Sjednocující se Evropa a lidská práva

Komentáře

Transkript

Sjednocující se Evropa a lidská práva
APLIKOVANÉ
PRÁVO 1/2003
JOSEF BLAHOŽ
Sjednocující se Evropa
a lidská práva
1. Vytváření evropské doktriny lidských
a občanských práv
Přijetí Všeobecné deklarace lidských práv (1948) a počátek sjednocovacího
procesu západoevropských demokratických států (vytvoření Rady Evropy) vyústily v roce 1950 ve vypracování a akceptaci Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.
Evropská konvence (doplněná formou 12 protokolů) realizovala v době svého vzniku západoevropský regionální standard a systém garancií lidských práv,
který se po roce 1990 stal standardem a systémem celoevropským.
Evropská úmluva, ačkoli je regionální mezinárodní smlouvou, vybočuje
z obvyklého obsahu mezinárodních smluv směrem k regionálnímu právu ústavnímu v tom směru, že neupravuje vzájemná práva a povinnosti států, ale zavazuje
státy, aby v zájmu dosažení větší jednoty společně zabezpečovaly hodnotový obsah
této smlouvy – základní lidská práva, jak to vyplývá z Preambule Úmluvy: „Podepsané vlády, členové Rady Evropy… majíce na zřeteli, že cílem Rady Evropy je
dosažení větší jednoty mezi jejími členy a že jedním ze způsobů, jak se má tento cíl
uskutečňovat, je ochrana a další rozvoj lidských práv a základních svobod…, které
jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na straně druhé společným pojetím a dodržováním lidských práv… rozhodnuty, jakožto
vlády evropských států, které jsou stejného smýšlení a mají společné dědictví politických tradic, ideálů svobody a právního státu, podniknout první kroky ke společnému zaručení některých práv vyhlášených ve Všeobecné deklaraci.“ Adresáty
právních norem nejsou státy, ale fyzické (a podle povahy věci i právnické) osoby,
jak to stanoví čl. 1 Úmluvy: „Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.“
Tím byl zahájen velmi významný unifikační proces západní Evropy v oblasti základních lidských práv.1) I když v podstatě souběžně s ním začíná unifikační
1)
Srov. k tomu Šturma, P., Úvod do evropského práva ochrany lidských práv, Praha 1994, str. 79;
Šišková, N., Dimenze ochrany lidských práv v EU, Praha 2003, str. 105.
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
5
proces v oblasti ekonomické, sjednocování západní Evropy v oblasti lidských práv
je nejen s ohledem na ústavní tradice, ale též s ohledem na podstatu věci podstatně snazší, neboť zde není taková bariéra unifikace, jako je konkurence na svobodném trhu a z ní vyplývající tendence k diversifikaci.
Úmluva ve znění protokolů obsahuje následující kategorie základních lidských práv, z nichž nejrozsáhlejší co do výčtu práv je první kategorie – práv osobních. Z této kategorie je však třeba vydělit jako zvláštní ještě nadřazenou kategorii, tzv. tvrdé jádro lidských práv, k němuž náleží 1. právo na život (čl. 2 Úmluvy),
2. zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu (čl. 3 Úmluvy), 3.
zákaz otroctví, nevolnictví a nucených prací (čl. 4 Úmluvy), 4. zákaz zpětné účinnosti trestního zákona.2) V Evropě však je nutno považovat za součást tvrdého
jádra lidských práv, 5. zákaz diskriminace z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního
původu, příslušnosti k národnostní menšině, z důvodu majetku, rodu nebo jiného
postavení. Jde tu jednak o konkrétní výčet možného porušování principu rovnosti,
jednak o konstatování, že princip rovnosti, co do možnosti interpretace důvodů
jeho porušení, zůstává nadále otevřený. Antidiskriminační klauzule označovaná
často jako generální (obsažená v čl. 14 Úmluvy) je zpravidla aplikovatelná (v případě uvedeného výčtu porušení principu rovnosti) v konjunkci s dalším podobným
ustanovením.
Dalšími osobními právy jsou: 1. právo na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5
Úmluvy), 2. právo na respektování rodinného a soukromého života (právo na soukromí), obydlí a korespondence (dopravovaných zpráv všeobecně – čl. 8 Úmluvy),
3. svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 9 Úmluvy), 4. zákaz trestu smrti (protokol č. 6), 5. právo na vlastnictví fyzických a právnických osob (čl. 1
protokolu č. 1), 6. svoboda pohybu a svoboda zvolit si místo pobytu a svoboda opustit vlastní zemi (čl. 2 protokolu č. 4), 7. právo muže a ženy uzavřít manželství
a zabezpečit rodinu (čl. 12 Úmluvy); rovnost manželů mezi sebou a ve vztahu
k jejich dětem (čl. 5 protokolu č. 7); zákaz vyhoštění státního příslušníka z území
státu, jehož je státním příslušníkem (čl. 3 protokolu č. 4), 8. zákaz kolektivního
vyhoštění cizinců (čl. 4 protokolu č. 4), 9. zákaz vyhoštění cizince usídleného na
území státu s výjimkou vyhoštění na základě rozhodnutí příslušného orgánu (čl. 1
protokolu č. 7).
Procesně právní garance realizují princip právního státu, respektive princip panství práva (Rule of Law). Náleží sem
1.
tradiční právo na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5 Úmluvy), přičemž pod právem na svobodu a bezpečnost se rozumí garancie osobní nedotknutelnosti ze strany státních orgánů, vyjma případu, kdy
se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem. Nové pojetí
práva na bezpečnost, které se zatím objevuje převážně pouze v teoretickém pojetí, znamená cosi zcela jiného – právní nárok občana
vůči státu, aby zajišťoval jeho osobní bezpečnost před kriminálními
činy (terorismem, vraždami, přepadeními, loupežemi, trestnými činy
spáchanými při silničním provozu atd.) – selhávání státní moci v této
2)
6
Sudre, F., Mezinárodní a evropské právo lidských práv, Brno 1997, str. 134n.
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
oblasti je v současnosti stále výraznější, což vypovídá i moderní teorie vládnutí – theory of governance3);
2.
právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy);
3.
zákaz trestu bez zákona (čl. 7 Úmluvy);
4.
právo na účinné prostředky nápravy (čl. 13 Úmluvy);
5.
právo na odvolání v trestních věcech (čl. 2 protokolu č. 7);
6.
právo na odškodnění za nezákonné jednání státu (čl. 3 protokolu
č. 7);
7.
právo nebýt souzen nebo trestán za trestný čin, za který byl již souzen (čl. 4 protokolu č. 7).
Svou podstatou jsou tato procesní práva právy osobními, neboť nejsou vázána na občanství státu a jejich realizace neznamená účast na politickém procesu.
Druhou kategorii tvoří práva politická, k nimž náleží
1.
svoboda projevu (čl. 10 Úmluvy),
2.
svoboda shromažďování (čl. 11 Úmluvy),
3.
svoboda sdružování (čl. 11 Úmluvy),
4.
právo na svobodné volby s tajným hlasováním (čl. 3 protokolu č. 1).
Z třetí kategorie práv sociálních, hospodářských a kulturních upravuje
Úmluva pouze jediné právo, a to právo na vzdělání (čl. 2 protokolu č. 1), náležející
do práv kulturních.4)
Evropská úmluva, i když jde o akt mezinárodního práva par excellence,
obsahuje některé ústavněprávní aspekty. Jsou dány především tím, že Úmluva má
územní působnost na teritoriu dnes prakticky celé Evropy a její vliv na zbývající
státy evropského kontinentu je nesmírně velký. Úmluva tak vytváří velmi
významný, již nikoliv jen ideový, ale též institucionální svorník mezi signatářskými státy. Signatářské státy Úmluvy jsou zavázány dodržovat stejným způsobem
táž základní lidská práva.5)
Z hlediska ústavněprávní komparatistiky je toto právně hodnotové spojení
evropského regionu v oblasti lidských práv ještě výrazně posíleno efektivními
institucionálními garanciemi práv obsažených v Úmluvě. Do roku 1998 to byly
orgány dva: Komise a Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, od roku 1998
na základě jedenáctého protokolu přijatého k Úmluvě o lidských právech je to
pouze Evropský soud pro lidská práva (stále se sídlem ve Štrasburku), výrazně
oproti svému dřívějšímu stavu posílený a trvale působící.6) Prakticky na celém
území Evropy tak působí identická úprava základních lidských práv, zajištěná
efektivně fungujícími garanciemi, která Evropu v oblasti lidských práv spojuje.
Vytváří tím důležitý hodnotový konsensus obyvatel Evropy ve významné části
oblasti humanitní (úprava osobních práv) a politické (úprava politických práv).
Působením Evropské Úmluvy o lidských právech, procesními garanciemi, které je
3)
Stoker, G., Governance as Theory: Five Propositions, 155 ISSC Journal, UNESCO 1998, str. 17n.
Srov. k tomu Janis, M. W., Kay, K. S., Bradley, A. W., European Human Rights Law, Oxford 2000,
str. 70n., 268n.
4)
5)
K tomu srov. Šišková, N., op. cit., str. 101, 133.
Srov. k tomu Boháč, L., Ochrana lidských práv v Evropě podle jedenáctého Protokolu, Právník
3/1998, str. 210n.
6)
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
7
uvádějí v život, se tak v průběhu druhé poloviny dvacátého století a na počátku
století jedenadvacátého vytváří na mnohem vyšší úrovni společenské prostředí –
konsensus obyvatel Evropy (nikoli jen občanů signatářských států citované Úmluvy) se stejnými hodnotami lidských práv ve srovnání s předchozím stavem, kdy se
jednalo pouze o vznikající ideové povědomí hodnotové sounáležitosti. Možnost přechodu od regionální mezinárodně právní úpravy lidských práv k celoevropské
úpravě ústavněprávní se tím neobyčejně zvýšila. Lze říci, že se zde vytvořil počátek stále se rozvíjejícího procesu evropské koncepce lidských práv.7)
Skutečnost, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv jako typický mezinárodněprávní regionální akt je garantována regionální soudní institucí, je v mezinárodním právu jevem nikoliv obvyklým, který je znám pouze ještě v případě
americké Úmluvy o lidských právech. Soudní garancie lidských práv je typická pro
systém ústavní.
Základní lidská práva v Úmluvě vyjádřená jsou zároveň podepřená efektivní regionální mezinárodněprávní garancií – Evropským soudem pro lidská
práva ve Štrasburku, jehož judikatura v průběhu cca 50 let nejen neobyčejně
úspěšně dále tvůrčím způsobem prohloubila lidská a občanská práva v Úmluvě
a dodatkových protokolech formulovaná, ale zároveň také, a to je třeba zvláště
zdůraznit, výrazně napomohla k vytvoření jednotného pojetí těchto základních lidských a občanských práv v signatářských státech západní Evropy. Tvoří dnes konstantní základ evropského pojetí lidských a občanských práv.8)
Pro sjednocování konceptu základních lidských a občanských práv měla nesmírný význam ústavně soudní interpretace ústavních kodexů základních lidských a občanských práv v jednotlivých západoevropských státech po druhé světové válce, výrazně ovlivněná judikaturou Nejvyššího soudu USA, především jeho
doktrinami v této oblasti. To byl v pořadí první jednotící faktor základních lidských
a občanských práv v Evropě.9) Druhým a následujícím faktorem byla potom judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která vychází z konceptu základních
lidských a občanských práv obsažených v Evropské úmluvě z roku 195010) a zároveň přihlíží k pojetí lidských práv, které se vytvořilo především ústavně soudní
interpretací v signatářských státech Úmluvy. Zpětně potom judikatura Evropského soudu pro lidská práva sjednocuje „život“ těchto práv v judikatuře obecných
soudů signatářských států, především však v judikatuře soudů ústavních. Proto je
dnes možno důvodně hovořit o Evropské soudní doktríně základních lidských
a občanských práv.11)
Jednotnost konceptu základních lidských a občanských práv v Evropě,
shodně v souladu se současným stavem vývoje evropské společnosti dotvářeným,
má rozhodující význam nejen pro kvalitu těchto práv (dikce Evropské úmluvy je
7)
Srov. k tomu Leben, Ch., op. cit., str. 69n.
Tomkins, A., Civil Liberties in the Council of Europe: The European Convention on Human Rights
(in Gearty, C. H., ed., European Civil Liberties and the European Convention on Human Rights),
Hague, 1997, str. 5 51; Janis, M., Kay, R., Bradley, A., op. cit., Oxford 2000, str. 3–26, 64 n.
8)
9)
Srov. Blahož, J., Soudní kontrola ústavnosti: srovnávací pohled, Praha 2001, str. 128.
10)
Janis, M., Kay, R., Bradley, A., op. cit. str. 69–503.
11)
Blahož, J. Soudní kontrola ústavnosti, op. cit., str. 358–402.
8
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
již poměrně zastaralá a potřebuje adaptaci a soudem realizované rozšíření katalogu lidských práv), ale též pro vytváření konsensu občanů evropských států, že
nejen smluvní text, ale zejména soudně tvořené právo Štrasburského soudu je společnou sociálně kulturní hodnotou, která občany všech evropských států spojuje.
Pro hospodářsky a politicky se sjednocující Evropu má tento faktor nesmírný význam, neboť dosud v žádné jiné oblasti politického, ekonomického a společenského
života Evropy v takové intenzitě neexistuje.
Modelově Štrasburský tribunál, i když vykazuje některé výrazné odlišnosti,
čerpá z institucionálního a procesněprávního řešení vysoce rozvinutého specializovaného a centralizovaného ústavního soudnictví, které vzniká a vyvíjí se po druhé světové válce v západoevropských zemích, zejména ve Spolkové republice Německo.12)
Evropská úmluva působí v současnosti již více než půlstoletí a po tuto dobu
je interpretována Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Kodex lidských práv obsažený v úmluvě, který by se pro časový odstup jeho vzniku mohl
zdát již překonaný, je touto interpretací dováděn v soulad s potřebami současné
evropské společnosti. Děje se tak jak pokud jde o obsahové pojetí jednotlivých
institutů lidských práv, tak pokud jde o vytváření nových práv ze stávajících institutů lidských práv. Tímto způsobem vytváří case law Štrasburského soudu například právo na soukromí, právo na životní prostředí, právo na ticho a klid, tj. práva
označovaná za práva nové generace lidských práv.13) Štrasburský soud vytvořil
svou judikaturou ucelenou doktrínu lidských práv, která v současné době významným způsobem utváří interpretaci lidských práv v signatářských zemích, přičemž
je nutno v tomto nesmírně významném doktrinálním působení case law Štrasburského tribunálu výrazně rozlišovat mezi západoevropskými zeměmi na straně
jedné, které jsou dlouhodobě signatářskými státy Evropské úmluvy, a posttotalitními zeměmi střední a východní Evropy, které se jimi staly po roce 1990.
Zásadní ústavněprávní význam má rozhodnutí Štrasburského soudu z roku
1995, v němž označil Evropskou úmluvu jako „ústavní instrument evropského
veřejného pořádku“.14)
2. Doktrina lidských a občanských práv
Evropské Unie
A. Vznik a vývoj doktríny lidských práv v ES/EU
Účel evropských společenství (ES, ESUO, Euratom), vzniklých v padesátých letech 20. století, na jejichž základě byla vytvořena Evropská Unie, spočíval
především ve vytvoření společného trhu, společné oblasti hospodářské, obchodní
12)
Srov. k tomu Blahož, J., Soudní kontrola ústavnosti, op. cit., str. 253n.
Srov. k tomu Blahož, J., Právo na životní prostředí jako základní lidské právo, Právník
č. 12/2002, str. 1253n.
13)
Loizidou v. Turkey, ECHR (1995), Series A, Vol. 310, 27; k tomu srov. Spielmann, D., Human
Rights Case Law in the Strasbourg and Luxembourg Courts: Conflicts, Inconsistencies and Complementarities (in Alston, P., ed., The EU and Human Rights, Oxford 1999), str. 758 n.
14)
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
9
a provádění společných aktivit členských států v těchto sférách. Problematika lidských práv byla tehdy aktuální pouze tehdy, pokud se týkala úkolů, pro které
vzniklo především Evropské společenství v roce 1957.
Zároveň již těsně po druhé světové válce „ožily“ dokonce i v praktické politice ideály, o kterých po první světové válce marně usilovat Coudenhove Kalergi
(tehdy považovaný za utopistického politického myslitele) o sjednocené Evropě
a dokonce o Spojených státech evropských. Prvním praktickým politikem, který se
pokusil vytvořit reálný základ těchto idejí, byl Winston Churchill. Západoevropské
státy, byť existující pod tlakem tehdy vzniklé bipolarity, však zdaleka nebyly
ochotné uvažovat o politickém, a co více o státním společenství. Naopak v oblasti
ekonomické explozívně se rozvíjející svobodný trh a s ním spojený rozmach nadnárodního podnikání a proudění kapitálu, přímo vyvolávaly nutnost spojit aktivity států ve sféře obchodu, průmyslu, financí atd. Je samozřejmé, že bez určitého
společného konsensu o těch lidských právech, které se týkaly uvedeného účelu,
nebyla realizace tohoto záměru možná. Proto ve Smlouvě o založení Evropského
společenství nacházíme pouze nepatrnou výseč katalogu lidských práv, který se již
po druhé světové válce v neobyčejně významné míře vytvořil na úrovni ústavní
členských států Evropského společenství. Jako první lidská práva, přímo v textu
původní smlouvy uvedená, se objevuje rovnost mužů a žen, neboli zákaz diskriminace z důvodu pohlaví (stejné odměňování mužů a žen). Rovnoprávnost mužů
a žen je derivátem obecného principu rovnosti, který tak byl implicitně obsažen
v acquis communautaire od samého jeho vzniku.
Zejména z tohoto důvodu, že rovnost mužů a žen je základním lidským právem acquis, je také právem nejpropracovanějším.15)
V členských státech ES/EU je obecná otázka rovnoprávnosti mužů a žen již
plně vyřešena a naopak pozornost z hlediska právního řádu těchto států se začíná
přesouvat do jiných právních oblastí, které jsou charakteristické tím, že do nich
nesměřují pouze závazné Směrnice ES, ale také Doporučení ES, tedy dosud nezávazné, avšak velmi žádoucí – legislativně propracované návrhy ES. Tento soubor
Směrnic a Doporučení16) již zdaleka překračuje pouhý rámec ústavního práva
a plně potvrzuje, že problematika rovnoprávnosti mužů a žen má z hlediska právSměrnice Rady č. 75/117/EEC ze dne 9. 2. 1976 o sladění zákonů členských států týkajících
se uplatnění zásady stejné odměny pro muže a ženy.
Směrnice Rady č. 76/2007/EEC ze dne 9. 2. 1976 o realizaci zásady rovného zacházení s muži
a ženami, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornou přípravu a služební povýšení a pracovní
podmínky.
Směrnice Rady č. 92/85/EEC ze dne 19. 10. 1992 o zavedení opatření ke zlepšení bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci těhotných pracovnic a pracovnic krátce po porodu nebo kojících dítě.
Směrnice Rady č. 96/34 ze dne 30. 6. 1996 týkající se Rámcové smlouvy o rodičovském volnu
uzavřené organizacemi UNICEF, CEEP a ETUC.
Významné judikáty Evropského soudního dvora o rovnoprávnosti mužů a žen v otázkách ústavněprávního charakteru jsou uváděny ve studii Blahož, J., Rovnoprávnost mužů a žen ve sjednocující
se Evropě se zvláštním zřetelem na tuto otázku v České republice, Právník č. 4/2003, str. 321n.
K judikatuře Evropského soudního dvora o rovnoprávnosti mužů a žen srov. též Rudden, B., Phelan, D. R., Basic Community cases, Oxford 1998, str. 31, 188, 201, 208; Bell, M. Antidiscrimination Law and the European Union, Oxford 1998.
15)
16)
Srov. Směrnice Rady ze dne 15. 12. 1997 (97/80/ES), o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví; Doporučení Rady z 13. 12. 1984 (84/635/EEC), o podporování
10
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
ního řádu mnohooborový charakter, tj. vystupuje do popředí nikoli pouze v právu
ústavním, ale rovněž v právu pracovním a právu sociálního zabezpečení, správním, rodinném, ale také v právu procesním, a to jak občanském, tak trestním.
Zároveň je třeba zdůraznit následující: Doporučení ES, byť dosud nezávazná pro
členské státy EU a rovněž uchazeče o členství v EU, mají 1. vysokou autoritu danou kvalitou orgánu, který je přijímá a zároveň 2. vyvolávají více než pouhou
domněnku, že se v krátké době přemění v závazné Směrnice ES. Rovnoprávnost
mužů a žen lze označit jako prioritní lidské právo sjednocujícího se evropského
regionu a jako rozhodující ústavní princip ES/EU.17)
Druhým, ovšem velmi specifickým právem, je zákaz diskriminace z důvodu
státní příslušnosti, tedy rovnoprávnost státních příslušníků signatářských států
Smlouvy o Evropské Unii.
B. Určující úloha Evropského soudního dvora v oblasti
lidských práv
Mimořádný význam pro rozvoj lidských práv v rámci ES měl a má Evropský soudní dvůr, který je na základě Dohody o společných orgánech společenství
(1957) orgánem všech tří společenství. Evropský soudní dvůr můžeme již zcela jednoznačně srovnávat s orgánem ústavního soudnictví (odpovídá tomu i jeho organizace a procesněprávní úprava), neboť jeho úkolem je přezkum, a tedy také
závazný výklad práva EU (obsažený) v ratio decidendi jeho rozhodnutí (rozsudků).
Evropský soudní dvůr se tak v důsledku své interpretační, aplikační a rozhodovací činnosti stal nejvýznamnějším orgánem evropských společenství pro vytvoření
doktríny lidských práv v rámci evropského práva, i když zpočátku byl jeho vztah
k lidskoprávní dimenzi evropského práva velmi odtažitý.18) Dosud srovnáváme-li
judikaturu Evropského soudního dvora na straně jedné a judikaturu rozvinutého
ústavního soudnictví v Německu, ve Španělsku a v Itálii (kde na rozdíl od Španělska neexistuje institut ústavní stížnosti pro porušení základních lidských práv) na
straně druhé, lze říci, že frekvence rozhodování Evropského soudního dvora
v oblasti lidských práv je omezenější.19)
Důležitý pro vývoj postavení Ústavního soudního dvora jako ústavního
soudu stojícího obsahem své judikatury v oblasti lidských práv nad ústavními
soudy členských států byl jeho vztah k ústavněprávní úpravě lidských práv v členských státech ES/EU. Koncem padesátých let minulého století se snažil Evropský
soudní dvůr nevybočovat ze svého statusu orgánu mezinárodněprávní organizace
a ve dvou klíčových rozsudcích vyjádřil, že nemá pravomoc interpretovat a použí-
pozitivních aktivit pro ženy; Doporučení Rady z 24. 11. 1987 (87/567/EEC) o odborné přípravě
žen; Doporučení rady z 31. 3. 1992 (92/241/EEC), o péči o dítě; Doporučení Rady z 2. 12. 1996
(96/694/EEC), o vyrovnané účasti žen a mužů v rozhodovacích procesech.
17)
Bell, M., op. cit., Oxford, 2002, str. 32n.
18)
Šišková, N., op. cit., str. 69.
Srov. k tomu Blahož, J., Soudní kontrola ústavnosti: srovnávací pohled, Praha 2001, str. 358n.;
Witte de, B., The Past and Future Role of the European Court of Justice in the Protection of
Human Rights (in Alston, P., ed., The EU and Human Rights, Oxford 1999, str. 869n.).
19)
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
11
vat právo členských států. Zvláště důrazně byla odmítnuta interpretace a aplikace ústavního práva členských států ES.20)
Velmi omezená úprava lidských práv na úrovni ES vyvolávala stále hlubší
poznávání deficitu ochrany lidských práv na úrovni ES. Je možno namítnout, že
k tomu nebyl důvod, neboť všechny členské státy ES byly a jsou zároveň signatářskými státy Evropské Úmluvy o lidských právech. Zde však je třeba zdůraznit, že
Úmluva, i když vytvářela transnacionální spojení evropských zemí v oblasti lidských práv, nemohla být stejně tak jako ústavní právo členských států ES plně
uchopitelným právním nástrojem pro Evropský soudní dvůr. Především zde stále
více vystupovala do popředí potřeba Evropského soudního dvora mít možnost rozhodovat o porušení základních lidských práv. Krokem k tomu byly rozsudky ve věci
Costa21) a ve věci Simmenthal II.22) Vyjádřily, že právo Společenství je nadřazeno
právu členských států, i pokud jde o právo ústavní. Nemohly však vyřešit nadřazenost práva komunitárního nad ústavně právní úpravou základních lidských práv
v členských státech ES, a to ze dvou důvodů: 1. komplexní úprava základních lidských práv neexistovala v komunitárním právu, 2. základní lidská práva byla formulována v ústavách členských států ES jako neměnné a jiným ústavněprávním
normám nadřazené principy, což nejlépe dokumentuje ústavněprávní úprava ve
Spolkové republice Německo. To se odrazilo též v pozdějším rozhodnutí Spolkového
ústavního soudu o Maastrichtské smlouvě, v níž naopak formuloval neměnné hodnoty lidských práv vyjádřené v Základním zákoně Spolkové republiky Německo za
nadřazené právu komunitárnímu a připustil možnost dalšího intenzívního procesu
integrace Evropy pouze tehdy, pokud tyto hodnoty budou respektovány.23)
V důsledku obou dvou shora uvedených důvodů se Evropský soudní dvůr
pokusil nalézt východisko. V rozhodnutí z roku 1969 vyjádřil, že základní lidská
práva jsou implicitně obsažena v obecných zásadách komunitárního práva.24) Tento
komunitární koncept lidských práv byl dále rozveden rozhodnutím z roku 1970,
kde znovu Soudní dvůr odmítl aplikaci ústavního práva členských států. Zároveň
však vyjádřil, že „respektování základních práv tvoří integrální součást obecných
zásad právních (místo obecných zásad komunitárního práva zde začal Evropský
soudní dvůr používat pojem obecných zásad právních – pozn. J. B.) chráněných
Soudním dvorem. Ochrana těchto práv, ačkoliv je inspirována ústavními tradicemi
společnými pro členské státy, musí být zajištěna v rámci struktury a cílů Společenství.“25) V rozhodnutích z poloviny sedmdesátých let26) označil Soudní dvůr jako
20)
1/58 Stock v. Vysoký Úřad ESUO SbSD, 1959, 17; 36 38, 40/59 Geitlich v. Vysoký úřad ESUO,
SbSD 1960, 423.
21)
6/64 Costa v. E.N.E.L., SbSD 1964, 1141.
22)
106/77, Simmenthal II, SbSD 1978, 329.
B Verf GE 89, 155; srov. k tomu Blahož, J., Soudní kontrola ústavnosti: srovnávací pohled, Praha
2001, str. 338; Steinberger, H., Anmerkungen zum Maastricht – Urteil des Bundesverfassungsgericht (in Kommelhof, P., Kirchof, P., ed., Der Staatenverbund der Europäische Union, Heidelberg
1994) str. 25n.; Lecheler, H., Das Subsidiaritätsprincip, Berlin 1993, str. 46n.
23)
24)
29/69, Stander v. město Ulm, SbSD 1969, 419.
25)
11/70 Internationale Handelsgesellschaft, SbSD 1970, 1125.
26)
4/73 Nold v. Komise, SbSD 1971, 491; 36/75 Rutili v. Ministerstvo vnitra SbSD 1975, 1219.
12
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
zdroj inspirace, nebo také můžeme říci pramen poznání pro svou rozhodovací činnost, mezinárodní smlouvy o lidských právech. Tyto smlouvy byly označeny za
návody (guidelines), kterými se má Soudní dvůr při interpretaci a aplikaci komunitárního práva řídit. Z rozhodnutí vyplývá, že zvláštní místo mezi nimi zaujímá
Evropská úmluva o lidských právech (případ Rutili).
Rozhodnutí Soudního dvora z roku 1979,27) v němž jsou za zdroje komunitárního práva označovány základní lidská práva garantovaná ústavami členských
států, Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, připravila půdu jednak
pro další nalézání základních lidských práv Evropským soudním dvorem, jednak
pro formulaci ustanovení o lidských právech ve Smlouvě o Evropské Unii.
Maastrichtská smlouva vytvářející Evropskou Unii (1992) a následně doplněná a pozměněná Amsterodamskou smlouvou (1997) a Smlouvou z Nice (2000)
vnášejí do Evropského společenství – Evropské Unie další instituty lidských práv.
Tyto instituty nejsou již teleologicky zaměřeny z hlediska původních cílů společenství. Jde především o článek 6 ex F Smlouvy o EU, podle něhož „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských
práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům.
Unie respektuje základní lidská práva, která zajišťuje Evropská úmluva
o ochraně základních práv a svobod… a která vyplývají z ústavních tradic společným členským státům jako obecné právní zásady Společenství“.
Toto ustanovení velmi výrazně ze srovnávacího ústavněprávního hlediska
připomíná formulaci nezměnitelných ustanovení základních lidských práv v ústavách členských států a nepochybně také taková ustanovení, jak to vyplývá z Amsterodamské smlouvy (1997) a Smlouvy z Nice (2000), jejichž výsledkem je čl. 7 ex F.1.
Smlouvy o Evropské Unii. Dodržování Evropskou Unií uznaných základních lidských práv je podmínkou jak pro vstup do Unie, tak pro další setrvání v ní.
C. Právní prameny lidských práv v Evropské unii
V této stati je nutné především zdůraznit, že zde používáme pojmu právní
prameny lidských práv v Evropské Unii ve formálněprávním smyslu. Objevování
materiálních a gnozeologických pramenů lidských práv v Evropské Unii je procesem složitým, vhodným pro obsáhlou teoretickou úvahu, ať již jde o právněteoretické a komparativně právní zdroje psaného práva Evropské Unie, tak zejména
zdroje soudem tvořeného práva EU – judge made law, tj. lidských práv interpretovaných a nalézaných Evropským soudním dvorem.
Zároveň si v této stati klademe za cíl odkrýt, zda takto pojímané právní
prameny mají rysy zdola se vytvářejícího právního řádu, završeného potom ústavou – nebo naopak takového hierarchicky uspořádaného řádu, který se od ústavy
odvíjí.
Právním pramenem nejvyšší právní síly jsou ustanovení o lidských právech
Smlouvy o Evropském společenství a Smlouvy o Evropské Unii, ve znění Amsterodamské Smlouvy a Smlouvy z Nice. Tyto smlouvy upravují pouze část dnes všeobecně známého kodexu základních lidských práv v Evropě, a poskytují především
27)
44/79 Hauer v. Země Rheinland Pfalz, SbSD 1979, 3727.
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
13
Evropskému soudnímu dvoru oporu, aby další základní lidská práva vyvozoval
především z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a ústavních tradic společných členským státům. Zároveň se v článku 6/ex – čl. F
Smlouvy o Evropské Unii označují tyto respektované zdroje poznání základních
lidských práv jako obecné právní zásady Společenství. Znamená to, že Evropská
Unie není vázána Evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Evropský soudní dvůr nemůže její ustanovení přímo aplikovat, stejně tak
jako nemůže přímo aplikovat ústavní ustanovení (zvláště ta, která jsou společná
evropským ústavním kodexům) členských států. Můžeme tedy zkráceně říci, že
respekt Evropské Unie k evropským hodnotám lidských práv obsažených v těchto
„obecných zásadách právních“ je legitimním zdrojem pro nalézání nových lidských
práv především Evropským soudním dvorem, pokud tato práva svým obsahem
korespondují s právy obsaženými v Úmluvě a právy obsaženými v ústavních tradicích členských států. Proti této formulaci obecných právních zásad Společenství
lze namítnout, že je formulována vágně. Proč nebylo možné odkázat pouze na
Evropskou Úmluvu a ústavní úpravy základních lidských práv obsahující společné hodnoty? Patrně by to bylo přesnější, ale zároveň by to bylo nesmírně nevhodně regidní. Citovaný článek smlouvy o EU velmi citlivě odkazuje na „živý organismus lidských práv“, jímž je nejen mezinárodně smluvní úprava lidských práv
v Evropské Úmluvě (stará více než 50 let) a rovněž v některých případech ještě
starší ústavní katalogy lidských práv členských států EU, ale zahrnuje také
„živoucí“ interpretaci základních lidských práv Štrasburským soudem a rovněž
ústavními soudy členských států. V tomto pojetí zahrnuje pak rovněž další mezinárodní akty o lidských právech, ať právně závazné, či pouze deklaratorní povahy.
Judikaturu Evropského soudního dvora je nutno co do významu, jak vyplývá ze shora uvedeného, postavit na druhý stupeň. Je to dáno nejen tím, že psaná
obecně závazná úprava uceleného katalogu lidských práv na úrovni Evropské
Unie zatím chybí, ale především tím, že dosud nebyla politická vůle takový katalog jako obecně závazný přijmout. Přitom důvodem není jeho obsah. O jeho obsahu až na některé instituty lidských práv existuje obecný souhlas členských států.
Problém spočívá v tom, že ucelený katalog základních lidských práv vyjadřuje
další neobyčejně významný znak ústavnosti, a toho se některé členské státy
Evropské Unie obávají. Zároveň, a to je třeba zvlášť zdůraznit, souhlas s tím, aby
tento ucelený katalog základních lidských práv byl realizován judikaturou Evropského soudního dvora, je jednoznačný.
Sekundární právo Evropské Unie v oblasti lidských práv tvoří nařízení
a směrnice. Konkretizují a detailně upravují ta liská práva, která jsou obsažena
v legislativě primární. Z ústavněprávního hlediska za prvořadé můžeme považovat rozpracování principu rovnosti prostřednictvím nejen nařízení a směrnic, ale
též doporučení.28)
Obecně k právním pramenům EU srov. Tichý, L. a kol., Evropské právo, Praha 1999, str. 152–
–154; k poněkud odlišnému pojetí (od zde uváděného) právních pramenů lidských práv v EU srov.
Šišková, N., op. cit., str. 38–42.
28)
14
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
D. Evropské občanství jako zdroj lidských práv v EU
Velmi významným zdrojem lidských práv v Evropské Unii je Evropské
občanství upravené Maastrichtskou a Amsterodamskou smlouvou. Je institutem,
který výrazně posouvá Evropskou Unii od mezinárodněprávního uspořádání směrem k uspořádání ústavněprávnímu. Vymezení státního občanství je pregnantně
obsaženo v čl. 17/ex – čl. 8: „Každá osoba, která je státním příslušníkem členského
státu, je občanem Unie. Občanství Unie nenahrazuje, ale doplňuje státní příslušnost členského státu.
Občané Unie požívají práv svěřených jim touto smlouvou a mají povinnosti, které jim smlouva ukládá.“
Evropské občanství znamená významný stupeň prohloubení vnitřního integračního procesu Evropy směřujícího k vytvoření pojmu „lid Evropy“.29)
Občanům Evropské Unie náleží, pokud jde o práva v primárním právu
přímo vyjádřená:
1. Práva osobní
–
svoboda pohybu a pobytu na území členských států s výhradami,
která smlouva o EU stanoví
–
rovnoprávnost mužů a žen
–
rovnoprávnost ras a etnik
–
rovnoprávnost zastánců náboženské víry nebo světového názoru
–
rovnoprávnost bez ohledu na věk, invaliditu nebo sexuální orientaci.30)
2. Práva politická
–
rovnoprávnost státních příslušníků členských států
–
právo volit a být volen v obecních volbách
–
právo volit a být volen ve volbách do Evropského parlamentu
–
petiční právo občana Unie realizované individuálně nebo kolektivně
(společně s dalšími občany) k Evropskému parlamentu v záležitosti
spadající do působnosti společenství, pokud se ho tato záležitost
přímo týká
–
právo občanů Unie a každé fyzické nebo právnické osoby s bydlištěm
nebo sídlem v členském státě Unie na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise se stanovenými výhradami a omezeními
–
právo občana Unie, fyzické nebo právnické osoby se sídlem v členském státě podávat Evropskému ombudsmanovi stížnosti, které se
týkají nesprávností v činnosti orgánů Unie s výjimkou Evropského
soudního dvora a Soudu prvního stupně při jejich činnosti.
Pokud jde o právo volební, je jeho účelem integrační působení na občana
Evropské Unie, které je dáno spojením možnosti volit a být volen do jedné z nejvýše postavených institucí Evropské Unie s právem volit a být volen v nejníže
Bernitz, U., Bernitz, H. D., Human Rights and European Identity: The Debate about European
Citizenship (in Alston, P., ed., op. cit.), str. 505.
29)
30)
Maastrichtskou smlouvou prohloubené garancie rovnoprávnosti jsou obsaženy v čl. 13/ex
čl. 6a.
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
15
postaveném článku samosprávy členských států EU. Zároveň je třeba zmínit ještě
jedno právo, které bývá někdy velmi nešťastně označováno za zvláštní kategorii
lidských práv komunitárního práva. Jde o právo na diplomatickou a konzulární
ochranu. Podle čl. 20/ex – čl. 8c má každý občan na území třetí země, ve které členský stát, jehož je státním příslušníkem, nemá své zastoupení, právo na ochranu
diplomatickými nebo konzulárními orgány kteréhokoliv členského státu za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu. Toto právo z hlediska právní
komparatistiky není základním lidským právem, ale je vždy nedílnou součástí
státního občanství, které je samozřejmě institutem ústavního práva. Je výrazem
toho, že stejně tak jako vyplývají ze státního občanství práva a povinnosti pro
občana, má stát práva i povinnosti ve vztahu ke svému občanovi, tj. poskytovat mu
diplomatickou a konzulární ochranu, nachází-li se v zahraničí. Státní občanství
a toto „právo“, které je státnímu občanství inherentní, je nesporně významnou součástí státní suverenity, kterou definuje ústavní právo. Konstrukci obsaženou v primárním právu Evropské Unie, pokud jde o právo na diplomatickou a konzulární
ochranu, je třeba chápat jako důsledek toho, že Evropská Unie v současné podobě
suverénním státem není. Nelze však pochybovat o tom, že toto právo, i když je
nezařazujeme do vznikajícího kodexu základních lidských práv, je svou podstatou
jedním ze suverénních práv státu. Evropská unie tím získává další znak státnosti
a ústavnosti.31)
3. Práva hospodářská, sociální a kulturní
–
volný pohyb pracovníků uvnitř Evropské Unie, zahrnující pokud jde
o zaměstnávání rovnou odměnu za práci a rovné pracovní podmínky,
zrušení jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států založené na státní příslušnosti
–
právo ucházet se o nabízená zaměstnání a za tím účelem se volně
pohybovat na území členských států
–
pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání, v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, které upravují zaměstnání občanů tohoto státu
–
svobodu podnikání, zahrnující právo zahajovat a provozovat samostatnou výdělečnou činnost, jakož i právo zřizovat a řídit podniky,
zejména společnosti za podmínek stanovených právem členského
státu pro jeho občany (v rámci směrnic komunitárního práva vydaných k dosažení svobody podnikání)
–
volné poskytování služeb pro příslušníky členských států, kteří podnikají v jiném státě EU než příjemce služeb. Za služby se pokládají
úkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob. Zahrnují zejména
činnosti průmyslové, obchodní, řemeslné a činnosti v oblasti svobodných povolání
–
sociální práva jsou obsažena v obecném ustanovení čl. 136/ex –
čl. 117 o sociálních cílech, kde je vyjádřeno respektování základních
Srov. k tomu O’Leary, S., The Relationship between Community Citizenship and the Protection
of Fundamental Rights in Community Law, 32 Common Market Law Review, 1995, str. 519n.
31)
16
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
sociálních práv, jak jsou stanovena v Evropské sociální Chartě
a Komunitární Chartě základních práv pracovníků z roku 1989.
Zároveň je zde obsaženo teleologické určení těchto práv: podpora
zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek tak, aby
došlo k jejich harmonizaci při zachování tendence k jejich zlepšování, náležitá sociální ochrana, sociální dialog, rozvoj potenciálních
pracovních sil s ohledem na trvale vysokou úroveň zaměstnanosti
a boj proti vylučování z trhu práce.
Pro dosahování sociálních cílů (nelze zde hovořit ještě o právech v plně aplikovatelném smyslu, kontrolní mechanismus revidované Sociální Charty nemá
soudní charakter a Komunitární charta základních práv pracovníků je pouze politickou deklarací) stanoví následující článek 137 ex čl. 118, že ES/EU podporuje
a doplňuje činnost členských států v řadě oblastí, jako je např. zlepšování pracovního prostředí k ochraně zdraví a bezpečnosti pracovníků, sociální zabezpečení
a ochrana, zastoupení a kolektivní obrana zájmů pracovníků.
–
V případě rovného odměňování mužů a žen je dikce čl. 141/ex čl. 119
jednoznačná: „stát zajistí zásady rovného odměňování“. Opět je zde
třeba zdůraznit vysokou míru propracovanosti a také právní uchopitelnosti a soudní vymahatelnosti principu rovnosti ve všech sférách.
Velmi důležité je ustanovení tohoto článku o tzv. affirmative action,
podle něhož zásada rovného zacházení nebrání žádnému členskému
státu zachovat nebo zavést opatření poskytující zvláštní výhody pro
usnadnění odborné pracovní činnosti méně zastoupeného pohlaví
nebo pro předcházení či kompenzaci nevýhod v jeho profesní kariéře.32)
E. Lidská práva vytvářející na základě rozhodnutí
Evropského soudního dvora základní principy
Společenství
Evropský soudní dvůr ve svých rozhodnutích nalezl a uznal za základní
principy společenství ta osobní a politická práva, která jsou základem ústavních
katalogů lidských práv členských států Evropské Unie a zároveň též mezinárodněprávního katalogu lidských práv, zejména Evropské úmluvy. Jde o
1.
svobodu projevu a svobodu slova33)
2.
svobodu náboženského vyznání34)
3.
svobodu shromažďovací35)
4.
právo vlastnické36)
32)
Srov. k tomu Doporučení Rady č. 87/567/EEC „o odborné přípravě žen“.
260/89 Elliniki Radiophonia Tileorassi AE v. Dimotiki Etairia Pliroforissis a Sotirios Konvelass
SbSD 1991, 2925, 2964.
33)
34)
130/75 Vivien Prais v. Council SbSD 1976, 1589, 1599.
C 415/93 Union Royale Belge des Sociétés de Football Association and Others v. Yean Marc
Bosman and Others SbSD 1995, 4921, 5065.
35)
36)
4/73, Nold (/cit. výše), 491, 506; 44/79, Hauer, (cit. výše), 3727, 3744.
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
17
5.
právo na soukromí, svobodu domovní a nedotknutelnost rodinného
života37)
6.
svobodu obchodu a podnikání38)
7.
právo na obhajobu39)
8.
právo na soudní ochranu40)
9.
zákaz retroaktivity v trestním právu41).
K tomu lze připojit již zmiňovaný, široce interpretovaný princip rovnosti.
Interpretace principu rovnosti v judikatuře Evropského soudního dvora je plně
srovnatelná s judikaturou ústavních soudů členských států Evropské Unie.42)
Jako zvláštní obecný princip aplikovaný také při posuzování lidských práv
formuloval Evropský soudní dvůr princip proporcionality. Tento princip vyjadřuje,
že omezení lidských práv ES/EU právními předpisy sekundárního práva ES/EU
jsou možná, pokud princip proporcionality (přiměřenosti) dodržují. Jde například
o to, aby při uložení povinností občanům (právnickým osobám) ve veřejném zájmu
nešel akt EU nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení cíle. Princip proporcionality je nesmírně významnou direktivou pro uplatňování principu rovnosti43), tj. rovného posuzování záležitostí rovných a nerovného posuzování záležitostí nerovných. Automatické uplatňování rovného měřítka na záležitosti nerovné, což by
vedlo k zásadnímu porušení rovnosti, je nepřípustné. Vzhledem k tomu, že většina
základních lidských práv v Evropské Unii má nepsaný charakter a byla vytvořena jejich nalézáním Evropským soudním dvorem, získal princip proporcionality
postavení autonomního základního principu lidských práv, nikoli pouze interpretačního pravidla pro možné omezení lidských práv, jaké je známé v judikatuře
německé a francouzské.44)
F. Přezkum (kontrola) právních předpisů členských států
Evropským soudním dvorem
Především je třeba uvést možný rozsah tohoto přezkumu, pokud jde o právní řády členských států Evropské Unie.
1. Zcela nepochybný je přezkum tam, kde členský stát realizuje svými právními předpisy směrnice EU. Pokud by implementace směrnic v právním řádu členského státu byla v rozporu jak se směrnicemi a event. též primárním právem EU,
37)
136/79 National Panasonic v. Commission, SbSD 1980, 2033, 2056; 249/86 Commission
v. Germany, SbSD 1989, 1263, 1290; C 404/92 X v. Commission, SbSD 1994 I 4737, 4789.
38)
Rozsudky ve věci Nold a ve věci Hauer (cit výše).
39)
374/87 Orkem v. Commission SbSD 1989, 3283, 3351.
222/84 Johnston v. Chief Constable of the Royal Ulster Constabulary SbSD 1986, 1651,
1682.
40)
41)
63/83 Regina v. Kirk, SbSD 1984, 2689, 2718.
11/70 Internationale Handelsgesellschaft sub Mb.H.v. Einfuhr – und Vorratsstelle für Getreide
und Futtermittel SbSD 1970, 1125; C 280/93 Germany v. Council, SbSD 1994, I 4973, 5068.
42)
43)
Srov. Blahož, J., Soudní kontrola ústavnosti, op. cit., str. 365, 366.
Srov. de Búrca, G., The Principle of Proportionality and its Application in EC Law, 13 Yearbook
of European Law, 1993, str. 105.
44)
18
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
tj. omezovala by tato lidská práva, je pravomoc přezkumu Evropským soudním
dvorem nepochybně dána.45) V tom se v teoretické oblasti shodují jak stoupenci
soudní aktivity, tak stoupenci soudní pasivity (soudního sebeomezení) Evropského
soudního dvora. Pravomoc v této sféře, kde se členské státy jednoznačně zavázaly
přesně a efektivně plnit nařízení a směrnice Evropské Unie, je pouze logickým
vyústěním toho, že Evropská Unie výslovně vyzývá k uskutečnění sekundárními
předpisy těch práv a povinností, které na ni byly členskými státy přeneseny. Kontrola uskutečňovaná Evropským soudním dvorem, respektive jinými orgány EU
v této sféře, je samozřejmá.
2. Ze strany členských států je však na Evropskou Unii přeneseno více práv
a povinností, než jen ty, které EU přikazuje Nařízeními a Směrnicemi členskému
státu plnit. Pokud je např. v primární legislativě formulováno určité lidské právo,
neznamená to, že automaticky vždy bude přijato Nařízení nebo Směrnice k jeho
plnění v členských státech. Jde tedy o sféru právního řádu členských států, která
neznamená provádění vnitrostátními předpisy toho, co je výslovně ukládáno
sekundární legislativou EU.
Podstatou otázky je to, zda Evropský soudní dvůr je oprávněn posuzovat
souladnost jakéhokoliv právního předpisu (zde konkrétně právního předpisu upravujícího lidská práva) členského státu s právem EU. Zpočátku si Evropský soudní
dvůr ukládal sebeomezení kontrolovat „ústavnost Evropské Unie“, pokud jde
o právní předpisy členských států, které neprovádějí Nařízení nebo Směrnice EU
u vědomí toho, že jeho hlavním posláním je kontrolovat soulad sekundárního
práva EU s právem primárním. Proto také odmítl se touto otázkou zabývat.46)
Rozhodnutí ve věci Bauerova nakladatelství (německá firma) ve Vídni však
přineslo zásadní obrat. Evropský soudní dvůr se ve svém rozsudku opíral o interpretaci svobody projevu podle čl. 10 Evropské Úmluvy o lidských právech (svoboda projevu byla vyvozena pro Evropskou Unii Evropským soudním dvorem – viz
výše) a prohlásil předmětná ustanovení rakouského zákona za odporující právu
Evropské Unie.47)
Rozhodnutí soudního dvora ve věci Bauerova nakladatelství umožnilo srovnávat Ústavní soudní dvůr v ochraně základních lidských práv s úlohou Federálního ústavního soudu, respektive Nejvyššího soudu (ve federativně uspořádaném
státě) při ochraně základních lidských práv a vyjadřuje proto výrazný ústavní rys
Evropské Unie. Vědecká literatura věnuje značnou pozornost otázce rozsahu pravomocí Evropského soudního dvora při přezkoumávání zákonů členských států
Unie, pokud jde o základní lidská práva.48) Závěr je jednoznačný: judikatura Evrop-
5/88 Wachauf v. Germany SbSD 1989, 2609, 2639; 260/89 Elliniki Radiophonia Tileorasi
SbSD 1991 I – 2925, 2964; C 159/90 Society for the Protection of Unborn Children v. S. Grogan SbSD 1991 I – 4685, 4741; C 23/93 TV10S.A. v. Comm. voor de Media SbSD 1994, – 4795,
4833; C 2/92 The Queen v. Ministry of Fisheries, Agriculture and Food, ex parte D.C. Bostock
SbSD 1994 I 955, 983.Fintan Duff et al. v. Minister for Agriculture and Food, Ireland, and the
Attorney General SbSD 1996 I – 569, 610.
45)
C 299/95 Kremzow SbSD 1997, I 2629; C 309/96, Daniele Annibaldi v. Sindaco del Commune di Guidonia and Presidente Regione Lazio SbSD 1997, I 7493.
46)
47)
C 368/95 Bauer Verlag SbSD 1997, I 3689.
48)
Weiler, J. H. H., Fundamental Rights and Fundamental Boundaries: On Standards and Values
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
19
ského soudního dvora v otázkách lidských práv potvrdila koncepci obecné závaznosti nosných důvodů rozhodnutí (ratio decidendi) ESD.
3. Lidská a občanská práva a vznikající
Evropská ústava
1. Úvodní poznámky
V rámci států Evropské Unie a států, vstupujících do Evropské Unie v roce
2004, je ve středu pozornosti návrh Ústavy Evropské Unie, který z pohledu právního zdůrazňuje ústavněprávní přístup k EU, na rozdíl od dosud jednoznačně převládajícího přístupu mezinárodněprávního. Je zcela nesporné. že původně mezinárodní smlouvou utvářené uskupení států signalizuje samo o sobě významnou
přeměnu, rozhodne-li se jednat o přijetí ústavy, neboť ústavu zásadně mezinárodní organizace nemají. Již sám záměr přijmout Ústavu EU naznačuje záměr směřující k postupnému vytváření státních znaků EU. Je nesporné, ať již tento krok
přijímáme se souhlasem či nesouhlasem, že půjde o proces dlouhodobý, kdy úplné
završení evropské ústavnosti je možno očekávat až v řádu mnoha desítek let.
Oblastí ústavnosti, kde již dnes existuje mezi členskými státy souhlas, je oblast
základních lidských práv, neboť evropské hodnoty základních lidských práv se
postupně vytvářejí již od konce 18. století a velmi intenzívně od počátku padesátých let dvacátého století a jsou dnes ve své většině vnitřně přijímány občany
evropských států.
Mnohé obecně závazné právní akty EU o základních lidských právech mají
jak z hlediska ústavního (tj. z hlediska ústav členských států EU), tak mezinárodněprávního charakter základních přirozenoprávních principů stojících již dávno
nad ostatními soubory ústavněprávních norem, tj. omezují demokratického ústavodárce v tom směru, aby způsobem od nich odlišným realizoval ústavní úpravu.
V ostatních sférách ústavnosti tomu tak zpravidla není. To lze považovat za první
a rozhodující faktor.
Druhým faktorem ukazujícím na relativní blízkost přijetí prvního ústavního aktu Evropské Unie, a to v oblasti lidských práv je to, že již byla přijata v prosinci 2000 Evropským parlamentem, Radou a Komisí na Mezinárodní konferenci
v Nice Charta základních práv Evropské Unie,49) o níž lze důvodně předpokládat,
že se stane základem či východiskem k přijetí právně závazného Bill of Rights –
Listiny základních lidských a občanských práv Evropské Unie – prvního evropského ústavního aktu stricto sensu. Tento faktor zároveň odráží i podporuje výše
již zdůrazněnou zkušenost, podle níž na počátku ústavního vývoje historických
modelů demokratického uspořádání státu zpravidla vždy stála Listina základních
in the Protection of Human Rights (in Neuwahl, N., Rosas, A., eds., The European Union and
Human Rights, The Hague 1995), str. 66 74; Graig, P., de Búrca, G., EU Law, Text, Cases and
Materials, Oxford 1998, str. 317 331; Usher, J. A., General Principles of EC Law, London, New
York 1998.
49)
K tomu Šišková, N., op. cit., str. 178–195.
20
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
práv a svobod. Obdobný vývoj spatřujeme i ve vývoji mezinárodněprávní úpravy
základních lidských práv, kdy Všeobecná deklarace lidských práv byla v roce 1948
přijata Valným shromážděním OSN ve formě právně nezávazné rezoluce, která se
stala inspirací pro závazné univerzální i regionální mezinárodněprávní smluvní
akty o základních lidských právech.
Třetím faktorem je institut evropského občanství (obsažený v čl. 17/ex – čl.
8 Smlouvy o založení Evropského společenství), který přímo vytváří podmínky pro
přijetí ústavního aktu Evropské Unie o základních lidských a občanských právech,
tedy vytváří začátek konstitucionalizace Evropské Unie.50)
2. Charta základních práv EU jako součást návrhu ústavy EU
V roce 2000 byla na mezivládní konferenci v Nice vyhlášena Charta základních práv Evropské Unie. Charta je politickou, tedy právně nezávaznou deklarací
Evropské Rady, Evropské komise a Evropského parlamentu.51) V současné době,
kdy je v rámci Evropské Unie projednáván návrh ústavy EU, je Charta začleněna
do tohoto návrhu.
Pokud se zaměříme na praktické zdroje základních lidských a občanských
práv a jejich rozsah v Evropské Chartě, rozhodující vliv zde měly nesporně nové
ústavní kodexy lidských práv v ústavách Belgie, Portugalska a Španělska, a zejména pak dlouhodobá a velmi propracovaná interpretace základních lidských a občanských práv ústavními soudy členských států EU, především SRN, Francie, Itálie,
Španělska a Portugalska, jakož i výklad lidských a občanských práv Evropským
soudem pro lidská práva ve Štrasburku, judikujícím na základě Evropské úmluvy,
a Evropským soudním dvorem v Lucemburku.52) V důsledku toho lze konstatovat,
že rozsah základních lidských a občanských práv uvedených v Chartě je podstatně
širší ve srovnání s kodexy lidských a občanských práv zakotvených v ústavách
vzniklých krátce po druhé světové válce, jakož i ve srovnání s Evropskou úmluvou,
a to jak pokud jde o kategorie lidských a občanských práv, tak i jednotlivá nová
práva, která dosud nejsou zakotvena v ústavách členských států Evropské Unie.
Nové pojetí lidských a občanských práv v Chartě EU zásadně opouští obvyklé třídění uvedené v předchozích mezinárodně právních a ústavních aktech o lidských a občanských právech na 1. práva osobní, 2. politická, 3. sociální, hospodářská a kulturní. Tato skutečnost neznamená, že by autoři Evropské Charty ono
tradiční třídění v teoretické podobě odmítali, při vypracování textu Charty však je
opustili z toho důvodu, aby Charta Evropské Unie mohla vyjádřit rovné hodnotové (nikoliv realizační) postavení všech práv, která jsou do ní jako základní zahrnuta. Ve svých důsledcích to znamená teoretické opuštění dosud mezinárodněprávně i ústavně právně nejen akceptované, ale zejména také zdůrazňované
50)
Bernitz, U., Bernitz, H. D., Human Rights and European Identity. The Debate about European
citizenship (in Alston, P., ed., The EU and Human Rights), Oxford 1999, str. 505 n.
51)
Bell, M., Antidiscrimination Law and the European Union, Oxford, 2002, str. 24.
K této problematice srov. Spielmann, D., Human Rights Case Law in the Strasbourg and
Luxembourg Courts: Conflicts, Inconsistencies and Complementarities (in Alston, P., ed., op. cit.),
str. 757 n.
52)
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
21
(soudní interpretací) hierarchizace lidských a občanských práv, kdy práva osobní
a politická jsou jednoznačně nadřazena právům hospodářským, sociálním a kulturním. Že to nebude možné pokud jde o práva sociální, hospodářská a kulturní
v praxi, o tom svědčí diskuse na evropské úrovni o rozlišování u práv sociálních
mezi tzv. právy a principy, tedy mezi hodnotami sociálních práv pojatými prozatím
jako cíl, k němuž se mají státy blížit, a hodnotami, které jsou již dnes v této oblasti bezpodmínečně závazné a státy je realizovat musí. Významným pozitivním
rysem Charty je tedy teoreticky rovnomocné nebo rovnocenné chápání nové kategorizace lidských a občanských práv, zaváděné Chartou, vyjadřující jednotné pojetí kvalit lidského života, které jednotlivá práva svým obsahem znamenají. Toto
teoretické pojetí jednoznačně vyplývá z nové kategorizace lidských a občanských
práv.53)
Zároveň tím ovšem vzniká nežádoucí napětí mezi teoretickým pojetím
a možností praktické realizace práv, která mají charakter práv sociálních a kulturních, neboť v podmínkách soudobého ekonomického systému předních evropských rozvinutých demokratických států (natož pak v evropských státech méně
rozvinutých) jsou tato práva ve společensky žádoucím rozsahu neuskutečnitelná.
A. Práva vyjadřující lidskou důstojnost nesoucí v Chartě obecné označení
Důstojnost – nedotknutelnost lidské důstojnosti – čl. 1, právo na život spojený se
zákazem trestu smrti – čl. 2, právo na integritu osobnosti – čl. 3, úzce spojené se
zákazem mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu – čl. 4, zákaz
otroctví a nucených prací, spojený se zákazem obchodu s lidmi – čl. 5 koresponduje s tzv. tvrdým jádrem lidských práv nebo též nedotknutelných práv,54) které má
každý stát zásadně chránit a do jejich obsahu nezasahovat.
Zařazení práva na život do kategorie lidských práv vyjadřujících důstojnost
znamená velký a obtížně dnes řešitelný závazek pro evropské státy, pokud by se
tato Charta stala obecně závaznou, neboť důstojnost lidského života má již sama
o sobě kromě jiného rozsáhlé dimenze sociální. Jejich efektivní zajištění je v celoevropské realitě obtížně řešitelné, pokud vezmeme v úvahu rozšíření EU o státy
ekonomicky slabé. Něco jiného je, stanoví-li moderní (1994) belgická ústava v čl. 23
právo každého „na život v souladu s lidskou důstojností. Za tímto účelem zaručuje zákon… sociální a kulturní práva a stanoví podmínky pro jejich výkon.“ Proto
ona práva, která odrážejí obecné základní kvality života – lidského bytí, jsou
v Chartě podle našeho názoru vyjádřena až příliš ideálně a pateticky, pokud jde
o rámec celoevropský. Náš názor vychází z pojetí, že mezi vyjádřením hodnot, které
mají být vůdčími hodnotami, a realitou, jaká v této společnosti existuje, by měl být
vždy vztah založený na střízlivosti a uměřenosti.
B. Práva vyjadřující svobody jsou druhou kategorií zaváděnou v třídění
lidských a občanských práv Chartou. V této kategorii jsou obsažena jak práva
osobní, politická, tak i práva sociální, hospodářská a kulturní. Nejširším právem
zde formulovaným je právo na svobodu a osobní bezpečnost obsažené v čl. 6. Především je třeba zdůraznit, že se zde přímo na evropské úrovni nastoluje stručným
vyjádřením neoddělitelné spojení svobody a bezpečnosti. Toto spojení jako inspi-
53)
Bell, M., op. cit., str. 23.
54)
Sudre, F., Mezinárodní a evropské právo lidských práv, Brno 1989, str. 131 n, 160 n.
22
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
rační zdroj nacházíme v moderních ústavách – portugalské (1976) čl. 27, odst. 1
a španělské (1978) čl. 17, odst. 1. Do těchto ústav bylo toto spojení svobody a bezpečnosti vtěleno pod vlivem čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Lze tedy říci, že na evropské úrovni existuje toto spojení
práva jak na svobodu, tak i bezpečnost již řádově půl století. Interpretace svobody
v nejširším pojmovém významu je z hlediska rámcového pojetí (i když uvnitř tohoto rámce najdeme mnohé variabilní názory) ustálena. Výrazně odlišný počíná být
pojem bezpečnosti člověka. Je vcelku samozřejmé, že Evropská úmluva, ústava
Portugalska (méně již ústava Španělska) chápou bezpečnost člověka výlučně ve
vztahu k neústavním nebo nezákonným zásahům státu, člověk – respektive každý
je chráněn před protiprávním jednáním státu, nebo státních orgánů, které ohrožuje bezpečnost.55) Nárůst kriminality, organizované zločinnosti a zvláště pak terorismu (kde výrazným předělem byly události z 11. září 2001) podnítily prozatím
jen úvahy o tom, že ochrana bezpečnosti člověka a lidského společenství jako právo
individuální i kolektivní by měla být pojímána šířeji, než jen ve vztahu k protiprávním aktivitám státních orgánů.
Z dalších osobních práv obsahuje kategorie Svobody respektování soukromého a rodinného života, obydlí a prostředků komunikace (čl. 7), právo každého na
ochranu údajů osobního charakteru, které se ho týkají (čl. 8), právo uzavřít manželství a právo založit rodinu (čl. 9), svobodu myšlení, svědomí a náboženského
vyznání (čl. 12). Ustanovení čl. 9, jakož i ustanovení předchozí koresponduje s čl. 9
Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, je však rozšířeno v druhém
odstavci téhož článku o právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí.
Osobním právem je rovněž právo na vlastnictví upravené tradičním způsobem
(čl. 17), tj. obdobně jako ve všech ústavách členských zemí EU, ke kterému je připojena rovněž v druhém odstavci ochrana duševního vlastnictví.
Na pomezí práv osobních a politických (kde diferenciace je dána obsahem)
je svoboda projevu a informací (čl. 11), svoboda shromažďovací a sdružovací (čl. 12)
a právo na azyl (čl. 18). Stejně tak jsou na pomezí práv osobních a politických
právo na azyl a ochrana (tedy právo) nebýt odsunut, vyhoštěn nebo vydán do jiného státu, existuje-li vážné nebezpečí, že by na jeho území mohla být taková osoba
odsouzena k trestu smrti, podrobena mučení či jinému nelidskému či ponižujícímu
zacházení anebo trestu (čl. 19).
Z oblasti práv sociálních, hospodářských a kulturních upravuje Charta EU
v kategorii Svobody následující práva: svobodu umění a věd, akademickou svobodu (čl. 13), právo na vzdělání zahrnující bezplatnou povinnou školní docházku
(čl. 14), svobodu volby povolání a právo pracovat s tím, že každý občan Evropské
Unie má svobodu hledat zaměstnání, pracovat, podnikat a poskytovat služby
v kterémkoli státě (čl. 15).
C. Třetí kategorií jsou základní lidská práva vycházející bezprostředně
z principu rovnosti. Pokud jsme již výše uvedli, svoboda a rovnost jsou základní-
55)
Rozsudek ve věci Bozano z roku 1986, A 111, § 54; Čapek, J., Evropský soud a Evropská komise pro lidská práva, Praha 1995, str. 23; slovo bezpečnost je třeba číst spolu se slovem svoboda
a chápat bezpečnost jako ochranu proti svévolnému zasahování hmotného nebo procesního charakteru ze strany veřejného orgánu proti osobní svobodě. K tomu srov. rovněž Loucaides, L.,
Essays on the Developing Law of Human Rights; Dordrecht, 1995, str. 85 n.
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
23
mi principy všech lidských a občanských práv, zvláště jde-li o jejich realizaci. V této
kategorii práv rovnosti však tvůrci Charty možno říci vytkli před závorku práva,
která svým obsahem vyjadřují rovnost. Jde nejdříve o tradiční rovnost před zákonem (čl. 20), kde slovní vyjádření je podstatně širší a znamená, respektive by znamenat mělo, že rovnost je právu inherentní a stanoví-li jakákoliv právní norma
státu, který chce být považován za demokratický, jakoukoliv nerovnost, znamená
to odvrat od demokracie.
V podstatě totéž se snaží vystihnout obecně i obsahovým příkladným výpočtem čl. 21 odst. 1 Charty, který stanoví zákaz diskriminace.56) Podle tohoto článku
je zakázána jakákoliv diskriminace založená na jakémkoliv důvodu, jako je například pohlaví, rasa, barva pleti, národnostní či sociální původ, genetické faktory,
jazyk, náboženské vyznání či přesvědčení, politické či jiné smýšlení, příslušnost
k národnostní menšině, majetek, rodinný původ, fyzické či duševní postižení, věk
nebo sexuální orientace. Druhý odstavec vyčleňuje zvlášť zákaz diskriminace
z důvodů státní příslušnosti, a to s odvoláním na čl. 12/ex čl. 6 Smlouvy o založení
Evropského společenství, která zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti
obsahuje.
Vyjádření respektu Unie ke kulturní, náboženské a jazykové rozmanitosti
je další sférou práv vyplývajících bezprostředně z principu rovnosti (čl. 22).
Článek 23 odst. 2 stanoví, že „princip rovnosti nebrání zachovat nebo přijmout opatření, která poskytují zvláštní výhody ve prospěch méně (nebo lze přeložit nedostatečně – pozn. J. B.) zastoupeného pohlaví“.
Smlouva o založení ES v čl. 141/ex – čl. 119 velmi přesně vypovídá, že zmiňované „výhody“ mají charakter tzv. „affirmative action“, tj. mohou být použity jen
při důsledném zachování principu rovnoprávnosti pohlaví. Příklad: umožnění
práce žen na strojích, jejichž ovládání vyžaduje použití fyzické síly tím, že mechanismus ovládání takového stroje bude uzpůsoben tak, že nebude nadále potřeba
vynaložit fyzickou sílu při jeho ovládání a tím bude tato práce dostupná ženám;
pořádání určitých speciálních kurzů pro ženy nebo naopak pro muže, aby bylo docíleno rovného, respektive přibližně rovného, zastoupení obou pohlaví v dané pracovní činnosti. Dalším příkladem je přijímání do zaměstnání, je-li společensky
žádoucí v dané pracovní činnosti zvýšit zastoupení žen nebo naopak mužů. Affirmative action je pouze tehdy přijatelná, pokud neobsahuje tzv. pozitivní diskriminaci. Pokud při konkurzu na určité pracovní místo se hlásí žena i muž a oba docílí stejné bodové ohodnocení, je plně přijatelné a dokonce žádoucí dát přednost ženě,
jestliže toto místo bývá tradičně obsazeno muži. Pokud však by byla dána přednost
ženě, která získala za této situace nižší bodové ohodnocení než muž, jednalo by se
o pozitivní diskriminaci, tedy o nepřípustné porušení rovnosti.57)
Články 25 a 26 Charty základních práv EU jsou myšlenkou vyrovnávací
spravedlnosti, kterou vyslovil již Aristoteles. Článek 25 vyjadřuje, že Unie uznává
a respektuje právo starších osob vést důstojný a nezávislý život a podílet se na společenském a kulturním životě. Článek 26 pak vyjadřuje uznání a respektování ze
56)
Bell, M., op. cit., str. 32 n., 42 n., 88 n., 191 n.
K této otázce srov. Blahož, J., Rovnoprávnost mužů a žen ve sjednocující se Evropě se zvláštním zřetelem na tuto otázku v České republice, Právník 4/2003, str. 328–332.
57)
24
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
strany Unie práv postižených osob na výhody z opatření, která mají za cíl zajistit
jim nezávislost, společenskou a profesní integraci a účast na životě společnosti.58)
Práva dítěte jsou rovněž zařazena do kategorie lidských práv bezprostředně
vyplývajících z principů rovnosti, i když tato práva mají také mnohé aspekty vyplývající z práv zařazených do následující kategorie lidských práv – Solidarity a některá
náleží spíše do kategorie Svobod. Do kategorie práv vyplývajících z principu rovnosti
náleží ustanovení odst. 2 čl. 24, které je rovněž stimulováno zásadou vyrovnávací
spravedlnosti, podle něhož „u veškerých jednání týkajících se dětí, ať již vedených ze
strany orgánů veřejné moci nebo soukromých institucí, vyšší zájem dítěte musí být
brán přednostně v úvahu.“ Na pomezí práv kategorie rovnosti a práv kategorie solidarity je ustanovení první věty odst. 1, že děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich zdravý vývoj. Nepochybně do kategorie Svobod náleží následující věta
odst. 1 obsahující ustanovení v oblasti lidských práv průlomové, ale zároveň obtížně
státní mocí vynutitelné, kde sankci v pravém slova smyslu nahrazuje vnitřní akceptace obsahu tohoto ustanovení jak státními orgány, tak rodiči a vyučujícími. Je to
ustanovení, podle něhož děti „mohou svobodně vyjadřovat své názory. Tyto názory
budou v závislosti na jejich věku a vyspělosti brány v úvahu, v záležitostech, které se
dětí týkají.“ Rovněž tak náleží podle našeho názoru do kategorie práv vyplývajících
z principu svobody „právo dítěte udržovat pravidelně osobní vztahy a přímý kontakt
s oběma rodiči, pokud to není v rozporu s jeho zájmem“ (odst. 3 čl. 24).
D. Práva vyjadřující solidaritu. Zde obsažený souhrn práv artikuluje především práva hospodářská a sociální, k nimž je ještě zařazeno právo na zdravé
životní prostředí a právo na ochranu spotřebitele.
Utřídění je následující: článek 27 upravuje právo pracovníků na informace
a konzultace v rámci podniku; článek 28 právo na kolektivní vyjednávání a akce
(tj. právo vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy, realizovat kolektivní akce,
včetně stávek); článek 29 právo na bezplatný přístup ke službám zprostředkování
práce; článek 30 ochranu v případě neoprávněného propuštění ze zaměstnání.
U těchto práv jsou zároveň obsaženy odkazy na soulad s právem Evropského společenství, vnitrostátní právní řády a praxi jednotlivých států. V podstatě obdobně
je v čl. 34 formulováno právo na dávky sociálního zabezpečení a sociální služby
(v případech mateřství, nemoci, pracovního úrazu, potřeby péče či stáří), sociální
výhody a sociální pomoc. Výrazně novým vkladem do pojetí práv sociálních, respektive práv solidarity odvozeným od čl. 30 a 31 Revidované Evropské sociální Charty je koncipování práva na sociální pomoc. Článek 34 odst. 3 Charty stanoví: „Za
účelem boje proti vylučování ze společnosti a proti chudobě Unie uznává a respektuje právo na sociální pomoc a poskytnutí bydlení, aby byla zajištěna důstojná existence všem, kdo trpí nedostatkem prostředků, podle pravidel stanovených právem
Společenství a vnitrostátním právem a praxí jednotlivých států.“59)
Článek 31 Charty obsahuje právo pracovníků na pracovní podmínky, které
respektují jeho zdraví, osobní bezpečnost a důstojnost. Zároveň je zde formulová-
58)
Quin, G., The Human Rights of People with Disabilities under EU Law (in Alston, P., ed., op. cit.)
str. 282 n.
Srov. k tomu Genugten, van, W., The use of Human Rights Instruments in the Struggle against
(Extreme) Poverty (in Law, Power, Poverty), CROP ISSC, Bergen 1997, str. 100 n.
59)
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
25
no právo na vymezení maximální délky pracovní doby, právo na odpočinek a právo
na každoroční placenou dovolenou. Článek 32 stanoví zákaz dětské práce a ochranu mladistvých v práci. Článek 33 spojuje ochranu rodinného a sociálního života
a za tím účelem stanoví ochranu před propouštěním ze zaměstnání z důvodu souvisejícího s mateřstvím, právo na placenou mateřskou a rodičovskou dovolenou po
narození či adopci dítěte.
Článek 35 stanoví právo na přístup k preventivní zdravotní péči a lékařskému ošetření za podmínek stanovených právem a praxí členských států Unie.
Obdobně je vymezeno právo na přístup ke službám obecného ekonomického zájmu
v čl. 36. Článek 38 stanoví požadavek vysoké úrovně ochrany spotřebitele.
Do práv vyplývajících z principu solidarity je začleněna ochrana životního
prostředí (čl. 37). Zařazení ochrany životního prostředí do práv solidarity bylo zřejmě inspirováno čl. 45 odst. 2 španělské ústavy. Zdařile formulované základní lidské
právo na ochranu životního prostředí nacházíme také v ústavě belgické (čl. 23).
E. Práva občanů. Kategorie práv občanů obsahuje práva, která vyplývají
z institutu občanství EU. Podle čl. 39 je to právo volit a být volen ve volbách do
Evropského parlamentu v tom členském státě, ve kterém občan EU bydlí, a to za
stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu. V článku 40 je pak stanoveno právo občanů EU volit a být volen ve volbách do obecních zastupitelstev
v tom členském státě, ve kterém občan bydlí, a to rovněž za stejných podmínek
jako státní příslušníci tohoto státu.
Velmi významné je právo občanů EU na dobrou správu, což je v současnosti nejen v rámci EU, ale lze říci v celé euroamerické oblasti již dosti dlouho teoreticky diskutovaným právem (pojem dobré správy se snažil vyložit ve svých judikátech též Evropský soudní dvůr), které je ve stavu zrodu a zdaleka se nevztahuje
pouze na orgány správní, ale též soudní a v širším smyslu i zákonodárné, neboť
jeho obsahem je dobré spravování věcí veřejných. Z toho důvodu též čl. 41 Charty
není obsahově zdaleka vyčerpávající. Stanoví, že každá osoba má právo, aby její
záležitost byla projednána nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě institucemi
a orgány Unie. Právo na dobrou správu – right for good administration60) – nebylo
zařazeno do následující kategorie práv vyplývajících z principu spravedlnosti, kde
těžiště spočívá v procesně právních garanciích, z toho důvodu, že pojem good administration zahrnuje především materiální stránky správy – regulaci věcí veřejných
odpovědně, se znalostí věci a schopností učit se z procesu řízení, což znamená
spravovat citlivě (responzívně) se schopností adekvátní a pružné reakce na zpětnou vazbu, která se v procesu spravování vytváří.
Článek 42 Charty zakotvuje právo každého občana Unie a kterékoliv fyzické nebo právnické osoby s bydlištěm nebo registrovaným sídlem v členském státě
EU na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise.
V článku 43 Charty je obsaženo právo každého občana EU a zároveň každé
fyzické anebo právnické osoby s bydlištěm nebo registrovaným sídlem v členském
Pojem administration v anglicky mluvících zemích je třeba převádět do jiného jazyka vždy
v kontextu, v jakém je použit. Jeho význam je široký, zpravidla jím není míněna pouze správa, ale
řízení věcí veřejných, vláda, vládnutí a výkon státní moci a správy vůbec. Srov. k tomu Deutsch,
K. W., Politics and Government, How People Decide their Fate, Boston, 1980, str. 7 n., 197 n.;
Genugten Van W., op. cit., str. 108 n.
60)
26
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
státě EU obrátit se na ombudsmana Unie v případě závad v činnosti institucí
a orgánů Společenství s výjimkou Evropského soudního dvora a Soudu prvního
stupně při výkonu jejich funkcí.61) Obdobně je v článku 44 upraveno i petiční právo
k Evropskému parlamentu. Podle čl. 45 odst. 1 má každý občan Unie právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.
F. Práva vyjadřující spravedlnost tvoří závěrečnou část kategorizace
základních práv EU. Jsou zde zakotvena tradiční demokratická práva, která
nacházíme v ústavách demokratických států již před vznikem EU a která vytváří
především procesní aspekty právního státu, respektive panství práva. Jde o právo
každého na to, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě nezávislým soudem, předem ustanoveným zákonem, právo na obhajobu a právní pomoc (čl. 47).
Dále je to presumpce neviny (čl. 48), zásada, že nikdo nesmí být uznán vinným ze
spáchání trestného činu za jednání, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo trestným činem, zásada, že není trestu bez zákona (čl. 49), jakož i zásada, že nikdo
nesmí být opětovně stíhán nebo potrestán v trestním řízení za trestný čin, pro
který byl již pravomocně osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem (čl. 50).
–*–
Význam Charty je v jednotnosti pojetí základních lidských práv. Konkrétní
ustanovení Charty při jejich přeměně v ústavněprávní normu budou vyžadovat
změny, neboť mají na mnoha místech pouze deklaratorní, v ústavní a právní praxi
neaplikovatelný charakter. Přijetí Charty v současné podobě jako součásti Ústavy
Evropské Unie by v mnoha případech značně zpochybnilo reálnou aplikaci a tím
hodnotu úpravy lidských práv v Ústavě EU.
•••
Josef Blahož
A Unifying Europe and Human Rights
The paper entitled „A Unifying Europe and Human Rights“ discusses the contemporary process of creating a doctrine of human rights in the European Union. By
means of comparative analysis, the author demonstrates that cornerstones of human
and civil rights in European Union are constitutional traditions and constitutional regulations of human and civil rights in individual EU Member States.
The author pays special attention to another keystones of human and civil rights
in the European Union, the European Convention on Human Rights from 1950 and the
case law of the Strasbourg Court, which is based on this Convention.
The author also analyses the current human and civil rights legislation of the
European Union and the methods used to establish new human and civil rights for the
European Union as a consequence of the judicial practices of the Luxembourg Court of
Justice.
The paper concludes with an analysis of the European Union’s Charter of Fundamental Rights, which is currently part of the draft Constitution of the European Union.
61)
Heedl, K., Enhancing the Accountability of Community Institutions and Bodies, The Role of the
European Ombudsman, European Public Law, 3/1997, str. 587.
APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2003
27

Podobné dokumenty