zde - Artalk.cz

Směřování Akademie výtvarných umění v Praze a „funkce tradice“ MgA. Vladan Kolář, v Praze, 11. 1. 2015 Má alma mater, Akademie výtvarných umění v Praze (dále jen AVU), založená roku 1799, nedávno oslavila 215 let své existence.1 Měl jsem tu čest zde od roku 2000 s tříletou přestávkou 10 let studovat. Čtyři roky jsem se vzdělával v Malířské škole doc. Michaela Rittsteina, přičemž jsem jeden semestr v rámci výměnného pobytu strávil na Hochschule für Gestaltung und Kunst v Luzernu ve Švýcarsku (dále jen HGK), půl roku modeloval na „přípravce“ u odb. as. Petera Orieška a zbytek studií prodělal v Intermediální škole prof. Milana Knížáka, kde dokončuji doktorské studium. V současnosti v naší škole vrcholí generační výměna pedagogů, kteří ji formovali po roce 1989. Z původních profesorů na AVU dosud kontinuálně působí šest matadorů: prof. Milan Knížák, Dr. A. (*1940, rektor 1990–97), prof. Jiří Sopko (*1942, rektor 2003–10), prof. Jan Hendrych (*1936), prof. Karel Stretti (*1943), prof. Petr Siegl (* 1948), prof. Emil Přikryl (*1945).2 Za pár let tomu však může být jinak, na AVU bude vyučovat mladší generace. Měli bychom se tedy konečně začít ptát po „funkci tradice“, jak prohlásil současný rektor ak. mal. Mgr. Tomáš Vaněk (*1966) ve své volební tezi: [...] Chybí jasné vedení, společné nasazení a podílení se na budování jasné vůle po definici, čím chce vlastně AVU být a jak se vztahovat ze své historicky potvrzené tradice vůči současnému a složitému světu, ve kterém žijeme. [...] Vypadá to tak, že uvnitř velké školy je spousta malých škol, které věří, ctí a prosazují tvůrčí názorové přístupy práce kolem tradičně definovaného média, či specificky koncepčnímu přístupu k tvorbě současného příběhu umění. Rozvržení těchto škol uvnitř školy nechci měnit. Je prověřen dvacetiletým formováním porevoluční praxe. Má velký smysl! Považuji, ale za důležité: / otevřenou snahu po diskusi o funkci tradice ve vztahu k současnému světu[.] [...] Přeji si, aby Akademie výtvarných umění v Praze byla excelentní vzdělávací institucí, která si pěstuje a hájí různost názorových platforem. Přeji si, aby stejně intenzivně, kriticky a aktivně řešila vztah a postoje, jak k historicky odvyprávěnému příběhu umění, tak k vyprávění toho současného. Vše co z dnešního pohledu vidíme jako ověřené a dané[,] bylo ve chvíli svého zrodu často dosti drzé a vymezující. Vše co bylo popíráno, bylo utvrzeno právě tím[,] čím bylo odmítáno. I toto je historicky ověřená zkušenost i toto je tradice. [...]3 Pusťme se tedy do tohoto snažení! 1
Viz.: 215. výročí založení Akademie výtvarných umění v Praze / AVU v Praze /, Artalk, 10. 9. 2014. http://www.artalk.cz/2014/09/11/tz-­‐215-­‐vyroci-­‐zalozeni-­‐akademie-­‐vytvarnych-­‐umeni-­‐v-­‐praze/ 2
Viz.: Přehled pedagogů AVU od roku 1990, Akademie výtvarných umění v Praze. http://www.avu.cz/document/p%C5%99ehled-­‐pedagog%C5%AF-­‐avu-­‐od-­‐roku-­‐1990-­‐821 3
VANĚK, Tomáš: Stručné teze volebního programu. Volba kandidáta na rektora AVU pro funkční období 2014 – 2018. V Praze 25.10.2013. http://www.avu.cz/sites/default/files/document/2455/volebni_teze__vanek.pdf AVU ve svých počátcích vyučovala kresbě, základu všech ostatních výtvarných oblastí, a malbě, „královské disciplíně“, která se rozdělila na krajinomalbu,4 figurální, historickou a náboženskou malbu. Záhy přibyla grafika a o něco později i „matka“ architektura, umělecká teorie a sochařství. Během 2. sv. války byly VŠ uzavřeny a roli Akademie převzala Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (dále jen VŠUP), tehdy UPŠ středoškolského typu.5 Po válce byl na AVU nově otevřen restaurátorský obor. Doba komunismu přinesla zaměření na socialistický realismus a nekonfliktní témata. Téměř 200 let byla výuka zaměřena výhradně na klasické obory. Po reformě Milana Knížáka v roce 1990 se školy AVU rozšířily o obory nového typu, které reflektují zařazení novodobé techniky a konceptuálního uvažování do repertoáru umělců. Vznikl ateliér Intermediální tvorba, Konceptuální tvorba, Nová média, Vizuální komunikace (Malířská škola aktuálních tendencí, 1994–98), Figurální a monumentální malba (1990–92), Monumentální tvorba (1990–2006) a Socha – instalace (1990–1993).6 Posledních několik let soustavu AVU doplňuje Ateliér hostujícího pedagoga, často zahraničního původu. Struktura zaměření ateliérů a jejich pedagogů byla porevolučním rektorem vhodně rozdělena. Např. dnes již neexistující Ateliér klasických malířských technik, vedený loni zesnulým prof. Zdeňkem Beranem, by na škole neměl chybět. Podle mě byla škoda, že se tato škola odchýlila od „klasiky“ k fotorealismu. Domnívám se, že by měl být klasicky zaměřen také Ateliér kresby, jenž dnes připomíná typ intermediálního ateliéru, kterých na škole zbytečně neustále přibývá (i když jsou někdy pojmenovány jinak) na úkor diferenciace. Školy klasické kresby, malby a sochy by měly sloužit mimo jiné studentům, kteří se chtějí v těchto odvětvích zdokonalit, nebo je sem pošle na stáž jejich pedagog. Sochařské ateliéry dávaly studentům možnost volby podle jejich inklinace k abstrakci, figuraci, stylizaci, soše, instalaci nebo objektu. Škola by měla diferencovat zaměření ateliérů nejenom rozdílnými typy jejich vedoucích pedagogů, ale měla by také definovat rozdílné specializace ateliérových náplní. V dnešní době hrozí, že při odchodu „sochařů staré školy“ Prof. Jindřicha Zeithammla a prof. Jana Hendrycha za ně konkurzní komise AVU nenajde adekvátní náhradu. Bohužel naše současná společnost upřednostňuje dravé mládí před moudrostí stáří. Přerušení této sochařsko-­‐řemeslné tradice vznikem sochařských ateliérů intermediálního typu by mohlo mít pro několik generací studentů i pro náš národ fatální důsledky. Tuto tendenci můžeme vidět na VŠUP, která se odchyluje od svého původního umělecko-­‐řemeslného poslání založením katedry volného umění po roce 1990, suplující pole AVU, která nyní obsahuje tyto ateliéry: Sochařství, Malba, Intermediální konfrontace, Supermédia a Fotografie. 4
„Ta pak položila základy souvislé tradice, která se pak plodně rozvíjela zejména v období romantismu od třicátých let, kdy pod vedením Antonína Mánesa docházelo k postupnému formování národní specifičnosti ve vztahu k české přírodě.“ RATAJ, Jaroslav: Historie školy. Akademie výtvarných umění, Program a informace, Praha, 1990. 5
„Kontinuita této tradice, přerušená zavřením vysokých škol byla pak po válce obnovena tím, že v pedagogickém sboru byla zastoupena řada významných osobností české předválečné výtvarné kultury[.] [...]“ RATAJ, Jaroslav: Historie školy. Akademie výtvarných umění, Program a informace, Praha, 1990. 6
Viz.: KOTALÍK, Jiří T.: Akademie výtvarných umění v Praze od historie po současnost. Akademie výtvarných umění v Praze / Informace o studiu. http://www.avu.cz/sites/default/files/document/1946/info_brozura_11.1_web.pdf Na webových stránkách VŠUP se můžeme o její historii dočíst toto: [...] (UPŠ) byla založena v duchu idejí Gottfrieda Sempera. Semper stavěl na dosavadní umělecké zkušenosti lidstva a hledal syntézu uměleckého a technického. Jako teoretik architektury se snažil nalézt společné vyústění umělecké a technicky konstrukční složky, sladit umělecký koncept jak s vědeckou a technickou prací, tak s prací řemeslníků. [...] Úkolem UPŠ bylo, jak praví zakládací listina, „vychování v umění dovedných sil pro umělecký průmysl a vycvičení učitelských sil pro vyučování uměleckoprůmyslové a pro učitelství kreslení na školách středních“. Pod pojmem uměleckoprůmyslový se tehdy rozumělo především umělecké řemeslo a dekorativní doplňky architektury. [...] Škola se pod Vrátníkovým vedením [po roce 1990] vrátila k Semperově a Schmoranzově koncepci výuky založené na třech 7
pilířích: teorii umění a filozofii, technických disciplínách a ateliérové umělecké tvorbě. [...] Katedru volného umění na VŠUP bych vnímal jako přínosnou v případě, že by její ateliéry na řemeslo určitým způsobem navazovaly nebo k němu odkazovaly. Nejlépe je tento problém vidět na Ateliéru sochařství, který vedou konceptuální umělec MgA. Dominik Lang (absolvent AVU) a teoretička umění Mgr. ak. arch. Edith Jeřábková (VVP AVU), kteří mají s klasickým sochařským řemeslem minimální zkušenost. Lang o řemeslu: „[…] S velikým respektem k historii této disciplíny je naším médiem samotné umění a nikoliv pouze řemeslná dovednost. [...]“8 Zániku klasického sochařství a řemesla by se měla AVU vyvarovat, což shledávám jako jeden z hlavních nejdůležitějších úkolů. Obdobné zkušenosti přinášejí studenti ze zahraničních pobytů na akademiích a dalších vysokých školách uměleckého typu. Západní školy mají oproti těm v zemích bývalého východního bloku náskok v nových technických a konceptuálních oborech, ale bohužel většinou základ, klasické umělecké řemeslo, upozadily jako něco zastaralého. Zřejmě k tomuto stavu také přispěla teze sociální plastiky Josepha Beuyse „Jeder Mensch ein Künstler“ neboli „každý člověk je umělec“ (1967). Umění se dnes stalo masovou záležitostí. Své poznatky jsem nabyl na stáži na HGK v Luzernu. Škola byla perfektně technicky vybavena, ale výrazně pokulhávala v klasickém výtvarném řemeslném školení. Na první pohled tento problém můžeme zpozorovat v úrovni kresby, malby a sochařské modelace. Mimo jiné jsem se zde účastnil kresby a malby podle modelu a byl mi vyčítán klasický přístup. Studenti se měli snažit spíše zachytit jakousi energii modelu. Také jsem si přivydělával „stáním“ modelem, avšak bylo po mně požadováno, abych se pohyboval a studenti vytvářeli jakýsi záznam (partituru). Proč ne, je to určitě zajímavé cvičení, ale vedle toho by měl být přítomen klasický dril. Vraťme se nyní zpátky k „funkci tradice“. Různé definice ozřejmující pojmy tradice, tradicionalizmus a tradovat, které nás navedou k tomu, o co by na AVU mělo jít, uvádím na konci textu v příloze. 7
UMPRUM/Škola/Historie, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2014. https://www.umprum.cz/web/cs/skola 8
LANG, Dominik: Ateliér sochařství, UMPRUM/Volné umění/Sochařství, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. https://www.umprum.cz/web/cs/volne-­‐umeni/socharstvi O tradici často hovoří i pedagogové AVU nebo jsou v jejím kontextu zmiňováni. Níže uvádím několik příkladů. Prof. Vladimír Kokolia, jako strážce tradice: Všichni mladí autoři se věnují nejen grafice,[ ]ale[ ]také malbě, instalacím či performancím. „Zároveň jsou ukotveni v nějaké tradici. Když to přeženu, cítíme se jakýmisi strážci tradice a zároveň vlastně vůbec nevíme, kam nás to vede. V tom je možná jedinečnost našeho ateliéru,“ řekl Kokolia.9 Text o prof. Janu Hendrychovi uvolňujícím postsocialistické tradice: „Své působení [jako učitel figurálního sochařství] bral jako možnost působit na mladou generaci, uvolnit postsocialistické tradice v umění a propojovat východní a západní tradice.“10 Texty o Škole architektury prof. Emila Přikryla navazující na tradice české architektury: „Škola architektury Akademie výtvarných umění v Praze udržuje téměř stoletou tradici „mistrovských“ či „speciálních“ škol architektury na Akademii.“11 Je tradicí, že vedoucím profesorem je významná osobnost české architektury, po Janu Kotěrovi přichází Otakar Novotný (1923), Josef Gočár (1924-­‐39), po válce pak Jaroslav Frágner (1945-­‐65) nebo František Cubr (1968-­‐76). Po listopadu 1989, kdy se Milan Knížák stáva[á] rektorem Akademie výtvarných umění, jmenuje vedoucím profesorem Emila Přikryla. Škola architektury chce pod jeho vedením navázat na nejlepší tradice české architektury a být mistrovským učilištěm, jak jím byla ve svém slavném meziválečném období.12 Prof. Karel Stretti o navázání tradice Ateliéru restaurování výtvarných děl malířských: Restaurátorská malířská škola AVU navázala na tradici školy prof. Bohuslava Slánského, založené na premise, že dobrý restaurátor uměleckých děl musí mít talent, rozvíjený v úvodní fázi uměleckého školení, na které navazuje odborné teoretické i praktické restaurátorské vzdělání při práci na konkrétních dílech.13 Čím je tedy AVU tradiční? Co je na AVU tradicí, co jí bylo a dnes již není? Jaký je její smysl, funkce v dnešním světě? V této oblasti bychom museli provést rozsáhlejší historický průzkum a do diskuze by se měla zapojit akademická obec AVU. Pokud bude na Akademii zavedeno teoretické doktorské studium, bylo by podle mě téma tradice jedním z vhodných námětů disertační práce. Pokusím se několik výše zmíněných otázek stručně zodpovědět ze svých dosavadních zkušeností a z toho, co se na AVU „traduje“. 9
ŠNAJDAR, Hynek: Před obřím bitevním plátnem létaly „jiskry“ od papírových mečů. Trutnovinky, 10.12.2014. http://trutnovinky.cz/zpravy/kultura/2014/prosinec/pred-­‐obrim-­‐bitevnim-­‐platnem-­‐letaly-­‐jiskry-­‐od-­‐papirovych-­‐
mecu/ 10
Text k výstavě Jan Hendrych, Výstavní síň Sokolská 2, Otrava, 21. 2.–29. 3. 2013. http://ckv-­‐ostrava.cz/vystavni_sin/2013_vystavy/2013_vzdelavaci_programy/2013_02_hendrych_nabidka.pdf 11
Akademie výtvarných umění v Praze/ Škola architektury prof. Emila Přikryla, Program školy architektury AVU. http://arch.avu.cz/index.php?page=school&school_page=program 12
Akademie výtvarných umění v Praze/ Škola architektury prof. Emila Přikryla, Stručné dějiny Školy architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. http://arch.avu.cz/index.php?page=school&school_page=historyschool 13
STRETTI, Karel: Průzkum a restaurování malířských uměleckých děl na Akademii výtvarných umění v Praze. in: Technologia Artis 2006, Sborník příspěvků 1. semináře Akademické laboratoře materiálového průzkumu. Nové metody a témata v analýze malířských výtvarných děl. http://www.techartis.cz/TA_2006/0_Stretti.htm Tradice AVU bych rozdělil na okruhy vzdělávání a rituálů. VZDĚLÁVÁNÍ Traduje se, že elitní byla škola, vyučující, studenti, teoretická i praktická úroveň vzdělání absolventů. Např. dosavadní rektoři disponovali titulem profesor, popř. docent. Standardem bylo klasické kreslířské, malířské a sochařské vzdělání studentů i pedagogů. Připomeňme si ideál výuky prof. Knížáka: Dobrá škola musí mimo idejí nabízet i tvrdou práci, nezáživné biflování a monotónní a nepříjemnou práci. To ke kvalitnímu studiu patří stejně jako revoluční vize. Je třeba, aby si studenti uvědomili, že nejsou umělci, že jsou pouze na cestě něčím takovým se stát. Škola je dobrá pomůcka pro tuto cestu, ale jen tehdy, když je dostatečně náročná. Zatím vidím jen snahy se každé náročnosti vyhnout.14 Uvítal bych, kdyby AVU v Praze jako celek projevila větší péči o intelektuální vývoj studentů založený na orientaci v kulturních i společenských dějinách a na schopnosti samostatné kritické analýzy. Jsem přesvědčen, že je nutné, aby byly řádně definovány diplomové práce a staly se tak opravdovou prověrkou a završením dlouholetého studia. Považuji současný požadavek dvou stran teoretického textu, (který ve valné většině žádným teoretickým textem není, jen lyrickou reflexí či impresí) za naprosto nedostačující až směšný. Proto navrhuji, aby se diplomová práce skládala ze dvou částí: praktické a teoretické. Ta by musela korelovat s praktickým výstupem a byla by uceleným teoretickým esejem, který by hodnotila katedra teorie a dějin umění a ne jen vágní zkušební komise. Jsem přesvědčen, že by to přispělo i k lepší připravenosti pro eventuelní následné doktorské studium. Předpokládám, že minimální rozsah takovéto práce by byl 25 typizovaných stran textu. Studium nejen v Intermediální škole AVU, ale na celé AVU by mělo být důsledné a škola by měla bez hysterie ukončit spolupráci se studenty, kteří nevyužívají nabízené možnosti školy, nebo jejichž talent se vyčerpá. [...] Zásadně podporuji náročnost studia na AVU, poněvadž se jedná a musí jednat o e l i t n í školu, která není založena na masové výuce vedoucí k výrobě středně výtvarných kádrů, ale je schopna vypěstovat studenta, který si uvědomuje všechny nároky kladené na umělce současné společnosti a bere všechnu odpovědnost z toho vyplývající.15 Dnes je úpadek vzdělávání a degradace stupňů školských úrovní obecným problémem školství. Nevalnou výši připravenosti ke studiu můžeme pozorovat již u přijímacích zkoušek. AVU se někdy hanlivě přezdívá „malířské učiliště“. Podle mě bohužel už ani toto rčení neplatí. Když jsem na AVU nastoupil, došlo ke zrušení výuky technologie. Naopak byly zavedeny různé počítačové kurzy v DigiLabu (např. základy obsluhy PC). Nyní jsme často svědky toho, že si řada diplomantů např. není schopna pořádně napnout nebo našepsovat plátno. Byl bych pro znovuzavedení technologie, alespoň jako volitelného předmětu. Škola by měla více dbát na teoretické vzdělání a všeobecnou kultivaci studentů. Např. je škoda, že naše instituce nevyžaduje standardní nivó semestrálních a ročníkových obhajob. Texty diplomových prací potom často nabývají nelogické, nespisovné lyricko-­‐expresivní podoby. Totéž se pak projevuje i u disertačních prací. 14
KNÍŽÁK, Milan: Situace na Akademii výtvarných umění. 23.2.2012. http://www.milanknizak.com/aktuality/situace-­‐na-­‐akademii-­‐vytvarnych-­‐umeni-­‐n37/ 15
KNÍŽÁK, Milan: Stručná vize konceptu pedagogické činnosti v Intermediální škole AVU v Praze. Intermedialní/Ateliér intermediální tvorby/pedagogická koncepce, 2011. http://www.intermedialni.net/pedagogicka-­‐koncepce/ Akademii naneštěstí absolvuje téměř každý, kdo se do školy občas dostaví a není vážně mentálně retardovaný. Domnívám se, že dříve elitní škola dnes směřuje k plebejství. Vlastní tvorbou se uživí jen nepatrná část absolventů, ostatní vytvářejí filmové dekorace, pracují v reklamních agenturách, ve školství, jako pomocní restaurátoři nebo se živí jiným způsobem. Neměla by jim být tedy škola nápomocná, aby alespoň v těchto oborech vynikali? (AVU umožňuje získání pedagogického minima na jiných institucích, výuku několika digitálních programů, podle platné legislativy nepodporuje studijní nástavbu absolventů v oboru restaurování.) Aby AVU byla elitní institucí, měli by se kultivovat nejenom její studenti, ale také zaměstnanci by se měli účastnit celoživotního vzdělávání. Ak. mal. Mgr. Tomáš Vaněk o tom, jak být excelentní školou: AVU si musí jasně definovat pojem excelence, neschovávat se pouze za něj, ale přirozeně a intenzivně pracovat na své kvalitě. Ta pak musí obstát v možném porovnání s vysokými školami stejného typu jak doma tak ve světě. Slovo excelentní musí také vyslovovat ostatní o nás, nikoli a především AVU sama o sobě. Má-­‐li AVU do budoucna obhájit svoji výjimečnost -­‐ excelenci, musí to obyčejně dokázat. K tomuto bych požadoval následovné: / ve spolupráci s pedagogy nastavovat formy výuky velmi vysoko / ve spolupráci s restaurátorskými školami vytvářet excelentní vědecké pracoviště / ve spolupráci s KTDU a VVP nastavit vysokou kvalitu teoretického vzdělávání ve vztahu k umělecké praxi, jak pro studenty magisterského studia tak doktorandy / ve spolupráci s KTDU a VVP připravit akreditaci Doktorského studijního programu teoretických / studií ve vztahu k praxi umění / ve spolupráci s TV Artyčok spoluvytvářet kritickou a nezávislou platformu pro současné umělecké dění / zapojit více studenty doktorandského studia do výuky a organizace věcí na škole16 Ateliéry fungovaly před rokem 1990 podobně jako „umělecké dílny“, studenti pracovali na zakázkách „mistra“. Vedoucí pedagog ateliéru měl pro sebe k dispozici vlastní ateliér, větší než studentský. Návrat k této tradici by jistě vyvolal bouřlivé emoce. Pokud by AVU získala rozměrné detašované pracoviště nebo provedla dostavbu (na kterou existuje řada návrhů), nebylo by od věci, o něčem podobném začít uvažovat. Tato záležitost s sebou samozřejmě nese pozitiva i negativa. Někteří pedagogové AVU opouští, protože se kvůli pedagogické činnosti nemohou věnovat vlastní tvorbě nebo zakázkám. Obvykle můžeme podle práce rozeznat, u kterého pedagoga se student vzdělával. Je otázkou, od jaké míry je to již špatně. 16
VANĚK, Tomáš: Stručné teze volebního programu. Volba kandidáta na rektora AVU pro funkční období 2014 – 2018. V Praze 25.10.2013. http://www.avu.cz/sites/default/files/document/2455/volebni_teze__vanek.pdf RITUÁLY Rituály školy by měly sloužit k předávání jejích tradic a k upevnění identity členů akademické obce. Bývalý rektor doc. PhDr. Jiří Kotalík, CSc. (*1951, rektor 1997–2003; 2010–14) se vrátil k původní civilní tradici, nepoužívání talárů (které nově po roce 1990 zavedl rektor prof. Knížák) při oficiálních příležitostech jako jsou např. imatrikulace a promoce, což je na ostatních VŠ dobrým zvykem. Obecným čestným rituálem ve státních institucích bývá tradiční vyvěšování státní vlajky při státních svátcích a výročích a smutečního praporu při smutných událostech. Podle mě toto škola opomíjí (možná jako nějaký komunistický relikt). Akademie by se měla hlásit k dědictví našeho národa, vzdávat hold lidem, kteří jí prošli a tento svět opustili. Je to signál dovnitř tohoto ústavu, ale také navenek veřejnosti. Dříve byly na chodbě AVU vyvěšeny medailony význačných osobností její historie (za komunismu poplatné době). Škola by dnes opět mohla připomenout vybrané osobnosti studentům a návštěvníkům např. na nějaké nástěnce nebo na školním webu. Tradiční bývalo pořádání plesů AVU, vánočních večírků a narozeninových oslav pedagogů. Tyto činnosti napomáhají k meziateliérovému sblížení a komunikaci. Plesy již na naší škole vymizely, zřejmě jsou považovány za historismus a obávám se, že klasický tanec ovládá minimum posluchačů. Domnívám se, že je škoda opustit tuto tradici, která nás kultivuje a presentuje na veřejnosti. Závěrem bych rád uvedl, že toto byl pouze stručný nástin několika tradic a rituálů, od kterých AVU v poslední době upustila nebo upouští. Akademie by si měla zachovat svou tradiční elitnost, trademark – ochrannou známku. Tradice by zde neměly být rigidní, měly by se přirozeně transformovat, nikoli rušit. Jejich funkce a smysl v současném světě, který do umění přináší nové technologie a postoje, tkví v kontinuitě předávání standardů základních principů a dovedností (nejen) ve výtvarném umění, které jsou stále platné. Vedle ateliérů ctících tradiční řemeslo by měly koexistovat školy zabývající se současnými fenomény. Vyzývám tímto akademickou obec AVU k diskuzi o funkci tradice, kterou inicioval současný rektor ak. mal. Mgr. Tomáš Vaněk ve své volební tezi. Příloha I. Na závěr připojuji vyjádření prof. Knížáka a doc. Periče k tématu tradice. Prof. Milan Knížák: Jsem přesvědčen, že současná škola musí být v poloze, kde jsou tradice i současné trendy vyváženy, dokonce by měla tradice mírně převažovat. Současné trendy by neměly být zatracovány, ale za žádnou cenu nepriorizovány. Rozhodně by taková škola neměla být ve vleku módních trendů. Doc. Milan Perič: Tradici vnímám jako existenci určité kvality, která se relativně dlouho vytvářela, rozvíjela a udržovala. Bez toho, abychom si jí uvědomovali a koexistovali s ní, jí rychle, snadno a směšně ztratíme. Zbavujeme-­‐li se však tradice dobrovolně, je to o to více tristní. Nechci se zaklínat postmodernou, ale domnívám se, že jedním z jejích fenoménů, je též vnímání tradice jako čehosi nebezpečného a nepohodlného. Pro mnoho abonentů rychlého úspěchu je tradice přímo hrozbou a proto proti ní musí bojovat. Nejlépe zpochybňováním významu její existence, což se děje většinou zavádějící a rádoby progresivně působící argumentací. Ve jménu větší svobody osobnosti atd. a demokracie atd. se musíme zbavit konzervativního balastu a tedy i tradic. Tradice brání pokroku a my jsme přece pokrok. Není to nic překvapujícího, pravidelně se to v historii opakuje. Tradice však znamená taky kvalitu a to i v poloze morální a s tím není lehké žít, pohodlnější je na kvalitu rezignovat. Tím se mimo jiné potvrzuje stále populárnější inklinace k plebejství, které je příjemně teplé a zasmrádlé a nevyžaduje odpovědnost a nebezpečí rozhodování. Tradice a plebejství spolu nekorespondují a nemohou korespondovat, jsou antagonistické. Ideální je tudíž tradici rozmlžit a stát se společností a možná jenom médii oslavovaným mlhooportunistou. Trochu nešťastné však je, že v dalekém i blízkém světě začíná být tradice opět žádaným artiklem. Příloha II. tradice, kulturní, určitá složka *kultury (určitá norma nebo několik norem, zvyk, typ, komplex typů atd.), která se stabilně a dlouhodobě udržuje, někdy i vyvíjí, avšak bez radikální transformace, a to během několika pokolení (teritoriální rozšíření není definicí stanovováno). tradicionalismus (z latiny: trādere, „předávat, podávat, doručovat, odevzdávat“): 1. záměrné a cílevědomé lpění na tradici, snaha o její pěstování a zachování, vyplývající z přesvědčení o významu tradic pro lidskou společnost; 2. moderní umělecký směr navazující na tradici.17 tradice, lat. 1. soubor společenských, kulturních aj. zvyklostí přenášených z generace na generaci; 2. soubor jednotlivých forem národního kulturního dědictví; 3. dlouhodobá zvyklost; [...] tradovat, předávat, sdělovat, dále šířit18 tradice [-­‐dy-­‐], hist. vzniklé zvyky, návyky, způsoby chování a jednání; instituce, ideje, normy a hodnoty, jež se předávají z generace na generaci. Pojem t. zahrnuje výrobu, tech., umění, kult., způsob života; [...]19 tradice – předávání kulturních, duchovních, sociálních i materiálních hodnot z generace na generaci. T. je projevem kontinuity a integrity → společenství, důkazem vztahu k minulosti a přetrvávání minulosti v současnosti. T. vzniká mnohageneračním hodnotícím procesem jednotlivců, → skupin obyvatelstva i celých → národů. Přispívá k plynulosti vývoje tím, že mírní vývojové skoky a zvraty. Je to proces do značné míry neuvědomělý, imanentní, vyvolaný podmínkami prostředí a zpětnou vazbou na minulost společenství. Vnímání t. je ustáleno ve smyslu: a) frekvence výskytu (tradiční jako častý, obvyklý), b) dlouhodobosti výskytu (tradice sahající hluboko do minulosti, tradice novodobé), c) kontinuity (relativně nepřetržitý výskyt), d) ve smyslu hodnotovém (t. jako uznávaná kvalita, obliba), e) normativním (vzorce chování, to, co je potřebné respektovat). V duchu t. se odehrávaly i nepopulární jevy, povinnosti, exekuce, sankce. T. představuje společenský imperativ, jehož nerespektování nebo porušování vybízí k posuzování sounáležitosti s tradičním společenstvím a k případné sankci. T. a na ni vázané opakování společenských jevů, jejich řetězců v jistých okamžicích života individua i společnosti vede ke zrodu → zvyků, → obyčejů a → rituálů a naopak – zvyky, obyčeje a rituály jsou živnou půdou tradice. Z hlediska individuálního, lokálního, regionálního či národního není t. pociťována stejně intenzivně a obecně. Co je respektováno jako tradiční v jednom prostředí, v jiném respektováno být nemusí. Stejně tak si „svou“ t. (pocit tradičnosti) odlišně vymezují různá sociální prostředí. T. může být respektována, ale i narušována, negována nebo inovována. Ve → folkloru, důsledkem převládajícího ústního tradování, dochází k permanentní inovaci v procesu, jehož jsme svědky i aktéry, a podílíme se na vzniku tradic nových. Pojem t. funguje také v pasivním, statickém významu jako něco, co nelze měnit, aniž by bylo nutné se ptát, proč ke změně nedochází. T. tak znamená nejen stabilitu a hodnotu, ale i rezervovanost nebo obranu vůči novotám, zbavování se osobní odpovědnosti v chování a rozhodování na úkor obvyklých normativních řešení. Má vliv na estetickou normu a napomáhá ke sjednocení estetických požadavků společenství. T. se tak může stát, zpravidla krátkodobě, příčinou procesů retardačních. Výskyt pojmu t. není jednostranně spojován s venkovským nebo městským prostředím, ale funguje v obou případech obdobně. Městské prostředí však bylo v boření tradic dynamičtější, méně konzervativní. Intenzita působení t. není v různých dobách stejná. Vazba na t. a odpoutání se od t. se proměňují. Pojem t. (ale také zvyk, obyčej, rituál) je v mediální češtině poslední doby nesprávně překrýván obecnějším pojmem folklor. Je-­‐li něco t., zvykem, stereotypem, je zároveň „folklorem“. (LT)20 17
MALINA, Jaroslav a kol.: Slovník pro studenty antropologie II. N-­‐Ž. CERM, Brno 2007. Str. 1797; http://www.sci.muni.cz/anthrop/moduly/SPSAII.pdf 18
LINHART, Jiří a kol.: Slovník cizích slov pro nové století. Dialog, Litvínov 2003. Str. 382. 19
Kol. autorů a konzultantů: Malá ilustrovaná encyklopedie. ED, Praha 1999. Str. 1070. 20
Kol. autorů: Malý etnologický slovník. Národní ústav lidové kultury, Strážnice, 2011.