Tisková zpráva

Běla Jensen předvedla „sílu“ dvacetikoruny
Děti zaujal osud uprchlíků a měly mnoho otázek. Běla Jensen je vtáhla do diskuze. Autor:
Barbora Zemanová
20.2.2014 09:00
Rychnovsko – Poděkovat, ale také předat své postřehy z míst, kde je bída a utrpení denní
realitou, přijela včera na kosteleckou základní školu Běla Jensen, ústřední postava organizace
Stonožka.
Právě ve spolupráci s ní se konala v Kostelci ve škole na začátku roku sbírka ošacení pro
syrské uprchlíky, kteří v zimě a chudobě přežívají v táboře v Jordánsku. Sešlo se v ní na tři sta
kilogramů oblečení.
Běla Jensen dětem i učitelům poděkovala.
„Neznám jinou zemi na světě, kde by děti a jejich kantoři byli tak skvělí a zvládli to co vy a
další školy, které nám pomáhají," poznamenala žena, která v roce 1968 emigrovala do Norska
a po revoluci se vrátila pomáhat potřebným.
Děti několikrát zapojila netradičními způsoby do své přednášky. „Máte někdo dvacet korun?
A co si za ně koupíte?" ptala se.
Pak vysvětlovala, co dvacet korun znamená pro dítě v Afghánistánu či jinde.
„Je to pro ně patnáct chlebů či sedm kilo dříví. Znamená pro ně možnost přežít," vysvětlila.
Žáky její slova zaujala. „Tohle jsem vůbec netušila. Přednáška byla velmi zajímavá.
Ráda bych pomohla, když budu mít možnost," prozradila Tereza Šrámková, která chodí do
sedmé třídy.
Autor: Barbora Zemanová
Zdroj: Rychnovský deník
Paní Běla Jensen
Po letech strávených v emigraci navštívila paní Běla Jensen v roce 1990 naši republiku. Než
odletěla zpět domů, slíbila sestřičce z jedné české nemocnice, že se pokusí sehnat peníze pro
tamní dětské oddělení. Nezůstalo jen u slibu. Paní Bělu napadlo, že by děti mohly pomoci
dětem. A tak se narodila "Stonožka".
Nejdříve děti malovaly vánoční přání, z jejichž prodeje se nahromadily první prostředky pro
financování pomoci. Myšlenka hnutí získávala další a další příznivce nejen z řad dětí, ale i
dospělých. Význam hnutí potvrzuje i patronát mnoha významných osobností světového
politického života.
Nezůstalo jen u přáníček ... Děti samy přicházely s nápady, jak získat další prostředky na
pomoc svým kamarádům. Paní Běla dokázalo pro tyto dětské nápady nadchnout spoustu
osobností, které byly schopny přispět k uskutečnění těchto nápadů.
I přes své nesporné zásluhy chce paní Běla Jensen zůstat v pozadí....
"...To, co je důležité, je, že je to výchovné hnutí, které existuje díky vynikajícím českým
pedagogům, kteří mají mimořádně silný sociální profil a zodpovědnost za mladou generaci.
Že Stonožkové děti dokáží něco dělat pro své kamarády, kteří trpí tím, že my, dospělí, nejsme
schopni se inteligentně domluvit a používáme zbraně, a tím pádem bereme spoustě dětí právo
na to nejcennější - na právo na dětství. Stonožkové děti sice posílají materiální pomoc, ale s ní
hlavně svoji lásku a dávají tím naději postiženým dětem na trochu dobra do budoucna."
Paní Bela Gran Jensen, je patronkou DPL Opařany a podporuje tak rozvoj moderní dětské
psychiatrie.
Je také členkou kolegia pro udílení "Ceny Ď". Uděluje tyto ceny ve třech kategoriích.
Zdroj: http://www.stonozka.org
Běla Gran Jensen: Nebát se a nežebrat
18.11.08 | Jakub Šmíd;Velká Epocha
Běla Jensen: „Československo jsem vlastně nezažila, jen komunismus.“ (Velká Epocha)
Jsem v bytě Běly Gran Jensen, zakladatelky dětského mírového hnutí Stonožka/Na vlastních
nohou. Moje oči bloudí po fotografiích na stěnách. Tady je paní Běla s papežem, tady s
norskou královnou, s Havlovými, s ministrem obrany… Míjím medaili Za zásluhy, Záslužný
kříž, cenu Významná žena ve světě… „Pojďte si radši vzít koláč,“ ozve se za mými zády.
Češky, která dlouhá léta žila v Norsku, se nejprve ptám na okolnosti jejího odchodu do
emigrace.
V roce 1969 jste studovala na vysoké škole. Jak jste vnímala smrt Jana Palacha?
Jedním z jeho kantorů byl vynikající pedagog Janoušek, kterého jsem znala. Když to Palach
udělal, Janoušek byl úplně na dně, protože věděl, že lidí, kteří se mají upálit, je víc (snad
sedmnáct), že to je organizovaná věc. Studentských odbojových skupin bylo mnoho. Jednu
jsme zcela spontánně vytvořili i já a moji kamarádi. Každý z nás si vybral obor, ve kterém
bude škodit ruským okupantům a komunismu. Moje volba padla na skandinávské země a
jejich jazyky.
Jaká byla náplň Vaší práce pro toto studentské hnutí?
Skrytá spolupráce se západními médii. Např. 30. května 1969, jen hodinu po tajném zasedání
ÚV KSČ, se mi dostal do rukou nesmírně důležitý projev Františka Kriegela. Vysvětloval v
něm, proč jako jediný v Moskvě nepodepsal souhlas s ruskou okupací*. Dokument jsem
přeložila a odeslala. Další den ho otiskla skandinávská média.
Nebála jste se odplaty režimu?
I letos se odehraje vánoční „stonožkový“ koncert. Paní Běla s moderátorem Vojtou Kotkem v
Lucerně, 7. 12. 2007. (Foto: archiv Běly Jensen)
Ne, bylo mi dvacet. Kromě toho, znala jsem jen dva lidi, svou českou „spojku“ a
skandinávského novináře.
Jak tedy došlo k Vaší emigraci?
V červnu 1969 jsem vyrazila do Norska, studovat norštinu. Jela jsem autem se známými ze
Švédska. Po cestě z nich vylezlo, že chtějí přes hranice propašovat fotografie zbraní, které
armády Varšavského paktu používají navzdory mezinárodním konvencím. „Jestli nás chytí,
tak nashledanou za deset let,“ žertovali. Těsně před přechodem jsem si – poprvé a naposledy
v životě – účelově rozepnula knoflíček ve výstřihu. Chvíli jsem medovým hlasem žvatlala s
celníky… a byli jsme „za čárou“.
Zanedlouho jsme s naší norskou třídou byli na výletě v takovém zapadákově, kde lišky dávaly
dobrou noc. Najednou někdo říká, že mám jít k telefonu. Já na to: To není možné, nikdo
nemůže vědět, že tu jsem. Na drátě byl člověk z dánského tiskového domu. Že prý už se
nemůžu vrátit, že mě doma čeká ruzyňská věznice.
Našla jste se po revoluci ve svazcích StB?
Nedávno do Norska přijela jedna doktorka a ta mi říkala, že mě komunistické úřady v
nepřítomnosti odsoudily na sedm a půl roku odnětí svobody.
To se přece všechno dá dohledat…
Běla Jensen: „České děti jsou zázračně šikovné. Když v zahraničí vidí jejich obrázky, říkají: To jsou
umělecká díla, to nemohly malovat děti.“ (Velká Epocha)
Ale já nechci. Já znám jednu fantastickou paní učitelku z jedné stonožkové školy. A ta do těch
svazků šla a zhrozila se a říkala mi, že to nikdy neměla dělat. A pak mám jinou, která určitě
ve straně byla a bůhví, co dělala… Dnes odvádí skvělou práci. Ti, kteří bili lidi a ubližovali
jim, ale měli po „listopadu“ jít do vězení. To je můj názor.
Kde se vlastně vzalo hnutí Stonožka?
Začalo to omylem. Já za tu Stonožku nemůžu. Do Čech jsem se vrátila až v červnu 1990, kdy
jsem měla úplnou jistotu, že je s komunisty amen. Oslovili mě lidé z jedné nemocnice, zda
bych pro ně v Norsku nesehnala nějaké peníze. Až cestou zpátky jsem si uvědomila, do čeho
jsem se namočila. Věděla jsem, že žebrat za český národ nebudu. Ale slíbila jsem, že pomůžu.
Tak mě napadlo, že děti budou malovat a já to budu prodávat.
Já byla takový šílenec, že jsem se v norkovém kožichu postavila před obchodní dům v Oslu a
nabízela kolemjdoucím ty dětské obrázky, tématicky ještě zasažené komunistickými motivy,
kouřícími továrnami, traktory na poli apod.
Norové si brzy všimli, že tam stojí někdo, kdo nežebrá, kdo jim za jejich peníze něco nabízí.
A dnes? Vydělali jsme miliony korun a stojíme na prahu symbolické dospělosti. Stonožka
letos oslavila 18 let existence.
Jak Váš projekt vnímají samy „stonožkové“ děti?
V Bánské Bystrici jsme předávali nemocnici nějaký složitý diagnostický přístroj, koupený za
„stonožkové“ peníze. Mezi dětmi, které na něj vybraly, byl i šestiletý hošík, který do té
nemocnice měl právě nastoupit. Lékař mu vysvětloval, že o něj bude dobře postaráno a
chlapeček se na něj kouknul a povídá: „No to doufám, to já jsem vám vybavil nemocnici.“
Nebo na Smíchově. Vešla jsem do obchodu s květinami a mladý prodavač na mě: „Vy jste
Běla Jensen. Já jsem ze Žiliny, já pro Stonožku namaloval 2800 vánočních pozdravů. Kreslím
pro vás už od školky a ta práce mi dala snad ještě víc než škola.“
Nebo jiný příklad. Ve dvou norských „stonožkových“ školách neexistuje šikana.
Jaké to je, navštívit válečnou zónu?
Na ministerstvu obrany u příležitosti udělení ocenění „Zlatá stonožka“ ministryni Vlastě Parkanové.
Byla jsem v Bosně i v Iráku a všude, kde jsem chodila, za mnou nosili krabici Kleenexu
(papírových kapesníků, pozn. red.). Když jsem projížděla bosenským Hambarine, to jedete
desítky minut a pořád nevidíte jedinou ruinu, která by se dala opravit. Říkáte si: „Tuhle hrůzu
napáchali lidé. Jsme dobytek nebo co?“ Další den jsem byla v Římě, seděla v bazilice San
Giovanni a říkala si: „Tuhle nádheru vytvořili lidé.“
Máte nějaký recept na život?
Po návštěvě Bosny a Iráku mi došlo, že jsem v životě neměla žádný skutečný problém. My
vůbec nevíme, co jsou problémy.
Maminka mi říkala: „Touhle cestou půjdeš jen jednou, tak to dobré udělej hned, ty příležitosti
se nebudou opakovat.“ Moje filozofie je, že z tohoto světa nebudu odcházet jako parazit.
Kdyby každý z nás dělal deset minut týdně něco pro ostatní – z hloubi svého srdce – války by
nemohly existovat.
Odkud podle Vás Skandinávci čerpají svou dlouhověkost?
Je tam zima, mráz, to je ozdravný element. Skandinávská strava je asketická. A ještě něco:
Norové mají dvě věty, které opakují. Jedna znamená „Ber to s klidem“, druhá „To půjde
dobře“. Občas mě dovádějí k šílenství, protože tato rčení používají i v naprosto beznadějných
situacích. Taky říkají: „Nedělej si starosti předem“.
Čekala jste někdy za svou charitativní práci nějakou odměnu?
Nečekala, ale dostala. Nefanatickým, nehysterickým způsobem věřím v Pánaboha. V to, že
dobro přitahuje dobro a zlo přitahuje zlo. Stonožka se ukázala jako magnet na fantastické lidi.
Právě proto, že se všechno pro ni dělá zadarmo. Do takového prostředí sobec nepřijde.
Čím víc je společnost zaměřená na peníze, tím větší je samota lidí. Čím víc peněz, tím chudší
lidské vztahy.
Jak reagujete na zlo?
Silně. Když vidím nějakou krutost, nebojím se ozvat. Mám zvláštní metodu. Protože dělám
poradenství a dobře rozumím lidem, řeknu něco, co se tomu člověku zaryje na zbytek života
do paměti. Slovy se dá udělat mnoho. Člověk nesmí mlčet, jinak zlo podporuje. Když přijde
někdo, kdo se snaží udělat nějakou lumpárnu, říkám: „Doteďka jsem byla ticho, ale teď si na
mě dej pozor.“ Zlí lidé většinou něco skrývají. Když zjistí, že se nerozpakujete věci vynést na
světlo, začnou couvat. Hlavní je se nebát!
Děkujeme za rozhovor.
* František Kriegel byl po srpnových událostech 1968 spolu s dalšími československými
politiky zatčen KGB a unesen do Moskvy, kde byli nuceni k podpisu tzv. moskevského
protokolu. Kriegel jediný listinu nepodepsal. Ve své řeči na zasedání ÚV KSČ 30. 5. 1969 k
tomu řekl: „Odmítl jsem podepsat tak zvaný Moskevský protokol. (…) Smlouva se
nepodepisovala psacím perem, nýbrž ji podepisovala plná moc děl a kulometů.” Jeho řeč se
stala prvním posrpnovým samizdatem, byla ilegálně rozšiřována v mnohých opisech. (Zdroj:
www.sds.cz)
Zdroj: http://www.velkaepocha.sk