PDF ke stažení

Transkript

PDF ke stažení
1
2016
r o č n í k 9 5 ( 1 4 6 ) — p r v n í č í s l o v y š l o r o k u 1 8 7 1 — w w w. v e s m i r. c z — 5 , 3 0 € / 9 6 K č
Hlas
předpoví nemoc
Jak to vidí spermie? — Ženy ve víru války — ­Teorie
polovzdělanosti — Cenzura po roce 1989
— Zelená revoluce 2.0 — Emise a skandál VW
Proměna
Vesmíru v čase
1) č. 1 rok 1871, první číslo
Vesmíru
2) č. 14, rok 1872, první
obálka s obrázkem
1
2
3
4
3) č. 1, rok 1900, první
číslo nového století vyšlo
1. ledna
4) č. 1, rok 1923, první číslo
nové řady; od tohoto
okamžiku vychází Vesmír
nepřetržitě dodnes
5) č. 3, rok 1923, znovu
první obálka s obrázkem
6) č. 3, rok 1926, ve
dvacátých a třicátých
letech procházela
obálka četnými malými
proměnami
7) č. 7, rok 1946, první čistě
obrazová obálka
5
6
7
8
10
8) č. 1, rok 1952, Vesmír
se zvětšil přibližně na
formát A4
9) č. 7, rok 1952, první
celobarevná obálka
10) a 11) č. 2 a 9, rok 1962,
hlavička na obálce mění
své místo a barevnost
číslo od čísla
12) a 13) č. 1, rok 1964
a 2000, tato podoba
obálky vydržela s malými
obměnami víc než 36 let
11
9
12
14) a 15) č. 4 a 10, roky 2000
a 2015, novou obálku
následovala o několik
čísel později nová
grafická podoba celého
časopisu
Od roku 1871
jsme tu pro vás
Současná
podoba
Vesmíru
13
2
Ves mír 95 , leden 20 16
14
15
— úvodník
Nový rok
– nový Vesmír
tex t Ivan Boháček, Ondřej Vrtiška
Ne výbojem
zbraní stali
se Angličané
národem mocným,
národem slavným
a bohatým, nýbrž
neúnavným
pěstováním
věd na poli
přírodnickém.
Vesmír 1, 1, 1871/1
Protější strana svědčí o tom, že za
uplynulých 145 let obálka Vesmíru (a nejen
obálka) prodělala řadu změn. Ta, s níž přicházíme v tomto čísle, je jen další v řadě. K úpravě grafiky a struktury časopisu nás kromě
nutnosti čelit „morálnímu stárnutí“ Vesmíru
vedla snaha o větší přehlednost, aniž bychom
museli dělat kompromisy stran množství
textu, které se na stránky vejde.
Je to změna jen zdánlivě skoková. Nové pojetí titulní strany i grafické podoby
vnitřku časopisu je patrné na první pohled,
pravidelní čtenáři však mohou postupnou
proměnu sledovat už téměř dva roky. Přibyly
pravidelné rozhovory i články psané členy
redakce, protože jsme přesvědčeni, že některá témata si o redakční (a tedy méně oborový,
více novinářský) přístup říkají. Neznamená
to počátek konce textů psaných odborníky, ty
budou i nadále tvořit základ časopisu. Redakce u nich pouze hlídá, aby byly srozumitelné
a atraktivní i (či spíše především) pro čtenáře
mimo obor. Také v tomto ohledu se Vesmír
proměňuje už delší dobu.
Od května 2014 jsou na vesmir.cz volně
přístupné články psané pouze pro on-line
verzi časopisu. Rozšiřují a doplňují nabídku
tištěného Vesmíru mimo jiné o formáty, které papír zprostředkovat nemůže (audio, video). Počínaje tímto číslem na webu najdete
vždy i několik článků k ústřednímu tématu
příslušného vydání. Témata volíme tak, aby
umožňovala mezioborový přístup a neunavovala svým příliš úzkým zaměřením.
Pro leden je to „hlava“. Patří do něj využití
analýzy hlasu k předpovědi Parkinsonovy
nemoci (viz článek Marka Janáče na s. 22–25),
a proto obálku tohoto čísla zdobí zvukové
spektrum výroku „Nový rok – nový Vesmír“.
Počínaje tímto číslem rozšiřujeme část
věnovanou kratším zprávám (dříve aktuality, nyní mozaika) o novou rubriku zákulisí,
věnovanou vědní politice, infrastruktuře,
legislativě a personáliím. Pod názvem vertikála najdete výběr z archivu Vesmíru, který
sahá do roku 1871. Věříme, že cesta časem
může přinášet pozoruhodné postřehy týkající se dobové vědy, společnosti i jazyka.
Pro úsporu místa omezujeme u kratších
příspěvků citace původních vědeckých prací
pouze na identifikátor digitálního objektu
(tzv. DOI), který dnes k identifikaci pramene
informace postačí.
Kromě esejů bude v tomto roce čtenáře
provázet seriál případových studií o proměnách cenzury v letech 1749–2014.
V květnu uplyne 145 let od vydání prvního
čísla Vesmíru. Václav Kumpošt, zakladatel
Vesmíru, ve svém programovém úvodníku cituje člena Royal Society Humphryho Davyho:
Ne výbojem zbraní stali se Angličané národem
mocným, národem slavným a bohatým, nýbrž
neúnavným pěstováním věd na poli přírodnickém.
S odstupem let nám může připadat, že
svět druhé poloviny 19. století byl jednodušší
než dnešní svět závratně rychlých změn.
Nejspíše to však je jen iluze daná pocitem, že
teprve naše problémy jsou ty skutečné. Je
předmětem četných diskusí v redakci i v redakční radě, nakolik se Vesmír má věnovat
také nepřírodovědným tématům a oborům.
Nemyslíme si, že by přírodovědec měl být
něco na způsob potřeštěného entomologa se
síťkou, kterého krom právě spatřeného motýla nic jiného nezajímá. Žádné nové poznání
neexistuje samo o sobě, je nutno ho nahlížet
v kontextu, který v konečném důsledku
přesahuje původní obor a dotýká se často
chodu celé společnosti. Orientace na přírodní
vědy však ve Vesmíru bude vždy převažovat.
S obměnami danými dobou se současná
redakce Vesmíru může i dnes hlásit ke Kumpoštovu programu:
Pěstování věd přírodních v rozměrech nejširších
je životní otázkou naší! K rozřešení její zdárnému působiti bude pak povždy účelem listu
našeho. Nevylučujem z programu svého žádný
odbor vědy přírodní, byť laikovi sebe obtížnějším
a nepřístupnějším býti se zdál; přední snahou
naší bude podávati pokud možno nejširší rozhled
do nejnovějších pokroků přísných věd spůsobem
populárním, každému pochopitelným, zajímavým
a poučným. I hojné zprávy průmyslové a řemeslnické budeme pěstovati, neboť řemesla a všeliké
živnosti v popředí založeny jsou na vědách přírodních, na rozvoji a pokroku jejich.
Ač tedy Vesmír mění svůj vzhled, drží se
programu svého zakladatele, v němž není
ani ve 21. století třeba nic zásadního škrtat.
Detaily se mění, podstata zůstává. l
w w w. v e s m ir.cz
3
obsah — Vesmír 95, leden 2016
42
18
44
„Je možné být vzdělancem, aniž jsem absolvent vysoké školy. Čeho se
obávám, je rostoucí epidemie polovzdělaných profesionálů.“
Andrew Lass, profesor kulturní a sociální antropologie 56
úvodník
Nový rok – nový Vesmír
I van B oháček , O ndřej V rtiška 3
fórum čtenářů 5
mozaika 6
zákulisí 10
Košíčkové buňky a pohybová paměť
františek vyskočil 12
Holubi jako diagnostici
radkin honzák 12
Opravdu velmi silné placebo
radkin honzák 13
Tajemství šourku
ivan h . tuf 14
Jak to vidí spermie?
jaroslav petr 15
Nečekané souvislosti v imunologii
václav hořejší 16
rozhovor
Eye tracking
Oční pohyby v psychiatrii a umění
pavel kozelka , dominika grygarová ,
petr adámek 28
Inteligentní bydlení pro schizofreniky
Čidla varují před návratem nemoci
vít janovský , martina bacúrová ,
kateřina poláková 30
Jindřich Chmelař
I do klíšťat se lze zamilovat
eva bobůrková 32
Banánovník z východoafrické
vysočiny
Nejasný původ afrických odrůd
moses nyine , jaroslav doležel 36
Temno na spadnutí
Jsme připraveni na blackout?
marek janáč 39
Honzíkova cesta za cenzurou
a politickou korektností
Úpravy dětské literatury po roce 1989
stefan sigi Sluhové a páni rostlinných buněk
S Jiřím Frimlem o rostlinných hormonech
ondřej vrtiška 18
Zelená revoluce verze 2.0
ondřej vrtiška téma Epileptické záchvaty a věštění
z křišťálové koule
Předpovídání nepředpověditelného
přemysl jiruška , jakub otáhal ,
petr marusič 22–31
Ves mír 95 , leden 20 16
Ženy ve víru války
Obyčejné životy i pohnuté osudy
blanka jedličková 44
Nejen NOx a Volkswagen
Testy a reálný provoz: příčiny rozdílů
michal vojtíšek 46
Nobelovy ceny za dlouhé
šachové partie
Nekonečný souboj lidí s parazity
oleg ditrich 48
„Nie, neverím vo večný život, ale…“
Stabilita genetické informace
michaela vaškovičová 52
Má vzpomínka na
profesora Schreibera
Endokrinolog světového jména
martin haluzík 54
Teorie polovzdělanosti
v době digitální třenice 1
Zamyšlení nad stavem společnosti
andrew lass 56
anton markoš 58
jazykový koutek 58
vertikála
–
před
50
a
110
lety 59
nad knihou
Korejská náboženství
Ve studni se objevil černý drak
ivana vajnerová 22
na obálce
26
22
Zvukové spektrum výroku „Nový
rok – nový Vesmír“.
Ilustrace Marek Janáč
4
42
Šťáva
21
Hlas předpoví nemoc
Rané příznaky Parkinsonovy choroby
marek janáč 40
Nejúspěšnější lovec komet
Družice SOHO trhá rekordy
jan veselý 60
architektura
Visuté zahrady hongkongské
jiří tourek 62
fórum čtenářů —
Zpětná vazba ke krásné Grimově obálce
říjnového Vesmíru (Vesmír 94, 556, 2015/10):
Tihle pelikáni jsou stále slavnější (nedávno
vítěz fotografické soutěže, vaše obálka…).
Článek Petra Podzemného v Ptačím světě 22,
22, 2015/4 to vysvětluje. Je to jediné místo
v Řecku, jezero Kerkini. Fotograf tam vyfasuje bedničku s rybama a dál už to je „krmení labutí“… Ale fotky z toho vznikají nádherné a už je jasné, proč mají vždy podobnou
náladu, v dálce hory… Někdy je dobré vědět,
jaké safari se za snímkem skrývá.
E.ON Česká republika, s. r. o.
Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích
Chirurgická anatomie
Operační technika
ŠTÍTNÁ ŽLÁZA
Chirurgická anatomie
Operační technika
pracované
of. MUDr.
, doplněná
JOSEF DVOŘÁK
ohumilem
BOHUMIL DUDEŠEK
miniinvaázy je důtiva štítné
robný hisSERIFA
tyreochiitolami ve
ákladní anatomické znalosti, které jsou nutna štítné žláze a jejím okolí. Podrobně jsou
radikální operace na štítné žláze se zřete-
5
Snímek Libor Vaicenbacher.
Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
ac.uk/visit/wpy/gallery/2010/images/gerald-durrell-award-for-endangered-species/4375/
pelican-pack.html). Pozadí vzniku pěkných
fotek není žádné tajemství. A souhlasím, že
je dobré vědět, jaké „safari se za snímkem
skrývá“ – aby si i ostatní mohli podobné záběry pořídit sami. Spíš mě zaráží, že realita
někoho překvapuje. Můžou za to ptáci ve
městech (Vesmír 94, 414, 2015/7–8)? Nevkrádá
se laikům toulajícím se městským parkem
podvědomý dojem, že opeřenstvo je krotké
všude? Únikové vzdálenosti městských
ptáků jsou několikanásobně kratší než těch
v okolní přírodě – bez krytu, playbacku,
krmítka a mnoha dalších pomůcek lze koukatelnou fotku ptáka pořídit jen u menšiny druhů a navíc vzácně. Pták – ani jiná
zvířena – nečeká, až k němu přijdeme a on
dostane šanci nám zapózovat. Diváci si to
neuvědomují ani u televizních dokumentů;
shlédnou Attenborougha, a pak se v realitě
tropického lesa diví, že nic nevidí.
Tomáš Grim, [email protected]
Třetí, rozšířené a přepracované vydání monografie prof. MUDr. Josefa Dvořáka, DrSc., doplněná spoluautorem MUDr. Bohumilem Dudeškem
o kapitolu miniinvazivní chirurgie štítné žlázy je
důkazem toho, že operativa štítné žlázy nestagnuje.
Podrobný historický úvod o vývoji tyreochirurgie je sledován kapitolami, ve kterých jsou
uvedeny základní anatomické znalosti, které jsou
nutné pro jakýkoli výkon na štítné žláze a jejím
okolí. Podrobně jsou rozpracovány zejména radikální operace na štítné žláze se zřetelem na
ochranu zvratného nervu, zevní větve horního
laryngálního nervu, příštítná tělíska a dodržování pravidel úplného odstraňování štítné žlázy.
Samostatné kapitoly řeší operace nitrohrudních
strum, lymfadenektomie při nádorech, reoperace na štítné žláze a komplikace při tyreoidálních
55
Západočeská univerzita v Plzni 64
Vydavatel nenese odpovědnost za obsah
inzerce či komerční prezentace.
Knihy došlé do redakce
Jan Payne, David Černý, Adam
Doležal a spol.: Dobrý nebo lepší
život? (Human Enhancement)
Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i.,
204 stran, ISBN 978-80-87439-18-0, www.ilaw.cas.cz
Ashlee Vance: Elon Musk (Tesla, SpaceX a hledání fantastické
budoucnosti)
Jan Melvil Publishing, Brno 2015,
368 stran, www.melvil.cz
Ondřej Dadejík, Filip Jaroš,
Martin Kaplický (eds.): Krása
a zvíře (Studie o vztahu estetických
a etických hodnot zvířat)
Dokořán, Praha 2014, 336 stran, ISBN 978-80-7363-684-5
Bertrand Russell: Mystika a logika a jiné eseje
Academia, Praha 2015, 160 stran, edice
Společnost, ISBN 978-80-200-2356-8
inzerce
ŠTÍTNÁ ŽLÁZA
32–35
Slezská univerzita v Opavě 51
Pozadí vzniku
pěkných fotek
Samozřejmě, že prakticky všechny pěkné
fotky např. kolibříků, tangar nebo zrovna
pelikánů vznikají „na krmítku“ – ostatně na
to opakovaně upozorňuju ve svých textech, viz např. „Fotografie z cyklu Ptáci na
krmítku“ u textu o ptáčkařích a ornitolozích
(Vesmír 90, 236, 2011/4) či text Nesnesitelná
lehkost tropického birdwatchingu (Ptačí
svět 21, 9, 2014/3). Fotka tangary na obálce
Vesmíru 2/2013 (Vesmír 92, 96, 2013/2) je
výjimka; takto vyfotit pěvce „na šoulačku“
si žádá hodně štěstí (čili času a úsilí). Na
přednáškách na konec každého promítání
dávám sekci „Behind the scenes“, kde ukážu, jak fotky vznikaly. O tom, jak pracovat
se „sokolnicky“ vedenými kolibříky, mluvil
před pár dny Ondřej Prosický u nás na
semináři: „Jak se fotí kolibříci? Na krmítku“.
Mimochodem: pelikány z Kerkini proslavila fotka předního finského fotografa Jari
Peltomäkiho, který s ní vyhrál jednu z cen
Wildlife Photographer of the Year (2010).
Peltomäki sám popisuje, že jde o ptáky
přikrmované rybáři (http://www.nhm.
39
Serifa, s. r. o.
Jiří Hrubý, [email protected]
A
e
Inzerce
& komerční prezentace
Ad Vesmír 10/2015
operacích. Nově jsou uvedené kapitoly o využití
moderních technologií při operacích, významu
sentinelové uzliny a miniinvazivních operacích
štítné žlázy.
Kniha je návodem jak ke standardním operačním postupům v tyreochirurgii, tak k postupům
novým, které definitivně zhodnotí teprve budoucí zkušenosti a výsledky. Současně zmiňuje řadu
individuálních prvků daných odlišnou anatomickou situací a patologickými nálezy nemocných.
Nakladatelství SERIFA Praha vydalo monografii v listopadu 2015. Kniha má 418 stran, 573
barevných fotografií a perokreseb, 17 tabulek, formát 205 × 260 mm a je vytištěna na křídovém papíře, ISBN 80-902859-0-2. Cena 800 Kč + 90 Kč
poštovné.
Knihu je možné objednat na e-mailové adrese:
[email protected]
w w w. v e s m ir.cz
5
mozaika
Chcete-li uspět
mimo svoji ligu,
zkuste nejprve
přátelství
Atraktivní muži si často berou atraktivní ženy. Je-li muž fyzicky přitažlivý či
bohatý, nespokojí se s kdejakou šmudlou (ta
mu nanejvýše krátce ohřeje postel). Stejně
jsou si svých možností vědomy i půvabné
ženy a partnery si volí z vrcholů společenského žebříčku. Ovšem toto tzv. párování
rovnocenných neplatí univerzálně, zejména
ne v případě vzhledu. Každý asi ze svého
okolí zná páry, u nichž se diví, kam dal jeden
z nich oči (nebo rozum).
Co stojí za tím, že někdo dosáhne „na
vyšší ligu“, zkoumali na 167 amerických
párech Lucy Huntová, Paul Eastwick a Eli
Finkel. Vyšli z dřívějších poznatků, že čím
delší dobu lidé nějakého člověka znají, tím
více se mezi nimi vytrácí konsenzus o jeho
obecné přitažlivosti. Paradox se dá vysvětlit
tím, že neznáme-li druhého člověka téměř
vůbec, jeho „romantickou hodnotu“ vysuzujeme z jeho vzhledu či bezprostředního
charismatu (či jeho absence) – vlastností,
na kterých se většina lidí shodne. S více
příležitostmi konkrétního člověka poznat
se však začnou projevovat jeho unikátní
osobní charakteristiky, které mohou být
pro někoho přitažlivé, jiného mohou naopak
odrazovat. Někdo třeba oceňuje svědomitost
a odpovědnost, jiný spontánnost a nevázanost – shoda na tom, zda je daný člověk
dobrá partie, se proto snadno vytratí.
Huntová s kolegy tedy usoudili, že znal-li
se pár dříve – jako spolužáci, kamarádi či kolegové – a měl příležitost navzájem odhalit své
dobré i špatné stránky, hrály v začátku jejich
randění větší roli osobnostní charakteristiky,
menší roli pak vzhled či sexappeal. I velmi
sexy žena si tak mohla zvolit méně hezkého
muže, u něhož ji začal přitahovat třeba jeho
smysl pro humor. Od zkoumaných párů tedy
zjistili, jak dlouho se znaly, resp. zda se muž
a žena platonicky přátelili, než spolu začali
chodit. Poté nechali sedm nezávislých lidí
ohodnotit fyzickou atraktivitu a sexuální přitažlivost všech zúčastněných. Potvrdilo se, že
čím kratší dobu se manželé či partneři před začátkem vztahu znali, tím jsou si v atraktivitě
6
Ves mír 95 , leden 20 16
Artur Conan Doyle: Příliv smrti (Další příběhy profesora Challengera),
Millennium Publishing, Statenice 2009, s. 90
podobnější. A platí pochopitelně i opak, muž
a žena, kteří se znali už dlouho předtím, než
konečně vyrazili na první rande, si ve fyzické
atraktivitě moc podobní nejsou. Z dat vyplývá,
že znají-li se muž a žena alespoň devět měsíců,
než navážou vztah, nehraje už fyzická přitažlivost pro jeho vznik žádnou roli. Chce to prostě
se nevzdat.
spomienok o pradávnych dobách vysvetľujú viacerými faktormi vrátane lokálnych
prírodných podmienok. Tie sú také tvrdé, že
aborigéni zrejme museli odovzdávať svojim
potomkom všetky nadobudnuté skúsenosti,
aby vôbec mohli prežiť – spolu s nimi sa však
tradovali aj príbehy obsahujúce informácie
o dávnych premenách krajiny.
Petr Houdek
Peter Mikula, PřF UK
DOI: 10.1177/0956797165579273
DOI: 10.1080/00049182.2015.1077539
antropologie
ekologie
Aborigénske povesti
siahajú až ku
koncu poslednej
doby ľadovej
Chvostoskoci
pomáhají mechům
s oplozením
Stránka
portálu
Mongabay
věnovaná
Madagaskaru.
v řadě jazykových mutací, přičemž zvláštní
pozici má i větev tohoto webu vázaná na
Indonésii. Stránky se tak mohou stát zdrojem
ochranářsky nezavádějících informací pro
samotné Indonésany. Portál Mongabay.com
založil Rhett Butler, který spoluzakládal také
renomovaný časopis Tropical Conservation
Science.
Jan Robovský, PřF JU
medicína
Podľa súčasných poznatkov
dorazili aborigéni do Austrálie už približne
pred 50 000 rokmi (na porovnanie, v Európe sa anatomicky moderní ľudia objavili až
o 10 000 rokov neskôr). Dostali sa tam počas
poslednej doby ľadovej, keď bolo obrovské množstvo vody viazané v ľadovcoch,
následkom čoho poklesli hladiny svetových
oceánov. Približne pred 12 000 rokmi sa stali
svedkami nástupu teplejšieho interglaciálu,
roztopenia ľadovcov a nasledujúceho zatopenia rozsiahlych pobrežných oblastí Austrálie, ktoré boli predtým odkryté (v dôsledku
nízkej hladiny oceánov). Hladina okolitých
morí dosiahla dnešné hodnoty približne
pred 7000 rokmi. Takéto veľké, a bezpochyby
dramatické zmeny krajiny sa museli citeľne
dotknúť aj viacerých pobrežných populácií
domorodcov. Mohli byť však spomienky
aborigénov na oné pradávne udalosti natoľko
silné, aby sa zachovali v ľudovej slovesnosti
až do dnešných dní? Dvojica austrálskych
vedcov, Patrick Nunn a Nicholas Reid, tvrdí,
že áno, mohli. Zistili, že opisy zmien pobrežných oblastí v dôsledku zdvihnutia morskej
hladiny nielenže sa v povestiach domorodcov
vyskytujú často, ale sú aj bohato rozšírené
naprieč kmeňmi pozdĺž celého austrálskeho
pobrežia. Na základe rekonštrukcie niekdajších prírodných podmienok sa uvedenej dvojici vedcov podarilo zistiť, že tradované mýty
a povesti zachytávajú charakter krajiny pred
minimálne 7000 rokmi, niektoré sa dokonca
týkajú udalostí ešte o pár tisíc rokov starších.
Autori si toto výnimočné zachovávanie
Mechorosty jsou obvykle považovány
za primitivní rostliny, které vyžadují k sexuální reprodukci vlhké prostředí, protože
jejich samčí pohyblivé buňky aktivně vyhledávají samičí buňky – pohybovat se mohou
až na vzdálenost několika decimetrů. Kromě
toho se rozmnožují i výtrusy, tj. nepohlavně.
Mohou však nějak zefektivnit přenos samčích spermatozoidů? Ukazuje se, že členovci
jim mohou výrazně napomoci. Několik experimentálních studií ukázalo, že chvostoskoci
jsou schopni napomáhat jejich oplození, terénní pozorování z Norska bylo publikováno
pro mechorost kroucenec nicí (Tortula cernua)
Rostlinky rohozubu nachového
(Ceratodon purpureus) chemicky
lákají chvostoskoky.
Hudba příznivě
ovlivňuje bolest
a úzkost po operaci
a chvostoskoka Xenylla humicola. Trs tohoto
vzácného mechu (u nás považovaného za
vyhynulý) pokrývaly stovky chvostoskoků
a jejich svleček a většina z nich měla přední
část zanořenou mezi lístky mechorostu. Je
doloženo, že plodné rostlinky rohozubu nachového (Ceratodon purpureus) vylučují látky,
které jsou pro chvostoskoky atraktivní – zda
jim rostlinky nabízejí i něco k snědku, zatím
není jasné. Jisté však je, že využití hmyzu
k zefektivnění vlastní reprodukce není
výlučným vynálezem kvetoucích krytosemenných rostlin.
Ivan H. Tuf, PřF UP
DOI 10.1179/1743282015Y.0000000012
ekologie a ochrana přírody
Užitečný portál
o ochraně přírody
Snímek Hermann Schachner, CC0 1.0 – Public Domain.
psychologie
„Uštěpačnost polovzdělanců vůči vědě je horší
než nevšímavost nevědomců…“
Rozmach ochranářských snah
jde ruku v ruce s jejich medializací a může
tak činit tyto aktivity částečně nepřehlednými. Dané informace mohou být navíc
představovány v různé míře účelově nebo
zavádějícím způsobem (třeba protistranou
v ochranářském snažení). Více než kdy jindy
jsou potřeba webové portály, které se snaží
podávat informace poctivou novinařinou
(s možností vyjádření obou stran a předložení sumarizovaných informací ke kritickému
zraku čtenáře) a snaží se sledovat dění po
celém světě. To je případ webových stránek
„Environmental News“ (www.mongabay.
com), díky kterým si jejich návštěvník může
vytvořit a udržet slušný přehled o novinkách týkajících se ochrany přírody a obecně
diverzity naší planety. Portál je zaměřený
hlavně na tropické oblasti, což s ohledem
k diverzitě těchto oblastí činí tuto iniciativu
nesmírně logickou, záslužnou a potřebnou.
Portál má asociované stránky o ochraně
tropických oblastí, i např. Madagaskaru, vše
Většina lidí podstoupí během života alespoň jednu operaci. Použití reprodukované
hudby před operací, v jejím průběhu a po ní
je zřejmě poměrně rozšířené, alespoň podle
množství studií, které se zabývají vlivem
hudby na obtíže nemocných v pooperačním
období. Prestižní britský The Lancet (386,
1659–1671, 2015) publikoval systematický
přehled a metaanalýzu 72 studií, umožňujících kvantitativní analýzu dat, které autoři
vybrali z mnoha stovek, jež byly na toto
téma publikovány. Spektrum výkonů sahalo
od drobných endoskopických zákroků po
transplantace orgánů. Byly vyloučeny
chirurgické výkony v oblasti hlavy a krku.
Hudba byla reprodukována do sluchátek
„hudebními polštáři“, nebo hlasitě; výběr
hudby byl většinou umožněn pacientovi
z předloženého seznamu, popřípadě podle
jeho přání, někdy o ní rozhodoval výzkumník. Charakter hudby byl charakterizován
jako „uklidňující“. Poslech hudby před operací, v jejím průběhu (i při úplném znecitlivění) a po ní významně snižoval pooperační
bolest, úzkost, potřebu analgetik a zlepšil
spokojenost pacienta, neovlivnil však délku
pobytu v nemocnici. Výběr hudby ani její
časování nehrálo podstatnou roli. Žádná
ze zahrnutých studií nehodnotila četnost
infekcí, hojení operační rány ani náklady;
podle jiné práce, publikované ve stejné době
(Aesthet. Surg. J. 35, 858–863, 2015), však
poslech hudby urychloval hojení ran v plastické chirurgii o 8 až 10 %. Poslech hudby je
snadnou a nenáročnou metodou, jak pomoci
pacientovi překonat pooperační období.
Petr Sucharda, 1. LF UK
DOI: 10.1039/asj/sju161
www.vesmir.cz
7
mozaika —
Tushar Mittal / Celestia Development Team.
Nádech…
Pradávné kořeny
lidské schopnosti
metabolizovat
alkohol
8
Ves mír 95 , leden 20 16
Zatímco Měsíc se od Země o několik centimetrů ročně vzdaluje, větší z dvou Marsových měsíců, Phobos, se ke „své“ planetě zvolna po spirále blíží. Geologové z Kalifornské univerzity v Berkeley spočítali, že za 20 až 40 milionů let podlehne slapovým silám
a z jeho fragmentů vznikne prstenec s podobnou hustotou jako prstence okolo Saturnu.
Vydrží milion až sto milionů let, podle toho, v jaké výšce k rozpadu dojde. -ov-
Snímek Pavel Hošek.
DOI: 10.1038/ngeo2583
sekvenci však zvýšila efektivitu tohoto enzymu vůči etanolu zhruba čtyřicetinásobně. K této genetické změně došlo v evoluci
primátů nezávisle ve dvou fylogenetických
liniích, u předka ksukola madagaskarského
(Daubentonia madagascariensis) a u společného předka afrických lidoopů (goril, šimpanzů a lidí).
U ksukola může jít o adaptaci na trávení
nektaru rostliny druhu Ravenala madagascariensis (obr. vlevo), kterou tento primát
zřejmě opyluje. Jde o možný mutualistický
vztah, který však nebyl dosud zkoumán.
Co způsobilo změnu ADH4 u společného
předka afrických lidoopů, který žil před asi
deseti miliony let? Předpokládá se, že v této
době začali naši předci častěji sestupovat
ze stromů na zem s tím, jak rostla jejich
tělesná velikost (gorilí a šimpanzí kosterní
anatomie je v podstatě kompromisem mezi
nároky stromového a pozemního způsobu
života a lze předpokládat, že u společného
předka tomu bylo také tak). Spadané, kvasící
ovoce je cenným zdrojem energie. Energetická hodnota ethanolu (7,1 kcal/g) je oproti
uhlovodíkům (4,1 kcal/g) bezmála dvojnásobná. Konzumace spadaného ovoce bez
schopnosti efektivně odbourávat alkohol
s sebou však nese snadno představitelná
rizika. Příslušná mutace tak přišla africkým
lidoopům vhod.
Pokud jsou autoři se svou teorií na
správné stopě, znamená to, že konzumace
spadaného kvasícího ovoce pomohla našim
předkům přeorientovat se na pozemní
způsob života a zároveň pokrýt s ním související energetické nároky. Význam alkoholu
pro lidstvo, zdá se, nelze docenit.
Pavel Duda, PřF JU
DOI: 10.1073/pnas.1404167111
ekologie
Migrace lesňáčka
a GPS
Ptačí migrace fascinuje lidi již dlouhou
dobu. S postupným vývojem technologií
získáváme o tažných druzích čím dál tím
přesnější informace. Nedávné využití
principu geolokace pomocí záznamů o délce
osvětlení (Vesmír 88, 360, 2009/6; 94, 254,
2015/5) učinilo bouři v získávání poznatků
o zimovištích, rychlosti tahu a tahových
zastávkách malých druhů pěvců. V červnu
tohoto roku se objevila práce prezentující
výsledky získané GPS záznamníky, které
svou hmotností 1,2 g a přesností záznamu
10 m naprosto předčily veškeré dosavadní
technologie. Na rozdíl od používaných GPS
vysílačů pro velké druhy živočichů je potřeba tyto záznamníky z ptáků po určité době
opět sejmout. Údaje o poloze jsou totiž zaznamenávány do paměti, nikoliv odesílány
k přijímači. Studie přináší poznatky nejen
o migraci severoamerického pěvce lesňáčka
oranžovotemenného (Seiurus aurocapilla), ale
výsledky představují navíc přesný popis
velikosti a prostředí hnízdních teritorií,
délku a rychlost migrace a především detailní popis zimovišť, jejich velikost a pohyby
v průběhu zimování. Tento pokrok umožní
hlubší poznání ekologie, populační dynamiky a ochranu malých druhů tažných ptáků.
Vojtěch Brlík, ÚBO AV ČR a PřF UP
DOI: 10.1038/srep11069
Nanoponorka
poháněná světlem
Molekula sestavená chemiky z Rice
University z 244 atomů se v roztoku
dokáže pohybovat rychlostí přes 2 cm
za sekundu, o 26 % překonává rychlost
prosté difuze. Její motor je poháněn UV
zářením, které ruší jednu dvojnou vazbu,
což vede ke změně prostorového uspořádání atomů (a obnově dvojné vazby). Část
molekuly díky tomu rotuje s frekvencí
přes 1 MHz. Využití se nabízí např. pro
cílenou dopravu léčiv. -ovDOI: 10.1021/acs.nanolett.5b03764
Pomocí GPS lze už sledovat
i drobné pěvce. Na snímku lesňáček
oranžovotemenný (Seiurus aurocapilla).
Matthew Lutz/Princeton Univ.
& Chris Reid/Univ. of Sydney.
Dynamika živých mostů
Snímek S. Maslowski, CC AS 3.0.
Počátky záměrného využívání
kvasných procesů k výrobě alkoholických
nápojů spadají do období neolitické revoluce
před více než deseti tisíci lety, jak naznačuje
mimo jiné molekulární datování divergence
druhového komplexu kvasinek Sacharomyces
cerevisie. Kdy se však u lidí vyvinula schopnost metabolizovat alkohol, zda v reakci na
domestikaci kvasinek, nebo podstatně dříve,
nebylo jasné. Tým molekulárních biologů
ze tří amerických univerzit nyní zjistil, že
lidoopí předci člověka získali tuto schopnost
dlouho předtím, než lidé začali využívat
kvasných procesů k výrobě alkoholu.
Tým vystopoval původ této schopnosti tak, že nejprve osekvenoval kódující
sekvence enzymu alkoholdehydrogenázy
třídy IV (ADH4) u 28 savčích druhů (z toho 18
druhů primátů). Následně otestoval schopnost jednotlivých forem tohoto enzymu, vyskytujících se u těchto druhů, metabolizovat
etanol. Sestavení fylogenetického stromu na
základě kódujících sekvencí ADH4 nakonec
umožnilo rekonstruovat formy alkoholdehydrogenázy u společných předků a stanovit
jejich katalytické vlastnosti.
Ukázalo se, že po většinu své evoluční
historie měli primáti jen velmi omezenou
schopnost odbourávat alkohol (jejich ADH4
je v podstatě inaktivní vůči etanolu). Změna
jediné aminokyseliny (A294V) v kódující
Marsův prstenec
Loïc Samuel/Rice University.
e v o l u č n í bi o l o g i e
Ksukol madagaskarský
(Daubentonia madagascariensis) je
nejpodivnějším lemurem. Je aktivní
v noci. Speciálně upravenými prsty
na předních končetinách poklepává
na větve, kmeny či plody a poslechem
určuje, co je uvnitř. K případné
potravě se pak prokouše zuby,
které připomínají chrup hlodavců.
Z nepřístupných míst ji vybírá tenkým
a dlouhým prsteníčkem.
Jihoameričtí mravenci druhu Eciton hamatum staví živé mosty z vlastních těl,
aby na cestě za potravou překonali terénní překážky. Ukazuje se, že tyto struktury jsou
značně dynamické. V řádu sekund mění délku i šířku, přesouvají se, a když provoz po nich
zeslábne, zanikají. Nemají žádného architekta, přesto výsledek odpovídá optimálnímu
poměru ceny a výkonu z hlediska celé kolonie. Pravidla, jimiž se mravenci řídí, mohou
být inspirací pro algoritmy využitelné v robotice, telekomunikacích nebo logistice. -ovDOI: 10.1073/pnas.1512241112
…výdech
www.vesmir.cz
9
zákulisí
„Kdokoli zve nebo vítá
imigranty do Evropy a do
Německa, je můj nepřítel.“
Klopýtající ITER
Experimentální fúzní reaktor ITER, který
mezinárodní konsorcium buduje od roku
2006 v jihofrancouzském Cadarache, nabírá
další zpoždění. Původně měl začít pracovat
letos a náklady na stavbu se měly pohybovat
kolem pěti miliard eur. Později byly harmonogram a rozpočet upraveny: 2019 a 15
miliard eur. Ani to už neplatí. Termojaderná
fúze se v reaktoru zřejmě nezažehne dříve
než v roce 2025 a rada projektu bude žádat
o navýšení rozpočtu asi o dvě miliardy eur.
Potvrzení úprav by mělo přijít na dalším
setkání Rady ITER v červnu.
Po více než šedesáti letech úsilí o zkrocení termojaderné fúze tak stále platí starý
vtip říkající, že od komerčního využití nás
dělí pouhých třicet let – a bude tomu tak
napořád.
ITER by měl jako první fúzní reaktor
produkovat více energie, než kolik spotřebuje jeho provoz (500 MW při příkonu 50
MW). Hlavním investorem je Evropská unie,
dalšími Spojené státy, Čína, Japonsko, Indie,
Rusko a Jižní Korea.
Snímek Petr Jan Juračka.
Snímek ITER.
Pokusní šimpanzi
jdou do důchodu
Nové ERC granty
10
Vesmír 95 , leden 2016
Chemik Michael J. Bojdys vyvíjí
multifunkční nanomateriály.
organické chemie, biochemie a kombinatoriální syntézy. Pochází ze Slovenska.
Právník David Kosař z Právnické fakulty
Masarykovy univerzity v Brně se bude zabývat vlivem nárůstu soudcovské samosprávy
v zemích Evropské unie na princip dělby
moci, tedy rostoucí rolí soudců při jmenování a povyšování svých kolegů.
Ekonom Filip Matějka z CERGE-EI (společného pracoviště Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy) bude studovat roli lidské
nepozornosti v ekonomickém a politickém
kontextu.
Ocenění za přínos světové vědě od NF
Neuron získal fyzik Petr Hořava, ředitel
Centra teoretické fyziky na Kalifornské
univerzitě v Berkeley a odborník na teorii
strun, chemik Josef Paldus, spoluautor
metody spřažených klastrů, matematik
Eduard Feireisl, který se zabývá modelováním dynamiky tekutin, zakladatel české
dětské onkologie Josef Koutecký a sociolog
Ivo Možný, odborník na vývoj moderní
evropské rodiny.
Cenu Neuron Impuls pro mladé vědce
získali Richard Štefl (chemie, nekódující
oblasti genomu), Anna Fučíková (fyzika,
křemíkové nanokrystaly), Vít Jelínek (matematika, výzkum propojující kombinatoriku,
teoretickou informatiku a diskrétní geometrii), Jan Vybíral (matematika, metody
komprimovaného snímání pro zpracování
velkých dat), Jana Dobrovolná (medicína, biomarkery nádorových onemocnění)
a Tomáš Cvrček (společenské vědy, využití
historických statistických údajů).
Ocenění zásluh
i talentu
Úterý 1. prosince se neslo v duchu udělování
vědeckých cen. Rozdávali je Nadační fond
Neuron, Česká hlava i MŠMT.
Matematik Eduard Feireisl
přebírá cenu NF Neuron za přínos vědě.
Padesát šimpanzů, které pro výzkumné účely držely americké Národní ústavy zdraví
(NIH), čeká přesun do útulku a jistota, že už
s nimi nikdo experimentovat nebude. Oznámil to ředitel NIH Francis Collins. V posledních letech už stejně žádný biomedicínský
výzkum na šimpanzích neprobíhal. Souvisí
to s rostoucím veřejným tlakem na to, aby
šimpanzům a dalším lidoopům byla připsána některá lidská práva nebo aby se s nimi
alespoň zacházelo jako s kognitivně vysoce
vyspělými tvory. (Viz článek Lidé jsou také
zvířata na vesmir.cz: http://jdem.cz/bshd83.)
Další stovky šimpanzů ještě drží další
americké výzkumné instituce, především
soukromé, ale i počty těchto zvířat se
rychle snižují. V Evropské unii se šimpanzi
k výzkumu nevyužívají už od roku 1999. Od
roku 2010 to výslovně zakazuje směrnice
2010/63, která teoreticky připouští pouze dvě
výjimky: výzkum sloužící k záchraně zkoumaného druhu a vývoj terapie proti život
ohrožujícím lidským onemocněním, pokud
nelze zvolit jinou metodu.
Seismologové
zproštěni viny
Nejvyšší odvolací soud v Římě definitivně
zprostil viny šestici italských vědců, odsouzených v roce 2012 k šesti letům vězení za
zabití z nedbalosti. Tři seismology, vulkanologa a dva seismické inženýry soud první
instance uznal vinnými z toho, že po sérii
menších otřesů na jaře 2009 nesprávně vyhodnotili situaci a nevarovali veřejnost před
hrozbou silného zemětřesení. To udeřilo
6. dubna silou 6,3 stupně Richterovy škály
a v Aquile a okolí si vyžádalo 308 obětí a 1600
zraněných.
Proti rozsudku z roku 2012 protestovaly tisíce odborníků z celého světa. Spor
se vedl o to, co italští vědci, mezi nimiž
byl i tehdejší ředitel italského Národního
ústavu pro geofyziku a vulkanologii (INGV)
Enzo Boschi, na zasedání krizového výboru
vlastně tvrdili. Odvolací soud v Aquile je
už v listopadu 2014 osvobodil. Uznal, že
odborníci tvrdili pouze to, že menší otřesy
riziko velkého zemětřesení ani nesnižují,
ani nezvyšují. Jejich expertní názory však
dezinterpretoval zástupce ředitele úřadu civilní obrany Bernardo De Bernardinis, který
veřejnost uklidňoval, že předtřesy uvolňují
energii, a riziko zemětřesení tak snižují.
82 %
Snímek Lukáš Bíba.
Štědré granty Evropské výzkumné rady
získávají jen ti nejlepší z nejlepších, lze je
tedy považovat za jedno z měřítek kvality
vědecké práce. V jejich počtu zatím Česká
republika za evropskou špičkou zaostává.
Od roku 2007 jich máme dvacet, což je sice
lepší než většina zemí bývalého východního
bloku (kromě Maďarska: 44), ale velikostí
srovnatelné Rakousko jich získalo 135, Belgie 185, Švýcarsko 317, Německo 805… Situace se však pomalu zlepšuje. Za poslední dva
roky jich vědci spojení s českými výzkumnými institucemi získali deset – stejně jako
předtím za sedm let.
Nejnověji v listopadu získali čtyři mladí
vědci startovací ERC granty. Dva z nich
k nám přišli ze zahraničí.
Chemik Michael J. Bojdys, Němec narozený v Polsku, působí na katedře organické
chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity
Karlovy. Chystá se vyvíjet multifunkční nanomateriály pro novou generaci elektroniky.
Chemik Milan Vrábel z Ústavu organické
chemie a biochemie AV ČR bude připravovat syntetické molekuly (např. inhibitory
enzymů), které by mohly najít využití v medicíně i v dalších oborech. Využívá metody
Národní cenu vlády Česká hlava získal
překladatel a znalec Shakespearova díla,
anglista Martin Hilský.
Cenu Františka Běhounka za propagaci
a popularizaci české vědy od MŠMT obdržela
Jana Hajšlová, expertka na chemickou
analýzu potravin a přírodních produktů.
Celou Milady Paulové pro ženu-vědkyni za
celoživotní přínos vědě ministerstvo udělilo
Alici Valkárové, která se zabývá difrakcí
v elektron–protonových interakcích.
Stavba reaktoru ITER
nabírá zpoždění.
Němec Gangolf Jobb, autor populárního programu Tree­
finder pro tvorbu fylogenetických stromů, takto odůvodnil své
rozhodnutí, jímž zakázal užívání Treefinderu vědcům z Německa a dalších sedmi evropských zemí na protest proti imigrační
politice tamních vlád. Časopis BMC Evolutionary Biology poté
retrahoval jeho článek z roku 2004, v němž software představil.
Jobb je dlouhodobě znám svými extrémními názory na evropskou
a americkou politiku.
Australská studie se podívala na zoubek abstraktům dvou tisíc náhodně
vybraných medicínských článků z databáze Medline, v nichž ve statistickém
vyhodnocení výsledků figuruje p-hodnota. Ukázalo se, že 82 % z reportovaných
p-hodnot bylo < 0,05, což je hladina významnosti, která se obvykle používá jako
hranice pro odmítnutí nulové hypotézy. Hodnot těsně pod touto hranicí bylo
významně více než těsně nad ní. A to je podezřelé, i když nikoli překvapivé.
Je známo, že autoři i časopisy preferují pozitivní výsledky před negativními,
které proto často končí v šuplíku. V horším případě může být na vině podvodná
manipulace s daty, jejímž cílem je dostat se pod vytouženou hodnotu 0,05.
V obou případech je popis reality významně pokřiven.
Žalobce se proti rozhodnutí odvolacího
soudu odvolal, konečný osvobozující rozsudek tak vynesl až nejvyšší soud v Římě
koncem loňského roku. Bernardinis si odnesl dvouletý trest.
Rodí se
farmaceutický
gigant
Trend slučování farmaceutických společností bude pokračovat i letos. V běhu je
jedna z největších operací tohoto druhu:
americký Pfizer oznámil, že v průběhu
roku 2016 pohltí irský Allergan. Transakce
v hodnotě asi 160 miliard dolarů povede ke
vzniku největší farmaceutické firmy světa,
která bude mít v pokročilé fázi vývoje přes
sto léčiv. Bude se jmenovat Pfizer, ale sídlo
kvůli daňovým úlevám přesune z New
Yorku do Dublinu. Pfizer má ve svém portfoliu například donedávna nejprodávanější
lék světa Lipitor (atorvastatin), snižující
hladinu cholesterolu, nebo Viagru. Allergan
vyrábí mimo jiné Botox. Fúze následuje
po neúspěšném pokusu Pfizeru převzít
britskou společnost AstraZeneca.
(Ne)dostupnost
léků proti HIV
Téměř 37 milionů lidí je nakaženo virem
HIV, přičemž pouze 41 % dospělých a 32 %
dětských pacientů má přístup k antivirové
léčbě. Celých 70 % nakažených žije v subsaharské Africe. Téměř polovina (49 %) z nich
ani netuší, že jsou HIV pozitivní. A z těch,
kteří to vědí, jen 57 % dostává potřebné
léky. Vyplývá to z aktuálního dokumentu
UNAIDS (programu OSN pro boj s HIV/AIDS).
Celá zpráva je ke stažení na http://jdem.cz/
buv8w2. Statistiky se postupně zlepšují,
ale UNAIDS a další organizace před sebou
mají ještě spoustu práce, má-li se naplnit
globální cíl „90-90-90“, stanovený pro rok
2020: 90 % HIV pozitivních by mělo o nákaze
vědět, 90 % z těchto informovaných by mělo
dostávat léky a u 90 % z léčených by se mělo
dařit držet množství virů pod kontrolou.
Dvoustranu připravil
Ondřej Vrtiška
BMC Res Notes. 2015, doi: 10.1186/s13104-015-1691-x
www.vesmir.cz
11
farmakologie —
neurofyziologie —
Košíčkové buňky
a pohybová paměť
tex t František Vyskočil
Mezi našimi geny, lépe řečeno
mezi sekvencemi DNA, které kódují vznik
bílkovin, leží rozsáhlé oblasti nekódující
DNA (a RNA), o nichž jsme se ještě poměrně
nedávno domnívali, že nenesou žádnou
rozumnou informaci, a proto jsou málo
významné. Prý jde o jakýsi genetický odpadní materiál (junk DNA), často „naplavený“ od jiných organismů (retroviry) nebo
tvořený poškozenými či podivně zdvojenými a nečitelnými geny. Dnes víme, že tyto
oblasti mají významné regulační funkce.
Například řídí a kontrolují zapojení a časový sled „probuzení“ funkčních genů do
výroby proteinů nebo chrání do jisté míry
před mutacemi.
Podobný názor o menší důležitosti jsme
měli spolu s ostatními buněčnými neurofyziology na velkou skupinu neuronů v mozku,
které propojují, nebo jsou napojeny na velké
výkonné přenosové neurony s dálkovou
projekcí, důležité třeba pro činnost svalů (motoneurony) nebo smyslové vjemy
(senzorické neurony) a paměť (Purkyňovy
buňky mozečku a pyramidové buňky hipokampu). Ale ukazuje se, že nejde jen o jakési
pasivní krátké kablíky s víceméně tlumivou
funkcí jejich synapsí na místech kontaktů
s „dálkovými“ neurony. Stupeň útlumu
hlavních neuronů, což brání např. křečím
z přemíry aktivačních okruhů (otrava
strychninem), se zdál víceméně konstantní.
Jednotlivé interneurony mají většinou
poměrně vysokou frekvenci své impulzní
aktivity, kdy každý akční potenciál uvolní
určitou dávku inhibičních kvant s neuropřenašečem GABA (gama-aminomáslená kyselina). Tlumivý efekt na úrovni synaptických
receptorů pro GABA můžeme posilovat
anxiolytiky typu diazepam a někdy tím lze
zabránit nejen úzkosti, ale dokonce i epileptickému záchvatu.
Jinou možnost regulace, tentokrát reagující na funkční požadavky neuronových
obvodů, oznámil v zářijovém čísle časopisu
Science jeden britsko-španělský článek. Autoři objevili, že činnost jednoho typu parvalbuminových interneuronů, košíčkových buněk
v myším mozečku, které s jistým časovým
zpožděním řídí velké Purkyňovy neurony,
není od narození stejná, ale může se měnit
podle potřeby, respektive podle zkušeností
a pohybové paměti během života myšek, které prošly určitým tréninkem. Dokonce přímé
dráždění košíčkových buněk pod mikroskopem na 0,2 mm tenkých mozkových řezech
vedlo k zvýšení aktivity košíčkových buněk
a zrychlení jejich tlumivého účinku. Naopak
nízká aktivita zlepšovala činnost Purkyňových neuronů. To by mohlo být podstatou
toho, jak si nejen myší, ale i náš mozeček
(cerebellum) pamatuje např. sportovním
tréninkem či houslovým cvičením získané
pohybové dovednosti. Autoři zjistili, že
tyto změny navozuje stejný bílkovinný
transkripční faktor Er81, který působí na
počátku vývoje zárodku a plodu během
růstu mozku a fixuje různé typy neuronální aktivity. Jak to tato regulační bílkovina
dělá? I na to dala studie odpověď a jsme
opět u genetiky. Tento transkripční faktor
totiž spouští v buněčném jádře přepis
genu (transkripci z DNA na RNA) a syntézu
podjednotek jednoho draslíkového kanálu
Kv1.1 v neuronální membráně. A draslíkové kanály tohoto typu určují zpoždění
vzniku akčních potenciálů (otevírání Na+
kanálů). Čím je v korových interneuronech
více vrozených nebo učením vyvolaných
Kv1.1 kanálů, tím je tlumivá aktivita
impulzů košíčkových buněk menší, a to
dává šanci Purkyňovým buňkám „naučit
se“ určitou dovednost (nespadnout z tyče
apod.). Výzkum nabízí další možnosti
trochu vylepšit přinejmenším ochabující
schopnost „starých psů naučit se novým
kouskům“. Ale především ukazuje, jak
se rozvíjí nová a politicky podporovaná
(Obama i EU, viz Vesmír 94, 127, 2015/3)
oblast výzkumu propojení různých částí
mozku a jeho paměťových okruhů, zvaná
konektomika. l
Na základě těchto prokázaných skutečností se rozhodli američtí badatelé (z Kalifornie, Iowy a Georgie) naučit holuby
rozlišovat také medicínsky významné
objekty – obrázky vyznačující se klinickou
důležitostí. Předpokládali, že bez slovních
instrukcí (to se mi moc líbí), pouze na základě operantního podmiňování, je bude možné naučit vizuálně rozlišovat diagnosticky
významné rozdíly a že tato jejich schopnost
půjde zlepšovat, až se přiblíží diagnostické
úrovni patologů a radiologů.
Jejich holubí letka pozůstávala z osmi
jedinců druhu Columba livia a jejím úkolem
bylo naučit se rozpoznat a rozlišit benigní
a maligní histopatologické obrazy vzorků
odebraných z prsní tkáně, barvených hematoxylinem-eosinem v různých zvětšeních,
a benigní a maligní nálezy mamografických
vyšetření zaměřených na stíny a kalcifikace.
Holubi se zdárně učili. Zatímco první den
poznávali „správně“ polovinu snímků, což
je výsledek odpovídající náhodě, za dva týdny již odpovídali správně v 85–87 %, přičemž
obrázky byly v různých zvětšeních a různě
rotované. A podobně úspěšní byli i tehdy,
když byly barevné obrázky změněny v monochromatické. Tyto metodické fígle měly
zajistit, že nepůjde o opakování naučeného,
ale o skutečné aktuální poznávání. Po třiceti
dnech tréninku jejich přesnost dosahovala
až 97 % hodnot. Když bylo svoláno „holubí
konzilium“, jeho diagnostická přesnost byla
99 %. U diagnostiky mamogramů si počínali
přesně, pokud se jednalo o snímky s kalcifikacemi, stíny rozeznávali významně hůř.
Zdá se, že přes divergenci trvající 300
milionů let jsou zrakové schopnosti holubů
a lidí podobné. Holubi dokážou rozeznat
mužskou versus ženskou tvář, patrně však
nemají dodatečné nástroje, které by – jako
u člověka – přispěly k emočním reakcím na
tyto rozdíly. (Mám ostatně za to, že holubi
je ani nepostrádají.) Správná diagnostika
buněčných struktur se zdá svědčit pro
hypotézu, že diferenciace probíhá u holubů
podobně jako u některých čtecích přístrojů, které svůj výkon opírají o rozeznávání
textury.
Autoři uzavírají své sdělení informací, že
nejen holuby lze využít v diagnostice; psi
dovedou vyčmuchat karcinom prostaty
a krysa obrovská (Cricetomys gambianus) zase
tuberkulózu. Holubi tedy mohou být levní,
přenosní, efektivní a spolehliví pozorovatelé některých struktur v medicíně a další
studium jejich vizuálních schopností může
být přínosem pro vývoj čtecích přístrojů. l
DOI: 10.1126/science.aab3415
medicína —
Holubi jako
diagnostici
tex t Radkin Honzák
Od dob, kdy Skiner objevil první kvality
holubí inteligence, a tím také možnosti jejího
využití až zneužití, jak bylo plánováno v projektu ORCON, podle kterého měli holubi řídit
v té době obtížně ovladatelné raketové střely,
byly kvality vnímání u těchto ptáků ověřeny
v mnoha dalších případech. Šlo například
o rozlišování předmětů na pozadí, vybírání
správných kombinací barevných lékových
kapslí, rozpoznávání písmen a číslic, rozpoznávání obrázků předmětů a zvířat (křesla,
květiny, kočky), rozeznávání obrazů od Moneta a na druhé straně od Picassa či odlišování obličejů včetně jejich výrazů při různých
emocích. Jejich vizuální paměť je schopna
uchovat 1800 obrazů a navíc holubi určitě
dovedou své vizuální schopnosti zobecnit
12
Vesmír 95 , leden 2016
a uplatnit při rozpoznávání nových vjemů,
jakými jsou například ryby různých tvarů.
Vědci připouštějí, že jsme ještě daleko od
poznání toho, jak holubi skutečně vnímají; s jistotou však lze tvrdit, že bezpečně
rozlišují barvy, tvary, velikost, texturu
a další konfigurační prvky, které se podílejí
na identifikaci viděného objektu. Zdá se, že
také používané nervové struktury a cesty
jsou podobné lidským.
„Když bylo svoláno
,holubí konsilium‘, jeho
diagnostická přesnost
byla 99 %.“
DOI: 10.1371/journal.pone.0141357
Opravdu velmi
silné placebo
tex t Radkin Honzák
Když v padesátých letech nazval H. K. Beecher svou metaanalýzu The
powerful placebo, netušil, jak prorocká slova to jsou.1 On sice došel k dnes věrohodně
zpochybněnému závěru, že placebo reaktorů je zhruba jedna třetina, nicméně
pozdější práce tento zjednodušený a nesprávný údaj vyvrátily. Současní badatelé2
docházejí k závěru, že placebo reakce není jen jednoho typu a závisí na mnoha
okolnostech, počínaje uspořádáním aplikace a konče kulturním zázemím. Autor
citované práce prokázal reaktivitu v rozmezí 0–100 %.
V oblasti placeba panuje mnoho mýtů a omylů, počínaje nesprávným překladem devátého verše 116. žalmu svatým Jeronymem, který místo Ambulabo coram Domino... (Budu
kráčet před Hospodinem...) do Bible známé jako Vulgata přeložil chybně verš ‫הוהי ינפל ךלהתא‬
‫ ׃םייחה תוצראב‬Placebo Domino in regione vivorum (Bohu se zalíbím v krajině živých). V časném středověku byli tímto termínem označováni skoro profesionální naříkači a plačky
chodící po pohřbech v naději, že si něco – byť třeba jen jídlo a pití – vydělají.3
Do medicíny vstupuje placebo v 18. století a nezřídka je vnímáno jako podvod na pacientech, jako iracionální „něco“ („Musíme mu přece něco dát“) a současně jako stejně
iracionální „nic“ (to se vztahuje hlavně na placebovou větev v kontrolovaných pokusech). Že nejde jen o sugesci, prokázaly pokusy na zvířatech, kde se uplatňuje klasické
pavlovovské podmiňování. Ader a Cohen takhle sacharinem prodloužili životy myším
trpícím myší formou lupusu erythematodu.4 Americký etik Jay Katz (který v roce
1938 utekl před Hitlerem s československým pasem přes Prahu) v roce 1984 napsal:
Lékaři i pacienti by se měli postupně naučit, že placebo je integrální a neoddělitelnou
součástí lékařské praxe, že je základem jejího umění a povýšením její vědeckosti.
Designéři dvojslepých (bratr Žižka a strýc Homér) a placebem kontrolovaných
terapeutických studií se tváří, že zatímco v léčené větvi působí farmakon, v placebové větvi se neděje nic. To je hrubý omyl, protože v placebové skupině může docházet k spontánnímu zlepšení až k úzdravám, k regresi k průměru, mohou se objevit
důsledky špatného rozdělení pacientů (bias), projevuje se zde různě silný placebo efekt
(dodejme, že rozdíl v úspěšnosti 60 % : 40 % vůbec nevypovídá o 60%, ale jen o 33%
účinnosti podaného léku) a také ochota pacientů potěšit lékaře.
Poslední práce kanadských analytiků,5 která zahrnuje rozbor 80 klinických studií
provedených v USA, konstatuje, že řada analgetik a psychofarmak uvedených na trh
před několika lety by dnes zdaleka neprokázala takovou účinnost jako tehdy. S prodlouženým trváním doby studie se totiž stírá signifikantní rozdíl mezi účinkem placeba a nových analgetik. Zatímco základní údaje o bolesti pacientů se nemění, účinek
analgetik během sledované doby je také dobrý. Za posledních dvacet roků významně
stoupá účinnost placeba.
Protože tento jev je patrný jen ve Spojených státech, první jeho výklad vychází ze
skutečnosti, že zde – na rozdíl od jiných zemí – je povolena reklama analgetik, a že
tedy jejich podání i ve formě placeba vyvolává zvýšené očekávání u pacientů, a tím
zapojení opioidních mechanismů v placebové větvi. Je tu také skutečnost, že v USA
byly studie prodlouženy, údajně v naději farmaceutických firem, že se tak výrazněji
prokáže účinek léků, ale stal se pravý opak: významný čtyřtýdenní signifikantní
rozdíl se v delším intervalu setřel. Dalším vysvětlením může být, že v delším pokusu
je pacientům věnováno více zájmu a pozornosti, což podporuje placebo efekt.
Ať už tak či onak, kanadská studie ukazuje cestu, kudy by se měla medicína ubírat.
Měla by si uvědomit, že stejně jako změna, ke které dojde po aplikaci nějaké látky,
nevypovídá nutně jen o farmakologických vlastnostech této látky, tak odpověď na
placebo nemusí nutně odpovídat jen placebo efektu. Hojení (uzdravování) prostřednictvím aplikovaných technologií zcela zastínilo proces uzdravování vycházející ze
vztahu lékař–pacient a ten je třeba začít znovu kultivovat. l
1) H. K. Beecher: The powerful placebo. JAMA 159, 1602–1606, 1955.
2) D. E. Moerman: Cultural variations in the placebo effect. Ulcers, anxiety and blood pressure. Med. Anthropol.
Quart. 14, 1–22, 2000.
3) G. Chaucer: The Canterbury Tales, Penguin Books, 2008.
4) R. Ader, N. Cohen: Behaviorally conditioned immunosuppression and murine systemic lupus erythematosus.
Science 215, 1534–6, 1982.
5) A. H. Tuttle et al.: Increasing placebo responses over time in U.S. clinical trials of neuropathic pain. Pain 156,
2616–2626, 2015.
www.vesmir.cz
13
evoluční biologie —
Tajemství
šourku
Představa, že by samice měly vaječníky umístěné
mimo břišní dutinu, je dost bizarní. Vaječníky jsou
cenné a hazardovat s nimi a vystavovat je nebezpečí
zranění a kolísající teplotě by byl holý nerozum. Přesto
samci většiny druhů savců přesně takto hazardují se
svými varlaty. Proč? Nad tím si lámou zoologové hlavu
už téměř sto let.
tex t Ivan H. Tuf
ochlazuje také varlata delfínů a tuleňů. Opti­
mální teplota pro spermatogenezi je 34 °C, ale
jistě by bylo možné během evoluce vyladit
proces dozrávání a uskladnění spermií tak,
aby šourek nebyl potřeba – pokud by to zvyšovalo fitness. Koneckonců sloni to taky nějak
vyřešili.
Další zajímavé teorie poukazují na nižší
prokrvení šourku, a tudíž zásobování spermií
kyslíkem – s tím údajně souvisí snížená
mutabilita gamet či případná selekce nejschopnějších spermií. Pěkná teorie upozorňuje na fakt, že skákající a rychle utíkající
živočichové musejí snášet velké změny tlaku
v břišní dutině, jež doprovázejí stahy břišního svalstva. Umístit varlata a nadvarlata do
stabilnějšího (z pohledu tlaku) šourku mohlo
být velmi užitečné. Možná proto mají koně,
velbloudi a přežvýkavci šourek, zatímco
jejich blízcí příbuzní nosorožci, tapíři a hroši,
kteří zrovna vytrvalí běžci nejsou, mají
varlata pod kůží. Pozoruhodná je i Portmanova teorie sexuální signalizace, podle níž
si samice vybírají samce na základě jejich
Snímek NOAA Photo Library.
Jak to tedy s varlaty u savců
vypadá? V břišní dutině je mají například
ptakořitní, zlatokrti, damani, bércouni,
chobotnatci a sirény, naproti tomu varlata sestouplá, ale uložená pod kůží (bez
vytvořeného šourku) jsou typická například
pro kytovce, tuleně, nosorožce, hrabáče
či morčata. Většina savců však má varlata
sestouplá v šourku. Jakou to má výhodu?
Hypotéz je řada. Jedna z nich poukazuje na
fakt, že při vyšší teplotě (tj. v břišní dutině) se
zastavuje spermatogeneze, další, že spermie
je nutné skladovat v nadvarlatech při nižší
teplotě. Nezaměňuje se zde však příčina
a následek? Teplota v šourku je udržována relativně stabilní dvěma mechanismy. V chladu dochází ke kontrakci šourku a přitažení
nadvarlete a varlete k teplejšímu tělu. Druhý
mechanismus souvisí s teplotním výměníkem – teplá krev, odcházející tepnou z těla do
šourku, předává teplo krvi v přilehlé žíle, jež
krev ze šourku odvádí. Teplo tak zůstává v těle a nezahřívá zbytečně varlata. Koneckonců
chladná krev přicházející z tělních periferií
Vorvaňovec tropický (Mesoplodon densirostris) je dosti vzácný. Podobně
jako všichni kytovci nemá vyvinut šourek, penis je v klidu zatažen ve zvláštní kožní
řase zvané penisová štěrbina.
14
Vesmír 95 , leden 2016
„výbavy“ – nápadná je variabilita zbarvení
šourku u kočkodanů, ale i dalších opic. Odtud
už je jen krůček k obligátní Zahaviho „handicapové“ teorii, která tvrdí, že jen nejkvalitnější samci si mohou dovolit velký a nápadný
šourek, pro který je samice upřednostňují.
Jedna z novějších teorií se opět věnuje
teplotě. Zvýšení teploty způsobí (také v laboratoři) vyšší pohyblivost spermií. Tým dr.
Gallupa poukazuje na skutečnost, že spermie se skladují v oviduktálním rezervoáru,
což je část vejcovodu samice. Zde spermie
čekají na ovulaci a také dochází k jejich
kapacitaci neboli dozrávání (Vesmír 92, 513,
2013/9 a 93, 396, 2014/7). Pouze kapacitované
spermie jsou schopny nejen oplodnit vajíčko, ale vůbec jej najít pomocí chemotaxe
a termotaxe. Právě ovulace je doprovázena
zvýšením teploty přibližně o 0,2 °C, což
je zjevně signál pro spermie (či jeden ze
signálů), že mají vyrazit. Schopnost termotaxe neboli pohyb ve směru vyšší teploty
u spermií samozřejmě souvisí s výrazností
teplotního gradientu. Určitě se jednodušeji
hledá zdroj tepla, když je výrazně teplejší,
než jsme zvyklí. Nadvarlata s vyšší teplotou
obsahují spermie méně úspěšné při termotaxi, zajištění nízké teploty v nadvarlatech
jejich přesunutím do šourku tudíž může
významně zvýšit pravděpodobnost oplození
samice a tím i fitness samce. Je zajímavé, že
toto „zahřátí spermií na provozní teplotu“
začíná zřejmě již při kopulaci, kdy je šourek
stažený a teplota v nadvarleti o něco vyšší.
Jsou varlata v šourku opravdu tak ohrožená? Je cena za zefektivnění hledání vajíčka
spermiemi pomocí výraznějšího teplotního gradientu v nápadném nechráněném
šourku adekvátní? Pravděpodobně ne až tak
moc. I malé pohmoždění varlat způsobuje
pekelnou bolest, což jistě všichni mužští
čtenáři mohou potvrdit. Tento silně nepříjemný zážitek si každý (nemasochistický)
samec dobře pamatuje a pečlivě se mu snaží
napříště vyhnout.
A jak to je zařízené u druhů s varlaty
uvnitř těla, jako jsou zmínění sloni? Velmi
pravděpodobně tak, že samice dokážou
zvýšit teplotu během ovulace ještě výrazněji. U zvířat s relativně malým povrchem
těla (jaký mají i baculatí damani či zlatokrti) to je relativně jednodušší. A poučení
pro každodenní život? Začnete-li plánovat
potomka, můžete se řídit evoluční logikou
této teorie – uchovávejte svůj šourek volně
visící v relativním chladu a během milování
nezapomeňte partnerku pořádně rozpálit! l
K dalšímu čtení…
Gallup G. G. Jr., Finn M. M., Sammis, B.: On the
origin of descended scrotal testicles: the activation
hypothesis. Evolutionary Psychology 7, 517–526,
2009.
Kleisner K., Ivell R., Flegr J.: The evolutionary history
of testicular externalization and the origin of
scrotum. Journal of Biosciences 35, 27–37, 2010.
vývojová biologie —
Jak to vidí
spermie?
Nalézt v rozlehlých prostorách vejcovodu vajíčko je
pro savčí spermii složitý úkol. V pátrání po cíli si proto
vypomáhá mnoha důmyslnými triky. Využívá k tomu
molekuly, které dobře známe ze smyslových orgánů.
Nově k nim přibyly opsiny zodpovědné za vnímání
světla.
tex t Jaroslav Petr
v jejím okolí stoupá koncentrace signálních
molekul. Pokud signál stagnuje nebo dokonce slábne, přechází spermie z přímočarého
pohybu v chaotické „kličkování“, z kterého po chvíli vyrazí náhodně vybraným
směrem. Pokud ji tato dráha vede ve směru
sílícího signálu, pokračuje v plavbě. Pokud
se na správnou trajektorii nedostala, přejde
opět na „kličkování“ na místě a zkouší znovu nabrat správný kurz.
Molekuly, které se podílejí na systémech
navigace spermií, jsou odhalovány teprve
v poslední době. Při hledání chemických
signálů vědci zprvu sázeli na molekuly
čichových receptorů, které se vyskytují na
povrchu spermií. Nakonec se ukázalo, že
to byla falešná stopa. Čichové receptory
spermie sice vážou nejrůznější molekuly,
ale uvnitř spermie to nevyvolává žádnou
odezvu. Z role chemického lákadla tak byl
nakonec usvědčen „nevoňavý“ hormon
progesteron, který hojně produkují buňky
obalující vajíčko. Bílkovinné molekuly progesteronových receptorů z povrchu spermie
tento hormon navážou a ve spermii spustí
1) DOI: 10.1038/srep16146
Kresba Vladimír Renčín.
V rozporu s obecně rozšířenou představou nečelí vajíčko většiny druhů savců při
oplození početné hordě vzájemně soupeřících spermií. Početí nového jedince probíhá
ve vejcovodu samice za téměř intimních
podmínek. K vajíčku se přibližuje jen několik málo spermií. Tak důležitou záležitost,
jakou je zplození potomka, nelze ovšem
ponechat náhodě, protože ta by k zajištění
střetu vajíčka s jednou či dvěma náhodně
bloudícími spermiemi nemusela stačit. Kaž­
dá spermie proto po vajíčku usilovně pátrá
a řídí se při tom celou řadou ukazatelů.
Jako jeden z prvních směrníků ukazujících k vajíčku slouží spermiím proud tzv.
oviduktální tekutiny, vylučované buňkami
vejcovodu a valící se z vejcovodu do dělohy.
Spermie se vydávají proti jejímu toku. Ke
střetu vajíčka a spermie dochází obvykle
v horní třetině vejcovodu. Pokud by spermie
postupovala tvrdošíjně proti proudu oviduktální tekutiny, mohla by celkem snadno
minout vajíčko, jež jí vejcovodem postupuje
v ústrety. Spermie proto musí dostat jasný
signál, že dospěla na úroveň vajíčka a že
další postup vpřed už by ji od vajíčka odváděl pryč. Tento signál má podobu zvýšené
teploty vejcovodu v místě, kde se vajíčko
právě nachází. Spermie tedy nepostupuje
jen „proti proudu“, ale také „za teplem“. Její
reakce na změnu teploty je úchvatná. Lidská
spermie je dlouhá 0,06 milimetru a na
této vzdálenosti zareaguje na rozdíl teplot
0,0006 °C.
V okolí vajíčka už teplota vejcovodu nestoupá. Spermie sice ví, že je vajíčku blízko,
ale jeho přesnou lokalizaci stále postrádá. Ve
finální fázi pátrání musí proto „přeladit“ na
jiný typ signálu. Tím jsou chemické látky
vylučované vajíčkem do okolí. Čím blíže
se spermie dostane k vajíčku, tím je signál
silnější. Spermie postupuje vpřed, dokud
procesy, které dovolují buňce reagovat na to,
zda koncentrace progesteronu v okolí roste,
nebo klesá. Spermie jsou vybaveny také bílkovinami, které se na jazyku uplatňují jako
chuťové receptory pro chuť umami a zřejmě
i pro hořké. Zatím ale není jasné, co, jak
a proč spermiím chutná.
Zcela nedávno se podařilo odhalit „teploměr“, kterým spermie měří okolní teplotu
při postupu na nejteplejší místo ve vejcovodu. Podobně jako v případě čichových či chuťových receptorů jde i v tomto případě o molekuly známé ze smyslových orgánů. Jde
o opsiny, jež zprostředkovávají v oku reakci
na světlo. Ve spermii se jich podařilo týmu
vedenému Michaelem Eisenbachem z Weizmannova ústavu v izraelském Rehovotu odhalit hned několik. Vedle rhodopsinu, běžně
se vyskytujícího ve světločivných tyčinkách
oční sítnice a zajišťujícího černobílé vidění,
nesou spermie i melanopsin, který se podílí
na reakci zorničky oka na světlo. Spermie
jsou vybaveny i neuropsinem, reagujícím na
ultrafialové záření, a encefalopsinem, běžně
se vyskytujícím v řadě tkání mimo oko.
Jak ukázaly pokusy, jejichž výsledky publikoval Eisenbachův tým v časopise Scientific Reports,1 každý z opsinů se nachází na
jiné části spermie, a pokud jsou zablokovány,
spermie ztrácí schopnost putovat za teplem.
Nejrůznější opsiny známé z oka se
vědcům už delší dobu daří odhalovat také
v jiných tkáních a orgánech. Častý je jejich
výskyt ve varlatech nebo v mozku, kde se
nedá předpokládat uplatnění schopnosti
opsinů reagovat na světlo. Dřívější pokusy
na muškách octomilkách dokázaly, že se
opsiny mohou podílet i na vnímání tepla.
To se nyní potvrdilo i u savců a jejich
spermií. Opsiny jsou sice známé z oka,
ale spermie jejich prostřednictvím nic
nevidí. Přesto opsiny zajistí, že se spermie
na cestě za oplozením vajíčka nepohybuje
„naslepo“. l
w w w. v e s mir.cz
15
imunologie —
Lze vycvičit imunitní systém k boji s nádory? Jak mohou chybně
fungující buňky imunitního systému přispět k rozvoji obezity a diabetu?
Má narušení přirozených biorytmů podíl na vzniku autoimunitních
onemocnění? Nové studie přinášejí řadu otázek i náznaky odpovědí.
tex t Václav Hořejší
Snad jedinou pozitivní vlastností nádorových onemocnění je, že až na ojedinělé
výjimky (viz níže) nejsou nakažlivá. Dokonce ani přenos nádorových buněk z jednoho
jedince na druhého nevyvolá onemocnění,
alespoň pokud nejde o jednovaječná dvojčata. Imunitní systém příjemce, konkrétně
jeho T-lymfocyty, totiž rozpozná a zničí
cizorodé (alogenní) nádorové buňky stejně
spolehlivě a účinně jako v případě orgánových transplantátů.
Hlavním (avšak nikoli jediným) důvodem je to, že buňky dárce a příjemce se
prakticky vždy liší svými povrchovými
tzv. HLA glykoproteiny (HLA gp).1 Ty jsou
totiž nesmírně polymorfní – geny, které je
kódují, se v populaci vyskytují ve ­stovkách
poněkud odlišných variant. Produkty
těchto genů, tedy ony HLA gp, vážou a na
buněčném povrchu vystavují fragmenty
všemožných proteinů, které jsou buňkou
produkovány nebo pohlcovány. Pokud je
buňka infikována nebo je jinak abnormální, jsou na jejím povrchu vystavovány také
fragmenty proteinů pocházejících z patogenních mikroorganismů nebo z abnormálních (např. mutantních) vlastních proteinů.
Tyto komplexy jsou rozeznávány různými
typy T-lymfocytů, které pak ony choré buňky
přímo či nepřímo ničí. T-lymfocyty musí
být přitom nejprve aktivovány tzv. buňkami
prezentujícími antigen, což jsou hlavně tzv.
dendritické buňky (DC). Různé formy HLA gp
vážou různé typy proteinových fragmentů,
takže když se buňky jednoho jedince dostanou
do jiného organismu, jeho imunitnímu systému se jeví jako abnormální, a to i v případě,
že jsou ve skutečnosti naprosto zdravé, jako je
tomu u orgánových transplantátů.
Imunitní systém krom toho také produkuje proti cizorodým buňkám protilátky,
16
Vesmír 95 , leden 2016
které jsou zaměřeny jednak proti jejich
komplexům HLA gp, ale také proti jiným
polymorfním povrchovým molekulám
cizorodých buněk. Doposud se zdálo, že tyto
protilátky hrají při odvrhování cizích buněk
ve srovnání s T-lymfocyty jen nedůležitou
roli.
Náš imunitní systém obvykle funguje
velmi dobře v boji proti infekčním mikroorganismům, ale mnohem hůře se vypořádává
s nádorovými onemocněními. Je to tím, že
nádorové buňky (tedy ty „vlastní“ – autologní, nikoli výše popisované cizí – alogenní) jsou až příliš podobné buňkám normálním, takže jsou pro imunitní systém málo
nápadné.
Bylo by skvělé, kdybychom uměli přinutit
imunitní systém k tomu, aby likvidoval
„vlastní“ nádorové buňky podobně účinně jako buňky cizí. Jak ukazuje nedávno
publikovaná studie ze Stanfordovy univerzity, mohlo by pomoci využití alogenních
protilátek.2 Alogenní protilátky injikované
experimentálním myším obalily nádorové
buňky; ty byly rychle pohlceny dendritickými buňkami, které pak účinně stimulovaly
protinádorové T-lymfocyty. Tímto způsobem se podařilo likvidovat experimentální nádory pankreatu, plic, mléčné žlázy
i melanomy, a to i ve stadiu metastatického
rozsevu. U pacientů prozatím tento postup
použit nebyl, ale i tam by to mohlo vypadat
nadějně: T-lymfocyty izolované z pacientů s karcinomem plic byly in vitro silně
aktivovány inkubací s nádorovými antigeny,
dendritickými buňkami a alogenními
protilátkami.
Závěrem je třeba poznamenat, že s tou
v úvodu zmíněnou nepřenosností nádorů
a rolí HLA gp (obecněji MHC gp) to není tak
jednoduché. Předně – většina nádorových
Novinky 24
z imunologie
buněk má na svém povrchu silně snížené
množství molekul HLA gp, což je činí „neviditelnými“ pro T-lymfocyty. Naštěstí má pro
tento případ náš imunitní systém zálohu
– tzv. NK-lymfocyty („přirozené zabíječe“),
které se specializují na likvidování právě
buněk s abnormálně nízkou expresí HLA gp.
Ve skutečnosti existují nejméně dva poněkud záhadné případy zvířecích přenosných
nádorů: psí nádor genitálií (CTVT) a obličejový nádor tasmánského vačnatce ďábla
medvědovitého (DFTD). CTVT se přenáší
pohlavním stykem, obvykle není smrtelný
a po čase ustupuje. Naopak DFTD ohrožuje
samu existenci hostitelského druhu. Přenáší se kousnutím do obličejové části (obvyklé
např. při kopulačních rituálech) a vzniklé
nádory v ústech brání přijímání potravy.
Buňky CVTV i DFTD jsou z nějakého doposud neznámého důvodu schopny unikat
NK buňkám a dalším imunitním mechanismům normálně likvidujícím alogenní
buňky. I u lidí jsou známy vzácné případy
přenosu nádorových buněk (melanomy, leukemie a lymfomy) mezi geneticky neidentickými jedinci, a to hlavně z matky na její
plod nebo při transplantacích. Toto téma je
důkladně zpracováno v recentním přehledném článku.3
Zacvičte si – posílíte
dendritické buňky
Dendritické buňky (DC) jsou, jak ostatně
zmíněno výše, klíčovými buňkami imunitního systému, protože účinně prezentují
antigeny navázané na MHC glykoproteiny ­T-lymfocytům a tím je stimulují. Tyto
buňky se proto používají v řadě klinických studií zaměřených na imunoterapii
nádorů – DC se in vitro „nakrmí“ nádorovými antigeny (většinou jednoduše lyzáty
nádorových buněk), a pak se buď přímo
vpraví do těla pacienta, kde si je najdou
nádorově specifické T-lymfocyty, nebo se
s T-lymfocyty inkubují také nejprve in vitro.
Prof. RNDr. Václav Hořejší,
CSc., (*1949) vystudoval Přírodově­deckou
fakultu UK v Praze. V Ústavu molekulární
genetiky AV ČR, v. v. i., který od roku 2005
řídí a kde je vedoucím oddělení molekulární
imunologie, se zabývá povrchovými
a signalizačními
molekulami buněk
imunitního systému.
Přednáší imunologii na
Přírodovědecké fakultě
UK v Praze.
podporovaly expanzi tukové tkáně se všemi
nepříznivými metabolickými důsledky. Zdá
se tedy, že buňky perf-DC brání oné neblahé invazi T-lymfocytů a tím udržují zdravé
poměry v tukové tkáni. Záhadou ovšem
zůstává, co škodlivé T-lymfocyty do tukové
tkáně láká a co jejich T-receptory rozeznávají
na povrchu oněch dendritických buněk. Odpovědi na tyto otázky by mohly v budoucnu
alespoň částečně pomoci při řešení současné
epidemie obezity spojené s metabolickými
poruchami a diabetem 2. typu.
Ponocováním
k autoimunitním nemocem?
Snímek NIAID.
Nečekané
souvislosti
v imunologii
T-lymfocyty jsou důležitou součástí
imunitního systému, ale selže-li
jejich regulace, mohou způsobovat
autoimunitní choroby a podílet se
na vzniku metabolických poruch
spojených s obezitou.
Přirozené DC se obtížně izolují, a proto
se místo nich používají buňky připravené z hojných krevních buněk, monocytů,
ovlivněných in vitro směsí stimulačních
látek. Takto získaným buňkám se říká mo-DC („monocyte-derived DC“). Během tohoto
postupu bohužel nedochází k množení monocytů, resp. z nich odvozených DC, takže
limitujícím faktorem bývá množství takto
získaných mo-DC.
Monocyty jsou ve zvýšeném množství vyplavovány z kostní dřeně během tělesné námahy. Recentní studie proto ověřovala, zda
je možno výtěžek mo-DC významně zvýšit
intenzivním cvičením před odběrem monocytů z krve.4 Dobrovolníci šli, resp. běželi na
postupně se zrychlujícím trenažeru až do vyčerpání a bezprostředně poté jim byl odebrán
vzorek krve. Ukázalo se, že účinek tohoto
jednoduchého postupu byl vskutku dramatický – výtěžek monocytů a z nich získaných
mo-DC se po intenzivním cvičení zvýšil až
čtyřnásobně, přičemž funkční vlastnosti
těchto buněk se nikterak nezhoršily.
Nejnovějším příspěvkem k poznání v této
oblasti je studie izraelského týmu publikovaná v jednom z nejprestižnějších imunologických časopisů.5 Ukazuje se v ní, že zásadní roli v regulaci tukové tkáně hraje zvláštní
subpopulace dendritických buněk (perf-DC),
která je kupodivu vybavená „vražedným“
proteinem perforinem. Ten se z nich po
kontaktu s některými T-lymfocyty uvolňuje, proděraví jejich povrchovou membránu
a tím je likviduje. Buňky perf-DC tedy zjevně mohou tlumit příliš aktivní T-lymfocyty,
které by mohly způsobovat třeba některé
autoimunitní choroby. Odstranění těchto
zvláštních dendritických buněk z experimentálních myší mělo skutečně za následek
zvýšení náchylnosti k autoimunitní chorobě
podobné roztroušené skleróze.
Avšak kromě tohoto očekávaného výsledku
badatelé pozorovali i něco překvapivého –
myši oproti kontrolním tloustly a projevovaly
příznaky podobné diabetu 2. typu. Vysvětlením bylo, že u těchto myší v tukové tkáni
výrazně vzrostl počet T-lymfocytů, které
Proti obezitě a diabetu
Buňky imunitního systému mají i řadu jiných funkcí než bránit nás proti cizorodým
a nebezpečným vetřelcům. V posledních letech se například ukazuje, že hrají důležitou
roli při regulaci tukových tkání. Poruchy
těchto mechanismů se mohou podílet na
vzniku metabolických chorob spojených
s obezitou.
1) Tento název se používá u lidských molekul;
obecnější název je MHC glykoproteiny (MHC
– major histocompatibility system).
2) Carmi et al.: Nature 521, 99–104,
2015/7550.
3) Siddle a Kaufman: Immunology 144, 11–20,
2014.
4) LaVoy et al.: Cell Immunol. 295, 52–59,
2015/1.
5) Zlotnikov-Klionsky et al.: Immunity 43,
776–787, 2015/4.
6) Farez et al.: Cell 162, 1338–1352, 2015/6.
Ještě nedávno se studenti imunologie
učili, že některé autoimunitní choroby jsou
způsobovány hlavně protilátkami produkovanými B-lymfocyty (správněji řečeno plazmatickými buňkami, což jsou terminálně
diferencované B-lymfocyty), kdežto za jiné
choroby mohou hlavně zánětlivé T-lymfocyty zvané Th1. Již několik let je však zřejmé,
že většina autoimunitních chorob té druhé
skupiny (např. roztroušená skleróza, revmatoidní artritida, lupénka či střevní zánětlivé
nemoci) je ve skutečnosti způsobena jiným,
podobným typem T-lymfocytů – Th17. Tyto
buňky samozřejmě nepáchají jen škodu,
ale ve zdravém organismu jsou důležitou
součástí obranných mechanismů proti některým patogenům.
Recentně publikovaná studie ukazuje,
že vývoj buněk Th17 je inhibován melatoninem, tedy hormonem regulujícím
cirkadiánní cyklus.6 Melatonin krom toho
naopak podporuje aktivitu tlumivých
regulačních T-lymfocytů (Treg), takže má
imunosupresivní účinky. Autoři poměrně
detailně popsali dosti komplikovaný mechanismus, kterým k tomu dochází – primární
signál vyslaný navázáním melatoninu na
jeho receptor se projeví změnami exprese
genů regulujících vývoj obou klíčových
a vzájemně antagonistických typů T-lymfocytů (Th17 a Treg). Dá se tedy spekulovat, že
k nynější epidemii autoimunitních nemocí
může více či méně přispívat i narušení
chodu našich přirozených biologických
hodin tím, že po západu slunce trávíme
dlouhé hodiny při umělém osvětlení.
Ještě důležitější je ale to, že terapeutické
ovlivnění složitých signalizačních drah
iniciovaných melatoninem by mohlo vést
k novým metodám léčby roztroušené
sklerózy a jiných autoimunitních chorob. l
www.vesmir.cz
17
rozhovor — s Jiřím Frimlem
z nich nekódují protein, který sice má jinou
sekvenci aminokyselin, ale jeho sekundární
struktura je podobná.
Sluhové a páni
rostlinných
buněk
To se už ze sekvence aminokyselin dá
poznat? — V hrubé podobě ano. Přesnou
strukturu PIN neznáme dodnes. Ale například
podle výskytu hydrofobních nebo naopak
hydrofilních aminokyselin lze usuzovat na
to, která část molekuly je transmembránová
a která trčí do cytoplazmy. Tímto způsobem
jsme objevili genovou rodinu PILS a začali
jsme zjišťovat, jakou má funkci. Izolovali jsme
mutanty a dívali jsme se, jak vypadají rostliny,
které mají tyto geny poškozené. Nebo jsme naopak expresi těchto genů zvýšili a dívali jsme
se, jak se na rostlinách projeví, že je těch proteinů moc. Zjistili jsme, že mají něco společného s transportem auxinu, takže strukturní
podobnost se odráží i v podobné funkci.
Rostlina nemůže před nepříznivými podmínkami
utéct, o to důležitější je pro ni schopnost na změnu
situace reagovat přímo na místě. Pomáhají jí v tom
rostlinné hormony a složitá síť molekulárních vztahů,
jíž jsou součástí. V rakouském ústavu IST ji pomáhá
rozplétat Jiří Friml.
Zabýváte se rostlinami, konkrétně
modelovým huseníčkem, ale původním
vzděláním jste biochemik. Troufl byste
si vést botanickou exkurzi? — Kdepak. Mé
znalosti z botaniky byly nejlepší zhruba
v 7. ročníku základní školy. Tehdy sice
nebyly úplně špatné, ale od té doby jenom
zapomínám. Ani jsem nikdy na vysoké škole
neměl přednášku ze systematické botaniky.
Takže k huseníčku vás nepřivedla láska
k rostlinám, které jste se jen rozhodl
zkoumat jinak než s lupou a herbářem
v ruce? — Byla to náhoda. Když jsem
studoval biochemii v Brně, přišla nabídka
stipendia do Německa a někdo u nás na
katedře měl kontakt zrovna do laboratoře
v Ústavu Maxe Plancka pro šlechtění rostlin
v Kolíně nad Rýnem. Já chtěl zkusit molekulární biologii a bylo mi tehdy jedno, zda se
jí budu věnovat na rostlinách, octomilkách,
nebo na myších. A protože mi to v Německu
celkem šlo a bavilo mne to, rostliny jsem si
zamiloval a už jsem u nich zůstal.
Vývoj rostlin ovlivňují rostlinné hormo­
ny – auxin, cytokininy, etylén… Ale
o tom, kde tyto hormony působí, roz­
hodují transportní proteiny, jimiž se
v případě auxinu zabýváte. Jejich tvorbu
zase řídí geny, jejichž expresi ovlivňují
vnější faktory… Lze v systému regulace
vývoje rostlin najít nějakého „vrchního
velitele“? — Žádný vrchní velitel neexistuje, protože různé typy vývojových procesů
jsou řízeny různými signály. Auxin jich řídí
pravděpodobně více než ostatní „velitelé“,
18
Vesmír 95 , leden 2016
ale kdybych o něm mluvil jako o „vrchním
veliteli“, vědci pracující na jiných hormonech by se samozřejmě bránili. Auxin
slouží jako univerzální signál určující, která
konkrétní buňka má něco udělat – například
začít tvořit květ nebo boční kořen. Ale třeba
už zase většinou nerozhoduje o tom, co se
má dělat. Říká „kdo a kdy“, ne však „co“.
Takže na auxin můžeme také pohlížet
jako na pouhého sluhu nebo poslíčka. Čí
příkazy plní? — Pro mne není důležité, zda
v něm budeme vidět velitele, nebo sluhu. Zajímá mne, jak konkrétně v rostlině funguje.
„Nepotřebujeme stádo
cvičených opic, hledat
na Googlu a Wikipedii
umí každý.“
O tom, že se kořeny mají více větvit, rozhodne například vyšší koncentrace živin v půdě.
O směru růstu kořene rozhodne gravitace,
u hypokotylu to je světlo… Jde o integraci
všemožných vnějších i vnitřních signálů
a skutečně pro mnohé signály, hlavně ty
vnější, auxin funguje jako hlavní poslíček.
Co pro váš obor znamenalo přečtení
genomu huseníčku? — K tomu mám osobní
příběh. Když jsem v roce 1997 začal pracovat
v Kolíně nad Rýnem, hledal jsem v huseníčku geny podobné genům pro proteiny PIN,
Snímek Bert Stephani / VIB.
tex t Ondřej Vrtiška
které zajišťují transport auxinu. Tenkrát
ještě genom přečtený nebyl. Strávil jsem
v laboratoři deset měsíců a našel jsem
sedm genů. Čtrnáct dní poté, co jsem práci
dokončil, byl publikován genom. Celá ta
desetiměsíční práce byla v té chvíli otázkou
deseti sekund.
Nenaštvalo vás to? — Tak to ve vědě chodí.
Přečtení genomu huseníčku jsem přivítal, protože nám otevřelo možnosti, o kterých se nám
dříve ani nesnilo. Pracovali jsme třeba na genu, o kterém jsme si mysleli, že je to zajímavý
regulátor rostlinného vývoje. A najednou jsme
zjistili, že v genomu vůbec není. Že to byla
kontaminace z nějaké mouchy nebo komára, kterého někdo rozetřel při izolování DNA.
Ušetřilo nám to spoustu zbytečné práce.
PIN proteiny transportující auxin, které
jste zmínil, vás v oboru proslavily, proto­
že jste ukázal, že jsou to skutečně trans­
portéry auxinu, a odhalil, jakou roli hrají
v různých vývojových procesech. Také
jste se podílel na objevu příbuzných pro­
teinů PILS – mimo jiné s kolegy z Ústavu
experimentální botaniky AV ČR. V článku
v Nature z roku 2012 jste psali, že jste je
objevili „in silico“, tedy v počítači. Jak to
se znalostí genomu souvisí? — Najednou
nemáte k dispozici jen rostlinu. Máte spoustu genů, o nichž nevíte, co dělají. Můžete
Prof. Jiří Friml, Ph.D. (*1973)
Vystudoval biochemii na Masarykově univerzitě v Brně (1997). Postgraduální
studium molekulární biologie absolvoval v Ústavu Maxe Plancka pro šlechtění
rostlin v Kolíně nad Rýnem a na tamní univerzitě získal doktorát z biologie
(2000), pak následoval doktorát z biochemie na Masarykově univerzitě (2002).
V letech 2002–2006 vedl výzkumnou skupinu na univerzitě v německém
Tübingenu, kde se habilitoval v oboru genetika (2005). V letech 2006–2007
vedl oddělení biologie rostlinné buňky na univerzitě v Göttingenu, mezi roky
2007 a 2012 byl vedoucím skupiny na oddělení biologie rostlinných systémů
Vlámského biotechnologického ústavu (VIB) v belgickém Gentu. V letech 2011–
2014 působil také na Masarykově univerzitě, v brněnském CEITEC a v letech
2012–2014 jako hostující profesor na univerzitě v Gentu. Od října 2012 vede
laboratoř vývojové a buněčné biologie rostlin v Ústavu pro vědu a technologie
(IST) v Klosterneuburgu u Vídně.
Učí na IST, na Masarykově i Karlově univerzitě. V roce 2010 získal prestižní
Körberovu evropskou vědeckou cenu, o rok později neméně prestižní ERC
grant a v roce 2012 medaili EMBO (Evropské organizace molekulárních biologů).
Na svém kontě má řadu publikací v Nature, Science, Cell, PNAS, PLoS Biology
a dalších špičkových časopisech. S manželkou, slovenskou molekulární
bioložkou Evou Benkovou-Frimlovou, mají dvě děti.
si říct, že ten a ten gen vypadá zajímavě,
a pokusíte se zjistit, co dělá.
A podle čeho usuzujete, který gen „vypa­
dá zajímavě“? — Většinou pomůže, pokud
tvoří nějakou menší genovou rodinu. Pak
je jasné, že v genomu není nebo nezůstal
náhodou. Pokud během evoluce vzniklo
třeba pět kopií jednoho genu a v genomu se
udržely, pravděpodobně jsou něčím důležité.
Pomůže také podívat se, kdy se daný gen
objevil, s jakými změnami v evoluci rostlin
to koreluje. V případě PILS jsme vyšli ze
sekundární struktury PIN proteinů, tedy
z uspořádání řetězce aminokyselin do šroubovic a β-skládaných listů. Existují bioinformatické nástroje, které prohledají všechny
geny huseníčku a podívají se, jestli některé
Proč si rostlina udržuje dvě odlišné
genové rodiny, pokud mají stejnou
funkci? — Právě že nemají. Ukázalo se, že
PILS netransportují auxin na plazmatické
membráně jako většina PIN proteinů, ale na
endoplazmatickém retikulu. Otevřeli jsme
tím úplně novou oblast výzkumu.
Uvažovali jste o tom, že se auxin v endo­
plazmatickém retikulu rozkládá, takže
PILS fungují jako „popelářské vozy“, které
hormon odvážejí k likvidaci. Dozvěděli
jste se za ty tři roky něco nového? — Musím
říct, že pokrok zatím není příliš veliký, protože enzymů, které se na modifikaci auxinu
v endoplazmatickém retikulu a v cytosolu
podílejí, existují desítky, možná stovky. Některé ho nevratně degradují, jiné ho konjugují s aminokyselinami nebo s cukry, což může
být v některých případech reverzibilní proces. Takto inaktivovaný auxin může sloužit
jako zásoba. Takže rostlina může přesunem
auxinu mezi různými vnitrobuněčnými
„továrnami“ rozhodovat o tom, co se má
s auxinem stát. Původní hypotéza pořád platí
a získáváme pro ni postupně podporu, i když
ještě nevíme přesně, jak to celé funguje.
Auxinu jste tedy věrný stále? Ve vašem se­
znamu recentních publikací vidím práce
týkající se vlivu vápníku na buněčnou po­
laritu nebo osmotického stresu, ale to vše
asi s auxinem nějak souvisí. — Od auxinu
jsme se dostali k buněčné polaritě, protože
proteiny pro jeho transport jsou polárně lokalizované, takže nás zajímalo, jak to buňka
udělá, že správný protein přijde na správnou
stranu buňky. Zjistili jsme, že k vyřešení této otázky musíme pochopit, jak se proteiny
dostávají na membránu a jak jsou z ní opět
recyklovány. Tím jsme se dostali k endocytóze a k vlivu změn osmotického prostředí.
Tato témata sice s auxinem souvisejí, ale
mají obecnější význam.
www.vesmir.cz
19
Výzkum rostlinných hormonů otevírá
bezpočet možností pro praktické využi­
tí, zejména v zemědělství. — Jistě. Třeba
plošný postřik auxinem se už docela dlouho
využívá v jižní Itálii k tomu, aby rajčata
nebo lilky rodily i bez opylení. Díky pokrokům rostlinné biologie to přitom lze dělat
mnohem efektivněji: pomocí genetických
nástrojů zapnout produkci auxinu přímo
v rostlině, pouze v květu, kde je to potřeba.
Můžeme dokonce příslušnou signální dráhu
zapnout i bez auxinu. Technicky to není
problém, ale je to problém politický. V Evro­
pě to nikdo neschválí, protože zde panuje
přesvědčení, že geneticky modifikované
plodiny jsou ďáblovo dílo.
Myslíte, že Evropa dělá svým odporem
vůči GMO chybu? — Není možné, abychom
GMO dlouhodobě ignorovali. Se zavedením
každé nové technologie od zapálení prvního
ohně jsou spojena rizika, ale GM plodiny mají
obrovský potenciál zvýšit výnosy a omezit
použití pesticidů. Evropa na své váhání
doplatí, protože evropské potraviny nebudou
konkurenceschopné. Ostatně nejsou už dnes.
Ale to je obecný problém zemědělské politiky
EU, netýká se to jen GM plodin.
Vy sám se aplikacemi nezabýváte. Přesto:
potěšilo by vás, kdyby vaše zjištění našla
praktické uplatnění? — Nikdo nebude
naštvaný, když jeho výzkum k něčemu bude.
Samozřejmě. Jde jen o to, že aplikovaný
výzkum má jiný charakter. Jeho úkolem je
optimalizovat nějakou metodu nebo poznatek, který už máme, aby se dal konkrétně
použít. Pro mne osobně je to méně zajímavé
než zjišťovat, jak věci fungují. Vůbec nechci
hanět aplikovaný výzkum, ale sám se
pohybuji ve výzkumu základním, baví mne
a chci u něj zůstat.
Byl to jeden z důvodů, proč jste s ženou
odešli z Belgie do institutu IST u Víd­
ně? — Ano. Je poměrně vzácné, aby nějaký
ústav v kontinentální Evropě takto otevřeně
deklaroval, že se zabývá základním výzkumem. Pro člověka, který si nechce lámat
20
Vesmír 95 , leden 2016
0
Snímek Matyáš Fendrych / IST.
Takže to, na co přijdete, se bude hodit
i kolegům, kteří s auxinem nepracují? —
Určitě. Zrovna práce, v níž jsme částečně
objasnili mechanismus endocytózy, tedy
procesu, jímž se proteiny z buněčné membrány dostávají dovnitř, teď patří k našim
nejcitovanějším. Stejný mechanismus totiž
používají patogeny k průniku do buňky,
takže to zajímá vědce, kteří s nimi pracují.
Podobné je to s kolegy studujícími příjem
různých nutričních látek buňkou. Navíc
řada základních buněčných mechanismů je
evolučně konzervována už od dob společného předka rostlin a živočichů, takže se stává,
že nás čtou i vědci zabývající se živočichy.
8 hodin
Časosběrný snímek huseníčku rolního reagujícího na změnu polohy.
Mezi jednotlivými snímky uplynulo 10 minut. Foceno v infračervené oblasti, aby se
eliminovala role světla jako signálu řídícího chování buněk. Čas 0: škrobová zrna
v plastidech se působením gravitace přesunula, takže rostlina ví, že už neroste
vzhůru. Důsledkem je přesun PIN proteinů (viz rozhovor) na spodní stranu buněk,
což vede k akumulaci auxinu na spodní straně stonku, kde se v důsledku toho
začnou prodlužovat buňky a stonek se začne ohýbat vzhůru.
hlavu s tím, jestli aplikace přijdou hned,
nebo až po letech, to je velká výhoda. Spousta
institutů se věnuje především základnímu
výzkumu, ale málokterý se k tomu takto hlásí, zpravidla se kolem toho hraje trochu hra.
Dělají základní výzkum, ale předstírají, že je
bezprostředně užitečný. Což se mi zdá trochu
pokrytecké, protože je-li základní výzkum
dobrý, je vždy užitečný. Společensky určitě,
a pokud jde o ekonomickou návratnost, tak
dříve nebo později také. Všechny velké
a skvělé aplikace bez výjimky přímo využívaly poznatky získané základním výzkumem.
Ještě něco vás přesvědčilo? — Interdisciplinarita. Lidé zabývající se různými
problémy tu pracují společně – biologové,
matematici, fyzikové, chemikové, počítačoví vědci… Je to výhodné třeba pro matematické modelování biologických procesů.
Předtím jsme vždy působili na pracovištích
zaměřených čistě na rostliny. A také je to
blízko domů. Děti se už chtějí trochu usadit
a chodit do jedné školy déle než pár let.
Učíte na vysokých školách v Brně i v Praze,
jak se vám jeví dnešní studenti? — Úroveň
českých absolventů za posledních patnáct let,
co to sleduji, poklesla, v některých oblastech
dokonce dramaticky. Hodně se zlepšila ang­
ličtina, všeobecný metodologický přehled,
ale zhoršila se schopnost exaktního a kreativního myšlení. Myslím, že to souvisí se
změnou přístupu k výuce matematiky, a je to
velmi znepokojivý trend. Není vůbec výjimkou, že absolvent české vysoké školy, hlásící
se k nám do ústavu, má velké problémy s příklady na úrovni šesté třídy základní školy,
které právě řeší má dcera. Výrazně poklesla
schopnost najít řešení problému, k němuž
vám nikdo nedal vzorový příklad. A to je ve
vědě hrozný problém. Nepotřebujeme stádo
cvičených opic, hledat na Googlu a Wikipedii
umí každý. Potřebujeme lidi, kteří jsou zvyklí
samostatně uvažovat, improvizovat, z mála
vyvařit maximum. Celkové množství znalostí se nezměnilo nebo možná dokonce vzrostlo,
ale ty znalosti jsou často k ničemu, protože je
studenti nedovedou použít. l
fyziologie rostlin —
Poznání dějů probíhajících na vzrostných vrcholech
rostlin bude pro nasycení lidstva čím dál důležitější.
Elliot Meyerowitz z Caltechu patří ke světové špičce
tohoto výzkumu.
tex t Ondřej Vrtiška
Podvýživou trpí 800 milionů lidí, z toho 511 milionů připadá na Asii, 232 milionů
na Afriku. Ročně v důsledku nedostatečné
výživy umírá 3,1 milionu dětí. Za pětadvacet
let přitom bude na Zemi žít o 1,2 miliardy
lidí více než dnes. Výnosy většiny klíčových
plodin se přitom zvyšují jen pozvolna nebo
stagnují a zemědělské půdy nepřibývá.
„Zemědělství je staré tisíce let, ale nedrží
krok s růstem lidské populace a změnami
klimatu. Potřebujeme lepší fundamentální pochopení toho, jak rostliny rostou.
Kdybychom významně zvýšili výnosy
plodin pěstovaných v oblastech sužovaných
nedostatkem základních potravin, zachránili bychom více životů, než kdybychom
zcela vymýtili malárii, tuberkulózu a AIDS,“
odpověděl Elliot Meyerowitz Vesmíru na
otázku, proč je výzkum růstu a vývoje rostlin tak důležitý. O významu rostlin v ekosystémech a v globálních cyklech kyslíku
a uhlíku ani nemluvě.
„Pomocí genových manipulací lze změnit
vlastnosti apikálního meristému (dělivého
pletiva na vrcholu výhonku, pozn. red.),
a tím ovlivnit například frekvenci tvorby
květů nebo úhel, pod kterým ze stonku
a
b
vyrůstají listy,“ vysvětluje Meyerowitz. Nedávná studie1 například ukázala, že geneticky podmíněnou úpravou uspořádání listů by
u sóji šlo lépe využít slunečního záření, což
by vedlo ke zvýšení výnosů o 8,5 % a snížení
spotřeby vody o 13 %.
Meyerowitz však zároveň zdůrazňuje, že
bez ohledu na praktické využití je vývoj
rostliny úžasné téma ke studiu: „Koho by
nefascinovaly geometrické struktury, do
nichž jsou uspořádány okvětní lístky nebo
semena v květu slunečnice?“
Většina výzkumu na poli vývojové biologie
a genetiky rostlin se dnes dělá na huseníčku
rolním (Arabidopsis thaliana, Vesmír 78, 256,
1999/5). K experimentům ho využíval už Freidrich Laibach ve čtyřicátých letech minulého
století, ale až v sedmdesátých a osmdesátých
letech se huseníček etabloval jako modelový
organismus a stal se díky tomu jedním z nejprozkoumanějších organismů na planetě.
Významnou roli v tom sehrál právě Elliot
Meyerowitz, který si pochvaluje výhody této
rostlinky: je malá, nenáročná, má hodně
semen, genom sestává pouze z pěti malých
chromozomů, je snadné cíleně vytvářet mutanty. „Kdyby Mendel pracoval s huseníčkem,
c
Vývoj květů u huseníčku: a. Snímek z konfokálního mikroskopu zobrazuje nově
vznikající květní pupeny okolo apikálního meristému (zeleně plazmatická membrána,
červeně chloroplasty). b. Prostorové rozložení proteinu PIN 1, který slouží jako
přenašeč rostlinného hormonu auxinu (viz rozhovor na str. 18). Šipky naznačují
směr, kterým auxin proudí. c. Výstup matematického modelu simulujícího zakládání
nových květů.
Snímky: a) Roeder et al., 2010, b) Heisler et al., 2005, c) Jönsson et al., 2006.
Snímek CEITEC.
Zelená revoluce
verze 2.0
Elliot Meyerowitz vede laboratoř
rostlinné biologie na Kalifornském
technologickém institutu. Na podzim
přednášel v Brně na konferenci EMBO
Signalling in plant development.
mohl toho stihnout dvakrát tolik. Dnes je
každoročně o huseníčku publikováno více
prací než o octomilce.“
Apikální meristém huseníčku sestává
z několika set buněk, mezi nimiž funguje složitá síť zpětných vazeb. Podílejí se
na nich rostlinné hormony, transportní
proteiny i fyzikální faktory. Vědci v Meyerowitzově laboratoři zpočátku studovali
mutantní rostliny a sledovali, jak různé
mutace ovlivňují vývoj rostliny jako celku.
Rozvoj fluorescenčního značení a konfokální mikroskopie však postupně umožnil sledovat v reálném čase a ve třech rozměrech
chování jednotlivých buněk, expresi genů,
lokalizaci proteinů… „Získali jsme dynamický pohled na souhru oněch zpětných vazeb.
A zatímco se díváme, můžeme měnit aktivitu jednotlivých genů a pozorovat důsledky.“
Díky tomu a díky znalosti genomu se pomalu daří popisovat jednotlivé mechanismy na
molekulární úrovni.
Informace získané při experimentech slouží jako vstupní data pro matematické modely,
které simulují chování apikálního meristému a následně růst a vývoj celé rostliny. Podle Meyerowitze už dnešní počítače umožňují zcela realistické simulace, stačí „pouze“ dát
dohromady všechna potřebná data. „Když
to dokáže tak hloupé stvoření jako rostlina,
proč bychom to nedokázali my?“ Spolupracuje s fyziky a matematiky, na Caltechu spoluzaložil centrum pro biologické modelování.
Je přesvědčen, že moderní biologie se bez
matematiky a modelů neobejde. Podílí se i na
vývoji programu Cellerator (www.cellerator.
org), který by měl matematické modelování
zpřístupnit i těm biologům, kteří mají před
složitější matematikou respekt. l
rozhovor s E. Meyerowitzem na
www.vesmir.cz
1) Global Change Biology 2014, doi: 10.1111/gcb.12567.
w w w. v e s mir.cz
21
Eye tracking
Oční pohyby v psychiatrii a umění 28
Inteligentní bydlení
pro schizofreniky
Dům plný čidel pomáhá lidem
s vážnou duševní nemocí.
30
více k tématu na
www.vesmir.cz
Transplantace tváře – a co pak?
Rozhovor s Bohdanem Pomahačem
o netušených důsledcích unikátních
operací.
Život sťaté hlavy
Jak věda zkoumala délku života mozku
sťaté hlavy a k čemu to vedlo.
Výzkum psaný tragédií
Metanolová aféra připravila o život
a zdraví desítky lidí. Vědě nabídla
světově unikátní data.
Kolik váží lidská duše
Pošetilé snahy exaktně popsat
fenomén, který se exaktnímu popisu
vzpírá.
…a další příspěvky.
22
Vesmír 95 , leden 2016
tex t Marek Janáč
Spát v jedné posteli s člověkem,
který trpí poruchou chování v REM fázi
spánku, je o život. Sny plné neznámých
útočníků ohrožují postižené i jejich blízké.
Nemocní totiž ve snové fázi spánku nemají
pohybový aparát zablokovaný, jak je to běžné u zdravých osob. Namísto toho údery
pěstí či kopy nejen prožívají, ale i fyzicky
vykonávají. Výsledkem jsou několikanásobně zlomená žebra partnerů, vyražené
zuby, dokonce i zlomená spodina lebeční
a proražená lebka. Takových lidí je u nás
v současnosti 50 tisíc (více o nemoci: Vesmír 93, 201, 2014/4).
To, co na začátku vypadá jako pouhá
obtíž při spánku, se během několika let
v drtivé většině případů změní v těžké
neurologické onemocnění. Do pěti let
od prvních příznaků se u třetiny takto
postižených rozvine mnohem závažnější
Parkinsonova nemoc. Po deseti letech jí
trpí už 76 procent a po čtrnácti letech od
prvního pozorování spánkových poruch
dokonce plných 91 procent pacientů. [1]
Zatím je tento vývoj nezvratný, protože
neexistuje lék, který by postup nemoci
dokázal zastavit. Málo víme o příčinách
vzniku Parkinsonovy nemoci. Dokážeme
jen mírnit příznaky. Až ale budeme umět
nemoc vyléčit, bude velmi důležité začít
s terapií včas. Když totiž pacienti přicházejí s prvními příznaky v podobě poruch
Snímek Marek Janáč.
Jan Rusz při akustickém vyšetření účastnice studie. Rusz získal v roce 2015
za soubor prací o využití akustické analýzy hlasu cenu Discovery Award. Za
mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací za rok 2015 byl
nominován na Cenu ministryně školství.
pacienti s nově diagnostikovanou
Parkinsonovou nemocí
počet narušených
řečových dimenzí
Epileptické záchvaty
a věštění z křišťálové koule
Jak předvídat příchod záchvatu
nejčastějšího chronického
onemocnění mozku.
26
Volá o pomoc, ale ústa jako by jí slepil med.
Neznámý na nic nečeká, bere její dceru za vlasy
a táhne ji pryč. To v ní vzedmulo ohromnou sílu.
Přiskakuje a jako smyslů zbavená mu zasazuje
ránu pěstí do obličeje. Probouzí ji hlasité zasténání.
Zamotaná do vlastní peřiny vidí na bradě svého
manžela stékající potůček krve.
10
5
0
1
počet narušených
řečových dimenzí
Hlas předpoví nemoc
Čeští vědci na stopě metody, která
by mohla poskytnout dlouhodobou
předpověď příchodu Parkinsonovy
nemoci.
22
Hlas předpoví
nemoc
je sice neurodegenerativní onemocnění staršího věku, může však výjimečně
postihnout i třicátníky. Nemoc je v současnosti nevyléčitelná, lze však její
příznaky potlačovat podáváním léků ovlivňujících přenos dopaminu mezi
neurony. V české populaci má Parkinsonovu nemoc 10 až 20 tisíc lidí.
Příčiny Parkinsonovy nemoci se zatím nepodařilo plně objasnit. V podezření
jsou tři mechanismy: oxidační stres, toxiny a železo, hromaděné v nervové
soustavě. V mozcích postižených osob je přítomen patologicky změněný
α-synuklein, který vytváří uvnitř neuronů Lewyho tělíska a vyvolává buněčnou
smrt. Tento mechanismus se mozkem šíří od nejhlubších struktur do horních
částí mozkového kmene, kde leží takzvaná černá substance (substantia nigra),
část mozku produkující dopamin – látku zajišťující komunikaci mezi nervovými
buňkami. Odhaduje se, že proces trvá 10 i více let. Nemoc se plně rozvine až při
zasažení černé substance, v níž dochází k masivnímu úbytku nervových buněk
(až 70 %), přičemž je pro ni charakteristická pravo-levá asymetričnost (jedna ze
dvou oblastí černé substance ve středním mozku je více zasažena než druhá),
čemuž odpovídá i asymetrický rozvoj pohybových příznaků nemoci.
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
hybnosti, mívají už nenávratně zničeno
značné množství příslušných mozkových
buněk. I kdyby již byla léčba dostupná, bylo
by na ni v takovém okamžiku pozdě. Proto
vědci na celém světě už dnes věnují velkou
pozornost hledání prvních příznaků.
Potíž je v tom, že dnešní metody
spolehlivého rozpoznání Parkinsonovy
nemoci jsou většinou založeny na analýze
klasických pohybových projevů nemoci,
jako jsou: pohybová chudost (neschopnost
postiženého udělat běžně dlouhý krok,
pomalé pohyby, pomalý start pohybu),
klidový třes končetin, zvýšená ztuhlost
svalů a změněná řeč. Diagnostikovat dnes
Parkinsonovu nemoc před objevením
těchto příznaků nelze, snad s výjimkou
jednofotonové emisní tomografie. Vzhledem k tomu, že se v ní pracuje s radioaktivním izotopem, který se váže na buňky
produkující dopamin, nelze metodu
využívat plošně k vyhledávání počínající
Parkinsonovy nemoci. Pro diagnostické
účely je přitom velmi žádoucí, aby spolehlivá předpověď přišla co nejdříve před propuknutím samotného onemocnění. Slibně
se v tomto ohledu vyvíjí vědecký výzkum,
jehož předběžné výsledky naznačují, že
„Výsledky naznačují, že
bychom mohli získat
varování už řadu
let před objevením
hlavních příznaků
nemoci.“
bychom mohli získat spolehlivé varování
už řadu let před objevením hlavních příznaků nemoci.
osoby s poruchami chování
v REM spánku
5
Nová metoda
0
Parkinsonova nemoc
1
počet narušených
řečových dimenzí
Snímek Andrea Solari.
téma — hlava
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
zdravé osoby
(kontrolní skupina)
12
13
14
15
16
stabilita hlasivek
přesnost artikulace
charakter řeči
celkový výkon
5
0
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
Postupný rozvoj onemocnění zvyšuje počet narušených řečových dimenzí.
Výsledky akustické řečové analýzy u 20 pacientů s Parkinsonovou nemocí,
16 osob s poruchou chování v REM spánku a 16 zdravých osob kontrolní skupiny.
Graf Jan Rusz.
„Pa-ta-ka-pa-ta-ka…,“ line se staccato vyšetřovací místností Neurologické kliniky
1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Slabiky vyslovuje celkem pohledná mladá
žena. Určitě jí není více než čtyřicet. Má
rodinu a bohatý život. Nechce se mi věřit, že
za 10 až 15 let z ní bude pomalu se ploužící
stín člověka, postiženého Parkinsonovou
nemocí. Přemítám, kde se v jejím melodickém hlase skrývá známka budoucí nemoci,
ale pro necvičené ucho je to k nepostřehnutí.
Přesto v jejím hlase změny jsou a projevují
se evidentně velmi brzy. Důvodem je fakt,
že naši schopnost mluvit tvoří dokonalá
souhra značného množství svalů s několika
oblastmi mozku. Degenerativní změny na
úrovni neuronů se proto projevují velmi
brzy právě v řeči.
Českému vědeckému týmu Neurologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity
www.vesmir.cz
23
řeč zdravé osoby v riziku rozvoje
Parkinsonovy nemoci
řeč stejné osoby po několika letech
v době diagnózy Parkinsonovy nemoci
1
1
0
−0,5
−1
0
0,1
0,2
0,3
0,4
0,3
0,4
0,3
0,4
0
–0,5
0
0,02
0,04
0,06
0
−0,5
−1
0,08
0
0,02
6
5
4
F2 = 1875 Hz
3
RFA = 1,10 dB
2
1
0
0
1000
2000
0,06
0,08
0,5
0
−0,5
−1
0
3000
4000
5
F2 = 1688 Hz
3
RFA = 0,64 dB
2
0,2
1
50 ms
0,5
0
−0,5
−1
0
0,1
0,2
čas [s]
1
0
0,1
čas [s]
6
4
150 ms
1
čas [s]
relativní energie [dB]
čas [s]
0,04
fonace
hlásky /a/ [-]
–1
0,5
fonace
hlásky /a/ [-]
0,5
hláska /i/ [-]
hláska /i/ [-]
čas [s]
relativní energie [dB]
Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice
v Praze ve spolupráci s Elektrotechnickou
fakultou Českého vysokého učení technického se vloni poprvé podařilo prokázat
(v mezinárodním odborném časopisu Sleep
Medicine) [2], že lidé, trpící poruchou chování v REM spánku mají současně charakteristické poruchy řeči, které se později objevují
u lidí postižených Parkinsonovou nemocí.
Teď se vědci zaměřují na to, aby zjistili, jaké
změny v hlasovém projevu jsou spolehlivým znakem velmi rané diagnózy a jak se
tyto změny mění v čase. To by jim v případě úspěchu mělo umožnit s pomocí hlasu
předpovědět, za jak dlouho nemoc propukne.
Díky předchozím bohatým výzkumům jsou
dnes schopni určit, kdy už řeč není zdravá
a daný pacient je ve fázi před rozvinutím
choroby.
„Zhluboka se nadechněte,“ instruuje ženu
Jan Rusz z elektrotechnické fakulty ČVUT
a zapíná záznam z ženina mikrofonu. „Teď
řekněte co nejdelší hlásku ááá.“
Zdravý člověk dokáže tón udržet bez
problémů nejméně 10 sekund, zpravidla
ale i více než 20 sekund. Lidé postižení Parkinsonovou nemocí vydrží zpravidla méně
než zdravý člověk ve srovnatelném věku,
záznam jejich hlasu navíc bývá zastřený
chrapotem, jeho kvalita je celkově zhoršená, tón kolísá. Žena, která nyní sedí na židli
před Janem Ruszem, zatím vyslovuje čistě.
Z toho, že své ááá skončila až po 17 sekundách, však ještě nelze nic vyčíst.
fonace
hlásky /a/ [-]
1
0,5
0
1000
frekvence [Hz]
2000
3000
4000
frekvence [Hz]
Parkinsonova nemoc mění hlas hned v několika parametrech. V levé části
obrázku je hláska „i“ vyslovená před propuknutím nemoci, v pravé části záznam
téhož člověka po rozvoji nemoci. Signál postupně ztrácí pravidelnost a zároveň
šumí, což je způsobeno zhoršenou funkcí kmitání hlasivek. Na spektru (v dolní části
snímku) je vidět pokles frekvence druhého formantu (F2) o 187 Hz. Jde o důsledek
zhoršení rozsahu pohybu jazyka, následkem čehož se zhoršuje srozumitelnost.
Nemoc také oslabuje artikulaci. Ukazuje to snížení energie mezi druhým formantem
a tzv. antiformantem (parametr RFA – resonant frequency attenuation, v obrázku
změna o 0,46 dB).
Graf Jan Rusz.
Zatímco hlasivky
zdravého člověka kmitají
při vyslovení hlásky á pravidelně
(obr. nahoře), poškození
mozku způsobuje výpadky.
Na prostředním obrázku
pacientovým hlasivkám náhle
poklesla základní frekvence
na polovinu. Krátký výpadek
ve funkci hlasivek je vidět na
obrázku dole.
Graf Jan Rusz.
První studie
První, koho napadlo hledat souvislost řeči
a neurologické nemoci, byl roku 1969 americký profesor Frederic L. Darley z americké
Mayo Clinic. Vyšetřoval mnoho pacientů
s různými typy neurologických poruch,
přičemž si všiml, že lidé s určitou diagnózou mají i podobný způsob hlasového
projevu. [3]
Pro nemocné Parkinsonovou nemocí
je typický abnormálně tichý, nevýrazný,
slabý hlas (hypofonie). Řeč ztrácí melodii,
postižení lidé hovoří monotónně a nedokážou správně intonovat. Problémy mají
„Řekni cokoli,
a já ti řeknu,
za jak dlouho
onemocníš.“
také se správným vyslovením souhlásek
i samohlásek. Hlas má celkově horší kvalitu, řeč je nesrozumitelná, utlumená (hypokinetická), pacient ztrácí sociální vazby.
Naopak u Huntingtonovy choroby může
být řeč spíše nadměrně hlasitá, vyrážená
(hyperkinetická). Dochází k opačnému
24
Vesmír 95 , leden 2016
jevu – pacienti nedokážou udržet důraz
a mají tendenci jej zvyšovat až k velmi
hlasité mluvě.
Darley si tedy už koncem šedesátých
let uvědomil souvislost typu řeči s oblastí
v mozku, která je danou nemocí postižena,
a vyslovil domněnku, že v budoucnu by bylo
možno řeč využít pro diferenciální diagnostiku – určení druhu pacientova onemocnění.
V pilotní studii z počátku sedmdesátých let
prokázal, že řeč lze posuzovat kvantitativně.
Popsal v ní cca 40 měřitelných dimenzí, které každá neurodegenerativní nemoc narušuje. Kupř. typická Parkinsonova nemoc se
projevuje změnami v nejméně 9 dimenzích.
Příznaky jsou přitom u každého trochu jiné.
Někdo může primárně mluvit tiše, zatímco
pro jiného je charakteristickým znakem monotónní hlas nebo kupř. problém s kvalitou
hlasu. S tím, jak nemoc nabývá na síle, se
postupně příznaky zhoršují.
To je také důvod, proč Jan Rusz požaduje
po 150 účastnících studie co nejrychlejší
souvislé opakování slabik „pa-ta-ka“. Parkinsonik sekvenci nedokáže vyslovit rychle
s dostatečnou přesností, neboť má narušeny svaly mluvidel. Blížící se onemocnění
proto může prozradit už to, že vyslovování
této sekvence se zpomalí, což se zjišťuje
při digitální analýze záznamu. Měří se
například tiché mezery mezi jednotlivými
slabikami nebo počet slabik v jedné sekundě
daného úseku nahrávky. Z analýz vyplývá,
že nemocný člověk mívá ke konci sekvence
tendenci ke zrychlování a při vyslovování
slabik se zakoktává.
Sazenička
Jak vlastně vypadá rozdíl mezi řečí zdravého člověka a parkinsonika? Mohli bychom
kupř. studovat projevy německého diktátora Adolfa Hitlera, jehož filmové záznamy
z konce druhé světové války jsou dnes pro
některé odborníky důkazem toho, že trpěl
Parkinsonovu nemocí. Hitlerovy slovní
projevy z té doby však neexistují, neboť v závěru války veřejně nevystupoval. Není proto
co porovnávat.
Ve světě již vědci spustili pilotní studie,
v nichž porovnávají nahrávky herců v rozmezí 20 let. Mnoho badatelů zkoumá nahrávky hlasu královny Alžběty II. Výzkum
však komplikuje fakt, že záznamy vznikaly
prostřednictvím odlišných typů mikrofonů.
Ruszův tým má proto standardizovaný mikrofon i text, který dává všem účastníkům
studie číst. Slouží mu k tomu pasáž z knihy
O lidech spisovatele Karla Čapka, která názorně ukazuje rozdíly mezi zkoumanými lidmi.
Zatímco zdravý člověk čte: „Když člověk
poprvé vsadí do země sazeničku, chodí se
na ni dívat třikrát denně…,“ zní stejná pasáž
v podání jednoho konkrétního těžkého
parkinsonika: „Dí-dže-ve sa-dí ee čchon-sendívat tři krt d-n…“
Ještě větší vypovídací hodnotu má – jak
ukázalo mnoho předchozích studií – monolog na libovolné téma. Někteří lidé vyprávějí
pohádku, jiní popisují cestu, kterou přijeli
na kliniku nebo svůj koníček. Není rozhodující co, ale jak to říkají. Zatímco parkinsonik
někdy dokáže psaný text přečíst poměrně
nahlas, u monologů hlasitost řeči podvědomě sníží. Při spontánní řeči totiž pacient
musí rozmýšlet nad tím, co říká, vyslovování je pro něj proto podstatně složitější.
Mozek je přetížen, zaměstnán vytvářením
logického vztahu slov, ale už mu může unikat forma. Známky Parkinsonovy nemoci se
proto projeví silněji.
Významné zpřesnění
Ačkoliv výzkumy vztahu řeči a neurologické
nemoci začaly už v sedmdesátých letech, do
začátku 21. století měly zásadní problém:
byly omezeny na poslechové testy. Jejich potíží je, že v raných stadiích rozvoje Parkinsonovy nemoci řeč ještě není tak narušena,
aby bylo možno poslechem zachytit signály
změn. V pozdějších fázích zase přichází jiný
problém. Porucha řeči se skládá ze spousty narušených dimenzí, proto jsou slabší
příznaky, jež už v řeči nejsou dominantní,
zakryty příznaky silnějšími. Rovněž ty
nedokážeme poslechově rozeznat.
Další nevýhoda: aby byly poslechové testy
objektivní, jsou založeny na spoustě mluvčích. Aby nedošlo k subjektivnímu ovlivnění, potřebují vědci co nejvíce nezávislých
posuzovatelů (třeba i 30), hodnotících
kvalitu řeči jen hrubou škálou – například
nula pro zdravou řeč, čtyři pro řeč silně
narušenou.
Změnu přineslo až posledních 15 let. Výpočetní technika umožňuje řeč analyzovat
matematickými metodami. Škála hodnocení tak může být podstatně jemnější a zachycuje i velmi malé změny. Tým Jana Rusze je
tak už dnes schopen s pomocí matematické
analýzy objektivně měřit cca 15 ze 40 řečových dimenzí. Díky dlouhodobému sledování Parkinsonovy nemoci přitom umíme
určit hranici, do níž je změna dimenze ještě
projevem zdravého člověka a od kdy už je
dimenze změněna v souvislosti s nemocí. Po
nastavení hranice mezi zdravím a nemocí
je tedy možno snadno spočítat množství
narušených dimenzí. Právě už u pacientů se
spánkovými problémy vědci zjistili, že počet
narušených dimenzí je větší než u zdravé
populace. Abychom byli konkrétní, tým
zkoumal skupinu 16 zdravých osob a zjistil,
že nikdo z nich nemá více než dvě narušené
dimenze. Naopak ve stejně početné skupině
nemocných bylo plných 14 lidí, kteří měli
narušeno dvě a více dimenzí.
Jak toho využít
Bude ještě zapotřebí odstranit individuální rozdíly. Hlas jednoho člověka se mění
i v průběhu dne. Ranní hlas, večerní, ovlivnění únavou, léky (antidepresiva) atd. Jeden
z typických příznaků, který se velmi podobá
řeči u Parkinsonovy nemoci, je zhoršení
K dalšímu čtení…
[1] Iranzo A., Fernandez-Arcos A., Tolosa E. et al.:
Neurodegenerative disorder risk in idiopathic REM
sleep behaviour disorder: study in 174 patients. Plos
One 9, e89741, 2014.
[2] Rusz J., Hlavnička J., Tykalová T., Bušková J.,
Ulmanová O., Růžička E., Šonka K.: Quantitative
assessment of motor speech abnormalities in
idiopathic REM sleep behaviour disorder. Sleep Med.,
in press, 2015.
[3] Darley F. L., Aronson A. E., Brown J. R.: Differential
diagnostic patterns of dysarthria. J. Speech Hear Res.
12, 246–269, 1969.
řeči v rámci deprese. K výsledku – předpovídání nemoci hlasem – tedy povede ještě
dlouhá cesta, ale pokud se podaří, „bude
to znamenat, že na samotné vyhledávání
osob v riziku rozvoje Parkinsonovy nemoci
nebudou zapotřebí experti, jen stroje,“
myslí si Jan Rusz, podle kterého pak bude
výsledek analýzy dostupný ošetřujícímu
lékaři i samotnému pacientovi. Ten pak na
doporučení lékaře může absolvovat diagnostická vyšetření založená na standardních
klinických metodách, která rozvoj Parkinsonovy nemoci potvrdí, nebo vyvrátí. Metoda
by se podle Rusze dala do budoucna využít
také na monitorování vývoje nemoci. Mohli
bychom jí sledovat, zda se pacient ve svém
stavu zhoršil, nebo zlepšil, neboť změny
bývají, v závislosti na léčbě, nárazové.
Popsané analýzy hlasu by rovněž mohly
nalézt uplatnění při samotných operacích,
jež se dnes používají pro zásadní zlepšení
kvality života pacientů s Parkinsonovou nemocí – hluboká mozková stimulace. Ta však
narušuje citlivé oblasti v mozku, důsledkem
čehož může být i výrazné zhoršení řeči
pacientů. Operatér by tak mohl přímo při
zákroku s pomocí analýzy hlasu lépe hledat
místo, kam umístí stimulační elektrodu tak,
aby řeč ovlivnil co nejméně. Rovněž by mohl
získat informace k nalezení optimálních
parametrů stimulace. Vědci se domnívají,
že by se tím mohl zlepšit vliv léčby na řeč
a pohyby pacienta.
Dnes diagnostiku nelze udělat pouze na
základě řeči. Analýzu řeči doprovází řada
standardních neurologických vyšetření,
která míru spolehlivosti diagnózy zvyšují.
Rusz se svým týmem jdou proto v představách ještě dále. Snaží se objektivizovat
analýzu a plně zautomatizovat vyhodnocení tak, aby do něj nemusel zasahovat
člověk. Pak by stačilo vytvořit jednoduchou
aplikaci např. v mobilním telefonu. Ten by
nahrávku poslal na server, který by vyhodnocení záznamů odeslal přímo odbornému
neurologovi, u něhož je pacient registrován.
Přispět k tomuto výsledku může i fakt, že je
o výzkum mimořádný mezinárodní zájem.
V současnosti proto mají vědci zažádáno
u nadace Michael J. Fox Foundation o prostředky na širokou studii, která by se konala
současně v Kanadě, USA, Německu, Rakousku, Francii, Itálii a Česku.
Skutečně zajímavá začne být popsaná
metoda ale až s objevem, jak Parkinsonovu
nemoc vyléčit. Tehdy bude záležet pře­
žití pacienta, resp. kvalita jeho života, na
včasném rozpoznání nemoci. Možná že
pak někoho napadne umístit rozpoznávací
algoritmus přímo na telefonní ústředny
a rozesílat pozvánky k lékaři s pravidelným
vyúčtováním hlasových služeb. A jedno
známé české úsloví bude možno změnit na:
Řekni cokoli, a já ti řeknu, za jak dlouho
onemocníš. l
www.vesmir.cz
25
téma — hlava
Epileptické záchvaty
a věštění z křišťálové koule
Epilepsie je nejčastější chronické onemocnění centrálního
nervového systému, které je charakterizované výskytem
spontánních epileptických záchvatů. Každý člověk může mít
záchvat, např. při těžkém úrazu, infekci mozku či krvácení –
v těchto případech však jde pouze o doprovodný projev daného
akutního onemocnění. Abychom mohli o člověku říct, že trpí
epilepsií, musí se záchvaty objevovat spontánně a většinou
i opakovaně.
tex t Přemysl Jiruška, Jakub Otáhal, Petr Marusič
Co se v mozku odehrává během
záchvatu? Ve zdravém mozku je aktivita
nervových buněk velmi koordinovaná. Vzájemné interakce mezi skupinami neuronů
v různých oblastech jsou odpovědné za to, že
zpracováváme informace ze zevního prostředí, uvědomujeme si je, vytváříme paměťové
stopy, přemýšlíme, vykonáváme pohyby
a podobně.
V epileptickém mozku však existuje oblast, ve které jsou nervové buňky spontánně
dráždivé – generují nervové impulzy ve
zvýšené míře a bez přítomnosti jakéhokoli
podnětu. Tato oblast se tradičně nazývá
epileptické ohnisko.
Epileptická aktivita je po většinu času
kontrolována mechanismy, kterými mozek
disponuje. Jedná se především o synaptickou inhibici (snížení aktivity působením
inhibičních neuromediátorů). Čas od času
však může dojít k selhání těchto kontrolních
mechanismů a vznikne záchvat. V jeho
průběhu generují epileptické neurony salvu
impulzů o vysoké frekvenci, která trvá od
stovek milisekund až po několik minut.
Navíc tuto intenzivní aktivitu generují
synchronně velké populace epileptických
nervových buněk, což má za následek, že
záchvat se tak může šířit jako lavina do rozsáhlých oblastí obou mozkových hemisfér,
které dočasně „vyřadí z provozu“.
Epileptické záchvaty vznikají náhle
a zdánlivě náhodně. Tyto vlastnosti jsou
z pohledu pacientů a jejich blízkých považovány za obzvláště nepříjemné. Neschopnost
spolehlivě určit, kdy se další záchvat objeví,
je hlavním důvodem, proč se pacienti musí
26
Vesmír 95 , leden 2016
vyhýbat různým rizikovým činnostem, jak
ve svém volném čase, tak v zaměstnání.
Do hry vstupují
matematici a fyzici
Je výskyt záchvatů skutečně náhodný? Slavný francouzský matematik Pierre-Simon
Laplace řekl, že náhodnost je pouze vyjádřením míry naší neznalosti příčin, které daný
jev způsobují.
Náš moderní životní styl se často odvíjí od
schopnosti předem určit výskyt řady jevů.
Každý den sledujeme předpověď počasí, abychom věděli, zda si máme vzít deštník, nebo
teplé oblečení. Vědecké poznatky meteorologů ve spojení s matematickými modely
umožňují poměrně spolehlivě předpovídat
vývoj počasí, a to i v takových zemích, jako
je Irsko nebo Skotsko, kde v průběhu jednoho dne můžeme zažít všechna čtyři roční
období.
Současné možnosti předpovědi vycházejí
z toho, že jsou známy příčiny, které počasí
vytvářejí a ovlivňují. Snaha předpovídat
výskyt určitých jevů je společná pro celou
řadu vědních oborů. Seismologové se snaží
předpovědět zemětřesení nebo tsunami,
klimatologové hledají způsoby, jak spolehlivě určit, že dochází ke změnám podnebí,
a ekonomové se zase snaží předpovědět
vývoj světového či domácího hospodářství.
Podobné je to s epileptickými záchvaty, kdy
se vědci snaží najít způsoby, jak rozpoznat
blížící se záchvat.
K velkým pokrokům v pochopení dlouhodobé dynamiky výskytu záchvatů došlo
na konci 20. století především díky dvěma
faktorům. Prvním důvodem bylo úzké
propojení napříč obory, kdy se matematika,
fyzika, statistika a inženýrství staly integrální součástí medicínského výzkumu. Tyto
obory otevřely prostor pro jiný, výrazně širší
pohled na lidská onemocnění, včetně epilepsie. Druhým důvodem byl rozvoj výpočetní
techniky, který umožnil zpracování a komplikované analýzy velkého objemu dat.
Aplikace matematických postupů, především pak nelineární dynamiky a teorie
chao­su na záznamy elektrické aktivity
z mozku pacientů s epilepsií prokázaly, že
záchvaty se pravděpodobně neobjevují
jako blesk z čistého nebe, ale předcházejí je
detekovatelné změny v dynamice mozkové
aktivity.
Řada pracovišť po celém světě postupně
prokázala změny v parametrech, které charakterizují nelineární systémy, mezi něž se
řadí i lidský mozek. Tyto parametry se pyšní
pro laika až mystickými názvy, jakými
jsou např. korelační dimenze, Ljapunovův
exponent, Kolmogorova entropie, fázová
koherence atd. Všechny tyto parametry
Doc. MUDr. Přemysl Jiruška,
Ph.D., se ve Fyziologickém
ústavu AV ČR věnuje
výzkumu mechanismů vzniku
epilepsie a epileptických
záchvatů a funkční organizaci
epileptického mozku.
Doc. MUDr. Jakub
Otáhal, Ph.D., ve
Fyziologickém ústavu studuje
molekulární a buněčné
pochody, které se podílejí na
vzniku epilepsie
Doc. MUDr. Petr Marusič,
Ph.D., je přednostou Neurologické kliniky
2. LF UK a FN v Motole.
Zaměřuje se na léčbu
epilepsie vč. možností jejího
operačního řešení a na
vývoj nových diagnostických
technik.
shodně ukazovaly, že minuty až hodiny
před záchvatem se něco děje. Nikdo z vědců
přesně nevěděl, co tyto změny ve skutečnosti znamenají, ale všichni si kladli tu samou
otázku: „Když už jsme tedy našli parametry, které se mění před záchvatem, neměli
bychom být schopni záchvat spolehlivě
předpovědět?“ Odpovědí ale bylo spíš zoufalé zvolání: „Kéž bychom to uměli!“
Ano, v několika případech, které by se
asi daly spočítat na prstech jedné ruky, se
částečně podařilo záchvaty předpovědět.
Obecné důvody selhání předpovědi záchvatů
spočívají v povaze procesu pomalého přechodu do záchvatu a nelineárního charakteru fungování lidského mozku.
Nelineární dynamika říká, že jsme schopni
předurčit vývoj určitého děje, ale pouze
na krátkou dobu. Pokud bychom nastavili
totožné počáteční podmínky a znali povahu
všech vlivů, které daný jev ovlivňují, tak by
to teoreticky možné bylo. Bohužel situace je
ve skutečnosti složitější a právě podmínka
identických počátečních podmínek je doposud nesplnitelná. Vysokou závislost nelineárního systému (tj. i mozku) na počátečních
podmínkách ilustruje v populárně-naučné
literatuře často zmiňovaný příklad efektu
mávnutí motýlími křídly v Austrálii na vývoj
hurikánu v Karibiku o několik týdnů později.
Je to přehnané, ale vystihuje to samotnou
povahu nelineárních systémů. A podobné je
to i s epileptickými záchvaty a možnostmi jejich přesné predikce. Dílčí úspěchy při předpovídání záchvatů vyvolaly nejdřív velkou
vlnu nadšení, která však byla následována
zklamáním. Ne ovšem nadlouho.
Přece jen se v mozku před
záchvatem něco děje
S rozvojem moderních technik snímání
aktivity neuronů se objevily práce, které
prokázaly, že se chování nervových buněk
před záchvatem skutečně mění. Tato pozorování byla sice provedena za speciálních podmínek a v malých mozkových preparátech
(tzv. mozkových řezech), ale představovala
hmatatelný důkaz, že záchvaty nejsou úplně
náhodné.
Například se zjistilo, že před záchvatem
jsou neurony aktivnější a začínají se organizovat do malých skupin, které generují abnormální aktivitu. Specializované nervové
buňky, které v mozku mají na starosti kontrolní mechanismy, navíc samy „nevědomky“
přispívají při snaze zvrátit patologickou
aktivitu ke změnám, které mozek záchvatu
naopak přibližují. Byly také popsány změny
v chování podpůrných (gliových) buněk,
v iontovém složení v prostředí kolem neuronů a změny mozkového metabolismu. A zde
se opět do řešení problému vložili matematici s nástroji umožňujícími ověřit, jestli tyto
změny představují ztrátu stability mozku
odpovědnou za zvýšení jeho náchylnosti
ke vzniku záchvatu.
Společné úsilí vedlo k zjištění, že s blížícím se záchvatem se epileptické ohnisko
a neurony v něm stávají méně a méně stabilními a postupně se přibližují ke stavu, kdy
balancují na hraně mezi normální aktivitou
a přechodem do záchvatu. V tomto stavu
stačí drobný vliv zevního prostředí, který
spustí záchvat. Tyto podněty už mohou být
náhodné, statisticky řečeno stochastické.
Můžeme si to představit na analogii s lesními požáry. V případě normálního zdravého
lesa je riziko vzniku požáru nízké, ale ne
nulové. Pokud by do nějakého stromu náhodně udeřil blesk, mohl by způsobit požár,
který by ale pravděpodobně neměl dlouhého
trvání. V tomto případě můžeme říct, že les
je poměrně stabilní.
Za sucha je však stabilita lesa narušena.
Vysycháním se les stává méně a méně stabilní, kdy stochastické události jako náhodně odhozený nedopalek cigarety či malá jiskra mohou zažehnout požár, který se rychle
rozšíří na rozsáhlé oblasti. Někdy dokonce
může dojít k samovznícení. Podobně to může být i s přechodem do záchvatu. Ačkoli se
tato teorie může zdát na první pohled velmi
jednoduchá, ozřejmit ji a prokázat změny ve
stabilitě a v dynamickém stavu je z matematického a biologického pohledu extrémně komplikované. Navíc je zapotřebí najít
spolehlivé ukazatele těchto změn (varovné
signály), ze kterých lze stabilitu odvodit.
Křišťálová koule
navržená statistikem
Dočkáme se tedy v blízké budoucnosti
možnosti předpovědět příchod záchvatu? Je
téměř jisté, že nebudeme mít nástroj typu
Epilepsie je nejčastější
chronické onemocnění
mozku, které postihuje
přibližně 0,5–1%
populace vyspělých
zemí. Epilepsie
postihla i velkou
řadu významných
osobností v dějinách
i v současnosti, mezi
něž patří i Alexandr
Veliký, Julius
Caesar, Johanka
z Arku, Napoleon,
Gustave Flaubert,
Fjodor Michajlovič
Dostojevskij, Hermann
von Helmholtz a další.
Záznam abnormální elektrické
aktivity generované v temenním
laloku v průběhu záchvatu, která se
dále šíří do rozsáhlých oblastí pravé
mozkové hemisféry.
křišťálové koule, který pacientovi řekne, kdy
přesně začne záchvat, podobně jako nebudeme schopni říct, že zítra v 15.34 bude bouřka
nebo že 27. srpna v 11.11 se rozhoří požár ve
vyschlých Brdech (pokud tam tedy sami v tu
dobu nepůjdeme se sirkami).
Každopádně jsme schopni předpovědět,
že ze statistického pohledu bude zítra
vysoká pravděpodobnost výskytu bouřek
nebo že v průběhu horkého srpna se zvyšuje riziko lesních požárů na specifických
místech.
A podobný přístup se zdá být dosažitelný
i v předpovědi pravděpodobnosti výskytu epileptických záchvatů. Je teoreticky
možné, že v blízké budoucnosti bychom
mohli být schopni určit pravděpodobnost
rizika vzniku záchvatu. Samo o sobě by to
mělo obrovský dopad na kvalitu života pacientů s epilepsií. Pacient by se tomu mohl
přizpůsobit. V daném období by si mohl
například zvýšit dávku léků, vyvarovat se
rizikových činností nebo v daný den pracovat z domova.
Této možnosti nahrávají i současná pozorování o dlouhodobém výskytu záchvatů,
získaná jak v experimentálních podmínkách, tak u pacientů. Probíhají klinické
studie, kdy pacienti se závažnými formami
epilepsie mají po dobu několika měsíců
elektrody vnořené do mozku a nepřetržitě se
zaznamenává mozková aktivita.
Získaná data jsou nesmírně cenná a prokazují, že v dlouhém časovém období (týdny,
měsíce) lze pozorovat kolísání náchylnosti
ke vzniku záchvatů. Tato pozorování přinášejí nejenom možnosti předpovědi rizika
vzniku záchvatu, ale nutí vědce k hledání
podstaty dějů, které jsou za tato kolísání
odpovědné.
Identifikace těchto změn představuje
nejen další krok k tomu, aby se pacienti
zbavili obav, kdy se objeví další záchvat, ale
především získané poznatky umožní vývoj
vysoce účinného léku či postupu, jak vzniku
záchvatů zabránit. To je hlavní cíl všech,
kteří se výzkumem epilepsie zabývají. l
Zdroj: https://en.wikipedia.org
www.vesmir.cz
27
téma — hlava
Eye tracking
Od duševního zdraví
k umělecké intenci
Lidské oko je jedním z nejdůležitějších smyslových orgánů. Samo
slovní spojení „podívat se na něco“ není pouze apelem k zaměření
pohledu kamsi, obsahuje v sobě též návrh k prozkoumání či poznání.
Podobně metoda eye trackingu neboli měření očních pohybů
neposkytuje pouze informace o tom, kam se kdo dívá, nýbrž i jak se dívá.
tex t Pavel Kozelka, Dominika Grygarová, Petr Adámek
Oko se neustále pohybuje, i během upřeného pohledu dochází k miniaturním vychýlením, která nejsme schopni
v běžném kontaktu zaznamenat. Ale i tyto
nejmenší pohyby jsme díky technologickému
pokroku v posledních letech schopni měřit.
V eye trackingu se tradičně rozlišuje mezi
sakádami, což jsou velice rychlé skokové
pohyby oka, plynulými sledovacími pohyby,
majícími za úkol udržet obraz pomalu se
pohybujícího objektu v místě žluté skvrny
na sítnici, a fixacemi, kdy oko zůstává relativně nehybné. Právě během fixací dochází
k samotnému vizuálnímu vnímání, které je
v okamžicích sakád potlačeno.
Pohled do historie
Počátky dějin záznamu očních pohybů se
datují do sedmdesátých let 19. století a jsou
svázány s výzkumy nystagmu (nekontrolovaného kmitavého pohybu očí) a čtení. Průkopníky v tomto ohledu byli L. É. Javal, E. Hering
a M. Lamare. První exaktní metodu schopnou
mechanicky zaznamenat pohyby oka zavádí
E. Huey (1908): k zornici oka připevnil kovovou
jehlu, která mechanicky zaznamenávala
pohyb oka na papírový pás. Elegantnější
alternativu, stále však pod anestezií, představili F. A. Trendelenburg a W. Marx (1911)
– jehlu nahradili zrcátkem připevněným na
kontaktní čočce a jeho odraz zaznamenávali
na světlocitlivý papír. Neinvazivní, avšak
méně přesné metody využívající sekvenční fotografie se vyvíjely paralelně, postupem času
se však frekvence záznamu snímků a přesnost
zvyšovaly: při vyhodnocování byla sledována
tečka běloby, později rtuti, aplikovaná dobrovolníkovi do oka, a od padesátých let i na čelo
kvůli korekci pohybů hlavy.
Moderní přístroje jsou již zcela neinvazivní díky využití infračervené kamery
28
Vesmír 95 , leden 2016
snímající odraz IR paprsku od různých
povrchů oka. Dnes, na začátku 21. století,
dokážeme v Národním ústavu duševního
zdraví (NÚDZ) díky modernímu přístroji
(EyeLink 1000 Plus, SR Research) získat
videookulografický záznam oka v různých
podmínkách, dokonce i během vyšetření
pacienta magnetickou rezonancí. Vysoké
vzorkovací frekvence (až 2000 Hz) nám
dovolují zkoumat i miniaturní pohyby jako
tremor, drift či mikrosakády.
Eye tracking v psychiatrii
Mechanismy řízení a průběhu očních pohybů jsou zapojeny do širokého procesu kognitivního zpracování informací. V posledních
letech dochází na poli eye trackingu ke
snaze identifikovat abnormality ve vzorcích
okulomotorického chování tak, aby bylo
možné odhalit neuropatologii duševních
poruch a onemocnění.
Některé závažné duševní nemoci jako
schizofrenie jsou svázány nejen s deteriorací
osobnosti nemocného, jeho prožívání a chování, ale často i s deficitem poznávacích funkcí,
jako je učení, vnímání, paměť či myšlení.
Bez ohledu na psychofarmakoterapeutické
intervence se ukazuje, že většina nemocných
se schizofrenií nedokáže plynule sledovat
pohybující se objekt o nízké rychlosti. Pokud
by tento handicap nebyl korigován rychlými
sakádami, nedokázali by nemocní pohybující
se objekt ani ostře vidět, ani správně vnímat
jeho přesnou polohu v prostoru či jeho rychlost. Nemocní tak de facto trpí poruchou již
v prvních liniích kognitivních procesů.
Experimenty přinesly zjištění, že ani
sakadické pohyby nefungují při schizofrenii
tak, jak by měly: při složitějších okulomotorických nárocích dochází ke zpomalování
reakčních časů sakád či k chybným sakádám
do míst, kde se cílový objekt v daný okamžik
přesně nenachází. To způsobuje prodloužení
celkového času zpracování informace. Kromě
toho je informační „input“ ovlivněn nepřesnými daty. V psychologických vyšetřeních
těchto nemocných často nacházíme poruchy
schopnosti plánovaně a účelně reagovat,
poruchy na úrovni mentálních reprezentací
a poruchy schopnosti efektivně clusterovat
vizuální materiál, což následně oslabuje i kapacitu vizuospaciální paměti. Předpokládá se,
že společným jmenovatelem je dezinhibice
v důsledku dysfunkce frontálních oblastí
mozku. Eye tracking se tak stává vhodným
pomocníkem při odhalování neurofyziologických korelátů duševních onemocnění.
Eye tracking
ve výzkumu umění
Sledování očních pohybů začíná nacházet
uplatnění i v oborech, jež donedávna experimentální přístup do své standardní metodologie nezahrnovaly. Příkladem je i teorie umění,
která však může čerpat z dlouhé tradice
experimentální estetiky. Umění je „vizuálně
disonantní“, tj. vymyká se hypotézám, které
si skládáme z běžné vizuální reality a posléze
aplikujeme na nové vizuální podněty. Umělecká díla dále přinášejí do výzkumu metaforické
či nejednoznačné významy, větší komplexitu
a rozmanité možnosti strukturace a modulace
obrazu uměleckým médiem.
Otázka odlišnosti mezi běžnou vizuální
zkušeností a uměleckým dílem se stala
námětem několika eye trackingových
experimentů. Také výzkum v NÚDZ se snaží
do této debaty přispět detekcí a kategorizací
změn v drahách očních pohybů při sledování fotografického modelu uměleckého díla
PhDr. Pavel Kozelka (*1988)
vystudoval psychologii na FF UP a pedagogiku
na PF JČU, studuje lékařskou psychologii
a psychopatologii na Psychiatrické
klinice 1. LF UK a VFN.
V Psychiatrické nemocnici Bohnice
se věnuje klinické psychologii,
v NÚDZ využití eye trackingu.
Mgr. Dominika Grygarová
(*1985) vystudovala dějiny umění na KTF UK,
kde nyní pokračuje v doktorském
programu. V NÚDZ se věnuje
výzkumu behaviorálních
a neurálních odpovědí na
umělecká díla.
Petr Adámek (*1989) vystudoval
dějiny umění na FF JČU (Bc.),
nyní studuje v Semináři dějin
umění FF MU. V NÚDZ se
věnuje výzkumu behaviorálních
a neurálních odpovědí na
umělecká díla.
Výsledné heat mapy zobrazující nejnavštěvovanější oblasti, vyhodnocené
z naměřených dat čtyřiceti dobrovolníků. Eye trackingový experiment uskutečněný
v NÚDZ porovnával okulomotorické chování dobrovolníků při sledování uměleckého
díla a jeho fotografické předlohy. Použitá malba: Rai Escalé & Miloš Kopták: The spirit of communism (I hold you), 2012.
oproti výsledné malbě, a tedy i vysledovat
stopy základního elementu tvorby – intence
umělce, souboru záměrů spolu s jeho jedinečným percepčním a tvůrčím stylem (viz obr.).
Na okulomotorické chování má například
vliv umělecký styl: oproti dynamičtějším barokním dílům vyvolávají renesanční obrazy
pomalejší oční pohyby a delší fixace.
Souvisejícím námětem výzkumů uměleckých děl je tzv. vizuální salience, kvalita, díky
níž některá místa obrazu vizuálně vyvstanou
a donutí nás zaměřit na tyto oblasti pozornost.
Podle těchto vizuálních kvalit, jako je kontrast,
světelnost nebo orientace, byl navržen model
predikující první fixace; po několika prvních
vteřinách se však dráhy pohledu různých
diváků rozcházejí. Stejně tak model nelze
uplatnit na zobrazení lidských postav, které
na sebe automaticky strhávají pozornost.
Mnozí badatelé si kladli otázku, zda a do jaké
míry lze také u uměleckých děl předpovědět
první oblasti pozornosti. Popsaný model
skutečně do značné míry fungoval u krajin
a abstraktních obrazů, ovšem v porovnání
s naturalistickými fotografiemi byla míra
shody menší. V souvislosti s pravidly tohoto
modelu se zkoumají jednotlivé konstrukční
prvky obrazů, např. vliv použité barevnosti
a kontrastů, jejichž digitální manipulací byl
zcela proměněn divákův pohled.
Možnost predikovat vizuální salienci nás
přivádí k širším souvislostem zpracování
vizuální informace. První vteřiny dívání jsou
zřejmě automatickým procesem, pozdější
explorace je už řízena vůlí diváka, jeho zájmem, předchozími znalostmi nebo zadáním.
Tato druhá a s časem zcela převládnuvší část
pohledu se zkoumá např. zadáváním různých
otázek a úkolů při sledování téhož obrazu
a má za výsledek zcela rozlišné skenovací
dráhy. Tím vypovídá o determinaci získaných informací mentálním nastavením. Tematika různosti pohledů a podmínek dívání
je blízká i samotným umělcům: sochařka
Pavla Sceranková pomocí námi poskytnutých výsledků z eye trackingových měření
vytvořila instalaci rodinných fotografií,
režisérka Linda Dušková divadelní inscenaci, vizuální umělkyně Carolin Kallert zase
obdobně spolupracuje s vídeňskými kolegy.
Jiným typem změny podmínek dívání
jsou profesní či kulturní rozdílnosti. Expertní pohled diváka trénovaného každodenním
kontaktem s uměním se od pohledu netrénovaného liší: u expertů byly zaznamenány
rychlejší skenovací dráhy, zaměření na
kompozici, celkovou strukturu a vztahy
mezi jednotlivými prvky, zatímco laický
pohled je příznačný delšími fixacemi, směřovanými na vybrané objekty. Nacházejí se
i rozdílné percepční styly mezi kulturními
nebo genderovými skupinami.
Zajímá nás i vliv laboratorních podmínek,
divákova verbálního komentování nebo
informací z popisků uměleckých děl. Ve Vídni byl uskutečněn první rozsáhlý výzkum
přímo v galerii, jenž byl následně srovnán
s výsledky naměřenými v laboratoři. Teoretikové umění plánují zkoumat působení
uměleckých děl i v multisenzoricky autentickém sakrálním prostředí.
Tradiční zaměření experimentální estetiky na estetickou zkušenost bylo v posledních
letech propojeno se zkoumáním emočních
odpovědí. Ke sledování očních pohybů se
v těchto studiích přidávají další fyziologická
měření (galvanická kožní odpověď, elektromyografické měření aktivity mimických svalů, elektroencefalografie mozku nebo funkční
magnetická rezonance) a také dotazníková
šetření. Všechna zmiňovaná témata však
stojí na samém počátku, především v subtilnějších otázkách teorie umění a využití
uměleckých stimulů v psychiatrii. K rozvoji
těchto otázek bychom rádi přispěli mj. i výzkumem uměleckých děl psychiatrických
pacientů a vlivu jejich výtvorů na okulomotorické chování pacientů a zdravých diváků.
Pro výzkum mentálních procesů a zpracovávání informací z vnějšího světa je eye
tracking neocenitelným nástrojem. Dívání
se pak nemůžeme chápat jako čistý průhled
ke skutečnosti, který máme všichni společný, ale spíše jako gatekeepera přicházejících
informací, ovládaného přednastavenými
podmínkami – naším očekáváním, intencemi, osobní intelektuální a percepční historií
či kognitivními deficity. l
www.vesmir.cz
29
téma — hlava
6m
Inteligentní domy a byty reagují na potřeby uživatele,
zvyšují komfort, bezpečí, snižují spotřebu energie…
Ale mohou také pomoci zlepšit kvalitu života osob se
specifickými potřebami a podporovat jejich samostatnost.
Týká se to například lidí trpících schizofrenií.
tex t Vít Janovský, Martina Bacúrová,
Kateřina Poláková
Pod pojmem schizofrenie se
mnohým lidem vybaví rozdvojená osobnost
typu dr. Jekylla a Mr. Hyda. Ve skutečnosti
se však jedná o psychotické onemocnění, při
kterém nedochází k rozdvojení osobnosti,
ale k tzv. rozštěpu osobnosti. Ten se projeví
nedostatkem jednoty mezi myšlením a emocemi. Nejnovější pohled nahlíží schizofrenii
jako poruchu zpracování informací, která
vede ke ztrátě kontaktu s realitou. Trpí jí
přibližně jedno procento populace. Rozlišujeme více druhů schizofrenie (paranoidní,
hebefrenní, katatonní, simplexní), pro
každou z nich je typická jiná doba nástupu,
specifické příznaky i prognóza.
Onemocnění má ve většině případů
epizodický průběh. Období částečného nebo
úplného vymizení příznaků (remise) se
střídají s obdobím zhoršení (relaps). Uváděná pravděpodobnost toho, že po stabilizaci
stavu dojde k zhoršení, případně znovuobjevení příznaku, je 40 procent u lidí, kteří jsou
v běžné péči, a až 75 procent, pokud dojde
k vysazení medikace.
Včasné varování
Relaps představuje pro nemocného
významnou zátěž ve fyzické i psychické
oblasti života. Pokud se zhoršení dostaví po
delším období stabilizace, pacienti ztrácejí
naději a optimismus ohledně své budoucnosti, může to mít negativní vliv na ochotu
se léčit. Relaps také vede k hospitalizaci
a k zneschopnění pacienta, což pro jeho
rodinu představuje psychickou i finanční
zátěž. Ukazuje se, že se relapsy odrážejí také
30
Vesmír 95 , leden 2016
na patofyziologických procesech centrální
nervové soustavy.
Nástupu relapsu předchází tzv. časné
varovné příznaky, patří sem například halucinace, podezřívavost, změny v spánkovém režimu, pociťovaná úzkost, kognitivní
nevýkonnost, hněv nebo deprese. Jako
obecnější varovný příznak bychom mohli
považovat i tzv. idiosynkratické chování
(výstřední a dezorganizované). To se může
u každého pacienta projevovat rozdílně,
z čehož vyplývá často zmiňovaná potřeba
identifikace individuálních znaků relapsu
pro každého pacienta. Pokud by se klient
nebo jeho rodina naučili tyto příznaky
rozpoznávat, mohla by být zahájena včasná
3,5 m
3,5 m
Hlavně nenápadně
Náš návrh je vytvořen pro konkrétní
chráněné byty (garsoniéry) zřizované v Nymburku. Naším cílem bylo vyvinout systém,
který by přehledně informoval o denním
režimu všech nemocných, kteří bydlí v chráněném bytě. Jeden pracovník má totiž na starosti až 25 bytů. Pro využití našeho systému
jsou významné hlavně časté změny v spánkovém režimu (nespavost), které dokážeme
dohledovým systémem zachytit.
Vzhledem ke specifickým potřebám schizofreniků jsme zavrhli řešení založené na
využití nositelné elektroniky či vyžadující
interakci klientů služby s jakýmkoli
uživatelským rozhraním. O existenci
Pokud se vyskytnou nějaké
problémy, lékař obdrží e-mailovou
zprávu a pacienta kontaktuje.
intervence, která by nástupu relapsu mohla zabránit.
V dnešní době je nejrozšířenějším způsobem domácí kontroly nemocného dotazník,
který pravidelně vyplňuje nemocný i jeho
rodinný příslušník prostřednictvím SMS
zprávy. Jednotlivé otázky se týkají celého
spektra časných varovných příznaků – nespavosti, chuti k jídlu, strachu, výskytu hlasů či celkového porozumění okolnímu dění.
Na tyto otázky pacient odpovídá číslem od
nuly do čtyř, kdy nula znamená stav beze
3,5 m
6m
Inteligentní
bydlení pro
schizofreniky
změny a čtyřka naopak extrémní zhoršení.
Poté se porovnávají odpovědi nemocného
a rodinného příslušníka.
Jedná se o originální program vyvinutý
v ČR. Je znám pod názvem ITAREPS (anglická zkratka pro „informačními technologiemi podporovaný program prevence
relapsu schizofrenie“). Systém umožňuje
dlouhodobé sledování stavu pacienta, čímž
dokáže zachytit varovné příznaky. Automaticky vyhodnocuje skóre dotazníku, a pokud
zaznamená změnu ve stavu pacienta, informuje lékaře. Psychiatr následně kontaktuje
klienta a zmapuje situaci, dalším krokem je
úprava stávající medikace.
Program ITAREPS je určen pacientům
žijícím s rodinou. Další možností, jak po léčbě pacienty uvést do běžného života, je tzv.
chráněné bydlení. Napomáhá k úspěšnému
návratu jedince do společnosti tím, že
umožňuje natrénovat si v bezpečném
prostředí dovednosti, které člověk potřebuje pro samostatné bydlení. Umístnění
v chráněném bydlení pomáhá také redukovat stresory, což se může pozitivně odrazit
na počtu budoucích rehospitalizací. Pacient
je v takových zařízeních zčásti kontrolován,
avšak není pod 24hodinovým dohledem.
dohledového systému je každý pacient písemně informován při nástupu do zařízení,
ale systém nesmí být nijak viditelný a v běžném životě vnímatelný. Vyplývá to z povahy
onemocnění. Viditelné zařízení by totiž
mohlo zvyšovat stres, který je jedním z potenciálních spouštěčů relapsu. U paranoidní
schizofrenie by mohl takový dohledový
systém podporovat pacienta v jeho bludné
produkci.
Řešení by zároveň mělo být co nejefektivnější, nenáročné na instalaci a hlavně
Rozmístění čidel v chráněném bydlení pro schizofreniky. Pro správnou funkci
celého systému bylo třeba vyhnout se umístění v blízkosti tepelných zdrojů, zajistit
nenápadnost čidel bez omezení jejich citlivosti a zároveň pokrýt celý obytný
prostor.
vzhledem k samofinancování pobytu co
nejlevnější. Průměrný pobyt nemocného
v chráněném bytě je 1–3 roky, takže systém
musí pracovat bezchybně, není možné jej
během pobytu složitě opravovat. Proto jsme
se zaměřili na bezdotykové senzory, mezi
které patří infračervené závory, PIR čidla
(PIR – passive infrared) pro detekci pohybu,
Ing. Vít Janovský (*1985)
vystudoval Fakultu biomedicínského
inženýrství ČVUT. V Univerzitním
centru energeticky efektivních
budov ČVUT se specializuje
na oblast výzkumu a vývoje
systémů osobní zdravotní péče.
Mgr. Martina Bacúrová
(*1989) vystudovala psychologii na
Univerzitě Palackého v Olomouci.
V Univerzitním centru
energeticky efektivních
budov ČVUT se zabývá
psychologií zdraví a sociální
a environmentální psychologií.
Kateřina Poláková (*1992)
studuje Fakultu biomedicínského
inženýrství ČVUT.
tlakové podložky, magnetické spínače a ultrazvukové senzory. Vzhledem k zachování
maximálního soukromí osob jsme vyřadili
kamerové systémy. Díky miniaturním rozměrům jsme vybrali pro aplikaci infračervené brány montované do zárubní dveří a PIR
čidla umístěná ve svítidlech nebo ve vhodném nábytku.
Při výběru konkrétního typu PIR čidla
hrála roli spolehlivost detekce pro různé
druhy pohybu (chůze, vztyk z postele, otočení na posteli, stravování a práce u stolu),
úhel snímání, dosah, hlučnost apod. Dále
jsme testovali ovlivnitelnost senzoru krycím materiálem. To je zásadní při implementaci čidla do vybavení bytu. Většina
čidel neměla problém ani s barevným sklem
nebo plastem.
Návrh rozmístění je patrný z obrázku.
Snažili jsme se držet zásad pro správné
fungování čidel, tedy vyhnout se zdrojům
tepla, jako jsou radiátory a sporáky. Díky
krátkému dosahu PIR čidla, který je většinou považován za negativní vlastnost této
technologie, jsme schopni rozlišit, v jaké
části bytu je obyvatel aktivní.
Takto poskládaná čidla sbírají data
24 hodin denně. V rámci bytu zajišťuje
funkčnost lokální jednotka v podobě
programovatelného logického automatu
(PLC), v němž se data vyhodnocují a před
odesláním dále komprimují. Přenos dat
do cloudového úložiště probíhá pomocí
pevného či mobilního internetového připojení. K tomuto centrálnímu úložišti pak
mohou přistupovat rozličné aplikace. Pro
potřeby dohledového pultu v centrále jsme
vyvinuli komplexní softwarový nástroj,
který umožňuje editaci údajů o jednotlivých pacientech, zobrazení všech naměřených dat pomocí přehledných grafů apod.
K úložišti může přistupovat i mobilní
aplikace, která provádí neustálou kontrolu
aktuálních dat a porovnává je s historií
měření. V případě zásadní neshody nebo
při jinak předdefinovaných událostech
vyhodnotí změnu biorytmu obyvatele
a o této události informuje terénního
pracovníka změnou barevné značky
u konkrétního pacienta.
Ve své podstatě se jedná o jednoduchý
semafor. Zelená znamená, že vše je v pořádku. Oranžová, že došlo k mírné odchylce a je
dobré nemocného zkontrolovat. Červená
signalizuje akutní problém, který je potřeba
ihned řešit. Informační systém typu „semafor“ je v současné době testován v dohledových systémech pro seniory, kdy barevné
informace přijímají rodinní příslušníci.
Zatím se nám velmi osvědčil.
Díky takto jednoduchému systému se
o začínajícím problému pracovníci chráněných bytů a ošetřující lékaři dozvědí téměř
ihned a úpravou léčby mohou zabránit
dalšímu prohlubování nepříznivého stavu
a zhoršení nemoci. V současné době je
systém otestován v laboratoři a jednáme
o pilotním testování v chráněném bytě. l
Schizofrenii doprovázejí
halucinace a ztráta kontaktu
s realitou.
Kresba Alice C. Gray, University of Washington.
www.vesmir.cz
31
Jsem z Jihočeské univerzity —
V roce 2005 obhájil magisterskou práci,
ve které pomocí screeningu cDNA knihoven identifikoval několik serpinů a jeden
z nich připravil v bakteriálním systému
a otestoval. (cDNA vzniká přepsáním mRNA
reverzní transkripcí. Když se každá vzniklá
individuální cDNA zabalí do virionu bakteriofágu, vznikne cDNA knihovna, z níž je
možné získat celou kódující sekvenci DNA,
která se použije k přípravě plazmidu a expresi rekombinantního proteinu.)
Fascinující serpiny
Jako doktorand v roce 2006 během dvouměsíční stáže v NIAID/NIH (National Institute
of Allergy and Infectional Diseases) připravil čtyři cDNA knihovny z různých stadií
klíštěte během sání a zkoumal dynamiku
exprese proteinů. Výsledky publikoval
v BMC Genomics v roce 2008. V té době již
získával v NIAID/NIH i zkušenosti při přípravě rekombinantních proteinů. Podařilo
Jindřich Chmelař
Klíšťata jsou fascinující tvorové
tex t Eva Bobůrková
32
Vesmír 95 , leden 2016
ve slinách nemají jen jednu úlohu, ale jsou
„devatera řemesel“ (například zároveň inhibují hemostázu, a tak působí proti srážlivosti
krve, potlačují produkci některých cytokinů
a chemokinů, a tím přispívají k potlačení
zánětu a blokují proliferaci pomocných
T lymfocytů, čímž vyvolávají imunosupresi
atd.). Kromě toho jsou proteiny klíštěcích slin
často redundantní, tedy dublují se ve svých
funkcích, na jednom procesu ve shodě pracuje vícero odlišných proteinů.
Díky již zmíněné transkriptomice tedy
našli vědci v klíšťatech proteinové rodiny,
které čítají až stovky členů. V dnešní době
jsou již mnohé známy a také se ví, že největší rodiny u klíšťat tvoří inhibitory proteáz,
které díky své schopnosti štěpit bílkoviny
mohou ovlivňovat nespočet fyziologických
procesů. Na inhibitory serinových pro­teáz
– serpinů –, které se uplatňují významně
například při regulačních procesech během
zánětu nebo hemostáze, se zaměřil i Jindřich Chmelař. „Serpiny mne od začátku
fascinovaly,“ vzpomíná.
„Není pochyb, že by nám klíště jednou mohlo
pomoci i k lékům na alergie či proti nádorům.“
Snímek Stanislav Vaněk.
Klíště, práce všeho druhu
Není divu, že se klíště – přenašeč vážných
chorob, jako je lymská borelióza a klíšťová
encefalitida – o­ citlo ve středu zájmu mnoha
vědeckých týmů na světě. Patří mezi ně
i tým profesora Jana Kopeckého na katedře medicínské biologie Přírodovědecké
fakulty Jihočeské univerzity v Českých
Budějovicích, který se se svými kolegy
zabývá výzkumem klíšťat déle než dvacet
let. Zkoumali zde například vliv klíštěcích slin na imunitu hostitele, studovali
klíštěcími slinami aktivovaný přenos
patogenů a zabývali se i přípravou vakcíny,
která by vyvolávala imunitní odpověď proti
antigenům klíštěcích slin, a tudíž by mohla
blokovat přenos patogenů klíšťaty. Zatím se
však nikomu látku, která by zastavila klíště
i borelii, nepodařilo najít. Součástí skupiny
profesora Kopeckého se během studií přírodovědy stal v roce 2003 i Jindřich Chmelař.
Zrovna v té době v souvislosti s rozvojem
sekvenačních metod byl publikován také
první transkriptom (soubor všech mRNA) ze
slinných žláz klíštěte Ixodes scapularis (americký bratranec našeho klíštěte obecného)
a vyšlo několik větších prací, které funkčně
charakterizovaly jednotlivé proteiny obsažené v klíštěcích slinách.
V klíštěcím výzkumu se rovněž začal uplatňovat přístup reverzní genetiky, který spočívá v přípravě rekombinantních proteinů
a jejich testování. V té době se díky transkriptomickým pracím ukázalo, jak komplikovaná a bohatá směs molekul se ve slinných
žlázách tvoří. Jednotlivé bílkoviny obsažené
Partnerem této části seriálu o mladých
vědcích je Přírodovědecká fakulta
Jihočeské Univerzity, která jeho vznik
podpořila.
a imunomodulační proteiny nebo i jiné
molekuly, nejen z klíštěcích slin,“ vysvětluje
Chmelař.
K poznání zánětu
a léčbě alergií
V imunologii, která si Jindřicha Chmelaře
definitivně získala, toho zbývá ještě mnoho
k prozkoumání. A zároveň je to zásadní obor
pro výzkum léčení lidských chorob, který
má obrovskou perspektivu. Imunoterapie
může být cestou, jak léčit nemoci, se kterými si dosavadní medicína neví rady – od
nádorů po autoimunitních onemocnění.
Patří ke mně: Sitár
Klíšťata jsou nebezpeční paraziti. Biologové se však do nich můžou
i zamilovat. Schopnosti těchto tvorů jsou totiž opravdu zcela
mimořádné a jejich hlubší poznání může přinést nečekané ovoce
­– třeba i léky na alergie či proti nádorům. Jedním z vědců, kteří se
zabývají účinky klíštěcích slin, je i Jindřich Chmelař z Přírodovědecké
fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Co všechno umějí sliny, které klíště
vypouští během sání do rány? Je toho hodně:
sliny (tedy stovky molekul bioaktivních látek
v nich obsažených) brání srážení krve, potlačují bolest i obranou reakci organismu hostitele. To klíštěti umožní dostatečně nenápadně
a dlouho sát (takzvaná tvrdá klíšťata včetně
našeho nejběžnějšího klíštěte obecného – Ixodes ricinus – potřebují sát až deset dní). Naprosto neobyčejných vlastností a účinků klíštěcích
slin však využívají další nezvaní hosté: ­se
slinami se „svezou“ do organismu hostitele
i bakterie, viry a další patogeny. Účinné látky
z klíštěcích slin jim navíc zaručují, že to půjde
snadno a rychle, že se bryskně pomnoží a lépe
proniknou do vnitřních orgánů hostitele.
se mu připravit velké množství serpinu
IRS-2, jehož biochemickou a biologickou
charakterizaci také publikoval (časopis
­Blood, 2011). Krystalová struktura ­IRS-2,
kterou získal díky spolupráci s kolegy
z ÚOCHB, byla otištěna i na titulní straně
vydání.
Postdoktorandský pobyt strávil na Technické univerzitě v Drážďanech. Původně se
chtěl věnovat podrobnějšímu studiu vlivu
klíštěcích proteinů na imunitní systém hostitele hlavně na myších modelech akutního
zánětu, nakonec své bádání rozšířil i o studium chronického zánětu na modelu obezity
vyvolaného vysokotučnou dietou.
Zkušenosti nabyté v Drážďanech – práce
s myšími modely – si přinesl i zpátky do
Českých Budějovic. „Nyní se tyto modely
snažím zaběhnout ve své laboratoři za pomoci studentů tak, abychom měli portfolio
in vitro a in vivo metod, kterými budeme
schopni testovat potenciální protizánětlivé
Už od roku 2003 se znám s Roopem Vermou – indickým hráčem a učitelem na sitár, který
žije a působí v USA. On sám je přímým žákem
maestra Ali Akbar Khana a Raviho Shankara
a pokračovatelem tradice či školy severoindické klasické a duchovní hudby (http://www.
roopverma.com/themusician.php).
Zpočátku jsem navštěvoval semináře náda
jógy, které Roop Verma vedl dvakrát do roka
v Bašti (http://www.joga-bast.cz, http://www.
roopverma.com/nadayoga.php). Asi před třemi
lety vyvstala možnost učit se hře na sitár
přímo pod jeho vedením. Je to asi taková příležitost jako učit se fyziku přímo od Feynmana
nebo na kytaru od B. B. Kinga. Od té doby se
pravidelně těchto workshopů účastním a sitár
se pro mě stal důležitou součástí života, i když
nemám bohužel možnost na něj cvičit denně.
Nejdřív jsem měl asi rok půjčený nástroj –
sitár z šedesátých let s krásným zvukem. Pak
jsem si koupil svůj vlastní. Jako nástroj je
sitár jedinečný. Tělo je většinou z rostlé tykve,
nástroj má sedm hlavních strun a až třináct
rezonančních, zahrát čistý tón vyžaduje cvik,
a pokud člověk pravidelně necvičí, tak schopnost hrát hodně rychle upadá. Stejně tak je třeba být při hře stoprocentně soustředěný, jinak
okamžitě uděláte chybu. Takže vedle hudby
beru sitár i jako nástroj k tréninku pozornosti
a koncentrace.
Moje žena se mě jednou ptala, jak jde
dohromady hra na indický nástroj s tím, že
se považuji za vlastence a milovníka české tradice a kultury. Existují věci, které považuji za
univerzální, nezávislé na kultuře. Hudba a vliv
zvuku a harmonie na člověka k nim patří a sitár byl přímo za tímto účelem vytvořen. Takže
jen proto, že jsem vlastenec, ještě neznamená,
že začnu hrát na dudy.
www.vesmir.cz
33
Snímek Jan Kopecký.
Čtyři otázka
z Proustova dotazníku
Jaký titulek byste si rád přečetl na
titulní straně novin? — Češi jsou podle
průzkumu nejoptimističtější národ na světě.
Kdo vás nudí? — Materialističtí a ateističtí
intelektuálové.
Při jaké příležitosti lžete? — Snažím se
nelhat. Kdybych musel lhát, tak radši mlčím.
Jakou schopnost byste nejvíce chtěl
mít? — Být strážcem svých myšlenek.
záznam všech odpovědí na
www.vesmir.cz
34
Vesmír 95 , leden 2016
psychologie nebo religionistika, ale pochopil jsem, že bych musel nastudovat i spoustu věcí, které mě zas tak nezajímají. Vrátil
jsem se k rodící se lásce – imunologii.“
Při přijímacích zkouškách na magistra se
dozvěděl, že imunologií se na Přírodovědecké fakultě JU zabývat lze, ale na klíšťatech.
Profesor Jan Kopecký tehdy hledal někoho,
kdo se vyzná v molekulární biologii a kdo
by se věnoval přípravě rekombinantních
proteinů. „Religionistiku si můžu studovat
sám, mohu si vybrat, co chci číst, a nikdo
mě z toho nebude zkoušet,“ rozhodl se definitivně mladý vědec.
Magisterské studium (2003–2005) ukončil
na katedře parazitologie s tématem funkční
charakteristika serpinu ze slinných žláz
klíštěte Ixodes ricinus.
Doktorandské studium absolvoval v letech
2005–2010 na téže katedře v oboru parazitologie. Disertační práce měla téma Transkriptomická a funkční analýza proteinů
klíštěcích slin klíštěte Ixodes ricinus.
Mezitím absolvoval dvě stáže v National
Institute of Allergy and Infectious Diseases
a v National Institute of Health (Rockville,
MD, USA), kde získával zkušenosti v přípravě knihoven cDNA a rekombinantních
proteinů. Zde se seznámil s Michailem Kotsyfakisem, který později založil výzkumnou
skupinu v Parazitologickém ústavu
AV ČR a s nímž od té doby úzce spolupracuje. V USA se Jindřichu Chmelařovi podařilo připravit velké množství
proteinu ­serpinu IRS-2, který ho zajímá
dodnes. V letech 2011–2014 absolvoval
postdoktorandský pobyt na Technické
univerzitě v Drážďanech (TU Dresden),
kde pracoval s myšími modely akutního
i chronického zánětu. Opustil tedy na
čas klíštěcí téma, ale o to více pronikl
do tajů imunologie. Metody, které se zde
naučil, se nyní snaží zaběhnout ve své
laboratoři na katedře medicínské biologie Přírodovědecké fakulty JU ČB.
Dnes má Jindřich Chmelař vlastní
studenty, vede diplomové práce, spolupracuje s dr. Kotsyfakisem, který se také
věnuje studiu klíštěcích proteázových
inhibitorů.
A kromě toho je otcem tří dětí.
Manželka Radka je osmým rokem na
mateřské, ale pomalu se rozhlíží, uvažuje o návratu do práce. „Zase budeme
dvoukariérní manželství, až bude o děti
postaráno v institucích.“
A v tom málu volného času, který
zbývá po práci a péči o rodinu, hraje Jindřich Chmelař na sitár. „Učím se třetím
rokem.“
Snímek Renata van Vleetová.
Snímek Jan Kopecký.
Klíště obecné (Ixodes ricinus). Nahoře
samička se snůškou vajíček, dole
získávání klíštěcích slin pomocí kapiláry.
Narodil se v Českém Brodě, ale s rodiči bydlel v Úvalech. Volba studia Jihočeské univerzity nebyla náhodná – na přírodovědu
na Karlově univerzitě se nedostal, před
Vysokou školou zemědělskou v Praze dal
přednost Přírodovědecké fakultě v Českých Budějovicích. A nelituje, nejen proto,
že „kolejní život jsem si docela užíval“.
„Byli jsme docela silný a výběrový
ročník, tehdy se hlásilo 700 a brali 100
a mnoho mých spolužáků dnes působí na
předních univerzitách, a to i v zahraničí,
včetně Harvardu.“
Ke klíšťatům přičichl již během bakalářského studia (1997–2001). Diplomová
práce měla téma evolučních vztahů mezi
klíštěcími bakteriálními endosymbionty
a přenášenými patogeny. Práce spočívala
v získávání DNA z klíštěcích ­vaječníků,
kde endosymbionti sídlí a odkud se
přenáší do dalších generací, a v následné
sekvenaci a fylogenetické analýze.
Rodina přišla až s doktorátem, ale magisterskému studiu předcházelo období
hledání. Rozhodl se pro civilní službu
v Jedličkově ústavu. „Pracoval jsem tam
jako asistent, byla to zajímavá zkušenost, během té doby jsem si ujasňoval, co
dál. Uvažoval jsem o návratu do Prahy
a humanitních studiích, lákala mne
S manželkou
na procházce
v Drážďanech.
A samozřejmě pokračuje ve výzkumu
serpinů. „Vyskytují se ve všech organismech,
od sinic po člověka, ten má 36 různých serpinů. Dnes už jsou identifikovány tisíce molekul, mnohé jsou velmi zajímavé z fyziologického hlediska. Je například dlouho známo, že
mutace v serpinech (například v alfa-1-antitrypsinu, který se vyskytuje v krvi ve vysoké
koncentraci) způsobují významné genetické
choroby zvané serpinopatie. Nás zajímá to, že
se serpiny výrazně uplatňují při regulačních
procesech během zánětu, zjišťujeme tedy roli
klíštěcích serpinů při potlačení imunity hostitele, proti jaké dráze imunitního systému je
inhibitor namířen.“
Jindřich Chmelař teď chystá přípravu serpinu – chiméry –, který by měl „tělo“ z lidského,
respektive myšího serpinu a reaktivní smyčku
z klíštěcího. „Budeme zkoumat, zda má stejné
imunomodulační účinky, zda nezvyšuje
obranyschopnost a zda může fungovat v léčbě
některých autoimunitních chorob.
Hledat využití klíštěcích proteinů a našich konstruktů v medicíně – to mne baví
Jindřich Chmelař (*1979)
Snímek Jindřich Chmelař.
Snímek Stanislav Vaněk.
„Lákala mne
psychologie nebo
religionistika,
ale pochopil
jsem, že bych
musel nastudovat
i spoustu věcí,
které mě zas tak
nezajímají.“
„Čím víc člověk imunologii studuje, tím více
mezer v poznání vidí. Stále existuje spousta
kontroverzí, rozporuplných prací, chybějí
poznatky i jejich syntéza, na tomto poli je
ještě spousta práce.“
Jindřicha Chmelaře teď zajímá především
využití farmakologického potenciálu jednotlivých složek klíštěcích slin – v humánní
i veterinární medicíně. Chce proto zavést nové
metody, vytvořit modely vhodné k výzkumu
nejen klíštěcích proteinů, ale obecně zánětu
– první, nejsilnější imunitní reakce, kterou
spustí kousnutí klíštěte a kontakt s proteiny
slin, ale kterou tyto proteiny zároveň i potlačí,
a další složky imunitní odpovědi organismu.
Své metody a postupy chce nabídnout
i navenek: „Pokud někdo objeví zajímavou
látku, třeba v sinicích, kdekoli, která může
být potenciálně účinná proti zánětu, my
budeme schopni takovou látku vyzkoušet
na našich myších modelech.“
a naplňuje nejvíce,“ říká Chmelař a dodává,
že nedávno se podařilo v USA takto vyzkoušet na myším modelu imunomodulační
účinky (tedy navozující imunitní odpověď)
klíštěcího proteinu Salp15, který usnadňuje
přenos borelií. Jiný protein, jeden z klíštěcích inhibitorů cysteinových proteáz –
cystatinů –, zase úspěšně fungoval v myším
modelu experimentální autoimunitní
encefalitidy.
„Není pochyb, že by nám jednou klíště
mohlo pomoci i k lékům na alergie či proti
nádorům, neboť je zaměřené právě na potlačování imunity – řada autoimunitních nebo
neurodegenerativních nemocí spočívá právě
v přehnané reakci imunitního systému,“
vysvětluje.
Obávané klíště by tedy jednou mohlo poskytnout lidem lék na choroby, se kterými
si v současnosti nevědí příliš rady. A tato
představa Jindřicha Chmelaře dosti těší.
„Imunologii beru jako poslání. V medicíně se
zachraňují životy a imunologie k tomu má
blízko.“ l
Připravujeme
s kamarádem jedno
ze zastavení na Pouti
Českého Anděla, která se
konala poprvé 20. 5. 2015.
Pouť je jeden z projektů
spolku Cesta Česka (www.
cestaceska.cz), který
jsme spolu s manželkou
a přáteli založili v červenci
2014 za účelem podpory
české tradice a národního
uvědomění. Práce ve
spolku momentálně stojí na
žebříčku mých priorit hned
za povoláním a rodinou.
www.vesmir.cz
35
potravinové zdroje —
Banánovník
z východoafrické
vysočiny
2. Plody banánovníku
znehodnocené infekcí bakterií
Xanthomonas campestris pv.
musacearum, která způsobuje
chorobu zvanou bakteriální
vadnutí.
Snímky na s. 36–38 © Moses Nyine.
2. Záhada původu a pěstování
Banánovník pochází z jihovýchodní Asie, kde byly některé
jeho typy asi před deseti tisíci lety domestikovány a kde se
také nachází primární centrum jeho diverzity. V tomto teritoriu
se vyvinuly banánovníky typické zvlášť pro indomalajskou
a australasijskou oblast (viz rámeček na s. 38).
tex t Moses Nyine, Jaroslav Doležel
Východní Afrika je sekundárním
centrem diverzity s asi 120 klonově množenými odrůdami. Původ východoafrických
banánovníků je však nejasný a vysvětlit se
jej snaží několik hypotéz.
První z nich předpokládá, že se tyto
odrůdy do Afriky dostaly prostřednictvím
obchodníků, kteří se plavili Indickým
oceánem mezi jihovýchodní Asií a východní Afrikou. Ti mohli v období 100–600 n. l.
do východní Afriky přivézt odnože jedlých
odrůd. Největším problémem této hypotézy
je absence stejných forem banánovníku
v jihovýchodní Asii.
Druhá hypotéza vysvětluje původ východoafrických banánovníků křížením mezi
diploidními druhy, které se do východní
Afriky dostaly z jihovýchodní Asie. Dosud se
však nepodařilo nalézt žádné diploidní druhy
nebo klony, jejichž dědičná informace by se
podobala východoafrickým banánovníkům.
Třetí hypotéza předpokládá změnu dědičné informace odrůd přivezených z Asie
následkem spontánních mutací, což mohlo
mít za následek vznik kultivarů s odlišným
fenotypem. Tzv. somaklonální variabilita
spočívá v mutacích somatických (tělních)
buněk, které zahrnují změny počtu a struktury chromozomů. Somaklonální variabilita
byla popsána u rostlin regenerovaných
z buněk kultivovaných in vitro. Protože
jsou banánovníky množeny vegetativně,
36
Vesmír 95 , leden 2016
změna dědičné informace v jejich somatických buňkách může být přenesena do další
generace. Pro existenci takové variability
u rostlin pěstovaných na poli však neexistují žádné důkazy, a tak ani tato hypotéza
nebyla dosud prokázána.
V poslední době se výzkumné týmy věnují
možnému podílu epigenetických změn na
morfologické variabilitě východoafrických
banánovníků. Epigenetické změny jsou
dědičné a mohou mít za následek změnu
fenotypu, a to aniž by došlo ke změně sekvencí DNA. Podstatou těchto změn, které
ovlivňují funkci genů, jsou metylace DNA
1. Řez
nepravým
stonkem
banánovníku
napadeného
houbou
Fusarium
oxysporum
f. sp. cubense,
která způsobuje
fusariové
vadnutí.
3. Květenství
východoafrického
banánovníku.
a modifikace histonů. Je známo, že mohou
být vyvolány vnějším prostředím. Tyto
změny lze jen obtížně identifikovat pomocí
molekulárních markerů. Nicméně pokrok
v oblasti molekulární biologie a genomiky
dává naději, že bude v brzké době možné
ověřit případný podíl epigenetických změn
na vzniku východoafrických banánovníků.
Moses Nyine, MSc., (*1978)
vystudoval molekulární biologii na Makerere
University v Ugandě a v Mezinárodním
ústavu tropického zemědělství v Ugandě se
věnuje genetice a šlechtění banánovníku.
V současné době je doktorandem Univerzity
Palackého v Olomouci a na olomouckém
pracovišti Ústavu experimentální botaniky
AV ČR se zabývá genetickou diverzitou rodu
banánovník a vývojem genomických metod
šlechtění banánovníku.
Prof. Ing. Jaroslav Doležel,
DrSc., (*1954) vystudoval Agronomickou
fakultu na Vysoké škole zemědělské v Brně.
Zabývá se strukturou a evolucí genomu
rostlin, vede Centrum strukturní a funkční
genomiky Ústavu experimentální botaniky
AV ČR a přednáší na Přírodovědecké fakultě
Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku
2004 je členem Učené společnosti ČR, v roce
2012 mu předseda AV ČR udělil prestižní
Akademickou prémii – Praemium Academiae
– a v roce 2014 obdržel
Cenu ministra školství,
mládeže a tělovýchovy
za mimořádné výsledky
výzkumu, experimentálního
vývoje a inovací.
Posledním uvažovaným zdrojem morfologických odlišností východoafrických
banánovníků je epistáze. Tento jev zahrnuje
situaci, kdy je jeden fenotypový znak ovlivněn více geny.
Banánovník a ostatní
organismy
Východoafrické banánovníky ohrožuje řada
chorob a napadá je mnoho škůdců. To může
mít negativní dopad na výživu místních
obyvatel a snížit příjmy malých farmářů,
kteří si nemohou dovolit používání drahých
pesticidů. Snad nejničivější chorobou východoafrických banánovníků, stejně jako
ostatních odrůd, je bakteriální vadnutí
způsobené patologickou variantou musacearum bakterie Xanthomonas campestris.1
Infekce má za následek úplnou ztrátu úrody.
Symptomy zahrnují předčasné dozrávání
plodů a změnu barvy jejich dužiny (obr. 2),
nekrózu samčího pupenu a přítomnost
žlutého slizu na řezu nepravým stonkem
(obr. 4). Dosud se nepodařilo nalézt odolné
genotypy. Řešení by mohly přinést metody
genetického inženýrství. Jediné, co mohou
farmáři v současné době dělat, je omezovat
negativní dopady choroby vhodnými agrotechnickými postupy.
Hlavními škůdci pěstovaných banánovníků jsou nosatcovitý brouk Cosmopolites
sordidus (obr. 5) a háďátka Radopholus similis
(obr. 6), Pratylenchus spp. a Helicotylenchus
spp. Nosatec C. sordidus páchá největší škody
v larválním stadiu, kdy v oddenku vyžírá
tunely, poškozuje růstový vrchol a cévní
svazky. To způsobuje snížení příjmu vody
a živin, zastavení růstu a vývoje. Sklizeň
pak bývá ztrátová. Háďátka parazitují na kořenech a takto vzniklá poškození vyvolávají
nekrózy. Následkem je redukovaný příjem
vody a živin a celková destrukce kořenového
systému. V případě silných větrů dochází
k vyvrácení rostlin, které nejsou v půdě
dostatečně ukotveny.
Z houbových chorob napadajících banánovník je nejzávažnější „Black Sigatoka“, kterou způsobuje houba Mycospaerella
1) Tato choroba je v anglické literatuře označovaná
jako Banana Xanthomonas Wilt (BXW).
www.vesmir.cz
37
fijiensis. Její spory se šíří větrem a houba
napadá listy, které zasychají, a to vede ke
snížení fotosynteticky aktivní plochy rostliny (obr. 7) a ke snížení výnosu. Banánovníky východní Afriky napadají také viry
BSV (banana streak virus) a BBTV (banana
bunchy top virus), které však produkci zásadním způsobem neohrožují.
AAB Pome
ostatní AAB
ABB West
BB
ostatní AAA
AAA Cavendish
AAB Plantain
ABB East
AAB Popoulou
AA Mlali
AAA Mutika
Panamská choroba
Závažnou chorobou banánovníku je fusariové vadnutí, které způsobuje houba srpovnička Fusarium oxysporum f. sp. cubense. Do
rostliny vniká přes kořeny a ucpává její cévní systém (obr. 1). Napadá mnoho kultivarů,
zejména ovocné typy nesoucí sladké plody.
Naštěstí pro východoafrické farmáře však
nenapadá jimi pěstované odrůdy. Proti této
chorobě, nazývané též „panamská“, dosud
neexistuje účinná ochrana. Přitom to byla
právě ona, která zásadním způsobem změnila produkci sladkých banánů pro export.
Její tropická rasa 1 (TR1) v letech 1940–1960
postupně zničila plantáže osazené monokulturami odrůdy Gros Michel. Shodou okolností je proti této rase odolná odrůda Cavendish,
která nahradila na infikovaných plantážích
odrůdu Gros Michel a zachránila tak celé
odvětví produkce banánů pro export. V současné době se však začíná šířit tropická rasa
4 (TR4), proti které není odrůda Cavendish
odolná, a budoucí produkce banánů pro
export začíná být opět ohrožena. l
v dalším čísle
o šlechtění banánovníku
Původ banánovníku
Předpokládaný původ a migrace banánovníku. Křížením mezi poddruhy
banánovníku Musa acuminata (banksii, errans, malaccensis, microcarpa,
zebrina) vnikly v oblasti jihovýchodní Asie bezsemenné diploidní formy s genomem AA. Některé z těchto klonů, které řadíme do podskupiny Mlali (šedé
čárkované šipky), migrovaly na asijskou pevninu, kde mimo jiné daly vznik
triploidnímu kultivaru Cavendish (s genomem AAA); křížením s druhem Musa
balbisiana (s genomem BB) na indickém subkontinentu vznikly triploidní
kultivary podskupiny Pome s genomem AAB. Zástupci podskupiny Mlali
také migrovali na východoafrické pobřeží (čárkované šipky). Dnes se v jihovýchodní Asii nevyskytují a nacházejí se jen na východoafrickém pobřeží
a přilehlých ostrovech (Zanzibar, Madagaskar a Komory). V jihovýchodní Asii
vznikly rovněž triploidní klony nesoucí škrobové plody, které se však zde
v podstatě nepěstují, a plné šipky znázorňují jejich migrace. Banánovníky
s genomem AAB vzniky křížením diploidních forem (genom AA) s druhem
M. balbisiana (genom BB) a migrovaly do západní Afriky (AAB Plantain)
a opačným směrem na pacifické ostrovy (AAB Popoulou). Křížením diploidů
s M. balbisiana jak na indickém subkontinentu, tak v jihovýchodní Asii
vznikly rovněž triploidní klony s genomem ABB. Někteří autoři předpokládají
migraci triploidních klonů s genomem AAA řazených do podskupiny Mutika
na východoafrické pobřeží, kde mohly dát vznik v současnosti pěstovaným
kultivarům východoafrické vysočiny.
Zdroj: Perrier et al.: Multidisciplinary perspectives on banana
(Musa spp.) domestication. PNAS, July 12, 2011, vol. 108, no. 28, 11311–11318.
4. Na řezu
nepravým
stonkem
se bakteriální
vadnutí projevuje
přítomností
žlutého slizu.
5. Nosatec
Cosmopolites
sordidus s čerstvě
nakladenými
vajíčky. Larvy
vyžírají tunely ve
stonku a poškozují
růstový vrchol
a cévní svazky.
6. Háďátko
Radopholus
similis parazitující
na kořenech
banánovníku
způsobuje nekrózy
a ničí kořenový
systém.
38
7. List banánovníku napadený houbou Mycospaerella fijiensis, která
způsobuje chorobu Black Sigatoka.
Vesmír 95 , leden 2016
energetika —
Temno
na spadnutí
Deset historicky největších výpadků dodávky elektřiny
(tzv. blackoutů) se stalo v posledních 16 letech. Celkem
postihly 1 miliardu 364 miliony lidí a způsobily nezměrné
hospodářské škody. A bude hůř. Napovídá tomu
analýza skupiny PricewaterhouseCoopers International
Limited „The shape of power to come“ z roku 2012,
podle níž se v Evropě a Severní Americe do roku 2030
zvýší pravděpodobnost blackoutu oproti současnosti
o 46 procent.
tex t Marek Janáč
ostrovních provozů – území zásobovaných
z jednoho zdroje a nepropojeně s okolní
sítí. Rozdíly v rámci celé ČR jsou značné. Zmíněné Praze zcela chybí tři záložní
elektrárny, které by bylo možno „startovat
ze tmy“. Každá by přitom měla mít alespoň
50 MW. Pražská energetika je v nouzovém
stavu schopna pokrýt ostrovním způsobem
jen méně než 20 procent spotřeby elektrické
energie hlavního města.
Dobrá situace není ani na Plzeňsku
a Karlovarsku, kde distributor ČEZ může
pokrýt jen 25 až 40 procent spotřeby. Stoprocentní pokrytí i se značnou rezervou pak
má ČEZ ve Středočeském kraji, na Ústecku, Liberecku a severu Moravy a Slezsku,
zatímco na Královéhradecku a Pardubicku
Článek vychází s podporou
společnosti E.ON Česká
republika, s. r. o.
Snímek Sebastian Vandrey, CC BY 2.0.
Příčin je několik: Stále nevyzpytatelnější klimatické vlivy, lidské chyby, ale
také rostoucí hrozba teroristických útoků.
Energetická soustava je pro ty, kdo usilují
o destabilizaci nějaké země, mimořádně
efektivním a poměrně snadným cílem,
jehož ochromení může mít velký vliv na
fungování státní infrastruktury. Nejbližší
příklad najdeme 26. ledna 2015, kdy zůstalo
bez proudu 140 milionů obyvatel Pákistánu
(80 procent země) poté, kdy neznámí zločinci vyhodili do povětří plynovod, zásobující
elektrárnu v Balúčistánu.
Tři roky předtím, 16. dubna 2013, útočníci
rozstříleli transformátorovou stanici „PG&E
Metcalf Transmission substation“, zásobující významnou průmyslovou aglomeraci
Sillicon Valley. Ačkoliv se podařilo rozsáhlý
výpadek dodávek elektřiny poměrně rychle
překlenout přepojením na jiné rozvodny,
varující je, že obnova provozu trvala 27 dnů.
Tak dlouhý výpadek by měl v naší vlasti
nedozírné následky.
Testy připravenosti Prahy na blackout
ukázaly, že v krizové situaci nemá jak pokrýt
veškeré energetické potřeby. Jaký vliv by to
mělo na chod státu, lze ilustrovat výsledky
výzkumu, který vznikl po teroristických
útocích v Madridu v březnu 2003 v rámci evropského bezpečnostního výzkumu PASR, ve
spolupráci s centry VITA a SINTEF. Ten ukázal, že po pouhých 18 hodinách bez dodávek
energie by se hlavní město dostalo do vážné
až kritické situace. Pokud by blackout postihl
najednou celé Česko, katastrofická situace by
pro republiku nastala už za 7 hodin.
Jedním z řešení je umožnit v nouzovém stavu přechod některých oblastí do
obhospodařuje zdroje v rozsahu 50 až 90 procent celkové spotřeby. Stejnou kapacitou (50
až 90 procent celkové spotřeby) disponuje na
jihu Moravy, Zlínsku, Vysočině a v jižních
Čechách rovněž distributor E.ON.
Vzhledem k tomu, jak drahým „špásem“ výpadek elektřiny je (novozélandský
Auckland během pětitýdenního blackoutu
počátkem roku 1998 spotřeboval jen na
nouzové agregáty 35 milionů litrů nafty), je
zřejmé, že se vyplatí hledat cestu, jak se mu
pokud možno vyhnout. Protože u nás tento
havarijní stav hrozil zatím vždy v souvislosti s nadbytkem elektřiny, hrnoucí se k nám
ze severoněmeckých větrných elektráren,
uvažuje se o stavbě technických zařízení,
která by na hranicích zabránila vstupu této
energie do české distribuční soustavy. Pro
případ, že by ani vyškolení pracovníci nedokázali blackoutu zabránit, má státní správa
a většina velkých měst plán, jak v případě
této události postupovat. Pořádají se cvičení,
která hledají mezery v systému a návody,
jak v uvažovaných scénářích rychle a adekvátně reagovat.
Zda to bude stačit, ukáže den, kdy
zažijeme první blackout i u nás. Pak se
hodí vědět, co dělat. Během blackoutu si
na počítači moc nepočteme. Budeme zato
mít dost času vzpomínat třeba na středověk, kdy byla města uzavřenými systémy
s dostatečnými zásobami zdrojů k přežití
i několikaměsíčního obléhání. Ta dnešní
jsou složité, zranitelné organismy, k jejichž
hranicím vedou invazní dálnice silového
vedení elektřiny. l
Blackout v Německu.
w w w. v e s mir.cz
39
seriál — cenzura
Honzíkova cesta
za cenzurou
a politickou korektností
Úpravy dětské literatury po roce 1989
tex t Stefan Segi
Dnešním textem zahajujeme sérii článků o cenzuře
literatury v moderní české kultuře; příspěvky
vycházejí z případových studií publikovaných
v dvoudílné monografii V obecném zájmu. Cenzura
a sociální regulace literatury v moderní české kultuře.
1749–2014 (1662 stran, Academia – Ústav pro českou
literaturu AV ČR, Praha 2015). Kniha nechápe
cenzuru a regulaci literatury jen jako soubor zákazů
brzdících všeobecný pokrok, nýbrž snaží se ji popsat
jako komplexní jev zakotvený ve struktuře moderní
kultury, jenž literární tvorbu i její recepci nejen
omezuje, ale i povzbuzuje, provokuje a obohacuje.
Literatura pro děti a mládež již od
svých počátků, kdy se v průběhu 19. století
vyčlenila jako zvláštní druh četby, podléhala zvláštnímu dohledu. Nejenže dětem knihy většinou pořizují rodiče a přitom dbají na
mravní bezúhonnost svých potomků, ale
i samotní autoři a nakladatelé mají poměrně
jasnou představu o tom, jaké hodnoty by
literatura pro děti měla šířit.
Zásadní problém v tomto propracovaném
systému kontroly nastává v případech, když
dochází ke společenským a kulturním
proměnám. Co se potom děje s dětskou literaturou, která neodpovídá novým hodnotám? Řešení mohou být různá: od výchovné
předmluvy přes úpravy samotného díla až
k naprostému zákazu vydávání. Ačkoliv po
roce 1989 již žádný oficiální zákaz nehrozil, o cenzuře dětské literatury se mluvit
nepřestává.
Honzíkova cesta
Asi nejrozsáhlejší debatu na toto téma
rozvířily zásahy do knihy Bohumila Říhy
Honzíkova cesta. Ta poprvé vyšla v roce 1954,
tedy ve vrcholném období socialistického
realismu i snah skloubit jeho postupy podle
sovětského vzoru s tvorbou pro děti a mládež. Vzorové dílo představovala například
Odvážná školačka Jevgenije Lvoviče Švarce
a ve stejném duchu poté vycházela i další,
40
Vesmír 95 , leden 2016
dnes již pozapomenutá díla, která měla dětským čtenářům vysvětlit důvody a pozitiva
společenské transformace. Ondřej Sekora
tak již roku 1951 vydal krátkou povídku pro
nejmenší s názvem O traktoru, který se splašil,
která mířila proti soukromým zemědělcům. Na ni pak navázal ideologicky blízkou
prózou Jak se uhlí pohněvalo, jež líčí význam
práce horníků pro socialistickou společnost.
Od řady podobných děl se Honzíkova cesta
liší především svojí trvalou popularitou.
Stala se oblíbenou četbou pro nejmenší
i v dalších desetiletích a byla přeložena do
řady světových jazyků včetně angličtiny
či japonštiny. Po roce 1989 jméno i dílo
Bohumila Říhy, autora spjatého s minulým
režimem, na čas mizí ze stránek odborného
tisku a je zastíněno vlnou dětské literatury
překladové. To však rozhodně neznamená,
že by rodiče zanevřeli na Honzíkovu cestu,
která pravidelně vycházela i nadále, a to
v soukromém nakladatelství Axióma.
V polovině devadesátých let se začaly
objevovat hlasy čtenářů, kteří si všímali, že
nové vydání oblíbené knížky se v mnohém
liší od textu, který znají z dětství, a posléze
se celý případ objevil i v médiích. Změny,
které editoři v textu provedli, chápali žurnalisté z tiskovin nejrůznějšího zaměření
především jako účtování s minulým režimem (viz tabulku I na s. 41, v níž uvádíme
několik charakteristických úprav, které se
ocitly v centru pozornosti).
Novinářský výklad těchto změn, které
byly nápadné již po zběžném přečtení textu,
byl poměrně jednoznačný: jedná se o nežádoucí ideologickou cenzuru, byť o cenzuru
„naruby“, jak poznamenala v rozsáhlém
článku pro Týden roku 1999 Krystyna Wanatoviczová. Na tomto chápání zásahu do
dětské knížky se shodovali jak komentátoři
komunističtí, kteří psali pobouřené články
do Haló novin, tak literární vědci a kritikové.
Dagmar Mocná, vedoucí katedry české literatury na Pedagogické fakultě UK, ve shodě
s tímto pohledem tvrdila, že „přepisování
jsme si užili dost“, a ptala se: „Proč i dnes
chceme přepisovat minulost?“
Letadélko Káně
Bližší pohled na to, co se z některých
starších knížek vynechává, však ukazuje,
že vypuštění pasáží obhajujících jednotná
zemědělská družstva představuje pouze část
z širšího rejstříku úprav, kterými nakladatelství do textů zasahují. To lze názorně
ukázat na další oblíbené knížce pro děti od
Bohumila Říhy – O letadélku Káněti. Oproti
starší Honzíkově cestě obsahuje toto dílko
výrazně nižší počet dobových referencí a i ty
byly ve vydání z roku 1995 eliminovány. Zásahů provedených v tomto vydání do textu
bylo však mnohem víc a jejich povaha se již
nedala vysvětlit potlačováním komunistické ideologie (viz tabulku II na s. 41).
Bez tuku a bez násilí
Uvedené příklady dokládají, že zásahy do
textu pokrývají celé spektrum témat, která
by mohla být dnešními rodiči považována za závadná. V první řadě se jedná
Mgr. Stefan Segi (*1983)
vystudoval FF UK. Působí v Ústavu
české literatury AV ČR, v. v. i. Je
doktorandem FF JČU.
Ilustrace Heleny Zmatlíkové se poprvé objevily ve vydání Letadélka Káněte
z roku 1967 a od té doby představují srozumitelný znak kontinuity různých vydání.
Bohumil Říha: O letadélku Káněti, nové, upravené vydání, Praha, Axióma 2010, s. 13.
TAB. I: Honzíkova cesta
Albatros, Praha 1985
Axióma, Praha 1991
„Čí je to koník?“
„To je družstevní.“
„Co je to družstevní?“ vyptával se Honzík. Tomuhle
zvláštnímu slovu nerozuměl.
„To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem
si ho na dnešek jenom vypůjčil.“
„A dědečku,“ zamyslil se Honzík, „co je ještě družstevní?“
„Třeba pole,“ odpověděl dědeček a ukázal bičem kolem
dokola. „Vidíš, to všechno jsou naše pole. Patří našemu
družstvu.“ (s. 18–19)
„Čí je to kůň?“
„Ten není náš. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil.“
„A dědečku,“ zamyslel se Honzík a díval se na pole,
která nechávali za sebou. Honzík najednou nevěděl, jak
by se zeptal. Nikde nikoho neviděl, a přece mu
připadalo, že na nich někdo pracuje.
„Třeba pole, vidíš,“ zachytil dědeček Honzíkův pohled
a ukázal bičem kolem dokola. (s. 15–16)
Družstvo za ně hodně utrží. (s. 55)
Hodně za ně utržíme. (s. 42).
Telefonovala jsem mu do družstva. (s. 10)
Telefonovala jsem mu. (s. 8)
Je to družstevní kohout. (s. 32)
Ten kohout není náš. (s. 25)
TAB. II: O letadélku Káněti
Albatros, Praha 1985
1995, Axióma, Praha 1995
Pepíček Slámů se protahoval oknem jen ztěžka. Byl dost
tlustý a neohrabaný. (s. 19)
Překulil se na druhou stranu. (s. 21)
Počkejte, až přiletí pan Hejduk, ten vám vyžehlí kalhoty!
Já vás přidržím a pan Hejduk vám bude stříhat jednu za
druhou. (s. 22)
Počkejte, až přiletí pan Hejduk, ten vám dá! (s. 24)
A nesmraď mi s tím kouřením. (s. 25)
Vyškrtnuto.
Hledal nějakou potvůrku, do které by se mohl zakousnout.
Měl dnes na kousání velkou chuť. (s. 35)
Vyškrtnuto.
Polekal se i krtek, který ještě nebyl mrtvý. Psí zuby ho
neprokously. (s. 36)
Vyškrtnuto.
Kde mohl, švihl po klukovských zádech rákoskou. (s. 44)
Kde mohl, ohnal se po nich koštětem. (s. 45)
Má těch rákosek asi pět, ale já se ho nebojím. (s. 45)
Já se ho nebojím. (s. 46)
Paní Slámová se zlobila a pan Sláma Pepíčkovi nabil
řemenem, který odepjal od kalhot. (s. 51, 52)
Paní Slámová se zlobila a od pana Slámy dostal
Pepíček hrozný výprask. (s. 53)
Paní Slámová se mlčky křižovala. (s. 91)
Paní Slámová jen mlčky polykala. (s. 91)
Zato pan Sláma zůstal při sobě, odepjal řemen a Pepíčkovi
hned vedle hangáru pořádně nasekal. (s. 92)
Zato pan Sláma zůstal při sobě. Nejradši by
synovi nasekal. Ale rozmyslel si to. (s. 92)
o vynechání popisů nejrůznějších druhů
násilí. Příznačné je především vyškrtnutí
zmínek o tělesných trestech, které – přinejmenším v podobě veřejného výprasku
opaskem – nemusejí dnes být pro většinu
rodičů přijatelné. Také pasáže, ve kterých se
pes snaží zakousnout jiná zvířátka, mohou
dnes v rámci zvýšeného povědomí o týrání
zvířat působit poněkud drasticky. Překvapivější je již odstranění zmínek o pokřižování,
kouření či obezitě. Můžeme se domnívat, že
k těmto zásahům došlo z důvodu ochrany
dětského čtenáře před legálními návykovými látkami a kvůli rostoucím nárokům na
tzv. politickou korektnost. Tyto poměrně
rozsáhlé změny v textu zůstaly v rámci
zvířené diskuse o cenzuře dětské literatury
nepovšimnuty, protože korespondují se
samozřejmě přijímanými současnými normami a hodnotami.
Nová cenzura
Mnohem blíže než ke komunistické cenzuře
tak mají tyto zásahy k poměrně nové vlně
zásahů do dětské literatury, která charakterizuje současné hodnoty euroamerické
společnosti a její vztah ke starší tvorbě pro
děti a mládež. Mohli bychom sem zařadit
například rozsáhlou debatu o komiksu Tintin v Kongu, který bývá obviňován z rasismu
a krutosti ke zvířatům, či vydávání knihy
Dobrodružství Huckleberryho Finna bez slova
„negr“. V animovaných filmech jsou pak často retušovány cigarety jak ve starších dílech
(například scény z animovaného seriá­lu Tom
a Jerry), tak v japonských seriálech, které
kouření dospělých běžně zobrazují.
John C. Farrar z amerického nakladatelství Farrar, Straus and Giroux k tomu poznamenal, že „zakázanou knihu pro dospělé si
chce přečíst každý. V případě knihy pro děti
ale představuje sebemenší stopa kontroverze polibek smrti“.
Z tohoto pohledu jsou zásahy do Říhova
Letadélka Káněte a Honzíkovy cesty pochopitelné – negativní zobrazení pobožných
postav či narážky na tloušťku některé z nich
mohou vyvolat kontroverzi podobně jako
chvála jednotných zemědělských družstev.
Zásah do textu tak funguje na více rovinách:
chrání dítě před neblahými společenskými
jevy, neodrazuje rodiče od koupě knihy a zajišťuje nakladateli lepší pozici na knižním
trhu. l
K dalšímu čtení…
Zdeňka Vavrušková: Má se literatura pro děti a mládež
upravovat?, Masarykova univerzita, Brno 2006.
Klára Fiksová: Srovnání jednotlivých vydání Malého
Bobše Josefa Věromíra Plevy, Masarykova
univerzita, Brno 2009.
Věra Brožová: Karafiátovi Broučci v české
kultuře, ARSCI, Praha 2011.
www.vesmir.cz
41
fotka s příběhem —
Nejúspěšnější
lovec komet
Předplatné
Výhody
–nižší cena
–přístup do kompletního
archivu od roku 1994
–články dostupné i ve formátu
pdf
Na první pohled nijak oslnivý snímek komety
SOHO-3000 vypráví zajímavý příběh lidí a strojů.
Kde jsou ty časy, kdy komety objevovali lidé?
tex t Jan Veselý
Díváme se na snímek sluneční atmosféry pořízený družicí SOHO. Co je na fotografii zajímavého? Téměř nic! Vidíme vnější
korónu, vlastně sluneční vítr, jejž tvoří
nabité částice proudící ze Slunce všemi směry rychlostí stovek kilometrů za sekundu.
Slunce samotné je zakryté terčíkem, ale vložený malý snímek ukazuje, že hustší proudy
slunečního větru korespondují s polohou
aktivních oblastí ve sluneční atmosféře
bezprostředně nad povrchem Slunce.
Pravidelné „paprsky“ slunečního větru
prozrazují, že na Slunci se opravdu nic
mimořádného neděje. To, co činí snímek
zajímavým, se nachází uprostřed černého
obdélníčku. Ne, nejde o jasnou tečku v obdélníku vlevo dole – tam se v zorném poli
koronografu družice SOHO ocitla vzdálená
dvojhvězda. Zajímavé „téměř nic“ je možné
uvidět až na detailním snímku, pro jistotu
na ně ukazuje záměrný kříž. Jde o kometu
SOHO-3000.
Nástup strojů
Kde jsou ty časy, kdy komety objevovali lidé.
Mezi nejúspěšnějšími pátrači po kometách
ve 20. století zaujímá jedno z předních míst
český astronom Antonín Mrkos. Ten našel
buď sám, nebo současně s jinými kolegy
třináct vlasatic, všechny tak, že s očima
přilepenýma k okulárům dalekohledu trpě­
livě pročesával oblohu. Však také komety
nesou jména svých objevitelů. Nejslavnější
je zřejmě kometa Honda-Mrkos-Pajdušáková,
která se vrací pravidelně jednou za 5,25 roku.
Již na konci 20. století však přišly ke slovu
automatické teleskopy vybavené citlivými detektory, kterým lidé nejsou schopni
konkurovat. A v roce 1995 byla do vesmíru
vynesena družice SOHO, určená pro sledování sluneční aktivity. Její zorné pole obsáhne
vzdálenost dvacet milionů kilometrů od
Slunce, proto očekávali astronomové, že čas
od času zachytí nějakou kometu uniknuvší
42
Vesmír 95 , leden 2016
roční
970 Kč (ušetříte 105 Kč)
dvouleté
1750 Kč (ušetříte 400 Kč)
pozornosti teleskopů – ty nemohou být namířeny do blízkosti Slunce.
Ale že jich bude za rok dvě stě? To nečekal
nikdo. V prosinci 1995, kdy družice SOHO
startovala do vesmíru, znali astronomové
jen asi devět set komet. Ke svým dvacetinám si jen s malým předstihem SOHO
věnovala svůj třítisící „zářez“.
Studentská sleva*
roční předplatné – 776 Kč
(ušetříte 299 Kč)
* pro držitele karty ISIC
Rodina sebevrahů
O kometách, které se doslova vrhají do
Slunce, astronomové vědí už dlouho. Už
Předplatné zajišťuje
„Snímky Slunce a jeho atmosféry pořízené družicí
jsou prakticky okamžitě na internetu. A hledání
komet na veřejně přístupných fotografiích se
mezi lidmi stalo oblíbeným sportem.“
v 19. století německý astronom Heinrich
Kreutz (1854–1907) dokázal, že několik komet,
jež se extrémně přiblížily ke Slunci, má
podobnou dráhu a zřejmě společný i původ.
Začalo se mluvit o Kreutzově rodině komet.
Ve 20. století se z členů této rodiny vyznamenala kometa Ikeya-Seki, kterou dva japonští
amatéři objevili 18. září 1965 nezávisle na
sobě s časovým odstupem pouhých patnácti
minut. O měsíc později se jádro této komety
rozpadlo pod přímým dohledem astronomů.
Mgr. Jan Veselý (*1967) studoval
astrofyziku na MFF UK a vystudoval
učitelství fyziky na Vysoké škole
pedagogické (dnes Univerzita Hradec
Králové). Zabývá se výukou a popularizací
astronomie a astrofyziky, věnuje se teorii
komunikace vědy. Pracuje na Hvězdárně
a planetáriu v Hradci
Králové, kde připravuje
astronomické programy
pro veřejnost, žáky
a studenty ve všech
stupních vzdělávání.
V roce 2011 pak něco podobného předvedla
kometa Lovejoy. Prakticky žádná kometa
z Kreutzovy rodiny nepřežije těsný průlet
kolem Slunce, naprostá většina se zcela
rozplyne na prach, některé se „jen“ rozpadnou na více kusů. Předpokládá se, že
všechny jsou pozůstatky po jediném velkém
tělese, které se začalo drolit už před mnoha
staletími.
Bez lidí to nejde
Kometa SOHO-1000 byla nalezena v srpnu
2005 a SOHO-2000 v prosinci roku 2010. Jak
je možné, že za deset let práce družice bylo
objeveno „jen“ tisíc komet a poté se tempo
prakticky zdvojnásobilo?
Snímky Slunce a jeho atmosféry pořízené
družicí jsou prakticky okamžitě k dispozici
na internetu. A hledání komet na veřejně
přístupných fotografiích se postupem času
mezi lidmi stalo oblíbeným sportem. To
díky jejich trpělivému prohlížení snímků
pořízených koronografem družice se SOHO
stala nejúspěšnějším lovcem komet.
SEND Předplatné, P. O. Box 141
140 21 Praha 4
tel. 225 985 225, 777 333 370
[email protected], www.send.cz
Snímky sluneční
atmosféry pořízené
družicí SOHO, která je
společným projektem
ESA a NASA. V černém
obdélníčku na snímku vpravo
a ve výřezu na horním snímku
je vidět kometa SOHO-3000.
Více informací:
www.vesmir.cz/predplatne
Snímky ESA / NASA.
Děkujeme za přízeň!
Většinou jde o astronomy amatéry. Kometu SOHO-1000 našel italský středoškolský
učitel, ale vystudovaný astrofyzik Toni
Scarmato, SOHO-2000 našel Michal Kusiak,
tehdy student astronomie na univerzitě
v Krakově. SOHO-3000 si připsal na konto
Worachate Boonplod z Thajska, který je
znám tím, že do národního jazyka překládá
oblíbený simulátor vesmíru Stellarium.
Jak je z fotografie patrné, chce to zkušeného vyhledávače s dobrýma očima. A to byla
SOHO-3000 objevena na snímku ze 13. září,
na němž byla ještě o něco slabší. Nalézt kometu tedy není jednoduché, ale na druhou
stranu nejde ani o pouhou zábavu výstředních podivínů, vyžívajících se ve sčítání
úlomků pradávné velekomety.
Ionty uvolněné z rozpadajících se komet
interagují se slunečním větrem, proto sledování sebevražedných komet přináší také
informace o slunečním magnetickém poli.
Takže: kometa SOHO-4000 se už určitě blíží
k Slunci. Hlásí se dobrovolník, který ji na
snímcích najde? Nechcete-li hledat, můžete
se zúčastnit alespoň tipovací soutěže – dokážete přesně odhadnout datum a čas, kdy
bude zaznamenána kometa SOHO-4000? Sledujte http://sohowww.nascom.nasa.gov/ l
www.vesmir.cz
43
mladí autoři — historie
Ženy
ve víru války
Druhá světová válka, protektorát Čechy a Morava
přinesly velké změny do obyčejného života všech
lidí. Vůči dvěma protipólům – kolaboraci a odboji – se
vymezovali nejen muži, hlavní aktéři veřejného života,
ale i ženy. Jejich osudy byly mnohdy velmi pohnuté.
Na obou stranách „barikády“.
tex t Blanka Jedličková
Smutný byl i životní příběh herečky Zdeny Kavkové–Innemannové (9. července
1896, Praha – 1. prosince 1965, Praha). Ačkoliv
dnes se o ní už mnoho neví, svého času
byla výraznou herečkou, jednou z prvních
filmových „star“. Debutovala ve dvaceti
letech jako květinářka ve filmu Zlaté srdéčko
a tento němý film odstartoval její zářivou
kariéru. Stala se často obsazovanou a oblíbenou hvězdou, k čemuž jí pomáhala i její
krása, představující jakýsi ideál dvacátých až
třicátých let 20. století; však také nejčastěji
ztvárňovala dívčí milovnické role.
Svoji první velkou roli si zahrála ve
Slavínského filmu Zlatá žena, objevovala se
i vedle takových hvězd, jakými byly Vlasta
Burian, Karel Hašler či Antonie Nedošínská.
U filmu poznala také svého budoucího manžela, režiséra Svatopluka Innemanna. Titulní role dostala i ve filmech Červená karkulka,
Děvče ze Stříbrné hranice, Falešná kočička, asi
nejvýraznější úspěch pak slavila v hlavní
roli ve filmu Vaňousek a Stázička, kde hrála
po boku Adolfa Branalda.
Nástup zvukového filmu ale herečce v další
kariéře příliš nepřál. Jak zajímavý byl její
mimický projev, který byl základem němého
filmu, tak nežádaným se stával její specifický
hlas a projev ve filmu zvukovém a její popularita velice rychle klesala. V třicátých letech
si zahrála už jen v osmi filmech a od roku
1936 se Zdena Kavková ve filmu již neobjevila
a dále se věnovala jen divadlu. Působila v Divadle na Vinohradech a také v Uranii.
Prokletá rasa?
Zajímavou životní roli však Kavkové
přinesla německá okupace. Dne 12. února
1940 se manželé Innemannovi stali členy
fašistické organizace Vlajka, jedné z čelných kolaborantských organizací. Později
z ní sice vystoupili, ale jen proto, že jim
44
Vesmír 95 , leden 2016
bylo 20. listopadu 1940 přiznáno německé
státní občanství. Od roku 1940 také psali do
extremistického časopisu Arijský boj. Jejich
společné články byly plné antisemitských
a antibolševických myšlenek. Jednou jejich
povídkou či dokonce románem byl text na
pokračování, jmenoval se Prokletá rasa. Osud
arijské dívky v roce 1938–1939. Byl to modelový
text, který se stal vzorem pro mnohé další
protektorátní antisemitské příběhy.
Zdena Kavková do Arijského boje psala i své
vlastní články, například I ženy musí vstoupit
do Arijského boje! nebo protižidovský Ráj
židovských dětí za židomarxismu. Ze všech můžeme cítit útočnost, nenávist, a co se stylu
týče, pak břitkost a umělost. O literárních
kvalitách se vůbec nedalo mluvit.
Skrze její články k nám mluví pokřivený
charakter, možná i zatrpklá osobnost. Kromě
psaní se také horlivě prosazovala v nacistických propagandistických rozhlasových
skečích, známá byla i díky roli Hany Benešové
v rozhlasové hře Halo volá Londýn. To samo
o sobě už můžeme označit za zradu, ale Zdena
Kavková se dopustila ještě horšího chování. Už
krátce po vzniku protektorátu proslula jako
udavačka a donašečka. V roce 1944 se pod jménem Silli stala dokonce placenou konfidentkou
gestapa a do problémů přivedla možná desítky
lidí. Je to o to hrůznější, že si byla svého jednání, včetně následků, zcela vědoma.
Poválečné vyšetřování její kolaborantskou
činnost potvrdilo. Mimořádný lidový soud
v Praze ji v květnu 1946 odsoudil na patnáct
let žaláře. Propuštěna byla v roce 1955
po téměř osmi letech, v ne příliš dobrém
zdravotním stavu. Jak uvádí Radek Žitný, po
svém propuštění se ještě k „umělecké práci“
vrátila, když si údajně přivydělávala jako
uklízečka v biografu.
Závěr života dožila v osamění – bez dětí
a bez manžela, kterého přežila o dvacet let,
Zdena
Kavková
v mládí.
Blanka
Jedličková:
Ženy na rozcestí
Národní archiv, fond
Policejní ředitelství, Praha
– všeobecná spisovna
1941–1950, sign. I 66/14,
karton 4181.
Academia, Praha 2015,
320 s., doporučená
cena 325 Kč
jen se svým vlastním svědomím. Zemřela
1. prosince 1965 ve věku 69 let.
Zdena Kavková byla ženou, která byla
ochotná pro své vlastní ambice a blaho
odhodit veškeré morální zásady. Potvrzují
to i její vlastní slova, která pronesla před
soudem a která charakterizují její skutečnou
osobnost: „Kdyby sem přišli Arabové, žádala
bych o příslušnost arabskou.“ Na začátku čtyřicátých let nemohla tušit, že se karta obrátí
a že bude za své zbabělé chování potrestána.
Ale i statečné příběhy
Příběh Zdeny Kavkové–Innemannové je
jedním z mnoha. Nemůžeme ale podlehnout
dojmu, že se takto zachovala většina lidí. Je
tomu spíše naopak. Ačkoliv některé ženy
se vlastním přičiněním nebo jen souhrou
okolností rozhodly kolaborovat, jiné se zapojily do odbojové činnosti a staly se oběťmi
totalitního násilí. Stačí, když zůstaneme
v divadelním prostředí a nahlédneme různorodost protektorátní společnosti.
Připomeňme například výtvarnici Mila­
du Marešovou, která za práci pro ilegální
časopis V boj strávila dlouhé roky v ženské
věznici ve Waldheimu. Tanečnici a choreografku Ninu Jirsíkovou, která svůj protinacistický postoj vyjadřovala na jevišti divadla
E. F. Buriana a která byla po nastudování její
hry Pohádka o tanci spolu s dalšími kolegy
zatčena a poslána do koncentračního tábora.
Důkazem toho, jak krutý uměl nacistický
režim být, byla smrt herečky Anny Letenské,
zastřelené v Mauthausenu 24. října 1942. Oficiálně za pomoc odboji, fakticky ale tak trochu náhodou. I taková ale byla heydrichiáda.
Mgr. Blanka Jedličková
vystudovala v rámci programu Historické
vědy obor Kulturní dějiny na Univerzitě
Pardubice. Zde působí jako doktorandka,
pracuje též v Historickém ústavu AV ČR.
Nakladatelství Academia vydalo letos její
knihu Ženy na rozcestí, kde se věnuje životu
zejména žen v době protektorátu, v rámci
vítězství v 2. ročníku studentské soutěže,
jejímž záměrem je dát
možnost mladým, ještě
neobjeveným autorům vydat
svou magisterskou práci
a pro čtenáře objevit nový
talent české vědy.
Portrét Niny Jirsíkové,
Ateliér Benda, dvacátá až
třicátá léta 20. století.
Sbírka Národního muzea, H6p-15/79.
To, jaký měla německá okupace vliv na
osudy lidí i dál po osvobození, bychom
mohli ukázat na životních příbězích známé
prvorepublikové herečky a módní ikony
Anny Sedláčkové a její dcery Marcelly
Sedláčkové. Ačkoliv byly součástí kulturní
elity, za okupace žily poměrně normálním
životem. A ten byl nelehký.
Život na příděl
Všechny ženy se musely potýkat s každodenní protektorátní realitou, které byl
vlastní třeba i život na příděl. Potraviny
byly jen na lístky, látky a oděvy na šatenky,
tabačenky sloužily kuřákům a benzin byl
především pro služební vozy. Z všeobecného
nedostatku začal velice brzy těžit černý
trh, na kterém se sice dalo sehnat téměř
cokoliv, ale málokdo na to měl. Změnilo se
tehdy mnohé. Čeština se musela uskromnit
na úkor němčiny. Strach, který vyvolávala
nutnost zatemňování, zatýkání gestapem
či později poplachy ze sirén, představoval
podstatnou složku lidského rozhodování.
Společenský život utrpěl, avšak nepřestal
existovat. Taneční zábavy byly zakázány,
ale divadla a kina zaznamenávala vysokou
návštěvnost. I restaurace a hospody žily dál
svým vlastním, byť náhražkovým životem.
Ačkoliv válka byla ve znamení neustálého
přešívání oděvů, udržela se nejenom
krejčovství, ale i oblíbené módní salony.
Přes všechny útrapy nově nastoleného
režimu se žilo dál.
Ačkoliv válčení bylo výsadou mužů, i ženy
musely v době války nějak žít a některé
dokonce s muži spolupracovaly v jejich
„mužských úkolech“ na poli politickém, válečném, odbojovém i kolaborantském. Válka
postavení ženy nevyhnutelně proměnila,
a to jak v neoficiální, tak i v oficiální rovině.
Ženy se sice měly soustředit především na
odvěkou roli matky, ale nacistická ideologie
s nimi počítala i jako s důležitou a početnou
pracovní silou. Takový byl požadavek tehdejší totalitou stísněné společnosti. Vedle
matky a pracovní síly pak žena měla umět
zajistit domácnost, která byla závislá na
přídělovém systému, měla umět přešít staré
šaty v nové a také sehnat nesehnatelné.
Současně ale měla být elegantní, sportovně
založená a svěží. Takový vzor ženy nacházely nejenom v protektorátních filmech, ale
i na stránkách protektorátního tisku.
Za druhé světové války se ženy zapojovaly do různých činností mnohem aktivněji,
účastnily se dokonce i bojů v řadách vojenských jednotek, zatímco v první světové válce pomáhaly maximálně jako ošetřovatelky
ve vojenských lazaretech. Ženy tak nacházíme i v československé armádě. Byly to většinou emigrantky, které se dobrovolně přidaly
k zahraničním jednotkám. Ať již na frontě,
v zázemí, či přímo v protektorátu pracovaly
ženy i jako zdravotnice, ošetřovatelky,
lékařky či jako řidičky, opravářky nebo
údržbářky, pradleny, kuchařky i pekařky.
Co se týče postavení vůči mužům, žena
v protektorátní společnosti příliš o jeho zlepšení neusilovala. Neměla na to čas, prostředky
ani myšlenky. Postavíme-li toto období do
kontextu doby meziválečného Československa,
které například historička Pavla Horská považuje za „zlatý věk feminismu v Čechách“, dojdeme
k názoru: pakliže druhá světová válka z českého pohledu do emancipačních snah žen přímo
nezasáhla, tak je přinejmenším utlumila.
Pokud se postavení ženy ve společnosti během
druhé světové války proměnilo, pak přirozenou cestou, přizpůsobením se situaci. l
K dalšímu čtení…
Bartošková Šárka, Bartošek Luboš: Filmové profily 2:
českoslovenští filmoví herci. ČFÚ, Praha 1990.
Žitný Radek: Protektorátní rozhlasový skeč: jak
zlomit vaz (nejen) králi komiků. BVD, Praha 2010.
Buriánová Miroslava: Móda v ulicích protektorátu. Národní
muzeum, Praha 2013.
Vávrová Milada: Vojáci v sukních, vyd. Milada Vávrová,
Jihlava 2001.
Horská Pavla: Naše prababičky feministky. NLN, Praha
1999.
www.vesmir.cz
45
životní prostředí —
PM
jízda po dálnici
46
Vesmír 95 , leden 2016
vztahují na nová vozidla, testovaná v laboratoři za přesně definovaných podmínek, včetně tzv. jízdního cyklu, ve kterém je sekundu
po sekundě předepsaná rychlost vozidla.
U novějších technologií motorů s pokročilými systémy řízení dávky paliva a zařízení
pro úpravu výfukových plynů však již vždy
neplatí, že nižší emise v laboratoři vedou
k úměrně nižším emisím v reálném provozu.
Naopak množství reálných emisí ve srovnání
s laboratorními hodnotami roste, takže nové
normy nedosahují očekávaných přínosů.
U klasických benzinových motorů spalujících homogenní směs paliva a vzduchu
byl problém emisí účinně řešen nasazením
třícestného katalyzátoru, který oxiduje
organické látky a oxid uhelnatý (CO) na
oxid uhličitý (CO2) a vodu a redukuje NOx na
dusík. Předpokladem je dostatečná teplota
katalyzátoru a přesná regulace poměru paliva a vzduchu, aby ve výfukových
plynech nepřebýval ani kyslík (snižuje se
účinnost redukce NOx), ani palivo (nedostává se kyslíku pro oxidaci organických látek
a CO). U benzinových motorů v USA bylo
touto cestou dosaženo velmi nízkých emisí,
s výjimkou studeného startu a prudších
změn otáček nebo zatížení motoru, kdy
řídicí jednotka na krátký okamžik nestačí
dodržet poměr paliva a vzduchu. V Evropě,
kde používaný jízdní cyklus NEDC (New
European Driving Cycle) u většiny motorů
pokrývá jen nižší a střední otáčky a zatížení,
nastavují mnozí výrobci motory při vysokém zatížení na bohatou směs s přebytkem
paliva, aby tak získali vyšší výkon z daného
zdvihového objemu motoru. Při takovém
režimu nejenže prudce rostou emise částic,
organických látek a CO, ale katalyzátor,
kterému se nedostává kyslíku, je nedokáže
zpracovat. Navíc při takovém režimu vzniká
rovněž nežádoucí amoniak (NH3).
Doc. Michal Vojtíšek,
Ph.D., (*1973) se zabývá
hodnocením dopadů nových
technologií a paliv na výfukové emise,
životní prostředí a zdraví. V roce 1996
vyvinul na University of Pittsburgh, kde
studoval obor zdroje energie, jedno
z prvních zařízení pro měření emisí za
reálného provozu. Působí na Technické
univerzitě v Liberci
a v Centru vozidel
udržitelné mobility
při Fakultě strojní
ČVUT v Praze.
0
0
20
40
60
80
100 120 140 160 180
0
20
40
60
rychlost [km/h]
80
100 120 140 160 180
rychlost [km/h]
1. Okamžité emise částic (Vlevo) a NOx (vpravo) automobilu s Euro 4 naftovým
motorem v přepočtu na kg paliva během jízdního cyklu ECE (městská část
homologačního cyklu NEDC) a během rychlé jízdy po dálnici v závislosti na rychlosti
(vodorovná osa) a zrychlení (svislá osa). Plochy kruhů jsou úměrné okamžitým
emisím, udané měřítko 1 g PM a 10 g NOx na kg paliva odpovídá, při spotřebě 6 litrů
na 100 km, Euro 3 limitům 0,05 g/km PM a 0,5 g/km NOx; Euro 4 limity jsou poloviční.
plyny zpravidla nerecirkulují, a proto jsou
emise NOx výrazně vyšší.
To je doloženo mimo jiné i měřením
za reál­ného provozu v rámci evropského
projektu MEDETOX (www.medetox.cz),
zaměřeného na toxicitu výfukových emisí
v reálném provozu, na kterém se podílí
Ústav experimentální medicíny AV ČR,
Technická univerzita v Liberci a Ministerstvo životního prostředí ČR. Na obr. 1 jsou
vyneseny okamžité hodnoty emisí částic
(vlevo), a emisí NOx (vpravo), automobilu
Škoda Octavia. Je patrné, že emise částic
i NOx při maximálním zrychlení a při vysoké rychlosti výrazně převyšují hodnoty při
ustálené rychlosti do cca 120 km/h.
Pozdní vstřik paliva a EGR redukují NOx
pouze omezeně, u novějších motorů jsou
proto nasazovány katalyzátory, a to buď
zásobníkové (LNT), nebo selektivní redukční
(SCR). V zásobníkových katalyzátorech se
při provozu na chudou směs NOx chemicky
vážou (např. na sloučeniny barya) a jsou
periodicky redukovány jako u třícestného
katalyzátoru během pravidelného krátkého
provozu bez přebytku vzduchu. Tím ovšem
narůstají emise částic, se kterými se musí
vypořádat filtr částic, a mírně i spotřeba
paliva. To může výrobce nebo provozovatele
motoru vést k tomu, aby regeneraci zásobníkového katalyzátoru selektivně vypínal
v režimech mimo emisní test, či dokonce
i v režimech emisního testu, pokud řídicí jednotka motoru usoudí, že motor není testován,
což je právě ono podvodné jednání, ze kterého Federální úřad pro ochranu životního prostředí USA (EPA) obvinila firmu Volkswagen.
Dalším možným problémem zásobníkových
(i některých dalších) katalyzátorů jsou také
emise vysoce potentních skleníkových plynů
metanu a oxidu dusného (N2O), viz obr. 2.
Účinnější metodou redukce NOx je selektivní redukční katalyzátor, který jako redukčního činidla využívá amoniaku (čpavku), jenž
vzniká rozkladem močoviny vstřikované
do výfukového potrubí. Selektivní redukční
katalyzátory jsou zpravidla neúčinné při
nízkých teplotách výfukových plynů při
dlouhodobém nízkém zatížení motoru, například při pojezdu v koloně. Aby se zamezilo
úniku nezreagovaného amoniaku, montuje
se v USA na těžké motory za selektivní redukční katalyzátor ještě oxidační katalyzátor.
Je otázkou, zda množství močoviny potřebné
75
60
45
30
15
0
1
0
–1
–2
800
700
600
500
400
300
200
100
0
13.40
regenerace LNT
CH4 [ppm]
NOx [ppm]
N2O [ppm]
CO2 [%]
13.45
13.50
13.55
14.00
14.05
14.10
14.15
absence regenerace LNT
= vyšší NOx
14.20
14.25
14.30
120
105
90
75
60
45
30
15
0
14.35
zrychlení [m/s2]
Výfukové emise ze spalovacích motorů
jsou i přes podstatné pokroky v technologii
spalovacích motorů nadále jedním z hlavních negativních jevů soudobé silniční
dopravy. V ČR lze za prioritní považovat
částice (PM) a oxidy dusíku (NOx , souhrnné
označení pro oxid dusnatý a dusičitý).Částice
převážně o průměru jednotek až desítek
nanometrů, které tvoří většinu částic emitovaných spalovacími motory, jsou uvolňovány
v blízkosti lidí v dýchací zóně. Při vdechnutí
mají tyto částice relativně nejvyšší pravděpodobnost záchytu v plicních sklípcích
i vysokou schopnost pronikat buněčnou
membránou do krevního oběhu. Na tyto
částice se váží rakovinotvorné látky, např.
benzo(a)pyren. Při vysokých teplotách a tlacích ve spalovacím prostoru motoru vzniká
oxid dusnatý (NO), a ten se v atmosféře (či
v některých typech oxidačních katalyzátorů
používaných u naftových motorů) přeměňuje
na dráždivý oxid dusičitý (NO2). Za přítomnosti organických látek a slunečního záření
se oxidy dusíku podílejí na tvorbě troposférického ozonu, který reaguje s organickými
látkami a poškozuje například sliznice.
Rostoucí využití osobní i nákladní silniční dopravy, stavebních strojů, zahradní
techniky a dalších motorizovaných strojů,
výfukové plyny vypouštěné v bezprostřední
blízkosti obyvatel a velmi malé rozměry
a vysoká rizikovost emitovaných částic se
v EU značnou měrou podílejí na odhadovaných více než 400 tisících předčasných
úmrtí ročně. To je připisováno zejména částicím (v menší míře troposférickému ozonu)
v atmosféře, a to převážně z dopravy; což
je řádově více než počet úmrtí v důsledku
dopravních nehod.
Zavedení přísnějších emisních limitů se
v minulosti z velké části podílelo na snížení
emisí na vozidlo a kilometr. Tyto limity se
1
CO2 [%], N2O [ppm]
tex t Michal Vojtíšek
měřítko 10g/1kg
měřítko 1g/1kg
2
–2
rychlost [km/h]
Proč se výfukové emise spalovacích motorů
v reálném provozu liší od laboratorních testů?
Motoristé odstraňují filtry, úspory jsou relativně
malé, cena, kterou platí exponovaní jedinci či
společnost, je vysoká.
NOx
jízdní cyklus ECE
–1
NO [ppm], CH4 [ppm]
Nejen NOx
a Volkswagen
Emise částic při maximálním zrychlení
nebo velmi vysoké rychlosti (plný výkon)
jsou tak výrazně vyšší než při ustálené rychlosti do cca 120 km/h, a to i v přepočtu na
kilogram spotřebovaného paliva. To typický
problém nejen benzinových motorů, ale i
naftových motorů bez filtru částic, kde lze
snadno dosáhnout vyššího výkonu navýšením dávky paliva, ať již to udělá sám výrobce,
nebo některá z „dílen“ nabízejících přečipování (chiptuning) motoru na vyšší výkon.
Problém emisí částic byl úspěšně řešen
nasazením filtrů částic z porézní keramické
hmoty, ve kterých se částice velmi účinně
zachytávají (90–99,9 %) a následně jsou při
vyšších teplotách výfukových plynů spalovány. (Vyšších teplot je dosaženo při vyšším
zatížení motoru nebo při tzv. aktivní regeneraci vstřikem paliva do výfukového systému.)
Filtry zpravidla fungují bezproblémově po
celou dobu životnosti motoru, jak dokládají
zkušenosti s těžkými vozidly ze Švýcarska
a USA. Nesprávné či neodborné zacházení
s motorem, například jeho přečipování,
používání paliv a olejů s vysokým obsahem
nespalitelných látek, zanedbávání údržby
a obecně provoz motoru v špatném stavu
vedou k ucpávání filtru a následně k tomu, že
mnozí motoristé, místo aby řešili primární
problém motoru, raději filtry částic odstraňují či ničí. Tolerance k takovému jednání ze
strany společnosti, resp. pověřených orgánů
státní správy je pak v přímém rozporu s požadavkem na existenci těchto filtrů, který volení zástupci vyjádřili v evropské legislativě.
Problémem u naftových motorů zůstávají
NOx. Ty jsou na výstupu z motoru v porovnání s benzinovým motorem zpravidla mnohem
menší, avšak nelze je redukovat třícestným
katalyzátorem, protože naftové motory pracují vždy s relativně velkým přebytkem vzduchu. Lze je částečně snížit zpožděním hoření
paliva (na úkor spotřeby paliva a emisí částic)
nebo recirkulací výfukových plynů (EGR, na
úkor emisí částic). Recirkulaci výfukových
plynů však nelze využít při vyšších zatíženích, kde by snížení průtoku vzduchu (úměrně toku recirkulovaných výfukových plynů)
nutně vedlo k nižšímu výkonu. Evropské
motory tak při vyšších zatíženích výfukové
zrychlení [m/s2]
3
14.40
2. Koncentrace oxidu uhličitého, metanu, N2O a NOx (NOx = NO + NO2) u vozidla
Škoda Octavia (naftový motor Euro 5) během reálného provozu (měření Ing. Pechout,
Technická univerzita v Liberci, projekt MEDETOX). Periodické špičky jsou důsledkem
pravidelné regenerace zásobníkového katalyzátoru, pokud k této regeneraci
nedochází, je patrný nárůst koncentrací NO.
na redukci NOx není násobně vyšší, než
odpovídá skutečné spotřebě dané kapacitou
zásobníku močoviny a intervalem jejího
dolévání udávaným výrobcem. Pokud ano,
napovídalo by to, že „selektivní“ provoz katalyzátoru (ke vstřiku močoviny dochází s větší
pravděpodobností během testovacího cyklu
než během reálného provozu) se v takovém
případě týká i automobilů se selektivním
redukčním katalyzátorem.
Zde dosud nezmíněnou kategorií motorů
jsou benzinové motory s přímým vstřikem
paliva do válce (označované DISI nebo GDI),
u kterých se prolínají koncepty „klasického“
benzinového motoru spalujícího předem připravenou homogenní směs paliva a vzduchu
a vznětového (naftového) motoru, v němž
se samovolně vznítí a následně odhořívají
jednotlivé kapičky paliva. U DISI motorů lze
očekávat emise částic někde mezi benzinovými motory pracujícími s homogenní
směsí a naftovými motory bez filtru částic.
V porovnání s naftovými motory s filtrem
částic jsou emise částic DISI motorů vyšší,
a protože emisní limit pro částice platí i pro
ně, lze očekávat, že v budoucnu budou filtry
částic používány i u mnohých benzinových
motorů. Obdobně mohou být při vrstvené
směsi problémy s emisemi oxidů dusíku, které je pak třeba následně redukovat tak jako
u naftových motorů.
Moderní motory s pokročilou regulací
dávkování paliva a časování jeho hoření
spolu s účinnými zařízeními pro úpravu
výfukových plynů mohou zabezpečovat
velmi nízké emise, jen pokud jsou odpovídajícím způsobem nastaveny, udržovány a provozovány. V porovnání se starými motory
již zdaleka neplatí, že emise ve vybraných
provozních bodech jsou rozumným obrazem
emisí motoru při každodenním provozu.
Naopak u moderních motorů roste význam
měření emisí za reálného provozu jako
metoda odhalení jejich nadměrné produkce
(ať již cílené nebo nechtěné), měření emisí
dosud legislativou nelimitovaných složek,
a protože účinky na lidský organismus nelze
určit pouze z chemického složení, též sledování zdravotního rizika výfukových plynů.
Jinak se může stát, tak jako tomu dosud bylo
v případě emisí NOx u naftových automobilových motorů, že se emise snižují pouze
„papírově“, bez reálného dopadu na kvalitu
ovzduší, která je ve většině evropských měst
stále poměrně tristní.
Je zřejmé, že přínosy přísnější emisní
legislativy násobně převyšují související
náklady. Úspory provozovatelů motorů s vysokými emisemi jsou relativně malé, zatímco exponovaní jedinci či společnost obecně
platí podstatně vyšší cenu svým zdravím.
To je důvod, proč objektivní a nezávislé
hodnocení emisí (nejen) spalovacích motorů
v reálném provozu má svoje místo stejně tak
jako v USA i v Evropě. l
www.vesmir.cz
47
Nobelova cena za fyziologii a medicínu —
o konspiračních teoriích tvrdících, že firmy
účinnou léčbu tají, aby mohly prodávat
drahé a málo účinné léky). Případ ivermektinu a firmy Merck přesvědčil, že je možný
i opačný přístup. Její tehdejší výkonný
ředitel Pindaros Roy Vagelos v polovině osmdesátých let prosadil bezplatnou distribuci
ivermektinu v ohniscích nejvýznamnějších
parazitárních onemocnění působených
tkáňovými hlísticemi. Jde o říční slepotu
neboli onchocerkózu, zapříčiněnou filárií
Onchocerca volvuls (česky vlasovec kožní),
a elefantiázu. Tento název zahrnuje tři lymfatické filariózy, především wuchereriózu
působenou filárií Wuchereria bancrofti (česky
vlasovec mízní) a brugiózu s původcem filárií Brugia malayi a B. timori (česky vlasovec
malajský a timorský).
Dlouhé
šachové partie
s parazity
Slavíme úspěchy
V čem spočívá zásluha letošních laureátů Nobelovy
ceny za fyziologii a medicínu a nesporný význam
jejich objevů? Proč z celé řady anthelmintik
a antimalarik právě tato dvě zachránila milionům
lidí zdraví a život?
tex t Oleg Ditrich
Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu letos komise rozdělila mezi dvojici
William Cecil Campbell a Satoshi Ōmura a čínskou farmakoložku Youyou Tu
(Joujou Tchu). Ocenila objev účinných
antiparazitárních léků, v prvním případě
avermektinu a jeho derivátů, jež působí
hlavně proti parazitickým hlísticím (Nematoda), a v druhém případě artemisinu
a jeho derivátů účinných proti malarickým plasmodiím.
V obou případech se zdůvodnění běžně
interpretuje nesprávně: „za novou léčbu”.
Do jaké míry je skutečně nová?
Campbell vytvořil ivermektin, polosyntetickou verzi avermektinu B, již počátkem sedmdesátých let 20. století. Původní
avermektiny byly získány z kultur Streptomyces avermitilis, které Ōmura poskytl spolu
s dalšími kulturami půdních streptomycet produkujících biologicky účinné látky
Camp­bellovi a laboratořím firmy Merck.
Avermektiny se dodnes získávají ze streptomycet, ivermektin se pak z nich vyrábí
selektivní katalytickou hydrogenací.
I artemisin (v anglické literatuře artemisinin) byl získán již v sedmdesátých letech,
ale jeho zdroj, pelyněk roční (Artemisia
annua), byl v tradiční čínské medicíně proti
malárii užíván již po staletí (první písemná
zmínka o jeho použití proti horečce se objevila již v r. 340 n. l.).
O tom, jak doktorka Tu hledala potenciální antimalarika ve starých čínských
textech, se zmiňovala různá média. Dodnes
se artemisin získává i z pelyňku, ale
především se jeho prekursor produkuje
pomocí geneticky modifikovaných kvasinek
v bioreaktorech a z něj se pak připravuje
řada polosyntetických derivátů (arthemeter,
artesunát, dihydroartemisinin atd.).
Proč právě tyto dvě látky z celé řady ant­
helmintik a antimalarik zachránily život
a zdraví milionům lidí?
Závody parazitů a lidí
RNDr. Oleg Ditrich, CSc., (*1953)
vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě
Univerzity J. E. Purkyně (dnešní
Masarykovy univerzity) v Brně.
V Parazitologickém ústavu AV
ČR v Českých Budějovicích
se věnuje parazitózám
člověka.
48
Vesmír 95 , leden 2016
Parazitické organismy zápolí se svými hostiteli a výrazně tím ovlivňují evoluci všeho
živého (teorie červené či šachové královny
je všeobecně známa a akceptována – např. T.
Grim: Sex, pokrok a evoluční závody, Vesmír
78, 700, 1999/12). Člověk se svými parazity
a s parazity domestikovaných zvířat soupeří
ještě na jiném kolbišti. Toto soupeření je
velmi nesportovní: používají se především
chemické zbraně.
Podobenství s Carrollovou královnou,
která musí stále běžet, aby se na pohybující
se zemi mohla na chvilku zastavit, však vystihuje situaci i v tomto případě. Vymýšlíme
stále nová terapeutika (či znovuobjevujeme
ta pozapomenutá), ale parazitické organismy se jim různou rychlostí přizpůsobují.
Jednou z jejich nejúčinnějších zbraní je
rezistence. Strategie je jednoduchá: mutace
a následná selekce rezistentních kmenů.
Pokud se přidržíme šachové alegorie: donedávna to vypadalo, že v případě parazitů
je každá partie (nové antiparazitikum)
předem prohraná a úspěšné jsou ty hry, ve
kterých vzdorujeme co nejdéle, zejména
tím, že máme promyšleno několik tahů
dopředu.
Pokud jde o parazitické hlístice a antiparazitika vyvinutá proti nim, významná je
vzrůstající rezistence zejména na preparáty
benzimidazolové (mebendazol, albendazol, thiabendazol) a imidazothiazolové
(levamisol).
A malárie? Mapy ukazující rychle postupující rezistenci jednotlivých druhů zimniček (Plasmodium) na antimalarika jsou noční
můrou lékařů, farmaceutů i cestovatelů.
Donedávna býval záchranou při multi­
rezistenci na syntetická antimalarika starý
dobrý chinin, ale i na něj pak vznikla odolnost. Bohužel kvůli neschopnosti lidí a států se mezi sebou domluvit nepomohly ani
„dopředu promyšlené tahy“. Snaha vyčlenit
některá tehdy nová antimalarika pouze
V některých komunitách na západě subsaharské Afriky postihla říční slepota
až polovinu mužů starších čtyřiceti let. Snímek CC BY-NC 2.0.
pro léčbu lidí infikovaných rezistentními
kmeny dosud vždy selhala: začaly se používat i pro prevenci, čímž se zvýšila šance na
vyselektování rezistentních plazmodií.
Přínos avermektinů a artemisinu spočívá
právě v tom, že se rezistence na ně vyvíjela velmi pozvolna a dodnes se šíří velice
pomalu.
Ideální lék proti parazitům
Jaké jsou dvě nejdůležitější vlastnosti ideál­
ního antiparazitárního přípravku? Měl by
být pro parazita mnohem jedovatější než pro
hostitele a rezistence na něj by se neměla
vyvinout vůbec nebo (buďme skromní) jen
povlovně.
První z vyjmenovaných vlastností (nazýváme ji neškodnost) ivermektin má. Váže se
na glutamát-chloridové kanály na postsynaptických membránách v nervových
a svalových buňkách a způsobuje nadměrný
přísun chloridových iontů, jenž má za následek paralýzu a následnou smrt parazita. Tyto kanály mají členovci a hlístice, my, savci
ne, a proto je pro nás ivermektin v dávkách
hubících parazity skutečně neškodný.
Farmaceutické firmy jsou často obviňovány z bezohledné honby za ziskem (nemluvě
Malé odbočení k českému názvosloví
Název vlasovec používám zřídka, většinou, podobně jako mnoho kolegů
– parazitologů, počešťuji latinské názvy hlístic: onchocerka, wucherérie,
drakunkulus. Mám k tomu několik důvodů: asociaci s ruskými vlasovci
a taxonomickou bezobsažnost – drakunkulus je ze skupiny Camallanoidea,
a tedy mezi filárie nepatří. V neposlední řadě k tomu přispívá i skutečnost, že si
„vlasovce“ oblíbili vymítači parazitů (Kuchta a kol. http://vesmir.cz/2015/09/24/
pravda-parazitech). Nacházejí je skoro u každého pacienta a svádějí na ně
nejrůznější potíže, přičemž mají na mysli především dirofilárie (tedy vlasovce
psí). Podobně u původců malárie dávám přednost počeštěnému názvu
plazmodium před skoro zapomenutým „zimnička“ atd.
Ivermektinem bylo do roku 2012 léčeno přes
200 milionů pacientů (v případě lymfatické filariózy v kombinaci s albendazolem),
převážně v tropické Africe (bezplatně),
dále v tropické Americe a Asii. Velkorysá
strategie slaví úspěchy. Říční slepota byla
eliminována v Kolumbii (2008), Ekvádoru
(2010), Mexiku a Guatemale (2012). Stále je
infikováno na 25 milionů lidí (tropická Afrika, Venezuela a Brazílie), 300 tisíc je slepých
a 800 tisíc má problémy se zrakem. Kožní
projevy této infekce jsou ještě mnohem
častější, avšak méně důležité.
Cílem Světové zdravotnické organizace
(WHO) je infekci zcela eliminovat do roku
2025, což zní docela reálně. Kromě léčby
ivermektinem má velký význam i hubení
muchniček, specifických přenašečů infekce.
U lymfatické filariózy není situace tak
přehledná (dvě třetiny ze 120 milionů infikovaných jsou bez příznaků), ale cíl úplné
eradikace je ještě bližší (2020).
Velkou roli hraje i hubení komárů. Kde se
vyskytuje jak filarióza, tak i malárie, „zabíjejí se dva komáři jednou ranou“.
V některých vesnicích na západě tropické
Afriky je více než polovina obyvatel starších
40 let slepých, a tudíž odkázaných na mladší
příbuzné, kteří dosud neoslepli. Příští generace už touto tragédií postiženy nebudou.
Navíc zemědělsky je už znovu využíváno
25 milionů hektarů úrodné půdy, která byla
v minulosti kvůli onchocerkóze opuštěna.
Zdá se tedy, že dvě vítězství v šachových
partiích s parazity máme přece jen na dohled a že se zmínění vlasovci přiřadí k vlasovci medinskému (Dracunculus medinensis),
jehož úspěšná eradikace právě končí.
Malárie vzdoruje
Skutečnost, že ivermektin je účinný i proti
střevním hlísticím (např. škrkavkám Ascaris
lumbricoides) a proti parazitickým členovcům (např. zákožkám Sarcoptes scabiei), je
sice také významná, ale z hlediska přínosu
www.vesmir.cz
49
A realita
Pro léčbu nekomplikované malárie doporučuje WHO důsledně kombinovanou terapii
malárie založenou na artemisinu. Deriváty
artemisinu se kombinují s antimalarikem
s odlišným mechanismem účinku (např.
meflochin či lumefantrin), monoterapie by
se neměla aplikovat vůbec. Důvod je zřejmý
a princip jednoduchý: pravděpodobnost, že
vznikne rezistence na oba preparáty současně, je o mnoho řádů nižší než při monoterapii. Používání kombinované terapie tak
oddálilo nejen vznik rezistence na artemisin, ale zastavilo např. i šíření meflochin-rezistentních kmenů Plasmodium falciparum.
Při této terapii je jednak velká většina
parazitů zahubena během prvních tří dnů,
jednak se o řád sníží počet nosičů gametocytů (pohlavních stadií umožňujících
další přenos). Bohužel ani tato promyšlená
Světová
zdravotnická
organizace
si dala za cíl
eradikovat
elefantiázu
do roku 2020.
Snímek CDC.
pro lidstvo nedosahuje významu účinku
proti filáriím.
Oproti optimistickým prognózám
vítězství nad filariózami jsou vyhlídky
na eradikaci malárie zatím v nedohlednu
a artemisin pomůže vyhrát několik bitev,
nikoliv celou válku.
Podmínku větší jedovatosti pro parazity
splňuje dobře, působí na ně pomocí málo
obvyklého peroxidového můstku. Pro savce
však zcela neškodný není – hrozí hepato­
toxicita (v mnohem menší míře než u dosud
používaných antimalarik) a kumulativní
neurotoxicita. Ta spolu s farmakokinetickými vlastnostmi (je rychle metabolizován)
činí artemisin nevhodným pro chemoprofylaxi. Naopak, v terapii malárie má již
nezastupitelné místo a odhaduje se, že jeho
použití spolu s moskytiérami impregnovanými insekticidem snížilo v posledních
15 letech úmrtnost na polovinu.
strategie nezabránila vzniku rezistence na
artemisin úplně – objevila se v jižní Asii, zatímco v afrických ohniscích malárie kolují
bohudík dosud pouze citlivé kmeny.
WHO nedoporučuje používat artemisin na
léčbu malárie působené P. vivax, popřípadě
dalšími druhy plazmodií. Toto doporučení je těžké dodržet při pohotovostní léčbě
(stand-by therapy), která je u dnešních
cestovatelů stále oblíbenější. Cestovatel vozí
s sebou léčebnou dávku (nejčastěji 4 tablety
Artemether/Lumefantrinu, např. Riametu)
a indikuje si ji při prvních příznacích horečnatého onemocnění, tedy bez předchozího
parazitologického vyšetření. Pohotovostní
léčba by měla být omezena opravdu jen na
ty případy, kdy jsou parazitologické vyšetření a lékařská péče nedostupné.
Artemisin a jeho deriváty jsou nadějné
i pro terapii dalších parazitárních onemocnění působených jedobuněčnými parazity
i některými helminty, a dokonce pro terapii
některých nádorových onemocnění.
Závěrem ještě poznámka k čínské medicíně. V některých komentářích jsme se
dočetli, že stockholmský Karolinský institut
udělením Nobelovy ceny Youyou Tu „vytřel
zrak“ západní vědě a příznivci alternativních metod léčby ironicky předpovídají, že
Youyou Tu ještě obdrží Bludný balvan od
spolku Sysifos, který prý považuje tradiční
čínskou medicínu za pavědu. To jsou všechno nesmysly. Věda existuje jen jedna a letošní Nobelova cena není žádným uznáním
alternativních metod v léčení.
Pochopitelně je třeba vše zkoumat bez
předsudků a převzít takové postupy, které
jsou prokázány jako účinné, a zavrhnout to,
co je kromě placebo efektu prokázáno jako
neúčinné (medicína založená na důkazech).
Stejně jako se nemůžeme domnívat, že
všechny naše postupy a teorie přežijí a že
naši potomci budou vzhlížet třeba k „euroamerické medicíně“ jako k ikoně, nemusíme
s artemisinem a dalšími účinnými látkami
objevenými ve staré Číně přebírat všechny
nesmysly, které jsou na „tradiční čínskou
medicínu“ nabaleny. Od indiánů jsme taky
převzali chinin, a ne šamanské léčebné
rituály. l
Snímek Rod Waddington, CC BY-NC 2.0.
K dalšímu čtení…
Boj s malárií komplikuje rostoucí rezistence plazmodií na antimalarika.
50
Vesmír 95 , leden 2016
Campbell W. C.: History of avermectin and ivermectin,
with notes on the history of other macrocyclic lactone
antiparasitic agents. Curr. Pharm. Biotechnol. 13,
853–865, 2012.
Ōmura S.: Microbial metabolites: 45 years of wandering,
wondering and discovering. Tetrahedron 67,
6420–6459, 2011.
Stejskal F.: Letošní Nobelova cena je poctou důvtipu
a zarputilosti. Medical Tribune 41, 20–13, 12. 10. 2015.
Tu Y.: The discovery of artemisinin (qinghaosu) and
gifts from Chinese medicine. Nature Medicine 17,
1217–1220, 2011.
Vrtiška O.: Nobelova cena za boj s malárií a parazitickými
hlísticemi. http://vesmir.cz/2015/10/05/
nobelova-cena-fyziologie-medicina.
White N. J. et al.: Averting a malaria disaster. Lancet
9168, 1965–1967, 1999.
Nobelova cena za chemii —
T
A
tex t Michaela Vaškovičová
Nemala by sa Nobelova cena za
chémiu udeľovať predovšetkým chemikom?
Samozrejme, mala. No fakt, že túto cenu
udeľujú aj biológom či fyzikom, len poukazuje na to, že chémia sa stala neoddeliteľnou
súčasťou mnohých vedných odvetví – na čo
môže byť právom pyšná. Za vedecký prínos
ju v decembri dostali molekulárni biológovia Tomas Lindahl, Aziz Sancar a Paul
Modrich. Títo traja vedci výrazne prispeli
k porozumeniu mechanizmov, ktoré slúžia
na udržiavanie stability genetickej informácie v bunkách. A my sa bližšie pozrieme na
životný príbeh prvého laureáta.
„Musíte mať fantáziu,
aby ste robili vlastný
originálny výskum, nielen
to, čo robia všetci ostatní.“
Tomas Robert Lindahl, ktorý sa narodil
28. januára 1938 vo švédskom Štokholme,
študoval medicínu na tamojšom Inštitúte
Karolinska. Popri medicíne sa však čoraz
­viac zaujímal o vedecký výskum a neskôr dospel k veľmi riskantnému rozhodnutiu, že sa
nestane lekárom, ale laboratórnym vedcom.
K skúmaniu poškodenia a opráv deoxyribonukleovej kyseliny (DNA) sa prepracúval postupne. Už počas postdoktorandského štúdia
na Princetone mal za úlohu venovať sa
stabilite transferovej ribonukleovej kyseliny
(tRNA) skupiny molekúl, ktoré sa podieľajú
na vzniku aminokyselinového reťazca
v procese translácie. Tam sa začal zamýšľať
aj nad problémom stability DNA. V tom čase
panovalo všeobecné presvedčenie, že DNA
je neobyčajne stabilná molekula. Keď však
Lindahl pozoroval rýchlosť, akou sa tRNA
rozkladá v laboratóriu, nemohol uveriť, že by
52
Vesmír 95 , leden 2016
DNA bola taká stabilná, ako si všetci mysleli.
Nikto sa však téme stability DNA nevenoval,
preto sa aj Lindahl rozhodol túto myšlienku
odložiť a vrátil sa k nej až po 2-ročnom post­
doktorandskom štúdiu na Rockefellerovej
univerzite. Po návrate do Švédska a založení
vlastnej výskumnej skupiny dokázal, že DNA
je nestabilná, môže byť poškodená v bunke
bez nevyhnutného zásahu z vonkaj­šieho prostredia a postupne začal odkrývať jednotlivé
kroky molekulárneho mechaniz­mu, ktorým
si bunky opravujú genetickú informáciu.
Snímek Noel Murphy (Noel Murphy Photography), CC BY-SA 4.0.
Ani tento rok sa udeľovanie Nobelovej ceny
nezaobišlo bez istej kontroverzie. Nobelovu cenu za
chémiu udelili trom vedcom z oblasti molekulárnej
biológie a ohlasy na to, nielen pozitívne, nedali na
seba dlho čakať.
C
1
Nie, neverím
vo večný život,
ale...
Tomas Robert Lindahl
(*28. januára 1938 vo švédskom
Štokholme).
vzniknutý uracil nerozpozná a neodstráni,
pri zdvojovaní DNA sa táto chyba prenáša do ďalšej generácie. Lindahl so svojím
výskumným tímom identifikoval bakte­
riálny enzým nazývaný glykozyláza, ktorý
odstraňuje poškodené cytozíny z DNA, čo
publikovali v roku 1974. A to bol začiatok
35-ročnej úspešnej kariéry Tomasa Lindahla,
počas ktorej preskúmal množstvo proteínov
a enzýmov podieľajúcich sa na opravách
DNA a postupne – krok za krokom – charakterizoval mechanizmus, dnes známy ako
oprava vyštiepením bázy (z anglického Base
Excision Repair – BER).
„Myslím si, že mojou
najsilnejšou stránkou vo
vede je to, že sa snažím
robiť veci, ktoré by
ostatní vedci neurobili.“
„Mám príliš mnoho
záujmov, a preto mám
stále málo času.“
Lindahl ako prvý pochopil, že mechanizmus poškodenia DNA vyplýva zo samotnej
štruktúry DNA a že chemické väzby medzi
jednotlivými bázami i väzby medzi bázami
a sacharidovo-fosfátovou kostrou sú náchylné na štiepenie. Odhadoval, že za jeden deň
je genóm vystavený tisíckam poškodení
a takáto frekvencia poškodení by nebola
zlučiteľná so životom človeka. Na základe
toho dospel k jednoznačnému záveru: musí
existovať molekulárny mechanizmus, ktorý
slúži na opravu defektov DNA.
Pomocou baktérií ako modelového organizmu začal hľadať enzýmy, ktoré by boli
schopné opravovať DNA. Jedným z typov
poškodenia DNA je strata aminoskupiny na
jednej báze DNA, cytozíne. Za normálnych
okolností sa cytozín páruje s guanínom, no
v prípade straty aminoskupiny na cytozíne vzniká uracil, ktorý však nie je schopný párovať sa s guanínom. Pokiaľ bunka
Pozoruhodným faktom je aj to, že Tomas
Lindahl sa popri štúdiu mechanizmu opráv
DNA dokázal venovať úplne odlišnej tematike a stal sa v nej odborníkom. V spolupráci
s popredným virológom objavili súvislosti
replikácie Epsteinovho-Baarovej vírusu. Ako
sám povedal, robil súčasne dve kariéry, no
nakoniec zostal verný štúdiu opravných
mechanizmov DNA.
V roku 1978 sa Lindahl presťahoval do
Göteborgu, kde mu ponúkli miesto profesora medicínskej chémie. No pôsobil
tam len tri roky, jeho ďalšia cesta viedla
do Londýna, kde prijal pozíciu vedúceho
laboratória mutagenetiky v Mill Hill Laboratóriách. Nasledoval tam svoju partnerku
Beverly Griffinovú, a ako sa neskôr ukázalo,
aj toto riskantné rozhodnutie bolo správnou kariér­nou aj osobnou voľbou, Beverly
Griffinová a Tomas Lindahl tvoria pár dodnes. V roku 1986 sa Lindahl stal riaditeľom
T
C
G
G
A
3
T
T
A
C
G
G
A
4
G
T
T
A
A
U
2
C
G
T
T
A
A
5
C
G
G
C
G
C
G
T
A
T
A
U
Schematické znázornenie typu opravy DNA, ktorý sa nazýva
oprava vyštiepením bázy. Tento mechanizmus sa využíva v prípade, že jedna
báza v reťazci je poškodená. Na obrázku je poškodenou bázou cytozín, ktorý
sa po strate aminoskupiny mení na uracil (1). Uracil, na rozdiel od cytozínu,
netvorí pár s guanínom (2). Následne je tento defekt rozpoznaný a uracil
odštiepený pomocou enzýmu glykozyláza (3). Ďalšie enzýmy odstránia zvyšok
nukleotidu z reťazca DNA (4). DNA polymeráza vyplní medzeru a DNA ligáza
dokončí opravu spojením reťazca DNA (5).
novovzniknutých Clare Hall Laboratórií
v Hertforshire. Počas vedeckej kariéry získal
mnoho ocenení, medzi nimi Kráľovskú
medailu (2007), Copleyho medailu (2010)
a členstvo v Kráľovskej spoločnosti (1988).
V roku 2009 Tomas Lindahl zatvoril svoje
pracovisko v Clare Hall Laboratóriách, ale
dodnes zastáva funkciu emeritného vedúceho laboratória v Inštitúte Francisa Cricka.
V súčasnosti, vo veku 77 rokov, hovorí: „Stále
si veľmi užívam vedu, je to potešenie, je
to veľmi zaujímavé, stimulujúce. Stále sa
mení. Veľmi rád by som bol nablízku ďalších
100 rokov, aby som videl, ako sa bude veda
vyvíjať.“
„Aby sme mohli poskytnúť
lepšiu liečbu, musíme
porozumieť, akým
spôsobom je DNA
narušovaná.“
Tomas Lindahl neverí vo večný život, ale
jeho objavy vedúce k objasneniu vzniku
niektorých dedičných ochorení či rakoviny
môžu výrazne posunúť úroveň ich liečby.
Ukázalo sa, že pri mnohých typoch rakoviny je jeden alebo viacero typov opráv DNA
Mgr. Michaela Vaškovičová
je studentkou prvního ročníku programu
Vývojová a buněčná
biologie doktorandského
studia na Přírodovědecké
fakultě Univerzity Karlovy
v Praze.
poškodených, čo spôsobuje nestabilitu DNA
v rakovinových bunkách. Táto nestabilita
je často dôvodom ľahkej mutácie rakovinových buniek, ktoré sa dokonca stávajú
odolnejšie proti rádioterapii. Na druhej
strane sú tieto rakovinové bunky závislé od
opráv, ktoré zostávajú stále funkčné. Preto
v súčasnosti silnejú snahy využiť túto slabosť rakovinových buniek a vyvinúť lieky,
ktoré by zastavovali stále funkčné typy
opráv, čo by malo za následok spomalenie,
prípadne úplné zastavenie rastu rakovinových buniek.
Objavy, za ktoré boli v tomto roku poctení
Nobelovou cenou za chémiu Tomas Lindahl,
Paul Modrich a Aziz Sancar, nielenže prehĺbili doterajšie znalosti o fungovaní buniek,
ale zároveň priniesli poznatky, ktoré sa
môžu využiť na vývoj liekov proti mnohým
vážnym ochoreniam. l
Poznámka: Táto publikácia vznikla v rámci
riešenia projektu ExAM (CZ.1.05/2.1.00/03.0124)
podporovaného Ministerstvom školstva, mládeže
a telovýchovy ČR v rámci Operačného programu Výskum
a vývoj pre inovácie (2008–2015) v Ústave živočíšnej
fyziológie a genetiky v Liběchove.
K dalšímu čtení…
http://www.nobelprize.org
http://www.nature.com/news/
dna-repair-sleuths-win-chemistry-nobel-1.18515
Aziz Sancar
Aziz Sancar, narodený 8. septembra
1946 v Istanbule, je prvým tureckým
vedcom, ktorý získal Nobelovu
cenu. Pôvodným povolaním je lekár,
no lekárskej praxi sa venoval len
krátko. Omnoho viac ho fascinovalo,
ako sa baktérie dokážu zotaviť po
smrteľnej dávke UV žiarenia, ak na
ne zasvieti viditeľné modré svetlo.
Tomuto fenoménu sa venoval počas
doktorandského štúdia na Texaskej
univerzite v Dallase. Po ukončení
doktorandského štúdia sa však
musel zamestnať ako laboratórny
technik na Yaleovej univerzite.
Tu začal študovať tri kmene
UV‑senzitívnych baktérií, ktoré
niesli tri rôzne genetické mutácie:
uvrA, uvrB a uvrC. Sancarovi sa
podarilo izolovať a charakterizovať
enzýmy kódované týmito génmi
a dokázal, že sú schopné rozpoznať
UV‑poškodenie a vystrihnúť úsek,
ktorý toto poškodenie obsahuje.
Neskôr objasnil ďalšie kroky
opravy vyštiepením nukleotidu
(z anglického Nucleotide Excision
Repair – NER) a dokázal, že rovnaký
mechanizmus, síce omnoho
komplexnejší než v prípade baktérií,
funguje aj u ľudí.
Paul Modrich
Narodil sa 13. júna 1946
v mestečku Raton v Novom Mexiku
v USA. Počas vedeckej kariéry
postupne pôsobil na Stanfordovej,
Harvardovej a Dukeovej univerzite
a predmetom jeho záujmu boli
enzýmy ovplyvňujúce DNA,
napríklad DNA ligáza, DNA
polymeráza i reštrikčný enzým Eco
RI. Neskôr upriamil pozornosť na
metylázu Dam, ktorá po replikácii
pridáva metylové skupiny na
adeníny novovzniknutého reťazca
DNA. Modrich opísal mechanizmus
korekcie správneho párovania
báz pri baktériách, tzv. mismatch
opravu. Táto oprava je funkčná pri
výskyte nesprávneho párovania
báz po replikácii a defektný reťazec
sa rozpozná na základe jeho
nenametylovaného stavu. Modrich
sa potom venoval štúdiu ľudskej
verzie tohto opravného systému
a dnes vieme, že spomínaná oprava
funguje aj v ľudských bunkách.
Otázkou však ostáva, akým
spôsobom je rozpoznané defektné
vlákno, keďže metylácia DNA má
u ľudí rozdielne funkcie v porovnaní
s baktériami.
www.vesmir.cz
53
biografie —
Má vzpomínka
na profesora
Schreibera
tex t Martin Haluzík
Hans Christian Andersen kdysi
řekl, že náhoda je květ poezie na stromě
všedního života. I můj život velmi výrazně
ovlivnila náhoda, díky které jsem se dostal
do laboratoře profesora Schreibera – jednoho
z nejvýznamnějších světových experimentálních endokrinologů, mimo jiné spoluobjevitele hormonu TRH. Měl jsem tu čest být
jeho žákem a strávit s ním v Laboratoři pro
endokrinologii a metabolismus III. interní
kliniky 1. LF UK a VFN řadu nezapomenutelných let. Pan profesor nás 14. listopadu
2015 ve věku nedožitých 92 let bohužel
opustil a se svým laskavým úsměvem na
nás již shlíží z vědeckého nebe. Dovolte mi,
abych se s vámi podělil o několik osobních
vzpomínek na dobu s ním strávenou.
Vzpomínka první: Setkání
V čtvrtém ročníku medicíny jsem si k studiu
přivydělával jako „zdravotní bratr“ na III.
interní klinice 1. LF UK a VFN. Líbilo se mi
tam a přemýšlel jsem, jak bych tam získal po
promoci místo lékaře. Zkušenější kolegové mi
radili: nejlepší je začít dělat nějaký výzkum.
A tak mi doporučili profesora Schreibera.
Právě hledal medika, který by mu pomáhal
s vědou. Hned první setkání bylo nezapomenutelné a předznamenalo celý náš budoucí
vztah. Svým neopakovatelně jednoznačným způsobem mi oznámil, že se mám do
laboratoře dostavit v pondělí v 6.30, protože
budeme s laborantkou paní Jahodovou podávat potkanům injekce estradiol benzoátu.
Dále mě vybavil svou 150stránkovou anglickou monografií o adenohypofýze. Dostal
jsem ji za úkol přečíst přes víkend a říci, na
které z výzkumů tam popsaných bych chtěl
sám navázat. Dodnes si pamatuji, jak jsem
si monografii přinesl na kolej a celý víkend
se jí marně pokoušel porozumět. Sám pan
profesor později v žertu říkával, že jsem ho
při našem prvním setkání zaujal především
tím, že jsem mluvil dostatečně nahlas, a on
54
Vesmír 95 , leden 2016
mi tudíž dobře rozuměl. Proto se rozhodl, že
u něj v laboratoři mohu zůstat.
Vratislav Schreiber byl pro mě od prvního
setkání člověkem, jehož jsem přirozeně poslouchal a jehož radami se řídil. Ostatně on
sám vedl hlavně svým příkladem. Přicházel
do práce v 6.30 zcela svěží a ve vynikající
duševní formě. Naprosto samozřejmě očekával totéž od spolupracovníků. Laborantka
Jitka Jahodová, která s ním pracovala již
řadu let, byla na tuto pracovní dobu vcelku
zvyklá. Pro mě to ale byla zkušenost zcela
nová a do té doby vskutku nepoznaná. Hned
po příchodu do práce mě vždy přezkoušel z nejnovějších objevů, které si přečetl
v časopisech Nature a Science. Poté, co
jsem mu na většinu otázek nebyl schopen
uspokojivě odpovědět, ostatně představte
si kombinaci složitých témat a časné ranní
hodiny, mi předal uvedené časopisy, abych
si vše okopíroval a posléze nastudoval, a ponechal mě na chvíli svému osudu.
Vzpomínka druhá:
Vědecká práce aneb
„Haluzík, to je příroda“
Vratislav Schreiber byl nepochybně jednou
z největších československých vědeckých
osobností. O tom ostatně svědčí jeho doslova
hvězdná kariéra již od studentských let.
Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy začal
studovat v roce 1945 a ihned se přihlásil u přednosty III. interní kliniky VFN
profesora Josefa Charváta, kterého znal
mimo jiné ze svých skautských aktivit. Ten
medika Schreibera poslal za přednostou
Fyziologického ústavu profesorem Vilémem Laufbergerem, aby se naučil základy
experimentálního výzkumu, který chtěl
profesor Charvát zavést i na III. interní klinice. Ve Fyziologickém ústavu se Schreiber
seznámil s problematikou neurofyziologie
a řadou dalších témat a publikoval své první
vědecké práce. Jen za dobu studia medicíny
to bylo neuvěřitelných 15 vědeckých prací,
z toho tři ve významných mezinárodních
vědeckých časopisech včetně Nature.
Po promoci v roce 1950 byl MUDr. Schreiber
povolán na dva roky do základní vojenské
služby, ale ta mu byla (v době korejské války)
mimořádně prodloužena o další tři roky. Zřejmě odsud pochází jeho originální a nezaměnitelný způsob mluvy, který se mi postupem
doby začal zdát zcela přirozený. Pan profesor
měl ve zvyku vyjadřovat se jasně a stručně
a totéž vyžadoval od svých spolupracovníků.
Obvykle nás oslovoval příjmením, křestním jménem jen výjimečně, pokud chtěl
pochválit. Svou mluvu jakoby mimochodem
prokládal dosti jadrnými výrazy, které však
v jeho ústech působily naprosto přirozeně.
I během základní vojenské služby se
mu dařilo vědecky pracovat a vydat hned
několik knih včetně monografie Základy
pokusné endokrinologie, již napsal se svou
pozdější ženou Olgou v roce 1954. Tato kniha
je dodnes jakousi biblí experimentálního
endokrinologického výzkumu, z něhož
čerpalo několik generací experimentálních
endokrinologů. Když jsem se ptal na něco
k provedení experimentů, pan profesor vždy
odpovídal: „Haluzík, musíte se podívat, co
o tom píší klasici.“ Napoprvé jsem nevěděl,
co tím přesně myslí, později jsem již ne­
omylně sahal po jeho výjimečné knize.
Dodnes si vzpomínám, jak prakticky neustále pilně četl, a to jak časopisy zaměřené na
základní výzkum (Nature, Science), tak i ty
klinické (New England Journal of Medicine, Lancet). Pokaždé, když narazil na něco
zajímavého, článek buď pro mne, nebo pro
někoho jiného z laboratoří či z kliniky označil.
S tímto přístupem byl nepřebernou studnicí
nových vědeckých nápadů a myšlenek.
Experimenty plánoval přesně a promyšleně a jeho přístup byl stručný. Obvykle
začínal slovy: „Haluzík, vemte si tužku a papír. Máte? Pište!“ Pochopil jsem zanedlouho,
že student a později doktorand profesora
Schreibera musí mít tyto pomůcky stále po
ruce. Jestliže totiž něco neměl rád, byly to
časové prodlevy. Nadiktoval návrh pokusu
a jeho přesné provedení, ale byl ochoten
diskutovat, vyslechnout si názor všech
zúčastněných a zcela přirozeně dokázal
vybrat nejlepší řešení bez ohledu na to, zda
s ním původně přišel on sám, nebo někdo
jiný. Pokud výsledky pokusu nevyšly podle
představ, vždy mě chlácholil slovy, která
se mi tak zalíbila, že už je sám říkám svým
Představa některých našich prominentů, že vědy není
tak moc zapotřebí a že pro ekonomiku nakonec můžeme
místo vlastního bádání, objevování a uvádění do praxe
nakoupit licence, znamená škodu pro českou kulturu.
[…] K obnovení autority vědců mohou přispět nejvíce oni
sami, musí usilovně a trpělivě obnovovat ztracené pozice.
Vratislav Schreiber: Útržky paměti, s. 91
Vratislav Schreiber:
Útržky paměti
Galén, Praha 2010, 132 s.,
ISBN 978-80-7262-647-2
doktorandům: „Haluzík, nedá se nic dělat,
to je příroda.“
Vzpomínka třetí: Pan
profesor jako člověk
I přes vojenské a trošku strohé vyjadřování
někdy prošpikované peprnějšími výrazy
nepoznal jsem laskavějšího a upřímnějšího
člověka. Ve svém profesním životě dosáhl
prakticky všeho a získal si obrovský respekt
FZP_UJEP_vesmir.pdf
1 8. vědecké
12. 2015 13:04:42
nejen
české a světové
veřejnosti, ale
Fakultě všeobecného lékařství Univerzity
Karlovy. Na III. interní klinice Všeobecné
fakultní nemocnice
a 1. lékařské fakulty UK se
klinicky i vědecky věnuje
problematice obezity,
diabetu a inzulinové
rezistence.
nemohlo dotknout. Byl zástupcem vzácné
generace, která se vyznačovala neuvěřitelně
úplným všeobecným vzděláním. Ovládal
perfektně angličtinu, němčinu, ruštinu,
francouzštinu i latinu. Dokázal citovat knihy
klasiků v latinském originále. Perfektně si
pamatoval poznatky z mnoha oborů. Navíc
s ním nikdy nebyla nuda a bylo možné povídat si prakticky na jakékoliv téma.
Na to, že i o mnoha jiných oblastech lidské
činnosti věděl mnohem více než já, jsem si
brzy zvykl a vždy jsem profesora Schreibera
bral a budu brát jako nedostižný vzor, k němuž se jen marně snažím přiblížit. Hlavně
ale zůstal, a to i v dobách velmi složitých,
čestným a zásadovým člověkem. Považuji
za své obrovské štěstí a velkou čest, že jsem
měl příležitost s ním strávit tolik úžasných
let, a pevně věřím, že odkaz tohoto laskavého lékaře, geniálního vědce a především
noblesního a slušného člověk zůstane navždy v našich srdcích. l
inzerce
POZNEJ SVĚT
KOLEM SEBE.
studujfzp.ujep.cz
C
M
Y
CM
MY
CY
CMY
K
Prof. MUDr. Martin Haluzík,
DrSc., (*1970) vystudoval medicínu na
také mnoha neodborníků, kteří se těšili na
jeho pravidelné promluvy v Českém rozhlase
nebo četli jeho populárně-vědecké články
a knihy. Snad právě pro své nezpochybnitelné úspěchy a přirozenou autoritu neměl
nikdy potřebu dokazovat, že je chytřejší či
schopnější, nebo někomu škodit intrikami.
Vždy dovedl ocenit kvalitní práci jiných a respektovat ji, a k tomu vedl i své žáky. Svou
pílí, produktivitou i ochotou okamžitě přiložit ruku k dílu při jakékoliv práci, která byla
potřeba, šel sám tím nejlepším příkladem.
Jako nezkušený mladík jsem vůbec netušil,
jak výjimečný je takový přístup, a teprve po
pozdějších zkušenostech dokážu plně docenit,
jak velké štěstí bylo s ním pracovat.
Jedním z jeho výjimečných rysů byl jeho
smysl pro humor a skromnost, s níž odmítal
veškerou zaslouženou chválu. Hned po první
oslavné větě dokázal celý projev obrátit
v žert, popřípadě jej zastavit jedním ze svých
zemitých výrazů. Vždy tak, že se to nikoho
Fakulta životního prostředí
Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
→ Široké uplatnění absolventů, např.: na městských, obecních
či krajských úřadech, České inspekci ŽP, Českém hydrometeorologickém ústavu, ministerstvech, ale i v privátním sektoru.
Ochrana
životního
prostředí
Vodní
hospodářství
Revitalizace
krajiny
→ Studenti mají možnost vycestovat během studia
do zahraničí v rámci programu Erasmus+ nebo
rozvojového projektu MŠMT. Do zahraničí může vyjet
až 10% studentů ročně, a to do více než 30 destinací
v Evropě a Asii na studijní nebo pracovní stáže.
→ V průběhu studia se studenti mohou zúčastnit více
než 30 odborných exkurzí.
→ Účast na mezinárodních soutěžích a konferencích.
Odpadové
hospodářství
Analytická chemie
životního prostředí
a toxikologie
Enviromentální
analytická
www.vesmir.cz
chemie
55
esej —
Počínaje lednovým číslem budeme na stránkách Vesmíru přinášet
zamyšlení nad stavem společnosti, vzdělanosti, životního prostředí,
přírody, politiky či ekonomiky, zkrátka současného světa. Autorem
prvního příspěvku je Andrew Lass, americký profesor kulturní a sociální
antropologie, který žil až do vyhoštění v roce 1973 v Československu
a nyní působí na americké Mount Holyoke College (viz také Vesmír 78,
665, 1999/12; 94, 18, 2015/1).
tex t Andrew Lass
Je tomu víc než rok, co jsem se
nechal v Praze slyšet na téma Teorie polovzdělanosti v době digitální třenice.1 Teď se
mi naskýtá příležitost opět se zamyslet nad
otázkou, která mě dlouho trápí i fascinuje,
a něco o tom napsat.
Kdykoliv se náš vědecký názor nebo
umělecký nápad dotknou svého předmětu,
u všeho, co nás badatele a umělce přitahuje
jak magnetické pole, dojde k třenici. Někde
mezi výdrží a štěstím z toho vzejde obnovený
náhled, větší hloubka nebo širší záběr. Často to
ale nikam nevede, a zrovna tak často při cestě
šlápnete někomu na kuří oko. V druhém případě můžete jen doufat, že máte „protekci“, která
vás z té šlamastyky dostane, či to štěstí, že
žijete v demokracii, kde se názorová neshoda
nejen toleruje, ale je i veřejně přístupná.
A tak je to i s názory na podstatu vzdělanosti a účel vysokých škol. Ironický háček
spočívá v tom, že zmíněné tvůrčí a myšlenkové procesy a jejich realizace jsou na těchto
názorech přímo závislé.
Jazyková (ne)kultivovanost
Na mém semináři lingvistiky jsme nedávno
probírali jazykovou kompetenci a schopnost
přepínat rejstříky, například mezi spisovným
a hovorovým nebo mezi jedním a druhým
jazykem (doma jsme mluvili anglicky, venku
jsme s bratrem mluvili česky), podle potřeby
a především v závislosti na konkrétní situaci.
Ne všichni lidé ze stejného prostředí ovládají
plynule dostupnou škálu rejstříků a mají
dostatečné sociální cítění, aby věděli, kdy na
který rejstřík přepnout. V tom kontextu jsem
se zmínil o své obavě z rostoucí eroze jazykové kompetence, zvlášť znatelné v zemích, kde
se jazyk etabloval jako národní, ale nikoliv
světový, s dlouholetou kulturní tradicí
navíc spojenou s představou o všeobecné
56
Vesmír 95 , leden 2016
kultivovanosti. To byl od počátku samozřejmě případ češtiny a slovenštiny, ale také
namátkou třeba dánštiny nebo korejštiny.
Bohužel dnes už to není jen záležitost
tzv. malých národů. Pokud donedávna byly
němčina, ruština a hlavně francouzština
vnímány jako jazyky, jejichž znalost nám
„otevře brány do světa“, tak dnes se snad skoro každý věnuje angličtině.2 A to je situace
celosvětová. Důsledek je dvakrát nepříjemný,
rodilí mluvčí angličtiny jsou míň motivovaní
ke studiu cizího jazyka, zatímco ostatní se
učí angličtině zaměřené převážně na praktické potřeby své profese či zájmu. V prvém
případě to znamená, že mluvím nevytříbenou angličtinou (a přesto se všude domluvím)
a v druhém případě nemám vytříbený ani
jeden jazyk (první jsme tříbili naposled na
střední škole a angličtinu mám praktickou).3
Nová profesní elita (lékaři, právníci, vědci
apod.) nezná ani nepotřebuje kultivovaný
rodný jazyk, zatímco angličtinu používá řekněme lékařskou nebo obchodní, což umožňuje účast v relevantní mezinárodní komunitě.
Na semináři přišla řeč i na politiky. Respektive na chvastouna Donalda Trumpa, svárlivého a vulgárního miliardáře
a televizní osobnost, usilující o nominaci
za republikánskou stranu do voleb na
příštího amerického prezidenta. Všichni
jsme se shodli na tom, že jeho jazyková (ne)
kultivovanost je nejenom zjevná, ale taky
zjevně vypovídá o jeho všeobecné omezenosti, řečeno jinak, že jeho jazyk odpovídá
jeho rozumu.
Tento uspokojující závěr se nám ale hned
rozpadl. Jak podotkla jedna studentka, není
vyloučeno, že ovládá jiné jazykové rejstříky,
a hlavně – jeho vystupování je působivé,
svou „hospodskou“ otevřeností apeluje
na obavy, podezíravost a xenofobii široké
veřejnosti, a tudíž potenciálních voličů; říká
nahlas, co si mnozí myslí, a říká to s vášní,
kterou mnozí sdílejí.
K tomu ale není zapotřebí kultivovaného
jazyka, naopak, byl by na škodu věci. Je skoro nepodstatné, co si Donald Trump „opravdu“ myslí či zda jinde mluví jinak. V tom
Andrew Lass (*1947)
Americký profesor kulturní a sociální antropologie; vedle vědecké práce se věnuje fotografii,
kresbě a poezii. Narodil se v New Yorku, vyrůstal ale v Praze, kde se jeho rodiče (oba novináři)
usadili. Studoval na FAMU a na Filozofické fakultě UK, provázel Allena Ginsberga při jeho
pobytu v Praze a stal se členem Pražské surrealistické skupiny. V roce 1973 byl se svými rodiči
normalizačním režimem z Československa vyhoštěn.
Na Massachusettské univerzitě v Amherstu získal doktorát v oboru kulturně-sociální
antropologie. Přednáší na Mount Holyoke College v Massachusetts,
kde byl v roce 1999 jmenován plným profesorem a roku 2005 získal
ocenění nejlepšího pedagoga. Za svou pedagogickou činnost byl také
oceněn Americkou antropologickou společností, která mu v roce 2010
udělila Award For Excellence in Undergraduate teaching of Anthropology.
Akademie věd ČR mu udělila Cenu Jana Evangelisty Purkyně (1995). Na
podzim 2014 dostal Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových – Vize 97,
která vydala výběr z jeho prací vzniklých po roce 1990 — Místo času.
Česky vydal tři sbírky básní: Mandala, Hra na slepou bábu a Hrdlořezy
a zvukomalby.
Kresba Dora Čančíková.
Teorie polovzdělanosti
v době digitální třenice 1
Pokud se chceme s tímto změněným světem vyrovnat, pokud nám jde o to, novou realitu uchopit, abychom se jí mohli produktivně zastat (a ne jen o ní reptat), pak se musíme
taky zastávat důležitosti kritického myšlení.
Profesionalita totiž není totéž co vzdělanost.
Je možné být vzdělancem
není Trumpův styl ojedinělým zjevem,
rozdíl mezi ním a populistickým řečnictvím
minulosti spočívá v něčem podstatnějším:
řečnická přízemnost politiků, jazyková
„lidovost“ většiny sdělovacích prostředků
a čím dál vypracovanější zábavní úroveň
zpravodajství jsou charakteristické rysy politické kultury doby, ve které jsme se ocitli.
Kultura jazyka a všeobecná kultivovanost
byly považovány za kvalitu v naší západní
kultuře od antiky. Od osvícenství rostla
postupně představa, že patří k občanství, na
které má každý právo. (Ne vždy k dobru věci.
Všichni máme jak osobní, tak politickou
zkušenost s mechanismy oblbování.) Teď
nám připadá, že kultivovanost není nutná,
ba dokonce že je to kvalita nežádoucí.
Byl-li populismus a jeho náklonnost
k hašteřivému chování občasným a velmi
negativně vnímaným jevem, dnes je to
„Pojem ,konkurence‘
nabyl nepředvídaných
a otupujících rozměrů,
které dělají z pojmu
,demokracie‘ naivního
přísedícího.“
globální fenomén (typu „co může člověk
dělat než nad tím mávnout rukou, přece se
nebudu zbytečně rozčilovat“), se kterým se
můžete kochat na svém tabletu v tramvaji,
pokud této zábavné viróze na YouTube chcete věnovat chvilku své drahocenné pozornosti, o niž usiluje zároveň naléhavý e-mail
a i-Tunes, přičemž zapomenete vystoupit,
přijdete pozdě a nakonec je to stejně jinak,
a tudíž „fuk“.
Pojem „konkurence“ totiž nabyl nepředvídaných a otupujících rozměrů, které
dělají z pojmu „demokracie“ naivního přísedícího. Z konkurence mezi výrobci a mezi
výrobky (dnes víme, že měřitelná kvalita
či spokojenost zákazníka není jediným, ba
dokonce ani hlavním faktorem, který má
pozitivní vliv na dominanci toho či onoho
produktu), se stala konkurence o jepičí
pozornost uživatelů (a rostoucí dopaminová závislost na okamžitém a krátkodobém
uspokojení cvrnkáním na haptické
obrazovce).
Zprostředkovaná
každodennost
Ve své pražské přednášce jsem proto navrhl
pojem „mediakracie“: každodennost, ve
které vnímat a vědět je převážně zprostředkované (mediated), medializované (media)
a preferující podprůměrnost (mediocre).
Nejde mi tolik o status quo, jako o nástin
obavy, o varování. Snažím se jím postihnout
kulturně-politickou změnu, kterou pociťuji
já a snad každý, s kým o tom hovořím. Dříve
se svět mého působení z velké části shodoval se světem, jak jsem ho znal a měl svůj
střed i svůj horizont, na jehož okraji byly
věci vzdálené jak časem, tak i prostorem
a přístup k nim byl sice možný, ale obtížný
(místo „svět analogický“ bych ho spíš popsal
jako svět relativně dostředivý). Dnes jsme se
celkem rychle ocitli ve světě, v němž, díky
zrychlené dopravní síti a internetovému
prostředí není vůbec nutné, abych byl na
místě tam, kde zrovna jsem, respektive
moje okamžité časoprostorové souřadnice
se pouze mohou, ale vůbec nemusí shodovat
s místem, kde právě setrvávám. Momentálně sedím u sebe v pracovně na univerzitě
ve státě Massachusetts, jsem ale v neustálém spojení s kolegy a přáteli v Čechách,
píšu česky, ovšem v mezičase přednášek
a konzultací se studenty (v angličtině). Po
chodbě i venku v stromovém parku pobíhají
studenti, v uších audio zátky a v ruce tablet,
do něhož čumí, hlavu skloněnou.4
Vzhledem k tomu, že naši studenti jsou doslova z celého světa, představuji si, že jako já
jsou i oni převážně přítomní jinde, přestože
setrváváme zde. Jen občas zvedneme hlavu,
v posluchárně, když přednáším a domáhám
se ručně psaných poznámek. Těší mě i děsí,
že ve většině toho, co přes den dělám, mohu
bez problému pokračovat jinde.
Samo o sobě není na těchto vymoženostech nic hrozného, naopak, umožňují
a usnadňují dříve skoro nemožné. Problém
nastává v tu chvíli, a ta chvíle je bohužel za
námi, kdy začnu brát tento nový svět za samozřejmý, kdy přestávám vidět svoji vlastní
přizpůsobivost a závislost a co všechno jsem
vylil i s vaničkou. Jak úzký je vztah mezi mou
roztěkaností a průměrností, jak málo toho
vím, o co méně si toho pamatuji, jak hůře si
všímám, jak neumím počkat a nevím, co to je
vyčkat, až něco dozraje. Nakolik jsem se stal
spolehlivým občanem nové mediakracie.
Jak v USA, tak v Evropě se mluví o krizi
vysokých škol. Je bez diskuse, že se jistě
a už ne tak pomalu proměňují (či se aspoň
snaží) v efektivně řízené, a tudíž produktivní instituce na výrobu vysoce školených
profesionálů. Rozdíl od dřívější filosofie je
ale „pouze“ v drsném průniku byrokratické
a právní mentality a zavedení moderního
managementu, převzatého z mimouniverzitního prostředí. Důraz na profesionalitu,
specializaci, a tudíž zaměstnatelnost není
novinkou. Tento trend má dlouhou tradici
několika století, od zavedení povinného
školství a založení novodobých (profesionálních) vysokých škol. Ne vždy a ne všude.
Vedle této tradice, či spíše její součástí
byla tradice zcela jiná, původem spíš monastická, v níž šlo o vzdělanost v tom druhém
slova smyslu. O záruku kultivované elity.5
Schopné vyslyšet a mluvit a psát ne-li více,
pak rozhodně vlastním jazykem, schopné
diskuse, a hlavně kritického myšlení, tudíž
i se svobodou něco nevědět. Tato elita, ať
už jsou to neurochirurgové, či prokurátoři, inženýři, či vládní činitelé, bankéři
a obchodníci, je zárukou zdravé společnosti,
protože spoluvytváří veřejné prostředí, dnes
už internetové, dříve v novinách a rozhlase,
poté v televizi. A předtím, na počátku novověku, v salonech vystřídaných kavárnami.
Domnívám se, že je možné být vzdělancem,
aniž jsem absolvent profesně zaměřené
vysoké školy. Čeho se obávám, je rostoucí
epidemie polovzdělaných profesionálů.6 l
pokračování
v dalším čísle
1) Viz přednáška v Centru teoretických studií UK,
2. 10. 2014, viz http://ikaros.cz/andrew-lass-v-centrupro-teoreticka-studia-teorie-polovzdelanosti-v-dobedigitalni-trenice).
2) Zajímavou výjimkou je status španělštiny na
americkém kontinentě.
3) Po semináři za mnou přišla vysokoškolačka z Jižní
Koreje, vzpomínala, jak si mezi přáteli říkají, že ovládají
nulu jazyků. Korejsky pořádně neumí „už ani číst“
a angličtinu mají „ubohou a navíc s přízvukem“.
4) Často vzpomínám na svou pražskou přítelkyni Janu,
která mi vyprávěla, jak s ní strýc chodil po Praze
a říkal jí „čum, abys lépe viděla“.
5) Mohl bych také použít výrazů „profesionální třída“
nebo „inteligence“. Obávám se však, že by mi to stejně
nezabránilo pejorativní asociaci významu, která jen
sama předem vypovídá o negativním a všeobecně
zakořeněném postoji k vzdělanosti.
6) Vedle Donalda Trumpa (který není ani jedno) máme
dalšího republikánského kandidáta na prezidenta
Spojených států, úspěšného neurochirurga Bena
Carsona, z jehož hluboce konzervativní novokřesťansky
fanatické demagogie leze mráz po zádech.
www.vesmir.cz
57
věčná vědecká klišé — 8
Šťáva
Pod kůži zažrané „pravdy“
bezmyšlenkovitě tradované
po celá desetiletí nám brání
vidět pestrý svět okolo.
Uvítám od čtenářů poukazy
na další podobné obraty.
tex t Anton Markoš
Snad ve všech učebnicích vypadá schéma buňky jako váček, ve kterém se vznášejí
organely – jádro, mitochondrie, Golgiho
aparát ap. (viz obr.). U toho bývá napsáno, že
je to zjednodušující schéma, že cytoplazma
má velice složitou strukturu a že „buněčnou
šťávou“ ji mohli nazývat snad jen dávní
cytologové z 19. století. Ne aby u zkoušky
někdo argumentoval buněčnou šťávou!
Vždyť „dnes“ už někteří badatelé pochybují
dokonce i o tom, zda jsou v cytoplazmě
vůbec nějaké roztoky; zda nejde o složité
proteinové útvary s navázanou strukturní
vodou. Pokud je v buňce nějaká šťáva, čili
homogenní vodní roztok, tak je to obsah
rostlinných vakuol – to, co vyždímáme třeba
z citronu. Nedá se však nic dělat, od sedmé
třídy nám v hlavě straší ikona buňky jako
kotlíku se zeleninovou polévkou (ajntopf) –
a dělá divy.
Polovina minulého století přinesla
metody frakcionace buněk, což umožnilo
ohromný průnik do jejich fungování. Buňky
se nejdříve různými technikami rozbily
na tzv. homogenát: dbalo se, aby se při tom
zachovala celistvost membránou obalených organel, jako jsou jádra, lyzozomy
brvy
Golgiho aparát
drsné
endoplazmatické
retikulum
hladké
endoplazmatické
retikulum
jaderná
membrána
jazykový koutek —
a mitochondrie, i když část z nich se při tom
nutně rozbila a obsah vytekl. Zesíťované,
retikulátní struktury jako endoplazmatické
retikulum, Golgiho aparát a také plazmatická membrána se rozbily nutně a druhotně
vytvořily drobné váčky, tzv. mikrozomy;
část původního obsahu těchto cisteren opět
vytekla. Homogenát se pak naředil (asi
stokrát) vhodným médiem. V médiu bylo
rozpuštěno to, co z buněk uniklo, a vznášely se v něm umělé membránové útvary,
které více či méně odpovídaly původním
organelám. Médium mělo hustotu nižší
než tyto částice. Pak se využilo Stokesova
zákona, který říká, že v gravitačním poli
velké částice padají rychleji než malé, a abychom nečekali celé měsíce, než se tak stane
(shnilo by to mnohem dříve), podrobil se
homogenát centrifugacím. Poměrně běžný
postup byl tento: Deset minut při 1000 g
(g = gravitační konstanta) postačovalo, aby
sedimentoval kdejaký nerozbitý neřád
a s ním i jádra (a něco málo menších částic,
těch, co se nacházely blízko dna a stihly to).
Z tohoto sedimentu, tzv. jaderné frakce, pak
šlo jádra dále oddělovat. Supernatant (to, co
nesedimentovalo) se mohl dále centrifugovat 10 minut při 10 000 g – sedimentovala
mitochondriální frakce. Jak název napovídá,
obsahovala hlavně mitochondrie. Zbylý
supernatant obsahoval už vzpomenutý
pêle-mêle drobných váčků, které po hodině
a při 100 000 g sedimentovaly jako mikrozomální frakce a na hladinu vyplavaly tukové
kapičky lehčí než médium. Tuk se vyhodil
a teď konečně přichází pointa: supernatant
představoval tzv. cytosolickou frakci, která
obsahovala silně naředěný obsah cytoplazmy plus všechny vzpomenuté kontaminace
z rozbitých organel.
Z laboratorního slangu slovo „frakce“ rychle vymizelo, získávaly se jádra, mitochondrie,
mikrozomy… a cytosol – čili v překladu do
češtiny buněčná šťáva.
A někdy před 30 lety si
mikrovily
začal cytosol razit cestu
sekreční
zpátky do učebnic, takže
váček
dnes cytoplazmu už
zcela nahradil: v buňce je
cytosol, nic se nedá dělat.
cytoplazma
Šťávy jsme se nezbavili
a nadále se v ní koupou
centrioly
ostatní buněčné součásti
(podle české wikipedie
jsou jí omývány). Jen dolysozom
stala latinské jméno – ne
cytoskelet
abyste u zkoušky mluvili
o buněčné šťávě! l
58
Vesmír 95 , leden 2016
tex t Zuzana Děngeová
Po přečtení novinového titulku „Pozor
na tuniské datle!“ mě napadlo, že by se
čtenář neznalý teritoriálního výskytu datla
černého mohl domnívat, že ho ohrožuje
nebezpečné mládě datla z Tuniska. Výrazy
pro ‚mládě datla‘ a pro ‚plody datlovníku‘
jsou totiž v češtině homonymní. Pro pojmenování mláďat naštěstí čeština nabízí i jiné
možnosti, nechtěné homonymii se tudíž
můžeme vyhnout.
Běžně se názvy mláďat slovotvorně odvozují od názvů dospělých jedinců pomocí
formantu -e/-ě (holub → holoubě, medvěd →
medvídě). Z jazykového hlediska lze tímto
způsobem odvodit pojmenování mláděte od
libovolného názvu živočicha, některé takto
utvořené názvy ovšem působí poněkud
neobvykle, např. hroše, krokodýle, tapíře, žirafě
– jedná se o slova odvozená od názvů živočichů exotických, s nimiž se běžně nesetkáváme. Obvykle nevytváříme ani pojmenování
mláďat divoce žijících ptáků, jako je i datle
nebo pěnkavě, drozdě, kavče ad.
Pomocí formantu -e/-ě jsou utvořeny také
názvy jako jehně, sele, štěně, tele, které však
nejsou odvozeny z názvu dospělého živočicha. Tyto speciální názvy mají ta domácí
zvířata, která byla tradičně člověku nejblíže
a jsou obvykle součástí skupiny, v níž má
každá rodová kategorie svůj speciální název:
býk – kráva – tele, pes – fena – štěně ad.
Jinou možností, jak pojmenovat mládě, je forma zdrobněliny názvu dospělého
živočicha, např. datel – datlík, hroch – hrošík;
můžeme se setkat i se zdrobnělou formou
odvozenou od názvu mláděte, např. datlátko, hrošátko. Zdrobněliny ovšem kromě
označování menších objektů vyjadřují také
emotivní vztah mluvčího k danému objektu,
a výsledné pojmenování datlík tak může
označovat nejen malého datla (mládě), ale
také dospělého datla, k němuž máme vřelý
vztah, je to náš milý datlík.
Jako neutrální a komunikačně přesné
označení nedospělého živočicha se nabízí
sdružené pojmenování mládě něčeho nebo něčí
mládě: mládě datla, hroší mládě. Všechny předchozí možnosti jsou samozřejmě také srozumitelné, ale někdy až z delšího kontextu. l
ribozomy
jaderné
póry
mitochondrie
Pozor na
tuniské datle!
jadérko
Typické schéma
buňky.
Kresba Blausen.com staff. „Blausen
gallery 2014“. Wikiversity Journal
of Medicine. DOI: 10.15347/
wjm/2014.010., ISSN 20018762.
Mgr. Zuzana Děngeová (*1986)
vystudovala český jazyk a literaturu
a společenské vědy. V Ústavu pro jazyk
český AV ČR, v. v. i., se věnuje lexikologii
a lexikografii. Je členkou autorského
kolektivu připravovaného Akademického
slovníku současné češtiny.
vertikála — před 50 a 110 lety
2020
Bílkoviny z ropy
1966: Větší polovina lidstva se celý život
dosyta nenají; Unesco proto vyhlásilo rozsáhlou „akci proti hladovění“, do níž je zařazen také
výzkum možností, jak získat stravitelné jídlo z ropy.
Už delší dobu se totiž ví, že ve skladovacích tancích
s ropou, v půdě nasáklé naftou a dokonce pod povrchem asfaltových silnic žijí „na účet“ uhlovodíků
určité druhy mikroorganismů. Skupina francouzských vědců z laboratoří Société Française de
Pétroles B. P., vedená Alfredem Champagnatem, je
studuje už přes osm let – dosavadní výsledky jejich
práce nedávno uveřejnil časopis Unesca Impact:
Studované mikroorganismy jsou bohaté na
bílkoviny obsahující aminokyseliny, potřebné
k výživě; aminokyseliny jsou přitom zastoupeny
zhruba ve stejném poměru jako v bílkovinách
živočišného původu, a proto se k výrobě potravin
dobře hodí. Mikroorganismy navíc konzumují
určité parafinické uhlovodíky, přítomné v ropě,
a tak ji rafinují a zušlechťují daleko dokonaleji než
dosud užívané chemické postupy. Mikrobiologické
odparafinování vyšších frakcí ropy při přípravě
nafty pro Dieselovy motory a topného oleje pro
domácnosti by bylo velmi účinné a ekonomicky
výhodné – bílkoviny by se získávaly vlastně jako
vedlejší produkt čištění, zatímco se dosud získávala jen nepoužitelná množství parafínu.
Fermentační jednotky je možné ihned a bez
velkých nákladů zařídit ve všech velkých rafineriích, které jsou celkem výhodně rozmístěny ve všech
státech. Distribuce samotné ropy zajišťují ohromné
tankové lodě; další výhodou je poměrně nízká a stabilní cena ropy. Základna pro velkovýrobu „nových“
bílkovin je tedy připravená; před zemědělskou výrobou má několik podstatných výhod: není závislá na
podnebí ani na místních výkyvech počasí, na půdě
ani na pracovních silách – výrobu bílkovin by obstarala v každé rafinérii malá skupina odborníků.
„S velkovýrobou se může začít okamžitě a roční
produkce by mohla přesáhnout 20 miliónů tun
2010
ročně,“ píše A. Champagnat; bílkoviny získané při
fermentaci ropy jsou stejně přírodní jako bílkoviny
živočišného nebo rostlinného původu: „Jsou to
součásti buněk mikroorganismů, které se pouze
adaptovaly na příjem uhlíku z uhlovodíků namísto
z cukrů. Po vyčištění nezůstane po zápachu nebo
po chuti nafty ani stopa a usušený bělavý prášek
se dá skladovat stejně dlouho a za obdobných
podmínek jako mouka.“ V rozvojových zemích, kde
jsou hlavní potravinou moučná jídla a rýže, dala by
se bez obtíží nahradit pětina stravy bílkovinami
z ropy. Mimoto se jich dá využít jako krmiva.
Zdá se, že realizace výsledků francouzského
výzkumu na sebe nedá dlouho čekat; naše strava
snad bude obohacena o hodnotné bílkoviny.
A. Čechová
(Vesmír 45, 28, 1966/1) 1
2016: Zatímco dnes se potýkáme s důsledky
nešťastného nápadu využívat zemědělskou půdu
k produkci biopaliv, před padesáti lety svět doufal
v pravý opak: ropa se měla stát zdrojem bílkovin.
Nápad se podle knihy British Petroleum and Global
Oil 1950–1975: The Challenge of Nationalism (Cambridge Univ. Press, 2000) zrodil v listopadu 1959
v hotelu Terminus v Marseille, kde se konala konference věnovaná mikrobiálním úpravám ropy.
U oběda o této možnosti diskutovali Jacques Senez
z výzkumného centra CNRS a Alfred Champagnat
z SFPBP (viz výše).
Champagnat spustil v březnu 1963 zkušební provoz v rafinerii Lavera u Marseille, v sedmdesátých
letech vyrostly bioreaktory s kvasinkami u rafinerií v řadě zemí. Roční světová produkce přesahovala milion tun „ropných“ kvasinek. Champagnat
získal v roce 1976 vědeckou cenu UNESCO, ale
v osmdesátých letech zájem opadl. Zemědělská
lobby obávající se konkurence prosadila extrémně
přísná pravidla pro čištění a za takových podmí-ovnek nebyla výroba ekonomicky atraktivní.
2000
„Bílkoviny
získané při
fermentaci
ropy jsou
stejně
přírodní jako
bílkoviny
živočišného
nebo
rostlinného
původu.“
1980
1970
1966
1960
1950
1940
1) Možná vás zarazí nesoulad
s číslováním ročníků
(35. ročník v roce 1906
a 45. v roce 1966). Prvních
36 ročníků vyšlo v letech ­
1871–1907. Následovala
odmlka, časopis znovu
vychází od roku 1923, kdy
číslování začalo opět od
jedničky.
Kde trou se naši úhoři?
1906: Otázku tuto řešil s úspěchem dr. Petersen z Kodaně, jenž v posledních dvou letech
pátral po larvách úhořích, kteréž odkryty byly
v malé rybce, známé dosud jako Leptocephalus
brevirostris, kteráž do nedávna byla známa jen
z moře Středozemního. Soustavným lovením
v severních mořích a pokračováním odtud až do
moří jihozápadně od Irska zjištěno, že Leptocephalus žije pelagicky a nevyskytuje se ani v řekách,
ani v moři Východním, ani v Skageraku nebo
moři Severním ani v chladnějších pásmech
Atlantického oceánu severně od ostrovů Farských. Nejbližší trdlo úhořů našich řek hledati
jest v takových hloubkách Atlantického oceánu,
v nichž po celý rok stejnoměrná a vyšší teplota
panuje. A taková místa jsou právě jihozápadně od
1990
1930
1920
1910
1906
Irska, kde na udržení teploty valně příznivý vliv
má Golfský proud.
Kf. (Vesmír 35, 70, 1906/6) 1
1900
2016: Formulace „odkryty byly
v malé rybce“ neznamená, že by snad úhoří
larvy parazitovaly v jiné rybě. To jen ichtyologové
dlouho nemohli přijít rozmnožování úhořů na
kloub. Až koncem 19. století (mezi roky 1886 a 1896)
francouzští a italští vědci zjistili, že Leptocephalus
brevirostris není samostatný druh, ale právě larva
úhoře. Ještě později se ukázalo, že „jihozápadně
od Irska“ znamená nějakých 5000 kilometrů od
irského pobřeží: Sargasové moře coby trdliště
úhořů říčních odhalil až dánský badatel Johannes
Schmidt, který výsledky svých pozorování publikoval mezi roky 1912 a 1922.
-ov-
1890
1880
1870
w w w. v e s mir.cz
59
četli jsme —
Cluifford A. Pickover:
Kniha o fyzice
Dokořán a Argo, 2015,
překlad Ivan Štoll
Od velkého třesku ke kvantovému znovuzrození: 250
milníků v dějinách fyziky
zní podtitul knihy, jež
se věnuje souvislostem
250 velkých objevů fyziky. A to z gruntu:
od bumerangu (20 000 př. n. l.), tlakoměru
(1643), černých děr (1783)‚ tokamaku (1956)
až po cestování v čase (1993), Velký hadronový urychlovač (2009) a pak už k neznámé budoucnosti vesmíru, Velké kosmické
roztržce (za 36 miliard let) a kvantovému
znovuzrození (za více než 100 bilionů let).
DiverZant, Katka Havlíková:
Urbex. Krása zániku.
Paseka, 2015
Fotografická publikace mapuje jeden
z progresivnějších fenoménů dneška –
urbex, neboli urban exploration, tedy
průzkum moderních ruin, zapomenutých
zákoutí měst, který reportážními texty
doprovodila Katka Havlíková. „Jistě nebudu jediný, kdo při pohledu na zašlé ostatky
míst v této knize pookřeje,“ píše v úvodu
Ivan Adamovič.
Konrad Paul Liesmann:
Hodina duchů
Academia, 2015, edice
21. století, překlad Milan
Váňa
Po burcující knize
Teorie nevzdělanosti
vychází další polemický spis rakouského
filosofa, který v podtitulu nese název Praxe nevzdělanosti. To, co se aktuálně rýsuje
ve třídách a posluchárnách, v seminářích
a redakcích, ve virtuálním světě i v reálné
politice, je podrobeno ostré a pointované
kritice. Za ní však stojí vážná naléhavá
prosba: dát vzdělání a vědění opět šanci.
Anton Markoš: Co je nového v biologii
Nová beseda, 2015
Sympatický počin nového nakladatelství
má chce „oslovit zvídavé laiky napříč
profesemi“. Autor první publikace Co nového
v biologii – Anton Markoš, přední český
teoretický biolog (pravidelný autor Vesmíru)
– skepticky dodává: „Riskuji samozřejmě, že
neuspokojím nikoho…“ Odborníky na evoluci či genetiku jistě útlá kniha neohromí, ale
scénář evoluce obratlovců,
nové poznatky z molekulární biologie, vývojové
biologie, genetiky, epigenetiky, evo-devo a teoretické biologie si zajisté rádi
přečtou odborníci jiných
profesí.
60
Vesmír 95 , leden 2016
nad knihou —
Ve studni se
objevil černý drak
tex t Ivana Vajnerová
Vývoj filosofických a náboženských směrů, jejich prolínání, koexistence i soupeření
na Korejském poloostrově patří již od starověku k nejzajímavějším fenoménům tohoto
druhu v celosvětovém měřítku. Střetával
se tu buddhismus, konfucianismus i různá
specifická učení, později svůj vliv získalo
také křesťanství. Což přirozeně souvisí
s historickými, mocenskými, geopolitickými i duchovními aspekty.
Bohatství této pestré a ojedinělé kultury
zůstává doloženo řadou spisů, obsahujících
legendy, mýty i historické události a ukázky
vývoje fungování tehdejší korejské společnosti v období jednotlivých vládnoucích
dynastií. Je to historie plná proměn i tradic.
Vystupují v ní významní panovníci, mniši
i božstva, stavitelé úchvatných chrámů
a klášterů, objevují se zuřivé bojové konflikty i období smíření, ideologické tlaky… Právě
z těchto tisíciletých i novějších zdrojů čerpá
kniha Korejská náboženství.
Ukázky z prastaré původní dochované
literatury, které burcují čtenářovu fantazii,
fascinují barvitostí jazyka, přitom seznamují s kořeny svérázné kultury. Autoři se znalostí věci objasňují původní smysl, odkaz
i historický kontext, odlišují prokazatelná
fakta od zkreslení či pravděpodobných nebo
zjevných mýtů.
Nedílnou součástí děl vypovídajících
o pohnutých osudech i spiritualitě obyvatel
Korejského poloostrova byla mravní ponaučení a jakási etická „desatera“, ale rovněž
pragmatičtější otázky – například principy
státní správy, způsobu vládnutí, hierarchie
obyvatel podle majetkových i duchovních
kritérií. V mnohých jejich citacích a komentářích lze nalézt paralely a inspirace i pro
dnešní dobu a dnešní politiku (viz ukázku
z Desatera ponaučení z období království Korjo).
Publikace Korejská náboženství má chronologický řád, počínaje dějinami tzv. Tří království, obdobími Korjo, kulturním přínosem
dynastie Čoson, přes vstup křesťanství na
korejskou náboženskou scénu po specifický
korejský myšlenkový směr Tonghak.
Korea má bezesporu zajímavé dějiny
a osudy i v novodobé historii, zájemce
spíše o současnost tu rovněž najde zajímavé
podněty. Závěr knihy je věnován korejským
dílům 20. století, jejichž autoři ze svého úhlu
pohledu interpretovali a hodnotili náboženské a filosofické prameny, směry, historické
důsledky těchto směrů pro vývoj Koreje, její
mezinárodní postavení, mentalitu obyvatel.
Představme si několik ukázek, odpovídajících rozmanitosti knihy – od „kronikově
faktografických“, epických až po básnické.
Nejlépe dají čtenáři nahlédnout na příslušnou dobu, myšlení, společnost, ale v
mnohých úryvcích poznáme i sami sebe a
svou současnost.
Tři království
Dějiny Tří království (1145): „Pátý rok, jaro,
první den, den pjondža. Zatmění Slunce.
Devátý rok, jaro, druhý měsíc. Byli vysláni
inspektoři, aby se vyptali na starosti a utrpení poddaných. Vdovcům, vdovám, sirotkům
a bezdětným, kteří se nemohou sami postarat, byly rozdány tři soky obilí na osobu.
Desátý rok, jaro. Sucho. Velká hvězda se
pohybovala na západě. Zima, čtvrtý měsíc.
Ve studni v královském hlavním městě přetékala voda a objevil se v ní černý drak.
Dvacátý devátý rok, jaro, první měsíc.
Byl vydán rozkaz, aby úředníci, kteří berou
úplatky či kradou, zaplatili trojnásobek
platu a byli doživotně uvězněni…“
Ze stejného období – historického spisu
Nepominutelné události Tří království, sepsané
buddhistickým mnichem Irjonen pochází
i další poučná ukázka.
„Poté, co byla stvořena Nebesa, země na
tomto místě ještě neměla jméno a neexistovaly ani tituly vládců a úředníků. Tehdy tu
bylo devět náčelníků… Tamní lidé zaslechli
hlas… Onen hlas zněl jako lidský, ale nebyl
vidět ten, kdo mluvil.
,Kdo je zde?‘ ptal se.
,My jsme zde,‘ odpovědělo devět náčelníků.
,Kde to jsem?‘ zeptal se.
,Na hoře Kudži,‘ odpověděli.
,Nebesa mi rozkázala, abych tu založil
nový stát a stal se jeho králem, proto jsem
sem sestoupil. Vy nyní na tomto vrcholku
kopejte hlínu a zpívejte: Želvo, želvo, vystrč
hlavu, jestli ji nevystrčíš, upečem a sníme
tě. Pokud tak učiníte, ihned uzříte svého
velkého krále a budete radostí skákat.‘
Devět náčelníků to vyslechlo a zaradovalo
se, zpívalo a tančilo.“
(*1963) vystudovala psychologii na Karlově
univerzitě, ale po většinu života se věnovala
spíše žurnalistice, a to v různých médiích,
od deníků až po odborné časopisy. Několik
let pracovala ve společnostech zabývající
se sociologickými
výzkumy. V současnosti
se částečně vrátila
k původní psychologické
profesi, konkrétně v oblasti
poradenství.
Křesťanství a moderní doba
Korjo
V dnešní napjaté době bychom se měli
poučit: Éra státu Korjo je sice vesměs považována za probuddhistickou, orientovanou na Čínu, ve skutečnosti byl tento stát
v rámci své tolerance vůči jiným náboženstvím poznamenán zároveň lamaismem,
existoval tu islám, praktikovaly se původní
svátky a obřady, svůj prostor měl i šamanismus. Autoři čerpali z Dějin Korjo, oficiální
historie království, čítající úctyhodných
137 svazků, jejichž první verze pochází z roku 1395. Z pasáže Deseti ponaučení můžeme
čerpat i dnes:
…Ponaučení sedmé praví: Pro panovníka
je těžké získat důvěru lidí. Pročež dbejte na
řádnou kritiku, leč zachovávejte si odstup
od pomlouvačů. Pokud bude existovat řádná
kritika, budou existovat i moudří králové…
Využívejte práce lidí tak, aby jim to vyhovovalo, usnadněte námezdní práci a ulehčete
daně. Poznejte těžkosti polních prací. Pak
bude možné získat důvěru lidí a přinést klid
a rozkvět zemi…“
Dynastie Čoson
Mimochodem se jedná o nejdéle vládnoucí
dynastii na Dálném východě (1394–1910).
Zejména její počátky významně ovlivnili
konfuciánští literáti. Ukázka zadání eseje
u státních zkoušek a didaktického spisu
určeného mladým studentům z 15. století
dokládají, že pravý učenec musel mít kromě
První číslo vyšlo 3. května 1871
PhDr. Ivana Vajnerová
plátků, ale jenom sněhová vločka jich má
šest? Lze také říci, zda jsou vhodné doby
k tomu, aby se pilně studovalo, přijímali
hosté nebo navštěvovali přátelé?“
Vladimír Glomb, Miriam
Löwensteinová: Korejská
náboženství
Togga, s. r. o., Praha 2014, 1. svazek edice
Dálný východ; 256 stran
encyklopedických znalostí především pevné morální zásady.
„Starostí ušlechtilého muže je Cesta a nikoliv chudoba. Pouze pokud je rodina chudá
a není čím ji uživit, je třeba pomýšlet na to,
jak ji vymanit z bídy, ale jen do té míry, aby
byla uchráněna chladu a hladu a nic více.
Nelze myslet na to, jak trávit čas hromaděním nadbytku, a také se nelze nechat
poskvrnit světskými záležitostmi, nechat
se jimi svázat a ovládnout své nitro… Pokud
v myšlenkách stále jen zvažujeme zisk nebo
škody a zvažujeme, co by nám postačilo, což
to není naší mysli škodlivé? Pro toho, kdo
studuje, je důležité, aby bral bohatství a slávu na lehkou váhu a v duši přijal chudobu
a nízké postavení.“
„…Má tedy běh Nebes také období příznivá
nebo odchýlená od běžného stavu věcí? Co si
myslíte o tom, že někdy prší, když vytáhne
armáda anebo se ve vězení koná soud? Proč
mají téměř všechny rostliny pět okvětních
A pak přišlo křesťanství. Jeho dopad na
proudy korejských myšlenkových směrů
přibližuje například spis Dialog o Nauce Nebes
z 18. století, který polemizuje s křesťanstvím i jinými náboženskými směry, nebo
text Dopis prvnímu ministrovi, což je naopak
obhajoba křesťanství. Znovu si přibližme
myšlení a jazyk té doby:
Dialog o Nauce Nebes
„Kdosi řekl: Jasu (Ježíš) měl pověst
člověka, který zachránil svět. To se nezdá
jiné než to, co zamýšlí Cesta nanejvýš
moudrého člověka.
Já jsem odpověděl: Ježíšovo zachraňování
světa se týká pouze onoho světa a tam sliboval odměny a tresty v podobě ráje a pekla.
Když nanejvýš moudrý člověk uskutečňuje
Cestu, týká se to pouze tohoto světa a nápravu provádí pomocí své jasné ctnosti.
Kdosi řekl: Západní učenci tvrdí, že Buddha ukradl učení jejich zemí a založil na
něm svou vlastní školu. Je to tak?
Já jsem odpověděl: Buddha Šákjamuni se
narodil v době zhouského krále Shaoa a Pán
Nebes Ježíš se narodil v době hanského
císaře Aie, takže o tom, kdo byl dříve a kdo
později, netřeba dlouze hovořit.“
Dopis prvnímu ministrovi
„Ach! Opravdu to, že lidé naslouchají
tomuto učení (křesťanství), škodí konfucianismu? Opravdu učení ohlupuje lid? Nikoli.
Dobří katolíci se mohou chovat jako ostatní,
od panovníka nahoře po lid dole…“
Název publikace Korejská náboženství může mnohé laiky uvést v mylný dojem, že jde
o čistě vědecky a hlubinně filosoficky pojatý
spis, tedy čtení jen pro zasvěcené a jednostranně náročné. Ve skutečnosti kniha
nabízí nesmírně pestré a do jisté míry i univerzální pohledy na politiku, náboženství,
společnost, které nohou být přínosem pro
kohokoli, kdo se zajímá o historii a „jinakost“
lidské kultury. l
ISSN 0042-4544 — 12 čísel ročně — videnční č. MK ČR E 896 — Vydává Vesmír, s. r. o., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 222 828 393, 394, 395,
fax: 222 828 396, e-mail: [email protected], www.vesmir.cz — Nakladatelství zastupují jednatelé: Ivan Boháček, Stanislav Vaněk
Šéfredaktor: doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D. — Redakce: Ing. Eva Bobůrková ([email protected]) — Mgr. Ivan Boháček, vedoucí redakce ([email protected])
— Bc. Zora Göthová ([email protected]) — Mgr. Pavel Hošek ([email protected]) — Marek Janáč ([email protected])
— RNDr. Stanislav Vaněk ([email protected], 723 691 462) — Mgr. Ondřej Vrtiška ([email protected]) — Grafická úprava: Martin Vagner
Redakční rada: prof. MUDr. M. Anděl (medicína) — RNDr. V. Cílek (geologie) — doc. RNDr. J. Černý (biologie) — prof. MUDr. F. Čiampor (virologie) — doc. RNDr. V. ­Ferák (molekulární biologie) — prof. RNDr. J. Flegr
(biologie) — doc. RNDr. D. Frynta (biologie) — RNDr. E. Ginter (výživa) — doc. Ing. I. M. Havel, Ph.D. (kognitivní věda) — prof. RNDr. Z. Herman (chemie, fyzikální chemie) — prof. MUDr. C. Höschl (medicína)
— Ing. F. Houdek (vědní publicistika, chemie) — Mgr. J. Kolář, Ph.D. (botanika) — prof. RNDr. S. Komárek (filozofie vědy) — prof. RNDr. R. Kotecký (fyzika, matematika) — prof. RNDr. P. Kulhánek (fyzika) —
doc. RNDr. J. Langer (fyzika) — prof. RNDr. O. Lapčík (biochemie) — doc. M. Lipoldová (molekulární biologie) — RNDr. V. Ložek (paleontologie, geologie) — prof. RNDr. J. Palouš (astronomie) — prof. Ing. J. Petr
(biologie) — doc. P. Pokorný, Ph.D. (paleontologie) — prof. RNDr. J. Roithová, Ph.D. (chemie, fyzikální chemie) — Mgr. C. Říha, Ph.D. (architektura, urbanismus) — RNDr. J. Sádlo (botanika) — prof. RNDr. P. Slavíček,
Ph.D. (chemie) — prof. Dr. D. Storch, Ph.D. (ekologie) — prof. MUDr. J. Syka (lékařské vědy) — RNDr. P. Šíma (imunologie) — prof. Dr. Ing. O. Šráček (geochemie, geologie) — Mgr. Jan Toman (biologie) —
MUDr. J. Trnka, Ph.D. (medicína) — Mgr. M. Vácha (etika) — doc. Ing. Z. Vašků (zemědělství) — prof. RNDr. B. Velický (fyzika) — prof. Ing. Š. Vilček (molekulární biologie) — prof. RNDr. F. Vyskočil (fyziologie) —
RNDr. V. Wagner (fyzika) — Mgr. P. Zouhar (fyziologie) — prof. RNDr. J. Zrzavý (biologie)
Inzerce: Stanislav Vaněk, mobil: 723 691, 462, e-mail: [email protected] — Miluše Kukačková, mobil: 604 952 140, e-mail: [email protected], tel./fax: 475 211 639, Předplatné: SEND Předplatné, P. O. Box 141,
140 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, 777 333 370, 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz – předplatné na rok 970 Kč, předplatné na dva roky 1750 Kč, předplatné na půl roku 499 Kč, cena čísla ve volném
prodeji 96 Kč, cena jednoho čísla pro předplatitele 88 Kč, Administrativa: Zora Göthová ([email protected]), tel.: 222 828 394, Volný prodej: Rozšiřují společnosti PNS, a. s., Ve Slovenské republice rozšiřují (stánky
prodej 5,30 €) pro předplatitele 5,10 €: Mediaprint Kapa – OIFP, oddelenie inej formy predaja, Vajnorská 137, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava 3, tel.: 00421 (2) 4445 8821, (2) 4445 8816, zelená linka 0800188 826,
e-mail: [email protected]; pro předplatitele 5,10 €: Magnet Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 8, 851 04 Bratislava, tel.: 00421 (2) 67 201 931–33, fax: 67 201 910 a 20, 67 201 930, e-mail: magnet@press.
sk, Sazba: Vesmír, s. r. o. (na skenech se podílí Thalia picta, s. r. o., Orebitská 7, 130 00 Praha 3, tel./fax: 272 732 444), Předtisková příprava a tisk: Serifa, s. r. o., Jinonická 80, 158 00 Praha 5, tel. 257 290 405,
Redakční uzávěrka: 8. 12. 2015, vychází 7. 1. 2016 — Vesmír vychází s podporou NČLF. © Vesmír, s. r. o.
Žádná část tohoto časopisu nesmí být kopírována a rozmno­žována za účelem dalšího rozšiřování v jakékoli formě či ja­kýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vlastníka autor­ských práv.
Vydavatel nenese odpovědnost za údaje a názory autorů jed­notlivých článků ani inzerce, včetně inzerce vkládané. Nevyžádané rukopisy nevracíme. VESMAD 95 (1) 1–64 (2016) 64 stran
www.vesmir.cz
61
architektura —
Visuté zahrady
hongkongské
Hong Kong Polytechnic
University Community College
tex t Jiří Tourek
Budova Community College, jež
patří k Polytechnické univerzitě v Hongkongu, byla dokončena v roce 2009 podle
projektu sdružení tří architektů a ateliérů
Wang Weijen Architecture, Architecture
Design and Research Group a AGC Design.
Tato stavba zaujme na první pohled zvláštní vnější podobou, která se při bližším
ohledání ukáže nikoli jako samoúčelná, nýbrž jako vysoce promyšlená. Svou typologií
se řadí mezi známé druhy: výšková stavba
vyrůstající z horizontálního pódia, které
obsahuje veřejnosti přístupnější prostory
(obvykle jsou to velké sály, výstavní prostory nebo např. restaurace). K slavným starším příkladům patří Lever House v New
Yorku od ateliéru SOM (1951–1952), v Praze
pak například Parkhotel Praha v Holešovicích (1959–1967) nebo budova Strojimportu
na Vinohradech (1962–1969). Jde o řešení
velmi oblíbené v padesátých a šedesátých
letech, najdeme však také mnoho starších
i mladších příkladů.
Nová budova hongkongské polytechniky
je v něčem velmi typická: spodní p
­ ódium
zahrnuje vstup, foyer, občerstvovací zařízení a přednáškové sály, tedy veřejnější
část školy; vertikální věž obsahuje učebny,
knihovnu a další jednotlivé prostory pro
výuku. Zároveň se však tato budova i poněkud vymyká běžné podobě věžové stavby.
Ta obvykle obklopuje výtahové jádro, které
tvoří komunikační páteř propojující všechna (zpravidla identická) patra. Tyto prostory
jsou pak funkčně i sociálně skutečným
srdcem budovy. Ani v Community College
nechybějí výtahy, které spojují všech
20 pater. Architekti se však pokusili o novou
typologii výškové budovy. Všech zhruba
50 učeben uspořádali do bloků (kostek, chcete-li) o čtyřech patrech a ty „zavěsili“ do
konstrukce věže, mezi betonové pilíře, které
62
Vesmír 95 , leden 2016
jsou součástí této konstrukce a na některých
místech vystupují na povrch. Do půdorysu
by se vešly čtyři takové kostky vedle sebe,
architekti však vždy každou další kostku
posunuli o dvě patra nahoru, a celá budova
tak získala krásný hadovitý rytmus. Každé
patro tvoří vždy dva bloky a volný prostor
(v místě chybějících bloků). Takto vzniklý
prostor je využit jako částečně otevřená
zahrada, terasa, na kterou mají studenti
přístup z každého bloku.
Aby autoři ještě více narušili tradiční
logiku věže s výtahovým jádrem, je možné
přejít z patra do patra právě v oblasti těchto
polootevřených visutých zahrad. Protože
všechny tyto terasy na sebe navazují, lze
vnější (ovšem zasklenou) částí vystoupat
z terasy na terasu až do posledního patra
budovy. Při výstupu tak člověk vlastně budovu v půdorysu obchází, není odkázán na
výtahové jádro. Sociální výhody takového
uspořádání jsou zřejmé. Patra si již nejsou
odcizená v jakémsi vertikálním schizmatu,
naopak mají k sobě navzájem blíže, protože
se vždy po dvou vztahují k jedné terase.
Celé toto složitě popsané schéma je
v realitě naprosto elegantní a přesvědčivé.
Protože se navíc tento zubovitý posun bloků
a teras odehrává vně budovy, vše je viditelné
a utváří to zcela netradiční, ale velmi jasné
a pěkné uspořádání všech čtyř průčelí věže.
A protože se v Hongkongu musí místem
opravdu šetřit, střecha nižšího pódia je také
využita jako zahrada přístupná uživatelům
budovy. Dohromady tak tvoří novou a svěží
interpretaci tradičního výškového schématu. Veškerá novost zde navíc oku lahodí, je
totiž prosta avantgardní vyzývavosti. Cihlové provedení jednotlivých bloků s tradičními okny na výšku pak tuto krásnou budovu
odsouvá ještě dál od tradičního (proskleného) modernismu. l
Všechny snímky
na této dvoustraně
Jiří Tourek.
www.vesmir.cz
63
JSME PŘIPRAVENI NA PŘÍCHOD
ČTVRTÉ PRŮMYSLOVÉ REVOLUCE
ROZVÍJÍME OBLASTI PRŮMYSLU 4.0:
AUTOMATIZACI, ROBOTIKU, NOVÉ
MATERIÁLY, SENZORY…
MEZI NAŠE
ÚSPĚCHY
PATŘÍ:
smart textilie: chytrý zásahový oblek a rukavice pro hasiče
detektor záření FITPixLite velikosti USB flash: v současnosti testován pro
možné nasazení na vesmírné stanici ISS
virtuální modely pracovního prostředí či lidského těla: simulace zátěže
výroba kovových dílů a elektronických součástek pomocí 3D tisku
mezioborové aktivity: rozšíření kognitivních schopností, rozhraní člověk-stroj
Fakulta aplikovaných věd
Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara
Fakulta ekonomická
Fakulta elektrotechnická
Fakulta filozofická
Fakulta pedagogická
Fakulta právnická
Fakulta strojní
Fakulta zdravotnických studií
Ústav jazykové přípravy
Výzkumná centra: NTIS – Nové technologie pro informační společnost
RICE – Regionální inovační centrum elektrotechniky
RTI – Regionální technologický institut
NTC – Nové technologie – výzkumné centrum
ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI
www.zcu.cz

Podobné dokumenty

Mezi námi 0603 -- 7. číslo

Mezi námi 0603 -- 7. číslo v současné době na českých televizích. Schválně jsem v úvodu napsala, že nebudu zmiňovat zahraniční seriály. Ne všechny české jsou špatné, ale skoro všechny zahraniční typu Nezkrotná Lucia a Oškliv...

Více

PDF dokumentu (odkaz)

PDF dokumentu (odkaz) Testy a reálný provoz: příčiny rozdílů michal vojtíšek 

Více

Sylaby 2007/2008 - institut tvůrčí fotografie

Sylaby 2007/2008 - institut tvůrčí fotografie zřízena Filozofická fakulta v Opavě s humanitními a přírodovědeckými obory a Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné. Výuka na obou fakultách byla zahájena 8. října 1990. Zákonem České národní rad...

Více

ICS Impulse USB

ICS Impulse USB Prostředí, kde bude probíhat vyšetření pacienta, se může měnit, ale musí vám umožnit umístění pacienta alespoň jeden metr od stěny (nebo jiného pevného povrchu, který lze použít jako projekční povr...

Více

Sborník - Česká parazitologická společnost

Sborník - Česká parazitologická společnost RNDr. Iva Rohoušová, Ph.D. Katedra parazitologie, Přírodovědecká fakulta UK v Praze Parazitismus jako životní strategie nabývá u hmyzu několika podob. Pro humánní i veterinární medicínu jsou nejvýz...

Více

Obecná parazitologie - Otázky z biologie a chemie

Obecná parazitologie - Otázky z biologie a chemie roztoči, klíšťata, vši, blechy, létající krev-sající hmyz, střečci...

Více

Jazykovědné aktuality 2015/3–4 - Jazykovědné sdružení České

Jazykovědné aktuality 2015/3–4 - Jazykovědné sdružení České „Budete odměněni úměrně své práci.“ (6c) Contrairement à ce qu’on a dit, il ne m’a pas fait de révélations. „Oproti tomu, co se říkalo, mi nic neprozradil.“ Takovýto soubor adverbií je ústředním té...

Více

matný sclera

matný sclera chybí pigment úplně a duhovkou prosvítá červená barva cévnatky; u novorozenců se objevuje více pigmentu až po několika měsících, proto mívají světlé oči) pigmentová vrstva zabraňuje, aby světlo pro...

Více