuální výchova se dotýká široké oblasti lidského života a je určena pro
současný i budoucí život. Mezi základní předpoklady spokojeného života
patří nejen soulad v oblasti partnerské, manželské a rodičovské, ale i
vytváření dobrých vztahů mezi ostatními lidmi, které by měly fungovat s
principy a normami společnosti.
Otázky úkoly:
Připravte si hodinovou výuku žáků vybarného věku na vybrané
téma.
Analyzujte pomocí eseje principy sexuální výchovy
Jaké přední osobnosti, které se zabývají sexuální výchovou v České
republice znáte?
Jak se mohou podílet zdravotničtí pracovnící na sexuální výchově?
Doporučená a použitá literatura
BRZEK, A., HUBÁLEK, S., PROCHÁZKA, I. Prevence AIDS ve školní sexuální
výchově. Praha: ÚÚVPP, 1990.
BRZEK, A., MELLAN, J. Návrh náplně soustavné sexuální výchovy na 2. stupni
základních škol a na středních školách. Praha: Česká škola, 1994.
DUNOVSKÝ, J. Péče o dítě sexuálně zneužívané v České republice. In
DUNOVSKÝ, J., TROJAN, O., WEISS, P. Sexuální zneužívání dětí a sexuální
násilí. Praha: Jan, 1997, s. 93 - 98.
HOLOUŠKOVÁ, D. Složky výchovy. In. GRECMANOVÁ, H., HOLOU-ŠOVÁ,
D., URBANOVSKÁ, E. Obecná pedagogika I. Olomouc: Hanex, 1998.
49
CHARTA SEXUÁLNÍCH A REPRODUKČNÍCH PRÁV IPPF. Praha: SPRSV,
1997.
JANIŠ, K. Příspěvek k obecným principů sexuální výchovy. In 5. celostátní
kongres k sexuální výchově v České republice. Praha: SPRSV, 1997, s. 17 – 22.
JANIŠ, K. Malá úvaha o vývoji a perspektivě sexuální výchovy. In. 6. Celostátní
kongres k sexuální výchově v ČR. Praha: SPRSV, 1998. s. 14 - 19.
JANIŠ, K., TÄUBNER, V. Didaktika sexuální výchovy. Hradec Králové:
Gaudeamus, 1999.
KOPŘIVA, Z. Výchova ke zdraví na základní škole. Podpora zdraví č. 3, 1995, s.
5-9
MITLÖHNER, M. Vybrané právní otázky učitelského povolání, MŠMT Praha
2001, s. 67
PONDĚLÍČKOVÁ, J.- MAŠLOVÁ, J. O sexuální výchově bez rozpaků. Praha:
Avicenum, 1988.
PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál,
1995, 1998, 2001.
RABOCH, J. Očima sexuologa. Praha: Avicenum, 1988.
SIELERT, U. A KOL. Sexuální výchova. Praha: Trizonia, 1994.
ŠULOVÁ, L. Trvalé rozpaky nad náplní sexuální výchovy? In 6. Celostátní
kongres k sexuální výchově v České republice. Pardubice: SPRSV, 1998, s. 52 –
57.
ŠULOVÁ, L. Člověk v rodině. In. Výrost, J., Slaměník, I. Aplikovaná sociální
psychologie I. Praha: Portál, 1998, s. 303 - 342.
TÄUBNER, V. Metodika sexuální výchovy. Praha: SZU, 1996, (Fortuna, 1997).
TÄUBNER, V. Sexuální výchova a její problémy. In STŘELEC, S. kapitoly z
teorie a metodiky výchovy I. Brno: Paido, 1998. s. 140 - 148.
TÄUBNER, V., JANIŠ, K. Na pomoc studentům a učitelům v sexuální výchově.
Hradec Králové: Gaudeamus, 1998.
UZEL, R. Sexuální výchova u nás a v Evropě. In 4. kongres k sexuální výchově.
Praha: SPRSV, 1996, s. 62 - 64.
WEISS, P., ZVĚŘINA,J . Zdroje informací o sexualitě u obyvatel České
republiky. In. 6. celostátní kongres k sexuální výchově v České republice. Praha:
SPRSV, 1998, s. 65 - 68.
WYNNYCZUK, V. Účast masmédií a dalších subjektů na sexuální výchově. In
Cíle a poslání sexuální výchovy v České republice. Praha: SPRSV, 1993, s. 34 –
40.
LUKŠÍK, I., SUPEKOVÁ, M. Sexualita a rodovosť v sociálnych a výchovných
súvislostiach. Bratislava: Humanitas,Tlačiareň Ministerstva vnútra SR, 2003.
J. A. BANKS & C. A. M. BANKS (Eds.).: Handbook of Research on
Multicultural Education. New York, Macmillan 1995
50
3
ANTIKONCEPCE
V této kapitole se dozvíte:
• Základní informace o možnoste antikoncepce včetně spolehlivosti
• Rozdělení antikoncepčních metod podle aplikace
Klíčová slova této kapitoly:
Antikoncepce, dělení, užití, spolehlivost, vedlejší účinky
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 120 minut
Každá antikoncepční metoda má za cíl zabránit nechtěnému otěhotnění, které je při
doslovném pojímání definice zdraví dle Světové zdravotnické organizace (WHO)
nutno hodnotit jako nemoc. To přímo souvisí s prevencí umělého přerušení
těhotenství jako v našich podmínkách sice technicky obvykle dobře zvládaného
výkonu, ale současně etického dilematu
Principem antikoncepce tak musí být zabránění tvorby vajíček nebo spermií,
zneprůchodnění vejcovodů či chámovodů, narušení funkce děložní sliznice,
změna hustoty hlenu v hrdle děložním, zachycení spermií před vstupem do
hrdla děložního nebo jejich inaktivace spermicidy tamtéž.
Antikoncepční metody rozdělit na:
•
vratné – tedy ty, kdy po ukončení jejich užívání se vrací plodnost
•
nevratné – ty, které definitivně ukončují plodnost, zastoupené
pouze sterilizací
• dle uživatele na: mužské ženské
51
Nejčastěji se používá dělení na jednotlivé metody dle mechanismu účinku.
Při individuální volbě antikoncepce se hodnotí zejména účinnost a
bezpečnost metody, možné vedlejší přínosy i rizika a compliance (schopnost
ženy pravidelně užívat lék a spokojenost s ním).
Spolehlivost jednotlivých antikoncepčních metod je dána Pearl indexem. Je
to počet těhotenství při dané metodě, pokud by byla užívána jedním stem
žen po 1 rok.
Tab 1: Pearl index - účinnost antikoncepce (údaje se liší dle různých zdrojů)
Nechráněný styk 80,00 – 85,00
Minipilulky (čisté gestageny) 0,14 9,60
Metoda neplodných dnů 0,2 - 40
Pravidelné kojení 2 - 4
Přerušovaná soulož 8 -38
Lokální
chemická
antikoncepce
(spermicidy) 0,68 – 2,6
Kondom 2 - 14
Depotní gestageny (např. podkožní
implantáty) 0,00 - 1,00
Nitroděložní tělísko s mědí 0,20 - Kombinované pilulky 0,10 - 0,40
0,80
Ženská sterilizace 0,00 - 0,50
Nitroděložní tělísko s gestagenem
0,02 - 0,20
Mužská sterilizace 0,00 - 0,15
3.1 Přirozené (přírodní) metody
Tzv. přirozené metody jsou zatíženy vysokými nároky na techniku
provedení i sebekontrolu a díky tomu většinou i nízkou účinností.
52
Úplná pohlavní zdrženlivost (sexuální abstinence) je sice absolutně účinná,
ale obdobně bychom pak jako nejlepší ochranu před pracovním úrazem
mohli doporučit nepracovat. Pohlavní styk u člověka na rozdíl od ostatních
živočichů (vyjma opic rodu Bonobo) je zcela oddělen od reprodukce a je
součástí mezilidských vztahů. Pokusy o jeho absolutní omezení se tak míjejí
účinkem. Jako jediná z přirozených metod chrání sexuální abstinence i proti
přenosu pohlavních nemocí, to však platí jen při vynechání prekoitálních
aktivit - tedy i jiných sexuálních aktivit, kdy dochází ke kontaktu se sekrety
pohlavních orgánů partnera.
Nejčastěji používanou metodou vůbec je přerušovaná soulož (koitus
interruptus) s Pearl indexem 8-38. Odpovědnost za metodu nese převážně
muž. Principem je ejakulace mimo pochvu. Spolehlivost je malá. Vyžaduje
vysokou míru sebeovládání.
Opakovaně publikovaná rada pro zvýšení účinnosti je, aby se muž po každé
ejakulaci vymočil, případně si omyl přirození k snížení rizika otěhotnění z
ponechaných spermií na penisu či v močové trubici. Spermie mohou být
přítomny i v tak zvané preejakulační tekutině, jejíž odtok není pocitově
vnímán.
Ženy s pravidelným menstruačním cyklem mohou používat metodu
neplodných dnů. Pro kalendářní metodu dle Ogino-Knause literatura udává
překvapivě vysoký Pearl index 1-3, ale také 14-40. Tato metoda vychází z
pravidla, že ovulace (uvolnění vajíčka) nastává 14 dní před začátkem
dalšího menstruačního krvácení, spermie mají životnost 2-3 dny a vajíčko je
možno oplodnit 24 hodin. Po půlročním sledování délky cyklu může žena
plodné dny ohraničit odečtením 18 dnů od nejkratšího a 11 dnů od
nejdelšího cyklu. Ostatní dny jsou tedy neplodné. Obdobně lze sledovat
křivku bazální teploty, při ovulaci dojde ke zvýšení teploty o 0,5 stupně,
které trvá do konce cyklu. Neplodné období tak nastává od 4. dne zvýšení
teploty. Ovulaci lze také zjistit výskytem tažného hlenu v děložním hrdle
(před ovulací dosahuje 12-15 cm, po ovulaci se ztrácí), arborizací hlenu
(větvení po zaschnutí na sklíčku) či změknutím hrdla děložního v období
okolo ovulace. Hodnocení cervikálního hlenu je relativně složité
(Billingsova metoda) a jeho Pearl index se pohybuje od 0,4 po 39,7, v
kombinaci s křivkou bazálních teplot (Rötzerova metoda) dosahuje Pearl
index až 0,2. Kombinaci hodnocení bazální teploty s hodnocením hlenu
nebo děložního čípku někdy nazýváme symptotermální metoda.
Pokud je menstruační cyklus ženy nepravidelný jsou tyto metody zcela
nevhodné. Přirozená poporodní antikoncepce využívá zvýšení hormonu
prolaktinu, který brání zrání vajíček, při kojení. Tvorba prolaktinu je
vyvolávána stimulací prsní bradavky sáním novorozence. K udržení tohoto
mechanismu je nutné, aby žena plně kojila a to minimálně každé 4 hodiny
přes den a každých 6 hodin v noci. Při užívání metody do půl roku od
porodu je Pearl index 2 – 4.
3.2 Chemická antikoncepce a bariérové metody
Mají vyšší účinnost než přirozené metody. Společné je jim nejen obohacení
antikoncepčního účinku o působení antiinfekční ve smyslu snížení rizika
přenosu pohlavně přenosných nemocí, ale současně nulové riziko pro
uživatele díky neexistenci účinné látky u bariérové antikoncepce a
nulovému vstřebávání účinné látky u spermicidů. Jsou metodou volby pro
jedince ve vysokém riziku pohlavních infekcí (v případné kombinaci s
53
hormonální antikoncepcí), pro ženy, které nechtějí nebo nemohou užívat
hormonální antikoncepci, či ženy s nízkou frekvencí styku. Lokální
chemická antikoncepce (spermicidy) Lokální neboli chemická kontracepce
je založena na principu imobilizace spermií v ejakulátu, který vychází z
jiného složení buněčné stěny spermií oproti buňkám poševní sliznice. Po
léta byl dostupný pouze nonoxynol-9 (Patentex Oval), který byl spojen s
vysokým Pearl indexem 3 - 21 a rizikem poškození sliznice poševní. Ten
byl v současné době nahrazen preparátem s lepšími vlastnostmi –
Pharmatexem. Z přehledu literárních údajů o spermicidu nové generace –
benzalkonium chlorid (Pharmatex) vyplývá srovnatelná antikoncepční
účinnost s perorální kombinovanou kontracepcí.
Spermicidní aktivita benzalkonia je rovněž spojena se schopností narušovat
buněčnou stěnu mikroorganismů. Zasahuje významné patogeny přenášené
pohlavním stykem (Chlamydia trachomatis, Gardnerella vaginalis, Neisseria
gonorrhoea - kapavka, Treponema pallidum - syfilis, Trichomonas
vaginalis). V koncentraci od 0,1% ničí herpes simplex virus 2 a
cytomegalovirus. Nekonstantní je vliv na kvasinky. Není účinný proti
Lactobacillus a nenarušuje tedy přirozenou poševní floru. Benzalkonium
chlorid má 4krát vyšší schopnost destrukce spermie a je účinnější
v antiinfekční aktivitě (5x vyšší účinnost proti gonokokům, 20x vyšší
účinnost proti chlamydiím) než nonoxynol. Působí výhradně lokálně,
nepřestupuje do krve ani do mateřského mléka. Pharmatex obsahuje 1,2%
benzalkonium chloridu. Na našem trhu je dostupný ve formě krému s
okamžitým nástupem účinku, který přetrvává 10 hodin po zavedení nebo ve
formě globule s nástupem účinku po 5 minutách od zavedení a s účinkem 4
hodinovým. Dobou účinnosti pro krém a globuli se míní doba od zavedení
do styku. Před dalším stykem musí být aplikována další dávka. Toto
doporučení platí i při přerušované souloži, tedy při ejakulaci mimo pochvu.
Nezpůsobuje léze sliznice poševní a má současně vysokou lubrikační
účinnost. Pharmatex lze
užívat současně s kondomem, aniž by se vzájemně tyto metody ovlivňovaly.
Pro udávanou vysokou účinnost Pharmatexu (Pearl index 0,68-2,6) je
nezbytné dodržovat základní pravidla užívání:
•
harmatex krém nebo vaginální čípek vždy znovu aplikovat před
dalším stykem
•
v intimní hygieně nepoužívat mýdlo 2 hodiny před a po styku
nepoužívat společně s jinou vaginální léčbou
•
.do 2 hodin po styku se vyhnout koupelím v stojaté vodě či
vaginálním výplachům.
Současné užívání Pharmatexu a kondomů je možné. Ani u lubrikovaných
kondomů nedochází k vzájemnému snížení účinnosti jedné či druhé metody.
Neexistuje žádné onemocnění, které by bránilo užívání Pharmatexu; je tedy
vhodný i pro ženy s rizikem zvýšeného srážení krve, s cukrovkou či jaterním
onemocněním.
Prezervativy (kondomy) jsou většinou latexové zábrany průniku spermií do
pochvy. Na trhu je dostupných mnoho druhů kondomů od různých výrobců.
Většina je elektronicky testována a tak riziko průniku spermií, virů či
bakterií je nulové. Kondomy mohou být opatřeny výstupky či vroubky pro
zvýšení stimulace ženy, zábavnými kresbami, příchutěmi a vůněmi,
ztluštěné kondomy jsou určeny pro anální styk, ztenčené pro zvýšení
54
vnímání u muže. Většina kondomů je na povrchu pokryta tenkou vrstvou
zvlhčujícího lubrikantu někdy se spermicidem pro zvýšení účinnosti, jindy s
látkami vyvolávajícími teplo, chlad nebo znecitlivění pro prodloužení
soulože. Kondomy se navlékají na ztopořený penis těsně před stykem. Po
ejakulaci musí být sejmuty a pro další styk je třeba užít nový kondom.
Nejčastěji je jako příčina selhání udáváno sklouznutí, případně prasknutí
kondomu. Spolehlivost zvyšuje dodržování všech zásad správného
používání kondomu. Kondomy nesmí být používány současně s látkami
obsahujícími tuky, které zvyšují jejich prostupnost. Po ejakulaci penis
většinou rychle ztrácí objem, při vytahování z pochvy je pak proto nutno
kondom přidržet při kořeni penisu, jinak snadno sklouzne. Po dlouhodobé
odmlce se nyní na našem trhu opět objevil femidom – ženský kondom. Užití
je obdobné jako u mužského kondomu. Jako bariéru lze použít rovněž
cervikální klobouček nebo vaginální pesar. Cervikální klobouček se
nasazuje přímo na hrdlo děložní. Pesary jsou latexové kruhové membrány
s pevnějším okrajem, které se vkládají do pochvy tak, aby překrývaly hrdlo
děložní. Jejich velikost musí určit lékař. V pochvě je možno je ponechat 72
respektive 24 hodin. Často se kombinují se spermicidy. V současné době
nejsou pro malý zájem žen na našem trhu běžně dostupné.
3.3 Nitroděložní tělíska
Nitroděložní tělísko (IUD) procházelo vývojem tvaru a použitého materiálu.
U nás od spirály z inertního plastu (DANA) k tělískům s mědí ve tvaru T.
Tak se k mechanismu účinku, který pravděpodobně vychází z vyvolání
chronického aseptického zánětu v dutině děložní cizím tělesem, přidává
spermicidní efekt použité mědi, případně zlata či stříbra. IUD se zavádí skrz
hrdlo děložní nejlépe při menstruaci, kdy je hrdlo pootevřeno a je jistota, že
žena není těhotná. Je opatřeno silonovým vláknem, za které je lze odstranit.
Většina tělísek se zavádí na dobu 5 let. Absolutní výhodou je nemožnost
opomenout metodu nebo udělat jinou chybu v užívání. IUD s sebou nese i
jistá rizika, z nichž nutno uvést zvýšení rizika mimoděložního těhotenství
(GEU), rizika pánevního zánětu a zvýšení krevní ztráty při menstruaci.
Přidáním hormonu - gestagenu levonorgestrelu do IUD dochází k významné
kvalitativní změně včetně mechanismu působení. Vzniká nitroděložní
systém uvolňující levonorgestrel. Ten někteří autoři řadí mezi čistě
gestagenní hormonální antikoncepci. Za dominantní mechanismus působení
je považována změna hlenu v hrdle děložním bránící průniku spermií,
snížení růstu sliznice dutiny děložní, ovlivnění funkce vejcovodů. Z
nežádoucích účinků je nutno zmínit přechodné nepravidelné krvácení či
špinění, vzácně také otoky, bolesti hlavy, citlivost prsů a bolest v podbřišku.
Mohou se objevit funkční ovariální cysty. Tělísko s gestagenem je
nejvhodnější pro ženy, které již rodily a plánují si další dítě po delším
období, nebo chtějí dlouhodobou, spolehlivou antikoncepci s návratem
plodnosti. Je možné jej zavést v šestinedělí a u kojících matek, neovlivňuje
tvorbu ani složení mléka. IUD je možno použít i u žen, které ještě nerodily
nebo ani nebyly těhotné. Podmínkou je jen dostatečná velikost dělohy a
prostupnost hrdla děložního pro zavaděč.
3.4 Hormonální antikoncepce
Dominantní skupinou antikoncepce je antikoncepce hormonální. Lze ji
rozdělit na antikoncepci čistě gestagenní obsahující pouze gestagen a
kombinovanou estrogengestagenní. Čistě gestagenní antikoncepce se liší
55
aplikační formou a použitým gestagenem. Moderní typy gestagenní
antikoncepce ovlivňují viskozitu cervikálního hlenu a růst sliznice děložní,
ale zároveň brání uvolnění vajíček. Vyjma těhotenství není jiný zdravotní
stav, při kterém by se nesměla užívat. Dobře zvažovat užívání je nutno při
karcinomu prsu, ischemické chorobě srdeční, recidivujících cystách na
vaječníku, nadváze, osteoporóze, závažných jaterních nemocech, depresi,
epilepsii a akné. Při nasazování gestagenní antikoncepce nejsou nutná žádná
laboratorní vyšetření, doporučena je podrobná anamnéza a preventivní
onkogynekologické vyšetření. Pro lepší snášenlivost je nutné ženu poučit, že
krvácení při čistě getagenní antikoncepci může být dosti nepravidelné, ale
většinou významně slabší. U části žen krvácení zcela vymizí. Čistě
gestagenní antikoncepce je první volbou pro kojící ženy, protože
neovlivňuje produkci ani složení mléka a nemá negativní vliv na kojence.
Jediný čistě gestagenní perorální preparát s 0,5 mg lynestrenolu byl
nahrazen modernějším přípravkem s 0,75 mg desogestrelu. Nejvýznamnější
výhodou je, že se doba možného opomenutí prodloužila z 3 na 12 hodin,
jako je tomu u kombinované antikoncepce. V současnosti jediným depotním
preparátem (preparátem s pomalým uvolňováním) s možností odstranění je
etonogestrel, jehož výhodu je rovněž forma jedné tyčky podkožního
implantátu s účinností 3 roky.
Existující nitrosvalové a podkožní injekce s medroxyprogesteronacetátem se
aplikují na tři měsíce. Nevýhodou na rozdíl od ostatních čistě gestagenních
přípravků je velmi pozvolný návrat plodnosti. Svým složením patří k čistě
gestagenní antikoncepci i „pilulka po“ (postkoitální antikoncepce,
intercepce) obsahující 0,75 mg levonorgestrelu, kterou lze podat do 72
hodin od pohlavního styku s rizikem selhání jen 1,1%. Druhou tabletu je
nutno podat za 12 hodin po první. Při podání do jedné hodiny od styku stačí
aplikace jedné tabletky. V současnosti je dostupný i preparát se stejnou
účinností a aplikací do 72 hodin, kde se podává 1,5 mg levonorgestrelu
jednorázově. Zcela nově je na trhu přípravek s účinnou látkou uliprostal
acetát, užití jedné tablety s 30 mg účinně brání otěhotnění do 120 hodin od
nechráněného pohlavního styku. V mnoha vyspělých i silně katolických
zemích je postkoitální antikoncepce volně bez předpisu k dostání v
lékárnách, u nás tomu tak bohužel není a je dostupná jen na lékařský
předpis. Obavy odpůrců volné prodejnosti této metody, že ženy se
spolehnou na tuto metodu a přestanou navštěvovat gynekology, se
neprokázaly.musčinkuntikepč
Antikoncepční kroužek inhibice ovulace > 99 % Antikoncepční kroužek si
žena zavede do pochvy na 3 týdny, pak ho vyjme a následuje týden bez
kroužku, kdy se dostaví krvácení, pak si zavede nový kroužek měsíčně.
Jednoduše si zavádí a vyjímá sama uživatelka (podobně jako např. Tampon)
Diskrétní metoda.
Antikoncepční náplast inhibice ovulace > 99 % Náplast béžové barvy
velikosti 4 x 4 cm se lepí jednou týdně tři týdny za sebou, čtvrtý týden je
bez náplasti a dostaví se krvácení týdně Antikoncepční náplast si aplikuje
uživatelka sama Náplast je nutné lepit na paži, bříško či hýždě.
Antikoncepční pilulka inhibice ovulace > 99 %. Kombinovaná pilulka má
nejčastěji režim užívání 21 + 7, tzn. že se 21 dní užívají pilulky a pak
následuje 7 dní bez pilulek, kdy se dostaví krvácení, žena pak pokračuje s
novým platíčkem. Pilulka se musí užívat pravidelně. Max. doba opomenutí
56
je 12 hodin. Pro připomenutí každodenního pravidelného užití lze použít
např. Pípátko nebo si nastavit upozornění na mobilním telefonu.
Kombinovaná (estrogengestagenní) antikoncepce je hlavní hormonální
antikoncepční metodou. Donedávna výhradní formou byla perorální (ústy
podávaná) kombinovaná antikoncepce. Nově se objevují formy neperorální,
jejichž přínosem je zejména opuštění nutnosti každodenní aplikace a tím
omezení častých chyb pacientek. U nás jsou z neperorálních metod dostupné
náplast a vaginální kroužek. Náplast se vyměňuje jedenkrát týdně a po třetí
náplasti následuje týdenní pauza. Vaginální kroužek se zavádí na tři týdny,
poté následuje týdenní pauza. Mechanismus kombinované antikoncepce je
zábrana uvolnění vajíčka zablokováním zpětné vazby mezi podvěskem
mozkovým a vaječníky. Přidává se vliv progestinu na pohyb vejcovodů, růst
sliznice děložní a hlen v hrdle děložním. V pauze užívání nastává tak zvané
pseudomenstruační krvácení.
Kombinovanou antikoncepci lze rozdělovat podle konstrukce, tedy podle
dávky estrogenu a progestinu v jednotlivých tabletách měsíčního balení.
Pokud jsou dávky obou složek konstantní, tedy všechny tablety jsou stejné,
jde o monofazický přípravek. Stále stejné složení má i náplast a kroužek.
Zvýšení dávky progestinu v druhé polovině cyklu je charakteristické pro
bifazický modul, ten pak má v balení dva typy barevně rozlišených
účinných tablet. Trifazické přípravky (tři typy tablet v jednom balení) mění
dávku gestagenu dvakrát nebo častěji současně mění dávku estrogenu.
Kombifazická antikoncepce mění dávku estrogenu i gestagenu v polovině
cyklu. Ve všech dostupných kombinovaných pilulkách je jako estrogenní
složka použit ethinylestradiol. Dle jeho dávky dělíme kombinovanou
antikoncepci na vysoko (40-50 µg / 24 hodin), nízko (30-37,5 µg) a velmi
nízko (15-20 µg) dávkovanou. Někteří autoři definují dávku velmi nízkou
25-20 µg a extrémně nízkou < 20 µg. Nejnověji se na trhu objevil přípravek,
který jako estrogenní složku užívá estradiolvalerát, který je teoreticky méně
metabolicky náročný. Jeho složení se mění čtyřikrát v průběhu cyklu, což je
označováno za dynamický režim.
Absolutní zákaz podávání kombinované antikoncepce platí pro ženy, které:
•
.prodělaly léčbu hormonálně závislých nádorů či na ně mají
podezření
•
.prodělaly tromboembolickou nemoc nebo jsou nosičky genů pro
zvýšené srážení krve
•
(trombofilie)
•
.mají onemocnění jater akutní nebo chronické s poruchou funkce
•
.trpí neléčenou hypertenzí a primární plicní hypertenzí.
Relativní kontraindikací jsou plánované rozsáhlé operace, vysoké riziko
tromboembolie, závažná dyslipidémie, vaskulární migréna, komplikovaná
cukrovka, závažný prolaps mitrální chlopně a kouření více než 15 cigaret
denně u ženy nad 35 let.
Indikací k podání kombinovaných tablet je nejen jejich jedinečný
antikoncepční efekt, ale také tak zvané neantikoncepční léčebné účinky:
•
.navození
pravidelného
cyklu
se
slabým
krvácením
(pseudomenstruace)
•
.léčba bolestivé menstruace
.léčby poruch menstruačního cyklu ve smyslu plus i minus
•
•
.snížení bolestí pánve z překrvení a při endometrióze
57
•
•
•
•
.odbourání premenstruačního syndromu.
.snížení rizika opakování mimoděložního těhotenství
.snížení rizika vzniku a opakování ovariálních cyst
.význané snížení rizika vzniku zhoubného národu vaječníku i
sliznice děložní
•
.ústup benigních změn prsu.
Běžné podávání sestává z 21 účinných tablet a sedmidenní pauzy nebo 7
neúčinných tablet. Na trhu jsou však i schémata s 22 nebo 24 aktivními
pilulkami.
Vyšetření potřebná k nasazení kombinované hormonální antikoncepce
zahrnují:
.řádnou anamnézu
.preventivní gynekologickou prohlídku
.změření krevního tlaku
.u žen rizikových jaterní testy a koagulační parametry.
Kontroly mají zahrnovat měření krevního tlaku za 3 měsíce a dále pak
jednou ročně, u rizikových pacientek jaterní testy po 3 měsících a
pravidelnou onkologickou prevenci. Cílená volba dávky ethinylestradiolu a
progestinu je základem pro možnost úplného využití antikoncepčního a
neantikoncepčního potenciálu u dané pacientky. Každý originální preparát
přináší s sebou prohloubení možnosti individuálního výběru antikoncepční
metody.
Rizika kombinované hormonální antikoncepce
Častější nežádoucí účinky jsou charakteru dyskomfortu bez dlouhodobého
ohrožení zdraví ženy. Patří sem bolesti hlavy, napětí v prsou, zvětšení prsou,
nervozita, podrážděnost a zvýšení hmotnosti. Za nejčastější mechanismus
jejich vzniku je považována retence tekutin. Mezi vzácné komplikace jsou
někdy řazeny migrény, změny libida, kožní změny, změny nálady, emoční
labilita, zvracení, nesnášenlivost kontaktních čoček.
Riziko tromboembolické nemoci (TEN) u uživatelek kombinované
antikoncepce je 2 – 4 krát vyšší, než kdyby antikoncepci neužívaly. Je nutno
toto riziko brát v úvahu přesto, že pouze 1-2% těchto příhod končí smrtí.
Pečlivě odebraná anamnéza může odhalit ženy ve vyšším
riziku TEN (anamnéza TEN v 1. a 2. linii, body mass index nad 30). U těch
je pak vhodné speciální vyšetření na přítomnost vrozených poruch srážení
krve. Riziko infarktu myokardu je 2 – 3 x zvýšeno. Prakticky není zvýšeno
u žen do 35 let. Nicméně v kombinaci s kouřením se situace razantně mění,
u kuřaček pod 35 let je zvýšeno 10 krát, nad 35 let 120 krát.
Při hodnocení stavů s nedoporučenou hormonální antikoncepcí je vždy
nutno srovnávat s možností nežádoucího otěhotnění, které je, odhlédneme-li
od etické stránky věci, svými hormonálními změnami výrazně
nebezpečnější (například riziko TEN je v těhotenství 7-8 krát zvýšeno) než
kterýkoli ze soudobých antikoncepčních preparátů.
Každá žena, která se rozmýšlí nad volbou antikoncepce, musí zvažovat zda:
•
.plánuje ještě děti
•
.na jak dlouho antikoncepci potřebuje
•
.nakolik zná svého partnera
.jaké další přínosy od antikoncepce očekává (pravidelný cyklus,
•
zlepšení akné…)
58
•
.kolik chce a může do antikoncepce investovat.
Nejčastější příčinou požadavku na změnu antikoncepce je nepravidelnost
menstruačního cyklu. Další potíže se mohou objevit ve smyslu změn
psychiky (deprese). Oba tyto problémy může vyřešit změna progestinu
kombinované pilulky. Nepravidelnost cyklu lze ovlivnit i změnou dávky
estrogenu nebo změnou fazicity preparátu. Při přechodu z implantátu,
injekce s gestagenem nebo nitroděložního tělíska je doporučováno
po prvních 7 dní se současně chránit bariérovou antikoncepcí.
Monofazické přípravky (tablety stále stejného složení, kroužek, náplast) lze
podávat i v dlouhých cyklech, tedy spojit nejčastěji 3-6 balení za sebou bez
přerušení.
Ukončení užívání
Pokud se po nasazení pilulky objeví migrenózní bolesti hlavy je vhodné
pilulku ihned vysadit. Ostatní komplikace jsou většinou přechodné, ale vždy
je dobré se poradit s lékařem. Dříve doporučované každoroční přechodné
vysazení antikoncepce, „aby si organismus odpočinul“, se ukázalo jako
zcela nesmyslné. Vede maximálně k nechtěnému otěhotnění. Neexistuje
žádná doporučená horní hranice věku pro užívání hormonální antikoncepce
ani žádné časové omezení délky jejího soustavného či celkového užívání.
Plodnost po vysazení nastupuje prakticky okamžitě a rychlost nástupu není
nijak závislá na délce užívání. Pouze dívky, které užívaly kombinovanou
antikoncepci s cílem zpravidelnění menstruačního cyklu, musí po vysazení
počítat s návratem obdobného vzorce menzes jako před zahájením terapie.
Odpovědi na nejčastější otázky v bodech:
• při řádném užívání chrání pilulka i v 7 denním období mezi užíváním
jednotlivých balení
• pilulka primárně nezvyšuje tělesnou hmotnost, u zhruba 10% žen
dochází k zvýšení hmotnosti
• více jak 2 kg za rok, ale u stejného procenta dochází k obdobnému
snížení, mírná retence vody se může projevit zvýšením váhy o
průměrně 0,8 kg
• vliv na hyperandrogenní syndrom (akné, nadměrné ochlupení,
mastné vlasy) je pozitivní
• otěhotnění při chybném užívání kombinované hormonální
antikoncepce nepřináší pro zárodek
• žádná rizika
• při zvracení do 3 – 4 hodin po užití tablety je nutno se chovat tak,
jako kdyby tableta nebyla užita
• oddálení menstruace lze dosáhnout při navázání dalšího balení
monofazických preparátů bez mezery nebo přidáním tablet z
poslední části cyklu u antikoncepčních pilulek jiné konstrukce
• snížení i zvýšení libida při užívání antikoncepce postihuje zhruba
stejně velkou skupinu žen v rozmezí 2 – 4%.
Vynechání pilulky
1. do 12 hodin – ochrana zachována – vzít zapomenutou pilulku ihned a
další v původně plánovaném čase
2. nad 12 hodin
• v 1. týdnu cyklu – užít zapomenutou pilulku, brát dále, po 7 dní
kombinovat s další antikoncepcí (např. kondom, Pharmatex))
59
• v 2. týdnu – užít zapomenutou pilulku, brát dále
• v 3. týdnu – užít zapomenutou pilulku, brát dále a hned navázat
dalším balením nebo ukončit užívání a po 7-denní mezeře zahájit
nové balení.
3 5 Antikoncepce a jiné léky
Spolehlivost hormonální antikoncepce může být ovlivněna narušením
vstřebávání ze střev díky omezení střevní flóry působením antibiotik
(tetracykliny, cefalosporiny) nebo ovlivněním jejího metabolismu v játrech
(tuberkulostatika, některé léky proti epilepsii, extrakt třezalky tečkované).
Mužská hormonální antikoncepce stále nepřekročila stadium laboratorních
zkoušek, nejčastěji je zkoumán vliv extraktu z bavlníkového oleje.
Zkoumané látky mají zatím velké množství nežádoucích účinků.
Nevratné metody antikoncepce
Mezi nevratné metody patří tubární sterilizace ženy (zneprůchodnění
vejcovodů) či podvaz chámovodů muže. Jsou u nás omezeny zákonem.
Zjednodušeně lze říci, že sterilizace je povolena při stavech, kde by
případné těhotenství bylo přerušeno ze zdravotních důvodů. Současná škála
antikoncepčních metod s dobrou účinnosti a vysokou bezpečností umožňuje
vybrat antikoncepční metodu pro každou ženu.
3.6 Výuka a výchova v oblasti antikoncepce
Téma antikoncepce by mělo být organicky začleněno mezi ostatní témata
sexuální výchovy ve školních vzdělávacích plánech. Není důležité, do
kterých předmětů bude začleněno, důležité je, aby vyučující měl(a) k
sexuální výchově kladný vztah a téma dokázal podat nezaujatě, přestože má
třeba s některou antikoncepční metodou osobně špatnou zkušenost (prasklý
kondom, vedlejší účinky hormonální antikoncepce...). Z praxe bohužel
známe případy, kdy právě pedagog ovlivňuje negativně vztah žáků k
plánovanému rodičovství. Když středoškolská učitelka po vrstevnické
besedě o antikoncepci, kterou neslyšela, sdělí třídě: „Já s tím stejně
nesouhlasím, je to svinstvo“, zřejmě není vhodnou kandidátkou pro
vzdělávání v této oblasti. Už proto, že zřejmě zaměňuje pojmy antikoncepce
a hormonální antikoncepce, což je velice častý jev.
Stejně jako u ostatních témat sexuální výchovy je u antikoncepce nutné,
abychom nezůstali v hladině vědomostí, ale dosáhli i hladiny postojů a
dovedností, t.j. žáky o důležitosti antikoncepce přesvědčili a vybudovali
některé dovednosti – např. komunikovat o antikoncepci s partnerem,
partnerkou, odmítnout nechráněný sex, správně zacházet s kondomem apod.
Právě hladina dovedností a postojů je klíčová a bude pro nás mnohem
větším pedagogickým oříškem než naučit žáky a žákyně vyjmenovat
jednotlivé antikoncepční metody. V sexuální výchově využíváme většinu
didaktickým metod tak, jak je známe z ostatních předmětů. Výhodné je
upřednostňovat metody aktivizující. Jak již bylo řečeno, ideální je, když je
téma antikoncepce začleněno mezi ostatní témata v systému sexuální
výchovy té které školy a má své jasné místo ve školním vzdělávacím
programu. Pokud tomu tak není, a vy jste pověřeni seznámit žáky a žákyně,
studenty a studentky s antikoncepcí jako samostatným tématem, musí tomu
předcházet minimálně zopakování anatomie pohlavního ústrojí muže a ženy.
Má-li např. být poučení o antikoncepci součástí seznamovacího kurzu
prvních ročníků, budete asi nemile překvapeni tím, že část žáků bude mít
60
v anatomii dosti nejasno. Těžko můžeme začít s antikoncepcí, pokud má
polovina chlapců jen mlhavé představy o rozdílu mezi pochvou a dělohou.
Alespoň základní představa je nutná proto, aby nám žáci vůbec rozuměli a
aby pochopili, že existují i druhy antikoncepce, pro které není třeba navštívit
ženského lékaře.
Cíl
Cílem výuky antikoncepce je naplnit právo dítěte narodit se jako chtěné a s
láskou očekávané. Antikoncepce je klíčovou metodou plánovaného
rodičovství u lidí v plodném věku starších patnácti let, mimo ni již máme k
dispozici jen umělý potrat a sexuální abstinenci. Pokud bychom měli cíl
definovat jako pedagogickou kategorii, nabízí se například: „Seznámit žáky
a studenty s jednotlivými antikoncepčními metodami a prostředky jako
základními způsoby plánovaného rodičovství tak, aby je dokázali použít v
praktickém životě. K tomu je nezbytný i nácvik souvisejících, především
komunikačních, dovedností.“
Shrnutí kapitoly
Předložený text se zabývá problematikou antikoncepčních technik. Jsou
zde uvedeny jednotlivé forrmy antikoncepce, jejich účinek, index selhání.
Část textu je zeměřena ny možnosti výukových metod při sexuální výchově
a v oblasti volby antikoncepční techniky.
Otázky úkoly:
Připravte si přednášku k úvodu do tématu antikoncepce.
Jaké znalosti by měly mít dívky o komplikacích hormonální antikoncepce.
Jaké metody výuky lze využít v sexuální výchově n střední škole.
Další doporučené zdroje k této kapitole:
BARTÁK, A.: Antikoncepce. Grada 2006
FAIT, T.: Antikoncepce. Maxdorf Jessenius, Praha 2008
JANIŠ, K.; TÄUBNER, V.: Didaktika sexuální výchovy. Gaudeamus,
Hradec Králové 1999
Kolektiv autorů: Sexuální výchova. Kniha netradičních metod výuky.
Trizonia, Praha 1994
TÄUBNER, V.; JANIŠ, K.: Na pomoc studentům a učitelům v sexuální
výchově. Gaudeamus, Hradec Králové 1998
UZEL, R.; KOVÁŘ, P.: Antikoncepční otazníky - o antikoncepci převážně
vážně. 2010
61
4
POHLAVNĚ PŘENOSNÉ CHOROBY
V této kapitole se dozvíte:
• jednotlivé formy pohlavně přenosných chorob
• prevenci sexuálně přenosných chorob
• právní problematiku u přenosu pohlavně přenosných chorob
Klíčová slova této kapitoly:
Pohlavně přenosné choroby, příznaky, právní legislativa, prevence
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 120 minut
4.1 Prevence pohlavně přenosných chorob
Pohlavní nemoci nazývané také venerické (ve starořímském bájesloví byla
Venuše bohyní lásky, lat. Venus, 2.p Veneris) jsou nemoci infekční.
Používá se u nich názvu pohlavně přenosné nemoci, nebo zkratky STD
(sexually transmitted diseases) a nověji STI (sexually transmitted
infections). Mezi klasické pohlavní choroby patří kapavka, syfilis, měkký
vřed, lymfogranuloma venerum (čtvrtá pohlavní nemoc) a granuloma
inuinale (pátá pohlavní nemoc). Těchto pět pohlavních nemocí se přenáší
téměř vždy pohlavním stykem. Dalšími původci infekčních chorob, které se
šíří převážně pohlavním stykem jsou viry, bakterie, prvoci, parazitální
houby a zevní paraziti. Mezi nejčastější infekce tohoto typu patří chlamydia
trachomatis (jedna z nejzávažnějších chorob u dívek), špičaté kondylomy,
herpes progenitalis, trichomoniáza, kandidóza. Pohlavními chorobami je na
celém světě nejvíce postižena věková skupina 15 – 24 let.
Pohlavní choroby postihují jako každá jiná infekční choroba jednak
organismus jako celek, jednak zasahují jen určité místo. Bývá to nejčastěji
pohlavní močové ústrojí, ale také kůže a sliznice dutiny ústní a konečníku.
Komplikace doprovázející pohlavní nemoci mohou trvale poškodit
reprodukční zdraví a vést ke sterilitě, samovolným potratům, předčasnému
porodu nebo mimoděložnímu těhotenství nebo také nitroděložně poškodit
plod a zanechat na něm trvalé následky.
62
Mezi choroby, které se přenášejí také pohlavním stykem je AIDS –
Acquired Immunodeficiency Syndrome.
Vzhledem k tomu, že uvedená onemocnění se šíří pohlavním stykem
preventivní opatření se týkají sexuálního chování. Nejspolehlivější ochranou
je partnerská věrnost. Předpokladem je, že oba partneři byli zdrávi již
v době, kdy se spolu seznámili.
Prevence pohlavních chorob by se aktivně měla začít provádět na druhém
stupni základních škol, v době kdy jedinec dospívá a měla by být vedena
pomocí aktivizačních metod (metody dialogické, inscenační, problémové.
Tyto metody jsou postaveny na slovní interakci mezi učitelem a žákem a
jejich smyslem je vedle tvorby systému vědomostí, především tvorba
identifikovaných postojů, soustav dovedností, návyků a chování (Täubner,
1994).
V oblasti zdravotnictví by prevence pohlavně přenosných chorob měla být
součástí primární péče – u lékařů pro děti a dorost, u praktických lékařů,
gynekologů a jiných odborníků. Tato prevence je součástí celostátního
projektu Program podpory zdraví a prevence chorob „Zdraví pro všechny do
roku 2000“, který se stal obecným modelem v péči o zdraví. Jako
pokračování tohoto programu vyhlásila Světová zdravotnická organizace
nový program ochrany a podpory zdraví „Zdraví 21 – zdraví pro všechny do
21. století“. Hlavním cílem programu je podporovat a chránit lidské zdraví
během celého života a snížit incidenci hlavních nemocí a úrazů a zmírnit
utrpení, které způsobují.
V preventivních programech týkající se dospívající generace, která je
v rámci psychického dospívání velmi specifická a mnohdy těžko
ovlivnitelná již z důvodu uvedených psychických změn a také z důvodu
priorit a životních hodnot dospívajících. Preventivní aktivity by měly být
vedeny dlouhodobým působením na změny postojů a to v oblastech výživy
– prevence mentální anorexie, bulimie, sportovních aktivit, úrazů a
zneužívání návykových látek, prevence promiskuitního chování, prevence
pohlavně přenosných chorob, ke které patří neodmyslitelně výchova
k reprodukčnímu zdraví.
Při prevenci sexuálně přenosných onemocnění se zejména u mládeže
setkáváme s trias nazývanou ABC, což znamená A jako abstinence nebo
lépe oddálení startu do pohlavního života, B jako být věrný a C jako
kondom. Přitom ve správné výchově by měly být zastoupeny všechny
prvky, i když s přihlédnutím ke specifikům. U 14 letých gymnazistů asi
bude více kladen důraz na oddálení začátku pohlavního života, u chlapců ve
výchovném ústavu budeme větší pozornost věnovat propagaci
bezpečnějšího sexu. ABC znamená základní osnovu, kterou je třeba
rozšiřovat a integrovat s dalšími prvky, aby její užití nebylo samoúčelné či
dokonce kontraproduktivní.
Ad A) Některé křesťanské přístupy zdůrazňují, že člověk má sexuálně začít
žít až po svatbě, jiné tento požadavek ještě rozšiřují o složení slibu čistoty.
Vytvářejí tak ideál, který může být od prosté reality poměrně vzdálen a pro
mnoho jedinců jen obtížně uskutečnitelný. Postavení vysokého ideálu pak
může zpochybnit celý smysl vlastní prevence.
V naší zemi jen tři procenta lidí začínají se sexem až po svatbě
(pochopitelně se jedná zejména o jedince s hlubším zakotvením religiózního
63
světonázoru v jejich osobnosti). Přibližně desetina lidí má jediného
sexuálního partnera do svatby. Jedná se tedy o menšinový životní styl. Tito
jedinci jsou samozřejmě denně konfrontováni se sociálním normami
většinové společnosti, které sexualitu mladistvých neodsuzují. Některá
média ji spíše adorují. Přílišné zdůrazňování abstinence může u jedinců,
kteří zahájili pohlavní život již dříve, vyvolávat pocity viny a v konečném
důsledku k odmítnutí preventivního působení jako celku.
Vedle toho samozřejmě existují lidé, kteří nejsou pro vstup do manželství
vhodní a požadovat po nich doživotní sexuální abstinenci je rovněž
idealistické. Víme, že jen část katolických kněží, mnichů a jeptišek, kteří
pro celibát mají hlubokou vnitřní motivaci, jej dokáží dodržet. Pedagog
může vědomě či nevědomě přispívat k vytváření sociálních norem. Nejen
novináři, ale i studenti se často ptají, jaký je průměrný věk zahájení
pohlavního života. Prosté sdělení i pravdivé informace může vést ke snaze
příliš se neodchylovat od normy. To znamená, "když už je mi osmnáct pryč,
tak už bych s tím snad něco měl(a) konečně začít dělat?"
Dosud opomíjenou formou abstinence, by jen částečné, může být akceptace
a podpora nekoitálních aktivit, pettingu, třeba až k rozvoji oboustranného
orgasmu. Ty přispívají k oboustrannému tělesnému poznání bez rizik
nežádoucího otěhotnění a přenosu HIV. Je třeba ale vědět, že neskýtají
stoprocentní ochranu před ostatními sexuálně přenosnými nemocemi. Jejich
výhodou je však to, že většinou, i když ne vždy, se u nich projeví příznaky a
dále, že jsou buď léčitelné anebo méně závažné. Například kapavka se
poměrně snadno přenese i nepřivázaném dráždění pohlavních orgánů rukou,
opar se přenese prostým slizničním kontaktem s postiženým místem, svrab a
muňky se mohou přenést i pokud oba partneři nejsou zcela nazí z
mimogenitálních lokalizací.
Výtok, podráždění pokožky či podobné příznaky mohou prozradit
přítomnost jiné sexuálně přenosné choroby. Nenápadnou součástí předehry
by tedy měla být zběžná prohlídka pohlavních orgánů partnera zrakem.
Ad B) Být věrný je pro většinu mladých lidí poměrně snadné a dobře
přijatelné. Oblíbená hesla moralistů o zkaženosti právě té dnešní mládeže se
tradují již několik staletí. Inu, jak říká de la Rochefoucald: "Starci rádi
udílejí dobré rady, aby se utěšili nad tím, že již nemohou dávat špatné
příklady". Problémem je, že v období navazování prvních partnerských
zkušeností se teprve vztahům učí a navazují tzv. konsekutivní monogamní
vztahy. Jinými slovy: půl roku jsou věrní jednomu partnerovi, pak zjistí, že
to nebylo ono a po půl roce si najdou dalšího partnera, do něhož jsou
podobně silně zamilovaní a stejně tak věrní. Pokud se od prvního partnera
nakazili sexuálně přenosnou chorobou, tak inkubační doba je zpravidla
kratší, než doba, kdy naváží další vztah. Měla by být alespoň jeden měsíc.
Mnoho lidí zpočátku vztahu dodržuje bezpečnější sex a používá kondom. Po
čase však začne však kondom překážet při prožívání vzájemné intimity,
začnou také více důvěřovat věrnosti partnera a přestanou jej používat.
Jednalo se o poměrně racionální chování do osmdesátých let minulého
století než došlo k rozšíření HIV epidemie. Věrnost partnerovi, který je HIV
pozitivní (a často o své nákaze ani neví) samozřejmě dostatečnou prevencí
není. Takže pokud se rozhodnou pro nechráněný sex a dodržování vzájemné
věrnosti, pak je účelné, aby oba partneři podstoupili test na HIV protilátky.
64
Tedy, pokud předtím již měli nějakého jiného partnera či partnery. Před
testem by však měla uplynout nejméně dvouměsíční doba od posledního
styku s jiným partnerem, aby negativní výsledek bylo možné považovat za
dostatečně spolehlivý. Ještě jednou zdůrazňuji posledního nechráněného
styku, protože není neobvyklé, že někteří lidé považují padesáté či sté styky
se stejným partnerem za nerizikové, pokud jsou přesvědčeni o jeho věrnosti.
Ale HIV se může přenést nejen prvním, druhým, ale někdy až třeba
dvoustým stykem a jindy třeba ještě později.
Ad C) Kondom by měl být standardním prostředkem párů, a to i tehdy
pokud používají jinou formu antikoncepce. Tzv. duální ochrana je například
užívání hormonální antikoncepce spolu s kondomem. Pozornost je třeba
věnovat doporučené době užití, dostatečné lubrikaci, kterou je vhodné
doplnit lubrikačním gelem. Podle novějších informací je nejvhodnější
lubrikační gel bez jakýchkoli příměsí. V minulosti doporučované
spermicidy jako nonoxynol-9 totiž mohou podráždit sliznice a tak naopak
přenos usnadnit. Lubrikační gel také může přispět k lepšímu prožitku a tak
omezit možné negativní postoje k užívání kondomu.
Většina selhání kondomu není způsobena chybou výrobce, ale lidským
faktorem. Přitom pravidelní uživatelé zaznamenávají selhání až desetkrát
méně často než ti, kdo ho používají jen někdy. Nu, všemu se člověk musí
učit. Odpůrci kondomů rádi argumentují daty o propustnosti kondomu. Je
pravda, že při maximálním a dlouhodobém zatížení bylo při laboratorních
zkouškách proniknutí několika virových částic. Ale velikost tzv. infekční
dávky vyžaduje, aby k přenosu HIV viru došlo k přenosu několika tisíc
virových partikulí.
Značná nejistota panuje mezi populací v otázce rizika přenosu HIV při
orálním sexu. Riziko je podstatně nižší než při nechráněné souloži, ale zcela
vyloučit ho nelze. K možnému přenosu přispívá zejména ejakulace do úst
během felace, současný přenos nebo přítomnost jiné pohlavní nemoci, ale i
vysoká virová nálož při pokročilé a neléčené HIV infekci, ale také krátce po
nákaze při tzv. akutní HIV infekci. Někteří odborníci doporučují i při
orálním sexu užití kondomu, ale vzhledem k míře rizika a snížení prožitku
je tato praktika málo rozšířená. Snad jedinou výjimku představují komerční
sexuální pracovnice. Riziko přenosu ostatních pohlavních nemocí během
orálního sexu i bez ejakulace však zůstává nepoměrně vyšší. Podávání
protiretrovirové terapie má i určitý preventivní efekt, protože snižuje
množství HIV viru v tělesných tekutinách a tak i možnost přenosu.
Nejen HIV infekce, ale i některé další sexuálně přenosné nemoci mohou
zůstat skryté. Patří sem třeba sexuální přenos infekční žloutenky typu B, C,
jejichž akutní forma probíhá často bezpříznakově. O to častěji pak
přecházejí do chronického stadia. První stadium syfilidy - tvrdý vřed - může
v některých lokalizacích, například na děložním čípku, uniknout pozornosti.
Podobně některé papilomaviry se usídlují na děložním čípku a přispívají ke
vzniku zhoubného bujení. Použití kondomu je tedy smysluplné i z důvodů
prevence ostatních chorob, nejen HIV.
Sjednocení mnohdy odlišných přístupů k prevenci není nemožné. Kladným
příkladem může být nalezení shody v podpoře prevence při hledání
závěrečné dohody zasedání OSN, které se věnovalo otázce HIV/AIDS v
roce 2001. Stanovisko podpory zodpovědného chování bylo přijatelné jak
65
pro islámské země a Vatikán, tak i pro asociaci plánovaného rodičovství.
Otázkou však zůstává následná realizace. Například Bushova administrativa
výrazně omezila podporu jiných preventivních programů než těch, které
jsou zaměřeny na podporu abstinence.
Novinky v prevenci HIV a ostatních sexuálně přenosných nemocí
MUDr. Ivo Procházka, CSc.
V poslední době se v prevenci HIV objevily tato významná zjištění:
a) diskutabilní doporučení švýcarské komise pro prevenci AIDS a
preventivní
vliv
protivirové
léčby
Na základě dlouhodobého výzkumu doporučila tato komise považovat HIV
pozitivní osoby, u nichž protivirová léčba opakovaně potvrdila neměřitelnou
virovou nálož a u nichž není přítomna jiná sexuálně přítomná choroba za
osoby neinfekční. Riziko vyhodnotila na srovnatelné s rizikem HIV přenosu
při selhání kondomu, a to 1:100 000. Kritici švýcarského přístupu považují
uvedené závěry za předčasné a zdůrazňují potřebu jejich potvrzení dalšími
studiemi, obávají se důsledků možného selhání a spoléhání se na toto
pravidlo u párů, pro které není vhodné (anální sex, riziko jiných STIs).
Autoři také uvedli, že výsledky studie neměly propagovat odklon od
kondomu, nebyly určeny široké veřejnosti (jak je ale v dnešní době chtěli
utajit, není jasné), ale měly sloužit odborným lékařům k otevřenému
zvažovvání.
Bylo potvrzeno medikamentózní profylaktické působení protivirových léků.
Mělo by mít příznivý efekt například u HIV negativních žen žijících ve
vztahu s HIV pozitivním, kterým kulturní podmínky neumožňují vyžadovat
použití kondomu. Nicméně objevuje se i jako pojistka v některých bareback
(bezkondomových) party, kdy jsou užívány spolu s drogami.
Podobně jsou podávány i protivirové léky kojeným dětem HIV pozitivních
matek. Náhradní výživa by sice byla bezesporu levnější, vedle materiální
dostupnosti ale je otázkou dosažení její zdravotní nezávadnosti (a možné
společenské stigmatizace těch žen, které by ji podávaly).
b)
potvrzení
preventivního
efektu
obřízky
(cirkumcize)
Obřízka snižuje v tropických zemích riziko HIV nákazy o 50-60%.
Preventivní efekt obříky nebyl potvrzen u gay mužů. Jen možný a nepříliš
významný efekt se zdá být při hodnocení efektu obřízky u mužů z oblastí
mimo tropické pásmo. Diskutován je i negativní psychologický efekt
protektivní obřízky na častější rizikové chování (když jsem chráněn
obřízkou, tak nemusím bát na bezpečnější sex) a psychologický efekt
(kmenová příslušnost). V řadě tropických zemích není zaručeno sterilní
prostředí během zákroku a vlastní provedení obřízky může vést dokonce k
nosokomiálnímu HIV přenosu. Krátce po obřízce v důsledku křehkosti
slizniční ochrany dochází k dočasně zvýšené vulnerabilitě vůči HIV a jiným
infekcím. Partnerky obřezaných mužů se dokonce zdají být vystaveny
většímu riziku HIV nákazy než neobřezaných.
c) Vliv ostatních STIs na přenos HIV se zdá být jeden z nejdůležitějších
faktorů. Prokázaný vliv mají zejména kondylomata, syfilis, kapavka i
chlamydiová infekce. V nedávné době k nim přibyl i genitální opar, který
zvyšuje riziko přenosu HIV 2-3x. Ještě čerstvější a bohužel špatnou zprávou
je, že ani včasná léčba oparu antivirotiky (aciclovir) toto riziko podstatně
nesnižuje. Vzhledem k tomu, že genitální opar je vedle HIV infekce je
66
jediným ne zcela vyléčitelným sexuálně přenosným onemocněním, to není
dobrá zpráva.
Další smutnou skutečností, která byla potvrzena u HIV pozitivních gay
mužů, je častější výskyt syfilis a hepatitis C. Sexuální přenos infekční
žloutenky typu C je relativně vzácný (a to i u gay mužů), u HIV pozitivních
gay mužů však postihuje více než desetinu subpopulace.
Podobně i vyšší výskyt syfilis u HIV pozitivních gayů zřejmě nelze vysvětlit
jen rizikovým chováním, tato infekce se přenáší i během bezpečnějšího sexu
(například při orálním sexu bez ejakulace). K vyššímu šíření STIs mezi HIV
pozitivními také může přispívat i tzv. serosorting, tedy rizikový sex.
HIV pozitivní ženy mají nejčastěji rizikový sex, protože se snaží o početí
(přitom lze relativně snadno tuto snahu uskutečnit bez ohrožení partnera, ale
sexuální a reprodukční práva těchto žen bývají opomíjena nebo někdy i
přímo odmítána). HIV pozitivní gay muži tak často jednají pod vlivem drog
včetně poppers a rekreačního užití Viagry. Zatímco HIV+ ženy přiznávající
rizikový sex (který neměl spojitost se snahou o početí), byly častěji ve
složitých životních podmínkách, nezaměstnané a depresivní, tak gay muži s
rizikovým chováním uváděli poměrně dobrou životní spokojenost.
d)Preventivní úsilí u HIV pozitivních by se mělo zintensivnit. Trochu
naturalisticky lze říci, že v minulosti se lidé s rizikovým chováním častěji
HIV nakazili a v důsledku chybějící terapie byli z řetězce přenosu HIV
během několika let vyřazeni. Dnes v důsledku terapie přežívá stále více
osob, pro které je obtížné dodržovat pravidla bezpečnějšího sexu. Navíc ke
zvýšení četnosti rizikového chování přispívá jak vědomí léčitelnosti, tak i
předpoklad, že v důsledku nízké virové nálože je jejich infekčnost snížená.
Několik studií odhaduje, že podíl HIV pozitivních, kteří mají problém
dodržovat zásady bezpečnějšího sexu je kolem 30%. To potvrzuje i nedávná
britská studie u čerstvě nakažených HIV pozitivních gay mužů. Nejčastěji
uvedli, že se spoléhali na méně spolehlivé až irracionální metody – nízká
virová nálož partnera, přerušovaná soulož, aktivní role při nechráněné
souloži.
e) Nárůst šíření HIV v komunitě mužů majících sex s muži.
Tento termín (MSM) vytlačuje termín gay komunita, protože zahrnuje i
bisexuálně se identifikující, prostituty a heterosexuální muže s občasným
homosexuálním chováním. V řadě zemí je důvodem rozšíření kromě
homofobie, kdy homosexuální chování je kriminalizováno, i chybějící
společenské povědomí o této formě chování. Tím chybí zcela jakákoliv
preventivní poselství a není divu, že mnoho příslušníků MSM komunit v
rozvojových zemích považuje nechráněný anální sex s mužem za méně
rizikový než soulož se ženou. Nemyslí se na homosexuální přenos ani v
epidemiologických zjištěních. Teprve letos byla publikována první studie o
chování MSM na africkém kontinentu (jednalo se o Malawi - HIV
prevalence mezi MSM je tu dvojnásobná v porovnání s heterosexuálními
muži). V Rusku prý každý HIV přenos mezi muži je řazen do kolonky
sexuální přenos, čímž se samozřejmě rozumí především heterosexuální
přenos. Přestože odhadovaná prevalence v české komunitě gay mužů je 23%, tak celosvětově to je 10-20%, přičemž více než čtvrtinový výskyt je
předpokládán v Thajsku, latinské Americe, ale i centrech gay sex turistiky (z
evropských destinací například Ibiza, Kanárské ostrovy). Existují ale velké
67
rozdíly i v rámci jednoho regionu. Zatímco v Kijevě je HIV prevalence v
MSM komunitě necelých pět procent, tak v Oděse dosahuje 23%. Velká
pozornost je proto věnována i vývoji bezpečného rektálního mikrobicidu.
Holandská studie potvrdila skutečnost, že jedním z faktorů, proč muži (v
tomto případě šlo o gay muže, ale zřejmě to platí obecně) odmítají použít
kondom je porucha erekce spojená s jeho nasazováním a doporučují i této
otázce v prevenci věnovat pozornost.
4.2 Přehled sexuálně přenosných chorob
Sexuálně přenosné choroby můžeme rozdělit podle jejich původce na:
Bakteriální:
•
•
•
•
•
•
•
•
Syfilis;
Kapavka;
Chlamydiová infekce;
Měkký vřed;
Granuloma inguinale či donovanóza;
Lymfogranuloma venereum;
Negonokokální uretrida;
Virové: Herpes simplex virus; HIV, AIDS;Lidský papilomavirus
HPV; Herpes virus (Cytomegalovirus); Hepatitida;
• Parazitické: Veš muňka; Svrab;
• Plísňové: Kandidóza;
• Protozoální (z prvoků): Amebóza; Giardióza; Trichomoniáza
4.3 Syfilis
Syfilis neboli příjice, je pohlavní onemocnění vyvolané mikroorganismem
Treponema pallidum. Patří k nejnebezpečnějším pohlavním chorobám,
jelikož na jeho následky je možné i zemřít. Toto onemocnění probíhá ve
třech stádiích. Asi za tři týdny se u pacienta objeví nebolestivý tvrdý vřed
v místě vstupu infekce do organismu, nejčastěji na zevních pohlavních
orgánech, a dojde ke zvětšení mízních uzlin v okolí vředu. Tento vřed se
během jednoho měsíce sám zahojí, což neznamená, že choroba ustoupila,
ale že skončila první fáze. Druhé stádium začíná lehkými celkovými
příznaky – zvýšená teplota, bolesti hlavy, kloubů, svalů, malátnost. V druhé
fázi je hlavním symptomem vyrážka v podobě bílých stroupků, která se
objevuje na různých částech těla. Současně dochází k dalšímu zduření
mízních uzlin. Vyrážka i zduřeniny se průběžně objevují a znovu mizí.
Nakonec i bez léčení zmizí úplně, potom se toto období klidu nazývá
latentní stádium a může trvat i řadu let. I když to vypadá, že se nic neděje,
tak se infekce dále šíří do těla. Latentní stádium potom velmi překvapivě
střídá třetí fáze tzv. pozdní syfilis. Tato fáze může přijít až několik let po
nakažení, v některých případech až za dvacet let. V průběhu třetí fáze
dochází k závažným poruchám osobnosti, demenci, rozpadu kožní tkáně
obličeje, postižení nervové soustavy, cévní soustavy, srdce a kloubů.
Proti syfilidě však existuje účinná obrana, a to podávání penicilinu. Pokud
by byl pacient na penicilin alergický, existují i jiné stejně účinné léky.
68
Samozřejmě je důležité, aby byla choroba rozpoznána včas. Je-li nemoc
rozpoznána až ve své třetí fázi, musí pacient počítat s určitými trvalými
následky. S těmito následky se v dnešní době v rozvinutých zemí setkáme
jen v ojedinělých případech. Syfilis se přenáší převážně pohlavním stykem
(také orálním či análním stykem), ale je možné přenést onemocnění z matky
na plod. V takových případech hrozí poškození plodu těžkými deformacemi,
či dokonce potrat. Technicky je možné nakazit se krevní transfuzí, ale krev
je z tohoto důvodu na syfilis testována. Syfilis lze diagnostikovat dvěma
způsoby. První způsob je vyšetření krve či mozkomíšního moku. Výhodou
je, že lze tato vyšetření provést v kterékoliv fázi syfilidu. Druhou možností
je mikroskopické zkoumání bakterií z místa nálezu, tzn. z prvního vředu
nebo z bílé vyrážky.
4.4 Kapavka
Kapavka neboli gonorea, představuje jednu z nejčastějších pohlavních
chorob, se kterou se dnes můžeme setkat. Původcem je bakteria gonokok
Neisseria gonorrhoeae. Stejně jako u syfilidy je nejčastější způsob přenosu
pohlavní styk. Kromě toho je možný přenos z matky na dítě během porodu,
což u dítěte způsobuje oční infekci, která může vést až k slepotě. Kapavkou
se lze nakazit i nepohlavním stykem, například intimní kontakt s
infikovaným předmětem, jako je vlhký ručník. Průměrná inkubační doba je
2 – 7 dní od pohlavního styku s infikovanou osobou. K diagnostikování
kapavky se v současnosti užívají tři techniky, ke každé je potřeba provést
odběr vzorku výtoku. První je tzv. barvící test, podstatou je barvení vzorku
na bakterie, bohužel je spolehlivý pouze u mužů. Druhou technikou jsou
výtěry moči případně cervikální výtěry, kde se v laboratořích hledají geny
bakterií. Poslední metodou je tzv. kultivační test, který je založen na
sledování růstu bakterií.
Kapavka se projevuje v podobě hnisavých zánětů vylučovacích a
pohlavních orgánů, v některých případech konečníku, úst nebo spojivek.
Pokud je nakaženým muž, obvykle trpí obtížemi při močení spojené s
pálením a řezáním (dysurie). Onemocnění je také doprovázeno hustým
hnisavým výtokem z močové trubice. Vzestupná infekce se může dostat až
k prostatě a nadvarlatům a vyvolat tak zánět. Pokud je infikovanou osobou
žena, mezi hlavní příznaky patří hnisavý výtok z vagíny, potíže při močení
spojené s častější potřebou, nebo krvácení. Může dojít i ke hnisání
zaníceného děložního hrdla. Kapavka u ženy může probíhat bez jakýchkoliv
příznaků. Podle statistik tato kapavka bez příznaků tvoří polovinu
zaznamenaných případů. Neléčená kapavka může vést až k neplodnosti. U
ženy se bakterie dostávají do dělohy, dále do vejcovodů a mohou způsobit
zánět pánve. U mužů se bakterie mohou rozšířit do oblasti varlat a
nadvarlat. Kapavka se léčí podáváním antibiotik. Dříve se pro tyto účely
používal i penicilin, ale z důvodu antibiotické rezistence se jeho užívání
omezilo .
69
4.5
Chlamydie
Chlamydie patří k nejrozšířenějším infekcím v celé Evropě a často
doprovázejí kapavku. Jsou způsobeny bakterií Chlamydia trachomatis.
Přenáší se pohlavním stykem, méně často nepohlavně např. vlhkým
prádlem. Chlamydie mohou způsobit chronické záněty pohlavních a
močových cest, připomínající kapavčité záněty. U žen postihují děložní
čípek a mohou vést až k neplodnosti, mimoděložnímu těhotenství,
samovolnému potratu či předčasnému porodu. U mužů se chlamydie často
vyskytují v močové trubici. Mezi první příznaky patří výtok z močové
trubice a pálení při močení. Nakonec dochází k rozsáhlým zánětům
pohlavních orgánů, případně konečníku. Nicméně tři ze čtyř nakažených žen
a asi polovina nakažených mužů nejeví žádné příznaky. Často se stává, že
žena zjistí, že nemůže mít děti, aniž by věděla, že za to může nákaza
chlamydiemi. Chlamydie parazitují v hostitelských buňkách, což
znesnadňuje jejich zjištění. Naštěstí tato nemoc není smrtelná. Léčba
probíhá za pomoci antibiotik a chemoterapeutik. Chlamydie se vyskytují v
různých typech způsobující různá onemocnění. Některé typy vyvolávají
oční infekci, jejímž následkem je slepota. Jiný druh chlamydií způsobuje
nemoc zvanou Lymfogranuloma venereum. Tato choroba začíná vřídky na
genitálu a zánětem mízních uzlin v oblasti pánve. Mízní uzliny zduřují a
slepují se s kůží, až vytvářejí hnisavé píštěle.
4.6 Herpes simplex
Toto onemocnění, jehož původcem je Herpes simplex virus (HSV) má dva
typy: první (HSV1), který způsobuje opar na rtu a druhý (HSV2)
způsobující genitální opar. Dnes už se příliš nerozlišují, poněvadž i Herpes
simplex prvního typu může vyvolat opar zevního pohlavního ústrojí.
Genitální opar způsobuje bolestivé puchýřky, které následně praskají a mění
se ve vřídky na genitálu nebo konečníku. Nakažený může pociťovat bolest,
svědění nebo pálení. Podobně jako opar na rtu nejde toto onemocnění
stoprocentně vyléčit a pacient musí počítat s tím, že se mu bude vracet. Opar
může opakovaně vyvolat přílišná fyzická i psychická zátěž, hormonální
změny během menstruace nebo těhotenství. U těhotných žen hrozí přenos
infekce na miminko, proto musí maminky počítat s císařským řezem. Uvádí
se také, že u žen trpící touto chorobou je větší riziko rakoviny děložního
čípku. Na genitální opar neexistuje zcela účinná léčba. Pro potlačení
příznaků a snížení výskytu se používají různé antivirové přípravky. Většina
lidí ani netuší, že takové onemocnění existuje, a proto se před ním nechrání.
Je to docela paradox, neboť v posledních letech se tato infekce stává
masovým nebezpečím zvláště v průmyslově vyspělých zemích.
4.7 HIV/AIDS
V posledních letech vzbuzuje největší zájem sexuálně přenosná nemoc,
která spočívá v selhání obranyschopnosti lidského organismu. Jedná se o
syndrom získaného selhání imunity – Acquired Immunodeficiency
Syndrome – AIDS. V červnu roku 1981 bylo poprvé referováno o
70
nemocných a záhy na to byl objeven původce Human Immunodeficiency
Virus, dále jen HIV. Během několika let se onemocnění rozšířilo po celém
světě a zahubilo více lidí než všechny morové epidemie středověku. HIV je
virus, který způsobuje AIDS. Podstata působení viru HIV spočívá v
napadání určitého typu bílých krvinek (T lymfocytů). Jejich snížený počet
potom vede k zhoršení obranyschopnosti organismu, selhání imunity a
rozvoji AIDS. Nemoc se rozlišuje na tři stádia – počáteční stádium, kdy se u
některých lidí příznaky podobají chřipce či mononukleóze. Přechodné
stádium, které je různě dlouhé a bez obtíží. A nakonec stádium onemocnění
AIDS doprovázené zhoršováním obranyschopnosti a nástupem velkých
oportunních infekcí, na které pacient umírá. Virus se vyskytuje prakticky ve
všech tělesných tekutinách. Dosud bylo prokázáno, že se přenáší pouze těmi
tekutinami, kde se vyskytuje ve velkém množství. Mezi hlavní způsoby
přenosu patří pohlavní styk, homosexuální i heterosexuální, dále krev a
přenos z infikované matky na plod. Porod u postižených matek probíhá
císařským řezem, a matky by neměly kojit své dítě, neboť i v mateřském
mléce se nachází částice viru HIV. Nebezpečné je i používání stejného
kartáčku na zuby, žiletky nebo u narkomanů stejné jehly. V žádném případě
se nepřenáší běžným společenským stykem ani bodnutím hmyzem. Největší
riziko tvoří promiskuitní osoby, které často střídají neznámé sexuální
partnery, homosexuální a bisexuální muži a v neposlední řadě narkomani.
Riziko nákazy je několikanásobně větší, pokud je infikovanou osobou muž.
V poševním sekretu se virus vyskytuje v menší koncentraci než ve
spermatu. Kromě toho se nebezpečí nákazy zvyšuje i tehdy, pokud jeden
z partnerů trpí další pohlavní nemocí. Toto onemocnění je velmi zákeřné v
tom, že má téměř bezpříznakové počáteční stádium a velmi dlouhou
inkubační dobu. Proto jedinci, kteří nemají příznaky, představují největší
nebezpečí v šíření infekce. Lidé neumírají na AIDS, ale na nemoci, kterým
AIDS umožní, aby napadly organismus, jako je například: zápal plic,
rakovina, tuberkulóza a další. AIDS je smrtelné onemocnění. V současné
době léky antiretroviry pouze zastaví další postup nemoci a to někdy i na
řadu let. Největším úspěchem antiretrovirové terapie je snížení rizika
přenosu viru z těhotné matky na plod. Bohužel zatím neexistuje žádný lék
ani očkování proti viru HIV, z toho důvodu je nejdůležitější právě prevence.
Test na přítomnost protilátek proti viru HIV
Jediným způsobem jak potvrdit nebo vyvrátit nakažení virem HIV jsou
krevní testy pro virus HIV. Test zjišťuje, zda v organismu existují HIV
protilátky a je možné jej dělat až po uplynutí dvou až tří měsíců od rizikové
události. Kromě krevních testů je také možné provést test na vzorku slin,
ale ten je pouze orientační. Provádí jej sociální pracovníci na ulici u
nejrizikovějších skupin. V současné době je možné podstoupit test na
přítomnost viru HIV ve většině zdravotnických ústavů (kde si klient
vyšetření zpravidla hradí sám), v AIDS centrech a u každého praktického
lékaře, kde vyšetření hradí zdravotní pojišťovny. Výsledek testu je znám
nejdéle do 14 dnů. Povinně se test provádí u dárců krve, orgánů či spermatu.
Dárce musí nejdříve dát písemný souhlas s vyšetření na HIV protilátky.
Díky tomuto opatření je v České republice prakticky vyloučeno nakazit se
virem HIV krevní transfuzí. V České republice je také zavedené povinné
71
testování u těhotných žen, aby se v případě infikované matky co nejdříve
zahájila léčby plodu.
4.8 Trichomoniáza
Trichomoniáza je vyvolána prvokem bičenkou poševní (Trichomonas
vaginalis), která parazituje v pochvě a v močové trubici. Toto onemocnění
postihuje zejména ženy a vyvolává zánět sliznice, popřípadě zánět
močových cest a močového měchýře. Nemoc je rozšířená po celém světě.
Údajně se s touto chorobou během svého života setkalo až dvacet procent
žen ve věku od šestnácti do třiceti pěti let.
Nákaza je možná výhradně pohlavním stykem a v menší míře i při styku s
infikovanými vlhkými předměty, jako je například ručník. Pokud dodržujete
základní hygienická pravidla a zodpovědný sexuální život, tak se s touto
nemocí nesetkáte.
Mezi hlavní příznaky patří zapáchající vaginální výtok, nepříjemné pálení a
svědění, bolestivý pohlavní styk, zarudnutí zevních pohlavních orgánů a
časté nucení na močení. U někoho se neprojeví žádný z těchto příznaků. Do
této skupiny patří především muži, proto jsou také nejčastějšími přenašeči
této choroby.
Trichomoniáza se často vyskytuje i s další pohlavní nemocí, a to kapavkou.
Léčba spočívá v podávání antibiotik. (
4.9
Lidský papilomavirus (Human papilloma virus - HPV)
Mezi nejčetnější virové skupiny patří lidský papilomavirus. Doposud bylo
zaznamenáno více než 100 různých druhů. Pohlavním stykem se přenášejí
některé typy, a to HPV 16, HPV 18, HPV 31 a HPV 45. Za
nejnebezpečnější se považují typy HPV 16 a HPV 18. Mohou vyvolat
jednak tzv. kondylomata, což jsou bradavičnaté, často nebolestivé výrůstky,
které i když nejsou zhoubné, tak se přenášejí. Infekce způsobuje výtok z
pochvy a močové trubice. Nebezpečné je napadení děložního čípku virem,
protože vede k jeho poškození, a to se v pozdějším věku může vyvinout v
rakovinu děložního hrdla. HPV 16 a HPV 18 jsou zodpovědné za 95 %
karcinomů děložního čípku. Tento typ rakoviny je po rakovině prsu druhou
nejčastější příčinou úmrtí žen na celém světě. Podle odhadů na ni ročně
zemře asi 500 tisíc žen. Před nakažením lidským papilomavirem nechrání
ani kondom, jelikož vir je tak malý, že projde jeho stěnou. V současnosti je
ovšem možné očkování, jako účinná prevence, bohužel si ho ale musí
pacientka hradit sama. Cena se pohybuje kolem 11000 Kč. Toto očkování je
nejlepší provést před zahájením pohlavního života a u nás se doporučuje
nejpozději do 26 let, ale medicínsky věkový limit není. Existuje také
očkování pro chlapce, poněvadž jsou přenašeči, a zároveň je vakcína chrání
před genitálními bradavicemi a rakovinou penisu.
4.10
Ostatní sexuálně přenosné nemoci
Výčet sexuálně přenosných nemocí je v dnešní době velmi široký. Existují i
další u nás vzácnější infekce, jako je měkký vřed, nebo v rozvojových zemí
rozšířená donovanóza. Naopak se stále více rozšiřují tzv. mykoplazmové
72
infekce a choroby způsobené mikroorganismem Gardnerella vaginalis.
Záněty pochvy, vyvolané Gardnerellami, se projevují páchnoucími,
dlouhotrvajícími výtoky a léčí se podobně jako trichomoniáza.
Mykoplazmata způsobují záněty pochvy, děložního hrdla či prostaty a
mohou vést až k neplodnosti či spontánnímu potratu. Mezi pohlavní nemoci
patří i kandidóza způsobená přemnožením kvasinek, které normálně pochvu
osidlují. Hlavním příznakem je hustý výtok spojený se svěděním a pálením.
U mužů se infekce projeví zánětem žaludu a předkožky, ale mohou být také
bezpříznakovými nosiči této infekce. Léčba probíhá lokálně
antimykotickými přípravky, ale i přesto se může opakovaně vracet. Zvláštní
odrůdou virových nemocí jsou tzv. cytomegalovirové nákazy, u nichž je
nebezpečí přenosu na plod v těhotenství nebo během porodu. I onemocnění,
jako je infekční žloutenka, se může přenášet sexuálním kontaktem, a to
především orálním stykem. Tímto způsobem se přenáší především
hepatitida typu B. Toto onemocnění na rozdíl od ostatních nevytváří místní
příznaky na genitálu. V neposlední řadě je pohlavním stykem možný přenos
parazitárních onemocnění vyvolané vší ohanbí, neboli muňkou a zákožkou
svrabovou. Muňka se živí lidskou krví, do které vylučuje substanci
způsobující svědění. Sídlí v ochlupení v oblasti stydké kosti, kam zároveň
klade ke kořenům ochlupení hnidy neboli vajíčka. Je také možný výskyt na
řasách nebo v obočí, zvláště u dětí. Svrab je roztoč, který se zavrtává do
kůže a tvoří si v ní chodbičky. Tyto chodbičky jsou na kůži viditelné jako
čáry tužkou a využívá je ke kladení vajíček. Pokud se zákožka dostane
mimo tělo hostitele, nevydrží déle než čtyři dny. Příznaky těchto
onemocnění se často mohou plést s jinými kožními nemocemi. Proto je
důležité tyto choroby znát, i když proti nim existuje účinná léčba. Mnoho
lidí považuje za pohlavní nemoci jen ty nejznámější, jako je AIDS, kapavka
a syfilis. Ostatní buď neznají, nebo pro ně nejsou nebezpečné. Ale i nemoci,
které nás přímo neohrožují na životě, nám ho mohou pěkně znepříjemnit.
4.11
Zákony a pohlavní nemoci
Pohlavně přenosné choroby lze rozdělit na dvě skupiny. Do první skupiny
patří klasické pohlavní choroby, jako je syfilis, kapavka, lymfogranuloma
venereum, měkký vřed a granuloma inguinalea, které se šíří výhradně
pohlavním stykem a podléhají zákonným opatřením. Při podezření z nákazy
je dotyčný povinen podrobit se vyšetření, při zjištění infekce se léčit a
absolvovat kontrolní vyšetření. Během této doby musí dodržovat hygienická
pravidla a sexuální abstinenci. Dotyčný je také povinen nahlásit všechny
osoby, se kterými měl v kritické době pohlavní styk. Do druhé skupiny patří
choroby, kde u některých z nich je povinnost pouze hlášení výskytu, už se
neuvádí konkrétní informace o pacientovi.
„Pohlavní choroby podléhají v současnosti platným zásadám zákona č.
20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č.
258/2000 o ochraně veřejného zdraví, vyhlášky MZ ČR a metodického
opatření MZ ČR "Standardy léčebných a vyšetřovacích postupů" z prosince
1977. Hlásit kontakty je nyní nutné i u infekce HIV/AIDS.
73
Šiřeni nakažlive lidske nemoci podle §§ 152,153 trestniho zakoniku
Zákon čis. 258/2000Sb., o ochraně veřejneho zdravi nestanovuje žadnou
moralni povinnost sdělovat partnerovi diagnozu HIV pozitivity. Zakon v §
53 odst. 1 stanovi, že fyzicke osoby po nákaze vyvolané virem lidského
imunodeficitu jsou povinny mimo jineho nevykonávat činnosti, při nichž
by vzhledem ke svému nosičstvi ohrožovaly zdravi jiných fyzických osob.
Jednoznačně vyplývá, že osoba, která je nositelem a tím i potencionálním
šiřitelem onemocněni HIV/AIDS, jehož si je vědoma, je zaroveň
přinejmenšim potencionálním pachatelem trestneho činu šiřeni nakažlive
lidske nemoci z nedbalosti při každe realizaci pohlavniho styku. Tento nazor
lze opřit o fakt, že s ohledem na kvalitu a fyzikalni vlastnosti prezervativu
nelze vyloučit jeho selhani a tudiž i bezprostředni kontakt mezi pohlavnimi
organy nemocne a zdrave osoby.
V tomto okamžiku jsou naplněny znaky skutkove podstaty trestneho činu
šiřeni nakažlive lidske nemoci z nedbalosti, protože pachatel „z nedbalosti
zvyšil nebezpeči rozšiřeni nakažlive nemoci u lidí“.
Shrnutí kapitoly
Tato kapitola byla zaměřena na problematiku přenosu pohlavně
přenosných chorob, jejichž počet bohužel se nejen nesnižuje, ale
v některých případech bohužel stoupá. Prevenci pohlavně přenosných
chorob je nutné věnovat dostatečně vysokou pozornost při sexuální
výchově, nejde poue o teoretické informace, ale zejména o změnu
postoje k vlastnímu zdraví a odpovědnosti.
Otázky úkoly:
1. Vypracujte motivační materiál pro prevenci sexuálně přenosné
choroby.
Další doporučené zdroje k této kapitole:
MACHOVÁ, J.; HAMANOVÁ J. Reprodukční zdraví v dospívání : příručka k sexuální
výchově. Praha : Nakladatelství H & H, 2002. 197 s. ISBN 80-86022-94-3.
JOHNSON, „MAGIC“, E. Jak se vyhnout AIDS. Praha : Lunarion, 1993. 200 s. ISBN
80901031-9-7.
HIV/AIDS a jak se (ne) přenáší [online]. © 2011. [cit. 2010-03-09]. Dostupný z WWW:
<http://www.pohlavni-choroby.cz/hiv-aids>.
Chlamydie [online]. © 2011. [cit. 2010-07-09]. Dostupný z WWW: <http://www.pohlavnichoroby.cz/chlamydie>.
Kapavka [online]. © 2011. [cit. 2010-011-09 begin_of_the_skype_highlighting
BEZPLATNĚ 2010-011-09 end_of_the_skype_highlighting]. Dostupný z WWW:
<http://www.pohlavni-choroby.cz/kapavka>.
Syfilis [online]. © 2011. [cit. 2010-01-09]. Dostupný z WWW:
<http://www.pohlavni-choroby.cz/syfilis>.
Testy na HIV [online]. © 2011. [cit. 2010-03-09]. Dostupný z WWW:
<http://www.pohlavni-choroby.cz/testy-na-hiv>.
Trichomoniáza [online]. © 2011. [cit. 2010-02-09]. Dostupný z WWW:
<http://www.pohlavni-choroby.cz/trichomoniaza
74
5
SEXUÁLNÍ DYSFUNKCE A DEVIACE
V této kapitole se dozvíte:
• Druhy sexuálních poruch u mužů a žen
• Rozdělení parafilií na skupiny podle sexuální aktivity a preferenci
Klíčová slova této kapitoly:
Sexuální poruchy, sexuální deviace, parafile, příznaky
Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 120min
5.1 Poruchy ženské sexuality
Nízký zájem o sex (nízká apetence)
Jde o poruchu, která se jen vzácně vyskytuje izolovaně, nejčastěji jde o
sekundární sexuální poruchu v souvislosti s různými duševními a tělesnými
potížemi.
Hormonální poruchy - spojeny s hyperprolaktinémií (stresogenní, nebo při
adenomu hypofýzy, jiná chronická onemocnění – diabetes, onkologická
onemocnění, psychiatrická, menopauza,
léky – neuroleptika,
antihypertenziva, sedativa)
Anorgasmie – nepřítomnost orgasmu, která může být primární (žena nikdy
nedosáhla orgasmu), Sekundární (žena uvádí orgastický prožitek
v minulosti) Fyziologická anorgasmie provází začátek pohlavního života
ženy. Jen výjimečně mívá žena orgasmus už při prvním pohlavním styku a
může trvat několik měsíců (u některých žen i let), než dojde se zakončením
soulože k orgasmu. Příčiny anorgasmie bývají výjimečně fyziologické
(např.úrazy míchy), někdy je anorgasmie způsobena traumatizujícím
zážitkem z dětství, prudérní výchovou, nepříznivými okolnostmi
současného života.
Frigidita – nepřítomnost sexuální touhy a vzrušivosti. Rozlišuje se frigidita
primární, sekundární, úplná a vázaná. Příčina frigidity může být konstituční,
nebo může spočívat v různých nepříznivých psychických vlivech
v minulosti nebo současnosti. Patří zde také sexuální averze (odpor
k pohlavnímu styku).
Dyspareunie a algopareunie - nepříjemné pocity při koitu, povrchová
nebo hluboká bolest při koitu
Vaginismus – nechtěné křečovité stažení pánevního dna spojené
s přitažením stehen k sobě. Jde o poruchu psychogenní, v pozadí bývají
zážitky z dětství, nesprávná sexuální výchova, špatná první sexuální
zkušenost.
Poruchy mužské sexuality
Nízká sexuální apetence – primárně jde o vzácnou poruchu, sekundárně se
může vyskytovat u mužů s deviantními zájmy
Poruchy erekce – jde o jednu z nejčastějších sexuálních dysfunkcí, rozlišují
se poruchy erekce kompletní a inkompletní (neúplné). Může jít o příčiny
psychogenní, lokální, cévní, nervové, neuroendokrinní.
Dyspareunie a algopareunie – koitální dyskomfort ,
75
nejčastější příčinou je krátká uzdička (frenulum breve),
fimózy, genitální herpes, kondylomata akuminata, papilomy, plastická
indurace penisu – chrupavčitá degenerace vazivového pouzdra kaverózních
těles.
Anorgasmie – neschopnost prožít orgasmus ani koitálním stykem ani
masturbací nebo nekoitální stimulací ze strany partnerky
Retardovaný orgasmus - k vyvolání orgasmu je nutná dlouhá a intenzivní
stimulace
Anejekulace při orgasmu – dochází k oběma fázím ejakulace, ale nedojde
k vypuzení ejakulátu ven, nýbrž do močového měchýře. Často se vyskytuje
u mužů po úrazech, některých chirurgických zákrocích, při podávání
antihypertenziv a sedativ, u vegetativních neuropatií.
Parestézie a bolesti genitálu – jde o úporné bolesti a patestézie, často se
vyskytují u onemocnění prostaty, u neuralgií a genitálního herpesu.
Priapismus – dlouhotrvající a spontálně neustupujucí erekce u jedinců se
zvýšenou krevní srážlivostí (anémie, leukémie, tromboembolická nemoc)
Bolestivé noční erekce – příčinou této poruchy je změna hemodynamiky
topořivých těles. Vyskytuje se zejména u mužů nad 50 let, jde o bolestivé
spontánní noční erekce.
5.2 Sexuální deviace - parafilie
Termín parafilie byl poprvé použit v Diagnostickém a statistickém manuálu
(DMS) v roce 1980. Diagnóza parafilie může být podle kritérií DMS –VI
stanovena tehdy, když se tyto fantazie, potřeby a projevy objevují v období
minimálně šest měsíců a způsobují klinicky významný distres nebo zhoršení
v sociální, profesní nebo jiné významnéoblasti života. Podle v České
republice platné Mezinárodní klasifikace nemocných (MNK) publikované v
10. Revizi v roce 1992 jsou v kapitole Duševní choroby a poruchy chování
sexuální deviace zařazeny do sekce:
- Poruchy osobnosti a chování u dospělých
pod kódem F65 jako Poruchy sexuální preference, parafilie.
Parafilie jsou podle této klasifikace charakterizovány sexuálními
impulzy, fantaziemi nebo praktikami, které jsou neobvyklé, deviantní
nebo bizarní.
Mezi obecná diagnostická kritéria parafilií podle MKN-10 patří tyto
podmínky:
- jedinec opakovaně prožívá sexuální touhy a fantazie týkající se
neobvyklých objektů nebo aktivit
- jedinec buď touhám vyhoví, nebo je jimi citelně obtěžován
- preference je přítomna nejméně šest měsíců
Parafilie podle MKN –10:
- fetišismus – F65.0
- fetišistický transvestismus – F65.1
- exibicionismus – F65.2
- voyeurismus – F65.3
- pedofilie – F65.4
- sadomasochismus - F65.5
- mnohočetné poruchy sexuální preference - F 65.6
76
-
jiné poruchy sexuální preference (frotérství,
nekrofilie) – F65.8
- porucha sexuální preference NS, sexuální deviace NS
– F 65.9
Sexuální deviace podle druhu:
- deviace v aktivitě - podle poruchy dvoření - perverze
- deviace v objektu – porucha cílové preference
- Deviace v aktivitě
- Jde o poruchy ve způsobu dosahování sexuálního vzrušení
- a uspokojení
5.3 Poruchy v aktivitě
Voyeurismus - voir (francouzky) vidět. Vzrušení je u této deviace
dosahováno sledováním intimního počínání anonymních, nic netušících
objektů (svlékajících, masturbujících, souložících mužů a žen). Je zde
předpoklad, že jde pouze o sexuální stimulaci bez hrozby sexuálního
napadení. Jedinci si vybírají své rajony, typická povolání (mytí oken,
zaměstnání v bazéně, sauně atd.) či koníčky. Existuje spojení voyeurismu
s jinými deviacemi: např. pozorování v intimních nesexuálních situacích –
močení. V tomto případě jde o kombinaci voyeurismu s deviací v objektu –
urofilie. Většina voyeuristických aktivit se odehrává ve věku do 35 let, kdy
je sexuální touha nejsilnější, u žen tyto aktivity jsou méně frekventované.
Exhibicionismus – z latinského exhibere – nabídnout, ukázat. Vzrušení je
dosahováno odhalováním genitálu před neznámými osobami nejčastěji
opačného pohlaví. Jde o deviaci s častým výskytem, někdy jde pouze o
určitá období, jindy o stálou potřebu. (podle legislativy České republiky
může obviněn a stíhán za trestný čin výtržnictví podle § 2002 tr. z., se
sazbou odnětí svobody až do dvou let. Jedinec exibicionisticky orientovaný
odhaluje nečekaně na veřejnosti své pohlavní orgány. Očekává při tom, že
toto odhalení udělá na vyhlídnutý objekt dojem. Zřejmě právě moment
překvapení hraje důležitou roli. Tato deviace je nejčastěji zaměřena
heterosexuálně, tj. muž vystavuje své orgány zrakům ženy. Vzácněji se
vyskytuje homosexuálně orientovaný exibicionismus. Poměrně častý je
výskyt pedofilně orientovaného exibicionismu.
Frotérismus - zde je vzrušení dosahováno třením se o anonymní, neznámé
ženské objekty v tlačenicích. Muži trpící touto deviací předstírají, že se těla
ženy dotýkají svým erigovaným penisem náhodou a neúmyslně. Tato
činnost jim přináší vzrušení a mnohdy také dochází k ejakulaci a šaty oběti.
Do střetu se zákonem se dostávají pouze zřídka, neboť většina žen nerada
riskuje veřejnou scénu upozorněním na chování pachatele a raději v daném
případě raději vystoupí z tramvaje nebo se snaží odsunout na jiné místo bez
viditelného odmítnutí. Někdy si ženy uvědomí, že se staly objektem frotéra
až dodatečně, když zjistí znečištění oděvu spermatem.
Tušérství – tušér dosahuje vzrušení doteky intimních míst anonymních
ženských objektů. Tento deviant jakoby náhodou sáhne v parku či
v dopravním prostředku na ňadro, hýždě, genitál cizí ženy. Tušérství se
často vyskytuje společně s frotérismem u jednoho devianta, obě tyto aktivity
jsou řazeny ke kontaktnímu deviantnímu chování, kdy deviant narušuje
nejen psychické, ale i fyzické teritorium jiných osob bez jejich souhlasu.
77
Tato deviace bývá hodnocena jako mírnější forma přímé sexuální agrese. U
žen se tato deviace nebyla v odborné literatuře popsána.
Patologická sexuální agresivita – jde o dosažení sexuálního vzrušení a
uspokojení překonáním odporu napadené anonymní ženy s minimalizací
její kooperace. Jedinec vykazující patologickou sexuální agresi se pohlavně
ukájí náhlým nečekaným napadením cizí ženy. Je zde zpravidla vynechána
sbližovací fáze se ženou a tak dochází k napadení náhodně např. na ulici,
v lese, na odlehlém místě. Agresor ženu obvykle povalí, ohmatává ji na
pohlavních
orgánech a prsou. Tato aktivita často stačí k uspokojení
(mnozí agresoři mají již v této fázi výron semene) aniž by došlo
k pohlavnímu styku. V jiných případech následuje brutální znásilnění.
Důležitým diagnostickým znakem je zřetelná snaha agresora vyhnout se
bližšímu úvodnímu kontaktu s obětí a anonymita oběti. Za zvláštní formu
patologické sexuální agrese je možno považovat i skatologii – vedení
vulgárních telefonických hovorů s cizími ženami, přičemž takto orientovaný
jedinec během hovoru onanuje. Sexuální agresivita se vyskytuje i mezi
jedinci stejného pohlaví, tyto styky u mužských i ženských obětí vést
k závažným psychickým následkům – mnohdy těžším než u
heterosexuálních agresivit.
Agresivní sadismus – jde ve svém celospolečenském důsledku o
nejzávažnější sexuální deviaci. Je možné rozlišit tři kategorie deviantních
sexuálních agresorů:
Ty, kteří směřují k osahávání klínu oběti
Ty, kteří usilují o genitální spojení (intromisi)
Ty, kteří usilují o znehybnění oběti Nejvíce nebezpečný je agresor, který
znehybňuje obět a vylučuje jakoukoliv erotickou součinnost. Je zde možné
zařadit agresivní sadisty – devianty, kteří pro dosažení vzrušení potřebují
objekt svého zájmu před stykem, během něho či místo styku učinit
nehybným. Do této kategorie patří i většina sexuálních vrahů. Někteří po
činu poškozují genitál obětí, uřezávají části jejich těla (prsa, genitál) a
později s nimi masturbují či je pojídají:
– nekrofilní sadismus –
nekrosadismus.
Sadismus může být orientován jak heterosexuálně, tak homosexuálně, častá
je také orientace pedofilní či zoofilní.
Sadismus a masochismus – vzrušení je dosahováno dominancí, totální
kontrolou objektu. Sadista je vzrušován fyzickým i duševním utrpením oběti
a pocitem, že oběť je plně v jeho moci.
Erotografomanie jde vzrušení, které je dosahováno psaním dopisů
s erotickým obsahem anonymním ženským objektům. Erotografoman při
psaní obvykle masturbuje, vzrušuje a uspokojuje ho představa jak adresátka
čte jeho dopis a eventuálně i představa toho, co přitom prožívá. Tyto dopisy
mívají často sadistický charakter, někdy erotografomanovi stačí
k uspokojení popisování erotických scén spojené s masturbací.
Triolismus
Jde o kombinaci více deviací (z franc. Trois – tři). Jde o erotickou
preferenci pro pozorování partnerky při sexuálním styku s jiným mužem,
ukazování nahé partnerky jiným mužům (tyto preference se označují
78
termínem kandaulismus), nebo preferencí pro naslouchání vyprávění
partnerky během milování o jejích sexuálních zkušenostech s jinými muži.
Mezi další deviantní praktiky paří:
- kleptofilie (krádeže),
- naratofilie (vulgární komunikace s partnerem),
- autoassassinatofilii (sklon k sebevražednému jednání),
- symforofilie (sledování katastrof či autohavárií za účele sexuálního
vzrušení).
- klysmafilie a uretrální manipulace
Klysmafilie (klysma – klystýr) je označováno vaginální nebo anální
přijímání klystýru, obvykle naplněného vodou, ale někdy i jinými látkami
(čaj, alkohol, vzduch). Při klysmafilických aktivitách se jedná především o
masturbační
praktiky, někdy je klystýr aplikován i v rámci heterosexuálních
či homosexuálních partnerských aktivit.
Z fyziologického hlediska jde o dráždění rektální nebo vaginální
sliznice při přijímání klystýru i při následném vyprazdňování
srovnatelné s drážděním při souloži nebo při masturbaci.
Ureterální manipulace má podobné rysy jako klysmafilie ,
kde je erotický zájem koncentrován na oblast močové
trubice – její dráždění pomocí vsunování prstů, drátů, svíček, tužek
apod.
5.4 Deviace v objektu
Pedofilie
Jde o erotické (erotosexuální) zaměření na objekty v prepubertálním věku.
Nejčastější je zaměření na děti ve věku 5-12 let.
Pedofilie se vyskytuje jak v heterosexuální, homosexuální a bisexuální
formě. Patří mezi nejčastější deviace v objektu. Postihuje především
mužskou část populace – asi 1 – 2% v populaci.
Hebefilie
znamená zaměření na dívky se znaky pohlavního dospívání –
s náznakem růstu prsů, pubického ochlupení.
na dospívajíc hochy (chlapce
Efebofilie znamená zaměření mužů
s naznačeným pubickým ochlupením). Efebofila láká „klackovitost“ zjevu
chlapce. K pedofiliím lze zařadit také incest – tedy pohlavní styk s blízkou
pokrevně příbuznou osobou – jde o sexuální zneužívání vlastních dětí
Fetišismus patří mezi společensky méně závažné sexuální deviace, výskyt
v populaci je poměrně častý. Osoba druhého pohlaví nemá podstatný
význam, sexuální vzrušení vzbuzuje pouze fetiš.
Transvestitismus, transsexualita vzrušení je u této deviace dosahováno
převlékáním se do šatů opačného pohlaví a eventuelně i vystupování v roli
opačného pohlaví. Pocit příslušnosti k vlastnímu pohlaví nebývá podstatně
narušen. V tomto se transvestité značně liší od transexuálů, u nichž je
nacházeno plné rozpojení biologického a psychologického pohlaví.
79
Nekrofilie - jde o touhu být v přítomnosti mrtvého těla a fascinaci vším
kolem pohřbů a mrtvol až po aktivity zahrnující líbání, objímání, vaginální
či anální soulož s mrtvým tělem.
Zoofilie tato deviace je charakterizována preferencí zvířat jako sexuálních
objektů. Variantou zoofilie je formikrofilie – kde sexuální touha je
zaměřena na malé živočichy (šneky, žáby), kteří jsou přikládány na prsa
nebo kolem genitálu.
Pyrofilie - sexuální vzrušení vyvolané ohněm, často spojeno se zakládáním
požárů
Myzofilie – zaměření na nečistotu partnera na těle (menstruační krev..)
Urofilie, koprofilie – exkrementofilie – sexuální vzrušení je vyvoláno
močí či výkaly
Akrotomofilie – zaměření na partnera s amputovanými končetinami
Gerontofilie – preference partnerů se zřetelnými znaky involuce
Diagnostika
1. Psychodiagnostické metody - Roschachův test, kresba lidské postavy,
speciální
sexuologické dotazníky
2. Psychofyziologické metody – falometrie, polygraf, měření změn teploty
penisu, měření rozšiřování očních pupil, kardiovaskulárních a dýchacích
reakcí nebo elektrických mozkových potenciálů
Terapie
- psychoterapie (behaviorální metody, trénink empatie,trénink intimity,
trénink sebevědomí, překonání odporu
- biologická léčba (hormonální terapie, psychofarmaka, kastrace,
stereotaktické operace
Shrnutí kapitoly
V této kapitole jste byli seznámeni se základnímmi typy sexuálních
poruch, které se vyskytují o žena a můžů. V další části kapitole je
uvedeno dělení sexuálních deviací, včetně jejich základních symptomů.
Otázky úkoly:
1. Jakým způsobem dochází k diagnostice sexuálních poruch.
Doporučená a použitá literatura
KRATOCHVÍL,S. Sexuální dysfunkce. Grada:2008. ISBN 978-80-2472476-8.
WEISS,P. Sexuologie. Grada, 2010. s. 744. ISBN 978-80-247-2492-8
80