Velký malý muž

Velký malý muž
O holiči a vlásenkáři panu Augustýnu Permedlovi
na Starém městě Táborském
„Povídám ti, Josefe, ty si s ženěním přichvátni,
ať tvé děti ještě vidí, že táta měl na hlavě nějaké vlasy!“
Tábore, ó Tábore!
Zanedlouho poté, co jsme v říjnu
1968 přistáli v australském Sydney,
začal jsem pracovat v ústředních
dílnách Railways of New South
Wales, tedy státních železnic Nového
Jižního Walesu. Pro svou tehdy
prakticky neexistující angličtinu, a
tím i zatím zkouškami neobhájenou
elektrikářskou licenci, začal jsem
svou novou kariéru na vzdáleném
světadíle pod Jižním křížem coby
pomocný dělník, svačinář a plně
kvalifikovaný zametač. Naštěstí to
však alespoň bylo v oddělení generálních oprav signálních a zabezpečovacích zařízení, tedy u elektrikářů,
a ne, jako někteří moji krajané, v
horké a zaprášené slévárně, kde bylo
horko, smrad, kde teklo žhavé železo
a létaly jiskry, kde hoši udusávali
písek do odlévacích forem, a pak zas
ty hrubé, těžké odlitky od písku
čistili.
Jaká velká změna to nyní byla pro mne, který míval už ve svých dvaceti letech
zodpovědnost za veškerý provoz slušně velkého podniku, tehdejší n. p. Jiskra
Tábor, když na mne pravidelně přišla řada, a býval pak při odpolední směně
jediným elektroúdržbářem v celé továrně.
Tyto železniční dílny se rozkládaly na několika čtverečních mílích jihozápadně od
Sydney v předměstí zvaném Chullora (vyslovit Čulóra). Státní dráha N.S.W., jako
předobrá starostlivá matka, poskytovala práci tisícům mužů a otců, z nichž mnozí
byli Italové, Řekové, Jugoslávci a Turci, a neptala se zbytečné otázky, například, jak
jste na tom z angličtinou. Platy nebyly sice zvlášť velké, ale též zas ne příliš malé, a
tak zde člověk měl své jisté a též se zde, ve vedru právě začínajícího australského
léta, nějak zvlášť nepřetrhl. Byly zde nejen rozlehlá seřadiště a veliké haly na
generální opravy dieselových i elektrických lokomotiv, osobních a nákladních
vagónů, ale i dílny pro generálky dalšího zařízení, které k železnici patří – závory,
semafory, signální světla, stožáry a rozváděče. Též se zde vyrábělo nové vybavení
1
stanic a nádraží – černobílé nádražní tabule oznamující velkými písmeny názvy
zastávek, lavičky, truhlíky na květiny, atd., atd., atd. Proto jste v Chulloře našli
dílny všech možných řemesel, od mechanických a kovoobráběcích, až po dílny
elektrikářů, zámečníků, instalatérů, truhlářů, sklenářů, natěračů, čalouníků a
písmomalířů. Nedávno jsem se však dozvěděl, že tyto dílny v Chulloře dnes již
neexistují, což je škoda, chtěl jsem se tam ještě někdy podívat.
Vidím, že jsem začal dost ze široka, což se mi stává často. Takže nazpět pouze k
té naší signální dílně. Kromě rodilých Australanů zde pracovala celá řada
národností – dva Maďaři, Polák, Slovinec, Ukrajinec a starý Rus z dálného východu,
z území, které po válce připadlo Rudé Číně. Jak velmi vhod mi tehdy přišla ruština,
kdysi ve škole tak nenáviděná! Všichni tito hoši si mě vzali do parády, takže podle
nich byla moje angličtina za několik měsíců už natolik ucházející, že jsem mohl
zkouškou obhájit své řemeslo a začít zas pracovat ve svém oboru.
Každý druhý den se mohly dělat dvanáctky – čtyři hodiny přesčasu, vítané když
v nové zemi právě začínáte a přišli jste sem jen s kufrem v ruce a bez jediného
haléře v kapse. Tady na jižní polokouli bylo zrovna australské léto a dny byly teplé a
dlouhé. Několikrát za den jsem si rád zašel do nízkého přístavku za hlavní halou,
kde byla šatna, umývárna, záchody a chládek. Bylo zde několik otevřených oken,
opatřených pletivem, z nichž byl výhled na pusté vyprahlé pláně, kde se na
načervenalé půdě pokoušely o růst chomáče pouštních travin, nyní v letě sluncem
spálené a žluté, a řídká žluto-hnědo-zelená eukalyptová buš. Stával jsem tam u
těch oken a díval se dlouze do těch plání. Hodně australských kluků mělo na svém
pracovním ponku rádio. Tehdy často hráli americkou písničku. Měla velmi hezkou
melodii. Složil ji Jimmy Webb a zpíval Glen Campbell, a jmenovala se „Galveston,
Oh, Galveston“. Byla o chlapci, který se vyznává z lásky k děvčeti, které tam
zanechal, a svému rodnému městu v Texasu, které je přístavem ležícím na pobřeží
Mexického zálivu. On sám se však nyní nalézá někde daleko, daleko od domova,
stejně jako teď já, a na ty své dvě velké lásky vzpomíná.
2
Ta tklivá píseň zaléhala znovu a znovu až sem k těm umyvadlům a záchodům, a
já se zde, u těch oken do pustiny, pokoušel v hlavě složit na tu melodii svůj vlastní
text. Nikdy jsem se ale nedostal dál než k tomu, „Tábore, ó Tábore...“. To jediné mi
do té melodie pěkně zapadalo. Tam v té daleké Chulloře jsem si v duchu znovu a
znovu procházel i ty nejužší uličky Starého města, objímal každý dům, plácek,
kašnu, věž a zakoutí, které jsem tam tak důvěrně znal, a vybavoval si všechny ty
tváře, které patrně asi už nikdy nespatřím. Bylo to zde, kde počala klíčit touha
jednou toto vše zachytit na papír. Nyní však, a pak ještě po mnoho dalších let, byly
důležitější věci na práci. Avšak toto nutkání se čas od času vracelo.
Pamatuji si též, jak jsme
jednou, asi o deset let později, seděli s Charlie Kobližkou, přítelem z mladých
let v Táboře, v jeho pěkném prosluněném apartmá
v Mannheimu na moderním sídlišti Vogelstang,
což, jak mi Charlie vysvětlil, znamená ptačí bidýlko. Tehdy to ještě bylo
Západní Německo. Usrkávali jsme dobře vychlazené
bílé Spätlese a na profesionální zvukové aparatuře
jsme poslouchali jazzovou
desku „V Holomóci městě“
od Emila Viklického. Tehdy
jsme už nějaký čas žili v Kanadě, a já jsem nyní, na Charlieho pozvání, zas po tolika
letech navštívil poprve Evropu. Byl to „funny feeling“, protože byla ještě úplně jiná
doba. Nyní jsem byl už tak blízko rodné vlasti, a říkal si, „kdybych to vypálil támhle
směrem, tak bych byl za pár hodin doma v Táboře! Ahoj mami! Ahoj teto Pepičko!
Tak mě tady máte!“ Avšak ta pomyslná čára na mapě je žel z ostnatého drátu a dělá
vám, už tak dlouho, čáru přes rozpočet, a bude ještě hodně dlouho dělat.
Takže jsme pili to skvělé bílé víno, poslouchali tu pěknou desku – skladatelovy
klavírní procházky po rodné Olomouci, po místech jeho srdci blízkých. Zvlášť mi v
paměti utkvěly skladby „Horní náměstí“ a „Dolní náměstí“. Nějak takto, pomyslel
jsem si tenkrát, bych chtěl jednou vypsat slovy, co cítím ke svému rodnému městu
a lidem, mezi kterými jsem vyrůstal.
Právě letos uplynulo od těch chvil u oken v Chulloře 30 let, ale až nyní se začíná
tato touha pozvolna formovat ve skutečnost. Melancholie a stesk po domově po čase
ustanou, ale láska k rodišti zůstává.
Lazebník sevillský a jeho táborský kolega
Život na Starém městě táborském měl plno půvabů. Jednou z nejnezapomenutelnějších figurek, oživujících mé vzpomínky na dětství, je pan Augustýn
Permedla. Jakýkoli pokus o líčení života na Starém městě před půlstoletím by byl
bez tohoto pozoruhodného muže neúplný. Kdyby býval slavný skladatel Gioacchino
Rossini v té době ještě žil a toto věděl, nemusel by býval cestovat za předlohou ke
3
své nejslavnější operetě „Lazebník
Sevillský“ z Itálie do Španělska.
Táborský mistr Permedla, HOLIČ A
VLÁSENKÁŘ, jak zvěstovala veliká
reklamní tabule nad vchodem do
jeho oficíny, by mu býval byl
neméně vhodnou inspirací. Nevím
proč, ten kdo přeložil libreto tohoto
hudebního díla do češtiny, udělal z
holiče Figara lazebníka, protož v
originále se vskutku jedná o mistra
cechu holičského. I v angličtině se
tato opereta nazývá „The Barber of
Seville“, tedy HOLIČ (a ne lazebník)
ze Sevilly.
Mistr Permedla byl nevysoký,
bystrý a pohyblivý mužíček s
nepatrným předkusem a hlavou
plnou hustých vlasů, kterou jsem
mu v létech dospívání skoro
záviděl. Byl to ten druh člověka, u
kterého se věk těžko odhaduje, a
když jste desetiletý kluk i třicetiletý
člověk se vám zdá starý. Nemám
zdání kolik tehdy mohlo mistru
Permedlovi být, 55?, 60?, 65?
Bydlel se svou chotí, dcerou a
dvěma vnučkami, starší Milenkou a
mladší Danou, v přízemí domu v Křížkově ulici, odkud po několika schůdcích byl
vchod do jeho domácí oficíny. Dům měl též vchod zezadu, jelikož sousedil svým
dvorkem ve kterém rostla prastará hrušeň s ulicí Svatošovou. Přímo naproti přes
Křížkovu ulici žili další příbuzní, syn pana Permedly s manželkou a neteří
Slávinkou, která byla o něco starší než obě její sestřenice. Tmavovlasého otce
Slávinky si podnes vybavuji jako do sněda opáleného muže v nejlepších letech, jak
si v bílém tílku, které pěkně kontrastovalo s jeho osmahlými pažemi, vycházel za
letních veder zakouřit do stinného chládku před dům, nebo za roh k panu Horovi
do hostince na pivo. Myslím, že jezdíval v ČSAD jako řidič dálkových kamionů.
V tom bílém tílku a s cigaretou v koutku opravdu vypadal jako mladý Yves Montand
ve filmu „Mzda strachu“. Kdopak z nás pamětníků by si nepamatoval na tu roli
řidiče speciálního kamionu, který vezl smrtonosný náklad nitroglycerinu na naftová
pole na Sahaře k uhašení požáru.
A vůbec, Křížkova ulice a celé okolí a zdejší obyvatelé byli jako byste je vystřihli z
nějakého francouzkého nebo italského filmu té skvělé doby let šedesátých. Alespoň
tak to dnes cítím. Zvláště v létě, když byla všechna okna dokořán a bylo vidět
dovnitř, celé sousedství bylo jako otevřená kniha. Když rozpálení otcové přišli
z práce udělali si pohodlí a jen tak ve spodkách či trenýrkách usedli u kuchyňských
stolů a čekali na své zasloužené pivo, pro které už byly vyslány děti se džbánky a
bandaskami. Rádia tiše vyhrávala a z bytů to vonělo, jak upocené ženy, jen tak v
zástěrách přes kombiné, připravovaly pro své rodiny něco k večeři či k nedělnímu
obědu.
4
Takto tomu bylo po
celém Starém městě, ale
právě ta Křížkova ulice mi
utkvěla v paměti, protože
jsem tudy každý den
chodil. Též si velmi dobře
pamatuji, že to bylo právě
zde
u
mladších
Permedlových, kde snad
měli úplně první televizor v
těchto
našich
tichých
končinách. Bylo to něco
tak nevídaného, že člověk
pak v chůzi okolo jejich
okna zpomalil, aby jen
koutkem oka zahlédl třeba
Ivetu Simonovou a Milana Chladila, jak zpívají třeba, „Když spolu jsme tam pod
hvězdami stáli...“ Když v jedné ulici bydlí dvě spřízněné rodiny přímo naproti sobě,
poskytuje to mnoho výhod. Dá se třeba vyběhnout jen tak v bačkorách a županu na
kafe nebo na televizi, a hup, a zas jste u svých vlastních. Nemusíte se strojit a
obávat se, že vás někdo uvidí v natáčkách na hlavě, nebo že třeba cestou
promoknete.
Avšak zpět k mistru Permedlovi a jeho řemeslu. Stejně jako jeho španělský
kolega Figaro, či možná ještě lépe, byl pan Permedla bezkonkurenčně informovaný
o všem co se v nejbližším sousedství i po celém našem městě šustlo. Informační síť
páně Permedlova, o které ještě bude podrobněji později, nepotřebovala stamilionové
rozpočty špionážních služeb, ani nějaké ty záhadné miniaturní elektronické
krabičky.
Nepamatuji
si
tu
slavnou árii slovo od slova,
ale Figaro v ní prohlašuje,
„Já
všechno
vím,
já
všechno znám, ...všude mě
vítají a ke mně lítají, muži i
ženy i staré feny...“ Od
pana Permedly byste se sice
takových chlubných slov
nedočkali, ale tím nechci
říci, že na mistra Permedlu
se nebylo možno obrátit o
všelijakou radu, zvláště pak
ohledně v léčení různých
neduhů, neboť již tehdy,
dávno
před
dnešními
léčiteli a alternativní medicínou, byl horlivým propagátorem pozitivních výsledků
zcela neortodoxních medikálních metód.
Mistr Permedla byl například horlivým zastáncem hojivých účinků psího sádla.
Kolikrát se stalo, když jsem šel s maminkou a naší fenkou Dášou na procházku, že
se s námi mistr Permedla zastavil na kus řeči. Dáša, nečistokrevný foxteriér, nebyla
5
nikdy žádný hubeňour, ale pak, když už byla starší, byla ve hřbetě pěkně široká.
Oči mistrovy během řeči znalecky odhadovaly, kolik dobra by mohlo sádlo naší Dáši
mezi chorými vykonat. Já, coby kluk, jsem se při jeho přednáškách patrně asi
trochu uculoval, což však mistrovým bystrým očím neuniklo, „Jen se tomu Josefe
nesměj!“ Pak se zas obrátil k mamince a pokračoval, „Víte paní Ludmilo, jak je psí
sádlo zdravé a prospěšné, zvlášť když jste maród na plíce? Dá se používat stejně
jako každé jiné sádlo, a nebo si s ním můžete natírat prsa! Na takovou tuberu není
nic lepšího! Jediná potíž je holt v tom, že ho není nikdy dost.“
Maminčina trpělivá zvídavost mistra Permedlu potěšila a jen povzbudila do další
konverzace. „Jó milá paní, já bych vám mohl vyprávět. Kdybyste třeba někdy
potřebovala odvést jakéhokoli psa, dejte si kus syrového masa do podpaží. Tomu
paní žádný pes na světě neodolá...“
Při loučení se opět dlouze zadíval na naší obézní Dášu, pokýval hlavou a pronesl
nezapomenutelnou větu, „Dášo, Dášo, ty už bys taky potřebovala teplou troubu!“
Zasloužilá matka Dášenka
Dáša byla maličké štěně, snad ještě poloslepé, když se u nás doma jednoho
večera zničehonic objevila. Naříkala prý v příkopu za Novým mostem u Pintovky,
kde jí někdo pohodil a kde ji maminka vracející se z návštěvy na Horkách našla.
Jméno dostala podle té Čapkovy knížky. Když vyrostla, byla velmi hezká, chytrá,
hodná a přítulná, ale odjakživa uštěkaná až hrůza. Toto byl patrně počátek jejího
konce. Když ji teta Jozefka pustila každé ráno vyvenčit, prolétla jako blesk naší
úzkou uličkou na Klášterní náměstí a tam skoro bez přestání hafala svým
pronikavým štěkotem. Potom se obvykle vydala ulicemi na obhlídku svého rajónu, a
pořád, haf, haf, haf! Někteří v sousedství už její trasu znali a házeli jí z okna něco k
smlsnutí. Jiní v našem okolí však tehdy pracovali na směny. Ti, když se zrovna
vrátili z noční, marně se pak pro Dášin koncert pokoušeli usnout. Jednou jí někdo
chytil a celou natřel sýrem Romadur. Jindy zas jí někdo vylil na hřbet něco po čem
jí tam nadlouho slezla srst a vypadala jako prašivá. Avšak co by jinak pohledné
děvče, měla hodně známostí a stala se vskutku zasloužilou matkou, po mnoho let
hojně zásobující svými okouzlujícími štěňátky celé okolí. Ta byla naštěstí vždy
hezky vyvedená, takže jsme je pokaždé snadno a rychle udali.
Když mi bylo asi šestnáct, pořídil jsem si z bazaru v Pražské ulici, kde prodával
pan Němeček, 8 mm filmovou kameru „Admira“ a sám si pak vyvolával a slepoval
filmy. Je škoda, že se ztratil jeden černobílý film, kde Dáša skoro létala v povětří
jako pták. Postavil jsem totiž jednou obrovského draka, kterého jsme šli pak
pouštět na vojenské cvičiště za Klokoty. Tehdy ještě ten táhlý svah nebyl zohyzděn
řadami garáží jako dnes. Z vrcholu Chlumu byl nádherný výhled na celé to
panoráma táhnoucí se od kopců Dehetník a Kostelec, přes Chotoviny, Homoli a
další vrchy nad Ratibořskými Horami a Mladou Vožicí, až k Chýnovu, Choustníku a
dál, až ke Svaté Anně, Babí Hoře a Hýlačce. Drak byl velký, dobře létal, a tak nás
hochy napadlo, přivázat pod něj milou Dášu jako pilota. Dáša však už tehdy nebyla
žádný drobeček a i pro tak velikého draka byla příliš velkou zátěží. Takže o nějakém
psím létání ve výšinách nad Klokoty nemohla být řeč. Admira toto rozmarné
prosluněné odpoledne sice věrně zachytila, ale co se s tím filmovým dílkem po
našem odchodu do Austrálie stalo žel nevím, což je velká, velká škoda.
Jindy se mi Dáša tady na vojenském cvičáku zase slastně vyválela v kravských
6
lívancích. Byla z té psí kolínské celá bez sebe a já vlastně taky. Byl jsem z toho
zoufalý a v první chvíli si nevěděl rady, co si s ní v tomhle stavu počít. Naštěstí
nedaleko bylo údolí kde teče stará dobrá Lužnice.
Pro úplnost těchto vzpomínek je třeba se ještě zmínit o jedné věci, která nám ve
svém čase působila mnoho rozpaků a trápení. Jednou se totiž stalo, že Dáša začala
odněkud nosit spousty blech. V té době jsem už byl ženatý. S ženou Helenkou jsme
bydleli v našem prvním malém, ale útulném hnízdečku. Byly to jen dvě malé cimry
v podnájmu v domě manželů Krätzerových, a kde jinde, než zas v té milé Křížkově
ulici. Rádi jsme chodili na procházky malebným prostředím Starého města, takže
na milou Dášu jsme často narazili. Ta když nás spatřila, hnala se k nám s
vyplazeným jazykem a smála se na celé kolo. Skákala na nás radostí a chtěla se
mazlit. Netřeba říci, že při těchto setkáních docházelo k hromadným bleším
přeskokům, což jsme pak vždy měli záhy potvrzeno, i když se říkalo, že psí blechy
na člověka nejdou. Zvláště Helen byla u blech v oblibě. Už si nevěděla rady, jak ty
velmi početné červené fleky, které máte po štípnutí, stále vysvětlovat při převlékání
v práci na šatně.
Toho léta nás též nikdo nespatřil na plovárně. Styděli jsme se jako malomocní a
chodili se koupat až k Náchodu, do lesíka „U rytíře“. Nejen naše pokožka, ale i ložní
prádlo neslo v té neblahé době znaménka této záludné invaze – stovky malých
hnědých teček bleších hovínek. Bleší nájezdy musely nepochybně soužit i maminku
a tetu Pepičku na Klášteráku. Toto však jsou ty choulostivé věci, které vás uvádí
v rozpaky. Často je skoro nemožné si o nich otevřeně promluvit, přestože přímo
volají po okamžitém, rezolutním a nekompromisním protiútoku. Tato ošidná situace
se rychle stávala netolerovatelnou. Jak jsme tomu byli rádi, když se tehdy v
drogeriích objevil nový vykuřovací prostředek „Dymogam“.
Konečně nastal vysvobozující den, kdy byly oba byty neprodyšně utěsněny a
misky se zapáleným Dymogamem počaly konat své očistné dílo. I milou Dášu jsme
odblešili, zlá doba pominula a zas nastal pokoj. Byli jsme už několik let v Austrálii,
když jsme se z dopisu maminky a tety dozvěděli, že si Dášenka jednoho dne jako
obyčejně vyběhla na procházku a už nikdy se nevrátila. Jako by se po ní zem slehla.
Mindrák až na půdu
Myslím však, že už je konečně na čase obeznámit čtenáře podrobněji s holičskou
praxí mistra Permedly. Jeho oficína se nacházela přímo v bytě a sousedila s
kuchyní. Ačkoliv svět v té době zaznamenával bouřlivé časy, první Sputník oblétával
Zemi, Nikita Chrusčov při svém projevu v OSN mlátil svou zutou botou do tribuny,
a světu hrozila během Kubánské krize nukleární válka, zde v páně Permedlově
holírně panoval pokoj a čas jakoby se tady zastavil.
Když jste vešli dovnitř, mistr Permedla vás z kuchyně uslyšel a za chvilku se
objevil ve vždy otevřených dveřích. Někdy měl právě svačinu, v ruce třeba krajíc
chleba a hrnek kafe. Zde se NESPĚCHALO. Hned za dveřmi z ulice stála podél stěny
dlouhá dřevěná lavice, na které se někdy, hlavně o sobotách nebo před svátky,
muselo čekat než na vás přijde řada. Kabát se dal pověsit na věšáky, které visely na
zdi mezi dveřmi do kuchyně a malým otapetovaným přístěnkem opatřeným plentou,
který stál v rohu. Dlouho jsem nevěděl jaká tajemství ten závěs zakrývá a až po
mnoha létech, to už jsem byl dospělý, jsem se tam konečně odvážil rychle
nahlédnout, abych svou dlouholetou zvědavost konečně ukojil. Visely tam na
7
háčkách ty plachty co se dávají při stříhání okolo krku, ručníky a kožený řemen na
obtahování břitev, myslím, že se mu říkávalo „potěh“. V tajemném šeru vzdáleného
kouta jsem spatřil i koště, lopatku, koš na smetené vlasy a vysokou židli, když jste
přivedli ostříhat malé dítě.
Celou hlavní stěnu, oproti té dlouhé lavici, pokrývala zarámovaná zrcadla. Ty
v celé délce místnosti podpíral neširoký pracovní stůl se šuplátky. Odpočívaly na
něm obvyklé předměty náležející k tomuto řemeslu. Nůžky a mašinky na stříhání,
miska s bílou pěnou mýdla na holení a v ní štětka, několik břitev, talířek s
kamencem k pohotovému zastavení krve při nějakém tom malém škrábnutí, ke
kterému při holení břitvou může snadno dojít, lahvička vody po holení značky
„Pitralón“, flakón s hadičkou a stříkacím balónkem obsahující vodu k navlhčení
vlasů před konečným učesáním, hřebeny, kartáče, štětka s dlouhými chlupy ke
smetení ostříhaných vlasů z obličeje a krku na zem, a okrouhlé ruční zrcadlo. V tom
bylo každému zákazníkovi před vyúčtováním ukázáno, jak se jeho nově ostříhaná
hlava jeví odzadu, a je-li s mistrovou prací plně spokojen. Celou sbírku doplňoval
ještě skleněný kelímek s pomádou „Brilantina“ ke konečnému „touch-up“, přál-li si
to někdo. Vlastnímu aktu holení a stříhání sloužilo tmavé křeslo z ohýbaného dřeva
s postranními opěrkami, které stálo před stolem s nástroji. Nelze nezmínit kulaté
smaltované plivátko na podlaze, jehož účel mne jako kluka obzvláště fascinoval.
Strop a stěny byly zažloutlé od mnoha let tabákového kouře, stejně jako velký
barvotiskový obraz ve zčernalém masivním rámu visící nad lavicí. Myslím, že na
něm byla nějaká ta malebná chaloupka u jezera s kulisou lesa a okolo se
vypínajících Tyrolských Alp. Na louce opodál se pásl jelen. Nade dveřmi z ulice
visely zčernalé parohy. O nevtíravou zvukovou kulisu se zde starali ptáčkové
v rozvěšených klecích a tikání hodin se šiškami na řetěze. Od vedle z kuchyně sem
bylo slyšet tiše hrát rádio, a též odtud vonělo to, co se právě na plotně vařilo. Za
oknem do ulice stála jeden čas klec s bílou myškou a malým kolečkem, ve kterém
mohla běhat stále dokola.
Staré arabské přísloví praví, „Nemůže-li hora k Mohamedovi, musí Mohamed k
hoře.“ Mistra Permedlu bylo proto často vidět s jeho kufříkem, byl to ten malý
dětský kufřík z tvrdého papíru, který se tehdy dal koupit za pár korun v
hračkářství, jak pospíchá za svými zákazníky. Mistr Permedla byl loajální své
klientele a rád navštívil každého zákazníka v jeho soukromí, jelikož někteří se
neradi nechali holit a stříhat mimo stěny svého domova. Jindy to bylo zas proto, že
mistrův starý zákazník se roznemohl či již zestárl a nohy mu už nesloužily jako dřív.
Stejně ochotně chodíval stříhat i dědy a babičky do městského starobince, který v té
době byl hned za rohem v Převrátilské ulici. „Támhle už zase běží ta naše porodní
asistentka“, vtipkovalo se, když jste mistra zahlédli, jak s tím svým kufříkem zas
někam našimi uličkami uhání.
Před dvěma lety jsem při své návštěvě jako vždy navštívil jednoho svého
vrstevníka a bývalého souseda Kvídu Hernycha. Se svou ženou Maruškou stále
bydlí v těchto malebných končinách. Ke své nemalé radosti jsem se od nich
dozvěděl, že v této chvályhodné tradici holení a stříhání po domácnostech pokračuje
podnes pan Toník Šlapák. Z dětství si pamatuji, jak tento drobný muž prostředních
let pravidelně každý den po šesté pospíchal uličkou pod naší pavlačí na cestě ze
zaměstnání v komunálním holičství ve městě. Snad i on stále ještě bydlí u
Mariánské brány v domě „U Šleů“, který má okna s krásným výhledem do sadů, kde
žili jeho staří rodiče, a kde podnes stojí nádherný jasan.
8
Nyní
konečně
k tomu
zmíněnému mindráku:
výše
„Josefe, měl bys ses aspoň
jednou za rok nechat ostříhat úplně
dohola, nejlíp hned na jaře, aby ti
vlasy zhoustly a zesílily. Máš je
jemné jako pápěří a není jich zrovna
moc. Nevím, nevím, zdali ti tam ještě
nějaké zbydou, než se budeš ženit.“
Toto jsem od mistra slýchával
často. To mi bylo tak čtrnáct,
patnáct let. Doma jsem si pak tajně
pomocí dvou zrcadel prohlížel stav
porostu na temeni, abych se
přesvědčil o pravdivosti těchto
chmurných předpovědí. A opravdu,
moc tam toho nikdy nebylo. Skrze
řídké tmavé vlasy vskutku prosvítala
bílá kůže lebky. Vyřešil jsem to tím,
že jsem se snažil chodit s hlavou
vzhůru, aby na to choulostivé místo
nebylo z úrovně očí moc vidět. To si
však mohl někdo mylně vysvětlovat,
že se nosím s nosem nahoru.
Jednou jsem ve škole neprozřetelně vylil své srdce důvěryhodnému příteli a
svěřil se mu se svým trápením. Jaká chyba to byla jsem zjistil hned při příští
přestávce. Nic netuše sedím ve své lavici, pojídám mírumilovně svačinu a jako
obyčejně si něco čtu nebo maluju. Má hlava se tudíž nalézá v mírném předklonu a
tím i ve velmi zranitelné pozici.
„Toho jsem si nikdy Pepíku nevšimla, že máš už tak málo vlasů“, ledabyle
prohodila některá z okolo procházejících Lollobrigid. Byl jsem zdevastován a
nepochybně zrudl jako krocan! Mému pokořování však ještě nebyl konec. Ten samý
den, zas jiné z těch sličných holčičích stvoření prohodilo, „Víš o tom, že ti prosvítá
skrz vlasy kůže? To dost brzo, ne?“ Od toho dne jsem se velmi vynasnažil nebýt o
přestávce zastižen v lavici v sedě.
Jak mi vlastně mistr pomohl najít choť
Stříhání u mistra Permedly přinášelo ssebou řadu výhod. Nejen, že bylo o mnoho
levnější než v komunálním holičství, které se tehdy nalézalo na rohu oproti
městskému divadlu, ale i tím, že mistrovy zkrášlovací služby vám byly k dispozici
prakticky kdykoli, neomezovány, jako všude jinde, pevnou pracovní dobou.
Byla zde však jedna, vcelku malá, nicméně podstatná věc, o které je třeba se
nyní pro úplnost zmínit. Nejprve však opět malé vysvětlení.
Dnes již například vím, že obchodní filozofie mistra Permedly měla mnoho
společného se starým panem Henry Fordem, protože pro jím založenou společnost
9
již po několik desetiletí pracuji. Pan Henry byl kdysi jedním z nejbohatších mužů
Ameriky a proslulým výrobcem širokým vrstvám dostupných automobilů, slavných
Fordů modelu T. Pan Henry Ford byl též vůbec prvním na světě, kdo přišel s
konceptem pásové velkovýroby a tím revolučně nízkých výrobních nákladů, takže
modely T mohly být nabízeny veřejnosti za bezkonkurenční cenu. Není tedy divu, že
Fordy T zanedlouho zaplavily celou Ameriku. Malým háčkem však bylo, že model T
byl vyráběn pouze v jedné barvě – černé! Když se jednou nějaká koupěchtivá dáma
pana Forda optala, zdali by mohla obdržet svůj vůz v jiné barvě, pan Ford jí
odpověděl svým legendárním výrokem, „Madam, rádi Vám vyhovíme jakoukoliv
barvou, pokud bude černá.“
Podobně tak, oficína pana Permedly, neoplývala velkým výběrem stylů. Nabízela
vlastně pouze jen jeden, avšak poctivý, solidní, neošizený, konzervativní, časem
osvědčený, módě a výstřelkům nepodléhající sestřih.
Po dlouhá léta jsem vycházel z mistrovy dílny s pocitem dobrého ostříhání, a
taky tomu tak bylo! Ale v životě je tomu tak, že se vždy potkáte s nějakým
posměváčkem, který musí do někoho či do něčeho rýpat. Já též se potkával s
takovými chytráky ve škole a později v učení, kterým se tento osobitý styl z dílny
páně Permedly nelíbil. Začali si ze mne utahovat, že prý jsem pokaždé „vylepán“ do
půl hlavy, a že mám okolo uší „blatníky“.
Tato tvrzení nebyla zajisté fér, jelikož mistr Permedla odvedl u každého pořádnou
práci. Důkladně vás ostříhal, vyholil pěkně na krku a kolem uší, aby vám to na čas
vydrželo a jak se patří. Navíc vám za veškerou námahu naúčtoval pouhé dvě
koruny! Jinde to bylo jen samé to šmidli, šmidli, šmidli, šmidli. Když jste se
nakonec zvedli z křesla nevěděli jste pomalu za co jste vlastně zaplatili, a to
několikanásobně víc. Proto by mne nikdy ani ve snu nenapadlo opustit páně
Permedlovu klientelu.
Přesto se však o několik let později stalo, že jsem svoji loajalitu mistrovi zradil.
Došlo k té věci následovně:
Nastalo zas další září a začal nám druhý ročník v učení v n. p. Silon v Plané nad
Lužnicí. Konečně jsme se stali „mazáky“! Nadešel kýžený den, kdy se měli dostavit
noví „bažanti“. Ode dneška to budou oni, kteří budou zametat dílnu a stanou se
poskoky místo nás. Tentokrát se však na dílně elektroúdržby a v navijárně motorů
objevil bažant jen jeden, ale s ním tři bažantky!
Já, nic netušící, zahájil jako obvykle další rok novými montérkami a čerstvým
sestřihem. Bylo mi však divné, že pokaždé, když jsem se objevil v blízkosti skleněné
přepážky oddělující elektrodílnu od navijárny, kde se nová děvčata začala učit
převijet spálené elektromotory, že tyto mladé dámy se mohou samým chichotáním
potrhat.
Je namístě zde dodat, že o několik let později se jedna z nich stala mou chotí, a
že až tehdy jsem se dozvěděl pravý důvod toho někdejšího veselí. Uhodli jste
správně. Byla to ta poctivá a neošizená mistrova ostříhání, za časů, kdy se každý
hoch snažil mít „smeták“ jako Beatles či Rolling Stones. Po každém novém ostříhání
si má budoucí choť při pohledu na ušáka za sklem navijárny zas jen povzdechla,
„No holky jen se podívejte, jak je zas ten kluk nemožně vymykanej...“
10
Rock Around The Clock ve Svatošově ulici
Byla to velká věc, když jednou pan
Gebr, otec mých velkých kamarádů,
přinesl domů veliký a neuvěřitelně
těžký cívkový magnetofon maďarské
výroby, který si vypůjčil z práce. Byl
ještě nejméně dvakrát větší a těžší, než
půltunový Tesla Sonet Duo.
Áh,
to
kouzlo
magnetického
záznamu! To vám tehdy byla věc! To byl
zážitek! A věřte nebo nevěřte, jeden z
těch podnikových pásků obsahoval
naprosto záhadně něco tehdy absolutně
neuvěřitelného, samé rock’ n’ rolly od
Billa Haleyho a jeho komet! Wow!
Bylo tehdy takové jarní, svěží,
slunné odpoledne, a teď k tomu ta
neuvěřitelná hudba. Ta jakoby byla
příliš veliká na to, pouštět si ji jenom
někde uvnitř v místnosti. Vzhůru ven!
Vzhůru na vzduch! Na dvorek bylo
bleskově vyneseno nějaké štokrdle, prodlužovačka natažena, a něčí hlas zavřeštěl, „a vosol to na plnej céres, Pavko!“
A nyní už „Rock Around The Clock“,
„See You Later Alligator“, „Mambo Rock“,
„ABC Boogie“, „R-O-C-K“, „Rock-A-Beatin’
Boogie, „Crazy Man“ a všechny ty ostatní
skvosty naplňovaly nejen dvorek, ale
přetékaly přes zídku do Svatošovy ulice.
Zde to však uvádělo ve zmatek strejce
trousící se jako švábi do protější hospody
„U Horů“ na to své pivko před večeří. Ti
byli tehdy zvyklí z rozhlasu po drátě spíš
na ty své tři slavné Karly – Karla
Valdaufa, Karka Vacka a Karla Polatu ze
Sušice a „dechárny“ v podání někdejších
jihočeských dechovek – Budvarky a
Netoličky.
Je však nyní třeba poznamenat, že Bill
Haley přeskočil i zeď do sousedního
11
dvorku, který patřil právě manželům Permedlovým! Za malou chvíli byl odtud slyšet
rachot a hlomoz, jak bylo taženo něco těžkého po nerovné dlažbě dvorku k této
společné zdi, něco, na co by šlo vylézt. Za okamžik se pak objevilo na zdi pět hlav –
pana Permedly, paní Permedlové, jejich dospělé dcery a obou vnuček. Těch deset očí
jako by nemohlo uvěřit tomu co vidí. Sedm třeštících hochů se na dvoře natřásalo
do rytmu, hrálo na neviditelné kytary, saxofony, basu a bicí, kroutilo se, točilo se,
ohýbalo se do mostu, křepčilo a ječelo rozkoší z libých tónů linoucích se z „magiče“!
Pamatuji si, že toho nezapomenutelného odpoledne jsme tam my hoši byli v této
sestavě – bratři Láďa a Pavel Gebrovi, čtyři jejich bratranci Karlík, Ládík, Jeník a
Vlastík, a já.
Po očku jsme se dívali jak reaguje těch pět hlav na zdi. Zdálo se nám, že ty, které
patřily svým majitelkám, sledovaly ten cvrkot docela pobaveně a sdílely s námi naši
radost a nadšení. Ne však každý. Když se chudák mistr Permedla konečně probral z
počátečního šoku, ze zdi se ozvalo, „No mámo, podiv se na ně! Von ty kluky bere
fantas! Kýbl studený vody by pomoh!“ My se pak pochopitelně předváděli s ještě
větší vervou. Ó, ty rozjívené mládí, kam si jen nenávratně prchlo do dáli?
Táborská CIA
Daňoví poplatníci po celém světě se
diví, kolik to stojí financovat výzvědné
služby. Kdyby příslušným komisím
rozhodujících o rozpočtech a přidělování
prostředků ze státních pokladen opravdu
šlo o to něco ušetřit, pozornou analýzou
hloučků na Žižkově náměstí v Táboře by
zjistily, jaká kolosální kvanta financí by
se dala ušetřit třeba jen na kamufláži
agentů. Například jak docela dobře
poslouží taková obyčejná kuchyňská
zástěra, pantofle a šátek, nebo šatová
sukně na doma přes tepláky!
12
Ano milý čtenáři, již se
nacházíme u té výše slíbené
zmínky o někdejším vysokém stupni informovanosti
na Starém městě.
Centrem této sítě bylo již
zmíněné hlavní náměstí.
Operovalo tam neustále několik výzvědných skupin,
zvláště pak za teplých,
slunných odpolední. Agenti, kteří bydleli v uličkách
za poštou a směrem ke
Střelnici, postávali či si
přinášeli stoličky a pletení
či háčkování, a vysedávali
pak před průchodem vedle
hlavní pošty. Další skupina agentů se nenápadně scházela na lavičkách pod
prastarými kaštany před kostelem, kde byli pod záštitou Svatého Floriána, patrona
a ochránce všech hasičů (a možná i špiónů). Jiné menší diverzní skupinky se
obyčejně objevovaly na jižní straně, před ulicemi vedoucími od Parkán, též
uprostřed náměstí u kašny pod sochou udatného husitského bojovníka Koudelky, a
na schůdcích u pomníku jednookého hejtmana Žižky.
Mně však byla nejvíce
známá existence výzvědné
skupiny poslední, té, která
svou strategickou pozici
zaujímala obyčejně před
průčelím staré radnice u
podloubí,
kterým
se
prochází do Křížkovy ulice
a kudy se jde k nám na
Klášterák. Zde byl každý
okolo
jdoucí
podroben
rafinované a intenzivní, ale
přitom subtilní interogaci.
Výslechy byly provedeny s
takovou
profesionální
finesou, že jste si toho ani
nepovšimli a nestačili ani
říci „švec“.
Známé vojenské heslo praví „Služba je služba!“ Takže když povinnost volala,
agenti v šátcích a zástěrách neváhali ani vteřinu opustit hrnce na plotně a mycí
stoly! Když si nyní po čtyřech desetiletích to podloubí vybavuji, stále tam vidím
všechny ty skvělé a neohrožené zpravodajské důstojníky, paní Karbanovou,
Beringrovou, Šebkovou, starou paní Permedlovou a Štégrovou a paní Sacherovou,
kterou zajišťoval další agent – polochromý manžel Heřman, se kterým vyráběli doma
knoflíky z kůže pro invalidní družstvo Dita (to nepochybně ve snaze zakrýt jejich
skutečné vyzvědačské poslání), starou slečnu Végrovou a další tetičky/špionky, na
13
jejichž jména jsem již zapomněl. Pochopitelně, že ani mistr Permedla v této
rekapitulaci nechybí.
Typická interogace probíhala asi takto:
Někam jdete, nebo se odněkud vracíte. Nic netušíc se blížíte k podloubí a
všechny ty tety a babičky v šátcích se na vás mile usmívají. „Tak kampak si to
vykračuješ Pepíčku? Kam to máš namířeno?“ Nebo: „Odkud pak to jen jdeš? Cože tě
to poslali koupit?, Copak to v té tašce neseš? Musí to být něco těžkého“, atd, atd,
atd.
Vy pak přijdete domů a pořád vás ještě hřeje to, jak se na vás vždy všechny ty
sousedky tak hezky usmívají a jak vás mají rády. Ale než se nadějete, už to
schytáte! „Vidím, že tě báby na náměstí zas pořádně vyzpovídaly, co?“
Těmto interogacím jsme neunikly jen my děti. Bylo jim soustavně podrobováno i
mnoho žen, mladších i těch starších, které se v ten odpolední čas navracely z práce
a nesly nákup. Ty se zde u podloubí musely alespoň na chviličku chtě či nechtě
zastavit, jelikož jejich cesta k domovu tudy vedla.
S taškami a sítěnkami a v nich třeba něco k večeři zde stále ještě vidím stát paní
Králíkovou, Tomkovou, Štégrovou, Karbanovou, Šebkovou, Permedlovou, Švábovou,
Čechotovou, Dvořákovou, Čadilovou, Šilhanovou, Pytlíkovou, Sacherovou,
Zenklovou, Bláhovou, Prágerovou, Tesařovou, Júzovou, Štěrbovou, Hernychovou,
Práškovou, Kloučkovou, Houškovou, Voráčkovou, Studenovskou, Nouskovou,
Dolejšovou, Ctiborovou, staré panny – sestry Šípovy, sestry Jenšovské, slečnu
Veselou, slečnu Pešulovou a další naše sousedky, a pochopitelně i mojí maminku a
tetu Pepinku. Všechno co nesly, měly na sobě či na nohou bylo zkušenýma očima
nenápadně a bleskurychle zrevidováno, takže se vědělo do nejmenšího detailu i to,
co kde budou mít k večeři, kdo má nové boty, sukni, halenku či trvalou.
Za teplých letních večerů byl obchod v oficíně pomalý a tak mistr Permedla mohl
nerušeně vykonávat funkci styčného důstojníka okolo celého našeho půvabného
náměstíčka. A mohl by si klidně, kdyby býval chtěl, prozpěvovat jako ten Figaro v
daleké Seville, „Já všechno vím, já všechno znám!“
Myslím, že by ho dnes
stav mých vlasů příjemně
potěšil. Nikdy jich sice
nebylo moc, ale ty, které
dosud mám, zatím stále
pěkně drží. Je to asi i
proto, že jsem konečně dal
na tu jeho radu, a dnes je
každé nové ostříhání skoro
dohola, či alespoň hodně
nakrátko. To tehdy, když
stále ta samá Helen zas už
proti přílišnému „vymykání“ protestuje.
Avšak když jsem se k
14
tomuto podloubíčku po 22 letech opět zas poprve dostal, bylo tam pusto a prázdno.
Lhal bych, kdybych řekl, že mi z toho nebylo smutno.
Drazí vyzvědači, kam jste se jen všichni poděli?
Oakville, Ontario, Kanada
podzim 1998
Post Scriptum
Od napsání tohoto vyprávění již uteklo pár let a některé věci již nejsou tak, jak
tomu bylo v té době, když jsem to psal. A tak nyní, v lednu 2004, zde přikládám
malý „up-date“, co se v těch milovaných končinách od té doby událo.
Tedy ten jasan za Mariánskou branou do sadů, o kterém byla řeč výše, tam kde
bydlel pan Toník Šlapák, už tam není, ba ani Toník sám. Dozvěděl jsem se to za
návštěvy ve vlasti.
Nyní co se týče toho majestátního stromu, který okrašloval své okolí už po 200
let. Nějaký „expert“ přišel s tím, že by tento naprosto zdravý a krásný strom
potřeboval „ozdravit“. Byl to šok, když jsem tu výslednou hrůzu zmíněného
ozdravení spatřil.
Přiletěl jsem do Ruzyně, vzal
vůz z půjčovny, a pak už uháněl
jako vždy na Tábor. Vjíždím na
naše náměstíčko křivolakou
Soukenickou ulicí, parkuji před
naším domem, vykládám kufry
a
pojednou
strnu!
Místo
štíhlého kmene a nádherně
košaté koruny, které svou
přítomností oblažovali a činili
potěšení
mnoha
generacím,
civím na jakýsi pahýl s pouze
několika nejsilnějšími větvemi.
Ty se jako prsty žalující ruky ,
natahují k nebesům! Je to
hrůzná
podívaná!
Člověk
nemusí být odborník, aby mu
bylo na první pohled jasné, že
toto smutné torzo nemá šanci
„ozdravění“ přežít.
Když jsem sem po dvou letech zavítal, viděl jsem, že se moje předtucha žel
vyplnila. Tam kde rostl krásný strom není už nic, jen pařez co by hlasité svědectví o
něčí stupiditě.
15
Dva roky na to jsme se rozletěli do vlasti opět. Nebudete tomu věřit, ale patrně
ten samý „odborník“ byl na našem náměstí opět v pilné práci! Tentokrát byly
brutálně zprzněny tím samým řeznickým způsobem ty několik staletí staré lípy!
Neuvěřitelné!
Již jednou předtím měly na kahánku. Bylo to ještě za totality, kdy byl Klášterák
„urbanisticky zkrášlován“. Prastaré lípy dostaly okolo sebe jakýsi „ozdobný“ krunýř
z kamene a betonu, který kořenům odpíral potřebný prostor a vláhu. Nějaký čas se
pak zdálo, že takto utlačované stromy zajdou. Zbylí staříci, kteří zde v té době ještě
žili a někteří dokonce žijí i dnes, pak milované lípy každodenně zavlažovali vědry s
vodou ze stojánku a kašny, aby stromům těžký zápas o život poněkud ulehčili a pak
už jen doufali v zázrak. Lípy se pozvolna jakž takž zberchali. Až nyní v roce 2003 se
na nich zas někdo pěkně podepsal!
Nebylo to poprve, kdy se takové necitlivé krutosti na našem náměstíčku udály.
Ještě za mého dětství celou západní stranu zdobilo javorové stromořadí. To se
táhlo od gymnázia a někdejší okresní věznice až k bývalým městským hradbám, čili
jak se zde říká – „Na baštu“
Toto strmořadí již zmiňuje ve vzpomínkách na své dětství v předminulém století
(!) i národní umělec, spisovatel Václav Kaplický, též někdejší příslušník čeledi
Klášterácké, v své knize „Bandita, Paťara a spol.“, a to ve stati „o věcech, které se
staly v tajemmné noci Filipojakubské“.
Někteří větší z nás
kluků i za mého dětství po
nich šplhali jako opice.
Toto však patrně neuniklo
někomu „bdělému a ostražitému“, jak bylo tehdy
zvykem říkat. Když pak
koncem padesátých let bylo
okresní vězení zrušeno a
prostory byly dány do
užívání armádě za sklad,
ten někdo „moudře“ usoudil, že z těch korun javorů
by nějaký nepřátelský diverzant mohl nahlížet do
oken objektu, který nepochybně skrýval světoborná
vojenská tajemství, k zachování světového míru naprosto nezbytně důležitá.
S nebezpečím takového potencionálního vyzvědačstvím bylo třeba nekompromisně
skoncovat, a to rázně!
Takže jednoho rána se zde zčista jasna objevila úderka obránců míru, po zuby
ozbrojena motorovými pilami, pevně odhodlaná zasadit ránu „válečným štváčům“.
Ach to byl slovník! A to, co zde po více než sto let rostlo a zpříjemňovalo život, bylo
za necelou půlhodinu skáceno a nenávratně ztraceno!
Ach ty člověče, kdy už konečně dostaneš rozum?
16
Fotografiemi doplněno v únoru 2003, lednu 2004 a listopadu 2006
Za rodinné fotografie veliký dík paní Mileně Keményové a paní Slávce Drozdenové.
Ilustrace Rudolfa Švába z knihy Václava Kaplického „Bandita, Paťara a spol.“
17