PF 2011 - Hnutí fokoláre ČR

Transkript

12/2010 ROČNÍK 19 (13)
PF 2011
Práce
i společenství
| 12
www.focolare.cz
Rodiče a výchova
|8
svoji zemi, být součástí nějaké komunity. V tomto smyslu hranice pomáhá definovat vlastní identitu. Na druhé straně
ploty, zdi a hranice mají toho druhého,
jiného a cizího zadržet mimo náš prostor.
Poukazují na rozdíly a tím jitří konflikty a vyvolávají nepřátelství. Čím jich víc
vybudujeme, tím bychom se měli cítit
jistější, ale často je to naopak a náš pocit nejistoty a strachu roste. Je-li obtížné
si představit, že by zrušení hranic samo
o sobě vedlo k míru ve světě, můžeme si
představovat prostupné hranice, které na-
místo rozdělení umožní vzájemné vztahy.
A dál doufat ve svět, kde je možné se setkávat.
Náš malý domácí svár jsme pro tentokrát vyřešili formou hry. Koupili jsme
v obchodě pro řemeslníky papírovou lepicí
pásku a rozdělili jsme s ní čtvercový pokoj
na tři díly, kde si každé dítě může rozmístit hračky a knihy, jak chce. Tato téměř
neviditelná hranice vyznačená na podlaze všem vrátila klid a pořádek. Objevili
jsme prostupné, přátelské hranice!
Elena Granata
Foto: M. a K. Broschovi
O
sobnostní rozdíly vyžadují
vymezení prostorů a hranic,
přátelství a sdílení si zase žádá společné prostory, otevřené
dveře a zbourané zdi. Jak tyto
dvě tendence skloubit?
„Maminko, potřebujeme
víc místa, chceme každý svůj pokoj!“
Moji tři andílci mi bez okolků sdělují, že
už nejsou ochotni dělit se o jeden pokoj.
Jejich požadavek mne zastihl nepřipravenou. Jako rodiče nemáme moc možností
jak tento typ konfliktu rozumně vyřešit.
Vymýšlet „domácí řád“ a pravidla chování, která by měla zabránit konfliktům, se
mi zdálo dost formální. Určitě by šlo se
snažit je přesvědčit, že naučit se vycházet
se svými sourozenci bude jednou pro ně
velké plus, až je život hodí do společnosti
druhých, kde rozdíly mezi lidmi budou
ještě patrnější. Ano, ale o to v podstatě
jde stále, i když se o tom nemluví. Také
bychom se s manželem mohli pustit do
razantní přestavby, aby každé dítě mělo
svůj pokojíček, svůj druhými nerušený,
ohraničený prostor. Možná by šlo znovu
promyslet celé vnitřní uspořádání domu,
vzdát se pracovny a udělat z ní pokoj pro
nejstaršího. Nápad, který už nějaký rok
odkládám. Ale ani stavba nových zdí se
mi nezdála být nejvhodnějším řešením.
Tak jak to vyřešit?
Jako obyčejná matka jsem se ocitla
před jedním z nejpalčivějších problémů
naší doby, který je ostatně obecným problémem lidí všech dob. Osobnostní rozdíly vyžadují vymezení prostorů a hranic, prožívat kvalitní mezilidské vztahy
zase vyžaduje otevřené dveře a zbourané zdi, společné prostory pro přátelství
a sdílení. Jak tyto dvě tendence skloubit?
Člověk potřebuje určité hranice, životní prostor, kde by se cítil doma, mít
Foto: archiv
Soukromý
prostor
s prostupnou
hranicí
12/2010 | Nové město |
3
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
„Každý máme bez rozdílu
svůj nezastupitelný úkol
od Stvořitele,“ říkají manželé Josef a Emílie Mikuláškovi o dlouholeté péči o postiženou dceru Andrejku. Přijali ji do svého
života jako Boží dar, který
se později stal poutem celé rodiny.
Máme ji v srdci
P
ro ro d i č e n e n í
snadné doprovodit
vlastní dítě na věčnost. Na pohřbu
Andrejky jsem
byla překvapena
množstvím lidí,
kteří se s ní přišli rozloučit, byla to jistě celá vesnice
a mnozí další. Zřejmě jste
měli s těmito lidmi pěkné
vztahy. Můžete nám o tom
říci něco více?
„Jak každý ví, na vesnici
nebo na malém městě si lidé
vidí do talíře. Tím a nejen
tím vznikají vztahy. Záleží
na mně, koho v tom druhém
vidím a také kým pro něj
jsem. Je pravda, že maminka Míly měla na městském
úřadě své postavení. Míla
se tu narodila, a proto ji lidé, na rozdíl ode mne, také
dobře znali. Musel jsem si
tedy dobré vztahy vytvořit. Moji rodiče, přestože ve
společenském žebříčku nic
neznamenali, měli dobré
jméno všude. Nosím jejich
jméno a navíc o mně lidé
vědí, že jsem křesťan a chodím do kostela. Ať chci nebo
ne, jsem svým životem příkladem svým dětem a každému, s kým se potkám. Je
otázka, jakým příkladem. Je
to velmi těžký úkol, ale na
světě nejsme jen kvůli tomu,
že si to rodiče přáli. Každý
máme bez rozdílu svůj nezastupitelný úkol od Stvořitele – Otce všech. Jak se říká, být ohněm, u kterého se
každý rád ohřeje, nebo také
lampou, která sice shoří, ale
posvítí druhým.
Je také pravda, že nás An-
4
| Nové město | 12/2010
Andrejka mezi svými, obklopená láskou.
drejka ve Šlapanicích ´proslavila´ svým specifickým
vztahem k druhým lidem.
Například tím, že kdekoliv zazvonila s přáním, že
s námi už žít nechce, aby to
zařídili… Tímto způsobem
nás poznali i v nemocnicích
v Brně, protože si telefonem
vytvářela vztahy i tam. Bylo
by toho na knížku, to jen na
vysvětlenou, ne k naší slávě.
Lidé viděli naši snahu, a snad
můžeme říct, že ji ocenili velkou účastí a porozuměním.
Měli jsme a máme z toho
radost, nejen kvůli Andrejce,
ale i proto, že většina lidí má
dobré srdce!“
Při pohřbu zazněla krásná
slova vašeho bratra, Mons.
Jiřího Mikuláška, generálního vikáře brněnské diecéze,
která nám zprostředkovala
pohled milujícího Boha na
nemocné dítě a na jeho rodiče. Můžeme se dozvědět
něco o vaší rodině, o tom,
jak jste spolu s Andrejkou
prožili těch 35 let?
„Já bych začal odpovědí
na jinou otázku, a sice co je
to život. Dá se možná říct, že
co člověk, to názor. Moje odpověď zní: Život je začátkem
šťastného života v nebi! Přípravou na něj byl můj život
s rodiči a sourozenci. Pokračováním bylo osobní setkání
s těmi, které mi Bůh posílal
do cesty, dobrými i nedobrými, lidmi pro mé povzbuzení, příklad, nebo pro poučení z chyb… Samozřejmě má
můj život svá vlastní vítězství, prohry, pády, povstání –
zkrátka je normální osobní
křížovou cestou. Důležitými
mezníky na této cestě bylo narození dcery Andrejky
a syna Pepíka.
Člověk se postupně musel zříkat všech plánů, přání,
tužeb. Toho, co chtěl v životě
dosáhnout a vykonat: postavení, vyššího vzdělání, kariéry, politické činnosti, skau-
Andrejka Mikulášková
tingu a podobně, ba i přátel,
blahobytu – Míla třeba zaměstnání. Z domu jsem znal,
co je to žít skromně; nejtěžší pro mě bylo přijmout
a uvést do praxe ne mou, ale
Boží vůli. Říct mu ano! Znamenalo to nejen pracovat za
dva, ale i unést nepochopení, přehlížení, vypořádat se
s tím, že na nás mohou druzí
pohlížet jako na ty, kdo neumí vychovávat děti… Ani
pro Mílu nebylo lehké zůstat
doma. Také našemu Pepovi
jsme mohli věnovat méně
času než Andrejce. Byly to
těžké chvíle.
Dost mi v tom pomáhala
slova maminky: ´Víš, Joži,
ona vám otevře dveře.´ Nesmím zapomenout ani na
hodné nadřízené v zaměstnání i ostatní ´pomocné anděly´.
Poctivě musím říct, že to
byly těžké roky, ba desetiletí,
kdy jsme museli vyslechnout
mnoho nespravedlivého,
ale díky Boží milosti jsme
úkol splnili. Díky tomu se
náš vztah k Bohu stal velmi
osobním.“
Jaké bylo Andrejčino postižení a jak je snášela?
„Andrejka se narodila
v sedmém měsíci těhotenství s částečnou obrnou
mozku, která se věkem postupně zhoršovala. Od narození měla také skoliózu
páteře. Nakonec zemřela na
rakovinu jater. Největším
problémem bylo, že si Ája
uvědomovala svůj handicap,
ale neuměla si s ním poradit.
Jak jí třeba vysvětlit, že nemůže být maminkou – měla
totiž velmi ráda malé děti.
Jsme přesvědčeni, že to měla
ještě těžší než my. S odstupem času člověk vidí, že nám
vlastně dala dobrý příklad.
Srdíčko měla hodné, laskavé!
Myslela na ostatní, měla je
ráda, snažila se omlouvat ty,
kteří na ni neměli čas nebo
jí pohrdali, či chtěli nutit ke
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
Fota: archiv rodiny Mikuláškovy
svému, mnohdy falešnému
obrazu života. Prostě nám
chybí. My ji ale nemáme na
fotografii na stěně. Ne! My
ji máme v srdci. Byla pro
nás Božím darem, poutem
rodiny a je jím stále! Skoro
každý člověk má strach z neznámého, ze smrti, ale my se
máme na koho těšit. Pak to
bude radostný život v lásce
na věčnosti!“
A Pepa?
„Dělá nám radost. Je ženatý a má devítiletou dceru
Barborku. Pracuje v Moravské zemské knihovně v Brně
a absolvoval i Cyrilometodějskou teologickou fakultu
Univerzity Palackého v Olomouci.“
Andrejka byla a je poutem rodiny.
Jak jste poznali Ideál jednoty? Pomáhá vám spiritualita Hnutí fokoláre v každodenním životě?
„To je snadná odpověď.
Jednoho dne odpoledne
u nás nečekaně zazvonil
můj bratr Jiří (Mons. Mikulášek). Přestože byl a stále
je plně vytíženým knězem,
strávil u nás několik hodin
vyprávěním o Díle Mariině,
Chiaře… Ochotně a trpělivě
odpověděl na různé otázky
a s téměř stoprocentní jistotou, že souhlasíme, odjel.
Během krátké doby jsme se
díky němu seznámili s dalšími lidmi, s nimiž jsme se
začali společně scházet. Bylo to na podzim roku 1978.
Nejprve naše společenství
vytvářelo osm až deset lidí,
později nás bylo víc.
Na druhou část otázky,
zda nám spiritualita Hnutí
pomáhá, odpovídám prostě ano! Uvedu dva příklady
a opět se vrátím k Andrejce.
Nejprve, když se její i naše
křížová cesta blížila ke konci. Náhle zhubla na pouhých
34 kg. Z nemocnice se vrátila
domů a péče o ni se stala už
neunesitelnou a mnohaletý
stres (35 let) dostoupil vrcholu. Vracel jsem se z práce
a tu ´jako náhodou´ jsem se
setkal s Markétou Povolnou,
též z Hnutí fokoláre. Vzájemně jsme si ´vylili srdíčko´.
Já byl skutečně už na dně.
Bylo mi jasné, že je konec.
Byl jsem předtím svědkem
posledních chvil Míliny i mé
maminky, kdy mě na jejich
smrti skličoval nejen předobraz sama sebe… Byl jsem
moc vděčný za to, že mě
Markéta dokázala opravdově potěšit a povzbudit. Díky
tomu jsem se dokázal ještě
jednou zvednout, nezhroutit
se pod tíhou kříže a v lednu
stát pod křížem, totiž v nemocnici u umírající Andrejky. Opravdu nejtěžší je
pochovávat vlastní dítě, je
to jako ztratit kus sebe. Také
při společném odchodu ke
hrobu nás provázeli přátelé
z fokoláre. Jednoduše řečeno
– jako by nás v lásce k opuštěnému Ježíši provázela i sv.
Veronika!
Nyní něco jiného. Ve spo-
lečenství si nejprve řekneme
svoje radosti, úspěchy, starosti, žal. A téměř vždycky
po přečtení Slova života najdeme odpověď, útěchu i na
nevyslovené problémy.“
Před několika týdny jsme
se viděli na setkání adherentů Hnutí na sv. Hostýně. Jak
jste prožili toto setkání?
„Předně musím říct, že
to pro mne bylo (i pro moji maminku, která nosila
s ostatními poutníky od úpatí Hostýna cihly na stavbu
poutního domu) návratem
na místo mých důležitých
rozhodnutí. Například před
vojnou jsem zde řešil, zda
budu knězem či ženichem.
Toto naše setkání Hnutí bych
připodobnil k setkání velké
Boží rodiny ve vzájemném
přátelství, ano lásce! A to
nejen žijících na světě, ale
i těch v nebi. My jsme je ´viděli´ srdcem. Byla to ovšem
i škola, řekněme, správného
života, a to nejen slovně, ale
i v praxi. Tolerance k sobě,
k maličkým, slabým na těle,
silným na duchu (paní na
vozíčku), služba druhým při
jídle, úklidu nádobí, prodeji,
promítání a další neviditelné
služby.
Upřímně říkám, člověka
to svádělo požádat: ´Pane, je
nám tu s tebou dobře, udělejme tu tři stany.´ Nezbývá než říct – díky všem za
všechno!“
Za rozhovor děkuje
Marie Stehlíková
KAŽDÝ LIDSKÝ ŽIVOT MÁ NESMÍRNOU CENU
K
dyž rodiče stojí nad novorozeným děťátkem, jsou plni očekávání. Těší se, jak ho postupně
uvedou do života, počínaje prvními slůvky a krůčky, až po samostatnost dospělé lidské bytosti, schopné
vzít vzácný dar života do vlastních
rukou. Postupně se ukázalo, že Andrejka bude po celý život odkázána
na pomoc druhých. Že bude stále po-
třebovat někoho, kdo by nad ní bděl
a doprovázel ji. Vyžadovalo to přizpůsobit tomu rytmus života rodiny,
mnohé si odříct, zříct se svých představ a plánů. … Každý lidský život má
nesmírnou cenu, protože je pozváním
k nekonečnému štěstí v domově Božím. … Až jednou na věčnosti uvidíme všechny souvislosti, budeme nebeského Otce vděčně chválit nejen za
to, co nám daroval, ale i za to, co na
nás dopustil. Při pohledu na kříž a na
to, v čem vlastně byl úspěch Ježíšova
života, to nejsou zmarněná léta, ale
naopak je to dobře investovaný čas,
který se tím neztratil, ale získal trvalou hodnotu v bance Boží.
(Z promluvy Mons. Jiřího Mikuláška
při pohřbu Andrejky)
5
Foto: Giuseppe Distefano
LIDÉ A UDÁLOSTI
Nová
papežská
rada
Tiskové středisko Apoštolského stolce zveřejnilo 12. října 2010 rozhodnutí Benedikta XVI. motu proprio
(z vlastní iniciativy) Ubicumque et
semper (Všude a vždy), kterým zřizuje Papežskou radu pro novou evangelizaci.
6
úsilí o novou evangelizaci je nutné „pro
mnoho lidí, kteří sice byli pokřtěni, ale
vůbec nežijí křesťansky, dále pro prosté lidi, kteří sice mají určitou víru, ale
neznají dobře její základní pravdy, nebo
pro vzdělance, kteří cítí potřebu poznat
Krista jinak, než jak je tomu učili v dětství, a nepochybně pro řadu dalších lidí“.1 Velkou pozornost věnoval této problematice podle papežova listu i Jan Pavel II., který velmi často hovořil o „nové
evangelizaci“ a učinil z ní jedno z důležitých témat svého rozsáhlého učení.
I když se zaměříme pouze na Evropu,
uvidíme, že situace v každé zemi je poněkud odlišná. „Hovořit o ńové evangelizaci´“, napsal papež, „neznamená, že je
třeba vypracovat jediné pravidlo, které
by bylo vhodné za všech okolností.“ Be-
nedikt XVI. se v listu odvolává také na
svoji první encykliku Deus caritas est: „Na
počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká
idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou,
která otevírá před životem nový obzor
a dává mu rozhodující zaměření.“2 Podobně v kořenech každé evangelizace
není lidská strategie šíření evangelia, ale
touha sdílet nesmírný dar, který nám
Bůh chtěl dát tím, že nám dává účast na
svém vlastním životě.“ Takovou zkušenost ale může druhým zprostředkovat
podle papeže ten, kdo sám s Bohem takovou hlubokou zkušenost prožívá.
V tomto kontextu mohou svoji roli
v církvi sehrát právě nová hnutí tak, jak
to Benedikt XVI. zdůraznil ve své řeči
k biskupům v Birminghamu: „Mnohá
Foto: Pietro Toscani
B
enedikt XVI. hovořil o jejím
zamýšleném ustanovení již ve
své homilii v bazilice sv. Pavla
za hradbami dne 28. června
2010, v předvečer slavnosti
sv. Petra a Pavla, i při setkání s biskupy Anglie, Skotska
a Walesu v září tohoto roku. 30. června
Svatý stolec oficiálně zveřejnil jméno
předsedy této rady. Stal se jím arcibiskup Salvatore Rino Fisichella, do té
doby předseda Papežské akademie pro
život.
Důvod vzniku nové papežské rady
vysvětlil Benedikt XVI. právě ve své
homilii v předvečer svátku sv. Petra
a Pavla: „Na světě existují oblasti, které
stále čekají na první evangelizaci, jiné
už jí prošly, potřebují ale její prohloubení. Někde evangelium sice už dávno zapustilo kořeny a umožnilo vznik
křesťanské tradice, ale sekularizace
způsobila díky složitému vývoji během
posledních staletí vážnou krizi smyslu
křesťanské víry a příslušnosti k církvi.
Proto jsem se rozhodl vytvořit novou
papežskou radu, jejímž základním úkolem bude prosazovat novou evangelizaci v zemích, kde už jednou byla zvěst
víry hlásána a církve tam byly dávno
založeny. Tyto země ale nyní prožívají
postupnou sekularizaci a určitý druh
´zatemnění smyslu pro Boha´ a představují výzvu, jak odpovídajícími prostředky znovu předkládat nepomíjivé
pravdy Kristova evangelia.“
Podle papežova listu není potřeba
nové evangelizace novinkou a byla už
velkým tématem i jeho předchůdců.
Jak uvádí, Pavel VI. hovořil o tom, že
Zakladatel
Neokatechumenátní
cesty
s Janem Pavlem II.
Speyer 1999: Představitelé církevních hnutí se sešli ke vzájemné spolupráci. Druhý zleva kard.
S. Rylko, předseda Papežské rady pro laiky.
Foto: G. Distefano, D. Salmaso
LIDÉ A UDÁLOSTI
Církevní hnutí mají pro novou evangelizaci zvláštní charisma.
střetům s modernou dnes opět ve Španělsku dochází. Pro budoucnost víry
a jejího setkání – nikoliv střetu – s laicismem má ústřední postavení právě
španělská kultura. V tomto smyslu jsem
tedy při ustanovení zmíněné papežské
rady měl na mysli velké západní země,
ale zejména Španělsko.“
Jak si papež a předseda rady uvědomují, je nutné si opětovně klást otázku,
proč lidé odcházejí z církve, zda se jedná jen o nezájem moderního člověka,
který se zabývá především sám sebou
a svým pozemským úspěchem či neúspěchem a rychlá, uspěchaná doba
s mnoha smyslovými podněty mu už
nedává prostor a chuť zastavit se a tázat se po smyslu života a smrti. Na tuto otázku, která je velkou bolestí naší
doby i nebezpečím pro náš kontinent,
bude rada muset najít odpověď, ale je
to otázka také pro každého věřícího
člověka. Věřme, že činnost rady přinese
zajímavé impulzy do misijní činnosti,
do každodenní praxe, hledání nových
způsobů péče o nováčky v církvi, prohloubení ekumenického dialogu v lásce a vzájemném pochopení a odvahu
k novým pohledům na životní zkušenost lidí mimo církev a její přijímání
jako výchozího bodu při hlásání radostné zvěsti evangelia.
Zdeňka Růžičková
1. Pavel VI. Apoštolská exhortace Evangelii
nuntiandi.
2. Benedikt XVI. Encyklika o křesťanské lásce Deus caritas est.
Foto: Petr Křivánek
nová církevní hnutí mají pro evangelizaci zvláštní charisma a jsem přesvědčen, že budete nadále hledat vhodný
a účinný způsob, jak je zapojit do misijního poslání církve.“
Při své listopadové cestě do Španělska odpověděl Benedikt XVI. na tiskové konferenci v letadle mimo jiné i na
otázku týkající se Papežské rady pro
novou evangelizaci. Zmínil v ní i Českou republiku. „Při založení této rady
jsem myslel na celý svět, i když nově
přemýšlet v kontextu Písma, teologie,
je všeobecně obtížné. Ale samozřejmě
existoval nějaký podnět, a tím byl západní svět se svým sekularismem, svým
laicismem a s vírou, která, má-li pokračovat, potřebuje obnovit, aby mohla reagovat na dnešní výzvy laicismu. V jednotlivých velkých zemích Západu se
však tento problém projevuje rozdílně.
Podnikli jsme například cesty do Francie, do České republiky, do Spojeného
království, a tam všude se tento problém vyskytuje, ale způsobem, který je
pro každou zemi podle jejích dějin rozdílný. A totéž velmi silně platí i pro Španělsko. Španělsko vždy bylo ´původní´
zemí víry. Musíme si uvědomit, že k obnově katolictví došlo v době moderny
především díky Španělsku. Postavy jako
sv. Ignác z Loyoly, svatá Terezie z Avily a svatý Jan od Kříže reálně obnovily
katolictví, formovaly rysy moderního
katolictví. Zároveň je ale pravda, že ve
Španělsku také vznikl laicismus, antiklerikalismus, silný a agresivní sekularismus, které se projevily ve třicátých
letech minulého století. A k těmto velmi
živým střetům s vírou a navíc ještě ke
7
Foto: PRNewsFoto
RODINA
Rodiče
a výchova
Jsem otec a připadá mi, že nejsem
schopný vychovávat své děti i přesto, že jsem absolvoval mnoho různých kurzů. Co byste mi poradili?
L. C.
8
sah, ideály, kvůli kterým stojí za to žít:
nesobeckou lásku, obětavost, odvahu,
věrnost, upřímnost. Výchova neznamená pouhý dril pravidel chování, o jehož
hlubším smyslu dítě nic neví. Sdělujme
dětem, v co věříme, a dosvědčujme to
svým životem. Problém výchovy není
problém dětí, ale problém dospělých.
Sdílejme s dětmi jejich obtíže a sdělujme jim svoje myšlenky, zkušenosti
a hlavně vztah k Pravdě. Pak je oprávněná naděje, že tato Pravda do nich
vstoupí a bude je vždy provázet, i když
my už tu nebudeme.
Ezio Aceti
Sourozenecké
hádky
„Moje děti (5, 7, 10 let) se spolu často
hádají i kvůli každé maličkosti. Můžeme tomu nějak zabránit? Co děFoto: Riccardo Bosi
M
noho rodičů v dnešní
pluralitní a složité společenské situaci zažívá
při výchově dětí pocit
bezradnosti a neschopnosti. Ve vztahu k dětem
se často chybuje, zvláště
tehdy, když se rodiče neovládnou a reagují agresivně. Díky tomu je pak pronásledují pocity viny, smutku a nedostatečnosti, které dál zpochybňují jejich
roli otců a matek. Z toho důvodu zažívají i chvíle zvláštní nejistoty a cítí se,
jako by byli na vše sami. Okolní společnost jim v tom nepomáhá, naopak tyto
pocity nedostatečnosti mnohdy ještě
zesiluje, jestliže se zveřejňují případy
rodičovského selhání a rodiče se představují jako kruté a bezcitné osoby.
Oddělíme-li od tohoto tématu skutečné kriminální případy týrání svěřených dětí a povrchní mediální nazírání
na výchovu, můžeme se na tuto problematiku podívat z jiného úhlu pohledu.
Selhání a výchovným chybám se v našem výchovném snažení vyhnout nedokážeme. Půjde o to, jak se s nimi dokážeme vypořádat. Pokud nás, i když jen
na čas, ochromí a my nedokážeme najít
východisko a pokračujeme ve starých
kolejích, může to časem znamenat slepou uličku a ještě hlubší pocity nedostatečnosti. I ve výchově, tak jako obecně v jakýchkoli vztazích, nám pomáhá
k pozitivnímu posunu a postupnému
růstu metoda nových začátků. Začínat
stále znovu. Jestliže se nám nevede, obracet se s novou důvěrou na svůj protějšek, bez opakování chyb vedoucích
k destrukci vztahů a zatvrzelosti. Budeme-li to dělat s odvahou, trpělivostí a opakovaně, můžeme doufat, že se
pokaždé o něco více s dětmi sblížíme
a posuneme směrem k dobru.
Výchova by neměla postrádat pře-
RODINA
Foto: archiv
lat pro to, aby mezi nimi byly nejen
dobré vztahy v dětství, ale i jednou,
až dospějí?“
L. R.
D
ůležité je, aby se na vytváření
klidného domácího ovzduší, otevřenosti jednoho vůči druhým,
sdílení a naslouchání podíleli
v prvé řadě rodiče. Mělo by tomu tak
být mezi otcem a matkou, aby především oni byli vzory svým dětem. Jestliže například někdo přijde nečekaně na
návštěvu ve chvíli, kdy se to rodičům
vůbec nehodí, měly by děti vidět, jak
se snaží návštěvu i v nejméně vhodnou
chvíli, kdy jsou třeba navíc unaveni,
vlídně a srdečně přijmout. Teprve pak
mohou rodiče pravdivě dávat svým
dětem rady typu: „Víš, dnes má Lukáš
hodně úkolů, tak trochu ztlum televizi,
aby se mohl učit.“ Výchova dětí často
rodiče donutí k vlastnímu růstu.
I přes veškeré úsilí rodičů však rivalita mezi sourozenci přetrvává a je
v určitém smyslu i normální. Má na to
vliv pořadí narození či věkový rozdíl
mezi dětmi. Děti se teprve musí naučit respektovat jinakost, že rodiče třeba kladou podle věku nebo ještě z dalších, pro děti zatím nesrozumitelných
důvodů na sourozence rozdílné požadavky. Že nemusí platit „stejná“ spravedlnost, že slabší vyžaduje ohleduplnost
a určité povahové rysy jiné výchovné
zásahy. I v tom jsou rodiče svým chováním v širším okolí svým dětem příkladem. Rodiče by měli upustit od srovnávání typu: „Vidíš, jak se bráška učí?“
Vytvářejí jen další napětí, právě proto,
že děti nejsou stejné. Každé má jiné obdarování, které musí rodiče rozpoznat
a respektovat. Také se ale někdy může
stát, že je hádka mezi dětmi způsobem,
jak přilákat naši pozornost. Zde je třeba
umět tento skrytý význam rozpoznat.
Rodiče by si měli zvyknout vést děti
odmalička k tomu, aby byly všímavé,
obětavé, viděly potřeby druhých a dokázaly se dělit. Tomu může napomáhat
i zapojení celé rodiny do takto zaměřené společenské iniciativy.
Rodiče někdy ze spěchu nedají dětem
prostor, aby se společně s nimi podílely
na nějaké práci. Budou-li trpěliví, rozdělí-li úkoly a nechají-li děti pracovat,
ty je možná překvapí tím, že pro ně není až tak obtížné smysluplně spolupracovat.
Giovanna Pieroni
Jako babička bych se snažila dceři
poradit, aby televizi vypnula. Jde o klidné, hlukem nerušené rodinné prostředí,
které nikoho v jeho činnosti neomezuje
a umožňuje mu plně se soustředit na tu
vlastní.
Maria Rosa Pagliari
Umět žít
a spolupracovat
s druhými
Televize jako
zvuková kulisa
„Moje dcera je matka dvou dětí ve
věku rok a půl a čtyři roky. Často když
k nim přijdu na návštěvu, mají děti
zapnutou televizi. Může mít televize
nějaký vliv na takhle malé děti?“ F. I.
Průzkumy v domácnostech s malými dětmi dokázaly, že televize jsou někdy zapnuté během dne až osm hodin.
Mnoho rodičů si myslí, že když jsou děti malé, nemají z programů pro dospělé
rozum a že zvuky a obrazy v televizi příliš nevnímají. Studie na padesáti dětech
od 12 do 36 měsíců ukázala, že pokud
je v pokoji, kde si děti hrají, zapnutá televize, děti se na ni při hře často dívají
(27x za půl hodiny ve 12 měsících věku,
26x ve 24 měsících, 17x v 36 měsících).
Časté pohledy na televizi (asi 3,27 sekund dlouhé) ruší jejich hru. Čím jsou
děti menší, tím je to ruší více.
Dítě, které se podívá na obrazovku
byť jen na malou chvilku, zapomene, na
co si hrálo a nedokáže na hru bez obtíží navázat anebo musí začít novou hru.
Nepodporuje se tím jeho schopnost
soustředění, ale naopak vede ke zvyku nedávat pozor. Chtějí-li tedy rodiče
dítě naučit (nejen pro výuku ve škole)
soustředěné pozornosti, neměli by ho
u zapnuté televize nechávat.
„Na dovolené jsem byla svědkem
marných snah jednoho malého dítěte, aby si s ním hrály dvě cizí starší
děti. Ty ho opakovaně odmítaly a jejich rodiče nijak nezasáhli. Nevede
netečnost rodičů ke špatnému postoji dětí? Jací lidé z nich jednou vyrostou, nenaučí-li se v dětství vstřícnosti vůči druhým, kteří pro ně nejsou až tak atraktivní?“
D. C.
Ano, je to tak, protože u dětí i u rodičů to jsou postoje, které neberou ohled
na city a potřeby druhého. To, co vás
mrzelo nejvíce, jak jste mi vysvětlila
v dopise, bylo to, že rodiče nezasáhli a neusnadnili cizímu dítěti navázat
s jejich dětmi vztah. Zůstali nevšímaví
a nevyužili příležitost ukázat svým dětem, jak se navazuje přátelství a že navázaný vztah pro ně může být zajímavý
i tehdy, když si to dopředu nemyslí.
Dospělí mají možnost zasahovat do
konfliktů dětí a nabízet jim jednoduché
a hravé návody, kterými se mohou smířit a více sblížit. Tito rodiče nejen ignorovali chování svých dětí, které nebyly
ochotné se zabývat mladším dítětem, ale
dokonce je v tom podporovali (když dítěti řekli, aby odešlo ze záběru, když se
jejich děti fotografovaly), takže ho ještě
víc utvrdili, jak je nežádoucí. Připadá mi
to jako promarněná výchovná příležitost, jak v dětech podpořit jejich sociální
dovednosti. Nejde o to z nich vychovat
neuvažující dobráky, kteří nikoho neumí odmítnout, ale o to zachycovat okamžiky, v nichž je možné naučit děti, že
být na chvíli v kůži druhých, zvláště těch
slabších, jim pomůže vyrůst ve flexibilnější a inteligentnější lidi, méně zatížené
impulsivním chováním a sobectvím.
Maddalena Triggiano Petrillo
9
SPIRITUALITA JEDNOTY
To, co hledáš, existuje
Je to on, sestřičko, můj i tvůj Bůh, který
mezi námi vytvořil společné pouto, silnější
než smrt, které se nikdy nezničí – tak jako
jeho duch, nesmírný, nekonečný, nejsladší, pevný a nesmrtelný jako láska Boží!
Je to Láska, která z nás dělá sestry!
Je to Láska, která nás povolala k lásce!
Je to Láska, která hluboce promluvila
v našich srdcích a řekla nám: „Podívej se
kolem sebe, všechno na světě pomíjí. Každý den má svůj večer, který záhy přichází.
Každý život má svůj konec a brzy přijde
také konec tvého života. Ale nezoufej si –
Červen 1944 ano, všechno pomíjí, protože nic z toho, co
rahá sestřičko v nesmírné Lás- vidíš a co miluješ, ti není určeno věčně!
ce Boží!
Všechno pomíjí, avšak nezanechává za
Poslechni si, prosím, hlas sebou pouze lítost, ale i novou naději!“
tohoto malého srdce! I ty jsi
Proto si nezoufej. Tvá ustavičná naděbyla, tak jako já, oslněna září je, která překračuje hranice života, ti říká:
Chiara
Ideálu, v němž je všechno
za- Lubichová
„Ano, to co hledáš, existuje. V tvém srdci
v Douale sjeněkterými
hrnuto a který všechno převynekonečná a nesmrtelná touha. Naděprůkopníky
šuje: nekonečnou láskou Boží.
je,Hnutí
která neumírá, víra, která přemáhá
Poté, co zůstala Chiara sama v Tridentu, sílil v jejím srdci stále více jediný plamen – Bůh. Proto onen měsíc
nazvala měsícem „Ohně“.
V tomto dopise v mnoha obměnách
skloňuje jediné slovo – láska. Znění
dopisu připomíná, co Chiara napsala
o tomto období: „Napsat z poslušnosti asi čtyřiceti neznámým lidem dopis
s pozváním bylo počátkem oné výměny dopisů, které se staly prvním poutem mezi členy rodícího se Hnutí.“1
fokoláre v Africe,
červen 1965.
Foto: archiv C. S. Chiara audiovisivi
D
temnoty smrti a která je světlem těm, kdo
věří. Ty nedoufáš, nevěříš nadarmo! Ne
nadarmo!“
Ty doufáš, věříš, abys milovala.
To je tvá budoucnost, tvá přítomnost,
tvá minulost. Vše je shrnuto v jediném
slově: láska!
Vždy jsi milovala. Život je neustálým
objevováním tužeb lásky, které se rodí
v hloubi srdce. Vždy jsi milovala! Ale milovala jsi příliš špatně! Milovala jsi to, co
umírá a je prázdné, a v srdci ti zbyla jen
prázdnota. Miluj to, co neumírá! Miluj
toho, který je Láska! Miluj toho, který se
bude na sklonku tvého života dívat jen na
tvé malé srdce. A ty budeš v tomto okamžiku s ním sama. Kdo bude mít srdce
plné marnosti, bude strašlivě nešťastný.
A nesmírně šťastný bude ten, jehož srdce bude vrchovatě naplněné nekonečnou
Boží láskou!
Sestřičko, naslouchej, prosím, tak jako
Chaiara Lubichová v Recife (Brazílie), 30. dubna 1965.
10
CITADELA
Práce i společenství
Fota: Marie Šeborová
Jedna z prvních sobot
v měsíci tohoto roku se
chýlí ke konci. Karolína,
Dominik a Filip se vrací
spokojeně domů. Prožili v citadele s rodiči pěkný
den.
T
ak jako každý měsíc i dnes se zde
sešla pestrá, i když
nepříliš početná skupinka lidí,
aby přiložili ruku
k dílu a pomohli s prací kolem citadely.
Vždyť má-li citadela být tím,
čím být má, měla by oslovovat i svým pěkně upraveným, harmonickým prostředím.
Kateřina Hájková, maminka tří statečných sourozenců, k tomu říká: „Je to docela
fajn i pro celou rodinu. Děti
jsou spokojené. Je sice pravda, že moc práce se s nimi
udělat nedá, chvíli jsme sbírali jablka, děti si pak hrály
a já pomáhala v kuchyni. Ale
prožili jsme jako rodina den
společně a tatínek odvedl
kus mužské práce.“
Marie a František Musterovi, kteří jsou až z Chotěboře z Vysočiny, rádi – je-li
to jen trochu možné – na
pracovní soboty v citadele
přijedou. „Umožňuje nám
to prožít chvíle ve společenství, které nám v našem
městě chybí,“ hodnotí prožitý den Marie. „Kolikrát se
mi nechtělo jet, vždyť doma
je práce dost, ale nikdy jsem
nelitovala. Často se setkáme
s lidmi, kteří nás opravdu
něčím obohatí.“
Marie Šeborová, která se
rozvoji citadely věnuje od
samého počátku, ke společné práci dodává: „Práce
je hodně a různého druhu,
ale sejde se nás většinou
málo, a tak stíháme dělat
jen to nejnutnější a ostatní
jsme nuceni odložit. O to
větší vděčnost bych chtěla
vyjádřit těm, kteří během
12
V prvních letech citadely.
let jakkoli přispěli svýma
ochotnýma rukama, či nám
pro naše dílo vyprošují Boží
požehnání. Hodně práce je
spojené s údržbou rozsáhlé zahrady, v létě se stříhají
keře, část se jich podařilo
omladit, část na omlazení
ještě čeká. Zároveň ale není
jediným výsledkem dobře
vykonaná práce a upravené
prostředí. Společné dílo nás
odměňuje ještě něčím navíc:
růstem našeho společenství
a prohloubenými vztahy
mezi námi. Do programu
míváme zahrnutou i možnost společné účasti na mši
svaté. Snažíme se dobře
využít každou společnou
chvíli, a tak si třeba během
přestávky na oběd přečteme
Slovo života. Často dojde
i na hlubokou výměnu zkušeností.“
Ludmila Šturmová
SPOLEČNĚ
V CITADELE
Budovat citadelu
i společenství jsou
srdečně zváni všichni
– vždy první sobotu
v měsíci (kromě
ledna a února).
Kontakt:
Marie Šeborová:
606 727 485,
Jiří Nastuneak:
777 754 380.
Při společné práci roste i společenství.
I.
1. G. Roschini, Il mistero di Maria considerato alla luce del mistero di Cristo e della
Chiesa, Roma 1973, s. 112.
2. C. Lubich, Maria fiore dell’umanità, in Nuova Umanità, XVIII (1996/1), 103,
s. 16–17.
3. Srov. např. P. Foresi, Fare filosofia, in Nuova Umanità, XXIII (2001/1), 133,
s. 23–30; týž, L’oggetto della filosofia, in Nuova Umanità, XXIV (2002/6), 144,
s. 721–726.
I V.
R
Svoboda, stvoření a Maria
Podněty k filozofické reflexi
Škola Abba
ád bych věnoval tyto úvahy pojmu svoboda. Pochopímeli svobodu, máme podle mého názoru dobrý základ, abychom pochopili, kým člověk opravdu je, jaký smysl má
jeho život a jaký smysl má veškeré stvoření.
Na úvod ocitujme úryvek z knihy Genesis, který je ve své
lapidární stručnosti neobyčejně významově hutný: „I řekl
Bůh: Účiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.´“ (Gn 1,26) Když Bůh takto stvořil člověka, umístil ho do
ráje plného rozkoší, aby člověk mohl zakusit, jaké to je moci být jako
Bůh. Aby to však bylo možné, musel mít člověk jako tvor také možnost vzepřít se Bohu, musel tedy mít možnost zakusit to i negativně.
A ke vzpouře člověka fakticky došlo. „I řekl Hospodin Bůh: ´Teď je
člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé.´“ (Gn 3,22)
Člověk se tedy stal „jedním z nás“, protože zakusil svobodu, čili
možnost vztahu s Bohem, která se v člověku jako tvoru projevila rovněž vzpourou a nikoli láskou, oddálením a nikoli návratem k Bohu.
A jelikož je Bůh nekonečným cílem veškerého lidského konání, jakýkoli lidský čin, ať už směrem k Bohu či proti němu, má díky tomuto
faktu nekonečnou hodnotu.
Pokusme se však hlouběji pochopit, co to znamená být jako Bůh.
Všeobecně se má za to, že to spočívá ve faktu, že je člověk nadán
duchem, který ho činí nesmrtelným, a protože je člověk obdařen rozumem, je schopen chtít a milovat.
Podobné odpovědi nepovažuji za vyčerpávající; hledíme-li na
Trojjediného Boha, otevírají se nám další, širší a hlubší dimenze chápání této skutečnosti.
Bůh je Otec, který se zcela dává Synu, a ten se zase zcela dává Otci.
Jejich vzájemná láska – vztah, který je spojuje – je Duch Svatý.
Být podobný Bohu znamená tedy prožívat spolu s ním tuto trojiční
dynamiku.
My, stejně jako všechna ostatní stvoření, jsme Bohem povoláni
k bytí, podobně jako je k bytí povolán Syn Otcem. A právě proto, že
jsme jeho tvorové, máme sklon se k Bohu vracet v láskyplném vztahu.
je dosaženo plného sjednocení lásky a rozumu, a tím je dosaženo
i vrcholu filozofie.
Díky rozumu tedy mohu vnímat bytí, a mohu ho vnímat velmi
hluboce, přestože půjde vždy o nedokonalé vnímání. Úkolem myšlení je projasnit a vyslovit toto vnímání pomocí diskurzivního myšlení, díky němuž lze vnímané bytí představit v tomto světě.
Ve skutečnosti se ovšem stává, že tento racionální proces nakonec omezuje samotnou vnímanou skutečnost, případně rozbíjí jednotu rozumové intuice. Tím se jen potvrzuje naše přesvědčení, že
rozumová činnost je pouze užitečným prostředkem poznání, jehož
cílem je dospět k Moudrosti a k Pravdě, a že tedy rozumová činnost
není nejvyšší ani poslední formou poznání.
Žena má častěji sklon k intuitivnímu používání rozumu, díky němuž vnímá bytí v jeho pravdě, a tento způsob poznání je jakoby její
přirozeností, poněvadž žena je povolána k tomu, aby přinášela život
skrze rození. Muž má zase spíše sklon k racionalitě. To vše má svůj
význam pro filozofii, jejíž pravdivost je ovlivněna tím, zda je zachyceno bytí věcí, anebo zda se o něm pouze hovoří, a též tím, zda se
o něm hovoří způsobem, který odpovídá tomu, co bylo nahlédnuto,
anebo zda se řeč od bytí odpoutává a stává se planým rozumováním.
Když se podíváme do dějin filozofie, opravdu zjistíme, že na konci středověku sice filozofie začíná důkladně racionálně prohlubovat základní filozofické otázky, ale že zároveň postupně opouští ono
nejhlubší chápání bytí, které je jejím životodárným zdrojem.
Z jakého důvodu se to děje?
Podle mého názoru je to dáno tím, že se na Západě opomíjela přítomnost Marie. Nemám přitom na mysli pouze její duchovní přítomnost, a už vůbec ne – v přeneseném smyslu – ženskou přítomnost, byť mnoho žen v dějinách filozofie nepotkáváme. Mám spíše
na mysli metafyzickou mariánskou přítomnost, která je – podle mého názoru – jediná schopná umožnit spojení slova se skutečností.
Jsem proto přesvědčen, že tato přítomnost takové myšlení, které
nemá bytí v sobě a které stojí mimo bytí, opět vrátí k životu, k bytí
a ke skutečnosti. A tento proces bude mít podobu návratu ke spojení myšlení s existencí, čili návratu ke skutečnému filozofování.
Toto je podle mého mínění specifický mariánský přínos, který je
svěřen zejména ženě.
Pasquale Foresi
TEOLOGIE JEDNOTY
13
ČLOVĚK
TEOLOGIE
V DNEŠNÍ
JEDNOTY
DOBĚ
Z Marie, z ženy par excellence, se tedy zrodil Ježíš, Bohočlověk.
Odtud musíme vyjít a chápat z hlediska Trojice biblickou pravdu o ontologickém vztahu mezi mužem a ženou, která je základem
pravé a hluboké rovnosti i rozdílnosti obou.
Radikálně se nám zde obrací běžný způsob chápání údajné nadřazenosti muže, kterou by mohlo naznačovat starozákonní vyprávění o stvoření ženy (srov. Gn 2,21–23).
Eva se rodí z Adama, žena z muže, a v jistém smyslu je méně než
on; avšak přestože je žena méně než muž, je schopna – a uskutečňuje tak ve stvoření metafyzický princip, že základem plnosti je prázdnota – rodit muže, a tím je mu nadřazena.
Proč je tedy žena podřazena muži? Protože je mu nadřazena.
A proč je muž nadřazen ženě? Protože je jí podřazen.
Boží Slovo, vtělené v Ježíši, přijímá do sebe veškeré stvoření a celé lidstvo – byť od něj zůstává zároveň i odlišeno – takže i Maria je
v Ježíši zahrnuta. Jelikož se však Ježíš narodil z Marie, Maria je mu
jistým způsobem nadřazena, jakkoli je to Ježíš, kdo ji takovou učinil, když si ji vyvolil jako svou matku, jako Bohorodičku.
III.
Mariolog Roschini píše: „Zatímco ve všech ostatních případech
mateřství existuje matka před synem a dává život synu, v případě mateřství Marie ve vztahu ke Kristu je to Syn, který jako Bůh existuje
před matkou (…). Božská Osoba Syna, která existuje od věčnosti, si
pro sebe vybírá matku – což je zcela jedinečné! (…) – a dává se jí jako
Syn, aby mu ona dala lidskou přirozenost; Maria svobodně přijímá
toto vyvolení a dává se Synovi – což je opět jedinečné – jako matka!“1
Ježíš a Maria jsou tedy dvě od sebe neoddělitelné skutečnosti. Pokud na nich máme účast, uskutečňujeme přítomnost Boha v nás, která je přítomností nás v Bohu. Být v Bohu totiž znamená být schopni
ho plodit – tak jako Maria zplodila Ježíše – odpovídat láskou na jeho
lásku trojičním způsobem, díky čemuž získáváme plnou účast na Božím životě.
Jak jsme již řekli, tuto svobodu daroval Bůh člověku a tuto svobodu Maria vyzdvihuje do maximální výše, navzdory lidskému hříchu.
Dokonce právě poté, co do světa vstoupil hřích, je zvěstována Maria,
kterou podle tradičního chápání církve znázorňuje žena, jejíž plémě
rozdrtí hlavu hadovi (srov. Gn 3,15).
Díky této úžasné dynamice se z hříšného – „poskvrněného“ – lidstva rodí Neposkvrněná, která plodí Ježíše.
Nádherně o tom píše Chiara Lubichová:
„Maria je květem lidstva. Ona, Neposkvrněná, je květem poskvrněného. Hříšné lidstvo vykvetlo v Marii, která je celá krásná! (…)
Jak je krásná Maria! Je to stvoření, které rozkvétá, stvoření, které se
stává krásným. Celé rozkvetlé lidstvo, podobné rozkvetlému stromu – to
je Maria.
Bůh se z nebe zamiloval do tohoto květu květů, opylil ho Duchem Svatým a Maria dává nebi i zemi plod plodů: Ježíše.“2
Co je v tomto světle filozofie? Je to Maria, čili lidská přirozenost,
která se pozvedá na božskou rovinu, avšak která zůstává lidskou přirozeností. A co je teologie? Je to Ježíš, který je dokonalým spojením
lidského a božského. Jako však nelze oddělit Marii od Ježíše, tak nelze
oddělit ani filozofii od teologie – obě zůstávají dialekticky odlišené
a zároveň jsou trinitárně spojené.
I toto nové teoretické porozumění je umožněno díky vtělení Slova
v Marii.
***
Filozofie tedy v jistém smyslu nalezne svoji nejhlubší identitu
a vrátí se ke svým nejvlastnějším cílům, k nimž je povolána, pokud
bude hledět na Marii, ideální ženu.
Při různých příležitostech jsem již hovořil o významu a hodnotě
filozoficky chápaného vnímání, které je možné díky rozumu – schopnosti duše, v níž spočívá moudrost.3 Když se na tuto lidskou moudrost naroubuje božská Moudrost, která je darem Ducha Svatého, pak
Přesto toto sebedarování tvora Bohu, i je-li úplné, ještě nevyjadřuje
v plnosti jeho schopnost být podobný Bohu. Dáváme-li Bohu sami
sebe, nepodobáme se ještě Trojici, v níž se Bůh dává Bohu. V Trojici
je Otec Otcem, protože plodí Syna. Jinými slovy, bytí Otce je dáno
vztahem synovství, tedy faktem, že Syn umožňuje Otci být Otcem.
I nám tedy, jelikož jsme byli stvořeni podle Boží „podoby“, musela být dána možnost dát Boha Bohu, to znamená vrátit se k němu
jako tvorové, kteří jsou schopní být mu opravdu podobní.
Na zemi se stala tato možnost plně skutečností v určitém okamžiku dějin v Marii.
Ona je tvorem, který byl uschopněn k tomu, aby v těle zplodil Slovo, druhou Osobu Trojice.
Tuto Mariinu výsadu musíme chápat v celé její mimořádné
hloubce, díky níž se Maria stává zcela jedinečnou bytostí.
Maria tím, že je matkou Ježíše, je matkou jediné lidsko-božské Osoby Slova, jemuž dává lidskou přirozenost, která se v něm spojuje s božskou přirozeností v nejhlubší a dokonalé jednotě – „bez rozdělení“
a „bez splynutí“, jak konstatuje Chalcedonský koncil (srov. DS 302).
Maria je tudíž opravdu a bez nadsázky Bohorodička (srov. DS
251–252). Toto v ní Bůh mohl učinit díky jejímu svobodnému souhlasu s plánem, který s ní měl od věčnosti: „ať se mi stane podle tvého slova“ (Lk 1,38).
Zároveň Maria – jelikož si ji Bůh vybral, aby byla vrcholem celého stvoření – umožňuje tomuto stvoření plodit Boha.
Proto se s Marií a v Marii uskutečňuje lidská svoboda v pravdě
a v plnosti.
II.
14
12/2010
SLOVO ŽIVOTA
M
aria na otázku při andělském
zvěstování
„ Ja k s e t o
stane?“ 2 dostává odpověď: „Vždyť u Boha není nic
nemožného“ a jako důkaz jí
anděl uvádí příklad Alžběty,
která ve svém stáří počala
syna. Maria uvěřila a stala se
Boží matkou.
Bůh je všemohoucí –
s tímto jeho přívlastkem se
v Písmu setkáváme často.
Používá se v případech, kdy
je třeba vyjádřit Boží moc
posvěcovat, soudit, řídit běh
událostí a uskutečňovat Boží
záměry.
Bůh dal své všemohoucnosti jen jedno omezení,
a tím je lidská svoboda, která může odporovat Boží vůli
a činit člověka bezmocným,
i když je povolaný podílet se
na Boží síle.
Slovo života
na prosinec 2010
Kresba: Petr Ettler
„VŽDYŤ U BOHA NENÍ NIC
NEMOŽNÉHO.“ (LK 1,37)1
„VŽDYŤ U BOHA
NENÍ NIC NEMOŽNÉHO.“
(…) Toto slovo nás otevírá bezmezné důvěře v lásku Boha–Otce. Jestliže Bůh
existuje a jeho bytí je Láska,
bezmezná důvěra v něj je toho logickým důsledkem.
Všechny milosti jsou v jeho moci: pozemské i duchovní, představitelné i nepředstavitelné. Bůh je dává tomu,
kdo o ně žádá, i tomu, kdo
o ně nežádá, protože – jak
říká evangelium – on, Otec,
„dává vycházet svému slunci
pro zlé i pro dobré“3 a od nás
všech žádá, abychom jednali
jako on, s toutéž univerzální
láskou, posilněnou vírou.
„VŽDYŤ U BOHA
Jak tedy žít toto Slovo
v každodenním životě?
Všichni musíme občas
čelit těžkým a bolestným situacím, ať už ve svém osobním životě nebo ve vztazích
s druhými. Někdy zakoušíme svou neschopnost, protože si uvědomujeme, že
jsme vnitřně příliš přilnuli
k věcem nebo lidem, což nás
svazuje pouty, z nichž bychom se rádi vymanili. Často stojíme před bariérami
lhostejnosti, egoismu a ztrácíme naději v situacích, které zdánlivě přesahují naše
možnosti.
Slovo života nám může
v těchto situacích pomoci.
Ježíš nás nechává, abychom
zakusili svoji neschopnost,
ale nechce podlomit naši
odvahu. Chce nám pomoci, abychom si lépe uvědomovali, že „u Boha není nic
nemožného“. Chce nás při-
pravit na mimořádnou sílu
milosti, která se projevuje
právě tehdy, když vidíme, že
vlastními silami nic nedokážeme.
„VŽDYŤ U BOHA
Budeme-li si opakovat tuto větu v kritických okamžicích, získáme energii, která je
obsažena v Božím slově a dává nám jakousi účast na Boží všemohoucnosti. To však
pouze za jedné podmínky
– že žijeme podle jeho vůle
a usilujeme o to, abychom
kolem sebe vyzařovali lásku,
která je vložena do našich
srdcí. Tak budeme v souladu
s všemohoucí Láskou, kterou
Bůh chová k člověku a která
může učinit cokoliv, co napomáhá k uskutečnění jeho
plánů s jednotlivci i celým
lidstvem.
Je tu však zvláštní chvíle,
v níž můžeme toto Slovo žít
a zakoušet je s celou jeho
účinností: je to modlitba.
Ježíš řekl, že Otec nám dá
cokoliv, o co budeme prosit
v jeho jménu. Zkusme ho
tedy prosit o to, co nám nejvíce leží na srdci, a to s živou
vírou, že pro něj není nic nemožné. Žádejme řešení pro
beznadějné případy, mír pro
svět, uzdravení těžce nemocných, usmíření neshod v rodinách a společnosti.
Je-li nás více, kdo žádáme
o tutéž věc, a jsme-li sjednoceni vzájemnou láskou, pak
je to sám Ježíš přítomný mezi námi, kdo o ni žádá svého
Otce. A podle jeho příslibu
to dostaneme.
S takovou vírou v Boží
všemohoucnost a jeho lásku
jsme jednoho dne i my prosili za paní N., aby „zmizel“
nádor, který se u ní objevil.
Přáli jsme si, aby nemoc,
kterou lékaři diagnostikovali
z rentgenového snímku, byla
omylem. A tak se také stalo.
Tato bezmezná důvěra
nás vede k tomu, abychom
se cítili jako v náruči Otce, pro kterého je všechno
možné. Měla by nás provázet ve všech okolnostech
našeho života. Neznamená
to, že dostaneme pokaždé
vše, o co žádáme. Je to Otcova všemohoucnost a on ji
používá vždy jen pro dobro
svých dětí, ať už si to uvědomují nebo ne. Důležité je žít
tak, abychom v sobě prohlubovali jistotu, že u Boha není
nic nemožné. To nám umožní zakusit pokoj, jaký jsme
nikdy předtím nepoznali.
Chiara Lubichová
1. Slovo života na prosinec 1999,
otištěné v časopise Città Nuova č. 22/1999, s. 7 a v časopise
Nové město č. 12/1999, s. 11.
2. Lk 1,34.
3. Mt 5,45.
15
ŽIVOT ZE SLOVA
Foto: Veronika Demlová
Dny všední i vánoční
Martina a Fintan O´Byrne jsou manželé 9 let. Zasnoubili se v Benátkách, svatbu měli v Praze, usadili se v Dublinu, kde se jim narodil dnes čtyřletý syn Kryštof. Již tři roky žijí v Praze – Vršovicích a do Irska jezdí pravidelně kvůli práci
a studiu. Slovo života jim pomáhá plně prožívat všední i nevšední okamžiky
každého dne.
M
artina: „Pocházím z nevěřící rodiny, ale když
se dívám zpět, vidím,
že právě během Vánoc
s rodiči a sestrou jsem
poprvé zažívala určitou
´Boží přítomnost´. Jak
to? Maminka je žena, která miluje lidi
ve svém okolí a neustále směřuje ve
své nezištné a od sebe oproštěné lásce
k druhým. Táta je báječný člověk, i když
velmi odlišný od maminky. O Vánocích
jako by pro něj bylo snazší prokazovanou lásku konkrétně opětovat. Tento
vzájemný postoj vedl k tomu, že jsme
společně připravovali sváteční jídlo
i dům, byli vždy ochotni odložit svoji
práci a pomoci druhému nebo se bez
otálení omluvit, došlo-li k neshodě.
A Vánoce skutečně přišly…
Když jsem pak poznala Hnutí fokoláre a Boha – Lásku, byla pokřtěná
a žila životem společenství, uvědomila
jsem si, že zkušenost Boží přítomnosti
16
pro mne není nová, neboť jsem ji zažila
v dětství, o Vánocích uprostřed mé nevěřící rodiny.“
Fintan: „Od svatby jsme trávili část
vánočních svátků sami a část postupně
s oběma rodinami. S radostí jsem přijal
kombinaci vánočních tradic: Ježíšek je
milou alternativou Santa Klause a kapr
je stejně zajímavý jako nadívaný krocan.
Členové rodiny, v níž jsem vyrůstal, mají
k vánočním zvykům každý svůj vlastní
postoj. Tyto odlišné názory byly tradičně neutuchajícím podnětem živých
názorových výměn. Tak vznikala určitá
dynamičnost našeho ,bytí spolu‘, kterou
máme my tři bratři i naši rodiče rádi,
a která na mne dýchá atmosférou Vánoc,
atmosférou mé rodiny. Martinina rodina má na druhé straně ke slavení Vánoc
mnohem jednotnější, jednodušší a do
jisté míry předem daný postoj. To je také
velmi příjemné, neboť tady jsou Vánoce
se vším všudy, takové, jaké mají být.“
Martina: „První společné Vánoce jsme slavili čtyři měsíce po svatbě
v Dublinu. Fintan byl bez zaměstnání
a já jsem studovala. Vrátila jsem se den
před Vánocemi ze setkání Hnutí fokoláre v Římě. Doma se pro mne zatím
Fintan snažil připravit ,české Vánoce‘
s kaprem a vánočním stromkem. Ještě
než jsem se vrátila, onemocněl a neměl
na zdobení perníčků a krájení okurek
do salátu ani pomyšlení. To pro mne
bylo na mé první ,manželské‘ Vánoce v cizině tragédií… Nepamatuji se,
kdo z nás udělal první krok k druhému a k vyřešení situace. Nejspíš oba.
Stromeček jsme ozdobili 26. prosince,
dali jsme si dárky, Fintanovi bylo lépe
a po kaprovi došlo i na irský vánoční
puding. Především to však byla příležitost se jeden druhému přiblížit
a milovat ho více než vlastní tradice
a přání.“
Fintan: „Stane se, že rychlé životní
tempo a okolnosti způsobí, že jsme oba
unavení a nejsme schopni vidět realitu
takovou, jaká ve skutečnosti je. Ale jinak se Vánoce od mého každodenního
života s Martinou a s Kryštůfkem příliš
neliší. Jistě by bylo škoda nedodržet některé vánoční zvyky. Zároveň ale myslím, že v naší rodině o Vánocích nemusíme nic uměle vytvářet, neboť vše už
bylo tak říkajíc vytvořeno, jsme spolu
a máme jen více času na sebe navzájem
a i na naše původní rodiny.
Stejnou zkušenost jsem prožil v náš
svatební den či v den, kdy se narodil
Kryštůfek. Byl jsem nesmírně šťastný, byly to jedinečné okamžiky plné
nových možností a milostí, malé Boží
zázraky. V určitém slova smyslu však
byly jako všechny ostatní dny prožité
s Martinou – určitým krásným způsobem to byly ,normální dny‘. Myslím, že
to je tím, že máme mezi sebou silnou
jednotu, přítomnost Ježíše mezi námi.
A to dělá Vánoce také takovým ,normálním dnem‘. Ačkoli život podle Slova
není vždy snadný, myslím si, že většinou máme doma vánoční realitu i mimo Vánoce, protože se snažíme žít náš
společný život v tomto duchu. Je čím
dál tím přirozenější otevírat naši rodinu také sousedům a lidem okolo nás,
kdekoli jsme, ať je to o Vánocích nebo
během roku.“
Martina a Fintan O´Byrne
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Domov a škola společenství
Foto: Costanzo Donegana
V papežské bazilice svatého Františka v Assisi se
v sobotu 23. října 2010 setkaly stovky představitelů
řeholních rodin a nových
komunit.
P
řesně před deseti lety se na tomto
místě poprvé setkala široká františkánská rodina
a Hnutí fokoláre,
aby odpověděly na
výzvu papeže Jana Pavla II.:
„Chceme-li být věrní Božímu
plánu a zároveň odpovědět
na hluboké touhy světa, musíme učinit církev domovem
a školou společenství.“ (Novo millennio ineunte, čl. 43)
Podnětem pro setkání
v roce 2000 i 2010 se staly
Letnice roku 1998, kdy se
na popud papeže Jana Pavla II. shromáždily na Svatopetrském náměstí v Římě
jednotlivá hnutí a nové církevní komunity z celého
světa, aby se vydaly na cestu
ke společenství.
Setkání po deseti letech
nemělo charakter vzpomínkové události; přineslo hlub-
S
blížícím se velkým jubileem roku 2000 vyzval
Jan Pavel II. celou církev k tříleté přípravě,
věnované Nejsvětější Trojici.
Rok 1998 byl věnován Duchu
Svatému a jeho roli v církvi.
Papež se rozhodl uspořádat, řekli bychom „výstavu“
působení Ducha Svatého,
abychom si uvědomili, kolik
plodů jeho působení přineslo. V předvečer Letnic roku
1998 pozval všechna církevní hnutí, která považoval za
tyto plody působení Ducha
Svatého, a během onoho ve-
Bazilika sv. Františka v Assisi.
ší poznání, dialog, vzájemné obohacení, novou šanci
ukázat krásu charismatického profilu církve, který je
„soupodstatný s profilem institucionálním“, jak řekl Jan
Pavel II.
Letos zaplnilo město Assisi množství řádů – například
františkáni, klaretiáni, salesiáni, benediktini, ale i nová
hnutí. Byli zde charismatici,
fokolaríni, členové Komunity SantÉgidio, Neokate-
čera řekl, že se mu Svatopetrské náměstí zdálo jako jediné
obrovské večeřadlo.
Chiara Lubichová papeži
při té příležitosti slíbila, že
dá do služby charisma jednoty, aby se upevnilo společenství a spolupráce mezi
hnutími. V tomto úsilí, které
papež přijal s velkou radostí
a opětovně nás k němu povzbuzoval, jsme došli až ke
dnešnímu dni, k této chvíli.
Během onoho historického setkání jsme doopravdy
viděli realizaci Ježíšových
slov: „Já budu prosit Otce
a dá vám jiného Přímluvce,
aby s vámi zůstal navždy:
Ducha Pravdy. Ten vás naučí všemu a připomene vám
všechno ostatní, co jsem vám
řekl já.“
Duch Svatý nikdy církev
neopustil. V historii církve
Pán opakovaně sesílal Ducha, nikdy nás nenechal jako sirotky. Charismata nám
byla dána na svědectví toho,
že v každé době a na každém
místě Bůh zasahuje, aby obnovil svou církev.
Svatý Jan totiž definuje
jméno Boha tak, že „Bůh je
chumenátní cesty a desítky
dalších. Zvláštní oživení přineslo asi dva tisíce mladých
lidí, kteří do Assisi přijeli ze
všech koutů Itálie.
Program byl zahájen dopolední mší svatou, které
předsedal kardinál Miloslav
Vlk. Ve své promluvě poukázal na neustále nové
působení Ducha Svatého
v církvi, který sesílá své dary
– charismata.
Mons. Domenico Sorrentino, biskup z Assisi, na úvod
řekl: „Církev jako instituce
potřebuje charismata, aby
nebyla těžkopádná, a charismata potřebují instituci, aby
se netříštila.“ Vyzval všechny
přítomné, aby znovu objevili „charisma všech charismat
– lásku“ a byli si vědomi, že
„bohatství jedněch je bohatstvím druhých“.
Maria Emmaus Vo ce,
prezidentka Hnutí fokoláre, definovala setkání jako
výstav Ducha Svatého. Ve
svém proslovu (viz str. 22 –
23) poukázala na etapy této
cesty společenství, počínaje
zásadním okamžikem pro
nová církevní hnutí o Let-
láska“. To znamená, že Ježíš
chce být přítomen, chce působit tam, kde je společenství
lásky. Nestačí ale láska pouze lidská, citová, smyslová, je
třeba lásky Boží.
Smyslem našeho společenství, které vytváří Duch Svatý, je, aby i dnes mohla církev
účinně a viditelně odpovídat
na Boží lásku. Ježíš žádá,
abychom mu otevřeli dveře.
Jen tak bude moci vstoupit
do našeho světa.
(Několik výňatků z promluvy kardinála Miloslava
Vlka)
17
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
18
Silné pouto
J
Představitelé tradičních a nových charismat při podpisu úmluvy společenství.
V
různých zkušenostech dialogu a společenství, které
jsme doposud prožili, jsme se učili „milovat společenství a řeholní rodinu druhého jako svou vlastní“.
(Ripartire da Cristo, čl. 30, 2002) Vznikla mezi námi
všemi nová pouta, bratrské a plodné vztahy. Obdivovali jsme
velkou různorodost charismat, nádheru rozdílností, charakteristiky vlastních duchovních cest. To nás kromě utvrzení
v naší identitě povzbudilo a obohatilo.
Proto se sjednoceni vzájemnou láskou, kterou Ježíš vyžadoval od svých učedníků, zavazujeme, že na všech úrovních
budeme podporovat „kulturu společenství“ a bratrství ve
prospěch míru a jednoty lidské rodiny v každé oblasti společnosti.
(Z úmluvy podepsané zástupci řádů a náboženských institucí, církevních hnutí a společenství)
ný životu mladé dívky Chiary Luce Badano, která byla
blahořečena v září letošního
roku a stala se vzorem svatosti v dnešním světě.
Zpracoval Jan Ouška
Fota: Maddalena Maltese
nicích 1998. Připomněla,
že Chiara Lubichová při té
příležitosti slíbila papeži:
„Chceme vás ujistit, Svatosti,
jestliže je naším specifickým
charismatem jednota, nasadíme se celou svou silou
k jejímu plnému uskutečnění.“ Dva roky po tomto slibu
„Chiara udělala další krok ke
společenství s řeholními rodinami, které vznikly z tradičních charismat. 26. října 2000 položila základní
kámen tohoto dialogu –
společenství mezi řeholními
rodinami – jako výraz charismatické církve právě tady,
na hrobě sv. Františka.“
Během letošního setkání nechyběl ani kulatý stůl,
jehož se mimo jiných zúčastnili P. Raimund Schreier
O. Praem., opat z rakouského Innsbrucku, Mario
Landi, národní koordinátor
Obnovy v Duchu Svatém,
Valeria Martano z Komunity SantÉgidio, P. Rodriguez
José Carballo, generální ministr františkánů, mezinárodní generální ministryně
Sekulárního františkánského
řádu Encarnación Del Pozo,
sestra Viviana Ballarin OP,
předsedkyně italské konference vyšších představených
ženských řeholí, a P. Alberto
Lorenzelli SDB za italskou
konferenci vyšších představených mužských řeholí.
Během odpoledního i večerního programu hovořil
též Mons. Renato Boccardo,
zodpovědný za pastorací
mládeže při umbrijské biskupské konferenci a P. Egidio
Canil, OFM Conv. Vyvrcholením dne bylo podepsání
úmluvy, ve které se jednotliví zástupci kromě jiného zavazují „podporovat ´kulturu
společenství´ a bratrství ve
prospěch míru a jednoty
lidské rodiny v každé oblasti
společnosti“.
Večer patřil mládeži. Na
prostranství před bazilikou
se rozezněl muzikál věnova-
Kulatý stůl.
eště před vstupem do
kláštera jsem mohla
poznat spiritualitu Díla
Mariina (Hnutí fokoláre) – spiritualitu jednoty.
Individualistický způsob
života byl ve mně silně zakořeněn. K překonání mého
ohraničeného obzoru mi
pomohla v roce 1996 účast
na setkání řeholnic, kterým
spiritualita jednoty pomáhá
prohloubit život daný vlastní
řeholí. Tehdy se v Castelgandolfu sešlo v různobarevných hábitech na tisíc sester
z nejrůznějších koutů světa.
Vykvetla tam ohromná zahrada barev a jazyků. Silně
jsem pocítila, že i přes určité
rozdíly tvoříme jednu velkou rodinu.
Krátce po tomto setkání mi Chiara Lubichová na
mou prosbu poslala Slovo
života: „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak
jsem já miloval vás.“ (Jan
15,12) To ještě více rozšířilo
mé srdce a posilnilo v něm
ukrytou touhu naplňovat toto nové přikázání konkrétně
a v řeholním společenství.
Vstoupila jsem do opatství
sester benediktinek v polském Přemyšlu, jelikož u nás
nebyl a dosud není kontemplativní klášter mnišek
sv. Benedikta.
Náš zakladatel sv. Benedikt
z Nursie směřoval své následovníky k životu ve společenství. Psal svoji Řeholi pro
mnichy – cenobity (pojmenování odvozené z latinské
obdoby řeckého slova koinonia – společenství). Tyto
mnichy nazývá „coenobiterum fortissimum genus“
(RB 1,13) – „nejstatečnějším
(nejzdatnějším) druhem
mnichů“. V benediktinském
klášteře tedy mnich není ten,
kdo je „mónos – sám“ (samotář). Ale naopak snaží se
žít ve společenství lásky na
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
ním Expu 2010 (včetně jedné z Malty), 230 jich působí
v samotné Itálii a 800 na jiných místech světa.
Pro ty, kteří se mezi 16.
a 19. zářím sjeli z celé Itálie
do Loppiana, byla prohlídka
zdejšího podnikatelského
centra jen jedním bodem
programu. Naším hlavním
cílem bylo čtyřdenní setkání
LoppianoLab, v jehož rámci
nechyběly kulaté stoly, firemní debaty a výstavy. Smyslem
setkání bylo vybudovat v ekonomicky globalizovaném
světě společný tým v duchu
bratrství, zaměřený právě na
ekonomiku společenství. Začali jsme tím, co se už uskutečnilo, ale následovalo ještě
mnoho dalšího ke zhlédnutí,
prodiskutování a poučení.
Tuto velkou akci pořádaly Polo Lionello Bonfanti,
Univerzitní institut Sophia,
vydavatelství Città Nuova
(Nové město – pozn. red.)
a mezinárodní citadela Loppiano, která je první a největší citadelou Hnutí fokoláre. „Tíhu krize pocítily velmi
rozdílné subjekty,“ zdůraznil
během setkání Paolo Lòriga,
„a reagují na ni tím, že nechávají vzniknout něčemu
novému, co se rodí ze života
a je také díky přínosu externích odborníků prospěšné
všem, včetně Hnutí fokoláre,
a navíc znamená novou zkušenost žité víry.“
Podnikatelské centrum Polo Lionello Bonfanti v blízkosti Loppiana.
Novinka z Loppiana
Velmi rozdílné subjekty, které pocítily tíhu krize, nechaly v reakci na ni vzniknout něčemu novému, co se zrodilo
ze života: čtyřdenní setkání LoppianoLab, zaměřené na
ekonomiku společenství.
D
o Incisy Valdarno
nás bez problémů
dovedla GPS navigace. Když jsme
přijeli do Burchia,
ležícího v půvabné krajině toskánských kopců, byli jsme velmi
překvapeni. Při pohledu na
značky firem, které jsou součástí podnikatelského centra
Polo Lionello Bonfanti, jsme
se přesvědčili, že ekonomika
společenství, která propaguje jinou kulturu podnikání,
včetně pravidelného dělení
zisku, z něhož jedna část putuje na projekty ve prospěch
druhých, má mnoho příznivců. Bylo co obdivovat,
čísla hovoří. Asi 70 těchto
firem vystavovalo na místFota: Giuseppe Distefano
způsob Nejsvětější Trojice.
Z této lásky pramení jednota. I o tom nám sv. Benedikt
říká ve své Řeholi. K životu
v jednotě – in unum – vyzývá v její 42. kapitole až
třikrát. Našla jsem i jiné
úryvky v tomto textu, které
korespondují se spiritualitou
jednoty. Zakusila jsem a zakouším, že charisma Díla
Mariina – charisma jednoty
– není v životě podle řehole
sv. Benedikta překážkou, ale
naopak, pomáhá naplňovat
to, co měl na mysli a v srdci
náš zakladatel.
Domnívám se, že dalším
plodem kontaktu s charismatem Díla Mariina, které
má nejhlubší základy v lásce, je také to, že svůj pohled
neomezuji pouze na dimenzi našeho řádu, ale že mohu
vnímat i krásu jiných institutů a společenství – tradičních i nových. Se souhlasem
představené je mi umožněno
udržovat kontakt s řeholnicemi některých jiných řádů.
I když kontakt je většinou
písemný a osobní setkání
je možné jen zřídka, pouto,
které nás spojuje, je silné.
Jsem například za mnohé
vděčná sestrám Kongregace Neposkvrněného početí
Panny Marie a sestrám voršilkám – zvláště pražské komunitě. Každé naše setkání
je pro mne „nastartováním“
k účasti na jejich životě ve
vzájemné komunii, ke které
vyzývá i zakladatelka tohoto řádu sv. Anděla Merici:
„Mé poslední slovo, které
vám říkám a kterým vás
prosím, dokonce i svou krví
vás prosím, je to, abyste byly
svorné, navzájem sjednocené, jako jedno srdce a jedna
jediná vůle. Buďte spojeny
jedna s druhou poutem lásky tím, že se ctíte, pomáháte
si a snášíte se v Ježíši Kristu.
Protože budete-li se snažit
takto žít, jistě bude Pán Bůh
uprostřed vás.“
Sr. Vojtěcha Hanelová, OSB
Jedna z částí bohatého programu.
PROSTOR PRO MLADÉ
Vzájemně si naslouchat
a sdílet si poznatky bylo
úmyslem přítomných zkušených odborníků a mladých lidí, kteří se společně
účastnili setkání LoppianoLab. „I toto znamená LoppianoLab a pro Univerzitní
institut Sophia představuje
naději i překvapující zkušenost. Vzájemná interakce
mezi námi a ostatními spolupořadateli svědčila o tom,
jak velký zájem měli četní
pozorní a aktivní účastníci
19
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
na zrodu společnosti vedené duchem společenství, jak
byli otevření pro vše nové
a odlišné, pro velké a inovativní ideály,“ řekl ředitel institutu Piero Coda. Institut
se „nadechl čerstvého vzduchu“ a nasbíral „drahocenné
podněty“. Byla to zkušenost,
jak dodal, „která nás nadchla
sblížením těch, kdo kráčejí
po jiných cestách, a jejich
přispěním ke společnému
dílu,“ ať už šlo o místní samosprávu, podnikatele, intelektuály. „Můžeme a musíme,“ uzavřel Coda, „spolu
sdílet zkušenosti a cesty (i ty
namáhavé nebo přerušené),
dávat slovo mladým a odvážně hlásat myšlenky, které
jsou odborně na výši, vycházejí z etických a duchovních
hodnot a jsou vtěleny do
konkrétních návrhů.“
vysvětlila Eva Gullo, předsedkyně společnosti, která
spravuje Polo Bonfanti, „se
vynořila silná potřeba vytvořit síť, setkávat se, aby se lidé
navzájem poznali a rozvíjeli
svoji podnikavost.“ Možnosti různorodé spolupráce mají
vliv na posun kupředu, růst,
zvedly vitalitu, upevnily existující vztahy a vytvořily nové.
Pozornost je nyní zaměřena
na to, jak vylepšit, co se už
udělalo, a na budoucí setkání. Nejdůležitější bude další
setkání v květnu 2011, které
se bude konat v Sao Paolo
v Brazílii v rámci dvacátého
výročí vzniku ekonomiky
společenství.
JEDEN TÝM,
JEDNA RODINA
Jde o to vytvořit síť, pracovat společně a přitom
využívat i zvláštnosti a jedinečnosti každého. „Správná
součinnost,“ jak zdůraznil
Donato Falmi, z vydavatelství Città Nuova, „se projevuje jako příležitost k lepšímu pochopení smyslu vlastní práce a vlastního života.
Objevila se před námi cesta,
po které chceme jít dál.“
„Všechno se dá zlepšovat,
a proto se už objevily zajímavé body, které je možné
rozvinout,“ vysvětlil Paolo
Lòriga. Všichni žádali, aby
„tato zkušenost pokračovala,“ uzavřel, „a považují
ji za cennou a inovativní.
Jsme na začátku cesty, na
níž může charisma jednoty
prostřednictvím LoppianoLab sloužit naší zemi a stát
se průvodcem těch, kteří si
kladou otázky a hledají pravdu.“
Fota: Giuseppe Distefano
SÍŤ SOLIDÁRNÍHO
PODNIKÁNÍ
Zaměřit se v době krize na
kvalitní produkci a přitom
nezanedbávat etický rozměr podnikání, jeho podíl
na formaci lidí a vzájemnou
spolupráci není jednoduché.
Když ale lidé, místo toho, aby
to vzdali, nebo se naopak pokoušeli dravě získat nové trhy,
pracují na tom, aby podnikání získalo solidárnější rozměr, a ptají se, co by se dalo
udělat pro vlastní zemi, nejde
už jen o nový ekonomický
model, ale o něco, co už existuje. „Na LoppianoLabu,“ jak
Expozice v podnikatelském centru Polo Lionello Bonfanti.
SLAVNOST I ZÁVAZEK
Toto p os elst v í př ij ali všichni přítomní – více
než 2000 účastníků setkání,
k nimž lze připočíst i ty, kteří sledovali jeho průběh na
internetu. „Všichni,“ ujistila
Paola Farenzena z Verony, „si
přejeme, aby se LoppianoLab
opakoval.“ Všeobecným přáním je postupovat energicky
kupředu, a to společně.
Loppiano bylo šťastným
prostředím pro celou akci nejen díky sálům Pola, auditoriu a Univerzitnímu institutu,
které umožnily program bohatý na souběžné akce. Citadela totiž díky zapojení svých
obyvatel, národnostně pestrých a pocházejících z různých kultur, umožnila, aby se
tato událost stala skutečnou
laboratoří života a myšlení.
„Vklad do hry je vysoký,“
říká Lidia z Catanzara. „Musíme mít stále na zřeteli cíl
a dělit se nejen o aktivity, ale
i o potíže.“
I podnikatelé z Pola postřehli důležité signály, a to
nejen ekonomického rázu.
„LoppianoLab,“ komentuje
Giorgio Del Signore, „nebyl
nic nového a zároveň byl
úplnou novinkou. Líbí se mi
pomyšlení, že když Chiara
Lubichová tušila, jak bude
citadela vypadat, pravděpodobně předem vytušila
i LoppianoLab: Boží dialog s člověkem ve městě, ve
všech městech.“Sara Fornaro
Výměna zkušeností o přestávkách...
20
...i během programu.
Michal Rataj (*1975) patří mezi skladatele, jehož
skladby se hrají a získávají
uznání u nás i v zahraničí.
Kromě akustické hudby se
věnuje i skladbě elektroakustické. V nedávné době jsme mohli slyšet jeho
novou kompozici Ether –
Sound – Escape, která měla
premiéru 26. října letošního roku na pražské HAMU,
a 19. listopadu premiéru
skladby Glass Light, která
zazněla v rámci letošního
mezinárodního festivalu
současné hudby Contempuls v Praze.
C
o je elektroakustická hudba?
„Elektroakustická hudba vzniká
v prostoru mezi
člověkem a technologií, a to ve velmi obecném slova smyslu.
Může to být vyloženě počítačově nebo jinak technologicky vyrobená skladba,
mix běžných akustických
prostředků a technologie,
nebo dokonce zcela akustická kompozice, v níž technologie hrála svou významnou
roli například při přípravě
tónového, rytmického nebo
barevného materiálu. Například při práci na mé orchestrální skladbě Raining
(inside) vznikal part klavíru
za pomoci rytmické a spektrální analýzy dešťových kapek.
V úzkém slova smyslu
zpravidla mluvíme o elektroakustické hudbě tam, kde
významnou složkou nějaké
hudební události je technologicky podmíněný zvuk
– tedy vše od poslechu zvuku
z reproduktorů až po využívání nejrůznějších elektronických hudebních nástrojů
nebo sofistikovaných interaktivních systémů.“
Posluchači, který se s elektroakustickou hudbou se-
Foto: archiv M. Rataje
KULTURA
Michal Rataj
Nová tvář
hudby
tkává poprvé, se může tato
hudba zdát nesrozumitelná.
Jak tedy poslouchat elektroakustickou hudbu a proč ji
poslouchat?
„Myslím, že pozice ´já
tomu nerozumím´ v zásadě
v dnešní době znamená ´já
tomu nechci rozumět, nemám na to čas, nechci do
toho investovat´. Myslím, že
kdybychom v Bachově době
slyšeli poprvé v kostele některou z jeho trojitých fug,
určitě by se i tehdy našli takoví, kteří by řekli ´já tomu
nerozumím´. Tvůrčí člověk
dnes svým dílem vytváří
nabídku určitého způsobu
komunikace. A ta nabídka je
buď na druhé straně přijata
a určitá mentální komunikace se uskuteční, anebo nikoli…
Elektroakustická hudba
nepromlouvá diametrálně
odlišným jazykem než hudba jiná – používá shodné
kódy jako rytmus, melodii,
barvu zvuku, možná ve větší
míře různé principy vyprá-
vění. Jenom prostě vystupuje z ustálených a všeobecně
zažitých schémat toho, jakou
hudbu chceme jako posluchači mít… A mně se zdá, že
umělec vždycky zkouší posouvat věci někam dál – není tu primárně od toho, aby
plnil všeobecně přijatelné
představy.“
Kompozice Ether – Sound
– Escape vznikla na zakázku MoEns Ensemble, jaká
je historie vzniku skladby
Glass Light?
„Sk ladba Glass Light
(Skleněné světlo) vznikla
díky inspiraci skleněnými
objekty výtvarníka Marka Trizuljaka. Sklo je pro
mě magický materiál, který
nějakým způsobem odráží paprsky éteru. Marek mi
umožnil ve svém ateliéru nahrát zvuky velkého množství
svého skleněného materiálu
a tato skladba je výsledkem
mého vypořádání se s ním –
bylo to velké skleněné dobrodružství, které snad bude
pokračovat. Rádi bychom
příští rok v rámci kroměřížského festivalu Forfest zrealizovali nějakou společnou
výtvarnou instalaci a koncert.“
Jak žije vaše rodina s hudbou – vaší i jinou?
„Dvouletý Jáchym kontinuálně vypojuje desítky
kabelů a přepojuje je jinam – pokud zrovna nedrží
v ruce paličky a netluče do
skleněných zvonů od Marka
Trizuljaka. Pětiletá Anežka
už za mého kytarového doprovodu sama zpívá a ještě k tomu dokáže tancovat.
Moje žena Denisa je první,
kdo všechny moje ´pazvuky´
poslouchá a asi docela dobře
odhaduje, jestli to nějak zní
nebo ne.“
Jakou hudbu vy sám rád
posloucháte a jaký koncert
vás v poslední době „dostal“?
„Nedávno to byla úžasná zkušenost s poslechem
hudby v akustickém poli
2800 reproduktorů na Technické univerzitě v Berlíně,
kde trojrozměrný zvuk díky
technickému zařízení ´vystupuje ze zdi´ a posouvá
se úplně fyzicky do prostoru. Autorem skladby byl
německý zvukový umělec
Werner Cee – bylo to úplně
úchvatné… A strašně rád
vzpomínám na dvě jazzové
události – berlínský koncert
Mike Sterna a koncert Wayna Shortera v Praze – tak
nějak si představuju jazzové
nebe.“
Za rozhovor děkuje
Hana Šišková
1. Více o Michalu Ratajovi včetně poslechu jeho skladeb na
www.michalrataj.com.
21
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
Z proslovu Marie Voce, prezidentky
Hnutí fokoláre, 23. října 2010 v Assisi.
U
plynulo deset let od chvíle,
kdy Chiara Lubichová, zakladatelka Hnutí fokoláre či
Díla Mariina, vyslovila františkánům, kteří se shromáždili v této bazilice, následující prorocké přání: „Ať Pán
požehná tomuto společenství i s vámi,
kteří jste slávou a chloubou církve, aby
její charismatický aspekt získal novou
sílu, nově zářil a přinášel v plné a srdečné jednotě s institucionálním aspektem
církve dosud nevídané plody.“1
Jedině Duch Svatý mohl způsobit,
že toto společenství rozkvetlo novým
způsobem, který je v očích světa zcela
nevídaný. Jako by se na jednom stromě objevily různé květy a plody, které
vytvářejí jedinou božskou harmonii,
uchvacující všechny, kteří ji mohou
kontemplovat, tak jako my dnes.
NĚKOLIK SLOV O HISTORII
[…] 30. května 1998 se Jan Pavel II.
sešel poprvé s církevními hnutími
a novými komunitami a dal celé církvi
prožít nové Letnice. Vyjádřil přání, aby
hnutí vytvářela mezi sebou stále hlubší společenství. Při této příležitosti mu
Chiara Lubichová slíbila: „Naším specifickým charismatem je jednota, a proto
vás, Svatosti, chceme ujistit, že vynaložíme všechny síly, abychom přispěli
k jejímu plnému uskutečnění.“2
Od této chvíle se postupně rozvíjelo
společenství modliteb, darů a konkrétní pomoci mezi asi dvaceti katolickými
hnutími. […]
Jakmile se o této zkušenosti dozvěděli
zodpovědní za hnutí v jiných církvích,
chtěli se k tomuto společenství připojit,
takže jeho záběr se ještě více rozšířil.
Důsledkem byla společná realizace velkých akcí v rámci projektu „Společně
pro Evropu“, ale i všeobecné rozšíření
ducha společenství a bratrství.
ROZVÍJÍ SE SPOLEČENSTVÍ
MEZI TRADIČNÍMI
A NOVÝMI CHARISMATY
Chiara, aby splnila již zmíněný slib
daný Janu Pavlu II. během Letnic ’98,
22
Foto: Centro S. Chiara Audiovisiví
Charismata církve v nové síle
Maria Voce,
prezidentka
Hnutí fokoláre.
učinila další krok, tentokrát ke společenství s řeholními rodinami, které se
zrodily z dřívějších charismat. Základní kámen tohoto dialogu a společenství
mezi řeholními rodinami, které je výrazem charismatické církve, položila 26.
října 2000 právě zde, na hrobě sv. Františka.
Chiara zde vyjádřila svoji touhu po
jednotě: „Mám v srdci ona poslední slova, jimiž Jan Pavel II. definoval hnutí
jako ´významné projevy charismatického aspektu církve, i když nejsou jedinými´.“3
„Kristova nevěsta,“ pokračovala Chiara, „má nesčíslně skvostů, v jejím lůně se
rodí světci a hrdinové, nádherné nauky
i nespočetné zázraky dobra. To všechno jsou plody charismat, která během
staletí rozdával Duch Svatý. Díky nim,
díky tomu, že tato charismata jsou výrazem určitého Ježíšova slova, některého
jeho postoje či něčeho dalšího a díky řeholním rodinám, které tato charismata
vtělují, se církev jeví a též je ´Kristem
rozprostřeným ve staletích´.“4
Svůj projev Chiara zakončila těmito
slovy: „Z toho, co se mezi námi odehrálo v těchto dvou letech, už můžeme
usuzovat, jaká může být církev (…),
pokud toto společenství bude pokračovat: bude více sjednocená, přitažlivější,
přívětivější, více rodinná, dynamičtější,
více mariánská a více charismatická.“5
A není to právě to, co dnes společně
zakoušíme?
Dialog, který byl zahájen v Assisi, poté pokračoval, byť v různých formách,
s benediktinskou rodinou v Monserrat,
s dominikány, s dílem Matky Terezy
z Kalkaty, s malými Foucauldovými
sestrami…
Výslovně bych nyní chtěla zmínit dva
významné plody, které dosvědčují Chiařina slova.
Prvním je, že na shromáždění Unie
generálních představených v listopadu
2002 bylo kromě představitelů řádů
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
napsáno: „Všechny životní stavy, ať jsou
brány ve vztahu k ostatním jako celek či
jednotlivě, jsou ve službě růstu církve
a dynamicky se zaměřují na své jediné
poslání.“
SPIRITUALITA SPOLEČENSTVÍ
PRO CÍRKEV,
KTERÁ JE SPOLEČENSTVÍM
Od chvíle, kdy druhý vatikánský koncil definoval slavnou citací z Cypriána
církev jako Boží lid – „tak se celá církev
ukazuje jako lid sjednocený působením
jednoty Otce i Syna i Ducha svatého”
(LG 4) – začala dlouhá a plodná cesta,
jejíž význam jsme dosud možná ještě
zcela nedocenili.
Duch Svatý nás všechny zaměřuje ke
společenství, v němž objevujeme církev
jako rodinu bratří a sester, které sjednocuje jeden Otec, a tedy jako místo, kde
je přítomna Trojice. Sdílení a vzájemnost jsou postaveny do popředí a nové
přikázání je přijímáno jako skutečnost,
kterou je třeba žít v církvi ve všech
prostředích, mezi lidmi všech povolání
a všech životních stavů.
Toto společenství se časem rozrůstalo
a bylo obohacováno stále novými formami a stále aktivnější vitalitou. Proto
dnes slyšíme hovořit o církvi jako o společenství, o ekleziologii společenství,
spiritualitě společenství, o církvi, která
je „domovem a školou společenství“.
Postsynodální apoštolská exhortace
Foto: Osservatore Romano
přítomno 50 představitelů 14 laických
hnutí a asociací, a to nikoli proto, aby se
hovořilo o vztahu mezi řeholníky a hnutími, ale aby všichni společně začali čelit
velkým výzvám, které přináší 3. tisíciletí. Závěrečná slova bratra Alvara Rodrigueze Echeverrii, představeného bratří
z křesťanských škol a předsedy Unie generálních představených byla příznačná: „Nejde o to, abychom se dívali jeden
na druhého, ale abychom společně hleděli stejným směrem, kterým nemůže
být nic jiného než Boží spasitelný plán.
Musíme spojit svá charismata, abychom
mohli tvůrčím způsobem odpovídat na
nové formy nelidskosti a chudoby i na
volání, které k nám doléhá z úst lidí na
okraji.“6 […]
Druhým plodem, který je velice důležitý pro všechny, kteří žijí zasvěceným
životem ovlivněným zkušeností společenství mezi řeholními řády a hnutími,
je první výslovný odkaz na tuto skutečnost v instrukci Ripartire da Cristo, publikované téhož roku v květnu 2002.
V článku 30 pod titulkem „Společenství mezi tradičními a novými charismaty“ čteme: „Společenství, která jsou
zasvěcení muži a ženy povoláni vytvářet, dalece přesahuje vlastní řeholní rodinu. (…) Tím, že se otevřou společenství s jinými řády (…) mohou jasněji
zachytit krásu vlastní identity v charismatické různosti, na způsob různých
odnoží jediného vinného kmene. Měli
by se předhánět ve vzájemné úctě (srov.
Řím 12,10), aby dosáhli toho nejlepšího charismatu, kterým je láska (srov.
1 Kor 12,31) (…): jde o potřebu být
církví, společně prožívat dobrodružství
Ducha, (…) učit se milovat komunitu
a řeholní rodinu druhého jako svoji
vlastní. (…) Ze setkání a ze společenství s charismaty církevních hnutí může
plynout vzájemné obohacování. Hnutí
často mohou nabízet příklad evangelijní a charismatické svěžesti stejně jako
tvůrčí a velkodušný impuls k evangelizaci. Hnutí se pak (…) mohou mnohé
učit ze svědectví (…) zasvěceného života, v němž se uchovávají (…) nepřeberné poklady moudrosti a zkušenosti.“
Půdou, na níž se postupně rozvinulo
jak společenství mezi hnutími, tak i společenství mezi starými a novými charismaty, je evidentně eklesiologie společenství druhého vatikánského koncilu.
V postsynodální apoštolské exhortaci Christifideles laici je totiž v článku 55
Chiara Lubichová s Janem Pavlem II., květen
1998.
Ecclesia in Europa zdůrazňuje, že vytvářet společenství v církvi vyžaduje rovněž společenství mezi charismaty. „Aby
společenství v církvi mohlo být prožíváno v plnosti, je třeba docenit různost
charismat a povolání, která stále více
přispívají k jednotě a která ji mohou
obohacovat (srov. 1 Kor 12).“ (č. 29)
Aby církev uskutečňovala to, co jí
Duch Svatý vnukl na koncilu – být obrazem Trojice a plnit své poslání svědčit
světu o jednotě, Jan Pavel II. předkládá
„spiritualitu společenství“. Připomněl
to účastníkům setkání biskupů přátel Hnutí fokoláre ve svém poselství:
„V čase dějinných změn, které nyní
prožíváme, stojí před námi náročné poslání: učinit z církve místo, kde se žije
tajemství božské lásky a školu, kde se
tomuto tajemství vyučuje. Jak by to bylo možné, kdybychom znovu neobjevili
autentickou spiritualitu společenství?“7
Z toho všeho je patrné, čím konkrétně
může Hnutí fokoláre přispět k vytváření
společenství v církvi. Odkaz papeže Wojtyly na „spiritualitu jednoty“ je velmi explicitní, když se zmiňuje o dvou pilířích,
na nichž stojí „spiritualita společenství“
– o Ježíšově závěti a tajemství Ježíše ukřižovaného a opuštěného jako o cestách,
jak tuto spiritualitu uskutečňovat. Tak se
ukazuje, že mezi „spiritualitou společenství“, kterou papež představil v jedné ze
svých encyklik, a „spiritualitou jednoty“
je tak mimořádná podobnost, že můžeme tvrdit, že jsou totožné.
Maria Voce (redakčně kráceno)
(Pokračování)
1. Chiara Lubichová, Představení Hnutí
fokoláre pro františkánskou rodinu, kongres Charismata v dialogu a společenství
v katolické církvi, Assisi, 26. 10. 2000.
2. Chiara Lubichová, Projev na svatopetrském náměstí, setkání Jana Pavla II. s novými hnutími a církevními komunitami,
30. 5. 1998.
3. Jan Pavel II., Promluva k církevním hnutím a novým společenstvím, in L’Osservatore Romano, 1.–2. 6. 1998, s. 6.
4. Chiara Lubichová, Představení Hnutí
fokoláre pro františkánskou rodinu, kongres Charismata v dialogu a společenství
v katolické církvi, Assisi, 26. 10. 2000.
5. Tamtéž.
6. Srov. F. Ciardi, Společenství mezi tradičními a novými charismaty, projev k biskupům přátelům Hnutí fokoláre, Castelgandolfo, 12. 2. 2003, ineditum.
7. Jan Pavel II., poselství účastníkům setkání biskupů přátel Hnutí fokoláre, 14. 2.
2001.
23
J
ak se připravuje karlovarský festival?
„Vybírání filmů na
festival je v podstatě nudná záležitost.
Nevybírám je všechny já. Máme externí
spolupracovníky, kteří jsou
ve filmovém oboru vzdělaní,
zabývají se jím na odborné
úrovni a jsou schopni napsat
posudek na film, který jim
zadáme. Nová DVD s nabídkou filmů bývají doručována
začátkem roku. Přijímáme je
sice do dubna, ale i tak nám
některá přijdou později. Stává se, že si někdy prohlížíme
filmy ještě i v květnu.“
Je v lidských silách posoudit tolik filmů?
„Obvykle se na ně nejprve
podívají naši externí spolupracovníci a napíší, jestli má
smysl se tím kterým filmem
zabývat. Někdy přijdou filmy,
kde už po půlhodině víte, že
to nemá žádnou profesionální kvalitu, ani to neříká nic
podstatného. Když se sejdou
posudky od externistů, pak
se na vytipované filmy podívá náš interní kroužek čtyř
– až pěti lidí a řekneme si,
jestli se nám ten film tak líbí,
že ho zařadíme, nebo se bez
něj na festivalu obejdeme.“
Kolik filmů z toho množství vyberete?
„Filmů zařazených do soutěže je tak dvanáct až šestnáct. Děláme to s ohledem
na porotu, která pak musí
shlédnout tři filmy denně,
a to je dost velká zátěž.“
Prý existují i jakési ekumenické poroty…
„U festivalů fungují nestatutární poroty, které nejsou
organizované vedením festivalů, ale navrhují je různé instituce. Mezi ně patří
například ekumenická nebo novinářská porota. Ekumenická porota je na všech
festivalech hodnocena jako
24
Eva Zaoralová
Film by měl
něco sdělit
Eva Zaoralová, umělecká ředitelka Karlovarského filmového festivalu, je filmová publicistka, specializuje se především na francouzský a italský film. Od roku 1994 působí ve vedení Mezinárodního filmového festivalu Karlovy
Vary. Zároveň se věnuje překládání z francouzštiny a italštiny. Dne 28. října 2010 jí prezident republiky udělil medaili Za zásluhy v oblasti kultury.
významná, protože se snaží
ocenit filmy z hlediska křesťanských hodnot, humanismu a tolerantnosti. V Karlových Varech zasedá tuším už
od roku 1996.“
Podle čeho filmy hodnotíte?
„To je právě dost obtížná otázka k zodpovězení. Je
pravda, že se mínění ohledně jednoho filmu může
dost rozcházet. Ne všechno,
co nám externisté pošlou,
já shledám jako hodnotné.
Mně film musí něco říkat.
Ať už něco, co je obecněji
platné, nebo nese zajímavý
názor autora na život a na
svět. Kromě toho, co bych
charakterizovala jako obsahovou stránku, by ten film
měl být zpracován tak, aby
působil pozoruhodně i z estetického hlediska.“
Co všechno by měla zohlednit filmová kritika?
„Kritika je vždycky obtížná. Dneska většina lidí, kteří píší kritiku, se s tím moc
nepáře. Napíší: ´Dávám tomu 40%, nestojí to za nic.´
Správně by ten člověk měl
mít určitou sumu teoretických znalostí a měl by umět
argumentovat, aby dokázal
vysvětlit, proč se mu ten film
nelíbí.
Jeden dramaturg mi kdysi
řekl: ´Vy to šmahem odsou-
Foto: archiv E. Zaoralové
U ŠÁLKU ČAJE S EVOU ZAORALOVOU....
díte a ani si neuvědomíte, kolik ten film dal práce.´ Ono
ale nezáleží na tom, zda byl
ten film drahý, jestli má skvělé kostýmy nebo se odehrává
v nějakém úžasném prostředí. Důležité je, aby byl schopný udělat na někoho dojem.
Většinou film, který je dobrý,
dá také dost práce. Především v intelektuální přípravě. Tvůrce musí vědět, co
chce říct a jestli to umí říct.
Říkám si, že člověk by měl
psát kritiku se zřetelem na to,
zda se autorovi jenom nepodařilo ztvárnit to, co zamýšlel, anebo zda ani nedokázal
přemýšlet o tom, jak to udělat. Je spousta režisérů, kteří
točí film, jako když pejsek
s kočičkou vařili dort. Většina z nich to ale nedělá úmyslně. Obvykle si každý myslí,
že má světu co sdělit.“
Dá se napsat dobrá kritika na film, který se kritikovi
nelíbí?
„Z osobní zkušenosti můžu říct, že pokud bych nebyla
schopná o filmu přemýšlet,
asi bych nic nepsala. Pak jsou
dva pohledy: můžu nesouhlasit s tím, co ten film říká, ale
mohu ohodnotit, jak to říká.
Což je pro mě případ Larse
von Triera. Já s těmi filmy
hrubě nesouhlasím a vůbec
nejsem schopná jeho myšlenkové pochody chápat, ale
musím uznat, že on je dokáže
prezentovat takovým způsobem, že na jeho film nemůžete jen tak zapomenut.“
V čem je krása filmu?
„Krásu nelze definovat. To
záleží na individuálním pohledu. Nedokázala bych říct,
co je všeobecně krásné, ale
příklad s filmem lze ukázat
na lidské kráse. Někteří lidé
jsou dokonale krásní, protože mají skvěle stavěný obličej a jiní nejsou tak hezcí, ale
něco vyzařují.“
Za rozhovor děkuje
Helena Filcíková
25
Foto: Marek Trizuljak
Poselství
Vánoc
BŮH NÁS MILUJE
V
ánoce…
Už jsme je slavili tolikrát!
Naše srdce
jsou však otupělá chladem světa
a ještě se do nich
nevrylo Ježíšovo neuvěřitelně krásné poselství: Bůh nás
miluje!
Miluje každého zvlášť,
i všechny společně.
Bůh ve své lásce nemohl
jinak: Poslal nám svého Syna, který se stal člověkem,
aby už nyní naši krátkou
pouť ozařoval světlem, které
nikdy nezapadá; aby nesmyslnost smrti proměnil v naději na plnější, věčný život!
Kéž nás alespoň letos Vánoce osloví.
Buďme připraveni naslouchat tomu, co nám Bůh chce
říci.
SMYSL VÁNOC
Vánoce odpovídají rok co
rok na základní potřebu mé
duše: vnímat Boží lásku.
Jsou pro mne pobídkou
k neustálé snaze, aby tam,
kde žiji, byl přítomen Kristus. „Kde jsou dva nebo tři
shromážděni v mém jménu,
tam jsem já uprostřed nich.“
(Mt 18,20)
Každý den, doma, v práci,
či ve škole tak můžeme prožívat duchovní Vánoce…
Oslava Ježíšova narození
mi otevírá srdce pro celý
svět.
Teplo jesliček se přelévá za
hranice křesťanského světa
a proniká všude – jako znamení, že toto dítě se zrodilo
pro všechny.
O Vánocích si pokaždé
26
kladu otázku: Kolikrát ještě
tyto svátky prožiji zde na
zemi? Odpověď neznám. To
mi pomáhá žít každý rok tak,
jako by byl poslední. Stále
mohu očekávat svůj „den
narození“, dies natalis – den,
který bude začátkem věčného života.
PŘEDSEVZETÍ LÁSKY
Jsme církvi vděčni, že nám
každý rok znovu připomíná
Ježíšův pozemský život. Každý rok se znovu můžeme
ponořit do tajemství Boha,
který se stal dítětem.
Ježíš, mladý a silný, přináší světu nejvznešenější Boží
poselství, jaké předtím ani
potom nikdo neslyšel. Zaplatil za nás svou smrtí a chce,
abychom na něj v těchto
dnech mysleli a uctívali ho
jako malé dítě, slabé a chudé,
spočívající v náručí své mladičké matky pod Josefovou
ochranou.
Poezie jesliček nás dojímá,
je tak pravdivá, plná hlubokého smyslu, je vyjádřením
blahoslavenství. Rozechvívá
v našem srdci tiché struny,
jindy přehlušené každodenními problémy.
Alespoň na Vánoce dejme
zaznít jejich jemné harmonii… Jako ozvěnu pak uslyšíme velké, nekonečné ticho
chudých tohoto světa, těch,
kdo jsou postiženi válkami
a ničivými pohromami, ticho opuštěných dětí, ticho
nemocných, těch, kdo umírají na ulicích, bezdomovců,
nezaměstnaných, všech těch,
které Ježíš miluje, protože se
mu podobají. Také my bychom je měli milovat. Naše
srdce by je mělo zvláště ve
vánoční době přijmout jako
bohem vyvolené. Předsevzetí lásky k nejchudším, vyslovené před děťátkem, bude
tím nejcennějším vánočním
dárkem.
JEŽÍŠ CHCE BÝT
MEZI LIDMI
„Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam
jsem já uprostřed nich.“ (Mt
18,20)
Ježíš je s námi stejně, jako byl s Marií a Josefem
před dvěma tisíci lety. Jeho
přítomnost je však duchovní.
Nehledejme ho pouze ve
svatostáncích. Je mezi námi,
chce s námi sdílet naše myšlenky, plány, starosti a radosti… Přišel na zem také
proto, abychom ho neustále
mohli mít mezi sebou, aby
nám dával světlo, naději, dar
porozumění – to, co s sebou
přinášejí každé Vánoce.
Chiara Lubichová
(Z knihy Vánoce v úvahách
Chiary Lubichové, Nové město, Praha 1998)
DOPLŇOVAČKA
Časopis Hnutí fokoláre
Prosinec 2010, ročník 19 (13)
V dnešní doplňovačce je ukryt konec myšlenky amerického pastora a spisovatele Roberta Fulghuma.
Vánoce nejsou nějaké datum v kalendáři, (TAJENKA).
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
Naše doplňovačka
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
V
V
V
V
V
V
V
V
V
V
V
V
V
V
V
V
V
11/ dopravní prostředky
jezdící po kolejích
12/ tekutina získaná vařením masa
13/ úkon, kterým odstraníme
záznam
14/ ozdobné pásy na budově
15/ sáním odstranit
16/ rozhodovat se mezi
několika možnostmi
17/ údaje vepsané do textu
A
Darovat mu
nos klauna?
Zodpovědný redaktor:
Mgr. Marie Koukolová
Výkonný redaktor:
Mgr. Ludmila Šturmová
Administrativa redakce:
Veronika Němečková
Redakční rada:
Štěpán Filcík
Dott. Martina O’Byrne
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
Doc. Jaroslav Šebek, Ph.D.
PhDr. Ilona Špaňhelová
Překlady a redakční spolupráce:
Mgr. Anna Černá
Ing. Milena Honetschlägerová
Mgr. Veronika Matiášková
Mgr. Zdeňka Růžičková
PhDr. Jarmila Synková
Mgr. Tomáš Tatranský
TIPO
Z čeho bude
mít největší
radost?
Svoji čepici?
Aha, už vím.
Watter Kostner
1/ počáteční stádium vývoje ptáků
2/ otvor pro vniknutí jízdou
3/ rekreační cestovatel na loďce
4/ opak uvnitř
5/ označí žhavým železem
6/ nástroj vodáka
7/ lezením vejde dovnitř
8/ růstem vlezl dovnitř (hovorově)
9/ část získaná sekáčem
10/ nástroj pro vytvoření díry
PIPO
Časopis je v distribuci
též v Knihkupectví Paulínky,
Jungmannovo nám. 18, Praha 1.
Roční příspěvek 440,- Kč
Půlroční příspěvek 220,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 40,- Kč
Bankovní spojení:
UniCredit Bank,
Czech Republik, a. s. Praha
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
IBAN:
CZ71 2700 0000 0060 4314 1003
Swift: BACXCZPP
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Lucie Vodičková
Tisk: OMIKRON
ISSN 1212 – 0782
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Nové město ve světě vychází celkem
ve 37 vydáních ve 23 jazycích
(viz www.focolare.cz)
Ale dárek je
třeba dobře
zabalit.
O
PR
A
TIP
P
T
RO
IPA
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Bjornsonova 6
811 05 Bratislava, Slovensko
e-mail: [email protected]
Titulní strana: Vánoce
Foto: Marek Trizuljak
27
Santo Domingo – chudá okrajová čtvrť.
V
Nápad,
který pomáhá
Mnoho dětí z hnutí Chlapci a děvčata pro jednotu1, kteří žijí v různých zemích světa, si navzájem pomáhá. Jsou
nápadití, a tak se jim například podařilo díky nejrůznějším iniciativám shromáždit finanční prostředky a umožnit tak řadě dětí studium. Do těchto aktivit se v takzvaném projektu Schoolmates často zapojují celé třídy.
mi boty již nejsou. Tak jsem
je vyčistila a přinesla do školy. Byla jsem ráda, když jsem
viděla, jak je jiné děvče šťastné, že je dostalo. Měla jsem
však také starost, protože
jsem neměla jiné, a ty, které
mi půjčoval můj bratranec,
jsem si nemohla nechat naStavba školy „Café con Leche“.
pořád. Ale láska Boží mě
znovu překvapila: dostala
jsem jiný nový pár!“
STŘEDOAFRICKÁ
REPUBLIKA
Stipendium u nás dostává
třináct chlapců a děvčat. Daří se nám tak zaplatit školní
Fota: archiv
SANTO DOMINGO
jedné velmi chudé čtvrti v Santo
Domingo vznikla škola „Café y
Leche“. Funguje
v tomto místě díky velkému úsilí
a mezinárodní pomoci. Navštěvuje ji 600 žáků. Pocházejí z rodin, které mají vážné
těžkosti a často trpí podvýživou. Pomoc, která přichází
díky Schoolmates slouží také
k tomu, aby zaručila alespoň
jedno jídlo denně minimálně
pro 80 dětí. Mnoho žáků této
školy patří do hnutí Chlapci
a děvčata pro jednotu, kteří se podle svých možností
snaží druhým dávat nezištně
to, co potřebují. Například
učí v nižších třídách, nebo
se starají o úklid v učebnách.
Melani napsala: „Prosím stále Boha, aby mi pomáhal, a je
tomu opravdu tak! V loňském roce paní ředitelka přinesla různé boty. Jedny jsem
dostala a byla jsem velmi ráda, protože mi opravdu chyběly. Přála jsem si poděkovat
za tento nečekaný dar, a tak
jsem se rozhodla mít všechny ve škole víc ráda. Přes léto
jsem vyrostla a k velké lítosti
poplatky, zdravotní ošetření
a pravidelně dostáváme též
potraviny a oblečení, zvláště o svátcích. S otevřením
školní družiny a zahájením
doučování, které navštěvuje
mnoho dalších dětí, je počet
dětí, kterým se díky projektu pomáhá, ve skutečnosti
mnohem vyšší. Letos se mezi
námi zrodil nápad pracovat
na poli, které patří do jednoho zemědělského projektu a kde pracují také někteří
naši rodiče. Chodíme tam
každou sobotu. Cítíme za
svou budoucnost zodpovědnost. Po prvním dnu společné práce jsme byli nadšení
a pak ještě více, když jsme
viděli svůj první výdělek.
Je pěkné, když si můžeme
díky vlastní práci koupit to,
co každý potřebuje, aniž bychom museli prosit rodiče,
nebo se nechali zlákat – jako
mnoho našich vrstevníků –
ke špatným věcem, jen abychom si něco vydělali.
(podle italského časopisu
Gen 3, redakčně kráceno)
1. Rozvinulo se v rámci Hnutí
fokoláre.

PF 2011 - Hnutí fokoláre ČR

Transkript

Podobné dokumenty

Oskary a Maliny II. Dnes začneme odjinud, ale nemějte obavu, že

Alain CAROn

Katalog SFF 2013