„Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás

„Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás

Ročník XXII, číslo 2
Vyšlo 27.6.2010
„Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte
a jste obtíženi a já vás občerstvím,“ praví Ježíš
(Mt 11,28).
Život s Bohem není jen souhrn obtížných
úkolů a povinností. Představa o Bohu, který
po nás chce čím dál větší výkon, který se nás
snaží vyždímat jako citron s neurčitým příslibem,
že nám to jednou možná vynahradí, je naštěstí
falešná.
Následovat Ježíše je sice věc někdy
náročná, Ježíš nám ale v každé chvíli nabízí
občerstvení a obnovu sil. Stačí k němu jen přijít.
Nemusíme si brát dovolenou od života s Bohem.
Můžeme jít na dovolenou k němu. U něj je pravý
odpočinek.
Převzato z www.vira.cz
Okénko
-2-
13. prosince 2009
MATRIKY VYPRAVUJÍ
Z vody a z Ducha svatého se znovu narodili:
3.4.
11.4.
16.5.
Xenie Marie Pilátová ze Šlapanic
Petr Polák z Kobylnic
Daniel Hutta z Blažovic
Dominik Hutta z Blažovic
Štefan Zábojík ze Šlapanic
Ilona Zichová z Prace
Slib lásky, úcty a věrnosti si vyměnili:
10.4.
23.4.
24.4.
5.6.
Pavel Buchta z Jiříkovic a Miroslava Jandíková z Mikulova
Josef Harabúz z Ostravy a Judita Hanáková ze Šlapanic
Jakub Císař z Lažánek a Simona Šlezingerová ze Šlapanic
Lubomír Bém z Chudčic a Xenie Pilátová ze Šlapanic
Aleš Koudelka z Vin. Šumic a Andrea Slavíčková z Jiříkovic
Ve společenství víry, naděje a lásky se s námi rozloučili:
16.3.
19.3.
28.3.
2.4.
5.4.
3.5.
14.5.
5.6.
6.6.
Jiří Šíla z Kobylnic
Alois Kepák z Bedřichovic
Dagmar Šedá ze Šlapanic
Alois Pavlík z Prace
Eleonora Macháčková ze Šlapanic
Milan Baumann ze Šlapanic
Vladimír Janský z Brna
Miroslav Sýkora ze Šlapanic
Ladislav Jetelina ze Šlapanic
(*1941)
(*1946)
(*1926)
(*1943)
(*1914)
(*1936)
(*1932)
(*1924)
(*1939)
Okénko
-3-
13. prosince 2009
Z KALENDÁŘE
1.8.
8.8.
10.8.
15.8.
5.9.
12.9.
25.9.
28.9.
Hody v Jiříkovicích
Hody v Kobylnicích
Návštěva nemocných ve Šlapanicích
Slavnost Nanebevzetí Panny Marie
Šlapanické slavnosti
Pouť do Tuřan
Hody v Praci
Pouť na Vranov
Modlitba u kříže a Božích muk na Tuřance
ČAS OD ČASU I ODPOČINOUT
Začíná čas prázdnin, kdy se víc než kdy jindy skloňuje slovo odpočinek, relaxace,
volno, atd. Nejen k tomuto období přijměte následující příběh, který se traduje ze života
svatého Antonína poustevníka. Jednou svatý Antonín odpočíval se svými učedníky před
chatrčí, když šel kolem lovec. Toho překvapilo, že je Antonín tak uvolněný, a protože
situace nesplňovala jeho představu o tom, co by měl mnich dělat, vyjádřil svoji nelibost.
Antonín mu řekl: „Napni svůj luk a vystřel šíp.“ Lovec tak učinil. „Napni jej znovu
a vystřel další šíp,“ pokračoval Antonín. A lovec to ještě mnohokrát zopakoval. Lovec se
nakonec ohradil: „Otče Antoníne, když budu luk pořád napínat, tak praskne!“ „A tak je
tomu i s každým z nás,“ odpověděl Antonín. „Kdybychom přehnali jistou míru, zničilo
by nás to. Proto je správné si čas od času odpočinout.“
Tato moudrá rada platí nejen pro čas prázdnin, ale pro celý náš život. Žijeme v době,
která po nás chce neustále výkon, která vše hodnotí podle prvotního výsledku, nedokáže
se dívat dál. Proto se nebojme využít nastávající dny k tomu, abychom si odpočinuli, aby
se nám nestalo třeba právě to, že náš životní luk „praskne“.
I Ježíš sám hledal odpočinek nejen pro sebe, ale zval k němu i své apoštoly
(srov. Mk 6,31) právě proto, aby se pak v plné síle mohli opět věnovat svému poslání.
To platí i pro nás, proto využijme různých možností nastávajících dnů se zastavit
a načerpat sílu pro svoje další poslání v rodinách a v zaměstnání.
otec Miloš
Okénko
-4-
13. prosince 2009
6. FARNÍ DEN ANEB POHÁDKA O HODNÉM KRÁLI
Moje milé děti (a dospělí, kteří se rádi do dětství vracíte), povím vám teď pohádku,
kterou jste jisto jistě ještě nikdy neslyšely.
Bylo, nebylo, za devatero horami a devatero řekami se rozkládalo věhlasné království
Šlapanicov, kterému už sedm let vládl král Miloš Mičánek I. Jednoho dne, když už se
ve svém paláci začal nudit, se rozhodl, že pro své poddané uspořádá nějakou slavnost,
turnaj, či sportovní klání. Staří, mladí i ti přespolní se zaradovali, že po kruté zimě
a dlouhých plískanicích konečně nastane nějaká veselice. A protože to byl král velmi
činorodý a od slov neměl daleko k činům, povolal hnedle svých devět rádců a začali
plánovat, jak by vše nejlépe provedli. Přípravy trvaly několik měsíců, ale výsledek stál
vskutku za to. Slavnosti trvaly tři dny a tři noci a věřte tomu, že někteří slaví ještě dnes.
Vše začalo v pátek 4. června, psal se zrovna rok 2010. Král Miloš pozval na návštěvu
věhlasného panovníka, jménem Václav Fišer, který vládl v jiných královstvích už
dlouhých šedesát let. Byla uspořádána velká hostina, kam byli pozváni všichni lidé, aby
mohli zavzpomínat na veliké skutky a zásluhy vladaře Václava. Tato událost přilákala
i jednoho ze správců místního hradu a pravou ruku krále Miloše, pana Jiříka
z Kotulanova, který byl v té době zrovna na zaslouženém odpočinku.
Na sobotu povolal král Miloš hosty z úplně jiného soudku. Byli to potulní kejklíři
a ochotníci, kteří si nacvičili představení s názvem Čarodějný bál. Divadelní sál v sobotu
v podvečer praskal ve švech a všichni, hlavně malé děti, s napětím čekali, co přijde.
Pohádka byla vskutku veselá, až se lidé za břicha popadali. Na závěr si principálka
Markéta von Staňkovic a hlavně výborní herci vysloužili obrovský potlesk a uznání. Pak
už se ale všichni rozešli do svých chaloupek, aby si připravili sváteční sukně a gaťata na
hlavní slavnost a spokojeně ulehli za pec.
Největší veselice vypukla v neděli přesně dvě hodiny po poledni. Lidé se sjížděli
z daleka široka už od časného rána, aby si zabrali co nejlepší lóži (hlavně někde
ve stínu). Před zámkem parkovaly krásné kočáry i dřevěné bryčky, ale obyčejní
chalupáři a statkáři dorazili na slavnost pěšky. A protože byl Šlapanicov zbožné
království, celá neděle probíhala v duchu Bible a různých příběhů z ní. U zámeckých
vrat nás vítali nebeští andělé, kteří se na horkém slunci trochu připekli, a hned po vstupu
na nádvoří dostali všichni příchozí malý dáreček od Abrahama a Sáry. Pak už se všichni
usadili, vytáhli vějíře nebo lopuchové listy a s napětím čekali, co si pro ně král Miloš
připravil. Úderem druhé začala hrát krásná hudba a postupně přicházelo všech devět
rádců i s králem. Každý připomínal něco, co Bůh během sedmi dnů stvořil.
Potom se už všichni bavili, jedli, pili a hodovali podle libosti a peněz. Král totiž
do zámku povolal ty nejlepší pekaře, cukráře, kuchaře, řezníky, vinaře i sladovníky, kteří
pro hosty připravili to nejlepší pohoštění a vybrané lahůdky. Aby lidem ještě lépe
chutnalo, hráli jim k zábavě dva zámečtí muzikanti – Jiřík Malých a Pepík Kopeckých.
Celé odpoledne se pak mohli poddaní zapojit do různých soutěžních klání. Pro drobotinu
Okénko
-5-
13. prosince 2009
byly připraveny různé soutěže a zapeklité úkoly v zámeckém parku. Dospělým pak
rádcové vymysleli hned několik turnajů. První byl jen pro ženy a dívky a jejich úkolem
bylo postavit z kostek co nejvyšší Babylonskou věž. Vyhrálo nejmladší z děvčat, Míša
Klímovic. Pak se dostali na řadu i muži a mládenci. Ti měli po vzoru svatého Petra
vylovit co nejvíce rybiček. Po napínavém boji zvítězil Jeník Buchtuj, který dostal
za odměnu živého kapra. Buchtovic děti se jistě ještě teď olizují za ušima, jaká to musela
být dobrota. Další na programu byla vědomostní soutěž, kdy museli lidé poznat podle
popisu na papíře, o jakou postavu z Bible se jedná. Rádcové i král bohužel pozapomněli,
že většina poddaných neumí moc číst ani psát. Nakonec si ale lidé nějak poradili
a vítězové mohli být slavnostně vylosováni. Na závěr dne král Miloš vyhlásil soutěž
pro místní rody. Tohoto turnaje se zúčastnili Jaškovic, Královic i Vavrovic se všemi
svými příbuznými, takže pro ostatní lidi už na nádvoří mnoho místa nezbývalo. Každá
rodina musela splnit několik úkolů. Nejdříve hádali, co za osoby z Bible představují
královi rádcové, kteří mohli odpovídat jen ano, ne. Potom museli co nejrychleji
poskládat obrázek na obrovských kostkách a nakonec najít a seřadit k sobě obrázky
zvířat, které Noe zachránil na své arše. Všechny rodiny bojovaly statečně a neodradilo je
ani úmorné vedro. Nejzdatnější rodinou tohoto souboje se stali za obrovských ovací
všichni Vavrovic.
Když se už začalo slunce chýlit k západu, rozloučil se král Miloš i rádcové se všemi
poddanými a slíbili, že zase brzy podobnou slavnost uspořádají. Při jásotu a vděčném
potlesku všech lidí odešli do zámeckých komnat. Ostatní se ještě chvíli bavili, brzy se
ale i oni srdečně rozloučili a odcházeli do svých příbytků. Ten večer všichni usínali
s úsměvem na rtech a vzpomínkami na krásné oslavy a hodného krále Miloše. Snad
i v ostatních královstvích mají takového dobrého krále.
Hanka Jarolímovic
Okénko
-6-
13. prosince 2009
POSLEDNÍ KVĚTNOVÝ VÍKEND V BEDŘICHOVICÍCH
Stalo se již tradicí, že v sobotu před poutí se mladí obléknou do krojů a prožívají hody
a hodovou zábavu nejen s občany Bedřichovic, ale i s hosty a poutníky z okolních
vesnic. Letos jsme měli obzvlášť strach z počasí. Přípravy jsou totiž velmi náročné, kroje
nesmí zmoknout a předpověď počasí nebyla nijak pěkná. Nakonec se však sobota velmi
vydařila a tak nám zbývala starost spojená s úzkostí při pomyšlení, jak tomu bude
v neděli. Ráno, když jsme šli připravovat vše potřebné ke slavení mše svaté v parku před
kapli, bylo zataženo. Naštěstí pršet nezačalo a v 10 hodin začala slavná poutní mše svatá,
při které hrála dechová hudba Zlaťanka.
Mši svatou sloužili P. Miloš Mičánek a P. Pavel Kopeček. Velmi oslovující bylo
kázání o Nejsvětější Trojici, že Bůh nežije sám, že žije ve společenství, a že my to máme
také tak dělat: žít ve společenství. P. Mičánek nám připomněl, abychom přijali svůj život
takový, jaký je, děkovali za něj Bohu a byli šťastní. Pak se začnou věci kolem nás měnit
k dobrému, ale první věcí, které je zapotřebí, aby se změnil každý sám. Ve své promluvě
zdůraznil nutnost mít rád druhé lidi. „Jestli mám rád druhé, tak je mohu mít ještě raději.“
Bůh miloval jako první. Otec Miloš nás vybídl k odvaze přijmout různé nesnáze, bolesti,
zkoušky a těžkosti, které nás v životě potkávají. Cituji: „Bratři a sestry, prosme o sílu
vytrvat i v těch okamžicích, kdy to bude těžké a kdy to bude obtížné. Modleme se za to,
abychom měli otevřené oči a abychom viděli kolem sebe ty, kteří prožívají zkoušky,
abychom dokázali být s nimi. A prosme za to, aby i nám byl nablízku někdo, kdo nás
podrží“.
Promluva otce Miloše byla velmi poutavá a poučná. Co mne však také moc potěšilo,
bylo zjištění, kolik mladých lidí se bylo ochotno znovu obléknout do krojů a přijít na mši
svatou přesto, že z nich bylo věřících pouze malé procento. Určitě byli po protančeném
sobotním odpoledni a noci dost unaveni; nelenili však vstát a ustrojit se opět do krojů,
aby svou přítomností obohatili vzájemné setkání a potěšili tak oči mnoha poutníků, kteří
byli na mši svaté přítomni.
Když se blížilo proměňování, začalo drobně pršet. Jako by Duch Svatý chtěl přijít
přímo do naší mysli a do našich srdcí. Snad se nám v našich nitrech z prožitých chvil
a z toho, co jsme slyšeli, něco usadilo. Trochu rušilo, když se krojovaní museli při dešti
přemístit do kaple; kroj, což není vůbec levná záležitost, je ale zapotřebí chránit. Ale ne
vždycky se všechno vydaří stoprocentně a nějaká chybička se může objevit.
Nejdůležitější je, že nám v mysli zůstala promluva o propojení Nejsvětější Trojice
s naším životem a radost ze setkání s Pánem Ježíšem v Eucharistii.
Děkujeme Pánu Bohu i za to, že ke skutečnému dešti došlo až po mši svaté.
Justin
Okénko
-7-
13. prosince 2009
PODOLSKÁ POUŤ
Letošní pouť v Podolí byla v trochu jiném duchu než obvykle. Pan farář nezval
na triduum kněze z jiných farností, ale rozhodl se vést třídenní duchovní obnovu před
poutí sám. Pro každý den měl nosné téma.
První den hovořil o pravdě a lži. „Pravda vítězí“ je na standartě našeho prezidenta
a sem se dostalo díky Mistru Janu Husovi. Hus rčení „Pravda vítězí nad vším“, neměl ze
své hlavy, ale citoval jen apokryfní 3. knihu Ezdrášovu. V pravdě je třeba vidět
zosobněného Krista. Úvahy o pravdě a lži musíme vždy chápat ve vztahu k Bohu.
Požadavek pravdivosti je vázán na lidskou snahu hledat Boha. Nebudou všichni spaseni,
protože nehledali všichni pravdu a Boha. Pravda a lež má mnoho podob a závisí na
postoji každého jedince. Pro mnohé je to spletenec, ve kterém se nevyznají a tudíž rozdíl
mezi pravdou a lží téměř neexistuje, vše je určováno momentálním zájmem.
V pátek hovořil otec Pavel o moudrosti a nevědomosti. Tato slova často slyšíme,
kdo je moudrý, v čem spočívá moudrost z lidského pohledu. Moudrost je porozumění
světu a člověku. Moudrost se pojí se zkušeností. Také se říká, že moudrost je jednou ze
čtyř ctností: moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost. Dvakrát M a dvakrát
S. Moudrost spočívá v tom, že člověk mluví pravdu. Moudrost je cíl každého člověka
a spočívá v určité zdrženlivosti. Klíčem moudrosti je hledání odpovědi na základní
životní otázky. Počátek moudrosti je bát se Hospodina. Kristus staví proti sobě moudrost
lidskou a moudrost Boží. Kdo nepřijme Boží království, jistě do něj nevejde. Důvěra
v Hospodina – svatá moudrost. Kdo je tou svatou moudrostí? Ježíš je ta Boží moudrost,
on rozuměl a rozumí tomuto světu. Bůh zná každého člověka, proniká nejhlouběji
do našeho života, v tom spočívá ta Boží moudrost. Bůh to zná ne proto, aby nás
kamenoval, ale abychom my dokázali porozumět sami sobě a svému životu i všem
událostem, které se v našem životě dějí. Bázeň před Bohem – to je postoj moudrosti.
Promluva třetí den tridua v sobotu ráno byla věnována vůli a nezájmu. Otázka vůle
je rozhodující. Je důležité chodit do kostela, modlit se, číst Písmo, nechat v sobě působit
Ducha svatého, ale všechno toto je zbytečné, pokud člověk nechce. Říká se, že člověk
je hříšník, protože dělá špatné věci. Ale tak to není: člověk dělá špatné věci, protože je
hříšný. Víme, že to jací jsme, určuje naše jednání. Prvotní je naše nitro a to určuje naše
činy. My většinou nechceme změnit naše srdce, ale jen některé své projevy – a to nejde.
To si uvědomujeme při slovech: já se nepolepším, já už jiný nebudu, je to silnější než já,
nemohu si pomoc. Zde se naskýtá otázka, do jaké míry je to alibi? Vznikají závislosti:
na práci, na sportu, na počítači, na alkoholu a cigaretách. Člověk nedokáže svoji vůli
mobilizovat, aby se závislostí něco udělal. Ztišit se, poznat Boží hlas – jeho vůli.
Pro duchovní život není ani tak rozhodující moudrost a vědění, ale rozhodující je vůle,
zda toužím po Bohu. Jaký mám žebříček hodnot. S jakou intenzitou toužím, jak se
namáhám. Tento vnitřní dynamismus a síla je podstatou zbožnosti.
V neděli o slavnosti sv. Jana Nepomuckého byly dvě mše svaté. V 8 hodin sloužil mši
svatou místní pan farář P. Pavel Kopeček. Ve své promluvě se věnoval světci Janu
Okénko
-8-
13. prosince 2009
Nepomuckému, který celý svůj život naplnil dobrem, zodpovědností a vnímal jej jako
službu společnosti. Všechno co vykonal, nebylo z pohledu kariéry, ale služby
a zodpovědnosti za církev. Jeho životní krédo bylo: „Blahoslavení tvůrci pokoje“.
My mnohdy stojíme před rozhodnutím, zda žít svůj život pro sebe, nebo se snažit
pracovat pro církev, pro druhé. Tak jako svatý Jan Nepomucký preferoval cestu
porozumění a smíření, měli bychom i my ve svých rodinách, na pracovišti, v obci
a všude kolem sebe být tvůrci pokoje. Důvěra mezi lidmi se rodí tím, že člověk drží své
slovo a svým jednáním vytváří kolem sebe rovné vztahy. Vidíme, že toto téma neztratilo
za ta staletí nic ze své aktuálnosti.
P. Miroslav Šudoma sloužil mši svatou v 10 hodin. Svoji promluvu začal: když
je slaven svátek světce, který je mučedník, naskýtá se otázka: „PROČ?“ Proč má jít
člověk s Kristem až na kříž... Apoštolové byli posláni ukazovat lidem cestu, tak mluvíme
o poslání. Pokud člověk pozná, že je to cesta ke spáse, takový člověk nemůže zůstat sám
na té cestě. Má přirozenou tendenci se o to dobré rozdělit. Proč slavíme svátek
mučedníka? Když se hlásá dobro, tak to každý nepřijme správně. Postoj Jana
Nepomuckého to dosvědčuje – byl slyšen, ale ne přijat. Poznání, že nás Bůh miluje,
máme přijmout také jako posilu. Nebojme se mluvit se svým partnerem a se svými
blízkými o nové dobré cestě. Nebojme se hovořit o tom, co prožíváme s Bohem,
s druhými lidmi. Je velmi důležité rozdělit se, to co nabízím, znamená, že tomu druhému
opravdu přeji dobro. Víme, že pro nás je příklad sv. Jana Nepomuckého skvělou
zprávou. Miloval tak, že byl ochoten zemřít mučednickou smrtí. My máme milovat tak,
aby naše láska byla také i pro budoucí generace. Kéž se radujeme a kocháme z Boží
lásky k nám.
Počasí letošní pouti nepřálo. Děti si nemohly užívat radovánek na kolotočích, protože
často pršelo a bylo nevlídně. O to více jsme si mohli my dospělí vychutnat chvíle ticha
po svátostném požehnání v úžasně vyzdobeném kostele. Říká se, že modlitba je klíčem
k životní moudrosti a měli bychom se modlit k Bohu celým srdcem. Člověk se chce
správné modlitbě naučit a stále se v ní cvičí. Každému však pomáhá k dobré
soustředěnosti něco jiného. Někdo může vytvořit úžasný vztah při modlitbě kdekoliv,
jiný jen v přírodě, někdo k tomu potřebuje naopak konkrétní místo – kostel nebo kapli.
K těmto lidem patřím i já a velmi mi v tom pomáhají krásné kytice květin, které jsou
v Podolí v kostele vždy vkusně, citlivě a důmyslně naaranžovány. Ony promlouvají
o usebranosti, modlitbě a rozjímání.
Anna Kubišová
Okénko
-9-
13. prosince 2009
ROZHOVOR S VÁCLAVEM ZEMÁNKEM
V úterý 13. dubna 2010 se konal v našem kostele absolventský koncert našeho farníka
a také varhaníka Václava Zemánka, který je studentem na základní umělecké škole se
zaměřením na církevní hudbu v Brně. Položili jsme mu při té příležitosti několik otázek:
1. Václave, kdy ses poprvé dostal ke hře na varhany a co tomu předcházelo?
Celá rodina na něco hraje, takže i já jsem začal hrát od druhé třídy na klavír a flétnu.
Na flétnu jsem ale hrál jenom tři roky a začal se věnovat violoncellu. Na klavír jsem
pokračoval u paní učitelky Kessnerové. Bohužel začala mít zdravotní problémy, a tak
jsem přestal. Moji rodiče ale chtěli, abych pokračoval. Nejdřív se nevědělo, kam budu
chodit. Pak mamka přišla s nápadem s varhanami. Našla se škola s církevním zaměřením
v Brně, a tak jsem začal chodit na varhany.
2. Jak dlouho jsi navštěvoval ZUŠ a co všechno ses tam učil? Kolik tam přibližně
studuje žáků?
Školu navštěvuji již čtvrtým rokem a budu dále pokračovat. Začátky byly těžké
a nudné, protože jsem si musel zvyknout na pedál, a to trvalo docela dlouho. První
skladbu i s pedálem na dvě minuty jsem hrál až za rok. Mám ale perfektní učitelku, takže
mě varhany stále baví. Na tuhle školu chodí asi 30 žáků, mezi nimi i Patrik Buchta
z Jiříkovic. Učí se tam i mimo jiné klavír, housle a zpěv.
3. Kolik hodin týdně věnuješ hře na varhany?
První rok jsem se snažil chodit každý den. Potom druhý rok jsem moc necvičil. Spíš
jsem cvičil techniku na klavíru. Třetí rok už jsem začal hrát pomalu na mších
a zaskakoval pana Malého. Poslední rok jsem začal hrát pravidelně na mších, takže jsem
musel začít cvičit. Před absolventským koncertem jsem byl v kostele, kde cvičím, i dvě
a půl hodiny, abych si pocvičil, nachystal si mši na příští den a ještě se trochu
opravovaly varhany, takže jsem psal, co tam chybí. Ale jinak asi průměrně cvičím těch
pět hodin týdně.
4. Co pro tebe znamená hra na varhany? Je to těžký nástroj?
Na hru na varhany jsem velice pyšný, protože moc lidí na ni nehraje a velice se mi líbí.
Je to asi nejtěžší nástroj, na jaký jsem kdy hrál. Ale hodně mě baví. ☺
5. Kdys poprvé usedl za varhany v našem kostele?
Bylo to myslím před dvěma roky. Hrál jsem píseň „Buďte bdělí“ a uměl jsem ji úplně
nazpaměť. Měl jsem strašný nervy. Varhany jsem zapínal o pět minut dopředu, abych to
nepropásl. ☺☺☺
Okénko
- 10 -
13. prosince 2009
6. Máš někdy trému, když hraješ při bohoslužbě?
Teď už trému nemívám, protože už hraji dlouho.
Ale někdy mívám trému na velké slavnosti, nebo
když hraji se sborem (a neumím to). Naposledy jsem
měl trému na Velikonoce.
7. Co bys vzkázal zájemcům o hru na varhany
a o službu varhaníka v kostele?
Kdo chce začít hrát na varhany, ať začne a nebojí
se toho, protože je to nádherný pocit, a hrát Pánu
Bohu je opravdu nádherné.
připravil Rudolf Staněk
JAK TO BYLO S „HERKOU“
Na jaře roku 2009 vznesla děvčata naší farnosti přání, abych s nimi nacvičila nějaké
„pořádné“ divadlo. Ze dvou důvodů jsem odmítla. Jednak jsem poměrně dost pracovně
vytížená a i přes to, že od druhé třídy s různými přestávkami hraji divadlo v Jiříkovicích,
nikdy jsem nic nerežírovala. Děvčata se s tímto mým vysvětlením vůbec nesmířila
a jejich tlak byl čím dál tím větší, až jsem nakonec podlehla. („Tlučte a bude vám
otevřeno“ v praxi ☺). A tak jsme v říjnu začali nacvičovat. Protože jsem měla převahu
zájemců ze stran děvčat vybrala jsem divadelní hru Čarodějný bál, kde hraje
8 čarodějnic, a kterou jsem jako malá hrála na základní škole v Jiříkovicích pod vedením
pana řídícího Snížka. Náš „Herecký klub amatérů – HerKA“ tvoří sestry Vavrovy –
Maruška, Anežka, Liduška, Horákovy – Markéta a Verča a Trundovi – Kristína
a Dominika, sourozenci Královi – Lucka a Dominik, Zemánkovi – Vašek a Štěpka
a Staňkovi – Anežka a Vašek a dál Kristýna Kousalíková, Katka Buchtová, Aneta
Čandrlová, Pavel Krček, kterého v posledních dvou představeních úspěšně alternoval
Robin Petřík, Vojta Král a Jirka Jašek. Někteří herci dokonce zvládli dvojroli. Hudební
doprovod na harmoniku a housle zajistili Franta a Pepa Zemánkovi, v Blažovicích
za Pepu zaskočil Dušan Zemánek a v MŠ Zahrádka zvládla doprovod paní učitelka
Magda. Nacvičovali jsme každý pátek od 16:00 do 17:45 na faře „u krbu“. Aby si herci
odzkoušeli, co znamená pohyb na jevišti, byl nám na jednu sobotu propůjčen sál
v Bedřichovicích a jedno odpoledne jsme zkoušeli v jiříkovické orlovně. Kulisy byly
dost provizorní, ale o to profesionálnější byly kostýmy, které z velké částí poskytla paní
Okénko
- 11 -
13. prosince 2009
Albína Vavrová, které touto cestou děkujeme. Do líčení a účesů jsem čarodějnicím raději
vůbec nemluvila a myslím, že to bylo k dobru věci ☺.
Po premiéře 18. dubna v Jiříkovicích na orlovně následovaly ještě 4 reprízy: kulturní
dům v Bedřichovicích v rámci oslavy svátku matek, kulturní dům v Blažovicích pro
školu a školku z Jiříkovic a Blažovic, představení v MŠ Zahrádka ve Šlapanicích
a v rámci farního víkendu představení ve Šlapanicích na Sokolovně. Tato představení
shlédlo bezmála 500 diváků. Pravda, někteří i dvakrát a dva diváci viděli naše
předsavení dokonce čtyřikrát – pan farář Miloš a Jan Staněk.
Všichni herci šli do každého představení s plným nasazením a s elánem, který
odpovídá jejich věku. Publikum bylo pokaždé vynikající a domnívám se, že začátečnické
chyby, kterých se dozajista dopustili jak herci, tak režie, velkoryse přehlédlo. Věřím,
že jsme svým představením alespoň trochu pobavili a přinesli něco málo radosti.
Všem, kteří se na nás přišli podívat a kteří nás povzbuzovali moc děkujeme a snad
příští rok…
Markéta Staňková
PS. A jen pro doplnění jsou zde jména čarodějnic a jejich obsazení: Matylda (Anežka
Staňková), Apolena (Katka Buchtová), Hedvika (Veronika Horáková), Tereza (Markéta
Horáková), Žofie (Anežka Vavrová), Viktorka (Ludmila Vavrová), Barbora (Lucie
Králová), Karolína (Aneta Čandrlová).
Redakce
Okénko
- 12 -
13. prosince 2009
ŽUPNÍ MARIÁNSKÁ ŠTAFETA
V roce 1991, po obnovení Orla, pojalo naše župní vedení úmysl svěřit dění Sedlákovy
župy do ochrany Panny Marie.
Na župní radě 20. února 1991 bylo dohodnuto zavedení putovní Mariánské štafety.
Štafetový kolík se soškou Panny Marie se měl postupně předávat od jednoty k jednotě
a každá jednota měla připravit pod sošku Panny Marie stužku s prosbou za ochranu nebo
jinou přímluvu.
Návrh a řešení si vzal za úkol tehdejší župní starosta pan Novotný. Ten přivezl jako dar
od „Marion Legie“ kovovou kopii Madony, a to podle zjevení Panny Marie v roce 1830
v Paříži. Světitelem štafety byl tehdejší kaplan židenické farnosti v Brně P. Bernard.
Na první pouť po všech jednotách naší
župy se štafeta vydala 11. května 1991
z Líšně.
Po třech létech, v roce 1994, byla
štafeta se soškou Panny Marie ukradena
z depozitáře farnosti v Brně-Husovicích,
kde byla během roku uložena. Později
starosta župy Jiří Bárta získal
od P. Tomáše Prnky velkou pozlacenou
medailku Panny Marie Křtinské, kterou
podle vlastního návrhu přizpůsobil
a novou štafetu upravil do dnešní podoby.
Putování štafety mezi jednotlivými jednotami bylo časově náročné a organizačně velmi
obtížné. Proto bylo rozhodnuto organizovat v mariánském měsíci putovní pouť štafety
hvězdicovým způsobem střídavě v jednotách. Zástupci jednot a hosté jsou pozváni
do místa soustředění, kde proběhne slavnostní stužkování štafety při společné účasti
na bohoslužbách v místním kostele. Po mši svaté jsou organizovány sportovní soutěže
pro děti a mládež v podmínkách pořadatelské jednoty a často také bohatý kulturní
program.
8. května 2010 připadlo pořádání Mariánské štafety na Orla Šlapanice. V 9.30 hod. se
konala v kostele Nanebevzetí Panny Marie mše svatá, kterou sloužil P. Josef Vlček,
dlouholetý člen Orla Šlapanice. Poté následovalo stužkování. Jednotliví zástupci jednot
předstupovali k oltáři a přednášeli prosby a díky k Panně Marii.
Z kostela se všichni vydali na orlovnu, kde bylo pro návštěvníky připraveno bohaté
občerstvení. Po seznámení s programem následovalo vystoupení taneční skupiny
Ještěrky. Dále se každý mohl rozhodnout, co podnikne se svým časem. Starší většinou
zůstali v sále orlovny a bavili se se svými přáteli a společně si prohlédli připravené
nástěnky s aktivitami naší jednoty v současnosti i v dávné minulosti. Pro děti byly
připraveny hry a soutěže v městském parku a na farním hřišti. Ve 13.30 hod.
Okénko
- 13 -
13. prosince 2009
se v tělocvičně promítala animovaná pohádka Slepičí úlet, na kterou se přišly podívat
další děti s rodiči. Všichni účastníci měli možnost zdarma navštívit muzeum a shlédnout
výstavu Merkur je věčný. Tohoto využilo asi 80 lidí. Mariánská štafeta byla zakončena
večerní akcí pro mladé - audio-vizuálním pořadem s irskou hudební skupinou U2.
Myslíme si, že se Mariánská štafeta v naší jednotě vydařila a děkujeme všem, kteří
jakkoliv přispěli ke zdaru této akce.
Jan Locker
PROMLUVA PŘI ORELSKÉM SETKÁNÍ 8. KVĚTNA 2010
V NAŠEM KOSTELE
Každý kdo víš, že ve vlnobití tohoto světa se spíš zmítáme uprostřed bouří a větrů, než
kráčíme po pevné zemi, nespouštěj oči z této zářící hvězdy, nechceš-li aby tě bouře
pohltila /sv. Bernard k památce P. Marie, Prostřednice všech milostí.
Chtěl bych poděkovat nejprve naší nebeské Matce, jejíž kostel zde máme a která nás
provází. Nazýváme ji Prostřednicí všech milostí. Stále pečuje o sestry a bratry svého
Syna, putující v nebezpečí a nesnázích života. Je ctěna a vzývána jako přímluvkyně,
pomocnice, zachránkyně a prostřednice všech milostí, které nám vyprošuje u svého
Syna. Jí svěřujeme průběh dnešního dne setkání orelské Sedlákovy župy a celý svůj
životní běh o konečné vítězství.
Sv. Pavel ve II. listě Timoteovi 4,7 píše: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil,
víru jsem zachoval. Pro budoucnost je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi
dá v onen den spravedlivý soudce - nejen mně, ale všem, kdo se těší na jeho příchod“.
Okénko
- 14 -
13. prosince 2009
Pavel si připadá jako závodník, který dosáhl svého cíle. Blaží ho vědomí, že dobře
vyplnil svěřený úkol apoštola Ježíše Krista. Jako vítězný závodník obdrží zaslouženou
odměnu. Závodník se zdržuje různých i dovolených věcí, aby dosáhl vítězství, tak i my
máme jednat čestně a s věrností evangeliu.
Mohli bychom se podívat do dějin šlapanické orelské jednoty, jak se dočteme v knize
Josefy Vlčkové „K výšinám“. Od mládí cvičila v Orlu, zvl. pak jako učitelka
nacvičovala v Domašově a v Líšni. Již v roce 1929 na svatovácl. dnech v Praze získala
vavřínový věnec za přítomnosti prezidenta Masaryka. V Líšni pro onemocnění
M. Nečasové nastoupila na její místo ústřední náčelní. Na akademii národů ve Vídni
1936 se skláněly orelské prapory při pozdvihování. V rytmickém cvičení na národní
písně měly naše orlice největší úspěch, cvičily i na valčík Vzpomínky z vídeňského lesa
a šlapanický rodák gymnasta Frant. Kuchař cvičil na nářadí. Byli přijati vídeňským
starostou. Na světové výstavě v Paříži 1937 byl sjezd katol. gymnastů. Naše ženy
dosáhly 1. místa v rytm. pódiovém vystoupení, pak cvičily na moravskou a slovenskou
besedu s krojovanou skupinou z Vlkoše a Kelčan. V noci se sice po ubikaci proháněly
myši, ale všichni unaveni spali dobře. - Sám vzpomínám na cvičení na orlovně, pořádání
divadel a spolupráci s Velkým náčelníkem naším katechetou P. Soukopem. Na Vánoce
byly naše podobenky 3 chlapců v orelském ve skříňce pod vánočním stromem
na náměstí. Na letním táboře ve Starém Městě pod Sněžníkem byl vedoucím Jos. Papež,
čestný starosta Orla. Když nás pak rozvážel domů, nestihl pouť na Sv. Hostýně a unikl
tak věznění orelských účastníků poutě.
Sv. Hostýn nás každoročně přitahoval k pobytu u nohou P. Marie s Ježíškem. Nyní
po dlouhé době zákazů zase může Orel rozepnout své perutě a vzlétnout k výšinám.
Ukazuje nám směr našeho úsilí. Záleží i na našem dobrém příkladu, abychom předanou
mariánskou štafetu nesli zase dál. Sv. Pavel to komentuje v II. listě Korinťanům
(6. kapitole): „Ve všem se osvědčujeme jako Boží služebníci: v mnohé trpělivosti,
v soužení, v tísni, úzkosti, v námahách, ranách, bolestech, ve shovívavosti, dobrotě
v Duchu sv., v upřímné lásce, ve slově pravdy, v Boží moci, zbraní spravedlnosti, poctou
i potupou; jako bychom byli neznámí, a přece jsme známí, jako smutní – a přece se
radujeme, jako nemajetní – a přece mnoho lidí obohacujeme a vše máme.“
Ať vám ve vašich ušlechtilých snahách žehná všemohoucí Pán! Zdař Bůh!
P. Josef Vlček
RETROSPEKTIVA MÉHO STUDIA VE FRANCII
Uplynulý školní rok jsem strávila na studijním pobytu ve francouzském městě
Chambéry (čti Šambery). Město Chambéry se nachází na jihovýchodě Francie v těsné
blízkosti Savojských Alp, asi 100 km od francouzského Lyonu, 100 km od švýcarské
Okénko
- 15 -
13. prosince 2009
Ženevy a 200 km od italského Turína. Právě poloha města Chambéry (blízkost hor),
které se na 8 měsíců mělo stát mým útočištěm, hrála významnou roli ve výběru školy.
Na úvod bych se ráda krátce zmínila o tom, jak jsem se ke studiu v zahraničí vůbec
dostala. Myslím si, že zkušenosti ze zahraničí (ať už studijní nebo pracovní) v dnešní
době k vysokoškolskému vzdělání patří. Vysoké školy dnes navíc studentům nabízí
množství nejrůznějších stipendijních programů, které studium v zahraničí organizačně
a finančně usnadňují. Asi nejznámějším a nejrozšířenějším je program Erasmus, v rámci
kterého vyjíždí ročně studovat do zahraničí stovky studentů českých vysokých škol.
Právě prostřednictvím tohoto programu jsem vycestovala studovat do zahraničí také já.
Na financování stipendií se podílí z části Evropská komise, z části Ministerstvo školství.
Myšlenka jednoho až dvousemestrálního studijního pobytu v zahraničí ve mně zrála už
od gymnázia, kde jsem studovala 2 cizí jazyky, a sice angličtinu a francouzštinu.
V angličtině jsem potom pokračovala další dva roky na vysoké škole. Francii jsem si
vybrala jednak z toho důvodu, že jsem se chtěla zdokonalit v obou jazycích – jak
v angličtině (ve škole), tak ve francouzštině (při běžné komunikaci), jednak proto, že
jsem věděla, že Francie je právem nejnavštěvovanější země světa, země s krásnými
městy a nádhernou přírodou, země módy a dobrého vína. A co jsem proto, abych se tam
dostala, musela udělat? V první řadě si vybrat školu, napsat motivační dopis v cizím
jazyce, doložit jazykové znalosti a vyplnit přihlášku. Poté uspět ve výběrovém řízení,
což v podstatě znamená být na základě předložených dokumentů ke studiu na zvolené
vysoké škole vybrána.
Každá vysoká škola, resp. fakulta zapojená do programu Erasmus, má uzavřený určitý
počet smluv s jinými evropskými vysokými
školami, na základě kterých se potom
uskutečňují výměny studentů mezi těmito
školami. Já jsem si vybrala École Supérieure
de Commerce (anglicky Graduate School
of Business), školu vzdálenou 10 km od města
Chambéry a 2 km od jezera Bourget (největší
přírodní jezero ve Francii – na fotografii).
Zhruba polovina předmětů, které jsem tam
studovala, byla vyučovaná v angličtině
(převážně rodilými mluvčími), druhá polovina
ve francouzštině. Předměty byly ve většině
případů ukončené zkouškou a požadavky na
mne byly kladeny stejné jako na domácí
studenty. Výběr předmětů jsem se snažila
uzpůsobit oboru mého studia u nás (namátkou
Marketing
cestovního
ruchu
nebo
Management turistických destinací). Bydlela
jsem spolu s dalšími zahraničními studenty
Okénko
- 16 -
13. prosince 2009
na koleji, což mělo tu výhodu, že jsme všichni řešili podobné problémy spojené se
studiem v cizí zemi, takže jsme se na sebe navzájem mohli kdykoliv s čímkoliv obrátit.
Ráda bych ještě podotkla, že osmi měsícům studia ve Francii předcházel šestiměsíční
maraton vyřizování tohoto studijního pobytu. Na otázku co si z toho do života odnáším,
bych mohla s nadsázkou odpovědět, že pozvání od mých spolužáků a kamarádů do Číny,
Brazílie, Spojených států amerických, Finska, Dánska, Velké Británie, Španělska, Itálie
a v neposlední řadě samozřejmě také zpátky do Francie. Jinak mě zahraniční studijní
pobyt obohatil zejména po stránce jazykové, získala jsem větší rozhled, mám možnost
srovnání a také si možná víc vážím toho, jak to u nás (např. ve škole nebo v bance)
funguje. Škola, na které jsem studovala ve Francii, měla oproti škole, na které studuji
u nás např. tu výhodu, že tam učí spousta externistů, odborníků z praxe nebo to, že jsou
tam pro studenty povinné každoroční pracovní stáže. Co se mi ve Francii líbilo, tak
chování řidičů prostředků městské hromadné dopravy. Jednou se mi stalo, že jsem cestou
do školy nastoupila do špatného autobusu. Když jsem to zjistila, šla jsem to říct paní
řidičce, která hned zastavila, stopla protijedoucí autobus, „posadila“ mě do něho, řidiči
vysvětlila situaci a já jsem se tak včas dostala do školy. Sympatické mi bylo také
chování cestujících, kteří při vystupování z autobusu nezapomněli na řidiče zavolat:
„merci et au revoir“, což v překladu znamená: „děkuji a nashledanou“.
Studovat do zahraničí už bych asi podruhé nejela, co mě ale ještě láká je nějaké
krátkodobější zahraniční pracovní angažmá. Absolvované studium v zahraničí považuji
za obrovský přínos a nenahraditelnou zkušenost a jsem ráda, že jsem té možnosti využila
a studovat do Francie vyrazila. Zkušenosti ale člověk většinou získává především
překonáváním nejrůznějších překážek a problémů; tím chci říct jen to, že úplně
jednoduché a zadarmo to také vždy nebylo.
Markéta Remešová
OHLÉDNUTÍ ZA VELIKONOCEMI
Přesto, že Velikonoce byly už před dvěma měsíci, rád bych se k nim ještě vrátil malým
poděkováním obětavým ženám, které věnovaly hodně svého času tomu, abychom
je mohli důstojně prožít.
Možná si ani neuvědomujeme, co všechno se skrývá za přípravou liturgie Zelené
čtvrtku, Velkého pátku, Velikonoční vigilie a Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně a kolik
času to zabere. Měl jsem možnost být u toho, když se v několikahodinovém předstihu
před každou bohoslužbou Svatého týdne žehlila oltářní plátna, chystaly květiny, čistily
nádoby k bohoslužbě, připravoval se kříž k uctívání, Boží hrob a další potřebné věci.
Letos poprvé nám chyběl náš „náčelník“ pan Kotulan, ale byl tak hodný, že nám
nachystal podrobný itinerář, abychom na nic nezapomněli. Na závěr děkuji jemu a všem
obětavým ženám, které svůj čas věnovaly tomu, abychom dobře prožili největší svátky
v církevním roce.
jáhen Ruda
Okénko
- 17 -
13. prosince 2009
FOTBALOVÉ UTKÁNÍ KNĚŽÍ
Možná si při právě probíhajícím mistrovství světa v kopané někteří z vás vzpomenou
na utkání, ve kterém před dvěma lety (26. 5. 2008) na šlapanickém hřišti proti sobě
nastoupily dvě fotbalové jedenáctky kněží z Čech a Moravy. Morava tehdy vyhrála 4:0
a náš pan farář, otec Miloš, tehdy vstřelil jednu z branek.
Od té doby se hrála další tři utkání těchto výběrů, ve kterých otec Miloš nenastoupil,
a vždy je vyhrály Čechy. Ale 31. května 2010 se v Uhlířských Janovicích u Kutné Hory
výběry kněží Čech a Moravy utkaly znovu, tentokrát za účasti našeho pana faráře.
A hádejte, jak utkání dopadlo? Morava vyhrála 6:2 a otec Miloš dal branku, kterou
zvyšoval na 2:0. Našemu střelci a jeho spoluhráčům blahopřejeme a děkujeme za
vzornou reprezentaci naší farnosti. A je jasné, koho musí Morava příště povolat, chce-li
opět vyhrát ☺.
Podrobnou reportáž z utkání včetně zvukového záznamu a fotografií najdete na
stránkách radia Proglas. Přímý odkaz je i na farních stránkách www.farnostslapanice.cz.
jáhenRuda
MANŽELSTVÍ NEBO ZASVĚCENÝ ŽIVOT?
Kterými cestami se lidé v životě vydávají? Jaké pohnutky a Boží vnuknutí je vedou?
Jedni se dali cestou manželství, jiní partnera dosud hledají, jiní kráčejí cestou
zasvěceného života ať v řádu či ve svobodném životě pro Boha a lidi. Pokládám si
otázku, jaká je ta cesta zasvěceného života zcela pro Boha. Není-li to cesta samoty,
smutku a strádání? A co ti, kteří v životě uslyšeli Boží volání a po náročném hledání
a zkoumání zjistili, že jejich cesta je ta manželská (podobně, jak to prožila svatá
Zdislava)?
Představa běžného člověka o naplnění života je nejčastěji v obrazu spokojeného
manželství a „hromady“ (nebo alespoň pár) dětí. V době středoškolského studia asi
nejprve v nalezení „nějakého“ partnera. Až později s přibývajícími roky se nutně objeví
požadavek, aby ten vyvolený partner byl navždy.
Při pohledu na vás krásné a mladé lidi v naší farnosti si kladu otázku, k jaké cestě
kterého z vás Pán povolává, zda jste si každý už stihl položit otázku o směru vašeho
života? Našli jste si ten svůj koutek ticha pro rozmlouvání s Pánem o vaší osobní cestě?
Oslovila jsem řádovou sestru, bohoslovce a dva muže žijící v manželství, kteří si tato
hledání už prošli a svou cestu nalezli. Kéž jsou pro vás jejich svědectví, často náročná,
probolená a promodlená obohacením.
Okénko
- 18 -
13. prosince 2009
Odpovědi osob zasvěceného života:
Kdy a jak přišlo, že jste se rozhodl(a) pro zasvěcený život?
(s. Diana, 54) Přišlo to znenadání. Jednoho dne, když jsem šla ze školy, moje sestra
pro mne přišla, že jdeme doprovodit sestry dominikánky k autobusu, a já jsem nějak
pocítila, že bych chtěla víc než za nimi jen jezdit. Jako by mne někdo volal: pojď. Od té
chvíli vím, že jsem se rozhodla a za tím hlasem šla.
(Zdeněk, bohoslovec, 30) Rozhodoval jsem se delší čas; věděl jsem, že je to reálná
možnost, alternativa, kterou musím brát vážně. A v určitý čas – po několika letech –
jsem pochopil, že se konečně rozhodnout musím (taky už nejsem nejmladší, třicítka
na krku, mládí pryč, do důchodu daleko). A bylo mi jasné, že odmítnu-li nabídku
od Boha, ztratím příležitost, která se mi už možná víckrát nenabídne.
Máte pocit, že se vaše vzdání se života v rodině projevuje jako ztráta?
(s. Diana, 54) Vzdání se života v rodině není žádná ztráta, mám svoji řeholní rodinu,
na každé sestře mně záleží a kromě toho mám docela slušnou „rodinu“ i venku. Chodí
za mnou pro radu mnoho lidí i s malými dětmi. Tedy od mimin až po ty starší. Necítím
se ničím ošizena a láska mého Pána dokáže plně vyplnit mé srdce.
(Zdeněk, bohoslovec, 30) Vždycky se při každém rozhodnutí něčeho vzdávám – ať při
uzavření manželství, ať při slibu celibátu. Nedívám se na své rozhodnutí jako na ztrátu,
ale jako na zisk. Nerozhodl jsem se primárně vzdát se rodiny; rozhodl jsem se především
patřit naprosto Bohu. „Celibátník se zříká 1000 žen; ženatý muž 999.“ (Gilbert Keith
Chesterton)
Kdo, nebo co Vás nadchlo k zasvěcenému životu?
(s. Diana, 54) Když jsem povolání vycítila, tak snad bych mohla říct, že mě nadchla
sestra dominikánka Milena, která už dnes nežije. Obdivovala jsem její elán
a opravdovost, upřímnost. Vše mi vysvětlila přímo, tak abych mohla pochopit,
o co v životě jde a co si chci zvolit.
(Zdeněk, bohoslovec, 30) Spíše než nadšení bych mluvil o postupném zrání
až do situace, kdy jsem věděl, že nemohu jinak – svědomí mi nedalo. A když jsem se
konečně rozhodl, našel jsem klid a pokoj. Jsem spíše racionální než emocionální tvor;
a po zvážení všech možných alternativ jsem si vybral tu, která pro mě byla realizací
specifického plánu, který se mnou Bůh má.
Okénko
- 19 -
13. prosince 2009
Jaké jsou těžkosti zasvěceného stavu?
(s. Diana, 54) Těžkosti zasvěceného stavu jsou určitě individuální. Pro mne snad jen
to, že někdy vidím, jak by se něco dalo dělat jinak a musím snést danou situaci.
(Zdeněk, bohoslovec, 30) Člověk je více sledován a přísněji souzen. Očekává se od něj,
že bude zcela dokonalý, bezchybný a svatý – jako by svatost byla jen pro kněze
a řeholníky; jako by evangelium neplatilo pro každého člověka.
Někteří lidé si stěžují na samotu, opuštěnost… Možná je to spíše problém
v navazování přátelských vztahů, schopnosti utvářet společenství. Každý člověk
potřebuje druhé lidi. Ale tomu, kdo má potíže s přátelstvím, manželství nepomůže. Jen
poskytne pro koncentrované problémy jeden konkrétní hromosvod – ale pak chudák
žena
Potřebuje z Vašeho pohledu katolická církev Bohu zasvěcené životy?
(s. Diana, 54) Určitě. Jednak je to cesta Boží: Bůh povolává tak, jako si vybral
apoštoly a pak určitě je potřeba více se modlit a obětovat a taky sloužit. Jinak se toto
prožívá v rodině, kde jsou děti a jinak, když je člověk opravdu svobodný a volný pro
Boha.
(Zdeněk, bohoslovec, 30) No baže! Co by nám zbylo, nebýt těch, kdo na svém životě
ukazují, že Bůh sám postačí? Celibát, zasvěcený život má především eschatologický
rozměr; je velmi dobře viditelným znamením toho, že Bůh je ten, kvůli kterému stojí
za to cokoli.
Odpovědi osob původně s touhou k zasvěcenému životu, později s rozpoznáním cesty
v manželství:
Může se stát, že hledání životního povolání je krkolomné? Jak se v sobě vyznat?
(Jan, manžel a otec, 37) Krkolomné určitě u mnoha lidí být může, ale nemyslím si, že
to byl zrovna můj případ. Je docela přirozené, že každý, kdo se setká s lidmi, kteří žijí
zasvěceným životem a jsou jimi formováni, v určité chvíli zapřemýšlí, je-li to cesta pro
něj, pro ni.
Vyznat se v sobě není jednoduché nikdy a určitě jsou tu zásady, které moudří lidé již
dávno před námi – definovali: nedělat rozhodnutí v období „velké radosti“ nebo
„velkého smutku“. To je podle mne nejdůležitější. A za druhé: když rozhodnutí udělám,
tak to musí být rozhodnutí, o kterém vím, že si ho sám před sebou (a tím před
Hospodinovou tváří) kdykoliv v budoucnu obhájím – ve smyslu: tehdy jsem se rozhodl
proto a proto a viděl jsem to jako správnou volbu. Určitě totiž později přijdou
pochybnosti. Rady a stanoviska ostatních lidí jsou vždy jen poradní hlasy a já jsem ten,
kdo rozhodne – i Hospodin tato rozhodnutí respektuje ☺.
Okénko
- 20 -
13. prosince 2009
(Pavel, manžel a otec, 37) Ona krkolomnost může být někdy cestou k Bohu, cestou
k poznání povolání. Pro každého člověka má Bůh osobní pozvání, každého Bůh volá
jménem a záleží na každém jednotlivci, jestli se dokáže (nebo donutí) ztišit, aby zaslechl
jemný Boží hlas. Někdy i při vší snaze se může zdát, že člověk tento Boží hlas neslyší
a pak je třeba se rozhodnout na základě "suché" víry bez emocí, která se opře o prostou
důvěru v Boží lásku a milosrdenství.
Původně jste cítili touhu po zasvěceném životě s Kristem. Co tuto cestu změnilo?
(Jan, manžel a otec, 37) Neřekl bych, že to byla původní touha. Rozhodující bylo,
že jsem měl od dětství až do dospělosti spoustu duchovních podnětů: schola, ministranti,
chaloupky, duchovní cvičení, „malé školy teologie“ – a bavilo mne se v teologii
„šťourat“: umět si svoji víru obhájit i rozumem. Hledal jsem cestu, ve které najdu klid
před sebou i Hospodinem. Když jsem se octl v semináři, očekávaný klid v srdci nepřišel.
Ze semináře jsem tedy po třetím ročníku a roční „přestávce“ daleko od všech známých
odešel a když jsem za nějaký čas poznal svou budoucí ženu, bylo rozhodnuto.
(Pavel, manžel a otec, 37) Touha po životě s Kristem. Nemohu říct, že by v tom
rozhodnutí hrál roli nějaký jeden zásadní impuls, změna byla výsledkem hledání,
rozhovorů, vnitřních bojů a usmíření.
Jak se pozná, že to následující, vlastně „protichůdné“ rozhodnutí, je konečné
a správné?
(Jan, manžel a otec, 37) … jak jsem napsal výše: pokoj v srdci. Jen bych upozornil,
že to neznamená, že i tak nepřijdou pochyby: ty však pominou, protože si vždycky
v sobě obhájím rozhodnutí pro svoji ženu.
(Pavel, manžel a otec, 37) Někdy je to jako "blesk z čistého nebe" a někdy se člověk
zase musí prostě rozhodnut podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Důležité ale je,
aby to rozhodnutí pak člověk bezvýhradně přijal a cele se odevzdal Pánu na té cestě,
kterou se vydal.
Potřebuje z Vašeho pohledu katolická církev Bohu zasvěcené životy?
(Jan, manžel a otec, 37) Určitě potřebuje. Je to dar, který je dán Bohem a určitě může
být taky vyprošen (s tím ale opatrně ☺) – jeho přijetí však musí být zcela svobodné –
prostě že chci žít sám a pro Boha.
za odpovědi děkuje Ivana Horáková
Okénko
- 21 -
13. prosince 2009
BRATŘE KOTULANE
za velkého náčelníka už z nebe, za sebe a všechny kněze, kterým stále sloužíš v naší
katolické církvi, nyní možná nejvíc, jak píšeš „jako Lazar“, Tě moc pozdravuji
a nezapomínáme.
A zpívám nám všem: Bojujte, bojujme dál, pohleďte jen, v dálce svítá, pohleďte jen,
Pán nás vítá, bojujme, bojujme dál.
Ave Maria! Žehná Tobě, manželce a celé rodině
P. Pavel Dokládal
V Koclířově 13. 4. 2010, v den 90. narozenin Karla Otčenáška
FATIMSKÝ APOŠTOLÁT
Pro někoho pojem důvěrně známý a blízký, pro někoho méně známý až neznámý.
Světový apoštolát Fatimy - Fatimský apoštolát je celosvětové hnutí věřících, které šíří
poselství Panny Marie, předané 3 malým dětem v portugalské Fatimě v r. 1917. Základní
myšlenkou tohoto poselství je Boží snaha o záchranu lidských duší před peklem
a zavržením a odvrácení válečného nebezpečí. Nabádá lidi k modlitbě sv. Růžence,
činění pokání, úctě k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a svědomitému plnění
každodenních povinností. Působí ve stodeseti zemích světa. Byl ustanoven v r. 1947
v USA knězem Haroldem Colganem jako „Modrá armáda“ Panny Marie.
Nové stanovy tohoto hnutí byly schváleny Svatým Stolcem v Římě 7. 10. 2005
a následně vyhlášeny v Římě 3. 2. 2006. Do čela světového hnutí byl zvolen
prof. Americo Lopéz Ortiz z Portorika a devítičlenná mezinárodní rada.
Fatimský apoštolát začal svoji činnost v České republice na jaře roku 1990 právě v naší
farnosti při duchovní správě otce Pavla Dokládala. Následně téhož roku po přeložení
otce Pavla do Třebíče, rozvíjel svou činnost u sv. Martina v Třebíči. Tam se konaly první
konference a setkání apoštolátu z různých míst naší vlasti.
V srpnu roku 1995 královéhradecký biskup Karel Otčenášek požehnal nově
otevřenému národnímu centru – Českomoravské Fatimě v Koclířově u Svitav.
Fatimský apoštolát v České republice vede od samého založení až dosud otec Pavel
Dokládal se členy stálé rady, z nichž ing. Hana Frančáková je současně členkou
devítičlenné mezinárodní rady.
Ve všech diecézích Čech, Moravy a Slezska má apoštolát 17 regionálních center v čele
s oblastní radou, a jeden celostátní region mladých a množství modlitebních skupin
v jednotlivých regionech.
Okénko
- 22 -
13. prosince 2009
Brněnské regionální centrum duchovně doprovází otec Pavel Kopecký. Do oblastní
rady byli jmenováni: Eva Prokešová z Brna, Michal Řehák, Marie Duchoňová, Růžena
Trnková z Brna.
V Brně se schází modlitební skupina FA v kostele u Minoritů, v kapitulní síni, každé
poslední pondělí v měsíci po mši sv. Rovněž v kostele u Minoritů se každého
13. v měsíci koná Fatimsko – loretánský den. Od května do října pod vedením otců
Minoritů, od listopadu do dubna ve službě Fatimského apoštolátu.
Každou první sobotu v měsíci odjíždí v 11.00 hod. od restaurace Bohema poutní
autobus na duchovní program a pobožnost první soboty do Českomoravské Fatimy
v Koclířově.
V naší farnosti je oficiálně registrováno kolem devadesáti členů Fatimského
apoštolátu. Modlitební skupiny FA nejsou ustanoveny. Jednotliví členové se různě
zapojují do stávajících modlitebních společenství a podílí se na životě farnosti ať už
viditelně nebo skrytě.
Od roku 1990 trvá nepřetržitě v naší farnosti putování sošky Panny Marie Fatimské,
která je vždy na týden přijímána do rodin k modlitbě a to nejen u členů FA, ale všude,
kde je zájem. Koordinátorem tohoto putování je pan Jiří Kotulan, kterého v současnosti
v době jeho nemoci zastupuje paní Hedvika Staňková.
Pan Jiří Kotulan byl také prvním animátorem fatimského hnutí v naší farnosti po
odchodu otce Pavla Dokládala a patří mu velký dík za jeho služby a oběti.
Při příležitosti 20. výročí založení Fatimského apoštolátu v naší vlasti, v naší farnosti,
jsme byli pozvání na pouť do Koclířova. Děkujeme, že s námi mohl být náš pan farář,
otec Miloš.
Za FA Marie Duchoňová
P.S. V kostele jsou k dispozici hnědožluté informační skládačky Fatimského apoštolátu
vydané u příležitosti akce „noc kostelů“, kde se můžete dovědět více. Kdo máte přístup
k internetu na www.cm-fatima.cz.
NOVINKY VE FARNÍ KNIHOVNĚ
Odevzdanost do Boží prozřetelnosti: Milost přítomného okamžiku
Jean-Pierre de Caussade
Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2007
Klasické dílo francouzského jezuity ze sedmnáctého století se stalo „učebnicí“ mnoha
světců (např. Terezie z Lisieux) a bylo přeloženo téměř do všech světových jazyků.
Časem neztrácí na aktuálnosti, naopak v dnešní „akční“ a uspěchané době ukazuje cestu
k pokoji duše, k životu v Boží přítomnosti každým okamžikem.
Okénko
- 23 -
13. prosince 2009
„Drahé duše, které to čtete: bude vám všem dáno popojít výše! Dělejte, co děláte,
snášejte, co trpíte. Abyste to všechno konaly svatě, musíte jen změnit svůj postoj. Totiž
svou vůli. V tom spočívá svatost: chtít, co nás potkává z Božího ustanovení. Vnitřní
svatost skutečně spočívá v prostém STAŇ SE, v jednoduchém postoji vůle, která plně
odpovídá Boží vůli.“ (str. 23)
Svátost manželství
Anselm Grün
Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010
Oblíbený autor – benediktin Anselm Grün se zabývá především otázkou, jak svátost
manželství prožívat, ale jak z ní žít a být požehnáním pro druhé. Svátost manželství není
jen něčím citovým, ale má i svou vlastní strukturu, která má partnerům pomáhat, aby
naplnili své společné poslání. Ježíšova slova jsou pevným základem, na kterém lze stavět
manželství. Kniha je určena všem těm, kdo se připravují na manželství i těm kdo
o svátosti manželství chtějí získat pravdivé a srozumitelné informace.
Když chce dcera hubnout
Dominique-Adele Cassuto, Sophie Guillou
Praha: Portál, 2008
Výsledkem spolupráce dr. Cassuto - lékařky, zabývající se správnou výživou,
a žurnalistky Sophie Guillou je kniha rad pro rodiče dospívajících dívek. Poradí jak
zjistit, zda jsou obavy z tloušťky oprávněné nebo ne, jak reagovat na nářky dívek, jak
zavést správné stravovací návyky a co dělat, má-li dívka opravdu stabilní nadváhu.
Alchymista / Paulo Coelho
Pátá hora / Paulo Coelho
Praha: Argo, 2007
Autor následujících dvou románů – Paulo Coelho se narodil r. 1947 v brazilské rodině,
od mládí toužil být spisovatelem, živil se jako dramatik, novinář, televizní scénárista,
textař písní. V 80. letech vykonal pouť do Santiaga de Compostela a zážitky z ní
zužitkoval ve své první úspěšné knize. Ve svých knihách nabádá k duchovnímu rozvoji a
zodpovědnému přístupu k životu. Slávu mu pak přinesla hlavně kniha Alchymista
(1988), která se stala největším brazilským bestsellerem. Takřka pohádkové vyprávění
o cestě španělského pastýře za zakopaným pokladem vychází z příběhu o splněném snu
ze sbírky Tisíc a jedna noc a je zároveň výzvou k naplnění vlastního osudu.
V románu Pátá hora nechává autor ožít příběh proroka Eliáše.
s použitím materiálů knižních nakladatelství
připravila Lenka Klašková
Okénko
- 24 -
13. prosince 2009
LETNÍ FOTOSOUTĚŽ PRO ČTENÁŘE OKÉNKA
Neváhejte a přispějte do soutěže svými prázdninovými fotografiemi. Hodnotíme téma,
vtip, originalitu a celkovou atmosféru snímku. Podmínky zařazení fota do soutěže:
- Maximální velikost přílohy v jednom e-mailu 2 MB
- U každé fotografie nechť je uveden autor.
- Každý autor může poslat jeden snímek
- Prázdninová a dovolenková témata
- Termín uzávěrky soutěže: 27. 8. 2010
Fotografie v elektronické podobě zasílejte na [email protected]
a do předmětu napište „FOTOSOUTEŽ“.
JSEM MAGNET NA TRAPASY…
…aneb podělte se námi o své historky, příhody a postřehy a třeba i trapasy z prázdnin
a dovolených. Téma není nijak omezeno. Několik článků bude otištěno v Okénku a
ostatní mohou být zveřejněny na stránkách farnosti. Délka článku max. ½ A4. Těšíme se
na všechny příspěvky.
Redakce
INZERÁT
Orel Šlapanice v příštím školním roce 2010-2011 bude opět nabízet cvičení pro děti.
Některé cvičitelky v této činnosti již nemohou pokračovat, proto hledáme nové
nástupkyně. Jedná se o cvičení:
• mladších holek 4-6 let
• mladších kluků 4-6 let
• nejmladší skupinu-kojenci 6-12 měsíců
Kdo by měl zájem a chtěl by nám bezplatně pomoci nechť kontaktuje Markétu
Jaškovou na číslo 608 857 875. Jedná se o cvičení, které probíhá jedenkrát týdně jednu
hodinu na Orlovně v čase, na kterém se domluvíme.
Cvičitelky by měly být po dvou a alespoň jedné musí být 18 let.
Datum uzávěrky dalšího čísla časopisu Okénko: 27. 8. 2010
Plánované datum vydání: 12. 9. 2010
OKÉNKO – časopis farních společenství ve Šlapanicích, Podolí a Praci
Vydává Římskokatolická farnost Šlapanice u Brna, Masarykovo nám. 9, 664 51 Šlapanice
telefon: 544 245 280, e-mail: [email protected], http://www.farnostslapanice.cz
NEPRODEJNÉ!