Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Komentáře

Transkript

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka
Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVII. (XXXIX.) • č. 2 • 2013
Pohled z Palackého náměstí na vlašimský zámek a kostely nabízí horní část vitráže v budově bývalé
vlašimské spořitelny (foto: Pavel Jakubův; k článku na straně 8).
Slavnost ke stému výročí narození Františka Palackého (archiv Muzea Podblanicka,
sbírka fotodokumentace; k článku na straně 13).
OBSAH ČÍSLA
Ocenění Blanický rytíř v roce 2013 (P. Pešout) ..................................................................................................... 2
Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (2) – Míšeňské a Kalvil červený podzimní (P. Jakubův) .................... 6
Podpora hnízdních možností ptactva (M. Kysela) ................................................................................................ 7
Spolková spořitelna ve Vlašimi (J. Moudrý) .......................................................................................................... 8
Barokní kaplička sv. Prokopa v Sázavě slaví 300 let (M. Štědra) ...................................................................... 10
Palackého náměstí ve Vlašimi (I. Preislerová) ..................................................................................................... 13
Hansonova předloha k malbě v zámecké kapli ve Vlašimi (J. Nusek) .............................................................. 16
Vzpomínky na Vladimíra Cidlinského (A. Fassatiová) ...................................................................................... 17
Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličín (1) (M. Filip) .............................................................. 19
Příloha
Ze starších čísel
Výstava (J. Machovský) ...................................................................................................................................... I
Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Na zabraném (3) (J. Košťák) ............................................................................................................................ II
Regionální literatura
Zvěstov včera a dnes (R. Cáder) ...................................................................................................................... V
Zprávy a sdělení
Dobrovolníci letos opět uklidili hladinu a břehy řeky Sázavy (J. Tůmová) ................................................ VI
Rozhledna Špulka – nově se rodící symbol regionu (M. Kratochvíl) ......................................................... VII
Ohlédnutí za dalším ročníkem soutěže ke Dni Země (I. Křížová) ............................................................... IX
Návrh pamětní mince Jana Pláteníka (J. Urban) .......................................................................................... XI
Značku KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt® získalo pivo i loutky (K. Červenková) .... XII
Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (M. Musilová) ............................................. XIV
Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli ............................................................................................................. XVIII
Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ...................................................................... XVIII
Vážení čtenáři,
Ročník XVII. (XXXIX.), číslo 2, 2013
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo
roku 1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka
ve spolupráci s AOPK ČR, Správou
Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redaktor: Jiří Pavelka
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Milan Štědra
Mgr. Jan Urban
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 30. 4. 2013
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 20 Kč vč. DPH,
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní
ochranná známka zapsaná v rejstříku
Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit
na následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé
nám.; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice
p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené
zboží; Načeradec: Potraviny
Hergeselová; Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
právě otevíráte druhé letošní číslo vlastivědného časopisu Pod
Blaníkem. Možná v něm najdete inspiraci pro výlet pro nadcházející období prázdnin a dovolených.
V této souvislosti bych vás rád upozornil na příspěvek Miroslava Kratochvíla ve všité příloze tohoto čísla. Popisuje
v něm vznik nového turistického cíle Podblanicka – rozhledny
„Špulka“ na vrcholu Březák (533 m n.m.) u Lbosína. Rozhledna
Špulka by měla být otevřena na podzim letošního roku. Její
význam umocňuje komunitní příprava a zajištění její výstavby.
Kolik je dnes rozhleden v České republice není jednoduché
zjistit. Jednotlivé prameny uvádí od 300 do 450. Zaleží také
na tom, co vše ještě za rozhlednu považujeme. Každopádně
však je možné konstatovat, že Česká republika patří v počtu
rozhleden na čelní místo na světě. Můžeme navštívit množství
jednoduchých dřevěných či ocelových až po opravdové architektonické skvosty s často pohnutou historií a osudem. Za první
rozhlednu na území ČR lze považovat Minaret v Lednickém
parku z r. 1789 (dokončený v r. 1802). K nejslavnějšímu období výstavby rozhleden patřila druhá polovina 19. století, kdy
romantici objevili jejich kouzlo. Tehdy také vznikla naše nejznámější rozhledna, Petřínská věž, postavená za pouhé čtyři
měsíce v r. 1891. Nejvyšší rozhledna je již ze současnosti a je
také v Praze – 216 m vysoký žižkovský televizní vysílač. Nejvýše
položenou rozhlednou u nás je však rozhledna na televizním
vysílači na hoře Praděd v Hrubém Jeseníku.
Na Podblanicku máme rozhleden také několik, samozřejmě
tou nejznámější a nejnavštěvovanější je rozhledna na hoře Blaník (z r. 1941). Nejstarší rozhlednou v regionu je rozhledna
na Neštětické hoře, postavená v r. 1927, která si zaslouží celkovou obnovu včetně zvýšení nad koruny stromů. Dlouhodobě
nepřístupná je věž na vrchu Mezivrata u Votic z r. 1938. Mezi
vyhledávané rozhledny patří věž hradu Šelmberk, věž zámku
a husitského kostela ve Vlašimi a věž kostela ve Voticích. Mnoho let se plánuje stavba rozhledny na Javornické hůře. I když
je na Podblanicku více přístupných rozhleden, lze si jen přát,
aby se podobně jako u nové rozhledny Špulka našla skupina
nadšenců pro obnovu rozhledny na Neštětické hoře.
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (3. číslo
XVII. ročníku) bude 31. července 2013. Uvítáme kratší i delší
příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře
i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky
a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního
Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě
na disketě, nebo e-mailem. Příspěvky pokud možno doplňte
fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi.
Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení.
Pavel Pešout
Ocenění Blanický rytíř v roce 2013
Dne 29. března 2013 bylo již popatnácté uděleno
ocenění Blanický rytíř třem fyzickým osobám, které
se významně zasloužily o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka.
Ocenění udělují třem navrženým kandidátům
neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim (administrátor
ceny), občanské sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P. A. N. Vlasáka Vlašim, Vlastivědný
klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, o. p. s.
Český Merán, Sdružení Přátel Chotýšan, Český svaz
ochránců přírody Benešov, Český svaz ochránců
přírody Kladruby, Český svaz ochránců přírody
Sázava, Český svaz ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců přírody Votice, Vlastivědný klub
Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou
a okolí, Podblanický vědeckotechnický klub železniční, Podblanické infocentrum, občanské sdružení
Podblanickem, Posázaví o. p. s., Posázavský pacifik,
Vlašimské hudební mládí a Vlašimská astronomická
společnost.
Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc. z Ouběnic
Antonín Podzimek ze Sedlce-Prčice
Jaroslav Pouzar z Vlašimi
PhDr. Eva Procházková z Benešova
PhDr. Pavel Radoměrský, CSc. z Prahy
Alexej Salzman z Mladé Vožice
Václav Stejskal z Týnce nad Sázavou
František Svatoň z Čestína
Jan Svoboda z Vlašimi
Hana Šedivá z Benešova
Jiří Šlehuber z Dolních Kralovic a Libže
Milan Štědra ze Sázavy
Josef Tomaides z Trhového Štěpánova
Antonín Toula z Křivsoudova
PhDr. Jiří Tywoniak z Benešova
Rudolf Vaňkát z Vlašimi
Jarmila Zábranská z Vlašimi
Jan Zajíc z Vlašimi
Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc. z Prahy a Pařezí
MVDr. Josef Zemánek z Benešova
Pro připomenutí – dosud jsou nositelkami a nositeli ocenění Blanický rytíř (podle abecedy):
V letošním roce porota vybírala ze sedmnácti
nominací. Porota složená ze zástupců jednotlivých
nevládních organizací nakonec rozhodla o udělení
ceny těmto třem nominovaným:
Ing. Karel Bárta z Křížova
Miroslav Berka z Týnce nad Sázavou
Radko Bílek z Vlašimi
Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc.
z Českých Budějovic
Jozef Cáder z Louňovic pod Blaníkem
MUDr. Jiří Čermák z Vrchotových Janovic
Barbora Čmelíková z Bukovan
u Týnce nad Sázavou
Eva Dočkalová z Českého Krumlova
Mgr. Věra Dudíková z Benešova
Jaroslava Hocková z Benešova
Antonín Holubovský z Votic
MVDr. Jiří Hostek
Ing. Mojmír Chromý z Benešova
Karel Kočí z Divišova
Ing. Jiří Kofroň z Ostravy a Jetřichovic
Vlasta Kořínková z Miličína
Mgr. Ladislav Kotek z Neveklova
Mgr. Václav Kovařík z Benešova
František Mika ze Sedlce-Prčice
František Müller z Vlašimi
Prof. Jaroslav Pánek z Prahy
Pavel Pavlovský z Votic
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Milada Justová z Votic zejména
za obětavou činnost v Sokole a dlouholetou činnost
ve Vlastivědném klubu ve Voticích.
Milada Justová se narodila 3. prosince 1933
ve Voticích. Již od roku 1938 je členkou Sokola
Votice a je začleněna do kategorie žactva. V roce
1948 se aktivně zúčastnila jako dorostenka XI. Všesokolského sletu v Praze. V roce 1952 byl Sokol
zrušen tehdejším totalitním režimem.
Činná je v Sokolu od znovuobnovení jednoty
ve Voticích, a to od roku 1992, kdy byla jedním
ze šesti členů – obnovitelů Sokola ve Voticích. Ti
se poprvé sešli v roce 1991 a do konce tohoto roku
obnovili jednotu a zvolili výbor, kde byla zvolena náčelnicí. Začátkem roku 1992 začala pracovat
jako náčelnice tělocvičné jednoty Sokola Votice,
dále byla také zvolena náčelnicí župy Jana Žižky
z Trocnova. V této župě pracovala až do konce roku
2002, kdy došlo z důvodu státoprávního uspořádání
ke změnám v některých župách. Změna se týkala
i župy Jana Žižky z Trocnova, a proto v roce 2003
začala pracovat „nová“ vytvořená župa Blanická,
2
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
V roce 2013 obdrželi ocenění Blanický rytíř – zleva: Erich Renner z Benešova,
Milada Justová z Votic a Stanislav Příhoda z Vlašimi (foto: P. Jakubův).
do které byla Milada Justová zvolena opět náčelnicí.
Zde pracuje po boku zvoleného župního náčelníka
br. Františka Slavíka.
V tělocvičné jednotě Sokol Votice pracuje po celou dobu její novodobé existence jako cvičitelka
odboru všestrannosti a vede oddíl „Rodiče a děti“
a „Ženy“. Organizuje různé akce jak v jednotě, tak
v župě. Nacvičovala a sama cvičila v několika sletových skladbách od XII. Všesokolského sletu v roce
1994 až po XIV. Všesokolský slet v roce 2006. Navázala tak na své sletové cvičení při XI. Všesokolském sletu v roce 1948.
V loňském roce 2012 Sokol opět uspořádal XV.
Všesokolský slet v Praze. Jako cvičenka se jej nemohla ze zdravotních důvodů zúčastnit, ale jako
župní náčelnice byla přítomna jako divák nejen
na stadionu, ale i při průvodu cvičenců Prahou. Byla
na čestné tribuně po boku hlavních činovníků České
obce sokolské před Rudolfinem.
Milada Justová také působí velmi aktivně ve Vlastivědném klubu Votice od jeho založení v roce 1982.
V oblasti tělovýchovy a kultury vykonala ve Voticích mnoho příkladné práce. Vždy, kdy bylo třeba,
obětavě pomáhala. Za tuto její neúnavnou a nezištPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
nou činnost si plně zaslouží ocenění Blanický rytíř.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Stanislav Příhoda z Vlašimi za iniciování vzniku Podblanické galerie a mnohaleté působení
v oblasti výtvarného umění.
Pan Mgr. Stanislav Příhoda se narodil 19. listopadu 1936 v Humpolci. Dětství prožil v Senožatech
na Vysočině, kde získal základy pro svoji budoucí
výtvarnou, hudební a literární činnost. Po vystudování pedagogického gymnázia v Jihlavě začal působit jako učitel na podblanických školách. V roce
1965 dokončil dálkové studium na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a od roku 1970 vyučoval
ve Vlašimi. Tam také svou 46letou pedagogickou
praxi ukončil.
Vedle pedagogické praxe věnoval Stanislav Příhoda veškerý svůj volný čas výtvarné tvorbě, hudbě
a sportu. Celý život vedl různé dětské soubory, orchestry a sportovní družstva. Výtvarnému umění se
věnoval od dětství, později se vzdělával pod vlivem
malíře Jiřího Mádla, Jaroslava Šámala nebo Jaroslava Hlaváčka. V obrazech Stanislava Příhody pře3
Z proslovu starostky Votic Jany Kocurové
Dostalo se mi veliké cti promluvit na dnešním
slavnostním setkání, setkání k příležitosti předání
ocenění Blanický rytíř za rok 2012. Setkání slavnostní nejenže budou oceněny osobnosti našeho
regionu, ale také proto, že je to již popatnácté.
Ti, co stáli na mém místě v minulých létech, vyjádřili mnoho krásných myšlenek a slov, se kterými se ztotožňuji. Je obtížné vyjádřit něco nového
a neotřelého. Je obtížné prostými slovy a stručně
vyjádřit poděkování a úctu všem dnes oceněným
Blanickým rytířům. Všem, včetně pořadatelům této
slavnostní akce, patří náš veliký dík.
Z historie víme, kolik utrpení a příkoří naše země
prožila, a legenda o Blanických rytířích byla v těch
dobách pro náš národ nadějí. Novodobí Blaničtí
rytíři nejsou legendou, jsou to skuteční a výjimeční
lidé, kteří žili nebo žijí mezi námi. Čím více povládá krajinářská tvorba, do které se promítá rodná
Vysočina i současná celoživotní láska – bájná hora
Blaník a Podblanicko. Po technické stránce se autor věnuje převážně olejomalbě, poslední roky také
olejovým monotypům. V průběhu tvorby se měnila
nejen technika, ale také barevné provedení obrazů,
ve kterém zpočátku převažoval modrý tón. Posléze
došlo k uvolňování barevné tvorby a kolorit se měnil do teplejších tónů – hnědé, oranžové a okrové.
K tomu přicházela výtvarná zkratka kombinovaná
s pastózní špachtlovou technikou. Výsledky výtvarného snažení prezentoval autor v celé České republice i mimo ni, je členem Sdružení výtvarníků České
republiky a celkově se podílel na 140 výstavách.
Ve Vlašimi stál Stanislav Příhoda u zrodu Klubu
přátel výtvarného umění a v roce 2006 inicioval
vznik Podblanické galerie ČSOP Vlašim, při které
založil také Klub přátel Podblanické galerie. Tímto
počinem zpřístupnil galerii veřejnosti a představuje
zde díla profesionálních i neprofesionálních výtvarníků z Podblanicka. Návštěvníci mohou tak zhlédnout obrazy, plastiky, keramiku a další exponáty,
a také nahlédnout do ateliéru Stanislava Příhody,
který se zde nachází. Český svaz ochránců přírody Vlašim ve spolupráci se Stanislavem Příhodou
tak doplňuje svůj dlouhodobý program na ochranu
a péči o přírodní a kulturní dědictví Podblanicka.
Mimo práci v galerii Stanislav Příhoda neúnavně
pořádá pro členy Klubu přátel Podblanické galerie
pravidelné schůzky Hodinka v ateliéru, klubové besedy, zájezdy, výstavy a další akce. Z nich má již
4
dobných osobností bude mít náš národ, tím méně
bude zapotřebí upínat se k legendám.
A proto, i přes vážnost dnešního okamžiku, mi
dovolte zakončit nekonvenčně, slovy veršovanými
a neumělými, ale vystihujícími moje pocity.
Každý rok na Velký pátek
lid k Vlašimi zamíří
proběhne proslulý svátek,
přibudou noví rytíři.
Těm co dřímou v nitru kopce u svatého Václava,
dají města, spolky, obce další tři
(víc se jich ročně nedává).
Zase se zkrášlí Blaník listím,
rytíři přijdou ? - nevíme.
Kéž se ale jednou zjistí,
že už k nim všichni patříme.
mnohaletou tradici Podblanický plenér, který probíhá v září v zámeckém parku ve Vlašimi. Jedná se
o tradiční výstavu obrazů regionálních výtvarníků
a Dnů evropského dědictví. Letos proběhne úctyhodný sedmnáctý ročník. Malíř Stanislav Příhoda se
věnuje také literární tvorbě, do které promítá zážitky
ze svého života i z výtvarné tvorby.
Stanislav Příhoda je malířem velice poučeným,
jeho tvorba stojí na pevných základech hlubokého
studia komplexních malířských dějin a technik, ale
stejně tak rezonuje se současnými trendy v oblasti
zobrazujícího umění. Autor velmi šťastně navazuje
na odkaz všech našich slavných krajinářů. Vydává
se však vlastní originální a nezaměnitelnou cestou
bravurního rukopisu, kterým přenáší na plochu své
výtvarné vidění české krajiny, se kterou je od dětství
nerozlučně spjat a která mu přináší jak nevyčerpatelný zdroj inspirace a životní síly, tak i zároveň
záminku pro vznik svébytných uměleckých artefaktů. Právem si tedy zaslouží ocenění Blanický rytíř.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Erich Renner z Benešova zejména
za badatelskou a publikační činnost v regionální
vlastivědě.
Pan Erich Renner se narodil 24. ledna roku 1933
v Liberci. Po studiu na gymnáziu v Písku, kde odmaturoval v roce 1953, odešel studovat do Prahy
na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Jak
vyplývá ze vzpomínek socioložky Jiřiny Šiklové,
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
která byla během vysokoškolských studií Rennerovou kolegyní, již tehdy se u něj plně projevovaly
dva základní charakterové rysy, které PhDr. Rennera
provází po celý jeho život, totiž jasně formulovaný
osobní názor a snaha obhájit ho ve veřejné diskusi.
Po zdárném ukončení vysokoškolského studia
a krátkém učitelském intermezzu na Základní devítileté škole v Kozmicích nastoupil v roce 1960
PhDr. Erich Renner jako pedagog na benešovské
gymnázium. Zde prožil mimo jiné rok 1968, do jehož dění se velmi aktivně zapojil. Trest za toto
politické angažmá na sebe v době nastupující normalizace nenechal dlouho čekat. V roce 1972 byl
PhDr. Erich Renner „z politických důvodů“ přeložen
na gymnázium do Dobříše. I tam na něj byl nadřízenými orgány vyvíjen silný tlak, který ho měl
přimět k odchodu ze školství. Ovšem PhDr. Renner
díky své houževnatosti, názorové pevnosti, lásce
k pedagogickému povolání a především díky velké
podpoře své ženy a také některých kolegů vytrval
a na dobříšském gymnáziu působil až do roku 1989.
Poté se vrátil zpět na gymnázium do Benešova, kde
vyučoval až do roku 2004, kdy odešel do penze.
Pan PhDr. Erich Renner se jako pedagog zapsal
nesmazatelně do vzpomínek mnoha svých studentek
a studentů. Především jako charismatický profesor
se silnou osobní autoritou, neobvykle širokým záběrem znalostí v předmětech své aprobace, kterými
je český jazyk a dějepis, a často také svým osobitým
břitkým sarkasmem, kterým výklady učiva provázel.
Díky svým výborným pedagogickým schopnostem
dokázal mnohé své žáky nadchnout pro další studium humanitních věd a řada z nich pak dosáhla
na tomto poli výrazných úspěchů.
Kromě svého pedagogického povolání působil
PhDr. Erich Renner také jako vlastivědný badatel. Zpracoval velké množství studií a drobnějších
prací z dějin Podblanicka, zvláště se pak zaměřil
na dějiny města Benešov a osobnosti spjaté s tímto městem. Dlouhodobě publikuje jak v denním
tisku (například v Jiskře a Benešovském deníku),
tak v popularizačních, vlastivědných a odborných
periodikách (například v Benešovském kulturním
kalendáři, vlastivědném čtvrtletníku Pod Blaníkem
nebo ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka). Zcela mimořádný je jeho přínos na poli popularizace historie a kulturních dějin regionu u široké
laické veřejnosti.
Jako jeden z nejpádnějších důkazů významu práce
PhDr. Ericha Rennera, jakožto pedagoga a vlastivědného badatele, může sloužit sborník z roku 2006
s názvem Stopy dějin pod Blaníkem, který nese výPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
mluvný podtitul Pocta Jiřině a Erichu Rennerovým
od jejich kolegů, přátel a žáků. Mezi autory, kteří se
na tomto sborníku podíleli, můžeme nalézt kupříkladu jména Josef Petráň, Jaroslav Pánek, Jaroslav
Šebek, Eva Procházková, Bohumil Jiroušek či editor
sborníku Luboš Velek a mnohá další.
V neposlední řadě si pan PhDr. Erich Renner
ocenění zaslouží i za své občanské postoje, které
mnohdy i za cenu ústrků a postihů zastával. Vždy,
když to bylo díky okolnostem doby jen trochu
možné, se aktivně angažoval ve veřejném životě
Benešovska. Nebál se veřejně vystoupit proti nepravostem a naopak zastávat se věcí prospěšných.
Často se vyjadřuje prostřednictvím tisku. Výbor novinových statí pana PhDr. Rennera může zájemce
nalézt ve sborníku Proč to píšu z roku 2004, který
je mimo to ještě doplněn o osobní vzpomínky kolegů a studentů na pana PhDr. Rennera a dokumenty
vztahující se k jeho nelehkému životnímu období
po roce 1970. A není snad ani nutno dodávat, že
i za vznikem tohoto sborníku je nutno hledat studenty pana PhDr. Rennera.
Svou pedagogickou a publikační činností a svým
veřejným vystupováním patří pan PhDr. Erich
Renner k nejvýraznějším osobnostem Podblanicka
a jeho nominace na ocenění Blanický rytíř je tudíž
více než oprávněná.
Slavnostního udělování, které proběhlo v obřadní síni vlašimského zámku, se účastnilo na padesát
hostů kulturního, společenského i politického života
regionu. Pozvání přijali zástupci Parlamentu České
republiky, krajské samosprávy, řada zástupců měst
a obcí Podblanicka, ředitelé škol z Podblanicka
a mnoho dalších hostů. Za hosty k rytířům promluvil
poslanec PČR Ing. Václav Zemek, náměstek hejtmana Středočeského kraje pro oblast životního prostředí a zemědělství PhDr. Marek Semerád a starostka
města Votice Jana Kocurová. Nechybělo ani přivítání od starosty Města Vlašim Mgr. Luďka Jeništy.
Blaničtí rytíři obdrželi již tradičně kromě pěkného
diplomu každý svou originální, velmi hodnotnou
pískovcovou sochu Blanického rytíře od akademického sochaře Daniela Talavery. Pořízení těchto soch
sponzoroval generální sponzor udělování ocenění
Blanický rytíř firma Rabbit a. s. Trhový Štěpánov.
Na závěr slavnostního aktu byla zveřejněna výzva
k nominování na Blanické rytíře za rok 2013, kteří
budou vyhlášeni na Velký pátek 18. dubna 2014.
Nominována může být fyzická (nikoli tedy právnická) osoba, která se významně zasloužila o ochranu
a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanic5
ka. A to za mimořádný čin v uplynulém roce (popř.
dokončený v uplynulém roce) nebo za celoživotní
dílo (ve výjimečných případech může být ocenění
uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec, zájmový spolek
písemně na adresu Podblanického ekocentra ČSOP
Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim. Nominace
musí obsahovat titul, jméno a příjmení kandidáta,
datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho
kontaktní adresu popř. telefon. Uzávěrka nominací
je na konci března 2014.
Pavel Pešout
Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (2)
Míšeňské a Kalvil červený
podzimní
V minulém díle série článků o starých odrůdách
jádrovin jsme si představili Gdánský hranáč a hrušku Pstružku. Další velmi starou a v krajině již velice
Ilustrační kresba plodů odrůdy Míšeňské
(SUCHÝ, F. Moravské ovoce.).
vzácnou odrůdou je Míšeňské. Jedná se o odrůdu
původem pravděpodobně z Čech, která byla také
hojně rozšířena v Německu. V našich zemích se
pěstovala již v 15. století. Tato odrůda je vhodná
pro vysokokmenné podnože. Stromy jsou typické
slabým a pomalým vzrůstem. Koruna je kulovitá,
vznosná a objemná. Tvoří slabé jednoleté přírůstky.
Míšeňské patří mezi málo plodné odrůdy a do plodnosti vstupuje velmi pozdě. Plody jsou malé, ploše
kulovité, pravidelné a vyrovnané. Míšeňské jablko
má otevřený kalich a sedí v mělké jemně prorezavělé jamce. Slupka je hladká, po otření lesklá, žluté
barvy s červeným líčkem nebo žíháním. Plody mají
na povrchu typické rzivé bradavičky či roztroušenou rez. Dužina je nažloutlá, hutná až tvrdá velmi
dobré, osobitě navinule sladké chuti. Sklizeň plodů
probíhá koncem října a dozrává koncem listopadu.
Při dobrém skladování vydrží až do dubna. Hodí se
k přímému konzumu, na sušení, kompoty, povidla
a ovocné víno. Míšeňské jablko je velmi náchylné
Plod odrůdy Kalvil červený podzimní (foto: R. Pešek).
6
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
na omačkání, o čemž také svědčí následující lidová
píseň:
Chovejte mě, má matičko,
jako míšeňské jablíčko,
chovejte mě, má matičko,
jako z růže květ.
Jen až vy mě vychováte,
pak se na mě podíváte,
jak mě bude pěkně slušet bílý kabátek.
Další zajímavou jabloní je Kalvil červený podzimní, a to především svým netradičním zbarvením dužniny, která je červeně mramorovaná. O této velmi
staré odrůdě, pocházející pravděpodobně z Francie,
je doložena první zmínka již z roku 1565 ze Stutt-
gartu. Výrazně žebernaté (pětihranné) plody střední
až větší velikosti mají sytě červenou krvavou barvu
místy s fialovým ojíněním. Stopka je středně dlouhá
vycházející z hluboké paprskovitě rzivé stopečné
jamky. Slupka plodů je jemná, ve zralosti výrazně mastná Při skladování se vylučuje další vosk,
nejchutnější je při sklizni potom rychle moučnatí.
Dužnina je jemná, šťavnatá, dobré chuti, příjemně
navinulé s osobitou malinovou příchutí. Stromy plodí bohatě a plodnost nastupuje poměrně brzy po výsadbě (do pěti let). Sklizeň probíhá koncem září
a konzumní zralost trvá do konce října. Tato odrůda
je vhodná pro bujné i slabé podnože do všech poloh.
Pavel Jakubův
Podpora hnízdních možností ptactva
Vyvěšování ptačích budek patří mezi tradiční
ochranářské aktivity v ochraně ptáků. Řada druhů
našich ptáků umísťuje svá hnízda do stromových
dutin. Někteří jako např. datel, strakapoudi, žluny
či některé sýkory si takovou dutinu tesají sami.
Většina ostatních (např. sýkory, lejsci, brhlík, rehek
zahradní, šoupálci, většina sov) je však odkázána
na dutiny již existující, tedy buďto vyhnilé, nebo
vytesané jejich původními obyvateli. Staré stromy,
v nichž se přirozené hnízdní dutiny nacházejí nejčastěji, z krajiny, lesů i zahrad zmizely a stále mizí.
Tento negativní jev je možné kompenzovat vyvěšováním ptačích budek. Je nutné mít na paměti, že se
jedná pouze o náhradní řešení a hlavní snažení by
mělo být směrované k zachování stávajících doupných stromů, případně k jejich aktivnímu tvoření.
V rámci činnosti ZO ČSOP Vlašim dochází již
řadu let k vyvěšování ptačích budek v lesních komplexech na Podblanicku. Vlastní aktivita vychází
z programu Podpora hnízdních možností ptactva
v lesích, který je výsledkem spolupráce ČSOP
a Lesů ČR, s. p. Spolupráce funguje tak, že Lesy
ČR dodají budky, které jsou vyráběny v jejich režii,
a ČSOP zajistí po dohodě s lesním správcem jejich
vyvěšení, údržbu a kontrolu do lesů s právem hospodaření Lesů ČR, s. p.
V roce 2010 byla obnovena činnost ČSOP Vlašim
v tomto programu a navázána spolupráce s lesními
správami. V roce 2012 probíhalo vyvěšování budek
na území tří lesních správ, a to Lesní správy Tábor,
Lesní správy Konopiště a Lesní správy Kácov. Vyvěšování budek proběhlo prozatím v sedmi různých
lokalitách, jmenovitě v lesních komplexech u KvašPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
ťova, Miličína, Bolechovic, Větrova, Uhlířských
Janovic, Vlkové a Klučenic. Budky jsou vyvěšovány podél lesních cest z důvodu lepší orientace při
dalších kontrolách, může to mít ale i vliv na nabídku
potravních příležitostí pro pěvce, neboť na světliny
okolo cest je vázáno větší množství hmyzu. Budky
jsou vyvěšovány v průměrné výšce 2,5 m, většinou
s orientací vletového otvoru východ-jih. Budky jsou
Sýkorník v lokalitě Bolechovice.
7
brhlíka lesního, šoupálka, rehka zahradního, lejska
šedého, vrabce polního a krutihlava obecného. Některé budky obsadí jiný druh živočichů – myšice,
vosy, sršni nebo čmeláci.
Vyvěšování ptačích budek je aktivita, kterou se
dá poměrně snadno a úspěšně nahrazovat ptákům
nedostatek přirozených dutin. To by nás ale nemělo
vést k pocitu, že je možné tímto relativně „umělým“
způsobem řešit jejich ochranu, která by měla spočívat hlavně v zachování přirozených hnízdišť, jimiž
jsou duté, staré a suché stromy.
Realizace programu je umožněna díky vstřícnosti pracovníků Lesů ČR, s. p., poděkování zaslouží Ing. Pavel Uhlíř z LS Tábor, Ing. Stanislav
Znamenáček z LS Kácov a Bc. Jiří Kabíček z LS
Konopiště.
Martin Kysela
Foto: autor
Tabulka č. 1:
Počet vyvěšených budek na lokalitách.
Obsazená budka s hnízdem vrabce polního.
vyvěšovány v předjaří, na přelomu května a června
probíhá kontrola obsazenosti budek, v zimním období se provádí čištění a opravy budek. K dnešnímu
dni bylo vyvěšeno celkem 272 ks budek pro dutinové pěvce a 2 ks budek pro sovy. Obsazenost budek se
liší v jednotlivých letech i lokalitách, v průměru ale
bývá obsazeno cca 40 až 50 % budek. V druhovém
spektru jednoznačně dominují sýkory, a to sýkora
modřinka. Z dalších druhů bylo během tří let zaznamenáno hnízdění řady druhů dutinových ptáků –
sýkory úhelníčka, sýkory parukářky, sýkory babky,
Číslo
lokality
Lokalita (okres)
Počet
budek (ks)
1
Kvašťov (BN)
65
2
Bolechovice (PB)
32
3
Miličín (BN)
59
4
Větrov (TA)
31
5
Klučenice (PI)
20
6
Ratajská obora (KH)
40
7
Vlková (KH)
25
SPOLKOVÁ SPOŘITELNA VE VLAŠIMI
„Ukrytá“ vitráž z roku 1938
V tomto roce je tomu již 140 let, kdy byl ve Vlašimi, v městě čítajícím v té době necelých 3 000
obyvatel založen v roce 1873 druhý peněžní ústav
spolková Spořitelna. Prvním předsedou této Spořitelny se stal jeden ze zakladatelů, knížecí auersperský nadlesní Antonín Doležal. Po dvaceti letech,
když Antonín Doležal zemřel, byl druhým předsedou Spořitelny zvolen Jan Neubauer, stavitel.
Protektorem spolkové Spořitelny byl Karel, kníže
Auersperg. V té době byla ve Vlašimi již od roku
1858 první česká Občanská svépomocná záložna,
založená vlašimským občanem Janem Pláteníkem
(je tomu 155 let).
8
Tehdejší spolková Spořitelna zahájila svoji činnost v původním hostinci „Na Knížecím“ (nyní
KD Blaník), čp. 22. Krátce na to tehdejší vrchnost
zakoupila dům čp. 47, do kterého se také spolková
Spořitelna v roce 1881 přestěhovala. Činnost spolkové Spořitelny byla zakončena 31. prosince 1925
a v následujícím roce 1926 po 53 letech trvání se
přejmenovala s veškerými aktivy i pasivy a závazky
na novou Městskou spořitelnu ve Vlašimi. Svoji činnost zahájila v místnostech Spořitelny, na náměstí
Svobody, později přejmenované na Husovo, čp. 47,
v budově kdysi první vlašimské školy, proti zámku.
Prvním předsedou výboru a ředitelství Městské spořitelny ve Vlašimi se stal Josef Vosátka, obchodník
ve Vlašimi, zastupující stranu Národně-demokraPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
tickou. Ve výboru Městské spořitelny byly tehdy
zastoupeny všechny politické strany.
V té době mělo město Vlašim již pět peněžních
ústavů. Mimo dvou již jmenovaných byly ve Vlašimi Zemědělská lidová záložna, založená v roce
1926, Komenského 535 (dům již nestojí), dále
Okresní záložna hospodářská, Pláteníkova 264
a Živnostenská záložna, Palackého nám. 64.
Stará část stávající budovy, čp. 47, se za krátký
čas stala nevyhovující. Tak vznikla před 75 lety
nová, na tu dobu moderní, přístavba východní
části tohoto domu, kde mu tvoří pozadí ušlechtilá
barokní budova vlašimského děkanství. Slavnostní předání nové Městské spořitelny veřejnosti se
konalo 26. května 1938, a to ve velkém sále sokolovny. Vlastní slavnost byla zahájena v 10 hod.
dopoledne Bendlovým Chorálem národa českého,
který zazpívalo pěvecké sdružení „Blaník“. Slavnost pak zahájil předseda spořitelny odborný učitel Antonín Matějovský uvítáním hostů. Po jeho
projevu zazpívalo opět pěvecké sdružení „Blaník“
pod taktovkou sbormistra Vlastimila Hada „Píseň
spořivosti“, věnovanou spořitelně k otevření nové
budovy. Na to přednesl slavnostní projev vrchní ředitel Svazu spořitelen, JUDr. Jindřich Wild na téma
„O současných hospodářských otázkách“. Ve svém
projevu se také zmínil o současné vážné situaci
v našem státě (tehdy na samém prahu druhé světové
války). Po něm celý vývoj spořitelny od vzniku až
po tehdejší slavnostní den vylíčil ředitel spořitelny
Barevná vitráž v budově bývalé vlašimské spořitelny
navržená Jindřichem Bárnetem, o provedení
se postaral Jan Jaroš (foto: P. Jakubův).
Původní Městská spořitelna, Husovo nám. 47, naproti parku (BÁRNET, J. Šedesát let bývalé
spolkové Spořitelny nyní Městské spořitelny ve Vlašimi.).
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
9
Nová Městská spořitelna, přístavba na východní straně budovy, čp. 47 (zdroj: Almanach okresu
vlašimského svým příznivcům na r. 1942 věnuje Městská spořitelna Vlašimi).
Jindřich Bárnet. Zdravici pronesl také okresní hejtman Karel Steinhauser a za město Vlašim starosta
František Průcha. Za důvěru a podporu poděkoval
projektant a architekt nové budovy Václav Müller.
Nová budova Městské spořitelny (kde v pozdějších letech pak byla poliklinika) byla bezesporu
architektonickým obohacením města Vlašim. Její
střídmá, ale ušlechtilá moderní budova účelově
stavěná na ideách moderních zásad architektury,
tvoří zajímavý kontrast svojí jednoduchostí, rozvlátým formám děkanství a vzrušenému postoji
barokní svatojánské sochy (ta stála tehdy naproti). V nové budově na čelní straně vstupní haly
se nalézá tak trochu „ukrytá“ snad i pro mnohé
„utajená“ pěkná skleněná barevná vitráž s celko-
vými rozměry na výšku 230 x 150 cm, lemovaná
zelenými listy.
V horní, asi 2/3 části vitráže se nachází nahoře
znak města Vlašimi (AKZP) a pohled z Palackého
náměstí na vlašimský zámek a kostely. Ve zbývající dolní části vitráže je znázorněna nově postavená
východní část Městské spořitelny v roce 1938.
V pravém dolním rohu horní části vitráže se nachází text: Navrhl a nakreslil Jindřich Bárnet. Provedl: Jan Jaroš, Praha II.
Josef Moudrý
Literatura:
Hlasy od Blaníka, Vlašim 1938, r. III., č. 11 – 13.
Almanach Městské spořitelny, 1938 – 1942.
Šedesát let bývalé spolkové Spořitelny nyní Městské spořitelny ve Vlašimi, Jindřich Bárnet, 1933.
Barokní kaplička sv. Prokopa v Sázavě
slaví 300 let
Před třemi sty lety, v roce 1713, benediktýni nákladem sázavského kláštera a za pomoci tehdejšího
vlašimského děkana Jana Chmelvody vybudovali
na místě údajného setkání poustevníka Prokopa
s knížetem Oldřichem zděnou kapli. Hned vedle
vodního pramene, který podle některých badatelů
byl uctíván již od 8. století starými Slovany z nedalekého hradiště Na Šancích pod Dojetřicemi. Zde
prý sv. Prokop vykonal první zázrak, když vodu
10
proměnil ve víno. Mnich Fabricius ze sázavského
kláštera ve své knize Požehnaná památka velikého
světa divotvorce sv. Prokopa z roku 1764 o studánce
napsal: „Voda z té studánky pramenitá, čistá a čerstvá, jest velmi chutná k pití; a jsouc požehnána od sv.
Prokopa, mnohým neduživým a rozličnými nemocemi obtíženým lidem, kteří ji s důvěrností pili, ne tak
přirozeným minerálním způsobem jako zázračným
působením pro zásluhy sv. Prokopa, mnohým praPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
vím, byla velmi prospěšná a užitečná. Nebo skrze
pobožné a důvěrné pití té vody dosáhli mnozí slepí zrak a nemocní zdraví, též i kontraktilí, kteří se
v ní myli, uzdraveni byli…“ Vzhledem k tomu, že
pramen vykazoval léčivé účinky, benediktýni kapli
zmodernizovali. Na štítu zděné barokní síňové kaple
je deska s nápisem: „Poutníče křesťanský, čiň zastavení, neb vidíš před sebou krásné znamení milosti
Boha, jenž jak otec pravý, k našemu spaseni chrámy
staví. Sem kníže Oldřich, pán český, zabloudil, kde
pramen čistý ze země se proudil. Poustevníka našel
zde nábožného, Prokopa z Chotouně, muže svatého;
ten nabrav koflík, křížem požehnal, Oldřich však
za dobré víno to seznal. Pročež mu věnoval tuto
krajinu, postavil nádherný klášter v pustinu, to léta
Páně tisícím devátým. Buď nám Bůh milostiv Prokopem svatým!“
V roce 1750 vybudovali benediktýni v okolí kapličky teplé i studené vanové lázně, které však poměrně brzy zanikly. Zbyla dvě obytná stavení, která
koupil v druhé polovině 19. století pražský fiakrista
pan Kofroň, aby znovu obnovil lázně a hostinec. Ty
zanikly až dalším majitelem sklářským brusičem panem Karbanem a definitivně byly zbořeny při stavbě
železnice v roce cca 1900. Z ruin sklepení jedné
z budov vznikla romantická napodobenina Proko-
povy jeskyně, do které se ještě nedávno chodívali
modlit basiliáni spravující sázavskou farnost. V roce
1924 byla kaple zrekonstruována nákladem rodiny
Krátilovy, dokonce proti odporu některých velice
levicově smýšlejících obyvatel Sázavy převážně
z řad učitelstva. Uvažovalo se dokonce i o zboření
kapličky. Krátce předtím, po první světové válce, už
došlo k podobnému incidentu. Socha sv. Prokopa
byla z kapličky vynesena a položena na železniční
trať, která v blízkosti kapličky vede, aby byla zničena a nestrašila děti. Strojvedoucí však sochu na trati
včas zpozoroval a vlak zastavil. Polychromovaná
dřevěná barokní socha je zřejmě z okruhu pražského sochaře Františka Preisse. Byla zrestaurována
při opravě kapličky v letech 1995 až 97 akademickým malířem restaurátorem Pavlem Šmejkalem
a je z bezpečnostních důvodů uložená v kostele sv.
Prokopa v bývalém klášteře. Poslední oprava kapličky V Lázních a parková úprava okolí proběhla
v letech 2009 až 2010 z dotace Státního zemědělského intervenčního fondu za podpory MAS Posázaví.
Kaplička sv. Prokopa V Lázních zvaná Vosovka je
i dnes legendárním poutním místem a cílem tisíců
poutníků a turistů.
Milan Štědra
Foto: archiv autora
Obraz kapličky s lázněmi z roku 1895 těsně před jejich zánikem.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
11
Kaplička sv. Prokopa před rokem 1924, tedy před Krátilovou přestavbou v původní barokní
podobě z roku 1713.
Současná podoba kapličky po poslední rekonstrukci z roku 2010.
12
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
Palackého NÁMĚSTÍ ve vlašimi
Druhá procházka Vlašimí
počátku 20. století
Po dobrém šálku čaje vyrážejí pánové Vondráček a pan C (náš fiktivní cestující z minulého dílu)
ke společné cestě na Palackého náměstí. Nejdříve
však vcházejí do budovy děkanství – pan C potřebuje vyřídit vzkaz panu děkanovi Josefu Suchému.
Budova děkanství je před nutnou opravou1. Má
za sebou již dlouhou historii, vlastně je to štěstí,
protože většina vlašimských budov vyhořela v roce
1808 při požáru, který propukl na Velkém rynku2.
Obrázek o tom, jak byla tato oprava nutná, si můžeme
udělat z následující příhody: Když se pan děkan Suchý
30. října 1906 vracel z výuky náboženství, viděl, jak se
z budovy děkanství vyvalil oblak prachu. Nejdříve si
pomyslel, že budovu zachvátil požár, ale později zjistil,
že došlo ke zřícení stropu nad pokojem v prvním patře.
Na faře pracovali řemeslníci na opravě krovu, který byl silně poškozen zatékáním. Když vyměňovali trám, nadzvedli
krov a v tomto okamžiku se pod nimi zřítil strop a dva
z nich propadli do pokoje nad kuchyní. (Srov. Preislerová
Ivana, Vlašim nejen ve 20. století, Vlašim 2010, s. 87).
2
4. června 1808 nešťastnou náhodou v čp. 249 chytilo hospodyni na plotně máslo a mašlovačka při pečení bábovek.
Požár se záhy rozšířil na celou chalupu a dále na čp. 133
k Léblovům. Bylo horké a suché léto a požár se rychle
šířil dále. Za dvě a půl hodiny lehlo popelem 127 stavení,
zachovala se jen ta, která stála osamoceně. (Srov. Moudrý
Josef, Svoboda Jan, Vlašim nejen na starých pohlednicích,
Vyšehrad 2003, s. 34). Domy byly tehdy převážně roubené, s doškovou střechou, ohnivé zkáze tedy podléhaly velice snadno. Jako opatření proti ohni se proto domy začaly
omítat. Takovým stavením se říkalo „roubenka v kožiše“.
Ve Vlašimi je ještě jedno takové stavení zachováno. Jedná
se o památkově chráněný objekt čp. 123 poblíž lávky.
1
Budova děkanství pochází z roku 1704 a byla postavena hraběnkou z Weissenwolfu. Jedná se o barokně souměrné jednopatrové stavení s volutovým
štítem, kde je umístěn znak hrabat z Weissenwolfu3.
O dobrodiní hraběnky z Weissenwolfu se vyprávěla
ve Vlašimi pověst o tom, že paní hraběnka vystavěla
děkanství, než se pan děkan vrátil z lázní. Pověstí
byla naznačena rychlost, kterou byla budova děkanství vybudována.
Pan děkan vede návštěvníky do rozlehlé zahrady,
která zabírá plochu od kostela až před zámek, kde
se přimyká k budově čp. 64. Po prohlídce zahrady
se oba pánové rozloučí. Jejich kroky směřují do budovy spořitelny. Pan C si zde potřebuje vyzvednout
menší obnos pro případné další nákupy.
Budova současné4 spořitelny nese čp. 47. Jedná
se o jednopatrové ze všech stran volné stavení, průčelím a pravým bokem obrácené k silnici. Budova
je zdobena mocnými lizénami5, římsami a štítem.
Původně se jednalo o budovu staré školy, kde se
narodili slavní bratři Hellerové. Po postavení nové
školy objekt koupil kníže, který budovu ozdobil
knížecím znakem a upravil ji pro potřeby spořitelny.
Weissenwolfové se zasloužili o řadu církevních památek
ve Vlašimi, jako byla Loreta, socha sv. Jana Nepomuckého, umístěná původně před budovou děkanství (dnes stojí
před kostelem), oratorium a dveře do kostela.
4
Tedy počátku 20. století.
5
Lizéna je plochý svislý architektonický dekorativní
prvek členící fasádu, na rozdíl od pilastru (polosloupu)
nemá hlavici ani patku.
3
Budova spořitelny a spořitelní sady v roce 1905 (archiv SOkA Benešov, sbírka fotodokumentace).
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
13
Pohled na nový most a Palackého náměstí v roce 1917 (archiv SOkA Benešov,
sbírka fotodokumentace).
Po vyřízení této úřední návštěvy se naši přátelé
vydávají směrem k budově občanské záložny čp. 48.
Míjejí budovu čp. 264, kde bydlí významný vlašimský advokát JUDr. Václav Pittermann6 a přicházejí
k budově záložny. Je to architektonicky velmi pozoruhodná stavba, která byla dokončena v roce 1872
nákladem 37.000 zlatých. Projekt zhotovil Saturnin
Heller v novorenesančním stylu. Náš pan C je zaujat
především průčelím s rizalitem, velkými okny a římsami. Jako nejpozoruhodnější se mu jeví ta strana
budovy, která je situována do dnešní Záloženské
ulice. V přízemí jsou zde umístěny tři malé krámky. „Tupý úhel půdorysu přeměněn zde na několik
malých pravých úhlů a výstupků, takže celá budova
má neméně než 15 rohů a koutů, což je ovšem rozloze a účelnosti některých místností na újmu. Velmi
výrazné a bohaté římsy, balustry a jiné štukatérské
ozdoby dodávají ceny této rovněž tak důkladné, jako
úhledné stavbě.7“
Naši pánové už ale scházejí z kopce dolů k novému mostu. Pan C se ptá Jana Vondráčka na osud
mlýna u řeky Blanice čp. 57. Jan Vondráček mu sděluje: „Mlýn před půl stoletím zakoupil velkostatek,
aby zaokrouhlil své pozemky. Mlýn však v roce 1894
vyhořel, nyní je zde jen strojní čerpadlo, které žene
vodu nahoru do hospodářských a průmyslových závodů. V obytném stavení bývají přes léto ubytováni
slovenští dělníci, které kníže najímá na sezónní práce.8 Ale teď už pojďme k novému mostu9. Popravdě,
představovali jsme si ho jinak. Most je snad pevný,
ale pěkný a příhodný není, jeť smutným obrazem
výsledkův, když se v říšské ústřední kanceláři dělají
plány bez ohledu na místní poměry.10“ Dále se pan
C dozvěděl, že stavba mostu začala dne 7. července
1902, dlouho byla jen slibována a město na stavbu
mostu skládalo peníze. Vždyť starý dřevěný most
byl již tak chatrný! Zednickou práci na mostě provedla firma Emanuela Vrzala z Votic, konstrukci
dodala Českomoravská strojovna a dlažbu firma
Hrůza Rosenberg.
Naši pánové pokračují po mostě na Palackého
náměstí. Pan C podotkl: „Moje maminka mluvila
o tomto náměstí jako o náměstí Malém?“ „Ano,
náměstí bylo přejmenováno před šesti lety, v roce
1898, ku příležitosti stého výročí narození Františka
Palackého11. Slavnost se těšila takovému účastenství
a takové okázalosti, že by i mnohé lidnatější a bohatší obci byla ku cti. Všeobecná výzdoba, velké
JUDr. Václav Pittermann (1857 – 1911) byl nejen významným advokátem, ale také aktivním členem městské
rady, předseda mnohých spolků. Známý je také jeho syn
Emil Artur Longen. I sám pan advokát Pittermann měl
umělecké sklony a zasáhl do kulturního života města.
7
Vondráček Jan, Místopis města Vlašimě, Vlašim 1904,
rukopis, nestránkováno.
Dnes budovu využívá Český rybářský svaz.
Dne 26. června 2008 byl ve Vlašimi otevřen současný
most, jenž most „nový“ z doby pana Vondráčka nahradil.
10
Vondráček Jan, Paměti vlašimské z roku 1902, rukopis
získala autorka díky paní Marii Dvořákové.
11
Vondráček Jan, Rok 1898 v obci vlašimské, rukopis,
nestránkováno.
6
14
8
9
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
stožáry, alegorické vozy, ohňostroj, místní medaile
a úchvatná řeč žurnalisty doktora Serváce Hellera
na náměstí, to vše posilnilo uvědomělé národovce
a probudilo liknavé. Na trvalou paměť jest nazváno
Malé náměstí náměstím Palackého.“, odvětil na zastřenou otázku svého spolucestujícího Jan Vondráček, který byl proslulý svými encyklopedickými
znalostmi. Dále panu C vysvětlil, které budovy
na tomto náměstí stojí za povšimnutí.
Hned nalevo se nachází budova čp. 58. Tato budova
byla při každé úpravě silnice stále více „utápěna“,
zejména v letech 1880 a 1902, takže nápis „hostinec“,
jenž byl umístěn ve štítě, je nyní asi v úrovni samé
silnice. Původně se zde vybíralo mýto. Pan Vondráček
pokračuje ve výkladu: „Stejnou svízelí trpělo i následující stavení čp. 59. Je to nevelký, šindelem krytý
domek s krámkem. Zajímavý je tím, že je to jedna
z nejstarších usedlostí ve městě, již od roku 1760 náleží jedné rodině.“12 Jako stavbu „důkladnou“ označuje Jan Vondráček čp. 61, založené „pro hospodářství
polní“. Další budova čp. 62 byla vystavěna v roce
1840, nalézá se zde pošta a hostinec. V době první
poloviny 19. století potřebám pošty zcela vyhovovala,
neboť veškerou agendu pošty vyřídila jedna osoba
za tři hodiny denně. I v domku čp. 64 se nachází malý
krámek. Pan Vondráček nyní zachází do obchůdku
sousedního domu čp. 65. Budova je o něco větší než
stavení předchozí a zdobí ji balkon13. Bydlí zde soudce Roškot, postrach všech tuláků a vandráků.14
Po chvíli se pan Vondráček vrací k panu C a již oba
stojí před dalším číslem popisným. Pan Vondráček
vypráví. „Zde u Balíků scházeli se v sedmé desítce
minulého věku15 vlašimští studující. Tři domácí nabyli hodnosti doktorů práv. Studenti bouřili národní
uvědomění časovými okázalostmi, jako byly tábor
na Blaníku a převoz kamene do základů Národního
divadla.“ Oba pánové míjejí menší domky čp. 67
(rovněž s obchůdkem), 68 a 69 a zastavují se u čp. 7071. Je to soubor budov a pozemků, který v šedesátých
a sedmdesátých letech 19. století koupil a zvelebil
František Neubauer.16 Rozlehlé stavení čp. 71 vystupuje třemi liniemi do prostoru náměstí a ukazuje, kde
Vondráček Jan, Místopis města Vlašimě, Vlašim 1904,
rukopis, nestránkováno.
13
Dnes je to Dům sourozenců Roškotových, tedy Spolkový dům.
14
Otec Kamila Roškota (narozeného 1886) a Anny Roškotové (narozené 1883).
15
Tedy 70. letech 19. století.
16
František Neubauer (1818 – 1883) byl jedním z nejvýznamnějších vlašimských starostů a dobrodinců. Blíže
Preislerová Ivana, Vlašim nejen ve 20. století, Vlašim
2010, s. 10-14.
12
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
stávala městská brána.17 V hlavní zdi byla zabudována
kašna, v čase pana Vondráčka již vyschlá, do které
byla svedena voda ze soukromého vodojemu.
Pánové nyní přecházejí ulici a jejich kroky vedou
k čp. 105, tedy k Vopálkovům. Pan C zde krátce navštěvuje Antonína Vopálku. Setkal se s ním vloni
v zimě v hostinci U Prokopů, kde Antonín Vopálka
patřil k vítaným hostům, hlavně pro jeho sečtělost.
Pan Vopálka měl dobráckou povahu, i když někdy
mohl překvapit prchlivou reakcí, a společnost rád bavil vyprávěním inspirovaným četbou knih. Na ty měl
tento hospodář však čas jen v zimě. V létě se rodina
měla co ohánět v hospodářství o rozloze kolem pěti
hektarů. Do práce byly zapojeny i děti. Teď se tu zrovna dvě proháněly bosé a hrály si se špačkem. Usedlost
Antonína Vopálky sousedí s jednopatrovým velkým
domem s krámem čp. 106. Je to největší budova v této
řadě náměstí. I budova sousední se honosí kupeckým
krámem, ale je to stavení jen přízemní. Stavení čp.
108 má sice jen šindelovou střechu, ale jinak je to dům
„velmi důkladný“, má „ozdobené kamenné veřeje na 2
schodech, docela vnucují myšlénku, že nebyly dělány
pro tento dům, nýbrž že sem byly přeneseny z některého zaniklého, snad panského [stavení]. Následují dva
menší domky, stojící těsně u sebe, každý s výstupkem
na pěti stupních. To ukazuje na původní nerovnost
náměstí. I v těchto domcích se nacházejí kupecké
krámky. V usedlosti čp. 112 je od nepaměti zřízena
kovárna, vozy přivezené k opravě často zabírají plochu ke středu náměstí. Široká vrata sousedního domu
čp. 113 poukazují na rolnickou usedlost. Před domem
stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Následuje čp. 114,
dům dost rozlehlý s lomenou šindelovou střechou,
obsahující v přízemí obchod a nahoře v patře hospodu, do níž se vchází po schodech přímo z náměstí.
Následující domy čp. 115 a 116 náměstí zužují, neboť
vystupují z řady o jeden metr dopředu. Stavení mají
jedno průčelí. Do každého domu se vchází krámem.
Nejníže položená usedlost na této straně nese čp. 118.
Je to nevelká hospodářská budova bokem a vraty otočená do náměstí, dlouhou stranou pak k řece.
Pan C již musí svou dnešní prohlídku ukončit.
Za dvacet minut mu odjíždí vlak. Pánové si podávají
ruce, a zatímco pan Vondráček odbočuje k radnici,
pan C chvatně stoupá do kopce k nádraží, aby stihl
odjezd vlaku. Však se s panem Vondráčkem zase
uvidí. Tak zajímavé obchůzky Vlašimí si nemůže
nechat ujít. Nikdo by mu o tomto městě neřekl více,
než právě Jan Vondráček.
Ivana Preislerová
17
Ulici vedoucí za tímto nárožím se říkávalo Za Branou.
15
Hansonova předloha k malbě v zámecké
kapli ve Vlašimi
Malbám v zámecké kapli ve Vlašimi byla věnována v letech 2009 – 2010 větší pozornost. Při restaurování byl u postavy apoštola Marka dokumentován
nápis s datací a signaturou autora. Starší dokumentace potvrdila, že malbu na suchou omítku vytvořil
roku 1849 Josef Fritz. Ve Vlašimi je doložen jako
„lesní inženýr“ Carlose Auersperga, ale dostával
zřejmě i výtvarné úkoly. Podobně jako později nadaný zámecký správce Jan Trislík. Výsledky výzkumu shrnul v roce 2011 příspěvek v „Památkách
středních Čech“.*
Do doby romantických úprav zámku kladla malby
již předchozí stylová analýza. Zvláště u postav sv.
Václava a Krista na Olivetské hoře. Fritzův Václav
se v rámci českých zemí vymyká ikonograficky. Nevyužívá tehdy prosazovaný typ, ovlivněný sochou
z pražské katedrály. Ani doznívající podobu světce
v kanelované zbroji či jiné vzory. Naopak Fritz byl
silně ovlivněn parléřovským náhrobkem Přemysla
Otakara II. Pro postavy apoštolů a scény Zvěstování
* Nusek, J.: K obnoveným malbám v zámecké kapli
ve Vlašimi. Památky středních Čech 2/2010, s. 89-93.
využil starších, převážně barokních předloh. Např.
u Zvěstování se stal základním vzorem populární
obraz Eustacha Le Sueur. Postavy „panovníka“
a „panovnice“ byly ikonograficky nově určeny jako
sv. Jindřich a Kunhuta.
V roce 2012 byla potvrzena předloha pro výjev
Krista na Olivetské hoře v klenebním poli č. 4. Fritz
poměrně věrně převzal obraz Christiana Heinricha
Hansona (1790 – 1863) s kompozicí anděla podpírajícího Krista. V ní se shodují gesta, členění draperie
i mimika. A to i po narušení malby během oprav
klenby počátkem 80. let 20. století. Malby rozsáhle
restauroval v letech 1986 – 1987 ak. mal. Svatopluk Klimeš. Bohužel některé detaily nebyly pro
poškození zcela obnoveny. Snímek z roku 1981 ale
dokládá, že se Josef Fritz držel Hansonovy předlohy
i v podání pozadí. Po stranách Krista najdeme dva
náznaky architektury Jeruzaléma. Výzdoba nesla
několik přemaleb, zřejmě souvisely již s návštěvou
korunního prince Rudolfa roku 1878.
Ačkoliv scénu s Kristem limitují Fritzovy malířské
schopnosti, předloha Ch. H. Hansona je zřejmá. Tento německý malíř působil po římském pobytu v Mni-
Detail grafiky Krista na Olivetské hoře podle obrazu Ch. H. Hansona (foto: V. Hanusová).
16
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
chově (od 1831) a později v Hamburku (od 1850).
Proslavily ho žánrové obrazy z italského venkova
a náboženské náměty. Obraz Kristus na Olivetské
hoře (Christus am Oelberge) vytvořil Hanson v roce
1836 a dnes je považován za nezvěstný. Zřejmě
po roce 1837 ho litograficky převedl německý rytec
Bonaventura Weiss. Grafický list pak vydal známý
mnichovský závod „Piloty u. Loehle“. Podle tohoto
listu nepochybně maloval ve Vlašimi i Josef Fritz.
Výjev byl tedy, na rozdíl od dalších scén v kapli, dobovou „novinkou“. Výzkum přitom ukázal,
že grafika Hansonova obrazu nebyla ve své době
rozšířená. Není zastoupena ani ve Sbírce grafiky
a kresby Národní galerie v Praze, ani ve Staatliche
Graphische Sammlung v Mnichově, která vlastní
většinu grafik, vydaných v Mnichově. Jeden z mála
dochovaných exemplářů má ale ve svém fondu Muzeum Podblanicka. Pochází z vlašimského prostředí
a okolnosti naznačují souvislost se zámkem. Je tedy
velmi pravděpodobné, že jde o list, s kterým pracoval v roce 1849 přímo Josef Fritz.
Cenná grafika z Muzea Podblanicka tak vzbudila
v únoru 2013 pozornost pražských a mnichovských
kolegů. Za spolupráci je třeba poděkovat především
Mgr. Petru Šámalovi z Národní galerie a Dr. Andreasi Stroblovi ze Staatliche Graphische Sammlung.
Mírně poškozená litografie Hansonova Krista
na Olivetské hoře bude v letošním roce ošetřena
a časem příležitostně vystavena veřejnosti. Malby
v zámecké kapli byly ošetřeny v roce 2009 ak. mal.
Milanem Kadavým a je možné je vidět celoročně.
Jindřich Nusek
Vzpomínky na Vladimíra Cidlinského
Tento název nesla výstava, která proběhla v Muzeu umění a designu od 12. dubna do konce května
2013. Výstavou chtělo Muzeum umění vzdát poctu
výtvarníkovi, pedagogovi, galeristovi, dlouholetému členu Muzejní rady a hlavně znamenitému člověku, který náhle zemřel 7. dubna ve věku 78 let.
Znala jsem ho nejen jako výtvarníka, organizátora, ale hlavně jako člověka, který byl kdykoliv
ochoten přispět radou či jinou pomoci. Ještě dva
dny před jeho náhlým odchodem jsme společně
v jeho ateliéru Na Karlově přemýšleli o koncepci
připravovaného Bienále výtvarníků Benešovska,
o tom, že bude členem komise, která vybere mladého výtvarníka na Cenu Města Benešova. Jako vždy
pohostinný chtěl vařit kafé… Již ho spolu nevypijeme, ale budu ráda vzpomínat na občasná setkání.
A myslím, že stejně tak si na něj vzpomene spousta Benešanů, jeho přátel, bývalých žáků, ale i děti,
které jsme k němu vzali naposled při podzimních
prázdninách v minulém roce. Provedl nás svým ateliérem, povídal o technikách, které používá při své
tvorbě, zhlédli jsme film a došlo i na zpěv a hraní
při jeho oblíbeném klavíru, obdivovali jsme jeho
vtipně řešení systému ukládání grafik a obrazů, jeho
miniaturní zahrádku. Měl dar přiblížit se dětským
posluchačům, vzpomínal na svůj život.
Nyní vzpomínky zůstávají na nás. Narodil se
v Benešově 12. srpna 1934. Zde také absolvoval
gymnázium, v letech 1956 – 1961 studoval na Pedagogické fakultě UK v Praze obor výtvarná výchova – matematika. Pedagogicky ho vedl Prof. Cyril
Bouda a Karel Lidický, velký vliv však na něj měl
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
ak. malíř Václav Pavlík. Převážná část jeho pedagogické praxe po skončení studií byla zaměřená na výtvarné vedení žáků Umělecké školy v Benešově.
V sedmdesátých letech patřil k hlavním organizátorům výtvarného života v Benešově. Připravoval
schůzky s uměním pro své žáky i širokou veřejnost.
Byly to večery, kde se konaly besedy s předními
Vladimír Cidlinský.
17
Vladimír Cidlinský: Monotyp bez názvu z 90. let.
18
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
výtvarnými umělci i teoretiky. V roce 1990 založil
v Benešově první soukromou prodejní galerii v Benešově – Galerii C a snažil se rozvíjet mezinárodní
styky s výtvarníky.
Vladimíre, již Tě nebudeme vídat vždy usměvavého v ulicích města, ale v našem benešovském Muzeu umění se s Tebou budou návštěvníci potkávat
i nadále – prostřednictvím Tvých maleb, monotypů,
grafických prací. I nyní můžeme v Benešově vidět
návrhy Tvých plakátů, které zvou na koncerty hudebního festivalu Jaro Josefa Suka.
Anna Fassatiová
Foto: archiv Muzea umění a designu Benešov
OCHOTNICKÉ DIVADLO NA PODBLANICKU XXXVI.
Při zpracovávání historie ochotnického divadla v obcích a městech našeho okresu navštěvujeme kronikáře
obcí, seznamujeme se se starými kronikami, vyhledáváme pamětníky a vše co zjistíme, zaznamenáváme.
Nejinak tomu mělo být i ve městě Miličíně. Zde jsme však našli něco skutečně obdivuhodného. Jedná
se o bakalářskou práci pana Martina Filipa, který vyčerpávajícím způsobem zpracoval právě historii
ochotnického divadla v Miličíně. Jeho práce nebyla nikde publikována, a tak jsme se rozhodli seznámit
s ní, se svolením autora, čtenáře našeho periodika. Jak autor upozornil, byla práce obhájena na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v roce 2002. Za tu dobu se objevily nové skutečnosti, zejména z konce
19. století, které již nemohl do práce zaznamenat a najdou se na webových stránkách OÚ Miličín v sekci
spolky a sdružení – Spolek divadelních ochotníků.
Pro rozsáhlost práce bude tedy historie ochotnického divadla v Miličíně publikována v upravené verzi
a na pokračování.
(Slávka a Karel Rýdlovi)
Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličín (1)
Úvodem
Nejdelší tradici z miličínských spolků si udržuje
Spolek divadelních ochotníků ve městě Miličíně. Začal pracovat v roce 1875 a kromě dvou přestávek (v letech 1914 – 1915 a 1966 – 1996) působí dodnes –
byť pracoval v rámci různých organizací: od roku 1923
byl spolek členem Ústřední matice divadelního
ochotnictva československého, v roce 1951 začleněn
do Osvětové besedy a od roku 1996 pracuje v rámci
místní organizace Tělovýchovné jednoty Sokol.
A právě vývoj miličínského amatérského divadla
by měl přiblížit tento text.
Působení spolku do vzniku
Československé republiky
K nejstarším dějinám miličínského ochotnického
spolku, tedy k období od roku 1875 do konce první světové války, se váže velmi málo dochovaných
písemných dokladů. V podstatě jediným pramenem
zůstává První pamětní kniha města Miličína, založená v roce 1839 městským tajemníkem Josefem Kulišem. Ta však obsahuje zpočátku velmi kusé záznamy,
které v roce 1897 ustávají zcela. Místní učitel Ludvík
Traxler, který byl roku 1922 pověřen obnovením kroniky, proto požádal činovníky jednotlivých spolků
o shrnutí jejich činnosti v době první světové války.
Za Spolek divadelních ochotníků ve městě Miličíně se tohoto úkolu ujal jeho jednatel Vít Kraupner.
Ten hned v úvodu svého pojednání píše: „Spolek di-
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
vadelních ochotníků v Milčíně jest nepochybně jeden
z nejstarších místních spolků. Neznám data založení,
píši tak, jak slýchám z úst pamětníků. Nejstarší protokol, který mám po ruce, datuje valnou hromadu
ochotnického spolku v roce 1887.1“ Divadelní spolek
byl však zcela určitě založen již o 12 let dříve.
Rok 1875 jako datum vzniku ochotnického spolku
připomíná miličínský kaplan František Teplý ve své
knize Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí.2 Ta vyšla v roce 1899 a je dodnes nejlepším pojednáním zejména o starší historii Miličína. Záznam
o vzniku spolku však nakonec najdeme i v samotných
kronikách. V roce 1935 totiž Vojtěch Kraupner, který
se vedení pamětní knihy chopil o dva roky dříve, píše:
„Oslava 28. října byla letos zvlášť slavnostní, jelikož
spolek slavil součastně své 60 leté trvání. Jubileum
této krásné a ušlechtilé práce oslavil spolek slavnostním představením dne 27. října 1935, k němuž vybrán
tentýž kus, s nímž spolek před 60 léty poprvé (22. srpna 1875) zahájil svou činnost: hrán Chudý písničkář
od Rud. Kneisla za režie Viléma Švelbra (před 60 léty
měl režii Frant. Červencl, který letos 8. září zemřel).
Chudého písničkáře hrál letos Jan Přibyl učitel.“3
Kuliš, J., Traxler, L., Kraupner, V.: První pamětní kniha
města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 69.
2
Teplý, F.: Paměti starožitného města Miličína a jeho
okolí. Praha, 1899.
3
Kuliš, J., Traxler, L., Kraupner, V.: První pamětní kniha
města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 290.
1
19
Když pak Vojtěch Kraupner začíná v roce 1945
psát III. pamětní knihu, najdeme v ní podobný záznam: „Ochotnický divadelní spolek v Miličíně
prokazoval od svého založení bohatou činnost. Již
dlouho před I. světovou válkou hrál v Miličíně divadelní představení; byl založen r. 1875...“ 4
Divadelní představení se patrně hrála v Miličíně
již před rokem 1875,5 organizovaný spolek se však
formoval právě až k tomuto datu – tedy v době, kdy
„po obnově ústavních svobod v 60. letech nastal
znovu rozkvět českého ochotnického hnutí... zákony
o právu spolčovacím a shromažďovacím z roku 1867
daly této činnosti legální základnu...“6
Známe-li přesné datum založení divadelního spolku (respektive datum sehrání prvního představení),
máme naopak o jeho činnosti do konce první světové
války jen velmi kusé zprávy. Jediný zápis v kronice
pořídil městský tajemník Bareš, který připomíná, že
se spolek 28. února 1894 zúčastnil spolu s dalšími
miličínskými spolky průvodu k uvítání nového faráře Matěje Layera.7
Vít Kraupner ve svém pojednání v kronice vzpomíná na předválečnou činnost takto: „Tenkráte
hrávalo se častěji nežli za doby naší, měliť hojnosti
sil a snad i více chuti. V pozdějších letech jeví se
ochablost spolku. Nebyla činnost spolku občanstvem
oceňována a potom i výnos z divad. představení hradil sotva kromě obvyklé režie hudebníky, kteří byli
sem ze vzdálenějšího okolí jednáni (nejvíce z Neustupova)“8.
Počátek první světové války vedl k tomu, že se „v letech válečných 1914 a 1915 činnost spolku zastavila
pro nedostatek sil. Seznam členů v r. 1913 vykazuje 29
členů, z nichž opravdu činných bylo asi 12. Za války
narukovalo 16 členů.“9 Přestávka vynucená tíživou
dobou ale netrvala dlouho. Už 5. října 1916 uvedli
ochotníci za režie J. Smrčky hru Staří blázni. I zde však
4
Kraupner, V.: III. pamětní kniha města Miličína. Miličín,
1845 – 1975, s. 940.
5
Císař, J. a kol: Cesty českého amatérského divadla –
vývojové tendence. Praha, 1998, s. 45. V publikaci se
nachází přetisk mapky Františka Černého, autora kapitoly o ochotnickém divadle v době národního obrození
– v této mapě je Miličín uveden mezi městy, v nichž se
ve 30. a 40. letech 19. století hrálo ochotnické divadlo.
Na území dnešního okresu Benešov už se v té době hrálo
pouze v samotném Benešově, ve Vlašimi a v Sedlčanech.
6
Tamtéž, s. 58.
7
Dále se účastnily tyto spolky: hasičský, veteránský, živnostenský a pěvecká jednota Malát.
8
Kuliš, J., Traxler, L., Kraupner, V.: První pamětní kniha
města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 69.
9
Tamtéž, s. 69.
20
Plakát na představení Mlynář a jeho dítě
od Ernsta Raupacha (1884).
zasáhly válečné okolnosti – čistý výnos z představení (asi 40 korun) musel být podle nařízení okresního
hejtmanství v Táboře zaslán ve prospěch vdov a sirotků po padlých vojínech. Na stejný účel putovalo i 50
korun získaných jako výtěžek z představení Hospodář
a výměnkář (28. února 1917) a 53,50 korun z dvou
představení Furianta 22. a 31. října 1917 – mimo toho
bylo ještě 10 korun zasláno „na válečné hroby“. 10
K této situaci jednatel spolku Vít Kraupner v roce
1922 poznamenal: „Ve prospěch spolkové pokladny,
jako za dob dřívějších, dle nařízení okr. hejtmanství
se hráti nesmělo, nýbrž všechen výtěžek měl býti
věnován ku prospěchu rakušáckých dobročinných
účelů. Ale funkcionáři spolku našeho dovedli i tento příkaz obejíti, neb pokladní kniha v tom čase
vykazuje různé i větší dary od ,nejmenovaných‘.
(Byly to neodvedené zbytky z výtěžku divadelních
představení).“11
V roce 1918 se však situace alespoň částečně
mění. Byly sehrány dvě hry – v dubnu Zlatý pavouk
10, 11
Tamtéž, s. 69.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2
a v červnu Hříšnice. Z celkového výnosu bylo 190 korun zasláno Českému srdci, 40 korun věnováno miličínskému okrašlovacímu spolku a 230 korun konečně
putovalo do spolkové pokladny. Navíc ochotníci vystoupili s hrou Hříšnice ještě v nedalekých Chotovinách ve prospěch tamního spolku.
Za války se také konaly dvě valné hromady spolku. V roce 1917 se zúčastnilo pouze 7 členů, o rok později již 23
členů. Na vojně bylo 16 členů spolku, 4 byli raněni,
1 zemřel, 2 skončili jako invalidi. Jako legionáři se vrátili Václav Budílek, František Jenšík a Jaroslav Kuchta.
V říjnu 1918 se pak divadelní spolek zúčastnil „korporativně s ostatními spolky miličínskými všech významných oslav.“12
Martin Filip
(foto: archiv autora)
(redakčně upravil Jindřich Nusek)
12
Tamtéž, s. 70.
Herci miličínského ochotnického spolku (oba snímky).
Ze starších čísel
Je na Roudném ještě zlato?
Když pojedete z Vlašimě do Louňovic, míjíte po levé straně mohutné zalesněné kopce
Blaníků, opředených bájemi: o rytířích, o lesní
studánce, o tajemných chodbách a bohatství
zlata, které v celém tom kraji hlídají podivní
skřítkové.
Krásné poslouchání za dlouhých zimních
večerů při draní peří. Ale my se podíváme
na skutečnost. Ba, pravda – zlato – točil se
kolem toho drahého kovu svět dříve jako teď.
Zlato, zlato – volala nešťastná žena na Velký
pátek, když byla v hoře zanechala dítě. Zlato, zlato – státní poklady stěhují se v moderní
době z jednoho státu do druhého, ba i přes
moře spěchají do bezpečí.
A tu právě stojíme v kraji, kde hluboko pod
našima nohama leží poklady, o kterých se nám
ani nezdá. Kousek za starobylými Louňovicemi
je místo, kde všetečný člověk už dávno před
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
staletími vyrušil z klidné práce sedm pidimužíků – horníků.
Zlato zde hledali už na úsvitě českých dějin,
asi v 10. až 12. století, a bylo dolováno za Petra z Rožmberka a za hrabat Auerspergů. V 19.
století bylo dolování obnoveno v roce 1883
na radu prof. Pošepného, ale jen v menším
rozsahu. V roce 1903 převzali důl Angličané
a roku 1929 koupil Roudný francouzský průmyslník A. Blachon.
Roudenský vrch je složen většinou z rudy,
v které se vyskytují čočkovité vložky zrnitých
vápenců. Pěkné to nerosty do sbírky minerálů.
A což teprve kousek žuly, ze které je složen samotný Blaník! V té jsou pořádné šupinky slídy,
až oči přecházejí.
Vlastní roudenské ložisko je naleziště rázu
žilnatého, s žilami zlatonosného křemene,
s převládajícím arsenopyritem (jedovatá slou-
I
čenina arsenu a železa) a pyritem (kyz železný). Tím vším pronikají ony vzácné jemné žilky
zlatonosných minerálů, vzniká tak zvaný žilník,
složitá hornina, prostoupená hustou sítí žilek,
takže je jí nutno dobývati v celku.
Jak a kde to vše vlastně vzniklo? Těžko
na tuto otázku odpovědět. Před milionem, dvěma miliony let? Učenci soudí, že roudenské
ložisko vzniklo v době karbonské, v době, kdy
v našich krajinách rostly jako stromy vysoké
přesličky, kapradiny a podivné stromy jehličnaté, z kterých pak po tisíciletí se tvořilo kamenné
uhlí. Ovšem, uhlí zde není, protože to vše se
nějakou strašlivou silou, výbuchem, zpřevracelo, z nitra zeměkoule vytryskla žhavá žula
a vytvořila dnešní Blaník.
Zlato na Roudném se dolovalo na 14 obzorech čili patrech. Patro je celá soustava
chodeb, hnaných v určité hloubce dolů, všelijak se točících, stoupajících a klesajících
podle výskytu hledaného nerostu. První patro je v hloubce 60 metrů, poslední, čtrnácté,
v hloubce 420 metrů. Obzor v hloubce 450 m
nebyl ještě dostatečně otevřen. Do těchto pater sjížděli horníci svislou chodbou, šachtou.
Takové šachty jsou na Roudném dvě: šachta
Václav a šachta Aleška.
II
Při dolování se dosáhlo hloubky 450 m
a celkem se od r. 1904 do r. 1930 zpracovalo
664.000 tun rudy a získalo se 5.770 kg ryzího
zlata.
Chcete se trochu pocvičit v dělení? Vypočítejte, kolik vagonů po 100 q vydolovali horníci
na Roudném a jak dlouhý by byl vlak z těchto
vagonů? Vypočítejte, jaká byla průměrná zlatonosnost rudy.
Zlato vyrábělo se nejdříve pomocí rtuti. Rtuť
spojí se se zlatem z rudy v sloučeninu (amalgam) a potom se opět ryzí zlato od rtuti oddělí.
Sloučeniny rtuti jsou prudce jedovaté, a proto
tato výroba velmi ukrádala zdraví dělníků, kteří
byli zaměstnáni při práci.
Pak se rudný rmut, to je směs vody a rudy,
na zvláštních, rychle se kmitajících stolech
(Ferrarisovy splavy) třídil na kaly, písky a kyzy.
Z písků se získávalo zlato louhováním. Kyzy
se posílaly do Saska v Německu, kde z nich
také získávali zlato. Kaly se pouštěly do velkých nádrží (kalojemů) a nechávaly vyschnouti. Když přijdete na Roudný, jistě si ihned povšimnete ohromných hromad krásného, jako
mouka jemného, mírně nažloutlého písku. Ani
sebemenší rostlinka na hromadách neroste, ač
tam už leží písek mnoho let. To jsou ty kaly.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
Přes 200.000 tun váží jejich hromady. Třeba
byste mně to nevěřili, ale pan inž. Hofmann
by vám potvrdil, že v těch hromadách je ještě
několik set kilogramů zlata.
Zlatodůl Roudný zaměstnával stále průměrně 300 dělníků a 30 úředníků a poskytoval
i jinak velkému počtu nepřímo zaměstnaných
lidí v celém okolí slušný výdělek. Vždyť pod
kopcem vznikla celá malá hornická vesnice.
Práci na dole nezastavili pro vyčerpání zlatých ložisek, neboť Roudný patří k těm zlatodolům, u kterých jde ruda do neomezené hloubky.
Byla zastavena pro nízkou cenu zlata. Těžba
se nevyplácela, zvláště nebylo peněz na vyhloubení dalších pater pod posledním obzorem
(horizontem) v hloubce 450 m a hlouběji.
Komín roudenské kotelny už dlouho nehoří,
dávno už se nerozběhl setrvačník parního stroje a obrovský rumpál na těžní věži, spouštějící
dělníky do šachty, už dávno nezazpíval veselou písničku práce. Tabulky v oknech velikých
budov praskají pod údery větrů; kola drahých
strojů rezivějí, tovární dvůr zarůstá travou, dole
ve vsi už dávno se neozvala hornická písnička…
A v zemi, v úzkých, tajemných chodbách,
láme se jistě jedna dubová opěra za druhou.
Vznikají nenahraditelné škody.
A přece je ještě naděje. Cena zlata v poslední době opět značně stoupá. Snad se dočkají
roudenští skřítkové, že v tajemné jejich říši zasvítí zas brzy hornický kahanec a zazní ocelový krumpáč člověka.
Text a kresby: Richard Dušek
Podle řed. Ing. A. O. Hoffmanna.
Pod Blaníkem, ročník XX., 1940 – 41, č. 1
regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
NA ZABRANÉM (2)
Soused a druhý malér
„To je rožum, to je rožum, šlepice do pytle,“
polohlasně šišlal a mudroval jediný a nejstarší
soused, jemuž už táhla jistě devadesátka.
Chvíli ho prý mátinka poslouchala, pak dostala zlost, ale několikaletá služba u strýčka
v hotelu ji naučila jednat s většími protivy a dostat je na svou stranu.
„Ale pane …“ – „Komárek, Komárek jméno
mé, a váš dobrý šoused.“
„Tedy pane Komárku, když dobrý soused,
tady je má ruka na přátelství. Ale půjčte mi dvě
slepice, nosnice, rozumíme si? Asi tak na měsíc, abych dětem přilepšila. Pak si je přivezu
od sestry. Do té doby si na zahradě můžete
sekat jetel. Máte králíky, ne?“
„Jo, děkuju učtivě a …“ a málem dodal „služebník“.
Nečekaný kšeft byl uzavřen a šlo se vařit.
Ale kamna přece nebyla hotova!
V hromadě žulového písku vyhrábla lopatou díru, usadila pár cihel a přes ně položila
sporákové pláty dovezené ze školy. Pak už
stačilo pár odřezků dřeva, papír z pytlů od cementu a už se mohl postavit hrnec s vodou.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
Pár brambor bylo také po ruce, vajíčka se naštěstí při převozu nerozbila a kromě polévky
udělat svítek na rendlíku – to byla minutová
záležitost prvního oběda. Od začátku se muselo šetřit, protože cukr, mléko i mouka byly
na příděl a ostatní už z obchodů v třetím roce
války zmizelo.
Druhý malér se dostavil koncem týdne. To už
byl bývalý pan řídící ve škole. Svítilo sluníčko
a prvních pár narychlo přepraných kousků dětských plenek rychle usychalo. Před pátečním
polednem se zdálky ozývalo „Poštáá“. Jen bylo
divné, že paní listonoška má doprovod.
„Peníze. A potřebuju podpis,“ vysvětlila listonoška. Z doprovodu se vyklubal hajný Klasna. „A já si je hned vezmu!“ nenechal nikoho
na pochybách. I bez flinty připomínal spíš loupežníka než strážce sázavských lesů.
Po třinácti stech dvaceti protektorátních korunách sahaly cizí ruce. Listonoška byla rychlejší. Peníze bleskově shrábla do příruční „šrajtofle“. Chtěla nejdřív podpis.
Dostala ho. Klasna pak vyškubl třináct stovek
– prý za nedoplacené dřevo. A ještě měl řeči,
že mu nějaká měsíční jízdenka na dráhu pro
III
syna za šedesát korun může bejt ukradená,
že taky chodí pěšky a do Benešova že je to
kousek.
Hned nato se poroučel.
„Mám to oznámit, paní řídící? Jistě by mu
vysvětlili, jak se má chovat!“
„Raději ne. Asi jsme měli dluh. Velké peníze
vždycky platil manžel. Jen je mi divné – s panem Pechou jsme vždycky vycházeli v dobrém. Navíc byl z jedné vesnice.“
„Dobře, jak myslíte,“ pravila listonoška,
„kdyby se to však za měsíc opakovalo, odmítněte peníze přijmout. Já vám ráda vyhovím.
A na mne si netroufne. To už by si flintičku asi
nikdy nehodil přes rameno, na to jsou …“ –
chvíli hledala vhodné slovo – „no, ti černí, pořádně ostrý.“
Naposledy v hospodě
Ve Vodslivech měli jedinou hospodu, „U Šálů“
se tam říkalo, to podle majitele. Tam pan řídící
chodil na dvě piva a partičku mariášku. Nejvýš
dvakrát, třikrát do měsíce. Tuhle malou vášeň
podědil po svém psinickém tatínkovi. Tomu dělalo dobře, že u stolu sedával s panem řídícím,
s panem starostou a někým ze statku. Byl rád,
když uhrál nějaký šesták navíc, ale současně
si považoval za čest, že ho „vašnostové“ vzali
mezi sebe.
Ve Vodslivech „U Šálů“ to bylo jiné. Na místní nestačil, jejich karetním „fíglům“ můj tatínek
neporozuměl, a když se nejvíc soustředil a toužil vyhrát, „kibic“ mu upíjel pivo. Pak ho nechali
vyhrát pár korun, ale paní řídící před obědem,
ještě než skončilo vyučování, musela vyslechnout lamentování, nejčastěji staré Kašové,
že pan řídící včera starýho obehrál, že nemá
na cukr a žid Knobloch jí už „na futro“ nedá.
Co měla dělat? Scénu? Poradit paní Kašové, aby si udělala doma pořádek a manželovi
hospodu zakázala? Ji, babku nad hrobem, má
poučovat mladá holka, byť matka tří dětí?
V tichosti jí strčila do kapsy zástěry peníze
na cukr, přidala šesťák na kvasnice a vzkázala, aby pan Kaše přišel v sobotu, až bude
pan řídící s chlapci v choceradském kostele,
na polívku.
Věděla, že na tři neděle bude pokoj. Jednak
měl Jarka rozepsaný článek, jednak ho pan inIV
spektor zdvořile upomenul, co bude se Záhonky? To byla totiž cvičebnice, jejíž první vydání
ve Státním nakladatelství v Praze mělo úspěch
a udělalo slávu benešovskému okresu.
A přece jeho poslední návštěva v hospodě
měla dramatický výstup. V kartách prohrával
už druhou pětku, ale možná jen proto, aby
přistihl toho „slintu“, co mu upíjí pivo. Podařilo
se. Jednou rukou ho bafl pod krkem, druhou
za ruku s půllitrem. Nedávno složené zkoušky
z tělocviku na měšťance mu nechtíc vtiskly sílu
i do rukou. Bál se však, že mu něco udělá,
a proto raději zavolal hromovým hlasem:
„Pane hostinský, jsem vám milejší jako štamgast já, nebo tenhle …“ – na jazyku měl „otrapa“.
Hostinský ho chytil za límec, nasměroval už
k pohotově otevřeným dveřím, nazvedl a vykopl. Do ticha lokálu cinkly peníze od pana
řídícího, a sbohem.
Už nikdy tam nevstoupil.
Hospodský dlabanec
s následky
Poříčské tři hospody poznal, když stavěl a už
mu nechutnala voda k pití. „Lahváče“ tenkrát
nebyly. Hospoda u železniční zastávky mu
připadala moc „nóbl“. Dole u mostu, U Plachých, ochutnal pivo, a protože měl velký hlad,
i velkou porci brambor s kyselými přísadami.
A protože ho považovali za prominentního
hosta, přidali i kousek „fašírky“ načerno, tedy
bez lístků na maso. Byl moc spokojen. Stačil
ještě okouknout, kde sedávají natěrač Jarda
Vojtěchů, povozník Limon a pisklavý Novák ze
Svárova, kvůli budoucí výpomoci. Netušil, že
tahle povědomost mu umožní, aby si daleko
později živě představil místo maléru.
Tenkrát neměli čtvrtého do mariáše, kterým
byl obvykle kostelníkův strýc Doležal, a proto
se pustili do zpěvu „odrhovaček“. Malý Bubeník, otec snad už šesti dětí, skočil do kuchyně
pro „fňuknu“. Prohrábl klávesy, … a červený
šátečku kolem se toč. Písnička rázem ovládla
hospodu. Na chvíli.
Už musela být pěkná zimní tma, když němečtí vojáci z poříčské posádky po přečtení
„befélu“ a poučení, jak se zachovat k civilistům,
vyrazili místo do biografu do hospody. Asi měli
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
dost německého „ajntopfu“, i dostatek marek,
aby se česky „rozšoupli“. Čekal je bramborový
salát a pro ně specialita – teplý chleba. On se
totiž podle německých předpisů musel prodávat až po čtyřiadvaceti hodinách. Prý kvůli trávícím problémům. Ve skutečnosti, aby se ho
méně snědlo.
Starý Plachý byl však koumák, vážil si tržby,
a těm věčně hladovým „klukům německým“
nechal chléb rozpéct v troubě. Stačilo mu pochvalné „gut“ a dobré „gut zahlen“. Tedy, že je
„dobrý“ a „dobře zaplatit“.
Parta kolem „fňukny“ a dorazivšího Doležala
provokativně začala. Jestli to bylo studeným
chlebem, to už nikdo nezjišťoval. Najednou
přešli od českých národních do odrhovaček.
Hostům se asi moc nelíbily. Ti také neuspěli
se svými Volkslieder. Rostlo napětí. Vyvrcholilo, když lakýrník Vojtěch spustil zakázanou:
Sušelka nám píše
až z německej říše,
že jim kručí v břiše.
I vy Němci (někdo vyřvával) žraví,
nehrajeme s vámi.
Co jste si tam nadrobili,
sežerte si sami.
Halt! Genug! Halt! Ruhe!
Čeští slavíci dobře rozuměli, že mají zmlknout. Ale pokračovali další slokou. Do toho
spustili vojáci „Deutschland“ a samozřejmě
se postavili do pozoru, po jejich „do haptáku“.
Snad písklavý Novák po nich hodil půllitrem
a stodvacetikilový Limon židlí. I když se netrefili,
vypukla mela. Výstřel do stropu znamenal obrat. Hostinský chtěl kasírovat a vyklidit tak lokál.
Nestíhal. Utíkalo se. Němci okny, Češi dveřmi
do kuchyně a šup pod postel. Jen na posledního, Doležala už nezbylo místo. Chvíli bezradně
postával, jestli se někdo smiluje a na kousek ho
pustí. Marně. Vyběhl na dvůr. Na silnici už bylo
rušno, hlídka snad dorazila pohotovostním autem. Začala v tichosti obkličovat hospodu. Doležal se rozhodl doběhnout domů a v krajním
případě zmizet na faře. Cestu zahradami znal,
tam se jim lehce schová. A boty zablácené také
mít nebude. Hodí je psovi do boudy. Vyskočil
na taras a ještě se přesvědčil, že na cestě směrem domů nikdo není.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
Prásk!
Byla to první vražda na zabraném území.
Úředně však byla německy dodatečně označena jako „nutný zákrok v sebeobraně“.
Druhá část zesílené německé hotovosti začala prohledávat hospodu „U Plachých“. Pro
ně úspěšně, neboť tři zbývající zpěváci už
nekladli odpor. Před dveřmi do lokálu byli zadrženi. Do týdne putovali do pracovních táborů, naštěstí pro rodiny bez poznámky „Návrat
nežádoucí“.
Na poště
„Proboha paninko, tři ostře sledované adresy popravených, různí odesilatelé a všechno
psáno stejnou rukou! Kdybych vás udal, mne
pochválí, ale pro vás za to je v nejlepším případě koncentrák s návratem nežádoucím. Je
válka a oni pořád ještě vítězí!“
Za „šaltrem“ pošty v Sázavě nad Sázavou
na sebe hleděla překvapeně šestice očí. Dva
páry – poštmistra a mé matinky – přecházely
do vyděšenosti. Ten třetí pár patřil mně, asi tak
dvouletému chlapci se zájmem o dění, protože
se mi líbily údery poštovního štemplu na složenky a rychlá výměna peněz, kterou jsem
bral jako málokde vídanou hru. Teprve když
zmizely hromádky protektorátních bankovek
v šuplíku, tři poštovní stvrzenky v nákupní tašce a zbytek doličného předmětu byl zamíchán
mezi ostatní, znovu se ozval poštmistr: „Jsem
podle jiných dobrý Čech, a proto budu mlčet.
Ale prosím vás, podruhé už sem s takovými
věcmi nechoďte a v pomoci buďte vy a hlavně
asi váš muž opatrní. Takový hezký chlapec…“.
– Pak vyhrkl: „Prosím, už běžte a nevracejte
se! Také jsem sledován. Naštěstí jsme tady
byli sami.“
Cesta se mnou na zádech, s košíkem jablek a s velikou taškou potravinové výslužky
od choratické babičky v ruce vedla do prudkého kopce a zdála se nekonečně dlouhá. Naštěstí byla obě dvě těžká zavazadla šikovně
svázána provázkem a navíc omotána kapesníkem. Druhá maminčina ruka mi dokonale
zabraňovala v bláznivých pokusech o samostatné ťapání.
Jaromír Košťák
(Pokračování příště.)
V
regionální literatura
Památky středních Čech 2/2012
Na konci roku 2012 vydal Národní památkový ústav druhé číslo 26. ročníku časopisu
Památky středních Čech, které mimo jiné obsahuje i dva příspěvky vztahující se k našemu
kraji. Článek Ernesta Fábika s názvem „Poslední roubené vesnické stavby na severním
Benešovsku“ podrobně mapuje dochované
obytné i hospodářské roubené objekty v Petroupci, Třemošnici, Petroupimi, Vlkově, Vodslivech, Údolnici, Křešicích, Myslíči, Čakově,
Xaverově a Jezeře.
Dalším příspěvkem vztahujícím se k našemu
regionu je článek Jany Svobodové „Železniční
most u Žampachu poblíž Jílového u Prahy“,
který je věnován historii a obnově této unikátní technické památky (oprava mostu probíhala
v letech 2011 – 2012).
Radovan Cáder
Regionální vlastivědná periodika a jejich
místo v historiografii
Ve dnech 24. – 25. listopadu 2011 hostil
vlašimský zámek konferenci Regionální vlastivědná periodika a jejich místo v historiografii,
kterou uspořádali Muzeum Podblanicka, Státní oblastní archiv v Praze a Státní okresní archiv Benešov u příležitosti vydání padesátého
ročníku Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka. Konference věnovaná problematice
regionálních periodik přilákala pozornost mnoha zájemců z řad odborné veřejnosti, a to nejen z České republiky, ale také ze Slovenska.
Většina referátů, které na konferenci zazněly,
a řada dalších příspěvků mapujících problematiku regionálních vlastivědných periodik byla
otištěna v publikaci nesoucí stejný název jako
konference, která vyšla v prosinci roku 2012.
Radovan Cáder
VI
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
zprávy a sdělení
Činnost Správy CHKO Blaník v roce 2012
V roce 2012 vykonávali na Správě CHKO
Blaník, sídlící v Louňovicích pod Blaníkem,
veškerou činnost čtyři zaměstnanci. Kromě
vlastního území CHKO Blaník (41 km2) spadají
do kompetence správy ještě národní přírodní
rezervace Drbákov-Albertovy skály, Voděradské bučiny a Ve Studeném a národní přírodní
památky Chýnovská jeskyně, Kaňk, Rybníček
u Hořan, Luční, Stročov, Jankovský potok,
Medník a Hadce u Želivky. V těchto chráněných územích Správa CHKO Blaník zajišťuje
managementové zásahy a vykonává státní
správu ochrany přírody.
Státní správa
V roce 2012 bylo Správou CHKO Blaník vedeno 17 správních řízení, vydáno 119 stano-
visek, 36 vyjádření a bylo podáno na 60 informací žadatelům.
Dobrá spolupráce je s místními obecními
úřady a Městským úřadem ve Vlašimi a Voticích. V roce 2012 byly provedeny metodické
kontroly na Obecním úřadě Kondrac a v ZO
ČSOP Vlašim (kontrola dodržování rozhodnutí Správy).
V roce 2012 bylo provedeno 9 kontrol
na obecních úřadech Kondrac, Ostrov, Zvěstov, Veliš, Pravonín, Kamberk a Vracovice
a na úřadech Městyse Louňovice pod Blaníkem a Městyse Načeradec ve věci projednání
aktuální situace výstavby a stavu územních
plánů.
V roce 2012 bylo provedeno 120 kontrol stavu přírodního prostředí a lokalit v CHKO Blaník
a 65 kontrol v NPP a NPR.
Exkurze v přírodní rezervaci Podlesí (foto: I. Křížová).
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
VII
Praktická ochrana přírody
Každoročně Správa CHKO Blaník financuje
opatření v chráněných územích, která jdou nad
rámec běžného hospodaření a mají mnohdy
zásadní význam pro zachování chráněných
fenoménů. V roce 2012 byl objem prostředků
z Programu péče o krajinu vložený do krajiny
Podblanicka 1,6 mil. Kč.
Významnou akcí roku 2012 byla obnova tří
historických tůněk v obci Ostrov o celkové rozloze téměř 1000 m2. Obnova tůněk proběhla
i v PR Podlesí, kde byla obnova provedena
ručním vytrháním nárostů orobince.
Další významnou akcí bylo letnění Velkého
Býkovického rybníka v PR Podlesí. Dno rybníka s narostlou vegetací bylo ve dvou fázích
posečeno a na hrázi rybníka byl proveden
průklest dřevin. Již tradičně bylo v CHKO Blaník financováno ruční sečení mokřadních luk
na více než 32 ha, případně byly příspěvky využity na seč ve více fázích na pozemku.
V Křížovském lomu bylo provedeno prosvětlení náletového porostu (0,2 ha), byly odtud odstraněny nepůvodní akáty. Na jalovcové stráni
u potoka Brodec (0,5 ha) byl proveden výřez
keřů pro podporu teplomilné vegetace.
V lesích Velkého Blaníku byly vybudovány
nové oplocenky v délce 700 m a dosazeno
1500 ks buku a jedle pro obnovu přírodě blízké
druhové skladby lesa. U Křížova byla vysázena alej 75 třešní.
Komplikovanou akcí bylo ošetření dvou památných lip v Libouni. U obou staletých lip
byla provedena redukce koruny pro zlepšení
stability, lípa velkolistá byla nově podepřena
sloupem.
Důležitou činností Správy CHKO Blaník je
budování a údržba návštěvnické infrastruktury.
V roce 2012 byly obnoveny informační tabule
v Hrajovicích a ve Veliši. Každoročně Správa
CHKO Blaník přispívá na opravy a údržbu naučné stezky „S rytířem na Blaník“, kterou využívají tisíce turistů ročně.
Správa CHKO Blaník realizovala v roce 2012
managementová opatření i ve spádových NPR
a NPP: dosadby lesních dřevin (NPR Drbákov-Albertovy skály), odstraňování nárostů řas
(NPP Rybníček u Hořan), sečení hráze (NPP
Luční) nebo speciální opatření na podporu
VIII
hadcové květeny – strhávání drnu (NPP Hadce u Želivky). V NPP Kaňk se již druhým rokem
pase stádo ovcí s velmi dobrými výsledky pro
obnovu území. Na NPP Hadce u Želivky a NPP
Medník bylo nově instalováno hraniční značení.
Jako odborný podkladový materiál byl v roce
2012 zpracován plán péče pro Národní přírodní
památku Hadce u Želivky. Správa CHKO Blaník zpracovala Souhrny doporučených opatření pro evropsky významné lokality Vlašimská
Blanice, Želivka, Střední Povltaví u Drbákova
a Chýnovská jeskyně.
Odborná činnost
Pracovníci Správy CHKO Blaník se v rámci
svých odborností věnují průzkumům a sledování stavu chráněných území. V rámci „Monitoringu krajinotvorných opatření“ byly sledovány
lokality Podlesí, Částrovické rybníky, Žďárská
louka nebo tůně u Lesáků, Křížova a v Ostrově. Monitoring obojživelníků a vážek probíhal
v přírodní rezervaci Podlesí na Malém Býkovickém rybníce. V rámci celostátního mapování
se i Správa CHKO Blaník věnovala aktualizaci
údajů o biotopech ČR – 2012 aktualizován 1 okrsek. V roce 2012 byl proveden monitoring populace puchýřky útlé (Coleanthus subtilis) na
dně vypuštěného Velkého Býkovického rybníka v PR Podlesí. Na téže lokalitě byl v CHKO
také nalezen kamyšník vrcholičnatý (Bolboschoenus yagara) jako nový nález nejen pro
CHKO Blaník, ale i pro region.
V roce 2012 pokračoval celostátní projekt
AOPK ČR na sledování stavu NPR a NPP, kdy
byly nově založeny trvalé monitorovací plochy
v NPP Stročov, NPP Hadce u Želivky a NPR
Drbákov-Albertovy skály. Tento projekt je realizován s podporou Evropské unie.
Práce s veřejností
Správa CHKO Blaník pořádala pro veřejnost
a školy exkurze a přednášky. V roce 2012 se
uskutečnily 4 školní exkurze s účastí 160 osob
a 5 exkurzí pro veřejnost, odborníky a firmy
s účastí 120 osob.
Několika společnými akcemi pokračovala
spolupráce s Podblanickým ekocentrem ČSOP
Vlašim, které je krajským střediskem environPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
Ošetření památných lip v Libouni (foto: M. Klaudys).
mentálního vzdělávání, výchovy a osvěty.
V rámci této spolupráce proběhl v roce 2012 již
22. ročník výtvarné a 19. ročník literární soutěže pořádané při příležitosti Dne Země pro žáky
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
základních a středních škol s tématem „Tajemná ptačí říše”. Do soutěže bylo zasláno téměř
500 prací, které byly vystaveny v Podblanickém ekocentru ČSOP ve Vlašimi.
IX
Ekostezka pod Velkým Blaníkem uspořádaná ke Dni Země (foto: I. Křížová).
Nakládání posečené trávy na louce u Ostrova (foto: M. Klaudys).
X
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
Správa CHKO Blaník spolupořádá s Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim pravidelné
akce ke Dni Země. Dne 14. 4. 2012 se 50 dětí
se svými rodiči zúčastnilo ekostezky s hravými
úkoly pod Velkým Blaníkem.
Dne 13. 9. 2012 se Správa CHKO Blaník podílela na lektorování semináře „Lesní poklady“ věnovanému geocachingu a ochraně přírody pořádaném Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim.
Ve dnech 21. až 22. 9. 2012 proběhlo ve Vlašimi krajské kolo Ekologické olympiády, kterou
pro žáky středních škol pořádá Podblanické
ekocentrum ČSOP Vlašim ve spolupráci se
Správou CHKO Blaník.
Správa CHKO Blaník spolupracovala v roce
2012 se školami na tradičních přednáškách
a seminářích. V březnu se uskutečnil seminář
pro studenty SOŠ Benešov ke Světovému dni
vody a jako každoročně v listopadu pořádala
Správa CHKO Blaník dvě přednášky „Ochrana přírody na mapách (aneb pohledy shůry
i zblízka na přírodní rezervace)“ při příležitosti
mezinárodního dne GISDAY na Gymnáziu Vlašim. Zde se studenti seznamují s moderními
přístupy k ochraně přírody založenými na geografických informačních systémech.
Velký úspěch zaznamenal již 5. ročník Výstavy hub blanických lesů. Více než 350 návštěvníků budovy Správy zhlédlo 22. 9. 2012
rekordních 220 běžných i vzácných druhů hub.
Výstavu poutavým výkladem doprovodil mykolog Pavel Špinar.
Jako příspěvek k dalšímu vzdělávání učitelů
organizovala Správa CHKO Blaník v roce 2012
dva třídenní semináře v rámci projektu „CHKO
Blaník jako didaktický prostor“ pro učitele středočeských ZŠ. Celkem 33 učitelů biologie v jejich rámci absolvovalo 6 exkurzí a 4 přednášky
o ochraně přírody v CHKO Blaník.
V dubnu se uskutečnilo jednání s občany
obce Býkovice v souvislosti s managementem
(upuštěním) Velkého Býkovického rybníka.
V České televizi bylo odvysíláno vystoupení
týkající se ochrany a péče o NPP Medník s výskytem chráněné rostliny kandíku psího zubu.
Publikační činnost pracovníků
správy se vztahem k CHKO či
Podblanicku
Hanel L., Hartvich P. 2012: Zprůchodnění jezů
pro ryby na řece Blanici. Pod Blaníkem, 3: 4 – 6.
Klaudys M. 2012: Nové botanické nálezy v přírodní rezervaci Podlesí. Louňovický zpravodaj, 3: 14.
Další informace o CHKO Blaník, maloplošných chráněných územích v kompetenci
Správy CHKO Blaník a o činnosti správy jsou
přístupné na webových stránkách AOPK ČR
(www.blanik.nature.cz).
Lubomír Hanel, Martin Klaudys,
Ivana Křížová
Výtvarná soutěž „Hradní a zámecké
slavnosti“
Také v roce 2012 proběhla soutěž „Malujeme s muzeem“, pořádaná Muzeem Podblanicka v rámci dlouhodobého projektu „Historický rok“. Tématem z regionální historie byly
„hradní a zámecké slavnosti“ a zúčastnilo se
osmnáct škol. Své práce zasílali žáci i studenti
v období od 1. 10. do 30. 11. 2012. Partnery
soutěže byly tradičně Středočeský kraj, Město
Vlašim, Město Benešov a Město Votice. V kategoriích mateřská, základní a střední škola
se představily techniky ve škále od akvarelu
po kombinace materiálů. Účastníci si při výuce
připomněli hradní a zámecká sídla na PodblaPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
nicku. A měnící se zábavy i stolovací zvyklosti
od středověku po 19. století. Tématicky převažovaly u soutěžících turnaje, lov a hostiny.
Pozornost vzbudily „prostorové“ práce dětí vlašimské MŠ Ke Spravedlnosti. Výsledky soutěže byly slavnostně vyhlášeny 13. 12. v obřadní
síni vlašimského zámku. Na vítěze čekaly zajímavé ceny. Všechny práce byly pak vystaveny
v prostorách Muzea Podblanicka (zámku Vlašim) od 15. 1. do 15. 2. 2013.
Jindřich Nusek,
Veronika Hanusová
XI
Veronika Stejskalová (15 let), ZŠ Netvořice: Tajemný rytíř. 1. místo v kategorii 2. stupeň základních škol.
XII
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
Vendula Kříženecká, Gymnázium Vlašim (16 let): Tanec. 1. místo v kategorii střední školy.
Kamila Pejšová, ZŠ Votice (5. A): Na slavnosti. Čestné uznání v kategorii 1. stupeň základních škol.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
XIII
Benešovský Pivovar má chmelnici,
naučnou stezku a atrakce pro děti
Nová chmelnice, naučná stezka, informační
systém i atrakce pro děti vznikly v areálu benešovského Pivovaru Ferdinand a.s. v rámci projektu nazvaného Pivo, chmel, slad – to mám
rád. Připravily a realizovaly ho společnosti Posázaví o.p.s. a Rakovnicko o.p.s. s cílem přiblížit veřejnosti jedno z řemesel typických pro
oba regiony – pivovarnictví. Celkové náklady
na projekt dosáhly 2,5 milionu korun, z toho
většinu pokryla dotace z Programu rozvoje
venkova v rámci Projektu spolupráce.
„Snažíme se pivovar maximálně otevřít veřejnosti a propojit ho s městem Benešov. Aby
lidi, kteří tady žijí, věděli, že tady mají pivovar,
na který můžou být hrdí. Na druhou stranu aby
návštěvník, který do Benešova přijede, našel
něco, co ho provede pivovarem a zároveň mu
ukáže, jak se pivo vyrábí, proč se vyrábí zrovna tímto způsobem. Že heslo ‚Skutečné pivo‘
má nějaký smysl v tom, že to, co do něj dáváme a jak ho děláme, je poctivá výroba,“ řekl
předseda představenstva společnosti Pivovar
Ferdinand a.s. Petr Dařílek.
Pivovar nabízí návštěvníkům také prohlídky vybraných provozů, které jsou v současné
době přístupné na objednávku. Nově si příchozí budou moci prohlédnout také výstupy projektu Pivo, chmel, slad – to mám rád. Je mezi nimi
například sloupová drátěná chmelnice s odrůdami Žatecký poloraný červeňák a Bor. „Podle dostupných dokumentů stabilního katastru
v Benešově od roku 1848 žádná chmelnice nebyla. Myslím si ale, že před tímto datem, od raného středověku, se tady chmel určitě pěstoval,
protože si každý podnikavější měšťan v malém
a podomácku vařil pivo sám, byl tady i klášter,
kde si ho duchovní dozajista taky vařili,“ uvedl
architekt projektu Tomáš Reml.
Malá chmelnice.
XIV
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
Informační systém s naučnou stezkou.
Prostřednictvím malé naučné stezky se návštěvníci dovědí, z čeho a jak se benešovské
pivo vaří. Například že pivovar má dvojitou
varnu, že pivo kvasí v otevřených spilkách
spodním kvašením a dokvašováním v ležáckých sklepích. Tato technologie se používá výhradně v českých zemích a pouze v některých
českých pivovarech, čímž se stává naprosto
jedinečnou. Výsledkem je pivo poctivé, typicky
české, prostě „skutečné“. Součástí projektu je
i nový informační systém, který ukáže, kde a co
je například spilka, sudárna, požahovna nebo
ledárna. Nejmenší návštěvníci si mohou zahrát
venkovní hru Člověče, nezlob se nebo kuželky.
„Projekt vznikl v rámci podpory regionálních výrobců. Hledali jsme další společné
téma s Rakovnickem a našli jsme pivovarnictví a chmelařství,“ řekla ředitelka společnosti
Posázaví o.p.s. Bohuslava Zemanová. Benešovský pivovar na tuto myšlenku přistoupil
a aktivně se zapojil do její realizace. „Navázali
jsme na jeho aktivity a propagaci, jejichž prostřednictvím se snaží získat zpátky zákazníky.
Je to ještě běh na dlouhou trať a náš projekt
byl jedním ze střípků mozaiky. Pokusili jsme
se ukázat pivovar trošku z jiného pohledu a co
nejširšímu okruhu lidí. Výrobě piva jsme proto
věnovali také jedno číslo barevného dětského
časopisu Posázavské Kukátko,“ dodala Bohuslava Zemanová.
Jaroslava Tůmová
Foto: autorka
Zprávy ze Záchranné stanice
pro živočichy ČSOP Vlašim
Přes zimní období bývá obvykle ve vlašimské
záchranné stanici klid a zvířecí pacienti letošní
zimu přibývali jen pomalu. Ošetřovatelé pečovali především o ježky, kteří před zimou nenabrali
dostatečnou hmotnost pro její úspěšné přečkání pomocí hibernace a o probuzené netopýry.
Tuto zimu ve stanici přečkávaly celkem
dvě desítky ježků, kteří se museli denně čistit
a krmit. Na jaře je pak po probuzení čekala
cesta zpět za svobodou. Podobná byla situace i s probuzenými netopýry, kteří se však
na rozdíl od ježků museli krmit nejprve ručně
z pinzety a postupně si navykat na misku. Netopýrů bylo ve stanici okolo třiceti a jednalo se
o netopýry rezavé, pestré a zástupce rodu Pipistrellus.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
Do konce února bylo do stanice přijato již 34
zvířat a téměř polovina z nich byli právě netopýři.
Z těch, co se podařilo navrátit zpět do přírody, lze
zmínit dvě poštolky, puštíka a krahujce. Samotné
vypuštění vyléčených zvířat se dvakrát konalo
i před zraky veřejnosti, a to s mateřskou školou
v Říčanech a základní školou v Neveklově.
Ostatní zvířata zatím zůstávají v léčení. Například káně lesní se zlomeninou loketní kosti,
která k nám byla přivezena v lednu. Díky včasnému nalezení a šikovným rukám naší veterinářky se podařilo kost operativně zpevnit pomocí ocelového hřebu. Po čtyřech týdnech byl
tento hřeb ze zlomeného křídla vyndán a káně
byla přesunuta do velké rozletové voliéry, kde
se nyní rozcvičuje v létání.
XV
Vypouštění puštíka zraněného nárazem do překážky se odehrálo v lednu u Kupsova mlýna
(foto: J. Hromas).
Na začátku února bylo do stanice přijato
také první mládě zajíce polního, které tak odstartovalo sezónu mláďat a přípravu na jarní
a letní shon s dokrmováním osiřelých nalezenců. Mladí zajíčci se do stanice dostávají často
po donesení psy nebo kočkami jejich majitelům
anebo jinak poranění. Mnohdy nám jsou však
bohužel donášena i zdravá mláďata odebraná
z neznalosti. Proto apelujeme na všechny, neodebírejte z přírody mláďata savců, jako jsou
XVI
zajíci, srny atp. Rodiče mají na blízku a pokud
jim nehrozí bezprostřední nebezpečí, nechejte
je na místě, postarají se o ně.
V druhém areálu naší stanice, v paraZOO
ve Vlašimi, bylo přes zimní období zavřeno.
Kdo se chtěl podívat do této expozice, mohl
využít prvního vánočního svátku, kdy zde probíhala akce „Vánoce se zvířátky“. Návštěvníci
tento den mohli zvířatům přinést nějaký dárek
v podobě krmení či hračky. Doprovodným proPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
Prvním mládětem roku 2013 byl malý zajíček přinesený psem své majitelce (foto: P. Vach).
K zimujícím pacientům v Záchranné stanici pro živočichy patří i dvě labutě. Mládě má poškozené
letky a dospělý samec utrpěl zlomeninu křídla (foto: J. Hromas).
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
XVII
gramem byla i tvořivá dílna, kde si rodiče s dětmi vyzkoušeli výrobu tukového krmítka. Akce
se vydařila a za celý den zavítalo do paraZOO
okolo dvou stovek lidí. Všem, kteří přinesli krmení či přispěli do kasičky, velmi děkujeme!
ParaZOO je opět otevřena veřejnosti od 1.
března, a to mimo pondělky, mezi 10.00 –
16.00 h., od dubna bude pak otevřeno až
do 18.00 h. večer.
Pokud budete potřebovat jakékoliv rady
týkající se volně žijících zvířat, obraťte se
na pracovníky Záchranné stanice pro živočichy
ČSOP Vlašim na tel. č. 777 800 460.
Jakub Hromas
do tohoto čísla přispěli
Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice
pod Blaníkem ([email protected])
Mgr. Veronika Hanusová, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Jan Heřman, V Štíhlách 3/1311, 142 00 Praha 4 – Krč ([email protected])
Bc. Jakub Hromas, DiS., Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (jakub.
[email protected])
Ing. Pavel Jakubův, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]
csop.cz)
Ing. Mgr. Martin Klaudys, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem
(martin. [email protected])
Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy ([email protected])
Bc. Ivana Křížová, AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem
([email protected])
Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Ivana Preislerová, Severní 968 Vlašim ([email protected])
Mgr. Stanislav Příhoda, Dolnokralovická 1298, 258 01 Vlašim ([email protected])
Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov
Bedřich Švejda, Řimovice 64, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Jaroslava Tůmová, Kancelář Posázaví o.p.s., budova piaristické koleje, Masarykovo nám. 1,
256 01 Benešov ([email protected])
přehled plánovaných akcí muzea podblanicka a ČSOP Vlašim
Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim
http://www.muzeumpodblanicka.cz
Výstavy
Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
4. 4. – 5. 5. 2013: Výtvarné práce žáků a studentů ZUŠ. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 4.
4. 2013 v 16.00 h., vystoupí na ní žáci literárně-dramatického oboru pod vedením Mgr. Miloše
Povolného, hudební část zajistí žáci hudebního oboru.
XVIII
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
9. 5. – 2. 6. 2013: MOJE SMEČKA. Portréty z let 2010 – 2012. Akademická malířka Eva Čedíková-Žáčková, která ve Vlašimi prožila nejdůležitější léta života, svými portréty vytváří obrazárnu
svých nejbližších – příbuzných a přátel. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 9. 5. 2013 v 17.00 h.
6. 6. – 30. 6. 2013: Josef Buršík – obrazy. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 6. 6. 2013 v 17.00 h.
PŘEDNÁŠKY
Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h.
Úterý 25. 4. 2013: Architekt Kamil Roškot. O životě a díle vlašimského rodáka přednáší prof.
Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc.
Úterý 14. 5. 2013: Nové objevy v Egyptě. Přednáší PhDr. Hana Vymazalová, Ph.D.
KONCERTY
Zámek Vlašim.
Středa 3. 4. 2013: Koncert učitelů ZUŠ Vlašim. Začátek v 19.00 h.
Pondělí 8. 4. 2013: Koncert pěveckého oddělení ZUŠ Vlašim. Začátek v 16.00 h.
Čtvrtek 18. 4. 2013: Trio DuBois. Irvin Venyš – klarinet, Jan Thuri – hoboj, Martin Petrák – fagot. Začátek v 19.00 h.
Středa 24. 4. 2013: Absolventský koncert žáků ZUŠ Vlašim. Začátek v 19.00 h.
Čtvrtek 9. 5. 2013: Koncert vítězů Mezinárodní pěvecké soutěže Jakuba Pustiny. Začátek
v 19.00 h.
Čtvrtek 6. 6. 2013: Cimballica. Housle – Filip Prechtl, Alena Řeháková, viola – Jaroslav Vlasák,
violoncello – Alena Tokarová, kontrabas – Marek Osička, cimbál – Barbora Jagošová.
VÝZNAMNÉ DNY
Čtvrtek 18. 4. 2013: Mezinárodní den památek a sídel. Vstupné do expozic je 10 Kč.
Sobota 18. 5. 2013: Mezinárodní den muzeí. Vstupné do zámku za 10 Kč.
Čtvrtek 6. 6. 2013: IX. zámecká muzejní noc.
Otevřené expozice: Zámecké parky; Historie zámku Vlašim; Příroda Podblanicka; Zrcadlo
minulosti – dlouhodobá výstava; S přesnou muškou – tradice lovectví a zbrojařství, Tajemství
sklepení, Město pod věží aneb Vlašim na dlani.
Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301
Služby pro veřejnost: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
7. 3. – 20. 4. 2013: Velikonoce a jejich sváteční okruh. Výstava.
18. 4. 2013. Mezinárodní den památek a sídel. Vstupné do expozic je 10 Kč.
2. 5. – 1. 6. 2013: Richard Pachman a jeho tvorba. Výstava.
Sobota 18. 5. 2013: Mezinárodní den muzeí. Vstupné do zámku za 10 Kč.
13. 6. – 7. 9. 2013: Jak se lidé oblékali – Barbie jako manekýnky. Výstava.
Otevřené expozice: Expozice města Benešova a okolí; Náš pluk
Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice, tel.: 317 842 927
Prohlídky na objednání.
Otevřené expozice: Hudební tradice Podblanicka
Exteriér: Procházka krásnou zahradou
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha
XIX
Český svaz ochránců přírody Vlašim
http://www.csopvlasim.cz
pejskařské povídání
Setkání pro ty, kdo pořízení pejska plánují nebo ho už mají a chtějí se dozvědět něco nového
nebo jen tak si popovídat o pejscích. Začátek v 18.00 h.
Středa 3. 4. 2013: Nejčastější zlozvyky a jejich odstranění.
Středa 8. 5. 2013: Kynologické sporty aneb neseď doma na gauči.
Středa 5. 6. 2013: Cestování se psem.
Další akce
6. 4. – 7. 4. 2013: Kurz domácí výroby sýrů. Lektor Petr Rys seznámí účastníky ve dvou
praktických jednodenních seminářích s domácí výrobou mléčných výrobků a sýrů. Semináře je
možné absolvovat pouze společně.
5. 4. – 6. 4. 2013: Noc s Andersenem. Oslavy Mezinárodního dne dětské knihy.
13. 4. 2013: Kurz domácí výroby bylinných mastí. Jednodenní kurz lektorky Gabriely Zemčíkové zaměřený na netradiční a méně obvyklé výrobní postupy domácích mastí.
27. 4. 2013: Exkurze po místních zemědělských farmách. Zájemci o farmářrské produkty
se budou moci podívat na několik místních farem produkujících potraviny, seznámit se s jejich
majiteli a s podmínkami a prostředím, ve kterých produkty vznikají.
25. – 26. 5. 2013: Kurz Permakultura v praxi. Volné pokračování pro pokročilé.
29. – 30. 6. 2013: Kurz stavění hliněné pece na chléb a pizzu. Dvoudenní kurz bude zaměřen
téměř výhradně na praxi, kdy budeme krok po kroku společně stavět venkovní hliněnou pec.
1. – 14. 7. 2013: Letní tábor Bang! Letní pobytový tábor pro děti, který se bude tradičně konat
v přírodní památce Na Ostrově u Nemíže.
Změna programu vyhrazena.
Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim
– krajského střediska environmentálního vzdělávání,
výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.
Ekoporadna – Poradenství a pomoc
v otázkách životního prostředí
Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264, Vlašim,
vlevo za hlavním vchodem.
Osobně: duben až září: úterý až neděle 10.00 – 18.00 h.,
říjen, listopad, březen: úterý až neděle 10.00 – 16.00 h.
prosinec až únor: pondělí a středa 10.00 – 17.00 h.,
úterý, čtvrtek, pátek 10.00 – 16.00 h.
Písemně e-mailem: [email protected], telefonicky: 317 845 169, 317 845 965.
Webové rozhraní: http://www.csopvlasim.cz/ekoporadna
XX
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

Podobné dokumenty

rytířské noviny - Kraj Blanických rytířů

rytířské noviny - Kraj Blanických rytířů zoologickým zahradám menší, o to vám jistě bude bližší a útulnější. Můžete si ji prohlédnout samostatně a nebo využít služeb průvodce. Přestože se nachází v centru města hned naproti jeho dominantě...

Více

Ve Vodním domě nahlédnete pod vodní hladinu, vodu uslyšíte i

Ve Vodním domě nahlédnete pod vodní hladinu, vodu uslyšíte i u Jankova v roce 1645 střetla švédská a císařská armáda. Hlavně děti budou nadšené z nejrůznějších interaktivních prvků a velkoformátových fotografií reprodukce bitvy,“ láká k prohlídce Markéta Král...

Více

Tipy na výlety – kraj Blanických rytířů

Tipy na výlety – kraj Blanických rytířů Památník Bitvy u Jankova a naučná stezka Bitva u Jankova byla velkou bitvou evropské historie, v níž se 6. března 1645 utkala císařská vojska se švédskou armádou. Bitva skončila porážkou císařských...

Více