Mladá na malý - Malá scéna Ústí nad Orlicí

Mladá na malý - Malá scéna Ústí nad Orlicí

Mladá
na malý
3
25.6.2011
co bude soubor hrát? Nejsou tedy inscenace studentských
souborů spíš projekcemi představ dospělých?
To se nedá takhle říct. Myslím, že by to mělo být více o
studentech, o jejich výpovědi. Ošahávají si svět, zjišťují, jaký
je, a začínají chtít se k němu nějak vyjadřovat. Kdy taky jindy,
než v tomto věku, kdy se na svět dívají jinýma očima než
generace před nimi? Jako by se zrodil čistý nový člověk, který
se rozhlédne a vidí to jinak než starší lidé.
MLADÍ TEĎ MAJÍ JINÉ VENTILY
rozhovor s porotkyní Emou Zámečníkovou
V čem je podle vás mladé nebo studentské divadlo
specifické například od divadla, které hrají dospělí?
Na to se nedá odpovědět krátce. Byla bych ráda, kdybychom
se nad tím společně zamysleli a nějak to pojmenovali.
Určující je v tomto případě věk. Mladí lidé mají nějaké životní
zkušenosti a na jejich základě by měli dělat divadlo. Ty životní
zkušenosti nemusí být přímo vlastní - mohou vypovídat třeba
o Máchovi - ale je důležité, aby studenti vypovídali na základě
svých zkušeností. A když se na to roubuje něco, co tomu
neodpovídá, není to myslím nejlepší cesta. Ty děti jsou na
prahu dospělosti a vytvářejí si svůj světový názor.
Nestojí za většinou souborů dospělý režisér, který určuje,
Je tedy podle vás důležitější autentická výpověď mladých
lidí než třeba řemeslná dovednost a preciznost?
Trochu mě otázkou vybízíte, abych řekla, že ano. Takže: ano.
Ale nějaká řemeslná dovednost je taky důležitá. Možná
bych spíše než dovednost řekla pokora k umění, k divadlu.
A tu mladí divadelníci někdy nemají a musí ji hledat. Člověk
s nějakými životními zkušenostmi už zase naopak docela
dobře chápe, že pokud chce hrát divadlo, tak musí holt umět
mluvit, že mu musí být rozumět a že se musí na jevišti nějak
pohybovat a herectví má nějaké zákonitosti, že nestačí se
jen naučit text a pak ho na jevišti odříkat. A když si mladí
lidé jdou za svojí výpovědí - a to může být třeba i sranda,
nemusí jít zrovna o závažné drama - a chtějí ji sdělit z jeviště,
tak pochopí, že aby ji sdělili, musí umět řemeslo. Když jim
lidé nebudou rozumět, nebo když nebudou umět základy
herectví, tak to prostě nebude fungovat.
Studentských souborů bez dospělého vedoucího ale
existuje poměrně málo. Čím si to vysvětlujete?
Nevím. V minulosti tomu přitom myslím tak nebylo.
Třeba Voskovec a Werich původně vznikli jako studentská
legrace, podobně třeba Cimrmani. A třeba v hudbě se
to pořád děje - kapely mladých lidí vznikají i bez vedení
nějakých dospělých pedagogů. Ale v divadle tolik ne.
Možná je to i tím, jak se změnila společnost. Mladí mají ty
„fejsbůky“ a jiné ventily, takže nepotřebují svou výpověď
ventilovat prostřednictvím divadla. Ale třeba to jednou
přijde a mladí se k divadlu zase vrátí.
-das-
Divadlo Bedřicha
Kaněry při OA Břeclav:
Z dějin ruské
literatury
MÁLOKDO TO POCHOPIL
rozhovor s Divadlem Bedřicha Kaněry
Ve vašem představení mě zaujaly brány, jaký měly účel?
Celá hra se odehrává v kavárně. Takže představovaly nejprve
vchod. A poté, když jedna spadla, tak transport. Neboli celé
toto představení nás vrátilo do doby, kdy v Sovětském svazu
byla taková ta nejistota. A Daniel Charms byl v podstatě
politicky perzekuován a měl s tím velké problémy. Konec měl
naznačovat, že byl ve svém životě odvezen právě těmi vojáky.
Slyšeli jsme tam černý humor, vám osobně se to líbí?
Vlastně to byla jedna z věcí, co nás k tomu přivedla, neboť
nám to přišlo velice vtipné. Protože ten, kdo se v tom aspoň
trochu orientuje, tak ví, že některé ty texty byly nesmysly.
Přece je naprostá blbost, aby se setkal Gogol s Puškinem. Oba
žili někde jinde.
A jak vznikl nápad udělat toto představení?
Nejdřív to přinesl náš vedoucí a nejprve to bylo jen na
procvičení mluvy a čtení textu. A pak se nám to začalo líbit a
napadlo nás - co takhle udělat z toho představení?
Jak jste přišli na tohoto autora?
Každoročně pořádáme semináře o autorech a tam jsme právě
probírali tohoto. A tak nás to chytlo a podle jeho života jsme
měli námět, jak tu scénu postavit.
Pracovali jste při zkoušeních této hry s režisérem, nebo
jste polemizovali o tom, jak to bude?
Samozřejmě tam byla pomoc režisérky, ale taky jsme na tom
pracovali my jako tým. A nějaké ty hádky byly. Mám pocit,
že tam nebylo určené, kdo zkoušky vede. Ale museli jsme se
dostat do této doby a v tom byla ta pomoc režisérky. A i přes
její pomoc jsme museli nastudovat něco o jejich životě, jestli
se mohli potkat nebo ne a tak.
A co se vám na tomto textu nejvíc líbilo?
Mně osobně asi ten šampus, neboť to bylo takové nečekané.
A pak zpěv naší Terky, protože ta se to opravdu naučila ze dne
na den.
Mně se líbil ten tanec, měl tam nějaký hlubší význam?
Ne, ten tam byl proto, že to byla prostě jiná doba a hodilo
se to k té hudbě a mně se také líbil. Neměl tam tedy hlubší
význam, ale bylo to pro oživení té scény. Nejprve jsme tam
měli mít stepařku, ale té bylo jen třináct, a tak sem nemohla.
Proto ten tanec.
Jak dlouho jste na tom představení dělali?
Asi čtyři měsíce. Momentálně máme rozjetá ještě asi dvě
představení.
A co role, máte pocit, že vám sedly?
Já mám pocit, že většině ty role sedly přesně. Má role mě
osobně bavila, protože jsem u ní musel přemýšlet a zajímala
mě. Ale ty role podle mě nebyly vůbec lehké.
Elisa
RECENZE
V kavárně s Charmsem
Daniil Charms je pro amatéry neobyčejně lákavý, jak jsem se
přesvědčila na mnohých přehlídkách. Zároveň je ale pastí,
do které je velmi snadné spadnout. Nejen kvůli autorově
mnohonásobně stylizované nadsázce a rafinovanému
absurdnímu jazyku, ale zároveň kvůli výrazné svázanosti
s dobou, nejrůznějšími odkazy na politické a společenské
souvislosti. Nic není tím, čím se to na první pohled zdá. Toto
východisko tedy vyžaduje nejen velmi poučené, ale i zkušené
herce. A – také velmi poučené a zkušené diváky.
Na představení břeclavského souboru Z dějin ruské
literatury je vidět, že příprava a celá koncepce byla pečlivě
připravena, k úspěšné cestě k divákovi však zatím mnohé
schází. Představení se odehrává v atraktivním arénovitém
prostoru – v jakési fiktivní kavárně, do níž se vstupuje
čtvero dveřmi. Vytváří se zde iluze veřejného prostoru,
snad na Tverském bulváru, kde se společenská smetánka
(nebo umělci) schází, aby tu probrala nejnovější drby ze
společnosti, pobavila se a možná si i zaflámovala. K tomu
jim vyhrává pravá ruská hudba – tahací harmonika, kytara
a zaznívá nejprofláknutější šlágr Podmoskevské večery.
Číšník obsluhuje, nabízí šampaňské, a pro svou dámu
můžete koupit i růži u podomní květinářky. Všechny ty drby
zdánlivě nenápadně sleduje pan X, pečlivě si zapisující vše
do notýsku. Jak později odhadneme, je to samotný pan
spisovatel Charms. Nejenže zapisuje, ale své zápisky, tedy
vymyšlené historky o slavných spisovatelích, jednotlivým
diskutérům přímo podsouvá ke zveřejnění. Lidé přicházejí a
odcházejí, proplétají se mezi stoly, tu se zastaví u jednoho,
tu u dalšího. Občas na některém mužském klíně spočine i
sličná dáma. Na konci všichni postupně odejdou, zůstane
jen spisovatel, kterého odvede policie na bodácích. Tzv.
spadne klec, poklidná doba se mění v hrozivé drama, na
jehož konci stojí všichni v povalené bráně jako ve vězení. Má
to tedy víceméně jasný rámec, problémem ale je, že realizace
se příliš nepodařila. A cesta k divákům (byť sedí na dosah),
zůstala zavřená. Protagonisté nedokážou vtípky „prodat“, je tu
spíše cítit křečovitou snahu odříkat správně a pokud možno
srozumitelně celý text, a nesrazit se na place s druhými. Tím
je dáno, že za nějaký čas je divák ukolébán, a vlastně jej to
moc nezajímá, natož aby se smál. Ten černý humor, přeludy
a třeštění, propagované v programu, se totiž nedostavují.
Navíc je tu další problém, mnozí z diváků mají jen velmi letmé
ponětí o autorech, na jejichž účet jdou vtípky, a jen zlomek
publika odhalí, že se za tím skrývají narážky na zcela jiné
osoby z Charmsovy doby (viz na diskuzi zmíněná láska Stalina
k dětem apod.) A tak nezbývá, nežli souboru doporučit,
aby se příště raději zaměřil na téma, které bude hercům
myšlenkově bližší.
Jana Soprová
RECENZE
Od nápadů k inscenaci
Usedáme do zajímavě utvářeného divadelního prostoru
kruhové arény se čtyřmi rámy vchodů a třemi kulatými stolky
uprostřed, k nimž usedá třináct dívek a mládenců a začínají
přednášet absurdní historky o velikánech ruské literatury
19. století. Některé z nich se refrénovitě v obměnách vrací –
třeba ta, jak se Gogol rád převlékal za Puškina nebo ta, jak
měl Tolstoj rád děti a celé hodiny je hladil. Jsou to prazvláštní
absurdní historky, které často vycházejí ze známých
skutečností, ale dovádějí je ad absurdum až do groteskně
komické podoby.
Divákův smích však většinou nedojde dál, než k úsměvu,
neboť způsob jejich podání je poněkud monotónní a také
jejich skladba postrádá srozumitelné řazení obsahové, jakož i
formální zdůraznění, gradaci či změny temporytmu.
Nevíme, kdo jsou ti lidé, kteří historky vyprávějí, nevíme, zda
je vyprávějí nám divákům, nebo svým partnerům na jevišti a
nevíme také, zda jde o drby, které jen předávají dál, o vlastní
právě vznikající výmysly nebo snad o zhmotnění nápadů
postavy (nepříliš akcentovaného) člověka, kterého bychom
při troše snahy a vědomostí vyčtených z programu mohli
považovat za D. Charmse.
Ani zajímavý scénografický půdorys není využit, nesděluje
svůj důvod a nepomáhá sdělení tématu. Jedním či dvěma
vstupními „věžemi“ někdo přijde, ve dvou či třech chvíli
postojí – ale tematický význam sdělen není. Ani to, že lidé
posedávají u tří stolků, nic dalšího nepřináší – nediferencuje
to jednotlivé skupinky, ani mezi nimi nevznikají žádné vztahy.
Až na samém konci poněkud lineární stavby dojde ke zvratu,
když jednou z kostek vstoupí dva čekisté, aby zatkli jediného
zbylého hosta (snad onoho Charmse), kostka je vzápětí
povalena na zem a do ní se natlačí všichni, kteří předtím
utekli – jako by byli nahnáni do jakéhosi dobytčáku, který
je má dopravit do lágru (proč ale tyto hosty, když řeč byla o
konci géniů?).
Řada informací si protiřečí historicky i místně. Géniové,
o nichž je řeč, žili v 19. století a Charmsova tragédie se
završila uprostřed 2. světové války, zatímco ústřední píseň
Podmoskevské večery vznikla (nemýlím-li se) až v letech
padesátých a v textu jsou odkazy namnoze k Petrohradu.
Břeclavské divadlo Bedřicha Kaněry si dokázalo dobře vybrat
text po sametové revoluci snad nejhranějšího ruského
autora, našlo i základní princip, promítnutý do půdorysu
netradičního jeviště, ale má před sebou ještě nejdůležitější
krok: analyzovat výchozí text i svůj záměr s ním, určit přesně,
které významy jsou stěžejní, vytvořit dle toho dramaturgickorežijní koncepci a přetavit pak jednotlivé nápady do
funkčního a působivého celku.
Luděk Richter
Pro mě bylo toto představení velice
zdlouhavé. Ani jsem nepostřehl, že by
básně měly být vtipné. Ale na druhou
stranu se mi líbila hudba.
Jan Michalík
A CO NA TO VY?
Okolnosti (scéna, kostýmy, postava
na jevišti před začátkem, hudba,
dramaturgie) napovídaly k dobrému
divadelnímu zážitku, který nepřišel.
Jsem však přesvědčený, že přijít může.
Neházejte Charmse za hlavu!
Marek Doležel
Dobrý námět zpracovaný v uspávající
recitaci.
Bára Černošková
Mrázek a Malota měli napsat glosu na
představení Z dějin ruské literatury,
jenomže jsou příliš zbabělí. Takže raději
ujeli do Baden-Badenu.
Vít Malota a Jan Mrázek
Třikrát rychleji, prosím.
Láďa Karda
ZUŠ Evy Randové
Ústí nad Labem:
Motýlí strategie
BYLY SI SOUZENY UŽ
OD NAROZENÍ
rozhovor s Julií a Kateřinou
V anotaci jste uvedly, že jste se seznámily v ZUŠ Evy
Randové. Jak došlo k tomu, že toto představení hrajete
právě vy dvě?
Protože máme narozeniny tři dny od sebe (smích). Hrály jsme
to poprvé na narozeninách.
Na vašich narozeninách? Pro kamarády?
Ano, slavíme je v takovém klubu, kde je zároveň i kino a dá
se tam hrát divadlo, takže jsme toho využily. Později jsme si
říkaly, že by bylo fajn se k té hře vrátit.
Jak dlouho jste hru připravovaly? Mám na mysli finální
podobu, kterou jsme dneska viděli na jevišti.
Moc dlouho ne. Před těma narozeninama jsme měli asi čtyři
zkoušky. A před vystoupením v Mostu jsme jich měli taky
hodně málo. Určitě míň než deset.
Hru hrajete ve zkrácené verzi, že? Jak probíhalo
vyškrtávání textů?
To my právě nevíme, protože to dělal všechno Jan Korčík,
ještě s Luckou Hejnovou, se kterou to režírovali. Měli ten text
v hlavě už dlouho, včetně vyškrtání.
Takže vy jste neměly možnost do toho zasahovat?
Ne, přišli za námi už s touhle podobou.
Zajímalo by mě, jak jste se vlastně dostaly k divadlu…?
Kateřina: Já ani nevím. Asi mě inspirovalo představení, kde se
mi nějaký herec strašně líbil, takže mě to motivovalo, abych si
to taky zkusila.
Julie: Já jsem jako malá milovala Alana Rickmana a snila jsem
o tom, že se s ním potkám na nějakém filmovém festivalu, tak
jsem se rozhodla, že začnu chodit na dramaťák. A postupem
času jsem zjistila, že divadlo mě láká asi víc než film. Teď
studuju hereckou školu, chtěla bych se tomu věnovat i
profesionálně.
Jaký máte osobní vztah k postavám, které hrajete? Jak na
vás působí?
Julie: Když jsme začínali s touto hrou, měla jsem vztah s
jedním chlapem, který byl zadaný, takže to pro mě bylo
dost aktuální. Promítala jsem do toho i osobní věci, i když
samozřejmě ne takhle extrémně (smích).
Kateřina: Nevím, doufám, že zas tolik společného s tou
postavou nemám. Ale jinak se mi líbí.
Co vás na vaší inscenaci baví nejvíc?
Julie: Mně se asi nejvíc líbí hudba a taky mám ráda moment,
kdy se na sebe dívám v zrcadle. Když jsem se na sebe poprvé
na tom podiu podívala, měla jsem pocit, že vůbec nevidím
sebe, ale vidím tu postavu.
Kateřina: Mně se líbí nejvíc začátek a taky konec. A jinak asi
scéna, kdy se přiznám k tomu, že jsem svého manžela zabila.
Jak byste chtěly, aby vám říkal váš milý? Líbilo by se vám
oslovení „motýlku“?
Kateřina: Mně přítel říká Kačenko a je jediný, kdo mi tak může
říkat. Jinak zdrobněliny nesnáším.
Julie: Záleží na tom, v jaké situaci daná přezdívka vznikne, ale
typické oslovení typu „zlatíčko“, „miláčku“ a podobně ráda
nemám.
Lussy
RECENZE
Souboj černé a bílé dámy
Hra Esther Vilarové Motýlí strategie je zajímavým titulem
pro herečky, které hledají vhodný dramaticky vypjatý text.
Odehrává se v jedné kulise, má zajímavé zvraty a umožňuje
postupně odhalovat vnitřní svět obou protagonistek. Toto
jednoduché schéma ale zároveň skrývá mnohé problémy...
Stojí tu proti sobě dvě ženy – manželka a milenka, černá a
bílá (která je vlastně která, se navzdory barevnosti kostýmů,
dozvíme až na konci).
Příběh dvou sokyň je rozehrán ve chvíli, kdy už je jejich
společný muž mrtev. A tak společně s nimi můžeme odlupovat
jednotlivé slupky příběhu, v němž nic není tak, jak se může na
první pohled zdát. Proč došlo k setkání? O co v něm jde? Jak to
všechno skončí? Na to postupně nacházíme odpovědi.
Začátek představení není špatný – neklidnou, nervní
atmosféru navozují tóny latinoamerické temperamentní
písně i první kontakt neformální Adriane v černém a bílým
elegantním kostýmem sevřené Evy. Zprvu to vypadá na
obchodní jednání, ale je to teprve začátek. Závěr dá najevo,
že kalkulací bylo v příběhu více, než se zprvu zdálo. Kdo je
tedy definitivním vítězem souboje, zůstává na divákovi. Obě
herečky zprvu drží charaktery i jejich tajemství, v podtextu
vycítíme nervozitu i zvláštní stísněnost. Čím dále ale děj
směřuje, a je třeba řešit konkrétní akce (např. svázání Evy
šálou a její snaha přeřezat ji ukradeným nožem, polévání
místnosti alkoholem, který má být zapálen), nedokážou už
herečky udržet takové napětí, aby člověk místo toho neřešil
právě tyto drobnosti (např. je nám jasné, že šála nebude
rozřezána a tudíž zničena, a k zapálení také nedojde). Také
závěrečná scéna smrti Adriane, která má být vyvrcholením
děje, se stane téměř mimochodem a působí dosti
neautenticky.
Tento (jen chvílemi úspěšný) pokus o psychologické
herectví umírněného „filmového“ či „televizního“ typu má
svá silná místa, většinou však chybí správný rytmus, gradace
jednotlivých situací, zkrátka pořádná dávka energie (zvláště,
poukazuje-li se na argentinský temperament). Navzdory
tomu jsem přesvědčena, že při další práci na postavách
a zpřesněním detailů v situacích by mohl vzniknout tvar
pocitově působivý a divácky atraktivní.
Jana Soprová
RECENZE
Argentinské ženy a české herečky
Argentinské ženy nemají lehký život. S těmi anglickými
zvlášť. Detektivní telenovela z exotického prostředí je efektní
mnohými nečekanými zvraty i dvěma vraždami, ale je
překombinovaná až za hranici uvěřitelnosti.
Obě protagonistky ji hrají v psychorealistickém stylu velmi
zručně. Herecký úkol, který si předsevzaly, nepostrádá
žádnou z řemeslných stránek, jež zdobí herce.
Jenže iluzivní realismus, který přijaly za svůj, nasazuje laťku
všemu, co se v inscenaci objeví, neboť je-li nám nabídnuta
filmová či televizní doslovnost, musí být dokonalá. V
opačném případě někomu vadí jen náznakové svázání
manželky, jinému nedotažené lití vody do jejích úst či
rozlévání lihovin po srubu a asi nejvíc velmi nedokonalé
probodení herečky Andrey; nemohu také použít realisticky
věrohodný kostým a za památeční rodinný nůž vydávat tu
nejlacinější kuchyňskou kudlu s umělohmotnou střenkou.
To vše je otázka míry znakovosti, kterou sám volím a pak jí
musím dostát.
či protřelý profesionál – mi chce „vyprávět“ o něčem, čeho
je plný, co jeho osobně baví, trápí, dojímá, štve… Zvlášť u
amatérů rád odpustím drobné, ba i větší chybičky, poznámli, že za mnou přichází se svou otevřenou duší a vypráví mi
o něčem, co jej opravdu zajímá. V Motýlí strategii mi právě
tohle chybí. Vidím dvě šikovné mladé dámy, které se snaží
zahrát postavy tak, jak by se předpokládalo, že asi budou
zahrány. Ale nevím, proč se o to snaží, proč to hrají.
Luděk Richter
Ta nejdůležitější otázka je ale ještě za tím vším: proč mají
ony dvě české mladé slečny tenhle příběh hrát? Ano, je
to zajímavé herecké cvičení – ale divadlo je především
komunikace o něčem, co zajímá obě strany. A mám-li se jako
divák takové komunikace zúčastnit, musím uvěřit, že herec
– lhostejno zda osmiletý či osmdesátiletý, začínající amatér
Líbil se mi princip postupného
odhalování příběhu. Ale vadil mi
nedostatek energie na jevišti.
Jan Michalík
A CO NA TO VY?
S Jonášem (-kon-) si myslíme, že
hlavní problém inscenace se nachází
v dramaturgii. A také, že u divadla
(amatérského především) by herec
měl přeci znát dokonale motivaci své
postavy; měl by do ní vstoupit a ozřejmit
tak divákovi (!) svůj pohled na ni.
Marek Doležel
Telenovela.
Těžký život v Argentině...
Vít Malota a Jan Mrázek
Ty nohy!
Bára Černošková
Láďa Karda
Seminář
MáČ - Máša Černíková
MASHA SLAMUJE A NEJDE
O ŽÁDNOU SLÁMU!
reportáž a rozhovor s Mášou Černíkovou
Tři bílé zdi, jedna zrcadlová, jedny reálné, jedny falešné
dveře. A plno slammerů a jejich hlavní slammerka. První
věta, kterou jsem zaslechl od Bio Mashy (jak je známa
ve světě slam poetry), byla: „Je to v pohodě?“ A v tomto
duchu pohody se linula celá dnešní dopolední dílna. Máša
neustále ubezpečovala potencionální slammery, že se
nemusí bát, že se nemají schovávat proto, že by se mohli
náhodou ztrapnit, že nemají jen stát, ale mají se hýbat, aby
to podpořilo jejich náladu, že je prostě všechno v pohodě.
A účastníci to viděli stejně.
Zeptal jsem se tedy Máši, jaké vlastnosti jsou podle ní pro
člověka, který se zabývá slam poetry, nejdůležitější: „Měl
by být pohotový a vnímavý. Moc důležité je, aby se chtěl
prezentovat. Jenže když je toho moc, člověk se jen exhibuje.
Měl by být trochu sebevědomý, ale i vnímavý. Měl by chtít
něco říct. To je nejdůležitější.“
Byl jsem neoblomný. Zajímalo mne, jestli by slammer
neměl disponovat alespoň nějakými divadelními kvalitami:
„Nemusí mít podle mě vůbec žádné kvality. Ve slam poetry
o něčem otevřeně mluvíte, je to dost blízké rapu – pořádně
si postěžovat, pořádně „zatepat“. Slammer by měl dokázat tři
minuty udržet mikrofon... nebo vlastně ani ne. Myslím si, že
to může dělat prostě ten, kdo chce. Je skvělé, když alespoň
cítí rytmus. A když ne, kdykoli to může převálcovat velmi
solidním sdělením.“
Samotná páteční dílna se notnou dobu zabývala „slam
písní“, ve které se opakoval stálý refrén, který byl doplňován
neustále novými improvizovanými slovy, větami, později
i celistvými apelacemi. Šlo o věci, situace a činy, které
účastníci semináře nesnáší. Přináším tak exkluzivní vhled do
světa mladých divadelníků, kteří mi odhalili svá nejtajnější
tajemství. Objevilo se plno zajímavých hate-výroků k
zaznamenání: Teplé pivo, studené párky; Nejasná trapná
slizká hmota; Arašídy v rovnátkách; Studené smažení,
teplé kácení; Ruce nahoru, kalhoty dolů; Pokaděný veřejný
záchodky; Digimoni a Pokémoni; Osmnáct už bylo?; Když
dojde toaleťák...
Výroky byly tu zajímavější, tu normálnější a mě napadala další
otázka pro Mášu. Měla by mít slam poetry kvality alespoň
literární (slovní)? „Teď, když vzniká, stejně nikdo neví, co to je.
To, že tam někteří lidé improvizují, není ničeho známka ani
kvalita. Tak se to prostě jen pochopilo v Čechách. Několik lidí
má svůj vlastní styl, do toho přicházejí další lidé a je důležité,
aby jich přišlo co nejvíc a byli co nejvíc různí. Protože se
opravdu jedná o něco mezi literaturou a performancí a stále
se pevný tvar nenalezl.“
Po vrcholu páteční dílny – ukázání si tří výsledků „slam
písní“ menších skupin – následovala diskuse s lektorským
sborem. Ten však nebyl zdaleka jaksi ideální. Lektoři byli
nervózní, neurotičtí, psychicky labilní, koktající, obecně
velmi bizarní a trapní. Naštěstí se jednalo jen o další cvičení
a ne o ponižování našeho skutečného lektorského sboru.
Seminaristé se střídali a předávali si různé vady, stereotypy
a tiky, navíc si často svou postavu ještě vylepšovali k obrazu
svému. Spolu se cvičením mě napadla otázka, co považuje
Máša ve slam poetry za trapné: „Když se někdo chce strašně
moc zalíbit a je to hodně levné. To považuji osobně za
nejtrapnější.“ Po čemž se mi ulevilo, protože také nesnáším
levné vtipy a komentáře. Máši Černíkové seminář byl fajn. Až
bych řekl: „Bylo to v pohodě.“
-kon-
Seminář
HaV - Hana Voříšková
KOUZELNÉ ČÁRY
popis odpočinkového semináře
pro pedagogy
Odpočinek, jak má být. Klid, pohoda, bezpečí, radost. Že
tohle všechno nabídne seminář Hanky Voříškové, jsem mohl
tušit! Nejen podle jeho názvu, ale i díky jejímu večerníčku,
který jsem měl tu čest zažít v předvečer návštěvy semináře.
Když Hanka začala svým klidným přívětivým hlasem
vyprávět pohádku na dobrou noc, rozhostila se ve třídě plné
teenagerů podmanivá atmosféra domácí pohody. Hance se
podařilo jako kouzlem na okamžik probudit malé děti někde
hluboko v každém z nás. Zdálo se, že to všem sedlo.
Ani na dopoledním semináři tomu nebylo jinak. Šest
dospělých pedagogů, pět žen a jeden muž, srazilo školní
lavice, zasedlo za ně a radostně se připravilo na kreslení!
„Přesně to jsem si přála“, komentuje situaci jedna z nich.
Ostatní si ještě sdělují dojmy ze včerejška. „Klidně si to
dopovídejte, je to zajímavé“, pobízí je lektorka, která rozložila
svůj výtvarný program do tří bloků. Včera (ve čtvrtek) se
seminář věnoval papíru, dnes bude na programu čára a
později barva. Všichni ze semináře již vědí, že papír lze
vnímat nejen jako materiál, který slouží k tomu, abychom z
něj něco vyrobili, ale že může být také bytostí, které dáme
život. A totéž platí o čáře. Čára může být naším sluhou, který
nám něco nakreslí. A zrovna tak může být bytostí, vlastně
dramatickou postavou, které dáme duši.
Následuje rozcvička. Každý si vybere uhlík a kreslí jím na
bílý baličák. Hanka radí, jak mají seminaristé uhlík vnímat:
„Ten uhlík jsem já. …Loutka, která je mnou.“ Hanka chodí
po prostoru a dělá nejrůznější akce. Seminaristé dělají
totéž, ale uhlíkem na papír. Uhlík, to je Hanka. Uhlík může
zaznamenávat Hančiny pohyby po místnosti, ale také pohyby
v její mysli.
To už seminaristé dostávají čisté papíry, aby vzápětí
zaznamenali kresbou pohyb své vlastní mysli dnes těsně
po probuzení. Když jsou hotovi, vzájemně si své kresby
překládají do slov. Co se asi v mysli autorů ráno odehrálo?! V
85 procentech se odhady (překlady) daří.
Všichni si sedají na zem okolo velkého čistého papíru. Ten
papír je park a čáry, které na něj budeme kreslit, znamenají
pohyb postav tímto parkem. Jaká čára znamená jakou
postavu? Někdy je tužka tužkou, která dělá velmi živé čáry,
jindy se stává tužka přímo loutkou, která za sebou zanechává
jakousi stopu. Na papíře vznikají dramatické situace. Kreslení
toho má tolik společného s divadlem... A čáry zvlášť!
Následovaly kreslené etudy ve dvojicích, potom jiné ve
trojicích, pro šest rukou… Čáry přitom hrály hlavní roli. Byly
kouzelné.
-luh-
Seminář
LáK - Láďa Karda
PŘEKVAPOVAT SÁM SEBE
popis jednoho semináře
Práce v redakci zpravodaje trvá dlouho do noci, semináře
začínají hned ráno. Na improvizační seminář jsem dorazil se
zbytkovou únavou značka nedospáno. Jakmile jsem vkročil
do místnosti, nutně jsem musel podlehnout nárazu pozitivní
energie. Zrovna probíhalo improvizační cvičení, které znám
pod názvem „Plác o zeď“ a které nedává šanci nudě, ostychu
ani nějakým racionálním kalkulům. Vyčistit mozek, vnímat
partnera, nabízet, přijímat a jednat podle momentální
situace, která se co chvíli mění. Jedním slovem improvizace.
Během dopoledne jsem se ještě stihl svézt (obrazně řečeno)
emocionálním autobusem, podívat se na stavbu pyramidy a
hlavně: položit Láďovi několik otázek…
Po kolikáté jsi na Mladé scéně?
Poprvé jsem tu byl jako účinkující s Divadelním duem
Toť, podruhé – loni – jsem pomáhal se seminářem Janě
Machalíkové a letos tu mám poprvé vlastní dílnu.
Co se ti na festivalu nejvíc líbí? Co tě na něm láká?
Mám rád celkovou atmosféru, která tady panuje.
Co všechno se frekventanti v semináři s LáKavým
tématem improvizace naučí nebo co všechno se o
improvizaci dozvědí?
Naučí se tam, že improvizace má svoje pravidla, která se musí
dodržovat a bez kterých se improvizovat nedá. Ono se řekne:
„Pojďme improvizovat!“ Ale když se nedodržují určité zákony,
tak je to nanic. Pak to nefunguje.
Existují nějaké fámy o improvizaci? Něco, co si o ní lidé
myslí a není to pravda?
No. Právě to, že je to hra bez pravidel…
Můžeš uvést příklad nějakého improvizačního pravidla?
Můžu. Přijímat nabídky. Nikdy nenegovat, neodmítat nápady
partnerů. Pokud mluvíme o improvizaci v improligové formě,
další pravidlo je pohyb. Hýbat se a vycházet z pohybu. Oprostit
se od okolního světa a nepoužívat klišé a prvoplánové názvy.
Jít po vlastních nápadech, překvapovat sám sebe, objevovat
v sobě humor. Uvolnit se a vytvářet originální situace... Jo a
hodně důležité je najít první nápad, ale nespokojit se s ním a
hned po něm hledat další. Protože ten první nápad napadne
každého, až druhý bývá osobitý, nevšední.
Co je to improliga?
Já už jsem takhle jednou rozhovor dělal, a přesně
tohle byla snad jediná otázka ze všech, na kterou jsem
nedokázal přesně odpovědět... Improliga je skupina lidí,
kteří dělají divadelní sporty. Je to divadelní sport. Po
celé republice je několik týmů, myslím, že přes dvacet, v
různých městech. Každý tým má svého trenéra. A tyhle
týmy mezi sebou hrají zápasy.
Improvizace je bezesporu skvělý herecký trénink. K
čemu je ale dobrá v běžné divadelní inscenaci například
interpretačního divadla?
Zvyšuje pohotovost herců, když se třeba v jinak dobře
nazkoušené inscenaci něco zasekne. Záchranná akce pak
bývá rychlejší a zajímavější, reakce herců pohotovější a
autentičtější.
Ty nehraješ jen improligu, ale účinkuješ také v
improvizační show. Co si pod tím pojmem máme
představit? Jak se improvizační show liší od
improvizovaného divadla?
Především v tom, že se pořád řídí pravidly improligy. Akorát
na rozdíl od improvizačního zápasu nemá rozhodčího,
nikdo nepíská fauly a nepočítá skóre. Je to volnější forma.
Improshow hrajou zkušenější improvizátoři, kteří žádného
rozhodčího nepotřebují. Ve faulech se umějí pohybovat a
dokonce je občas záměrně používají pro dobro věci. Na rozdíl
od dvouminutových improligových zápasů, v show může mít
improvizace i přes deset minut.
Kde má improvizátor hledat témata ke svým
improvizacím a jsou nějaká „zakázaná“ témata?
Témata zadává divák! Takže tak…
A v semináři?
Když mě něco napadne, tak já. A když mě nic nenapadne, tak
se někoho zeptám.
-luh-
Regína
Břeclav:
K. H. M.
JSME SPOLU POŘÁD A JE TO NA NÁS VIDĚT!
rozhovor se souborem Regína Břeclav
Soubor Regina jsem zastihla krátce po vystoupení, plný energie
a elánu. Rozhovor s nimi byl velmi živý a přátelský, a tak se tu s
vámi chci o něj podělit.
Proč se váš soubor jmenuje právě Regina?
Soubor Regina už pracuje nějaká léta, asi tak čtyřicet, takže
my jsme vlastně název nevymýšleli. Regina znamená v
překladu královna, v našem případě je to královna divadla
a poezie, korunovaná šaškovskou čepicí. Musíme říct, že to
byli manželé Kaněrovi, kdo divadlo založil. Je to gymplácký
soubor - ten, kdo opustí gympl, odejde zároveň z Reginy,
proto se pořád obměňuje. A proto budeme propadat :)
Působíte velmi sehraně, trávíte spolu volný čas i mimo
zkoušky?
Čajka, čajka, čajka! Když je to zkouška nebo cokoliv, tak
jedině čajka. Jsme spolu vlastně pořád, ačkoliv zkoušky
máme jen jednou týdně. A když je potřeba pracovat, tak s
dýmkou. Trávíme spolu státní svátky a podobně. Je to na nás
vidět. Podnikáme i různé výlety, třeba na Pálavu, a jiné akce.
Inscenaci jste vytvořili k příležitosti Máchova výročí,
máte vy sami k němu vztah?
Dva měsíce před tím, než jsme měli začít představení tvořit,
jsme se o něm bavili, učili a měli jsme tak šanci poznat jeho
osobnost. Ať už je náš vztah k němu kladný či záporný,
rozhodně je blízký. Taky jsme museli všichni přečíst Máj, ale
hledali jsme si i jeho další texty. Všechno, co v představení
zaznělo, bylo napsané jeho rukou.
Představení hrajete už po několikáté, neomrzelo se vám?
Jak k němu přistupujete s odstupem času?
Rozhodně je to pokaždé jiné, protože pořád vymýšlíme nové věci
a publikum vždy reaguje jinak. Vedoucí nám říká, že představení
by mělo vznikat na jevišti, a v našem případě na jevišti opravdu
vzniká. Nikdo z nás nedokáže povyprávět, jak to v představení
vlastně jde za sebou, takže nás to ani omrzet nemůže, protože
jsme pořád tak trochu napjatí. Vždy je to pro nás premiéra,
protože to měníme - a tak se bojíme, že to pokazíme.
Jak se vám líbí na Mladé scéně?
- Super! Paráda! Skvělý!
- Příjemný prostředí, fajn lidi.
- V pohoděěěěě!
Jaký je váš vztah k poezii?
Myslím si, že poezii máme rádi, ale upřímně - moc tomu
ve svém volném čase nedáváme. Někteří se pokoušejí o
nějakou vlastní tvorbu, ale jsme na gymplu, kde nás hrozně
drtí a přetěžujou a na spoustu věcí nemáme čas. Takže i když
máme čtení obecně rádi, nemáme na to skrz školu a jiný
zájmy čas, a to nám přijde líto.
Kdybyste měli možnosti Máchu potkat, co byste mu
vzkázali?
- Pojď na pivo!
- Jo, pozvali bychom ho na pivo, na dýmku a povykládat!:)
Baruše
RECENZE
Na cestách s Karlem Hynkem Máchou
V době 200. výročí narození našeho romantického barda
K. H. Máchy se vyrojilo množství projektů, které se pokusily
demytizovat tohoto klasika a pohlédnout na něj očima dneška.
Ostatně, nejen jeho dílo, ale i jeho krátký život a životní styl k
tomu přímo vybízejí. Tvar, který vznikl pod vedením Martina
Janků a Zdeňka Miklína, lze bez rozpaků označit za pásmo či
revue. Zahrnuje nejen notoricky známé úryvky Máchova Máje,
ale též útržky z deníků a citace jeho dopisů. Nicméně, celý
tento materiál je zpracován velmi živou formou, která opravdu
přibližuje básníka dnešnímu mladému vnímání. Přitom k tomu
protagonisté nepotřebují rekvizity, vystačí si svými těly, gesty
a výrazy obličeje. Pracuje se s jednoduchými, leč působivými
divadelními prostředky, hravou metaforou, prvky jako stronzo,
stop-time, živé obrazy, voiceband.
Už na počátku jsou jasně naznačena základní východiska –
půjde tu o jakousi cestu (možná životní, možná duchovní),
kostýmy je K. H. M. zařazen na pomezí oficiality a bohémské
rozevlátosti. Všech devět protagonistů (napůl dívky,
napůl kluci) mají na sobě mužské obleky, trochu ležérně,
či nedbale zapnuté, a všichni jsou bosi. Jednoduchá a
působivá metafora hektičnosti Máchova života je na
začátku naznačena blouděním herců po scéně, kdy se
jednotlivé, individualizované podoby KHM liší výrazem
obličeje i způsobem a rytmem chůze. Pak následuje živý
obraz, v němž je recitován úvod Máje „Čechové jsou národ
dobrý.“ Zda byl ve své době alibistický, či ironický - jak jej
interpretujeme dnes - není jasné, ale zde je funkční (včetně
jeho opakování v závěru). Vymezuje totiž Máchův postoj ke
(či proti) společnosti, stejně jako útržky z dopisů a deníků.
Představení je komponováno jako týden Máchova života od
pondělí do neděle. Nedělní den je symbolicky uzavřením
jeho životní cesty. Jsou tu ve zkratce dotýkány Máchovy
zvyky, zájmy, posedlosti, smutky, ale také inspirační zdroje
jeho tvorby. Nepoučenému divákovi nemusí být zcela jasné
až hektické cestování básníka, který (netuším jak) dokázal
denně zvládnout ujít až 60 km, stejně jako zmínky o Lori či
synovi Ludvíčkovi. Nicméně, o Máji jistě slyšel každý Čech.
A my můžeme díky protagonistům stopovat nejen možné
inspirační zdroje pro jednotlivé verše Máje, ale i autorovu
cílevědomost a schopnost sebepropagace (nejenže vydal
Máj na vlastní náklady v počtu 600 výtisků, ale dokázal je
i prodat!). Duševní spřízněnost tohoto bohéma s dnešní
generací je naznačena společným kouřením jointu, při
kterém jaksi přirozeně plynou z úst oxymorony Máchových
veršů. Hravost, poučenost a zaujetí, to jsou klady, které
otevírají cestu představení k divákovi. Je to opravdu (velmi
příjemná) škola hrou!
Jana Soprová
RECENZE
Ale co?
Inscenace K. H. M. rozhodně patří k pozoruhodným
inscenačním počinům. Nechci-li však zůstat u pouhého
chvalopění v případě, že se mi inscenace líbí, či u pouhého
zavržení ve chvíli, kdy tomu tak není, měl bych se pokusit své
pocity konkretizovat a analyzovat.
Začíná se úvodními verši Máje Čechové jsou národ dobrý
(ty se ještě jednou později vrátí) a pak se střídají Máchovy
dopisy přátelům a příbuzným, faktografické zápisky z cest a
úryvky jeho básnických děl. Vzniká tak koláž, která kladením
dílčích jevů vedle sebe a proti sobě ony jevy nově osvětluje,
dává jim nový význam a vytváří i význam zcela nové, v nich
neobsažené. To je princip střihu: záběr na sýr + záběr na
úsměv = sýr je žádoucí.
líbeznosti Máchova lásky času v podobě jeho despoticky
rozkazovačného dopisu Lori ohledně svatby. Ale to všechno
jsou jen isolované střípky kaleidoskopu, jež nevytvářejí
alespoň siluetu celistvého obrazu.
Ano, kompoziční osnovu tvoří běh času jednoho týdne
stráveného na cestách po české krajině, podporovaný i
obrazy z těl herců (kyvadlový pohyb hlavami, orlojovité
otáčení v kruhu či kyvadlo lidského těla v kruhu ostatních) a
jako tematický svorník je tu typicky romantický pocit zmaru
a spění ke smrti. Ale ani to mi nepřináší katarzi uceleného
sdělení.
Luděk Richter
Inscenace působí promyšleným dojmem a já věřím, že
inscenátoři chtěli o Máchovi, jeho dílech a snad i době něco
sdělit – ale co?
Demýtizaci Máchy v tom nevidím, neboť tu může prezentovat
jen panovačný dopis Lori. A to, zda přišel Mácha na obraz
plynoucích oblak na Kokoříně nebo na Křivoklátě, není ani
důležité, ani to nijak neovlivňuje jejich význam v básni.
Inscenátoři nám zřejmě přicházejí říci, jak oni dnes vidí Máchu
– či jak se vidí v Máchovi. Ale musím přiznat, že konkrétní
a celistvou odpověď jsem nedostal. Jen dílčí detaily, které
Máchu někdy zařazují do kontextu mladých lidí (třeba onen
joint, který si na jevišti vychutnávají), jindy nabízejí ironizující
pohled na něj (třeba ono až plakátově karikaturní Čechové
jsou národ dobrý či fraškovitě pojatí červi doprovázející
báseň o zmaru a hnusu) nebo maličko poodhrnou rub
A CO NA TO VY?
I jednoduchá „dramaťácká“ cvičení
se můžou v inscenaci stát dobrým
služebníkem. Líbí se mi váš nadhled!
Marek Doležel
Energické, poetické i humorné. Super!
Bára Černošková
Je to nekřesťanský luxus! Mít možnost
zahrát si tu dvě představení a obě tak
pěkná!
Vít Malota a Jan Mrázek
S vámi bych šel až do Betléma...
Láďa Karda
OLDstars Praha:
William:
Shakespeare
KAŽDÁ JEHO HRA MÁ
NĚCO DO SEBE
rozhovor se souborem OLDstars Praha
Proč Shakespeare?
Při zkoušení s OLDstars (většina z nás začala před třemi, někdo
dokonce teprve před jedním rokem) se postupně snažíme
zdokonalovat. Začali jsme na poměrně jednoduchých hrách a
letos jsme se dostali až k Shakespearovi a zkusili si už „trochu víc“.
Proč tyto hry, tyto části z nich?
Vybrali jsme to nejlepší ze Shakespeara, takové „the best of“,
stěžejní úseky. Avšak nejen nejefektnější pro diváka, ale zajímavé
i herecky - takové, které si my herci můžeme vychutnat a na
kterých se můžeme nějak zdokonalit, naučit i vyřádit.
Bylo těžké se na tom shodnout? Kdo měl při výběru
rozhodující slovo?
Dramaturgickou část dělal náš režisér - Tomáš Staněk (ten tu
teď není), který nás chtěl (jak říkal) nechat vyřvat, zabrečet
si a… umřít. (smích) Až s ním jsme se dozvěděli, jak je
Shakespearovo dílo prolnuté rozmanitými paralelami - třeba u
postav - mezi Ofélií a Julií, mezi Kapuletem a králem Learem.
Proč takto za sebou?
Inscenace je koláž, která hledá spojitosti mezi různými
Shakespearovskými tragédiemi nebo komediemi. Stavěli
jsme úryvky buď různě proti sobě do kontrastů (což je nejlépe
možné ilustrovat na monolozích sesazených do sebe - třeba
monolog Leonta ze Zimní pohádky a Hermiony ze Snu noci
svatojánské), nebo jsme naopak zjistili, že když v některé fázi
původní text přerušíme a navážeme na něj jinou část, může
to do sebe nově zajímavě zapadat. Inscenace upozorňuje
na společné motivy v různých hrách (třeba motiv žárlivosti Othello jako žárlivý, temperamentní divoch a hned po něm
nastupující Leontes, který svou žárlivost pojímá zcela jinak vykládá si ji po svém, vyčítá si ji). Vyskytují se tam různé situace,
kde je stejná emoce nebo stejná životní situace pojímaná zcela
jinak - podle toho, jak Shakespeare danou postavu vytvořil.
A jaký jste měli klíč z hlediska výstavby celku?
Od začátku až do konce jsme se snažili vybudovat nějaký
most - začínáme čarodějnicemi, které vysloví osud Macbetha,
a k tomu se pak zpětně dostáváme zase na konci, kdy se
oblouk spojí. V první části jsou pak spíše lehčí věci a komedie
a končíme tím, že všichni umřou. (smích) Prostě klasický
Shakespearovský konec… (smích)
Jaké to je putovat z role do role, někdy téměř lusknutím
prstu?
To je na tom právě to zajímavé, co nás baví. V jedné inscenaci si
můžeme vyzkoušet hrozně moc postav a různých situací. Ale je
těžké naučit se rychle převtělit do úplně jiné postavy…
Co vám v tom tedy pomáhá?
Hlavně tři roky herecké práce v OLDstars a režijní vedení
Tomáše, který s námi z ničeho udělal tohle, za což mu
patří největší dík. To on je za to zodpovědný! A pak jde o
Stanislavského metodu, takže to herectví není zas tak střihové
- každý se většinou stíháme dostatečně nadechnout před tím,
než vyjdeme s novou postavou zase na jeviště.
Bylo zajímavé vidět, že OLDstars umí udělat i srandu… Jste
přesto všichni fandové vážnějších věcí, nebo je mezi vámi
někdo, kdo si víc užívá tu komiku?
To je těžké říct. My jsme hlavně fandové Shakespeara. Každá
jeho hra má něco do sebe a hraní komedie a tragédie jsou dvě
věci, které se nedají srovnat, každá má svoje plus i mínus. Bylo
pro nás příjemné to prostřídat - po tragickém si člověk rád
oddychne u komedie. Tam se vyřádíme, užijeme si, opřeme se
do toho - gradujeme třeba až přes míru, aby to byla legrace a
aby i nás to celé bavilo.
-kos-
RECENZE
Sedmdesát minut ostré palby
Nedávno jsem viděla v jednom časopise portrét – byl složen
z mnoha kousků: ústa, oči, nos, tváře, krk nejkrásnějších žen
světa. Výběrem toho nejkrásnějšího z jednotlivých krásek
by logicky měl vzniknout portrét ženy ideální. Ale nevznikl.
Dívala se na mě nějaká podivná, umělá podivnost, lehce
vyšinutá karikatura. Právě na tento portrét jsem si vzpomněla
při představení William Shakespeare. I tady byly vybrány
nejznámější a nejlepší monology a dialogy z jeho her, doslova
shakespearovské pecky. A ty se valí na diváka nepřetržitě
po sedmdesát minut, bez okamžiku odlehčení. Diváci, a
zvláště zdejší poučení diváci, mi jistě dají za pravdu – herci si
opravdu mákli, když tenhle projekt připravovali, a máknou
si i při představení. To je emocí, pohybů, pádů, narážení...
Klobouk dolů. A navíc vše v blankversu. To je silná dávka
i na letitého profesionála. Jak vyplývá z programu, ale i z
představení samotného, zahloubal se soubor do Shakespeara
skutečně poctivě. Hledali a našli tematické spoje – generační
konflikt, hádka mezi milenci, nespravedlivé nařčení, milostné
soužení a bláznění, tajemné síly, nevyzpytatelnou žárlivost.
Vybírali a vybrali opravdu to nejlepší, nechybí tu snad žádný
známý monolog či dialog. Ale patrně přitom netušili, jakou
past sami sobě připravují. Rozsypání mouky na jeviště (tedy
jakéhosi symbolického pojiva pro pečení nového tvaru)
nakonec slouží jen k tomu, že si herci zašpiní černé oblečení,
hamletovská řeč k hercům, naléhavě sdělovaná režisérovým
hlasem shůry, se při jednotlivých scénkách projeví jako
marné varování. Neboť naléhavost, zapálení vložené do
jednotlivých scén bez kontextu nutně končí přehráváním.
Přitom jsou herci vesměs půvabní, mají své kouzlo osobnosti
a poctivě se snaží toho Shakespeara říkat... Přemýšlela jsem,
pro jaké publikum je vlastně toto dílko určeno. Já sama
bych je nejspíš naordinovala studentům při zkoušce z dějin
divadla jako poznávací test Shakespearova díla. Pro normální
(i poučené) diváky se však v tomto velkolepém dortu ztrácí
chuť jednotlivých ingrediencí. Bývalo by možná dobře, kdyby
se tvůrci poučili od slavného Alžbětince v něčem jiném: on
totiž přesně věděl, že divákovi je třeba poskytnout i oddych,
aby načerpal duševních sil pro další sledování děje. Takto
společně s herci skáčeme jen z jednoho vrcholku hory na
druhý, a to je natolik únavné, že není divu, když chvílemi
zemdleně zavřeme oči a odpočíváme. A proto mohu jen s
politováním říci – škoda té velké práce.
Jana Soprová
RECENZE
Krásní, talentovaní, divadelně vybavení…
Studentské divadlo, zdá se, naráží často na to, že jeho
protagonisté na prahu dospělosti chtějí dělat divadlo se
vším všudy, divadlo opravdovské, divadlo dospělé až běda
– a zapomínají, že to prvé a základní, na čem dobré divadlo
stojí, je soulad mezi osobností a tím, co hraje. Že divadlo je
komplexní sdělení celého člověka divadelními prostředky.
Sedm krásných, talentovaných, divadelně vybavených
mladých dam a čtyři páni se rozhlédli a vybrali si největší
možný kalibr: Williama Shakespeara – a to bezmála vše,
co nabízí, přesněji řečeno ty nejsilnější, nejvypjatější
scény, točící se kolem lásky a smrti. Hrají naplno stylem
psychorealistického prožívání a ve všem jdou až na doraz, až
mám o ně někdy strach – jako o herce; a to je chyba, protože
v okamžiku jsou mé myšlenky a city odvedeny mimo děj.
Smekám nicméně, před jejich uměním.
Ale celou dobu se ve mně cosi vzpírá a bouří. Nejen proto,
že na mnoha místech jdou proti prologu, v podobě slavné
Hamletovy promluvy k hercům, a trhají kulisy či alespoň
partnerovy vlasy. Hlavně proto, že mě blokuje výše zmíněný
nesoulad mezi tím, co herci možná chápou či cítí, ale co
nemají podloženo životním prožitkem, a zkušenostmi,
byť třeba jen zprostředkovanými, pročež z nich stále
vyzařuje převaha snahy a vnějškovosti, mnohdy i silácké
(u kotrmelcových scén v Snu noci svatojánské hraničící
až s tělocvičnou exhibicí). Ano, např. u Julie je to vždycky
problém: Shakespeare jí dává čtrnáct let – a která čtrnáctiletá
dívka ji může zahrát tak, abychom jí věřili; ve filmu to dokázal
Zefirelli – ale právě že ve filmu, který může pracovat se
střihem, s detailem, s vyjádřením nevyjádřitelného pomocí
záběru na záchvěv závěsů…, prostě kde celou tíhu reality
nenese sama herečka.
A nemohu-li věřit, že je to jejich zažitý a zpracovaný pohled,
že ono sdělení vychází opravdu z nich, vzniká kardinální
otázka, proč to hrají. Přicházejí sdílet se s problémem, nebo
předvést co umějí? Přicházejí prezentovat téma, nebo svou
dovednost? Problém o to palčivější, že si pohrávají s věcmi,
které jsou mi svaté a na které smí sahat právě a jen ten, kdo
mě přesvědčí, že mu věřit můžu.
Samostatnou kapitolou je pak dramaturgicko-režijní stavba
inscenace. Pásmo útržků je obtížně dešifrovatelné i pro
toho, kdo Shakespeara poměrně dobře zná, a zkraty, jimiž
přechází z jedné situace do druhé, ba i z jedné hry do druhé,
jsou téměř nepochopitelné a emotivně neúčinné – čímž se
herci ocitají ještě bezbrannějším. Co do režijního uchopení
je všechno na stejné rovině: je to lineární řetěz výstupů,
strukturovaný nanejvýš střídáním komického a tragického,
což ve výsledku působí monotónně a únavně.
„To, co se líbí mně, musí být mé“, praví Petruccio v Zkrocení
zlé ženy. Nemusí. Může to být představa toho, jak se dělá
divadlo, nebo představa pana režiséra. Pak může být
výsledkem i čirý formalismus, usilující jen o to vyzkoušet a
předvést své dovednosti.
Luděk Richter
Toto představení jsem vnímal jako
dobře zahrané pásmo úryvků ze
Shakespeara. Nic víc, nic míň.
Jan Michalík
A CO NA TO VY?
Metaforou koktejlu: Dobře umíchaný,
pokud znáte všechny ingredience. Na
baru to bylo divoké, plácalo se, plačtilo
se, pobavil mě chlapec, který vypadá
jako Jim Carrey, a přesto nevím, jak mi
měla celá taškařice chutnat.
Marek Doležel
Vzkaz pro W. S.: Willy, dneska nic moc...
Vít Malota a Jan Mrázek
Působivé herecké výkony.
Bára Černošková
Jo!
Láďa Karda
Od myšlenky k činu – díl třetí
(práce seminaristů)
Radikální změna!
Naše redakce zaznamenala zajímavá odhalení. Jak
se dozvídáme, čím dál více diváků uvádí, že se představení
nepovedlo, ať kvůli trémě nebo nedostatku energie. Tyto
informace potvrzuje i ctěná porota. Dne 22. června v čase mezi
19:30 – 20:30 jsme viděli představení Grotesky. Příštího dne jsme
se na diskuzi dozvěděli, že někteří diváci viděli toto představení
už podruhé a že poprvé, na nejmenované přehlídce, se jim
líbilo víc! V tomto duchu pokračovaly i rozpravy v dalších dnech
o představeních K.H.M. a Z dějin ruské literatury. Mám řešení!
Navrhuji radikální změnu! Uspořádáme nejprve celostátní
přehlídku a z ní budeme posílat představení na krajská kola!
Jan Michalík
Večerníček Hanky Voříškové
Netradiční loutkářské zpracování známého námětu
Jeníčka a Mařenky bylo sladkou tečkou na závěr večera.
Komorní prostředí a trpasličí jeviště doplňovalo minimalistické,
výstižné a především milé vyslovení příběhu skrz maličké
loutky. Následné nahlédnutí do autorské knížky „Postavičky“,
stejně tak jako ochutnávka Oříškové bábovky (podle receptu
babičky Voříškové) umožnilo divákovi letmo nahlédnout do
životní pohádky Hanky Voříškové.
Velmi milé představení pro malé i velké, které vám
osladí život i chuťové pohárky.
Ba. (mile překvapena, sladce potěšena)
Jak jsem se dostala AŽ SEM
„Tak teda přijď, no.“ Odpověděl mi vcelku otrávený hlas.
Doma jsem tedy pečivě hledala vhodný text, se kterým bych se
mohla blýsknout na „konkurzu“ do Reginy. Rozhodla jsem se pro
fejeton na téma reklama. Dnes už vím, že úryvek nebyl tak dobrý,
jak jsem si myslela. Ale co. Jsem TAM! Zájemců bylo tak akorát,
tudíž nebylo co řešit a vybírat.
První půl rok se mi po většinu zkoušek honilo hlavou:
„Ty jo, kam jsem to vlezla?“ Ale pak se to rozjelo. Dostali jsme
za úkol připravit drobné vánoční vystoupení. Tak tedy hurá do
toho! Z malinkých střípků jsme nakonec poskládali naše první
představení. Vyvedlo se dobře, nám bylo líto, že už ho hrát
nebudeme, a pokračovali jsme dál v práci.
Na podzim přišla další „zakázka“ na jedno použití.
Představit Karla Hynka Máchu k výročí jeho narození. Nakonec se
ukázalo, že to až tak na jedno použití nebylo.
Načež byly další Vánoce, my jsme v souboru vystřídali
více jak půlku členů a přišla další prosba: „Mohli byste zase
zahrát ten váš Betlém?“ My „staří“ členové jsme si oprášili to,
co už jsme úspěšně zapomněli, a nováčky jsme vše doučili.
Stalo se z toho žádané představení, ať už byl prosinec, březen,
nebo květen.
S nulovými ambicemi jsme se vypravili s našimi
drobnými představeníčky na krajské kolo Wolkerova Prostějova
a brněnský Špíl-berg. Naším jediným cílem bylo získat
nové zkušenosti, inspirovat se a zkusit si, jak to na takových
přehlídkách chodí. Najednou se to ale zvrtlo. Okusili jsme
celostátní přehlídku Wolkerův Prostějov i Šrámkův Písek s
Betlémem. Teď sedím tady – na Malé scéně, K.H.M. za pár hodin
vyleze na jeviště a já si procházím v hlavě vzpomínky a říkám si,
jak je neuvěřitelné, že jsem AŽ TADY.
1/10 Reginy
BÁJEČNÉ KRATOCHVÍLE (INSPIRACE POVÍDKOU J.
CORTÁZARA)
Jak báječné je…
…koupit si v uzenářství šatní skříň a odnést si ji sám
domů. Po cestě si koupit do druhé ruky zmrzlinu a sledovat lidi,
jak vám závidí vaši novou panenku s růžovými šatičkami, protože
moc dobře vědí, že až se vrátíte domů, budete si s ní hrát jenom
vy. Možná ji pak vyměníte se sousedem za křečka na nedělní
oběd a ten pak za trochu suché, voňavé, měkoučké slámy, abyste
si měli v pondělí na čem ustlat a mohli číst pohádky krokodýlům,
kteří se rozhodli, že se stanou vegetariány, protože zjistili, že jíst
výživný jetel, rostoucí na vysokohorských pastvinách, je lepší,
než stravovat se podvyživenými anglickými turisty, kteří jsou
všeho všudy k dostání v každém běžném obchodě s nábytkem.
Filip Volf
Báječná kratochvíle - JEN JEDEN JEDINÝ DEN
…je když ráno vstanu a řeknu: ,,Dnes to bude jiné‘‘
…je když se odhodlám říct svůj názor
…je když poté všichni koukají, že se v té osobě, co byla
přehlížená, něco probudilo
…je když se nenechám urážet ani tou nejhezčí holkou na škole –
mrchou, a řeknu jí, že si může trhnout
…je když si každý řekne: ona je někdo, už né nikdo
POTOM MĚ MRZÍ, ŽE TO ZÍTRA UŽ NEBUDE.
Elisa
Jak báječná kratochvíle je...
Jak báječná kratochvíle je nořit špičky prstů do horkého
vosku okolo zapálené svíčky. Pocítit lehké štípnutí a sledovat,
jak polotekutá směs tuhne a nechat ji docela zaschnout. Potom
ji lehce a opatrně odloupnout a zkoumat své vlastní otisky,
svou vlastní identitu, své vlastní já na tomto malinkém kousku
vychladlé včelí práce.
Jak báječná kratochvíle je ponořit kousek loupáku
do sladkého hnědého moku. Ucítit v ústech kakaovou chuť na
lehce rozmočeném pečivu. Napsat báseň o smyslovém prožitku,
možná román. Četl by jej někdo?
Jak báječná kratochvíle je vylézt do koruny stromu.
Úplně nahoru, tam, kde jsou větve tenčí a tenčí a opatrně
testovat jejich výdrž. Všechny strachy zmizí po pečlivém výběru
a následném usazení na TU VĚTEV. Tu, která znamená svět. A
myslím tím svět okolo. Lidi, procházející se dole po chodnících,
domy, ulice, stromy a veverky v nich, hopsaví společníci.
Jak báječná kratochvíle je zahoukat, roztáhnout křídla a
odletět.
Boo (Kakaová víla na stromě voskem přilepena)
Amatérské divadlo
Z venku
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
(. ,“: . ‘ ; ¨§¨!: .. ><<;; /…/ ?””?/ l ] ;’. / ;\?>? =- __ +-)
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Zevnitř
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
( ..,,--§§¨¨*ˇ* ¨¨§§--,,..
ˇ¨¨§§--,,..<*>..,,--§§¨¨ˇ)
::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Jan Michalík
Náčrtky z diskuzí (čtvrtečních a pátečních)
Už jsme zabloudili. Kam jít?
Často v představeních hledáme „hloubky“ či
„další roviny.“ Ale chceme je najít?
Mladá scéna končí!
Symbióza. Komparace. Stylizace. Tělesnost.
Nesnažte se! Odteď hrají loutky!
Když kapky tančí a zahrada schne
Rodinka z Pultanely
Bez komentáře
Coudy
Těleso
padá
padá
padá
padá
padá
padá
padá
padá
padá
DOPADLo
je v klidu
o o o_o_o_o_o_o_o_o_O__
o
/
o
/
o
/
1
o
/
E k = mv 2
2
o
/
o
/
o
/
o
/
o
/
Filip Volf
O ČEM SE
MLUVILO
NA DISKUSI
záznam z diskuse o viděném - pátek
Z dějin ruské literatury
Parta krásných lidí, oblíbený Charms, harmonika, práce s
prostorem… to vše slibovalo zážitek, který se ale bohužel
nedostavil. Tato parafráze slov Emy Zámečníkové hodně
vystihuje smýšlení většiny diskutujících o této inscenaci.
Text, který je ve svém jádru velmi živou záležitostí, byl tady
nejednomu divákovi servírován s injekcí na spaní. Někdo
v tom viděl úmysl souboru, někdo se alespoň pídil po
myšlence záměrného kontrastu prvních 4/5 inscenace s jejím
závěrem, který konečně přinesl vzruch. Těžké je však zahrát,
že se nic neděje, když je divadlo založeno na dramatičnosti.
Volalo se po svižnějším prolínání akcí, po akci vůbec, po
jejím načasování, aby se mnohokrát v diskusi zmiňovaná
monotónnost (v jednotlivých anekdotách i v celku inscenace)
rozbila a mohla nastoupit dynamika a gradace. Z hlediska
dramaturgického - Radvan Pácl hovořil o neuchopení jazyka
a slova, někdo zmínil možné téma skrytosti (však dodané
záměrně, či nechtěně?), Irina Ulrychová nahlas uvažovala
o možném ideologickém podtextu „zmrtvělosti doby“, ale
zároveň se ptala (jako většina diskutujících), proč právě přes
Charmsovy texty? Proč Charms a vy?
Motýlí strategie
Hlavní otázkou byla uvěřitelnost hereckého projevu, od které
se odvíjely i další připomínky… Ozvaly se hlasy poukazující
na silné působení a herecké schopnosti protagonistek,
většina účastníků diskuse však v psychologickém pojetí
herectví a schopnosti mladých představitelek jej uchopit
viděla problém. Projev (a i cesta k němu) působil na
mnohé dost násilně, naučeně a nepřirozeně. Luděk Richter
pojmenoval zvolené pojetí jako vnější iluzivní realismus
směřující k filmovému pohledu (s žánrovým odkazem na
telenovelu), ve kterém chci skutečnost, detaily, snad až
dokonalou iluzi reality. Dodal však (a dalo se s tím lehce
souhlasit), že divadlo není film, je mnohem znakovější; že
v divadle (zvlášť amatérském) jde o něco jiného. Radvan
Pácl na (v inscenaci jasně viditelné) stereotypy z telenovel
poukázal rovněž, když hovořil o dramaturgickém problému
nenalezení si ve hře a jejím zpracování něčeho, co by se
protagonistek bezprostředně dotýkalo, co by vycházelo z
nich a ze situace. Ema Zámečníková pak odkázala na termín,
jenž užívá v dětském divadle: „fousaté děti“ = hrají něco, co
hrát nemají…
K. H. M.
Představení K. H. M. vyvolalo poměrně jednotné reakce: šlo o
povedený pokus demytologizovat Máchu. Diváci se většinou
shodli i na tom, že se jim líbila práce s pohybem - například
scéna s červy. Už méně ale některým bylo jasné, k čemu
vlastně inscenace směřuje a otazníky vzbudila i kombinace
vážných momentů s humorem. „Představení směřovalo ke
smrti,“ shrnul svůj pohled Petr Váša. „Od pondělního výletu
k nedělní smrti,“ upřesnil. Představení pro něj ale zároveň
zůstalo hravé. „Nabízí se otázka, proč se národním velikánem
stal člověk tak fascinovaný smrtí.“ Kolážová stavba divákům
korespondovala s tím, že šlo o deníkové zápisky a dopisy,
které bývají ze své podstaty útržkovité. Ema Zámečníková
ocenila, že studenti vypovídali o tématech sobě blízkých.
Největší ztotožnění s Máchou podle ní nastalo ve scéně, kde
se kouřil joint. „Takovou práci se studenty bych dávala za
příklad i z pedagogického hlediska,“ pochválila také dospělé
vedení souboru.
-kos- -das-
VEČERNÍČEK - POHROMA PRO REDAKCI!
Deficite? To seš ty? Přišels letos nějak brzy...
Počkej, na chvíli jsem zapomněla tvé druhé jméno…no…
noooo…S, S, Sss…Spánkový! Ano, to je ono! Zdravím!!! … No.
Chce se mi spát, však měla bych psát. O bábovce.
O ženě, jež ráznost a něžnost snoubí, vše na maličkém místě,
hranaté zelené-černé-zelené voňavé zeměkouli.
Prý jindy chodí do zahrad či kaváren, víš? Hálo, Defi?? TY spíš?
Na kávě jsme nebyli, ale ochutnat nám dala, to jo! A šmakovala,
mňam, holt umí to, ta (V)oříšková bába dáma!
Je to detailistka pečlivá a představ si - ty lžičky nám všem tajila!
Defi, nespi, podívej - nechceš její knížku? Ta pohladí tě, nejen v
bříšku! …ale i na duši a těle a na vlasech, nose, uších a hřbetu
ruky a na očních víčkách, když si budeš vykreslovat, co musela
ta Hanka jedna předtím vykreslovat. Vykreslovat… do spížky,
teda, do knížky!
Chce se mi spát, však měla bych psát. O bábovce.
Co říkáš? Že není to tebou, Defi? Kdo? Večerníček za to může?
Asi pravdu máš, ten chlapec s novinovou čapkou do peřiny
skolil už nejednu ženu -noho muže.
Nuže:
Zzzzz…
-kos-
PROGRAM
Sobota 25. června
pro polovinu diváků
14.00 Roztočená Vrtule Slaný s inscenací Anděl nepřišel? 25 min.
MS
14.40 Flajšplyš Praha s inscenací Kdo chodí na Gotthaj? 25 min.
MS
15.30 Někdo ZUŠ F.A. Šporka Jaroměř s inscenací Darrell Standing 50 min. RD
pro druhou polovinu diváků
14.00 Někdo ZUŠ F.A. Šporka Jaroměř s inscenací Darrell Standing 50 min. RD
15.30 Roztočená Vrtule Slaný s inscenací Anděl nepřišel? 25 min.
MS
16.05 Flajšplyš Praha s inscenací Kdo chodí na Gotthaj? 25 min.
MS
pro všechny
16.30 diskuse o viděném VNZ
17.30 Centrální zádrhel ZUŠ Strakonice s inscenací 3x CAMI 40
min. MS
19.45 DS Saši Liškové Jihlava s inscenací Infekce 45 min. RD
20.45 diskuse o viděném SMK
22.00 ukázky práce ze seminářů MS
Neděle 26. června
9.00 – 10.00 zakončení práce v seminářích
10.15 Škeble Lanškroun s inscenací Marionety s.r.o. 60 min. RD
11.30 diskuse o viděném a zakončení přehlídky
Kdo dělá Mladou na malý?
Kamila Kostřicová, Jonáš Konývka, Luděk Horký, Jana Soprová a Luděk Richter (recenze), Jasanka Kajmanová (foto), David Slížek (zlom)