Jak je konstruován význam a smysl znaku vlk v hudebních textech

Jak je konstruován význam a smysl znaku vlk v hudebních textech

Jak je konstruován význam a smysl znaku vlk
v hudebních textech českého mainstreamu od
devadesátých let do současnosti
Jindřich Kohm
Katedra sociální a mediální komunikace, Univerzita J. A. Komenského Praha
Otakar Šoltys
Katedra mediálních studií Fakulty sociálních věd UK
Shrnutí
Práce se zabývá tématem, jak se znakem vlk pracují textaři nejznámějších českých
interpretů populární hudby a jaké přisuzují jeho roli syntaktické, sémantické a pragmatické
vlastnosti. Jsou hledány souvislosti s archetypálním vnímáním znaku vlk a jeho dramatizací
v průmyslové moderní a postmoderní společnosti a je v ní tematizována zejména medializace
tohoto znaku. Poznatky získané historickou reflexí a vlastním výzkumným šetřením hledají
odpověď na výzkumnou otázku, zda se při konstruování významu a smyslu znaku vlk
v hudebních textech českého mainstreamu od devadesátých let do současnosti objevují
negativní stereotypy.
Summary
This work focuses on the symbol "wolf" and its usage by the lyricists of the most famous
Czech pop-music singers. It analyzes what syntactic, semantic and pragmatic characteristics
are being assigned to the symbol by the lyricists. The connections between archetype
perception of the "wolf" symbol and and its dramatization in the modern and postmodern
industrial society are being searched for. The publicizing of the symbol is being highlighted. The
key research question is whether some negative stereotypes have been occurring in the Czech
mainstream music from the ninetieth until today when assigning the meaning to the symbol
"wolf". To find the answers, the knowledge gained via historical reflection and own research
work were used.
Klíčová slova
Archetyp, hudební texty, kolektivní nevědomí, mainstream, masmédia, medializace,
popkultura, postmoderní společnost, sociální konstrukce reality, socializace, vlk.
Key words
-1-
Archetype, lyrics, collective unconscious, mainstream, mass media, publicizing, popculture, postmodern society, social construction of reality, socialization, wolf.
1. Úvod
Jak člověk vnímá svět, jak se mu snaží porozumět, jak si vysvětluje významy sociálních
a psychických jevů, které jsou jeho všudypřítomnou součástí? Naše výchova probíhá
v socializačních rámcích, mnohé vědomosti, které přebíráme, jsou zprostředkované a nemáme
ve struktuře života mnoho prostoru ani času přemýšlet o původu jejich vzniku. Cílem práce bylo,
pokusit se popsat, jak se znakem vlk pracují textaři nejznámějších českých interpretů populární
hudby a jaké přisuzují jeho roli syntaktické, sémantické a pragmatické vlastnosti i hledání
souvislostí s archetypálním vnímáním tohoto znaku a jeho dramatizací v průmyslové, moderní a
postmoderní společnosti. Za zkoumaný soubor byla zvolena textová složka vokální produkce
nejznámějších českých interpretů populární hudby za dvacetileté období (1993–2012) podle
prodejnosti hudebních nosičů. Tematizována byla zejména medializace tohoto znaku.
Diskurzivní a sémiotická analýza hudebních textů byla doplněna hloubkovými rozhovory
s odborníky, kteří se s vlkem setkávají z různých pozic svých profesních zájmů, a výzkumným
šetřením postojů k psovitým šelmám žáků prvního stupně málotřídní základní školy.
Nejpopulárnější hudební texty se ke svým posluchačům dostávají zejména v procesu
masové komunikace, která je jednou z rovin komunikace sociální. Masová komunikace se
vyznačuje tím, že veškeré komunikační aktivity se dějí v institucionalizované podobě
prostřednictvím
masových
médií.
Specializované
technologie
slouží
k výrobě
vysoce
standardizovaných sdělení určených pro rozsáhlé a nesourodé publikum. Nové formy
komunikace spolu s rozvojem trhu učinily téměř všechny společenské statky předmětem
obchodu. Výjimku netvořily ani produkty kulturní sféry. Masová společnost se chce bavit a
konzumuje kulturu stejně jako každé jiné spotřební zboží (Bell 1999, s. 67).
„Vynález nahrávání magnetofonových pásků a gramofonových desek,“ upozorňoval
před lety Stanley Edgar Hymen, „a jejich rostoucí výroba i prodej by se mohly stát větší kulturní
revolucí než zavedení paperbacků – a ty pro poezii znamenaly bezesporu více než kterákoli jiná
ediční technika. Doslova stovky firem, z nichž některé mají sotva vlastní obchodní značku,
vyrábějí tisíce a tisíce desek, zpřístupňují celému světu široký sortiment hudby a vyvolávají růst
poptávky po živé hudbě i jinde než v obvyklých centrech. Každý si dnes za přijatelnou cenu
může pořídit sbírku, které by se ještě v minulé generaci nevyrovnal žádný z velkých světových
archivů“ (Bell 1999, s. 114). Populární hudba se v moderní a postmoderní společnosti stala
fenoménem, který je schopný za pomoci technologických prostředků (rozhlas, televize,
gramofony, magnetofony, přehrávače CD, mp3 apod.) a institucí (vydavatelské firmy, filmové
společnosti, televizní a rozhlasové stanice, manažersko-producentské útvary, umělecké
agentury apod.) vytvářet kulty hvězd srovnatelné svou intenzitou s kulty náboženskými.
Populární hudba ovlivňuje životní styl celých vrstev populace, především dospívající mládeže
(Jandourek 2007, s. 188).
-2-
2. Sociální konstrukce reality
Realita je vytvářena sociálně. Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní
realitou. Člověk je výtvorem společnosti. „Veškeré společenské jevy jsou konstrukty
vytvořenými v průběhu historie lidskou činností, není žádná společnost jako celek považována
za samozřejmou, a tím spíše nemůže být za samozřejmý považován ani celý symbolický svět“
(Berger, Luckmann 1999, s. 106). Po velkou část dějin lidstva byla pro člověka skutečností
příroda a člověk se v poezii a fantazii vztahoval k přirozenému světu. Sociálními konstrukty
nejsou jen společenské jevy, ale i celý symbolický svět. Souřadnice našeho života ve
společnosti jsou naplňovány objekty, které pro nás něco znamenají. Jednotlivec ví, že jeho
vnímání světa se shoduje s tím, jak tento svět vnímají ostatní, neboť oni též chápou
objektivizace, které tomuto světu dávají řád, i oni si budují tento svět kolem „tady a teď“ svého
vlastního bytí v něm a mají své plány, co v něm budou dělat. Také samozřejmě ví, že náhled
ostatních na tento svět není totožný s jeho. Pokud se chceme tomuto vzorci vzepřít, musíme
vyvinout velké úsilí, které nám umožní přejít od přirozeného vnímání světa třeba k teoretickým
úvahám vědců či filozofů. Estetická a náboženská zkušenost je na vytváření přechodů bohatá
právě proto, že umění a náboženství jsou typickými zdroji vyhraněných oblastí významů, které
se vyznačují odklonem pozornosti od reality každodenního života. Běžná mluva, kterou máme
k dispozici, abychom mohli objektivizovat své zkušenosti, je zakořeněná v každodenním životě
a neustále na něj odkazuje, dokonce i tehdy, když ji používáme k výkladu zkušeností
nasbíraných ve vyhraněných oblastech významů. Každodenní život je pro nás strukturován
časem a prostorem. Vědomí konečnosti času hraje klíčovou roli v orientaci ve světě. Hodiny a
kalendář nás ukotvují v životě a dávají nám každým okamžikem najevo, že jsme „lidé naší
doby“ (Berger, Luckmann 1999, s. 33). Sociální interakce tváří v tvář nabízí největší množství
projevů subjektivity v sociálním kontaktu. Každodenní realita v sobě obsahuje typizační
schémata, jejichž optikou posuzujeme ostatní lidi a která přímo ovlivňují naše chování vůči nim.
Vzorce, v nichž se kontakty odehrávají, jsou však díky četné a různorodé výměně subjektivních
významů neustále obměňovány. Sociální realita je vnímána jako nepřetržitý sled typizací, které
čím jsou vzdálenější od „tady a teď“, v situacích tváří v tvář, tím jsou anonymnější. Sociální
struktura je souhrnem všech těchto typizací, proto je základním prvkem reality každodenního
života. Naše vztahy k ostatním lidem nejsou omezeny jen na naše blízké a současníky. Vztah si
vytváříme i ke svým předchůdcům a následovníkům, k těm, kteří tu byli před námi, a těm, kdo
přijdou po nás v průběhu všeobklopujících společenských dějin (Berger, Luckmann 1999, s.
39). Důležitou součástí objektivizace je označování (signification) neboli lidské vytváření znaků.
Znak odkazuje na subjektivní významy. Nejdůležitějším znakovým systémem je jazyk. Jazyku
jako znakovému systému je vlastní objektivnost. K jazyku přistupujeme jako k vnější zkušenosti
a jazyk se vůči nám projevuje jako donucovací prostředek – nutí nás přijmout jeho vzorce.
Typizuje a anonymizuje zkušenosti a zároveň je schopen „zpřítomnit“ různé objekty (prakticky
celý svět) i osoby, které nejsou prostorově, časově ani sociálně „tady a teď“ přítomny, i
-3-
transcendovat realitu. Každý den se pohybujeme ve světě znaků a symbolů. Naše interakce
s ostatními lidmi je ovlivňována naší společnou účastí na dostupné sociální zásobě vědění. Ta
zahrnuje vědění o naší situaci a jejích omezeních (Berger, Luckmann 1999, s. 46). Vědomí
uchovává jen zlomek veškerých zkušeností člověka. Ty jsou pak sedimentovány, což znamená,
že ve vzpomínkách tvoří zřetelné a zapamatování hodné entity. Objektivně přístupný znakový
systém propůjčuje sedimentovaným zkušenostem počáteční anonymitu tím, že je oddělí od
jejich původního kontextu konkrétních životů jedinců a učiní je obecně přístupné všem, kdo
daný znakový systém sdílejí či v budoucnu mohou sdílet. Předávání zkušeností se tak stane
mnohem jednodušším. K objektivizaci zkušeností čili k přetvoření v obecně přístupný objekt
vědění dochází prostřednictvím jazyka. Začlenění do širokého souboru tradic může dojít
například prostřednictvím morálního poučení, oslavného básnictví, náboženské alegorie,
pohádky apod. Symbolický svět propojuje současníky s jejich předchůdci a následovníky
v jeden smysluplný celek. „Střet alternativních symbolických světů s sebou nese problém moci.
Jde o to, která ze soupeřících definic reality ve společnosti získá převahu“ (Berger, Luckmann
1999, s. 109).
3. Archetypální vnímání znaku v pohádkách
Archetyp je praobraz, který tvoří předem dané obsahy kolektivního nevědomí, pocházející
z již archaických dob a vznikající dlouhodobou kondenzací lidských zkušeností. Jedná se o
pojem z hlubinné psychologie, který zavedl Carl Gustav Jung. Archetypy se objevují v mýtech,
náboženstvích, uměleckých dílech a snech (Jandourek, 2007, s. 32). Archetypy jsou nejen
pravzory lidského jednání a usilování, pocitů a poznání, ale i základem veškeré lidské
symboliky. Jednotlivé prvky archetypu skládají kolektivní nevědomí lidstva a apriorním
způsobem vytvářejí jeho představivost (Hartl, Hartlová 2009, s. 54). Ilustrativním příkladem
řečeného může být pro příslušníky euroamerické civilizace zdobení vánočního stromku spojené
s emocionálním prožíváním vánočních svátků. Málokterá rodina tento každoroční rituál ignoruje,
ale kdo zná kořeny a význam této symboliky, kdo se nad ní zamýšlí?
Marie-Louise von Franz, která osobně spolupracovala s C. G. Jungem osmadvacet let,
považuje pohádky za nejčistší a nejjednodušší výraz kolektivně nevědomých psychických
procesů, jejichž hodnota pro vědecký výzkum převyšuje hodnotu všeho ostatního materiálu.
„Pohádky zobrazují archetypy v jejich nejjednodušší, nejhutnější a nejpřesnější podobě“ (Franz
2011, s. 21). Archetyp není jen myšlenkovým vzorcem sám o sobě, důležité je jeho propojení
s emocionální zkušeností jedince. Archetypový obraz je tedy pro člověka živý a plný významu
pouze tehdy, má-li má pro něj emocionální a citovou hodnotu. Právě na pohádkách lze podle
Junga studovat srovnávací anatomii psýché. U složitějšího mytologického materiálu, za který
považoval například mýty nebo pověsti, není základní vzorec psýché tak zřejmý jako u
pohádek, které samy o sobě stojí mimo kulturní i rasové rozdíly a jejichž jazyk se jeví jako
mezinárodní. Ruský lingvista a průkopník strukturalistických analýz lidových pohádek Vladimir
-4-
Jakovlevič Propp o účinku vypravování pohádek řekl: „Vyprávění je svým způsobem slovesný
amulet, je to prostředek magického působení na okolní svět“ (Propp 2008, s. 163).
Dle poznatků Marie-Louisy von Franz při studiu světových pohádek zjišťujeme, že určité
etnické skupiny nazývají pohádkou výhradně příběhy o zvířatech. „Tyto postavy jsou lidé ve
zvířecí nebo zvířata v lidské podobě; nejsou tím, co bychom dnes nazvali zvířaty“ (Franz 2011,
s. 27). Je lhostejné a není si třeba lámat hlavu s tím, zda se jedná o lidi převlečené za zvířata, či
obráceně. Jedná se o symbolická zvířata, která jsou nositeli lidských psychických faktorů.
„Hezky je to vidět v příbězích o zvířatech, která zobrazují archetypové lidské sklony. Tato
zvířata jsou lidská, protože ve skutečnosti nezobrazují instinkty zvířat, ale naše zvířecí instinkty,
a v tom smyslu jsou skutečně antropomorfní. Řekneme-li například, že tygr v jednom příběhu
znázorňuje chamtivost, neznázorňuje chamtivost skutečného tygra, ale naši vlastní tygří
chamtivost“ (Franz 2011, s. 28). Řada vědců se domnívá, že podobné příběhy o zvířatech lze
považovat za nejstarší typ mytologického příběhu. Jung uvádí, že „je tolik archetypů, kolik je
typických situací v životě. Nekonečné opakování vštípilo tyto zkušenosti do psychické
konstituce nikoli ve formě obrazů, jež by byly naplněny obsahem, nýbrž zprvu pouze jako formy
bez obsahu, které toliko představují možnost určitého typu chápání a jednání“ (Jung 1998, s.
155). Právě proto může být v archetypální rovině například pro jednoho vědce vším matka, pro
jiného vegetace a pro dalšího zase sluneční mýtus. Archetyp se aktivuje právě ve chvíli, kdy se
přihodí v životě něco, co mu odpovídá. Dochází k instinktivní reakci, nutkání k souboji
s rozumem a vůlí (Jung 1998, s. 156).
4. Archetypální vnímání znaku vlk v průmyslové moderní a postmoderní společnosti
Jung definuje masového člověka jako někoho, kdo nechápe nebo nepotřebuje chápat,
neboť jediným subjektem, který se může dopustit chyb, je velký anonym označovaný jako „stát“
nebo „společnost“. „Masový člověk má výhodu, že svými velkými politickými a sociálními
katastrofami, do nichž je celý svět zapleten, není právě vůbec vinen“ (Jung 1998, s. 64). Zřejmě
to nebude jen soubojem o životní prostor, který je spojený s nárůstem lidské populace, ale i
proměna člověka a jeho vztahu k životnímu prostředí, jež stály u zrodu fragmentace živočišných
druhů na „užitečné“ a „škodné (Lopez In: Kvasnica 2009a, s. 26). Archetypy determinují
imaginaci a cítění a jsou spojeny s určitými univerzálními symboly a vystupují v obsahu
pohádek a mýtů (Nakonečný 1995, s. 112). Co tedy víme o symbolické roli vlka, která
sedimentovala v jeho archetypální vnímání v průmyslové, moderní a postmoderní společnosti?
Vlk jako symbol před nástupem křesťanství
Galové si připevňovali na přilbu vlčí hlavu jako symbol mužnosti a síly. Píseň o
Nibelunzích vypravuje o tom, jak Germáni, rovněž za účelem nabytí síly, pojídali maso vlků.
Hlavní bůh severského panteonu Ódin byl znázorňován s dvěma havrany a dvěma vlky. Hlava
-5-
vlka byla v severní Germánii umisťována nad vchody domů jako kultovní prostředek
(apotropaion), který měl stavení ochránit před zlými silami, čarami nebo kletbou (Royt,
Šedinová 1998, s. 158). Ve starém Egyptě byl vlk spojován s kultem světla a slunce. Bylo to
údajně pro jeho světélkující oči, které dokázaly protnout tmu. Vlčí bůh Vepvovet se stal
ochráncem města Asiút, nazývaného Řeky Lykopolis, vlčí město. V Řecku patřil vlk mezi zvířata
slunečního boha Apollóna a byly mu přinášeny oběti. V řečtině se používaly pro označení vlka a
světla velmi podobné výrazy: lykos = vlk a leukos = světlý, bílý. Dalším bohem světla byl galský
Belen (Belenos); slovo bleis označuje vlka v keltštině. Se světlem byl vlk též spojován
v norských legendách. Pozitivní roli sehrála vlčice v báji o založení města Říma, kdy zachránila
a vychovávala do řeky Tiberu v košíku odložené chlapce Romula a Rema, syny boha Marta a
vestálky Rhey Silvie. V Římě bylo považováno zjevení vlka za šťastné znamení. Vítězství
Římanů nad Galy u města Sentium v roce 195 před Kristem pomohl vlk, kterého poslal
Římanům na pomoc samotný bůh války Mars. Svůj původ od vlků odvozovali Mongolové i Turci.
Mongolský vládce Džingischán se považoval dokonce za vlčího syna (Royt, Šedinová 1998, s.
158). Jedna z pověstí vypráví, že mladého tureckého bojovníka, který jako jediný přežil ničivý
nájezd mongolské hordy, zachránila šedá vlčice, která ho odvedla do pozemského ráje vysoko
v horách. Z jejich svazku se zrodil na dnešním území Turecka nový národ (Kvasnica 2009b, s.
173).
V severské mytologii zosobňoval rozvrat a ničivou sílu vlk Fenrir. Ten při Ragnarku
(Soumraku bohů) měl podle proroctví pozřít samotného Ódina. Bohyně Artemis byla v Řecku
nazývána Artemis Lykoktonos, což značí tu, který zabíjela vlky. Byla považována za ochránkyni
stád před smečkami vlků. V Řecku je hora Lyké spojována s bájí, podle níž Zeus proměnil ve
vlka krále Lykáona za to, že mu při hostině předložil lidské maso. V Číně se věřilo, že velký
nebeský vlk způsobuje zatmění Slunce, proto lidé při zatmění vystřelovali proti nebesům šípy a
bubnováním zaháněli vlka. Latinské jméno pro děvku je lupa, tedy vlčice (Kvasnica 2009b, s.
227). Pro horské Gruzínce bylo společenství vlků symbolem společenství lidí. Patronem vlků a
včel byl svatý Jiří z Hor – Giorgi. Horalé z Gruzie nepovažovali vlky za divokou zvěř. Lovec,
který zabil vlka, nosil smutek, stejně jako kdyby zabil člověka (Royt, Šedinová 1998, s. 170).
Indiánské kmeny národů Severní Ameriky měly vlka ve velké úctě. Indiáni vnímají
vesmír v šesti směrech „nad“ a „pod“ reálným světem a ve čtyřech světových stranách
(Kvasnica 2009b, s. 174). Indiáni šelmy ctili zejména pro jejich lovecké schopnosti: neslyšnost
kočky, obrovská síla medvěda, nezdolná vytrvalost vlka či zrak orla, to byly vlastnosti, kterým se
chtěli alespoň částečně přiblížit. Původní Severoameričané uctívali nejen Stvořitele, ale zároveň
i soulad mezi člověkem a přírodou, který tvořil v jejich myslích „neviditelnou podstatu všech věcí
v magickém kruhu“ (Kvasnica 2009b, s. 174). Vlk hrál důležité postavení v duchovním životě
kmene Šošonů. Lid kmene Pawnee nazýval sousední kmeny vlky. Šajenové, Komančové,
Wichiatové atd. tvrdili, že se Pawneeové toulají jako vlci, s nezdolnou odolností a vytrvalostí.
Prý dokážou putovat mnoho dní bez potravy, v případě nouze se živili i zdechlinami nalezenými
cestou. Členové kmene Skidi Pawnee se často halili do vlčích kožešin a považovali sami sebe
-6-
za vlčí lid. Vlk se v jejich mytologii vyskytoval mnohem častěji než u jiných indiánských kmenů
(Kvasnica 2009b, s. 176, 177 ). Pawneeové si představovali, že vlk se po planinách pohybuje
jako voda, tedy tiše, účelně a bez námahy. Má tak ostrý sluch, že slyší plynout oblaka. Je velmi
bystrý a obdařený „dvěma pohledy“ (Lopez In: Kvasnica 2009b, s. 178).
Vlk v křesťanské symbolice
„Křesťanská víra jednoznačně (na rozdíl například od buddhismu) staví člověka vysoko
nad vše živé. Jako by svět byl stvořen pro člověka a vše ostatní bylo stvořeno k jeho užitku.“
(Kvasnica, 2009a) Negativní symbolika vlka se objevuje již ve Starém zákoně. Podle Izajášova
(11,6) proroctví nastane poté, co vzejde „proutek z pařezu Jidášova“ (interpretováno Kristem),
svornost mezi lidmi i v přírodě, kdy „vlk bude pobývat s beránkem“. U Ezechiela (22,27) jsou
jeruzalémští velmožové pro své špatné chování srovnáváni s vlky, protože „trhají kořist,
prolévají krev a hubí duše, neboť chamtivě shánějí zisk“ (Royt, Šedinová 1998, s. 159).
V katakombách sv. Praetexta jsou na freskách znázorněni dva starci v podobě vlků, kteří
falešně obvinili Zuzanu ve starozákonním příběhu, který je interpretován jako příklad víry
křesťana v boží spravedlnost. V Novém zákoně je vlkova role rovněž negativní, zpravidla se
objevuje v bipolárním vztahu s beránkem. Evangelista Matouš (7,15) přirovnává falešné proroky
k dravým vlkům, kteří přicházejí v rouše ovčím. Metaforicky znázorněný nelehký úkol Kristových
učedníků při hlásání Evangelia vyjádřil Matouš (10,16) následovně: „Hle, já vás posílám jako
ovce mezi vlky“ (Royt, Šedinová 1998, s. 159). V dalších alegoriích je vlk prezentován jako
lstivé a zlé zvíře, které loupí pasoucí se ovce, avšak zbaběle utíká před pastýřem. Basil Veliký
přirovnává vlka ke kacíři, tedy špatnému člověku, který podobně jako vlk pustoší ovčinec. Boj
berana s vlkem je prezentován jako boj Krista se samotným ďáblem. Na portálech či hlavicích
románských a gotických chrámů je znázorňován vlk v mnišské kápi. Jedná se o alegorii, která
znázorňuje lstivost a pokrytectví skrývající se pod mnišskou kutnou. Poprvé je tento námět
zmíněn v bule papeže Urbana II., zaslané roku 1096 klášteru Montierneuf v Poitiers. Vlk
v křesťanské symbolice znázorňuje některé neřesti, jako jsou loupež, žádostivost a nestřídmost
(Royt, Šedinová 1998, s. 160).
Germánský pohled na vlka
Vlk byl u Germánů historicky vnímám jako pozitivní symbol. Právě na pozadí střetu
symbolických světů – pohanského a židovsko-křesťanského – můžeme pozorovat formování
pozitivního vlčího archetypu, jehož společenské etablování dosáhlo vrcholu protřednictvím
ideologické propagandy nacistů za třetí říše. Germáni uctívali svá pohanská božstva nikoliv
v chrámech, ale v posvátných hájích. Na počátku letopočtu byli Germáni Římany vnímáni jako
impulzivní a bojechtiví lidé nezkažení městkým způsobem života, kteří provozovali primitivní
zemědělství, chovali dobytek a obchodovali s koňmi. „Tradiční germánská identifikace se
-7-
světem přírody sahá až k bitvě v Teutoburském lese, jež proběhla v roce 9 našeho letopočtu“
(Sax 2003, s. 41). Celá římská legie císaře Augusta byla na hlavu poražena v hloubi
germánského lesa Teuntonskými kmeny. Imperiální expanze Římanů narazila a Germáni si tak
po řadu let udrželi mnoho ze svých tradičních praktik a kultů v době evropské expanze
křesťanství. „V roce 772 začal nakonec Karel Veliký převádět na křesťanskou víru pohanské
Sasy a Frísy násilím“ (Sax 2003, s. 41). V této době, kdy byla saská pohanská božstva
démonizována, sedimentoval v Germánech odpor proti novému náboženství.V 19. století
z kontur budocí německé říše povstal umělecký směr zvaný romantismus, který je považován
za ryze německý, stejně jako renesance za italskou či osvícenství za francouzské. „K základním
idejím romantismu patřila touha po absolutnu, kult ducha, uctívání přírody, nostalgie ve vztahu
ke vzdálené minulosti, vyzdvihování vášní, podezřívavost vůči vědě a spása prostřednictvím
umění“ (Sax 2003, s. 42). Romantičtí spisovatelé a filozofové touto formou vzdorovali kulturní
nadvládě Francie. Jejich umělecká aktivita vedla k pokusu sjednotit lid na platformě společné
starodávné historie. Kolem poloviny 19. století však začaly romantické metafory ztrácet na
přesvědčivosti v důsledku častých konfrontací s drsnými podmínkami cestovalů do exotických
krajů. Identifikace s přírodou se jevila jako určitá forma extrému, ideály přírodních harmonií
ztrácely na přesvědčivosti. „Bojiště se stávalo běžnou metaforou pro přírodu, metaforou, kterou
v roce 1859 potvrdil Darwin svou prací O původu druhů“ (Sax 2003, s. 43 ).
Darwinova vývojová teorie
„Kdyby evoluční teorie odvozovala původ ne od opic, ale od lvů, lidé by neměli tak velké
problémy s jejím přijetím“ (Sax 2003, s. 52). Pojem darwinismus začíná být na konci 19. století
chápán nikoliv již jen jako empirická teorie, ale také jako myšlenka, že rasové zdokonalování
probíhá skrze boj o přežití. Ve společnosti dochází k diskreditaci nostalgických myšlenek po
rajské minulosti lidstva, nabourávání archetypu Zlatého věku. Evoluční teorie se stává inspirací
pro nejrůznější pseuodovědecké či pseudokulturní interpretace, se kterými posléze sugestivně
pracovala nacistická antisemitská propaganda. Například podle Haeckela „se germánská rasa
dostala od lidoopů nejdále, a dokázala tudíž v civilizovanosti předstihnout jiné větve lidského
rodu“ (In: Sax 2003, s. 55) Literární kritik a autor romantických románů Wilhelm Bölsche svou
knihou Milostný život v přírodě (příběh evoluce lásky z roku 1901) uvedl do společenského
diskurzu termín „rasová hygiena“. Význačný přírodovědec konce 19. století Cesare Lombreso
přišel s teorií, že jisté anatomické znaky, jako jsou například velké čelisti, vysedlé lícní kosti či
špičaté uši, jsou typické nejen pro opice a divochy, ale rovněž pro zločince. Zjištění biologa
Sömmeringa, který prokazoval příbuznost černochů s opicemi podle tvaru lebky, považoval
zakladatel kulturní biologie Walter Scheidt ještě v roce 1930 za bezchybná (In: Sax 2003, s. 60).
A byl to právě vlk, který byl obsazen do jedné z hlavních rolí nacistického kultu.
-8-
Kult vlka v nacistické ideologii třetí říše
„Nacisté se ztotožňovali s přírodou jako s drsnou a neúprosnou silou. Poslušnost, kterou
požadovali od ostatních i od sebe samých, znamenala podřídit své chování přírodě“ (Sax 2003,
s. 25). V nihilistickém pojetí nacistů nebyl tradiční pohled na rozdíl mezi lidmi a zvířaty
podstatný. Klíčový byl rozdíl mezi vítězem a poraženým, mezi pánem a otrokem. Právě vztah
mezi dravcem a kořistí byl přesnou alegorií těchto vztahů. Nacisté si osobovali právo zabíjet na
základě jejich vnitřního ztotožnění s idealizovanými představami o dravcích. Jejich vůdce Adolf
Hitler toužil po násilnické, dravé a panovačné nadcházející generaci, která bude schopná
snášet bolest a nebude se projevovat slabošsky: „Svobodný a velkolepý dravec se musí znovu
lesknout v jejích očích“ (In: Sax 2003, s. 36 ). Vlk tedy pro Němce symbolizoval prapůvodní
vitalitu. Paradoxem je, že právě v Německu byl vlk vyhuben téměř před jedním stoletím, ale
stále byl v kulturním odkazu národa přítomen v řečnických obratech, lidových pověstech a
ikonografii. Absence zkušenosti s vlkem jako predátorem, jejímiž nositeli jsou pastýři či
zemědělci, glorifikaci vlka usnadňovala. Dalším aktem s výrazně symbolickým akcentem byl
fakt, že se Německo v roce 1934 stalo první zemí, která začala vlka chránit zákonem. Nacisté
projektovali do vlka jako svého vzoru vlastnosti, které chtěli sami rozvíjet. Byla to věrnost,
udržování hierarchické sociální struktury, divokost, odvaha, poslušnost a také krutost. Krycí
jméno Adolfa Hitlera bylo Vlk, někdy se mu také přezdívalo Strýček vlk či Malý vlk. Místa,
ze kterých řídil válku, nesla příznačné názvy: Vlkodlak (Werwolf), Vlčí rokle (Wolfschlucht) a Vlčí
doupě (Wolfschanzel). Příslušníci SS byli označováni jako smečka vlků. Členové Hitlerjugend
byli přezdíváni jako vlkodlaci (werwolfové), (Sax 2003, s. 87). Příroda pro nacisty představovala
ideální říši absolutního pořádku, který se jevil jako protiklad vůči anarchii způsobované civilizací.
Personifikace Matky země byla nahrazena „otčinou“(Sax 2003, s. 46).
5. Mediální obraz vlka versus vlk jako zvíře
Obsáhnout celý mediální diskurz, ve kterém je formován pohled na vlka – konstruování
významu a smyslu tohoto znaku a jeho dekódování v kontextu nabízeného kulturního produktu
–, je úkolem, který snad nelze splnit. Můžeme předpokládat, že známá kulturní díla, v nichž je
vlk obsazen do jedné z hlavních rolí, mají vliv na vytváření lidských postojů k tomuto zvířeti a
symbolu. Pokusit se tato díla vybrat a interpretovat za pomoci dostupných akademických
poznatků se už jeví jako úkol podstatně reálnější.
Spisovatel Rudyard Kipling, označovaný za básníka britského imperialismu, napsal dvě
Knihy džunglí, které vyšly v letech 1894 a 1895. Jádro povídkových příběhů tvoří osud malého
chlapce Mauglího, kterému se změní život ve chvíli, kdy je ze své rodné vesnice unesen
lidožravým tygrem. Mauglí je zachráněn vlčí smečkou, která se stává jeho novou rodinou. Malý
chlapec je plnohodnotným obyvatelem džungle, který si dokáže osvojit i řeč zvířat. Podle Borii
-9-
Saxe knihy vyšly právě v době, kdy Evropané prožívali strach z úpadku společnosti. Obranou
proti tomuto stavu byla iluze jakéhosi vojenského života spojeného s pěstováním odvahy,
dravosti a disciplíny. Společenská pravidla se dovolávala instinktu, moc byla považována za
přirozený stav, který podkopával sentimentálnost demokratického věku. „V Kiplingově džungli
není místo pro přecitlivělost; trestem za porušení zákonů džungle bývá obvykle smrt. Mauglí byl
skoro nacistickým supermanem. Zvířata k němu vzhlížela se strachem a obdivem“ (Sax 2003,
s. 83). Scénu, kdy Mauglí s vlky vláká nepřátelské dhóly do pasti a brutálně všechny protivníky
společně pobijí, označuje Boria Sax za hrozivou předzvěst nacistického Německa. „Kipling nám
předvádí genocidu, kterou provádí jedna skupina psovitých šelem, zdánlivě zákonů dbalá a
statečná, proti jiné skupině, která se nehodlá přizpůsobit“ (Sax 2003, s. 83 ). Ač můžeme mít
k podobným interpretacím výhrady, zůstává nepopiratelným faktem, že se Knihy džunglí staly
mezinárodním bestsellerem a byly přeloženy téměř do všech hlavních evropských jazyků. Vlci
se v tomto uměleckém pojetí stali vzorem válečnické společnosti. Mauglího příběhy lze také
vyložit jako evoluční alegorii, ve které malý chlapec zastupuje lidstvo a vlci nahrazují opice jako
předchůdci lidí. Neoddiskuvatelný je fakt, že si příběhy z indické džungle udržely svou
popularitu přes celé jedno století a staly se součástí mediálního diskurzu moderní a
postmoderní doby, skrze který aktuálně promlouvají k formování lidského pohledu na vlka.
Přetrvávající popularitu příběhů dokládá nejen mnoho reedic knih na celém světě, ale i třeba
české uvedení muzikálu Mauglí autorské dvojice Ondřej Soukup a Gabriela Osvaldová v
premiéře 12. 9. 2013 v divadle Kalich.
Dokumentární film BBC s názvem Lobo – vlk, který změnil Ameriku vypráví příběh
lovce, přírodovědce, výtvarníka a spisovatele Ernesta Evana Thomsona, který na podzim roku
1893 přichází do Nového Mexika jako nájemný lovec, jenž má zdejší farmáře zbavit vůdce
obávané smečky vlků, která jim páchá velké škody na stádech dobytka a ovcí. Dokumetární film
byl natočen podle předlohy deníku, který si Thomson vedl a jenž vyšel i v knižní podobě. Po
třech měsících nerovného boje, při kterých šelma prokázala nesmírnou inteligenci, kdy
Thomson používal všech tehdy známých loveckých lstí, například otrávené maso nebo železné
pasti, Loba zabil. Ernest Thomson Seton svého činu hluboce litoval a dle jeho později
publikovaných slov již nikdy žádného dalšího vlka o život nepřipravil. Jeho příběh vzbudil u
amerických čtenářů velký ohlas. Právě souběh těchto dvou činů – ulovení vlka a sepsání a
vydání celého emotivního příběhu s morální sebereflexí – lze označit za počátek
paradigmatického obratu ve vnímání divoké přírody Američany. Jejich snaha si ji civilizačně
naprosto podmanit kulminovala během celého 19. století, což vedlo mimo jiné k téměř úplnému
vyhubení vlků na americkém kontinentě. V roce 1902 založil Seton pro mládež výchovnou
organizaci Woodcrafts Indians a stál tak na počátku ochranářských snah a změny přístupu ke
krajině. Vlk Lobo se stal symbolem i dalších hnutí, která usilovala a usilují o to, přivést vlky zpět
do jejich odvěkých lovišť (Kvasnica 2011, s. 42-50).
Českého specialistu na vlky, autora odborných článků a několika publikací o vlcích
Jaroslava Monteho Kvasnicu přivedla k profesnímu zájmu o tyto šelmy kniha Farleyho Mowata
- 10 -
Never Cry Wolf, jejíž český překlad vyšel v nakladatelství Svoboda v roce 1968 pod názvem
Nedělejte poplach. Kniha zachycuje etologii vlků obývajících arktické pásmo Kanady. Jak
Kvasnica uvádí, zoologický výzkum popsaný v knize je fikcí, což ale knize neubírá na její
hodnotě (Kvasnica 2009, s. 239). Boria Sax ve své studii tvrdí, že kult dravců v čele s vlkem
západní civilizaci ani po pádu nacistické ideologie neopustil. V Americe jsou obchody se
suvenýry plné triček a stříbrných šperků s romanticky zpodobněnými vlky. Spuštění vlčího
šílenství Sax připisuje právě bestselleru Farleyho Mowata z roku 1963. „Mystičnost, kterou
Mowat připisuje vlkům, je podobná té, jaká jim byla připisována v nacistickém Německu“ (Sax
2003, s. 91).
Jednou z nejpopulárnějších pohádek, která je reprodukována v mnoha žánrových
podobách, je pohádka O Červené karkulce. V pohádka o Červené karkulce v podání Karla
Jaromíra Erbena je narace následující. Matka poslala Čevenou karkulku přes hluboký les za
jejich babičkou, aby jí popřála k svátku. V lese potkala vlka, „ale ona nevěděla, jaké je to zlé
zvíře, a nebála se ho“ (Erben 1905, s. 51). Vlk se vyptal na cestu k babičce a Červenou
karkulku lstivě zabavil trháním květů, aby získal náskok. Mezitím sežral babičku, převlékl se do
jejích šatů a lehl si do postele. Jakmile se Červená karkulka, která dorazila za babičkou
s pestrou kyticí, po velikých uších a očích zeptala i na to, proč má babička tak obrovská ústa,
vlk ji sežral. Po vydatných hodech pak na posteli usnul, ale velmi nahlas chrápal. Jak by mohla
stará babička takto chrápat, pomyslel si myslivec, který šel okolo. Jakmile vlezl do světnice,
zvolal: „Našel jsem tě konečně, starý lupiči!“ (Tamtéž, s. 54). Vzal nůžky a rozpáral vlkovi
břicho, aby mohl vysvobodit babičku s Červenou karkulkou. Před zašitím břicha do něj společně
nacpali kameny, pro které rychle doběhla Červená karkulka. Když se vlk vzbudil, chtěl vyskočit,
ale kameny byly příliš těžké, takže upadl na zem a zabil se. „Z toho měli všichni tři radost,
myslivec si vzal vlčí kůži, babička snědla koláč a vypila víno, které jí Červená karkulka přinesla,
a tím se zas posilnila“ (Tamtéž, s. 54). Červená karkulka si na závěr pohádky pomyslila, že už
se nikdy neodchýlí z lesní cesty, jak jí to maminka nakázala.
V podobné úloze je vlk vykreslen v pohádce Vlk a sedm kůzlátek ve verzi od bratří
Grimmů. Koza šla jednou na louku pro trávu a nakázala svým sedmi dětem, aby do domečku
nikoho nepouštěly. Pokud by někdo zaklepal, měly si děti nechat ukázat kopýtko, protože vlk
má hluboký hlas a černé tlapy, jak je poučila maminka. Vlk se rozhodl využít příležitosti a
kůzlátka obelstít. Ta ho nejprve odhalila díky jeho hlubokému hlasu a podruhé, když jim ukázal
své černé tlapy. Vlk se nemínil vzdát vidiny pochoutky a uchýlil se k úspěšné lsti: ve mlýně se
vyválel v mouce. Kůzlátka si myslela, že se jim vrací maminka, a vlka vpustila do světnice. Vlk
zhltl šest kůzlátek, jen jedno, které bylo schované v hodinách, nenašel. Sytý odešel do lesa, kde
spokojeně usnul pod stromem. Malé kůzlátko prozradilo mámě, co se stalo. Ta vzala nůž, jehlu
a nůžky a pospíchala do lesa. Ve spánku vlkovi rozpárala břicho, vysvobodila všechna kůzlátka
a pak všichni nasbírali kamení, které vlkovi zašili do břicha. Jakmile se vlk probudil, hrozně ho
tlačilo v žaludku. S námahou se dovlekl k blízké řece. Jakmile se naklonil, aby se napil, těžké
kamení ho stáhlo ke dnu a vlk se utopil (Grimm 2009, s. 81-96 ).
- 11 -
Zjištěné poznatky z různých zdrojů nám do sebe logicky zapadají. Základy
charakterových vlastností mnohých postav, které byly dále rozpracovávány v pohádkách,
vycházejí z bajek – nejstaršího a nejoblíbenějšího žánru ústní slovesnosti. Bajky jsou krátké
smyšlené příběhy, které alegorickou formou demonstrují morální pravidlo nebo jinou obecnou
zkušenost (Mocná, Peterka 2004, s. 32). „Hrdiny bajky bývají zpravidla antropomorfizovaná
zvířata nesoucí typicky lidské povahové vlastnosti a plnící tak ustálené role (lstivá liška, hloupý
osel, panovačný lev, zákeřný a násilnický vlk, mírný beránek, obratná myš, pracovitý mravenec
apod.)“ (Mocná, Peterka 2004, s. 32)
Stereotypní vnímání vlka jako prostého hlupáka se objevilo i v českých, dnes již
klasických literárních dílech. Ladova říkadla z roku 1955 vykreslují hloupého vlka napáleného
liškou. Lépe si nevedl ani vlk Vrtinoha v ojedinělé Ladově verzi Červené karkulky, která vyšla
v souborném vydání pohádek v roce 1971. Napálený vlk sice nikoho nesnědl a nebyl ani zabit,
ale na místo chutného koláče pozřel gramofonovou desku (Lada 1953, s. 82–85). Ve slavném
dvacetidílném sovětském animovaném seriálu pro děti Jen, počkej zajíci!, který byl uváděn od
roku 1969, byl vlk znovu znázorňován jako antihrdina, který ze souboje s malým ušatým
zajícem odejde vždy zaslouženě ponížen a potrestán. Negativní mediální pohled na vlka,
tentokrát jako na opravdového zplozence pekel, je spojený i s jeho příbuzenstvím s vlkodlakem.
Přesněji řečeno s jeho zaměňováním s touto bájnou či pohádkovou postavou.
Vlk se stal ústředním symbolem knihy Ženy, které běhaly s vlky od Clarissy Pinkoly
Estés, diplomované psychoanalytičky Jungovy školy International Associatino of Analytical
Psychology. Na knize Ženy, které běhaly s vlky, pracovala autorka přes dvacet let; první vydání
vyšlo v roce 1992. Její dílo bylo přeloženo do osmnácti jazyků po celém světě a bylo přijato jako
klasická práce týkající se vnitřních životů žen, která je určena k dalšímu studiu (Estés 1995, s.
430). Podtitul zní Mýty a příběhy archetypů divokých žen. Stěžejním záměrem knihy, která je
primárně určena ženám, je prostřednictvím mnoha příkladů usilovat o obnovení a uvědomění si
instinktivní ženské přirozenosti, která byla s rozvojem civilizace soustavně narušována a
potlačována. Jádro obsahu knihy se opírá o autorčiny zkušenosti z biologického studia přírody,
a to zejména života vlků. „Zdraví vlci a zdravé ženy sdílejí určitou duševní charakteristiku: ostré
smysly, hravého ducha a silně vyvinutý cit pro oddanost. Vlci i ženy jsou si od přírody podobní
svou zvídavostí a darem velké vytrvalosti a síly. Jsou hluboce intuitivní, náruživě se starají o
své potomky, své partnery a blízké. Zkušeně se přizpůsobují neustále se měnícím okolnostem:
jsou velice odolní a stateční. Přesto byli příslušníci obou těchto druhů obviňováni, že jsou hltaví,
nevyzpytatelní, přehnaně agresivní, jednoduše řečeno že nejsou hodni stejné úcty jako jejich
osočovatelé“ (Estés 1995, s. 16).
Výjimku mezi mainstreamovými díly, za kterou lze považovat znázornění vlka
s pozitivním akcentem je globální dobrodružný velkofilm režiséra Kevina Costnera z roku 1990
Tanec s vlky. Na konci kontinuální řady příkladů, které se staly vlivnou předlohou medializace
vlka v moderní a postmoderní společnosti, stojí film, který se stal v oblasti kinematografie
globální událostí. Režisérem snímku je Martin Scorsese, který do hlavní role obsadil hereckou
- 12 -
superstar západní civilizace Leonarda DiCapria. Film je inspirován životem finančníka Jordana
Belforta. Příběh člověka, který si za podvody s akciemi odseděl 22 měsíců v americké federální
věznici, je distributorem filmu anotován takto: „Ve dne vydělával miliony dolarů, noci prožíval na
drogách a sexu. Fascinující příběh finančníka Jordana Belforta – brilantní autobiografie o
chamtivosti, moci a výstřednostech, které si nikdo neumí představi.“ Titul filmu, který vše
uvedené shrnuje, zní: Vlk z Wall Street (v původním znění Wolf of Wall Street)“
Bontonfilm2014). Světová premiéra filmu se uskutečnila 16. 1. 2014.
6. Vlk jako zvíře
Vlka jako zvíře poprvé popsal v roce 1758 švédský univerzitní profesor Carl Linné, který
je považován za zakladatele systematické botaniky. Linné charakterizoval všechny dosud
známé organismy krátkým latinským popisem a pro druhy rostlin a živočichů zavedl dvojslovné
názvosloví. Jeho latinské pojmenování vlka – Canis lupus – je platné i dnes (Kvasnica 2009a,
s. 28-29). Vlci patří do třídy savců, řádu šelem a čeledi psovitých. Psovití (Canidae) jsou
většinou masožravci, případně všežravci. Do této čeledi patří psi, vlci, lišky, kojoti a šakalové.
Vlk obývá rozsáhlé lesní komplexy. Jeho výška se pohybuje okolo 70–85 cm, délka kolem
140–180 cm a hmotnost v rozmezí 25–60 kg. Je podobný německému ovčáku, ale na rozdíl od
něj má vždy svěšenou oháňku, má šikmější oči a silnější lebku (věncový šev odděluje kost
temenní od čelní, oblouk lebky má dozadu zkosený, pes rovný). Vlci žijí ve smečkách
s přísnou hierarchií. Přes léto tvoří smečku jednotlivé rodiny, které se na zimu spojují. Vlci se
živí živočišnou potravou: spárkatou i drobnou zvěří, domácími zvířaty, drobnými hlodavci,
bezobratlými, ptáky apod. Obvykle uloví kořist tak, že ji uštvou. Při lovu upřednostňují
nemocnou a slabou zvěř. Vlci se vyhýbají lidem (Zabloudil 2014). Vlk patří mezi biologicky
flexibilní druhy s vysoce rozvinutou sociální strukturou, která mu umožňuje poměrně rychle
odolávat nepříznivým činitelům v případě, že se mu ponechá alespoň minimální šance na
přežití. Vlci jsou velmi důležitou složkou biocenóz. Stáda kopytníků musí být redukována, aby
jejich početnost zůstala v rovnováze s úživností krajiny. Velmi výrazný je i selekční tlak vlků
uvnitř populací lovných zvířat. Selekce je především zaměřena na mláďata a stará zvířata.
Zdravý vlk je nesmírně plachý a není důvod se ho obávat. Případné nebezpečí může hrozit od
vlků nakažených vzteklinou. „Lidské předsudky, domnělé vlastnické právo na každý kus
zvěřiny a po generace zakotvený lidský strach z vlků jsou velkými překážkami ochranářských
snah i v těch zemích, kde veterinární problémy nejsou tak závažné. Z biologického hlediska
však nemůže být pochyb o tom, že vlci do přírody patří“ (Mikulica 199, s. 15)
Tři vlčí archetypy
- 13 -
Jak jsme si uvedli a definovali, pojem archetyp je vnímám zejména v kontextu Jungova
teoretického konceptu kolektivního nevědomí. Archetyp představuje zdroj symbolické ideje,
která není reflektována vědomím. Přesto se zásadním způsobem podílí na utváření psychické
reality osobnosti. Jednotlivé archetypy se projevují prostřednictvím svých symbolických
manifestací, které nejsou samy o sobě totožné se svými obrazy. Protože ztvárnění archetypu ve
svých významových vrstvách prochází proměnami determinovanými dobou a prostředím, jsou
konkrétní vzorce reality i uměleckých děl ztvárňovány symboly, které zapadají do dobového
paradigmatu. Důsledkem relativity postmoderního pohledu je nekonzistentní čtení symbolů.
Každému jedinci může být bližší jiný kulturní a symbolický diskurz, což v důsledku povede
k tomu, že stejný symbolický podnět bude více lidmi vnímán s podobnou emocionální
intenzitou, avšak čtení jeho smyslu, nejen v archetypální rovině na úrovni nevědomí, bude
rozdílné. Pokud se tedy na symbolický konstrukt podíváme jako na lidský výtvor za pomoci
teorie možných světů fikce Lubomíra Doležela, „zbavujeme tento pojem metafyzické zátěže a
činíme z něho potencionální nástroj empirického teoretizování“ (Doležel 2003, s. 25). Fikční
světy jsou tvarovány historickými proměnnými faktory (umělecký cíl, normy typu a žánru,
dobové a individuální styly) a nepodléhají požadavkům pravděpodobnosti, pravdivosti nebo
hodnověrnosti. A právě z nich nám v přechozích kapitolách a oddílech vykrystalizovaly tři
přístupy k archetypálnímu zobrazování vlka jako symbolu: archetyp vlčího krále, archetyp vlčího
stínu a archetyp vlčí biodiverzity.
Archetyp vlčího krále. Odedávna byl symbol vlka – zejména pro bojové národy –
nositelem mužnosti, síly, ale i prostředkem ochrany proti zlým duchům. Mnoho pověstí a legend
vlka oslavovalo jako vyslance bohů a dárce života. Biologické vlastnosti vlka byly v různých
dějinných etapách glorifikovány a poetizovány, a to nejen národy úzce spjatými s přírodou a
indiány. Třídy či národy předurčené k vládnutí, ať už jejich vláda byla legitimizována dědičnými
nároky, nebo silou, si zdobily své erby (i jiné propriety symbolizující moc) nejrůznějšími
podobami dravců, které se tak stávaly metaforami ospravedlnění způsobu jejich vládnutí. Vrchol
civilizační genocidy vlků učinil z obětí hrdiny, zejména prostřednictvím beletrizovaných
emocionálních příběhů. V postmoderní době je vlk symbolickým zosobněním krále, jednoho
z posledních strážců nenávratně mizející divočiny, který stojí ve věčné opozici proti destruktivní
síle rozpínavé civilizace.
Vlčí král je statečným vůdcem, duchovním utěšitelem, je inteligentní, nenechá se ošálit, nijak
uplatit ani kompromitovat. Jako mistr strategie umí zajistit svým nejbližším bezpečí, prosperitu a
zachování rodu. Je věrný své smečce, kterou v případě nebezpečí bez váhání brání
s nasazením života. Nezná kompromisy, je nezištný, charismatický, bystrý a vytrvalý.
Archetyp vlčího stínu. V dávných dobách vlk svou ničivou silou ohrožoval i bohy a
způsoboval zatmění Slunce. Proměna člověka ve vlka byla považována za trest. Od vlků se
- 14 -
například odvozovalo pojmenování prostitutek. Křesťanství, které se formovalo jako
náboženství chudiny a otroků, se svou pacifickou náturou ostře vymezilo proti aristokratickým
kultům dravců. Čistota beránka znázorňovala Krista. Boj beránka s vlkem se rovnal souboji
Krista se samotným ďáblem. Věřící, kteří byli v alegoriích zpodobňováni jako stádo, nad nímž
bdí duchovní pastýř, čelili zákeřným útokům vlků na jejich nevinnost. Označení za vlka v sobě
neslo cejch kacířství, lstivosti a pokrytectví. Vlk zosobňuje zlo, které může kdykoliv udeřit
z hlubokých lesů, náhle a krvavě! V sekularizované společnosti se beletrizovaná zákeřnost vlka
snoubí s jeho prostotou, hloupostí a naivitou. V bajkách bývá napálen, v pohádkách potrestán
za svou lstivost a nenasytnost. Klece a velmi dobře zabezpečené ohrady v zoologických
zahradách u dravců jsou demonstrativním uznáním jejich nebezpečnosti pro člověka.
Vlčí stín je hrozbou nahánějící strach a ohrožující život. Je nositelem pokrytectví, zákeřnosti, je
lstivý, zlý a žádostivý. Ovládá ho touha loupit a drásat. Je nepřítelem stád a pastýřů. Dále je
hltavý, nevyzpytatelný a přehnaně agresivní. Dokáže zabíjet z rozmaru a kanibalizovat ve
smečce.
Archetyp vlčí biodiverzity. Biologická diverzita (zkráceně biodiverzita) je termín, který
zastřešuje veškerou rozmanitost života v přírodě. Biodiverzita bývá pro lepší pochopení svého
významu opisována synonymickým souslovím „bohatství života na Zemi“, které zahrnuje
všechno živé na naší planetě: rostliny, živočichy i mikroorganismy včetně genů (Zelenka, Štejfa
2000, s. 19). Lidskou činností způsobujeme degradaci ekosystémů a životního prostředí,
ohrožení populací mnoha druhů a úbytek nenahraditelných přírodních zdrojů, což dohromady
znamená značné snižování biodiverzity v celosvětovém měřítku. Odhaduje se, že úbytek
biodiverzity je v současné době 100krát až 1000krát rychlejší, než kdyby byl způsoben pouze
přírodními procesy. Navíc se tlak na ekosystémy spíše zvyšuje – zvyšuje se poptávka po
zemědělské půdě, potravinách atd. (Veronica 2014). Optikou tohoto pohledu na vlka v rámci
konstrukcí symbolických světů není vlk hoden ani magické úcty ani pekelného zatracování. Je
součástí přírodních cyklů, ekosystému planety Země a v něm má svoji nezastupitelnou roli
predátora, který redukuje stav zvěře ve svém loveckém revíru, tak, aby jejich počet zůstal
v rovnováze s úživností krajiny. Velmi důležitý je i jeho selekční tlak dovnitř populací lovných
zvířat. U některých přírodních národů včetně indiánů byla takto popsaná vlčí role v přírodě
součástí jejich symbolických světů. Chápání životních cyklů a uvědomování si instinktivní
přirozenosti lidí je v některých psychoanalytických přístupech vysvětlováno na základě analogií
vzniklých z pozorování života vlků v divoké přírodě.
Vlčí biodiverzita je uvědomění si a obnovování instinktivní přirozenosti, která je
narušována a potlačována s rozvojem civilizace. Ostré smysly, hravý duch, cit pro oddanost,
vytrvalost a síla jsou ve vlčích populacích rozvíjeny. Rovněž také umění přizpůsobit se
okolnostem, zůstat odolný, statečný a projevovat solidaritu. Samozřejmostí je prožívání plného
života v harmonii s přírodními cykly. Psychoanalytička Clarissa Pinkola Estés uvádí ve své
studii o archetypech divokých žen deset všeobecných pravidel vlka pro život, jejichž obsah
- 15 -
náleží zde formovanému archetypu: jíst, odpočívat, toulat se, oplácet věrnost, milovat děti,
hašteřit se za měsíčního svitu, nastražit uši, starat se o kosti, milovat se a často výt (Estés
1995, s. 386).
7. Výzkumné šetření – diskurzivní a sémiotická analýza textů
Cílem
výzkumného
šetření
bylo
zjistit,
jak
se
znakem
vlk
pracují
textaři
nejpopulárnějších českých interpretů populární hudby a jaké přisuzují jeho roli syntaktické,
sémantické a pragmatické vlastnosti i hledání souvislostí s archetypálním vnímáním tohoto
znaku v průmyslové moderní a postmoderní společnosti. Tématizována byla zejména
medializace tohoto znaku. Výzkum provázela hypotéza, zda se objevují při symbolickém
zobrazování znaku vlk negativní stereotypy. Součástí výzkumného šetření byly tyto výzkumné
metody: diskursivní a sémiotická analýza, hloubkové rozhovory a dotazníkové šetření.
Za mainstream neboli hlavní proud jsou v populární kultuře považována díla, která se
obecně těší největší popularitě u publika, konzumentů medializovaných sdělení. Předmětem
výzkumu je analýza hudebních textů – přesněji hledání použití znaku vlk v jejich obsahu a
kategorizování tohoto ztvárnění –, které spolu vytvářejí symbolický obsah dominantního
kulturního proudu populární masové kultury. Za hlavní kritérium, na jehož základě byl vymezen
zkoumaný soubor, byla určena prodejnost hudebních nosičů interpretů české populární hudby.
Aby zkoumaný soubor tvořil skutečně reprezentativní vzorek, bylo analyzováno dvacetileté
období 1993–2012. Za každý zkoumaný rok bylo do analýzy zahrnuto 20 nejprodávanějších
hudebních nosičů v České republice dle žebříčků vedených Českou národní skupinou
mezinárodní federace hudebního průmyslu IFPI (ČNS IFPI 2014), jejíž členové pokrývají trh
s hudebními nosiči dominantním způsobem, v součtu zastřešují cca 98 % veškeré legální
produkce na domácím trhu. Do prodejních statistik není započítáno něco kolem 2 % legálních
prodejů na území České republiky, které vytvářejí minoritní undergroundová vydavatelství a jiné
alternativní hudební směry. Analýza se tedy týkala celkem 400 alb. Některé nahrávky se
objevily v ročních přehledech TOP 20 vícekrát, ale to pro naši práci není podstatné. Stejně tak
není podstatné opakování písní na jednotlivých albech. Některé skladby vyšly u stejných
interpretů v rámci jejich kariérních „best of“ výběrů, jiné písně (hity) se objevily v cover-verzích u
jejich kolegů z branže. Níže uvedené statistické sumarizace tedy obsahují souhrnná data, kde
prolínání skladeb a alb v ročních žebříčcích není reflektováno. Ve všech použitých zdrojích
nebyly nalezeny texty k 15 albům. Konečný počet analyzovaných textů byl 6545. V tomto počtu
textů bylo nalezeno 52 použití znaku vlk. U některých alb nebylo možné dohledat texty všech
písní, které se na nahrávce objevily. Tyto texty nebyly počítány mezi analyzované.
Tabulka 1: Sumarizace výskytu znaku vlk v hudebních textech
- 16 -
Číslo
textu
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
Název písně
Interpret
Bílá, Lucie
Bílá, Lucie
Bratři Ebenové
Bratři Ebenové
Černý, Miroslav
Divokej Bill
Filipová, Lenka
Hapka a Horáček
Hapka a Horáček
J. A. R.
Kabát
Kabát
Kabát
Kabát
Kabát
Koller, David
Klus, Tomáš
Kryl, Karel
Kryl, Karel
Kryštof
Kryštof
Landa, Daniel
Landa, Daniel
Landa, Daniel
Landa, Daniel
Landa, Daniel
Machálková, Leona
Matuška Waldemar
Maxim Turbulenc
Maxim Turbulenc
Nedvědové, František a Jan
Nedvědové, František a Jan
Nedvědové, František a Jan
Nedvědové, František a Jan
Nedvědové, František a Jan
Nohavica, Jaromír
Nohavica, Jaromír
Nohavica, Jaromír
Nohavica, Jaromír
Nohavica, Jaromír
Nohavica, Jaromír
Patrasová, Dáda
Pražský výběr
Pražský výběr
Radůza
Radůza
Radůza
Svěrák a Uhlíř
Svěrák a Uhlíř
Těžkej Pokondr
Wanastowi vjecy
Zemětřesení
Soumrak
Ze mě dým
To nic
O filmových milovnících
Čarodějka Chvějka
Unisono
Svět se zbláznil
Přišlo mi to vhod
Jak se ten chlap na mě dívá
Kosti minulosti
Bum Bum Tequila
Kdeco nám zachutná
Burlaci
Frau Vogelrauch
Rio Grande (Ta, co tančí s vlkem)
V erbu krysy
Dno za dnem
Smečka
Bratříčku, zavírej vrátka
poHádkách
Skříň
Ztracení hoši
Bílá hora
Táta
Právo je síla
Rapsodie vlků
Doufej
Hříšník a fláma
Severní vítr
Večerníček
Kanada
Ticho
Noe
Jižní kříž
Albatros
Ty ptáš se mě
Mám jizvu na rtu
Český fousek
Mařenka
Strach
Unaven
Vlci
Hrabě X
Tož vem to ďas
Ocelový město
Jsem vlk
Už břízy zlátnou
Strašidýlko Emílek
Karkulka
Z mamba nejsem štajf
Vlkodlak
Co dělá indián
Zdroj: autor práce (vlastní šetření)
Tématizování medializace znaku vlk
- 17 -
Na základě interpretace použití znaků vlk byl text přiřazen do jedné ze tří definovaných
archetypových skupin. Jedná se o tyto tři skupiny: archetyp vlčího krále, archetyp vlčího stínu a
archetyp vlčí biodiverzity. Subjektivní rozdělení výskytu znaku vlk podle autora práce do tří
skupin dle konotativního archetypového vnímání přineslo v analyzovaných 52 hudebních
textech tento výsledek:
Skupina archetypů vlčího stínu: 39 textů
Skupina archetypů vlčí biodiverzity: 10 textů
Skupina archetypů vlčího krále: 3 texty
Výzkumná hypotéza zněla, zda se ve zkoumaném souboru objeví negativní stereotypy
použití znaku vlk. Vymezení nejpopulárnějších českých písňových textů za dvacetileté období
(1993–2012) dle prodejnosti hudebních nosičů učinilo předmětem analýzy soubor o velikosti
6545 textů. Zkoumané znaky se objevily pouze v 52 písňových textech. Žádné ze 400
analyzovaných hudebních alb nemělo ve svém názvu znaky vlk ani vlčí. Pouze ve čtyřech
případech se tyto znaky dostaly do názvu skladby. Jednalo se o následující písně: Jsem vlk
(Radůza), Rapsodie vlků (Daniel Landa), Vlci (Dagmar Patrasová) a Rio Grande (Ta, co tančí
s vlkem),(Kabát). Znak vlka jako hrozby, zastrašování, přímého ohrožení člověka a
demonstrace moci se v hudebních textech objevil dvanáctkrát. Vylíčení negativních pocitů a
vlastností, odporu či navození nelibosti bylo v textech nalezeno ve třinácti případech. Odkaz na
pohádku o Červené Karkulce byl v hudebních textech zaznamenán čtyřikrát. Znak vlk byl
v antonymické dvojici s beránkem lokalizován rovněž čtyřikrát. Všech 39 souhrnně uvedených
výčtů spadá do souboru negativní symbolické interpretace znaků vlk, do kategorie archetyp
vlčího stínu, jak byla definována v teoretické části práce. Deset hudebních textů, které byly
zařazeny do skupiny archetypu vlčí biodiverzity, se váže k pozitivnímu symbolickému ztvárnění
znaku vlk, který v těchto případech reprezentuje vitalitu, přírodní cyklus a harmonii. Pouze tři
hudební texty se znakem vlk byly zařazeny do skupiny archetypu vlčího krále, ve kterém je tato
šelma symbolickým ztvárněním duchovního vůdce s idealizovanými vlastnosti a metaforou
svobodného či nespoutaného života.
Hypotéza o stereotypním znázorňování znaku vlk v písňových textech českého
mainstreamu byla potvrzena. Její naplnění má však ještě doplňující vyznění u písňových textů
určených pro dětské posluchače. Z 52 zkoumaných písňových textů pocházelo 5 od interpretů,
jejichž tvorba je zaměřena primárně na nejmenší publikum. Všech pět písní je svým negativním
ztvárněním vlka reprezentací archetypu vlčího stínu.
8. Výzkumné šetření – hloubkové rozhovory
Respondenti pro hloubkové rozhovory byli vybráni tak, aby jejich odpovědi obsahovaly
s co největší pravděpodobností různé pohledy na zkoumanou problematiku. Odpovědi na osm
- 18 -
otázek byly zaznamenány na diktafon a následně přepsány. Respondenti byli v přípravné fázi
rozděleni na dvě skupiny: na ty, u kterých byl předpokládán v odpovědích kladných vztah ke
znaku vlk, a na ty, u nichž se předpokládal pohled opačný, nebo alespoň neutrální. Všichni
dotazovaní jsou odborníky v předmětných oblastech svých profesí a právě jejich pohled na vlka
jako na symbol i zvíře, které je předobrazem kulturních výstupů, nám nabídl další informace
potřebné k finální sumarizaci získaných poznatků.
Respondenti, u kterých byl předpokládán kladný vztah ke znaku vlk: Tanja Askani –
více než dvacet let vychovává vlky volně žijící v Německu (v případě přeživších mláďat, která
přišla o biologické rodiče vinou pytláctví či jiných vlivů), pracuje v zooparku poblíž Hamburku;
Jaroslav Monte Kvasnica – spisovatel, autor čtyř knih a mnoha odborných článků o vlcích;
Miroslav Kutal – vedoucí sekce ochrany velkých šelem v organizaci hnutí DUHA.
Respondenti, u kterých byl předpokládán záporný nebo neutrální vztah ke znaku vlk:
RNDr.
Petr
Vladimír
Granz
–
Zýval
majitel
–
hodnotitel
lovecké
vlivů
kanceláře,
na
životní
která
prostředí,
pořádá
i
odpovědný
zájezdy
na
lovy
řešitel;
vlků;
Ing. Luděk Králíček – pracovník Českomoravské myslivecké jednoty, odborný referent pro
myslivost a ekologii, člen redakční rady časopisu Myslivost, autor odborných článků.
Oslovení respondenti z téměř protichůdných oblastí profesních zájmů, při nichž se
setkávají s vlkem, kteří odpovídali na osm otázek v hloubkovém rozhovoru, se až nečekaně
v mnohých pohledech na mediální obraz vlka v postmoderním světě shodli. V západní
společnosti existuje zakořeněný strach z vlka, který je konstruován více mytologicky než
souhrnem negativních zkušeností ze života. Metafyzické očerňování vlka nemá na svědomí jen
křesťanství, které z něho učinilo protipól božího beránka, ale i velmi populární pohádky,
zejména ty O Červené karkulce a O sedmi kůzlátkách. Myslivec, lovec, ochranář šelem,
spisovatel, chovatelka vlků i profesionální posuzovatel životního prostředí se shodují v tom, že
vlk je nesmírně inteligentní sociální zvíře a vzorný rodič. Všichni u reakce na sugestivně
negativní líčení vlka v aktuální dětské encyklopedii od renomovaného vydavatelství zdůraznili,
že vlk je plaché, opatrné zvíře, které se vyhýbá lidem. Všichni respondenti vnímají mediální hry,
ve kterých se ochranáři a příznivci této psovité šelmy všemi silami snaží negativní symbolický
obraz vlka ve společnosti změnit. Tento přístup naráží nejen na zakořeněné paradigma
většinové společnosti, která apriorně vnímá vlka jako hrozbu a nebezpečí, ale i na pragmaticky
smýšlející ekology, kteří koukají na přírodu jako na ekosystém bez zátěže historií
konstruovaného symbolického marasmu jakéhokoliv znaku.
I když všichni oslovení mají o vlkovi hlubší znalosti, a pro některé je dokonce hlavním
předmětem zájmu, dokázali souhrnně uvést jen velmi málo příkladů reprezentace vlka
v kulturních produktech a zejména pak ve zkoumaných hudebních textech. Většina uvedených
příkladů znázorňovala vlka v negativním světle. Z obsahu odpovědí je patrný velký rozpor mezi
tím, jaké jsou vlkovi připisovány vlastnosti, a tím, v jakých rolích je znázorňován v kulturních
- 19 -
produktech, které se těší pozornosti většinové společnosti. I z tohoto pohledu byl negativní
stereotyp vnímání vlka jako znaku v hudebních textech potvrzen.
9. Výzkumné šetření – dotazníkové šetření
Dotazníkové šetření proběhlo 19. 2. 2014 na malotřídní Základní škole Antonína Dvořáka
v Nelahozevsi. Zúčastnilo se ho celkem 70 žáků z 1. – 5. třídy, 36 chlapců a 34 dívek. Mezi
odpověďmi chlapců a dívek se žádné významné statistické rozdíly neobjevily, takže výsledná
data výzkumu budeme interpretovat souhrnně za obě pohlaví. Rovněž v odpovědích žáků
různých tříd se neobjevily žádné rozdíly, které by stály za zvláštní pozornost. Žáci obdrželi
oboustranný dotazník formátu A4, který obsahoval tři uzavřené otázky a jednu otevřenou. Ve
výzkumné části s kvantitativním přístupem odpovídali žáci na tři uzavřené otázky, odpověď volili
na škále sémantického diferenciálu o pěti stupních. Uzavřené otázky zjišťovaly jejich postoje
k pěti psovitým šelmám. V každé ze tří otázek byly dvě stupňované odpovědi pozitivní, dvě
negativní a jedna neutrální. Pro lepší orientaci nejmenších respondentů byla každá možnost
z nabídky označena emotikonem, který svým výrazem doprovázel emocionální hodnotu
výpovědi. Pro interpretaci výsledků byly kategorie sloučeny.
Tabulka 2: Sumarizace odpovědí na otázku v dotazníkovém šetření.
Napište, kde všude jste se setkali s vlkem
(pohádky, filmy, písničky, říkanky, počítačové hry apod.), a zda byl hodný, nebo zlý.
Název kulturního produktu, kde se vyskytuje vlk
Počet výskytů
Hodnocení vlka
Pohádka O Červené Karkulce
70
zlý
Kreslený seriál Jen počkej, zajíci!
32
zlý
Pohádka O sedmi kůzlátkách
15
zlý
Film Nekonečný příběh
7
zlý
Pohádka Tři prasátka
5
zlý
Zdroj: autor práce (vlastní šetření)
Tabulka 3: Celkový počet děl s výskytem vlka uvedených respondenty
Počet všech kulturních děl s výskytem vlka s hodnocením zlý
126
Počet všech kulturních děl s výskytem vlka s hodnocením neutrální (nebo zlý i hodný)
11
Počet všech kulturních děl s výskytem vlka s hodnocením hodný
9
Zdroj: autor práce (vlastní šetření)
U 70 dětí z prvního stupně základní školy byly zjištěny statisticky významné negativní
postoje k hodnoceným psovitým šelmám. Celkem 61 dětí ze 70 označilo vlka za zvíře
nebezpečné pro člověka. Pokud sloučenou zápornou kategorii rozklíčujeme, zněly přesné
odpovědi respondentů takto: vlka za velmi nebezpečné zvíře označilo 40 žáků, za trochu
- 20 -
nebezpečného 21 a pouhých 7 žáků zvolilo za odpověď neutrální kategorii, podle níž toto
nedokážou posoudit. Otázka zkoumající postoj k užitečnosti jednotlivých zvířat pro přírodu
přinesla tyto výsledky: vlka za neužitečného tvora pro přírodu považuje 38 dětí, 15 tuto otázku
nedokázalo posoudit a vlka jako užitečného tvora pro přírodu považuje 17 dětí. Liška je podle
školáků prvního stupně základní školy neužitečná podle 35 dětí. Postavení dle užitečnosti
nedokázalo u šakala posoudit 28 dětí, u kojota 31. Když děti odpovídaly na otevřenou otázku,
kde všude se setkaly s vlkem (pohádky, filmy, písničky, říkanky, počítačové hry apod.) a zdali
byl hodný, nebo zlý, na Červenou karkulku s hodnocením vlka jako zlého si vzpomnělo 60 žáků!
Na druhém místě pomyslného žebříčku kulturních děl s výskytem vlka skončil animovaný seriál
Jen počkej, zajíci!, s 32 negativními hodnoceními vlka, 15 stejně zabarvených hodnocení
obdržela pohádka O sedmi kůzlátkách. Děti si celkem vzpomněli na 146 kulturních produktů, ve
kterých se setkaly s vlkem. Vlk s hodnocením zlý se objevil ve 26 z nich, v 11 byl hodnocen
neutrálně a jen v 9 byl označen jako hodný.
10. Závěr
Pátrání v postmoderní době prostoupené mnoha kulturními vlivy a relativizováním
všeho tradičního a moderního po uceleném souboru, který by bylo možno zkoumat, není
jednoduchý úkol. Kulturních děl existuje nepřeberné množství a k jejich původnímu významu se
po mnoha uměleckých recyklacích není většinou možné dopátrat. A tak se analýza původních
písňových textů interpretů populární hudby, kteří jsou prostřednictvím své tvorby součástí
každodenního života většiny společnosti, ukázala jako jedna z možných cest. Hudební texty
jsou navíc kulturními produkty naší doby. I když v některých případech nemusejí být nositelem
sdělení, ale třeba jen „verbální výplní písně“, většinou s posluchači komunikují znaky, které
mohou zastupovat jinou skutečnost nebo fikční světy. Jak uvádí Doubravová: „Znak může
fungovat tehdy a jen tehdy, je-li jeho vnímatel kompetentní, tj. zná-li jeho význam a smysl nebo
předpokládá alespoň, že znak nějaký význam a smysl má nebo měl“ (Doubravová 2008, s. 28).
Vzorek vymezený posledními dvaceti lety, nejprodávanějšími českými čtyřmi sty hudebními alby
a více než šesti a půl tisíci texty lze považovat za reprezentativní k uskutečněnému výzkumu.
Historické hledání symbolického zobrazování vlka od časů starověkého Egypta do
současnosti se proplétalo mezi třemi hlavními proudy formovanými psychoanalytickými teoriemi
kolektivního nevědomí, které vyústily v definování tří archetypů vztahujících se k symbolickému
konstruování významu a smyslu znaku vlk: archetyp vlčího stínu, archetyp vlčího krále a
archetyp vlčí biodiverzity. Stěžejní vlivy obsahů těchto souborů sehrávají zásadní roli při
socializaci jedince, jeho internalizaci kulturních hodnot i zakotvení v sociálně konstruovaném
světě. Vliv dominantního symbolického světa přijímáme v procesu primární socializace za svůj.
Diskurzivní analýza několika tisíc populárních písňových textů prokázala negativní
pohled na symbolické zpodobňování vlka. Jen třináct textů komunikovalo pozitivně zabarvený
- 21 -
význam. Rozpor mezi současnými přírodovědeckými poznatky o vlkovi a jeho mediálním
obrazem je obrovský. Bezmála 90 % žáků prvního stupně základní školy v provedeném
výzkumu označilo vlka za zvíře nebezpečné pro člověka, o něco málo více než 50 % dětí
považuje vlka za neužitečného pro přírodu. Ze 146 kulturních produktů uvedených dětmi
figuroval vlk jako zlé zvíře téměř v 90 %. V těchto souvislostech již zřejmě nikoho nepřekvapí,
že vlk vystupoval jen v pěti písňových textech pro děti – a ve všech negativně. Jedni
z nejúspěšnějších a nejoblíbenějších autorů dětských písní Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř
z dvou stovek analyzovaných textů z jejich řadových alb zpívali o vlkovi dvakrát, v obou
případech negativně. Právě podněty v rané fázi socializace výraznou měrou konstituují a
determinují obsahy imaginace a cítění u člověka. Životně významné a věcné podněty předurčují
činitelé nazývané archetypy, které jsou spojeny s určitými univerzálními symboly a prokreslují
se v obsahu pohádek, mýtů i jiných komunikačních kulturních konstruktů. Zejména v práci
prokázaný „syndrom Červené karkulky“ a obrovský rozpor mezi vnímáním vlka jako zvířete a
symbolu v naší západní kultuře má za následek absenci alternativních způsobů jeho
symbolického zobrazování v mainstreamových kulturních produktech. Zajímavou otázkou pro
další výzkum, který by mohl na poznatcích této práce stavět, by byla analýza, zda se majoritně
stereotypní a negativní zobrazování znaku vlk objeví i v hudebních textech alternativních
kulturních směrů, minoritních žánrů či dalších subkulturních proudů, které stojí mimo hlavní,
masmédii formované mainstreamové kulturní proudy, jejichž stěžejním záměrem je produkování
zisku.
Literatura
Bell D.: Kulturní rozpory kapitalismu. SLON, Praha 1999.
Berger P. a Luckmann T.: Sociální konstrukce reality. Centrum pro studium demokracie a
kultury, Brno 1999.
Bontonfilm: Anotace filmu Vlk z Wall Street.. 1. 2014) http://www.bontonfilm.cz/the-wolf-of-wallstreet.html (29. 1. 2014)
Český slavík Mattoni: Pořadí ankety v roce 2005. http://www.ceskyslavikmattoni.cz/vysledkyrocniku/cmsarticle/#.VQf4Zmd0yT8 (27. 1. 2014)
ČNS IFPI: Informace o činnosti České národní skupiny mezinárodní federace hudebního
průmyslu. http://www.ifpi.cz/cns-ifpi/obecne-informace/ (5. 1. 2014)
Doležel L.: Fikce a možné světy. Karolinum nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 2003.
Doubravová J.: Sémiotika v teorii a praxi. Portál, Praha 2008.
Erben K. J.: Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek I.Ottovo
nakladatelství, Praha 1905.
EMPRESA MEDIA: SuperStar v neděli zvítězila, její sledovanost ale klesá.
- 22 -
http://mediamania.tyden.cz/rubriky/ televize-radio/superstar- -nedeli-zvitezila-jeji-sledovanostale-klesa_272146.html (27. 1. 2014)
Estés C. P.: Ženy, které běhaly s vlky. Nakladatelství Pragma, Praha 1992, 1995.
Franz M.: Psychologický vyklad pohádek. Portál, Praha 2011.
Giddens A.: Sociologie. Argo, Praha 2003.
Grimm J. a W.: Klasické pohádky. Slovak – Print, Bratislava 2009.
Hartl, P. a Hartlová H.: Psychologický slovník. Portál, Praha 2009.
Jandourek J.: Sociologický slovník. Portál, Praha 2007.
Jirák, J. a Köpplová B.: Média a společnost. Portál, Praha 2003.
Jung C. G.: Archetypy a nevědomí, výbor z díla II. Nakladatelství Tomáše Janečka, 1998.
Kolektiv autorů. Tatry – příroda. Miloš Uhlíř – Baset, Praha 2010.
Kvasnica J.: Krajina s vlky. Rapsodie šedých stínů. Vojtěch Smidek Élysion, České Budějovice
2009. (a)
Kvasnica J.: Krajina s vlky. Honba za přízrakem Gévaudanu. Vojtěch Smidek Élysion, České
Budějovice 2009. (b)
Kvasnica, J.: Jantarové oči. Vojtěch Smidek Élysion, České Budějovice 2011.
Lada, J.: Bubáci a hastrmani. Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1953.
Maříková, H. a kol.: Velký sociologický slovník. Karolinum, vydavatelství Univerzity Karlovy,
Praha 1996.
McQuail D.: Úvod do teorie masové komunikace. Portál, Praha 2004.
Mikulica, V. Poznej svého psa. Dialog, Most 1991.
Mocná D. a Peterka J. a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Paseka, Praha 2004.
Musil J.: Sociální a mediální komunikace. UJAK, Praha 2010.
Mrhačová E.: Názvy zvířat v české frazeologii a idiomatice. Ostravská univerzita, Ostrava 1999.
Nakonečný M.: Lexikon psychologie V. Kvasnička nakladatelství Vodnář, Praha: 1995.
Online Etymology Dictionary: Anglický etymologický slovník.
http://www.etymonline.com/index.php? term=mains tream&allowed_in_frame=0 (20. 1. 2014)
Pavelka J.: Kultura, média & literatura. Středoevropské vydavatelství a nakladatelství Regiony,
Brno 2004.
Pavelka, J. a Pospíšil L.: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Georgetown, Brno 1993.
Petráčková V. a Kraus J. a kol.: Akademický slovník cizích slov. Academia, Praha: 1995.
PR PRESS TV NOVA: TV Nova získala v červenci nejvyšší podíl na sledovanosti za celý rok
2004. http://www.satcentrum.com/clanky/6326/tv-nova-ziskala-v-cervenci-nejvyssi-podil-nasledovanosti-za-cely-rok-2004/?lang=cs (27. 1. 2014)
Propp V. J.: Morfologie pohádky a jiné studie. Nakladatelství H&H, Jinočany 2008.
Radušovič M.: Vědci zkoumali, odkud přišla Červená Karkulka?
http://www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/16259-vdci-zkoumali-odkud-pila-ervena-karkulka
(10. 2. 2014)
- 23 -
Reifová I.: Slovník mediální komunikace. Portál, Praha 2004.
Royt J. a Šedinová H.: Slovník symbolů. Kosmas, příroda a člověk v křesťanské ikonografii.
Mladá fronta, Praha 1998.
Říčan P.: Psychologie. Portál, Praha 2009.
Sax B.: Zvířata v třetí říši. Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Dokořán, Praha 2003.
Statistiky prodeje hudebních nosičů dle ČNS IFPI 1993-2012
Ševčík P.: Svět zvířat v latinských legendách o českých světcích. Brno, 2011. Bakalářská
diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně, Fakulta filozofická, Ústav klasických studií.
Vedoucí kvalifikační práce: Jana Nechutová, dostupné z:
http://is.muni.cz/th/262845/ff_b?info=1;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3DSv%C4%9Bt
%20zv%C3%AD%C5%99at%20v%20latinsk%C3%BDch%20legend%C3%A1ch%26start%3D
1
VERONICA ekologický institut: Co to je biodiverzita a proč ji chránit,
http://www.veronica.cz/?id=431 (9. 2. 2014)
Zabloudil F. a VALA Z.: Některé druhy šelem – jejich život v současnosti.
http://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2009/Brezen---2009/Nektere-druhyselem---jejich-zivot-v-soucasnosti-I.aspx (22. 1. 2014)
Zelenka, J. a Šejfa, J.: Environmentální a ekologický slovník vybraných pojmů. Gaudeamus při
VŠP v Hradci Králové, Hradec Králové 2000.
- 24 -