Vrozumívání

Empatické vyvozování, vrozumění, vrozumívání1.
Jiří Růžička
Summary:
Autor uvádí speciální daseinsanalytickou metodu, která má název vrozumívání. Odlišuje ji
jak od empatie, tak od volných asociací. Empatii považuje za pojem mnohoznačný, v DA
poněkud zavádějící. Volné asociace se mu jeví jako metoda, která původně psychoanalytická,
má v daseinsanalýze
vlastní postavení i význam. Předkládá metodu vrozumění či
vrozumívání a ukazuje ji na příkladech léčebné imaginace, rozboru snu a zlomku
psychoterapeutického rozhovoru.
Klíčová slova:
Empatie, vrozumění, vrozumívání, deduktivní vrozumívání.
---------------Empatie je termín který je spojován s humanistickou psychologií. Za předního autora v oblasti
psychoterapie je považován C. Rogers, který empatii také podroboval empirickému zkoumání
a testování (Rogers, 1998). V daseinsanalýze je pojem vcítění - empatie - přijímán s rezervou,
a to proto, že člověk žije svůj život sám, a proto do jeho bytí nemůže nikdo vstoupit tak, že se
postaví na jeho místo, že se v-cítí2. Dalším, také metodologickým problémem, je spojování
1
Vrozumívání, vrozumění je jazykový novotvar, který je dále vyložen.
2
Tento postoj vychází z daseinsanalytického přesvědčení, že člověk žije od počátku (tedy od početí) svůj život
jen sám, za sebe, proto i odděleně od existence druhého. Držené stanovisko je však poněkud problematické,
protože i když je člověk, lidský plod, od počátku jedincem, je také částí druhého A i když je člověk jedincem,
zároveň je také nositelem života, které převzal od rodičů. Jeho integrální součástí jsou dvě buněčná uspořádání,
totiž vajíčko matky a spermie otce. Děloha je součástí matky, ale rovněž i dítěte, krevní oběh je sdílen po celou
dobu těhotenství matkou i dítětem a není možné určit, komu krev patří. V jistém ohledu to platí o plodové vodě,
která je dítětem pojídána, později se součástí jeho těla stává mateřské mléko. I z těchto důvodů můžeme říci, že
člověk žije svůj život sice převážně individuálně, jásky, ale v určitých momentech a v určité podobě lidské bytí,
existenci nelze jásky vystihnout. (jsme si vědomi toho, že existence, vyvstávání je zpravidla spojeno s jáským
bytím, což, jak se ukazuje, nemusí platit vždy). Existujeme totiž také v modu my-ství. Toto „my“ známe z
některých zkušeností, když z jáství vystupujeme do společného „my“ - za určitých okolností v milostném styku,
ve společném soustředění nad spojující věcí, tématem, událostí. Ten druhý je také součástí naší existence ve
zcela běžném životě, o čemž vypovídá každé podání si ruky při setkání i loučení. (Jung (1984) v koncepci
kolektivního nevědomí myství implikuje). Proto se domníváme, že spolubytí není možné redukovat jen na jeho
jáské podoby (stejně tak ovšem ani existenci). Kromě doteku je zde i vzájemné prostupování, kterým se
proměňujeme do svébytného modu bytí. K dané věci patří rovněž i vědomí sebe a jeho opouštění. Nejsme přece
stále takto reflexivní, takto distancovaní, v určitých chvílích vstupujeme do světa tak, že v něm již nebytujeme
jásky. Hororovou obavu, že se ve světě ztratíme, coby „jásky určitá osoba“ ale taktéž strach, že z nejáského
existování nenajdeme cestu ke svému jáství a tak také ztratíme běžné vztahy spolubytí v důvěrně známém světě,
nazýváme ztrátou identity. S tématem nejáského je úzce spojeno umírání a smrt. I proto vciťování pojaté jako
účast na nejáském modu spolubytí, které je následně jásky reflektováno, má svoje věcné oprávnění.
1
rozumu a citu, neboť empatie má podle řady autorů jednak citovou stránku a pak ještě
kognitivní aspekt, ale není uváděn celek, určitý druh osobního vztahového nasazení jakožto
východiska, ze kterého jsou jednotlivé aspekty abstrahovány. Toto původní vztahové nasazení
je třeba očistit od dodatečných spekulací a takto jej i obnovit. 3 DA ovšem odmítá empatii i
proto, že je pojímána psychologicky coby mohutnost a tím zasazována dovnitř hypotetické
psyché. Ztrácí se tím další charakteristika a tou je původní a vždy přítomná vztaženost ke
světu, k druhému člověku a s tím spojené jednání. Nereflektované abstrakce a z nich se
odvíjející definice empatie daseinsanalýze brání tento pojem bezmyšlenkovitě přebrat, byť
podobně jako jiné psychologické a psychoterapeutické pojmy má svoji původní platnost,
kterou je třeba znovu objevit.
Text je nejen krokem k nereduktivnímu popisu toho, co se nazývá mnohoznačně empatií, ale
především představením metody, která je pro DA nejen typická, ale také přináší léčebné
výsledky. I proto navrhujeme
termíny, „vrozumění“, či nedokonavé „vrozumívání, či
specifičtější „vyvozující vrozumění“ které
jednotu rozumu, citu a osobního vztahového
4
nasazení vyjadřují jedním výrazem . Empatie bývá někdy také považována za pouhý pocit
ležící v protikladu ke kognici. Názor vychází z tradičních atomistických koncepcí, které
rozum oddělily od citu a učinily z nich antagonisty. Takto konstruovaný poměr však je
abstrakcí, která nám neřekne mnoho o tom, jak vypadá naše zkušenost světa, jak jej
v jednotlivých situacích zakoušíme a jak mu také rozumíme. Neřekne nám o naší běžné
každodenní zkušenosti prakticky nic, co by odpovídalo našemu bytí v přirozeném světě,
neboť je zavádějící. Rovněž jsme svědky vymezení empatie jako formy emoční inteligence,
Empatie není žádnou izolovanou a od dalšího porozumění ve spolubytí odtrženou schopností, ale skutkem,
osobním výkonem, k němuž patří vztah, rozhodování, tzv. motivace a postoje. (Schopnost je psychologická
abstrakce, kterou v DA uvažujeme v celku se vztahováním ve světě. V psychologii je schopnost „uložena“
v mysli a za určitých vnějších, situačních nebo vnitřních, např. motivačních okolností se projeví. DA takto
abstrahované a pak dodatečně sestavované jednání osoby ve světě ukazuje jako nereflektovanou manipulaci
poplatnou zpředmětňujícímu subjekt-objektovému pojetí lidského života). Osobním existenciálním pohybem,
jenž míří k druhému s respektem k jeho nezastupitelné svébytnosti. Zároveň je však vždy naším stavem tohoto
výkonu, ke kterému patří ladění (motivace a postoje) i osobní prožitek.
3
Nejen oddělení rozumu a citu, ale také zapomnění na celek, z něhož byly cit i rozum vyňaty, prochází napříč
celou psychologií od XIX. století, psychoterapií pak od začátku XX. století až dodnes. Má však již své antické
předznamenání u Aristotela v díle O duši (Aristoteles, 1995).
4
V-rozumění, vrozumění, vrozumívání je širší označení pro empatickou dedukci navržené Čálkem (osobní
rozhovor leden 2011). Pro empatii jsme našli více, nežli 60 definic. Jedná se o pojem mnohoznačný a také
inflační.
2
psychologické schopnosti, která emotivnost považuje za určitou schopnost citového výkonu,
kterým se lidé mezi sebou liší. 5
Pojem „empatické vyvozování“, širší pak „vrozumění“, či nedokonavé „vrozumívání“ tuto
jednotu rozumu a citu pojímá jedním slovem. Vrozumívání, v-rozumění zachovává jednotu
emoce a rozumu tím, že zde rozum není odtažitá, tzv. objektivní a nezávislá duševní
mohutnost a cit pouhý skutečnosti zbavený prožitek, ale ukazuje na lidské vstupování do
světa, jenž je vždy určitým způsobem citově prožívané. Když jsme například zděšeni,
znamená to, že jsme spatřili něco dramaticky negativního, rozpoznali, že se jedná o
nebezpečnou a nežádoucí situaci. V případě úžasu se před námi nečekaně zjeví nějaká
skutečnost, která svými vlastnostmi v porovnání ostatními věcmi tyto vysoce přesahuje. Při
nadšení nás kladně zaujme nějaká událost, jež svými vlastnostmi či projevem naplnila nebo
dokonce přesáhla naše očekávání. Emoce, které bývají i psychology považovány za
iracionální bezobsažné stavy však zahrnují vždy také, jak jsme na několika příkladech
ukázali, i kognice. K tomu však nutno připomenout, že ve vrozumívání se jedná o osobní
vztahové nasazení, ve kterém překonáváme vzdálenost, jež nás od sebe navzájem odděluje,
proto, abychom mohli být všemu blíž a tak i druhého člověka v situačních kontextech lépe
chápali
Pojem empatická dedukce je poněkud užší, nežli obecnější vrozumívání, protože poukazuje
na určitý druh vrozumějícího výkonu a tím je věci přiměřené vyvozující porozumění, zatímco
vrozumívání zahrnuje i ostatní druhy
kognice. Pro tento případ bychom mohli použít
upřesňujícího sousloví deduktivní vrozumívání, resp. vrozumění. Vyvozujeme možnosti,
které nejsou zjevné a které nelze jen myslet, ale také je přiměřeně pociťovat jako osobní a
situaci odpovídající. Z takového nasazení ovšem plyne i odpověď druhého, neboť vrozumění
nelze jen tak přehlédnout a jelikož je osobní, tak na ně ani nelze neodpovídat. Vrozumívaní je
vždy mocný pohyb, neboť překonává vzdálenost mezi lidmi i některé předěly jáství, je
intimním aktem, jenž může být pociťován i jako vpád.
Na několika kazuistických zlomcích si můžeme ukázat, jak se metoda empatického
vyvozování, vrozumívání,
uplatňuje při výkladu imaginací (Leuner, 2007) a snů a
5
Příklad v-rozumění můžeme najít v tzv. hledání smyslu, co je podstatní složkou logoterapeutické intervence
(Tavel, 2004, 2007). Podle V. E Frankla (1971) nejde o dávání smyslu zvenku a nejde také jen o pouhé vcítění,
na kterém se nepodílí kognitivní složka. Jde o společné hledání smyslu v životě klienta k čemu je potřebné vrozumění. Jde o v-rozumění do světa klienta, jde o porozumění jeho významů, jeho hodnot, jeho prožívaní. Čím
hlubší a lepší toto v-rozumění je, tím je větší je možnost, že bude pomoc při hledání smyslu účinnější.
3
v psychoterapeutickém rozhovoru. Jedná se o postup, který v naší DA psychoterapeutické
práci pěstujeme, rozvíjíme 6 a rovněž srovnáváme se zkušenostmi jiných směrů a škol7.
Jako příklad vrozumívaní uvádíme zacházení s imaginací, se snem a pak také ukazujeme, jak
se uplatňuje v psychoterapeutickém rozhovoru.
Imaginace8.
Žena ve středním věku imaginuje následující obrazovou sekvenci. 9
6
Z didaktického hlediska empatická dedukce vychází z parafrázování. Parafrázování je v daném kontextu
vyšším stupněm věrného opakování, ve kterém se stejný význam vyjadřuje jiným způsobem. Když řeknu "je mi
zima", pak parafráze je "ano, je tu hnusná kosa“. Když pak on/ona odpoví, „jó, setsakramentská kosa, cítím ji
všude po těle“, pak lze vyvodit např.¨ „Ale náladu ti to nezkazilo…“ On/ona říká: „To je fakt, jsem v pohodě“,
nebo, podle toho jak se cítí, může opáčit: „No, nezkazilo, ale nedá se zde nic podnikat.“ Rozhovor může
pokračovat: „Ještě že můžeme trochu dát řeč, jinak bych tu asi dělal sněhuláka až do jara“ atd. Ve cvičeních se
hledají taková antropologická vodítka, která odpovídají celku situace. Taková vodítka jsou sdílena lidmi obecně.
V praxi však neopomíjíme ta, která jsou sdílena určitým okruhem lidí a mají specifický kulturní, ale i ta, jež
mají zcela individuální charakter. Při empatickém vysuzování si terapeut všímá všech daných charakteristik
situace, témat, která obsahují a vyvozuje z nich samých významové možnosti, kterých si klient nevšiml, či které
si z různých důvodů neosvojil. Usuzuje však i na ty, které ještě ani nenabyly určitého významu, ale jsou jimi tak
říkajíc těhotné. Taková preverbání situovanost sem patří významně. Je příležitostí, jak se stát svědkem početí, či
ještě i počínání nové skutečnosti, která v řeči ještě nevyvstala, ale na kterou se jako na zjevování čeká.
Připomíná nám to některé situace starozákonních proroků, kteří hovořili, aniž věděli co říkají, ale lidé rozuměli
tomu, kam jejich řeč míří.
7
Jedná se např. o Rogersovu na osobu zaměřenou terapii. (empatické porozumění znamená, že si terapeut
uvědomuje právě ty pocity, které klient prožívá a toto své porozumění mu sděluje) a Kohutovu self analýzu
(hovoří o empatickém pohroužení do pacientova nevědomí). Bez povšimnutí ale nenecháváme ani KBT terapii.
Jak jsme zjistili, vyznačuje se tím, že klient i psychoterapeut zůstávají dostatečně dlouho u věci samé, což
umožňuje důkladné porozumění autentické situaci klienta a podle toho se pak lze i smysluplně zachovat.
Problém však začíná tehdy, když se pečlivé projití situací nezařadí do kontextu klientova života. Pragmatické
nácviky a trénink často přinesou léčebný efekt, leč z konkrétních příkladů jsme svědky toho, jak vyznívají
naprázdno tam, kde jsou akontextuální, a tudíž i necitlivými zásahy do života lidí. Z KBT terapie si můžeme vzít
mnohá poučení i inspiraci pro systematické a vytrvalé, u věci stojící úsilí proniknout ke smyslu potíží, které je
však pravidelně zastaveno na půli cesty teoretickou doktrínou.
8
Imaginace a její psychoterapeutické využívání v DA vychází z původní Jungovy aktivní imaginace (Jung,
1997), viz též metodiku (Schmidt, aj., 2004). V našem případě však ji nepoužíváme a především nevykládáme
v duchu analytické psychologie, ani ji nechápeme jako systém symbolů tak, jak to dělá Leuner, ale představy
vykládáme fenomenologicky, což otevírá nejen individuální přístup, ale také respekt pro svébytnost a
nepřevoditelnost fenoménu na cokoli jiného, např. na zastupující skutečnost, na symbol, který je něčím jiným,
nežli věc sama. Určitá věc nemůže být proto ve snu žádným takovým symbolem, spíše je metaforickým
výrazem či alegorií, která určitým způsobem před nás staví, ale také trefně, ba i objevně nechá vystoupit danou
věc.
S imaginacemi pracujeme v DA tak, že vykládáme fenomenologicky, což ovšem vyžaduje nejen výkladové
změny, ale i tomu odpovídající vedení rozhovoru během imaginace, což je také předmětem našeho dalšího
zkoumání.
9
Příklad je složeninou tří situací, jednou byl snový seminář, ve kterém dotyčná osoba dostala imaginativní
zadání, druhý, ve kterém se do představy znovu vrátila a třetí, ve které ještě jednou imaginací prošla, tentokrát
se snahou jí pomoci v její neutěšené životní situaci. V ukázce od sebe tyto situace neoddělujeme, protože slouží
didaktickým účelům a mají ilustrovat výkladový postup v daseinsanalýze. Proto také tuto ukázku nelze pojímat
jako kazuistiku.
4
Vidí se, jak žije ztraceně v kamenné věži, která ji zcela obklopuje. Věž má otevřený strop,
takže je vidět na nebe, objekt nemá střechu, která by chránila před deštěm, sněhem a
kroupami, takže do ní zatéká, sněží, v létě do ní nemilosrdně praží. V zimě pak z ní uniká
veškeré teplo, kdyby tam vůbec kdy nějaké bylo. Cítí se tam jako ve vězení. Dveře tu nejsou
žádné. Tím imaginace končí.
Vykladač. Ta věž byla z kamene nebo z jiného materiálu?
Žena: Z šedého kamene, který věkem zašel a obrostl mechem a plísní.
V: Ta plíseň je uvnitř?
Ž: Ano, už pronikla i dovnitř, asi proto, že věž nemá střechu.
V: To se tam musíte cítit nekomfortně, stísněně a nesvobodně, nejsou tam žádné dveře a je
tam zima a chlad. Je to asi dosti nehostinné, vlhké a drsné vězení. To Vám zde asi není moc
příjemně….
Ž: Ano, není mi zde vůbec dobře. Zima a vlhkost, také odtud nemohu ven.
V: To každá hodina člověku připadá jako holá věčnost. Už jste zde dlouho?
Ž: No, ani nevím, asi musím někdy upadat do nehybnosti a letargie…, a není odtud úniku.
V: Když už jste tady, tak jste se sem také nějak musela dostat…, nemáte ponětí, kdo či co vás
sem přivedlo. Jak jste se v té kruhové budově ocitla?
Ž: Nevím jak, už je to asi dost dlouho, co zde jsem…,…nevzpomínám si, možná jsem něco
udělala a pak jsem se probudila zde.
V: Takže za trest?
Ž: (Překvapená a znejistěná) …člověk se dokonce cítí provinile, že snad je zde i po právu…
V: V takových okamžicích člověk i znejistí a pak propásne vhodnou chvíli k odchodu.
Ž: Přesně, můj pobyt zde se nějak moc protahuje…(vypadá sklesle, unaveně, má trochu
přiškrcený hlas).
V: Jako byste už ztrácela naději, že se odsud dostanete…,
Ž: Jsem zde už dlouho sama a nikde nikdo.
V: Je v té věži nějaký jiný otvor, třeba okno…. Podívejte se!
Ž: Je zde okno, dost nahoře a není úplně nedostupné…
V: Okno je spojnicí mezi vnitřním a vnějším světem…, je možné se jím podívat?
Ž: Ani mne nenapadlo se z něj podívat.
V: Tak se koukněte! Co z něj vidíte?
Ž: Vidím do krajiny, ven z okna…
V: To může být nadějné…, pohled z okna ukazuje jiné horizonty…, než ty ve věži.
5
Ž: …no ano, ulevilo se mi, už se necítím být tak zavřená. Už vidím cestu, kudy se lze vydat
k lidem.
V: Jak se to týká Vašich konkrétní životní situace, Vašich možností?
Ž: Na Vánoce půjdu mezi lidi. Musím chodit mezi známé, nemohu být stále zavřená sama
v sobě a ve svém bytě…, jsem tam úplně uvězněná. …změnila celou polohu těla a jakoby pro
něco sahala….
V: …to vypadá, že jste v duchu už něco začala dělat…..
Ž: (směje se) V duchu jsem napřáhla ruku k telefonu…
V: Tak už jste byla docela blízko od rozhodnutí k činu…
Ž: Ano!.... nevadilo by Vám, kdybych si šla zavolat?
V: Určitě ne, naopak, mám z toho radost…,…jen si zavolejte …
Ž: …usmála se, děkuje…,...již během odchodu volá: “Já odcházím“…,…
Výklad. Každému je na první pohled zjevné, že pobýt v nechráněné věži bez dveří, bez
možnosti vyjít, vybavené jen jedním oknem, bez stropu, ve věži, která je ztracená v lese,
daleko od lidí, říká mnoho a životě ženy. Je rovněž patrné, že pacientka si neví rady, že k
některým možnostem, které se jí nabízejí, nemá sama přístup, a proto se jimi, nemůže nechat
oslovit, inspirovat. Brání jí jakási nespecifická vina, ale o žádném konkrétním provinění
nehovoří, zdá se, že se jí zatím ukazuje jen velmi neurčitě. Je viditelně skleslá a oslabená.
Toho všeho si vykladač všímá, když spolu procházejí obrazem jejího života a posléze životem
samým. Hledají v rámci imaginace a tím i v jejich životních možnostech, cestu z uzavřené
situace ven do otevřeného svobodného života. Okno spojuje vnitřní prostor s vnějším, zde je
to také hledaná cesta ven, k lidem. Ve své bezprostřední blízkosti nikoho nemá, sama budova
je od jiných obydlí vzdálená. Nicméně pohledem z okna se jí objevuje nový horizont, směr
k lidem. Její tělesnění životní situace pak dále poukazuje na rodící se odhodlání, v pohybu
ruky je patrný již první náznak vykročení k lidem. Pohyb, který vykladač podpořil, aby jej
dále rozvinula.
Klíčové je, co vykladač v představované situaci dělá, jaký je jejich společný „duševní
pohyb“10 Z bezprostředního smyslu kompozice imaginované situace i z toho, jak onu ženu i
její postup ve své představě sám ze svého postavení vypozorovává, vysuzuje a vyciťuje
možnosti, které se v ní nabízejí, které ze situace plynou. Nic umělého, cizího a k představě
10
Sousloví „duševní pohyb“ může navozovat zaběhnutou představu, že se jedná o psychologickou skutečnost, o
jakýsi uvnitř mozku vytvořený prostorový systém pro řádné fungování dosud nedostatečně poznaných
substancí. Ve skutečnosti je to pohyb dvou lidí v představené situaci, který oba vykonávají společně, i když
každý ve svém představovaném okrsku společného světa. Toto „společně“ je možné proto, že jak fyzikální, tak
duševní svět, je společným a otevřeným prostorem lidského bytí, přirozeným světem (Patočka, 1992).
6
nepatřícího nepřináší, vše zůstává v čase i prostoru, v celku dané představy. V ní samé jsou
skutečnosti, na které pak upozorňuje a ty se pak pacientce nabízejí jako výzva a určují její
další kroky, ke kterým se může sama a nezávisle rozhodovat.
Když totiž vykladač, psychoterapeut, vnáší něco jiného, v situaci nepřítomného nebo jí
nevlastního, např. kdybych jí doporučil, aby zeď zbourala, neodpovídalo by to jejím
možnostem, neboť ve věži není žádný nástroj ani jiný prostředek, kterým by to bylo možné
provést. Takový postup by byl nepřiměřený, potenciálně škodlivý. Pacientka totiž nemá jiné,
nežli v obraze přítomné prostředky a z nich plynoucí reálné možnosti. Proto je ani nemůže
použít a kdyby ji vykladač pobízel k něčemu, „co by mohla, kdyby“ a ona to pro absenci
prostředků neudělala, vytváří tak pro onu ženu situaci vlastní neschopnosti, selhání, či
neochoty něco dělat a provinění, že neuskutečňuje nic z hypotetických nabídek11.
V DA vycházíme z toho, že věci, situace, jevy, hovoří samy ze sebe. Tak například rozkvetlý
ovocný strom k nám promlouvá jinak, nežli tentýž strom obsypaný plody. Ten otevírá jiné
významy, nežli když je holý, listí zbavený a zasypaný sněhem. Bylo by proto nepřiléhavé
v zimě otevírat otázku úrody, která se týká zcela jiného ročního období. Z přirozenosti věci
samé i ze situace ve které se nachází, můžeme dobře rozumět smyslu, kterým k nám
promlouvá. A to sice vždy individuálně, s ohledem na konkrétní možnosti bytí ve společném,
a proto i srozumitelném světě.
Další příkladem je výklad snu.
Mladší muž ve snovém semináři měl tento sen.
„Stojím za úsvitu na místě, ze kterého vidím kopec, na jehož úpatí je vesnice. Ta je osvětlena
ranním sluncem, vypadá moc pěkně, takové utěšené ráno. Vesnice leží na úpatí poměrně
mohutného kopce, který je spolu s ní také osvětlen. Koukám se na ni a rád bych si tu scénu
vyfotografoval. Zjišťuji ale, že nemám fotoaparát. Tak se snažím si pohledem vše důkladně
zapamatovat. Pak se vydávám směrem ke slunci, vesnice zůstává za mnou.
Snopravec vyložil celý sen pouze na základě ze snu vycházejících významů takto: „Nový den
poukazuje k nějakému novému začátku. Díváte se na něco utěšeného a milého, vše naznačuje,
11
Zcela nepřiměřené pak je, což se v psychoterapiích i poradenství objevuje, že jsou zkoumány důvody proč toto
„kdyby“ není uskutečněno. Pacient či klient by jistě, pokud by mohl, takové „kdyby“ udělal. Pro něj to není
zpravidla pobídka, ale znehodnocující soud či jakási výtka. V kontextu terapie a vztahu k autoritě je častým
důvodem sebeobvinění. DA psychoterapie nemůže být vedena snahou po předepsaném dosažení uzdravení, ale
naplňováním individuálních možností. Proto je také krajně zdrženlivá k normativnosti nosologických kategorií,
k pojmu normalita vůbec i ke stanovování cílů terapie na jejím počátku (Syřišťová, 1972).
7
že také důvěrně, až domovsky známého. Vesnice na úpatí kopce ozářená sluncem působí
jako obraz domova, a protože jste Čech, tak asi domova českého. Ze současně vedeného
života odcházíte, což je možné vysoudit z toho, že si chcete obraz vesnice na úpatí vysokého
kopce vtisknout do mysli, podržet a odnést s sebou. K uchování obrazu Vašeho prostředí měl
sloužit fotoaparát, nějaký technický prostředek, nějaký nástroj, umělá věc, Ale nic
technického, nic prostředečního nemáte po ruce a tak neztrácíte čas a obraz své opouštěné
současnosti si zajišťujete nezávisle na přístrojích, prostředky, jenž patří k Vašim nejprostším,
„obyčejným“ osobním možnostem. Psycholog by možná řekl, že vystačíte se svými osobními
schopnostmi. Tím, že si bývalost vrýváte do paměti, ji zároveň proměňujete v minulost12.
Jednáte nezávisle, rozhodně a efektivně. Použitím své vlastní paměti sice riskujete, že obraz
utěšené minulosti zapomenete, ale na druhou stranu uchování zapamatované vzpomínky jejím
případným připomínáním záleží na Vás a nikoli na vnějších činitelích. S touto vrytou
vzpomínkou, obrazem k uchování jdete slunci, novému dni, novému životu naproti. To,
k čemu jste se již předtím rozhodl, už se naplňuje a Vy, jak se lze domnívat, odcházíte,
opačným směrem, než leží vaše minulost. Jdete na východ, do projasněné budoucnosti, přímo
k nově se objevujícímu slunci a rodícímu se dni a o zdaru své cesty nemáte, jak plyne ze
snového popisu, žádné patrné pochyby“.
Zdůvodnění výkladového postupu je následující. Význam jitra pokazuje k něčemu novému,
co nadchází, co se snícímu právě otevírá. Přehlíží svůj dosavadní život, který se mu líbí,
vypadá utěšeně. Vesnice vyzařuje klid, je to trvalé a tradiční lidské sídlo české domoviny,
kopec, na jehož úpatí se rozkládá sluncem ozářená vesnice, tomu nasvědčuje. Takový obraz
známe z čítanek, kalendářů i knih, které pojednávají o prostém, venkovsky domáckém
prostředí. Spáč je v životě dobře vrostlý, vztah k živé tradici domova je zjevný. Se svojí
minulostí se však loučí, je na cestě opačným směrem, než kde se nachází horizont již čerstvě
původního domova. Avšak tento směr není antagonistický, ale leží v jedné, byť opačně linii
paprsků slunečního světla. Slunce, ke kterému míří, je nový směr životního pohybu, totéž
slunce ozařuje jeho minulost, ze které odchází. Minulost, přítomnost i výhled dopředu, celá
linie života spáče působí uceleně a harmonicky.
Že se jedná o uzavírání minulosti svědčí i snaha si ji jako fotografii, vzpomínku uchovat
v paměti. Nepoužívá k tomu instrumenty, ostatně je ani nemá po ruce, ale mnohem
bezprostřednější metodu, totiž vlastní paměť, svědectví vryté do duše, sám je stopou
12
Člověk nedělá fotografie své každodennosti, toho, co je banální. Fotí to, co se mu z ní vytrácí, zaniká, končí a
co si chce ještě, aspoň ve vzpomínce podržet a uchovat, nebo také co má přetrvávající platnost do budoucnosti,
ale i to, co by ostatní mohli přehlédnout, něco nezvyklého, na co je třeba upozornit. Takové fotografování je
kronikou, svědectvím, uchováním stop, které zanechává čas bytí procházející krajinou lidských životů.
8
minulosti. Absence zprostředkujícího nástroje či přístroje sice v něčem omezuje, na druhou
stranu je vlastní, instrumentálně nezávislou možností. Loučení a uzavírání minulosti se jeví
jako poklidné a utěšené i proto, že budoucnost se mu ukazuje sice nekonkrétně, ale zato jasně
a nadějně. Ke svému příštímu životu se, jak se lze domnívat vztahuje s důvěrou, z čehož
můžeme usoudit na důvěru v sebe i optimistický vztah k životu. Budoucnost pro něho není ve
zidealizovaných barvách hotově připravená, ale ukazuje se jako prosté jitro, které je příslibem
budoucnosti, ale nic určitého nenabízí, ani nezaručuje. Teprve jeho kroky určí jaká bude.
Celá scéna – otevřená, sluncem prozářená venkovská krajina s mohutnými jistotami kopce
v pozadí, vycházející slunce a volná cesta k němu -
je prostoupena působivými a
spolehlivými vodítky, ve kterých stojí pevně, rozhodně a nezávisle. Připomeňme si také
praktické a pohotové použití paměti místo fotografování. Rovněž nemůžeme opomenout, že
k novému horizontu vychází sám a po své cestě nové cestě kráčí samostatně. Je nabíledni, že
se pro ni také samostatně rozhodl. Jsme svědky připraveného a energického nástupu k jinému,
novému začátku. Také nehovoří o žádném zavazadle, ve snu se o něm nezmiňuje. I proto se
lze domnívat, že minulostí není neúnosně obtěžkán.
Snící přijal výklad jako výstižný a neměl k němu výhrady. Bylo patrné, jak mu jednotlivé
významy výkladu postupně, ale rychle docházejí, a také uvedl, že sen vystihuje jeho situaci
lépe, než by čekal. Nic konkrétního o nastupované cestě jsme se nedozvěděli, ale bylo zjevné,
že onen muž již ví, co chce a kam míří, že se mu osobní a intimní smysl snu v kontextu
životní situace stál zřejmý a srozumitelný. Svoje porozumění i to, že si chce konkrétní
skutečnosti podržet pro sebe dal jasně najevo13. Podle naší zkušenosti a z ní vycházejícího
třídění se jedná o sen přechodový, centrální14.
13
My: já i ostatní účastníci semináře jsme se sice mohli domýšlet, co určitého se snícímu ukázalo, k jakým
konkrétním věcem se sen vztahoval, ale pro vykladače je již nepřípustné, aby se v takové situaci vyptával, když
spáč sám konkrétní skutečnosti vykladači nesdělí. Pokud bychom tak učinili, riskovali bychom indiskrétnost, za
určitých podmínek také mocenský přístup. Smysl snů je vždy osobní věcí spáče, Snící by totiž mohl takovému
subtilně vyhlížejícímu, avšak velmi účinnému požadavku autority vykladače i skupiny podlehnout. Proto jsme
nic takového neudělali.
14
Sny lze dělit podle různých hledisek do kategorií. Zavedli jsme svého času dělení snů do pěti až sedmi tříd a
jedna z nich nazývá některé sny centrální, druhá přechodové. Tento sen, jenž je pro snícího završením určitých
dílčích kroků vedoucích k vyznanému životnímu tématu spadá do kategorie snů centrálních. Zároveň však,
protože něco nejen završuje, ale také otevírá nový horizont, má znaky snů přechodových. Zároveň si jsme
vědomi prognostických výkladových možností, neboť již hotové snové události jsou zárodky budoucnosti,
kterou předpřipravují. Tak například ráno již rýsuje črty budoucího večera, a tak můžeme předjímat, že
paměťová fotografie v sobě má rys budoucí věrnosti a zemité poctivosti, jenž se projeví v díle, které dosud ani
není naplánováno. Růžově ospalé leč čerstvé ráno je líbezné a spatříme jej ve vztazích, které teprve budou
navázány. Lehkost s jakou opouští domovinu se nebude muset líbit ženě či partnerovi ve společném, avšak
z hlediska spáče neperspektivním podnikání, pokud k němu dojde. Ale zradu či jiné mrzké jednání bych
neočekával. To pro tu jednotnou a přímou linii, která se ve snu táhne od východu na západ.
9
Snový příklad ukazuje, jak se snoubí fenomenologické myšlení a výkladová praxe, tedy
důsledné setrvávání u věcí i dění ve snu a porozumění pro jejich antropologické významy a
souvislosti v prostoru přirozeného světa. Výklad se tedy drží toho, čím věci samy za sebe
promlouvají. Rozumíme jim sami bezprostředně
a také nezávisle na výkladových
schématech, pravidlech či jiných předem hotových, či uměle dodávaných soudech
implementovaných například z psychologie, neurofyziologie, filosofie, či teorií umění,
mythologie nebo z jiných nauk a teorií, které o snech pojednávají.
Předložený sen je obzvláště vhodný k ilustraci, protože je prostý, jednoduchý a srozumitelný
každému. Lze na něm dobře demonstrovat způsob daseinsanalytického uvažování,
výkladovou metodu i celostní, vnímavé, v-rozumějící nasazení, které je tak přímé, že
k porozumění dochází zpravidla ve velmi krátké době. Na druhou stranu upozorňuji, že
výklad bez dialogu se snícím provádíme jen velmi vzácně. Jednak všechny sny nejsou tak
průzračné, jako tento, ale společný rozhovor, jenž vychází z povahy daseinsanalytické
psychoterapie, je samozřejmý a z řady důvodů povětšinou nezbytný. V našem případě výklad
ad hoc sloužil k výukové demonstraci postupných kroků empatického vyvozování ve spáčově
situaci, což pomohlo, aby snový příběh výkladem postupně vyvstal jako srozumitelná životní
událost, kterou sen obrazivě vyjádřil.
Když jsem sen poslouchal a pak jej vykládal, byl jsem snu účasten ve své vlastní představě,
která byla také i snovou situací spícího. Zároveň jsem v té představě byl i já sám na stejném
místě a to všemi svými smysly pocity i vjemy cele. Díky této naší společné zkušenosti, ve
které jsme byli každý od začátku jinak, on ve svém snu bytostně doma, já jen jako návštěvník
ve své představě jeho snu, jsme jím mohli procházet a postupně odkrývat jeho smysl. Jelikož
jsem tam byl nejen jako host a svědek, ale také jako profesionální pozorovatel a strážce
věrnosti výkladu a tím i snícího, mohli jsme pak spolu tuto cestu završit hovorem o smyslu
snu v životě spáče. Já jsem se pouze dozvěděl, že je na odchodu z něčeho jím dříve domovsky
zabydleného, že na novou etapu života vychází prostě a sám, loučí se s lyricky půvabnou
minulostí a budoucnost se mu otevírá nadějně. Nic dalšího, konkrétního nevím a po pravdě
řečeno, ani se mne netýká. Mohl bych se jej snad i zeptat, ale protože mne požádal jen o
výklad, z mé strany jako vykladače nebyl žádný důvod k nějakým otázkám.
Naše společné putování pak skončilo. Snícího sen již byl srozumitelnou a integrální součástí
jeho existence, pro mne se stal elementem zkušenosti spolubytí. Tím jsme se nejen sblížili, ale
také se stali, v určitém životním okrsku byť po krátký čas, avšak na dlouhou dobu, ba ve
zmíněné oblasti i natrvalo, spojenci. Zkušenost byla bohatá životními významy a já měl tu
čest i radost být pozván přímo do života snícího. Rovnou a cele.
10
Jemu, jakož i ostatním za taková přizvání ze srdce děkuji!
Deduktivní vrozumívání v psychoterapeutickém rozhovoru.
P: Bolí mne často hlava a také mám tlak na hrudi
T: Máte často bolesti hlavy a také pociťujete tlak na hrudi.
P: Ten tlak kolísá v závislosti s hlavou. Když mne bolí hlava, nebolí mne na hrudi, když mne
svírá na prsou, tak mne zase nebolí hlava.
T: Takže jedno vlastně vylučuje druhé.
P: …Že jedno vylučuje druhé, to mne nenapadlo.
T: Když se Vám stýská, tak v sobě nenesete napětí. Když jste zase napjatá, na stesk
zapomenete. Jednou jste u jedné věci, podruhé zase u jiné. Měníte svá stanoviště.
P: Ano, ano. Jednou jsem v práci, kde se necítím dobře a kde mne ničí poměry, které nemohu
ovlivnit a když jsem doma, tak se mi stýská…., ani nevím úplně po čem.
T: Jak sama říkáte, nevíte zcela určitě, ale nějakým způsobem přece jen je vám zřejmé čeho se
Vaše potíže s tlakem na hrudi týkají. Sice to nevíte jasně a zřetelně, ale jako výchozí bod nám
to může pomoci.
P: Ono mne to nejen že svírá, ale také tísní…
T: Takže vám to ubírá Váš životní prostor…
P: No ano, cítím se být tak sevřená a zatlačená do kouta, že….
T: Omezuje to Váš svobodný pohyb, rozhodování…. , dokonce se zdá, že i myšlení, jinak
byste na to, co se s Vámi děje přišla hned.
P: No…, hmm,…,když nejsem v zápřahu, tak musím myslet na svoji sestru. Je to moje
dvojče, žije v Kanadě, má nešťastné manželství a k tomu onemocněla rakovinou. A já tam za
ní ani nemohu jet, protože u sestry bydlet nemohu a na hotel na delší dobu nemám peníze.
T: Dvě věci Vás souží, každá sama o sobě je dost těžká a dohromady Vás trápí o to více, že
jedna střídá druhou. Také nemáte volný čas na bezstarostný odpočinek. A navíc jste na to
dost sama,. …vůbec jste se ale nezmínila o členech rodiny.
P: To máte pravdu. Manžel si žije svou prací, je více v zahraničí, než doma a má tam sám dost
starostí…, nedaří se mu tak, jak by si přál. Dcera studuje také venku, ta má svých starostí dost
a když přijede jednou za čas domů, nemohu ji zavalit svými starostmi.
T: Takže jste na to dost sama …..,
P: Dívá se mlčky, pohlcena tím jak se jí situace objevila před vnitřním zrakem.
11
T: Jakoby se Vám celá situace předestřela před očima…. už je Vám asi zřejmé, čeho se
bolesti hlavy i tlaky na hrudi týkají, viďte!
P: To ano, to ano…, vzdychá zhluboka a tře si rukou čelo.
T: Co říkáte tomu se podívat na jednu věc po druhé, určitě najdete nějaká východiska…
(Terapie pokračovala dál, pacientka objevila nová východiska , tělesné potíže po několika
týdnech výrazně ustoupily).
Naše společné procházení situací bylo možné proto, že jsme zůstávali v určitém tématu
pacientčina života, od kterého jsme nikam, žádnými asociacemi neodbíhali jinam15. Byl jsem
u ní, když mluvila o bolestech hlavy a tlaku na prsou, v jejím tématu v jejích životních
situacích. Na jejich prahu, místy ještě dál. Sám za sebe a sebou jsem pociťoval tlak na hrudi i
bolest hlavy, ne však tak cele a tak zblízka, abych jim propadnul16. Pak se mi objevoval,
postupně a po částech její způsob vedení života, úryvky toho, jak jej žije. Ostatně nás před
tímto chrání individuálnost našeho bytí ve světě. Propadnutí situaci druhého pak na
skutečnosti individuálnosti našeho bytí nic nemění, pouze poukazuje k dalším jeho
možnostem.
15
Tzv. volné asociace nemají jeden význam. Jedná se o řadu od sebe navzájem se lišících postupů, jejichž smysl
je rovněž různý a proto zasluhují zvláštní textovou pozornost. V naší české daseinsanalytické praxi je používáme
jako jednu skupinu metod, v některých případech však od ní odrazujeme. Naše vlastní zkušenost i klinická praxe
s mnoha pacienty i žáky ve výcviku napovídá, že tzv. asociováním může být narušována situace, o které se
hovoří neustálým odbíháním od ní. Znemožňuje se tím jejímu zevrubnému a pečlivému procházení, narušuje
možnost v situaci zůstat dostatečně dlouho, abychom v ní objevili to, co bývá na první pohled ve významech
běžného života (nebo ve snovém dění) nezřetelné, opomenuté nebo nedoceněné. Konkrétní významy toho, co
sama situace a věci v ní za neodmyslitelné účasti klienta obsahují (Čálek, 2004). Je to paradox, asociacemi se
mají vynést na povrch ty věci, které nejsou zjevné, v praxi však programové odbíhání roznese na kopytech
asociací, tedy významových souvislostí smysl snu do všech stran k nepoznání. Pak je, jde-li to vůbec, musíme
znovu selektivně sesbírat. Výběr z toho, co bylo tzv. asociováno, se děje vykladačem, a to aplikováním plánů
teoretických modelů na psychoterapeutický děj a osobu pacienta, což je navíc v jeho rukou.
Je ale pravda, že psychoanalytici ve své praxi postupují mnohem méně dogmaticky a řídí se zdravým úsudkem i
zkušeností. Pak ale volné asociace vykládají životněji a bez toho, že by je nutně musely převádět na významy
podle toho či onoho psychoanalytického modelu, ale ponechávají je těmi bezprostředními skutečnostmi, kterými
samy i v řečovém výrazu jsou.
Pokud je za asociování považováno ničím nerušené vyprávění klienta o určitých věcech, okolnostech jeho
života, pak je za soubor asociací nepovažujeme, neboť jsou příběhem.
Jak však jsme si vyjasnili (v osobním rozhovoru s kolegou Vybíralem v únoru 2011), tzv. volné asociace
přinášejí výtečnou možnost, jak naopak životní skutečnosti, jejichž souvislosti byly rozptýleny, nedoceněny nebo
nerozpoznány jako důležité, lze pochopit jako smysluplné tehdy, když budou opět patřit k sobě. A to lze volným
nezacíleným pátráním objevit a pojmenovat ve srozumitelnou skutečnost. V jiném případě, když víme, co je
v životním horizontu ztraceno, leč nevíme kde se tato skutečnost nachází, lze se vydat hledat stopy ztracené
skutečnosti až k ní samé.
16
Řečeno příměrem, pacienti nepotřebují psychoterapeuty, kteří by za nimi skákali do studny, ale aby jim z ní
pomohli vylézt. K ničemu je jim přednáška o fyzikálních zákonech vody, ani jim nepomůže vysvětlení, proč a
jak se tam dostali. Potřebují, aby jim bylo pomoženo vylézt a teprve pak se, je-li to třeba, mohou dovědět důvody
události a jak si dát pozor, aby se věc neopakovala. Většinou však na to přijdou sami, i když si některé věci musí
pracně osvojovat. Rozumějí-li však dostatečně své životní situaci, a k tomu psychoterapie vede, pak již je pro ně
učení smysluplné, pak se jej aktivně chápou a na své věci motivovaně pracují.
12
Vrozumívání patří ke klíčovým metodám, které se nám v daseinsanalýze ukázaly a které z ní
plynou. Patří do daseinsanalytického léčebného rozhovoru a zasluhuje proto kultivaci i
studium17. Empaticky rozumějící orientace v situaci druhého a zprostředkování tohoto
porozumění je zároveň daseinsanalyticky přiměřeným výkladem.
Literatura
ARISTOTELES. O duši. Praha: Rezek, 1995.
ČÁLEK, O. Skupinová daseinsanalýza. Praha: Triton, 2004.
FRANKL, V., E. Psychotherapie für den Laien. 2. Aufl. Freiburg im Breisgau: Herder, 1971.
JUNG,C. Archetyp und Unbewustes. Zurich: Walter Verlag AG, 1984.
JUNG, C. Edited and with an introduction by Chodorow J. Jung on Active Imagination.
Princeton Univeristy Press, 1997.
LEUNER, H. Katatymně imaginativní psychoterapie. Praha: Portál, 2007.
PATOČKA, J. Přirozený svět jako filosofický problém. Praha: Československý spisovatel,
1992.
ROGERS, C. Způsob bytí. Praha: Portál, 1998.
RŮŽIČKA, J. Ego-analýza, kritická studie. Praha: Triton, 2010.
SCHMIDT, P., SEIFERT, T., SEIFERT, A.L. Aktivni imaginace. Praha: Portál, 2004.
SYŘIŠŤOVÁ, E. Normalita osobnosti. Praha : Avicenum, 1972.
TAVEL, P. Potreba zmyslu života. Filozofia, 2004, roč. 59, č. 8, s. 571-579.
TAVEL, P. Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla. Praha/Kroměříž: Triton, 2007.
17
Na jiném místě jsme uvedli, že DA si uvědomuje limity empatie, která může terapeuta příliš vtahovat do
životní situace klienta natolik, že je jí vydán, a tak terapeuticky bezmocný (Růžička, 2010).
13