podzim 2006

PØES
P E
ročník III / číslo 8
Ó
Ó
Ó
e
ic
n
a
ky
hr sud
t
d
os
e
n
pø tej
os
lh
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
cena 15 Kč
ÔRusko - úrodná půda pro rasismus?
ÔUltrapravicová hnutí v České republice
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
Ô Jak íránský režim bojuje o přežití
Ô
Ô
ÂÚvodník
Â
Ta naše česká rasa čistá
Imigrace je jako plevel, zaneřádí tvojí okrasnou zahradu (...) zničí vše, co ti zanechaly generace před teb ou a nezůstane nic z toho, co jsi
měl předat budoucím. Plevel bude všude, je to primitivní druh a jako takový je schopen přežít a posléze dominovat i bez tvé starostlivosti,
potřebuje méně a to bude konec s generacemi šlechtěných druhů (...)
Prohlášení Národní strany k Mezinárodnímu dni uprchlíků (20. 6.)
Zní to strašidelně a zavání to téměř norimb erskými zákony. To vidíme všichni. Povznesme se však nad to a zkusme si představit, jak by to asi
vypadalo, kdybychom vzali vážně myšlenku, že může vzniknout někde národ nezávisle na jakékoliv migraci.
Bylo nebylo. V zemi pusté a divoké zvěř běhala po lesích a vzácné býlí na lukách kvetlo. Tichounko až pratichnounko bývalo v těch krajích.
Místy jen voda po lučinách hučela a bory po skalinách šuměly. I stal se v těch krajích zázrak. V zemi této na stromě skvěl se z jara květ (zajisté
zemský ráj to na pohled), z toho květu plod se stal a na zem upadl…
…a že vám to byla rána, jak dopadl na zem, plod puknul a vyskočil z něj mužík svalnaté postavy šest stop vysoký, úzkého nosu i brady
a moudrého pohledu. Z jiného květu zas se stal jiný plod a z téže neho dy povstala žena, postavy sp anilé, dlouhých vlasů, v očích cudnost
sama. Hleděli na sebe, avšak slůvka nemajíce , museli si nějaké vymyslet. Dalo to práce, ale ze slov se stal p o chvilce jazyk. A asi z jakési
rozkoše plynoucí ze zvuku písmene Č se vzájemně pojmenovali Češtin a Češtinka a svůj jazyk nazvali češtinským. A protože nemohli jen
hovořit, jen spolu léhat, jali se půdu obdělávat, zvěř krotit a domy stavět. Při své genialitě si vymyslili kolo i pluh, koně i psa si ochočili, obilí
zasévali a z prstu si lecjaké další podivnosti vycucali. O pár měsíců později už pekli chléb a ze zbytku obilí pivo vařili. Ke chlebu maso lesní
zvěře s šafránem pojídali a čajem se skořicí koláče zapíjeli.
A jak šla léta, přibývalo potomků a „vypuklá“ kultura se začínala zdokonalovat. Vytvořili písmo pro zápis všech těch krásných zvuků,
kterými mezi sebou hlaholili, knihy tiskli, komponovali krásnou hudbu, prostí lidé pěli krásné lidové písně. Z kamenů tesali sochy a stavěli
nádherné románské, gotické a barokní kaple, kostely a chrámy. A aby toho nebylo málo, jakoby z nebe jim spadl náp ad všude stavět a na zeď
věšet kříž s polonahým mužem k němu přibytým…
Nutno dodat, že bohatá byla jejich kultura nejen vynálezy, ale i množstvím fyziognomických typů: byli tu tělnatí i vyzáblí, zakrslíci i
hromotlukové, jedni s vlasy černými až do modra, jiným se v očích odráželo nebe a ve vlasech zralé obilí. Všichni ti se pak z ničeho nic začali
formovat do státního celku a v posvátné tichosti klekali před mužem na kříži, vymyslivše si o něm srdceryvný příběh, který uložili do písma a nazvali jej svaté.
Řekněte, nebyli ti naši předci krásní a geniální? Navíc ještě tak báječní, že vše od
e
c
ani dky
nich
převzaly ostatní evropské národy.
r
h
su
Zajímá-li Vás, jaké skutečnosti je nutné brát v potaz, hovoříme-li o vzniku a existened jnost
ø
p
ste
ci (nejen našeho) národa, zalistuje na článek O tom, jak se český národ z uprchlíka a
lho
cizince zro dil (str. 4).
PØES
Čtvrtletník PŘES vydává
NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ,
tř. Kpt Jaroše 31, 602 00 Brno,
tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected],
http://pres.nesehnuti.cz.
Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko
redakce ani vydavatele.
Redakce:
Jiří Koželouh, Lubor Kysučan, Radim Ošmera,
Milan Štefanec, Katerina Dimovska
Redigují:
Jiří Koželouh, Radim Ošmera, Milan Štefanec
Sazba:
Dušan Rosenbaum
Jazykové korektury:
Radim Ošmera
Grafické korektury:
Milan Štefanec
Přepisy textů:
Martina Stroupková
Koláž na titulní straně:
Kristýna Pešáková
Registrace:
MK ČR E 15578
Tištěna verze:
ISSN 1214-9640
On-line verze:
ISSN 1801-0296
Vytištěno na recyklovaném papíře.
1
Radim Ošmera
Autor studuje český jazyk a literaturu, je vlastencem, ale se zdravým rozumem.
Milé čtenářky a milí čtenáři časopisu PŘES!
Vy, kteří si náš časop is kupujete pravidelně, jste si jistě všimli, že jsme z Vašich
kapes vytáhli za tento výtisk časopisu o jednu pětikorunu více oproti číslu předchozímu. Je to věc, která nás mrzí, ale chceme-li zachovat vydávání v dosavadní
podobě, nemáme jinou možnost. Jak jsem psal již ve III. čísle našeho (a věřím, že
i Vašeho) časopisu, náklady na vydání jednoho výtisku se pohybují okolo 15 Kč/ks.
Vydávání časopisu za tuto cenu si můžeme dovolit jen díky velké obětavosti
autorů/ek i fotografů/ek, kteří/ré přispívají do PŘESu bez nároku na honorář
a díky bezplatné práci všech členů/ek redakce. Dosavadní prodejní cenu 10 Kč/ks
jsme si mohli dovolit jen díky nadační podpoře, která již skončila.
Jako odměnu a projev díků trvalým předplatitelům, i přes zvýšení prodejní ceny
o pět korun, zachováváme předplatitelskou cenu na původních 10 Kč/ks (+poštovné). Chcete-li PŘES dostávat pravidelně do své poštovní schránky, staňte se
jeho předplatitelem/kou. Chcete-li časopisu pomoci ještě více, staňte se jeho
distributorem/kou. Děkujeme.
Za redakci
Milan Štefanec
 OBSAH
Ta naše česká rasa čistá... str. 1 /// XENOFOBIE V RUSKU // Bij Žida, zachráníš Rusko...
str. 2 // Rusko - úrodná půda pro rasismus?... str. 3 /// XENOFOBIE U NÁS // O tom, jak se
český národ z uprchlíka a cizince zrodil aneb Lehká p olemika s teorií čisté kultury a rasy...
str. 4 // Národní strana pátrá, radí, informuje... str. 6 // Dopis pro Národní stranu... str. 7 //
Ultrapravico vá hnutí v České republice... str. 7 /// ODJINUD // Jak íránský režim bojuje
o přežití... str. 10 /// OD NÁS // „Trvalo rok, než jsem potkal prvního živého uprchlíka…,“
říká bývalý zaměstnanec odb oru pro uprchlíky ministerstva vnitra Jiří Nezhyba... str. 12 //
Cesta do Brna... str. 14 /// Na sever a na jih, na sever a na jih… str. 15 // Příklad, který nebyl
následován... str. 16 // Nemůžeme rozho dnout o budoucnosti zadržených, ale můžeme se
alespoň pokusit nějak jim p omoci... str. 17 /// AKTIVITY // Den uprchlíků... str. 19 // Několik
chvil s Maršo... str. 20
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006
XENOFOBIE V RUSKU
Ó
Ó
Ó
 Bij Žida, zachráníš Rusko
Senegalský student byl zastřelen, když se
večer vracel na kolej v St . Petěrburgu. Sedmiletá tádžická holčička byla ubodána skupinou vyholených mladíků před zraky svého
otce. V Jaroslavli se jihoameričtí studenti bojí
vycházet po rasově motivované vraždě svého peruánského kolegy. Přední odborník na
pravicový extremismus, který působil jako
soudní znalec při procesech s ruskými neonacisty, byl zastřelen přes dveře svého bytu.
Centrem Moskvy prošel mnohatisícový průvod, spoluorganizovaný Hnutím proti nelegální migraci, které hlásá otevřeně xenofobní myšlenky. Mladí aktivisté tohoto hnutí
ochotně hajlovali před objektivy fotografů.
Toto je jen výběr z titulků agenturních zpráv
z Ruska za poslední rok. Přicházejí v Rusku k
moci fašisté a rasisté? Jako obvykle je situace
poněkud komplikovanější.
Ruský nacionalismus má dlouhou tradici
a jeho součástí byly i otevřeně xenofobní
a rasistické prvky. Stačí vzpomenout na caristickou Černou sotňu a její heslo Bij Žida,
zachráníš Rusko. Ale nejde jen o marginální,
byť často vysokými místy podporovanou, Sotňu. Celá řada vysokých představitelů caristického režimu byla upřímně přesvědčena
o své rasové nadřazenosti a o civilizační misi
Ruska vůči jiným národům. To se jim následně velmi nevyplatilo během bolševické revoluce a následné občanské války, kdy bělogvardějci neměli podporu jiných národů ruské
říše, byť tyto často samy s bolševiky b ojovaly.
Sovětský svaz se svými hesly o proletářském
internacionalismu a výchově nového odnárodněného sovětského člověka následně zahnal
do hluboké ilegality projevy jakéhokoli nacionalismu, včetně toho ruského.
Tím ovšem problém sám rozhodně nezmizel. Jakmile přišel Michail Gorbačov se svou
pěrestrojkou, okamžitě se objevila společnost
Pamjať, která od původních ideálů vzpomínky na oběti stalinského teroru a obnovení historické paměti ruského národa rychle přešla
na extrémně nacionalistické pozice. Její publikační činnost charakterizovaly publikace
jako Protokoly sionských mudrců nebo seznam Židů v ruské společnosti. V chaotických
raných devadesátých letech se objevila strana Ruská národní jednota (Russkoe nacionalnoje jedinstvo) v čele s typicky knírkatým Alexandrem Barkašovem, která měla ve znaku
stylizovanou svastiku. Spočítat všechny marginální skupiny, kombinující radikální nacionalismus, antisemitismus, pravoslaví, ale i
sovětskou nostalgii, by byl v Jelcinových dobách asi hodně těžký úkol. Často měly jen
pár desítek členů, ale o to byly hlasitější. Jenže nikdy se jim nepodařilo vnutit svou politickou agendu celé společnosti, zůstávaly bez
větší podpory a pokud moc potřebovala, dokázala je velmi rychle paralyzovat, což byl třeba příp ad Barkašovovy strany. Kdysi měla
několik desítek a možná stovek tisíc členů,
dnes živoří zcela na okraji poté, co proti ní
zasáhl moskevský starosta Jurij Lužkov. Tomu
se nelíbilo, že začala zpochybňovat jeho mocenský monopol v hlavním městě. Na konci
devadesátých let se mohlo zdát, že nacionalisté, fašisté a xenofobové jsou uzavřeni ve
svém ghettu a nemají šanci ovlivňovat veřejné dění. O šest let později je ovšem situace
zcela jiná. Co se stalo?
Dovolím si vyslovit domněnku, že příčinou
je už sám způsob, jakým Vladimir Putin přišel
k moci. Z postu krajně nenápadného šéfa
kontrarozvědky FSB, jehož jméno znala sotva
čtvrtina Rusů, se stal rázem nejpopulárnějším politikem, který na dnešní ruské scéně je
mimo jakoukoli konkurenci. Do této pozice
ho vynesla druhá čečenská válka a především dodnes neobjasněné bombové útoky
v Moskvě a dalších městech. Putin se svou
velmi tvrdou rétorikou („teroristy dostaneme
i na hajzlících“) dokonale p odchytil únavu
Rusů z chaotického období Jelcinovy vlády
a jejich touhu po muži silné ruky, který je
schopen dát životu nějaký řád. Pro zdůvodnění čečenské války byly využity i všechny
stereotypy o Čečencích coby národu banditů, nikdy se neživícím normální prací a žijícím z přepadů sousedů. Pandořina skříňka
xenofobního nacionalismu byla otevřena.
Putin skutečně silnou ruku ukázal a získal
si tak sympatie naprosté většiny obyčejných
Rusů. Zbavil se nepohodlných oligarchů Gusinského a Berezovského, Michaila Chodorkovského rovnou zavřel na Sibiř. Zkrotil gubernátory, kteří se otevřeně chlub ili, že na
příkazy Moskvy kašlou a zrušil i jejich volby.
Ze sjezdu ruských neonacistů ve Voroněži.
Teď je jmenuje z Kremlu. S jistou dávkou nadsázky se dá říct, že namísto sovětského politbyra se o všem podstatném rozhoduje v Putinově administraci. Liberálové Jelcinovy éry
byli odsunuti mimo politický život a vše řídí
kremelská strana Jednotné Rusko.
Jenže tím, že prakticky vymizel politický
pluralismus, tak se na povrch dostaly právě
nacionalistické skup iny. Vždyť z této pozice
bylo tak jednoduché navázat na Putinovu
myšlenku hrdého, silného Ruska, boje proti
kriminalitě a duchovního obrození Ruska.
Stačí ji doplnit o konstatování „proti komu“.
Rusko bude hrdé a silné proti USA a jeho spojencům. Jak to vypadá, se mohla na vlastní
kůži v poslední době přesvědčit třeba Gruzie.
Boj proti kriminalitě? Jistě, vždyť existuje
spousta etnických mafiánských skupin! Zrovna ti Čečenci nebo Gruzínci. A ti ázerbájdžánští trhovci zaručeně neplatí daně, takže jsou
to také kriminálníci. Tudíž je normální na ně
zaútočit železnými tyčemi po nějakém fotbalovém utkání. Prakticky každý měsíc je nějaký takový incident. Duchovní obrození? V podání nacionalistů to znamená útoky proti židům
(sionistické spiknutí), muslimům (všichni jsou
to spojenci bin Ládina), verbální útoky proti
katolíkům (západní spiknutí proti duchovní
čistotě Ruska) a nebo zcela fyzické útoky proti
homosexuálům. Bohužel i část duchovních
ruské pravoslavné církve tyto útoky schvaluje. Během jednoho gay večírku bylo možné
před podnikem, kde se konal, vidět popa, který uděloval požehnání tlupě skinheadů, kteří
následně vtrhli dovnitř a podnik vymlátili.
Mohlo by se zdát, že pro bezpečnostní složky, které za Putinovy vlády získaly značné
Foto: Petra Procházková
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
2
Ô XENOFOBIE V RUSKU
Ô
pravomoce, by neměl být problém často rozhádané skupiny ruských nacionalistů rozehnat. Jenže to už není tak jednoduché. Nacionalisté totiž získávají i společenskou
podporu. Nový režim není schopen řešit ty
problémy, které lidé vnímají jako důležité.
Podívejme se třeba na p oslední případ, který
se stal v srpnu 2006 v karelském městečku
Kondopoga na severu Ruska. Historie není
nijak složitá. V baru Čajka, kde pracoval jako
barman Ázerbájdžánec, se opila skupina ruských hostů. Když jim barman naznačil, že by
zrovna nemuseli rozbíjet skleničky o podlahu
po každém přípitku, rozhořčení návštěvníci
ho zbili. On ovšem nelenil a zavolal svým čečenským známým. Ti o hodinu později dorazili, bar vyčistili a během bitky zabili čtyři
návštěvníky a několik dalších zranili. Naprostá většina původců prvotního incidentu mimochodem odešla ještě před příchodem samozvaných mstitelů. Druhý den městečko
povstalo proti „čečenským banditům, ovládajícím Kondopogu“. Bar Čajka lehl popelem,
trhovci z Kavkazu se schovávali v bytech, tudíž tržiště nepracovalo. Podle policie bylo
v ulicích několik tisíc lidí, kteří si chtěli vylít
zlost na někom se snědou barvou kůže. Do
města byly staženi milicionáři z půlky Karelie
a nepokoje zastavili. Při následném vyšetřování byli zatčeni jak původci incidentu, tak
i vrahové. Nabízela se logická otázka, jak je
možné, že alespoň podle tvrzení místních,
teprve po pouličních protestech policie dokázala zasáhnout proti mafii. Ukázalo se, že
jak milicionáři, tak kriminalisté byli jednoduše zkorumpovaní a za příslušný obnos nad
incidenty dokázali přimhouřit oko. A zdaleka
se to netýká jen jednoho městečka na hranicích s Finskem. Tím, že v Rusku znova existuje vertikála moci, kritika je velmi často umlčována coby útok na prezidenta Putina,
obyčejní lidé nemají pocit, že u státních orgá-
Ze sjezdu ruských neonacistů ve Voroněži.
Foto: Petra Procházková
nů najdou zastání. Berou tudíž spravedlnost
do svých rukou a zcela podle logiky soudce
Lynche, obětí jsou převážně ti , kteří s problémem neměli nic společného.
dili, že reklamní klip, kde předseda strany
Dmitrij Rogozin stojí nad lavičkou, plnou nemytých Kavkazanů, a říká „Uděláme Moskvu
čistší“, je přeci jen příliš.
Události posledních 12 měsíců, zdá se, znepokojily i kremelské vedení. V posledních
měsících proběhlo několik soudů se členy
skinheadských skupin, kteří již nebyli souzeni za chuligánství jako v minulých letech, ale
za podněcování rasové nenávisti. Nacionalistické, byť prokremelské, straně Rodina (Vlast)
bylo zakázáno kandidovat v moskevských
komunálních volbách. V Kremlu patrně usou-
Pokud ovšem nezmizí korup ce státních orgánů a neuvolní se i kontrola politického života, příčiny růstu nacionalistických nálad
nezmizí.
Ondřej Soukup
Autor pracuje ve společnosti Člověk v tísni.
 Rusko - úrodná půda pro rasismus?
Rusko je tak velká a obrovská zem. Spousta
národností tam žije už stovky, a možná i tisíce
let. Takže opravdu čistokrevných Rusů zřejmě
už mnoho není. Tak jsou tam promíchány mezi
sebou různé národy, že potkat čistokrevného
Rusa je možné jen někde v Tajze neb o na Sibiři.
Kdo se tedy může nazvat Rusem? A jak by
měli vypadat opravdoví Rusové? Musejí mít
modré oči a světlé vlasy i pleť? A nebo jsou
tmavovlasí s temnou pletí? Jestli patří k evropské rase, anebo asiatské? To opravdu nikdo neví. Podle čeho teda v samotném Rusku
rozdělují, jestli je to Rus anebo ne? No, hlavní
kretéria jsou jméno a řeč a taky zevnějšek.
Kdo se jmenuje Ivanov, Petrov neb o Sidorov,
má to v životě jednodušší, než ten, kdo se jmenuje Robinovič, Kulchyl’alijev a nebo Akap’jan.
Kdo mluví rusky bez přízvuku a bez akcentu,
má větší šanci dosáhnut v životě větších úspěchů. Má třeba možnost zadarmo studovat
nějakou vysokou školu, anebo zaujmout někde vysoký post. Co zbývá tedy lidem, pro
3
které ruština není materská řeč a kteří vypadají trochu jinak než většina? Lidem, kteří se
přistehovali do Ruska, protože v jejich zemích
je válka anebo bylo zemětřesení? Zbývá jim
jen jedno, mít dost peněz na to, aby mohli to
vše koupit. V Rusku se říká, že přijít k velkým
penězům se dá dvěma způsoby. Buď je ukrást,
anebo zdědit. Čestně vydělat v Rusku lze jen
těžce, ale věřím tomu, že to lze.
Pocházím z Ruska. Ted y z jeho jižní časti, ze
Stavropolu. Toto město leží kousek o d Kavkazských hor. Stavropolský kraj je ruské teritorium hraničící s Kavkazem. Od nepaměti žijí na
ruské časti Kavkazu desítky různých kavkazských menšin a národností. Mnoho z nich se
tam usadilo už natrvalo, mají smíšené rodiny,
vlastní domy a svoji práci, ale dodnes tam ten
rozdíl mezi ruskými a neruskými lidmi je.
Na základní školu jsem chodila ve vesnici
Moskovskoje, kde jsem se narodila a bydlela
do svých deseti let. Na vesnicích jsou lidé
otevřenější a upřímnější jako asi všude na
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006
celém světě. Ale i tam byl takový nep atrný
rozdíl v chování k přistěhovalcům z Kavkazu.
Říkají jim „černí“, protože mají černé vlasy a
hnědou pleť. Nechodí do práce, většinou pracují sami pro sebe. Mají statky někde v poli.
Na nich chovají stáda ovcí, neb o krav. Málo
komunikují s lidmi ve vesnici, asi proto, že
špatně mluví rusky. Pamatuji si , že se mnou
do jedné třídy chodili dva kluci, Kavkazani
z Dagestánu. Každé ráno je asi deset kilometrů vozil do školy otec na bričce (to je takový
dřevěný kočár bez střechy zapřažený do dvojky koní). Jeden se jmenoval Abrek a druhý
Aslan. Nikdo je ve třídě neměl rád, protože
hrozně smrděli ovcemi, byli špinaví a špatně
mluvili rusky. Dělali si z nich srandu a nadávali jim, že jsou jako divoká zvířata. Jednou
jsem viděla, jak je otec ráno přivezl do školy
a oni nechtěli slézat s bričky a nechtěli jít do
školy. Nakonec to skončilo tím, že je otec zmlátil
a oni museli do školy jít. Někdy utíkali po první
hodině, pak několikrát nepřišli do školy a po-
Ó
Ó
Ó
XENOFOBIE U NÁS
tom přestali chodit úplně. Já se jim nedivím.
Co s nimi bylo potom, nevím. Ve vesnici jsem
je už nikdy neviděla.
Pak jsme se přestěhovali do krajského města Stavropol a na střední školu jsem začala
chodit už ve Stavropoli. Taky jsme měli ve
třídě šest nebo sedm Kavkazanů, tedy skoro
třetinu třídy. Někteří z nich byli opravdu chytré a bystré děti, ale pořád byl ve vzduchu
takový náznak, že tyhle děti nejsou ruské,
a proto se k nim chovali trochu jinak.
Kamarádila jsem s jednou holkou. Jmenovala se Liana Grigorjan a byla Arménka. Měla
taky černé vlasy, tmavou pleť a ještě takový
výrazně typicky velký arménský nos. Byla to
moc hodná holka. Často jsem byla u ní doma
na návštěvě. Její otec byl podnikatel, jestli to
teda bylo možno tak nazvat. Makal od rána
do noci , šil boty, byl švec. M ěl svoji dílnu a pár
strojů v garáži a dělal tam z umělé kůže dámské boty, něco jako žabky. Prodával je na tržišti
a z toho živil rodinu. Máma byla doma s dětmi
a taky mu pomáhala. Liana měla tři mladší sourozence a opravdu byla pro ně jako druhá matka. Se vším matce v domácnosti pomáhala a
ještě se stihla dobře učit ve škole.
Grigorjanští se do Ruska přistěhovali z Arménie, protože spadl jejich dům, když tam
bylo zemětřesení. Naštěstí všichni zůstali živí
a zdraví. Asi měli ušetřeny nějaké p eníze a
Nepočetná demonstrace jedné z xenofobních ruských skupin
tzv. Nacionálních bolševiků v Moskvě. Jak jde vidět
i z používaných symbolů, skupina ve své ideologii spojuje
nacismus a fašismus s bolševismem. Foto: Milan Štefanec
přijeli do Ruska a koupili dům ve Stavropolu.
U nich doma se mluvilo arménsky, a proto
když Liana mluvila rusky, měla silný akcent,
ale třeba na hodině angličtiny byla jednou
z nejlepších. Po skončení školy šla Liana na
univerzitu, fakultu cizích jazyků. I když byla
opravdu dobrá v angličtině, přijímačky neudělala. Pamatuji si, jak jsme pak spolu mluvili, a Liana mi řekla, že na přijímačkách jí jasně
řekli, ať přinese úplatek a jedině potom bude
přijata. Vzp omínám si, jak Liana brečela a říkala, že to nemůže říct otci, i když třeba on by
si někde mohl půjčit nějaké peníze, ale nikdy
by to neudělala kvůli sourozencům. Pak se
Liana změnila, uzavřela se do sebe. Přestala se
mnou komunikovat. Řekla, že prý jí to rodiče
zakazují, ale vím, že to není pravda. Prostě se
asi zlobila na tenhle svět. Dlouho jsem ji potom pak neviděla. Nevím, jak nyní Liana žije.
Ve Stavropolu se říká, že Kavkazané jsou
většinou zloději a živí se jen krádežemi a loupeží, a proto mají hodně peněz. Ano, někteří
z nich jsou opravdu zloději a mají u sebe zbraně. Jsou to horkokrevné náro dy, které mají
jinou mentalitu a kulturu. Většinou jsou to
muslimové. A jak víme, ho dně zla na tomhle
světě jde právě z muslimských zemí. Ale proč
se tak chovají v Rusku někteří přistěhovalci
z Kavkazu? Proč jsou tak agresivní a divocí?
Odpovědí na tuhle otázku asi bude, že Rusové
je sami nechtějí přijmout mezi sebe. Nechtějí,
aby chodili do stejných škol a pracovali s nimi,
protože se jich bojí a nedůvěřují jim. Ale nejsou
všichni Kavkazané stejní. Většinou jsou obyčejní normální lidé, jen mluví s akcentem a mají
jiný zevnějšek než ostatní Rusové. Ale kdo se
právě v Rusku může nazvat Rusem? Kdo jsou ti
opravdoví čistokrevní Rusové? Existují ještě?
Světlana Kovaleva
Autorka je spolupracovnice
Českého helsinského výboru.
 O tom, jak se český národ z uprchlíka a cizince zrodil
aneb Lehká polemika s teorií čisté kultury a rasy
Ultrapravicové strany budují jakousi teorii
národa, rasy, kultury, která je čistá a která se
nemá s nikým a ničím mísit. V úvodníku tohoto čísla časopisu jsem se pokusil naznačit,
že je to pro mne poměrně těžko představitelná věc... Jsem přesvědčen o tom, že na vzniku národní identity, jak ji dnes máme možnost zažívat, mají „cizinci“ (migranti, uprchlíci
apod.) nemalý podíl kladného významu.
Připomeňme pár (snad obecně známých)
skutečností, které ukazují, že existence (nejen) našeho národa nutně předpokládá přebírání vynálezů a myšlenek od národů cizích,
míšení s cizími kulturami a nemalou účast
„cizinců“, kteří sem přijeli dát k dispozici svůj
um i zkušenosti, dokonce se postavit za naše
práva (viz dále).
Já jsem uprchlík, ty jsi uprchlík, on je uprchlík...
Předně řekněme, že jsme všichni uprchlíci
z Asie… utíkali jsme před Huny, Avary a jinými
dobyvačnými kmeny tehdejšího světa. A právě
sem, do nynějších zemí českých, jsme utíkali
mimo jiné proto, že úro dné povodí řek Moravy,
Dyje a Dunaje slibovalo, že se nám tu dobře
povede. Přišli jsme, resp. slovanské kmeny sem
přišly někdy ve čtvrtém až sedmém století n. l.
Jazyk...
Národní strana (jedno z ultrapravicových
hnutí v ČR, zformované do politické strany)
ve své definici národa tvrdí, že český národ je
„od 8. století trvale žijící na jednotném území
v přibližných hranicích současné ČR, používající český jazyk.“ Jazyk, jímž hovořili první
Slované vstupující na naše území, byl češtině podobný velmi málo. Řekněme pro jednoduchost, že to byl jazyk dnes nejvíc podobný
církevní slovanštině. Byl to jakýsi slovanský
dialekt, který nebyl zase tak odlišný od jihomakedonského nářečí kolem Soluně, odkud
k nám přišli Cyril a Metoděj (situace na celém
slovanském území Evropy se dá přirovnat
k nedávné situaci v ČR: nářečí v Čechách bylo
jiné než na východní Moravě, ale lidé si rozuměli). Zmínění „cizinci“ Cyril a Metoděj sem
byli pozváni, aby dali našemu nevzdělanému národu písmo. Cyril jej vymyslel a do onoho slovanského dialektu přeložil spolu s dalšími velkou část Bible, s níž přišel na Moravu.
Tito dva „cizinci“ (na půl Řekové a na půl
Makedonci) nejen přinesli písmo, ale dokonce se šli do Říma, až k papeži hádat za to, aby
na našem území směla být oficiálně tato slovanština užívána (zejména při mších). Zmínění „cizinci“ v devátém století vykonali pro
budoucí český národ službu, kterou my dnes
nejsme vůbec s to docenit. Přitom používat
slovanský jazyk při liturgii bylo něco tak revolučního, jako bylo například na konci devadesátých let zavedení internetu (dnes též
pokládáno za samozřejmost). Byli jsme první,
komu bylo povoleno sloužit mši v jiném než
latinském, řeckém nebo hebrejském jazyce.
Jen nezapomeňme, že to pro nás vydobyli
dva „cizinci“.
V jazyku se projevuje migrace snad nejvíce
ze všech složek kultury; namátkou: slovo korouhev pochází z mongolštiny, slova chalupa
z řečtiny, slova kukuřice z turečtiny, slovo
chmel má základ v kavkazských jazycích atd.
Souvisí s tím jeden jazykový paradox: dnes
obyčejné jméno Petra je původem z aramejštiny, znamená skála, odtud se dostala do
řečtiny a latiny ve stejném významu. Ve jméně předsedkyně Náro dní stany (Petra Edelmannová) toho tedy slovanského, natož českého není – bráno do důsledků – zhola nic.
Ve slově Petra nám to nemusí být tak zřejmé,
ale germánský původ příjmení slyší průměrně vzdělaný Čech. Dodejme jen, že Edelmann
znamená šlechtic, aristokrat. Volně přeloženo: Šlechetná Skála. Nomen omen, ve svých
projevech by chtěla, povyšujíc se nad jiné
rasy, Česko neustále nějakých neušlechtilých
ras zbavovat.
Takových, co chtěli českou kulturu čistit,
už tu bylo mnoho. Například omezení obrozenci , již se nazývali puristy. Chtěli vyčistit češtinu od germanismů. Místo německého flaška
vynašli napojčina vydmutina, místo německého kapesník čistonososuchoplena apod.
Museli přijít jiní obrozenci se světovým roz-
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
4
Ô XENOFOBIE U NÁS
Ô
hledem, aby takové nesmyslné tendence zatrhli, a naopak do cizích jazyků sahali pro nová
slova, která čeština neměla (například vzduch
z ruštiny).
Náboženství...
Původní náboženství (jedna z utvářejících
složek civilizace a kultury) na „našem“ území
bylo pravděpodobně náboženství Keltů, kteří tu byli dávno před Slovany. Slované si přivezli z Asie různé okultní záležitosti a živý polytheismus. Z hlediska dnešních národních
zájmů, jak je formuluje Národní strana, nebo
jak se k nim vyjadřují nacistické hnutí jako
Národní odpor apod., bylo přijetí křesťanství
vskutku největší tragédií. Ježíš Nazaretský –
jeden z nejslavnějších
utečenců všech dob
(spolu s rodiči utíkali do
Egypta) – je v našem
prostředí cizák nejcizejší, neboť nejenže nevstoupil nikdy na naše
území, ale nevstoupil
nikdy ani na území Evropy. Přesto jeho příběh
a jeho myšlenky dokázaly ovlivnit naši českou
(ale i jinou) kulturu jako
máloco jiného.
ších barokních stavitelů působících na Moravě i v Čechách je Ital Giovanni Santini, který
postavil např. p outní kostel Křtiny, nebo Zelenou horu u Žďáru nad Sázavou aj. (viz obrázek) dnes p atřící pod UNESCO. Bez těchto
cizinců migrujících Evropou by naše kultura
byla ochuzená o mnohé věci, které dnes právem vnímá celý svět jako jedinečné výtvory
jedinečných lidí.
Hudba
Dnes máme pocit, že zaslechneme-li nápěv
písně „Ej lásko, milá lásko“, že jsme u pramenů toho, co je skutečně české, resp. moravské. Nicméně podoba dnešní takzvaně lidové hudby je opět dána migrací mnoha
světě známí jako pivaři. Nicméně pivo není
vynález původně slovanský. Kolébkou oblíbeného moku je starobylá Babylónie, odkud
se pěstování rozšířilo k Peršanům, od nich ke
Kavkazu, z kterého se skrzevá míšení kultur,
nájezdy a migraci dostalo až k nám.
Stejně tak je na tom víno. Slovo má základ
v románských jazycích a stejně tak surovina,
kterou označuje. U nás se rozšířilo až s křesťanstvím, pro potřeby mešního vína. Velkou
zásluhu na rozvoji jeho pěstování má opět
Karel IV. V románských jazycích a zemích dále
nacházíme původ takových dobrot, jako jsou
broskve, meruňky, nebo dokonce ovocný mošt
(všechna slova původu románského). Toto
všechno, co je nám dnes běžné a samozřejmé, souvisí se slovanskou vynalézavostí
a umem jen pramálo.
Nakonec zmiňme
snad dodnes trochu tajemně znějící „šafrán“.
Dnes symbol vzácnosti, dříve díky teplému
klimatu Moravy a Slovenska běžné zboží.
Původ šafránu je v Íránu, odkud ho dovezli
do Evropy migrující
Arabové. Stejně tak slovo samo je arabského
původu a docestovalo
k nám přes turečtinu a
latinu (safranum).
Státní uspořádání
Kolem sedmého a osmém století zde nebyl
český národ ani z hleCizinec nerovná se nediska společenského
přítel
uspořádání. Spíše tu
A mohli bychom pobyly shluky slovanských
kračovat dál a dál,
kmenů, po těch největPoutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře od Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Cizince, který „znečistil“ naši čistou
mohli bychom sáhnout
ších třech se jmenují
kulturu.
Foto: internet
do kterékoliv oblasti
naše tři územní oblasti:
lidské činnosti, ale
Čechové, Moravané,
myslím, že ilustrativSlezané. Ti a mnozí dalních příkladů padlo dost a dost.
neslovanských národů a kmenů. Na jedné
ší se začali sjednocovat, aby odolali nájezdům
Z výše napsaného neplyne, že tu není nic
straně je ovlivněna kočujícími germánskými
Avarů. Prvním, kdo je sjednotil, byl opět „cizipůvodního. Původního je u nás mnoho, ale
hudebníky, na straně druhé styky s hudebnínec“ z Franské říše, zvaný Sámo.
nemůžeme zapomenout na to, že nemalou
ky maďarskými, rumunskými, ukrajinskými.
Formovat do státního celku, kde najednou
úlohu na podobě našeho státu mají cizinci.
Různé formy lidové muziky jsou výsledkem
je král, šlechtici a poddaní, správní celky spaJistěže bylo mnoho cizinců, kteří chtěli toto
vzájemným ovlivněním německých a českých
dající pod jednotlivá panství šlechty atd., se
hudebníků - například střídání čistého hraní
Slované začali až po vzoru Franské a později
území ovládnout, chtěli z něj Slovany, p ozděnástrojů a zpěvu v písních kolem Jihlavy.
německé říše. Z pohledu nacionalistů všeho
ji Čechy vytlačit. Díváme-li se ale do historie,
Naopak v „cimbálovkách“ z Horňácka (výražení by se dalo říci, že tu pod „cizím“ vliřez mezi těmi, kdo prospívali a kdo nějak náchodní Morava) jsou slyšet divoké rytmy romvem opět zaniká původní slovanská identita.
rodu ubližovali, nevede mezi cizinci a domásko-maďarské. Pro zajímavost slovo cimbál je
Abychom zachovali tu původní, museli bycími, ale mezi mocichtivými diktátory většířeckého původu, sám cimbál je vynálezem
chom být ještě na dlouho jen „prvobytně poho či menšího formátu, kolaboranty a bezpástarých Asyřanů a velký cimbál p edálový, jak
spolnou společností“.
teřními p odrazáky a mezi politiky, umělci,
jej známe dnes, pochází od hudebníků z Maa vůbec občansky v dobrém směru aktivníďarska. V hudeckých písních teskní zase
Architektura
mi lidmi snažících se o to, aby v naší společmelodie stále migrujících Vlachů atd. Ze všech
Ani architektura není nic, co by se přirozenosti zanechali výraznou stopu a pozvedli ji
zmíněných, ale mnohých dalších vlivů místně vylouplo z divokých a dobyvačných Sloo něco výš.
ní vytvořili krásnou rozmanitou hudbu, která
vanských hlav. První zděné stavby zde budozase ovlivňovala jiné národy a s těmi všemi –
vali misionáři ze západu, pak z východu.
Radim Ošmera
od staré a daleké Asýrie p o dnešní velejemRománské památky zachované z 11. – 12. st.
Autor studuje český jazyk a literaturu,
nou Francii – jsme skrze hudbu spojeni.
jsou dovozem z Německa, Francie a Itálie. Nejje vlastencem, ale se zdravým rozumem.
významnější stavby doby gotické jako napříPivo, víno a jiné pochutiny
klad chrám sv. Víta, Karlštejn nebo Pražský
Bez migrace bychom neměli nejen naši
hrad, jsou dílem Francouze Matyáše z Arassu,
kulturu, ale neměli bychom dokonce ani
posléze Němce Petra Parléře (oba p ozval do
mnoho z naší kuchyně. Tak například jsme ve
Čech císař Karel IV.). Jedním z nejvýznamněj-
5
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006
Ó
Ó
Ó
XENOFOBIE U NÁS
 Národní strana pátrá, radí, informuje
V našem časopise se snažíme přispět k překonávání neporozumění a xenofobie a k odmítání rasismu a nacionalismu jako zcestných a ničivých ideologií. Na přívržence
a šiřitele těchto teorií totiž můžeme bohužel
narazit i v České republice. Ať už se jedná
o surové neonacisty z Národního odporu nebo
o slušně se tvářící populisty z Národní strany.
Ale abychom jen neobviňovali a dali prostor
přímému vyjádření názorů, uveřejňujeme
odpověď, kterou zaslal 1. místopředseda Národní strany na dotaz fiktivního občana nespokojeného s přítomností cizinců v České
republice. Neexistující osobu jsme použili,
protože Národní strana odmítla s námi skutečnými lidmi (kteří ji kritizují) diskutovat.
Bohužel je nutné konstatovat, že exponenti Národní strany vykazují základní nepochopení pojmů, jako jsou lidská práva, práva
uprchlíků, tolerance mezi národy a etniky či
multikulturalismus. Zcela mimo jsou (na úrovni rasistických „myslitelů“ předminulého století) také výklady z hlediska biologie či antropologie. Odpovědí časopisu PŘES na takové
nesmysly jsou články rozebírající problematiku xenofobie, rasismu a nacionalismu z hlediska zastánců lidských práv.
Pro maximální autentičnost nebyl text Národní strany redakčně krácen a jazykově či
pravopisně upravován. Dopis, který jsme NS
zaslali, necháváme také v původním znění
(vč. záměrných chyb) - viz následující strana.
Dobrý den Zdeňku,
Reaguji na Váš dopis, který jste zaslal Národní straně a rád by jste chtěl poznat, co si o
tomto popsaném Vámi popsaném stavu myslíme. Ve své podstatě máte pravdu s těmi cizinci. Pokud jsou to turisti, jen dobře pro naší
ekonomiku. Problém cizinců zde natrvalo
ubydlených, načerno zaměstnaných je dalekosáhlejší, než se lidé domnívají. Víme že celkovou tendencí EU je tzv. multikulturismus,
což do jiné srozumitelné řeči můžeme přeložit smíchání všech kultur, ras a vyznání na
jednu velkou hromadu a z toho udělat něco
nového, neidentifikovaného euroevropského.
Po vědecké biologické bázi, bychom toto mohli
nazvat pokusy o klonování. Co z prvních pokusů každé vědecké práce může vzniknout,
můžeme se jen domnívat. Zpravidla jsou to
věci těžko popsatelné. Taktéž politika so cialistů je nastavena podle EU tímto směrem, a
to z jednoho prostého důvodu. Český národ
pomalu vymírá a proto se snaží, naši rádoby
velcí politici, tyto genetické aspekty vymírajícího národa nahradit přistěhovaleckými modifikacemi, které po celou existenci českého
národa nemohou být Čechy,
Moravany a Slezany a ani jejich potomci
ne. Také současná politika so cialistů je bez
pravidel a řádu, tedy úrodná půda pro Ty,
kteří za každou cenu chtějí parazitovat na státním systému, ať jsou to, Číňané, Vitnamci,
Rusové, Ukrajinci, nebo Cikáni. Naše státní
moc zákonodárná a moc výkonná tento chaos podporuje, českým lidem bere práci a
umožňuje za účelem většího zisku tuto legislativu překračovat a nepostihovat. To je ovšem
jedno z těch menších zel. Můžeme čekat nebezp ečnější zlo v podobě Islámu. To je hlavní
nebezpečí nejen českého národa, ale i celého světa. Sfanatizovaný muslim je daleko
nebezpečnější, zákeřnější, než jakákoliv odbojová složka v době války, kde ztráty se předpokládají a na útoky jsou
lidé třeba jen duševně, ale přesto připraveni. Rozpínavost a prostředky k dosažení světové převahy Islámu jsou všeobecně známé a
již vyplívá z náboženství, které vyznávají. Tady
je TO hlavní nebezpečí. Zaměstnávat cizince, třeba jen na nižší nekvalifikované práce
je zcela nesmysl. Vždyť genetické dispozice
každého člověka jsou dány a někteří zvládnou duševně
méně náročnější ale fyzicky náročnou práci a jiní obráceně. Cizinci u nás převážně dělají psychicky méně náročnou práci, tak jak
jsem ji popsal v prvním případě, ale proč podporovat českou nezaměstnanost a neokázalé
a nemorální zbohatnutí založené na lidském
zoufalství a beznaději ikdyž převážně cizinců. To vše se dá odbourat jediným prostředkem nastolením
přesných pravidel a řádu a přísně postihovat jejich p orušení. Po ničem jiném lidé jako
Ty, Tví přátelé, já, nebo mé okolí netouží. Jediná cesta jak zabránit zániku národa je silná
čára za dosud prosazovanou anarchií, jejíž
hlavní zbraní jsou pevná pravidla, vlastenecké, etické a morální hodnoty a pevný řád,
nedovolit rozpínavost cizinců a učit se sami i
své děti ctít a respektovat dobré zákony. Tyto
zákony však nejdříve musíme
vymyslet a prosadit. Žádní zelení nás nemohou vyvyklat, neboť oni sami neví o politice a její historii zcela nic a v neposlední řadě
neví, ani kam sami patří. My to však víme a v
tom je naše síla. Jen čekáme na dobu, kdy
konečně i další češi si toto uvědomí. Většinou
si to člověk uvědomí tehdy, když už je pozdě
a tady je reálné nebezpečí pozdního uvědomění,
proto naším hlavním úkolem je seznamovat naše české lidi s cennými a trvalými hodnotami a obrátit vývoj národa v jeho prospěch.
To by bylo snad vše a předem děkuji Zdeňku za Váš zájem
S pozdravem
Dušan Kučera
1.místopředseda NS
Dušan Kučera
Pocházím z Valašského Meziříčí, kde jsem se
v roce 1962 naro dil. Po absolvování učiliště
a střední školy jsem byl zaměstnán v oboru
lesní správy a později ve státních službách.
Od roku 1994 podnikám. Letošním rokem
jsem zahájil studia na Vysoké škole politických a společenských věd. Jsem ženatý
a mám dospívající dceru. Dohovořím se anglicky, španělsky a rusky. Do Národní strany
jsem vstoupil začátkem roku 2003. Mezi mé
zájmy p atří především politika, ro dina
a sport. (zdroj: ww w.narodni-strana.cz)
Příznivci NS na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku v únoru 2006.
Foto: Salik
Článek sestavili
Radim Ošmera a Jiří Koželouh,
aktivisté kampaně Bezpečí pro uprchlíky.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
6
Ô XENOFOBIE U NÁS
Ô
 Dopis pro Národní stranu
Dobrý den,
jmenuji se Zdeňek Sedlák, bydlím v Praze,
pracuji v prodejně počítačů. V poslední době
mám pocit, že v Praze (nevím jak jinde) je
nějak víc „tmavých“ lidí (nevím, jak je nazvat přesně). Boužel to nejsou turisti, ale mám
pocit, že jsou to lidi, kteří tady bydlí nebo
něco. Když by to turisti byli, bylo by to v pořádku, my taky cestujeme, taky sem někdy
turista jasně. Ale teď – (nevím) myslím, že s
těma lidma je tu nějak víc a víc problémů.
Podívejte, neumějí česky a p ak si přijdou něco
nakupovat a člověk neví, co vlastně chtěj.
Další věc je, že sou od někut z Asie a Afriky a
člověk aby měl strach, co od nich může čekat, myslím jaké jsou jejich zvyky a náboženství a tak, slyšel jsem třeba, že islám přímo vyzývá k zabíjení, což nevím, jestli je
pravda, ale nedivil bych se . Nebo mohou přinášet nějaké nemoce?
Ale proč vlastně píšu. Chtěl jsem se něco
dozvědět o přistěhovalectví a dostal jsem se
na vaše stránky, taky na stánky ministerstva zahraničí a zistil sem, že se některým
cizincům dokonce dávají byty, nebo peníze
– dávky. Nevím, co si myslíte vy o těchto praktikách, já mám mnoho známých, kteří taktak
vyjdu s rozpočtem, mají malý byt a najednou
se dovím, že tu nějaký muslim dostane byt…
Píšete, že byste některé, zvláště problematické menšiny (když třeba nepracujou a kradou) vystěhovali, já bych s tím tak trochu souhlasil, ale nebojíte se, že by to narazilo u té
Strany zelených a dovíjakejch hnutí (který
hájí jejich práva a zapomínaj vlastně na práva Čechů), že by pak kolem toho udělali velikej humbuk, Já nemám rád násilí, což je mi
sympatické i u vás, že se dištancujete od nějakých těch násilných metod, na rozdíl třeba
od těch, co nevědí co a hajlujou apod.
Ještě by mě zajímala jedna věc. On je tu
takový problém: mám spoustu kamarádů,
který nemůžou najít práci, a pak tady je
spousta rusko/ukrajinsko mluvících, který
bůhvíkde sehnali kontakty a pracujou tady.
Na druhou stranu mě napadá, jestli by přece jen někdy nebylo lepší tady nějaké cizince zaměstnat, on jim člověk může dát míň
peněz a jim to stačí. A pak třeba tu lepší práci
dát Čechům. Myslíte, že by třeba bylo dobré
prosadit zákon, který by rozdělil, že takovou
a takovou práci budou dělat cizinci a jinou
dostat nesmí, aby nebrali práci nám, což se
myslím děje (hlavně třeba se podívejte, kolik
je tu vietnamských prodejen).
Omlouvám se, že jsem se tak rozepsal a
předem moc děkuji za odpověď, nebo alespoň nějaké vyjádření. Máte mé sympatie.
Z. Sedlák, Praha
 Ultrapravicová hnutí v České republice
Komentář k prezentacím, stanoviskům a aktivitám některých novodobých národovců
a nacistů.
Statistika pouze dosvědčuje
Vinou fašistických, nacionalistických doktrín různého ražení zemřelo pouze ve 20. st.
několik milionu lidí. (Jen ve 20. st. proběhly
na Zemi více než dvě desítky genocid1.) Vinou nacionalisticky a xenofóbně laděných
ideologií byla po tisíciletí mezi lidmi šířená
nenávist, která byla snad nejiracionálnější ze
všech svých odrůd (neboť kdo může za to, že
má černou pleť, čím se provinil člověk, který
se narodil za hranicemi nějakého státu, v jiném kmeni apod.). Bohužel vinou těchto iracionálních a zvrácených doktrín dodnes na
světě umírají lidé. Dodnes je hlásána nesmiřitelná nenávist vůči všem JINÝM, kteří mají tu
smůlu, že jsou právě v menšině.
Hnutí, o nichž je řeč, nejsou však čímsi pro
nás vzdáleným, něčím, co bychom znali jen
z televize a ze zahraničních filmů. Nenávistné ideologie, opírající se o teorii nadřazenosti
ras a nenávist ke všem takzvaně jiným, bují
hojně i v České republice.
V roce 2005 se počet přívrženců neonacistických hnutí (tedy nepočítejme národní nacionalisty) odhadoval na 10 0002. V témže
roce bylo stíháno 294 osob za rasově motivované trestné činy, pravomocně odsouzeno
bylo za tyto činy odsouzeno 159 osob. Uvědomme si však, že to je jen zlomek z toho, co
ve skutečnosti může policie evidovat. Za deset let 1995 – 2005 bylo evidováno 3 000
rasově motivovaných trestných činů. Z toho
10 vražd (v roce 2005 3 vraždy). Uvedená
čísla by soudného člověka neměla nechávat
v klidu. Nicméně nutno k nim dodat, že
o situaci nevypovídají. Dalo by se říci, že spíše napovídají o tom, jaká je realita. Z práce
našeho i dalších občanských sdružení zabývajících se lidskými právy víme, že čísla rasově motivovaných trestných činů – vraždy pro
tentokrát vyjímaje – by se dala ztrojnásobit,
možná i zvícenásobit.
Zajistíme evakuaci Romů
Ultrapravice se dá dělit na extremistickou
až militantní umírněnou, populistickou (pořád ale v rámci onoho ultra). Nicméně obecně platí, že ultrapravice jako celek hlásá čistou rasu a národ, nadává a vyvolává nenávist
vůči etnickým menšinám nebo homosexuálům. Některá ultrapravicová hnutí proti nim
podnikají násilné útoky. Mohli bychom skončit tím, že konstatujeme, že všechna hnutí
vycházejí ze zvráceného myšlení a byla by to
pravda. Nicméně myslím, že není bez zajímavosti podívat se na některá z nich podrobněji.
Začněme u skupin, které patří do umírněných. Náro dní strana (www.narodni-strana.cz) – je legálně zaregistrovaná politická
strana, kandidující ve volbách 2006 do PS
(získala 0, 17 % hlasů). Svoji politiku staví na
„obraně národa“. Hlásá, že mezi politiky chybí povědomí o národních zájmech, že národní identita je ohrožena, že cokoliv cizího je
třeba vyvézt za hranice. Výrazným nápadem
volebním spotu byl závazek k tomu, že NS
zajistí evakuaci několika tisíců Romů do Indie. Podobné nápady se objevují i v souvislosti s jinými menšinami – například německou. Ve své hlásné troubě – časopise Národní
politika – otiskla NS článek o tom, že je připravena dokončit odsun Němců. Ostatní pří-
chozí cizince pak nazvala „plevelem, který
zaneřádí tvoji okrasnou zahradu“, a proti kterému je potřeba postavit „jakýkoliv štít“, aby
bylo zabráněno jeho šíření.
Že se s Národní stranou pohybujeme v rámci ono ultra, že jsme tedy svědky silného extremismu je vidět i na jazyku, který je jednotně používán. Vše je jaksi na hraně, vše na
pokraji kolapsu, výbuchu, destrukce: „Stalo
se to, čeho jsme se všichni obávali, to, na co
někteří poukazují, to, proti čemu je nutné
bojovat s absolutní razancí... dokud je čas“.
Typ icky patetická stavba věty – zájmeno „to“
trojstupňovitě charakterizováno jako démon
veškerého zla. Na závěr ještě dodatek, že čas
našeho zániku vlivem jakéhosi TO se nachyluje, jsme na hranici apokalypsy. A kdo že
nás to ohrožuje? Nic menšího než „útoky
multikulturních učení“, „nájezdy neevropských migrantů cizí víry, kultury i zvyků.“ atd.
Agresivita je zřejmá a neskrývaná z výběru
slov: nájezdy, útok, b oj totální silou.
Při čtení textů jsme neustále masírování nemístným nadsazováním a bitím se do prsou:
„Vstup Národní strany do nového roku byl imposantní ...prokázali jsme, že slušnost a pravda
s poctivostí a odvahou mohou překonat i totální
sílu, sílu, která vládne této zemi.“ Petra Edelmannová (předsedkyně NS) pokračuje: „je mi ctí stát
v čele těch, kteří půjdou třeba i proti všem, jen
aby dostáli slibu, (…) slibu, nad nějž není, slibu
udržení českého národního státu.“ Zvláště oblíbené jsou samozřejmě slova: vlastenec, rodák,
národovec. Typická jsou spojení charakterizující
všechny ideologie: Silné: Národní strana je připravena…, primitivní: někdo má zlý nápad…,
hlasité: jsme to my, kdo má pravdu…, expresivní: komunistická stvůra, b olševická hydra.
1) Ternon, Yves, Genocidy XX. st. Praha 1997, Themis
2) Statistická čísla v tomto odstavci pocházejí ze Zprávy o extremismu na území ČR v roce 2005 vydané MV ČR. www.mvcr.cz
7
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006
Ó
Ó
Ó
XENOFOBIE U NÁS
přísný a inteligentní vědec, to vše mu nedoManipulace s fakty současnými i minulými
volovalo upadnout do primitivního extremisZvláště nápadná, a tedy hloupá je manipulamu. Za vše hovoří to, co NS dnes obecně krice s fakty. Dnes, ve světě informačních závodů
tizuje: Palacký byl stoupencem názoru, že pro
NS vede svoje stránky i časopisy na principu
Čechy je výhodnější zůstat v rámci velké funRudého práva z dob 70. a 80. Tedy žádné inforgující federace Rakousko-Uherska (kterou
mace a argumenty, ale jednostranná interpretedy R-U byla jen částečně a jen krátce). Natace reality bez jakýchkoliv opor rozumu. Napsal knihu Idea státu rakouského. A myslím,
příklad si všichni jistě vybavíme kauzu napadení
že se dodnes asi obrací v hrobě, když NS kažKateřiny Jacques policisty. Zatímco například
doročně chodí uctívat jeho památku.
na Aktuálně.cz vyšel zevrubný komentář respektovaného novináře Karla Hvížďaly, který celou
Ideologie a sektářství
situaci na mnoha stranách analyzoval, uváděl
Apokalypsa – vnitřní a vnější nepřítel (kolabopochybení všech zúčastněných, NS na svých
ranti a imigranti) – uctívání otců ideologie (byť
stránkách napsala krátký komentář: „NS podnepravých) – jednostranné vidění světa. To vše
poruje policejní zásah proti KJ“ (...) „proti anarjsou charakteristické znaky zaslepené ideologie,
chistické aktivistce Kateřině Jacques (...) Jedkteré se bojí jakéhokoliv zpochybnění. Důkazem
nání anarchoaktivistky, mimochodem sestry
je například náš pokus vést s příslušníky NS diajiné neúspěšné rádobypolitičky posthavlovskélog o jejich stanoviscích, který skončil striktním
ho typu Moniky Pajerové, považujeme za cíleodmítnutím ze strany NS s tím, že „to nemá smynou provokaci s úmyslem vytěžit z této co nejsl“ (Viz dopis, strana 7). Igor Blaževič, odborník
větší mediální pozitivum (...) atd.“
na ideologie a diktátorské režimy, poukazuje
Pozoruhodné a o mnohých rozporech v idena neschopnost dialogu jako na jeden z jasologii NS svědčící je její hlasité opírání se
ných projevů diktatury. A diktatura má vždy
o historii. NS se hlásí zejména k Janu Husovi,
styčné body se sektářstvím. Ve výčtu nám
Františku Palackému, Viktoru Dykovi a ke Karlu
chybí tedy už jen nevyšší duchovní, nebo jiné
Kramářovi. Ať už koncepce Kramářovy politiky
modly a jejich uctívání. Národní politika, lenebo dílo a angažovanost Viktora Dyka byla
den 2006: „Předsedkyně Edelmannová, na
v jistých směrech z dnešního pohledu rozporurozdíl od nás, kteří nemáme tu odvahu vyplná, byly to významné a pozoruhodné osobstoupit se svým názorem na veřejnosti dennosti začátku minulého století. Je proto nanejnodenně riskuje jen proto, aby lidem otevřela
výš urážející, že se na ně odvolávají podivná
oči(...).“ Národní politika, březen 2006: o voindividua z NS. Ale budiž, dejme tomu, že něco
lebním lídru NS, Janu Skácelovi – „Pardubicz jejich myšlenek se NS hodí dnes do krámu.
ký rodák, někdejší politický vězeň, vynikající
Problém ale nastane u dalších jmen, tam je
šachista, dělník, později podnikový právník,
nekonzistentnost ideologie naprosto zjevná.
dnes ekonomicko-právní poradce. Muž exceZaprvé Jan Hus byl přísný humanista a nikdy
lentní paměti a pevného životního i politickéby nešířil národnostní nenávist, která by měla
ho postoje (...). Hrdý národovec a vlastenec,
končit násilím. Kritizoval pouze zkorumpovav obecné sféře konservativec.“ Všimněme si
nost církve a žádal, aby se církev ve svých
stavby charakteristiky: v prvé řadě lokální začinech držela toho, co říká. Pokud kritizoval
kotvení, aby bylo jasné, že pochází z Česka,
nějaké cizince, nepouštěl se do nich kvůli jepotom trpitelský akcent – mučedník, poté: šajich národnosti, ale kvůli tomu, že chtěli uzurchista, dělník, podnikový právník, tedy norpovat moc. Jan Hus s pozdějším tzv. husitstvím
nemá nic společného, nikdy neprosazoval násilí a
válku, a pokud válku, tak
pouze argumentační. Řečeno slovy jeho vrstevníků,
jeho argumenty byly jako
meče. Ale byly takové práHlavička webové stránky skupiny Národní odpor.
vě proto, že byly racionální, že vycházely z přísné a
věcné analýzy skutečnosti. Pokud p o něčem
mální člověk. Zdůraznění národovce a konzerpátral, vždy se snažil dobrat pravdy a podřídit
vativce: jako by se bál, že to nebude vidět,
se jí, i kdyby to nebylo po jeho gustu. NS dělá
jako by měl jakýsi komplex toho, že v jeho díle
přesný opak. Neargumentuje, cenzuruje, vybíse to dostatečně neprojevuje. Ponechávám na
rá si z reality jen to, co se jí hodí (např.: hovoříc
čtenáři, aby srovnal s jinými životopisy.
o odsunu Němců po 2. sv. válce , zmiňuje pouze
Národní strana je hnutí, které stojí na ideokolaboranty, zapomíná na drtivou většinu nelogii národního nacionalismu – tedy i když se
vinných lidí), a tedy svoji pravdu roubuje všuod německého nacismu distancuje, je jeho
de, kde je jí to zrovna potřeba. Pokud se zastavíodrůdou. Nicméně v ČR působí i jiná hnutí,
me u Františka Palackého, je to komplikovanější
která se naopak k německému nacionalismu,
případ. Pohlédneme-li na Palackého z ptačí perresp. přímo k Adolfu Hitlerovi hrdě hlásí.
spektivy dá se říci, že jakákoliv ideologie mu
Boj Národního odporu
byla cizí. Byl silně vlastenecky založený, nicméPodívejme se na jedno z nejznámějších
ně to nebylo jediné, co by určovalo jeho postohnutí hnědé ultrapravice – NÁRODNÍ ODPOR
je. Mimo to byl také silně věřící evangelík a
(NO, www.odpor.org). Podle již citované zprávy o extremismu v ČR, je právě NO hodnocen
jako nejmilitantnější neonacistické hnutí.
Otevřeně se hlásí k Adolfu Hitlerovi a nazývá jej Nejvyšším. Konec 2. války vnímá jako
tragédii: „Říše se ocitla v troskách a spolu
s ní i naděje evropských národů na vymanění se ze spárů bolševické saně, která se přivalila z Východu a ničila vše jako hejno sarančat.“ 3 Používá symboly Třetí říše, hákové
kříže, hailování, zdraví se jako nacisté za
2. sv. války atd. Jako správní ultrapravičáci
bojují proti sociálnímu systému a navrhují,
aby se každý staral sám o sebe a nebyl na
Systému závislý. Nicméně to pak pro NO znamená: „(...)být připraven na nečekané situace a [být] schopen se s nimi zodpovědně vyrovnat. Ruku v ruce s psychickou připraveností
jde i připravenost fyzická a – řekněme – i militantní. Měli bychom se udržovat v kondici.
Kondice samotná však nestačí. Je třeba se
ozbrojovat, stejně jako i vzdělávat v oblasti
přežití a boje. Dnes není problém pořídit si
zbrojní průkaz a zbraň (...).“
Vyzývá proti systému a navrhuje alternativu: systém vlčí smečky – „bez smečky se nedá
žít“ – a velké kamarádství „podle opravdových hrdinů, Foglarových Rychlých šípů.“4
A zde, stejně jako u NS, dochází k nedomyšlenosti ideologie, k vnitřním rozporům. Z kamarádství Rychlých šípů vyrůstala aktivní tvůrčí činnost, která obohacovala lidi kolem,
vyrůstala z něj p omoc bližnímu. Ať už se nám
jejich příběhy dnes zdají jakkoliv vyumělkované, jsou všechno jiné než předobraz pro
agresivní bandy pomatených a zakomplexovaných neonacistů. Stejná pomýlenost se
projevuje například k přihlašování se k Sokratovi či Ježíši Nazaretskému. Oba dva jsou
symbolem humanity, jako první formulovali
myšlenky, na kterých dnes stojí to nejlepší
a nejhumánnější z evropské civilizace.
Zmínění myslitelé prosazovali duchoví život a angažování se pro
dobro druhých. Národní
odpor naopak prosazuje
militarismus. Vyzývá
k útokům na Židy, Romy
a další národnostní menšiny. Je dokonce militantZdroj: internet
ní natolik, že se jej bojí i
státní aparát. Už několikrát
jsme psali o akci z minulého jara, kdy NO organizoval průvod městem Brnem za přihlížení p olice a za oficiálního souhlasu města. Policisty byla násilím „odklizena“ pouze
poklidně demonstrující hrstka kamarádů držící transparent „Neonacismus není názor, ale
zločin“. Pořádají-li někde koncert , demonstraci či pietní akci při vzpomínce na někoho
z nacistů, bojí se policie zasáhnout. Při přímých dotazech policie odpovídá pouze ve
stylu, že monitoruje jejich činnost. A je cítit
strach. Prazvláštní a hrůzostrašná je pro nás
občas se projevující se sympatie. Například
když NO organizoval domobranu v Ostravě-Porubě, chtěl se s nimi sejít i místní starosta
3) Veškeré citace z NO pocházejí z www.o dpor.org
4) Parafráze z www.odpor.org
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
8
Ô XENOFOBIE U NÁS
Ô
a jednat s nimi. Neuskutečnil to pouze na základě nátlaku Bruselu, různých NNO a Židovské obce. Nicméně nikdo nebyl potrestán ani
stíhán. Největší strach jsem zatím zaznamenal
při vyšetřování rasově motivované vraždy v Ostravě v roce 2005. Policie udělala prohlídku
jednoho z bytů mladého neonacisty a našla
mnoho tiskovin, ilegální časop is, dopisy, kde
se navzájem členové oslovovali hodnostmi. Zjistilo se přímé spojení na mezinárodní fašistické
organizace. Zjistilo se, že hnutí je organizovano více, než se předpokládalo. K tomu přišlo
několik výhružných dopisů a soudní stíhání
i policejní pátrání bylo zastaveno.
Vazby na zahraniční organizace komentuje i zmíněná Zpráva o extremismu v ČR. Píše,
že národovecký charakter organizace nebrání propojení s jinými národovci dalších zemí,
dokonce přizpůsobování se jejich požadavkům, které jdou jasně proti našemu státu.
Nejpodivnější jednání NO popisuje Zpráva:
„Např. počátkem srpna 2005 prohlásil jeden
z předáků NPD, který byl pořadatelem pochodu ve Wuensiedelu k uctění památky Rudolfa Hesse, že pokud se pochodu chtějí čeští tzv.
autonomní nacionalisté zúčastnit a vystoupit na něm s projevem, musejí ve svém projevu přistoupit na tzv. navrácení Sudet Německu a Rakousku, a to výslovně větou: „My, čeští
nacionalisté přistupujeme na navrácení Sudet Německu a Rakousku“ .Tento p ožadavek
vnesl mezi příslušníky českého neonacistického hnutí rozkol. Část z nich ho označila za
nehorázný a absurdní a vyzvala k bojkotu
pochodu. Jiná část českého neonacistického
hnutí, reprezentovaná organizací Národní
odpor, však vydala výzvu, podle níž „chce
společně s německými kamarády budovat
novou Evropu a přenést se přes staré křiv dy“
a bojkot pochodu odmítla.“5
Nositelé hodnot veškerenstva
Národní odpor je militantní nejen v činech, ale
i ve slovech. Hojnost slov jako válka, boj, zbraň,
připodobňování se k vlku, krev poražených, bestie (jako označení blíže neurčeného systému EU)
atd. je tak požehnaná, že si s výše zmíněnou NS
těžko zadá. Vrcholem jazykového umu, trestí sebeprezentace NO je jejich Manifest.
My, nositelé hodnot dějin veškerenstva,
my, dědici nejvyšší kultury, my, potomci prvních vlajkonošů slávy, my, rytíři cválající na
plavých koních, my, vojáci třímající v rukou
pero i meč, my, odpůrci zhoubných a zločinných myšlenek nepřítele, my, (…)
Povýšenost, bláznivá jazyková expresivita.
Obrazy, které samotného autora vytrhují
v extázi. Svět, který je takto formulován, je
fantaskním světem Wágnerových oper plných
nadzemských hrdinů snů. Sny, které op ojují,
dávají pocit síly. Ideologií pokřivené sebevidění se stává jakousi drogou, po níž se člověk
cítí nekonečně mocný a silný. S ebevidění,
které je hodno psychiatrické léčby.
Vše, co není součástí „ nejvyšší kultury “, je
bestiální: „Had, jímž je okupant symbolizo5)
6)
7)
8)
ván. Máme v úmyslu bestii v jejím nápadu
zabránit.“
Slibují zánik světa, nebo zářivé dny své vlády: „V nový den buď znovu vyjde zářivé slunce, nebo se celý vesmír promění v jednu velkou černou díru.“ V mezičase se čeká na
mesiáše: „Je však jasné, že ON přijde. Musí
přijít. A jediný jeho p ohled rozbije celou proradnou myšlenku rovnosti.“ Pocit moci a nadřazenosti pak volá po krvi poražených, po
konečném zúčtování s podřazenými národy.
„Velký den se zrodí teprv e z potoků krve p oražených.“ A navíc po té krvi touží: „Ta doba
musí být blízko, naše hodina přichází!!!“
Nejsou sami
Věnovali jsme se dvěma hnutím podrobně.
Jsou to hnutí, která jdou v mnohém proti sobě,
navzájem často o sobě píší hanlivé články.
Jedni se označují za národovce a hlásí se ke
Kramářovi. Druzí se hlásí k Hitlerovi a jsou
přímými pokračovateli německého fašismu.
Bohužel, tato hnutí nejsou u nás osamocená.
Oglosujme alespoň některá další.
Jedno z nejradikálnějších hnutí je NATIONAL SO CIALIST EDUCATION CENTER –
NSEC (www.nsec-88.org). Zakladatel a Vůdce Brutus Maximus ve svém projevu, zveřejněném na jeho stránkách, říká, že chce, aby
centrum sloužilo „jako okno do svobody z dnes
utlačovaných zemí.“ Cíle NSEC jsou podle
webových stránek: „1) Co nejširší šíření NSliteratury a NS-informací všeobecně, a to vše
pokud možno zdarma nebo za co nejnižší
cenu. 2) Spolupráci s jinými stejně smýšlejícími organizacemi pro vzájemnou pomoc
v boji za naší Árijskou rasu.“
V chatových diskuzích se účastníci oslovují a zdraví: „Zdar kameraden.“; „Heil bruders!“;
„bitte Entschuldigen Sie!“; „Tak zatim Sieg
HEIL!“ Zároveň se otevřeně přiznávají k násilí
a násilí plánují: „Museli sme si davat sakra
bacha aby nas ten kripl nepoznal, protoze
jsme prave chteli aby si nebyl jistej kdo mu
dal po hub e. Ano byli jsme 3 na 1, ale proti
takove svini (…) je vse povoleno. Idealni je
provest to v zime, brzo tma a neni tolik lidi
venku...“ 6
„(…) - co takhle mu proste rozbit hubu? Urcite je znamo kde bydli. Ja a jeste 2 moji
kamosi sme takhle terorizovali jednoho hajzla. Proste sme vedeli kde bydli, kdy se zhruba vraci domu atd. a pak sme ho sledovali,
az prochazel parkem. Tam sme nandali kukly a beze slova ho zmlatili do krve...“7
Peníze čerpají z pro deje nacistických materiálů, filmů o Židech, o pochodech německých vojáků za 2. sv. války a „všechen výdělek jde na podporu NS boje“.8
Stránky obsahují videozáznamy z muzea
Adolfa Hitlera, mnoho nacistických materiálů (literatura, film, hudba), které si můžete
objednat. Ale také studie p odpořené fotodokumentací o tom, že holocaust neproběhl tak,
jak jej líčí očití svědkové a jak se o něm učí.
Méně agresivně vyhlížejícím, nicméně po-
Zpráva o extremismu: http://www.mvcr.cz.
Převzato z http://www.nazi-lauck-nsdap ao.com/cesky.htm, nekorekturováno , jen jsou vypuštěna jména.
Převzato z http://www.nazi-lauck-nsdap ao.com/cesky.htm, nekorekturováno , jen jsou vypuštěna jména.
Převzato z http://www.nazi-lauck-nsdap ao.com/cesky.htm
9
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006
dobně nebezpečným je Národní vzdělávací
institut (www.vzdelavaci-institut.com). Podle oficiálního prohlášení jeho cílem „je přinášet necenzurované informace z řady oblastí
a témat, které jsou dnes tabuizovány, nebo
dokonce kriminalizovány.“ Těmito tématy
jsou téměř výhradně propagování rasismu,
popírání holocaustu, rozšiřování xenofobních
myšlenek. NVI spolupracuje s dalším informačním serverem – Altermedia, který má
hned na úvodní stránce heslo: „Blaho vlasti
budiž nejvyšším zákonem.“ Na stránkách se
dozvíte, že mají být „alternativou ke sdělovacím prostředkům“ a „mezinárodní prezentací národních aktivit v České republice.“ Z toho
vyplývá, že „nebudeme předem stanovovat
žádné mantinely ani ideové hranice,“ tvrdí
prohlášení. O kousek dále je ale věta: „Budeme se snažit publikovat materiály na ideové
základně českého nacionalismu a tradičního konzervatismu (s důrazem na každé toto
slovo.)“ Což se přísně dodržuje. Dopisovatelé
webu kritizují migraci, snaží se sofistikovanými, neagresivními metodami dokázat, že migrace je škodlivá, vyzývají k rasismu, popírají
holocaust atd.
Podobných internetových médií, ultrapravicových hnutí, ať už rázu národoveckého či
rázu nacistického, je v ČR ještě mnohem více,
nicméně zde se na ně nedostává prostor. Zbývá už říci jediné.
§ 260
V § 260 trestního zákona se praví: „Kdo
podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod
člověka nebo hlásá národnostní, rasovou,
náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné
skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“
Na základě tohoto paragrafu je navýsost zřejmé, že (právně zjednodušeně řečeno) všechny
členy a sympatizanty obou hnutí, kterým jsem
zde věnoval prostor, je možné zavřít do vězení.
Drtivě se ale děje opak. Naopak – NS dokonce
kandidovala do Poslanecké sněmovny, NO je
bez problému umožněno pořádat koncerty, kde
se v alkoholovém rauši a za davové psychózy
na kilometr ozývá hrozivé „Sieg Heil“.
Je však otázka, zda by rok ve vězení pomohl. Důležité je něco jiného. Pěstovat v člověku úctu k lidem bez rozdílu rasy a barvy pleti.
Učit je, že teorie čisté rasy žene lidi do komor
s cyklonem B. A pak nezapomenout na to, že
zlo se šíří pomalu, neviditelně, že nemůžeme
usnout na tom, že jsme členy EU nebo na
čemkoliv jiném, a že z malého počtů poblázněných psychopatů se může snadno stát
politická nebo mocenská síla nedozírné moci.
K tématu také viz strany: 1, 4, 6
Vedle zdrojů uvedených v poznámkách děkuji Milanu Štefancovi a Luboru Kysučanovi za
jejich inspirativní připomínky při vzniku textu.
Radim Ošmera
Autor studuje český jazyk a literaturu,
je vlastencem, ale se zdravým rozumem.
ODJINUD
Ó
Ó
Ó
 Jak íránský režim bojuje o přežití
Čínský model po íránsku
Írán je zejména v posledních třech letech
Vyjmenovávat zásadní výhrady vůči stasnad nejčastěji citován jako možné riziko pro
vu lidských práv je po 27 let vlády tamního
Izrael, Spojené státy a potažmo pro celý zárežimu téměř zbytečné. I když pomineme
padní svět. Teze o íránských útočných úmyskritiku existence hojně využívaného trestu
lech jsou však často vedeny spíše politickými
smrti, jejž se nezříkají ani některé demokraohledy než realitou.
tické státy, zůstává hlavně politicky motivoMnozí seriózní analytici, kteří nejsou nucevaná perzekuce kritiků a odpůrců státního
ni zveličovat hrozbu kvůli politické agendě
zřízení a z pohledu Západu nepřijatelné ponebo navýšení rozpočtu své výzvědné agenstavení žen a menšin.
tury, upozorňují, že íránské vedení je i přes
Když loni v srpnu nastoupil do úřadu íránčasto bojovnou rétoriku velmi racionální, poského prezidenta Mahmúd Ahmadínežád ,
užívá jen takové pragmatické postupy, které
řada komentátorů usuzovala, že s nástupem
skutečně slouží jeho zájmům, a nikoli vypjaté
tohoto zaníceného revolucionáře vezmou za
ideologii. Konkrétně: Islámská republika podsvé mnohé změny k lepšímu, které v zemi
niká jen takové akce, které považuje za vhodproběhly za osm let vlády reformátora Moné z hlediska přežití režimu, jenž se k moci
hammada Chátamího – zejména značné podostal v roce 1979 svržením prozápadní monarchie Mohammada Rezá Pahlavího.
Přesto – nebo právě proto – je nutné
mít na zřeteli celou
škálu prostředků, které k tomu Teherán
používá. Na domácí
scéně s tím souvisí
neutěšený stav lidských práv. Na mezinárodním kolbišti
Írán udržuje a posiluje své postavení
mnoha způsoby.
A tak zatímco západní média sledují zhoršování íránských
vztahů s Evropou,
podmaňuje si Teherán v tichosti desítky
rozvojových, nikoli
však nutně bezvýznamných států. Daří
Moc v Íránu drží pevně ve svých rukou ajatolláhové (bohoslovci šíitského směru islámu).
se mu to i v jeho bezprostředním okolí:
Američané se v roce
sílení svobody médií, vznik stovek nevládních
2001 podíleli na svržení tálibánského režimu
organizací, emancipace ženského hnutí atp.
v Afghánistánu a o dva roky později svrhli
Úžas vyvolávalo už to, proč si vlastně Íránci
diktaturu Saddáma Husajna v Iráku. Washingbývalého důstojníka revolučních gard a naton tak Íráncům smetl z cesty dva velmi neprostého outsidera volebního klání vybrali,
přátelské sousedy, stabilní a silné vlády se
zvlášť s ohledem na zmíněné uvolnění předmu však místo nich nepodařilo ustavit - a vachozích let.
kuum zaplnil pronikáním svých politických
„ Reformátorské strany prosazovaly důleživlivů, tajných služeb, podnikatelů i charity
tá témata, jako je občanská společnost a svoprávě Írán. Jak v srpnu shrnul londýnský Kráboda tisku,“ vysvětlil to loni analytik v Praze
lovský institut pro mezinárodní otázky (Chasídlícího perskojazyčného Rádia Fardá Bill
tham House), v Iráku tak má dnes Teherán
Samii. „Zap omněly však na to základní: zavýrazně větší vliv než Washington.
městnanost, příjmy obyvatelstva a bydlení,“
Teherán své zájmy prosazuje i silným, byť na
dodal k faktu, že Ahmadínežád voliče oslovil
Západě podceňovaným kulturním a ekonomicsliby ze sféry každodenních starostí, a nikoli
kým vlivem. Ale také aktuálním a „dobře znánepříliš hmatatelných ideálů.
mým“ důrazem na jadernou technologii a podAčkoli Ahmadínežád nepatří na rozdíl od
porou takových skupin, jako je palestinské hnutí
Chátamího k duchovenstvu, mnohem více
Hamás či libanonský Hizballáh, které mohou svýnež on se hlásí k tezím islámské revoluce. Přemi gerilovými i teroristickými operacemi vůči „tysto se po roce jeho vládnutí dá říci, že do
kadlu“ Západu, tedy Izraeli, kdykoli připomenout,
stavu občanských svobod se tento ideový
že Střední východ nepovažují za svou sféru vlivu
návrat do tuhých 80. let příliš nepromítl.
jen Spojené státy, ale právě i „domácí“ Írán.
„Vidíte, že ženy tu chodí oblékané stále
volněji,“ upozornil autora článku na jaře vysokoškolský profesor v Teheránu, když hovořil o jednom z prvků, které západní veřejnost
kupodivu vnímá jako nejpalčivější: povinné
zahalování žen. „ Na Západě se toto téma vykresluje v příliš ponurých barvách - jen nevím, jestli je to z neznalosti, nebo záměrně,"
dodal akademik, jenž rozhodně nepatří ke
stoupencům islamistů.
Paradoxně je za Ahmadínežáda zakazováno mnohem méně periodik, než v éře Chátamího, byť za něj média trpěla hlavně v rámci
kampaní namířených konzervativní justicí
právě proti reformátorům, a tedy i samotnému prezidentovi.
I když nový šéf vlády Ahmadínežád klade
značný důraz na obnovu „původních
hodnot“ revoluce,
tedy patosu, který už
zavál čas a částečně
demontovaly předchozí politické reprezentace a nezájem
veřejnosti, výrazně
v uplynulém roce nepřibylo ani cenzury či
pověstných zátahů
proti desítkám tisíc
satelitních přijímačů,
v Íránu oficiálně zakázaných.
Samotní Íránci většinou příliš rozdílů
mezi dnešní a předchozí vládou nevidí.
„ Ahmadínežád nemůže mnoho změnit
k horšímu, ani kdyby
chtěl, zvlášť v oblasFoto: Milan Štefanec
tech, které se utvářely řadu let za Chátamího vedení,“ věří
jednadvacetiletý student Džavád. A některá
gesta, jako například jarní pokus umožnit ženám poprvé od revoluce opět vstup do hledišť fotbalových stadiónů, ukazují, že se Ahmadínežád dokonce pokouší některé šrouby
vládnoucí teokracie uvolnit. (Pravda, tuto iniciativu zastavil z popudu náboženského establishmentu nejvyšší vůdce země, ájatolláh
Alí Chámeneí.)
Tento vývoj má dva hlavní důvo dy. Jednak
režim potřebuje podporu veřejnosti například
v superdůležité kauze jaderného programu,
a patrně tedy Íránce nechce zbytečně popuzovat takovými „prkotinami“, jakou jsou zátahy na děvčata s vyzývavým make-upem.
Nad tím stojí ještě důležitější ohled: jak
náboženští konzervativci, tak liberálněji orientovaní reformátoři se i přes rozdílné postupy při výkonu moci vždy v principu shodovali v nutnosti udržet při životě zřízení Islámské
republiky. Mírné povolení uzdy národu, který
prahne p o „západních vymoženostech“, jako
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
10
Ô ODJINUD
Ô
je zábava, internet, nejnovější typy mobilních
telefonů nebo licenčně vyráběných japonských automobilů, je tedy i úlitbou, která
může do určité míry otupit veřejnou kritiku
vlády a oslabit opoziční hnutí.
Velmi podobně dnes postupuje čínský režim:
u moci je i díky represím stále Komunistická
strana Čín y a její funkcionáři, země je však dějištěm mimořádně tvrdého a rychlého nástupu
kapitalistických ekonomických metod.
V Číně přinejmenším část obyvatelstva na
tuto výměnu politických ambicí a svobod za
růst materiální životní úrovně přistoupila.
V Íránu, jehož obyvatelé se po krvavé zkušenosti z předchozí revoluce obávají jakýchkoli
dalších násilných zvratů, to může být podobné. „Poprvé od nástupu svrženého šáha na
trůn v roce 1941 je Írán zbaven jakékoli opozice, legální i podzemní,“ přiznal na jaře jeden z předních íránských disidentů.
Šváb jako roznětka nepokojů
Snad nejvýbušnější problém lidských práv
v Íránu dnes nesouvisí s výše uvedenými otázkami, ale s na Západě silně přehlíženými a
podceňovanými třenicemi mezi centrální vládou a národnostními menšinami, které v součtu tvoří zhruba polovinu obyvatelstva.
V posledních dvou letech došlo k dramatickým střetům hned na několika frontách.
Od loňska stále není klid v jihozápadní provincii Chúzestán, hlavní baště arabské menšiny v Íránu. V Chúzestánu došlo loni k řadě
pumových atentátů na vládní objekty a následným tvrdým raziím proti separatistickým
aktivistům i jejich domnělým podporovatelům. Od té doby připomíná provincie, již arabští iredentisté s vazbami na přilehlý Irák označují za Arabistán, sud prachu.
Takřka na denním pořádku jsou ozbrojené
srážky, b ombové útoky a zatýkání v B alúčistánu na jihovýchodě Íránu, podobná je situace
v oblastech obývaných Kurdy na severozápadě.
Snad nejbizarnější a zároveň nejvýbušnější
událost z této kategorie přinesl letošní květen.
Desítky tisíc íránských Ázerů, tedy početně
velmi významné menšiny spřízněné s obyvateli sousedního Ázerbájdžánu, se několik týdnů bouřily a zčásti i plenily vládní objekty na
severozápadě země, ale i přímo v Teheránu.
Ázeři, které dominující Peršané často nazývají posměšně Turci a šíří o nich anekdoty podobné těm českým „o policajtech“, sice zastávají i řadu vlivných postů v hospodářství a
politice země (patří k nim ostatně i vůdce Chámeneí). Jinak ale mají řadu důvodů ke stížnostem – stejně jako příslušníci ostatních menšin
např. nemohou mít školství v mateřském jazyce a jejich děti jsou proto vzdělávány v perštině. Rozbuškou zmíněné vlny násilností a následných smířlivých gest vyplašených politiků
ale byla kresba švába v dětské příloze perskojazyčného deníku Írán. Šváb byl mírně přihlouplý, a co především – mluvil ázersky.
Podobné střety většinou umocňuje skutečnost, že zmíněné národnostní skupiny jsou
zároveň náboženskými minoritami sunnitských muslimů v zemi, kde je státním náboženstvím převažující šíitský islám. Klid na tom-
11
to poli má pro vládnoucí establishment o to
větší význam.
Separatisté a nacionalisté bývají často podporování ze zahraničí, ze zosnování výbuchů
v Chúzestánu Teherán opakovaně obvinil britské tajné služby usazené za hranicí v Iráku,
kde sídlí i část íránských arabských opozičníků. Z pohledu vedení země proto nacionalistické vášně představují značné riziko. Ohrožují koncept, kdy je mezi obyvatelstvem
70milionové země potlačován etnický aspekt,
a soudržnost státu velkého asi jako dvacetinásobek rozlohy Česka je prosazována zdůrazňováním sjednocující příslušnosti k islámu.
Kdo koho zastraší více?
Snaha režimu zajistit si budoucnost je zjevná
rovněž z mezinárodních sporů o jaderný program. I izraelští vojenští experti, s nimiž autor
v poslední době hovořil, anonymně uznávají,
že Teheránu nejde o to zaútočit na židovský
stát, ale „jen“ o možnost mít k tomu potenciál,
a tedy odstrašující kapacitu, tedy prostředky
k odvrácení útoku na sebe sama. „Nap adnou-li
vojensky Írán, měli by se začít obávat dne, kdy
naše rakety s doletem 2000 kilometrů dopadnou na Tel Aviv,“ předvedl v polovině srpna tuto
teorii v praxi konzervativní ájatolláh Ahmad
Chátamí a na mysli měl eventuální izraelský
nebo americký útok na jaderná zařízení Íránu.
Jistá americká politoložka před časem připustila, že i kdyby Íránci neusilovali o vývoj nukleární bomby, ale pouze energetiky, jak tvrdí, o dstrašující kapacitu by získali už tím. „Protivníci
Íránu by museli počítat s tím, že si Teherán zkrátka onu zbraň může kdykoli opatřit,“ vysvětlila.
Britský novinář žijící v Teheránu a autor vynikající knihy o Íránu Christopher de Bellaigue nedávno výstižně shrnul: „Íránští vůdci
se úplného palivového cyklu nejspíš nezřeknou, pokud jim to ve výsledku nepřinese ještě vyšší bezpečnost.“ Jiní analytici dodávají,
že tím výsledkem může být např. uznání legitimity režimu ze strany USA a odložení snah
o jeho svržení k ledu. Přesně toho se domohl
v roce 2003 libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, když se zřekl zbraní hromadného ničení
a doslova přes noc se stal miláčkem mnoha
západních státníků hledajících příklad vzorového „polepšeného“ blízkovýchodního autokrata.
Britský Chatham House v srpnové obsáhlé
analýze íránského postavení ve světě shrnuje, že pozice země je stále silnější – byť čtenář
západního tisku by mohl mít při četbě mnoha článků přesně opačný dojem.
„Zatímco USA a Evropané pomalu protlačují nukleární kauzu soukolím Mezinárodní
agentury pro atomovou energii a OSN, Írán
dál kličkuje a je si jistý svým vítězstvím, neboť situace je pro něj stále výhodnější,“ napsal
Královský institut pro mezinárodní vztahy.
To by zajisté laho dilo sluchu řadových Íránců, v nichž se snoubí často vyhrocená národní hrdost s pýchou, že i jejich země dokáže to,
co západní velmoci: být na špici technického
rozvoje. Mezinárodní tlak na Teherán, jakkoli
je oprávněný, paradoxně up evňuje íránský
režim, neboť pocit vnější hrozby a neoprávněných požadavků Západu nahání vládě
podporu i u těch lidí, kteří jinak nemohou
islámské teokracii přijít na jméno.
Americké Rádio Fardá udělalo na jaře anketu mezi svými íránskými posluchači. Témata
jaderných plánu Teheránu a stavu lidských
práv v Íránu se v ní prolnula velmi zajímavým
způsobem.
„Proč se USA starají o práva Íránců, jako je
svoboda projevu, a zároveň neuznávají právo
Íránu na mírový jaderný program?" ptal se
jeden muž z Teheránu. Jiný Íránec to vzal
z druhého konce. „Vedení nám říká, že jaderná energie je právem Íránců. Nejsou ale naším právem i svob oda a demokracie?“ volal
do pražské redakce Rádia Fardá.
Břetislav Tureček
Autor je redaktorem deníku Právo.
Mezinárodní spory o jaderný program nechávají většinu Íránců lhostejnými, v čajovách u vodních dýmek se hovoří o úplně jiných
věcech. Pokud se však obyvatelé země mají vyjádřit, stojí v drtivé většině za vládou.
Foto: Milan Štefanec
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006
Ó
Ó
Ó
 „Trvalo rok, než jsem potkal prvního živého
uprchlíka…,“ říká bývalý zaměstnanec odboru
pro uprchlíky ministerstva vnitra Jiří Nezhyba.
OD NÁS
Jiří Nezhyba (1973) vystudoval Právnickou fakultu University Karlovy, absolvoval
civilní službu na Filosofické fakultě UK v Praze. Po jejím skončení v roce 1999 se stal zaměstnancem Ministerstva vnitra ČR na tehdejším odboru pro uprchlíky (nyní odbor
azylové a migrační politiky). V letech 2000 2001 působil v uprchlickém táboře Vyšní
Lhoty. V současné době pracuje v nevládní
organizaci Ekologický právní servis, v programu GARDE-Globální odpovědnost, kde se
věnuje kauzám zaměřeným na odpovědnost
nadnárodních společností, jako jsou např.
továrna na obrazovky LG. Philips Displays
v Hranicích, automobilka Toyota Peugeot
Citroen u Kolína, hliníkárna Nemak v Havrani u Mostu či investice automobilky Hyundai v Nošovicích. Dále se zabývá právní
ochranou severočeských obcí Horní Jiřetín
a Černice před těžbou hnědého uhlí.
Jiří Nezhyba.
Foto: archiv EPS
Jak jsi se stal zaměstnancem ministerstva
vnitra a v jakých funkcích jsi tam působil?
Po škole a civilní službě jsem se rozhodoval, kam nastoupit. Chtěl jsem se věnovat
nečemu jinému než činnosti na komerční
bázi, např. tedy oblasti lidských práv. Tehdy
jsem objevil inzerát MV ČR, přišel jsem tam,
dali mi příručku s Ženevskou konvencí (Úmluva o právním postavení uprchlíků - pozn. red)
a nastoupil jsem. Žádný konkurz - ona tam
tehdy byla velká fluktuace. Začínal jsem původně na sekretariátu rozkladové komise ministra vnitra, tedy v druhém rozhodovacím
stupni při posuzování žádostí o azyl a zhruba
po roce jsem přešel do uprchlického tábora
ve Vyšních Lhotách. Tam jsem působil něco
přes jeden rok, a přešel tak do první instance.
V táboře jsem přímo vedl pohovory s žadateli
o azyl a rozhodoval jejich žádosti o udělení
azylu. Když jsem se opět, po zhruba roce vrátil do Prahy, zůstal jsem v tom prvním rozhodovacím stupni, kde jsem nadále rozhodoval
o azylech a podílel se také na soudní agendě,
protože v té době kompetence sekretariátu
rozkladové komise byla zrušena a její práci
převzaly soudy. Zde jsem vydržel ještě půlrok
a po dvouměsíčních prázdninách jsem přešel do Ekologického právního servisu (EPS),
kde pracuji od září 2002.
Mohl bys podrobněji popsat, jak probíhá
proces posuzování žádosti o azyl a rozhodování o azylu? Jaké byly Tvoje konkrétní
úkoly v tomto procesu?
Vezmu to trošku zeširoka. Když jsem začínal pracovat na sekretariátu rozkladové komise, v dubnu 1999, byl jsem čerstvý absolvent práv bez jakýchkoli zkušeností. Zarazilo
mě proto, že po nějakých 14 dnech na rozkoukání, jsem začal rozhodovat o rozkladech
(odvolání uprchlíků proti rozhodnutí o neudělení azylu – pozn. red.) a připravoval jsem
v pražském úřadě návrhy rozhodnutí pro rozkladovou komisi ministra vnitra, která je ve
větší míře akceptovala. Trvalo rok, než jsem
potkal prvního živého uprchlíka v České republice. Předtím jsem viděl uprchlíky ve Švédsku, kde jsem se účastnil semináře v rámci
projektu Phare.
Proto jsem byl velice rád, když jsem přešel
do tábora ve Vyšních Lhotách, kde byl přímý
a dennodenní kontakt s uprchlíky. Já přímo
v tom táboře bydlel a žil v garsoniéře, takže
jsem s uprchlíky byl i v mimopracovním kontaktu, i když ne nějak výrazně nad rámec své
funkce. Ve Vyšních Lhotách to bylo specifické v tom, že jsem rozhodoval především o těch
žádostech o azyl, u nichž se dalo předpokládat, že budou moci být ohodnoceny jako zjevně nedůvodné. Byl jsem tomu v podstatě rád,
že jsem se nedostal k těm složitějším případům, protože popravdě řečeno, cítil jsem, že
to je hodně těžké rozhodování, a to z mnoha
důvodů. Jedním z nich je i osobní důvod, že
já nejsem příliš rozhodný člověk. Druhým
důvodem byl, byť nevyslovený, tlak na výsledek rozhodnutí. Ten tlak byl opačný, než by
podle Ženevské konvence měl být. Podle ní
by v případě pochybností mělo být rozhodnuto ve prospěch žadatele, ale já cítil tlak na
rozhodnutí ve smyslu, jsou-li pochybnosti,
rozhodnout v neprospěch žadatele . A hlavně
šlo o to neudělat nějaký precedent, tzn. nedat azyl někomu, kdo je ze země, odkud lidé
azyl zatím nedostávali. Byla obava, že
v takovém případě hrozí to, že by se musely
dávat azyly i dalším lidem z této země. Možná to bylo i tím, že mnozí úředníci nebyli dosta-
tečně kvalifikovaní či neměli k problematice
uprchlictví rozumný přístup. Pro mě bylo občas
složité se v tomto prostředí pohybovat, a to, že
jsem na ministerstvu vnitra vydržel tři roky, bylo
snad jen tím, že jsem vystřídal tři různé pozice.
Jak probíhaly např. pohovory s uprchlíky
a na základě jakých informací jste rozhodovali o udělení či neudělení azylu?
Z pěti pracovních dnů jsem měl zhruba dva
dny vyhrazené na pohovory. V táb oře byli
specializovaní pracovníci, kteří dělali vstupní pohovor s žadatelem o azyl, takzvaně nabrali žádost . Ta sestávala zhrub a z dvaceti třiceti dotazů, pomocí kterých se zjišťovala
základní identifikace - země původu, důvody
žádosti o azyl, osobní či rodinné vazby apod.
Pak jsem přišel na řadu já a celé správní řízení v tom prvním stupni jsem vlastně dělal sám.
Problém ale byl, že ne vždy jsme měli dostatek kvalitních informací, zvláště když žadatel
o azyl vypovídal o různých podrobnostech,
které nebylo možné si ověřit z veřejně dostupných zdrojů. V takovém případě jsme se obraceli např. na naše zastupitelské úřady
s žádostí o pomoc, ale většina z nich neměla
příliš velkou snahu si požadované informace
zjišťovat.
Jaké jste měli další zdroje informací k ověřování situace v zemích žadatelů o azyl? Do
jaké míry jste měli možnost pátrat po tom,
jak to vypadá v dané oblasti či jak věrohodné jsou výpovědi o událostech, o kterých
uprchlíci hovoří?
Měli jsme základní balíček informací o zemích, který tvořila zejména zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv ve světě. Ten jsme používali pro
základní vymezení, jestli tam dochází
k pronásledování nějakých skupin obyvatelstva, a v případě že ano, tak z jakých důvodů. Taky jsme odtud čerpali informace o tom,
co se v dané zemi v určitý rok stalo, jaké tam
např. proběhly demonstrace, persekuce apod.
Ta zpráva o konkrétní zemi měla přibližně
dvacet třicet stránek, záleželo vždy na tom,
o jak velkou zemi šlo a k jak velkému porušování lidských práv tam docházelo.
Využívali jste informace také ze zpráv o lidských právech od nevládních organizací
typu Amnesty International či Human
Rights Watch?
I takové informace se daly používat, ale
vždycky základem byla ta zpráva MZV USA.
Občas jsme měli i informace od našich zastupitelských úřadů, ale byl problém, když např.
v Afghánistánu žádnou ambasádu ČR nemá,
a tak jsme mohli využívat jen informací
z pákistánského zastup itelského úřadu. Ten
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
12
Ô OD NÁS
Ô
sice mohl zase využívat informací od místních občanů, ale tyto informace nebyly vždy
spolehlivé. Také jsme sp olupracovali s německým úřadem pro uprchlíky, z něhož k nám
jezdili lidé školit nás v technice vedení pohovorů, v ověřování věrohodnosti žadatelů
a v metodách získávání informací a podobně. Byl jsem také na třítýdenním školení
v Německu a viděl jsem ten zásadní rozdíl –
tam byl člověk specializovaný na dvě tři
země, takže on sám měl obrovské znalosti
o dané oblasti. To znamená, on byl schopen
dát uprchlíkovi najevo, že verze událostí, kterou mu uprchlík podává, může být nevěrohodná či nepravdivá. Stejně tak ten člověk
v případě, že mu uprchlík řekl něco, o čem
úředník pochyboval, mohl přerušit pohovor
a spojit se s někým z jejich informačního oddělení, odkud mu poslali k dané věci informace. Systém v Německu je zkrátka propracovanější, a to i proto, že kvůli válce v bývalé
Jugoslávii tam měli počátkem devadesátých
let asi půl milionu žadatelů o azyl ročně.
Mluvil jsi o tom, že jsi posuzoval především
tzv. zjevně nedůvodné žádosti? Které to byly?
Šlo především o pohovory s desítkami Ukrajinců, kteří si žádostí o azyl řešili problém vzniklý střetem velmi přísného zákona o pobytu
cizinců a tehdy vcelku benevolentního zákona o azylu. Využili zákon o azylu k legalizaci
svého pobytu v zemi, aby tu mohli pracovat.
Nám povídali příběhy o tom, jak je pronásleduje mafie – čemuž se dalo i nemuselo věřit –
ale pro nás byla vždy směrodatná otázka, jestli
ono pronásledování je přičitatelné zemi původu. Nedůvodné pak byly také třeba ty žádosti, kdy se zjistilo, že uprchlík k nám přišel přes
jinou bezpečnou třetí zemi, kde mohl požádat
o azyl, např. přes Polsko nebo Slovensko. Jak
jsem již říkal, byl jsem v podstatě rád, že jsem
měl na starost především tento druh žádostí.
Také jsme řešili vlnu slovenských Romů –
z nich drtivá většina neměla šanci na azyl
v ČR. Ale když těch jejich příběhů vyslechneš
tolik, tak zjistíš, že formálně sice není ona diskriminace přičitatelná tamní vládě, ale zároveň vidíš, že ty lidi si fakticky nejsou schopni
pomoci a že jsou diskriminováni. Ale dát jim
kvůli tomu azyl nejde – azyl má dostat ten
člověk, který je pronásledovaný a hrozí mu
pronásledování v případě návratu do země
z nějakých zákonem vymezených důvodů.
Mé pochybnosti mi asi neumožňovaly vždy
správně vykonávat funkci „rozhodovače“ a asi
je dobře, že jsem se dostal hlavně jen ke zjevně nedůvodným případům. Když jsem však
v počátku své práce na ministerstvu posuzoval rozklady na druhém stupni rozhodování,
tak se obávám, že jsem prostě mohl udělat
nějakou chybu, někomu, kdo třeba mohl dostat azyl, jsem jej nedal z důvodu mé nezkušenosti. Vždycky je jednodušší potvrdit rozhodnutí, které už ti někdo v 1. instanci připravil.
Když jsem třeba řešil případy lidí ze zemí
bývalého Sovětského svazu, tak jsem si dovedl alespoň částečně představit jejich situaci.
13
V jejich zemi fungoval podobně jako u nás nějaký stát, určité struktury. Moc jsem ale nechápal, jak může někdo s klidem posuzovat např.
situaci v některých oblastech Afriky, kde rozhodují různé kmenové vazby, stát nefunguje, není
dostatek informací o oblasti. Tady bych asi měl
problém rozhodnout a za svým rozhodnutím si
pevně stát. K tomu taková odbočka - pamatuji
si případ člověka, který říkal, že byl pronásledovaný místním šamanem, který se proměňoval
v horký vzduch a pronásledoval ho. Nám to bylo
k smíchu, ale ten člověk to podával naprosto
věrohodně, protože tomu věřil.
Ty jsi naznačil, že existoval určitý tlak shora na Tvoje rozho dování o azylech. Do jaké
míry jsi měl Ty a další úředníci na Tvé úrovni
možnost rozhodovat sám na základě svého
uvážení a do jaké míry byl právě ten tlak
shora na udělování či neudělování azylů
nějakým skupinám rozhodující?
Ten tlak, o kterém jsem mluvil, lze těžko konkretizovat, v zásadě každý úředník mohl rozhodovat podle svého vědomí a svědomí. Záleželo ale na tom, co vyčte z dostupných
informací a jak to použije v případu konkrétního žadatele o azyl. Určitý vliv na rozhodování
měla taky osoba ředitele odboru Tomáše Haišmana, což byl člověk, který podle mého k tomu
všemu měl dříve správný vztah, ale tehdy řídil
malý tým. Ten se postupně rozrostl z nějakých
dvaceti lidí na stopadesát a on měl stále tu
tendenci řídit všechno sám, což někdy vedlo
k problémům ve vzájemné komunikaci.
Důvodem k častému zamítání žádostí o azyl
byl i fakt, že žádosti vyřizují úředníci, a ti většinou nechtějí mít problémy. Zamítnout žádost je vždycky jednodušší. A navíc tu byla ta
obava precedentu, i když se ke každé žádosti
mělo přistupovat individuálně. Prostě strach
z toho, že uprchlíci se „naučí“ příběh toho,
kdo ten azyl dostal, a že to nepůjde rozkrýt.
Řada lidí, co vedla pohovory, se neuměla
ptát. Když jsme prováděli řízení o azylu v uprchlickém táboře ve Vyšních Lhotách, tak celé to
řízení i rozhodnutí vydal ten, kdo pohovor
s uprchlíkem vedl, což má své opodstatnění.
Problém byl ale v tom, že v jiných pobytových
střediscích to dělali místní lidé, kteří pak zápis
z pohovoru poslali k rozho dnutí do Prahy, kde
o tom na základě zápisu rozhodoval člověk,
který toho konkrétního uprchlíka osobně neviděl. Jenže když chceš poctivě rozhodnout
o té žádosti a zjistit skutečný stav věci, napadají tě další otázky, na které je třeba se zeptat.
Zjistíš pak třeba, že při úvodním pohovoru se
nezeptali na podstatné věci. To byl problém.
Žadatelé o azyl, a to i ti úspěšní, často
v souvislosti s azylovým řízením mluví o korupci. Setkal ses Ty s něčím takovým a myslíš si, že je to reálný problém?
Já jsem se s korupcí při rozhodování o azylech nesetkal, a to ani náznakem. Jak jsem
říkal, velká část rozhodovacího procesu byla
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006
v mých rukou a možná, kdybych moc chtěl,
mohl bych pomoci azyl někomu zařídit. Jenže ono dát azyl např. někomu, kdo je tu jen
proto, že chce v ČR pracovat, by fakt neprošlo. Ani nevím, že by se někdo jiný na našem
odboru setkal s korupcí, nebo že by byla nějaká šuškanda, že ten či onen „bere“. Nevím,
jestli to bylo tím, že jsem tak střídal ta zaměstnání a že jsem třeba nedostatečně pronikl do
všech vazeb, ale fakt jsem se s tím nesetkal.
Jaký byl p ohled Tvůj a Tvých kolegů na neziskové organizace věnující se uprchlíkům?
Většina lidí na našem odboru tehdy viděla
v nevládkách něco jako nepřítele. Nedokázali komunikovat, nechtěli jim poskytovat informace, přestože tehdy již platil zákon o svobodném přístupu k informacím. Ministerstvo
ale na druhou stranu zase poskytovalo některým těmto organizacím dotace na aktivity pro
uprchlíky. Mně připadalo do určité míry vtipné, že přímo odbor pro uprchlíky ministerstva vnitra rozděloval peníze pro nevládky,
které vlastně podávaly rozklady proti jeho
rozhodnutím, ale bylo to transparentní ve
smyslu, vychovávám si svého protivníka. Ale
někteří mí kolegové nemohli vystát, když
k nám přišel někdo z nevládky např. nahlédnout do spisů. Ve většině kolegů panoval pocit: já jsem úředník, já jsem pánem tohohle
spisu, já jsem někdo a vy tady lobujete za
něco, co už je dopředu jasné. Na duhou stranu jsem si říkal, že i nevládky mohly dělat víc
a tlačit na věci, které mohly změnit – např.
tehdy chyběl lobbing v parlamentu při prosazování určitých zákonů.
A jak si se dostal z odborů Ministerstva vnitra ČR do kanceláří Ekologického právního
servisu?
Když jsem při své práci sledoval problémy
uprchlíků, uvědomoval jsem si jejich složitost a
globálnost. Říkal jsem si, že je jasné, že euroamerická civilizace prezentující se svým konzumním
blahobytem je velkým lákadlem, ale že je velký
problém, že lidé prchají ze svých zemí, že je nutné řešit problémy těch lidí v zemích, kde vznikají
ap od. Postupně jsem byl taky ovlivňován svými
kamarády a četbou, stal jsem se také vegetariánem. Byl to postupný přerod. Navíc jsem vždy
hledal práci, která by měla nějaký smysl a chtěl
jsem se pohybovat v oblasti, která mě zajímá.
Ať už to byla ze začátku lidská práva či později
ochrana životní prostředí, čímž bylo dokonáno
jakési mé „zezelenání“. Jako úředník ministerstva vnitra jsem byl ke konci své kariéry vyslán
na kontrolu kvality činností nevládních organizací financovaných z rozpočtu ministerstva. Již
v té době mi byla práce neziskových organizací
čím dále více sympatická a blízká. Také jsem se
tehdy skamarádil s některými lidmi z Organizace
pro pomoc uprchlíkům a postupně jsem začal
i externě spolupracovat s Ekologickým právním
servisem.
Kdybys měl najít největší rozdíly v práci
v neziskovce a ve státním úřadě...
Když jsem byl úředník, udělal jsem si svých
osm hodin, nenosil jsem si práci domů, měl
OD NÁS
jsem stabilní a stále se zvyšující plat, kdybych tam zůstal, předpokládám, že už bych
asi byl v nějaké vedoucí pozici, která mi již
tehdy byla nabízena. Zároveň mi ale vadilo,
že ve státní správě přetrvává takový ten vrchnostenský přístup úředníků, že úředník se
považuje za pána situace, že u nich převládá
představa, že občan do rozhodování úřadů
nemá co mluvit apod. S tím se potkávám dnes
a denně, ale teď již takzvaně z druhé strany
Ó
Ó
Ó
barikády, když vidím, jak úřady p orušují zákony, jak nerespektují rozhodnutí soudu, jak
pohrdají občany a jejich právy.
Na práci v neziskovce je skvělé, že to, co
děláme, je v zásadě svobodná činnost, že
byť se pohybujeme v rámci nějakých grantových projektů, tak ty projekty píšeme proto, že je chceme realizovat. K práci
v neziskovce patří to, že práci si beru domů,
a jsem za to vlastně rád, protože teď tou
prací mnohem více žiji a cítím, že to, co
dělám, má skutečně smysl.
mám štěstí, jsem na pokoji s dvěma - třemi
lidmi, pokud ne, tak i s pěti. Ráno musím
vstát brzo - asi v pět hodin neb o ještě dřív.
Záleží na tom, kolik lidí přijelo pro vízum.
V místností, kde se nachází cizinecká policie, je p ovoleno být až od osmi ráno . Takže
všichni čekáme venku před barákem za
každého počasí. Fronta je živá a také v ní
ještě bývá zbytek lidí, co nedostali vízum
předchozí den. V osm hodin ochranka otevírá dveře - místnost je malinká. Policejní
služebna je ještě menší - pouštějí do ní po
jednomu člověku. P olicisté jsou dva. Jeden
mladý, tako vý dobrák, a druhý postarší, zlejší. Pracovní doba cizinecké policie je od
9 do 12 hodin. V pondělí i ve středu po
přestávce do 15. Ale za celou dobu, co tam
jezdím, ještě ani jednou nezačali pracovat
v 9 hodin - začínají tak kolem desáté. Dají si
kávu, cigárko a pak teprve pouštějí. Občas
mohou otevřít dveře, ukázat na kohokoliv
ve frontě prstem a říct, že teď půjde on.
K deváté hodině lidí přibývá. Přijíždějí ze
všech koutů Česka, kdo kde najde práci
i ubytovaní. Vždycky doufám, aby nebylo moc
lidí, kteří dostali zamítnutí azylu od ministerstva vnitra. Ty b erou první a mají na ně po
15-20 minutách. Lidi se hádají a nechtějí
pouštět těhotné ženy, každý musí zítra do
práce a nikdo tady nechce zůstat další noc.
Jsou to normální lidé, ale tady se ze všech
stávají zvířata. Většinou jsou to chudí lidé
z Ukrajiny, dělníci, dělají za pár korun jakoukoliv práci 12 nebo 14 hodin denně, i víkendy. Když neví kudy kam, žádají o azyl. Znám
jednoho Pákistánce, který už sedm let žije
v Česku, jako žadatel o azyl.
Pamatuji si, že jednou začala ve frontě
opravdová rvačka. Jedna Číňanka se chytila
s Ukrajinkou. Tahaly se za vlasy, mlátily jedna
druhou hlava nehlava, řvaly jako blázni. Všichni kolem nich na to jen hleděli. Pak vyšel ten
starší policista, odtrhnul ty ženy od sebe
a řekl: „Za trest, za to, co tad y provedly ty
dvě, dnes už nikomu vízum neprodloužíme –
budeme pracovat až zítra. Takže, klidně všichni můžeme jít pryč. Nikdo vás tady nedrží, do
České republiky vás nikdo nezval. Vy jste cizinci a chcete něco od nás , ne naopak“.
Jednou jsem se ptala na odboru azylové
i migrační politiky ministerstva vnitra, proč
se musí vízum prodlužovat každých 30 dnů.
Řekli mi, že chtějí mít žadatele o azyl pořád
po ruce a chtějí je udržet v táborech – je tu
policie, kontrola, klid a pořádek.
Vloni jsem žila v táboře měsíc. Víc jsem nevydržela – psychicky ani fyzicky. Fyzicky proto, že jsem celý den nic nedělala – jen jedla
a spala. Je tam sice malé hřiště, ale celé dny
po něm běhat nebudu. Pak je tam umělecký
kroužek i knihovna.
Mohou to vydržet asi jen rodiny s malými
dětmi, které opravdu nemají kam jít. Samostatní lidé jsou v místnostech o 4-6 lidech,
kde každý den spí někdo jiný - žádné soukromí, žádný noční klid. Člověk se cítí jako
parazit nebo postižený. Přitom jsem normální zdravý člověk a jsem schopna a chci v životě něco dokázat. Proč musím čekat tak
nečinně několik let v takovém prostředí na
rozhodnutí o azylu.
Četla jsem v jednom článku, že poslanci
chtějí od příštího roku schválit zákon o zkrácení azylové procedury, taky aby mohlo o azylu definitivně rozhodovat jen ministerstvo
vnitra, bez další možnosti podat odvolaní
k soudu. Myslím, že by to bylo kruté a situaci
by to neřešilo.
Je možné posuzovat žádosti o azyl podle
země půvo du? Tak například Rusko je demokratická země – takže žádným Rusům azyl
nedáme. Ukrajina je chudá, takže všichni jsou
tu z ekonomických důvodů – taky žádný azyl
nedáme. V Bělorusku je diktátor Lukašenko –
takže nějaký ten azyl dát můžeme.
Je také možné posuzovat žádosti o azyl podle toho, co člověku hrozilo za nebezpečí. Jak
ale člověk, který utekl, prokáže pravdivost
svých slov? Jak může v takové situaci myslet
na p odklady, které po něm boudou chtít úředníci z českého ministerstva vnitra? Vím, že
hodně lidí si vymýšlí neuvěřitelné příběhy.
Otázka je - jak rozpoznat lež od pravdy. Asi to
je věčná otázka - jako svět.
Já čekám na rozhodnutí soudu už skoro rok.
A jak říká můj advokát, může to klidně trvat
ještě rok i dva. Já jsem z toho zoufalá.
Za měsíc musím do Brna opět.
Děkuji Ti moc za rozho vor.
Rozhovor připravil Milan Štefanec
Autor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ
„Bezp ečí pro uprchlíky“.
 Cesta do Brna
Z Prahy do Brna mi cesta autobusem trvá
něco přes 2 hodiny. No a co je na tom neobvyklého, můžete si říct. Lidé často jezdí z Prahy do Brna a opačně. Nebylo by na tom nic
zvláštního, kdybych nemusela jezdit každý
měsíc. Jezdím již tak skoro rok, do Brna, tedy
ne do samotného Brna, ale do vesnice která
se jmenuje Zastávka u Brna. A jak říká můj
advokát: „Klidně tak můžu jezdit ještě rok
nebo dva nebo i tři.“ Já jsem z toho zoufalá.
Požádala jsem v České republice o azyl.
A jelikož patřím k uprchlickému táboru v Zastávce u Brna, musím tam každých třicet dní
jezdit pro vízum, vízum na třicet dní, třicet
dní klidného života. Pokaždé, když tam jedu,
mám takový hrozný strach - co když mi vízum
tentokrát neprodlouží? Co, jestli už přišlo rozhodnutí o definitivním zamítnutí? Je to divný pocit – každých třicet dní zkoušet svůj
osud. Na to se zvyknout nedá.
Navíc musím v Zastávce zůstat přes noc,
protože za jeden den se nedá vše vyřídit.
V práci si musím vzít den nebo dva volno.
Naštěstí můj zaměstnavatel mi takové volno
umožňuje. Ale z této firmy musím na konci
roku odejít a nevím, co bude potom – jestli
mě někde přijmou s vízem na 30 dnů? Novou práci si sháním, měla jsem už 20 pohovorů. Pokaždé kd yž se dozví, že jsem žadatelka o azyl, tak se začnou jinak tvářit a ani
se neptají, jaké mám vzdělání nebo zkušenosti či jaké umím jazyky. Jakmile ukážu svoje vízum, takový kousek papírku v igelitovém obalu, což je můj jediný doklad, dívají
se na mě jako na člověka nakaženého nebezpečnou nemocí.
Končím v prací o půl čtvrté a o půl páté
jsem už na autobusovém nádraží Florenc.
V sedm jsem v Brně. A p ak ještě musím do
Zastávky vlakem. Mám ráda vlaky – je to úžasně romatický způsob cestování – jen kdybych
nemusela takto jezdit každých 30 dní.
Od nádraží to je kousek. Na vrátnici v táboře si vyzvednu svoji propustku a pak
musím na „Non stop“. Tam mi řeknou, jestli
mi náhodou nedošel nějaký dopis od soudu. Jednou jsem přijela o den později, než
jsem měla a hned mi řekli, ať si přichystám
sto korun na pokutu. Pak se jdu ubytovat
do „buňky “. „ Buňkami“ se tad y nazývají
baráky, ve kterých bydlí uprchlíci. A taky
v nich přespávají takoví lide jako já. Když
Anna S.
Autorka je žadatelka o azyl v ČR.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
14
Ô
Ô
 Na sever a na jih, na sever a na jih …
Léto budiž pochváleno, mohou si s Vladislavem Vančurou říkat všichni, jak chudí němečtí důchodci, tak bohatí čeští podnikatelé
(ale dnes už naštěstí třeba i chudí studenti),
kteří se jako tažní ptáci vydávají na každoroční prázdninové putování do teplejších krajin,
za mořem a sluncem. V posledních létech však
vedle masového stěhování milionů Evropanů cestujících na své dovolené vrcholí v letním čase i migrace odehrávající se v opačném směru – u břehů jižní Evropy přistávají
na chatrných lodích desetitisíce vesměs afrických uprchlíků, pro které je léto jistě poněkud méně rozmarné, třebaže takové setkání
migrantů z obou světových stran v nějakém
turistickém středisku či zábavním parku na
Kanárských ostrovech nemusí postrádat prvků absurdní hry a černé grotesky, tedy žánru
tolik vystihujícího naši dobu.
Třebaže zvláště my Středoevropané jsme
stále zahledění do svých malicherných provinčních her, od alkoholických výroků žilinského primátora a bizarních kousků bratří
Kaczynských až po naši typicky českou surreálnou povolební pavlačovou story, je jisté,
že na problém, který bude poutat pozornost
Evropy v tomto století a možná do značné
míry určovat její budoucnost, se zadělává na
jihu a východě kontinentu. Jak se s ním vyrovnáme, to bude nejen výzvou a zkouškou
naší lidskosti a kulturnosti, ale zároveň důvtipu a odvahy. Žel, jedinou dosavadní reakcí
jsou zatím – vedle jako obvykle nic neřešících akademických konferencí a parlamentních debat – panické, silácké a nekonsistentní reakce, které celý problém nerozplétají, ale
pouze konzervují. Maně se nabízí paralela
války s terorismem. Zouvání bot a kontrolování všech našich zavazadel včetně obsahu
kojeneckých lahví na letištích lze ještě skousnout, avšak věznění a ponižování často nevinných lidí na místech, jako jsou Guantanámo a Abu Ghraib , tajnými služb ami
inscenované tajné lety se zadrženými do středověkých zemí, kde se ještě toleruje útrpné
právo, jsou smutnou vizitkou toho, jak rychle
jsou civilizované společnosti ve chvílích skutečného i zdánlivého ohrožení s to odhodit
po staletí pěstovaný nátěr civilizace a v mžiku se vrátit zpět k syrovému barbarství. Podobně i reakce jihoevropských států a vlastně celé Evropské unie na současné vlny
afrických migrantů jsou stále paranoidnější a
zacházení s nimi stále méně důstojné. Špatné podmínky v detenčních zařízeních v Itálii,
na Maltě a v Řecku, stejně jako střelba na
marocko-španělské hranici se staly terčem
široké mezinárodní kritiky a dokonce přiměly
pracovníky mezinárodních organizací včetně
Amnesty International k několika inspekčním
cestám. Na řeckých ostrovech zadržovali běžence dokonce v provizorních kontejnerech.
Poté, co se letos na začátku srpna vylo dily
tisíce běženců přímo na Kanárských ostrovech, požádalo Španělsko Evropskou unii
o naléhavou pomoc v podobě specializova-
15
ného personálu i techniky včetně průzkumných letadel. Jediné pragmatické řešení, které
Evropa nabízí, jsou tedy restrikce a jakési virtuální zdi. A miliony eur, které Evropská komise nasype do států, jako je Maroko, které se rády chopí
role zlých četníků, hlídajících klub bohatých.
Jenže jak známo, ani čínská zeď, ani limes
Romanus, ba ani železná opona nikdy nikoho
neochránily. Ze všech těchto monumentů paranoidní lidské snahy omezit svobodu pohybu,
zachovat „ostrůvky stability“ a daný establishment zůstaly jen muzeální zbytky, na nichž
vydělává turistický ruch. Ne-li toto, co tedy pak?
Obvyklé zobecňující recepty na léčení migrační apokalypsy hovoří o štědré rozvojové
pomoci, která přispěje k zmírnění rozdílů mezi
prvním a třetím světem. Jenže, jak známo,
rozvojová pomoc není účinným lékem na
všechno. Východoasijské země, jako Singa-
blém spočívá větším dílem v tom, jak Evropa
pohlíží na sebe samu a svou roli v širším světě. Za poslední půlstoletí Evropa jistě urazila
obdivuhodný kus cesty. Dovedla se na jedné
straně sjednotit, na druhé decentralizovat,
navzdory pochybovačům vytvořila silnou
a stabilní měnu a standard tolerance a lidských práv, jaký má stěží obdoby v jiných
částech světa. Čím více si však uvědomuje
své výdobytky, tím více zároveň prop adá pocitu vlastní výlučnosti, pěstovaném ostatně
již po staletí, a konfrontuje se se zbytkem světa. Znovu a znovu si připomíná situace,
v nichž uhájila svou civilizační výjimečnost
a jedinečnost, řeckým vítězstvím nad Peršany a římským nad Hanibalem počínaje a historickou porážkou Arabů, Tatarů a Turků konče. Jenže tato představa Evropy jako pevnosti
civilizace vzdorující nájezdům barbarů dává
Těla somálských a etiopských uprchlíků, kteří byli donuceni vyskočit z lodi pašující je přes záliv Aden do Jemenu. Zoufalá snaha
dostat se do Jemenu a dalších zemí stála v několika měsících život více než 150 uprchlíků.
©SHS/N.Bajanoub/September 12, 2005
pur, Jižní Korea a Tchajwan dnes svými ekonomicko-sociálními parametry vážně konkurují euroamerickému světu, aniž jim kdo výrazně pomáhal. Naproti tomu v Africe, kam
od konce koloniální éry, kdy se nalézala ve
stejné výchozí pozici jako několika válkami
rozbitá Asie, přitekly peníze svým objemem
mnohonásobně převyšující částku poskytnutou západní Evropě ze strany USA v rámci
Marshallova plánu, je spíše hůř. Vcelku se
nelze divit, když valná část těchto peněz byla
rozkradena a utopena ve zlatých koupelnách
a tancích, jimiž místní despotové po léta demonstrovali svou moc, případně v továrnách,
které se zastavily vzápětí poté, co odešli jejich stavitelé. A i ta dobře míněná pomoc připomínala v mnohém snahu řešit problém
bezdomovectví tím, že každému žebrajícímu
bezdomovci vrazíme do ruky stokorunu
a automaticky bude lépe…
Poněkud kacířsky se domnívám, že pro-
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006
zapomenout na skutečnost, že právě ona jedinečnost evropské civilizace je naopak výsledkem nesčetných setkání, migrací a prolínání. U zrodu údajného „řeckého zázraku“
stojí dlouhá předchozí tradice civilizací Předního východu, vůči nimž často tak rádi antické Řecko klademe do protikladu, stejně jako
k rozvoji středověké kultury v mnohém přispěli tehdy mnohem vyspělejší Arabové, proti nimž se dodnes tak rádi vymezujeme. Nemluvě o tom, že současná evropská kultura
vzešla z tradice židovsko-křesťanské a řeckořímské, a ty zase z kořenů sahajících hluboko
před počátek letopočtu, který jsme s takovým seb evědomím vnutili celému světu. A to
už nemluvě o vlivech indických a čínských.
Nejde o žádné přepisování dějin v duchu
politicky korektního multikulturalismu, ale
o historický fakt, který nepopře nikdo, kdo
svůj pohled na dějiny vztahuje k horizontu
poněkud širšímu, než jaký skýtá česká kotli-
Ó
Ó
Ó
na. Stejně tak vrcholně tvořivé epochy evropských dějin (pozdní středověk, renesance atd.)
se odehrávaly ve znamení otevřenosti a prolínání vlivů západních, byzantských i židovských. Celé dějiny nás tedy poučují, že první
a nezbytnou podmínkou toho, co můžeme označit poněkud zprofanovaným souslovím lidský
rozvoj, je svoboda pohybu. Svoboda pohybu
umožňující výměnu idejí, myšlenek, představ
o světě, vzdělanost, obchod či prostou radost
z mezilidských vztahů pro ně samotné. Naopak společnosti, které se uzavřou do nepropustné izolace, či společnosti, v nichž existují
vzájemně neprostupné světy, jsou odsouzeny
ke stagnaci, nestabilitě a posléze kolapsu. Je
to právě svobodný pohyb lidí, který udržuje
dynamickou rovnováhu každé společnosti.
Zkusme se tedy podobně z téže perspektivy dívat i na současné dění a nevnímat migraci a priori jako problém. Evropané strkající
hlavu do písku, ať už středomořských pláží či
bruselských úřadů, pohlížejí na nezvané příchozí jako Římané na barbary, kteří je ohrožují. Jenže tito příchozí nechtějí Evropu zničit,
chtějí jen sdílet její vymoženosti, trochou
materiálního blahobytu a sociální zajištěnosti počínaje a svobodou svědomí konče. Pokud peníze, které investujeme do nových železných opon či nefunkčních rozvojových
projektů, věnujeme na vzdělání a integraci
migrantů, pomůžeme tím oběma stranám.
Sebe ob ohatíme o nové talenty, nápad y
a myšlenky, příchozí o naši civilizační zkušenost. A nemusí zdaleka jít o žádný jednosměrný odliv mozků. Ať už tito lidé zůstanou u nás
nebo se jednou vrátí zpět do svých zemí,
mohou to být právě oni, kdo nejen zlepší
hmotnou úroveň a kvalitu života své bližší
i vzdálenější ro diny a třeba i celé komunity,
ale zároveň se mohou stát inspirátory pozitivních změn ve svých domovských zemích.
S částkou, jakou průměrný, se svou ekonomickou situací věčně nespokojený, Evropan prohýří za jediný večer, dokáží tito nesouměřitelně skromnější (a ve svém nitru možná
vyrovnanější a šťastnější) lidé ve svých zemích
pravé divy, z jejichž „trvalé udržitelnosti“ se
mohou těšit třeba ještě i generace jejich potomků. Vzpomeňme si jen, jak nesmírnou ekonomickou, kulturní i politickou roli hrály a hrají arménská a židovská diaspora, či za
komunismu exulantské komunity Ukrajinců,
Rusů, Srbů, Chorvatů, Poláků i Čechů (třebaže
my to svým ostudně přehlíživým polistopadovým vztahem k vlastnímu exilu vytrvale popíráme) pro vývoj ve svých zemích. Jen takoví
lidé s hlubokou zkušeností více různých světů
mohou být prostředníky mezikulturního dialogu, který naše doba tak zoufale potřebuje,
nemá-li se přiotrávit vzájemnou nedůvěru
a podezíravostí. Pokud jim dveře do toho našeho světa přibouchneme před nosem, zaděláváme si na potenciálního nepřítele, jehož
frustrace a zloba bude přímo úměrná míře naší
nevstřícnosti. Teprve pak si Evropa užije toho
pravého fundamentalismu, a nejen islámského, před nímž se snaží ochránit cestou stále
přísnějších restrikcí svobodného pohybu. Je-li
nějaký smysl Evropy, pak v tom, že překročí
sebe sama a o své materiální i duchovní hodnoty se dovede podělit s okolním světem.
Předpokládá to ovšem odvahu vzdát se
obsesivní potřeby neustále něco plánovat
v duchu neosvědčeného sociálního inženýrství, do celého migračního procesu spíše co
nejméně zasahovat a nechat věci plynout sua
sponte. Jak známo, právě z takového postoje
se rodí jak ty nejkrásnější chvíle v životě, tak
nejtrvalejší výtvory civilizace . Po dlouhých
staletích imperiálních válek, v lepším případě misionářského vnucování vlastního náboženství, vlastní kultury, později vlastních představ o rozvoji se dnes Evropě ve vztahu
k okolnímu světu nabízí jiná cesta – komunikovat s ním cestou sdílení a rovnoprávné výměny. Sdílet - to ovšem znamená především
přijmout hosty ve svém vlastním domě. Včetně těch, kteří jsou momentálně v průšvihu a
zdánlivě nemají co nabídnout. Při troše pozornosti a empatie můžeme shledat, že je tomu
docela jinak a že vstřícností k druhým můžeme obohatit i sebe sama.
Lubor Kysučan
Autor působí na FSS MU a FF UP.
 Příklad, který nebyl následován …
Uprchlíci dnes představují v každé bohaté
západní společnosti většinou nevítané příchozí, protože jí připomínají odvrácenou stránku
světa, kterou lidé užívající si blahobytu, dlouhodobého míru a lacině nezávazné postmoderní svobody bez zodpovědnosti většinou
nechtějí dohlédnout. Tak jako tato bezcílně
tápající přesycená společnost strká hlavu do
písku před utrpením, smrtí, válkou a nahou
chudobou, odvrácenou stránkou života
v jakékoliv podobě, schovává se i před uprchlíky. Nic tedy naopak neukazuje morální vyspělost té či oné společnosti tolik jako její
odvaha sundat si růžové brýle iluzí, projevit
otevřenost vůči uprchlíkům a ochotu sdílet
s nimi svou svobodu a prosperitu.
O tom, že toho kdysi byla schopna i naše
společnost, vypovídá výstava Exil
v Československu 1918 až 1938, uspořádaná společností Communicatio humana
v loňském roce v pražském Paláci Kinských
a po úspěšné pražské premiéře letos v únoru
a březnu v Uměleckém centru UP (zde díky
péči Společnosti pro československá exilová
studia FF UP). Na obsáhlém historickém materiálu autoři výstavy přesvědčivě připomněli jednu z nejsvětlejších stránek našich novodobých dějin, na něž v jejich celku zrovna až
tolik hrdí být nemůžeme, totiž velkorysou
pohostinnost a vstřícnost první republiky vůči
politickým uprchlíkům, kteří do ní po tisících
přicházeli nejen kvůli její prosperující ekono-
mice (tehdy patřící mezi deset nejsilnějších
na světě), ale především proto, že široko daleko v záplavě totalitních a autoritářských režimů všech politických barev byla jedinou skutečně fungující demokracií hodnou toho
jména. Demokracií schopnou důstojně zacházet nejen s vlastními občany, ale i s emigranty, hledajícími v ní bezp ečné útočiště před
pronásledováním, ať už to byla kulturní a aristokratická elita carského Ruska po bolševickém převratu či němečtí Židé a oponenti na-
cismu po Hitlerově uchopení moci stejně jako
lidé z řady dalších zemí. Přínosem výstavy je
fakt, že se neomezuje pouze na všeobecně
známé uprchlické komunity první republiky
(Rusové a Ukrajinci prchající před bolševismem a němečtí antifašisté a Židé), ale povšimnula si i politické emigrace ze zemí našich sousedů, poznamenaných autoritářskými
režimy (Maďarsko, Polsko). Dalším symp atickým rysem výstavy je fakt, že nemaluje nějaký laciný moralistický plakát, ale podala věrný historický obraz na nejvyšší odborné
úrovni. Vedle příkladných stránek prvorepublikové tolerance upozorňuje i na stinné stránky této doby (absence azylového zákonodárství, selektivní přístup k uprchlíkům, snaha
zb avit se „nepohodlných“ uprchlíků v zájmu
bezproblémových diplomatických vztahů se
sousedními zeměmi či naopak protekční
upřednostňování „elitních“ uprchlíků ideo vě
spjatých s tehdejšími vlivnými politickými
stranami – např. sociálními demokraty a agrárníky). Výstava ukazuje celý vývoj a proměny uprchlické politiky první republiky od otevřené tolerance a vstřícnosti až po
byrokratické restrikce a nemilosrdné zbabělé
vracení uprchlíků přes hranice v předvečer
války, zjevně již pramenící ze strachu z plíživě
se rozlézajícího nacismu.
Třebaže výstava poukázala i na právě
připomenuté stíny tehdejšího vztahu
k uprchlíkům, který rovněž byl do určité míry
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
16
Ô MEZI PARAGRAFY
Ô
selektivní, je každopádně připomínkou historie, na kterou u nás už nikdy nikdo nenavázal. Mezi léty 1938-1945 a 1948-1989 od
nás lidé jen prchali (jedinou výjimkou
v opačném směru tehdy byli levičáčtí teroristé, revolucionářští gangstři mezinárodního
formátu a další pochybní proletáři všech zemí,
které komunistický režim školil a štědře živil i
na úkor vlastních občanů). Azylový systém,
který se v České republice vytvořil po roce
1990, zpočátku, dokud první polistopadové
vlády žily z ducha disidenství a vzpoury proti
komunistickému establishmentu, byl ještě
schopen slušně a solidárně se postarat
o uprchlíky z Balkánu, hroutícího se sovětského impéria i řady dalších krizových regionů. S tím však, jak v naší politice vítězí populistické tendence, se přísnost na cizince stala
jednou z nepsaných politických zakázek a
priorit. Třebaže stránky ministerstva vnitra
zodpovědného za azylovou politiku se přímo
roztékají humanitou, realita je až krutě odlišná. Počet azylů udělených v České republice
hrubě pokulhává za ostatními zeměmi svobodného světa. Neradostnou vizitkou naší
„pohostinnosti“ je i fakt, že lidé, kteří neprojdou několikaletým blouděním v kafkovském
zámku českých azylových úřadů (ačkoliv pocházejí ze zemí, v nichž jsou lidská práva urážena a pošlapávána mnohdy ještě hůře než
v našich předlistopadových časech), bez problémů a poměrně rychle získávají azyl v civilizovanějších zemích na západ od nás. Chování cizinecké policie k uprchlíkům občas
hraničí se šikanou a je nechvalně proslulé
korupcí a rasistickými excesy. Osudy uprchlíků psychicky zruinovaných a lidsky ponížených existencí v nejistotě a několikaletým
čekáním na azyl v nedůstojných podmínkách
české azylové pasti postrádají snad už jen
nějakého nového Remarqua, který by popsal
jejich strádání.
Nezbývá než doufat, že se snad někdy česká poltická scéna zkultivuje a povznese ze
suterénu hulvátské postkomunistické ochlokracie natolik, že její představitelé nebudou
cítit potřebu sbírat politické body nadbíháním temným pudům české povahy bytostně
nenávidící jakoukoliv přečnívající odlišnost a
že se snad jednou zkultivuje i ona česká povaha, dnes oscilující mezi tradičním omezeným maloměšťáctvím a postmoderní bezzávaznou prázdnotou, aby v uprchlících a
azylantech neviděla nepřátele a konkurenty,
ale člověka v neštěstí. Navíc člověka, který,
kdyby k tomu dostal šanci, může naši společnost mnohostranně obohatit. A také, že se tato
společnost rozpomene na statisíce lidí, kteří
z ní v jejích těžkých chvílích odešli a většinou bez problémů nalezli bezpečné útočiště
ve svobodném světě, stejně jako na krátkých,
ale plodných dvacet let, kdy tato země byla
jeho součástí a na rozdíl ode dneška se podle
toho dovedla i důstojně chovat. Recenzovaná výstava k tomu byla dobrým ilustrativním
příspěvkem.
Pro ty, kdo v Praze či Olomouci nestihli výstavu zhlédnout, je k dispozici stejnojmenná publikace (katalog výstavy), zpracovaná týmem
českých historiků a dokonce ještě v rozšířené
podobě prezentující texty, fotografie a archivní
materiály na výstavě představené. (Kniha je
dostupná v knihovně NESEHNUTÍ Brno)
Katalog:
Exil v Praze a Československu 1918-1938.
Pražská edice, komandit.spol., Praha 2005.
ISBN 80-86239-11-X
Lubor Kysučan
Autor působí na FSS MU a FF UP.
 Nemůžeme rozhodnout o budoucnosti zadržených,
ale můžeme se alespoň pokusit nějak jim pomoci …
ve světě, tak ve Velké Británii. Mimo jiné brutální londýnské atentáty z loňského července, které pro britskou společnost znamenaly
obdobný šok a zlom jako útok z 11. září 2001
pro Spojené státy či atentáty z března 2004
pro Španělsko.
Otec Seraphim Vantinnen-Newton
Foto: Jozef Matula
Otec Seraphim Vantinnen-Newton
Je tomu již rok, co jsme v našem časopise
uveřejnili rozhovor s britským knězem Otcem
Seraphimem Vantinnen-Newtonem, mužem
mnoha povolání (pravoslavný farář, učitel
angličtiny pro zahraniční diplomaty a vojáky
na univerzitě v Oxfordu v rámci University
Foreign Service Programme), který rovněž
působí jako kaplan a duchovní poradce
v detenčním centru pro žadatele o azyl v Oxfordu. Za rok, který nás dělí od jeho loňské
návštěvy, se odehrálo mnoho převratného jak
17
Otče, moje první otázka bude mířit k ožehavému tématu. Nedlouho po našem loňském
setkání islámští extrémisté spáchali v Londýně krvavé bombové útoky, které nejen p oznamenaly život metropole, ale otřásly celou britskou společností. Změnil se po těchto
útocích vztah Britů k cizincům, a co zůstalo
z pověstné britské tolerance a liberalismu?
Lidé se poněkud více bojí. Na druhé straně
musím říci, že obecně v Británii stále převažuje vstřícnost k cizincům. My nejsme xenofobní společnost. Myslím, že v této souvislosti musíme rozlišovat mezi dvěma otázkami.
Jednou z nich je takzvaný islámský terorismus, tou druhou fenomén ekonomické migrace a s ní spojeného zneužívání žádostí
o azyl ve Velké Británii. V podstatě 90 až 95 %
žadatelů o azyl v Británii jsou právě tito ekonomičtí migranti. V této druhé záležitosti jsou
lidé velmi rozčarováni vládní politikou. Lidé
by rozhodně rádi uvítali kontrolu ze strany
vlády. To neznamená zastavení migrace jako
takové, ale spíše zavedení určitého řádu.
V současnosti se tento proces vládě zcela
vymknul z rukou, vláda ani nemůže říci, kolik
takových lidí v Británii je, protože to sama
neví. Odhaduje se, že nyní v Británii pobývá
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006
ilegálně na dva miliony lidí. Tato otázka pálí
dnes Brity více než terorismus.
Jak na útoky reagovaly muslimské komunity?
Byly naprosto šokovány. Nepočítaly s tím,
že mají ve vlastních řadách takové extrémisty. Jistě, i dříve mezi nimi působ ili někteří
extrémističtí kazatelé. Ale těch se samy dovedly rychle zbavit. Neuvědomily si však, že
v jejich lůně číhá destruktivní hrozba takového rozsahu. Znamená to tedy, že musí mnohem pečlivěji hlídat extrémisty mezi vlastními lidmi a zabránit tomu, aby tito vytvářeli
politickou platformu v mešitách.
Když už mluvíme o cizincích, myslíte si, že
vztah k nim je v Británii nějak diferencován,
tzn. že by např. některé skupiny cizinců byly
vítány více či méně než jiné?
Nu, to je docela těžká otázka. Jistě, ve společnosti převládá pocit, že Evropané jsou nám
bližší než kdokoliv jiný. Řekl bych, že je zde
určitý rozdíl mezi přijímáním Evropanů a třeb a Afričanů nebo muslimů. Na druhé straně
muslimské komunity žijí v Británii po dlouhou dobu. Tyto komunity jsou zde dobře etablované, mají své poslance v parlamentu, své
zastupitele v městských radách. Velmi aktivně přispívají k životu britské společnosti, rozhodně u nás nežijí v izolaci od majoritní společnosti. Lze říci, že multikulturní společnost
je samozřejmou součástí našeho každodenního života. Například já ve své práci dennodenně spolupracuji s Číňanem, Nigérijcem,
Ó
Ó
Ó
MEZI PARAGRAFY
také např. o uprchlíky z náboženských důvodů – zejména konvertity ke křesťanství, které
tradiční islámské právo trestá smrtí. Je pozoruhodné, že stále více lidí v muslimském světě se obrací ke křesťanství, neboť ho vnímají
jako láskyplné náboženství. Velké množství
politických, ale stejně tak ekonomických
uprchlíků přichází z Číny. Za propašování
z Číny do Británie zaplatí takový uprchlík různým mafiím v přep očtu až 30 000 liber. Naše
úřady se je snaží odesílat zpět, ale Čína je odmítá přijímat. Vláda se
tedy snaží na Čínu působit stylem „Vezměte
si zpět své uprchlíky,
my vám dáme více víz
pro vaše studenty a poskytneme více obchodních příležitostí.“ Vláda
usiluje o omezení přílivu uprchlíků i dalšími
způsoby. S četnými, zejména africkými státy
uzavírá zvláštní smlouvy
o dodržování lidských
práv. Pokud dotyčné
vlády na smlouvu přistoupí, britská vláda se
pak již necítí povinováUprchlíci často zakotví v novém domově, který je hodně odlišný od toho původního. Vietnamská mládež se v Evropě poprvé
setkává se sněhem.
© UNHCR/L.Astrom, 1985
na přijímat z této země
politické uprchlíky.
palestinským imámem, pakistánským imámem, Sikhem z indického Pandžábu, s katolíky. Pro Británii je takové multikulturní prostředí velmi typické – a to i pro pozice a
instituce s vyšší rozhodovací pravomocí. Když
srovnáte naši situaci s Francií, jeden z rozdílů
je v tom, že ve Francii nehraje přistěhovalecká populace aktivní roli ve společnosti. Nemohou prostě dosáhnout určité úrovně politické moci, pokud nejsou bílí. Vezměte si jen
příklad ministra Sarkozyho - dosáhnout takové pozice by bylo např.
velmi těžké pro muslima ze Severní Afriky.
V Británii se však občan pakistánského
nebo indického původu klidně může stát
poslancem nebo ministrem.
Existuje tedy v Británii
nějaké napětí mezi majoritní společností a
minoritou a nebo mezi
jednotlivými minoritami navzájem?
Ne, takové problémy
u nás nejsou, jednotlivé náboženské a etnické skupiny spolu vycházejí velmi dobře. Většina
lidí by asi řekla, že největší nebezpečí číhá ve
fašizující Britské národní straně. Jistě, člověk
by na jedné straně mohl sympatizovat s jejím
požadavkem zachovat určitou míru anglosaské kultury. Víte, my si v Británii potrpíme na
své keltské a anglosaské dědictví a další tradice jako demokratický parlament a monarchii. To jsou neodmyslitelné součásti britské
společnosti, které si většina lidí přeje zachovat. Cizinci, kteří přijdou do Británie a stanou
se britskými občany, jsou stejně britští jako já
sám. Jejich snahou je co nejdříve se integrovat do tohoto politického systému, který jim
umožňuje dosáhnout určitého postavení
a vlivu, a plně využít jeho výhod. Samotná
Britská národní strana je ovšem svými postoji
nebezpečná, protože v konečném důsledku
vytváří představu, že imigranti jsou našimi
nepřáteli třeba jen na základě barvy kůže.
Nemyslím si však, že by Britové jako celek
takovou představu přijali.
Jaké kořeny má podle vás strach z cizinců
ve Velké Británii?
Nemyslím si, že by britská společnost jako
celek trpěla strachem z cizinců v pravém
smyslu tohoto slova. Řekl bych, že sympatie
k Britské národní straně vyplývají z prostého
faktu, že jsme opravdu zaplaveni cizinci
a z toho pramení obava, že naše kultura, naše
identita se rozplyne. Troufám si tvrdit , že takový strach je oprávněný. Kdybych třeba já
jako Angličan chtěl koup it nějakou pivnici
v Olomouci, také byste se obávali, co se stane
s vaším pivem, které je vaším národním dě-
dictvím. Nejde tedy o strach z cizinců či migrace jako takové, ale strach z těch vysokých
čísel. Vláda by měla přijmout taková opatření, aby dala příležitost ekonomickým migrantům, na druhé straně se ovšem snažit o zachování naší kultury. Nedávno se mne při
jedné veřejné debatě na téma imigrační politiky kdosi zeptal, jaké problémy v oblasti imigrace bych si zejména přál vyřešit. Já na to
odpověděl, že prapůvod našich těžkostí spo-
čívá ve vysoké atraktivitě Británie pro cizince. Cizinci většinou chtějí dostat se právě do
Británie, nikoliv třeba do Francie, Německa
neb o střední Evropy. Je tedy důležité striktně
odlišovat politickou emigraci, která k nám
přivádí klasické politické uprchlíky ze zemí,
jako jsou Zimbabwe, ovládaných tyranským
despotou, což je do jisté míry stejně tak případ Běloruska nebo Íránu, od ekonomické migrace dané hospodářskou přitažlivostí naší
země. Ekonomičtí migranti byli totiž donuceni využívat našeho azylového systému jako
jediné cesty, jak se dostat do Británie. Bylo by
mnohem efektivnější, kdyby zde existovala
možnost, aby tito ekonomičtí migranti získali
možnost dočasného pobytu v Británii, tedy aby
u nás byl zaveden obdobný systém, jaký např.
mělo před léty Německo pro své gastarbeitry.
Zejména mnoho Evropanů – méně to už ovšem
platí třeba pro Afričany – touží dostat se do
Británie pouze za účelem vydělání peněz. Britští zaměstnavatelé po takových lidech touží,
protože jsou levnější, spolehliví a tvrdě pracují.
Jinak je ovšem pozoruhodné, že většinou
se lidé více obávají cizinců v místech, kde
vlastně žádní nežijí, např. na venkově, zatímco ve velkých městech, kde s nimi lidé dennodenně přicházejí do styku, považují jejich
přítomnost za cosi naprosto samozřejmého.
Z jakých zemí k vám dnes nejvíce přicházejí
političtí uprchlíci?
Již jsem zmínil tradiční země jako Bělorusko, Zimbabwe, Írán. Írán dnes v počtu uprchlíků vede. Nejde jen o politické op onenty, ale
Liší se názory na imigrační a azylovou politiku napříč spektrem britských politických
stran, nebo jsou jejich názory v podstatě
totožné?
Azyl dnes představuje v Británii horký politický brambor. Hlavní politické strany prosazují v této otázce v podstatě tutéž politiku
a zastávají tytéž názory. A stejně tak běžní
lidé často opakují obvyklou větu – rádi bychom jim pomohli, ale nemůžeme je přijmout
všechny. Kdyby země byla zaplavena cizinci
ve velké míře, zničilo by to podstatu naší společnosti. Někdy je to ovšem opravdu bolestné. Např. v Londýně najdete dnes celé komunity Kurdů a Afghánců. Mnozí z těchto Afghánců jsou velmi inteligentní mladí lidé, kteří
u nás hledali útočiště, protože z duše nenáviděli všechno, co se dálo za vlády Talib anu
v jejich zemi, všechny ty represe proti vzdělání, potlačování práv žen – dnes po změně
poměrů v Afghánistánu však všechny tyto lidi
posíláme zpět. Člověk jen chce doufat, že právě oni jednou změní svou zemi k lepšímu.
Několik z nich jsem potkal i v našem detenčním centru, a udělali na mne opravdu velký
dojem. Byli to inteligentní, vitální, ambiciózní, laskaví lidé, právě takoví, kteří by měli tvořit budoucí základ společnosti ve své zemi.
V minulém rozhovoru jste zmínil deportace. Co se však děje s lidmi, které prostě
z nejrůznějších důvodů deportovat nelze,
jako např. Somálce nebo Číňany?
Většinou obdrží statut tzv. dočasného pobytu. Znamená to tedy, že nezískají přímo azyl,
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
18
Ô AKTIVITY
Ô
ale jakési právo na dočasnou ochranu v naší
zemi. Tito lidé se musejí třeba každý měsíc chodit hlásit na policejní stanici. Mezitím se však
může stát, že imigrační služba, která prošetřuje
jejich případ, změní názor a rozhodne o deportaci. Jednoho dne jsou při své obvyklé návštěvě na policejní stanici zadrženi, zamčeni do cely
a poté posláni do detenčního centra a za pár
dní za nimi třeba přijde imigrační úředník
s kusem papíru a sdělí jim: „Pane X., váš let do
Nigérie je příští pátek.“ Psychologicky je to pro
ně velmi bolestné. Po léta žili svobodně a s pocitem bezpečí v Británii, již si dělali naděje na
britský pas – a najednou je čeká pravý opak.
Někdy třeba po pěti nebo sedmi letech života
v naší zemi! To je třeba dnes příp ad mnoha
Afghánců, Kurdů a bohužel i uprchlíků ze Zimbabwe.
Jaké je ekonomické postavení těchto lidí
s dočasným pobytem? Mohou pracovat?
Dříve pracovat mohli, bohužel dnes nemohou ani pracovat, ani nepobírají žádné sociální dávky. Toto je samozřejmě záměrně a je
to jedna z forem nátlaku, jak je přimět k návratu domů. Vláda se tímto snaží vyslat jasnou zprávu jak pašerákům lidí, tak samotným
imigrantům: Nepřicházejte do Británie, když
sem přijdete, nebudete moci pracovat a budete muset spát v zimě pod mostem.
Na závěr bych se vás rád zeptal na otázku,
týkající se spíše vaší další profese, totiž kněze. Povrchní moderní pohled většinou vnímá náboženství, zejména v souvislosti se
současným islamistickým terorismem, jako
zdroj konfliktu a nesnášenlivosti. Přitom
téměř v každém náboženství je naopak ukryto poselství tolerance a míru, úcty k životu
a lidským bytostem. Čím a jak tedy podle
vás jednotlivá náboženství přispívají k tolerantnímu duchu britské multikulturní společnosti?
Víte, v tomto ohledu učinil před několika
lety zajímavé prohlášení princ Charles. Na
britských mincích se u obrazu královny/krále nalézá latinský nápis: Fidei defensor ochránce víry. Protože v Británii je monarcha
hlavou anglikánské církve, znamená to tedy
ochránce křesťanské anglikánské víry. Princ
Charles však k tomu řekl, že nechce být
ochráncem víry, ale ochráncem věr. Mohlo
by to jistě vzbudit různé kontroverze, ale
mnoho lidí tehdy tento jeho výrok s potěšením přivítalo jako projev prozíravého myšlení. Princ Charles věnuje otázkám nábožen-
ství velkou pozornost, nedávno např. otevřel
Islámské centrum při Oxfordské univerzitě.
Jeden z mých spolupracovníků v našem
detenčním centru je světoznámý islámský
učenec. Jednou týdně přichází k nám do centra, vede zde náboženské obřady pro muslimy, káže a vyučuje . A mimo to je velmi aktivní
na poli mezináboženského dialogu. Často mne
zve na procházky, abychom sp olu mohli diskutovat. Pro mne je taková vzájemná spolupráce velkým zážitkem, velmi mne to povznáší. Hned den p o mém návratu do Anglie se
účastním tradičního čtvrtletního společného
setkání kněží všech náboženství, kteří pracují v centru. Budeme mít společný oběd a poté
spolu ve velmi příjemné atmosféře porozprávíme. Vládne mezi námi báječná shoda, protože máme jeden společný cíl, tj. pokusit se,
co nejvíce to lze, zpříjemnit uprchlíkům pobyt po dobu, co jsou u nás zadržováni, smysluplně zkrátit každý ten jejich dlouhý den mezi
nadějí a zoufalstvím. Nemůžeme sice rozhodnout o jejich budoucnosti, ale můžeme se alespoň pokusit nějak jim pomoci.
Rozhovor připravil a přeložil Lubor Kysučan.
Autor působí na FSS MU a FF UP.
 Den uprchlíků
20. června je den vyhlášený Valným shromážděním OSN jako Světový den uprchlíků.
29. června Poradna pro uprchlíky sp olečně
s Českým helsinským výborem a Centrem pro
otázky migrace uspořádaly akci pod názvem
Crossing Borders.
Ve čtvrtek večer 29. června v klubu Cross,
což je v Praze - Holešovicích, bylo moc rušno.
Přestože bylo ošklivo a pršelo, před vchodem
už stálo několik desítek lidí, které se snažily
dostat se dovnitř. Lidé různých věkových skupin i národností trochu nezapadali do moderně „mechanického“ prostředí klubu. Uvnitř
bylo narváno. Živě hrály kap ely. Na stěnách
byly rozvěšeny fotografie s uprchlickou tematikou. Hned u vchodu, v malinké místnosti na stolech byla vyložena etnická jídla. Gruzinské chačapury, asijský plov, p achlava i jiné
orientální dobrůtky, které mohl ochutnat každý. Také se tu prodávaly exotické p otraviny
dovezené z cizích zemí a výrobky uprchlíků
žijících v ČR.
V jednu chvíli byla hudba přerušena s tím,
že by měl proběhnout nějaký projev. V tu
19
chvíli se davem mladých lidí za pomoci některých z nich, přes aparatury a stojany na
podium prodrala šedovlasá dáma a spustila:
„ Milujeme jejich hudbu, máme rádi jejich
jídla, libí se nám jejich výrobky, a přesto nejsme tolerantní a otevření vůči osobám, které
nezapadají do rámce ,bílého heterosexuálního Čecha‘. Proč tomu tak je? Žijí mezi námi,
jsou součástí našeho každodenního života.
Mnozí jsou našimi přáteli a blízkými. Nejsou
to pouze uprchlíci, jejich osud je o to těžší, že
museli opustit své domovy z důvodů pro
mnohé z nás nepředstavitelných. Azylanti ,
cizinci, Romové, homosexuálové, stejně jako
příslušníci kterékoliv menšiny jsou plnohodnotnou složkou naší společnosti, požívají stejných práv jako každý jiný.
Každý z nás je ve své podstatě příslušníkem nějaké menšiny, každý z nás si s sebou
nese svoji odlišnost a individualitu. Příslušníkem menšiny se člověk stane bez ohledu na
svoje rozhodnutí nebo dokonce zavinění,
a přesto mu je zákonitě předpovězen život,
spojený s poníženým omlouváním se většině
za svou menšinovost.“
Bývalá mluvčí Charty 77, předsedkyně Českého helsinského výboru, Libuše Šilhánová,
se snažila mluvit nahlas . To prostředí bylo
poměrně hlučné pro taková slova, nicméně
skupina lidí před jevištěm, kde stála paní předsedkyně, pozorně naslouchala a reagovala.
„ Konfuciánská zásada zní ‚ Nečiň jiným,
co sám nechceš‘. Bohužel ještě není v české společnosti ve vztahu majority k minoritě standardem. Jakkoliv snad lze tvrdit,
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006
že většina společnosti příslušníky menšin
toleruje a respektuje (a bere přitom na zřetel jejich často nesnadný životní úděl), lze
pozorovat setrvalou až zesilující tendenci
některých iniciativ odejmout menšinám
a jejich příslušníkům práva a postavit je
do role nežádoucích nebo jen s největším
přemáháním akcepto vaných jedinců. Potřeba hovořit o právech a společenském
postavení je aktuální, zvláště v perspektivě aktivit ultrapravicových hnutí či politických stran ve spojení s ignorací (nebo
tolerancí), kterou vůči nim často projevují
statní orgány.“
Potlesk. A ještě větší potlesk a uznání si paní
předsedkyně vysloužila připomenutím volební kampaně Národní strany a okolností shromáždění konaného 1. května pod záštitou
Národního odporu.
„Součástí předvolební kampaně této politické strany byly ataky vůči všemu ‚odlišnému‘ a ‚nečeskému‘, znevažující a urážlivé projevy se týkaly Romů, cizinců a jiných skupin
obyvatel. Na štěstí Národní strana utrpěla ve
volbách očekávaný debakl a nadále zůstává
pouze zanedbatelným politickým mini-subjektem. Ale nikdo se nepozastavil nad faktem,
kolik osob se podobnými výroky může oprávněně cítit raněno a ohroženo. Že nikdo nepoložil důraznou otázku příslušným orgánům:
jak je to možné, že taková hnutí a takové strany mohly být v České republice registrovány,
tedy uznány?
Apelujeme tedy na nás na všechny, abychom se pokusili vžít do role příslušníků men-
Ó
Ó
Ó
AKTIVITY
šin, abychom se pokusili být tolerantní k jinakosti lidí, kteří patří k etnickým nebo jiným
skupinám, odlišným od majority. Dokážeme
překročit svoje hranice, jako to dokázali
a dokazují oni?“
Přestože prostředí nebylo pro paní předsedkyni nejpříjemnější, vyjádřila velkou radost nad tím, že se akce uskutečnila, že se jí
mohla částečně účastnit, a zároveň vyjádřila
přání, aby i prostřednictvím podobných akcí
byla tematice menšin, a tedy i uprchlíků, věnována větší pozornost společnosti.
Více informací o podobných akcích najdete na http://www.uprchlici.cz
Světlana Kovaleva
Autorka je spolupracovnice
Českého helsinského výboru.
Uprchlická kapela Ekvator .
Foto: Tomáš Vodňanský
 Několik chvil s Maršo
12. – 14. 10. 2006 v Brně pobýval v rámci
svého turné čečenský taneční soubor Maršo.
…vše je skoro u konce, upravují se a doplňují
maličkosti, které by si člověk normálně nevšimnul. Protože si ale hostů vážíme a chceme, aby
se tady cítili dobře, spolupracujeme s radostí.
Několikrát už někdo z Berkatu (o.s. Berkat, které příjezd Marša zorganizovalo) volá: „Je vše
připravené? Za patnáct minut jsme tam.“
Za pár chvil je znovu slyšet zvonění telefonu. A my už se nemůžeme dočkat. Je mezi
námi cítit hezká nervozita a napětí. Autobus
zastavuje na sídlištním parkovišti, pomalu
začínají všichni vystupovat. Nejdřív vedoucí
tanečného souboru. Pán ve středních letech,
na kterém je vidět celý jeho osud, od jeho
předčasně udělaných vrásek až po jeho bílé
vlasy. Vřelý p ohled, který mluví místo něj , ale
zároveň je to pán, který je veselý, i přestože si
osud s ním nehezky „pohrál“. Za ním začínají
vystupovat ostatní členové souboru. Nejdřív
kluci, hezcí, vypracovaní, za nimi dívky, krásné, něžné, stydlivé. Jsme v Brně Bohunicích
a jdeme do blízkého centra volného času Lužánky – Lány. Vstříc nám a celému čečenskému původu asi dvacítky členů kráčí Čečenec
(Murad B.) se svým devítiletým synem, kteří
se s rodinou nastěhovali do Brna utíkajíce před
válkou. Oba muži se pomalu zastavují a začínají se objímat, „český“ Čečenec vítá svého
bratra Čečence, vedoucího tanečního souboru Marša, jménem Vácha. Dlouho se nepouští a u toho mluví čečensky. R adost na obou
stranách nezná konců. U srdečného rozhovoru se skupina pomalu přibližuje k budově Lán,
kde je pro tanečníky Marša nachystané tradiční čečenské jídlo galušky, které připravovala paní z Čečenska, Elza B. (manželka zmíněného Murada). Na všech tvářích je vidět
nekonečná radost a vděčnost, že i přestože
mají tak daleko domov, mohou jíst jejich oblí-
bené a tradiční jídlo. Po oběde následuje volná zábava, každý se může zařídit dle svého
přání. Dospělí se pustí do města, některé z dětí
zůstávají s námi, malují na zeď, zpívají, ostatní hrají hry na počítači, další zajdou do sídlištního parku jen tak ze zvědavosti. Dospělí
se vrací z města a už je čas odejít se ubytovat.
Jen na jediné slovo vedoucího jsou všichni
připraveni k odjezdu. Doprovázíme je k autobusu. U toho si povídáme, jaká je současná
situace v Čečensku. Už se ale někdo hlásí, že
není čas a že se musí odjet. Tak se loučíme
a na viděnou zítra. Všichni v devět před
Waldorfskou školou, ale prosím přesně. „Da,
da,“ slyšíme odp ovědi. Tak šťastnou cestu
a těšíme se na zítra. Naše česká skupina se
vrací k budově Lán a pořádá si zážitky a obrázky v hlavě a u toho sdílí nesmírnou radost
ze setkání s členy Marša.
Čekáme před Waldorfskou školou v Brně
Líšni a už vidíme autobus, s nímž Maršo jezdí.
Znova naše obličeje září štěstím z toho, že
sdílíme den s Maršo. Autobus zastavuje, oni
si taky všímají nás, začínají mávat, my taky
máváme. Srdečně je vítáme a vcházíme do
školy. Míříme k divadelnímu sálu, kde proběhne česko-čečenské setkaní a kde čečenské děti stráví hezké chvíle s českými dětmi.
Po oficiálním představení souboru a přivítání čeští žáci začínají s představením svého
programu pro své hosty. Žáci své hosty chtějí
naučit tancovat moravské tance, netušíce
Zelimchan hraje na kytaru, kterou dostal v ČR darem, čečenskou tradiční píseň.
Foto: Radim Ošmera
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
20
Ô AKTIVITY
Ô
však, že toho se nebudou moci zúčastnit čečenské holky, protože jejich kultura, zvyky
a tradice nepovoluje dotek mezi klukem a holkou, což jak známo v moravských národních
tancích je přirozené. Za okamžik program
pokračuje jiným způsobem. Děti sedí v kruhu
a kladou si mezi sebou otázky, ptají, co se učí
v svých školách, jaké předměty mají, čím je
to tam u nich zvláštní. Atmosféra byla příjemná a milá, povídalo se o věcech vážných
i lehkých a legračních. Pokračovalo se hraním a zpíváním ruských a čečenských písniček, které zpívaly čečenské děti. Čas utíká
poměrně rychle, nebo nám to jen připadalo.
Setkání se musí uzavřít. A na závěr vždy to
nejhezčí. České děti mají pro své hosty dárky,
které samy vyrobily. Všude je slyšet děko vání
a loučení. Vzdalujeme se, za námi daleko zůstává škola, a my všichni plni elánu míříme
k divadlu Bolka Polívky.
Maršo má poslední zkoušení před hlavním
vystoupením před brněnským publikem.
Jsme zvědaví, jak vypadá tanec pro získání
svobody. Co vše jsou ty děti schopny udělat
pro dávno touženou svobodu a pro normální
život. Začínají cvičit. Jejich trenér je příliš přísný, nep ovoluje ani nejmenší chybu, které by
si divák vůbec nevšiml. Ale je jasně vidět , že
se tam pracuje precizně a pěkně. A všechno
musí být tak, jak patří a všechno se musí
vydržet. Zkouška už téměř končí, začíná to
nejhezčí. Do divadla přicházejí návštěvníci,
sál se postupně plní. Členové Berkatu se
naposledy dívají do jeviště skulinou v oponě.
Je nutné připomenout, že bez pomoci Berkatu by se cesta Maršo do Čech nikdy neuskutečnila. Otevírá se záclona, vychází organizátorka z Berkatu, Pavla Pijanová, mluví
o aktivitách Maršo a představuje jejich tance.
Opět se zavírá opona a už za okamžik se
před námi objeví krásní kluci, oblečeni do
krojů a tančí. Každý tanec vyjadřuje a kreslí
něco jiného, kreslí jeden národ a jeho zvyky
od dob dávných až do dneška. Na tanečnících je vidět jejich hrdost a odvaha. I neskutečná krása, síla a houževnatost tohoto národa. Na jeviště vychází tančit dívky, atmosféra
kulminuje. Ze všech stran je slyšet potlesk,
silný a srdečný. Potlesk je slyšet dlouho. Diváci prostě nevěří svým očím. My ještě zůstáváme, čekáme, až přijdou tanečníci za námi
a každému osobně gratulujeme a vůbec neschováváme naši radost a potěšení z nich.
Domlouváme se na další den, přejeme si dobrou noc a odjíždíme každý svým směrem.
Poslední den Maršo v Brně. Setkáváme se
před Gymnáziem Matyáše Lercha. Tam školní
kapela vítá Maršo hraním rockovo-folkové
hudby. Poté nejmladší členka Marša Elinka
tančí pro české studenty tanec Džigity. Začí-
Čečenský národní tanec v krojích v divadle Bolka Polívky.
21
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006
nají beseda, čečenské děti chtějí dát najevo
svým vrstevníkům, že v Čečensku jsou i krásné věci a že nechtějí, aby mezi lidmi slovo
Čečensko vzbuzovalo jen strach a hrůzu, ale
i život. Povídaní trvalo ještě chvilku a pak jsme
odjeli. Procházíme s Maršem naposledy brněnskými ulicemi. Ptají se nás, zda pojedeme za nimi. Odpovídáme, že ano a že za dva
roky. Hlub oko v dětských očích je vidět nedůvěra, kterou nechtějí vyslovit pusou a jen
u toho krčí ramena a kroutí prsty. Čím víc se
přibližujeme k autobusu, se kterým mají odejít, tím více všichni cítíme stesk a smutek...
Všichni už sedí v autobuse, koukáme smutně
navzájem, máváme jim a přejeme šťastnou
cestu. Autobus odjíždí, dlouho ještě stojíme
na místě a máváme. Všichni máme stejnou
otázku v hlavě: Uvidíme ty krásné lidi znovu?
Katerina Dimovska
Autorka je dobrovolnicí kampaně
NESEHNUTÍ „ Bezpečí pro uprchlíky “.
Foto: Milan Štefanec
Ó
Ó
Ó
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2006
Ô
Ô
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2006