Česko-albánské vztahy

Česko-albánské vztahy
Pavel Hradečný – Ladislav Hladký – Kamil Pikal
Charakteristika vztahů:
Česko-albánské vztahy zahrnují politické, hospodářské a kulturní vztahy mezi českými zeměmi
(Čechy, Morava, česká část Slezska) a oblastmi obývanými albánským etnikem (jihozápadní
části Balkánského poloostrova, které tvořily od konce 15. století až do začátku 20. století
součást tzv. evropského Turecka) od středověku do let 1912–1913, kdy vznikl nezávislý
albánský stát – Albánské knížectví. V letech 1918–1992 (s přetržkou 1939–1945) se českoalbánské vztahy realizovaly v rámci širších mezistátních československo-albánských vztahů.
Od roku 1993 mají podobu vztahů mezi samostatnou Českou republikou a Albánskou
republikou.
***
Starší fáze česko-albánských kontaktů
Počátky česko-albánských vztahů1 lze vysledovat již v 15. století. Jejich prvotním
motivem byl společný zájem obyvatel českých zemí a albánských oblastí o zastavení tehdejší
expanze osmanských Turků do jihovýchodní a střední Evropy. Protiosmanské povstání
Albánců, probíhající ve 40.–60. letech 15. století pod vedením Jiřího Kastrioty-Skanderbega,
bylo
zaznamenáno
i
ve
vzdálených
zemích.2
českých
Podrobnější
informace
o Skanderbegových bojích s Turky se k nám sice dostaly až s určitým zpožděním, z inventářů
některých šlechtických a měšťanských knihoven z 16. a 17. století však vyplývá,
že přinejmenším
některé
německé
knihy
z té
doby,
které
dodatečně
oslavovaly
Skanderbegovo hrdinství, byly v Čechách se zájmem čteny. S albánským prostředím přišli
do styku při svých cestách do ciziny také někteří čeští šlechtici, např. Jan Hasištejnský
z Lobkovic, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a další.3
1
Stručné přehledy historie česko-albánských vztahů jsou obsaženy v pracích: Pavel HRADEČNÝ,
Československo-albánské vztahy: In: Pavel Hradečný, Albánská socialistická lidová republika. Praha 1977,
s. 275–284; Pavel HRADEČNÝ – Ladislav HLADKÝ, Česko-albánské vztahy v minulosti a dnes. In: Pavel
Hradečný – Ladislav Hladký (autorsky se dále podíleli Virgjil Monari, František Šístek, Pavla Hradečná
Burdová). Dějiny Albánie. Praha 2008, s. 634–639.
2
O problematice ohlasu Skanderbegova povstání v českém prostředí srov. Josef MACŮREK, George
Skanderbeg. Zur 500 Wiederkehr des Todes des grossen Kämpfers des Albanischen Volkes für Freiheit und
Unabhängingkeit. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity – řada historická, C 15, 1967, s. 7–22.
3
Srov. Jiří BEČKA – Miloš MENDEL, Islám a české země. Praha 1998, s. 89–96.
1
V následujícím období se dostávaly zprávy o Albáncích do českých zemí spíše jen
zprostředkovaně. Albánské oblasti byly líčeny jako odlehlé, těžce přístupné a zaostalé kraje.
Albánci byli po dlouhou dobu zjednodušeně ztotožňováni s muslimskými Turky a české
obyvatelstvo o nich v důsledku toho nemělo zrovna nejpříznivější mínění.4
Česko-albánské vztahy v 19. a na počátku 20. století
Počátkem 19. století začala pronikat do českého prostředí kultura období romantismu
a s ní spojený zájem o vzdálené a exotické kraje. K tehdejší oblíbené četbě patřila mj. i díla
anglického dobrodruha a spisovatele lorda Georga Gorgona Byrona, z nichž některá,
např. Childe Haroldova pouť, se částečně vztahovala i k albánskému prostředí. Je nepochybné,
že Byronovo romantické vyprávění o bojovném albánském velmožovi Ali pašovi z Janiny, jeho
honosném dvoře a statečných Albáncích významně přispělo k vybuzení zájmu Čechů o Albánce
a albánské prostředí.
Hlubší poznávání albánských dějin, jazyka a kultury se však mezi Čechy začalo rozvíjet
teprve od poloviny 19. století. Významný podíl na tom měli tehdejší vědci, publicisté a kulturní
pracovníci. Jistou – byť jen dílčí – pozornost Albáncům věnoval v rámci svého jazykovědného
a historického studia centrálních a jižních částí Balkánu již Pavel Josef Šafařík (1795–1861).
K objasnění řady problémů ze starších dějin albánských oblastí přispěl Konstantin Jireček
(1854–1918), jeden ze spoluzakladatelů historické balkanistiky. Jirečkovy studie o byzantském
a benátském období albánských dějin, o tehdejším rozvoji některých měst – Shkodry (Skadaru),
Durrësu (Drače) a Vlory a zejména jeho rozsáhlá pramenná edice Acta et diplomata res
Albaniae mediae aetatis illustrantia I, II, kterou vydal společně s Maďarem Ludwigem
Thallóczym a Chorvatem Milanem Šufflayem ve Vídni v letech 1913 a 1918, si dodnes
zachovaly mimořádnou vědeckou hodnotu. Přední český filolog Jan Urban Jarník (1848–1923)
publikoval na přelomu 19. a 20. století několik významných pojednání o albánském jazyce5
a udržoval kontakty s řadou osobnostmi albánského kulturního života. V Jarníkově pozůstalosti
byl např. nalezen rukopis jeho vlastního albánsko-českého slovníku a dílo albánského
folkloristy Thimiho Mitka (1820–1900) Mjaltë nga bleta shqiptare (Med albánské včely). První
detailnější charakteristiku dobových poměrů panujících v albánských krajích a zvláštností
4
Srov. Tomáš RATAJ, České země ve stínu půlměsíce. Obraz Turka v raně novověké literatuře z českých zemí.
Praha 2002, s. 60–82.
5
Srov. Jan Urban JARNÍK, Zur albanischen Sprachenkunde. Leipzig 1881; TÝŽ, Příspěvky ku poznání nářečí
albánských. Praha 1883; TÝŽ, Za jazykem albánským. Praha 1916.
2
tamější společnosti podal v roce 1880 publicista Josef Jakub Toužimský (1848–1903), když
v pražském časopise Osvěta uveřejnil na základě svých vlastních zkušeností získaných
putováním po Balkáně rozsáhlou stať pod názvem Albansko i Albanci. K dalším žurnalistům,
kteří na konci 19. století psali do českého tisku o Albáncích, patřili Vladimír Sís (1889–1958),
který během svého novinářského působení v Bulharsku několikrát cestoval i po albánských
částech osmanské říše, a Josef Holeček (1853–1929), který proslul zejména svými texty
s černohorskou tematikou a právě v souvislosti s Černou Horou též příležitostně informoval
o Albáncích a Albánii. Holeček, stejně jako Sís, stranili slovanským národům na Balkáně
a Albánce, které chápali výhradně jako spojence Osmanů, líčili spíše negativních barvách.
Snad jen levicový reportér a publicista Emanuel Škatula (1878–1966) se v průběhu
balkánských válek z let 1912–1913 dopracoval k hlubšímu vhledu do albánských kulturních
tradic a ve své knize Válka na Balkáně. Válečné tažení Bulharska, Srbska, Řecka a Černé
Hory proti Turecku (Praha 1913) Albánce zřetelně odlišil od Turků, popsal jejich úsilí
o národní sebeurčení a projevil dokonce i jisté sympatie těmto snahám.6
Na albánskou literaturu, především na lidovou slovesnost, se zaměřil český lékař
a spisovatel Josef Vinař (1875–1963), který krátce před první světovou válkou sestavil a vydal
antologii albánské poezie pod názvem Národní zpěvy albánské (Praha 1911). Součástí
publikace byl i rozsáhlý úvod vzešlý z pera J. Vinaře, který lze pokládat za první česky
napsanou studii o albánské literatuře. Autor v něm podal přehled literární tvorby albánských
obrozenců z 19. století a poukázal na kulturní zvláštnosti albánského prostředí a způsoby,
jakými se tyto specifické rysy promítaly do tehdejší albánské literární tvorby. Divoká albánská
příroda, bouřlivé dějiny a archaické zvyklosti Albánců se jako motivy příležitostně objevovaly
též v tvorbě některých dalších českých spisovatelů 19. a začátku 20. století – Františka
Ladislava Čelakovského, Prokopa Chocholouška, Vítězslava Hálka, Julia Zeyera, Jana Třeštíka
či Jaroslava Křenka.
Po zeměpisné a etnologické stránce popsal zajímavou oblast černohorsko-albánského
pomezí český geograf Viktor Dvorský (1882–1960) v práci Černohorsko-turecká hranice
od ústí Bojany k Taře (Praha 1909). Severní Albánii procestoval Josef Jan Svátek, autor
pojednání Černá Hora a Skadar (Praha 1914). Právě ve Shkodře (Skadaru) stojí dodnes
katolická katedrála sv. Štěpána, kterou zde v letech 1897–1898 pomáhal rekonstruovat
a dostavět rakouský architekt českého původu Karel Pařík (1857–1942), známý svou rozsáhlou
stavitelskou aktivitou na území Bosny a Hercegoviny, zejména v Sarajevu.
6
Srov. Přemysl VINŠ, Obraz Albánců v české společnosti na přelomu 19. a 20. století. Slovanský přehled 93,
2007, s. 43–62.
3
K důvěrnějšímu seznámení české veřejnosti s poměry v Albánii přispěly teprve přímé
zkušenosti stovek Čechů, kteří se ocitli za první světové války na albánském bojišti a kteří se
jako příslušníci rakousko-uherské armády podíleli na okupaci severní a střední Albánie.
Nejznámějším Čechem, který literárně ztvárnil a později publikoval své vzpomínky na válečný
pobyt mezi Albánci, byl Stanislav Kostka Neumann (1875–1947). O Albánii psal zejména
ve svých vzpomínkových souborech Elbasan (Praha 1922) a Bragožda a jiné válečné
vzpomínky (Praha 1928).
Československo-albánské vztahy v době meziválečné
Po skončení první světové války se charakter česko-albánských vztahů radikálně
proměnil. Dosavadní vzájemné styky, které byly do té doby víceméně jen příležitostné a jež
realizovali v podstatě jen jednotlivci, nabyly podobu vztahů mezistátních.7 Oficiální
diplomatické vztahy mezi Československem a Albánií byly navázány v červenci 1922.
Československý zastupitelský úřad existoval v meziválečném období v Tiraně od jara 1925 do
února 1939, nejdříve jako generální konzulát (od dubna 1925), později v podobě diplomatické
agencie (od června 1927) a nakonec jako vyslanectví (od 10. května 1929), v jehož čele stál
chargé d’ affaires. Albánské přímé zastoupení v Praze se ve stejném období omezovalo pouze
na honorární konzulát. Ceno Kryeziu, švagr tehdejšího albánského prezidenta Ahmeda Zogua,
jenž od roku 1926 vykonával funkci albánského vyslance v Království SHS a byl v únoru 1927
jmenován též prvním albánským vyslancem v Československu, byl 14. října 1927 v Praze
zavražděn ještě před předáním pověřovacích listin prezidentu Masarykovi. Pozadí tohoto
politicky motivovaného atentátu nebylo nikdy zcela jednoznačně objasněno.8
Vzájemné styky mezi Československem a Albánií se v meziválečném období rozvíjely
především v hospodářské sféře. Od druhé poloviny 20. let 20. století až do roku 1938 bylo
Československo dokonce druhým největším vývozcem průmyslového zboží do Albánie (hned
po Itálii). Vzrůstající zájem o Albánii projevovali v meziválečném Československu někteří
7
K vyhlášení nezávislého albánského státu došlo v souvislosti s balkánskými válkami již v listopadu 1912.
Mezinárodně bylo Albánské knížectví uznáno jako samostatný stát v polovině roku 1913. Samostatná
Československá republika vznikla v říjnu 1918.
8
Cena Kryezia zastřelil v pražské kavárně Passage albánský student Algiviadh Bebi. Kryeziu, původem Albánec
z oblasti Kosova, udržoval dobré vztahy s jugoslávskou vládou a byl jedním z nejvýraznějších kritiků Zoguovy
proitalské politiky. Proto někteří současní historici (např. Robert Elsie) tvrdí, že Kryeziův vrah byl „bezpochyby
najatým Zoguovým agentem“, zatímco podle jiných (Owen Pearson) to byl spíše „fanatický italofil“, což byl
ostatně i závěr, ke kterému krátce po atentátu dospěly tehdejší albánské úřady a také událostí „hluboce zdrcený“
prezident Zogu. Srov. Robert ELSIE, Historical Dictionary of Kosova. Lanham 2004, s. 104–105; Owen
PEARSON, Albania and King Zog. Independence, Republic and Monarchy 1908–1939. London 2004, s. 278.
4
historikové (Josef Matoušek), geografové (Karel Kuchař) i filologové. Vědecky se albánštinou
v této době zabýval především syn Jana Urbana Jarníka Hertvík Jarník (1877–1939), autor
knihy Přepis albánštiny (Praha 1926). Na vídeňské univerzitě působil v tomto období
světoznámý indoevropeista a albanolog Norbert Jokl (1877–1942), rodák z Bzence na Moravě,
umučený za druhé světové války německými nacisty. Velkým propagátorem česko-albánských
vztahů byl první československý diplomatický zástupce v Tiraně Josef M. Kadlec, který
v meziválečné době publikoval řadu knižních i časopiseckých prací o moderních albánských
dějinách
a
současnosti
Albánie.9
Ve 30. letech
působila
v
Praze
aktivní
Československo-albánská společnost, jež v roce 1938 vydala rozsáhlý sborník příspěvků
s názvem Albanie: Úvahy o postavení Albanie ve světě, o jejích dějinách a zemi, o albánské
politice, národním hospodářství a albánské kultuře. Do sborníku přispěli mj. Josef Vinař,
Stanislav Kostka Neumann, ekonom Václav Červený, novinář Josef Jirout, geograf Karel
Kuchař a další.
Československo-albánské vztahy v letech 1945–1989
Nastolení komunistického režimu v Albánii na sklonku druhé světové války dalo
československo-albánským oficiálním stykům, přerušeným v letech 1939–1945, opět nový ráz.
K uznání „lidové Albánie“ Československem došlo již 16. listopadu 1945. Řádné diplomatické
styky byly obnoveny jmenováním československého velvyslance v Bělehradě vyslancem
v Tiraně v listopadu 1947. K vzájemnému ustavení zastupitelských úřadů obou zemí však došlo
až v roce 1949, po předchozím plném začlenění Československa do sovětského bloku (1948).
Následný rychlý rozvoj bilaterálních vztahů souvisel rovněž se zapojením obou zemí do Rady
vzájemné hospodářské pomoci (1949) a Varšavské smlouvy (1955). Ze strany Československa
se dostávalo Albánii v průběhu 50. let 20. století všestranné pomoci politické, hospodářsko–
technické, zdravotnické, kulturní i školské.
Na československých vysokých školách studoval v té době velký počet albánských
studentů, zejména technické obory a lékařství. Zároveň došlo k navázání přímých kontaktů
mezi vědeckými pracovišti i mezi spisovateli a umělci obou zemí. O přírodních krásách
a kulturní pestrosti socialistické Albánie např. nadšeně referoval spisovatel Jan Pilař v knize
Albánský zápisník (1954), Albánii mezi Čechy zpopularizovaly i pozdější reportáže Jiřího
9
Srov. Josef M. KADLEC, Albanie. Přehled národohospodářský a povšechný. Praha 1927; TÝŽ, Diplomatické
dějiny Albanie. Praha 1927.
5
Hanzelky a Miroslava Zikmunda Obrácený půlměsíc (1962). V 50. letech se také začalo
s výukou albánštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Obor zde založil a řadu
let vyučoval albánský kulturní historik Dhimitër Pilika. V pozdějším období se vůdčí osobností
české lingvistické albanistiky stal Pavel Novák (1932–2007). Albánským jazykem se ve větší či
menší míře zabývali i další filologové, např. Vladimír Buben a Václav Polák. Albánské
literatuře se vědecky a překladatelsky věnovala zejména Hana Tomková (* 1938), dodnes
v České republice nejlepší znalkyně albánské literatury a překladatelka z albánštiny.
Na albánské středověké dějiny, v prvé řadě na osobnost Jiřího Kastrioty-Skanderbega, zaměřil
v 60. letech pozornost v rámci své rozsáhlé badatelské činnosti věnované dějinám národů
střední, východní a jihovýchodní Evropy profesor brněnské univerzity Josef Macůrek (1901–
1992).10 K poznání dějin Albánie v osmanském období významnou měrou přispěl další
věhlasný brněnský balkanista a turkolog profesor Josef Kabrda (1906–1968).11 Albánské dějiny
v novém a nejnovějším období začal na přelomu 50. a 60. let zkoumat Pavel Hradečný (1938–
2006), jenž v pozdějších letech vydal velké množství odborných i vědecko-popularizačních
prací, v roce 1977 například historicko-hospodářsko-kulturní přehled Albánská socialistická
lidová republika. Dějinám Albánie a Albánců zůstal Pavel Hradečný věrný až do konce svého
života.12 V roce 2001 bylo celoživotní dílo P. Hradečného na poli albanistiky oceněno udělením
jednoho z nejvyšších albánských státních vyznamenání – Zlatého řádu „Naim Frasheri“.
Na druhé straně měli možnost v 50. letech seznámit se s Československem, zejména
s jeho kulturou, také Albánci. Velkou oblibu si u Albánců získal – a dodnes má – například
překlad Haškova Švejka. O propagaci české hudby v albánském prostředí, zejména děl Bedřicha
Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Josefa Suka a Zdeňka Fibicha, se po druhé
světové válce významnou měrou zasloužil albánský dirigent a hudební virtuos Mustafa Krantja
10
Macůrkovu práci o Skanderbegovi srov. poznámku 2.
Srov. Josef KABRDA – Josef KOLEJKA – Richard PRAŽÁK, Dějiny národů střední a jihovýchodní Evropy
v období od Velké francouzské revoluce do roku 1918, I–II. Praha 1963 a 1966; Josef KABRDA, Le système
fiscal de l´Église orthodoxe dans l´Empire otoman d´après les documents turcs. Brno 1969.
12
Srov. např. Pavel HRADEČNÝ, Albánie. In: Jaroslav Opat – Václav Kotyk (eds.), Střední a jihovýchodní
Evropa ve válce a v revoluci 1939–1945: Československo, Polsko, Jugoslávie, Albánie, Rumunsko, Bulharsko,
Maďarsko. Praha 1969, s. 289–334; Pavel HRADEČNÝ – Růžena HAVRÁNKOVÁ, Balkánské socialistické
státy mezi dvěma válkami. I. Albánie – Bulharsko. Praha 1970; TÝŽ, Čas rozhodnutí – Albánie 1994. Slovanský
přehled 55, 1969, s. 262–271; TÝŽ, Albánská červnová revoluce roku 1924. Slovanský přehled 60, 1974, s. 221–
231; TÝŽ, Albánie 1990: Hodžovský stalinismus v krizi. Slovanský přehled 77, 1991, s. 201–212; TÝŽ, Cesta do
beznaděje – Albánie v závěrečných etapách stalinistické diktatury Envera Hoxhy (70. léta–polovina 80. let).
Slovanský přehled 78, 1992, s. 253–267; TÝŽ, Kosovo – země bolesti a sváru. Dějiny a současnost 16, 1994,
s. 45–50; TÝŽ, Sovětizace bez Sovětů – Albánie 1944–1948. Slovanský přehled 80, 1994, s. 53–66; TÝŽ,
Kosovská otázka v letech 1944–1996 a její úloha v procesu dezintegrace komunistické Jugoslávie. In: Miroslav
Tejchman – Miroslav Šesták – Pavel Hradečný, Historické souvislosti rozpadu Jugoslávie. Praha 1996, s. 127–
193; TÝŽ, Kosovo – konflikt bez konce? Dějiny a současnost 21, 1999, s. 47–52.
11
6
(1921–2002), který byl absolventem hudební konzervatoře v Praze a v 50. letech v Albánii jako
první nastudoval a provedl například operu Prodaná nevěsta.
V důsledku roztržky Albánie se SSSR a jeho satelity (1961) byl dosavadní vzestupný
trend československo–albánských vztahů vystřídán na dobu tří následujících desetiletí jejich
prudkou redukcí prakticky ve všech oblastech (i diplomatické zastoupení bylo sníženo
na úroveň chargé d´ affaires). Výjimku představovaly jen obchodní styky. Československo
zůstalo díky svému exportu průmyslových výrobků a technických zařízení nadále jedním
z prvořadých obchodních partnerů socialistické Albánie. V tehdejším československém vývozu
do Albánie převažovaly stroje, nákladní automobily, lokomotivy a náhradní díly. (Několik
desítek československých lokomotiv ze závodu ČKD Praha jezdí na albánských tratích dodnes.)
V albánském
vývozu
do
Československa
naopak
dominovaly suroviny
(chromová
a železonikelnatá ruda, měď, přírodní asfalt), výrobky kožedělného průmyslu, tabák
a aromatické rostliny. Ještě v 80. letech se pohyboval podíl Československa v rámci celkového
zahraničního obchodu Albánie mezi 11–15 procenty ročně.
Česko-albánské vztahy po roce 1989
Pád komunistických režimů v ČSSR (1989) a v Albánii (počátkem 90. let) vytvořil
podmínky nejen pro plnou normalizaci styků mezi oběma zeměmi, ale i pro jejich opětovnou
intenzifikaci a diverzifikaci. Příznivý vývoj politických vztahů se však nepromítl do styků
obchodních, které pod vlivem řady faktorů (v prvé řadě rozvrácených ekonomických
a bezpečnostních poměrů v Albánii začátkem 90. let a také nedostatečné československé
finanční angažovanosti v té době) zaznamenaly výrazný pokles. Tento stav v bilaterálních
vztazích přetrvával ještě řadu let po ustavení samostatné České republiky (1993). Nic na tom
nezměnila ani okolnost, že pro snadnější rozvoj ekonomických vztahů byly vytvořeny příznivé
legislativní podmínky uzavřením několika významných ujednání mezi ČR a Albánií, především
dohody o obchodních a ekonomických vztazích a spolupráci ve vědě a technice (1994), dohody
o podpoře a ochraně investic (1994) a dohody o zamezení dvojího zdanění (1995).
Česká republika se v průběhu 90. let výrazným způsobem zapojila do poskytování
humanitární pomoci Albánii, poprvé již v roce 1997 – krátce po místních nepokojích a totálním
zhroucení albánského hospodářského systému. Podruhé se ČR angažovala v roce 1999, kdy
v souvislosti s tehdejším konfliktem v Kosovu vyslala do Albánie v rámci operace sil AFOR
(Albania Force) polní vojenskou nemocnici, která zde po několik měsíců působila ve městě
7
Kavaja. Čeští vojáci v Albánii pomáhali zároveň vybudovat tábor pro kosovské uprchlíky
Rushkull 2.
Vzestupný trend a přátelský ráz česko-albánských vztahů vyústil v první reciproční
návštěvy hlav obou států – prezidenta Václava Havla v Albánii (červen 1999) a prezidenta
Rexhepa Meidaniho v České republice (duben 2001). Meidaniho nástupce v úřadu, prezident
Alfred Moisiu, pobýval v květnu 2007 v Brně, kde zasedal na schůzce prezidentů
Středoevropské iniciativy. V březnu 2006 a v dubnu 2009 navštívil ČR albánský předseda
vlády Sali Berisha. Při své druhé návštěvě v Praze odevzdal českému premiérovi Mirku
Topolánkovi, jako zástupci země předsedající tehdy Radě Evropské unie, oficiální žádost
o přijetí Albánie za člena EU. Českou republiku navštívila v posledním desetiletí rovněž řada
albánských resortních ministrů a v březnu 2008 např. i náčelník generálního štábu albánské
armády Luan Hoxha, který tu dojednal důležité ujednání mezi ministerstvy obrany obou zemí
o vzájemné spolupráci.
Z českých politiků vykonali v posledních letech návštěvu Albánie předseda Senátu ČR
Petr Pithart (květen 2001), ve stejné funkci pak též Přemysl Sobotka (říjen 2008), premiér
Mirek Topolánek (duben 2008), ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg (říjen 2008)
a prezident ČR Václav Klaus (říjen 2009).13
Z výše uvedených faktů je zřejmá vzestupná tendence vzájemných česko-albánských
politických a diplomatických kontaktů, které dostaly další významný impuls po vstupu
Albánie do NATO počátkem dubna 2009.
Od počátku 21. století se daří zlepšovat i v předchozím období poněkud zanedbávané
hospodářské vztahy. Obrat vzájemného obchodu mezi ČR a Albánií postupně vzrůstá. Jestliže
v roce 2002 dosáhl vzájemný obchod celkového objemu za 10,237 milionů euro (z toho
9,499 milionů připadalo na český vývoz do Albánie), pak roku 2008 vzájemný obrat činil již
21,493 milionů euro (z toho na český vývoz připadlo zboží za 20,077 milionů euro). Co do
struktury obchodu jsou z ČR vyváženy hlavně strojírenské výrobky (např. v roce 2005
výrobní linka pro pivovar v Korçi), produkty chemického průmyslu, automobily či náhradní
díly pro energetická zařízení, zatímco Albánie do ČR dodává sušené ovoce, železo a ocel,
rostliny pro farmaceutický a voňavkářský průmysl, obuv či keramické výrobky.14 Role
českého kapitálu v Albánii výrazně posílila v březnu 2009, kdy podnik ČEZ získal
13
Úplný seznam státních návštěv obou zemí je k dispozici na stránkách Velvyslanectví ČR v Tiraně [on-line].
Dostupné z: <http://www.mzv.cz/tirana/cz/vzajemne_vztahy/vztahy_s_albanii/index.html>, [cit. 10. 1. 2010].
14
Viz
Albánie:
Obchodní
a
ekonomická
spolupráce
s ČR
[on-line].
Dostupné z:
<http://www.businessinfo.cz/cz/sti/albanie-obchodni-a-ekonomicka-spoluprace-s-cr/7/1000781/#sec3>,
[cit. 10. 1. 2010].
8
76 procentní akciový podíl ve firmě největšího albánského distributora elektřiny – společnosti
OSSh (Operatori i Sistemit të Shpërndarjes).
Od konce 90. let v České republice znovu pozvolna roste zájem o albánskou kulturu.
Čtenářskou veřejností byly pozitivně přijaty např. romány v současnosti asi nejznámějšího
albánského spisovatele Ismaila Kadareho Generál mrtvé armády (Praha 1990) a Krvavý
duben (Praha 2007), které do češtiny přeložila Hana Tomková. Pozornost vzbudil rovněž
první česko-albánský film Smutek paní Šnajdrové, jehož režisérem byl Piro Milkani, a který
byl do kin uveden v roce 2008. V posledním desetiletí začínají Češi objevovat Albánii také
jako turisté. Mladí lidé z ČR navštěvují Albánii (většinou oblast severoalbánských hor)
individuálně. Roste však i zájem českých cestovních kanceláří. Za zmínku stojí např.
brněnská cestovní kancelář Kudrna, která nabízí zájezdy do Albánie již od 90. let a vydala též
jednoho z prvních původních českých moderních průvodců po Albánii.15 Občany se zájmem
o prohlubování česko-albánských kontaktů sdružuje v Albánii od roku 2001 spolek Přátelé
České republiky, mezi jehož členy patří především někdejší absolventi českých vysokých
škol. Na české straně pak od roku 2005 působí Společnost přátel Albánie sdružující české
zájemce o Albánii a také některé Albánce žijící v České republice.
V České republice se daří – byť v dosti skromné míře – udržovat tradice odborného
zájmu o poznávání Albánie a Albánců. Významným příspěvkem v tomto směru je rozsáhlá
historická syntéza Dějiny Albánie, vydaná v roce 2008 pražským Nakladatelstvím Lidové
noviny. Větší část knihy napsal již několikrát zmiňovaný Pavel Hradečný, který však v roce
2006 předčasně zemřel. Knihu se podařilo dokončit a vydat zásluhou pracovníků Historického
ústavu Akademie věd České republiky a některých dalších Hradečného přátel.16
K zintenzivnění vzájemných česko-albánských kontaktů má pomoci také Albánsko-český
a česko-albánský slovník, který v roce 2007 společně připravili a v pražském nakladatelství
Leda vydali Hana Tomková a Virgjil Monari. Jedná se o doposud nejrozsáhlejší albánskočeský slovník vydaný v České republice.
15
16
Albánie: turistický a vlastivědný průvodce. Brno 2005.
Srov. bibliografický záznam publikace v pozn. 1.
9