klikněte ZDE.

Ten Years After
(Lovely Days, Wiesen, 8. 7. 2011)
Woodstock a léta po něm, to byla magická
doba pro kapelu. Tehdy byli hlavní hvězdou
všech lidí, kteří věřili v mír, lásku a hudbu a od té doby prý nikdy nebyli na dně.
Prostě už skoro padesát let dělají přesně to,
co je baví a tak, jak je to baví.
Jak na tom budeme za 10 let? Leo Lyons
říká: „Já se cítím pořád stejně mladý jako
zamlada. Osobně si myslím, že teď hraju líp,
než jsem hrával, a že až už mi to nebude
hrát, nechám toho. Tak to chci nechat.
Taky chci zapracovat na tom, aby naše
cestování bylo co nejpohodlnější. Zkusím
trochu omezit počet žen, neprospaných nocí
a alkohol. Ono to pomůže být zase mladší.“
Eric Burdon (Animals)
(Devín, Bratislava, 25. 8. 2011)
Když jsme se Erica Burdona zeptali, co podle
něj a pro něj charakterizuje současnou dobu,
když 60. léta byly dobou „sexu, drog
a rock´n´rollu“, zasmál se a odpověděl,
že „víc sexu“.
Jethro Tull
(Slavkov, 29. 8. 2009)
Jiří Vondrák má s Jethro Tull, respektive
přímo s legendárním Ianem Andersenem
opravdu neobyčejný vztah. Jeho štáb byl
u Andersonů doma a natočili splu hned
několik krásných dokumentů.
V rozhovoru pro Back Beat se tedy můžete
těšit na překvapivé detaily.
Proč jezdí na koncerty vlakem, kolik má
psů nebo jaký je jeho vztah k Bohu. Tento
rozhovor je, stejně jako tento fantastický
umělec, první a nejlepší rockový flétnista
neobvyklý a fascinující.
Pretty Things
(Rock Café, Praha, 21. 10. 2011)
Od jejich počátku je pronásleduje přízvisko
„ošklivější bratranci Rolling Stones“. Prý to
vzniklo proto, že britský tisk na nic lepšího
nemohl přijít, poté co se jejich tvůrčí potenciál
vybil na pojmenování Beatles a RS.
Kromě toho se po jejich koncertech a
televizních vystoupeních psalo: „Dovolili
byste dceři, aby si vzala něco takového?“
Když se prý šel Dick Taylor – se svými vlasy
až po pás - představit své první tchýni, ani ho
nepustila do dveří a vyhrožovala, že spáchá
sebevraždu, jestli si ho dcera vezme.
Každopádně jejich energická show ukazuje,
že vtipní a veselí muzikanti před sebou mají
ještě spoustu skvělých let.
Yardbirds
(Dům kultury, Teplice, 14. 10. 2011)
S Yardbirds jsme se potkali krátce poté, co
Chris Dreja utrpěl několik mrtviček a musel
proto na čas opustit kapelu a odpočinout si.
Yardbirds jsme tedy zažili jako skoro
mladistvou kapelu s jedním zkušeným
bubeníkem, který jako jediný pamatuje
začátek 60. let, dobu, kdy s kapelou hrál Eric
Clapton nebo Jeff Beck. Zkrátka skupina
Yardbirds byla snad u všeho důležitého, co
se v britské hudbě událo, a stále má co říct
i mladým hudebníkům.
Uriah Heep
(KC Vltavská, Praha, 24. 5. 2011)
Jestli některé kapely zvou v České republice
do menších klubů, tak s Uriah Heep si
to pořadatelé dovolit nemůžou. Hvězdy
melodického vokálního rocku potřebují
opravdu velký prostor – nejen pro svou
spektakulární show, ale také pro davy
fanoušků, které na ně i několikrát do roka
v ČR přijdou po tisících.
John Mayall
(Kongresové centrum, Praha, 12. 7. 2011)
John Mayall není rozsvícený usměvavý
chlapík. Je soustředěný a zamračený a když
ho potkáte na chodbě, vypadá unaveně.
Ale jakmile se rozsvítí reflektory, je z něj zase
ta slavná bluesová legenda, v jehož kapele
Bluesbreakers se postupně vystřídali Eric
Clapton, Jack Bruce, Mick Taylor a další.
Tím, že je o deset let starší, než rocková
britská generace, se našemu cyklu trochu
vymyká. Ale jedině v tom dobrém slova
smyslu. Všichni skvělí hudebníci, se kterými
jsme kdy mluvili, se o Johnu Mayallovi
vyjadřují jen s tou nejvyšší úctou a proto si
i my ceníme, že kvůli nám přišel na interview,
ačkoliv měl do začátku koncertu jen několik
málo minut.
Donovan
Princ hippies sice ví, že už není mladý, ale
necítí se zas o tolik starší. Hlavní je prý práce,
víra v budoucnost a snaha najít cestu
k lidem.
Kdyby měl něco vzkázat lidem? „Co bych
lidem přál? Přežití. Přežití. Přál bych si
zázrak, aby se navzájem všichni lidi na celém
světě uvědomili, aby spolu komunikovali.
Je to sen, je to poslání. A doufejme, že děti
se v budoucnosti poučí z chyb, kterých
se lidé dopustili v minulosti a že všechna
velká náboženství světa se stanou jedním
zázračným náboženstvím. Právě kvůli
komunikaci a přežití. Ano.“
Slade
(Kofola Music Club, Krnov, 27. 10. 2012)
Nekonformní kostýmy, hity, které dodnes
slyšíte v reklamách i naprosto skvělí,
usměvaví muzikanti plní elánu, kterým byste
o moc víc než pětačtyřicet netipovali.
Takoví jsou Slade v roce 2012. I na malinkém
městečku jako je Krnov se před klubem tísní
ve sněhové plískanici stovky fanoušků, aby
mohli pány, kteří do své nadupané rockové
muziky protlačili už v 70. letech elektrické
housle, vidět a hlavně slyšet. Jejich šílené
kostýmy definovaly vizuální stránku glam
rocku.
Iron Butterfly
(Retro Music Hall, Praha, 11. 3. 2012)
Tvrdá muzika kapely, která se na Woodstock
nedostala jen pro nepřízeň počasí, je pořád
našlapaná a nekompromisní.
Lee Dorman už sice špatně chodí a na celé
interview se netváří moc nadšeně, obzvlášť,
když ho zdržujeme od večeře. Ale nakonec
si k nám přisedne i Ron Bushy a jsou z nich
skvělí vypravěči s obrovským citem pro
politickou a společenskou situaci, kteřé
trefně glosují současný i minulý stav věcí.
Ne nadarmo si pro svůj název zvolili
rozporuplné spojení „Kovový motýl“. Vždycky
věděli, že svět není jen černobílý a muzika že
pomáhá najít další barevné odstíny.