Úvod – spravedlnost a nespravedlnost jako předmět sociologického

Komentáře

Transkript

Úvod – spravedlnost a nespravedlnost jako předmět sociologického
Úvod – spravedlnost a nespravedlnost jako
předmět sociologického zkoumání
/ Martin Hájek
Hájek, M. (2007) Úvod – spravedlnost a nespravedlnost jako předmět sociologického
zkoumání. In: Hájek a kol. Praktiky ne/spravedlnosti: pojmy, slova, diskurzy. Praha:
Matfyzpress, str. 9 - 26.
A
čkoliv idea spravedlnosti provází lidstvo od nepaměti, moderní doba je s ní
spojena zvláštním poutem. Teprve moderní společnosti, které se už od počátku
pojímaly jako vstupující do věku rozumu, daly vznik myšlence sociální
spravedlnosti. Tento pojem se vynořil poznenáhlu koncem 19. století v liberálních,
reformistických a katolických kruzích (Miller 1999: 4). Sociální spravedlnost svým
přívlastkem odkazuje na společnost jako celek, na solidaritu pojící její členy. Tváří v
tvář rozpadu tradičních komunálních a hierarchických vazeb byla sociální
spravedlnost formulována jako odpověď na prudký rozvoj nových forem
hospodářského a politického organizování, které mnozí chápali spíše jako
dezorganizování (Freitag 2002). Pojímání společnosti jako jednoho celku, v němž
spravedlnost má roli tmelícího pojiva, logicky vedlo, alespoň v počátku, k metafoře
společnosti jako organismu nebo charakterizované „organickou“ solidaritou (Miller
1999: 5).
Doposud pevné spojení sociálna a spravedlnosti v současné době narušují dva na
sobě příliš nezávislé trendy. První z nich je možné nazvat spolu s J. Baudrillardem
„koncem sociálna“ (Baudrillard 1982), tzn. postupující mizení již tak slabých
sociálních sítí a přechod k „tekuté“ modernitě (Bauman 2002). Druhým trendem je
rozšiřování spravedlnosti na nové prostory a subjekty jak v rámci společnosti, tak i
mimo samotné humánní sociálno (rasová, etnická, občanská, kriminální, mezinárodní,
environmentální spravedlnost nebo spravedlnost vůči zvířatům). Společným
působením uvedených tendencí dochází k situaci, kdy se musí znovu promýšlet, co
chceme spravedlností chápat, v jakém smyslu je spojena se společností jako celkem,
v jakém smyslu je spojena s lidmi jako biologickým druhem, krátce: kdo je subjektem
spravedlnosti a co je předmětem spravedlnosti (Fraser 2006).
Knížka, kterou má čtenář nebo čtenářka před sebou, si neklade za cíl vyřešit
nastíněné otázky, nicméně chtěla by k jejich řešení svým dílem přispět. Vydává se k
tomu sociologickou cestou, chce (a) řešení otázek spravedlnosti a nespravedlnosti
udržet v sociálním kontextu, aniž by se nutně držela představy sociálna jako
organického celku, (b) chce se zaměřit více na praktickou rovinu spravedlnosti a
nespravedlnosti než na rovinu abstraktních principů, na které se zpravidla pohybují
filozofické debaty, a chce (c) poukázat na důležitou diskurzivní rovinu konstrukce
spravedlnosti čili na to, jak běžné mluvení a psaní o spravedlnosti má velký význam v
tom, co si pod spravedlností představujeme.
Následující úvodní text slouží jako vstupní kapitola, která má poskytnout stručný a
1
vzhledem k rozsahu i značně výběrový přehled dosavadního sociologického studia
spravedlnosti a nespravedlnosti a vytvořit tím kontext pro jednotlivé následující
kapitoly.
SOCIOLOGIE A SPRAVEDLNOST
Na rozdíl od filozofie se sociologie spravedlností nezabývá z normativního
hlediska, tzn. vytvářením a kritikou normativních ideálů, nýbrž tím, jaké podoby
nabývá spravedlnost a nespravedlnost v sociálním životě (Rubinstein 1988, Jasso a
Wegener 1997). Je tedy převážně empirickým oborem a orientuje se zpravidla na
„sociální“ spravedlnost. V této úrovni bádání se jí nabízejí dvě možnosti – buď
konfrontovat filozoficky konstruované normativní ideály s realitou sociálního života,
nebo zjišťovat, co lidé v různých sociálních kontextech za spravedlnost, resp.
nespravedlnost považují a jak v důsledku toho jednají, resp. nejednají. Zatímco v
první oblasti se uplatňuje potenciál kritické sociologie v nejširším slova smyslu
(Calhoun 2002), druhý přístup nevztahuje svá zjištění k žádným normativním
standardům. (Elster rozlišuje v druhém přístupu ještě popisné a explanatorní studie,
kdy cílem prvních je identifikovat vnímání spravedlnosti sociálními aktéry a snahou
druhých je vysvětlit pomocí nezávislých proměnných zjištění těch prvních (Elster
1995)). Sociologie spravedlnosti jako termín bývá spojována především s druhým
přístupem v naší klasifikaci, tzn. empirickým studiem vztahu vnímání, chápání a
vytváření spravedlnosti v různých sociálních prostředích či společnostech (Miller
1976, Rubinstein 1988, Schmidt 1994, Elster 1995).
Koncept (sociální) spravedlnosti v historickém kontextu
Ještě před tím, než se budeme věnovat jednotlivým pojetím spravedlnosti, je třeba
si uvědomit, že ze sociologického hlediska neexistuje spravedlnost a nespravedlnost
„jako takové“, protože lidské představy o nich se mění spolu s proměnami
společnosti. I když někteří autoři (např. níže uvedení Homans a Kohlberg) tvrdí, že
lidé všude na světě sdílí společný smysl spravedlnosti, který může být vyjádřen jako
obecný princip (teorie ekvity), jiní jim oponují, že tato představa je produktem až
moderní západní společnosti (např. Rubinstein 1988: 530). Proměny vztahu
společnosti a pojetí spravedlnosti se pokusil vystihnout David Miller ve své knize
Social Justice (1976). Miller v ní tvrdí, že význam, který člověk spravedlnosti dává,
je silně ovlivněn povahou vztahů, které má s ostatními lidmi. „Sociální struktura
určité společnosti vytváří určitý typ mezilidských vztahů, které na oplátku dávají
vznik určitým typům posuzování a hodnocení ostatních a vedou k rozhodnutím, jak
mají být rozdělovány zisky a náklady“ (Miller 1976: 255). Sám se pokusil proměny
vztahu sociální struktury a představ společnosti dokumentovat na historických datech
a my budeme v následujícím líčení z jeho výkladu vycházet.
Myšlenka sociální spravedlnosti je podle Millera jen málo důležitá v tzv.
primitivních (malých a slabě formálně organizovaných) společnostech, a i když
představy práv, zásluh a potřeb jsou v nich v nějaké formě přítomny, nenacházíme
snahu na některé z nich založit systém rozdělování výhod a zátěží. Na rozdíl od
těchto organizačně jednoduchých společností ve feudálních zřízeních byla podle
Millera spravedlnost důležitou myšlenkou. Hlavní požadavek spravedlnosti byl, aby
právně zakotvená práva a povinnosti byly účinně chráněny. Doplňující a spíše etický
požadavek se týkal toho, aby bohatí pomáhali těm, kteří jsou v nouzi, jinými slovy,
aby alespoň část ze svého hojného a v křesťanském smyslu nadbytečného bohatství
2
dali těm, kteří to potřebují (požadavek charity). Na druhé straně princip zásluh, snad s
výjimkou náboženského významu, nebyl považován za relevantní pro spravedlnost.
Koncept spravedlnosti nebyl ve feudální společnosti hybným požadavkem k
nějakému více či méně vzdálenému reformnímu cíli, ale naopak, měl zajišťovat
ochranu jednou nabytých práv (tamtéž 281).
Tržní
společnosti
jsou
charakterizovány
individualismem,
přesněji
individualistickým sebepojetím společnosti. Důležitým prvkem této sebepředstavy je
víra, že každý člověk má příležitost stoupat po sociálním žebříku a dosáhnout třeba i
nejvyšších odměn (rewards), jaké může společnost poskytnout. To podle Millera
nutně neznamená, že příležitosti jsou rovné, ale spíše že žádné bariéry legálního,
sociálního nebo ekonomického typu nemohou zamezit v dosažení stanovených cílů
(odměn) člověku odhodlanému uspět. Integrální součástí individualismu je proto
koncepce spravedlnosti jako práva na odměny odpovídající zásluhám. Toto kritérium
je natolik vyzdvihováno, že v určitých případech může vést až k vyloučení ochrany
práv nebo zajištění potřeb. Ačkoliv v individualistickém přístupu je vlastnické právo
samozřejmě nedotknutelné a dodržování smluv musí být vynutitelné, ideový základ
pro toto hledisko je utilitaristický nebo tkví ve zmíněném pojetí spravedlnosti jako
přiměřené odměny za zásluhy. Práva, která nejsou ani sociálně užitečná, ani nutná k
zajištění odměn odpovídajících zásluhám, nemají podle Millera v individualismu svůj
raison d'être. „Cokoliv člověk spravedlivě požaduje, musí si zasloužit výkonem v
sociálně užitečném smyslu, ve kterém instituce vlastnictví, smlouvy a směny
zajišťují, že dostane spravedlivou odměnu“ (tamtéž 291).
Současné západní společnosti (k roku vydání knihy, tzn. sedmdesátá léta minulého
století) jsou podle Millera „organizované společnosti“, což je varianta tržní
společnosti, nikoliv svébytný typ. Jsou charakterizovány tím, že v organizovaném
kapitalismu existuje a je vyžadováno kolektivní vyjednávání mezi odbory a velkými
korporacemi. Pracovník neuzavírá smlouvu přímo s majitelem firmy, ale s
managementem prostřednictvím kolektivní organizace, tzn. smluvní vztahy jsou ve
své reálné podobě zpravidla nepřímé, zprostředkované. Na rozdíl od tržní situace
dává podle Millera korporátní skupina každé osobě identitu a status. V takto
organizované společnosti se vytváří i určitá představa společnosti, ve které je sociální
dobro spíše výsledkem racionální koordinace činností altruistických lidí než volnou
hrou individuálních zájmů. „Připomíná to pohled na společnost jako hierarchický řád
zařazením hierarchie statusu, moci a ekonomické odměny, ale liší se od něj ve lpění
na tom, že sociální řád může být racionálně organizován k podpoře společného
dobra“ (tamtéž 302).
Teorie vysvětlující, že princip spravedlnosti je jen jeden (Homans,
Kohlberg)
V poválečné sociálně vědní literatuře není mnoho teorií, které by na základě
empirického výzkumu explicitně formulovaly jedinečný princip lidské spravedlnosti.
Uváděny bývají jen dvě, obě mající základ v psychologickém přístupu: Homansova a
Kohlbergova (Rubinstein 1988). Ačkoliv jejich kritici uvádějí, že tvrzení o jakémkoli
univerzálním lidském pojetí spravedlnosti je teoreticky chybné, protože v různých
dobách a různých společnostech se pojetí spravedlnosti může lišit i diametrálně,
přiznávají, že v rámci moderních společností může existovat určitý směrodatný
princip spravedlnosti.
Dominantní hledisko při výzkumu distributivní spravedlnosti bylo formulováno, i
3
když jistě ne objeveno či vynalezeno, Georgem Homansem (Homans 1961). Homans
definoval vnímanou spravedlnost v psychologicko-ekonomických termínech tak, že
osoba bude chápat svou situaci jako spravedlivou tehdy, když dostane odměnu
srovnatelnou s vynaloženými investicemi (náklady, zátěží). Homansovo pojetí bylo
dále rozpracováno v tzv. teorii ekvity (equity theory), která pojímá sociální interakci
jako sérii směn a spravedlivé rozdělování jako hlavní dynamiku těchto směn (Walster
et al 1978, Berkowitz a Walster 1978). Teorie ekvity je v základu psychologická
(podobně jako Homans). Lze ji shrnout do této definiční věty: Osoba shledá, že je s ní
zacházeno spravedlivě, bude-li poměr svých investic (práce, věcí) ke svým ziskům
(hmotným i nehmotným) považovat za blízký tomu u relevantních osob v jejím okolí.
Kupříkladu vrcholový manažer bude považovat svou mzdu za spravedlivou, pokud
poměr úsilí vynaloženého k jejímu získání bude přibližně stejný jako u jiných lidí ve
srovnatelné pozici. Jakkoliv je tato definice intuitivně srozumitelná a příklady snadno
doložitelná, při bližším pohledu zjistíme, nejenže se pojmy investic a zisku těžko
vymezují tak, aby bylo možné stanovit jejich poměr (například u vzdělání), ale že se
ve své čisté podobě ve společnosti (na rozdíl od experimentálního výzkumného
designu používaného zástupci teorie) vyskytují jen zřídka. Považme možnost
jednoduchého číselného srovnávání mezi jednotlivci, které je v běžném životě jen
výjimečné. Ne bezdůvodně upozorňoval již Simmel na důležitou roli, kterou má ve
společnosti utajování (Simmel 1906) a v našem případě utajení určitých informací
může účinně zabránit srovnávání a tím i předejít pocitu nespravedlnosti (známé
tajnosti kolem (nejen) manažerských platů).
Lawrence Kohlberg vycházel z Piagetových výzkumů morálního rozvoje dětí. Ve
své teorii (např. Kohlberg et al. 1983) definoval šest stádií morálního vývoje člověka.
Při výzkumech postupoval tak, že předkládal respondentům, nejdříve dětem a později
lidem všech věkových kategorií, řadu morálních dilemat. Respondenti byli vyzváni,
aby odpověděli, jak by dilema řešili, a ospravedlnili svůj postoj. Kohlberga
nezajímalo tolik, jaké konkrétní řešení respondenti uvedli, jako to, jakou formou ho
ospravedlnili, na co se ve svém ospravedlnění odvolávali, zdali na poslušnost
autoritě, práva jednotlivce, udržení společenského řádu, strach před trestem apod.
Soubor odpovědí z prvotních výzkumů byl kódován a klasifikován do stádií.
Kohlberg tvrdil, že morální rozvoj člověka probíhá postupně v jím definovaných
stádiích tak, jak se člověku zvyšují psychologické a sociální kompetence ve
zvažování konfliktních hodnotových požadavků.
Jednotlivá stádia jsou definována vztahem k převažujícímu charakteru faktorů
účinných při zvažování dilemat: 1. poslušnost a potrestání, 2. individualismus a
směna, 3. dobré mezilidské vztahy, 4. udržení sociálního řádu, 5. sociální smlouva a
individuální práva a 6. univerzální principy.
Páté stádium zdůrazňuje základní práva a demokratické procedury a poslední,
šesté stádium, podle Kohlberga definuje principy, jimiž se dosahuje spravedlnosti.
Jsou to především „rovnost“ a „reciprocita“, které ve své kombinaci umožňují
„reciproční“ posouzení, ve kterém je situace hodnocena v ohledu ke všem účastníkům
(jejich pozice jsou vzájemně zaměnitelné). Jak sám Kohlberg přímo dokládá, definice
tohoto stádia „spravedlnosti“ je silně inspirována filozofickou normativní teorií
(hlavně I. Kantem, ale i Rawlsem). Stojí za poznámku, že z důvodu vzácnosti
konzistentní argumentace respondentů v duchu šestého stádia Kohlberg později od
zařazování do tohoto stádia ustoupil a nazval ho „teoretickým“ (Crain 1985).
4
Teorie vysvětlující, že principů spravedlnosti je více (Walzer, Elster)
Na rozdíl od těch, kteří se snaží nalézt univerzální princip spravedlnosti (alespoň
pokud jde o moderní společnosti západního typu, viz výše), někteří badatelé
poukazují na množství principů, které se v záležitostech spravedlnosti uplatňují. Pro
účely tohoto úvodního přehledu zde krátce pojednáme o dvou autorech – Michaelu
Walzerovi a Jonu Elsterovi, přičemž ostatní ponecháme stranou (např. Deutsch 1975,
Leventhal 1976, Lerner 1977).
Teorie M. Walzera je napůl sociologická a napůl normativní; lze říci, že Walzer
využívá sociologických poznatků k tomu, aby podpořil své filozofické argumenty.
Hlavním tvrzením jeho známé knihy Sféry spravedlnosti (Walzer 1983) je, že existují
„sféry distributivní spravedlnosti“, které se odlišují svými vnitřními principy
rozdělování. Principy spravedlnosti uvnitř dané společnosti jsou ve svých formách
pluralitní a různé sociální statky by měly být (a ve velké míře i jsou) rozdělovány z
různých důvodů v souladu s různými procedurami. V rodině se spravedlnost řídí
jinými principy než v ekonomice, např. vzdělání by mělo být poskytnuto všem
nadaným a sociální pomoc sociálně potřebným. Konkrétní principy jednotlivých sfér
se odvozují ze sdíleného porozumění kulturním významů, které jednotlivé sféry
(vzdělání, zdravotní péče, politická moc, hospodářství, láska atd.) nesou. Na druhé
straně ale není vyloučena historická změna, kdy spolu se změnou významu určitého
statku se změní i principy jeho distribuce. Nespravedlnost vzniká nejen přímým
porušením principů, ale i tím, že principy spravedlnosti se přenášejí z jedné sféry do
jiné (například principy rozdělování politické moci se aplikují ve sféře zdravotní
péče). Hlavní výtkou vedenou proti Walzerově teorii je její založení na předpokladu
společensky široce sdílených významů jednotlivých statků, které se rozdělují, a tím i
odpovídajících spravedlnostních sfér a principů. V moderních komplexních
společnostech je ovšem vymezení významu jednotlivých statků předmětem mnohdy
intenzivních diskusí, ať už se to týká politické moci (sponzoring), vzdělání (placené
či nikoliv) nebo zdravotní péče (veřejná služba nebo soukromé podnikání).
Jon Elster pravou teorii spravedlnosti nenabízí, zajímají ho spíše principy, které
veřejné a poloveřejné instituce používají ke svému rozhodování, například kdo bude
přijat na vysokou školu, kdo bude vybrán pro transplantaci životně důležitého orgánu,
kdo bude odveden do armády nebo kdo bude propuštěn ze zaměstnání. Proto také
koncept spravedlnosti definuje volně, tak, aby zahrnoval všechny výše zmíněné
případy včetně takových, které nejsou tradičně chápány jako otázky spravedlnosti
(např. je-li cílem rozhodování prospěch instituce) (Elster 1992: 6). Na druhé straně
Elster vymezuje své pojetí „lokální spravedlnosti“ vůči představě spravedlnosti
„globální“, která má typicky podobu finančních transakcí, jejím cílem je kompenzace
neúspěchu či selhání, např. na trhu práce, a bývá rozhodována na úrovni národních
vlád či jiných větších politických celků. Lokální spravedlnost je charakterizována
komplementárně, tzn. týká se alokace statků a závazků, nikoliv peněz, není primárně
kompenzační a je vykonávána relativně autonomními institucemi s vlastními pravidly
(i když v rámci širších zákonných norem). Výsledkem rozsáhlých výzkumů Elsterova
týmu je definování principů, jež instituce ve svém rozhodování aplikují, resp. které
svým rozhodováním utvářejí. Principy Elster dělí do dvou základních kategorií – na
ty, které nezávisí na vlastnostech potenciálních příjemců, a ty, které na vlastnostech
subjektů závisejí. Do první kategorie se řadí rovnostářské a časové principy, do druhé
principy založené na statusu a na jiných vlastnostech. Mezi používané rovnostářské
principy se řadí absolutní rovnost, kdy všichni dostávají stejně (například metoda
kupónové privatizace u nás, ale příkladem může být i zastavení distribuce, kdy nikdo
5
nedostane nic, např. zrušení trestu smrti), loterie, tedy náhodný výběr, nebo rotace
(např. předsednictví států v Evropské komisi, což je „velká“ lokální spravedlnost).
Časové principy, jak už z označení plyne, zohledňují časovou posloupnost; patří k
nim v běžném životě běžná metoda fronty (ve fyzickém smyslu) nebo pořadníku či
seniority (např. „služebního stáří“). Druhou velkou kategorií jsou principy definované
statusem subjektu spravedlnosti. Významnou třídící statusovou vlastností bývá věk,
jak v pozitivním, tak negativním smyslu, podobně i gender; k dalším pro lokální
spravedlnost relevantním statusům patří podle Elstera sexuální orientace, etnicita,
některé fyzické rysy, občanský status, rodinný status, místo bydliště, povolání nebo
gramotnost. Důležitou, i když heterogenní kategorií principů jsou ty, které se
odvolávají na rozmanité nestatusové vlastnosti subjektů spravedlnosti, jako například
jejich potřebnost (jak moc určitý statek či službu potřebují) nebo efektivita přidělení
statku či služby (kterým přidělení srovnatelně nejvíce prospěje). Tyto principy, jak
Elster dokládá, jsou využívané především ve zdravotnictví, ale i ve školství (speciální
péče věnovaná jak nejvíce nadaným, tak i nejméně nadaným). Jinou významnou
nestatusovou vlastností zakládající princip je přispění, ať už minulé (např.
zvýhodnění veteránů), nebo budoucí (např. výhody pro těhotné ženy). „Mechanismy
založené na moci“ jsou principy lokální distributivní spravedlnosti založené zejména
na kupní síle osob, kdy vzácný statek nebo službu získá ten, kdo za ni může nejvíce
zaplatit (církevní odpustky nebo aukce jsou příkladem). Jiným mocenským
mechanismem je vliv, jehož příkladem může být v reálném socialismu uznávaná a
praktikovaná „protekce“. Konečně poslední, zbytkovou kategorií, kterou Elster
uzavírá klasifikaci empiricky zjištěných spravedlnostních principů, jsou smíšené
systémy, které kombinují výše uvedené „čisté“ principy alokace vzácných statků.
Formalizovanou metodou jsou různé „bodové systémy“, ve kterých se bere v potaz
vícero kritérií hodnocených bodovou škálou. Někdy jsou elementární principy
hierarchizovány, jako například při výběru dětí do předškolních zařízení, kdy
nejdůležitějším kritériem je trvalé bydliště rodičů, poté věk dítěte, dále zaměstnanost
rodičů atd.
Jak už bylo uvedeno výše, Elster se nepokouší vytvořit „teorii lokální
spravedlnosti“ – tj. ukázat „soubor nutných anebo postačujících podmínek, při
kterých dojde k aplikaci určitého alokačního principu“ (tamtéž 14). Dokonce
upozorňuje, že v jistém smyslu, je-li popis nalezených principů správný, není ani co
vysvětlovat, není rozumné hledat akontextuální nezávislé proměnné, které by
variabilitu principů vysvětlovaly (tamtéž 137). Nicméně určité faktory
nepřehlédnutelně vstupují do hry – jsou to profesionální normy (zvláště ve
zdravotnictví, ale i jinde), národní kultura a politická regulace (např. bezplatné státní
školství, zákony upravující sponzorování politických stran).
Od plurality principů ke zkušenostem nespravedlnosti
Budeme-li pokračovat v našem přehledu jdoucím od univerzalizujících teorií
definujících „princip spravedlnosti“ k více partikularistickým přístupům v duchu
„lokální spravedlnosti“, zabývajícím se institucemi střední velikosti, následující krok
vede logicky ke spravedlnosti z pohledu jednotlivých členů společnosti, tzv.
obyčejných lidí. I když literatura pokrývající vztahy individuí ke spravedlnosti v
oblasti justice research je převážně experimentálního ražení a hledá obecné principy
Homansova typu, existují v ní výzkumy, které se snaží zmapovat i laické vnímání
spravedlnosti a nespravedlnosti (pro přehled viz Miller 2001).
6
Nejsoustavněji se otázce fenomenologie nespravedlnosti věnoval Gerold Mikula.
Ve svých výzkumech se s kolegy dotazovali respondentů (převážně studentů
gymnázií a univerzit) na vyprávění svých prožitých zkušeností nespravedlnosti
(Mikula a Schlamberger 1985) nebo využívali navíc dotazníkové šetření zaměřené na
výzkum emocí (Mikula et al 1990). Na základě induktivního přístupu pomocí
obsahové analýzy vygeneroval taxonomii laických typizací nespravedlnosti. Po
postupném slučování 22 specifických kategorií do obecnějších rámců došli k osmi
skupinám nespravedlivých událostí:
podvedení nebo ponechání někoho na holičkách
nedostatek loajality
sobecké jednání
výkon rodičovské moci
podvádění, krádež
nepřátelské nebo agresivní zacházení
libovůle úředníků
rozdělování statků a výhod (Mikula et al 1990).
Pravděpodobně nejzajímavějším poznatkem z těchto výzkumů je skutečnost, že
jen menšina kategorií se týká tradičně zkoumaných otázek distributivní a
procedurální spravedlnosti, zatímco většina se vztahuje k mezilidským vztahům, resp.
interakcím každodenního života, ve kterých je narušována osobní důstojnost,
projevována nemístná agresivita či nejsou dodržovány osobní závazky (Lupfer et al
2000). Jako by se (narativně zprostředkovaná) nespravedlnost každodenního života
týkala především morální dimenze interakčního řádu společnosti, jak ho pojímal E.
Goffman (Goffman 1967, 1983). Lupfer et al (2000) uvádějí, že podobné zjištění
plyne i ze starších výzkumů, v nichž se respondenty uváděné nespravedlivé jednání
týkalo především mezilidských vztahů a interakcí.
V jedné z pozdějších studií Mikula navrhnul více teoreticky podloženou definici
(výčet) faktorů vedoucích k situacím a událostem vnímaným jako nespravedlivé. Ke
vnímané nespravedlnosti podle Mikuly dochází nejčastěji tehdy, když: (a) jsou
narušena subjektivní práva (entitlements) osoby nějakou jinou osobou, (b) která je
vůči dané situaci vnější a (c) která by mohla jednat jinak, však přesto jednala tak, jak
jednala, (d) ale bez přiměřeného ospravedlnění (citováno podle Lupfer et al 2000).
Asymetrie spravedlnosti a nespravedlnosti
Jak si možná pozorný čtenář nebo čtenářka všimli, ve výzkumech univerzálních
principů a rozhodování institucí byly výsledkem zpravidla zjištění týkající se
spravedlnosti, zatímco při výzkumech každodenní zkušeností „obyčejných lidí“ se
zjištění týkala nespravedlnosti. Tento posun není ani náhodný ani zanedbatelný.
Odráží totiž skutečnost, že spravedlnosti a nespravedlnost nejsou ani protilehlé konce
jednoho kontinua, ani opačné strany téže mince (Shklar 1990, Finkel 2001). Proto
dlouhodobé zkoumání toho, co je nebo by mělo být spravedlivé, nepřineslo mnoho
znalostí o tom, co je vnímáno jako nespravedlivé. Finkel uvádí tři odlišnosti
spravedlnosti a nespravedlnosti (i když hovoří o „fairness“ a „unfairness“, což pro něj
není – na rozdíl od Elstera – ekvivalent „just“ a „unjust“): představy o
nespravedlnosti jsou typicky jasnější, ostřejší a konkrétnější než ty o spravedlnosti;
pocity a výrazy nespravedlnosti jsou intenzivnější a morálně vyhraněnější;
„nespravedlnost“ si uvědomujeme už od raného dětství, zatímco s pojmy toho, co je
„spravedlivé“ se setkáváme až později (Finkel 2001: 5). Sabbagh a Schmitt ve svém
7
výzkumu pozitivních a negativních hodnocení ve vztahu ke spravedlnosti došli
rovněž k závěru, že mezi oběma formami existuje asymetrie, která se nezávisle na
obsahu projevuje především ve větší emoční intenzitě negativních zkušeností
(Sabbagh a Schmitt 1998).
„Netradiční“ spravedlnosti
Nancy Fraserová v eseji příznačně nazvaném Nenormální spravedlnost (Fraser
2006) tvrdí, že v současných rozepřích týkajících se otázek spravedlnosti účastníci
často nesdílí ani základní představy o tom, kdo/co může vznášet požadavky na
spravedlnost, komu tyto požadavky adresovat, čeho by se měly požadavky týkat nebo
jaké problémy lze k nespravedlnosti vztahovat. Výsledkem podle Fraserové je, že
diskuse o spravedlnosti nemají žádná pravidla, která by je usměrňovala a dala jim
podobu normálního diskurzu. Autorka si proto klade otázku, jaká teorie spravedlnosti
může sjednotit současnou heteroglosii. Na tomto místě se nebudeme zabývat jejími
návrhy, nýbrž jen nejstručněji charakterizujeme některé výzvy pro „tradiční“ neboli
„normální“ sociální spravedlnost, kterými jsou „nové“ spravedlnosti. Uvedeme si z
nich tři významné: environmentální a mezinárodní (globální) spravedlnost a
spravedlnost pro zvířata.
Environmentální spravedlnost je relativně mladý koncept, jehož kořeny sice sahají
až do předminulého století, nicméně pevnější podobu dostal až na počátku
devadesátých let minulého století v rámci stejnojmenného hnutí (Taylor 2000). Na
obecné rovině bývá environmentální spravedlnost vztahována k nerovnému
(inequitable) rozdělení zátěže špatného životního prostředí mezi rasovými, etnickými
a jinými sociálními skupinami, mezi muži a ženami, mezi různými oblastmi Země a
mezi různými sociálními vrstvami (citováno podle www.cepl.ceu.hu). Lze ji proto
považovat za rozšíření sociální spravedlnosti o problematiku životního prostředí.
Mezi její hlavní principy patří např. „posvátnost Matky Země, ekologické jednoty a
vzájemné závislosti všech druhů a právo nebýt vystaven ekologickému ničení“,
požadavek „aby sociální politika byla založena na vzájemném respektu a
spravedlnosti pro všechny lidi“ nebo „zavedení práva na etické, vyvážené a
odpovědné užívání půdy a obnovitelných zdrojů v zájmu udržitelné planety pro
všechny lidi a ostatní živé bytosti“ (cit. podle Taylor 2000: 566-7).
Mezinárodní spravedlnost. Ačkoliv už odedávna byly diskutovány různé morální a
etické aspekty mezinárodní politiky, zvláště ve vztahu k válce, teprve zhruba v
posledních třiceti letech se odborná i laická veřejnost systematičtěji zajímá o otázky
mezinárodní nebo globální spravedlnosti. Podle R. Footové k tomu vedly tři
skutečnosti: (a) konec studené války a bipolární ideologické a geopolitické
konfrontace vyvolaly otázky po možnosti ustavení spravedlivějšího světa založeného
na sdílených hodnotách lidského dobra (well-being), (b) uvědomění si, že celá řada
problémů, před které jsme postaveni, předpokládá uznání toho, že žijeme na jednom
společném světě a že účinná a trvalá řešení problémů nemohou být dosažena bez
starosti o spravedlnost, a (c) globalizace prohloubila vzájemnou ideovou i materiální
závislost a posílila hlas různých skupin kritizujících existující mezinárodní
uspořádání (zvláště ve vztahu k distribuci bohatství) (Foot et al 2003: 1). Na rozdíl od
příčin zájmu o mezinárodní spravedlnost, které jsou víceméně konsenzuálně
přijímané, názory na to, jaká by měla být pravidla mezinárodní nebo globální
spravedlnosti se – někdy radikálně – různí. A to i v takových otázkách, kdo by měl
být jejím subjektem a co by mělo být jejím cílem. Odpovědi se liší podle zaujímaných
8
ideových stanovisek (pro přehled viz např. Císař 2006, Hurrell 2003). Podobně jako v
případě spravedlnosti environmentální, jedná se o rozšíření pole sociální, ale i trestní
spravedlnosti do mezinárodní sféry, nicméně povaha této extenze je sama předmětem
diskusí. Mezi nejvýznamnější problémy zahrnované do mezinárodní nespravedlnosti
patří globální distribuce zdrojů a bohatství (bohatý Sever a chudý Jih), respektování
národní suverenity a možnosti vojenské intervence (např. „vývoz demokracie a
lidských práv“) nebo globální rozložení ekologických rizik (např. pravidla pro
produkci skleníkových plynů).
Poslední „novou“ spravedlností, kterou v tomto přehledu uvedeme, je
spravedlnost ve vztahu lidí a zvířat. Podobně jako v případě dvou předchozích, jedná
se o extenzi sociální spravedlnosti, tentokrát ve směru k ne-lidským bytostem,
zejména zvířatům. Zvířata, zvláště obratlovci, jsou lidem nejpodobnější živé bytosti a
spolu s lidmi sdílejí mnohé fyzické a intelektuální charakteristiky. Pro konstrukci
spravedlnosti je nejdůležitější uznání zvířecí schopnosti trpět, které vedlo už před
několika stoletími k požadavku na minimalizaci zvířecího utrpení zapříčiněného lidmi
(Bentham 1789: 308 a pozn. a), to znamená k zárodku práva zvířat nebýt vystaven
zbytečnému utrpení. V současnosti je otázka spravedlnosti stavěna dále než soucit a
morální ohled. M. Nussbaumová v tomto smyslu tvrdí: „To, o co jde, je rozhodnutí
prohlásit, že špatné zacházení se zvířaty není pouze morálně špatné, ale morálně
špatné zvláštním způsobem, jenž vznáší otázky spravedlnosti“ (Nussbaum 2006: 336;
kurzíva v orig.). Zvláštní způsob, o kterém je zde řeč, se vztahuje zejména k
požadavku legislativního zakotvení práv zvířat jako svébytných subjektů
spravedlnosti (více o tom v kapitole Laická diskurzivní konstrukce ne/spravedlnosti
ve vztazích lidí a zvířat).
SPRAVEDLNOST A DISKURZIVITA
Již z vlastní osobní zkušenosti víme, že otázky ne/spravedlnosti jsou výrazně
diskurzivně konstruované, že jazyk a řeč v nich hrají podstatnou úlohu. Určité
problémy jsou ve společnosti i v interakcích osob komunikovány jako problémy
ne/spravedlnosti a tato komunikace je až na výjimky diskurzivní. Toto potvrzují i
situace, ve kterých je diskurzivní komunikaci bráněno za účelem potlačení
spravedlnostní relevance (např. vyloučení různým způsobem marginalizovaných osob
ze společenského diskurzu odkazem na jejich komunikační nekompetenci, nemluvě o
zvířatech). Důraz na diskurzivní perspektivu v analýze spravedlnosti a
nespravedlnosti samozřejmě neznamená popření jejich ne-diskurzivní reality. Jde o
přístup blízký konstruktivistickému přístupu ve výzkumu sociálních problémů
(Spector a Kitsuse 1977) – zaměřuje se na utváření sociálních definic a roli jazyka a
řeči v tomto procesu.
Obecně metodologicky řečeno, diskurzivitu lze vzhledem ke spravedlnosti a
nespravedlnosti sledovat ve vícero dimenzích. Jedna dimenze, někdy nazývaná
sociální, se odvíjí od Foucaultovy definice diskurzu jako souboru výpovědí, jimž je
vlastní společný řád jejich rozptýlení (Foucault 2002). Diskurz je sociální institucí,
která organizuje vypovídání v rámci určitého tématu, např. duševní nemoci nebo
lidských práv. V rámci diskurzu existují pravidla, kdo, za jakých okolností, jak a co
smí říci, existují rovněž pravidla určující, které výpovědi do diskurzu patří a které ne
apod. V rámci tohoto přístupu jsou jednotliví lidští aktéři chápáni jako nástroje
reprodukce diskurzu a jsou vůči němu svým způsobem vnější. Druhý přístup k
diskurzu, někdy nazývaný jako lingvistický, je spojen s používáním jazyka a řeči
9
lidmi v různých sociálních situacích, např. policejního vyšetřování nebo běžné
domácí konverzace. Lidští aktéři jsou proto v centru pozornosti. V tomto pojetí
analýza diskurzu znamená analýzu jakýchkoliv úseků mluvy nebo textu delších než
jedno tvrzení (věta). Pravidla diskurzu se v tomto případě nevztahují na to, co se smí
říci a co nikoliv, ale týkají se toho, kdo, co a jak říká nebo píše v konkrétní sociální
situaci, neboli jak jsou segmenty mluvy a textů strukturovány a užívány v komunikaci
(Conley a O'Barr 2005: 7).
Sociologické výzkumy se problematikou diskurzivity, spravedlnosti a
nespravedlnosti zabývají různou měrou. Známé a relativně početné jsou studie
právního jazyka a soudního diskurzu; Conley a O'Barr v jedné z nich zdůrazňují, že
jazyk (řeč) je základní mechanismus, skrze který je uskutečňována i zpochybňována
moc zákona (Conley a O'Barr 2005: 129). Výzkumy se zabývají jak jazykovou
dimenzí právních textů (např. klasická studie D.Mellinkoffa Language of Law z roku
1963), tak analýzou pre-soudního, soudního a post-soudního diskurzivního jednání
(např. Travers a Manzo 1997). Značná část sociologického zkoumání spravedlnosti
však chápe jazyk a řeč jako neutrální či transparentní komunikační média, jejichž
prostřednictvím lze studovat „sense of justice and injustice“, ideologie spravedlnosti
nebo spravedlnostně relevantní praktiky jako nerovnosti, zvýhodňování,
vykořisťování apod.
OSNOVA KNIHY
V současnosti se můžeme nejčastěji setkat se dvěma druhy sociologických knih o
spravedlnosti: angažovanými pracemi, které zkoumají praktiky ne/spravedlnosti s
cílem – deklarovaným či alespoň implicitním – pomocí sociologického vědění zlepšit
situaci určité skupiny lidí (případně jiných živých tvorů) nebo odstranit nespravedlivé
sociální praktiky jako takové (např. studie o národnostních, genderových,
vzdělanostních, věkových a jiných znevýhodněních, problému chudoby a sociální
exkluze aj.; o propojování akademismu a aktivismu viz např. Anderson a Herr
(2007)); (b) neangažovanými pracemi, které se nejčastěji metodou dotazníkového
šetření zabývají názory veřejnosti na ta témata, která spravedlnostně rezonují (viz
příklady uvedené výše). Naším cílem bylo napsat akademickou knihu, jejímž cílem je
sociologické poznání bez očekávání, že jeho přímou aplikací lze někomu pomoci.
Koncept spravedlnosti (a nespravedlnosti) zde chápeme v určitém smyslu jako
prostředek k pochopení společenského dění, jako heuristickou pomůcku, nikoli jako
ontologicky definitivní předmět poznání. Jak čtenářka a čtenář uvidí v jednotlivých
kapitolách, spravedlnost a nespravedlnost je v nich chápána jako specifická teoretická
i laická perspektiva přístupu k sociálnímu dění, nikoliv jako entita, kterou je možné
prozkoumat a z ní samotné vysvětlit. Proto jsme tuto knihu napsali. Chtěli jsme
přispět k vědění o společnosti prostřednictvím studia fenoménu ne/spravedlnosti.
Jak jsme uvedli výše, smyslem této publikace je přispět k současné diskusi o
spravedlnosti a nespravedlnosti v sociologickém kontextu. Vzhledem k širokému
rozsahu této diskuse jsme knihu pojali jako tematicky výběrovou, tzn. jednotlivé
kapitoly se věnují vždy určité samostatné otázce. První část je teoretická a sestává za
dvou kapitol. V první se čtenář či čtenářka mohou dočíst o tom, jak významnou roli
mají praktiky spravedlnosti v koordinaci sociálního jednání. Jde o pokus vsadit
spravedlnost do obecné teorie jednání a tím propojit teorii spravedlnosti s teorií
jednání. Nejen kontextově, ale i svým metodologickým individualismem se proto řadí
k Homansově teorii ekvity, však na rozdíl od ní se formálně neodvolává ani na
10
psychologické dispozice individuí, ani na ekonomickou racionalitu. Je pokusem
nabídnout novou teorii vysvětlující, že je jen jeden princip spravedlnosti: princip
strategického vyvažování. Nestaví na tom, že by jednání a s ním spojené výhody a
nevýhody měly být vyvažovány, ale zdůvodňuje, proč tomu tak je. Všichni jednající
jsou totiž nuceni brát ohled na druhé a rozlišovat mezi žádoucím spravedlivým a
nežádoucím nespravedlivým jednáním. Žijí totiž v prostředí, kde náklady spojené
s koordinací jednání se projevují jako „sociální tření“, které omezuje jejich plány
podobně jako tření omezuje veškerý pohyb ve fyzickém světě.
Druhá kapitola vychází ze známé diskuse Nancy Fraserové s Axelem Honnethem
týkající se problému spravedlnosti rozdělování a uznání, potažmo předpokladů dobře
integrované společnosti. Tento primárně filozofický spor autorka s pomocí
Lockwoodovy teorie inkongruence statusu převádí do roviny sociologických úvah. V
této souvislosti ukazuje, že sociální vyloučení lze konceptualizovat jakožto výraz
inkongruence statusového (kodifikovaného) a třídního (zaužívaného) řádu. Odtud pak
vyvozuje, že v pozadí sociálního vyloučení dnes může v některých případech stát i
postupné zužování definice výkonu uplatnitelného na trhu práce, jež je výsledkem
různorodých praktik, které lze považovat za praktiky nespravedlnosti, neboť ohrožují
integraci společnosti. Konkrétní podobu těchto praktik navrhuje v návaznosti na
Tillyho hledat v mezorovině jakožto nezamýšlené důsledky principů řízení různých
organizací.
Druhá část knihy prezentuje tři empirické výzkumy zabývající se diskurzivním
rozměrem praktik spravedlnosti a nespravedlnosti. V kapitole Porevoluční diskurz
Rudého práva a restituce autorka analyzuje rétorické strategie předkládání restitucí
Rudým právem v prvních letech po pádu „starého režimu“. Téma restitucí sleduje
v kontextu různých dalších témat, resp. tematických diskurzů. Klíčovým nalezeným
scénářem diskurzu restitucí je spravedlnostní rámec. „Restituční spravedlnost“ v něm
– se samozřejmým morálním východiskem „křivdy je třeba napravit“ – během
prvního porevolučního roku krystalizuje a proniká do politické arény a vyrovnává
se s alternativními a konkurenčními představami a koncepcemi spravedlivého
uspořádání vlastnických a sociálních vztahů. V konci roku jsou restituce diskurzivně
přerámovány ekonomickou reformou. Restituční spravedlnost je tak diskurzivně
podřízena vše/obecnějšímu spravedlnostnímu režimu ekonomické reformy a to
přesto, že levice mnohé aspekty radikální varianty ekonomické reformy kritizovala. V
kapitole je názorně demonstrováno, jak silně jsou otázky spravedlnosti diskurzivně
konstruovány, nicméně jejich pevná vazba na ideologické podloží je neméně
evidentní.
Pátá kapitola, nazvaná Diskurzivní stabilita „ne/spravedlivého“ v českém tisku,
ukazuje „diskurzivní krajinu“ spravedlnosti a nespravedlnosti v českém tisku v
minulém desetiletí. Metodologicky jde o kvantitativní obsahovou analýzu zaměřující
se na vzájemné spoluvýskyty frekventovaných slov. Autoři v ní řeší některé otázky, o
kterých byla již řeč výše, např. otázku diskurzivní symetrie spravedlivého a
nespravedlivého nebo otázku existence diskurzivních sfér spravedlnosti, resp.
nespravedlnosti.
Poslední výzkumná kapitola se věnuje „nové“ spravedlnosti – laické diskurzivní
konstrukci ne/spravedlnosti ve vztazích lidí a zvířat. Zkoumá se v ní spravedlnostní
relevance vztahu lidí a zvířat vyjadřovaná lidmi, kteří v minulosti nějakým způsobem
zasáhli proti neadekvátnímu zacházení se zvířaty. Poněvadž zatím nejsou,
odhlédneme-li od skromné legislativy chránící některá zvířata před utrpením,
formálně ustaveny principy spravedlivého jednání vůči zvířatům, bylo cílem
11
výzkumu zjistit, jak tito lidé prezentují svou představu adekvátního (správného,
spravedlivého) vztahu lidí ke zvířatům. Snahou je zachytit praktické formování,
přeměňování a slučování konceptů a idejí spravedlnosti ve stavu zrodu, přesněji tu
stránku, která se týká dobrovolného neorganizovaného aktivismu ve prospěch zvířat.
Knihu uzavírá stručný závěr, ve kterém se propojují jednotlivé studie. Nejde o
„závěr závěrů“ ve smyslu rekapitulace nejdůležitějších zjištění, která jednotlivé
kapitoly přinesly, ale chce se v něm poukázat na to, že i když zdánlivě tématicky i
přístupy roztříštěné, víceméně všechny kapitoly řeší podobný problém. O jaký
problém jde, nyní nebudeme prozrazovat a ponecháme čtenáře, aby si nejprve přečetli
jednotlivé kapitoly.
12

Podobné dokumenty