Světové umění od roku 1940 do současnosti

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Evropský sociální fond
Světové umění 1940 - 1960
Přehled dějin evropského umění
Doc. PhDr. Marie Klimešová Ph.D.
Válka : odchody do emigrace a vnitřní
emigrace
Generace evropské meziválečné avantgardy v průběhu třicátých let a krátce před
vypuknutím 2.světové války zčásti odchází za oceán (André Breton, Claude LéviStrauss, Yves Tanguy, Piet Mondrian, Max Beckmann, Lionel Feininger, Fernand
Léger, Piet Mondrian, Marc Chagall a Walter Gropius, Roberto Matta, Salvador Dalí,
Max Ernst, André Masson, Wilfredo Lamm, Wolfgang Paalen, Mies van der Rohe,
László Moholy-Nagy, Josef Albers a další). Evropští umělci se zde spolu se starší
vrstvou přistěhovalců z Evropy (kupř. Wilhelm de Kooning, Marc Rothko, Arshile
Gorky) podíleli na emancipaci americké mladé generace a formování Newyorské
školy.
Jiní umělci prožili válečné období ve vnitřní emigraci v Evropě, zejm.na středomořském
pobřeží (kupř. Joan Miró, Viktor Brauner, Henri Matisse, Pablo Picasso).
V samotném Německu byla tvůrčí aktivita umělců označovaných za představitele
degenerovaného umění totálně ochromena. Byla nahrazena ideologicky
exaltovaným národně socialistickým realismem, blízkým sovětskému
socialistickému realismu a italskému hnutí Novecento.
Poválečné tendence 1945 - 1960
Období po 2.světové válce přineslo nutnost hledat nové vitální zdroje tvorby.
Předválečné postupy se vyčerpaly a nenabízely odpovědi na vyjádření životního
pocitu po celosvětové katastrofě. Hodnotová krize, která zasáhla celou západní
společnost, vedla v období 1945 – 1960 v evropském i americkém umění k
proměně tvůrčích paradigmat, mimo jiné v závislosti na postupné generační
výměně. Od existenciálních otázek, typických pro situaci druhé poloviny čtyřicátých
let, došli umělci na obou stranách oceánu k emancipované reflexi doby, a to jak
prostřednictvím nového vztahu k banalitě a konzumu, tak prostřednictvím různých
forem abstraktního projevu.
Velcí mistři předválečné modernistické výtvarné scény úspěšně transformovali své
původní formální koncepce mnohdy vycházející z kubismu. Využili je k
monumentální tvorbě ve veřejném prostoru (Zadkin, Lipchitz, Miró, Picasso,
Braque, Léger, Matisse, Ernst, Calder ad.), deklarující humanistické ideály
poválečného západního světa. Upozornili na sebe znovu svým už vyhraněným
stylem, ale také schopností inovovat svá východiska. Mnozí z nich patřili k
levicovým intelektuálům, ve své tvorbě ale nepodléhali dobovým ideologickým
dogmatům.
Pozice výrazných solitérů si uchovali kupř. Marcel Duchamp nebo malíř Balthus.
Po válce se transformoval i surrealismus, který už ale ztratil dominantní roli na
výtvarné scéně. André Breton po návratu z USA čelil rozkolu v hnutí a
ideologickému rozkolu francouzské avantgardy, která se orientovala výrazně
výrazně levicově. Rozkol v Surrealistické skupině vyřešila do jisté míry její transformace.
Hnutí oživil nástup autorů, kteří nepatřili před válkou k zakladatelským osobnostem, a
kteří přinesli surrealismu podněty z odlišných kulturních oblastí (kupř. Kiesler, Brauner,
Matta, Lamm). V roce 1947 se v Paříži uskutečnila Mezinárodní výstava surrealismu.
Organická abstrakce zaznamenala v tvorbě řady osobností (Moore, Miró, Noguchi, Arp,
Bloc, Hepworth) výrazné výsledky. Vztah k přírodnímu tvarosloví a archaickým
kulturám spojoval tvorbu těchto umělců i s dobovou architekturou, která v některých
případech řešila stavbu jako organickou sochu (Le Corbusier, Ronchamp).
Nejvlivnějším myšlenkovým proudem poválečné generace se načas stal
existencialismus, neboť reflektoval zvlášť přesně její úzkostný životní pocit. V jistém
smyslu nahradil surrealismus, s nímž ho spojovala některá klíčová jména umělců, filozofů
(Jean Paul Sartre, psychoanalytik Jacques Lacane, který též překládal díla Sigmunda
Freuda) a literátů (Simone de Beauvoir, André Malraux, Georges Bataille, Albert Camus,
Samuel Beckett, Eugene Ionesco, Jean Genet ad.). Hlavním centrem existencialismu se
stala Paříž. Krátce po válce zde v galerii Denise René proběhly výstavy Jeana Dubuffeta
(1901–1985) a Jeana Fautriera 1898 – 1964, cyklus Rukojmí), v galerii René Drouin
výstavy Wolse a Henri Michauxe (1899–1984). Existencialismu se později stával módním
směrem a v průběhu padesátých let se postupně vyčerpal. S „filozofií existence“ ve
výtvarném umění je spojena redukce lidské figury na senzitivní strukturu, destrukce
povrchu, směřování k abstrakci, intenzivní fyzická přítomnost matérie, tělesnost, a pojmy
jako odcizení, metamorfóza, blasfémie, autenticita či svoboda výrazu.
V oboru existenciální figurace se výrazně prosadil v sochařské tvorbě Alberta
Giacomettiho, Germaine Richierové, v malbě Bernarda Buffeta, v psychicky vypjatých
kresebných analýzách vlastního nitra Antonina Artauda a trýznivých předulech Henri
Michauxe. Tvorba Fautriera, Wolse anebo Brama van Velde se pohybovala na pomezí
expresivní abstrakce, založené na progresivním tělesném přístupu k strukturální malbě.
Je pokládána za průkopnický projev informelu. K informelu se řadí rovněž autoři
španělského okruhu, zejména Antoni Tápies(1923) anebo Antonio Saura (1930–1998)
anebo italský malíř a sochař Alberto Burri (1915–1995). Řadu paralelních abstraktních
proudů, které se po válce formovaly v západní Evropě (kupř. tašismus, gestická
abstrakce, lyrická abstrakce), teoretik Michel Tapié označil na počátku 50.let jako „jiné
umění“ (Art autre).
Z existenciálního životního pocitu vyšli i představitelé anglické malby (Francis Bacon,
Graham Sutherland, Lucian Freud) se spojil kubismus, surrealismus a expresionismus do
nové podoby figurativní tvorby, která přímo ovlivnila pozdější „novou figuraci“
šedesátých let.
Art brut v čele s osobností malíře Jeana Dubufetta hledal oživující zdroje nové tvorby v
projevech neškolených autorů (duševně chorých, médií, dětí, amatérů), které pokládal
za autentičtější než akademické umění. V tomto smyslu navázal na zájem surrealistů
kupř. o pouliční graffitti (Brassai), anebo na zájem André Bretona o etnické uměním, a
samozřejmě na starší podněty (zejm. Prinzhornova sbírka zaměřená na výtvarné projevy
duševně chorých jako na umělecká díla). Dubuffet založil spolu s André Bretonem
Společnost přátel art brut a v roce 1949 se v Paříži v galerii René Drouin uskutečnila
památná výstava Art brut préferé aux arts culturels.
Primitivismus a mýtus se stal nosným tématem už před válkou (Roger Goldwatter,
Primitivism in Modern Painting, 1938). Pobyt Clauda Lévi-Strausse za války v USA posílil
úvahy na toto téma, které bylo přijímáno i surrealisty (Brauner). Archaické idoly se
objevily jak v rané sochařské tvorbě Louise Bourgeois (NY, 2.polovina 40.let), tak u
představitelů amerického abstraktního expresionismu (Baziotes, Motherwell).
Demonstrativními výstavami uspořádanými v roce 1946 v Londýně v nově založeném
Institute for Contemporary Art upozornil Roland Penrose na obohacující vztah
moderního a archaického umění (40 Years of Modern Art a vzápětí jako výraz jeho zájmu
o primitivismus 40,000 Years of Modern Art).
Primitivismus, surrealismus a art brut rovněž ovlivnily vznik skupiny CoBrA. Levicově
orientovaní mladí revoluční surrealisté v průběhu krátkého trvání skupiny (1949–1951)
vytvořili expresivní evropskou variantu figurace, kterou pokládáme za průkopnickou pro
později vzniklé varianty nové figurace.
Základy abstraktního expresionismu, resp. action
painting
Vliv mexických muralistů a místních mýtů
Kubismus, surrealismus (automatismus), expresionismus (předválečná vlna emigrace)
Teoretikové:
Clement Greenberg, Harald Rosenberg
New York School (Paul Jackson Pollock(1912–1956), Franz Kline, Arshile Gorky, Mark
Rothko(1903–1970), Hans Hofman, Adolf Gottlieb, Robert Motherwell, Philip
Guston, Clyfford Still)
Willem de Kooning (1904–1997)
William Baziotes (1912–1963)
David Smith
Color field jako odnož abstraktního expresionismu: Mark Rotko, Barnet Newmann,
Clyfford Still. Harald Greenberg nejprve používal termín Post-Painterly Abstraction,
později se ustálil termín Color field painting.
Black Mountain College
Experimentální škola v Severní Karolíně, radikální profil– žádné legální řízení zvenčí. Od
poloviny 40. do poloviny 50.let v oblasti výtvarného umění bylo Black Mountain
College nejvlivnější komunitou v Americe
Od roku 1933 tam působil Josef a Anni Albersovi – jako první členové Bauhausu
v Americe. Do 1949 v Black M.C., potom odešli a působili v letech 1950 – 1958 na
Yale (vedoucí oboru malířství a sochařství, později přejmen. na design).
Na přelomu 40. a 50.let zde působil rovněž John Cage.
Albers sdílel s Cagem odpor vůči jiným estetickým modelům, které byly na vzestupu –
zejm proti expresivní subjektivitě (studenti de Kooningová, Motherwell, Kline)
anebo extrémní objektivitě (později rozvinul Clement Greenberg jako specifický model
malířství = pomalířská abstrakce = minimal = hard edge = lyrical abstraction, color
field painting).
Albers i Cage ovlivnili generaci konceptuálních autorů, kteří se v průběhu padesátých a
šedesátých let profilovali nezávisle na abstraktním expresionismu. Byla jim oběma
blízká kombinace konstruktivismu s provokativním dada. K Cageovým žáků na BMC
patřil Robert Rauschenberg, Albers položil důležité základy pro vznik malby hardedge a minimalismu (m.j. Eva Hesse).
Josef Albers:
hlavním prvkem chemické reakce, která učinila BM tak důležitým činitelem pro
pokrokové umění v poválečné Americe, byl konstruktivistický impuls =
modernismus zaměřený na vidění, materiál, formu a strukturu se zkombinoval
s dadaistickým impulzem = avantgardismem orientovaným na provokativní hru
způsobem, který přímo či nepřímo ovlivnil mnoho významných umělců 50.a 60.let
Prostředník mezi předválečnými a poválečnými formami abstrakce, zejména těmi,
které byly zaměřeny na světlo a barvu. Světlo ho zajímá jako barva v objemu. Barva
jako autonomní prostředek plastické organizace: „Malování je akce barvy,
charakter a pocit se mění od obrazu k obrazu bez jakéhokoli dalšího
´rukopisu ´.“
Magnum Photo
Váleční fotografové Robert Capa, David Chim Seymour, Henri Cartier-Bresson a George
Rodger založili 27. 4. 1947 elitní agenturu Magnum Photos jako reakci na
2.světovou válku, ze které dodávali reportážní fotografie. V roce 1949 se stal
členem Magnum také Werner Bischof. Práce prvních fotografů agentury
charakterizuje humanitní zacílení jejich dokumentů, nesmírně osobní nasazení,
vysoká úroveň.
Magnum je jedna z prvních fotografických kooperací, kterou vlastní a administruují
výhradně její členové. Zaměstnanci poskytují podporu pro fotografy, kterým náleží
veškerá autorská práva. Agentura Magnum zahrnuje fotožurnalisty z celého světa a
zachytila mnoho historických momentů 20. století. Archiv agentury obsahuje
snímky zobrazující rodinný život, drogy, religionistiku, válku, chudobu, kriminalitu,
hladomor, politiku i celebrity.
Řada členů agentury Magnum vystavovala na generační výstavě The Family of Man v
Metropolitan Museum of Modern Art 1955, jejímž kurátorem byl Edward Steichen.
Výstava shromáždila 503 fotografií z 68 zemí světa, jejichž leitmotivem byl poukaz
na potřebu člověka žít harmonický život v celosvětové pospolitosti.
Počátky pop artu:
Evropa:
Anglie – Independent Group:
Eduardo Paolozzi, Reyner Banham , Lawrence Alloway, Alison a Peter
Smithsonovi, Richard Hamilton
Výstavy: Paralely života a umění,1953; Člověk, stroj a pohyb,1955;
This is tomorrow, 1956.
Angličané : vzory hledají u Schwitterse a Francise Bacona. Dada,
surrealismus, fr. strukturalisté Lévi Strauss a Roland Barthes → naivita
jako okno do podvědomí. Výrazná citovost.
Amerika:
Američané: vzory hledají u Légera, Duchampa a dada (New York Pop –
snaha o antiumění, podobně jako dada 10.a 20.let
Kořeny pop artu v USA: Black Mountain College, rozuvíjí se později,
koncem padesátých let, kdy banální předměty povýšeny na umělecká díla.
Konkurenční obrazová média umělci začlenili do svých uměleckých děl.
Bibliografie
•
•
•
•
•
•
•
•
Hal Foster, Rosalind Kraussová, Yve-Alain Bois, Benjamin H.D.Buchloh, Umění po
roce 1900. Slovart 2007.
Rosalind Krauss, Originality of the Avant-Garde and Other Modernist Myths .
Cambridge, Mass.: MIT Press, 1985.
Rosalind Krauss, Passages in Modern Sculpture. Cambridge Mass: The MIT Press,
1977.
Amy Dempsey, Umělecké styly, školy a hnutí, Slovart 2002
Bernard Ceysson a kol., L’Art en Europe. Les Annés décisives 1945 – 1953. Musée d
´Art moderne de Saint-Étienne, 1987.
Thomas Messer et col., Europa nach der Flut: Kunst 1945 – 1965, Künstlerhaus
Wien, 1995.
Pop Art / U.S. / U.K. Connections, 1956–1966, (texty David E. Brauer, Jim Edwards,
Christopher Finch, Walter Hopps), The Menil Collection in association with Hatje
Cantz Publishers, 2001.
Lucy Lippard, Pop art, Thames & Hudson, London 1970.
•Répartir à zéro. Comme si la peinture n´avait jamais existé (texty Eric de
Chassey, Sylvie Ramond). Musée des beaux arts, Lyon 2008.
•Der Riss im Raum (Matthias Flügge a Jiří Svestka ed.). Guardini Stiftung Berlin,
1995.
•Edward Lucie-Smith, Artoday,Současné světové umění. Slovart 1996.
•B-Bomb. The Transatlantic War of Images and all that Jazz. 1946–1956 , Manuel
J . Borja-Villel (ed.), Museu d’Art Contemporani de Barcelona a Museo Nacional
Centro de Arte Reina Sofia, Madrid 2007.
André Malraux (1901 – 1976)
Le Musée imaginaire
1. vydání 31.10.1947
umělecká díla ztrácejí svoji
původní funkci – dochází k jejich
metamorfóze
náš vztah k nim se proměňuje:
v muzeu nejde ani o uctívání, ani
o podobnost, ani o imaginaci,
dekor nebo vlastnictví, ale o
obrazy, které odlišují navzájem
věci a které jsou navzájem
konfrontovány samy o sobě.
Náš intelektualizovaný vztah k
umění poznamenávají
konfrontace metamorfóz, koncert
protikladných melodií.
André Breton, New York,
1943
Říjen 1942, New York, Gallery Peggy
Guggenheim, Art of this century
Někteří členové Bretonovy surrealistické
skupiny za války v USA
Wolfgang Paalen (Rakousko),
Kosmogonie, 1944
Wilfredo Lam (Kuba), Světlo v lese – Velká
džungle, 1942
Členové Bretonovy surrealistické skupiny za
války v USA
Roberto Matta Echaurren
(Chile), Teorie stromu, 1941
Wilfredo Lam (Kuba), Král – mango, 1944
Louise Bourgeois, The
Winged Figure, 1948
Louise Bourgeois, 1947 - 1949
Jean Dubuffet
René Drouin s
rozpjatýma rukama, 1946
Květen 1945, z cyklu
Archetypy, Vysoká těsta
L´Oursonne, 1950
Carl Henning Pedersen, 1949
Cobra
Constant,
Animal sorcier,
1949
Karel Appel, Vyslýchané děti
Cobra
1949, Constant a Appel, dům
Constanta, Amsterodam
1949, Constant, Appel a Corneil,
dům keramika Nyholma, Silkeborg
Angažovanost versus experiment
• Pablo Picasso Masakr v Koreji, 1951
Mír a válka
Pablo Picasso: Chrám míru, Vallauris 1951; Válka a mír, 1953
Osip Zadkin, Památník zničení
Rotterdammu, 1948 - 1951
Pablo Picasso, Zátiší s lebkou a knihou,
1946
Henri Matisse, Včely, 1948, papiers découpés
Henri Matisse, Růžencová kaple ve Vence, 1949 - 1950
Levicově angažovaní francouzští umělci:
Fernand Léger, kostel Notre Dame de Toute Grace, Plateau d´Assy.
Anglický existenciální expresionismus
Francis Bacon, Papež I, 1951
Graham Sutherland,
Standing Forms II, 1952
Alberto Giacometti
1947, Ruka
1947, Nos
Alberto Giacometti
Les, 1950
Klec, 1950
Germaine
Richierová
Býčí zápasy
1953
Jean Fautrier (1898–1964), Otages (Rukojmí)
1943, Zastřelený
Kol 1943 Rukojmí
Wols (1913-1951)
Kmeny, 1947
Le Grand orgasme, 1947
Henri Michaux (1899 – 1984)
1949 - 1950
1948
Antonin Artaud (1896–1948)
Autoportrét, 1946
Blasfemie, 1946
Viktor Brauner (1903–1966)
Stůl – vlk, dokonč.1947
Conglomeros, kol.1946
Henry Moore, Helmet
head No.3, 1950
Marcel Duchamp (1887–1968), USAnově
objeven v 2.polovině 50.let mladými
umělci
Publikace k výstavě
Mezinárodní
surrealismus, 1947
Ženský fíkový list, 1950
Autoportrét
Arshile Gorky (1904–1948)
Agónie, 1947
Malba, 1947, ze sbírky André
Bretona
Předstupně abstraktního expresionismu
Alfaro Siqueiros (1896 – 1974)
Mexický muralismus
Jackson Pollock (1912–1956),, Bad
Woman with a skeleton, 1938 – 1941
Americký abstraktní expresiponismus
Jackson Pollock, Summertime No. 9A, 1948; Blue poles, 1953
Willem de Kooning (1904-1997), Žena I, 1950 – 1952
Mark Rothko (1903-1970), Orange and Yellow, 1956
Wilhelm Baziotes
(1912–1963)
Trpaslík, 1947
Robert Motherwell (1915-1991)
The Emperor of China, 1947
Josef Albers (1888–1976)
variantní malby z let 1947 – 1955 (podle fasády
guvernérova paláce v Uxmalu – viz vpravo dole)
Josef Albers, Hommage to the Square, od
1950
Independent Group, ICA, London
1947, Eduardo Paolozzi, Deset koláží z
Bunku
1956, This is tomorrow
Independent Group
Richard Hamilton (1922),
Just what is it that makes
today´s homes so different,
sdo appealling?, 1956
1955, Man, machine, motion
The Family of Man
Metropolitan Museum of Modern Art
1955
kurátor Edward Steichen,
předmluva Carl Sandburg. 503
fotografií z 68 zemí světa
Titulní strana: „A Bůh řekl budiž světlo.“
Geneze 1:3, v katalogu citáty řady filozofů,
vědců, spisovatelů, lidová přísloví atp.
Plejáda osobností humanistického
dokumentu a reportážní fotografie:
Robert Doisneau
Robert Capa
Henri Cartier Bresson
Robert Frank
Wayne Miller
Irwing Penn
Edward Steichen
Bill Brandt
Elliot Erwitt
Dorothea Lange
Diane Arbus
Lennart Nilsson
Brassai a další
Vybrané tendence západního umění od roku
1960 do současnosti
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Pop art, Neo pop
Kinetismus, pohyb, světlo
Akční umění, happening, Fluxus
Hard edge
Minimal art
neokonstruktivismus
Konceptualismus
Arte povera
Body art
Land art
Hyperrealismus
Neoexpresionismus, transavantgarda
Video art
Sound art
Internetové umění
Pop art v Evropě
Kořeny evropského pop artu lze spatřovat v hnutí dada (Kurt Schwitters). Prostředí
londýnské Independent Group pracovalo s banalitou, komiksem, pokleslým
filmovým žánrem, technikou ad. už na počátku padesátých let.
Klíčový význam měla výstava This is Tomorrow (1956).
Francouzské nové realisty založil Yves Klein a teoretik Pierre Restany se skupinou
dalších umělců v říjnu 1960. Skupina existovala do roku 1970. Její vliv na
středoevropské umění byl silný, práce s banálními předměty každodenní spotřeby
byla inspirativní i v našem kontextu.
• Velká Británie:
Independent Group (raný pop art: teoretik Lawrence Alloway), autoři: Eduardo
Paolozzi, Richard Hamilton, Alison a Peter Smithsonovi
pop art: David Hockney, Peter Blake, Allen Jones, R.B.Kitaj ad.
• Francie:
Noví realisté (teoretik Pierre Restany) autoři: Yves Klein, Jean Tinguely, Martial Raysse,
César, Arman, Nikki de Saint-Phalle, Jean Villeglé, Christo, Daniel Spoerri ad.
Americký pop art a neo pop
Americký pop art podobně jako evropský pop art čerpal řadu inspirací z dada, v druhé
polovině padesátých let si mladá generace Američanů znovuobjevila Marcela
Duchampa, který tehdy žil v USA. Inspirativně působila osobnost Johna Cagea. Vizuální
potenciál banality (komiks, reklama) v kombinaci s odstupem od expresivní abstrakce,
evropská avantgarda (Léger) a aktuální konceptuální umění potlačující autorský rukopis
zásadním způsobem oslovil generaci amerických pop artistů. V osmdesátých a
devadesátých letech se tradice pop artu recyklovala v agresivních projevech neo popu.
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Robert Rauschenberg
Jasper Johns
Roy Lichtenstein
Andy Warholl
Edward Kienholz
Claesz Oldenburg
Georg Segal
Jim Dine
Robert Indiana
•
•
•
•
James Rosenquist
Tom Wesselman
Larry Rivers
Mel Ramos
Neo pop
•
•
•
Keith Haring
Jeff Koons
Mike Kelly
Fluxus, akční umění, happening, body art
Hnutí odvracející se od výtvarného umění jako výsledku autorského gesta, snažící se o
prolnutí umělecké aktivity s životem. Namísto výtvarné tvorby realizují autoři řadu
happeningů a „událostí“ (events). Vznikaly též dadaistické objekty a pod vlivem
Johna Cagea specifické hudební (hlukové) „partitury“. Geneze ukazuje k hnutí dada
s jeho negováním umění.
Hnutí Fluxus propojilo americkou a evropskou scénu. Ke klíčovým osobnostem Fluxu
patřili George Maciunas, Allan Kaprow, Jim Dine, Josef Beuys, Wolf Vostell, Ben
Vautier, Nam Jun Paik ad. Fluxus kontaktoval i obdobné autory východního bloku
(Milan Knížák, Stano Filko, Alex Mlynarčík ad.).
Už v šedesátých letech se začala profilovat též vyhraněná podoba akčního umění –
body art, v němž tělo umělce bylo podrobováno drastickým konfrontacím,
vedoucím k sebepoškozování (průkopníky byli vídeňští akcionisté: Gunther Brus,
Otto Muehl, Rudolf Schwarzkogler, Herman Nitsch), Arnulf Rainer). K významným
body artistům patří kupř. Bruce Naumann, Marina Abramowić, Vito Acconci, Chris
Burden, Gina Pane, Anna Mendieta ad.
Post Painterly Abstraction: Color Fields,
Hard Edge
Minimalismus
Color Fields je součástí abstraktního expresionismu, patří však více k jeho druhé
generaci, jejíž autoři realizovali rozměrná plátna malbou přímo na nešepsované
plátno ve velkých rozplývavých plochách (Morris Louis, Helen Frankenthaler,
Kenneth Noland).
Hard Edge je rovněž součást hnutí pomalířské abstrakce. Malba je organizována v jasně
vymezených geometrických plánech. Bruce Nauman, Elsworth Kelly, Ad Reinhardt.
Minimalismus zasáhl jak malíře, tak sochaře, a charakterizuje ho konceptuální práce s
neutrálními stejnorodými prvky a jejich násobky, problematika mřížky, industriální
materiály, konstruktivní princip výstavby objektu či obrazu. Donald Judd, Carl
Andre, Sol LeWitt, Frank Stella, Richard Serra, Dan Flavin, ad.
Specifickým projevem konceptualismu je práce s textem (Joseph Kossuth, Lawrence
Weiner, Bruce Nauman).
Evropa: konceptuální tvorba, kinetické
umění, pohyb, světlo, op art, arte povera
•
•
•
•
•
•
Lucio Fontana – malířské gesto proměnil v destruktivní akt otevírající v plátnu
prostor
Skupina Zero, Düsseldorf (1958 – 1968) – od konce padesátých let pracovali
tito umělci se světlem a pohybem. Piene později vytvořil i řadu
nafukovacích vzdušných objeků.
(Otto Piene, Günther Uecker, Heinz Mack)
Victor Vasarely, Bridget Riley – op art : dojem pohybu vzniká na základě vnímání
agresivní geometrické struktury
Skupina GRAV: Julio Le Parc, Francois Morellet pracoval se světelnými
instalacemi, blízké Vasarelymu op artu.
Nicolas Schäffer – kybernetické sochy spojující pohyb, světlo a zvuk
Italské hnutí Arte povera se zformovalo v druhé polovině šedesátých let v Itálii,
jeho počátky jsou ale o něco starší (Pistoletto). Charakterizoval je konceptuální
vztah k přírodním a chudým materiálům, k přírodním a chemickým procesům, k
matematice, mýtu. Teoretikem hnutí byl Germano Celant, k hlavním autorů se řadí
Mario Merz, Jannis Kounellis, Alessandro Boetti, Michelangelo Pistoletto ad.
Land art (Zemní umění)
•
•
•
Na konci šedesátých let řada amerických umělců opustila výstavní síně a
realizovala, mnohdy za pomoci těžké techniky, velké zemní projekty v krajině
(Nevada, Arizona). Přestože je tato tendence spojována především s USA, i v
Evropě se prosadila kupř. v mnohem intimnější podobě v tvorbě britských
„kráčejících (a fotografujících) umělců“ (Richard Long, 1945; Hamish Fulton, 1946;
Andy Goldsworthy, 1956) ad. Na podobě amerického land artu se podílel i Christo.
Americký land art pracoval s energií severoamerické pouště, s mýtem, duchovní
silou místa. K jeho čelným představitelům patřili Richard Smithson, Michael Heizer,
Walter de Maria, Denis Oppenheim, James Turrel ad.
Evropský land art je více spojen s romantickou tradicí poutníka. Umělec sbírá v
divočině předměty a fotografie, a rekonstruuje divočinu ve výstavní síni.
Neoexpresionismus, transvantgarda,
divoká (špatná) malba
Tyto tendence souvisejí s postmoderním mísením třadice a současnosti. Podobně jako
postmoderní architektura, i postmoderní malba a sochařství má své počátky v
šedesátých letech.
Neoexpresionismus se začal v Německu profilovat už v polovině šedesátých let, zejména
osobou Georga Baselitze, a znamenal další možnost reflexe války, která v Německu
znamenala stále přítomné trauma. Neoexpresionisté čerpali vizuální podněty
především z místní expresionistické tradice, a v díle nejdůležitějších umělců této
generace najdeme řadu prací vztahujících se k historii a zkoumajících německý
mýtus.
Italská transvantgarda se v duchu postmoderních teorií obracela k místní tradici a mnoha
aspekty se vztahovala k domácí středomořské (antické) tradici (mytologii).
V USA na sebe upozornil J.-M.Basquiat, který integroval do malby podněty pouličního
grafitti.
• Německo: Georg Baselitz, Markus Lüpertz, A.R.Penk, Anselm Kiefer, Jörg Immendorf,
Helmut Middendorf, Rainer Fetting, Karl Horst Hödicke
• Itálie: Enzo Cucchi, Mimmo Palladino, Sandro Chia
• USA: Jean-Michel Basquiat
Video, zvuk, internet, manipulovaná
fotografie, aktivismus, street art atd.
•
•
•
•
•
•
Video na určitou dobu ovládlo výtvarnou scénu. V tvorbě Bila Violy, Bruce
Naumana, Dana Grahama, Gary Hilla, Steva McQuinna, Pipilotti Ristové, Anriho
Saly a dalších dosáhlo výjimečné síly výpovědi, experimentální koncepce a trvalé
hodnoty.
Manipulovaná a aranžovaná (a většinou velkoformátová) fotografie se stala
rovnocennou součástí spektra výtvarných postupů.
S krátícím se odstupem se představa o umění rozrůstá do nepřehledné řady
tendencí, hnutí, skupin, technik atd.
Prosadili se umělci – solitéři, jejichž tvorba má výrazně existenciální a velkorysý
charakter. (Louise Bourgeois, Anish Kapoor ad.).
Zároveň dochází ke globalizaci, která stírá představu o centru a periferii. Do centra
zájmu se dostaly dříve izolované regiony (země Východního bloku, Čína, Afrika, Jižní
Amerika ad.) a dochází k jejich integraci do mapy současného světa umění.
Přehled umění od roku 1960 do současnosti nemůže být nikdy vyčerpávající.
Bibliografie
•
•
•
•
Hal Foster, Rosalind Kraussová, Yve-Alain Bois, Benjamin H.D.Buchloh, Umění po
roce 1900, Slovart 2007.
Amy Dempseyová, Umělecké styly, školy a hnutí, Slovart 2002.
Edward Lucie-Smith, Artoday, Slovart 1996.
José Pijoan (čeští autoři): Dějiny umění, doplňkový 12. díl, Knižní klub a Balios,
Praha, 2002.
Noví realisté:
Pierre Restany a
Yves Klein, Arman, César, Nikki de Saint-Phalle, Jean Tinguely,
Martial Raysse, Jean Villeglé, Raymond Hains, Mimmo Rotella
Yves Klein
demonstrace
monochromní malby
válečkem
1957
Yves Klein , Propositions monochromes époque
bleue
1957
Yves Klein (1928–1962)
Skok, 1960
Antropometrie,
1960
Yves Klein
Le Vide (Prázdno)
1958
Arman
Le Plein (Plno)
1960
Yves Klein
Portrét Armana, 1962
César
Slisovaný
automobil
1960
Jean Tinguely
(1925–1991)
Hommage a New York
MOMA březen 1960
Niki de Saint-Phalle
(1930 – 2002)
Tir (Výstřel)
1962
Martial Raysse (1936)
Raysse-Beach, výstava Dylaby, Stedelijk Museum, září 1962
Martial Raysse , Made in Japan, 1964
Christo (1935)
Rue Visconti
20.6.1962
Mur d´assemblage, 06-1962
Daniel Spoerri (1930)
Krásné jako šicí stroj na operačním stole
1966
Christo
Zabalené neodada, 1963
Experiment s prostorem, akční malba
Lucio Fontana (1899–1968), Concetto
Spaziale, 1949 - 1950
Otto Piene (1928), malba
ohněm, 1961–1965
Otto Piene (1928) , Mechanický balet, asi 1960 – světlo, pohyb, instalace
Otto Piene, Light Line Experiment,
1968, MIT
Josef Beuys
Tuková židle
1964
I like America and
America Like me (Coyot),
1974
Josef Beuys (1921–1986)
Jak vysvětlit obraz mrtvému zajíci, Galerie
Schmella, Dusseldorf 1965
Plstěný oblek, 1970
Vídeňský
akcionismus
Hermann
Nitsch (1938)
Mystéria (Orgien
Mysterien Theater)
od 1962
Vídeňský
akcionismus
Rudolf
Schwarzkogler
(1940 – 1968)
3.akce
1965
Fluxus, body art
Jim Dine (1935)
Car Crash
1960
Allan Kaprow, Calling, 1965
Fluxus
Maciuns, Higgins, Vostell, Ben Paterson,
Emmet Williams, festival Fluxus,
Wiesbaden 1962
Ben Vautier, 1962, Gallery One,
Londýn – živá plastika
Carolee Schneemann (1939)
Eye Body, 1963
Fluxus
Happening
Allan Kaprow (1927 –
2006)
Gas, happening, Long Island, 1966
Op art a tělo jako součást uměleckého díla
Bridget Riley (1931)
Current, 1964
Yayoi Kusama (1929)
Infinity Room, 1965
Schránka na já, 1962
Minimalismus
Robert Morris (1931)
L-Beams, 1965
Post Painterly
Abstraction:
Color Field:
Helen Frankenthaler,
The Bay, 1963
Ad Reinhardt, Abstract
Painting Red, 1952
Hard Edge:
Kenneth Noland, The Bridge, 1964
Frank Stella (1936) Die Fahne hoch, 1959
Objekty amerických minimalistů
Carl Andre (1935)
Lever, 1965
Sol Le Witt
(19289 –
2007)
Serial Project N.1,
1966
Bez názvu,
1966–1968
Richard Serra (1939)
One Ton Prop-House of Cards, 1969
Donald Judd
(1928 – 1994), Bez názvu, 1969
Minimalismus
Dan Flavin (1933–
1996)
the diagonal of May 25, 1963 (to Constantin
Brancusi)
Monument for V.Tatlin, 1964-1990
Post minimalismus, art & language
Bruce Nauman
The True Artist
Helps the World
by Revealing
Mystic Truths,
1967
Konceptualismus
Art & Language
Joseph Kossuth (1945)
Five Words in Yellow
Neon, 1965
Figeac, Rossetská deska, 1991
Jedna a tři židle, 1965
Postminimalismus, excetrická abstrakce
Eva Hesse (1936–1970)
Expanded Expansion, 1969
Laokoon, 1966
Repetition nineteen III, 1968
Accession (Přístup), 1967
Louise Bourgeois (1911 – 2010)
Le Regard (Pohled), 1966
Cumul I, 1969
Hyperrealismus
Gerhard Richter (1932)
Onkel Rudi, 1965
Arte povera
Michelangelo Pistoletto
(1933) Vietnam, 1965
Mario Merz (1925–2003)
Igloo di Giap, 1968 s nápisem „když se nepřítel
shromáždí, ztrácí terén, když se rozptýlí, ztrácí sílu“
Arte povera
Alighiero Boetti (1940 – 1994),
opalující se 19.ledna 1969 v Turíně
Já
Jannis Kounelis (1936), Bez
názvu (12 koní), 1969
Michael Heizer (1944)
The Double negative, 1969
Land Art
Robert Smithson (1938 – 1973)
The Spiral Jetty, 1970
James Turrell (1943)
Roden Crater, stav 1989 a pohled na
vnitřní prostor
Afrum-Blue, site-specific light projection,
1967
Land Art
Christo
Packed Public Building, 1961
Wrapped Coast, Little Bay,
1969
Body Art
Denis Oppenheim (1938–2011)
Reading Position, 1970
Bruce Nauman (1941)
Studies for holograms, 1970
Vlastní portrét jako fontána, 1966–1967
Body Art: Marina Abramowicz (1946)
Art Must Be Beautiful, Artist Must Be
Beautiful, 1975
Rest Energy, 1980 (s Ulayem)
Feministické umění
Nancy Spero, War Series, 1966 – 1970
Victims
Thrown
From
Helicopter
Male Bomb
Judy Chicago, The Dinner
Party, 1974 - 1979
Nová média, fotografie a manipulovaná fotografie, práce s
vlastní identitou
Bez názvu, 1975
Cindy Sherman
Untitled Film Stills, 1979
Georg Baselitz (1938),
Pastýř, 1965
Neoexpresionismus
Anselm Kiefer (1945)
The Milky Way (Mléčná dráha), 1985 1987
Enzo Cucchi (Jean Michel
Leoni di Mare Mediterranea, 1979–1990
Postmoderna: italská
transavantgarda, Jean-Michel
Basquiat (USA, 1960 – 1988)
Jean-Michel Basquiat, Glenn
Koncepce sochy,
resp.objektu v
posledních
desetiletích 20.století
Anish Kapoor (1954)
Hole, 1988
Louise Bourgeois (1911–2010)
Eyes, 1982
Matka, 1999
Louise Bourgeois: Cely
Precious Liquids, 1993
Cell, 1990 – 1993
Seven in bed, 2001
The reticent baby, 2004
Louise
Bourgeois:
pozdní dílo
Oidipus, 2003
Nová média: Video
Bil Viola
(1951)
The Passing, 1991
The Quintet of The Astonished, 2000