první český orientalista a překladatel Tao-te-ťingu. - CCK-ISC

Rudolf Dvořák — první český orientalista
a překladatel Tao-te-ťingu
Lao-tsï předstihuje svoji dobu o půl třetího tisíciletí.
Není pochyby, nauka Lao-tsïova, jež předválečnému nazírání
evropskému zdála se fantastickou, paradoxní, nesmyslnou,
stala se výsledkem světové války časovou a pravdivou.
(Rudolf Dvořák)
Učení Starého mistra (Lao-c‘, v Dvořákově transkripci Lao-tsï) o Tao se v českých zemích
dostalo do obecného povědomí zásluhou knihy s názvem Lao-tsïova kanonická kniha o Tau
a ctnosti – Tao-te-king. Jedná se o český překlad Tao-te-ťingu, dílo profesora Rudolfa
Dvořáka vydané v Kladně r. 1920 nákladem a tiskem Jaroslava Šnajdra. V době, kdy kniha
byla v tisku, Rudolf Dvořák náhle zemřel, a tak je v závěru knihy připojen i poměrně
rozsáhlý nekrolog, který napsal jeho žák, semitista a arabista Rudolf Růžička. Dvořákův
překlad pořízený z čínského originálu a podle Che-šang-kungova komentáře z 3. – 4. století
n.l. (Dvořákem mylně datovaným do starší doby) doprovázejí po způsobu akademických
orientalistických překladů, jak se publikují od 19. století, důkladné předmluvy věnované
jednak spisu samotnému, jednak taoismu jako jednomu z klíčových myšlenkových systémů
staré Číny.
Ještě před Dvořákem se nepříliš zdařile pokusil uvést Tao-te-ťing do českého prostředí
František Čupr (1821–1881), který svéráznou adaptaci, Dvořákovými slovy „fantastickou
reprodukci textu“, založenou na podobně pojatém německém překladu Pläncknerově pojal
do svého spisu Učení staroindické a dal mu název Cesta k bohu a ctnosti. Zatímco Čuprův
pokus právem zapadl, na Dvořákův český převod Tao-te-ťingu v průběhu 20. století
navázala celá řada dalších překladů a parafrází. Tao-te-ťing se postupně stal nejvíce
překládanou čínskou knihou u nás. Doposud vyšel v šestnácti českých a slovenských verzích
(některé ve více vydáních) a mezi jeho interprety jsou jak sinologové (Berta Krebsová —
1971, 1997, 2003, Oldřich Král — 1971, 1994 a nejnověji David Sehnal), tak nadšení
obdivovatelé Taa různých profesí a intelektuálních zájmů. Notoricky známá je posedlost
Tao-te-ťingem u Egona Bondyho (slovensky 1993, 1995 a 1996, ve spolupráci s Marinou
Čarnogurskou). V nedávné době pořídil Václav Cílek překlad z angličtiny rozšířený o
klasický Wang Piho komentář a vlastní výklad. Příznačné je, že sinologové jsou ve výkladu
Lao- c’ova učení zpravidla zdrženlivější než ti překladatelé, kteří nepracují přímo s čínským
textem. V kontextu tohoto katalogu je na místě připomenout důkladně promyšlený a velmi
krásný překlad z pera malíře Jana Kotíka, založený na různých starších českých překladech
a překladech do dalších evropských jazyků a na příležitostných konzultacích čínského textu
prostřednictvím sinologů. Kotíkova předmluva v mnohém osvětluje, v čem je Tao-te-ťing
tak přitažlivý pro české umělce 20. století. Mezi texty, s nimiž Kotík pracoval, nechyběl ani
překlad Dvořákův, který si Jan Kotík cenil jako „velmi svědomitý“ a „cítil povinnost vzdát mu
čest“.
I.
Kdo byl Rudolf Dvořák a jaké místo v jeho díle zaujímá učení Starého mistra?
Encyklopedická definice jej označuje za „zakladatele české orientalistiky“. Tím se rozumí, že
Rudolf Dvořák byl prvním českým odborníkem, který se soustavně zabýval studiem
východních jazyků a mimoevropských kultur. České publikace o Orientě a překlady
z orientálních literatur se sporadicky objevovaly od samého počátku 19. století, nicméně
teprve Rudolf Dvořák se na Orient zaměřil profesionálně, působil na české univerzitě jako
profesor orientální filologie a soustavně publikoval práce na rozmanitá orientalistická
témata. Dvořák byl tedy univerzálním orientalistou, všestranným znalcem různých
orientálních kultur, jací na přelomu 19. a 20. století v evropských zemích s delší tradicí
orientalistiky již pomalu přestávali existovat a na jejich místo přicházeli úžeji specializovaní
odborníci.
Rudolf Dvořák se narodil 12. listopadu 1860 v obci Dříteň poblíž Českých Budějovic
v rodině venkovského učitele. Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala do sousední
Bílé Hůrky, kam byl otec poslán služebně, aby vyučoval na místní škole a kde malý Rudolf
Dvořák absolvoval základní vzdělání. Studoval na německém piaristickém gymnáziu a
posléze přešel na české gymnázium v Českých Budějovicích, kde v r. 1879 maturoval. Mezi
jeho učiteli byl i význačný katolický duchovní, vlastenec a buditel Jan Valerián Jirsík,
pozdější biskup českobudějovický.
Na podzim 1879 se Rudolf Dvořák zapsal na filozofickou fakultu pražské KarlFerdinandovy university ke studiu klasické a orientální filologie, oboru, jenž v té době na
pražské univerzitě zahrnoval pouze semitské jazyky. Studoval u Jaromíra Břetislava Košuta,
který však v r. 1880 zemřel, Maxe Grünerta a u Saula Isaaka Kämpfa, znalce středověké
hebrejské poezie, univerzitního profesora a pražského rabína. Vedle hebrejštiny a arabštiny
se Dvořák učil také persky a turecky a věnoval se studiu islámské kultury. Orientalistické
vzdělání si mladý Dvořák doplnil a rozšířil za studií v Lipsku a Mnichově, když r. 1882 získal
státní stipendium pro studium v zahraničí. V Lipsku pokračoval ve studiu biblistiky a
arabistiky a studium semitologie si rozšířil o koptštinu, nově se seznámil s asyrologií,
indologií a také zde začal studovat sinologii. V Mnichově se také nově věnoval egyptologii.
Čínštinu (společně s japonštinou, které se však později příliš nevěnoval) začal studovat
v Lipsku u legendárního lingvisty a autora dodnes v řadě směrů nepřekonané gramatiky
čínštiny, profesora Hanse Georga Conona von der Gabelentze. Dusud nezpracované archivní
materiály naznačují, že podnět k tomu, aby Dvořák začal studovat čínštinu, vyšel od jeho
staršího přítele Vojty Náprstka, který byl nejen velký vlastenec, ale také obdivovatel čínské
kultury.
Roku 1884 se Rudolf Dvořák habilitoval prací z arabské filologie jako soukromý docent
české univerzity v Praze. O šest let později se zde stal mimořádným a roku 1896 prvním
řádným profesorem orientální filologie. Profesor Dvořák byl na univerzitě aktivní také
v činnosti organizační a administrativní. Ve školním roce 1900--1901 zastával funkci
děkana filozofické fakulty a v roce 1915--1916 byl rektorem české univerzity. Kromě toho
byl Rudolf Dvořák významným členem Společnosti nauk a České akademie císaře Františka
Josefa pro vědy, slovesnost a umění, jejichž akademického života se aktivně účastnil
odbornou činností i podílem na organizační práci. Dvořákova píle a úsilí o vybudování
solidních základů české orientalistiky se projevily také v projektu příruční knihovny
orientální filologie zřízené r. 1903 na filozofické fakultě české univerzity. Na akvizice
dohlížel společně s Josefem Zubatým, profesorem staroindické filologie a srovnávacího
jazykozpytu. Dvořák se aktivně zapojil i do mezinárodního akademického dění, pravidelně
navštěvoval mezinárodní orientalistické kongresy, kde přednášel vlastní příspěvky a
předsedal sekcím věnovaným náboženství. Po návratu publikoval ve Věstníku akademie
zevrubné a zasvěcené informace o nejnovějším dění ve světové orientalistice. V těchto
zprávách se projevuje jako odborník širokého přehledu a vysokých nároků.
Studium čínské kultury a čínského náboženství tvoří tedy jen jednu složku v Dvořákově
široce pojímaném zájmu o východní kultury. Jeho zájmy a všestrannost mimo jiné dokládají,
jak málo rozvinutá byla studia mimoevropských jazyků a civilizací v českém prostředí a
svědčí o jisté provinciálnosti českých akademických kruhů, o zaostávání za evropskými
velmocemi, zejména Francií, v tomto směru. Dvořákovo odborné dílo však provinciálností
rozhodně netrpělo a jeho německy publikované práce mu záhy vydobyly mezinárodní
uznání. O respektu, který Dvořák budil u svých zahraničních kolegů, a zájmu o jeho práci
svědčí publikace i citace jeho děl v zahraničí, včetně recenzí v renomovaných evropských
vědeckých časopisech.
Vedle vědecké a pedagogické činnosti se Rudolf Dvořák významně zapojil do práce
popularizační, kterou vykonával se vší vážností a na vysoké úrovni. Studium starých a
vzdálených kultur chápal totiž jako nedílnou součást duchovního obrození českého národa a
vynakládal nemalé úsilí na to, aby své odborné poznatky šířil mezi co nejpočetnější
publikum. Rudolf Dvořák se tím aktivně zapojil do osvětového a vzdělávacího hnutí
navazujícího na starší obrozeneckou myšlenku „osvětou k svobodě“.
Na konci 19. století také v Čechách zdomácnělo hnutí univerzitních extenzí a veřejných
přednášek přicházející z Anglie a kladoucí si za cíl dosáhnout demokratizace vzdělání.
Dvořákovy popularizující publikace v českém jazyce o Číně, čínské filozofii a náboženství či
o čínském hospodářství, zvycích a každodenním životě, které vycházely od konce 80. let 19.
století až do r. 1904 buď v časopisech nebo knižně, byly zhusta písemnou podobou
veřejných přednášek pořádaných právě v rámci osvětových kurzů.
Zájem o osvětovou činnost se, vedle odborné autority, promítl také do Dvořákovy
spolupráce na projektu Ottova slovníku naučného. Rudolf Dvořák byl hlavním redaktorem a
z velké části i autorem hesel týkajících se Orientu. V letech 1892-1898 se, částečně i
z důvodů existenčních, stal hlavním redaktorem celého projektu Ottova slovníku. Hesla o
Číně jsou plně na výši dobového sinologického poznání a troufám si tvrdit, že žádná
pozdější česká encyklopedie či encyklopedický slovník je nemá zpracovaná s takovou
důkladností.
Na rozdíl od studia jazyků a literatury Předního východu v Dvořákově sinologické práci
popularizační zájem předcházel zájmu odbornému. Počínaje rokem 1887, kdy vyšel první
díl jeho spisu Číňana Konfucia život a nauka (s věnováním „Ctiteli a obdivovateli kultury
čínské Vojtovi Náprstkovi“), publikoval Rudolf Dvořák časopisecky statě o čínské kultuře
v časopisech Světozor, Athenaeum, Česká mysl, Zvon, Česká revue, ale např. i v Časopise
spolku Domácnost či Pivovarských listech. V popularizační práci pokračoval i později a
jejími nejvýraznějšími plody jsou dvě knižní publikace: Čína - Popis říše, národa, jeho mravů
a obyčejů (1900) a první díl Dějin mravouky v Orientě (1904) věnovaný konfuciánství.
Odborné práce publikoval Dvořák zčásti německy, což mu umožnilo aktivní zapojení do
soudobých odborných debat i v situaci, kdy v Čechách neměl kolegy, s nimiž by si mohl
vyměňovat názory. Pročítáme-li Dvořákovu bibliografii, vidíme, že podstatná část jeho
odborných publikací se zabývá literaturou. Po r. 1900 se Dvořák téměř výlučně zaměřuje na
studium a překládání poezie z různých orientálních jazyků. V sinologické odborné práci
Rudolf Dvořák mezinárodně proslul především studiem dvou nejvýznamnějších čínských
„náboženství“ — konfuciánství a taoismu.
Zvláštní pozornost zasluhují Dvořákovy literární překlady, v nichž se prolíná práce
odborná se snahami popularizačními. Jeho překlady jsou založené na studiu příslušného
díla, při němž Dvořák provádí důkladnou filologickou analýzu a pečlivě shromažďuje a
vyhodnocuje všechny dosavadní poznatky, zároveň však odvážně formuluje vlastní
myšlenky a prokazuje jemný smysl pro literární hodnoty originálu. Vlastní překlad Dvořák
pojímal tak, aby představil dílo exotické literatury především v jeho literární působivosti.
Také
proto
spolupracoval
s Jaroslavem
Vrchlickým,
který
Dvořákovým
„vědeckým“ překladům dodával básnický lesk — dlužno poznamenat že s různým
úspěchem. Takový přístup k překladu je ostatně charakteristický pro českou orientalistiku
obecně a souvisí s jejími obrozenskými kořeny a ctižádostí zpřístupnit v mateřštině co
nejvíce děl světové literatury. Jako překladatel se Rudolf Dvořák věnoval především poezii.
Vedle poezie perské, turecké, arabské a hebrejské Rudolf Dvořák přeložil také podstatnou
část čínské kanonické Knihy písní a napsal stať o Li Poovi.
V tomto širším kontextu Dvořákových odborných zájmů se tedy objevuje překlad Taote-ťingu, poslední kniha, jež představuje vyvrcholení jeho celého životního díla, vědeckého i
popularizačního.
Po první světové válce se Dvořákova původně v podstatě vlastenecky motivovaná
osvětová činnost posouvá do obecnější, všelidské roviny. Soudě podle osobně laděné,
emotivní předmluvy, kterou napsal k Tao-te-ťingu, Dvořák začíná pohlížet na východní
filozofii jako na zdroj naděje pro moderního člověka a lék na civilizační neduhy Západu,
které se ve válce tak brutálně projevily.
II.
Dvořákův překlad Tao-te-ťingu je, plně v duchu jeho celoživotního snažení, pozoruhodným
dílem sinologického bádání a překladatelského umění. Dvořák Tao-te-ťing studoval řadu let,
a to v době, kdy tento stěžejní text čínské filosofie stále ještě představoval pro evropské
sinology dílo těžko zařaditelné a opředené fantastickými báchorkami, jejichž původ sahá
k prvním neohrabaným pokusům porozumět čínské kultuře. Dvořák sice mohl navázat na
starší překlady francouzské, německé i anglické, neměl však oporu v žádné obecně
uznávané interpretaci ani v autoritativních studiích o Tao-te-ťingu a taoistickém myšlení
vůbec. V této době neexistovalo ještě ani moderní čínské bádání o taoismu a Tao-te-ťingu. Je
na místě připomenout, že kolem r. 1900 značná část západních studií na tato témata byla
stále poznamenána zájmy misionářů a na ně navazujících badatelů, kteří kladli důraz na
studium čínského náboženství z perspektivy křesťanského učení a hledali kořeny Tao-teťingu na Předním východě. V Dvořákově době byly například v evropské akademické obci
se vší vážností přijímány úvahy, které v návaznosti na spekulace poprvé vyslovené bezmála
o dvě stě let dříve, řeší otázku, zda tři obtížně srozumitelná slova ze začátku XIV. kapitoly
Tao-te-ťingu, i, si a wej (v dobové transkripci čínštiny yi, hi, wei), mohou být transliterací
hebrejského slova Jehova, a tudíž dokládat vliv Starého zákona ve starověké Číně.
O Dvořákově sinologické jasnozřivosti svědčí skutečnost, že podobným spekulacím ani
v náznaku nepodlehl a ke knize Starého mistra zaujal věcný postoj založený na důkladném
studiu textu v jeho dobových souvislostech, zejména, jak on sám říká, „v reciprocitě k učení
Konfuciovu“. Dvořákův přístup vyniká důkladnou znalostí veškeré tehdy existující literatury
k tématu, znalostí širšího dobového kontextu, historického i filozofického, v němž podle
Dvořákových předpokladů Starý mistr působil, a vnímavostí pro vlastnosti čínského textu,
včetně jeho formálních a stylistických zvláštností. Pozoruhodným rysem Dvořákova raného
výkladu Tao-te-ťingu, který dále rozvinul i v předmluvě a úvodních studiích k překladu, je
jeho pochopení pro originalitu a svébytnost knihy Starého mistra, její „čínskost“, a zároveň
střízlivé hledání cesty k porozumění odlišné myšlenkové tradici i za hranicemi čínského
kulturního kontextu. Tím se Dvořákův přístup liší nejen od postmisionářských spekulací, ale
také od nově vznikající tendence pohlížet na Tao-te-ťing jako na projev orientálního
mysticismu a dílo vzpírající se racionálnímu uchopení. Dvořákův racionální přístup mu
ovšem nebrání nahlédnout složitost, nejednoznačnost i básnické kvality Tao-te-ťingu.
Sinolog na počátku 21. století, poučený objevy a studiemi vzniklými v průběhu bezmála
staletého sinologického bádání, jak se rozvinulo od dob Dvořákových, shledá Dvořákovu
studii v řadě ohledů zastaralou a nalezne v ní nepřesnosti a různé dílčí nedostatky.
V celkovém pojetí i provedení překladu se však jedná o dílo obdivuhodně jasnozřivé, které
zůstává stále platné a inspirující. Ne náhodou právě Dvořákův překlad doporučujeme
studentům jako pomocný text při první četbě čínského originálu Tao-te-ťingu.
Soudě podle dostupných pramenů, Dvořák se taoismem a Tao-te-ťingem začal zabývat
koncem 90. let 19. století. V článku Myšlénková povaha Číny publikovaném v České revue
roku 1899 označuje Starého mistra za „nejslavnějšího myslitele Číny“, přičemž zdůrazňuje
zejména jeho odpor k násilí a válce. Roku 1900 Dvořák uveřejnil svoji první větší studii o
Tao-te-ťingu v časopise Česká mysl pod názvem Konfucius a Lao-tsï – srovnávací studie
z filosofie čínské. Ve stejném roce napsal také heslo Lao- tsï pro Ottův slovník naučný, kde
filozofa označil za jednoho z největších myslitelů světa, „vynikající plod ducha čínského“,
hlasatele „nauky Tao, mravně přísné a mírumilovné“. A konečně na mezinárodním kongresu
orientalistů v Římě v r. 1900 Rudolf Dvořák přednesl referát, v němž rozvedl svoje
srovnání učení Starého mistra s učením Konfuciovým.
Roku 1903 na žádost německého nakladatele Rudolf Dvořák publikoval v Münsteru
druhý díl knihy Chinas Religionen (první díl byl věnován konfuciánství) s podtitulem Lao-tsï
und seine Lehre. O rok později pak česky uveřejnil pojednání o knize Tao-te-ťing ve
Věstníku České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, včetně
krátkých přeložených ukázek. Po roce 1904 Dvořák přestal publikovat sinologické práce a
vedle povinností pedagogických a organizačních se věnoval překladům perské, arabské,
turecké a biblické poezie. Výjimkou je druhý svazek překladů z čínské Knihy písní
připravený pro Ottovu Knižnici světové poezie. Knižní vydání Tao-te-ťingu v r. 1920, jímž se
životní dílo Rudolfa Dvořáka uzavírá, se tedy objevuje v době, kdy jiná témata sinologická
zřejmě již stojí mimo oblast jeho hlavního zájmu plně zaměřeného k básnictví Předního
východu.
Dvořák uvádí svůj překlad Tao-te-ťingu osobně laděnou předmluvou, v níž zdůrazňuje
aktuálnost učení Starého mistra v rozvrácených časech po první světové válce. Odvolává se
zde na F. Nietzscheho, současného čínského myslitele Ku Hung-minga, R. Thákura a L. N.
Tolstého a poselství Tao-te-ťingu chápe jako výraz naděje na překonání krize západní
civilizace. Podle Dvořáka Starý mistr podobně jako Tolstoj „hlásal lidu, aby zavrhl falešnou
vzdělanost a hledal útočiště v prostém životě“. Dvořák se přiklání k ideálu asijské civilizace
jako „civilizace ducha“ budované „na rovnosti lidí“. Stejně jako ve svém prvním krátkém
pojednání o Tao-te-ťingu z konce 19. století, i zde zdůrazňuje odpor Starého mistra k válce a
násilí. Dále hovoří o tom, jaký význam pro učení Starého mistra má přirozenost, skromnost,
láska (sic!) a neprosazování se a právě v těchto hodnotách nalézá lék na neduhy západní
civilizace. Stěžejním místem celého textu Tao-te-ťingu je pro Dvořáka předposlední, LXXX.
kapitola, kde je načrtnut anarchistický ideál společnosti lidí rovných a svobodných,
nezasažených „požitkářstvím a bezduchým materialismem“ Západu. Tento výklad staví
Dvořáka po bok velkých idealistů a moralistů přelomu 19. a 20. století usilujících o nápravu
západní společnosti.
Uvážíme-li, že ve stejné době většina čínské inteligence pociťovala tak nepřekonatelnou
krizi vlastní kultury, že veškeré úsilí soustředila na vytvoření „nové kultury“ podle
západního vzoru, mohli bychom namítnout, že v tomto směru byl Rudolf Dvořák naivní a
velmi málo znal současné čínské poměry. Hodnota Dvořákova názoru však spočívá v tom, že
své odborné dílo promýšlí v dobových souvislostech, v nichž žije a pracuje on sám. Lze
předpokládat, že právě úzké sepětí s domácími myšlenkovými proudy vedly Dvořáka
k dlouhodobému zájmu o čínské myšlení – po společensky konstruktivním konfuciánství ke
skeptickému a vůči utlačující roli společnosti kritickému taoismu. Zásluhou přístupu
k odborné práci zakotveného v aktuálních otázkách své doby vytvořil Dvořák dílo, které
mělo v Čechách značný okamžitý ohlas. V případě překladu Tao-te-ťingu se mu zároveň
podařilo vytvořit dílo, jehož význam přesahuje konkrétní dobu a je inspirující dodnes.
Tao-te-ťing je text v řadě směrů enigmatický a otevřený rozmanitým interpretacím.
Také proto láká překladatele ke stále novým pokusům o vlastní a „pravdivější“ verzi
překladu. Výsledkem je nakonec opět především projekce nových dobových témat, na rozdíl
od Rudolfa Dvořáka však pozdější překladatelé a vykladači Tao-te-ťingu o subjektivismu
svého přístupu většinou nehovoří.
Ačkoliv primární zaujetí civilizační krizí Západu a idealizace východní moudrosti vedly
Dvořáka k vyhraněnému a do značné míry moralizujícímu výkladu knihy Tao-te-ťing i
celého taoistického učení, s nímž bychom mohli polemizovat, jeho překlad je obdivuhodně
nezávislý na subjektivním výkladu překladatele. Dvořák přistoupil k překladu Tao-te-ťingu
s naprostou pokorou vůči textu originálu a nesnažil se český překlad nijak doplňovat či
zpřesňovat v duchu svého výkladu.
Jediný zásadnější posun překladu oproti čínskému originálu, v němž se zároveň
promítá Dvořákovo moralizující čtení Tao-te-ťingu, způsobují pojmy „ctnost“ (te) a „svatý
člověk“ (šeng-žen). Přesnější by bylo pojem te chápat jako „sílu“, případně „autoritu“ stojící
mimo zřetelně vymezenou morálku, a při překladu pojmu šeng-žen zdůraznit spíše
moudrost a schopnost, než etický a náboženský rozměr přítomný ve slově „svatost“. Je však
na místě připomenout, že Dvořákův překlad těchto pojmů nijak nevybočuje z přístupu
drtivé většiny evropských sinologů až do nedávné doby a že nalezení přesného českého
ekvivalentu pro oba zmíněné pojmy je nejspíš nemožné.
Charakteristickým rysem Dvořákova překladu je jeho věrnost čínské předloze, v podstatě
doslovnost. Pokud Dvořák kvůli lepší srozumitelnosti do překladu něco doplňuje, důsledně
tato slova klade do závorek, přitom však text nepřetěžuje vsuvkami a ponechává mu jeho
původní lakoničnost a prostotu. Dvořákův překlad je střídmý, nepřikrášlený, v místech, kde
je to relevantní, nicméně překladatel naznačuje veršovou podobu originálu a snaží se
zachovat jeho stylistické zvláštnosti. V konečném důsledku dosahuje sevřenosti, naléhavosti
výrazu a tajuplnosti, tedy vlastností, které jsou charakteristické i pro originál. Rudolf
Dvořák tak vytváří nadčasovou verzi českého překladu Tao-te-ťingu, podnětnou a
otevřenou dalším interpretacím.
Olga Lomová
Vranov nad Dyjí
září 2008
Literatura o Rudolfu Dvořákovi:
Rudolf Růžička: „Prof. Dr. Rudolf Dvořák“. Almanach České akademie věd a umění, roč.
XXXI-XXXII. Praha, 1922, s. 73 – 82.
Felix Tauer: „Rudolf Dvořák (Zum hundertsten Geburstjahr und vierzigsten Todesjahr)“.
Archiv orientální 28 (1960), s. 529–546. (Obsahuje úplnou bibliografii Dvořákova díla.)
České a slovenské překlady Tao-te-ťingu:
1. František Čupr: Učení staroindické, 2. díl. Praha, 1878.
2. Lao-tsïova kanonická kniha o Tau a ctnosti. Přeložil Rudolf Dvořák. Kladno, J. Šnajdr
1920. (Druhé vydání Praha, Bernard Bolzano 1930. Reprint vydání z r. 1920, avšak
bez předmluv a nekrologu vyšel v Praze na počátku 90. let, nepodařilo se jej však
dohledat.)
3. Jaroslav Kabeš: Moudrost a tajemství – Setkání s Lao-Tsem. Praha, Jan Pohořelý 1944.
4. Jan Chin-šun: Staročínský filosof Lao-c‘ a jeho učení. Praha, SNPL 1954. (Překlad
sinoložky Emy Bayerlové z ruského překladu a výkladu čínského textu v duchu
dialektického materialismu.)
5. Lao-c‘ o Tao a ctnosti. Přeložila a komentářem opatřila Berta Krebsová. Praha,
Odeon 1971. (Nové vydání doplněné o čínský text: DharmaGaia 1997, 2003.)
6. Tao – Texty staré Číny. (Antologie převážně literárních textů z raně středověké Číny,
obsahuje také překlad Tao-te-ťingu.) Přeložil Oldřich Král. Praha, Čs. spisovatel
1971. (Druhé nezměněné vydání pod názvem Kniha mlčení vyšlo v nakl. Mladá
fronta r. 1994.)
7. Tao-te-ťing, čili Kniha o nejvyšším Principu a hlubokém Životě. Z různých překladů
čínských originálů přeložil Jiří Navrátil. Praha, Pragokoncert 1969. (2. vydání v knize
Ve světě taoismu. Praha, Avatar 1992)
8. Tao-te-ťing: Kniha o Tao a ctnosti. Přeložil F.H. Richard. Bratislava, CAD Press 1994.
9. Květoslav Minařík: Lao- c‘ovo Tao-te-ťing. Praha, Canopus 1995, 2005.
10. Lao-c‘: O cestě TAO a Jej tvorivej energii TE. Přeložili Egon Bondy a Marina
Čarnogurská. Bratislava, Hevi 1993.
11. Malá kniha Tao te ťing. Podle anglické verze zpracované R. Mabrym přeložila
Martina Kotrbová. Praha, Volvox Globator 1996.
12. Lao-c‘: Tao te ťing (O cestě Tao a jej energii Te). Přeložili Egon Bondy a Marina
Čarnogurská. Bratislava, Nestor 1996.
13. Lao-c‘: Tao-te-ťing. V převodu a s poznámkami Jana Kotíka. Praha, Galerie Jiří
Švetska, Makum 2000. (Již dříve tento překlad vyšel jako bibliofilie.)
14. Lao- c‘: Tao te ťing. Podle Wang Piho kopie originálu přeložili Marina Čarnogurská a
Egon Bondy. Bratislava-Pezinok, agentura Fischer&Format 2005.
15. Lao-c‘: Tao te ťing – o tajemství hlubším než hlubina sama. K tisku připravil a
doslovem opatřil Václav Cílek. Praha, Dokořán 2005, 2007, 2008.