Romantismus 5

Transkript

Romantismus 5

PaedDr. Karel MILIČKA
SVĚTOVÁ LITERATURA
NAPŘÍČ STALETÍMI A
CIVILIZACEMI
5. ROMANTISMUS
KOLÉBKY ROMANTISMU
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.
PaedDr. Karel MILIČKA SVĚTOVÁ LITERATURA NAPŘÍČ STALETÍMI A
CIVILIZACEMI - 5. ROMANTISMUS - KOLÉBKY ROMANTISMU
1 Celkový obraz
O modulu
Pomůcky a nástroje
Pravidla a konvence
17.10.2010
Strana 2/85
2 Obsah
1. Celkový obraz
2
2. Obsah
3
3. VZNIK ROMANTICKÉHO POHLEDU NA SVĚT
4
3.2 DOTEKY NĚHY A BOLESTI
4
3.3 HLEDÁNÍ MODRÉHO KVĚTU
27
3.4 BÁSNÍCI HOREČNÉHO SNĚNÍ
37
3.5 Autotest
61
4. DRUHÁ VLNA RANÝCH ROMANTIKŮ
63
4.2 MILENCI SMRTI
63
4.3 V GROTESKNÍ FANTAZII
74
4.4 Autotest
83
5. Rejstřík
85
17.10.2010
Strana 3/85
3 VZNIK ROMANTICKÉHO POHLEDU NA SVĚT
3.1 DOTEKY NĚHY A BOLESTI
Nechte si květy své, jež zmizí každé zimy,
květ, který v duši mám, nezničí ani mráz.
Victor Hugo (přeložil G. Francl)
Akvarel V. Huga: Le Rocher de l'Ermitage z cyklu Imaginární krajiny (1855);
fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
17.10.2010
Strana 4/85
1. Kořeny romantických pocitů
Vznešené sny o rovnosti, kterými pozvedlo osvícenství své vzdělance a umělce do boje za
svobodnější svět, postupně v nových podmínkách povadly. Na konci 18. století ještě osvícenské
ideály pomohly za nemalých obětí svrhnout většinu reakčních režimů, nebo je alespoň zkusily
proměnit ve fungující vlády osvícenského ducha, ale bitvu o vysněnou společnost, v níž by
nebylo otroků ani otrokářů a láska se stala převažujícím citem, už neuměly dobojovat až do
konce. Místo vysněné říše rozumu čekala evropské národy nestabilní etapa krvavého
porevolučního teroru a dlouholetých válek, což přineslo mnoha jedincům rozčarování a ostatním
tragický rozpad dosavadních jistot. Velké naděje znovu vystřídalo trpké vystřízlivění.
H. Vernet: Obrana Clichy r. 1814 (1820);
Očekávání nesplnila ani napoleonská tažení, která importovala část revolučního dědictví až do
střední a východní Evropy a probudila zde liberální a vlastenecká hnutí. Na prosté obyvatele měst
a venkova však válečné hrátky mocných těžce dolehly. Nejvýraznější změna nastala v postojích
západoevropské buržoazie, která se po nástupu k moci zalekla dalších reforem a většinu
původních požadavků zcela zamítla a upřednostnila vlastní zájmy – především ochranu majetku,
získaného dravým podnikáním. Na evropské trůny se ke zděšení všech opravdových
demokratických sil vrátily staré dynastie a bez problémů mohly pokračovat v tradičních
metodách vlády.
17.10.2010
Strana 5/85
Revoluce roku 1830 - Útok na Louvre (anonym, 19. stol);
Obavy z šířící se nespokojenosti a radikální volání po řešení narůstajících problémů
zmobilizovaly evropské vládnoucí garnitury. Na Vídeňském kongresu (1814 až 1815) se
rozhodující velmoci dohodly na zachování politické rovnováhy a na obnovení dřívější „legitimní
moci“.
17.10.2010
Strana 6/85
Vídeňský kongres (pravděpodobně malba Jean-Baptiste Isabey, 1819) a pečeti jeho účastníků;
Z vůle Svaté aliance, kterou narychlo utvořily, si šlechta a církev snadno navrátily vše, co jim
odňala revoluční doba. Mocní si upevnili ztracené pozice, těžce vybojovaná práva národů byla
pošlapána a zklamání prostých občanů dovršeno.
Pruský král Fridrich Vilém III., rakouský císař František I. a ruský car Alexandr I.
(dobová malba) a mapa rozdělené Evropa po Vídeňském kongresu 1914 (Putzgers
Historischer Schul-Atlas); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Negativní důsledky měl pro celkovou situaci také živelný průmyslový rozvoj. Narostl počet
zbídačených obyvatel, kteří se uchylovali do předměstských čtvrtí a brlohů. Zároveň s jejich
rostoucí radikalizací a protesty proti nelidským pracovním podmínkám vyvstaly pochybnosti o
17.10.2010
Strana 7/85
výhodách ekonomického liberalismu. Vzmáhal se odpor proti způsobu života ve městech i proti
moderní civilizaci vůbec.
Železárny v noci (P. J. Loutherbourg mladší, 1801) a Nelidská práce dětí v dolech (anonym,
19. stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Bezmocnost a vykořeněnost – to byly pocity nemajetných talentovaných jedinců, kteří ve světě
peněz neměli uplatnění. Překotné změny jim nepřinesly důstojné postavení, neumožnily jim
zasahovat do společenských poměrů a postavily je za další společenské přehrady. Na jejich
překonávání už nezbyl osamoceným rebelům dostatek sil. Nepřátelskému okolí přestali
důvěřovat a začali se před ním uzavírat. Jejich způsob cítění se nakonec promítl i do nového
kulturního a myšlenkového hnutí – do romantismu.
17.10.2010
Strana 8/85
C. D. Friedrich: Muž a žena rozjímající v měsíčním světle (asi 1830);
2. Vrcholní představitelé romantického umění
Epoše romantismu bylo vymezeno údobí od konce osmnáctého do první poloviny 19. století.
Tehdy zasáhl především literaturu, z ostatních druhů umění výrazné stopy zanechal především
v hudbě, ve výtvarném umění a svůj otisk předal rovněž architektuře.
Hudba dosáhla v období romantismu značného rozmachu. Skladatelé se nechávali inspirovat
vlastní představivostí, přírodními motivy, historickými událostmi a lidovou tvořivostí. Na
přelomu mezi klasicismem a romantismem stojí geniální Ludwig van Beethoven (1770 – 1827),
který zásadně ovlivnil další generace hudebníků. V četných klavírních koncertech, dokonalými
symfoniemi a sugestivními smyčcovými kvartety zachytil atmosféru romantického vzdoru i
vlastní tragický osud osamělého individualisty.
17.10.2010
Strana 9/85
Ludwig van Beethoven na portrétu J. K. Stielera (1820), jeho rodný dům v Bonnu a plakát k
opeře Fidelio (1830); (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
wikipedia.org)
Na něho navázali skladatelé a interpreti instrumentálních i menších vokálních forem (písní a
balad) – Rakušan Franz Schubert (1797 – 1828), polský klavírista Fryderyk Chopin (1810 –
1849), skladatel maďarského původu Ferenz Liszt (1811 – 1886) nebo nepřekonatelný autor
romantických písní Němec Robert Schumann (1810 – 1856). Vůdčím zjevem francouzského
pozdního romantismu se stal Hector Berlioz (1803 – 1869). Za nedostižného virtuóza byl
považován italský houslista Niccolò Paganini (1782 – 1840).
F. Schubert (W. Rieder, 1875), F. Chopin (1849), F. Liszt (W. Kaulbach, 1856), H. Berlioz
(É. Signol, 1832)a N. Paganini ( J. Ingres, 1819); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
17.10.2010
Strana 10/85
Stěžejním žánrem romantické hudby byla opera, často vycházející z námětů literárních. Pro rané
období romantismu je typická opera Čarostřelec německého skladatele Carla Marii von Weber
(1786 – 1826), revoluční počinem byl také Beethovenův Fidelio.
C. M von Weber (anonym, 19. stol.) a ilustrace k vydání opery Čarostřelec(asi 1882);
fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Představitelem nové podoby operního díla se stal německý skladatel Richard Wagner (1813 –
1883), autor námětů z germánské mytologie a německé minulosti (Prsten Nibelungův,
Lohengrin, Tannhäuser, Mistři pěvci norimberští).
17.10.2010
Strana 11/85
R. Wagner (C. Willich, asi 1862) a Drážďanská opera z dob Wagnerových (J. Richter, 1841);
Ilustrace k operám R. Wagnera: Prsten Nibelungův (1876), Tannhäuser (John Collier, 1901) a
Lohengrin (1890); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Vývoj operní tvorby završili velikáni italské školy Gaetano Donizetti (1797 – 1848),
Gioacchino Rossini (1792 – 1868) a Giuseppe Verdi (1813 – 1901), který upoutal zpěvohrami
Aida, Rigoletto nebo Don Carlos.
17.10.2010
Strana 12/85
Skladatelé G. Donizetti (G. Rillosi, asi 1840 ), G. Rossini (autoportét, 1820), G. Verdi (G.
Boldini 1886); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Česká romantická hudba vyšla z instrumentální, vokální a operní obrozenecké tradice a byla
rozvíjena Bedřichem Smetanou (1824 – 1884) a Zdeňkem Fibichem (1850 – 1900).
Romantický ráz si uchovala i operní díla (např. Rusalka) zakladatele české moderní hudby
Antonína Dvořáka (1841 – 1904).
B. Smetana (foto, asi 1870), Z. Fibich (foto, asi 1875) a A. Dvořák (foto, 1886);
17.10.2010
Strana 13/85
Méně svébytné se jeví romantické výtvarné umění. Architektura využívá dobového obdivu k
minulosti a vrací se k prvkům gotiky (tzv. novogotika), což lze nejzřetelněji pozorovat
v anglickém stavitelství, například na přestavbě parlamentu v Londýně od Augusta
Northmore Pugina (1812 – 1852) a Charlese Barryho (1795 – 1860).
A. N. Pugin (anonym, 19. stol.) a Ch. Barry (H. Pickersgill, asi 1870) a jejich dílo
Westminsterský palác; fotografické reprodukce a foto (the public domain, GNU Free
Documentation License; www. wikipedia.org)
U nás má podobu anglické (tudorské) gotiky zámek Hluboká anebo zámecký komplex Lednice.
Celkovou atmosféru romantických staveb architektonicky dotváří iluzí nespoutané přírody
prostorný anglický park.
Doklady romantizující novogotiky u nás: zámky Hluboká a Lednice;
foto (the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)
17.10.2010
Strana 14/85
Sheffieldská anglická zahrada - ukázka volné parkové úpravy;
Také malířství a sochařství hledá tvůrčí svobodu a nezávislost. Proto především v malbě
reaguje s velkolepou obrazotvorností na dramatické historické události, často se nechá unášet
mystikou, zachycuje exotické výjevy nebo přírodní motivy ve volné krajině. Anglickému
malířství vévodí mystik William Blake (1757 – 1827) a velkolepý krajinář Joseph William
Turner (1775 – 1851).
J. W.Turner (autoportrét 1798) a jeho Kanál v Chichesteru (asi1828);
17.10.2010
Strana 15/85
Portrét W. Blakea od T. Phillipse (1808) a Blakeův obraz Vražda Abela (1825);
Napětí dramatického výjevu vyhledávají francouzský mistr Eugene Delacroix (1798 – 1863) a
Němec Caspar David Friedrich (1774 – 1840).
E. Delacroix (autoportrét, 1837) a jeho obraz Alžírské ženy (1834);
17.10.2010
Strana 16/85
C. D. Friedrich (G. von Kügelgen, 1820) a jeho obraz Křídové útesy na Rujaně (1818);
Upadající španělská kultura zrodila všemu poklesu navzdory talentovaného malíře a grafika
Francisca Goyu (1746 – 1828).
F. Goya (portrét V. Lópeze, 1826) a jeho rozměrný obraz Nahá Maja (1805);
17.10.2010
Strana 17/85
3. Proměny romantické literatury
V osvícenství ovlivňovali literární tvorbu všestranně zaměření vzdělanci a učenci, kteří měnili
vědecké systémy, rozpracovávali filozofické teorie a přitom umělecky tvořili. Přitom však,
uzavření do svých studoven a pracoven, někdy ztráceli kontakt s životem kolem sebe.
Romantismus přivedl do literatury odlišné osobnosti – dravé a svérázné umělce, kteří se životem
ani postoji příliš nelišili od hrdinů svých literárních děl. Důrazně se rozešli s měšťáckou
společností, kterou pohrdali, popudili proti sobě mecenáše a nekonformním chováním odrazovali
tzv. „spořádané vrstvy“. Většinou byli spjati jen s úzkým okruhem přátel a existenčně záviseli na
nevelkých výtěžcích z literární tvorby. Jasný postoj proti zavedeným pořádkům a halasně
proklamovaná podpora hnutí za národní osvobození je přiváděly do nelehkých životních situací,
v nichž často neuchránili své zdraví, ba dokonce předčasně a za zvláštních okolností umírali.
Lord Byron na smrtelném loži (Joseph-Denis Odevaere,1826);
Osamělost a odcizený individualismus romantických tvůrců se odrazily v jejich počínání,
osobních zpovědích a samozřejmě také v uměleckých dílech. Vesměs se stylizovali do rolí
rozervaných, odmítaných vzbouřenců a rebelů a byli odhodláni postavit se proti celému světu,
odhalovat skryté a přitom věčné pravdy a tvořit (navzdory nepochopení) výjimečné hodnoty.
17.10.2010
Strana 18/85
William Blake: Starobylé časy (19. stol.);
Po stránce formální byl literární romantismus projevem úplného rozchodu s klasicismem, a
dokončil tak tvůrčí přerod, který jsme sledovali už v tvorbě sentimentální a preromantické.
Umělci definitivně odmítli nadvládu rozumu a oddali se představě, že podstata světa závisí na
vyšší instituci (tu nazývali Bohem, Pravdou, Duchem nebo Ideou) a ta díky své rozmanitosti
přesahuje možnosti lidského myšlení, neboť právě civilizačním nešvary (mezi něž počítali i
vědecký pokrok) se člověk od svého přirozeného stavu vzdaluje.
17.10.2010
Strana 19/85
Archetyp osamělého tvůrce z tvorby W. Blakea (Uran, 19. stol.);
Přenechali proto pochopení podstaty lidské existence své „geniální“ intuici a přirozeným citům,
které ovšem nechápali nadosobně, ale jako vlastní prožitky a zkušenosti. Do svých děl promítli
své intimní představy, sny a touhy, nechali se fascinovat bizarností tajemných jevů, neotřelými
pocity či zvláštními a nepochopitelnými duševními stavy. Nepřitahovala je jednoznačnost a
harmonie, ale život chápali jako souboj protikladů: láska stála vedle nenávisti, krása mohla být i
nebezpečná a ošklivost okouzlující, vznešenost se snoubila s groteskností, ďábelský vzhled
s ušlechtilostí.
17.10.2010
Strana 20/85
W. Blake: Duch Flea (1819-1820);
Romantikové se záměrně odvrátili od uměřené antiky a znovu se přiklonili ke středověku, který
je lákal idealizovanou představou rušného, volného života i horoucího náboženského zaujetí.
Zavrhli většinu svazujících formálních pravidel a nastolili požadavek umělecké a osobní
svobody. Vlastenecké cítění je navíc směrovalo ke kořenům vlastního národa.
17.10.2010
Strana 21/85
V. Hugo: romantická krajinomalba Dva hrady (1850);
Nelze se proto divit, že s těmito představami romantismus nadobro opustil svazující principy
čistoty druhů a stylů. Vše bylo najednou dovoleno. Programově se promísily vznešené žánry s
nízkými, epika s lyrikou, tragika s komičnem. Děj se odehrával v nezvyklém prostředí a ukazoval
nevšední situace. Příběhy se zalidnily novými charaktery a obohatily prožitky jednajících postav.
V básnické tvorbě se prosadil volný verš a jako stará veteš byl odložen abstraktní a intelektuální
jazyk. K čtenáři autor promluvil novou básnickou řečí, jež překypovala prostotou, výrazovou
konkrétností, barevným viděním, citovou expresivitou, zvukomalbou a hudebností.
17.10.2010
Strana 22/85
W. J. Turner: Otrokářská loď se zbavuje mrtvých a umírajících (1840);
4. Romantický hrdina a jeho podoby
Romantismus nebyl uměleckým slohem jednotným. Zejména v literární podobě se proto projevil
v několika variantách a proudech. Pocity zklamání, zrazené touhy a ztráty nadějí jednotně
postavily většinu umělců proti hamižné, zkorumpované společnosti, ale zároveň je uzavřely do
začarovaného kruhu samoty a nepochopení. Stejní jsou i jejich hrdinové: zakládají si na své
výjimečnosti, svou minulost halí do šerosvitu záhad či tajemství a jen málokdy ji odkrývají.
Setkáváme se s nimi v neobvyklých osudových nebo mezních situacích. Jsou velmi osamělí a bez
přátel, protože v okolí nikdo nedorostl jejich velikosti.
17.10.2010
Strana 23/85
Osamění Puškina na břehu moře (I. Ajvazovskij, 1887);
V době ponížení se část romantických hrdinů uzavírá do vlastního bolu, opovrhuje skutečným
životem, který ubližuje a zraňuje jejich city. Někteří autoři nechávají své postavy unikat do světa
snů, v nichž kreslí obraz života podle svých nejodvážnějších představ a přání: uchylují se k
náboženské mystice, nebo hledají útěchu v zidealizované minulosti, v exoticky krásných,
pohádkových krajích či aspoň v panenské přírodě venkova.
17.10.2010
Strana 24/85
Dvě podoby náboženské mystiky: F. Goya Sabat čarodějnic (1798) a Svatý Petr, kajícník
(1825); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Hora Lochnagar se objevuje v několika Byronových povídkách jako reminiscence na dětství;
Společnost však více popuzoval druhý způsob protestu – hrdý vzdor a odmítnutí dosavadních
konvencí. Vzbouřenci a rebelové pak museli čelit všemožným útokům, bojovali s předsudky,
přitom měli jen pramalou naději, že se jim podaří oslovit širší veřejnost. Vnitřní přesvědčení, že
17.10.2010
Strana 25/85
plní nezastupitelné poslání, je však vhánělo do osobních i společenských konfliktů. Spor s
nechápajícím a nepřátelským světem, který měl k dispozici všechny mocenské nástroje, nutně
prohrávali. Přesto se znovu a znovu odhodlávali k vášnivému činu a se zbraní v ruce v boji
umírali.
F. Goya: rozměrný obraz Třetí květen 1808 (1814);
Doporučená literatura a četba
Hanzal, J.: Od baroka k romantismu. Ke zrození novodobé české kultury, Praha 1971
17.10.2010
Strana 26/85
3.2 HLEDÁNÍ MODRÉHO KVĚTU
Ale já dolů odvracím
tvář ke svaté, tajemné,
nevýslovné noci v dálavách leží svět
jako potopen v hluboký hrob,
jak pusté a osamělé jest jeho místo!
Novalis (přeložil Ivan Slavík)
C. D. Friedrich: Dva muži rozjímající při svitu měsíce (1819);
17.10.2010
Strana 27/85
1. Počátky německého romantismu
Představitelům romantického hnutí (často nesprávně označovaným za romantiky
konzervativní), kteří se oddali vzpomínkám na zidealizovanou minulost, se centrem zájmu stal
středověk. Pro slovesné umělce byl měřítkem estetické dokonalosti a přitahoval je svým
patriarchálním postojem k půdě – symbolu věčnosti. Proto toužili po obnovení feudálních
zvyklostí, o něž prosté obyvatelstvo, po staletí žijící na venkově „pod ochranou moudrého
panstva“, v napoleonských válkách přišlo.
Napoleon a Józef Poniatowski v bitvě u Lipska (J. Suchodolski, před r. 1875);
Nostalgie po návratu středověkých norem a křesťanských hodnot boží lásky byla příznačná
zejména pro počátky celé romantické literatury a vzedmula vlnu zbožnosti a národní hrdosti. Pod
rostoucím tlakem nacionalistických myšlenek se na konci 18. století ocitl zvláště romantismus
německý. Němečtí vlastenci přitom s nadšením stavěli germánskou „činorodost a vitalitu“ proti
neschopnosti „starých a unavených“ civilizací latinských.
17.10.2010
Strana 28/85
C. D. Friedrich: Zřícenina středověkého města (1806);
Evropský mír, který násilnými prostředky udržovala Svatá aliance, byl vykoupen oslabením
nadějí na konečné sjednocení Německa. Situace se vyhrotila obzvláště mezi studentskými
organizacemi, jejichž činnost podporovala část literární veřejnosti. Jejich protestní akce – pálení
konzervativních spisů, bouřlivá shromáždění na posvátných místech německých dějin – však
vyvolaly represe, zatýkání a četné nucené odchody ze země. Mnoho starších německých
romantiků se proto (ve snaze zachovat nacionálního ducha germánského písemnictví za menších
obětí) zhlédlo v germánské středověké křesťanské historii.
17.10.2010
Strana 29/85
Moritz von Schwind: Souboj minnesangerů na Wartburgu ( freska na hradě Wartburg, 1854);
2. Novalis
Představu, že staré patriarchální hodnoty pomalu mizí a lidstvo směřuje ke zkáze, vyslovil ve
svém díle nejvýraznější básník a prozaik první fáze německého romantismu NOVALIS
(vlastním jménem Friedrich Leopold von Hardenberg, 1772 – 1801). Učinil tak v odborné
stati Křesťanství aneb Evropa. Rozmnožil tím útoky proti protestantismu, jenž podle některých
autorů rozvrátil krásnou epochu křesťanské moci a umožnil nastolit „hříšný mor osvícenství“.
Své pohrdání skutečným světem, jímž byl odmítán, a bolestnou pozemskostí, kterou postupně
opouštěl, Novalis nejúčinněji vyjádřil v tvorbě básnické.
17.10.2010
Strana 30/85
Portrét básníka Novalise (F. Gareis, 1799) a jeho náhrobek ve Weissenfelsu (foto D. Antony);
(the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)
Novalisovo dílo silně poznamenaly osobní zážitky a neradostné životní zkušenosti. Těžce
churavějící básník (v dětství onemocněl tuberkulózou) byl ustavičně příliš blízko smrti (neunikla
jí ani jeho mladičká snoubenka, mladší bratr a nakonec ani on sám), než aby mohl hýřit elánem a
optimistickými náladami.
V básnické sbírce Hymny noci (1800), inspirované Sofiiným skonem, prchá Novalis z denního
jasu do scenérie noci a smrt vidí jako jediné východisko ze strastí života. Jeho poetický svět je
plný nevšedního citu i neobvyklých dojmů – nalezneme v něm strach z hrozivých tajemství i
touhu po setkání s těmi, které jsme milovali a jež na zemi už nikdy nespatříme:
Teď vím,
kdy bude poslední ráno –
kdy světlo lásku
ani noc nezaplaší,
kdy spánek bude věčný
a sen nevyčerpatelný.
17.10.2010
Strana 31/85
Nebeská únava
mě nyní neopouští.
Dlouhá a úmorná
byla pouť
k svatému hrobu
a kříž byl těžký.
(přeložil I. Slavík)
Hluboko v podvědomí hledá cestu k opravdovému umění také hlavní postava
poeticko-fantastického románu Heinrich von Ofterdingen (1802). Titulní hrdina vyprávění,
středověký minnesänger a údajný autor Písně o Nibelunzích, spatří ve snu tajemný symbol
umění, slávy a štěstí – modrou květinu. Jeho strastiplná cesta a marné pátrání po krásném
přeludu je vlastně obrazným putováním po složitých zákoutích lidské duše. Druhá nedokončená
část příběhu pak sleduje Heinricha při hledání podstaty lidského bytí, již měl nalézt v „říši
mrtvých“.
Heinrich von Ofterdingen při souboji minnesangerů na Wartburgu (Codex Manesse, 14.
17.10.2010
Strana 32/85
stol.); fotografická reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Básnivý text románu idealizuje představu středověku, ale je zároveň úvahou o samotné podstatě
básnické tvorby. Aby se člověk oprostil od svazujících otěží pomíjivého života a mohl zrušit
hranice mezi životem a smrtí, skutečností a výmyslem, musí vycházet z přirozeného citového
prožitku. A jen poezie mu dovolí využít nekonečných možností fantazie, v níž se prolínají děje,
prostor a čas.
3. Nový zájem o lidovou slovesnost
Nacionalistické a náboženské požadavky převažují v programech raných romantických proudů,
které se formovaly v Jeně (jenská škola). Činnost zdejších romantiků formoval v časopise
Athenäum už zmíněný básník a prozaik Novalis, dále pak filozof FRIEDRICH
SCHLEIERMACHER (1768 – 1834) a teoretici umění bratři FRIEDRICH (1772 – 1829) a
AUGUST (1767 – 1845) SCHLEGELOVI. Tito autoři odmítli měšťáckou kulturu narušenou
„cizáckým (francouzským) nevkusem“ a shodli se na nutnosti vzniku skutečné národní kultury.
Objektem jejich zájmu se proto často stala lidová slovesnost, povýšená na vrchol umělecké
tvorby.
Představitelé jenské školy: F. Schleiermacher (anonym, 1838) a bratři Friedrich a August von
Schlegelovi (anynomní portréty, 19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
17.10.2010
Strana 33/85
Na sběratelskou aktivitu tvůrců jenské školy (středověké lidové pohádky a pověsti přepracovával
a vydával např. prozaik a dramatik LUDWIG TIECK, 1773 – 1853) navázali další ctitelé lidové
slovesnosti v Heidelbergu (škola heidelberská).
L. Tieck na anonymním portrétu (1832);
Básníci CLEMENS BRENTANO (1778 – 1842) a ACHIM VON ARNIM (1781 – 1831)
vydali soubor lidových a pololidových (kramářských) písní Chlapcův kouzelný roh (1808), v
němž starobylé skladby dotvořili na základě vlastní fantazie.
17.10.2010
Strana 34/85
C. Brentano (E. Linder, 1830), A. von Arnim ( P. Ströhling, 1805) a titulní strana 1. vydání
sbírky Chlapcův kouzelný roh (1808); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Ve stejném duchu jsou sepsány verše básníka a prozaika JOSEPHA VON EICHENDORF
(1788 – 1857).
J. von Eichendorf (E. Eichens, 1841) a vydání jeho souhrnného díla (1841);
17.10.2010
Strana 35/85
4. Bratři Grimmové
Zcela vědecky přistoupili ke sběratelství ústní slovesnosti bratři JACOB (1785 – 1863) a
WILHELM (1786 – 1859) GRIMMOVÉ. Tito významní zakladatelé jazykovědné a literární
germanistiky (hlavní dílo Německý slovník) se nenechali unést vlnou zaslepené vlastenecké
euforie.
Jacob a Wilhelm Grimmové (E. Jerichau-Baumann, 1855) a jejich Německý slovník (1. vydání,
1854); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Ve své rozsáhlé sbírce Pohádky pro děti a celou rodinu (1812 – 1815) se pokusili interpretovat
lidová vyprávění co nejpřesněji.
17.10.2010
Strana 36/85
První vydání sbírky Pohádky pro děti a celou rodinu (1812 – 1815);
Přestože pohádkám často dodávali vlastní výchovná naučení, působí v jejich podání vyprávění
prostým a živým dojmem. Není narušen ani jejich původní formální a jazykový ráz a zachován
zůstal mnohdy surový a krutý děj. Sbírka je žánrově i tematicky mnohotvárná. Obsahuje
rozmanité pohádky zvířecí, legendární a kouzelné, ale také příběhy novelistické a žertovné.
Berkovskij, J.: Německá romantika (přeložila N. Macurová), Praha 1976; Květinový prach
(antologie německé romantiky, přeložil I. Slavík) Praha 1967; Novalis: Modrá květina (přeložil
I. Bureš, V. Feldstein, R. Mertlík), Praha 1963
3.3 BÁSNÍCI HOREČNÉHO SNĚNÍ
Mám z tebe, námořníku, strach!
17.10.2010
Strana 37/85
Z vyzáblé ruky strach!
Jsi hnát a kost, jsi vyprahlý
jak písek na dunách.
S. T. Coleridge (přeložil Z. Hron)
Gustave Dore: ilustrace ke Coleridgově básni Píseň o starém námořníkovi (dřevoryt, 19. stol.);
1. Jezerní škola v Anglii
V Anglii se romantické nálady sdružily do jednotného hnutí po roce 1798, kdy výrazněji oslovila
veřejnost skupina „jezerních básníků“ (Lake Poets).
17.10.2010
Strana 38/85
Jezernaté území na severozápadě Anglie v Cumberlandu a Westmorelandu (pohled z Grange
Fell), kde se usadili lakisté; (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
wikipedia.org)
Lake Poets (lakisté) představují anglický romantismus první generace. Pojmenování si vysloužili
podle oblasti jezer na severozápadě Anglie, kde většinou žili a kde vytvořili osobitou literární
školu. Jejími hlavními osobnostmi byli William Wordsworth, jeho sestra Dorothy, Samuel T.
Coleridge a Robert Southey. Všichni zpočátku vítali společenské změny, které ohlašovaly
revoluce v Anglii a ve Francii, později se však zalekli radikálnosti porevolučních diktatur. Své
rozčarování vyřešili příklonem k přírodním motivům a tím, že obrátili pozornost k životu
prostých lidí. Náměty básní hledali v historických námětech skandinávských ság nebo ve
středověkých anglických a skotských baladách.
17.10.2010
Strana 39/85
Widemere (Claife Station), místo života i historické inspirace lakistů; foto autor
Básníci jezerní školy vstoupili do literatury společnou sbírkou Lyrické balady (1798), na níž se
podíleli oba především William Wordsworth a Samuel Coleridge. Skutečné tragické události a
soudobé převraty přetvářeli bohatou symbolikou do prostředí tajemného světa, plné
nevyzpytatelných přírodních sil, jež lze zklidnit a ukonejšit jen silou citlivého lidského srdce.
Důležitým prvkem všech fantastickými příběhů je motiv trestu, který přichází neomylně a
zákonitě, jestliže jsou přirozené vztahy narušeny. Ve srovnání s utrpením, které přináší skutečný
život, potom vyznívá přeceňování bolestí „strhujících“ vášní malicherně a směšně.
17.10.2010
Strana 40/85
Ilustrace k Písni o starém námořníkovi (G. Doré, 2. pol. 19. stol.);
Úvodní Coleridgova Píseň o starém námořníkovi je podobenstvím o svévolném činu
jednotlivce, jenž dovede k záhubě řadu nevinných. Vypráví strašidelný příběh o tragické plavbě,
při níž je posádka stíhána krutými ranami osudu, neboť jeden z nich zabil z pouhého rozmaru
albatrosa, který předtím vyvedl loď z nebezpečí. Rychlým nečekaným střídáním reality a obrazů
fantastických krajin vytváří básník iluzi horečnatého snu. Viník nakonec zůstane naživu – sám se
svou vinou a pokáním.
Na vzniku sbírky měl rozhodující podíl WILLIAM WORDSWORTH (1770 – 1850). Její první
(anonymní) vydání nebylo sice přijato s nadšením, ale už rozšířená a upravená edice s
předmluvou, vyjadřující společenské a umělecké názory autorů, se stala uznávaným manifestem
anglických romantiků.
17.10.2010
Strana 41/85
Portrét W. Wordswortha (B. Haydon, 1842) a jeho dům v Grasmere (B.S Kelton, 1897), jeho
sestra Dorothy (anonym, 1885); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Po neúspěších ve veřejném i osobním životě se W. Wordsworth, bývalý politik
protimonarchistického smýšlení, usadil se v městečku Grasmere a začal s básnickou tvorbou.
Oslavil mizející tradice venkovského života a za nejposvátnější vlastnosti anglického národa
označil sílu náboženské víry, úctu k přírodě a k ženám – symbolům rodinného štěstí.
Po vydání Lyrických balad prodělal básník tvůrčí krizi. Psal úvahovou a náboženskou poezii,
která však vyznívala příliš didakticky a mravoučně. Jeho talent znovu předvedla v plné šíři až
autobiograficky laděná báseň Preludium (1805), na níž pracoval celý život. Je podrobnou
psychologickou studií osobnosti tvůrce a provádí čtenáře spletitými cestami jeho duše od raného
mládí až po zralý věk a stáří. Velkou schopnost imaginace a zároveň prostého básnického
vyjádření pak prokázal i v sebraných Básních (1815). K formě balady se vrátil v básni Peter Bell
(1819). Vírou v laskavější svět dojímá Wordsworth v Církevních sonetech (1822) a v posmrtně
vydaných básních Óda na povinnost a Zvěstování nesmrtelnosti.
Mnohem neklidnější životní a umělecký osud prožil Wordsworthův přítel SAMUEL TAYLOR
COLERIDGE (1772 – 1834). Po smrti rodičů chtěl s přáteli odjet do Ameriky, kde hodlali
založit utopickou komunitu svobody a rovnosti. Plány však neuskutečnil kvůli zdravotním
problémům. Závislost na opiu, kterým tišil strašné revmatické bolesti, způsobila, že si rozbil
manželství, odcizil se přátelům a především ukončil plodné období spolupráce na
s Wordsworthem. Zbytek života strávil v soukromém sanatoriu v Londýně.
17.10.2010
Strana 42/85
S. T. Coleridge (P. Vandyke, 1795), jeho žena (R. Lane, 1830) a jejich dům
v Keswicku(anonym, 19. stol.); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Coleridge překládal z němčiny, živil se jako publicista. Jeho vlastní básnická tvorba není
rozsáhlá. Inspiraci k ní hledal v exotice vzdálených zemí nebo v podivuhodných snových
krajinách, k nimž mu pomáhalo najít cestu i opojení drogami. Fantastickými vizemi je přeplněna
už zmíněná Píseň o starém námořníkovi, ale také balada Christabela (1816) a nedokončená
báseň Kublaj Chán (1816).
Portrét mongolského vládce Kublaj Chána (asi neapolský umělec Anige, 13. stol.) a rukopis
Coleridgovy básně; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
17.10.2010
Strana 43/85
Posledním z trojice jezerních básníků byl ROBERT SOUTHEY (1774 – 1843). Vynikal
pracovitostí a po jistý čas získal i určitou oblibu. Své talentovanější druhy však většinou pouze
napodoboval. V revolučním duchu složil epos Jana z Arku (1795) a dramata Wat Tyler
(společně s Coleridgem, 1794) nebo Robespierův pád (1795). Později také našel zálibu v líčení
středověkých a orientálních výjevů. Silně emociálně působí obzvláště poema Kehamova kletba
(1810). Southey byl také pilným prozaikem. V historických a životopisných dílech (např. Dějiny
anglo-francouzské války či Život Nelsonův) obhajoval dobyvatelské zájmy britské monarchie.
Robert Southey (anonym, 20. stol.);
2. Walter Scott
Přestože je vydání Lyrických balad považováno za prvotní impuls vzniku anglického
romantismu, básníci jezerní školy příliš velký ohlas u literární veřejnosti nezaznamenali. Větší
podíl na popularizaci nového uměleckého směru měl spíše jejich současník WALTER SCOTT
(1771 – 1832).
17.10.2010
Strana 44/85
Sir W. Scott (H. Raeburn, 1822) a jeho romantické sídlo Abbotsford House ve Skotsku (in
Morris's Country Seats, 1880); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Pocházel z rodiny významného edinburského právníka, mládí však strávil ve venkovském
prostředí skotské Vysočiny. V dětství ochrnul, a tak mu literatura nahrazovala společnost
vrstevníků, kterých se jinak stranil. Později věnoval veškeré síly sběratelské činnosti, zejména ho
přitahovala pochmurná atmosféra legend, balad a písní ze skotsko-anglického pomezí. Odborný
zájem o historii i zkušenosti z advokátské praxe ho naučily hledat kořeny soudobých problémů v
časech dávno minulých.
Rozsáhlé znalosti a zkušenosti, které nabyl studiem historie, sbíráním skotských balad (vydal je
ve třech svazcích roce pod názvem Písně ze skotského pomezí, 1802 – 1803) a překlady
německého folklóru, uplatnil Scott už v rané ohlasové poezii. Příznivé kritiky však zaznamenal
teprve prvními básnickými povídkami. V historicky laděných příbězích vystupoval jako dávný
pěvec nepokořitelného národa i jako básník s citem pro malebnou přírodu a atmosféru
středověku. Eposy Píseň posledního barda (1805) a Marmion (1808) svým dobrodružným
dějem vycházejí z anglo-skotských konfliktů v 16. století.
Do prostředí krásné Vysočiny, kde bojují hrdí a odbojní Skotové proti tyranii anglické šlechty,
nás zavádí i nejúspěšnější skladba Jezerní panna (1810). Smírnými závěry příběhů, často
propojených utopickou postavou moudrého panovníka, napravujícího dávné křivdy, dokumentuje
Scott svůj nostalgický vztah k středověku, který miluje a obdivuje, ale zároveň líčí jako ponuré a
kruté období dějin.
17.10.2010
Strana 45/85
Jezerní panna předává Excalibur králi Artušovi (ilustrace, anonym, 1880 a A. Beardsleye,
1898);
Slibně se rozvíjející Scottovu básnickou tvorbu zastínily exoticky laděné a citově vyhrocené
epické básně Byronovy. To byl také jeden z důvodů, proč se Scott rozhodl přejít k prozaické
činnosti. Přestože nebyl zdaleka jediným prozaikem oslavujícím minulost, bývá považován za
předchůdce moderní historické beletrie právě on. Jako první totiž dokázal propojit znalost
prostředí i dobových reálií (předmětů denní potřeby, oblékání i celkového chodu soukromého a
veřejného života) se světem autorské fikce, v němž obětavé hrdiny na krušné cestě za
spravedlností nezastaví sebevětší překážka.
V první etapě horečné prozaické tvorby byl Scott zaujatý minulostí rodného Skotska. Z povstání
skotských horalů proti Angličanům v 18. století čerpá anonymně vydaný román Waverley (1814).
Stejné prostředí i doba tvoří náměty próz Starožitník (1816), Rob Roy (1817) a Srdce
Edinburgu (1818). V nich jsou nositeli ušlechtilých charakterových vlastností nezkrotní, národní
věci oddaní lidé, bránící svá práva, tradiční hodnoty rodového zřízení, nezávislost a čest.
17.10.2010
Strana 46/85
Ilustrace k románům Waverley (J. Pettie, 1883) a Starožitník (frontispis, 19. stol.);
Old Tolbooth v Edinbourgu a ilustrace k románu Srdce Edinbourgu (J. Millais, 20. stol);
V následující sérii románů, čerpajících ze středověkých anglických a evropských dějin, projevil
autor zájem o mnohem starší témata. K žánru gotického románu se uchýlil v tragickém příběhu
Nevěsta z Lammermooru (1819). Osudy skotských a irských vzbouřenců během občanské války
v Británii v 17. století se pak staly námětem Pověsti o Montrosovi (1819). Za vrcholnou prózu
tohoto období je však považován román Ivanhoe (1819). Konflikt z 12. století mezi
normanskými okupanty a anglosaskou šlechtou posloužil Scottovi jako kulisa dobrodružného
17.10.2010
Strana 47/85
příběhu o statečném rytíři, bojujícího za dynastické zájmy „dobrého“ krále Richarda Lví srdce. V
románu ožívají pověsti o zbojníkovi Robinu Hoodovi a jeho družině, ale i příběhy z dalších
středověkých balad, kronik a rytířských povídek.
Hrdinové románu Ivanhoe - Robin z Locksley (památník v Nottinghamu) a Richard
Lví srdce(M.-J. Blondel, 1841); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Do vlasti se po dlouhé křížové výpravě vrátil král Richard. V Anglii, kterou ovládl jeho lstivý
bratr Jan Bezzemek, však mezitím narostla moc normanské šlechty, jež pošlapala stará privilegia
Sasů a usilovala o konečné uchvácení moci. Díky prozíravosti a statečnosti krále, jeho věrných
vazalů a zbojnické družiny Robina Hooda (v románu nazývaného původním jménem Locksley)
bylo spiknutí zmařeno a jeho osnovatelé po zásluze potrestáni.
Z další dobrodružné trilogie, která opět čerpala náměty z historie Skotska a Anglie v 16. století,
je nejpoutavější román Kenilworth (1820, další díly Klášter, Opat), vyprávějící o tragických
osudech mladé aristokratky, strádající v poměrech dvorských intrik alžbětinské Anglie.
Velký literární úspěch vynesl Scottovi neuvěřitelné bohatství a povýšení do šlechtického stavu.
Po krachu nakladatelské firmy, jejímž byl spoluvlastníkem, se rozhodl uhradit všechny dluhy
literární tvorbou, aniž by musel prodat svou pýchu – venkovské sídlo zařízené v romantickém
středověkém stylu.
17.10.2010
Strana 48/85
Scottova studovna v romantickém sídle Abbotsfordu (foto 19. stol.);
(the public domain, GNU Free Documentation License; www. wikipedia.org)
V románech Pirát (1821) nebo Nigelovy osudy (1822) už je proto patrná jistá umělecká
povrchnost. Vyčerpaný a těžkou finanční situací sklíčený autor opakoval dějové zápletky, málo
přesvědčivé jsou rovněž charakteristiky postav.
Originálním příběhem znovu upoutal až v próze Quentin Durward (též Králův lučištník, 1823).
Román o skotských utečencích, hledajících útočiště jako žoldnéři v cizáckých vojskách, zavedl
čtenáře do Francie Ludvíka XI. Rozporuplná postava panovníka bojujícího o moc se zpupnou
šlechtou patří k nejvěrohodnějším historickým postavám ve Scottově tvorbě.
17.10.2010
Strana 49/85
První vydání románu Quentin Durward(ilustrace 19. stol.);
Stejně působivé jsou také charakteristiky anglického panovníka Karla I. a jeho kancléře Olivera
Cromwella z románu Woodstock (též Kavalír, 1826), který zasahuje epochu anglické revoluce. V
době umělecké krize se Scott vracel k atraktivním námětům křížových výprav povídkou
Talisman (1825) a znovu oživoval příběhy ze skotské historie. O mravním úpadku horalů po
prohraném povstání vyprávěl v próze Horalova vdova (1827) a válečné události 15. století vylíčil
v románu Kráska z Perthu (1828).
17.10.2010
Strana 50/85
Frontispis románu Woodstock (1863) a dům z románu Kráska z Perthu (foto autor);
fotografická reprodukce (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
wikipedia.org)
3. Jane Austenová
Velkou obdivovatelkou Waltera Scotta byla také prozaička JANE AUSTENOVÁ (1775 –
1817). Ač žila v době romantismu, tvrdošíjně odmítala jeho tvůrčí postupy a od počátku
vyhlásila nesmiřitelný boj sentimentalismu a přemrštěným hrůzám gotických románů
(posměšnou reakcí na ně je například posmrtně vydaný román Northangerské opatství, 1818).
17.10.2010
Strana 51/85
J. Austenová na kresbě její sestry Cassandry (1810) a rytina Steventonovy fary, kde prožila
spisovatelka většinu života (anonym, 1871); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Prózy Austenové jsou přesto citlivými sondami do vnitřního života nekomplikovaných hrdinů,
většinou z okruhu venkovské šlechty, jejíž problémy dobře znala (Rozum a cit, 1811).
Titulní list vydání románu Rozum a cit (1811) a ilustrace k dílu z roku 1860 (H. Thomson);
17.10.2010
Strana 52/85
Za stěžejní dílo autorky bývá považován román Pýcha a předsudek (1813), v němž počínající
milostný vztah dvou odlišných jedinců ohrožují charakterové vlastnosti vypěstované nesprávnou
výchovou – nepřekonatelná mužská přezíravost a sociální předsudky krásné a podnikavé dívky.
Román je kritickým pohledem na ustálené konvence, charakteristické pro anglickou vyšší
společnost – muži skrývají své skutečné vlastnosti (stydlivost, bázlivost nebo naopak ješitnost a
cynismus) pod maskou uhlazených gentlemanů a jedinou touhou žen je výhodný sňatek.
První vydání románu Pýcha a předsudek (titulní list, 1813) a ilustrace k dilu z roku 1895 (C. E.
Brock); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
V románu Mansfieldský park (1814) vytvořila Austenová zase typ bázlivé a neprůbojné dívky
Fanny, vychovávané u bohatých příbuzných, kteří ji ani po sňatku s jedním z nich úplně
nepřijmou do rodiny. Tichou a trpělivou povahou se Fanny podobá další hrdince Anně z románu
Přesvědčení (posmrtně 1818, česky též Anna Elliotová). Odlišnou povahu má titulní postava
románu Emma (1816). Zhýčkanou a rozmařilou dívku musí zasáhnout hořká prohra a četné
nepříjemnosti, aby si uvědomila, že se svět netočí jen podle jejích představ.
17.10.2010
Strana 53/85
Titulní listy románů Emma (1816), Mansfieldský park (1814) a posmrtně vydané romány
Northangerské opatství a Přesvědčení (1818); fotografické reprodukce (the public domain,
www. wikipedia.org)
4. První romantikové francouzští
Francie prodělala na přelomu 18. a 19. století celou řadu významných zvratů. Problematickou
epochu buržoazní revoluce, z níž vzešla nová měšťanská společnost, ale jejíž výsledky
vyhovovaly jen malé části obyvatel, vystřídalo na počátku 19. století neklidné období
napoleonských válek.
17.10.2010
Strana 54/85
Napoleonova poslední bitva u Waterloo (William Sadler, po roce 1815);
Po pádu samozvaného císaře znovu restauroval monarchii královský rod Bourbonů a vše se
vrátilo k starým pořádkům. O svá práva se přihlásila církev, odškodnění žádala i šlechta.
Liberalisté v panice před pomyšlením na další krveprolití přispěchali s dohodou. Proto také v
prvním etapě francouzského romantismu převažuje vědomí, že každá snaha o pokrok s sebou
nese pachuť marnosti a zbytečnosti.
Bourboni znovu na trůnu: vlevo Ludvík XVIII. (anonym, 19. stol.) a Karel X. (P. S. Gérard,
1825); uprostřed ukázka módy royalistek (1815); fotografické reprodukce (the public domain,
17.10.2010
Strana 55/85
www. wikipedia.org)
V literární tvorbě se tato kompromisní koncepce raného romantismu projevila zvýšenou
pasivitou, smířlivostí s osudem a totálním únikem k středověké tematice a do fantazie. Takovým
subjektivním pohledem, spojeným se zálibou v exotice a náboženském mysticismu, je
charakteristický zejména prozaik FRANÇOIS-RENÉ DE CHATEAUBRIAND (1768 – 1848).
Portrét F.-R- de Chateaubrianda (A. Girodet-Trioson, 19. stol.) a rytina spisovatele v armádě
(G. de Rambaud, 1830); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Po otcově smrti se vzdělaný a sečtělý aristokratický mladík dostal do vojenských služeb.
Revoluční dobu prožil v Severní Americe, která ho okouzlila krásou a exotičností nekonečně
rozlehlé přírody. Po návratu do vlasti ho čekalo vyhnanství, jež částečně prožil v Anglii. Také
kariéru diplomata ve službách Napoleona Bonaparta a později obnovené monarchie ukončil
několikanásobným exilem. Závěr života strávil v ústraní, kde dokončoval své dílo a sepisoval
paměti.
17.10.2010
Strana 56/85
Náhrobek spisovatele na ostrově Saint Malo; foto autor
V moderním světě, jemuž nerozuměl a o jehož budoucnost se obával, potřeboval Chateaubriand
najít ztracenou čistotu. Ve filozofickém spisu Duch křesťanství (1802) proto hovořil o víře jako
o hodnotě, která zaručuje stabilní řád, má schopnost smířit člověka se smrtí a pomáhá
usměrňovat lidské vášně. Idealizoval si stabilitu středověkých poměrů, již srovnával s neklidem a
politickými zlomy doby, ve které sám žil. Kromě mravních hodnot vyzvedl na křesťanství také
účinek estetického a kulturního dědictví, kterým epocha středověku podle jeho názorů překonala
i antiku. Uměleckými prostředky pak předvedl sílu náboženských ideálů, vítězících nad
pozemskou marnivostí a slabostí rozpolcených jedinců, v povídce Atala (1801)
17.10.2010
Strana 57/85
Ukládání Ataly do hrobky (A.- L. Girodet-Trioson, 1808);
V divukrásném přírodním prostředí francouzské Louisiany vypráví slepý Indián Šakta mladému
štvanci Renému o svém životě. Jako mladý bojovník poznal během zajetí u nepřátelského kmene
krásnou indiánskou křesťanku Atalu, jež v něm poprvé vyvolala milostnou touhu. Dívka jeho
lásku opětovala, umožnila mu útěk a spolu putovali pustinou. Naplnění jejich citů však zabránil
slib čistoty, jímž kdysi matka zaslíbila Atalu Bohu. Dívka řeší konflikt mezi láskou a vírou
sebevraždou.
Dojemný příběh lásky, obětované náboženskému mysticismu, v němž se hrdina vyrovnává s
pomíjivostí pozemských radostí a nakonec usmířen umírá, má volné pokračování v novele René
(1805). Také zde řeší autor vlastní problém: vypráví o osamoceném jedinci, který neunesl zánik
starých jistot a východisko hledá v romantickém snění. Proti jeho „nemoci století“ – neukojeným
vášním, rozbolavělým citům a bolestínské melancholii – však nepomáhá ani léčba vírou.
17.10.2010
Strana 58/85
Vlastní ilustrace Chateubrianda k povídce René (René a Amélie na procházce, 1803);
V druhé novele se naopak zpovídá Francouz René. Indiánskému příteli povídá o svém podivném
poutu k sestře (snad inspirovaném vztahem Chateaubrianda k nevlastní sestře Lucile). Těžko
překonávaná touha, nad níž se vznášelo prokletí incestu, vedla Reného k neklidnému,
rozmařilému životu a k celkovému ztroskotání. Teprve odchod milované sestry do kláštera a žal
nad její smrtí změnil jeho chování. Opouští Francii, aby v Americe, „v nejzazších končinách
světa“, přemýšlel o životě, zbavil se nezvladatelných vášní a odčinil své těžké hříchy.
Pesimistické vyznění Chateaubriandových povídek má ještě jednu dimenzi: hrdina sice v
americké přírodě harmonickou a nedotčenou krajinu objevil, ale ani v ní už nenašel úplnou
svobodu, neboť i „divocí“ Indiáni jsou postupně spoutáváni importovanou evropskou civilizací.
Spolu s Chateaubriandem se mezi významnější představitele raného francouzského
romantismu zařadila GERMAINE DE STAËL (1766 – 1817). Talentovaná spisovatelka a
zhrzená Napoleonova ctitelka se kromě výrazného zájmu o vysokou politiku (a hlavně o politiky)
zabývala překladatelskou činností, a tak seznámila Paříž s německým romantismem. Její salon
sloužil jako místo, kde se setkávala různorodá umělecká společnost. Ve svých literárněvědných,
psychologických a sociologických esejích (mj. O literatuře a jejích vztazích ke společenským
institucím) důrazně požadovala uměleckou svobodu a bránila návratu klasicistických vzorů.
17.10.2010
Strana 59/85
Portrét Madame de Staël a její dvojportrét s dcerou Albertinou (oba M. Gérardová, kolem r.
1805); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Pod vlivem J. J. Rousseaua (Listy o díle J. J. Rousseaua, 1788) hledala hlavní zdroj inspirace
v citových projevech a v přírodě. Sentimentální romány Corina (1802) a Delphina (1807)
přeplnila autobiografickými momenty vlastních milostných vztahů. Hrdinkami jsou
emancipované ženy, které usilují o rovnoprávný milostný cit. Přestože působí sebejistě a
odhodlaně, nakonec ztroskotávají na nepochopení společnosti a na pokrytectví okolí. Jejich
nešťastný osud je symbolem obecného nedostatku hlubokých citů, jímž trpí především majitelé
citlivých duší.
17.10.2010
Strana 60/85
Germaine de Staël jako Corina(M. L. E. Vigée-Lebrunová, 1808);
Austenová, J.: Rozum a cit (přeložila E. Kondrysová), Praha 1989; Coleridge, S. T.: Píseň o
starém námořníku (přeložil V. Renč), Praha 1965; Jezerní básníci (přeložil Z. Hron), Praha
1999; Pět romantických siluet (pozie francouzského romantismu), přeložil V. Mikeš), Praha
1981; Scott: W.: Ivanhoe (přeložil J. Kraus), Praha 1989; Tři stálice (básně W. Wordswortha
přeložila J. Urbánková), Praha 1974
3.4 Autotest
1. Který hudebník nepařil mezi romantické autory?
- J. S. Bach
- Fryderik Chopin
- Ferenz Liszt
- Franz Schubert
2. Charakter epické skladby, v níž je děj prokládán popisy přírody a filozofikými reflexemi,
nazývá romantická literatura:
- dramatickou básní
17.10.2010
Strana 61/85
- baladou
- poemou (básnickou povídkou)
- románem
3. O německém básníkovi Novalisovi neplatí, že :
- napsal básnickou sbírku Hymny noci
- popsal hledání umělecké tvorby v poetickém románu Heinrich von Ofterdingen
- byl významným sběratelem ústní slovesnosti
- dílo poznamenaly osobní, strastiplné životní zážitky a zkušenosti
4. Lakistická sbírka Lyrické balady jsou dílem:
- Williama Wordsworthe
- Williama Wordsworthe a Samuela Coleridge
- Roberta Southeyho
- kolektivní dílo celé skupiny Lake poets
5. Minulostí rodného Skotska se nezabývá Scottův román:
- Srdce Edinburghu
- Rob Roy
- Ivanhoe
- Kenilworth
6. Veršované romantické povídky Atala a René jsou dílem:
- francouzské prozaičky Germaine de Staël
- A. de Lamartine
- anglické romantičky Jane Austenové
- francouzského raného romantika F.-R. de Chateaubriand
17.10.2010
Strana 62/85
4 DRUHÁ VLNA RANÝCH ROMANTIKŮ
4.1 MILENCI SMRTI
Přetichá zahrado, kde pučí tráva,
kde leží manželé a kříže jsou,
a z čistých oken jasuplná sláva,
a přátel průvody, již s námi jdou!
Friedrich Hölderlin (přeložil E. A. Saudek)
Caspar David Friedrich:Hřbitov pod sněhem (1826);
1. Německý romantismus na na přelomu století
Občanské reformy, vynucené celoevropským neklidem po napoleonských válkách a stále se
zhoršující politickou a hospodářskou situací, nedosáhly v Německu takové vyhraněné podoby
jako v ostatních zemích západní Evropy. Přesto musel jeden z nejreakčnějších režimů v
základních otázkách ustoupit. Pozitivní změny stmelily společnost do celonárodního hnutí a
postavily do čela bojů za sjednocení národa mladou měšťanskou inteligenci. Nadějný vývoj však
17.10.2010
Strana 63/85
zastavil Vídeňský kongres a po něm přišly tvrdé represe.
Boje na barikádách v Německu v roce 1848 (anonymní rytina, 19. stol.);
První výrazný politický nezdar vyvolal vlnu zklamání a rezignace, zejména mezi nastupující
literární generací, která se aktivně zapojila do boje za sjednocení vlasti. V její tvorbě se proto
romantické ideály zahalily do nejasných šerosvitů a náznaků.
17.10.2010
Strana 64/85
Frankfurský sjednocovací sněm v roce 1848 (kolorovaná rytina, 19. stol.);
K nejrozporuplnějším romantickým zjevům z počátku 19. století patřil prozaik a dramatik
HEINRICH VON KLEIST (1777 – 1811).
17.10.2010
Strana 65/85
H. von Kleist (portrét P. Friedela, 1801) a básníkův rukopis (1811);
Vedl pohnutý život, v němž stálým cestováním z místa na místo utíkal před radikálními
změnami, které jako příslušník starého pruského šlechtického rodu nechápal a nemohl přijmout.
Vlastnímu vnitřnímu nepokoji však neunikl, a proto se rozhodl trýznivé bloudění své citlivé duše
uzavřít sebevraždou. Na jeho tragickém konci měl rozhodující podíl také nedostatek finančních
prostředků a nezájem veřejnosti o jeho dílo.
17.10.2010
Strana 66/85
Kleistův náhrobek v Berlíně-Wannsee; foto autor
Citový zmatek, projevy hluboké vášně i silné nacionální cítění, vyvolané napoleonskou okupací
Pruska, se odrazilo především v Kleistových divadelních hrách, jejichž historickými náměty chtěl
autor vyvolat pocity vlastenecké hrdosti a probudit v spoluobčanech touhu po odplatě za národní
pokoření. Nemilosrdnou nenávistí k okupantům byly naplněny tragédie Arminova bitva (1808) a
Princ Bedřich z Homburgu (1810).
17.10.2010
Strana 67/85
Ilustrace k tragédii Arminova bitva (A. Michelena, 19. stol.);
Oslavou tradic německého rytířství jako nejdokonalejší formy života se obracela k divákům
rovněž hra Katinka z Heilbronnu (1810). Nejznámějším Kleistovým dramatem však dodnes
zůstala veršovaná veselohra Rozbitý džbán (1808), i když její samotná premiéra znamenala pro
autora fiasko.
17.10.2010
Strana 68/85
První vydání Kleistových her Katinka z Heilbronnu (1810) a Rozbitý džbán(1810) a ilustrace k
druhé hře od J.- B. Greuze; fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Děj nepříliš útočné komedie je situovaný do prostředí nizozemské vesnice. Příběhem o rozbitém
džbánu a pošramocené cti selské dívky Evy, v němž poukazuje na problematiku zneužívání
moci, paroduje autor poměry v soudobém Prusku. Symbolem neomezené nadřazenosti je rychtář
Adam, který se snaží při vyšetřování vlastního poklesku dovednou manipulací s fakty,
překrucováním skutečnosti a zastrašováním zbavit zodpovědnosti za svedení mladé počestné
dívky.
Moderní kompozice, vnitřní dramatičnost příběhů a stylistické mistrovství je příznačné i pro
Kleistovu prozaickou tvorbu (u nás vyšla v souboru Markýza z O...). Námětem a uměleckým
zpracováním vyniká zejména novela Michael Kohlhaas (1810), jíž jako podklad posloužil
historicky doložený soudní případ loupežníka Hanse Kohlhaase z 16. století. Vypráví o osudu
berlínského kupce, který se nedočkal spravedlnosti, a tak vzal odplatu do vlastních rukou.
První vydání novely Michael Kohlhaas (1810) a idealizovaná podoba kupce a loupežníka
Hanse Kohlhaase (anonym, asi 1840); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
17.10.2010
Strana 69/85
2. Friedrich Hölderlin
Deziluze nad poměry v Německu i rozčarování z výsledků Francouzské revoluce ovlivnilo i
literární dráhu FRIEDRICHA HÖLDERLINA (1770 – 1843). To byl důvod, proč se uzavíral
do intimity poezie, zrozené z bohaté fantazie a touhy po kráse, jejíž ideály znovu objevil v
antické harmonii.
F. Hölderlin (portrét od F. K. Hiemera, 1792) a kresba jeho rodného domu v Lauffenu
(anonym, asi 1840); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Celoživotní inspirací byla mladému básníkovi osudová láska k paní Susettě, manželce
frankfurtského bankéře, v jehož domě působil jako vychovatel. Ve svých dílech ji nazývá
Diotimou, což bylo jméno bájné kněžky z Platónova Symposionu, která hlásala, že každá láska je
pouze touha po kráse. Nemožnost naplnit milostný vztah ke kultivované a ušlechtilé ženě a
následný rozchod s ní urychlily básníkův umělecký vývoj. Zároveň však pravděpodobně přispěly
k náhlému propuknutí duševní choroby, která ukončila slibně se rozvíjející tvorbu.
17.10.2010
Strana 70/85
Busta Susette Gontardové, předobrazu básníkovy Diotimy (L. Ohnmacht, 1795);
Spanilá a vznešená Diotima se stala hlavní hrdinkou volného cykluBásně Diotimě (1796 – 1800,
vyd. 1828), v nichž milostná, přírodní a filozofická lyrika vyrůstá ze vzpomínek na křehký
půvab, něhu a harmonii vášnivého citu k nedostupné milence. Současně působí jako ostrá výčitka
pokrytecké, bezduché a citově rozvrácené době, která jej zcela zničila:
Svatá bytosti! tvůj zlatý božský klid
Jsem často rozbil a z těch utajenějších
Hlubokých bolestí života
Sis leccos odnesla ze mne.
Ó zapomeň, odpusť! Jako oblaka tam
Pluju přes pokojnou lunu a ty
Si oddychneš a znovu zazáříš
V své kráse, mé sladké světlo!
(přeložil V. Mikeš)
17.10.2010
Strana 71/85
3. Adelbert von Chamisso
Bohatstvím a vytříbeností fantazie se proslavil další německý básník a prozaik francouzského
původu ADELBERT VON CHAMISSO (1781 – 1838).
Adelbert von Chamisso (portrét od R. Reinicka, 1831);
Uplatnil ji hlavně ve své nejslavnější psychologické povídce Podivuhodný příběh Petra
Schlemihla (1814). Přes snovou atmosféru, která provází celé vyprávění, poznáváme v povídce
jasný záměr. Autor do ní vložil své názory na skutečné hodnoty lidské existence, jejímž
základem není bohatství; zvítězit nad zlem dokáže pouze skutečná láska, nespoutaná
pokrytectvím a konvencemi. Do příběhu o chudém mladíku Schlemihlovi (v jidiš = smolař),
který prodá ďáblovi vlastní stín, aby se vyrovnal okolní společnosti bohatců, promítl vlastní
životní osud.
17.10.2010
Strana 72/85
První vydání románu Podivuhodný přiběh Petra Schlemihla (1814) a ilustrace k dílu od
G. Cruikshanka (vyd. 1827); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Izolovanost zchudlého emigranta, jehož rodina utekla před Francouzskou revolucí do Německa,
byla nejzřetelnější v situaci, když měl jako poručík pruské armády bojovat proti vlastnímu
národu. Tehdy rozpoznal prohnilost světa kolem sebe: byl odtržen od přátel, ostatní na něj
pohlíželi s podezříváním, bál se o svůj život. Proto také rychle svlékl vojenskou uniformu.
Samotného zbohatlého literárního hrdinu Schlemihla sice pokrytecká společnost vezme na
milost, ale pro jeho vážný „nedostatek“ (tj. že nemá stín) mu neustále dává najevo své pohrdání a
nedůvěru. Petr si připadá vykořeněný a neužitečný, marný je jeho sen o nezištné lásce. Prožívá
velmi chmurná období plná pesimismu. Postupně se však se svým údělem smíří, a (stejně jako
jeho tvůrce) se odvrací od světských radovánek. Nakonec najde uspokojení v odloučenosti od lidí
a ve studiu přírody.
Svůj všestranný talent prokázal Chamisso i v básnické tvorbě. Ve 30. letech psal strašidelné
veršované povídky a pod vlivem písní a popěvků Bérangera, které přeložil do němčiny, i
statečnou politickou lyriku. Jejím prostřednictvím nemilosrdně útočil proti všem vladařům, kteří
toužili po navrácení absolutistických poměrů. Chamissovo místo v německé literatuře přesně
zhodnotil Heinrich Heine: „ač byl současníkem romantické školy, na jejímž hnutí měl účast,
srdce tohoto muže se v poslední době tak podivuhodně omladilo, že přešel do zcela nových
tónin, a patří mnohem více mladému než starému Německu.“
Doporučená literatura a četba:
17.10.2010
Strana 73/85
4.2 V GROTESKNÍ FANTAZII
Padl. Usnul. Zakopali jej.
Tichá tucha nepomíjivosti,
jako kvítí, jeho kosti
sladce obváněj!
M. Claudius (přeložil E. A. Saudek)
W. Amberg: Předčítání Goetheova Utrpení mladého Werthera (1870);
17.10.2010
Strana 74/85
1. Ernest Theodor Amadeus Hoffmann
Odlišný typ německého romantismu na přelomu století, který upozornil na závažné problémy a
konflikty doby představoval univerzální umělec ERNST THEODOR AMADEUS HOFFMANN
(1776 – 1822). V jeho tvorbě, která je přeplněna bohatstvím stylových rovin, nalezneme
kouzelné pohádky, strašidelné novely s prvky gotického románu i groteskní povídky. V prostředí
snů a fantazie se autor zbavoval pocitu osamělosti, hledal krásu a porozumění. Nadpřirozené a
hrůzostrašné síly, které vyvolával, osudově poznamenávaly životy jeho neprůbojných hrdinů a
dováděly je k tragickým skutkům (zločinům, sebevraždám či šílenství). Jejich reálnou podobu
můžeme hledat v každodenních zápasech lidí o majetek či o moc.
Portrét E. T. A. Hoffmanna (anonym, 19. stol.) a jeho vlastní karikatura (1805);
Hoffmann byl přes den nezajímavý soudní úředník, který se v noci měnil v bohémského tvůrce
mimořádného talentu – kromě literární činnosti maloval, aktivně se zabýval hudbou (stál u zrodu
moderní hudební kritiky, která objevila například Beethovena, sám složil operu Undine). Za
nevšední vypravěčský talent a překvapivou obrazotvornost vděčil pravděpodobně výchově
podivínského strýce, jenž se malého chlapce po rozchodu rodičů ujal.
Prvním souborným vydáním Hoffmannových novelistických prací byly Fantazie v duchu
Callota (1814 – 1816), v nichž se vedle alegoricko-fantastických novel (Rytíř Gluck, Don Juan,
17.10.2010
Strana 75/85
Louskáček nebo Zlatý kořenáč) poprvé objevují příběhy o společnosti, která svým egoismem a
přízemností maří záměry talentovaného jedince a odsuzuje ho k velké samotě a strádání.
První vydání povídkové sbírkyFantazie v duchu Callota (1814);
Jako nekonečný souboj temných sil s čistými city vyznívají Noční příběhy (1817). Tragikomická
touha po zlatě a majetku zavede do záhuby zlatníka Cardillaca vraždícího své zákazníky
v povídce Slečna ze Scudery (1819). Hrůzostrašné scény obohatily dvojnický námět v románu
Ďáblův elixír (1815). Nešťastné osudy lásek zničených sobectvím bohatců předvádí autor
v satirické sbírce Povídky serapionských bratří (čtyři svazky, 1819 – 1821).
17.10.2010
Strana 76/85
První vydání románu Ďáblův elixír (1815) a ilustrace k povídkovému výboru Fantazie v duchu
Callota (1816); fotografické reprodukce (the public domain, www. wikipedia.org)
Za vrcholné dílo pozdní německé romantiky bývá označován nedokončený Hoffmannův román
Životní názory kocoura Moura se zlomky života kapelníka Johanna Kreislera, tak jak se
dochovaly v makulatuře (1819 – 1821).
17.10.2010
Strana 77/85
Titulní list románu Životní názory kocoura Moura (vydání z r. 1855) a Hoffmannova karikatura
kapelníka Johanna Kreislera; fotografická reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Děj propojují dva rozdílné příběhy. První z nich je fiktivní autobiografií „učeného“ kocoura,
předvádějící čtenáři satirickou formou zlozvyky maloměstského prostředí a zesměšňující
zpátečnictví soudobého Německa. Do něj vložil autor jakoby omylem tajemný romantický příběh
umělce (básníkova druhého „já“), zaplétajícího se stále více do intrik a konfliktů se vznešenou
společností jistého „pohádkového knížectví“. V groteskní poloze tak Hoffmann ukázal svůj
odmítavý postoj k světu, který dává přednost majetku, moci a kariéře, zatímco skutečné hodnoty
vytrvale ničí.
Ani Hoffmannovo dílo se nedočkalo v Německu uznání, upoutalo však romantiky francouzské a
ruské. Skutečně je však ocenila až umělecká generace 20. století. Část fantastické povídkové
tvorby využil jako námět pro svou operu Hoffmannovy povídky francouzský skladatel Jacques
Offenbach.
17.10.2010
Strana 78/85
Skladatel J. Offenbach na portrétu z r. 1860 a ilustrace z jeho opery Hoffmannovy povídky
(1881);
2. Rakouští romantikové
Po dlouhá staletí se vyvíjela slovesnost na území dnešního Rakouska v úzkém kontaktu s
německou literaturou. Teprve v preromantickém období se pod vlivem národnostního
uvědomování a sjednocovacích snah v Německu vydělila také rakouská literatura. Romantické
smýšlení autorů se vyhranilo právě za nejostřejšího útlaku Metternichovy vlády.
17.10.2010
Strana 79/85
Karikatura Metternichovy bojechtivosti z kongresu ve Veroně (1822);
V duchu romantismu, byť ještě s notnou dávkou sentimentální přecitlivělosti, psal svá díla
dramatik a prozaik FRANZ GRILLPARZER (1791 – 1872). Jeho skeptická pozorování,
deprese a pesimistický pohled na svět jsou blízká J. Kleistovi.
17.10.2010
Strana 80/85
F. Grillparzer na litografii J. Kriehubera (1841) a jeho památník ve Vídni; fotografická
reprodukce a foto autor (the public domain, GNU Free Documentation License; www.
wikipedia.org)
Střídavé úspěchy slavil veršovanými tragédiemi na motivy antických pověstí. O nešťastné lásce
stárnoucí básnířky vypovídá drama Sapfó (1818) a k problému lásky a zrady se znovu vrátil
v dramatické trilogii Zlaté rouno (1826). Středověké náměty, v nichž se dotýkal českých dějin,
použil v dramatu Štěstí a pád krále Otakara (1825), v pozůstalosti byla objevena i hra Libuše.
Snivou fantazií na motivy Lope de Vegy je pohádková hra Sen život (1834).
Slavný vídeňský herec Devrient jako Záviš v dramatu Štěstí a pád krále Otakara (1891);
Romantickým autorem byl na počátku své tvorby také herec a autor četných komedií JOHANN
NEPOMUK NESTROY (1801 – 1862). Tento typický představitel vídeňského divadla,
provokujícího přihlouplé a pokrytecké povýšence a napadajícího „počestné“ aristokratické
vrstvy, dosáhl největšího úspěchu fraškou Zlý duch Lumpacivagabundus (1833), která se pro
svůj kouzelný námět, rozmarnou zápletku a šťastné vyústění dodnes udržuje v repertoárech
divadel. Svým dílem ovlivnil plodný umělec následující generace evropských dramatiků a velmi
brzy jeho hry uváděly i české scény.
17.10.2010
Strana 81/85
J. N. Nestroy na litografii J. Kriehubera (1839) i v komedii Zlý duch Lumpacivagabundus (J. Ch. Schoeller, 1834); fotografické reprodukce (the public domain, www.
wikipedia.org)
Jediného romantického básníka má rakouská literatura v NIKOLAUSI LENAUOVI (1802 –
1850). Touhu po svobodě a vzpouru proti útlaku vtělil do lyrických sbírek Polské básně (1830) a
Nové básně (1838).
17.10.2010
Strana 82/85
N. Lenau na portrétu F. Amerlinga (19. stol.) a básníkův hrob ve Weidlingu
Výrazem zklamané a rozporuplné osobnosti autora, který své rozhořčení nad soudobou
politickou situací řešil odchodem do Ameriky a po brzkém návratu skončil v psychiatrickém
ústavu, je dramatická báseň Faust (1836) nebo veršované eposy Savonarola (1837) a Jan Žižka
(1842). Vrcholem celého cyklu, v němž chtěl představit ucelenou vizi neutuchajícího boje lidstva
proti nelítostným utlačovatelům, se stal epický soubor Albigenští (1842).
První vydání dramatické básně Faust z roku 1836;
Hoffmann, E. T. A.: Životní názory kocoura Moura se zlomky života kapelníka Johanna
Kreislera, tak jak se dochovaly v makulatuře (přeložil H. Karlach), Praha 1979
4.3 Autotest
7. Oslavou tradic německého rytířství se stala tragédie H. von Kleista:
- Michael Kohlhaas
- Katinka z Heilbronnu
17.10.2010
Strana 83/85
- Arminova bitva
- Rozbitý džbán
8. Mezi díla F. Hölderlina nepatří:
- tragédie Princ Bedřich z Homburgu
- román Hyperion
- tragédie Empedoklova smrt
- lyrický básnický cyklus Básně Diotimě
9. O psychologické povídce A. von Chamisso Podivuhodný příběh Petra Schlemihla neplatí:
- Snová atmosféra doprovází celé vypravování.
- Autor do příběhu vložil své názory na hodnoty lidské existence.
- Je to příběh zchudlého emigranta, který utekl před útiskem z Německa do Francie.
- Hrdina najde uspokojení v bádání o přírodě stranou lidské společnosti.
10. Tragikomická touha po zlatě přivede do záhuby hlavního hrdinu povídky Slečna ze Scudery,
kterou napsal:
- Jean Paul
- E. T. A. Hoffmann
- F. Grillparzer
- N. Lenau
11. Z vídeňské romantické školy se dodnes hraje hra Johanna Nepomuka Nestroye:
- Savonarola
- Zlaté rouno
- Libuše
17.10.2010
Strana 84/85
17.10.2010
Strana 85/85

Romantismus 5

Transkript

Podobné dokumenty

Témata k vystoupením

Studijni-svet.cz || Století revolucí (1780 – 1880 - Dejiny

zde. - Diecézní charita Plzeň

Kultura helénistického období starověkého Řecka

K ristusa B ah áSTON

FAČR – Okresní fotbalový svaz Chomutov

Světová literatura - Inovace studijních oborů na PdF UHK

Světová literatura II. Světová literatura první poloviny 19. století Mgr

SD_jidelni listek 170x230.qxd

13/2012 - Kulturní noviny