číslo 2014-1 - Otevřený Rozšalovávací List

Transkript

číslo 2014-1 - Otevřený Rozšalovávací List
O
tevřený
R
ozšalovávací
L
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor,
splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů,
narušovač zpráchnivnělých paradigmat,
kompenzátor hypotékového novinářství,
flokulant mediálního žaboklamu
číslo 2014-1
Motto:
Právě tento zánik symbolického světa je spjat s očekáváním konce i toho světa
skutečného. Nezdá se, že by k němu fyzicky mohlo dojít, to jen doba se proměňuje
a má právo na bezradnost. Období hledání a pátrání po smyslu přicházející doby
vždy nějaký čas trvá.
Václav Cílek
http://orl.bloger.cz
[email protected]
ist
Obsah čísla
Stanislav Komárek: Přezimování aneb Jak přežít temnoty................................................................................3
Ani tři, ani králové?........................................................................................................................................... 4
Mvdr. Josef Staněk: Přijde transformace tak, jak ji dosud nikdo nepopsal? .....................................................5
Vánoční rozjímání Václava Cílka. O Praze plné bezdomovců i bozích, co nemají rádi bordel.............................8
Transatlantická a transpacifická smlouva připravuje novodobé otroctví.........................................................10
Chystá se tajná dohoda, která nás zotročí. Docentka Švihlíková bez obalu o hospodářské situaci Česka......11
Otevřený dopis lidem Brazílie........................................................................................................................ 14
Posvátný čas, posvátné místo........................................................................................................................ 15
Lazarev – Řád stvoření a úpadek Evropy ....................................................................................................... 19
Who built the Moon?...................................................................................................................................... 22
Radek Baborák: Posluchač se musí vznášet a hudba mluvit............................................................................26
Problematika záznamu klasické hudby............................................................................................................ 30
Daňové ráje, skryté bohatství národů............................................................................................................. 31
Wikileaks zveřejnily utajované znění Transatlantické dohody EU-USA...........................................................32
Proč nemáme českou literaturu?.................................................................................................................... 32
NSA: nekonečný příběh pokračuje.................................................................................................................. 34
Šokující tajemství a zamlčované magické souvislosti „punkerského protestu“...............................................35
Potřebujeme vánoce....................................................................................................................................... 39
Kostel............................................................................................................................................................. 41
Jak přežít Česko?........................................................................................................................................... 42
Zemřelá společnost........................................................................................................................................ 44
Volby skončily, společenský marasmus pokračuje..........................................................................................45
Americká katolická pravice otevřeně štve proti papeži...................................................................................48
Rok 2013 aneb Světová bankovní politika a ožebračení obyvatel..................................................................49
Snowden........................................................................................................................................................ 51
Videonářez..................................................................................................................................................... 54
Hosté Ilony Švihlíkové (1.díl) - profesor Václav Bělohradský - filosof ...............................................................................................54
Před půlnocí - Václav Cílek, geolog, klimatolog....................................................................................................................................54
David Icke o České republice a dalších totalitních režimech dneška ....................................................................................................54
Život po smrti - skutečnost o které ještě někteří pochybují .................................................................................................................54
The 2012 Enigma - David Wilcock ........................................................................................................................................................54
David Wilcock Interviews Graham Hancock: Setting History Free! ......................................................................................................54
BRÁNA SMRTI - smrt a transformace - Viliam Poltikovič, 7. 11. 2013 ................................................................................................54
Táňa Fischerová, herečka, bývalá prezidentská kandidátka...................................................................................................................54
"Dnes vládne hyperburžoazie," říká Václav Bělohradský......................................................................................................................54
Peter Staněk - Je európsky sociálny model udržateľný? .....................................................................................................................54
Válka, kterou nevidíte............................................................................................................................................................................54
Kdo vládne na planetě ..........................................................................................................................................................................54
Alfred Strejček, Tulák po hvězdách.......................................................................................................................................................54
ORL číslo 2014­1
Stanislav Komárek:
Přezimování aneb Jak
přežít temnoty
podnikatelem není ten, kdo něco smysluplného nebo užitečného dělá, ale ten,
kdo nedělá formální chyby a přesně
splňuje všechna předepsaná kritéria.
Zase se objevuje stará známá různoběžnost mezi názory zastávanými veřejně a v soukromí, zase je nutné
předstírat, že slona v obývacím pokoji
nevidíme, a s o to větším předstíraným
nadšením sbírat smítka na koberci.
Bylo-li období před dvaceti lety "jarem národů", trvajícím po léta a spojeným s nadšením, nekontrolovaným
bujením a zmatky, přišlo nyní - už
dlouho ohlašováno - období neonormalizační, řekli bychom "zimní".
Zima u nás v mírném pásmu trvá vždy
poměrně dlouho a je nutno ji nějak
přežít, pro naše předky i řadu zvířat to
bývalo často období na hranici snesitelnosti a s nejistým, někdy i fatálním
výsledkem.
Neonormalizace
Období temnot v našich národních
dějinách byla vždy dlouhá a oživení jen
sporadická a spíše kratší - to, které
máme za sebou, patřilo k nejdelším a
nejidyličtějším vůbec a řádně jsme si je
užili.
Bylo to třeba. Tak jako je v přírodě
nutné nahromadit v létě tuk a vitamin D
na časy, kdy jich bude nedostatek, i ve
společnosti je nutné si užít entuziasmu,
smysluplnosti a svobody slova, dokud
nějaké jsou. Doba je pochopitelně
mnohem lepší než například v Leningradu třicátých let, ale celkové houstnutí
atmosféry lze jen těžko přehlédnout.
V určité fázi vývoje společnosti vždy
převažuje administrativní a formální
aspekt nad zdravým rozumem, kontrola
se začne rozlézat s malicherností sobě
vlastní do všech jednotlivostí a řádným
občanem, úředníkem, vědcem nebo
Život a dílo dr. Husáka už se nezdá
tak absurdním jako před deseti lety a
život a doba Josefa Švejka se stává opět
vzorem. Opět se přikrčíme, abychom nepřišli o chleba, a ze svého zákopu se zadostiučiněním
jedním
očkem
vykoukneme, zda snad nedostává po
ústech nějaký bloud, který si troufl, ač
staletá moudrost radila, se zneviditelnit
a "přezimovat".
Za-městnaní a po-volaní
Mlčet a myslet si své, a raději nemyslet vůbec, alespoň ne za hranice jídla a
pití, dovolené a rodiny. Je neveselou
skutečností, že většina zla na světě nevznikla ze zlomyslnosti satanského
typu, nýbrž z bezmyšlenkovitosti a nedostatku odvahy, anebo lépe řečeno - z
kombinace obojího.
Příchod neonormalizační dusivosti se
u nás časově setkal s dalším fenoménem, a to celkovou krizí Západu. Naše
společnost má dojem, že ji postihla
"ekonomická" či "finanční" krize,
problém je ovšem jiný - je to krize celková, krize jejích hodnot a slepá vývojová ulička.
Celkový propad je ostatně nepatrný a
ekonomicky se nám vede ve srovnání s
jinými dobami jistě skvěle. Podobně
jako se ve středověku jevila každá krize
nutně jako "náboženská", jeví se v přítomnosti každá nutně jako "finanční". Už z
toho prostého důvodu, že jiný úběžník
hodnot vlastně neznáme - a znát ani nechceme.
Narozdíl od většiny běžných "přírodních" zim u této společenské nemůžeme bohužel odhadnout ani délku
jejího trvání, ani to, jak moc nakonec
tentokrát přituhne.
Autor je biolog a filosof
http://hn.ihned.cz/c1-40823180prezimovani-aneb-jak-prezit-temnoty
Takto konfigurovaný svět se pak začíná měnit. Z většiny pracovní činností se
stává za-městnání: povšimněme si té
etymologie - za-městnat znamená cosi
jako nacpat někoho vší silou do nějakého úzkého prostoru, který na něj zbyl
jako nepovzbudivá "ekologická nika".
S po-voláními je to horší. I badatel či
duchovní tráví dnes většinu svého času
výkaznictvím, jat obavou o holé přežití v
systému, jež se vlastně stává samo o
sobě cílem. Je to ovšem přežití takového typu jako přežít noc v nádražní čekárně, dokud něco podobného ještě šlo.
Jednoho dne pak můžeme zjistit, že
jsme své životy "přežili" - možná i v určitém luxusu. Nerad bych se toho jednou
dočkal.
http://orl.bloger.cz
strana 3
ORL číslo 2014­1
Ani tři, ani králové?
Ivan Štampach
Folklorní tradice klade na dnešní den
svátek Tří králů. Český polooficiální
kalendář, jemuž základ dalo staré římskokatolické liturgické kalendárium a
který za minulého režimu dopracovala
do víceméně dnešní podoby kalendářní
komise při národním podniku Obchodní
tiskárny Kolín, tento svátek přejímá.
Ilustrují nám ho také trojice obvykle
mladých lidí vyzdobených papírovými
korunami, kteří v těchto dnech sbírají
peníze na charitu. Pro ty, kterým diktatura kapitálu vzala vše, poskytují něco
ze svých peněz ti, které okradla méně,
ještě jim něco zbylo a navíc mají trochu
sociálního cítění. Také v tradičních betlémech k Ježíškovi uloženému v jeslích
na slámě kráčejí tři královsky oděné postavy, dva běloši a za nimi „černý
vzadu“.
Když se podíváme do kalendáře některých křesťanských církví, najdeme 6.
ledna slavnost Zjevení Páně, Epifanii. Při
ní se čte z Matoušova evangelia příběh,
který nám Bognerův překlad Nového zákona podává jako návštěvu mudrců z východu. Matouš nezná Lukášův příběh o
jeslích, a mudrci přicházejí k Ježišovi,
Marii a Josefovi do jejich domu. Nesou
tři dary, zlato, kadidlo a myrhu, možná z
toho vznikla představa, že byli tři.
Příběh má politické pozadí. Mudrci se
zastavili po cestě do Betléma u krále
Heroda a byli přesvědčeni, že on jim
řekne, kde by našli židovského krále,
kterého jim ukázala hvězda a jemuž se
přišli poklonit. Herodes se domnívá, že
se narodil konkurent, budoucí uchazeč
o trůn, a udělá později kruté protiopatření. Mudrci se mu však při zpáteční
cestě poučeni vnuknutím ve snu vyhnuli
a neposkytli mu očekávané informace o
Ježíšovi.
Matoušův Ježíš dostává v příběhu
rysy takřečeného královského mesiáše,
jedné z postav soudobého judaismu, na
kterou se koncentrovala biblická očekávání slavného naplnění času. Jenže
Ježíš realizuje královskou moc jinak, než
bylo vyhlíženo. Nestal se vůdcem povstání proti římským okupantům.
Naplňuje naději izraelského lidu i jiných národů a nastoluje nebeské království, nové pořádky, které mají původ
v nebi u Boha a nastolují se již zde na
zemi mezi lidmi a budou plně uskutečněny jako požehnání budoucího
věku. Ústavou tohoto království je
Horské kázání obsažené ve třech kapitolách Matouše (5. – 7.).
V řecké předloze evangelia nenajdeme krále, ale ani mudrce. Jsou tam magoi apo anatolón – mágové z Východu.
Překladatelé jsou vždy vykladači, obvykle v intencích církevních požadavků,
a v této perspektivě je magie nežádoucí.
Církev chce od člověka závislost a poslušnost. Magii lze charakterizovat jako
cestu člověka nezávislého, obhajujícího
vlastní svébytnost. Není cestou otrockých duší. Mág aktivně jedná a tvoří v
celku bytí.
A pak je tu ještě jeden rozdíl.
Církevně vykládané křesťanství se nechalo oklamat, jak přesvědčivě ukázal
Friedrich Nietzsche, vulgárním platonismem, a zavrhlo v rozporu s biblickou
tradicí tělo a přírodu. Magická cesta poznání a seberealizace naproti tomu sle-
http://orl.bloger.cz
duje alternativní anatomii těla a složité
zákruty přírody, přírodních sil a bytostí.
Mágové se přišli předpokládanému
židovskému králi poklonit. Lze tedy říct,
že se zřekli vlastní magické moci a uznali nad sebou Krále králů a Pána pánů.
Ale dá se to vidět i tak, že božský
Člověk, kterého přišli pozdravit, je od
počátku smyslem a cílem jejich magického úsilí. Ježíš, který se, jak připomíná
dnešní slavnost Epifanie, zjevuje jako
Kristus, jako Mesiáš, jako očekávaný Syn
člověka, potvrzuje a naplňuje svobodné
magické úsilí.
Evangelium je vůči lidskému jednání
kritické, není naivním schválením čehokoliv, co si usmyslíme. Nepodporuje
naše mocenské ambice a náš kořistnický
přístup k životu. Neobstojí před ním
arogance a pýcha. Ale přece stojí spíše
na straně člověka než proti němu. Je odpovědí na otázku po pravdě a smyslu.
Křesťanství spřátelené s magií podporuje lidskou aktivitu proti všem pokusům člověka zotročit. Ježíš jasně a
zřetelně říká svým posluchačům, že je
nepokládá za své služebníky, nýbrž za
přátele (Jan 15. 15). Křesťanství v renesanci vrátilo biblickým mágům z Východu jejich přízeň projevenou kdysi
betlémskému Dítěti.
Obnovuje se v něm zájem o hermetickou tradici, jejímž jádrem je magie. Jejím reprezentantem je jeden z iniciátorů
humanistické obnovy Marsilio Ficino
(1433 – 1499). Od církevního křesťanství
se více odchýlil Giordano Bruno (1548 –
1600), který na svůj magický postoj doplatil životem.
Magie je tvorbou a aktivitou, jejím
živlem je cosi radikálně nového, dílo,
které není pouhým opakováním minulého. Obdobou magie v sociálním
životě je, jak přesvědčivě ukazuje současný alternativní myslitel, Peter Lamborn Wilson (*1945), píšící některé své
texty pod pseudonymem Hakim Bey,
strana 4
ORL číslo 2014­1
revoluční čin. Míní se revoluce jako obrat, jako prosazení svobody a rovnosti.
rá by chtěla pokořovat a zotročovat. V
tom je obsah Epifanie trvale aktuální.
Magii můžeme vidět jako mytologický
obraz odvážného sociálního jednání,
jako obraz aktivního přístupu k přírodě,
k člověku jako jednotlivci a k lidské
společnosti. Když mluvím o mytologii,
nemíním „pouhé“ mýty, nemíním báchorky. Míním tím tvůrčí alternativu k
vyprázdněné moderní racionalitě.
http://ivan-stampach.bloger.cz/Ducha-soucasnost/Ani-tri-ani-kralove
K novorozenému Matoušovu Ježíši
přicházejí mágové. Středověká legenda
z nich udělala krále a dala jim v latinském západním světě jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Podobným směrem se
tato tradice vyvíjela ve východním
křesťanství, kupříkladu u syrských
křesťanů jsou to Larvandad, Gušnasaf a
Hormisdas.
I dnešní církve mají tendenci vidět v
motivu králů klanících se Kristu podřízení světské moci moci církevní,
podrobení se mocných nejmocnějšímu.
Římská církev svému nejvyššímu představiteli ceremoniálně dává titul služebník služebníků Božích, ale prakticky mu
přiznává atributy nejvyšší moci
duchovní i světské. Současný nositel
těchto titulů budí očekávání a naději, že
chce spíš sloužit než ovládat.
Poklonu mágů či králů však můžeme
vidět jinak, totiž jako poklonu mocných
bezmocnému dítěti; témuž, který jako
dospělý o sobě říká: Lišky mají doupata
a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá,
kde by hlavu složil. (Mt 8, 20) a končí
jako výsměšně oslavovaný, korunovaný
trním a potupně popravený. Rozhodně
nepředstavuje moc božského Pantokratora, Vševládce nad říšemi světa. Spíše
naopak. Jeho příběh ironizuje a relativizuje politickou moc tím, že ji konfrontuje s holým, nezajištěným lidstvím.
I kdyby to byli králové a kdyby byli tři, je
důležité, že se sklánějí před humanistickým poselstvím evangelia. Komu tento příběh něco říká, může v něm
nacházet podporu a posilu pro tvorbu a
pro nenásilnou konfrontaci s mocí, kte-
Mvdr. Josef Staněk:
Přijde transformace tak,
jak ji dosud nikdo
nepopsal?
Mvdr. Josef Staněk: Přijde transformace tak, jak ji dosud nikdo nepopsal?
Že se západní civilizace nachází ve
stadiu, ve kterém se nemůže ani udržet,
ani stejným směrem pokračovat, se
shodnou prakticky všichni dobří pozorovatelé. Však také "zaručeně pravých"
líčení způsobů zvratu dalšího směrování
lidstva najdeme od vědců i jasnovidců
na internetu nejméně desítku. Líčí se v
nich přílety a inkarnace ufounů, katastrofy způsobené příletem planety Nibiru či přepólováním Země či slunce. Ze
zásady sice nikdy nevylučuji nic, ale zatím žádný popis proměny na mne v mé
intuici neudělal "dojem". Tím méně
zbožná přání, že se v důsledku synchronizovaných meditací uživatelů internetu
či indiánských šamanů osvítí na Zemi
vládnoucí spojenectví temných duchů,
nebo že se probudí spící masy konzumentů, nebo dokonce že se skrze
krvavou revoluci duchaprázdných zave-
http://orl.bloger.cz
de za ta pravá konzumní "spravedlnost".
Taková se již začátkem 20 století zavedla, ale dodnes je z tohoto vědeckého experimentu kocovina. Protože jsem
nástup úpadku chování lidí a
společnosti zaznamenal již před 20 roky,
na rozdíl od davu mediálních jásalíků
nad podivnou formou svobody, věnuji
se od té dobyhledání způsobu, jakým k
obratu chodu dějin dojde.
Vždy jsem si myslel, že zvrátit současné duchovně špatné směrování celé
civilizace nemůže událost, ve které by
byli z rovnováhy vyvedenými silami přírody společně zkoseni slušnější a zcela
devastovaní lidé. K tomuto názoru mě
podnítily věty z Evangelií, kde se o obratu směrování lidstva říká, že "dva budou
spolu na poli a jeden bude vzat a druhý
ponechán". A dále se o charakteru změny říká, že tato "přijde jako zloděj", neboli nenápadně. Po ní lidstvo nastolí
"tisícileté království boží", neboli vejde
na vyšší duchovní úroveň. Při zachování
těchto charakteristik mi vycházelo, že
změna tak může přijít jedině
prostřednictvím pozvolného zásahu
životadárných sil do metabolizmu
člověka. Tedy skrze ovlivnění zdraví,
plodnosti a životaschopnosti člověka. A
právě takové pozvolna se zesilující poruchy metabolizmu a plodnosti jsem v poslední době zaznamenal. Medicína tato
údajně civilizační nemoci označuje souhrnným
názvem
"metabolický
syndrom".
Právě tento název vůbec neprozrazuje jejich příčiny. Bodejť, současná materialistická medicína jejich
příčinu fakticky nezná! Nebo z nouze
uvádí jen vedlejší příčiny, odvozené materialistickou logikou od proměn způsobu života moderního člověka. Bývá
uváděno zejména těchto několik vlivů:
Pokles biologické hodnoty potravin.
Došlo k němu proto, že výhradně tržním
přístupem k zemědělství a chovu zvířat
se prakticky zničila jeho přirozenost. V
důsledku honby za růstem výnosů a tržeb (penězi) od poloviny 20 století tak
strana 5
ORL číslo 2014­1
neustále klesá výživová kvalita zemědělských produktů.
Snižuje se v nich obsah vitamínů a žádoucích minerálů. Navíc se v nich objevují v čím dál větším počtu a
koncentracích v přírodě se nevyskytující
kontaminující látky. Jsou to jednak rezidua prostředků proti škůdcům, jednak
jedy a těžké kovy produkované civilizací
do ovzduší. (Nyní již několik set.)
Dalším často uváděným člověka
devastujícím činitelem je působení neustálého stresu v práci i ve společenském
životě. Psychiku a fyziologii člověka
devastující stres vyvolává několik faktorů. Na prvním místě je to rozvrácení psychického zázemí jednotlivce jeho
vytržením už nejen ze širší rodiny a
místních "rodáckých" společenství, ale
společnost řídící inkarnovaní temní
duchové se už vrhli i na podporu rozpadu nejužší rodiny. Děti fakticky i psychicky ztrácí rodiče, rodiče děti, žena
mužskou oporu a muž "nervy hojivé "
zázemí domova.
Novým postsocialistickým jevem je
útok na společenské jistoty, jako jsou
důchody starých a nemocenské dávky
nemocných a invalidů. V poslední době i
na rovné právo. Jiné právo platí pro
hodně bohaté. Odkuďsi se vynořila skupina bezzábranově dychtících "banksterů", která si začala vydržovat jejich
blaho v parlamentech prosazující "zákonodárce". Tito odhlasovávají odevzdávání daní a peněz vybraných na
důchody a nemocenskou do jejich
správy. (Podivné a předražené zakázky
na dluh s vysokým úrokem, monopol na
způsoby léčení "užitečné" farmakoncernům, spravování důchodů vysoce placenými
ničím
svým
neručícími
ekonomickými gangstery.) Člověku, který zná výsledky podobných "uložených
prostředků" za posledních sto let musí
být je jasné, jak to s takovými penězi dopadne! A psychický dopad? Nejistota zabezpečení ve stáří vytváří pomalu
rostoucí tlak na stabilitu podvědomí a
tím na nervovou rovnováhu všech lidí.
Vzrůst zdravotní nerovnováhy dále
stupňuje médii podprahově podporovaná sexuální promiskuita. Jejím důsledkem je lavinovité narůstání
promořování lidské populace tzv. pomalými viry, ale i parazity, zejména protozoárními viry podlamují imunitu,
parazité svými metabolity zatěžují
vnitřní prostředí organizmu člověka.
Tyto vlivy se manifestují jak nárůstem
alergií, tak neschopností imunitní soustavy jednotlivce čelit všude se vyskytujícím podmíněně patogenním zárodkům.
K této sadě nepřetržitě negativně působících faktorů se přidává i znečistění
ovzduší a "elektrosmog" ze spotřebičů.
Jeho účinek se pouze tuší. "Tvrdí ale
muziku" souboru činitelů, atakujících
metabolizmus člověka, neboli jeho
zdraví.
Výše uváděné negativní vlivy jsou
samozřejmě obecně známy. Medicína se
ze všech sil snaží vypořádat s jejich následky. Je ale nad její síly to činit jinak,
než prostřednictvím léků neboli chemických zásahů do metabolizmu lidského těla. Materialisti, považující
organizmus člověka za stroj, tomu říkají
substituční a symptomatická medikace.
Chemický přístup ke stabilizaci nemocí
je z podstaty věci jen náhradním řešením a nemůže poskytnout principiální
východisko. Skutečným léčením všech
nemocí a metabolického syndromu zejména (od cukrovky po nemoci cév a
mozku) může být pouze poznání a odstranění jejich pravých příčin. Jenže
mimo částečně poznané dietní chyby
většina příčin civilizačních nemocí leží,
na rozdíl od zvířat, v duševní a duchovní
rovině bytosti člověka. To jsou ovšem
oblasti reality materialistickému způsobu myšlení nepřístupné, protože v nich
platí jiné než hmotné zákony. Proto je
medicínu ovládající materialistický způsob myšlení není schopen tyto příčiny
ani najít, tím méně léčit!
K tomuto závěru jsem došel před 40
roky a toto poznání mě z vědeckých
rovin poznávání výživy přivedlo k alhttp://orl.bloger.cz
ternativním přístupům. Také se říká léčitelským, šamanským, dialektičtí materialisté říkají pavědeckým. Při pozorování
účinků léčitelských praktik jsem se
nejprve přesvědčil, že "zázračná" uzdravení, nezávisející na výživě a chemikáliích, nejen že skutečně existují, ale že
jsou masovým jevem.
Samozřejmě to denně zaznamenává
každý praktický lékař! Ale nesmí to připustit, jinak by vybočil z dialekticko-materialistického
paradigmatu.
Uzdravení musí vždy nalézt jako důsledek jeho lékové léčby. V zajetí "vědeckého světového názoru" je povolen pouze
účinek "placeba", neboli uzdravení z ničeho. Za ta léta jsem si dokonce
všimnul, že všechny "chemoterapií" vyléčené rakoviny v mém okolí byly pouze
důsledkem působení placeba. Chemické
a radiační působení dělalo "placebu" jen
"štafáž". Každý "vyléčený" z rakoviny by
měl v první řadě poděkovat "placebu",
tedy Bohu! Když se v důsledku uvědomění si zhoubného nálezu změnila
jeho duše, změnil se časem i nález a tím
osud. Naproti tomu nezměnil-li se (i
útrapami chemoterapie) nemocný v
duši, ani zástupy "bílých šamanů" až z
Ameriky rakovinu nezastavily. (Viz úmrtí
superbohatých léčených.) Zrovna tak to
chodí u jednotlivých forem metabolického syndromu (cukrovka, cévní a orgánové nemoci, astma, nervová
onemocnění atd.).
Nejprve jsem se v pátrání po
možnostech úniku ze sevření materialistického pohledu na svět plně soustředil
na výživu. Zřejmě je to profesionální deformace, protože jak je obecně známo,
těžiště léčení chorob se ve veterinární
medicíně přesunulo do jejich předcházení dokonalou výživou. Vyzkoušel
jsem tedy postupně na sobě všechny
známé typy léčebných diet od syrové
stravy po Herbalife. Ozdravné výsledky
řady diet a očistných hladovek jsem sice
tu a tam také zaznamenal, ale pořád mi
cosi neznámého více nebo méně znehodnocovalo výsledky. A navíc osoba od
osoby jinak. Léčebné aočistné účinky
strana 6
ORL číslo 2014­1
ozdravných diet a půstů se mi zdály být
znejasňovány nějakým neznámým faktorem, který u zvířat není. Časem jsem přišel na to, že tím faktorem jsou vnitřní
duševní a duchovní procesy u
nemocných lidí. Ty se ukázaly být z hlediska vyvolávání nemocí a i jejich vyléčení ještě významnější, než nedostatky
výživy samotné. (Viz naše kniha Agape
1992 : Duchovní příčiny nemocí.) Pořád
jsem ale nemohl poznat mechanizmus,
který celkový léčebný účinek výživy,
psychického působení, léčebného cvičení a masáží a dění ve vnitřním duševním životě spojuje. Neboli co vytváří
ten placebo efekt? Správněji co je to
ono "léčení Duchem"? Nebyl jsem
schopen dohlédnout, proč totéž na
jednoho člověka ozdravně působí a na
jiného ne. Jsem velice vděčen organizátorům přednášky Henriho Monforta v
Česku, neboť po ní se mi "vyjasnila obloha"..
Tím spojníkem léčebného působení
způsobu myšlení, výživy a nápravného
pohybu jsou změny toků energie života,
indicky prány, čínsky energie čchi, izraelsky mana!!! Ta vyzařuje ze Zdroje života
a naplňuje celý vesmír. Dává tím
možnost vzniku a udržování života v
něm. Tato energie byla Kelty (druidy)
nazývána vyzařování svatého Grálu.
Celou dobu lidské existence cestu k ní
hledali proroci a zasvěcenci! U nás tím
proslul císař Karel IV. Dokonce objevení
možnosti jejího využití je už v legendě o
Grálu označováno jako obnovení ráje na
zemi.
Všechen život je tedy poháněn nehmotnou energií života, všechny nemoci
jsou poruchou jejího proudění! Od znalosti tohoto zdroje pochází Ježíšův výrok : "nejen chlebem živ je člověk!". Z
poznání významu proudění oživující
energie vzniklo tisícileté putování za
svatým Grálem. Podle legendy, kdo na
svatý Grál pohlédne, je uzdraven ze
všech nemocí a omládne.
Okamžitě po vyslechnutí Monfortovy
přednášky jsem začal s pokusy a mě-
řením účinku půstů na stav vlastního organizmu. Na Oberonu a fyziologicky. Po
třech týdnech měření mohu jen potvrdit, že vše co Henri Monfort o výživě a
energiích těla říkal, je pravda. Pouze s
tím, že schopnost napojit se na energii
prány je klíčově odvislá od vnitřního
duchovního nastavení, nikoliv pouze od
hladovky!!! Konec konců i to H. Monfort
říkal. Každý tento způsob výživy těla zavést nemůže. Na energii prány (Grálu) se
z principu nemůže napojit požitkář, egoista, nenávistník, zaťatec, scholastik (v
zajetí školní hypnózy), materialista
apod. Zkráceně řečeno, vnitřní (skutečný) ateista a člověk s nemocnou duší
nemá šanci do té doby, dokud se z materialistické hypnózy nevymaní. S tímto
poznáním se mi jako vnitřní obraz vynořilo celé řešení současné civilizační
krize.
Lidstvo svými odpady, jako kvasinky v
lahvi, neustále zamořuje omezené životní prostředí. Navíc se v důsledku nebiologického způsobu získávání potravin
neustále snižuje jejich biologická
hodnota. (Také obsah prány v nich!!!)
Každý zná rozdílnou chuť třeba třešní,
přímo trhaných ze stromu a týchž po
několika hodinách skladování. A
pěstované a volně rostoucí zeleniny
také. (Největší energii ze zelenin mají
kopřivy a česnek medvědí.)
Organizmus člověka nedostatek této
vitální energie potravin cítí a reaguje na
nedostatek "toho čehosi (prány)" kalorickým přejídáním. (Ve starších článcích
jsem "to cosi" popisoval jako "rostlinný
magnetizmus.) Přejídáním a přesto nedostatkem prány z potravin se spouští
mechanizmy vzniku poruch imunity a
"civilizačních" nemocí. Čím větší nedostatek vitální a duchovní energie postižení pociťují, tím více jedů (léků) do
organizmu vpravují.
Následuje deprese, únava, neplodnost, pokles vitality. Lidstvo si svou
technologickou vyspělostí vytvořilo stále se utahující "ďábelský kruh". Jeho vyústěním by nepochybně byla smrt
http://orl.bloger.cz
civilizace. Inkarnovaní temní duchové u
moci mají ale v popisu práce podstatu
problému zamlžit a přístupy k jeho řešení budou mocensky znesnadňovat.
(Viz útoky na alternativní metody léčení
a MMS.) Přitom stav plodnosti a metabolických poruch lidstva dosáhl hranice,
která jej blokuje ve snaze vystoupit na
vyšší duchovní (civilizační) úroveň. Bez
pomoci z neviditelné strany stvoření by
překonání současného krizového bodu
nebylo možné.
Proto před příchodem "království
božího" již dávní proroci mluví o rozhodujícím střetnutí tvořivých (andělských)
a temných sil na Zemi. Podle legend se
má odehrát na bájné rovině "Armagedon". Zdá se mi, že stav lidstva se skutečně velmi přiblížil stavu, jak je
popisuje Zjevení Janovo. Názvu roviny
střetnutí Armagedon rozumím na rozdíl
od jiných tak, že v jeho názvu je ve formě přesmyčky vložen skrytý vzkaz, skrytá rada. Tak, aby ji latinsky mluvící mohli
rozluštit. Tedy pro dobu střetnutí
vzkazuje autor vidění přesmyčkou toto:
Arma (zbraň) ad (k) ego (egoizmu) nod
(ne)! Oživen egoizmu ne!!! Proto výběr
názvu roviny střetnutí přírodních sil s
temnými duchy - Armadegon. Ježíš o té
době dále říká : "těm co mají víry málo,
bude vzato i to!" Anebo vlastně využívají málo prány? Přežijí tedy vše milující
altruisté!!!
A jsme u současné doby. Vidím, že
tlak škodlivých vlivů všeho typu na duši
i organizmus člověka se stupňuje. Není
vyloučen i náhlý zářivý atak z kosmu.
Vychází mi, že pro překonání nastoupivších škodlivých vlivů bude jednotlivci
potřeba získat schopnost využít nejméně 25% prány z potravy a 25 % prány z
okolí. Ti, kteří těchto minim živení
"božím chlebem" nedosáhnou, půjdou
duševní rovnováhou a tělesným zdravím
stále dolů! Henri Monfort říkal, že z potravy získávají nyní lidé tak 15 %.
Nemohu to potvrdit, zjistil jsem nejvýše
5%. Možná je to pro její nízký obsah v
nepřirozených
potravinách.
Bezkontaktně z okolí získávají pránu jen něstrana 7
ORL číslo 2014­1
kteří a to v množství do 1 %. Z uvedeného stavu vyplývá, jak je třeba rychle
duchovně pracovat! Aby nás nepochybné vyhrocení civilizační krize nepřekvapilo! Nyní popíši, jak se mi využití
prány z potravy podařilo zvýšit na 25%
využití.
1. Jen rostlinnou stravu s malým
množstvím mléčných nebo vaječných výrobků. Hnilobné bakterie, zejména z
mas, také kvasinky a protozoární parazité, totiž pránu z potravin stahují na
sebe. Celulolytické bakterie to činí daleko méně. Ale ani jich nesmí být mnoho.
V současnosti žije ve střevě průměrného
člověka2 kgbakterií. Snížit množství obsahu střeva jde jen vyloučením i mírné
zácpy a přes snížení celkového množství
snědeného.
2. Omezením příjmu jídla buď jen na
jedno denně a zbytek hladu zaplavovat
čistou vodou. Nebo jíst po celý jeden
den do sytosti a druhý den proměnit na
vodní půst. Tedy hlad jen "zaplavovat"
čistou vodou. Kupodivu se na obrazu
zdravotního stavu kladně odrazilo přidávání, ale pouze přírodního, vitamínu
C. Po třech týdnech tohoto stravovacího
režimu nejen mírně klesla váha, ale cítíte se ve skvělé kondici. Vyšetření na
Oberonu ukazuje zlepšování všech
ukazatelů
mých
degenerativních
onemocnění! (72 let)
3. Dostatek pohybu tělesného i duševního. Tělesný pohyb se projeví
zlepšováním kondice pohybových orgánů. Duševní pohyb přináší zlepšování
paměti, abstrakce a imaginace. I jasnozřivosti, "jasnochuťnosti, jasnocichnosti,
jasnočuchovosti". Jak říkal Monfort.
Všechny smysly se pročisťují.
4. Každé jídlo připravovat s láskou
(znak domácí kuchyně) a nad každým
jídlem požádat Podstatu světa o jeho
požehnání. Tolik k jídlu. Nyní k té obtížnější části, kterou jsem u sebe zatím
nevyřešil uspokojivě. Zatím se mi totiž
podařilo zvýšit příjem prány z okolí z 1
% na nedostačujících 5%. Těžiště
duchovní úlohy tkví totiž ve vytěsnění
všech negativních citů z vědomí i podvědomí. Bez ohledu na nedokonalé okolí i
záměrnou činnost temných duchů je
nutné uvést v život žití bez duševních
jedů jako nenávisti, závisti, touhy po
tom, co nemám. Předpokladem je stálá
vděčnost Stvořiteli za ten konkrétní
život, který mi čas přináší. Vděčnost i za
bolesti a strasti života. Poznat, že i ty
mají smysl, je zakotveno v pradůvěře ve
Stvořitele. Na tom nyní hodlám pracovat. Jakmile postoupím, popíši postup
v dalším článku.
Josef Staněk
http://www.osud.cz/blog/spiralarteu/mvdr-josef-stanek-prijdetransformace-tak-jak-ji-dosud-nikdonepopsal
Vánoční rozjímání
Václava Cílka. O Praze
plné bezdomovců i
bozích, co nemají rádi
bordel
sebe. A proto má cenu ho využít i nějakým klidnějším způsobem mimo domov
a ta příroda k tomu patří. Často si v Brdech vzpomenu, jak předci nosili jídlo
pro zvěř nebo jak vesničané obcházeli
své ovocné stromy. To je zároveň jako
obnovování nějakého vztahu, možná ta
krajina, stromy, příroda, minulost. Takže
já se vždy snažím, pokud to jde, být kolem Vánoc venku, vydat se i na několik
vycházek, třeba i na Štědrý večer, prostě
jít někam do přírody.
Vy tedy neberete vánoční svátky
jako chvíle, kdy mají být lidé především pospolu a prožívat je v rodinném kruhu?
Když jdete do přírody sám nebo i jen
na zahradu, tak tam je člověk s těmi
stromy nebo s tou krajinou. A pak se
vrátíte a jste znovu ve společnosti lidí.
Takže jenom na Vánoce bych řekl, že
fungují společnosti lidí i „nelidí“ docela
dobře. Je to možná nedokonalý příměr,
ale když stojí hospodář v tom svém
sadě, tak tam je většinou sám jen s těmi
stromy. Takže to je takový jiný typ
společenství. Ale pak se pochopitelně
vrátíte a jste s lidmi. Hlavní část Vánoc
je být s lidmi, ale ještě kromě toho být
„jenom“ s lidmi, je tady ještě sféra přírody, stromů, také voda je pěkná, řeka,
skály. Nebo historie. Proto třeba Pražáci
hodně chodí na Pražský hrad a na taková místa, protože Vánoce jsou něčím
jako propojováním, kdy se propojíte s
tradicí a s dalšími věcmi.
Jsou pro vás Vánoce něčím mimořádným, nebo je berete jako kterékoli jiné období roku?
Doporučujete proto lidem, aby se
pro intenzívnější prožitek Vánoc vydali během nich alespoň na chvíli
někam ven do přírody?
Musím říct, že během Vánoc se opravdu něco děje ve vzduchu. Máte pocit, že
na Štědrý večer, možná den předtím, se
něco zlomí v atmosféře přírody. V tu
chvíli doopravdy má význam být tak
trošku sám, stranou od lidí, na nějaké
památce, na nějaké ruině, nebo alespoň
v lese či na skále. Období kolem Vánoc
je doopravdy vzácný čas jakoby sám od
Před několika lety byl kolem Vánoc
můj kolega archeolog v jedné jeskyni v
Českém krasu na Srbsku. Je to archeologická jeskyně, která je velmi nízká,
jenom zhruba půl metru, a v její zadní
části byly na zemi neolitické nádoby.
Byly tam dokonce lidské kosti, takže se
spekulovalo o lidských obětech, ale to
se neví. A jak bylo dopoledne, tak vy-
http://orl.bloger.cz
strana 8
ORL číslo 2014­1
cházelo slunce a vycházelo nad takovým
skalnatým hřebenem z druhé strany
rokle. A najednou to slunce, jak vycházelo, tak pokračovalo stropem té jeskyně, až se zastavilo nad místem s těmi
neolitickými nádobami. Tam jenom chviličku, pár minut, vydrželo a jak stouplo,
tak se zase rychle stáhlo a ztratilo se.
Tohle je pro mě pěkný příklad, vždy si
na to vzpomenu, že se jako něco děje, že
to je nějaké kouzelnější období než jakékoli jiné.
říkám proto, že bych ty lidi neměl rád,
ale v té souvislosti, že z té hodně rozkolísané Prahy přijedete někam, kde je
všechno mnohem klidnější, srovnanější,
harmoničtější. Stačí už jenom ten rozdíl
mezi tím být ve středu Prahy nebo na jejím okraji, být na malém městě nebo být
na vesnici.
Vánoce tak podle Vás nejsou jen o
horečném nakupování, gruntování,
tradičních jídlech a dárcích pod stromečkem?
Neštěstí trošku je, že i to zpravodajství, které se na nás valí, přichází z jiných velkých měst. Tam žijí lidé, kteří
mají většinou málo času, jsou přezaměstnaní, dárky kupují na poslední
chvíli, pořád něco nestíhají. Takže podle
mého názoru jsou Vánoce nejhezčí na
malém městě nebo rozhodně hezčí než
v Praze nebo řadě jiných velkých míst.
Ale důležité také je se na Vánoce duševně připravovat, a to několik dní předem. Když máte 24. odpoledne konečně
pocit, že všechno máte hotové a chcete
konečně prožít ten slavnostní čas, tak
už nemáte čas na duševní přípravu.
Člověk je unavený a už si mnohdy přeje,
aby to bylo za ním. Takže vánoční atmosféra je hodně i o samotné přípravě na
Vánoce.
Chtěl jsem jen upozornit na zvláštní
vliv Vánoc, že to doopravdy není v lidské
mysli. Já si myslím, že jak je to kosmicky
podmíněné, kdy se Slunce vrací, tak v
hloubce své bytosti to nějak cítíme, že je
to vzácný čas a že by měl být využit. A
to jinak než třeba jen nějakým
uklízením. Uklízení je taky nutné, protože – to víme zase z jiných kultur, třeba
ze současné japonské – bohové nemají
rádi bordel. To znamená, aby to pěkné
mohlo přijít, takové to hodně dobré, tak
člověk by měl mít rámcově uklizeno, ne
ale do detailu. To říkám jenom proto,
abychom rozuměli, proč ty věci děláme
nebo proč se samy dějí.
Záleží také na tom, kde Vánoce
prožíváte?
Řeknu vám konkrétní příklad. Před
pár dny jsem byl v Hradci Králové a měl
jsem úplně pocit, že z Prahy přijíždím do
jiného, lepšího města. A první dojem byl
ten, že Hradec Králové má vynikající urbanismus od první světové války, takže
ulice jsou správně široké, nad tím jsou
domy, které jsou správně vysoké. Je to v
ideálních proporcích. Zatímco Praha je
město extrémů. To znamená, že tady
máte hodně bohaté lidi, ale i bezdomovce a žebráky. Zatímco Hradec Králové ve
mně
vzbuzoval
pocit
mnohem
srovnanější. Neviděl jsem ani jednoho
bezdomovce nebo žebráka. A to ne-
Tuším správně, že pohodu Vánoc si
lze podle Vás více vychutnat třeba
mimo Prahu?
Vy hodně cestujete po světě, zažil
jste v cizině i nějaké Vánoce?
Na Vánoce nebo kolem Vánoc jsem
byl například v Egyptě, v Jeruzalémě a
kdysi dávno v Tanzanii, takže jsem mimo
domov zažil několikery Vánoce. A myslím si, že nejkrásnější Vánoce byly v Egyptě, v Gize, bylo poměrně pěkné počasí,
žádné horko, tak se šlo s tím místem
sžít. Na to nemůžu zapomenout. V Jeruzalémě jsem zažil těsně povánoční
čas, tam je to trošku víc spjaté s těmi židovskými svátky, chanukou, rozsvěcením svící. Také to má něco do sebe, i
když většinou do toho prší a je takové
šedavé počasí. Vrátím se k Egyptu, jak
byla zasněžena pyramida a sfinga, tak to
bych doopravdy chtěl vidět. Zahlédl
jsem to jen ve zpravodajských záběrech,
http://orl.bloger.cz
palmy pokryté sněhem po sto deseti
nebo kolika letech, to může být pěkný
zážitek.
Vnímal jste tamní atmosféru jako
odlišnou od té, na kterou jste zvyklý
u nás?
V cizině to, co ožívá mnohem víc, je
jiná tradice. Pochopitelně, když egyptské pyramidy mají orientaci ke slunci,
tak se to nějakým způsobem musí
projevit i o Vánocích. Ty nastávají tři dny
poté, když už je jistota, že se Slunce vrací. Jak se zastavuje v tom slunovratu,
tak nevíte, co to slunce udělá v tu chviličku. Ale třetí den už je jasné, že další
rok je zajištěný. Už se ví, že se narodí
světlo. Takže i v egyptské kultuře, kdy
to Slunce je jedním z velkých středobodů egyptského uvažování, Vánoce jako
by hrají. Je to zvláštní způsob nějaké
vzpomínky na jiné druhy Vánoc před
několika tisíci lety.
Dá se říct, že Vánoce v dnešní uspěchané době svůj význam vůbec neztrácejí?
Všimněte si, jak je důležité, aby v jakémkoli systému byly dvoje nebo troje
velké svátky do roka. Aby ten čas byl dělený. On si toho kdysi dávno všimnul
památkář jménem Miloš Kruml, který se
zabýval geometrií kostelů v Kutné Hoře.
Objevil, že ve zdánlivě chaotické,
hornické zástavbě Kutné Hory se uplatňují geometrické vztahy, zejména kříž a
opakující se vzdálenost kostelů. Ukázal
nejenom to, že kostely mají kněžiště
vzdálené zhruba stejně daleko od sebe
– Panna Maria Na Náměti, svatý Jakub
nebo Barbora – ale že rozdělení svátečního času se ve středověkém městě
podobalo rozdělení prostoru. Svátky
označující v kalendáři patrocinia tří
velkých kutnohorských kostelů svaté
Barbory (4. prosinec), Nanebevzetí Panny Marie (15. srpen) a Stětí svatého Jakuba (25. březen) odděluje v kalendáři
dvakrát 111 dní. A pak zbývá ještě nějaké
časové období a právě tam spadaly
Vánoce.
strana 9
ORL číslo 2014­1
Je to tedy tak, že si potřebujeme
rok rozdělit na nějaká kratší období a
k tomu nám pomáhají i Vánoce?
Chci tím jenom říct, že náš současný
svět je takový hodně šedavý, amorfní,
protože hodně žijeme v baráku, málo
chodíme ven. Takže rok je dělený v podstatě už jenom Vánocemi a občas nějakou svatbou a tu a tam nějakým
pohřbem. Strukturování času v té minulosti a prožitek celého roku je jakoby
složitější. Dnes si neumím představit hudebního skladatele, který by napsal čtyři
roční období. Protože my to většinou
neprožíváme jako čtyři roční období.
Tehdy to tak prožívala i šlechta. V létě
přijížděla na své statky, na nějaký svůj
zámeček, dbala na to, aby proběhly dobře žně. Pak byly dožínky, pomalu nastávalo období podzimních plesů, takže
tehdy prakticky všechny vrstvy
společnosti prožívaly střídání ročních
časů velmi intenzívně. A pokud dnes
trávíme nějakých devadesát procent
času v místnosti, tak se ztrácí pojetí
toho kdysi dávno bohatě strukturovaného a proměnlivého času.
Když jste Vánoce netrávil doma,
ale v zahraničí, co vám nejvíce chybělo?
Když jste někde v cizině, tak se většina lidí s tou cizinou sžije a spíš se snaží
za pomoci místních prostředků si udělat
něco hezkého, než aby člověk něčeho litoval nebo ho mrzelo, že něco nemá.
Pokud mi něco chybí, a to není jen na
Vánoce, tak to je takový svěží studený
lesní vzduch, to mám rád.
A studeným vzduchem naše povídání i zakončíme. Už jste zmiňoval zasněžené pyramidy v Egyptě, co tomu
jako klimatolog říkáte?
Řekl bych k tomu jednu hodně
vážnou věc, a to je chod arktické oscilace. V posledních několika letech a v příštích možná třiceti letech bude mnohem
rychleji a mnohem častěji docházet k
těm průnikům toho studeného vzduchu.
Takže my to teď vidíme v Káhiře, ale
podobně jako záliv studeného vzduchu
přišel současně skoro až na Floridu. Minulé Vánoce přišel tenhle záliv studeného vzduchu do Dillí, do Indie, kde bylo
pět stupňů Celsia. A víc než tisíc lidí
umřelo na podchlazení. Tohle znamená,
že můžeme čekat statisticky častěji relativně náhlý průniky hodně studeného
vzduchu od severu.
Transatlantická a
transpacifická smlouva
připravuje novodobé
otroctví
Máme je čekat častěji i ve střední
Evropě?
Někdy kolem roku 2005 jsme se přesunuli do jiného režimu arktické oscilace. Ta je dána rozdílem tlaku, to
znamená, jak snadno si vyměňujeme
vzduch mezi, dejme tomu, středními šířkami, tedy střední Evropou, a severem.
A teď je chod arktické oscilace takový,
že padá taková ta bariéra a je mnohem
snazší pro hodně studený vzduch, aby
rychle proniknul k jihu. A může rychle
proniknout ve třech základních
drahách.
První základní dráha vede přes Evropu, druhá přes Severní Ameriku a
může způsobit až to zmrznutí pomerančů na Floridě. A třetí dráha je asijská, a
ta se většinou definuje jako rozdíl tlaku
mezi Barentsovým mořem na severu a
jižní Asií. A na těchto místech, ale ono je
to vlastně celá severní polokoule, jako
kdyby severní pól vyplázl jazyk k jihu.
Ten jazyk je tedy hodně studený a ten
severní pól ho na nás teď bude vyplazovat častěji. A rovněž tak na Američany a rovněž tak na Indy. To znamená,
že když jsou pyramidy pod sněhem, tak
to je v podstatě znepokojivé i pro Českou republiku.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena
/rozhovory/Vanocni-rozjimani-VaclavaCilka-O-Praze-plne-bezdomovcu-ibozich-co-nemaji-radi-bordel-297959
http://orl.bloger.cz
Nedávné články Smlouva EU s
Kanadou jako model nové strategie
korporací
upozornily na utajené vyjednávání lobbistů na obou březích Atlantiku o nové formě korporátního
otroctví, které se jmenuje moc hezky:
Trans-Pacific Partnership Free Trade
Agreement (TPP). Smlouva zahrnuje 13
asijských států + USA a pokrývá 40 %
světového HDP. Evropská obdoba této
smlouvy mezi EU a USA se jmenuje
Transatlantic Trade and Investment
Partnership
(TTIP). K ní článek
Transatlantický trh je hrozba pro EU se
současným demokratickým deficitem
. Utajení kolem jednání je maximální,
stejně velikost korporativních zájmů,
které jsou ve hře. Občanská organizace
Just Foreign Policy , která chce reformovat americkou zahraniční politiku, se
nemohla oficiálně vůbec dostat ke znění
smluv. Proto dala společným úsilím občanů dohromady sbírku na odměnu ve
výši 70.000 dolarů těm sdružením, které
zveřejní alespoň část dohody TPP. Odměnu dostala Wikileaks, viz citovaný
článek.
strana 10
ORL číslo 2014­1
Jednání kolem transpacifické dohody
(TPP)
Vzhledem k této dohodě dostávají
jednání asijských států dramatický
průběh . Korporace USA tlačí naprosto nemilosrdně svou vlastní legislativu, kterou prosazují lobbisté ve
Washingtonu pro USA. Zveřejněná kapitola kolem autorských práv je psána
jako za zakázku amerických mediálních
společností. Naše články ukazují, že s ní
většinově nesouhlasí ani americká veřejnost, viz boj proti smlouvě ACTA. Ale
to ve Washingtonu nikoho nezajímá. O
Japoncích nelze říci, že by byli v opozici
vůči USA. Ale ministr obchodu Yasutoshi
Nishimura
po
zbankrotovaných
jednáních TPP prohlásil, že USA "musí
ukázat více flexibility". Deník Huffington Post publikoval dokument z jednání,
který má ukazovat pozice jednotlivých
zemí k bodům TPP smlouvy. Tabulky
najdete zde .
Novinář George Monbiot ukázal v
článku pro Guardian přímé příklady ,
jak nadnárodní společnosti mohou pomocí nových smluv TPP a TTIP bez
problémů obcházet legislativu jednotlivých zemí, a pak ještě vyhrají mezinárodní arbitráž. Pochopitelně, za smlouvu
bojují úředníci z Bruselu a prolobovaní
ministři ve Velké Británii a USA.
Analýzy Wikileaks potvrzují naše předešlé závěry. Obě smlouvy (TPP a TTIP)
dávají multinacionálám ohromné pravomoci mimo legislativu jednotlivých států. Státní legislativa se obejde tím, že
arbitráže budou provozovat nově ustavené právní orgány s mezinárodní působností, které budou kontrolovat
samotné korporace. To se už potvrdilo v
případě již uzavřené transamerické
smlouvy NAFTA. Velké těžební
společnosti jako Dow Chemicals a Exxon
Mobil obešly legislativu daných zemí
ohledně frakování a těžby ropy a farmaceutických patentů.
Transatlanticka-a-transpacifickasmlouva-p-ipravuje-novodobe-otroctv
Chystá se tajná dohoda,
která nás zotročí.
Docentka Švihlíková
bez obalu o
hospodářské situaci
Česka
Ekonomka Ilona Švihlíková pro ParlamentníListy.cz bilancuje letošní rok a za
účelem předpovědi budoucího vývoje
zasazuje situaci České republiky do
leckdy překvapivých mezinárodních souvislostí. "Je to největší nebezpečí, o kterém u nás skoro nikdo nic neví. Bere se
to jako `nějaká obchodní dohoda` a přitom je to nástroj k ovládnutí celé Evropy
korporacemi
(zejména
americkými)," uvádí například docentka
Švihlíková na adresu obchodní dohody,
kterou mají dojednávat Spojené státy s
Evropskou unií.
Jak byste z hlediska naší ekonomiky
zhodnotila uplynulý rok? Jaká byla
největší pozitiva a jaká negativa?
Komplexní a vynikající souhrn nám
vydá Český statistický úřad. Když to vezmu subjektivně: pokračující recese a
především pokračující divergence české
ekonomiky od průměru EU27, resp. 28.
Ta řízená devalvace tento trend ještě
takříkajíc dorazila. Pokles investic, katastrofální stav v sektoru stavebnictví,
které je zároveň i významným zaměstnavatelem.
http://news.erepublika.cz/article2288http://orl.bloger.cz
Z pozitiv asi vývoj zahraničního obchodu a běžného účtu. Vysoký přebytek
obchodní bilance signalizuje nejen nárůst exportu, ale také pokles dovozů,
což ovlivnila domácí recese. Otázka je,
jestli ČR má být zemí, která má hlavní
dynamickou komponentu HDP čistý export, což bývá strategie rozvojových
zemí.
Co byly největší ekonomické „události“ minulého roku?
Můj výběr bude zřejmě dosti
netypický. Jedna ta událost ještě nenastala a druhá má akademickou povahu,
přesto považuji obě dvě za klíčové.
První z nich jsou utajovaná jednání
EU o Transatlantické smlouvě, která v
sobě inkorporuje totální nadvládu
korporací nad lidmi, nad vládami. Je to
největší nebezpečí, o kterém u nás skoro nikdo nic neví. Bere se to jako „nějaká obchodní dohoda“ a přitom je to
nástroj k ovládnutí celé Evropy korporacemi (zejména americkými).
Druhý bod je teoretický. Týká se nově
propuknuvší diskuse ve Spojených státech o tom, jestli náhodou tato krize
nemá dlouhodobě stagnační charakter a
stagnace ekonomiky nemusí tedy být
tzv. novým normálem. Protože se zabývám Kondratěvovými cykly, tak mě to
ani v nejmenším nepřekvapuje, ale jsem
ráda, že to proráží i do amerického mainstreamu.
Z hlediska českých podmínek pak
mezi významné události patří řízená
depreciace české koruny, ke které se v
listopadu uchýlila ČNB.
Byly zde nějaké vnější faktory světové ekonomiky či ekonomiky EU,
které naše hospodářství zásadně
ovlivnily? Jak?
Česká ekonomika je silně integrována
do světové ekonomiky, i když vzhledem
strana 11
ORL číslo 2014­1
k českým národním zájmům ne moc
šťastně. Působí faktory obecně ekonomické (např. vývoj ekonomik hlavních
obchodních partnerů), vývoj světových
cen (ropy a další primárních komodit),
celkové cenové prostředí eurozóny (v
posledních měsících spíše s deflačními
tendencemi) atd.
Co by pomohlo české ekonomice k jejímu růstu?
Především je třeba mít funkční stát.
Ucpat díry, zvýšit příjmy rozpočtů,
omezit dobývání renty. Rozklad funkcí
státu, ve kterém značně pokročila Nečasova vláda spolu s nesmyslnou politikou
přehnaných škrtů, nás dovedla do rekordně dlouhé recese. Česká ekonomika
by potřebovala strukturální změnu,
podpořit národní struktury, skutečné
sociální podnikání (ne tu parodii, která
často ústí v byznys s chudobou) a družstevnictví. Potřebujeme zásadně dostat
do lepší kondice prvovýrobu, včetně
péče o vodu a krajinu – to koaliční
smlouva také reflektuje. Uvědomme si,
že nejde jen o růst – cílem ekonomiky
přeci není jen růst sám o sobě, minimálně, když si neřekneme, jak se také
rozloží mezi různé vrstvy obyvatel. Cílem ekonomiky by mělo být zvyšování
kvality života občanů.
Václav Klaus v knize Česká republika
na rozcestí hovoří o tom, že je nutné,
aby v ČR byl silný český kapitál, který
by byl spjat s touto zemí, své zisky reinvestoval zde a měl odpovednost
vůči naší zemi. Do jaké míry lze souhlasit?
Nestává se mi moc často, abych souhlasila s Václavem Klausem (kromě
otázek týkajících se eura a jeho příjetí).
Bylo od začátku transformace jasné, že
musíme vytvořit české národní struktury, které se integrují do světové ekonomiky, ovšem nikoliv na pozici kolonie.
Teď už jsme ovšem v jiné situaci –
nadnárodní korporace kontrolují náš fi-
nanční sektor, značnou část zpracovatelského průmyslu, upadá české zemědělství, jsme stále více potravinově
nesoběstační… Nevím zároveň, kde by
se ti čeští národní kapitalisté vzali, když
řada „českých“ firem přemísťuje svá sídla do různých daňových rájů, do Nizozemí apod. Bez podpory státu, jak ukazuje
nejen Čína, nelze národní ekonomické
struktury vybudovat. Zároveň potřebujeme lokální struktury, kde by se
mohlo uplatnit dnes bohužel zatracované družstevnictví, které má u nás
nicméně tradici od poloviny 19. století!
Stejně se hovoří o nutnosti přeorientovat náš export více směrem k
BRICS, Jihu, Východu a tzv. třetímu
světu, neboť Západ relativně upadá.
Souhlasíte?
Případně jak toho docílit? O tom už
se mluví nejméně deset let. Český export (a také slovenský) je nejvíce napojen na EU (okolo 80 % našeho exportu
jde do EU) a taková silná závislost není
moc zdravá. Navíc na řadě trhů zemí
BRICS, především Rusku, resp. tehdy
Sovětského svazu a Latinské Ameriky
jsme měli velmi dobré jméno a postavení. Je na co navazovat, otázka je, jestli
už není pozdě. Navíc už ČR bohužel není
v pozici silného dodavatele investičních
celků. Přeorientace exportu tak vyžaduje nejen systém ekonomické diplomacie (nikoliv její destrukci jako v minulých
obdobích), ale také strukturální politiku
doma.
Jaký očekáváte vývoj české ekonomiky v příštím roce? Máte spíše pozitivní, či negativní očekávání?
Neočekávám nic převratně optimistického. K tomu nejsou podmínky ani v
české, ani v globální ekonomice. Uvidíme, s jakou posloupností kroků přijde
nová vláda, to bude mít bezesporu vliv, i
když nebude prozatím měnit daňový
mix.
http://orl.bloger.cz
Co očekáváte od nové vlády ANO,
ČSSD a KDU-ČSL? Co si myslíte o koaliční smlouvě?
Podle rozsáhlé koaliční smlouvy
bychom toho mohli očekávat hodně. Já
ji hodnotím poměrně pozitivně, i když je
v řadě ohledů dosti neurčitá. Bylo by ale
vhodné, aby ministři hned na začátku
jasně zrevidovali svůj resort, stanovili
priority, náklady a časovou posloupnost
kroků. V koaliční smlouvě jsou některé
naivně eurohujerské prvky (EU je zkrátka dobro samo o sobě, i když provádí
neoliberální politiku), ale spíš mi vadí,
co tam není: tedy jasná vyjádření ke
změnám daňového mixu a samozřejmě
církevní restituce. Pokud se koalici podaří naplnit tak 20 % z toho, tak to
bude úspěch. A samozřejmě, vzhledem k
vydíracímu potenciálu KDU-ČSL a jejich
neskutečné aroganci, ta vláda, pokud
vznikne, také nemusí mít dlouhého
trvání.
Vláda navrhuje například investiční
pobídky. Není to krok zpět k montovnám a extrémní závislosti na výrobě automobilů?
Podmínky investičních pobídek se
dají stanovit např. tak, aby podporovaly
vyšší přidanou hodnotu. Já ale k příznivcům investičních pobídek rozhodně nepatřím. Je to nástroj, kterým korporace
vydírají vlády a celosvětově se tak
ustavuje závod ke dnu. Vláda má podporovat domácí struktury – a nemusí to
být vždy finančně, někdy stačí legislativní úprava.
Není nebezpečím i to, že se koalice zavázala podporovat bankovní unii?
Tedy, že české dcery se budou moci
proměnit v pouhé pobočky matek a
budou moci vyvádět úspory českých
střadatelů do matek?
To je projev té obrovské euronaivity,
kterou můžeme dlouhodobě pozorovat
u ČSSD. Oni si skutečně myslí, že EU je
strana 12
ORL číslo 2014­1
takové dobro sama o sobě, a co navrhuje, musí prostě podpořit, a to i tehdy,
když ta politika EU je v jasném rozporu s
tím, co jako sociální demokraté hlásají
na národní úrovni. Je to absolutní nechopení toho, že EU je neoliberální
projekt, který slouží zájmům korporací –
podívejte se, jak se snaží utajit jednáni o
Transatlantické smlouvě, která z občanů
udělá otroky nadnárodních firem. Bankovní unie je součástí procesu prohlubování eurozóny, ve které naštěstí
nejsme. Z hlediska eurozóny dává smysl.
Z hlediska ČR a našich národních zájmů
vůbec ne – vždyť už dnes z českých dcer
zahraniční matky odvádějí stovky miliard korun zisků!
Hovoří se o tom, že může přijít z USA
nová ekonomická krize. Nevidíte nebezpečí z hlediska obrovského zadlužení USA či kvantitativního uvolňování? Nehrozí další bubliny?
Zadlužení není takový problém, jak
bývá prezentováno. Celé dekády země
fungovaly s obrovským zadlužením a
nikoho to zase tak nevzrušovalo. To,
proč je to nyní téma, souvisí s pravděpodobnou dlouhodobou stagnací ekonomiky, kterou jsem uváděla u
předchozích otázek. Potom samozřejmě
ti „věřitelé“ chtějí svoji libru masa,
dokud je ještě z čeho.
Ve Spojených státech vidím dvě pravděpodobné bubliny – jednak vývoj na
akciovém trhu a především v oblasti břidličného plynu. To je bublina, která
splaskne tak do tří, pěti let. Samozřejmě, že pokud do stagnační ekonomiky
hážete velké množství likvidity, tak to
vznik bublin podporuje. Ale ona ta ekonomika nemůže fungovat na bázi od
bubliny k bublině. A stagnační tendence
tím stejně nepřekonáte. Jenom na
chvilku odložíte, než si zase najdete jinou „skvělou investiční příležitost“.
Nehrozí kolaps dolaru? Co si myslíte o
tom, že by Rusko či Čína omezily obchodování v dolarech? Je to reálné?
Nepoložilo by to USA?
O kolapsu dolaru se už mluví roky.
Dolar má několik zásadních výhod: V
dolarech se kótují ceny primárních komodit (o to se v rámci OPEC stará Saúdská Arábie), je podpořen obrovskými
vojenskými výdaji a nakonec to nejdůležitější: Nemá globální konkurenci.
Dolar je bez přehánění jeden ze zbývajících pilířů americké moci. Kdyby dolar
přestal být hlavní internacionální měnou (což je více než jen měna rezervní),
tak by to na americkou ekonomiku mělo
katastrofální dopady. Proto to obrovské
úsilí, aby se za ropu platilo v dolarech.
Čtenáři se mohou sami zamyslet, jak dopadli ti, kteří navrhovali alternativní systémy zúčtování ropných obchodů…
V rámci skupiny BRICS se hodně
hovoří o obchodech v yuanech či
rublech, ale prozatím ty toky nejsou tak
významné. Je to ovšem další krok směrem k multipolárnímu uspořádání.
Má už euro to nejhorší za sebou, nebo
stále hrozí rozpad eurozóny?
Eurozóna je dlouhodobě špatně navržená hospodářská a měnová unie. Návrhy ke zlepšení se týkají ovšem
restriktivních opatření – tedy těch, že
Řekové budou živořit 20 a více let, aby
pak byli dostatečně konkurenceschopní
na společnou měnu. To přeci není řešení. Stejně tak bylo absurdní do eurozóny zahrnout takový Kypr – to je
totéž, jako když si do kurníku pustíte lišku. Reakce Německa na chybnou konstrukci eurozóny jsou restriktivní – např.
Fiskální kompakt nebo Pakt euro plus,
to jsou ryze neoliberální dokumenty. U
nás je ovšem vřele podporuje ČSSD. Eurozóna si musí vyřešit své vnitřní nerovnováhy – což znamená jednak
obrovské přebytky německého běžného
účtu, které jsou v poměru k HDP několikrát větší než čínské! A zároveň se nehttp://orl.bloger.cz
vyhýbat poznání, že strukturální slabosti jižního křídla (ale také např. Irska)
nevyřeším tím, že budu dvacet let snižovat životní úroveň těchto zemí.
Co byste poradil občanům, jak se mají
zajistit? Do čeho by měli investovat?
Do zlata, pozemků či bytů či nějakých
komodit?
Hlavní problém je, že většina občanů
se nemá z čeho zajistit. Zlato je podle
mě prostě fetiš, kterému masově podléháme. Zamyslete se, když se bude
hroutit ekonomika, tak bezesporu jaksi
nebudou fungovat finanční trhy, co potom budete dělat se zlatem, jaká je jeho
skutečná využitelná hodnota?
Držela bych se reálné ekonomiky,
protože se domnívám, že nás, především
ten tzv. Západ, čeká „korekce“ směrem k
reálné ekonomice. Pozemek je dobrý nápad, určitě zajištění vody, energie
(čerpadla), osivo… Osobně bych investovala nejvíce do znalostí, jak přežít
ve společnosti, která bude méně
komplexní, rozvíjela schopnosti spolupráce (sítě). To bude potřeba rozhodně
víc než zlato.
Hrozí našim občanům chudoba?
Ona nehrozí, ona tu je. Má několik
ekonomických příčin. Na straně příjmů
je to otázka důchodů a změněného
valorizačního schématu, které seniory
velice poškozuje. Varující je rovněž nárůst pracující chudoby – podívejte se,
jaká je u nás ve srovnání se zahraničním
minimální mzda. To je ostudné, ale bohužel to reflektuje to, že ČR je ekonomická kolonie a tak má nad sebou tlak
„matek“. Kdyby dominovaly české národní struktury, byla by situace jiná.
Na straně výdajů jsou často neuvěřitelné nájmy, které jen odrážejí to, že v
ČR neexistuje sociální bydlení a pak se
deformuje odporným kšeftem s chudobou na tzv. ubytovnách. Pak léková
strana 13
ORL číslo 2014­1
politika a samozřejmě to, že snížená sazba DPH nám v posledních letech šla z 5
% na 15 %! To je jedna z nejvyšších
snížených sazeb v Evropě.
Otevřený dopis lidem
Brazílie
Edward Snowden
Co byste poradila lidem? Aby více
utráceli, nebo se spíše jistili na „horší
časy“?
Můžu radit, co budu chtít – když ekonomické fundamenty (úspory, mzdy) se
nevyvíjejí dobře, tak není prostě z čeho
utrácet. Poradila bych jim, aby se pokusili vytvářet sítě, komunity, družstva, ve
kterých se naučí spolupracovat a ekonomicky a sociálně si pomáhat.
http://www.parlamentnilisty.cz/zprav
y/ekonomika/Chysta-se-tajna-dohodaktera-nas-zotroci-Docentka-Svihlikovabez-obalu-o-hospodarske-situaci-Ceska297995
Před šesti měsíci jsem vyšel z příšeří
Národní bezpečnostní agentury (NSA)
vlády Spojených států a předstoupil
před novináře. S celým světem jsem se
podělil o důkazy, které dokládají, že některé vlády budují celosvětový sledovací
systém, který jim umožní tajně sledovat,
jak žijeme, s kým mluvíme a co říkáme.
Před novináře jsem se postavil s jasným
vědomím. Věděl jsem, že toto rozhodnutí mě bude stát rodinu a domov a
že může ohrozit i můj život. Mou motivací bylo přesvědčení, že veřejnost si
zaslouží pochopit systém, ve kterém
žije.
Největší strach jsem měl z toho, že
mé varování nebude chtít nikdo slyšet.
Nikdy jsem nebyl tak rád, že jsem se mýlil. Velké povzbuzení mi přinesla především reakce některých států, a
Brazílie je bezesporu jedním z nich.
V NSA jsem měl možnost s rostoucím
znepokojením sledovat, jak bez jakéhokoli pocitu, že jde o něco špatného,
probíhá sledování celých národů. Tato
záležitost se může stát největším
ohrožením lidských práv naší doby. NSA
a další špionážní agentury tvrdí, že to
pro naše „bezpečí“ (pro „bezpečí“ prezidentky Dilmy Rousseffové, pro
„bezpečí“ společnosti Petrobras) zrušily
naše právo na soukromí a vloupaly se
nám do života. A učinily to přesto, že k
http://orl.bloger.cz
tomu nedostaly souhlas od veřejnosti
žádné země, ani té své.
Když u sebe dnes v Sao Paolu máte
mobilní telefon, NSA umí vysledovat
vaši polohu, a také to dělá: dochází k
tomu pětmiliardkrát za den u lidí po celém světě. Když ve Florianapolis navštívíte webovou stránku, NSA si uloží
záznam, kdy k tomu došlo a co jste tam
dělali. Když matka v Porto Alegre zavolá
svému synovi, aby mu popřála štěstí u
zkoušky na univerzitě, může NSA pět a
více let uchovávat záznam tohoto hovoru. Dovedou dokonce vysledovat i to,
když má někdo poměr nebo si prohlíží
pornografii – pro případ, že by potřebovali zničit pověst svého terče.
Podle tvrzení amerických senátorů
nemusí mít Brazílie obavy, protože
nejde o „sledování“, ale o „sběr dat“. Prý
se to dělá kvůli vašemu bezpečí. Ale to
je omyl. Mezi zákonným postupem, legitimním sledováním, legitimním prosazováním práva (tam, kde jsou
jednotlivci zaměřeni na základě rozumného, individualizovaného podezření) a
mezi těmito masovými sledovacími
programy na principu zatahovací sítě,
které podrobují celé národy jednomu
vševidoucímu oku a kopie uchovávají
navždy, je ohromný rozdíl. V těchto
programech nešlo nikdy o terorismus:
jde o ekonomickou špionáž, sociální
kontrolu a diplomatické manipulace.
Jde o moc.
Mnoho brazilských senátorů se mnou
souhlasí a žádají mě o spolupráci při vyšetřování podezření na spáchání
trestného činu proti brazilským občanům. Já jsem již vyjádřil svou ochotu
pomoci všude tam, kde to bude náležité
a zákonné, avšak vláda Spojených států
si dala velmi záležet na tom, aby v tomto směru mé možnosti omezila – zašla
dokonce tak daleko, že donutila přistát
prezidentské letadlo Evo Moralese, aby
zabránila mému přesunu do Latinské
Ameriky! Dokud mi nějaká země neposkytne trvalý politický azyl, bude ame-
strana 14
ORL číslo 2014­1
rická vláda i nadále zasahovat do mé
možnosti promluvit.
Před šesti měsíci jsem ukázal, že NSA
chce poslouchat celý svět. Nyní pro
změnu poslouchá celý svět, a také se
ozývá. A NSA se nelíbí, co slyší. Kultura
celosvětového sledování všech bez rozdílu se začala hroutit, jakmile byla na
všech světadílech vystavena veřejné
debatě a skutečnému vyšetřování. Před
pouhými třemi týdny Brazílie přiměla
Komisi pro lidská práva OSN, aby poprvé
v dějinách uznala, že soukromí nekončí
tam, kde začínají digitální sítě, a že masové sledování nevinných lidí představuje porušování lidských práv.
Proud se obrací a my si konečně
dokážeme představit budoucnost, v níž
se budeme cítit v bezpečí, aniž bychom
kvůli tomu museli obětovat soukromí.
Žádná tajná organizace nesmí omezovat
naše práva a američtí úředníci by nikdy
neměli rozhodovat o svobodách brazilských občanů. Dokonce i zastánci masového sledování, lidé, kteří se
nenechají přesvědčit, že sledovací technologie
nebezpečně
předběhly
možnosti demokratické kontroly, už
nyní souhlasí, že sledování veřejnosti
musí v demokraciích podléhat veřejné
debatě.
Čin mého svědomí začal prohlášením:
„Nechci žít ve světě, kde všechno, co
říkám, všechno, co dělám, všichni, s nimiž mluvím, každý projev tvořivosti či
lásky či přátelství je nahráván. To je
něco, co nejsem ochoten podporovat,
co nejsem ochoten budovat a v čem
nejsem ochoten žít.“
O několik dní později jsem se dozvěděl, že mě má vláda zbavila státní příslušnosti a že mě chce uvěznit. Cenou za
můj projev byl můj pas, ale tuto cenu
bych zaplatil znovu – já nechci být tím,
kdo kvůli politickému pohodlí zůstane
lhostejný ke zločinu. Budu raději bez
státu než bez hlasu.
Pokud by mě Brazílie vyslechla jen v
jediné věci, nechť je to tato: když se
všichni spojíme proti nespravedlnosti a
za obranu soukromí a základních lidských práv, dokážeme se ubránit i před
těmi nejmocnějšími systémy.
Autor je whistleblower.
http://a2larm.cz/2013/12/otevrenydopis-lidem-brazilie/
Posvátný čas, posvátné
místo
Rupert Sheldrake
cí příčinnosti jsou vědomá i nevědomá
paměť místa a času silně ovlivněny morfickými rezonancemi.
Mechanistická věda nám o kvalitách
místa a času moc neřekne. Eliminuje lidský prvek a modeluje realitu jen ze změřitelných kvalit. Předpokládá, že i
abstraktní kvality, jako je hmota, energie, teplota, se chovají podle věčných fyzikálních zákonů, které jsou všude a
vždy neměnné. Dopadá to tak, že vědecké experimenty se konají jen na
několika určitých centrech, např. v
Berkeley, Cambridge, Cameroonu, na
Bali, v místech s určitými kvalitami a
jsou obvykle prováděny v pracovních
dnech.
Výsledky vědeckých experimentů
jsou stále stejné, protože se opakují v
izolovaných podmínkách, vypovídají pak
ale jen o velmi omezených aspektech, a
ignorují vše, co nemůže experimentátor
kontrolovat.
Žijeme na určitých místech, věci se
dějí na určitých místech. Rozdílné
vlastnosti různých míst a různého času
rozeznáváme každý z nás - stačí např.
pomyslet na rozdílný pocit z místa, kde
pracujeme, nebo kde bydlíme, nebo na
rozdíl mezi městem a vesnicí, mezi
dnem a nocí, Vánoci a Velikonocemi.
Všechno má svou kvalitu a vzbuzuje
určité emoce, pocity, obyvatelské postoje a stavy mysli.
Naše zkušenost kvality určitého místa
je samozřejmě ovlivněna našimi emocemi, zájmy, osobními vzpomínkami i biologickým, kulturním a náboženským
dědictvím. Je ale ovlivněna také
samotným místem a časem. Lidská zkušenost bytí je výsledkem vlivu všech
těchto faktorů. Naše zkušenost místa
není v tomto smyslu "objektivní", není
změřitelná. Má sociální, kulturní a náboženské dimenze stejně jako unikátní
osobnostní aspekt. Podle teorie formujíhttp://orl.bloger.cz
Přímá životní zkušenost, ne tedy její
omezená abstrakce, nás ale provází celým životem dnes a denně. A je to zkušenost
velmi
hlubinná,
včetně
kulturního dědictví, vztahů ke světu, ve
kterém žijeme. Nemáme-li žít v jakémsi
schizofrenním rozporu, měli bychom
nalézt způsob, jak tyto dva rozdílné světy, svět vědy a svět životní zkušenosti,
propojit. Mechanistická věda nám v tom
moc nepomůže. Své slovo by v tomto
procesu integrace měla říci holistická
věda budoucnosti. Hypotéza Gaia je v
tomto smyslu prvním krokem.
Sezónní festivaly
Nejsamozřejmějším způsobem, jakým
je lidský život svázán se Zemí a nebem,
jsou sezónní festivaly, které dodržují
společnosti na celém světě. Jsou svázány s určitými slunečními, měsíčními,
vegetativními či zvířecími cykly. Dokon-
strana 15
ORL číslo 2014­1
ce i život v dnešních velkoměstech je těmito festivaly stále řízen.
S ročními cykly je svázán život
pastevců, rolníků, lovců. Jsou neoddělitelnou součástí sezónních cyklů přírody.
Festivaly vyjadřují ceremoniální formou
tuto spoluúčast celé sociální skupiny na
rytmech světa živých bytostí.
V předkřesťanské Evropě se například
slavily svátky nejdelších a nejkratších
dnů v roce, a dny rovnodennosti (všechny tyto posvátné slavnosti byly zahrnuty
i do křesťanství). Slavily se svátky ohně
(začátky listopadu, února, května a srpna). Na počátku listopadu slavili Keltové
začátek nového roku, a ten se pak stal
svátkem Všech svatých, atd.
Témata velkých festivalů byla archetypálně stejná - smrt starého a zrození
nového, oslava plodnosti lidí, zvířat,
země. I dnešní festivaly ve velkých
městech obsahují tradiční rituální kvality.
Rituály a morfická rezonance
Rituály, ať už je to festival, oslava narození, svatba nebo pohřeb, dodržují
všechny společnosti. Všeobecným rysem
všech takovýchto rituálů je jejich
konzervativnost. Jsou dodržovány
přesné postupy a zvyky chování. V
mnoha případech i ceremoniální archaický jazyk (koptská liturgie stále používá staroegyptštinu, brahmáni v Indii
stále používají sanskrt).
Dodržováním rituálních pravidel se
minulost stává přítomností. Současní
účastníci rituálu jsou svázáni s těmi, kteří je předešli - s předky, a v jistém smyslu i s primárními tvořivými principy,
které rituál připomíná a oslavuje.
Proč jsou rituály tak konzervativní?
Proč lidé na celém světě věří, že pomocí
dodržování pravidel rituálu se tak spoluúčastní jakéhosi vyvolávání a zpřítomnění posvátného času? Přirozenou
odpovědí na tyto otázky je teorie morfických rezonancí. Pomocí morfické
rezonance rituál skutečně přináší minulost do přítomnosti. Současní účastníci
rituálu jsou skutečně jaksi napojeni na
minulé účastníky téhož rituálu. Čím
větší podobnost mezi tím, jak je rituál
vykonáván dnes, a jak byl vykonáván v
minulosti, tím silnější je pocit propojenosti a spojení mezi minulými a přítomnými účastníky rituálu.
Měnící se kvality času
Jsme subjekty sociálních a kulturních
aktivit, které vycházejí z našeho rozdělení dne a kalendáře, stejně jako cyklických změn dne a noci. Pracujeme od do, v sobotu a v neděli odpočíváme.
Mnohé země slaví své svátky - den nezávislosti, osvobození, den vzniku státu,
které mají určité kvality sezónního
festivalu. Amerika slavila 500 let objevu
světadílu Kryštofem Kolumbem, blížící
se konec tisíciletí přináší úvahy o začátku nové éry atd.
Tyto oslavy nám připomínají, že žijeme nejen čas cyklů, ale také čas historie.
Historický čas má kumulativní kvality.
Římský kalendář byl počítán od data založení města, židovský kalendář od data
pomyslného počátku světa, křesťanský
kalendář od doby narození Krista, muslimský kalendář od doby kdy prorok
odešel z Mekky do Mediny, atd. Analogicky počítáme věk člověka, který zahrnuje proces dospívání, zrání a
stárnutí. Každá doba byla kdysi mladá,
rostla a zrála, a umírala, tak jako strom,
zvíře či člověk. Impéria vznikají i zanikají. Prožívá dnes západní civilizace svůj
počátek zániku? Přeroste ekonomická a
politická síla Japonska a dalších zemí
Dálného východu do globálních rozměrů? Diskutuje se o tom a například v Británii převládá nostalgie, zatímco v Asii
optimismus.
Evoluční teorie života, spolu s geologickým dělením čau, rozděluje život na
éry a periody a prodlužuje jej na celou
http://orl.bloger.cz
biosféru. Planeta se také vyvíjí a kvalita
dneška je velmi rozdílná od doby mikrobů nebo dinosaurů: to, co se může
stát dnes, se velmi liší od toho, co se
mohlo stát tehdy. Od 60. let se náš pocit historického času začal rozšiřovat do
celého vesmíru, jakéhosi stále se vyvíjejícího se gigantického organismu,
starého 15 miliard let.
Všeobecně se dá říci, že kvalita času,
který žijeme, záleží na rozvoji větších organizovaných systémů, ve kterých žijeme. Matematicky čistý, stále stejně
uplývající čas, neexistuje. Čas povstává
uvnitř rozvíjejícího se systému. Embryo
se vyvíjí do své dospělé formy a prochází řadou rozdílných stádií s rozdílnými kvalitami. Zjednodušeně řečeno, čas
je vnitřně spjat s vesmírem jako celkem,
ale také se všemi vyvíjejícími se systémy.
Idea odlišných časových kvalit je úzce
spjata s principem astrologie, která se
snaží tyto měnící se kvality času charakterizovat. V Indii jsou dodnes data svateb a důležitých událostí vybírána podle
astrologických
měřítek.
V
její
společnosti je hluboce zakořeněn pocit,
že určitá doba je pro určité činnosti
vhodnější.
Kvalitu času také prožíváme i díky jakémusi "duchu" času (v němčině zeitgeist). Nikdo neví, proč mají různá údobí
historie různé nálady a různé módy.
Duch 60. let se velmi liší od duchu Reaganovy éry. Ani věda není vůči těmto
změnám nálad kulturního klimatu
imunní: jako jiné sociální aktivity, i ona
je jimi "zabarvena" a na druhé straně jim
také přispívá.
Duch doby není vázán jen na určité
kultury a ekonomické systémy, ale závisí
i na vzájemných vztazích v širších přírodních podmínkách celé planety a jejího okolí.
V kontextu evoluční
kosmologie pak má přímo kosmické dimenze. Univerzální duch doby brzy po
velkém třesku byl zcela jistě velmi odlišný od duchu doby panujícím ve sluneční soustavě dnes. Měnící se kvality
strana 16
ORL číslo 2014­1
času umožňovaly vznik nových forem
evoluční tvořivosti a neové formy a vzory se pak mohly opakovat. Měnící se
duch kosmického času pak závisí na růstu a vývoje celého vesmíru, a to zase
umožňuje, ve směru šípu času, jeho evoluční proces.
Duch místa
Kvality určitého místa jsou tradičně
spojovány s termínem "genius loci".
Slovo "duch", ve smyslu duch místa, zde
má dva spojené významy: jednak pocit,
atmosféru nebo charakter, ale také neviditelnou bytost s vlastní duší a
osobností. Je obtížné oddělit jedno od
druhého, protože druhý význam může
být považován za personifikaci prvního.
Někteří lidé tvrdí, že na takovém místě
zažívají pocit přítomnosti nějaké bytosti. Jsou to pouhé psychické projekce?
Nebo to je intuitivně vnímaná živoucí
kvalita konkrétního místa, která má skutečně jisté rysy osobnosti?
Takováto místa spojená s přítomností
přírodních duchů se vyskytují poblíž
vodopádů, pramenů, v hustém lese, na
poušti, u řek nebo v močálech, pod různými stromy, v horách nebo na mořském pobřeží. Duchové těchto míst
dostávali mytologická nebo žánrová
jména: najády byly spojeny s vodou,
dryády se stromy a lesy, oreády byly víly
hor, nereidy mořské panny. Srovnatelné
kategorie přírodních duchů lze rozeznat
v mnoha tradičních kulturách po celém
světě. Jak se k nim zachovat?
Archeologo T. C. Lethbridge navrhuje
vnímat je ne jako bytosti, ale jako jakási
pole. Kvality takového pole, například
spojeného s vodopády, jsou přisuzovány
najádám, tedy "najádovému poli". Na
první pohled jde jen o další obskurní
terminologii, ale myslím si, že tahle idea
stojí za povšimnutí. Pole jsou regiony
vlivu, a v obecném smyslu tento termín
vyhovuje. Jaký druh pole tato pole
mohou být? Jistě to jsou pole prozatím
fyzice neznámá, i když elektromagne-
tické pole tu jistě také bude mít svůj
vliv. Zdá se však, že i tady je vhodné uvažovat o poli ve smyslu morfického pole.
Takovéto pole je asociováno se sebeorganizujícím systémem na všech
úrovních, hierarchicky uspořádáno.
Jestliže konkrétní místo má své morfické pole, pak toto pole musí být součástí jiných, vyšších polí, jako je pole
říčních systémů a horských hřebenů, a
ty jsou součástí pole poloostrovů a kontinentů a nakonec jsou všechna tato
pole součástí morfického pole planety
Země a celé slunečního soustavy.
Když jsem o tom začal uvažovat, váhal jsem aplikovat systém polí i na tuto
oblast, protože se mi to zdálo příliš. Pak
jsem si ale uvědomil že sám koncept
pole je vždy původně spjat s místem. Zahrnuje metaforické prodloužení každodenního významu slova pole jako místa
určité aktivity - jako pole pšenice, válečné pole, uhelné pole. Širší smysl
označuje areál či sféru akce, operace
nebo vyšetřování a předznamenává použití slova pole ve fyzice. Když toto
slovo (field) použil v roce 1830 Faraday
pro svou teorii magnetismu a elektřiny,
ne náhodou sáhl po slově, které původně pochází ze staroanglického feld,
folde, a znamenalo zemi, půdu. Fyzikální
teorie pole naznačuje fakt, že pole jsou
místa.
Představa duchů míst jako morfických polí implikuje ta konkrétní
místa, která jsou předmětem morfické
rezonance s jiným podobným místem v
minulosti. Tato dědičná kvalita míst, tradičně vyjadřovaná v termínech přírodních duchů, se skutečně vyznačuje
charakterem kolektivního charakteru a
paměti. Takováto místa navíc rezonují
se svými vlastními vzpomínkami z minulosti. Proto tem vzniká morfická rezonance a proto se určité vzory specifické
aktivity odehrávají jen v létě, protože
rezonují s podobnými vzorci aktivit které také kdysi proběhly a probíhaly v
létě.
http://orl.bloger.cz
Paměť hraje důležitou roli i v reakcích
zvířat a lidí na určitá místa. Když člověk
na takovéto místo vstoupí, paměť toho
místa, nebo paměť událost, která se na
tom místě odehrála, má tendenci
ovlivnit současnou zkušenost tohoto
místa. Navíc, díky morfické rezonanci,
paměť bude ovlivněna i kolektivní
pamětí a člověk se tak může vyladit na
minulé zkušenosti prožité na tom místě
lidmi kdysi v minulosti. Samozřejmě, ne
všechny takové zkušenosti jsou příjemné a dobré. Existuje značný počet míst,
na kterých byl někdo zavražděn či popraven,a o kterých se tedy říká, že jsou
strašidelná a nebezpečná.
Zkušenost určitého místa tedy zahrnuje, v kontextu s morfickou rezonancí, jak paměť, spjatou s oním místem, tak
vzpomínky
předchozích
zážitků
konkrétního člověka s konkrétním
místem, ale i vzpomínek jiných lidí, spjatých s tím místem. Kvalita, či atmosféra
místa nezávisí jen na tom, co se tam
odehrává v přítomnosti, ale také na
tom, co se tam odehrálo v minulosti, a
také na způsobu, jak se to odehrálo.
Tyto principy platí všeobecně, ale
zvláště intenzívně na místech, která lidé
považují za posvátná.
Posvátná místa
Po celém světě jsou určitá místa považována za posvátná. Jsou to místa přírodní, jako prameny, hory, háje nebo
pahorky, nebo to jsou místa kde stojí
megalitické kameny, kamenné kruhy či
řady, nebo hroby, chrámy, kostely a katedrály. Volba místa pro výstavbu takové stavby nebyla náhodná a odvisela
od určitých kvalit místa. Orientace
staveb také závisela na přírodních
aspektech - např. slunovratové linii na
horizontu, nebo byla nasměrována určitým směrem (mešity jsou orientovány
směrem k Mekce). Většina evropských
katedrál byla postavena na místech
předkřesťanských posvátných stanovišť.
strana 17
ORL číslo 2014­1
Mnohá takováto místa jsou uctívána
pro to, co se tam odehrálo v minulosti:
různá zjevení, mystické zážitky, nebo se
tam narodil nějaký hrdina či světec,
nebo tam žil, nebo zemřel, nebo tam
jsou pochovány jeho ostatky. Co se
stalo v minulosti může v jistém smyslu
zůstat uchováno a opět se zjevit a tak se
stát jakýmisi dveřmi k zážitku, který
otevírá svět jiné dimenze, kde neplatí
obvyklá omezení prostoru a času. Posvátné místo není nikdy izolováno: je
vždy spojeno např. s rostlinou, zvířetem,
ročním obdobím stejně jako mýtickou
postavou, která tam žije a řve či něco
vytváří. Na takovémto místě se konají
ceremonie a rituály.
Posvátná místa jsou jasně oddělena
od světa profánního určitými uznávanými hranicemi. Když lidé tyto hranice překrčí, mohou sdílet určité síly a spojit se s
posvátností místa. Mojžíšovi bylo nařízeno sundat boty v úctě na posvátné
půdě před hořícím keřem na hoře Horeb. Mohamed poprvé uslyšel recitující
hlas archanděla Gabriela v osamělé jeskyni hory Hira poblíž Mekky. Kaple v
údolí Forge je civilní panteon zbudovaný
na posvátné půdě. Kopec Culmorah v
Palmyře je posvátným spojením mormonů s minulostí. Indiáni uctívají horu Rainer jako horu - Boha. Tato víra v
posvátná místa je přítomna ve všech náboženstvích, včetně křesťanství, a posvátná místa se vyskytují na celém
světě. V Evropě jsou známy Lurdy ve
Francii, Fatima v Portugalsku, Medžugorje v bývalé Jugoslávii.
Žít v harmonii s místem
Ve společnostech, které rozdílné kvality míst uznávají, se vesnice, města,
kostely, domy a hroby staví na pečlivě
zvolených místech ne podle konvence,
ale podle vzájemné harmonie kvalit
místa a okolí. Umění takto vybírat místa
ke stavbám se nazývá geomancie (doslova věštění země). Nejznámější formou geomancie je čínský systém fengšui (znamená to vítr a voda). Mistři fen
šui např. v Hong Kongu nebo jinde v
Číně praktikují své umění za horentní
sumy a ne jen radí, kde a jak ostavit a
orientovat dům, ale také určují umístění
a orientaci oken, dveří a vybavení
místností nábytkem a dalšími doplňky
tak, aby život v takovémto domě a různé aktivity v něm probíhaly v dokonalé
harmonii.
bolem propíchnutí hlavy draka, hlídajícího místo. Na mnoha místech se v takové
chvíli konají i symbolické oběti. Ještě v
roce 1895 byla do základů metodistické
kaple v Cambridgeshire zazděna hlava
koně, a celý kůň je od roku 1913 zazděn
v základech fotbalového stadionu klubu
Arsenal v Londýně. Poklep na základní
kámen je možno vidět i dnes.
Feng šui je založeno na víře, že každé
místo obsahuje jistá topografická znamení, vzory či prudy energií, a že člověk
by tyto proudy měl respektovat a přizpůsobit se jim. Tvar kopce, směr potoka a převládajících větrů, výška a
tloušťka plotu, pozice stromů, cesty,
mostu hrají ve feng šui stejně důležitou
roli jako vliv slunce, měsíce, planet a
hvězd. O feng šui můžeme uvažovat
jako o systému, který interpretuje pole
určitých míst a umožňuje tak nalézat
praktická rozhodnutí.
Většina moderního světa však dnes
trpí jakousi geomantickou amnézií. Myšlenka, že by výběr místa a rituál při započetí stavby měl vylepšit harmonizaci
člověka a jeho stavby s místem je dnes
považována za pověru. Když pak dojde k
nějakému neštěstí, označuje se to za
pouhou smůlu. Moderní architektura
zlomila tradiční pouta s minulostí a produkuje budova v duchu mechanistické
vědy. Podle Le Corbusiera jsou domy
"stroji na bydlení". Prakticky nikdo z
moderních architektů neví nic o geomancii nebo tradičních ideálech harmonického života. Důsledky jsou patrné
všude kolem nás.
V Evropě byla také pradávná výstavba kostelů a posvátných staveb výsledkem
mnoha
intuitivních,
praktických a symbolických uvažování a
myšlenek, ač nebyly tak systematicky
zpracovány jako ve feng šui. Moderní
výzkumníci, kteří zkoumají záhady
země, zjistili, že místa, zvolená pro stavbu chrámů jsou často spojena se zvláštními
proudy
zemních
energií,
rozeznatelných pomocí proutku či virgule. Podstata těchto zemních energií a
vyzařování je pro současnou vědu právě
tak nepochopitelná a obskurní, jako
samo proutkařství. Není ale pochyb o
tom, že některá místa jsou pro život
člověka příznivější než jiná, a bylo by naivní pominout možnost, že podzemní
vzory aktivit mohou ovlivňovat kvalitu
místa.
V mnoha částech světa se dodnes při
počátku stavby konají různé rituály. Je
málo známo, že přesný okamžik
slavnostního výkopu při stavbě
Greenwichské observatoře (na nultém
poledníku) určil královský astronom
John Flamsteed. První kopnutí či
bodnutí do země je spojováno se symhttp://orl.bloger.cz
Od turismu k poutím
Ačkoliv duch místa je nemožné zjistit
a analyzovat v termínech mechanistické
vědy, jeho význam je oceňován a tušen
turisty, kteří posvátná místa hojně
navštěvují jak pro jejich kvality, tak pro
jejich historii. Turismus je moderním
průmyslem, kterým prochází miliony
dolarů. Mnohá posvátná místa turisty
přitahují jako magnet. V Anglii to je Stonehenge, Glastonbury, Iona, v Egyptě
chrámy hroby a pyramidy, ve Francii jeskyně v Lascaux či kostely jako v Chartres, v Mexiku mayské chrámy, stejně
jako chrámy v Indii a na Bali.
Turismus je jakási nevědomá forma
poutí. Většina turistických atrakcí
dneška byla poutními místy v minulosti.
Avšak zatímco poutníci navštěvovali
tato místa, aby jim vzdali hold a úctu,
turisté jsou jen povrchní pozorovatelé.
Poutníci oceňují posvátné kvality místa
a provozují na nich své duchovní cvičení.
strana 18
ORL číslo 2014­1
Přidávají místu svou sílu. Turisté sílu
místa rozmělňují.
Na poutích je nejdůležitějším aspektem úmysl. Jdeme-li na posvátné místo
jako poutníci, jdeme v naději, že budeme posvěceni a inspirováni, a vzdáme za
to díky. Svůj úmysl můžeme posílit četbou historek, které se k tomu místu či
stavbě váží. Sama cesta je součástí poutě. Na konci poutě je třeba jít pěšky.
Sjednotit se v rytmu chůze a být tak
schopen vyladit se na kvality místa.
Většinou je třeba jít kolem dokola, ve
směru hodinových ručiček, a vycentrovat se. V některých tradicích (tibetský
bon, muslimové v Mekce) se chodí
opačným směrem. Při vstupu na posvátné místo se něco symbolicky obětuje (svíčka, vonná tyčinka), a lidé se
tam modlí. Většinou si pak přinášejí
domů něco na památku, co mohou sdílet s jinými (posvátnou vodu, posvátný
obrázek).
Domnívám se, že by se mnohé věci
změnily, kdybychom začali na podobná
místa chodit ne jako turisté, ale jako
poutníci. Obohatilo by nás to jak
osobně, tak kolektivně. Transformace
turismu v poutě by snad mohla hrát
značnou roli v procesu resakralizace
Země.
(8. kapitolu z knihy Znovuzrouzení
přírody, vydané v roce 1990, přeložil V.
M.)
http://www.baraka.cz/Baraka/b_0/b
_0_posvatny_cas_misto.html
Lazarev – Řád stvoření
a úpadek Evropy
Josef Staněk
Dočetl jsem desátý díl "Diagnostiky
karmy" ruského léčitele S. N. Lazareva.
Jako obvykle s jeho pojetím světa a
nemocí souhlasím, ale pořád mi tam
něco chybí. Již několik let ale nemohu
přijít na to, co. Jeho výklad světa a života skrze lásku k Bohu a mezi lidmi
navzájem se mi zdá sice pravdivý, ale takový nějaký jednostranný. Zejména v
tom, že v jeho typu výkladu světa má
člověk hlavně milovat Boha. To sice cítím, že je pravda, ale jak to má pochopit
současný smyslový a racionální člověk?
Jak může milovat něco, co nemá definováno a co nezná? A jak má přijít na to,
jaký je smysl takového "milování"? K
čemu by "člověkovo milování" tak
neuchopitelná bytost jako Bůh, Podstata světa, měla potřebovat? A jak má
současný člověk pochopit, že za "nemilování" je trestán nemocí či neštěstím? S
tímto "hlavolamem" uléhám a pokouším
se přijít na to, jak to ateistickou dialektikou vychovanému člověku "vysvětlit".
Když se pak následně v noci probudím a
nemohu hned usnout, uvádím se s touto
hádankou v mysli do meditační "alfy",
do stavu mezi sněním a bděním. V duchu se mi promítají principy výkladu
světa od Herma, Lao-tseo, Ježíše, Abdrushina až po teorie současných teoretických fyziků. Konfrontuji je s Lazarevovým výkladem a začíná mi svítat.
Hermes vykládá hmotný svět jako
uzavřený (hermetický) systém, v němž
co se "uvaří", to se i musí "sníst". To je
http://orl.bloger.cz
laicky řečený obecně pozorovaný zákon
příčiny a následku. Lao-tse vykládá život
jako cestu a vše existující kolem poutníka životem je neuchopitelné a posvátné Tao neboli chtivým poznání
sděluje, že vše existující kolem nich patří
Bohu – Podstatě světa. Ježíš spojuje pojetí obou řadou podobenství – např. že
"ani vlas z hlavy nespadne nikomu bez
vůle Otce". Ab-drushin výše uvedený základní princip světa vysvětluje
prostřednictvím odhalení tajemství
kryptogramu, kterým je pro zasvěcené
všudypřítomný rovnoramenný kříž v
kruhu. Nalezneme jej v chrámech snad
všech náboženství. Ramena kříže vyjadřují rozpoznání existence polarity v
hmotné dimenzi (kladnýzáporný, mužžena atd.). Kruh kolem je vyjádřením pochopení uzavřenosti celého systému
hmotnosti. Tím je dána jeho dokonalost,
harmonie, "spravedlnost". Jako celek je
tedy rovnoramenný kříž v kruhu symbolem pochopení základních zákonů
hmotného světa, které jím pohybují.
Současní teoretičtí fyzikové přišli ke
stejnému závěru, jen použili vědeckou
terminologii. Říkají, že vše hmotné je
projevem neoddělitelného spojení energie a informace – to jsou ona ramena
kříže. Onen kruh kolem je grafickým vyjádřením pochopení existence zákonů o
zachování energie a informace (entropie) v uzavřené (hermetické) dimenzi
reality.
Mnoho výrazů – jedna podstata
Tím se prokousáváme k poznání, že
všichni zmínění a řada dalších hovoří
vlastně totéž. Pouze s ohledem na dobu
a úroveň naslouchajících používají jinou
terminologii. Když k Ab-drushinově výkladu necháme ještě prohovořit egyptského Herma s jeho "jak dole, tak
nahoře" (analogičnost zákonů ve
hmotnosti a duchovní dimenzi), tak můžeme pochopit i Ab-drushinův výklad
symbolu základního zákona i v rovině
duchovní dimenze (nebe). V ní je láska
jedním ramenem kříže, čistota druhým.
Čistotou se rozumí zákony duchovní distrana 19
ORL číslo 2014­1
menze neboli vůle Stvořitele. Oba
komponenty duchovní dimenze jsou nehmotné podstaty neboli se zachvívají v
jiné než hmotné rovině stvoření
(reality). A také to, proč Ježíš používal k
výkladu duchovních zákonů podobenství. Podobenství z hmotného, přestože
"jeho království není z tohoto světa",
tzn., není v úrovni hmotných vibrací
stvoření. Kruh okolo obou složek
stavebního kamene duchovní dimenze
symbolizuje neoddělitelnost obou
duchovních aspektů neboli postihuje
povahu Jednoty. Prozřením neoddělitelnosti lásky a čistoty pochopíme, proč
ve vyzařování Věčnosti (Duch svatý)
nemá stabilitu nic, co v sobě nemá obsaženu jednak lásku jako energii Ducha,
jednak čistotu jako projev řízení stvoření Dokonalostí.
se dodržovat duchovní zákony. Ale kdo
je chce milovat, musí je nejprve znát! K
postupu v takovém poznání potřebujeme jako předstupeň víru v onoho Nekonečného, pak silnou touhu jeho Vůli
poznat a nakonec poznané dodržovat.
Dodržováním poznané Vůle Stvořitele
neboli správného žití reality se pro nás
stane hmotnost oním stále žádaným
"královstvím božím na zemi" neboli odrazem duchovního ráje. Tam nejsou
nemoci, zátěže bolesti a smrt (viz: Usilujte nejprve o království boží a ostatní
vám bude přidáno!). Tedy obnovením
lásky i čistoty ve svém duchu si každý
nastaví parametry k uzdravení se "zázrakem". Z jakékoliv choroby.
Který člověk tento základní princip
existující reality pochopí, snadno pak
následně rozezná pozemské pravdy od
nepravdy. Pozná, že jakýkoliv výklad o
stvoření a jakékoliv společenské hnutí,
které není vedeno součinem lásky
(duchovní energie) a čistoty (poznáním
harmonie realit) je duchovně "kulhající"
a v toku času (vanutím Ducha sv.) musí
uvadnout. Odtud biblický výrok učeného rady Gamaliela: "Co není od Boha, časem zmizí. Co je od Boha, žádný člověk
nemůže zničit!"
Lazarev zákony čistoty pouze cítí a
odvozuje je z evangelií. Jenže tato byla
napsána před dvěma tisíci roky v jiných
konkrétních podmínkách a pro lidi na
jiné vědomostní úrovni. Proto bývají
svými současností spoutanými čtenáři
nepochopená, nebo strnule pojatá podle vyučované církevní scholastiky. Navíc
každý nepochybně poznal, že okolnosti
praktického života často dávají zdánlivě
stejnému konání rozdílné duchovní vyznění. Když dva dělají totéž, není to totéž! I tyto aspekty jsou Lazarevem
vnímány, je si jich vědom. Aby i tento
nedostatek výkladů odstranil, snaží se
jej překlenout odkazem na nepochopitelnost Boha, jeho nadřazeností nade
vše. Tím se ale zdůrazňovaná povinnost
milovat jej za jakýchkoliv okolností
stává ještě více nepochopitelnou a tím
nepřesvědčivou. Člověka éry logiky nepochopitelnost neboli paradoxnost dějů
života neuspokojí. I proto, že co nemůže
pochopit, za to nemůže být karmicky
trestán. Podle mne paradoxnost a nevysvětlitelnost světa neexistuje. Co se jako
paradox člověku jeví, má původ v nedokonalosti jeho vlastního myšlení. Co
má ale člověk za povinnost (smysl života), je toužit po poznávání boží vůle neboli vyvinout maximální úsilí o rozvinutí
svého poznání duchovního i vědeckého
Pod dojmem vnímání a působení
těchto symbolik se mi začíná absence
"toho čehosi" v Lazarevových knihách
vynořovat. Lazarev je v pozorováních
karmických toků nemocných lidí plně
soustředěn jen na tok lásky a poruch v
jejím žití. Té lásky, jejíž odraz ve
hmotnosti vědecká terminologie označuje jako energii. Druhé rameno
duchovní reality, faktor čistoty neboli
znalosti zákonů stvoření Lazarev příliš
nerozebírá. Čistotu (všudypřítomnou
informaci) se mu daří jen postihovat formou "opisu" jako nevyzpytatelnost boží.
S dodatkem, že přesto z toho pro
člověka plyne nutnost "milovat Boha
nade vše". Mělo by být ale řečeno, že
nikoliv Boha, ale Jeho vůli – neboli učit
Církevní scholastika
http://orl.bloger.cz
(to je také pravým smyslem přikázání
"Pomni, abys den sváteční světil!").
Lazarevův výklad nepochopitelnosti
Boha tedy vnímám jako nepřesný v těchto aspektech:
1. Bůh je sice nepochopitelný
člověkem, ale podle mne je
člověk v životě stavěn jen k takovým "učebním" úkolům
(životním překážkám), které
odpovídají
jím
dosažené
duchovní vyspělosti (míře pochopení duchovních zákonů –
pokud ovšem úsilí o jejich poznání nezanedbával). V aspektu časoprostorového zrození
každého z nás se tím
konkrétně vyjevuje Prozřetelnost boží. To ona zrozuje
lidského ducha vždy do
okolností a dějů (i budoucích),
které je na základě své vyspělosti schopen zvládnout bez
zatížení karmou. Neboli božská Prozřetelnost nedává
žádnému člověku do okolností
jeho života nic jím nepochopitelného, a tedy neunesitelného.
2. Nelze tedy zjednodušeně říci,
že nepochopitelný Bůh a "boží
vůle" je nadřazeno nade vše
lidské snažení (je ve všem a
člověka nepotřebuje, tím
méně jeho pochlebování), ale
úsilí o poznání Jeho díla a tím
Stvořitele samotného je smyslem bytí, a to je v pozemském
životě nadřazeno nade vše.
Jestliže nechápeme děje našeho a společenského života, je
to projevem předchozího nedostatečného úsilí o poznání
duchovních zákonů. A jejich
nežití. Jako opravné ponaučování tohoto zanedbání následuje nemoc a pocit neštěstí
v duši. Stav víry v Boha
umožňuje člověku prosit v
Otčenáši o mimořádnou pomoc slovy: "…proveď nás
strana 20
ORL číslo 2014­1
pokušením (pro nás neprůhlednými situacemi)". Ale tato
forma prosby slovy je jen nižší
formou poznání, příznačnou
pro "nekompetentní typ víry".
Proto Ježíš říká: "Vy se modlete!" Vyšší kvalitou modlitby je
žití duchovních zákonů. Slova
mohou být nadbytečná. Skrze
správnost žití je lidským
duchům umožněno poznat a
milovat Boha – to automaticky
uzdravuje kohokoliv z čehokoliv (uzdravování Lazarevových
klientů probíhá na základě
opravy činnosti jejich duše a
ducha směrem ke správnosti).
3. Lazarev nejasně vysvětluje, co
znamená povinnost milovat
Boha. Vždyť toho "neprobuzený" nezná. Měl by čtenářům
jasněji vysvětlit, že to vlastně
znamená milovat všechno
stvoření kolem sebe a svůj
život, neboť boží je vše a
člověk může vnímat Hybatele
hmotnosti skrze dění všeho
kolem sebe. Tělo a svět okolo
je fakticky boží "dar" možnosti
seberealizace, které dostává
smysl jen při duchovním vzestupu (přiblížení Bohu). Jen ve
stavu současného ochromení
satanskou hypnózou si člověk
může myslet, že atomy jeho
vlastního těla se samy sestavily (náhodně) v jeho živé tělo.
Ab-drushin toto tušení života
jako daru příležitosti nazývá
pradůvěra. Pradůvěru vlastně
poprvé plně vyjevil Ježíš Kristus tím, že Boha nazval Otcem.
Tím člověku vysvětlil, že je
nemožné, aby jeho dokonalý
Otec nechal jakékoliv své dítě,
které projeví úsilí o cestu k
Němu, padnout (viz.: "Tlučte a
bude vám otevřeno."). Tím
zpevnil dosud jen tušenou pradůvěru ve "skálu". Na ní, ve
skálu proměněné pradůvěře,
následně další postavené poznání "nespadne" neboli je
trvalé v toku času. Z toho lze
odvodit zákon, že všechny, i
negativní okolnosti života každého jednotlivce, pracují vždy
v náš osobní prospěch z hlediska věčnosti. Milovat stvoření, život obecně neboli
současnou hantýrkou "být pozitivní" je vlastně Lazarevem
žádané milování Boha, které
uzdravuje.
Církev ustrnula ve starověku
Lazarev nemůže za to, že je ve svých
jedinečných popisech neúplný. Za zaostalost poznání duchovních zákonů lidmi západní civilizace může křesťanství
jako celek. Postup duchovního poznání
byl zastaven proniknutím "temných
duchů" do řad křesťanských hodnostářů, jakmile se křesťanství stalo "výnosným" a získalo společenskou moc.
Záminkou k zastavení byl hon na "kacíře", to je na ty, kteří se ve své době snažili poznat více. Nerovnoměrností
vývoje lidského poznání jsme se dostali
do stavu, že zatímco alchymie se mohla
pomalu přeměnit ve vědu, "teologie" v
pochopení
fungování
soustavy
duchovních zákonů ustrnula v starověku. Výuka duchovních zákonů zůstala jen ve formě podobenství, často
pověr, které byly původně určeny pro
negramotné lidi na začátku letopočtu.
Ustrnutí teologie na úrovni antiky,
tím vzniklá dnešní nepřesvědčivost
křesťanství, vyvolalo žití ateizmu masou
lidí Západu neboli úpadek celé evropské
civilizace. V populaci se stále zvětšuje
počet pseudopodnikatelů, křiváků, hráčů, narkomanů, nefachčenků, povalečů,
parazitů, hedonistů a vykolejených lidí
na duchu i na těle. A tito odchovanci
ateistického školství (všichni přece prošli údajně vědou řízenými školami, ti
největší grázlové dokonce vysokými)
utiskují ty ještě z intuice a setrvačnosti
slušné. Jak přímo "řve" ta falešnost hlášení ze západního a našeho školství ke
Komenskému! Vždyť pro Komenského
bylo hlavním vyučovacím předmětem na
http://orl.bloger.cz
škole náboženství ve smyslu konstituování všech lidí prostřednictvím
vzdělání v samostatně a moudře uvažující duchovní osobnosti. Copak v našich
a evropských ateistických školách je
někde náboženství neboli výuka
duchovních (etických) zákonů hlavním
učebním předmětem? To bylo naposled
za Rakouska a přežívalo v menší míře za
první republiky. Tehdy se na klasických
gymnáziích učila hlavně latina a řečtina,
což byl za překlady skrytý výklad antických principů morálky. Jejich naučením měl absolvent klasického
gymnázia v sobě zakotven soubor vzorů
etického myšlení antických hrdinů. Tyto
vzory jej formovaly a konstituovaly v
osobnost.
Je nejvyšší čas oživit duchovní jádro
Současným domněle vědeckým školstvím (ateizmem) a ateistickou kulturou
vychovaní lidé ve vládách žádné etické
vzory neznají. Pokusy o zavedení výuky
etiky ateistickými učiteli je projev poruchy myšlení. Ateistická etika neexistuje,
protože nemá nadčasový a na mocných
tohoto světa nezávislý fundament.
Nemá onu "skálu" neboli pradůvěru. Na
základě tohoto pseudopoznání tito v
současnost vládnoucí lidé s porušenou
logikou, aniž si toho kdo všimne, hlavně
"pěstují strom, který má růst až do
nebe". Tím stromem je národní důchod
a spotřeba. O ničem jiném současné
správy států nejednají a bohužel při
svém personálním obsazení "ekonomy"
ani nejsou schopni jednat. Přitom se
smějí rovněž ateistickým bolševikům
jako hlupákům, že poroučeli větru,
dešti. Ateističtí "vědci" se pak v médiích
diví, jak mnoho lidí může věřit v blížící
se apokalypsu. Ve skutečnosti právě tito
intuicí vedení "malí" lidé tuší pád civilizace i velikost pádu. Nezmění-li se
ihned směřování civilizace, kolaps je jistý. Pouze se nezná čas. Lazarev se snaží
ze všech sil nasměrovat myšlení k duchu, je třeba mu pomoci. Je nejvyšší čas
oživit duchovní jádro českého a evropských národů, aby si tyto vynutily výměstrana 21
ORL číslo 2014­1
nu vedení a změnu civilizačního směrování. Nebo tuto změnu směřování civilizace skrze katastrofu neboli notný
výprask provedou síly Stvořitele světů
neboli našeho Otce. K našemu prospěchu ovšem, protože i výprask může být
projevem zájmu a lásky.
http://www.phoenixcasopis.cz/2013/1
27-cislo-3-brezen-2013/2020-lazarevrad-stvoreni-a-upadek-evropy.html
Who built the Moon?
The Moon's surface is covered with
gravitational anomalies that can't be
easily explained and it could well be
hollow at the centre (which all scientists
who know about these things say
should be impossible.)
The Moon is a deliberately created
scale model of the Sun and it presently
stands at a distance from the Sun and
from the Earth which is totally outrageous in terms of the mathematical and
physical results.
In fact there is very little about the
Moon that isn't odd and which doesn't
seem wrong for something that came
into existence by chance.
I don't expect you to believe what I
say just because I am saying it. I want to
prove to you that the Moon was deliberately and extremely carefully engineered to do a host of jobs for the Earth.
This appears to be a quite ludicrous
statement. How could we know the
Moon is not a natural planet? The
answer is that we know because it is too
big, yet too light in mass; it is in the
strangest position imaginable relative
to the Sun and the Earth and it behaves
in the most incredible way every month.
What is more, it carries a whole series of
quite specific messages that tell us it is
an 'engineered' object.
It's an odds on certainty (for a whole
host of reasons) that if it were not for
the Moon I could not be writing these
words or you reading them - simply because none of us would be here.
The Moon is as old as the Earth and it
has definitely been orbiting the Earth
almost right from the start, so it can't
be a captured asteroid but although it's
made of the same 'stuff' as the Earth, it
only contains carefully selected bits of
that stuff.
A lot of the proofs are mathematically based. Some of you will want to
see the figures and test them yourselves. Unfortunately there isn't room
in this website to show all the mathematical proofs. To see those you will
have to get our book 'Who Built the
Moon' from the library (or better still
buy it!)
But I can explain the outline facts so
let's begin at the beginning. What is a
Moon and why is ours different from all
the other moons we know about?
The Strangest of Moons
Many planets have moons, and some
of the larger planets have many moons.
However, the Earth's Moon is the
largest in the solar system, relative to
the size of its host planet. It is nearly
one third the size of the Earth, so big in
fact that the Earth and Moon together
can actually be considered to be a binary planetary system.
http://orl.bloger.cz
Many Planets Have Moons
Other moons in our solar system are
tiny by comparison and because they
are so small they have little bearing on
their host planets. This is certainly not
the case for the Earth, which would be
entirely different in almost every way if
it were not for its large companion
Moon.
The part the Moon plays in making our
Earth a perfect haven for life is huge.
Some of its major contributions are listed below.A more detailed explanation
is available in our book.
The Moon and Earth's Orbit
Way back at the beginning of the solar system, 4.6 billion years ago, the
Earth was a semi-molten ball of minerals, metals and gas. It spun on its orbit
extremely quickly, probably once every
two hours or so! The Moon is so large
and was originally so close to the Earth
that its gravitational influence gradually
slowed down the rate of spin of the
Earth.
The Moon and Earth's Seasons
The Earth was and is a very unstable
planet, with a complex core. Like other
planets of the solar system, it would
have undoubtedly 'fallen over' on its orbit, not once but many times during its
history - like a spinning top running
down. The Moon has prevented this
from happening because of the way it
orbits the Earth. It has also allowed the
Earth to maintain a particular angle relative to the Sun. This has been critical
because it means that all parts of the
Earth in turn get an even warming from
the Sun throughout the year. This in
turn means the presence of liquid water, which has been crucial for life. The
Earth's path around the Sun allows for
an even heating and cooling of the
planet. This could not happen if the
Moon did not keep the Earth at the
correct angle of inclination.
strana 22
ORL číslo 2014­1
The Moon and Earth's Surface
Other inner planets of the solar system, such as Venus and Mars have a solid surface. Like the Earth they are or
have been volcanic but Mars for
example has only one huge volcano. Neither Venus or Mars have continents like
those on Earth and neither has oceans.
When the Moon came into existance it
was made from material that came from
close to the surface of the Earth. This
broke up the Earth's surface. Because
the Moon was so big and so close, it's
gravitational pull prevented Earth's
crust from becoming solid - keeping it
moving about and inspiring a process
known as plate tectonics. This has meant that the Earth has many volcanos,
spread out around its surface. These
volcanos have constantly errupted, bringing metals and minerals from the centre of the Earth up to its surface. These
metals and minerals have been crucial
for the development of life.
The Moon and Earth's Oceans
At the start of its relationship with
the Earth the Moon was very much
closer to us than it is now. Its gravity
was so great that it created huge tides
in the Earth's oceans. These kept things
moving and mixing at a time when it
was important to create the 'chemical
soup' upon which developing life would
depend. As time passed the Moon gradually moved further away. The tides
became less powerful but were still present, as they are today. Their presence
is part of what allowed life in the oceans to gradually migrate to the land.
How the Moon Was Made
There is presently only one generally
accepted explanation for the Moon coming to be what it is and where it is.
This is known as the Giant Impact theory. It is suggested that the early Earth
was struck by a large, Mars sized planet.
As a result matter was forced off the
Earth and into orbit. This material
eventually came together to form the
Moon.
The Giant Impact theory seems
attractive at first because it appears to
answer a few questions. For example:
we know for sure that the Earth and the
Moon originated in the same part of
space, but the Moon is very light in
mass compared to the Earth, even
allowing for its smaller size. It is 'made
from' the Earth, but only from Earth's
lighter, surface material. The Giant
Impact theory suggests that in the collision only this lighter material was ejected into space and so formed the Moon.
However, the Giant Impact theory has
several shortcomings. The impact suggested would have set the Earth
spinning wildly - much too fast to have
slowed down as much as it has, even
allowing for the Moon. This means that
for the Giant Impact theory to be credible there had to be another impact
from another huge body, this time coming from the opposite direction, in order to slow the spin of the Earth. This is
known as Giant Impact 2 but it isn't
talked about much because it's so unlikely it's virtually impossible. Also there
is no trace of the planet that is supposed have impacted the Earth in the first
place, which should show up as different oxygen isotopes in rocks.
Another Possibility
No other explanation for the Moon's
existence is presently put forward by
science. It used to be thought that the
Moon could be a captured asteroid but
for all sorts of reasons this is now discounted. The only alternative explanation is the one we put forward:
namely that the Moon was artifically
created from material deliberately
removed from the surface of the infant
Earth. This sounds unlikely but will
make more sense later when we talk
about the very specific 'size' of the
http://orl.bloger.cz
Moon. Exactly 'how' sufficient material
was removed from the surface of the
Earth to create the Moon is discussed in
detail in our book 'Who Built the Moon'.
Isn't This All Bunkum?
Are we really suggesting that someone or something came along 4.6 billion
years ago and 'manufactured' the Moon
from surface material taken from the
Earth? We are, and when 'all' the
evidence is taken into account this is
the most reasonable explanation. It may
sound odd, it might even appear mad,
but using Occum's razor it is the most
likely scenario.
Why Are We So Sure?
It's all to do with the difference between things that come about as a result of chance and those that are
deliberately and knowingly created. A
good example might be the thousands
of 'hand axes' found by archaeologists
all over the world. Hand axes were used
by our ancient ancestors for a variety of
jobs and were often made out of flint or
obsidian.
To the untrained eye a hand axe, especially a very early example, might just
look like a random piece of rock, but
when inspected closely it can be seen to
have a shape and a structure that could
not come about by chance. Hand axes
were carefully chipped into shape and
were often polished and given a very
sharp edge. So whilst perfectly ordinary
pieces of rock were used to make hand
axes, the finished axe is not a creation
of nature but of the thought and dexterity of human beings.
strana 23
ORL číslo 2014­1
Something More Complex
Measurements
If we look at something far more
complex, like a car for example, anyone
could see just from its shape and
complexity that it is not a naturally
occurring object. Nature could never
produce a car, even though it is created
entirely within the laws of physics. If we
took the car to pieces and measured all
its componants very carefully, we would
even be able to work out what measuring system was used by its manufacturers. The very 'regularity' of the
components of the car would tell us
that it was engineered by man and was
not a spontaneous creation of nature.
If our sculpture was angular in shape,
with sides of a defined length, we might
make all the sides the same size or
ratios of all the others. This is not something that would happen in the natural world and would betray the artificial
nature of the object. We might incorporate concepts such as Pi into our sculpture, or make the ratios of its various
sides create mathematical equations or
define mathematical laws that again
would never come about by chance.
Including such messages deliberately
(or perhaps even accidentally) would
ensure that there could be no mistake
as to the origin of the sculpture. These
are 'messages in a bottle'. However,
they are not written messags but rather
those of math, to which all human cultures come eventually. Writing can be
misunderstood or remain totally undeciphered but math is universal.
Message in a Bottle
Despite the fact that someone or something created the Moon, no law of
physics had to be in any way altered to
do so. The same is true of the car, or
any other manmade object. The fact
that we, as a species, can manufacture
things is a testament to our ingenuity in
using natural materials (or even artificial ones these days) and working within
the laws of physics to create something
that
we
want
or
need.
But just supposing we thought there
might be some confusion and we
wanted someone in the future to recognise our work as being manufactured
rather than natural? As an example we
might create a sculpture, using perfectly
normal and natural materials such as
stone or metal. How could we let people far into the future know that we
had used our creativity to turn something natural into something artificial? One way we might do it is to
introduce
mathematics
into our
creation of a sort that could never come
about by chance.
Messages in the Moon
The Moon is a sculpture of sorts, but
it is also a very powerful machine. It doesn't need an engine or any sort using
artifical motive power because it was
manufactured in such a way that it
would be powered by natural physics,
using gravity specifically. It betrays its
artificial origins in many different ways
and most of the messages were included 'deliberately' because the builders
of the Moon 'wanted' us to take notice.
First Message - Eclipses
Solar eclipses happen when the shadow of the Moon covers the surface of
the Sun. Total solar eclipses are very
impressive and for one important reason: when seen from the Earth the disc
of the Moon is exactly the same size as
that of the Sun. This isn't the case but is
a line-of-site effect. In reality the Sun is
much more massive than the Moon but
http://orl.bloger.cz
is very much further away. Solar eclipses
are a near miracle and they don't
happen anywhere else in the solar system. The only reason they can occur is
because of two factors. The Moon is
1/400th part the size of the Sun, and
the Moon is capable of standing at a position 1/400th part of the distance between the Earth and the Sun. How
unlikely is that? If any message incorporated into the Moon was specifically
designed to say "Look at me more closely" it is solar ecilipses.
Second Message - the Scissoring of
the Moon
It is a peculiar fact that when viewed
from the Earth, the Moon and the Sun
perform an elegant and most unlikely
dance. At times when the Sun rises at
dawn as far north as it can, the Moon
sets as far south as is possible. Similarly,
when the Sun rises at its extreme
southern position, the Moon sets at its
most northerly. The same is true of Sunset and Moonrise. Hardly anyone even
realises that this takes place, let alone
understands just how incredible it is.
There is no mathematical rule or law of
physics that says this should happen. It
is simply a consequence of the Moon's
orbit and positioning and yet as a
random chance event it seems virtually
miraculous.
So Far, So Good.
So, what we have is an extremely unlikely companion for the Earth. It is bigger than any normal moon but
extremely light in mass; it has 'made'
the Earth a perfect incubator for life in
many different ways and demonstrates
its peculiarity by way of absolutely perfect solar eclipses and by its scissoring
effect against the Sun.
Many professional astronomers are willing to admit that the Moon is very, very
odd - even incredible, but they cannot
strana 24
ORL číslo 2014­1
go any further than this. If they were to
do so they would be endangering their
careers, partly because of a theory
known as the anthropic principle.
The Anthropic Principle
The Anthropic Principle basically states that the universe is the way it is because if it were any other way, we would
not be here to see it.
This certainly seems to be the case with
regard to the Moon. It is quite true that
if the Moon was not present, no life
would exist on the Earth. Unfortunately
the Anthropic principle is used as a sort
of 'cure-all' and in the minds of many
people, including me, it doesn't really
mean much at all. It isn't meant to be
taken this way but the Anthropic principle often seems like scientists saying
"We know best." Or worse still "Things
are the way they are 'because' they are,"
which is no explanation at all.
All the same, astronomers in particular
are reticent to look at any possibility
that will take them outside 'the box'. In
so many ways science is like religion. It
has its dogmas and its rules and those
who want to stay inside its protective
shield must abide by them.
The Moon Builders' Dilemma
Let us suppose for a minute that the
Moon 'is' an artificial object and
that those building it wanted people in
the far distant future to know what
they had done. They built the possibility
of total solar eclipses and Moon/Sun
scissoring into the system, so that people would take notice of the
Moon, but that wasn't enough.
Those who built the Moon were clearly
scientists themselves, They would have
been aware that the burden of proof
was definitely with them and that only
irrefutable proof would convince die
hard sceptics in the future that the
Moon was not merely an unlikely but
nevertheless
natural
object.
The best way forward would have been
to incorporate messages into the Moon
that could definitely not have appeared
by chance. Eclipses and scissoring might
be extremely unlikely, but not impossible. More was needed and if everyone
was eventually to accept what had taken place it would have to be much
more.
Would That be Really Convincing?
One really good way to create something that could never be accused of
being a naturally occurring object
would be to build it in such a way that it
carried the same number sequences,
but not necessarily allied with the same
aspect of its creation. A very simple
example might be a solid cubic block of
something, that weighed exactly 4 kilogrames and had sides measuring 4 cm,
though of course that would only be
appropriate if those examing the object
used the same measuring systems as
the people who created it.
Size to weight ratios on their own could
not be enough. If people at some
distant time were really going to take
notice, the number relationships would
have to be extremely surprising, and
cover a wealth of phenomena.
So in Terms of Ratios, How Does the
Moon Square Up?
This is where things begin the get
extremely interesting. There are so
many cross-relationships in the case of
the Earth, Moon and Sun that they filled
a big part of our book, but here are just
a few.
Size and Orbital Characteristics
We must first realise that we cannot
look at the Moon in isolation. It was
slotted into a system that already existed - namely the presence of the Sun
and the Earth. If anyone was ever to
take notice of its presence it would
have to display number relationships
with both other bodies.
The Sun is 400 times bigger than the
Moon and the Moon stands at 1/400th
part of the distance between the Earth
and the Moon.
The Earth is 3.66 times bigger than the
Moon and the Earth year (thanks to the
presence of the Moon) takes 366 days
(It really does but these are star days
and not solar days.)
It takes 27.322 days for the Moon to
fully orbit the Earth. That means that
366 orbits of the Moon around the
Earth take an absolutely even 10,000
days!
The Number Matrix
The number 27.322, which we have
just observed is the number of days it
takes the Moon to orbit the Earth is
highly significant, both singly and in its
multiplies in the Earth, Moon, Sun relationship. For example, the Sun is
exactly 109.288 times the size of the
Earth - which is 4 X 27.322.
Even modern measuring systems
were taken into account because the circumference of the Moon in kilometres
is 10928.8 kilometres, which is 400 X
27.322. (And there is that '400' again,
which you may recall is the number of
times bigger the Sun is than the Moon.)
And as staggering as it may seem, the circumference of the Moon is 27.322%
that of the circumference of the Earth!
It all boils down to a tripartate relation-
http://orl.bloger.cz
strana 25
ORL číslo 2014­1
ship between three numbers, their subdivisions and multiples.
What it Comes Down To
These are the three numbers in
question and they appear time and again, in terms of the size, mass, orbital
characteristics and orbital timing of the
bodies in question. When the Moon was
designed, certain immutable facts about
the relationships between the Earth and
the Sun were taken into account. The
Moon became a third factor and was
designed in such a way that it slotted
into and also made quite magical the relationship between the Earth and the
Sun.
I could fill pages like this because the
ratio comparisons go on and on. All the
relationships are in the book Who Built
the Moon? and there are dozens of
them. It is patently absurd to suggest
that they can all exist by chance. They
have all the characteristics of a fully 'intended' system, in which a comparison
was made between the Earth and the
Sun and then the Moon was designed to
be of the right size and even the right
mass to demonstrate its artificialiy in so
many different ways.
But how on earth did we stumble
across all of this? That's a story in itself.
Radek Baborák:
Posluchač se musí
vznášet a hudba mluvit
„Chci hrát svobodně a po svém, ve
svém vlastním prostředí a zkusit také
něco na vlastní pěst vytvořit,“ říká špičkový český hornista.
schopnost se naráz hodně koncentrovat.
Je to existenční boj, a to i ve formě
zápolení, jak prosadit právě tu svou
představu umění. Na druhou stranu sólista zažívá osobní svobodu, nepracuje
pro žádnou státní či městskou organizaci v podobě nějakého orchestru, a může
se tak pokusit prosadit vlastní sny.
ČESKÁ POZICE: Co pro vás osobně
znamená ten zmiňovaný „boj“?
Jako sólista patří ve svém oboru ke
světové špičce a jistou dobu byl dokonce členem orchestru té nejvyšší kvality –
Berlínských filharmoniků. Z něj však
kvůli vlastním představám, jak se ve světě vážné hudby realizovat, dokázal odejít a vrátit se do Česka. Na domácí půdě
od roku 2010 založil několik komorních
formací i jedno menší symfonické těleso
s výborným renomé, Českou Sinfoniettu.
Řeč je o hráči na lesní roh a dnes už i
dirigentovi a hudebním organizátorovi,
ale především stále zapáleném muzikantovi Radku Baborákovi.
http://www.whobuiltthemoon.com/
Život klasického hudebníka
ČESKÁ POZICE: Jak vůbec vypadá
život hudebníka v oblasti zvané vážná
hudba?
BABORÁK: Někdy docela hekticky a
dobrodružně. Nacestujete tisíce kilometrů z jednoho konce světa na druhý,
když zrovna nekoncertujete, tak nahráváte nějakou desku. Přitom se musíte dokázat skvěle připravit a neztrácet
http://orl.bloger.cz
BABORÁK: Hlavně potřebu být samostatným a víceméně si rozhodovat sám
za sebe. Také potřebu často hrát, a to
nejrozmanitější a novou hudbu. Přijímat
současné výzvy v podobě nových skladeb a také nových úprav starých věcí.
Tedy hrát věci, které jsem třeba ještě
nikdy nehrál, ať už se jedná o barokní či
současnou hudbu.
Jako sólista jednám s desítkami dramaturgů, uměleckých rad na festivalech
či se všemožnými intendanty orchestrů.
Je to vedle hry na nástroj takřka
manažerská funkce a není to vůbec
jednoduché. Musím si zajistit nejen honorář, ale také skvěle hrát a starat se o
svůj vlastní vývoj. Že by ale někdo řekl,
vy jste hráč světové úrovně, a jen tak
rozevřel svoji náruč, tak to vůbec není.
ČESKÁ POZICE: A jak to tedy je?
BABORÁK: Takřka povinností každého sólisty-hornisty je neustrnout v
jedné poloze a nehrát jenom Mozarta,
Strausse a Beethovena. Mě zajímá různorodost, nechci si svůj profesní život
zjednodušovat a uzavírat se do nějakého oblaku slávy. Nakonec i sebelepší
postavení vás reality neuchrání. Někdy
se daří zažívat všechno včetně finančního ohodnocení takřka ideálně, někdy
zase vystoupím na akci, která je podle
pořadatelů natolik prestižní, že vám
takřka nic nezaplatí. Což samozřejmě
není příjemné a možná je takový přístup
dokonce až skandální. Je ale potřeba
říci, že jsou zase naopak akce, kam
strana 26
ORL číslo 2014­1
člověk s radosti i za ten minimální honorář rád zajede, protože ti lidé jsou z vaší
účasti nadšení a hudbu zjevně milují.
ČESKÁ POZICE: Přesto – o čem taková
praxe vypovídá?
BABORÁK: Mnohdy o nezájmu a takovém až setrvačně fungujícím, zavedeném klišé. V českém prostředí
převládá pravidlo „držet se při zemi“,
abychom hlavně nějak přežili a posluchačům zahráli aspoň toho Mozarta,
Strausse či Beethovena. Dokonce se setkáte s praxí, kdy si některé skladby a
skladatele prostě nezahrajete, protože
jsou málo známí a neprověření.
Sólista musí hrát, děj se co děj. Nemůže si dovolit být měsíc doma a pak
jednou někde odehrát za vysoký honorář prestižní koncert. Nejde cvičit nové
skladby jen tak do šuplíku, to byste se z
toho za čas zbláznil. Musíte být neustále v konfrontaci, v permanentní koncertní praxi. Samozřejmě hraje svoji roli
adrenalin, dobrodružství a nové výzvy.
Pokud ne, jako hudebníka vás to zabije.
ČESKÁ POZICE: Jaká u nás panuje
konkurence?
BABORÁK: Řekl bych, že vcelku velká.
Jak se říká: je tu hodně slimáčků na
málo kapustičky – český trh a uplatnění
v něm jsou hodně omezené. Je těžké se
prosadit a dokázat, že i v tak přehuštěném prostředí se dá vytvořit skutečná
kvalita
srovnatelná
se
zahraničním. V zásadě jde však pořád o
to, aby posluchač dostal nejen nějaký
výjimečný zážitek, ale také aby měl
možnost skrze kvalitně předvedenou
věc přijmout mnohdy hodně náročnou
hudbu, a vlastně tak „vstoupil“ do nějakého totálně odlišného světa.
hodně amatérů a málo profesionálů.
Dnes je to bohužel naopak. Lidem
možná schází bezprostřednější dotek s
hudbou, a tedy i se zkušeností, o co
vlastně vůbec jde.
ČESKÁ POZICE: Má ještě vážná hudba
tuto exkluzivitu? Jaké to vlastně je, prosazovat „klasiku“ v tržně reálném
prostředí?
ČESKÁ POZICE: Je o vážnou hudbu
vůbec ještě zájem?
BABORÁK: Vážná hudba je jednou z
mnoha věcí a nic na tom nemění skutečnost, že operuje s jistou exkluzivitou
jako každé kvalitní umění. Můj osobní
zážitek je převážně pozitivní. Jednoduše
mě hudba baví a pracuji také s lidmi, se
kterými si lidsky rozumím; vedle hudby
určitě záleží i na vzájemné soudržnosti a
sounáležitosti. Zklamání ale samozřejmě zažívám také, to už ani jinak nejde.
BABORÁK: U nás je podle mě trh s
vážnou hudbou přehlcený. Je moc všelijakých výchovných institucí, které mají
produkovat profesionály, ale mnohdy na
to nestačí. Ti jsou pak jimi jenom podle
uděleného diplomu, nic víc. Jejich výkony není možné brát nějak vážně. A při
absenci kvalitní konfrontace se už ani
neví, kdo hraje první ligu, kdo na ni
opravdu má, a kdo nikoliv. Takové
prostředí pak ubírá již zmíněné
„kapustičky“ těm opravdu dobrým.
Třeba když nějaký hudebník z oblasti
klasické vážné hudby začne používat
metody manipulace s publikem: na svůj
nástroj třeba ani moc neumí, a přesto
jistými, řekněme cirkusáckými efekty
dosáhne divácké popularity. Svoje
extravagantní oblečení či nabarvený nástroj vydává za tu pravou esenci prostředí vážné hudby, a tím posluchače mate.
To mě mrzí asi nejvíc. Samozřejmě ať
každý dělá, co umí, přesto by příjemce
něčeho takového měl být ostražitý a neměl by se nechat splést.
ČESKÁ POZICE: Podle vás snad vážná
hudba nepatří do oblasti zábavy?
BABORÁK: Mně osobně komerční
podoba vážné hudby žádnou úlevu ani
uvolnění nepřináší. Je docela zajímavé,
že v jiných oblastech umění ta dělicí
čára mezi kvalitou a „šmírou“ je daleko
víc rozpoznatelná. Posluchačská obec se
také hodně změnila, už to není uzavřený
okruh výjimečných zasvěcenců, ale daleko otevřenější společenství. V této souvislosti mi také přijde pozoruhodné, že
dřív chodilo na koncerty daleko víc lidí,
kteří měli nějakým způsobem kontakt s
konkrétním hudebním nástrojem, ať už
coby amatéři se svými kamarády doma v
pokoji, či v nějaké dechovce. Dřív bylo
http://orl.bloger.cz
ČESKÁ POZICE: Takže jaká je úroveň
vážné hudby v Česku?
BABORÁK: Myslím, že tady panuje
roztříštěnost. Nemáme tady subjekt,
který by nějak dlouhodobě k sobě přitahoval nejvyšší kvalitu. České filharmonii je na škodu časté střídání dirigentů či
letité špatné finanční ohodnocení hudebníků v rámci striktních tabulek státních zaměstnanců. Přestali se tam
ucházet o místo naši nejšpičkovější hráči
a raději volili jiné cesty, jak se realizovat.
Ovšem je potřeba říci, že právě v České
filharmonii se poměry v poslední době
změnily k lepšímu. Finanční ohodnocení
je spravedlivější, vzrostla prestiž orchestru, management je daleko
schopnější a dokáže svoji produkci víc
prodat. To může mladé nadějné hudebníky oslovit.
Naše poměry ale se zahraničím
srovnávat nelze, tam jsou, co se týče
kvality nástrojů, kvality notové literatury a její dostupnosti až po finanční zázemí či společenskou prestiž muzikantů,
úplně někde jinde.
strana 27
ORL číslo 2014­1
I dokonalost má své chyby
ČESKÁ POZICE: Ne každému našinci
se jako vám podaří stát se členem tak
slavných těles, jako je Mnichovská
filharmonie či Berlínští filharmonici...
BABORÁK: No, byl to pro mě samozřejmě šok. Jako student jsem nejdříve
hrál v orchestru konzervatoře a pak
jsem hned přešel do České filharmonie.
To byl první skok o několik tříd, jen jsem
valil oči. Další šok jsem zažil, když jsem z
České filharmonie přešel do Mnichova a
později k Berlínským filharmonikům. Při
vší úctě k naší národní instituci to bylo
zkrátka zase o několik příček výš, úplně
jiný „svět“ zvuků, než jak jsem ho znal z
Česka. Najednou slyšíte úžasnou souhru
a nesmírně přesnou intonaci více než
stovky hráčů. A to dokonce až tak výrazně, že se celé moje dosavadní vnímání
hudby jakoby pročistilo.
ČESKÁ POZICE: Proč jste ale nakonec
z té dokonalosti odešel?
BABORÁK: Po čase si zvyknete a začnete vnímat, že také dokonalost má
své chyby a své problémy. Začnete si říkat, čím se vlastně ta cizina odlišuje,
když v ní zažívám podobné nepříjemnosti, před kterými jsem vlastně z Čech
odešel. Začínají se ve vás ozývat takové
věci jako: dobře, je to ten nejvyšší standard, co jako člen orchestru asi mohu
zažít, ale já nechci být jen nějaký perfektní dílek puzzle stavebnice. Chci hrát
hudbu svobodně a po svém, ve svém
vlastním prostředí a zkusit také něco na
vlastní pěst vytvořit. Mně ten pocit, že
jsem členem světově proslulého orchestru v té nejvyšší možné kvalitě,
najednou přestal stačit a naplňovat.
ČESKÁ POZICE: Můžete být ještě
konkrétnější?
BABORÁK: Mezi Berlínskými filharmoniky je zřejmě vůbec největší počet
hráčských individualit ze všech světových orchestrů. Je to mamutí podnik,
ale zároveň uzavřené společenství se
svými vlastními pravidly. Nejenže tam
smlouva po dvou letech zaručuje hráči
definitivu, tedy hraní do šedesáti pěti
let, k jejímu udělení se ale vedle vedení
vyjadřuje také celý orchestr, což je při
udělování takového privilegia nebývalá
pravomoc. Snaží se vám pak všemožně
pomáhat a podporovat vás.
Pokud ale hráč odejde od orchestru
předčasně o své vůli, všichni to považují
za zradu. Dají vám najevo, že jejich
přízeň definitivně končí a už si s nimi
zkrátka nezahrajete. Je to až trochu
mafiánské. Můj odchod proto nebyl
úplně jednoduchým rozhodováním.
Velkou roli v něm sehrály především mé
vlastní představy o budoucnosti, touha
založit si vlastní orchestr, mít víc sólových koncertů a věnovat se dirigování.
Technika vše nespasí
ČESKÁ POZICE: Jak vážnou hudbu poznamenaly
současné
technické
možnosti?
BABORÁK: Nahrávací průmysl, který
moderní technologie zavedl, má takříkajíc na kahánku. Dnes už i vážná hudba
zná jiná média než jenom cédéčka a lidé
už asi nechtějí vlastnit stovky nosičů a
shromažďovat jich celé hromady. Posluchačům stačí, když své oblíbené písně
sdílí na sociálních internetových sítích.
Buď si to jenom tak pustí či si zaplatí
pár halířů a stáhnou si, co chtějí. Nemusejí platit obrovské sumy za nosiče, a
tím celý ten vydavatelský byznys živit.
Možná se to časem vrátí do nějaké normálnější polohy. Třeba převládne potřeba autentičtějšího zážitku v podobě
živého hraní, nevím...
Nakonec na to, abych si natočil vlastní desku a prostřednictvím sociálních
sítí o ní dal vědět, nepotřebuji velkou
firmu, která na pouhém kotoučku na
rozdíl od umělce vydělá vcelku slušné
peníze.
ČESKÁ POZICE: Přesto existují stovky
zajímavých nahrávek, že se v nich pomalu nedá ani orientovat…
BABORÁK: Zvukové nosiče usnadnily
dosažitelnost, už to není hraní pro pár
vyvolených či provedení nějaké sklady
jednou za život. Navzdory tomu jsou
pouhou náhražkou živého provedení.
Čím dál tím víc se přikláním k názoru, že
nahrávky mají jen čistě dokumentární
charakter, podobně jako třeba pohlednice. Nic víc. Všechno důležité z hudebního zážitku se totiž odehrává hlavně
během živého, autentického hraní. Jde
hlavně o bezprostřednost a neopakovatelnost, protože se to odehrává teď a
tady a posluchač je toho přímý účastník,
ne-li dokonce spoluaktér. Svůj vliv má i
atmosféra konkrétního koncertu, specifika akustiky sálu či vlastní nálada. To
všechno pak tvoří důležitý a nezapomenutelný posluchačský zážitek.
ČESKÁ POZICE: Jenže současná technika spoustu věcí dokáže nasimulovat...
BABORÁK: Mikrofon či jiná, sebedokonalejší nahrávací technika nemůže
nahradit lidské ucho, celý vjem zvuků je
uměle přetransformovaný a jisté alikvóty a barvy vznikající při tvorbě tónu
sejmout věrně nedokáže. To rozechvění
vzduchu, které vzniká při tvorbě tónu
na nástroji, posluchačský zážitek ochudí. Dokonalý záznam je chiméra. A to i
se všemi dostupnými finesami.
Osobně považuji přespříliš vyumělkovanou dokonalost za nudu, která s
autentickou hrou nemá nic společného.
Nějaké kiksy nejsou podle mého soudu
důležité a vždycky k nějakému dojde –
sklouzne vám třeba prst z klapky – ten
se ale dá vždycky zkorigovat. Důležitější
je celkový výraz, posluchač se musí
vznášet a hudba mluvit.
Industriální postromantismus
ČESKÁ POZICE: Co současnost přináší
do vážné hudby? Posunula ji někam, či
http://orl.bloger.cz
strana 28
ORL číslo 2014­1
je stále postavena na tom, co se odehrálo kdysi?
ale nakonec i prosadit. Předvídat ale nějaký vývoj nedokážu.
BABORÁK: Za poměrně krátkou dobu
došlo v hudbě k nesmírnému pokroku.
Dnes je proto hodně těžké přinést něco
podobně převratného, vytyčit nějaký
nový směr, přinést něco nového a objevného. Jenže před takovými sto lety či
ještě hlouběji do minulosti měli úplně
stejný pocit. Že je zkrátka konec, že není
možné nic objevit, že už se věci vyčerpaly a všechno je napsáno. Ovšem
pak došlo společně s nějakou reformou
ke společenskému posunu a hráze jako
by se protrhly.
ČESKÁ POZICE: Proč by měl dnešní
konzument v tak obrovské nabídce všeho možného poslouchat vážnou hudbu?
Já nečekám od současnosti nic až tak
převratného, nicméně něco nového
může znovu přijít, už jen z logiky věci.
Přesto – matematicky vyjádřeno – hudba nemá nekonečný počet kombinací,
má jen dvanáct tónů a půltónů. Takovými věcmi se ale nezaobírám. Sám za
sebe jsem docela rád, že v sobě nemám
tvořivý talent a nenesu pak žádné břímě
takové ambice ztěžka probojovávat.
BABORÁK: Oblast vážné hudby má jisté specifikum. Je přece docela zvláštní
situace, když nějaký skladatel před sto
lety zaznamenal svoje myšlenky
prostřednictvím obecně ne úplně srozumitelných značek, je to až takový kryptogram. Ta skladba tedy sice existuje,
ale zároveň jako by vlastně nebyla. Musí
se zahrát, a její tvůrce ji tak dost často
nikdy provedenou živě neslyšel. Všechno se odehrávalo hlavně v myslích skladatelů, což byl bezesporu velký duševní
výkon. A my dnes máme teprve
možnost zjistit, co to vlastně bylo.
ČESKÁ POZICE: Ale něco se přece jen
ve vážné hudbě děje, nebo opravdu ne?
BABORÁK: Dnes zažíváme něco jako
návrat k tonalitě. Současní skladatelé
navazují na to, kde symfonická hudba
kdysi skončila, tedy na romantismus, a
je z toho takový řekněme industriální
postromantismus. Často to není moc
dobré, nemá to hlavu ani patu. Právě v
Berlíně jsme s dirigentem Simonem
Rattlem hráli řadu současných skladatelů a soudobých skladeb a upřímně řečeno, moc výrazně na mě nezapůsobily,
byly si hodně navzájem podobné.
Osobně mám pocit, že řada skladeb
je nepřekonatelná a nedokážu si představit, jakými prostředky by šly překonat. Výrazný posun či změna nastane
jedině tehdy, až se narodí taková
osobnost, která bude schopná si vzít ze
starého to nejlepší, a přitom bude mít
vlastní vizi a sílu. Nenechá se roztříštit
dobou a svoji vizi dokáže nejen sdělit,
Hra je duševní činnost
ČESKÁ POZICE: Proč jste si vybral za
nástroj právě hornu?
BABORÁK: To vyplynulo z rodiny, která je veskrze muzikantská. Ale že jsem si
vybral zrovna hornu, byla víceméně náhoda. Nakonec ale moje volba dopadla
dobře. Hornista totiž musí mít úzké rty
a rovné přední zuby, což já naštěstí
mám. Pak už to jsou jen hodiny a hodiny
nekonečné dřiny. A je to spíš o duševním vypětí než fyzickém výkonu.
Dokonce bych řekl, že profesionální
provozování hudby je dost nezdravé.
Jak se sice říká, hudba léčí, ale rozhodně
ne tím, že se provozuje.
ČESKÁ POZICE: Jak dlouho může být
člověk špičkovým hráčem?
http://orl.bloger.cz
BABORÁK: U horny je to trochu omezenější než u jiných nástrojů. Přece jen
je to nástroj závislý na tělesné kondici –
musíte mít v pořádku zuby a mít
zpevněné dásně, a to s věkem stárne.
Zhruba kolem padesátky proto takový
hráč zažívá vrchol. Nejen že už ten nástroj zvládnul a pochopil, ale má zkušenosti, zážitky, což se na kvalitě hry
projeví. Co se ale týče nástrojové techniky, padesátník lepší už nikdy nebude.
Osobně mně dnes na nějaké
pravidelné cvičení mnoho času nezbývá,
dlouholetou praxí jsem se však naučil
cvičit hlavně efektivně. Jednoduše nezahraju ani jednu notu navíc. Do svého nástroje jsem proniknul natolik, že
nemusím hodiny trénovat, jako když
jsem začínal.
Proslulí zenoví mistři na příkladu lukostřelby učí, že aby byl nějaký výkon
dokonalý, mysl musí být absolutně
uvolněná a lehká. Musíte zapomenout
na všechno, co jste se kdy naučil či nějakým způsobem nadřel, a pak dokážete
zahrát snad úplně všechno. Jde o to nechat vyjevit génia té skladby bez nějakého vašeho zásahu tak, aby zazněla
veškerá energie hudby. Pokud se to naučíte, najednou ta dřina začíná dávat
smysl.
Je to zázrak, že člověk může být obdařený takovou schopností, aby
prostřednictvím jakýchsi prostých
notových kuliček dokázal vyjádřit tak
niterné záležitosti, jako jsou emoce, sny,
myšlenky, prožitky, které jiný druh umění nedokáže tak bezprostředně popsat.
Náš úkol je pak ten zázrak předat posluchači. A to je hodně těžké.
Radek Baborák (37)
Patří k nejvýraznějším a světově nejuznávanějším českým instrumentalistům
na poli vážné hudby. Na lesní roh začal
hrát v osmi letech, vystudoval pražskou
konzervatoř a už záhy získal řadu presstrana 29
ORL číslo 2014­1
tižních tuzemských i zahraničních cen.
Jeho výjimečný talent ocenili i v České
filharmonii – členem „prvního“ českého
orchestru se stal hned v osmnácti letech
a byl přijat dokonce bez konkurzu. V
roce 1996 pak získal angažmá v Mnichovské filharmonii a o pět let později u
Berlínských filharmoniků. Od nich odešel v roce 2010 a od té doby je takříkajíc
na „volné noze“.
Jako
vyhledávaný
sólista
se
pravidelně objevuje na světových scénách a hudebních festivalech, má za sebou řadu nahrávek. Ceněné jsou
především jeho interpretace skladeb J.
S. Bacha. V současnosti se vedle sólové
a pedagogické činnosti věnuje hlavně
vlastním projektům. Provozuje mimo
jiné komorní Baborak Ensemble, jedním
z jeho dalších záměrů je symfonický orchestr Česká Sinfonietta, kde působí i
jako dirigent.
http://www.ceskapozice.cz/magazin/
kultura/radek-baborak-posluchac-semusi-vznaset-hudba-mluvit
Problematika záznamu
klasické hudby
Zvukař, technik a hudební režisér jsou
tvůrci, nikoliv pouze dokumentaristé.
Zkrátka vysoká liga zvukařů je víc než
jen profesionalita. Je to také trochu
umělecký obor. U ostatních žánrů je nahrávka v některých parametrech lepší
než návštěva koncertu. Na koncertě
např. popu logicky neuslyšíme tolik detailů a nuancí jako na nahrávce.
CD je zvukově komplexnější než návštěva popového koncertu
Při poslechu CD je vše dobře slyšet,
veškeré hlasy jsou vyrovnané a zřetelné.
Samozřejmě koncert nabídne posluchači například ohromující hlasitost – což je
také vlastně druh jisté kvality. Také atmosféra a jiné psychologické momenty
jsou nezachytitelné, ale přesto se dá
zodpovědně říct, že CD je objektivně
zvukově komplexnější než návštěva
řekněme popového koncertu.
To je dáno mimo jiné tím, že skoro
všechny jiné žánry než klasická hudba
jsou založeny již při živé produkci na
elektrifikaci, na používání mikrofonů,
efektů atd. Samotní interpreti mají odposlech, a tak v podstatě již pracují se
zvukem, který je podobný nahrávce. A
přesně vědí, co si na mikrofon můžou
dovolit a co ne. Zkrátka hudebníci již při
hře uvažují zároveň v dimenzích hudebního záznamu.
Ale jak je to s klasikou
Klasická hudba se tradičně vyhýbá
nazvučení, amplifikaci. Dominuje snaha
o čistě akustickou produkci. To je jeden
důvod, proč záznamy z koncertů, ale i
studiová CD jsou u klasiky neporovnatelně horší než když navštívíme koncert.
Toto může mít za následek, že záznamové médium je spíš dokumentem o
nějaké produkci než plnohodnotným
hudebním produktem.
Dovolte mi příměr mezi filmem a
divadelní hrou. Pokud přijdu na Pražský
hrad na Shakespearovské slavnosti, vše
působí dokonale. Režisér i herci vše dělají tak, aby zasáhli diváka. Ovšem
pokud vezmu mikrofony, kamery v té
nejvyšší kvalitě a k tomu špičkový tým
tak z tohoto zážitku po natočení a vysílání v TV zbude opravdu pouze dokument.
Vyjádření celku pomocí právě používaného média
http://orl.bloger.cz
Je to mimo jiné proto, že líčení, svícení, mluva, hudba – vše logicky ignoruje
natáčení ve prospěch živého divadelního působení. Ale vzpomeňte si na
Shakespearovy hry ve filmu. Krása. Tam
se nejedná o dokument, ale o vyjádření
celku pomocí právě používaného média.
Veškeré uvažování se odehrává automaticky ve filmových prostředcích a
možnostech.
Jistě chápete, že záznam Thomase
Hampsona je příbuzný spíš se záznamem divadelního představení. Je samozřejmě otázkou, proč klasika vytrvale již
téměř sto let ignoruje amplifikaci. Například na jazzových školách, muzikálu
atd. existuje předmět, který by se dal
nazvat jako práce s mikrofonem. Na
druhou stranu slyšet přírodní zvuk bez
amplifikace – tento luxus vám umožní
klasická hudba. Ale o tom nejde vyprávět a ani to, jak vidíte, nelze zdokumentovat hudebním záznamem.
A proto. Choďte na koncerty. Samozřejmě toto je jeden střípek z celé
problematiky, která je velice podstatná,
a myslím, že je dobré si její existenci začít připomínat a postupně ji mapovat.
Paradox milovníků klasiky – neuvědomují si, že nahrávka je výrazně horší
Vzniká zajímavý paradox – milovníkům klasiky často nepřipadá, že nahrávka je výrazně horší než návštěva
koncertu. Britský psycholog a teoretik
umění, Ernst Gombrich, to vysvětluje na
tomto příkladu – Dva lidé s kvalitním
zrakem z velké dálky popisují dům. Jeden říká – tam někde u skály stojí dům,
asi žlutý. Zdá se, že tam je velký strom.
Druhý popisuje – Je tam žlutý barokní
dům s pěti dřevěnými okny. Omítka
někde opadává a je vidět kámen. Rovněž
futro od dveří je kamenné. Střecha je ze
starých tašek. Ke dvěma velikým lipám
vedou schody od jezírka… Jak je možné,
že jeden vidí z té samé vzdálenosti o tolik víc? Ano, oba sice vidí to samé z té
samé dálky, jenže ten druhý u toho
domu předtím kdysi byl, a tak si ani nestrana 30
ORL číslo 2014­1
všiml, že si informace ke své
spokojenosti vlastně domýšlí na základě
zkušenosti (kterou si navíc ani nemusí
pamatovat).
peněz odchází ze země daňovými ráji,
které zdejšímu nepracujícímu lidu zařídil Kalousek a spol. Viz celou sérii článků pod heslem Offshore-leaks .
A tak to bývá i s milovníkem klasiky –
je paradoxně tolerantní k velkému
úbytku informací na CD. Vůbec neví, že
si domýšlí. Ale co chudák ten, kdo chce s
klasikou začít a jde cestou poslechu
CD…. Řešení se stále hledá, je mnoho
možností, ale v současné realitě musím
opět říct jediné – NAVŠTĚVUJTE KONCERTY.
Zcela jinak pohlížejí na situaci ekonomové, kterých se netýká tematické číslo
Zrada českých ekonomů
(2013-16).
Patří mezi ně Gabriel Zucman, profesor
na London School of Economics a jeho
kniha The Missing Wealth of Nations
(La richesse cachée des nations).
http://remymartin.cz/nazory/problematikazaznamu-klasicke-hudby
Daňové ráje, skryté
bohatství národů
Zucman odhaduje, že do daňových
rájů jde 8 % světového HDP, tj. 5 800 miliard euro. A jen od roku 2009 stoupl
počet ulitých peněz o 25 % a jen ve Švýcarsku o 14 %. U nás jde o sumy
mnohem větší, protože stát proti této
zlodějně cíleně nezasahuje.
Nově se formující koalice po českých
volbách se dojemně shodla na tom, o
čem dosud neřekla ani slovo. Kolik
Shrňme základní argumenty knihy
pojednávající o největším ekonomickém
podvodu současnosti. I přes snahu států
G20 je v daňových rájích podle tohoto
ekonoma neuvěřitelné bohatství. Zucman odhaduje, že jde 8 % světového
HDP, suma je kolem 5 800 miliard euro.
A jen od roku 2009 stoupl počet ulitých
peněz o 25 % a jen ve Švýcarsku o 14 %.
Jinak řečeno: boj proti finančním zlodějnám ani pořádně nezačal.
Představte si Francouze, který z
tajného konta ve Švýcarsku nakupuje
akcie Google. Francie jej nedaní, jeho
konto je tajné; USA také ne, i když kupuje jejich "zboží"; a ve Švýcarsku je
jako cizí státní příslušník osvobozen od
daně. Jinak řečeno, všichni kromě tohoto podvodníka mají na kontě mínus.
Zucman v rozhovoru pro Le Monde
říká, že je to stejné, jako kdyby Marťané
vlastnili Zemi. Pohyb tohoto černého
kapitálu existuje, a proto lze do jisté
míry také spočítat jeho výši. Když to začal Zucman dělat, vyšly mu tak závratné
sumy, že si nejprve myslel, že jde o
omyl. Z oněch 5 800 miliard euro
offshore je nezdaněno 80 %. Ptejme se
tedy, k jakým únikům na daních došlo.
carsko bere z Francie, z Německa a z Itálie kolem 15 miliard euro ročně. A přitom by stačilo tak málo, říká Zucman.
Jen 50% daň uvalená na pochybné
transakce do Hongkongu by přinesla zadluženým státům stamiliardy. A to nezmínil příklad Ruska, které tuto černou
listinu a zvýšené zdanění skutečně udělalo. Ekonom se diví tomu, že státy EU
nechávají beztrestně recyklovat peníze
fondů přes Lucembursko a Švýcarsko do
daňových rájů. Přitom není žádný
problém sledovat toky transakcí, viz evropský systém Clearstream a Euroclear.
Gabriel Zucman patří k řadě mladých
alternativních ekonomů, které citujeme
v našich článcích o ekonomice. Připomínáme nedávnou recenzi tématem
podobné knihy v článku Piketty aneb
Zhroucení
zakládajícího
mýtu
kapitalismu. Le capital au XXIe siècle
jako knižní událost letošního podzimu.
Jeho metodickou analýzu nerovností v
současném neoliberálním systému jsme
používali v několika rozborech, viz např.
článek Kam mizí bohatství vytvořené
vyšší produktivitou práce? nebo studii Distribuce státního bohatství v USA
.
http://news.erepublika.cz/article2259-Da-ove-rajeskryte-bohatstvi-narod
I tato čísla jsou závratná: jde o 130 miliard úniku na daních světově, z toho 50
miliard v EU a 17 miliard pro Franci. Její
zadlužení by se snížilo z 95 % HDP na 70
%. V Česku je jasné, že poměr úniků je
mnohem větší, díky cíleně deformované
legislativě a nečinnosti státních orgánů
na všech úrovních. Jen samotné Švýhttp://orl.bloger.cz
strana 31
ORL číslo 2014­1
Wikileaks zveřejnily
utajované znění
Transatlantické dohody
EU-USA
Smlouva je ještě větší průšvih, než se
myslelo: zahrnuje 13 států a pokrývá 40
% světového HDP. A žádný občan ani z
EU ani z USA o ní oficiálně nic neví.
Dokument zveřejněný Wikileaks je
tajný.
Smlouva TPP je ještě větší průšvih, než
se myslelo: zahrnuje 13 států a pokrývá
40 % světového HDP. A žádný občan z
asijských zemí ani z USA o ní oficiálně
nic neví, protože tento dokument je
tajný. Veřejno-právní organizace specializované na velké obchodní smlouvy začaly pitvat text a jsou zděšeny. Smlouva
upravuje práva korporací tak, že nejen
zastaví konkurenci a technologický
pokrok, ale dá korporacím možnost, aby
obešly referenda v jednotlivých státech
či v EU a mohly implementovat vlastní
zákony.
Vazba mezi TTP a TTIP
Nedávné články Smlouva EU s
Kanadou jako model nové strategie
korporací
upozornily na utajené vyjednávání lobbistů na obou březích Atlantiku o nové formě korporátního
otroctví, které se jmenuje moc hezky:
Trans-Pacific Partnership Free Trade
Agreement (TPP). Evropská obdoba této
smlouvy se jmenuje Transatlantic Trade
and Investment Partnership (TTIP). K ní
článek Transatlantický trh je hrozba pro
EU se současným demokratickým
deficitem . Korporace se konečně
chtějí osamostatnit na vládách a občanech tím, že chtějí uzavřít globální
partnerství.
Wikileaks se dal v zájmu občanů do
práce a zveřejnil na svém webu
předběžný návrh této dohody .
Uveďme několik příkladů. Zveřejněný
návrh ukazuje, že do TTP jsou zakomponovány smlouvy SOPA a ACTA, které vyvolaly pobouření světové veřejnosti,
protože vedou ke kontrole internetu a
porušují základní lidské právo na soukromí. Ale kdo ho dnes má, po fízlování
britsko-amerického tandemu NSAGCHQ. Dalším velmi negativním prvkem
smlouvy je prodloužení patentové
ochrany prakticky na všechno, co korporace uznaly za vhodné pro svůj oligarchický zisk. Nevládky upozorňují, že
tímto způsobem dojde k zastavení technologického pokroku a zejména
prodloužené farmaceutické patenty těžce poškodí rozvojové země. Další příklady poškozovaní veřejných věcí jsme již
uvedli v přecházejících článcích. Jde zejména o neprůhledný systém vyjednávání, bez jasně stanovených
mantinelů, delegací, kontrol a kontroly
veřejnosti nad dílčími výsledky.
Právníci upozorňují, že po podpisu
smlouvy všechny koncerny okamžitě
lobbisticky zatlačí na legislativu EU, národních států a USA, aby drobnými dílčími opatřeními znásobily efekt TTP. A v
neposlední řadě vznikne globální
právní úprava pro jedno procento,
kterým se vyváže z politické pravomoci států. Na planetě vznikne systém Nepostižitelných, který odstraní
jedině válka nebo revoluce. Ale zatím
http://orl.bloger.cz
je ještě čas a veřejnost v EU a v USA se
začíná probouzet. Nezávislá občanská
televize RealNews věnuje TTP velké
množství vysílacího času i analýz. Na
hlavní komentář se podívejte zde.
Kevin Zeese je jedním nezávislých
právníků, kteří pro mezinárodní nevládky analyzovali text TTP, který zveřejnilo Wikileaks. Tento právník patří
mezi hlavní mluvčí hnutí za demokratizaci
ekonomie,
viz
web
PopularResistance.org .
http://news.erepublika.cz/article2236-Wikileaks-zveejnily-utajovane-zn-ni-Transatlantickedohody-EU-USA
Proč nemáme českou
literaturu?
Alexander Tomský
ahle otázka musí hloubavého čtenáře
pořádně trápit. Je to už dvacet čtyři let
od převratu a nic. Knih mnoho, spisovatelů málo. A nemálo i literárních cen.
Zkoušel jsem číst leccos z produkce té
plejády mladých ověnčených pisatelů,
ale s hrůzou zjišťuji, že se to krom
písmen literatuře moc nepodobá.
Amorfní, rozplizlé texty, výkřiky, výlevy
a emocionální hnutí postav naskládaných bez ladu a skladu, jako by publikum a řemeslo už nebylo. Umění je od
slova umět a úvodu, stati i závěru se
beztrestně (s výjimkou génia) nikdo nestrana 32
ORL číslo 2014­1
vyhne. A kdo píše, by měl publikum vnímat na prvním místě, pro sebe ať píší
podivíni, jako Franz Kafka nebo Marcel
Proust, i když někdy výjimečně osloví
svět.
První, co na otázku proč chybí velcí
umělci slova, každého napadne, je výmluva na malý trh českého jazyka a stát,
jenž svou kulturu na rozdíl od těch
větších (o Francii ani nemluvě), nepodporuje, a proto stěží zplodí velikána.
Talent se neuživí. Pravda, ale malá.
Masivní státní podpora jako ve Skandinávii by jistě i u nás vyprodukovala více
autorů detektivek a thrillerů a jistě i
mnoho z nich světově úspěšných, a také
více překladů, více nakladatelů,
knihkupců i čtenářů. Kultuře a kultivovanosti by větší provoz jistě prospěl.
Ale velký spisovatel se z bohaté
společnosti málokdy narodí.
Vždyť i v západní Evropě, v té strašlivé nadprodukci děl ovšemže většinou
řemeslných vládne dnes chudoba ducha. Velká literatura, jež by ohromila
svět, o které by se vášnivě diskutovalo v
médiích i mezi čtenáři, chybí už od šedesátých let.
Zdá se, jako by se velcí umělci čas od
času houfovali na nějakém zvláště příhodném a plodném místě, jako byly
Benátky, Florencie, Remeš, Amsterodam
či Paříž, ale neplatí to jen o výtvarném
umění epochálního období gotiky, renesance nebo fin de siécle. I v případě poezie někdy dochází ke koncentraci těžko
definovatelné společenské potřeby, na
níž v té šťastné chvíli umělci odpoví. Za
takovou poptávkou se jistě skrývají materiální možnosti i dotace a sponzoři,
ale samy peníze ji nevytváří.
Brzy uplyne století od pruské agrese
proti evropské civilizaci, ale ještě před
zánikem starého Rakouska si našel
„duch doby“ takové příhodné místo v
posledních desetiletích Vídně a vypukl
tvůrčí zázrak. Jak popisuje Stefan Zweig
(Svět včerejška), gymnaziální mládí bylo
divadlem, operou pod taktovkou
Gustava Mahlera, a hlavně poezií posedlé a „puzení k umělecké tvorbě se stalo
už ve školních lavicích epidemií“ – Hofmannstahl, Trakl, Broch, Musil, Zweig,
Altenberg, K. Kraus, J. Roth a z celého
mocnářství i německé říše dojížděli další
(Rilke, Werfel, Wiener). Vznikla
„naléhavá konstelace nové duchovní a
literární orientace.“ Kvasila tvůrčí reakce
proti šosáckému akademismu a eklekticismu, vášnivá potřeba vyššího jsoucna,
snad i umocněná intuicí zániku kakánie.
Byla družná, vzdělaná a svobodná ta
mladá měšťanská generace, (bez pasu
jezdila po celé Evropě a navazovala
kontakty se svými druhy – mluvila
běžně dvěma i třemi jazyky. Dodnes ji v
německém jazyce nikdo netrumfl.
Takovou vlnu literárního nadšení zažilo i Československo ve dvacátých letech a ani později jsme předválečné
mistry nedokázali dostihnout.
V malém jsem euforické generační
vzepětí zažil i u nás v letech šedesátých.
Bylo však na rozdíl od staré Vídně
převážně protestem politickým, inspirováno opožděnými debuty a reedicemi
starších zakázaných autorů, i těch ještě
odchovaných do roku 1948 duchem
republiky. V každém městě (mimo kamenná divadla) vznikaly po vzoru Semaforu malé amatérské scény absurdní
poezie, zavilými jinotaji útočily na
zdechlinu dirigované kultury a vítaly
nový svobodnější život. Dokonce se k té
vlně přidala i státní osvobozená kinematografie a najednou chrlila jeden lepší
film za druhým. Zasáhla nás tenkrát nepřekonatelná jména starších tvůrců –
Holan, Deml, Reynek, Renč, Zahradníček,
Kainar, L. Klíma i těch opožděných
debutantů – Hrabal, Škvorecký, Páral, I.
Klíma, Havel, Kundera, Skácel, Mikulášek, Holub, Jedlička, Hanč a tolika
dalších, kteří měli smůlu, že zaujali jedinou knížkou, ale už se po krákém nadechnutí, tak jako mladí básníci nové
vlny Wernisch, Gruša, Pištora, Hanzlík,
Kryl, Brousek, Kabeš, Hejda nestačili
plně rozvinout, protože spadla klec.
http://orl.bloger.cz
A do třetice všeho se přivalila vlna literatury teď už naprosté svobody let
devadesátých, tentokrát spisovatelů
vnitřního i vnějšího exilu, ale jejich protest už neměl nepřítele a ve své víře v
Západní civilizaci si nevšimli její atomizované, zmaterializované a úpadkové
podoby. A publikum, místo skutečné
společenské poptávky, kupovalo zřejmě
hlavně ze zvědavosti a prvotní zájem o
necenzurovanou literaturu, jež nabízela
jen reflexi a zápasy doby minulé, se brzy
vytratil. Tahle literatura nemohla
oslovit novou generaci.
Přesto ji do jisté míry možná ovlivnila
a proto se nová tvorba tak často vrací k
neuralgickým bodům historie – holokaust, vyhnání českých Němců, kolektivizace, totalitní útlak. A reflexi nové
doby má zřejmě pokřivenou. Mladí spisovatelé hledají okrajové příběhy, a tak
jako v kumštu výtvarném, povyšují každou bizarní originalitu nad umění. Hrdina, často cvok mezi cvoky, se bouří proti
dávno neexistující autoritě rodičů,
církve, státu i společnosti. To, co trápí
nebo by mělo trápit společnost, je ale
naopak ztráta autority (včetně spisovatelské) a bezuzdná negativní svoboda
vlastního ega, která se sprostě roztahuje nad světem a rozkládá
společnost. Volné umění dnes nepotřebuje bojovat za větší svobodu a bezbřehá individuální autonomie není
ideál.
Má-li nová generace obnovit vyšší
formu existence, má-li být skutečnou
revoltou ducha, musí se utkat s rozkladným, negativním voluntarismem a
zkomponovat nový ideál konzervativních hodnot. Nemůže zůstat ve vleku
nedávné historie ani velkých rebelů za
svobodu. Na tragických příbězích
dneška by měla akcentovat potřebu
nového metafyzického řádu.
Mám pocit, že ta velká svobodná rakouská literatura by stále ještě mohla
inspirovat právě tím, že rozpad normativních hodnot předpovídala a občas i
tušila nastávající chaos. Dnešní generace
strana 33
ORL číslo 2014­1
literátů k tak převratnému myšlení, že
má stavět nikoli bořit, ještě zřejmě nedozrála a s geneticky zakrnělými křídly
zápasí o včerejší svobodu, kterou si plete s Absolutnem.
Týždeň, 9. 12. 13
http://blog.aktualne.centrum.cz/blog
y/alexander-tomsky.php?itemid=21805
NSA: nekonečný příběh
pokračuje
Petr Kopač
EU v sobě našla trochu odvahy a
pokouší se alespoň předstírat náznak
reakce na politiku šmírování. Cecilia
Malmström, komisařka EU pro vnitřní
záležitosti Spojené státy varovala, že
programy předávání údajů o Evropských
občanech by mohly být pozastaveny. Vyjednávání o zóně volného obchodu mají
být nicméně zahájena, jako by se nechumelilo. Francouzský president sice vyzýval k jejich zastavení, ale Evropská
komise a Německo se omezily na žádosti o omluvu. Na druhé straně, významná část Evropských zemí (včetně
Francie) se podílela na zastavení letadla
Bolivijského prezidenta (v domnění, že
Edward Snowden je na palubě). Akce vyvolala bouři nevole v celé UNASUR
(Unie jihoamerických národů).
"Právě vám byla odebrána vaše základní lidská práva. Pěkný den!" - tahle
hláška by se vám mohla za chvíli ukázat
ve vašem prohlížeči, tedy, pokud by
někoho zajímalo, že o tom víte.
Whistleblower Snowden, jehož osudy
společně s vámi sleduji, poodhalil něco,
co se veřejnost neměla dozvědět. NSA,
PRISM, GCHQ - spousta komplikovaných
kódových jmen a zkratek, které ale znamenají jedno - rozlučte se se soukromím, nebo začněte šifrovat všechna
svá data, hovory, e-maily.
Orwell se spletl s rokem 1984. Je rok
2013 a vševidoucí Velký Bratr se jmenuje
Barack Obama. Jste potenciální terorista. Všichni jsme. A proto nemáme nárok.
Žádná práva. Žádný spravedlivý soud.
Jak by mohl někdo zpracovávat data
miliardy uživatelů po celém světě, říkáte
si, a proč by četli zrovna moje nezajímavé soukromé zprávy, ptáte se? No jen
tak z legrace asi NSA uprostřed pouště v
Utahu obří utajované a vojensky
opevněné výpočetní centrum za 2 miliardy amerických dolarů nestaví. A to je
pouze špička ledovce, protože kolik se
přesně už utratilo na šmírování nikdo
neví, je to tajné. Pravděpodobně už
skrze NSA protekly stovky miliard.
Transparence hadr. Lidé umírají na ulicích kvůli krizi? Nezájem. Lincoln v 19.
století řekl o demokracii "vláda lidu, lidem, pro lid", citoval jej často i TGM.
Dnes demokracie asi znamená něco jiného.
Vaše údaje na Facebooku, vč. soukromých zpráv, vaše e-maily, veškerá
soukromá data ze všech Google služeb
(projekt PRISM). Kompletní seznamy
hovorů spojovaných americkými telefonními společnostmi (Verizon, AT&T,
Sprint). Miliardy hovorů denně. Vaše intimní data, která jste v dobré víře (či nevědomky) a s důvěrou ukládali na
amerických serverech. Data, která
alespoň procházela přes servery v USA
(a nebo podmořské kabely). To vše bylo
sledováno, filtrováno a zpracováváno. A
pravděpodobně je. Právě teď, když si
čtete tento článek. A bude i zítra,
možná o něco víc, protože tento článek
bude vyhodnocen jako "podezřelý".
Podívejte se klidně na shrnující článek v
angličtině a přesvědčte se sami.
Profilování ve velkém. Metadata nelžou.
Klikáte na podezřelé odkazy? Vyjadřujete často vlastní názor online? Byli jste
někdy na nějaké demonstraci? Znáte
člověka, který má v přátelích na Facebooku podezřelé lidi? Psali jste si e-mail
s někým politicky aktivním? Nebo jste si
možná telefonovali?
Řekněte sbohem vašim lidským
právům. Pro americké tajné soudy vydávající tajné rozsudky na masové sledování totiž vaše práva nic neznamenají.
Občané evropských zemí v americkém
právu nemají prakticky žádnou ochranu
(můžete být legálně sledováni bez toho,
aby se agentury obtěžovaly získat
soudní příkaz). "Těšit" nás může snad
jen to, že i na ochranu amerických občanů se z vysoka kašle. Takže jsme prakticky na stejné lodi.
Např. protiváleční aktivisté, ti jsou
obzvlášť škodliví. Je potřeba je
šmírovat, protože podle americké administrativy, kdo si nepřeje válku je automaticky terorista. Jste asi také terorista.
Nasadíme na vás agenta informátora,
prohledáme vám byt, budeme vás
šikanovat a mlátit. Bez soudního příkazu
samozřejmě. Americká armáda si takto
zasedla dokonce i na vlastní válečné veterány a považuje to za oprávněné. Kéž
by to byl jen špatný vtip, bohužel není.
"Pokud je nyní nenásilný protest ozna-
http://orl.bloger.cz
strana 34
ORL číslo 2014­1
čován za terorismus a je k němu tak přistupováno, pak demokracie a První dodatek jsou v kritickém ohrožení."
konstatuje Larry Hildes, advokát Národní asociace právníků, který podal
žalobu již v roce 2009, kdy unikly o tomto obskurním šmírování první informace. (První dodatek americké Ústavy se
týká mj. svobody slova a svobody tisku,
viz Wikipedia)
evropské úrovni; navrhuje, aby Evropský
parlament hrál rozhodující roli v tomto
monitorovacím a kontrolním mechanismu;" Bohužel, jak jsem psal ve včerejším
článku, poslední reakce EP nic moc.
Člověku pak vrtá v hlavě otázka, "na
co jsou nám všechny mezinárodní dohody, směrnice, zákony, ústavy a listina základních lidských práv a svobod, když se
naše vlastní vlády rozhodly promíjet
jejich masové porušování cizí zemí?"
Kdyby se něco takového provalilo na
kterýkoliv jiný stát než USA, téměř jistě
by byly takové činy okamžitě veřejně
odsouzeny a na tento stát uvaleny sankce. Jenže do této aféry jsou namočené i
některé evropské vlády (jmenovitě Spojené království a jeho agentura GCHQ, či
Francie a Švédsko) a ty ostatní nemají
dost odvahy, aby "si dovolily otevřít
ústa."
Překvapivě směšně (ale je to spíš k
pláči) už v tomto kontextu vyznívá pouze zpráva, ve které je odhaleno masivní
a až obskurně komplikované sledování
evropských ambasád a zahraničních misí
EU (narušujíce diplomatickou imunitu a
mezinárodní právo!) - pomocí štěnic,
specializovaných antén a napíchnutí
kabelů. Sledováno takto bylo minimálně
38 ambasád či misí, vč. francouzské, italské a řecké.
Současná debata v USA se vede především nad tím, že NSA šmírovala i americké občany. Moc lidí se ale kupodivu
nepozastavuje nad tím, že je úplně
dokonale legální (a po to po dlouhou
dobu), šmírovat občany třetích zemí =
nás.
Překvapivě, Evropský parlament k tomuto typu šmírování již jednou stanovisko
vydal, a to už dávno - ještě před útoky z
11. září 2001 - k systému ECHELON. Velká
část z tohoto nálezu je platná dodnes a
doporučení jsou zcela logická a přímočará, např. "Národní legislativní
prostředky k ochraně občanů a firem...
[Evropský parlament] vyzývá členské
státy, aby vyjednaly s USA Kodex
chování, podobný tomu v EU;" nebo
dále "upomíná Evropskou radu a
členské státy, aby prioritně ustavily systém demokratického monitoringu a
kontroly autonomních evropských výzvědných možností a dalších společných
a koordinovaných výzvědných aktivit na
Proč žádná evropská vláda neučinila
tímto směrem žádné kroky za posledních 12 let? Protože lidská práva se
nedají vyvážit ani zlatem, ani ropou.
Pokud jste dočetli až sem a máte stále dost odvahy pohlédnout zpříma do
očí americké demokracii, můžete pokračovat dál článkem o "lidském" zacházení
s vězni na Guantanámu.
Aneb, "kdo má zbraně má i pravdu"
(Karel Černoch, 1968, Československo)
Šokující tajemství a
zamlčované magické
souvislosti
„punkerského
protestu“
Svatava Maria Kabošová odkrývá podstatu tzv. „punkové modlitby“ v chrámu
Krista Spasitele a zasazuje tento čin do
http://orl.bloger.cz
souvislostí, o nichž se zatím nikde nepsalo.
V 90. letech jsem se intenzivně věnovala výzkumu toho, jak působí zvukovoobrazové a hudební vibrace na
vědomí a nevědomí člověka. Tehdy jsem
se nechtěla svazovat optikou jednotlivých kategorií umění, ani definicemi
toho, co je na pomezí umění a politiky,
ale stanovila jsem si jen dvě kritéria –
dvě kategorie: 1. hudba, která léčí
a 2. hudba, která zabíjí tělo a DUŠI.
Na začátku 90. let nebyl problém získat vysílací prostor v Českém rozhlase
a také poslechovost byla tehdy velmi
vysoká. Díky pořadům „Léčivé tóny“
/každý čtvrtek 1993-1998/ a „Dobré jitro
s Awikou“ /každé ráno po celý rok
1994/, ale i mnoha dalším v SR /Sro, Fun
rádio, Rádio Twist/ se mi podařilo monitorovat zkušenosti desetitisíců posluchačů. Naše hudební společnost
navázala spolupráci s desítkami lékařů,
terapeutů a psychiatrů v celé Evropě.
Nade vší pochybnost se prokázalo, že
určité hudební vibrace a slova mají
značný vliv na naši psychiku i fyzické
zdraví – mohou léčit, ale i zraňovat.
Zajímalo mne, zda nějaká hudba nás
sama o sobě může „intoxikovat“ natolik, že dochází k smrtelným zraněním
duše. Zde jsem již nemusela experimentovat, Bůh mi dal okamžitou odpověď:
koncem 90. let jsem pro cyklus Curriculum vitae, ČT 1999 - 2001 natočila
dokument Zázraky mého života, příběh obrácení bývalého vězně, narkomana a vyznavače satanismu. V té době
nebyl rozšířen internet a on se stal satanistou na základě jedné jediné písně,
kterou slyšel v rozhlase, koupil si ji na
CD a potom „žil v zajetí“ této skladby.
Vykrádal lebky z hrobek, řezal si do těla,
opájel se krví, začal užívat drogy
a prováděl okultní satanistické rituály,
kterým ho nikdo neučil.
Rozepsat se o tomto tématu by byla
příliš dlouhá odbočka – a v budoucnosti
se k němu ještě vrátím. O tom, že si nestrana 35
ORL číslo 2014­1
bezpečných prvků okultismu v současné
domácí i zahraniční hudbě začali všímat
i mnozí další mladí lidé, svědčí vznik
portálu Tajemství hudby, kde najdete
řadu pozoruhodných informací.
Teroristický čin s hrůznými následky
To, co provedly členky skupiny PUSSY
RIOT, neboli v překladu velmi slušně
„K..dí virvál“ či „Vzbouřené pí..“ není jen
„ledajaká výtržnost“, ale cosi, co muselo
být velmi přesně zorganizováno – ne
jako happening či umělecká performance, ale doslova jako teroristický čin. Každý, kdo osobně navštívil chrám Krista
Spasitele, ví z vlastní zkušenosti: Detektory a rentgenová kontrola u vchodu
nepropustí žádné větší zavazadlo, ta se
povinně odkládají. Mladé studentky, byť
s jistou průpravou /nejzkušenější 25 letá
Marija Aljochinová se angažovala v humanitárních organizacích a jako ekologická aktivistka v Greepeace/ nemohly
bez důkladné strategie a dalších pomocníků „propašovat“ do tohoto přísně
střeženého chrámu velké batohy a zavazadla s nástroji. Vlastní akci předcházela ještě generální zkouška
v Bogojavlenském chrámu.
Podle § 213 ruského trestního zákoníku byl jejich čin prokuraturou navzdory halasnému povyku světových médií
kvalifikován „jako chuligánství s charakterem organizovaného zločinu“.Navzdory
silné
mediální
masáži
a sofistikovanému zneužití Putinovy politické opozice na podporu „K..dího virválu“, nejméně 46% Rusů podle
průzkumů veřejného mínění tehdy považovalo možný 7 letý trest, který
matkám máloletých dětí hrozil, za přiměřený.
Podle obhájců členek skupiny byla
obvinění špatně kvalifikována, protože
činem skupiny nebyl poškozen majetek,
ani nebyl nikdo zraněn. Podle této
logiky by žádný soud nemohl odsoudit
mladé, pomatené islámské teroristy,
které by chytili s bombou – pokud k
smrtelným zraněním a škodám na majetku nedošlo... A jak vysvětlím dále, ať
vědomě či nevědomě, ty jinak bez kukel
sympatické, soucítící a půvabné studentky provedly teroristický čin rozměru, který přesahuje naši třírozměrnou
dimenzi. To, že konkrétní zranění nebyla
okamžitě viditelná a nebo souvislosti
zřejmé, neznamená, že v důsledku jejich
činu k zraněním včetně smrtelných nedošlo.
křest v Řecku a jméno Georgios /Jiří Vítězný/. Své celoživotní bádání o působení skrytých duchovních sil a energií
tak začal vnímat v zcela nových kontextech. A pokud si poodhalíme závoj,
ukrývající děje duchovního světa a uvědomíme si, jak působí tyto síly, pak také
pochopíme, že rozhodně nešlo o neškodnou uměleckou performance odvážných punkerek s čistě politickým
apelem.
Soudní proces vysílaný v přímém
přenosu
Určitě zazní otázka: může někdo zastřelovat duši, když její existence
není vědecky prokázána?
Soudní proces se skupinou, vysílaný
v přímém přenosu na internetu, začal
30. července 2012. „Punkerky“ o činu nesdělily žádné podstatné podrobnosti
a odmítly se přiznat. „Dne 17. srpna byly
moskevským soudem shledány vinnými
ze spáchání výtržnictví v pravoslavném
chrámu a odsouzeny k dvěma letům vězení. Zdůvodnění rozsudku se mimo jiné
odvolává na "urážku Boha", což podle
některých názorů vykazuje znaky
inkvizice,“ uvádí Wikipedie.
Řekne-li se v Čechách slovo „inkvizice“, každému se reflexivně zježí chlupy
na celém těle. Inkvizice je synonymum
církevního násilí na „vždy jednoznačně
nevinných“ obětech – ať už to byl mistr
Jan Hus, nebo ženy, které si „jen tak trochu hrály“ na čarodějnice nebo léčitelky.
Šamani a Zjevení
V dokumentu Šamani a Zjevení, ČT
2001, PhDr. Zdeněk Rejdák říká: „Když
někdo zraní někoho fyzicky – na to
máme zákony, ale když někdo „zastřeluje“ duchovně, zabíjí duši druhého, takové vrahy odsoudit neumíme. Nemáme
na to zákony.“ Jeho obhajoba existence
středověkého inkvizičního soudu římskokatolické církve byla šokující, neboť
veřejnosti byl známý především jako popularizátor psychotroniky. Málokdo ví,
že v posledních letech svého života objevil hloubku pravoslaví a sám přijal
http://orl.bloger.cz
A světe div se: Profesor Konstantin
Korotkov z Ústavu jemné optiky a mechaniky LITMO v Petrohradě změřil
a zvážil duši. Jakkoliv to zní úsměvně.
Mezinárodně uznávaný fyzik 20 let
zkoumal proces umírání a na speciálně
vyrobených přístrojích monitoroval okolí tisíců umírajících. Nashromáždil překvapivá fakta.
LITMO byl již v SSSR renomovaný
ústav, který se věnoval zvláštnímu výzkumu pro účely použití mimosmyslových schopností člověka pro „zvláštní“
účely. Korotkovovými laboratořemi prošli všichni jen trochu schopní senzibilové bývalého SSSR. Když jsem s ním
osobně hovořila, zajímalo mne, co si
myslí po mnoha letech výzkumu: S jakými silami senzibilové pracují?
Korotkov zdůraznil, že ačkoliv není
křesťan, došel k jednoznačnému závěru:
působení duchovních sil popisuje
pravoslaví přesně – a dodal, že
pravoslavní také mají nejpropracovanější systémy ochrany. Jedním z výzkumných úkolů institutu totiž bylo
zjistit, jak zabezpečit tajné dokumenty
proti diverzi zahraničních senzibilů, kteří mohou „číst na dálku“. Na straně SSSR
totiž prokazatelně byli jedinci, kteří takovou schopnost měli, a předpokládalo
se, že podobné nadání mají i někteří lidé
za železnou oponou. Korotkov zjistil, že
pokud místnost s trezorem vysvětil
strana 36
ORL číslo 2014­1
pravoslavný kněz tradičním způsobem
(úplná exorcistická modlitba, kadidlo,
voda, olej a na stěny na všech světových
stranách zapsané znaky kříže a pečeť
písmen), nikdo neměl šanci tam mimosmyslovým způsobem „vstoupit“.
Punková
modlitba
pravoslaví
ve
světle
Zkusme se proto podívat na údajnou
„punkovou modlitbu k Bohorodičce“
prizmatem pravoslaví a všimněme si,
jaké síly uvedla do pohybu, a proč jsou
důsledky daleko drsnější než třeba výbuch jedné nálože Semtexu.
Není k dispozici kompletní záznam
toho, co na ambonu punkerky prováděly
– ale úplně stačí to, co vidíme ve
videoklipu a co se dovídáme od očitých
svědků. Prostřednictvím videoklipu, kterým získaly milióny příznivců, se tak
k jejich činu přihlásily tisíce lidí, kteří dodnes nepochopili, o co vlastně šlo.
Nejprve je potřebné vysvětlit, že ikona Spasitele na ikonostase a ikona Bohorodičky, jsou oním mystickým místem,
kde je v každém chrámu neviditelně přítomen sám Kristus a Boží Matka. Ikony
jsou mystickým oknem věčnosti, nemalují se jako obrázky – ale píší se:
v každé z nich je zapsáno i zvláštní poselství, které se jako „ta arita rimata“
odevzdává z pokolení na pokolení.
V každé ikoně je zapsána i vlastní mystická zkušenost ikonopisce.
Prvním ikonopiscem byl apoštol evangelista Lukáš. Tradičně se ikona psala na
speciálně upraveném dřevu, na zlatém
podkladu, ikonopisec se 40 dní postil.
Žádný věřící pravoslavný křesťan by
NIKDY, slovem NIKDY nevystrčil
zadnici /či ženské orgány/ před tvář
Spasitele a Bohorodice. A to už vůbec
ne v chrámu, který je považován za „živé
srdce“ Krista a ruského pravoslaví.
Na videozáznamu rockerky nekonají
hluboké úklony k Bohorodičce, Spasiteli
– ale samy převlečené za „duchy“ se
klanějí Někomu u západní brány chrámu. Hluboký úklon se nikdy nečiní od
ikonostasu směrem k „lidu“ a k východu
z chrámu. Tímto směrem ale např.
duchovní při křtu, křestní rodiče nebo
novokřtěnec „plivou na nečistou sílu a
Zlého“ a nutí ji odstoupit od duše.
1812 P. I. Čajkovského proto, že tento
chrám byl původně postaven jako díkuvzdání za záchranu Ruska před napoleonskými vojsky.
http://www.youtube.com/watch?
feature=player_embedded&v=1sZN2yZzWw
Chceme-li mít představu o katedrálním chrámu Krista Spasitele, doporučuji krátký film o katedrále Krista
Spasitele.
Tato exorcistická část je v pravoslaví
stále nedílnou součástí tzv. Tajiny Křtu
neboli svátosti křtu, stejně jako tzv.
představení dítěte-novokřtěnce Bohu
ve Velesvatyni Nejsvětějších svatých.
Zde jsou ve zvláštní schráně stále
uchovávány Svaté Dary – Tělo i Krev
Páně. V případě ohrožení života nebo na
posilu nemocných, kteří nemohou do
chrámu, kněz část ze Svatých Darů uloží
do přenosné „Darochranitelnice“ a nese
do nemocnice nebo na místo, kde podá
svaté Přijímání potřebnému. „Nejsvětější velesvatyně“ je vnitřní oltářní
prostor za ikonostasem každého
pravoslavného chrámu a přímo navazuje
na hebrejskou starozákonní tradici
/Ezechiel, 41, 44/.
Do tohoto prostoru smí laik vstoupit
jen se zvláštním požehnáním, jinak je
prostor znesvěcen. Za ikonostas je
obecně zakázáno vstupovat ženám, ale
za zcela určitých okolností a s požehnáním mohou také vstoupit. Je také obvyklé, že ženy nevstupují na ambon a už
vůbec ne do těsné blízkosti tzv. Zlaté
brány, kde se vystoupení skupiny odehrálo. Zapovězen je přísně pohyb žen
v čase měsíční periody nebo po porodu.
V pravoslavném chrámu obecně se
nepoužívají hudební nástroje, protože
svádějí interprety k tomu, aby se předvádělo jejich ego. Modlitba je proto
pouze zpívaná bez doprovodu nástrojů,
avšak čtyřhlasý pravoslavný zpěv představuje vrchol sborového zpěvu. Není
zvykem pořádat v chrámech koncerty,
ale v moskevské katedrále Krista Spasitele zazněla premiéra slavné předehry
http://orl.bloger.cz
O historii chrámu Krista Spasitele
Myšlenka k jeho vybudování vznikla
na 1. svátek vánoční 25. 12. 1812, když
poslední napoleonská vojska opustila
území Ruska a car Alexandr I. se rozhodl
postavit chrám „k uchování věčné
památky mimořádné věrnosti a lásky k
Víře a Vlasti... a k oznámení naší
vděčnosti Boží prozřetelnosti, která spasila Rusko od hrozící záhuby.“ Podle ústního podání, které později připomínala
sochařská výzdoba na vnější stěně chrámu, byl inspirován mysticky králem
Šalamounem k stavbě chrámu, v němž
budou zakódována tajemství chrámu jeruzalémského.
Původně měl chrám stát na návrší na
Vrabčích Horách a stavba podle návrhu
architekta Vitberga byla zahájena v roce
1817, ale kvůli nevhodnému podloží, ji
bylo nutné zastavit a vyhledat jiné
místo. Tentokrát ho vybral sám car
Mikuláš I. Rozhodl, že chrám bude stát
na břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu,
a to i přes to, že tam již stála zástavba.
Pozemky byly nakonec vykoupeny, stavba chrámu byla zahájena 10. září 1839 a
trvala dalších 44 let. Na zlacení kopulí
bylo použito nebývalé množství zlata –
více než 400 kg. Podle návrhu Konstantina Tona byla vytvořena unikátní chrámová klenba bez sloupových podpěr a
na vnitřní výzdobě se podíleli nejvýznamnější ikonopisci a umělci té doby
(V. Surikov, I. Kramskoj, V.Vereščagin).
strana 37
ORL číslo 2014­1
Největší pravoslavná katedrála Ruska
Chrám se stal největší pravoslavnou
katedrálou Ruska, kde se mohlo současně modlit více než 10 000 věřících –
a stal se brzy centrálním chrámem ruského pravoslaví a novým místem korunovací cara. Ještě 12 let po VŘSR byl
otevřen. V roce 1929, kdy se bolševici
odvážili chrám zavřít, startuje světová
hospodářská krize. V roce 1931 je definitivně rozhodnuto: na místě pravoslavného chrámu, bude stát jiná katedrála –
Palác sovětů, monstrózní mrakodrap zakončený stejně monstrózní sochou
(analogií sochy Svobody v podobě V.I.
Lenina se zdviženou rukou oznamující
konečné vítězství).
Komunistická strana SSSR přijala toto
rozhodnutí 2. 6. 1931. Poté byl chrám
demontován a definitivně měl být zničen náložemi dynamitu. Připomeňme, že
první dva inženýři raději přijali mučednickou smrt - odmítli demolici
provést, ačkoliv věděli, že jejich odpor
bude okamžitě „odměněn“ popravou zastřelením a odpor vlastně nemá smysl.
Na jejich místo tak jako tak nastoupí
další. Připomeňme také, že první nálože
nebyly schopny chrám zničit. Druhý výbuch podle očitých svědků otřásl všemi
budovami v Moskvě, a to i na dalekých
předměstích. Traduje se, že muž, který
odpálil nálože, těsně předtím vykřikl
rouhavá slova a nejhrubší urážku Bohorodičky, kde svou roli měla – jak jinak –
vulgarizovaná „ženská rodidla“.
Rozmetání chrámu Krista Spasitele
Připomeňme si také, že „rozmetání“
chrámu Krista Spasitele mělo symbolicky završit „rozmetání“ ruské
pravoslavné církve: 1025 klášterů bylo
zničeno, desítky tisíc mnichů a mnišek
brutálně mučeni a zavraždeni, z více než
50 000 duchovních přežilo genocidu jen
několik, z více než 200 biskupů naživu a
neuvězněni zůstali jen 3. Existují filmové
záběry, dokumentující, že k rozvášnění
davu používali bolševici promyšleně i
magických šamanských rituálů.
Odstraňování trosek chrámu a výkop
základů trval tak dlouho, že na vlastní
stavbu Paláce sovětů vůbec nedošlo –
začala válka. Dlouhá léta byla na místě
katedrály zatopená základová jáma,
ze které později vybudovali obří
otevřený bazén Moskva.
Hnutí za obnovu chrámu jako symbolu pokání vzniklo v Rusku na konci
80.let. Základní kámen byl položen 5.
prosince 1990. Nová výstavba chrámu
podle původního vzoru probíhala velmi
rychle, ale byla provázena skandály a
spory. Mnoha Moskvanům například vadilo, že přijdou o bazén Moskva. Chrám,
jehož výška kopule s křížem dosahuje
103 metrů a je tak nejvyšším v celém
Rusku, byl znovuotevřen 31. 12. 1999, v
předvečer 2000. výročí narození Krista.
Vysvěcen byl ale až o půl roku později,
v den svátku Proměnění Páně dle juliánského kalendáře, tj. 19. srpna 2000
a současně následovala kanonizace svatých mučedníků, obětí bolševismu a
také posledního cara Mikuláše II. a jeho
rodiny, zastřelených v roce 1918.
Dne 21. února 2012 pět členek „punkové“ dívčí skupiny v katedrále Krista
Spasitele vulgárně opovrhlo Kristem Veleknězem
a Kristem
Pankratorem
(Vševládcem) a znesvětilo chrám - srdce.
Zřekli se svého ženství i mateřství,
převlečené za služebnice B´aala se
klaněli svému pánu stojícímu před západní branou chrámu. Před Zlatou
bránou křičely slova, z nichž veřejně
známá jsou pouze Bogorodice, Putina
progoni (Bohorodičko, vyžeň Putina),
ale zněly i další, hrubě urážející ruského
patriarchu Kirilla
a duchovenstvo
pravoslavné církve. Nebylo to rockové
performance, ale – ať to věděly nebo ne
– šlo o „magické odemknutí Pandořiny
skříňky“. Znovu naplnily živým obsahem
proroctví Ezechiela, 15 – 17 a otevřely
cestu Zlému. Obrazně: Drak, kterého zabíjí sv. Jiří na ikonách, opět vychrlí z
tlamy svůj oheň.
http://orl.bloger.cz
21. únor 2012 lze zapsat i takto:
2.1.0.2.2.0.1.2. Jaké je tajemství této číselné řady?
Nebo této: 21. 02. 20 12?
Můžete to považovat za fabulaci, ale
řekněme, že z daného lze odvodit například, že za 20 měsíců... 21.10. bude
prolita
krev
svatých
mučedníků, křesťanské děti a ženy v nebývalém
počtu zemřou jako živé štíty a kdosi
spáchá „mučednickou“ sebevraždu a zabije v Rusku pravoslavné křesťany.
Krev svatých mučedníků
A téhož roku ve 12.měsíci na stejném
místě zaútočí teroristé znovu a znovu –
nejméně 3 x v jednom roce, aby nebylo
pochyb. A vyberou si místo, kde se za 2.
světové války odehrálo jedno z největších válečných střetnutí všech dob.
Bitva u Stalingradu představuje
společně s bitvou před Moskvou a
bitvou u Kurska nejvýznamnější a rozhodující střet německých a sovětských
vojsk na východní frontě.
Málokdo ví, že libanonský biskup
pravoslavné církve Antiochijského patriarchátu Eliáš měl vidění Přesvaté Bohorodice, v němž ho nabádala, aby napsal
dopis Stalinovi a sdělil mu podmínky, za
kterých Rudá armáda zvítězí a co je potřebné učinit, aby nastal obrat ve válce.
Stalin, který studoval pravoslavný seminář, pochopil. A opravdu podmínky
splnil – existuje o tom řada záznamů,
včetně filmových. Podrobněji tuto
obecně neznámou část dějin 2. světové
války popíšeme v samostatném článku.
21.10.2013 ve Volgogradu /Stalingradu/ zemřelo při výbuchu autobusu 6
lidí. Spáchala ho sebevražedná
atentátnice – vdova. 29.12. 2013 umírá
ve Volgogradu po výbuchu na vlakovém
nádraží dalších 18 lidí, a den na to do
třetice ve stejném městě opět výbuch
v trolejbusu.... a mezi obětmi je i ani ne
roční dítě.
strana 38
ORL číslo 2014­1
Ale 21.10. 2013 se stalo ještě něco
mnohem horšího. 27. října 2013 se Jeho
svatost Ignatius, patriarcha antiochijské
pravoslavné autokefální církve, obrací
na OSN, Červený kříž, UNESCO a další instituce, politiky a církevní představitele
a naléhavě prosí o pomoc při záchraně
dětí a žen, které slouží jako živé štíty,
prosí o zastavení plánovaného bombardování a záchranu kolébky civilizace.
Originál dokumentu si můžete přečíst
ZDE.
Patriarcha popisuje, že v pondělí večer 21.10.2013 zaútočily na město Sadad
neznámé skupiny útočníků, 20 prvních
martýrů padlo při obraně vládních budov, přibližně 1500 civilistů – ženy a děti
– byly zajaty a slouží jako živé štíty v bojích se syrskou armádou. Patriarcha objasňuje také historické souvislosti: jde
o místo, které má přímou spojitost se
Starým zákonem, a to konkrétně s knihou Ezechiel 15- 47. Zmiňuje také, že
v archeologických vykopávkách byla
nalezena původní svatyně aramejského
pohanského boha deště a hromu Hadad
/asyrsko-babylónsky Adad – zjednodušeně nazývaný též B´aal/, na jejímž
místě byl postaven chrám zasvěcený sv.
Jiřímu Vítěznému...
„Punkerky“, osvobozené amnestií, vyšly z vězení a odmítají mluvit o té „marginálii“ v chrámu Krista Spasitele. Chtějí
změnit
svou
původní
značku
s vulgárním názvem. Prý aby nebyly
podezřívány, že to všechno dělaly jen
pro reklamu. Působivé. Ale ve skutečnosti ať již přejmenují skupinu jakkoliv, celá veřejnost bude vědět, o koho
jde a jaká je jejich „nová značka“. Teď
chtějí bojovat za práva vězňů a zlepšení
poměrů v ruských věznicích. Pro Mariju
Aljochinovou je, jak řekla na tiskové
konferenci, v hierarchii hodnot na
prvním místě svoboda a svoboda pro ni
prý znamená odpovědnost. Opravdu si
uvědomuje k jaké odpovědnosti se přihlásila? Opravdu si uvědomují i někteří
čeští politici, novináři a umělci, koho
a co vlastně podporují?
http://protiproud.parlamentnilisty.cz
/svet/politika/komentare/760-sokujicitajemstvi-a-zamlcovane-magickesouvislosti-punkerskeho-protestu-tusicesti-politici-novinari-a-umelci-koho-aco-vlastne-v-pussy-riot-podporuji.htm
Potřebujeme vánoce
Ivan Štampach
Povolební události s výjimkou pokusu
o vnitrostranický puč v sociální demokracii se odvíjejí nečekaně civilizovaně.
Probíhají korektní jednání. Našel se
kompromis, středový program, který výslovně obnovuje koncepci sociálního
státu, i když ČSSD musela zapomenout
na některé předvolební sliby. Vítězná,
leč slabá pozice, kterou jí nadělili voliči,
ji umožnila prosadit jen něco z programu.
Její voliči, skuteční nebo hypotetičtí,
kteří se teď zlobí, by měli svůj hněv obrátit od sociální demokracie k té části
svých spoluobčanů, kteří na poslední
chvíli odejmuli vítězné straně vysokou
přízeň slibovanou volebními modely
ještě nedlouho před termínem předčasných voleb do Sněmovny, a kteří
svou přízeň přenesli na politické oddělení firmy Agrofert.
Byl dohodnut rozumný program a pozice v budoucí vládě se postupně obsazují v určitém klidu. Je to nápadný
http://orl.bloger.cz
rozdíl proti hysterické atmosféře voleb
roku 2010 a některých předchozích, kdy
se mobilizovalo a kdy se volební protivníky vytahovaly skutečné nebo spíše
smyšlené skandály. Vše nasvědčuje
tomu, že se přibližujeme tam, kam
bychom historicky měli patřit, k rodině
evropských národů, k civilizaci opřené o
humanismus s křesťanskými základy.
Přesto však musíme jistou pravdivost
připsat skeptikům, kteří volit nechodí,
nebo chodí, ale vědomě dávají hlasy spíše symbolicky různým ušlechtilým uskupením, která nemají sebemenší šanci
získat třeba jen jediného poslance. Tito
lidé říkají, že volby nemohou nic změnit.
Upozorňují na to, že jsme se ocitli v jen
chabě politicky zprostředkované diktatuře finančního sektoru.
Podle zkušenosti posledních desetiletí od zrušení zlatého standardu měny
a od zavedení na parlamentu a vládě nezávislých národních bank, je celkem
lhostejné, vládnou-li konzervativci, liberálové nebo socialisté. Kapitál určuje
směr hospodářské politiky, a pokud by
se snad vlády pokoušely něco měnit
jinak než jen ceremoniálně, činí protiopatření, jimž vláda nemůže čelit.
Suverénní parlamenty se vzdaly své
svrchovanosti nad ekonomikou a pod
fikcí důsledné svobody podnikání se
podřizují pokynům Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a ratingových agentur. Vedle ekonomické
politiky anonymní kapitál zastupovaný
těmito a dalšími institucemi diktuje
směr ekonomické expanze, směr údajné
ochrany ekonomických zájmů bohatých
zemí, čili charakter a intenzitu válečných dobrodružství a rovněž priority
neokoloniální zahraniční politiky. I jiné
sektory jsou těmto zájmům podřízeny.
Vzdělání už není svébytné jádro kultury země, nýbrž investice, která musí
vykazovat návratnost. Podporuje se průprava na ekonomicky aktivní profese,
tradiční obory, humanitní disciplíny, teoretické obory matematických a přístrana 39
ORL číslo 2014­1
rodních věd začínají v některých zemích
živořit.
(žurnalisticky
rozmělněná)
streamová věda a filosofie.
Vláda, která snad v prvních týdnech
nového roku nastoupí, pokud se podaří
zdolat poslední nesmyslnou překážku v
podobě požadované odbornosti ministrů a potíž s dosud zvykově požadovaným
negativním
lustračním
osvědčením, nemůže být horší než národní katastrofa v podobě četných
proměnlivých, kriminálními skandály zavalených, protiústavně jednajících Nečasových vlád. I středová vláda může
změnit náladu a obrousit sociální hrany
a hroty.
V salonech se ještě nosí filosofie
člověka, která rozpouští lidskou subjektivitu v moři objektivních sil. Osobní jedinečnost člověka je dekonstruována,
rozpadá se na prvočinitele v podobě neosobních sil, které člověku diktují vnějšími
impulzy
a
prostřednictvím
chemických pochodů v mozku každý náš
pocit, vjem, myšlenku, každé rozhodnutí
a každé slovo a každý čin. Jsme prý determinováni. Jsme jen biologické stroje.
Bude se i nadále šetřit na chudých,
ale snad ne tak okázale ve prospěch nejbohatších. Bude nejspíš nadále vysoká
nezaměstnanost, ale lidmi bez práce se
nebude okázale opovrhovat a vznikne
nějaká reálná politika zaměstnanosti.
Dříve dosažený relativně vysoký životní
standard s velkou pravděpodobností neporoste, ale možná se už nebude, snad i
díky dočasnému globálnímu ústupu
periodických krizových jevů, dramaticky
zhoršovat. Můžeme říci, že i nevalná vláda musí být lepší, že změní málo, ale
snad přece něco.
Abychom měli vytrvalost tváři v tvář
politicko-ekonomickým tlakům, které
chtějí rozdrtit občanský odpor a prosadit se údajnou ekonomickou nutností,
na to potřebujeme vnitřní sílu.
Abychom hájili ztracenou vartu občanství, abychom měli troufalost z mála
možností vykouzlit maximum možného,
k tomu potřebujeme nevěřit v neosobní
ekonomickou sílu.
Nesmíme se krčit před mocí, která má
ne tak viditelné hybatele a která předstírá, že nám chce pomoct, zatímco nám
škodí. Pro politickou aktivitu skutečně
alternativní, skutečně reformní v původním smyslu, pro prosazení skutečné
emancipace lidí práce, pro skutečnou
ekonomickou demokratizaci, potřebujeme jinou antropologii, jiné pojetí
člověka, než to, které nám poskytuje
main-
V lidském prostoru se nemůže vynořit nic radikálně nového, protože vše je
jen dnešním výsledkem souhry sice
složitých a těžko zachytitelných, leč
neúprosně působících dřívějších příčin.
Svoboda podle tohoto pojetí je fikce. A
může-li se z obřadných důvodů mluvit o
svobodě, pak jen jako o poznané
nutnosti.
Tomuto druhu filosofie se podřizují
některé humanitní disciplíny, i když proces jejich osvobozování od diktatury redukcionistického a mechanistického
modelu přece jen probíhá. Fikci vědecké
objektivity v naukách, které tvoří lidské
subjekty o jiných lidských subjektech, se
dosud silně prosazuje například v religionistice. Zřejmě proto, aby nebyla nařčena, že má něco společného s
náboženstvími, která zkoumá.
A co je nezajímavější, podobnému objektivismu se podvoluje i část teologie.
Vše božské je pro ni nepohodlné. Je
alergická k tajemství, hloubce, k
duchovní dimenzi člověka. Redukuje
svůj obsah na plané moralizování. Říká
tomu např. civilní interpretace, nenáboženský výklad evangelia apod.
Křesťanským obsahem Vánoc není
především sentimentální scéna s jesličkami, růžovoučkým miminkem v nich, s
Marií a Josefem, s hvězdou, pastýři a
třemi králi. Je to přesvědčení, že člověk,
který se narodil, není jen člověk. Že v
něm přebývá plnost Božství tělesně, jak
http://orl.bloger.cz
to vyjadřuje jeden novozákonní text. To
pak má dvojí důsledek. Bůh od té chvíle
už není dosažitelný jinak, než
prostřednictvím (svého) lidství.
Má-li se dospět k Bohu, není třeba zavrhnout člověka. Není třeba činit to, co
Ludwig Feuerbach právem vyčítá náboženství, které se slovně vtělením zaštiťuje, ale nebere je vážně, tedy
promítat to nejlepší ze sebe na nebesa a
stavět to nad člověka a v jistém smyslu
proti člověku.
Už není nutno a dokonce není přípustné brát z náboženských důvodů
člověku jeho důstojnost a přenášet ji na
jiný subjekt pobývající na Druhém břehu
skutečnosti. Už není potřebné náboženské sebeodcizení. Důsledné přijetí
vtělení naplňuje náboženské hledání lidstva tím, že náboženství jako vzhlížení k
Nebesům překonává.
Druhým důsledkem vtělení ve smyslu
křesťanství je to, že to, co se ve
vánočním příběhu jedinečným způsobem vztahuje na jediného člověka jménem Jehošua ha-Nocri, tedy v počeštěné
verzi na Ježíše Nazaretského, se virtuálně vztahuje na všechny lidi. Že Bůh se
stal člověkem, aby se člověk stal bohem,
což není výrok bláznivého domněle esoterického snílkovství, ale standardní
křesťanská výpověď v praxi církve odsouvaná a přehlížená, přesto doložená u
mnoha autorit a v liturgických textech.
Že tedy žádný člověk není jen člověk.
Že transcendentní hlubina skutečnosti,
jíž pro nedostatek lepšího výrazu říkáme Bůh, je hlubinou každého. A zakládá
důstojnost každého, i toho nejsmradlavějšího bezdomovce. Umožňuje
skutečnou svobodu tvora, který ponechán sám sobě by byl jen produktem
přírodních sil.
Člověka, na dně jehož duše dřímá
božská jiskra, nelze beztrestně ponižovat, vykořisťovat. S člověkem s tímto
královským znamením na čele nelze
kalkulovat jako s politickou a ekonostrana 40
ORL číslo 2014­1
mickou položkou, jako s jednotkou masové produkce.
Právě vánoční obsah a smysl člověka,
vlastní význam vánočního vyprávění, pomůže-li to někomu, tak připusťme, že
mytologického vyprávění o vtělení božského Logu dává inspiraci, oprávnění a
posilu, čelit hluboké civilizační krizi.
Právě tato síla v člověku vedla k tomu,
že zlomil otrocké jho, osvobodil se z nevolnictví a poddanství, stal se hrdým občanem a že v tomto procesu vlastního
osvobozování, zlidšťování a rozvoje
pokračuje.
Proto může být tento příběh, pro
někoho symbol a pro jiného reálný příběh (protože mýtus není „pouhým“ mýtem a symbol není „pouhým“
symbolem) podporou a podnětem
pokračovat v tomto díle. A ovšem i
ujištěním, že vše podstatné ohledně
člověka se neděje jen v politice a ekonomice.
http://ivan-stampach.bloger.cz/Ducha-soucasnost/Potrebujeme-vanoce
Kostel
Vlastimil Marek
Kostely byly odjakživa místem setkávání. Vše, co se v kostele odehrávalo
a odehrává i dnes a co by se mělo odehrávat v nejbližší budoucnosti, by mělo
být v kontextu toho, co se tam v ideálním případě dělo nebo mělo dít celých
těch pár set let předtím: jenom to pozitivní. Tam se nebojovalo za mír, neplnil
plán, nekuly pikle atd. A v těch zdech je
to nějak „nahráno“. Vzhledem k tomu,
že jsem namluvil několik komentářů na
téma „katedrály“ do pořadu Detektor
(jehož inkriminovaný díl bude vysílán
snad koncem března), a očekávám, že
budu značně „vystříhán“, přetiskuji (jako
dobrovolnou „povinnou“ četbu pro
nadšence a zvídavé) část svého staršího
textu z knihy Santiniho cesta za světlem.
Když člověk přijde do kostela,
najednou to na něho „sedne“ a on automaticky sundá čepici, ztiší se, přestane
myslet na politiku nebo starosti. Naše
kultura dnes vlastně nemá žádná místa,
která jsou jenom pozitivní, kostely jsou
jediné, které mohou takto téměř automaticky terapeuticky fungovat. Mohli
bychom postavit nové (kdybychom to
uměli), ale proč nevyužít ty staré, které
mají genia loci pozitivního myšlení a
bytí? Pokud se tam ovšem zachoval…
Zkusme se tedy do námětu ponořit
ještě hlouběji. Co je to kostel? Kostel, a
myslím tím stavbu jako takovou, obsahuje čtyři aspekty nebo roviny, které
se prolínají.
Za prvé místo. Kostel v krajině vyznačuje místo, kde se vždy něco odehrávalo. Jak prohlásil jeden klasik: tam
měli starci lepší sny. Kostely jsou ne náhodou postaveny vždy na pozitivním vyzařování Země. Na místě určité
geoanomálie, a pozitivního vyzařování,
tak jako např. na Vyšehradě, na Řípu, v
Glastonbury. Na místě, kde se
křesťanům, a vlastně každému, kdo se
modlí a medituje, lépe modlí a medituje.
Zatím dosud přesně nevíme, jak a proč
se mozek na takovém místě více koncentruje, proč se lépe prolíná se vědomá a podvědomá vrstva. Proč se člověk
rychleji zharmonizuje. Možná jsou tak
více propojeny mozkové hemisféry. A
právě v krajině každý kostel vyznačoval
svou věžičkou jakýsi gigantický akupunkturní bod. Jako jehla na lidském
http://orl.bloger.cz
těle, tak na těle krajiny to býval bod,
který umožňoval našim předkům, kteří
to cítili, pracovat s energií. Kostel pomáhal lidem žít s krajinou. Ne znásilňovat
ji, ne zneužívat, vykořisťovat, ale být s ní
v jejích rytmech. A zvuk kostelních zvonů pak svolával k rituálu.
To přímo souvisí s aspektem prostoru. Jde tedy vždy o pozitivní zónu, nějaké návrší, nebo nějaké nejlepší místo v
osadě, které je pak jaksi obaleno onou
stavbou, jejíž zdi pak vymezují vnitřní,
sakrální, tedy posvátný prostor. Ten je
pak jakýmsi gigantickým zesilovačem a
transformátorem toho, k čemu je víra a
modlitba a kontemplace a rituál, tedy
těch pocitů a stavů mysli, které se jakoby dotýkají toho, co nás, tak jako stavba
kostela, přesahují. Jinak řečeno, mám na
mysli prostor pro autentický, jinak a na
jiném místě prostě nezprostředkovatelný mystický zážitek.
Za třetí: v kostele se lidé schází, nebo
kdysi či donedávna scházeli, v posvátný
čas. A zase je to o rytmu. My moderní
lidé jsme bohužel již zcela mimo původní přírodní cykly a rytmy. Pouze ženy
ještě jakžtakž menstruují v lunárním
cyklu, ale jinak nikdo na světě prakticky
kromě několika domorodých kmenů
nežije v přírodních rytmech, které nás
ovšem stále zcela, i když si to vědomě
neuvědomujeme, a děláme vše proto,
abychom k nim byli necitelní, ovládají. A
tak protože jsme jaksi mimo rytmus, a
každý vibrujeme jinak, nemůžeme se
domluvit. To je také jeden z důvodů,
proč se nedomluví lidé mezi sebou, jak
rodinní příslušníci, tak strany, státy a
církve. Každý máme, kromě toho, že
neumíme naslouchat, jiný rytmus, a není
tady to, co by nás sladilo, přičemž to, co
nás slaďovalo a co by nás mohlo vyladit
na společný rytmus je všude kolem nás.
Přírodní. Nebo lépe řečeno, kosmický
rytmus. Ale ten jsme zdárně potlačili.
Ve čtvrté rovině mi kostely vždy připomenou absolutně nedoceněnou roli
vibrací, v našem případě hudby a ještě
přesněji, lidského hlasu. Hlas, hlasivky,
strana 41
ORL číslo 2014­1
pokud bychom je dokázali opět použít,
propojují tělo, něco fyzického hmotného, se světem duchovním, tedy se světem energií, se světem vibrací. Tak jako
je kostel bránou mezi krajinou a komunitou, tak jsou hlasivky bránou mezi
člověkem, jeho tělem, jeho fyzickým
prožíváním sebe sama, a tím duchovním
všude kolem.
Vibrace i v kostele ne náhodou přímo
souvisí se zpěvem. V několika posledních stech letech se postupně přestávalo vroucně, opravdově a intenzivně
zpívat. A za posledních pár desítek let
pak lidé přestali zpívat i mimo kostel.
Kostely už nefungují v oné starší blahodárné funkci, kdy bývaly relaxačním psychohygienickým místem.
Kdysi i u nás, v dobách „temna“, každý učitel musel, aby mohl vůbec učit,
umět improvizovat na 8 až 10 hudebních
nástrojů. Každé dítě hodinu denně zpívalo až do 5. třídy. Proto byly Čechy
konzervatoří Evropy. Proto platilo, co
Čech to muzikant. Kostel byl také jediným místem, kde tenkrát člověk slyšel
hudbu. Ale ta byla vždy živá, ne napsaná
kdysi do not a pak jen „interpretovaná“.
Dnes 70 % školních dětí nezazpívá dobře jednu jedinou písničku. Tvrdím, že s
naším národem to vypadá jak to vypadá
také díky tomu, že se nezpívá. Za posledních 30 let došlo k masovému zpasivnění, všechno je na médiích, na
nosičích a zpívají za nás, a ještě z
playbacku, profesionálové.
Ukazuje se ovšem právě v naší době a
v našich končinách, že hlas je daleko důležitější součástí naší individuální existence, než jsme zatím tušili.
Naznačuji, že obnova společenského
života a slušných poměrů v městech a
vesnicích by mohla a měla začít třeba v
tamních kostelech – tím, že se v nich
znovu začneme scházet, abychom si zazpívali.
/
http://blog.baraka.cz/2009/01/kostel
Jak přežít Česko?
Petr Gočev
Petr Hartman se v článku na
Britských listech ptá, jak přežít
v továrně na bezdomovce. Dobrá otázka. Zároveň je třeba říct, že těžkosti,
s nimiž se pan Hartman a další miliony
Čechů nyní potýkají, jsou jen počátkem
problémů, které teprve přijdou a postihnou nejen lumpenproletariát z ubytoven, ale i nižší střední třídu, tedy
všelijaké ty učitele, novináře, úředníky,
správce webů, akademiky a podobnou
chamraď. V předchozích textech jsem se
věnoval anamnéze těchto problémů. Je
tedy na čase vyhlédnout do budoucnosti a snad i přispět radou.
Kdo nekrade, nemá zuby
Nízká životní úroveň v Česku a v Africe je vysvětlována nízkou „produktivitou práce“, což je ale nesmysl, protože
práce je, alespoň potenciálně, všude
stejná. Co se liší, jsou instituce. Specifickým problémem Česka je bezprecedentní korupční okrádání občanů –
probíhající nad rámec běžného vykořisťování – a s ním související nefunkčnost
a neefektivita státní správy. V předchozím čtvrtstoletí byl každý občan oloupen o majetek v hodnotě kolem
jednoho milionu korun. Pokud se míra
kradení nezmění, bude za další čtvrtstoletí obrán o další milion. Rozdíl je
v tom, že první milion šel z privatizace
národního majetku, z neudržitelného
zadlužování státu i domácností a z fondů EU. Občané byli okrádáni způsoby,
které nebolí. Ty se však již vyčerpaly
a jediným trvale udržitelným zdrojem
korupčení bude v budoucnu huhttp://orl.bloger.cz
manitární potravinová pomoc. Příští milion už bude ze živého masa.
Jeho zcizení se projeví naprostým seškrtáním
sociálního
zabezpečení
a zhroucením státem poskytovaných
služeb, jako jsou školství nebo
zdravotnictví. Komu po zaplacení povinných odvodů na korupčníky nezbude
na zaplacení tržních cen veškerých služeb v soukromém sektoru, dostane se
mu veřejných služeb té nejmizernější
úrovně. Zatímco v minulosti bylo
problémem záškoláctví žáků, v budoucnu se budeme potýkat se záškoláctvím učitelů. Podle zprávy Světové
banky je v Indonésii každý okamžik
školního dne za školou 19 % učitelů,
v Ugandě 27 % a v Indii 25 %. Ze zbývajících učitelů, kteří se shodou okolností
vyskytují na pozemku školy, jich skutečně vyučuje jen polovina. V takto ušetřeném volném čase jsou mnozí ochotni
„doučovat“ za tržní sazby. Podobně ani
pacienti, kteří nazaplatí podfinancovaným lékařům úplatek, se potřebného zákroku nedočkají. Pro produkty
budoucího českého veřejného školství
již existuje v odborné literatuře termín
„funkční analfabet“, tedy někdo, kdo
sice není doslova negramotný, ale vyjde
to nastejno. Pro produkty českého veřejného zdravotnictví zatím terminologie chybí – analogicky lze uvažovat
o pojmu „funkční mrtvola“.
„Řekněme si tedy rovnou, že
unesené děti je nejlepší prodávat zpátky jejich rodičům,
neboť vlastní dítě nemá jakožto statusový symbol a nástroj
okázalé spotřeby prakticky
žádné substituty.“
Pokud jste na tom dnes špatně, máte
jedinou jistotu. Vaše děti na tom budou
mnohem hůř. Vy jste totiž měli relativně
rovné šance si nahrabat, a přesto jste to
nezvládli. Vaše děti budou mít nohy
svázané chudobou a mizernou úrovní
veřejných služeb. Lukrativní pracovní
příležitosti, umožňující důstojné přežití
i v podmínkách zhroucení veškerých
funkcí státu s výjimkou logistické podstrana 42
ORL číslo 2014­1
pory korupčníků, bude možné získat jedině na základě známostí, kvalitního
vzdělání nebo výjimečného talentu.
Vaše děti nebudou mít nic z toho.
Osvědčené přísloví „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ bude třeba aktualizovat na
„Kdo nekrade, nemá zuby“, případně
„Kdo nekrade, posílá dceru šlapat“.
V budoucnu pak například: „Kohož rodiče nekradli, neumí číst ani psát.“
V Česku je každá dobrá rada drahá.
Ale nebojte se, že bych čtenáře ponoukal k vylepování letáčků či jiné formě
angažování. Pokusy o kolektivní akci za
zlepšení poměrů se v důsledku koordinačního selhání v Česku nedějí, a i kdyby, nezamýšlené důsledky číhají za
rohem. Zamysleme se tedy nad tím, jak
se nejlépe postarat o sebe a svou rodinu.
úřad, hrozí mu, že sehraje roli
podržtašky a za asistenci u miliardových
tunelů dostane jen nějaké cetky. Oficiální platby za volitelné místo na kandidátce jsou jen špičkou ledovce výdajů
aspiranta korupčnictví. Mnohem dražší
je nákup mrtvých duší a podplácení delegátů, bez kterého si o lukrativním
pašalíku můžete nechat jen zdát. Efektivnější než prouplácet se od okresního
tajemníka až do parlamentu je samozřejmě koupit si rovnou ministerský
post, jako to udělal Aleš Řebíček. To už
ale musíte mít pohromadě hezkých pár
desítek milionů. V této úvaze se proto
zaměřím na otázku, jak získat počáteční
kapitál, který pak můžete v politice dále
zhodnocovat.
Jak se dostat k cizím zdrojům?
Ponaučením nám může být poměrně
unifikovaná ideologie českých elit. Podle jimi zastávané společenské teorie
dokáže v Česku rodinu zabezpečit (na tisíc let dopředu, jak tvrdil bývalý
místopředseda ODS Petr Čermák) jenom
ten, kdo krade. Pokud někdo nekrade, je
to hlavně proto, že se dosud k žádnému
pořádnému kradení nepřichomýtl, a to
především v důsledku vlastní neschopnosti (štěstíčku je totiž potřeba jít
trošičku naproti). Pokud někdo rozkrádání kritizuje, snaží se jen pomocí populismu sám dostat k lizu. A pokud se
někdo ke kradení přichomýtne, a přesto
si nenakrade, pak je buďto srab, anebo
iracionální fanatik (proto si Petr Hájek
nedovedl vysvětlit postoj bývalého šéfa
Státního fondu životního prostředí Libora Michálka, který odmítl prebendy výměnou za mlčenlivost při tunelování
jeho úřadu, jinak než jeho údajným
jehovismem).
Ovšem i na kradení se musí s fištrónem. Je mnoho povolaných, ale málo
vyvolených. Pokud se dnes někdo chytí
za nos, uvědomí si své povinnosti k rodině a jen tak si vleze do partaje nebo na
Peníze dělají peníze, ale když žádné
peníze nemáte, je těžké nějaké získat.
Spisovatel Jonathan Swift proto
chudým
Irům doporučoval prodávat
vlastní přebytečné děti velkostatkářům
na maso, neboť „zdravé, dobře živené
jednoroční dítě je lahodnou, výživnou
a vydatnou potravou, ať už dušené, smažené, pečené či vařené; a nepochybuji,
že poslouží stejně dobře i jako sekaná
nebo ragú“. Přestože tento návrh měl
nezpochybnitelnou
logiku
ve
společnostech, kde se v důsledku nedostupné antikoncepce hladové krky množily
jako
„myši
ve
stodole“
a odprodejem přebytečných dětí tak
bylo možné zabít „dvě mouchy jednou
ranou“, o ekonomické racionalitě tohoto plánu v dnešních podmínkách lze
s úspěchem pochybovat, i když realizace
Swiftova návrhu by přinesla i kýžený
pokrok v oblasti genderu: „Muži by zacházeli se svými ženami v době těhotenhttp://orl.bloger.cz
ství šetrně, jako teď zacházívají se svými
shřebenými kobylami, stelnými kravami
a sprašnými sviněmi; a netroufali by si
bít je nebo kopat (jak se až příliš často
děje), aby snad nepotratily.“
I když má ale dětské maso vynikající
chuťové vlastnosti, přece jen má blízké
substituty; podle odborníků je lidské
maso chuťově i co do konzistence nejblíže telecímu. Problém je tedy především v tom, že bezskrupulózní
podnikatelé by dětské maso nahrazovali
jinými druhy masa, a tím by kazili ceny
v důsledku mechanismu známého jako
„trh citrónů“. Chov dětí by pak byl jen
o málo výnosnější než chov králíků, což
by zdaleka nedokázalo vykompenzovat
ztráty spojené se snížením pracovní
schopnosti v období kolem porodu a při
vykrmování dítěte na jateční váhu.
Kdepak, z vlastních zdrojů nezbohatnete, lepší je poohlédnout se, jak se co nejlépe dostat ke zdrojům cizím.
Otázka tedy zní, v jakém odvětví kriminální činnosti lze co nejefektivněji získat prostředky nezbytné pro následný
úspěch v politice. O zásadě „bez peněz
do politiky nelez“ svědčí skutečnost, že
například v Indii mají pachatelé trestné
činnosti, nejlépe vražd, výrazně
zlepšené vyhlídky na úspěch v politice.
Chápu, že na mnoho čtenářů padá při
čtení tohoto textu trudomyslnost. Klasickými metodami typu kapsářství nebo
loupežné přepadení si lze při rozšiřování
bezhotovostního platebního styku nahrabat možná tak na dávku heroinu, ale
na poslanecký mandát těžko. Existuje
ale jeden lukrativní druh podnikání, který je v Česku dosud podužíván, přestože
v zemích
obdobné
institucionální
úrovně se jedná o odvětví s významným
podílem na HDP. V globálním měřítku
jde o jeden z nejrychleji rostoucích oborů podnikání. Na mysli mám únosy. Jen
v Mexiku je ročně uneseno více než sto
tisíc lidí (započítáme-li i tzv. mikroúnosy), přičemž policista je častěji strůjcem
únosu než tím, kdo ho vyřeší. Přepočteno na počet obyvatel Česka to odpovídá deseti tisícům unesených ročně. To je
strana 43
ORL číslo 2014­1
panečku díra na trhu! Začátečníkům lze
doporučit především únosy dětí, které
se nedovedou tak dobře bránit.
Přínosné důsledky pro společnost
Klíčovou otázku při únosu dítěte je
ono nerudovské „kam s ním“. Nemám
na mysli problematiku dočasného
uskladnění, které lze vyřešit podle návodů z videoklipů rappera Řezníka, ale finální odbyt. Jak již bylo výše naznačeno,
jateční zpracování připadá v úvahu jen
jako z nouze ctnost v případě, že selžou
všechny ostatní způsoby pekuniarizace
uneseného dítěte. Racionálnější je
prodej dítěte na orgány nebo pedofilům, my si ale vysvětlíme, proč není
vhodné zaměřovat se primárně na tyto
metody. Sklizeň orgánů je samozřejmě
velice zajímavý byznys, z jehož výnosů si
při troše šikovnosti můžete pořídit
i vlastní státeček na jihu Evropy, nicméně na to už potřebujete určité profesionální zázemí. Vaše sklepní dílnička
zkrátka nemůže obstát v konkurenci
s oficiálním zdravotnickým zařízením,
jež jsou díky optimalizaci dodavatelského řetězce schopné dodávat orgány za
dumpingové ceny. Prodej dětí pedofilům zase opanovali zaměstnanci dětských domovů, těžíce tak ze své
přirozené konkurenční výhody.
Řekněme si tedy rovnou, že unesené
děti je nejlepší prodávat zpátky jejich
rodičům, neboť vlastní dítě nemá jakožto statusový symbol a nástroj okázalé
spotřeby prakticky žádné substituty. Například v Mexiku je průměrná cena za
uneseného (ve vzorku čtyřiceti osmi
známých případů) 521 tisíc amerických
dolarů, mediánová cena však pouze 33
tisíc.
Široké rozpětí mezi průměrnou a mediánovou cenou svědčí o tom, že objekty únosů si musíte pečlivě vybírat. Jak
zdůrazňoval již John M. Keynes, důležitá
není poptávka jako taková, ale pouze
koupěschopná poptávka. A většina Čechů je bohužel tak chudá, že nemá ani
na koupi vlastního dítěte. Ke skutečným
elitám je obtížné se dostat a navíc hrozí,
že takoví lidé disponují dostatečnou
mocí k tomu, aby policie nehodila jejich
oznámení do koše. Optimální je proto
zaměřit se na děti z vyšších středních
vrstev, tedy z rodin podnikatelů, šéfredaktorů režimních plátků, manažerů
velkých podniků a podobně.
I když je unášení dětí jako každé jiné
podnikání spojené s rizikem neúspěchu
(jak dokládá brilantní film Chan-wook
Parka Sympatie pro mstitele), jedná se
o aktivitu vyznačující se velmi výhodným poměrem zisku a rizika. V Kolumbii je postiženo jen 5 % pachatelů
únosů nahlášených policii. Policista je
častěji strůjcem únosu než tím, kdo ho
vyřeší (členem gangu únosců byl třeba
i bývalý mexický policejní prezident Jose Balbontin, což by mohlo být
návodné při řešení přebytku policejních
prezidentů v Česku). Pokud se tato
činnost dostatečně rozšíří, může to mít
podobně jako selská válka ve 14. století
celospolečensky přínosné důsledky:
možná se vyšší střední třídy nakonec
přece jen smíří s myšlenkou progresivního zdanění.
Autor je ekonom, působí na Yale
University.
http://a2larm.cz/2014/01/jak-prezitcesko/
Zemřelá společnost
Michal Z. Čenko
Letos o Vánocích jsem viděl Princeznu se zlatou hvězdou na čele 3x, Pyšnou
princeznu 2x, Oříšky pro Popelku 6x (3x
na německých TV kanálech), Císařova
pekaře 4x, Byl jednou jeden král 2x a
ostatní staré komunistické filmové pohádky si přesně nepamatuji, neboť jsem
u televize pospával. K tomu jsem viděl
kopici starých kapitalistických filmů s
Oldřichem Novým, které jsem přestal
http://orl.bloger.cz
počítat. Vlastu Buriána si šetří na
Silvestra.
Když se dívám na ty staré filmy, vždy
tam najdu něco nového, čeho jsem si
dříve nepovšiml. Jsou to různé záběry a
zejména různé dialogy, hlášky a
podobně. Divím se, jak jsou aktuální.
Pokud nějakým omylem přepnu televizi
na něco z polistopadové tvorby, okamžitě přepínám jinam. Vždy předem víte, co
vás ubohého a trapného čeká. Nikdy nic
nového, pořád stále to samé, stejné a
bezútěšné vyblinkané klišé.
Nikdo nás doma letos, jako posledních dvacet let, o Vánocích nenavštívil a my také nikoho nenavštěvujeme.
Není důvodu. Všichni přátelé jsou pryč.
Odvál je vítr a kapitalizmus. Dříve za
„socíku“ jsme nadávali na komunizmus,
ale nyní je zcela zřejmé, že jsme mu měli
být vděční, neboť nás sdružoval v opozici.
U nás doma bývalo večer narváno.
Nejen o víkendu, ale často i ve všední
den. Čile se diskutovalo. Mimo skutečných přátel nás osobně navštěvovali i
různí přátelé spolupracovníci, donašeči
a informátoři. Nevadilo to nikomu, každý tušil, kteří to jsou, ale servítek před
pusu jsme si nikdy nedávali.
Dnes není s kým mluvit a o čem.
Všechno za nás promysleli, definovali,
formulovali a vydiskutovali jiní. A když
někoho ze známých potkáte, zaručeně
se s ním na ničem neshodnete. Každý si
vybírá z mediálního informačního hnoje
„svůj“ názor podle své povahy a pochopitelně zejména podle svého ekonomického postavení. Sociální postavení
druhých je mu zcela ukradené.
Odpověď na orwellovskou otázku,
„přece byste nechtěli, aby se komunisti
vrátili,“ je jednoznačná. Demokraté,
zvláště ti naši, se o to 24 let převelice pilně snaží. A počet těch ostatních, kteří
by to opět brali, narůstá. Připomíná to
známý román Na západní frontě klid od
Ericha Maria Remarque, kdy se hlavní hrstrana 44
ORL číslo 2014­1
dina raději vrátí na frontu, než aby musel zoufale trpět v zahnívajícím zázemí.
Otroctví, bída, nouze a bolest
druhých je stále pro ty první výhodou a
přínosem. Svoboda, bohatství, blahobyt
a štěstí je budováno na úkor těch
druhých. A oni zase to samé činí na úkor
těch prvních. Výsledkem má být ekonomická prosperita, mír, svoboda, demokracie, blahobyt, zdraví, štěstí a všechny
jiné pozitivní hodnoty. Když jste z toho
pěkně pořádně zdecimovaní, staré komunistické pohádky vám o Vánocích
snad poskytnou alespoň nějakou lacinou náplast.
Život se ze společnosti vytratil. Byl z
lidí vysát a odveden pomocí industrializace, individualizace a moderních
informačních technologií. O takovém
masivním odběru krve se starým poctivým upírům ani nesnilo. Vše ztratilo
svůj smysl.
Pár jedinců se sice ještě pokouší po
internetu bojovat proti masovému pohřbívání života, ale jsou osamělí. Pasivní
okolí, které je nechápe, notoricky a mechanicky paralyzuje všechny jejich dobře míněné, marné a zoufalé snahy.
Jediné, co by nás mohlo trochu
probrat (pokud již nejste také staří) je,
kdybychom se mezi sebou začali tělesně
mlátit a rvát. Nebylo by to vůbec z
nenávisti, ale pouze z nudy, otravy, zádumčivosti, osamělosti, zoufalosti, bídy,
ubohosti, nouze a jiných našich protektorátních hodnot. Ta příšerná stagnace
a normalizační temno, které vše
pokrývají svojí neprodyšnou hustou
duchnou, není to vlastně příprava na nějaký zvrat? Nečekáme a netěšíme se, kdy
už to konečně začne? A nebylo to zvonění svobody vlastně zvoněním umíráčku?
http://blisty.cz/art/71522.html
Volby skončily,
společenský marasmus
pokračuje
Josef Staněk
Není divu, politická krize posledních deseti let je jen zevní
manifestací krize celé západní civilizace. Liberálně-tržní uspořádání je
jak v oblasti mezilidských vztahů, tak
v oblasti zdrojů planety "u konce s
dechem". Už i optimistům došlo, že
pokračující směr zběsilého honu za
zvyšováním spotřeby přírodních
zdrojů a nárůst majetkové nerovnováhy směruje lidstvo do katastrofy, neboli žijeme v době, ve které
stojí před západní civilizací naléhavá
výzva ke změně pojetí smyslu života
jednotlivců i národů.
Výzva již není evokována jen jakousi
intuicí hluboce duchovních lidí, ale začala být podkládána i racionálními názory
lidí žijících převážně materializmem.
Obrysy důsledků zatím nenápadně probíhajících jevů učinilo i většině vzdělaných lidí zřejmým, že v současnosti za
pravdu považovaná paradigmata myšlení tzv. moderního člověka, která nepozorovaně řídí styl myšlení a tím života
jednotlivce i národů, je nutno zásadním
způsobem přestavět. Materiální pojetí
života bude doplněno o složky žití rozměru nehmotného, duchovního. K realizaci takové rozsáhlé přestavby
způsobu myšlení celých národů je však
nezbytně nutné, aby se současná světová náboženství a filozofie rozvinuly na
vyšší úroveň. Tím myslím, že poskytnou
nové poznatky o zákonech duchovního
(nehmotného) rozměru stvoření a známé poznatky upřesní. Jen renovovaná
úroveň poznání zákonů duchovního rozměru reality může pomoci člověku 21.
století pozvednout se z přežívající
středověké úrovně a srovnat krok s poznáním rozumovým. Současná krize civilizace totiž existuje právě proto, že
vědecké (rozumové) poznání lidstva
http://orl.bloger.cz
prudce vzrostlo, ale znalosti o zákonech
duchovního rozměru reality ustrnuly v
úrovni středověké! Tím se vytvořila
disproporce, která vyvolává společenské
napětí ? jako každá nerovnováha.
Dlouhodobá nerovnováha čehokoliv je z
povahy jevu vlastně porušením harmonie stvoření. Každý intuitivně cítí, že neodpovědnému nelze svěřit do rukou
obrovské možnosti, které člověku vyjevilo vědecké poznání.
Dvěma pánům nelze sloužit
Stvořitel hmotnosti tuto možnost
vzniku nerovnováhy anticipoval, neboli
dopředu předpokládal. Do psychologie
a duše člověka a národů jsou proto
vloženy nenápadné programy korekce
vadného vývoje. Spouštěcí mechanizmy
rozumem nevypočitatelných procesů
automaticky zajišťují, třeba formou kataklyzmat, odstranění nadměrných odchylek od očekávání Tvůrce komplexu.
Opravné pochody se automaticky
spouští a manifestují třeba formami
destabilizace psychické a vitální
rovnováhy lidí, jejich duševního a tělesného zdraví. V případě, že mocenské
elity nenastolí včas vhodnými organizačními kroky korekci špatného
směrování civilizace, dovedou destruktivní síly v člověku celou civilizaci k vyřazení ze stvoření, tedy k sebezničení. O
těchto špatných koncích civilizací vypráví legendy o "Atlantidách a
Sodomách." Katastrofa celku pak postihne i dle rozumu nevinné, protože
podle karmických zákonů tito byli poslušni místo zákonům božím na prvním
místě, zákonům mocných tohoto světa
(E: Dvěma pánům nelze sloužit!).
Dokonce lze říci, že svou netečností (v
důsledku umrtvení ducha) umožnili
chybné směrování elit do kolapsu (viz v
Evangeliu o "pádu věži v Siloe na nevinné"). Tím chci říci, že když nastane
civilizační kolaps, nebudou se jeho bolestivé procesy týkat jen duchovně
(eticky) padlých mocenských a vědomostních elit, ale i jimi vedených "ma-
strana 45
ORL číslo 2014­1
lých lidí", tedy i domněle nevinných celých národů a civilizací!
Boží mlýny se rozjedou
Od vnímání mechanizmů stvoření, vyrovnávajících nerovnováhu rozumu a
etiky v civilizacích a národech, jsou odvozeny všechny předpovědi "apokalyps
a božích soudů" tak zvaných proroků, ve
skutečnosti jednotlivců, vidících očima
duše a ducha. Ti odedávna nedatovanými předpověďmi upozorňují na to, že
masové a výrazné odchylky myšlení a
konání mocenských elit států od Řádu
stvoření, nutně spouští negativní karmický následek. Tedy odchylky elit od
toho, co až na výjimky každý vnímá jako
minimální přirozenou "etiku nebo morálku" (viz opět Evangelium: "Až uvidíte
nepravosti na svatých místech, vězte, že
hodina soudu se přiblížila!" Touto formulací je přece jasně vyjádřeno, že děje
"soudu" jsou reakcí na dění, nikoliv na
letopočet! Až k té věci dojde, tak se boží
mlýny rozjedou!).
Česká kotlina je "radioaktivní kotlík"
Jak tyto obecně známé věci souvisí s
volbami v zdánlivě "bezvýznamném"
Česku? Podle mého, již před dvaceti lety
uveřejněného názoru, souvisí velmi.
Česká kotlina je taková "zkumavka" budoucích společenských dějů v Evropě.
Češi jsou totiž podle mého vnímání
"neurotici Evropy". Možná pro genetickou směs, možná proto, že česká kotlina je jakýsi "radioaktivní kotlík", který
díky vyzařování hornin vede ke
spontánnímu, a tím většinou nezvládnutému vyjevení skrytých napětí. A to vždy
dříve, než k vyjevení téhož dojde jinde v
Evropě! Zajímavé, že tento vnitřní neklid
při existující nerovnováze "čehokoliv"
nepozoruji třeba u Němců (ani nijak
zvlášť u Moravanů na jihu). Myslím si, že
u Němců je rovněž existující vnitřní nerovnováha dlouhou dobu potlačována
vžitou disciplinovaností. U Angličanů
zase "do kosti" vžitým silným konzerva-
tizmem a skepsí ke všemu novému. Vždyť už i papež Aeneáš Silvius v 15. století
píše o Češích jako o "hledačích novot".
Právě tento jakýsi vnitřní neklid, nebo
možná duchovní neukotvenost obyvatel
české kotliny je příčinou toho, že všechny velké "duchovně revizionistické"
změny v Evropě se poprvé začaly
manifestovat v české kotlině! Reformace křesťanství husitstvím, českým nacionalizmem a německým šovinizmem.
Včetně pojetí státních celků jako formy
realizace národů, nikoliv jako vytvoření
celků ekonomické optimalizace bytí
všech. Druhá světová válka v Česku začala i skončila. Jen v Čechách se dále
stalo, že zde ojediněle na světě zvítězili
v regulérních volbách v roce 1946 komunisté! Tento obrat ke komunistům
byl současně výrazem naivity a
duchovní nezralosti v hledání obecně
lepšího společenského uspořádání
(např. na Slovensku se tak nestalo). A
prvenství českého hledačství pokračuje
dále. V reakci na reálné fungování tohoto komunizmu se jej sami čeští komunisté (opět ne slovenští), jako první na
světě v létech 1967-68 pokusili reformovat. A tím se stali revizionisty "osvědčené" formy komunizmu, jako kdysi
husité revizionisty "osvědčeného" katolicizmu. (V protikomunistických vystoupeních v Maďarsku a Polsku šlo vždy jen
o vystoupení antikomunistů.)
Nejsilnější stranou v Česku jsou nevoliči
Proto já tvrdím, že viditelná krize
konzumního Západu začala rovněž "blbou náladou" po převzetí západního
modelu "svobody a demokracie". Po listopadovém jásotu se Čechům z jeho pojetí "pravdy" ve stylu, že "kdo má, ten
má" a z lásky k jakýmkoliv penězům,
udělalo "nevolno". Od vítězství "pravdy"
jakýchkoliv peněz a "lásky" k vychytralému a poživačnému způsobu života, se
pozvolna odvinula současná politická
deprese národa. To právě tato "blbá nálada" je příčinou toho, že daleko nejsilnější stranou se v Česku stali nevoliči!!!
http://orl.bloger.cz
Tedy ti, kteří rezignovali na jakoukoliv
možnost uspořádání spravedlivějších
poměrů. Dalšími nejsilnějšími stranami,
jako v Kocourkově, se staly "strana koblih" (ANO) a strana líbivých a konzum
usnadňujících slibů (ČSSD). Za čtvrtou
nejsilnější stranu zvolili Češi tu, která
měla v zemi čtyřicet let plnou moc a
předvedla to, co předvedla (KSČM).
Pravda, něco udělala i dobře, ale za jakou cenu? Pátou nejsilnější se stala strana, která "velmi kvalifikovaně"
(rafinovaně) usiluje o zvyšování disproporce mezi výnosy z majetků, oproti výnosům z práce (TOP). Tedy, aby byl život
výhodný hlavně pro parazitující majetné
a nikoliv pro ty, kteří hodnoty tvoří. Ač
to otevřeně neříká, za nejlepší cestu k
prosperitě společnosti považuje koncentraci majetku v rukách "odpovědné a
kvalifikované" hrstky, ovšem v rámci
"práva" touto hrstkou vytvořených zákonů. A davy manipulovaných tvůrců
hodnot mají této hrstce ještě sloužit!
Až na šesté místo poklesla strana podnikatelů a OSVČ, která v posledních svých
dvaceti létech vlády sofistikovaně usilovala o vytvoření a udržení právního a
podnikatelského "šera" ve fungování
státu (ODS). To mělo údajně zajišťovat
rozvinutí té "pravé svobody", v pojetí
podivných přesunů peněz. Sedmou
stranou v parlamentě se stala strana,
která je přesvědčena o tom, že "obnovení blaha ve státě" je možné dosáhnout metodou nepřetržitého odvolávání
politiků" (Úsvit). Poslední parlamentní
stranou se v těchto volbách stala příznivkyně návratu sice osvědčených
křesťanských pozitiv, leč bohužel
nemodernizovaných (KDU).
Tak tedy v roce 2013 volili Češi duchaprázdně a v důsledku zákona setby a
sklizně, si opět po roce, dvou, budou
zpívat tu známou "budovatelskou" píseň
komunistů z roku 1948: "Teď když
máme, co jsme chtěli!" A moje životní
zkušenosti říkají, že po zapění takového
typu písně, nastala padesátá léta, nejnechutnější roky mého života. Čeká mě po
této volbě nějaká jejich obdoba? Taková
nová formy rozvinutí "svobody" jako
strana 46
ORL číslo 2014­1
okrádání kdekoho kdekým, demokracie
ve stylu "poslanec k mání za deset milionů", preference a příznivé hodnocení v
tisku za milion?
Viník je dlouhodobý duchovní úpadek
Je třeba se tedy zeptat, kdo je popisovaného stavu viníkem. A to je jednoznačné ? je to předchozí dlouhodobý a
systémový duchovní úpadek vědomostních, uměleckých a náboženských elit!!!
Jeho stupňování je pozorovatelné z již
nastupující absence úspěchů vědeckých,
uměleckých, organizačních i náboženských. Vědci, umělci a sportovci z
Česka se ve světě jaksi zneviditelňují,
navíc už i pro domácí publikum. Kdeže
je "totáčová" a prvorepubliková kvalita
seriálů a filmů! (Odhlédne-li se od jejich
tendenčnosti!) Kam že to zmizely popřevratové úspěchy sportovní a umělecké? Vždyť teď už zmizel ten útlak
cenzorů a měly by se vyjevit celé kvality
neutlačovaných talentů. On rozkvět nastal, ale čeho? Bordelů, heren, primátory a profesory vedených pochodů
intersexuálních monster po městě, propagace rómských kultur a sídlišť, mešit,
bezduchých TV pořadů s podpásovou a
krvelačnou náplní atd. Za největšího
pražského umělce poslední doby objevila TV konstruktéra polystyrénového
plujícího hnusu na Vltavě. Jeho vytvořením vyjevil "umělec" (proslavený
mozaikou bulharského sedačkového záchodu za 20 milionů a svatého Václava
na chcíplém koni), odpor vůči politice
prezidenta. To tedy ve světě hledí!
Východisko z krize
Když jsem tedy popsal negativa, je
nutné popsat východiska z krize. Vidím
jen jedno. Změnu paradigmat myšlení
masy celého národa a následně i evropských národů jako celku. Jen změna
myšlení masy lidí přivede do politické
soutěže strany, které ještě mají ideály a
politiky, jejichž pohnutkou k angažovanosti, je služba celku.
Jak toho dosáhnout? Nejprve musí
dojít k přeladění vědomostní elity, zejména škol a církví od materialistického
pojetí světa k celostnímu, tj. i duchovnímu pojetí světa. Vědomostní elity se
musí vymanit ze zajetí hypnózy vidění
světa jako řetězu náhod, který je nutí vidět svět jako výhradně materialistický
objekt, existující bez řídící síly
(ateizmus). V důsledku rozšíření vnímání světa "objeví" následně člověka
jako víceúrovňovou bytost, složenou z
těla, duše a ducha. A v kontextu této
změny pojetí dojde k přesměrování úsilí
vlád států a tím celé civilizace od "honu"
za zvýšením HDP, k úsilí o vytvoření pohodového společenského prostředí. Až
po proměně, neboli produchovnění mocenských elit, může následovat změna
společenského klimatu a ukončení civilizační krize. Uvažování rozhodující
masy lidí bude tím diverzifikováno z
pouhého uspokojení potřeb těla i k
uspokojení potřeb duše a ducha.
A jaké jsou potřeby duše člověka?
1. Potřeba tvořit neboli pracovat.
Společnost je tedy povinna zabezpečit možnost seberealizace všech svých členů. Těm,
kteří se o sebe postarat neumí,
musí pomoci, třeba i diktátem.
Dříve se tomuto právnímu
stavu říkalo zjednodušeně
právo na práci.
2. Cítit sounáležitost neboli
lásku
jiných
lidí.
Společnost je proto povinna
tlačit na takové právní uspořádání mezilidských vztahů, které optimalizují možnosti
vzniku mezilidského spolucítění. Jako činí např. rodina,
obecní, zájmové, věroučné
společenství. A potlačovat
prvky chování, které tyto
stavební kameny stability rozkládají.
http://orl.bloger.cz
3. Cítit Spravedlnost neboli
platnost takového právního
systému, jehož základy se
opírají o zákony duchovní.
Neboli musí cítit samozřejmou právní jistotu osoby, rodiny, majetku, neodvislou od
nutnosti
najímání
předražených právníků k jejímu
vymáhání.
Stát nesmí trpět stav, kdy soudy dělají závěr podle toho, jak
drahého advokáta si kdo
najme! Nesmí trpět stav, kdy
za podnikání je považováno
hledání kliček v předpisech s
cílem okrádání kohokoliv v
rámci zákona. Dříve se tomuto
stavu věcí říkalo rovnost před
zákonem, tehdy ovšem odvozené od rovnosti před Bohem.
Rozklad duševního i fyzického zdraví
Čtenáře ihned musí napadnout otázka, jak k takovému stavu věcí společenských dotlačit přeplacenou, tedy
vlastně
spokojenou
vládnoucí
smetánku? Paradoxně mě k odpovědi na
cestu vedoucí ke změně dovedla opět
situace ve vývoji voleb. Ta totiž odhalila,
že většina Čechů ztratila intuici, jíž byla
kdysi věhlasná. Kdyby toto moje pozorování nebylo správné, museli by si občané všimnout, proti komu byla po
celou dobu volební kampaně vedena intenzivní agitace všech médií a vší pražské umělecké smetánky. Nebyli to
komunisti, jak by se dalo předpokládat,
ale SPOZ a prezident. Nevšimnout si
tohoto jevu je vyjevením plné nefunkčnosti třetího oka! A koho chce Pán
Bůh potrestat, říká staré přísloví, toho
raní slepotou ? míněno duchovní. A ti,
kteří si přece jen všimli, neprojevili
funkčnost svého ducha, která se
projevuje nutkavým vynořením otázky
proč? A to všech jevů! Správná odpověď
na uvedené umožňuje vždy vhled na
transcendentní příčiny jevů do neviditelné dimenze stvoření, do zákulisí dějů.
strana 47
ORL číslo 2014­1
A jsme zpět u otázky, jak bude dosaženo změny myšlení vědomostní elity.
Těla a duše lidí se pomalu dostávají pod
tlak neviditelných sil stvoření. Duševní
rovnováha lidí je rozkládána, zdraví těl
se poznenáhlu rozpadá do stavů nástupu tzv. civilizačních chorob. A do stavů
nástupu psychiatrických syndromů. Kdo
to nevidí, je totožný s tím, kdo si nevšiml protikampaně ve volbách. Nevidění těchto nenápadných procesů je
příznak "vypíchnutého" třetího oka a takový duchovně slepý je odsouzen k
upadnutí mezi žernovy nastupujících
božích mlýnů. Bez odstranění příčin civilizačních a duševních nemocí žádné lékařské zásahy nikomu nepomohou!
Účinná je u těchto poruch metabolizmu
a myšlení jedině prevence (viz: "Marně
budou mocní tohoto světa bojovat?"). K
prevenci, tj. korekci chování, však materialistická elita nepřistoupí, protože
hrozbu prostě nevidí. Elita proto je a
teprve bude nejvíce stresovaná, proto
vitalita jejich těl a rovnováha duší začala
být "přetříďována" jako první. Ti, kteří
jev rozpadu přirozeného stavu metabolizmu a rovnováhy duší sice zaregistrovali, ale nepoložili si otázku, proč se
tak děje, vyjevili nefunkčnost duchovního oka. Jsou to lidé, kteří jsou Evangeliem nazváni "mrtvými v duchu". Protože
si při stylu svého myšlení nekladou
otázku, charakteristickou právě pro ducha člověka, proč? Nezeptají se tedy, vždyť zvířata bez ducha se také neptají u
jevů okolí proč! Tedy tito "nenápadití"
se tak nezeptají ani při nalézání a odstraňování duchovních příčin nastupující
krize a následné vlny nemocí těl a duší.
Tím se nemohou trvale udržet v tělech
jako součást vznikající nové vyšší civilizace ? budou prostě z planety země
vymřením vytlačeni. Jakmile se to stane,
satan ztratí možnost ovládání některých
lidí, neboli slovy bible "bude spoután".
(Od některých sektářů jsem dokonce
slyšel, že lýkovým provazem jako hastrman?!)
i dění povolebního pokládal otázky proč
se to a to děje, a správně na ně odpověděl, vyjevil předpoklad toho, že si tyto
otázky položí i v procesech změn svého
zdraví a v společenských tlacích na svou
psychiku v nepochybně nastupující
krizi ? nejprve v Česku, pak v celé západní civilizaci. Jen v důsledku nalezení
správných příčin a východisek se tyto
transformační procesy mohou přežít. Z
tohoto úhlu pohledu přece jenom ty
volby na něco byly. Ukázaly totiž, že
skrze pseudodemokracii, neboli skrze
billboardy s nabídkami s následným
hlasováním milionů hlupáků, nelze dojít ke skutečné Pravdě! Ta se nevytváří
hlasováním, ale je! Nalézt ji je možno
skrze pokoru v duchu, která jedině
umožňuje uvidět mechanizmy stvoření
jako manifestaci vůle živého Boha (viz
první blahoslavenství z kázání Ježíše na
Hoře). Volby nám hledajícím Pravdu
tedy pocvičily schopnost hledět
prostřednictvím vědy na nejen na viditelnou, ale i pomocí intuice a víry na odvrácenou stranu dějů okolo nás i v nás!
Bylo by velkým darem od Boha, aby se
to skrze následky voleb naučila i rozhodující většina Čechů.
http://www.phoenixcasopis.cz/2013/1
37-cislo-12-prosinec-2013/2333-volbyskoncily-spolecensky-marasmuspokracuje.html
Americká katolická
pravice otevřeně štve
proti papeži
Václav Umlauf
Konečně je to tady. Američtí pravicoví
a katoličtí komentátoři poctivě sloužící
multinacionálám v kanálech jako CNN a
Fox News už otevřeně kritizují papeže.
Důvodem jsou stávky zaměstnanců fastfood řetězců, viz článek V USA proběhla
celostátní stávka za zvýšení minimální
mzdy . Náš web má rád pojmy místo
dojmů. Proto se podívejte na několik
grafů, které zveřejnil a komentoval web
Mother Jones v článku Charts: Why FastFood Workers Are Going on Strike .
1. Chudí chudnou, a jak!
První graf jasně ukazuje, jak neoliberalismus okradl pracující za minimální
mzdu. Růst této mzdy se v průběhu posledních dekád nejen zastavil, ale
dokonce dostal záporné hodnoty. To
znamená, že 40 % Američanů dnes žije
na hranici chudoby. Druhý graf ukazuje,
proč jsou chudí Američané stále chudší,
i když normálně pracují. Nominální
hranice chudoby pro 1 až 3 člennou
domácnost sotva odpovídá výši vydělané mzdy. Jinak řečeno: poctivou prací
Volby nám tedy poskytly takový test
schopností každého jednotlivce k přežití
nastupující krize. Kdo si u dění kampaně
http://orl.bloger.cz
strana 48
ORL číslo 2014­1
se v neoliberalismu nezbohatne, ale
naopak zchudne.
Další graf ukazuje, že průměrný příjem jednoho procenta vzrostl od roku
1960 o 270 %; průměrný příjem onoho
90 % dna vzrostl o 22 % a výše minimální mzdy stoupla v USA od roku
1960 pouze o 7 %. Co to znamená dnes,
to si můžete domyslet sami.
Hlasatelům Fox News a CNN, oblíbených to médií českých presstitutek,
nezbylo, než vytáhnout do boje proti
obhájci chudých. To ovšem neuniklo
známé komentátorské hvězdě židovského původu. Jon Stewart si udělal skvělou legraci z oligarchických médií pilně
vykřikujících proti papeži s tím, že "dělá
politiku" a že je proti "kapitalismu
volného trhu".
Není divu, že oligarchická část Republikánů se musí stále silněji fašizovat. V
lobbistickém klanu zvaném ALEC pilně
pracuje na tom, aby omezila svobody a
volební práva nejen chudých občanů,
ale dnes dokonce i střední třídy . Viz
článek Statistiky ukazují, jak se
republikáni odcizují občanské Americe
.
http://news.erepublika.cz/article2289-Americkakatolicka-pravice-otev-en-tve-protipape-i
A poslední graf dole ukazuje, nakolik
by měl stoupnout dnešní minimální příjem, pokud by rostl stejně jako zisky
jednoho procenta.
Rok 2013 aneb Světová
bankovní politika a
ožebračení obyvatel
2. Pravice přešla do přímého útoku
proti papeži
Zaměstnanci fast-foodů vyhlásili sérii
stávek za zvýšení minimální mzdy. Důvod stávek jasně ukazují předešlé grafy.
Ale média placená oligarchy zapracovala a spustila opačnou kampaň proti
zvýšení minimální mzdy. Nakonec jim
nezbylo nic jiného, než začít frontální
útok proti papeži, který tyto vykořisťovatelské praktiky přímo kritizuje. Viz
článek Současné aktivity papeže
Františka . Hrabivost a bezohlednost
"jednoho procenta" se stala jedním z
velkých témat posledních kázání a
papežových promluv.
Pokud stát funguje neoliberálně, pak
superbohatí nemají vůbec žádný
problém. V podobě tzv. „trickle down
economic“ bohatství regulovaně „protéká“ (či spíše nepatrně prosakuje) z
úrovně jednoho procenta do sféry
chudých 99 procent. Proto také dosáhla
míra nerovnosti v příjmech úrovně 30.
let, což bylo v době před nástupem svěhttp://orl.bloger.cz
tové hospodářské krize a před vznikem
fašismu. Prakticky nulové daně koncernů a globální boj proti terorismu či
lokální války způsobily, že jedno procento se ekonomicky přímo napojilo na
státní rozpočet, a to nejen na vojenskoprůmyslový komplex. Tato super-oligarchie chrání své zájmy v posvátné podobě raison d'État a její loupení získává
maximální ochranu zákona. Navíc může
jako bonus odposlouchávat a vydírat
celou planetu. Symbiotický zájem státu
a jednoho procenta pak ničí ekonomickou konkurenci, trestá neposlušné
státy, jako jsou některé země Jižní Ameriky, pronásleduje politické aktivisty,
vede lokální války a teror v Sýrii, Libyi,
Jemenu, Palestině, Afghánistánu, Pákistánu a jinde. Viz předchozí shrnutí
mezinárodních událostí pod názvem
Rok 2013 aneb Regionální války o
suroviny a geopolitický vliv .
Korporátní fašismus, vláda jednoho
procenta
Série letošních trendů v ekonomice
se pochopitelně musela věnovat především situaci v USA. Nejde jen o dozvuky bankovní a ekonomické krize z let
2008-2009. V hledáčku našeho zájmu se
ocitly především velké korporace, které
fakticky přestaly platit daně a ochočily
si stát pro své vlastní zájmy.
Pozdní omluva centrálního bankéře z
Fedu
Tiskaři nekrytých peněz vytvořili
celosvětový
kartel
Grafy ukazují, jak neoliberalismus
přivedl lidi do chudoby
Piketty aneb Zhroucení zakládajícího
mýtu
kapitalismu
Kam mizí bohatství vytvořené vyšší
produktivitou
práce?
Zátah na Liberty Reserve je útokem
proti virtuální měně Bitcoin
Apple platil ze zisku 36,8 miliard dolarů
daň
1,9
%
Hnutí Occupy Wall Street vykupuje
občany
z
otroctví
strana 49
ORL číslo 2014­1
Takový malý ekonomický fašismus
Jak neoliberalismus zničil obyčejné lidi v
USA
Anonymous zaútočili na FED
Báječná léta jednoho procenta
Betlémský osud středních vrstev v USA
Vzestup nových globálních nadutců
Distribuce státního bohatství v USA
Korporátní fašismus překresluje mapu
USA
Londýnská City - největší nepřítel
demokracie v Evropě? Část II.
Londýnská City - největší nepřítel
demokracie v Evropě? Část I.
Koupená politika v USA
Spotřebitelé a průmyslové katastrofy v
Bangladéši
Aféra Offshore-leaks, daňové ráje
Od dubna 2013 začaly světové deníky
a Mezinárodní konsorcium novinářů
(ICIJ) zveřejňovat analýzy ilegálního pohybu kapitálu celkem 130.000 osob ze
170 zemí. Anonym jim poslal přístup k
databázi transakcí daňových rájů a data
obsahují celkem 2,5 milionu dokumentů. Podobný disk s daty nakonec dostaly
i některé státy. V Česku vládne kolem
daňových úniků do off-shore kolektivní
omerta: velkých tunelářů, politických
stran, oligarchů, podnikatelů a nakonec
i odborářských bossů. Tato krádež ve
velkém ukazuje skutečný stav státní autority a neschopnost státních institucí
zajistit vládu veřejného dobra. Stát vedou politikové, kteří jej cíleně nechávají
plundrovat.
Daňové ráje, skryté bohatství národů
Pro české aktivisty: Je načase jednat v
aféře
Offshore-Leaks!
Offshore-Leaks: šéf Raiffeisenbank
odstoupil kvůli tajnému kontu
Aféra s tajnými bankovními konty ve
Španělsku
a
Francii
Aféra Offshore-Leaks se dostává do
obrátek
Offshore-Leaks:
100
nejbohatších
britských rodin tajilo nezdaněné
miliardy
Offshore-Leaks: Jak ICIJ vyšetřuje
offshore-společnosti
Britové v šoku: vláda sjednává s
koncerny tajné úlevy na daních
Aféra "Offshore-Leaks" má první
výsledky
v
Německu
Triumf
investigativní
žurnalistiky,
nikoliv
u
nás
Stíny
šedé
ekonomiky
Nastrčení ředitelé a tajemné daňové
ráje
Novodobé otroctví
Korporace ve spojení se zkorumpovanou politickou reprezentací postupně
vytvářejí systém otrocké práce, která je
logickým důsledkem neoliberálního systému a rozpadu státní autority. Útok na
odbory, odbourání státních mechanismů
kontroly, sociální a daňový dumping
způsobil, že nejen ve Třetím světě, ale i
v USA a nyní v západní Evropě vznikají
šedé zóny, kde se práce leckdy podobá
podmínkám pracovních táborů. A USA
stejná lobby provozuje systém privátních věznic, v níž de facto vládne nucená práce. Ústup od sociálně-tržního
hospodářství dokazuje i drama pracujících v nízkopříjmových zaměstnáních,
kteří nejsou schopni uživit své rodiny v
normální pracovní době s plnými pracovními úvazky.
Blouznění bruselských elit nadšených
čínskou
politikou
IKEA
fízlovala
zaměstnance
ve
francouzských
pobočkách
Proč německý automobilový průmysl
kraluje
Lobby v USA chce státní plánování pro
plnění privátních věznic
Komu a jak sype americký gulag
Ryanair vykořisťuje a zastrašuje své
piloty
Investigativní novinářka o novodobém
otroctví v Amazon.com
Odboráři v Bangladéši dosáhli po stávce
http://orl.bloger.cz
dílčího
vítězství
V Kambodži zabíjela továrna na boty
Spotřebitelé a průmyslové katastrofy v
Bangladéši
Hnutí Occupy Wall Street vykupuje
občany
z
otroctví
Dháka, Bhópál a další platí za naši
lhostejnost
USA
jako
Bangladéš
Další tragédie v bangladéšské textilce
Britský absolvent bude ekonomickým
otrokem
Peklo v bangladéšské textilce
Boj o minimální mzdu v Německu
Bankovní politika EU, ECB
Celá série článků jasně ukazuje další
negativní jev spojený tunelováním evropské měny, národní ekonomiky a
úspor občanů. Důvod je jednoduchý:
bankovní únos Evropy. Kvantitativní
uvolňování, fiat money, vytváření nesmyslných deficitů a následných státních půjček, negativní úroková míra,
záchranné mechanismy bank financované z našich kapes a další podobné
jevy způsobily, že EU se dostala do područí bankovní lobby, které šéfují lidé
kolem neblahé instituce Goldman
Sachs. Příklad Řecka nebo Itálie
spravované a manipulované touto
bankou děsí a varuje současně.
Bankovní EU-tunel a muži v pozadí
Bankám se vyplácí podvádět a
manipulovat
Evropa
na
rozcestí
Bankovní únos Evropy II.
ECB ukončila hru na demokracii
Evropský parlament se probouzí ze
zimního
spánku
Ztrácí Evropská centrální banka
kontrolu,
nebo
ne?
Je Evropská unie ztraceným projektem?
EFSF a ESM: Kde zůstaly miliardy na
strana 50
ORL číslo 2014­1
záchranu eura? Část II.
EFSF a ESM: Kde zůstaly miliardy na
záchranu eura? Část I.
Banka jako nežádoucí instituce
Jak politici naletěli a komu má sloužit
ESM
Bankovní únos Evropy I.
Řecko, děsivý přízrak neoliberální
Evropy
Itálie v pasti derivátových
obchodů
Řecko vstoupilo do fáze politických
vražd
Současné bankovní trendy
Další série ekonomických analýz
ukazuje podrobněji důsledky současné
bankovní politiky na naši peněženku, na
systém sociálního zabezpečení a na důchody. Z předešlého bloku vyplývá, že
politická reprezentace se nechala koupit bankovní lobby a provádí destruktivní politiku. Ekonomika dluhového
otroctví neničí jen nás, ale především
další generace a celou planetu. A tento
tunel není hned vidět a oligarchy koupená média o něm nemluví.
Dárek MMF ke 100. výročí založení
amerického
Fedu
Negativní úrok a jeho negativní
důsledky
Německé ženy mají makat a utrácet
Kdo doopravdy vládne v Evropě?
Miliardáři všech EU-zemí, spojte se skrze
politiku!
Jak se nám překabátily banky II.
Jak se nám překabátily banky I.
Fiskální bankrot USA povede k
vytvoření nové světové měny
Proč bylo 19 bankéřů v Bílém domě dne
2.
října
2013?
Planetární hrnce zlata se daly do
pohybu
Vědomě placené daně a skryté výpalné
(II.
část)
Vědomě placené daně a skryté výpalné
(I.
část)
Nekontrolovatelný derivátový trh už
ohrožuje
nejen
banky
Trh s finančními deriváty, časovaná
bomba
Ekonomika škrtů je založena na
vědeckém omylu
Banky a globalizace
Specifickým tématem roku 2013 je
snaha bankovního a oligarchického
jednoho procenta, které chce žít mimo
jurisdikci státu a mimo mocenský dosah
jeho institucí. Nadnárodní korporace a
zkorumpovaná politická elita k tomu
účelu vytvářejí systém mezinárodních
ekonomických smluv, které mají obejít
národní zájmy, a dokonce i kolektivní
zájmy občanů EU či USA. Pokud sázka
na tento typ "integrace" opravdu vyjde,
jedno procento oligarchů bude de facto
žít na jiné planetě než my.
Transatlantická a transpacifická
smlouva připravuje novodobé otroctví
Wikileaks zveřejnily utajované znění
Transatlantické dohody EU-USA
Smlouva EU s Kanadou jako model nové
strategie
korporací
Transatlantický trh je hrozba pro EU se
současným demokratickým deficitem
Transatlantická obchodní unie mezi EU
a
USA
Komu má sloužit transatlantický trh?
astronomickými cenami za uskutečněné
projekty a jednak bankovními úroky ze
státních půjček. Vždyť bankovní oligarchové si sami určují jejich rating, a navíc
mají většinově koupené i ty neokeynesiánské politiky. Vyšší zdanění zisku dané
u keynesiánů tedy jedno procento
kompenzuje rozmanitou zlodějnou jiného druhu. Tento typ „socialismu“ jim
vůbec nevadí a protestují proti němu
jen naoko. Ožebračený stát přece dnes
nic nevlastní: ani surovinové zdroje, ani
kapitál, ani výrobní síly. Vše musí
zjednat u monopolistického jednoho
procenta, které ovládá planetární
zdroje. Proto je nutné přemýšlet jinak
než v klasických schématech levice a
pravice. Nejprve je třeba zachránit stát a
jeho veřejno-právní instituce.
Další články ke shrnutí vývoje roku
2013
Pozitivní trendy roku 2013
Rok 2013 aneb Regionální války o
suroviny a geopolitický vliv
Rok 2013 aneb Politická a ekonomická
situace v Česku
http://news.erepublika.cz/article2320-Rok-2013-anebSv-tova-bankovni-politika-a-o-ebra-eniobyvatel
Snowden
Závěr
Ideologické řeči pravice a levice se v
ekonomice už dávno přežily, stejně jako
klasický spor mezi primátem keynesiánského potírání nezaměstnanosti nebo
monetaristického krocení inflace. Budeli dnes stát neokeynesiánsky investovat
do veřejných projektů s dlouhodobou
perspektivou, zadluží se u velkobankéřů
(FED, MMF, Světová banka, ECB). Navíc
musí zadat tak rozsáhlou a odpovědnou
práci zase jen vybraným světovým koncernům. Jedno procento neokeynesiánský stát odře z kůže jednak
http://orl.bloger.cz
Jméno Edward Snowden jste asi zachytili. Třicetiletý zaměstnanec americké Národní bezpečnostní agentury
NSA se v Hongkongu sešel s novinářem
a poskytl mu důkazy o tom, co někteří
tušíme a ostatní nechceme vědět. Veškerá elektronická komunikace na planetě je sledována zařízeními Spojených
států. Že to tak bude bylo zřejmé, když
do společnosti Google dvou mladých
studentů byl zvenčí nainstalován jako
ředitel bývalý důstojník CIA Eric Schmidt. A když Američanům vadila neodposlouchatelnost Skype natolik, že jej
strana 51
ORL číslo 2014­1
raději koupili skrze Microsoft. Na předávání dat vládě spolupracují však čile i
Apple, Youtube, Facebook a všichni relevantní přenašeči informací. Dojde i na
Dropbox.
Edwardu Snowdenu velmi pravděpodobně hrozí totéž co vojínu Bradley
Manningovi, který poskytl wikileaks důkazy o zvěrstvech, které páchaly americké jednotky na civilistech v Iráku.
Bradley Manning byl od května 2010 do
ledna 2011 denodenně mučen na
vojenské základně ve Virginii formou
nelidských podmínek. V miniaturní cele
6 x 12 stop ve které se nemohl rozumně
pohybovat ani cvičit a ze které mohl vycházet pouze na hodinu, aniž by se s
kýmkoliv mohl setkat nebo mluvit, aniž
by se mohl čímkoliv zabývat, aniž by
proběhl soud a aniž by byla respektována presumpce neviny. Pentagonu bylo
dokázano, že o podmínkách jeho věznění veřejně lhal. 250 prestižních právníků
včetně Obamova učitele práva protestovali veřejně proti ostudnému zacházení s Manningem.
Na fotce je Bradley Manning v okamžiku
eskortování do USA, v době, kdy ještě
netušil, co jej čeká.
Situace se změnila, až když soud
nenašel důkazy o spojení mezi Julianem
Assangem a Bradley Manningem a režim
nejpřísnější ostrahy mu byl zrušen. Důvod zatčení Bradleyho Manninga byl
prostý: chlapík vypustil do světa půl milionu vnitřních vojenských zpráv armády
Spojených států z doby okupace Iráku a
Afghanistánu a čtvrt milionu diplomatických depeší, tzv. kabelogramů.
Manning je zjevně vysoce inteligentní
člověk, s pohyblivou sexuální orientací,
který se prací v armádě zjevně minul povoláním. Hrozí mu odnětí svobody na
dvacet let. Manningův čin napomohl
rozpoutání arabského jara v roce 2010,
neboť kabelogramy odkryly míru zkorumpovanosti egyptských představitelů.
Popisovaly také příběh, kterak si tuniská
královská dcera nechávala dopravovat
letadlem zmrzlinu ze Saint-Tropez, zatímco se běžní lidé řešili, co jíst. Jestli mi
nevěříte, pohledejte na wiki heslo
Manning. A jestli máte problém s wiki,
pohledejte si to tedy sami v dostupných
zdrojích.
Třeba
s
hesly
arab+spring+wikileaks.
Monitoring celé planety
Zpátky ke Snowdenovi. Jím uvolněné
informace dokázaly to, co před Snowdenem tvrdil William Binney, rovněž zaměstnanec NSA. Totiž že vláda
Spojených států paušálně špehuje skrze
své bezpečnostní agentury veškeré své
občany, aniž by k tomu existoval soudní
příkaz. Nerespektuje žádné soukromí a
všechny občany považuje za podezřelé.
Poté se objevily ještě vážnější obvinění,
totiž že Spojené státy odposlouchávají i
veškerou komunikaci představitelů
Evropské unie. Jinými slovy, i svého
hlavního spojence, Evropskou unii, považují za potenciálního nepřítele, stejně
jako své vlastní občany. Evropští lídři se
na chvíli zakabonili, ale nestalo se vůbec
nic. Vždyť toto odposlouchávání je beztak součástí kontroly a podřízenosti
mnohem komplexnější. Američané mezitím přiznali, že monitorují celou
planetu. Což jsme tušili už dlouho,
máme z toho legraci, ale pro nás může
být ještě zajímavější, co toto vypovídá o
nás samotných, obyvatelích Evropy.
http://orl.bloger.cz
Blame the disidents
Ve Spojených státech byla obviněna
média bezpečnostními
službami.
Konkrétně listy Guardian a Washington
Post za to, že napomohly kauze dostat
se mezi čtenáře. Jinými slovy o porušování demokracie je třeba mlčet. V našich médiích se absolutně neřeší, že
vláda Spojených států provádí nepřátelskou činnost vůči nám. Vůči které se
servilně ukloníme a předstíráme, že se
nic nestalo, že nám to nevadí, že jsme s
tím stejně počítali. U nás se řeší pouze,
co je Edward Snowden zač. Nezkoumáme doručný dopis, ale kritizujeme poštovního doručovatele, co si to dovolil. A
že bude potrestán. Jsou citováni různí
zahraniční odborníci, kteří Snowdena
popisují jako zmateného člověka.
Prudký odborník Lewis vyčítá Snowdenovi: "Proč zběhnul, když nemá připravenou únikovou cestu?" Jiný
ultraodborník na špionáž, Laurent dí, že
"Snowden je již mrtvý". A že už "dostal
svůj díl slávy." A naše slabomyslné noviny toto přetiskují bez sebemenší reflexe. Vždyť takto poníženě se naše
média chovala naposledy po atentátu
na Heydricha. Ponižujeme sami sebe
dobrovolně. Tím, že lezeme do nerovného postavení. A ten, kdo na to upozorní,
je ten špatný, kterého je třeba chytit a
zavřít.
Zabte pošťáka
Snowden je prezentován jako špion.
Ale on neprováděl špionáž. Je prezentován jako zběh. Ale on nezběhl. NSA je
neochotně prezentována, že špehuje Evropany. Ale skutečnost je ještě horší.
Evropané postavili ve Španělsku, Holandsku a Dánsku zařízení, která posbírané informace z Evropy předávají
americké NSA. Evropa ochotně funguje
autobonzácky. To jsou ale věci, které
vám média neřeknou, protože ona se
namísto toho uspokojují popisem toho,
jak to má Snowden na moskevském letiští těžké. Že má jen jedny kalhoty a
podobné nesmysly. Přitom co fakt nehrozí, aby kdokoliv se Snowdenem uděstrana 52
ORL číslo 2014­1
lal rozhovor. Stačí zaletět na letšitě do
Moskvy a zpět. Udělal to za Evropany
pouze Der Spiegel. Zde jsou přepisy
rozhovoru v angličtině i němčině. Média
nám vzkazují jinými slovy: nedělejte to,
co se nedělá, jinak dopadnete jako
Snowden a nebudete moci zůstat nikde
na planetě, možná v Rusku. A nebudou
vám fungovat platební karty ani paypal,
jako nefungují Assangemu. A budete
mezinárodně stíhání a obviněni ze znásilnění. Holkou která vás sbalila, pak nevěděla, jestli se s Vámi fakt chce vyspat
a se kterou se vám protrhl prezervativ,
jako Assangeovi. A budete zavření v miniaturní cele bez jakýchkoliv duševních
podnětů, jako se to stalo Maninngovi.
Půjdete sedět na 20 let, jako hrozí
Manningovi.
rovaných informací NSA je 1 miliardkrát
větší než objem dat, sledovaných StaSi.
Chlapi, Bradley a Edwarde, smekám
před vámi.
Co s tím? Nic s tím. Ať si se svými daty
vytapetují. Ať nám koukají do mozku.
Když už se odmítají dívat do toho svého
vlastního. Celá kauza - psychoterapeuticky viděno - příliš připomíná člověka,
který má sociální fobii, odmítá druhým
důvěřovat a zároveň je touží kontaktovat, pochopit, kontrolovat, žít jejich
životy namísto svého prázdného. Proniknout do jejich soukromí. A aby k
tomu získal možnost, musí nejprve
dostat druhé do strachu před fiktivním
nebezpečím. Vyrábět teroristy a
přesvědčovat zbytek světa o vlastní
ochraně. A tento strach, tato psychická
nedospělost, vytvořila čtvrtou říši, o které se ani nezdálo ani nacistickým
špičkám. Útěchou nám může být, že se
Snowdena zastal německý prezident
Gauck, sám bývalý disident. A že si 55%
Američanů myslí, že se Snowden zachoval správně. A že jej Švédové nominovali na Nobelovu cenu za mír.
A děkuji Vám za to, co jste udělali.
http://baudysjr.blog.respekt.ihned.cz
/c1-60325050-snowden
Soukromě
Co s tím?
NSA tvrdí, že monitoruje pouze teroristy. Ale když by agentura svá elektronická data převedla na papír, všech těch
pět miliard archivovaných terabytů,
jejich archiv by zabíral větší zastavěný
prostor, než je rozloha Evropské unie.
Alespoň srovnáváno s archivy někdejší
východoněmecké Stasi. OpenData City v
Berlíně také spočítali, že záběr monito-
Čistě pocitově mne zajímají více příběhy Bradleyho Manninga a Edwarda
Snowdena, než celý ten blázinec totální
kontroly všech a všeho. Když jsem vyprávěl dnes ráno své ženě, proč jsem večer nešel spát a psal jsem, přiblížil jsem
jí, o čem článek je. Valila oči a po pár minutách mne přerušila se slovy: "je mi
blbě. Nepouštěj to mezi lidi. Nepřineseš
tím nikomu více dobra ani více lásky."
Říkám jí, že mne zajímají ti kluci a mám
potřebu jim pomoci, cítím s nimi. Žena
mi na to říká, že jim takto nepomůžu. Že
pouze řeším své zrcadlo, které mi oni
nastavují. Aha. Ano. Jejich oddělenost
od společnosti, jejich zásadní tvrzení,
která nejsou přijímána a kterým není věřeno, ač jsou dokládána důkazy. Kristina
říká: jestli něco můžeme, pak vzdát oběma klukům hlubokou úctu. Hlubokou
úctu vůči jejich duši, která si vybrala v
tomto životě vzít na sebe takový
megaúkol. A tak to zkusím poslední větou svého článku ...
http://orl.bloger.cz
strana 53
ORL číslo 2014­1
Videonářez
Hosté Ilony Švihlíkové
(1.díl) - profesor Václav
Bělohradský - filosof
http://youtu.be/x_z59PDMXYQ
Před půlnocí - Václav Cílek,
geolog, klimatolog
http://youtu.be/mKUdGb-xa1Y
David Icke o České republice a
dalších totalitních režimech
dneška
http://youtu.be/N_0yGPtnBVA
Život po smrti - skutečnost o které
ještě někteří pochybují
Táňa Fischerová, herečka, bývalá
prezidentská kandidátka
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani
/10095426857-interviewct24/213411058041129/
"Dnes vládne hyperburžoazie,"
říká Václav Bělohradský
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exk
luzivne-na-ct24/osobnosti-nact24/118061-dnes-vladnehyperburzoazie-rika-vaclavbelohradsky/
Peter Staněk - Je európsky
sociálny model udržateľný?
http://youtu.be/uwTup4UpWNQ
Válka, kterou nevidíte
http://youtu.be/u6tNXk9aB6k
http://youtu.be/uYo5plmQWXM
Kdo vládne na planetě
The 2012 Enigma - David Wilcock
http://youtu.be/1tnzwS24XLU
http://youtu.be/rxYlTCs-UHk
David Wilcock Interviews Graham
Hancock: Setting History
Free!
http://youtu.be/WvNEVvHgOOY
Alfred Strejček, Tulák po
hvězdách
http://www.cestyksobe.cz/alfredstrejcek-tulak-po-hvezdach-ad3198/?
resolution=low
BRÁNA SMRTI - smrt a
transformace - Viliam
Poltikovič, 7. 11. 2013
http://youtu.be/7_FXkbuR1J8
http://orl.bloger.cz
strana 54

Podobné dokumenty

Muzsky_sovinismus_pro_pokrocile

Muzsky_sovinismus_pro_pokrocile chovají se k němu jako k člověku. b) Praní a žehlení Nejméně polovina věcí (ponožky, spodní prádlo, běžné kapesníky atd.) se žehlí zbytečně. Kdo zrovna není nějaký top manažer v kravatě (jenž si už...

Více

číslo 2014-3 - Otevřený Rozšalovávací List

číslo 2014-3 - Otevřený Rozšalovávací List Kometa ISON a spiritualita člověka - Ruda Špaček................................................................................................................................52 Česká filharmonie ...

Více

Národní zájmy v moderní demokracii - Konrad-Adenauer

Národní zájmy v moderní demokracii - Konrad-Adenauer k problematice vymezení a zejména konstituování národního zájmu. Cílem této reflexe by mělo být vytipování takových prvků v rámci těchto modelů, které si udržují svůj explanační potenciál i v souča...

Více