Vážení čtenáři, otevíráme již 36. číslo našeho zpravodaje Exarchát

Transkript

Vážení čtenáři, otevíráme již 36. číslo našeho zpravodaje Exarchát
Exarchát
3
OBSAH
SLOVO OTCE BISKUPA
INFORMACE A AKTUALITY
MOZAIKA DUCHOVNOSTI: ROZHOVOR S OTCEM RICHARDEM ČEMUSEM
OSUDOVÁ KAŇKA
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE V MOSKVĚ
NAROZENÍM SYNA NÁS BŮH PROSÍ O LÁSKU
JÁN BABJAK: ZOSTALI VERNÍ
ŘECKOKATOLICKÁ CHARITA INFORMUJE
POUŤ KE SKEJUŠSKÉ PANNĚ MARII
ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ
SBÍRKA PLATNÝCH PRÁVNÍCH NOREM AE
VZPOMÍNKA NA OTCE JINDŘICHA VACKA
KŘEST PÁNĚ
DUCHOVNÍ CVIČENÍ KNĚŽÍ AE
ZÁMOJSKÁ SYNODA – ČÁST VII.
LITURGICKÝ SLOVNÍK: J
VÝROČNÍ SETKÁNÍ ŘECKOKATOL. BISKUPŮ EVROPY V RUMUNSKU
4
5
6
9
9
10
12
13
13
14
17
17
18
19
20
22
24
EDITORIAL
Vážení čtenáři,
otevíráme již 36. číslo našeho zpravodaje Exarchát, které Vám chceme věnovat
tak trochu „pod vánoční stromeček“.
Ve vánoční době zaznívá v církvi se zvláštním zřetelem chvalozpěv, kterým
andělé opěvovali narození Spasitele: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj
mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení“ (Lk 2,14).
Tento chvalozpěv odhaluje úžas nad Božím rozhodnutím přijmout úděl lidského života s jeho radostmi i starostmi pro spásu všech. Vyjevuje se tedy živý
Boží zájem o lidský život s jeho významnými i všedními událostmi, ale především zájem o zachování důstojnosti lidského života, která je hříchem stále pošlapávána nejen na osobní úrovni, ale i v mezilidských a pracovních vztazích.
Připojujeme se spolu s členy naší redakční rady k tomuto andělskému přání
pokoje mezi lidmi pro nadcházející dobu Vánoc, ale i v příštích dnech roku 2012.
Christos raždajetsja!
Tomáš F. Král
EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4,
110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro vnitřní potřebu
vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk činí cca
20,-). Redakce: Ladislav Hučko, Viera Folkmanová, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Ján Kočerha, Tomáš F.
Král, Richard Vocel. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r. o., Dolákova 24/ 536, 181 00 Praha 8.
4
Zpravodaj
SLOVO OTCE BISKUPA
V
minulém
čísle našeho časopisu jsme psali
o tom, jak dva
milióny mladých
z celého světa na
letišti
Quatros
Vientos v Madridu adorovaly
spolu s papežem
Nejsvětější Eucharistii, a že to byl
vrcholný a pro všechny nezapomenutelný okamžik tohoto setkání.
V katolickém chápání a v katolické
spiritualitě, která pak proniká do všech
jiných specifických spiritualit Katolické
církve, je důležité si uvědomit, koho v
Eucharistii přijímáme, duchovně po tomto spojení s Kristem toužit, na toto spojení se připravovat. Eucharistická adorace
je k tomu nejlepší příležitostí. Předchozím adorováním se zvyšuje – dokonce
bychom mohli říct, že podmiňuje – účinnost fyzického přijímání Těla a Krve.
Příklad si můžeme vzít i ze svátosti manželství. I v něm manželé
nejen fyzicky manželství konzumují, ale i mimo toto konzumování
navzájem komunikují, vyměňují si
duchovní projevy lásky, modlí se
za sebe, rádi se dívají na fotografii
svého manžela, když jsou odděleni.
To všechno pomáhá, aby jejich spojení
bylo také duchovní, aby nebylo jenom
„materiální“. Protože – to je třeba stále
zdůrazňovat – manželství je svátost.
Tak je to i s Eucharistií – a můžeme
směle říct, že tam je to ještě o mnoho
víc zdůrazňováno. Proto bychom
neměli podléhat nesprávným názorům, že adorace „není východní“.
U adorace nejde v žádném případě
– jak nás někteří nekatolíci obviňují
– o nějakou pompéznost. Tady jde
o něco úplně jiného. Jde o lásku. A láska
je vždy také „východní“. Láska Boží
k nám má najít ozvěnu naší vlastní lásky. Naše malá láska má růst
ve stále větší lásku podle vzoru Ježíše,
a to je umožněno právě přijímáním
jeho samého. Podle učení církve přijímáním Eucharistie vzrůstá naše spojení s Kristem, ale na toto spojení se
musíme připravit, vzbudit v sobě postoj víry, lásky a naděje, abychom pro
ten vzrůst připravili vhodnou půdu.
Adorace tedy není pozdější doplněk
nebo náhrada přijímání Eucharistie,
ale základní předpoklad, abychom
byli co nejhodněji a nejúčinněji účastni
na této svátostné oběti.
Všem čtenářům žehnám
X
Ladislav
Exarchát
5
INFORMACE A AKTUALITY
v Svatý otec Benedikt XVI. jmenoval dne 15. září 2011 novým apoštolským nunciem v ČR Mons. Giuseppe
Leanzu, dosavadního apoštolského
nuncia v Irsku. Giuseppe Leanza působí od roku 1972 v diplomatických
službách, v roce 1990 se stal biskupem.
v Apoštolský exarcha Ladislav
Hučko se dne 17. září 2011 účastnil
mezinárodního setkání v klášteře sv.
Hippolyta ve Znojmě. Jedním z bodů
programu bylo vystoupení na konferenci na téma Pronásledování křesťanů. Odpoledne pak biskup Ladislav
sloužil v místním kostele liturgii sv.
Jana Zlatoústého.
v
Sv. liturgií vyvrcholily letošní
oslavy svátku sv. Ludmily na Tetíně,
které připomněly přínos východní, ještě
nerozdělené církve k šíření křesťanství
v českých zemích. Liturgii sloužil o. Ján
Kočerha. Duchovní i kulturní program
probíhal na Tetíně 17.-18. září 2011.
v V den svátku Povýšení svatého
Kříže, 25. září 2011, navštívil apoštolský exarcha Ladislav Hučko řeckokatolickou farnost v Liberci. Slavnostní
svatou liturgii spolu s ním koncelebroval místní duchovní o. Ivan Semotyuk. V homilii vladyka Ladislav mluvil
o kříži a utrpení jako nástroji spásy
a naději, kterou je vzkříšení.
v
Od 30. září 2011 má Rada
evropských biskupských konferencí
nového člena – Mukačevskou eparchii byzantského obřadu. V albánské
Tiraně, kde Rada zasedala, bylo vyhověno žádosti mukačevského biskupa
Milana Šášika. Rada má nyní 38 členů
a dva stálé pozorovatele.
v Ve dnech 3.-7. října 2011 se na
mariánském poutním místě ve Vranově u Brna uskutečnily pravidelné
každoroční duchovní cvičení kněží
Apoštolského exarchátu. Exercitátorem přibližně třiceti duchovních byl
letos Taras Seňkiv, biskup ukrajinské
řeckokatolické eparchie ve měste Stryj.
v Dne 28. října 2011 přijal v katedrále sv. Klimenta v Praze z rukou
biskupa Ladislava svátost kněžství
Josef Staněk. Novokněz se narodil
v roce 1966, žije v Jihočeském kraji
a jeho působištěm bude nově ustanovená řeckokatolická farnost Strakonice.
v
Česká televize uvedla dne
30. října 2011 v rámci pořadu Cesty
víry dokument o řeckokatolickém
knězi Rostislavu Strojvusovi nazvaný
Poslem mezi dvěma světy. Tato Road
movie ukazuje, jak několikrát za rok
o. Strojvus absolvuje v rámci obětavé
charitativní pomoci cestu z Hané, kde
působí, na Ukrajinu, odkud pochází.
v
Mukačevský eparcha Milan
Šášik vydal u příležitosti 240. výročí
kánonického ustanovení Mukačevské
řeckokatolické eparchie dne 17. září
2011 dekret, kterým rozdělil jemu
svěřenou řeckokatolickou eparchii
a zřídil Užhorodský, Mukačevský
a Chustský archidiakonát. Zároveň
byl Chustský archidiakonát povýšen
na biskupský vikariát.
vf
6
Zpravodaj
MOZAIKA DUCHOVNOSTI
ROZHOVOR S OTCEM RICHARDEM ČEMUSEM
Otec Richard Čemus je žákem a pokračovatelem kardinála Tomáše Špidlíka.
Dětství prožil v Praze a v Trhovém Štěpánově. Jeho rodiče z politických důvodů
emigrovali do Německa. Vystudoval teologii a stal se knězem. Poté se v Římě setkal
s tehdejším představeným všech českých jezuitů v zahraničí, Tomášem Špidlíkem. Po
pádu komunismu byla otevřena vatikánská nunciatura v Moskvě, kde působil jako
chargé d´affaires. Po návratu do Říma byl zástupcem ředitele duchovního centra Aletti,
stal se také rektorem Papežské koleje Russicum. Od roku 2007 je spirituálem v Papežské
koleji Nepomucenum v Římě. Tento český jezuita přednáší spirituální teologii křesťanského východu na Papežském orientálním institutu. Toto všechno byly důvody k tomu,
abychom o. Richardu Čemusovi položili několik otázek.
Býváte považován za pokračovatele díla kardinála Tomáše Špidlíka.
Dá se teď, již s odstupem času shrnout jeho dílo a říct, jaké jsou jeho hlavní
ideje, v čem je jeho hlavní přínos?
Přínos Tomáše Špidlíka spočívá
v první řadě v tom, že probádal
spiritualitu křesťanského Východu a objasnil její základní pojmy.
Systematická příručka Spiritualita
křesťanského Východu je epochální
dílo, které zůstane trvalým přínosem pro vědecký svět.
Totéž platí o druhém svazku
řady Spiritualita křesťanského
východu věnovaném modlitbě:
je nevyčerpatelnou studnicí poznatků na toto téma. Špidlík však nebyl pouze historik spirituality, ale také kreativní myslitel. Dokázal jedinečným způsobem vytěžit z duchovní pokladnice
Východu inspiraci pro současného křesťana – jak východního, tak západního.
Jeden ruský pravoslavný student Papežského orientálního institutu mi řekl, že
nikdy se o modlitbě nedozvěděl víc, než ze Špidlíkových knih. Na Západě se
z nich zase mnoho lidí dovědělo mimo jiné, že křesťanský Východ zná způsob,
jak se usebrat v Bohu tzv. psychofyzickou metodou modlitby spojenou s rytmem dýchání (hesychasmus), kterou moderní člověk hledal v mimokřesťanských náboženstvích Dálného východu.
Za největší Špidlíkův přínos však považuji jeho pojetí lidské osoby (personalismus) - tak aktuální pro současný svět. Dosvědčuje to zejména jeho kniha
Ruská idea. Představuje jiný pohled na člověka, který zhodnocuje nejen přínos
ruského náboženského myšlení pro Evropu, ale stimuluje reflexi nad duchov-
Exarchát
7
ním přínosem Slovanů vůbec. Není tajemstvím, že kardinalát obdržel český jezuita zejména za to, že ukázal aktuálnost slovanské spirituality pro západní svět.
V neposlední řadě bych vyzdvihl Špidlíkovo pojetí vztahu teologie a umění.
Kdo viděl nějakou mozaiku Špidlíkova žáka Marka Rupnika SJ, jako např. výzdobu sarkofágu zesnulého kardinála v bazilice na Velehradě, nebude považovat za přehnané tvrzení, že má v sobě sílu oživit evropské křesťanství. Platí to
i o sochařském dílu Otmara Olivy inspirovaném Špidlíkovou teologií.
Našla jsem ve Vašich studiích myšlenku, že starý kontinent čeká
na syntézu Východu a Západu. V čem by podle Vás měla tato syntéza spočívat,
jak by se měla uskutečnit?
Duchovní syntéza nevzniká ani politickým kompromisem, ani vznešenou,
abstraktní ideou. Vytváří se životem osobností, které jsou ve vzájemném dialogu. Tomáš Špidlík tento dialog celý život pěstoval. Byl jsem vždy udiven
širokým spektrem jeho vztahů, a to i s nevěřícími. Přistupoval k nim s velikou
otevřeností, nic nevnucoval, ale tomu, kdo o to stál, zpřístupňoval zdroje, ze
kterých sám žil. Na jeho osobě bylo vidět, co to znamená „dýchat oběma stranami plic“ – abychom použili obraz Jana Pavla II. Nevyhrocoval rozdíly mezi
západní a východní duchovností, ale skládal je jakoby do mozaiky, kde se kontrasty doplňují a vytváří harmonický celek. Proto Tomáš Špidlík tak miloval
ruský polyfonický církevní zpěv, ovlivněný Palestrinovým kontrapunktem.
Starý kontinent dluží světu tuto syntézu, v níž P. Špidlík přisuzuje Slovanům
zvláštní roli, ba dokonce povolání.
Podle Vašeho názoru Západ svou kontemplativní tradici zanedbal a teď
ji objevuje na Východě. Proč podle Vás k tomuto zanedbání vůbec došlo?
Dá se východní duchovnost jednoduše přenést do západního prostředí? Nebylo by to potom popření této duchovnosti, charakteristické právě pro Východ?
Tomáš Špidlík se tímto problémem v poslední fázi života hodně zabýval. Dokládá to jeho poslední česky psaná kniha Vědy – umění – náboženství:
Protiklad, nebo soulad? Příčinu oslabení smyslu pro kontemplaci v západním
křesťanstvu viděl v přijetí vědeckého způsobu myšlení i v teologii. Teologie se
tak stala vědou o Bohu s požadavkem rozumového zdůvodnění víry. Východ
zůstal věrný patristické tradici, která chápala teologii jako kontemplaci Božích
tajemství, tedy nejvyšší stupeň modlitby. Známá je Evagriova věta: „Modlíš-li
se, budeš teolog, jsi-li teolog, budeš se modlit.“ Propojení teologie s modlitbou
uchovává Východ také v ikonách nazývaných „teologie v barvách“, zatímco
vědecké myšlení připravilo do jisté míry Západ o sakrální umění. S jistou dávkou humoru to Tomáš Špidlík vyjádřil takto: „Teologie zrušila svůj legitimní
sňatek s uměním a vstoupila do nelegitimního svazku s vědou. Je zapotřebí,
aby se opět rozvedla a vrátila se ke své první lásce.“ Samozřejmě, že nemůže jít
o to, nahradit západní tradici tradicí východní. Spíše se mají vzájemně doplnit.
8
Zpravodaj
Italská znalkyně východní spirituality Nymfa Bosco napsala knihu s titulem
L’Europa e il suo Oriente (Evropa a její Východ). Vyjadřuje to přesně postulát
dneška, znovu objevit, že mám dvě strany plic a obě jsou moje. Řečeno biblicky: Marta a Marie, jako obrazy kontemplace a akce, jsou si sestry, což pochopil
i tak západní světec, jako Ignác z Loyoly, který se stal contemplativus
in actione. Dnes víme, že v 18. století četli mniši na hoře Athos ignaciánská
Exercitia spiritualia (Duchovní cvičení), tak jako dnes zase západní křesťané
čtou Filokalii, na hoře Athos vzniklou sbírku kontemplativních textů. Aby
nedošlo k tomu, že by východní mystika ztratila na Západě svůj charakter, je
třeba ji recipovat nikoliv hlavou, nýbrž srdcem.
Odkaz sv. Cyrila a Metoděje je s blížícím se výročím jejich příchodu
na Velkou Moravu nanejvýš aktuální. Proč ale teprve v posledních desetiletích a staletích objevujeme jejich poselství, zatímco stovky let předtím stálo
v pozadí a bylo trochu opomíjeno?
To by byla otázka pro historiky. Já mohu říci jen tolik, že je legitimní, když
každá doba čerpá z cyrilometodějské tradice právě to, co potřebuje. Dnes ji
oslovuje evropská a ekumenická myšlenka, tedy přesně to, čím se zabýval
Tomáš Špidlík celý svůj život. Je nanejvýš symbolické, že našel místo svého
posledního odpočinku právě na Velehradě, spojeném s památkou svatých
Cyrila a Metoděje a také blahoslaveného Jana Pavla II., který se po pádu
komunismu roku 1990 z Velehradu obrátil k Evropě památným proslovem.
Je potřeba ocenit Špidlíkovu osobnost a dílo v těchto souvislostech. Možná není
dokonce přehnané nazvat moravského jezuitu „moderním sv. Cyrilem“. A to
nejen pro jeho mimořádnou erudici, ale pro jeho schopnost „přeložit“ evangelium do řeči, které současná sekularizovaná společnost rozumí a vzbudit v ní
touhu po duchovních hodnotách. Ohlas kardinálova úmrtí v české veřejnosti
je znamením naděje.
Dá se podle Vás oživit myšlenka velehradských sjezdů v dnešní době? Nejsou hodnoty současného světa již zcela jiné a není myšlenka slovanství dnes
jaksi zapomenuta (v dnešní době s jejím důrazem na individualismus)?
Myšlenku velehradských sjezdů není třeba oživovat, ale na ni volně navázat
a to v duchu otce kardinála Tomáše Špidlíka. Jak, to doufám, že alespoň trochu
vysvítá z toho, co jsem tu před chvílí řekl.
Viera Folkmanová
autorka fotografie: Patricia Čemus
Exarchát
9
OSUDOVÁ KAŇKA
V refektáři pražského kláštera v Emauzích se
31. října 2011 uskutečnila prezentace knihy nazvané
Osudová kaňka. Jde o soubor 62 příběhů dcer politických vězňů - příběhy dětí, které vlastním způsobem
vnímaly perzekuci svých rodičů, pronásledovaných
komunistickým režimem.
Příběhy sesbírala jedna z „dcer“, Zuzana Vittvarová, která mezi ně zahrnula i deset příběhů
ze Slovenska. A právě jeden z nich, nazvaný Cesta
do Ilavy, vypráví o osudu řeckokatolického kněze
Michala Horňáka. Ten v 50. letech minulého století
odmítl přestoupit do pravoslavné církve a v rámci akce „P“ (pravoslaví) byl odsouzen a uvězněn
ve věznici ve slovenské Ilavě. Návštěvu ve vězení
popsala jeho dcera, Mária Pešeková, která svého otce navštívila tehdy jako dítě
se svou maminkou. Povídka byla poprvé publikována v českém Řeckokatolickém kalendáři pro rok 2005, dočkala se i rozhlasového zpracování. Paní Pešeková poskytla rozhovor také redakci zpravodaje Exarchát (Exarchát 27/2010).
V promluvě ke knize autorka povídky zdůraznila význam hodnot v životě
člověka, díky kterým dokázala její rodina zvládnout i ty nejtěžší chvíle. Zlo,
které postihlo rodiny politických vězňů, proměnily v dobro tím, že se navzájem
podporovaly, poznaly spoustu cizích lidí ochotných pomoci a pochopily, co má
v životě opravdovou hodnotu. Tehdejší prohra se dnes jeví jako vítězství.
Viera Folkmanová
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE V MOSKVĚ
V moskevské katolické farnosti sv. Ignáce
Antiochijského představili dne 11. října 2011
Katechismus Ukrajinské řeckokatolické církve.
Základní struktura katechismu je založena na vyznání víry a na liturgii sv. Bazila Velikého. Podle
některých statistik se k Ukrajinské řeckokatolické
církvi hlásí 5,5 miliona věřících, je tedy největší
Katolickou církví východního obřadu na světě.
Katolíci v Rusku jsou aktivní v Moskvě, Petrohradě, Kaliningradě a Obninsku. (Foto: Vrchní arcibiskup Mons. Svjatoslav Ševčuk
při červnové prezentaci KKC).
10
Zpravodaj
NAROZENÍM SYNA NÁS BŮH PROSÍ O LÁSKU
Z VÁNOČNÍ PROMLUVY PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
Drazí bratři a sestry, „Ty jsi můj syn, já jsem tě
dnes zplodil“- těmito slovy ze druhého Žalmu začíná
církev liturgii svaté noci. Církev ví, že tato slova byla
původně součástí rituálu korunovace izraelského
krále. Král, který je sám o sobě lidskou bytostí, stává
se „synem Božím“, když je povolán a ujme se svého
úřadu. Je to určitý druh adopce ze strany Boha, skutek rozhodnutí, jehož prostřednictvím Bůh dává dotyčnému člověku novou existenci tím, že jej vtahuje
do své vlastní existence. Čtení vzaté z proroka Izaiáše tak ještě jasněji přibližuje tentýž postup v situaci
soužení a ohrožení Izraele: „Hle, dítě se nám narodilo,
syn je nám dán, vládu má na svém rameni“ (9,5). Převzetí královského úřadu je jakoby nové narození. Právě jakožto novorozeně
z osobního rozhodnutí Boha, jako dítě pocházející od Boha, představuje král
naději. Na jeho ramena je kladena budoucnost. Je držitelem příslibu pokoje.
V betlémské noci se toto prorocké slovo stalo skutečností způsobem, který byl
v Izaiášově době nepředstavitelný. Ano, dítě je opravdu Tím, který má vládu
na svém rameni. V Něm se vyjevuje nová královská hodnost, kterou Bůh ustanovuje ve světě. Toto dítě se opravdu narodilo z Boha. Je to věčné Slovo Boží,
které spojuje člověčenství a božství. Na toto dítě se vztahují jména hodností,
která mu připisuje Izaiášův korunovační zpěv: „podivuhodný rádce, mocný Bůh,
věčný otec, kníže pokoje“ (9,5). Ano, tento král nepotřebuje rádce, kteří patří mezi
moudré tohoto světa. Sám v sobě nese moudrost a radu Boží. Právě ve slabosti
dětské existence je mocným Bohem, a tak nám ukazuje před chvástavými mocnostmi tohoto světa pevnost, která je vlastní Bohu.
Slova korunovační ceremonie, popravdě řečeno, byla v Izraeli vždycky
jenom rituálem naděje a jakýmsi vzdáleným tušením budoucnosti, kterou má
darovat Bůh. Nikdo z králů pozdravovaných tímto způsobem neodpovídal
vznešenosti oněch slov. Všechna slova o Božím synovství, o převzetí vlády
mezi národy, o vládě nad končinami země (Žl 2,8) zůstávala jen poukazem
k budoucnosti, jakýmsi ukazatelem naděje, určitou indikací, která směřovala do budoucnosti, jež byla v té době nepochopitelná. Naplnění oněch slov,
které začíná v betlémské noci, je zároveň nezměrně větší a - z hlediska světa
- skromnější než tato prorocká slova dávala tušit. Je větší, protože toto dítě je
opravdu Syn Boží, opravdu „Bůh z Boha, Světlo ze Světla, zrozený, nestvořený,
stejné podstaty s Otcem“. Nekonečná vzdálenost mezi Bohem a člověkem je
překonána. Bůh, nejenom že se sklonil dolů, jak říkají Žalmy, On opravdu
„sestoupil“, vstoupil do světa, stal se jedním z nás, aby nás všechny přitáhnul
k sobě. Toto dítě je opravdu Emanuel - Bůh-s-námi. Jeho království sahá opravdu
Exarchát
11
až do končin země. Všeobsáhlostí svaté Eucharistie opravdu zbudoval ostrovy
pokoje. Kdekoli je slavena, tam je ostrov pokoje, onoho pokoje, který je vlastní Bohu. Toto dítě rozžalo v lidech světlo dobroty a dalo jim moc odporovat
tyranii moci. V každé generaci vytváří Bůh svoje království zevnitř, počínaje
srdcem. Je však také pravdou, že „bodec otrokáře“ nebyl zlomen. I dnes hřmí
dupot vojenských bot, znovu a stále znovu je tu i „plášť smáčený krví“ (Iz 9,3).
Takto je součástí této noci ona radost z Boží blízkosti. Děkujme, protože Bůh se
jako dítě dává do našich rukou, takříkajíc žebrá o naši lásku, vlévá svůj pokoj
do našeho srdce. Tato radost je však také modlitbou: Pane, uskutečni zcela svůj
příslib. Zlom bodce otrokářů, spal hřmotící boty. Učiň, ať skončí čas plášťů smáčených
krví. Uskutečni tento příslib: „Pokoje nebude konce“ (Iz 9,6). Děkujeme ti za tvou dobrotu, ale prosíme tě také, ukaž svou moc. Zaveď ve světě vládu tvojí pravdy, tvojí lásky
- království spravedlnosti, lásky a pokoje.
Vánoční evangelium nám nakonec podává zprávu, že zástupy andělů na
nebi chválily Boha slovy: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14). Církev zesílila tuto chválu, kterou pěli andělé
při události svaté noci a učinila z ní hymnus radosti o slávě Boží. „Vzdáváme
ti díky za tvou velikou slávu.“ Děkujeme za krásu, za velikost, za dobrotu Boha,
který se této noci stal viditelný pro nás. Zjev krásy, krásna, nás rozradostňuje,
aniž bychom si museli klást otázku po její užitečnosti. Sláva Boží, z níž vychází
každá krása, v nás vyvolává výbuch úžasu a radosti. Kdo vidí Boha, zakouší
radost, a v této noci vidíme něco z jeho světla. Vzkaz andělů ze svaté noci se
však týká také lidí: „Pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení.“ Latinský překlad
tohoto slova, které užíváme v liturgii a které sahá až k Jeronýmovi, zní odlišně:
„Pokoj lidem dobré vůle.“ Výraz „lidé dobré vůle“ vstoupil během posledních desetiletí zvlášť výrazně do slovníku církve. Jak ale zní správný překlad? Musíme
číst oba texty společně. Jen tak pochopíme slova andělů správně. Chybnou by
byla interpretace, která by rozeznávala pouze výlučnou aktivitu Boha, který jakoby nepovolal člověka ke svobodné odpovědi lásky. Byla by však také chybná
moralizující interpretace, podle níž by člověk mohl svou dobrou vůlí takříkajíc
vykoupit sebe sama. Obojí spolu souvisí: milost a svoboda; láska Boží, která
nás předchází a bez níž bychom Jej nemohli milovat, a naše odpověď, kterou
On očekává a o niž nás narozením svého Syna dokonce prosí. Sepětí milosti
a svobody, sepětí povolání a odpovědi nelze roztrhnout na dvě od sebe oddělené části. Obě dvě jsou neoddělitelně vzájemně spjaty. Zmíněný výraz je tak
zároveň příslibem a povoláním. Bůh nás předešel darem svého Syna. Bůh nás
vždycky neočekávaně předchází. Nepřestává nás hledat a pozvedat pokaždé,
když potřebujeme. Začíná s námi stále znovu. Očekává však, že budeme milovat spolu s Ním. Miluje nás, abychom se mohli stát lidmi, kteří milují spolu
s Ním, a tak mohl nastat pokoj na zemi.
Přeložil Milan Glaser
Rádio Vaticana (24. 12. 2010)
12
Zpravodaj
JÁN BABJAK: ZOSTALI VERNÍ
Historická publikace „Zostali verní“ autora
Jána Babjaka se letos dočkala vydání druhého doplněného dílu. Ve dvou svazcích je nyní
zachyceno 254 osudů řeckokatolických kněží,
kteří, vědomi si vážnosti rozhodnutí, odmítli
podepsat přestup do pravoslavné církve.
Jejich životní příběhy původně vycházely
v letech 1997 - 2001 postupně v osmi svazcích.
Nyní máme k dispozici doplněné vydání, které
jeho autor, prešovský řeckokatolický metropolita Ján Babjak, rozšířil a upřesnil o další údaje
ze života kněží, které doplňují celé toto dílo.
Vyšlo v Prešově v neziskové organizaci Petra.
Nové informace autor čerpal z historických archivů i ze setkání s kněžími a jejich příbuznými, kteří se snažili
prvních osm svazků antologie doplnit či rozšířit. Na konci obou svazků je jmenný registr všech jmen (nejen kněží), které se v knize vyskytují. Závěr každého z obou svazků obsahuje také dobové dokumenty
a fotografie. Ke druhému svazku je přiložen také abecední seznam kněží, podle
kterého lze snadno dohledat konkrétní jméno.
Původní první vydání mělo omezený počet adresátů – dostalo se jen k „řeckokatolickým“ čtenářům. Nové vydání je distribuováno do obchodní sítě na
Slovensku a je tak přístupné široké veřejnosti. Čtení jednotlivých osudů řeckokatolických duchovních je svým způsobem čtení historie Řeckokatolické církve
v letech 1950 - 1968 na Slovensku. Při pozornějším čtení je však patrné, že kniha
pokrývá také dějiny řeckokatolíků v daném období i v dnešní České republice.
Velká část řeckokatolických duchovních byla totiž vystěhovaná z východu Slovenska do různých oblastí ČR. Rodiny některých z nich zde zůstaly natrvalo,
jiné zde prožily jen část svého života. Na těchto stránkách jsou také zapsány
osudy o. Eugena a o. Ladislava Hučkových, děděčka a tatínka současného apoštolského exarchy Mons. Ladislava Hučka, a životní příběh o. Eliáše Baláže, tatínka o. mitr. Kornela Baláže. Na území dnešního Apoštolského exarchátu však
i mnohé civilní osoby zanechaly stopu, na kterou dnes plným právem mohou
navazovat současní řeckokatoličtí duchovní.
Autorovi se ve dvoudílné práci „Zostali verní“ podařilo zmapovat oblast,
které se zatím nikdo v tak rozsáhlé míře nevěnoval. Je jediným svého druhu,
a proto i cennou výpovědí o povaze tehdejší složité doby.
Viera Folkmanová
Exarchát
13
ŘECKOKATOLICKÁ CHARITA INFORMUJE
v Ve dnech 3. a 4. října se na Svatém Hostýně uskutečnilo setkání Rady ředitelů a prezidentů CHČR a SKCH.
ŘKCH na tomto setkání zastupovala ředitelka Mgr. Natalia
Slyvotska. Byla představena charitní práce jednotlivých
ACH/DCH, ŘKCH, ČKCH. Pak byla diskutována společná
témata CHČR a SCKH, zejména otázky financování a etický kodex pracovníka charity. Po mši svaté v bazilice Panny
Marie následoval společenský večer, který poskytl možnost
neformální diskuse a příležitost k navázání přátelských
vztahů. Účastníci se dohodli, že toto již tradiční setkání by se příště mohlo
uskutečnit na Slovensku.
v
V Praze od 2. listopadu 2011 v prostorách Řeckokatolické charity
v Mexické ulici 4, začaly kurzy českého jazyka – příprava ke zkoušce A1 pro
žadatele o trvalý pobyt v ČR. Setkání probíhají jednou týdně, případní zájemci
se mohou hlásit na telefonní číslo 734 435 142.
Mgr. Natalia Slyvotska
POUŤ KE SKEJUŠSKÉ PANNĚ MARII
Ve dnech 29. září a 1. října 2011 konali někteří farníci z Chomutova pouť do Skejuše v Rumunsku, kde se konala tradiční
pouť k zázračné ikoně Bohorodičky Skejušské. Na pouti se
sešlo přes dvě stě poutníků z celého kraje a sv. liturgii slavilo
šestnáct kněží. Poutníci z Chomutova obětovali útrapy cesty
a získaná duchovní dobra za všechny krajany, kteří pocházejí
z této oblasti, za rodiny a za mír na celém světě.
V roce 1934 Bohorodička vypodobněna na ikoně během
čtrnácti dnů ronila slzy, které do kalicha sbírali přítomní svědci, mezi kterými byli
i příbuzní některých našich poutníků. Slzy pak měly uzdravit slepce a vyléčit rakovinu.
V době komunismu byl tento obraz schováván po domácnostech nebo zastláván do slamníků, aby jej nikdo nemohl najít a případně zničit. Kopie obrazu
je také uložena ve farním chrámě sv. Barbory v Chomutově.
Kateřina Romaňáková a Sofie Kösztnerová
Redakčně upraveno
14
Zpravodaj
ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ
Filioque
Pravoslavná námitka: Pravoslavná
církev udržuje nezměněný text Kréda
(vyznání víry) prohlášeného Konstantinopolským koncilem v roce 381 a slavnostně
potvrzeného Efezským koncilem (431), který zakázal (Kánon 7) jakoukoli modifikaci
textu. Na Západě v protikladu k tomuto
zákazu byla vložena klauzule, která doteď je jedním ze základních rozdílů mezi
pravoslavím a katolicismem. Španělská
církev se na Toledském koncilu v roce 589
rozhodla vložit tam, kde se v krédu mluví
o Svatém Duchu, „který vychází z Otce“,
klauzuli „i ze Syna - lat. filioque“. Cílem této
vložky byl boj proti ariánské herezi, která
popírala Kristovo božství. Pravoslavní
považují vložku filioque za teologicky mylnou. Je třeba poznamenat, že filioque je pro pravoslavné podstatným rozdílem, zatímco pro katolíky to tak
není (vložka se objevuje v Krédu latinských církví, ale nemusí se vyznávat
ve východních katolických církvích). Formule unijního koncilu ve Ferraře-Florencii (1438-1439) umožňuje použití obou formulí, a to s/i bez filioque,
podle daného ritu. Pravoslavní to nepovažují za milosrdný ekumenický akt,
a pokládají takovýto postoj za zavádějící. Jak si může jedna církev, která se
považuje za nositelku jediné pravé víry, dovolit dvě odlišné formule při slavnostním vyznání víry?
Katolická odpověď: Řekové (ve významu obřadu; až později se začali
nazývat pravoslavní) zpočátku protestovali pouze proti vložení výrazu filioque
do apoštolského vyznání víry a až omnoho později začali odporovat samotné
nauce o vycházení Ducha Svatého a to tehdy, když se jim to začalo hodit.
Nejstarší tradice řecké církve se naprosto shodovaly s naukou Římské církve.
A pokud se Otcové konstantinopolského sněmu z r. 381 omezili na tvrzení,
že Duch Svatý vychází od Otce, a neříkali nic o Synu Božím, učinili tak jen proto,
že chtěli odpovědět především na bludy heretiků makedonianů a eunominiánů.
Ti ostatně neodporovali nauce o vycházení Ducha Svatého i ze Syna.
Historicky a věcně je třeba přiznat, že velikou roli v tomto sporu sehrály
osobní zájmy a boj o moc a vliv. Fotius, konstantinopolský patriarcha, hlavní
zakladatel boje proti „filioque“, své základní dílo napsal v okamžiku, kdy ho
v roce 863 exkomunikoval papež Mikuláš I. (zajímavé, že to byl rok příchodu
Exarchát
15
sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu). On sám pak papeže exkomunikoval
v roce 867. Osmý ekumenický koncil v Konstantinopoli (869 – 870) Fotia odsoudil, ačkoliv o deset let později tento akt papež Jan VII. na novém koncilu
odvolal. Fotius tedy nakonec zemřel sjednocen s Katolickou církví!
Nejobjektivnější přístup k otázce Filioque projevil významný ruský pravoslavný teolog a intelektuál Sergej Bulgakov (1871 - 1944) Ve své knize Utěšitel objektivně shromažďuje a vyhodnocuje všechna pro a proti a nakonec píše: „Je velmi
zajímavé, že tento dogmatický rozdíl, který měl obrovský vliv na dějiny církve, neměl žádný
vliv na praktickou zbožnost, přestože za normálních okolností má dogma vždy velký praktický
význam a ovlivňuje náboženský život. (...) Spor o Ducha Svatého, zosobňujícího vnitrotrojiční
lásku, probíhal v atmosféře aktivního schizmatu a bez lásky: proto byl odsouzen k neplodnosti.
Dogmatická debata probíhala bez přítomnosti Ducha. Výsledkem je neplodnost a prázdnota.“
Je třeba nepředpojatě připomenout, že debatu a spory o tomto bodě nezačínali nikdy katolíci, ti se většinou jen bránili.
Eucharistická epiklese
Pravoslavná námitka: V pravoslavném eucharistickém obřadu tvoří základní moment epiklese, čili vzývaní Svatého Ducha na svaté dary, aby je proměnil
na Tělo a Krev Páně. Tato epiklese se nachází i v jiných momentech pravoslavného kultu, a to především tehdy, když církev chce zdůraznit, že určité tajemné
účinky se nedějí prostřednictvím lidské vůle, ale zásahem Božím. I když se
epiklese nepovažuje za jediný faktor, který určuje eucharistické proměnění,
přeci jen pravoslavná teologie považuje Eucharistii slouženou bez alespoň implicitního vzývání Svatého Ducha za neplatnou. Jinak pro Pravoslavnou církev
modlitba epiklese (recitovaná po slovech ustanovení) dovršuje eucharistickou
proměnu: liturgie sv. Jana Zlatoústého v tomto směru je jednoznačná: „… učiň
tento chléb drahocenným tělem svého Krista.“ Pro římskokatolickou teologii jsou
okamžikem proměnění slova „toto je moje Tělo“ a „toto je moje Krev“ a epiklese
se považuje za druhořadou.
Katolická odpověď: Ve všech starých latinských a dodnes i ve východních liturgiích (např. u Hipolyta Římského z 3. století) se epiklese nachází
po slovech ustanovení. Z římského
kánonu pak z neznámých důvodů
vypadla, i když implicitně (nepřímo)
tam zůstala. V Katechismu katolické
církve v bodě 1375 se nachází tento
citát od sv. Jana Zlatoústého: „Nezpů-
16
Zpravodaj
sobí to člověk, že se obětní dary stanou
Kristovým Tělem a Krví, nýbrž sám Kristus, který byl za nás ukřižován. Kněz, jako
Kristův zástupce, pronáší slova, ale jejich
moc a milost jsou Boží. Toto je moje Tělo,
říká kněz, a toto slovo proměňuje obětní
dary.“ Podle toho i svatý Jan Zlatoústý považuje za moment proměnění
slova ustanovení… Pro další postup
v řešení se musíme vrátit do doby
ještě jednotné církve. Je možné citovat
svatého Ambrože, který, když mluví
o biřmování (myropomazání), tvrdí:
„Následuje duchovní pečeť… protože po
prameni je třeba ještě dovést k plnosti to,
co už bylo plně dokonané…“ (in Cesare
Giraudo, Stupore eucaristico, 126). Nikdo nepochybuje o účinnosti křtu, který
z nás tvoří ne poloviční křesťany, ale dokonalé křesťany. Víra nás učí, že
křest je všechno, že křtu nic nechybí. A přeci, po křtu je třeba ještě dovést
k plnosti to, co už je dokonalé (superest ut perfectio fiat). Je to jedna z mnoha
Božích pravd, pro nás lidsky nepochopitelných, patřících mezi takzvané Boží
paradoxy. Chyba jak východních, tak mnohdy i západních teologů může být
v tom, že chtějí analyzovat eucharistickou proměnu na základě jednoznačného
a přesného fyzického času. Jako kdyby to mělo záviset jen na přesném okamžiku, ve kterém jsou vyslovena daná slova ustanovení nebo od okamžiku,
když se vyslovují slova epiklese. Nesmíme zapomenout, že ze širšího pohledu
celá anafora tvoří jeden celek, ve kterém k tomuto proměnění dochází. Přece
tam však můžeme najít dva klíčové momenty, které se navzájem podmiňují
a doplňují, ale jsou současně jakoby nezávislé. Jeden okamžik zdokonaluje
druhý. Po slovech proměnění působí následující epiklese tak, že transformuje
skutečnost vyjádřenou slovy „za vás“ (která se vylévá za vás…) v dané epiklesi
na „za nás“; už uskutečněnou proměnu svátostného těla nasměruje na budování mystického těla. Katolická latinská teologie upřednostnila absolutní časový
horizont proměny(za vás) zatímco východní teologie (ne nutně pravoslavná)
klade důraz na konkrétní aplikaci na náš život (za nás). Ale oba obsahují i slova
ustanovení i epiklesi. Jde tady spíše o důrazy než o omyly. Nemá proto smysl
obviňovat se z neplatnosti… Jen objektivní a nezatížené hledání pravdy může
dát uspokojivou odpověď na všechny otevřené otázky.
(lh)
Exarchát
17
SBÍRKA PLATNÝCH PRÁVNÍCH NOREM AE
Sbírka platných právních norem Apoštolského
exarchátu Řeckokatolické církve v ČR (1996 – 2011).
V publikaci nalezneme texty a dokumenty, které tvoří
sbírku už zveřejněných textů. Tyto normy vycházejí
vždy aktuálně v úředním oběžníku, tedy ve Věstníku
AE. Od roku 1996 byla publikována řada právních
norem a už zdaleka ne všichni duchovní v současnosti působící v AE je mají k dispozici. I tento fakt
si vyžádal potřebu vydat přehlednou sbírku od roku
1996 až do roku 2011, tj. do doby vydání. Sbírka dokumentů, partikulárních předpisů a zákonů je aplikací
Magisteria církve, která reaguje na aktuální potřeby
a problémy. Je určena především kněžím, jako pomůcka
a vodítko, ale zároveň i závazné pravidlo pro jejich každodenní práci a jistě
pro všechny zájemce o život Řeckokatolické církve v ČR se může stát cenným
zdrojem informací. Počet stran 212. Cena publikace 200 Kč. Publikaci je možné
objednat na adrese Apoštolského exarchátu.
VZPOMÍNKA NA OTCE JINDŘICHA VACKA
Dne 29. října 2011 zemřel otec Jindřich Vacek.
Otec Jindřich se narodil 9. července 1927 v obci Staj, okres
Jihlava. V roce 1947 zakončil maturitní zkouškou studia na
klasickém gymnáziu v Hradci Králové a po té mezi léty 1948
- 1950 absolvoval šest semestrů na teologickém učilišti v
Hradci Králové. V roce 1950, při rušení hradeckého bohosloveckého učiliště, uposlechl výzvu biskupů o zákazu studií v
generálním kněžském semináři a nastoupil do civilního zaměstnání, ve kterém až do důchodového věku pracoval jako
dělník. Z manželství s paní Anežkou vzešlo šest dětí.
Od roku 1997 pracoval s velikým nadšením pro východní liturgii a obětavým
pastýřským nasazením pro Apoštolský exarchát v řeckokatolické farnosti Jihlava.
V roce 2002 musel ze zdravotních důvodů svou aktivní službu ukončit. Zemřel ve
věku 84 let dne 29. října 2011 ve Zhoři u Jihlavy. Pohřební obřad vykonal biskupský vikář o. mitr. Josef Blaščák spolu se správcem brněnské řeckokatolické farnosti
o. Sergiyem Matskulou.
Za jeho službu Kristu a církvi víčnaja jemu pamjať!
18
Zpravodaj
KŘEST PÁNĚ
„Jste pokřtěn?“ ptali se jednoho mladíka.
„Babička říká, že ano, že mě ona zanesla do
kostela. Já si ovšem na to nemohu pamatovat.“ Je ten rozhovor příznakem doby?
Jestliže ano, pak je to velmi smutné. Jak ještě
můžeme mluvit o křesťanské Evropě? Já sám
jsem zažil něco podobného. Skupina turistů
z Čech mě požádala ve Florencii, abych je
provedl obrazárnou Pitti. Je tam vystaveno
tuze mnoho slavných mistrů, obyčejný turista ztratí v tom množství orientaci. Protože
florentská muzea dost dobře znám, souhlasil
jsem s tím, že skupinu krajanů provedu.
Měli opravdový zájem. Ale slyšel jsem také
dotazy, které jsem rozhodně nečekal. Většina
klasických obrazů je ovšem náboženského
rázu. Tu se pak nesmí mnoho předpokládat.
Pietro Perugino: Křest Páně, 1500
Je tu např. častý motiv Krista na trůně spolu
s Pannou Marií a sv. Janem Křtitelem. Otázka zájemců zněla: „Proč je tu on tak často zobrazen a kdo to vlastně byl?“
Svatý Jan Křtitel se nazývá Předchůdce. Je to překlad z řeckého Prodroneos. To znamená někdo, kdo jde na cestě vpředu, ostatní pak za ním následují.
Ve vojsku, u skautů, v horách to bývá ten, kdo je vedoucí, kdo zná cestu lépe než
ostatní. Ale v přírodě se vyskytuje i něco opačného. Ranní červánky předcházejí
východ slunce, ale nejsou hlavním světlem, jsou „předzvěstí“ slunečního jasu,
jeho prvním náznakem. Podobně můžeme vysvětlit rozdíl mezi vedením světským a duchovním. Zakladatel spolku je ten hlavní, který mu dal ideu a vznik.
Učitel ví všechno lépe než ti, co se u něho učí. I církev vede a učí lidi, tvoří spolky
a organizace. Ale musí si být stále vědoma, že nakonec lidi vede až ten, kdo
přijde po jejích slovech a po jejím vedení, tj. Duch Svatý. Velcí duchovní vůdci
v dějinách křesťanství si byli vždycky vědomi, že učili ty, kteří k nim přicházeli,
jenom první kroky, ostatní dokončuje Boží milost.
Této provizorní funkce vzhledem ke Kristu si byl vědom sv. Jan Křtitel.
Věděl, že Mesiáš přijde až po něm: „Nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu
řemínek u opánků.“ Semité mluvili konkrétně: zout někomu opánky, umýt někomu nohy (srov. Jan 13, 14) je známkou pokory. Vyjadřuje to i staré gesto kleknout na kolena. Člověk se tím dělá malým, aby uznal, že druhý je veliký. Velká
pokora před lidmi je známka slabosti nebo pokrytectví. Křesťan si je vědom své
důstojnosti Božího dítěte a opravdu se pokořuje jenom před Bohem. Dává se
za příklad jedna vychovatelka na dvoře francouzského krále. Malá princezna se
na ni osopila: „Kdybyste si byla vědoma, že jsem dcera vašeho krále, tak byste
Exarchát
19
se mnou jednala uctivěji.“ Odpověď přišla pohotově: „I vy byste mluvila se
mnou uctivěji, kdybyste si připomněla, že jsem dcera vašeho Boha.“ Můžeme
se tedy pokořovat, umenšovat před lidmi? Opravdu, upřímně se to děje jen
tam, kde v nich vidíme poslání samého Boha. Taková pokora umenšením pozdvihuje vzhůru. Ale jak máme vidět v bližním Boha?
Při křtu se křesťan znovuzrozuje „z vody a z Ducha Svatého“ (Jan 3, 5). Obojí prvek patří k sobě, nemohou se oddělovat. V tom je síla svátostí. Omývání je
symbol, obraz snahy očistit duši. Ale voda sama by nepronikla do srdce, kdyby
se s ní nespojila moc Boží milosti, která nás omyje vnitřně. Sv. Jan křtil, tj. symbolicky omýval lidi, kteří uznávali, že se potřebují očistit. To vyznání hříšnosti
a snaha stát se lepším je už sama o sobě velká věc. Ale nemůže to stačit k tomu,
abychom byli čistí před Bohem. Když Kristus poslal učedníky do celého světa,
aby křtili (Mt 28, 19), slíbil jim, že bude s nimi a že jim pošle Ducha Svatého. Ten
pak dá jejich křtu zvláštní moc, svátostnou sílu. Podobně tomu je i u ostatních
svátostí a v jistém smyslu při všem našem jednání. Přísloví říká: Lékař léčí, ale
Bůh uzdravuje. Obrazně řečeno, všechno, co děláme, je léčení. Chceme se udržet
při životě, zlepšit svou situaci, ve zdraví se dočkat dlouhého věku. Léčíme se,
ale uzdraví nás jen Boží pomoc, jenom když Bůh pomůže tomu, kdo se přičinil.
Tomáš Špidlík
Převzato z www.pastorace.cz a www.radiovaticana.cz
(vysíláno 10. ledna 2003)
DUCHOVNÍ CVIČENÍ KNĚŽÍ AE
Ve dnech 3. - 7. října 2011 se
na mariánském poutním místě
ve Vranově u Brna kněží AE
spolu se svým biskupem Mons.
Ladislavem Hučkem účastnili
pravidelných duchovních cvičení,
které dával vladyka Taras Senkyv,
biskup ukrajinské řeckokatolické
eparchie v městě Stryj, Ukrajina.
Duchovní cvičení jsou příležitostí k reflexi osobního duchovního života
s Bohem, ale také k uvažování nad stylem svého života mezi bližními v rodině,
farnosti a v lidském společenství pod Božím zorným úhlem. Proto nejsou obecně určeny jen kněžím, ale na různých místech jsou pořádána duchovní cvičení
také pro věřící laiky.
Program duchovních cvičení je uspořádán tak, aby vedl ke ztišení, modlitbě,
rozjímání a poskytl člověku uklidnění, navrátil osobní harmonii a upřel pohled
každého k naději, kterou můžeme od Boha očekávat.
20
Zpravodaj
ZÁMOJSKÁ SYNODA – ČÁST VII.
Najvýznamnějším miestnym koncilom pre katolíkov grécko-slovanského obradu
bola provinciálna rusínska synoda konaná v meste Zamość roku 1720. Chystáme
sa vám postupne predložiť jej najdôležitejšie ustanovenia, ktoré vyberáme
zo slovenského prekladu originálneho textu Synodus provincialis Ruthenorum habita in
civitate Zamosciæ anno 1720, Romae: Sacrae Congregationis de Propaganda Fide 1838.
Jeho autorom je Ing. Martin Slaninka a bol vydaný ako účelová nepredajná publikácia
biskupským úradom v Prešove.
§ IV
Bohoslužby
Aj keď chlieb ako nekvasený,
tak aj kvasený je povolenou matériou pre prípravu sviatosti, posvätná
synoda to potvrdzuje a verí. Avšak
je isté, že každý môže v tejto chúlostivej veci zachovávať obrad svojej
cirkvi. A preto ustanovuje, aby kňazom nášho obradu nebolo povolené
premeniť nekvasený chlieb pod
takým trestom, akým to latinská cirkev bráni svojim, aby neužívali kvasený chlieb, to znamená pozbavenie úradu
a dôchodku. Synoda uvážila, že je potrebné kňazom zakázať, aby sa niekto
neodvážil poslať do latinskej cirkvi kúsočky chleba, ktoré on premenil, aby ich
tam latinský kňaz namáčal do vína, ktoré sám premenil a rozdeľoval ľudom
gréckeho obradu. Ak robí ináč, bude veľmi prísne potrestaný.
Keďže už od čias apoštolov sa stávalo, že sa vyberali miesta špeciálne určené
na zhromažďovanie veriacich, aby tu slávili sväté tajomstvá, vtedy posvätné kánony múdro zakázali, aby sa to nedialo v súkromných budovách. Preto aj táto
posvätná synoda, držiac sa ich zásad, prísne nariadila pod trestom zákazu slúžiť,
aby žiadny kňaz nevykonával bohoslužbu mimo chrámu alebo oratória, určeného iba k obradu bohoslužby a vysvätenie alebo požehnanie, bez povolenia svojho biskupa. Toto povolenie biskupa sa nedáva tak ľahko bez závažnej príčiny.
Okrem toho posvätná synoda ustanovila, aby pri príprave bohoslužby, čiže
pri proskomídii, nerobil zmiešane vody s vínom nik iný než sám kňaz. Ani nech
sa to nedeje v nejakej nádobe, ale len v samotnej čaši bezprostredne pred bohoslužbou. To sa týka letného času. V zime však až počas samotnej bohoslužby
pri speve cherubínskej hymny. Proskomídia, čiže príprava na bohoslužbu nech
Exarchát
21
sa robí v oblečení posvätného rúcha, bezprostredne pred bohoslužbou a v tom
istom chráme, v ktorom sa bude slúžiť.
Keďže ukazovateľ skromnej, nábožnej a telesnej starostlivosti sa týka vnútra
človeka a spolu s ľútosťou a láskou má byť hodný takého tajomstva, posvätná
synoda pripomína všetkým kňazom, aby pri bohoslužbe nepoužívali špinavé,
ale čisté a skromné oblečenia. Okrem toho nariaďuje, aby vždy uchovávali Najsvätejšiu sviatosť Eucharistie v striebornej alebo cínovej nádobe a aby ju umiestili
v dôstojne ozdobenom svätostánku, dobre uzavretom a prispôsobenom tak, aby
sa odtiaľ mohla pohodlne vybrať. Ťažkým biskupským trestom bude postihnutý, kto robí ináč, alebo kto pripustí nejakú neúctivosť voči tak vznešenej sviatosti.
Prikazuje sa ešte, aby sa oltáre, oltárne prikrývky, džbánky, posvätné rúcha
a chrámové ozdoby uchovávali vo všetkej čistote. Iliton nech sa nedáva prať
ženám, ale sám kňaz nech ho často čistí. Staré a zodraté sa neuchováva u seba,
ale ho dajú dekanom a tí biskupom na spálenie. Aj oltárne prikrývky a posvätné
rúcha sa spália, aby nemohli byť použité na svetské ciele, a to vtedy, keď sú už
roztrhané, že sa nedajú opraviť ani byť na úžitok chrámu. Aj po vykonaní bohoslužieb nech sa oltáre prikryjú nejakými prikrývkami, aby neboli znečistené. O to
všetko nech sa starajú dekani a nech starostlivo pozorujú, či neobjavia nejakých
nedbalcov a vinníkov a nech to postúpia biskupovi na jeho úrad.
Posvätná synoda usúdila, že najdôležitejšie je to, aby oltárne prikrývky boli
trojnásobné, a to jedna jednoduchá a druhá zdvojená, všetky z ľanového plátna a aby sa medzi dvoma spodnými a treťou vrchnou kládol antimension. Na
tieto prikrývky a na položený antimension sa rozprestrie iliton. To všetko budú
musieť v budúcnosti kňazi preukázať, aby sa bohoslužba konala v najväčšej
čistote a spôsobnosti a aby sa antimension tak ľahko neopotreboval ustavičným
dotykom. Ak by však niekto po dvoch mesiacoch po uverejnení tejto synody
neuposlúchol toto nariadenie a nepripravil iliton a prikrývky, bude uznaný
vinným a bude potrestaný 50 florénmi, za ktoré peniaze sa zakúpi iliton a iné
veci, ktoré budú potrebné na chrámový oltár, ktorého dotyčný je správcom.
(Čo je veľmi vysoká pokuta, azda vyše 10.000,- Kč, keby mal platiť teraz, pozn. sadzača.)
Hoci užívanie špongie na utrenie patény je starého dáta v našom cirkevnom
obrade, posvätná synoda usúdila, že to treba celkom zrušiť a prikazuje paténu
utrieť prstom tak ako v latinskej cirkvi, aby na špongiách, ktoré v týchto krajoch
nie sú dobre pripravené, ale ani inde, nezostala nejaká čiastočka z premeneného
chleba, a tak sa nevystavilo najsvätejšie Kristovo telo nebezpečenstvu neúcty.
Synoda zakazuje, aby sa kľakalo a aby sa skláňala hlava pri prenesení obetného chleba zo žertveníka na hlavný oltár, kde je položený do času obetovania.
Prikazuje farárom, aby napomenuli ľud v tej veci, aby sme sa nevystavovali
nebezpečenstvu modlárstva.
(Pokračovanie)
22
Zpravodaj
LITURGICKÝ SLOVNÍK: J
jáhen viz diákon.
Jakub bratr Páně ( Ιάκωβος ὁ Αδελφόθεος,
Їaковъ братъ Гдcнь) apoštol, jeden ze sedmdesáti, první jeruzalémský biskup.
V latinské tradici je ztotožňován
s apoštolem Jakubem Menším, jedním
z Dvanácti. Je označován jako autor
liturgie, která se v některých chrámech
řecké pravoslavné tradice dodnes slaví.
Její užití je však omezeno jen na svátek
sv. Jakuba (23. října). V řecko-slovanské
tradici byly učiněny pokusy o její zavedení, jelikož se však nejedná o součást
cyrilometodějského dědictví, ale o liturgický archeologismus zaváděný až
od roku 1938 v pravoslaví, nevžila se
do svátostného života věřících. V Grottaferratě byla vydána i typová staroslověnská edice liturgie sv. Jakuba pro
řeckokatolíky, ale zůstala v užití spíše
jen jako studijní materiál.
,
Jan Damašský ( Ιωάννης ὁ Δαμασκηνός,
Їwaннъ Дамaскинъ) poslední patristický
otec († 747), učitel církve, významný
teolog, dogmatik a hymnograf. Pravoslavná církev často mylně uvádí,
že zavedl do církevního zpěvu Oktoechos (Osmihlasník), protože ve svých
knihách píše: „A bohonosný David, když
skládal žalmy na osm, opěvoval obnovu
všeho po vzkříšení z mrtvých.“ (De Fide
Orth. IV, 23). První doklad o Oktoichu
však máme již od biskupa Severa Antiochijského († 538).
Jan Zlatoústý ( Ιωάννης ὁ Χρυσόστομος,
Їwaннъ Златоyстый) konstantinopolský
arcibiskup († 404), církevní Otec, jeden
z nejvýznačnějších teologů v dějinách
církve. Je mu přisouzeno autorství
liturgie, která se jeví jako zkrácená
a upravená redakce starší liturgie
sv. Bazila Velikého. Poprvé je mu tato
liturgie přisouzena v kodexu Barberini z 8. století. Její text byl s konečnou
platností fixován v 11. století, pak se
stala nejužívanější liturgií v celé oblasti
byzantské tradice a je jí dodnes.
jarus (ἀκολουθία, ћрусъ) stupeň či
poschodí na ikonostasu. Jsou tak označována patra s řadami ikon zobrazující
jednotlivé činy (deisusnyj, prazdničnyj,
proročeskij, praotečeskij).
Jedinorodnyj (Μονογενής, Е#динор0дный)
hymnus, který se stal trvalou součástí liturgie sv. Jana Zlatoústého
i sv. Bazila Velikého. Historik
Teofan svědčí o autorství císaře
Justiniána a klade je do let 535
– 536. Vnitřní důvody podporují
dataci vzniku do této doby: modlitba vyjadřuje ortodoxní víru proti
bludům aktuálním právě v 6. století nestorianismu a monofyzitismu.
Kněz společně s lidem zpívají
tento hymnus po druhé antifoně.
Při procesí s Evangeliářem (malý
vchod) je užívaný i v jiných liturgiích ovlivňovaných Byzancí: jeru-
Exarchát
zalémské sv. Jakuba, alexandrijské
sv. Marka, arménské a syrské.
jektenie viz ektenie.
jepiskop (επίσκοπος, є3пjскопъ)
biskup, velekněz (pontifex), držitel
plného kněžského svěcení a zpravidla i jurisdikce. Biskupové jsou nástupci apoštolů, ovšem s omezeným
výkonem moci. Plnou apoštolskou
moc s celosvětovým mandátem drží
pouze římský papež jakožto nejvyšší
velekněz (Pontifex Maximus). Všichni
biskupové mají jeden stejný stupeň
svěcení, rozeznává se však u nich šest
stupňů důstojnosti a moci (biskup, arcibiskup, metropolita, vrchní arcibiskup nebo primas, patriarcha a římský
papež). Některé liturgické úkony jsou
oprávněni vysluhovat pouze biskupové, kteří jsou též nadáni i různými
liturgickými privilegii, zejména co
se týče liturgických rouch a insignií
(pontifikálie). Podle svých obřadů používají biskupové příslušné liturgické
knihy, v nichž jsou obsaženy předpisy pro liturgické úkony jim vyhrazené
(archieretikon, pontifikál).
jerej (ἱερεύς, їерeй, sacerdos) termín
užívaný pro kněze zejména v liturgickém kontextu. Jedná se o kněze jakožto
obětníka, v tomto smyslu je jerejem jak
kněz, tak biskup (archijejrej). Vedle
toho spíše kanonicky vymezený termín
presbyter: πρεσβύτερος, свzщeнникъ je
zásadně vztahován na kněze, a nikdy
na biskupa. V byzantské tradici jsou
23
jedinými vysluhovateli svatých tajin
(svátostí) ale i svátostin (převážně různých žehnání) výhradně jerejové, laici
ani diákoni k tomu nemají svěřenou
žádnou moc.
jerodiakon viz hieromonach.
jeromonach viz hieromonach.
Jevanhelije viz Evangelium.
jižní brána (νότια πύλη, ю4жные
двeри) brána s diákonskými dveřmi
napravo od carských vrat ikonostasu
(na epištolní straně) mezi ikonou Ježíše
Krista Spasitele Vševládného a ikonou
chrámového svátku.
Jordán ( Ιορδάνης , Їoрдaнъ) 1 Řeka
ve Svaté zemi, v jejíž vodách byl
pokřtěn Ježíš Kristus. 2 Alternativní
označení svátku Bohojavlenija, kdy
je mj. oslavováno tajemství Ježíšova
Křtu. 3 Svěcená voda, která se světí
při obřadu velkého svěcení vody na
vigilii svátku Bohojavlenija, případně
na samotný svátek. Kněz touto vodou
skrápí přítomné věřící, ti si ji odnášejí
do svých příbytků, aby je též vykropili. Poté se po celý rok uchovává jako
svátostina v cerkvi, kde je k dispozici
všem věřícím. Krom běžného využití
jakožto svěcené vody bývá zvykem,
že těsně po jejím vysvěcení ji věřící pijí
pro uchování zdraví.
jurodivý (Χριστὸν σαλός, ю3р0дивый)
v typikonu, mineji a dalších liturgických knihách tak jsou označováni
někteří svatí asketové charakterističtí
24
Zpravodaj
snahou doslovně realizovat apoštolova slova „my blázni pro Krista“ (1K 4,10),
kteří nedbali jakýchkoliv společenských pravidel a konvencí. Cvičili se v pokoře
a odumřelosti všemu světskému. Jako nejstarší představitel jurodstva je uváděna
egyptská mniška sv. Isidora Tabennská, která žila již ve 4. století. K největšímu
rozmachu jurodstva došlo na Rusi.
-jakl-
VÝROČNÍ SETKÁNÍ ŘECKOKATOL. BISKUPŮ EVROPY V RUMUNSKU
Okolo 70 účastníků, z toho 30
řeckokatolických a 4 římskokatoličtí biskupové, včetně českého
apoštolského exarchy Mons. Ladislava Hučka, přijalo pozvání biskupa diecéze Velký Varadín - Mare,
Mons. Virgila Bercey na 14. výroční
shromáždění evropských biskupů
východního obřadu s tématem:
„Budete mými svědky: Evangelizace ve východních katolických
církvích Evropy,“ které se konalo
v Oradei ve dnech 3. - 6. listopadu
2011. Setkání představovalo společnou rozpravu s cílem určit základní odpovědi
na výzvu hlásat Krista v současných společensko-kulturních podmínkách. Jeho
závěry budou shrnuty ve zprávě předané sekretáři Biskupské synody před jejím
13. generálním shromážděním v Římě (7. - 28. října 2012). Setkání se účastnili také
biskupové latinského obřadu z řad Rumunské biskupské konference.
Ve svém úvodním pozdravu kardinál Péter Erdö, předseda Rady evropských
biskupských konferencí (CCEE), která setkání zaštiťovala, zdůraznil význam
tohoto jednání katolických východních biskupů a ujistil je, že Nová evangelizace je příležitostí, kterou jsme všichni „povoláni probudit svou víru a s misionářským
nadšením budovat křesťanské společenství zakotvené v Pánu.“ Předseda Synodu řeckokatolické církve a Rumunské biskupské konference, Jeho Blaženost Lucian
Muresan, zasadil setkání do historického kontextu, když uvedl, že dvacet let po
pádu totalitních režimů „čelí také východní katolické církve rapidním společenským
proměnám, kterými sekularizace, relativismus a migrace posunují paradigmata
a metody nejen co se týče příslušnosti k církvi a praktikování náboženské úcty, ale i co
se týče předávání a hlásání Evangelia.“
Východní církve sdílejí v Evropě dějiny marginalizace, utrpení a mučednictví,
zejména pod vládou totalitních režimů, které je zakazovaly a utlačovaly. Tato role
zachovávání víry za cenu vlastních životů byla také připomínána různými místními
politickými představiteli, kteří podtrhli zásluhy řeckokatolické církve Rumunska
Exarchát
25
a zejména exarchátu Velký Varadín při „rekonstrukci společenského
a morálního uspořádání obyvatelstva
tím, že pro mnohé představovala
referenční bod a znamení naděje
a porozumění.“ V průběhu setkání
měli účastníci příležitost navštívit některá místa, která svědčila
o této lásce dvou místních katolických církví.
Reflexe Nové evangelizace
probíhala na dvou rovinách. Na
jedné straně je nutné si uvědomit, že církve východního obřadu mohou k současné debatě v katolické církvi a k celému probíhajícímu procesu
Nové evangelizace přispět zcela unikátním způsobem, na straně druhé je třeba
si uvědomovat výzvy, které v moderním světě pro toto poslání vyvstávají. Krize,
kterou dnešní svět prodělává, je z podstaty antropologická, částečně důsledkem
sekularismu, který vede k neospravedlnitelnému vyloučení Boha z veřejné
i privátní sféry a vážným zmatkům v osobní identitě. Moderní člověk tak ztrácí
schopnost ospravedlnit se a dát své existenci orientaci. Východní katolické církve
se konfrontují s těmito problémy. Stejnou měrou, jakou za poslední dvě dekády
prokazovaly svou životaschopnost v nově nalezené svobodě, cítí dnes výzvu
těchto globálních fenoménů, zejména proto, že zasahují mnohé z jejich věřících
a vytváří nové pastorační problémy, které si žádají nová odpovídající řešení.
Ve svém příspěvku vyzdvihl arcibiskup Salvatore Fisichella, předseda
Papežské rady pro novou evangelizaci, některé úkoly Nové evangelizace: posilovat smysl pro sounáležitost, která vytváří silnou identitu, obezřetně zacházet
s naší terminologií a mít zvláštní péči o „to krásné“ - o liturgii, ale zároveň o katechezi a trvalou formaci. V neposlední řadě by Nová evangelizace měla tváří
v tvář různým formám sobectví, které má
v současnosti zřejmě navrch, povzbuzovat
k svědectví solidarity a štědrosti, tj. charity, kterou můžeme vyjadřovat Boží lásku
ke všem. Nová evangelizace nesestává jen ze
slov, ale nese v sobě vytváření viditelných
znamení, která by dosvědčovala a dávala znát
přítomnost a poslání církve v dějinách. Příklad
takového dynamického sdělování křesťanského poselství byl nabídnut P. Borysem Gudziakem, rektorem Ukrajinské katolické univerzity,
který účastníkům představil původní projekt
výstavby nové katolické univerzity. Hlavní
ideou zde bylo vytvoření kampusu, kde je te-
26
Zpravodaj
ologie převtělena do architektury,
spiritualita je žita v rámci místní
komunity a evangelizace přirozeně zapojena tak jako při poutích.
Jezuita Marko Rupnik, světově známý umělec a ředitel Centra
Aletti v Římě, přednesl příspěvek
o byzantském umění v kontextu
nové evangelizace. Pro tohoto
slovinského umělce je velice
důležité chápat realitu, do které
umění vstupuje, a funkci, kterou
v ní nabývá. Naneštěstí „umění
přesídlilo z chrámu do paláce a skončilo v galerii. Už nevzbuzuje náboženskou úctu,
ale jen obdiv k autorovi. Zároveň umění ztratilo funkci symbolu, předkládá myšlenku
konceptu a je zcela vzdáleno každodenní realitě.“ Podle P. Rupnika by umění mělo
také předávat víru, život a lásku.
Podle Mons. Cyrila Vasila, sekretáře Kongregace pro východní církve, má
církev, čelící rostoucímu sekularismu a konzumnímu životu ve východoevropských společnostech, za úkol nabízet občanské společnosti zkušenost svého
sociálního učení, aby omezila katastrofické následky bujícího kapitalismu, tedy
„jako protilátku na zhoubné následky tržní ekonomiky.“ Připomněl také,
že mnozí věřící východních církví migrují z ekonomických důvodů, což vede k
nutnosti přehodnotit pastorační aktivity v misionářském duchu a ve světle současného společenského kontextu. Pastorační kontakt s věřícími imigranty by
neměl být omezen na bohoslužby, ale měl by pokrývat jejich životní podmínky.
Tito lidé se nesmí cítit opuštěni svou vlastní církví.
Celého jednání se účastnil i apoštolský nuncius v Rumunsku a v Moldavsku,
Mons. Francisco-Javier Lozano, který ve svém příspěvku s lítosti konstatoval
malou disponibilitu Rumunské pravoslavné církve k dialogu a k uspořádání
majetkových poměrů, o čemž kromě jiného svědčí i to, že za dvacet let po pádu
komunismu nebylo vráceno Řeckokatolické církvi skoro nic z toho, co jí bylo
zabaveno a dáno do užívání pravoslavné církvi.
Další setkání evropských biskupů východního obřadu se uskuteční
v diecézi Križevci od 8. do 11. listopadu 2012 v chorvatském Záhřebu,
na 400. výročí sjednocení chorvatské
katolické církve.
Redakčně doplněno a zpracováno
na základě tiskové zprávy CCEE
zveřejněné na webu TS ČBK

Podobné dokumenty

Bohonosný starec Paisij Svatohorec, vzor

Bohonosný starec Paisij Svatohorec, vzor mysl a věz, že jinak pracuje semafor na hustě frekventovaných ulicích Athén a jinak maják na pustých skalách.“17 S podobným dotazem přišel za starcem jiný poutník, který se jej zeptal, proč pravos...

Více

EXARCH Á T Vážení čtenáři, otevíráme spolu 39. číslo zpra

EXARCH Á T Vážení čtenáři, otevíráme spolu 39. číslo zpra Apoštolský exarchát reprezentovali o. biskup Ladislav a generální vikář Milan Hanuš. v Papež Benedikt XVI. zveřejnil

Více