Slezská brána krajina mého dětství - O projektu

Transkript

Slezská brána – krajina mého dětství
Za podporu a spolupráci děkujeme našim patronům,
hercům Divadla loutek Ostrava, Janě Zajacové a Ivo Martákovi
Slezská brána
krajina mého dětství
Vratimov 2009
Slovo úvodem
Víte, co kdysi dávno udělali chlapi z jedné jihomoravské vsi sousedovi, který se jaksi moc nosil? Žebřiňák, který nechal na noc před chalupou, mu večer už za tmy rozebrali, vynesli na střechu a tam zase
složili dohromady. A počkali si na ráno…
Udělat totéž s vozem, který namyšlenému sousedovi stojí před chalupou dneska, bychom si asi netroufli. Ale když si tu příhodu člověk poslechne a představí si to ráno, zasměje se stejně, jako by tam tenkrát byl s nimi.
Příběhy, které vám chceme vyprávět v této knížce jsou vlastně obyčejné. Kolik lidí – pamětníků zažilo
něco podobného, co naši vypravěči… Mimořádné jsou ale tím, že je získaly, tedy vyhledaly, vyslechly
a zaznamenaly děti, konkrétně žáci základních škol obcí Regionu Slezská brána : Kaňovic, Paskova, Řepišť, Sedlišť, Šenova, Václavovic, Vratimova a Žabně, pod vedením svých učitelek a učitelů.
Na začátku projektu Křížem krážem Slezskou bránou, který finančně podpořila Nadace OKD, byl záměr
tvůrců z DDM Vratimov propojit nejen obce tohoto mikroregionu, ale také starší generace s tou nejmladší,
tedy dětmi. Ty si měly vybrat a oslovit několik pamětníků ze své obce a zjistit co nejvíce o tom, jak a kde
tito lidé kdysi trávili své dětství.
Ale protože jsou děti – když mají příležitost – hravé, a protože mnohým ta hravost vydrží až do zralého věku, ne vždy se všichni drželi tématu a mnohdy si jak zpovídající tak zpovídaní v čase cestovali
podle momentální nálady. A to je dobře, protože každá kapitola je trochu jiná a nikdy nevíte, ve kterém
století se ocitnete na příští stránce.
Věříme, že až si jejich příběhy přečtete, bude vám, jako byste tam tehdy byli s nimi.
5
Kaňovice
vedoucí týmu: Mgr. Marcela Vonderčíková, Mgr. Dagmar Cielecká, Mgr. Eliška Ondračková
kameraman: Daniel Mohyla
pomocný kameraman: Jan Figura
střih: František Tomis
web: Kristýna Zubková, Jan Figura
členové týmu: 7. třída (2008 – 09) Adoltová Markéta, Vejmolová Šárka, Hrdá Lucie,
Javornická Josefina, Randýsková Hana, Tomis František, Kordeková Kristýna
7
V Kaňovicích není základní škola, a proto se pamětníků v této obci ujala ta sousední, v Sedlištích. Následující rozhovor šikovné kaňovické děti ze ZŠ Sedliště nejen videokamerou natočily, ale i samy převedly
do písemné podoby. Kdo někdy takovou práci dělal ví, že to je v dokumentaristice snad to nejtěžší.
Paní Daniela Kusáková
Bydlím v Kaňovicích číslo 58 a je mi 62 let. Měla jsem dva
bratry a dvě sestry. Rodiče vlastnili pole a chovali krávy, jednoho
koně, vepře, slepice, kačeny, psa a kočku. Měla jsem ráda všechny
zvířata, ale nejvíce psa a kočku. Byla jsem nejmladší, proto jsem se
velkých zvířat bála.
Hračky nám rodiče nekupovali. Měli jsme medvídka a hadrovou panenku. Hrávali jsme si s ústřižky látek, kelímky a skleničkami, které už
nebyly k ničemu. Na dvorku jsme hráli kuličky, chodili do lesa pod dům
k potoku, kde bratři chytali raky a ryby a znovu je pouštěli do vody. Ve
Paní Daniela Kusáková
stodole jsme skákali do slámy a sena. V létě jsme sbírali v lese maliny a
borůvky, v zimě jsme sáňkovali na pytlích vycpaných slámou. Tím, že rodiče vlastnili pole a chovali zvířata, jsme měli k hraní velmi málo času, protože jsme museli pomáhat v hospodářství. Pomáhali jsme při žních, u mlácení pšenice a ovsa. Starší sourozenci pásli krávy, kosili trávu, poháněli koně.
Okopávali jsme brambory, řepu a zeleninu. Děvčata pomáhala s úklidem v domácnosti, při vaření a pečení.
Do školy jsme chodili v Kaňovicích do jednotřídky, pak do Lískovce, Šenova a Sedlišť.
Tradice: v květnu se stavěla májka, v lesíku se smažila vaječina. Byla to vždy velká švanda a všichni se těšili. Na louce před naším domem se pořádaly vesnické slavnosti nebo dětské radovánky. Na radovánky se rodiče poskládali (hlavně mouku, vajíčka, máslo…) a napekli koláče a zákusky. Maminky je pak prodávaly ve
stánku s občerstvením. Ve škole nacvičovalo vystoupení. Tančili jsme Českou i Slezskou besedu. V zimě se škubalo peří pro děvčata do výbavy. Sešly se sousedky, povídaly se různé příběhy a pověsti a taky se zpívalo.
Vánoce jsme trávili u velkého stolu a stromečku. Nejdříve jsme před večeří nachystali malé kousky
chleba, jablek, cukru a šli je rozdat zvířatům do chléva. Pak jsme teprve večeřeli my. Vařila se úplně obyčejná jídla. Zelí, zasmažené polévky, brambory, nudle na sladko, krupicová kaše. Všem nám moc chutnalo. Dárečků nebylo hodně, ale každý něco dostal, aby měl radost.
Televize a počítače nebyly, bavili jsme se jinak než děti dnes, ale přesto máme na co vzpomínat.
Rozhovory s kaňovickými i sedlišťskými rodáky děti ze ZŠ Sedliště umístily také na internetové stránky,
najdete na nich i zprávy o průběhu našeho projektu.
8
Paskov
tým (mediální kroužek DDM Vratimov v Paskově):
Šárka Šugarová – tisková mluvčí
Kristýna Kaizrová – historik
Markéta Machalová – webmaster
Adam Musil – redaktor
Anna Šugarová – překladatelka
Aneta Holásková – fotografka
vedoucí týmu: Eva Bělohlavá
9
Byl krásný, téměř letní den. Svítilo sluníčko, všechno kvetlo, bzučely včelky a paní Jarmila Glötzerová
nás přijala na zahradě svého domku.
Posezení pod jabloní
Já, abych pravdu řekla, nejsem rodačka z Paskova. Přistěhovali
jsme se sem s rodiči v osmatřicátém roce, kdy jsme museli opustit
Sudety na Opavsku, a bydleli jsme tu do roku 1945. Po válce totiž
otec dostal místo v Horní Suché, tak jsme odešli s ním. Po absolvování pedagogické školy v Orlové jsem se ale do Paskova v roce
1956 vrátila – už jako učitelka. Nastoupila jsem do místní školy
a učila tam 1. až 5. třídu… bezmála 50 let.
Do toho roku čtyřicet pět jsme bydleli v domku u maminky mého
otce. Měli jsme pokoj, společnou kuchyň, samozřejmě bez koupelny, to tehdy nebylo. Co se týče hraček, jako dítě si pamatuji,
že jsem měla takového hadrového panáka, kterého jsem vozila v kočárku – kočárek mi udělal otec z latěk a nějakých bedýnek. A co
Paní Jarmila Glötzerová
jsme ještě mívaly byly dřevěné koloběžky, možná nějaké to nádobíčko, později i nějaké panenky hadrové. Mojí oblíbenou hračkou byl takový malý medvídek, měla jsem
ho hrozně dlouho – byl vycpaný pilinami a jmenoval se Méďa. Ale hlavně jsme si museli vystačit s tím,
co bylo venku. Kluci s oblibou honili obruč z kola – měli klacík a tu obruč proháněli a vůbec dováděli
a také pořádali různé závody .Hrávali jsme si kolem obchodu, který byl v místech, co je teď to zbořeniště.
V tom obchodu totiž pracovala moje maminka. To víte, všechno to vypadalo úplně jinak.
Jak je v Paskově řadovka, byl takový travnatý trojúhelník, kdysi tam bylo pole, a my jsme si na tom
plácku hrávali. Chodil tam i obecní bubeník, to byl takový hlasatel, který nahrazoval rozhlas a vybubnovával tam obecní vyhlášky. Obecní úřad byl tehdy vedle kostela. Jak je dnes zdravotní středisko, tam byla
škola a hned vedle taková nízká budova (teď je tam školní jídelna), tak tam byl obecní úřad.
Už když bubeník na plácek přicházel, to už jsme věděli, že se bude něco vyhlašovat a všichni se tam
z okolí scházeli, aby si to poslechli. Takových míst bylo v Paskově víc, byly to většinou travnaté plácky
– a my jako děti jsme potom chodily za panem bubeníkem. Tedy hlavně kluci s těmi obručkami ho vyprovázeli. Měla jsem tehdy kamaráda, bydleli jsme kousek od sebe. Byl to můj spolužák a byli jsme nerozluční kamarádi. Hrávali jsme si spolu velmi často, ale také jsme se třeba pohádali a zase jsme šli zpátky
k sobě, prostě jako děti.
10
Jeho tatínek nás často fotil na takových těch našich akcích, a tak
vám můžu teď ukázat i takovouhle fotografii.
Na začátku války jsem chodila do mateřské školy, kterou vedly sestry jeptišky v budově, které jsme říkali klášterek, takový malý klášter. Naše opatrovatelky byly velmi vzdělané – hrávali jsme tam
divadlo, malovali, seznamovali se s ručními pracemi. Setkávali jsme
se také poprvé s maňásky. Jedna ze sester (jak měly ten hábit), tak najednou jsme viděli, že se na nás dívá plyšová opička a ta s námi komunikovala.
Do školy jsem začala chodit ve čtyřicátém třetím roce. To už bylo období, kdy byly nálety (hlavně potom v roce 1944 přes léto, jak už také
začali spojenci). Létali vždycky přes poledne a my jsme sbírali ty staniolové proužky, které pouštěli, aby je nezaměřili – padaly v takových
Z archivu paní Glötzerové
velkých chomáčích – a my jako děcka jsme z toho měly velikou radost.
A potom nám ve škole říkali, že máme po ulici chodit tak, aby nás
nebylo vidět. Chodili jsme proto svorně – taková skupinka dětí (bylo nás asi 6, co jsme byli ze stejného
ročníku) – příkopou, tam byly stromy.
Ke konci války byly nálety i večer. Hlavně navečer kroužila i sovětská vojska – to už byl rok pět a čtyřicet, a to víte, lidi se už tak nebáli a těšili se, že už bude konec války – a tak vždycky na tom plácku nejenom děcka, ale i dospělí vše pozorovali. No, do té doby, než do nich z kulometů začali střílet, protože
nevěděli, o koho jde. A od té doby také byl plácek prázdný.
Ještě jednu vzpomínku na ty nálety mám. Když začaly, tak nebombardovali, jenom shazovali takové
světlice – fontánky pro osvětlení krajiny. A kluci, kteří byli hodně zvědaví a dívali se na to, volali: „Zase
shazují vánoční stromečky!“ Ale já jsem v té době vždycky říkala: „Já se nejdu dívat, já jdu spát.“ Měla
jsem takový pocit, že když vlezu do postele, tak se mi nic nestane. Prostě to zaspím.
Válka se nás dotýkala i jinak. Třeba jedna moje kamarádka a spolužačka, co bydlela kousek od nás,
tak jejího tatínka popravili, zavřeli jí strýce… Na nás to působilo velmi nepříjemně, protože jsme je znali
a pak jsme viděli, jak maminka chodí v černém a ona Jiřinka pláče. Pak nám řekla, že jí tatínka popravili.
Dospělí sice před námi o tom nedebatovali, ale my jsme věděli, že to je něco nedobrého.
Osvobozovací boje trvaly tady v Paskově dost dlouho. My jsme bydleli v domečku, který neměl sklep,
ale můj otec měl naštěstí spolupracovníka a ten zase rozestavěnou podsklepenou stavbu, a tam jsme prožívali dobu od 30. dubna až do 4. května. Nakonec nás tam bylo asi 18. Byli jsme tam docela dobře zaSlezská brána – krajina mého dětství
11
bezpečeni, vařili jsme si tam – tedy ne my děti, ale naše maminky – muži udělali palandové postele. Problémem byla hospodářská zvířata. Bydleli jsme v domku a babička měla kozu, slepice a králíky – a co teď
s tím? Slepice zavřeli do truhly a moje maminka s otcem se snažili vždycky jednou za den, když večer
ustala střelba, je tam chodit krmit. Jednoho krásného dne přišla maminka a v zástěře měla 4 přidušené slepice. Ony totiž, jak padaly granáty a všude to bouchalo, začaly trojčit. Dopadlo to tak, že jsme z nich měli
výbornou polévku.
Když se nestřílelo, tak co my děcka? Vybíhaly jsme ven. Zvlášť, když bylo hezky, tak nás nikdo neudržel. A pak stačilo, zaslechnout zblízka střelbu a hned jsme zase byly ve sklepě. Jinak jsme si v našem
provizorním krytě hrály, zpívaly jsme – prostě maminky se snažily odvést naši pozornost jiným směrem.
Rusové osvobodili Ostravu 30. dubna, a pak se vraceli do Paskova. Prvního sovětského vojáka jsme
viděli, když přišli ti spojaři, s bubny na zádech a natahovali linky - to bylo takové to první setkání. Naši
otcové je strašně vítali, byli jsme všichni moc rádi. Ale to ještě zdaleka nebyl konec. V místě, kde se říkalo „štěpnice“ (tam co je v současné době parkoviště), u potoka za takovou zdí, měli Němci kulomety
a měli možnost ostřelovat. Nejdéle se ale bojovalo u sodovkárny, protože si sodovkárna vykopala přípojku z lesního pramene, ze studánky a Němci toho využili a zabydleli se tam. Padlo tam kolem 50 Rusů
a asi 150 Němců. Bojovalo se hlavně o mosty. Doslechli jsme se, že nejhorší to bylo v Bašce. Na chvíli
ji obsadili Rusové, pak zase Němci, kteří se mstili na místním obyvatelstvu.
Poslouchali jsme se zatajeným dechem. Paní Glötzerová, které pan učitel Havránek ve 2. třídě řekl:
„To děvče se nikdy nenaučí psát!“, poctivě s tatínkem to psaní cvičila a nakonec se stala sama paní učitelkou. Ve svém vyprávění proto nemohla nevzpomenout ani na veselé příhody ze svého učitelského života.
Nejdřív ale pochválila své žáky, byli a jsou pracovití a vyrostli z nich dobří lidé. Zažila s nimi i následující příhodu: Předseda Národního výboru, který měl křestní jméno Leopold, přišel na návštěvu do školy
a paní učitelka chtěla ukázat, že ho děti znají. Takže se zeptala jednoho ze žáků, jak se pan předseda jmenuje. A žáček, zřejmě pod velkou trémou z tak významné návštěvy, ze sebe vyhrkli: „Leopard…“ Vše se
naštěstí odbylo smíchem.
Hned po naší první „pamětnické“ návštěvě jsme měli o čem přemýšlet. Spousta věcí nás udivila a čekali jsme, jak to bude dál.
12
Všechno bylo jinačí
Naším dalším pamětníkem, který byl ochoten zavzpomínat na minulost i v přítomnosti kamery, byl pan
Josef Šugar.
Já jsem měl ten život pestrý. Nejsem sice rodák z Paskova, já se
narodil v Bělé, ale my Běláci jsme chodili do paskovské školy. Nejdřív pěšky, a potom, když jsem dostal kolo (to už jsem byl trochu
větší), tak na kole. Měli jsme hospodářství, a když jsem se vrátil ze
školy domů, už bylo na stole napsáno: Sušíme seno! A to jsem třeba
jezdil s koňmi.
Hračky tenkrát nějaké zvláštní nebyly. Měli jsme jakusi flobertku
a hráli jsme si na zloděje a četníky, a to kluci, holky všechno dohromady – to byla partyja! A jak nám to stačilo! Tam, co je dnes
hřiště za školou, tak tam byla taka louka fajna, a tam jsme zase boxovali. Měli jsme dokonce i rukavice! Tady bylo věcí… Třeba –
v tu dobu nebyly ledničky. A tam, jak je rychta, tam u toho Lyska,
Pan Josef Šugar
tam byla stáčírna piva a byla tam také velká ledovna. Led se rubal
od mosta od kostela až k druhému mostu a ledaři to zpracovávali
a dávali do té ledovny. A my jako kluci jsme skákali po tom ledu, někdy se aj okupali, jak ten led popraskal.
Měli jsme také praky – v tu dobu byli ještě četníci a já, jak jsem střelil, střelil jsem zrovna jeho. Těch volovin! Jako kluci ne? Pokuřovali jsme – náš otec měl fajfku celý život a já taky musel být u všeho. Šli jsme
na pole a tam jsme si zapálili a už nás zavolal: „Pojďte sem!“ Vzal mi zapalky, přehnul mě přes koleno
a jsme byli vyléčeni. A s tu fajfku ještě: přinesl jsem mu (otci) svačinu na pole a vidím, jak vyoral brázdu
a zase odhrnoval zpátky – a já: „Co je?“ „Ale, fajku jsem zaoral!“
Tady to bylo (tedy v Paskově) rekreační středisko. Jezdil sem zvláštní vlak, který přivážel hlavně brigádníky z Vratimova. Plavat, koupat se chodilo do Ostravice, tam byly takové zátarasy – ještě po válce
to tak fungovalo. Mimochodem v Paskově na nádraží byl také Masaryk. Vítali ho, jak projížděl a vzápětí
dal jakusi podporu na tu školu (dnes Masarykovu), to si pamatuju.
V tu dobu, jak jsem to tu prožíval, to byla krize jak dneska a v paskovském klášteře sestřičky vyvařovaly a chodili si tam ti chudáci nezaměstnaní na obědy. My jsme měli učitele Ambroze a ten vyzval naše
13
rodiče, bo to byli zemědělci, ale i hraběte Stolberga, majitele paskovského zámku, aby na jídlo pro ty
chudáky přispěli. Zrovna nedávno mi připomněli, že jsem tam přivezl tenkrát pytel fazolí.
Já jsem tady zažil ledacos. Například význačné spolužáky. Seděl jsem s jistým Zdeňkem Černíkem, co
byl potom v OSN. Celé 3 roky jsem s ním seděl v první lavici. Jsem 21. ročník, takže jsem byl 2 roky v Německu na nucených pracích – a tam jsem toho Zdeňka potkal, ale moc jsem se k němu nehlásil, měl tam
jakusi Němku nabalenu…
Jinak by tu po mně mělo také něco zůstat – totiž všechny ty stromy kolem školy, to jsem sázel všechno
já, vlastnoručně. To jsme měli na přírodopis učitele Bergera a já jsem byl zvyklý z hospodářství robit
a tak jsem mu radši místo přírodopisu šel pomoct rýt a ty stromy sadit. Tenkrát se škola stavěla, bylo to
staveniště a učitel říkal, přineste si rýče, budeme udělat zahradu. A tož paskovští žáden a ja z Bělé jsem
s rýčem jezdil – a teď vždycky, když vidím tu alej ve škole, tak říkám, to je všechno moje dílo.
Nebo vzpomínám na lovení ryb. Tady v Paskově byly rybníky až za plot a my jsme šli ze školy a lovili ty rybičky. A jak byl rybolov, tak jsme ty drobné sbírali a ten náš učitel Berger, ten co učil přírodopis,
ten se v tom vyžíval – on ty ryby preparoval a kluci mu v tom pomáhali. Učil taky plést košíky. Já jsem
to tu s tím rýčem odbýval.
Dříve to tu bylo hodně spolkové – sedláci se navštěvovali každý týden, v zámeckém parku se pořádaly
vylety, například, když se dostavěla Orlovna. Dneska nikdo na nic nemá čas.
Pan Šugar nám nevyprávěl jenom o svém dětství, ale také o svém mládí i zralém věku. Dozvěděli jsme
se například, že se vyučil zámečníkem ve staré ocelárně ve Vítkovicích. Jednou ze životních zkoušek pro
něj byly například nucené práce v Německu a následně návrat zpátky do Vítkovic. Vystřídal několik zaměstnání na různých místech. „Paličatý jsem byl“, konstatoval, když hovořil o svém životě. Patřil v dospělém věku k těm „nepohodlným“, a dávali mu to jaksepatří znát. Tu nálepku měl v minulosti i v Paskově.
„Tady, co se postavilo, to jsem postavil já a vždycky jsem musel být lepší, než všeci ostatní“. A jen tak mimochodem postavil místní školku, kino, staral se o hřbitov. O minulých mocipánech tvrdil, že byli „rozpustilí“ a myslel tím drzí, když po něm ve starším věku chtěli fyzicky náročné brigády. V jeho povídání jsme
našli další moudra a obohatili si slovník například o slovíčko „náhlý“. Pan Šugar ho použil, když mluvil
o svém otci, a myslel tím, že byl prchlivý.
14
Vzpomínky máme opravdu pěkné
Naším posledním setkáním, bylo setkání hned se dvěma osobnostmi. Sestry Marie Pejhovská a JUDr.
Milada Hrdá se narodily a prožily své dětství v Paskově. Dnes je té mladší 85 a starší bezmála 90 let. Jsou
na svůj věk velice čiperné, hovorné a mají opravdu na co vzpomínat. Posuďte sami.
Paní Milada: Narodily jsme se v Paskově v tom modrém domě
na konci Paskova před Biocelem. Jako malé jsme si hrály jednak v
bytě, který byl dost veliký – měli jsme 4 pokoje a kuchyň. Ale prosím vás, musíte si uvědomit, že nás bylo 5 dětí, samozřejmě otec,
matka a tři zaměstnanci. Takže to na první pohled vypadá, že to byl
velký byt, ale ve skutečnosti nás tam bylo hodně.
Měli jsme tedy hospodářství; měli jsme koně, krávy, a za domem
byla stodola, chlévy, chlívky, no a všechno, co k hospodářství patří.
Dalším objektem k hraní byl dvůr a potom taková louka a zahrada.
Hrály jsme si tak, jak si hrály všechny děti v té době – hraček jsme
neměly. Co se pamatuju, tak nejvzácnější hračka byla takhle velká
panenka, která byla z porcelánu (plaváček), měla jsem k ní také kočárek. Hodně si k nám chodily hrávat děti z okolí a některé hračky
jsme si vyráběly sami. Dvě špulky od nití, dřívko, špagátek, ohnutý
hřebíček a byl vozík. Vozili jsme mravence a co se dalo, a mluvily
Most přes řeku Olešnou
jsme s nimi – a když nás zlobil, tak jsme ho zamáčkli. Hodně jsme si
hrávaly s míči školku, míče byly barevné, některé gumové, skákací.
Paní Marie: No, my jsme si taky ještě hrály ve stodole, ale z ní jsme byly často vyháněny, protože když
nás tam bylo dost a skákaly jsme do sena nebo do slámy z patra, tak to už bylo nebezpečné. Takže jsme dostaly přísný zákaz – ale porušit ho, samozřejmě chutnalo nejvíc.
Měly jsme ale také povinnosti. Byly krávy, byli koně, byly husy. K těm husám jsme se moc neměly,
to jsme přenechávaly těm starším – znamenalo to sbírání kopřiv, které se potom na řezačce nařezaly a sypaly se drůbeži. Ale ne na dvoře – to tatínek nesnes, aby slepice a husy byly na dvoře.
Takže jsme měli krávy a ty jsme chodily pást. Vyháněly jsme je ve čtyři hodiny odpoledne a páslo se do
sedmi do večera. A to byla teprve zábava! Vypásaly se meze a potom také na podzim louky, kam se mohly
pustit. Ovšem ale my jsme nepásly samy, chodili tam také kluci – na jedné straně byl jeden pastýř, na druhé
15
straně druhý, na třetí třetí a my jsme volaly: „Pojď pást na naše, budeme si hrát!“. A tak jsme si hráli – obírali jsme, kde byly brambory, ony mají po květu takové kuličky, tak ty kuličky jsme brali a hráli takzvané
krepsle. Udělali jsme si pěkně místo, vyhodila se jedna kulička do vzduchu a rychle se stejnou rukou chytila jedna na zemi a k ní zase ta ze vzduchu. No a tak jsme si hráli.
Koně jsme měli někdy jednoho, někdy dva – a chodili jsme je plavit do Olešné nebo jsme je uvázali
u kulíků, které tam byly nabité, ať si odpočinou ve vodě jejich nohy…
Paní Milada: Já jsem si zase tak nehrála, já se docela přiznám, já jsem nejradši seděla u Olešné a dívala se, jak plyne voda, jak plynou takový ty větvičky – a vždycky jsem si říkala, že tou vodou bych
chtěla plout až k moři, abych viděla, jak vlastně vypadá. Byla jsem spíš taková přemýšlivá… Kdežto – to
musím na Mařenku říct – to byla truc kluka.
Není pravda, že k nám chodili kluci málo, chodili k nám hodně a Marie byla jejich vůdce… Vrátím se
ještě k tomu pasení krav. To byla v našem mládí důležitá okolnost a možnost si hrát. Na podzim jsme si
dělali ohníčky a opékali brambory, vuřty žádné ne, jenom brambory. Anebo jsme si na ohýnek dali kus
železa a měli jsme plotnu, na které jsme vařili a smažili vaječinu a hráli si na ledacos .
Od jara do zimy jsme také byli pořád v řece – Olešná byla naším dalším místem pro zábavu. Chytali
jsme tam raky, které nám potom uvařili a byly tam taky perlorodky. Často jsme byli zmrzlí z té vody, ale
to nám nevadilo, ani jsme moc nestonali.
Jako děti jsme se velmi těšily na Vánoce. Velice se u nás slavil Štědrý den, ale dárky u nás nedávali.
Dárky naděloval svatý Mikuláš, který chodil s čertem a někdy s andělem – bylo to hlavně cukroví, jablka,
ořechy a potom také rukavice, čepice, ponožky – takové pruhované, co se teď nosí, ale mně se nezdály
dost nóbl. Ale teď k tomu Štědrému dni – byla bohatá večeře – a protože jsme bydleli na konci vesnice a
v jednom pokoji měli okna směrem k Žabni, rozžínali jsme vánoční stromek ve 4 hodiny ráno, aby lidé,
kteří půjdou na jitřní do farního kostela v Paskově, nebloudili a věděli, kudy mají jít. Bývalo totiž strašně
moc sněhu a ta cesta byla úplně zavátá sněhem.
Paní Marie: U nás se na Vánoce nepekly vánočky, ale jenom tažený štrůdl a malé koláčky, které jsou
ze všech nejlepší. A také zapékané klobásy a plecovníky. Ty ale hlavně na Velikonoce. Plecovník to byly
v chlebovém těstě zapečené kousky uzeného plecka. To byla, panečku, pochoutka! Měli jsme doma pekařskou pec a pekli jsme si i chleba pro všední dny sami.
Paní Milada: A ještě vám chci říct, aby bylo jasno, my jsme nebyli bohatí, to vůbec ne. Ale přece
jenom jsme živobytí měli. Ovšem byly v Paskově rodiny, které byly velice chudé. Ještě si dobře pamatuji na velkou krizi, která vypukla v roce 29 a trvala daleko do 36.roku a byly děti v Paskově, jejichž rodiče byli nezaměstnaní a opravdu měli bídu. Ta bída se projevovala tak, že třeba měli den ze dne a den ze
16
dne zelí a brambory – a to ještě tak, že je dostávali zadarmo od těch, kteří je pěstovali. Já sama se na to
dobře pamatuji, ve škole se vařila polévka pro děti z opravdu chudých rodin. Byla slušná, sedláci a domkáři na ni dali brambory a mouku, dávali také pravidelně mléko, aby ty chudé děti něco měly. A to jejich rodiče nebyli žádní lumpové, že by se vyhýbali práci, oni chtěli pracovat, ale práce nebyla. Nebyla
to dobrá doba, spousta, spousta nezaměstnaných, ať to byli horníci nebo jiné profese. A můj tatínek
vždycky říkal, a je to pravda: „Jak nemá dělník, nemá nikdo.“
Kromě toho, že jsme si hrály, jsme také chodily do školy. Velmi jsme si vážily učitelů, protože to byli pro
nás skutečně vedle rodičů pravé vzory. Byli na nás laskaví, byli na nás přísní. Když já jsem chodila do školy,
tak nás bylo hodně a udělali dvě 1. třídy. V jedné třídě byla jenom děvčata, potom byla druhá třída, kde byli
samí chlapci. Celých 5 let jsme měli jednu paní učitelku, a to Zdenku Havránkovou. Já ji považuji nejen za
jednu z nejlepších učitelek, ale vůbec nejlepších lidí, se kterými jsem se ve svém dlouhém životě setkala.
Paní Marie: Ale – a to budete překvapeni – učili jsme se dopoledne i odpoledne. Nosili jsme do školy
takovou břidlicovou tabulku s kamíčkem, na tu se psalo. U toho byla houbička, aby se mohlo mazat.
Z jedné strany měla tabulka řádky, na druhé straně byla prázdná. Mívali jsme počítadlo, které jsme také
nosili do školy.
Paní Milada: Od nás to bylo do školy kilometr, a když byla velká zima, tak nás někdy odvezli na saních… Saně a sníh to byl takový další zdroj zábavy. Teď už je ten most zbořený, kudy nás na saních či
sáňkách vozívali. Myslím, že ty ses tam i okoupala.
Paní Marie: A to nejednou. To se i můj syn tam ještě okoupal. Za to jsem tenkrát velice dostala. Totiž
sedláci v zimě rubali ledy a vozili je do ledovny u rychty – a v létě se zase ten led rozvážel po hospodách,
obchodech a tak. Ledničky tenkrát samozřejmě nebyly. No a když ty ledy praskaly a tálo, tak my jsme po
těch krách přeskakovali a víte, jak je to nebezpečné! Takže jsem velice dostala. Nás nebili, my jsme nedostávaly výprask, nám spíš domlouvali a to bylo horší, než kdyby nám dali pár na zadek.
Paní Milada: Já jsem dostala jen jedenkrát, a to ještě povím, proč. Už jsem chodila do školy a maminka
nám koupila skládané sukně. A mně se zdála ta sukně dlouhá a u snídaně, jak jsme všichni dohromady snídávali, tak jsem řekla: „Ať si ju nosí ten, co ju koupil!“ A tatínek vzal důtky, které tam visely údajně na
psy a stejně na ně nebyly v životě použity, ale na mě jenom jednou. Za to, že jsem o mamince takto mluvila. Tak vidíte, že úcta a respekt byl.
A ještě bych vzpomněla, že pro nás, pro děti, byla velká událost například 28. říjen. Šlo se s lampiónovým původem, na náměstí byla přednáška, recitovaly se básničky, zpívaly se písně a hymna se zpívala
a potom taky Hoši od Zborova – prostě písničky, které měly význam pro naši výchovu k lásce k vlasti
a k naší historii. Pro nás to mělo veliký, veliký význam. A potom také učitelé – to byl základ našeho uvěSlezská brána – krajina mého dětství
17
domění si, že jsme Češi, ale na druhé straně žádný šovinismus. Velikou úctu jsme měli k prezidentu Masarykovi.
Paní Marie: Já ještě doplním, že jsme ve volném čase chodily cvičit do Sokola… Hasiči měli svůj
oddíl a každý spolek měl svoje děti. Orlové, Dělnická tělovýchovná jednota. Byl tady taky klášter a v
tom klášteře byla vlastně školka. Sestřičky, které učily děti, byly velmi vzdělané. Uměly nejen krásně vyšívat, učily němčinu, ruční práce a hrálo se tam také divadlo. To sestřičky Albana a Sarkandra nacvičily
s malými dětičkami představení a potom pozvaly rodiče, aby jim to předvedly. V klášterku bylo opravdu
všecko – také jeviště – měly tam i hospodářství. A my jsme vlastně absolventky.
Paní Milada: Vzpomínky máme opravdu pěkné. Ráda vzpomínám na Paskov – i smutné věci jsme tu
zažili, když tolik chlapců bylo zavřených za války.
Paní Marie: Ale to už jsme nebyly děti.
Obdivovali jsme fyzickou i psychickou svěžest jak paní Pejhovské, tak paní Hrdé. Na závěr našeho setkání paní Milada z patra zarecitovala první a poslední sloku básně Petra Bezruče Rybníky pod Paskovem:
Na Frýdlant bylo jít z Ostravy,
náklad měl jsem trochu těžký,
pár hodin šlapal do únavy,
feniky ty tam – tož pěšky…
… Mládí mi ulétlo, tak jak dým,
jak když se vlaštovky zvednou…
Zdali pak ještě vás uvidím,
paskovské rybníky jednou?
18
Klášterní mateřská škola v Paskově – z archivu paní Glötzerové
19
Řepiště
Tým: 5. ročník Základní školy Řepiště
Tomáš Peter, Hana Vasiliková, Michal Adamus, Lucie Doležalová, Vašek Kožušník, Johana Supíková,
Rosťa Vašíček, Tereza Musálková, David Nespěšný, Šárka Michenková, Tomáš Staniševský, Jožka Doležal, Matěj Voráč
Vedoucí týmu: Michal Adamus
Tým: 3. ročník Základní školy Řepiště
Jan Matějka, Kristína Bartusková, Tomáš Šnajder, Nikola Jusková, Přemysl Kožušník, Barbora Jouklová, Jakub Lyčka, Simona Martiňáková, Jan Kusák, Michal Hanák, Martin Kaleta
Vedoucí týmu: Jan Matějka ( ukryl kešku a staral se o ni)
Pomoc pro týmy: Mgr. Jaromíra Bednářová, Radmila Adamusová, Mgr. Martina Pavlosková
20
Tým řepišťských dětí začal svoje „Toulky minulostí“ poznáváním místních památek a dalších zajímavostí v obci. Dozvěděl se tak například, že:
– Kapličku svatého Floriana, patrona všech hasičů, se starala po několik generací rodina Matějkových.
V objektu je umístěna galérie třiceti keramických sošek sv. Floriána, které vyráběly děti v keramickém kroužku při ZŠ Řepiště.
– V Řepištích byla velká ložiska cihlářských jílů, cihelna byla založena r. 1928. Původně pouze zemědělská obec tak proslula ve 20. století výrobou kvalitních cihlářských výrobků.
– Na místě, kterému se říká Zapadlisko se nacházel hrad, kde kdysi žil německý rod Baruthů. Podle tohoto rodu se dříve Řepištím říkalo Barutov. Existuje pověst, podle které se hrad i s panstvem propadl do země.
– Budova při hlavní cestě v příkrém kopci v části Zapadlisko, na které je možné vidět nápis Gajdula
byla do roku 185O „palárňa“ (lihovar). V roce 1880 byly v budově zřízeny byty pro panské zaměstnance. Žáci 5.ročníku při své výpravě za poznáním díky rozhovoru s nynější majitelkou Gajduly
zjistili, že zde skutečně existovala tajná podzemní chodba, která vede ze studny u tohoto domu.
Chodba je však zasypaná a byla prozkoumána jen pár metrů.
– Dne 29. května 1874 byl položen základní kámen školní budovy v Řepištích. Do dnešní podoby byla
přestavěna v roce 1926 – a v době rekonstrukce probíhalo vyučování pouze v jedné učebně v privátní
budově č. 5 obchodníka Františka Musálka.
– Provoz školy se podařilo zachovat i v době, kdy bylo málo školáků – a my díky tomu nemusíme dojíždět do okolních škol.
– Nejstarší a nejcennější památkou je dřevěný kostel, který je obklopen vesnickým hřbitovem. Kostel
je zasvěcený Archandělu Michaelovi a má u vstupu dřevěný kříž.
Po památkách následovali pamětníci.
– Žáci 5. ročníku dne 7. 4. 2009 v restauraci Bowling Rakovec uspořádali setkání s pamětnicemi naší
obce. Tímto děkujeme paní Hrabcové, Ševčíkové, Kubalové, Adamusové a Pavlokové za jejich ochotu,
čas a krásné vypravování. Na této besedě s pamětníky se děti dozvěděly další zajímavosti: „Víte, že
tady jednu dobu pobýval i básník Josef Kainar? On měl takový život, že večer se sebral, sebral kytaru a šel hrát do Ostravy do Fénixu. Vracel se pěšky až k ránu, prospal se a odpoledne zase odcházel…“ (Pro zájemce je to dům č. p. 193, nachází se Na Vinohradech.)
– Žákyně 3. ročníku Nikolka Jusková se svojí maminkou uskutečnily rozhovor se svým dědečkem –
panem Sedláčkem. Děkujeme paní Juskové a panu Sedláčkovi za jejich ochotu, čas a písemné zpracování rozhovoru.
21
– Johana Supíková udělala rozhovor se svojí babičkou v předstihu a dala si práci s autentickým přepisem. I rodině Supíkových patří velký dík za spolupráci.
Rozhovor s pamětníkem panem Sedláčkem
Otázka: Jaké bylo Vaše oblíbené místo?
Odpověď: Měl jsem rád dlouhé procházky kolem řeky, kde bylo spousta ryb. U splavu jsem měl
i první schůzku s babičkou.
Otázka: Znáte nějakou zdejší zajímavost ?
Odpověď: Hrad Zapadlisko – jinak řečený Propadliště. Má pověst o kněžně, která chodila dlážděným
chodníkem a snažila se předat klíče zbloudilému pocestnému. Taky se ví, že někde byla
tajná chodba pod řekou Ostravicí až k zámečku do Paskova.
Babička vzpomíná na Vánoce
Není to obyčejná babička. Je to moje prababička, která už oslavila neuvěřitelných 95 let. Jmenuje se Viktorie Supíková, bydlí v Rakovci a paměť jí slouží lépe než leckterému z nás. Dnes nám bude
vypravovat, jaké kdysi bývaly Vánoce …
Babi, jak jste slavila Vánoce jako malá? Jak Štědrý den probíhal, co jste jedli, jak to bylo se stromkem?
Stromek se strojil na Štědrý den. Cosi bylo tych baněk, co se vynislo na huru, ale teho něbylo moc. Jinač zme dělali take papirove
ozdoby, to něbylo v obchodě jak včil, moš róózum … Někaj věšali
stromky od stropu, my ni. My to něměli nikdy. Na stůl se potem
kupil papirovy skladaci betlém.
Paní Viktorie Supíková
Ráno zme měli kávu a v poledne se voděnka vařila.To byla zasmažena polevka. Potem večer zme měli už vice jidel. Zeli se vařilo kyselé, kobzole se vařily, a tych jidel
bylo ... Každeho se trošku pojedlo, to bylo zvykem. Kapra zme neměli. To prve nebylo. Enem uzenače se
22
kupily, ale kapry ne, to eště nebyvalo. Tak teho uzenača zme měli a každy po kusku dostal. Ni, že by jedneho, to něbylo, to enem po kusku zme dostali.
A co cukroví?
Ni, cukrovi se vůbec nědělalo. Bylo spiše víc tych jídel, cukroví začalo tak až jak sem byla vdaná, to
sem měla tych 23 rokuv. Kapr potem tež začal, ale už se zase ty jidla tak nevařily, už to upadlo.
A dárky?
To nebylo. Prve to bylo jinač, bo něbylo peněz, to víš. Jak zme povečeřali, tak maminka nom dala
jabka - takové pečky, co byly jak sušenky, a jiného zme nic něměli. Vůbec žádné dárky něbyvaly. Dárky
tak začaly jak jo sem mohla tak mět 14 roku.
Co se pak dělo po štědrovečerní večeři?
Bývaly oplatky a na ty se dával med. Jabka zme rozkrávali a synci zapalovali ořechové skořápky. Seděli zme v jizbě ve staré chalupě a zpívali zme koledy.... Na půlnoční zme něchodili, ale ráno byla ranní
mše svatá.
Kolik bývalo sněhu?
No, to víš, že bylo více sněhu. Sníh napadnul už v listopadě a byl celý čas až do jara. To něbylo jak
včil. Dycky bylo sněha. Vánoce nikdy něbyly na blatě. To byly jinači zimy, mrzlo..... Jak okna zamrzly,
tak je otevřel až na vesno.
Mívali jste vánoční prázdniny?
Na Štědrý den zme už něšli do školy, ale prázdniny něbyly. Do školy se šlo po 2. svatku. Prve to něbyvalo.
Babičce mockrát děkuji za rozhovor.
Sníh z dávných dob by se nám dnes určitě hodil, ale prázdniny si raději užiju dnešní.
Johana Supíková
23
Tablo řepišťského týmu
24
25
Sedliště
vedoucí týmu: Mgr Marcela Vonderčíková, Mgr Dagmar Cielecká, Mgr Eliška Ondračková
kameraman: Daniel Mohyla
pomocný kameraman: Jan Figura
střih: František Tomis
Web: Kristýna Zubková, Jan Figura
členové týmu: 6. třída (2008 – 09)
Adamus Patrik, Filip Bednář, Bok Ondřej, Miroslav Botoš, Figura Jan, Richard Konečný, Košťál René,
Matouš Krejčok, Palagyová Michaela, Barbora Střížová, Barbora Šilcová, Kristýna Zubková
26
Paní Stašová, které je 85 let, přijala děti velice vlídně u sebe doma. Povykládala jim o svém dětství
a mládí, ale i stálé zálibě ve čtení. Dodnes čte několik knížek týdně, aktuálně zrovna třetí detektivku Agáty
Christie. Litovala jen, že ve svém věku už se moc nedostane ven, třeba na procházku přes stavy k psímu
útulku, kam kdysi chodívali s manželem. Děti zejména zaujala následující témata:
Evženie Stašová
Hry, hračky a kamarádi
Tady před chalupou byl telefonni sloup a to bylo jako středisko, tady se děcka schazely, anebo tady,
jak je pan Kluska, tam byla stodola a tam jsme měli v te uličce takove jako shromaždiště. Tady jsme si
s balonem hrali anebo prostě na schovku. Ty hry jsou pořad stejne. Ja jsem nebyla na panenky. A pamatuju, jak nejstarši z Hrabcovych kluku Václav, my mu říkali Ptačnik, chytal hyle nebo čižky, prostě co mu
šlo. Měl taku budku na špagat a vždycky hlidal, jestli mu tam ten čižek pujde. A ja jsem měla největši radost, jak jsem vzala kamen a hodila mu, aby ta budka sklapla sama.
Hospodářství
Měli jsme pole, ale ja jsem na něm dělat nemusela, protože byla maminka, babička ešče moja, tatinek
a tak. Mamka nechtěla pejska, toho jsme neměli, ale měli jsme kozy a prasatko. No a ja jsem chodila past ty
kozy tu do te piskovny, to je Kostkova včil, jak jsou tenisove kurty, a já jsem četla hodně vždycky a měla jsem,
vim, knižku Královna Dagmar a nějak mě vzalo spani při tym. A tak koza, to byla takova potvora, chytila ty
listy, a tak tak, že jsem ji to … neponičila moc tu knižku, ale bylo to poznat. A podruhe mě chytla za vlasy
a vyrvala mi je, měla jsem taku radiovku červenu a v te byla hrst vlasu.
Volný čas a zábava
Za mlada jsem chodila tančit a do Sokola, nejezdili jsme na soutěže, ale tady po dědinach se tancovalo.
Ešče si pamatuju, s kym jsem tancovala, Pepa a Staňa Bártek, mladi kluci. Potom za valky, tehdy nebyl
Svaz mládeže, ale my děcka česke narodnosti jsme musely byt v narodnim souručenstvi, no ja, Mládež
národního souručenství.
Vanoce jsme slavili, ale dárky, to se ani moc nepěstovalo tehdy. Hlavně, že se pojedlo dobře. A maje
se za valky nestavěly a po valce to už mě nezajimalo, to už jsem byla vdana, to už jsem měla dceru.
27
Přepis následujících rozhovorů, které jsou zaznamenány i videokamerou, je dílem šikovných dětí ze sedlišťského týmu.
Když jsme se dozvěděli, že si v rámci projektu SLEZSKÁ BRÁNA můžeme pohovořit s dr. Václavem
Cichoněm, byli jsme nad míru překvapeni. Pan Cichoň je obyvatelem Sedlišť už od svého dětství.Ví toho
opravdu hodně a byl tak hodný, že se s námi o své zážitky podělil. Z až překvapivě naučného rozhovoru
je pro vás připraveno to nejlepší.☺
Václav Cichoň
Dětství
Pan Cichoň vyrůstal po válce, tehdy je vykradli, dětství měl pěkné,
ale chudší, neměl ani kolo. Ze školy chodili pěšky, i když už jezdil autobus. Doma se po škole muselo pracovat: kopaly se brambory, byla
práce na polích atd. Hodně doma pracovali i před tím, než šli do školy.
Často chodili do lesa, ale nebyly tam tehdy klíšťata. Myli se v neckách. Stavěli bunkry, hráli si na partyzány a na Němce (vždy museli
prohrát Němci). Chytali ryby v potoce a v zimě se chodilo na brusle,
spravovali rybník, aby byl rovný led. Chodívali také lyžovat do Kaňovic, ale měli jen dřevěné lyže s primitivním vázáním.
Když založili fotbalový klub, museli se poskládat na míč a tréPan Václav Cichoň
novali na malém hřišti pod školou bosí. V patnácti letech si vypůjčil první motorku-pionýr. Tehdy byla doba motorková, našly se jen asi tři auta v celé dědině.
Kamarádi k sobě měli mnohem blíž než teď. Nemohli zkoušet alkohol, protože na to nebyly peníze,
tak jen někdy zkoušeli domácí víno. Pili hlavně žlutou sodovku a šuměnky – to byla taková kostička
a v tom bílá a červená náplň. Pak se pilo také takzvané kočičí víno – hroznové. Nebylo moc masa, tak se
na něj stály dlouhé fronty a jedlo se leda v neděli.
Když postavili máje, museli je hlídat, protože se kradly. I v sobotu se chodilo do školy a pracovalo se.
V neděli večer pak hrávali na harmoniku a vyprávěly se příběhy – nejčastěji strašidelné. Na záchod chodili do kadibudek . Existovala jen peřina z hus nebo kačen. Často také hráli karty vyrobené z výkresu.
Ve škole byly čtyři třídy. Bylo to pro učitele i pro děti velice těžké, protože bylo náročné se soustředit.
Ve škole se tehdy chodilo v teplákách a žádné svačiny či obědy nebyly. Pan učitel měl kapesní hodinky
– cibule. Vždy vyvolal nejlepšího žáka a ten mohl po hodině a před „běhat“ po chodbě a zvonkem od krav
zvonit na začátek či konec hodiny.
28
Měšťanka tehdy nebyla zde, byla ve Frýdku-Místku u Sovy. Kousek od školy byl soud a věznice. Zábavou žáků tehdy bylo pozorování zločinců, kteří si odpykávali své tresty. Peníze byly papírové, samozřejmě i koruny. Za autobus se neplatilo jako dnes, prodávaly se měsíčníky, které stály 5 KČ. Telefon byl
jen na úřadě, v hájovně a jeden měl i doktor . Telefonovalo se jen na výzvu. Běžná měsíční mzda byla
okolo 1000 Kč, ale pivo stálo jen 70 a preclík 60 haléřů.
V té době dostávali lidi od 15 let věku lístky, vypadalo to jako malý aršík známek. Při nákupu se tento
lístek odevzdal a vy jste si mohli koupit malé množství potravin. Tento lístek sloužil i na oblečení.
V Sedlišťích bylo dokonce i kino, a to ve stejné budově jako hospoda. Nejčastěji se hrálo v neděli, a to
filmy válečné, sovětské. Představení stálo 1 Kč. Byla to jedna z mála možností kulturního vyžití. Hrálo
se ochotnické divadlo, ale ochotníci často zapomínali text a nahrazovali ho improvizací.
Mladí se učili společenskému chování a tanci, ale doma se jedlo z jednoho talíře obě jídla a lžičkou.
Vánoce
Vánoce byly chudé svátky. Od první do páté třídy nebyly ani pomeranče. Dávali se punčochy a kalamáře, prostě praktické dárky – hlavně oblečení.Tři králové také chodívali. Sousedé chodívali k sobě si povídat. Pečky pojídali – jablka, bylo to jako dnešní chipsy s tím rozdílem, že byly zdravé. Pilo se domácí
víno i z chleba, silně alkoholické.
Zabijačka
Prase pilo mléko – kozí. Zabijačka byla potěšení pro celou vesnici. Po zabijačce se chodilo a rozdávala se výslužka, dostával ji např. pan ředitel.
Koníčky
Pan Cichoň chtěl být hajným, protože má strašně rád les. Sbíral také známky, nejčastěji s loděmi a letadly. Děti sbíraly ještě krabičky od zápalek a kreslily do památníků. Časopisy se začaly objevovat až
v roce 1960, nejraději měli děti TARZANA. Časopisy byly ovlivněny válkou.
Povídání s panem dr. CICHONĚM bylo velice poučné a zajímavé. Vyprávěl si s námi více než hodinu
a za ten čas nám pověděl vše, na co si v tu chvíli vzpomněl. Bylo to jako televizní rozhovor s opravdovou
hvězdou.Velice hezky nám popsal například tělesné tresty.Také nám povyprávěl pár nejpestřejších vzpomínek ze svého mládí.
29
Natočili a zapsali jsme i rozhovor s paní Figovou. Tady je.
Marie Figová
Rodina paní Figové chodila pomáhat k rodině Sedlákové za to,
že jim poorali pole. Chovali krávy, prase, slepice, králíky, kachny,
měli i psa a kočky. Museli hodně pomáhat.
O vánocích chodili na půlnoční, svazovali stůl řetězem dookola,
což znamenalo ochranu proti zlodějům, měli vždy 5 jídel a po večeři dávali zvířatům najíst vždy z každého jídla. Na stůl se dávaly
mince – aby měli pořád spoustu peněz.
Za mala si paní Figová hrála na velké zahradě se sourozenci
a také se svou tehdejší kamarádkou paní Adamusovou. Hrály si na
schovávanou, rozpočítadla a hodně zpívaly.
Děti chodily tehdy do náboženství, ale to bylo povinné. Se škoPaní Marie Figová
lou trénovali různé besedy. Paní Figová chodila 5 let do ZŠ Sedliště,
poté do školy Pod sovou ve Frýdku Místku.
Další dokument jsme se rozhodli jít dělat s paní Vlastou Hlostovou.
Vlasta Hlostová
Paní Hlostová má mladší sestru se kterou musela, když byla malá, pomáhat na
poli, ale také pást kozy. Jejich zvířata byli
taky králíci a prasata.
Její oblíbené místo bylo na Mlzákách,
kde do nedávna stál mlýnek, u kterého si
ráda hrávala, ale nejen ona, i ostatní
děti.Třeba pan Bártek nebo paní Půčková.
Hráli si na schovávanou, krvavého dědka,
sochy, v zimě lyžovali a bruslili.
30
Sem si paní Hlostová chodívala hrát
Ve čtyřicátých letech chodila paní Hlostová 5 let do ZŠ Sedliště a poté na městskou školu, do které jezdili na kole, pěšky nebo občas autobusem.
Vánoce trávili téměř stejně jako dnes, chodili každoročně na půlnoční, měli kapra, dávali vinše (štěstíčka), zpívali koledy, akorát dárky nedostávali. Na narozeniny jim tatínek vždy kupoval dětské knížky.
Paní Hlostová chodila ráda do národopisného souboru, hasiče, červeného kříže a nyní chodí do klubu
důchodců.
Děti ze ZŠ Sedliště se od pamětníků nejen dozvěděly spoustu zajímavých věcí, ale učily se také převádět mluvené slovo do psané podoby, což zdaleka není činnost tak jednoduchá, jak by se na první pohled
zdálo. Za to jim jistě patří veliká pochvala.
31
Šenov
vedoucí týmu: Miluše Valová
spolupracovali: Tonda Vajda, Aleš Chupáč, Irma Ferfecká, Irena Dědicová, Martina Straková, Helena
Sumarová
kameraman: Adam Dittrich
moderátorka: Veronika Chovancová
členové týmu: žáci 6.B, 4.C, 3.A, žáci 8.tříd (2008-09), Hrdlička, Katka Brablecová
32
Cesta za zajímavými rodáky Šenova děti zavedla nejdříve za paní Cecilií Stachovou, která je už 25 let
kronikářkou města Šenov. Paní Stachová také 36 let učila na základní škole kde jinde než v Šenově a svou
práci měla velice ráda. Děti samozřejmě zajímalo nejvíce právě psaní kroniky.
Cecilie Stachová
Dětství a rodina
Narodila jsem se v Šenově, tenkrát to ovšem nebylo město ale byla to vesnice, narodila jsem se v části
Lapačky v chaloupce dřevěné, kryté slámou. Měli jsme hodně kamarádů, chodili jsme do lesa bez bázně,
hráli jsme si různé hry.
Pocházím z učitelské rodiny, tatínek byl učitel, maminka byla v domácnosti, a měla jsem opravdu
hodné i vzorné rodiče. Také mám jednu sestru, která rovněž jako já je učitelka, nyní jsme už obě v důchodu.
Kronika
K práci kronikáře jsem se dostala skutečně víceméně náhodou. Pamatuji si, jak pan
ředitel ve sborovně říkal: „Kdo by chtěl pracovat jako kronikář?“ A stalo se tak, že předchozí kronikář Max Duží zemřel a přišli za
mnou do bytu, abych pokračovala. Ani jsem
si neuvědomila, že jsem přislíbila vlastně tuto
náročnou práci. A tak se stalo, že vykonávám
práci kronikáře již více než 25 let.
Já píši kroniku dokumentním inkoustem ručně. Každý rok nejde zapsat
všechno, a tak podle své úvahy i podle da- Zápis v kronice s popisem (blasonem) šenovského znaku
ných okolností v Šenově, zapíši práci
anebo událost, která byla v tom roce důležitá. Vezmu-li zpátky, tak třeba to byl přelom tisíciletí nebo výročí školy, výročí města Šenova, které bylo v loňském roce. Zapisuji tam také o žácích, kteří vycházeli a
byli přijati městským úřadem, vzpomenu, který byl nejstarší občan v tomto roce. Uvádí se statistika, kolik
lidí se narodilo, kolik zemřelo a nějak tak i která jména jsou nejvíce používána při vítání občánků. Psaní
kroniky musí být...má být objektivní opravdu, takhle se to do té kroniky píše.
33
A zase škola
Tak opravdu Šenov mám ráda, protože jsem se narodila a žiji tady celý svůj dlouhý věk. Ráda se vracím tak alespoň pohledem, pokud jdu na poštu nebo na městský úřad, alespoň na školu, kde jsem tak
dlouho učila a opravdu učila ráda. Dále, to už patří jaksi k mé práci, ráda chodím pracovat do muzea a knihovny města Šenov.
A protože skauting v Šenově právě oslavil své 70 výročí, děti nemohly opomenout navštívit a „vyslechnout“ také jednoho ze šenovských zakladatelů skauting pana Josefa Rajduse.
Josef Rajdus
Byl jsem zapálený pro skauting už od mládí a v Šenově jsme byli
proto, že nás vystěhovali Poláci z Horních Bludovic, kde byl náš
oddíl. Bylo to po záboru polském, kdy jsme se museli vystěhovat.
No většinou jsme chodili na naše oblíbené místo tady do lesa, Bobčok se jmenuje ten les a ta lokalita Lunčiska. Tam jsou takové louky,
potok tam je, voda v něm byla čistá, tam jsme i nocovali, takže v Šenově jsme chodili tam jedině. Jinak jsme dělali tábory.
Pan Josef Rajdus
První slib z mého oddílu se uskutečnil 13. října 1945. To právě
se událo na těch Lunčiskách večer při světle ohně a jeden z těch slibujících potom složil báseň o tomto slibu „Slibový táborák“.
Slibový táborák
Kráčíme lesem samotou, svítilny jiskří hustou tmou.
Půda se v údolí sklání, jež zdá se být velkou plání.
Uprostřed pláně zvesela táborák junácký plápolá,
Sloup ohně mocný – toť junácký kmen,
Jenž v okolí volá : „Národu svému a vlasti sloužit chcem.“
Každý v místo své usedá, vůdce v čelo všech zasedá
A mluví ke všem řečí tou – jak mluvil velký Manitou.
Pak všichni jak jeden vstáváme, ruce své k přísaze zvedáme
A v místě tomto posvátném zvoláme : „ Národu svému a vlasti sloužit chcem.“
34
Pokud by mi bylo zase 10 let, pokud bych zjistil, že v místě je skautský oddíl, tak bych se tam zase přihlásil. No a potom podle programu.
Šenovští se také rozhodli udělat poněkud netradiční video rozhovor se slavným malířem a rovněž místním rodákem Wilémem Wünschem. To, že je pan Wünsche už delší dobu po smrti, pro ně nebyl žádný
problém. Došli si až k jeho hrobu a jejich úsilí malíř odměnil několika informacemi o životě v záhrobí, kde
je podle něj trochu chladno a vlhko, a svém vztahu k Maxi Švabinskému, svému učiteli.
– Dobrý den, já jsem Veronika Chovancová ze ZŠ Šenov, ráda bych vám položila několik otázek, bylo
by to možné?
– Samozřejmě, stejně se tady nudím.
– Tak dobrá tedy. První moje otázka je, jak se tam máte dole?
– Ale jde to. Trochu vlhko, sem tam zima, ale jinak dobrý.
– A teď se ještě zeptám, jaký význam měl ve vašem životě Max Švabinský?
– No zcela zásadní. Mezi lety 1923 a 30 mě vyučoval na Akademii výtvarného umění v Praze.
– A jestlipak víte, jaký obraz má nejraději vaše rodina?
– To tedy nemůžu vědět.
– No dobrá, já vám to tedy řeknu. Je to ten, na kterém jsou tři králové. Co na to říkáte?
– No paráda!
Další, jimi vybraný pamětník pan Arnošt Vašíček, cestovatel, spisovatel, scénárista, režisér a záhadolog je naštěstí mezi živými.
Pan Arnošt Vašíček
Arnošt Vašíček
Oblíbená místa
Tady v Šenově mám spoustu oblíbených míst, protože jsem tady
dlouhou dobu žil, tady jsem se narodil a strávil tu dětství. Když zrovna
teď jsme v tom zámeckém parku, tak si na jedno místo vzpomínám.
Vy jste před chvílí byli u kašny a my jsme se jako malí kluci tady taky
často scházeli a to především proto, že staré pověsti říkaly, že odsaď
někde od kašny se táhly dvě tajné chodby, jedna směrem na Petřvald
a jedna, která vedla dokonce až ke slezsko-ostravskému hradu. Nikdo
tomu moc nevěřil, ale pravdou je, že když se třeba v Kaštanové ulici
35
stavěly domy někdy v šedesátých letech minulého století, tak při hloubení základů často ti stavebníci narazili na dřevěnou výztuž a na ____________té prostory, takže se zdá, že ta legenda přece jen byla pravdivá.
Těch záhadných nebo tajemných míst bylo v Šenově více, ale pravděpodobně to nejzajímavější se nachází v šenovském parku, je to kostel nebo chrám, chrám Prozřetelnosti Boží. Když jsem byl malý tak mi
má teta vyprávěla takovou zvláštní legendu o ohnivé ruce.
Ohnivá ruka v Šenově (volně podle knihy Pověsti ze Slezské brány)
V Šenově se nachází rokokový kostel zasvěcený Prozřetelnosti Boží, který byl postaven v roce 1764.
Kostel byl pro svou krásu dříve nazýván perlou Slezska. K jeho založení se váže pověst o potrestání pyšné
hraběnky Antonie, jejíž druhý manžel měl v době dokončení stavby kostela 81 let. Všechny záležitosti týkající se stavby kostela vyřizovala tehdy hraběnka sama. Velmi opovrhovala prostým lidem a sedláky,
kteří podle ní strašně smrděli hnojem, a tak architektovi nařídila změnu plánů kostela. Totiž, aby mezi sedláky nemusela při každé návštěvě chrámu procházet, nechala na panskou oratoř zřídit kryté klenuté schodiště, které spojovalo kostel se zámeckým parkem.
Jednoho dne roku 1764 se konala v šenovském kostele jedna z prvních bohoslužeb. Mše začala poté,
co panstvo usedlo na svých místech v lóži nad hlavami vesničanů. V tento den také hraběnka použila poprvé ono kryté schodiště. Během bohoslužby hovořil kněz o prstu boží spravedlnosti, který jednou označí
každého hříšníka. V tom okamžiku se na zdi chrámu nad hlavou hraběnky objevila přízračná bíle zářící
ruka a prstem rovnou ukázala na ni. Vyděšené hraběnce se udělalo zle, z bohoslužby musela být odvedena,
těžce onemocněla a krátce nato zemřela.
S pohřbem hraběnky se nesmělo otálet neboť její tělo začalo strašlivě zapáchat po hnoji. Bílá ruka se
pak ještě v kostele po dlouhou dobu zjevovala vždy ve výroční den hraběnčina tragického konce, aby připomínala hříšnost pýchy.
(volně podle knihy Pověsti ze Slezské brány)
Ještě k ohnivé ruce
Já jsem si myslel, že to je pouze pověst, která nám vypráví o tom, že vlastně člověk nemá být zpupný,
protože pak je potrestán. Ale později, když jsem se začal zabývat záhadami, tak jsem po té postavě pátral
a zjistil jsem, že jediná hraběnka, která se v dějinách Šenova vyskytovala, byla Antonie Podstatská, která
byla z Prusínova, a shodou okolností právě ta žila tady na zámku v době, kdy se kostel stavěl. Byla to druhá
manželka knížete Skrbenského. Takže se ukázalo, že ta legenda asi nelhala, konec konců ta chodba nám
36
zůstala. Jak to bylo s její podivnou smrtí, to je záhada, která se asi už nikdy nevyřeší. Tuto legendu jsem
také použil, když jsem psal scénář k jednomu z dílů TV seriálu Strážce duší (Tajemství templu).
Šenov
Nikdo neví z čeho název našeho města vznikl, někteří říkají, že to bylo z německého schön hoff –
krásný dvůr, někteří říkají krásné nivy, ale pro mě je to rozhodně to nejkrásnější místo na světě.
Po setkání s panem Vašíčkem a jeho záhadami se děti rozhodly zaměřit se příště na něco méně tajemného a vybraly si sport. Oslovily pana Františka Hegedüse, který se sice do Šenova přiženil, o to raději
v něm však dnes bydlí a zájemcům ochotně pomáhá proniknout do tajů lukostřelby.
„Já jsem spíš dobrý organizátor, než nějaký vynikající závodník. Ale přesto mám nějaké medaile z Mistrovství ČR hlavně v terénní lukostřelbě.“
Pan Hegedus, který se zabývá zejména terénní lukostřelbou a který byl mimo jiné spolukomentátorem
OH v Pekingu či kaučem reprezentačního družstva žen v lukostřelbě, se k tomuto sportu dostal díky svému
prvnímu synovi. Zaujal ho totiž ruch na ostravské lukostřenici, kolem které v roce 1979 absolvoval pravidelné procházky s kočárkem. Dětem pak ještě objasnil třeba termín pseudolov, což je prý střílení na figuríny zvířat, a jako své oblíbené místo uvedl šenovské studánky, kam s rodinou chodí pro vodu.
Na závěr děti vyzpovídaly ještě svou paní učitelku, která jim pověděla o zajímavých projektech, jichž se šenovská škola v poslední době zúčastnila. Pak se dozvěděli něco o jejím dětství a – jak jinak – o škole.
Paní Miluše Valová
Miluše Valová
V Šenově jsem se nejen narodila, ale žiji zde celý svůj život.
Chodila jsem zde do základní školy, byla to v té době stará škola,
kde už se dneska nevyučuje. Dále jsem absolvovala devítiletou
školu ve zdejší budově a mnozí z učitelů, kteří mě tehdy učili, tak
se pak stali mými kolegy.
Chtěla bych se zmínit i o budově staré školy, která v současné době
slouží jako místo, kde se scházejí mládežnické organizace jako třeba
Junáci. A v současné době tato budova bude renovována a bude tam
přesunata také knihovna a muzeum.
Tehdy, v době, kdy já jsem chodila do školy, škola vypadala
úplně jinak. Seděli jsme v lavicích a nepsali jsme ani plnícím perem,
37
ale měli jsme na lavicích kalamáře a museli jsme pečlivě namáčet špičku do inkoustu a dávat velikánský
pozor, třeba abychom si neudělali do sešitu kaňku. S kamarádkami jsme rády chodily do šenovského
parku a pátrali po zbytcích starého zámku a po tajných chodbách, které údajně z tohoto zámku měly vést.
Rády jsme také chodily k řece Lučině a navštěvovaly nejrůznější sportovní areály, které dodnes v naší obci
vlastně existují.
Šenovské děti odvedly kus práce a to mimo jiné na sestřihu videorozhovorů, které si můžete prohlédnout na webových stránkách školy.
Šenov Podlesí tým
38
Václavovice
vedoucí týmu: Gabriela Štefanová, Jana Weidlichová
členové týmu: Matěj Červený, David Pukalík, David Jakus, Nela Dittrichová,
Karolína Jakubcová, Kristýna Schimelová, Jiří Toman a další
39
První návštěva václavovických dětí se odehrála na obecním úřadě.
Navštívily totiž paní ing. Magdu Pustkovou, starostku Václavovic.
Já vás moc ráda vidím, děcka. Mám radost, že se zajímáte o svoji
obec a taky o její okolí. Obce Slezské brány leží v blízkosti Ostravy, Havířova a Frýdku-Místku – a tím, že jsou si podobné, mají také podobné
radosti i starosti. Mezi naše starosti patří možná i to, že jsme v blízkosti
velkých měst – že nám tady čoudí, že je tady v důsledku toho hodně aut,
Beseda s paní starostkou,
domů. Ale zase je i příjemné, co nám města přinášejí. Že tam naši lidé
ing. Magdou Pustkovou
mají práci, že máme blízko do škol, že máme blízko k lékaři… A další,
co máme společné s ostatními obcemi je to, že všechny si ještě stále udržujeme tu naši vesnickou tvář –
máme dost lesů, dost luk – a mezi těmi novými domy, které ve všech našich obcích rostou, je ještě spousta
starých pěkných památek. A to, že se dokážeme scházet v rámci Slezské brány, je velmi dobře, protože
tak, jak lidé, kteří se potkávají si většinou sdělí své zkušenosti a jsou schopni řešit své problémy společně, tak i my, starostové a místostarostové se sejdeme (tak zhruba co dva měsíce a mezitím ještě, když
potřebujeme) a popovídáme si o tom, co u nás zrovna řešíme, jaké máme problémy, poradíme si. Máme
také společné projekty. Například společně pečujeme o cyklotrasy, které vedou přes naše území, společně
řešíme, jak pečovat o naše památky. Teď zrovna se v souvislosti s cyklostezkami staráme o církevní památky – snažíme se lidem, kteří pojedou na kole přes ty naše vesnice, říct, kde se můžou zastavit, kde se
můžou podívat na zajímavou kapličku, křížek, staré domy, staré mlýny… – to všechno se pak snažíme zakreslit do mapy. To je teď konkrétní věc, na které spolupracujeme. Dáme dohromady penízky, přidáme k
tomu, co jsme získali z Evropských fondů a výsledkem bude naše společná mapa. Cyklisté tam taky zjistí,
kde si mohou dát svačinku, kde je nějaká restaurace, budou tam mít zakreslenou například naši družinu.
Máme toho společného víc, než si myslíte… Když jedete u nás do lesa, tak se nikdy nevyhnete tomu,
abyste hned zároveň nepřijeli do Řepišť nebo do Sedlišť. Když jdete k nám do Ryninky, tak dole ten pramen v Rynince už je v sedlišťském katastru. Tady se ty naše obce potkávají. Vy tady skončíte v páté třídě
a půjdete do školy do Šenova, někteří možná i do Ostravy. A to je právě výhodou toho, že jsme v blízkosti
velkých měst. Že si sednete na autobus a frčíte například do Ostravy, kde navštěvujete třeba sportovní
gymnázium nebo nějakou speciálně zaměřenou střední školu. A jste tam za dvacet minut.
Víte, že tady nemáme koupaliště, ale můžete skočit na kolo a dojet do Vratimova, na beach-volejbal
si můžete skočit do Šenova, nebo tam chodit do skauta, máme tu společnou hudebku s uměleckou školou z Vratimova.
40
A to jsou všechno společné styčné body, které v rámci Slezské brány řešíme. Je toho spousta a každou
chvilku se objeví nějaký nový problém.
Já vás přímo pošlu na některá místa, abyste tam mohli zajít nebo je ukázat svým kamarádům z jiných
obcí. Když se podíváme na mapu, tak Potoční ulicí se dostanete ke kapličce u Skupienů na zahradě, dál
potom je dřevěná chaloupka pana Marka a když půjdete pořád rovně, tak natrefíte na kříž. Tam je takové
překrásné místečko, které vás dostane o sto roků zpátky. Tam si klidně můžete chodit snít a představovat
si, jak to tady vypadalo dříve. Postavíte se ke kříži a – tady uvidíte jednu dřevěnou chaloupku. tady druhou … Václavovice jsou hodně kopečkovité, louky se tady všude zvedají nahoru. Vidíte jenom domečky,
kříž a za kopcem věž kostela. Ještě tam teče potůček, taková strouha, panu Markovi přes dvorek, která teče
tady do potoka. To máme jedno krásné místo. Kousek dál se dostanete k dřevěné chaloupce paní Franěcové a ta vám určitě ráda poví, jak to vypadalo ve Václavicích dříve. Když budete pokračovat, dojdete ke
krásné staré dřevěné zvoničce. Je v ní velice vzácný zvon, který je navržen na Státem chráněnou památku.
Všechno o něm vám poví paní Lipinová, ta bydlí v domě, který má zvoničku na zahrádce. Paní Lipinová
je naše nejstarší občanka a vede záznamy o tom, kdy se zvonilo. Lipinovi vždycky zajišťovali zvonění a říkalo se jim „Lipina od zvonka“. Já si z dětství pamatuju, že se zvonilo klekání a když někdo zemřel.
Do vesnice k nám teď přichází hodně nových lidí a my věříme, že to budou dobří lidé, kteří budou spolu
s námi o vesnici pečovat.
Paní Božena Franěcová
První pamětnice – paní Božena Franěcová
Moje dětství bylo pěkné. Já jsem chodila kus, kus pěšky do školy
– od Lapačky až ku kostelu pěško – v zimě, v létě – batůžek na plecách, tabulku jsme měli jako v 1. třídě, žádné sešity, tabulka, kamíček houbka na to, když se co nepodařilo, to se vymazalo. Chodila
jsem tu osm roků do školy, do obecné – to byla do 5. třídy jednotřídka. Když jsem chodila do 4. třídy, tak odpolední škola byla. Naši
měli pole, tak jsem rano kravu popasla, pak do školy – pěkne dětstvi!
Ja sem robila v tym JZD, i když jsem málo zarobila, vzpomínky
su, že bylo dobře. Když už ten člověk žije od dětství v tym, docela
to bere jináč jako ten, co je mimo. Šestadvacet roků jsem robila
v tym JZD. Ty kotare, to všecko patří k temu baráku – to všecko
jsme obdělávali ručně, koňami, až teprve to JZD začlo modernějši.Tak enem vzpominky su.
41
Je to chyba, že ta dědina se tak změnila v takovu zastavbe. To už není ono. Ale že chlapi byli doma
všeci, ešče to bylo štěsti, to že se nevalčilo u nas, takže to bylo ešče dobře … až ku temu koncu..
A ve škole, když zlobili – Ukaž ruku, a dostal na ruku a ešče musel poděkovat a nic se nedělo. Dneska
je to jinačí, dneska nesmí nic zrobit. Alebo vedle lavice jsme museli klečet, my jsme tež neposluchali, tež
jsme nebyli hodní vždycky, tež jsme litali ve třídě – to je marne. No, roboty bylo dost, ja si nestěžuju.
Druhá pamětnice – paní Emilie Lipinová
No zvonilo se, mrtvymu, v poledně, klekání – ja chodila zvonit. To bylo všecko dobře, ale jak ja se naučim zvoniť? Jak já to chytnu, tak to bude blambať a to se němože, ale šlo hned.
Zvonili na zvoneček, lide se sbihali na kopeček.
Kdo tu zvoní, jak na koni?
Zvoní tu maličký mraveneček.
Ty jeden ošklivy mravenečku, copak ty tu dělaš u zvonečku?
Běž si domu a hleď si sveho a nechoď žalovat na každeho.
Básnička ze školy
Ale děti, víte, co vam povim? Na vrchu ve zvoničce se usadili sršni.
Vitě, jake to su, ty velke…a jak to uštipi, tak to je zle. A ony se tam usadili a pravim, co s tym? A přišel tu sused a on choval včely – a „To nic, ja
to vykadim“. No dobře – pokuřil tam do vrchu a včil třa dopoledně zvoniť. Děti, to bylo enem omamene, jak jsem potahla za provaz, tak jú, same
sršně na mě.
To, jak byla vojna, tak zebrali ten zvonek a dali do Prahy – vyfotilo se
to a staři si aj zaplakali. No a po vojně se ten zvonek našel a přišel zpatky.
Až půjdete okolo, tak zazvoňte, já mám otevřeno pro všechny.
Václavovická zvonička
42
Beseda ve škole
Bohuslav Stach – malíř a výtvarník
Jarmil Skupien – sklenář
Miloslav Machač – bývalý ředitel školy
Břetislav Slíva – bývalý žák školy
Miloslav Machač
Až do roku 1875 chodily naše děti až do Šenova, byla to jednotřídka, do které chodily děti
z celého tehdejšího šenovského panství. Potom
se rozhodli, že už je tu dost dětí, a že by postavili školu tady u nás. Samozřejmě, že se škola
nepostaví za týden nebo za měsíc – a trvalo to
celý rok, než tu školu postavili. Do té doby se
učilo v takových místnostech, kde bychom
školu rozhodně nehledali. Především to byla stodola na čísle 6, a pak se ještě učilo ve zdejším
hostinci. V roce 1905 se obecní zastupitelstvo
zase rozhodlo, že postaví větší školu, modernější
– bylo taky více dětí. No a to už je vaše budova,
Beseda ve škole
do které vy chodíte. Obec si na tu školu musela
půjčit peníze od banky. Půjčila si 19 600 korun, a to byla na tehdejší dobu obrovská suma peněz. Tu půjčku splácela obec až do roku 1932. Pozemek patřil velkostatku šenovskému a daroval ho obci hrabě Laryš.
Břetislav Slíva
K té škole bych dodal takovou maličkost. V té nové škole na půdě, když jsem chodil do 5. třídy v roku
třicet čtyři, my jsme udělali v ručních pracích kompletní model školy a on byl, to se ještě pamatuju, před
takovýma 30 rokama tady ve škole na půdě.
Představte si, sedíte tady a jaké krásné hřiště je tam venku. Víte, jak to tady vypadalo kdysi? Tady byla
šikmina. Od cesty to bylo ze šikma a pozemek oplocený dřevěným plotem. A tady byly záchody, WC, tady
v rohu. A na ty mám určitou vzpomínku. Chodili tam někteří kluci a zapalovali střechu na tom záchodě
a snažili se čůrat na to, aby to zhasili. Ale jednou ten záchod komplet vyhořel – a když se to vyšetřovalo,
se zjistilo, že kluci brečeli, že už se jim nechtělo čůrat, a proto nemohli hasit … To je taková vzpomínka,
abyste věděli, co tady bylo. Nebo jsme pověsili nůž na šňůrku anebo niť, a jak pan učitel šel, protože pan
učitel chodil i na oběd tady po té cestě – položili jsme ten nůž na tu zem a tu nit jsme drželi za tím plotem, a jak přicházel, viděl nůž, chtěl se pro něj shýbnout a my jsme potáhli. No, ale pan učitel byl taky
chytrý, přišlápnul na ten nůž a měli jsme po noži. Tak to nedělejte, bo byste pozbyli nůž.
43
Tady ve škole se topilo uhlím a muselo se každou chvíli přikládat. Taky jsme měli ve třídách lavice až
pro čtyři žáky vedle sebe, na každé lavici byl kalamář, inkoust – a jak se inkoust vylil, byl průser.
Bylo zdravé chodit boso, že prý se dostávaly do těla takhle nějaké vitamíny. Boso do školy, ve škole
se člověk nemusel přezouvat, šatny nebyly, věšáky byly ve třídě.
Kdysi se také neříkalo ředitel, ale řídící učitel, a potom byli normální učitelé, nebyli to místní rodáci.
Nebyla tady měšťanka, 5., 6. a 7. třída se učily společně nebo se jezdilo do měšťanky do Bludovic, Horní
Suché, protože nebyla ani v Šenově. Hlavně děvčata proto nepokračovala ve škole dál. Já chodil do školy
ve Vratimově na náměstí. Nebyl žádný autobus, to jsme chodili pěšky – hodina tam, hodina zpátky – a nikomu to nevadilo. Učilo se od osmi hodin.
Miloslav Machač
První ředitel školy byl pan Sumík, který byl povoláním švec Vyučování ve škole tehdy vypadalo jinak. Učilo
se náboženství, pak čtení a počty – to byla celá výuka. Vy toho určitě víte víc, než toho uměl a věděl on tehdá.
Jarmil Skupien
Do této školy jsem začal chodit v roce 1930. Mým prvním ředitelem a učitelem byl Vilém Adamus. Byl
velmi pohledný, vzdělaný a pocházel z Horních Datyň. Bohužel, během německé okupace zemřel..
Břetislav Slíva
Ve Václavovicích byly také tělovýchovné jednoty, ale žilo se tady
i divadelnictvím, kulturou. Naše dědina byla známá tím, že se tu hrálo
divadlo. Hrála se divadla v přírodě, hrála se divadla, která pořádaly jednotlivé spolky. To nebylo jako dneska, máme tady jeden divadelní spolek PROPADLO, které reprezentuje. Ale ve Václavovicích byly kdysi
3 divadelní spolky.
Kaplička
44
Miloslav Machač
Ještě k ochotnickému divadlu. Lidé si hráli divadlo sami pro sebe, protože
nějaká cesta do divadla, nějaké předplatné nebo nějaké výlety za divadlem,
to neexistovalo. I ve škole jsme hráli divadlo. My jsme tu sehráli přibližně
30 divadelních her, vesměs to byly pohádky a možná, že někteří vaši rodičové, pokud jste tady z Václavovic, že se zúčastnili nácviku těch her.
Jarmil Skupien
Chcete slyšet nějakou pověst? V zahradě mám bílou kapličku. Proč tam stojí? Váží se k tomu takové
dvě pověsti. Je postavena v roku 1805 – v době bitvy u Slavkova, bitvy tří císařů. Jak táhli Rusové ke Slavkovu, ruský generál byl ve Frýdku a nocoval ve Veselí. A tenkrát nebyly konzervy a zásobování – zásobovači byly ty okolní obce. Lidově: vyjedli je, vybrali všecky potraviny. A tady prý přišli také navrch
v zatáčce ku Kožušníkovi dneska, a viděli, že tady jsou holé pole a je tady pouze několik dřevěných, doškových chaloupek, a že tu nemá cenu jít. Tak tady nešli tu dědinu vyrabovať. Místní občané za to postavili tuto
kapličku – je svatého Jana. A ta druhá? Že když tahli od Slavkova, měli raněné a ti po cestě zemřeli, takže
prý jsou tady pochovaní, pod kapličkou. Jsou to jenom pověsti a nikdo neví, která z nich je pravdivá.
Břetislav Slíva
Ve Václavovicích byl také větrný mlýn a ten vyráběl elektrickou
energii.
Jarmil Skupien
První elektrické světlo tady bylo u Stacha, měli vrtulu. Já tam chodil potvrdit legitimaci na dráhu – tam se svítilo elektrikou a když došel
proud, tak tam visela na stěně pro jistotu petrolejka.
Břetislav Slíva
A u pana Stacha byly ještě akumulátory jako v autě, a měli tam rádio
na elektriku.
Větrný mlýn
Bohuslav Stach
Já to ještě trochu doplním. Bylo to v roce 1938 a fungovalo to celkem dost dobře.
Břetislav Slíva
Světlo, to bylo něco, o co jsme se doma prali. Protože maminka chtěl mít světlo u plotny, já jsem chtěl
psát úkoly a mít světlo u stolu. A byla jedna petrolejová lampa, a ta svítila na celou světnici. A vodovod,
to vůbec nebylo – voda, kdo měl studnu, to už bylo něco.
A chcete slyšet o tom, jak jsme si hráli? Hraní, hraní … Přišel ze školy a musel pracovat. Ve Václavovicích měl každý hospodářství, a i když neměl nic, tak měl doma kozu, prase, slepice nebo husy a tak
45
dál. My třeba krávu. Přišel ze školy, tak musel pást krávu. Čili večer se pásla kráva, někdy i ráno, aby bylo
mlíčko a ten čas na to hraní byl malý, moc malý …
Pamětníky na besedě ve václavovické škole jsme opustili ve chvíli, kdy se dohadovali o počtu aut ve
Václavovicích před válkou a po válce
Kameraman
Kameramanka
MUDr. Drahoslava Slívu, který se nemohl zúčastnit besedy ve škole, navštívil václavovický tým doma.
Ukázal dětem starou mapu Václavovic a mohly si u něj prohlédnout kroj po jeho mamince. A při kofole
besedovali:
Já vám to řeknu otevřeně, já jsem se neučil. Měl jsem spolužáka, Bohuslav Stach se jmenoval, a to byl
takový opak mě. Mě stačilo, když jsem to slyšel ve škole, já se neučil. To pro mě každé ráno přišel Slávek
Stach, půl hodiny před tím, než jsme měli jít, už tady byl. A když já jsem přišel ze školy, tak se mě ptala ma46
minka: „Co jste měli na učení?“ Kdybych řekl
co, tak jsem věděl, že nemůžu venku běhať,
my říkali „guniť“. „Tak co jste měli za úkol?“
„Nic.“ Tak jsem běhal. Ráno pro mě přišel
spolužák a ona praví: „Slávku, co jste měli za
učení?“ „No, z počtů to a to…“ „A jaku jste
měli úlohu?“ „Z počtů to a to, z mluvnice to
a to …“ Hned jsem dostal pohlavek z jedné
i z druhé strany, ale už nebylo moc času, bylo
třeba jít do té školy. Tak jak? „Slávku, ukaž
sešity, a ty to opiš!“ Takže tak to asi vypadalo.
A když jsme jednou šli do školy v zimě –
tehdy bylo mnohem více sněhu, tak jsme viStará mapa Václavovic
děli ve sněhu poskakovat zajíce a my jsme si
mysleli, že ho chytneme. Ale nechytli jsme
ho a už jsme věděli, že je pozdě. Tak jsme ho ještě intenzivněji chytali a říkali jsme si: „Jestli doneseme
paní učitelce toho zajíce, tak nám odpustí, že jdeme pozdě do školy.“ No, nevyšlo to.
A další příhoda. Potok – to nebyla taková suchá strouha jako teď – tam bylo vody dost. Dokonce jsme
si udělali přehradu a tam se čvachali. A v zimě, když bylo některé vyučování dopoledne a potom hodinová přestávka – a pak vyučování odpoledne, tak jsme šli na ten frýdečák. Ale hodina byla málo. Když
jsme se vrátili, už jsme klečeli u stolu (u katedry). A jak jsme měli náboženství, tak farář: „Natáhni ruce!“
A dostali jsme přes ně. Tehdy byly běžné tělesné tresty. A po škole jsme byli též. Ale jak přišla 5. třída, projevil jsem zájem jít dál. Maminka byla pro, ale tatínek moc ne.
Ale to už byla jiná historie. Pan doktor Slíva vzpomínal, jak se učil psát, jak jeho příbuzní strýcové prožili
1. světovou válku, a jak si jejich legionářskou cestu transsibiřskou magistrálou zopakoval sám, později, když
cestoval, mimo jiné i po Japonsku.
47
Vratimov – ZŠ Datyňská
vedoucí týmu: Mgr Jana Biolková
spolupráce: Mgr. Jana Mičulková
členové týmu: David Burianský, Vojta Červenka, Patrik Dudiak, Matěj Hrbáč, Jana Chmelová,
Lucie Krejčíčková, Marek Madusiok, Andrea Matušková, Radim Peša, Aleš Tříska,
Tomáš Tříska, Karel Smuž, Zuzana Škulavíková, Tomáš Vavrečka, Dominik Vrážel,
Adam Brak
48
Žáci základní školy Datyňská pozvali na besedu, která se uskutečnila 29.dubna 2009 pány Vičana (82)
a Neisera (85) a paní Volnou a Skokanovou. Tématem „Vratimov – krajina mého dětství“ se pamětníci
nenechali svázat a nakonec se žáci dozvěděli spoustu zajímavostí jak z historie Vratimova, tak o událostech a osobnostech (téměř) současných.
23. dubna jsme byli pozvat pamětníky na besedu, která se uskuteční ve škole dvacátého devátého. Nejprve jsme navštívili 82 letého pana Vičana. Byl velmi milý a pozvání přijal. Potom jsme jeli k paní Volné,
která nás přivítala doma a pohostila čokoládovou kolekcí. Poslední pamětník byl zahrádkář pan Naisar.
Byl rád, že nás mohl provést svou zahradou. Všechny návštěvy jsme natáčeli a fotografovali. Moc nás to
bavilo.
Anna Volná, Alena Skokanová,
Drahoslav Vičan, Arnošt Naisar
Zajímavá místa
U kaštanu byla takova tradice, že tam bylo paleni Husa, hranice se stavěla, hasiči i všechny spolky se toho učastnily, konalo se tam i svěceni praporu veteranu, kteři take měli svuj spolek. Střileli při tom z hmoždiřu, měli
svuj bronzovy kanon, fasovali střelny prach a sami si dělali patrony a ve Vanoce a Velikonoce při mšich s tim střileli, strašne rany to davalo.
Co se tyče Masarykova náměstí – v roce 1989, když ta totalita skončila,
Beseda ZŠ Datyňská – (pamětníci,
jsme patrali, kde ta busta TGM može byt, nakonec jsme zjistili, že ta hlava
zleva) Alena Skokanová,
TGM
byla v Kolmašově vile na huře zahrabana v koutě, pylon, na kterém
Anna Volná, Arnošt Naisar,
stala, byl zničeny, a tak jak Občanské fórum vzniklo, tak jsme se postarali,
Drahoslav Vičar
aby byla socha obnovena.
A co bylo na mistě školy? Tam bylo pole s ovsem, pšenici, ječmenem. Patřilo to vše k velkostatku, dole byl
velky sklenik a vypěstky se vozily vozy ne do Ostravy ale do Orlove, kde byl velkostatkař znamy, protože tam
postavil kostel.
Tady v lesiku je pramen, kery nezamrza a odtamtud bral statkař pro cely statek vodu a na naměsti byla
kašna, tam tekla voda z toho pramene vždy cely rok, každy se tam mohl napit.
49
Osobnosti
Znama osobnost, co pochazi z Vratimova, jako VIP, jak se tomu teď řika? Tak ja přes hudbu mužu řict, že
pan Vladimír Studnička, který bydlel za farou ve stare škole, je hudebni skladatel a dirgent a hudebni režiser v rozhlase a potom pan Eduard Dřizga, který bydlí u sokolovny, je vynikajici klavirista a hudebni skladatel, hodně uznavany v zahraniči.
A ze staršich byl virtuos na basu pan Paskovský, a vlastně to, že uměl na basu, ho zachranilo. Byl zavřeny
v koncentraku, tak najednou přišli za nim, že pry umi hrat. A on řikal, no umim.Tak během směny vyfaral,
ten dirigent mu dal noty, basu a řikal, ať mu to zahraje. A on to zahral z fleku bezvadně a už nemusel farať a
dostal se do dilny, kde opravovali obleky, boty a tak.
… a sport
Tady ve Vratimově byl vyborny volejbalovy oddil, muži hrali druhou ligu československou, ženy divizi,
cvičili jsme tež v Sokole na nařadí, nacvičovali program pro veřejne sokolske cvičeni – v červnu byl velky
pruvod s hudbou a všechny složky od malych děti po dřive narozene se představili ve svem programu.
Děti také besedovaly s pány Vladimírem
Kuchařem a Janem Sládkem, kteří jim udělali velice zajímavou přednášku o historii
Horních Datyň.
Vykopávky z doby kamenné
50
Předvedli jim mimo jiné místní vykopávky z doby kamenné – pazourky, škrabky
a pěstní klíny, které byly nalezeny u bývalé
řepišťské cihelny. Na tomto místě se v sedmdesátých letech minulého století prováděly archeologické průzkumy.
Děti se dozvěděly, že v blízkosti Gajduly
bylo v dávných dobách hradiště a brod přes
Ostravici, kudy vedla stará historická kupecká cesta. Všude kolem se rozprostíraly
nepřístupné lesy, ve kterých řádili lapkové,
jen na hranici Horních Datyň byly přehledné a tedy poměrně bezpečné paseky (viz historický název Na
pasekách), kde si kupci mohli odpočinout na cestě do další tvrze v Šumbarku (součást dnešního Havířova).
Děti si také poslechly něco z historie školy a prohlédly si nejstarší písemnost s datyňskou pečetí z roku
1862 a také historicky poslední pečeť s koňským povozem.
Město Vratimov slaví letos 735 let od svého založení. A my začneme také v dávné minulosti. Když se
budete procházet Horními Datyněmi, tak buďte pozorní a lecos můžete najít, tak jako my.
Co říkali žáci o projektu Křížem krážem Slezskou bránou
„V tomto projektu budeme společnými silami tvořit webové stránky,
na které přidáme vyrobené fotosoubory a rozhovory s pamětníky.“
Barbora
„Máme se dozvědět, co se ve Vratimově dělo za dlouhá léta. Naším úkolem
je najít staršího rodáka z Vratimova, natočit s ním rozhovor o tom, co si pamatuje.
Na této práci bude pracovat celá třída.“
Michal
„Zaujalo nás, že budeme fotit, natáčet a zpracovávat údaje. Tento projekt
je velice zajímavý a přinese nám hodně zkušeností.“
„Myslíme si, že se město moc nezměnilo, chceme se dozvědět, jak se lidem
žilo bez moderní techniky, mobilů…A hlavně jestli se jim žije teď lépe.“
Kristýna
Katka
51
VRATIMOV – ZŠ, Masarykovo nám.
vedoucí týmu: Mgr. Pavlína Kožušníková
členové týmu: Tereza Bednárková, Bára Davidová, Alena Fedorová, Hanka Barabášová,
Kristína Gerlotová, Michaela Dudová, Kristýna Kudrejová, Dominika Boturová,
Natálie Ptaszníková, Tereza Tomášová, Andrea Dalihodová, Veronika Miková,
David Borůvka, Honza Nádraský, Honza Válka, Vladimír Urbanec,
Dominik Svěnčík, Danek Mazour, Jirka Beránek, Filip Ramík,
Jarek Böhm, Dominik Opluštil, Ondřej Pecha
52
Celkem 6 natáčení absolvovali členové týmu ze základní školy na Masarykově náměstí ve Vratimově
– a s nimi samozřejmě i jejich hosté. Děti také – kromě besed – uspořádaly anketu s otázkou „Víte, co je
to Slezská brána?“ Některé odpovědi byly humorné, ale důležité poznání bylo, že ze 140 oslovených znalo
správnou odpověď pouze 50 lidí. Tento údaj už v této chvíli nebude pravdivý. Ale dejme slovo těm, kteří
si zavzpomínali na minulá léta ve Vratimově.
Paní Alice Vavrečková
Já jsem se vlastně narodila ještě před válkou
a dětství jsem prožívala tady, v blízkém okolí
vaší školy. Hlavní moje činnost byla v Sokole –
Sokol, sokolovna, hřiště u sokolovny, park u sokolovny. Největší trest pro mě byl, když mi tatínek zakázal chodit do Sokola, to znamenalo,
že jsem se nemohla dva dny v týdnu jít vyřádit.
A jen pro zajímavost chci říct, že nás bylo víc
jak sto žákyň – bylo nás deset družstev děvčat.
My jsme zpívaly, když jsme skončily cvičení
a ve dvojicích jsme chodily kolem sokolovny
a zpívaly všechny písně, co nás tam naučily ty Most přes Ostravici zničený Němci
naše sestry. To bylo tak krásné, nádherné!
Pak jsme se ještě sdružovali u Rybiaře, no a v létě jsme se vyžívali na Ostravici, Ostravice – to bylo
něco! To ještě neměla takový rovný průtok jak je to teď upravené, aby nedocházelo k těm záplavám. Přehrazovaly ji takzvané tarasy, které tady postavili Italové – i ty dva splavy – starý splav a nový splav. No
a tam to bylo rejdiště. U každého splavu byly tak 4 metry hloubky, my jsme se na to vylezli, tam skočili.
Shora jsme si vybrali, který kamínek z té vody vytáhnem, to bylo tak průhledné, tak nádherné, tak čisté,
rybnaté. Dokonce, když bylo těsně po válce, tak Rusi přišli k řece, všecky děcka vyhnali, museli jsme se
postavit podél břehu, oni tam hodili granát, ta řeka byla bílá – tolik tam bylo ryb.. Hurá, rychle jsme to
vyházeli na břeh, oni si pak vzali a ostatní si vemte domů. No, já jsem měla takového malého brášku, půlročního, v kočárku, tak jsem ho založila rybama a jeli jsme.
Potom v zimě, tak za kolejema, tam byla – my jsme tomu říkali „holda“. To byla taková halda veliká
a tam jsme chodili sáňkovat nebo bruslit na sokolské. Kdepak to nebylo žádné kluziště, to se vždycky tatínkové obětovali, udělali nám led. Tak jsme si tady vyhráli.
53
Na sokolovně jsme také hráli divadlo. Ten vchod, kde jsme to divadlo hráli, ten už je zazděný, teď je
tam okno, ale to bylo pro nás jeviště – a měli jsme vždycky hodně diváků. Děcka se neměly čím bavit,
nebyla televize, nebyly fotoaparáty a naše oblíbená zábava byla také – to vám musím říct – takový ráfek
z kola, klacek do ruky, na cestě a vyjó! jedem! A kolo se točilo a my za ním. To byla hra, co? Přišli jsme
domů jak čuníci, maminka nás ani poznat nemohla.
No a v době, to bylo tak v čtyři a čtyřicátém roce, jak došlo k té třenici mezi Rusi a Němci, tak jsme
vždycky s tatínkem utíkali na sokolovnu. Podívat. se. vylezli jsme na střechu, ne sami, bylo nás tam víc
a sledovali jsme, jak se bombarduje Ostrava. Tož to bylo hrozné, my jsme ale neměli nějak strach – my
jsme tu válku tady nijak nepociťovali. Jenom jednou, jak vyhodili most do vzduchu, tak to vím, že jsme
byli ve sklepě. Tam jsme to měli jako pokojíček, my jsme tam byly se sestrou velmi rády. A tady náš dům
dostal bombu, teda granát, ale ne z naší strany, ale od sousedů. Tak my ve sklepě, všichni hr hr a za chvíli
se maminka ozvala: „Jé, my jsme tam zapomněli Pepíčka!“ On byl maličký v kočárku. Tak jsme byli
všichni ve sklepě a Pepíček ležel pod oknem v kuchyni, celý zasklený od skla – no, to byla legrace.
A když tady táhla armáda – německá i ruská – ve škole byl lazaret. Oni tam leželi na zemi, těžce ranění, sténali a tak…Totéž se opakovalo, když šla ruská fronta. Totéž. Ale to byly děcka, to byli malí kluci, já bych řekla,
že měli tak 14, 15 roků, víc ne. A koně, koně, jenom koně – bryčky, žádné jakési auta. Na koních důstojníci
a na bryčkách vojáci, kteří neseděli, tak ti museli utíkat. Ale to bylo nekonečné, to se táhlo i čtyři pět hodin.
Potom po válce nastalo takové uvolnění, lidé na to už tak moc nemysleli, jenom museli tvrdě pracovat, aby si dali všechno do kupy. Ale v neděli přijel vlak z Ostravy do Vratimova – já to můžu jenom odhadnout, že to mohlo být tak tisíc lidí – oni seděli i na střeše, na schodech. Teď otevřeli všechny ty dveře
– to byly také vagóny, že každé kupé mělo svůj vchod – a všichni vylezli ven a k Ostravici! A to bylo něco!
Tam to bylo takové hezké u té Ostravice, různé chatky, takové občerstvení se tam podávalo. Tady u mostu
kousek byla takzvaná Argetina a hrála tam hudba. Potom tam cigáni ty lípy vykáceli a dělali z toho troky
pro prasata. A u hotela, to bylo u toho nejlepšího, třetího tarasu, tak tam hrála taky krásná hudba. Dycky
v sobotu večer a v neděli. Jako děcka jsme tam chodili nakukovat, obdivovali jsme ty svoje vyvolené, jak
krásně uměli tančit. No a potom, když mi bylo takových 17, tak jsem tam chodila taky tančit.. Tady hrál
Antonín Hrbáč z Ostravy, to byla taková bezvadná taneční skupina, hrál tam z Vratimova pan Brutský na
housle, pan Kula, pan Valošek – to byli ohromní hudebníci – tam to bylo fajn, krásně.
Kolem té Ostravice se chodilo na procházky až do Paskova k Balkánu. Tam, byl normální Václavák,
bych řekla. Nebylo to vyasfaltované, ale to bylo tak ušlapané, že se ani neprášilo. Tak jsme si zašli do Paskova, tam jsme si dali sodovku a zase zpátky. Těch lidí, to bylo neskutečné! Ty břehy Ostravice byly úplně
54
obležené – no nádherné! No a u Ostravice u splavu, to jsme pravidelně každou neděli, celá naše rodina – tatínek měl 3 bratry – tak jsme si vyšli k vodě, nás bylo takových 20 s děckama. Tak se trávilo volno.
No až potom Lískovec – ty válcovny plechu neměly čističku, tak začaly vypouštět to rezavou vodu do
Ostravice a tím vlastně skončilo koupání v řece. Teď zase skončila ta výroba, tak ta voda je zase nádherná.
A to už jsem vám říkala, že „Bez večeře a spát!“ ? To byl též trest – celý den jsem běhala a nakonec
bez večeře spát, že? A maminka kdepak, ta by to neporušila, muselo to tak být.
Paní Vavrečková ještě vzpomínala na „Kožušníkovu vrbinu za hřbitovem, tam co je teď ta nepropustná
olšina škaredá.“ Tam se prý konaly nejrůznější slavnosti, hasiči to tam využívali i další. Jak říkala naše
pamětnice: „Kožušníkova vrbina – tam se sešel Vratimov“.
Dalibor Záruba – televizní kameraman a reportér pod palbou dětských otázek
Kam jste chodili sáňkovat?
My jsme chodili na takzvaný Tělecký. Víte, kde to je? Jak je zastávka autobusová, tak tam je velký dvůr
a za ním sráz. Tam byly docela dobré terény, končilo to ale ve strouze, protože tam kdysi vedla strouha,
která vedla vodu do papíren vratimovských, které tady byly. A mnohdy jsme i na těch sáňkách nebo lyžích v vletěli do té vody, takže jsme chodili mokří domů. Měli jsme pochopitelně dřevěné lyže, nebyly
žádné umělé hmoty, žádné skluznice – ty přišly až později. My jsme si ty lyže lakovali zespodu a různě
jsme se snažili je voskovat, aby to lépe jezdilo. Někdy ta snaha byla marná. Druhým takovým terénem,
kterému se říkalo Hrdý, bylo prostranství pod
restaurací u Nimroda, tam, kde se taky někdy
jezdí motokros. My jsme tam chodívali na lyžích z toho Těleckého.
Pamatujete si, jak vypadalo vratimovské
koupaliště před rekonstrukcí?
Pamatuju, protože to koupaliště otevřeli
v roce 1961, to mně bylo 15 let a já se samozřejmě nemohl dočkat, až ho otevřou. Bylo to
koupaliště, které mělo rozměry 50x18 metrů.
A u něj byla skokanská věž, která měla 4 patra
– 2,5, 7,5 a 10 metrů. Z těch deseti metrů tam
Řeka Ostravice v roce 1958
55
skákali odvážlivci. To nebylo pro každého, protože když vylezete nahoru, tak se koupaliště zdá strašně maličké. A tehdy, protože v Ostravě byly koupaliště jenom tři, a to nestačilo – tak tedy, to se pamatuju bylo
na tom koupališti 8 tisíc lidí.
Kde se tady promítalo kino, když ještě nebyl kulturní dům?
V Domě dětí a mládeže bylo maličké kino, které mělo 14 řad, šikmá podlaha. Zvláštností bylo, že ta
úplně první řada u plátna měla číslo nula, takže my jako kluci jsme chodili do nulky. Lístek stál korunu
dvacet. A samozřejmě hodně jsme chodili na válečné filmy, občas jsme chodili do kina také ze školy, ale
pak zase to byly filmy, které zaváněly propagandou, protože to bylo za té totality..
A když se tančilo u Ostravice, tak jste tam chodil taky?
Já se tam chodil jen dívat, bylo to u dnešního hotelu. Byly tam dvě kryté terasy, na kterých se sedělo
a mezi nimi byl parket 10x10 metrů a tam se tančilo. Bylo to v době, kdy se začínaly nosit texasky. Dneska
bychom řekli rifle nebo džíny, ale protože tehdy džínovina ještě nebyla, tak ty texasky byly z manšestru
nebo z plátna – měly obrovské kapsy a ocvočkované. A tam každou sobotu hrála živá hudba a chodily tam
stovky lidí z Ostravy a nezřídka jsme tam viděli nějaké rvačky. V té době fungovala Osada mladých budovatelů socialismu, kde byli brigádníci z celé republiky – no a oni se tam pěkně poprali.
A jak to tady bylo se Sokolem? Byla tady nějaké oddíly?
My jsme chodili do takzvaného cvičení, říkali jsme tomu, že chodíme do sokola. Bylo to 2x týdně
a většinou to byla gymnastika a nějaké hry. Jinak se ve Vratimově hrál výborný volejbal, muži hráli 2. ligu.
Byla tady výborná sportovní gymnastika. Kdysi se sem přistěhoval jistý Josef Šimrle, který byl velký
nadšenec gymnastický a ten tady vychoval dokonce mistryni republiky mezi žačkami.
A jak vzpomínáte na tuhle školu?
Je to už strašně dávno – já jsem sem chodil 5 let. Mám vzpomínky na pana učitele Vavříka, který nás
učil češtinu, na paní učitelku Prokopovou, Pouchlovoum, ale to jsou lidé, kteří už mezi námi nejsou.
Já jsem byl jedničkář, takže na školu vzpomínám dobře.
A co klukovské příhody a místa, kde jste si hráli?
Se dvěma kamarády jsme u toho horního splavu, tam byla taková jezírka s průzračnou vodou, našli
potopenou pramici. Bylo to na jaře, na té vodě bylo ještě trochu ledu a my jsme tu pramici vytáhli na břeh,
56
sehnali si asfalt, protože do ní teklo a jezdili pak na tom jezírku. To mně bylo tak 12 let, počítám, no a zas
nám do ní začalo téct. Byli jsme všichni tři v té pramici a jeli jsme pod převráceným stromem, jeden z kamarádů na ten strom vyskočil, chytil se a vylezl na něj. Tím nás
ale úplně potopil – my dva na pramici jsme se vymáchali v ledové vodě. Nevěděli jsme, co máme dělat, tak jsme nejdřív rozdělali oheň a snažili jsme se trochu usušit, no ale to nešlo. My
jsme byli tehdy hrozně moc oblečení, měli jame na sobě několik
vrstev. Tak jsme se rozhodli jít domů. Cestou jsme viděli nastartovaný buldozer, tak jsme do toho buldozeru vlezli a v kabině
jsme se ohřívali, abychom vydrželi tu cestu domů. Samozřejmě,
když jsem dorazil domů, tak mě babička nejdřív svlíkla z toho
všeho mokrého a pak mě zbila.. V těch místech jsme také hráli
dokonce tenis a kousek nad tím, na té ulici Odboje, byl takzvaný
„triangl“. To byla dřevěná stavba z kůlů, byl to triangulační bod.
A to bylo oblíbené místo našich dětských hrátek – tam jsme po
něm lozili a hráli na hoňku, padali jsme z něj…To bylo velice Masarykův pomník
oblíbené místo pro tu naši komunitu kluků.
Paní Alice Čavojská
Paní ředitelka školy na Masarykově náměstí ve Vratimově přijala pozvání dětí, aby jim vyprávěla
o zvláštní hospodě, která byla na místě, kde teď stojí nákupní středisko.
Na tuto hospodu mám specifické vzpomínky. Ne, že bych ji navštěvovala jako host, ale chodívala jsem
do té restaurace poměrně často, a to ze dvou důvodů – za prvé jsme tam chodili našim taťkům pro pivo
do džbánu. Čepované pivo nebo čepovanou limonádu jsme samozřejmě odnášeli domů, nebylo to daleko.
Ne, že by to byla moje příliš oblíbená zábava, styděla jsem se nosit džbánek. Navíc restaurace „Rožek“,
jak ji Vratimovští nazývali, nebyla příliš vábná, byla zakouřená a ponurá. Vejít dovnitř vyžadovala také
trochu odvahy. Hlavním důvodem ale, proč jsme tam vlastně chodili, byl ten, že tam vařili neskutečně
dobré houskové knedlíky, které jsme vždycky v neděli dopoledne mohli koupit. Když jsem tam kolem deváté, desáté přišla, knedlíky byly navařené, připravené v takových pyramidách, zabalené v savém papíře
– kouřící, vonící. Stály 6 korun jeden a byly vždycky ještě úplně horké.
57
A já mám takovou vzpomínku:: Když jsem šla na ten Rožek (jinak také Hotel Paskovský), brávala
jsem s sebou svou mladší sestru. Tak jsme poprvé přinesly domů toho knedlíku jenom půl, protože jsme
ho cestou ujídaly.. Takže potom nám maminka dávala peníze na 2 knedlíky –a my jsme jeden vždycky cestou domů zlikvidovali.
Pro zdokumentování situace jsem vám tady přinesla knihu Pozdrav z Frýdecko-Místecka. Je tam i naše
obec Vratimov – a že by Hotel Paskovský byl významným objektem svědčí fotografie, kde je poměrně
dominantní. Fotografie je asi z 20. let minulého století, už tady stojí naše škola.
paní Markéta Lipová, je ředitelkou mateřské školy a patří k těm mladším pamětnicím.
Přijala jsem vaše pozvání s radostí, protože tady ve Vratimově žiju od svých 3 let, prožila jsem tady
celý život a dětství, i když nejsem žádný starousedlík.
Dětství ve Vratimově za naší éry – počítám, že je to tak 35 let zpátky – nebylo tak bohaté. O to bylo
inspirativnější, protože jsme nebyli řízeni ničím striktním, nikdo se o nás nestaral do té míry, aby nám připravoval program. Tak jsme byli nuceni si něco vymyslet sami. A Vratimov, to bylo jedno velké hřiště.
V zimě to byl Tělecký kopec, kam jsme chodili sáňkovat, dále Mlýnský náhon, což je vlastně technická
památka, který býval zamrzlý a my jsme po celé jeho délce bruslili. Nejednou, když jsme jezdili po Těleckého kopci, tak jsme tam propadli i se sáňkama, nebylo tam hluboko, tak do půl pasu. A mokří jsme
utíkali domů.
A další takové teritorium bylo za starou sběrnou. Tam jsme říkali, že jdeme dělat archeologické vykopávky. Padol, kde se po desetiletí hromadil odpad z okolní zástavby. My jsme tam opravdu nacházeli staré
sklenice, střepy, předměty z 20., 30., 40. let minulého století, o kterých jsme neměli ani potuchy, co to je.
Ale mělo to ještě jeden podtext,, protože vedle byla sběrna druhotných surovin- a my jsme všechno, co bylo
z kovu vyhrabovali v tom padole a hned jsme s tím běželi do sběrny a tam jsme dostali nějaké penízky. Tyto
aktivity se zvyšovaly vždycky s tím, když přijely na jaře kolotoče.. Protože tady nebylo tolik toho vyžití, nebyla dětská hřiště jako jsou teď, tak o to víc jsme byli rádi, když se něco takového stalo – a tam se potom
kumulovaly děti z celého Vratimova. Taky rodiče nás nemohly pořád uspokojovat a dávat nám peníze, tak
jsme si vydělávali tím, že jsme sbírali různě šrot a nosili ho do sběrny – a peníze jsme okamžitě protočili.
Před tou sběrnou a za současným kulturním domem začínala výstavba 4 paneláků. a tam se začala tlačit spodní voda do základů a vznikla tam úžasná jezera. Dneska si říkám, že to asi bylo trochu nebezpečné,
ale myslím si, že pro rozvoj lidského myšlení je nejen nutné penzum znalostí, které teď do vás valí, ale
my jsme si to všechno vyzkoušeli v praxi. My jsme tam našli na stavbě polystyrén, postavili jsme si z nich
vory – ty vory jsme stloukali čím se dalo, spojili jsme je, čím se dalo, našli jsme si dlouhé tyče a v těch
58
základech jsme se plavili. Dneska by to bylo asi celkem nemožné, protože se veškeré stavby hlídají, jsou
oplocené a životu nebezpečné. Ale v té době jsme jako děti měly daleko větší prostor pro rozvoj vlastní
fantazie a hlavně ruce nás učily. Všecko to byl pokus, experiment a byla to přímá – dneska se říká – evaluace. A měli jsme přímou odpověď na to, co jsme udělali – tak jsme získali z praxe. Můžu vám říct, že
nám nechyběla ani televize, ani počítač. A nežili jsme v době kamenné, jak se mě kdysi ptal můj syn.
Byla televize, byly tam občas pohádky, chodili jsme do kina, ale měli jsme daleko větší prostor pro rozvíjení naší fantazie. Je fakt, že nebyla taková autodoprava, takže rodiče se až tak nebáli, že nás srazí auto
V tom padole byly na těch nánosech křoviny a různé remízky a dulíky, kde se dalo schovat. Tam jsme
si třeba s bratrem uvařili první úžasnou gulášovou polívku ze sáčku. Na dvě cihly jsme si dali ešus, přinesli jsme si z domu vodu a na ohníčku jsme si tam vařili polívku ze sáčku.
Další zážitky jsme prožívali ve Vratimovských zadkách, v pískovně. I to bylo nebezpečné. Rodiče kolikrát nevěděli, že tam
jdeme. Ale ta pískovna byla úžasná, protože se tam dal vyhrabat jíl,
který fungoval jako plastelína. Z toho břehu jsme skákali dolů do
kup toho písku a vydrželi jsme se tam bavit celé dny.
A průšvihů bylo! Byly třeba i rozbité hlavy i nějaké takové
úrazy. Vratimov byl rozdělený na Horní a Dolní – to přežívalo tak
nějak ještě z minulých dob. Horní byli z horní školy a dolní z té
spodní a mezi nimi byla určitá rivalita. Myslím si, že je to dodneška, je to ale taková zdravá rivalita. Jinak těch průšvihů bylo
hodně, ale nikdy to nebylo tak vážné, aby to někoho výrazně poškodilo. Hlavně si myslím, že jsme si užili spoustu legrace
a hlavně neorganizované. Protože v dnešní době vám organizuje
život počítač, škola, zájmové kroužky, rodiče a vy nemáte de facto Vzpomínková slavnost 8. 8. 1958
prostor, aby se rozvíjela vaše fantazie.
Takže, když tady byly všude stavby – například dům, ve kterém jsme bydleli měl ještě vykopané základy –tak jsme pořádali bitvy. Divím se, že nás dospělí nezazdili, protože my jsme do sebe mydlili kameny, sebrali jsme víka popelnic, to byly štíty, kluci šli vepředu, holky vzadu. Nebo jsme udělali z bláta
kuličku, dali na prut – vynikající prak! Občas byla rozbitá hlava, občas rozbité i okno – nikdy to neskončilo nějak tragicky.
Žili jsme opravdu v kolektivním světě. Dokázali jsme zorganizovat jakoukoli hru. Neexistovalo „nudím
se“. To se písklo, přiběhlo deset dětí, vymyslela se hra na četníky a na zloděje, nebo to bylo tenkrát akSlezská brána – krajina mého dětství
59
tuální na Rusy a Němce. Hráli jsme hry námětové, ale dokázali jsme se svolat a hrát vybíjenou Horní
proti Dolním. Takže toho vyžití bylo úplně nepřeberné množství. Zvlášť teď na jaře mi chybí důlky a kuličky. Vy možná nevíte, co to je? Byly hliněné kuličky, glazované, a byly důlky. Kuličky se cvrnkaly do
důlků a kdo měl nejlepší hody, tak všechny kuličky vyhrál. A v hračkářství měli tržbu, protože kuličky stály
2 koruny a my jsme je chodili pořád kupovat.
Takže si myslím, že byste si někdy měli projít své okolí a nejenom s MP3 v uších a s očima přilepenýma na mobilu, ale podívat se, kde se co tady dá udělat.
My jsme třeba ve vašem věku chodili i na slámové brigády. To se zařvalo z rozhlasu: „Haló, je slámová
brigáda!“ U národního výboru jsme se sešli, naházeli nás na vlečku a na pole a sbírali jsme balíky slámy.
Jednak jsme si mohli něco vydělat a taky v tom stohu – ale to oni nevěděli – stavět bunkry. To byla úžasná
zábava. My jsme to stavěli tak, že jsme si tam uvnitř udělali duté prostory – to byly místnosti. A když jsme
chtěli, tak jsme tam proběhli, zašili se a mohli jsme se bavit a vykládat si. Anebo jsme až shora, z té stodoly skákali dolů do balíků slámy. Užili jsme si u toho zase spoustu legrace.
Co se týče zdejší školy – já tu vyrůstala. Moje maminka tady učila, dělala tady i ředitelku, takže já budovu znám od půdy až po sklep. Možná ani nevíte, že ve škole nějaká půda je. Je to obrovský prostor a
my jsme tam pořádali tajné výpravy. Tam bylo za ta léta nashromážděno tolik věcí, z první republiky, z
války, dokonce tam byl vycpaný vlk. Byla tam ještě spousta obrazů – nádherná sbírka obrazů. Na tu půdu
jsme se vytratili vždycky o přestávce, ale to jsme věděli, že tam nesmíme, ale děti jsou zvědavé. Kdyby
nás načapali, tak by byl průšvih.
Škola, její okolí – to bylo také jedno velké hřiště na hraní. Tady
u bočního vchodu do jídelny jsme měli úžasné klouzačky – to
byly klouzačky, které jsme rozklouzali několik metrů dlouhé. Samozřejmě jsme šli do školy na sedum, abychom se mohli až do
půl osmé klouzat. Paní školníková je vytrvale posypávala popelem a my jsme si je vytrvale budovali. A byla tam hrozná sranda.
Dokonce jsme jezdili na aktovkách! To jsme se rozeběhli, lehli si
na břicho na aktovku a jeli jsme po té klouzačce. Stejně jsme si dělali i pevnosti ze sněhu, každé ráno před školou zuřila sněhová
bitva. Naše paní učitelka nám ještě v šatně vytahovala sníh z aktovek, vytahovala sešity a kalhoty nám sušila na topení – naše
paní učitelka měla pro to pochopení a nebyli jsme za to až tak
trestáni. Ráda na to vzpomínám.
Stavba Družstevího domu
60
A co odpověděla Markéta Lipová na otázku:„Chtěla bych se
zeptat na Pionýra. Mamka mi doma říkala, že do něho vždycky
chodili, tak jsem se chtěla zeptat, co to je?“
Pionýr to byla vlastně organizace, která byla za komunismu – bohužel – nástupnickou organizací skauta. Pionýr vlastně znamená
průkopní, ale v Rusku to pojali tak, že to byl takový malý předvoj
komunistů. Takže to byla hodně ideologická organizace, pořád jsme
se učili nějaké zásady Mladého budovatele a Mladého komunisty.
Jednotlivé třídy vytvářely skupinky pionýrů, dostali jsme červený
šátek, složili jsme slib a a byla to volnočasová aktivita, kdy jsme se
jednou dvakrát týdně scházeli – buš ve škole, nebo jsme šli na nějaký výlet. Nebylo to až tak úplně špatné, protože spousta vedou- Adamusův padol
cích, nebo těch praktikantů si pamatovala věci od skautu –
a organizace jako taková přebrala takové ty zálesácké záležitosti, plnili jsme různé úkoly. Byla to volnočasová
aktivita, kterou jsme prováděli se svými spolužáky – prožívali jsme různá dobrodružství, chodili do lesa a sbírali kaštany a hráli jsme různé hry. Chodívali jsme bývalé skautské klubovny – dneska je tam minigolf – a tam
jsme třeba batikovali trička. Když jsme se dostali do puberty, tak jsme tam organizovali diskotéky, pouštěli
jsme si tam magnetofon a tancovali tak, jak spolu tančí děti ve čtrnácti. Hráli jsme také různé bojové hry.
Byla to jediná volnočasová aktivita v té době.
A závěr setkání?
Děkuji za pozvání – docela mě nadchlo, že děti mají v dnešní době také zájemce o něco jiného než jsou
počítačové hry. Docela mě to potěšilo, jsem moc ráda.
Paní Létalová
Stejně jako ostatním obyvatelům Vratimova i paní Létalové ovlivnila dětství výstavba Nové huti.
Já jsem se narodila v Kunčicích, to byl takový výběžek vratimovský, Nové pole se mu říkalo. A když mi
bylo jedenáct, dvanáct roků, tak nás vystěhovali, protože se začal stavět Nová huť. My jsme ale neměli chalupu, my jsme bydleli v nájmu – v bytě kuchyň a světnica, tam jsme bydleli čtyři. Rodiče a děti. Tak nám
řekli, že pro nemajetné postaví tady ve Vratimově činžáky. A stěhovali jsme se, koněm vozem – všechno se
vešlo na jeden vůz. Byli jsme chudobní, náš tatínek byl stolař a ještě jsem měla staršího bratra.
61
No, a tak se začala stavět ta Nová huť a my jsme se
přestěhovali do dvoupokojového bytu. Jé, mojí mamce
se zdálo, že je to zázrak, a ta koupelna! Na vesnici nebyly žádné koupelny, vany a tak – koupali jsme se ve
vaštroku. Nejdříve děcka a potom maminka, tatínek
a voda se vylela ven. No, a včil jsme měli vanu, koupelnu – maminka, ta byla šťastná!
Ve Vratimově postavili také OSMB – Osada mladých budovatelů se tomu říkalo. Tam přijížděla mládež z celé republiky., však tady zůstalo hodně lidí
z Čech. Ráno vždycky pochod, prapor svazácký a už
šli na Novou huť. Pochodovali, zpívali – nás to saHospoda Na Popinci
mozřejmě zajímalo, ale chodit jsem tam nesměla,
mamka mě nepustila.
Z toho dětství – chodila jsem 4 roky do obecné školy. To byla čtyřtřídka v Kunčicích a potom jsme se
měli rozhodnout, buď do měšťanky v Kunčičkách nebo do Vratimova. A bylo to všude daleko, muselo se
pěšky, protože kolo nebylo, to jsme neměli. Tak jsem začala chodit tady do té školy ve Vratimově. A když
jsem sem poprvé přišla, tak jsem si říkala: „Kde to jsem, kde jsem se to ocitla? V nějakém zámku nebo
kde?“ Takové krásné schodiště a zábradlí. Nikdo se mnou tenkrát nešel, to nechodili rodiče s děckama jako
teď. Akorát pamatuju – do těch Kunčic to bylo též 4 kilometry – že jako šesti-sedmiletá, když jsem šla
do 1. třídy, že mě taťka vezl na kole, na rulce. Mamka tam dala deku, aby mě to moc netlačilo a tak mě
vezl k zápisu do 1. třídy.
No a v tom Vratimově potom jsme měli paní učitelku Černochovou, a měli jsme ruční práce, náboženství
jsme měli. A pan učitel Kahánek takhle dvěma prsty kluky za vlasy tahal. Nás měl na kreslení a to vždycky
v kreslírně. Jednou jsme se trochu bavily s kamošku a on: „Horečková, nastva ruce!“ A já musela nastavit ruce
a plesk! pravítkem po rukách. Jsme se nesměli bavit. Jejdanánky, to byl přísné ve škole tenkrát.
Také si pamatuju, že ve Vratimově byla tehdá hospoda, spíše taková putyka by se řeklo. Chlapi tam chodili na pivo – a jak se stavěla Nová huť, tak tam vyvařovali a chodili tam na svačiny ta mládež z toho tábora.Měli ten tábor postavený od lesa až k té hospodě.
A kousek odtud u Štěrby byl starý větrný mlýn, ale nemlela se tam čistá mouka, to bylo spíš pro zvířata.
Kdo chtěl mouku jaksepatří, ten musel jít do mlýna a tam byli Golatovi. Občas jsme tam také zašli, protože
naše mamka za práci u sedláků nedostávala peníze, ale třeba žito, brambory, na mléko jsme k nim chodili.
62
Dříve ženy nebyly zaměstnané, ani nebylo tolik práce, byly doma a chodily pomáhat sedlákům. Horší to bylo
za války, kdyby mamku chytli Němci, jak nese potraviny, tal by ji zavřeli. A kdo ví, co by se s ní stalo.
Bohatí jsme nebyli, museli jsme šetřit. Když jsme přišli ze školy, hned jsme se museli přezut, to
jsme měli takové dřeváky, já jsem s nimi strašně ráda chodila, takové mašle tam byly, šňůrky, obvazovalo
se to jako indiánky. Hadry jsme měli z kopřiv, to tak štípalo – šaty nebo kabát. Tak jsme jako děti žily, no.
Pan Adámek
Otázka: Proč se ta ulice jmenuje po vás?
Ona se nejmenuje po mně, ona se jmenuje nejspíš po dědovi, protože ta ulice se jmenovala Adámková
ještě dřív, než jsem se narodil. Asi proto, že to byla jejich ulice – měli tu pole po obou stranách, vlastně
statek a oni tu ulici používali jako příjezd k polím, které obhospodařovali, obdělávali. Až vlastně tam dozadu, jak bydlí pan Palubjak (?). Tenkrát to bylo ještě dál, no a pozemky byly po obou stranách a ulice
šla vlastně středem těch pozemků – používali ji jako příjezd. A užívali ji vlastně i lidé, kteří bydleli tam
vzadu, nejenom naši předkové.
Otázka: K čemu sloužila tahle budova?
Byl to dům mých rodičů, vlastně prarodičů. Dědu už si nepamatuju, ten umřel spíš, než jsem se narodil, ale bydlela tam babička. Jako děcka jsme tam chodily. Na půdě je seno a sýpka, kde je i sklad pšenice. Dělávaly jsme si tam jako děcka bunkry a schovávali se tam, když jsme byly menší. Ale když jsme
vyrostli, měli jsme jiné zájmy a do sena jsme už nechodili.
Další pamětník – Luboš Stavinoha
Ochotnické divadlo
O ochotnickém divadle vám toho mohu říct moc, protože poprvé jsem stál na jevišti, když mě prý bylo
dva a půl roku. To si ženy z takové hanácké vesnice usmyslely, že v období, kdy je na polích klid – to znamená od listopadu do března – budou hrát divadlo. Hrály tehdy populární hru Tetka Kráčmerka a potřebovaly tam dítě, a tak se obrátily na maminku, která taky účinkovala. Tak mě maminka půjčila. Nachystaly mi
tam nějaké bonbóny na stoličku a já hrál.l To bylo poprvé, co jsem stál na jevišti, to si pamatuju. No a na
obecné škole, dneska národní, to už jsem hrával v různých besídkách. Když jsem byl potom v měšťance, hráli
jsme dokonce takové pohádky pro děti. No a jak jsem dorůstal, tak potom jsem dostával role i v hrách s dospělými. V Popelce prince a hrál jsem i v operetách … No a mimo divadlo jsem se zabýval národopisem.
63
Ve Vratimově na Masarykově škole jsem působil skoro 40 let. Nejdříve jsem hrál v režii doktora Válka,
potom taky s hasiči – hráli jsme nejrůznější hry, nejrůznějších žánrů. Pak jsem se k režii ve Vratimově odhodlal i já. Vybral jsem si hru klasika detektivky Roberta Thomase, jmenovala se Osm žen.
Hráli jsme pro děti i s dětmi. Takovým nejúspěšnějším představením byla hra Z pekla štěstí. Měla obrovský úspěch – a tam s námi hrál člověk, který se později vypracoval na profesionála a hrál v ostravských
divadlech. Byl také autorem Mrazíka na ledě – jmenoval se Jindra Šimek.
Jinak jsem byl přísný režisér, k dětem i dospělým. Největším problémem bylo nacvičení textu. A na
tom divadlo stojí, že se musí dobře umět text. Kolikrát jsem zrušil nápovědu, aby si to uvědomili. To byl
asi největší problém. Vždycky jsme si to vyříkali a potom po premiéře, když byl úspěch, tak moje připomínky uznali.
Povídání o divadle pokračovalo dál, i když některým věcem děti možná ne tak docela rozuměly.
Petr Macura
Petra Macuru zastihl tým ze ZŠ Masarykovo náměstí přímo na ulici. A zajímalo je, jestli chodil do místního kina.
Kino? Vy myslíte asi to v budově dnešního Domu dětí a mládeže, bývalý „katolík“. Jako kluci – možná
o trochu mladší než vy – jsme tam chodili do kina. Tenkrát dnešní kulturní dům ještě nebyl, a tam kde je
dneska sál v DDM Vratimov, tam se promítalo. Bylo tam dřevěné jeviště a dřevěná sedadla, takové sklápěčky, které jsou vidět už málokde. Podlaha byla zešikma a v sále bylo dvanáct řad, a dvanáctá řada měla
před sebou – myslím, že to bylo u sedadla 5 a 12 – takové široké sloupy. Takže, když jste si sedli do dvanácté řady, tak jste neviděli vůbec nic. Ale o tom nechci hovořit. V tom kině se topilo pecem, normálně
se tam muselo přikládat. A my jako kluci jsme se tam chodili nejen dívat, ale také dělat jak se říká neplechu. Jeden z mých starších kolegů dělal topiče. Seděl vedle kamen a přikládal během představení,protože v zimě tam bylo hodně chladno. No, my jak jsme přicházeli do toho sálu, tak jsme procházeli kolem
uhláku, kde bylo uhlí a dřevo na topení, a házeli jsme do něj kaštany a patrony z poplašňáku a různé takové jiné věcičky. Musím ještě podotknout, že jsme chodili hlavně na indiánky, kdysi letěl Vinnetou, to
bylo pro nás něco jako pro vás dneska akční filmy. Takže nakonec došlo k tomu – protože on to všechno
nevěděl, když přikládal – že v nejnapjatější, největší chvíli, všude se střílelo a najednou prásk! rozletěla
se nahoře dvířka od kamen, vyšlehl obrovský plamen, všichni se lekli, smradu bylo v kině, že nás štípaly
oči. – No a takové to bylo kino.
64
Žabeň
vedoucí týmu: Zdeněk Skotnica
členové týmu: Tereza Podracká, Lukáš Tomek, Ester Střížová, Alena Trubíniová
65
Žáci ZŠ v Žabni zaznamenali nejdříve vyprávění paní Gabriely Tománkové, která se zmiňuje o životě
na vesnici v době svého dětství a změnách, které zde od té doby proběhly.
Gabriela Tománková
Žiju v Žabni už od narození, věk snad nemusím
říkat. V té době ještě sdružení Region Slezská brána
neexistovalo. V dětství jsme si hráli hlavně na místním
hřišti a u dvou řek, které obcí protékají, Olešné a Ostravice, tam jsme strávili hodně času při koupání.
Mnoho věcí se od té doby změnilo, budova školy se
změnila na obecní úřad, naši obec před pár lety k našemu smutku opustili čápi, kteří k nám do svého
hnízda kdysi pravidelně přilétávali, a vyrostl nám tady
velký průmyslový závod. Jsme rádi, že nám přibývají
občané a nová výstavba a chystají se cyklistické
Tým s pamětnicí Gabrielou Tománkovou
stezky.
Pak se rozhodli oslovit svého starostu, pana Vítězslava Klegu, který je rovněž žabeňským rodákem
a rád o svém dětství a životě v této vesnici povykládal.
Vítězslav Klega
Jak to kdysi v Žabni vypadalo:
Já jsem rodák žabeňský, ale když řeknu rodák, není to tak úplně pravda, protože jsem se narodil ve
Frýdku-Místku a moji rodiče mě po narození přivedli sem do rodinného domku, kde žiji až doteď. V Žabni
bylo tehdy prostředí zcela jiné, nebyl zde závod Biocel, nebyl tady Apex, v okolí byly lesy, pastviny
a louky. Žabeň byla převážně zemědělská vesnice se zaměřením na chov dobytka, čili byly tady vepři
a krávy, které vždycky vyhnali na pastvu, takže nebyla nouze na cestě najít nějakou stopu po transportu
kravského stáda. Olešná byla ve starém korytu, za bývalám JZD se přes ni dalo projít brodem, nebyl tam
most. Příroda byla daleko krásnější v tu dobu než je teď. I proto bych do budoucna přivítal spíše více rodinných domků než další průmyslové stavby na území obce.
66
Školní příhoda:
Příhod mám spoustu, třeba když jsem navštěvoval vaši školu, byl jsem asi ve třetím ročníku, oslavoval se tehdy den žen, byl takový dobrý zvyk paní učitelce přinést kytičku. A my čtyři spolužáci ve třídě
jsme donesli kytičku, takže nálada byla výborná, to bylo asi devět hodin dopoledne no a o půl desáté už
jsme udělali takový menší průšvih, rozbili jsme skleněnou výplň ve skříni. Čili to sklo, které tam máte v té
třídě, myslím si, to je ještě to sklo z té doby.
Život na vesnici
Člověk když se vyvíjí , začíná vnímat okolí. Setkal jsem se tady poprvé s mateřskou školou, školou, obchodem, autobusem prostě to, co je běžné,
když člověk roste. Život na vesnici má své kouzlo,
má i zápory. Zápor je v tom, že ne vše máme možnost využívat tak jako ve městě, ale při troše ochoty
a píle se dá zvládnout i život na vesnici. Jsem hrdý
na takové místní lidi, kteří se bez nároku na odměnu nebojí přiložit ruku k dílu i v této době, kdy
vše se přepočítává na peníze.
Historické jádro obce:
Historicky nejstarší část Žabně se nachází na
levém břehu Olešné, na tom území je kaplička, bývalé fojtství, bývalý mlýn, je tam bývalý statek zemědělský. Toto všechno jsou stavby z minulého
a předminulého století. A máme tady taky památný
dub, který má přes 220 let.
A tento památný strom navštívilo mnoho dětí
i dospělých, kteří se v rámci projektu Křížem krážem Slezskou bránou vydali hledat žabeňskou
kešku. Právě pod ním ji totiž žabeňští schovali.
A co že to je ta „keška“? To se dozvíte hned na
další straně.
Památný stropm v Žabni
67
Co je to ta „keška“?
Keška neboli cache (čti keš) je schránka, do které se při hře Geocaching vkládají drobné předměty na
výměnu a hlavně záznamník čili logbook.
Čím dál populárnější Geocaching je hra mezinárodní a dnes už celosvětová. Hraje se od roku 2000
a k tomu, abyste se jí mohli zůčastnit, potřebujete jen GPS navigaci a připojení k internetu. Tam najdete
všechny informace, týkající se umístění „pokladu“ – tedy kešky.
Tyto schránky pečlivě ukrývají na historicky, geograficky či jinak zajímavých místech nadšenci po
celém světě, najdete je jak ve městech, tak v lesích, a v nich vždy několik drobností, které se vyměňují
systémem něco za něco. Přesnost GPS přístroje však není obvykle větší než plus mínus několik metrů
a není vždy úplně jednoduché cache najít. Na své si při tom samozřejmě přijdou hlavně děti (i ty dospělé).
Takže pokud se už postopadesáté chystáte zdolat kupříkladu Lysou horu a chcete si cestu nějak oživit,
najít nové výhledy nebo se dozvědět něco zajímavého o místech, kterými budete procházet, zaregistrujte
se na www.geocaching.com a hurá do toho.
Pokud se ale chcete podívat jinak na kraj Slezské brány, pak nemusíte vlastnit ani připojení k internetu.
Místní děti v rámci projektu Křížem krážem Slezskou bránou na základě povídání s pamětníky samy vytipovaly zajímavá místa a na nich ukryly své vlastní „kešky“ s několika drobnostmi. Tady je máte …
Michaela Bělohlavá vysvětluje
ovládání GPS navigace, kterou
zakoupil Region Slezská brána
68
účelová publikace vydaná k ukončení projektu Křížem krážem Slezskou bránou
Odpovědná redaktorka. Eva Bělohlavá
Editace: Mgr. Michaela Bělohlavá
V publikaci použity výtvarné práce žáků ZUŠ Vratimov,
fotodokunetace jednoltivých týmů Slezské brány
a díky laskavému zapůjčení i fotografie pamětníků
Vydal Dům dětí a mládeže Vratimov jako svou 1. publikaci
Tisk: Printo
Náklad: 500 výtisků
Vratimov, září 2009
Neprodejné!

Slezská brána krajina mého dětství - O projektu

Transkript

Podobné dokumenty