Svátost smíření podle kajících obřadů církve

Svátost smíření podle kajících obřadů církve

Svátost smí ení podle kajících ob ad církve
Úvod
Naším dnešním úkolem je podívat se na svátost smí ení tak, jak je v sou asnosti
p edkládána.
Vzhledem k tomu, že svátost smí ení je liturgický úkon, je t eba ho vždy vid t v liturgickém
kontextu. Máme se tedy podívat na strukturu této svátosti a proto, abychom si ji uv domili –je
to ritus, n co velmi živého –, je dobré si uv domit, že v každém takovém d ji je alespo trojí
situace i trojí moment: vlastní situace toho, kdo vstupuje, dále každý znovu nalézá n jaký
pramen, a za t etí ve znovunalezené situaci odcházíme p ece jenom prom n ni. Takto bychom
m li chápat jakoukoliv náboženskou skute nost; vstoupíme do ní a odcházíme prom n ni.
Nem že proto jít jenom o vypln ní rituálu, ani o znázorn ní n jakého externího obrazu, ale
musí jít o ur itý proces, ritus nebo zm nu.
M li bychom dnes na rtnout jakýsi ucelený oblouk toho, co se nazývá svátost smí ení.
Tento oblouk má alespo t i momenty nebo, chcete-li, t i jména. íká se mu svátost pokání,
svátost smí ení nebo svatá zpov , p i emž jeden pojem nenahrazuje druhý. Jsou to vlastn
t i p ístupy k téže svátosti. V prvním bodu bychom se tedy zamysleli, co se vlastn íká, když
hovo íme o svátosti pokání, smí ení nebo svaté zpov di, potom bychom se podívali, jak se
k es an m da ilo nap í d jinami slavit tuto svátost a jakou podobu v pr b hu d jin m la, a
v posledním bodu bychom se, už dob e p ipraveni, podívali na to, jak m žeme slavit tuto
svátost dnes.
Základní momenty
Nejd íve se podíváme na ur ité základní p ístupy k této svátosti, což zahrnuje svátost jako
pokání, jako zpov
a jako smí ení. Základní skute ností, se kterou se v této svátosti
setkáváme, je h ích, který se m že projevit r zn . Je ale t eba, abychom ho objevili, k emuž
v bec tato svátost slouží. Jan Pavel II. v postsynodální exhortaci Reconciliatio et Paenitentia,
která byla vydána 2. 12. 1984, nadepsal první kapitolu „Tajemství h íchu“; poslední paragraf
této první kapitoly hovo í o tom, že je t eba objevit smysl pro h ích. Neznamená to, že se
propadneme do h íchu, ale nau íme se v bec h ích vnímat.
Co je to vlastn h ích? H ích je n co, co se jako parazit dostane do lidské existence, ale co
my n kdy jenom horko t žko objevíme. A proto je tu zákon Boží, který nám h ích pomáhá
objevit. lov k, který je – když to eknu obrazn – nakažen h íchem, je n jakým zp sobem
nemocný. Když Ježíš vystoupil na ve ejnost, ujímal se r zných lidí: nemocných, slepých, ale i
h íšník . A to, že se jich ujímal, m žeme skute n vid t v ad s ostatními zázraky. Ježíš se
sklán l až k t m, kdo byli h íšníky; v tšina jeho okolí nechápala, jak to v bec smí d lat, ale
on doopravdy odpoušt l h íchy. Nešlo jen o to, že imaginárn nad oním lov kem cosi
vy knul a on se n jak zm nil, ale došlo k jeho reálné prom n .
V procesu odpoušt ní h ích církev nadále a nastálo z stává, tudíž i my v tomto díle, které
za al Ježíš, stále pokra ujeme. I my jsme t mi, kdo jsou h íšníky, a i k nám se n kdo velmi
hluboce sklání. Jsme t mi, kdo jsou od h íchu osvobozováni. A to je d j velmi komplexní,
protože od h íchu jsme zásadn odtrženi ve k tu a následn jsme od h ích osvobozováni ve
svátosti smí ení.
Nyní se budeme v novat zmín ným t em p ístup m; za n me charakteristikou „zpov “.
Jedná se o vyznání h ích , confessio. Obraz je p evzat ze soudnictví a evokuje soudní aulu.
O se jedná? H ích je to, co vnáší do lidské existence nelad, neklid, nepo ádek, který m žeme
popsat jako n co, co je zp sobeno ur itou vinou. Skrze obvin ní m žeme tento nelad,
nepo ádek popsat; vystoupíme jako p ed soudem a n co nebo n koho obviníme, ímž
ukážeme na viníka. A soud má obvykle tu moc danou ze zákona, že zmín ný nelad i
nepo ádek odsoudí a nastolí op t po ádek.
P i zpov di tedy p icházíme a ukazujeme na to, co je v nepo ádku. H ích námi spáchaný je
tedy tímto ozna en, identifikován a odsouzen. Jakým zp sobem? V tuto chvíli musíme opustit
analogie a podívat se na konkrétní d ní ve zpov di, protože odstran ní h íchu se ned je tím,
že by viník, v daném p ípad já nebo my, kdo p istupujeme ke svátosti smí ení, zahynul. Do
hry vstupuje Kristus, který se s h íšníkem ztotož uje, spolu s ním se nechává odsoudit,
dokonce se nechává odsoudit jako první. Takže v tuto chvíli nám n kdo výrazn pomohl,
abychom nebyli úpln odsouzeni. M žeme íci, že se nechal odsoudit advokát. Je to cosi, co
ne úpln v naší lidské logice hraje. Je to skute n zvláštní soud! Je absolutn bezúplatný, tedy
absolutn spravedlivý, nicmén h íšník je nakonec osvobozen. Co to je za spravedlnost?
Chci-li to tedy shrnout, je zpov
zp sobem vstoupení do procesu, který B h za al
v Kristu, když odpoušt l h íchy. Je to zp sob, kdy my p icházíme, ozna ujeme h ích v nás a
nakonec odcházíme jako ti, kdo soudní p i vyhráli.
My jsme ve svaté zpov di osvobozeni ne proto, abychom d lali, co chceme, ale proto,
abychom neh ešili. My jsme osvobozeni a ospravedln ni – ale nemohu íci s podmínkou,
protože m žeme podmíne n ud lit trest –a navíc je nám dán úkol a dar, totiž nežít podle
h íchu. To je to, co p i svaté zpov di dostáváme navíc: nemusíme a nemáme žít v h íchu.
My dostáváme posléze absoluci, rozh ešení, a jsme ospravedln ni, poté následuje
zadostiu in ní: n kdo musí zaplatit. Naše spravedlnost a zadostiu in ní však nejde na naše
konto, ale na konto Boží. My si tedy nem žeme hov t sami v sob jakožto spravedliví, ale
máme spravedlnost zcela od Boha., Taková soudní sí je spíš p ím r, nicmén my skute n
získáváme n co jako spravedlnost. Proto nep icházíme ke svaté zpov di proto, abychom
skrývali, ale naopak abychom ozna ovali h íchy, kterých jsme se dopustili, protože je to
n jaké b ím , nelad, n jaký nepo ádek, který v naší existenci je.
Druhým bodem je pojem pokání. Pokání je p ístup k procesu, ve kterém nás Kristus
osvobozuje od h íchu, p ístup, ve kterém dochází k prom n . Metanoia znamená zm nu,
prom nu ducha a smýšlení, a je to vlastn celoživotní proces nebo velmi asto dlouhodobá
záležitost. My jsme zásadn postaveni do nové situace, do nového stavu, kterým je k est, a
pokání je zlatou cestou, jíž k est napl ujeme. Pokání je conversio, neustálá prom na.
Nemyslím na konvertitu, který se obrátí a stane se k es anem, ale conversio ve smyslu „jít
cestou pokání“. Neustále máme co k Bohu „p ivracet“. Jsou v ci, které mají neustále tendenci
od Boha utíkat, a my je neustále p ivádíme na „zlatou cestu“ k Bohu.
Posledním p ístupem je smí ení ve smyslu nastolení smíru mezi Bohem a lidmi. Znamená
to, že tady jsou dva ády, lov k a B h, mezi kterými panuje nap tí, ale práv proto skýtají
obrovskou bohatost. Tyto dva ády byly jistým zp sobem roztrženy a smír m že navodit
jenom B h, nikdo jiný. Nechte se smí it s Bohem, píše sv. Pavel (2 Kor 5,21). Na míst
Božím vás povzbuzuji, nabádám nebo vám na izuji, nechte se smí it s Bohem, tedy: p ijm te
smí ení od Boha. Tento smír je asto p edstavován r znými obrazy, které si vyp j ujeme
z ecké nebo germánské mytologie; B h je nelítostný a dostate n nenasytitelný lidskou krví.
Tyto obrazy sice také nesou ur itou informaci, ale myslím, že se nám nepoda í na jejich
základ zcela „vyhmátnout“, kdo je B h, který p ináší smír.
Smír se totiž týká p edevším p edstavy ádu, který B h stvo il. A B h si dá tu práci a bude
tak dlouho d sledný, dokud tento ád, kde lidství a božství nejsou proti sob , nezrealizuje.
P edstavy krvela ných božstev jsou spíše zavád jící, než by nás p ivedly na stopu, co to je
smír. Smír je úžasný dar, který p esahuje i naši p edstavivost, je darem, který dává B h ve
svém Synu. Sv. Anselm o tomto tématu píše, jak Syn, který na sob nese veškerou tíži a nelad
tohoto sv ta, jenž propadl h íchu, zcela spontánn a svobodn p istupuje a nese toto všechno,
aby u inil zázrak, totiž nastolení smíru mezi Bohem a lov kem. Tedy B h nese sám na sob
tuto tíhu smíru.
My lidé, když hovo íme o svátosti smí ení, m žeme mluvit skute n o istém daru, který tu
dostáváme zcela zadarmo. Nemyslím to, co se vybaví nám lidem konce dvacátého a za átku
jednadvacátého století pod pojmem smír, totiž jakási vnit ní vyrovnanost. To je v c, kterou
p eji každému, ta ale nemusí nastat hned. Smír je n co, co se týká vztahu, ádu mezi Bohem a
lov kem, a to ádu napjatého.
D jinný p ehled slavení svátosti smí ení
Výše zmín né t i p ístupy se ur itým zp sobem proplétají a prostupují celé d jiny. V další
ásti se nyní podíváme na to, jakým zp sobem tato svátost v pr b hu d jin vypadala.
V Písmu najdeme Ježíše, jak odpouští h íchy. Apoštol m íká, aby kázali evangelium, k tili,
slavili eucharistii, a to všechno na odpušt ní h ích . Doklady m žeme najít v Písmu na
r zných místech.
Podíváme-li se na první a druhé století, neda í se nám sestavit ucelený obraz toho, co
nazýváme touto svátostí. Doklady jsou fragmentární, hodn rozt íšt né. Auto i píší, že v této
dob existoval stále ješt d kladný katechumenát, protože k es anství nebylo v prvním století
ješt masovou záležitostí, takže se kandidáti k tu p ipravovali bu hromadn v rámci dom ,
nebo dokonce jako jednotlivci. Církev tehdy žila v pom rn malých spole enstvích, takže
modlitba za bratra, který „padl“, tedy n co typu correctio fraterna, bylo v podstat po ruce a
vytvá elo dostate né prost edí k tomu, aby se lov k, pokud upadl, vrátil.
Pro t žší provin ní se z ejm ve druhém a zcela jist ve t etím užívá takzvaného ve ejného
nebo kanonického pokání. Znamenalo to, že h íšník vyznal biskupovi h ích na ve ejnosti, i
když n kte í historici tvrdí, že existovala snaha, aby h ích na ve ejnosti nezazn l zcela.
V dalších stoletích to již na ve ejnosti nebylo, ale biskup v obou p ípadech poté ve ejn
za lenil h íšníka do takzvaného ádu penitent , takže takový lov k m l právní i liturgický
statut. Pro ostatní, mén závažná provin ní, existovaly r zné úkony biskup , ale v žádném
sakramentá i nemáme žádnou absoluci nebo modlitbu, která by byla výslovn na odpušt ní
pro jednotlivce.
S po átkem této praxe penitent se za aly vytvá et seznamy h ích . Zkusím vám zde ud lat
jeden sumá , který pochází z Didaché, z Hermova pastý e a od sv. Justina, tedy ze spis
prvního a druhého století. Zachycují tyto h íchy: ne istota, cizoložství, smilství,
homosexualita, pederastie, chlípnost, nemravná e ; vražda, idolatrie, magie, lakota, krádež,
nenávist, žárlivost, chtivost, marnivost nebo záš ; lež, která zahrnuje k ivé sv dectví, k ivou
p ísahu, pokrytectví nebo pomluvu, zloba, pod níž spadá hn v, vzdor, hádka, zvrhlost,
zkažený charakter, pomlouva nost, bezpráví nebo urážka, nespravedlnost a podvod, dále
hrdopyšství, chvástavost, marnost, domýšlivost nebo neurvalost, nestálost a nerozumnost,
opilství a nemírnost. Nad takovým seznamem h ích mohl lov k p emýšlet, zda se ho n co
z toho netýká. Tyto h íchy mohly být k es anovi prominuty, pokud vyjád il pokání, a to
modlitbou, plá em, p ípadn mohl padnout do prostrace, poklonit se nebo si lehnout na zem,
nebo postem a almužnou. V tomto seznamu byly n které h íchy ozna ovány jako t žké,
n které tak t žké nebyly. Víme, že Tertulián, velmi zdatný teolog, který pozd ji upadl do
sekty montanist , takže byl velmi p ísný, seznamy h ích rozlišuje: hovo í o tzv.
každodenních h íších a o h íších, které jsou neprominutelné. K t mto neprominutelným
h ích m adí Tertulián idolatrii, rouha ství, vraždu, cizoložství, smilstvo, k ivé sv dectví,
podvod, lež a hry v cirku nebo na stadionu. íká, že tyto h íchy nem žeme n jakým
zp sobem ošet it, ale m žeme h íšníka sv it ad venia Deo reservamus, tedy sv it ho do
milosrdenství Božího. M žeme íci, že z t chto seznam se postupn vy le ují co do
závažnosti t i h íchy, tzv. triáda: idolatrie, tedy uctívání cizích boh , božstev nebo model,
vražda a cizoložství.
Jak kanonické pokání vypadalo? Za alo tzv. exomologesis, tj. vyznáním h ích , kdy
provinilý lov k uznal sv j h ích, vyznal ho biskupovi, za al nosit od v pokání, sypal si popel
na hlavu, držel posty, n kdy velmi t žké, z stával ve špín , nebyla mu tedy povolena žádná
koupel, oplakával své h íchy, dlouze se modlil, a to i v prostraci, navšt voval kn ze a sv oval
se do ochrany svatých a nakonec se také sv oval do modliteb všech p ítomných v ících.
Ob ad za ínal u vchodu do kostela; h íšníka p ijal biskup a sám také ur il délku pokání a
r znou disciplínu, co kajícník mohl a nemohl. N který h íšník nemohl ani do kostela, n který
h íšník mohl vstoupit do chrámu, ale mohl tam být nap . jenom na bohoslužbu slova. N který
h íšník mohl z stat v prostraci i na eucharistii, ale nesm l se jí ú astnit.
Znovuuvedení do církevního spole enství vykonal zpravidla op t biskup, a to nejr zn jším
zp sobem; vžila se praxe, že tato znovuuvedení se odehrávala na Zelený tvrtek, ale
využívaly se k tomuto ú elu i velikonoce. Ob ad byl velmi jednoduchý, v podob tzv.
zadostiu in ní. Jakmile ho od biskupa p ijal, ten na n j vložil ruce, modlil se, potom mu dal
pax Christi a on byl znovu p i len n do církve. Tímto zp sobem se prvotní církev snažila
pokra ovat v díle odpoušt ní h ích , které za al sám Kristus.
Od tvrtého do šestého století se v zásad nic nem ní, snad se tato praxe jen víc
institucionalizuje, protože p ibývá v ících. Ob ady bývají diskrétn jší a pravideln jší. A od
tvrtého století se zcela zavádí triáda h ích , takže pro idolatrii, vraždu a cizoložství se musí
vstoupit do výše zmín ného ordo paenitentium.
Další, trochu jiný styl pokání najdeme pod názvem tzv. tarifovaného nebo vym eného
pokání. To má sv j p vod v irském mnišství. Šlo o tzv. manifestatio conscientiae, tedy
vyjevení vlastního sv domí. Mnich svému opatovi nebo velmi váženému a uznávanému
mnichovi vyznal své h íchy, ale ne na ve ejnosti, ale t eba v soukromí. To se potom také na
ostrovech vžilo i mezi laiky, protože tu církev byla jinak organizovaná. Tedy h íšník, mnich
nebo i laik, se mohl sv it se svými h íchy, které nemusely být nijak t žké, a to sice kdy cht l.
Když potom irští mniši spolu se sv. Kolumbánem p inášejí tuto praxi na kontinent, p sobilo
to velmi nezvykle. Roku 589 m žeme íst v dokumentech koncilu ve špan lském Toledu:
„V mnohých kostelech Špan lska se iní nikoliv kanonické pokání, ale pokání velmi
pohoršlivým zp sobem. Každý, kdo h eší, chce se hned usmí it s kn zem. A proto koncilní
shromážd ní tuto praxi zapovídá a na izuje kanonickou praxi.“ Nebylo tedy možné zajít ke
kn zi jen tak; v dalších stoletích se však tato praxe vžila i na kontinent , takže lidé p icházeli
sami s h íchem za konkrétním kn zem a prosili o odpušt ní h ích .
V osmém století byla dokonce taková svátost p edepsána každému v dob velikono ní a od
IV. lateránského koncilu v roce 1215 se takovéto pokání p edepisuje každému v ícímu. Z té
doby tedy pochází pravidlo, že každý v ící má alespo jednou do roka, nejlépe v dob
velikono ní, p istoupit ke svátosti smí ení.
Jaká byla tehdy vžitá praxe? Lidé, což bylo zvláštní, nep icházeli jenom ke kn zi, ale také
vyznávali svoje h íchy jeden druhému. Kdo jste etl spisy sv. Ignáce, jist jste narazil na to,
že se sv. Ignác najednou vyzpovídal svému spolubratru, který nebyl kn zem. Proto lateránský
koncil íkal, a se každý zpovídá komu chce a jak chce, ale aspo jednou do roka proprio
sacerdoti, svému kn zi, ke kterému pat í. lov k, který se takto vyzpovídal kn zi, shrnul tím
všechny zpov di, které vykonal b hem roku, a dostal absoluci.
Pozd ji se zm nila ješt jedna v c: kanonické pokání po ítalo s tím, že kajícník p ijde,
vyzná h íchy, poté má n jaký as na to, aby uložené pokání, zadostiu in ní, jak dnes íkáme,
vykonal, poté se vrátil a kn z mu dal absoluci. Od za átku svátosti smí ení do jejího konce to
mohlo trvat t eba i celý rok. Posun t žišt této svátosti od devátého století spo íval v tom, že
hned po vyznání h ích se za alo dávat rozh ešení. To znamená, že zadostiu in ní bylo
jakýmsi p edpokladem pro ud lení absoluce.
Shr me si výše e ené: máme tyto dva typy svátosti smí ení. Kanonickou praxi, tedy
vyznání, ud lení pokání, jeho vykonání a absoluce, a potom tzv. tarifovanou svátost pokání,
kdy kajícník p ijde, vyzná svoje h íchy, na jejich základ mu je vym eno pokání, dáno
rozh ešení, a on posléze pokání vykoná.
Odkud se vzal pojem „tarifovaná svátost pokání“? Kn z totiž držel v ruce tzv. penitenciá ,
knihu, ve které m l napsáno, jaké pokání má za ten který skutek uložit. Dalším d vodem byla
možnost ur ité „zám ny“; nap . za cizoložství nesm l kajícník deset let vstoupit do kostela,
ale byla možnost, že pokud do kostela m že vstoupit, musí k tomu t eba dát n komu skute n
dobrou almužnu; potom se lh ta zkrátila. Pokání šlo tedy jakoby kombinovat, ne nijak
svéhlav , nebo vše bylo zaneseno v t chto penitenciárních knihách.
Potom p ichází reformace a Tridentský koncil, toto období není t eba p íliš rozebírat.
Zmi me snad jen to, že Martin Luther, výjime ný p ípad tady ze Saska – jinak v tšina
reformace byla v Porýní –, byl lov k velmi vnímavý. Nakonec po roce 1520 zastával názor,
že jsou jenom dv svátosti, k est a ve e e Pán , nicmén svátost pokání, která mu ležela velmi
na srdci, ozna oval jako jisté svaté znamení. A možnost se vyzpovídat také nadále p etrvávala
i v luterských církvích.
Tridentský koncil projednával v íjnu a listopadu 1551 – Martin Luther už nebyl mezi
živými – dekret o pokání a posledním pomazání, který má dev t kapitol a patnáct kánon . Co
z tohoto dekretu lze zd raznit? Jde o svátost, vere et proprie, tedy laicky e eno za le ujeme
se do oné veliké ady zázrak , které Ježíš konal a které trvají až dodnes. Na rozdíl od k tu,
který je získáním života, je to svátost ustanovená Kristem jako uzdravení života. D ležitými
momenty pro Tridentský koncil jsou lítost, vyznání, absoluce a pokání. Ú inkem je p edevším
usmí ení s Bohem v tom smyslu, že dostáváme absolutní dar smíru od Boha, což m že být
n kdy doprovázeno vnit ním pokojem a duchovním užitkem.
V tomto dekretu se také hovo í o lítosti. V tomto pojetí to znamená, že nejenom chci
neh ešit, ale hovo í se o odium veteris vitae, nenávisti ke starému životu. Starý život
neznamená ten, který byl p ed trnácti dny, ale starý život v nás, který byl zap í in n h íchem.
Neznamená to, že se nenávidíme odmali ka až dosud, ale distancujeme se od starého života
v nás, který je plodem h íchu, ale samoz ejm s láskou p ijímáme všechno, co nám Pán dává a
co slouží k budování skute ného života. Takže ono contritio znamená, že musíme mít v sob
nenávist ke starému životu a – to je zajímavé – lítost je caritate perfecta, lítost dochází svého
napln ní v lásce. Mám lítost, ale ona musí být n jak dokonána, musí se vykrystalizovat do své
nádhery a to je možné v lásce, caritate perfekta. Taková lítost, která je caritate perfecta, je
práv základem svátosti smí ení. Dokonce když nemáme možnost se vyzpovídat, je tím
samotným smí ným momentem, kdy nám jsou práv pro tuto lítost odpoušt ny h íchy. M že
být také nedokonalá lítost, která nejde z takové hloubky, ale ta je také dobrá, protože nás
k dokonalé lítosti vede.
Koncil položil d raz na vyznání ve svátosti smí ení, d ležitý je rys rozsudku, který padne ve
zpov di. Je to dáno iure divino, samotným rozhodnutím Božím, že my jsme ve svátosti
smí ení osvobozováni od h íchu. Zpov dník, který zde má svou d ležitou úlohu, je tam iure
divino, od Boha samotného. Celý rozsudek, celá svatá zpov je pro odpušt ní h ích . Ne pro
neodpušt ní h ích , ale všechno to d láme pro to, aby nám byly h íchy odpušt ny. Proto se
mají vyznávat všechny smrtelné h íchy i se všemi subjektivními rysy neboli okolnostmi, se
vším, co k h íchu p isp lo, protože já chci h ích ukázat, ne ho schovat, aby Pán svým
rozsudkem ten h ích zni il, zlikvidoval. Forma svátosti je soukromá; od Tridentu se velmi
zd raz uje soukromá zpov , a to až k výrazu „soukromá ušní svatá zpov “.
Od Tridentu až po II. vatikánský koncil v zásad nenacházíme zm ny; Trident jen velmi
zd raznil p ípravu dobrých zpov dník . Proto se od té doby sepisovaly r zné summae
confessionarum, p edlohy i svého druhu u ebnice pro ty, kte í mají zpovídat, aby to um li
skute n dob e. Od této doby se rovn ž velmi rozvíjí morální teologie. Píší se tzv.
Institutiones theologiae moralis, aby zpov dník m l vhled do sv domí lov ka. Rozši uje se
soukromá zpov , ale je pot eba v d t, že vedle této praxe existuje také široký protestantský
sv t, který zpov
jako takovou odmítá, takže vedle sebe asto žije zpov
na katolické
stran a vyznání h ích na stran protestantské. Pak je ješt pot eba zmínit intelektuály z Port-
Royal neboli jansenisty, kte í byli svou horlivostí zavázáni k velmi p ísné disciplín a kte í
zavád li jakousi velikou úctu ke svátostné ekonomii, takže se zde ke svátostem p istupovalo
stále mén a mén . Bylo to z veliké úcty ke svátostem, ale nebyl to p íliš dobrý sm r.
II. vatikánský koncil obnovuje svátost smí ení v rámci liturgické obnovy. Nešlo jen o
rituální zm nu, o zm nu rubrik, ale protože šlo o zm nu chápání liturgie, p jde o obnovu
chápání procesu pokání v bec. Když se podíváme do úvodních poznámek Ob ad pokání,
píše se tam o smí ení, které se d je v život církve. Není to tak, že máme ukonejšit svoje
sv domí, i když je dob e, když se nám to da í, ale jde o smí ení uvnit života církve. Jsou zde
h íšníci a k nim se n kdo hluboce sklání, aby je p ivád l ke svatosti. Proto se zde íká, že
církev je svatá, ale zárove neustále pot ebuje o istu. Proces smí ení se neodehrává za
hranicemi církve s tím, že v církvi jsme všichni svatí, ale uvnit . Tady ve svátosti smí ení bije
srdce církve. Církev jako taková je hluboce prostoupena kajícností, íká se v t chto
poznámkách. Smí ení s Bohem je dar stejn jako smí ení s církví. Zkrátka e eno: jdeme-li ke
svátosti smí ení, smi ujeme se s Bohem a sou asn s církví. Nejde však o získání sympatií k
bližnímu, i když t eba také, ale jde o hloub ji založený proces: usmí ení s církví jako takovou.
Dnešní podoba svátosti smí ení
Nyní se zmíníme o jednotlivých ástech svátosti smí ení. Klasické roz len ní, které známe
už od Tridentu, zahrnuje lítost, vyznání, zadostiu in ní a rozh ešení. K tomu, jestli dovolíte,
bych už te nic ne íkal.
Lítost je stav, který se musí najít, zde totiž není uvedeno zpytování sv domí, a najít lítost
není jen tak, takže tento proces musí být vložen do rámce zpytování sv domí. Zajímavé je, že
svátost smí ení je n co, co se d je uvnit církve: ne d j, který my za neme a za pár minut
skon íme: d je se neustále uvnit církve. Tento d j uvnit církve je nesen ur itými úkoly a
službami. Latinsky se úkol ekne munus: je to n co, co Pán dal, a a se toho umíme zhostit i
dotknout nebo ne, je to prost úkol. A potom existuje ministerium, služba, a to je n co velmi
vznešeného, co si m žeme osvojit. Úkol, munus, je n co, co je dáno a co my, lidé, klopotn
hledáme, abychom se toho zhostili, a postupn se utvá í ministerium, služba, což je zp sob,
jak takový úkol, munus, vykonávat.
Jaké jsou úkoly a služby? Veliký úkol má p edevším spole enství samotné. Nejde o to, že
by mi jiní lidé zpytovali sv domí, ale spole enství jako celek prochází procesem pokání,
obnovy a r stu ke svatosti. Rosteme jako celek, za prahem každého individua. Dále ten, který
p istupuje ke svátosti pokání, má ohromný úkol: on sám se má podílet na této prom n ,
o kterou Kristu p edevším jde, tedy na prom n
i obnov h íšníka. T etí úkol pat í
zpov dníkovi: a tento úkol si n jakým zp sobem osvojit není jen tak. Toto jsou úkoly, které
pat í t m, kdo jsou do svátosti zapojeni: tedy spole enství, potom tomu, kdo p istupuje ke
svátosti pokání, a potom tomu, kdo je vysluhovatelem, tedy zpov dníkem.
První otázkou k vlastnímu ud lování svátosti je problém prostoru. Tato svátost se dá
ud lovat prakticky kdekoliv na slušném míst , zpravidla v kostele nebo na jiném míst
ur eném k bohoslužbám, tedy v posvátném prostoru. Co se tý e doby, lze svátost ud lit
kdykoliv, v kteroukoli dobu a kterýkoli den. Není tu tedy žádná zásada, že by byly n jaké
asy výhradn ur ené; ani Bílá sobota není vy ata. Oble ení vysluhujícího by m lo být
liturgické. Hovo í se tu o štole, kterou by kn z m l mít p i zpovídání jednotlivých kajícník
ve zpov dnici i mimo ni, zpravidla fialové barvy. Pokud by to však bylo spojeno s obtížemi,
m že zpovídat i bez štoly. Neznamená to samoz ejm , že se v tom p ípad nejedná o liturgii.
P i spole ném slavení svátosti pokání obléká kn z albu nebo superpelici; je tedy celý v bílém
nebo nap l v bílém, nap l v erném.
V sou asnosti existují t i zp soby, jakými slavit tuto svátost. První je soukromá svátost
smí ení pro jednoho kajícníka. Jde o liturgii, to znamená, že se oba ú astníci p ipravují
v modlitb : jak kn z, tak kajícník. Kajícník je potom p ijat. Za íná se znamením k íže, potom
– o tom asi hodn hovo il m j p edch dce Angelo – je místo pro Boží slovo, které se bohužel
redukuje n kdy na nic. Ne každý jsme však p ipraven na to, že si nejenom poslechneme Boží
slovo, ale skrze toto Boží slovo za neme vyznávat h íchy. Domnívám se, že pokud toho
máme být schopni, musí se dít zpytování sv domí také silou Božího slova. M že to být t eba
jen jeden verš, nap . z Janova evangelia, Janova prvního listu nebo jiný vhodný text. Je však
skute n dobré, aby Boží slovo bylo p ítomno.
Potom následuje vyznání h ích a kn z uloží pokání. K vyznání h ích bych ekl, že kn z
se v tuto chvíli modlí, protože vyznání h ích je svatá chvíle: my zde ozna ujeme h ích.
Potom uloží pokání, což je n kdy pro kn ze martyrium, a potom se zde uvádí modlitba
kajícníka. Tato modlitba jako prosba o milosrdenství, o odpušt ní, zkrátka kající modlitba
v našich schématech asto není. Na záv r p ichází rozh ešení, následuje pod kování a
propušt ní kajícníka. M že existovat i kratší ob ad, kde má být – pro úplnost e eno –
vyznání h ích , p ijetí uloženého pokání, výzva k lítosti, formule rozh ešení a propušt ní
kajícníka. Je tak dána možnost, abychom p ípadn nemuseli všechny ásti použít.
Druhým zp sobem, jak vysluhovat a p ijímat svátost smí ení, je pro více kajícník se
soukromou zpov dí. Na za átku se tedy za íná spole n , mohli bychom to nazvat kající
bohoslužbou, nicmén kající bohoslužba znamená n co jiného. Tento úvod tvo í p ijetí, Boží
slovo a modlitba, to je spole né, následuje možnost soukromé svátosti smí ení, záv r je op t
spole ný.
T etím typem liturgie svátostného smí ení je ob ad pro v tší po et kajícník se spole ným
vyznáním a rozh ešením. Je používán výjime n a je p i n m všechno spole né, odpadá tedy
individuální zpov . Jde o to, že pokud to je nezbytn pot eba, lze použít pro ty, kdo cht jí
p istoupit ke svátosti smí ení, výše zmín ný spole ný ob ad s tím, že do nejbližší následné
individuální svátosti smí ení vnesou úpln všechno.
V Ob adech pokání se píše: Individuální a úplná zpov
a rozh ešení z stávají jediným
ádným zp sobem, jímž se v ící smi ují s Bohem a s církví. M že však zaznít otázka: je t etí
typ svátostným smí ením nebo není? I v n m se nám skute n svátostn odpoušt jí h íchy.
Zde možná m že víc do pop edí vystoupit to, že celé spole enství roste ke svatosti, že jako
celek vyznáváme svoje h íchy, tedy každý sám za sebe, ale všichni spole n , a také je nám tak
dávána absoluce.
Myslím si, že to není forma pro ty, kdo se bojí k soukromé svátosti smí ení; práv proto se
íká, že p i p íští svátosti smí ení je t eba vyznat všechno to, co nebylo úpln jasné nebo co by
z stalo zahaleno n jakou pochybností. Nejsou to tedy cesti ky pro ty, kdo cht jí se svátostí
smí ení spekulovat.
Posledním zp sobem kajícnosti, ovšem nesvátostným smí ením, jsou kající bohoslužby.
Kající bohoslužba má stejnou struktura obvyklá bohoslužba slova a podobá se tak úvodu
liturgie svátostného smí ení pro více kajícník . K užite nosti a d ležitosti se praví: Kající
pobožnosti se konají p edevším, aby se ve spole enství k es an p stoval duch kajícnosti. To
znamená, že pokud jsme neurvalí a neumíme být kajícní, m li bychom se ú astnit kajících
bohoslužeb. Mohou posloužit jako pomoc v ícím v p íprav na zpov , kterou si jednotliví
v ící mohou vykonat, jak jim nejlépe bude vyhovovat; ale p ipravíme se tak t eba jako
farnost spole n . Dalším d vodem je, aby se d ti vychovávaly k v domí, co v lidském život
je h ích a že Kristus nás od h íchu osvobodil. Bohoslužba vždycky umož uje r st ve
zbožnosti, což je ctnost, ve které je spojena úcta, láska a niternost lov ka v i Bohu, takže se
z ní máme u it, co je to h ích, ne až v okamžiku, kdy na nás bude doléhat a my se budeme
bránit. Za tvrté jsou kající bohoslužby pomocí pro katechumeny v jejich konverzi. D ležitost
znám z vlastní praxe: u jedn ch katechumen jsem podcenil jejich vnímavost ke h íchu, a tak
se mi stalo, že jednomu z nich jsem rozprost el jednu svátost smí ení asi na jeden a p l roku,
protože on hledal zp sob, jak to, co ho nesmírn trápilo, vyznat. Takže považuji za úžasné, že
se kající bohoslužbou myslí i na katechumeny, aby i oni ve zbožnosti uchopili, co je to h ích.
D kuji za pozornost a p eji vám, abyste vždycky tuto svátost nalezli v blízkosti bijícího srdce
církve.