Listy ODS 9/2009

Informační bulletin Občanské demokratické strany
9 / 2009
Poskytněme lidem naději na lepší budoucnost.
Diskutujme nad Vizí 2020. strana 2
AKTUÁLNĚ
Diskuse nad vizí příštího desetiletí
Tématem bezpečnost a zahraniční
politika zahájila ODS veřejnou diskusi
nad projektem Vize 2020, který by se
měl stát po projednání v regionech stěžejním bodem ideové konference.
7. prosince se v Obecním domě mluvilo konkrétně o otázkách: ODS – reformní strana v EU, ČR v globálním světě, Obrana vlasti a Češi v Evropě.
Garanty těchto oblastí, kteří vystoupili
stejně jako předseda Topolánek s úvodními projevy, jsou Jan Zahradil, Alexandr
Vondra a Jan Vidím.
Například Mirek Topolánek poukázal
mimo jiné na nutnost být pevnou součástí euroatlantických vazeb včetně
účasti na vojenských misích. „ČR potřebuje čitelnou zahraniční a bezpečnostní
politiku. Chceme být v zahraniční politice pro partnery předvídaví a konsistentní,“ zdůraznil.
Na nedostatek zájmu si rozhodně nelze stěžovat. Na veřejnou konferenci přišlo na dvě stě účastníků a ve výsledku se
ani nedostalo na všechny přihlášené
příspěvky.
Obdobné veřejné diskuse k jednotlivým oblastem obsaženým v projektu
Vize 2020 se budou postupně odehrávat ve všech čtrnácti regionech.
V době naší uzávěrky již bylo zajištěno
setkání v Brně na téma Ochrana soukromí a ústavní reformy.
Online diskuse k předloženému návrhu probíhá na www.ods. cz/vize2020/.
Harmonogram
regionálních diskusí
• středa 6. ledna 2010
Moravskoslezský region
Témata: Inovace a konkurenceschopnost, Ekonomika a podnikání
Gestoři: P. Drobil, M. Říman
• čtvrtek, 7. ledna 2010
Olomoucký region
Témata: Efektivní stát a boj proti
korupci
Gestoři: Z. Zajíček, I. Strejček
Kalendář 2010
aneb historické okamžiky ODS
U příležitosti příchodu nového roku a navíc letošního kulatého výročí vzniku Občanské demokratické strany Vám nabízíme kalendář, který
připomíná historii ODS. Obsahuje černobílé fotografie, z nichž vane atmosféra dob minulých
i současných, okolnosti našich vítězství i krušných
období.
Kalendář si lze objednat na http://eshop.ods.cz
Cena: 100 Kč
• pondělí 11. ledna 2010
Plzeňský region
Témata: Vzdělání – cesta k úspěchu,
věda a výzkum
Gestoři: W. Bartoš, J. Pospíšil
• úterý 12. ledna 2010
Středočeský region
Témata: Moderní doprava
Gestor: P. Bendl
• středa 13. ledna 2010,
Královéhradecký region
Témata: Moderní zemědělství
Gestor: P. Gandalovič
• čtvrtek 14. ledna 2010
Vysočina
Témata: Moderní sociální systém
Gestor: P. Nečas
• úterý 19. ledna 2010
Ústecký region
Témata: Životní prostředí
Gestor: D. Vodrážka
• středa 20. ledna 2010
Zlínský region
Témata: Rozvoj regionů, venkova
Gestoři: D. Petruška, R. Zika
• čtvrtek 21. ledna 2010
Liberecký region
Témata: Kultura a média
Gestor: P. Tluchoř
• pondělí 25. ledna 2010
Jihočeský region
Témata: Zdravé veřejné finance
Gestor: M. Kocourek
• úterý 2. února 2010
Karlovarský region
Témata: Tolerantní společnost
Gestor: D. Filipiová
• čtvrtek 4. února 2010
Pardubický region
Témata: Rozvoj zdravotnictví
Gestoři: T. Julínek, M. Šnajdr
OBSAH
Z obsahu
Na shledanou v příštím roce
Mirek Topolánek
Předsedovo přání klidných Vánoc a povzbuzení do nadcházejícího náročného roku.
strana 5
Kongresové okamžiky
Fotografie z kongresu nabízí pohled do jednacího
sálu i kuloárů, byli jsme svědky situací vážných i poněkud nevážných, napjatých i uvolněných. Inu,
jednání se chvílemi jevilo jako velmi dramatické,
naštěstí vždy následovalo odlehčení.
strana 6–8
Je krize u konce? A jak vlastně začala?
David Havlíček
Ač si to nechceme připustit, hybnou silou ekonomiky jsou očekávání. Pokud jsou negativní, lidé neutrácí, propouští se, roste nezaměstnanost…
strana 10
Jak se vyvíjely vánoční zvyky
To, co o Vánocích považujeme za samozřejmé,
ještě nedávno samozřejmé nebylo a v jiných
zemích dodnes není.
strana 18–19
Pocta výjimečnému nadání
Jiřího Trnky
Málokdo z dnešní generace si nevybaví ilustrace,
filmy nebo loutky tohoto všestranného umělce.
Letos uplynulo 40 let od jeho úmrtí.
strana 20–21
Ceaucescu jako vůdce, tyran a politik
Jeho osud měl mnoho peripetií. Tyranizoval vlastní národ, ale vzdoroval
sovětské nadvládě a navazoval kontakty se Západem.
strana 22–23
Kristian Kodet: Jen činy se počítají
Markéta Ševčíková
Známý výtvarník se nám svěřil s obtížemi, které překonával
v emigraci, i těmi, které ho potkaly po návratu do Čech.
strana 28–29
Americká krása v Praze
Markéta Ševčíková
Hotel Chelsea má výjimečnou historii. Pobývali tu a tvořili například
Leonard Cohen, Janis Joplin, Edith Piaf, Jack Kerouac, Andy Warhol…
Atmosféře hotelu jsou věnovány dvě výstavy v pražském centru DOX.
strana 30
9/2009 informační bulletin Občanské demokratické strany
Vydává ODS Publishing, s.r.o.
Adresa vydavatelství a redakce: Jánský vršek 13, 118 00 Praha 1
Tel: 234 707 160, 161, 164
E-mail: [email protected], http: www.ods.cz
Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková
Redaktorka: Ivana Vajnerová
Grafika a foto: Luděk Krušinský, Ingrid Valentinová
Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů
Registrace u MK ČR E 12908
Redakční uzávěrka: 11. 12. 2009
Inzerci přijímá: E-mail: [email protected]
Milé čtenářky
a milí čtenáři,
Vánoce a příchod nového roku bývají spojeny s trochou sentimentality, novými nadějemi a předsevzetími. Právě
tak jsme chtěli toto vydání Listů připravit. Snad se nám to alespoň zčásti podařilo, ale politická situace nám nedává
oddechu a jako by nám nechtěla dovolit
alespoň chvíli v klidu rozjímat a oddávat
se odpočinku. Takže kromě přání spokojených Vánoc a osobních i společných úspěchů jsme si přece jen neodpustili některé aktuální informace:
Zejména se úspěšně rozjíždí diskuse
ohledně konečné podoby Vize 2020,
která by měla být do budoucna odrazovým můstkem k prosazování našich
ideí. To znamená propojení konzervativních tradic s vizemi pro co nejlepší
budoucnost celé české společnosti.
Také nelze opomenout aktuální ekonomickou situaci, která je v tomto roce
obzvláště složitá, nemluvě o vyhlídkách
do budoucna.
I tak se nám snad podařilo dodat
prosincovému číslu sváteční přídech.
Samostatný článek jsme věnovali vánočním zvykům ve světě, na Štědrý večer z dob svého dětství zavzpomínal
předseda Senátu Přemysl Sobotka.
Kdo dává před vánoční nostalgií
přednost intelektuálním tématům, také
nepřijde zkrátka. Tradice newyorského
hotelu Chelsea stojí za to. Pobývali tu
a tvořili takové umělecké hvězdy, jako
byl Andy Warhol, Edith Piaf, Patti
Smith, Bob Dylan, Arthur Miller…
Ale nezapomeňme na novoroční
předsevzetí. To naše je nasnadě: poskytovat jak informace, tak prostor pro
diskusi a Vaše podněty. Uvítáme například nápady, kam vyrazit za starosty
nebo zastupiteli a podnikateli, kteří hájí program ODS, rádi se budeme věnovat kulturním regionálním akcím…
Těšíme se na Vaše reakce, samozřejmě až za sebou budete mít předvánoční shon a užijete si zaslouženého odpočinku.
Veselé Vánoce a šťastný nový rok
Vám přejí všichni členové redakce
3
SLOVO PŘEDSEDY
Na shledanou v lepším roce
Končí náročný rok. Náročný pro nás i pro všechny občany. Tím spíše nám
všem přeji, abychom ho končili s optimismem a s nadějí.
Naděje je opravdu to nejdůležitější. Když ji lidem nedáme my, nedá jim ji
nikdo. Myslím tím rozhodně ne nikdo z politiků. Naději může dát jen ten,
kdo věří sám sobě, kdo věří ve vlastní síly, kdo věří ve svobodu a věří i druhým.
Naději může dát jen ten, kdo ji sám hledá.
Právě konec roku je časem hledání naděje. Časem, kdy chceme zapomenout
na všední starosti a myslet na něco důležitějšího a vyššího. Časem, kdy chceme
zapomenout na celoroční kolotoč a chceme si ho vychutnat v klidu a míru
uprostřed svých nejbližších. Časem, kdy chceme zapomenout na všechno zlé,
co nás potkalo a dívat se s optimismem dopředu.
Vím, že všichni teď potřebujeme vypnout. Potřebujeme dobít baterky.
Potřebujeme dobít energii i onu naději. Ano, advent znamená naději.
Naději, že bude lépe. Jen tomu musíme věřit a sami pro to něco udělat.
Udělejte teď něco pro sebe a pro své blízké. Prožijte klidné a požehnané
Vánoce. Užijte si oslavu konce tohoto roku, jak nejlépe můžete. Měnit svět
k lepšímu budeme zase až v tom novém.
Do nového roku přeji Vám všem hodně Optimismu, Důvěry a Síly.
S úctou
Mirek Topolánek
REPORTÁŽ V OBRAZECH
Kongresové okamžiky
ZÁVĚR KONGRESU
Politická část usnesení 20. kongresu ODS
1 . P re a m b u l e
20. kongres ODS:
1.1. Považuje uplynulých 20 let života české společnosti ve
svobodě a demokracii přes všechny problémy současné politiky i nepříznivé dopady ekonomické krize za jedno z nejlepších období novodobé české historie. Vážíme si aktivit
všech, kteří před dvaceti lety přispěli k pádu totalitního režimu a všech, kteří pozitivně ovlivnili a ovlivňovali vývoj českého státu v dalších letech.
ODS cítí odpovědnost za další politický vývoj v České republice. Uvědomuje si, že jako nejsilnější pravicová strana
je po dvaceti letech nejviditelnější a možná i jedinou hrází proti návratu komunistů k moci, proti nebezpečným
populistickým slibům levice, proti neodpovědné správě
státu a dalšímu zadlužování, proti omezování svobody
jednotlivců a proti zužování prostoru pro rozmanité občanské aktivity.
1.2. Oceňuje spolupráci ODS s občanským sdružením Mladí
konzervativci a doporučuje ji nadále rozvíjet.
1.3. vyslovuje poděkování RNDr. Petru Duchoňovi,
doc. RNDr. Nině Škottové, CSc., a Doc. MUDr. Jaroslavu
Zvěřinovi, CSc., za jejich kvalitní práci v Evropském parlamentu.
1.4. Děkuje voličům ODS za podporu a všem členům ODS za
kvalitně odvedenou práci při volební kampani a volbách do
Evropského parlamentu.
1.5. Je zavázán Konfederaci politických vězňů za její stálou
podporu politice ODS. Kongres ODS vyzývá všechny členy
ODS, zvláště pak poslance a senátory, aby se, zejména
legislativní cestou, trvale zasazovali odstraňování křivd
komunistického režimu a nedopustili jeho návrat v jakékoliv podobě.
8
20. kongres ODS:
2.1. Považuje ideový koncept Vize 2020 za základní strategický materiál pro vnitrostranickou diskusi o programových
prioritách ODS. Ukládá předsedovi, grémiu a VR ODS:
1) Projednat dokument s členskou základnou. Výstupy
z diskuse budou předmětem jednání a dopracování VR ODS.
2) Zpracovat programové teze pro volební období
2010–2014 navazující na dokument Vize 2020 ukládá
předsedovi ODS svolat do konce února 2010 ideovou konferenci s programem Vize 2020 a programové teze pro volební období 2010–2014.
2.2. Ukládá VR ODS potvrdit kandidátní listiny sestavené
pro předčasné volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu
ČR i pro volby v řádném termínu. Výjimku může udělit VR
ODS na základě návrhu regionálního sněmu.
2.3. Ukládá VR ODS, aby do konce února 2010 pro nominaci delegátů na Kongres ODS v roce 2010 stanovila klíč, který
by zohlednil počet hlasů získaných pro ODS v jednotlivých oblastech ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.
2.4. Ukládá vedení ODS zařadit do volebního programu
tuto prioritu: reformu důchodového systému.
3 . K e v ro p s k é p o l i t i c e
20. kongres ODS:
3.1. Konstatuje, že vznikem frakce EKR (Evropští konzervativci a reformisté) v Evropském parlamentu po volbách v červnu 2009 za aktivní účasti ODS bylo naplněno usnesení
17. kongresu z roku 2006. Kongres ODS souhlasí s aktivní
účastí ODS na dalších plánovaných krocích, kterými jsou:
1) založení celoevropské aliance politických stran, vycházejících z principů EKR,
2) založení evropské nadace, určené k propagaci principů EKR.
Uvnitř těchto Listů
naleznete vložený leták určený
pro Vaše stranické schránky.
Je oboustranný, takže ho
v případě zájmu lze umístit
na výšku i na šířku.
Vážení členové ODS,
chci, abyste věděli, co nás vedlo k rozhodnutí umožnit přijetí státního rozpočtu na příští rok. Rozhodnutí, které pro nás vůbec nebylo snadné. Protože
změny, které v rozpočtu provedla levicová většina ve Sněmovně, jsou dalším
porušením politických dohod, povedou k většímu zadlužování a poškodí
Českou republiku. Ale jen díky našemu odpovědnému rozhodnutí jsme se vyhnuli daleko horší katastrofě, kterou by znamenalo rozpočtové provizorium.
Neschválení rozpočtu by ohrozilo financování evropských projektů. Kvůli
provizóriu by senioři dostali jen část svých důchodů. Vzniklá krize by ještě
více poškodila českou ekonomiku a zhoršila naši pozici na trzích. Přesto byli Paroubek a spol. ochotni toto vše riskovat a prosazovat své destruktivní pozměňovací návrhy, i když věděli, že pak nebudou mít dost hlasů pro přijetí rozpočtu jako celku. My nejsme stejní. Jednali jsme odpovědně, a tak jako
mnohokrát v minulosti jsme pomohli vyřešit problém, který jsme nezavinili.
Ostudný průběh schvalování státního rozpočtu opět potvrdil, že většinu ve
Sněmovně mají populisté bez jakékoli odpovědnosti. Socialisté, komunisté,
lidovci a pár nezařazených poslanců kvůli svým momentálním zájmům obětovali budoucnost nás všech. Navíc svým politikařením dostali zemi na pokraj
rozpočtového provizoria, které by na občany dopadlo bezprostředně a ještě
tvrději. Za této situace jsme se my, jako jediná odpovědná síla, rozhodli zvolit menší zlo a proti svým politickým zájmům jsme umožnili přijetí rozpočtu.
Změny v rozpočtu nejsou ničím jiným, než velice drahou předvolební kampaní socialistů za peníze daňových poplatníků. Za peníze, které budou muset
splácet naše děti. Tyto změny zvýší deficit rozpočtu nad hranici, která je únosná a ke které se zavázala vláda Jana Fischera. Tyto změny znamenají, že „většina neodpovědných“ se rozhodla zhoršit už tak hlubokou krizi veřejných
financí. Tyto změny znamenají, že místo abychom vytvářeli předpoklady pro
příští růst, budeme znovu projídat svou budoucnost. Tyto změny znamenají,
že Jiří Paroubek opět porušil slovo a poškodil Českou republiku.
Všichni, kteří pomohli prosadit proti vůli vlády změny rozpočtu, fatálním
způsobem selhali. Selhala také TOP 09, která se ráda pasuje do role nejzásadovějšího obhájce odpovědné pravicové politiky. Nejprve se Miroslav Kalousek pokusil zneužít situace a prosadit vlastní populistický návrh zvyšující zadlužení. A nakonec poslanci TOP 09 alibisticky hlasovali proti rozpočtu. Čímž
dali jasně najevo, že jejich stranické zájmy jsou pro ně přednější, než zájmy
občanů. Cynicky kalkulovali s tím, že za to neponesou před veřejností následky, protože ODS jako velká a odpovědná síla umožní schválení rozpočtu.
Potvrdilo se, co my přece dávno víme: že ODS je tou jedinou skutečně odpovědnou, skutečně vedoucí pravicovou silou.
My jsme jako jediní dodrželi všechny dohody. My jsme jako jediní konzistentně hájili zájmy všech občanů proti demagogii, populismu a sobecké
politické vychytralosti. My jediní se před svými voliči nemáme za co stydět. To
je můj vzkaz pro Vás.
Chápu, že můžete právem cítit zklamání a zlost, že ODS opět platí politickou cenu za populismus a neodpovědnost jiných. Že můžete právem cítit
frustraci, protože se nám nepodařilo zabránit zmrzačení rozpočtu a udržet
alespoň onen krvavý kompromis, kterým byl Janotův balíček. Ani já nad
situací nijak nejásám. Ale my jsme vždy uměli v obtížných situacích volit to, co
bylo pro zemi v dané chvíli nejlepší, nebo aspoň nejméně špatné. I když nám
třeba náš vlastní politický zájem radil udělat něco jiného. To je náš vklad,
naše jasná přednost, naše přidaná hodnota pro občany. To musíme v nadcházející volební kampani umět využít. Využijme toho, že jsme ODS. Že jsme
stranou Odpovědnou, Dospělou, Solidní.
Hodně síly do volebního roku!
10. 12. 2009
Mirek Topolánek
EKONOMIKA
Je krize u konce? A jak vlastně začala?
David Havlíček
Konec dubajského zázraku?
Ř
10
ada analytiků i novinářů vyhlíží konec současné krize. Prognózy světových i národních institucí se ve většině případů
stále zlepšují. Prakticky všechny postižené ekonomiky se již vymanily z recese. Firmám rostou objednávky a lidé
nešetří tolik, jako se čekalo. Rostoucí
optimismus společností i občanů potvrzují konjunkturální průzkumy. Je tedy čas otevírat šampaňské?
Ač si to nechceme připustit, hybnou
silou ekonomiky jsou očekávání. Pokud jsou negativní, lidé neutrácí, firmy
nemají odbyt, propouští se, roste nezaměstnanost, tím ještě více klesá spotřeba atd. U malých otevřených ekonomik je jediným specifikem to, že
nesledují spotřebu ve vlastní zemi, ale
ve státech, kam vyváží. Z tohoto hlediska by se tedy měl každý snažit povzbuzovat pozitivní očekávání lidí.
Zkušenost (včetně současné krize)
nás ale učí být raději opatrní ve svých
odhadech. Proto bychom si měli všímat i rizik předpovídaného vývoje.
V tomto případě existují pro znovuoživení globální ekonomiky rizika tři.
Tím prvním jsou vládní stimuly, které v příštím nebo přespříštím roce
odezní. Pokud se tedy vymanily ekonomiky z recese jen díky nim, tak hrozí, že bez nich se opět propadnou. Pak
bude mít ekonomický vývoj tvar pís-
mene W. Druhým rizikem je rozšíření
nové paniky na finančních trzích. Jak
reálné toto riziko je, ukázal nedávný
příklad z Dubaje. Posledním rizikem je
pak spuštění nové finanční krize prostřednictvím růstu podílu nových nekvalitních úvěrů.
JAK SE TAKÉ PROJEVUJE KRIZE
Spotřeba antidepresiv v ČR
(počet balení)
1. čtvrtletí 2008: 1.200.231
2. čtvrtletí 2009: 1.323.812
(nárůst o více než 10 %)
Zdroj: Státní ústav pro kontrolu léčiv
Jak to všechno začalo?
Vyhlížením konce krize se ale tak
trochu zapomíná na to, jak to vlastně
všechno začalo. Každý si vybaví prasknutí nemovitostní bubliny na americkém trhu. Ale skutečně to spustilo finanční krizi? Realita je samozřejmě
vždy barvitější.
Předně nemovitostní bublina by se
nenafoukla (nebo alespoň ne natolik),
kdyby administrativa amerického prezidenta Billa Clintona nenastartovala
programy na podporu vlastnictví bydlení. Banky tak byly podporovány poskytovat hypotéky i těm, kteří na to
reálně neměli. Objevily se tak produkty, o kterých si v Česku můžeme nechat jen zdát. Banky se státní politice
přizpůsobily a začaly nabízet řadu
produktů s odloženými splátkami pro
nízkopříjmové občany (tzv. subprime
hypotéky).
Někteří ekonomové vidí za současnou krizí také nízké úrokové sazby,
které nastavil na začátku milénia po
prasknutí internetové bubliny americký systém centrálních bank Fed. Ač
jde o soukromou instituci (!), tak
prakticky vykonává hospodářskou politiku vlády.
Nejméně pak zaznívají hlasy ekonomů, kteří se dívají ještě více do minulosti, konkrétně do 80. let minulého
století. V té době totiž vznikla tzv. cookova konstanta, která zavedla kapitálový požadavek na banky. Chvályhodný záměr zajistit vyšší finanční
stabilitu vedl vlivem ztráty konkurenceschopnosti (banky mohly využívat
menšího pákového efektu) k masivní
vlně bankovních fúzí a akvizic.
Ve Spojených státech amerických
tak zůstala po tomto procesu pouhá
třetina bank. Logickým důsledkem byly větší banky, jejichž pád (by) znamenal systematické riziko pro celý finanční sektor (byly tzv. too-big-to-fail).
Na druhou stranu kritici příliš tvrdé
regulace často uznávají, že za krizi
může paradoxně nedostatek regulace
v jiných oblastech. Nejčastěji se mluví
o pomalé reakci regulatorních orgánů
na prudký nástup derivátů, které
umožnily bankám vyvádět ze svých bilancí aktiva.
Zmiňují se také ratingové agentury,
které zažily prudký rozmach od konce
80. let, kdy na trh začaly vstupovat
tzv. prašivé dluhopisy (později přejmenované na „vysoce-výnosné“). Prakticky oligopolní struktura ratingových
agentur, které jsou navíc ve střetu zájmů (platí je ten, koho mají hodnotit),
byly také mimo dohled odpovědných
institucí.
Příčin současné krize tedy může být
celá řada. Důležité je, abychom je nezapomněli zkoumat a snažili se jich
pro příště vyvarovat. Protože ten, kdo
nezná svou minulost, je odsouzen ji
opakovat.
autor je pracovník
analytické sekce ODS
ZAHRANIČÍ
Afghánistán: Čí je to válka?
Jakub Kajzler
P
rezident Spojených států amerických Barack Obama oznámil
1. prosince na vojenské škole ve
West Pointu navýšení amerických vojenských jednotek působících v operaci ISAF v Afghánistánu
o cca 30 tisíc mužů v následujících
6–7 měsících. Z tohoto dlouho očekávaného projevu je jasné, že pozornost
USA se definitivně přesunuje z Iráku
směrem k Afghánistánu.
Spojené státy se pokouší aplikovat
stejný recept, který pomohl dostat Irák
z nejhoršího – masivní navýšení počtu
vojáků. V současné době působí v Afghánistánu cca 67 tisíc mužů v operaci
ISAF pod vedením NATO s mandátem
Rady bezpečnosti OSN. Právě mandát
Rady bezpečnosti OSN je hlavním atributem odlišujícím válku v Afghánistánu
od války v Iráku. Aby mohla být bezpečnostní situace zlepšena a nastolen
relativní klid, je nutné, aby se i evropské
státy NATO na tomto vojenském navýšení podílely. Na počtu 7 tisíc osob se
shodli ministři zahraničních věcí členských států začátkem prosince na
schůzce v Bruselu. Vyslání posil zatím
oznámila Velká Británie (kde na afghánské otázce panuje relativní shoda mezi
labouristy i konzervativci), Polsko, Slovensko, Gruzie a pravděpodobně i Itálie.
Tyto země chápou, že o jejich bezpečnost se nebojuje ve vojenských újezdech, ale právě v Afghánistánu.
Afghánská hrozba
Na jaké jiné vojenské misi by se měla
politická scéna shodnout než na takové,
která má mandát Rady bezpečnosti
OSN a působí pod hlavičkou NATO? Neúspěch této mise by měl několik negativních dopadů. Definitivně by se potvrdila neakceschopnost a zkostnatělost
Severoatlantické aliance, jejíž smysl po
skončení studené války je mnohými neustále zpochybňován. Nesmíme rovněž
zapomínat, že Afghánistán patří mezi
největší producenty opia na světě, jehož pěstování je pro afghánské obyvatele jedním z nejdostupnějších způsobů
obživy. Dokud nebudou mít Afghánci
možnost jiného způsobu výdělku, bude
drogami z této země zaplavována nejenom Asie, ale i Evropa či Amerika. Pení-
ze získané jejich pašováním a prodejem jsou navíc největším zdrojem financování terorismu a organizovaného zločinu.
Zhroucený Afghánistán by byl dokonalým úkrytem a tréninkovým centrem
teroristů z celého světa. To není pouze
abstraktní strašení – již nejednou jsme
viděli důsledky takovéto situace. 11. září 2001 by nám mělo stále připomínat,
proč je třeba usilovat o stabilizaci nefunkčních států. Zlepšení životní situace
30 miliónů obyvatel tohoto těžce zkoušeného státu lze dosáhnout pouze ve
spolupráci s nimi. Jejich zanecháním
napospas Talibanu a Al-Kajdě bychom
udělali tu největší chybu.
Zničit Taliban a Al-Kajdu
Součástí Obamova projevu byl i hrubý
nástin stahování vojenských jednotek
z této země. Dodatečné jednotky
by měly v oblasti působit po dobu
18 měsíců a následně by měly být postupně přesunovány domů. Za tuto dobu
by mělo dojít k vybudování a vycvičení
samostatné afghánské armády a stabilizaci situace. Afghánské bezpečnostní
složky v současné době tvoří 90 tisíc vojáků a asi 93 tisíc policistů. Jejich absolutní počty však neodpovídají faktické bojeschopnosti či schopnosti chránit civilní
obyvatelstvo. Mnoho členů těchto složek je negramotných a neschopných
ovládat složitější zbraně a systémy. Například v Iráku je nyní v bezpečnostních
složkách asi 600 tisíc osob.
Kvalitní výcvik těchto jednotek a zajištění dostatečného vybavení by mělo
být jednou z priorit spojeneckých sil
v následujících měsících a letech. Další
prioritou musí být snižování korupce,
budování infrastruktury, rozvoj školství
a celkové oživení ekonomiky. Nelze oddělovat složku vojenskou od složky civilní. Český rekonstrukční tým, který začal působit za vlády ODS v provincii
Logár, je zdárným příkladem úspěšného
propojení civilních a vojenských sil. Po
zlepšení bezpečnostní situace v zemi
dojde bezpochyby k rozvoji činnosti neziskových organizací. Klíčem k úspěchu
je však bezpečnost.
Celkovým cílem mise proto musí být
nejenom eliminace Talibanu a Al-Kajdy,
ale hlavně vybudování funkčního státu,
který bude schopen zajistit bezpečnost
a prosazování práva pro své obyvatele.
Pouze tehdy můžeme operaci označit
za splněnou.
Česká republika by měla své členství
v Severoatlantické alianci jasně podpořit. Byla to právě sociální demokracie,
která nás během svých světlých chvil do
NATO dostala, měla by tudíž najít odvahu i dnes a opět se ke spojeneckým závazkům a snaze o zajištění mezinárodní
bezpečnosti přihlásit. Po loňské ostudné
blamáži a snaze ČSSD vyměnit bezpečnost obyvatel ČR za třicetikorunový poplatek u lékaře máme možnost získat
alespoň část ztraceného mezinárodního kreditu zpět. Vojenský vývoj zvrátit
nemůžeme, jistá forma podpory by však
měla být samozřejmostí. Vysláním stovky vojáků do Afghánistánu deklarujeme zájem na naší spolupráci s partnery
v Alianci.
70 procent členů sociální demokracie se dle Jiřího Paroubka ve vnitrostranické anketě vyslovilo proti plnění
závazků k NATO. Dodá tedy ČSSD alespoň 30 procent hlasů, kterými disponuje v Poslanecké sněmovně?
autor je pracovník
zahraniční sekce ODS
11
NAŠI POLITICI V CIVILU
Výchova k morálce a vlastenectví
12
Vzhledem k tomu, že vánoční
vydání Listů si zaslouží slavnostní
a klidně i trochu sentimentální
punc, zahájili jsme rozhovor s předsedou Senátu Přemyslem Sobotkou
právě tématikou Vánoc. Vzpomínky
na Štědrý večer, jak se odehrával
v době jeho dětství, působí idylicky,
nicméně další cesty osudu mu rozhodně nepřisoudily život poklidný
a snadný, ale jak se říká, špatný život to nebyl.
kariéru zlikvidoval hned po roce 1948.
„Oba přišli o svoji původní práci, takže
celá rodina měla poměrně hluboko do
kapsy. Ale o Vánocích jsme vždycky
s bráchou dostali vysněné dárky, které
navíc prohlubovaly rodinné tradice. Vesměs se totiž jednalo o sportovní ‚náčiní‘:
sjezdové lyže, běžky, tenisová raketa...
Rodiče nás ke sportu vždycky vedli, táta
se dokonce aktivně účastnil v roce 1936
olympijských her v Berlíně,“ vzpomíná
Přemysl Sobotka.
U Sobotků se svátky, zejména ty vánoční, velmi uctívaly. I když ortodoxního
asketu by možná zarazilo, že kromě jiného předseda Senátu vyzdvihuje to, že
během těšení se na rozsvícení stromku
směli s bratrem až do konečné přípravy
štědrovečerního stolu výjimečně hrát libovolně dlouho karty.
Dlužno podotknout, že oba rodiče
byli velcí sokolové a vlastenci, takže s nimi komunistický režim od počátku nezacházel právě v rukavičkách a jejich
Od dětství mě fascinoval
strýcův bílý plášť
Otec byl středoškolský profesor. Podle Přemysla Sobotky nebyl tehdy jediný,
kdo svoji práci dělal tak, jak bychom si
dneska přáli pro své děti nebo vnuky.
„Znal jsem jeho přístup a poznal i podobné kantory. Znali svůj obor a zároveň uměli vychovávat studenty v tom
pravém slova smyslu – mimo jiné
i k morálce, vlastenectví, úctě k naší
hymně a vlajce. Po roce 1948 měl zákaz
učit déle než 6 měsíců na jedné škole.
Komunisté měli strach, že kamkoli se
vrtne, mohl by založit novou buňku Sokola nebo nějak jinak vést odboj proti
režimu,“ vzpomíná na svého otce současný předseda Senátu.
Matka byla úřednice a dopadla stejně: komunisté se její odvahy a otevřeného protitotalitního přesvědčení báli,
takže o další kariéře, natož o kariéře pro
své děti, si mohla nechat leda tak zdát.
Přesto se ve výsledku na Přemka štěstí
kupodivu usmálo, i když okolnosti nebyly právě standardní: Dostal se na
střední školu, v což se vzhledem k jeho
kádrovému posudku původně dalo
doufat jen stěží. „Na gymnázium přijímali 120 dětí, já jsem si vysloužil symbolicky pořadové číslo 121. Ale někdo
pak na poslední chvíli vypadl, tak jsem
mohl nastoupit.“
Částečně opět i dílem předem nevyzpytatelných okolností se Přemyslu Sobotkovi podařilo v roce 1962 dostat na
medicínu, což byl jeho sen od raného
dětství. „Můj strýc byl primářem v Kolíně a mě ten bílý plášť odjakživa fascinoval. O ničem jiném jsem neuvažoval.
Udělal jsem přijímačky a teprve zpětně
se dozvěděl, že se při celkovém hodnocení dávají body navíc uchazečům ze
severních Čech. Takže jako Liberečák
jsem si tak vykompenzoval škraloupy
v kádrovém posudku. Navíc jsem kvůli
medicíně – i když jsem předtím nebyl nikdy v pionýru ani SSM – do svazu mládeže vstoupil, ale jen na 6 měsíců před
maturitou, byla to podmínka, protože jinak by mě nevzali a já bych o vytouženou medicínu přišel.“ Atmosféra 60. let
dávala naštěstí šanci dostudovat i nepionýrům a nesvazákům. „Že nechci mít
se svazáky nic společného bylo jasné.
Těžší pro mě bylo rozhodnutí, zda pokračovat s působením ve špičkovém volejbalu, nebo dostudovat. Rozhodl jsem
se pro studium.“
Od válečné chirurgie v srpnu
1968 k rentgenologii
Na chirurgické oddělení liberecké
nemocnice nastoupil Přemysl Sobotka
1. srpna 1968. Sotva se stačil takzvaně
rozkoukat, obsadily republiku sovětské
a další „spřátelené“ tanky. V Liberci za
sebou nechala okupační vojska devět
obětí na životech a desítky raněných. Ti
skončili právě v naší nemocnici. „Byla to
poslední kapka, která mě utvrdila v přesvědčení, že s komunisty nemá smysl se
pokoušet o žádný kompromis. Prosazovat ideologii pomocí tanků je samo
o sobě zvrácené,“ konstatuje Přemysl
Sobotka.
Na chirurgii se pak dlouho neohřál.
I když na oddělení pracovali povětšinou
stejně mladí a stejně orientovaní lékaři,
primář jim neustále „šlapal“ na paty.
Většina z nich proto odešla a etablovala
se v jiných lékařských oborech. „Mnozí
z nás se stali primáři a myslím, že se
nám už dávno přestalo po chirurgii
stýskat.“
Na rentgenologii ho v prvních okamžicích okouzlilo to, že dostal slíbený
vlastní psací stůl, což znamenalo pro začínajícího doktora pracovní blahobyt.
„Stolu jsem se dočkal, ale druhý slib, že
budu mít jeden den v týdnu volný na
další studium zůstal ve hvězdách.“
Rentgenologie se mu pak stala profesním posláním. „Podle mě je to stále
dost podceňovaný obor, ale myslím si,
že patří, podobně jako anesteziologie,
k pilířům moderní medicíny. Samozřej-
mě tím nemám na mysli podceňování
jakéhokoli odvětví, ale správná interpretace rentgenu a návrh diagnózy je
východiskem pro ostatní lékaře. Ti samozřejmě dokážou sami ze snímku
leccos vyčíst, ale nemusí například po-
MUDr. PŘEMYSL SOBOTKA
*18. května 1944 v Mladé Boleslavi.
Absolvoval Fakultu všeobecného
lékařství UK v Praze.
1968 – začal pracovat na chirurgickém oddělení liberecké nemocnice, odkud po dvou letech přestoupil na rentgenologii.
V období 1991–1998 zde byl primářem.
1990–1996 působil jako radní
města Liberce, zároveň byl členem vedení liberecké nemocnice.
1996 – poprvé zvolen senátorem,
místopředsedou Senátu.
Od roku 2004 – předsedou Senátu.
Člen ODS – od roku 1991.
Je podruhé ženatý, má dvě dospělé děti, jednoho syna vyženil
a tři vnoučata.
znat, že pod na pohled banální zlomeninou může bujet zhoubný nádor. Díky
invazivním metodám jsme také například dokázali zabránit některým chirurgickým zásahům včetně operací mozku.
Navíc dnes jsou k dispozici čím dál dokonalejší přístroje, a tak se význam oboru zvyšuje. Ale stále platí, že výsledky
musí číst odborník. Rozhodně jsem zůstal velkým fandou tohoto oboru.“
Fandou určitě, ale aktivně se medicíně přestal věnovat v roce 1998, kdy složil funkci primáře, protože politických
povinností přibývalo. „Jako doktor jsem
přísahal, že budu lidem pomáhat. Totéž
by měli dělat politici. A někdy je zjevné,
že skloubení náročné profese s politikou
by vedlo k tomu, že to lidem ve výsledku uškodí. To nechci,“ vysvětluje předseda horní parlamentní komory.
Od sametové revoluce
po dnešek
„17. listopadu se v Liberci o událostech na Národní třídě nevědělo skoro
nic. Nicméně na základě toho, co jsme
zjistili, jsme s kolegy hned o víkendu
svolali do nemocnice shromáždění
a v pondělí se někteří z nás zapojili do
činnosti Občanského fóra,“ popisuje
počátky svého politického působení Přemysl Sobotka. Záhy se stal městským
radním, posléze, hned se vznikem druhé parlamentní komory, senátorem
a místopředsedou Senátu.
„Zpočátku, po 17. listopadu 1989, to
bylo docela těžké, protože se vraceli bývalí reformní komunisté, kteří jednak
daleko lépe než my znali různé procedury, jednak měli tendence nás tlačit
znovu k nějakému socialismu s lidskou
tváří. Můj postoj byl jasný a naštěstí nás
byla většina, kteří jsme odolali,“ vzpomíná Přemysl Sobotka.
Jako předseda Senátu nemá času nazbyt, ale ve volných chvílích se snaží pomáhat s kultivováním libereckého domova a chalupy v Harrachově, která
patří manželce. „Ta tvrdí, že jsem občas
docela dobrá pracovní síla a občas taky
slušný sponzor. Ale jak můžu, věnuji volné chvíle spíš sportu.“ To znamená, že
vyjíždí hlavně na běžky a na sjezdovky,
prostě do hor. „Každopádně jakmile napadne sníh, není se mnou k vydržení.
K moři ať si manželka jezdí sama, to
mě neláká. I v létě mě víc lákají hory.
Neznám lepší pocit než zdolat horský vrchol a tam si s kamarády posedět a dát
si malého panáka nebo plechovkové pivo. Doufám, že budu mít dál dost sil,
abych si kromě práce mohl takové okamžiky – sportovní i požitkářské – ještě
nějakou dobu dovolit,“ přiznává Přemysl Sobotka.
–red–
NÁVŠTĚVA U STAROSTY
Slavkov nabízí víc než připomenutí
Napoleona a bitvy tří císařů
Slavkov u Brna znají jako dějiště
bitvy tří císařů už malí školáci, na
velkolepou podívanou připomínající tehdejší boje se sem každoročně
sjíždějí tisíce diváků. Ale nejen kvůli tomu se toto město stává čím dál
navštěvovanějším turisty a čím dál
příjemnějším pro život svých obyvatel. Zásluhy nelze upřít vedení města a místním podnikatelům.
O tom všem jsme si povídali se slavkovským starostou Ivanem Charvátem a poté s majitelem zdejší stavební firmy Janem Reichlem.
14
„Slavkov se začal velmi rychle rozvíjet
hned po roce 1989. Už tehdy se projevovala systematická snaha prezentovat
ho jako atraktivní historické a turistické
centrum. Což se podařilo, i když neusínáme na vavřínech – práce a úkolů je
stále až nad hlavu,“ konstatuje Ivan
Charvát.
V uplynulých letech byl známý slavkovský zámek vyhlášen národní kulturní
památkou a samotné centrum města
městskou památkovou zónou. A aby
toho nebylo dost, přilehlé slavkovské
bojiště je pro změnu krajinnou památkovou zónou. Je-li řeč o bojišti a každoročních ukázkách slavné bitvy se stovkami dobově vybavených „vojáků“
z různých klubů vojenské historie, starosta nasadí poněkud zoufalý výraz: „Je
kolem toho strašně organizačních povinností a nervů. Několik dnů předtím,
než to vypukne, tak nespím.“
Ale nejen samotné pořádání vzpomínkových bojových klání vyžaduje
v souvislosti s jeho historicko-kulturním
„poselstvím“ od vedení města značné
úsilí. „Abychom udrželi a naplňovali
patřičnou prestiž města, musíme neustále investovat do obnovy památek.
V uplynulém období se to týkalo oprav
statiky, fasád, loni jsme v rámci regio-
nálního operačního programu renovovali nádvoří zámku (92 % z dotací), navazovat bude podzámčí. Chystáme také
ojedinělou stálou expozici artefaktů
z napoleonské doby. Naší výhodou je,
že vedení Jihomoravského kraje považuje péči o slavkovské památky za jednu
ze svých priorit a poměrně štědře nám
poskytuje dotace.“ Je „nabíledni“, že
samotné památky a historie Slavkova
nabízejí i možnost různých jednorázových turisticky atraktivních akcí, například u příležitosti výročí narození Napoleona a podobně.
Nejen památkami je
Slavkov živ
Jak se zdá, Slavkov funguje i manažersky. Právě na to klade jeho starosta
důraz. „Jistě je to ovlivněno tím, že jsem
původní profesí ekonom. Rozhodně
jsem přesvědčen, že správa města se
příliš neliší od vedení firmy. Pokud má
NÁVŠTĚVA U PODNIKATELE
prosperovat, je ekonomické hledisko
na předním místě. Další podmínkou je
umět si stanovit priority a mít sílu je
prosazovat,“ říká Ivan Charvát. Ostatně
tímto heslem se řídil už v době, kdy
pracoval na finančním odboru městského úřadu. Zároveň se ale rozhodně
nespokojuje jen s rutinním chodem
radnice, která se stará nejen o šestitisícový Slavkov, ale i řadu přilehlých obcí,
což znamená celkem 20 tisíc obyvatel.
„Po každém politikovi by mělo něco
trvalého zůstat. O to usiluji a dařilo se
to i mým předchůdcům za ODS.“ Mimochodem, Slavkov je ojedinělá „pravicová bašta“ v rámci celého vyškovského okresu, kam spadá.
Prvním velkým úspěchem bylo už
v 90. letech vybudování městského
obchvatu, což pro řadu jiných měst
zůstává dodnes obtížným úkolem.
„Myslím, že to byl tehdy docela frajerský kousek, který navíc vedení města
získal důvěru a podporu obyvatel,“ míní slavkovský starosta.
Dalším úspěchem, na němž má sám
podíl, bylo vybudování golfového hřiště a hlavně jeho postupné rozšíření na
poměrně rozsáhlou oddechovou zónu. „Uznávám, že původně golfové
hřiště působilo poněkud snobsky. Každopádně lákalo turisty a okolní klientelu z takzvaných vyšších vrstev, takže
špatný záměr to určitě nebyl. Podstatné ale je, že dnes už tu stojí rozsáhlý
areál, který využívají zejména rodiny
s dětmi, školy…“
Za relativně aktuální přínos považuje
starosta také vznik vlastní kompostárny,
což je unikum v rámci celého okresu.
„Jsem rád, že se dlouhodobá koncepční práce ODS odráží na chodu
města. V roce 2006 jsme byli oceněni
2. místem v soutěži týkající se kvality
života, uznání jsme získali také jako
Město pro byznys, což je určitě povzbuzením pro místní podnikatele. Také co se týče hodnocení veřejné správy, nemáme se za co stydět,“ uzavírá
náš rozhovor Ivan Charvát.
–red–
IVAN CHARVÁT (43)
Starosta Slavkova,
předtím místostarosta.
Původní profese ekonom,
po roce 1989 pracoval 15 let
na finančním odboru
Městského úřadu.
…komunisté ničili smysl
pro poctivé řemeslo
Janu Reichlovi se daří už patnáct
let úspěšně vést svoji relativně
malou stavební firmu REISTAV navzdory nelítostnému konkurenčnímu boji, odolává i nepřehlédnutelným dopadům ekonomické krize,
byť to stojí menší i větší „šrámy“
v podobě poklesu zakázek… Hlavně ale nedá dopustit na poctivé
řemeslo.
„Jestli jste chtěli mluvit s rodilým
Slavkovákem, tak to já nejsem. Jsem
přistěhovalec, pocházím z Brna. Sem
mě přivedla manželka před patnácti
lety,“ varoval nás v úvodu rozhovoru
Jan Reichl. Nicméně jak se vzápětí
ukázalo, záhy získal ke Slavkovu
nadmíru vřelý vztah. „Je to příjemné
městečko, dá se tu najít vyžití kulturní
i sportovní. Máme tu velké koupaliště,
tenisové kurty, golfové hřiště…“
Stavařská rodinná tradice
Studium stavařiny považoval Jan
Reichl vzhledem k rodinné tradici
v podstatě za samozřejmost – v oboru
pracoval tatínek i dědeček. Jeho nynější firma REISTAV se zaměřuje na rekonstrukce i výstavbu bytů. Se zhruba deseti zaměstnanci působí v samotném
Slavkově, Brně, ale namanou se i smlouvy například v Praze, nedávná stavební
štace byla v Peci pod Sněžkou.
Celkově je na tom Jan Reichl podobně jako řada jiných podnikatelů –
nemůže si dovolit jít s cenami nahoru,
i když materiál podražil, musí si cenit
toho, když má dost zakázek, aby firma
překlenula současné neblahé období.
„Teď jsou to docela krušné roky, navíc
je u téhle profese vždycky nutné včas
shánět nějakou práci na zimu. Ale
když se člověk snaží a je schopen se
přizpůsobit požadavkům, tak se práce
vždycky najde,“ konstatuje.
„Pokles zájmu o stavební práce je
teď zjevný, hlavně v menších městech.
Klesají i prodeje bytů, navíc je teď pro
lidi obtížnější získat hypotéku. A u některých zakázek nás převálcují velké
firmy, které mají samy nouzi o práci. Ale i tak se dokážeme držet nad
vodou. Věřím, že je to i díky tomu, že
nabízíme seriózní jednání a snažíme
se klientům maximálně vyhovět,“ shrnuje momentální situaci Jan Reichl.
Postavení českých podnikatelů obecně ale nehodnotí příliš příznivě. I proto
se ostatně stal členem ODS. „Pojem
podnikatel má pro spoustu lidí a priori
negativní přídech. Nepřejí jim, myslí si,
že zkrátka umějí snadněji přijít k penězům. A nevidí už tu dřinu a nervy, které za tím většinou stojí.“
Vytratila se hrdost na dobře
odvedenou práci
S oblibou používá Jan Reichl pojem
„poctivé řemeslo“, na které nedá dopustit. Cení si každé manuální práce,
pokud jí dotyčný rozumí a „neflinká se“.
„Bohužel komunisté tuhle tradici
a úctu k řemeslníkům systematicky ničili. I třeba zedník může být ‚pan zedník‘. To platí o jakékoli profesi. Velcí
mistři bývali třeba dlaždiči. Teď je obtížné najít lidi, kteří odvádějí prvotřídní práci. Hodně se vytratilo to
správné povědomí i jistá hrdost na
vlastní umění. Tohle kouzlo bolševici zdevastovali.“ O to víc si cení přístupu vedení města, které rozvoji
podnikání přeje.
–red–
15
REPORTÁŽ
Americká nemocnice na kraji města
Eva Martínková
Evropa Obamovi tleská, mnozí
Američané kroutí hlavou
Amerika se chystá zavést systém
veřejného financování zdravotnictví. V těchto dnech bojuje Barack
Obama v horní komoře amerického
Kongresu o zákon, který by měl
zajistit pojištění 96 procentům
Američanů. Socialistická Evropa mu
tleská. Zřejmě i v USA vstoupí stát
na půdu dosud ovládanou výhradně soukromými pojišťovnami.
16
„Dívám se na tuto novinku velmi
skepticky,“ říká Dr. Robert Tonks, operatér ze San Diega. „Obávám se dlouhých
čekacích lhůt na operace a celkového
poklesu kvality péče, na níž jsou američtí občané zvyklí.“ Doktor Tonks odmítá
vžitou představu, že lidé bez pojištění
umírají
před
branami
nemocnice. „Naší povinností je ošetřit každého.
Kdo není pojištěn, musí potom úhradu
splácet. Ano, pojištění je poměrně drahé, ale nabídka pojišťoven je tak široká,
že si každý může vybrat, co je pro něj
přijatelné. Navíc většině lidí platí pojištění zaměstnavatel. Je to právě soukromé
pojištění, co umožňuje americkému
zdravotnictví špičkovou úroveň.“
Stačila jedna zákeřná oceánská vlna
a moje představy o idylické dovolené
u dcery v americkém San Diegu vzaly za
své. Ale nelituji. V okamžiku, kdy mnou
vodní živel práskl o tvrdý písek, začala
moje cesta za poznáváním amerického zdravotnictví. Diváky Pobřežní hlídky
a amerických seriálů z nemocničního prostředí mohu ujistit – fakt, funguje to! Jen
je to hodně drahé.
Záchranář mě objevil hned po několika metrech usilovného plazení směrem
k pláži. Mladý, pohledný, ale především
nesmírně milý. Při pohledu na mou nohu,
která nerespektovala přirozené úhly lidského těla, se sice trochu rozklepal, ale
dlahu zvládl a myslím, že jen díky němu
jsem se vyhnula poúrazovému šoku. Nevím, zda absolvoval kurz psychologie, nebo zda má většina Američanů empatii
pro bližního v nesnázích, ale než přijela
ambulance, dokázal mě ukonejšit a přesvědčit, že to bude určitě dobrý.
A bylo. Osádku záchranky tvořili dva
laskaví Hispánci. Změřili mi tlak, otírali
čelo, dávali led na nohu a zavolali dceři.
Sdělili mi, že mě vezou do vyhlášené kalifornské nemocnice Scripps Memorial
Hospital v La Jolle, kde se prý léčí i holywoodské hvězdy (později jsem se dozvěděla, že tyto hvězdy se zde skutečně léčí,
ale ze závislosti na drogách a alkoholu).
Bolest přehlušovaly obavy, že moje pojištění v tak nóbl nemocnici nebude dostačující. Měla jsem pouze obyčejné cestovní pojištění k osobnímu účtu České
spořitelny. Tušila jsem, že operace bude
náročná a o systému amerického zdravotnictví jsem nevěděla prakticky nic.
Děsila mě proto představa, jak hledáme
pokoutní zařízení, které by nemajetnému
cizinci „udělalo cenu“.
Ale již na Emergency jsem pochopila,
že moje obavy byly liché. Personálu na
příjmu stačila modrá kartička s mým jménem, zaštítěná Kooperativou. Lékaři se
o pojištění nezajímali vůbec, je zajímala
pouze moje noha. Píchli mi morfium,
takže následující kolotoč jsem vnímala
poněkud v mlze. Naštěstí se dostavila
dcera, která byla od té chvíle u každého
vyšetření – a že jich bylo! Třikrát jsem například musela podstoupit CT krku a plic,
než vyloučili, že nemám rakovinu štítné
žlázy. Jak to souvisí s přelámanou nohou,
nevím dodnes, možná kvůli narkóze.
V anamnéze jsem přiznala svých pět light
cigaret denně, v důsledku čehož se k lůž-
ku dostavil lékař – osvětář, který mi dal
přednášku o škodlivosti kouření.
Na rentgenu zjistili, že mám v lýtku
zlomené dvě kosti, z toho jednu na dvakrát. Ještě ten večer odeslali snímky sandiegskému specialistovi na tento druh
zlomenin, který slíbil, že se druhý den
dostaví a bude operovat.
Luxus – možná zbytečný
Noc jsem strávila v příjemném dvoulůžkovém pokoji s příslušenstvím a televizí. Nijak zvlášť jsem ten standard nedocenila, bylo mi mizerně a kvůli zítřejší
narkóze jsem nesměla ani pít. Sestřičky
mi proto trpělivě otíraly ústa vatičkou,
namočenou do jakési směsi, která mírnila pocit vyprahlosti. Každou hodinu měřily tlak a teplotu a v noci tiše přicházely
k lůžku zjistit, zda klidně spím.
„Starají se tu o tebe jako o Baracka
Obamu,“ konstatovala druhý den dcera.
Byla se mnou až do chvíle, než mi
anesteziolog píchl narkózu. Nepustili ji
pouze na operační sál, a to bylo jediné
omezení pro přítomnost příbuzných
a známých. Ačkoli dnes už mluví anglicky lépe než česky a všechny pokyny lékařů mi vysvětlila, před operací jsme musely použít oficiální tlumočnický servis po
telefonu. Mimochodem, v něm nás evidují ještě pod Československem. Takže
prostřednictvím slovensky hovořící slečny
jsem ujistila lékaře, že souhlasím se vším,
co se mnou budou provádět. Hovor je
zadokumentován a slouží jako prevence
žaloby, kdybych se kvůli jazykové bariéře
cítila nedostatečně informována.
Těsně před transportem na operační
sál stanul u mého lůžka kněz. Vyděsila
jsem se. Pak ale i moje bolestí a morfiem
omámená hlava pochopila, že se nejedná o poslední pomazání, nýbrž o dokonalý servis nemocnice. Duchovní mě vyzval k uklidňujícímu rozhovoru a zajímal
se, jakého jsem vyznání. Po pravdě jsem
řekla, že žádného. Zarmoutilo ho to.
Operace se zdařila, probudila jsem se
s tzv. zevní fixací, což je jakýsi svěrák,
zabudovaný do nohy zvenčí. Nějaké
šrouby zabudoval pan doktor i dovnitř.
Otrnulo mi a chtěla jsem pobyt v nemocnici zkrátit z důvodů finančních a také proto, abych nekomplikovala život
dceři, která měla odjet na důležitý semi-
nář do Los Angeles. Od sestřiček jsem
věděla, že brzké propuštění záleží na míře bolesti a schopnosti ukázat, že se dokážu pohybovat po jedné noze. Druhý
den po operaci jsem tedy tvrdila, že mě
nic nebolí a s tzv. chodítkem jsem prosvištěla nemocniční chodbou. Ihned po
této exhibici jsem byla propuštěna do domácího ošetření a do Los Angeles jsem
druhý den odjela s dcerou. Za 14 dnů
jsem se měla dostavit na kontrolu a dohodnout termín druhé operace, která byla podle mínění operatéra nezbytná.
Před propuštěním si setřička všimla, že
mi na rukách zůstaly náplasti od kanyl
a vpichů. Nedovolila mi je strhnout. Přinesla smotky vaty, které namáčela do
změkčující tekutiny a přikládala je k náplastem, které se pak sloupávaly zcela
bezbolestně. Přesto mě sestřička bedlivě
sledovala, zda sebou necukám. Snad
abych si nestěžovala.
Od sociální pracovnice jsem obdržela dlouhý seznam organizací, které se
v San Diegu zabývají domácí péčí. To pro
případ, kdyby se o mě neměl kdo starat.
Mým zážitkům z americké nemocnice
dominuje pocit, že pacient je vážený
klient. Na to stále ještě nejsme zvyklí. Já
mám například pocit, že zvoneček na
sestru se smí použít jen v ohrožení života.
Moje americká spolupacientka to viděla
jinak. Poté, co jsme dostaly snídani, zazvonila. Když se sestřičky ozvaly, pronesla
důrazně jediné slovo: Kečup!!! Nikoli,
prosím, kečup, nebo byla byste tak laskavá a sehnala mi kečup… Ne. Jednoduchý
INZERCE
rozkaz podřízeným. Když se do pěti minut kečup nedostavil, zazvonila znovu
a to jediné slovo formulovala ještě ostřeji. Z mluvítka jsem slyšela omluvné švitoření. Sestřičky totiž musely kontaktovat
cateringovou firmu, která jídlo pro
nemocnici zajišťuje. Do půl hodiny byl
kečup na místě. Ani se ho netkla.
Mimochodem, strava byla výborná, výběr ze dvou menu, kalorická hodnota
vypočítána každému pacientovi na míru
podle výšky a váhy. U jídelního lístku byla vyčíslena nutriční hodnota každé porce. Uniformy a úsměvy cateringových
zaměstnanců připomínaly číšníky v luxusních restauracích.
Zdravotnický personál, od lapiduchů
až po lékaře, se choval lidsky a přívětivě.
Když je člověku šoufl, jsou laskavost, žerty a povzbuzování neocenitelné. Přála
bych to každému, kdo jede na módní vlně kritiky falešných amerických úsměvů.
Fakt je, že mé nadšení poněkud vyprchalo, když začaly přicházet účty. Nejprve 1500 USD za sanitku, potom
1000 USD za rentgeny, své požadovala
i laboratoř... Zkrátím to. Když přišel
i účet za operaci a dvě přespání v nemocnici, dospěla jsem k částce 50 000
dolarů a k názoru, že kdo si v Americe
pojištění neplatí, je hazardér.
Na kontrole jsem panu doktorovi sdělila, že si druhou operaci dovolit nemohu,
protože bych zruinovala pojišťovnu. Varoval mě, že v našem systému „bezplatného“ zdravotnictví přijdu na řadu nejdřív za tři měsíce, a to už bude pozdě.
Trvala jsem na svém a odletěla domů.
V pražském Motole mi ošetřující lékař
sdělil, že druhá operace je zbytečná, protože to sroste samo. Uvěřila jsem mu
a zdá se, že měl pravdu. Názor amerického operatéra mohl být podepřen vidinou dalšího zisku, kdo ví.
Deprimující šok v Motole
Rychle jsem se vyrovnala s prostředím
na traumatologické ambulanci v motolské nemocnici, i s dlouhými hodinami
čekání. Dokonce i s tím, že zevní fixaci
mi nakonec vyrvali z nohy omylem bez
lokálního znecitlivění, ačkoli jsem před
tím musela podstoupit předoperační vyšetření. S čím se ale smířit nedovedu, je
chování personálu ke starým lidem na
oddělení. Na stařenky, blouznící po narkóze, sprostě řvali. Tykali jim. Vyhrožovali
přikurtováním. Celou noc jsem nešťastné spolupacientce dávala pít a otírala
čelo. Byla po operaci, neustále sténala.
Sestřičku jsem ani nezahlédla, „komunikaci“ obstarával nižší zdravotnický personál. Kdo často zvonil, tomu byl alarm
odpojen. Lapiduchové vypadali jako trestanci, mezi sebou se hádali, pacienty
naštěstí pouze ignorovali. Osmačtyřicet
hodin na oddělení traumatologie ve
fakultní nemocnici Motol, která získala
jako jedna z mála českých nemocnic jakýsi evropský certifikát, byl deprimující
zážitek. Chápu, chybí peníze...
Pane Obamo, moc Vás prosím, tudy
cesta nevede...
autorka je publicistka
TRADICE
Jak se měnily a vyvíjely vánoční zvyky
aneb jiný kraj, jiný mrav
Ladovská představa Vánoc v romanticky zasněžené krajině, půlnoční mše, jesličky, ozdobený stromeček a smažený kapr… To vše je
pro většinu z nás považováno za
zcela samozřejmé symboly a tradice. Jinou podobu Štědrého dne si
ani nedovedeme představit. Ve skutečnosti jsou mnohé tyto tradice
dosti „novodobé“ a leckdy ryze české. Nemusíme patřit k těm, kteří vyjíždějí strávit část zimy do exotických krajů, abychom tušili, že mezi
palmovými háji bychom stěží našli
jedličku nebo smrček a v přímořských krajích se nikdo nepídí po
kaprovi.
Prapůvod vánočních svátků se váže
k oslavám zimního slunovratu, který znaly i takzvaně primitivní národy na celém
světě už od pradávna. Křesťané Vánoce
přijali za své a spojili je s Kristovým narozením až ve čtvrtém století. Nicméně
i v křesťanských zemích si konkrétní zvyky zachovaly do značné míry některé prvky původního svérázu, nemluvě o podmínkách v rozmanitých koutech světa.
Kde se vzaly první betlémy,
dárky, stromky a kapři
18
Jesličky neboli betlémy připomínající
okolnosti Ježíšova příchodu na svět se
v mnohých zemích staly nedílnou součástí vánoční výzdoby. U jejich zrodu
stojí živé betlémy, v nichž účinkovali sku-
teční lidé, a které se rovněž objevují dodnes. Otcem tohoto zvyku je podle historických pramenů italský šlechtic Giovanni di Velita, který uspořádal první
živé jesličky v jeskyni o půlnoci 24. prosince 1223 pro Františka z Assisi. V Itálii
se pak stavění i zobrazování betlémů
postupně stalo rozšířeným zvykem, což
vyvrcholilo na přelomu 17. a 18. století.
U nás byl první betlém postaven pravděpodobně v roce 1560 v dominikánském kostele sv. Klimenta v Praze. Nejvíce se tato tradice v českých zemích
rozšířila rovněž až v 18. století.
Co se týče vánočního stromku, můžeme ho sice považovat za jeden ze symbolů Vánoc, ale je vcelku jasné, že ne
každá země oplývá jedličkami, borovicemi či smrčky. Nemluvě o tom, že zvyk
zdobení stromku má předchůdce v palmové ratolesti s 12 listy, kterou nosili domů Egypťané i Římané na oslavu slunovratu. Zdobení jehličnanů se začalo šířit
rovněž v rámci slavností zimního slunovratu na francouzsko-německém pomezí. Právě němečtí imigranti později tuto
tradici „transportovali“ do Spojených
států – paradoxně Anglie měla v tomto
ohledu zpoždění.
První, kdo na vánočním stromečku
použil svíčky, byl údajně Martin Luther,
kterého inspirovaly hvězdy na noční
obloze.
Zajímavé také je, jakým způsobem se
zdobení vánočního stromku šířilo v Čechách. Jako první ho podle historiků
a folkloristů rozsvítil v roce 1812 ve své
pražské vile tehdejší ředitel Stavovského
divadla. Během následujících čtyř desetiletí přijali obyvatelé Prahy i dalších
měst tento zvyk za svůj, ale venkov kupodivu ještě zhruba dvacet let ve většině vzdoroval.
O kaprovi by dnes málokdo soudil, že
původně byl používán výhradně jako ryba okrasná. K nám ho – bůhví jak – přivezl v 9. století z Asie františkánský mnich
jako dar svému převorovi. Díky péči mnichů se podařilo výskyt této ryby rozšířit,
nicméně na vánočním stole se začal objevovat až začátkem 19. století. Nejstarší
dochovaný recept z roku 1810 popisuje
přípravu kapra na černo. Jeho příprava
ovšem trvala tři dny, po které se kapr pekl ve sladké omáčce z rozinek, perníku,
ořechů a sladkého piva. Smaženého kapra tak, jak ho dnes považujeme za nejběžnější štědrovečerní pokrm, popsala až
M. D. Rettigová.
Příliš dlouhou historii za sebou nemá
ani předávání dárků. Ještě kolem poloviny 19. století dostávalo drobné pozornosti a přilepšení jen služebnictvo, čeleď, tuláci a žebráci. Lidé totiž věřili, že
za takto projevenou solidaritu budou
odměněni štěstím a zdravím. Až později se začali navzájem obdarovávat i blízcí a příbuzní.
I když vánoční pohlednice dnes masivně vytlačují sms a maily, stojí za zmínku, kdo byl zakladatelem vánočních blahopřání na dálku: První vánoční pohled
poslal údajně britský voják Dobson v roce 1844, jako první je i s předepsaným
přáním začal sériově vyrábět rovněž Angličan – John Calcott Horsley.
Oproti tomu zdobení obydlí jmelím
je prastaré – uplatňovali ho již staří Keltové. Věřili v jeho magické schopnosti,
ať co se týče léčivých účinků, tak posílení plodnosti nebo i ochrany před silami zla. Tytéž vlastnosti mu pak přisuzovali lidé snad všude, kde se tato
rostlina vyskytuje.
Rozšířený je krocan,
ale i mořské plody
Ve Velké Británii, která ovlivnila pojetí
svátku nejen v ostatních anglosaských
zemích, ale například i ve Francii, se
počátky oslavy Vánoc datují od roku 596,
kdy se na březích Anglie vylodila skupina
mnichů v čele se svatým Augustinem,
aby zde šířili křesťanství. Přesto je současné pojetí Vánoc spojeno s viktoriánskou érou.
Dárky roznáší na Štědrý den Father
Christmas povětšinou do připravených
punčoch a například povlaků od polštářů. Jejich rozbalování a vůbec hlavní vánoční oslavy se odehrávají až na Boží
hod. Nejslavnostnějšími okamžiky je polední hostina. Když se účastníci sejdou,
tak před zahájením samotného oběda
všichni rozlomí tzv. christmas crackers,
což jsou ve skutečnosti papírové ruličky
s drobným dárkem.
Polévka se vaří nejčastěji kuřecí, rybí
nebo želví, kterou v dnešní době nahrazuje spíše tzv. „falešná“ želví polévka
z telecí hlavy.
A co jiného jako hlavní chod než pečený krocan, pokud možno s kaštanovou
nebo ořechovou nádivkou, pečenými
brambory, zeleninou a omáčkou. Ale nevylučují se v řadě rodin ani další masové
a rybí pokrmy.
Co by ale asi mnozí Češi na britském
vánočním stole postrádali (kromě kapra
a bramborového salátu), je „naše“ klasické cukroví. Místo toho se podává puding
a další dezerty, obohacené často kandovaným ovocem. Pudink by měl během
přípravy pokud možno alespoň symbolicky zamíchat každý člen rodiny, aby se mu
splnilo nějaké přání. Často se do něj také
vhazují drobné mince pro štěstí.
Australané často tráví
Štědrý den na plážích
Pro Austrálii jakožto původně britskou
kolonii je typická většina obdobných tradic. Ale vzhledem k tomu, že se tu v prosinci teploty pohybují kolem třiceti stupňů, oslavy se odehrávají povětšinou venku
– na terasách, v zahradách i na plážích.
Vánoční menu je o poznání méně než
v Británii spojeno s neodmyslitelným krocanem. V mnohých domácnostech servírují jiné druhy drůbeže, mořské plody,
různé ryby, těstoviny, rozmanité saláty…
Ve Spojených státech rovněž převažují britské tradice, ale vzhledem
k multikulturální pestrosti si některé národnosti zachovávají tradice ze svých
původních vlastí.
Nadělovat dárky může Santa,
skřítek i Ježibaba
Jak známo, na rozdíl od britského království v USA nenaděluje Father Christmas ale Santa Claus. Méně se ví, že tato
postava vznikla v Holandsku jako symbol
mikulášské tradice, která tam je velmi silná. Mimo jiné proto, že holandsky Sint
Nicolas (zlidověle Sinterklass) je odnepaměti uznávaným patronem námořníků.
Snad jedinou ženskou postavou, která
rozdává vánoční dárky je italská La Befana. Navštěvuje ale lidská obydlí nikoli na
Štědrý den, ale až 6. ledna na Tři krále.
Původně byla prezentována jako ježibaba, ale postupně získala spíše podobu
dobrotivé babičky.
Na závěr a podpoření chuti ještě připomeňme obvyklé vánoční menu vyhlášených gurmánů – Francouzů. Skládá se
až z dvanácti chodů, mezi nimiž vesměs
nechybí kromě dobrého vína ústřice a jiné mořské plody, někde se podávají také
žabí stehýnka, dále klobásky, šunka, saláty, ovoce a sladkosti. V některých domácnostech je hlavním chodem krocan
s kaštanovou nebo lanýžovou pastou.
Specialitou je jako dezert (kromě sýrové
tabule) speciální výrobek zvaný vánoční
poleno. Je spojeno s tradicí, podle níž se
mělo na počátku svátků vložit do krbu
ohromné poleno, které by vydrželo hořet
po celé Vánoce.
–red–
19
VÝROČÍ
Pocta výjimečnému nadání Jiřího Trnky
Dnešní děti se možná lépe vyznají
v počítačových hrách a postavičkách
z oblasti science fiction. Ale z generací starších se těžko najde někdo,
kdo by si nevybavil film nebo alespoň pohádkovou ilustraci od Jiřího
Trnky. 30. prosince uplyne čtyřicet let
od jeho úmrtí, což je dostatečný
důvod k zamyšlení nad samotným
půvabem jeho tvorby, všestranností
a celosvětovým věhlasem. V oblasti
animovaného filmu se totiž dokázal
úspěšně postavit takové velmoci, jako jsou USA a jejich „disneyovkám“.
Odtud kdysi často citovaná přezdívka
„Walt Disney východu“.
20
„Celý svět tehdy zbožňoval Pepka námořníka, Disneyovo studio chrlilo další
a další animované filmy. Trnka do toho
vstoupil úplně jiným přístupem, vnesl do
tohoto typu snímků svoji svébytnou poetiku a výtvarnou náročnost. Ta je ostatně
typická pro celou jeho tvorbu,“ popisuje
zahraniční věhlas Jiřího Trnky Jana Potužáková, bývalá ředitelka Západočeské ga-
lerie. Zde se Trnkovu odkazu systematicky
věnovali a věnují i proto, že to byl plzeňský rodák.
Na jeho osud měl bezesporu značný
vliv „otec“ Spejbla a Hurvínka Josef Skupa, který byl na plzeňském reálném gymnáziu profesorem kreslení. Přizval Trnku
jako svého nadaného žáka ke spolupráci
s loutkovým divadlem, což vyneslo začínajícímu umělci již v sedmnácti letech
uznání na různých mezinárodních loutkových výstavách. Z podnětu Josefa
Skupy pak v roce 1929 přestoupil na
uměleckoprůmyslovou školu v Praze.
Spolupráce nicméně dál pokračovala,
Trnka například vytvořil pro Skupovo divadlo návrhy řady loutek. Ostatně i sám
krátce vedl vlastní loutkovou scénu s názvem Dřevěné divadlo.
Film, divadlo, ilustrace,
kostýmy…
Patřil zjevně k lidem, o kterých se říká,
že na co sáhnou, to se jim daří. Všestrannost jeho nadání nijak nerozmělnila
žádnou ze sfér, jimž se věnoval. „Mám
pocit, že do všeho se dokázal ponořit
naplno a zároveň s noblesní lehkostí. Co
se týče animovaného filmu to bylo nejmarkantnější díky jeho Studiu Bratři v triku, které se stalo symbolem nové vlny
v této oblasti. Třeba ale dodat, že nebyl
jediný – podobným směrem se ubírali
zlínští tvůrci z tehdejšího Filmového studia Gottwaldov. Za zmínku v souvislosti
s novou vlnou stojí přinejmenším také
Hermína Týrlová a Karel Zeman,“ shrnuje Jana Potužáková.
Paralelně s filmovou tvorbou a loutkovým divadlem se Trnka věnoval vlastní
malířské a ilustrátorské práci. K vrcholům patří mimo jiné příběhy Míši Kuličky,
Karafiátovi Broučci, Alenka v říši divů…
Mezi svými blízkými a přáteli byl znám
také tím, že dokázal malovat oběma rukama zároveň.
„Viděli jste ho někdy malovat? On
maluje levou a pravou současně. S tím
by mohl do cirkusu. Kdyby bylo nejhůř,
tak já budu dělat klauna a ty budeš
dělat rychlokreslíře, oběma rukama.
A budeme jezdit po Čechách a i na
Moravu nás pustěj’,“ nechal se kdysi
slyšet ve společném pořadu Jan Werich, který patřil k blízkým Trnkovým
přátelům. Kromě toho byli těsní sousedé na pražské Kampě. Werich je rovněž spojen s řadou Trnkových filmů –
společně s Vlastou Burianem propůjčil
hlas pohádce Dva mrazíci a zpracování
některých kapitol Haškova Dobrého
vojáka Švejka.
Z dalších filmů stojí za zmínku přinejmenším Bajaja, Fimfárum, Staré pověsti
české, které namluvily tehdejší herecké
hvězdy Růžena Nasková, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Václav Vydra a Karel Höger.
Trnka byl téměř u všech svých filmů režisérem, scénáristou a výtvarníkem.
Spolupracoval mimo jiné také s Národním divadlem, pro které připravoval scénografii a návrhy kostýmů. Nevyhýbal se
ani sochařským pokusům a grafice.
úspěch sklízelo na celém světě jeho
zpracování shakespearovského námětu
Sen noci svatojánské.
Trnkovy světové úspěchy nemohl přehlížet ani tehdejší československý režim,
takže ho rovněž obdařil řadou titulů,
byť se rozhodně nejednalo o umělce
budovatelského typu.
–red–
Detail vstupních dveří do Trnkova
domu na Kampě
Na padesát ocenění
v tuzemsku i v zahraničí
Celkový výčet cen, které za svůj nepříliš dlouhý život získal (zemřel po těžké nemoci ve věku padesáti sedmi let),
by se na toto místo vešel stěží. Například se stal nositelem Ceny H. Ch. Andersena, Melliésovy ceny za nejlepší animovaný film, na festivalu v Cannes
dostal hlavní cenu za film Zvířátka a Petrovští, na Mezinárodním festivalu animovaného filmu ve francouzském Annecy Zvláštní cenu poroty... Obrovský
21
VÝROČÍ
Ceaucescu jako vůdce, tyran a politik
Zatímco my jsme v listopadu slavili výročí sametového svržení komunistického režimu, rumunská revoluce si takové přízvisko těžko
může připsat. Demonstrace, které
předcházely pádu vlády prezidenta
Nicolae Ceaucesca, měly o poznání
dramatičtější průběh. Vyvrcholily
22. prosince, kdy se k protestujícím
připojila nejen do té doby nechvalně známá Securitate, ale i armáda.
Po neúspěšném pokusu uniknout ze
země soukromou helikoptérou proběhl krátký proces, v němž byl diktátor i jeho žena Elena obviněni
z genocidy a dalších zločinů. Rozsudkem bylo zastřelení popravčí četou. Ovšem kromě tvrdých stalinistických metod je zároveň Ceaucescu
zajímavou postavou vzhledem ke
svým postojům k Sovětskému svazu
a Západu.
22
K jeho radikálním postojům ho pravděpodobně do značné míry předurčilo prostředí, z něhož vyšel. Pocházel
z chudé zemědělské rodiny a už v jedenácti letech odešel jako učeň do Bukurešti, kde se protloukal dosti nuzně
mezi lidmi s podobným osudem. Už od
raného mládí se pak profiloval jako zatvrzelý komunista a antifašista – v roce
1932 se jako čtrnáctiletý přidal k tehdy
ilegální Komunistické straně Rumunska, kde se projevoval od počátku velmi
aktivně. Za to ho postupně postihlo od
vládnoucí nacionalistické a fašistické
Železné gardy opakované vězení, vyhnanství i pobyt v koncentračním táboře. A jeho hvězda komunistického
vůdce v odbojářských kruzích prudce
stoupala.
Když se po druhé světové válce Rumunsko ocitlo v sovětské sféře vlivu,
z pronásledovaných komunistů se stali
vládci. A Ceaucescova kariéra se vyvíjela rychlým tempem, prošel řadou funkcí politických i vládních. Prezidentem se
stal v roce 1974. Nicméně už předtím
jakožto komunistický boss měl prvořadý vliv na rumunskou vnitřní a zejména
zahraniční politiku.
Doma diktátor, zároveň
„trojský kůň Západu“?
Záhy po nástupu do prezidentské
funkce nastolil tvrdou diktaturu, která
přinesla pro většinu obyvatelstva at-
mosféru strachu a extrémní chudoby.
Zemi ovládl kult osobnosti stalinského
typu, který si vysloužil i samostatný název – ceaucismus. Paradoxně se na
druhou stranu i předtím úspěšně vymezoval vůči sovětským tlakům a dovolil si jim vzdorovat v míře, o jaké například Češi a Slováci nemohli ani snít.
Ještě než se stal prezidentem, tak v roce 1968 oficiálně odsoudil okupaci
Československa, spolupracoval s Josipem Titem, který obdobně odmítal
plně respektovat ruský vliv… Jako obzvlášť husarský kousek v tehdejší politické situaci lze označit jeho navázání
diplomatických styků se západním
Německem v roce 1967, rovněž veřejně odsoudil ruský vpád do Afghánistánu. Rumunsko bylo také jedinou
zemí východoevropského bloku, která odmítla bojkotovat olympijské hry
v Los Angeles v roce 1984.
Snažil se rozvíjet i další kontakty se
Západem, který je vesměs vítal jako
možnost proniknout do zemí sovětského bloku. Odtud Ceaucescovo
přízvisko „trojský kůň Západu“. Demokratické státy proto ochotně poskytovaly Rumunsku velkorysé půjčky, což
skončilo horentním státním dluhem ve
výši kolem deseti miliard dolarů. Prezident se ho snažil během 70. a 80. let
splácet, ovšem na úkor místního obyvatelstva, které bylo kromě jiného odsouzeno k přídělovému systému na potraviny, trpělo nedostatkem pohonných
hmot…
Narůstající nespokojenost se ve společnosti šířila o to víc, že sám Ceaucescu zároveň ostentativně prezentoval
své bohatství a megalomanství. Například kvůli výstavbě jeho „Paláce lidu“,
který patří k největším budovám na
světě, byly srovnány se zemí desítky
obytných domů, kostelů, synagog i architektonicky cenných vil. Tisíce lidí byly vystěhovány na periferie Bukurešti,
celý národ hladověl a v zimě zůstal bez
topení, zatímco vůdce si zadal obložení koupelny pravým zlatem. Zkrátka
živná půda pro narůstající odpor.
Situace se začala prezidentovi vymykat z rukou už roku 1987, kdy byl nucen vojensky potlačit protesty studentů
a dělníků. Výslednou revoluci pak spustilo povstání v Temešváru v prosinci
1989, k němuž se navzdory zásahům
Securitate a armády přidávaly masy lidí
z celé země. Předznamenáním konce
režimu bylo, když se na stranu demonstrantů začali přidávat právě představitelé Securitate a posléze i vojsko.
… odmítal diktát Moskvy
Ceaucescova pověst nelítostného diktátora je všeobecně známá. Vysvětlení dlouhodobého úspěchu jeho politiky už méně. Proto jsme položili několik otázek ohledně
této – naštěstí dnes už historické postavy -– Janu Kalousovi z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Jak lze vysvětlit, že Sovětský svaz Ceaucescovi toleroval
inklinaci k Západu, odsouzení okupace Československa
i vpádu ruských vojsk do Afghánistánu…?
Ceaucescův režim navazoval na předchozí éru Gheorgiu-Deje, který razil podobnou zahraniční politiku. Díky tomu se Rumunsko, na rozdíl od většiny jiných východoevropských zemí,
dokázalo obejít bez trvalé vojenské přítomnosti SSSR na svém
území. V rámci východního bloku totiž získalo jistou autonomii
podpořenou jednak surovinovými základnami na svém území,
což byla především ropa, jednak vřelými vztahy s komunistickou
Čínou. Navíc Ceaucescu nikdy nezpochybnil vedoucí roli komunistů ve společnosti ani jiná komunistická dogmata. Fakt je,
že současně prováděl vlastní nezávislou politiku ve vztahu k Západu a k jeho institucím, například vůči Mezinárodnímu měnovému fondu. Rumunští představitelé hájili své vlastní zájmy,
což i před veřejností prezentovali jako navazování na své rumunské dějiny a osobnosti. Odvážili se také jisté kritiky sovětských politických doktrín.
Neúčast Rumunska v okupaci ČSSR se nedá interpretovat
pouze jako zásadní nesouhlas s tehdejší linií Brežněvovy politiky, což bylo u nás interpretováno jako souhlas s Dubčekovou
politikou: Ceaucescu rozhodně nebyl příznivcem tak radikálních politických změn, jaké ve své době sledoval Dubček, ale
spíše odmítal mocenskopolitický diktát Moskvy. Šlo mu o vyjádření práva jednotlivého socialistického státu na vlastní
specifickou cestu. Přitom ale, opakuji, základní bolševické
doktríny nikdy nezpochybnil.
Jak Ceaucescovy postoje hodnotil Západ?
Vnímal ho rozporuplně. Na jedné straně si uvědomoval odvahu a schopnost Rumunska vytvořit si vlastní ekonomickou politiku, která spočívala v úsilí o maximální export surovin a zemědělských produktů mimo sovětskou sféru a v čerpání půjček ze
Západu. Za zmínku stojí, že se Ceaucescu vždy – bohužel i na
úkor vlastního obyvatelstva – snažil splácet dluhy podle harmonogramů. Což mu vlastně laicky řečeno zlámalo vaz.
Na druhé straně Západ nemohl nevidět jeho despotické sklony, porušování lidských práv a neostalinské metody vlády.
Pikantní byly také jeho návštěvy na Západě, kde vznášel
ohledně svého komfortu natolik nadstandardní požadavky, že se
nad nimi jeho hostitelé oprávněně pozastavovali.
Jak lze charakterizovat typ jeho diktatury, na čem byla
založena její zrůdnost?
Šlo o klasický kult osobnosti. Osvojil si pozici žijícího komunistického boha. Vlastní neotřesitelnost si zajistil také obsazováním rodinných příslušníků do důležitých pozic ve straně a ve
státě. Poslední stranický sjezd na podzim 1989 šokoval i přítomného sovětského vyslance. Ceaucescu totiž odmítal jakékoliv reformy, včetně Gorbačovovy přestavby.
Megalomanské projekty jsou smutným svědectvím jeho vlády.
Boření staré Bukurešti, uměle vytvářené a posléze nefunkční
zemědělské celky, lpění na těžkém průmyslu a nutnost zavedení přídělového systému – to vše přispělo k ožebračení rumunského obyvatelstva. Přičteme-li k tomu pohrdavý vztah k menšinám v Rumunsku a „obvyklou činnost“ tajné policie Securitate,
pak lze bez pochybností hovořit o despotické diktatuře.
–red–
23
HISTORIE MÍSTO KOMPASU
Československá stráž při sibiřském čtyřicetistupňovém mrazu u vlaku v Kurganu
Co také způsobila „bezvýznamná
bitka“ u Zborova?
Jindřich Marek
S
24
edí v pražských kavárnách, stresuje je jejich český původ a ve
své svazácky europanské euforii
a módním postmodernistickém
relativismu šťourají do českých dějin jako malé děcko šťourá klacíkem do psího lejna. Bitva u Zborova je pro ně například přeceňovaná „bezvýznamná
bitka“, Masarykovi legionáři zloději zlatého ruského pokladu a zrádci více než
kontroverzního admirála Kolčaka. Část
mladých českých historiků, intelektuálů
a novinářů je tak posedlá „bořením
mýtů“, že čile vytváří nové – respektive
přebírá staré mýty z dílen lidí, se kterými by si za normálních okolností asi ani
nepodali ruku. Ztrácejí tak často nejen
soudnost, ale také třeba vědomí, že jejich pradědové jako vojáci dosud neexistujícího státu v létě roku 1918 významně (a možná i zásadně) ovlivnili
výsledek 1. světové války…
Bezvýznamná bitka zrodila
demokratickou republiku
Dnes některými „bořiteli mýtů“ tak
zesměšňovaná bitva Československé
brigády u Zborova z 2. července 1917
měla samozřejmě větší význam politický než vojenský, ale za vojenský krach
generální ruské ofenzívy mohla především demoralizace a rozklad ruské
armády, což způsobila bolševická propaganda.
Zborovský úspěch, obratnost a bojového ducha 3 500 československých
dobrovolníků uznal naopak nejen velitel
ruských vojsk generál Brusilov, ale blahopřát k úspěchu jim nakonec přišel
i předseda ruské vlády Kerenskij, který
rázem změnil své dosavadní záporné
stanovisko k československému hnutí
a povolil konečně to nejdůležitější – masový nábor do československých jednotek v zajateckých táborech.
Zborovská bitva způsobila i to, že se
také ve Francii a Anglii začali dívat na
„československou kartu“ profesora Masaryka jako na kartu, s kterou by mělo
smysl hrát. Zborov se také stal historickým mezníkem českých dějin a pevným
podložím cesty, která povede za šestnáct měsíců až ke vzniku samostatného
demokratického Československa. Tento
fakt však během oné doby komplikovaly nejen armády císařského Německa
a strůjce potupného Brest-litevského míru s Německem, ale zároveň se, pokud
to šlo, snažily dodržovat Masarykem
proklamovanou neutralitu a snahu se
nevměšovat do ruských vnitřních záležitostí. Hlavním vojenským cílem byla válka proti Německu a Rakousku-Uhersku,
a tím i snaha dostat se na západní frontu, kde by bylo možné v boji pokračovat. Ruští komunisté však měli s českými
a slovenskými vojáky jiné záměry...
Chtěli v legiích zakořenit demagogii
svých agitátorů, kteří se snažili legionářské pluky rozvrátit. Když jim to příliš nevyšlo, čekali bolševici na vhodný okamžik k zásahu. Ten jim měla usnadnit
i smlouva z 26. března 1918 o přesunu
československého sboru do Vladivostoku, kdy si měly československé pluky
pro svůj přesun z Ruska ponechat jen
takřka symbolickou výzbroj. Zatímco
bolševici všemožně zdržovali a saboto-
Legionářský obrněný vlak „Orlík“
a Rakouska-Uherska, ale především nový fenomén na evropské politické scéně
– komunisté…
Když 7. listopadu 1917 provedl v Petrohradě ideologický fanatik Vladimír Iljič
Uljanov vulgo Lenin, ochotně císařským
Německem propašovaný do Ruska (!),
bolševický převrat, byly československé
legionářské pluky na Ukrajině. Zpočátku
legionáři chápali bolševiky jen jako jednu z forem rozkládajícího se Ruska.
Teprve časem zjistí, že jde o nebezpečný
mor, který je schopen nakazit jakoukoliv
část planety…
vali odjezd legionářských vlaků na východ, ochotně posílali desetitisíce německých a rakousko-uherských zajatců
domů, kde měli posílit armády centrálních mocností.
Časy se po zániku
Sovětského svazu
přece jenom trochu
mění. V listopadu
2009 byl například
odhalen v Nižním
Tagilu na Urale
pomník padlých
československých
legionářů.
Dne 14. května 1918 tak došlo na
nádraží v Čeljabinsku k incidentu, na
který bolševici netrpělivě čekali. Jeden
z odjíždějících maďarských zajatců hodil
kusem železa po jednom českém legionáři a zasáhl ho do hlavy. Vlak byl legionáři zastaven, viník vypátrán a skupinou
rozvášněných legionářů na místě zabit...
Této věci se na popud zbolševizovaného „internacionálního klubu zajatců“
ujaly sovětské orgány, které proti legionářům okamžitě zasáhly a začaly je zatýkat i s jejich parlamentáři, kteří chtěli
incident urovnat. To se sice nakonec podařilo, ale napětí mezi Čechoslováky
a bolševiky začalo gradovat. Další konflikt byl již jen otázkou krátkého času,
jak nasvědčovaly legionáři zachycené
bolševické depeše.
Dne 21. května 1918 například odeslal telegraficky náčelník sovětského
operativního oddělení Aralov pokyn lidového komisaře války Lva Trockého,
aby se českoslovenští legionáři organizovali v pracovní družstva a vstupovali
Komunisté – bratři lži
a zákeřnosti
Kromě hrstky zfanatizovaných odpadlíků, kteří z legií odešli za mámivou
chimérou komunismu, drtivá většina legionářů nepohlížela na bolševiky s přehnanými sympatiemi. Legie v bolševicích sice viděly viníky rozvratu Ruska
Jízdní hlídka 4. pluku v tajze u stanice Zimy s ochrannými závoji proti hmyzu
➤
25
HISTORIE MÍSTO KOMPASU
Odjezd vyzdobených legionářských vlaků z Ukrajiny na
východ začal na jaře 1918. Málokdo z legionářů tehdy mohl
tušit, že upravené vagóny (těplušky) se stanou jejich
domovem na celé dva roky!
26
do Rudé armády. Ještě jasnějším byl telegram, který byl odeslán z Moskvy následujícího dne 22. května pod číslem
702: „Vzhledem k neblahým případům
konfliktů mezi československými vlaky
a místní sovětskou vládou, přikazuje se
všem náčelníkům čsl. vlaků bez odmluvy odevzdat všechny zbraně bez výjimky
oficiálním představitelům místních Sovětů. Zaručení bezpečnosti Čechoslováků přechází na sovětské úřady sovětské
vlády. Na každého, kdo nevyplní tohoto
příkazu, bude se hledět jako na buřiče,
postaveného mimo zákon.“
Legionáři to však odmítli. Sověti se
do prostoru legionářských vlaků, roztroušených od Volhy přes Ural až k Vladivostoku, zatím snažili soustředit co
největší počet sil, ale zatím si netroufali
udeřit, jak to opakovaně kategoricky žádal Trocký. Proto byli zatím opět nasazeni rozkladní agitátoři z řad prvních čsl.
komunistů, kteří začali nyní i v českém
prostředí svoji historickou premiéru ďá-
belské alchymie lží, úskoků a zrad, kterými nakonec vyplní desítky let českých
dějin až do současnosti.
Hrdinové ze Zlatoústu
Ozbrojenému konfliktu Sovětů s legionáři se nakonec nedalo zabránit a na
jeho počátku stálo hrdinství legionářů
v uralském Zlatoústu. Zde 27. května
1918 nedočkaví bolševici v den velkého
vyjednávání s čs. legiemi v Penze přepadli od ostatních jednotek stovky kilometrů izolovaný štábní vlak 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi, ve kterém
bylo 363 mužů s pouhými 150 puškami
a trochou střeliva. Navíc šlo většinou
o neřadové vojáky – písaře, hudebníky,
ševce a krejčí...
Proti nim měli bolševici 340 pušek,
3 těžké kulomety a 1 polní dělo. Jeden
z kulometů umístili na mostě a hlavními silami z vysokého náspu a z malé
vzdálenosti začali „rudí“ ostřelovat legionářský vlak. Vzápětí však soudruzi
prožili šok. Legionáři vyskákali z jedoucího vlaku a ti, kteří zůstali beze zbraní
se jen s kamením a klacky v rukou vrhli na nepřítele!
Boj trval pouhých deset minut, potom byl šokovaný nepřítel zahnán, když
na bojišti zanechal 75 mrtvých, 87 raněných i těžké zbraně. Legionáři ztratili
celkem 21 mužů. Po boji jejich vlak odjel na stanici Tunduš, kde se legionáři
rozhodli vystoupit a pod vedením praporčíka Havla vyrazit přes uralské lesy
pěšky. Při přechodu přes rozvodněnou
řeku Ai pozbyli „bráškové“ většinu majetku; v řece zůstaly i dva kulomety dobyté při boji ve Zlatoústu. Po pěti dnech
vyčerpávajícího pochodu neznámým
terénem dorazili Havlovi muži konečně
1. června 1918 do městečka Miass, kde
se spojili s 238 muži 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad. Společně potom
při ofenzivní akci porazili v bitvě na Mochově hoře novou bolševickou přesilu!
Další bojové střetnutí čs. legií s bolševiky, zahájené zprvu dobrovolnickým
kádrem v celkovém počtu okolo 38 000
mužů, nabylo záhy charakter grandiózního tažení, kdy legionáři během tří
– Legionáři z 5. pluku odevzdávají podle dohody
koncem března roku 1918 zbraně bolševikům.
Ti ovšem platili svou nejoblíbenější měnou
– zradou…
měsíců ovládli střední Povolží, Ural
a 6000 km transsibiřské magistrály
prakticky až po Vladivostok!
V té době měl legionářský sbor v Rusku již přes 56 000 mužů a tvořilo jej
12 střeleckých pluků, 2 jezdecké pluky,
elitní úderný prapor, 3 dělostřelecké
pluky, 3 oddíly těžkého dělostřelectva,
vlastní letecký oddíl a různé podpůrné
jednotky služeb. Zároveň došlo na čas
k začlenění národních vojsk nacházejících se na Sibiři do rámce čs. legií.
Jednalo se především o tři prapory dobrovolnického sboru Rumunů z Transylvánie a Bukoviny, jugoslávský prapor
mjr. Blagotiče, menší lotyšské jednotky
a rusko-český dobrovolnický pluk,
zřízený v srpnu 1918. Legie zároveň
spolupracovaly i s polskou dobrovolnickou divizí.
Legionáři u Lipjag se zničeným pancéřovým autem bolševiků
Sami Rusové však proti bolševické epidemii byli ochotni dělat málo. Až když si
někteří z legionářů po návratu domů
Neschopnost Západu
vše rozhodla…
Na tento dnes stále více opomíjený,
avšak ohromující, vrchol české vojenské
historie bychom měli pohlížet i jako na
jeden z důležitých obratů ve vývoji
1. světové války, protože obsazení magistrály legiemi výrazně pomohlo dohodovým zemím na západní frontě, neboť se tím na východě země zastavil na
základě Brest-litevského míru vedle přísunu surovin i bolševiky podporovaný
návrat nejméně 250 000 německých
a rakousko-uherských zajatců z Ruska,
kteří koncem léta 1918 chyběli Ústředním mocnostem na frontě ve Francii
i Itálii...
Úspěchy legií měly značný ohlas
v Americe a v Evropě. Vedení dohodových mocností tehdy ovládla myšlenka
obnovení východní fronty proti centrálním mocnostem ve spolupráci s protibolševickými bělogvardějskými silami
včetně Čechoslováků.
Slibovaný příchod západních dohodových jednotek a jejich asijských spojenců za Ural se však neuskutečnil. Silná
japonská armáda zůstala jen okupantsky kořistit v ruské části Dálného východu, kde se zastavily i slabší kontingenty
americké a britské armády. Obdobně se
nedokázaly různé bělogvardějské skupiny sjednotit na společném protibolševickém postupu. Opuštění a vyčerpaní
českoslovenští legionáři se právem cítili
zrazeni a opuštěni. Chtěli proto domů
a místo toho slyšeli bohaté, vzdělané
i prosté Rusy úpěnlivě prosit:„Holoubci
siví, ochraňujte nás před bolševiky.“
Československé republiky. Ta teď od
svých vojáků požadovala, aby plnili závazky vůči Spojencům. Ti se potom postarali, aby se pobyt kvalitního sboru
v Rusku, zmítaném bolševickou expanzí,
prodloužil co nejdéle. Záhy bylo jasné,
že západní „spojenci“ s bojem proti
bolševismu jen koketují a že ruské protibolševické síly rovněž až příliš spoléhají na to, že za ně budou krvácet především českoslovenští legionáři. Ti se do
vlasti vrátili po moři až během roku
1920.
Post scriptum
Velitelem legionářů ze 4. pluku
„Prokopa Holého“ byl pouhý
poručík Jan Gajer. Padl v boji
s bolševiky 4. června 1918…
přečtou ruské klasiky či v divadle uvidí
třeba Čechovův Višňový sad, na leccos si z Ruska vzpomenou a mnohé
pochopí...
Legionáři chtěli proto po vzniku Československa zákonitě rychle domů, ale
stali se již z dobrovolníků regulérními
vojáky suverénní, ale malé a vzdálené,
Nepochybujme však o tom, že kdyby
například Maďaři, Řekové, Belgičané,
Portugalci či třeba Dánové měli ve své
národní historii naši legionářskou anabázi na Sibiři, byli by na ni dodnes tak
pyšní, že by je od toho ani v budoucnu
neodradil možný „eurokomisař pro likvidaci národních tradic a sterilní unifikaci evropských dějin“. Mějme to na
paměti a nestyďme se proto za legionáře jen proto, že by to teď mělo být „moderní“…
autor je historik a publicista
Legionáři umučení bolševiky v červnu 1918 v Barabinsku
27
ROZHOVOR
Kristian Kodet: Jen činy se počítají
Markéta Ševčíková
28
Kristian Kodet je bez nadsázky
nejviditelnějším a také mediálně
nejproslulejším českým výtvarníkem. Právě ona mediální proslulost ovšem vytvořila zvláštní
efekt: páně Kodetovu tvorbu
i tvář zná takřka každý a takřka
každý má díky tomu pocit, že jej
důvěrně zná, pročež si k němu automaticky přiřazuje adjektiva jako
extrovertní, aktivní, vtipný, komunikativní... Pokud ale s Kristianem
Kodetem strávíte delší čas, zjistíte,
že rozšifrovat, jaký je ve skutečnosti, není jednoduché. Kristian
Kodet je totiž plný protikladů – na
straně jedné zábavný a společenský excentrik, na straně druhé
jemný introvert, pro nějž jsou domov a rodina absolutní priority.
Člověk hluboce svázaný s rodnou
hroudou, zároveň ten, kdož prožil
velkou část života v emigraci. Malíř, jenž mohl pohodlně těžit ze
slavného jména i rodové umělecké
tradice, zároveň umělec, který se
tvrdošíjně snažil prosadit se nezávisle. Navzdory obtížné čitelnosti
je Kristian Kodet především muž,
který toho hodně dokázal. Proto
nepřekvapí, že velmi dobře zná
cenu úspěchu a jeho mottem je
věta: „Jen činy se počítají.“
Ve Spojených státech se vám podařilo úspěšně etablovat, přesto
jste se po revoluci vrátil zpět do
Čech – bylo to dobré rozhodnutí?
Mám tady nesmírně silné kořeny, ale
odešel jsem v době, kdy se zdejší situace pro mě stala neúnosnou. Od roku
1970 jsem zažíval léta, která byla svazující, bolestná a absolutně k ničemu,
přesto jsem o odchodu dlouho neuvažoval. Jenže pak přišla poslední kapka
– měl jsem velkou výstavu na Betlémském náměstí v Praze a přestože byla
velmi úspěšná, tehdejší Svaz výtvar-
ných umělců mi ji po týdnu zavřel.
A bylo mi doporučeno, abych si dal
na 5 let pokoj. Vzpomínám, že jsem
tehdy zcela konsternovaný přišel domů, seděla tam moje teta a prohlásila:
„Kristiáne, 5 let je ale strašně dlouhá
doba, za ten čas bys mohl v Americe
dostat občanství." Tato věta způsobila,
že jsem se ve vteřině rozhodl. Už tenkrát jsem ale odjížděl s vědomím, že
jakmile tady nastane lepší situace, vrátím se.
Vy jste koneckonců emigroval
dvakrát – ještě před Spojenými státy do Švýcarska. Proč jste se z první
emigrace vrátil?
Kvůli tátovi, já jsem měl odjakživa
k otci velmi silný vztah, takže jsem se
musel vrátit, přestože život ve Švýcarsku byl velmi pohodlný a krásný. Na
můj vkus to ale bylo až příliš učesané
a upřímně řečeno – ve Švýcarsku se
v porovnání se Spojenými státy absolutně nic neděje. Jíte čokoládu, pozorujete hory, kravičky, je to úžasné, poklidné, ale je to nuda. Já si ovšem na
Švýcarsko nechci stěžovat – měl jsem
tam spoustu výstav, navíc se mi povedlo prorazit i v reklamě... Ta země
mi dala velké příležitosti a já jsem jí za
to vděčen.
Proč jste si za cíl své druhé emigrace vybral právě Spojené státy?
Není pro výtvarníka příznivější
umělecké klima například v Itálii
nebo ve Francii?
Nemyslím, Spojené státy byly správná volba a udělal jsem to nejlepší, co
jsem mohl. Vezměte si jenom Manhattan, to je bod, kde se dějí neuvěřitelné věci, aukce, galerie, divadla,
sběratelé, kulturní život tam je nepředstavitelný… Křižovatka nejchytřejších a nejschopnějších lidí na světě.
V jakémkoliv oboru. Každý tam přichází s nesmírnou touhou něco dokázat, a to potom zákonitě přináší skvělé výsledky.
Přišel jste ale coby jeden z mnoha desítek umělců z východní Evropy, tudíž nepředpokládám, že
jste měl od začátku ustláno na růžích...
Zpočátku to bylo k zešílení a vůbec
se mi nedařilo, protože na malíře z vý-
chodní Evropy tam opravdu nikdo nečeká. Začátky byly skutečně krušné –
výstavní síně o mě neměly zájem, takže jsem ze zoufalství kradl vizitky
v různých galeriích a dotyčné sběratele jsem pak zval k sobě domů, aby se
podívali na obrazy, protože jsem neměl kde vystavovat... Tehdy jsme si na
dluh pronajali drahý byt v centru New
Yorku, který jsme se snažili přetvořit
na minigalerii – a najednou se to zlomilo a povedlo se mi prodat prvních
pár obrazů. Bylo to patrně proto, že
jsem se v malování nepoameričtil a pořád zůstával „neotesancem“ z Východu, což někteří sběratelé preferovali.
A mně to tehdy zachránilo život.
Byla právě ona „východoevropská neotesanost“ důvodem, proč
jeden z vašich obrazů zaujal tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana?
To byla neuvěřitelná náhoda. Bylo
to v době, kdy se mi podařilo dostat se
„z bytu“ do galerií a do jedné z nich
jednoho dne dorazili nákupčí z Bílého
domu. Vyfotili si pár obrazů a ty pak
ukázali prezidentu Reaganovi. A prezident Reagan si vybral můj obraz Freedom, na němž byl anděl, letící nespoutaně krajinou dál a výš... Reagan
to chtěl, Bílý dům to koupil a nastala
úplná mediální smršť, všude se o tom
psalo. V mém životě to byl velký průlom a dodneška na to rád vzpomínám.
Proto mi vadí, jak je to dnes v tuzemských médiích dezinterpretováno. Jedny noviny nedávno napsaly, že Reagan
neměl vkus a koupil to vlastně omylem, druhé noviny napsaly, že to koupil ze soucitu, aby zachránil živořícího
emigranta z Východu, ve třetích jsem
se zase dočetl, že to Bílý dům vlastně
nekoupil, že jsem jim to vnutil zadarmo, abych se zviditelnil… Já mám přitom dodneška schované veškeré účty
i smlouvy, takže mohu všechno doložit
– kdyby se mě na to někdo zeptal dřív,
než něco podobného napíše. Ta zášť,
s jakou byly výše zmiňované články napsány, to soustavné zpochybňování toho, co dělám, mě nesmírně mrzí.
A nerozumím tomu.
Možná jste si to trochu sám vykoledoval, těch angažmá na nejrůznějších společenských akcích
a večírcích bylo v jeden čas přespříliš a kvůli nim jste se možná sám
„přeřadil“ z kategorie umění do
kategorie mainstream...
Teď už si to uvědomuji, ale na začátku jsem byl motivován jedinou snahou: pomoci galeriím, které po mém
návratu z emigrace prodávaly moje
obrazy. Bylo mi jasné, že je nutné být
viděn na nejrůznějších společenských
akcích, protože jen tak se to dostane
do médií, a tím pádem i do povědomí
veřejnosti. V Americe je to standardní
postup, ovšem tady se to zcela obrátilo proti mně. Rozhodně si ale nechci
stěžovat – existuje tu prostě skupina lidí, kteří mne nesnášejí, ale i skupina
těch, kteří moje obrazy chtějí.
Jste jeden z mála umělců, který
i po návratu z emigrace zůstal
věrný pravici a nepřiklonil se k liberálnějšímu středovému politickému proudu. Vyjma hudebníka Ivana Krále jste snad jediný. Má to
nějakou konkrétní příčinu?
Vždy jsem byl na straně pravice,
protože jsem přesvědčen, že člověk
má být zodpovědný a má se snažit postarat sám o sebe. Spoléhat na to, že
se o vás postará stát, prostě není možné. Každý dospělý a průměrně inteligentní jedinec na západ od našich hranic ví, že si např. na stáří bude muset
předem vydělat, že jen na státní podporu spoléhat nelze. U nás je bohužel
ještě dost lidí, kteří jsou přesvědčeni,
že lze. Se státem vyměřenými důchody
či podporami ale pochopitelně nevyjdou, a to pak stačí jeden Jiří Paroubek, který jim naslibuje hory doly,
a oni uvěří. Stačí si vzpomenout, co
dokázaly 30korunové zdravotnické
poplatky udělat v krajských volbách…
Čím to, že řada lidí u nás v tomto
ohledu stále nedospěla?
Protože tady jsou lidé zhýčkaní, nejsou zvyklí tvořit si ideály a něco pro ně
udělat. Patrně uplynula příliš krátká doba na to, abychom se vzpamatovali
z vlivu a manýr někdejšího komunistického purkrabího. Dvacet let je zjevně
málo, možná to bude chtít let padesát.
Lidé tady žili v určitém režimu, kterému částečně poklonkovali a částečně věřili, stačí se podívat na archívní
záběry, kolik jich bylo ochotno chodit
do průvodů, mávat na tribuny a volat
„Ať žije Sovětský svaz!“ Ale ty jistoty,
které z toho plynuly, byly dané a neměnné, a to se z hlavy těžko dostává.
Co by podle vás našemu rychlejšímu „prozření“ nejvíc prospělo?
Asi větší pokora. A menší honba za
mamonem. Stejně každý dřív nebo
později přijde na to, že jsou mu peníze nanic, pokud ho permanentně něco bolí nebo pokud těžce onemocní.
V takových chvílích si uvědomíte, že
jediné, co má opravdu smysl, je čisté
svědomí. Moci klidně spát, podívat se
na sebe do zrcadla a být férový – to je
to nejzásadnější. Nechci být za kazatele, ale stačí se podívat na tuzemskou
politickou scénu. Většina těch, kdož
se na ní pohybují, si uvědomuje, že
jsou jako jepice a jejich prioritou je tím
pádem urvat za svůj krátký politický
život co nejvíc pro sebe. Jsou bez vizí,
bez noblesy a je jim jedno, jestli po
nich zůstane potopa.
To ale určitě není specifikum jen
naší politické scény, nedělám si iluze, že všichni američtí politici se
chovají jako hoši z Rychlých šípů...
To určitě ne, ale v Americe by si
většina politiků nedovolila ani třetinu
toho, co si dovolí někteří naši představitelé. Američané jsou mnohem
profesionálnější. Jsou dochvilní a připravení. Uzavřené dohody platí. To tady bohužel pořád není. Ale Česko je
pro mě navzdory tomu pořád domov.
Kouř z komína, teplo, rodina a srdce.
autorka je spolupracovnice redakce
KULTURA
Americká krása v Praze
Foto: Julia Calfee
Markéta Ševčíková
J
30
e přinejmenším netradiční, pokud
je velká výstavní expozice zasvěcena jediné budově, nadto budově
užitkové – hotelu. V Centru současného umění DOX v Praze připravili
jednomu z amerických hotelů přímo
„oslavné oratorium“, pojmenujeme-li
hudební terminologií skutečnost, že
jsou jednomu jedinému zařízení, poskytujícímu přechodné ubytování, věnovány hned dva mimořádné projekty. Jenže
to by to nesměl být legendární newyorský hotel Chelsea, snad jediné místo na
světě, které umožňuje (respektive umožňovalo) adeptům hvězdné slávy se jí dotknout a těm již slavným se před jejími
důsledky schovat. Hotel Chelsea byl totiž
léta vyhlášeným sídlem newyorské, ba
vlastně světové bohémy, místem, kde
žili, tvořili i umírali básníci a spisovatelé
a kde vznikla nejslavnější díla. Leonard
Cohen v něm a o něm složil píseň, žili
v něm zpěvačky Janis Joplin i Edith Piaf,
spisovatelé Jack Kerouac i Vladimir Nabokov, herci Dennis Hopper i Jane Fonda. Šest let v něm žil dramatik Arthur
Miller, který se v něm údajně snažil
zapomenout na Marylin Monroe, v hotelu Chelsea se zrodil i sci-fi román
2001: Vesmírná odysea, jenž tam stvořil
jeho duchovní otec sir Arthur C. Clarke.
Žil v něm dlouho i Bob Dylan, zpěvačka
Patti Smith se z hotelu odstěhovala
teprve před lety a nějaký čas pobýval
v Chelsea i režisér Miloš Forman. Z výčtu
všech celebrit spojených s Chelsea je
zjevné, že tento hotel je hned z několika
důvodů výjimečný. Za prvé musí disponovat neuvěřitelným geniem loci, protože žádná jiná ubytovna světa nedokázala přilákat tolik slavných a tolik
umělců. Za druhé – výše zmiňovaní
návštěvníci zvučných jmen nevyužívali
Chelsea pouze k přespání na pár nocí,
nýbrž k žití, z čehož je patrno, že nikdy
nešlo o hotel v pravém slova smyslu, spíš
o hotelový dům, v němž je „rychloturistům“ vyhrazeno jen určité procento pokojů. A za třetí: hotel Chelsea musel
vždy vyzařovat přímo magnetickou energii, protože ti, kdož v něm nebydleli trvale (například popartová ikona Andy
Warhol), jej alespoň často a rádi navštěvovali, aby mohli nasát tamní atmosféru.
A právě atmosféře hotelu Chelsea
jsou věnovány dvě výstavy, otevřené od
začátku prosince do února a března
v uměleckém centru DOX v Praze-Holešovicích. Ta první nese trefný název
„Hotel Chelsea: Přízraky bohémy“
a jsou v ní zastoupeny práce tří umělců,
s legendárním hotelem spojených: výtvarníka Andyho Warhola, fotografa
Roberta Mapplethorpa a filmaře, malíře,
muzikanta a antropologa Harryho Smithe. Ti všichni zachytili život a obyvatele
Chelsea svým specifickým způsobem,
z něhož je ovšem jasně patrno, jak neuvěřitelné místo s neuvěřitelnými obyvateli hotel Chelsea býval. Jejich práce
doplňují v DOXu ještě videa a filmy Jonase Mekase a Michela Audera, takže
obraz života v Chelsea je ještě plastičtější a dokonalejší.
Druhou část expozice tvoří soubor fotografií a textů americké novinářky
a kunsthistoričky Julie Calfee. I ona několik let v hotelu žila a s řadou jeho stálých obyvatel se spřátelila, což jí umožnilo zachytit život v Chelsea opravdu
zevrubně a zevnitř. Však se její expozice
také jmenuje „Chelsea hotel, pohled
zevnitř“ a zajímavé je na ní to, že vyšla
i knižně – s předmluvou již výše zmiňovaného dalšího někdejšího slavného
obyvatele Chelsea – režiséra Miloše Formana.
Oba výstavní projekty jsou doplněny
i doprovodnými programy, které nejenže osvětlí a přiblíží životy slavných osobností nebulvárním způsobem, ale dotknou se také otázek, jakou roli mají
umělci a umění v současné společnosti,
co představuje pojem bohéma a bohémství a jaký vztah má k oběma pojmům dnešní svět. Mladí intelektuálové
a začínající umělci dříve ohromovali idoly svých srdcí tím, že se s nimi v hotelu
Chelsea ubytovali. Díky výstavám v centru DOX může každý onu slastnou iluzi
„dotýkání se hvězd a slávy“ zažít alespoň nepřímo.
autorka je spolupracovnice redakce