docotevřít časopis - Absolventi
download 
Stížnost Transkript
otevřít časopis - Absolventi
ABS LVENT ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY 2013/2014 Kateřina Šimáčková: Právo je férové hledání spravedlnosti VAŠE ALMA MATER VĚDA A POZNÁNÍ VĚDA A POZNÁNÍ Scala univerzitním kinem Poznejte architekturu Brna Výzkum: Senioři často trpí depresemi str. 2 str. 16 str. 24 OBSAH ČÍSLA Inspirace, kterou je třeba předávat dál . . 1 Univerzita vrátila život do kina Scala . . . . 2 Tři z pedagogů MU jmenoval prezident ústavními soudci . . . . . . . . . . . . . 3 Na filozofické fakultě objevili ztracenou pamětní desku sirotčince . . . . . . . . . . . . . . 4 2 Dobrovolníci vyměnili školu za mistrovství světa v biatlonu . . . . . . . . . . . . . 4 Pečujte o demokracii, vyzvala studenty Albrightová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Nová bakterie má jméno po zakladateli antarktické stanice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Změnila se stomatologie, i místa, kde se učila . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Sraz spolužáků z přírodovědecké fakulty po 50 letech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 10 Pilkovi Rozhovor se synovcem a strýcem . . . . . 10 Právo je férové hledání spravedlnosti Rozhovor s Kateřinou Šimáčkovou . . . . . 12 Na procházce architektonickým Brnem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 19 Spojení víry a vědy je naprosto přirozené Rozhovor s Markem Orko Váchou . . . . . 19 Mladí lidé odkládají svá rozhodnutí. . . . 23 Senioři často trpí depresemi . . . . . . . . . . 24 Zásadní objev ve zkoumání vzniku nervových buněk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Vědci prozkoumají možnosti lepší práce s náhodností . . . . . . . . . . . . . . 25 26 Smyslem divadla nemůže být divácký úspěch Rozhovor s Petrem Oslzlým . . . . . . . . . . . 26 Výročí připomene slavné objevy i historické momenty . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 VYDALA: MASARYKOVA UNIVERZITA Odbor vnějších vztahů a marketingu RMU, Tiskový odbor RMU REDAKČNÍ RADA: Markéta Soukupová, Petra Polčáková, Adéla Bódiová VEDOUCÍ REDAKTORKA: Petra Polčáková REDAKCE: Martina Fojtů, David Povolný, Ema Wiesnerová JAZYKOVÁ REDAKCE: Světlana Mičánková FOTO NA OBÁLCE: Ondřej Surý FOTO: Ondřej Surý, Martin Kopáček, Petra Polčáková, archiv měsíčníku Masarykovy univerzity muni.cz, archiv MU, archiv Petra Oslzlého, Petr Šmerkl OBÁLKA A DESIGN: Pavel Jílek, ateliér EXACTDESIGN GRAF. ÚPRAVA A SAZBA: Jana Panáčková, ateliér EXACTDESIGN TISK: Tiskárna Didot, spol. s r. o. VYŠLO v listopadu 2013 v nákladu 6 500 výtisků, neprodejné O ekologické problémy není zájem 32 KONTAKTY: Rozhovor s Hollanovými . . . . . . . . . . . . . . . 32 MASARYKOVA UNIVERZITA Žerotínovo nám. 9, 601 77 Brno tel.: +420 549 495 054 e-mail: [email protected] Eseje, knihy a báseň . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 www.absolventi.muni.cz ROČNÍK 2013/2014 EDITORIAL Inspirace, kterou je třeba předávat dál Úvodní slovo Studentům začíná nový semestr a nám, absolventům pedagogické fakulty, kteří jsme se rozhodli vstoupit do divokého školního prostředí, začal nový školní rok. Není to tak dlouho, co jsem se stala absolventkou naší Masarykovy univerzity. Přesto už mi některé zážitky překryla jemná mlha. Jen matně si vzpomínám, jak jsem chodila v prvním ročníku na přednášky o pravěku a starověku v paprscích vycházejícího slunce, jak jsem listovala v tichu archivu prastarými dokumenty, jak jsem českou literaturu četla v tramvaji i při jídle, protože těch stránek určených k přečtení bylo nepočítaně. Jiné zážitky mi vyvstanou tak jasně, jako by od té doby neuplynula ani kapka vody. Jak jsem prázdniny trávila na archeologických výzkumech v Hradišti u Znojma. Jak jsem se pohádala se zkoušejícím, zda dílo Milana Kundery je, či není kýč, a pak se ukázalo, že mě záměrně vyprovokoval, abych předložila lepší argumenty. Jak jsem se v rámci všeobecného základu nadchla pro peerové programy a začala díky tomu překládat anglickou metodiku. Jak jsem u pohovoru k programu Sokrates Erasmus uvedla, že hlavně nechci na řeckou univerzitu, když na Balkáně zrovna hrozí válka, a krátce poté jsem přistávala letadlem v Aténách, protože pan prorektor se rozhodl, že bych to zkrátka měla zkusit. Byla to nádherná a intenzivní léta. Všechny tyto zážitky jsou tak silné proto, že je mám spojené s pedagogy. Nebáli se studenty provokovat k argumentaci, s klidnou tváří nás nechali naříkat, že literatura v cizím jazyce je složitá k chápání, nerozpakovali se nám poskytnout příležitost k projevení odvahy. A u všeho na nás jakoby spiklenecky pomrkávali, protože jim bylo jasné, že výzvu přijmeme. Měla jsem štěstí, že jsem se na naší univerzitě setkala s tolika inspirativními lidmi. Oni totiž věděli, že je nutné, abychom načerpali co nejvíc vědomostí. Ale věděli také, že pokud se máme dál věnovat oboru, který studujeme, je třeba nám předat daleko víc. A pak jsem se po promoci sama stala pedagožkou. Když jsem ve škole obklopená žáky, snažím se jim zprostředkovat vědomosti. Hodně je baví učit se prožitkem, rádi hrají role historických postav, vytvářejí mediální sdělení v nahrávacím studiu nebo zkrátka jen pilují pravopis nekonečným procvičováním. Metod a forem výuky je dnes spousta. Ale mě nejvíc obohatí to, jak přijímají mé výzvy. Jen ať mají odvahu. Ať se snaží překonat své limity. Ať řeknou smysluplně své argumenty. Ať se stanou samostatnými, rozumnými lidmi. A oni vědí, že na ně u toho spiklenecky pomrkávám. Milí absolventi, i Vy určitě máte krásné vzpomínky na Vaše pedagogy, kteří Vám byli inspirací. Připomeňte si je, až se ponoříte do čtení dalšího čísla časopisu Absolvent. Jana Hrubá absolventka Pedagogické fakulty MU a vítězka jihomoravského kola ankety o nejoblíbenějšího učitele ČR Zlatý Ámos www.absolventi.muni.cz 1 VAŠE ALMA MATER Univerzita vrátila život do kina Scala Do brněnského kina Scala se v polovině října po dvou letech vrátili diváci. Stalo se tak díky Masarykově univerzitě, která ve spolupráci se společností Aeropolis obnovila provoz dříve slavného biografu. Město do něj nedokázalo nalákat dostatek diváků, a tak jej kvůli vysoké prodělečnosti zavřelo. Univerzita hodlá takovému scénáři čelit kombinací výukového a kulturního programu. Společnost Aeropolis zajistí celoroční filmovou produkci a Masarykova univerzita (MU), jež si kino po jeho uzavření od města pronajala, ho bude využívat pro své odborné aktivity. Nové univerzitní kino Scala tak bude sloužit studentům, akademikům i široké veřejnosti. „Vracíme život kinu s bohatou historií. Univerzita ho využije pro výuku a další akademické aktivity, veřejnost získá nový kulturní stánek nabízející víc než komerční zábavu. Univerzitní kino Scala se tak stane místem pro setkávání studentů, akademiků a všech, kteří v Brně bydlí, studují, pracují či sem jen zavítají,“ řekl rektor MU Mikuláš Bek. Studenti Masarykovy univerzity se do tvorby programové nabídky kina aktivně zapojí v rámci projektu Studentské kino. Budou zajišťovat pravidelné projekce spojené s odbornými besedami a dalšími aktivitami. „Posluchači filmové vědy mají ve svých předmětech připravovat projekty či dramaturgické plány. Díky Scale mohou své nápady aplikovat v praxi,“ podotkl Jiří Němec, prorektor Masarykovy univerzity pro záležitosti studentů. Další konkrétní plány mají se Scalou organizátoři Univerzity třetího věku. Senioři budou do kina moct chodit na filmovou školu, kde se 2 seznámí s historií a slavnými momenty kinematografie. Na nové prostory se těší také vědci. S rychlým rozvojem výzkumných projektů v Brně roste poptávka po místech, kde by bylo možné pořádat vědecká setkání a konference. Takovému zadání Scala, která se nachází v centru města v docházkové vzdálenosti od několika fakult a velkých hotelů, velmi dobře vyhovuje. Kinosál bude sloužit i pro akademické obřady, jako jsou imatrikulace, promoce nebo předávání čestných doktorátů. Foyer oživí výstavy studentských prací. Pro veřejnost se budou promítat minimálně dvě představení denně a chybět nebudou ani nezvyklé programové formáty. „Chceme ze Scaly udělat to, čím už dřív byla. Premiérové kino, které Brnu představí zajímavou uměleckou tvorbu – a to nikoliv pouze filmovou,“ prozradil Radek Pernica ze společnosti Aeropolis. Diváky potěší zcela nové technologické vybavení, které umožňuje i promítání filmů ve 3D, nebo obnovení provozu kavárny. Vedle techniky získalo kino například i nové pódium, podlahy a akustické podhledy. Náklady na opravy hradí město Brno z částky, kterou od univerzity obdrží formou dlouhodobého nájmu do konce roku 2033. Scala a Masarykova univerzita 1922 Masarykova univerzita a VUT žádají o licenci na provozování. 1929 otevřeno jako Bio Dopz, první držitel licence (do r. 1937) Masarykův fond na podporu studentstva českých vysokých škol; v čele fondu prof. Právnické fakulty MU Dobroslav Krejčí, pokladník (u fondu důležitá funkce) prof. Přírodovědecké fakulty MU Ladislav Seifert; účelem je zejm. promítání pro vysokoškolské studentstvo. 50. léta přejmenováno na Moskva, po roce 1989 opět Scala. 14. 10. 2013 slavnostní znovuotevření, symbolicky zahájen akad. rok 2013/2014. MU vrací kinu původní poslání: Scala je opět místem pro setkávání studentů, akademiků i všech, kdo v Brně žijí, pracují či studují. Tyto peníze však nepokryjí všechno, co je v kině nutné udělat. Masarykova univerzita se proto s prosbou o pomoc s rozvojem Scaly obrací i na veřejnost. Prostřednictvím webu darujscale.cz je možné kino podpořit částkou už od 100 korun. Dárcovský web je první z řady podobných projektů, do budoucna bude možné přispět i na jiné univerzitní aktivity. Text: Martina Fojtů ROČNÍK 2013/2014 VAŠE ALMA MATER Tři z pedagogů MU jmenoval prezident ústavními soudci Absolventi by si vybrali opět Masarykovu univerzitu Pokud by si studenti, kteří letos ukončili MU, měli znovu zvolit vysokou školu, více než 86 % z nich by si vybralo opět Masarykovu univerzitu. Vyplynulo to z výzkumu mezi letošními absolventy magisterského studia. Panovala mezi nimi také spokojenost s tím, co jim jednotlivé fakulty daly do života. Spokojenost tak dosáhla druhé nejvyšší hodnoty v celé historii měření. „Největší věrnost oboru i škole deklarují absolventi právnické fakulty a fakulty informatiky, což ostatně dobře koresponduje s nejvyšší celkovou spokojeností absolventů těchto fakult s tím, co jim Masarykova univerzita dala do života. Ta dosahuje u práv téměř 90 procent,“ uvedl vedoucí průzkumu Jaroslav Nekuda ze Střediska vědeckých informací na Ekonomicko-správní fakultě MU. Podle zprávy nejvyšší nástupní platy dostali, tak jako téměř každý rok, informatici Opakovaná volba: absolventi, kteří by si vybrali stejný obor na MU 80 % 70 % 60 % 50 % 40 % 30 % Mezi patnácti členy Ústavního soudu ČR působí od letoška hned tři učitelé Masarykovy univerzity – profesor trestního práva Jaroslav Fenyk, profesor ústavního práva Jan Filip a odborná asistentka Kateřina Šimáčková z katedry ústavního práva a politologie. Poslední dva jmenovaní jsou zároveň i absolventy MU. Mandát mají na 10 let, do roku 2023. Jaroslav Fenyk Vyučuje na Katedře trestního práva Právnické fakulty MU, přednáší na dalších českých a zahraničních univerzitách a institutech, v odborných seminářích se zaměřoval na trestní právo a potírání hospodářské a finanční kriminality a korupce, účastnil se projektů k harmonizaci trestního práva a legislativy s tím spojené v souvislosti se vstupem ČR do EU. Byl též členem různých pracovních komisí ministerstva spravedlnosti pro novelizace a rekodifikace trestního práva. Získal cenu „Právník roku“ za rok 2010 v oboru trestního práva. Prezident Miloš Zeman jej jmenoval soudcem Ústavního soudu ČR 3. května 2013, jako jeho místopředseda působí od 7. srpna 2013. MU FSpS PřF PrF PedF LF FF FSS FI ESF 20 % 10 % a ekonomové. S nejnižšími platy se i letos musejí smířit pedagogové a absolventi filozofické fakulty. Platy se tedy značně liší podle oblastí, ve kterých budou absolventi pracovat. Průměrný nástupní plat absolventa MU v institucích veřejného sektoru je 20 433 korun (v roce 2012 to bylo 20 518 korun), soukromé firmy pak nabízejí i v porovnání s rokem 2012 více – 25 584 oproti loňským 23 790 korunám. Historicky nejnižší podíl čerstvých absolventů hodnotí studium na MU jako příliš teoretické. Nejvíce teoretické připadá studium zejména absolventům fakult lékařské, ekonomicko-správní a sociálních studií, relativně spokojenější jsou v tomto ohledu zejména informatici. Průzkum Ukončení studia na MU – ohlédnutí a perspektiva se v roce 2013 uskutečnil po sedmnácté. Výzkumný tým se dotazoval čerstvých absolventů prezenčního magisterského studia na MU. Na dotazníky odpovědělo 1389 respondentů, což je téměř 60 % všech letošních absolventů. Úplné zprávy všech výzkumů najdete na www.rect.muni.cz/pcentrum/statistiky.php. www.absolventi.muni.cz Jan Filip Působí jako profesor ústavního práva na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty MU, jejímž byl dlouholetým vedoucím (1995–2013). Kromě pedagogických aktivit se pravidelně účastnil řešení problémů praxe při přípravě právních předpisů nebo zpracování expertiz pro státní orgány. Od roku 1992 pracoval u Ústavního soudu ČSFR jako asistent soudce Vojena Güttlera a u Ústavního soudu ČR jako asistent ústavních soudců Vojtěcha Cepla a Jiřího Muchy. V letech 1990–1992 působil v komisi ČNR pro přípravu ústavy. V odborné práci se zaměřuje zejména na teorii ústavy, volebního práva, teorie legislativy, parlamentarismu a zejména ústavního soudnictví. Od roku 1993 pravidelně vychází v nových vydáních jeho učebnice ústavního práva. Je spoluautorem učebnice státovědy a komentářů k Ústavě ČR a zákona o Ústavním soudu. Prezident Miloš Zeman jej jmenoval soudcem Ústavního soudu ČR 3. května 2013. Kateřina Šimáčková Pochází z Brna, kde v roce 1988 absolvovala právnickou fakultu. Patnáct let byla advokátkou. V roce 2009 přešla z advokacie do justice na místo soudkyně Nejvyššího správního soudu. Ve své pedagogické i publikační činnosti se zaměřuje zejména na problematiku základních práv a svobod. Prezident Miloš Zeman ji jmenoval soudkyní Ústavního soudu ČR 7. srpna 2013. (Zdroj: Ústavní soud ČR, foto: Jana Symon.) Ä Rozhovor s Kateřinou Šimáčkovou najdete na straně 12. Spolek absolventů podpořil studentské projekty Dvaačtyřicet tisíc korun rozdělil v programu Granty TGM Spolek absolventů a přátel Masarykovy univerzity. Částku získaly tři studentské projekty – dárcovský portál Filantros, QMU – Queer platforma MU (oba z fakulty sociálních studií) a nová alternativa ve výchově a vzdělávání malých dětí Rozvojem osobnosti k rozvoji aktivního občanství (pedagogická fakulta). Queer platforma díky finanční podpoře Grantů TGM uspořádala v květnu 2013 Queer univerzitní týden, který se věnoval příběhům coming outu, tedy přihlášení se k homosexualitě či bisexualitě. Další studentské nápady bude v době uzávěrky tohoto čísla posuzovat dvanáctičlenná správní rada spolku na základě grantové žádosti, tříminutové prezentace projektu a diskuse s navrhovateli. Nejlepší z nich chce letos podpořit celkem 80 tisíci korunami. Výsledky vyhlásí 12. listopadu 2013. více na www.spolek.muni.cz 3 VAŠE ALMA MATER Test studijních předpokladů oslavil deset let Na filozofické fakultě objevili ztracenou pamětní desku sirotčince Vlastní Test studijních předpokladů používá Masarykova univerzita jako jednotnou přijímací zkoušku už deset let. Prošlo jím na čtvrt milionu uchazečů, ti první v roce 2003. Za dobu existence testu vzniklo na MU přes 100 jeho variant a bylo vytvořeno více než pět tisíc otázek. Ty mohou uchazeči o studium najít na webu Masarykovy univerzity i s klíčem správných odpovědí a přijímačky si tak zdarma vyzkoušet nanečisto. Pamětní desku z roku 1892 připomínající dvacáté výročí dokončení městského chlapeckého sirotčince našli dělníci při stavebních pracích v areálu filozofické fakulty v ulici Arna Nováka. Spolu s plaketou, která byla považována za ztracenou, objevili také plechovou schránku s dobovými dokumenty. Městský chlapecký sirotčinec byl v místě dnešní filozofické fakulty postaven v roce 1872, o dvacet let později tam odhalili pamětní desku připomínající jeho založení. Její osud po roce 1918 však nebyl známý. Nikdo na univerzitě, která budovu získala při svém založení v roce 1919, o plaketě nevěděl právě až do chvíle, kdy ji dělníci náhodou nalezli při úpravách pro výtahovou šachtu na katedře filozofie v části vstupní zdi. Zeptejte se ve virtuální psychologické poradně Novou bezplatnou službu veřejnosti nabízí katedra psychologie na fakultě sociálních studií. Po krátkém zkušebním provozu začala na webové adrese poradna.fss.muni.cz fungovat naplno virtuální psychologická poradna, kde může kdokoliv anonymně položit dotaz. Poradna vznikla jako součást Centra poradenství, personalistiky a diagnostiky v rámci projektu Inovace výuky na katedře psychologie. Chystá se však i vytvoření fyzického centra. fc Pamětní deska by se měla na své původní místo po rekonstrukci fakulty vrátit. f Za pamětní deskou našli schránku a v ní svazek dokumentů převázaný červenobílou stuhou. Dobrovolníci vyměnili školu za mistrovství světa v biatlonu Když se na Vysočině v Novém Městě na Moravě konalo mistrovství světa v biatlonu, pobíhali v záběrech mladí lidé v modrobílém zimním oblečení. Byli to dobrovolníci a velká část z nich, asi tři stovky, byla z Masarykovy univerzity. Pomoc světu mimo univerzitu už k fakultě sportovních studií neodmyslitelně patří, existuje dokonce i projekt s názvem Dobrovolníci FSpS. Když někdo pořádá sportovní akci, může se na fakultu obrátit se žádostí a ona tam po dohodě potřebný počet studentů pošle. Biatlonový šampionát byl však i v tomto ohledu nad plán. „Pořadatelé nás kontaktovali na základě předchozích zkušeností, byli jsme už na loňském světovém poháru v biatlonu a na závodech horských kol,“ uvedla Sylva Hřebíčková, která dobrovolníky koordinovala. Využití přitom našel i univerzitní informační systém. Standardně slouží jako pomůcka, která dokáže zařídit všechno ohledně studia. Teď se ukázalo, že výborně funguje i při organizování velkého množství lidí. Pohlídat parkoviště, vydávat divákům lístky a nasměrovat je na správné místo, postarat se, aby nikdo nepobíhal po trati. I to byly úkoly, které měli studenti v davu desítek tisíc diváků na starost. Speciální roli dostala skupinka studentů lékařské fakulty, jež pořadatelé využili jako zdravotníky. Mezi dobrovolníky se přihlásil i student tělesné výchovy a sportu Jiří Václavík. Jestli bylo 4 Univerzita otevřela Badatelnu mistrovství svátek pro běžnou populaci, tak pro něj tím spíš – biatlonu se totiž sám závodně věnuje, a trénuje dokonce malé děti. „Měl jsem možnost vidět zblízka závodníky světové extratřídy a dostat se tam, kam běžný smrtelník nemůže. Bylo to úžasné,“ zavzpomínal s nadšením Václavík, jenž chtěl ale také ukázat, že stát jako Česko dokáže zorganizovat vrcholnou sportovní akci. Ne že by to ovšem bylo jednoduché. Václavík měl na starost diváky na tribunách a to, aby všichni fandili z patřičných míst. „Nejšílenější to bylo hned první den. Na tribunách už bylo narváno, jenže v tunelech se pořád ještě těsnala spousta lidí. Říkal jsem si, že není možné, aby se tam všichni vešli,“ popsal Václavík. Obavy byly ale zbytečné, každý své místo našel, a ve zmíněný den Václavík dokonce zhlédl bronzový úspěch českých reprezentantů ve smíšené štafetě. „Když projížděli kolem hlavní tribuny, měl jsem naše na dosah ruky. Fanoušci řvali, byla tam úžasná atmosféra,“ uvedl mladý trenér, který pak jednomu z fandů obstaral i vystřílené nábojnice, aby měl na mistrovství památku. Text: Martina Fojtů Nejen složitá a poučná, ale i zábavná a srozumitelná může být věda. Masarykova univerzita spustila cyklus populárně-naučných videí s názvem Badatelna, v nichž poutavou formou přibližuje některé přírodní jevy. Seriál najdou zájemci na novém portálu Masarykovy univerzity www.veda.muni.cz, který pod heslem Milujeme vědu popularizuje výzkumnou činnost univerzity. MU získala miliony na zaměstnávání mladých absolventů Vytvořit několik desítek nových pracovních míst pro čerstvé absolventy doktorského studia, takzvané postdoky, umožní projekt Masarykovy univerzity. Univerzita si od něj slibuje další posílení úspěšných vědeckých skupin a nastartování nových týmů. Již v loňském roce univerzita obdržela z evropských fondů téměř 200 milionů korun na zaměstnání 60 mladých vědců z tuzemska i ze zahraničí. Nyní získala 160 milionů, díky kterým přiláká dalších 40 postdoků. ROČNÍK 2013/2014 VAŠE ALMA MATER Ve fakultních sbírkách se našel dinosauří zub Pozůstatek jurského ještěra identifikoval ve sbírkách přírodovědecké fakulty student geologie Daniel Madzia. Zub se dochoval v kusu vápence a dlouho se předpokládalo, že patří mořskému příbuznému krokodýlů. Exponát byl objeven při stěhování sbírky před třemi lety a student se jej rozhodl podrobit důkladné expertize. Postupně se podařilo prokázat, že jde o kus chrupu ještěra, který žil před přibližně 160 miliony let a mohl mít délku čtyři až šest metrů. Pečujte o demokracii, vyzvala studenty Albrightová Beseda s Madeleine Albrightovou přilákala do auly na Právnickou fakultu MU přes čtyři stovky studentů. Někteří se do místnosti ani nedostali, a tak sledovali přímý přenos z atria fakulty nebo na internetu. Bývalá ministryně zahraničí Spojených států amerických představila svou knihu Pražská zima a odpovídala na dotazy studentů. Ty se týkaly i hodnocení současné české politické situace. Do toho se ale pouštět příliš nechtěla. Na setkání s posluchači Masarykovy univerzity, které se konalo na přání někdejší političky, ale zdůraznila důležitost neustálé péče o demokracii. www.absolventi.muni.cz „V demokracii jsou nejdůležitější lidé, kteří kladou otázky a pídí se po tom, kdo co přesně dělá. Vy jste mladí, vy jste ti, kdo se musí ptát především,“ uvedla a dodala, že demokracie neznamená jen jít jednou za čas k volbám, ale jedná se o proces, ve kterém je třeba pořád pracovat. Na záznam z besedy se podívejte na www.video.muni.cz Nový on-line systém odhalí falešné diplomy Pravost vysokoškolského diplomu si mohou zájemci nově snadno ověřit na internetu na základě znalosti jeho originálního čísla. Masarykova univerzita, která jako první tuto službu zavedla, tak chce ztížit práci padělatelům. Ti až dosud zneužívali toho, že pravost dokumentů nebylo možné snadno ověřit. Případů, kdy lidé předložili falešné diplomy, v posledních letech přibývá. Systém z dílny vývojářů Fakulty informatiky MU univerzita zpřístupnila na adrese pravydiplom.cz a nabídla dalším vysokým školám, aby se k systému připojily. Ekonomicko-správní fakulta má novou knihovnu Nová moderní knihovna a rozšířený vestibul slouží studentům, pedagogům a vědeckým pracovníkům Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity. Prostory stávající fakultní knihovny a foyeru, které již z kapacitních důvodů nevyhovovaly, byly upraveny za peníze z projektu Infrastruktura pro doktorské studium ESF MU. Rozsáhlá rekonstrukce trvala půldruhého roku a stála 50 milionů korun. 5 VĚDA A POZNÁNÍ Cesta z krize? Žádné velké změny Hlavní analytik J&T Banky a absolvent ekonomicko-správní fakulty Petr Sklenář v rozhovoru mluví také o odhadování vývoje ekonomiky. Jakákoliv prorůstová opatření znamenají větší dluh, protože státní rozpočty jsou všude, říká. Co je vlastně náplní práce hlavního ekonoma? Nová bakterie má jméno po zakladateli antarktické stanice Pseudomonas prosekii. Tak se jmenuje nová bakterie, kterou nalezli a popsali vědci z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Půdní mikroorganismus byl ve vzorcích opakovaně odebraných v okolí vědecké stanice Johanna Gregora Mendela na ostrově Jamese Rosse. Mikrobiologové bakterii pojmenovali podle iniciátora vzniku stanice, profesora Pavla Proška. První vzorky přivezli výzkumníci před šesti lety a postupně z nich izolovali 12 kmenů nové bakterie. „Zjistili jsme, že nejsou podobné ani příbuzné ničemu, co bylo doposud v rámci rodu Pseudomonas známé. Po dokončení odborných analýz jsme nakonec prokázali, že se jedná o nový druh,“ uvedl Ivo Sedláček z ústavu experimentální biologie. Charakterizovat novou bakterii však není rozhodně jednoduché. V odebraných vzorcích je totiž přítomna celá řada mikroorganismů, z nichž mnohé zůstávají pro vědu stále neznámé. Jde o takzvaně nekultivovatelné organismy, u kterých vědci zatím neumí zajistit správné podmínky pro jejich růst v laboratoři, a nemohou je tedy prozkoumat. Mikrobiologové však doufají, že ve vzorcích z Antarktidy naleznou další nové druhy a možná i rody bakterií. Prostředí lidmi neosídleného kontinentu je totiž podle nich na různé mikroorganismy velmi bohaté. Výzkum tamější biodiverzity může přinést podle Sedláčka také praktické uplatnění. „Tamní mikroorganismy jsou aktivní za nízkých teplot a mohou vytvářet různé enzymy a další látky, například pigmenty, které by se daly využít pro výrobu přírodních barviv,“ uvedl Sedláček. Práce s bakteriemi žijícími ve specifickém prostředí s nízkou teplotou není pro vědce z přírodovědecké fakulty nová. Již dříve zkoumali například mikroorganismy z jeskynních systémů, které jsou aktivní v teplotách od čtyř do deseti stupňů Celsia a jimž jsou živiny i sluneční světlo omezeně dostupné. Jejich výzkum se podle Sedláčka liší rovněž tím, že trvá déle, než se při nižších teplotách namnoží. U vzorků z Antarktidy je navíc bádání limitováno i množstvím a objemem materiálu, který mohou vědci získat. „V podmínkách antarktické stanice samozřejmě není možné dělat stejný rozsah práce jako v domovské laboratoři, a jsme tak omezení tím, kolik materiálu si tam můžeme dovézt. Jezdím tam už s Petriho miskami s navařeným agarem, a dopředu si tak musím rozvrhnout, co budu izolovat a na jakém médiu. Kvůli váhovému limitu pak přemýšlím, jestli nechám doma nějaké svršky a nabalím víc Petriho misek, nebo ne,“ popisuje antarktickou anabázi mikrobiologa Sedláček. Text: Ema Wiesnerová 6 Pracuji v analytickém týmu, který se snaží sledovat dění na finančních trzích. Osobně jsem zodpovědný za makroekonomickou analýzu, těžiště mé práce tedy leží v hodnocení dat, jako jsou HDP, inflace, úrokové sazby nebo kurz koruny. Sleduji také dluhopisové a komoditní trhy. V praxi to znamená, že velkou část dne pořád něco čtu. Od přehledu domácího tisku přes zprávy Bloombergu, analýzy a komentáře jiných bank až po vybrané webové portály. S nadsázkou někdy říkám, že si ráno v práci uvařím kávu a otevřu si Financial Times. Jak těžké je odhadovat vývoj finančních trhů s vědomím, že vaše doporučení ovlivní investice banky i jejích klientů? Každé povolání má své plusy a minusy. Do té druhé kategorie spadá určitá odpovědnost. Musím ale říct, že konečné rozhodnutí, a tím pádem odpovědnost, leží na jiných lidech. Analytický tým je něco jako technici ve stáji formule 1, pilot je v tomto případě trader či portfolio manažer. Osobně se při analyzování trhů považuji za konzervativního realistu, ale kolegové mi obvykle vyčítají velkou skepsi a pesimismus. Takže záleží na úhlu pohledu. Co by podle vás mohlo podpořit ekonomický růst České republiky? Asi hlavně klid a žádné „prorůstové“ opatření. Domácnosti i firmy shodně odpovídají, že za hlavní problém považují nestabilitu a nepředvídatelnost dalšího vývoje. Přitom firmy, domácnosti a ani vláda nejsou v naší zemi předluženy, bankovní sektor nemá problémy, v ekonomice nejsou výrazné bubliny ani nerovnováhy. Na druhou stranu další vývoj v eurozóně je nejasný, směřování hospodářské politiky se každý rok otáčí o 180 stupňů. Nejlepším „prorůstovým“ opatřením tak paradoxně může být snaha co nejvíce se vyhnout razantním změnám a jenom zvyšovat pružnost ekonomiky. ››› celý rozhovor čtěte na www.online.muni.cz/absolventi/3779 ROČNÍK 2013/2014 POHLED DO HISTORIE 50 let od promoce: Změnila se stomatologie, i místa, kde se učila Po padesáti letech od promoce se letos sešli někdejší studenti stomatologického směru Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Za tu dobu se toho změnilo hodně. Oni sami, jejich obor a třeba i Brno, jak ho znali ze svých studentských let. Stačilo jen se projet tramvají přes zastávku Šilingrovo náměstí. „V budově, kde je dnes luxusní hotel, jsme si poprvé zkoušeli práci zubního lékaře. Preparovali jsme technickou vrtačkou, která se přehřívala, a pracovali jsme jen se sádrovým válečkem, do kterého byl vsazený zub,“ přibližuje profesor Jiří Vaněk, proděkan Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, který do skupiny jubilejních absolventů také patří a změny sleduje přímo na fakultě už 45 let. Na lékařskou fakultu se nedostal úplně tam, kam chtěl. Chtěl být všeobecným lékařem, ale přijali ho na stomatologii. „Při přijímacím pohovoru jsem zmínil, že jsem chodil jako pacient na stomatologickou kliniku, protože jsem měl stěsnalé zuby. Asi právě proto mě komise na tento obor doporučila,“ vybavuje si Vaněk, který si nakonec vztah ke stomatologii našel i díky tomu, že již za studií se spolužákem Jiřím Začalem pomáhali jako demonstrátoři. Studia v „Tučkárně“ Než se ze studenta Jiřího Vaňka stal lékař, vyžadovalo to stovky hodin studia. „Učit jsme se často chodili do přízemí lékařské fakulty na Komenského náměstí, kde je dnes velká počítačová studovna. Říkali jsme tam tomu „Tučkárna“, podle pana Tučka, který pracoval na ústavu anatomie a měl to tam na starost,“ přibližuje jedno z frekventovaných míst Vaněk. Druhým byla univerzitní knihovna. „Na jejích schodech jsem vykouřil kvantum cigaret. Už je to ale třicet let, co nekouřím,“ usmívá se. www.absolventi.muni.cz iDnešní proděkan lékařské fakulty po studirích nastoupil jako lékař v Břeclavi. Na univeryzitu se ale vrátil a od roku 1967 pomáhá vychovávat další generace stomatologů. I když see h studentů nabírá každý rok kolem stovky, jejich množství pořád nestačí. sVýuka se proměnila obdobně jako místa, kudy někdejší studenti procházeli. Vaněkk a jeho spolužáci absolvovali nejdřív dva rokyy ctytéž předměty jako jejich kolegové ze všeobecíného lékařství. Se studiem stomatologie se začínalo až od třetího ročníku. V budově, kde je dnes luxusní hotel, jsme si poprvé zkoušeli práci zubního lékaře. Trend postupné specializace, který stále pokračuje, je ještě víc patrný, když se připomene předválečná výchova zubních lékařů. Za první republiky se jimi stávali až klasičtí lékaři, kteří se pak ještě dva roky školili na zubní specialisty. Zubním lékařem od prvního dne V současnosti se klade větší důraz na praktické dovednosti. „Na speciálních simulátorech se pracuje už od prvního ročníku. Všechno směřujeme k tomu, aby byl absolvent od prvního dne po absolvování studia v praxi plnohodnotným lékařem,“ říká Vaněk, který ale upozorňuje na to, že takový přístup má i své, hlavně ekonomické, potíže. „Na jednoho studenta potřebujeme pro individuální výuku a potřebné přístroje na rok 220 až 230 tisíc korun. Zatím ale dostáváme asi o sto tisíc méně, takže mnohé funguje improvizovaně.“ Šedovlasý lékař má přehled i o technologických a vědeckých pokrocích, sám se na nich ostatně podílel. Před lety začínal s autotransplantací zubů. Pomáhal pacientům, jimž se zub sice vyvinul, ale neprořezal se a zůstal uložený v čelistní kosti. Jeho úkolem bylo vytáhnout ho a uložit tam, kam patří. Pak se posunul o kousek dál a spolu s kolegy se pustil do dalších výzkumných projektů. Nejvýznamnějším bylo Stomatologické výzkumné centrum, které přineslo mimo jiné čtyři patenty. Centrum se orientovalo hlavně na materiály, řešitelé projektu vyvinuli třeba speciální titanovou slitinu, z níž se vyrábí modifikované dentální implantáty, na které se zuby ukotvují. Jejich hlavním kladem je fakt, že je mohou využívat i pacienti s různými zdravotními potížemi či alergiemi. Text: Martina Fojtů 7 POHLED DO HISTORIE Sraz spolužáků z přírodovědecké fakulty po 50 letech Setkání spolužaček a spolužáků z přírodovědecké fakulty začalo 24. května 2013 v 10 hodin na fakultě v posluchárně F1 budovy Fyzika. Sešlo se nás 32, necelá polovina absolventů. Po neformálním přípitku (slivovička, bylinná hořká) jsme usedli do lavic a slova se ujal spolužák Jarda Raab. Rozhlédl se po třídě a připomněl známá fakta (kdy a kde „to“ bylo), s úctou a láskou též zavzpomínal na profesory, kteří nás učili. Uctili jsme památku vyučujících a spolužaček i spolužáků, kteří se na nás již dívají z nebeských výšin. Jarda upozornil také na zvláštnosti našeho ročníku: jako první jsme měli tříměsíční praxi v továrně nebo na stavbě (že abychom se sžili s dělnickou třídou), kluci jako první měli vojnu při studiu a pak jen rok po studiu a dostávali jsme umístěnky, na něž jsme museli nastoupit. Vaše názory nás zajímají Máte pro nás vzkaz? Chcete se i vy s námi podělit o svou vzpomínku ze studií na Masarykově univerzitě? Budeme rádi, když nám o sobě dáte vědět a pošlete aktuální kontakt nejen na sebe, ale i na svoje spolužáky. Pište na: Rektorát Masarykovy univerzity Odbor vnějších vztahů a marketingu Žerotínovo nám. 9 601 77 Brno nebo na e-mail [email protected] 8 Poté se ujal slova profesor Tomáš Tyc, syn našeho, bohužel již zesnulého, spolužáka. Řekl nám, jak se studuje fyzika dnes, kolik je studijních oborů, jak je to se studiem bakalářským a magisterským. Pak nám předvedl několik fyzikálních pokusů a vše vtipně doprovázel. Bylo to velmi zajímavé a asi bychom vydrželi mnohem déle, zvláště při pokusech o řešení neviditelnosti. Měli jsme ale objednánu prohlídku kampusu a autobus na určitou hodinu. A tak jsme velmi vděčně poděkovali profesoru Tomáši Tycovi za výklad a několik zvídavých kolegů tam zůstalo ještě na vědeckou diskusi. V 11 hodin na nás skutečně autobus čekal u brány a odvezl nás ke kampusu nového univerzitního centra v Bohunicích. U vchodu s mohutným nápisem Masarykova univerzita čekala paní Alena Sýkorová a provedla nás celým areálem. Nejdříve jsme se zastavili u modelu kampusu a pak jsme si prohlédli univerzitní knihovnu a CEITEC (Středoevropský technologický institut), krátce jsme proběhli i kolem ústavu biologie. Potom na nohy začala přece jen působit 72letá únava, a tak, jak se říká „ v nejlepším skončit“, jsme se s milou průvodkyní rozloučili, velice jí za zasvěcený výklad poděkovali a odjeli do restaurace v hotelu Continental. V Continentalu se konala nejdelší a nejpříjemnější část setkání. Přišli další spolužačky a spolužáci, kteří do kampusu nechtěli nebo nemohli přijít, nastalo veliké vítání, „seznamování“ se – ach ta paměť! – a dotazování „která/ý ty jsi?“. Pak se začalo připíjet na zdraví, na shledání a krásné verše k tomu zarecitoval spolužák Pavel Sťahel. Znovu jsme minutou ticha uctili památku těch, co už přijít nemohli. Zvláštností bylo, že jsme jako první měli tříměsíční praxi v továrně nebo na stavbě. V průběhu odpoledne ještě jednou promluvil Jarda Raab pro ty, kteří ráno nebyli v „efjedničce“. A jedlo se, trochu i popíjelo, ale ne příliš. Pivařů už moc mezi námi není, spíše si někdo dal malinko vínka a jiný kafíčko. Promítaly se starší fotky, vzpomínalo se na studia, na brigády, zájezdy, sportovní klání. Někteří z nás na umístěnce od školy zůstali a našli tam i životní štěstí. Musím také podotknout, že mimo „domácích“ přijeli i zahraniční hosté, někteří z nich dokonce od promoce poprvé. Milena Peřinová z Kanady, Kája Kunc z Paříže, Jirka Jančařík s manželkou (před třemi lety byla Senátem ČR vyznamenána za úspěchy v krystalografii mezi pěti dalšími jako významná Češka v zahraničí) ze San Franciska, Anton Lendacký ze Slovenska. Také ostatní, kteří nebydlí v Brně, vážili dlouhou cestu z různých měst celé republiky. Večer jsme se rozešli do svých domovů, ale slíbili si, že se sejdeme za rok zase. Text: Vlasta Zvoníčková, Foto: Archiv autorky. ROČNÍK 2013/2014 Masarykova univerzita absolventům NEWSLETTER KARTA ABSOLVENTA Poslední novinky z univerzity, informace o nových vědeckých objevech či pozvánky na zajímavé akce přináší pravidelně Newsletter. Přejete-li si jej dostávat do vaší e-mailové schránky, zaregistrujte se do Absolventské sítě Masarykovy univerzity na www.absolventi.muni.cz anebo nám jen pošlete e-mail na adresu [email protected] I když už jste studium ukončili, univerzitní výhody nezmizely nadobro. Stanete-li se držiteli Karty absolventa, můžete nadále zdarma využívat služeb fakultních knihoven, pořídit si publikace vydané Nakladatelstvím MU se slevou či navštěvovat Moravskou galerii za polovic. A to nejsou jediné výhody, které karta p přináší. Aktualizované informace najdete na j www.absolventi.muni.cz/karta. www.absolventi.muni.cz z/karta. www.absolventi.muni.cz/karta www.absolventi.muni.c cz/karta www.absolventi.muni.cz bsolventi.muni.cz ABSOLVENTSKÉ PRŮZKUMY Webové stránky nky pro absolventy nabízejí aktuální informace nformace a archiv dosud vydaných materiálů teriálů pro absolventy. Nechybí na nich ich možnost zanechat vzkaz pro své spolužáky nebo se podívat na fotografi grafie z akcí. I prostřednictvím těchto o stránek nám na sebe ytnout kontakt – klikněte můžete poskytnout te o sobě vědět. na odkaz Dejte Masarykova univerzita kontinuálně sleduje uplatnění svých absolventů v praxi a zjišťuje jejich názory na kvalitu poskytnutého vzdělání. Získávání zpětné vazby od absolventů se děje prostřednictvím dvou pravidelně realizovaných průzkumů Ukončení studia na MU – Ohlédnutí a perspektiva a Uplatnění absolventů MU v praxi. Průzkumy najdete na univerzitním webu. www.absolventi.muni.cz enti.muni.cz www.muni.cz/general/evaluation/graduates g g ROZHOVORY VORY S ABSOLVENTY FACEBOOK Přečtěte si rozhovory zhovory s absolventy Masarykovy univerzity, které pravidelně přináší měsíčník síčník MUNI.CZ a nový Zpravodajský portál. Pokud jste příznivcem nových médií, podívejte se na Facebook a staňte se fanouškem stránky Absolventi Masarykovy univerzity. online.muni.cz cz www.facebook.com/absolventi.mu SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Radovan Pilka (1964, Hradčovice u Uherského Brodu) Gynekolog, přednosta Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc, zaměřuje se především na onkogynekologii, absolvent Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, synovec Ladislava Pilky. Jak ovlivnila strýcova práce můj výběr vysoké školy? Radovan Pilka (RP): Původně jsem na medicínu jít nechtěl, ale po rodinné poradě ve třeťáku na gymnáziu jsem se nakonec rozhodl, že si vyberu právě ji. Jaké byly jiné možnosti? Mě tenkrát hodně bavila fyzika, vyhrál jsem i nějakou olympiádu, tak jsem uvažoval i o jaderné fyzice. Myslím, že naše příbuznost nikomu moc nedocházela. U přijímaček na vysokou to nikdo nevěděl, projevilo se to možná trochu až na škole. Jak moc se v rodině potkáváme? RP: Strýc a moje matka pochází ze sedmi sourozenců, takže jsme zvyklí na velké rodinné akce. I na tu, která se pořádá v nejužším rodinném kruhu, přijede padesát šedesát lidí. Jezdili jsme spolu taky hodně na dovolenou, hlavně v létě na vodu. Všechno se to většinou děje v Hradčovicích, pocházíme odtamtud oba, jen jsme se každý narodili na jiném konci. Proč jsem si pro svůj vědecký pobyt vybral Švédsko? RP: V roce 1997 jsem získal možnost vyjet do zahraničí a tam jsem potkal Čecha, který v roce 1968 emigroval do švédského Lundu a stal se tam šéfem porodnické kliniky. Navázali jsme spolupráci a postupem času mi dal nabídku dělat výzkum u něj. Pracoval jsem tam dva roky a další dva nebo tři dojížděl, náš projekt se povedlo dostat na světovou úroveň. Chtěli jsme zkoumat onkomarkery, faktory schopné ukazovat na nádorové onemocnění. Vybrali jsme si metaloproteinázy a brzy se ukázalo, že jsme se trefili, ale někam úplně jinam. Zjistili jsme, že tento enzym má důležitou roli při oplození, protože zajišťuje kontrolu, aby se vajíčko uchytilo na správném místě a nedošlo třeba k mimoděložnímu těhotenství. 10 Co mě baví na výuce mediků? RP: Když můžu studenty vzít na operační sál a tam jim ukazovat praktické věci. Že by mě bavilo memorování pouček a přednášení, to tedy moc ne. Jak velkou událostí je v rodině porodníků narození dětí? RP: Vlastní děti člověk vždycky oslaví. (směje se) LP: Je pravda, že já už spíš přemýšlím nad tím, kam děti a vnukové směřují. Vnuk třeba říká: Dědo, já budu podnikatel, budu vydělávat peníze a budu tě podporovat. – Toho se trochu bojím. Ale co s tím můžu dělat? (směje se) RP: Mně zase dcera říká, že bude bankéřkou. A to já jí zase schvaluju. I když to bude mít ještě desetkrát jinak. ROČNÍK 2012/2013 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Ladislav Pilka (1933, Hradčovice u Uherského Brodu) Gynekolog, průkopník asistované reprodukce v Československu, díky jeho týmu se v roce 1982 narodilo v Československu první dítě ze zkumavky ve východním bloku, absolvent Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, strýc Radovana Pilky. Jak moc synovci radím? LP: Neradím, on je samostatný, atestaci má. My se spolu spíš bavíme o neobvyklých případech, něco jsme spolu i publikovali. Do jaké míry synovci závidím dnešní podmínky a materiální vybavení? LP: Nezávidím, každá éra má svoje. Já jsem měl zase výhodu v tom, že jsem spoustu věcí mohl dělat jako první. Asistovanou reprodukcí se u nás tehdy nikdo nezabýval. Kolik času dnes trávím v ordinaci? LP: Jsem v penzi, ale každou středu ordinuju. Není pro mě jednoduché nic nedělat, když jsem byl v oboru celý život. A jde i o to, že ke mně známí pořád někoho posílají. Jak ženám vymlouvám, aby neposunovaly první těhotenství až za třicítku? Jak těžké bylo dostat se na vysokou školu? Ladislav Pilka (LP): Těžké, vyčítali mi, že nechci pochopit socialismus, že zákony socialismu pro mě nic neznamenají a že máme nábožensky založenou rodinu, dědeček byl totiž kostelník. Napoprvé mě nepřijali, rok jsem pracoval u zedníků a po večerech se šprtal. Zkoušky byly přísné, ale napodruhé už jsem naštěstí chytil komisi, která hodnotila znalosti. Jak studenti na mě a moje úspěchy na klinice reagovali? LP: Že se nám povedla první asistovaná reprodukce, to studenti příliš nevěděli, většina naší práce se publikovala v zahraničních časopisech a ty oni moc nečtou. Obecně věděli, co dělá klinika, a jasno měli spíš ti, kteří se o obor hodně zajímali. www.absolventi.muni.cz LP: Nevymlouvám nic, ale snažím se jim vysvětlit, proč je to dřív pro ně lepší. Po pětatřicítce je menší pravděpodobnost, že otěhotní, s dítětem i jeho výchovou jsou častěji problémy. Ale vymlouvat a odmítat, to ne, to my ostatně ani podle zákona nesmíme. Co říkám ženám v rodině na výběr gynekologa či porodníka? LP: Nic moc, ony většinou vědí, kam mají jít, koneckonců za ta léta se znají se všemi ze širokého okolí. Já jen lidem doporučuju, aby se vyvarovali svých příbuzných. Léky předepisovat můžou, ale abych třeba své ženě dělal hysterektomii (chirurgické odstranění dělohy), to tedy ne. To bych řekl spíš Radkovi. U péče o rodinu vždycky záleží na každém lékaři, jak si to nastaví. Jen si člověk musí dávat tím spíš pozor, protože kdyby se něco nepovedlo, to by byl rodinný rozvrat. (směje se) 11 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Chtěla studovat teorii literatury nebo sociologii, dala však na radu maminky a šla na práva. Nová soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková říká, že ji ke studiu přivedl i fakt, že jde o praktické vzdělání, díky kterému může pomáhat lidem. Právo je férové hledání spravedlnosti 12 ROČNÍK 2013/2014 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Svého rozhodnutí nelituje. Už za studií ji zaujalo ústavní právo a organizace státní a politické moci, a když školu končila, přišla sametová revoluce a stejně jako jiným se i jí otevřely možnosti studovat v zahraničí. Přestože se většinu času soustředila na ústavní právo, začala svou kariéru jako advokátka. Pamatujete si na první právní radu, kterou jste udělila? Myslím, že někdy ve třetím či čtvrtém ročníku jsem sepisovala sousedce návrh na rozvod. Ale pamatuji si jinou věc. Když jsem v roce 1993 pracovala jako advokátní koncipientka, přišel do bývalé advokátní poradny v Divadelní ulici takový rozčilený pán, kterému úředníci sebrali syna a navíc proti němu vedli trestní řízení za nezaplacení poplatků za dětský domov. Sice jsem nevyřešila situaci této konkrétní rodiny, ale sepsala jsem na základě jejího příběhu svou první ústavní stížnost. Díky ní zrušil Ústavní soud jedno z ustanovení zákona o rodině, které umožňovalo státním úředníkům odebírat děti rodičům, ačkoliv ústava dávala tuto pravomoc jen soudům. Ta stížnost vlastně ani není mnou podepsaná, podal ji advokát, pro kterého jsem pracovala, ale je to jedna z mých prvních velkých zkušeností, že na základě osudu jednoho člověka můžete změnit zákon, který je v rozporu s ústavou. Jako advokátka jste se hodně zabývala lidskoprávní problematikou a toto zaměření vám zůstalo. Na co jste ze své práce nejvíc hrdá? Když budeme všichni dodržovat pravidla, tak ti „zlí“ prostě nedostanou prostor. Mám celý seznam věcí, které jsem předkládala Ústavnímu soudu. Dokonce se mi podařilo vybudovat si takovou pověst, že mí spolužáci a kamarádi se mnou konzultovali případy, které tam podávali oni. Současně jsem si udělala dobré jméno při zastupování různých skupin senátorů, které napadaly konkrétní nekvalitní legislativu, tedy i v rámci takzvané abstraktní kontroly norem nespojené s konkrétními případy. Největší smysl pro mě asi měl návrh, jehož výsledkem byl „přílepkový“ nález. Ústavní soud tehdy řekl, že ani parlament nemůže všechno a musí se řídit určitými pravidly, jako je legislativní procedura, a nemůže si například uzurpovat právo rozhodovat o věcech, které mu nepřísluší. Jeden z poslanců až v závěru legislativní procedury „přilepil“ k jednomu ze zákonů změnu jiné nijak nesouvisející normy, asi aby vyhověl jedné podnikatelské skupině na úkor fondu pojištění vkladů. Tento případ má i širší poučení, že když nějaký státní orgán poruší pravidla procedury, tak je za tím většinou schovaná nějaká špinavost. A nemrzí vás, že jste nikdy nerozkryla tyto špinavosti dopodrobna? To ani není potřeba. Když budeme všichni dodržovat pravidla, tak ti „zlí“ prostě nedostanou prostor. Podle mého názoru docela stačí, když každý úřad dělá to, co má. Je to cesta, která pomůže omezit špatné jevy ve společnosti. www.absolventi.muni.cz Zrovna na úřady ale mnoho lidí nadává a nejsou s jejich činností spokojení. Co si jako bývalá soudkyně Nejvyššího správního soudu myslíte o práci úředníků v Česku? Státní správa se kultivuje a pracují tam kvalitní právníci. Navíc existuje užitečná koexistence mezi úřady a Nejvyšším správním soudem. Úředníci musí respektovat rozhodnutí soudu, protože ten sjednocuje výklad předpisů, a jejich kritika některých naopak pomáhá v dalším vývoji soudu. Je tady ale jiný problém, a to ten, že správní soud často rozhodoval i s dvouletým zpožděním o zákonech a úpravách, které už neplatily. S kolegy jsme se někdy smáli tomu, že vlastně děláme historické právo. Jak je takové zpoždění možné? Největší nešvar, který prostupuje všemi oblastmi státní správy, jsou stálé změny legislativy. Zákony se mění i několikrát za jeden rok. Přijde mi například zvláštní, že člověk, který má stále stejné postižení a potřebuje stále stejnou sociální výhodu, je vystaven tomu, že se výhoda každý rok jmenuje jinak a musí o ni žádat u jiného úřadu. Nedává to smysl a pro občany je to složité a obtěžuje je to. Má vůbec v takové situaci správní soudnictví smysl? Státní správa potřebuje být pořád hlídána. I v zemích, jako jsou Rakousko, Francie nebo Německo, má správní soudnictví stále významnou roli. Už jako advokátka jsem si všimla, že dobře fungující správní soudnictví kultivuje státní správu, a dokonce si myslím, že dobří správní úředníci kvitují rozhodování soudů, protože ty pro ně interpretují právní problémy. Mluvíte o dobrých úřednících, existuje podle vás také něco jako dobrý soudce? Musím přiznat, že já sama jsem se ani ve třiceti ještě necítila na to, abych rozhodovala o cizích osudech. Stala jsem se soudkyní až po čtyřicítce. Myslím si, že je velmi užitečné, když přijdete do justičního systému se zkušeností z jiné oblasti práva, v mém případě se zkušeností advokátky. Myslím si také, že nejde ani tak o hledání ideálního soudce jako ideálního soudu. V jednom ze senátů Nejvyššího správního soudu jsem například působila já jako bývalá advokátka spolu s dlouholetým kariérním soudcem a právničkou, která dříve pracovala pro ministerstvo práce a sociálních věcí a měla zkušenosti s přípravou zákonů. Podobný mix podle mě vytváří možnost pro moudré rozhodování, protože jsou v něm zastoupeny všechny pohledy na věc. Sama jste říkala, že jste se ještě ve třiceti necítila na kariéru soudkyně, přesto je 30 let hranice pro jmenování soudců. Považujete to za správné? To záleží člověk od člověka, někteří lidé se možná cítí dříve zralí než já. Co ale kritizuji 13 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Co kritizuji na organizaci systému justice v České republice, je oblast výběru soudců. vzdělaná. Je to lepší rolí médií, která tam mají vyšší společenskou zodpovědnost a snaží se zvyšovat právní vědomí obyčejných lidí. Větší zodpovědnost však mají i právní profesionálové, kteří se snaží nezastírat problémy, ale srozumitelně je vysvětlit. Dobrého odborníka v každém oboru poznáte podle toho, když dokáže svůj složitý profesní problém vysvětlit tak, aby mu rozuměl i člověk, který nemá specializované vzdělání. Samozřejmě je také důležité zkvalitnění vzdělání na základních a středních školách. Právní i mediální gramotnost mi přijde stejně užitečná jako dějepis, zeměpis a další předměty. Děti by se měly učit o tom, jak je konstruovaná česká ústava nebo do jakých základních právních vztahů se v životě dostanou. Je vůbec právo dostupné pro běžnou populaci? na organizaci systému justice v České republice, je právě oblast výběru soudců. Když se mě student zeptá, co má dělat pro to, aby se stal dobrým advokátem, můžu mu poradit. Ale když se mě zeptá, jak to udělat, aby byl soudcem, tak nevím. Ministerstvo spravedlnosti ani jiný státní orgán totiž nikdy neujasnilo, jakou má představu o výběru soudců a jak se mají lidé na tuto kariéru připravovat. Každá instituce je přitom jen tak dobrá jako její členové. My se hodně věnujeme organizaci justice a s větším či menším úspěchem tomu, jak mají vypadat zákony, ale nemáme kariérní řád či postup, jak vybírat ty správné soudce. Jsem vlastně překvapená tím, že přes živelnost a neorganizovanost tohoto procesu, kdy některé soudy dělají výběrová řízení a jiné ne, přicházejí do justice mladí nadějní právníci. Mluvíte-li o mladých právnících, musím se zeptat na vaše působení na Právnické fakultě MU. Sama jste studovala ještě za starého režimu a od 90. let učíte. Změnila se nějak za tu dobu výuka práva? Zcela určitě. Otevřeli jsme se světu a začali se soustřeďovat na hodnoty v právu. Vysvětlujeme studentům, že právo nemůže být bezhodnotové, musí sloužit demokratickému právnímu státu. Důležité také je učit mladé lidi tomu, že být právníkem neznamená být cynikem, který použije všechny prostředky k dosažení svého cíle, ale znamená to přispívat k fungování pravidel ve společnosti. Třetí oblastí, které se věnujeme, je dovednostní vzdělávání. Naší snahou je, aby se studenti nememorovali texty, ale učili se kvalitní právní argumentaci, vystupování před soudy a také práci se skutečnými klienty. Sama se snažím o to, aby působili v právnických nevládních 14 organizacích. Tam mohou kromě praktických právních dovedností získat i jakýsi základ v oblasti životních hodnot, protože pomáhají většinou sociálně slabým lidem, cizincům, při ochraně životního prostředí či lidských práv. Organizujeme také lidskoprávní moot court, tedy simulované soudní jednání, kde předložíme studentům nějaký právní problém a oni jej jako zástupci různých stran řeší. Jak posuzujete, kdo vyhrál? Studenti budou třeba řešit případ, kdy je ze střední školy vyhozený chlapec, který má neortodoxní názory – trochu rasistické a elitářské a snaží se pro ně získat i spolužáky. Jeden tým bude zastupovat studenta a jeho svobodu projevu a druhý bude hájit školu, která rozhodla o jeho vyloučení pro řadu kázeňských prohřešků. Studenti budou argumentovat ve prospěch svého klienta. A co se posuzování týká, nehodnotíme to, zda zvolili správné řešení, ale to, zda postupovali profesionálně správně. Vzorové případy jsou nastavené tak, že u nich neexistuje dobré a špatné řešení. Chceme totiž, aby si studenti uvědomili i další fakt, a sice že v právu jednoznačná a dopředu daná správná řešení neexistují a oni se musí naučit především respektovat správnou cestu při hledání výsledku. Tvrdíte, že v právu neexistuje dopředu dané správné řešení. Pro lidi bez právního vzdělání je ovšem takové hledisko často nepochopitelné. Je to proto, že právní povědomí stále není v České republice na vysoké úrovni? Srovnáme-li standardní demokracie, jako jsou Německo, Velká Británie či Francie, tak tamní společnost je v oblasti práva mnohem lépe Česká republika má velký deficit v oblasti bezplatné či levné právní pomoci pro lidi, kteří mají právní potíže, ale nejsou na tom třeba finančně dobře. I oni potřebují dostat jednoduchou, srozumitelnou a hlavně dostupnou pomoc. Já spolupracuji například s organizací Pro bono aliance, která zprostředkovává neziskovým organizacím právníky. Díky ní si i renomované zahraniční právní kanceláře adoptují dva nebo tři případy a zastupují obyčejné lidi. A hodně mých studentů si založilo vlastní neziskovky, v nichž se věnují ochraně základních práv. To možná trochu odporuje zažitému stereotypu, že na práva chodí lidé, kteří chtějí vydělávat hodně peněz… Já v tom necítím rozpor. Můžete vydělávat peníze a u toho se můžete chovat slušně. Domnívám se, že nemůžete žít šťastný život, aniž byste ze sebe měli dobrý pocit. Přijde mi proto ideální, když i lidé, kteří chtějí vydělávat peníze a mít společenskou prestiž, věnují třeba osmdesát procent svého času byznysu a zbytek pomoci jiným. Navíc na práva chodí stále častěji lidé, kteří chtějí měnit svět a právo berou jako užitečný nástroj. Stoupá počet studentů, které nezajímá jen advokacie, ale i justice nebo funkce ve státní správě. Osobně jste si prošla několik právnických profesí a nyní jste, dá se říci, dosáhla vrcholu a stala se ústavní soudkyní. Co to pro vás znamená? Už jsem v jednom rozhovoru spontánně odpověděla, že z mého pohledu v právnické profesi už vlastně není nic víc než být ústavním soudcem. Znamená to pro mne velkou výzvu a velký závazek. Budu se hlavně snažit nikdy nezapomenout na ten pocit, když jsem se svými klienty stála před zavřenou bránou spravedlnosti a bušila na ni zvenčí. Jaká bude vaše práce na Ústavním soudu? Jednou věcí je samozřejmě rozhodování ve věcech ústavnosti zákonů a porušování ústavy. ROČNÍK 2013/2014 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Kateřina Šimáčková *23. 10. 1966 je soudkyně Ústavního soudu ČR. Stejně důležitá je ale práce na ústavních stížnostech, jimiž je soud zavalen. V těchto případech musíte rozhodovat poměrně rychle, ale současně vám nesmí utéct žádný vážný zásah do základních práv. Znalost české ústavy a ústavních práv v jiných zemích je důležitá, ale zároveň nelze zapomínat na lidské osudy. Jako advokátka dobře vím, že pro řadu lidí je ústavní soud poslední instancí, ke které se upínají. Myslím si, že tato práce potřebuje životní moudrost a vysokou právní erudici, aby člověk dokázal už ze spisu poznat, že to v obecné justici dopadlo dobře a není potřeba zasáhnout, ale poznat i okamžiky, kdy je třeba poskytnout ochranu základního lidského práva. Navíc to musíte dělat rychle. Lidé chtějí spravedlnost v reálném čase, protože jinak nemá smysl. S rychlostí to ale u českých soudů, včetně toho Ústavního, není dobré… Zatížení Ústavního soudu je poměrně velké. Myslím si, že by pomohlo zvýšení počtu asistentů a pomocného personálu. V současnosti má ústavní soudce k dispozici tři asistenty a o jednoho či dva víc by ještě zvládl. Přijde mi absurdní, že se nenajdou rozpočtové možnosti pro tak malou organizační změnu, která by přitom mohla počet vyřízených případů výrazně zvýšit. Vaší předchůdkyní na Ústavním soudu byla mimo jiné Eliška Wagnerová, s níž vás mnozí srovnávají a kterou považujete za svůj vzor. Považuji ji za nejinspirativnější a nejopravdovější osobnost současného ústavního práva, ale lidí, od nichž se mohu něco naučit, je samozřejmě www.absolventi.muni.cz víc. Mým největším vzorem byla moje maminka. Byla lékařkou a pracovala s psychiatrickými pacienty. Občas jsem trávila třeba Štědré večery s dětmi z psychiatrického oddělení a i to pomohlo v mé orientaci na lidská práva. Už tehdy jsem pochopila třeba to, že je-li někdo psychiatrický pacient, neznamená to, že by měl mít méně práv než zdravý člověk. Maminka měla mimořádně moderní názory a respektovala všechna základní práva svých pacientů možná víc, než je respektují někteří lékaři dnes. Přesně si pamatuji také moment, kdy učila studenty medicíny a říkala jim, že budou muset rozhodovat i o takových věcech, jako je umístění pacienta do klecového lůžka. Tehdy je vyzvala, ať si tam zkusí vlézt a všichni včetně mě to vyzkoušeli. Byl to silný zážitek toho, kdy vás zavřou do klecového lůžka a pak zavřou dveře od pokoje a odejdou… Možná tohle byla největší škola lidských práv, kterou jsem za svůj život zažila, a můj vůbec první kontakt s lidskými právy. Přestože se dlouhá léta pohybujete v oblasti práva, v soukromém životě je tomu jinak. Váš manžel je dramaturg a spisovatel. Jak jste se vůbec potkali? Oba pocházíme z Brna, chodili jsme na stejné gymnázium, a i když on studoval filozofickou a já právnickou fakultu, často jsem sedávala na filozofické fakultě na přednáškách ze sociologie. Za studentských let jsme také chodívali do stejných kaváren a máme řadu společných přátel a vlastně jsme se ani nemohli nepotkat. Jsme spolu už dvacet let a mám pocit, že čím déle spolu jsme, tím klidnější a hezčí je naše soužití. Nejsme stejní, ale navzájem se obohacujeme. Absolventka Právnické fakulty Masarykovy univerzity v letech 1984 až 1988 pracovala nejdříve jako právnička Krajské hygienické stanice v Brně. V roce 1992 byla asistentkou soudce Ústavního soudu ČSFR Antonína Procházky. V letech 1994 až 2009 pracovala jako advokátka, poté se stala soudkyní Nejvyššího správního soudu ČR. Od roku 2001 působí jako odborná asistentka na Katedře ústavního práva a politologie na Právnické fakultě MU. V srpnu letošního roku byla jmenována soudkyní Ústavního soudu ČR. V letech 2007 až 2009 byla také členkou Legislativní rady vlády ČR. Od roku 2010 je rovněž náhradnicí členky Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva – tzv. Benátské komise. Mě zajímají jeho názory na právní otázky, které řeším, protože není právník, ale člověk, který přemýšlí o světě. Stejně tak mi on dává číst své knihy, a dokonce bych řekla, že mám víc životních příhod, které mu můžu říct a které se dají využít v literatuře. Pracujete jako soudkyně, učíte a budujete si akademickou kariéru, zastupujete Česko například i v Benátské komisi pro otázky ústavy… Jak stíháte tolik věcí? Mé různé pracovní aktivity se výborně doplňují. Když jsem na soudu, tak v klidu píšu rozsudky, ve škole si zase povídám se studenty, takže u jedné práce odpočívám od té druhé. V Benátské komisi pro změnu řeším problémy jiných zemí a odpočinu si tak od těch našich. Myslím si, že je to dobrá obrana proti vyhoření. Snažím se také relaxovat cvičením a mám ráda procházky se svým manželem a naším psem. Hodně si také odpočinu s různými druhy umění, mám ráda hudbu, filmy, hodně čtu. Mám velký talent být konzumentkou umění a užívám si to. Text: Ema Wiesnerová 15 VĚDA A POZNÁNÍ Na procházce architektonickým Brnem Když se chce člověk něco dozvědět o moderní brněnské architektuře, může sáhnout po celé řadě chytrých knih. Ale nejlepší způsob, jak věci poznávat, je vždy na vlastní kůži. Poprosili jsme proto Rostislava Koryčánka, absolventa filozofické fakulty, někdejšího ředitele brněnského Domu umění a odborníka na architekturu, aby nás trochu po centru města provedl. Pojďte s námi. Hotel Continental VA O IC N U KO OVA GROH V KO RÁ LIDICKÁ ÉHO GORK HO DY ILA M ÉHO GORK KO LIŠ T÷ OBILNÍ TRH Ja se lsk ÚDOLNÍ Brand VA O EŠ R A M Ro os ev elt ov a a Joštov ÚD OL JAKUBSKÉ NÁM. í Moza rtova ln ade Div a Sukov va Vachova nova įáko Dvo što Po Mønínsk ská Ján vs NÁM. cká SVOBODY êni e m á Kobližná a ov ká k obr ans ká iká ns in ROČNÍK 2013/2014 ká á om lí Or efs ick D lí Or Jos dn a Ra vá Meêo Pellicova ov ryk Pa VA HUSO 16 ská asa n ne M DOMINIKÁNSKÉ NÁM. ká its or in M Zá (historické foto) hove elá Ves nská Pane í Koz a S Be ed Stį Moravská banka ínov J tá kry í sedn Raš u ak ská Jezuit Beet ká bs ská ée Veselá Z VA HUSO ÚVO LNÍ ÚDO lova KOMENSKÉHO NÁM. n niê Sol á va Jošto ká ées NÍ Opleta (historické foto) lova Bøhoun sk Ulice Česká MORAVSKÉ NÁM. ŽEROTÍNOVO NÁM. á Nov G JANÁéKOVO NÁM. VA ROHO VĚDA A POZNÁNÍ Sraz si dáváme na rohu ulic Česká a Joštova. Proč zrovna tam? Podle Koryčánka právě zde vidíme jedno z důležitých míst, kde se Brno začalo v polovině 19. století stávat moderním městem. „V ulici Joštova a na ni navazující Husově vidíme velký kus tzv. Ringstrasse – tedy okružní třídy, která je zdařilým příkladem, jak navázat historické centrum na okolní zástavbu. Vznikla po vídeňském vzoru po vybourání hradeb,“ vysvětluje. Brno díky tomuto zásahu přestalo být uzavřeným městem. Na uvolněné místo se postupně dosazovaly důležité veřejné stavby, jako byly Zemský dům, Červený kostel, Německé gymnázium nebo Německá technika. Dnes tyto budovy využívá například Masarykova univerzita nebo Ústavní soud. „Brno bylo ve druhé polovině 19. století ekonomicky mimořádně silným městem, spousta podnikatelů bohatla na vlnařském průmyslu a liberální atmosféra se projevovala i ve stylu, jakým se město modernizovalo,“ objasňuje dále Koryčánek, zatímco se společně procházíme po Joštově ulici. Právě tato třída je podle něj neuvěřitelně půvabná ve způsobu, jakým se napojuje na patu VÉ OP PĮÍK KÁ AVS TISL BRA k náv Po Obchodní dům Omega CE JL a T÷ LIŠ KO Za Div ad lem Vlh KO LIŠT ÷ www.absolventi.muni.cz Vlhká Ben ešo va ká ká ní MALINOVSKÉHO NÁM. kopce s hradem Špilberk a na park, který kolem něj v době modernizace Brna také vznikal. Po stopách meziválečné architektury Hned poté se naše kroky stačí zpátky na ulici Česká, jednu z nejrušnějších tříd centrálního Brna, kde neustále proudí davy chodců. „Česká je zajímavá tím, že nese svůj název opravdu podle toho, že to byla ulice, po které korzovali výhradně Češi – na rozdíl od ulice Kobližné, která byla zase německým korzem,“ dodává odborník na architekturu. Brno bylo po dlouhou dobu město tradičně německé, ale poměrně malé. Rozrostlo se až po první světové válce, kdy se k němu připojila celá řada okolních českých obcí. Svůj německý ráz tedy město ztratilo spíše uměle. „Pohyb českého živlu po Joštově ulici měl být symbolem toho, že nastaly nové pořádky. Třída se měla stát novým, posunutým českým korzem a symbolem toho, že Brno přebírají Češi. Příliš se to ale neujalo a dodnes vidíme, že tou hlavní tepnou pro chodce zůstává Česká,“ říká Koryčánek. Jde v Brně o vůbec jednu z nejpozoruhodnějších tříd, a proto se po ní pomalu vydáváme dolů směrem na náměstí Svobody. V meziválečném období se zde, jak přibližuje náš průvodce, podařilo postavit několik zajímavých budov, které byly v té době ještě poněkud neobvykle v rukou českých obyvatel. Proslulý hotel Avion Jednou z těch nejdůležitějších staveb je proslulý hotel Avion. Vznikl v letech 1926–27 podle návrhu později velmi slavného architekta Bohuslava Fuchse. Teprve dva roky předtím projektoval dnes legendární Zemanovu kavárnu a právě na základě toho si ho vybral továrník Kostelecký pro svůj projekt hotelu v centru města. „Úkol neměl Fuchs vůbec jednoduchý. Na velmi úzké a dlouhé parcele měl postavit objekt, který by do sebe vměstnal kavárnu, restauraci a hotel s kapacitou padesáti pokojů,“ popisuje záměr Koryčánek. Fuchs vymyslel velmi elegantní řešení, když využil prostorovou diagonálu, která se táhne přes celou parcelu a do celé výšky objektu. „Vnitřní prostor ustupuje po jednotlivých patrech dozadu v takových kaskádách až na jakýsi kapitánský můstek, který podle legend sloužil hlavně hráčům hazardních her. Díky němu měli dokonalý přehled o tom, kdo vchází do budovy, a když šla nějaká policejní kontrola, dokázali všechno zamaskovat dřív, než policisté vyběhli nahoru,“ líčí Koryčánek. Hotel je dnes bohužel zavřený navzdory tomu, že se podle odborníků jedná vedle slavné vily Tugendhat o jednu z nejzásadnějších ukázek moderní architektury v Brně. „Hotel nicméně není v až tak dezolátním stavu, je pouze vystěhovaný a čeká se, až se někde objeví zdroj financí, který umožní rekonstrukci. Teď je vše uspané, ale to neznamená, že se do budoucna nepodaří situaci změnit,“ dodává Koryčánek a otáčí se k další zajímavé stavbě, která leží hned naproti hotelu. Jedná se o nájemní dům s obchody a kavárnou známý jako Convalaria. Podle Koryčánka velmi přispěl k tomu, že ulice Česká získala v meziválečném období velkoměstský ráz a že se z klikaté středověké uličky stala důležitá široká spojnice mezi náměstím Svobody a ulicí Joštovou. „Na rozdíl od hotelu Avion měla Convalaria to štěstí, že prošla velmi kvalitní rekonstrukcí,“ doplňuje. Pokračujeme pak ulicí dál a nadšený Rostislav Koryčánek je schopný zastavit se doslova u každého rohu a každé nenápadné stopy, kterou na ulici zanechali výteční předváleční architekti. Nakonec staneme před obchodním domem v současnosti obývaným obuvnickou společností Baťa. Podle Koryčánka stavba reprezentuje velký obchodní vzestup prvorepublikového řetězce Brouk a Babka, pro který stavba v roce 1934 vznikla. „Dům je velice elegantní a současný uživatel k němu přistupuje s ohledem, takže má člověk pořád pocit, že se dívá na důležitý objekt.“ To už jsme jen kousek od náměstí Svobody a Koryčánek se žene k někdejší budově Moravské banky, ve které dnes sídlí Komerční banka. Svého času se na tuto výraznou stavbu konala soutěž, jíž se účastnila celá přehlídka skvělých brněnských architektů. Porota nakonec rozhodla poněkud zvláštně, a sice že dojde k syntéze návrhu Bohuslava Fuchse a dalšího významného architekta Ernsta Wiesnera. Tímto spojením nakonec vznikla jedna z technologicky nejzásadnějších staveb ze závěru 20. let minulého století v Brně. „Ojedinělá je zejména fasáda budovy, která vybíhá z konstrukce a je de facto volnou stěnou. Celá budova 17 VĚDA A POZNÁNÍ má navíc skvělý místotvorný rozměr. Obsahuje pasáž, kde se nacházejí obchody a restaurace. Pozoruhodný je ale i interiér, který zůstal v mnohém zachován. Netýká se to bohužel příliš dvorany, která se přizpůsobila moderním požadavkům banky, ale například ředitelna má kromě původních oken i originální stůl nebo vestavěné skříně,“ upozorňuje Koryčánek. Náměstí Svobody, které se nachází přímo za námi, se zrovna s končícím létem chystá na slavnosti piva a je obestavěno stánky. Co na jeho podobu po rekonstrukci z roku 2006 Koryčánek říká? Na rozdíl od řady jiných není nijak výrazně kritický a komentuje, že jakožto nejdůležitější veřejné prostranství v Brně svůj účel zcela splňuje. „Mohou se tu konat všemožné trhy, demonstrace, koncerty nebo tady prostě můžete jen příjemně lelkovat.“ K některým prvkům nové zástavby na náměstí už však tak shovívavý není. Naši pozornost upoutá novodobý obchodní dům Omega z roku 2006 na opačné straně náměstí. Podle Koryčánka má dvě rozdílné tváře, jednu, obrácenou do náměstí, a pak tu druhou, otočenou dovnitř. „S tou venkovní se velmi ztotož- c Univerzity Brno výrazně tvarují. Na začátku semestru se vždy po létě vrátí desítky tisíc mladých lidí – studentů. „Přináší sem velké množství energie, která je pro podobu Brna určující,“ říká Rostislav Koryčánek, sám absolvent Filozofické fakulty MU. ňuji, s tím vnitřkem je to ale horší – tam je to jen takové příštipkaření. Už když vyrazíte do pasáže Alfa a projdete jí skrz do Omegy, vidíte obrovskou disproporci mezi tím, co je skutečný velkoměstský interiér a co naprosto běžný obchodní dům. Skvěle to potrhuje fakt, že v místě, kde se Omega napojuje na Alfu, stojí překážející sloup,“ ušklíbá se Koryčánek. Na fasádě oceňuje, že do náměstí Svobody vnesla jistou čistotu, kritizuje ale, že v oknech jsou tomu navzdory vystaveny reklamy a že budova nedokázala nabídnout výhled na náměstí třeba z restaurace. Brněnský mišmaš a role univerzit Pomalu se přesouváme náměstím k ulici Rašínově, proplétáme se mezi stánky a znalec architektury se pousmívá nad městským „mišmašem“, který vidíme. Tak vlastními slovy popisuje brněnské prostředí. Může to znít jako 18 kritika, ovšem Koryčánek dodává, že je to vlastně něco, co je typické pro celé Brno, a jde o rys, který na něm má on sám nesmírně rád. „Dokonce si myslím, že dokud se Brno nestane typickým zkrášleným městem, jaká můžeme vidět v Rakousku nebo Německu, má velkou šanci být pozoruhodné. Díky svému nepůvabu zde zůstávají jakési průrvy, v nichž vznikají zajímavé aktivity. Není zde tendence město přezdobovat a tomu se podřizuje zdejší nálada a způsob, jakým v něm lidé tráví čas,“ popisuje ducha Brna Koryčánek. Pokračujeme v naší procházce. Z náměstí Svobody míříme po Rašínově na Moravské náměstí a Rostislav Koryčánek pokračuje ve své analýze genia loci. „Brno za posledních dvacet let prodělalo obrovský vzestup, co se týká kvality městského prostoru. I když spousta lidí bude komentovat řadu neduhů, tak přes všechnu politickou nezodpovědnost, která byla v Brně k vidění jak v podání ODS, tak ČSSD, přece jen došlo k vytouženému posunu. Je to zásluha nejen městské správy, ale stále výrazněji se o to zasazují i brněnské univerzity, které mají v novém postindustriálním Brně daleko zásadnější roli než dříve,“ zamýšlí se nad stavem Brna Koryčánek. Univerzity skutečně Brno zejména v posledních letech výrazným způsobem tvarují. Viditelné je to vždy se začátkem podzimního semestru, kdy se do Brna po létě vrátí desítky tisíc mladých lidí – studentů. „Přináší sem velké množství energie, která je pro podobu Brna určující,“ říká k tomu Koryčánek a po očku se dívá na budovu kina Scala, kterou právě míjíme. Masarykova univerzita si toto proslulé jednosálové kino, které má v Brně tradici už od konce 20. let minulého století, pronajala od města a právě ho rekonstruuje a připravuje jeho říjnové znovuotevření. „To, co se děje kolem kina Scala, je důkazem faktu, že univerzity mají opravdový zájem podílet se na tom, jak je město organizované. To je úžasná nová role vysokých škol,“ doplňuje náš průvodce. Přecházíme přes ulici Joštovu a kolem rektorátu Masarykovy univerzity na Žerotínově náměstí míříme k hotelu Continental, kde chce Koryčánek procházku zakončit. Zatím neprozrazuje proč a pokračuje v rozebírání urbanistické situace v Brně. „Co je pro Brno retardující a co bude velmi složité překonat, je fakt, že jde o neuvěřitelně centralizované město. Další čtvrti, které by mohly být výrazné, jako jsou Královo Pole, Židenice či Husovice, nemají dostatek peněz a zázemí, aby se staly nezávislé na tom, co se odehrává v centru,“ říká s tím, že situace se bude muset brzy změnit, pokud se má město pohnout dále. Kapacity v centru města Brna byly nedostatečné vlastně už odnepaměti. V meziválečném období, když Bohuslav Fuchs připravoval analýzy toho, jak by se město mohlo rozrůstat, narážel na jevy, se kterými se město potýkalo ještě nedávno, nebo se jich nezbavilo vůbec. Jedním z velkých problémů byl průmysl, který Brněnský architektonický manuál Chcete se dozvědět víc o tom, co může návštěvníkům Brno nabídnout ze své meziválečné architektury? Vydejte se na webové stránky bam.brno.cz a nechte se inspirovat návrhy několika stezek, které vás atraktivními místy města provedou. A pokud vás zajímá i architektura druhé poloviny 20. století, zůstaňte v pozoru. Rostislav Koryčánek se svými spolupracovníky připravuje rozšíření manuálu právě o pozoruhodné architektonické kousky i z tohoto období. devastoval centrum, poté zde byla nedostatečná velikost hlavního nádraží a především už zmíněná omezená kapacita jádra Brna, která mu bránila v tom, aby se stalo skutečným velkoměstem. „Průmysl už se vyřešil, protože umřel,“ říká Koryčánek. „Co bude s nádražím, však ještě vůbec není jasné. Pokud by se mělo přesunout, je to jen další problém, který bude Brno řešit ještě dlouhá desetiletí.“ V Brně zapomenutý Loos To už stojíme před hotelem Continental, další ukázkou meziválečného rozvoje Brna. V době, kdy začalo být jasné, že mezinárodní brněnské výstaviště zůstane zachováno, se musela začít řešit zdejší ubytovací kapacita. Hotely nabízející dostatečný standard pro mezinárodní klientelu zde nebyly. Vznikly proto hned dva nové – International a právě Continental. „To samo o sobě není ještě tak zajímavé,“ dodává hned Koryčánek. „Pozoruhodné však je, že hotel stojí na pozemku, kde se dříve nacházela dílna otce Adolfa Loose, jednoho ze zásadních evropských architektů přelomu 19. a 20. století a brněnského rodáka.“ Tuto skutečnost dokumentuje pamětní deska a několik kamenů. Pozornosti veřejnosti to však většinou podle Koryčánka ujde. Loos totiž paradoxně není v Brně příliš znám. „To je bohužel jeden z momentů charakteristických pro Brno, tedy že řada důležitých postav města není integrální součástí místní paměti,“ posteskne si odborník na architekturu. Čím to je? Podle Koryčánka za tím stojí německé kořeny města. Pro české obyvatele stále ještě není snadné brát německou historii za svou. „Brno má problém chopit se nějakých velkých silných příběhů, a tak se to řeší různými náhražkami, jako je markrabě Jošt, kterému se zde má postavit pomník. Věřím ale, že k těm německým kořenům nakonec cestu najdeme,“ dodává Koryčánek a mávne nám na rozloučenou. Text: David Povolný ROČNÍK 2013/2014 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Spojení víry a vědy je naprosto přirozené Propojení křesťanské víry a evoluční biologie se může někomu zdát zvláštní, ne však Marku Orko Váchovi, který je doma v obou světech. Katolickým farářem je o víkendech na Moravě, přes týden pak přednáší na Karlově univerzitě o bioetice. Rodilý Brňan a absolvent Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity říká, že věda a náboženství jsou jen různé úhly pohledu na svět, z jejichž spojení vzniká zajímavé jiskření. www.absolventi.muni.cz Ptá se vás na to asi každý, ale jak jde dohromady být knězem a vědcem? Myslím, že je to trochu dědictví komunismu, že to lidem přijde tak zvláštní. Proč by ty věci měly být proti sobě? To je známá myšlenka brněnského rodáka Felixe Davídka: Nemůžu být dobrý teolog, pokud nevím, co se děje v umění a ve vědě. Věda je skvělý nástroj pro poznávání tohoto světa a pro prožívání věřícího člověka je důležitá. Pokud nic nevíte o světě kolem vás, nemůžete udělat ani dobré kázání. Není tam vnitřní svár? Naopak, propojení. Už Mistr Eckhart ve 13. století říkal, že věda, umění a náboženství jsou tři paprsky, které osvěcují skutečnost z různých stran. Věda zkoumá svět měřitelna, svět, který mi pohne rafičkou přístroje. Když se podíváte na mistrovský obraz, věda vám dokáže říct, z jakého pochází století a jaké je složení použitých barev. Těžko už vám ale vysvětlí, proč ve vás ten obraz něco rozeznívá a proč ho vlastně považujeme za mistrovský. Stejně tak vám věda nevyřeší otázky kolem Boha, duše a andělů. Jsou to neměřitelné entity mimo hmotu, prostor a čas. Hubbleovým teleskopem ani elektronovým mikroskopem je prostě nenajdete. Jak se stalo, že jste se začal zabývat teologickými otázkami? Původně jste směřoval spíš k akademickému pohledu na svět. Nebo se pletu? Pocházím z tradičně věřící katolické rodiny. To by samo o sobě nemuselo být tak podstatné, důležité ale je, že ještě v totalitě jsem chodil jako kluk ministrovat ke Svatému Tomášovi v Brně, což bylo tradiční místo zdejších intelektuálů. Scházeli se tam filozofové, teologové, lékaři, biologové a odehrávala se tam setkání, která bychom asi dnešním slovníkem nazvali bytové semináře. Pro mě tak bylo spojení víry a vědy naprosto přirozené a první rozpor jsem pocítil až na vysoké škole. Proč padla vaše studijní volba právě na biologii? Můj strýc byl profesor na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity a také výborný motýlář, takže jsem s ním už jako malý kluk chodil 19 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ v noci svítit na motýly a vedl jsem si sbírku. Díky tomu všemu jsem se dostal do úžasné společnosti brněnských vědců. Učil jsem se poznávat ptáky podle hlasu, kroužkoval netopýry, v Moravském krasu pomáhal s inventarizací drobných savců. Už odmalička jsem tedy věděl, že chci vystudovat biologii. Kdy u vás nastal ten okamžik, že jste se rozhodl, že budete věřícím člověkem? Nebo je to do velké míry důsledek tradice? Je velká iluze myslet si, že víra se dá zdědit. Tedy že věřící rodiče budou mít věřící děti. Někdy v patnácti až dvaceti letech si člověk musí sám položit otázku, jestli jsou hodnoty jeho rodičů ty správné, a kriticky se podívat i na jejich víru. Je tedy konfrontovaný s otázkami, jestli je Bůh a zda vůbec má smysl modlit se. A v tom vám víra rodičů nepomůže. Pokud v pěti letech chodím do kostela, protože tam chodí naši, je to správné. Ale ve svých 47 letech to už říct nemůžu. Víra rodičů někdy pomůže, ale jindy zase věci mnohem víc komplikuje. U vás se to ale nestalo. Rodiče jsou bezesporu výborní lidé, ale může za to i onen kostel svatého Tomáše, kde byla spousta lidí, kteří kladli velmi kritické otázky. Byl jsem vychován v tom, že o víře se musí pochybovat. Navíc tím, že to bylo ještě za totality, jsem se naučil, že musím být velmi opatrný na oficiální církev. Velké farnosti byly vždy obsazované kněžími, kteří v té či oné podobě s režimem spolupracovali anebo mu při nejlepším neškodili. Byli jsme proto vedeni k tomu, ur- Za totality jsem se naučil být velmi opatrný na oficiální církev. to nejde úplně uchopit do slov. Potkal jsem tehdy Ludvíka Kolka, který je výborný architekt a výtvarník, staví skvělé kostely, třeba v Hustopečích nebo v Břeclavi, a taky maluje zajímavé abstraktní věci. Dával nám tehdy vynikající přednášky z teologie, o věcech týkajících se duchovního života a modlitby, a k tomu rozhodnutí mě nepřímo přivedl. Když jste byl v prvním ročníku na vysoké škole, bylo to ještě za totality. Jaké jste myslel, že budete mít jako kněz vyhlídky? V 80. letech byly věci nastaveny tak, že do semináře zásadně nebrali lidi po vysoké škole. Hodně se nabírali kluci, co měli tělesnou vadu nebo vadu řeči, prostě ti, u kterých byla šance, že nebudou kdovíjak schopni s režimem bojovat a nebudou ani příliš atraktivní pro případné budoucí farníky. Kromě toho tam někteří chodili jako na brigádu pro Státní bezpečnost, aby sledovali aktivity ostatních. Situace tedy byla dost děsivá a bylo jasné, že bych do takového semináře jít nemohl. Vymysleli jsme proto, že bych se pokusil dostat do nějakého zájezdu, pak prchnout a studovat třeba v Římě. Nakonec vše vyšlo tak, že jsem začal páťák v září 1989 a v listopadu byla revoluce. Hned po státnicích v červenci 1990 jsem proto mohl nastoupit do obnoveného semináře v Olomouci. Představoval jste si už tehdy, že se ještě někdy vrátíte k biologii a že se budete věnovat i jinému než farářskému zaměstnání? Byl to plán? To mě tehdy vůbec nenapadlo. Ono to asi nenapadlo nikoho. To, že by kněz mohl dělat něco jiného než být farářem, je pro spoustu lidí těžko představitelné i dnes, v roce 2013. V České republice nás spočítáte na prstech jedné ruky. Jak k tomu tedy došlo? Jak to? Může to být víra různým způsobem zkarikovaná, plná různých příkazů a zákazů. Mladému člověku, který je citlivý na dobro a zlo a na pravdivost a přetvářku, církev svatá poskytuje spoustu možností, aby obrazně řečeno vylil vaničku i s dítětem. Tedy aby odvrhl určitou karikaturu víry se vším všudy, aby kvůli různým kreacím jeho pozemského personálu odvrhl i Boha samotného. 20 čité věci farářům neříkat. To bylo dobré, když jsem se později v 90. letech dostal do kněžského semináře, protože jsem měl přirozenou imunitu vůči církevní hierarchii a dával si pozor. Jak říkával Václav Havel: Co je zbytečné, je nebezpečné. Není potřeba říkat vše, co děláme. Co pro vás bylo impulzem pro vstup do semináře? Rozhodnutí jsem učinil už někdy v prváku na vysoké škole. Těžko se o tom ale mluví, protože Přicházelo to tak nějak samo. Po svěcení se dostanete do obvyklého soukolí církve. Byl jsem jáhnem v Králově Poli v Brně, pak jsem se stal kaplanem ve Velkém Meziříčí… a potom jedna řeholní sestra, která učila náboženství na Biskupském gymnáziu v Brně, odešla studovat do Říma a doporučila na své místo mě. Já to přijal, ale jako podmínku jsem si řekl, že chci učit také biologii. Pak přišel rok 2003 a Marta Munzarová z brněnské lékařské fakulty přišla, že jí někdo odchází na mateřskou dovolenou z ústavu etiky. Zaujalo mě to, přihlásil jsem se do konkurzu a byl jediný uchazeč. S platem osm tisíc čistého mě přijali a tak začala má akademická kariéra. Čím to je, že vysvěcení kněží nemívají běžně nějaké civilní povolání? Není moc prostor k tomu, aby se to stalo. Kluci, kteří přijdou do semináře, jsou často po gymnáziu a nemají jinou odbornost, anebo prostě zakotví v práci faráře, baví je to a moc už nechtějí nikam dál. Mně to přijde jako obrovská škoda a mám ROČNÍK 2013/2014 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ pocit, že v tomhle děláme v Česku chybu. Myslím, že jsme jako katolická církev hodně zahledění sami do sebe. Faráři se obětují pro své farnosti, slouží mše svaté, organizují zájezdy, ale všechno jen a jen pro své farníky. Pokud v roce 2013 ateisté v této zemi moc netuší, co je to křesťanství a k čemu je dobré, není to úplně vina ateistů. Myslíte, že by pomohlo, kdyby byli kněží v běžných profesích? Nechci nikomu ukládat, co by měl dělat. Faktem ale je, že třeba svatý Pavel se živil výrobou stanů, v mezičase vykládal lidem o víře a dokázal toho v životě docela dost. Sám za sebe jsem za své životní peripetie velmi rád. Člověk má hřejivý pocit, že si vydělává na život prací vlastních rukou. Nemusím být nikomu vděčný. Mám zaměstnání, které mě živí, a jsem nezávislý. Nechci to dávat jako recept, ale to, že je člověk mezi běžnými lidmi, mu navíc dává možnost soucítit lépe s problémy každodenního lidského života. Je hezké, když z kazatelny říkáte, že člověk by se měl věnovat duchovnímu životu a večer se modlit, ale když přijdu z fakulty v jedenáct v noci domů, tak si možná tak pustím zprávy, ale ničeho dalšího už nejsem schopen. Vy k tomu všemu ale zvládáte být ještě farářem. Je to náročné? Tím se nepřímo dotýkáme otázky celibátu, což je velké téma, které se dotýká mystiky nebo čehosi duchovního, to nechme stranou. Faktem je, že v praktické rovině onen obrovský balík energie, který normální člověk dává do rodiny, můžu já dávat do práce a do svých aktivit. Do způsobu života, který vedu, nejen že by se nevešla rodina, ale nevešel by se tam v tuto chvíli ani žádný vztah. Ale mě to baví na farnosti i na fakultě. Jsou to tak odlišné vesmíry, že jedno je odpočinkem od druhého a dá se to zvládat poměrně bezbolestně. Co přesně vás přivedlo k etice jako disciplíně? Současnou vědu vidím jako obraz inflačního rozepnutí vesmíru po Velkém třesku. Čelíme obrovskému přetlaku nových poznatků. Kdo chce být ve vědě v pelotonu, musí 24 hodin denně dělat svůj obor a úzce se specializovat. Dostáváme se do situace, že biolog nejen že netuší, co se děje v chemii, ale on ani neví, co se děje v sousedních disciplínách biologie. Syntéza je však někdy hodně potřebná, což přesně nabízí etika, navíc speciálně bioetika. Problém je, že abyste to mohl dělat, musíte být občanem dvou světů, jak biologického, tak filozofického, a to je nesmírně náročné. Snažím se o to, i když mám pocit, že zatím fatálně selhávám. Které téma z oblasti bioetiky považujete vy sám za zásadní? Divoké téma je otázka začátku lidského života. Pro mě osobně je ale fascinující a zřejmě www.absolventi.muni.cz už celoživotní téma otázka, do jaké míry geny ovlivňují naše myšlení a chování. Čeká nás v této oblasti ještě velká reflexe a není mnoho odborníků, kteří by tomu rozuměli. Dnes už běžně víme, že za barvou květu nebo tvarem semínka jsou geny, to je klasický Mendel, který se učí už snad v mateřské škole. Ale to, že kromě hmotných parametrů našich těl geny ovlivňují i to, jak se každý den chováme, o čem přemýšlíme, to jsme si ještě zcela nepřipustili. Je zřejmé, že to tak je, otázka je jen do jaké míry. Co myslíte tou mírou? Evoluční psychologové přišli na to, že i způsob myšlení je v nás nějakým způsobem fixovaný. Proč se dětem v kočárku líbí jízda po hrbolaté dlažbě a kolíbání? Proč mají muži rádi spíše pornografický průmysl a ženy spíše červenou knihovnu? Proč se bojíme v noci a domy si rádi stavíme na kopci s výhledem? Proč se mi líbí právě tahle dívka, a ne jiná? Za tím vším stojí fakt, že pocházíme ze zvířat, nespustili jsme se po zlaté šňůře z nebe. Zároveň – a to neříkám jako věřící člověk, za těmito myšlenkami stojí ateisté – není možné říct, že jsme jen nahé opice. Nelze tvrdit, že svoboda neexistuje, že jsme jen vehiklem, v němž za provázky tahají geny. To není jen špatná filozofie, ale i špatná biologie. Každopádně je to pro mě jako pro etika velká výzva. Myslíte v tom smyslu, do jaké míry máme svobodnou vůli? Přesně tak. Je to bohužel debata obrovským způsobem kontaminovaná diskusemi mezi věřícími a ateisty. Když ale budeme přemýšlet o člověku, aniž bychom chtěli obhajovat jeden z těchto vesmírů, uvědomíme si, že jsme Marek Orko Vácha *14. září 1966 je římskokatolický kněz a přírodovědec. Pochází z Brna, kde také vystudoval obory molekulární biologie a genetika na Přírodovědecké fakultě MU. Teologii studoval v Olomouci. Řadu let učil na Biskupském gymnáziu v Brně. Dnes působí ve farnosti Lechovice u Znojma a zároveň je přednostou Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Karlovy univerzity. Zabývá se tématy evoluční biologie a bioetiky. Publikoval na tato témata řadu odborných prací a věnuje se také popularizaci. Přezdívku Orko získal ve skautu, znamená Orlí oko. opravdu zvláštní v tom, že reflektujeme sami sebe. Které zvíře takhle přemýšlí? Vůbec do toho není potřeba tahat náboženství, aby si člověk uvědomil svoji výlučnost. Geny ve mně jsou určitým poradním sborem, geny mě ovlivňují zřejmě zatím těžko představitelným způsobem, ale pořád ještě se můžu rozhodnout, co budu dělat dnes večer. Co říkáte na ty případy, kdy se genetické mutace používají jako polehčující okolnost při spáchání trestného činu? Mezi genetiky to vzbuzuje velké debaty. Zajímavá byla jedna obhajoba vraha, která chtěla snížení trestu, protože měl mutaci v genu 21 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ pro MAO A, což je gen, jehož proteinový produkt hlídá hladinu neurotransmiterů v mozku. Člověk s takovou mutací má zřejmě větší šanci na výstřelky sexuálního obtěžování nebo agrese. V té kauze, o které mluvím, obhajoba dokázala dotyčnému snížit trest z devíti na osm let. Debata o tom se dostala až na stránky časopisu Nature, kde výborně argumentoval Steve Jones. Říkal, že než začneme lidem snižovat tresty na základě mutace genů, měli bychom si uvědomit, že tu existuje jedna děsivá mutace, se kterou máte 16krát větší šanci, že skončíte v kriminále a že lidé s touto mutací spáchají v průměru devět z desíti vražd. O co jde? Ta mutace se jmenuje chromozom Y, neboť muži jsou 16krát častěji ve vězení než ženy a muži opravdu spáchají devět vražd z deseti. Ale já jsem před narozením nebyl předběžně tázán, zda chci být muž, nebo žena! Takže my chlapci vlastně za nic nemůžeme a měli bychom žádat o snížení trestů s argumentací já nic, to ty moje geny. Jak jde dohromady evoluční biologie s Biblí? Nenaráží při takových úvahách věřící člověk na vnitřní rozpory? Opravdu ne. Ano, existuje skupina křesťanů, a u nás jich moc není, kteří si říkají kreacionisté a kteří berou Bibli, konkrétně tedy knihu Genesis, velmi vážně a doslovně. Jejich otázka by zněla, jestli má Bible pravdu. Pokud jsem věřící, tak musím samozřejmě říct, že ano. A pak by se kreacionista zeptal: a je tam napsáno, že svět byl stvořen za šest dní? A ono to tam napsáno je. Tím pádem je pro kreacionistu vše jasné a není o čem se bavit. Vědci se tedy podle nich mýlí nebo úmyslně falšují důkazy, strkají do hlíny sádrové kosti dinosaurů a vůbec je platí zednáři nebo někdo takový. Kromě toho existují skupiny ateistických vědců, kteří tuhle debatu využívají pro to, aby mohli říct, jak jsou křesťané pitomí, že věří něčemu, co je zřejmý nesmysl. No a někde mezi oběma těmito krajnostmi jsou normální vědci a normální křesťané. Jak tedy jako věřící člověk vyvracíte kreacionismus? Není s ním těžké polemizovat. Chápání první kapitoly Genesis jako deníkového záznamu je zmatení žánru. Když si vezmete Ezopovy bajky nebo Orwellovu Farmu zvířat a přečtete si to čistě jako zoolog, tak byste měl kroutit hlavou a vykřikovat, že to je nesmysl. Zvířata přece ve skutečnosti nemluví. Jenže ono je to ve svém poselství a myšlence pravdivé až až. Jen si nesmíme myslet, že je to literatura faktu. Stejně je to s Biblí. Vždyť v Genesis je na první pohled celá řada logických nesmyslů. Ambicí jejího autora určitě nebylo odpovědět na otázku „jak“, ale spíš na otázku „proč“. Není to učebnice biologie nebo historie. Například pokud byl člověk stvořen až šestý den, tak těch prvních pět tam ten lidský pozorovatel ani nemohl být. Jistě 22 že Genesis není pohádka, geografická lokalita, o které se tam píše, existuje, skutečný je i ten národ. Ale není to dokumentární film. Nezbavujete ale Bibli tím, že ji berete jen jako literaturu, její posvátnosti? Fakt, že si křesťanství trouflo podrobit své náboženské texty klasické literární kritice, je dnes považován za naprosto zásadní věc. Tím, že věřící dokázali Písmo svaté zbavit pelu posvátnosti a dívali se na něj jako na jakoukoliv jinou literaturu starověku, se přestali bát vědy. Islám to neudělal a kde se ocitl? V 10. století byli daleko před Evropou, Aristoteles se sem dostal z arabských překladů. Jenže pak se islám zalekl reflektovat sám sebe a pustit se do vědy. Ano, udělat to je pochopitelně rizikový podnik, protože věda může člověka zavést do míst, která mu nemusí být úplně příjemná, ale společnost to posunulo. Pro mě jako pro ateistu je obtížně pochopitelné, jak je možné zachovat si víru, když ji člověk tak realisticky rozebere. Ba právě naopak. Skutečnost, že zpochybníte úplně všechno, že se ptáte, kdy a kým byla Bible napsána a jaké jsou tam nesrovnalosti, vás dovede k dospělé víře. Málo platné, pravda vás osvobodí. Nesměřuje pak ale člověk k tomu, co dnes uvádí řada Čechů, že se hlásí k jakési nedefinované víře v něco, co však asi není úplně přesně ten křesťanský Bůh? U této otázky je velký problém v tom, že lidé často dávají rovnítko mezi víru v Boha a církev. S vírou v něco jako boha člověk obvykle Pokud v roce 2013 ateisté v této zemi moc netuší, co je to křesťanství a k čemu je dobré, není to úplně vina ateistů. nemá problém. Někde to v sobě zřejmě máme zakódované a Jung říká hezky, že člověk je nevyléčitelně náboženský. Když se zamyslíte nad tím, že člověk je výsledkem procesu, který začal před 13,8 miliardami let, kdy vznikl vesmír, či před 4,6 miliardami let, kdy vznikla Země, a že Země byla při svém vzniku žhavá koule z prachů a plynů, aby z ní posléze vyletěla raketa Apollo podívat se na Měsíc, musíte k těmto úvahám dojít. Napadne vás, že to, co se tady odehrává, je nějakým způsobem výjimečné, a začnete přemýšlet, jakého příběhu jste součástí. Jaký to všechno má smysl? No a vedle toho je tu církev. Zejména český národ k ní má poměrně negativní vztah – od Jiráskovy doby temna přes pálení čarodějnic až po kondomy, sexuální obtěžování a církevní restituce – to jsou věci, které se spoustě lidí asociují s vírou v Boha, a to je špatně. Křesťanství opravdu není jen soubor jakýchsi morálních příkazů. I když je mystika bez morálky jednooká, mnohem horší je mít morálku bez mystiky. Text: David Povolný ROČNÍK 2013/2014 VĚDA A POZNÁNÍ Mladí lidé odkládají svá rozhodnutí Ani málo, ani moc. Takové by mělo být podle výzkumu Cesty do dospělosti zasahování rodičů do rozhodování dětí, aby se u nich správně rozvíjela autonomie. „Je dobré, aby rodiče svým potomkům příliš nezasahovali do každodenního rozhodování, co nosit, co jíst nebo kde se bavit, ale rovněž by neměl vzniknout dojem, že se o tyto věci vůbec nezajímají,“ uvedl člen výzkumného týmu Stanislav Ježek. Čím častěji totiž mají dospívající pocit, že se jejich rodiče o ně nezajímají, tím méně se cítí autonomní. Odborníci z Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny fakulty sociálních studií to zjistili v první vlně dotazování, která je součástí dlouhodobé studie s názvem Cesty do dospělosti. Psychologové zkoumají mladé lidi mezi osmnácti a pětadvaceti lety téměř rok, a to prostřednictvím on-line dotazníků. První z nich se kromě otázek na míru zasahování rodičů do každodenního rozhodování věnoval také zjištění základních údajů o respondentech. Výzkumníci se ptali, kde a s kým bydlí, zda pracují či studují, jaké mají zdroje financí a podobně. Zjistili tak mimo jiné, že řada z nich bydlí na několika místech zároveň a jejich příjmy se skládají z několika vzájemně se doplňujících zdrojů – rodiče, brigády, stipendia, dávky nebo dohody. Přestože je mladým lidem osmnáct a víc, vydělávají a často žijí s partnerem, jako dospělí se mnohdy necítí. Souvisí to s konceptem vynořující se dospělosti, který popisuje životní zkušenosti a pocity mladých lidí včetně takových trendů jako odkládání vstupu do manželství do vyššího věku nebo nárůst počtu soužití nesezdaných párů. Zatímco v prvním šetření byla ústředním tématem podoba každodenního rozhodování, druhý dotazník se zaměřil na identitu mladých lidí. „Zajímalo nás, jakým způsobem vyhledávají informace a orientují se ve světě, který je obklopuje. Jakkoli je toto období spojováno spíše s odmítáním zažitých pravidel a hodnot, v našem vzorku je poměrně velká skupina, která jednoznačně preferuje osvědčené vzory chování, které přejímá zejména v rodině a od bližšího sociálního okolí, ale také od tradičních institucí,“ uvedl další člen výzkumného týmu Jan Širůček. Doplnil, že jde asi o jednu třetinu lidí, kteří jsou v období takzvané vynořující se dospělosti. Tématem zatím posledního šetření byly vztahy s rodiči, ale i s partnery a přáteli. Výzkumníci se tázali, kdo je pro mladé lidi osobou, za kterou jdou, když se necítí dobře a mají problém, ale také s kým nejraději tráví svůj volný čas. Tuto roli v největší míře plní partneři a partnerky s tím, že existenci partnerského vztahu v době vyplňování dotazníku uvádělo 57 procent mladých lidí. „Druhou příčku důležitosti obsadili rodiče a až za nimi se umístili kamarádi a přátelé. Je zřejmé, že i v období takzvané vynořující se dospělosti mají rodiče stále významné místo v životě mladých lidí. Jen zcela marginální počet mladých uvádí, že si ‚vystačí sami‘,“ upozornila na pozoruhodný fakt Lenka Lacinová z výzkumného týmu. Odborníci rovněž zjistili, že vztah k současnému partnerovi či partnerce částečně ovlivňuje i pocit vlastní autonomie. Čím menší obavy a větší blízkost ve vztahu mladí lidé zažívají, tím silnější je jejich pocit, že jsou „autory svého života“. „Abychom účastníky studie neodradili přílišnou délkou dotazování, koncipovali jsme dotazníky tak, aby jejich vyplňování nepřesáhlo půl hodiny. Některé z otázek se opakují a budou opakovat v každém sběru dat, abychom zachytili vývoj sledovaného jevu a jeho širší souvislosti v čase. Jiné dotazy jsou tematicky seskupeny v jednotlivých šetřeních,“ popsala on-line průzkum který je financovaný Grantovou agenturou ČR a jehož řešitelem je prof. Petr Macek, psycholožka Lacinová. Text: Ema Wiesnerová INZERCE milujeme vědu Zamilujte se taky na www.věda.muni.cz a facebook.com/MilujemeVedu www.absolventi.muni.cz 23 VĚDA A POZNÁNÍ Senioři často trpí depresemi Zaměřit se na to musejí lékaři i rodina Starý člověk zapomíná a je smutný – jeden z poměrně běžných názorů na generaci starých lidí se snaží vyvrátit odborníci z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Podle nich totiž kvalitu života seniorů negativně ovlivňuje mimo jiné i to, že se u nich jen málo pozornosti věnuje depresím. „Deprese ve starším věku se přitom často promítají do fyzických potíží a lidé, kteří jí trpí, mají diagnostikováno více nemocí a berou více léků zcela zbytečně,“ přibližuje přednostka kliniky interní, geriatrie a praktického lékařství Hana Matějovská Kubešová jeden ze závěrů dlouhodobého sledování seniorů. Ze sedmileté studie na 161 pacientech z Jihomoravského kraje vyplynulo, že deprese byla diagnostikována jen u desetiny z těch, kteří jí skutečně trpěli. Podobné je to podle Matějovské Kubešové také s demencemi, které zase mohou způsobit chyby v užívání léků, a tak vyvolat další zdravotní komplikace. „Snažíme se oslovit praktické lékaře, aby se o tyto oblasti u svých pacientů zajímali. Bude to sice mít vedlejší dopady v podobě zvýšených nákladů na antidepresiva, ale v dlouhodobém horizontu se může léčba naopak zlevnit, když se podaří rozlišit, které zdravotní komplikace jsou skutečné a které způsobené depresí či špatným užíváním léků,“ uvedla přednostka. Studie rovněž ukázala, že současná atomizace medicíny je občas na škodu. Pacienty léčí jednotliví specialisté, kteří jim předepisují různé léky. Často jde přitom dva nebo tři léky nahradit jedním se stejnými účinky. Problematický je podle Matějovské Kubešové například takzvaný metabolický syndrom, tedy kombinace vysokého krevního tlaku, cukrovky, zvýšené hladiny krevních tuků a obezity, který by se měl ideálně léčit jako komplex nemocí, ale často se jednotlivými chorobami zabývají specialisté bez návaznosti na další lékaře. 24 „Je potřeba, aby se obnovila funkce praktika jako toho, kdo hlídá a vytváří finální lékové schéma pro pacienta. Člověku se tak zjednoduší užívání léků a vznikne při tom méně chyb a následných komplikací,“ podotkla přednostka. Rodina pomůže Lékaři ale nejsou jedinou záchranou. Výrazně pomoci může i rodina tím, že si bude svých seniorů všímat. „Je dobré jim věnovat pozornost, aby měli pocit, že o ně někdo má zájem. Je však také nutné vědět, jak žijí, co jedí, kolik toho vypijí, jaké mají předepsané léky a jestli je správně užívají,“ zdůraznila Matějovská Kubešová. Podobnou péči však často komplikuje skutečnost, že rodiny jsou daleko od sebe. Podle zkušeností s pacienty z geriatrické kliniky jsou na tom podle Matějovské Kubešové lépe lidé žijící na venkově ve vícegeneračních domech, naopak ve městech jsou problémy seniorů na denním pořádku. Možná i proto, že se lidé na stáří nepřipravují a že toto téma je v české společnosti stále tabu. Podle Matějovské Kubešové by však měli lidé začít uvažovat o tom, co budou dělat v důchodu, už někdy od čtyřicítky, aby pak nebyli zaskočeni tím, že se s nimi už nepočítá v práci a že bez koníčků nemají čím zaplnit čas. „Kolem padesáti či pětapadesáti let by si měl každý dělat reálné propočty a odhady, jak na tom bude finančně, jak zdravotně, čím naplní svůj život. Přechod z aktivního života do stáří má být nachystaný, aby tělesná i duševní kondice, kterou si člověk vybudoval, zůstala zachovaná. To je totiž základem uspokojivého stáří,“ míní přednostka geriatrické kliniky. Výzkum f 161 respondentů z toho 101 žen f průměrný věk při vstupu do studie je 71,3 roku f věkové rozmezí 65 až 90 let f komplexní vyšetření při vstupu do studie, po 18 měsících, 4 a 7 letech f studie pokračuje Nejdůležitější je podle ní především zdravý životní styl. Lékaři se proto chtějí obracet už na děti a mladé lidi, protože řadu věcí, které mohou ve stáří působit problém, lze ovlivnit jen v mladém věku. Typickým příkladem je osteoporóza, u níž prevence končí kolem 30 let. Jen do té doby se totiž v kostech ukládá vápník, pak už jej tělo pouze spotřebovává. Kolem čtyřiceti let pak podle Matějovské Kubešové mnoho lidí přestane sportovat, začne přibírat na váze, kouří a zakládá si tak na takzvaný metabolický syndrom. Na pohyb by se podle ní nemělo zapomínat v žádném věku. Lidem, kteří už dospěli do toho důchodového, pak doporučuje v prvé řadě chůzi, nordic walking, jízdu na kole či plavání. A prospěšné jsou podle ní i tanec či zpěv. Text: Ema Wiesnerová ROČNÍK 2013/2014 VĚDA A POZNÁNÍ Zásadní objev ve zkoumání vzniku nervových buněk Malou bílkovinu, enzym, jenž rozhoduje o tom, ze kterých kmenových buněk se v raném stadiu vývoje jedince stanou nervové buňky a které budou základem pro tvorbu vnitřních orgánů, objevili vědci z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Objev lze v budoucnu využít při přípravě účinných léčebných buněk například pro některá neurodegenerativní onemocnění. Při vývoji lidského embrya se už v jeho rané fázi rozhoduje o tom, které buňky se stanou základem pro tzv. měkké orgány, jako jsou játra, slezina nebo plíce, a ze kterých vznikne celá nervová tkáň, včetně mozku. Výzkumníci zjistili, že za vším stojí enzym označený jako PTP1B. „Když je hodně aktivní, z kmenových buněk v embryu se vyvíjí specializované buňky, které vytvoří například játra. Když je aktivita enzymu malá, vznikají buňky nervové a vytváří třeba mozek,“ vysvětlila vedoucí výzkumného týmu Yuh-Man Wadeley. Právě ona přišla před dvěma lety na Masarykovu univerzitu s cílem mechanismus odhalit. „Objevená funkce enzymu PTP1B se může dostat do učebnic. Dlouho se mělo za to, že za celým mechanismem stojí pouhé dvě molekuly. Nyní k nim přibyla třetí, možná ta klíčová. Před publikováním výsledků výzkumu jsme proto museli projít extrémně náročným oponentním řízením. Na ověření objevu bylo potřeba využít snad všechny existující metody,“ uvedl profesor Petr Dvořák z lékařské fakulty. Přestože se jedná o základní výzkum, objev může mít v budoucnu i praktický dopad. Znalost mechanismu by mohla usnadnit léčbu závažných neurodegenerativních onemocnění, jako je například Parkinsonova nemoc, pomocí Vědci prozkoumají možnosti lepší práce s náhodností V životě lidí hraje velkou roli náhodnost. Oblastí, která se bez náhodnosti v podstatě neobejde, je například kryptografie neboli šifrování. K šifrování jsou totiž potřeba náhodná čísla, z nichž se vytvářejí takzvané kryptografické klíče. Danou sekvencí čísel se prokazují například mobilní telefony při připojování do sítě nebo kreditní karty při výběru z bankomatu. „K vytvoření řetězce náhodných čísel je potřeba generátor. Pokud ale není kvalitní, tak je daná aplikace náchylná k prolomení,“ upozornil Jan Bouda z fakulty informatiky, který se touto oblastí teoretické informatiky zabývá. Náhodnost bude v příštích třech letech studovat také mezinárodní tým pod Boudovým vedením. Jako první koordinátor z Masarykovy univerzity totiž získal projekt 7. rámcového programu EU. Vědci se soustředí na náhodnost v kvantovém zpracování informace. „Když se vezmou v úvahu kvantové jevy, začne celý svět, a také zpracování informací, fungovat zcela jinak,“ vysvětlil Bouda. Kvantové počítače tak mohou fungovat odlišně, být rychlejší a umět řešit i věci, které na klasických počítačích řešit nelze. Příkladem ‚neřešitelné‘ úlohy je problém faktorizace prvočísel. Běžně se používá pro bezpečné přihlašování například do internetového bankovnictví či webového prohlížeče. Jev je založen na tom, že jedním směrem je snadno řešitelný, www.absolventi.muni.cz ale opačně se v rozumném čase nedá spočítat. „Vezmete-li několik prvočísel a vynásobíte je, získáte číslo, které musíte při dekódování rozložit na tatáž čísla, která jste použili k jeho výpočtu. To ale není jednoduché. V kryptografii se navíc pracuje s tak vysokými čísly, že nejlepší existující algoritmy by jejich rozklad počítaly delší dobu, než jaké je stáří vesmíru,“ řekl Bouda s úsměvem. Zatím také neexistuje kvantový počítač, který by to dokázal. „Už dnes však víme, že existující jednoduché kvantové počítače umějí komunikovat rychleji a mnohem bezpečněji, než klasické počítače kdy umožní. Pomocí nich se tak dají rozesílat třeba kryptografické klíče, tedy to, co musí zůstat utajené,“ dodává informatik. Právě proto je základní výzkum náhodnosti v kvantovém zpracování informace tak důležitý. Výzkumníci budou analyzovat stávající aplikace pracující s náhodností a chtějí zjišťovat, jaké problémy u nich způsobují nepřesnosti při vytváření náhodných čísel; budou rovněž hledat softwarové možnosti oprav, a tedy zefektivnění tohoto procesu. Zabývat se budou i navrhováním algoritmů a šifrovacích systémů, které budou náhodnost využívat co nejméně nebo co nejefektivněji. c Nervové kmenové buňky a neurony získané z lidských embryonálních kmenových buněk. tzv. buněčné terapie. Díky umělému ovlivňování činnosti enzymu PTP1B by lékaři mohli být v budoucnu schopni vytvářet z kmenových buněk mnohem účinněji nervové buňky a využívat je pro transplantace. Celá problematika souvisí také s rakovinou, obezitou nebo cukrovkou. Právě enzym PTP1B funguje nesprávně v některých typech těchto onemocnění. Text: redakce, více na online.muni.cz Geologové hledají mikrodiamanty Pozůstatky geologické činnosti staré asi 340 milionů let zkoumají geologové z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. V horninách, které pochází z Krušných hor, budou hledat takzvané mikrodiamanty. Jde o vzácně se vyskytující, okem neviditelné minerály, které dokládají geologické procesy, jež formovaly planetu Zemi. Objasnění procesu vzniku minerálů vědcům pomůže přiblížit mimo jiné příčiny zemětřesení, k nimž dnes dochází například v Himálaji. Text: Ema Wiesnerová 25 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Smyslem divadla nemůže být divácký úspěch Dostat se na vysokou školu mají dnešní středoškoláci jednoduché. Vyberou si obor, podají přihlášku a udělají přijímací zkoušky. To Petr Oslzlý, dlouholetý dramaturg brněnského Divadla Husa na provázku, si jenom tak nemohl zvolit ani ten obor. Z politických důvodů musel nejdřív na učiliště, pak na strojnickou střední školu a Vysoké učení technické a až z něj mohl přejít na vysněnou filozofickou fakultu. 26 ROČNÍK 2013/2014 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Na Provázek přišel v roce 1972 a pracuje v něm – či jako ředitel Centra experimentálního divadla s ním – dodnes. Byl také jedním z těch, kteří pomáhali rozvrátit komunistický režim, a na začátku devadesátých let působil jako poradce prezidenta Václava Havla. Na to, že jste původním zaměřením kovomodelář, se vám životní dráha změnila hodně. Jak ke všem těm změnám docházelo? Nikdy jsem nechtěl studovat technický obor a už vůbec jsem nechtěl do učení. Od šesti let jsem chtěl být malířem a připravoval jsem se na to. Posléze jsem ještě jako chlapec, protože moji rodiče působili v prostějovském ochotnickém divadle, začal hrát divadlo. Ale než jsem se pro divadlo definitivně rozhodl, měl jsem také období, kdy jsem chtěl být sochařem. Tím spíš to nevysvětluje to kovomodelářství. To, že jsem musel jít do učení, bylo důsledkem politické aktivity mého otce za první republiky. Byl nejmladším prostějovským radním za národní demokracii, stranu, která byla totálně antikomunistická a po válce byla zakázána. V padesátých letech mu hrozilo vězení. Na mojí přihlášce bylo červeně s razítkem okresního výboru KSČ napsáno, že nesmím být přijat na žádnou střední školu v republice. Na kovomodelářství padla volba tak, že moje aktivní maminka za pomoci přátel zjistila, že je vnímáno jako elitní zámečnický obor. Získal jsem titul vzorný učeň, a dovolili mi proto po dvou letech přejít na strojní průmyslovku. Pak jste se dokonce hlásil na DAMU, ale skončil na brněnské technice. Proč? Ano, hlásil jsem se na herectví. Byl jsem dokonce i přijat, ale zasáhl opět okresní výbor KSČ, který vydal svolení jen k tomu, abych pokračoval na VUT. Až v roce 1968, když se poměry uvolnily, jsem se konečně mohl přihlásit na studium podle vlastní volby. Ale na herectví jsem už nechtěl, vybral jsem si filozofickou fakultu, kde jsem mohl studovat divadlo a výtvarné umění, tedy divadelní vědu a dějiny umění. Dějiny umění tam tehdy byly hvězdně obsazené, učil tam třeba Václav Richter či Albert Kutal a katedru řídil jeden z největších brněnských malířů Bohdan Lacina. www.absolventi.muni.cz S jakou perspektivou jste na fakultu šel? Musel jste přece přemýšlet nad tím, že i když dostudujete, tak vás v oboru moc pracovat nenechají. Tím jsem se vůbec nezabýval. Bylo jaro roku 1968. Vypadalo to, že směřujeme k demokracii a období totality končí. Je pravda, že místo jste nakonec našel. Hned po škole jste nastoupil jako dramaturg Divadla Husa na provázku. Jak se to tak mladému člověku povede? Nebyl jsem tam výjimkou, mladí jsme tehdy byli všichni přibližně stejně. Kolegům mne doporučil zakladatel Husy Bořivoj Srba, který byl naším společným učitelem. Ale se všemi jsem se už znal a již jsem s nimi spolupracoval. Za studií jsem působil ve spřízněné amatérské skupině Quidam, kde jsem rozvíjel herecký výraz performerského typu. Už v roce 1967 se nám s touto skupinou podařilo vyjet na mezinárodní festival studentského divadla do chorvatského Záhřebu, který byl tehdy jednou z nejvýznamnějších akcí rodícího se nového divadla. V roce 1968 jsme tam měli velký úspěch a dostali jsme pozvání do největšího evropského hipického kulturního centra Arts Laboratory v Londýně. To bylo velkou zkušeností i dobrodružstvím. V jakém smyslu? Na filozofické fakultě jsem po nástupu chodil na přednášky jen asi měsíc a pak jsem odjel do Londýna. Měli jsme tam hrát 14 dní, ale Arts Laboratory začalo zrovna krachovat, takže nám nebyli schopni zaplatit honorář. Bydleli a stravovali jsme se přímo v jeho budově, spali jsme spolu s asi stovkou hippies z celého světa ve velkém suterénním sále. Byla zde zvláštní svobodná atmosféra, jednu noc byl přes celou stěnu promítán experimentální film Yoko Ono a neustále se v hustém kouři marihuany dělo něco zajímavého… Ale my jsme potřebovali vydělat peníze, abychom se mohli vrátit zpátky. Hledali jsme proto v Londýně výhodnější angažmá. Povedlo se nám to s pomocí Marušky Jonesové, studentky bohemistiky na Londýnské univerzitě, která nás zavedla za spolupracovníkem Petera Brooka Charlesem Marowitzem. Toho se mi podařilo přemluvit, aby se na nás přišel podívat. Uměl jste vůbec anglicky? Prvních patnáct lekcí pro samouky. Chodit na angličtinu v Prostějově pro mě jako buržoazní dítě bylo nemožné. Ale divadelník musí umět komunikovat bez ohledu na jazyk. Nenapadlo vás už za hranicemi zůstat? Možnost jsem měl. Díky Charlesi Marowitzovi jsme získali měsíční angažmá v International Theatre Club. Nejdřív jen na týden, ale po exkluzivním úspěchu jsme tam nakonec hráli měsíc a půl. Byl jsem hereckým protagonistou Smyslem představení má být výpověď o světě a lidech v něm. našich dvou divokých kreací, které jsme tam hráli, a dostal jsem závazné pozvání ke studiu na divadelní škole v New Yorku i s příslibem intenzivního přípravného kurzu angličtiny. Ale doma jsem se nerozloučil s rodiči a nedovedl jsem si představit, že bych je už třeba nikdy neviděl. Sehrály v tom roli i Vánoce, vrátil jsem se 23. prosince 1968. Hodně jsem o tom přemýšlel a došel jsem k závěru, že moje místo je tady. Vzpomínáte ještě vůbec na život na univerzitě? Na to se přece nedá zapomenout. Potkal jsem zde několik skvělých pedagogů. Vedle již jmenovaných kunsthistoriků to byl na divadelní vědě Artur Závodský, který pozval tehdy mladého asistenta z JAMU Bořivoje Srbu. Z řady dalších bych jmenoval ještě Huga Širokého, psychologa, který se zabýval divadlem, a Olega Suse, který v posledních letech mého studia již nesměl učit, ale já jsem patřil k několika studentům, jež si vybral, aby nám po osmé večer přednášel neoficiálně nahoře v hlavní budově na Arna Nováka. Studium předznamenal jarní semestr 1969, v němž jsme po smrti Jana 27 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Takzvané bavičství, které se prosazuje dnes, nemá se skutečným divadlem nic společného. Palacha několik měsíců stávkovali. Filozofická fakulta v Brně byla pravděpodobně nejdéle stávkující školou v Československu. U zrodu jiné univerzity jste také sám stál. Inicioval jste v Brně tajné bytové semináře, jimž se říká Podzemní univerzita. Jak to bylo s jejími počátky? Já jsem to neinicioval, mně ten úkol svěřil Jiří Müller, jeden z tehdy nejaktivnějších a nejradikálnějších brněnských chartistů. Nabídl to mně a mé ženě – v tom jsme totiž museli být oba v naprosté shodě – protože semináře se měly odehrávat v našem bytě a případný postih by padl na nás oba. Znal jsem mnohdy dramatický osud pražských seminářů, ale ta nabídka byla neuvěřitelně lákavá. Jiří už předem s britským filozofem Rogerem Scrutonem domluvil, že Husova nadace bude do Brna vysílat britské profesory. Váhal jste s přijetím takové zodpovědnosti? Ne, neváhal. Dohodli jsme se s Jiřím na pravidlech, která to dělala co nejbezpečnější. Ne tolik kvůli nám, já jsem si od začátku zvykal na možnost policejní represe, měla chránit mladé účastníky seminářů, z nichž řada byla studenty filozofické fakulty. Vše jsme dělali tak, aby se případný postih zastavil u mne a mé ženy a je už nezasáhl. V návaznosti na jednu návštěvu mne nakonec zatkli, ale byl jsem na to připraven, tvrdil jsem jim, že šlo o návštěvu v souvislosti s mými mezinárodními divadelními kontakty, a nakonec mne pustili. Jeden z důvodů, proč mne Jiří oslovil, bylo právě to, že jsem měl přes divadlo kontakt s tehdejšími studenty a mladými lidmi, našimi diváky, takže nemuselo být zase tak divné, že se u nás v bytě scházejí. Mohl byste semináře trochu víc přiblížit? Začali jsme v prosinci 1984 a skončili v roce 1990. Semináře se konaly asi jednou za dva měsíce a byly sedmihodinové, často i delší. Zpočátku byly filozofické a politologické, zaměřené 28 na etiku. Zvolili jsme téma etiky, protože jsme žili ve společnosti, v níž došlo k destrukci morálních hodnot a bylo potřeba tomu čelit právě skrze filozofické myšlení. Postupně jsme naše semináře začali koncipovat ve smyslu středověkých Faculties of Arts, takže přijížděli a přednášeli i spisovatelé, dramatici, básníci, výtvarníci, hudební skladatelé a v poslední vlně rovněž architekti, ale hlavní program tvořily vždy přednášky filozofické. Vy jste prý se semináři měli i nějaké ambicióznější plány. Směřovali jsme k tomu, aby účastníci získali určitý typ graduace. Kdyby nepřišel listopad, tak by k tomu skutečně došlo. Skládaly by se zkoušky, které měly být potvrzovány v Británii. Naše semináře se od těch pražských lišily tím, že je navštěvovali lidé, kteří mohli studovat na tehdy myšlenkově nesvobodných vysokých školách, a my jsme chtěli radikálně ovlivnit a obohatit jejich vybavení pro budoucí život. Vraťme se k vaší pozici dramaturga. Jak moc jste v ní musel čelit kontrolám a co obnášely? Schvalování představení byl strašně složitý proces. Hned první dramaturgický plán, který jsem psal pro sezonu 1972/73, mi cenzurní kontroloři skoro celý škrtli, takže jsem přes noc musel s kolegy vymyslet novou variantu. A jak to tedy fungovalo v praxi? My jsme se deklarovali jako autorské divadlo s nepravidelnou dramaturgií. Většinu scénářů jsme si psali sami a při schvalování jsme se hájili, že scénář ještě není vytvořen, a jen jsme popsali, o čem to bude. Vyžadovali po nás proto takzvané schvalovací zkoušky, které bývaly asi týden před premiérou, a při nich jsme vždycky svedli ten hlavní boj. V roce 1968 stáli v čele kulturního pohybu především spisovatelé, takže v období normalizace se cenzoři zaměřovali zprvu hlavně na psané slovo. Hlídat divadelní akce se jim moc nedařilo. Samozřejmě hlídali tituly, třeba hned v tom prvním dramaturgickém plánu nám vyškrtli Hamleta a komentovali to tak, že vědí, jak a o čem bychom ho udělali. A legendární inscenaci Příběhy dlouhého nosu podle Edwarda Leara nám z plánu vyškrtli hned třikrát. Jak jste je nakonec prosadili? Pochopil jsem, že problém je v tom, že používám pojem „nonsensová poezie“. Komunistický režim, poněvadž byl sám nonsensem, slovo nonsens nenáviděl, bylo pro něj nebezpečné. Pojmenoval jsem to tedy napočtvrté jako hrající si poezie a prošlo to. Pro každý titul a každou inscenaci bylo nutné vytvořit specifickou argumentaci a složitý postup obrany. Ale celkově šlo svým způsobem o zázrak, jakou míru svobody jsme dokázali vybojovat. Provázek vznikl jako experimentální divadlo a pořád jím je. Nezměnila se ale za ta léta definice divadelního experimentu? Je to pro lidi pořád překvapení? Experiment nevnímám tak, že jeho účelem je překvapit nebo šokovat. Experiment je základem každé tvůrčí práce a divadlo, které při své práci neexperimentuje, není živým divadlem. Experimentem je nepravidelnost divadelního tvaru, kterou stále praktikujeme a pořád ji rozvíjíme. Od začátku se snažíme ohledávat svět z různých úhlů a to platí pořád. Důležité je udržet si status vnitřní svobody, což se nám stále daří. V takovém typu divadla, jako jsme my, ani úspěch, i když o něj přirozeně usilujeme, nesmí být argumentem, který by ovlivňoval, co a jak se bude dělat. Hlavní je smysl divadelní výpovědi. Od začátku jste razili styl divadla, který není běžný, koneckonců ani dnes neděláte masovou produkci. Stalo se někdy, že by lidé reagovali špatně? Na začátku je třeba šokovalo, že nečíslujeme sedadla. Ale to nešlo, když jsme pro každou ROČNÍK 2013/2014 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ inscenaci budovali jiný tvar hlediště. Naším východiskem byla takzvaná nepravidelná dramaturgie, která posléze ovlivnila všechny složky divadelního tvaru. Byli jsme prvním českým divadlem, které začalo soustavně pracovat ve variabilním divadelním prostoru. Při některých prostorových variacích jsme diváky vtahovali do hry přímo, fyzicky, a někdy jsme s nimi manipulovali i proti jejich vůli. V takovém případě musíte počítat s tím, že někdo na to není připraven a nemusí mu to být milé. Já třeba, když jdu do divadla, kde se něco takového dá čekat, to už umím odhadnout, a sedám si tak, abych do hry vtahován nebyl. Přitom by člověk čekal, že zrovna vy se experimentů budete chtít účastnit. Dělám to proto, že chci pozorovat, jak při zapojení do hry diváci reagují. U našich experimentů tohoto typu se všichni do hry vtahovaní diváci nakonec podvolili. I když se někdy bránili, nikdo nakonec neprotestoval. Bylo to také dáno tím, že jsme byli generačním divadlem, kde stejně staří lidé hráli pro stejně staré publikum. Dnes však už generačním divadlem nejste. Samozřejmě, zatímco my jsme stárli, přicházela do našeho hlediště mladá generace, ale přitom nám zůstávala věrná i ta naše, takže se divácké věkové spektrum rozšiřovalo a dnes zahrnuje všechny generace, ačkoliv ta mladá převažuje. Stejně jako v hledišti dochází totiž ke generační obměně i v souboru, takže v Huse na provázku dnes působí herci všech generací. Důležité je, že se udržuje atmosféra jakési názorově spřízněné komunity. Jak se s vaší filozofií díváte třeba na muzikály nebo zkrátka na komerční divadla? Neodmítám žádný typ divadla, pokud je dobré. Vadí mi jen špatné divadlo. www.absolventi.muni.cz Co bývá nejčastější příčinou toho, že se vám představení nelíbí? Zmatené téma a nejasný smysl výpovědi nebo jeho úplná absence. Jedno z nejlepších představení, které jsem kdy viděl, byl v roce 1992 právě muzikál na Broadwayi. Jmenoval se Jelly’s Last Jam a byla to neuvěřitelně lidská výpověď o fantastickém černém jazzmanovi Jellym Rollu Mortonovi. V čem bylo tak skvělé? Jednak v tom, jak to bylo uděláno, a pak v pocitu svobodného lidského společenství, který jsem tam zažíval. Hrálo se v neděli odpoledne, hlediště bylo plné a my jsme tam byli jedni z mála bělochů. V hledišti jinak byli samí nádherní, vysoce kultivovaní černí či míšení lidé, celé rodiny s dětmi. Jediní čtyři běloši na jevišti hráli přiblblé policajty, ale nebyl v tom ani závan rasismu, panovala tam krásná atmosféra. A to se odehrálo v zemi, kde ještě před třiceti lety nemohli bílí a černí chodit do stejných škol a sedět ve stejném autobuse. Byl to pro mě symbol vývoje demokracie. Tím odpovídám na vaši dřívější otázku: na dobrý muzikál se podívám moc rád, ale nemám rád taková divadla, v nichž je hlavním motivem zisk. I když muzikál je komerční divadlo – jediné, na kterém se dá vydělávat – nesmí tomu podřizovat kvalitu své umělecké výpovědi. Je pro vás smyslem divadla i to, že chce pobavit? Může být vynikající divadlo, které je strašně zábavné, ale takzvané bavičství, které se prosazuje dnes, nemá se skutečným divadlem nic společného. Pořady jako Na stojáka jsou jistě scénickou formou, ale je to zábava pro zábavu. Samotná zábava prostě nemůže být hlavním smyslem představení, tím má být výpověď o světě a lidech v něm, a to, že se ji daří udělat humorně a diváci se při ní smějí, jen pomáhá tu výpověď lidem přiblížit. Petr Oslzlý *26. 4. 1945 Dramaturg, scenárista a herec, dnes ředitel Centra experimentálního divadla v Brně, pod nějž patří i Divadlo Husa na provázku (dřívější Divadlo na provázku). Pochází z Prostějova, z politických důvodů se musel v Olomouci vyučit kovomodelářem a později zde absolvoval strojnickou školu. Dva roky studoval na brněnské technice a teprve v roce 1968 byl přijat na divadelní vědu a dějiny umění na Filozofické fakultě UJEP – dnes Masarykově univerzitě. V roce 1972 nastoupil jako dramaturg do Divadla na provázku, které se vyznačovalo svými experimentálními tvůrčími postupy a občanskou angažovaností, patřilo do mezinárodní komunity alternativních divadel. V sedmdesátých a devadesátých letech byl také uměleckým šéfem tohoto divadla. V listopadu 1989 v reakci na tvrdý policejní zásah proti studentům na Národní třídě zahájilo Divadlo na provázku spolu s HaDivadlem jako první protestní stávku českých divadel. Od konce roku 1989 až do července 1992 pracoval Petr Oslzlý jako poradce prezidenta Václava Havla. Od roku 1984 spoluorganizoval sérii tajných bytových seminářů pojmenovávaných jako Podzemní univerzita, v devadesátých letech byl pak jmenován docentem a posléze profesorem Divadelní fakulty JAMU, kde vede jeden ze tří ateliérů dramaturgie a režie; přednáší také na Filozofické fakultě MU. Text: Martina Fojtů 29 INZERCE 26. mezinárodní bienále grafického designu Brno 26. International Brno Biennial of Graphic Design 19. 6. – 26. 10. 2014 GRAFICKÝ DESIGN, VZDĚLÁVÁNÍ A ŠKOLY / GRAPHIC DESIGN, EDUCATION & SCHOOLS Bienále Brno / Moravská galerie v Brně Husova 18 662 26 Brno + 420 532 169 160 www.bienalebrno.org VAŠE ALMA MATER Výročí připomene slavné objevy i historické momenty Tak trochu jako čekání na Vánoce bude vypadat nadcházející rok na Masarykově univerzitě. V roce 2014 si totiž druhá nejstarší česká univerzita připomíná malé výročí, 95 let od založení. Oslavy se ponesou mimo jiné v duchu poct vědcům a pedagogům a pro akademiky, studenty i absolventy by měly symbolizovat pomyslný start odpočítávání do kulaté stovky. Na vědce a jejich objevy by měla od března upozorňovat interaktivní výstava v bohunickém kampusu. Návštěvníky přenese přímo do laboratoře, kde budou moct objevovat podobně jako výzkumníci. „Stanete se vědcem na začátku 20. století, polárníkem v Antarktidě nebo soudcem v labyrintu rozhodování o vině a nevině,“ dala příklady Pavla Hudcová, která výstavu připravuje. Expozice bude jedním z mnoha dílů tvořících mozaiku oslav. Své přidají také jednotlivé fakulty nebo studentské spolky a program bude cílit i na absolventy. Rektorský řetěz daroval univerzitě sám Masaryk. Na medaili si lze přečíst jeho věnování. Ještě o něco slavnostnější ráz budou mít také akademické obřady, k nimž neodmyslitelně patří rektorský řetěz a žezlo, univerzitní insignie. Připomíná-li se výročí univerzity, dojde určitě i na ně a na příběhy, které se k nim vztahují. Masarykova univerzita nemá své jméno jen tak, první československý prezident v jejím budování skutečně sehrál důležitou roli. Školu a významného státníka dodnes pojí věcný dar, který se ukazuje jen při slavnostních příležitostech. Masaryk totiž univerzitě daroval její původní rektorský řetěz, jenž má spolu s dalšími insigniemi vyjadřovat důstojnost a význam vysoké školy. www.absolventi.muni.cz Těžké začátky Univerzita oslaví příští rok 95 let, její symboly jsou však o něco mladší. Když totiž škola v roce 1919 vznikla, o vytvoření insignií nejdřív nikdo neusiloval. „Mladá škola stála tehdy před řadou naléhavějších problémů,“ poukazují Jiří Pulec a Jiřina Kalendovská v publikaci o založení, stavebním vývoji a insigniích Masarykovy univerzity. Zmiňují tak například snahy o zrušení filozofické fakulty nebo pomalou výstavbu ve 20. letech. Aktivitu v tomto směru vyprovokovaly až události, které se staly na Karlově univerzitě v listopadu 1934. „Studentské bouře, které tehdy propukly s nebývalou silou, požadovaly navrácení historických insignií, které měla do té doby v držení pražská německá univerzita, na Univerzitu Karlovu,“ píší autoři. Proto se i v Brně začal rodit plán na vytvoření univerzitních symbolů. Otázkou přirozeně bylo, kdo je zaplatí. Existovalo doporučení požádat ministerstvo školství, přičemž část nákladů měla pokrýt veřejná sbírka. Jednatel umělecké komise, která měla celou věc na starost, František Čáda však vyjednával variantu, že by medaili k rektorskému řetězu věnoval sám prezident Masaryk. Jedna taková vhodná se dokonce brzy naskytla – k 85. narozeninám dostal prezident zlatou pamětní medaili od vlády. „Tehdejší guvernér Národní banky a profesor brněnské právnické fakulty Karel Engliš získal Masaryka pro myšlenku darovat tuto medaili univerzitě jako základ pro její rektorský řetěz. Náklady na pořízení řetězu měl, rovněž na popud Engliše, uhradit zlínský továrník Jan Baťa,“ uvádí historici Pulec a Kalendovská. c Bývalý rektor Masarykovy univerzity Jan Krejčí obdržel nový rektorský řetěz přímo od prezidenta Masaryka. U setkání byl i první rektor univerzity Karel Engliš (zcela vlevo). Dar nedar Zpráva o tom, že se prezident medaili chystá předat jiné instituci, se však na veřejnost dostala dřív, než záležitost stihl s vládou vůbec projednat, což bylo velké faux pas. Masaryk proto od nápadu upustil a vymyslel jiný – zajistil medaili novou, kterou univerzita dostala i s řetězem. Prezident je na ní vyobrazen a přečíst si zde lze též jeho věnování univerzitě. Spatřit původní medaili se však dnes daří jen při speciálních událostech, ta původní se od 90. let nepoužívá a leží v trezoru univerzitního pedela. Ani ona, ani rektorské žezlo ale vždycky takový klid neměly. Univerzitní insignie se slavnostně předávaly v prosinci 1938, v ponuré atmosféře způsobené podpisem Mnichovské dohody. Když pak v listopadu 1939 došlo k uzavření českých vysokých škol a k obsazení budov, hrozilo, že se nacisté zmocní i univerzitních symbolů. Avšak ty zachránili odvážní zaměstnanci právnické fakulty. Text: Martina Fojtů 31 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ O ekologické problémy není zájem Boj proti hazardu nebo za důsledné naplňování zákona o svobodném přístupu k informacím jsou spojené se jménem Matěje Hollana. Péči o veřejné blaho mu do vínku dali rodiče. Oba vystudovaní fyzikové a oba také aktivisté v oblasti ochrany životního prostředí – Jan Hollan a Yvonna Gaillyová. 32 ROČNÍK 2013/2014 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Jako rodina asi držíte hodně při sobě, že? YG: To je dáno i tím, že jsme pořád všichni tři v Brně. Kdybychom se měli navštěvovat někde dál, bylo by to složitější. MH: Ať už bydlíme spolu nebo ne, každý toho máme moc. Potkáme se proto tak jednou za čtrnáct dní nebo za tři týdny. Pracujeme každý na svých projektech, naši mají ekologické a já jiné, takže se to tematicky neprotíná. Já teď různé protikorupční nebo protihazardní aktivity dělám z Prahy, takže by bylo z tohoto pohledu lepší, kdybych tam žil, ale to se mi nechce. Zajímají mě dostatečně i brněnské záležitosti. S Brnem jste hodně spjatí, nakonec jste všichni tři studovali na Masarykově univerzitě. Mělo to nějaký zvláštní důvod? JH: Je to samozřejmá věc. Co jiného v Brně studovat, když má člověk zájem o svět, chce vědět, co se v něm děje, a chce mu rozumět? Masarykova univerzita je univerzita v tom starém slova smyslu. A Praha tehdy nebyla ničím lákavá. Bylo to velké město, moc hlučné, přecpané a škola tam žádná lepší není. YG: V době, kdy jsme studovali, nebylo zvykem jít jinam. V Brně se chodilo na dvě gymnázia a pak jsme všichni šli na brněnské vysoké školy. Ale tam jsme těžili z toho, že přišli studenti ze středních škol z celé Moravy, a byla to trochu kosmopolitní výměna. Přišli lidé, kteří město neznali, nevěděli, kam jezdí která tramvaj, a člověk mohl být za chytrého. MH: Já bych šel klidně na jinou školu, kdyby tam byla hudební věda… Studoval jste hudbu, ale zabýváte se něčím jiným. Patříte mezi asi nejznámější občanské aktivisty v republice a dokázal jste upozornit například na problém heren. Vaši rodiče se už dlouhá léta věnují světelnému znečištění nebo udržitelnému rozvoji, ale tato témata se zdají být mrtvá. Jak si to vysvětlujete? MH: Oblasti, kterými se zabývám, jsou právě teď „trendy“. Například do další aktivity Rekonstrukce státu je zapojený velký počet lokálních podporovatelů, ambasadorů, kteří se chodí bavit s politiky. Lidé prostě mají chuť měnit společnost. Téma hazardu se nám také podařilo doslova vydupat ze země a během několika let se z něj stalo jedno ze zásadních politických a společenských témat v celé zemi. Když jsme nastartovali před dvěma lety vlnu Žít Brno (satirický publicistický web reagující na dění ve městě), tak to českému aktivismu přineslo potřebný nový impulz. A poptávka mezi mladými lidmi po podobném typu aktivismu momentálně stoupá. Na rozdíl od ekologie nebo globálního oteplování, kde je zájem spíš na sestupu. www.absolventi.muni.cz JH: Ekologie a globální oteplování jsou věci, které u nás málokoho zajímají, a málokdo se v nich vyzná. Přitom jsou to skutečně velké problémy. Po převratu o nich hlasitě mluvili někteří odborníci a i lidé, kteří se v problematice neorientovali, chápali, že to je podstatná věc. Teď žádní politici, kteří by ekologické otázky připomínali, v parlamentu ani ve vládě nejsou. YG: Mě se tento vývoj v soustředění se na jiné věci osobně dotýká. Matěj mi při studiu pomáhal se spoustou věcí, editoval knihy zaměřené na světelné znečištění a klimatickou kampaň a pak si najednou našel jiná důležitá témata. Vnímala jsem to jako ztrátu dalšího člověka schopného to téma zvednout ze země. S Rekonstrukcí státu možná zachrání společnost, ale mezitím budeme mít šílené zpoždění v této oblasti. Na deset let se aktivity kolem klimatu zastaví, protože všichni solidní lidé, kteří něco umí, se soustředí na darebácké problémy v této republice. Rodiče jste tedy asi nepotěšil tím, že jste tak trochu utekl z jejich boje… MH: Vnímám to, a pokud bych se nevěnoval svým záležitostem, určitě bych dělal ty jejich. Ale zase vím, že kvůli hazardu ročně umírají stovky lidí, ohromná spousta je na něm závislá a je to strašný problém pro společnost. Aktuálně asi větší, než jaký tady mají dopad klimatické změny. Globálně je ale klima samozřejmě důležitější. Není cesta, jak témata týkající se životního prostředí vrátit do povědomí lidí? Proč není ekologie módní podobně jako boj proti hernám? JH: Mimo jiné proto, že tahle témata stojí mimo vzdělávací systém, nikde se o nich neučí. Je potřeba, aby se řešila průřezově, přes všechny obory. Ale ona se do žádného oboru „nehodí“. Máme v současnosti projekt na pedagogické fakultě a chceme dostat toto téma alespoň Yvonna Gaillyová *21. 11. 1955 vystudovala fyziku pevných látek na Přírodovědecké fakultě MU. V roce 1990 začala spolupracovat se Základní organizací Českého svazu ochránců přírody Veronica a podílela se na založení první české ekologické poradny. V současnosti je ředitelkou Ekologického institutu Veronica. Za výjimečné přispění k rozvoji ekologického poradenství v ČR a aktivní propagaci principů udržitelného rozvoje a udržitelné spotřeby v každodenním životě a za obrovskou energii, kterou dává do realizace unikátních modelových projektů v obci Hostětín, se stala laureátkou Ceny Josefa Vavrouška za rok 2005. do výuky učitelů. Bohužel globální oteplování a další ekologické problémy se neobejdou bez znalosti fyziky, a toho se lidé bojí. MH: Česká republika je a ještě asi dlouho bude transformační demokracií, takže jsou tu daleko důležitější problémy týkající se života v této zemi. Netrápí nás, jestli někde stoupá hladina moře nebo jestli někde přestává fungovat ekosystém, a je daleko jednodušší upozornit třeba na to, že máme největší koncentraci hazardu na světě nebo že tady mizí ohromné prostředky kvůli korupci. Navíc nikdo v republice dlouhodobě proti lidem, co se snaží něco dělat s korupcí či hazardem, nebojoval, u klimatické změny to bylo naopak – Klaus měl zesměšňování klimatologů jako dominantní téma a jeho názory ve společnosti a v politice stále rezonují i v tom smyslu, že globální oteplování podle mnoha lidí neexistuje a není to problém. Když se sečtou uvedené věci, tak je těžké začínat boj proti ekologickým hrozbám. 33 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ dočítáte ve zprávách, že polovina krádeží je kvůli získání peněz na hru. U globálního oteplování by byl asi potřeba nějaký obrovský problém typu zatopení ostrova, aby si lidé tento problém uvědomili a nepřebilo jej něco hmatatelnějšího a aktuálnějšího. JH: Situace se zdá čím dál horší v tom směru, že to v podstatě nikoho nezajímá opravdu vážně. Není světový státník, který by vstal a řekl, teď jde o tohle a je třeba něco udělat. Státníci tohoto typu se nevyskytují a nejsou žádní ani v dohledu. Jsou vůbec nyní nějaké osobnosti v politice? MH: Nevím, když se podívám do Evropy, tak možná Angela Merkelová, francouzský prezident toho moc neudělá a Británie momentálně řeší, co sama se sebou. Merkelová je jediná evropská politička, která má nějaký tah. YG: Ona není největší evropská politička, myslím, že je nejdůležitější světová politička. Došlo mi to až nedávno. Když se člověk dívá po světě, najednou vidí, že dnes není žádný Kennedy, Roosevelt nebo Churchill. Matěj Hollan * 9. 11. 1984 vystudoval bakalářský obor muzikologie na Filozofické fakultě MU. Je předsedou občanského sdružení Brnění a známým občanským aktivistou. Od dění v Brně, kde se věnoval například problematice odsunu brněnského hlavního nádraží nebo kontroverzní výstavbě garáží pod Zelným trhem, se postupně přesouvá k celostátním problémům, jako jsou regulace hazardu či boj proti korupci. V dubnu roku 2013 obdržel Cenu Františka Kriegla udělovanou Nadací Charty 77 za občanskou statečnost. S partnerkou Hanou Chalupskou má syna Jáchyma Modřeje. Bavíme se o České republice, ale jak to vypadá ve světě? MH: Ani ve světě se toto téma zatím neuchytilo. Významná výroční konference OSN o globálním oteplování se konala v roce 2009 v Kodani, byli jsme tam s partnerkou Hankou, a i když snaha prosadit změnu klimatu jako dominantní světové téma má spoustu příznivců, s politiky to nepohnulo vůbec. Lidé získali dojem, že je to donkichotské, a celosvětově se ztratila vůle s tím něco dělat. Těch, kteří problematice globálního oteplování rozumí, je jen malé procento a nejsou schopni vysvětlit, že problém, který reálně nastane za padesát nebo za sto let, se musí řešit už teď. U hazardu se dennodenně 34 MH: Ale my asi netušíme, jak je to například v Indii, třeba tam někdo silný roste. V našem evropském rozhledu teď nejsou u moci politici, kteří mají vize a chtějí něco dokázat a dotáhnout. Velmi důležitý je ale samotný projekt Evropské unie. Spotřebuje veškerou energii pracovat na tom, aby se udržel a Evropa se nerozpadla do sociálních problémů a fašistických bojůvek. Vedle toho nelze řešit ještě jiné téma a nejde nechat rozplynout unii například právě kvůli globálnímu oteplování. Projekt EU je světový unikát, díky němu nejsou ve střední Evropě už téměř sedmdesát let války, může se tu vyvíjet věda a společnost může růst. Přestože máte docela pesimistické názory na ekologické dění ve světě, zdá se, že umíte lidi přesvědčit o výhodách ekologického života. Založili jste první ekologickou poradnu v ČR, bojujete proti světelnému znečištění… Jak jste se k těmto tématům vůbec dostali? YG: Hodně to souvisí s naším kolegou z fakulty, geografem Mirkem Kundratou, který je dnes ředitelem Nadace Partnerství. Jsme z jednoho ročníku, a i když studoval něco jiného než my, znali jsme se od samého počátku studia na přírodovědecké fakultě. Oslovil mě, když jsem byla na mateřské, jestli bych pomohla s nějakými věcmi kolem ochrany přírody. Tak jsem se dostala do Veroniky, kde jsem měla za úkol vytěžit rakouské zkušenosti s prací s veřejností v oblasti preventivní péče o životní prostředí. Co se týká soustředění na ochranu klimatu, tak tam bylo pro nás určující téma globálního oteplování, s nímž jsme se setkali na Evropské konferenci fyziků v Praze v roce 1984. A problematika světelného znečištění? JH: Sám jsem si dlouho nevšímal, jak hloupě se venku svítí. I když jsem byl zkušený hvězdář, bral jsem to jako osud – účinnost přeměny elektřiny na světlo roste, svítí se stále silněji, v noci je tma čím dál tím slabší a hvězdy přestáváme vidět. Že jde o vážný a přitom snadno řešitelný problém, mi ozřejmily až texty kolegů z Ameriky v polovině devadesátých let. Psali, že když venku svítíme, tak má světlo směřovat dostatečně strmě na zem, ne do očí a do nebe, má být žluté, ne bílé, a že nemá být silnější, než je potřeba. Problém je ale hlavně v interiérech. Přírodní změny světla mezi dnem a nocí jsou pro lidské zdraví naprosto zásadní. V noci světlo škodí, není-li ho tak málo jako před nástupem elektrického svícení. Je to pravděpodobná příčina epidemie obezity a diabetu 2. typu a nepochybná příčina zvýšeného výskytu rakoviny prsu a prostaty v bohatých zemích. Já se snažím ukázat, že když se svítí s rozumem, tedy hodně málo a jen žlutě, tak to lidský metabolismus nemusí narušovat, a že je to pohodlné a technicky snadné. Vaše aktivity se spojily mimo jiné v Hostětíně, což je vesnice v Bílých Karpatech, která je známá řadou ekologických projektů. Proč jste si vybrali právě tuto obec? YG: Mirek Kundrata hrál velkou roli i tady, pochází odtud. Hostětín na začátku 90. let hledal cestu k odstranění stavební uzávěry, která tam byla kvůli chybějící čistírně odpadních vod. Ve Veronice bylo podhoubí expertů na ochranu a čistotu vod, a tak jsme uspořádali seminář pro obce v regionu. Podařilo se prosadit a postavit kořenovou čistírnu odpadních vod a ohromně to změnilo budoucnost obce. V Hostětíně se mohlo začít stavět a mohli tam zůstávat mladí lidé. Neexistoval žádný záměr vytvořit ekologickou vesnici, ale projekt čistírny měl úspěch u odborníků i u místních a díky mezinárodním kontaktům a našemu zájmu jsme se postupně dostávali k dalším a dalším věcem, které jsme tam vybudovali a prosadili. Ona ta 90. léta byla na prosazování změn velmi příznivá, ještě se nevědělo, že občanská společnost a ekologové škodí a že se peníze dají použít i na jiné věci než na ty užitečné a dobré pro lidi… Máte nyní víc problémů prosazovat další nápady? YG: My jsme dnes v Hostětíně jako Veronica zakotvení. Ale lidi, kteří dělali zajímavé věci třeba v pohraničí, na Broumovsku, většinou z těch míst časem vyhnali. Ani my nemáme na růžích ustláno, potíže však nenarůstají kvůli lidem, ale ubýváním prostředků z neziskového sektoru. Znamená to, že je problém s neziskovým sektorem obecně? YG: Co se týká Veroniky a brněnské radnice, tak nastalo plíživé vytlačování. Nesehnutí či Duha byli v podstatě zakázaní různými obskurními vyhláškami o dotacích. Je to neblahý ROČNÍK 2013/2014 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ vývoj. V Brně to dostoupilo rozměru otevřeného nepřátelství k většině občanských sdružení, a nejen ekologických. Brno se přitom svého času v environmentálním segmentu chlubilo neuvěřitelnou bohatostí občanské společnosti. Záviděli nám to a při mírně lepší politické konstelaci mohlo být Brno velmi zajímavé město. Pořád má sice velký potenciál, ale jde to zcela mimo oficiální struktury. JH: Proměna je docela hluboká. V Česku i v Brně byli environmentalisté důležití, byli ve vedení města, v zastupitelstvu. Po převratu to nevypadalo špatně, ale rychle, a v Brně extrémně, se to pokazilo. Velké strany chtěly zůstat u svých kšeftů, a Brno tak ztratilo jakoukoliv přitažlivost. MH: Z mého pohledu je pro spoustu věcí ideální, když oficiální představitelé nechtějí dělat nic. Protože když začnou dělat něco, tak to musíme zabrzdit. Například se objevují snahy opět vrátit zpátky do centra Brna herny, ale to se nepovede. Jan Hollan * 3. 12. 1955 je absolventem fyziky na PřF MU a doktorát získal na Stavební fakultě Vysokého učení technického. Aktuálně studuje na Lékařské fakultě MU obor Hygiena, preventivní lékařství a epidemiologie. V letech 1970 až 2010 působil na brněnské hvězdárně a nyní je členem projektu CzechGlobe, který se zabývá výzkumem globálních změn. Dlouhodobě se věnuje problematice světelného znečištění a vlivu nočního světla na zdraví lidí. V roce 1999 po něm byla pojmenovaná planetka Jeníkhollan. Je nositelem Hoag-Robinson Award z roku 2003 za přínos k legislativě v oblasti světelného znečištění. S manželkou Yvonnou Gaillyovou má dva syny – Matěje a Tadeáše. Takže váš boj s hazardem ještě není vyhraný? MH: Ne, je třeba posilovat tuto inciativu na všech frontách. Legislativa je po našem úspěchu u Ústavního soudu taková, že obce alespoň mohou herny regulovat, ale to neznamená, že to udělají. Dokud stát nebude mít boj proti hernám jako jednu ze svých priorit, tak přes všechno, co uděláme, tady bude pořád hodně obcí, které se nechají hazardem koupit. Pro politiky, a zvláště ty brněnské, nemáte příliš dobrých slov, přitom jste dlouhá léta v zastupitelstvu Brna-střed. To nemáte žádnou možnost ovlivnit zdejší dění? Nebo vám to znemožňují aktivity vašeho syna, jako je Žít Brno? YG: Není zvykem, že se celá rodina velmi podobně v malém brněnském rybníku angažuje. Mou práci synovy aktivity velmi ovlivnily, ale jak jsem říkala, situace se kazila už dřív. Měla jsem zpočátku snahu z pozice Veroniky městu nabízet spolupráci a dělat něco pro životní prostředí dohromady, ale v jednom okamžiku to přestalo být možné. Ještě než se vědělo, jak to bude vážné se Žít Brno, měl občas někdo z úřadu potřebu poznamenat, „řekněte tomu svému synovi, ať do nás tak nešije“. Postupně obecnější útoky proti zeleným zesílily a jsou víc osobní. Cítila jsem, že je dobré se stáhnout a nesnažit se vysvětlovat, že neručíme za činnost našich dospělých dětí. YG: Matěj byl tenkrát na stáži v Německu, jeli jsme za ním a já jsem pochopila, že dělá něco úplně jiného než studium. Dlouho mi trvalo se s tím smířit, my jsme byly se sestrou dobré žákyně, nikdo nás k ničemu nenutil a měly jsme radost, že tatínek má radost, že se dobře učíme. Naši kluci vždycky ve škole dělali něco jiného. Matěj se tak na Erasmu zabýval spouštěním Žít Brno. Ale jinak se o jeho aktivitách dozvídám spíš od přátel, kteří mi občas zavolají, když se děje něco velkého a rozpoznají, že bych měla něco vědět. Co říkáte na to, že je Matěj tak často v médiích? MH: Já jsem si je koupil. (s úsměvem) JH: Když má někdo co zajímavého říct, tak to média zajímá. YG: Samozřejmě nevím, jestli máme přehled o všem, co se kde napíše a natočí. Ono už to ani nejde. Babička třeba sbírá tištěná média. JH: Já jsem začal sledovat Matějovy články, když byla prezidentská kampaň. Často to byly věci působivé, co napsal. Ale on toho píše tolik. Věděli jste vůbec o iniciativě Žít Brno? YG: Dnes se to nedá ani archivovat. Mě překvapuje to množství. Nebylo pro nás překvapivé, že je někdo z nás v médiích, ale ten zájem o něj a jeho témata je šílený. Není pak příjemné číst, když Matěje někdo napadá za jeho aktivity. JH: Žít Brno je krásná veselá věc. Nedíval jsem se na to od začátku, až když jsem se doslechl, že to je. Mně to řekla žena. Proč jste se vlastně, Matěji, nedal na politiku? MH: Že to začíná, to neřekl nikdo nikomu, to prostě začalo. MH: Ale já jsem byl čtyři roky členem Strany zelených. V roce 2010 jsem odešel, když se rozhodli v Brně podporovat garáže pod Zelným www.absolventi.muni.cz trhem, a najednou se začaly věci dařit. Asi ve chvíli, kdy se člověk nezabývá nesmyslnými debatami a hádkami uvnitř strany, které nevedou k ničemu. Přesto jste do politiky zamířil znovu. Nebojíte se, že ztratíte kredit jako občanský aktivista? MH: O svou pověst se nebojím. U prezidentské volby jsem si ověřil, že tato aktivita neměla žádný dopad na to ostatní, co dělám. A pokud zjistím, že když se člověk někde angažuje, tak se pak nemůže s lidmi dál bavit, budu bojovat za změnu. Protože na tom česká společnost krachuje, že si vyčítáme, kdo je v jaké straně, a nespolupracujeme kvůli tomu. Lidé se musí v politice angažovat, je to jedna z klíčových věcí, které se musí změnit. Co vidíte vy jako důležité pro společnost? JH: Bylo by fajn, kdyby vnímala, co se děje v Rakousku, Německu, Británii či Dánsku. Tomu mohou pomoci lidé, kteří tam jezdí studovat. Jen se musí začít dívat na to, co se v dané společnosti skutečně děje, co místní řeší, čeho se bojí, o co usilují. Lidé, kteří vědí, co se děje v zahraničí, a případně tam bydlí či působí, by mohli pomoct, kdyby se účastnili veřejného života u nás. YG: Za sebe to nevidím optimisticky, ale překvapilo mě vzedmutí mladých lidí. Stydím se, že jsem nevěřila tomu, co v těch lidech je, že umí dělat paralelně byznys a občanskou společnost. Text: Ema Wiesnerová a Martina Fojtů 35 ESEJE A ZAMYŠLENÍ Michal Košut Autor, jeho dílo a jeho honorář Před minulými volbami mě na ulici oslovili dva mladíci a agitovali pro volbu Pirátské strany. Na moji otázku, proč bych ji měl volit, argumentovali, že když vyhrají, budu si moci cokoliv stahovat zdarma a nikdo mne za to nebude pronásledovat. Když jsem jim řekl, že asi nejsem pro podobnou agitaci ta správná osoba, protože jsem byl téměř deset let členem výboru (dnešní správní rady) Ochranného svazu autorského (OSA), objevil se v jejich tvářích údiv. Při následné diskusi, co to ochranné svazy autorské jsou, stále dokola tvrdili, že to jsou ti, co nepřejí stahování hudby a filmů z internetu, a tedy poslouchání hudby a sledování filmů… Je jasné, že když pekař upeče housku, zedník postaví dům, lékař ošetří zranění či manažer dobře vede firmu, měli by dostat zaplaceno. A zpravidla dostanou. Někdo si u nich práci objednal a následně ji pak užil – ať soukromník nebo společnost. Tak ji musí zaplatit. Zahraje-li herec v divadle roli, dostane svůj výkon zaplacen v příští gáži. Ale namaluje-li malíř obraz, dostane zaplaceno, až ho prodá, a to může trvat dost dlouho. A ještě složitější je to v hudbě. Složí-li skladatel kompozici – ať symfonii nebo písničku – zpravidla nedostane za tuto práci nic. Dostane zaplacen honorář až za takzvané užití díla – tedy za každé jeho provedení veřejné, přehrání v televizi, nebo když si ho někdo koupí na CD. Tedy pak platí, že čím víc se dílo hraje a čím více se prodávají CD, tím má autor ve výsledku větší honorář. A z toho pak následně žije. Tomuto typu honoráře se říká tantiémy – doslova podíly ze zisku (z francouzského tantième = tolikátý). Když pekař upeče housku a někdo ji sebere a nezaplatí, nepochybujeme o tom, že dotyčný je zloděj. Ale pokud si někdo nelegálně zkopíruje CD a v podstatě se dopouští téhož, značná část veřejnosti je v hodnocení tohoto skutku mnohem benevolentnější. Houska je hmotná, zvuk stažený na médium je však pro nás substancí značně vágnější… Aby se autoři lépe dostávali ke svým penězům, začali se od konce 19. století sdružovat v ochranných svazech autorských. Pro jejich činnost byly evropskými parlamenty přijaty patřičné zákony. Upravovaly a upravují vztah autor – uživatel poměrně velice přesně. Vznikla tak nová právní specializace – autorské právo. Podle tohoto práva musí dostat autor svoji práci samozřejmě zaplacenu. Ale jsou zde upraveny i vztahy mezi tvůrci – např. jeden druhého nesmí vykrádat, jsou rozlišovány žánry atd. Evropské autorské právo je od počátku koncipováno jako silně „proautorské“ – tedy tak, aby autor mohl maximální měrou rozhodovat o svém díle, a to jak o jeho obsahu a formě, tak o způsobu jeho užití. Čím dál více do něj však pronikají 36 prvky americké, kde hraje významnou roli producent, který je dnes často i osobou, jež rozhoduje o výsledném tvaru díla i způsobu jeho užití. A tak čím dál víc o tom, jak výsledné dílo vypadá, nerozhodují jeho tvůrci, ale ti, kteří ho budou prodávat. To vede samozřejmě k unifikaci umění. Situace je tedy pro autory čím dál těžší a jejich živobytí složitější. Proto každý, kdo si kopíruje od kamaráda CD či stahuje z nelegálního serveru film, by si měl uvědomit, že stejně jako zkrachuje pekař, kterému někdo nezaplatí za housky, může zkrachovat i umělec, jemuž za užití jeho díla někdo nezaplatí. A zkrachuje-li umělec, nebude dál tvořit. Nebudou vznikat díla – nebude co kupovat, ale zároveň i nelegálně co kopírovat. Autor je hudební skladatel a profesor na Pedagogické fakultě MU ROČNÍK 2013/2014 ESEJE A ZAMYŠLENÍ Elena Krejčová 1150 let od velkomoravské mise sv. Konstantina-Cyrila a Metoděje Letos jsme oslavili 1150. výročí mise byzantských bratří Konstantina-Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Česko, Slovensko a také římští katolíci v některých zemích slaví svátek Cyrila a Metoděje 5. července, protože na tento den byly stanoveny papežem Piem IX. oslavy tisíciletého výročí příchodu soluňských bratří v roce 1863. Slovanské pravoslavné církve mají vlastní den oslavy svatých Cyrila a Metoděje, kterým je 11. květen podle pravoslavného kalendáře (24. květen dle občanského kalendáře), kdy se podle tradice předpokládá, že Cyril a Metoděj ze Soluně na Velkou Moravu přišli. Nicméně historicky doloženo je pouze to, že se tak stalo na jaře roku 863. Pravoslavná církev uctívá svatého Konstantina-Cyrila a Metoděje a jejich pět nejbližších žáků a spolupracovníků (Gorazda, Klimenta, Nauma, Sávu a Angelaria) jako tzv. sedmipočetníky. Jen málo historických událostí ve slovanském světě, které si tradičně připomínáme, se odehrálo před více než jedním tisíciletím. Přitom je to událost, která v zásadě nebyla nikdy zapomenutá, zavrhovaná nebo odsuzovaná či přehodnocovaná. Už na základních školách se děti naučí a zapamatují si snad na celý život, že oba byzantští učenci jsou slovanští věrozvěstové nebo první slovanští učitelé. V pozdějším věku si mnozí z nás uvědomují další epochální rozměr jejich díla a všech událostí, které se v jejich době na Velké Moravě odehrály – prosazení slovanské liturgie, emancipace slovanského jazyka v duchovním životě celé tehdejší kulturní Evropy a nejen religiózní, ale i jedinečný světský přínos pro rozvoj celého Slovanstva – sestrojením prvního slovanského písma (hlaholice), které bylo vzápětí následováno druhým, o něco jednodušším grafickým systémem (cyrilicí), byly položeny základy slovanské knižní vzdělanosti, z nichž poté vzklíčily a vyrostly jednotlivé spisovné slovanské jazyky, což byl předpoklad pro vybudování a další rozvoj nejen slovanských kultur, ale i nezávislého duchovního života. Letos bylo slyšet hodně zasvěcených slov o vzniku slovanského písemnictví, byla to slova chvály a vděčnosti mnoha pokolení, ale já bych zde chtěla připomenout i slova mnicha Chrabra, který ve svém traktátu O písmenech (z přelomu 9. a 10. století) jednoduše, ale na druhé straně velmi silně a působivě popisuje tuto událost i události předcházející: „Slované dřív, pokud byli pohany, neměli písma, ale počítali a věštili črtami a zářezy. Když pak byli pokřtěni, snažili se psát slovanskou řeč římskými a řeckými písmeny bez dodatečné úpravy. A kterak je možno dobře psát řeckými písmeny bogъ – Bůh nebo životъ – život nebo dzělo – velmi nebo crьkovь – chrám nebo člověkъ – člověk nebo širota – šíře nebo ščedroty – štědrost nebo jadь – jídlo nebo odu – kde www.absolventi.muni.cz ilustrační foto nebo junostь – mládí nebo ęzykъ – jazyk, národ a jiná slova těmto podobná. A tak tomu bylo mnoho let. Potom však Bůh milující lidi, který všechno řídí a nenechává lidské pokolení bez vzdělání, nýbrž přivádí všechny k poznání a spáse, slitoval se nad národem slovanským a poslal mu svatého Konstantina Filosofa, řečeného Cyrila, muže spravedlivého a opravdového, a ten jim vytvořil třicet osm písmen, jednak podle soustavy řeckých písmen, jednak podle slovanské řeči.“ Je dávno známým faktem, že soluňští bratři a jejich dílo patří nejen jednomu určitému národu, nejen Slovanům, ale celé Evropě. Papež Jan Pavel II. je v roce 1980 prohlásil patrony Evropy, navíc jsou i hlavními patrony Moravy. V jádru jejich díla je totiž touha po osvětě, poznání, vědomostech, duchovním světle. Syntézu významu cyrilometodějské mise a díla nalezneme v Proglasu (veršované předmluvě k evangeliu, jehož autorství je některými badateli připisováno právě Konstantinovi): „Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih a nemohou zápolit beze zbraně.“ Díky sv. Konstantinu-Cyrilovi není Slovanstvo už déle než tisíc let ani duchovně nahé, ani bezmocné. Autorka je odborná asistentka na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty MU 37 ESEJE A ZAMYŠLENÍ Ema Wiesnerová Projděte se pamětí Kde v Brně stávala Velká synagoga, která lehla popelem jen krátce po obsazení Brna nacisty, ví málokdo. Ještě méně lidí tuší, že ve městě byl i internační tábor, a dokonce pobočka jednoho koncentračního, toho osvětimského. A kde? To napoví kniha Brno nacistické Alexandra Brummera a Michala Konečného, která vyšla v květnu tohoto roku a má podobu průvodce městem. Absolventi historie na Filozofické fakultě MU se inspirovali v Německu. „Narazili jsme na podobnou věc ve Výmaru. V Německu jsou takové mapy rozšířené a kromě turistické atraktivity je to i určitá forma vyrovnání se s minulostí. Chtěli jsme proto něco podobného vytvořit i pro Brno,“ popsal klíčové momenty vzniku knihy Konečný. Publikace je výsledkem rozsáhlé rešeršní práce. „Základním zdrojem byla literatura, které k tomuto období vyšlo obrovské množství. Když jsme se pak některé události snažili vztáhnout k Brnu, dohledávali jsme informace také v archivech, dobovém tisku a pamětech. Hodně nám rovněž pomohly bakalářské a diplomové práce studentů Masarykovy univerzity,“ uvedl Konečný. Autoři sledovali konkrétní místa pamatující hrůzy okupace a také fenomény té doby, jako byly například germanizace Brna nebo pronásledování homosexuálů, které spojili s konkrétními prostory. Kavárna Esplanade se stala symbolem protižidovských násilností, Sušilovy koleje zase místem spjatým s likvidací českého vysokého školství. Když studovali nacistickou historii města, nejvíce na autory zapůsobily prostory spojené s holocaustem židovským i romským a fungováním represivního systému, služeben gestapa či brněnských věznic. V netradičním průvodci je popsáno třiačtyřicet bodů v Brně, ale autoři zdůrazňují, že mnoho lokalit se do něj nevešlo. „Chybí tam například kasárny v Králově Poli, jež zabrala německá armáda, dále působiště mládežnické organizace Hitlerjugend, pracovní úřady připomínající totální nasazení nebo místa spojená s problémy každodenního života, jako bylo zásobování potravinami,“ vyjmenoval jen část z nich Brummer. Počin mladých historiků má hodně pozitivních ohlasů. „Bylo to pro mě až překvapivé. Mnoha mladým lidem přišel náš průvodce hodně atraktivní, i přestože se jinak o dějiny ani historii tohoto města nezajímají,“ poznamenal Brummer. 38 Brno nacistické netradiční průvodce městem Druhá světová válka výrazně zasáhla i do osudů obyvatel Brna. Z období nacistické okupace města, od 15. března 1939 do konce dubna 1945, se zmiňují především dvě místa – Kounicovy koleje a budova právnické fakulty v ulici Veveří (na fotografii vstup do fakulty s orlicí). Ty se jako sídlo gestapa připomínají coby symboly tehdejšího teroru. Nová kniha absolventů MU zachycuje přes čtyři desítky míst, která autoři propojili s hrůzami okupace i fenomény té doby. ROČNÍK 2013/2014 ESEJE A ZAMYŠLENÍ Martina Fojtů Humor žáky smiřuje se školou Paní učitelka přinesla do hodiny CD přehrávač, jenže nefungoval. Zkontrolovala ho ještě jednou, ale ani tak žádnou závadu neobjevila. „Paní učitelko, máte ho v zásuvce?“ zeptal se jeden z žáků a zbytek třídy se rozesmál. Jistě že neměla. To je jeden ze žákovských příběhů, které si lze přečíst v knize Humor ve škole. Klára Šeďová z ústavu pedagogických věd na filozofické fakultě v ní zkoumala, jakou roli legrace a vtipy ve vyučování vlastně mají. Zmíněná historka patří mezi ty, které si někdejší žáci a studenti vyprávějí na třídních srazech ještě po letech. Proč obdobné situace přitahuje zrovna škola? I takovou otázku si Šeďová kladla. „Snažila jsem se nebrat humor ani kladně, ani záporně. Svádí k pozitivnímu hodnocení, ale každý zná nějakého sarkastického učitele, jehož vtipům se všichni smějí, ale třesou se, aby se nestali jeho terčem,“ naznačuje odbornice, že hodnotit nelze jen tak. Žerty a legrační příběhy můžou sloužit i jako pomůcka při vstřebávání probírané látky. Výzkumy to ale připouští jen částečně – humor vliv na zapamatovávání látky do jisté míry má, avšak ne velký. Respondenti ve výzkumech si vtipně podané stimuly v hlavě uchovají, děje se to ovšem na úkor jiných. „V praxi by to od učitele vyžadovalo, aby se absolutně kontroloval a vtipkoval ve chvíli, kdy chce mluvit o klíčovém konceptu, což by zvládl málokdo, a bylo by to navíc nepřirozené,“ míní Šeďová, která vysledovala funkci humoru spíš v sociálních vztazích ve třídě. Ona je to totiž taková neviditelná bitva. Učitel se snaží přimět žáka, aby dodržoval všechna psaná i nepsaná pravidla, která instituce jako škola má a reprezentuje. Jenže žákům se to nelíbí, občas je pravidla nudí, občas štvou, a proto vzdorují. Když si proces představíme jako rovnici, jejímž výsledkem má být více či méně vychovaný absolvent základní školy, pak humor je podle Kláry Šeďové jedním z katalyzátorů reakce. Ukazuje to aspoň analýza 137 žákovských a 41 učitelských příběhů, které výzkumnice za pomoci studentů za rok posbírala a které tvoří podstatnou část její knihy. Z příběhů plyne, že humor a různé drobné útoky na školu žáky s institucí smiřují a pomáhají jim se ke škole přimknout. „Když žáci dělají různé schválnosti, chtějí tím na školu zaútočit. Pořád musí dodržovat nějaká pravidla, tak jí to chtějí vrátit. Ve skutečnosti ji ale poškodit nechtějí,“ vysvětluje Šeďová. Existují však dny, kdy učitelé na studentskou hru přistupují také. Školní výlety, předvánoční čas, apríl. Kouzlo instituce však podle autorky publikace Humor ve škole spočívá v tom, že obě strany respektují, že po výletě nebo Vánocích se všechno vrací do starých kolejí. INZERCE Zprávy z univerzity nově najdete i ve svém iPadu! online.muni.cz/ipad fb.com/municz twitter.com/muni_cz www.absolventi.muni.cz 39 ESEJE A ZAMYŠLENÍ Milada Nagyová Zářijové Brno Město vstává do chladného rána, překvapené, po teplém letním dni. Vejmutovka do okna mi mává, plnými šišek, větvemi. Na kopce padla mlha. /S oblohou splývá zem./ Do korun stromů se schová a vládne nad městem. Jemný, šedý, mlžný opar, pomalu se sráží do kapek. Na chvíli slunce schová, hned pláčem zvlhne zem. (ze Sbírky básní, 2009) Autorka je absolventkou MU. 2009/2010 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Prosadit se je otázka motivace VAŠE ALMA MATER Boj o kampus univerzita nikdy nevzdala 40 str. 6 POHLED DO MINULOSTI O VÁS/PRO VÁS Masarykova univerzita vzdělává už 90 let str. 10 Přihlaste se do Absolventské sítě ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY 2010/2011 ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ VAŠE ALMA MATER SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ POHLED DO MINULOSTI Hudební skladatel a pedagog Miloš Štědroň str. 2 str. 8 Z velkých plánů zůstala jen právnická fakulta str. 12 2012/2013 Jitka Seitlová: SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Otevření univerzitního kampusu ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY 2011/2012 Nejsme polární dobrodruzi VAŠE ALMA MATER str. 18 ABS LVENT www.absolventi.muni.cz. ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY ABS LVENT Všechna čísla najdete také ve formátu PDF na ABS LVENT Časopis Absolvent je s vámi už 5 let! VAŠE ALMA MATER Nové prostory na Masarykově univerzitě VĚDA A POZNÁNÍ Otce genetiky uznaly až další generace str. 3 Za správné vøci se musí stále bojovat VAŠE ALMA MATER Studenti vymysleli operační systém pro seniory str. 34 str. 38 VĚDA A POZNÁNÍ Rozsáhlé rekonstrukce a stavby na fakultách str. 2 VAŠE ALMA MATER Od léčby epilepsie k odhalení tajemství déjà vu str. 10 Reforma vysokého školství. Proč a jak? str. 16 ROČNÍK 2013/2014 MASARYKOVA UNIVERZITA www.muni.cz
Podobné dokumenty
Nedělní listy.cz
tehdy zabrali nejen Těšínské Slezsko, ale i
velkou část Ostravy, a pamětníci s dodnes
živou trpkostí vzpomínají, jak si při odsunu
mohli vzít jen to nejnutnější, jak na ně zlobně
křičeli jejich býv...
Stáhnout v PDF
doc. Kaňky kvůli mojí angažovanosti ve věci některých vyučujících na jeho katedře.“ Svá
tvrzení podporuje následujícími
událostmi: „28. října 2004 ráno
před písemným testem vyvěsila sekretářka kate...
Zážitky - Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR
mj. v kurzech mezinárodního práva profesorky
Naděždy Rozehnalové, tak v zaměstnání ve formě
rozhodčích doložek ve smlouvách. Měla jsem
tedy silný základ, který jsem mohla rozvíjet.
ZOBECNĚNÍ METOD DLÁŽDĚNÍ PRO TROJÚHELNÍKOVOU A
nebo dlaždičky v koupelně. Když ho vyzvete, ať se zamyslí nad tím, co je s dlážděním
spojeno, napadne ho práce dělníků, továrna, kde se dlaždice vyrábí, atd. Asi ho již nenapadne
zamyslet se nad tí...
mise Normandie 2014
Rok 2014 je rokem 70. výročí spojeneckého vylodění v Normandii a to už je pro příznivce vojenské
historie pádný důvod být při tom.
Když ale Background probíral v předstihu možnosti, nápady a námět...
zde. - TJ Slavoj Husinec
vyvinula silná tětovýchovná organizace, která od 50. let tohoto století převzala název TJ Slavoj a která dnes patří mezi
nejpočetnějšíspolečenské oraganizace Národní fronty v místě. |ejí význam tkv...
