Více než struktury2007
Transkript
Více než struktury2007
Více než struktury. Dokumentace. Pracovní sešit č. 213 Více než struktury… Vývoj a perspektivy nového pastoračního uspořádání v diecézích. Dokumentace studijního dne jarního zasedání Německé biskupské konference 2007 12. března 2007 1 Více než struktury. Dokumentace. OBSAH Úvodem………………………………………………………………………………………………………2 Karl kardinál Lehmann: Kázání u příležitosti zahájení jarního zasedání Německé biskupské konference…………………………………………………………………………………………………6 Biskup Joachim Wanke: Úvod do tématu studijního dne……………………………………………………………..10 Arcibiskup Ludwick Schick: Farnost jako místní církev. Teologické a církevně-právní výhody a vysvětlení…………………………………………………………………………………………………14 Biskup Felix Genn: Spolupráce různých míst, forem a procesů pastorace ve zvětšených pastoračních oblastech………………………………………………………………………….25 Arcibiskup Robert Zollitsch: Nové nároky na kněze, jáhny a zaměstnance v pastorační péči a diakonii a změny jejich pracovních profilů a rolí…………………………………………………….30 Biskup Reinhard Marx: Zvětšení pastoračních oblastí a blízký vztah k lidem………………………………37 Pracovní skupiny………………………………………………………………………………………40 I. Farnost a obec – historicky utvářené struktury vs. Nové pastorační členění……………………………………………………………………………………….40 II. Spolupráce profesionálních zaměstnanců a dobrovolníků v nových strukturách…………………………………………………………………42 2 Více než struktury. Dokumentace. III. Kněz v napětí mezi vedením a duchovní péčí v nových podmínkách změněných struktur…………………………………………………………………………………….49 IV. Šance obsažené ve strukturálních změnách…………………………..50 V. Změna struktur a její následky pro duchovních sebepojetí všech lidí činných v pastoraci…………………………………………………………….52 VI. Základní svátostná struktura církevního života v rozšířených pastoračních prostorách…………………………………………………………..53 Biskup Joachim Wanke: Závěrečné shrnutí……………………………………………………………………………………57 Tisková zpráva předsedy Německé biskupské konference Karla kardinála Lehmanna……………………………………………………………………………………………..62 3 Více než struktury. Dokumentace. Úvodem Karl kardinál Lehmann Ve velikonočním týdnu roku 2007 jsme se my, biskupové, na svém jarním shromáždění v klášteře Reuta – jako již několikrát v nedávné minulosti – radili o problémech, které je v tomto čase zapotřebí řešit v diecézích v souvislosti s nezbytným novým uspořádáním pastoračních struktur. Chceme coby výstupy z našeho jednání bezprostředně dát k dispozici naše úvahy a otázky, na něž doposud nebyla nalezena odpověď. Naše úvahy jsme nadepsali slovy „Více než struktury… Vývoj a perspektivy nového pastoračního uspořádání v diecézích“. Tím by mělo být zřejmé, že při zajišťování a provádění pastorace v této době nejde jen o struktury. Duchovní péče, tedy útěcha a doprovázení lidí v síle evangelia a velikonočních svátostí je vždy duchovní děj, který nemůže být z žádného vnitřního hlediska adekvátně pochopen. Při našem studijním dnu v Reutě jsme se vrátili k dějinám farní pastorace v naší zemi a mluvili jsme o možnostech, které pro utváření duchovní péče ukládá církevní právo. Pojmenovali jsme si výzvy, které vyvstaly na základě početního úbytku členů farních obcí a nedostatku kněží a také na základě ubývajících financí v diecézích. Především šlo v našich rozhovorech o tyto tři oblasti: 1) je tu otázka, jak může být zmírněno napětí vytvářené zvětšujícími se pastoračními oblastmi na jedné straně a na druhé straně úkolem zůstat lidem nablízku pastoračně, místně a časově. 2) Dále jsme přemýšleli, jak je možno zvětšit šíři pastoračního působení, např. vzájemným provázáním různých míst, forem a procesů pastorace a osob v ní činných. 3) Nakonec je stále jasněji patrné, že změny v pastoračních strukturách mají za následek i změny pracovních profilů a rolí pastoračních povolání, v neposlední řadě se to týká i kněží. Ptali jsme se, co to znamená například s ohledem na přípravu k pastorační službě dnes a v budoucnu. O těchto otázkách se mezi biskupy živě diskutovalo včetně výměny zkušeností z vlastních biskupství. Tato diskuze v žádném případě neskončila. Domluvili jsme se, že v ní budeme pokračovat. Cílem přitom je především to, abychom se vzájemně informovali o teologických a církevně-právních kritériích současného nového uspořádání a dále se snažili ve vytváření změněných pastoračních prostor o srovnatelnost všech diecézí. V neposlední řadě jde i o to udržet u všech pastoračně činných osob radost z jejich služby a být jim po boku při zvládání nových výzev. 4 Více než struktury. Dokumentace. Nejdůležitějším signálem, který by měl nyní vyjít z našich biskupství, musí být, že propouštění a úspory nebudou v naší církvi navěky. Nejsou alespoň vedouc melodií a určujícím tématem církevního života. Je zajisté nutné přizpůsobit „oblek“ duchovní péče změněným podmínkám a možnostem. Při veškerých dosud proběhlých změnách je však třeba nového ujištění se o základních úkolech pastorace. A těmi jsou: přivádět lidi ke vztahu s Ježíšem Kristem, shromažďovat a propojovat věřící kolem Božího slova a eucharistie a evangelium slovem i skutkem tak podat, aby bylo současníky zakoušeno jako rozšíření horizontu a obohacení života. Nezapomínejme, že současné proměny pastoračních oblastí v sobě ukrývají i šance, například kvalifikovanou spolupráci, která lépe nechá vyniknout darům a možnostem jednotlivců a může lépe reagovat na rozličná očekávání lidí dnes. Větší oblasti mohou – ovšem nikoli automaticky – rozhodně vést k novým perspektivám v pastoraci, které otevřou pohled pro nové nadějeplné možnosti. Lepší rozdělení úkolů může v jednotlivých případech také znamenat ulehčení za předpokladu, že v našich místních církvích bude nadále fungovat životně důležitá spolupráce s dobrovolníky v pastoraci nebo tato spolupráce bude dokonce ještě rozšířena. Vyžaduje to od všech flexibilitu a nasazení tak, abychom v čase velkých změn zůstali flexibilní a „odpovídající“ církví. Ty mnohé ženy a muži, mladí i děti ve farnostech jsou pastoračním bohatstvím, které nás smí naplňovat radostí. V profánní společnosti se probouzí nová zvědavost na tajemství života, která nesmí zůstat bez odpovědi. Co je duchovní jiného než „svědek Velikonoc“? Ten vlastní život, skutečnost, která musí trvat a být utvářena, posouvá i v měnících se podmínkách do velikonoční perspektivy. Dnes tu nejsou jen znaky ústupu a chátrání církve, ale také nadějeplné aktivity, které nám staví před oči přesvědčivou sílu evangelia. Děkuji pastorační komisi za přípravu a členům Německé biskupské konference za jejich příspěvky ke zdaru studijního dne. Pro studijní den bylo vyhotoveno obsahové shrnutí nebo synopse pastoračních plánů 27 diecézí Německé biskupské konference. Po korekturách zohledňujících nejnovější stav bychom chtěli tyto plány zveřejnit koncem podzimu 2007. Bonn/Míšeň, o Seslání Ducha svatého 2007 Karl kardinál Lehmann Předseda Německé biskupské konference 5 Více než struktury. Dokumentace. Karl kardinál Lehmann: Kázání u příležitosti zahájení jarního zasedání Německé biskupské konference Je dobré nechat v sobě po oslavě Velikonoc doznít vše, co se v uplynulých dnech dělo. K tomu nám velikonoční oktáv nabízí skvělou příležitost. Nejsme tak s tajemstvím jednoduše rychle hotovi, ale potřebujeme oktáv a velikonoční dobu k tomu, abychom ještě lépe porozuměli, co se pro nás vlastně událo. Proto si v návaznosti na dnešní texty položme otázku, co vlastně způsobují Velikonoce? Zde musíme nahlédnout zvláště do čtení ze druhé kapitoly Skutků apoštolů (2, 14a, 3641.42). Prvním a nejvíce rozhodujícím prvkem je shromáždění apoštolů a učedníků na základě velikonočního dne. Oni utekli. Zůstaly jen ženy a někteří učedníci. Vyprávění o cestě do Emauz (Lk 24, 13-35) nám ukazuje jejich rozpoložení. Ale je to právě důležitý účinek Ježíšova zjevení, co učedníky opět shromažďuje. Přichází ze smrti, kterou přemohl, a dokáže přemoci nedostatek odvahy, strach a hrůzu. Přináší také odpuštění a smíření, zvláště těm, kteří zbaběle utekli a Pána zapřeli. To je počátek církve – že totiž vůbec byli znovu shromážděni a povoláni k jednotě a společenství. Právě to totiž znamená slovo „církev“/ „ekklesia“. Pán nyní přichází v jiné podobě. On je Kyrios, tj. všude a v každé době přítomný Pán světa, který je především u „svých“. To platí i pro rozličné formy jejich společenství: když jsou bojácně pohromadě a ze strachu zamkli dveře; když se s ním shromažďují k jídlu; když se on ukazuje jednotlivcům i celému společenství a oni ho poznávají. Toto poznání je posiluje v jejich porozumění dějinám a Ježíšovu poselství. Obnovení ztraceného a rozpadlého společenství a nová přítomnost Pána uprostřed učedníků ale není uzavřeným okruhem, kroužkem pro sebe. Protože když bylo společenství znovu obnovenou silou a mocí zmrtvýchvstalého Krista, musí učedníci hned svědčit o tom, co oni - a v neposlední řadě i ženy – pozoruhodného zažili. Teď už ho nezapřou. Teď o tom musí chtíc nechtíc, vhod či nevhod, mluvit. Proto k této první hodině církve v téměř všech vyprávěních o zjevení patří i zvěstování, nejprve apoštolům a všem v Jeruzalémě. Je jediné svědectví víry, které vychází z poslání velikonočních dní. „Vraťte se rychle zpět k jeho učedníkům (řekl anděl) a řekněte jim, že vstal z mrtvých. Jde před vámi do Galileje. Tam ho uvidíte. Já jsem vám to řekl.“ (Mt 28,10). To pak ústí do světového úkolu od Zmrtvýchvstalého, jak říká v dnešním evangeliu: „Je mi dána všechna moc na nebi i na zemi. Proto jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky a křtěte je jménu Otce, Syna a Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám dnes přikázal. A já jsem s vámi po všechny dny až do skončení světa.“ (Mt 28, 18- 6 Více než struktury. Dokumentace. 20). Pětinásobné použití slova „vše“ a jeho tvarů ukazuje, že tento úkol Pána světa opravdu není omezen v čase ani prostoru. Ne náhodou je toto závěr prvního evangelia, ale vlastně nikoli zakončení, ale otevření pro poslání do celého světa. A učedníci stejně jako apoštolové chápali, jaká to přišla hodina. Neohroženě se rozešli široko daleko do světa a zvěstovali evangelium. Přitom na nich – a přijde na to hlavně Lukáš jako autor Skutků apoštolských – jejich konání bylo velmi požehnáno. Na tom vyrůstá církev, jak stojí i v našem úryvku: „V ty dny se (k nim) připojilo na tři sta lidí“ (2, 41). I my musíme za sebou nechat váhavost a bojácnost, chceme-li přinášet ovoce (srov. K tomu také 1, 15; 4, 4; 5, 14; 6, 17; 11, 21-26 atd.). V některých vydáních Písma svatého ještě text našeho dnešního čtení ve druhé kapitole pokračuje dále. Chtěl bych právě dnes tento verš ještě připojit, protože je důležitý pro naše setkání a naši práci v těchto dnech, kdy studujeme vývoj a perspektivy nového pastoračního uspořádání v diecézích. Onen verš zní takto: „Zachovávali (míněno členové prvotní obce) pevně učení apoštolů a společenství při lámání chleba a v modlitbách.“ (2, 42). Možná to může ještě o něco lépe znázornit, jak to někdy máme s překlady Písma. Protože tam je vlastně napsáno, že setrvávali v učení apoštolů. Toto slovo je Skutkům zvláště důležité (srv. 1, 14; 6, 4; 2, 46; srv. také Římanům 12, 12; 13, 6; Kol 4, 2). Růst církve potřebuje pevnou půdu. Právě dynamika poslání do celého světa potřebuje stále znovu prohloubené shromáždění. To platí zvláště pro naši dnešní strukturu farností, pokud ji měníme z pastoračního hlediska a dalších hledisek. Proto je velmi poučné, jak vznikající církev pochopila své poslání do světa. To platí zvláště pro úkoly. Ve Skutcích apoštolů se velmi zdůrazňuje, že první křesťané zachovávali pevně společenství. Drželi při sobě věrností k základním úkolům. A ty jsou tyto: 1) Učení apoštolů To je fundament, na němž i my dnes stojíme. Je jím v první řadě myšleno předávání Ježíšových slov a činů a jejich výklad, takříkajíc živé evangelium stávající se „Písmem“. Při tom jde vždy o interpretaci a uvádění evangelia do života. Srovnáme-li to se židovstvím v té době, to neznalo tak přísné vymezení mezi školským učením a katechetickým vyučováním, jak ho známe my. Ježíšova slova samozřejmě platila v etických otázkách za rozhodující autoritu (srv. např. 1 Kot 7,10.25). Pro Lukáše patří tato pevná věrnost učení apoštolů bytostně ke kontinuitě evangelia a církve: „Tak se můžeš přesvědčit o spolehlivosti učení, ve kterém jsi byl vyučován“ (Lk 1, 4; Sk 1). 7 Více než struktury. Dokumentace. 2) Společenství Setrvávání ve společenství má dvojí aspekt. Za prvé je tím míněno, že Ježíšovi učedníci měli mezi sebou dobré vztahy a žili v pevné formě společného života. Ostatně jen zde Lukáš používá základní slovo koinonia, communio, které se později stalo důležitým i pro Pavla. Právě tím je však jako společenství míněno i to, že se společenství prokazuje i v diakonickém zastání se druhého, tedy v diakonii a charitě. Lukáš to později rozvádí (2, 44n.). V Ježíšově obci neměl být žádný chudý bez pomoci. Skutky lásky se musely mezi Ježíšovými učedníky uplatňovat. Je přitom např. poučné, že Pavel později nazývá sbírání peněz pro jeruzalémskou obec skutkem koinonie (2 Kor 8, 4; srv. 9, 13; Řím 12, 3; 15, 26; Gal 6, 6). Diakonátní jednání ve vlastních řadách je a zůstává ústředním úkolem následování ježíše. 3) Lámání chleba Tím byly původně míněny každodenní společné obědy v domech. Tam byli také zváni chudí členové obce. Ale lámáním chleba byla také již brzy označována Večeře Páně (srv. 1 Kor 10, 16; 11, 25; Lk 22, 20). Ačkoli v pozadí mohly být již předvelikonoční společná jídla s Ježíše, přece jen je Poslední večeře Páně důrazným impulzem pokračování společenství s Ježíšem tímto způsobem. Můžeme na základě dobrých důkazů předpokládat, že Večeře Páně neprobíhala sice denně, zcela jistě však v den Páně, v neděli (srv. Sk 20, 7). 4) Modlitby Končí-li náš text setrváváním v modlitbách, může být řeč o třech dobách modlitby známých ze židovství. K nim patřily i žalmy tak, jak je používáme v Denní modlitbě církve. A první křesťané se zprvu účastnili i bohoslužeb v chrámě (srv. 2, 46) a zachovávali židovské doby modliteb (srv. 3, 1; 5, 42). Měli však i své vlastní modlitby a stále více je formovali (srv. Lk 1, 46-53.68-79; 2, 13; 11, 2-4; Sk 4, 24-31). Mezi nimi měl ústřední úlohu Otčenáš (srv. Mt 6, 9-13). Zkušenost s Duchem svatým také brzy otevřela novou výrazovou formu modliteb (srv. Řím 8, 15; Gal 4, 6). Tyto čtyři Lukášem uváděné prvky, tedy učení apoštolů, společenství, slavení eucharistie a modlitby, jsou dnes pro nás základními elementy křesťanského života. Nějak málo jsme zpozorovali, že náš, v posledních desetiletích již ustálený popis základní funkce obce, totiž zvěstování a předávání víry, bohoslužba a svátosti, láska k bližnímu a charita, přesně odpovídá tomuto výčtu ve Skutcích. A tyto sloupy jsou doopravdy základními prvky dnešního života farnosti. V jádru jde o bohoslužbu z víry a o zodpovědnost vůči lidem a světu. 8 Více než struktury. Dokumentace. A tak jsme se se čtením na dnešní den nenásilně a bez křeče dostali k ústřednímu tématu našeho jarního setkání. O to jde, a nejen dnes. Protože také víme, čím veškeré struktury musí být poměřovány. Nakonec název našeho společného studijního dne zní: „Více než struktury …“ Amen. 9 Více než struktury. Dokumentace. Biskup Joachim Wanke: Úvod do tématu studijního dne Biskup je zodpovědný za právně strukturální rozčlenění jemu svěřené diecéze. Jeho povinností je proto také tuto strukturu stále znovu přizpůsobovat danostem v diecézi. Tento proces nového pastoračního uspořádání míst a úkolů je již prakticky ve všech diecézích v běhu. Náš studijní den by měl přispět k tomu, abychom dosavadní vývoj na tomto poli prozkoumali a společně rozvinuli nové perspektivy. V zásadě můžeme říci toto: díky strukturálním opatřením posledního roku byl teritoriální princip v pastoraci posílen. Ve většině diecézí se prosadil realistický a flexibilní koncept pro nové uspořádání pastoračních prostorů. Mnohé z toho ještě běží. Ale již nyní lze předvídat, že farnost nyní není ani přeceňována a idealizována, ani nebyla devalvována jako výběhový model a nahrazena něčím jiným. Jak se pamatujeme, byly na farnost v teologii posledních desetiletí vysoká, možná až příliš vysoká, očekávání. Ta musela zůstat, jak v sedmdesátých létech uvedl kardinál Lehmann ve svém známém článku o teologii obce, snad nenaplněna, protože totiž ne každá farnost se mohla stát obcí, v níž se všichni členové z „obstarávaných“ mění na „starající se“. Redukce církve na spirituální a pastorační výkony ji dnes přivádí do rizika, že se stane sektou. Je dobře, že se dnes nově orientujeme na „katolickou šíři“ a dále ji rozvíjíme. Církev je tu pro všechny. I vůči těm, kteří stojí stranou nebo nejsou aktivní, se stavíme otevřeně – jak jinak bychom hodnověrně dosvědčovat Boží sympatii k lidem. Církev je dynamický děj. Věříme tomu, že i ti, které označujeme jako „věrní vzdálení“ jsou na cestě. Možná se ještě nedostali nijak daleko, někteří se možná dokonce o pár kroků vrátili. Možná se nám podaří jejich kroky urychlit. Příslušnost k církvi bude mít vždy několik stupňů. Farnost musí vždy být také nabídkou pro ty, kteří se (téměř) nezúčastňují. Všem biskupům byl spolu s podklady studijního dne rozeslán i Přehled nové orientace pastorace v (arci)diecézích. Lze ho chápat jako instrumentum laboris a je určen k vnitřnímu použití. V návaznosti na studijní den by měla být k dispozici přepracovaná verze, která zohledňuje resp. rozvádí rozšířené a aktualizované příspěvky na základě dnešního studijního dne. 10 Více než struktury. Dokumentace. V tomto přehledu je jasně vyjádřeno, že čím více se ujistíme o základním úkolu církve a ten předsadíme jako znaménko před závorky každého strukturálního opatření, o to více budeme mít všechno pohromadě. Všude se vyzdvihují pastorační plány misijní dimenze církve. Všem je jasná důležitost trojice martyria, diakonia, leiturgia. A stejně tak všeobecný je poznatek, že čím přesněji pohlížíme na konkrétní místní podmínky pastorace, tím diferencovaněji musíme reagovat – v Essenu jinak než v Trieru, v Magdeburské nížině jinak než v Horním Bavorsku. Co se ve všech biskupstvích dosud podařilo, je zvětšení pastoračních jednotek. Při tom se vykrystalizovaly tři základní modely ke strukturování farní pastorace: 1) Farní svazy – spolupráce více farností v jejich rozdílných oblastech pastorace při zachování jejich samostatnosti, tedy bez sloučení jejich rad. 2) Společenství farností – svazek více právně samostatných farností, které mají podle can. 526 § 1 jednoho faráře, činí právně závazná rozhodnutí a vytvářejí společné výbory. 3) Nově zřízená farnost – fúze více farností, které zpravidla dále existují v místě pod střechou nové farnosti jako nesamostatné obce. Společenství farností je modelem, který je upřednostňován spíše v jižních a venkovských diecézích. Nové farnosti jsou zřizovány spíše v diecézích s velkými městy, na severu. To jsou samozřejmě jen údaje o tendencích, k nimž vždy můžeme jmenovat opačné případy. Na větší pastorační jednotky se samozřejmě váží téměř průběžně i kategoriální pastorace, charitativní zařízení, společenstva, spolky a řády – alespoň je to žádoucí. Zabudování do větší jednotky by menším jednotkám mělo umožnit stanovit těžiště . To ovšem předpokládá ochotu ke spolupráci uvnitř větší jednotky. Naproti tomu více jednotek může dohromady zvládnout to, co by si jednotlivě nemohli dovolit. Mnohé koncepce diecézí počítají s určitou pluralitou pastoračních svazků, forem pastorace a míst církevního života v regionu. S reformními opatřeními je často spojována naděje, že bude učiněno zadost vzrůstající vnitrocírkevní pluralitě. Ukazuje se, že čím větší teritoriální jednotka, tím větší je i nábožensko-církevní pestrost uvnitř ní. Větší pastorační oblasti jsou přístavištěm právě pro tyto skupiny a hnutí, která usilují o intenzivní a emocionálně hutnější život z víry. Ti, kterým dosavadní farnost připadala příliš průměrná a apatická, mají v nové farnosti resp. farním svazku šanci najít místo pro své působení. 11 Více než struktury. Dokumentace. Je důležité, že tyto větší jednotky jsou popisovány jako možnost pro církevní rozličnost nejen sociologicky, ale především teologicky. Tam, kde chybí jednota s Ježíšem Kristem, nejsou rozličné sociální tvary v pastorační krajině sociální podobou církve. Novou orientací své duchovní péče vytvářejí biskupství nová centra místní církve. Za svoji centrální úlohu děkují tato místa především skutečnosti, že zde je hlavně slavena přítomnost Páně, eucharisticky i neeucharisticky. Ovšem církev se nestáhne z celé plochy do jednoho centra, nýbrž zvětšené pastorační území vycentrují. Jen tam, kde je plocha, je i střed. Církev zůstává lidem nablízku. To, že toto je možné pouze skrze vysvěceného kněze a slavení eucharistie je, podle koncilových výpovědí, pravda jen zčásti. Všichni pokřtění a biřmovaní jsou lidem Božím. A tito jsou nositeli rozličných neeucharistických forem modlitby a liturgie, zvěstování a katecheze a především diakonie. I v tom všem je Pán přítomen a zakoušen. To všem proudí a ožívá z místní a v ideálním případě v centru umístěné eucharistie. Ale toto shromáždění v eucharistickém centru povzbuzuje k poslání do okolí, v každodenním životě místních lidí, v jejich menších osobních jednotkách. Shromáždění a poslání jako životní procesy Ježíšových učedníků dostává nový význam. Toto hnutí, tento vzájemný pohyb mezi shromážděním a posláním se musí znovu rozhýbat. Ze své jedinečné diasporní zkušenosti v Durynsku vím, že větší putování za Eucharistií mi více zdůraznilo její ústřední význam v mém křesťanství a v našem katolictví. Což to nemá katechetickou dimenzi, když se věřící musí vydat na cestu, aby se setkali s Kristem v Eucharistii a nechali se jím pak poslat zpět do svého bydliště? Jedna zapalující myšlenka mívá někdy více budoucnosti než přespříliš pevná pravidla pro každou eventualitu. Můžeme nastínit vizi toho, že v budoucnosti např. v Durynsku bude církev se třiceti čtyřiceti kněžími nejen na živu, ale živá a bude přijímat výzvy přítomnosti? Je koncepce kooperativní pastorace právě takovou zapalující myšlenkou? Obsahuje odkázanost spolupůsobení a samostatnosti různých služeb a charismat. Snaží se myslet jednotu církve pohromadě s rozličností darů. Anebo je vzájemná odkázanost centra a periferie atraktivním obrazem budoucí farnosti? Tomuto obrazu minimálně nelze upřít dynamiku. Církev bude napínavější. Křesťanství, katolictví (!) nás činí pohyblivějšími v pravém smyslu toho slova. I s menšími prostředky a prořezanými strukturami můžeme zůstat církví uprostřed lidí. Musíme jen chtít. 12 Více než struktury. Dokumentace. Nynější reformní opatření signalizují historickou pauzu v dějinách pastorace v Německu. Jediná pastorace, která stejným způsobem pečovala o všechny věřící je minulostí. Nemůžeme se k ní vrátit a to ani kdybychom chtěli. Taková změna produkuje nepřehlednost, ztrátu orientace a obavy. Nad tím nelze mávnout rukou. Musí se s nimi pracovat. Přijde i lítost nad formami pastoraci, s nimiž jsme byli nuceni se rozloučit. Ale nesmíme se na smutek fixovat. Neboť v dnešních změnách je i šance a nové věci, o nichž tu doufejme bude i dnes řeč. Nesmíme se soustředit jen na negativní dopady a změny. V této přelomové situaci a situaci nového budování je třeba stanovit pro pastoraci reálné cíle. Mohou znít takto: 1) Znovu se zaměřit na základní úkol církve při strukturálních změnách. K čemu je církev dobrá? Od čeho se může oprostit? Čeho nemusí dosáhnout? 2) Překonat možné fixace na změnu struktury, tedy v nových oblastech rozpoznat nové možnosti pro pastoraci, vyzkoušet je a tím také jako duchovní získat novou pohyblivost. 3) a konečně: rozpracovat a posílit konvergence v novém pastoračním uspořádání biskupství. Program studijního dne můžeme chápat jako postupné prohlubování daného tématu. V svém následujícím příspěvku biskup Ludwig Schick učiní přehled oblasti aktuálních problémů a možností jejich řešení. V krátkém prohlášení biskupů Marxe, Genna a Zollitsche, které bude následovat, budou jednotlivé oblasti problémů uchopeny a prohloubeny z různých diecézních perspektiv. Další prohloubení poskytnou rozhovory v šesti pracovních skupinách. Ty se nechopí nových témat, jistě však přispějí novými myšlenkami a perspektivami k řešení jmenovaných problémů. Skupiny dostanou za úkol odpoledne plénu sdělit dva nejdůležitější výstupy ze svých rozhovorů. Referenty poprosíme, aby tyto výsledky v plénu přednesli a krátce osvětlili. 13 Více než struktury. Dokumentace. Arcibiskup Ludwick Schick: Farnost jako místní církev. Teologické a církevně-právní výhody a vysvětlení Úvod I. Smysl, účel a rozdělení Bylo mi uloženo předložit na dnešním studijním dnu příspěvek k dialogu týkající se restrukturalizace farností v našich diecézích. K tomu bych především v prvním oddílu předložil souhrn toho, co teologie a církevní právo k farnosti říká. Poté jako podklad pro diskuzi, narýsuji ve druhém oddílu v krátkých větách současnou situaci a ve třetím oddílu vyjmenuji problémy, které je třeba řešit. Svůj referát jsem nadepsal „Farnost – místní církev“ abych zdůraznil, že farnost musí být „více než struktury“, protože podle teologie a církevního práva je a musí být místní církví. II. Prameny Ve svém příspěvku se odvolávám především na tyto prameny: 1) Příslušné texty Druhého vatikánského koncilu k farnosti (především Sacrosanctum concilium 42, Lumen gentium 26 a 28, Christus Dominus 30, Presbyterorum Ordinis 5 a 6, Apostolicam actuositatem 10, Ad gentes 15 a 37), 2) Codex iuris canonici z roku 1983 s přihlédnutím k CIC z r. 1917, 3) Oba dokumenty Kongregace pro klérus: Kněz, učitel slova, služebník svátostí a vůdce obce pro třetí tisíciletí, reflexe, 1999, Kněz, pastýř a vůdce farní obce, instrukce, 2002, 4) Direktorium pro pastýřskou službu biskupů I. Farnost v teologii a právu 1. Teritoriální farnost: „normální případ“ místní církve Codex z roku 1983 ze všeho nejdřív jednoznačně zdůrazňuje, že farnost je „normálním případem“ místní církve. Podobně jako CIC z r. 1917 určuje can. 374 § 1, že „Každá diecéze nebo jiná partikulární církev ať se dělí na odlišné části neboli farnosti.“ Toto pojetí, že farnost je normální místní církev, potvrzují i celé církevní dějiny od rozšíření křesťanství ve 3. století. Když se církev po misijní fázi etablovala jako biskupská církev, byly založeny farnosti, které ovšem měly rozdílnou formu. 14 Více než struktury. Dokumentace. Více než CIC 1917 ovšem CIC z roku 1983 připisuje v souladu s Druhým vatikánským koncilem farnosti eklesiální význam. Farnost již není jen „pars diocesis“, část diecéze, ale „certa communitas christifidelium“ – určité společenství věřících (can. 515 § 1). Stejně jako na univerzální úrovni (světová církev) a na partikulární úrovni (diecéze) uskutečňuje se ve farnosti církev ve zvěstování, bohoslužbě a charitě. Přesto není farnost, na rozdíl od univerzální církve a partikulární církve „v nichž a z nichž existuje jedna a jediná katolická církev“ (can. 368), konstitutivní. Je však nosnou strukturou v pastoraci, jak papež Benedikt XVI. znovu potvrdil v encyklice Sacramentum caritatis č. 47. CIC z roku 1983 spolu s farností jmenuje „kvazifarnost (can. 516). V novém kodexu jsou kvazifarnosti „společenstvími věřících“ na přechodu k farnosti. Je-li přítomno všech pět prvků farnosti, které jsme právě popsali, musí být ale kvazifarnost povýšena na farnost. Kvazifarnost je již právně zrovnoprávněna s farností. V některých německých diecézích máme kuracie, které jsou rovnoprávné s farností, jsou tedy kvazifarnostmi; jsou však zřízeny stabilně, nikoli jako přechod k farnosti. Při nadcházejících změnách by měly kuracie být zrušeny nebo, pokud jsou farnostmi, povýšeny na farnost. Vedle teritoriálních farností existují jako výjimka a rozšíření farnosti osobní. Can. 518 zní: „Farnost má být v každém směru teritoriálně vymezena a zahrnovat všechny věřící v určité oblasti; kde však je to vhodné, zřídí se osobní farnosti, které jsou určeny podle ritu, jazyka nebo národnosti věřících jednoho území nebo i podle jiného ohledu.“ Vedle farnosti s kvazifarností nebo sobní farností vidí CIC z roku 1983 ještě třetí kategorii „společenstva věřících“, kterou CIC z r. 1917 nezmiňuje. V can. 516 § 2 se říká: „Pokud některá společenství nemohou být zřízena jako farnost nebo kvazifarnost, má diecézní biskup pro jejich pastýřské zaopatření učinit opatření jiným způsobem“. To dává možnosti učinit opatření pro skupiny, spolky, duchovní hnutí atd., která dnes v naší diferencované společnosti potřebujeme. Navzdory osobním farnostem a těmto novým možnostem zůstává teritoriální farnost normálním případem místní církve. Za tímto určením stojí teologické pojetí, že církev má (vždy) sjednocovat všechny osoby. Neboť je obcí Ježíše Krista, která sice zná rozdíly mezi Židy a Řeky, muži a ženami, starými a mladými, chudými a bohatými (srv. 1. Kor), ale nepřipouští rozdělení; spíše ho chce překonávat. Neboť církev je nástrojem nejvnitřnějšího sjednocení člověka s Bohem navzájem (srv. LG 1). 15 Více než struktury. Dokumentace. To konkrétně znamená, že současné nové pastorační formy a společenství, jako např. pastorace mládeže a umělců, studentské farnosti, pastorace akademiků, společenství v nemocnici nebo domově pro seniory jsou možné. Měly by však současně být integrovány do farnosti. Nemohou vytvářet církev vedle církve, ale mají být částí nebo bází (ve) farnosti. 2. Konstitutivní prvky farnosti Farnost je v Codexu z roku 1983 - a platí to i pro celé církevní dějiny - pojednávána z hlediska územního (1), osobního (2), hierarchického (3), materiálního (4), a funkčního (5). Z těchto pěti hledisek můžeme odvodit pět konstitutivních prvků farnosti: (1) území, (2) farní lid, (3) farář, (4) dům Boží a další „statky“, (5) společenství věřících. Přičemž společenství věřících je teologický prvek farnosti o sobě, ostatní prvky jsou tu pro společenství věřících. Touto definicí farnosti jako společenství věřících byla také ukončena kontroverzní debata o „obci“ a „farnosti“, kterou především v Německu vedli od 50. let pastorační teologové (např. Klostermann a jiní). „Obec“ byla dávána do protikladu k farnosti, aby byl 2. 1. Teritorium Teritorium znamená v Codexu na jedné straně, že farnost má určité hranice a ty jsou pevně vyznačeny. Církevní právo neposkytuje žádné bližší výpovědi o teritoriu. Tradice jako kritéria stanovila přehlednost a dosažitelnost. Teritorium smí být jen tak velké, aby farář mohl znát osoby na tomto území žijící a pro ty aby byl farář dosažitelný. 2. 2. Farní lid Farní lid představují nejprve všichni katoličtí věřící, kteří mají své bydliště na tom samém farním teritoriu. K nim patří i lidé náboženství vzdálení. Také pokřtění křesťané, kteří nepatří ke katolické církvi a nepokřtění lidé (srv. can. 528 § 1). Příslušnost k farnosti je tedy podobně mnohostranná a mnohastupňová, stejně jako příslušnost k církvi, která má být znamením a nástrojem spásy pro všechny lidi. Exkurz: farnost z pohledu teritoriálního a personálního Farnosti vznikaly především po roce 313 proto, aby věřícím na venkově, kteří už nemohli nebo jen za ztížených podmínek přijít do biskupského kostela ve městě byly umožněny 16 Více než struktury. Dokumentace. bohoslužby, katecheze, život ve společenství a charita. Ale i města byla rozdělena do farností a děkanátů. Právo zřídit farnost měl vždy jen sám biskup. Stejně tak mu příslušelo farnost změnit nebo zrušit. Biskup by měl farnosti zřizovat, měnit a rušit způsobem odpovídajícím pastoračním potřebám věřících. (Solus animarum – prima lex. Spása suší je nejvyšším zákonem). Druhým kritériem pro založení, změnu a zrušení farnosti byly vždy kněží, kteří byli k dispozici. To konkrétně znamená, že pokud byl velký počet kněží, počet farností se zvětšoval, a naopak. Další kritérium představoval materiální vybavení farnosti. 1 Osoby a statky musely uživit faráře a zachovat kostel. Tato kritéria jsou v kodexu z roku 1983 jmenována i dnes. 2. 3. Farář Farář je v CIC z r. 1983 nazýván „pastor proprius“, vlastní pastýř (cann 515 § 1, 519). Jeho služba je úřadem pastýřským (srv. 529). Tyto pojmy – pastor a officium pastoris jsou v církevním právu nové a ústřední. V CIC z r. 1917 se nenacházejí. Farář je „conditio sine qua non“ farnosti. V něm se uskutečňuje a vykonává „representatio Christi“ v místní církvi, bez níž církev nemůže být. Farář přijímá souhrnně trojí úřad nauky, svátostí a vedení v zastoupení Krista a na základě poslání biskupem. Veškerý další personál ve farnosti být může, ale nemusí. Podle codexu patří k možnému personálu „vicarius paroecialis“, farní vikář, tj. kněz, který působí spolu s farářem (srv. can. 545). Dále Codex jmenuje katechetky a katechety (srv. can. 776) a další osoby, které jsou pro sužbu v místní církvi nezbytné nebo užitečné. Exkurz: Vedení farnosti farářem Codex jmenuje tři formy vedení farnosti: 1) Farářem, který je své farnosti příslušný (can. 515 § 1). To by mělo být pravidlem. Can 526 určuje: „Farář by měl mít v péči pouze jednu farnost“. Z toho existují výjimky. 2) Více farářů vede „in solidum“, ve společenství jednu nebo více farností (srv. can. 517 § 1). Zde je více kněží rovnoprávnými faráři podle can 140; jsou vedeni 1 Srv. Willibald M. Plöchl, Geschichte des Kirchenrechts, Band III, Wien 1970, 328 nn. 17 Více než struktury. Dokumentace. moderátorem, který se zodpovídá biskupovi. Tato výjimečná forma je myšlena zvláště pro kněžská společenství a řády. 3) Can. 517 § 2 připouští při nedostatku kněží podíl jáhna nebo laiků na pastoraci. K tomu musí být však určen jeden kněz, který není farářem, ale vede duchovní péči a je vybaven plnou mocí a kompetencemi faráře. Při této formě je farnost ve vlastním smyslu neobsazená, vakantní. Toto ustanovení bylo od roku 1983 často diskutováno a způsobilo těžkosti. Samozřejmě může farnost, která je toho času bez faráře, být spoluspravována jedním věřícím křesťanem. Ten by měl činit vše, co mu přísluší a co je nezbytné, aby byla přechodná doba překlenuta. Kněz musí vykonávat kněžské funkce. Musí však být zřejmé, že se jedná o sedisvakanci. Především musí ve „vakantí farnosti“ být přítomna touha po faráři, i skrze modlitby a pastoraci povolání atd. Codex orientálního práva z roku 1990, který stejně jako eklesiologie východní církve myslí všeobecně sakramentálněji než západní teologie, pravidlo can. 517 § 2 nepřevzal. „Direktorium pro pastýřskou službu biskupů“ zpřísňuje ustanovení kánonu 517 § 2 v tom směru, že tato forma vedení farnosti při vakanci se připouští jen v nejnutnějších případech a přechodně (č. 215, str. 300). Má zůstat jasné, že farnost bez faráře je deficitní farností a to vyžaduje, aby byl deficit brzy napraven, tzn. Aby v čele farnosti stál farář. Kostel, fara, materiální statky Oproti can. 216 CIC z r. 1917 není v can. 374 § 1 CIC z roku 1983 kostel vysloveně nazýván ústředním prvkem farnosti, ale jeho existence se předpokládá, jak ukazuje např. can. 533. To ukládá faráři rezidenční povinnost „v blízkosti kostela“. Materiální součástí farnosti je dále farní budova, kterou farář musí obývat kromě případu, kdy s dalšími kněžími žije v kněžském společenstvu (srv. can. 533 § 1). Fara by měla ležet v blízkosti kostela a jako taková být rozpoznatelná. Tato ustanovení poukazují na to, že v místní církvi by měla existovat viditelná a fungující centra s kostelem, farou, farním domovem atd. Materiální součásti jsou kromě toho i dostačující pro zabezpečení faráře. To může sestávat z pozemků, nájemních objektů, z pevného příjmu, který na základě plateb věřících nebo z příjmů kněžských služeb (mešní stipendium a štolové poplatky) přináleží faráři z farnosti a zajišťují jeho obživu. Vposledku je biskup povinen faráři – jako každému knězi – poskytnout „remuneratio congrua“ (can. 281). K materiálnímu vybavení patří také základní prostředky na údržbu kostela, dříve nazývané fabrica ecclesiae; ty musí zajistit obec. 18 Více než struktury. Dokumentace. K materialiím patří i farní knihy, tj. kniha křtů, sňatků a pohřbů a archiv (srv. can. 535) 2. 5. Farnost - společenství věřících Jak již bylo řečeno, musí všechny čtyři výše jmenované prvky sloužit společenství věřících. Místní církev, farnost, musí po koncilu a Codexu z roku 1983 obsahovat a rozvíjet všechny eklesiální elementy, které činí církev církví. Trojice martyria, liturgia, koinonia vytváří i pro farnost funkční prvky, které musí být žity. Společenství tu nemá být jen samo pro sebe, ale musí působit misijně a diakonátně směrem ven. II. Dnešní situace Co charakterizuje naši dnešní situaci v Německu co se farností týče? Nedostatek a přebytek. Chtěl bych jmenovat pět nedostatků a pět přebytků. I. Nedostatky 1. 1. Nedostatek farářů Absolutní počet kněžských svěcení za rok se od určité doby snižuje. To způsobuje nedostatek kněží. Je třeba počítat s tím, že tento trend bude v následujících letech trvat. To má za následek, že mnoho farností nebude moci být obsazeno farářem. 1. 2. Nedostatek katolíků Již roky konstatujeme úbytek katolíků. Od roku 1991 do roku 2002 se počet katolíků snížil o 1, 7 milionu. To znamená, co se farností týče, že ve všech německých diecézích vymřelo asi 100 farností s průměrně 3 000 katolíky. 2 V této souvislosti musíme uvážit další úbytek katolíků: úbytek aktivních katolíků. Bylo by špatné zapomenout nebo zanedbat pasivní katolíky. Je však také třeba konstatovat, že počet aktivních katolíků se od padesátých let předchozího století zredukoval o 50% na současných 15 – 18%. To vzhledem k farnostem a změně struktur nelze přejít. 2 Heribert Hallermann, Seelsorgliche Raumplanung als Teil der bischöflichen Hirtensorge, in: Archiv für Katholisches Kirchenrecht 173 (2/2004) 386. 19 Více než struktury. Dokumentace. 1. 3. Nedostatek víry Zaznamenáváme úbytek víry. „Jsme misijní zemí, ale s lidovými prvky“. Pro naše tázání týkající se pěti prvků je důležitý ještě jeden jev. V katolické církvi mizí smysl pro svátostné a svátostně – spirituální. Pro sníženou návštěvnost bohoslužeb a přijímání svátostí je tento jev důležitý. Především Eucharistie, zpověď a pomazání nemocných mizí z povědomí. V těchto třech svátostech však leží těžiště činnosti faráře. K čemu jsou kněží a faráři, když Eucharistie, zpověď a pomazání nemocných hrají sotva nějakou roli? Nedostatek věřících má vliv na nedostatek kněží, úbytek katolíků a funkčnost církve, také na farnost, farní život a faráře. 1. 5. Nedostatek peněz Nedostatek peněz na základě ubývajících příjmů z církevní daně, restrukturalizace daně a zvyšujícího se počtu výstupů z církve jen zmíníme. 1. 6. Nedostatek dětí Stejně tak chci jen poukázat na nedostatek dětí. Demografická situace je základní příčinou, která dále ovlivňuje nedostatek kněží, katolíků a peněz. Tyto nedostatky ovlivňují naše farnosti značně. 2. Přebytky 2. 1. Přebytek personálu Téměř všechny německé diecéze mají přebytek nekněžského pastoračního personálu a tzv. přídavného personálu, tj. kancelářských pracovníků, církevních hudebníků, kostelníků, hospodyň a vychovatelů. Nemluvím o nezbytném personálu, ale o nákladném personálu. Všechny diecéze musí snížit stavy zaměstnanců. 2. 2. Přebytek struktur Vzhledem k věřícím a kněžím máme příliš mnoho farností, kuratel a filiálních farností s „církevními nadacemi“ nebo obce ve smyslu právnických osob. 20 Více než struktury. Dokumentace. 2. 3. Přebytek institucí a nemovitostí Máme příliš mnoho spolků a malých, sotva životaschopných skupin ve farnostech. Máme příliš mnoho kostelů, farních budov, farních domovů a nemovitostí. Přebytek nemovitostí nás spoutává. 2. 4. Přebytek byrokratů Církevní právo předepisuje farnosti (jen) vedení knih křtů, sňatků a pohřbů. Co dalšího dělají naše kanceláře? 2. 4. Přebytek funkcí Farnosti, společenstva věřících, mají podle kodexu vykonávat a žít především tři základní služby, tj.: zvěstování v kázání, katecheze a vzdělávání dospělých, slavení bohoslužeb skutky lásky. Co všechno je v našich farnostech nabízeno a podnikáno? III. Problémy, které je třeba řešit Prvním problémem je kněžský dorost. Musíme dělat vše pro to, abychom měli dostatek kněží, kteří by mohli být faráři ve farnostech, které podle výše jmenovaných kritérií v budoucnu budeme mít a budeme muset mít. Vzdělání a další vzdělávání kněží se musí přizpůsobit změněným podmínkám v pastoraci a ve farnostech. Zde je třeba také zvážit nasazení našich zahraničních spolubratrů. Jsou velkou pomocí. Měli by být dobře připraveni na naši situaci. Musí však také být jasné, že každá partikulární církev musí vytvářet svůj vlastní klérus. Život a funkce faráře se musí přehodnotit: domácnost, farní kultura, spiritualita, četnost mší, zvláštní bohoslužby, přítomnost spolků, kancelářská práce, správa, schůze. Důležitá je také průhlednost kněžského obrazu, která úzce souvisí se svátostnou strukturou církve. Roli dalšího pastoračního personálu je třeba přesněji vyjasnit. Mohou to být (laičtí) teologové, kteří by měli spolupůsobit především při plnění misijního úkolu církve. Měli by být zařazeni tak, aby všichni křesťanští věřící odkrývali velký poklad víry a celá společnost byla proniknuta duchem evangelia. Tito diplomovaní teologové (pastorační 21 Více než struktury. Dokumentace. referenti) by zpravidla měli absolvovat další studium nebo mít další kvalifikaci. Budou činní v diecézi a kategoriální pastoraci. Služba pastoračních referentů se vztahuje k farnosti resp. oblasti pastorace. Přijímají klasické úkoly pastoračních pomocníků: přípravu na zpověď, přijímání a biřmování. Jsou činní při přípravě bohoslužeb, pastoraci mládeže, nemocných a seniorů. Je třeba dbát na to, aby bylo posíleno dobrovolnictví. Přitom nesmí jít o to, že by dosud placené funkce vykonával někdo zdarma. Tento motiv může být přítomen a má smysl, ale to je příliš málo. Musí jít o to, aby celé společenství věřících bylo vtaženo do plnění oněch tří aspektů, tedy zvěstování, liturgie a charity tak, aby sama farnost byla nositelem, subjektem zvěstování, liturgie, společenství a charity uvnitř i ven - jako prorocký, kněžský a královský Boží lid. Vlastně by každý pokřtěný katolík měl ve farnosti a pro farnost nějakým způsobem aktivně převzít úkoly a vidět v tom čest. Je třeba vyřešit rozbujelou správní strukturu v našich farnostech, která především zatěžuje faráře. Všichni sociologové říkají, že úkolů, které převzaly farnosti v Německu (mezi nimi jmenují práci spolků relevantní společnosti, mateřské školy, farní centra jako místa setkávání mnoha skupin a především skutky charity) se nesmíme vzdát; restrukturalizovat je a redukovat však musíme. Jinak by farnosti ve společnosti neměly domov. Je-li tomu tak, pak je třeba přemýšlet, jak bychom mohli osvobodit faráře od mnoha věcí pro jeho službu. Nepomáhá, jak faráři stále opakují, jen „odlehčit“. Neboť když přijde na lámání chleba, je stejně všechno na faráři. Faráři si přejí „osvobození“. Jak se může opravdové osvobození od správních úkolů dít? Mohou být správní úkoly farností předány charitním svazům nebo jiným nositelům na diecézní úrovni? Může být založena o.p.s., která by převzala správu personálu a budov mateřských škol? Mohou být kostely, farní centra, jiné nemovitosti spravovány církevní stavební a bytovou společností? Mohly by farní časopisy a webové stránky, které farnosti v naší mediální společnosti potřebují, být vytvářeny a udržovány v nějakém centru? Tyto úvahy musí být provedeny, aby faráři byli opravdu osvobozeni pro své pastorační úkoly. Návrhy: Pod pojmem farnost je třeba chápat útvar, který vykazuje pět výše jmenovaných prvků a je v nich aktivní, tedy je více než struktura. Farnosti jsou první a nejvlastnější pastorační oblasti. 22 Více než struktury. Dokumentace. „Obec“ a „farní obec“ jsou synonymem pro farnost. „Církevní obec“ a „církevní nadace“ jsou označením pro církevní nebo státní právnickou osobu, která farnosti jako společenství věřících nabízí právní a materiální fundament. Často nejsou identické s farností. Ve farnosti nebo spojených farnostech nebo ve společenství farností může být více církevních obcí nebo církevních nadací. Společenství farností znamená, že farnosti se spojí při zachování své identity, ale s právně závaznými ujednání a společnými orgány/výbory, např. se společnou pastorační radou, společným financováním, personálem, kanceláří, farním časopisem a webovými stránkami. Při této formě je pouze jeden ustanovený farář. Propojení farností znamená, že více farností se spojí při zachování své (právní) samostatnosti pod jednou střechou (farností), aby účinněji společně prováděly pastorační úkony. Děje se tak na základě úmluvy. Je-li přítomno více farářů, jeden z nich je moderátorem. Spojené farnosti a společenství farností jsou buď mezistupněm na cestě k právnímu a pastoračnímu sloučení zmenšených farností do jedné, nebo jsou to subsidiární struktury při zachované samostatnosti farností z důvodů pastoračních. Pojem „pastorační oblast“ je „jen“ označením pro již zmiňované formy svazů. Změny farní struktury Existují tři možnosti změny farní struktury. První, která by také měla mít prioritu, je slučování zmenšených farností do jedné. Pokud vzhledem k výše jmenovaným pěti prvkům (přičemž je třeba brát zřetel na všech pět, nejen na počet kněží) je doporučeno sloučení, mělo by být provedeno. Vytvoření pastoračních jednotek ve spojených farnostech a společenstvích farností je řešeno v can. 374 § 2 CIC z roku 1983. Zní takto: „Aby byla společným jednáním podpořena pastorační péče, může se více sousedících farností spojit do zvláštních svazků, např. děkanátů. Zvláštními svazky jsou míněny naše společenství farností nebo spojené farnosti. Když tyto svazky vznikají (ale také jde-li o sloučení do jedné farnosti), je třeba vidět na tom to pozitivní a nadhodnotu, a je třeba to zvláště zdůraznit těm, kterých se to týká. Musí to být kvůli lidem a pastorační péči. Místní lidé musí být do procesu vtaženi a musí spolupracovat, jinak se přítomné aktivity a zdroje, zvláště z malých farností, ztratí. 23 Více než struktury. Dokumentace. Pozitivním aspektem je například osvobození pastoračních oblastí od služby jednoho muže (faráře). (Redukovaný) personál může být lépe využit podle svých schopností. Mezi věřícími existuje větší výměna. Kategoriální pastorace, například pastorace nemocných, seniorů, postižených, mladých se může organizovat efektivněji. Řády, duchovní centra atd. mohou být lépe integrována a využívána. Také veřejné instituce, školy, nemocnice, nákupní centra a civilní správa jsou pro místní církev lépe spočitatelná a využitelná. Při veškerých změnách je třeba především brát zřetel na službu a život farářů. Jim je podle can. 530 vyhrazeno udělování křtu, první svaté přijímání, pomazání nemocných, svatby, slavení zádušních mší, velikonoční třídenní, procesí a především eucharistie v neděli a ve svátek. To by se mělo dít ve farním kostele. Všechny ostatní kostely v pastorační oblasti musí být odpovídajícím způsobem odstupňovány. Podle mého je pro místní církev velmi důležité, aby při veškerých změnách bylo dbáno na vytvoření funkčních center s budovami (farní kostel, farní dům, domov) a především na personál (faráři, referenti, zaměstnanci kanceláře). Při restrukturalizaci je třeba více uvážit rozložení centrum – periferie. Závěrem Pojem „farnost“ je odvozen z řeckého pairokia. Toto pojmenování bylo užíváno pro „místa občerstvení“ na dalekých cestách Římské říše. Tato místa poskytovala poutníkům možnost odpočinku, komunikace, najedení, ošetření ran, která mohl člověk po cestě utrpět, nově se vybavit koňmi a vozy tak, aby další úsek cesty mohl být zdolán. Formy této pairokia byly různé, odpovídaly místním podmínkám a potřebám. Církev, putující lid Boží na cestě do nebe, tento pojem ve třetím století zcela vědomě přejala. Boží lid na cestě – tak byla na Druhém vatikánském koncilu znovu popsána. Teritoriální farnost a pastorace, ať už se nazývají jakkoli, všechny jsou strukturovány podle obrazu pairokia a musí tak jednat; jako místa odpočinku na cestě k cíli budou zvláště v dnešní mobilní společnosti potřeba. Zvláště pro ty, kteří jsou hodně nebo stále na cestách, musí existovat pevné, spolehlivé a funkční místo odpočinku, pairokia. Proto je pro církev, putující Boží lid, pairokia, ve třetím tisíciletí důležitá, nezbytná a pomáhající. Vyplatí se napnout všechny síly pro její udržení a pro to, aby byla víc než strukturou, tak aby v ní místní církev zůstala s lidmi a jim sloužila. 24 Více než struktury. Dokumentace. Biskup Felix Genn: Spolupůsobení různých míst, forem a procesů pastorace ve větších pastoračních oblastech Abych mohl svůj výklad dobře uspořádat, zdá se mi vhodné krátce se ohlédnout za historií porúrského biskupství Essenu. Strukturální reformu, která se kvůli nedostatku peněz a personálu stala nutností a která vedla k úsporným opatřením není možno pochopit bez znalosti pozadí – prudkého nárůstu počtu obyvatel od objevu uhlí a jeho použití v průmyslu v polovině 19. století. Jako příklad jsem si zvolil město Bottrop, ve kterém v roce 1866 žilo 6 000 katolíků. Ke konci století počet obyvatel vzrostl osminásobně. Navzdory oběma světovým válkám měl počet obyvatel až do založení essenského biskupství vzestupný trend. V roce 1958 bylo vytvořeno biskupství v Essenu z částí arcidiecézí Kolín a Paderborn a biskupství Münster. Region charakterizovaný uhlím a ocelí krátce poté zažil prudký pád. Velmi výrazně je to vidět na uzavírání dolů od šedesátých let. Přeměna dělnického regionu na region služeb, univerzit a medicínské techniky trvá až do dneška. Rok 2018, kdy má být ukončena těžba uhlí, považuji za pozoruhodné datum. Je to 60. výročí založení biskupství, při jehož založení si první biskup nechal do svého prstenu zasadit kousek uhlí. Během devětačtyřicetiletého trvání biskupství počet katolíků klesl z 1,6 milionu na 930 000. Současně se za 45 let rozrostl počet farností a farních center o 47. Profesor Wim Damberg, církevní historik na teologické fakultě Rúrské univerzity v Bochumi, popsal tento vývoj v pozoruhodné stati a poukázal na to, že po 2. světové válce tu existovaly silné snahy o odvrácení sekularizace skrze zakládání farností s ideálem farní rodiny. Z toho vzešlo rozhodnutí postavit v okruhu maximálně 750 metrů kostel s odpovídající infrastrukturou (fara, kaplanka, mateřská škola, farní domov, domov mládeže, byt kostelníka). Tento vývoj vystihl prof. Damberg v nadpisu svého článku „Každému horníku kostel až k posteli“. Na základě stálého přísunu finančních prostředků z církevní daně (nikoli z majetku biskupství) mohla být celá tato infrastruktura, k níž počítám i vysoký počet zaměstnanců, finančně zajištěna. Vzhledem k počtům kněží mělo velký význam poselství kardinála Hensbacha, který řekl, že dokud bude biskupem v Essenu, bude mít každá farnost (v době jeho smrti jich bylo 327) svého faráře. Při první sedisvakanci, kterou biskupství zažilo, musel administrátor konstatovat, že tento slib již nelze dodržet. Skupina pastoračních asistentů mimochodem byla zavedena teprve za biskupa Huberta Lutheho. Na základě finanční nouze jsem však byl donucen již v roce 2004 utlumit další rozvoj. A tak má biskupství k dnešku 30 25 Více než struktury. Dokumentace. pastoračních asistentů, 144 farních asistentek, 33 stálých jáhnů s civilním zaměstnáním, 19 neaktivních jáhnů s civilním zaměstnáním a 6 neaktivních jáhnů na plný úvazek. Biskup Hubert Luthe vývoj zvrátil tím, že s pomocí McKinseyho společnosti již v roce 1997 ušetřil 70 milionů na výdajích. Především však povzbuzoval farnosti, aby navzájem spolupracovaly ve farních svazech nebo se dokonce sloučily. Když jsem v roce 2003 nastupoval svou službu v Essenu, s velkým respektem jsem měl možnost zaznamenat, jak koncepční řešení již pokročilo. Musel jsem však také konstatovat, že tato koncepce se mohla uskutečnit jen tam, kde ji místní faráři podpořili. Proto jsem zpočátku téměř nechápal, proč mě mnozí žádali o to, aby byl učiněn konečný krok. K tomu jsme byli donuceni kvůli nedostatku financí, který se objevil při důkladném auditu provedeném biskupským kontrolním úřadem v Münsteru v roce 2004. Na tomto studijním dnu nemá jít o to, abychom představili všechny oblasti, v nichž jsme zavedli úsporná opatření. Spíše by mělo jít o pohled na farní strukturu, pro niž jsme se rozhodli nejen na základě finanční situace, ale i z důvodu příznivých předpokladů, které nabízí městský region. Prosím, abyste na to pamatovali. Jelikož pocházím z venkovských oblastí, jasně vidím rozdíl mezi tím, jak to vypadá s farními strukturami v mojí mateřské diecézi a zvláště v mé vlasti – Eifelu a tím, co máme v essenském biskupství. Přitom bych chtěl poukázat na tři hlediska: 1) Hustá síť uvnitř městského regionu umožňuje jiné dopravní propojení než například mezi vesnicemi Eifelu. Od Duisburgu na pravém břehu Rýna až k Bochumi před branami Dortmundu, který patří k Paderbornu tvoří oblast kolem Rýna jedinou městskou oblast. Venkovské oblasti kraje Eneppe-Ruhrtal s děkanáty Hattingen und Schwelm v horské oblasti a Märkský kraj v Sauerlandu s děkanáty Althena a Lüdenscheid měly vždy potíž se do tohoto regionu včlenit. A jelikož jsou to charakteristické oblasti diaspory, tamější katolíci a jejich kněží měli vždy pocit, že hrají druhé housle. 2) Farnosti jsou většinou mladé. Mnoho farností bylo založeno před 40, 50 nebo maximálně 100 lety. Samozřejmě máme některé velmi staré farnosti. Není jich však většina. To je něco zcela jiného, než je-li síť farností určována významnými farnostmi, které sice nevynikají počtem katolíků, mohou se však vykázat mnohasetletou historií. 3) Demografický vývoj v Porúří, podmíněný především sociálními změnami a zčásti velmi vysokou nezaměstnaností (v Gelsenkirchenu nyní 17% a žádné město v Porúří nejde pod 10% nezaměstnaných) a snižování počtu dětí u německého obyvatelstva (oproti vysokému počtu dětí muslimských přistěhovalců) je skličující. Pokud se v Porúří 26 Více než struktury. Dokumentace. podíváme na procentní podíl lidí od 0 do 18 let věku, dojdeme k číslu nižšímu než 20%. To se samozřejmě odráží na počtu návštěvníků bohoslužeb a podobu bohoslužeb v kostelech, z nichž většina je dvakrát až třikrát větší než kostely mojí mateřské diecéze. Essenská katedrála patří spíše k menším stavbám našeho biskupství. A nakonec bych chtěl ještě poukázat na jeden důležitý aspekt, který hraje důležitou roli v našich úvahách o nových strukturách, které by mohly v budoucnu v tomto regionu fungovat. Je to úvaha, která se může vázat na demografický faktor – jde o pokračující sekularizaci, kterou můžeme zvláště pozorovat právě u mladých lidí, není však pouze záležitostí věku. Proto se nám zdá naléhavě nutné vytvářet „podpůrné spolky víry“, jak jsem si je pro nás pojmenoval, abych je odlišil od mnoha jiných podpůrných spolků, které usilují o zachování budov, mezi jinými i kostelů, ačkoli tyto budovy možná žádnou budoucnost nemají. Těmito spolky pro podporu víry mám na mysli biotopy, malá společenství, která se modlí, o víře přemýšlejí, praktikují ji a žijí. Z těchto zárodečných buněk víry v multináboženské oblasti Porúří může vzejít posílení vnitřního sebevědomí křesťanů (srv. Iz 26,3), aby se ještě více vnitřně neoslabili strachem před rostoucím islámem, ale aby odvážně svědčili o své víře a vytvářeli lepší alternativy, a tak získávali další lidi pro křesťanství. I. Zvětšený prostor pro pastoraci: místo (farnost) a více míst (obce) pastorace Nemnoho velkých farností (43) bude v budoucnu rozděleno do (170) obcí, které lze z hlediska církevního práva chápat jako farní obvody. Jedna farnost je stejně tak místem pastorace jako více farních obvodů, které nazýváme obcemi. Proto raději mluvíme o farnosti jako společenství obcí. Vytvoření takových míst ve zvětšených pastoračních oblastech je vedeno úmyslem dosáhnout společného církevního povědomí a spolubytí uvnitř lidu Božího, který představují věřící jako členové jedné farnosti a k ní přičleněných obcí resp. farního obvodu. Farář vede celou farnost, je představeným všech kněží, jáhnů a dalších pracovníků. Po boku mu jako pomoc stojí správní vedoucí, který jako zaměstnanec farnosti zajišťuje veškerou správu včetně personální práce a komunikace s církevními představenými. Tím farář zůstává zodpovědným vedoucím farnosti a může se věnovat výhradně pastorační službě. Toto je pokus jak dostát svátostné základní struktuře církve a organizačně zajistit vedení farnosti a jejích obcí. Ve farnosti mají své sídlo také ty skupiny a zařízení katolického života, které doposud nebyly (nebo ne úplně) usazeny v místní církvi. K nim patří spolky, které se vždy chápaly jako „nadfarní“, ale i ty, které byly vrostlé do farnosti. Patří sem ale také národnostní 27 Více než struktury. Dokumentace. spolky, kterých je v této době v essenském biskupství 26. Ty tvoří farnosti, aniž by měly právní status misií. Rovněž sem patří charita, nemocnice, akademické obce atd. Z toho vyplývají následující závěry: 1) Stále existuje „domovská obec“, zvláště pro starší lidi, takže je tu zajištěno slavení Eucharistie i dalších svátostí, současně však jednotlivá obec (farní obvod) už nemusí zajišťovat úplné spektrum dosavadních pastoračních činností, ale poskytuje jen to, na co má vzhledem k uděleným charismatům kapacitu. 2) Farnost jako místo pastorace ve větší pastorační oblasti poskytuje organizační rámec pro celou řadu menších i dočasných projektových skupin lidí s různou mentalitou a v odlišné životní situaci.Tak dochází k diferenciaci specifických aktivit obce resp. farnosti. Pokud jedna obec nebo farní oblast např. přitahuje děti mládež, druhá může být atraktivní tím, že klade důraz na církevní hudbu. „Rodinné kostely“ mohou působit se svojí nabídkou kvalifikované rodinné pedagogiky v obci a farním obvodu a potažmo v celé farnosti; totéž platí pro liturgickou podobu bohoslužeb (bohoslužby sváteční, průvody Božího těla apod.). 3) „Souhra“ více obcí a farních obvodů v jedné farnosti vyžaduje spolupráci. S ní stojí a padá pastorace ve větší pastorační oblasti. Předpokladem pro úspěch takové spolupráce je odpověď na otázku, které místo má nejlepší infrastrukturu pro aktivity specifické pro obce nebo farnosti. Kde jsou např. nejlepší prostorové možnosti pro práci s mládeží? Zohlednit je třeba také okolí, v němž obce věřících žijí, stejně jako charakteristiku samotných věřících. Jedná se např. převážně o starší lidi nebo mladé rodiny, dělníky nebo úředníky? Od roku 2009 jsou v některých obcích, které už nemohou mít kněze, tzv. koordinátoři a koordinátorky, např. jáhni nebo pastorační asistenti/ky. Specificky kněžské služby jsou samozřejmě zajištěny knězem příslušné farnosti. Vzhledem k věkové struktuře kněží se může stát, že v roce 2015 bude ještě více, možná 40 – 50, takových obcí bez kněze. Jak budeme tyto koordinátory vybírat a vzdělávat není ještě úplně jasné. Pro tvorbu pastoračního týmu je třeba jasné náplně práce. Ta garantuje povinnosti pro všechny, kteří jsou činní v duchovní službě (kněží i laici) a pomáhá zajistit rozlišování podle osobních možností a dosažené kvalifikace jednotlivce. Abych to shrnul: farnost vytváří síť s rozdílnými uzly, které jsou navzájem provázány a vzájemně se trvale ovlivňují a obohacují, takže na jedné straně je zachován domovský vztah k obci a na druhé straně se může skrze farní strukturu stále rozšiřovat pohled na 28 Více než struktury. Dokumentace. celek. Oddělování téměř není možné. Společná administrativa vyžaduje dohodu, snímá však břemeno z kněžské služby. II. Formy pastorace ve větších pastoračních oblastech Aby byla zajištěna duchovní péče, každý tým vytvoří pastorační plán, v němž bude uvedeno, co všechno je ve farnosti třeba dělat a také dohodnuto, co by v nynější situaci mělo mít prioritu a co nemá být puštěno ze zřetele a lze se k tomu vrátit později. Dobrovolníky s jejich účastí ve farní radě je třeba zvláště zapojit. Farnost by se měla také stát centrem kategoriální pastorace, jelikož ti, kdo se jí zabývají (kněží, jáhni, laici) budou na farnost navázáni. Myslet je třeba i na školy, které jsou ve farnosti, nemocnice, hospice, řádová společenství, jejichž členové se podílejí na duchovní službě ve farnosti. A tak může být prostřednictvím farnosti poskytováno široké spektrum kategoriální pastorace a být vyjádřena její církevní dimenze. Skrze napojení na farnost se dají koordinovat a spojovat různé dobrovolnické služby tak, aby byly produktivní. V každé farnosti se nachází církevní představený a farní rada. V každé obci tedy bude rada obce, která bude spolupracovat s farní radou. Navíc by integrální součástí každé farnosti měla být pastorace mládeže. Proto každá farnost nahradí dosavadní střediska mládeže. Během práce na pastoračním plánu sem bude pastorace mládeže zapracována za účasti mladých. Farnosti nesou zodpovědnost za to, zda a jakým způsobem se bude nadále uskutečňovat pastorace mládeže a budou přispívat k tomu, aby se děti a mládež setkávali s poselstvím evangelia aby rostly vazby mezi mladou generací a církví. Duchovní vedení na úrovni farnosti bude záležitostí pastoračního týmu. Nově vytvořené funkce mládežových pracovníků budou v místě pracovat v termínech na základě projektů. Pokud bude mít práce s mládeží v rámci zvětšené farnosti těžiště v jedné z obcí této farnosti, bude kostel nacházející se v této obci sloužit jako „mládežový kostel“. Rovněž národnostní skupiny budou více zapojeny do pastorace. Jejich duchovní náležejí k pastorační konferenci farnosti. Tyto obce jsou tak rovněž součástí farnosti a jejich pastorace bude včleněna do pastoračního plánu farnosti. 29 Více než struktury. Dokumentace. III. Procesy pastorace ve větší pastorační oblasti Služby svátostné pastorace, které byly dosud nabízeny v každé obci, musejí být nyní, po restrukturalizaci, ve větší oblasti farnosti navzájem provázány. Ne každá příprava na první svaté přijímání, biřmování nebo svátost smíření musí nyní nutně probíhat v každé obci farnosti. Totéž platí pro vzdělávání katechetů a jejich doprovázení. Také příprava na manželství, katechumenát dospělých, příprava na opětovný vstup do církve atd. může těžit z toho, že tyto činnosti náležejí do větší farní oblasti. Závěr Vzhledem k omezenému času jsem mohl podat jen zběžný náčrt situace. Mnohé se ještě dolaďuje a vytříbí až časem k naší spokojenosti. Mnoho bude záležet také na tom, jak dobře se podaří práce na pastoračním plánu, který umožní nastavit odpovídající důrazy v obcích uvnitř jedné farnosti. 30 Více než struktury. Dokumentace. Arcibiskup Robert Zollitsch: Nové nároky na kněze, jáhny a pracovníky v pastoraci a diakonátu a změny jejich pracovních profilů a rolí Nám známé nastupující změny v pastoraci mají výrazný dopad na nároky a profil kněze, jáhna ale i dalších pracovníků v pastoraci a diakonátu. Mnohé, co se osvědčilo, bezpochyby bude platit i nadále. Současně se ovšem objevila celá řada úkolů a výzev, které je třeba vzít v potaz resp. znovuobjevit. I. Úvaha o církevním communio; „Spiritualita společenství“ 3 „Před plánováním konkrétní iniciativy je třeba prohloubit spiritualitu společenství“, píše papež Jan Pavel II. ve své apoštolské exhortaci Novo milenio ineunte v závěru roku 2000. Vede nás tím k jádru, centru toho, čím je naše církev: jsme společenstvím víry, povoláni a svoláni Kristem, jsme communio v něm. Pokud se naše obce během rozšiřování pastoračních oblastí mají sžívat, pak je třeba kněží a jáhnů, žen a mužů, kteří žijí s církví, kteří v ní mluví a působí, žijí příkladným životem slovem i skutkem, aby bylo jasné, co je communio. Právě ve větších pastoračních oblastech je třeba lidí, kteří v Duchu Ježíše Krista spolupracují jako tým, kteří se společně modlí a navzájem se doplňují. Především však žité společenství víry působí proti „nebezpečí osamělosti“ 4 na které upozornil předseda Německé konference rektorů seminářů Franz Joseph Baur při shromáždění této konference v březnu tohoto roku. Při veškerých úvahách, rozhovorech a plánování je jasné, že více než dosud musíme vzít vážně fakt, že pastorace není jen záležitostí kněze a dokonce církevních zaměstnanců, ale věc pokud možno co největšího počtu pastoračních svazů a pastoračních jednotek. Jednou z největších výzev příštího roku bude kompetentně pomoci dobrovolníkům ve farnostech (katechetům, lektorům, farním radám) v jejich službě a odpovídajícím způsobem je při ní doprovázet. Bezpochyby k tomu bude zapotřebí nové teologické reflexe dobrovolníků jako „nositelů pastorace“, aby nevznikl mylný dojem, že jsou v důsledku restrukturalizace „záplatami“ a levnou pracovní silou v době kdy chybí prostředky na církevní zaměstnance. 3 4 Apoštolská exhortace Novo milenio ineunte papeže Jana Pavla II. srv. Deutsche Tagespost z 16. března 2007 31 Více než struktury. Dokumentace. Teologické reflexe je rovněž třeba vzhledem k specifickému profilu různých pastoračních služeb poskytovaných pracovníky církve tak, aby jednotlivým pracovním profilům nehrozilo rozplynutí uvnitř rozšiřujících se pastoračních oblastí. Stále větší rozmazávání kontur můžeme již pozorovat mezi pracovním profilem pastoračních asistentů/asistentek a farních asistentů/asistentek stejně jako mezi kněžským úřadem a pastorační službou. To je nejen teologicky nepoctivé, ale u dotyčného to vede k nespokojenosti, nejistotě a zklamání. Proto je záhodno každé vlastní povolání a zplnomocnění vyjasnit a propracovat. Pokud se podaří profil pastoračních laických povolání nikoli ostře vymezit vůči kněžské službě, ale založit ho na úkolech církve a základní službě přináležející všem věřícím, může být jejich služba hlubším způsobem vnímána jako výraz obdarování v Duchu a jako šance. Tam, kde se podaří vytvarovat pracovní profil a vytyčit pole působnosti, tam bude spolupráce jasnější, vzroste spokojenost a nasazení. Vyjasnění ovšem není důležité jen z hlediska pracovně a organizačně psychologického – ve smyslu větší efektivity práce – ale i z hlediska teologie úřadu a na základě Druhého vatikánského koncilu. Kněz, který by svůj úkol vedoucího pastorační jednotky/svazu pojal jednostranně jen jako management, by byl karikaturou toho, co dělá kněze knězem. II. Schopnost a ochota ke spolupráci a delegování Vzhledem ke konkrétním nárokům a kompetencím bude do budoucna třeba mít vysokou míru schopnosti a ochoty ke spolupráci, aby se místní práce dařila. Spiritualita společenství tvoří nosný základ „kooperativní pastorace“, který se mezi jiným odráží v ochotě k delegování, k závazným úmluvám a k obohacující výměně zkušeností, především při pravidelných a dobře strukturovaných poradách. Zvláště je zapotřebí dělby práce. Nejde o to, aby „všichni dělali všechno“. Spíše se bude dávat stále více důraz na těžiště práce jednotlivých spolupracovníků, které bude vyvažováno a rozšiřováno v týmu. A protože ani kněžský úřad ani pastorační služby tu nejsou samy pro sebe, ale jsou to služby v církvi a pro církev, je třeba při každém rozdělování práce mít na zřeteli základní úkol a společný cíl. K tomu je třeba, aby kněží a ostatní spolupracovníci i dobrovolníci vnesli své specifické charisma, které koreluje se svěcením, aktuálním úkolem od biskupa, určitým životním stavem a odpovídajícím vzděláním. V době rozšiřování pastoračních oblastí a větších pastoračních týmů je zvláště patrné, že víra je odkázána na komunikaci. Je třeba lidí, kteří s teologickými znalostmi a sociální kompetencí budou doprovázet skupiny a společenství, poskytnou jim impulzy a pomoc kterou potřebují a kteří budou pečovat o nezbytnou šíři spektra uvnitř pastoračního svazu 32 Více než struktury. Dokumentace. nebo pastorační jednotky. I když církev žije z toho, že co možná nejvíc jejích členů se aktivně zapojuje do církevních procesů, měli bychom se, jak často upozorňuje biskup Wanke, „oprostit od pastoračního cíle, že všichni členové budou v církvi aktivní. Na tom bylo prolito zbytečně mnoho „pastoračního potu“. 5 A protože větší pastorační oblasti nejsou samotnými vojáky v poli, nýbrž vyžadují kooperaci a týmovou práci, je zapotřebí kněží, kteří budou disponovat odpovídající kompetencí k jejich vedení a ochotou ke spolupráci, moderaci a vedení rozhovoru a budou schopni a ochotni se v tomto dále vzdělávat. Přitom schopnost a ochota ke spolupráci znamená v neposlední řadě i schopnost zvládat kritiku a konflikt. Zde je třeba znát vlastní hranice a stále se učit s nimi zacházet. Tato způsobilost je důležitá vzhledem ke skutečnosti, že kněží a pastorační pracovníci budou muset ve stále se zvětšujících pastoračních oblastech odolat pokušení dostát všem požadavkům a úkolům. Kdo se zde dostane do konfliktů, musí velmi přesně znát svoje hranice, slabá místa a svoji kompetenci. III. Převratné změny jako šance Vedení jako služba evangeliu a naději je pozitivně orientováno, je nasměrováno na silné stránky, zdroje, možnosti, šance a cíle. „... zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je boží povolání v Kristu Ježíši“ (Fp 3, 13-14). Cíl před očima – něco, co v mnoha týmech je spíše otázkou: „Jaký je náš cíl? Na čem staví ten, kdo utváří církev?“ Každý z nás ví, kolik energie se uvolňuje, jsme-li něčím zaujati, kolik kreativity se objeví, jsem-li pro něco nadchnut. Ten, kdo vede pastorační jednotku a pastorační tým v duchu Kristově, ten, kdo utváří přechod od dosavadní formy pastorace k budoucí, ten nesmí být rezignovaným předákem, ale musí být zastáncem a pionýrem naděje. Jinak řečeno: je třeba chápat výzvu tohoto času jako šanci k reflexi vlastní práce, k hledání nových forem hlásání evangelia v dnešní době a snaze číst znamení doby. K tomu nám mohou pomoci dvě otázky, které je třeba si stále klást: 1) Kde a skrze jaké konkrétní situace, impulzy a události nás Ježíš vyzývá k aktivitě? Kde nás vyzývá: „duc in altum“, hoďte sítě? 6 5 Srv. Joachim Wanke, Was der Kirche aufgetragen bleibt. Seelsorge und Seelsorger auf dem Prüfstand gegenwärtiger Herausforderungen, Werkstattgespräche im Bistum am 8. 3. 2007; Co zůstalo církvi svěřeno. Pastorace a pastorační pracovnícitváří v tvář dnešním výzvám) 6 Apoštolská exhortace Novo millenio ineunte papeže Jana Pavla II. 33 Více než struktury. Dokumentace. 2) Kde a jak mě osobně Ježíš vyzývá k tomu, abych ho následoval a přitom dal sbohem i svým milovaným? I bolestné zkušenosti v pastoraci a osobním životě lze brát jako volání k následování. IV. Communio: Společenství víry nad místními obcemi Při našich úvahách je stále zřejmější, že v současné pastoraci nestačí jen spravovat a organizovat existující. Je spíše třeba „evangelizační pastorace“, která má schopnost odkrývat lidem poklad víry a zprostředkovat osobní přístup k Ježíši Kristu. 7 Naším prvním a nejdůležitějším úkolem je a bude být zvěstovateli evangelia a utvářet právě ve větších pastoračních oblastech místa žité víry, biotopy „nakažlivé“ spirituality společenství. Zde je třeba, aby naši kněží a pastorační pracovníci měli další kompetenci. Kvalitní teologické vzdělání a znalost odpovídajících katechetických a prakticko-pastoračních materiálů je nutná, v žádném případě však dostačující. Mnohem více je třeba mít cit pro kairos, tj. mít schopnost postřehnout, kde a jak se v člověku probouzí touha po hlubším přístupu k víře, možná dříve zahlazená vnějšími okolnostmi. Je třeba schopnosti přiměřeného doprovázení tohoto procesu. Tuto schopnost se nelze naučit v příručkách; je nezbytné, aby mladí resp. začínající kněží a pastorační pracovníci přišli do kontaktu s tím, co se v této oblasti již podařilo a se zkušenými pastoračními pracovníky. Je zřejmé jak důležité a obohacující je příslovečné vyhlédnutí z vlastního dvorku a nakolik se od kněží a pastoračních pracovníků ve velkých pastoračních oblastech požaduje, aby lidi navzájem propojovali a seznamovali mezi sebou. K tomu je zapotřebí míst a příležitostí, kde je možno zažít communio církve, kde se člověk ve světle evangelia ujišťuje o společné cestě, lidé se navzájem posilují v modlitbě a rozhovoru; společenství, křesťanské communio, chce být žito, prožíváno a zakoušeno. Úspěch spolupráce záleží zejména na ochotě otevřít se pro druhého, hledat kontakt s druhým člověkem a společně přijímat úkoly. K tomu je zapotřebí solidarity a snahy všech vidět to, co je společné a co spojuje, než trvat na uznání svých práv. 8 Aby se toto podařilo, požaduje se naléhavě po všech, kteří jsou v církvi zaměstnáni, aby zkoncentrovali síly a společně stanovili nové priority. Pro všechny úkoly, které tvoří tzv. 7 Srv. Čas rozsévání: být církví misionářskou, Němečtí biskupové 68. Srv. k tomuPastorační plán Arcidiecéze Freiburg „Odvaha k aktivitě“: Tam, kde je církev tak utvářena, budována a dále rozvíjena se všichni podílí na nosné síti. Každé spojení navzájem žije z „vědomí, že na jedné straně jsme neseni celkem ale na druhé straně jsme důležití pro stabilitu a co největší hustotu této sítě. Potom ostatní věřící vnímáme jako obohacení“. (21) 8 34 Více než struktury. Dokumentace. všední pastorační den, je vždy třeba odvahy a času pro nové věci. To však bude možné jen tehdy, když se nám podaří implantovat do pastoračních jednotek a svazů „kulturu dobrého zanechávání“, tj. vědomě se rozloučit s projekty, iniciativami, převzatými úkoly nebo tradicemi. Protože je naléhavěji než kdy dříve nutno hledat kreativní možnosti jak oslovit lidi vně církve. 9 V. Pastorace v mobilní společnosti 10 Mluvíme-li o nárocích na kněze, jáhny a další profesionální spolupracovníky v pastoraci a diakonii a mluvíme-li o změnách v jejich pracovních profilech, nesmíme zapomenout, že s ohledem na venkovské oblasti je zapotřebí velké mobility. Lidé, kteří zde žijí musejí být více na cestě od jednoho – často vzdáleného – místa na druhé než v době, kdy byli příslušní „jen“ k jedné místní obci. Přesto jsem z nesčetných rozhovorů s pastoračními asistenty získal zkušenost, že i v tom tkví některé možnosti. Velmi se shodovali na tom, že raději pracují ve větší pastorační jednotce a ve větším pastoračním týmu, než aby byli v malé obci sami zodpovědní za všechno. Rozšíření pastoračních oblastí s sebou pro mnoho lidí přináší šanci lépe uplatnit své schopnosti, dovednosti a talent. A i když větší část kněží nadále bude přebírat vedoucí funkci, nabízejí pastorační jednotky a svazy možnost více plánovat s ohledem na osobní charismata. Neboť vedle faráře, který obec vede, se mohou zapojit další kněží jako kaplani nebo duchovní s vlastními oblastmi činnosti. VI. Lidsky dozrávat s vazbou na Boha Protože současné výzvy od nás více než kdy jindy požadují, abychom byli duchovně mobilní a flexibilní jde-li o překlad Ježíšova poselství do řeči dnešního člověka, je třeba se více zaměřit na lidskou zralost jako nepostradatelný základ pastorační služby, jak je to uváděno v různých dokumentech učitelského úřadu. 11 Lidská zralost znamená mít vlastní postoj a znalost sebe sama a tím i schopnost přinášet přiměřeným způsobem vlastní talent a dovednosti a také střízlivě a poctivě analyzovat kompetence, situace a události. Je to nezbytné k tomu, abychom v dnešních převratných změnách a komplexnosti až 9 Srv. k tomu: Joseph Ratzinger: Salz der Erde. Christentum und katholische Kirche an der Jahrtausendwende. Ein Gespräch mit Peter Seewald, 1996, 171: „Církev se neustále zabývá sama sebou v několika fixních bodech. Přitom se zapomíná, že tam venku je 80% nevěřících lidí, kteří čekají na evangelium nebo pro které je evangelium určeno, a že se nesmíme neustále pinožit okolo našich vlastních problémů, ale musíme uvažovat o tom, jak jako křesťané v dnešním světě můžeme vyjádřit svoji víru a něco jí říci?“ 10 Srv. habilitační práci Franze-Petera Tebatrze-van Elst: Gemeinden in mobiler Gesellschaft. KontexteKriterien-Konkretionen. -Obce v mobilní společnosti. Kontexty-kritéria-uskutečnění, Würzburg 2001, v níž jsou pojmenovány a reflektovány rozličné procesy mobility v dnešní společnosti a předloženy konkrétní impulsy pro jednání. 11 Dekret II. vatikánského koncilu o vzdělání kandidátů kněžství Optatam totius, posynodní exhortace papeže Jana Pavla II. o vzdělávání kněží v kontextu současnosti Pastores da vobis. 35 Více než struktury. Dokumentace. nepřehlednosti současné pastorace mohli nejen reagovat a prozíravě jednat, ale i využívat nových možností a cest pro růst ve víře. K tomu je třeba mít i vlastní pravidelný duchovní život. Právě vzhledem k množství termínů a administrativních úkolů, které nás čekají je velké nebezpečí, že to odnese kultura života a modlitby. 12 Pro zvládnutí management běžného pastoračního provozu je životně důležitý vztah ke Kristu. Závěr Zkušenosti ukazují, že se naši kněží i profesionální spolupracovníci cítí být v mnoha oblastech v napětí, na něž je třeba přiměřeně reagovat. Představení v našich diecézích – nejen my biskupové – by tedy měli investovat personál, energii a samozřejmě i peníze do kvalifikace našich pracovníků. Současné převratné změny nesmějí být zatíženy negativní náladou. S kameny, které leží na naší cestě můžeme naložit různě. Můžeme si na ně naříkat, nechat se jimi nechat odklonit z cesty a zklamaně se vrátit. Můžeme rezignovat a usadit se na nich. Můžeme je však také použít jako stavební kameny a vystavět z nich domy a mosty, budoucnost, a tím dát tvar vizi Božího království a zaslíbení. Bude neustále potřeba naše pracovníky v pastoraci kriticky vyzývat, aby se přizpůsobili změněným podmínkám. K tomu bude z naší strany potřeba hodně ochoty k rozhovoru, povzbuzování, posilování a především solidarity v modlitbě, abychom společně mohli změny uskutečnit. 12 Srv. Hubertus Branttzen, Lebenskultur des Priesters. Ideale-Enttäuschungen-Neuanfänge (Kultura života u kněží. Ideály, zklamání, nové začátky), Freiburg/Basel/Wien 1998. Nejen velký ohlas, který tato práce vzbudila je důkazem toho, že v této oblasti – oblasti kultury života a duchovního života – je třeba jednat. 36 Více než struktury. Dokumentace. Biskup Reinhard Marx: Zvětšení pastoračních oblastí a blízký vztah k lidem „Cestou církve je člověk“, říká Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptor Hominis. Proto se veškerá pastorační práce musí zaměřovat na lidi, a to na zcela konkrétní lidi v jejich životní situaci. To bychom měli mít na zřeteli i ve zvětšených pastoračních oblastech. Musíme ovšem znovu uvážit, jak se tato cesta církve směrem k člověku musí v nových podmínkách změnit. K tomu bych uvedl několik bodů: 1) Různé důvody pro zvětšení pastoračních oblastí tu budou jen krátce zmíněny, bez hlubšího výkladu. Těmito důvody je zaprvé změna života a světa víry - vývoj, který trvá již desetiletí, jak ukazují i nábožensko-sociální výzkumy. Životní okruh lidí se rozšířil i z důvodu diferencovaného pracovního světa a díky širším možnostem a nutnostem mobility, která znamená velký akční i životní prostor. Je možné mnohé z toho, o čem se předchozím generacím ani nesnilo. Především ve městech, ale i na venkově mají demografické změny vliv na velikost farností. K tomu se přidávají výstupy z církve, které mají na snížení počtu katolíků dokonce větší podíl než demografický faktor, jak ukazují před nedávnem zveřejněné statistiky Německé biskupské konference. Pravidelná návštěvnost kostelů klesla v posledním desetiletí v některých regionech téměř o 50%. Poměr počtu katolíků na jednoho aktivního kněze se horší rok od roku. Ve všech těchto bodech nelze v následujících letech čekat zcela opačný vývoj, což samozřejmě nevylučuje dílčí změny v určitých regionech resp. pastoračních skupinách. 2) Napětí, které je obsaženo v našem tématu – totiž větší pastorační oblasti versus blízký vztah k lidem – se zvláště ukazuju na pojmu duchovní péče. Co je duchovní péče, o tom v církvi panují rozdílné, někdy až difúzní, představy. Dokládá to rozšíření pojmu na všechny možné aktivity včetně aktivit mimo oblast církve. I Kodex církevního práva předpokládá, že farář bude schopen věřící znát a reagovat na jejich konkrétní životní situaci. K opravdu hluboké pastoraci bude i v budoucnu patřit podíl na životě lidí a jejich doprovázení, abychom nevypadali jako cizinci vzdálení životu a světu. Jasněji než dříve však musí být řečeno, že pastorační povinností je doprovázení lidí na cestě ke spáse. Proto se duchovní péče nejintenzivněji uskutečňuje ve slavení svátostí a zvěstování Božího slova. Nejdůležitějším úkolem kněze je proto otevírat lidem cestu, aby v Duchu svatém mohli dojít k Otci skrze Ježíše Krista. 3) Proto „blízký vztah k lidem“ neznamená jen přítomnost v místě, která je stále samozřejmě důležitá. Ale už dnes není v biskupství Trier se stovkami malých farností možné, aby byl farář přítomen v každém místě. Jeho přítomnost se musí omezit na určitý 37 Více než struktury. Dokumentace. čas a příležitosti. To se ve smyslu výše řečeného týká především svátostí. Být blízko lidem znamená také vytvářet blízkost v novém shromáždění. Kdo chce prohlubovat svoji víru na malé vesnici, vykonávat exercicie pro všední den, bude se muset vydat na cestu k lidem, kteří se shromažďují z větší oblasti, protože ve svém bydlišti je nenajde. Větší pastorační oblasti tedy znamenají i nové shromažďování při tvorbě společenství a setkávání. To platí pro katechetickou práci, práci s mládeží, charitní práci a pro mnoho jiného. Musí být jasné, že tam, kde se setkávají věřící - i napříč farnostmi - je možno zažít blízkost zcela novým způsobem. Je pak možno se zachytit církevní struktury, kterou kardinál Höffner nazýval strukturou „vyjdi“. Musíme ji však rozšířit o strukturu „přijď sem“, jak už je určeno v evangeliu. Pozvání ke shromáždění, k zakoušení oslavy víry ve velkém společenství, k setkávání mladých rodin atd. je pro budoucnost naší pastorace neobyčejně důležité a je to nejen ztráta, ale i možnost nové pastorace blízkosti, která shromažďuje lidi, pro něž je důležitá víra v Ježíše Krista. 4) Takovýto bližší vztah k lidem musí být ovšem organizován v síti. Velká farnost nebo společenství farností se nejen rozčlení teritoriálně, ale i podle společenství, úkolů a aktuálních výzev. To platí například pro Charitu, pastoraci ve školách, práci s mládeží, zvláště s mladými po biřmování. Podaří-li se nám vidět budoucí společenstva farností ne jako sbírku do sebe uzavřených malých nebo větších farností, ale opravdu jako nové společenství, které se přizpůsobuje možnostem nové pastorace, ještě není dost zřejmé. V biskupství Trier bude jistě i v budoucnu nutné brát zřetel na „katolický zvuk místa“, jak to nazývají věřící. Právě v malých obcích musí existovat důvěryhodné a zodpovědné osoby. Při svých návštěvách povzbuzuji věřící, aby své vesnické kostelíky nechávali otevřené a každý den se tu shromažďovali k modlitbě, i když na Anděl Páně přijdou jen dva nebo tři. Ale právě proto musí kvůli budoucnosti víry růst vědomí o tom, že církev je větší a více než tato malá místní společenství. Může být kněz takto ještě blízko lidem? Je jasné, že všudypřítomnost a stálá přítomnost není možná – pokud kdy vůbec byla. Kněz budoucnosti se při všech vazbách na svět bude muset soustředit na „svátostnou blízkost“. To je to, co lidé od kněze očekávají: že totiž je znamením Boží blízkosti, i když mnozí lidem by to tak nevyjádřili. „Současný vývoj ukazuje na to, že farář svůj způsob pastýřského úřadu (stejně jako vedení a pastoraci) a svůj způsob učitelského úřadu bude moci s ohledem na situaci stále více uskutečňovat zprostředkovaně skrze svůj podíl právě na kněžském úřadu Krista. Tato služba se musí stát specifickým médiem, integrující formou knězova podílu na trojím úřadu Krista a tím i na jeho pastorační práci vůbec. To znamená, že služba liturgického slavení, a v jejím rámci i zvěstování a udílení svátostí (alespoň v neděli), musí být v budoucnosti ještě jasněji než doposud tím místem, kde se podíl kněze na trojím úřadu 38 Více než struktury. Dokumentace. Krista nejviditelněji konkretizuje; kde může názorně vykonávat pastýřský úřad jako vedoucí a duchovní farnosti a učitelský úřad jako zvěstovatel evangelia ve smyslu své kněžské služby. Tuto (liturgickou) dimenzi jeho služby lze totiž nejméně delegovat. Proto také z této perspektivy bude nedělní eucharistická slavnost stále více ústředním integračním děním pro eklesiologickou hodnotu „farnosti“. 13 I své řídící úkoly bude kněz přijímat v podstatě skrze slavení Eucharistie a zvěstování Božího slova. 5) Může ve velkých pastoračních oblastech existovat vůbec něco takového jako rozvoj obce? Můžeme pro to najít kritéria? To jsou otázky, které nás v biskupství Trier nyní zaměstnávají. Jde tady samozřejmě také o lepší rozdělení úkolů: Co je třeba v místní církvi na úrovni farnosti resp. společenství farností dělat? Co je úkolem děkanátu? Kde musí biskupství uplatnit subsidiaritu? Podle jakých kritérií bude probíhat přidělování personálu a finančních prostředků? Jak se chopit misijních úkolů, prohlubovat je a uskutečňovat ve společenstvech farností? V tomto ohledu jsme ještě na cestě k nové eklesiologické orientaci, která více zdůrazňuje sborovou jednotu, jak to formuloval koncil s ohledem na církev. „Jednotliví biskupové jsou pak viditelný zdroj a základ jednoty ve svých místních církvích, které se utvářejí podle vzoru všeobecné církve; v nich existuje a z nich se skládá jedna a jediná katolická církev.“ 14 To lze analogicky aplikovat i na vztah farností a biskupství. Církev je v místních církví a z místních církví, to se určitým způsobem vztahuje i na biskupství. Samozřejmě, že každá obec nebo každá farnost nejsou místními církvemi. Jsou jimi i řádová společenství a duchovní centra. Přesto tu však vidím silnou analogii. Musí vyrůstat silnější vědomí toho, že jsme společně jako biskupství a farnosti místními církvemi a navzájem se potřebujeme a podporujeme. Farnosti nemohou být církvemi bez biskupa a papeže, a obráceně: biskupství žije ve farnostech, která jsou místními společenstvími. Výzvou pro všechna biskupství do dalších let je pak to, jak v novém uspořádání bude fungovat přidělování zdrojů a úkolů. 6) Velmi důležité je, že situaci, ve které jsme se ocitli, přijímáme v přesvědčení, že nám Bůh nyní svěřuje, abychom byli jeho církví. Vydali jsme se na dlouhou cestu, která bude spojena s loučením a ukončováním některých činností. Přitom si myslím, že je třeba upřednostňovat kvalitu před kvantitou. Prioritou je zvěstování evangelia a slavení svátostí, samozřejmě ve spojitosti s katechetickou a mystagogickou cestou, která se soustředí na život lidí. To je nejdůležitějším pastoračním úkolem. A navíc musíme v nových pastoračních oblastech vytvořit síť mezi farními společenstvími, která si coby společenství dá za úkol opravdu evangelizovat a bude akceptovat poslání být i v dnešních podmínkách církví. 13 14 Medard Kehl, Reizwort Gemeindezusammenlegung, in: Stimmen der Zeit 225 (5/2007) 327. Věroučná konstituce o církvi II. vatikánského koncilu Lumen gentium 23. 39 Více než struktury. Dokumentace. Pracovní skupiny Po přednáškách se členové Německé biskupské konference rozdělili do šesti pracovních skupin, aby v jednotlivých bodech problematiku prohloubili. Níže jsou nejprve znovu uvedeny krátké úvodní impulsy pro rozhovory a poté výsledky. Ty byly následně sděleny a objasněny v plénu. I. Farnost a obec – historické struktury versus nové pastorační rozčlenění Vedl: biskup Joachim Reinelt referent: světící biskup Franz-Peter Tebartz-van Elst Impulsy 1. z hlediska dějin pastorace Zakládání a rozvoj farností v 19. a 20. století byly vedeny snahou vnést evangelium, svátosti a duchovní péči více do všedního života lidí. Ve společnosti, která mohla vycházet z vysoké stability a shody v oblasti bydlení, práce a volného času to byla optimální forma zakotvení života a víry. 2. z hlediska sociologie pastorace Vzrůstající hospodářská a sociální mobilita s sebou od 60. let přinesla společenskou mentalitu, která pocit domova a příslušnosti posunula na širší oblast života. Z hlediska kulturní antropologie mluvíme o tom, že identity se tvoří resp. rozšiřují v rádiu, v němž se lidé během svého všedního dne pohybují. Tam, kde se však subjektivně vyskytne pocit nepřehlednosti, dochází k budování částečných identit a k protipohybu resp. regresivním tendencím (srv. mnohé „strategie vzdoru“ v diskuzích o strukturách). V této souvislosti je třeba také uvážit, že společenské zrychlení života lidí v osobních (a tím i náboženských) vztazích zapříčiňuje touhu po zpomalení a blízkosti v místním životě církve (srv. lokální identita na vesnicích daná církevními úkony). 40 Více než struktury. Dokumentace. Chceme-li se snažit o účinnou pastoraci v blízkosti životního dění lidí ve změněných (mobilních) podmínkách, musí farní pastorace „vyhlédnout z vlastního dvorku“. 3. z hlediska pastorální teologie „Blízkost“ je zkušeností lidí při Ježíšově zvěstování. Přibližuje se jim, když používá slova, gesta a obrazy, které se jich dotýkají. Ježíšova setkání s lidmi, jeho uzdravování nemocných a vyhánění démonů přináší Boží království v bezprostřednosti osobního a sociálního světa. „Blízkost“ je následkem toho základním paradigmatem a úkolem pastorace církve: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků.“ 15 „Blízkost“ je v tomto smyslu kategorií pastorační a nikoli teritoriální. Nemůže být vyrobena, nýbrž na prvním místě je ztělesněním jednání církve, které zprostředkovává přítomnost Zmrtvýchvstalého ve svátostných a pastoračních úkonech. Ve stopách Ježíšových proto „blízkost“ potřebuje také svědky. V nich se lidem přibližuje velikonoční víra a duchovní péče církve (srv. poslání Ježíšovo před Velikonocemi a poslání církve po Velikonocích). 4. z hlediska pastoračně-praktického „Blízkost“ místní církevní duchovní péče se bude muset v personálním i strukturálním ohledu orientovat na principu subsidiarity: co nejvíce osobní iniciativy místních, co nejvíce zapojení a spojení, aby bylo ve velkém prostoru možno utvářet vazby. Nad osobami (svědky) je nejprve třeba vytvořit síť různých míst a skupin ve velké oblasti. Toto vzájemné spojení není primárně záležitostí různých rad, ale potřebuje spirituální rámec a oblast. 16 Tak může růst spojení ve smyslu „společenství vůle“ (Benedikt XVI.). 15 16 Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes 1. Srv. praktikování „spirituality společenství“, Novo milenio ineunte, čl. 43. 41 Více než struktury. Dokumentace. Výsledné teze - „Blízkost“ v pastorační zkušenosti je primárně osobní nikoli územní kategorií. Proto nejprve potřebuje svědky. V nich dostává velikonoční víra místní tvář. - Přijetí rozšiřujících se pastoračních oblastí se podaří dosáhnout tam, kde se přechod provádí organicky a za souhlasu a doprovodu kněží. Blízkost ve svátostné zkušenosti potřebuje přítomnost specificky kněžské služby (např. spolehlivé termíny zpovědí). II. Spolupráce profesionálních zaměstnanců a dobrovolníků v nových strukturách Vedl: kardinál Georg Sterzinsky referent: světící biskup Paul Wehrle Impulsy I. změněné struktury Mluvíme-li o „nových strukturách“, v nichž je třeba nově definovat vztahy a spolupráci profesionálních pracovníků a dobrovolníků, musíme nejprve stanovit, jakého druhu tyto struktury jsou. Jaké struktury – z nichž pak vycházejí i změny při spolupráci – jsou míněny? Je-li řeč o větších pastoračních oblastech, je zpravidla míněno rozšíření pastoračních struktur na územním principu, a to na tzv. nižší a střední pastorační úrovni. Samozřejmě však existuje i změna struktur v kategoriální pastoraci a pastoraci cílových skupin – fakticky tu jde o finanční a personální škrty – ačkoli např. na základě studie institutu Sinus je třeba zvážit i struktury v pastoraci kategoriální a pastoraci cílových skupin. K tomu se přidává křížení kategoriální a územní pastorace (např. když je pastorace v nemocnici strukturálně zakotvena v místě). Co v této souvislosti vůbec nemá být tematizováno jsou změny vyplývající ze spolupůsobení místní Charity a jejích (často o stát opřených) struktur. Jestliže dříve byla nejnižší pastorační úrovní farnost, je to dnes často společenství farností (farní svaz, pastorační jednotka atd.), řidčeji v církevně-právním smyslu nově zřízená „velkofarnost“ (jako např. v biskupství essenském). Odehrávalo-li se osobní 42 Více než struktury. Dokumentace. nasměrování územní pastorace dříve skrze místního faráře (eventuálně s kaplanem), je to dnes v mnoha diecézích pastorační tým, zpravidla pod vedením kněze. Z toho vyplývají změněné nároky na pracovníky v pastoraci navzájem (platí to pro kněze, jáhny a pastorační asistenty) jako je například schopnost týmové práce, pastoračního myšlení a jednání ve větších souvislostech atd.; jsou tu však i změněné podmínky pro společné působení profesionálů a dobrovolníků, jako je například nezbytná přítomnost v místě, domluva na specifické zodpovědnosti a kompetenci. Podmínkou pro rozšíření struktur je v zájmu spolehlivosti jasná kompetence a schopnost dohody – ale i profesionalizace v nově stanovených segmentech úkolů. Otázka je takováto: jak dalece se do tohoto procesu mohou zapojit dobrovolníci? Jaké tu pro ně vyvstávají šance? Jaké je rozdělení rolí mezi profesionálními pracovníky a dobrovolníky? Podle dosavadního stavu zůstává úzká spojitost mezi strukturou územní pastorace a počtem zaměstnanců. Znamená to, že se na struktuře územní pastorace samé zas tolik nezměnilo? Nemají-li však změněné pastorační struktury být pouze územním rozšířením farního principu a rozšířením resp. diferenciací principu zaměstnaneckého, je třeba se nově zaměřit na vztah mezi zaměstnanci a dobrovolníky. Proto bych chtěl – i z eklesiologického hlediska – začít dobrovolnictvím v církvi. 2. Profil dobrovolnictví v církvi Řeknu to nejprve provokativně, i když zkresleně: očividný problém dobrovolnické činnosti v naší církvi je podle mě ten, že na dobrovolníky si vzpomeneme teprve tehdy, když pro určitou činnost již není k dispozici profesionál, a jen na tak dlouho, než se někdo najde – tedy dobrovolnictví jako aktivovatelná pastorační rezerva nebo pomocná síla ve farnosti, která nemá pastorační kompetenci ani rozhodovací pravomoc, např. při přípravě slavností nebo úklidových pracích. Obě tyto formy dobrovolnictví – ucpávání děr a posluhování – ovšem neodpovídají nárokům změněných pastoračních struktur a už vůbec ne eklesiologii společenství a apoštolátu laiků zakládajícímu se ve křtu a biřmování. Tyto formy dobrovolnictví už se neudržují ani ve společnosti, která je politicky charakterizována demokraticko-participujícím spolubytím, v němž je společenské angažmá spojeno s oceněním, kompetencí a spolurozhodováním. Dobrovolnictví a jeho pochopení podléhají jak známo i sociologickým proměnám. Míním tím „zvolené, kompetentní, neplacené, strukturované a veřejností akceptované konání pro druhé“. 17 Jestliže dříve stál v popředí dobrovolnické služby pocit povinnosti a užitečnosti, dnes je to vlastní rozvoj a zkušenost. 17 Herbert Haslinger, Praktische Theologie. Durchführungen, Mainz 2000, 316n. 43 Více než struktury. Dokumentace. Profesionální zaměstnanci jsou ve službách instituce a mají určitou náplň práce. Nemohou si své úkoly vybrat tak jako dobrovolníci. Ti se rozhodují a volí si. Je pro ně důležité, aby jejich angažování se odpovídalo jejich životnímu profilu (např. služba v bydlišti, pěvecký sbor, rodičovská výpomoc atd.). Narozdíl od zaměstnání je dobrovolnická služba více určena biograficky a osobnostně. Chceme-li tedy uvažovat o společném působení profesionálů a dobrovolníků, musíme si také být vědomi motivací – orientace na vlastní osobu a orientace na témata, úkoly a cíle. Schematicky řečeno: Diecéze chce k pokrytí různých úkolů ve farnostech orientaci především na úkoly a cíle, naproti tomu si dobrovolníci volí a rozhodují se podle svých osobních potřeb a očekávání. Na tomto základě je třeba rozvinout „teologii dobrovolnictví“. Prakticko-teologické a sociologicky orientované základy již existují. Z biblického a systematicko-teologického hlediska tu ovšem máme postulát; můžeme navazovat na teologické reflexe týkající se laiků (srv. např. Yves Congar) a na vyjádření učitelského úřadu církve k apoštolátu laiků. 18 Vyjmenuji jen některé aspekty: Nezbytné vyšší ocenění a význam dobrovolnictví pro pastorační praxi vyžadují teologická a zvláště eklesiologická vyjádření k angažovanému jednání odvíjejícímu se od křtu a biřmování, což musí být vloženo do svátostného základního chápání církve vůbec. K tomu patří i souvislost mezi úřadem a charismatem reflektovaná v praxi. Odpovídajícím způsobem musí být teologicky vyjasněno, jaké úkoly patří bytostně k službě úřadu v církvi a které mohou nebo mají být svěřeny dobrovolnictví (Je např. teologicky doporučeno a pastoračně smysluplné, že službu pohřbívání vykonávají dobrovolníci nebo je to spíše úkolem zaměstnanců církve? Této službě se bezpochyby přisuzuje „úřední“ charakter). Je třeba rozvinout specificky církevní resp. duchovní kulturu dobrovolnictví na nižší a střední pastorační úrovni, učinit zaměstnance citlivějšími pro charismata a kompetence dobrovolníků, odkrývat je a ocenit. V církvi se nemůžeme ptát jen na to, pro jaké úkoly ještě někoho potřebujeme, ale také co nám chce Duch svatý skrze talenty ve farnosti ukázat jako výzvu. Biblická orientace na charismata je předpokladem pro kooperaci a produktivitu pastorační činnosti. Musí být ozřejmena duchovní kvalita dobrovolnictví. Jen tak může zvláštnost kultury dobrovolnictví v církvi najít svůj profil. Právně je třeba vyjasnit, jaké rozhodovací pravomoci a práva spolurozhodování je možno přenést na dobrovolníky a jakou cestou by se to mělo dít. V zájmu všech zúčastněných je 18 Srv. dekret II. vatikánského koncilu o apoštolátu laiků „Apostolicam actuositatem“ a postsynodní exhortaci papeže Jana Pavla II. o povolání a poslání laiků v církvi a ve světě „Christefideles laici“. 44 Více než struktury. Dokumentace. třeba transparentních (církevně) právních rámcových podmínek. Tak bude možno předcházet jak výtkám kvůli nepřiměřenosti tak i pokušení blýsknout se na účet někoho jiného. V systému volených rad a biskupských pověření již máme spolehlivé nástroje. Ty musí být rozvinuty na teologickém základě. Pak se nemůže stát, že možnosti pastorační participace angažovaných dobrovolníků budou záviset např. na libovůli faráře nebo jiných zaměstnanců. Z pastoračně teologického hlediska je třeba vyjasnit, jaké se doporučují teologické, pastorační a další kompetence a kvalifikace k tomu, aby dobrovolníci ze své strany mohli přiměřeným způsobem převzít určité služby v církvi. Je tedy třeba profesionalizace dobrovolníků (s ohledem na určité úkoly). To smíme od dobrovolníků očekávat s ohledem na personální požadavky. K tomu by měl sloužit diferencovaný diecézní systém vzdělávání. Je třeba zajistit, aby dobrovolníci nebyli svěřenými úkoly přetěžováni, ale podporováni a doprovázeni pastoračními pracovníky. Lidé mohou růst díky výzvám. Tyto procesy růstu však musí být usměrněny a doprovázeny. Co se týče nebezpečí závislosti dobrovolníků na profesionálech, měli by se zaměstnanci o dobrovolníky starat a pěstovat si je, avšak nepečovat o ně (nebo je nezanedbávat). Nemá např. smysl, když členové farnosti absolvují kurz pro doprovázení katechumenů, po jeho skončení ale na to zůstanou sami. Důležité je, že díky spolupráci dobrovolníků se rozšíří spektrum a oblast výkonů farnosti, což je prevencí proti omezování na užší skupiny (srv. studie Institutu Sinus). Zkušenosti a výzvy se rozšiřují. Seznam teologických a pastoračních otázek vznikajících zvyšujícím se významem dobrovolnictví by se mohl nadále zvětšovat. Každopádně je zřejmé, že vyšší hodnocení dobrovolnictví má bezprostřední účinky na pastorační pracovníky. Proto bych rád uvedl některé (komplementární) poznámky k měnícím se nárokům na zaměstnance. 3. Vliv na zaměstnance Nejprve je třeba střízlivě konstatovat, že roste-li význam a samostatnost dobrovolníků v církvi, zvyšuje se i nebezpečí, že budou zaměstnanci vnímáni jako konkurence nebo že se budou zaměstnanci cítit zpochybněni ve svém profesním sebeurčení. Z praktického hlediska může stoupnout tlak na legitimitu profesionálních pracovníků – jak to, že jsou placeni za činnost, kterou mohou poskytnout i dobrovolníci? To platí především pro pastorační asistenty a farní asistenty, ale i pro kněze a jáhny, i když ti nejsou posuzováni jen podle výkonu. 45 Více než struktury. Dokumentace. Takovým konfliktům je nejlépe předcházet duchovně-teologickým a pastoračně- sociologickým procesem vyjasnění rolí, které se týká rozdílů a pracovního zařazení zaměstnanců a dobrovolníků. V měnících se pastoračních strukturách už zaměstnanci nemohou a neměli by sami vyřizovat všechny pastorační a administrativní úkoly. Na druhé straně je na základě již řečeného jasné, že také nemohou na dobrovolníky přesunovat takové činnosti, které na základě osobních zájmů nechtějí vyřídit sami nebo na ně nemají čas. Nebo naopak, aby na zaměstnance nezbývaly úkoly, které nikdo nechce dělat. Je tedy třeba i zde zavést kritéria pro to, co jsou ve vzájemném působení charismat a úřadu specifika služby pastoračních pracovníků v církvi oproti dobrovolnické službě a ve spolupráci s ní. Potřebujeme tedy teologii pastorační služby profesionálů a dobrovolníků. K těmto základním a nezbytným úvahám tváří v tvář faktickému vývoji uvedu i zde jen několik poznámek: Zaměstnanci v pastorační službě působí „úředně“ (což ještě potřebuje teologicky diferencovat) a musí disponovat odbornými teologickými a pastoračními znalostmi. Jejich činnost tedy lze určovat z této odborně specifické výchozí polohy (aniž by byla funkčně krácena). Na základě svého teologického vzdělání jsou schopni vypovídat v otázkách křesťanské víry a mají náhled na celek a spojitost církve, pastorační struktury a farnosti. Měli by se také vyznačovat rozličnou pastorační kompetencí vedení, doprovázení, poradenství, vedení rozhovoru atd. To vše je staví do role teologických odborníků, na něž se lze obrátit a kteří mohou vést a doprovázet pastorační procesy. Proto na základě svých odborných znalostí mají oproti dobrovolníkům i školící úkoly. Po profesionálních pracovnících v pastoraci se požaduje, aby uměli rozpoznávat a podporovat charismata a talenty. To vyžaduje specifickou duchovní kompetenci vedení. Jejím úkolem je posilovat, doprovázet a instruovat, ale nikoli nahrazovat dobrovolníky v jejich službě. Aby bylo možno rozvinout tyto schopnosti a odpovídající sebepojetí, bude v budoucnu více než dosud nutno pracovat na (dalším) vzdělávání v oboru pastoračních služeb a jejich služeb dobrovolníkům. To platí i vzhledem k osobní iniciativě a angažování laiků bez přímého vztahu k službě úřadu. Profesionální pracovníci v pastoraci dnes zpravidla pracují v pastoračních týmech. Proto k jejich profesnímu profilu patří schopnost týmové spolupráce, což však platí i pro spolupráci s dobrovolníky. Naším úkolem je vybudovat komunikační a kooperační struktury pastorace obecně resp. je utvářet s ohledem na dobrovolníky. 46 Více než struktury. Dokumentace. Profesionalita v pastoraci znamená profesionální závaznost, disponibilitu a nezávislost na jiných profesních závazcích pro financování živobytí. Dobrovolníci nemohou svoji energii a čas církevním úkolům věnovat ve stejné míře. Dobrovolníci mohou převzít jeden úkol, který zase po dohodě mohou nechat být. Proto mají profesionálové za úkol zajistit kontinuitu a dbát na to, aby dobrovolníci sami sebe nepřetěžovali nebo nebyli přetěžováni. 4. Otevřené otázky To, co zde bylo krátce nastíněno o vztahu profesionálních pracovníků a dobrovolníků v církvi je na mnoha místech zatím jen tezí, jinde však již živou skutečností. V této nesouběžnosti se však skrývá řada problémů, na něž je třeba zvláště poukázat (i když to již částečně zaznělo): Pokusil jsem se upozornit na to, že na základě teologických a společenských podmínek potřebujeme v církvi více než dosud dobrovolnictví založené na participaci, spolupráci a samostatnosti. Co však se všemi těmi úkoly, které dosud byly plněny pouze profesionály, v budoucnu tomu však již tak nebude, přinejmenším ne všude? Jak v této situaci bude vyjasněna pastorační nutnost – podle kritérií zvěstování, liturgie, diakonie – tak, aby zapojení dobrovolníků ztratilo charakter „ucpávání děr“? A podaří se získat dostatek kvalifikovaných (resp. kvalifikovatelných) dobrovolníků, aby bylo možno dát život rozšířeným pastoračním strukturám? (Jinak se z velkých pastoračních oblastí stanou prázdná místa). Z aktuálních sociologických studií víme, že lidé se dnes rádi angažují krátkodobě a v projektech. Vyhýbají se dlouhodobým závazkům. Jak se nám potom podaří vnést do pastoračního konání i skrze dobrovolníky plynulost a závaznost? Krátkodobých nebo spontánních projektů a odpovídajících iniciativ si vážíme, i když tyto (často konané na vlastní zodpovědnost dobrovolníků) nejsou při realizaci přísně vázány na struktury. Přesto nejsou kreativní projekty náhradou za kontinuální nezbytnou pastorační péči. Aby pastorace byla efektivní, potřebuje spolehlivost a kontinuitu. Studie Institutu Sinus potvrdila naší církvi silné zúžení na určité vrstvy. I když lze na této studii mnohé kritizovat – v metodice i podmínkách – lze jen sotva pochybovat o tom, že jako církev již nezahrnujeme určité oblasti moderního života, a že naše farnosti často nejsou atraktivní pro lidi mimo církev. Zde vyvstávají naléhavé misijní výzvy, které nemohou zvládnout jen sami profesionální pracovníci. Platformu pro široké spektrum životních stylů v našich farnostech vytvoříme jen tehdy, bude-li v nich dost lidí s různými 47 Více než struktury. Dokumentace. styly života, které mohou být brány jako kontaktní osoby z církve. Oproti některým trendům církve jako poskytovatelky služeb žijí farnosti a církev z osobní spoluzodpovědnosti (i když ty se nemusí vždy zformovat jako dobrovolnictví). Jak dosáhneme u osob, které již v našich farnostech působí jako dobrovolníci otevřenost k pastoračním proměnám a procesům změn? Bude to vyžadovat pastoraci změn orientovanou nejen osobnostně, ale i strukturálně. Jak zajistíme, aby nasazení dobrovolníků mimo území obce, např. ve vzdělávacích domech, duchovních centrech, v pastorací škol a vysokých škol netvořilo konkurenci k územním strukturám, ale vytvářelo možnosti kontaktu pro lidi, pro které nejsou územní farnosti dosažitelné? Jak dosáhneme otevřenosti myšlení v měřítku diecézní struktury? Jak se vyrovnáme s oprávněnými nároky dobrovolníků na duchovní péči a doprovázení při krátících se personálních a finančních zdrojích? Nemají snad právě dobrovolníci právo na zvláštní pozornost? A co když ta nebude moci být profesionály poskytována, protože ti tu musejí být i pro ty, kdo se neangažují? Jakými formami podpory ze strany diecéze můžeme povzbudit dobrovolníky, kteří například kvůli personálním změnám místních církevních profesionálů, konfliktním situacím nebo zneuznání ztrácejí chuť k práci? Bude zapotřebí specificky biskupské péče k zajištění „spolupráce profesionálů a dobrovolníků v nových strukturách“? Výsledné teze - (Obecně) nezbytné posílení kultury dobrovolnictví (ocenění, osobní podpora...) může být v církvi specificky profilováno pod duchovně-(kvalitativním) aspektem. To vede k praxi participace a vlastní zodpovědnosti i k relativizaci strukturálních otázek. - Při pověřování určitými službami musejí být v zájmu dobrovolníků i profesionálů vyjasněny především teologické a církevně-právní rámcové podmínky. Spolupráce vyžaduje vyjasnění pracovního profilu a identity. 48 Více než struktury. Dokumentace. III. Kněz mezi vedením a duchovní péčí v podmínkách změněných struktur Vedl: biskup Norbert Trelle Referent: světící biskup Ulrich Neymer Impulsy Téma pracovní skupiny zní „Kněz mezi vedením a duchovní péčí v podmínkách změněných struktur“. Pojmy „vedení“ a „pastorace“ jsou v církevním užívání velmi nepřesné. Proto nejprve vyjasnění pojmů. Jelikož tato skupina se zabývá tématem úkolu kněží, můžeme zde pojem duchovní péče chápat jako „plena animarum cura“ (can. 150) nebo „cura pastoralis“ (can. 519). Cura pastoralis probíhá ve službě učení, posvěcování a vedení, v „munera docendi, sanctificandi et regendi“ (can. 519). Duchovní péče není jen setkáváním lidí navzájem, péčí o pomíjivé blaho a věčnou spásu, ale každá služba faráře – i vedení – je duchovní péčí. Vedení je tedy částečným aspektem duchovní péče. Služba vedení zahrnuje všeobecnou zodpovědnost za majetek farnosti a její budovy, za rady a personál, za farní knihy a správu. Služba vedení, „mundus regendi“ je však mnohem víc. Druhý vatikánský koncil totiž popisuje kněžskou službu vedení ve schématu munus triplex (učitel – kněz – pastýř) takto: „Úřad Krista pastýře a hlavy vykonávají v mezích své moci, a tak shromažďují Boží rodinu jako bratrské společenství, oživované jedním duchem a skrze Krista v Duchu ji vedou k Bohu Otci.“ 19 Toto spíše spirituální chápání služby vedení popisuje Codex konkrétněji: „Aby mohl farář věrně plnit službu faráře (officium pastoralis) 20 , nechť se snaží poznat své farníky, kteří jsou svěřeni jeho péči. Nechť proto navštěvuje rodiny a má účast na starostech, úzkostech a zejména zármutku (smutku) věřících, nechť je v Pánu posiluje a jestliže v něčem pochybili, ať je moudře napomene. S velkou láskou ať přistupuje k nemocným, zvláště k těm, kdo jsou blízcí smrti, tím, že je s horlivostí posiluje svátostmi a jejich duše doporučuje Bohu. Ať věnuje zvláštní pozornost chudým, duševně trpícím, osamoceným, vyhnaným z vlasti a také těm, kdo upadli do zvláštních těžkostí. Stará se také o to, aby manželům a rodičům nescházela pomoc při plnění jejich povinností, a také podporuje růst křesťanského života v rodinách.“ 21 19 Srv. dogmatiskou konstituci o církvi II. vatikánského koncilu Lumen gentium 28. Can 528 § 1 pojednává o službě zvěstování, can. 528 § 2 o službě posvěcování. 21 Can. 529 § 1 20 49 Více než struktury. Dokumentace. Kánon 529 cituji tak obšírně proto, protože mnozí říkají: „Přesně to očekáváme od našeho faráře“ a faráři říkají: „To je pro mě duchovní péče a na to nemám dost času“. Výsledné teze - Pojmy „vedení“ a duchovní péče“ vyžadují vyjasnění: vedení je aspektem duchovní péče. V liturgii kněžského svěcení se říká: „vést Boží stádce pod vedením Ducha svatého“. Vedení a správu je třeba rozlišovat. Od správních úkolů mohou být faráři hodně – ale ne úplně – osvobozeni. - Mnozí faráři jsou kvůli rostoucím nárokům ve své roli nejistí. Vedle nových úvah v teologii kněžství je třeba i nového ocenění mnoha schopností a darů, které jsou ve farnosti k dispozici. Uschopňování všech pokřtěných k tomu, aby vnesli svá charismata do výstavby církve, může faráři ulehčit. Tento duchovní proces, v němž farář přijímá a deleguje zodpovědnost je důležitým aspektem vzdělávání a doprovázení kněží. IV. Šance obsažené ve strukturálních změnách. Nové možnosti pro spolky, hnutí, řády, zařízení a kategoriální pastoraci Vedl: biskup Heinz-Josef Algermissen Referent: biskup Franz-Josef Bode Impulzy Výsledkem vývoje pastorace v posledním století je to, že zahrnuje mnoho různých oblastí. Tato rozličnost může být rozdělena na teritoriální, kategoriální, časově omezenou, mediální, personální a globální oblast. Navíc existují oblasti, které odpovídají sakramentálním fázím na cestě víry. Větší jednotka nabízí více než ta menší. Katedrála například má více vchodů než vesnický kostel – je na mnoho stran otevřena městu a z mnoha stran přístupná (trh, ulice, křižovatka atd.) Množství zařízení a míst jako jsou kláštery, vzdělávací zařízení, hudební skupiny, spolky, školy, duchovní skupiny a společenství atd. tvoří prvky a místa, kde „se vypařující se víra může znovu kondenzovat“ tak, aby zase byla v „pevném skupenství“. 50 Více než struktury. Dokumentace. Nezbytný je nový způsob spojení těchto prvků a míst. Spolky se musí naučit být „nadfarnostní“. Návaznost těchto úkolů, zařízení a míst na farnost má i důsledky pro její plán a nezbytné projektové kapacity. Proto by byl vhodný princip sloučení grémií za pomoci voleb a princip pověření nebo delegování osob. Množství skupin lze rozdělovat například podle - řádů a duchovních společenstev - spolků - charitativních zařízení - škol Misionářská kvalita farnosti nebo zařízení musí fungovat jako kritérium pro jejich samostatnou další existenci. Pozorování a povědomí o všem, co se na území jako pastorační oblasti děje musí být stále větší a musí se hlouběji diskutovat. Skutečnost jménem církev je obecnější a více rozhodující než farnost. Farář ručí za integraci do církve. Kostel je často to poslední, co ještě v obci přetrvává. Mentalitu zachování tradic a lidové zbožnosti samotnou je třeba pozitivně ohodnotit, pokud není vysloveně omezeným myšlením. Jak je možno povzbudit ochotu ke spolupráci etablovaných farností na společných projektech? Nemusíme se přitom jenom vézt na vlně novot, ale je třeba začlenit i poklady, které již máme. Výsledné teze - Abychom mohli rozpoznat šance strukturálních změn, je třeba mít „pastorační mapu“ různých pastoračních a spirituálních míst. Pozorování, rozhled, ocenění a projektově orientovaná souhra tu hrají elementární úlohu. - Lokálně orientované vědomí vlastní farnosti by se mělo otevřít možnostem spolupráce v regionu. Cílem je posílení svědectví, budování buněk víry a vydávání znamení. 51 Více než struktury. Dokumentace. V. Změna struktur a její následky pro duchovních sebepojetí všech lidí činných v pastoraci Vedl: arcibiskup Werner Thissen Referent: světící biskup Werner Guballa Impulsy Je třeba si poctivě přiznat současný stav – méně personálu a méně peněz. Nemůžeme zastírat, že nynější úsporná opatření jsou výsledkem akutní nouze. Poctivé přiznání si této nouzové situace však nesmí zakrývat šance, které v této situaci rovněž mohou být obsaženy. Máme tu nový rozvoj církevních společenství. Objevují se nové formy spirituality a křesťanského života. Zažíváme opravdový boom poutí. Objevují se nové formy pobožností. Poukázat je třeba také na Světové dny mládeže a na Taizé. Strukturální opatření s sebou přináší změny v pracovních profilech a v chápání rolí všech personálních skupin působících v pastoraci. Tyto změny vyžadují ochotu opouštět navyklé role, přijímat nové úkoly a také vyžadují vysokou míru spolupráce. Jasné rozdělení úkolů mezi kněžími, jáhny a různými profesními skupinami laiků může snížit riziko konfliktů. Pro kněze stejně jako pro zaměstnance z řad laiků nabízejí strukturální opatření šanci na lepší uspořádání farní a kategoriální pastorace. Kategoriální pastorace se uvnitř větší pastorační jednotky může propojit a tím zvýšit svoji vnitřní rozmanitost a životnost. Práce dobrovolníků v této souvislosti získává zvláštní význam. Proto by dobrovolníci měli být podporováni odpovídající pomocí a koncepcí na zajištění kvality v kurzech víry a skrze další dobrovolnickou činnost. To platí pro dobrovolnickou službu ve všech třech základních funkcích: katechezi, liturgii a charitě. Při vzdělání profesionálních laiků má pro duchovní formaci velký význam poradenství a dobré zakotvení v profilu laického povolání. Nepostradatelné je pro dobrovolníky i profesionály duchovní doprovázení. Stále více kostelů již slouží jinému účelu nebo jsou zavřené. V tom tkví nebezpečí stále větší anonymity lidského soužití – jestliže se totiž sociální prostor decentralizuje a ubývá viditelných center. V našich městech je třeba se více snažit o vytváření lidské blízkosti v urbanistické nepřehlednosti. To zahrnuje i péči o kulturu neděle, jíž hrozí, že bude ztracena. Diskuze by se neměla jednostranně zaměřovat na slavení nedělní eucharistie, ale pohled by se měl zaměřit na utváření neděle jako dne, který vybočuje z běžného shonu. 52 Více než struktury. Dokumentace. Výsledné teze - Nejprve je třeba nechat prostor a čas pro zklamání a nabídnout k jeho překonání spirituální pomoc. - Jako další krok by měly být rozvinuty diferencované pastorační koncepce při zachování jistoty rolí, teologické průhlednosti a vzájemném ocenění různých charismat a zodpovědnosti biskupa. - Místní církev potřebuje konkrétní tvář VI. Základní svátostná struktura církevního života v rozšířených pastoračních prostorách Vedl: biskup Gerhard Feige Referent: biskup Friedhelm Hofmann Impulsy V mnoha diecézích byly zvětšeny pastorační oblasti a současně se snížil počet míst, kde se slaví svátosti. Na mnoha místech vznikla společenství farností s centrální farností, která je centrem celé pastorační jednotky, protože je jediným místem slavení eucharistie. Na těchto místech se soustřeďuje pastorační personál v pastoračním týmu; zde se rozdělují úkoly a koordinuje se práce. Existují obavy z toho, že koncentrací farářů a dalších personálních sil na jedno místo se církev stáhne z oblasti. V mém vlastním biskupství jsme vědomě proti takovému stažení. V převážně venkovské struktuře biskupství se často stejně velké a významné farnosti sdružují do společenství. Ale i zde dochází k velké redukci možností slavení svátostí. I když by slavení eucharistie a dalších svátostí mělo i nadále probíhat ve všech kostelech, plodí restrukturalizace rivalitu a žárlivost (heslo „bohoslužebné zrovnoprávnění“). Je třeba jasné kriteriologie a teologie svátostí v kontextu nové pastorační situace. Co může církev dělat více než slavit eucharistii? Musí slavit eucharistii, ale také eucharisticky žít. Existují deficitní farnosti, v nichž eucharistie nemůže být slavena, např. misijní obce v Japonsku. Přesto dokáží eucharisticky žít. 53 Více než struktury. Dokumentace. Existují cesty k eucharistii a ke všem svátostem, stejně jako jejich vyzařování do všedního života. Kdo se otevřel setkání s Pánem, který je v Eucharistii přítomen uprostřed své obce, ten o tom bude vydávat svědectví. Je tedy třeba bohoslužebných společenství, která budou udržovat místní liturgickysakramentální zkušenost s Bohem ve vztahu k eucharistii. To se děje ve slavení liturgie hodin (tak již liturgická hnutí, především Lipské oratorium, zkouší ve znovuoživení liturgie hodin spirituální a bohoslužebnou cestu k Eucharistii ve své celkové koncepci pastorace oltáře), ve slavení bohoslužby slova o všedních dnech nebo v různých formách pobožností. Již eucharistická adorace hraje tam, kde je možná, důležitou úlohu. Vyžaduje to však také ochotu cestovat, abychom společně mohli slavit eucharistii. Zde vidím ještě důležitou roli ve zprostředkování. Pro zdar pastorační restrukturalizace je třeba nově odkrýt a ocenit jednotící hodnotu Eucharistie. Slavení Eucharistie je vázáno na kněze a je centrem a vrcholem církevního života. Ono především vystřeďuje pastorační prostor. Naproti tomu bohatství nesvátostných forem liturgie a zbožnosti ( liturgie hodin, bohoslužby slova, májové pobožnosti a křížové cesty a meditace) není vázáno na svěcení. To množství kostelů, které ještě stále je identifikačním znakem místních obcí ve velkých pastoračních oblastech bude v budoucnu stále více charakteristické těmito formami, které spočívají na vlastní iniciativě laiků. Zvláště důležité slavnosti církevního roku, jako například velikonoční třídenní, vyžadují, aby byly slaveny v místě se stejným předsedajícím, musejí být zakoušeny jako bohoslužebná jednota. Zde musí dojít k určité centralizaci. Přesto by se to však mělo dít nikoli na účet, ale k dobru místních církví a jejich legitimní rozmanitosti. Modlitby v Getsemane a pobožnosti křížové cesty by měly ve všech místech tvořit součást Tridua sacra. Profesionální pracovníci v pastoraci budou iniciovat pohyb: z periferie do centra života církve, který tvoří slavení svátostí, a z tohoto centra do vesnic, vrstev, městských částí, sousedství, rodin, místních společenstev. Tím budou sloužit jednotě farnosti resp. společenství farností. V oblastech diaspory se věřící již nyní musí vydávat na cestu – někdy dlouhou – aby mohli společně slavit Boží přítomnost. Větší vzdálenosti a delší cesty značí, že setkání s Pánem vyžaduje přípravu, námahu a rozhodnutí. V Biskupství Würzburg jsou místa (např. Steigerwald), kde tato dřívější tradice opět ožívá. V jiných oblastech jsou věřící za 54 Více než struktury. Dokumentace. posledních sto let „bohoslužebně zhýčkáni“. Tady bude třeba změny zvyklostí a průhlednosti argumentů při změnách a nebude to hned. Nesmíme také přikrašlovat pocity ztráty, především u starších lidí. Míst pravidelného slavení Eucharistie bude méně. Nesmíme však podcenit ani možnosti setkání s lidmi jiných životních stylů a pocitů. Při své poslední vizitaci jsem měl možnost poznat, že mládež a mladí dospělí se cítí být přitahováni spíše k velkým administrativním a kulturním centrům (okresní města), místo aby trávili svůj čas ve vesnici. To ukrývá velké pastorační a bohoslužebné šance vzhledem k našim pastoračním a společenským proměnám. Do budoucna je pro mnohé diecéze reálné postupné snižování počtu míst slavení Eucharistie. Každý kostel už nebude moci být místem slavení Eucharistie, v mnohých se Eucharistie bude slavit spíše nepravidelně. Pro centrálně usídlené pastorační týmy včetně kněze společenství farností to znamená cestování – vydat se na cestu za svými obcemi, tak jako apoštol Pavel. Příklad diecéze Poitiers ukazuje, jak vytvoření místních malých duchovních společenstev může církevní život nejen zachovat, ale i oživovat. Z toho se můžeme naučit, že pastorace s lidskou tváří je třeba i v malých pastoračních oblastech. To však jde jen s velkým nasazením dobrovolníků. V biskupství Poitiers se to podařilo, protože dobrovolníci měli velkou péči kněze. Kněz jako duchovní pro dobrovolníky? Tak kněz zůstane přinejmenším duchovním a předsedajícím svátostí zároveň. I my musíme dále podporovat kompetenci našich dobrovolníků. Současně jde o to, aby kněží byli osvobozeni od úkolů, které nutně nemusí plnit, tak aby mohli zůstat duchovními, v jejichž pastoračním jednání je možno zažít jednotu liturgické služby, osobní spirituality a zbožnosti. Výsledné teze - Vzhledem k neodvratnému redukování počtu eucharistických slavností je třeba posílení povědomí o svátostné povaze církve. Ta je darem, neudělali jsme si ji, její procesy jsou konkrétní a nejsou navzájem zaměnitelné. Na základě svátostné povahy má církev eschatologickou dimenzi. - Svátostná povaha církve se nerealizuje v co možná největším počtu, ale v co možná největší intenzitě eucharistických slavností. V pastorační oblasti jde o to, 55 Více než struktury. Dokumentace. abychom se pohybovali směrem k Eucharistii a pak zase od ní směrem ven, do všedního života. 56 Více než struktury. Dokumentace. Biskup Joachim Wanke: Závěrečné shrnutí Formulovali jsme tyto cíle studijního setkání: 1) Uprostřed strukturálních změn v pastoraci znovu zaměřit pozornost na základní úlohu církve (přesně vyjádřit, k čemu církev slouží), 2) pomoci odvrátit fixaci na strukturální změny; vnímat nové možnosti a šance ukrývající se ve změnách, 3) odhalit a posílit konvergenci v biskupstvích. Přiblížili jsme se tomuto cíli? I. Náš základní úkol Již z „Přehledu nové orientace v pastoraci v (arci) diecézích“, který vyšel ještě před studijním dnem je patrné, že oproti mnohým obavám vykazuje vývoj v biskupstvích mnohé podobnosti. Alespoň v určení naší základní úlohy panuje velká shoda. Obnova dynamické misijní základní dimenze církve na základě tří hlavních procesů církve je průběžným cílem reforem. Při realizaci reforem musí ovšem existovat rozdíly na základě vlastních společenských, zeměpisných a historických daností. Jsme zajedno v tom, že pastorační jednání církve má tyto cíle: - Přivést lidi do kontaktu s Kristem, - Shromažďovat věřící okolo Božího slova a Eucharistie a navzájem se propojovat, - nabízet evangelium slovem i skutkem tak, aby bylo našimi současníky vnímáno jako nabídka rozšíření horizontů a obohacení života. Čas, který je před námi nás bude nutit k tomu, abychom opustili výhradní pozici církve ve společnosti. Církev chce lidem pomáhat získat v tomto pozemském životě život věčný. Má úkol, který přesahuje pozemský čas. Podle tohoto cíle, který je vystředěný podle hlásání evangelia, může a musí vše, co se v našich biskupstvích děje, být evaluováno, „zváženo na vahách“. A musíme v tom být zajedno. 57 Více než struktury. Dokumentace. II. Nové možnosti v novém uspořádání Referát arcibiskupa Schicka, tři příspěvky biskupů Marxe, Genna a Zollitsche a rozhovory v pracovních skupinách nám odkryly problémy, ale i šance nového uspořádání. Problémy by neměly zakrýt šance. Zaměření veškeré pozornosti na struktury můžeme nejspíše překonat, když zdůrazníme šance nového uspořádání na zintenzivnění církevního života a prohloubení našeho svědectví ve světě. Větší oblasti mohou – ovšem nikoli automaticky – vést i k novým perspektivám v pastoraci, které otevírají pohled pro nové nadějeplné možnosti. Největší šance mají nové větší pastorační jednotky, společenství farností a nové (velko) farnosti v tom, že se stávají opravdovými místy spolupráce. Čím větší je jednota a soudržnost, tím větší může být rozmanitost. Čím větší je rozmanitost, tím intenzivněji musí být pěstována jednota. Větší jednotky mají ulehčení v tom, že každý nemusí dělat všechno. Umožňují stanovit těžiště, protože s tím spojené jednostrannosti mohou být vyrovnány soudržností mnohých a větším celkem. Větší jednotky jsou možností pro kategoriální pastoraci a zařízení Charity, pro spolky a duchovní společenstva, která se tak mohou začlenit do pastoračních struktur. Ty spojují územní a kategoriální pastoraci. Osvobozují mnoho rozptýlených kategoriálních zařízení od jejich eklesiologického bezdomovectví. Větší jednotky nabízejí možnosti, zlepšit součinnost návaznosti a autonomie, podřízení vedoucímu úřadu a sebeurčení, poslušnosti a svobody. Lepší rozdělení úkolů může v jednotlivých případech znamenat i odlehčení za předpokladu, že v našich místních církvích zůstane dále u životně důležité spolupráce profesionálů s dobrovolníky a že tato spolupráce bude dále rozvíjena. Je třeba pružnosti a nasazení všech, abychom v čase velkých změn zůstali pružnou a „sympatickou“ církví. Ženy a muži, mladí a děti ve farnostech jsou pastoračním bohatstvím, které nás může naplnit nadějí. V profánní společnosti se probouzí nové tázání po vnitřním tajemství života, které nesmí zůstat bez odpovědi. V mnohém ohledu jsou znovu zamíchány karty co se týče náboženských otázek, lidí a nosnosti odpovědí na ně. Biskup Reinhard Marx a pracovní skupiny 1 a 2 zpozorovali, jak důležité jsou historické farnosti jako místa krystalizace života víry. Ukrývají v sobě velké zdroje dobrovolníků, které musíme vzbudit a posílit. To nejde bez tradičních spolků blízkých farnostem, jako je například Svaz katolických žen Německa, Kolpingovo dílo ale také Hnutí katolických venkovanů. Jako první důsledek tohoto studijního setkání bychom my biskupové měli 58 Více než struktury. Dokumentace. mluvit s představiteli těchto spolků a měli bychom jim objasnit úkoly a šance, které mají v současné změně pastorační krajiny. To platí i pro zařízení kategoriální pastorace Charity, především pro mateřské školy jako pro místo pastorace v obci, pro duchovní centra řádových společenstev a další. Na tom především pracoval biskup Felix Genn a pracovní skupina č. 4. Charita, řády a kategoriální pastorace mohou též svým zapojením do větší pastorační jednotky přispět k obohacení farní pastorace stejně jako chránit její jedinečnost. Právě proto, že se zabývají určitými situacemi lidí, mohou obohatit místní církev, která tu je koneckonců pro všechny. Ve větších pastoračních jednotkách najde mnoho charitních zařízení, řádů a forem kategoriální pastorace možnosti spolupráce a návaznosti. Vedle toho budou samozřejmě existovat i mimofarní farmy pastorace, které je lépe začlenit do úrovně děkanátu nebo biskupství. I s Charitou a jejími odbornými spolky bychom měli mluvit o nové pastorační orientaci. A konečně bude nová pastorace flexibilnější a cílenější. Míst slavení Eucharistie bude méně. Zde si nesmíme nic namlouvat. Arcibiskup Zollitsch v této souvislosti mluví o „kultuře dobrého přestávání“. To však nemusí znamenat jenom zkušenost ztráty, jak o tom uvažovaly skupiny 5 a 6. Možná se objeví nový smysl toho, že Eucharistie je centrem a vrcholem života církve. Aby mohla být centrem, musí k ní existovat cesty: chvály v rodinách, v bydlišti, kostelech, v nichž už nemůže být pravidelně slavena Eucharistie. Kdo se chce setkat s Bohem, musí se dát na cestu. Z diakonické a misijní aktivity různých skupin a zařízení může povstat něco jako nová eucharistická zbožnost, která z pohybu uvnitř pastorační oblasti vytvoří katechetické hnutí. Samozřejmě, že je třeba slavit Eucharistii liturgicky. Ale ještě důležitější je eucharisticky žít. V pastoraci nejde jen o kvantitu, ani v liturgii ne. Rozšířené pastorační jednotky nabízejí šanci vyjasnit kompetence mezi úřadem vedení, který je vyhrazen vysvěcenému knězi a pastorační službou laiků a dobrovolníků. Služba dobrovolníků je nadále vyhrazena povolání být styčnou osobou v malých farnostech a nesamostatných obcích. Tam poroste zodpovědnost a samostatnost dobrovolníků. Tím bude výrazně zvýšena hodnota dobrovolnictví. Tyto otázky po profesním profilu pastoračních služeb zaměstnávaly především arcibiskupa Zollitsche a pracovní skupiny 2 a 3. Připomněli vzhledem ke změnám pastorační krajiny nutnost nového vyjasnění současným profesních profilů a identit. „Vedení“ a „správa“ mají společný průnik, nejsou však ve všem identické. Tím však také vznikají problémy. Dobrovolníci z řad laiků se kvůli stahování profesionálních pracovníků cítí často osamoceni. Profesionální služby se cítí být ve své 59 Více než struktury. Dokumentace. profesionalitě zanedbávané, pokud mají „jen“ podporovat dobrovolníky. Co uděláme s knězi, kteří již nemohou být faráři? Co s těmi, kteří faráři být nechtějí? Jak mohou faráři přijmout novou roli a nový profil, které od nich vyžadují větší pastorační oblasti? Motivace spolupracovníků a zvyšující se rozklad profilu povolání u mladých kandidátů kněžství jsou vážnými problémy. Pastorační komise by měla hovořit se zástupci těch skupin, pro něž spolupráce ve velkých pastoračních jednotkách představuje šanci – spolky, řády, kategoriální pastorace a především Charita se svými odbornými svazy. Komise pro duchovní povolání a církevní služby se bude snažit navázat rozhovor se zástupci všech profesních skupin, se zodpovědnými osobami z oboru (dalšího) vzdělávání a rozvoje obcí. III. Posílení konvergencí Změny struktur povedou k novým perspektivám v pastoraci jen když se podaří vzbudit u všech nositelů pastoračních aktivit novou ochotu ke spolupráci a vzájemnému posílení. Ještě více než dosud je třeba investovat především do osob. Příprava, další vzdělávání a motivace všech lidí v pastoraci jsou důležitými předpoklady zdařilé spolupráce. Nesmí dojít k žádnému špatnému rozporu mezi kněžími, jáhny a laickými pracovníky.Ti, kdo jsou ve farnostech ochotni k intenzivní dobrovolné spolupráci nebudou již bráni jako pomocníci, ale bude jim přiznána opravdová vlastní zodpovědnost. Špatné centralizaci a byrokratizaci církve se lze vyhnout jen tehdy, když zůstane zachována rovnováha mezi centrem a lokální zodpovědností. Právě v rozlehlých biskupstvích budou muset vzniknout – ať už v jakémkoli právní podobě – osobní „místní buňky“, které budou zodpovědně zastupovat zájmy církve navenek i dovnitř. To jsme se v minulosti naučili i ze zkušenosti diaspory – „ztělesněná přítomnost“ církve je reprezentována mnoha osobami, nejen nositeli úřadu a církevními pracovníky. Arcibiskup Schick znovu nabádal k obezřetnému nakládání se vznikajícími farnostmi. Předložil kanonickou definici farnosti, se kterou můžeme velmi flexibilně reagovat na deficitní situaci. Církevně-právním ohledu je toho možného více, než jsme si mysleli. Pastoračně a z církevně-právního hlediska mohou vedle sebe existovat a doplňovat se společenství farností a velkofarnosti, stejně tak se může doplňovat i pastorace měst a venkova. Tyto útvary jsou reakcemi na specifické zeměpisné, historické a společenské danosti. V prožitku normálních věřících nebudou velké rozdíly mezi velkofarností a společenstvím farností. V obou modelech se sníží počet míst, kde je slavena Eucharistie. Pro oba modely je důležitá vnitřní rozmanitost. V obou modelech jsou podobně rozděleny úkoly mezi profesionální zaměstnance a dobrovolníky. Až na několik málo případů 60 Více než struktury. Dokumentace. přestane dosud známá farnost existovat. Stane se částí větší pastorační jednotky a získá tím, jak doufáme, nové horizonty. Mnoho diecézí zorganizovalo restrukturalizaci jako projekt, tj. na každé nalezení rozhodnutí, vyhodnocení atd. existují časově dané fáze. K tomu je tu stálá fáze mezireflexe a možnosti opravy. Tyto fáze bychom měli použít k tomu, abychom strukturální opatření, nakolik je to možné, navzájem připodobnili, a to v terminologickém a věcném ohledu. Navrhuji, abychom v našich biskupstvích vedle pastorační velikosti farnosti pracovali s pojmem společenstva farností, tedy s úzkým, právně uspořádaným svazkem více farností pod jednou, hlavní, se společnými grémii. Na místní situaci a možnostech pak ponecháme, zda tato kooperace bude úzká či volnější. Vedle toho bude ještě delší čas existovat i model svazu farností. Naše rozhovory však ukázaly, že tendence se vyvíjí směrem ke společenstvím farností resp. vytvoření nových velkofarností. Pro řízení dalšího rozvoje a také pro následnou práci komisí č. 3 a 4 bude pomocí následující „Přehled o nové orientaci pastorace v (arci) diecézích“. S pomocí tohoto Přehledu můžeme nadále lehčeji komunikovat tyto výsledky a poselství studijního setkání s našimi vedoucími pracovníky, ale i se špičkami spolků, Charity a profesních skupin. Proto vás prosím, abyste další oficiální dokumenty týkající se strukturálního plánování v diecézích předávali Sekretariátu biskupské konference. Moje velké díky patří dámám a pánům ze Sekretariátu biskupské konference, oblastní pastorace, kteří tento studijní den připravili a ještě je bude zaměstnávat další práce. Můj dík patří také všem, kteří byli k dispozici jako referenti a vedoucí rozhovorů. Domluvili jsme se, že výsledky studijního setkání zpřístupnit co nejdříve široké veřejnosti jako jeden z řady dokumentů a pracovních sešitů Sekretariátu biskupské konference. 61 Více než struktury. Dokumentace. Tisková zpráva předsedy Německé biskupské konference Karla kardinála Lehmanna v návaznosti na jarní studijní shromáždění nazvané Více než struktury... Vývoj a perspektivy nového pastoračního uspořádání v diecézích Nové uspořádání pastorace v našich diecézích a arcidiecézích již před několika lety vstoupilo do nové fáze. Převážná většina diecézí v Německu zřídila nové pastorační jednotky. Ty spojují dohromady více malých farností. Farnost jako historické sociální uspořádání církve zůstává – ať už jako malá farnost ve společenství farností nebo nesamostatná obec ve větší farnosti. I když podnětem k novému uspořádání byl v některých případech i nedostatek financí a personálu, jsme si vědomi toho, že změněné životní podmínky lidí vyžadují přizpůsobení struktur a obnovu misijního ducha církve. Opatření v diecézích zřetelně ukazují, že katolická církev v Německu zůstává lidem nablízku. Udržuje svoji přítomnost tam, kde lidé žijí. Jen tato přítomnost nemůže být vždy poskytována vysvěceným knězem jako farářem malé farnosti. Všechny služby církve, především dobrovolnictví angažovaných katoliček a katolíků ve farnosti a v zařízeních Charity, ve spolcích a duchovních společenstvích, v řádech a institucích vzdělávání dospělých, udržují církev živou na místech, kde lidé žijí a pracují, ale také v jejich volnočasových aktivitách a mobilitě. Reformní opatření posledních let posílila a rozšířila územní princip pastorace. Současně větší jednotky poskytují větší rozmanitost. V tomto smyslu jsou nové pastorační jednotky schopny integrovat velmi rozdílná uskupení. Snaha o intenzivní tvorbu společenství, např. v nových duchovních společenstvech, tu může být začleněna do pastoračních struktur, aniž by se uskupení musela vzdát své jedinečnosti. Jejich integrace do flexibilního pastoračního prostoru je chrání od nebezpečí sektářství. Na druhé straně bude společenství farností resp. větší farnost vyzařovat onu šlechetnost, která je pro katolickou církev charakteristická. Církev je tu pro všechny – i pro ty, kteří stojí stranou nebo nejsou aktivní. I jim nabízíme otevřenost a sympatie. Církev je dynamické dění. Máme důvěru v tom, že i ti, které vnímáme jako „věrné vzdálené“, jsou na cestě. Příslušnost k církvi bude vždy několikastupňová. Aktivní obce musí být vždy pozváním pro ty, kteří se nepodílejí. Arcibiskup bamberský měl hlavní přednášku na téma Farnost jako místní církev. Předložil rozbor toho, co teologie a církevní právo 62 říkají k struktuře církve a v této souvislosti Více než struktury. Dokumentace. zdůraznil význam farnosti jako místní církve. Farnosti jsou nosnou strukturou pastorace. Jako takové jsou proměnlivé a mohou být změněny způsobem odpovídajícím historickým a společenským výzvám. Teologické výpovědi Druhého vatikánského koncilu týkající se farnosti tvoří podklady pro současné nové uspořádání pastorace. Základní prvky farnosti jsou: 1) území, 2) společenství katolíků, 3) farář, který jako kněz reprezentuje Krista, 4) pro farnost nezbytné materiální zajištění, 5) plnění základních úkolů – zvěstování, liturgie a charity. Následně arcibiskup Schick formuloval některé teze, aby bylo možno přiměřeně reagovat na případné problémy: - Je třeba kněží, kteří mohou vést farnost. (Další) vzdělání kněží je třeba přizpůsobit změněným podmínkám. - Teologie kněžství musí znovu vejít do povědomí. - Je třeba teologicky a funkčně vyjasnit role pastoračních pracovníků a spolubytí všech profesionálních zaměstnanců. - Je třeba posílit dobrovolnictví, aby farnost sama mohla být nositelkou zvěstování, liturgie a charity. - Aby bylo ulehčeno farnostem, musí být přezkoumána správní struktura. Ve svém příspěvku s názvem Zvětšení pastoračních oblastí a blízký vztah k lidem označil trierský biskup Reinhard Marx rozšíření pastoračních prostor za reakci církve na změněné životní zvyklosti lidí, především na mobilitu. Církev nesmí rezignovat na blízkost lidem. Do života lidí je neustále třeba vkládat slavení svátostí. Nové struktury umožňují určení těžiště. Jednostrannosti budou vyrovnány příslušností k většímu celku. Pod názvem Spolupráce různých míst, forem a procesů pastorace ve zvětšených pastoračních oblastech formuloval essenský biskup Felix Genn šance probíhajících reformních opatření. Jako příklad předložil nové uspořádání porúrského Biskupství essenského, v němž bylo vícero farností spojeno do jedné farnosti. Tím menší obce zajišťují spojení s místem, zatímco farnost se stará o organizační rámec specifických aktivit obcí. Souhra mnoha obcí v jedné farnosti vyžaduje spolupráci, která se stává důležitou kvalitou pastorační práce. Farnost by měla být centrem kategoriální pastorace. Tak je například nositelkou práce s mládeží, koordinuje dobrovolníky a integruje 63 Více než struktury. Dokumentace. menšinové skupiny. Na úrovni farnosti je propojeno mnoho pastoračních úkolů, jako např. přípravy na svátosti nebo doprovázení dospělých na cestě ke křtu, svátosti manželství nebo opětovného vstupu do církve. Příspěvek arcibiskupa freiburského Roberta Zollitsche se nazýval Nové nároky na kněze, jáhny a zaměstnance v pastorační péči a diakonii a změny jejich pracovních profilů a rolí. Svůj výklad začal slovy papeže Jana Pavla II.: „Před plánováním konkrétní iniciativy je třeba prohloubit spiritualitu společenství“. Spiritualita společenství představuje nosnou základnu pro nezbytnou „kooperativní pastoraci“. Ta se projevuje kromě jiného v ochotě k delegování, k závazným úmluvám a k obohacující výměně zkušeností. Je třeba chápat výzvy jako šance promyslet znovu vlastní práci a hledat nové formy zvěstování evangelia v našem světě. Současně je v pastoraci třeba vyvinout „kulturu dobrého zanechávání“ (tj. např. umění opouštět a přestávat s některými věcmi). Pro pastorační všednodennost je životně důležitá péče o duchovní život i vztah k Ježíši Kristu. Po přednáškách a prohlášeních se členové studijního setkání rozdělili do šesti pracovních skupin. V nich shrnuli následující: Pracovní skupina I: Farnost a obec – historické struktury versus nové pastorační rozčlenění: - „Blízkost“ v pastorační zkušenosti je primárně osobní nikoli územní kategorií. Proto nejprve potřebuje svědky. V nich dostává velikonoční víra místní tvář. - Přijetí rozšiřujících se pastoračních oblastí se podaří dosáhnout tam, kde se přechod provádí organicky a za souhlasu a doprovodu kněží. Blízkost ve svátostné zkušenosti potřebuje přítomnost specificky kněžské služby (např. spolehlivé termíny zpovědí). Pracovní skupina II: Společné působení profesionálních zaměstnanců a dobrovolníků v nových strukturách: - (Obecně) nezbytné posílení kultury dobrovolnictví (ocenění, osobní podpora...) může být v církvi specificky profilováno pod duchovně-(kvalitativním) aspektem. To vede k praxi participace a vlastní zodpovědnosti i k relativizaci strukturálních otázek. 64 Více než struktury. Dokumentace. - Při pověřování určitými službami musejí být v zájmu dobrovolníků i profesionálů vyjasněny především teologické a církevně-právní rámcové podmínky. Spolupráce vyžaduje vyjasnění pracovního profilu a identity. Pracovní skupina III: Kněz mezi vedením a duchovní péčí v podmínkách změněných struktur: - Pojmy „vedení“ a duchovní péče“ vyžadují vyjasnění: vedení je aspektem duchovní péče. V liturgii kněžského svěcení se říká: „vést Boží stádce pod vedením Ducha svatého“. Vedení a správu je třeba rozlišovat. Od správních úkolů mohou být faráři hodně – ale ne úplně – osvobozeni. - Mnozí faráři jsou kvůli rostoucím nárokům ve své roli nejistí. Vedle nových úvah v teologii kněžství je třeba i nového ocenění mnoha schopností a darů, které jsou ve farnosti k dispozici. Uschopňování všech pokřtěných k tomu, aby vnesli svá charismata do výstavby církve, může faráři ulehčit. Tento duchovní proces, v němž farář přijímá a deleguje zodpovědnost je důležitým aspektem vzdělávání a doprovázení kněží. Pracovní skupina IV: Šance obsažené ve strukturálních změnách. Nové možnosti pro spolky, hnutí, řády, zařízení a kategoriální pastoraci: - Abychom mohli rozpoznat šance strukturálních změn, je třeba mít „pastorační mapu“ různých pastoračních a spirituálních míst. Pozorování, rozhled, ocenění a projektově orientovaná souhra tu hrají elementární úlohu. - Lokálně orientované vědomí vlastní farnosti by se mělo otevřít možnostem spolupráce v regionu. Cílem je posílení svědectví, budování buněk víry a vydávání znamení. 65 Více než struktury. Dokumentace. Pracovní skupina V: Změna struktur a její následky pro duchovních sebepojetí všech lidí činných v pastoraci: - Nejprve je třeba nechat prostor a čas pro zklamání a nabídnout k jeho překonání spirituální pomoc. - Jako další krok by měly být rozvinuty diferencované pastorační koncepce při zachování jistoty rolí, teologické průhlednosti a vzájemném ocenění různých charismat a zodpovědnosti biskupa. - Místní církev potřebuje konkrétní tvář Pracovní skupina VI: Základní svátostná struktura církevního života v rozšířených pastoračních prostorách: - Vzhledem k neodvratnému redukování počtu eucharistických slavností je třeba posílení povědomí o svátostné povaze církve. Ta je darem, neudělali jsme si ji, její procesy jsou konkrétní a nejsou navzájem zaměnitelné. Na základě svátostné povahy má církev eschatologickou dimenzi. - Svátostná povaha církve se nerealizuje v co možná největším počtu, ale v co možná největší intenzitě eucharistických slavností. V pastorační oblasti jde o to, abychom se pohybovali směrem k Eucharistii a pak zase od ní směrem ven, do všedního života. V následné diskuzi jsme podtrhli, že v pastoračním novém uspořádání je teologické určení cílů důležitější než organizačně sociologicky podepřená modernizace struktur. Jde o to zvěstovat víru tak, aby lidé cítili, co mají v církvi: totiž společenství s Bohem. Ve svém shrnutí předseda Pastorační komise (III) biskup Joachim Wanke (Erfurt) poukázal na to, že zaměření na struktury bude překonáno tehdy, zaměříme-li se více na šance velkých pastoračních jednotek. Větší jednotky umožňují větší rozmanitost, intenzivnější spolupráci a zřetelnější profilování. To poslední platí pro svazy, např. řády a spolky, a pro zařízení, např. Charitu, jakož i pro jednotlivé profesní skupiny. Samozřejmě 66 Více než struktury. Dokumentace. nesmíme přehlížet těžkosti, které tato reformní opatření znamenají především pro faráře z důvodu rostoucích nároků. Výsledky studijního setkání budou veřejnosti zpřístupněny ve formě pracovního sešitu. Pastorační komise (III) a Komise pro duchovní povolání a církevní služby (IV) dostaly za úkol vyhodnotit studijní setkání a dále zpracovávat položené otázky. 67