řád rytířů z avisu - Univerzita Hradec Králové

Transkript

Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
ŘÁD RYTÍŘŮ Z AVISU
Jan Klíma
Církev bojující
Vznik portugalského státu dokládá rozhodující roli církve při konstituování národních
státních celků v 11. a 12.století, za vrcholícího vlivu papežství. Na rozdíl od raných českých
dějin, kde šlo spíše o soulad církevní a dynastické politiky v manévrech mezi západním a
východním křesťanstvím, se v Portugalsku rodil stát ze skutečné války za křesťanství jako
prioritní charakteristiku komunit odlišných od sousedního konkurenčního společenství
muslimského. Není sporu o tom, že kolébkou portugalské státnosti je církevní ohnisko, které
vzniklo už v 5.století v pozdějším arcibiskupském městě Braga1. V době muslimské
supremace byl ovšem i poněkud odlehlý severozápad poloostrova s křesťanským
obyvatelstvem vystaven zcela konkrétní hrozbě: mocný vládce al-Andalusu Muhammad ben
Abdalláh zvaný Almanzor (Almançor, 939-1002) poničil roku 987 Coimbru a deset let poté
pronikl pozdějším severním Portugalskem do Galicie, kde vyraboval a zničil poutní centrum
Santiago de Compostela i s katedrálou, kterou dal postavit Alfons III.2 Až v 11.století
povzbudil rozpad kalífátu křesťanskou reconquistu chápanou jako rozhodná válka proti
muslimským protivníkům. Válečná metoda šíření křesťanství se pak z Iberského poloostrova
rozšířila do křížových výprav organizovaných papeži a namířených velkoryseji proti centrům
islámu na Východě.
Roku 1100 vyjel arcibiskup z Bragy Geraldo de Moissac do Říma, aby získal od
papeže Pascala II. metropolitní status pro katedrálu v Braze. Plná autonomie jeho arcidiecéze
se stala předzvěstí nezávislosti Portugalského hrabství. Příštího roku vymezil papež
coimberskou diecézi a v roce 1108, kdy Geraldo zemřel, už fungovala v Braze katedrální
škola, pokračovala stavba samotné katedrály a římská liturgie už zcela vytlačila zbytky
předchozích kultovních reliktů z vizigótské doby.3 Oficiální církevní universalismus velmi
často kontrastoval s lokálním patriotismem jednotlivých prelátů. Spory a intriky arcibiskupů z
1
Braga jako dějiště církevních koncilů od roku 561 a základ christianizace galicijského kulturního ohniska na
Iberském poloostrově upoutala velkou pozornost církevních historiků; z bohaté literatury vyjímáme alespoň:
FERREIRA, J. A., Fastos Episcopais da Igreja Primacial de Braga, Braga 1928; DAVID, P., Études
Historiques sur la Galice et le Portugal, Lisabon 1949; COSTA, A. J. da, O Bispo D.Pedro e a Organização da
Diocese de Braga, Coimbra 1960.
2
SERRÃO, J. (ved.), Diccionário de História de Portugal, sv. I., Lisabon 1970, s. 114.
3
ROSDIGUES, A. Simões (koord.), História de Portugal em datas, Lisabon 1996, s. 22.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
galicijského Santiaga de Compostela a z Bragy nabývaly často povahy ozbrojeného
nepřátelství, ale musely ustoupit stranou, když roku 1111 almorávidé znovu zabrali Santarém
a ohrozili Coimbru. Hlavní téma reconquisty, boj proti „Maurům“, se na západě Iberského
poloostrova udržovalo stále v plné síle. Vzrůst moci vojenské šlechty ve stále rozlehlejším
Leónském království však také podněcoval růst separatismu okrajových hrabat, z nichž
Jindřich Burgundský (Henrique, zemřel v dubnu roku 1112) vybudoval v tehdy odlehlých
končinách poloostrovního západu doménu se zřetelnou independentistickou tendencí.
V osamostatňovací politice se Jindřich opíral o řádové rady: v letech 1109-1110 cestoval do
Francie, aby s opatem z Cluny diskutoval klíčové otázky nástupnictví. Předtím i později zval
Jindřich do svého nového sídla v Guimarãesu poblíž Bragy ze své původní vlasti rozložené
kolem Dijonu, Auxerre a Autunu mnichy z Cluny i z Citeaux.
Církevní organizace vytvořená mezi Bragou a Coimbrou podepřela vzestup
Jindřichova syna Afonsa Henriquese (Alfons I.). Od jeho pasování na rytíře, pravděpodobně
roku 1125 v Zamoře, začíná politika cílevědomého upevňování vlastní pozice v naprosté
shodě s posilováním pozic církve v budoucím státě. Ačkoli i světští biskupové vyznávali
vojenské ctnosti, ve stálých bojích s Kastilií a zejména s muslimskými státy na jihu
poloostrova mohl Afonso Henriques nejsnadněji vystoupit ke svému konečnému cíli –
ustavení vlastního království - obvyklou taktikou posouvání a hájení obranných linií v údolí
západovýchodně tekoucích velkých řek. Této způsob budování státu nutně vyžadoval
solidární součinnost všech církevních řádů s prioritním akcentem na spolupráci řádů
bojových. Alfons podporoval všechny; roku 1129 odevzdal templářům hrad Soure, aby bránili
osady v okolí Coimbry před muslimskými invazemi přicházejícími od jihu. Umožnil, aby se
roku 1130 v Portugalsku usídlili „špitální“ maltézští rytíři (hospitalários) a zhruba ve stejné
době i řád svatého Jakuba s mečem. Posun portugalského hraběte k jihu byl patrný ze založení
kláštera Svatého kříže v Coimbře, kde se usadili augustiniáni.4 Samotná světská šlechta
nedokázala ubránit nový hrad v Leirii, který dal Afonso Henriques postavit v roce 1135. Ve
vítězné bitvě u Ourique (1139) proti „Maurům“se hrabě musel opíral především o bojové
řády, protože pouhých třicet rodů ze severního Portugalska, jádro šlechty nového státu, by
nestačilo k prosazení projektu, který první portugalský suverén oznámil světu roku 1140,
když se prohlásil králem. V „bleskovém“ tažení z března roku 1147 obsadil Alfons důležité
město Santarém, ale samotný Lisabon dobyl v říjnu toho roku jen s pomoci mezinárodní
křižácké armády táhnoucí na druhou křížovou výpravu do Palestiny.
4
Základní údaje a kontext viz: KLÍMA, J., Dějiny Portugalska, Praha 1996, s. 26.
Problematická nezávislost Portugalska na Kastilii a neustálá válka s muslimskými
útvary na jihu nutily také následující portugalské panovníky, aby se opírali jak o bojující
šlechtu (cavaleiros), tak o bojové řády, a to až do roku 1249, kdy Alfons III. dobytím Fara,
Albufeiry, Porchesu a Silvesu celý proces portugalské reconquisty vítězně ukončil. Ani poté
však docela nepominula organizační a hospodářská role řádů, které se během dlouhé etapy
utváření státu dopracovaly velkého majetku a politického vlivu. Navíc po celé 14.století
hrozila odvetná muslimská invaze z nedalekých muslimských domén přežívajících na
jihovýchodě poloostrova. Ve specifické portugalské situaci si proto bojové řády udržely svůj
vliv, přidružily se k obchodní expanzi měst a nakonec aktivně ovlivnily proces zámořských
objevů.5
Évora – Calatrava - Avis
Mezi bojovými rytířskými řády, které se podílely na rozšiřování a upevňování
vznikajícího portugalského státu, dostal specifické poslání Řád rytířů z Avisu. Jeho vznik
přirozeně souvisí s pyrenejskou reconquistou.
V roce 1163 nastoupil do čela vzestupující říše Muwahhidů v severní Africe a
v přilehlém al-Andalusu kalif Abú Jakub Júsuf (1163-1184). Jeho tažení po jihu a středu
Iberského poloostrova znamenalo pro křesťany pravou pohromu. Muslimský vládce si
podmanil Valencii a Murcii, dobyl na leónském králi Cáceres a Alcántaru a porazil
křesťanské armády v Algarve a v Extremaduře. Proti jeho síle potřeboval Afonso Henriques
bránit právě dobyté město Évoru. Využil příměří dohodnutého s Abú Jakubem Júsufem na
léta 1173-1178 a v této době, patrně v roce 1175 nebo 11766, usadil u Évory posádku
řádových rytířů z Calatravy.
Tento řád založil kastilský král Sancho III., který rytířům v roce 1158 daroval město
Calatrava opuštěné templáři. Rytíři přijali cisterciáckou reguli7, byli jako samostatný řád
v roce 1164 schváleni bulou papeže Alexandra III. a úspěšně bránili důležitý strategický bod
5
Velkou část problematiky týkající se historie a úlohy všech bojových řádů obsahuje soubor příspěvků Actas del
Congreso Internacional Hispano-Portugues “Las Ordenes Militares en la Peninsula durante la Edad Media”,
Madrid-Barcelona 1981; druhý základní sborník je As Ordens Militares em Portugal e no Sul da Europa,
Palmela 1992.
6
R. Pinto de AZEVEDO ve své studii As Origens da Ordem de Évora ou de Avis, in: Historia, I/A, č.4, Lisabon
1932, s. 233-241, datuje založení nového vojenského oddělení calatravského řádu mezi březen 1175 a duben
1176. Počátky řádu a vztahy s kastilským střediskem zkoumala zejména M. C. Almeida e CUNHA v disertační
práci A Ordem Militar de Avis (das origens a 1329), Porto 1989, a ve studii „Algumas considerações sobre as
relações entre os monarcos castelhanos e a Ordem de Avis no século XIII”, Boletim do Arquivo Distrital do
Porto, sv. II, Porto 1985.
7
COCHERIL, M., „Calatrava y las Ordenes Militares Portuguesas“, Cistercium, roč. X, č. 59, 1958, s. 331-339.
proti muslimům. Podle nich také „Évorští vojáci Calatravského řádu“ přijali život vojenskomnišské komunity, která spojovala rytířský boj proti „Maurům“ se sliby chudoby a cudnosti.
Řídili se však do roku 1187 benediktinskou regulí a až poté přijali cisterciáckou. Papež
Celestýn III. schválil tuto větev v roce 1192.
O významu „évorských vojáků“ svědčí mimo jiné závěť prvního portugalského krále.
Ten odkázal ze své kořisti 10.000 maravedí právě „évorským“, zatímco špitálním rytířům
poskytl jen 6.000 maravedí.8 Protože rytíři klíčovou obrannou úlohu spolehlivě plnili, daroval
portugalský král Alfons (Afonso) II. v roce 1211 mistrovi „évorské milice“ Fernandu
Annesovi město Avis ležící severně od Évory. Řád měl za to opevnit město a vybudovat zde
hrad a klášter. Rytíři z Évory zadání opět přesně vyplnili a v roce 1223 nebo 1224 za mistra
Fernãa Rodriguese Monteira se do Avisu nastěhovali. Dříve je papežské buly, které se
dotýkají jejich majetků, pokládaly za pouhou odnož calatravského řádu v Portugalsku9, po
získání nové základny však začali být rytíři označováni za specifický „Řád z Avisu“. Jejich
formální závislost na velmistrovi v Kastilii sice zůstala zachována, ve skutečnosti však
zeslábla. Rytíři sami volili své řádové mistry a respektovali nad sebou pouze suverenitu
portugalských králů. Stali se tak vlastně domácím bojovým řádem. Po skončení portugalské
reconquisty však i pouhá formální závislost calatravské odnože stejně jako kupříkladu Řádu
sv.Jakuba na kastilských velmistrech ohrožovala portugalskou státní nezávislost.
Byl to právě řád z Avisu, který ideu národního státu zásadně podpořil. V zásadním sporu o
státní suverenitu se v revolučních událostech let 1383-1385 postavil do čela vlasteneckého
směru mistr řádu z Avisu Jan, který s podporou měst i širokých vrstev vyřešil dynastickou
krizi nástupem na trůn (Jan [João] I., 1385-1433). Během krize vznikla emocionální
protikastilská patriotická vlna, která umožnila porazit kastilská vojska v bitvě u Aljubarroty a
nasměrovat státní nezávislost k pozdější velkolepé expanzi nové dynastie.10 Řád z Avisu plnil
v historickém okamžiku spíše mocenské než náboženské úkoly; skutečný křesťanský
fanatismus a nadšení pro teologii přinesla do vládnoucího rodu anglická manželka Jana I.
8
SARAIVA, J. H., História concisa de Portugal, 18. vydání, Lisabon 1996, s. 75.
Bula Inocence III. Religiosis vitam eligentibus z 21. května 1201 je určena Magistro et fratribus Elborensis
milicie, professis ordinem Calatravae.
10
Klíčové události revoluce 1383-1385 jsou dobře pramenně podloženy, kromě toho jsou námětem závažných
studií, z nichž vyjímáme alespoň: ARNAUD, S. Dias, A Crise Nacional dos fins do século XIV: A Sucessão de
D. Fernando, Coimbra 1960; CAETANO, M., As Cortes de 1385, in: Revista Portuguesa de História, sv. V,
Coimbra 1951; CASTRO, A. de, Lições de História de Portugal – 1, As Classes Populares a Formação,
Consolidação e Defesa da Nacionalidade nos séculos XII a XV, Lisabon 1982; LOBO, C., História da sociedade
em Portugal no século XV, Lisabon 1904; PERES, D., A Crise de 1383-1385, Porto 1930; SÉRGIO, A., Sobre a
Revolução de 1383-1385, in: Ensaios, díl VI., Lisabon 1980; SERRÃO, J., O Carácter social da revolução de
1383, Lisabon 1976.
9
Filipa Lancasterská (1360-1415), matka11 mj. pozdějšího krále Duarta (1391-1438) a
proslulého prince Jindřicha Mořeplavce (1394-1460).
Dokončením národní revoluce bylo svolání představenstva řádu rytířů z Avisu na tamní
hrad 3.října 1387. Zde byl bez jakéhokoli zásahu z Calatravy zvolen řádovým mistrem
Fernando Rodrigues de Sequeira. Jan I. k osamostatnění svého řádu pohotově využil
papežského schismatu a pod záminkou, že Kastilie uznává avignonského Klementa VII.,
požádal Urbana VI. v Římě o schválení autonomní volby řádového mistra bez potvrzení
velmistra v Calatravě. Taktika plně vyšla, když 9.listopadu 1389 volbu schválil Bonifác IX.
Bránili se ovšem samotní rytíři z Calatravy. Velmistr Gonzalo Núňez de Guzmán se při své
návštěvě Portugalska dočkal vysokých poct, ale nikoli uznání superiority. Spor se táhl
hluboko do doby, kdy už smysl bojových řádů popřely profesionální státní armády, diskutoval
se i na koncilu v Basileji roku 1436. Definitivní tečku za ním učinila až bula papeže Evžena
IV. v roce 1440; ta uznala nezávislost řádů svatého Jakuba s mečem a řádu z Avisu. Na
přelomu 15. a 16.století papežové rovněž zbavili příslušníky řádu původních slibů chudoby a
cudnosti.12
Po smrti zvoleného mistra Sequeiry přešlo vedení řádu do rukou královského rodu, mistrem
se stal jeden ze synů Jana I. Fernando. Papež Julius III. udělil pravomoci mistrů roku 1551
výslovně Koruně. Na žádost královny Marie I. (1777-1816) došlo roku 1789 k sekularizaci
všech řádů, takže členství v nich se stalo jen čestným aristokratickým privilegiem. Řád byl
znovu reformován v roce 1894 jako „Královský vojenský řád sv.Benedikta z Avisu“,
republika v roce 1910 ovšem všechny církevní řády zrušila. Nestabilní situace na konci první
světové války však umožnila v roce 1918 obnovení a reorganizaci řádu v podobě exkluzivní
společnosti držitelů státního vyznamenání za zásluhy udělovaného vojenským osobám.
V tomto smyslu byla řádová statuta několikrát revidována, naposledy v roce 1986. Podle této
úpravy je velmistrem řádu prezident republiky, Řád z Avisu patří spolu s Kristovým řádem a
Řádem svatého Jakuba s mečem do skupiny „starých vojenských řádů“ a uděluje se jako
11
Viz např. SERRÃO, J. (ved.), Diccionário de História de Portugal, sv. II., Lisabon 1971, s. 703-704.
Z další literatury k historii řádu připomínáme: Kardinál SARAIVA, Memória sobre a instituição da Ordem
Militar intitulada de Avis, em Portugal, in: Obras Completas de Cardeal Saraiva, díl III., Lisabon 1974, s. 21-27;
TAROUCA, C. da Silva, “As Origens da Ordem dos Cavaleiros de Évora (Avis) segundo as cartas do Arquivo
do cabido da Sé de Évora”, A Cidade de Évora, roč. V, č.13-14, Évora 1947, s. 25-39; OLIVEIRA, M. de, “A
milícia de Évora e a Ordem de Calatrava”, Lusitania Sacra, sv. I, Lisabon 1956, s. 51-64; O´CALLAGHAN, J.
F., The Spanish Military Order of Avis and its Affiliates – Collected Studies, Londýn 1975; FONSECA, L. A. da,
“Algumas considerações a propósito da documentação existente em Barcelona respeitante à Ordem de Avis: sua
contribuição para um melhor conhecimento dos grupos de pressão em Portugal em meados do século XV”,
Revista da Faculdade de Letras. História, 2.série, sv. I, Porto 1984, s. 19-56; PIMENTA, M. C., A Ordem de
Avis (durante o mestrado de D. Fernão Rodrigues Sequeira), in: Militarium Ordinum Analecta – As Ordens
Militares no Reinado de D. João I, sv. I, Porto 1997, s. 129-246.
12
vyznamenání portugalským nebo i zahraničním důstojníkům ozbrojených sil za vynikající
vojenské služby.
Závěr
Ve srovnání s českou nebo středoevropskou situací umožňuje historie portugalského
Vojenského řádu rytířů z Avisu uvědomit si několik skutečností:
•
Frekvence bojových řádů ve střední Evropě je mnohem nižší, zvláště v Čechách
vysoce dominuje ekonomická, zdravotnická, kulturní, sociální a výchovná činnost
„nebojových“ řádů nad úkoly vojenského charakteru.
•
Třebaže i do Čech zasáhly aktivity Řádu německých rytířů jako všestranně činného
bojového řádu, nebyly to aktivity výrazně vojenského charakteru; Řád německých
rytířů také nepodpíral Říši ve státním smyslu, spíše vytvářel vlastní doménu
nezávislou na jiné moci. V době tureckého nebezpečí ve střední Evropě už význam
bojových řádů zcela pominul, takže střední Evropa, třebaže ještě vyhlašovala křížové
výpravy, ani ve vlastních bojích proti muslimům řády nevyužila tak, jak byly využity
v regionu Iberského poloostrova.
•
Historie Řádu z Avisu stejně jako historie transformace templářského řádu na Kristův
řád v portugalském útočišti templářské internacionály i vývoj portugalského
Svatojakubského řádu13 a řádu rytířů svatého Jana svědčí o pevné vazbě těchto
církevních organizací na národní státy západní Evropy, nejsilnější patrně
v Portugalsku, v Kastilii a v Aragonii. Patriotické úkoly takových organizací zajistily
později i přes všechny proticírkevní vlny hluboké povědomí katolické křesťanské
kontinuity, živá tradice do značné míry znemožnila nástup reformace na Iberském
poloostrově a přenesla poselství reconquisty do aktivit spojených s vytvářením
rozsáhlých koloniálních domén. Byla to tradice tak silná, že v symbolických reliktech
přetrvala dodnes.
•
Zásadní úloha bojových rytířských řádů na Iberském poloostrově a jejich původní
koordinace s aktivitami bojových řádů při tlaku na Palestinu potvrzuje oprávněnost
13
K dalšímu specificky iberskému řádu rytířů svatého Jakuba existuje rozsáhlá literatura, z níž vyjímáme:
AYALA MARTÍNEZ, C. de, “La Orden de Santiago en la evolución política del reinado de Alfonso X (12521284)”, Cuadernos de Historia Medieval, č. 4, Madrid 1983; BARBOSA, I. M. do Lago, A Ordem de Santiago
em Portugal na Baixa Idade Média, disertace Univerzity Porto 1989; CUNHA, M. R. do Sousa, A Ordem
Militar de Santiago: das origens a 1327, Porto 1997; LOMAX, D. W., La Orden de Santiago (1170-1275),
Madrid 1975; MARTÍN RODRÍGUEZ, J. L., Orígenes de la Orden Militar de Santiago (1170-1195), Barcelona
1974; PIMENTA, M. C., “A Ordem de Santiago em Portugal”, Oceanos, č. 4, Lisabon 1989, s. 56-63; SASTRE
SANTOS, E., La Orden de Santiago y su Regla, Madrid 1981.
pojetí „křížových výprav“ v širším slova smyslu, tj. jako počátku západoevropského
vzestupu a západoevropské křesťanské (katolické) expanze nejen na Blízký východ
(kde ostatně byla nakonec neúspěšná), nýbrž i do východní Evropy (Drang nach
Osten), proti evropským „kacířským“ hnutím, proti Granadě a severní Africe a
nakonec i proti „pohanům“ v Africe, Americe a Asii.

řád rytířů z avisu - Univerzita Hradec Králové

Transkript

Podobné dokumenty

Martim Moniz - Prazeres