soubor PDF - Reprodukce sociálních nerovností

Komentáře

Transkript

soubor PDF - Reprodukce sociálních nerovností
SOCIÁLNÍ
NEROVNOSTI
v kvalitativním
výzkumu
Sociální
NEROVNOSTI
v kvalitativním
výzkumu
SBORNÍK Z KONFERENCE
Uspořádala Jadwiga Šanderová
Konference byla uspořádána
a sborník vydán s podporou
Ministerstva práce a sociálních věcí,
grant č. 1J0631/05 – DP2
Praha, říjen 2007
Institut Sociologických studií
Fakulty sociálních věd
Karlovy univerzity
Recenzenti:
PhDr. Tomáš Katrňák, PhD.
PhDR. Věra Kuchařová, CSc.
Ing. Alena Vodáková, CSc.
© (Ed.) Jadwiga Šanderová, 2007
ISBN 978-80-254-0812-4
Obsah
Editorial – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 7
Jadwiga Šanderová
Teoretický rámec a první krok k zobecnění.
Společný jmenovatel zkoumaných nerovností – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 11
Ivan Vodochodský
„Život na hraně“: slaďování a oddělování profesního
a rodinného života pracovníků – rodičů malých dětí – – – – – – – – – – – – – – – – – – 25
Jiří Šafr
Nerovnosti v bydlení a obecná bytové politiky:
„Jsou nájemníci a nájemníci“– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 42
Patra Klvačová
„Když sem jdeš, tak to musíš vydržet“. Vyrovnávání se s nerovností
ve výpovědích cizinek žijících v České republice – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 56
Blanka Tollarová
Je normální, že cizinec není normální – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 72
Olga Šmídová
Kvalitativní přístup ke zkoumání sociální struktury – – – – – – – – – – – – – – – – – – 89
Hana Maříková
Participace otců v rodině a genderová ne/rovnost:
Co se (z)mění, když pečuje (i) otec? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 103
Kateřina Vojtíšková
Vnímání sociální stratifikace. Ti dole – zaslouží si uznání? – – – – – – – – – – – – – – 119
5
Ida Kaiserová
Zaměstnanec občanem či poddaným? Reprodukce sociálních
nerovností v podmínkách politiky rovnosti – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 136
Ivana Hejhalová
Konceptualizace nerovností v analýze instituce vodicí pes
(nárokování a umisťování)– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 151
O autorech – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 167
6
Editorial
Texty, které v tomto sborníku předkládáme čtenáři, byly předneseny na pracovní
konferenci „Sociální nerovnosti v kvalitativním výzkumu“, která se uskutečnila
na Institutu sociologických studií FSV UK 5. října 2007. Konferenci jsme uspořádali v rámci probíhajícího výzkumu, jenž nese název Reprodukce sociálních
nerovností v podmínkách politiky rovnosti a který je finančně podporován grantem Ministerstva práce a sociálních věcí (registrační číslo 1J0631/05 – DP2).
Výzkum jsme pojali konstruktivisticky a v rámci interakcionistické perspektivy.
Předmětem našeho zájmu jsou sociální nerovnosti obecně (tj. bez ohledu na jejich konkrétní pozadí). Jde o první rozsáhlejší výzkum tohoto typu u nás, který
navazuje na aktuální trendy v zahraniční sociologii, jejichž protagonisté zkoumají různorodé typy sociálních nerovností a hledají společný základ jejich vzniku
a reprodukce. Pozornost tudíž zaměřují na různé typy nerovností (třídní, mezi
muži a ženami, různými etniky, generacemi atd.), přičemž hledají nejen jejich
společné kořeny, ale také mechanismy, jimiž se tyto nerovnosti reprodukují
v bezprostředních sociálních interakcích. Zkoumají, jak lidé nerovnosti vnímají,
jak na ně reagují, jak o nich hovoří, jak jich využívají, jak jim čelí či jak se s nimi
smiřují.
Konferenci jsme uspořádali především proto, že se nechceme uzavřít v úzkém
kolektivu výzkumného týmu, abychom se snad nezačali vzájemně podporovat
v neužitečných myšlenkách a nepohybovali se v kruhu. K tomu, abychom se takovým nástrahám vyhnuli, potřebujeme zpětnou vazbu. Oslovili jsme proto kolegy, kteří se zabývají stejnou či příbuznou tematikou, s cílem dozvědět se, na
čem pracují oni a vyslechnout si jejich názor na dílčí výsledky našeho dosavadního snažení.
Konference představuje uzavření první etapy celého projektu. Je pro nás určitým zastavením a ohlédnutím před jeho dokončením. V této souvislosti považuji za nutné zdůraznit, že jednotlivé příspěvky vznikaly paralelně a jako celek
tak zatím nepředstavují koherentní sborník monografického typu. Před tímto
úkolem teprve stojíme. Domníváme se však, že ačkoli jsme se zatím ubírali různými cestami, zůstáváme na doslech a společně hledáme nejlepší postup, jak dospět k vytčenému cíli. Zatím jsme se soustředili především na praktiky, které lidé
v situacích spojených se sociální nerovností uplatňují, a na významy, které takové situace a praktiky pro ně mohou mít. Samozřejmě nám nejde o to podat
jakýsi „objektivní“ popis celého spektra a zastoupení jednotlivých praktik a významů spojených se sociálními nerovnostmi v naší společnosti. Jde nám přede7
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
vším o to ukázat, jaký význam mohou mít takové obecné pojmy a situace, jako
je sociální nerovnost, pro ty, jichž se týká. V jednotlivých příspěvcích předkládáme zjištění dílčích analýz, která, stejně tak jako příspěvky našich kolegů, jež
jsme pozvali k diskusi, budou směrovat závěrečné analýzy k výše zmíněnému
teoreticko-metodologickému zobecnění.
Aby si čtenář mohl udělat adekvátní představu o probíhajícím projektu, uvádíme odděleně texty členů týmu na jedné straně a našich hostů na straně druhé.
Zdvořilé by jistě bylo uvést nejdříve příspěvky hostů. Obáváme se však, že bychom tím mohli vyvolat zkreslené představy o našem výzkumu. Uvádíme proto
nejdříve texty členů našeho výzkumného týmu.
V prvním příspěvku předkládá Jadwiga Šanderová obecný teoretický rámec
výzkumu. Čtenář zde nalezne také podrobnější informaci o členění projektu do
dílčích úloh. Na základě teoretické literatury a v reakci na již provedené analýzy
autorka předpokládá, že jedním ze společných jmenovatelů zkoumaných nerovností jsou nekodifikované scénáře interakcí ukotvené v každodenních setkáních a praktikách, v nichž vedle emocí a morálního hodnocení hrají významnou
úlohu připravenost k určitému typu jednání, nápodoba a přizpůsobení. Následující texty referují o dílčích výsledcích zkoumání tří typů sociálních nerovností.
Cílem textu Ivana Vodochodského je na několika případech konkrétních životních zkušeností pracujících rodičů ukázat, že jedním z faktorů důležitým pro porozumění pocitům matek, které se snaží sladit pracovní a mateřský život, je
konstrukce „pracující matky“ jako prakticky méněcenného pracovníka závislého
na dobré vůli a ochotě nadřízených a pomoci okolí (partnera, rodičů, spolupracovníků) při zvládání komplikované životní situace. Jiří Šafr ve svém příspěvku
analyzuje výpovědi zástupců obcí v rámci skupinových diskusí s úředníky bytových odborů a zastupiteli zodpovědnými za lokální bytovou politiku. Na základě
těchto analýz definuje atributy, které jsou připisovány optimálním a nevhodným
nájemníkům. Následující dvě studie se zabývají životem cizinců u nás. Petra Klvačová ukazuje sociální nerovnosti subjektivně vnímané cizinci žijícími v České
republice ve dvou dimenzích, které vymezila Nancy Fraserová jako „nerovnost
přístupu ke zdrojům“ a „symbolické zneuznání“. Analyzuje je jako procesuální
jevy, které postupem času procházejí vývojem, a ukazuje, že cizinectví ve vztahu
k nerovnosti vystupuje ve výpovědích cizinců jako dvojdimenzionální kategorie,
v níž je obsažen jak problém přerozdělování, tak i problém uznání. Blanka Tollarová zkoumá, jak respondenti-cizinci interpretují své postavení v české společnosti. Ukazuje, jak cizinci z reakcí majority zjišťují, co se od nich očekává, a na
tomto základě budují svoji představu o tom, jaký by měl být pro majoritu přijatelný cizinec. Blok textů, které vznikly v rámci projektu, uzavírá obecnější informace Olgy Šmídové o cílech kvalitativních výzkumů sociální struktury
a nerovností. Text přináší argumenty pro podporu tvrzení, že analýza kvalitativních dat, zejména záznamů situovaných interakcí, může výrazně přispět k hlubšímu pochopení tradičního „makroproblému“, jímž je sociální struktura (a v jejím
rámci sociální nerovnosti).
8
E D I TO R I A L
Blok příspěvků našich hostů otevírá text Hany Maříkové, která si klade otázku,
nakolik lze individuálně dosáhnout rovnosti v rámci páru v jinak sociálně nerovných genderových vztazích. Dochází k závěru, že vzhledem k přetrvávajícímu
nerovnému oceňování mužů a žen mimo rodinu nelze ani v rodině hovořit o významném posunu od nerovnosti k rovnosti. I když každý jednotlivý případ může
napomoci nabourávat určité stereotypní představy spojené s otcovstvím, mateřstvím, resp. s tím kterým genderem, k zásadnímu „průlomu“ na úrovni společnosti dochází až v momentě, kdy je zpochybněna legitimita určitého typu percepce
a reflexe sociální reality. Kateřina Vojtíšková se zabývá tím, jak lidé v naší společnosti vytvářejí nerovné kategorie lidí a jakými prostředky budují hranice mezi
nimi. Představuje výsledky analýzy symbolického vymezování vůči sociálním
kategoriím a/nebo identifikaci se skupinami identifikovanými jako „ty dole“. Analýza je dále zaměřena na charakteristiky, které těmto kategoriím jednotliví vypravěči připisují, jakými způsoby tyto skupiny reprezentují, z jakých pozic přitom
hovoří a jakou vlastní identitu tak konstituují. Příspěvek Idy Kaiserové chápeme
jednak jako jeden z příkladů, jakých významů nerovnost může nabývat, a jednak jako příspěvek k diskusím o metodách. Data, o něž se opíráme v kvalitativním výzkumu, jsou vždy sociálně situovanými konstrukty, které vznikají
společným úsilím výzkumníka a respondenta, přičemž jejich příspěvek k výsledku je asymetrický.1 Zde máme výzkumníka a aktéra v jedné osobě. Autorka
analyzuje svůj složitý návrat do práce po mateřské dovolené. Je tedy aktérkou situace, v jejímž rámci vnímá své postavení v kontextu sociální nerovnosti. Zároveň se však snaží zastávat pozici pozorovatele a charakterizovat dva úhly pohledu
(svoji a svého zaměstnavatele), které se během nastalého sporu střetávaly. Celou
situaci vnímá a pojmenovává jako genderově diskriminační a ukazuje, jak instituce, která ji zaměstnávala, takovou expozici problému odmítala. Text je otevřeně angažovaný v duchu feministické teze, že „osobní je politické“. Sborník
uzavírá text Ivany Hejhalové, která se zabývala sociální konstrukcí nerovností při
studiu fenoménu vodicích psů a konkretizuje obecnější úvahy Olgy Šmídové. Podobně jako náš projekt i výzkum instituce vodicího psa je zasazen do kulturního
obratu na poli zkoumání nerovností. V rámci svých analýz autorka identifikovala pět hlavních principů konstrukce nerovností, které dle jejího i našeho názoru mohou přispět k obecnějšímu poznání procesů a procedur sociální
konstrukce nerovností a jejichž využití je výhodné zejména při analýze konkrétních empirických dat.
Zvláštní poděkování náleží recenzentům sborníku. V této fázi jsme ani zdaleka nemohli využít všech jejich užitečných připomínek. Budou nám však dobrým vodítkem v práci na sborníku plánovaném pro příští rok. V časové tísni
konference a v prostorovém omezení sborníku jsme se spíše než datům a kon1
Blíže viz ŠANDEROVÁ, J. / ŠMÍDOVÁ O. (2006). Meze a možnosti interakcionistického
výzkumu sociálních nerovností. Pražské sociálně vědní studie. SOC-002. Praha: FSV UK,
pp. 13–15.
9
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
krétním analýzám věnovali konceptům, praktikám a významům. Totéž jsme žádali po našich hostech. Ve sborníku, který naši čtyřletou práci uzavře, vymezíme
větší prostor datům, jejich analýzám a reflexivním interpretacím. Soubor příspěvků, které na konferenci odezněly, vydáváme s cílem informovat o probíhajícím výzkumu a jeho dosavadních výsledcích širší odbornou veřejnost.2 Všechny
příspěvky a diskuse, které na ně navázaly, budou jedním z důležitých podkladů
našich interních debat, které před dokončením výzkumu povedeme.
Za výzkumný tým
Jadwiga Šanderová
2
Výsledky naší práce rovněž průběžně zveřejňujeme na webové stránce projektu.
10
Teoretický rámec a první krok k zobecnění.
(Společný jmenovatel zkoumaných nerovností)
Jadwiga Šanderová
Sociální nerovnosti lze zkoumat z nejrůznějších aspektů a interpretovat z různých úhlů pohledu (teoretických perspektiv). V rámci výzkumu „Reprodukce
sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti“ se hlásíme se k poststrukturalistickému proudu v teorii a výzkumu sociálních nerovností. Teoreticky
a metodologicky navazujeme na práce a výzkumy, jejichž autoři vymezují sociální nerovnosti jako kategoriální nerovnosti a zkoumají je jako jeden fenomén,
tj. bez ohledu na jejich hlubší sociální ukotvení a zdroje1. Obecně lze říct, že zkoumáme kategoriální nerovnosti a jejich reprodukci v konkrétních interakcích mezi
lidmi. Cílem tohoto pracovního textu je seznámit účastníky konference s teoretickým rámcem, konkrétním zaměřením celého projektu a s výsledky mých prvních kroků v hledání toho, co mají v daném rámci zkoumané nerovnosti
společného. Svůj příspěvek jsem rozdělila do tří částí. První je věnována pojmu
kategoriální nerovnosti a vybraným kritikám výše zmíněného trendu chápat je
jako jeden fenomén. Jejím smyslem je upozornit na obavy některých autorů, že
uvedený přístup (tj. hledání společných rysů kategoriálních nerovností) může
odpoutat pozornost od problému sociálně ekonomických nerovností. Podle mého
názoru jsou tyto obavy přehnané. Naopak si myslím, že hledání procesů, které
lze pozorovat u všech sociálních nerovností, může být přínosné, neboť může přinést nový pohled i na problém rozdělování. V druhé části stručně charakterizuji základní inspirační zdroje teoretického rámce zobecňujících úvah
o nerovnostech, které zkoumáme. V třetí části vedle teoretického rámce předkládám dílčí výsledky těchto úvah ve světle výsledků analýz, které jsme publikovali v loňském roce (Šanderová ed. 2006). Příspěvky, které odezněly na této
konferenci, a diskuse k nim, jistě povedou k určité modifikaci a zejména zpřesnění jak teoretického rámce, tak zobecnění.
Sociální nerovnosti jakožto kategoriální nerovnosti
Bez určité míry nerovnosti si nelze představit žádnou kooperaci. Pozornost sociologů i „lidí v ulicích“ přitahují zejména nerovnosti systematické, které vznikají z asymetrických sociálních interakcí, v nichž se výhody akumulují u nějaké
kategorie lidí bez ohledu na individuální atributy. Jde především o tyto kategorie: sociálně ekonomické postavení (sociální třída), rod, etnikum, věk, sexuální
1 Blíže
viz o tom (Šanderová, Šmídová 2006).
11
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
orientace a zdravotní stav. Stručně řečeno, jde o nerovnosti, v jejichž pozadí stojí
kategorizace (klasifikace) jakožto základní nástroj orientace člověka ve světě.
Prostřednictvím klasifikací lidé dávají smysl světu kolem sebe, klasifikace stojí
v pozadí koherentních výkladů světa a sociálních řádů, přičemž v tomto rámci
jsou kategorizováni i lidé. Kategorie jsou součástí kultury a mají ve své většině
arbitrární povahu. Bývají také většinou hierarchizovány, a mají tudíž explicitně
či implicitně hodnotící charakter2. Právě tento hodnotící aspekt kategorií lidí vede
k jejich nerovnému postavení v nejrůznějších sociálních prostředích a v rámci
celé společnosti. Prakticky během celého dvacátého století se sociologové zabývali jednotlivými typy kategoriálních nerovností odděleně. Součástí nového trendu,
který můžeme pozorovat od začátku devadesátých let minulého století, je snaha
chápat kategoriální nerovnost jako takovou, jako specifický fenomén, tj. jako sociální nerovnost bez ohledu na konkrétní kategorizaci, která stojí v jejím pozadí.
Řada autorů hledá mechanismy, jimiž se tyto nerovnosti reprodukují, tj. společné
mechanismy reprodukce nerovností tříd, rodu, etnik atd. Společným rysem většiny teoretických úvah a výzkumů věnovaných kategoriálním nerovnostem posledních 10–15 let je odklon od strukturalismu, s nímž úzce souvisí zaměření na
konkrétní interakce (mikrorovinu), využívání spíše kvalitativních výzkumných
přístupů a rovněž výrazný důraz na jejich kulturní ukotvenost (materiální aspekt
zůstává v pozadí, či je odvozován od kulturního).
Je však třeba zdůraznit, že jde pouze o trend a nikoli o všeobecně sdílený přístup. Někteří autoři proti takovému pojetí hlasitě protestují a zdůrazňují, že je
zjednodušující a že v jeho důsledku se ze zorného pole výzkumu (ale i politiky)
začínají vytrácet sociálně ekonomické (třídní) nerovnosti. Příkladem kritiky tohoto typu jsou práce Nancy Fraserové, která na zmíněný trend reaguje koncepcí perspektivního dualismu. V jejím rámci – s odkazem na Webera – rozlišuje
třídní a statusové struktury společnosti. Nespravedlnost sociálního postavení různých sociálních uskupení má v jejím pojetí jak ekonomický (tedy třídní), tak kulturní (tedy statusový) aspekt. Některé skupiny lidí jsou znevýhodněny spíše
ekonomicky, zatímco jiné spíše statusově. Z hlediska strukturního ukotvení je
lze teoreticky uspořádat na pomyslném kontinuu od těch, kde zneuznání je pokračováním ekonomického znevýhodnění, tj. nespravedlivého rozdělování (příkladem jsou třídy v marxistickém pojetí) k těm, kde zneuznání pokračuje
v ekonomickém znevýhodnění (příkladem je postavení homosexuálů). Mezi nimi
se pak nacházejí hybridní (bivalentní) kategorie, jejichž nespravedlivé postavení
je ukotveno v ekonomické struktuře i ve statusovém uspořádání, přičemž „obě
nespravedlnosti jsou primární a stejně původní“ (Fraserová, Honneth 2003: 39).
Příkladem takové hybridní kategorie je rod.
Fraserová zdůrazňuje, že třída a status představují formy podřízení, které lze
odlišit pouze analyticky. Třída je výrazem institucionalizace ekonomických mechanismů, jimiž jsou některým členům společnosti systematicky upírány „pro2
Více o tom viz text Olgy Šmídové v tomto sborníku.
12
T E O R E T I C KÝ
R Á M E C
A
P RV N Í
K R O K
K
Z O B E C N Ě N Í
středky a příležitosti, které potřebují, aby mohli spolu s druhými rovnoprávně
participovat na životě společnosti“ (c.d.: 81). Status je výrazem institucionalizace
kulturních hodnotových vzorců, které některým aktérům trvale odpírají uznání,
jež potřebují, aby mohli jakožto rovnoprávní partneři plně participovat na společenské interakci. Třída i status produkují nespravedlivé hierarchie omezující
možnost účastnit se veřejné diskuse o uspořádání společnosti, tzv. participační
paritu, která je třídně podvázána nedostatkem prostředků a statusově podkopává
plnohodnotné partnerství v diskusi. „Obecně řečeno: paradigmatická statusová
nespravedlnost je tedy zneuznáním, které však může provázet nerovnoměrné
rozdělování, kdežto podstatou třídní nespravedlnosti je nerovnoměrné rozdělování, které zase může být doprovázeno zneuznáním“ [tamtéž, italika v originále].
Všechny „reálně existující formy podřízení prakticky mohou být hodnoceny jako
dvoudimenzionální“, přičemž v každém případě „musí být empiricky určen přesný
vztah ekonomického znevýhodnění a statusového podřízení“ (c.d.: 48).3 Přílišný důraz na statusovou dimenzi ignoruje fakt, že některé nerovnosti jsou ukotveny především ekonomicky.
Na Fraserovou do jisté míry navazuje britský sociolog Andrew Sayer, který je
toho názoru, že zatímco nerovnosti, v jejichž pozadí stojí rod, etnikum, věk apod.,
jsou primárně nerovnostmi kulturními (nerovnostmi uznání), třídní nerovnosti
nikoli. Specifičnosti třídních nerovností věnoval nedávno publikovanou práci
„The Moral Significance of Class“, která je především rozsáhlou kritikou výzkumu třídních nerovností P. Bourdieu. Sayer také rozvádí koncept morálních
hranic MichŹle Lamonte. V této souvislosti tvrdí, že distribuce v kapitalismu
s uznáním v zásadě moc nesouvisí, a zdůrazňuje, že nedostatek zdrojů je „sám
o sobě zdrojem strádání nezávisle na tom, nakolik souvisí s nedostatkem uznání“
(Sayer 2005: 67). Odkazuje též na Dianu Coole zdůrazňující, že třídy představují
určitý typ strukturní nerovnosti, která není produkována kulturně. U tříd nejde primárně o legitimní uznání a zejména „není potřeba je denaturalizovat
(jako například rod), protože každý souhlasí s tím, že jsou konvenční“ (Coole
1996, dle Sayer 2005: 68). Sociálně ekonomické nerovnosti (Sayer, podobně jako
Fraserová, hovoří o třídách) podle jeho přesvědčení mají zcela jiné zdroje a povahu než symbolické (kulturní) nerovnosti, které lze vysvětlit nedůvěrou,
strachem atd., zatímco třídy nikoliv. Předpokladem reprodukce etnických a rodových nerovností je rasismus a sexismus, předpokladem reprodukce tříd je
něco jiného než „třídismus“ (classism). Jinými slovy, když muži a ženy přestanou respektovat normy rodu, rodové nerovnosti vyvanou, ale „třídní pozice se
budou reprodukovat i v prostředí absence symbolické dominance a nepřátelství
mezi třídami, a to dokonce i v prostředí absence třídního vědomí“ (Sayer
2005: 68).
3
Fraserová bohužel ani nenaznačuje, jak empiricky zjistit vzájemný poměr těchto dvou
dimenzí. Osobně se domnívám, že pokud by něco takového bylo možné, bylo by to velmi
obtížné a získané údaje vždy diskutabilní.
13
Není pochyb o tom, že socioekonomické nerovnosti se zcela zásadně liší od
symbolických, a to minimálně v tom, že v jejich pozadí stojí dělba práce. S určitým zjednodušením snad lze říct, že ekonomický aspekt je třeba vidět a zkoumat
zejména v hospodářské struktuře společnosti jako celku. Obavy, že uznání bude
povýšeno na vše vysvětlující princip a problému rozdělování přestane být věnována zasloužená pozornost, pravděpodobně souvisí s poststrukturalistickou kritikou výzkumu třídních nerovností, jež orientovala pozornost mnoha sociologů
k mikrorovině interakcí, v níž je uznání přinejmenším nápadnější než rozdělování. V pozadí trendu zkoumat kategoriální nerovnosti jako takové (bez ohledu
na jejich zdroj) však podle mého soudu nestojí snaha ukázat, že všechny nerovnosti jsou v zásadě stejné a všechny mají jen kulturní zdroje, ale spíše to, že
všechny nerovnosti mají vedle svých specifik i něco společného. V této souvislosti považuji tento trend za jeden z kroků k hlubšímu porozumění nerovnostem
v konkrétní společnosti. Bude-li jasnější, co mají společného, lépe se vyjeví,
čím je která v daném kontextu specifická. Je ovšem samozřejmě třeba souhlasit
s Fraserovou, že uznání a rozdělování lze od sebe oddělovat jen analyticky. Nicméně ani ona nepopírá, že třídní nerovnosti mají svůj aspekt uznání. Abych se
pokud možno vyhnula přecenění kulturního aspektu kategoriálních nerovností,
jimiž se zabýváme, rozhodla jsem se vyjít od těch autorů, jejichž zájem je primárně soustředěn na třídní nerovnosti, ale kteří zároveň vedou v patrnosti jejich
symbolické (mimoekonomické) aspekty. Nejvíce mne zaujaly práce R. Collinse,
C. Tillyho a již zmíněného A. Sayera, které jsou také základním inspiračním zdrojem teoreticko interpretačního rámce zobecnění, k němuž směřuji.
Inspirační zdroje
Za svého druhu manifest poststrukturalistického pojetí sociální stratifikace lze
považovat Collinsovu práci Conflict Sociology, kterou publikoval již v roce 1977
a která je výsledkem jeho pokusu vybudovat mikroteorii sociální stratifikace.
Randall Colllins zcela radikálně odmítá nejen pojmy systém a struktura, ale i pojem společnost. Systém je dle jeho přesvědčení mýtus a fikce, struktura teoretický a zavádějící konstrukt, který nemá nic společného s realitou. Jde o výsledek
úsilí badatelů snáze se vyznat ve složité a nesystematické změti sociálních interakcí. Představy o různých stratifikačních pyramidách či žebříčcích jsou zavádějící, neboť odhlížejí od vztahů mezi lidmi. Rovněž společnost je umělý
a abstraktní pojem. Collins vychází z Durkheimovy a Paretovy teorie neracionálního (normativního) jednání, oproti normám však vyzdvihuje emoce a rutinu. Spolu s Paretem a na rozdíl od Durkheima klade jednoznačný důraz na
konflikt. Nejobecněji lze Collinsovu teorii charakterizovat jako pokus o vysvětlení mechanismů vzniku a fungování emocionálních vazeb (zde vedle Durkheima navazuje na Goffmanovu analýzu rituálů), které se splétají ve výsledné
nerovnosti (zde se opírá o Weberovu konfliktní teorii a využívá některých myšlenek Marxe). Explicitně mimo jiné charakterizuje svoji teorii jako etologii ži14
T E O R E T I C KÝ
R Á M E C
A
P RV N Í
K R O K
K
Z O B E C N Ě N Í
vočichů nadaných symbolickým myšlením (vedle etologické inspirace navazuje také na sociální konstruktivismus).
Ve své mikrosociologii konfliktu vychází z těchto postulátů (východisek, jejichž platnost předpokládá). Každý z nás konstruuje vlastní subjektivní realitu,
a to na základě komunikace s druhými. Z toho logicky plyne, že jednotlivá individua mají moc ovlivňovat subjektivní realitu druhých. V rámci interakcí se každý
snaží maximalizovat svůj subjektivní status, tj. maximalizovat své postavení vzhledem k prostředkům, které má k dispozici, a k prostředkům, které mají k dispozici ostatní. Těmito prostředky jsou tzv. konverzační zdroje, které bohužel
dostatečně jednoznačně nedefinoval. Patří k nim jednak symbolické zdroje (dovednost konverzace a schopnost využít kulturu ve svůj prospěch i užitečné kontakty) a jednak emoční zdroje (schopnost zaujmout a vyvolat důvěru, přesvědčit).
Pokud nejsou prostředky účastníků konverzace vyrovnané (někdo je na tom z hlediska konverzačních zdrojů lépe), liší se moc účastníků definovat status druhých.
Situace, v nichž mají účastníci různou moc a z nichž se nemohou vymanit, implicite zahrnují konflikt. Solidarita a konsensus jsou pouze jedním z mnoha výsledků vztahů mezi lidmi, a to vůbec ne nejběžnějším. Konflikt sice není
všudypřítomný, nicméně je nejběžnějším sociálním vztahem.
Collins dále zdůrazňuje, že člověk nemá takové schopnosti, aby dokázal převádět různorodé zdroje na společného jmenovatele, srovnávat vybavenost zdroji
účastníků interakce a podle výsledku se optimálně zachovat. Na výběr má totiž
v zásadě nekonečný počet řešení. Řídí se proto emocemi, které jsou dány způsobem a obsahem konverzace. Emoce nechápe psychologicky, ale sociologicky,
jakožto sociálně podmíněné charakteristiky stávajících a minulých situací. Postavení individua v konverzaci závisí na emocionální energii a konverzačních
zdrojích získaných z předešlých interakcí. Čím více má člověk emoční energie
– důvěry a sociální přívětivosti (řekli bychom, čím více je komunikativní typ),
tím více je schopen získat úspěšným vstupem do nových konverzací nové konverzační zdroje, zatímco člověk s nízkou emoční energií může mít „svázaný jazyk“ a nebýt schopen využít ani ty zdroje, které má.
Klíčovým pojmem je v Collinsově mikroteorii sociální stratifikace rituál. Rituály Collins ve shodě s Durkheimem a inspirován Goffmanem chápe jako relativně stereotypní sekvence gest a promluv, které lidé provozují proto, aby
vytvořili a podpořili určitý typ sociálních vztahů, podpořili solidaritu a emoční
energii. Jednou z forem každodenních rituálů, které jsou nejdůležitější jak pro
ustavení skupinové solidarity, tak pro vymezení hranic stratifikace a exkluze,
jsou právě konverzace. Úspěšné interakční rituály produkují solidaritu. Pocity
solidarity v jednotlivých skupinách či koalicích pak produkují stratifikaci v rámci
koalic i mezi nimi.
Collins je relativně málo citován pravděpodobně jednak pro svůj vypjatý konfliktualismus a jistě také proto, že jeho mikroteorie makrosociálních jevů (pokus o překonání hiátu mezi strukturou a jednáním) je příliš spekulativní a spíše
neživotná. Nicméně pasáže, v nichž se zabývá mikrorovinou, zejména pojem
15
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
emoční solidarity a pojetí konverzace jako neuvědomělého porovnávání zdrojů
a vyjednávání rituálů, jsou podle mého názoru inspirativní.
Významným představitelem současné kritiky strukturalistického vysvětlení
sociálních nerovností je Charles Tilly. Jeho práce Durable Inequality (1998) a Identities, Boundaries and Social Ties (2005) lze do jisté míry přiřadit k výše zmíněnému trendu studovat kategoriální nerovnosti (muži/ženy, příslušníci většiny/
menšiny, černí/bílí, občané/neobčané atd.). Tilly se zabývá všemi těmito nerovnostmi, nicméně, jak se pokusím ukázat níže, pouze těmi procesy, jimiž se třídní
nerovnosti propojují s nerovnostmi symbolickými. Podobně jako u Collinse i v pozadí Tillyho teorie stojí kritika dosavadních přístupů k sociálním nerovnostem.
Vedle systémových teorií (sociální realita jako sebeudržující se struktura) však
kritizuje i metodologický individualismus (sociální svět jakožto výsledek činností
individuí, která uspokojují svoje individuální zájmy) a fenomenologický individualismus (lidé vyjadřují svoji vlastní identitu tím, že jednají v kategoriích, které
mají nějaké významy). Rozhodující mechanismus produkce a reprodukce odolných nerovností podle Tillyho přesvědčení nespočívá ani v individuálních duševních pochodech ani v sebezáchovné činnosti systémů, ale působí v oblasti
kolektivní zkušenosti a sociální interakci. Mnoho z toho, co pozorovatelé interpretují jako individuální rozdíly, je ve skutečnosti kolektivně konstruováno v rámci
organizace vztahů mezi lidmi, přičemž tato organizace se opírá především o kategorizaci lidí. Svůj přístup nazývá relační analýzou a v jejím rámci vymezuje
kategoriální nerovnosti jako sociální řešení problému kooperace a/nebo produkt
sociálních interakcí. Nerovnosti ras, rodů, etnik, nerovnosti založené na věku,
občanství, vzdělání a dalších diferenciačních principech vznikají v důsledku podobných sociálních procesů a z hlediska uspořádání vztahů mezi lidmi jsou dle
jeho teorie do značné míry zaměnitelné.
Východiskem Tillyho teorie je tedy konstatování, že kategoriální nerovnosti
jsou trvalou charakteristikou sociální organizace lidí a vznikají více méně bezděčně jakožto vedlejší produkt (nezamýšlený důsledek) řešení problémů spojených
s nutností koordinovat úsilí většího počtu lidí. Klíčovým sociálním prostředím,
v němž nerovnosti vznikají, je organizace, kterou Tilly definuje jako dobře provázaný klastr sociálních vztahů, v němž existuje alespoň jedna pozice (mocenská pozice) opravňující aktéra, jenž ji zaujal, nakládat s kolektivními zdroji.
Organizacemi jsou v tomto pojetí sociální útvary různého typu jako například
příbuzenské skupiny, domácnosti, náboženské sekty, cechy, lokální komunity
a také hospodářské organizace.
Za základní organizační princip a zároveň primární mechanismus plodící
odolné nerovnosti považuje Tilly v explicitní shodě s Marxem4 vykořisťování,
které spočívá v nerovném rozdělování hodnoty vzniklé spoluprací. Vykořisťování
doplňuje další mechanismus, jímž je hromadění příležitostí spočívající ve snaze
4
Nepřejímá však celý jeho pojmový aparát, natož pak teorii vykořisťování. Tam, kde se hlásí
k Marxovi, klade důraz na jeho relační přístup.
16
T E O R E T I C KÝ
R Á M E C
A
P RV N Í
K R O K
K
Z O B E C N Ě N Í
získat exklusivní přístup ke zdrojům, které jsou v dané organizaci ceněny, jsou
obnovitelné, monopolizovatelné a podporují mocenské postavení. Takto ustavené
nerovnosti jsou reprodukovány nápodobou (přenos určitých forem sociálních
vztahů a dalších praktik z jednoho sociálního prostředí do druhého) a přizpůsobováním (nalezení procedur usnadňujících každodenní interakci a propracování uznávaných sociálních vztahů upevňujících stávající rozdělení). Nápodoba
snižuje transakční náklady vykořisťování a hromadění příležitostí zejména tehdy,
když jde o párové nerovné kategorie a hranice mezi těmi, kdo získají více a kdo
méně. Přizpůsobení rozvíjí každodenní rutiny, jako je vzájemná pomoc, politický
vliv, známosti a získávání informací na základě struktur založených na kategoriální nerovnosti.
Vykořisťování a hromadění příležitostí tedy kategoriální nerovnost zavádějí
a nápodoba a přizpůsobení zobecňují jejich vliv tím, že je habitualizují, a tudíž
reprodukují. Určitý typ nerovností pak začne převažovat v celé populaci dvěma
komplementárními cestami. Buďto daný pár kategorií funguje v organizaci, která
ovládá hlavní zdroje bohatství, nebo se tato kategorizace opakuje v mnoha podobných organizacích celé populace, bez ohledu na jejich moc. Jakmile velký počet organizací, nebo ty, které jsou ve společnosti vlivné, přijmou stejné kategorie,
začne rozdělování lidí na základě takových kategorií převládat i v sociálním životě mimo ně. A naopak, kategoriální rozlišení v určitém sociálním prostředí získává na síle a funguje s nižšími náklady, pokud spadá v jedno s kategoriemi
v širším sociálním prostředí. Život v kategoriálně diferencovaném prostředí vede
k tomu, že příslušníci jednotlivých kategorií nejen získávají diferencované zdroje,
ale často si osvojují diferencované schopnosti a předpoklady. Zdánlivě individuální rozdíly jsou ve skutečnosti důsledky kategorizované organizace sociálního života (rozdíly v předpokladech a schopnostech mužů a žen jsou důsledkem
kumulace toho, jak se k nim chovají rodiče, učitelé, ale také vrstevníci). Nerovnosti ras, rodu, etnik, tříd a nerovnosti plynoucí z věku, občanství, vzdělanostní
úrovně atd. vznikají a reprodukují se působením podobných sociálních procesů,
které jsou do značné míry zaměnitelné.
Tilly zdůrazňuje, že vykořisťování ani hromadění příležitostí nevyžadují ani
vědomou snahu jedněch podmanit si druhé či jim zamezit v přístupu k příležitostem (zdrojům), ani explicitní přesvědčení o méněcennosti vyloučených. Například segregace imigrantů v organizacích nemusí být nutně důsledkem jejich
diskriminace z hlediska profesní struktury, ale může vzniknout zcela spontánně
z obou stran (imigranti si vybírají určité profese a jsou také automaticky vyhledáváni při jejich obsazování). Podobně jako Collins (aniž by na něj odkazoval)
vidí značnou podobnost mezi procesy generujícími nerovnost a konverzací.
V rámci interakcí se určité vztahy ustalují, směňují se zdroje, smlouvá se o přechodných dohodách a sdílených definicích. Tyto interakce jednak probíhají dle
již existujících scénářů, ale také tyto scénáře mění. V dané souvislosti je důležité,
že součástí těchto scénářů jsou nerovné kategorie. Podobně jako Bourdieu i Tilly
považuje slabé ve společnosti za bezděčné spojence moci, která je znevýhodňuje.
17
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
„Vykořisťovaní a vyloučení prostřednictvím nápodoby a přizpůsobení spolupracují při reprodukci nerovností (Tilly 2000: 784)“.
Ačkoliv vždy hovoří o nerovnostech rodu, etnik, tříd, ras atd. jakožto zcela rovnocenných a vzdor tomu, že konkrétní příklady, jimiž ilustruje své obecné závěry, jsou skutečně velmi různorodé7, jeho teorií lze vysvětlit kořeny nerovností
třídních (tj. nerovností spojených s dělbou práce týkající se především materiálních zdrojů). Ostatní nerovnosti, které Fraserová charakterizuje jako statusové,
jsou zde implicitně považovány za dané. Je také zjevné, že problém nerovností
Tilly chápe zcela materialisticky jen jako problém přerozdělování a nikoli uznání.
Durkheimovská kategorie úcty jakožto základu sociální diferenciace je mu zcela
cizí. Jeho knihy však rozhodně přinášejí nový a v mnohém směru inspirativní
pohled na sociálně ekonomické nerovnosti (v materiálním postavení a v příležitostech, jak ho zlepšit) a na jejich průnik s nerovnostmi symbolickými. O obecnou teorii sociálních nerovností (bez ohledu na jejich esenciální pozadí) však
nejde. Podle mého názoru předkládá spíše obecnou teorii diskriminace.
Třetí hlavní inspirace mých úvah Andrew Sayer patří, jak už jsem se zmínila,
k těm, kdo považují třídní nerovnosti za nerovnosti zcela jiné kvality než například mezi muži a ženami či mezi etniky. Nicméně jeho pojetí třídních nerovností
je po mém soudu velmi inspirativní i pro výzkum ostatních nerovností. Nedávno
publikovaná práce The Moral Significance of Class je, jak jsem už uvedla, především kritikou koncepce Bourdieu zejména přílišného důrazu na kulturní hranice mezi třídami. V návaznosti na Lamonte se Sayer soustředil na morální hranice
tříd a mimo jiné, podobně jako Collins, avšak nikoliv v návaznosti na jeho úvahy,
věnuje značnou pozornost emocím. V této souvislosti zdůrazňuje, že nerovnost
i subjektivní dominance a podřízení jsou v interakci zakoušeny primárně emocionálně a jen s omezenou reflexí (smíšené pocity závisti, hrdosti, zloby, nenávisti případně i zděšení) (Sayer 2005: 133). Ukazuje, že lidé zakoušejí třídy ve
vztahu k druhým prostřednictvím takových pocitů, jako je blahosklonnost, úcta,
soucit, pýcha, závist, pohrdání a zahanbení. Pocity a emoce tohoto typu však neklade do protikladu k rozumu. V návaznosti na Bourdieu tvrdí, že jde o vtělené
hodnotící soudy. Nezacházíme s druhými určitým způsobem jenom proto, že nám
to diktují nějaké normy a sankce, ale zpravidla proto, že to považujeme za správné
bez ohledu na sankce (c.d.: 35–39). Hlavním cílem výše zmíněné práce je zjevně
snaha ukázat, že ačkoli třídy jsou určeny mimo morálku, mají nezanedbatelný
morální význam.
Sayer zdůrazňuje, že o práva jde ve skupinovém konfliktu, v individuální rovině jde o „každodenní neformální mikropolitické boje a soutěžení“, o tzv. „měkké
formy dominance“, tj. nesčetné drobné a často jemné a neúmyslné akty symbo5
Rozdělování potravy v rodině, jihoafrický appartheid, italští immigranti v Mamamronech,
evropský nacionalismus 1559, profesionalizace amerického lékařství v polovině 19. století,
tolik kritizovaná práce Murrayho a Blaua Bellova křivka, anglická mládež kolem roku
1800, peněžní transfery v USA XX. století apod.
18
T E O R E T I C KÝ
R Á M E C
A
P RV N Í
K R O K
K
Z O B E C N Ě N Í
lické nadvlády (c.d.: 96). Materiální zdroje jsou omezené a jakmile se individuum
začne zajišťovat po materiální stránce, dostává se, ať už vědomě, či nevědomě, do
konkurence s druhými. Podobnou logiku mají symbolické zdroje. Usilujeme-li
o nějaký symbolický statek, dejme tomu vzdělání, sotva se vyhneme konkurenci
druhých. Hodnota symbolického kapitálu je posuzována prizmatem hodnoty, jež
dosahuje u druhých. Mnoho statků – materiálních i symbolických – je pozičních,
a nelze je tudíž universalisovat; soupeření často představuje hru s nulovým součtem a plodí proto poražené. Nicméně boje a soupeření v tomto smyslu mohou
být nezřídka spíše vedlejším výsledkem běžné snahy individuí a skupin zabezpečit si život po materiální stránce než vědomým cílem či strategií. Lidé obecně
nejednají strategicky a většinou je jejich jednání spíše důsledkem „připravenosti“
k určitému jednání než plánování. Sobecký zájem není nutně dominantní, většina jednání není ani sobeckých, ani altruistických. Namísto vědomého soupeření (boje), jde často o vzájemný nezájem, klidnou koexistenci, spolupráci,
solidaritu, sympatie i respekt (c.d. 99–138).
Sayer si také všímá toho, jak lidé na třídní nerovnosti reagují. Vymezil čtyři základní reakce lidí na třídní nerovnosti, které jsou sice především výrazem odporu vůči nim, nicméně v důsledku toho, že narážejí na jejich v zásadě trvalý
strukturální a vtělený charakter, je nakonec posilují. Těmito reakcemi jsou:
1) egalitářství 2) požadavek uznání důstojnosti 3) třídní hrdost a 4) konstrukce
morálních hranic. Egalitarismus je výrazem touhy být jako ostatní (normální,
obyčejný člověk) a zároveň se lišit od ostatních (být „svůj“), ale ne v rámci hierarchicky uspořádaných odlišností. Snaha jednat s druhými jako se sobě rovnými
je sice snazší „se shora dolů“ než naopak, nicméně, jak Sayer zdůrazňuje, i v tomto
směru naráží na konservatismus, třídní hrdost, nedůvěru a odpor zdola, protože
„dole“ je chápána spíše jako znevažující blahosklonnost a familiárnost. Význam
požadavku úcty souvisí s postavením. Podřízení po uznání důstojnosti touží
a zřídka se jim jí dostane. Dominantní ji naopak berou jako samozřejmost a také
se jim jí dostává. Podřízení chápou důstojnost spíše v duchu egalitarismu, touží
po tom být uznáni takoví, jací jsou, nikoli však dle dominantních norem. Na rozdíl od středních a vyšších tříd jim nejde o to být respektovatelný, ale o to být respektován. Podobně se třídní hrdost podřízených opírá o zcela jiné normativní
základy než třídní hrdost dominantních. V této souvislosti vidí Sayer úzkou souvislost s morálními hranicemi. Morální hranice „nám dávají důvody odmítnout
a znevážit druhé, zároveň vyjadřují, na jaké zásluhy skupina, k níž náležíme, může
vznášet universálně platné nároky, přičemž odmítáme věřit, že druzí by mohli mít
stejné zásluhy“ (c.d.: 184, italika v originále). Pokud jsou například dělníci přesvědčeni, že na rozdíl od vyšších tříd stojí oběma nohama na zemi, nejde jen o to,
že to je přístup k životu, který je „dobrý pro nás“ (jak by řekl Bourdieu), ale o to,
že takový životní postoj by měl mít každý.
Sayer se snaží ukázat, jak tyto čtyři reakce v individuálních interakcích přispívají k udržování třídních nerovností, a to dokonce i tehdy, usilují-li lidé o egalitární vztahy přes třídní hranice. Důstojnost není vyžadována dostatečně
19
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
samozřejmě, uznání se mění nebo je chápáno jako blahosklonnost, třídní hrdost
působí konservativně, morální hranice na jedné straně posilují sebeúctu, na
straně druhé však posilují rozdělení. Tento typ reakcí podle mého názoru není
typický jen pro „svět tříd“. Sám Sayer uvádí příklady takových interakcí mezi
muži a ženami a příslušníky různých etnik. I v našem dosavadním výzkumu
lze (byť zatím jen útržkovitě) ukázat, že znevýhodnění (bez ohledu na kořeny
svého znevýhodnění) touží po tom být „jako ostatní“ (normální, běžní), zároveň
však nechtějí přijít o svou specifičnost a hledají cesty, jak být „normální“ svým
specifickým způsobem. Touhu po respektu druhých lze pozorovat u každé sociální kategorie a hrdost na ty, s nimiž spadám do stejné kategorie, se jistě netýká jen tříd.
Pozornost všech tří autorů, ale i dalších sociologů zabývajících se kategoriálními nerovnostmi, přitahuje zejména mocenská stránka popsaných jevů. Kategoriální nerovnosti jsou v této souvislosti zkoumány a vysvětlovány jakožto
výsledek praktik těch, kdo mají v dané společnosti dominantní postavení. Jinými
slovy v centru pozornosti stojí praktiky a konstrukce, jimiž dominantní vnucují
kategoriální nerovnosti druhým. Méně pozornosti je věnováno aktivní spolupráci
znevýhodněných při reprodukci kategoriálních nerovností, kterou lze chápat
spíše jako důsledek individuální snahy nalézt optimální cestu k naplnění svých
představ o dobrém životě než jako důsledek hegemonie zvýhodněných. Výše jsem
se mimo jiné snažila ukázat, že i Tilly a Sayer, ačkoli kladou důraz na konflikt,
ukazují, že v pozadí konstrukce nerovností často stojí i nekonfliktní interakce.
Dokonce i Collins, který je ve svém konfliktualismu nejradikálnější, připouští, že
konflikt není všudypřítomný; mimo jiné i proto, že je obrušován účinnými rituály.
Domnívám se a některé předběžné výsledky našeho výzkumu tomu nasvědčují, že nerovnosti neznamenají pouze konflikt a boj. Pro znevýhodněné je často
výhodnější přijmout své postavení jako fakt a v jeho rámci si zařídit co možná
nejlepší život. Lze říct, že sami znevýhodnění často v dobrovolné (vědomé i nevědomé) spolupráci s těmi, kdo jsou na tom lépe, kategoriální nerovnosti reprodukují. V této souvislosti považuji za inspirativní Collinsův a Sayerův důraz na
emocionální (neracionální) stránku interakcí. Užitečné jsou také Tillyho koncepty nápodoby a přizpůsobení a Sayerův důraz na každodenní neformální mikrosoutěžení a jeho analýza reakcí na třídní nerovnosti.
Teoretický rámec a první krok k zobecnění
Předmětem výzkumu „Sociální nerovnosti v podmínkách politiky rovnosti“ jsou
kategoriální nerovnosti. V centru našeho zájmu nestojí jejich vznik (kořeny či
zdroje), ale jejich reprodukce. Ve svých úvahách primárně vycházím ze Sayerova
přístupu: individuální usilování o materiální statky, ekonomickou jistotu, přístup
k žádoucím praktikám, životním stylům a symbolickým statkům se odehrává
v neformálním mikropolitickém soupeření. Reprodukci kategoriálních nerovností spolu s ním chápu jako důsledek neformálního mikropolitického soupe20
T E O R E T I C KÝ
R Á M E C
A
P RV N Í
K R O K
K
Z O B E C N Ě N Í
ření, tedy ji považuji spíše za vedlejší výsledek běžné snahy individuí a skupin
žít dle svých představ než vědomých strategií konkurenčního boje o konkrétní
statek. Interakce v tomto rámci nepředstavuje výlučně konfrontační jednání
a boje, ale velmi často jde o neproblematickou koexistenci, zažité interakce včetně
spolupráce i solidarity a také o vzájemný nezájem. Nejde výlučně o racionální
strategie získávání žádoucích statků, ale také o čistě situační překonávání překážek stojících na cestě k nim. Významnou roli v této souvislosti hrají vžité scénáře a rutiny ukotvené v akumulovaném vědění, které, jak ukazuje Tilly, snižují
transakční náklady kooperace a které lidé bezmyšlenkovitě přenášejí z jednoho
prostředí do druhého. Tilly se v této souvislosti zabývá významem kategoriálních nerovností v sociální mezirovině. Transakční náklady však existují i v rovině individuálních interakcí. Pro znevýhodněné je nezřídka efektivnější
překonávat překážky v cestě za uskutečněním svých představ o dobrém životě
tak, že kategoriální nerovnosti prostě vezmou na vědomí a přizpůsobí jim své
jednání, protože snaha trvat na rovnosti může být daleko větší překážkou preferovaného životního modu.
V pozadí teoretického rámce, který zde předkládám, sice stojí práce, jejichž
autoři kladou důraz na konflikt, nicméně konfliktualistickou interpretaci reprodukce kategoriálních nerovností se alespoň prozatím snažím vyzávorkovat.
Otázku, nakolik jsou vžité scénáře a rutiny, jež vedou k reprodukci nerovnosti,
vnucené dominantními podřízeným, jinými slovy, zda se podřízení stávají spolupracující obětí a bezděčným spojencem moci, vědomě ponechávám stranou.
Nerovnosti také nezkoumám důsledně jako párové kategorie. Nehledám mechanismy konstrukce hranic mezi určitými kategoriemi, ale primárně mne zajímá, s jakými překážkami na své cestě za uspokojením různorodých potřeb
a jakým způsobem se lidé určité kategorie subjektivně vyrovnávají. Spíše než
hranice oddělující určitou kategorii lidí od jiné (párové), mne zajímají hranice,
jimiž je kategorie „obehnána“.
Existence kategoriálních nerovností je v našem kulturním okruhu stále více
považována za nelegitimní a postupně vzniká řada legislativních opatření a státem i občanskou společností podporovaných projektů a akcí, jejichž cílem je
posílit rovnost životních šancí. V pozadí tohoto zájmu a zvýšené citlivosti vůči
kategoriálním nerovnostem stojí zřejmě fakt, že jednou ze základních kodifikovaných hodnot euroamerické kultury je rovnost příležitostí zařídit si v souladu
s individuálními schopnostmi a pílí život dle svých (ovšem kulturně schválených)
představ. Všechny vlády aktivně zasahují do produkce a reprodukce nerovnosti.
V jedné ze svých posledních prací Tilly uvádí tři základní podoby takových zásahů: (1) ochrana výhod těch, o něž se vlády opírají, (2) ustavení systému dosahování a distribuce zdrojů a (3) redistribuce zdrojů různým segmentům populace.
Aktivita vlády nutně vede k reprodukci kategoriálních nerovností, protože ochraňuje vlastnictví a formy organizace života společnosti. Cílem demokratických
vlád rozhodně není zrušení kategoriálních nerovností, ale jejich redukce ve smyslu
snižování jejich vlivu na základní životní podmínky (bydlení, zdravotní péče,
21
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
strava). Stát se tedy zaměřuje především na distributivní stránku kategoriálních nerovností. Pokud jde o uznání, tu více tu méně podporuje různé osvětově
orientované projekty, jejichž cílem je minimalizovat předsudečné myšlení a jednání zejména vůči marginalizovaným kategoriím (rasismus, etnická nesnášenlivost, sexismus, homofobie, ageismus a předsudky ohledně různých zdravotních
postižení). Problémy rovnosti a nerovnosti jsou však v ohnisku zájmu státu jen
potud, pokud se týkají jeho občanů. Nerovnost mezi občany a ostatními je kodifikována v podobě omezení řady práv a nařízení zvláštních povinností (Tilly 2005:
200–205).
Výzkum „Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti“
se zabývá třemi formami kategoriální nerovnosti. Zabývá se tím, s jakými problémy se potýkají představitelé čtyř kategorií lidí: (1) cizinci dlouhodobě usazení
v ČR, (2) ženy, které se snaží skloubit zaměstnání s péčí o malé děti, (3) nájemníci bytových prostor individuálně vlastněných druhou osobou a (4) individuální majitelé bytových prostor. Situace těchto čtyř kategorií lidí je na první pohled
zcela nesouměřitelná, a to nejen z hlediska překážek (hranic), které překonávají,
ale i z hlediska politiky rovnosti. Otázkou, na níž má výzkum částečně odpovědět je, zda a co mají, vzdor této nesouměřitelnosti, společného. Předběžné analýzy vedou k následujícím pracovním závěrům.
Kategoriální příslušnost cizinců je relevantní prakticky všem situacím, do nichž
se dostávají ve veřejném prostoru, a s určitou nadsázkou lze říct, že přímo formuje jejich životní šance. První analýzy naznačují, že interakce cizinců se sice
pohybují ve světě párových kategorií, avšak nežijí v jednoduše dichotomicky rozdělném světě, jímž prochází jednoznačně definovatelná hranice mezi příchozími
a původními občany ČR obecně. Cizinci nejsou ve své snaze zařídit si život dle
svých představ konsistentně konfrontováni s homogenní kategorií občanů ČR
(jakožto párovou kategorií), ale především s představiteli státní byrokracie, s majiteli bytových prostor, se svými spolupracovníky, s lékaři, představiteli bankovního sektoru apod. Z hlediska politiky rovnosti je pro cizince specifický
v zásadě nikým nezpochybňovaný zvláštní režim, jenž předchází získání občanství a jehož součástí je značné omezení práv a celá řada zvláštních povinností, tedy kodifikovaných překážek. Po splnění zákonem předepsaných požadavků
získávají občanství, a tyto překážky (hranice) tak teoreticky padají. Nicméně v reálném životě zůstávají do jisté míry cizinci nadále, což zužuje vějíř jejich životních šancí. Nakolik se jim zdaří vést život rovnocenný životu rodilých občanů,
záleží také a nemalou měrou na vstřícnosti a uznání konkrétních lidí, s nimiž
se setkávají, a na tom, nakolik a jakým způsobem se oni sami ztotožní se svou
specifickou situací.
Zákaz diskriminace žen obecně a matek zvláště v přijímání do zaměstnání je
ukotven v právním řádu. Uchází-li se o zaměstnání žena – (potenciální či reálná)
matka malých dětí, nesmí tento fakt ovlivnit její šanci získat a udržet zaměstnání.
Je však obecně známo, že k takové diskriminaci dochází v zákonem nepostižitelné podobě. Podobně jako cizinci, ani ženy-matky nepřekonávají jednoznač22
T E O R E T I C KÝ
R Á M E C
A
P RV N Í
K R O K
K
Z O B E C N Ě N Í
nou konsistentní hranici dělící společnost na muže a ženy. Ve snaze zařídit si život dle svých přestav nejsou konfrontovány s muži, ale se zaměstnavateli a spolupracovníky obojího rodu. Na jejich vstřícnosti a uznání především záleží, zda
a nakolik budou znevýhodněny vůči ostatním v možnosti realizovat svoji představu o životě, nakolik bude zúžen vějíř jejich životních šancí. I v tomto případě
tedy záleží také a nemalou měrou na vstřícnosti a uznání konkrétních lidí, s nimiž se setkávají, a na tom, nakolik a jakým způsobem se ony samy ztotožní se
svou specifickou situací.
Kategorie individuálních vlastníků bytových prostor a jejich nájemníků obecně
představují párovou nerovnost, a to třídní povahy (protože plyne z vlastnictví).
V důsledku likvidace fungujícího legálního trhu s byty v minulém režimu a snahy
ho opět vytvořit však u nás dochází k určitému rozmazání takto jednoduché dichotomie. Podobně jako v předešlých případech před sebou nemáme svět jasně
rozdělený do dvou kategorií, nájemníků na jedné straně a majitelů na straně
druhé. Nájemníci, stejně tak jako vlastníci jejich bytů, žijí ve světě dvojího nájemného, který produkuje kategorie regulovaných a tržních majitelů a nájemníků a v tomto rámci původní a nové nájemníky i původní a nové majitele. Jak
velký prostor zůstane pro svobodné rozhodování v otázkách bydlení a využívání
vlastnického práva opět záleží také a nemalou měrou na vstřícnosti a uznání konkrétních lidí a na tom, nakolik a jakým způsobem se znevýhodnění ztotožní se
svou specifickou situací.
•••
Nerovné postavení cizinců je právně ukotveno jen do doby, kdy získají občanství
ČR. Jakožto občané ČR by neměli narážet na žádné překážky související s jejich „kategorií“. Mateřství nesmí být oficiální překážkou získání a udržení zaměstnání. Vlastníci bytových domů mají právně zaručena svá vlastnická práva,
stejně jako nájemníci soukromých bytů mají právně zajištěny určité jistoty (plníli podmínky dané smlouvou). Vzdor tomu všichni žijí životy lidí, kteří musí překonávat specifické překážky úzce spojené se sociální kategorií, do níž spadají,
a jejichž životní šance jsou systematicky omezovány. Ve všech případech jde o nerovnosti reprodukované také nekodifikovanými scénáři interakcí, tedy o překážky ukotvené v každodenních interakcích a praktikách, v nichž vedle emocí
a morálního hodnocení pravděpodobně hrají významnou úlohu připravenost
k určitému typu jednání, nápodoba a přizpůsobení.
LITE RATURA:
COLLINS, R. (1977): Conflict sociology. New York: Academic Press
COOLE, D. (1996): Is class a difference that makes a difference?. Radical Philosophy, (77):
17–25
FRASEROVÁ, N. / HONNETH, A. (2004): Přerozdělování nebo uznání? Praha: Filosofia
SAYER, A. (2005): The moral significance of class. Cambridge: Cambridge University Press
23
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
ŠANDEROVÁ, J., ed. (2006): Nerovnosti kolem nás. Analýza utváření sociálních nerovností
v každodenním životě. Praha: ISS UK FSV «http://www.ronero.wz.cz/texty/2006/
Sbornik_Nerovnosti_kolem_nas_2006.pdf» [Date of access: 13.9.2007]
ŠANDEROVÁ, J. / ŠMÍDOVÁ, O. (2006): Meze a možnosti interakcionistického výzkumu
sociálních nerovností. Prague Social Science Studies. Sociologická řada: SOC-002. Praha:
UK FSV
TILLY, C. (2005): Identities, boundaries & social ties. London: Paradigm Publishers
TILLY, C. (2000): „Relational studies of inequality“. Contemporary Sociology, 29(6): 782–785
TILLY, C. (1998): Durable inequality. Berkeley: University of California Press
24
„Život na hraně“: Slaďování a oddělování
profesního a rodinného života pracovníků –
rodičů malých dětí
Ivan Vodochodský
Žijeme ve společnosti, v níž jsou role pracovníka a role rodiče malého dítěte oddělené a jejich vzájemné prolínání je považováno za problematické? Jsou mladí
lidé – především ženy – pečující o malé děti nuceni smířit se s dočasným, možná
i trvalým, přijetím role méněcenného pracovníka v porovnání s těmi – převážně
muži, kteří o malé děti nepečují? Mnohé výsledky sociologických průzkumů
(srovnej např. Kuchařová, Ettlerová, Nešporová, Svobodová 2006) a názory různých expertů, které dnes a denně slýcháme, nám říkají, že tomu tak je. Stále nedostatečně zmapována se však zdá být otázka, jak na tento problém nahlížejí
sami pracující rodiče. Pociťují svou situaci také jako problematickou? Cítí se
znevýhodněni, a pokud ano čím a vůči komu? Lze v souvislosti s jejich situací,
tak jak ji sami definují, hovořit o nějakém druhu subjektivně vnímané nerovnosti?
Dříve než se pustím do hledání odpovědi na tyto otázky, dovolím si na úvod
stručný historicko-teoretický exkurz ohledně výše uvedených otázek. V případě
České republiky je podstatné srovnání mezi situací v někdejší státně socialistické
společnosti před rokem 1989 a v dnešní společnosti tržně kapitalistické. Maďarská socioložka Éva Fodor, která se zabývala právě srovnáváním genderových režimů státně socialistických a kapitalistických společností (viz např. Fodor 2002,
2003, 2004), došla k závěru, že v éře socialismu byly ženy coby někdo, kdo rodí
děti a pečuje o ně, definovány jako neplnohodnotné – jako méněcenný „komunistický subjekt“, stejně jako v kapitalismu byly ze stejného důvodu v téže době
ženy označovány za méněcenné coby „racionální individuum“ (srovnej Fodor
2002: 241). Proto byly ženám v obou dvou společnostech připisovány ve veřejné
sféře většinou spíše podřadné funkce a byly často segregovány do určitých oborů
a zaměstnání. Socialistický stát se v jisté fázi svého vývoje pokusil tento neplnohodnotný status žen, který jeho tehdejší ideologové považovali za sociálně konstruovaný (srovnej Fodor 2002: 243), zlomit prostřednictvím státem nadiktované
plné zaměstnanosti, programem vzdělávání žen, vytvořením sítě předškolních zařízení pro děti a dalšími státem podporovanými aktivitami a službami pro pracující rodiče. V kapitalistických západních společnostech v téže době převládal
spíše malý podíl žen-matek na placené práci – jejich role coby pečovatelek a hospodyň měla jednoznačně navrch. Fodor z tohoto hlediska charakterizuje na příkladu dosahování vedoucích pozic v zaměstnání ženami v Maďarsku a Rakousku
jistý pokrok, který lze pozorovat mezi kapitalistickou a socialistickou společností,
následovně:
25
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
V Rakousku se mohly ženy dostat do vedení pouze tehdy, pokud se asimilovaly vůči mužsky zkresleným normám „ideálního pracovníka“ tím, že se vyhnuly reprodukční zodpovědnosti. V Maďarsku byly pracoviště a kariérní žebříčky uzpůsobeny tak, aby
umožňovaly (byť segregovaným způsobem) přítomnost žen nikoli jako „nedokonalých
mužů“, ale také jako manželek a matek. (Fodor 2004) .
Socialistický emancipační projekt měl samozřejmě četné stinné stránky, jak
upozorňují mnohé socioložky (například Havelková 1993; Wagnerová 1995; Šiklová 1997). Socialistickému státu se nikdy nepodařilo zbavit ženy jejich „dvojího břemene“ a postupem času v tomto svém úsilí spíše polevoval. Namísto
emancipace nastoupila podpora žen-matek, což bylo dáno hlavně klesající mírou porodnosti v socialistických státech od 60. let. Navíc uvnitř rodin zůstávalo
rozdělení rolí mužů a žen spíše v „předsocialistické“, tradiční podobě. Jiřina Šiklová popisuje úděl žen za socialismu takto:
V době socialismu přinejmenším dvě generace žen viděly, že je nemožné zvládnout paralelní role – to znamená udržovat domácnost a být zaměstnány – což mělo vliv na pocit viny a trvalou frustraci, protože nebyly schopné zvládat ani jednu práci k svojí
spokojenosti (…). Jesle a školky byly k dispozici, ale jiné služby pro domácnost, včetně
dopravy do zaměstnání, fungovaly neuspokojivě a ženy snažící se zvládnout obě role nedosahovaly v zaměstnání stejných výsledků jako muži. (Šiklová 1997: 267)
V souvislosti s naší dnešní společností už samozřejmě nelze hovořit jako o předobrazu ideálního pracovníka o „komunistickém subjektu“. Kritérium oddanosti
a přizpůsobivosti vůči zájmům a cílům vládnoucí politické ideologie a jejích představitelů, zdá se, vystřídaly jiné zaměstnanecké kvality. Především flexibilita ve
všech možných ohledech – v délce pracovní doby, jejím uspořádání, schopnosti
rychle se učit novým věcem, rychle se rozhodovat, chopit se nových příležitostí,
pracovat na sobě a tak dále. Jsou to opět vlastnosti, kterým se mohou lépe přizpůsobit ti zaměstnanci, kteří nemusejí své pracovní povinnosti slaďovat s péčí o malé
děti – bezdětní, rodiče odrostlejších dětí, celkově více muži než ženy. Zdá se tedy,
že jsme se postupně přiblížili spíše k té definici ideálního pracovníka, která byla
typická pro dřívější období vývoje kapitalistických společností a dnes je předmětem kritiky nejrůznějších zastánců politiky rovnosti či rovných příležitostí žen
a mužů.
Ideál podobný „racionálnímu subjektu“, jak o něm psala Fodor (Fodor 2002:
240), se, jak ukáži, objevuje jako předobraz dokonalého pracovníka také v mnoha
výpovědích zaměstnanců – rodičů malých dětí, jež jsou předmětem mojí analýzy.
Rozpor, vlastně pociťovanou nerovnost, mezi sebou a ideálním pracovníkem se
vypravěči snaží zvládat různými způsoby. A právě o tomto zvládání, jinými slovy
o konstruování ideálního pracovníka, sebe sama jako jeho více či méně nedokonalého odrazu a o vztahu mezi těmito dvěma entitami, pojednává následující
text.
26
„ Ž I VOT
NA
H R A N Ě “
Metodologie a výzkumná otázka
Následující text je inspirován konstruktivistickým přístupem ke zkoumání sociálních nerovností. Týmové kolegyně Olga Šmídová a Jadwiga Šanderová provedly důkladnou rekapitulaci různých způsobů zkoumání nerovností v sociologii
a rozbor výhod a omezení právě symbolicko-interakcionistického (či sociálně-konstruktivistického) přístupu (Šanderová, Šmídová 2006).
Za hlavního reprezentanta konstruktivistického přístupu ke zkoumání rovnosti je možné považovat amerického sociologa Scotta R. Harrise. Podle něj je základním požadavkem tohoto přístupu to, aby sociologové upřednostňovali nikoli
své vlastní formální definice a operacionalizace rovnosti, ale významy a měřítka
rovnosti, které se objevují v rámci každodenních životů lidí a jako takové jsou
skutečně těmito lidmi používány. Zdůrazňuje, že sociologovy definice a měřítka rovnosti mohou být lidem, které zkoumá, naprosto cizí (Harris 2000: 372).
Zajímavé a poučné pro tento text je také to, jakým způsobem Harris reaguje na
sociálně-reformistické přístupy k sociální rovnosti, podle nichž je důležité nerovnosti nejen najít a pojmenovat, ale také se je snažit zmenšit. Typickým příkladem takového přístupu je feministická sociální filosofie, která se zabývá
nerovnostmi v oblasti genderu (srovnej např. Fraser 2007: 16–18). Harris říká, že
i když interakcionismus není proti sociální reformě, součástí této perspektivy je
také uvědomění si toho, že nerovnost je těmi, kdo usilují o její odhalení a změnu,
zároveň reflexivně utvářena (Harris 2000: 374).
Výzkumná práce, v rámci níž vzniklo jedenáct rozhovorů, které zde analyzuji,
se týkala zjišťování konkrétních zkušeností rodičů malých dětí, kteří zároveň nějakým způsobem vykonávali placené zaměstnání, se slaďováním nebo naopak
oddělováním těchto dvou sfér jejich života – na jedné straně rodičovství, na druhé
placené práce. Mezi respondenty je osm žen a tři muži. Celkem devět z nich z větší
části pečuje o své děti v předškolním věku. Pouze u dvou respondentů-mužů jsou
těmi, kdo převážně pečují o děti, jejich manželky. Interview byla vedena jako
hloubkové polostrukturované rozhovory, které trvaly od třiceti minut do zhruba
jedné hodiny. Respondenti byli vybíráni tak, aby byl celkový vzorek co nejvíce
heterogenní, jak s ohledem na sféru zaměstnání, tak i na rodinu. Díky tomu se
ve výpovědích zhruba půl na půl objevují jak zkušenosti vysoce kvalifikovaných
lidí (lékařka, diplomatka, ekonomická ředitelka, právník, policejní důstojník),
tak i běžných řadových zaměstnanců (úředník, knihovnice, obchodnice, grafička,
vychovatelka, redaktorka). Z uvedeného výčtu je patrné, že jsou zde zastoupeni
pouze zástupci nemanuálních profesí, kteří mají alespoň středoškolské vzdělání.
Důvodem je předpoklad, že u takovýchto respondentů bude problém slaďování
zaměstnání a rodiny více tematizován. Rodinná situace respondentek a respondentů je velmi různá, zejména co se týče počtu a stáří dětí a rozdělení péče o ně
a o domácnost mezi manžely a dalšími osobami. Rozhovory proběhly v době od
poloviny roku 2006 do poloviny roku 2007 a vedli je studenti sociologie na FSV
v rámci kurzu Výzkumné kolokvium magisterského zaměření Sociální konstrukce
identit.1
27
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
Jak jsem předznamenal, smyslem analýzy uvedených rozhovorů je porozumět
tomu, jak vypravěči definují svoji situaci zaměstnanců a zároveň rodičů malých
dětí a pokusit se v těchto definicích najít, jaké pojetí rovnosti nebo nerovnosti je
vypravěčům vlastní.2 Na základě kódování vyplynuly hlavní okruhy témat, v nichž
je možné o rovnosti nebo nerovnosti hovořit. Pro tento text budou klíčové tyto: vymezení vztahu mezi pracujícím rodičem a jeho zaměstnavatelem (nadřízeným,
klientem) a dále vymezení vztahu mezi rodičem-pracovníkem a ideálním pracovníkem, a to jak z pohledu samotného respondenta, tak i zprostředkovaně z pohledu zaměstnavatele. V obou dvou případech je možné tyto vztahy pojmenovat
jako svým způsobem nerovné. V případě hierarchického vztahu typu nadřízený-podřízený je určitá nerovnost obsažena už v těžko zpochybnitelné mocenské nerovnováze, případně ve více či méně asymetrickém vztahu závislosti mezi těmito
dvěma druhy aktérů. V případě vztahu mezi zaměstnancem -rodičem a jiným zaměstnancem je to však složitější, protože se jedná o vztah, který je zpravidla navenek chápán jako symetrický, dalo by se říci, že rovný. Každopádně mi jde o to
ukázat, jak a čím se tyto dva druhy specifických vztahů nerovnosti utvářejí ve
výpovědích pracovníků-rodičů malých dětí a zároveň, jak a čím se konstruuje
jejich samozřejmost.
Vstřícnost nadřízených a strategie zvládání méněcennosti
Nejprve se zaměřím na to, jak vypravěči konstruují vztah mezi sebou samotnými
a svými nadřízenými, případně klienty, pokud pracují „na volné noze“, v situaci,
kdy na nich vedle jejich placené práce leží ještě zodpovědnost za péči o malé dítě.
Předem je třeba si povšimnout jedné zásadní okolnosti, která prochází napříč
všemi rozhovory, které jsem analyzoval, a tvoří tak celkový rámec, uvnitř něhož se utvářejí další dílčí argumenty respondentů. Jde o to, že všichni respondenti hovoří o svém rodičovství jako o něčem samozřejmém, pevném, jako
o nezpochybnitelné danosti. Být rodičem je samozřejmé – dokonce se to od lidí
v určité životní fázi očekává (v literatuře se proto mluví o „reprodukční povinnosti“ nebo „reprodukční zodpovědnosti“). Avšak, jak z rozhovorů vyplývá, být
1
Konkrétně Vanda Gaydečková, Ondřej Novák a Jana Rejžková. Výstupem jejich práce byla
společná analytická stať, kterou obhájili v rámci oponentury celého výzkumného kolokvia
v únoru 2007. Ondřej Novák napsal na základě některých rozhovorů diplomovou práci,
kterou rovněž úspěšně obhájil v červnu 2007 (Novák 2007). Ani analytická stať, ani diplomová
práce se však svými závěry nijak výrazně nepřekrývají s cíli a závěry mého textu.
2 V rámci celého textu odkazuji ke zkušenostem zaměstnanců-rodičů pečujících o malé
děti. Takovéto maskulinní označení cílové skupiny i jeho mírné obměny jsou míněny jako
genderově neutrální. Jsem si ale vědom toho, že vzhledem k přetrvávající „genderové
smlouvě“, kterou se řídí tradiční rozdělení rolí a sfér vlivu mezi muži a ženami ve
společnosti ve smyslu muž-živitel, žena-pečovatelka, se popisované zkušenosti nerovnosti
a nespravedlnosti ve sféře zaměstnání dotýkají celkově více pracujících žen-matek než
pracujících mužů-otců.
28
„ Ž I VOT
NA
H R A N Ě “
pečujícím a zároveň pracujícím rodičem zdaleka tak samozřejmé není. Takový
rodič se ocitá v defenzivní situaci – musí (či má potřebu) se obhajovat, přesvědčovat druhé, vyjednávat o svém postavení, mnohdy i prosit. Obzvlášť dobře je to
patrné právě na popisu vztahu vůči nadřízeným.
Marcela Linková v textu věnovaném problematice slaďování rodičovství a vědecké kariéry upozorňuje na skutečnost potvrzovanou podle ní mnoha
výzkumnými studiemi, že totiž úspěšnost harmonizace pracovní kariéry a rodičovství stále ještě závisí mnohem více než na obecných strukturálních/institucionálních parametrech na osobní dohodě s vedoucím a kolegy, čili záleží více
na jednotlivé osobě (Červinková, Linková, Šaldová, Tenglerová 2007: 9). Také
v analyzovaných rozhovorech je nejčastěji skloňovaným slovem v souvislosti
s nadřízenými a slaďováním práce a rodiny slovo „vstřícnost“. Takto to říká například vypravěčka Ema, která pracuje jako lékařka:
(…) ale měla jsem výhodu to, že ten pan primář, k–, u kterýho teď pracuju, je velmi
jako vstřícnej a a a velkorysej a naopak, on vlastně když jsem řekla, že jsem těhotná,
v tom třetím měsíci, a že potřebuju jenom na dobu určitou, abych získala aspoň nějakou
zkušenost, protože jsem se bála, že už bych se potom k medicíně nevrátila, tak on naopak řekl: „No to samozřejmě potřebujete.“ A na to konto mě ((smích)) vzal na ten částečnej úvazek. (Ema)
Podobná hodnocení vstřícnosti nadřízených se objevují prakticky ve všech analyzovaných rozhovorech. Vstřícnost nadřízeného je, pokud nefungují jasná a pro
všechny stejná pravidla, něčím, co sice dává vypravěčům jisté možnosti, ale na
co jsou zároveň více či méně „odkázáni“.3 Navíc, vstřícnost není něco, co si lze
nárokovat. Může skončit stejně jako začala, okamžitě, či ze dne na den. Vstřícnost si také, jak jsou si vypravěči vědomi, vyžaduje, aby byla nějakým způsobem
podporována, opětována – vstřícnost vytváří závazek, přinejmenším v podobě
vděčnosti. Ale nejen to, respondenti také dávají najevo, že se musejí aktivně snažit, dělat ústupky, aby si dobrou vůli nadřízených zasloužili. Typickým příkladem takového přístupu je Johana, která pracuje v diplomacii. Takto popisuje, jak
s nadřízeným vyjednávala o tom, za jakých podmínek může odejít na mateřskou
dovolenou:
(…) tak jsem šla se svým šéfem– šla sem s nim na kafe, že mu to teda jako řeknu a ten
měl radost a–. Já jsem ho ale hned jako při tom prvním kafi uklidnila, že jednak teda nepočítám s tím, že bych šla, vzhledem ke svýmu věku, na rizikový, což jsem klidně moh-
3
Na to, že jsou zaměstnanci – rodiče malých dětí na dobrou vůli svých nadřízených odkázáni,
že jim nezbývá, než spoléhat právě na ni, upozornila už mediální debata ohledně případu
vysokoškolské pedagožky FF ZČU Idy Kaiserové (srovnej např. Kaiserová 2007a;
Vodochodský 2007). Sociologická reflexe tohoto případu je také tématem textu Idy Kaiserové
v tomto sborníku.
29
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
la, moje švagrová, můj gynekolog, ta by byla úplně nejradši, že jo, takže jsem jako zase
říkala, že ho to neovlivní nikterak ani do tý doby toho porodu a že určitě vybereme nějakou náhradu a–. A on je nějak jako konstruktivní šéf. Velice. (Johana)
O něco dál vypravěčka popisuje, jakým způsobem v tomto svém „uvědomělém“ přístupu vůči zaměstnavateli pokračuje i nyní, poté co již má malé dítě:
Já si navíc zase na druhou stranu hrozně snažím, aby–. Že prostě, že třeba Verunka je
nemocná, tak abych já s ní, jako s každým jako– jako s každým kašlem, s každou rýmou,
třeba když je to dva dny, tři dny, tak abych s ní nezůstávala doma, aby to byla třeba právě
Markétka, když může nebo aby se vystřídala s Tomíkem, aby jako neměli pocit, že– jo,
to je ta jako pracující matka, která prostě je furt doma. (…) Že to je jakoby oboustranný,
že cítím, že oni jako berou ohledy, ale na druhou stranu jako já zase dělám všechno
pro to, aby oni neměli komplikace s tím, že tam nejsem. (Johana)
Jak je tedy vidět, kombinace vstřícnosti nadřízených a vděčnosti podřízených
je něčím, co na jednu stranu pomáhá určité podobě nerovnosti předcházet tím,
že rodiči malého dítěte umožňuje více či méně fungovat v zaměstnání a vyhnout se možnému vyloučení ze sféry placené práce. Zároveň je ale něčím, co
může jiný druh nerovností vytvářet. Z předchozí ukázky je dobře patrné, jak
se respondentka snaží internalizovat potřeby svého zaměstnavatele a naopak
se distancovat od identity „pracující matky“, které připisuje negativní konotaci.
Situací, kdy se vypravěčky takto „vciťují“ do svých zaměstnavatelů a jejich zájmů a naopak odmítají, aby s nimi bylo zacházeno jako s příslušnicemi jedné
homogenní skupiny, je v rozhovorech celá řada. Jedna respondentka například
zmiňuje, že se v pohovorech při hledání zaměstnání sama dobrovolně přiznávala k tomu, že je těhotná. Zdůvodňuje to tím, že přece zaměstnavatel má
právo takovou důležitou okolnost vědět. Přitom, jak známo, podle platného
zákona zaměstnavatel naopak tuto informaci právo vědět nemá. Zajímavé také
je, že se několik respondentek rozhořčovalo nad přílišnou štědrostí sociálních
dávek pro rodiče pečující o malé děti a dalšími opatřeními sociální politiky
státu.
Nabízejí se různá vysvětlení, proč respondentky odmítají přijmout sociální
identitu „pracující matky“ a raději hájí zájmy někoho jiného, ať už svého zaměstnavatele, svých bezdětných kolegů, nebo státu. Asi nejpravděpodobnější je
to, že se respondentky vyhýbají této identitě z důvodu méněcenného statusu,
s nímž je obvykle spojována. Nechat se označit jako „pracující matka“ nezřídka
znamená přijmout ve světě práce – ve vztahu k zaměstnavateli i kolegům v jiné
životní situaci – druhořadé postavení někoho, kdo je závislý na cizí pomoci, na
různých úlevách a kdo může fungovat jen tehdy, je-li k němu jeho zaměstnavatel dostatečně vstřícný. Něco podobného platí i ve vztahu ke státu, a proto také
řada lidí odmítá přijmout sociální podporu, která je pro ně určena. Lze tedy
říci, že jednou ze strategií zvládání méněcennosti, s níž je pozice matky, nebo
30
„ Ž I VOT
NA
H R A N Ě “
obecně rodiče, na trhu práce a ve sféře zaměstnání spojena, může být faktické
odmítnutí přijetí této identity.
Je zajímavé povšimnout si, v jakých konkrétních situacích a čím se vstřícnost nadřízených, o které respondenti mluví, projevuje. Úlevy, které jsou respondenti od svých zaměstnavatelů ochotni přijmout, často ani žádnými úlevami
v pravém slova smyslu nejsou a vypravěči musejí za jejich získání dost platit.
Například v případě Johany je úlevou míněna možnost trávit v zaměstnání
pouze sedm hodin denně a zbytek práce dodělávat doma. O něco podobného
se jedná i v případě právníka Petra. Jeho zaměstnavatelka mu sice pořídila služební notebook, aby mohl pracovat nejen v kanceláři. Petr ale popisuje, že stejně
zůstává v práci tak dlouho, aby stihl před spaním vykoupat svou malou dceru,
a poté navíc ještě pokračuje v práci doma. Je si vědom toho, že vlastně pracuje více hodin než jeho kolegové, kteří tuto „úlevu“ v podobě notebooku na
doma nemají. Na přímou otázku, jaké uspořádání svojí práce považuje za ideální, zda to současné, nebo například to, kdyby mohl pracovat celý den z domova,
odpovídá:
V: Nebo třeba pracovat těch čtyřicet hodin tejdně, jak je v Zákoníku práce,
to by bylo ideální. ((smích))
T: Aha. ((smích)) A to to ňák– ses nepokoušel navrhovat třeba?
V: To nemá moc smysl, no. ((ironické pousmání)) (Petr)
Častou situací, která je v rozhovorech prezentována jako vstřícnost nadřízených, je ochota přistoupit na nějakou úpravu – většinou chápanou jako dočasné
řešení – pracovní doby zaměstnance, velikosti jeho úvazku nebo náplně práce,
tak aby to lépe vyhovovalo sladění jeho pracovních a rodičovských povinností.
Tyto změny však můžeme vnímat jako problematické, a to i tehdy, znamenají-li,
tak jako v případě Johany nebo Petra, spíš reorganizaci práce při zachování
pracovní pozice i celkového rozsahu úvazku. Souhlas se zkrácením úvazku či
přechod na jinou, méně náročnou, méně zodpovědnou práci totiž zpravidla znamená také přijetí statusu druhořadého – méně platného, méně výkonného, méně
spolehlivého – zaměstnance v porovnání s ostatními, kteří takové „úlevy“ nemají.4 Přesto však o této variantě respondenti často hovoří jako o jediné možné
cestě sladění zaměstnání a rodiny a dávají najevo, že jsou za její umožnění svému
zaměstnavateli vděčni. Z toho, že prakticky všichni respondenti hovoří o takovémto „vstřícném“ přístupu zaměstnavatele jako o něčem, čeho si cení, vyplývá,
že neuvažují o úplné změně zaměstnání. Jinde by to totiž mohlo být mnohem
horší. Můžeme tedy obecně říci, že druhou strategií zvládání méněcenného po4
Marcela Linková upozorňuje, že s obrazem „nespolehlivé“ pracovní síly, která častěji
absentuje především v důsledku vlastního těhotenství a nemocí dětí, jsou obvykle spojovány
ženy, což má také vliv na jejich nižší ohodnocení a horší statusové postavení v pracovních
kolektivech (Červinková et al. 2007: 13).
31
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
stavení v zaměstnání, s nímž je spojena identita pracujícího rodiče, je její přijetí,
avšak spíše jako nevyhnutelné a časově omezené možnosti.
Norma bezdětného zaměstnance a skryté rodičovství
Méněcennost „pracujícího rodiče“ ve sféře zaměstnání má dva vzájemně související rozměry. Z kvantitativního hlediska se týká například skutečného nebo
předpokládaného menšího množství času a energie, které zaměstnanci-rodiče
investují do sféry placené práce, potenciálně menšího objemu odváděné práce,
a z toho plynoucího nižšího výdělku, absence některých zaměstnaneckých výhod vázaných na velikost úvazku či pracovní výkon a podobně. Kvalitativně je
pak méněcennost spojena s nižším statusem a menším uznáním, kterého se pracujícím rodičům v zaměstnání dostává.5 Kvantitativní (měřitelné) charakteristiky mohou sloužit jak zaměstnavatelům, tak zaměstnancům pro vysvětlení
legitimnosti toho, že má zaměstnanec-rodič nižší sociální status. Přijetím těchto
měřítek dochází k tomu, že je méněcennost pracujících rodičů a zejména pracujících matek vnímána jako fakt. Přece ten, kdo toho udělá méně, nemůže chtít,
aby byl oceňován stejně jako ten, kdo udělá více? Až na jednu výjimku se v žádném rozhovoru neobjevil opačný argument, totiž že by zaměstnanci pečující o děti
mohli mít pro zaměstnavatele alespoň v nějakém ohledu větší hodnotu než například bezdětní zaměstnanci.
Jak přijetí, tak i odmítnutí identity „pracujícího rodiče“ konkrétními respondenty jdou ruku v ruce s uvědomováním si existence určité normativní představy
ideálního zaměstnance, s níž jsou rodiče-zaměstnanci přímo či nepřímo konfrontováni. Liší se způsob, jakým tuto normu samotní vypravěči popisují, a míra,
v níž se s ní ztotožňují. Z toho, že pracující rodič pečující o dítě (obvykle žena)
je konstruován jako neplnohodnotný pracovník, lze snadno vyvodit, že příkladem plnohodnotného pracovníka, s nímž se vypravěči nejčastěji poměřují, je takový zaměstnanec (obvykle muž), který děti nemá, nebo takový, u něhož to, že
děti má, nijak „nenarušuje“ výkon, který podává v zaměstnání. Tato „norma bezdětného zaměstnance“ vytváří na pracující rodiče tlak, se kterým se musejí nějakým způsobem vyrovnávat. Mluví o tom například vypravěčka Šárka pracující
jako knihovnice, která se domnívá, že má pro svého zaměstnavatele ve srovnání
s bezdětnými kolegy nízkou cenu:
No jako, vědí to, že mám děti. Tvářej se, že se mnou soucítí, a myslím si, že když pak
došlo na lámání chleba, tak že bych byla první, koho by třeba vyhodili. Nebo vyhodili,
toho člověka, kterého by propustili, třeba z nějakejch –, že musí propustit nějaký lidi, to
jako –. (Šárka)
5
Mohli bychom tedy, v návaznosti na teorii demokratické spravedlnosti Nancy Fraser hovořit
také o dvou možných aspektech spravedlnosti ve vztahu k pracujícím rodičům – aspektu
„distributivním“ (ekonomickém) a aspektu „uznání“ (statusovém) (srovnej např. Fraser 2007).
32
„ Ž I VOT
NA
H R A N Ě “
Tlak normy bezdětného zaměstnance na vypravěče je posilován také tím, že
právě takovémuto ideálnímu zaměstnanci jsou obvykle uzpůsobena psaná i nepsaná pravidla, jimiž se svět práce a kariéry řídí. Pracovník, který má nebo chce
mít děti je pak z pozice těchto pravidel postaven do role „zvláštního případu“.
Potvrzuje to například výpověď lékařky Emy:
My máme, teďkon je novej systém atestací, že jsou pětileté. A vlastně ty holky jednak tam
je strašně jako pro ně problém –, nebo se, když seženou ((pousmání)) místo, jednak teda
udržet si to místo, že jo, samozřejmě, a jednak, ony, že jo, potřebujou rychle si udělat ty
kolečka, ty specializace, atestaci, a to je pět let, ony dodělají školu někdy v sedmadvaceti a pak, dejme tomu, když všechno jde hladce, tak ve dvaatřiceti by mohly teoreticky
((smích)) mít první atestaci. A tak vidím, že to prostě, že je to pro ně strašně stresující,
aby si to místo udržely, aby se zařadily do oboru. A aby nikde jako vlastně nic nevynechaly, aby mohly potom mít třeba to dítě. (Ema)
Většina vypravěček i vypravěčů dává najevo, že jsou s normou bezdětného zaměstnance smíření a že se jí musejí nějakým způsobem přizpůsobit, což je vcelku
pochopitelné. Vzepřít se na individuální úrovni (jít „proti proudu“) stojí velké
úsilí a může to být riskantní6, a nějaká institucionální změna je podle respondentů zatím v nedohlednu. Většina z nich ani nemá jasnou představu, jak by taková změna mohla vypadat. Mezi jejich výpověďmi převládá názor, že paušální
změna podmínek pro pracující rodiče shora vlastně nemá smysl, protože by nedokázala dostatečně reflektovat jejich různorodou situaci u jednotlivých zaměstnavatelů.
Charakteristické podoby přijímání normy bezdětného zaměstnance ilustrují
následující dvě ukázky. Renata, která pracuje jako obchodní zástupkyně, odpovídá na otázku, zda pro ní má její současné zaměstnání jako pro pracující matku
dítěte nějaké výhody, takto:
Já si myslím, že jsem, že jsem vlastně na tom úplně stejně jako kde–, kdekoliv jinde, že
to je úplně stejný. Hlavně, přesně, tam všichni makaj, tam právě díky tomu, že nikdo tam
vlastně nemá ty děti, tak všichni makaj úplně stejně a nejsou rozdíly mezi nima a tam
prostě jednou, jednou pracuješ a prostě to, co je za tebou – A svým způsobem já jsem jeden čas to chtěla takhle, aby to bylo, jo, že vlastně to, co je, to co máme doma, tak to je
náš problém a to co je v práci, je práce. A já jsem i poslední dobou takovýho názoru, že
do práce se nemaj nosit problémy z domova. (Renata)
Jak je vidět, Renata se snaží s normou, která určuje, že se svět zaměstnání řídí
hodnotami a možnostmi lidí, kteří o malé děti nepečují, vnitřně ztotožnit. Grafička Helena v následujícím úryvku zase vystupuje jako realistka, která, i když
6
Náročnost a riskantnost takového postupu je dobře patrná ze zmíněného textu Idy Kaiserové
v tomto sborníku.
33
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
tuto normu nepovažuje za vyhovující, nevěří, že by v ní mohlo dojít k nějaké
změně:
To bude vždycky, prostě že ženy –. To nevím, jestli je jenom český, ale že prostě vždycky
vezmou ženskou, která ty děti už má odrostlý nebo je nemá, spíš než ženskou, která to
dítě má, že jo. Za prvý je furt nemocný, za druhý se těší, aby už byla doma, že jo, a nebo
nějaká forma nějakejch zkrácenejch úvazků nebo nějaká částečně externí spolupráce
na dálku nebo jako že se v tomdletom tady prostě vůbec těm lidem nevychází vstříc,
no. (Helena)
Tyto dva úryvky korespondují se dvěma možnými náhledy na skloubení zaměstnání a rodiny, jak jsou konceptualizovány v odborné literatuře zaměřené na
tuto problematiku. Ačkoli se obě dvě vypravěčky vyrovnávají s faktem, že normy
a pravidla placené práce jsou nastaveny tak, aby více vyhovovaly fakticky bezdětným, každá z nich to činí trochu jiným způsobem. Renata se snaží přijmout
model paralelního zvládání rolí v zaměstnání a rodině, který je založen na maximálním oddělování obou dvou oblastí tak, aby sféra soukromí pokud možno
do sféry práce vůbec nevstupovala. Marcela Linková nazývá tento přístup k budování pracovní kariéry s odkazem na zahraniční literaturu jako „instrumentální“ (Červinková et al. 2007: 15). Ve světě vědy, jimž se Linková zaobírá, souvisí
podle ní tento přístup se silnou internalizací maskulinního modelu vědecké kariéry a standardního modelu vědecké práce. Pokud bychom z předchozí věty
odstranili přívlastky „vědecký“, mohli bychom ji bez problému aplikovat i na výpovědi respondentů z různých jiných oborů práce i mimo sféru vědy. Podle Kateřiny Šaldové, která se ve svém textu věnuje podobnému problému, je zde ve hře
klasické dilema mezi principem stejnosti a principem různosti. Uplatňování principu stejnosti – genderově neutrálního přístupu – na problém slaďování práce
a rodiny může podle Šaldové vést do pasti, jestliže dojdeme k vysvětlení, že „vše
v podstatě záleží jen a jen na jedinci a na tom, jak si svůj život zařídí“ (Červinková et al. 2007: 5).
Vypravěčka Helena reprezentuje jiný přístup, který se v rozhovorech vyskytuje také docela často. Konstatuje sice, že při přijímání do zaměstnání a určování
velikosti pracovních úvazků bývají uplatňována měřítka ideálního pracovníka,
která znevýhodňují ženy s malými dětmi („princip stejnosti“), současně ale dává
najevo nespokojenost s tímto stavem a představu, že by to mohlo být jinak. Linková v této souvislosti hovoří o „harmonizačním“ modelu, který je typický hledáním alternativních kariérních drah (Červinková et al. 2007: 15). Šaldová však
opět varuje, tentokrát před tím, aby z uplatňování principu „každý jsme jiný“,
který je možné vidět v pozadí harmonizačního modelu, nevykrystalizovalo chápání problematiky harmonizace pracovního a soukromého života jako čistě „ženské otázky“ (srovnej Červinková et al. 2007: 5). Chápání harmonizace práce
a rodiny zcela nebo převážně jako „ženské otázky“, jak zaměstnavateli, tak i zaměstnanci, je běžné a respondenti tohoto výzkumu se s ním nějakým způso34
„ Ž I VOT
NA
H R A N Ě “
bem snaží vyrovnat. Koneckonců i v úryvku rozhovoru s Helenou se hovoří výhradně o ženách.
Je nepochybné, že, když už k nějaké vstřícnosti nadřízených, o které vypravěčům stojí za to se zmínit, dochází, a tudíž je možné uvažovat také o harmonizaci a nikoli jen o oddělování sfér zaměstnání a rodiny, týká se to většinou právě
možnosti zkrácených úvazků, práce z domova nebo přechodu na externí spolupráci na základě živnostenského listu. To je příklad vypravěčky Ester, která dříve
pracovala jako finanční ředitelka, a nyní po narození dítěte spolupracuje se stejnou firmou, kde dříve pracovala, externě jako finanční poradkyně. Jak jsem ale
ukázal dříve, někteří vypravěči vnímají právě takováto „harmonizační opatření“
jako zdroj nerovného, méněcenného postavení ve světě práce.
Oddělování sfér zaměstnání a rodiny je ve vyprávěních přinejmenším stejně
běžné jako zmíněné kroky, které mají za cíl jejich harmonizaci. Tím, že vypravěči přijímají, ať už dobrovolně nebo z donucení, normu bezdětného zaměstnance,
ocitají se nezřídka v situaci, kterou je možné nazvat „skryté rodičovství“. Pokud
vnímají ze strany zaměstnavatele očekávání, že rodičovství nebude ovlivňovat jejich přítomnost v zaměstnání ani pracovní výkon, vede je to nezřídka k tomu, že
chod svojí rodiny, časový rozvrh a organizaci péče o děti přizpůsobují pravidlům,
které určuje jejich zaměstnání. Z některých rozhovorů vyplývá, že respondentky
strategii „skrytého rodičovství“ zvolily „preventivně“ už ve chvíli, kdy se šly o zaměstnání ucházet. Například Šárce to, aby zamlčela nemoc svého syna, poradily
její zkušenější kamarádky. Jak sama přiznává, dodnes se této strategie drží:
No a pak jsem teda v tom květnu šla na pohovor nebo ke konci dubna jsem šla na pohovor do tý knihovny. A je pravda, že vlastně, jak jsem říkala, že jsem byla poučená těma
několika kamarádkama, že prostě ty děti máš jako zamlčet nebo zamlčet to, že jsou nemocný. (…) Takže jsem tak jako, ne že bych to řekla, že to není pravda, ale prostě jsem
o určitejch věcech pomlčela. Jo, že třeba se ředitelka zeptala: „A jste (.), jako děti jsou
zdravý?“ A já jsem říkala: „Jó, jasně.“ ((T: Hm.)) „To já si to zařídím.“ A je pravda, že teď
si zařizuju, když třeba děti jsou nemocný, tak jsem žádnej paragraf neměla nebo nic.
(Šárka)
Vypravěčky připouštějí, že volba určité strategie, ať už „skrytého rodičovství“,
nebo nějakého modelu slaďování rodiny a zaměstnání, nemusí být jednoznačná
a trvalá. Záleží na mnoha okolnostech, kterou strategii vypravěčka považuje za
nejlepší a zda ji pokládá za dlouhodobě udržitelnou, nebo se rozhoduje pro její
změnu. Sem patří, kromě charakteru práce a vstřícnosti nadřízených, také možnost „zařídit si to“, jak říká Šárka. To znamená možnost dělby povinností s partnerem, pomoc prarodičů, vyhovující bytová situace, celkové finanční a materiální
zajištění rodiny a tak dále. Příkladem vypravěčky, která hovoří o tom, že u ní dochází postupem času ke změnám strategie, je redaktorka Markéta. Stejně jako
Šárka vypráví, že, když se ucházela o práci, své – tehdy ještě nastávající – mateřství zapřela:
35
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
No a několikrát se mě ptali teda, jestli jako co, jestli se nebudu vdávat a to, a neplánuju
rodinu, tak –. Tak to bylo nepříjemný, no, teda, myslím, že to je jako, že to je běžný, že
sice jako by nemělo, ale jako –. Ale to, no, takže to jsem jim teda musela tvrdit, že ne
((smích)), a pak teda, když jsem přišla s tim, že jsem těhotná, no tak to se jim nelíbilo,
ale vůbec ňák jako –. Tak se s tím tak ňák jako smířili. (Markéta)
I jiné respondentky mluví o tom, že těhotenství před zaměstnavatelem do poslední chvíle tajily a snažily se, aby na jejich pracovním výkonu nebylo poznat.
I to se dá vyložit jako „skryté rodičovství“ a jako snaha vyhnout se méněcennému
postavení pracujícího rodiče v zaměstnání. Jak jsem psal už dříve, rodičovství,
a totéž platí i o těhotenství, je, jak z rozhovorů vyplývá, ve sféře zaměstnání
chápáno jako hendikep a řada vypravěček se z pochopitelných důvodů brání
tomu, být označeny za hendikepované.
„Život na hraně“
Respondentka Markéta říká, že se zaměstnavatel s jejím těhotenstvím nakonec
„smířil“. Dokonce jí umožnil pracovat na zkrácený – nejprve čtvrtinový a posléze
poloviční – úvazek, vybavil ji služebním notebookem a telefonem. Podobně jako
v případě ostatních respondentů však z jejího vyprávění vyplývá, že, i když je zaměstnavatel takto „vstřícný“, znamená paralelní zvládání péče o malé dítě a placeného zaměstnání velkou fyzickou a psychickou zátěž. A to i tehdy, může-li si
to člověk „zařídit“ a zapojí-li se vypravěčovy strategie zvládání také další lidé
z jeho okolí – partner, rodiče, v některých případech i placená výpomoc. Slaďování či oddělování rodiny a zaměstnání se jeví jako skutečný test výdrže, odolnosti vůči stresu, rychlosti, organizačních schopností a dalších kvalit těch, kdo
jsou v něm angažováni.
I pokud se podaří všechno úspěšně zorganizovat, naplánovat a načasovat, stejně
je výsledkem většinou nestabilní upořádání, jehož fungování je závislé na celé
řadě proměnných, z nichž samotný pečující rodič může ovlivnit pouze malou část.
V tomto textu jsme detailněji rozebrali jeden z těchto nejistých faktorů, a to je
vstřícnost nadřízených. Další, o kterém vypravěči často hovoří, je zdraví – nejenom zdraví dítěte, od kterého se odvíjí to, zda bude moct pečující rodič vůbec pracovat a dítě svěřit předškolnímu zařízení, partnerovi, babičce, chůvě – ale také
zdraví a fyzická výdrž samotného rodiče. Několik vypravěček mluví o tom, jak je
jejich vlastní zdraví v této době zradilo a donutilo je změnit pracně vytvořené plány
na úspěšné skloubení rodiny a zaměstnání. Samozřejmě může nastat také celá
řada náhlých neočekávaných událostí, které způsobí, že pracující rodič musí svoje
plány změnit a nemůže dostát tomu, co v zaměstnání přislíbil. Například ten, kdo
mu měl pohlídat dítě, náhle odřekl, ve školce vypukla epidemie, porouchalo se
auto – to jsou jen některé příklady takových náhlých „fatálních“ příhod.
Z vyprávění rodičů vyplývá, že jejich život je vlastně trvalým balancováním
na nejistém terénu plném nástrah a nerovností. Zajímavé přitom je, že se z vy36
„ Ž I VOT
NA
H R A N Ě “
právění jeví jako přibližně stejně náročné a nejistoty plné jak strategie založené
spíše na slaďování rodiny a zaměstnání, tak i ty založené na jejich oddělování.
Jinými slovy, různí vypravěči, kteří ke zvládání zaměstnání a rodiny přistupují
odlišně, shodně potvrzují skutečnost, že se v každém případě jedná o dosti náročnou „mezní situaci“. Ani strategie slaďování ani oddělování, ani různé jejich
kombinace nepřinášejí pro žádného z vypravěčů kýžený stav „harmonie“ mezi
pracovním a rodinným životem. Na závěr jsem vybral tři příklady vypravěčů,
z nichž každý jiným způsobem balancuje „na hraně“ mezi zaměstnáním a péčí
o rodinu.
První z nich je lékařka Ema, která je vedle své náročné profese také hlavní
živitelkou svého dítěte, protože se rozešla s partnerem a v současnosti sama sebe
definuje jako svobodnou matku. Vypráví o tom, že současnou práci na celý úvazek a péči o malé dítě může zvládnout jedině díky vstřícnosti a úlevám od svého
zaměstnavatele (smí například přicházet do práce o půl hodiny později než ostatní,
aby stihla dát syna do školky) a pomoci prarodičů (vyzvedávání syna ze školky,
hlídání při dlouhodobější nemoci a podobně). Popisuje svůj život jako závislý na
řadě věcí, které nelze dost dobře ovlivnit. Takovýto způsob života pracujícího rodiče charakterizuje jako život „na hraně“:
Je to tak akorát na hraně, cejtím, že kdyby se něco, kdybych měla víc problémů, kdyby
Lukáš byl častějc nemocnej, to naštěstí není, jako je jednou do roka nemocnej, takže
kdyby byl častějc nemocnej, nebo kdybych... Jako cejtím, že takhle to je akorát tak na
hraně, že by mohly bejt problémy, a někdy i závidím těm lidem, že to maj jednodušší,
že vlastně, že to, co chtěj, tak můžou dělat, to já nemůžu, já jako mám stejně velkou povinnost, jako tu práci, doma. (Ema)
Ema velmi chválí vstřícnost svého nadřízeného. Zároveň dává najevo, že se
cítí jako zaměstnankyně nedostatečně, a tudíž i provinile vůči svým (převážně)
mužským kolegům, protože se nevěnuje práci tolik jako oni. Svůj stávající způsob života nepovažuje za dlouhodobě udržitelný. Říká:
No, nechci to takhle ((smích)) nechat. Myslím, že bych chtěla jako delší část, aspoň
toho odpoledne, nebo aspoň třeba párkrát týdně, nemusí to být každý den, ale třeba dvakrát třikrát do týdne, kdyby měl člověk to odpoledne volný na to dítě, tak by to bylo úplně
ideální. Aby i ta práce k něčemu byla. A i ta, i ta rodina, aby tím nestrádala. Tak si myslím, že by to bylo tak půl na půl, že by jednou člověk byl do odpoledne a jednou třeba
jenom do těch, já nevím, dvou, tak, tak by to bylo úplně ideální ((smích)). (Ema)
Druhým příkladem je vypravěčka Šárka. Ta pečuje o dvě děti, ale za hlavního
živitele rodiny označuje svého manžela. Její strategie je založena na jiném principu než v případě Emy, která se snaží zvládnout jak náročnou práci, tak péči
o dítě. Šárka udržuje rovnováhu mezi rodinou a zaměstnáním tak, že si hledá
brigády a méně náročné administrativní práce. To jí umožňuje zvládat i péči
37
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
o děti, a zároveň vést tyto dvě sféry jako relativně oddělené. Dává najevo, že od
svého zaměstnavatele žádnou pomoc neočekává ani nežádá, ale že je k ní zaměstnavatel poměrně vstřícný. To přikládá tomu, že se jedná o státní organizaci. Namísto vstřícnosti konkrétní osoby tedy v jejím případě vstupuje do hry
vstřícnější „genderový režim“ (srovnej Connell 1987: 99), instituce, v níž pracuje.
I princip „oddělování“, za předpokladu přijetí nižšího zaměstnaneckého statusu a tradičního rozdělení rolí v rodině, je, jak z rozhovoru s Šárkou vyplývá,
náročný na zvládnutí. Takto popisuje, jak řešila, když byly obě její děti zároveň
nemocné:
No, je pravda, že já jsem totiž ten typ člověka, jak jsem dělala takovou tu organizační
práci, tak si to jakoby zařídim. Takže to znamená, když děti třeba teď byly nemocný, takže
jsem šla na ty čtyři hodiny do práce. Byla výhoda, že děti byly nemocný spolu dohromady, ta patnáctiletá dcera, to bylo vlastně teď poprvé, co byly spolu nemocný, patnáctiletá dcera s tím pětiletým synem. Takže jsem šla ráno do práce, běžela jsem do
práce, uvařila jsem jim, a pak v poledne nebo po poledni jsem přišla. Děti jsem
ZKONTROLOVALA, ještě během dne jsem je kontrolovala třeba z tý práce, samozřejmě
telefon si PLATIM. (Šárka)
Šárka je v zájmu zvládnutí péče o děti smířená s tím, že vykonává rutinní práci
na poloviční úvazek, je závislá na manželově příjmu a je potenciálně ohrožená
v případě propouštění zaměstnanců. Prezentuje ale tuto strategii jako výhodnou,
což dokládá tím, že mluví o tom, jak jí její kamarádky závidějí zaměstnání, jaké
má. Na rozdíl od Emy je z jejího vyprávění cítit, že pokládá svou strategii, navzdory její náročnosti, za dlouhodobě udržitelnou.
Třetím příkladem je vypravěč Pavel, který pracuje jako elitní policista. Navenek působí tento případ velmi odlišně od ostatních, už proto, že se jedná o muže,
který razí tradiční rozdělení rolí mezi muži a ženami. Jeho strategie zvládání
rodiny a zaměstnání se velmi liší od předchozích dvou. Rodina a zaměstnání
pro něj tvoří dva světy, které jsou výrazně oddělené nejen prostorově, ale i časově. Strategie oddělování rodiny a zaměstnání je u něj dotažena do extrému.
Přestože má vypravěč manželku a dvě malé děti, přes týden žije sám, chodí do
práce a do školy, takže se vrací domů až pozdě v noci a brzy ráno zase odchází.
Manželka s dětmi bydlí u svých rodičů 250 kilometrů daleko a Pavel za nimi dojíždí jen jednou za týden až dva. Pavel chápe sama sebe jako živitele rodiny
a manželku jako toho, kdo pečuje o děti. Zatím považuje toto asymetrické uspořádání za funkční a výhodné jak pro sebe (jeho práce a studium si vyžadují plné
nasazení), tak i pro manželku (byla by přes týden doma sama, takhle může být
se svými rodiči). Je si ale vědom toho, že to není udržitelné dlouhodobě, a zatím přesně neví, co bude dál:
No dobře to není. Jako já začínám pociťovat nebo začínám vidět, jako ten malý, tak menší
ještě v pohodě, ten v podstatě nechápe, nicméně ten starší klučina má vlastně tři a půl,
38
„ Ž I VOT
NA
H R A N Ě “
na jaře bude mít vlastně čtyři a ten už začíná trošku pociťovat jako můj– můj– moji nepřítomnost, jako přes týden. Začíná se ptát a (.) nějakým způsobem– Takhle, já beru to,
jednoznačně, že to je ideální stav, jo, že to nějakým způsobem to prostě je dobré a že to
takhle de dělat dál, tak to ne. Teda já jsem si vždycky říkal vlastně po ukončení školy jednoznačně bysme chtěli se úplně osamostatnit a prostě bydlet společně jako normální rodina, byť třeba díky tomu, že zůstanu v práci, stejně nebudu mít čas podle– takový prostě–
takový prostě jaký je –. (Pavel)
Jeho strategii je možné chápat také jako „život na hraně“, protože je rovněž
velmi složitá na vyjednávání a fyzicky i psychicky náročná jak pro něj, tak pro
jeho rodinu, a, jak sám uznává, dlouhodobě neudržitelná. Tuto neudržitelnost
ale chápe spíše ve sféře rodiny než v zaměstnání. Pavel se vcelku ochotně přizpůsobil „normě bezdětného zaměstnance“, která je v případě jeho profese, tak
jako v případě jiných „typicky mužských“ profesí, spíše normou „muže živitele“.
Také výhody pro rodiče s dětmi, o kterých říká, že mu jeho zaměstnavatel nabízí,
jako jsou třeba možnost získání služebního bytu, nebo o něco menší množství
nočních a víkendových služeb, jsou spíše výhodami napomáhajícími úspěšnému
udržení strategie oddělování rodiny a zaměstnání než jejich slaďování.
Závěr
Smyslem tohoto textu bylo ukázat na několika případech konkrétních životních
zkušeností pracujících rodičů, zda a jak vnímají ve své situaci nějaké sociální
nerovnosti, které by se jich týkaly. Ukázalo se, že klíčovým faktorem pro porozumění těmto subjektivním pocitům je konstrukce „pracujícího rodiče“, či spíše
„pracující matky“, jako prakticky méněcenného pracovníka závislého na dobré
vůli a ochotě nadřízených a pomoci okolí (partnera, rodičů, spolupracovníků)
při zvládání komplikované životní situace. Ve výpovědích respondentů se podařilo identifikovat několik zásadních momentů vztahujících se k nerovnosti. Jednak větší či menší odstup od identity „pracujícího rodiče“ či „pracující matky“
v případě vypravěčů, kteří se spíše orientují na profesní kariéru, coby identity,
která s sebou nese určité „stigma“ neplnohodnotného pracovníka. V případě respondentů, kteří se rozhodli na profesní kariéru přinejmenším dočasně z důvodu
rodičovství rezignovat, nicméně z různých důvodů pokračují v placené práci, můžeme pozorovat naopak přijetí identity „pracujícího rodiče“ i s možnými výhodami a nevýhodami, které pro ně má, avšak spíše jako něčeho dočasného
a podmíněného.
Součástí přijetí/odmítnutí identity „pracujícího rodiče“ je také větší či menší
identifikace s „normou bezdětného zaměstnance“, respektive „normou muže živitele“, která je v prostředí zaměstnání, v němž se vypravěči pohybují, popisována jako dominantní. S tím souvisí také popis nejrůznějších praktik „skrytého
rodičovství“ ve vztahu k zaměstnavateli a kolegům. Počínaje zatajováním úmyslu
mít děti a již nastalého těhotenství až po hledání různých způsobů, jak si „zaří39
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
dit“, aby rodičovství „nenarušovalo“ režim zaměstnání, například aby rodič nemusel být s dítětem doma v případě jeho nemoci více, než je nezbytně nutné,
včetně vědomého nevyužívání zákonných možností, které v takovéto situaci zaměstnanec má (dovolená, paragraf). A to i za cenu využití drahé placené výpomoci při hlídání dítěte.
Jak ukazuji v poslední části textu, život pracujícího rodiče malého dítěte se
z vyprávění respondentů jeví jako „mezní situace“, popisovaná jako život „na
hraně“, kdy každý problém může znamenat zhroucení celého pracně budovaného systému paralelního zvládání rodičovství a placené práce. Na několika příkladech demonstruji, že život pracujícího rodiče je komplikovaný bez ohledu na
to, zda se v konkrétním případě jedná spíše o strategii „oddělování“ sfér rodiny
a placeného zaměstnání, nebo spíše o jejich „slaďování“ spojeného s hledáním
alternativ k tradičnímu „mužskému“ vzorci kariéry.
LITE RATURA
CONNELL, R. (1987): Gender and power. Society, the person and sexual politics. Stanford,
CA: Stanford University Press
ČERVINKOVÁ, A. / LINKOVÁ, M. / ŠALDOVÁ, K. / TENGLEROVÁ, H. (2007): Cesty labyrintem.
Propojování a oddělování soukromého a pracovního života. Praha: Sociologický ústav AV ČR
FODOR, E. (2002): Smiling women and fighting men: the gender of the communist subject
in state socialist Hungary. Gender and Society, 16(2): 240–263
FODOR, E. (2003): Working difference: Women’s working lives in Hungary and Austria,
1945–1995. Durham / London: Duke University Press
FODOR, E. (2004): The state socialist emancipation project: Gender inequality in workplace
authority in Hungary and Austria. Signs: Journal of Women in Culture and Society, 29(3): 783–813
FRASER, N. (2007): Rozvíjení radikální imaginace. Globální přerozdělování, uznání
a reprezentace. Praha: Filosofia
HARRIS, S.R. (2000): The social construction of equality in everyday life. Human Studies,
23: 371–393
HAVELKOVÁ, H. (1993): A few prefeminist thoughts. In: N. Funk, M. Mueller, eds.: Gender
politics and post-communism. Reflections from Eastern Europe and the former Soviet
Union. New York / London: Routledge. Str. 74–83
KAISEROVÁ, I. (2007): Jako matka jste odkázaná na dobrou vůli svého šéfa. Literární noviny,
(9), 26. února. Str. 9. «http://www.literarky.cz/index.php?p=clanek&id=3306» [Date of
access: 6.8.2007]
KUCHAŘOVÁ, V. / ETTLEROVÁ, S. / NEŠPOROVÁ, O. / SVOBODOVÁ, K. (2006): Zaměstnání
a péče o malé děti z perspektivy rodičů a zaměstnavatelů. Uplatnění nároků na rodičovskou
dovolenou a na volno na péči o nemocného člena rodiny v praxi. Zpráva z výzkumu
realizovaného jako součást projektu Programu iniciativy Společenství EQUAL. «http://
www.vupsv.cz/Fulltext/vz_195.pdf» [Date of access: 8.8.2007]
NOVÁK, O. (2007): Rovné příležitosti a skloubení pracovního a rodinného života očima žen
(analýza diskurzu). Diplomová práce. Praha: ISS UK FSV
40
„ Ž I VOT
NA
H R A N Ě “
ŠANDEROVÁ, J. / ŠMÍDOVÁ, O. (2006): Meze a možnosti interakcionistického výzkumu
sociálních nerovností. Prague Social Science Studies. Sociologická řada: SOC-002. Praha:
UK FSV
ŠIKLOVÁ, J. (1997): Feminism and the roots of apathy in the Czech republic. Social Research,
64(2): 258–280
VODOCHODSKÝ, I. (2007): Třetí směna. Literární noviny, (13), 27. března. Str. 3. «http://
www.literarky.cz/?p=clanek&id=3429» [Date of access: 6.8.2007]
WAGNEROVÁ, A. (1995): Emancipace a vlastnictví. Příspěvek do diskuse o chybějících
předpokladech pro vznik feminismu v předlistopadovém Československu. Sociologický
časopis, 31(1): 77–84
41
Nerovnosti v bydlení a obecní bytové politiky:
„Jsou nájemníci a nájemníci“1
Jiří Šafr
Na bydlení můžeme v evropském kontextu nahlížet jako na svého druhu oprávnění, ač se nejedná o právo nárokové. Česká republika ratifikovala mezinárodní
dokumenty,2 které si kladou za cíl zaručit „takové postupy státu, které by vyloučily diskriminační přístup k bydlení, tj. umožnily přístup k bydlení i těm
občanům, či skupinám občanů, kteří jsou ohroženi či znevýhodněni v přístupu
k bydlení a v důsledku této skutečnosti jim hrozí sociální vyloučení“ (Schodelbauerová 2005). Tyto cíle lze zaručit pomocí právních předpisů namířených proti
diskriminaci, ale i realizací bytové politiky, která podporuje ty, pro něž je dostupnost bydlení omezená. Forma bydlení nicméně vždy a v podstatě ve všech
společnostech, včetně rovnostářských, odráží jiné formy zejména ekonomických
nerovností. V konceptu tzv. tříd bydlení (Rex, Moore 1967) dokonce zakládá samo
o sobě nerovnost mezi skupinami obyvatel podle forem, dostupnosti, ale také
zacházení ze strany poskytovatelů bydlení. Tento příspěvek chce ukázat, jak se
bytová politika vybraných obcí – tří pražských městských částí podílí na utváření nerovností v optice tzv. sociálních rozdílností (Payne et. al. 2000), které můžeme chápat jako podstatu utváření „bytových kvazi-tříd“ v českém prostředí
(Šafr 2006). Klíčové pro tuto studii je, jak se ve výpovědích zástupců obcí
objevuje, co to znamená být obecním nájemníkem. Sledujeme představy
tvůrců lokální politiky o tom, které sociální kategorie mají být zahrnuty mezi
klienty bytové politiky městské části a které nikoliv. Jaké atributy musí splnit
optimální a jaké jsou naopak připisovány nevhodným nájemníkům a jak je
tato škála identit konstruována v promluvách, v nichž se odkazuje k jednání
radnic?
Konstruované kategorie sociálních rozdílností
V rámci studia sociálních nerovností se v poslední době namísto klasického stratifikačního (třídního) paradigmatu stále častěji uplatňuje optika tzv. sociálních
rozdílností (social division) představující souhrnný vícedimenzionální přístup,
který zkoumá z hlediska moci a životních šancí hierarchické kategorie (nejčas1
Rád bych poděkoval za cenné náměty a připomínky k této stati své kolegyni Olze Šmídové
a za pomoc při konečné editaci textu editorce sborníku Jadwize Šanderové.
2 Např. Všeobecná deklarace lidských práv a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních
a kulturních právech (podrobněji viz Schodelbauerová 2005).
42
N E R OV N O ST I
V
BY D L E N Í
A
O B E C N Í
BY TOV É
P O L I T I KY
těji sociální třída, rod, etnicita, zdravotní stav a jejich vzájemné kombinace). Pojmem sociální rozdílnosti / kategorie můžeme označit určitou skupinu, která je
v nějakém konfliktním postavení nebo alespoň v rozporu zájmů podobně jako
u klasického principu třídních hranic, jež však nemusí být explicitně vyjádřeno
(Payne et. al. 2000).
Nicméně se nejedná o pouhou taxonomii nebo způsob označování skupin. Sociální rozdílnosti se daleko více vztahují k procesu formování hranic, během něhož jsou skupiny klasifikovány na základě ontologických nároků a atributů
rozdílnosti, na základě nichž pak dochází k odlišnému zacházení včetně systematických procesů nadřazování se, hierarchizace a nerovného rozdělování zdrojů
(Anthias 2005: 27). Tato ontologizace je ve své podstatě kategorizační prací a to
nejen členů (jedinců), ale také institucí. Objevuje se nejen v prohlášeních politiků k veřejnosti, ale explicitně (či častěji implicitně) také v politických programech, zákonných opatřeních a předpisech. Spoludefinuje, kdo je a kdo nebude
příjemcem opatření sociální politiky.
Sociální rozdílnosti představují „způsob vidění společnosti“ dlouhodobě udržovaný pomocí sdílených kulturních přesvědčení a vzájemných interakcí lidí. Na
základě toho, že se významně navzájem odlišují, jak materiálně, tak kulturně,
jsou některé skupiny sociálně sankcionovány, nejčastěji mechanismem exkluze.
Příslušnost ke kategorii (která vymezuje sociální rozdílnost) může vést k nerovným příležitostem v přístupu k potřebným zdrojům. V důsledku toho se utváří
rozdílné životní šance a způsob života oproti členství v jiných kategoriích. Právě
studium životních šancí a životních stylů představuje empirickou metodu identifikace kategorií sociálních rozdílností.
Sociální rozdílnosti lze na jedné straně vymezit jako problém vytváření hranic a na druhé jako otázku hierarchií. Otázka hranic byla předmětem klasické
třídní analýzy, dnes se podstata konstituce hranic hledá spíše v odpovědích na
otázky „kdo klasifikuje, co ho vede k používání klasifikování a jaké jsou jeho následky? V rámci každé populace existují hranice které se formují rozdílnými rozlišovacími znaky (diakritika)“ (Anthias 2005: 28). Při vytyčování hranic vůči jiným
používají aktéři různé formy označování – labely a nároky, které pak vstupují do
sfér tvrzení, vzájemných sporů a vyjednávání o rozdělení zdrojů i do oblasti tzv.
sociálního pozicování a politické identity. „Na úrovni hierarchické dimenze pozic/rozdílů charakterizuje sociální rozdíly (ve smyslu společenské hierarchie
udržované jak materiálně, tak symbolicky) nadřazování a nerovná alokace zdrojů
(přístup ke konkrétním ekonomickým, politickým a symbolickým a kulturním
zdrojům)“ (ibid: 30).
Na sociální rozdílnosti bychom neměli nahlížet jen jako na snadno identifikovatelné skupiny populace, ale jako na označování (signifikace) lidí v různých
oblastech života. Formy označování se vytvářejí v konkrétních situacích a kontextech, nejsou tedy jednou provždy dané. Sociální rozdílnosti nelze považovat
za pouhý odraz sociální struktury, jsou totiž obsaženy v různých nárocích, přisuzování identity, sociálních praktikách a jednání.
43
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
Uvedený koncept představuje v našem pojetí novou perspektivu konceptu
„kvazi-tříd bydlení“ jakožto skupin určených nejen na základě oprávnění (tenure
status) jednoduše jako statusové, ale i v diskurzu re-produkované stereotypní kategorie/pozice, které určují jejich symbolickou pozici v sociálním prostoru (viz
kapitolu O. Šmídové v tomto sborníku).
Obce a utváření nerovnosti v přístupu k bydlení
Předešlá studie zkoumající nerovnosti v bydlení jako sociálně konstruované kvazi-třídy bydlení sledovala problematiku jejich vytváření v promluvách nájemníků
a majitelů během dvou skupinových diskusí. Sledovali jsme, jak mluvčí navzájem konstruují druhou skupinu, jaké při tom používají označování, jak klasifikují jednání pomocí morálních atributů a jak definují křivdu/nespravedlnost,
spolu s poukazem na morální kritéria uplatňovaná majiteli při pronajímání bytů
novým nájemníkům (Šafr 2006; Šmídová 2006). V následující části chci na příkladech ze skupinových rozhovorů se zástupci obcí ukázat, že i lokální bytová
politika může přispívat k vytváření sociálních rozdílností, které můžeme chápat
jako podstatu bytových kvazi-tříd. Ukáži to na dvou skutečnostech. Zaprvé, jak
představitelé obce kategorizují různé skupiny obyvatel prostřednictvím připisování morálních rysů a jak jim v důsledku toho přiznávají či nepřiznávají nárok
na přístup k obecnímu bydlení. Za druhé, jak různá opatření obsažená v místní
koncepci bydlení (a nebo naopak jejich absence) rozlišují různé kategorie občanů uznaných za vhodné adresáty této politiky.
Opírám se o prvotní analýzu dvou skupinových diskusí (focus group) úředníků
bytových odborů a zastupitelů tří pražských městských částí,3 kteří jsou členy
bytového výboru, či komisí zodpovědných nebo podílejících se na tvorbě koncepce
lokálních bytových politik.4 Respondenty obou skupin v této studii považuji za
představitele jedné kategorie, protože někteří zástupci z řad úředníků jsou rovněž členy bytových komisí a podílejí se na přípravě obecní politiky bydlení a naopak, zastupitelé, kteří jsou členy bytových komisí se přímo účastní rozhodování
o přidělení bytu. Výpovědi doplňuji údaji z dokumentů týkajících se bytové koncepce jedné městské části. Uvedené ukázky slouží pouze jako empirická ilustrace
obecnějších rysů postavení obcí.5 V žádném případě nelze uvedená zjištění považovat za reprezentativní a zobecňovat je na jiné obecní bytové politiky v ČR.6
3
První skupina je v textu označena jako (FG úředníci) druhá (FG zastupitelé). Respondenti
jsou uvedeni jako R, moderátoři M.
4 Skupinové rozhovory se uskutečnily v květnu a červnu 2007 ve spolupráci s agenturou
NMS. Na jejich přípravě a moderování se podílela kolegyně Olga Šmídová.
5 Nejedná se tedy o podrobnou analýzu, v jejímž rámci by byly ve výpovědích rovněž
sledovány vzhledem k závěrečným argumentům kontradiktorní tvrzení.
6 Problematikou sociálního nájemního bydlení se podrobněji zabývá stať (Lux et al. 2003),
která srovnává přístupy k řešení bydlení ohrožených obyvatel v Praze, Brně a Ostravě.
44
N E R OV N O ST I
V
BY D L E N Í
A
O B E C N Í
BY TOV É
P O L I T I KY
Výpovědi dokumentují kontradiktorní postavení obce jako řádného (soukromého) majitele vs. opatrovníka občanů své obce, což vede k tomu, že koncepce
bytové politiky ve sledovaných obvodech mají značně residuální povahu. Tato
skutečnost se projevuje ve dvou rovinách, jednak ve snaze prodat co největší část
bytového fondu či ho pronajímat za trží nájemné, a jednak v poskytování nejednoznačně definovaného sociálního bydlení. Nerovnosti vytváří pravidla určování
oprávněných nároků na zařazení do pořadníku pro přidělení obecního bytu i koncentrace problémových nájemníků do jednoho místa. Postupně tyto čtyři problémy rozeberu a v závěru naznačím základní kategorie občanů, jež místní
zastupitelé a úředníci bytových odborů v souvislosti s bytovou politikou konstruují.
Obec jako řádný hospodář nebo záruka sociálního
bydlení?
Dvojaké postavení obcí je dáno zákonem o obcích (obecní zřízení). Ten obcím
ukládá jednak spravovat majetek7 a jednak chránit veřejný zájem, tedy pečovat
o své občany (což je však formulováno velmi vágně).8 Na druhou roli obce mluvčí
v podstatě nepoukazují a netrápí je. Preferovanou dominantní ideologií při utváření bytových politik sledovaných pražských městských částí je tak role řádného
hospodáře, který minimalizuje bytový fond v privatizaci. Obec nemá být primárním poskytovatelem bydlení všem svým občanům, a pokud pronajímá uvolněné byty, tak pokud možno s co nejvyšším ziskem.
R2: u nás je to podobné s tím, že kdo dá nejvíc, …
R1:. to je asi jediný princip, který má znak řádného hospodáře.
(FG Zastupitelé)
Zcela zjevný cíl obcí je prodat co nejvíce z bytového fondu a tím se zbavit povinnosti starat se o majetek a zejména velké množství nájemníků. Příznačně to
komentoval jeden politik, když na dotaz moderátorky, jaký by byl ideální nájemník obecního bytu, odpověděl s úsměvem, že žádný. Představitelé sledovaných pražských městských částí za příjemce své bytové politiky považují pouze
marginální skupiny – sociálně potřebné občany. Průměrnou domácnost tak v podstatě nepokládají za svého klienta, který by mohl od obce požadovat zajištění nějaké formy bydlení. Získané byty, například vrácené po úmrtí nájemce nebo při
7
§ 2 (1) Obec je veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních
vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. [zákon o obcích
2000]
8 § 2 (2) Obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění
svých úkolů chrání též veřejný zájem vyjádřený v zákonech a jiných právních předpisech.
[zákon o obcích 2000].
45
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
vystěhování neplatiče, dávají k dispozici nejen jako sociální bydlení potřebným,
ale často je také pronajímají se ziskem za nájemné blížící se tržní úrovni (tzv.
získání nájmu prostřednictvím výběrového řízení na nejvyšší nabídku), nebo požadují předplacení nájemného na dlouhou dobu dopředu či peněžitý dar obci.
My máme uvolněný byty, na některý vypisujeme výběrový řízení, buďto pronájmy, nebo
prodeje za nejvyšší nabídku. A protože to jsou byty v majetku obce, která vystupuje v podstatě jako soukromník, tak je na místě tržní nájem, nebo respektive dá minimální částku,
která je ve výši toho regulovanýho nájmu, ale samozřejmě, protože lidi nabízí, kdo dá
víc, tak se to vyšplhá do těch tržních nájmů. No a je spousta lidí, co to nechápe, proč obec
nedá buď žadatelům, jak je možný, že obec nemá byty.
(FG úředníci)
Uvedená snaha minimalizovat bytovou politiku se projevuje i v rovině politických záměrů a představ o ideálním řešení, které spočívá v maximálním odprodeji a ponechání si jen minimálního počtu bytů, které by sloužily k zajištění
bydlení pouze pro sociálně potřebné. Tak si alespoň představitelé obce vykládají
ustanovení zákona o obcích, který jim ukládá pečovat o potřeby svých občanů.
Výpovědi však nenaznačují, že by obce měly vypracovanou nějakou prognózu
potřebnosti bytového fondu pro sociální bydlení.
R: Prodat všechno, protože vždycky o ten majetek svůj se bude líp starat, to vidíte na jakýmkoli sídlišti, ….
R: No určitě míň těch obecních bytů.
R: Míň, aby plnily svou funkci, aby plnily svou funkci zákona o obcích.
(FG úředníci)
R: Já bych řekla jednoznačně co nejvíc těch bytů prodat. Prodat a nechat si skutečně jenom ty takzvaně sociální byty, kdy ta obec plní tu svou úlohu, prostě ale procento těch
lidí, který jsou tak potřebný, že budou bydlet v sociálním bytě, je daleko daleko menší
než procento, kteří bydlí v obecních bytech. (…) Klidně je nechat smíšený prostě, ne
celkově prodat 1 dům, ale prostě rozdělit je podle prohlášení vlastník, rozdělit je na jednotky.
(FG úředníci)
Residuálnost bytových politik tak spočívá v jejich cílení toliko na příjemce sociálního bydlení pouze z úzkého okruhu občanů obce. Takovíto žadatelé o byty
neschopní se sami o sebe postarat jsou označování jako „sociálně potřební“ a „sociálně podporovaní“.9
9
Dokumentují to zásady Systému sociálního bydlení spočívající v přidělení bytu za regulované
nájemné jednoho pražského obvodu, který je určen občanům nacházejících se ve ztížené
sociální situaci. Rozdělen je do tří stupňů. Krátkodobé představující ubytování do 12 měsíců
46
N E R OV N O ST I
V
BY D L E N Í
A
O B E C N Í
BY TOV É
P O L I T I KY
R: Já bych chtěl opravdu řešit jen ty sociální věci, to jsou právě ti nemocní, takoví ti potřební z pohledu nějaké tíživé situace, do které se nedostali vlastním přičiněním, eventuelně to bývá s nějakým zdravotním hendikepem…
(FG Zastupitelé)
Výpovědi lokálních politiků i výkonných úředníků ukazují na to, že koncepce
sociálního bydlení není ve sledovaných pražských obvodech dořešena. Samotná
definice sociálního bydlení se stává předmětem sporu, tedy zda se jedná o bydlení pro širší část občanů (např. mladých rodin s dětmi) a nebo pouze těch nejpotřebnějších.
R: Ten sociální byt by měl mít teda zvláštní cenu a...
R: Ale tady na magistrátě se strašně bránili tomu názvu sociální byt. Sociální byty prostě už nejsou.
R: Ty skončily. Takhle jsem to tam slyšela.
M: Nízkonákladové je taktnější, ale...
R: No dobře, tomu můžem říkat jakkoliv, jsou to prostě byty ve vlastnictví obce.
(FG úředníci)
R: No, když nemám zajištěné bydlení, tak si přeci nepořídím čtyři děti.
(FG Zastupitelé)
Jiným příkladem residuálnosti bytové politiky je určitá rezignace na jeden z jejích legitimních cílů, jímž je zajistit startovní bydlení mladým lidem, kteří nemají
naspořeny prostředky a nebo ještě nedosahují dostatečných příjmů. Účastníci
diskuse z řad úředníků bytových odborů poukazovali na to, že program magistrátu hlavního města Prahy podporující startovní byty, nejčastěji se jedná o novostavby nebo nástavby na domy, je v podstatě nefunkční a jen jim přidělává práci
jeho vyřizování. Kritéria jsou navíc nevýhodná, zejména smlouva na dobu určitou 5 let bez možnosti prodloužení (dále věk do 35 let, nízký příjem, uzavřené
stavební spoření). Jde podle nich v podstatě jen o proklamativní řešení bez širší
koncepce. I v této souvislosti se uplatňuje dominantní vlastnická ideologie „bydlet ve svém“.
za účelem překlenutí mimořádné situace. Střednědobé na dobu 1 až 5 let je určeno pro
občany nacházející se ve ztížené sociální situaci, s příjmy do 2,3 životního minima pro
1 osobu. Je pro ty, kdo se nacházejí ve ztížené sociální situaci, např. mladé rodiny či osamělé
rodiče s dětmi, osamělé ženy v předdůchodovém věku, osamělé muže, zletilé mladistvé
z dětských domovů atd. s příjmem do 1,8 životního minima, kteří v současné době přes
prokazatelnou snahu nejsou schopni získat byt jinak. Mají však v blízké budoucnosti
možnost řešit svoji situaci vlastními silami a prostředky. Dlouhodobé na dobu neurčitou
pro občany ve ztížené sociální situaci s trvale nízkými příjmy, kteří přes prokazatelnou
snahu nemohou svou tíživou bytovou situaci řešit jinak. Jedná se většinou o invalidní
a starobní důchodce.
47
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
… nám psali dva manželé, já nevím, za rok jim tam končí ta doba a že oni prostě se cítí
poškozeni, že by chtěli si požádat o byt, že tady to všecko nevěděli, proč teda, jaký maj
možnosti, jak maj získat byt, tak jsem jim vlastně ještě psala a vysvětlovala, že podepsali
vlastní rukou to, že budou řešit svoji situaci nějakou hypotékou, že nebudou žádat o byt
a takovýhle, prostě zkoušej to všelijak no. Nebo třeba že by si taky byt chtěli odkoupit.
(FG úředníci)
… když už se do toho magistrátního bytu tedy nastěhujete, jste v tom limitu, no tak
vám nedej bože manželka otěhotní a je vás o dva víc, a příjem se vám zvedne a tak půjdete ještě do práce žádat, aby vám dali o dvacetikorunu míň, zase ..., nejsou vytvořeny
dobré podmínky pro ty nájemníky v tomto smyslu.
R1: a ještě řeknu, že jsou ty byty vlastně dražší, že jo …
R2: jestli to jde obecně, tak nám jich nabídnou patnáct těch bytů
(FG Zastupitelé)
Vedle poskytnutí nájemního bydlení za nákladovou (regulovanou) cenu může
v oblasti bytové politiky obec už podstatě jen vyplácet příspěvek na bydlení. Jiné
nástroje, jako např. výstavbu nájemního bydlení např. ve spolupráci se soukromým sektorem, sledované obce v podstatě nevyvíjí. Posledním zbývajícím nástrojem bytové politiky je tak výměna bytu za menší, resp. odstěhování do domova
s pečovatelskou službou v případě důchodců.
M: Co ještě za jiné možnosti prostě zlepšení té bytové situace je možný, abyste jim nějak nabídli jako.
R: No nic vlastně čím bysme jim pomohli.
R: Jako když nemaj vůbec byt, nebo?
R: U těch důchodců, jako třeba u těch důchodců...??
R: Menší byt, bejvá to řešení.
(FG úředníci)
Zahrnutí / vyčlenění: kdo je „náš“ občan
Při úvaze o vlivu lokální politiky na utváření a udržování nerovností v bydlení je
rozhodující, na koho se politika vztahuje a na koho nikoliv. Nejedná se jen o institucionálně nastavená pravidla, např. parametry pro zařazení do pořadníku na
sociální byt či příspěvek na bydlení v tíživé situaci, jako nemoc, počet dětí atd., ale
také o způsob kategorizace ze strany zástupců obce, který má podobu institucionálního zneuznání, jež vede k (symbolickému) vylučování určitých skupin. Dokumentuje to ukázka, kdy místní zastupitel, člen bytové komise, vysvětluje, na
koho už by se neměla vztahovat kategorie sociálního bydlení. Pro některé členy
bytové komise jsou to lidé, kteří se rozvedou a hledají oddělený byt pro sebe a svého
bývalého partnera. Ostatní účastníci mu souhlasně přikyvují. V takovém případě
se přeci jedná o soukromou záležitost, do které by obec neměla vstupovat.
48
N E R OV N O ST I
V
BY D L E N Í
A
O B E C N Í
BY TOV É
P O L I T I KY
… z jednoho bytu stavět dva, to je zrovna ta část nějakých žadatelů, u kterých já třeba
žádné sociální hledisko moc nesdílím,
R-P3: já taky ne. a nedomnívám se že bychom tady k tomu měli být nějak nějak vstřícní.
(FG Zastupitelé)
Příjemci místní bytové politiky mohou být jen občané dané obce. Doba, po kterou žadatel musí být občanem dané městské části (tedy musí zde mít trvalé bydliště), bývá nejčastěji tři roky.
R. Zásadní věc vůbec pro přijetí té žádosti je minimální trvalý pobyt na území městské
části 3 roky, protože si samozřejmě chceme udržet svoje lidi a ne to, a neexistence vlastního bytu ať už nájemního, vlastnického, družstevního, prostě jakékoliv.
(FG úředníci)
Výpověď ukazuje, že obec se bude případně starat jen o místního občana, jen
je-li náš. Vymezení nároku na služby obce může být pochopitelně i negativní,
prostřednictvím kategorií spojených s atributy neschopnosti či neslušnosti. Dokumentuje to následující ukázka týkající se zacházení s informaci o dlužnících
nájemného.
Já si myslím, že to, že teď se to nezveřejňuje ten (??) je trochu, trochu obrana pro tu obec.
Kvůli tomu, aby pořád si neživila ve svejch bytech lidi, který jednaj proti pravidlům.
(FG úředníci)
Přináležitost k obci v případě neřádných občanů je naopak označována za
negativní atribut. Předmětem označení teď už je naše ve smyslu a „teď se o ni musíme postarat“ ve výpovědi místní zastupitelky pražského obvodu je hypotetická matka, která přišla z venku sem do Prahy k nějakému muži s cílem účelově
získat byt v Praze.
Ale to je pravda, my tady jako, mluvíme jako fráze a takový, jako ale to je pravda, ona
sem přijde, řeknu z Písku, že jo, najednou jí máme nahlášenou na Praze 3, a chce byt. ju,
a už je naše. a tak i my zkoumáme, jestli v tom písku nemaj nějakej byt, ze kterého odešla, …
(FG zastupitelé)
Koncentrace problémových nájemníků do jednoho místa
Sledované pražské části v rámci své politiky bydlení nemusí řešit nějaké velké
a výrazně sociálně problémové skupiny nepřizpůsobivých, jako je tomu v jiných
českých městech. Přesto i na jejich území bydlí problémové skupiny, jedná se spíše
ale o jednotlivé rodiny.
49
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
M1: … lze to tedy udělat, tedy přestěhovat nepřizpůsobivou menšinu dále od té většiny.
M2: vyčlenit jim nějakou lokalitu. Je to tak? děje se to?
Jsou tam třeba dvě rodiny, problematické rozdělí se nějakým způsobem ne, oni se nedaj
rozdělit, …
(FG zastupitelé)
Radnice se snaží takovéto jedince koncentrovat do jednoho místa či domu a izolovat je tak od ostatních řádných nájemců.
R: … tak většinou byla aspoň snaha ta, aby se ty osoby přesunuly do nějaké oblasti nebo
lokality, respektive bytů, kde třeba budou v rámci té své komunity, teď je otázkou, jestli
ona bude migrovat za nima a nebo jestli se ten problém nějak to, takže jakékoliv takové
řešení je vždycky problematické a má spoustu, spoustu otázek
(FG zastupitelé)
Daná obec našla praktický nástroj, který však v oficiální bytové koncepci pochopitelně není. Vše se děje na základě posuzování a rozhodování v bytové komisi. Ta situaci s bydlením problémových skupin mj. řeší pomocí přidělení bytů
v problémových lokalitách/domech městským strážníkům s tím, že dohlédnou
na udržování klidu i mimo svou pracovní dobu.
R: ještě tam je další zajímavé prvky, že třeba žadatelé třeba z řad městských strážníků,
například dostanou byt v tom kterém domě, jako aby tam v rámci své nějaké mimoškolní
činnosti zajišťovali, aby tam byl pořádek, v rámci toho domu a tak dále.
(FG zastupitelé)
Řešením, které může obec uplatnit, je i zbavit se problémového nájemníka
jeho vystěhováním mimo Prahu a nebo do vlastnického sektoru k soukromému
majiteli.
R: Hm, anebo prostě shánějí mimo Prahu a to shání zase sociálka. A taky jenom některým lidem. Oni na ty penziony taky nemají.
(FG úředníci)
R: jsme měli takovou nepřizpůsobivou nájemnici u nás v domě, takže jsme náhodně dali
inzerát, cíleně, ozval se nám majitel s tím, že paní nechá v domě dožít,….
(FG úředníci)
Explicitnímu pojmenování nějaké skupiny se vypravěči snažili vyhnout s poukazem na morální kritéria skupiny (nepřizpůsobiví) a jejich chování. Snaha o politickou korektnost byla v promluvách zjevná a vzhledem k prostředí i faktu, že
rozhovory byly zaznamenávány není překvapivá.
50
N E R OV N O ST I
V
BY D L E N Í
A
O B E C N Í
BY TOV É
P O L I T I KY
R2: já bych se trošku bránil, takovému to selektování, opravdu jestli jsou to Rómové nebo
nebo jiní, prostě jsou to, nepřizpůsobiví, sociální…
(FG zastupitelé)
Přesto se bylo možno v promluvách setkat i s explicitní negativní kategorizací odkazující na Rómskou národnost kontrastující s normálností většinové rodiny.
… jistě vždyť to znáte, řeknete jen jméno ulice a víte že jsou tam samí cikáni, že jo je to
vybydlený, jeto třeba už takový, že jo no tak jistě do toho nemůžete umístit, normální rodinu, jo jako abyste, jo.
(FG zastupitelé)
Kritéria pro příjem opatření bytové politiky
Obce často zavádí takové vyhlášky, předpisy a praktické postupy, které omezují
zásadu rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů při uzavírání nové nájemní
smlouvy (Schodelbauerová 2005). Jedná se o nejrůznější peněžní zálohy na nájemné a dary. Často žadatel o byt musí zaplatit bez ohledu na svoji sociální situaci.
Pokud splňuje kritéria pro sociální bydlení může požádat o byt, ale pravděpodobně bude dlouho čekat v pořadníku.
… z těch bytů vlastně, to jsou všecko byty, které potom jdou do výběrových řízení za to,
pokud jsou to všechny nájemní, anebo když nám to vrátěj teda bez dluhů, tak potom se
dostanou žadatelé ze seznamu žádostí.
(FG úředníci)
Jinou formou nerovného zacházení může být nejednoznačnost kritérií u tržně
pronajímaných bytů ve vlastnictví obce, dále kritérií přidělování sociálních bytů,
ale i přidělování příspěvku na bydlení.
R: My body nemáme, členové majetkové komise dle vlastního uvážení, pořadníky byly
zrušený. (…) Už jsou seznamy, tak vždycky, když je uvolněný byt, tak oni podle tý, tý
závažný situace v rodině, tak se rozhodnou a ten byt někomu přidělej. (…) To je majetková komise, která dává návrh radě.
(FG úředníci)
Podobně se ukazuje, že obec nemusí mít ani v prováděcích postupech určeno,
na základě čeho bude přidělen, či odebrán. Podobně je tomu i při posuzování přidělení příspěvku na bydlení pracovníky bytového odboru.
M1: Jak určíte nadměrnosti, když už nejsou metry?
R: No selským rozumem.
51
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
M2: Nebo neadekvátní bydlení, jak jako, jak ho určíte?
R: Znovu říkám, selským rozumem.
R: Není na to žádnej mustr, že by tolik metrů bylo pro jednoho člověka, není. (…)
M2: Ano, ale nemáte takhle kritéria úplně takhle napsaný?
R: Ne.
M2: Takže to posuzujete podle toho, že vidíte.
(FG úředníci)
Bytové komise při rozhodování o přidělení obecního bytu uplatňují především hledisko sociální potřebnosti. Ve skutečnosti však vydávají pouze doporučení, fakticky rozhoduje Rada MČ na základě tzv. pořadníků sestavených na základě
kritérií, kterými jsou nejčastěji zdravotní stav, bytová situace, příjem a věk.
Přesto se, jak poukazuje zastupitel městské části, při finálním neveřejném10 rozhodování mohou uplatnit i jiná měřítka, zejména tam, kde je uchazečů více než
bytů.
Takže my máme nějaké důkazy a přestože nejsme soudcové, tak je nějak volně zhodnotíme, a myslím si, že záleží na tom kterém z lidí v té komisi nebo výboru, jestli je něčím ovlivněn jiným než tím, že tu věc chce nějak spravedlivě rozhodnout a v rámci
možností městské části těm lidem ten byt dát nebo nedát, (...)
(FG zastupitelé)
Zmiňme na tomto místě odborný návrh řešení duality postavení obce dané
zákonem o obcích. Uvažovat lze o rozdělení nájemního fondu na dvě části, tj. zavedení dvojího statutu obecních bytů, a to bytů k pronájmu za tržní nájemné
a bytů za sociální nájemné na nákladové úrovni pro sociálně potřebné (Lux et
al. 2004). Tento princip by zamezil vzniku prostorových ghet sociálního bydlení, neboť byty z obou kategorií by se mohly nacházet i v jednom domě. Důležité je, aby sociální bydlení poskytované příjmově slabším domácnostem
představovalo menší než poloviční část bytového fondu, jinak existuje riziko
sociálního vyloučení. Tato strategie se zřejmě zcela spontánně objevuje i v cílech
bytové politiky jedné městské části Prahy, postrádá však uvedenou cílenou koncepci, v níž by byla stanovena velikost podílů celkového bytového fondu určeného k pronájmu za tržní a nákladové nájemné i časový horizont realizace.
R: teďka se spíš jedná o tu privatizaci těch bytů, to znamená, ty ,který mají jít ještě do privatizace, a následně tedy je tedy jakási představa o celkové rekonstrukci těch stávajících
a jejich pronájem, přičemž ta skupina těch bytů nebo teda domů, které by si ta městská
část nechala by byly rozděleny jednak na ty za tržní nájemné a ta menší, předpokládám,
že ta menší část, na ty sociální byty. Teda, ty tam samozřejmě musí být, což je zase další
10
Zápis z jednání je neveřejný vzhledem k ochraně osobních údajů. Zveřejňuje se pouze
výsledek se jmény žadatelů včetně hlasování komise a Rady.
52
N E R OV N O ST I
V
BY D L E N Í
A
O B E C N Í
BY TOV É
P O L I T I KY
problém to socio- sociální bydlení, to na mne to působí, že to vůbec není dořešené, a asi
by se nějakým způsobem mělo do toho vnést určitý systém, …
(FG Zastupitelé)
Uplatňovaná lokální bytová politika je často výsledkem politických bojů, po
volbách se podmínky nakládání s bytovým fondem někdy zcela změní. S postupující deregulací nájemného se leckdy jeho do-privatizace oddaluje. Političtí představitelé obcí totiž vidí v nájemním bydlení silný zdroj příjmů, nicméně pro
financování širší populaci určeného sociálního bydlení z těchto zdrojů nemají
propracovaný koncepční model. Diskuse ani nenaznačily, že by o vytvoření takového jasně definovaného modelu se stanovenými podmínkami pro užívání bytového fondu usilovali.
Závěr
Pokusme se na závěr o určité zobecnění důsledků kategorizační práce mluvčích,
tedy jejich představ o sociálních skupinách, pro utváření nerovností v přístupu
k bydlení. Skupinové rozhovory se zástupci obcí, úředníků i politiků, ukazují na to,
že obecní bytové politiky implicitně, ale často i explicitně, operují s jakousi škálou
sociálních kategorií začínající těmi, koho politika nezahrnuje vůbec, a končící těmi,
koho se přirozeně týká. Kategorie (sociální rozdílnosti) jsou mluvčími kontextuálně
vázány na sociální pozici aktérů a charakteristiky morální povahy, které jsou jim
připisovány. Odkazují k jejich ne/schopnostem postarat se o sebe, ne/schopnost vydělat peníze a ne/uspokojovat tak svou bytovou potřebu na volném nájemním trhu,
tedy k univerzální kulturní normě zajistit si vlastní bydlení. Tato norma vlastnické
formy bydlení může zástupcům městských částí sloužit jako legitimizace jejich koncepce, neboť z obce snímá odpovědnost za potřeby (všech) svých občanů.
Charakterové vlastnosti uplatňované v kategorizacích ve svém důsledku určují, koho obec bude považovat za příjemce opatření bytové politiky a koho ne. Přirozenými adresáty bytové politiky jsou sociálně slabí a neschopní se o sebe postarat
v důsledku tíživé situace, zdravotního stavu či věku. Zcela jinou, byť početně malou kategorii zahrnutou přednostně jako příjemce opatření bytové politiky, rozuměj nájemního bydlení za regulovanou cenu, jsou v případě přidělování volných
bytů tzv. preferované profese (nejčastěji učitelé, policisté a hasiči). Mezi preferované kategorie patří také nájemníci obecních bytů, kteří je získali prostřednictvím různých výběrových řízení a městské části platí tržní nájemné (či kvazi-tržní),
takže na nich obec vydělává.
Mezi nežádoucí kategorie naopak patří nezodpovědný člověk. Zodpovědný člověk, který se stará o své bydlení, paradoxně není klientem obce. Realizuje totiž
své bytové potřeby v tržním sektoru. Příkladem nezodpovědného je ten, kdo si
„pořídí děti, aniž si zajistil bydlení“, nebo někdo, kdo bydlí v programu startovacího bydlení, ale nešetří si na vlastnické bydlení. Dalším nežádoucím příjemcem bytové politiky je chytrák, který se na obci snaží něco neoprávněně urvat
53
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
a používá při tom neférových metod. Chytrák například neplatí nájem, ale vždy
před koncem lhůty zaplatí alespoň jednu splátku, aby ho nebylo možno vystěhovat. Nebo je to někdo, kdo by v programu startovacího bydlení rád byt privatizoval, i když byl předem seznámen s tím, že to nebude možné. Zástupci obce
nejméně preferovaný, či dokonce spíše vytěsňovaný, je hlučný, rušící problémový
nájemník (rodiny), který obtěžuje ostatní řádné nájemníky a je třeba ho umístit
někam, kde nebude narušovat pořádek a nebo nad ním zavést alespoň dohled.
O statusových kvazi-třídách bydlení uvažujeme v optice vytváření sociálních
rozdílností, kdy jejich konstitutivní prvek spočívá v ne/uznání11 a formování životních šancí různých skupin nájemníků, resp. občanů ze strany představitelů
obce.12 Ty jsou umožněny či naopak omezeny nejen prostřednictvím samotného
ne/poskytování nájmu bytů, ale i v subtilních metaforických kategorizacích objevujících se v promluvách zástupců obcí. Ilustrovali jsme to na příkladu zásady
„sociální byty pouze pro ohrožené skupiny obyvatelstva“, tedy pro ty nejpotřebnější, a naopak neochotě poskytovat takovou službu nepřizpůsobivým. Takto označené skupiny jsou z bytové politiky nejen vylučovány, ale jejich označení
představují rovněž obecnější nálepku méněcennosti vztahující se k jejich statusu
(určitá komunita, nepřizpůsobiví, sociální menšiny).
Důraz na roli obce jako „dobrého hospodáře“ a minimalizace funkce „opatrovníka občanů“ na straně druhé vytváří situaci, kdy se některé skupiny (obyčejných) občanů obce dostávají mimo zorný úhel bytové politiky. S jistou
nadsázkou pak lze tvrdit, že i uvnitř nájemního bydlení ne/poskytovaného obcemi můžeme uvažovat o dvou kvazi-třídách bydlení na krajních pólech uvedené
škály zahrnutí – nezahrnutí.13 Velmi zjednodušeně je lze označit jako do bytové
politiky zahrnuté, tedy sociálně potřebné, u nichž se jejich znevýhodnění považuje za sociálně uznané spolu s kategorií preferovaných profesí. Důležitým
morálním atributem je být řádný občan, nerušit ostatní, platit včas nájemné,
nezkoušet na úřad žádné „finty“. Za druhou kvazi-třídu pak lze označit do bytové politiky nezahrnuté. Těmi jsou na jedné straně ty skupiny, kterých by se
obce nejraději zbavily, tj. neplatiči, problémoví, dělající nepořádek. Ty se dokonce
i zkoumané městské části v Praze, které ve větší míře nečelí problémům např.
11
Uznání chápu v duchu vymezení N. Frazerové ne jako pouhé uznání specifické identity
některých skupin, ale jako jejich plnoprávnou participaci na veřejném životě, kterou nelze
oddělit od otázky redistribuce, tj. ekonomických nerovností (Frazer 2001) (podrobněji viz
závěrečnou kapitolu J. Šanderové).
12 Ve vztazích v soukromém nájemním sektoru je spatřuji v kontrole životních šancí
nájemníků ze strany majitelů projevující se v různorodých praktikách diskriminace (výběr
nájemníků, nezákonné úpravy smluv, zamezení výměn bytu, ale i ne-komunikace
o opravách) (Šafr 2006).
13 Obecně lze v ČR rozlišit tři hlavní bytové třídy, přesněji statusové skupiny bydlení na
základě oprávnění: majitelů provozujících pronájem za účelem zisku, privilegovaných
nájemníků s regulovanými nájmy a neprivilegovaných (pod)nájemníků s tržním nájmem
a malou smluvní jistotou (Šafr 2006).
54
N E R OV N O ST I
V
BY D L E N Í
A
O B E C N Í
BY TOV É
P O L I T I KY
s prostorově koncentrovanou populací Rómů, snaží vytěsnit ze svého území či je
alespoň soustředit na jednom místě. Tím nenápadně přispívají ke vzniku problémových ulic či domů (o vytváření městských ghet v Praze nemůže být řeč).
Na druhé straně k nezahrnutým můžeme paradoxně přiřadit i ty, kteří jsou řádnými občany obce, mají trvalé bydlení v dané městské části, platí daně, ale z její
bytové politiky vůbec neprofitují, ačkoli se rovněž potýkají s různými problémy.
Ať už proto, že bydlí v tzv. nuceném soužití (např. mladí lidé s rodiči) a nebo si
pronajímají byty na volném trhu, které nejsou předmětem cenové regulace
a vzhledem ke své příjmové situaci nedosahují na příspěvek na bydlení. Do kategorie, která se pohybuje někde mezi, spadá většina běžných řádných občanů,
kteří v dané městské části bydlí v nájemních bytech v majetku obce za regulované nájemné. Do obecní bytové politiky zahrnuti v současné době de facto jsou,
ale obce je v podstatě pouze trpí. S jistou nadsázkou lze říci, že by se jich buď
rády zbavily (privatizace), a nebo naopak na nich více vydělávaly (deregulace).
LITE RATURA
ANTHIAS, F. (2005): Social stratification and social inequality: Models of intersectionality
and identity. In: F. Devine, M. Savage, J. Scott, R. Crompton, eds.: Rethinking class. culture,
identities and lifestyles. Hampshire / New York: Palgrave Macmillan. Str. 24–45
FRASER, N. (2001): Recognition without Ethics? Theory, Culture c Society, 18(2–3): 21–42
LUX M. / SUNEGA, P. / KOSTELECKÝ, T. / ČERMÁK, D. (2003): Úvod do bydlení sociálně
ohrožených skupin obyvatel. In: Standardy bydlení 2002/2003. Finanční dostupnost
a postoje občanů. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Str. 135–154
LUX M., / SUNEGA, P. / KOSTELECKÝ, T. / ČERMÁK, D. / KOŠINÁR, P. (2004): Standardy bydlení
2003/2004. Bytová politika v ČR: efektivněji a cíleněji. Praha: Sociologický ústav AV ČR
PAYNE, G., ed. (2000): Social divisions. Hampshire / New York: Palgrave
REX, J. / MOORE, R. (1967): Race, community, and conflict. London / NewYork: Oxford
University Press
SCHÖDELBAUEROVÁ, P. (2005): Bydlení v České republice. Právní rozbor problematiky.
«http://ronero.wz.cz/texty/2005/Schodelbauerova-Bydleni_v_CR_rozbor.pdf» [Date of
access: 13.9.2007]
ŠMÍDOVÁ, O. (2006): Jak spolu nájemníci mluví o svých domácích. In: J. Šanderová, ed.:
Nerovnosti kolem nás. Analýza utváření sociálních nerovností v každodenním životě. Praha:
ISS UK FSV. Str.53–76 «http://www.ronero.wz.cz/texty/2006/Sbornik_Nerovnosti_
kolem_nas_2006.pdf» [Date of access: 13.9.2007]
ŠAFR, J. (2006): Skupina majitelů domů a nájemníků. Třídy bydlení? In: J. Šanderová ed.:
Nerovnosti kolem nás. Analýza utváření sociálních nerovností v každodenním životě. Praha:
ISS UK FSV. Str. 77–101 «http://www.ronero.wz.cz/texty/2006/Sbornik_Nerovnosti_
kolem_nas_2006.pdf» [Date of access: 13.9.2007]
Zákon o obcích. (2000): Parlament České republiky
55
„Když sem jdeš, tak to musíš vydržet“
Vyrovnávání se nerovností ve výpovědích
cizinek žijících v České republice
Petra Klvačová
Položíme-li si obecnou otázku, zda jsou cizinci, kteří přicházejí pracovat a žít do
České republiky, nějak znevýhodněni vůči příslušníkům většinové společnosti,
zda jsou vůči nim v nerovném postavení, odpověď patrně bude znít, že ano. Cizinci zpravidla mají ztížený přístup k celé řadě věcí, které jsou českým občanům
dostupné (například v oblasti zdravotní péče, sociální podpory, bankovních služeb a podobně), a naopak musejí dělat řadu věcí, které běžní občané dělat nemusejí (například žádat o různá povolení a obstarávat k tomu řadu dokladů).
V zápětí nás ale napadne celá řada pochybností a upřesňujících otázek. Zákon
rozlišuje různé skupiny cizinců především podle země původu a důvodu jejich
příchodu, pro které platí různá pravidla. Tato pravidla se postupem času mění.
Situace se také proměňuje pro každého cizince s tím, jak dlouho zde žije a které
z formálních požadavků se mu už podařilo naplnit. Důležitou roli hrají také vlastnosti toho kterého člověka, počínaje věkem, pohlavím a konče jeho ekonomickou
situací. Mnohé výzkumy cizinců a migrace operují s těmito proměnnými a snaží
se popsat jejich vzájemné souvislosti. Nebo se zaměřují na určité skupiny cizinců,
ať už definované na základě jejich původu (například na Vietnamce – Brouček
(2003) nebo Ukrajince – Nekorjak (2006)), legálního statutu (například na ilegální
migranty – srovnej Topinka 2006), či nějaké jiné charakteristiky. Případně zkoumají konkrétní situace, tak jako například dvě výzkumné zprávy zaměřené na postavení cizinců na českém trhu práce (viz Grygar, Čaněk, Černík 2006; Tollarová,
Stehlíková, Bitrich, Vodochodský, Dymeš, Paleček 2006). Ve všech takových textech se zpravidla také objevuje problém nevýhodného či nerovného postavení
cizinců a jeho průvodních znaků, příčin a důsledků. Obvykle však pouze jako jeden ze závěrů, tak jako například ve zprávě Grygara, Čaňka a Černíka, kde se píše:
Zkušenosti našich informátorů (těch z Východu i těch ze Západu) poskytují indicie o tom,
že v Česku existuje na mocenském vztahu nadřazenosti a podřízenosti založená rasově
definované hierarchie. Dá se předpokládat, že se v České republice vytvořily určité kategorie migrantů, které je kvalifikují pro určité pozice. Přestože má imigrant určitý prostor o svém postavení vyjednávat, vymanit se z příslušné kategorie pro imigranta nemusí
být jednoduché. (Grygar, Čaněk, Černík 2006: 17)
Smyslem zkoumání nerovností ve vztahu k cizincům v rámci výzkumu Reprodukce sociálních nerovností v podmínkách politiky rovnosti je něco jiného. Nejde nám o to zobecňovat naše závěry na určitou předem vymezenou skupinu
56
„ K DY Ž
S E M
J D E Š ,
TA K
TO
M U S Í Š
V Y D R Ž E T “
cizinců, nebo na konkrétní fázi procesu jejich integrace. Namísto toho se snažíme analyzovat sociální nerovnost ve vztahu k cizincům jako jeden konkrétní
fenomén napříč různými fázemi integračního procesu a situacemi, jimiž cizinec
ve snaze začlenit se do společnosti prochází. Zajímá nás, zda svou situaci jako
nerovnou cizinci vůbec definují a pokud ano, jak a vůči komu? O jakých nerovnostech hovoří a jak je chápou? Považují je za nutnou součást svého postavení
cizince v hostitelské společnosti, nebo je vnímají jako nesprávné, nespravedlivé?
A jak se tento jejich postoj proměňuje v průběhu času? Právě na tyto otázky
hledám odpověď, prostřednictvím analýzy biografických polostrukturovaných
rozhovorů, v následujícím textu.1
S pomocí konstruktivistického přístupu k sociálním nerovnostem a s využitím teorie spravedlnosti Nancy Fraserové se snažím ukázat, že cizinectví ve vztahu
k nerovnosti ve výpovědích cizinců vystupuje jako dvojdimenzionální kategorie,
v níž je obsažen jak problém přerozdělování, tak i problém uznání.
Metodologická a teoretická východiska
V roce 2006 jsme s kolegyní Blankou Tollarovou provedly a analyzovaly pět skupinových rozhovorů s cizinci z různých zemí2, žijícími dlouhodobě v České republice. Na základě těchto rozhovorů a analýz jsme identifikovaly a popsaly různá
„pole nerovnosti“ (srovnej Klvačová 2006b; Tollarová 2006). To znamená situace, které se ve vyprávěních respondentů opakují a v nichž respondenti dávají
najevo, že s nimi bylo zacházeno nerovným nebo neuctivým způsobem, že se
cítili jako „cizinci“, jako někdo, kdo „sem nepatří“. Mezi tato pole potenciální nerovnosti patří vše, co souvisí se zaměstnáním a bydlením (jejich hledání, udržování, změna, pozbývání), a také téměř vše, co se týká získávání a udržování
legálního statutu cizince žijícího v České republice (nezbytných dokumentů, jednání s úřady, především s cizineckou policií, obstarávání víz a podobně). Z některých výpovědí vyplynulo, že polem nerovnosti bývají i běžné každodenní
situace, v nichž působí cizincův zevnějšek, chování, schopnost dorozumět se
(v obchodě, na ulici, v dopravním prostředku atd.).
V dalším kroku šlo tedy o to využít zjištění ze skupinových rozhovorů a prostřednictvím biograficky laděných individuálních interview se více zaměřit na
zjištěná problémová pole. Zároveň se na základě poznatků z focus groups zúžil
také okruh potenciálních respondentů, a sice na ty, u nichž byly projevy pociťovaných nerovností nejvýraznější. Z toho důvodu jsou v tomto textu zahrnuty pouze
1
Podobným způsobem jsem se, rovněž prostřednictvím analýzy biografických rozhovorů,
věnovala ve své disertační práci (Klvačová 2006a) jinému fenoménu týkajícímu se cizinců.
Totiž jejich integraci, konkrétně tomu, jak konstruují proces svého začleňování se do
hostitelské společnosti jako úspěšný.
2 Z východní Evropy, Asie, Afriky, Ameriky, celkově ze zemí převážně s horší ekonomickou,
politickou nebo sociální situací ve srovnání s Českou republikou.
57
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
výpovědi cizinců pocházejících z východní Evropy. Analyzuji výpovědi sedmi žen,
které přišly ze zemí bývalého Sovětského svazu (pět z Ukrajiny, jedna z Ruska)
a z Bulharska (jedna respondentka). Rozhovory proběhly v červnu a červenci 2007
a všechny trvaly kolem 60 minut. Analyzovat právě rozhovory se ženami nebylo
původně mým záměrem, ale vyplynulo to z průběhu hledání respondentů. Nalézt
ženy ochotné sdílet svůj životní příběh se ukázalo jako snazší než nalézt ochotné
muže. Všechny respondentky přišly do České republiky v období od první poloviny 90. let s úmyslem zde pracovat, pouze jedna z nich tu nejprve studovala vysokou školu. Nebyly od počátku rozhodnuté žít zde trvale – některé mají dodnes
silné, především rodinné vazby na zemi svého původu a váhají, zda zůstat nebo
se vrátit. Přesto všechny říkají, že se už po tak dlouhé době, co tady žijí, cítí doma
více zde než ve své původní zemi. Věk respondentek se pohybuje od 26 do 57 let,
jedná se tedy o ženy v produktivním věku, délka jejich pobytu v Česku je nejvíce
15 a nejméně 5 let. Všechny v současnosti mají placenou práci a všechny jsou
schopné dorozumět se česky, i když některé lépe a některé hůře.
Pracovní migrace žen (všechny respondentky je možné zařadit do kategorie
dobrovolných pracovních migrantek – srovnej Janků 2006: 16)3 tvoří v současné
době svébytné téma v rámci výzkumu migrace (viz například Grandea, Kerr 1998;
Kofman 1999; Treichel, Schwelling 2003 a mnohé další). Tento text však do tohoto žánru nezapadá, protože v něm k pohlaví nebo genderu respondentek nepřistupuji z hlediska nerovnosti jako k určující proměnné.4 Zajímá mne, jak svou
situaci definují samy vypravěčky. Proto je pro mne skutečnost, že se jedná právě
o ženy, významná pouze v té míře, v jaké o svém ženství vzhledem k nerovnosti,
která je hlavním tématem mojí analýzy, hovoří ony samy. To se ale neděje. Ani
v jednom rozhovoru nebyla „ženská otázka“ (například ženy jako více vykořisťovaná část zahraniční pracovní síly) respondentkami tematizována. Přesto s sebou ženství respondentek nese některé specifické rysy vyprávění. Jsou v nich
přítomna různá „ženská témata“, jako třeba těhotenství, starost o děti, péče
o vlastní zevnějšek a podobně. Některé respondentky popisují, že mateřství a „biologické hodiny“ hrají důležitou roli v jejich migračních plánech.
V rámci současného diskurzu o zkoumání sociálních nerovností, který ve svém
textu analyzovaly kolegyně Jadwiga Šanderová a Olga Šmídová (Šanderová, Šmídová 2006), se hlásím k jeho interakcionisticko-konstruktivistické linii. Snažím
se, slovy hlavního protagonisty tohoto přístupu, amerického sociologa Scotta R.
3
Janků odkazuje na Demutha (Demuth 2000: 38), který dělí migraci do dvou kategorií, na
dobrovolnou a nedobrovolnou. V rámci dobrovolné migrace dále rozlišuje například
pracovní a řetězovou migraci, v rámci nedobrovolné migrace její příčiny, a sice příčiny
způsobené člověkem a environmentální katastrofy.
4 Odlišný přístup zastávají Grandea a Kerr, které označují gender za příčinu migrace, když
říkají, že „migrace žen bude existovat tak dlouho, dokud budou existovat globální
ekonomické nerovnosti“ (Grandea, Kerr 1998: 7). Otázkou vztahu genderu a migrace se
z českých autorů zabývá Alice Szczepaniková (Szczepaniková 2004; Szczepaniková 2006).
58
„ K DY Ž
S E M
J D E Š ,
TA K
TO
M U S Í Š
V Y D R Ž E T “
Harrise, o porozumění tomu, jaké situace chápou jako rovné či nerovné sami sociální aktéři, a jak tuto rovnost či nerovnost sami definují. Harris chápe rovnost
nikoli jako nezávislou, objektivní charakteristiku, ale jako sociálně konstruovaný
jev (Harris 2000: 371) a navrhuje zkoumat „interpretativní praktiky, které činí
rovnost skutečnou“ (Harris 2000: 373).
Při opakovaném čtení analytických textů, které jsme napsaly v loňském roce
s Blankou Tollarovou, je patrné, že je v nich více pozornosti věnováno jednomu
z možných rozměrů nerovností, jež mohou cizinci na základě vlastních zkušeností tematizovat. Je to ten, který se týká zneuznání, neúcty, ponižování, stereotypního nálepkování a podobných symbolických praktik, které z cizinců činí jedince
s druhořadým statusem. Pouze Blanka Tollarová v jedné části své stati hovoří také
o „praktických omezeních“, s nimiž se cizinci v České republice potýkají (srovnej
Tollarová 2006: 48–50), čímž se dotýká druhé možné dimenze nerovnosti, která
může být pro cizince významná. Tou je nerovnost v distribuci různých hmotných
či nehmotných statků (oprávnění, výhod, služeb) mezi lidmi, kteří mají statut cizince, a ostatními. Tato nerovnost může mít ještě více než ta první pro cizince
velmi hmatatelný rozměr „sociálního faktu“, před kterým není úniku ani dovolání. Nezbývá jim často, než se buď podřídit pravidlům, v nichž je tato nerovnost
zakotvena, nebo odejít zpátky, odkud přišli. K většímu zájmu o tento rozměr nerovnosti mne přivedla jednak interpretace individuálních rozhovorů s cizinkami,
v nichž je „distributivní dimenzi“ nerovnosti věnován velký prostor, a také text
Nancy Fraserové (Fraserová, Honneth 2004: 21–49), v němž je rozdíl mezi dvěma
dimenzemi spravedlnosti, potažmo rovnosti, pojmenován a vysvětlen.
Fraserová upozorňuje na to, že existují, jak v laickém či politickém uvažování,
tak i v odborném diskurzu, dvě různá pojetí sociální spravedlnosti, mezi nimiž je
často nesmiřitelný rozpor. První je založeno na chápání nespravedlnosti jako důsledku existence socioekonomických rozdílů zakotvených v ekonomické struktuře
společnosti (například jako vykořisťování, ekonomická marginalizace nebo zbídačování – srovnej Fraserová, Honneth 2004: 29). Jako skupiny, které trpí nespravedlností, jsou v tomto případě chápány „třídy nebo jim podobná uskupení, která jsou
ekonomicky definována svým zvláštním postojem k trhu nebo k výrobním prostředkům“ (Fraserová, Honneth 2004: 31). Klasickým příkladem je podle Fraserové v duchu Marxova modelu vykořisťovaná dělnická třída, ale také například
rasově klasifikované skupiny imigrantů nebo etnické menšiny, které mohou
být ekonomicky definovány – ať už jako zásobárna špatně placených nekvalifikovaných pracovníků nebo jako „podtřída“ z velké části vyloučená z regulérně placené práce, neboť je pokládána za nadbytečnou a nehodnou ani
vykořisťování. (Fraserová, Honneth 2004: 31)
Způsobem nápravy by podle zastánců tohoto pojetí nespravedlnosti měla být,
jak říká Fraserová, nějaká forma ekonomické restrukturalizace a v důsledku toho
nastolení větší společenské rovnosti, až po vymizení společenských tříd.
59
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
Druhé pojetí spravedlnosti, jako uznání, je podle Fraserové zaměřeno na nespravedlnosti, které „uchopuje jako kulturní a o nichž předpokládá, že jsou zakotveny ve společenských vzorcích reprezentace, interpretace a komunikace“
(Fraserová, Honneth 2004: 29). Patří sem kulturně podmíněné panství, odpírané
uznání a neúcta. V případě uznání je nápravou nespravedlnosti kulturní nebo
symbolická změna, která zahrnuje
zcela nové hodnocení identit, jimž je upírán respekt, a kulturních výkonů osočovaných skupin, uznání a pozitivní hodnocení kulturní rozmanitosti, transformaci celých společenských vzorců reprezentace, interpretace a komunikace
v takovém rozsahu, aby se proměnila sociální identita každého člověka. (Fraserová, Honneth 2004: 30)
V případě uznání bývají jako oběti nespravedlnosti chápány statusové skupiny,
které jsou definovány vztahy uznání tak, že ve srovnání s jinými společenskými
skupinami požívají menší úctu, respekt a vážnost (Fraserová, Honneth 2004: 32).
Příkladem podle Fraserové může být etnická skupina s nízkým statusem, ale také
institucionálně stigmatizovaní gayové či lesby, nebo ženy. Ideálem nápravy tohoto typu nespravedlnosti je „svět ohleduplný k odlišnostem, svět, v němž by cenou za rovnocennost už nebylo přizpůsobení se většině nebo dominantním
kulturním normám“ (Fraserová, Honneth 2004: 21).
Fraserová problematizuje striktní hranice mezi spravedlností chápanou jako
problém přerozdělování a spravedlností chápanou jako uznání. Na příkladu kategorie genderu ukazuje, že řada sociálních kategorií může z hlediska spravedlnosti působit dvojdimenzionálně. Domnívám se, že také cizinectví se ve vyprávění
respondentek jeví jako dvojdimenzionální. Nerovnost a s ní spojené pocity nespravedlnosti mají ve výpovědích rozměr jak ekonomický (byť v poněkud širším
slova smyslu), týkající se rozdělování, tak i rozměr statusový související s uznáním.
V následující analytické části ukážu jednak, jak se ve výpovědích cizinek projevuje
problém nerovného rozdělování (materiálních či nemateriálních statků, oprávnění, služeb), který jsem analyticky označila jako problém „nerovnosti přístupu“,
a jednak problém nerovnosti uznání vůči cizincům, který jsem označila jako „symbolické zneuznání“. Zároveň poukážu na to, jak a v čem se tyto dva druhy subjektivně vnímaných nerovností navzájem prolínají a překrývají. Nejprve ale popíši
některé obecnější charakteristiky – rámce vyprávění, spoluutvářející to, jak je nerovnost z pohledu respondentek v interakci s výzkumníkem konstruována.
Situace v zemi původu, nerovnost, přizpůsobení se
a smířlivost
Prvním rámcem, který má vliv na celkové vyznění toho kterého vyprávění, je
to, jakým způsobem vypravěčky v okamžiku rozhovoru definují situaci ve své
zemi původu (jak svoji osobní, tak i celkovou ekonomickou, politickou a sociální
60
„ K DY Ž
S E M
J D E Š ,
TA K
TO
M U S Í Š
V Y D R Ž E T “
situaci) v době, kdy odtud odešly, a v době, kdy rozhovor proběhl. To, jak tyto
situace definují, zda vidí zhoršení nebo zlepšení, má vliv na to, zda své rozhodnutí odejít interpretují jako celkové polepšení si, či nikoli. To současně ovlivňuje,
zda je vyznění jejich vyprávění celkově spíše optimistické nebo pesimistické. Součástí toho, jak vypravěčky osobně vnímají situaci v zemi původu, je také to, nakolik jsou jejich blízcí, nejbližší rodina (děti, rodiče) popisováni jako někdo, kdo
je srozuměn a smířen s jejich odchodem a kdo ho schvaluje i z dnešního hlediska jako správný krok.
Migrace ze země s celkově horší ekonomickou, politickou nebo sociální situací do země, kde je tato situace lepší (například z Ukrajiny do České republiky),
bývá často zjednodušeně vnímána jako jednoznačné přilepšení si pro jedince,
který takový krok podstoupí. Projevuje se to například v používání ustáleného
rčení „jít za lepším“. Z výpovědí respondentek ale vyplývá, že provést celkovou
bilanci takového rozhodnutí, zvážit jeho klady a zápory, může být značně problematické a může to být provázeno četnými rozpory a rozpaky. Mezi vypravěčkami existují jak takové, které hodnotí svůj krok jednoznačně pozitivně, tak i takové,
které ho hodnotí negativně. K těm prvním patří například Ljuba5, která říká:
už davno na to myslela někam zmizet z bývalého Sovětského svazu, ale dopadlo to tak,
že jsem- Maja kamarádka vdala se za Čecha a tak přijela na návštěvu, podívala a tak rozhodla, že budu žít v Česku, v České republice. (Ljuba)
Nejzáporněji své rozhodnutí odejít z původní země do Česka naopak hodnotí
Milena, která přišla z Ruska, a pro kterou přestěhování se znamenalo, oproti očekáváním, trvalou nejistotu a pokles ekonomické i sociální úrovně, ze kterého se
ani za čtrnáct let, co zde žije, ještě nedokázala vzpamatovat. O svých současných
pocitech říká:
Už nemám žádný sny, žádný přání, prostě už nic. Někdy už ani nemam chuť k tomu životu. Já řikám, jedině ty moje holky mě tady drží a jinak- . (…) Prostě asi vidím tu- teda
v mém případě tu beznaděj, že třeba co- jak by to zase řekla, že doma jsme se měli možná
vo hodně líp, než se máme tady. (Milena)
Milenina výpověď poukazuje na další důležitý rámec spoluutvářející celkové
vyznění jednotlivých příběhů. A sice, jak se vypravěčky vypořádávají s okamžitým a mnohdy neočekávaným přesunem z kategorie běžných občanů, do které
ve své zemi původu navzdory různým převážně ekonomickým potížím, které tam
měly, vždy patřily, do kategorie druhořadých osob pobývajících na území cizího státu, s menšími právy a horšími možnostmi, na kterou je často nahlíženo
negativně až nepřátelsky. Jinými slovy, jak přijímají nerovnost jako sociální fakt,
se kterým se musely naučit nějakým způsobem žít. O tom, že náraz nerovnosti
5
Všechna jména respondentek uváděná v textu jsou smyšlená.
61
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
mohl být pro ně skutečně náhlý a nečekaný, takže jej popisují jako šok, ze kterého se obtížně vzpamatovávaly, svědčí například výpovědi Mileny nebo Anny:
No tak a když jsme sem přijeli, no tak za prvé zjistila jsem že vůbec jako nikoho nezajímá, že mám českou národnost, že mám tady ňáký příbuzný, že mám tady vodsaď maminku, prostě nikoho to nezajímalo a šli jsme uplně na stejných podmínkách, co ostatní.
No takže prostě cizinecká policie, nikdo nás tady nechtěl, nechtěli nam dát práci, protože dokud jsme neměli tady trvalej pobyt, tak sme nemohli dostat práci a trvalej pobyt
nám nechtěli dát, protože zase jsme neměli tu práci a to byl takovej kolotoč, že prostě nemohli jsme se z toho dostat. (Milena)
Pro Milenu bylo zklamání o to větší, že měla po mamince českou národnost
a očekávala tudíž, že se na ni budou vztahovat nějaká mírnější pravidla. Bylo to
navíc v době, kdy český stát zval k návratu krajany z Volyně, k nimž ale ona nepatřila. Popisuje, jak ji zaskočilo, když zjistila, že má naprosto stejné podmínky
jako ostatní cizinci (a tudíž naprosto jiné než běžní čeští občané).
Anna zažila po svém příjezdu jiný druh šoku, kdy byla konfrontována s realitou svého nového, méněcenného sociálního postavení v hostitelské společnosti.
Přijela coby budoucí vysokoškolská studentka a takto popisuje své pocity poté,
co byla nevybíravě odmítnuta při hledání bydlení:
Já jsem tady byla se spolužačkou a s jejím taťkou, který tady už je strašně dlouhý léta.
Tak ten vlastně už mluví česky a požádal, jestli by teda nemohly dvě studentky bydlet
u ní. Ona když se dozvěděla, že jsme z Ukrajiny, ((smích)) tak řekla, že žádné ukrajinské kurvy tady mít nechce. Tak to byla rána pod pás, to bylo jako tvrdý. Takhle na začátku, když vlastně sem přijedete. (Anna)
Po prvním šoku většinou následuje přizpůsobení se nové situaci, které ale nikdy není snadné a vždy je provázeno zvažováním různých pro a proti, argumentů,
kdy a proč si nerovné nebo neuctivé zacházení nechat líbit a zda a kdy se mu
vzepřít. Některé vypravěčky v této fázi rozhovoru dokonce popisují, jak zpočátku
plakaly a co všechno musely vytrpět. Takto například vypravěčka Marta, která
v zemi původu pracovala jako učitelka, popisuje změnu své identity, kterou příchodem do Česka prodělala:
Jasně že změna byla hrozná v tom životě, protože ja sama sem vod života-. Nechci to říct,
aby to nebylo vysoko, ale jsem vod života dáma, jo. A já jsem sobě nemohla představit,
že někdy budu chodit na nízkym podpatku nebo nebudu mít upravenou hlavu nebo takhle, že budu někdy zahrabaná v restauracii a vůbec nebudu přemyšlet, jak vypadam
nebo takhle. Že budu zpocená jak myš a budu uhoněná a pak příjdu domu mrtvá a uložim se spát. Ale pak člověk musí s tim počitat, musí se vyrovnat, protože myslíš zase,
myslíš na tu rodinu a na ty děti, ža-. Když jedeš sem, tak musíš to vydržet nějakym způsobem. (Marta)
62
„ K DY Ž
S E M
J D E Š ,
TA K
TO
M U S Í Š
V Y D R Ž E T “
Právě celkové přizpůsobování se a smířlivost je dalším charakteristickým rámcem vyprávění, který je společný prakticky všem respondentkám. Také nerovnost je často popisována jako něco, co je třeba si nechat líbit, čemu je třeba se
přizpůsobit, chce-li cizinec v hostitelské zemi zůstat. Postupem času ale, jak se
vyprávění posouvá směrem do současnosti, dochází k jistému posunu. Souvisí
to s tím, že pozice cizince, tak, jak je v rozhovorech popisována, prochází postupně procesem změny. Asi největšími mezníky této změny jsou zvládnutí jazyka a získání povolení k trvalému pobytu. S tím se proměňuje i subjektivní
vnímání nerovnosti směrem od něčeho, co je pro vypravěčky pochopitelné a samozřejmé, k něčemu, co pochopitelné a samozřejmé být přestává. Tato změna
náhledu vypravěček by se dala vyjádřit takto: Je jasné, že, když je tu někdo nový,
nic nezná, nic neumí, tak nemůže mít stejné podmínky a nemohou se k němu
ostatní chovat jako k sobě rovnému. Když už se ale naučil jejich řeč a způsoby
a splnil podmínky pro to, aby získal trvalý pobyt, neměl by na tom být vlastně
stejně jako ostatní a neměli by se k němu ostatní začít chovat více jako k sobě
rovnému? Vypravěčky ale říkají, že takto tomu ne vždy je, což některé přijímají
odevzdaně, jiné s rozčarováním. Příkladem mohou být vyprávění o tom, jak se
jde čerstvý držitel povolení k trvalému pobytu ucházet o práci a zjišťuje, že naráží na podobnou bariéru nezájmu, jako když trvalý pobyt neměl. O tom vypráví
například Milena:
Což taky nikdo chodila sem a tam a měla všechny ty doklady, že mám vzdělání a mám
to a mám to a prostě ne, jste cizinka a tenkrát před těma já nevim třinácti lety ještě tak
nikdo ani nechtěl jako chápat, že když mám trvalý pobyt, tak že už se mnou nejsou takový ty problémy, jak třeba jenom ten dlouhodobý pobyt. No tak prostě ne a ne. (Milena)
Takto popisuje Anna svoje pocity z toho, když jí dá někdo ještě dnes, kdy už
má trvalý pobyt, a mluví perfektně česky, najevo, že sem nepatří:
Už se člověk naučil s tím žít, jako že, už mám ostrý lokty, víte? Jako když jsem takovou
dobu tady vlastně bez rodičů, tak jsem se strašně osamostatnila. A mně už jako nevadí,
prostě asi už jsem dostatečně drzá na to, aby mě to jako nějak nevzrušovalo. Takový věci
prostě nebo. Člověk se naučil s tím žít, no. (Anna)
Všechny tyto rámce, které jsem právě popsala – tedy vnímání situace v zemi
původu, vypořádávání se okamžitou nerovností jako faktem a se změnou svojí
identity ve smyslu přizpůsobení se a většího či menšího smíření s vlastním
méněcenným postavením, které se jen pomalu a postupně mění – jsou důležité atributy vyprávění, skrze něž je třeba nahlížet na subjektivní pojetí nerovnosti, která se ve výpovědích cizinek objevují. Těm bude věnována další
část textu.
63
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
Nerovnost přístupu a symbolické zneuznání
První druh nerovností, který lze ve výpovědích respondentek identifikovat, jsem
analyticky označila jako „nerovnost přístupu“. Tvoří ho nerovnosti v distribuci
různých materiálních a nemateriálních statků, oprávnění a nároků, jako jsou například možnost pořídit si byt, získat úvěr, cestovat do zahraničí bez víz a podobně. Respondentky vnímají, že mají od počátku svého pobytu v hostitelské
zemi přístup k těmto entitám jiný – menší, ztížený nebo zamezený, oproti běžným občanům. Opačnou stranou mince ztíženého přístupu je větší množství povinností v porovnání s běžnými občany, jako například povinnost žádat o pracovní
povolení, o prodloužení povolení k pobytu, dokládat svůj zaměstnanecký poměr,
finanční hotovost atd. Celkově dávají respondentky najevo přesvědčení, že musejí být více v kontaktu s úřady a institucemi a častěji prokazovat nejrůznější skutečnosti. Vypravěčky popisují, jak se skrze tuto „nerovnost přístupu“ cítí být
v nerovném postavení vůči běžným občanům, kteří omezený přístup a zpřísněné
povinnosti nemají, a také vůči „nepoctivým cizincům“, kteří si to „umějí nějak
zařídit“. Projevují také očekávání, že se po nějaké době jejich pozice zlepší a že
dojde k určitému vyrovnání. Ty, kterým se částečného vyrovnání už podařilo dosáhnout, zase dávají najevo, že by mohlo být ještě větší, než jaké v současnosti
je. To se v případě respondentek, které už mají povolení k trvalému pobytu týká
právě například možností zadlužit se pro získání vlastního bydlení, nebo cestovat volně do zahraničí do zemí, s nimiž má Česká republika bezvízový styk. O nejrůznějších omezeních přístupu pro cizince, na něž nemá trvalý pobyt vliv, hovoří
například Anna:
samozřejmě nemůžu cestovat, že jo. Studentský různý, takový ty nabídky, lowcostový,
a tak, takže vlastně, já toho vlastně vůbec nemůžu využít. Protože potřebuju všude vízum, což se špatně vyřizuje, pokud chcete jet třeba na last time, na last minute nebo
tak. (Anna)
Čtyři roky jsem bydlela na koleji, do doby, než vyhlásili, že kolej, studenti z cizích států
nedostanou kolej, no. Takže vlastně kolej měli dostat, že jo, jenom občani Evropské unie.
Byl tam, bylo tam ohlížení na prospěch a kterej jsem splňovala, ale ten požadavek, že
jenom občané Evropské unie, tak to už jsem nesplňovala. (Anna)
Jak je patrné i z těchto dvou krátkých úryvků, nerovnost přístupu je a vypravěčky jsou si toho vědomy, více či méně skrytou formou ekonomické nerovnosti.
To, že mají cizinci omezený přístup k některým statkům, znamená, že si tento
hendikep mohou či musejí (podle nezbytnosti toho kterého statku) vynahrazovat jedině prostřednictvím více komerčních, a tudíž zpravidla dražších, alternativ. Evidentní je to především v případě bydlení. Ljuba si stěžuje na to, že musí
platit drahý komerční nájem, když by mohla podobnou částku splácet bance za
hypotéční úvěr na vlastní dům:
64
„ K DY Ž
S E M
J D E Š ,
TA K
TO
M U S Í Š
V Y D R Ž E T “
Proto- proto, já nevim, je to- někdo může, ale proto musi udělati se zakony v banku, jako
já neřikám, že všetkým dávat. Ale s trvalym póbytem, s kontroluju finančnovo úradu,
proč ne? Proč ne? A volaješ, a jenom řekneš, že ty cizinec a ne, cizincom my nedavame.
A proč? Ja plaču za malyj ( ) dokážu platit deset let šestnácať dvácať tisíc, daváte nás káždyj měsic (Ljuba)
Názor respondentek, že se jedná v podstatě o ekonomickou nerovnost, platí
i v případě zvládání většího množství povinností a úředních úkonů. Nejde jen
o to, že skoro každý úřední úkon je zpoplatněn (mnohé dokumenty musejí mít
na sobě kolek). Čas trávený vyřizováním úředních formalit je časem, který jde
většinou na úkor placeného zaměstnání, což znamená jednak menší výdělek
nebo kratší dovolenou, jednak z pohledu zaměstnavatele statut někoho, kdo je
v práci méně než ostatní. Vypravěčky jsou si toho vědomy, a proto si některé na
vyřizování úředních formalit raději najmou někoho, komu za to zaplatí. Mluví
o tom například Magdaléna:
Tak ještě pro nějakou paní, tak se prostě dohodneme, že já jí za to zaplatím. Lebo můžu
chodit si sama. Ale ono prostě nemá to cenu lebo tam je hodně lidí, tak já víc času utratím a tých peněz, že budu pracovat a normálně vydělám na to, a to zaplatím. (Magdaléna)
Právě možnost najmout si na vyřizování nepříjemných formalit někoho jiného
je zároveň jednou z forem úniku z marginalizovaného postavení, o kterých vypravěčky hovoří. Jak jsem zmínila už v předchozí kapitole, pro všechna vyprávění je charakteristické to, že se v nich odráží nějaký vývoj, kterým pozice
vypravěčky postupem času prochází. Všechny hovoří o tom, jak byly v počátku
svého pobytu zde (jako krátkodobé pracovní migrantky, nebo jako osoby s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, podnikání a podobně)
se svou méněcennou pozicí víceméně smířené. Stále více ale dávají najevo, že ji
nepovažují za trvalou a že se z ní chtějí vymanit. Je to pochopitelné, tyto respondentky vlastně reprezentují určitou skupinu cizinců v České republice, kteří
už „to dokázali“, na rozdíl od jiných, kteří zde rovněž nějakou dobu pracovali,
ale pak se vrátili zpět. Vymaňování se z pozice méněcenného cizince s nerovným
přístupem je z pohledu vypravěček dlouhodobé a má různé mezníky a fáze. Cílem je zpravidla získání povolení k trvalému pobytu a stálého zaměstnání za standardních podmínek, to znamená s pracovní smlouvou, zdravotním a sociálním
pojištěním a odpovídajícím platem. Dalším vysněným cílem, o kterém většina
z nich hovoří, ale kterého se zatím až na dvě výjimky nepodařilo žádné dosáhnout, je právě pořízení vlastního bytu (na splátky).
Dalo by se tedy shrnout, že, po mnoha letech pobytu v České republice, pouze
některé respondentky, většinou ty, které jsou zde nejdéle, dávají najevo, že se jim
daří bariéry, které jsem označila jako „nerovnost přístupu“, postupně úspěšně
překonávat. Pravidla nerovného přístupu, o nichž vypravěčky mluví, určují to,
že existuje určitá vcelku univerzální trajektorie, po které se cizinci ve svých vy65
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
právěních ubírají směrem k očekávané rovnosti. Vypravěčky, které zde pobývají
různě dlouhou dobu, se obvykle nacházejí v různých fázích této dráhy. Zároveň
jsou si vědomy toho, že existují některé možnosti – legální i nelegální – jak si cestu zkrátit. Jednou z těch legálních je například sňatek s českým občanem, který
urychlí získání povolení k trvalému pobytu. Anna, která se nedávno provdala za
Čecha, takto popisuje radikální změnu svého postavení:
No a teď už jsme tam dva roky a teď si kupujeme s manželem právě byt sami do svýho
vlastnictví a tam už nebyl ten problém, že jsem cizinka, protože už mám ten trvalý pobyt, takže už to nevadilo. A vlastně hypotéku, všechno, vyřídili jako v pohodě úplně, no.
Úplně v pohodě. Tak a taky tím, že už dva roky mám stálej příjem, takže prostě, no. Jako
neměla jsem s tím sebemenší problém nebo zatím jako. Zatím ((smích)). Nezakřiknu to.
(Anna)
Dalšími možnostmi urychlení získání rovnosti přístupu, o kterých vypravěčky
mluví, jsou například účast v programu legální migrace (pro zkrácení doby nutné
k získání trvalého pobytu), založení živnosti (pro odpadnutí povinnosti prokazovat zaměstnanecký poměr) nebo založení obchodní společnosti (pro získání
možnosti vlastnit nemovitost). Jak je ale z povahy věci zřejmé, tyto možnosti
nejsou dostupné všem, což vytváří nerovnost mezi cizinci, kteří jsou na tom lépe
(mají štěstí, mohou si to dovolit) a ostatními.
To, že jsou všechny respondentky stále ve více či méně nerovném postavení
z hlediska přístupu k různým institucím, statkům a službám, zároveň znamená,
že jsou v nerovném, mocensky podřízeném postavení i vůči těm, kdo tyto instituce, statky či služby reprezentují, respektive poskytují. Jedná se nejen o policisty a úředníky, kteří rozhodují o jejich pobytu zde, ale také o zaměstnavatele
a poskytovatele ubytování. Z vyprávění vyplývá, že respondentky akceptují z pohledu zaměstnavatelů a domácích statut někoho, kdo jim nejen přináší zisk, ale
zároveň je také něčím problematický v porovnání s „běžnými zaměstnanci“ a „běžnými nájemníky“. Tím odhalují další rozměr ekonomické nerovnosti ve vztahu
k cizincům, totiž rozměr cizince jako někoho, kdo může vydělávat méně, ale musí
platit více. Ve vyprávěních o počátcích zaměstnání v Česku se shodně objevují líčení velmi nízkých mezd, které respondentky za svou práci dostávaly, a špatných
pracovních podmínek. Mluví o tom například Světlana:
dostávaly natolik malinký plat, pjat tisic za měsac sme dostávaly, to bylo hrozně málo,
ale pamatuju kolik, jak dolar stojí dvacet sedum korun, dvacet sedum korun jeden dolar, to přesně pamatuju, protože sme snažily si ušetřit penízky, aby mohly něco rodičom
poslať, že jo. (Světlana)
Samozřejmě v této době je závislost na zaměstnavateli dána tím, že povolení
k pobytu je vázáno na existenci pracovního poměru u něj. Později, s tím, jak jsou
zde vypravěčky delší dobu, může tato závislost nabýt i jiných podob. Vypravěčky
66
„ K DY Ž
S E M
J D E Š ,
TA K
TO
M U S Í Š
V Y D R Ž E T “
mohou být vděčné, že mohou tak dlouho setrvat na stejném místě, v práci, která
není tak fyzicky náročná a pro ně ponižující, takže například snášejí i různé nestandardní formy zaměstnání. Nejčastěji je to „zaměstnání“ formou živnostenského listu, nebo zaměstnání, kdy je jim část mzdy vyplácena „na ruku“, takže
z ní nejsou odváděné daně a pojištění. Na pomyslném konci této trajektorie je
standardní zaměstnání s pracovní smlouvou, pojištěním, tabulkovým platem,
dovolenou a tak dále. Jak ale vyplynulo z rozhovorů, většina vypravěček má k tomuto ideálu v praxi daleko. Naopak pro řadu z nich je únikem z jeho nedosažitelnosti živnostenský list, který jim dává relativní jistotu a nezávislost, nebo práce
pro „klienta“, který se stará o různé formality a je v první řadě zárukou, že vypravěčka nějakou práci vůbec mít bude. Obě dvě tyto alternativy jsou samozřejmě
ekonomicky méně výhodné, což ale vypravěčky raději akceptují.
V případě ubytování je vyprávění podobné. Většina vypravěček mluví o tom,
že si mohou dovolit pouze velmi skromné bydlení. Například Sofie, která má manžela a dítě, říká:
My nemáme vlastní ještě nic. A jsme šli trošku o kousek dál hned si nový byt. Tam jsme
byli taky asi dva roky, takový krásný to bylo. A tak to bylo trošku dražší pro nás, tak
sme šli v menší a tak teď jsme v takový malinký. Jeden pokoj jenom malinký a kuchyňský kout, jo, takový opravdu malý, jsme my jako rodi- tři. (Sofie)
Ljuba v rozhovoru naznačuje, že to, že jsou nájmy pro cizince vysoké, je všeobecně známá věc. Stejná zmínka se objevila už v loňských skupinových rozhovorech s cizinci, kde jedna z respondentek mluvila o dvojích cenách nájmu
pro Čechy a pro cizince (Klvačová 2006b: 21; Tollarová 2006: 31). Velká část vypravěček řeší situaci tím, že sdílejí byt s dalšími nájemníky, takže bydlí samy
nebo po dvou v jedné místnosti a zbytek bytu mají společný s ostatními. Navzdory
těmto okolnostem dávají vypravěčky najevo, že jsou svým zaměstnavatelům a domácím vděčné. Jsou si vědomy toho, že řada cizinců v podobné situaci je na
tom ještě hůř a to jim pomáhá se smířit s vlastním postavením. Například Marta
říká:
Já jsem todleto nezažila, co zažívají lidi, ktorý bydlí na ubytovnách, který bydlí- který
pracují načerno nebo ktorý pracují- nemaj- nebo ne že nechtěj ty doklady udělat a nemůžou, nemají možnost si jich udělat nebo je několikrát okradli. Takže já jsem todleto
nezažila. To jsem měla štěstí. (Marta)
Druhou dimenzí sociální nerovnosti, která je ve vyprávěních respondentek
přítomná, je ta, která se týká méněcenného statusu, neúcty, ponížení a podobných atributů, zpravidla spojených se situacemi, v nichž dal někdo vypravěčkám
najevo, že jsou méněcenné, že se musí podřídit a podobně. Analyticky jsem tyto
momenty, abych je jasně odlišila od „nerovnosti přístupu“, označila jako „symbolické zneuznání“. Jak jsem dříve poznamenala, těmto situacím jsme věnovaly
67
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
více pozornosti v našich předchozích textech (viz Klvačová 2006b; Tollarová
2006). Zabývaly jsme se podrobně stereotypními představami o cizincích, hierarchickým diferencováním mezi různými skupinami cizinců a dalšími symbolickými praktikami. Ty se podílejí na tom, že jsou některé skupiny cizinců
prakticky vylučovány z celých sfér sociálního života, případně je jim vyhrazována pouze určitá část těchto sfér. Typické je to opět ve sféře zaměstnání a bydlení, což ukazuje na úzkou provázanost mezi nerovností přístupu či ekonomickou
nerovností a symbolickým zneuznáním.
Dokladem této propojenosti může být to, že v analyzovaných vyprávěních cizinek nejsou těmi, kdo respondentkám nejčastěji projevoval neúctu, nějací cizí,
nespecifikovaní lidé s předsudečnými názory, ale naopak zcela konkrétní lidé,
kteří nad nimi měli nějakým způsobem navrch. Mohl to být například nějaký
úředník či policista, který rozhodoval o udělení či neudělení povolení k pobytu,
tak jako v případě Sofie:
To byly pro mě asi nejhorší chvíli, protože ti, tamti, to je jeho práce, já to chápu, ale pro
mě to bylo hodně těžký, že to se chovali jako-. No, nebylo to hezký, podle mě, jako že to
bylo takový hrubý, jo. Ale to je jejich práce, já to rozumím, chápu to. Že prostě, no, furt
se vyptávali a co a jak, jsem se i rozbrečela jednou. (Sofie)
Podobných situací, kdy se cizinci cítili poníženi nebo šikanováni ze strany úředníků popisuje ve svém textu Blanka Tollarová (Tollarová 2006:39–48) celou řadu.
Dalšími, kdo se k respondentkám chovali hrubě nebo neuctivě, byli často jejich
zaměstnavatelé, nadřízení nebo majitelé bytů, v nichž bydleli. V jednom případě je zmiňováno takové chování i ze strany revizora v MHD. Toto samo o sobě
není překvapivé. Co je důležité, je reakce vypravěček nebo jejich blízkých na
takové chování, která je často popisována jako smířlivá, často až odevzdaná. Stačí
vzpomenout na Anninu příhodu s bytnou, která ji a její kamarádku označila za
„ukrajinské kurvy“. Příběh pokračuje dál takto:
No, my jsme tam celou dobu, celej rok u ní bydlely. A ona docela jako, to bylo ((smích))
to bylo nepříjemný, protože. No ten totiž taťka řekl, že pokud budeme jakýmkoliv způsobem zlobit nebo prostě dělat problémy, takže tady má na něj číslo a že okamžitě ať mu
volá. Takže vlastně tím měl takovou jistotu. A ona posílala třeba dceru kontrolovat jestli
třeba zbytečně nevětráme a jestli zbytečně neplejtváme vodou a takový. (Anna)
Anna s kamarádkou a jejím otcem tedy, patrně proto, že neměli jinou možnost, jak dívkám zajistit relativně slušné a levné bydlení, svolili k tomu, že budou bydlet v bytě, jehož majitelka je velmi hrubě urazila. Otec dokonce dal této
ženě, zřejmě aby ji upokojil, pravomoc na ně dohlížet a kontrolovat je. Anna tuto
situaci z dnešního pohledu popisuje se zjevným skřípěním zubů. Magdaléna zase
líčí reakci svojí maminky na to, když byla svědkem urážlivého chování českých
kolegů vůči svým ukrajinským kolegyním takto:
68
„ K DY Ž
S E M
J D E Š ,
TA K
TO
M U S Í Š
V Y D R Ž E T “
No a potom tak nevydržela, slyšela, jak oni prostě mluví o těch holkách, tak se s nimi pohádala. (…) že jako dva měsíce to vydržela a potom. Tak říkali, že zavolají tomu klientu
a že ona odtamtud půjde. Ona říkala, víš co? Když takhle se budete ( ), kluci, tak já prostě si promluvím s šéfem. Tak to skončilo, že ji prostě dohodli jinou práci. (Magdaléna)
Z úryvku vyplývá, že vypravěčka považuje za poměrně odvážný čin to, že se
její maminka odvážila po dvou měsících vzepřít tomu, že někdo mluvil velmi
urážlivě o jejích krajankách. Na těchto dvou příkladech je dobře patrné, jak spolu
úzce souvisejí „nerovnost přístupu“ a „symbolické zneuznání“. Vypravěčky, které
jsou v takto závislém, mocensky podřízeném postavení, hovoří o tom, že musely,
a někdy dokonce dodnes musejí, snášet neúctu vůči sobě a vůči skupině lidí, s níž
se identifikují (například vůči Ukrajinkám), a tím vlastně proti své vůli přispívat
k reprodukci tohoto symbolického zneuznání.
Závěr
Cílem tohoto textu bylo pokusit se ukázat sociální nerovnosti subjektivně vnímané
cizinci žijícími v České republice ve dvou dimenzích, které je možné v rámci nich
analyticky odlišit. Toto odlišení je inspirováno dvojdimenzionálním pojetím spravedlnosti, se kterým přišla Nancy Fraserová (Fraserová, Honneth 2004). Jak „nerovnost přístupu“, která má charakter distributivní nerovnosti, tak i „symbolické
zneuznání“, jsem se snažila prostřednictvím biografických rozhovorů analyzovat jako procesuální jevy, které postupem času procházejí vývojem. Také symbolické zneuznání má ve vyprávěních respondentek svoji trajektorii, a i ta, zdá
se, směřuje k větší rovnosti, tedy k většímu uznání. Vypravěčky hovoří o tom, že
je pro ně, díky jejich úsilí, cizinectví z hlediska neúcty a podobných projevů stále
menším problémem. Ovšem na rozdíl od nerovnosti přístupu, která má vcelku
jasná pravidla, s jejichž pomocí může cizinec, jak jsme si ukázali, snáze stoupat
k větší rovnosti stupeň za stupněm jako po žebříku, v případě symbolického zneuznání tomu tak není. To, že je tady cizí, že sem nepatří, mu může být připomenuto prakticky kdykoli, i poté, co splnil všechny formální podmínky pro to, aby se
mohl cítit rovnoprávným občanem. Musí s tím počítat a mít, jak říká Anna, „ostré
lokty“. Tento závěr potvrzují také Francois Masure (Masure 2002) a Maja Korac
(2003), kteří zkoumali procesy naturalizace a integrace ve Francii, Itálii a Holandsku. Z jejich výzkumů vyplývá, že dokonce i cizinci, kteří získali občanství,
se mohou přesto dál cítit jako občané druhé kategorie právě proto, že nebyli přijati jako někdo, kdo je navzdory své odlišnosti rovnocenným členem společnosti.
LITE RATURA
BROUČEK, S. (2003): Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR. In: Z. Uherek,
ed.: Integrace cizinců na území České republiky. Praha: Akademie věd České republiky.
Str. 7–184
69
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
DEMUTH, A. (2000): Some conceptual thoughts on migration research. In: B. Agozino,
ed.: Theoretical and methodological issues in migration research. Aldershot: Ashgate
FRASEROVÁ, N. / HONNETH, A. (2004): Přerozdělování nebo uznání?. Praha: Filosofia
GRANDEA, N. / KERR, J. (1998): ‘Frustrated and displaced’: Filipina domestic workers in
Canada. Gender and Development, 6(1): 7–12
GRYGAR, J. / ČANĚK, M. / ČERNÍK, J. (2006): Vliv kvalifikace na uplatnění a mobilitu na
českém trhu práce u migrantů ze třetích zemí. Závěrečná zpráva z výzkumu v rámci
projektu Technologického parku, o. p. s. Praha: Multikulturní centrum Praha, o. p. s.
«http://www.migraceonline.cz/doc/Vyzkumkvalifikace.pdf» [Date of access: 20.8.2007]
HARRIS, S.R. (2000): The social construction of equality in everyday life. Human Studies,
23: 371–393
JANKŮ, K. (2006): Moderní migrace. Stěhování se zvláštním významem. Sociální studia,
(1): 13–27
KLVAČOVÁ, P. (2006a): Identita integrace: Vytváření příběhu úspěšné integrace ve vyprávěních
cizinců žijících v České republice. Disertační práce. Praha: ISS UK FSV
KLVAČOVÁ, P. (2006b): Uznání cizinců v každodenním životě. In: J. Šanderová, ed.: Nerovnosti
kolem nás. Analýza utváření sociálních nerovností v každodenním životě. Praha: ISS UK FSV.
Str. 9-28 «http://www.ronero.wz.cz/texty/2006/Sbornik_Nerovnosti_kolem_nas_2006.pdf»
[Date of access: 20.8.2007]
KOFMAN, E. (1999): Female „birds of passage“ a decade later: gender and immigration in
the European Union. The International Migration Review, 33(2): 269–299
KORAC, M. (2003): Integration and how we facilitate it: A comparative study of the settlement
experiences of refugees in Italy and the Netherlands. Sociology, 37(1)
MASURE, F. (2002): Jak se stát Francouzem: Antropologie naturalizace. Cargo, (1–2)
NEKORJAK, M. (2006): Klientský systém a ukrajinská pracovní migrace do České republiky.
Sociální studia, (1): 89–110
SZCZEPANIKOVÁ, A. (2004): Gender a mezinárodní migrace: úvod do problematiky. Praha:
Multikulturní centrum Praha, o. p. s. «http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=
1957221» [Date of access: 5.9.2007]
SZCZEPANIKOVÁ, A. (2006): Migrace jako „genderovaný“ a „genderující“ proces – stručný
přehled literatury a nástin budoucího výzkumu. Praha: Multikulturní centrum Praha,
o.p.s. «http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1955099» [Date of access: 5.9.2007]
ŠANDEROVÁ, J. / ŠMÍDOVÁ, O. (2006): Meze a možnosti interakcionistického výzkumu
sociálních nerovností. Prague Social Science Studies. Sociologická řada: SOC-002. Praha:
UK FSV
TOLLAROVÁ, B. (2006): Praktické potíže cizinců. In: J. Šanderová, ed.: Nerovnosti kolem
nás. Analýza utváření sociálních nerovností v každodenním životě. Praha: ISS UK FSV.
Str. 29–52. «http://www.ronero.wz.cz/texty/2006/Sbornik_Nerovnosti_kolem_nas_2006.pdf»
[Date of access: 13.9.2007]
TOLLAROVÁ, B. / STEHLÍKOVÁ, E. / BITRICH, T. / VODOCHODSKÝ, I. / DYMEŠ, P. /
PALEČEK, J. (2006): Trh práce a cizinci. Zpráva z výzkumu. Závěrečná zpráva z výzkumu
v rámci projektu Technologického parku, o. p. s. Chomutov: Technologický park Chomutov,
o.p.s. «http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2003719» [Date of access: 20.8.2007]
70
„ K DY Ž
S E M
J D E Š ,
TA K
TO
M U S Í Š
V Y D R Ž E T “
TOPINKA, D. (2006): Uvíznutí v nelegalitě. Sociální studia, (1): 73–88
TREICHEL, B. / SCHWELLING, B. (2003): Extended processes of biographical suffering
and the allusive expression of deceit in an autobiographical narrative interview with
a female migrant worker in Germany. Forum: Qualitaive Socialforschung / Forum:
Qualitative Social Research [On-line journal], 4(3) «http://www.qualitative-research.net/
fqs-texte/3-03/3-03treichelschwelling-e.htm» [Date of access: 13.9.2007]
71
Je normální, že cizinec není normální
Blanka Tollarová
Politické i akademické debaty zabývající se příchodem imigrantů do hostitelských
společností a jejich dalším životem přinesly několik konceptů a modelů jejich
začleňování. V současnosti se v politice i akademické reflexi tohoto procesu
nejvíce pracuje s dvěma základními koncepty: integrace (např. Castles, Korac,
Vasta, Vertovec 2002, Bauböck 1994) a asimilace (míním zejména tzv. nové pojetí asimilace, Alba, Nee 1997, Brown, Bean 2006). U obou konceptů vždy nacházíme škálu jejich možných podob, hovoří se o dimenzích integrace, o úspěšnosti
či úplnosti asimilace a o hranicích mezi skupinami domácích a příchozích. Idea
multikulturní integrace hranice mezi skupinami zachovává, přičemž rozdíly mezi
skupinami mají být veřejně uznávány jako legitimní a jejich symbolický význam
nemá nikoho handicapovat. Přímá asimilace (nejbližší tradičnímu pojetí) obsahuje předpoklad zániku hranic mezi majoritou a příchozími, ovšem uvažuje určité přizpůsobení obou skupin. Úspěšná etnická asimilace znamená zachování
hranic, které ale nejsou překážkou v přístupu ke zdrojům ve společnosti. Optimálního začlenění imigrantů dosáhla společnost, v níž se všichni členové považují
za její legitimní členy, navzájem si přiznávají možnost i povinnost účastnit se jejího života, respektovat zákony i nepsané normy, přičemž respektují své odlišnosti.
Přestože se na téma začlenění častěji hovoří o imigrantech a o požadavcích,
které jsou na ně hostitelskou společností kladeny, je jasné, že aktivity potřebné
k jejich začlenění leží také na členech a institucích majority. Důležité jsou jak institucionální a symbolické prostředky a nástroje pro začlenění, tak ochota majority imigranty přijmout. O obojím částečně pojednávám v tomto textu. Analýzu
jsem zaměřila na to, jak cizinci vnímají svou pozici v české společnosti; co konkrétně zakoušejí, že se od nich vyžaduje, aby byli přijati, jak na tato očekávání
reagují a nakolik se zde cítí přijímáni. Respondenti našeho výzkumu často uváděli příklady, jak zvládají nepříjemné situace a nerovnost plynoucí z jejich statusu cizince. Tyto příklady jsem začala chápat jako strategie zvládání nerovnosti
a systematicky jsem je začala sledovat. Komplementárně s pátráním po reakcích
jsem hledala to, na co cizinci reagují, a začala jsem formulovat (vyhledávat ve
výpovědích i konstruovat) normy a očekávání vůči cizincům ze strany majority,
které cizinci vnímají. Na základě těchto očekávání majority a strategií cizinců
pak činím závěry o současné podobě začleňování cizinců do české společnosti.
Ve svých závěrech vycházím z analýzy obsahu pěti focus-groups s cizinci dlouhodobě legálně usazenými na území ČR, které jsme natočily s kolegyní Petrou
Klvačovou v roce 2006, a z navazujících pěti polostrukturovaných rozhovorů s ci72
J E
N O R M Á L N Í ,
Ž E
C I Z I N E C
N E N Í
N O R M Á L N Í
zinci natočených v říjnu a listopadu 2006 a o prázdninách 2007 (podrobněji viz
Klvačová 2006 a text Petry Klvačové v tomto sborníku).
Jak je významné být cizincem
Pro začlenění nahlížené jak ze strany majority, tak imigrantů, je důležitý pojem
normálnosti. Respondenti hovořili o tom, že by chtěli žít a být přijímáni „normálně“. Tento důraz na normalitu chápu nejen jako uchopení vnímání vlastní
ne-normálnosti, ale také jako potvrzení významnosti tématu pro cizince samotné.
Oddělování my a oni, udržování své imagined community1 ze strany majority,
tematizování otázek začlenění cizinců činí z „bytí cizincem“ velmi silnou součást identity cizinců. Svoje cizinectví či odlišnost velmi často považují za důvod
praktik, které vedou k jejich marginalizaci, nebo je vidí v pozadí situací, kdy se
cítili být oproti Čechům nebo jiným cizincům v nevýhodě. I pro majoritu je důležité, jestli někdo je cizinec, nebo není. Respondenti hovořili o tom, že se jednak
setkávají s potřebou být za cizince označeni, a dále že z tohoto označení pro ně
vyplývají většinou negativní důsledky (více v Klvačová 2006, Tollarová 2006).
Začlenění v dnešní době není pouze otázkou jedinců nebo určitých skupin.
Migrace je tak masový jev, že se stala jak předmětem politik států, tak součástí
kolektivních představ společností a skupin. Každý ví, co to je rasismus, dovede
si představit, co jsou to „uzavřené asijské komunity“. Zatímco Schutzův cizinec
bere vše jako jednotlivosti, protože nedokáže určit, co je typické jednání, a co
ne (Schutz 1964), ve vyprávěních respondentů-cizinců vidím něco zcela opačného: nevědí sice, co konkrétního je v nové společnosti čeká, ale vědí, co to je být
cizincem. Zejména rasově nebo kulturně odlišní respondenti často vykládají jak
jednotlivé situace, tak i některé vzorce chování jako typické: jako typický projev rasismu či odmítání cizinců. Oblast možných podob vztahů mezi imigranty
a majoritou, a zejména těch problematických, jako je rasismus, negativní stereotypy, ghetta a představy o podivných praktikách cizinců, jsou svým způsobem
kulturním repertoárem2, který je k dispozici, a v rámci kterého cizinci své konkrétní zkušenosti a potažmo své postavení v české společnosti interpretují.
Osobní zkušenosti i dostupný kulturní repertoár vztahující se k migraci vedou
ke značné citlivosti respondentů jak na obecná témata soužití a začlenění, tak na
konkrétní situace, ve kterých oni vystupují jako cizinci nebo v nich jejich jinakost hraje významnou (a negativní) roli.
Kolektivní představy týkající se migrace významně sytí média. Respondenti se
celkem snadno shodli na kritice zjednodušování zpráv a souvislostí týkajících se
cizinců v české mediální produkci. Často byl uváděn příklad, jak média udržují
stereotyp Ukrajinců jako námezdních dělníků, kteří se často podílejí na nejrůz1
Pojem, který slouží k vyjádření vědomí skupinové sounáležitosti, zejména jednolitého
národa, který je od dalších národů či skupin oddělen zřetelnou hranicí (Anderson 1983).
2 Michele Lamont dle (Šanderová, Šmídová 2006).
73
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
nější kriminalitě, aniž by jedinkrát byla zpráva dementována nebo uvedena na
pravou míru, pokud se ukázala jako nepravdivá. Dalším mediálně vděčným tématem je budování a udržování obrazu muslimů jako potenciálních teroristů.
Mnoho respondentů z islámského světa (ať jsou, nebo nejsou praktikujícími muslimy) zakusilo, že lidé vůči nim vyjadřují nedůvěru nebo dokonce, byť jen v žertu,
očekávají „probuzení spícího agenta“. Zakoušejí tak předsudek, který se vytvořil nově, protože je silně mediálně podporován. Média zde podle respondentů sehrávají často popsanou (například Křížková 2006, Paleček/Bitrich 2006, Stížnost
2005, Klvačová/Bitrich 2003) roli aktérů, kteří spíše udržují negativní obraz o cizincích a tím do značné míry udržují uzavřenost společnosti vůči cizincům. Zároveň tím přispívají k citlivosti cizinců na všechny negativní projevy nebo projevy
uzavřenosti ze strany členů majority.
Média podle respondentů také udržují předpoklad, že cizinci znamenají nebo
přinášejí různé problémy. Příkladem může být vyprávění respondenta černé pleti
o přímém přenosu fotbalového zápasu ČR proti Ghaně, který publikum sledovalo na obrazovce na Staroměstském náměstí. Redaktor ze studia se zeptal kolegy na náměstí, jestli nezaznamenal nějaké projevy rasismu.
(…) nic proti tomu žurnalistovi, žurnalist to znamená svobodný, (ale) on když píše nebo
mluví, tak to má vliv na ostatní lidi. Proč on se zeptal jestli tam nebyl nějaký rasismus
jako reakce? To mně vadí trošku. Jak on se může tak zeptat? (Jason, země střední Afriky)
Média zde z hlediska respondenta selhávají, neboť reportér zbytečně předjímá
rasistické reakce fanoušků a tím rasistické souvislosti sportovního utkání dokonce nabízí. Otázku novináře respondent okamžitě citlivě zaznamená a hodnotí ji jako příspěvek k udržování automatického spojení černochů a rasismu,
tedy upevňování obrazu černochů jako těch, vůči komu je prvním automatismem rasistická reakce. Příklad pak aplikuje na přístup médií k cizincům obecně.
Na uvedeném příkladu chci ukázat i míru citlivosti některých cizinců: respondenti někdy přičítají určité motivace rasismu či odmítání cizinců, přestože
důvod nerovnosti může ležet jinde, než je odlišnost či cizost cizince. Zjištění, že
téma „cizinec a jeho postavení v české společnosti“ je pro dotázané velmi živé,
je východiskem analýzy, jejíž výsledky předkládám. Fakt, že jsou cizinci, je pro
mnoho z respondentů primární a vycházejí z něj i tam, kde by to možná vzhledem k povaze věci nebylo nutné.
Ukážu dále očekávání, která cizinci vnímají, že by měli naplnit – uchopuji je
jako normy, jimiž se cizinci snaží řídit, které však v mnoha případech považují
za nesplnitelné. Ačkoli se snaží začlenit do hostitelské společnosti, vnímají to tak,
že k tomu nedostávají prostor, že hranice mezi nimi a českou společností je příliš pevná. Cítí se být i nadále vně majoritní společnosti, odděleni od rodilých
občanů jakožto ne-stejní, a tedy ne-normální. Zaujímají proto různé strategie,
jak se s takovým vyloučením a se svým postavením, které vnímají jako nerovné,
vypořádat. Normy i strategie, které níže popisuji, hrají při konstruování hranic
74
J E
N O R M Á L N Í ,
Ž E
C I Z I N E C
N E N Í
N O R M Á L N Í
mezi majoritou a imigranty, významnou roli. Některé sice mají potenciál hranice znevýznamňovat a bořit, nicméně za určitých okolností je spíše upevňují
či nově budují a někdy přímo vedou k životu mimo hlavní proud společnosti.
Jaký má být cizinec?
Pozice cizince ve společnosti není daná pouze typem jeho pobytu, ekonomickou aktivitou a sociálním životem, ale také tím, jakým způsobem ho majorita přijme. Respondenti předestírali obraz toho, jakým způsobem zaujímají místo v české
společnosti, jakou aktivitu v tomto směru vyvíjejí a hlavně, jak na základě reakcí
rodilých občanů ČR zjišťují, jaká očekávání by měli naplňovat. Referenčním pojmem bylo v tomto ohledu právě normální začlenění, touha být přijímán normálně, jako normální člověk.
Svou pozici vnímá většina respondentů jako horší, než je pozice českých občanů nebo někdy i jiných cizinců. Očekávání společnosti vůči sobě cizinci konstruují hlavně na základě každodenních reakcí konkrétních lidí, s nimiž se
setkávají. Oficiální přistěhovalecká politika pro ně není dostatečně zřetelná3. Přestože existuje státní koncepce integrace cizinců, není (alespoň našimi respondenty) vnímána jako něco, o co by se mohli opřít, jako o vodítko usnadňující jim
uspokojivé začlenění se do české společnosti.
…taky jsem nikdy nevšimnul, protože já čtu zprávy, média i vládní programy i parlamentní i předvolební kampaň, ale nevím jestli se to vztahuje na Česko nebo na EU, že
vůbec neexistuje žádná vládní integrace cizinců. Vůbec. I když ten faktor existuje. Píšou
stále, že tady žije 20 nebo 30 tisíc cizinců (…) který mají trvalý pobyt, ale nikdy jsem
neviděl nějaký program pro integraci cizinců. Ten faktor existuje, ale nějaký řešení ne.
(Mohamed, stát Středního východu)
Z hlediska tohoto muže, který žije v ČR 30 let, by jasně formulovaná státní přistěhovalecká politika měla smysl, protože by nějak definovala rámec usazení
cizinců a tím by ovlivňovala i každodenní zkušenosti jak cizinců, tak i majority.
Vzhledem k tomu, že respondenti nevidí žádnou systematickou snahu státu ovlivňovat vzájemná očekávání majority a cizinců, vychází podoba soužití z každodenní praxe spontánním vyjednáváním pozice cizinců ve společném prostoru.
Respondenti často formulovali otázky svého začlenění jako možnost, kterou
jim česká společnost dá, pokud splní nějaké podmínky. V tomto kontextu hovořili o tom, že v podstatě reagují na nějaký požadavek.
Jaké jsou tyto požadavky? Co vlastně z hlediska respondentů od cizinců česká
společnost vyžaduje, aby se začlenili? Nepochybné je dodržování zákonů, ze3
Debatu o tom, zda vůbec existuje, což popírá Baršová (Barša, Baršová 2006), nebo zda je
dostatečně nastíněna zákonem o pobytu cizinců a nekonkrétní koncepcí integrace cizinců,
ponechávám stranou.
75
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
jména v podobě legální ekonomické aktivity a vyřízených všech dokladů souvisejících s pobytem. Zde ale vidí určitý paradox. Přestože je zaměstnání normou,
která by přijetí do společnosti usnadnila, není pro cizince jednoduché jej získat
– jak z důvodu administrativních bariér, tak pro odmítání cizince zaměstnávat4.
Podobný paradox vidí respondenti v otázce vyřizování dokladů. Při získávání například povolení k trvalému pobytu cizinci narážejí na celou řadu potíží, což interpretují tak, že i když splní všechny zákonem stanovené náležitosti, mohou být
odmítnuti, protože nesplní nějaké nepsané normy, které jsou navíc pro různé kategorie žadatelů odlišné. Tyto normy jsou navíc spíše pocitové a velmi situační,
takže někteří cizinci nabývají dojmu, že je nikdy splnit nemohou. Příkladem takového požadavku vůči cizinci je to, aby na něm nebylo nic podivného, aby jednal standardně.
já jsem tady 36 let, ale teprve jsem dostal trvalý pobyt před třema lety. (…) těch 20 let po
ukončení studia, já měl pobyt od ministerstva zahraničních věcí, protože jsem pracoval
na zahraničních zastupitelstvích, ovšem ten důvod je neomluvitelný (…), a oni říkali,
není možný, aby člověk, který tady žije 30 let, nebyl integrován a neměl ani trvalý pobyt. (Mohamed, stát Středního východu)
Respondent při vyřizování trvalého pobytu narazil na to, že se policii zdála
doba jeho předchozího pobytu příliš dlouhá na to, že tento pobyt ještě neměl
vyřízen. Bylo to pro ně tak podezřelé a nestandardní, že musel o trvalý pobyt
žádat opakovaně a dokonce vyhrožovat soudním řízením. Podezřelost, nestandardnost a podivnost je tedy pro cizince vždy překážkou, která přijetí komplikuje, pokud mu přímo nebrání. Není přitom podstatné, jestli cizinec skutečně má
podezřelé vlastnosti, nebo zda mu jsou přisouzeny skrze stereotypy vůči národu
či skupině (obdobné požadavky ukazuje na francouzských reáliích například Lamont 2001). Podobně, když hovořili o podmínkách udělení státního občanství,
poukazovali respondenti na to, že i když splní vše, co vyžaduje zákon, nemají
žádnou záruku, že budou úspěšní. Na udělení státního občanství nemá žádný cizí
občan nárok. Proto cizinci, a mezi nimi i neúspěšní žadatelé, konstruují normy
a požadavky, které je třeba naplnit, aby člověk státní občanství dostal. Špatné zkušenosti se splnitelností požadavků prezentovali hlavně respondenti z afrických
a islámských zemí.
Ahmed (Sýrie): Naposledy mi napsali, jelikož mám jen jednoho syna, tak nemám citový vztah k České republice. I když jsem tady byl ženatý 12 let, mám dospělého syna.
A mně si dovolujou takhle napsat, že nemám žádný citový vazby k České republice. Tím
pádem nemohu mít české občanství.
4
K tomu více např. v Analýza 2005; Grygar, Čaněk, Černík 2006; Tollarová 2006; Klvačová
2006; Tollarová, Stehlíková a kol. 2006.
76
J E
N O R M Á L N Í ,
Ž E
C I Z I N E C
N E N Í
N O R M Á L N Í
(…)
Moderátorka: A budete to ještě zkoušet?
Ahmed: To nemá cenu to zkoušet.
George (stát Afriky): Občanství je pro sportovce, ne?
Respondent, který žádal o státní občanství, jej nezískal z důvodu údajného nedostatku citového vztahu k ČR. Skutečný důvod přičítá tomu, že je z islámského
státu, a proto nikdy nezíská důvěru České republiky a občanství nezíská. V tomto
duchu pak navazuje respondent George sarkastickou poznámkou, jíž má na mysli,
že občanství nedostanou „obyčejní“ cizinci černé pleti, ale pouze ti, kteří to mají
nějak politicky předjednané5.
Udělení státního občanství je administrativní úkon, který teoretikové považují
za završení strukturní dimenze integrace. Podle zkušeností respondentů však
daleko více záleží na skutečném přijetí, na akceptování cizince jako českého
občana.
[Policista jednou známému řekl]: „Vy jste pro mě cizinec a zůstanete cizincem i kdybyste
měl nevím co, kdybyste měl český pas, tak pořád jste cizincem.“ To se takhle pořád opakuje do nekonečna. Sice získáme české občanství, ale v podstatě nejsme občany, pořád
se cítíme, že jsme odstranění, že jsme v koutu. I když máme český občanství, máme tady
děti, ale pořád nás neberete jako opravdové české občany už, který si to zasloužili, který
si to získali zaslouženě a který tady mají rodiny, nebo rozvedený, ale který tady žiji půlku
svého života, se cítí, že už patří víc sem než už tam, odkud pocházejí, ale pořád vaše úřady
nebo vaše lidi pořád to neberou, že jsou český občany. To je ten problém. (Ahmed, Sýrie)
Respondenti považují svoji etnickou a náboženskou jinakost za bariéru, kterou lze jen obtížně překonat, učinit bezvýznamnou nebo dokonce zrušit. To je
pro ně příklad nerovnosti, kterou nemají šanci nijak změnit. Psané normy lze
splnit, ale požadavkům, které vznikají situačně, dostát nelze. Ačkoli akceptují, že
udělení občanství je otázkou zásluh, a pokoušejí si jej tedy zasloužit, zjišťují, že
někdo si jej nezaslouží prostě nikdy a nelze s tím téměř nic dělat.
Jinou normou, kterou dle respondentů musí cizinci splňovat, je bezúhonnost, pokud jde o placení daní a povinných odvodů („plnit si všechny povinnosti“)
a zároveň nevyužívání výhod sociálního státu:
… ale já jsem prostě studentka, svobodná matka, pobírám sociální dávky, lidi na to nadávají, že na to vlastně nemám ani nárok… (Anna, Rusko)
Nežiju tam [v zemi původu] 30 let, ale tady nejsem jako normální občan. A ještě jedna
věc, povinnosti se na mě vztahujou všechny, platim daně, platim sociální, platim zdra5
Jeho narážka zřejmě míří na černého amerického fotbalistu, který před několika lety získal
české občanství, ale nemusel se vzdát původního občanství, jak vyžaduje zákon. Neuměl
česky a k ČR neměl evidentně jiné závazky než smlouvu se svým klubem.
77
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
votní, všechno, ale cítím, že co mně náleží, asi to nedostanu, to je taky strašný pocit. (Mohamed, stát Středního východu)
Tento požadavek na cizince zjišťuje ve svém výzkumu například i Lamont
(2001). V této souvislosti považuje za paradoxní, že požadavek vznášejí lidé, kteří
jsou spíše v horší ekonomické situaci a v nižší socio-ekonomické vrstvě, a tudíž
jsou sami často příjemci sociálních dávek nebo zkrátka sami této normě přispěvatele do společného balíku neodpovídají. Respondenti vnímají, že veřejnost je
citlivá na to, aby na ně jako na cizince Česká republika nějakým způsobem nedoplácela. Přitom ale často za dodržení této normy nepřichází „odměna“ v podobě usnadnění přijetí.
Další normou, o níž respondenti hovořili, je požadavek zejména na výrazně
odlišné cizince, kde nelze spoléhat na kulturní blízkost či podobnost, aby byli veřejně čitelní a viditelně se snažili žít pro společnost přijatelně a podobně jako
majorita. Jsou přesvědčeni, že jakmile se cizinec sám aktivně snaží být pro veřejnost otevřený a navíc žije „jako všichni“, je jeho šance na přijetí větší. Například respondent z Mongolska, přestože je viditelně jiné rasy, dosáhl míry přijetí,
se kterou je osobně spokojen. Na počátku svého pobytu v ČR bydlel asi dva roky
na ubytovně a sám se izoloval od české společnosti.
…takže jsme chodili [s Ukrajinci] na diskotéku a tohle to, a tak jsem začal jako pít to pivo.
Jsem vždycky tak po nějakým třetím pivě, šel jsem vždycky na záchod a tak, pak časem
se to něják zlepšilo s tím pitím a… (smích). [pak jeden Mongol přes českou holku] zjistil tu hospodu a pak jsme prostě začali chodit. (…) Tak jsem tam zůstal věrný host. (Unen,
Mongolsko)
Díky chození do hospody a také správnému pití byl respondent místními přijat do té míry, že je považuje za své kamarády a tráví s nimi volný čas i jinak
než v hospodě. V hospodě dokonce prolomil tradiční bariéru mezi cizinci a skinheady a možná právě díky své schopnosti i ochotě pít byl přijat i jimi.
Moderátorka: A tam jste se třeba seznámil s nějákýma Čechama?
Unen: No, no s Čechama. Tak jsem tam normálně jako… Tak někdo se tam sedl, a vždycky
se někdo ptal, odkud jsem a tak. Jsem tam byl s jednou partou a potom s další. Teď už
celé město mě zná. I ty skinheadi a chodím s nima chlastat, vedle sebe stojíme a to…
(smích, gestem ukazuje pití)
Respondent ve svém menším městě sice vyčnívá jako „ten Mongol“, ale jeho
jinakost již pro něj není bariérou v cestě začlenění do společnosti. Naopak mu
jeho známost v lokalitě zajišťuje kromě přijetí i pocit domova. Hospoda v tomto
příkladu reprezentuje veřejný prostor, kde je možné ukázat, že se člověk chová
správně. Zároveň tam nikdo není ke konfrontaci s cizincem nucen, může ho buď
kontaktovat, nebo ignorovat.
78
J E
N O R M Á L N Í ,
Ž E
C I Z I N E C
N E N Í
N O R M Á L N Í
Zatímco dosud uvedené normy a očekávání mohou vést k začlenění, k postavení ve společnosti, které by jak majorita, tak cizinci považovali za normální a přijatelné, respondenti uváděli i zkušenosti, z kterých lze vyvodit normy, které samy
spíše konstituují a udržují nerovnost. Respektive ustavují jako normální, že postavení cizinců je ve srovnání s rodilými českými občany nevýhodné. Součástí
takových norem je i očekávání, že cizinec by měl nespravedlivé nebo nevýhodné
jednání vůči sobě akceptovat nebo strpět, a rozhodně s jeho kritikou nevystupovat na veřejnosti, případně se proti němu bránit. Příklady takových norem uváděli zejména respondenti etnicky a nábožensky výrazně odlišní od většinové
české populace. Jeden z respondentů z Afriky dostal od pracovníka českého velvyslanectví následující doporučení, jak v ČR zvládat eventuelní konflikty:
[To je země nově otevřená ostatním zemím], tak budeš mít taková těžká situace, ale musí[š]
chovat jako normální[ě], nemusíš [si všímat] každé reakce od lidí, protože oni nejsou
zvyklý na cizí. Když někdo ti říká nějáký špinavý slova, neposlouchej, změn prostor,
pokračuj [nevšímej si ho], protože to je lepší, aby ti nic se nestalo. (Jason, stát Afriky)
Přestože se těch slov držel, slovních konfliktů ani fyzických napadení se nevyvaroval. Když volal policii, ukázalo se varování, které dostal, jako realistické.
Policie přijede a řekne, ať každý řekne, co se stalo. A policajti řeknou, no, jako daj [za]
pravdu, i když ten Čech jako nemá pravdu. A řeknou, no dobře … jestli chcete, napište
neco a podáte tohle za důvod… a pak nic. Jako osobně ten policajt neřeknou, že prostě
nemáte pravdu, ale takhle se chovaj a řeknou [napište si stížnost]. A nebo nekterý policajti mi rikali: nemate tady co dělat, proč jste tam chodil [na diskotéku, kde vznikl konflikt]. Já tady nemám co delat, protože jsem cizinec? Protože jsem tmavý pleti jako, protože
jsem tmavý pleti nemám tady co delat? No jo. (Jason, stát Afriky)
Policisté z hlediska respondenta chrání spíše Čechy, i kdyby třeba šlo o útočníky. Svým jednáním, a někdy i slovy, dají najevo, že i oni jsou konformní s představou, že cizinec se bude sám ve vlastním zájmu vyhýbat potenciálnímu
nebezpečí konfliktu, aby ho nevyvolal a aby pak nebylo třeba ho veřejně řešit
a zasáhnout proti členovi majority.
Ve veřejné sféře tedy má cizinec prezentovat, jak se snaží následovat hodnoty
naší kultury. K normálnímu obrazu cizince však už nepatří, že by mohl obhajovat svou jinakost, a to dokonce ani v konfliktu se členem ústřední skupiny. Zřejmě
se to však netýká všech cizinců stejnou měrou. Hranice vede po linii etnické a kulturní6. Zatímco respondenti z evropských zemí častěji hovořili o tom, že nějaký
6
Přestože mezi mírou přijetí i strategiemi cizinců lze vytušit hranice, které vedou mezi
různými etniky, rasami či zeměmi původu, vyslovuji v tomto ohledu pouze domněnky či
podněty pro další výzkum. Pro silné závěry mapující tyto hranice jsme nedosáhly potřebné
saturace vzorku respondentů.
79
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
konflikt pro ně nebyl jednoduchý, ale ve finále se úspěšně obhájili, respondenti
ze zemí Asie nebo Afriky uváděli spíše příklady, kdy i jejich samostatné vystupování na veřejnosti s vlastními názory nebo dokonce obhajoba sebe sama proti
(zejména rasovému) napadení bylo „odměněno“ odmítnutím.
Respondenti vnímají, že se očekává, že přijmou či splní určité normy a budou
to také demonstrovat. Specifickým příkladem takové demonstrace je vyprávění
některých respondentů o tom, jak navázali bližší osobní kontakt se zástupci militantních nepřátel cizinců, například se skinheady, a jakou reakci tím vyvolali.
Všichni takovou známost prezentovali jako symbolické vítězství, kdy získali na
svou stranu svého principiálního nepřítele. Přijetí skinheadem v jejich interpretaci působí jako jakési prověření důvěryhodnosti pro veřejnost.
Většina respondentů je tedy přesvědčena, že kromě oficiálních (kodifikovaných) norem, které jsou jim předkládány jako obecné podmínky fungování společnosti, které je třeba splnit, aby byli oficiálně (na úrovni typu pobytu) i pocitově
přijati, existují další normy a pravidla, která určují, kdo a za jakých okolností
bude společností přijat, a také to, jak se chová ten, kdo společností přijat není
nebo dokonce přijat být nemá. Určité skupiny cizinců (výrazně odlišné, provázené silnými negativními stereotypy) se setkávají spíše s očekáváními a normami,
které je situují na okraj společnosti a učí je tam žít.
Strategie zvládání nerovnosti
Respondenti uváděli mnoho příkladů svých reakcí na situace, které nečekali
a které je řadí do podřízené nebo znevýhodněné pozice. Tyto reakce jsem uchopila jako strategie zvládání nerovnosti a systematicky jsem je ve výpovědích vyhledávala. Jako strategie chápu jak konkrétní jednání, tak hodnocení dané situace
i pozorovaných obecných trendů a postoje k nim. Zachytila jsem tři typy postojů a hodnocení nerovností a čtyři typy reakcí na konkrétní konflikty plynoucí
z nerovného postavení. Pokud jde o postoje a hodnocení, své nerovné postavení
respondenti někdy bagatelizovali, jindy naopak zdůrazňovali a odsuzovali, nebo
je prostě považovali za něco normálního. V líčení toho, jak řešili konkrétní situace, v nichž se ocitli v důsledku svého nerovného postavení, lze identifikovat
snahu situaci odlehčit nebo ji obrátit ve svůj prospěch žertem či sarkasmem, odmítnutí nerovnosti, případně otevřenou konfrontaci, využití českého prostředníka k řešení nepříjemné situace a konečně snahu ji předjímat a tak se jí vyhnout.
Níže uvedu několik příkladů takových strategií.
Bagatelizací problému nebo konfliktu respondenti reagují jak na drobné problémy, tak na témata, která považují za zásadní, ale s nimiž ze svého hlediska
nemohou moc dělat.
Když sháníte třeba podnájem a voláte, tak okamžitě si všimnou, že jste cizinka. Ten nájem je určitě větší, než by měl Čech. To je taková, je to blbost, ale občas na tom hodně záleží. (Slavica, Bosna a Hercegovina)
80
J E
N O R M Á L N Í ,
Ž E
C I Z I N E C
N E N Í
N O R M Á L N Í
Výpovědi na toto téma bývají obvykle stejně rozporuplné jako v uvedené citaci. Téměř v jedné větě respondent říká, že to je jen taková „blbost“, ale zároveň
i to, že na tom „hodně záleží“. V jistém smyslu je bagatelizací problému i jeho
vytknutí před závorku nebo jeho situování do minulosti jako něčeho, s čím už se
respondent vypořádal a co pro něj není to na pořadu dne.
Ta cizinecká policie, samozřejmě, bylo to velice nepříjemný… (Kristýna, Bulharsko)
Slovo samozřejmě znamená, že jde o něco, co všichni vědí, co všichni zakusili
stejně – je to odkaz ke společnému chápání, které stačí jen připomenout, a ne
dlouze popisovat. Zlehčování nerovností jsem zaznamenala hlavně u respondentů z evropských zemí, kteří takový přístup považují za poměrně funkční strategii pro úspěšné začlenění do naší společnosti. Přecházení některých problémů
umožňuje cizincům prezentovat se jako lidé bez problémů (nebo kteří svoje problémy obstojně zvládají) a tím nabízet vstřícný postoj vůči společnosti, jejíž představitelé s nimi nezacházejí jako se sobě rovnými. Tím je možné vyhnout se
otevřenému konfliktu – a touto trpělivostí se postupně dočkat uspokojivého stavu,
kdy se nakonec ostří otupí a oni do společnosti zapadnou a jsou přijati jako rovnocenní. Pro respondenty má smysl takto překonávat zejména prvotní problémy
v soužití a nesoulad mentalit.
Bagatelizace problému, včetně jeho vytčení před závorku, ovšem také může
znamenat přesvědčení, že jde o něco, co nelze změnit, tedy vlastně rezignaci a přijetí nerovné a ne-normální pozice.
Opačný přístup volí respondenti, kteří zakoušené nerovnosti naopak zdůrazňují a odsuzují. Z výpovědí je patrné, že o svých problémech často nejen přemýšlejí, ale také hovoří. Své příklady mají zjevně velmi dobře připraveny
a vypointovány tak, aby nejlépe ukázali paradoxnost uváděných situací.
Teď jsem prodlužoval právě ten pobyt, a za dva měsíce jsem napočítal, že čtyřikrát byly
změny. Za prvé změny ve formuláři, že modrý již neplatily, platily zelený, pak že musel
člověk přinýst jen pojištění VZP, i když na dlouhodobý pobyt člověk musí mít cestovní
pojištění a VZP cestovní pojištění nedělá. Pak oni to odvolali a vrátili jak to bylo původně.
(Tak to) už cizinecká policie překročila sama sebe! (Dimitrij, Rusko)
Alena (Ukrajina): Kolikrát stačí jen ukázat něco, co vůbec nemusí být vaše.
Vadim (Ukrajina): Oni chtějí třeba jenom ukázat peníze. Ukážu a zase je vrátím.
Anna (Rusko): (Lidi) si je předávají ve frontě.
Vadim: Přesně tak, jenom ukázat.
Podtrhování problému skrze ukázání paradoxu považuji za strategii proto, že
respondenti zde demonstrují, že situaci rozumějí, chápou její vysvětlení a zároveň se distancují od její pokřivené logiky, která je samotné staví do nevýhodné
pozice. Přestože paradoxy někdy vyznívaly žertovně, vždy popisovaly témata
velmi důležitá a výrazně ovlivňující život cizinců. Některé paradoxy primárně
81
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
nesouvisejí se skutečností, že jedním z aktérů je cizinec, ale jsou tak interpretovány. Jako například v případě respondenta, který byl fyzicky napaden a útočník
mu mimo jiné rozbil brýle. Napadený chtěl nakonec jediné: aby mu útočník musel zaplatit nové brýle. To bylo sice součástí rozsudku soudu, trest však nebyl vymahatelný, protože útočník neměl dostatečný příjem.
Mně vadilo, že na soudě oni říkali, že ten chlap normálně má koupit moje brýle, ale protože on nemá práce, tak nemůže koupit moje brýle. (…) nemá peníze, nepracuje, taková
situace. (Jason, stát Afriky)
Respondent to považoval za příklad přístupu naší společnosti k cizincům v situacích, kdy rasistický útok řeší policie a dokonce soud. Soudní řízení považuje
za výsměch své kauze, kdy mu byla způsobena jak materiální, tak morální újma,
ale ani jedna z nich nebyla a ani nebude nijak napravena, a nikoho ze zodpovědných to nijak zvlášť nezajímá.
Za paradoxní respondenti také považují skutečnost, že jim jejich nerovné a nevýhodné postavení neumožňuje plně se zapojit například do ekonomického života nebo je celkově nemotivuje v ČR zůstat, což chápou jako pro ČR zcela
nevýhodné. Příklady uvádějí hlavně v ekonomické sféře a dokládají je zejména
zkušenostmi ze zahraničí. Imigranty většinou popisují jako kvalifikované a inspirativní osoby, na kterých může přijímající země jen vydělat – ovšem pokud je
jim otevřená, což ta česká z jejich hlediska není.
Třetí strategií je přijetí nerovností jako něčeho normálního, něčeho, co je v životě cizinců logicky a neodmyslitelně přítomné, odůvodnitelné a svým způsobem i pochopitelné. Normalitu nerovnosti zdůvodňují někteří respondenti zcela
racionálně. Zejména respondenti z bývalého SSSR projevovali pochopení k negativním postojům k některým „rusky mluvícím“ (Ukrajinci se tu na počátku
90. let chovali špatně, tak je teď lidi logicky nemají rádi) a také k obecnějšímu
odmítání cizinců. Někteří respondenti naznačili, že sami by ve své zemi možná
také cizince spíše odmítali. Podobně je pro ně pochopitelný ekonomický a jakoby
racionální argument, že stát disponuje jen omezenými ekonomickými zdroji (důchody, dávky, některé zaměstnanecké pozice), a je tudíž legitimní, když je cizinci
nemohou využívat. Dokonce jsou ochotni odůvodnění odlehčit ještě tím, že chápou, že opatření nebo nevýhoda nesměřuje na ně osobně. Tato odůvodnění také
ukazují, jak významné je stále dělení na „našince“ a „cizince“ – cizinci sami sebe
považují za legitimně omezené, protože omezení ke statusu cizince zkrátka patří.
Přestože mnohdy volají po rovnosti s ostatními (na základě zaměstnání, na základě bytí člověkem), současně jsou schopni nerovnosti chápat a legitimovat jako
přirozené.
Nyní ke strategiím v oblasti jednání a řešení konkrétních situací. Velmi častou
strategií řešení nepříjemné situace je žert a sarkasmus orientovaný vůči původci
nebo reprezentantu nerovnosti nebo celé situaci. Vtipné a sarkastické pointy a poznámky provázely všechny focus groups i rozhovory.
82
J E
N O R M Á L N Í ,
Ž E
C I Z I N E C
N E N Í
N O R M Á L N Í
Dimitrij (Rusko): Tady bydlím skoro deset let a mám ještě přechodný dlouhodobý pobyt,
mám v plánu vyřizovat už ten trvalý.
Anna (Rusko): Hodně štěstí! ((smích všech přítomných))
Odlehčení často pomáhá situace zvládat, protože špatný pocit z nich je odsunut do sféry žertu, ve kterém mají respondenti nad věcí nadhled a dokážou se jí
zasmát7. Aspoň v komunikační rovině tak má cizinec situaci v rukou, není v žádné
nejistotě nebo vakuu.
Jindy se respondenti pokoušejí situaci, v níž jsou v nerovném postavení, otočit
ve svůj prospěch a sebe vyvýšit nad hloupé, protože ponižující jednání druhé strany,
útočníky nebo ty, kdo se snaží nad ně nadřazovat, pak různými způsoby shazují.
Možná bych se trochu vrátil k rasismu. (…) na internetu napsali, že fotbalista tmavé pleti
hraje za Spartu a vždycky chuligáni mu tam hází jako banány a všechno, a jako že je
opice, že je tmavý pleti. (…) že černoši nemaj co dělat na český trávě. Mně to jako vůbec
nevadilo, naopak mě to potěšilo, že černý fotbalisti nemaj co dělat na českou trávu. To
maj pravdu, protože když řekne, že černoch nemá co dělat na Liverpool nebo na Manchester, to by mi vadilo. Protože ty já beru, to jsou kluby. (Ale) pro mě Sparta, (to je jako)
třeba jako jen mezi studentama na fakultě. (…) Pro mě Sparta jsou amateři, který ani
třeba netrénujou, jedenkrát měsičně se setkají, netrénujou a hrajou. (…) nejlepší francouzský fotbalista, Zinedine Zidane je původem z Alžírska. Já nechci tady ukázat, že fotbalisti černosi jsou nejlepší, ale bez nich je fotbal nic. To mě potešilo, protože vím, že
tady nemaj co delat! (George, stát Afriky)
Tato promluva zjevně není nepřipravenou emocionální reakcí, ale promyšlenou
a možná již několikrát uplatněnou odpovědí na ponižování nebo posměch. Útočníka respondent znectí až do třetí ligy, a tím obrací nerovnost ve svůj prospěch.
Respondenti, kteří dobře mluví česky a mohou se spolehnout na relativně dobrou znalost prostředí, ve němž se pohybují, si mohou dovolit reagovat otevřenou
konfrontací.
Táňa (Rusko): Já jsem zaměstnaná ve fabrice, dělám ve velkém kolektivu, v českém samozřejmě, tak lidi mi dávají najevo, co vlastně tady dělám, že zabírám místo pracovní,
když Češi sami jako chcou pracovat. Říkaj ti takhle na rovinu, přímo do očí, přímo. Tu
práci, co dělám já, může dělat kdokoliv.
Moderátorka: A jak třeba reagujete v takových situacích? Když vám to někdo řekne?
7
Respondent, který se jmenuje Usama, při představovacím „kolečku“ FG zareagoval okamžitě
na malinké zaváhání moderátorky předtím, než vyslovila jeho jméno napsané na kartičce,
slovy: „Usama, nebojte se to říct!“ Zasmál se a všichni ostatní se také zasmáli. Tím byla
nepříjemná situace překonána, nicméně se tím vlastně zdůraznilo, že již toto jméno může
způsobovat problémy plynoucí ze stereotypů vůči muslimům.
83
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
Táňa: Mluvím sprostě. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Moderátorka: Jasně.
Táňa: Já si to nenechávám líbit.
Přestože se její pozice možná nezlepší, snaží se Táňa aspoň někdy reagovat
maximálně razantně, čímž dává explicitně najevo, že si nechce nechat nevýhodnou pozici vnutit. Podobně své zkušenosti s negativními reakcemi popisovali
například bývalí zahraniční studenti, kteří se v mládí naučili velmi dobře česky,
a tak jsou schopni negativní postoj svým protějškům rychle „vymluvit“, předvést
dostatečnou jazykovou i kulturní kompetenci, a tím odmítnout nevýhodné postavení. Tato strategie je velmi často úspěšná: cizinec demonstruje, že jeho jinakost není tak velká, jak jeho protějšek očekával, a narovnání vzájemného vztahu
pak vydrží i pro budoucí interakce.
Někteří respondenti ale přímou konfrontaci nebo odmítnutí své nevýhodné
pozice nevolí. Někdo má možnost vyhnout se potenciálnímu problému nebo
nerovnému postavení v určitých interakcích tím, že si zařídí, aby za něj některé
věci vyřizoval Čech. Tak se eventuelnímu konfliktu zcela vyhne, přitom ale dosáhne toho, co potřebuje zařídit. Tato strategie je ovšem omezená zejména na
oficiální jednání na úřadech, případně při vyřizování komplikovanějších dohod
nebo stížností, jinak cizince ze života české společnosti spíše vylučuje.
Další strategií, jak se vyhnout nerovné situaci, je preventivní ne-jednání, kdy
cizinec problém a konflikt předjímá a cíleně se mu snaží vyhnout. Buďto se situacím, kde by se mohl dostat do ponižujícího postavení, vyhýbá, nebo se pak
otevřeně se nebrání.
Jel jsem tramvají, byli tam dva kluci a jedna holka. Ta holka se na mě podívá, říká něco
těm klukům a oni se začínají smát. To je normální, že se smějí, to je jejich právo. A pak
mi jeden z těch kluků říká: „Co tady děláš?“ Nereagoval jsem, oni pokračovali, nikdo
v tramvaji jim nic neřekl! Tak říkám anglicky: „Jestli to řekneš ještě jednou, zavolám policii.“ (…) Takže [když na mě někdo něco zkouší] vždycky říkám: „Zavolám policajty.“ Jak
říkám, myslím si, že to jsou drobnosti, ale musíme si dát na takové situace pozor – já
jsem tam ten hlavní aktér a v první řadě musím zachovat klid. Člověk nemusí v životě
reagovat na každé špatné chování. (Laurent, stát Afriky)
Citovaný respondent ukazuje, že ho zkušenosti naučily velkému sebeovládání,
kdy se nehádá a klidně ujišťuje útočníky (dokumentoval svůj přístup i při fyzických útocích), že zavolá policii. I když s tou má také špatné zkušenosti, takže
doufá, že to nebude muset udělat. Ke konci svého vystoupení se sice pokusil problém bagatelizovat, nicméně velmi přesně shrnul poměr sil: on je ten hlavní, kdo
musí vědět, jak se „správně“ chovat. Tedy, neoplácet stejnou mincí a navíc nejednat vůbec nijak nebo nějak nenapadnutelně. Tato strategie je zřejmě reakcí
na shora uvedenou nepsanou normu, spočívající v tom, že aspoň určití cizinci
by měli nerovné zacházení strpět, aniž by se bránili.
84
J E
N O R M Á L N Í ,
Ž E
C I Z I N E C
N E N Í
N O R M Á L N Í
Aby měla konfrontace nebo otevřené odmítnutí nevýhodné pozice šanci na
úspěch, musí obraz o cizinci tuto možnost vůbec obsahovat. Z výpovědí je zjevné,
že určitá skupina cizinců může legitimně vystoupit na svou obranu. Pokud se,
ovšem vždy slušně a korektně, „ozvou“, není pro jejich protějšky problém marginalizující jednání změnit. Jiní cizinci jsou však v nerovném postavení už proto,
že je jejich veřejné sebeobhájení považováno spíše za drzé a neúměrné.
Závěr
Přítomnost cizinců nepovažuje obyvatelstvo ČR podle respondentů za normální
rozhodně v tom ohledu, že přitahují zvláštní pozornost a lidé na ně většinou reagují jako na něco mimořádného a hodného zvláštního ohledu, což podporují
i média. Součástí této ne-normálnosti je i jejich nerovné postavení v naší společnosti. Cizinec v znevýhodněném postavení je v očích respondentů pro českou
společnost (ovšem často i pro cizince) zcela normální představou, nerovnost jakoby k definici cizince patřila. Z této nenormálnosti plyne pro cizince řada negativních důsledků. Respondenti hovořili o neoficiálních normách a očekáváních,
které je situují do nerovných nebo nevýhodných pozic, mimo jiné i proto, že jsou
často nesplnitelné.
Míra nesplnitelnosti očekávání i míra nerovnosti závisí na geografické a kulturní oblasti původu cizince. Respondenti z Evropy daleko častěji hovořili o přijetí jako o něčem obtížně uskutečnitelném, co ale může nastat. Po sice velmi
dlouhé době a různých peripetiích se mohou cítit jako doma, jako přijati okolím.
Bariéry, které je oddělovaly nebo oddělují od majoritní společnosti, považují za
překonatelné, vidí šance na snížení jejich významu. Kulturní odlišnosti zde neznamenají zásadní problém. Naopak jiná mentalita může hrát i pozitivní roli: například tzv. balkánská otevřenost či přátelskost je přijímána jako něco pozitivního
a může pomáhat bariéry překonávat. Zemi svého původu ovšem považují za
obtížně překonatelnou bariéru příchozí z bývalého SSSR. Hovoří o tom, že jsou
vnímáni jako bývalí okupanti z roku 1968 nebo jako gastarbeitři z Východu. Respondenti z kulturně i etnicky a rasově vzdálenějších oblastí, v našem výzkumu
Afričané a muslimové, daleko častěji uváděli, že i když se snaží naplnit zejména
legislativou předepsané normy, narážejí na očekávání, jež naplnit nemohou (případně tato očekávání vznikají situačně, aby je naplnit nemohli).
Stejně jako hrají roli při bourání nebo upevňování bariér mezi majoritou a imigranty očekávání a normy vůči cizincům, lze takto nahlédnout i jejich strategie,
které zaujímají ve snaze své nerovné postavení překonat. Některé z nich hranice
rozpouštějí a mohou tedy podporovat jejich začlenění do naší společnosti, jiné je
upevňují a vedou k životu na okraji společnosti. Uvedené strategie nelze mechanicky rozdělit podle jejich důsledků pro existenci nebo význam hranic mezi
skupinami a vytvořit tak přísně disjunktní kategorie: skoro všechny mohou podporovat obojí. Záleží na mnoha faktorech a podmínkách interakce mezi cizincem a majoritou. Je to vlastně paradoxní: téměř všichni respondenti svými
85
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
výpověďmi aspirovali na trvalé a „normální“ začlenění do české společnosti,
a přesto jejich strategie pro vyrovnání se s nevýhodnou pozicí může vést k jejímu upevnění či oddělování od majority.
Bagatelizace problému může vést stejně tak k dobrému začlenění jako k utvrzení marginalizace. Tím, že konflikt cizinec neřeší, prezentuje se jako neproblematický a může si tak postupně vybudovat dobrou (rovnoprávnou) pozici.
Bagatelizováním svých problémů ovšem také může ve svém okolí utvrdit představu (a požadavek), že cizinec má své marginální postavení považovat za normální. Z hlediska integrace lze považovat za nejproblémovější strategie, v jejichž
rámci cizinci své horší postavení považují za normální a přirozené. Nerovnost
a marginální postavení mohou udržovat i některé strategie v podobě praktického
jednání, které jsem v textu popsala. Rozhodně je to preventivní ne-jednání, a to
hlavně v situacích, kdy se má člověk obhájit při slovním nebo fyzickém útoku,
ale také při vyhýbání se potenciálně nebezpečným situacím.
Jaký obraz o podobě začleňování cizinců do české společnosti tedy respondenti podávají? Už samo přetrvávání ne-normálnosti cizinců ukazuje, že se podle
zkušeností respondentů-cizinců naše společnost k podobám společnosti, které
jsou považovány za nejvíce žádoucí, zatím neblíží. Z morálního, ale i praktického
hlediska je za nejlepší model začlenění zřejmě možno považovat představu multikulturního začlenění na občanské úrovni. Multikulturní integrace předpokládá
uznání odlišnosti v rámci občanské společnosti (Barša 1999, Alexander 2006,
Joppke, Morawska 2003). Přetrvávání představy, že cizinec je někdo jiný a nenormální, kdo je u nás jen dočasně, podle mého názoru multikulturní ideji uznání
odporuje.
Pokud chtějí imigranti dosáhnout ekonomických i sociálních pozic odpovídajících jejich předpokladům a kvalifikaci bez ohledu na to, že jsou imigranti, je
pro ně, jak uvádějí Joppke a Morawska (2003), nejpraktičtější se co nejvíce se
asimilovat. Asimilací je míněno směřování do střední vrstvy společnosti, které je
provázeno přijetím co největšího počtu znaků a vlastností střední vrstvy hostitelské společnosti. Nejde tedy o to vzdát se svých vlastností, které jsou pro hostitelskou společnost nepřijatelné, a tudíž imigranty nutně situují do nižších vrstev
společnosti, jak hlásalo klasické pojetí asimilace. Ukazuje se, že majorita spíše
požaduje, aby imigranti prokázali ochotu přijmout místní návyky a závazky.
Ačkoli mnoho respondentů učinilo zkušenost, že v naší společnosti taková asimilacionistická očekávání existují, zároveň mnozí dospěli k závěru, že i když se
je snaží „splnit“, nikdy nebudou přijati.
Cizinci, kteří se necítí přijati, či dokonce vnímají vůči sobě kategoricky odmítavý postoj, mají v podstatě dvě možnosti. Jednou je se v ČR neusazovat – a tak
naplnit obraz cizince, který žije v hostitelské společnosti pouze přechodně, je
od ní neustále oddělen jak administrativními, tak i symbolickými bariérami a nakonec odejde někam jinam nebo „domů“. Druhou možností je naučit se žít mimo
hlavní proud společnosti. Nevýhodný socio-ekonomický status související s rasovou nebo kulturní příslušností však může vést cizince ke zvýšené rasové a et86
J E
N O R M Á L N Í ,
Ž E
C I Z I N E C
N E N Í
N O R M Á L N Í
nické identifikaci (Brown, Bean 2006). Tato reaktivní identifikace je nebezpečná:
vnímání vlastní etnicity je pak přehnané, skupina se etnicky vymezuje daleko
ostřeji, než kdyby nereagovala na své ekonomické a sociální znevýhodnění a vyloučení. Etnická asimilace sice může být z ekonomického hlediska funkční strategií, protože může přinášet komparativní výhodu (například Italovi se může
vyplatit zdůrazňovat svůj původ, když si otevře pizzerii), v našem výzkumu jsem
však náznak tohoto typu výhodného začlenění nenalezla. S modelem etnické
identifikace se můžeme setkat v zahraničních pracích, jejichž autoři se zabývají situací ve státech s početnými etnickými a kulturními komunitami. U nás
je zřejmě na místě hovořit o identifikaci cizinecké, která ovšem není nástrojem
pro začlenění do střední vrstvy společnosti.
Někteří cizinci se považují za skupinu oddělenou od majority, která nemá velké
šance na začlenění a rovné postavení, ani po stránce administrativní, ani sociálně-ekonomické, ani identifikační. Tomu pak odpovídají i jejich strategie vyrovnávání se s nevýhodným postavením: toto postavení přijímají a snaží se
individuálně zmenšovat dopady nevýhod na vlastní život, ale principiální změnu
spíše neočekávají. Jinakost některých cizinců tedy jejich integraci nebo asimilaci do střední třídy české společnosti zabraňuje a situuje je na okraj společnosti,
kde jsou trvale vyloučeni, respektive přijati jen jako nerovnoprávní. Někteří tam
rovnou míří, neboť s tím při emigraci počítali (emigrace je oběť a utrpení), jiní
takové postavení akceptují, protože si na ně postupně zvykli a vytvořili si strategie, jak v něm osobně obstát.
LITE RATURA
ALBA, R. / NEE, V. (1997): Rethinking assimilation. Theory for a new era of immigration.
International Migration Review, 31(4): 826–874
ALEXANDER, J.C. (2006): Ústřední solidarita, etnická okrajová skupina a sociální diferenciace.
In: R. Marada, ed.: Etnická různost a občanská jednota. Brno: CDK
Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků. (2005):
In: Usnesení vlády ČR č. 5 z 5.1. 2005.
ANDERSON, B. (1983): Imagined communities. London: Verso
BARŠA, P. (1999): Politická teorie multikulturalismu. Brno: CDK
BARŠA, P. / BARŠOVÁ, A. (2006): Česká republika jako přistěhovalecká země. Policy Paper.
Praha: Ústav mezinárodních vztahů. «http://www.iir.cz/display.asp?ida=138» [Date of
access: 21.2.2006]
BAUBÖCK, R. (1994): The integration of immigrants. CDMG-Report. Strasbourgh: The
Council of Europe «http://www.coe.int/t/e/social_cohesion/migration/documentation/
publications_and_reports/Reports_and_proceedings/1994_Cdmg%2894%2925E.asp#TopO
fPage» [Date of access: 22.2.2005]
BITRICH, T. / PALEČEK, J. (2006): Jak se v českém tisku diskriminuje, když se píše
o zaměstnávání cizinců? Praha: Multikulturní centrum Praha, o. p. s. «http://
www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1955058» [Date of access: 1.3.2007]
87
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
BROWN, S. / BEAN, F. (2006): Assimilation models, old and new: Explaining a long-term
process. Irvine: University of California. «http://www.migrationinformation.org/feature/
display.cfm?id=442» [Date of access: 14.4.2007]
CASTLES, S. / KORAC, M. / VASTA, E. / VERTOVEC, S. (2002): Integration: Mapping the
field. London: Home Office Immigration Research and Statistics Service (IRSS).
«http://www.homeoffice.gov.uk/rds/pdfs2/rdsolr2803.doc»
GRYGAR, J. / ČANĚK, M. / ČERNÍK, J. (2006): Vliv kvalifikace na uplatnění a mobilitu na
českém trhu práce u migrantů ze třetích zemí. Závěrečná zpráva z výzkumu v rámci
projektu Technologického parku, o. p. s. Praha: Multikulturní centrum Praha «http://
www.migraceonline.cz/doc/Vyzkumkvalifikace.pdf»
JOPPKE, C. / MORAWSKA, E. (2003): Integrating immigrants in liberal nation-states: Policies
and practices. In: C. Joppke, E. Morawska, eds.: Toward assimilation and citizenship:
Immigrants in liberal nation states. New York: Palgrave MacMillan
KLVAČOVÁ, P. (2006): Uznání cizinců v každodenním životě. In: J. Šanderová, ed.: Nerovnosti
kolem nás. Analýza utváření sociálních nerovností v každodenním životě. Praha: ISS UK
FSV
KLVAČOVÁ, P. / BITRICH, T. (2003): Jak se (ne)píše o cizincích. Výzkumná zpráva. Praha:
Multikulturní centrum Praha, o. p. s.
KŘÍŽKOVÁ, M. (2006): Dynamika obrazu uprchlíků v médiích. Praha: Multikulturní centrum
Praha, o.p.s. «http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1956991» [Date of access:
1.3.2007]
LAMONT, M. (2001): Immigration and the salience of racial boundaries among French
workers. French Politics, Culture and Society, 19(1)
SCHUTZ, A. (1964): The Stranger: an essay in social psychology. In: Collected papers. Volume II.
Hague: Martinus Nijhoff
Stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání: dokument ČT „Já, muslim“ manipuluje
s informacemi, vyvolává strach a šíří xenofobii.(2005): Praha: Multikulturní centrum
Praha, o. p. s. «http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1957096»
ŠANDEROVÁ, J., ed. (2006): Nerovnosti kolem nás. Analýza utváření sociálních nerovností
v každodenním životě. Praha: ISS UK FSV
ŠANDEROVÁ, J. / ŠMÍDOVÁ, O. (2006): Meze a možnosti interakcionistického výzkumu
sociálních nerovností. Prague Social Science Studies. Sociologická řada: SOC-002. Praha:
UK FSV
TOLLAROVÁ, B. (2006): Praktické potíže cizinců. In: J. Šanderová, ed.: Nerovnosti kolem
nás. Analýza utváření sociálních nerovností v každodenním životě. Praha: ISS UK FSV
TOLLAROVÁ, B. / STEHLÍKOVÁ, E. / BITRICH, T. / VODOCHODSKÝ, I. / DYMEŠ, P. /
PALEČEK, J. (2006): Trh práce a cizinci. Zpráva z výzkumu. Závěrečná zpráva z výzkumu
v rámci projektu Technologického parku, o.p.s. Chomutov: Technologický park Chomutov,
o.p.s. «http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2003719» [Date of access: 20.8.2007]
88
Kvalitativní přístup ke zkoumání
sociální struktury1
Olga Šmídová
Cílem příspěvku je prezentovat vybrané současné trendy kvalitativní metodologie, které jsou spjaty s tzv. „kulturním obratem“ 2 v teorii a výzkumu sociálních
nerovností. Jde o široké spektrum autorů, škol a metodologií, které mají společné
inspirace, zejména etnometodologické, dramaturgické a diskurzivní. Tyto metodologické proudy se zabývají především otázkami diskurzivní (symbolické) reprodukce sociálních nerovností a hierarchií, tj. sociální strukturou. Cílem takto
pojatých výzkumů je popis praktického vytváření nerovností. Zaměřují se na rekonstrukci tzv. členských metod či diskurzivních praktik, kterými jsou ne/rovnosti prací kompetentních členů dosahovány. Sociální struktury jsou v této optice
sociálně konstruované i diskurzivně produkované aktivitami kooperujících členů
určité společnosti, kultury. Jde tedy o odlišný přístup k povaze sociálních faktů
a k tomu, jak působí na jednání lidí a uspořádání sociálních situací. A konečně
jde také o poněkud jiný přístup k jejich studiu. V následujícím textu jsem se pokusila hrubě nastínit některé podněty, které přináší zejména etnometodologie
a diskurzivní analýza k výzkumu sociální struktury3. Zaměřila jsem se na dvě
konkrétní metody (rámcování a členská kategorizační analýza), s jejichž pomocí
lze analyzovat kvalitativní data diskurzivní povahy v souvislosti s problémem
sociálních nerovností. Zvláštní pozornost v této souvislosti věnuji institucím.
V závěrečné části ukazuji, jak je sociální struktura konceptualizována v kvalitativním výzkumu.
Epistemologie kvalitativního výzkumu struktur
Využívání kvalitativních metod ve výzkumu sociální struktury zdaleka neznamená jen využití nestrukturovaných technik tvorby dat, jako jsou třeba hloub-
1
Za cenné připomínky a odbornou redakci textu děkuji Jadwize Šanderové. Bez jejích
drastických konstruktivních zásahů by byl text beztvarý a bezbřehý. Nezasvěceným by asi
vůbec nic nesdělil. Cíl by tak byl minut.
2 Kulturní obrat v přístupu k nerovnostem je vyložen v článku „Meze a možnosti
interakcionistického výzkumu sociálních nerovností“ (Šanderová Šmídová 2006) a dále
ve statích Jadwigy Šanderové a Ivany Hejhalové v tomto sborníku.
3 Studie Ivany Hejhalové v tomto sborníku velmi dobře vystihuje řadu principů tohoto
přístupu ke zkoumání nerovností a také řadu inspirativních metod, jako je sebe/umisťování,
kategorizace a nárokování identit.
89
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
kové rozhovory či fokusní skupiny, ale především souvisí s celou perspektivou
a epistemologií tohoto typu výzkumu, tedy i s definicí toho, co je jeho předmětem. Kvalitativně orientovaný výzkum v tomto případě vychází z toho, že sociální struktury jsou zdroji zdravého rozumu, nikoli ovšem v tom smyslu, že jednání
a interakce jsou jejich důsledkem, jak to předkládá konkurenční analytický přístup. Sociální struktury jsou v tomto pojetí tím, na co se aktivně a „viditelně“ lidé
orientují svým jednáním a v interakcích. Jsou to svého druhu kulturní zdroje,
které lidé prakticky strategicky využívají, když organizují jednání a kooperace
a činí své světy a životy srozumitelné. Jsou to tedy zároveň praktické metody, prostřednictvím nichž jsou aktivity reflexivně vykazovány (dělány viditelně-reálnými-a-srozumitelnými-pro-všechny-praktické-účely). Tyto zdroje a praktické
metody, podobně jako jazyk, „žijí v užívání“. Aktéři jejich neustálou aktivací a vykazováním v jistých konvenčních objektech, jakými jsou například kategorie,
udržují tyto sdílené vzorce vnímání a jednání v chodu. Společenský život je díky
jim aktivně prakticky organizován. Výzkumník by je ovšem neměl nereflektovaně užívat jako samozřejmý zdroj praktického vědění tak, jak to dělají aktéři.
Oddělit zdroje od předmětů, říká Garfinkelovo etnometodologické diktum. Další
směry, zejména diskurzivní teorie a analýza, pak vytyčují diktum symetrie a reflexivity: Dívat se i na vědecké kategorie jako na sociální konstrukty, účelové produkty komunikací sui generis.
Základní podnět k zkoumání symbolických aktivit při studiu re-produkce
nerovností vychází z jazykového obratu, v jehož rámci jsou promluvy chápány
jako sociální jednání, tj. diskurzivní praxe jako sociální praxe – mluvení jako
„dělání něčeho slovy“. Děláme to, co říkáme tím, že (a jak!) to říkáme, říká Austin v knížce: „Jak udělat něco slovy?“. A ono „něco“ v názvu znamená jistý sociální účinek, dopad pronášení slov, nikoli transparentní převod reality do slov.
Austin zkoumal, jak jsou způsoby mluvení způsoby dělání věcí. Za jakých podmínek a okolností způsobuje užití slov něco jiného, a to i když vyslovujeme ta
samá slova. Zjistil, že výčtu a klasifikace okolností, kdy výrok platí, se nelze dobrat.
Je to tím, že promluva není na kontextu prostě jen závislá, ale že kontext spoluutváří. Je kontextutvorná, nejen kontextová. Promluvy a rozmluvy produkují referenční rámce pro popis a interpretaci. Vztah kontextu a komunikačních aktivit
je chápán jako aktivní a obousměrný.
Diskurzivní směry doplnily teorii mluvní akce o vysvětlení, jak se i další reality: objekty, ideologie a identity produkují diskurzivně, „dělají slovy“. Diskurzivní praktiky jsou praktikami sociálními, které jsou pevně zapuštěny v sociálních
a materiálních strukturách. Popisy jsou součástí události, o které hovoří. Předmětem studia diskurzivně a etnometodologicky orientovaného výzkumu jsou
pak procedury, pravidla a metody, kterými členové sledující své běžné záležitosti
produkují objekty a řídí kontexty (definují situace). Jsou to tytéž etnometody, kterými aktéři činí kontexty své promluvy „vykazatelné“. Jimiž je „prakticky zdůvodňují“, činí je srozumitelné „pro tyto praktické účely“, pro sebe i ostatní. Tato
symetrie je vyjádřena pojmem reflexivita/vykazatelnost (reflexivity/accountabi90
KVA L I TAT I V N Í
P Ř Í ST U P
K E
Z KO U M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R U KT U RY
lity). Předpokládané postupy jsou současně demonstrované – prakticky vykonávané. Význam a smysl akcí dokáže interpretovat každý kompetentní účastník
interakce (dále hovořím o členech), a nemusí proto zexplicitňovat rutinní a samozřejmé praktiky a pravidla. Výzkumník se o samozřejmé zdroje a předpoklady
interakcí naopak starat musí. Obrací svůj zájem od obsahu (Co) k členským procedurám (Jak), kterými je smysl jednání metodicky koprodukován a signalizován samotnými aktéry jako kompetentními členy. V duchu Wittgensteinova
konstatování „Kde je smysl, tam je řád“ se zajímá také o řád. Ten je studován jako
projekt i produkt pravidel, postupů, kterým členové svou interakci organizují
(uspořádávají), aby zvládli situace a sledovali své záměry.
Jinými slovy, neptáme se přímo, co aktéři dělají, ale jak a tedy čím to dělají
a čeho tím dosahují. Tak pochopíme, co to vlastně dělají a proč („pro co“). Tyto
společně využívané zdroje jistých elementárních struktur zdravého rozumu, které
umožňují efektivní organizování interakcí, jsou v ohnisku zájmu kvalitativního
výzkumu. Studují se jak kontexty situovaného strategického užívání těchto prostředků a postupů členy, tak konsekvence, tedy sociální efekty aplikací. Důležitými pojmy jsou v této souvislosti kulturní „členství“ a členské vědění, resp.
kompetence. Vědění musí aktér předvést kompetentně, tedy vykazatelně, prakticky v interakci, aby se osvědčil jako důvěryhodný komunikační partner a tedy
spolehlivý člen. Kompetentnost člena musí být zřetelná z jeho performance, kdy
svým jednáním signalizuje, co a proč právě dělá. Tato neustále prokazovaná a vykazovaná kompetence (know-how) se týká spíše vědění „jak“ (how) než vědění
typu „co“ (know). Daleko více jde o to, že člověk ví, „jak na to“, než jen, že ví,
„jak to obvykle chodí“. Člen nejenže ovládá pravidla hry a herní role, ale také
celé repertoáry pro různé společenské příležitosti a situace. Aktivně během hry
role inscenuje a strategicky adaptuje podle dynamiky vývoje situace, kterou sám
aktivně pomáhá vyvíjet. Etnometody ko-produkce situací jsou tedy identické
s metodami jejich interpretace a hodnocení. Právě proto se tato kvalitativní metodologie na rekonstrukci těchto praktických konstrukčních metod a pravidel poměrně úspěšně orientuje.
Předmětem studia jsou tedy členské metody re-produkce smyslu a řádu.4 Tyto
sdílené zdroje praktického vědění, slouží jako prostředky uspořádávání (ordering), prostředky homogenizace a diferenciace. Pro metodologa pak rozdíly ve
formách užívání těchto praktických forem členění představují „diference, které
tvoří diference“. Cílem výzkumu je popis těchto tak samozřejmých členských metod, nikoli jejich konkurenční explanace. Principem této metodologické orientace je, jinak řečeno, nikoli vnější formalizovaná „etic“, ale vnitřní aktérská
perspektiva „emic“. Výzkumník sleduje, na co se svými aktivitami orientují sami
aktéři během interakce, co je pro ně situačně relevantní, v jakých „přirozených
kategoriích“ věci sami pojmenovávají. Analytické vědecké kategorie jsou kon4
Různé směry a autoři předmět analytického zájmu nazývají různě (kulturní kódy, kulturní
zdroje, repertoáry, praktiky, registry, formy, vzorce…).
91
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
struovány s ohledem na členské kategorie a koncepty a na jejich základě. V rámci
analýzy se výzkumníci zaměřují na „detaily lidského chování v reálném čase
a rovněž na artikulaci souborů deskriptivních výrazů přesně charakterizujících
pojmy, uvažování, znalosti (šířeji kompetence), na nichž takové chování závisí
a které manifestuje“ (Jalbert 1999: 16, cit. dle Nekvapil 2006). Obracejí tedy pozornost k členským zdrojům praktického vědění, lépe řečeno k tomu, jak aktéři
toto vědění metodicky mobilizují, vykazatelně a strategicky uplatňují a jak dosahují jistých (sociálních) účinků.
Elementární struktury zdravého rozumu se však díky flexibilitě užívání podílejí na lokální re-produkci všech možných efektů – diferencí: jak rozdílností,
tak nerovností a hierarchií. A také rovnosti a symetrie.5 Nehledají se proto invariantní struktury a vzorce, nevytváří se universální taxonomie. Naopak se sleduje, jak užití pravidel, procedur a forem aktivit kontextově variuje a vytváří
vzorce (vzorcuje). Zkoumají se kategorizace a jiné formy členské aktivity jako
asociované s kontextem užití a zároveň kontext aktivně spoluutvářející.
Metodické nástroje pak dávají aktérovi záměrně více prostoru a volnosti pro
jeho vlastní aktivitu, čímž může projevit, zda a jak jsou pro něj určité záležitosti
relevantní, tedy jak je kontextualizuje a dává do souvislostí. Ponechávají na něm,
aby vybral a použil prostředky (jazyk, gesta a pod.), které běžně užívá jako člen
společnosti. Typické jsou v této souvislosti nestandardizované či nestrukturované metody vytváření dat, reflektované jako společná a situovaná koprodukce
dat a jejich smyslu, zejména rozhovory, pozorování, fokusní skupiny, etnografie,
studium produkce, užívání a čtení dokumentů a textů.
Instruktivním příkladem jsou práce vlivné sociolingvistky Deborah Tannenové u nás známé díky překladu její knihy „Ty mi prostě nerozumíš“, v níž se
zabývá tím, jak spolu – a přitom odlišně – mluví ženy a muži i v intimních konverzacích, čímž zároveň jinak definují mnohé situace, ve kterých se společně –
a současně každý v jiné identitní roli – nacházejí. Vztah mezi rodem a jazykem,
čili tím, jak mluví muži a jak mluví ženy, konceptualizuje Tannenová odkazem
na Goffmanův pojem „sex-class“. Způsob (zde) jazykového jednání není identifikovatelný a není svázán s každým individuálním mužem či ženou, ale je asociován s ženami jako třídou v dané společnosti. „Tím, že jedinci mluví způsobem
asociovaným s jednou či druhou třídou, signalizují své vlastní usouvztažnění
se (alignment) s touto třídou“ (Kendal, Tannen 1997: 97–8).
Goffman jasně říká, že sebe/umisťování se například v kategorii žena je evokací právě takové kategorie. Alokace v kategorii signalizuje aktivní „napojení“
se (alignment) na kategoriální (kulturní) vzorec. Tedy v momentě, kdy se aktér
5
Rozdílnosti jako funkci rozdělování a slučování podobností a rozdílů a sociální nerovnosti
pojímám obdobně jako Hejhalová ve svém příspěvku jako (přechodné) efekty konstruování
rozdílností. Je otázkou zda nerovnosti symbolické povahy chápat jako nerovnosti „sociální“,
nebo jen jako mocensky asymetrické, hodnotově zabarvené a hierarchické rozdíly. Je to
především otázka sociologických konvencí.
92
KVA L I TAT I V N Í
P Ř Í ST U P
K E
Z KO U M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R U KT U RY
vykazatelně ke kategorii hlásí tím, že ji předvádí a provádí „jako obvykle“ a tedy
i sdílenými prostředky. Ostatní rozumí vysílaným signálům, rozeznávají aktivovanou roli, chápou, že právě mluví jako reprezentant této kategorie či identity.
Sebeprezentuje se jako držitel (incumbent) této sociální identity tím, jak sám
typicky či charakteristicky promlouvá, dává to najevo a tak je to i přijato. Takto
je sociální struktura vykázána jako relativně a relačně sdílený vzorec. Vzorec,
který je pro tuto příležitost a v tomto kontextu relevantní a pro účastníky příhodný. Lokální a „subjektivní“ produkce je pak zkoumána jako konkrétní případ
re-produkce sociálních struktur, repertoárů nebo kultury.
Tannenová jako jedna z mála navazuje na Goffmanovský pojem rámcování
(framing), důsledně jej empiricky prověřuje i metodologicky rozvíjí jeho aplikace. Rámcování chápe podobně jako Goffman v návaznosti na Batesona jako
definici situace členskou aplikací, resp. implikací pravidel, kterými se řídí vývoj i význam situace.6 Rámcování jí slouží k vysvětlení nikoli genderové, ale „genderované“ identity (s odvoláním na Butlerovou). Gender (rod) i pohlaví jsou
něčím, co aktér/ka „permanentně dělá“ i sama před zrcadlem, něčím, co se „děje“
v sociální interakci a „dělá“ v/skrze interakci. Ženy jako individua aktivně produkují své genderové identity tak, že se svými promluvami evidentně orientují
na genderové normy, „zprovozňují“ je tím, jak je na ně jednáním „odvolávají“
a užívají je k/v performanci. Kulturní normy a hodnoty jsou jak kulturními zdroji,
tak omezeními (constraints), se kterými aktéři samozřejmě „počítají“. Reprodukují gender a zároveň produkují, genderují své osobní identity.
Způsoby rámcování, říká Tannenová, které řídí participaci a definují situaci,
jsou samy „genderované“. Jednoduše řečeno kulturní repertoáry, etnometody či
pravidla, jak „být mužem a jak být ženou“, tedy jak metodicky kompetentně postupovat „jako žena“, jsou samy odlišné, diferencované. Na skutečnost, že širším
vztažným rámcem oněch lokálních situačních kontextů je kulturní kontext, upozornila i Lamonteová. Jiné badatelky a badatelé rozvíjejí a empiricky prověřují
jak se s vlivem všudypřítomných dominantních diskurzů (rámců) a kategorií vyrovnávají ti, kterým jsou potenciálně připisovány (Kirshi 2004).
Rámcování
Koncept a pojem rámce zavádí Erving Goffman v knize Frame analysis (Goffman
1986), Rámce představují jakási schémata, vzorce, scénáře organizující naši zkušenost, vědění a jednání. Umožňují aktérům orientaci v ko-produkované situaci,
usnadňují efektivní kooperaci a dosahování cílů. Rámcování je spolupráce při
vytváření sdílené definice situace (o co pů-jde), identit subjektů a objektů a jejich vzájemných vztahů. Rámce před-určují, jak jsou lidé do hry vtaženi a angažovaní v ní. Jsou produkovány aktivně ko-operujícími účastníky interakce
postupně. Po té už bývají relativně stabilní. Rám(c)ování úzce souvisí se so6
Zde se pak nabízí goffmanovská metafora společnosti jako „rámce rámců“.
93
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
ciální kategorizací. Kategorie (pozice/role/identity) mají své příběhy a scénáře,
ve kterých hrají své charakteristické party (resp. role). A naopak kulturně typické
či typizované scénáře „počítají“ s jistými identitami a vztahy mezi nimi. Například kategorie bezdomovec sama evokuje pravděpodobný scénář i bez dalšího
vysvětlení. Takový člověk nejspíš ztratil „domov“ a nemá byt, protože to současně
před-pokládá.
Rámec je ve vztahu ke kategoriím/identitám komplexně organizovaným situačním kontextem. Na scénu uvedené kategorie/identity, jejich vztahy jsou podle
Goffmana „klíči“ k rámcům, které mohou i relativně stabilizované rámce „přerám(c)ovat“, „přehodit“, transformovat, přepsat. Jinak řečeno kategorizace osob,
věcí, událostí a sebeumisťování jsou důležitými „kontextualizačními klíči“ (s tímto
pojmem přišli etnografové komunikace).7
Instruktivním příkladem využití konceptu rámec mohou opět být případové
studie studií interakcí mužů a žen Tannenové, která v nich ukazuje, jak odlišné
jazykové standardy „předepisuje“ kultura ženám (jak mají ženy mluvit jako ženy)
a tedy i jak z pozice ženy mají definovat svou práci v oblasti menagementu, a prezentovat se v ní právě „jako žena“, nikoli „jako muž“. Studuje mluvní projevy
a interakce žen a mužů v práci v různě smíšených týmech. Ukazuje, jak odlišné
(silně distinktivní) kulturní genderové vzorce promluv ženy aktivují, „zprovozňují“, například když zaujímají vedoucí pozice ženy-manažerky.
Způsoby rámcování, říká Tannenová, které řídí participaci a definují situaci,
jsou samy „genderovány“. Jednoduše řečeno odlišné (diferencované a silně binární) jsou samy kulturní repertoáry, etnometody či pravidla, jak „být mužem
a jak být ženou“, tedy jak metodicky kompetentně postupovat „jako žena“ a „jako
muž“.
Tannenová studuje také scénáře (interakční rámce), které volí ženy a muži při
komunikaci s podřízenými v práci. Na pracovních interakcích studuje dvě (osy)
dynamiky: blízkost – distanci a hierarchii – rovnost současně. Zkoumá, jaké typické praktiky hierarchizace a distancování užívají muži a ženy a jak je to hodnoceno druhými. To samé chování pak není stejně dobré a vhodné, pokud jde
o muže nebo o ženu.8 Jinak řečeno, stejná situace není stejnou pro muže a ženu.
Kategorizování
Jedním ze strukturních zdrojů zdravého rozumu je vedle rámcování členské kategorizování. Je to způsob, kterým komunikující řeší zásadní organizační úkol,
7
Přečtení titulku „Prostitutka Petra K. byla zavražděna ve svém bytě“ téže věty bez kategorie
prostitutka, může zkrátka nastavit (přednastavit) jiné příběhy.
8 Koncept by bylo možné obhájit i s pomocí Goffmanova footingu či Harrého „pozicování“,
které je vždy alokací do nějakého kontextu, umístění (se) ve vztahu k okolnostem a zaujetí
pozice a v předpokládané situaci. Dialektická povaha kategorií/pozic, resp. rolí a rámců,
je z Goffmanovy knihy zřejmá.
94
KVA L I TAT I V N Í
P Ř Í ST U P
K E
Z KO U M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R U KT U RY
který před nimi stojí, jak mají mluvit s lidmi a o lidech. Tato uspořádávající (ordering) sociální činnost je v popředí sociologického zájmu, protože je členskou
procedurou třídění lidí (členů) lidmi (jako členy).9 Je nástrojem neustálé kvalifikace a klasifikace lidí, konstituováním sociálních vztahů. Nástroj pro uchopení
a pochopení nejběžnější členské analytické metody kategorizace poskytl Harwey
Sacks svou metodou Členské kategorizační analýzy (Silverman 1998). Metoda
(MCDA) se zaměřuje na strukturní rysy a způsob fungování zdravého rozumu.
Je hledáním odpovědi na otázku, jak lidé vybírají a užívají kategorií k popisování
svého světa, co tím dělají a jakou sociální funkci tyto popisy plní.
Ačkoli Sacks nepředpokládá jediný adekvátní popis reality, nepovažuje popisy
reality za náhodné, ale spíše za příhodné či vhodné. Tatáž osoba může být popsána mnoha způsoby. Lidé ovšem popisují věci a osoby způsobem, který považují pro danou příležitost (situaci) za nejvhodnější. Součástí popisování je
kategorizování, které je především činností, kterou „něco děláme“. Kategorie lidé
„dělají“, aby jimi něco udělali. Dosáhli něčeho sociálního. Tato symbolická činnost je součástí události, kterou interpretuje. Popisy jsou, jinak řečeno, jak „o něčem“, o situaci, tak i její součástí (pro něco). Konstituují to, o čem vypovídají.
„Lidé kolektivně (i individuálně, pozn. aut.) identifikují sebe a druhé a řídí své životy v pojmech těchto identit, které tedy mají praktické důsledky. Jsou intersubjektivně reálné. To platí jak pro kategorie, tak pro skupiny (…) i když skupiny
i kategorie jsou něčím jiným než neustálý nepřetržitý proces identifikování.“ (Jenkins 2006: 87–88)
Chceme-li vědět, co tedy označováním vlastně děláme a čeho tím dosahujeme,
jaký to má smysl, musíme obrátit pozornost k procedurám výběru kategorií, ke
způsobům jejich aplikace podle jistých pravidel a procedur, resp. etnometod užívání. Kategorizování tedy není jen otázkou jakéhosi slovníku, kam se chodí pro
výrazy, ale spíše záležitostí nepsaných pravidel a racionálních praktických postupů, které sdílí členové dané kultury, od lokální po kulturu v širokém slova
smyslu.
Kategorie jsou uspořádané do „inventářů“ či souborů, které mají cosi společného, „jdou spolu“. Vytvářejí uspořádané celky, které ovšem generují členové
užíváním. Nejsou tak stabilní, jak se zdají. Členské analytické kategorie mají
vedle slučování do kolekcí a aplikačních pravidel i další vlastnosti, díky nimž
jsou tak bohaté na inference. Jsou s nimi svázané jisté vlastnosti a aktivity, které
jsou pro kategorii (a tedy i jí označené nositele) více či méně typické, tak zvané
kategoriálně vázané aktivity a rysy. Jisté akty či formy jednání mohou evokovat
a vyvolat jistou kategorii, která je s jednáním svázaná. A naopak kategorie implikují jistá očekávání a předpoklady o jednání a vlastnostech osob, jak těch, kteří
kategorizují, tak těch, kteří jsou jimi označováni. Ministryně a poslankyně Petry
Buzkové se novinář zeptal, jak zvládá práci a péči o malé dítě. Odpověděla zhruba
9
Členství opět odkazuje především ke kompetencím členů užívat tyto sdílené prostředky
v sociálním životě patřičně, běžně, jako obvykle.
95
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
takto: „Proč se nezeptáte mých kolegů, jak to zvládají, mnozí mají dokonce několik malých dětí!“ Kategorie žena není vyslovena a přesto oba „vidí“, že ve hře
je kategorie žena/muž (a kolekce rod) nikoli „rodič“, jak je pak patrno i z novinářova vykolejení. O tuto kategorii se evidentně hraje, ta je vyjednávána.
Kategorizování tak generuje celé sítě očekávaných atributů, predikátů, které
jsou reflexivně a vykazatelně provazovány s relevantními kontexty. A tak jsou
například atributy identit (jako jsou jejich kompetence, víry, ba i vzhled) kategoriálně vázány na svůj institucionální kontext. Jsou reflexivně a nezřídka systematicky svazovány s různými aspekty kontextu strategického jednání. Huge
Mehan (2001) například ukazuje, jak se z „normálního“ žáka promluvami/texty
postupně vytváří „žák s poruchou učení“. Konstituovaná sociální identita má
reálný vliv na jeho další vzdělání, profesi, život. Julia Kirshiová studuje, jak se
obyvatelé finských útulků „preventivně“ vyhýbají stigmatu, možnému připsání
identity „bezdomovec“ jako kulturní kategorii, kterou implicite předpokládají,
i když není vyslovena. Predikáty jako jiný výraz pro kategoriálně vázané aktivity
(CBAs) výstižně naznačují, oč v kategorizační hře jde – o predikci a o preskripci.
Poselství titulku v novinách „Učitelka učila žáka sexu“ pochopí čtenář i bez čtení
článku díky tomu, jak jsou přes kategorie implicitně evokovány morální a hodnotové struktury zdravého rozumu jako očekávané a požadované rysy kategorií. Nejenže čtenář předpokládá, že to byla jeho učitelka (a učitelka-žena, což
současně odkazuje ke kolekci rodu a věku či generace), ale i že ten její žák je
zřejmě ještě „dítě“. Chápe podvědomě vztah identit v kontextu takových institucí,
jako je škola, výchova, vzdělání. Kategorizování je tak normativní činností, hodnocením patřičnosti chování lidí k druhým lidem, charakterizováním povahy jejich normálních vztahů. Kategorie Housley a Fizgerald metaforicky označuje jako
„normy v akci“, neboť kategorizační prací je současně projektován a produkován morální řád. Morální inferenční logiku kategorií vidí Lena Yaussiová (1984)
v tom, že zajišťují morální vykazatelnost (praktické zdůvodnění a vymahatelnost) určitých činností osob. Jinak řečeno zajišťují legitimnost jednání. Kategorizace je tak prostředkem sociální organizace a její morální garance, tedy
symbolické kontroly a donucení.
Hodnotí tedy „automaticky“ morálně takto popsaný vztah na základě dalších
členských prostředků. Jedním z nich je „standardizovaný relační pár“ (SRP). Učitel/ka-žák je (bez ohledu na rod) podle pojmosloví kategorizační analýzy „standardizovaným relačním párem“.10 Konvenční usouvztažňování dvou kategorií
implikuje nejen druhého párového člena, ale i vztahy s ním. Párové kategorie
totiž implicite navozují řadu vzájemných očekávání práv a povinností, které má
jeden člen páru obvykle vůči druhému. Kategorie mohou být v kolekcích hierarchicky uspořádané, přičemž párová kategorie je minimální kolekcí. Zde se
kategorizování (a metoda analýzy členské kategorizace) stýká se sebe/umisťo10
Standardizovaný relační pár je tedy obdobou sociologického konceptu komplementárních
rolí.
96
KVA L I TAT I V N Í
P Ř Í ST U P
K E
Z KO U M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R U KT U RY
váním osob v pojmu kategorií.11 Kontextově proměnlivé efekty kategorizace a relace kategorií, zejména rozdíly a hierarchie, jsou prominentním předmětem
zájmu sociologů, kteří zkoumají nerovnosti.
Studium kategorizací respektuje kontextovost. Nepopisuje neměnné struktury,
ale situační variování vzorců vzhledem ke všem aspektům komunikační situace
i s ohledem na její širší kulturní (sociální) kontext. Ke kategoriím osob, jako je
například cizinec, patří jisté typické kulturní příběhy, ve kterých hrají typické
role. Kategorizace a rámcování je pro laické i profesionální sociology jen dvěma
stranami téže mince, praktické symbolické činnosti, kterou dávají smysl světu
a svému životu v něm.12
Odpověď na otázku, co má kategorizování společného se sociální strukturou
a proč jej studovat, je tedy nasnadě: Kategorizování představuje normativní sociální činnost, uspořádávající (strukturující) sílu, jíž se podílíme na re-produkci
morálního řádu. Norma a hodnoty tedy nejsou nahlíženy jako příčina jednání,
ale jako jeho produkt. Hodnoty a sociální normy jsou studovány jako neexplicitně zahrnuté a manifestované v kategorizování, kterým jsou vznášeny nároky
na jednání lidí v situacích a postulována odpovědnost za ně.
Kategorie a soubory kategorií nejsou danostmi, i když jsou takto členy chápány. Sociálně konstruované kategorie jakoby existovaly mimo jazyk a „… stávají se objekty zkušenosti“ (Gubrium a Holstein 2000: 86). Jeví se jako externí
a omezující sociální struktura. Jejich omezující síla je však kompenzována flexibilitou jejich užití tvořivými členy. Na druhé straně svět lze sice smysluplně popisovat mnoha způsoby, ne však zcela libovolně.
Interakce v institucích
Studium sociálních struktur aktivovaných promluvami v interakci se dnes čím
dál tím více orientuje na to, jak je aktéry organizována, uspořádávána sociální
interakce v různých institucích, institucionálních kontextech a jakými prostředky
je metodicky vykazován její význam. Je to dáno i poptávkou, protože řada organizací si uvědomuje, že „zlepšení komunikace“ může zefektivnit chod institucí
a zvýšit identifikaci s organizací či firmou. Sociální interakce je chápána jako základ či médium jiných, specifických sociálních institucí, jako je rodina, práce či
ohlašovna požárů, v češtině například Müllerová a Hoffmanová (2000).
Organizace či instituce tedy nejsou v popisované metodologické perspektivě
brány jako „nádoby“, ve kterých se interakce jen „odehrává“ podle „daných“ pra11
O členské metodě umisťování anebo pozicování pojednává podrobněji Ivana Hejhalová
v příspěvku v tomto sborníku.
12 Na rozdíl od laických sociologů, kteří zručně a virtuózně „dělají všechno najednou“ –
kategorizují, rámcují (definují situaci) a umisťují (se) v ní v takových objektech, jako jsou
například kategorie, dělají sociologové lopotně „jedno po druhém“, když analyzují
nahrávky interakcí a jiných diskurzů .
97
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
videl a jimiž je do detailu předurčena. Vychází se z toho, že rozhovory „sociální
strukturu re-produkují“ (Nekvapil 1998). Výzkumy se pokoušejí nahlédnout do
této „černé skříňky“ institucí „zevnitř“.13 Kontext interakcí je zkoumán na základě praktik a postupů, kterými se aktéři reflexivně a vykazatelně orientují na
relevantní institucionální či organizační aspekty kontextu (jako jsou role, identity, kompetence, vztahy, agendy, cíle). Tím, jak tyto institucionální aspekty a okolnosti zahrnují do promluv, instituci re-produkují. Schegloff hovoří „o dělání, že
jsme v tomto kontextu“, Goffman by řekl, že hrajeme hru „jak kdyby“ („as if“)
či „na něco“, třeba na akademickou konferenci.
Přes nepopiratelnou reálnost hry a materiálnost kulis, jako jsou budovy a razítka, musí být hra především realisticky inscenována. Je to podmínka nutná,
i když ne postačující. Existující podmínky a organizační omezení institucionálního kontextu jsou studovány především jako projekt a produkt interakce „personálu“ instituce. Instituce je tedy nahlížena jako komplexní referenční rámec,
který organizuje interakci a přitom je výsledkem interakcí sehraných kompetentních aktérů. Sociální struktury sledované na displeji interakcí v instituci mají
podobu rekurentních vzorců jednání, které různě variují.
Důležitým předmětem zájmu výzkumníků v této oblasti je hraní rolí a kategorizace osob a věcí při utváření morálního řádu institucí. Jak rozlišovat a pojmenovávat věci, jak mluvit o lidech, skupinách a věcech, tedy jak kategorizovat,
je vedle sekvencování zásadní organizační úkol, který spolu aktéři za hry řeší.
Oba úkoly spolu souvisejí, protože kategorizování, identifikování osob souvisí
s jejich právy mluvit (speech rights). Sekvenční organizace výměn i celková strukturace události (setkání) je totiž současně organizací participace, odkazuje mimo
jiné k participačním statusům účastníků.
Instituce aktéři konverzacemi reprodukují jako reality, v nichž jednají, neboť
jejich jednání je „informované“ institucionálními rámci, které reflektuje a referuje k nim.14 Touto optikou, je studován specifický interakční řád charakterizující danou instituci, designy rolí, identity, povahu pozic a agend, tedy i cílů instituce.
Emanuel Schegloff ve stati o analýze institucionálních promluv definuje tři hlavní
rysy institucionálních interakcí.
1. To, že jsou orientované na cíle, které jsou normativně spojeny s úkoly a relevantními rolemi či specializovanými pozicemi
2. Jsou omezovány a vymezovány jistými „pracovními agendami“
3. Jsou spojeny s institucionální strukturou a procedurami a s inferenčním rámcem či předpokladovým vzorcem. [Schegloff 1991].
13
Překonat tak onu mezeru, kterou za sebou navozují tradiční výzkumy, které poměřují
vstupy a výstupy a na základě toho uvažují, co instituce dělají, nikoli také, jak „instituce
myslí“.
14 Již „zaběhané“ (institucionalizované) rámcování – z druhé strany vzato „formátuje“
interakce.
98
KVA L I TAT I V N Í
P Ř Í ST U P
K E
Z KO U M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R U KT U RY
Řada autorů a autorek (Tannenová, Drew, Heritage, Maynard a další) demonstrují, jak úzce jsou pozice/kategorie v rámcích spojeny s diskurzivními a jinými právy a povinnostmi. Mnohé studie rekonstruují, jak je asymetrie vytvářena
způsobem spojování s různými institucionálně vázanými atributy, především
s kompetencemi a věděním aktérů v rolích. Cenným analytickým nástrojem je
vedle členské kategorizace i koncept „mandátu“, resp. oprávnění (category entitlement), který poukazuje na to, jakými způsoby jsou zástupci do kategorií rekrutováni. Metaforicky řečeno jde o diskurzivní prověrku oprávnění osob sociální
kategorii zastupovat, a tedy jednat v této roli, mluvit jako příslušník kategorie/identity. Mnohé kategorie a identity pak svou symbolickou silou zajišťují jejím nositelům v jistých kontextech oprávnění „vědět“ a říkat víc než druzí.15
Pro pochopení funkčních norem a takových institucí, jako je regulovaný nájem či bytová politika obcí, nám kodifikované právo a sociální politiky obcí samy
o sobě nepostačí. To však neznamená, že tyto normativní rámce (právo, předpisy…) a dokumenty partikulárních institucí je zbytečné studovat, když se zajímáme o reprodukci nerovností. Situace, okolnosti (agendy, témata), ve kterých
se na tato kodifikovaná pravidla jako na relevantní kontexty svého jednání různí
aktéři strategicky orientují (či ne), užité postupy a konečně výsledky, které dosahují, mají pro popis konkrétní „instituce v akci“ zásadní význam.16
Rozdíl či rozpor mezi formálními předpisy instituce a tím, jak se chod instituce uskutečňuje každodenní souhrou aktérů, je pak formulován například jako
„přemístění“ cílů instituce, konverse norem a podobně, jak svými studiemi „asylů“
ilustruje již Goffman. Nejde tedy o to, že by snad účastníci interakce budovali
svou interakcí a skrze ni instituce na zelené louce. Naopak před-poklady či „přednastavení“ na institucionální podmínky informují při vstupu do interakce i nezběhlé nováčky. Výzkumníci rekonstruují jak mechanismy a pravidla instituce,
tak strategie aktérů, jimiž často nevědomky, leč „racionálně“ cíle přemisťují a formální normy také zručně transformují.
Jde tedy opět především o epistemologii, o optiku, přístup a orientaci výzkumu
na to, jak se sehraně pomocí elementárních sociálních struktur instituce během interakcí prakticky složitě strukturují. Předmětem etnometodologicky zasvěcených výzkumů jsou nejčastěji „promluvy v/skrze (institucionální) interakci“,
zdůrazňují někteří autoři, aby podtrhli, jak důležitou roli při reprodukci partikulárních institucí hrají jiné instituce – mluvní interakce. Tento směr reprezen-
15
Jak jsou sociální identity a sociální vztahy nestabilní, ilustruje i Goffman na příkladu
stigmatu. Nejenže je stigma pojmenováním pro určitý interakční moment znehodnocení,
relace dvou kategorií/rolí, nikoli jedinců samotných. Ilustrativní je závislost evidence
a jeho smyslu na kontextu. Podává příklady situací, kdy stigma nositele chrání, nebo se
stává i jeho výhodou.
16 Pojem strategicky, strategické jednání není synonymem vědomého na cíl orientovaného
užití prostředků vedoucích k cíli. Je spojen s pojmem reflexivity, racionality jednání
a intencionality resp. zájmu.
99
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
tují zejména etnometodologové: například Schegloff, Drew, Heritage, Boden a Zimmerman.
Kde je tedy sociální struktura?
Přejděme však hlavnímu tématu této úvahy. Kde je tedy sociální struktura? Kde
je instituce? Kde jsou durkheimovská „sociální fakta“? Kde je objektivita, externost a utlačivost parsonsovské sociální struktury v singuláru?
Mluví se o zdrojích zdravého rozumu či kulturních zdrojích. Hovoří se o strukturách v praxi, v akci anebo v plurálu, například Wilson (1991). Instituce jsou
v této optice sice podmínkami, ale ne determinantami interakcí. Interakce se
v nich jen nepřehrávají přesně podle detailního scénáře a s aktéry podobnými
loutkám. Jednání, významy nejsou koreláty struktur. Sociální identity a role aktérů nejsou fakty, ale akty. Kategorie, skupiny, vztahy nerovnosti a hierarchie,
to vše je něčím, co sociální aktéři neustále dělají a společně dosahují tím, že reflexivně/vykazatelně a lokálně vy-užívají sociálních struktur jako adekvátních
zdrojů organizace vlastní interakce a tedy i k reprodukci sociálního strukturálního kontextu, ve kterém sami jednají (Wilson 1995).
Pojem „subjektivní“ či jen „intersubjektivní“ (koaličně dohodnuté) nerovnosti
či jiné sociální struktury jako definice předmětu nepovažují etnometodologové
a diskurzivní analytici za dost výstižný. Například Wilson zdůrazňuje, že sledované struktury, i když jsou užívány jak k vytváření individuálních, tak sociálních
realit, například nerovností, nejsou neobjektivní. Slouží zdravému rozumu jako
zdroje utváření jak subjektivních, tak objektivních sociálních realit, jako jsou například identity.55 Příslušníci určité kultury, když spolu komunikují současně
prostřednictvím lokální a situační interakce reprodukují i ono vnější a objektivní. „Berou v úvahu“ kategoriální nerovnosti a jiné sociální struktury samozřejmě a zřetelně (evidentně) jako zcela objektivní „sociální fakta“. Jako
s takovými objektivními sociálními fakty s nimi běžně a samozřejmě zacházejí.
Vykazují, že jsou pro ně směrodatné. Dávají to zjevně najevo druhým tak, že je
jako taková „berou v potaz“ svým jednáním a vykazují v konvenčních objektech.
Prakticky vysvětlují, zdůvodňují vlastní činy jako „instance“ (případy-příklady)
aplikace externích a „daných“ norem a kulturních forem. Očekávají je, předpokládají je, orientují se na ně prakticky jako na relevantní kontexty svého jednání.
Dávají tak najevo a potvrzují jejich normativitu tím, že je respektují. Prokazují
tím současně kompetenci, spolehlivost a úctyhodnost, tedy identitu člena jisté
kultury. Vyžadují a (navzájem) potvrzují svou kulturní a skupinovou příslušnost.
Kde je tedy sociální struktura v klasickém smyslu? Ta objektivní externí,
omezující sociální síla, která „hýbe lidmi“ a světem? Tato vnějškovost a zároveň
omezení (v důsledku své závaznosti) „sociální struktury“ je kvalitativně meto17 I individuální, resp. osobní identita, je v tomto smyslu stejně sociální (Jenkins, Harré
a další).
100
KVA L I TAT I V N Í
P Ř Í ST U P
K E
Z KO U M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R U KT U RY
dologickou optikou především „dosažením“, výkonem sehraných členů „v akci“
v rámci lokální situované interakční praxi. Odtud klíčový pojem „struktura v akci“,
resp „kultura v praxi“.
Konstruovanost a utlačivost sociálních struktur je povětšinou skrytá, neboť
produktivní kulturní praktiky stojící v jejím pozadí jsou, jak připomíná Dorothy
Smithová, uživatelsky přátelské a „samozřejmé“. Kategorie a atributy se jeví jako
by byly nějaké osobě vlastní, inherentní věci samé, a tak se i rozdíly „zakleté v kategorizaci“ naturalizují, či zvěcňují a fetišizují, jak by asi řekl Marx. Zdánlivá totožnost označeného se svým označením (znakem) je ovšem funkcí či efektem
systematické kategorizace a situovaného užívání dalších symbolických praktik,
které se opírají o strukturní zdroje zdravého rozumu.
LITE RATURA
AUSTIN, J. L. (2000): Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia
BODEN, D. / ZIMMERMAN, D. H., eds. (1991): Talk and social structure: Studies in
ethnomethodology and conversation analysis. Berkeley: University of California Press
DAVIES, B. / HARRÉ, R. (1990): Positioning: The discursive production of selves. Journal
for the Theory of Social Behavior, 20(1): 43–63
DREW, P. / HERITAGE, J. (1992): Talk at work: Interaction in institutional settings.
Cambridge: Cambridge University Press
GOFFMAN, E. (1974): Frame analysis. An essay on the organization of experience. New York:
Harper & Row
GOFFMAN, E. (1981): Forms of talk. Philadelphia: University of Pennsylvania Press
GOFFMAN, E. (1999): Všichni hrajeme divadlo. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon
GOFFMAN, E. (2003): Stigma. Praha: Slon
JENKINS, R. (2006): Social identity. Second edition. London: Routledge
HARRÉ R. / GILLET G. R. (2001): Diskurz a myseľ. Úvod do diskurzívnej psychologie.
Bratislava: IRIS
HERITAGE, J. (1984): Garfinkel and ethnomethodology. Cambridge: Polity Press
HERITAGE, J. (1996): Conversation analysis and institutional talk. In: D. Silverman, ed.:
Qualitative research: Theory, method and practice. London: Sage Publications. Str. 161–182
HESTER, S. / EGLIN, P., eds. (1997): Culture in action: Studies in membership categorisation
analysis. Washington: International Institute for Ethnomethodology and Conversation
Analysis / University Press of America
HOUSLEY, W. / FITZGERALD, R. (2002): The reconsidered model of membership
categorization. In: Qualitative Research, 2(1): 59–83
HOLSTEIN, J. A. / GUBRIUM, J. F. (2000): The self we live by. Narrative identity in
a postmodern world. Oxford: Oxford University Press
HOFFMANOVÁ, J. / MÜLLEROVÁ, O. (2000): Jak vedeme dialog s institucemi. Praha: Academia
JAYYUSI, L. (1984): Categorization and the moral order. Boston: Routledge&Kegan Paul
KENDALL, S. / TANNEN, D. (1997): Gender and language at the workplace. In: R. Wodak,
ed.: Gender and Discourse. London: Sage Publications. Str. 81–105
101
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
KIRSHI, J. (2004): Talking back to stigmatized identities. Negotiation of culturally dominant
categorization in interwiews with shelter residents. Qualitative Social Work, 3(3): 259–275
MEHAN, H.(2004): The construction of an LTD student. In: M. Wetherell, S. Tailor, S. Yeats,
eds.: Discourse theory and practice (A reader). London: Sage Publications
NEKVAPIL, J. (1998): Mnohostranný úvod do konverzační analýzy. Biograf, (15–16)
NEKVAPIL, J. / LEUDAR, I. (2006): Prezentace událostí 11. 9. 2001: Bush, bin Ládin a jiní
v interakci. Sociologický časopis, 42(2): 353–379
SILVERMAN, D. (1998): Harvey Sacks: Social science and conversation analysis. Oxford:
Oxford University Press.
SMITH, D. E. (1987): The everyday world as problematic: A feminist sociology. Toronto:
University of Toronto Press
SCHEGLOFF, E (1991): Reflections on talk and social structure. In: D. Boden, D. H.
Zimmermann, eds.: Talk and social structure. Studies in ethnomethodology and conversation
analysis. Berkeley: University of California Press
ŠANDEROVÁ, J. / ŠMÍDOVÁ, O. (2006): Meze a možnosti interakcionistického výzkumu
sociálních nerovností. Prague Social Science Studies. Sociologická řada: SOC-002. Praha:
UK FSV
WILSON T. P. (1991): Social structure and the sequentional oragnization of interaction. In:
D. Boden, D. H. Zimmermann, eds.: Talk and social structure. Studies in ethnomethodology
and conversation analysis. Berkeley: University of California Press
102
Participace otců v rodině a genderová
ne/rovnost: Co se (z)mění, když pečuje (i) otec?
Hana Maříková
Ve svém příspěvku1 se zaměřuji na to, jak se v rodinách, kde otcové participují
na péči o děti, případně domácnosti ve větší míře, než bývá obvyklé,2 (neboli v rodinách, kde se realizuje reverzní model uspořádání genderových rolí (Russell
1987), nebo kde dochází ke sdílení rodičovství, živitelství i ke sdílení výkonu domácích prací (Coltrane 1996), oslovení rodiče reflektují svou životní zkušenost
v dané etapě života a zda tato jejich reflexe „vypovídá“ o eliminaci anebo naopak re/produkci genderové nerovnosti v rodině.3
1
Příspěvek vznikl jako součást řešení výzkumného projektu „Změny v uspořádání
genderových rolí v rodině“ financovaného GA ČR (č.g. A700280504).
2 To neznamená, že by muži ve sféře rodiny a domácnosti vůbec neparticipovali, znamená
to však, že jejich participace z hlediska vynaloženého času (viz např. Maříková 1999,
Chaloupková 2005) či struktury vykonávaných činností je stále jiná – genderově specifická
(tamtéž), což lze jen stěží považovat za „rovnovážný stav“, nehledě na rozdíly ve statusu
(domácích) prací vykonávaných v této sféře ženami a muži (např. Oakley 1974, Křížková
1999).
3 Kvalitativní sonda byla uskutečněna v průběhu roku 2006 formou polostrukturovaných
interview prováděných souběžně s oběma rodiči, tam, kde:
– muž dobrovolně pečoval minimálně půl roku o dítě ve věku do 4 let jeho věku (a jemuž
v době konání rozhovoru nebylo více než 10 let)
– za situace, kdy přerušil výkon placené práce nebo jej časově výrazně omezil tak, aby
o dítě mohl pečovat převážně on, případně i on,
– kdy jeho partnerka/manželka vykonávala na plný nebo částečný úvazek placenou práci
a byla v té době jedinou, resp. hlavní živitelkou nebo spoluživitelkou rodiny.
Věkové rozpětí participantů a participantek bylo od 31 do 47 let. Většina párů (12) žila
v době provedení rozhovoru v Praze, 5 párů bylo z Moravy a 3 z jiných oblastí Čech. Kromě
jednoho páru (kde muž měl vysokoškolské a ženy vyšší odborné vzdělání), byly dvojice
vzdělanostně homogenní (3 páry středoškoláků, ostatní vysokoškoláků). Záměrem
rozhovorů bylo identifikovat jak situaci, kdy muž pronikl do prostoru nadefinovaného jako
„ženská sféra“, tak také situaci, kdy dochází/došlo k jeho návratu do sféry placené práce
(o tom více Maříková 2007). Interview si kladla za cíl porozumět tomu, jak se v situaci,
kdy muž participuje skrze péči o dítě v soukromé sféře, vyrovnávají nebo nevyrovnávají
možnosti obou partnerů v této sféře (ale i v rámci širší společnosti), jak se prolamují,
případně boří genderové stereotypy, nebo jak se naopak udržují a reprodukují. Při analýze
rozhovorů byla použita jak metoda „zakotvené teorie“ (Corbinová, Strauss 1999), postavená
na induktivním přístupu, tak přístup deduktivní (kdy výsledky z daného výzkumu jsou
komparovány s výsledky z jiných relevantních výzkumů).
103
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
Samozřejmě vyvstává otázka, proč se zabývat právě těmito rodinami? V logice
řešeného tématu proto, že existuje předpoklad, že doposud nerovnoměrná zátěž spojená a vyplývající z plnění závazků vůči rodině, by se v těchto formách
uspořádání měla stát více vyváženou (Russell 1987, Hochschild 1990, Coltrane
1996, Dowd 2002 aj.).
1. Na místo úvodu: teoreticko-empirický vhled
do problematiky uspořádání práce, potažmo rolí
v rodině i mimo ni
Podle některých teoretiků a teoretiček sféra práce a rodiny jsou sférami kontradiktorickými, neslučitelnými nebo jen obtížně slučitelnými (Beck, Beck-Gernsheim 1995, Hakim 2000). Zatímco trh práce vyžaduje ničím nevázaného jedince,
který si organizuje svůj život podle požadavků zaměstnavatele a ne podle svých
soukromých závazků (Beck, Beck-Gernsheim 1995: 6), od žen se nadále (často)
vyžaduje, aby svůj život podřídily druhým lidem, rodinným a partnerským zájmům.
Odlišné nároky na muže a ženy v oblasti produkce a reprodukce vytvářejí
v moderní společnosti strukturální bázi pro sociální diferenciaci mužů a žen, pro
rozdělení společnosti na domácí a veřejnou sféru, kdy tyto sféry fungují hierarchicky. Model muže živitele a ženy pečovatelky a hospodyně pak reprezentuje
z podstaty svého fungování model nerovnosti. Uspořádání (zkráceně) živitel-pečovatelka je postaveno na předpokladu komplementarity činností (potažmo genderových rolí), kdy tato komplementarita není založena na rovnocennosti složek,
nýbrž na jejich hierarchickém uspořádání.
Nerovnost mužů a žen je tak vtělena přímo do fungování industriální společnosti. Ten, kdo zabezpečuje rodinu finančně výkonem placené práce, i když je
do určité míry závislý na svém domovském zázemí (neboť soukromá sféra představuje jak intimní prostor a útočiště před neosobním světem práce, tak nutné
zázemí k regeneraci pracovní síly), je více svobodným a nezávislým jedincem
(neboť za vydělané peníze si může ledacos pořídit, uspokojit mnohé ze svých potřeb, požadavků a nároků), v porovnání s tím, kdo vykonává neplacenou práci
nutnou k všednímu zabezpečení chodu rodiny a domácnosti, resp. potřeb a nároků ostatních rodinných příslušníků, a kdo je přinejmenším finančně závislý
právě na osobě živitele rodiny. Lokalizace žen do domácí sféry má za následek
to, že jimi vykonávaná práce pro druhé (a potažmo i pro společnost) se zneviditelňuje a znehodnocuje.4 Klasický model živitele-pečovatelky pak indikuje nejen jinou možnost seberealizace v životě, nestejnou míru autonomie muže a ženy,
ale také nestejné symbolické i faktické ocenění jejich práce. Tento model v konečném důsledku implikuje podřadné postavení ženy/resp. žen nejen v rodině,
4
Podle principu: co není vidět a co není vyčíslené v „neutrálních“ penězích, které se
v moderní společnosti stávají měřítkem všeho, jako by neexistovalo.
104
PA RT I C I PAC E
OTC Ů
V
R O D I N Ě
A
G E N D E R OVÁ
N E / R OV N O ST
ale i v celé společnosti (Beck, Beck-Gernsheim 1995: 23). Model živitele-pečovatelky je modelem závislostním a jeho „křehkost“ a problematičnost dokládají
jak historické analýzy (Mies 2002, Malínská 2005), tak i studie zacílené na současnou společnost (Friedan 1963, Giddens 2000).
I když tento model nemusí být vždy nutně výhodný pro muže a nevýhodný pro
ženu, neboť situace výhradního živitele rodiny může být vysoce zátěžovou (a někdy i značně nevýhodnou) pro muže, jak dokládají i literární díla (Kafka 1916),
nejen odborné studie (Farrell 1994), jeho životaschopnost a funkčnost je postavena na (málo realistickém) předpokladu úplnosti heterosexuální rodiny.
Emancipační a často i ryze pragmatické a existenční potřeby, nároky a požadavky žen na možnost pracovat za peníze na trhu práce, jejich masový vstup do
této sféry měly za následek modifikaci „klasického“ modelu živitele-pečovatelky
na model, který bývá označovaný jako model dvoupříjmový nebo také modifikovaný model živitele. Tento model rozkládá zodpovědnost za finanční zabezpečení rodiny na dva subjekty – muže a ženu a zachovává přitom ostatní
nerovnosti – nerovnosti v dělbě práce jak v domácnosti a rodině, tak ve sféře placené práce (srov. Čermáková 2000). I když tento model zajišťuje zcela anebo přinejmenším částečně finanční nezávislost ženy, jeho nevýhodou je zpravidla
značná zátěž ženy tzv. druhou směnou, známou a zakoušenou nejen ženami v období socialismu, ale „diagnostikovanou“ také na západ od našich hranic (Hochschild 1990). Problematika časové, fyzické, ale i psychické a emocionální zátěže
žen vyplývající z paralelního zvládání obou sfér je úzce spojena s nedostatkem
volného času.5
Zákonitě vyvstává otázka: Co s tím? Existuje vůbec nějaké řešení pro takto nastavenou nerovnost? Případně jaké? V tuto chvíli se omezím pouze na nejzákladnější přístupy k této otázce.
Podle Chodorow (1978) tím, že primárními pečovateli, resp. pečovatelkami
jsou ženy, péče výchova je vnímána hlavně a především jako jejich povinnost,
dochází ke generační reprodukci „ženského“ pečovatelství, stejně tak jako genderových identit mužů a žen, což v konečném důsledku vede k asymetrické sociální organizaci celé společnosti. V tomto genderovém modelu fungování
společnosti, kde jsou muži separováni od péče a výchovy dětí, by se zapojením
mužů do tohoto procesu měl podle Chodorow smazat jak příkrý rozdíl mezi sebeidentifikací nositelů obou pohlaví, tak by mělo dojít k prolomení dosavadního statu quo, tj. sociálně nerovného genderového uspořádání společnosti.6
Mnohé zahraniční studie na téma participace otců v rodinách dokládají, že
i když se muži začínají zapojovat do chodu rodiny více a jinak než v minulosti,
5
6
Viz problematika „leisure gap“ např. v (Perrons 2000).
Podle analýz Coltrana (1992) neindustriální společnosti, kde se otcové aktivně podílejí
na socializaci svých dětí, exkludují méně ženy z aktivit provozovaných v rámci veřejné
sféry. To jinými slovy znamená, že účast mužů na socializaci dětí vede v těchto
společnostech k vyrovnání možností uplatnění mužů a žen v jejich rámci.
105
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
změny, které se v rodině v tomto směru odehrávají, jsou jednak pomalé (Segal
1990), jednak nedostatečné – neúplné (Hochschild 1990, Coltrane 1996). I když
některé studie zaměřené na otcovství (např. Lamb 1986, Dowd 2002) či na rodičovství (např. Geiger 1996, Silverstein 1996) popřely některé z ustálených názorů,
mýtů a stereotypů, které do té doby byly rozšířeny nejen v laické, ale i odborné
veřejnosti (například o „neschopnosti“ mužů pečovat o dítě), jiné studie poukazují na stále přetrvávající diskrepanci mezi participací otců na starosti o děti a participací na výkonu domácích prací, případně na tom, co je označováno jako
emocionální, mentální a manažerská práce v rodině (srov. Brandth a Kvande
1998, Craig 2006, Wall a Arnold 2007).
Z doposud uvedeného je pro mne zřejmé, že participace otce v rodině by ale
neměla zahrnovat jen jeho účast, resp. spoluúčast na tom, co je označováno jako
rodičovská práce (parental work) (Brandth a Kvande 1998), ale šířeji jako práce
pro rodinu (family work), kterou lze vymezit jako (shodnou, srovnatelnou) participaci obou partnerů ve všech oblastech rodinného života, tj. na finančním a materiálním zabezpečení rodiny, na bazální péči i na emočním nasazení spojeném
s péčí a starostí o druhé, na chodu a managementu rodiny a domácnosti, na udržování příbuzenských a přátelských sítí, kdy právě uvedené aktivity by měly
mít také srovnatelný dopad („oběti“, omezení, ale i „zisky“ apod.) na život každého z rodičů – mají-li být uvedeny ty hlavní oblasti a dimenze života v rodině.
Jak je tomu v rodinách, které „pracovně“ (byť s určitým zjednodušením, a tedy
i nepřesně) označuji, jako rodiny s pečujícími otci?
2. Kdy(ž) otec pečuje a matka pracuje
Narození prvního dítěte představuje v mnoha rodinách zlomové období. Nejde
„jen“ o to, že se mění počet členů rodiny, ale rodinná konstelace se mění i z hlediska alokace placené a neplacené práce7 a životní dráhy muže a ženy se začínají výrazně různit. V této fázi rodinného (a životního) cyklu se v rodinách
v uplynulých desetiletích konstituoval model, který je možné označit za neo-tradiční (srov. Crittenden 1999), s hlavním živitelem mužem a jedinou pečovatelkou ženou. Tento model zajišťuje kontinuální průběh pracovní dráhy muže za
situace, kdy pracovní dráha ženy je přerušena či přerušována z důvodu plnění
„mateřských povinností“. I když i nadále patří tento model v naší společnosti ke
konvenčnímu modelu rodinného uspořádání v období raného věku dítěte8, do
nedávné doby relativně standardní biografie mužů-otců a žen-matek se začí7
Jak dokládají kvantitativní analýzy času vynaloženého na výkon domácích prací (Křížková
1996, Hašková 2003, Chaloupková 2005), do té doby relativně shodná participace obou
partnerů žijících ve společné domácnosti (bez ohledu na rodinný stav) se začíná u většiny
párů různit ve výrazný neprospěch žen-matek.
8 Počet mužů na rodičovské dovolené v letech 1993 až 2004 se pohyboval od cca 700 do 1300
(Statistická ročenka 2005).
106
PA RT I C I PAC E
OTC Ů
V
R O D I N Ě
A
G E N D E R OVÁ
N E / R OV N O ST
nají více různit, individualizovat. Nová uspořádání se ustanovují v různých životních i rodinných situacích, jak dokládají domácí (Maříková, Radimská 2003,
Nešporová 2005, Šmídová 2007), ale i zahraniční výzkumy a studie na toto téma
(Russell 1987, Hochschild 1990, Coltrane 1996, Tereškinas and Reingardienė
2005) a jsou důkazem toho, že konvenční uspořádání nemusí být nejen jediným možným, ale ani jediným nutně vyhovujícím uspořádáním z hlediska potřeb členů rodiny.
2. 1. Jak to bylo na začátku? Volba anebo nutnost?
Důležitým momentem většiny vyprávění oslovených rodičů bylo, že rodiče chtěli
vhodným, jim vyhovujícím způsobem skloubit práci s rodinnými povinnostmi
i se svými individuálními tužbami a potřebami (i jimi vnímanými „potřebami
dítěte“). Zvolené řešení se pak odvíjelo od zcela konkrétní situace, jež v životě
rodiny nastala. Ve vzorku převažovaly rodiny, kde došlo k reverzi obvyklého rodinného uspořádání, kdy základní schéma jednoho živitele a jedné pečovatelky
zůstalo zachováno, dostalo „jen“ jiné než tradiční obsazení. Toto řešení bylo zvoleno v některých případech hned při narození prvního dítěte a zopakována při
narození dalšího/dalších, jindy naopak k zopakování nedošlo. Někdy se model
objevil až u druhého dítěte. To dokládá, že lidé reagují vždy na základě zcela konkrétní situace, vycházejíce z možností, které jsou jim dostupné, stejně tak jako
ze svých představ, jež v danou chvíli mají.
Případy relativně vyrovnané participace na živitelství a pečovatelství (model
sdíleného rodičovství a pracovního uplatnění neboli participativní model), které
narušují ostrost kontury role živitele a role pečovatelky9 tím, že u každého z rodičů dochází k výraznějšímu prolínání obsahů činností spojovaných s výkonem
jednotlivé role, byly mezi 20 páry zastoupeny pouhými čtyřmi. Tento model je
pravděpodobně obtížněji realizovatelný než předchozí, kde genderovanost rolí
zůstává zachována a který tak koresponduje více s nároky trhu práce, jehož fungování je postaveno na předpokladu jednoho živitele-jedné pečovatelky (Beck
2004) a představě „ideálního pracovníka“ (Williams 1999).10
Ve vyprávěních rodičů, kteří realizovali reverzní model, bylo rozhodnutí, aby
otec byl na „rodičovské“ a matka pracovala, vnímáno většinou jako pragmatická
záležitost. Okolnosti, za kterých k němu došlo, se sice různily, ale v naprosté většině případů byla zvažována ekonomická situace rodiny. V případě, kdy žena
měla větší příjem než muž nebo lepší perspektivu uplatnění v oblasti placené
9
10
Tak, jak jsou tyto role „standardně“ vnímané z hlediska obsahu činností.
Náročnost jeho realizovatelnosti je dána skutečností, že vyžaduje určitou konstelaci
vnějších, ale i vnitřních (rodinných) podmínek, tj. zejména práci, která umožňuje částečný
úvazek, či přesněji ochotu ze strany zaměstnavatele tento požadavek akceptovat; relativně
vyrovnané, a zpravidla i vysoké příjmy obou partnerů (vzhledem k výši průměrného
příjmu), aby nevznikal důvod pracovat kvůli navýšení příjmu přesčas; časovou flexibilitu
obou partnerů; ochotu k flexibilnímu zastupování se v péči o dítě i domácnost.
107
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
práce (a tedy i vyhlídku lepšího budoucího finančního ocenění), bylo zvolené řešení vnímáno jako pro rodinu ekonomicky výhodné či výhodnější. Rozhodnutí
bylo v daných případech sice výrazně ovlivněno ekonomickým kalkulem, ale nezanedbatelnou roli v rozhodování sehrály často i další důvody či motivy jako
zdravotní důvody, vlastní seberealizační plány (studium, práce a kariéra), tužba
muže nabýt jinou než „obvyklou mužskou“ zkušenost (neboli nejen „mít dítě“,
ale „být s dítětem“) apod.
Přestože ekonomické důvody byly u reverzního modelu často velmi důležité,66
nepůsobily zpravidla samy o sobě, izolovaně od dalších. Byla to spíše komplexita
důvodů, která se v rozhodování rodičů nakonec uplatnila
I když v případě participativního modelu, kde partneři vnímali víceméně jako
vyrovnaný jak svůj podíl na finančním zabezpečení rodiny, tak i své zapojení
v rodině a možnost pracovní seberealizace, vystupoval do popředí především seberealizační nárok ženy (neboli právo na seberealizaci mimo oblast rodiny a domácnosti). Pro úplnost je třeba dodat, že i u reverzního modelu byl tento nárok
zmiňován relativně často. Práce tak má pro některé z oslovených žen velký a nezastupitelný význam, představuje pro ně důležitou oblast seberealizace a svobody („kde si může dělat, co chce“, „to, co ji baví“ a ne to, co musí).
I když realizace obou zmíněných modelů, v nichž o dítě pečuje (i) otec, byla
postavena na předpokladu partnerské dohody, možnost volby není pro oba partnery vnímána stále ještě jako zcela rovnocenná. Muž má větší manévrovací prostor pro volbu – může, ale nemusí pečovat, resp. být doma s dítětem, kdežto žena
musí a teprve pak až „může“, jak reflektoval jeden z participantů. Konveční nastavení uspořádání má svá mnohá „zázemí“ – ve strukturální rovině v podobě
nastavení trhu práce, v kultuře v podobě „tradice“ řešení, v diskurzech „přirozenosti“ mateřského chování, v konzervativních diskurzech otcovství, v tlaku
blízkého sociálního okolí, v obavě ze znejistění sebe sama v „jiné-nově zakoušené“ životní situaci apod.
2.2. Bariéry v nás i mimo nás aneb jak se reprodukuje
nerovnost
Při realizaci nekonvenčního řešení/modelu museli být oba partneři schopni vyrovnat se s mnohými těmito omezeními včetně fungování genderových předsudků a stereotypů. Ne vždy to pro ně bylo snadné. V zaměstnání je nechtěl
zaměstnavatel na rodičovskou uvolnit; spolupracovníci a spolupracovnice odsuzovali neloajalitu vůči zaměstnavateli nebo nedokázali pochopit „rezignaci“
na práci a živitelství svého kolegy, který se rozhodl být doma s dítětem, neboť
v „běžném vědomí“ je takové chování asociováno s rezignací na „mužství“; u žen
11
I v jiných výzkumech se potvrzuje, že výše příjmu ženy v relaci k mužově je výrazným
prediktorem zapojení muže do sdílení péče a práce v domácnosti (Hochschild 1990)
a podle švédské studie dokonce i doby, po kterou bude muž na rodičovské dovolené (Haas
1993).
108
PA RT I C I PAC E
OTC Ů
V
R O D I N Ě
A
G E N D E R OVÁ
N E / R OV N O ST
zase (zpravidla spolupracovnice) odsuzovali rezignaci na „plnění si mateřských
povinností“ u tak malého dítěte. Obdobně nové řešení nedokázaly někdy pochopit ani úřednice na odborech dávek sociální pomoci (kde navíc jsou povinny
tuto zákonnou možnost znát jako součást výkonu své profese), jak dokládají příběhy některých dalších dvojic (z Prahy i jiných měst).
Otcové i matky častěji zmiňovali negativní reakce než jejich opak, a to i v rámci
širší rodiny. S pozitivním ohlasem se ale pak setkávali spíše muži než ženy, které
byly více sociálně ignorovány. Na druhé straně ale, ani ony samy se příliš nesnažily zviditelnit se vně své rodiny a okruhu nejbližších přátel, prezentovat
sebe a svou novou životní zkušenost jako pozitivní a úspěšnou. Některé z žen
mají v práci ostych hovořit otevřeně o vzniklé životní situaci a jejím řešení. Svým
mlčením tak znepřítomňují a zneviditelňují alternativní rodinnou i osobní životní strategii a svou sociální zkušenost mimo prostor soukromí. V pozadí tohoto jejich postoje se může skrývat obava nebo snaha vyhnout se stigmatizaci.
Jak dokládají příběhy některých žen, jejich kolegyně byly schopné nepřímými
narážkami konfrontovat mateřství pracujících matek malých dětí s tím „správným“ – pečovatelským mateřstvím, které je spojováno s představou „sebeobětování se“ ženy-matky v zájmu potřeb zejména „tak malého“ dítěte. Některé
z participantek výzkumu tak byly nepřímo označeny za „krkavčí matky“ (srov.
i Janoušková, Sedláček 2005).67 Na druhé straně i pro jednoho z mužů bylo nesnadné „vyjít“ se svou zkušeností mimo důvěrně známý prostor soukromí a demonstrovat ji vně – ve veřejném prostoru právě proto, že se obával zpochybnění
své maskulinní identity, toho, aby nebyl nařčen z ne-mužství, tj. nebyl označen
za „babu68
„Ona mi třeba zavolala: _Přiďte s Víťou s kočárkem k autobusu._ A já jsem si řikal: _To
víš, že jó. Ještě kraječku do vlasů a čekat u autobusu. Pusinku, že žena přišla z práce, zástěrku,_ tak to mi chvilku trvalo [než jsem na to přistoupil].“ (Hynek, 31 let, zaměstnanec soukromé firmy)
V souvislostí s aktivním otcovstvím se ve výzkumech (nejnověji např. „Modern
Men in Enlarged Europe: Developing Innovative Gender Equality Strategies“)
12
Arendell (1999) v této souvislosti hovoří o hegemonickém diskurzu mateřství, v němž
se staví do kontrastu tzv. „intenzivní mateřství“ a obraz „dobré matky“ vůči alternativním,
sociálně nelegitimním anebo ne dostatečně legitimním formám mateřství – mateřské
praxi a obrazům „nesprávné“ matky, „ne-dostatečně dobré“ matky. Uplatňování ideologie
intenzivního mateřství v hegomonickém diskurzu mateřství vede k vytváření diskurzů
„mateřské deviace“, tj. k označování jinak než tradičně pojímaného mateřství za deviaci.
13 Obava ze zpochybnění mužství se objevovala spíše v lokalitách či prostředích, které jsou
více (genderově) konzervativní (viz např. některé oblasti Moravy či některá pracovní
prostředí) než v prostředích s větší mírou anonymity, nižší mírou sociální kontroly či větší
mírou tolerance (Praha, větší města obecně, svobodná či umělecká povolání).
109
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
předpokládá zpochybnění mužství těch otců, které se pro něj rozhodnou (HŅjgaard 1997). Protože však se tyto výzkumy zaměřují zpravidla výhradně jen na
muže-otce, nemohou postihnout skutečnost, že ke zpochybněním genderových
identit dochází (a je „testována“ schopnost tomu čelit) i u žen. Závěr, který učinila na základě výzkumu aktivního otcovství v Švédsku Haas (1995), že nastavení trhu práce zesiluje genderově stereotypní očekávání mužských a ženských
rolí, což znesnadňuje mužům, aby byli aktivnější v péči o děti, je třeba s ohledem na vzájemnou interakci sféry práce a rodiny rozšířit i na ženy. Jak nastavení
trhu práce, tak nastavení heterosexuální rodiny, stejně tak jako genderová očekávání, která se k fungování obou těchto oblastí váží, ztěžují nejen mužům, ale
i ženám možnost realizovat takové chování v jejich rámci, které není založeno
na genderově stereotypních očekáváních.
Jak bylo uvedeno výše, pozitivního ocenění se dočkali spíše muži než ženy,
a to od svých přátel, jim známých a neznámých žen, výjimečně od svých kolegů. U partnerských dvojic bylo ocenění adresováno opět spíš směrem od žen
k mužům než naopak. Zatímco muži mohou být pozitivně ohodnoceni za své pečovatelské rodičovství a i oni sami se za to oceňují (viz výroky typu: „Jsem dobrej, co?“, „No, jsem přece úžasnej!“), ženy se zpravidla nedočkají pozitivního
ohodnocení za živitelství. I ze strany jejich partnerů je tato jejich schopnost často
ignorována, vnímána jako samozřejmost. Dochází tak k reprodukci „nestejného
ohodnocení stejného“ (chování), k udělování nestejného významu za tentýž typ
výkonu v přímé souvislosti s genderem (srov. Lorber 2005).
Nicméně schopnost „jiného“ řešení, které jak reverzní model, tak model sdílení představují, nezpochybňuje jen do té doby ustálená řešení (ustálené způsoby
chování), ale otevírá otázku i po jejich významu a „správnosti“.
„Moji kolegové v práci, to jsou většinou třeba kluci, kterým je padesát. A on [jeden z nich]
byl prostě zvyklý, že dělá přesčasy. Dělá jich třicet hodin v měsíci. A žena byla doma s dítětem, takže ty děti vlastně neviděl. Ale když jsem se ho potom třeba ptal, jako: _Dělal
bys to jinak tďka znovu?_ A on říkal: _Dělal bych to jinak, už bych se tak nedřel. Věnoval bych se spíš dětem.“ (Hynek, 31 let)
I když u některých lidí vyvolává uvedená verze inovace odmítavé reakce, u jiných vede k potřebě hodnotit a nově přehodnocovat svou dosavadní životní zkušenost i kolektivně sdílenou sociální zkušenost. Inovace pak není jen o jiné
realizované praxi, ale i o jiném možném významu, který jí může být udílen.
V tomto smyslu pečovatelské otcovství a moderní mateřství nemusí nutně zakonzervovávat dosavadní („stará“) hodnocení a významy, čímž se vytváří prostor pro hlubší kulturní změnu vnímání genderu.
2.3. Kdo co dělal /nedělal a kdo kým byl?
Partnerky dobrovolně pečujících otců své partnery systematicky nevylučovaly
z možnosti participovat ve sféře, která je ve společnosti nadefinovaná a vnímána
110
PA RT I C I PAC E
OTC Ů
V
R O D I N Ě
A
G E N D E R OVÁ
N E / R OV N O ST
jako „jejich“ doména14 (pokud by to dělaly, jejich protějšky by nejspíš doma s dítětem nezůstali). Tyto ženy prokazují schopnost vnímat jinak svou i partnerovu
roli nejen v rodině, ale i ve společnosti, schopnost jinak tyto role utvářet a hrát
– nevnímat je jako soubor nutně daných, rigidně definovaných očekávání vytvářejících základ pro jedině možný způsob chování. Jsou pak zpravidla schopny
i jinak konstruovat svou identitu, jejímž základem není nutně jen mateřství či šířeji péče o „druhé“ – své blízké, ale je jím i práce mimo rodinu. Tyto ženy pak
vnímají práci a rodinu jako naprosto rovnocenné a komplementární součásti
svého života, což se odráží v jejich pojetí sebe sama coby pracující matky.
„Pro mne je určitě obojí jako důležitý. Já si třeba nedovedu představit, že bych byla jenom třeba s dětma, protože si myslím jako, že to nějak tak jako úplně člověka taky nenaplní. Ale zase bych nechtěla bejt určitě bez dětí…“ (Karolína, 43 let, lékařka)
Schopnost jiného pohledu na rodinu a schopnost ji redefinovat se přitom netýkala jen žen, ale i mužů, kteří vstupují do prostoru domova. I oni si „nějak“,
a to „jinak“ v relaci k ustálenému (konvenčnímu, tradičnímu) způsobu definují
svou roli v sociálním světě, což se promítá do jejich vidění sebe sama. Někteří
muži explicitně vyjádřili, že nejsou orientovaní na kariéru, že rodina má pro ně
v jejich životech přednost. Jak se pak tito muži, kteří dostali označení „muži
orientovaní na rodinu („family man“ viz např. Coltane 1996; Hochschild 2003),15
„zabydlují“ v prostoru domova a co to nejen pro ně znamená?
2.3.1. Otec jako pečovatel
Jakým způsobem se v oslovených rodinách muži zhostili pečovatelské role? Jak
oni sami a jejich partnerky vnímali a popisovali svou péči a starání se o dítě a jak
vnímali toho „druhého“ rodiče? Co daná situace znamenala pro matku a co pro
otce? Co nová zkušenost matek a otců může znamenat z hlediska genderové rovnosti?
V české společnosti relativně dlouho převládal (a konzervativně smýšlející
části populace stále přetrvává) názor, že muž není schopný postarat se o malé
dítě tak jako žena (Gjuričová 1996). Tento názor přetrvával dlouho i v samotných
odborných kruzích, než začal být vůbec narušován (Matějček 1994).
14
15
Viz problematika materna gatekeeping.
Koncept „muže orientovaného na rodinu“ není zcela jednoznačný. Zatímco v tradičním
pojetí, jak uvádí Hochschild (2003: 132), termín označuje „dobrého“ živitele rodiny, který
demonstruje svou lásku k rodině tvrdou prací v zaměstnání, v novějším pojetí, v kontextu
současného trhu práce získává termín negativní konotace, neboť označuje muže, kterému
se nechce příliš pracovat. Pokud je však „family man“ nahlížen v genderové optice
z hlediska jeho fungování v současné (americké) rodině, jak je tomu u Coltrane (1996),
pak se jedná o koncept, který má spíše kladnou konotaci. Dochází k vyzdvihování kladů
a přínosů otcovy participace v rodině na zrovnoprávňování vztahů v jejím rámci.
111
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
I když ve většině případů byla péče o dítě vnímána muži samými jako zvládnutelná a jimi zvládaná (totéž zpravidla korespondovalo s názorem jejich partnerky), mnozí muži si uvědomovali, že se museli mnohému učit (totéž ale
zmiňovaly i některé ženy samy o sobě). Péče o dítě tak nebyla vnímána jako něco
daného, vrozeného (i když i argumentace tohoto typu se objevovaly), ale jako
něco, co se člověk – muž i žena musí a může naučit (i když k tomu není primárně
socializován/a). Počáteční představy některých mužů o tom, co to znamená pečovat o malé dítě, co vše péče vyžaduje, a hlavně v jakém rozsahu a frekvenci vykonávaných činností, neodpovídaly vždy tomu, co následovalo. Životní zkušenost
pak zafungovala jako korektiv jejich představ.
„To si vzpomínám, že jsem si tenkrát říkal, proč to dítě musí jíst pětkrát denně? Vždyť
by to stačilo třeba třikrát, ne?“ (Dan, 37 let, zaměstnanec soukromé firmy)
Situace péče a starání se o dítě pak některého muže zesenzitivnila. Jeden
z mužů reflektoval, že nevnímá své okolí tak „technicky“ jako nepečující muži,
že je schopen určitých prožitků i projevů blízkosti.
„A taky [kolegové] neměli v životě ani psa, nebo ani rybičku. Mají jen auta nebo takové
věci. Auto zaparkuješ do garáže, vyměníš olej nebo tak něco. V tom smyslu je víc problémů s dítětem než s autem, ale taky víc radosti…“ (George, 38 let, umělecké povolání)
Nejeden otec začal projevovat strach o dítě (třeba aby nedošlo možnému
k úrazu), projevoval o něj starost, snažil se jej zabezpečit tak, aby se nestrádalo,
aby se mu dařilo (neonemocnělo, nebyla mu zima apod.). Starání se o dítě otce
socializovala k většímu respektu k druhému člověku, k adekvátnímu reagování
na potřeby a požadavky dítěte, které (často) musí mít a mají prioritu před potřebami a požadavky pečovatele. Pobyt otce doma s dítětem nasměroval otce k tomu,
že „byl s dítětem“ (nejen ho „měl“), prožíval s dítětem ten jeho život.
Intenzivní starání se o dítě se pak promítla do vztahu otce k dítěti. Pokud specialisté (Možný 1983, Gjuričová 1996) zmiňují, že mezi otcem a dítětem je zpravidla volnější vazba než mezi matkou a dítětem, pak toto obvyklé schéma
koresponduje s tradičním rodinným uspořádáním v rodinách (s distancí mužeživitele a blízkostí matky-pečovatelky). Tam, kde otec o dítě pečuje, dochází ke
vztahovým posunům mezi otcem a dítětem. Muž je schopen si vytvořit těsnější
vazbu k dítěti a naopak. Velice zřetelně to vystupuje do popředí v rodinách, kde
otec pečoval jen o jedno dítě z více (obvykle dvou). To, o které pečoval, vnímal
jako sobě bližší. V případě dítěte rodiče registrují, že dítě, o které bylo pečováno
(i) mužem, je pak schopné „jít“ k oběma, resp. tíhne k tomu, s kterým bylo (poslední dobu) víc.
I když v páru se rodiče vnímají jako nestejní, resp. rozdílní, ukazuje se, že vnímání svých schopností a vlastností, které se váží k výkonu rodičovství, odvozují
spíše na základě reálné praxe než stereotypně na základě genderu. Někdy byl
112
PA RT I C I PAC E
OTC Ů
V
R O D I N Ě
A
G E N D E R OVÁ
N E / R OV N O ST
otec označen jako ten „trpělivější“, „starostlivější“, matka jako „přísnější“, „racionálnější“, „eruptivnější“. Jindy byl otec vnímán a sebe sama vnímal jako „autoritu“, byl tím, kdo děti disciplinuje, případně trestá, i když na druhé straně byl
označen za toho „trpělivějšího“. To dokládá, že při vnímání svých zcela konkrétních vlastností a schopností jsou muži a ženy schopni překonat genderově
stereotypní optiku. Dokládá to také, že odlišnost mezi otcem a matkou v případě heterosexuálního páru je dána především tím, že se jedná o dva neidentické jedince a nikoli nutně tím, že jsou „různého pohlaví“, jak se běžně
předpokládá.
2.3.2. Když dva dělají totéž…
Přestože se v mnohých rodinách rodiče shodli na tom, že schopnost pečovat o dítě
je pro muže i ženy identická, někde ženy reflektovaly, že otec byl schopen poskytovat dítěti lepší péči (např. Beata, Vanda, Tereza) – více se jim věnoval, než
jak to do té doby dělaly a než jak by to případně dělaly ony. Jejich životní zkušenost, resp. reflexe zvládání určité životní situace, na jedné straně nabourává přesvědčení o „lepších“ předpokladech a schopnostech matky věnovat se dětem
(z tohoto pohledu k sobě oba gendery přibližuje), na straně druhé tím, že žena
péči muže hodnotí jako „lepší“ než tu svou, staví muže do vyšší pozice než sebe,
udílí maskulinní péči vyšší status než své mateřské praxi, a vlastně tak reprodukuje genderovou nerovnost (srov. Brandth a Kvande 1998). S tendencí muže
chválit pak souvisí i tendence projevovat muži vděčnost (za to, že zůstal doma
s dítětem). Muži byly poskytovány ze strany ženy určité výhody71, které žena
v identické situaci nemá. Například muž měl po příchodu ženy z práce volno
na své aktivity (aby mohl zajít za kamarády, na pivo, zasportovat si apod.), zatímco ona se v té době starala o dítě/děti, případně dodělávala domácí práce, které
on buď nestihl udělat, nebo nechtěl udělat. I v situaci, když otec pečuje o dítě,
může mít muž určité výhody – „výsady“, pokud:
– o dítě nepečuje celý den – pokud péči po návratu z práce přebírá matka dítěte
(a otec „mizí“, „vytrácí se pryč“),
– si dokáže uchránit určitý rozsah volného času pro realizaci svých zájmů a koníčků na rozdíl od své partnerky i na rozdíl od mnohých žen na rodičovské dovolené (viz „leisure gap“),
– si udržuje odstup od výkonu domácích prací, dělá jen to nejnutnější a to, co ho
baví, kdy většinu domácích prací pak dodělává žena po své pracovní směně
v placeném zaměstnání (viz druhá směna). Důsledkem ekonomiky vděku je
16
V této souvislosti hovoří Hochschild o ekonomice vděku (1990). Ta je postavena na principu
srovnání, ke kterému ale nedochází v rámci páru, nýbrž se uskutečňuje v rámci
genderových skupin, kdy žena-matka poměřuje otcovu angažovanost doma vzhledem
k angažovaností jiných mužů, obdobně jako ve svém případě. Z tohoto srovnání jí pak
vychází, že vlastně muž doma dělá „dost“ oproti jiným mužům, zatímco ona „méně“
než jiné ženy. Tím se stávající genderové nerovnosti na úrovni páru legitimizují.
113
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
pak to, že se genderové nerovnosti reprodukují na nové bázi, resp. v novém sociálním kontextu.
Pečující otec ale není nutně oceňován jen v prostředí domova, s oceněním
svého pečovatelství se setkává i mimo jeho rámec. V určitých situacích a kontextech je vnímán jako „hvězda“ (na pískovišti jinými maminkami), jako „sexy“
(známými i neznámými ženami), jako „borec“ (v okruhu svých přátel) a někdy
i muži sami sebe hodnotí vysoce (viz věty typu „chlap to dokáže líp“ apod.). Reflexe i sebereflexe pečujícího otce dokládá, že péče o dítě může pro některé muže
představovat další možné pole úspěchu,17 a to:
– buď alternativu k úspěchu v práci, pokud zde muži nejsou příliš úspěšní či pokud o úspěch v této oblasti příliš neusilují,
– nebo dokonce se může se jednat o rozšíření domény úspěchu i do této oblasti,
tj. do oblasti péče o druhé – a sice v případě, že se jedná o muže, kteří mají
poměrně vysoký socio-profesní status, vysoké pracovní ambice a kariérové aspirace, kdy péče o dítě představuje „přestávku k oddychu“, než zase začnou pracovat naplno, než začnou realizovat své další kariérové plány.
Z tohoto pohledu pak péče o dítě může být nahlížena jako součást nového životního stylu určité sociální vrstvy mužů, jako výzva k „dobytí“ nového teritoria (srov. Brod 1987).
Jak úspěch, tak výhody ale patří mezi atributy hegemonické maskulinity. Pokud tedy péče o dítě představuje pro některé muže možné pole úspěchu, pokud
si i v situaci pečovatelství dokáží uchránit staré či získat nové výhody, pak v tomto
kontextu pečovatelství nezeslabuje nutně hegemonickou maskulinitu, naopak ji
spíše dokáže novým způsobem posílit.
Pro úplnost je třeba dodat, že některé ženy i muži byli schopni realisticky vyhodnotit situaci „pečovatelského“ otcovství (Šmídová 2007). Byli si vědomi toho,
že „intenzivnější“ anebo naopak „volnější“, obecně pak „lepší“ péče se realizuje
v důsledku toho, že otec doma nedělá všechno to, co obvykle musí dělat a zvládat matka, proto by neměl být důvod hodnotit jej „výš“ a „jinak“ než ji.
[…] A já jsem zatím zapomněl tu myšlenku, že jsem chtěl říct, že jsem byl v tom rozhlase,
že jsem měl takový pocit určitý výlučnosti. Nebo jako, že jako bych skoro jako bych udělal něco jakoby skvělýho. A tam byl ještě jeden otec se mnou. A ten snad byl s dvouma
dětma doma a furt jako byl doma. Byl to jako poctivej, žádnej … opravdu. A ten už byl,
a ten byl asi v třetím rozhlasovým pořadu, a potom byl v televizi a interview pro časopisy. Média si ho podávaly z ruky do ruky jako. A já si říkám, tak jako my tady ze sebe
děláme, jako odpovídáme tady, hrajeme si tady na nějaký jako něco. A to jako bylo opravdu
tak jako braný, nejenom, že teda my vás zkoumáme, a chceme, aby jakoby se to vyrovnávaly ty role, což já jsem za to. A proto jakoby jsem i s tím souhlasil, že se toho výzkumu
17
Někteří muž dokáží situaci péče o dítě využít ve svůj „prospěch“, k demonstraci svého
„soukromého“ úspěchu při návratu zpět do sféry placené práce, pracují-li u zahraničních
organizací, které tuto skutečnost oceňují.
114
PA RT I C I PAC E
OTC Ů
V
R O D I N Ě
A
G E N D E R OVÁ
N E / R OV N O ST
jakoby zúčastním. Ale jako ve smyslu, my vás i obdivujeme. Ale proč jako, proč by mě
někdo měl obdivovat, že jsem vzal půl toho, co dělají všechny, všechny ženy, který mají
děti. To já jako vůbec nechápu. (Kamil, 34 let, zaměstnanec zahraniční firmy)
Z doposud uvedeného se dá dovodit, že i když nastává změna v reálném chování pečujících otců a i když je tato změna bezesporu důležitá, není důležitá
„sama o sobě“. Měla by být proto vyhodnocována v kontextu reflexe tohoto chování, sociálního ocenění. Nejen tendence k uchování si výsad, nejen možná orientace na úspěch v nové oblasti, ale i vyšší ocenění chování ze strany druhých,
napomáhá konzervovat jak určitý typ mužské identity, tak i ve svém důsledku
vyšší sociální status muže. Realizovanou genderovou změnu v chování muže či
mužů-pečujících otců tak lze vyhodnotit jen jako nedostatečnou, neúplnou, která
nemusí vést nutně k jiné než doposud obvyklé konstrukci a vnímání genderové
identity muže a k zeslabení jeho dominance v rodině.
3. Co dodat na závěr?
Z doposud uvedeného je zřejmé, že proces pronikání mužů-pečujících otců do
sféry péče o rodinu je procesem ambivalentním z hlediska dopadů na genderovou rovnost. Tyto ambivalence se neprojevují jen v rovině své každodenní realizace, ale i v rovině makrosociální.
Pečující otec nabourává představu, že muž péči o dítě nezvládne, představu
mužské „tvrdosti“, „necitlivosti“, „odstupu od druhých“ apod., což je spojeno
jak s narušením představy vzdáleného otce živitele, tak s narušením představy
matky jako jediné vhodné pečovatelky. Zatímco směrem k muži dochází k postupné legitimizaci toho, že muž může o dítě pečovat, hodnocení žen jako pracujících matek malých dětí vyznívá vůči nim zatím méně příznivě. Oba rodiče
se setkávají s ohodnocením toho, co kdo z nich dělá anebo nedělá, které se pohybuje na škále od pomyslného mínusu do pomyslného plusu. Zatímco negativní reakce na sebe zažívali v analyzovaných příbězích rodin jak muži, tak i ženy,
muži-pečující otcové se ale častěji setkávali s kladným oceněním než ženy. To
potvrzuje, že silnější je stále tendence nadhodnocovat muže a podhodnocovat
ženy za jejich konání, než tendence vnímat je v identických situacích jako sobě
rovnocenné.
I jiné domácí (Maříková a Radimská 2003, Nešporová 2005, Šmídová 2007),
stejně tak jako zahraniční studie (Tereškinas and Reingardienė 2005) na téma
pečujících otců dokládají, že i když na jedné straně péče o dítě zeslabuje mužovu
dominanci v rodině, muž je schopen vytvořit si bližší a důvěrnější vztah k dítěti, na straně druhé to nutně nezeslabuje jeho dominanci vůči ženě, pokud on
je stále tím, kdo má více svobody a volnosti pro realizaci svých představ a plánů,
komu zůstává větší prostor pro volbu. V této souvislosti se hovoří o „maskulinitě orientované na dítě“ (child oriented maskulinity) (Reinicke et al. 2005). Z hlediska genderové rovnosti v rodině se zdá být kruciální oblast domácích prací
115
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
a sféra volného času, kde i pečující otec často mívá stále více svobody a výhod
než jeho partnerka.
Zásadní otázka, která se v souvislosti genderovou rovností v rodině vynořuje
je, nakolik je možné dosáhnout individuálně rovnosti v rámci páru v jinak sociálně nerovných genderových vztazích? I pokud (zcela výjimečně zatím) dochází
k nastolení rovnosti na úrovni dvojice (z hlediska objemu, frekvence, náročnosti
apod. všech činností a aktivit, které je možné zahrnout do oné práce pro rodinu) a i pokud se v rámci páru muž a žena vzájemně shodně oceňují (tj. nikoli
primárně podle genderových askripcí, ale podle svých skutečných kvalit a schopností) – vzhledem k přetrvávajícímu nerovnému oceňování mimo rodinu, se nedá
hovořit o významném posunu od nerovnosti k rovnosti. I když každý jednotlivý
případ může napomoci nabourávat určité stereotypní představy spojené nejen
s otcovstvím, mateřství, resp. s tím kterým genderem, k zásadnímu „průlomu“
na úrovni společnosti dochází až v momentě zpochybnění legitimity určitého
typu percepce a reflexe sociální reality. Bude-li tedy prostor rodiny a domácnosti
vnímán (a bude-li fungovat) jako další prostor, který muži mohou dobýt, kde mohou získat (nové) výhody, nic zásadního se ne(z)mění.
LITE RATURA
ARENDELL, T. (1999): Hegemonic motherhood: Deviancy discourses and employed mothers’
accounts of out-of-school time issues. Working paper No. 9. Berkeley: University of California
BECK, U. (2004 [1986]): Riziková společnost. Praha: Slon
BECK, U. / BECK-GERNSHEIM, E. (1995): The normal chaos of love. Cambridge: Polity
Press
BECKER, G. (1981): A treatise on the family. Cambridge, MA: Harvard University Press
BRANDTH, B. / KVANDE, E. (1998): Masculinity and child care: The reconstruction of
fathering. Sociological Review, 46(2): 293–313
BROD, H., ed. (1987): The making of masculinities. The new men’s studies. London: Allen
and Unwin
COLTRANE, S. (1996):. Family man. New York: Oxford University Press
COLTRANE, S. (1992): The micropolitics of gender in nonindustrial societies. Gender &
Society, 6(1): 86–107
CORBINOVÁ, J. / STRAUSS, A. (1999): Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky
metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert
CRAIG, L. (2006): Does father care mean fathers share? A comparison of how mothers and
fathers in intact families spend time with their children. Gender & Society, 20(2): 259–281
CRITTENDEN, D. (1999): What our mothers didn’t tell us. New York: Simon & Schuster
ČERMÁKOVÁ, M. (2000): Zaměstnanost, pracovní kompetence a perspektivy české pracující
ženy. In: H. Maříková, ed.: Proměny současné české rodiny. Praha: Slon
DOWD, N. E. (2002): Redefining fatherhood. New York / London: New York University Press
FARRELL, W. (1994): The myth of male power: Why men are the disposable sex. London:
Francis, Day&Hunter
116
PA RT I C I PAC E
OTC Ů
V
R O D I N Ě
A
G E N D E R OVÁ
N E / R OV N O ST
FRIEDAN, B. (2002 [1963]): Feminine mystique. Praha: Pragma
GEIGER, B. (1996): Fathers as primary caregivers. Westport: Greenwood Press
GJURIČOVÁ, Š. (1996): O spiknutí naší kultury proti otcům. Lidové noviny, 31. října
HAAS, L. (1993): Nurturing fathers and working mothers: Changing gender roles in Sweden.
In: J. C. Hood, ed.: Men, Work, and Family. Newbury Park CA: Sage Publications
HAAS, L. (1995): Company culture and men’s usage of family leave benefits in Sweden.
Family Relations, 44(1): 28–36
HAKIM, C. (2000): Work-lifestyle choices in the 21st century. Oxford: Oxford University Press
HAŠKOVÁ, H. (2003): Partnerství v rodině. In: H. Hašková et. al.: Rovné příležitosti mužů
a žen při slaďování práce a rodiny? Praha: Sociologický ústav AV ČR
HOCHSCHILD, A. R. (2003): The time bind: When work becomes home and home becomes
work. New York: Henry Holt and Company
HOCHSCHILD, A. R. / MACHUNG, A. (1990): The second shift. London: Piatkus
HØJGAARD, L. (1997): Working fathers. Caught in the web of the symbolic order of gender.
Acta Sociologica, 40(3): 245–261
CHALOUPKOVÁ, J. (2005): Faktory ovlivňující dělbu domácí práce v českých domácnostech.
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 41(1): 57–77
CHODOROW, N. (1978): The reproduction of mothering: Psychoanalysis and the sociology
of gender. Berkeley, CA: University of California Press.
JANOUŠKOVÁ, K. / SEDLÁČEK, L. (2005): Jiné mateřství. Gender, rovné příležitosti, výzkum,
6(1): 19–22
KAFKA, F. (1983 [1916]): Proměna. In: Povídky. Praha: Odeon
KŘÍŽKOVÁ, A. (1999): The division of labour in Czech household in the 1990s. Czech
Sociological Review, 7(2): 205–214
LORBER, J. (2005 [1994]): Věřit znamená vidět. Biologie jako ideologie. Sociální studia, (2):
91–113
MALÍNSKÁ, J. (2005): Do politiky prý žena nesmí – proč? Vzdělání a postavení žen v české
společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: Slon / Libri
MAŘÍKOVÁ, H. (2007): Trvalá nebo dočasná změna? Nepublikovaná stať
MAŘÍKOVÁ, H. / RADIMSKÁ, R. (2003): Podpora využívání rodičovské dovolené muži. Praha:
MPSV
MATĚJČEK, Z. (1994): Také otcové jsou dobrými matkami. Otec–dítě–rodina, 1(2): 1–2
MIES, M. (2002): Kolonizování a domestikace žen. In: Hlasy žien: Aspekty ženskej politiky.
Bratislava: Aspekt. Str. 262–294
MOŽNÝ, I. (1983): Rodina vysokoškolsky vzdělaných manželů. Brno: UJEP
NEŠPOROVÁ, O. (2005): Harmonizace rodiny a zaměstnání. Rodiny s otci na rodičovské
dovolené. Praha: VÚPSV
OAKLEY, A. (1974): The sociology of housework. Bath: The Pitman Press
PERRONS, D. (2005): Women’s paid work and moral economies of care. Social & Cultural
Geography, 6(2): 219–235
REINICKE, K. / CYBULSKI, F. / DREWS, L. V. / SØRENSEN, B. W. (2005): Fathers on parental
leave in Denmark. In: A. Tereškinas, J. Reingardienė, eds.: Men and fatherhood: New
forms of masculinity in Europe. Vilnius: EUGRIMAS
117
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
RUDDICK, S. (1989): Maternal thinking. Boston: Beacon Press
RUSSELL, G. (1987): Problems in role-reversed families. In: Ch. Lewis, M. O_Brien, eds.:
Reassessing Fatherhood. London / Newbury Park / Beverly Hills: Sage Publications
SEGAL, L. (1990): Slow motion: Changing masculinities, changing men. London: Virago
Press
SILVERSTEIN, L. B. (1996): Fathering is a feminist issue. Psychology of Women Quarterly,
20(1): 3–37
Statistická ročenka 2005. (2005): Praha: ČSÚ
ŠMÍDOVÁ, I. (2007): Pečovatelské otcovství: rodinné strategie pro skloubení linií životní
dráhy. Heczková, L., ed.: Vztahy, jazyky, těla. Praha: FHS UK
TEREŠKINAS, A. / REINGARDIENĖ, J., eds.: (2005): Men and fatherhood: New forms of
masculinity in Europe. Vilnius: EUGRIMAS
WALL, G. / ARNOLD, S. (2007): How involved is involved fathering? Gender & Society, 21(4):
508–527
WILLIAMS, J. (1999): Unbending gender: Why family and work conflict and what to do
about it. New York: Oxford University Press
118
Vnímání sociální stratifikace.
Ti dole – zaslouží si uznání?1
Kateřina Vojtíšková
Úvod
Jak lidé v různém postavení vnímají rozvrstvení v české společnosti? Jaké skupiny vidí ve společnosti jako „ty dole“, kdo si zasluhuje a kdo nezasluhuje uznání,
a proč? Právě tyto otázky, tedy percepce sociální stratifikace je jádrem práce. Ta
využívá sociálně-distanční perspektivu, která pohlíží na sociální strukturu jako
na multidimenzionální sociální prostor tvořený lidmi v různých pozicích, strukturovaný jejich reálnými vztahy a interakcemi, za nimiž stojí soubory hodnot a norem, tedy kultura. Sociální uspořádání je s kulturou provázané tak, že tvoří de
facto jeden celek (Bottero, Irwin 200). Každý člověk zaujímá jedinečné místo a má
jedinečný soubor zkušeností, které nejsou náhodné, nýbrž ovlivňované životními
podmínkami, ve kterých se člověk pohybuje, a které zpětně více či méně mění.
Sociální struktura je v ČR zkoumána do velké míry prostřednictvím kvantitativních šetření za pomoci objektivních ukazatelů (příjem, profese apod.) a subjektivního sebezařazení (např. (Tuček a kol. 2003)). Odlišný pohled na sociální
strukturu představuje laické vnímání stratifikační struktury nahlížené z fenomenologické perspektivy, podle které je dnešní společnost z většiny složená lidmi
„normálními – čistými“, kteří cítí distanci vůči krajním skupinám lidí, lidem „dole
– špinavým“ a „nahoře – ultračistým“ (Hájek 2001). Kvalitativní metodologie byla
ve výzkumu sociální stratifikace využita při zkoumání zdrojů utváření skupinových mentalit a vzdělanostní reprodukce. Výzkum skupinových mentalit vycházel z předpokladu, že „každá sociální skupina je vybavena určitými schématy
vnímání, myšlení a jednání, které jsou pro ni charakteristické a relativně stabilní
v čase“ (Černý et al. 2004). Východiskem zkoumání mezigenerační reprodukce
dělnické třídy byly zase odlišné zkušenosti definice (vnímání) reality a jednání
dělníků a vysokoškoláků (Katrňák 2004). U obou je distinktivnost skupin východiskem pro interpretaci empirických zjištění, přitom tato rozdílnost byla postulovaná a priori a není předmětem jakékoli reflexe.
Ve zde představené interpretaci postupujeme odlišně. Rozhovory předem nechápeme jako výpovědi lidí s určitou třídní nebo profesní mentalitou, a to zda
můžeme v České republice hovořit o (do jisté míry) uzavřených sociálních kategoriích nebo třídách se svou vlastní kulturou, je podle nás otázkou, na niž je
třeba hledat odpověď. To ovšem nepopírá, že rozdíly ve zkušenostech dané od1
Test vznikl za podpory juniorského grantu GA AV ČR „Sociální distance ve stratifikačním
prostoru ČR“ (registrační číslo B700280603).
119
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
lišnou sociální pozicí se promítají do vnímání a hodnocení jiných lidí i různých
sociálních skupin/kategorií ve společnosti. Práce by měla přispět ke vhledu do
toho, jak u nás lidé vnímají a konstruují sociální nerovnosti, a zaměří se také
na význam profesní příslušnosti pro postavení člověka ve společnosti.
Nejdříve se budeme věnovat sociální kategorizaci, sociální identitě a konstrukci
symbolických hranic, tedy konceptům, které mohou dobře posloužit při konstruktivistickém pohledu na sociální nerovnost či stratifikaci, který nechce opomíjet vliv vnějších podmínek a toho, jak se podílí zkušenosti na formování
představ o společnosti.
Sociální kategorizace
Vnímání druhých lidí na základě jejich příslušnosti ke kolektivitám (skupinám
či kategoriím) je základní součástí lidského myšlení. Příslušnost k těmto skupinám lidé odvozují na základě neustálého procesu definování podobnosti, resp.
odlišnosti, je relativní, tedy založená ve vztazích a vždy daná úhlem pohledu. Podobnost mezi členy jedné skupiny znamená vždy odlišnost od ostatních, tyto dvě
charakteristiky zrcadlí jedna druhou skrze sdílenou hranici (Jenkins 2004).
Sociální kategorizace je klíčovým procesem pro vznik a utváření nerovností,
i představ o struktuře společnosti. Člověk kategorizuje lidi zejména na základě
vizuálních podnětů (vzhled, chování) a podle toho přisuzuje lidem vlastnosti pomocí schémat pro danou skupinu/kategorii, která popisují vlastnosti jednotlivých skupin/kategorií a vztahy mezi těmito vlastnostmi. Tento proces je často
automatický, ale může být i zcela vědomý. Základní dělení odlišuje členy vlastní
a cizí skupiny (in-group a out-group). S kategorizací souvisí asymetrická snaha
zdůrazňovat podobnosti v rámci sociální kategorie a rozdíly mezi kategoriemi.
Svojí skupinu navíc člověk většinou chápe jako méně homogenní než cizí skupiny. Sociální kategorizace sice mohou být neutrální, často jsou ovšem hodnotově zatížené (Tajfel 1981: 254), a právě těmi je velmi důležité se zabývat z důvodů,
které se objasní v části o sociální identitě.
Jenkins navrhuje používat na místo pojmu cizí skupina pojem sociální kategorie, pojem „kategorizace“ pro identifikaci (členů) cizí skupiny (tedy orientované vně vlastní skupiny), a sebe- nebo skupinovou identifikaci v případě
identifikace zaměřené na vlastní skupinu (orientované dovnitř skupiny) (Jenkins 2000). Vzhledem k častému používání pojmu vlastní/cizí skupina (in/out
group) v sociální psychologii používám preferenčně tyto termíny, Jenkinsova terminologie bude respektována při interpretaci rozhovorů.
Sociální/kolektivní identita
Teorie sociální identity (Social identity theory, SIT) je nejpropracovanější perspektivou zabývající se vztahy mezi sociální kategorizací, sociální identitou, sebepojetím (self-concept), skupinami a meziskupinovým chováním (Hogg, Abrams
120
V N Í M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R AT I F I K AC E
2003: 412). Podle této teorie lidé definují a hodnotí sami sebe ve smyslu skupin,
ke kterým náleží. Vlastní skupina (in-group) lidem poskytuje kolektivní sebepojetí, sociální identitu. Sociální identity definují, předpisují a hodnotí, kým člověk je, jak by měl přemýšlet a jednat. Představa sociální identity je založena na
předpokladu, že jednotlivci (přinejmenším v naší kultuře) upřednostňují pozitivní představu o sobě (self-image) před negativní (Tajfel 1981: 45). Snaha o udržení nadřazenosti vlastní skupiny nad cizí skupinami při hodnocení skupin tmelí
zkoumání sociální identity s meziskupinovými vztahy. Lidé se snaží posilovat svojí
sociální identitu tím, že se snaží vidět vlastní skupinu lepší než ostatní a/nebo
vidí cizí naopak ostatní skupiny v porovnání s vlastní jako horší. Systematická
tendence upřednostňování vlastní skupiny před cizí se týká chování (diskriminace), postojů (předsudky) a kognice (stereotypizace) (Hewstone et al. 2002).
Lidé projevují systematický sklon k lepšímu hodnocení (členů) vlastní skupiny
(in-group) než (členů) cizí skupiny (out-group) (meziskupinová předpojatost –
intergroup bias). Tato tendence ovlivňuje chování, názory i vědomí a jejím výsledkem je v oblasti vědomí stereotypizace, ve sféře postoje předsudek vůči jiným
skupinám a v chování diskriminace jiných skupin, a tak zvýhodňování (členů)
vlastní skupiny, resp. znevýhodňování (členů) cizích skupin (Hewstone et al.
2002).
Sebeúcta (self-esteem) tedy odráží nejen osobní, ale také sociální identitu člověka. Lidé jsou motivováni k zachování pozitivního sebehodnocení a chtějí vidět
v dobrém světle skupiny, ke kterým náleží (Hogg, Abrams 2003), mají silnou
touhu ustanovovat/udržovat hodnotící nadřazenost vlastní skupiny nad ostatními
relevantními skupinami. Meziskupinový boj za hodnotově pozitivní skupinovou
rozlišitelnost je zmírněn chápáním povahy vztahů mezi vlastní a relevantními
ostatními skupinami, zejména na statusové odlišnosti, stabilitu a legitimitu rozdílů, propustnost meziskupinových hranic, tedy možnost přechodu z jedné skupiny do druhé a existenci dosažitelných alternativ ke statu quo (Hogg, Abrams
2003).
Lidé různé skupiny navzájem srovnávají a posuzují, jak vysoko na společenském žebříčku stojí. K tomu slouží mentální kategorie v podobě různých druhů
opozit (vysoký / nízký, mužský / ženský, přírodní / kulturní atd.) (Lamont, Fournier 1992). Na základě těchto srovnání se lidé se mohou snažit identifikovat se
skupinami, které potenciálně zvyšují jejich status. Lidé náležející ke skupině
s nízkým postavením mohou využít několik strategií. Opuštění skupiny je individualistická strategie, která je možná v případě (alespoň částečně) propustných
hranic mezi skupinami. Pokud jsou hranice nepropustné nebo jsou jako takové
vnímány, existují další strategie, jak se mohou s danou situací vyrovnat: 1. omezení srovnávání na podobné nebo „podřadnější“ skupiny, 2. hledání alternativních dimenzí, podle kterých skupina není „dole“; 3. postavení se nadřazenosti
dominantní skupiny agitací za společenské změny (např. feminismus, postkolonialismus) (Brown 2006: 560–563).
121
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
Symbolické hranice
Konceptuální prostředky sloužící k rozlišování, ke kategorizaci místa, času, lidí
a jejich praktik je možné chápat jako symbolické hranice, které v případě kategorizace lidí vymezují sociální skupiny/kategorie. Ty dělí lidi do odlišných skupin, definují členství v nich a vytváří pocity vzájemné podobnosti, ale mohou se
stát také nástroji/zbraněmi v boji o prosazení vlastní definice reality (Lamont,
Molnar 2002: 168). Symbolické hranice mohou být vyjádřeny normativními zákazy, kulturními preferencemi, postoji a praktikami. Symbolické hranice odkazují na konceptualizace, pomocí nichž lidé definují sebe a ostatní, říkají-li lidé,
kým jsou, používají k tomu kulturně zakotvené výrazy a kategorie. Symbolické
hranice tvoří rozdíl mezi žádoucím a nežádoucím, od kterého je nutné se odvrátit
v zájmu zachování vlastní čistoty (exkluze) (Lamont 1992).
M. Lamont při rozhovorech s muži z vyšší střední třídy a později s dělníky a rutinními nemanuálními pracovníky ve Francii a USA identifikovala tři typy symbolických hranic: morální, socioekonomické a kulturní (Lamont 1992; 1997).
Identita tříd je podle ní silně kulturně zakotvená jak ve Francii, tak i v USA. Američané a Francouzi ovšem disponují odlišnými kulturními repertoáry, což jsou
sdílené dostupné prostředky konstrukce symbolického světa, o které se lidé opírají při argumentaci, takže zatímco Francouzi se častěji vymezují kulturně, Američané zase socioekonomicky. Není zcela jasné, zda v práci, která nekomparuje
různé země, můžeme předpokládat zásadní rozdíly v kulturních repertoárech
vypravěčů. Zde podle našeho názoru opět záleží na tom, jak a na jaké úrovni si
výzkumník/výzkumnice vytýčí hranice.
Generování dat – rozhovory
Na úvod je třeba poukázat na omezení v podobě metod, kterými lze vnímání
sociální stratifikace zkoumat a zdůvodnit vlastní volbu generování dat. Kromě
kvantitativních metod lze využít etnografický přístup zahrnující pozorování vytváření nerovností na různých místech, kde a jak je prokazována úcta, kde lidé
zažívají bezmocnost a ponížení nebo naopak, kde rozhodují a jsou nadřazení
(Sherman 2005; Yodanis 2006).
Pro naše účely jsme zvolili rozhovory, které jsou tradičním a zároveň stále
často používaným způsobem, jak získat vhled do vnímání situace aktéry (např.
(Lamont 1992; Savage et al. 2001; Harris 2001; Gubrium, Holstein 2002)). Z našeho hlediska jsou výhodnější, protože umožňují zkoumat vnímání sociální stratifikace ve společnosti a ne lokálního utváření hierarchií, pro které by etnografie
byla vhodnější. Pro rozhovory byla připravena osnova s tématy a přibližným zněním a pořadím otázek. Při její přípravě jsme stavěli na předchozím výzkumu (Vojtíšková et al. 2007). Pořadí ani přesné znění otázek nebylo v rozhovorech totožné
(zejména pokud se vypravěč dostal dříve k tématu uvedenému později), ale předem zvolené termíny byly v rozhovorech dodržovány. Dále se rozhovory lišily
rozvedením odpovědí podle toho, zda měl vypravěč k tématu co říci, jak s otáz122
V N Í M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R AT I F I K AC E
kami pracoval, jak uměl formulovat své myšlenky, jak a které téma chtěl rozvíjet i tím, jak se výzkumnice doptávaly. Důležitou roli samozřejmě hrála také samotná interakce výzkumnice s vypravěčem. Rozhovory se odehrávaly v místě,
které volili dotázaní (kavárna, pracoviště, doma, zasedací místnost SOÚ), byly
nahrávány na diktafon a trvaly více než jednu hodinu (nejdelší trval cca dvě
hodiny). Po každém rozhovoru výzkumnice provádějící rozhovor napsala polní
poznámky, kde uvedla informace o vypravěči, okolnosti setkání, silná a slabá
místa rozhovoru, případně pocity z rozhovoru a další informace, které nám připadaly důležité a užitečné. Pořízené zvukové záznamy z rozhovorů byly přepsány
specializovanými přepisovači. Zvukové záznamy rozhovorů, které jsem nedělala
osobně, jsem si zvlášť přehrávala a psala si vlastní poznámky. V analýze pracuji
s anonymizovanými přepisy s tím, že v případě nejasnosti jsem se vracela ke zvukovému záznamu a případně doplňovala přepis.
Při rozhovorech jsme věnovali pozornost především tomu, které skupiny naši
vypravěči považují za své, sobě podobné či rovnocenné a naopak, které skupiny jsou
jim cizí (definice „my vs. oni“), vůči kterým se nějak vymezují či pociťují sociální
distanci, zda se cítí nad někým nadřazení a podřazení, jaké kategorie používají
při popisu lidi, vůči nimž tyto postoje cítí a na co ve své argumentaci upozorňují.
Rozhovory byly od počátku chápány nikoli jako „sběr dat“, ale jako „generování/vytváření dat“. Rozhovor tedy bereme jako interakční událost, ve které
lidé (na obou stranách diktafonu) stavějí na svém kulturním/členském vědění,
včetně jejich vědění o tom, jak lidé jako členové určitých kategorií2 rutinně mluví.
Otázky tvoří důležitou součást dat a nejsou tedy neutrálními výzvami k odpovědím, protože nevyhnutelně mají vliv na to, o čem a částečně i jak lidé hovoří, nezbytně spoluurčují relevance (přestože naším cílem je zjistit relevance jednotlivých
vypravěčů). Odpovědi na otázky jsou pro nás tedy více výpovědí (account) než
zprávou (report) (Baker 2004).
Vypravěči a analýza
Pracujeme celkem s třiceti rozhovory s pracujícími lidmi středního věku (nejčastěji mezi 35 a 50 lety) z Prahy a Liberce3. Pro naše účely jsme zvolili výběr
s kritérii profese a vzdělání, můžeme tedy hovořit o záměrném výběru (purposive sampling) (Richie Lewis 2003). Výběr měl zahrnout lidi VŠ vzdělané i bez
formálního vzdělání, vedoucí pracovníky, pracovníky ve službách i manuálně
pracující, a tak co nejvíce pokrýt hlavní zaměstnanecké skupiny. Cílem bylo
získat tři hlavní kategorie: dělnické profese bez maturity/profese ve službách
s maturitou / manažerské profese s VŠ (státní i nestátní sektor)4. Úmyslně jsme
2
V našem případě byli lidé vybráni na základě své profesní příslušnosti a věku.
Anonymizováno pro potřeby recenzního řízení.
4 Kontakt na vypravěče byl získán přes tazatelskou síť CVVM, jednotliví vypravěči se mezi
sebou neznali.
3
123
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
striktně netrvali na svázání profese a vzdělání, což zvýšilo variabilitu souboru.
Zastoupeni byli i podnikatelé (Norbert, Ctibor) a živnostníci (Gita, Servác).
Bez maturity
SŠ s maturitou
VŠ
Celkem
Manažeři
-
2
8
10
Služby
2
8
-
10
Dělníci
8
2
-
10
Celkem
10
12
8
30
Praha
Manažeři
Služby
Liberec
Dělníci
Manažeři
Služby
Dělníci
Celkem
Muži
2
2
2
4
1
3
14
Ženy
3
3
3
1
4
2
16
Vzhledem k relativně volným kritériím výběru jsme získali pestré složení vypravěčů od Pankráce, dělníka ze Slovenska pracujícího v továrně, který žil v Praze
několik let jako bezdomovec a má zkušenosti „z podsvětí“ až po Norberta, ředitele a spolumajitele středně velké obchodní firmy (cca 100 zaměstnanců)5.
Kromě vzdělání jsme nezjišťovali jiné „objektivní“ charakteristiky. Z výpovědí
vyplynulo, že subjektivní zařazení, zaměstnanecké postavení ani vzdělání (či jejich kombinace) neumožňuje rozdělit vypravěče do „homogenních“ skupin6.
Přesto se potvrdil předpoklad, že „výše“ postavení budou spíše lidé vzdělaní
s řídící funkcí, což je možné ilustrovat již na samotném domlouvání místa a času
setkání pro rozhovor. Vedoucí pracovníci si nejčastěji domlouvali schůzku na
pracovišti během pracovní doby7 a často se prezentovali vlastními vizitkami.
Analýza vychází z postupů zakotvené teorie a kódování rozhovorů bylo prováděno pomocí analytického softwaru Atlas.ti (Strauss, Corbinová 1999). Kódy
byly nejprve voleny tak, aby kopírovaly co nejvíce použité výrazy vypravěčů, aby
5
Zatímco Pankrác se při schůzce ptal, zda nevadí, že nemůže předložit občanský průkaz,
protože ho ztratil, ředitel Norbert, jehož firma nesídlí přímo v Liberci, pro výzkumnici
zařídil přes své podřízené odvoz tam i zpět služebními auty. Zajímavostí je jeho „dělnický“
původ, studium prestižní školy a následné pracovní pobyty (ještě před rokem 1989)
v Austrálii či Řecku.
6 Např. dělnice Jana bez vzdělání má manžela s VŠ a i synové budou VŠ, její práce je „pěkná“
v malé dílně; dělnice Aneta je předákem 15 dělníků, přestože nemá maturitu. Laura dělá
šičku, tedy manuální práci, ale tato práce jí baví a je dokonce lépe placená než předchozí
práce – účetní. Důležité se zdají být kromě osobních vlastností zejména rodinný status
a sociální sítě.
7 Přestože často upozorňovali na časovou zaneprázdněnost a rozhovor musel být přerušován.
Týkalo se to Kamily, Norberta, Dalibora, Bruna. Z dalších 22 lidí si už jen Bonifác a Gita
domluvili rozhovor na pracovišti (bar, Gitin obchod) v pracovní době, kdy mají volněji.
124
V N Í M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R AT I F I K AC E
nedocházelo k přílišné generalizaci na počátku. Vztahy mezi kódy byly vyznačovány na základě toho, jak se objevovaly ve výpovědích vypravěčů. Takto vzniklé
vztahové sítě byly posléze zjednodušovány/shlukovány podle významů už jako
součást první interpretace. Jako centrální kategorie byla vybrána kategorie „vnímání sociální stratifikace ve společnosti“, jejíž dvě vlastnosti budou osou výkladu
– vnímání toho, jak si kdo/která sociální kategorie stojí na pomyslném vertikálním společenském žebříčku a jak si toto postavení zaslouží. Jelikož zde není
možné se soustředit na celé spektrum sociálních skupin nebo kategorií, kterým
se vypravěči v rozhovorech věnovali, zaměříme se na dvě vybrané kategorie
„dole“. Kromě převážně popisné části ukazující společné prvky v rozhovorech
o daných kategoriích, bude věnována pozornost také vazbám mezi sociální pozicí vypravěče a konkrétními postoji vůči sociálním kategoriím/skupinám lidí.
Níže předkládáme dílčí výsledky analýzy zaměřené na to, jak jsou v rozhovorech
popisováni ti, kdo stojí na pomyslném sociálním žebříčku nejníže (na „ty dole“),
konkrétně bezdomovce a pracující s nízkými příjmy.
Vnímání postavení ve společenské hierarchii & otázka
uznání
Základní perspektiva, kterou nahlížím na rozhovory, je stratifikační. Sleduji vnímání hierarchií ve společnosti, ke kterému explicitně směřuje otázka „kdo je
dole, má se špatně?“, na kterou vypravěči neměli většinou problém odpovídat,
ani potřebu doptávat se. Na tomto místě stojí zmínit, že obecně z hlediska vertikální dimenze dole/nahoře je pro vypravěče klíčová otázka peněz, jde tedy o sociálně ekonomické nerovnosti odvíjející se od společenské dělby práce (Šanderová
2000).
Druhým podstatným aspektem je, že otázka sociálního postavení člověka ve
společnosti je (v rozhovorech) velmi silně vázána na hodnocení a pocity. Otázky
na postavení (skupin/kategorií) lidí ve společnosti a sebezařazení člověka do nějaké ze skupin jsou nevyhnutelně spojené s tím, zda je to tak správně či nikoliv,
a proč. Příkladem mohou být taková vyjádření jako:
Libuše: Pomohla bych mladým manželům (…).
Aneta: Kdo co říká, že práce není, to je hloupost, to jsem také měla (…) takže takovým
nefandím, nezaměstnaným to vůbec (…).
Emila: Pak je třeba ty skupiny lidí dělit. (…) Pokud jsou to ti z vychcanosti, tak těm nefandím, pokud lidi vlastní prací udělali firmu, zaměstnali lidi, tak těm fandím.
Tato otázka a samotné hranice vymezující uznání a neuznávání (členů) sociálních skupin se staly předmětem analýzy a na ně se dále zaměřuje moje pozornost. K bližšímu srovnání byly vybrány dvě skupiny „těch dole“ lišící se z pohledu
vypravěčů v tom, zda si zasluhují uznání a jak se s nimi identifikují nebo mohou identifikovat, nebo naopak, zda a jak se od nich snaží distancovat. Proto ne125
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
jen vnímání postavení ve stratifikaci, ale i hodnotící prvek bude základní linií
analýzy. Tato dvě kontinua tvoří dvě dimenze, na kterých se odehrává interpretace.
Ti dole aneb „nemůže uklízeč chtít točit zeměkoulí“
Pokud se podíváme na hlavní kategorie, které lidé zmiňují v odpovědi na otázku,
kdo je v naší společnosti „dole“ bez ohledu na to, jaké přívlastky jim dále přisoudili, získáme poměrně krátký seznam, který ovšem v sobě zahrnuje několik
vlastností, kterými jsou profesní zařazení, etnicita, životní etapa či věk, nebo konkrétní životní situace člověka:
– důchodci
– rodiny s dětmi (zejména matky s dětmi po rozvodu)
– děti propuštěné z dětských domovů
– nemocní
– Romové
– nezaměstnaní
– bezdomovci
– nízkopříjmoví zaměstnanci
Pro analýzu byly vybrány kategorie „bezdomovci“ a „nízkopříjmoví zaměstnanci“, a to přestože (či právě proto) ani jedna z nich není vnímána zcela jednoznačně negativně či pozitivně. Právě sporné či hraniční případy mohou
poukazovat na symbolické hranice nebo vnášet nové aspekty.
Bez domova a bez práce: „To je to bahno“
Sociální kategorie „bezdomovci“ je vykreslována řadou negativně vymezujících charakteristik80. Její členové nemají domov a práci, ale ani zodpovědnost,
povinnosti či starosti, nemají chuť pracovat, vstávat nebo změnit svou situaci, nejsou aktivní, ani přizpůsobitelní, nepřemýšlí o budoucnosti nebo jsou psychicky
nemocní.
Co spojuje mnoho vypravěčů ve vztahu k fenoménu bezdomovectví je přitom striktní rozlišení mezi „lepšími“ („nemohou si za to“) a „horšími“ („mohou
si za to“), které je nutné hledat v příčinách vzniku bezdomovectví a postoji k této
situaci. Hranice dělí bezdomovce na ty, kteří si svoji situaci zavinili, a ty, kdo jsou
v ní nevinně, jde tedy o otázku viny a neviny. Mezi legitimní, uznávané důvody
patří vystěhování partnerem/partnerkou jako následek rozvodu/rozchodu; prodavačka Blažena, kadeřnice Nataša, dělnice Adriana), nebo ztráta práce kvůli nemoci (Nataša). Vypravěči soudí, že většina bezdomovců patří ke kategorii „mohou
si za to“, přitom jedině prodavačka Blažena reflektuje svoji neschopnost mezi
nimi rozlišovat.
8
Podobně jako při rozhovorech s učiteli (Vojtíšková et al. 2007).
126
V N Í M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R AT I F I K AC E
T: kterých si naopak nemůžete vážit?
Blažena:bezdomovců, ale těch, kteří si za to můžou sami. Takových těch, je pravda, že
já to na ulici nepoznám, který je který-ale nedokáži si vážit člověka, který zahazuje
svůj život a ví o tom.
Co slovním spojením „mohou si za to“ vypravěči konkrétně myslí, často nepovažují za nutné vysvětlovat, i když to nemusí být vždy zcela jasné. Adriana
mluví o prodeji bytu a utracení všech peněz, což by se dalo interpretovat jako nezodpovědnost či hloupost. Složitější je to u dalšího případu, kdy starší žena odmítla koupit družstevní byt, přestože jí rodina chtěla pomoci a později přestala
platit energie a nájem, následkem čehož nakonec skončila na ulici. Tam už mohou roli hrát i psychické problémy, které zmiňuje i Blažena. Tato „diagnóza“
spolu s alkoholismem a následná nebezpečnost bezdomovců situuje řešení problému bezdomovectví (nebo části této problematiky) do oblasti medicíny, konkrétně vytvoření státních ústavů k izolaci (opravdu pomáhat má stát jen těm,
kteří si „za to nemohou“).
T: A pokud si za to můžou sami, tak co byste s nimi dělala? Myslíte si, že je dobře, že žijí
na ulicích?
Blažena: Nemyslím si, že je dobře, že žijí na ulicích, nemyslím si, že je dobře zavírat
lidi do nějakých ústavů, to určitě ne, ale zase na druhou stranu pro ty lidi by to bylo východisko. (…) Dát je do nějakého ústavu, nebo prostě někam, nevím, podle mne není řešením, aby byli pod mostem, aby hyzdili Prahu.
Instalatér Filip zmiňuje další důvody, které vedou k bezdomovectví pod kategorií „mohou si za to“. Téměř všichni podle něj nechtějí pracovat a po ztrátě práce
místo zabezpečení a hledání nové (třeba i horší) práce, spojí svůj život s alkoholem a přestanou myslet na budoucnost a základní věci (hygiena, teplo, bydlení). Paradoxně dříve v tomtéž rozhovoru uvádí, že i on by se mohl celkem snadno
bezdomovcem stát.
Filip: Nezaměstnaný nebo bezdomovec ze mne může být pomalu ze dne na den. Ze zákonama tohodle státu, kde si exekutoři dělají, co chtějí. Pak můžete přijít a nemáte majetek, protože vám ho ten exekutor zabaví, aniž byste o něčem věděli.
Roli v tom jak účastníci vnímají bezdomovce nehraje jen to, z jakých důvodů
či pohnutek se člověk bezdomovcem stal, ale také, jaký postoj k situaci a životu
podle nich zaujímají, zda chtějí být bezdomovci, je to jejich svobodná volba, nebo
zda chtějí svou situaci změnit a „dostat se ven“. Barman Bonifác a prodavačka
Iveta mluví o možnosti svobodné volby života na ulici a spokojenosti s ním. Možnost nežebrat na ulici a jít pracovat třeba do Teska (jako ona sama, když jí „teklo
do bot“) mají podle prodavačky Žofie všichni, a proto opovrhuje těmi, kteří žebrají. Měli by si uvědomit, že nic není zadarmo. Možnost svobodné volby žít nebo
127
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
nežít na ulici ale nejsilněji zaznívá z úst manažerky Svatavy, která jako pracovník v sociálním odboru ví, že tito lidé mají právo takto neskončit. Pokud tak skončí,
pak to podle ní znamená/musí znamenat, že si to vybrali a nechtějí dostat se ven.
„Ven“ dobře zachycuje vnímání světa bezdomovců jako uzavřeného oproti otevřenému světu plnému možností, jak ho zná Svatava.
Svatava: (…) pak skupina dole, to znamená – pro mne to jsou ti lidé spíš na okraji společnosti, tzn. společensky nepřizpůsobiví a lidé problematičtí, protože problematičtí být
chtějí, protože jsou. Protože v mé profesi se s tím nemohu nesetkat, takže máme – já vím,
že někdo vnímá třeba bezdomovce, oni nemusí být bezdomovci. Jsou nástroje ve státě,
že se do té situace nemusí vůbec dostat, a i pokud se do ní dostanou, tak se z ní mohou
dostat ven, pokud ale chtějí! To je to důležité (…) na tohle ten stát opravdu ty nástroje
má. Má na to zákony, aby se nikdo nedostal do té nejspodnější vrstvy.
Moment chtění nebo nechtění „dostat se ven“ lze nalézt i ve výpovědi Pankráce, který má za sebou vlastní tříletou zkušenost života „na ulici“ a mluví i o hranicích mezi životem uvnitř a venku. Tento rozhovor jako jediný odráží obě
perspektivy, jak „zevnitř“, i zkušenost z druhé strany jako dělníka. Na rozdíl od
ostatních nerozlišuje důvody vedoucí k bezdomovectví. Zezačátku jsou na tom
všichni stejně, snaží se z toho dostat, ale potom rezignují a zjistí, že život na ulici
je jednodušší, jak o tom mluvili i ostatní. Pankrác tento život líčí (zčásti) jako romantický a svobodný, což je také příčinou, proč je tak těžké se vůbec snažit tuto
hranici směrem do společnosti překonat.
T: A co posunout se výš, ne z toho dna?
Pankrác: Aj to ťažko, ale ide to.
T: A to je skrze co? Jak?
Pankrác: Musí se odpoutat od kamarádů a života, který vede. Já, že jsem toužil mít tady
syna. Jinak na ulici je dobrý život. Na ulici je perfektní život. To se nedá porovnat s tímto.
Buď na ulici, alebo nahoře, ale *** život není dobrý. Na ulici je lepší život.
T: Na ulici je lepší život než v těhletěch fabrikách?
Pankrác: Na sto percent. To se nedá porovnat. Na ulici máte jedinou starost, aby bylo
dlouho léto. Na zimu si seženete bydlení, vždy seženete chatu, která je opuštěná. Nebo
přespíte tři měsíce v podchodoch ve spacáku. To není problém.
T: A co děláte, když jste takhle venku?
Pankrác: Na ulici nepotřebujete nic. Nic nepotřebujete.
T: Co děláte?
Pankrác: Flákáte se, flákáte se, nič neděláte, kecáte s kamarátmi, hrajete karty, popíjíte,
co já vím, zapálíte si tu marihuanu. Stále dokolečka. Nic, nic, svět je gombička. Nikdo
vás nezajímá, vy nezajímáte nikoho. Nemusíte mít doklady. Nemusíte makat, nič. To zas
vám povím, že úžasný život je na ulici. Když nemáte jako já že syna, nebo takový podobný důvod, sám od sebe pro sebe se nevrátí nikdo zpátky. Neexistuje.
128
V N Í M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R AT I F I K AC E
Přechod zpět tak není příliš lákavý a bez motivace ve společnosti „normálních“, jakou on měl/má v podobě syna, je nemožný. Všimněme si věty o nevšímavosti okolí a nevšímání si okolí, která ukazuje na hranici dělící normální
společnost od bezdomovců, dva nekomunikující paralelní světy. Člověk na ulici
se podle něj nestydí, ale jinde v rozhovoru přiznává, že před svými dospělými
dětmi svoji situaci tajil a při návštěvách „hrál“ normálně pracujícího. Stigma,
které status bezdomovce přináší a kterého si je vědom, se lépe nese před bezejmennými lidmi než před vlastní rodinou.
Kromě obvyklého problému s bydlením v zimě nebo alkoholismem Pankrác
zmiňuje i další odvrácenou stránku bezdomovectví, kterou je najímání bezdomovců jako tzv. bílých koní, tedy spoluúčast na závažné kriminalitě, která je může
přímo ohrožovat na životě. Jako Blažena připouští i on nebezpečnost pro okolí,
nikoli jako důvod nutné izolace, ale naopak nutné pomoci.
T: A měli by vůbec [politici] pomáhat těm bezdomovcům, když jim to vyhovuje tohleto?
Pankrác: Podívejte, já vám zas poviem, že treba jim pomoci, třeba v zimě alebo čo. (odmlka) Ale zase (odmlka) keď jim nebudou pomáhat, tak zabijou někoho (odmlka) a vezmou mu peníze.
T: Jakože bezdomovci budou někoho ohrožovat nebo
Pankrác: Určitě. Když už se dostali tam, kďe jsou, tak jsou tam lidé, kteří ozaj se nedokáží postarat sami o sebe. (…) Někdo musí pomáhat trošku, třeba Armáda spásy, tak nějakou věc darovat, dát na polévku nebo tak.
Společnost měla podle něj pomáhat lidem dostat se z ulice také skrze placenou práci. Pankrác dále mluví o hierarchiích či kastách (a tedy hranicích) uvnitř
skupiny daných způsobem vydělávání peněz (od nejlepších brigád, přes sběr železa, krádeže až po žebrání). Sám si zakládá na tom (buduje pozitivní sociální
identitu), že chodil na brigády a dokonce sháněl brigády dalším. Distancuje se
od žebrání, které pro něj bylo i tehdy ponižující.
Pankrác jako jediný (částečně) mluvil z pozice „uvnitř“, bývalého člena skupiny bezdomovců. Výpovědi ostatních se také opírají o nějakou zkušenost, ale ta
je vždy ne-členská. S oběma pozicemi jsou spojené pocity. Blažena cítí k bezdomovcům neskrývanou averzi legitimizovanou zničením její chaty bezdomovci,
které tam původně tolerovala. Naopak upozorňuje na vlastní pomoc v podobě
poskytnutí bydlení své známé (v té době bezdomovkyni) s jejími dětmi, která se
musela vystěhovat od manžela. Dřívější obdobná vlastní zkušenost ji vede k názoru, že ne známí, ale především stát by lidem v této situaci, s chutí pracovat
a snahu svou situaci řešit, měl pomáhat. Opovržení cítí vůči bezdomovcům manažerka Svatava, vedoucí Vít či prodavačka Žofie, protože podle nich lidé mají
možnost volby. Instalatér Filip jako jediný soudí, že si bezdomovci vydělají víc
peněz, než kolik běžně člověk vydělá v práci (vyplatí se jim to), stejně jako Žofie upozorňuje, že mohou pracovat třeba jako dělníci na místech, která u nás obsazují Poláci.
129
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
Barman Bonifác zná „místní“ bezdomovce, kteří nepatří mezi hosty, s nimiž
by byl problém při placení útraty. Nedovolili by si nezaplatit. Laura líčí osobní,
dobrou zkušenost s mladým bezdomovcem, ovšem i na něj částečně svaluje vinu
za situaci, ve které se nachází. Viola má nepříjemné zkušenosti ze své práce na pokladně, o čemž více v následující části. Ctibor a Žofie jsou ti, kteří potkávají
bezdomovce v Praze, jsou k nim lhostejní, nevšímaví.9
Nízkopříjmoví zaměstnanci
Jedna kategorie „těch dole“ se zprostředkovaně objevila také mezi skupinami,
kterých si (někteří) vypravěči váží. Připisovanými vlastnostmi, které umisťují nízkopříjmové zaměstnance mezi vážené, jsou především jejich vysoká zodpovědnost a pracovitost. Mezi pracující ve špatně placených profesích patří dělníci,
pokladní v super/hyper/marketech, ale také zdravotní sestry.
Více se zaměřím na prodavačky ve zmiňovaných obchodech Tesco, Billa, Hypernova či Globus, jak o nich mluvili někteří vypravěči. Tyto profese se vyznačují špatnými pracovními podmínkami, protože práce je nejen stereotypní,
ubíjející, ale navíc probíhá ve dlouhých směnách a neohlíží se na denní dobu,
víkendy či svátky, s velmi omezenou autonomií (striktně nařízené přestávky)
a bez soukromí (obchody jsou nepřetržitě sledované kamerami). Dalšími negativy jsou nedostatečné sociální zajištění, nízké výdělky („sotva na přežití“) a nemožnost postupu. Dělnice Aneta, vyučená prodavačka, by si nemohla dovolit dělat
za tak málo peněz, kolik vydělávají prodavačky. Podle ní mohou tuto práci dělat
ženy, které jsou „zaopatřeny“ manželem. To ale nemusí ve skutečnosti vůbec být,
jak uvidíme u Violy.
Aneta: To jsou ty městské holky, které jsou zaopatřeny v podstatě, protože manžel je uživí,
ale na to, abych dělala za 8000 prodavačku, na to nemám. Je to časově náročné a za ty
peníze.
Ani vztahy na pracovišti nejsou plusem, protože lidé na stejné pozici spolu nemohou komunikovat, kontakt se zákazníky není vždy příjemný (někteří nemají
úctu, řvou) a stejně jako vztah s někdy despotickými vedoucími („jednají s vámi
jak s hadrem“) může být příčinou velkého stresu. Slovo prodavaček nemá váhu,
nadřízení se s nimi nebaví, přestože pokladní fungují jako „hromosvod“ při stížnostech zákazníků (jsou bariérou mezi zákazníky a managementem obchodu).
Pokladní Viola nebo prodavačka Žofie považují tuto práci za ženskou dřinu (Vio9
Jeden z recenzentů upozorňuje oprávněně na vliv veřejného mínění a médií, který není
v textu vůbec reflektován. V rozhovorech samotných lze odkazy na média různého druhu
vysledovat, nicméně netýkají se přímo dvou vybraných kategorií (ale například kauzy
vystěhovaných neplatičů ve Vsetíně; dále celebrit či politiků). V rámci projektu „Sociální
distance“ se mediálním reprezentacím různých sociálních kategorií budeme věnovat.
130
V N Í M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R AT I F I K AC E
la: dřu jak kůň, Žofie: ty ženský se nadřou), což tuto profesi společně s nízkými
platy a prací na směny spojuje se zdravotními sestrami, další „ženskou“ kategorií.
Nabízí se otázka, kdo a proč vlastně takovou práci vykonává. Žofie, Viola, Iveta
i Libuše vidí pokladní jako ženy s nižším vzděláním, buď s dětmi, kvůli kterým
čelí diskriminaci (zejména jinde), nebo naopak starší lidé nebo cizinci.
Žofie: po mateřské, protože mne už nikde nechtěli až na, no je fakt, že prodavačku vezmou vždycky.
Žofie: Zažila jsem toho docela dost, i na brigády jsem chodila, třeba i do různých Tesk,
což už bych nikdy nedělala, nikdy. Tam mne viděli jednou a naposled, a chování katastrofální a ohodnocení. Tfuj, tfuj, no tfuj.
Přemysl podle svého kamaráda usuzuje, že to jsou zodpovědní lidé, kteří ale
nemají zaměstnavateli co nabídnout (bez vzdělání), v regionu s vysokou nezaměstnaností. Starší lidé tuto práci mají jako přivýdělek k důchodu, mladší jako
brigádu. Ocenění si zaslouží za svou zodpovědnost za sebe a blízké, když se nespoléhají na pomoc druhých/státu a přijmou i takto nevýhodnou práci, když nemají jinou možnost. Viola jako jediná v době rozhovoru příslušela k této skupině
– pracovala „z nouze“ v pokladně v pražském hypermarketu a toužebně očekávala místo v čistírně oděvů. Lidé v podobné pozici/situaci, jako je ona, pracující
za minimální mzdu ve špatných pracovních podmínkách, považuje za ty, kteří
jsou na tom vůbec nejhůř ze všech.
Jak je důležité (finanční) ocenění pro dobrý pocit z práce, dokladuje Bonifác,
když mluví o spolužákovi asfaltérovi, který se za svou práci nestydí, protože je to
„dobře zaplacená dřina“. Stud Bonifác pociťoval, když vykonával dělnickou práci
a neměl ani peníze. Za slovo „dělník“, se nyní stydí Aneta, přitom za práci samotnou nikoliv. Dřív podle ni tato nálepka nevadila, dnes už ano. Práce samotná
často nevadí, co vadí je nízké ohodnocení nejen finanční, ale i symbolické, tedy
uznání společnosti/ostatních.
Viola: Já bych to třeba i dělala, kdyby to bylo slušně placené, že oni dávají málo peněz
a ještě jsou sprostí.
Vilém: [manželka] dělá ve Vodafonu prodavačku, má to anglický název, aby nemusela říkat, že je prodavačka“.
Aneta: (…) když vyplňuji nějaké papíry a vaše profese – dělník, to mne vadí, přijde mi
to jako spodina.
Vlastní méněcennost pociťuje Viola při interakci, kdy jako pokladní musí obsluhovat bezdomovce. Ti dávají najevo, že jí opovrhují, protože je jen „blbá pokladní“, která je musí obsloužit, zatímco oni nemusí nic.
Viola: Na Skalce tam je to samý Ukrajinec a bezdomovec (…) on přišel 23x s lístečkem
na tři koruny a jedním pivem (…)
131
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
T: a jak vnímáte takovéhoto zákazníka(…) jaký je přístup k takovémuto zákazníkovi?
Kdyby si na vás otevřel pusu, dal vám najevo, že vy jste tam pro něj?
Viola: On mi to dává najevo pokaždé. Protože on je, on si věří, on je bezdomovec, on je
někdo. A já jsem blbá pokladní, která mu musí prodat pivo. (…) Já dělám a jeho obsluhuju, a on je nade mnou, protože já mu musím sloužit. (…) bych skočila přes tu pokladnu,
chytla ho a vyhodila ho (…) před ten krám, ale bohužel nemůžu, je to zákazník. (…) Proto
koukám už, abych byla pryč.
Přestože Viola neskrývaně vnímá svou situaci jako hodně špatnou, bezdomovce
řadí ještě mnohem níž. Hlubokou propast, která zeje mezi Violou a nimi, definuje jako úplně jiné myšlení. Zatímco ona urputně trvá na tom, že se musí uživit
prací, udržet byt, oni jsou „na druhém břehu“, protože nemají tuto motivaci,
ani zodpovědnost. Povinnost živit se prací je klíčovou pro uznání a morální převahu pracujících v očích našich vypravěčů (což se, troufám si říci, vztahuje i na
ty, kteří o uznání nízkopříjmových pracujících přímo nehovořili).
I zde je podstatné, zda člověk mluví jako (bývalý) člen dané skupiny (a více
či méně se s ní identifikuje) nebo jestli tuto skupinu zná „zvenku“ jako kategorii a jak, protože rozdíl dělá i to, zda zkušenost má skrze partner-a/-ku, kamarád-a/-ku nebo jen z obchodu. Hodně napoví už to, kdo tuto skupinu/kategorii
zmiňuje. Jsou to lidé (a především ženy) s vlastní (současnou či minulou), případně zprostředkovanou zkušeností někoho z bližšího okolí. Vlastní zkušenost
s prodáváním v supermarketu mají prodavačky Žofie, Libuše, původně dělnice
Viola, dělnice Aneta. Z mužů se o prodavačkách zmiňuje dělník Vilém, který dříve
byl nadřízený několika prodavaček, prodavač Servác je jmenuje mezi těmi, co
jsou na tom nejhůře, barman Bonifác zase zdůrazňuje, že právě tuto práci by
nikdy nedělal. Přemysl je jediný z vedoucích, který o této práci hovoří, a to v souvislosti se svým kamarádem – prodavačem, kterého ovšem neřadí mezi své tří
nejlepší přátele.
Koho si vážit a koho ne? Identifikace s/distancování od
„těch dole“
Samotné vymezení „těch dole“ (nebo nahoře) není jednoduché, protože vypravěči nerozumí těmto slovům stejně a jedině podrobná analýza každého jednotlivého rozhovoru by mohla poskytnout plastický obrázek vnímání společnosti
daného člověka a i ten by byl mnohonásobně redukovaný zněním otázek, vymezeným časem, nadáním výzkumníka, ochotou a schopnostmi vypravěče verbálně sdílet svůj pohled na svět a mnoha dalšími okolnostmi. Proto jsem si pro
účel svého příspěvku zvolila cíl užší, zaměřila jsem se jen na pohled lidí na „ty
dole“, a to pouze na dvě kategorie/skupiny, bezdomovce a pracující s nízkými
příjmy.
Přestože celkově pro nás všechny představené názory na obě kategorie mohou
být svým způsobem pochopitelné, nikterak překvapivé a můžeme jim svým způ132
V N Í M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R AT I F I K AC E
sobem porozumět, není náhodné, kdo který názor projevil a pozice jednotlivých vypravěčů prostupují rozhovory i analýzou. Vypravěče spojuje to, že si vydělávají (poctivou) prací, což je pro jejich budování identity v rozhovorech důležité,
slouží jako východisko. Vyjadřují silné distance především vůči těm, kteří nepracují a zároveň nechtějí pracovat, resp. získávají peníze jiným způsobem (sociální podpora, dávky, kšefty nebo žebrání). Hranice mezi lidmi, kteří si zaslouží
uznání a těmi, kteří si uznání (a pomoc) nezaslouží, odděluje pracovité od nepracovitých, zodpovědné od nezodpovědných, schopné postarat se o sebe a své
blízké od neschopných, a lidi nemohoucí za svou situaci od těch, kteří si situaci
zapříčinili sami. Tyto hranice se ukazují jako klíčové, jistě existuje ale mnoho
dalších, méně zřejmých nebo sdílených hranic, které zde byly spíše jen naznačeny a které by se mohly stát předmětem dalších analýz. Například rozdíly ve
způsobu nabytí majetku (nejen u bezdomovců), nebo v postojích či chování lidí,
jako u žen distancujících se vůči „prázdné kritice mužů v hospodě“ a mnoho dalších.
Rozdílnost v příslušnosti ke kategoriím jako součásti sociálních pozic vypravěčům se zrcadlí také v názorech na to, komu je třeba pomoci. Podle lidí, kteří
nezažili na vlastní kůži život na ulici si pomoc zaslouží pouze ti, kteří si za svou
situaci nemohou a mají snahu a chuť pracovat. Pankrác bezdomovce neklasifikuje podle toho, zda si za to mohou. Snahu dostat se ven podle něj lidé po čase
ztratí všichni a bez silného kontaktu „venku“ nemají sami šanci si pomoci, je jim
tedy nutno pomoci. Vlastní minulou bezdomoveckou identitu buduje jako pozitivní distancováním se od žebrání a prezentováním vlastní schopnosti sehnat
práci sobě i jiným. Současnou identitu a sebeúctu staví na překonání hranice
do světa normálních (přestože je to „těžší život“) a starosti o druhé, tentokrát
o syna. Prodavačky (zejména Žofie) nebo pokladní Viola podobně budují pozitivní identitu především na svojí zodpovědnosti, píli a snaze vydělat si (jakoukoli) poctivou prací na živobytí pro sebe a své děti.
Rozdílnost perspektiv, ze kterých lidé hovoří, lze vysledovat i v tom, jak relativně málo (a ne náhodou) bylo „slyšet“ vedoucí pracovníky82. Nejsou to ti, kteří
by se k uvedeným kategoriím (zejména k nízkopříjmových zaměstnanců) více
vyjadřovali, v jejich výpovědích jsou přítomni spíše zprostředkovaně, nemají
s nimi většinou bližší kontakty. Nicméně pokud by měli vybrané dvě kategorie
porovnat, pak není pochyb o tom, kterou z kategorií by vnímali jako „hodnotnější“, protože hodnota práce a norma, že člověk v „produktivním“ věku pracuje,
tvoří stavební kameny naší kultury.
LITE RATURA
BOTTERO, W. / IRWIN, S. (2003): Locating difference: Class, ‘race’ and gender, and the
shaping of social inequalities. The Sociological Review, 51(4): 463–483
10
V případě jinak zvolených kategorií nebo tématu (např. vzdělání) by tomu bylo zcela jinak.
133
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
BAKER, C. (2004): Membership categorization and interview accounts. In: D. Silverman,
ed.: Qualitative research. Theory, method and practice. 2nd edition. London / Thousand
Oaks / Delhi: Sage Publications
BOURDIEU, P (1998): Teorie jednání. Praha: Karolinum
BROWN, R. (2006): Meziskupinové vztahy in M. Hewstone, W. Stroebe, eds.: Sociální
psychologie. Moderní učebnice sociální psychologie. Praha: Portál. Str. 533–570
ČERNÝ, J. / SEDLÁČKOVÁ, M. / ŠAFR, J. / TUČEK, M. (2004): Zdroje utváření skupinových
mentalit v České republice po roce 1989. Sociologické studie. Praha: Sociologický ústav AV ČR
GUBRIUM, J. / HOLSTEIN, J. (2002): From the individual to interview society. In:
J. Gubrium, J. Holstein, eds.: Handbook of interview research: Context and methodology.
Thousand Oaks, CA: Sage Publications
HÁJEK, M. (2001): Čistota, znečištění a sociální struktura. Biograf, (25): 49–62
HARRIS, S. (2001): What can interactionism contribute to the study of inequality? The
case of marriage and beyond. Symbolic Interaction, 24: 455–480
HEWSTONE, M. / RUBIN, M. / WILLIS, H. (2002): Intergroup bias. Annual Review of
Psychology. 53(1): 575–604
HOGG, M. A. / ABRAMS, D. (2003): Intergroup behavior and social identity. In: M. A. Hogg,
J. Cooper, eds.: The Sage handbook of social psychology. London / Thousand Oaks / New
Delhi: Sage Publications. Str. 407-431
Jenkins, Richard (2000) Categorization: Identity, Social Process and Epistemology. Current
Sociology, 48(3): 7–25
JENKINS, R. (2004): Social identity. London / New York: Routledge
KATRŇÁK, T. (2004): Odsouzeni k manuální práci. Vzdělanostní reprodukce v dělnické rodině.
Praha: Slon
LAMONT, M. (1992): Money, morals, and manners: The culture of the French and American
upper-middle class. Chicago: University of Chicago Press
LAMONT, M. (1997): The meaning of class and race: French and American workers discuss
differences. In: J. R. Hall, ed.: Reworking class. New York: Cornell University Press
LAMONT, M. / FOURNIER, M., eds.: (1992): Cultivating differences. Symbolic boundaries
and the making of inequality. Chicago / London: University of Chicago Press
LAMONT, M. / MOLNAR, V. (2002): The study of boundaries in the social sciences. Annual
Review of Sociology, 28: 167-195
POTTER, J. / WETHERELL, M. (2001): Unfolding discouse analysis. In: M. Wetherell,
S. Taylor, S. J. Yates, eds.: Discourse theory and practice. (A reader). London / Thousand
Oaks / New Delhi: Sage Publications. Str. 198–209
RICHIE, J. / LEWIS, J., eds. (2003): Qualitative research practice. A guide for social science
students and researchers. London / Thousand Oaks / New Delhi: Sage Publications
SAVAGE, M. / BAGNALL, G. / LONGHURST, B. (2001): Ordinary, ambivalent and defensive:
Class identities in the North-West of England. Sociology, 35(4): 875–89
SHERMAN, R. (2005): Producing the superior self. Strategic comparison and symbolic
boundaries among luxury hotel workers. Ethnography, 6(2): 131–158
STRAUSS, A. / CORBINOVÁ, J. (1999): Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky
metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert
134
V N Í M Á N Í
S O C I Á L N Í
ST R AT I F I K AC E
ŠANDEROVÁ, J. (2000): Sociální stratifikace. Úvod do problematiky. Praha: Karolinum
TAJFEL, H. (1981): Human groups and social categories. Cambridge: Cambridge University
Press
TUČEK, M. a kol. (2003): Dynamika české společnosti a osudy lidí na přelomu tisíciletí. Praha:
Slon
VOJTÍŠKOVÁ, K. / ŠPAČEK, O. / ŠAFR, J. (2007): „Kdo je dole a kdo nahoře“ podle pražských
učitelů ZŠ. Sociální nerovnosti v symbolické rovině. Pražské sociálně vědní studie. Praha:
FSV UK / FF UK
YODANIS, C. (2006): A place in town. Doing class in a coffee shop. Journal of Contemporary
Ethnography, 35(3): 341–366
135
Zaměstnanec občanem či poddaným?
Reprodukce sociálních nerovností
v podmínkách politiky rovnosti
Ida Kaiserová
Mým úkolem je v tomto textu vyjádřit pomocí sociologického slovníku a myšlení obecné souvislosti událostí, které jsem prožívala v několika uplynulých
letech. Snažila jsem se uvést do praxe známou feministickou tezi, že „osobní je
politické“. V procesu zživotňování této teze jsem hrála roli hlavní postavy a pozorovatele. Nemám doposud uzavřený názor na to, zda je to legitimní prostředek praxe sociologa, jsem si zcela jista, že to je legitimní prostředek praxe ženy
v nesnázích.
Východiskem pro napsání mého textu je tedy část mého životního příběhu, nazvěme ji dejme tomu diskriminační spor. Tento spor lze uchopit v sociologických
souvislostech různě, obsahuje řadu tematických momentů, jimiž se překrývá se
sociologií genderu, rodiny, práva. Jako analyticky velmi přínosné se mi jeví ty
momenty, kterými se spor o diskriminaci překrývá se sociologickými koncepcemi organizace. Je to mikroúroveň, na níž se obecné pojmy genderové teorie
drtí spolu s našimi osobnostními vlastnostmi, životními zkušenostmi, sociálně
strukturálními faktory a vzniká nová syntéza. Pro sociologii mnohdy příliš hutný
pokrm, obtížený existenciálním rozměrem lidského života, věčnou přítomností
tajemné kategorie moci. Teprve ta, připuštěna do hry, rozehrává nesmírně dynamický kolotoč interakcí, v nichž spolu jednají více a méně mocní. Můžeme
se pokusit zachytit jejich jednání jako statické časové řezy – momentky nějakého
uspořádání, které se v čase rychle mění. Tyto řezy přinášejí zprávu o detailu.
Vedle toho je důležité sledovat a pokusit se vyslovit obecná pravidla, kterými se
tyto interakce řídí. Snažím se ve svém textu o obojí.
Zadavateli příspěvku jsem byla požádána o to, abych svůj příspěvek propojila s perspektivou problému nerovnosti. Proto jsou momenty, které s tématem
nerovnosti souvisí, propracovány detailněji. Nevznikla tak žádná koncepce nerovnosti, kterou by bylo možno použít jako osu pro výklad kauzy. Pojem nerovnost v mém případu funguje na několika různých rovinách významu, jejichž
propojení umožňuje např. výše uvedená kategorie moci. V žádném případě neusiluji o objektivizující popis daných událostí. Jsem jednou ze stran „sporu“ a dovedu si představit, že sociologická reflexe událostí druhou stranou sporu by byla,
co do různých významů pojmu nerovnost, velmi zajímavá. Nedostačivost mého
textu ve smyslu pojmově uspořádané struktury se snažím nahradit jedinečností
materiálu, který čtenáři předkládám. Sociologicky reflektuji řadu detailů popisovaných dějů, kterých se plně účastním a které se, pokud je to možné, snažím
zasadit do obecnějších rámců.
136
ZA M Ě ST NA N E C
O B ČA N E M
Č I
P O D DA N Ý M ?
Druhá ze dvou
Řada autorů (Bourdieu 2000, Beauvoir 1967, Baudrillard 1996, Vodáková 2003) popsala nerovné vztahy mužů a žen jako sociální projev tisíciletého symbolického
řádu, který sestává z nejrůznějších, vnitřně hierarchizovaných opozic, pořádajících
„celý vesmír“. (Bourdieu 2000: 11) Symbolicky nadřazené mužství a symbolicky
podřízené ženství ve vzájemné interakci neustále vytvářejí model soužití, jehož konkrétní podoba je proměnlivá v čase. Specifickou verzí takového modelu je např.
česká žena na trhu práce dnes, v transformované postsocialistické společnosti.
V tomto smyslu, tedy na úrovni zkoumání symbolického řádu, pokládám nerovnost žen za jakousi objektivizovanou danost. Ve své podvojné roli subjektu
i objektu tohoto řádu však mohu na úrovni jednání a nikoli teorie provést a pozorovat akci, zaměřenou na změnu. Přijetí předpokladu o nerovném postavení
žen jako výsledku kulturních klasifikací je v mém případu podstatný. Nemusela
jsem svůj postup obtěžkávat stigmatem méněcennosti, který je s představou
člověka, na němž byla „spáchána“ diskriminace, v české společnosti spojen.1
„Představu o českém pojetí občanské spravedlnosti lze získat například z diskusí
o postavení žen a Romů. První je pozoruhodná tím, že v ní ženy samy odmítají
nápravná opatření (například kvóty), kterými by zmírnily vlastní znevýhodněné
postavení, přestože by nápravu uvítaly. Odmítají označit se za menšinu, přestože
ve skutečnosti jako menšina fungují, protože jsou ve veřejné sféře téměř vyloučeny z rozhodovacích postů. To vyvolává otázku, jak česká společnost vnímá menšinový status. Je vůči němu neutrální, solidární, nebo jej bere spíše jako stigma
méněcennosti či neschopnosti?“ (Gajdošová 2007).
S tématem menšinového statusu coby skutečnosti stigmatizující příslušníka
této menšiny, koresponduje pravděpodobně i nález Ivana Vodochodského, který
ve své pracovní stati uvedené v tomto sborníku, poukazuje na tzv. skryté rodičovství, taktiku užívanou rodiči malých dětí k tomu, aby se na pracovišti vyhnuli
zařazení do pro ně marginalizované kategorie pracující rodič.
Popis sporu o diskriminaci
V této části představím nejdůležitější linie diskriminačního sporu, který jsem
vedla se svým zaměstnavatelem.2
Vycházela jsem z této analýzy mé osobní situace: doplácela jsem v akademickém prostředí na fakt, že mám malé děti a tím snižuji svou šanci být permanentně
přítomným členem pracovního společenství, které je v neustálém pohybu a řídí se
ad hoc stanovenými normami. Pro mě se stávalo stále neúnosnějším tyto normy
poznávat a adaptovat se na ně. V žádném obecném řádu věcí nebylo možné vy1
Diskriminaci jsem ve svém případě vnímala jako objektivizovanou, strukturálně
způsobenou skutečnost a vzhledem k vlastnímu silnému přesvědčení o rovnosti na bázi
občanské, jsem ji neinternalizovala.
2 Více podrobností se nachází v článcích M. Hort a E. Barborkové.
137
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
stopovat, podle jakých principů se tato pravidla utvářejí. Jediným vždy platným
pravidlem bylo, že normy vznikají tak, aby vyhovovaly momentálním potřebám
mého nadřízeného, pro společenství zúčastněných to však byla obecná pravidla
daná obecným řádem věcí. Mezi mnou a většinou spolupracovníků tak postupně
vznikal jakýsi konflikt vnímání aktuálních norem.
Můj příběh zaměstnankyně, která se vrací do práce po mateřské dovolené, byl
naprosto marginálním motivem v celkovém plánu toho, co se na pracovišti odehrávalo a jak to vnímali kolegové (rozvoj, změny reagující na ministerské vyhlášky,
personální obměny plus začínající výchova vlastních kádrů, podíl na zvyšujícím
se množství peněz ve VŠ). Vedle tohoto jistého prvku anomičnosti, která na pracovišti panovala, bylo moje jednání determinováno faktem, že v akademickém prostředí se uzavírají (z nejrůznějších důvodů) krátkodobé pracovní kontrakty.
Neexistuje žádný úzus, jak se v rámci smlouvy na dobu určitou časově vykazuje
mateřská případně rodičovská dovolená. Opakovaně jsem se vracela do zaměstnání, abych nepřišla o práci kvůli vypršení pracovní smlouvy v době, kdy mé děti
byly velmi malé. Zároveň jsem na pracovišti čelila tomu, že tam nejsem „žádoucí“,
neboť nebyla práce (vyučovaný předmět), kterou by mi mohl šéf za pro mě přijatelných podmínek přidělit. Svou nespokojenost s pracovními podmínkami jsem vedoucímu katedry několikrát otevřeně a bezvýsledně sdělila.
Obrátila jsem se také na univerzitní odbory a požádala je o pomoc během schůze
jejich výboru. Argumentovala jsem především faktem nevyjednaného vztahu mezi
krátkodobými pracovními kontrakty a rodičovskou dovolenou a také tím, že kolektivní smlouva uzavřená na univerzitě opakované pracovní smlouvy na dobu
určitou výslovně zakazuje. Představa, že by měli jít proti zaběhlým zvyklostem,
ve jménu psané normy, vyvolala v odborářích a odborářkách upřímné zděšení.
Vzhledem k tomu, že můj přímý nadřízený, vedoucí katedry, působil také ve vedení fakulty, nezbývalo mi nic jiného, než se s další stížností obrátit na vedení univerzity. Stížnost adresovanou rektorovi univerzity jsem spojila se žádostí o smlouvu
na dobu neurčitou, na níž mi mezi tím vznikl právní nárok.3 Rektor univerzity
mou stížnost okamžitě přeposlal mému vedoucímu. Aniž by mne někdo informoval, byly vyměněny zámky od mé kanceláře, smazány mé webové stránky a studentům bylo zakázáno si ode mne nechat zapisovat zápočty. Univerzita se snažila
„naplnit skutkovou podstatu“scénáře, že jsem nepodepsala novou smlouvu, a tedy
nejsem zaměstnancem. Přesto, že jsem ještě v době po uplynutí platnosti staré
smlouvy zkoušela několik desítek studentů.
Zhruba po dalších dvou týdnech se se mnou spojil rektor univerzity. Svou stížnost
jsem mu sice poslala jako doporučený dopis se zpáteční adresou, on však prý nevěděl, jak by mne mohl nalézt, a proto reagoval až se zpožděním a zprostředkovaně
3
Dopis rektorovi je dostupný v plném znění na adrese: Anonymizováno, zákon č. 65, o který
jsem se v dopise opřela, je mezi akademickými pracovníky na úrovni asistentů poměrně
znám jako lehce fantaskní cesta k dosažení plnohodnotného pracovního poměru na dobu
neurčitou.
138
ZA M Ě ST NA N E C
O B ČA N E M
Č I
P O D DA N Ý M ?
přes kolegu mého muže, kterého „náhodou“ potkal v menze. Vyzval mě ke schůzce
a na ní mi oznámil, že nejsem již bohužel zaměstnancem, ale že by rád situaci usmířil. Za několik dnů mi tlumočil sdělení vedení mojí fakulty, podle něhož je mé místo
již obsazeno, bylo mi též doporučeno přihlásit se do konkursu o dva měsíce později.
V únoru jsem se dozvěděla z personálního oddělení, že se mnou byla v měsíci
lednu uzavřena jakási jednorázová a z mé strany prý ústní smlouva o dílo, na jejímž základě jsem zkoušela studenty. Tento fakt (že univerzita vyrobila falešnou
smlouvu za účelem zakrytí svých chyb) se pro mě stal momentem, kdy jsem věc
předala právníkovi a rozhodla se bránit žalobou.
Soudní spor
Advokát, na nějž jsem se obrátila, mi výslovně řekl, že žalovat diskriminační jednání je v českém právním řádu téměř beznadějné. Doporučil mi žalobu formulovat jako klasický pracovně právní spor, v němž budu usilovat o smlouvu na dobu
neurčitou. Na jeho návrh jsem přistoupila. Soud se odehrával v období čtyř měsíců, rozložen do pěti stání. Při jsem vyhrála, žaloba byla v plném rozsahu uznána.
Smlouva o dílo z měsíce ledna byla prokázána jako neplatná, můj nárok na
smlouvu na dobu neurčitou byl uznán.
Dva dny po vynesení rozsudku jsem se setkala s děkanem fakulty. Nejdůležitějším aspektem našeho jednání pro něj bylo dosáhnout toho, abych mu vykala. Tykali
jsme si proto, že jsme bývalí spolužáci. O jiných věcech v podstatě nekomunikoval
a zdůvodňoval to tím, že mu není výsledek soudního řízení znám a že do nabytí
pravomocnosti rozsudku se se mnou bavit nebude. Z doslechu vím, že pět dnů po
vynesení rozsudku se na schůzi katedry vedoucí vyjádřil v tom smyslu, že fakulta
se určitě odvolá, protože „lhářům a podvodníkům“ se ustupovat nebude.
V lednu dalšího roku jsem nastoupila do práce. Byla mi přidělena nová kancelář, kde jsem byla sama, dále jsem byla svým šéfem nucena k následujícímu: na
pracovišti se zdržovat od do, hlásit příchody a odchody na sekretariátu a vykonávat práci neodpovídající mé kvalifikaci, co do stupně i odborného zaměření.
(Výroba rešerší z odborných archeologických časopisů.) Práce, kterou jsem takto
musela vykonávat navíc neměla žádný význam, nebyla součástí žádného širšího
úkolu mého pracoviště, nedocházelo ke konzultaci s jinými kolegy. Po dvou měsících jsem dostala výpověď z důvodů reorganizace. Tu jsem po poradě s právníkem
opět napadla žalobou jako neplatnou. První stání nového sporu skončila soudkyně výzvou k mimosoudní dohodě a také slovy, že je „nesmysl, aby se člověk soudil,
když ho v té práci nechtějí“. K dnešnímu dni, tedy 12. 9. 2007, nebylo mimosoudní
jednání zatím uzavřeno.
Analýza sporu
Již v úvodu svého textu vyjadřuji svoji dvojí pozici aktéra i pozorovatele tohoto
případu. Analýzu jsem prováděla průběžně, pomocí neustálého vyhodnocování
139
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
momentální situace, které jsem potřebovala porozumět především jako aktér.
Chtěla jsem vlastně získat praktické návody pro další jednání. Svoje porozumění
situaci jsem vytvářela především vyhledáváním podobných (ne příliš častých)
případů, nebo podobných dějových sekvencí a jejich porovnáváním s případem
mým. Získala jsem tak celou řadu kontextů, v nichž bylo možné o mé situaci
smysluplně přemýšlet. Zde se pokusím některé z těchto kontextů představit v systematičtější podobě.
Kontext 1. – Podobná kauza: Případ Martiny Vítkové,
asistentky senátora ODS Jiřího Žáka3
Martina Vítková se rozhodla postavit tomu, že ji šéf nutil předávat část výplaty
jeho manželce. To, co ona vnímala jako nezákonné, označoval její šéf za naprosto
normální. Nejprve poslala stížnosti předsedovi Senátu a předsedovi strany. Ti nereagovali tak, aby byla spokojena, a proto podala na svého šéfa žalobu. Vedle toho
podala podnět k policejnímu vyšetřování ve věci útisku. Soud vyhrála, policejní
vyšetřování bylo odloženo.
Podobnost spočívá v časové struktuře událostí, kterou je třeba pro potřeby pozdějšího zobecnění vylíčit poněkud detailně:
1. nespokojenost s nějakým druhem zacházení (AUTORKA – problematické přidělování práce po mateřské, Martina Vítková (dále jen M.V.) – krácení mzdy
ve prospěch manželky)
2. stížnost zaslaná dle principu subsidiarity o stupínek výš (AUTORKA – odbory,
rektor, M.V. – vedení strany, vedení Senátu)
3. neochota nadřízeného stížnost správně formálně řešit na viditelné úrovni
(AUTORKA – rektor mě oslovil neformálním způsobem, M.V. – předseda strany
jí neodpověděl, předseda Senátu se vymluvil, že do případu nevidí)
4. domluva za zády stěžovatele na společný postup proti němu (AUTORKA – rektor můj dopis přeposlal o úroveň níž, kde následovaly tvrdé sankce, M.V. – předseda strany její dopis přeposlal jejímu šéfovi, ten ji na základě toho vyhodil)
5. stěžovatelka neustoupí (AUTORKA – jednání s rektorem, jeho „neporozumění
situaci“ a návrh děkana, ať se přihlásím do konkursu na svoje místo, M.V. –
„poděkovala“ předsedovi strany a dostalo se jí odpovědi, ať ho nevydírá.)
6. žaloba + vyšetřování – lze je situovat sem, ale časově to tak není, jde o to, že se
odkryjí informace o tom, co podnikla protistrana za účelem ustát spor. Univerzita stejně jako senátor vysvětlují své jednání jako zcela zákonné, když
odkazují na platné uzavřené smlouvy. Tyto smlouvy jsou „pozoruhodné“ tím,
že jsou alespoň jednou stranou uzavřeny ústně. Neexistuje tedy o nich písemný dokument, který by potvrzoval oboustranný konsensus s uzavřením takové smlouvy. (AUTORKA – univerzita vytvořila jednostranně ústní smlouvu
4
Informace o případu Martiny Vítkové čerpám z několika článků, které vyšly v Lidových
Novinách 1. 8. 2007
140
ZA M Ě ST NA N E C
O B ČA N E M
Č I
P O D DA N Ý M ?
o dílo, podle níž zkoušela studenty, M.V. – senátor Žák pro Lidové Noviny: „…
mezi asistentkou a mou ženou existoval smluvní vztah, i když jenom ústní. „)
7. ukončení sporu soudem – (AUTORKA – potvrzena smlouva na dobu neurčitou, M.V. – potvrzeno poškození její osoby, ale odložení policejního vyšetřování
útisku)
8. protistrana relativizuje/neakceptuje svým jednáním výsledek sporu (AUTORKA
– první schůze po soudu – lhářům a podvodníkům ustupovat nebudeme, další
průběh zaměstnávání již nabývá podoby čisté šikany, M.V. – předseda Senátu
řekl k vynesenému rozsudku pro LN: „Nejde o rovinu trestní, ale o občanskoprávní spor. Senát proto nemá důvod se touto kauzou zabývat.“)
Jak lze relevantně zužitkovat prokázanou podobnost obou případů? Domnívám se, že je možné vyslovit velmi zajímavou hypotézu: Oba případy poukazují
na to, jakým způsobem v současné české společnosti probíhá spor dvou stran,
z nichž jedna vykazuje výrazné znaky nízkého statusu, případně zastává podřízenou pracovní pozici (žena, mladá, nízké umístění v žebříčku profesním a mocenském, žena na mateřské dovolené, vyučující, asistentka) a druhá výrazné
znaky vysokého statusu nebo řídící pracovní pozice (muž, vysoké umístění v žebříčku profesním a mocenském, senátor, proděkan, rektor).
Lze ho dále zkoumat jako problém řádu, případně norem. Jiří Kabele ve své
stati Sociální práva jako novořeč (Kabele 2003) představuje normativní sociologický obraz právního státu. „(…) klasické právo, jehož smyslem je naopak ochrana
před agresí mocnějšího. Takové právo nutí mocné, aby brali vážně jimi uzavřené
dohody a využívali své moci jen v rámci společně uznávaných pravidel hry. Vyžaduje soudní moc. Spravedlnost se tu děje buď domluvou, anebo soudním přezkumem jednání stran ve sporu. Právo schopné vnutit mocným pravidla hry rodí
moc silnější než všichni mocní, a tou je právní stát.“ (Kabele 2003)
Z Kabeleho modelu plyne, že existence právního státu se v životě společnosti
uplatňuje nejenom jako prokazování spravedlnosti u soudu, ale především neustálým předjímáním právních důsledků možných sporů v jednání jednotlivců
i institucí. Systém práva je propojen s jinými normativními systémy společnosti.
Z obou srovnávaných kauz vyplývá, že pro výsledek soudního sporu nebylo rozhodující mocenské postavení účastníků. I příslušník marginalizované skupiny,
který je vzhledem k protistraně ve stavu podřízenosti, může spor vyhrát. Platí zde
tedy zásada rovnosti, jako podmínka tzv. spravedlivého procesu. To, co na obou
kauzách lze vnímat jako projev nerovnosti, je jednání, které předchází soudu.
Efekt předjímání toho, jaké právní důsledky mé jednání může mít, jako by zde
neplatil. „Lže“ rektor, „okrádá“ senátor.
Právní teoretik Vojtěch Cepl ve svém dialogu o občanské společnosti s Josefem
Alanem (Alan 1995: 40) hovoří o dvojím typu práv, která doprovází odlišné principy jednání. Veřejné, tzv. subordinační právo, je dominováno základním jednacím principem a totiž příkazem shora. Soukromé právo je naopak koordinační
a pro jednání v něm platí rovnocenný smluvní vztah dvou stran. Cepl zasazuje
oba typy práv do dějinného kontextu a mluví o tom, že veřejné právo se svým
141
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
principem subordinace v dobách státního socialismu hypertrofovalo do oblasti
soukromého práva. To je zřejmě možné pozorovat i zde.
Chování institucí v uvedených kauzách (Senátu a univerzity) lze rozumět i jako
chování, v němž stále fungují (reziduální nebo nově upevněné) principy subordinačního práva, přesto, že již vlastní obsah zákonů, tomuto pojetí neodpovídá.
Vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem upravuje právo soukromé. Jak
vyplyne z dalšího kontextu, v němž jsem uvažovala o svém případu, je právě prostředí pracovních vztahů důležitou laboratoří vzniku nerovností. Tyto nerovnosti
vznikají jako důsledky jednání, které je v zásadě právně nekodifikovatelné. Je to
jednání soukromých osob ve veřejném prostoru pracovních vztahů.
Kontext 2. – Vztahová kultura
Pojem vztahová kultura, používá ve své praxi psycholog Pavel Beňo, zakladatel
občanského sdružení Práce a vztahy.5 Pojem odkazuje k celku strukturovaných
vztahů, v nichž se nacházejí lidé na pracovišti. Sdružení Práce a vztahy dokumentuje a řeší případy šikany a mobbingu. Beňo poskytuje řadu rozhovorů pro
média, v nichž popisuje faktory, které spolupůsobí na vznik případné šikany na
pracovišti. Vedle osobnostních rysů jednotlivců poukazuje na sociální (i biologickou) determinovanost tohoto jednání a přesahuje tak čistě psychologický výklad problematiky. Diagnostikuje šikanu a mobbing jako sociální problém
ohrožující demokratický provoz i ekonomickou produktivitu společnosti.
Studium dokumentů, které sdružení shromáždilo, může posloužit k prohloubení teze o vzniku nerovností v pracovních vztazích. Beňo a spol. se nezajímají
primárně o nerovnost, ale o šikanu, jejíž je nerovnost součástí. Prokázat přítomnost této dimenze v chování, popisovaném v následujících úryvcích, je především výsledkem mé interpretace. Přiřazuji význam nerovnost takovému jednání,
které autor či autoři citovaných úryvků vztahovali původně k odlišnému kontextu významů. Citované úryvky jsou z tohoto důvodu rozsáhlejší a obsahují další,
mnou nereflektovaná data. Tato data „navíc“ však jistou sociologickou relevanci
mají. S problémem nerovnosti, případně šikany je skrze tato data propojována
řada jiných sociálně politických témat. Mikrosociální šikana je propojena s dějinnými makrosociálními procesy, jako je přechod od „totality“ k demokracii
nebo ekonomická transformace.
V následujících ukázkách se snažím pomocí citací z těchto dokumentů (novinám poskytnuté rozhovory, prohlášení vydaná sdružením Práce a vztahy) te5 Informace
o činnosti Pavla Beňa a jím založeného sdružení, které usiluje o dokumentování
a nápravu šikany na pracovištích, jsem čerpala na webových stránkách toho sdružení:
http://www.workrelations.eu/indexcz.htm. Zajímala mě „aktivistická“ poloha psychologa
Beňa, proto jsem nehledala systematický výklad jevů šikany a mobbingu. Chtěla jsem
zachovat interaktivitu, živost a také dějinnou situovanost, s jakou sdružení k problému
přistupuje.
142
ZA M Ě ST NA N E C
O B ČA N E M
Č I
P O D DA N Ý M ?
matizovat jako nerovnost tři významové oblasti, v nichž lze mobbing a šikanu
vnímat jako jednání analogické s některými dějovými sekvencemi mého případu.
1) nerovnost jako „neférovost“, která je výsledkem neexistence dialogu o pravidlech chodu organizace. V mé kauze byla neexistence jasných pravidel na pracovišti počátkem mých úvah o diskriminačním sporu.
„HN: Jaká existuje obrana proti mobbingu?
Místo citových projevů je dobré dodržovat dohodnutá pravidla. Ta ale musí být férová.
Je nutné je vytvářet společně. Nemůže je definovat jen top management, který se pak
diví, proč je ostatní nerespektují. Klíč je skutečně v tom, vést dialog a řídit organizaci
průhledně. (…) Brzdou mobbingu může být více názorů a spoluúčast více lidí na vedení
společnosti. To je v demokracii zásadní.“ (Kejhová: 2007).
„Vlastníci a manažeři se ke svým zaměstnancům nechovají fér a považují je pouze za objekty (věci) na cestě k uspokojování svých vlastních potřeb. Jejich téměř absolutní a často
nikým nekontrolovaná moc je obvykle svádí k vydávání osobních cílů za cíle organizace
nebo firmy. (…) To vše již neodpovídá standardům civilizované a efektivně fungující demokracie. Důsledkem bývá (…) především zcela nedůstojné a nerovnocenné postavení
zaměstnance.“ (úryvek z Petice za produktivní vedení lidí a férové vztahy na pracovišti,
2003).
2) nerovnost jako důsledek nedostatečného respektu k odlišnostem, který je
dědictvím minulosti. Ta se projevuje nedostatečnou kompetencí manažerů k vedení lidí a vytvářením strukturálních podmínek pro šikanu. Moje požadavky na
akceptování mého rodinného stavu a přizpůsobení mu i pracovních podmínek
byly zaměstnavatelem vykládány jako neoprávněná privilegia, také díky tomu,
že ostatní kolegové byli vesměs bezdětní, nebo se o děti staral jejich druhý rodič.
Odlišovala jsem se od běžného zaměstnance.
„MF Dnes: Jsou čeští manažeři méně kompetentní než ti západní?
Beňo: Hranici bych nevedl Českem, ale zeměmi s totalitní zátěží a těmi, které bych označil jako demokratické, civilizované a v jistém smyslu i kulturní. A v čem já vidím u těch
prvně jmenovaných, tedy i českých, nejvíce nekompetentnosti? V zacházení s odlišnostmi,
v toleranci ke kritice a v odpovědnosti za sebe i za své lidi.“ (MF Dnes: 2007)
3) nerovnost mocenská jako důsledek podceňování kontroly moci, která má
jisté metafyzické znaky totality (tendence k nekontrolovatelné expanzi). Schopnost čelit moci je vyjadřována jako víra ve vítězství pravdy.6
6
Petice za produktivní vedení lidí a férové vztahy na pracovišti vznikla dříve než ostatní
rozhovory pro média, ze kterých cituji. Zlidovělý pojem totalita, který tady označuje jak
neuchopitelnou entitu, která má expandující tendenci, tak bývalý politický režim, se
v pozdějších formulacích mění na výraz moc. Funguje pak více jako pojem klasické sociální
143
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
„Signatáři petice vyjadřují svoje znepokojení a výhrady k úrovni a kvalitě
mezilidských vztahů na svém pracovišti – v instituci, organizaci, podniku či firmě,
ve které pracovali nebo stále pracují. Mluvíme-li o demokracii, demokratických
hodnotách nebo transformaci společnosti od totality k demokracii, jsou naše zkušenosti z firem a organizací spíše negativní. Zde totiž vládne většinou stále totalita, která má tendenci k nekontrolované expanzi, a proto bychom ji neměli
podceňovat!“ (Petice za produktivní vedení lidí a férové vztahy na pracovišti).
„Silnější je přece jenom nakonec ten, kdo měl pravdu a nikoli ten, kdo měl (politickou)
moc. (…) Stačí si dobře rozdělit síly a vydržet, tomu věřím.“ (z rozhovoru Pavla Beňa pro
Klub pedagogů, 2005).
Šikana a mobbing na pracovišti, které jsou nerovností zaměstnanců provázeny, tak vzniká podle aktivistů sdružení Práce a vztahy jako důsledek neférového jednání nadřízených, kteří nejsou schopni nastavit a respektovat pravidla
hry. Tato jejich nekompetentnost je do jisté míry výsledkem celospolečenské
totalitní zátěže. Akce proti mobbingu a šikaně je vnímána jako transcendentní
projekt vítězství pravdy. Sdružení Práce a vztahy na svých úvodních stránkách
dále výslovně uvádí, „Po četných zkušenostech se soudními spory je naše snaha
pomoci směrována, pokud možno, mimo soudní síně, i když u některých případů
nelze jinak.“ Přednost dávají mediaci sporu, terapii klientů a osvětě mezi vedením.
Stejně jako v předchozím kontextu je tak možné vyslovit podobný závěr – nerovnost nevzniká na úrovni práva, ve smyslu státní mocí vymahatelné normy,
ale na úrovni mezilidských vztahů. Pracoviště je pak klasickým sociálním meziprostorem, který má v našem kulturním prostředí statut kvaziveřejného, neošetřeného jasnými pravidly hry. Případy pracovní šikany poukazují na mocenskou
nerovnost nadřízených vůči podřízeným, která není formálně regulována. Převládající styl řízení je nejen nedemokratický, ale v řadě případů odporuje i profesní etice.
Sociologicky lze tomuto rozporu rozumět jako analogii konfliktu administrativní a profesní etiky, popsané P. Blauem7. „Základní rozdíl mezi profesionálem
a byrokratem se omezuje na to, že kontrolní struktury v komunitě profesionálů
nejsou uspořádány hierarchicky, jako je tomu u byrokratů. Výkon profesionální
činnosti má být kontrolován skrze internalizovanou profesní etiku a skrze kolegy, kteří jediní mohou výkon odborně posoudit. U byrokracie je výkon kontrolován nadřízenými a jejich direktivami spíše než vnitřní etikou či prostřednictvím
teorie. Souvislost výskytu šikany a bývalého režimu je pak vyjadřována jako kulturní
souvislost, jsme země s totalitní zátěží a proto je zde vyšší tendence k výskytu šikany
a mobbingu.
7 Blau, P. M., Meyer, M. W.:Bureaucracy in Modern Society. New York, Random House, 1956,
(3. vyd. 1987) cit dle: Keller 1996
144
ZA M Ě ST NA N E C
O B ČA N E M
Č I
P O D DA N Ý M ?
kolegů. Zmíněný rozdíl je však stírán právě procesem byrokratizace profesionálů, tedy vývojem, jenž ničí takzvaná svobodná povolání a stále více začleňuje
odborníky do formálních organizací“ (Keller 1996: 146).
Hlavním principem kontroly je pro byrokrata hierarchické uspořádání, tedy
vztah nadřízenosti a podřízenosti, principem profesní kontroly je daleko složitější vyjednávání výsledku komunitou kolegů, kteří jsou si v zásadě rovni. Opakuje se tak konflikt dvou na sebe těžko převoditelných principů – subordinace
a koordinace, o kterých bylo pojednáno výše v souvislosti se systémem veřejného
a soukromého práva. Vychýlením rovnováhy obou principů, k níž bezpochyby
dochází, se vlastně ustavuje další zajímavá nerovnost – mezi byrokratem, respektive byrokraticky fungujícím manažerem, a profesionálem na pracovišti.90
3. Kontext sociologie genderu a feministické sociologie
„Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž“ Mirek Topolánek, premiér České republiky
(Topolánek 2007).
MF DNES: (…) Nenapadlo vás, že vám bude třeba líto odcházet od dítěte do práce?
L. Talmanová: No… nenapadlo. Možná to zní sobecky, ale snad je to i tím, že jsem viděla
v podobné situaci kolegyně, Petru Buzkovou či Hanu Marvanovou. A další mi teď moc
hezky řekla: Až se tě na to někdo zeptá, nezapomeň říct, že za tu dobu, co tady sedíme, porodilo několik našich kolegů a nikdo se jich neptal, jak skloubí povinnost otce s mandátem poslance. Protože i v tom je rovnost příležitostí, ne?
(z rozhovoru s Lucií Talmanovou, místopředsedkyní Poslanecké Sněmovny ČR a matkou čtvrtého dítěte M. Topolánka in Riebauerová 2007)
Výrok premiéra Mirka Topolánka citovaný v úvodu této části lze považovat za
úřední potvrzení reálně uplatňovaného předpokladu, že česká cesta k rovnosti
žen vede přes bezdětnost. Nerovnost ženy způsobená jejím mateřstvím je dobrovolně zvolená a česká společnost, která sama sobě rozumí jako společnosti
silně individualizované, nepociťuje za případnou nerovnost žen žádnou zodpovědnost. (Kaiserová 2007: 6)
Konfrontace s hlasem reality, ozývajícím se hned vzápětí za výrokem premiéra, nám ústy jeho přítelkyně připomíná, že žitý svět (i žitý svět premiéra) je často
složitější. Konkrétně, že některé ženy s dětmi, zejména pokud je otcem jejich dětí
8
Toto v zásadě hypotetické tvrzení je možné podložit zajímavými nálezy Pavla Beňa, který
v jednom ze svých rozhovorů vysvětluje, proč jsou problémy šikany a mobbingu tak časté
mezi pracovníky ve školství. Rozděluje zaměstnance školství na dvě vzájemně odlišné
skupiny – na učitele, profesionály v tzv. pomáhající profesi a jejich ředitele, profesionální
manažery. Konflikt jejich „profesních“ etik je popsán velmi podobně jako konflikt etiky
byrokratické a profesní Petera Blaua.
145
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
sám premiér, mohou mužům zůstat rovné. V předpokladu, který tak pregnantně
shrnuje čtyřnásobný otec Topolánek, že žena má svobodu děti nemít, je dále
obsažen aspekt volné soutěže. Politickou koncepci liberální ekonomiky volné
soutěže považuji za důležitý obecný rámec pracovních vztahů. V této soutěži se
utkávají různá, svobodná a tím i sobě rovná individua. Pokud se některé z nich
dobrovolně vzdá své pozice dosažené v soutěži, musí si nést samo následky. Navíc takové individuum dokazuje, že není zcela racionálním soutěžícím. Takový
soutěžící neodstupuje dobrovolně ze získaných pozic, ale racionálně organizuje
své kroky tak, aby dosáhl ještě lepšího výsledku. Optika účelově kalkulované racionality vztažena na rodičovství, vytváří z rodičovství riskantní krok v kariéře,
který je možné prostě neudělat. Vzniká nerovnost jako nestejná míra racionality.
Prostředí, ve kterém jsem pracovala, bylo prostoupeno představou, že zvláště
v případě ženy je rodičovství projevem nedostatečně profesně disciplinované
mysli. Zároveň však fungoval jakýsi předpoklad konkurenční výhody, totiž očekávání toho, že ženu její iracionální pud k mateřství jednou zradí a bude možné
ji ze soutěže vyřadit.
V kontextu sociologie genderu je možné můj případ popisovat jako trvalé odmítání vstupu genderových aspektů do diskuse o mé situaci. Toto odmítání na
úrovni „expozice“ je však zpochybňováno na úrovni nejrůznějších neformálních
akcí. Stejní aktéři, kteří na formální, viditelné rovině jednání genderovou optiku
odmítají, ustavují v rámci méně viditelných a méně formálních akcí sexualizované významy dané situace. To, co má být vidět, s významem pohlaví nesouvisí, to, co vidět nebude, lze nejlépe osvětlit pomocí kategorie pohlaví.
Instituce, s níž jsem vedla spor, vytrvale odmítala, aby byl případ exponován
jako diskriminace. Diskuse o oprávněnosti mé stížnosti na nerovné zacházení,
kterou jsem zaslala rektorovi, nebyla vůbec umožněna. Dynamika postupu univerzity mě nutila přistoupit na její scénář, na diskusi o tom, zda ještě jsem či
nejsem na univerzitě zaměstnaná. Vedle toho existuje také explicitní vyjádření,
též odmítající genderovou optiku, které od děkana fakulty získala ve svém rozhovoru redaktorka jedné tiskové agentury.
DOTAZ: Jaký je váš pohled na soudní spor s Idou Kaiserovou? Posunul nějak vnímání
práv vyučujících v rámci univerzity?
ODPOVĚĎ: Soudní spor nijak nevztahuji k otázce práv vyučujících. Jednalo se o ojedinělý spor způsobený využitím nejasnosti v zákoníku práce vůči organizacím, jež nefungují v režimu rovnoměrného rozdělení pracovní doby.
DOTAZ: Takže spor berete jako ojedinělý…
ODPOVĚĎ: Ano. Spor nemá nic společného s otázkou zaměstnávání žen, podobně by byl
zřejmě veden i v případě zaměstnance-muže. Jak jsem nastínil, jednalo se o výklad zákoníku práce vůči zaměstnanci libovolného pohlaví. (Hort: 2007)
Důvod tohoto odmítání lze vysvětlit jako snahu vyhnout se zpochybnění legitimity. Fakulta univerzity je normotvornou (výzkumnou a vzdělávací) institucí
146
ZA M Ě ST NA N E C
O B ČA N E M
Č I
P O D DA N Ý M ?
v oblasti sociálního vědění, která by neměla porušovat etické zásady demokratického soužití občanů (diskriminace na základě pohlaví). Je to ale jen část vysvětlení, s pojmem diskriminace se také doposud nesžil náš právní systém. A to
jak na úrovni praktického výkonu9, tak na úrovni přijetí platných norem.10 Pro
většinu společnosti, jejíž je právní systém součástí, nemá pojem diskriminace
věcný obsah.
Nejenom univerzita, ale také můj právní zástupce navrhl přistoupit na jinou
formulaci mého nároku, která by více odpovídala běžné právní praxi. Na druhou
stranu to byli představitelé univerzity i můj právní zástupce, kteří svými výroky
a postupy poukazovali na sexualizované významy sporu. Univerzita mě nejméně
třikrát o mém služebním sporu informovala skrze komunikaci s mým manželem11. Porozumění situaci skrze sexualizované významy potvrzoval i můj právník. (Po skončení soudního jednání, při němž byli vyslýcháni svědci, členové
vedení fakulty, označil můj postup ve sporu jako „srážku s mužskou ješitností“.)
Zároveň byl můj postup řadou spolupracovníků vnímán jako neadekvátní situaci. Velice nízký profesní status ženy s malými dětmi (projevoval se např. ignorováním mých poznámek na schůzích katedry, starší kolegyně na tom jsou o něco
málo lépe) mě neopravňoval k tak silovému způsobu vznesení své stížnosti.
Důvod, proč jsem se obrátila na rektora univerzity, byl především výsledkem
mého několikaletého adresného pojmenovávání situace, která mě znevýhodňovala. Tento postup byl neúčinný právě proto, že mu nikdo nepřipisoval žádný
silový význam. Teprve argumentace právním postupem a jeho následné uskutečnění přimělo organizaci na mou výzvu reagovat. Zároveň ji semklo v jednoznačném přesvědčení, že je důležité se mě v podstatě za každou cenu zbavit.
Prokázala se tak jakási nerovnost v možnosti definovat podstatu sporu. Pokud by
spor byl sporem diskriminačním, byla by moje pozice zvýhodněná, protože spojená s obrazem „ženy-oběti“. Spor, který univerzita označila jako zneužití nejasnosti v zákonu, ale moji pozici spojuje s obrazem jakési vychytralé
„ženy-mrchy“, která úskočně využila přirozené roztržitosti a liknavosti akademického prostředí.12
9
„Skepse k soudnímu řešení sporu je na místě. V Česku stále neexistuje dostatek rozsudků,
který by dal diskriminovaným zaměstnancům za pravdu. Většina soudců se s takovým
případem nikdy nesetkala,mnoho možností pro rozhodování jim nedává ani současné
právo.“ (MF DNES, 17. 5. 2007, Petr Suchomel: Jak poznat nerovné zacházení?)
10 Zatímco zákoník práce platný do konce minulého roku diskriminaci podrobně popisoval,
ten současný odkazuje na zvláštní antidiskriminační zákon, jehož návrh však nebyl
v parlamentu dodnes přijat. (MF DNES, 17.5.2007, Petr Suchomel: Jak poznat nerovné
zacházení?)
11 Z dopisu člena vedení filozofické fakulty mému muži: „Vážený pane docente, velice oceňuji
Vaši racionalitu, kterou na rozdíl od Vás u … (anonymizováno) již delší dobu postrádám..“
12 Těmito termíny popisoval kulturu na pracovišti vedoucí katedry, když byl jako svědek
vyslýchán u soudu. Snažil se vyvolat dojem bezbrannosti, která je zaskočena razancí mého
postupu (žaloby).
147
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
Znemožnit ženám definovat situaci a nemít tak podíl na její kontrole, je klasickou patriarchální taktikou, popisovanou řadou autorů. (např. Ackroyd 2004,
Ardener 1975, Bourdieu 2000, Duncan 2002). Mluví se o umlčování, zneviditelňování atp. žen. Přiřadit k tomuto typu jednání nějaký druh nerovnosti znamená
pojmenovat to, čím je ustaveno. Použitelným termínem se mi jeví slyšení, nerovnost ve slyšení. I když jsem o svém pocitu nespokojenosti mluvila otevřeně,
můj hlas nebyl slyšet. Nebyla to náhoda, ale po staletí uplatňovaná praktika. Kdyby
můj hlas zazněl, mohl by nabourat definici situace, stejně jako hlas Lucie Talmannové naboural obraz rovnosti, který přednesl během oslav Roku rovných
příležitostí Mirek Topolánek.
Závěr
Ukázalo se, že v případě konkrétního sporu o diskriminaci, který jsem prožívala
a také pozorovala, je možné sledovat řadu výskytů pojmu nerovnosti. Pokusím
se jejich konkrétní situovanost popsat a zobecnit.
Ve svém přístupu k nerovnosti (zejména k nerovnosti pohlaví) považují za důležité rozlišit úroveň symbolického řádu, kde lze nerovnost žen považovat za
jakousi objektivizovanou danost. Vedle této roviny byl můj zájem o nerovnosti
situován do roviny jednání, kde, jak se domnívám, je možné provést a pozorovat akci, zaměřenou na změnu. Častá záměna obou rovin má za následek to, že
nerovnost je stigmatizována jako projev neschopnosti a méněcennosti. A stigmatizaci internalizují i příslušníci nerovných skupin.
Ukazuje se, že pracovní prostředí může být důležitou laboratoří vzniku nerovností. Pozorovaných a dokumentovaných případů je zde velmi mnoho a dostupná jsou i zobecnění nejrůznějších konkrétních kauz. Tyto nerovnosti vznikají
jako důsledky jednání, které je v zásadě právně nekodifikovatelné. Je to jednání
soukromých osob ve veřejném prostoru pracovních vztahů. Na rozdíl od soukromého prostředí vztahů příbuzenských a přátelských zde neexistuje „vymahatelnost“13 pravidel jednání. Pracovní organizace fungují podle zákonných
norem, které lze vymáhat za pomocí státního soudního aparátu, ale nerovnosti
zde vznikají na úrovni jednání, které soudu předchází a je také soudem nepodchytitelné.
Řídící pracovníci mohou od svých podřízených dodržování pravidel velmi tvrdě
vyžadovat, sami však zůstávají nikým neřízeni a nekontrolováni. Jejich nerovnost v kontrole lze vysvětlit jako výsledek nedostatečné kultivovanosti pracovních vztahů. Špatná vztahová kultura je způsobena naší „totalitní“ minulostí,
charakterizované jak nedostatkem občanských ctností (tolerance k odlišnostem,
schopnost dialogu, odpovědnost za druhé), tak nevyvinutými mechanismy na
13
Rodinné prostředí disponuje nejrůznějšími nástroji, jimiž lze dodržování pravidel vymáhat
– jsou to citové a další „odměny“ i „sankce“, které jsou zřejmě předpokladem jakéhokoli
mezilidského vztahu.
148
ZA M Ě ST NA N E C
O B ČA N E M
Č I
P O D DA N Ý M ?
kontrolu moci (podceňování její kontroly způsobuje její expanzi). Tuto nerovnost v kontrole lze vysvětlit také jinak než jenom jako výsledek totalitní zátěže.
Lze ji vysvětlit jako důsledek postupného vychylování rovnováhy administrativní
a profesní etiky, kterou lze pozorovat také v zemích bez totalitní zátěže. Byrokratizace je průvodním jevem modernizace, která stále „zuří“ na obou stranách
bývalé železné opony.
Další oblastí výskytu nerovností jsou mezilidské vztahy mužů a žen ve světě
práce. Zdánlivě k rovnosti směřující předpoklad o tom, že muži a ženy jsou ve
sféře práce (a jejím kloubení s jinými sférami) zaměnitelní, vytváří nový zajímavý prostor nerovností. Pokud se žena jako pracovník z nejrůznějších důvodů
od muže pracovníka odlišuje, je to výsledek její svobodné volby, kterou nemusela udělat. Její nerovnost je tak nerovností dobrovolně zvolenou. Stejně jako
muž je pozvána ke svobodě, která ve světě individualizovaného pracovitého muže
znamená především emancipaci od své přírodní bytosti. Být matkou nebo málo
racionální (protestující) pracovnicí je možné pochopit jako odmítnutí se na tomto
emancipačním projektu podílet. Nerovnost ve slyšení je možné chápat jako důsledek obrany tohoto emancipačního projektu. Jiný hlas by mohl oslabit jeho monopol.
LITE RATURA
ACKROYD, P. (2004): Albion. Kořeny anglické imaginace. Praha: BB/art
ALAN, J., ed. (1995): Dialogy o občanské společnosti, Praha: Slon
ARDENER, E. (1975): Belief and the problem of women. In: S. Ardener, ed.: Percieving
women. London: Malaby Press
BAUDRILLARD, J. (1996): O svádění, Praha: Votobia
BEAUVOIROVÁ, S. (1967): Druhé pohlaví, Praha: Orbis
BOURDIEU, P. (2000): Nadvláda mužů, Praha: Karolinum
DUNCAN, C. (2002): MoMiny maminy. In: M. Pachmanová, ed.: Neviditelná žena. Praha:
One Woman Press
GAJDOŠOVÁ, J. (2007): Na večeři přijde Rom. (recenze na knihu J. Alexandera The civil
sphere). Lidové noviny, 30. června
HORT, M. (2007): Vyučujícím s rodičovskými závazky vycházíme vstříc. (rozhovor s děkanem
Filozofické fakulty ZČU, L.Cabadou), Literární noviny, (9), 26. února, Str. 9
KABELE, J.(2003): Sociální práva jako novořeč. Praha: Občanský institut. «http://
www.obcinst.cz/clanek.asp?id=504»
KAISEROVÁ, I. (2007): Bez dětí to uletí. Biograf, (42)
KEJHOVÁ, H. (2007): Pavel Beňo: Někteří šéfové šikanují, aby chránili sami sebe. Hospodářské
noviny, 2. července. «http://hn.ihned.cz/2-21526030-500000_d-46»
KELLER, J. (1996): Sociologie byrokracie a organizace, Praha: Slon
Manažeři v Česku příliš nedbají na mezilidské vztahy. (2007): MF Dnes, 15. července
Petice tzv. Česko-Slovenská: za produktivní vedení lidí a férové vztahy na pracovišti. (2003):
«http://www.vztahy.org/petice.php»
149
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
RIEBAUEROVÁ, M. (2007): Už půl roku spolu bydlíme. MF Dnes, 4. července, Str. 6
SUCHOMEL, P. (2007): Jak poznat nerovné zacházení? MF Dnes, 17. května
TOPOLÁNEK, M. (2007): Celé znění projevu Mirka Topolánka k Evropskému roku rovných
příležitostí. Hospodářské noviny, 2. dubna. «http://domaci.ihned.cz/c3-23154985-002000_
d-cele-zneni-projevu-mirka-topolanka-k-evropskemu-roku-rovnych-prilezitosti»
VODÁKOVÁ, A. / VODÁKOVÁ, O., ed. (2003): Rod ženský. Praha: Slon
Zvítězí pravda nebo ten, kdo má moc? (2005): Praha: Klub pedagogů, společně proti
diskriminaci. «http://klub-pedagogu.cz/?pg=z&c=195»
150
Konceptualizace nerovností v analýze instituce
vodicí pes (nárokování a umísťování)
Ivana Hejhalová
Příspěvek vychází z disertační práce Instituce a pozice vodicího psa jako příklad
sociologického zkoumání zvířat. Navrhla jsem v ní koncepty, kterými lze,
domnívám se, analyzovat sociální konstrukci nerovností, a to i ve vztahu lidí
a zvířat.
Konstrukci nerovností jsem analyzovala na příkladě dat o vodicích psech a zejména jejich výcviku. Vodicí psy jsem za předmět svého výzkumu zvolila proto,
že koncept práce (vodicí psy jsem považovala za jedny z pracovních psů) se v dřívějších výzkumech (Hejhalová 2004a, 2004b) ukazoval vedle utrpení být při uznávání specifických psích práv a privilegií jako klíčový.
Vyšla jsem z předpokladu, že vodicího psa lze chápat jako právní institut, jako
nástroj regulace a neutralizace znevýhodnění, které vyplývá z uznaného handicapu – zrakového postižení, ale že pro pochopení působení psů ve společnosti
je nutné přihlédnout také k dalším očekáváním a předpokladům, které již nejsou
právně závazné. Také proto jsem analýzu fenoménu vodicích psů a jejich postavení koncipovala jako výzkum instituce vodicí pes.
Ve svém příspěvku nejprve popíši základní teoretická východiska – tzv. kulturní obrat ve studiu nerovností. Poukáži na jeho spojitost s etnometodologií. Připravím si tím pozici pro výklad hlavních konceptů mého přístupu – umísťování
a nárokování. Tyto koncepty považuji za užitečné pro zkoumání sociální konstrukce nerovností obecně a jejich uplatnitelnost se pokusím ukázat na hlavních
zjištěních analýzy empirických dat týkajících se instituce vodicí pes. Při práci
s empirickými daty jsem v první fázi identifikovala hlavní principy umísťování
aktérů v rámci instituce, ve druhé fázi jsem porovnávala umísťování vodicích psů
a zrakově postižených a ve třetí se zaměřila na charakteristické a zobecnitelné
rysy nárokování a umísťování aktérů v instituci.
Kulturní obrat a základní východiska pojímání nerovností
V posledních letech došlo na poli zkoumání nerovností k tzv. kulturnímu obratu.
Je charakteristický odklonem od strukturalistických přístupů ke konstruktivistickým a posunem důrazu z přerozdělování (ekonomické sféry) na uznání (kulturní sféru). Tato změna pozornosti sociologů je doprovázena nárůstem počtu
prací, které využívají kvalitativní metody analýzy i sběru dat.
Důležitým aspektem, který hrál v mém uvažování zásadní roli, bylo to, že
změna konceptualizace nerovností (od přerozdělování k uznání) umožnila za151
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
hrnout do výzkumů různé „zdroje“ nerovností, resp. rozdílností.1 Jedním z důsledků, který přineslo zohledňování více dimenzí nerovností, bylo i zaměření
se na studium procesu konstrukce hranic mezi skupinami a kategoriemi lidí, a to
nezávisle na „zdrojích“ rozdílností či nerovností.
Kulturní obrat je doprovázen růstem zájmu o jazyk a diskurzivně vykazované
nerovnosti, rozdíly a hranice. Zvýšená citlivost k jazykově (v jazyce) produkovaným a vykazovaným nerovnostem dovolila zapojit do analýzy sociální konstrukce nerovností také některé (socio)lingvistické, narativní či biografické
přístupy.
Třetím klíčovým prvkem kulturního obratu je pozornost věnovaná tomu, jak
sami lidé (aktéři) své sociální situaci rozumějí, jak ji hodnotí a popisují. Při
konceptualizaci svého výzkumu jsem i já vycházela z toho, že konstruování rozdílností (nerovností), ale tím i podobností, je běžnou součástí každodenních interakcí, ve kterých porovnáváme a hodnotíme různé události, jevy, aktéry, jejich
kompetence, schopnosti, charakterové vlastnosti, prestiž, práva, povinnosti atp.
Vytváření a vykazování rozdílů tedy považuji nejen za nástroj a předmět studia sociologů, ale za jeden z běžných konceptuálních nástrojů, jehož pomocí
strukturujeme realitu, rekonstruujeme sociální řád a dáváme mu smysl. Je to
jedna z (etno)metod vytváření a udržování pocitu řádu a jeho srozumitelnosti
v sociálním životě. Tento můj přístup víceméně odpovídá etnometodologické perspektivě.
Etnometodoogie posunula do centra pozornosti otázky po tom, jak je společnost udržována v aktivitách aktérů (členů) prostřednictvím jejich praktických
konání a vědění. Garfinkel (1967) se zaměřil na studium lokální reprodukce sociálního světa v každodenním životě a zejména na metody, které aktéři používají, kterými se orientují ve světě a ke světu a činí (vykazují) jej srozumitelným.
Každodenní aktivity jsou brány a zkoumány jako členské metody, prostřednictvím nichž jsou tyto aktivity vykazovány viditelně-reálnými-a-srozumitelnýmipro-všechny-praktické-účely.
V etnometodologii je aktér pokládán za kompetentní subjekt – člena určité kolektivity, jehož jednání a výběr vhodných prostředků je orientován na praxi.
Vědění člena je založeno na znalosti přirozeného jazyka a zvládání každodenních záležitostí bez rušivých momentů. U sociálního jednání i vědění je zdůrazněna jeho lokálnost, situační podmíněnost (indexikalita), reflexivita a také
tendence k vykazatelnosti (accountability). Vykazatelnost a vykazování představují určité vyjednávání o významu a charakteru událostí, o vazbách mezi událostmi a aktéry a tím i jejich identitami. Vztahuje se k (člensky) srozumitelnému
vyjadřování těchto významů. Je to „skládání účtů“ (Pospíšilová 2006). V tomto
smyslu zahrnuje také hodnocení událostí nebo aktérů.
1 Rozdílnosti
považuji za obecnější pojem. Nerovnosti jsou v mém pojetí hierarchizované
nebo hodnotově zabarvené rozdíly, jsou to efekty konstruování rozdílností.
152
KO N C E P T UA L I ZAC E
N E R OV N O ST Í
V
A N A LÝ Z E
I N ST I T U C E
VO D I C Í
P E S
Mezi významné nástroje etnometodologického výzkumu patří konverzační
analýza (CA) a analýza členského kategorizování (MCA).
CA se zabývá tím, jaké metody a prostředky mluvčí během běžných konverzací používají. Vychází z etnometodologické perspektivy a soustředí se na členské metody organizace řádu, v tomto případě rozhovorů. Studuje, jaké strukturní
problémy mluvčí řeší a jaké prostředky pro rutinní zvládání komunikace používají. Nekvapil (1998) uvádí, že se strukturací rozhovoru souvisí i problém toho,
jak hovořit o lidech, skupinách či dalších jevech, jak je kategorizovat.
Kategorizace jako členská (etno)metoda je zkoumána MCA. MCA studuje, jak
a k čemu se aktéři v procesu každodenní kategorizace orientují, jaké adekvátní
kategorie volí a čeho tím v sociálním jednání dosahují.
Kategorizace je vždy svázána s nějakým kontextem, nějakou situací a současně
platí, že tento kontext spoluvytváří. Z toho vyplývá, že kategorizace, popisy a definice jsou konstitutivními rysy podmínek, které popisují. Teoretikové členských
kategorizací dále tvrdí, že každá kategorie je spojena s tzv. kategoriálně vázanými aktivitami, což jsou očekávané, předpokládané a morálně vhodné atributy,
které se kulturně vážou k dané kategorii. Neznamená to, že význam kategorií
(a vázaných aktivit) je jednou pro vždy daný a neměnný, jejich významy a účinky
mohou být při každém užití redefinovány.
V souvislosti s mým výzkumem je významný rovněž koncept kategoriálních
oprávnění (category entitlement). Ten upozorňuje, že s každou kategorií je spojována určitá odpovědnost i autorita, která se váže na reprezentanta této kategorie. Aby mohl být aktér uznán za vhodného reprezentanta kategorie, musí
splňovat obecné předpoklady o adekvátnosti svého přihlášení se k dané kategorii. Kategorie a přihlášení se k určité kategorii (např. instruktor, nevidomý, žena
ad.) jsou tedy morálně (sociálně) zavazující (Potter 1996). Při rozboru kategorizace je důležité sledovat, co se děje, je-li někdo zařazen do jisté kategorie, co
mu to umožňuje a z jakých procesů a nároků jej to vylučuje.
Jednou z zřejmě nejčastějších výtek směřovaných na etnometodologický výzkum je údajné nedostatečné zohlednění sociální struktur. Housley a Fitzerald
(2002) se snažili v tomto duchu ukázat, že širší sociální struktury a procesy mohou být umístěny, pozorovány a popsány v situačním jednání a že je tedy lze analyzovat v rámci etnometodologických zkoumání. Na obdobné aspekty upozornil
i Konopásek (2005) či Petrusek (2006), který uvedl, že etnometodologové by se
měli přestat bát přes analýzu zdánlivých detailů sociálního jednání vyslovovat
například k problému sociálních nerovností, hierarchií a institucí.
Uvedenou obtíž či dilema jsem se snažila ve svém výzkumu vyřešit tím, že analýzu
konstrukce nerovností pojímám jako analýzu instituce vodicí pes, ve které se zaměřuji na principy, podle kterých je legitimizován její smysl a podle kterých jsou
na podkladě konstruování rozdílností (ne-rovností) formovány pozice jejích aktérů.
Shrneme-li, předmětem výzkumného zájmu se stala analýza sociální konstrukce
nerovností, tj. rozdílností, které hodnotí a poměřují kompetence, práva a povin153
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
nosti aktérů. Toto obecné vymezení zaměřené nejen na přirozené rozdílnosti, ale
na kulturně konstruované kategorie, podle mého názoru umožňuje zkoumat konstrukci nerovností nejen mezi lidmi, ale i mezi zvířaty a mezi zvířaty a lidmi.
Konstrukci takto obecně pojatých nerovností jsem se rozhodla zkoumat, jak dále
vysvětlím, především jako umísťování prostřednictvím implicitního nebo explicitního nárokování.
Klíčové koncepty analýzy konstrukce nerovností
(nárokování a umísťování)
Ve směřování a uchopení mého výzkumu a analýzy dat sehrály zásadní roli dvě
statě. V první z nich nazvané Locating difference: class, ‘race’ and gender, and the
shaping of social inequalities si Wendy Bottero a Sarah Irwin (2003) položily
otázku, jak přistupovat k různým dimenzím sociálních rozdílností. V duchu tzv.
kulturního obratu studia sociálních nerovností obrátily autorky pozornost ke kultuře a procesu, který nazvaly nárokování (claiming).
Toto pojetí si můžeme vysvětlit také tak, že tím, že si (nebo jiným skupinám
a kategoriím osob a entit) nárokujeme jistá práva, povinnosti, výhody, kompetence nebo finanční a materiální zdroje, vytváříme hranice a vzdálenosti mezi
námi a jinými subjekty (jako příklad mohu uvést, že právo na finanční příspěvek na servisní psy se vztahuje pouze na vodicí, nikoli již na asistenční či canisterapeutické psy).
Některé nároky mohou být prezentovány jako přirozené či normální. Obdobně
Bourdieu ve svých textech podle mého víceméně popisoval vtělení, sžití se s jistým způsobem nárokování a diferenciací kategorií subjektů a zkoumal a vysvětloval jeho praktické naplňování a reprodukci – habitus. Rovněž Bottero a Irwin
podtrhly, že nárokování probíhá i v rutinizovaných praktikách aktérů a že je
tak součástí obecných očekávání (kulturních norem a hodnot).2
V druhé stati, která byla reakcí na diskuse ohledně konceptu role a jáství – identity rozvíjené v sociální psychologii, navrhli Rom Harré a Bronwyn Davies (1990)
uchopit identitu – diskurzivní produkci self – jako sebe/umísťování (positioning).
Tvrdí, že koncept role je příliš statický, protože nepostihuje, jak se jedinec
utváří jako historicky (spíše bychom řekli biograficky) kontinuální a jedinečná
osoba, která se vymezuje proti a/nebo identifikuje s dalšími aktéry. Koncept identity autoři výslovně nezavrhli, ale konstatovali, že termín umísťování lépe popisuje proces, ve kterém se aktér svou promluvou například v konverzaci staví
do určité pozice a zároveň z určité pozice hovoří. Autoři zde odkazují na
Austinovu (2000) ilokuční sílu mluvního aktu a tezi, že mluvení je jednání, že
2V
tomto smyslu mluví Bottero a Irwin o implicitním nárokování. V něm se v podstatě jedná
o předpoklady a očekávání o sociálních kompetencích a morálních atributech určité skupiny
či kategorie. Druhým typem je explicitní (externalizované nebo pojmenované) nárokování.
154
KO N C E P T UA L I ZAC E
N E R OV N O ST Í
V
A N A LÝ Z E
I N ST I T U C E
VO D I C Í
P E S
„něco“ dělá. Při jednání (mluvním aktu) dochází k umísťování mluvčího, ale též
publika.
Analytický termín umísťování (se) je víceméně metaforický pojem, který souvisí s představou společnosti jako sociálního prostoru. V něm se aktéři (ale též
skupiny, kategorie, organizace) pohybují, tj. umísťují vytvářením distancí nebo
naopak přibližováním k dalším aktérům. Samo poměřování a odlišování se, distancování a přibližování je členskou metodou praktické orientace aktéra ve světě
a ke světu.
Koncept umísťování lze podle mého vhodně uplatnit při analýze vztahu lidí
a zvířat, konkrétně vodicích psů. Toto pojetí umožňuje zkoumat, jak jsou psi
v různých kontextech umísťováni do pozic, se kterými jsou spojována určitá práva
(privilegia), kompetence, ale i povinnosti. Jisté omezení tohoto konceptu vidím
v tom, že v důsledku komunikační jazykové nedostatečnosti psů nemůžeme analyzovat, jak se psi prostřednictvím mluvních aktů reflexivně sebe/umísťují.3 Stejně
tak to platí i v případě nárokování.
Přístup Harrého a Davies doplňuje koncept nárokování Bottero a Irwin, které
svou stať pojmenovaly jako Locating difference, tedy v podstatě také jako umísťování (usazování, lokalizace) rozdílností. Můžeme dle mého rovněž tvrdit, že
umísťování je souběžným procesem s nárokováním. Určité pozice vytvářejí (obsahují) kulturně konstruovaná a ukotvená očekávání či předpoklady o právech,
povinnostech, kompetencích atp. A naopak, nárokování zakládá podnět k (sebe)
umísťování. Obě koncepce spojuje rovněž zájem o sociální konstrukci, ale též
fixaci pomyslných hranic a vzdáleností mezi aktéry.
Obě dvojice autorů pracují i s představou společnosti jako určitého prostoru,
ve kterém jsou, a nyní použiji definici Bottero a Irwin (2003), „lidé, identity, zdroje
a aktivity různě umísťovány a odlišně hodnoceny“ (467). Zohledňují rovněž jazykově (v jazyce) konstruované nerovnosti, ale i rutinizované způsoby jejich
reprodukce. Za důležité považuji to, že svou perspektivou zaměřující se na konkrétní aktéry a jejich jednání vysvětlují a uchopují obecný sociologický problém,
kterým jsou nerovnosti a identity a jejich fungování v sociálním světě, ale i smysluplné a vykazované začleňování aktérů do společnosti.
Spojení těchto dvou statí pro mě představovalo obecný rámec směřování mého
výzkumu, resp. analýzy dat. Autoři však nedali jednoznačné návody, jak postu-
3 Typy
umísťování Harré a Daviese interakční vztahující se k jiným aktérům a reflexivní
jsou ve své praxi propojené. Jejich provázanost si můžeme ukázat na příkladu toho, že
když psům některé výsady nepřiznáváme, nějak se proti nim vymezujeme či naopak se
s nimi identifikujeme, ukazuje to na pozice, ze kterých sami jednáme a na výsady, které
hájíme. Stejně tak to platí i v případě nárokování. Nárokováním si určitých práv můžeme
vylučovat jiné aktéry z procesu uznávání jejich případných práv či jim alespoň stěžovat
jejich postavení (pozici).
155
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
povat při analýze konkrétních dat. Podněty pro interpretaci dat jsem proto čerpala z MCA, CA, rétorického přístupu Pottera, statí Coorena a Czarniawské.
Hlavními daty analýzy byly rozhovory se zaměstnanci organizace cvičící vodicí psy, mediální příspěvky o vodicích psech a propagační materiály organizací,
které psy připravují. Cooren (2004) ukázal, jak se takového texty produkované
organizacemi aktivně podílejí na organizačních a institucionálních procesech.
Podle Coorena je třeba reflektovat, že texty něco dělají, představují, vykonávají
(texts perform something). Texty mohou potvrzovat, tvrdit, mohou dávat svědectví a garance, ale mohou též nařizovat či deklarovat. Texty vykazují činnost samotné organizace a nárokují uznání jejích kvalit. Stanovují práva a povinnosti
pro své členy i vnější aktéry a konstituují tím i pozici samotné organizace.
Czarniawská (1998) apelovala na využívání narativního přístupu při studiu
organizací. V institucionálních textech jsou podle ní narativně spojovány a dávány do souvislostí věci, události a aktéři. Organizační (instituční) příběhy vykazují smysl a nároky organizace a jsou tak jedním z prostředků umísťování se.
Vztahují se k minulosti i k budoucnosti organizace (instituce) a formují tím pozice současné organizace.
Potter (1996) si položil otázku, jak jsou popisy událostí, lidí, vztahů apod. produkovány, aby mohly být brány jako fakta a jak jsou užívány v sociálním jednání. Vychází z předpokladu, že svět je neustále znovu vytvářen (remade).
Zdůraznil, že popis má performativní charakter a že slouží vždy nějakému rétorickému účelu. Rétoriku charakterizoval Potter jako všudypřítomný rys způsobu, jakým lidé jednají v interakci a jakým přicházejí k porozumění.
S poukazem na tyto autory jsem se zaměřila na to, že pozice a nároky aktérů
mohou být vykazovány v kategorizacích, které jednotliví aktéři (mluvčí) učiní,
ale také ve způsobu, jakým se mluvčí orientují v konverzaci a interakci a jak se
stavějí k tomu, co a jak říkají publiku. Nároky mohou být projevovány tedy i sekvenčním uspořádáváním konverzace. Rovněž způsob, jakým aktéři popisují
události jako faktické, jakým argumentují o sociálních fenoménech či hodnotí
(kategorizují) další aktéry, ukazuje na pozice (umísťování) a nároky, o které se
v dané interakci jedná. Koncept umísťování se vztahuje k tomu, jak se během takovýchto sociálních jednání aktér sám zařazuje do pomyslného sociálního prostoru a jaké vytváří vzdálenosti mezi sebou a ostatními skupinami (kategoriemi).
Vyšla jsem z toho, že kategorizování, umísťování i nárokování jsou morálně
(kulturně) zavazující. Jsou obecně spojeny s určitými oprávněními, závazky a očekáváními.
Hlavní výsledky analýzy umísťování a nárokování v rámci
instituce vodicí pes
Výzkum jsem koncipovala jako výzkum instituce vodicí pes a jejích principů. Přivedla mě k tomu mimo jiné stať Irvine (2003), která pojem instituce použila při
analýze zvířecích útulků. Hlavními důvody zapojení konceptu instituce však byly:
156
KO N C E P T UA L I ZAC E
N E R OV N O ST Í
V
A N A LÝ Z E
I N ST I T U C E
VO D I C Í
P E S
zaprvé to, že oblast výcviku vodicích psů je relativně malá až uzavřená s určitými formálními i neformálními pravidly, a zadruhé, že aplikací konceptu instituce zohledňuji rámec, ve kterém lokální (a členská) konstrukce nerovností
probíhá. Instituci jsem definovala jako ustálené nebo také typizované řešení sociální situace, které je reprodukováno na základě určitých, a to formálních i neformálních, pravidel, resp. principů. Předpokládala jsem, že každá instituce má
sevřený režim, který lze zkoumat právě jako její pravidla.
Zaměřila jsem se, jak je výcvik a existence vodicích psů prezentován a hodnocen z perspektivy expertů, kteří psy i zrakově postižené klienty cvičí/školí. Jedním z důvodů byl i předpokládaný snazší vstup do terénu, do zkoumaného
prostředí. Vedle pozic vodicího psa, jsem analyzovala i pozice cvičitelů, nevidomých a dalších aktérů, kteří byli v kontextu instituce vodicí pes zmiňováni a mezi
kterými byly konstruovány pomyslné hranice, vzdálenosti a nerovnosti.
Do analýzy byly zahrnuty čtyři základní typy dat: přepisy rozhovorů se zaměstnanci organizace cvičící vodicí psy, přepisy polních poznámek, propagační
materiály organizací a sdružení zabývajících se výcvikem servisních psů a péčí
o zrakově postižené a mediální příspěvky týkající se vodicích psů.
Prvním cílem mé analýzy byla identifikace hlavních principů, podle kterých bylo
umísťování a nárokování utvářeno.
Jako první jsem označila princip multidimenzionálních nároků a sporné vymahatelnosti. Tento princip se týkal hodnocení a praktického uplatňování právních nároků na výhody a úlevy pro zrakově postižené a vodicí psy. Ukázala jsem,
jak byl právní rámec dáván do protikladu s dalšími nároky a očekáváními, které
již nejsou v zákonech a vyhláškách stanoveny. Tvrdím, že součástí tohoto principu je i implicitní nebo explicitní vznášení nároku na uznání výjimečnosti výcviku. Na druhou stranu jsem poukázala, že cvičitelé tzv. asistenčních psů
hodnotili právně zakotvená uznání vodicích psů jako nespravedlivá, protože znevýhodňují jiné kategorie servisních psů a postižených lidí.
Druhý princip jsem pojmenovala princip vyloučení citlivé oblasti z oblasti komerce. Vyšla jsem z hodnoty psa prezentované dvojím způsobem – z finanční náročnosti výcviku a z hodnoty psa jako přítele a pomocníka zrakově postiženého.
Ekonomický rámec se v tomto principu prolíná s nároky morálními. Silně morální rozměr měly ty části rozhovorů nebo dokumentů, ve kterých informátoři
reprodukovali očekávání o nevhodnosti komercionalizace výcviku vodicích psů.
Umísťování organizace bylo v tomto kontextu postaveno na morální diskreditaci
konkurence (soukromníků), která finančních příspěvků zneužívá.
Třetím zásadním principem byl princip prvenství člověka a lidskosti ke psu.
Odkazuje k tomu, že při hodnocení pozice psa byly používány kategorie z různých inventářů – lidských, zvířecích, ale i věcných (stroj, auto). Informátoři rovněž (implicitně či explicitně) rekonstruovali předpoklady o morálním zacházení
se psem. Organizace vykazovala, že její zacházení se psy je v souladu s těmito
očekáváními. Tak byla třeba prostá směnitelnost peněz určených na jednotlivé
157
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
pomůcky, mezi které je pes/věc zařazen, podrobena kritice (ošklivost). Bylo potvrzováno, že vodicí pes, přestože jsou nárokována práva na jeho netýrání, morální slušné (humánní) zacházení, by neměl ohrožovat bezpečí, důstojnost
a prvenství člověka. Zvláště v místech, kde byla blízkost psa a člověka výrazná,
například v kategorizacích přátelství a určité závislosti, byly zdůrazňovány atributy psa, které odlišují jeho postavení od lidského aktéra (chlupatost, čtyřnohost).
Za čtvrté šlo o princip priority bezpečnosti. Výcvik vodicího psa byl postaven
na stranu kultury v opozici k přírodě, k pudům, a to sexuálním i agresivním.
Sexuální touhy, o kterých bychom pravděpodobně mluvili u lidí, byly u vodicích psů redukovány na pudy a reprodukční schopnosti. Sexualita a též agresivita vodicích psů byla ustanovena nejen jako zbytečná, ale navíc i nebezpečná
pro člověka.
Na čtvrtý princip navazuje pátý princip vyvažování umělého a přirozeného.
Souvisí s tím, že pozice vodicího psa byly poměřovány k očekáváním o obecných
schopnostech, kompetencích a nárocích všech psů. V jistých kontextech byli vodicí psi prezentováni jako stejní psi se stejnými nároky, v jiných byla vyzdvihována jejich jinakost, nebo i výjimečnost. Zdrojem této jinakosti byl jednak speciální
výcvik, tedy naučené umělé chování, a pak také přirozené schopnosti a povahové
vlastnosti dané určitému plemenu nebo psímu jedinci. Výjimečnost vodicího psa
byla prezentována víceméně jako ukrytá, schovaná očím laika. Na veřejnosti se
zviditelňuje (vykazuje) oblečením kostýmu (postroje), který doprovází výkon
jeho pracovní činnosti.
Za důležité považuji to, že jsem analýzou ukázala, že principy povětšinou nepředstavují přesná formálně vymezená pravidla instituce, ale spíše jistý lokálně
aplikovatelný kulturní background – očekávání, předpoklady a hodnoty vztažené
k jejím dvěma základním kontextům – „pejskařské“ kultuře4 a zrakovému postižení5. Nemůžeme tvrdit, že by tyto principy byly uplatňovány všechny v jeden moment, v každé situaci. Spíše fungovali na vzájemné variabilitě, zástupnosti
a propustnosti. Například prvenství člověka bylo staženo do pozadí a byla upřednostněna jeho bezpečnost.6
4 „Vodicí
pes je pro zrakově postiženého člověka jedním z velkých kroků k samostatnosti. Je
pro něj průvodcem ochotným kdykoliv se vydat na cestu, ale i společníkem a oddaným
přítelem.“ (leták SVVP)
5 „Ještě nějaký čas trvá, než si na sebe člověk a pes zvyknou, ale nakonec se z nich stane
nerozlučná dvojice, která společnými silami překonává bariéry světa zdravých lidí.“ (brožurka
SVVP)
6 „Zvíře je trošičku ve schizofrenní poloze, musí být zároveň vůdce, musí vést, musí rozhodovat,
musí vědět, kudy se půjde a taky to tam nasměrovat a zároveň musí být poslušný pejsek
svého pána, musí poslechnout na povel, nesmí vzdorovat. (…) Je to hodně těžká poloha pro
psa.“ (přednáška, Den otevřených dveří SVVP)
„Je to o bezpečnosti. Na jednu stranu ten pes musí poslouchat toho člověka, protože on je
ten, který má v té dvojici navrch a na druhou stranu přijdou chvíle, kdy ten pes musí sám
158
KO N C E P T UA L I ZAC E
N E R OV N O ST Í
V
A N A LÝ Z E
I N ST I T U C E
VO D I C Í
P E S
Analýza těchto hlavních principů instituce a umísťování jejích aktérů ukázala
také na hlavní principy, podle kterých byly v rámci instituce vodicí pes konstruovány a vykazovány nerovnosti – střetávání a vyvažování právních, ekonomických i emočních (morálních) argumentů, konstrukce a porovnávání atributů
lidství a zvířeckosti, umělého a přirozeného, bezpečného a nebezpečného.
Ve druhé fázi analýzy dat jsem se zaměřila na společné aspekty umísťování zrakově postižených a vodicích psů. Hledání shodných rysů umísťování těchto dvou
sociálních kategorií považuji za důležité, protože ukazuje na obecné procesy
a procedury konstrukce nerovností a hranic mezi kategoriemi a skupinami.
V souhrnu můžeme říci, že pozice zrakově postižených i vodicích psů byly vytvářeny poměřováním nároků – práv, povinností, kompetencí a jejich hodnocením.7
Zaprvé, u obou kategorií se projevovalo očekávání, že pro aktivní začlenění do
instituce a delegování do pozice vodicí pes nebo zrakově postižený majitel vodicího psa musí být dotyčná individua uznána za vhodná. Zrakově postižení tak
musejí vykonávat zkoušku tzv. prostorové orientace, vodicí psi podstupují závěrečnou zkoušku konanou často nejen pod dohledem cvičitelů, ale i dalších kontrolních subjektů.
Zadruhé, pozice a nároky obou kategorií aktérů byly vykazovány jako jiné
i jako stejné. Konstrukce stejnosti a jinakosti je klíčová, protože na jejím základě
byly vznášeny nároky na případná speciální privilegia a zacházení. Ukazovalo
se to například v návodech na zacházení se zrakově postiženými jdoucími s vodicím psem, které cvičitelská organizace distribuuje veřejnosti. Také v právním
řádu jsou ustaveny nároky (zrakově) postižených na některé mimořádné výhody
a úlevy, a to podle stupně postižení, tedy podle přesné klasifikace odlišnosti zrakově postižených. Právní řád ustanovuje rovněž privilegia a úlevy pro vodicí psy.
Ty souvisí zejména s volným pohybem a vstupem do veřejných prostor. Úlevy
a výhody zrakově postižených vycházejí z uznaného znevýhodnění, u psa jsou
spojeny zejména s výkonem jeho služby, která má toto znevýhodnění zrakově
postižených neutralizovat.
rozhodnout, kudy s tím člověkem půjde a je to na něm. Takže tam je právě rozpor v tom,
že na jednu stranu ten pes je podřízený člověku a v jiný situaci se mění vlastně v tu vůdčí
osobnost té dvojici. V tom si myslím, že je největší problém, aby ten pes a ten člověk se nějakým
způsobem dohodli a domluvili.“ (rozhovor)
7 „Je potřeba, aby ti lidé věděli, že vodicí pes nenahradí bílou hůl, že vodicí pes nerovná se
lidský průvodce, že pes nezvládne to, co zvládne člověk. Je to, vždycky je a zůstane zvířetem,
vždycky zůstane psem a vždycky zvládne jen to, co dokáže zvládnout intelekt zvířete. Takže
je schopen mechanicky se spoustu věcí naučit, je pes schopen i určité analýzy, je schopen
jakéhosi rozhodování, ale jenom do určité míry. (…) Dám příklad, barvy na semaforu pes
nepozná, kdy svítí červená a kdy svítí zelená, pes nepozná, jak daleko je auto, jestli ještě může
přejít anebo už ne, protože to auto tam je příliš blízko.“ (přednáška, Den otevřených dveří
SVVP)
159
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
Zatřetí, obě kategorie, zrakově postižený i vodicí pes, byly prezentovány jako
víceméně vyloučené z normální společnosti a/nebo nedosahující normálních
atributů. Vylučování z některých normálních praktik (například návod nemluvit na psa) bylo představováno jako funkční. S oběma kategoriemi se pojí také
očekávání, že se budou do normálního stavu (společnosti) navracet a že budou
dosahovat normálních atributů předpokládaných u své kategorie. U zrakového
postižení souviselo toto očekávání s ideou integrace, u vodicího psa s potenciálními námitkami, že speciální dovednosti ohrožují normální přirozené nároky psa.
Informátoři (cvičitelé) proto vykazovaly, že pes se i přes svůj speciální výcvik
a výkon své služby alespoň dočasně navrací do normální psí pozice (například
při venčení nebo lítání v parku).
Nejdůležitějšími atributy normálnosti se u lidí ukazovaly být nezávislost (soběstačnost), samostatnost, bezpečnost, aktivita a mobilita. Tyto atributy jsou podle
mého platné v rámci instituce vodicí pes (a obecně v rámci zdraví), v jiných kontextech nebo diskurzech může být jejich síla mnohem menší. Pozice psa a také
atributy jeho normálnosti byly v rámci instituce méně jednoznačné. Atributy normálního vodicího psa nebyly uváděny vždy explicitně, ale byly součástí příběhů
a „mravních ponaučení“, na kterých byl vykazován smysl jejich existence a na
kterých stojí reprodukce celé instituce.
Celkově se však ukázalo, že kategorie normální má v obou případech, při integraci zrakově postižených i u vodicích psů, víceméně pozitivní konotace. Důležité je také tvrzení, že pes se v rámci instituce stává prostředníkem (prostředkem)
dosahování atributů normálnosti u zrakově postiženého člověka.
Vedle umísťování zrakově postižených a vodicích psů jsem se podrobněji zabývala
rovněž pozicí a nároky cvičitelské organizace. Celá oblast výcviku byla chápána jako
dobročinná a organizace se snažila vykázat jeho i svou opodstatněnost a správnost.
Mezi prostředky, které organizace používala ve své prezentaci, jsem zařadila
mimo jiné konstrukci určitého nepřítele, v našem případě konkurenčních subjektů (soukromníků), kteří zneužívají finanční příspěvky na výcvik psa a neodvádí kvalitní profesionální práci.8 Naopak do vyprávění, rozhovorů byli zapojováni
spojenci jako spřátelené organizace a spolky, sponzoři či dobrovolní spolupracovníci. Ti osvědčovali pozici SVVP a vytvářeli její zázemí nutné pro správnou
pomoc zrakově postiženým.9 Na budování a vykazování její pozice se podílela
8 „Bohužel
v poslední době už se objevily případy, že si rodina, kde je zrakově postižený, pořídí
štěňátko jakéhokoliv plemene třeba finský špic, o tom třeba konkrétně vím, prožene se to přes
soukromníka, dá se tomu razítko, že je to vodicí pes, přivede se to na úřad, nevykastrovaný
zvíře samozřejmě, a rodina má pejska, s kterým chodí po výstavách, štěňátka. Bohužel…“
(rozhovor)
9 Například během přednášky zapojila mluvčí jako svědky do svého výkladu přítomné
zrakově postižené: „Zde přítomní zrakově postižení dámy a pánové by jistě mohli říct, jak
málo lidí na ulicích potkávají.“
160
KO N C E P T UA L I ZAC E
N E R OV N O ST Í
V
A N A LÝ Z E
I N ST I T U C E
VO D I C Í
P E S
rovněž prezentovaná historie (kolektivní paměť). Jejím prostřednictvím legitimizovala prezentovaná dřívější podoba výcviku jeho současný stav. Vytvářela koherenci a také obraz pokroku v metodice výcviku i nabídce dalších služeb pro
zrakově postižené. Pozici organizace dosvědčovali též areál a uspořádání výcvikového střediska a doprovodné (medializované) akce určené pro veřejnost.
Ve třetí fázi analýzy jsem přistoupila k zhodnocení a rozboru charakteru umísťování aktérů (zejména vodicích psů) v instituci. Podíváme-li se na pozice konkrétního aktéra / kategorie, uvidíme, že umísťování psů mělo fluidní charakter.
Také názvy kapitol v disertaci k tomuto odkazovaly – pes z(ne)uznaný, k (ne)zaplacení, (ne)humánní, (ne)bezpečný a (ne)normální.
Snažila jsem se zobecnit toto zjištění nejen pro analýzu jedné instituce. Domnívám se, že fluidnost pozic určité kategorie v rámci jisté instituce je umožňována změnami rámců, tedy významů, ve kterých jsou pozice a případné
vzdálenosti k dalším subjektům v dané situaci vykazovány. Je výsledkem porušování, respektive střídání a nahrazování principů instituce. K tomu dochází nejen v neobvyklých situacích, ale též při běžných změnách perspektiv, jejichž
prostřednictvím je vykazován smysl, ale též nároky týkající se dané kategorie,
v našem případě vodicího psa.
Přibližme si to na příkladech: Pes je kategorizován a chápán jako náhrada zraku,
extenze smyslu či pomůcka, ale také jako přítel, společník anebo i partner. Je to
věc (jako stroj a jako auto) i živý (téměř lidský) tvor hodný soucitu, úcty a lásky.
Výcvik vodicích psů je finančně (časově i organizačně) náročný, i proto je součástí
jeho obhajoby zdůrazňování přínosu a hodnoty pro zrakově postiženého. Principem instituce je však také zákaz komerce a vydělávání na vodicích psech, resp.
zrakově postižených. Vodicí pes má neutralizovat zrakový handicap, ale zároveň
zviditelňuje potenciální stigma zrakově postiženého. Pes funguje jako seznamovačka, prostředník komunikace zrakově postiženého s běžnou společností, ale zároveň může být i bariérou a zdrojem konfliktu. Je víceméně prezentován jako
podřízený člověku, přitom se však podle informátorů dostává občas do pozice
vůdce ve dvojici s člověkem. Tento aspekt je přerámován do principu bezpečnosti,
který se v daném kontextu jeví důležitější než princip prvenství člověka.
Můžeme podle mého říci, že fluidnost pozic je funkční, protože dovoluje vyjednávat a hodnotit pozice aktérů či kategorií (psů) v různých kontextech a situacích. Považuji za důležité podtrhnout, že fluidnost pozic je kulturně a sociálně
formovaná, omezovaná. Vyrovnává se s předpoklady a očekáváními, sociálně sdílenými zkušenostmi a věděním, které jsou s danou kategorií či aktérem spojovány. Předpoklady se mohou týkat například agresivnosti psů, ale také psů v roli
„roztomilých mazlivých“ společníků, se kterými lidé navazují blízké vztahy.
To se ukazovalo v případech, kdy docházelo k porušení očekávaných institucionálních pravidel, zejména byl-li vodicí pes agresivní. Pes by se totiž měl enkulturací (výchovou a výcvikem) stát společenským (městským) bezpečným
tvorem, oddaným průvodcem a společníkem. Neplatí-li to, bylo jeho chování ob161
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
hajováno zvířecí přirozenou podstatou. Jinými slovy, kategorie zvířeckosti nebo
přirozenosti se objevovaly tam, kde by mohly selhávat hlavní kulturní východiska
poslání instituce (například bezpečnost, spolehlivost). Rámec ne-přirozenosti se
tak ukázal být silným hodnotícím prostředkem strukturace zkušenosti a sociální
konstrukce řádu. Přestože však přirozenost či zvířeckost odkazují k něčemu nekontrolovatelnému, nevyzpytatelnému, stojícímu v protikladu k požadavku na
„výrobu“ bezpečné kompenzační pomůcky, byly informátory vykazovány srozumitelné a uvěřitelné příběhy a argumenty, které zakládaly nárok na uznání
potřebnosti a přínosu vodicího psa pro integraci zrakově postižených.
Závěr
Jak jsem uvedla, studium nerovností se stále více zaměřuje na analýzu konstrukce
hranic mezi skupinami a kategoriemi, propojuje se s výzkumem identit a klade
důraz nikoliv jen na ekonomickou sféru, ale též na sféru kulturní, a to především
na problém uznání.
Zvolené koncepty analýzy sociálních nerovností – umísťování a nárokování
– odrážejí tento kulturní obrat, který je součástí obecnějšího jazykového obratu
v sociálních vědách, a konzistentně se podle mého váží také k etnometodologii.
Ta studuje způsoby rekonstrukce sociálního řádu prostřednictvím lokální na
praxi orientované činnosti aktérů, jinými slovy se soustředí na členské metody
vytváření a vykazování smysluplnosti sociálního světa. Součástí (etno)metod jsou
poměřování, hodnocení a vysvětlování kompetencí, povinností, práv a tedy i nároků, které tvoří základ procesu sociální diferenciace.
V navrženém přístupu k analýze sociální konstrukce nerovností jsem položila
důraz na uznávání a vykazování nároků na uznání, protože se domnívám, že
patří mezi hlavní rysy umísťování, tedy přibližování se a vzdalování, seřazování
a rozřazování aktérů či kategorií v sociálním prostoru.
Koncepty nárokování a umísťování se ukázaly být užitečnými nástroji zejména
při analýze konkrétních dat, a to především dat textové povahy. Umožňují dle
mého soustředit pozornost na způsoby konstrukce a vykazování sociálních nerovností v kategorizacích, sekvenčním uspořádávání konverzace, narativních
a argumentačních strategiích, které mluvčí v popisu událostí či v interakci volí.
Kvalitativní postupy dat není vždy jednoduché přesně vykázat, podrobněji je vysvětluji v disertační práci.105
Navržené koncepty se soustředí na symbolické (diskurzivně konstruované)
ne-rovnosti, především na problém uznání. Mohlo by se zdát, že poněkud stranou zůstává problém ekonomické ne-rovnosti. I ta však může být zkoumána kvalitativním rozborem textových dat, a to s ohledem na to, jak jsou informátory či
10
Zájemce odkazuji zejména na interpretační analytickou část disertace, kde velkou
pozornost věnuji vysvětlení a rozboru jednotlivých ukázek z rozhovorů, dokumentů či
mediálních textů.
162
KO N C E P T UA L I ZAC E
N E R OV N O ST Í
V
A N A LÝ Z E
I N ST I T U C E
VO D I C Í
P E S
autory textů prezentovány a hodnoceny rozdílné materiální či finanční podmínky
různých skupin či jednotlivců. Na to ostatně upozornily také Bottero a Irwin
(2003).
S tím souvisí nesporná výhoda navržených konceptů, a to že dovolují do analýzy zahrnout řadu zdrojů ne-rovností (genderové, rasové, věkové, právní, morální, nerovnosti spojené s nejrůznějšími handicapy či stigmaty, ale též materiální
nebo finanční).
Za výhodu, a jednu z klíčových podmínek jejich navržení, považuji možnost
začlenit do výzkumu také tzv. nonhumans, v našem případě vodicí psy. Jisté omezení se projevuje pouze ve zkoumání reflexivního (sebe)umísťování a implicitního nárokování, kterou jsou, a zejména způsoby jejich analýzy, významně vázány
na jazykové kompetence aktérů. Při zahrnutí zvířat do výzkumu se proto spíše
soustředíme na to, jak jsou jejich pozice a nároky představovány, hodnoceny, kritizovány či legitimizovány a jak, a to je zásadní, jsou takto formovány také pozice
a nároky lidských aktérů.
Při představení výsledků analýzy empirických dat o vodicích psech jsem zaměřila na hlavní principy umísťování a nárokování charakteristické pro konkrétní instituci vodicí pes. Principů jsem identifikovala pět. Vedle toho jsem se
snažila také poukázat na obecné procesy a procedury sociální konstrukce nerovnosti projevované nárokováním a umísťováním.
Při porovnání pozic a nároků vodicích psů a zrakově postižených jsem upozornila na několik shodných společných rysů, a to konstrukci stejnosti a jinakosti,
ne-normality a také na procesy delegace a uznávání oprávnění příslušnosti k jisté kategorii, tedy na procedury exkluze a inkluze.
Pozice psů i dalších aktérů se vztahovaly k dvěma základním rámcům instituce: zrakovému postižení (dobročinnosti) a „pejskařské“ kultuře, pro kterou je
charakteristické běžné zapojování psů do rodinných rituálů, ale též viditelná přítomnost ve veřejném prostoru a právní a byrokratická regulace jejich pohybu
a evidence.
Umísťování vodicích psů jsem označila jako fluidní. Významy jejich pozic,
uznané nároky a žádosti o uznání se ukazovaly být proměnlivé, avšak víceméně
v rámci instituce konzistentní, odvozované od hlavních principů této instituce.
Fluidnost umísťování a nárokování je odrazem změny perspektiv a dovoluje reagovat na případné porušování některého z principů. V tomto smyslu podle mého
umožňuje lokálně adekvátní rekonstrukci sociálního řádu, respektive vykazování smysluplnosti a oprávněnosti existence instituce vodicí pes.
Můžeme říci také, že rozdílnosti a ne-rovnosti se mohou vztahovat k různým
oblastem relevance a že jsou různě hierarchizovány odlišnými skupinami, komunitami či aktéry. Zjednodušeně řečeno, lidé (i psi) procházejí různorodými
životními situacemi, prostředími a vztahy a jejich role, statusy, identity apod. nabývají v různých kontextech odlišných významů. Tyto různé významy jsou však
v etnometodologickém duchu vykazovány v (člensky) srozumitelných kategoriích nebo narativních vzorcích.
163
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
Shrneme-li, snažila jsem se ukázat způsoby a principy konstrukce nerovností (umísťování a nárokování) v určitém sevřeném režimu (instituci). Instituce
má nad sebou dále rámec širší kultury, širších očekávání a předpokladů. Ty ovlivňují nejen to, co je adekvátní, morálně vhodné a přípustné, ale také nabízí také
prostředky, způsoby, metody, jak určitého uznání dosáhnout. Lamont (1994)
v tomto smyslu píše o kulturních repertoárech. Zvolené koncepty proto podle mě
přispívají k obecnějšímu poznání procesů a procedur sociální konstrukce nerovností a jejich využití je výhodné zejména při analýze konkrétních empirických dat.
LITE RATURA
AUSTIN, J. L. (2000): Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia
BOTTERO, W. / IRWIN, S. (2003): Locating difference: Class, ‘race’ and gender, and the
shaping of social inequalities. The Sociological Review, 51(4): 463–483
BOURDIEU, P. (1998): Teorie jednání. Praha: Karolinum
BOURDIEU, P. (1999): Distinction. London: Routledge
BOURDIEU, P. (2000): Nadvláda mužů. Praha: Karolinum
COOREN, F. (2004): Textual agency: How texts do things in organization settings.
Organization, 11(3): 373–393
CZARNIAWSKA, B. (1998): A narrative approach to organization studies. London: Sage
Publications
DAVIES, B. / HARRÉ, R. (1990): Positioning: The discursive production of selves. Journal
for the Theory of Social Behavior, 20(1): 43–63
GARFINKEL, H. (2002): Studies in ethnomethodology. Cambridge: Polity Press
HEJHALOVÁ, I. (2004a): Jak štěkají psi a lidé. Biograf, (34): 71–92
HEJHALOVÁ, I. (2004b): Jak u nás vstupovali psi do sociologie. Biograf, (34): 97–100
HOUSLEY, W. / FITZERALD R. (2002): The reconsidered model of membership
categorization analysis. Qualitative Research, 2(1): 59–83
IRVINE, L. (2003): The problem of unwanted pets. A case study in how institutions ‘think’
about clients’ needs. Social Problems, 50(4): 550–567
KONOPÁSEK, Z. (2005): Nesnáze s etnometodologií. Biograf, (38): 85–109
LAKOFF, G. / JOHNSON, M. (2002): Metafory, kterými žijeme. Brno: Host
LAMONT, M. (1992): Money, morals, and manners: The culture of the French and American
upper-middle class. Chicago: University of Chicago Press
McKENZIE, P. J. (2004): Positioning theory and the negotiation of information needs in
a clinical midwiffery setting. Journal of the Americal Society for Information Science and
Technology, 55: 694–685
N EKVAPI L, J. (1998): Mnohostranný úvod do konverzační analýzy. Biograf,
(15–16)
POSPÍŠILOVÁ, T. (2006): Odpovědnost pod tlakem: Veřejná vykazatelnost během přistupování
České republiky k Evropské unii v letech 1998–2000. Sociologický časopis, 42(2):
307–328
164
KO N C E P T UA L I ZAC E
N E R OV N O ST Í
V
A N A LÝ Z E
I N ST I T U C E
VO D I C Í
P E S
PETRUSEK, M. (2006): Prohraný zápas s andělem etnometodologie: Ohlédnutí k počátkům
etnometodologie v Čechách. Biograf, (39): 53–69
POTTER, J. (1996): Representing reality. Discourse, rhetoric and social construction. London:
Sage Publications
165
O autorech
Mgr. Ivana Hejhalová, PhD. ukončila doktorské studium sociologie na FSV UK.
Zajímá se o postavení zvířat ve společnosti a kvalitativní metody analýzy dat. Je
zaměstnána v soukromém sektoru jako mediální analytička. E-mail: [email protected]
Mgr. Ida Kaiserová, PhD. ukončila doktorské studium sociologie na FSV UK.
Zajímá se o sociologii náboženství, sociologii literatury a sociologii venkova.
E-mail: [email protected]
Mgr. Petra Klvačová, PhD. je výzkumnou pracovnicí Institutu sociologických
studií FSV UK. Dlouhodobě se věnuje zkoumání zkušeností cizinců, kteří se rozhodli žít v České republice. E-mail: [email protected]
PhDr. Hana Maříková je vědeckou pracovnicí Sociologického ústavu AV ČR. Zabývá se sociologií genderu a rodiny. Výzkumně se věnuje zejména problematice
otcovství a genderové ne/rovnosti v rodině (i mimo ni). E-mail: hana.marikova
@soc.cas.cz.
PhDr. Jiří Šafr je odborným pracovníkem Sociologického ústavu AV ČR a Institutu sociologických studií FSV UK. Zabývá se výzkumem sociální stratifikace
(sociální distance, kulturní spotřeba a sociální třídy, sociální spravedlnost) a problematikou společenské koheze a sociálního kapitálu. E-mail: [email protected]
Doc. PhDr. Jadwiga Šanderová je vedoucí řešitelkou projektu „Sociální nerovnosti v podmínkách politiky rovnosti“. Přednáší na FSV UK a FF UP. Zabývá
se teoriemi a výzkumem sociálních nerovností. E-mail: [email protected]
PhDr. Olga Šmídová působí na katedře sociologie FSV UK. Zabývá se kvalitativními metodami a jejich aplikací v řadě oblastí i možnostmi jejich propojování
s metodami kvantitativními. E-mail: [email protected]
Mgr. Blanka Tollarová je výzkumnou pracovnicí Institutu sociologických studií
FSV UK a studentkou doktorského studia na FSV UK. Zabývá se migrací a integrací
imigrantů a azylantů. E-mail: [email protected]
167
S O C I Á L N Í
N E R OV N O ST I
V
KVA L I TAT I V N Í M
V Ý Z K U M U
Mgr. Ivan Vodochodský je pedagog a výzkumný pracovník Institutu sociologických studií FSV UK. Přednáší metody kvalitativního výzkumu a ve své výzkumné práci se zabývá genderovými nerovnostmi a mužstvím. Na FHS UK
vyučuje mužská studia a sociologický výzkum. E-mail: vod[email protected]
Mgr. Kateřina Vojtíšková je odbornou pracovnicí oddělení Studia sociální struktury Sociologického ústavu AV ČR a doktorandkou sociologie na FSV UK. Mezi
její odborné zájmy patří kulturní aspekty sociálních nerovností a vzdělanostní
nerovnosti. E-mail: [email protected]
168
Ed. Jadwiga Šanderová
Sociální nerovnosti
v kvalitativním výzkumu
Vydal
Institut sociologických studií
Fakulty sociálních věd
University Karlovy v Praze
U Kříže 8, 158 Praha 5 – Jinonice
Recenzenti:
PhDr. Tomáš Katrňák, Ph.D.
PhDr. Věra Kuchařová, CSc.
Ing. Alena Vodáková, CSc.
Obálka, grafická úprava,
sazba a zlom: Oleg Man
Jazyková korektura: Barbora Šmídová
Tisk: Knihařství Sequensová
Rybalko 10, 120 00 Praha 2 – Vinohrady
Náklad: 100 výtisků
Vydání první
Praha 2007
ISBN 978-80-254-0812-4

Podobné dokumenty

Untitled

Untitled mém trojkřídlém okně, uprostřed, záclona či závěs. Text na fotografii: Obchodní a průmyslová komora. Nedá se určit, kdy byla stavba vyfocena, protože nejsem s to rozeznat vozy stojící dole, pod věž...

Více

Kulturní přístup ke studiu sociálních nerovností a kvalitativní metody

Kulturní přístup ke studiu sociálních nerovností a kvalitativní metody durkheimovské fakty či sociální struktury zároveň ovlivňují sociální život lidí, jejich myšlení a konání není sporu. Jde o odlišný přístup ke zkoumání toho jak, jakým způsobem, jej tyto objektivní ...

Více

alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace

alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace Sociální stratifikace studuje, jak nerovnosti vznikají a proč přetrvávají. V této knize, která je souborem teoretických studií,1 primárně neupíráme pozornost k nerovnostem ekonomické povahy spjatým...

Více

ostravská univerzita v ostravě

ostravská univerzita v ostravě nějak rozumí světu a sami sobě… jejich vztah … je vztahem dvou představ(ování) reality“. Pro poznání je nutná intervence do zkoumané reality, je výsledkem komunikativní interakce mezi zkoumanými a ...

Více

klikněte zde - Teorie vědy / Theory of Science

klikněte zde - Teorie vědy / Theory of Science 45  minut včetně diskuse, nejvýrazněji lišily s ohledem na to, zda jejich autoři položili větší důraz spíše na téma normativity, nebo na téma naturalismu. Pokud jde o  téma normativity, bylo nesmír...

Více