Judaismus 1 - Libri Latini

exkomunikace
v ↓Babylónii, podle tradice potomků
krále Jójákína (6. stol. př. n. l.) z ↓Davidova rodu. Poprvé se titul e. objevil ve
2. stol. za vlády Parthů. E. zastupoval
babylónské Židy před nežid. panovníky a úřady a byl též pověřen dohledem
nad vybíráním daní, z nichž část musel odvádět do panovnické pokladny.
Málokdy byl učencem, a dostával se
proto občas do sporů s představenými
talmudických akademií, pozdějšími
↓gaony, kteří se snažili získat alespoň
relativní autonomii. Poté, co se oblasti
zmocnili Arabové, sídlil e. po určitou
dobu v Bagdádu. Ačkoliv tento titul
zcela zanikl teprve na poč. 15. stol., nebyly s ním již od 12.–13. stol. spojeny
žádné větší pravomoci.
bn
exkomunikace ↓cherem
Exodus ↓Pentateuch
extáze ↓hitlahavut
Ezdráš (hebr. Ezra – [Bůh je] pomoc) Žid.
kněz a znalec Písma (Ezd 7,6). Kol. 423
př. n. l. přišel do ↓Jeruzaléma jako vysoký per. úředník pro náb. záležitosti
Židů. Jeruzalémské náb. obci dodal sebedůvěru a pozvedl náb. život. Nechal
slavnostně předčítat Zákon a překládat jej do ↓aramejštiny, neboť velká
část obyvatelstva už hebrejsky nerozuměla. Zasahoval i do sňatků Izraelitů
s neizr. ženami, aby zabránil smíšení
obyvatelstva. Pod vedením E. (a ↓Nehemjáše) dosáhlo ↓Judsko v rámci rozsáhlé Per. říše autonomie a vzrostl význam Jeruzaléma. Dvě knihy Ezdrášovy
(druhá kniha E. mívá též označení
Nehemjáš), patřící v hebr. ↓kánonu ke
Spisům, informují o prvním století po
hp
babylónském ↓exilu.
Ezechiel (hebr. Jechezkel – silný je Bůh či
posiluje Bůh) Judský ↓prorok doby
↓exilu. Již 597 př. n. l. byl zavlečen do
babylónského zajetí, 592 př. n. l. vystoupil jako prorok v ↓Babylónii a přes
20 let zde působil. Připisuje se mu
autorství obsáhlé prorocké knihy, řazené v hebr. ↓bibli k Velkým prorokům
74
ibn Ezra
Muž čtoucí ze svitku. Patrně znázornění
Mojžíše nebo Ezdráše (freska ze synagogy
v Dura Európos, kol. 245 n. l.)
a popisující nový ↓Jeruzalém a ↓chrám
(Ez 40–48). Jahve v jeho pojetí je vzdálený, nepřístupný, transcendentní ↓Bůh,
který hříšnému člověku (ben adam –
syn člověka) klade požadavky a dbá
na plnění přikázání; E. brojil proti
↓idolatrii, zdůrazňoval přísné dodržování ↓šabatu (Ez 20,12), mravní život
a bratrskou lásku (Ez 18,5–9).
hp
ibn Ezra, Avraham ben Me’ir (1089 až
1164) Žid. básník a učenec. Působil ve
Španělsku, pak pobýval v Itálii, Francii
a Anglii. Je autorem bibl. komentářů,
Homberg
a v tehdejším SSSR následovaly speciální komanda SS, která vyvražďovala Židy, Romy a další, zejm. slovanské
obyvatele dobytých zemí. Na schůzce
nacistických pohlavárů (např. Reinhard
Heydrich, Heinrich Himmler, Adolf
Eichmann) ve Wannsee 1942 bylo rozhodnuto o systematickém odstranění
Židů z okupované Evropy (tzv. Endlösung der Judenfrage – konečné řešení
žid. otázky); začaly fungovat vyhlazovací tábory v Osvětimi, Březince, Bergen-Belsenu, Treblince aj. Téměř průmyslová organizace žid. genocidy
v těchto táborech nemá v dějinách obdoby a je nejodpornějším příkladem
rasové a náb. nenávisti „civilizované“
Evropy vůči Židům. Podle odhadů by-
Homberg
lo během h. zavražděno 5,7–6 miliónů
Židů, tj. asi jedna třetina svět. Židovstva.
bh
Homberg, Herz (1749 –1841) Pedagog
a stoupenec extrémního směru ↓haskaly. Studoval jazyky, matematiku a pedagogiku v Německu, po vydání tolerančního patentu Josefa II. (1781) se
vrátil do Rakouska a stal se vrchním
inspektorem nově založených žid. škol
v Haliči, kde však jeho činnost narazila na odpor ortodoxních rabínských
kruhů. Od 1800 působil ve Vídni jako
cenzor žid. knih a ostře vystupoval
proti rabín. judaismu. 1814 byl jmenován školním radou pro Čechy, odešel
do Prahy a žil zde až do své smrti. H.
je autorem učebnic náboženství a mo-
Památník se jmény 77 297 obětí nacistické perzekuce (Pinkasova synagoga v Praze)
92
Horovicové
rálky (Imrej sefer, Bnej Cijon), v nichž
stanovil jako jednu z náb. zásad lásku
k vlasti (Rakousku). Zabýval se také
komentováním bibl. knih, je autorem
komentáře k ↓Pentateuchu (Ha-korem)
bn
a knihám ↓Jób a ↓Jeremjáš.
Horovicové Jméno české žid. rodiny, z níž
vzešlo mnoho učenců, ↓rabínů a řada
dalších osobností činných ve všech
sférách žid. života. H. byli ↓levité a podle jedné z tradic spadají jejich počátky do Španělska. V Čechách lze jejich
dějiny sledovat zpět až do 15. století.
Své jméno odvozují od městečka Hořovice (něm. Horowitz) v Čechách, odkud pocházeli nejstarší známí nositelé
tohoto jména. Jméno se vyskytuje v celé řadě variant jako Horovic, Horovitz,
Hurwitz, Horwitz, nebo ha-Levi iš
Horovic; pod vlivem ruštiny i Gurwitz
nebo Gurevič. Někteří badatelé zastávají názor, že jméno Munk nebo Munka vyskytující se v dobových kř. pramenech označuje členy téže rodiny.
Z Čech se postupně různé větve rodiny H. rozšířily po celé ↓diaspoře a usadily se také ↓Izraeli. O jednom ze zakl.
této rodiny Ješajovi ben Moše haLevim (z. 1517) je známo, že 1514 přislíbil finanční podporu pražským hebr.
knihtiskařům na vydání ↓Pentateuchu.
Z Ješajových sedmi synů si zaslouží
zmínku Aron Mešulam Horovic (1470
až 1545), který 1535 založil v Praze
↓synagogu známou později jako Pinkasova škola (v jidiš Pinkas schul).
Obvykle je ztotožňován se Žalmanem
Munkou, kterému Ludvík Jagellonský
udělil 1525 privilegium, že rabín
a starší pražské žid. obce mají být ustanovováni z členů jeho rodiny. Pravděpodobně kvůli tomuto privilegiu a mimořádné moci H. došlo mezi nimi
a jejich protivníky ke sporům, k jejichž
urovnání byl do Prahy povolán něm.
rabín a veřejný činitel Josef (Joselmann) ben Geršom z Rosheimu (asi
1478 –1554). Z dalších Ješajových synů
hošana
Jisra’el zahynul 1568/1569 společně se
svým zetěm Moše ben Jo’elem při ↓pogromu v Praze a Šabtaj Šeftl (z. 1555)
působil jako představený obce. Z rodiny Arona Mešulama Žalmana pocházeli v linii Jisra’ele mimo jiné jeho syn
rabi Pinchas ben Jisra’el Horovic (1535
až 1618), který žil v Krakově, byl švagrem Moše ↓Iserlese a od 1585 představeným ↓Rady čtyř zemí; dále přívrženci ↓chasidismu Cvi Hirsch ha-Levi
Horovic a jeho synové Pinchas ben Cvi
Hirsch Horovic (1730–1805), rabín ve
Frankfurtu n. M., a Šmu’el Šmelke ben
Cvi Hirsch Horovic (1726–1728), rabín
v Mikulově. Z linie Šabtaje Šeftla pocházel Avraham ben Šabtaj Šeftl Horovic
(asi 1550–1615), představený obce, který se vystěhoval do Polska a pobýval
v Krakově a Lvově, kde byl 1595 zvolen ↓dajanem. Jeho syn Ješaja ben Avraham ha-Levi Horovic (asi 1565–1630)
proslul jako autor díla Šnej luchot habrit (ŠeLa; Dvě desky smlouvy), podle
kterého byl také zván ha-Šelo ha-Kadoš (Svatý Šelo). Ješajovým bratrancem
byl Šabtaj Šeftl ben Akiva Horovic (asi
1565–1619), žák ↓Jehudy Livy ben Becalela, představitel ↓kabaly a autor díla
Šefa tal (Příval rosy, 1612; odtud přízvisko Šeftl), ovlivněného M. ↓Cordoverem, a Nišmat Šabtaj ha-Levi (Duše
Šabtaje ha-Leviho, 1616). Až do poč. 19.
stol. zastávali H. rabín. funkce v různých městech Polska, Litvy, Ruska,
Rakouska, Čech, Moravy, Uher a Německa.
bn
Hospodin ↓Jahve
hošana (z hebr. hoša’na – zachraň, prosím) Vyskytuje se jako refrén v básnických liturg. skladbách zvaných hoša’not
a pronášených během svátku ↓Sukot,
když se v ↓synagoze obchází ↓bima.
Zvyk byl převzat z ↓chrámu, v němž
se při stejné příležitosti obcházel ↓oltář za zpěvu žalmu 118,25 (Prosím, Bože, pomoz! Prosím, Bože, dopřej zdaru!)
společně s dalšími velebeními a pros93
ikonolatrie
pisem cařihradský patriarcha Anastasios. Nesouhlas s císařským nařízením
vedl k povstání, které panovník potlačil a 728 nařídil, aby sochy a obrazy
svatých byly z kostelů odstraněny.
Proti tomu vystoupili ikonodulové,
kteří nalezli oporu v Římě. Papež Řehoř III. na synodě 732 ikonoklasty
exkomunikoval. Pronásledování zmírnila císařovna Irena, která přešla na
stranu ikonodulů. Z jejího podnětu se
sešel 787 v Nikaji 7. ekum. ↓koncil, který zrušil předchozí obrazoborecké rozhodnutí círk. synody (754) a schválil
úctu k obrazům, neboť se týká svatých, jež obrazy představují. Obrazoborecké období bylo definitivně
ukončeno 842 z podnětu císařovny
Theodory. Téhož roku cařihradský synod v čele s patriarchou Metodějem
ikonostas
potvrdil ↓dogma o uctívání a způsobu
malování svatých obrazů (↓týden pravoslaví). Pravosl. církve vnímají i. jako
↓herezi a obrazoborce nazývají heretiky. Spor o ctění obrazů nastolila v nohp, pb
vější době ↓reformace.
ikonolatrie (z řec.) Zbožňování obrazů;
↓ikona, ↓ikonoklasmus.
ikonostas V pravosl. ↓chrámech dřevěná
nebo mramorová přepážka s ↓ikonami
oddělující ↓oltář od střední části chrámu. Má troje dveře (vchody): Střední
zvané svaté nebo carské (též královské)
jsou dvoukřídlé a smějí jimi procházet
se svatými dary, chlebem (↓prosfora)
a vínem, pouze nositelé svěcení. Vlevo
jsou dveře severní či jáhenské, vpravo
jižní. Dveře se otevírají dovnitř a jsou
opatřeny zámkem. Ikony na i. jsou rozestavěny v určitém pořádku. Na kříd-
Ikonostas kostela sv. Antonína (Řím). Dvoukřídlé svaté dveře jsou otevřeny a umožňují pohled do
oltářního prostoru se svatým prestolem. Nad dveřmi je obraz poslední večeře, vpravo od nich
obraz Ježíše Krista, jižní dveře s obrazem světce a na kraji ikona sv. Antonína, kterému je zasvěcen
chrám. Vlevo od svatých dveří je obraz Bohorodice, severní dveře s ikonou anděla a vedle nich
další obraz světce. V horní řadě vedle poslední večeře jsou postavy andělů a apoštolů. Na svatých
dveřích bývá vyobrazeno zvěstování Panně Marii a ikony čtyř evangelistů.
316
velmistr
pašijový (svatý) týden. Obřady určené
na každý den tohoto týdne se začaly
vyvíjet už ve 4. stol. v souvislosti s ↓poutěmi do ↓Jeruzaléma. Jednotlivé dny
připomínají poslední události Ježíšova
života: ↓Květná neděle evokuje Ježíšův
vjezd do Jeruzaléma; Zelený čtvrtek je
připomínkou ↓poslední večeře; Velký
pátek představuje den nejhlubšího
smutku nad Ježíšovým ukřižováním;
Bílá sobota je dnem, kdy církev mlčky
(bez obřadů) vzpomíná na pohřbeného
Ježíše. V noci na Velikonoční neděli se
koná ↓vigilie – oslava vzkříšení spojená se svěcením ohně a velikonoční svíce (paškálu), ↓křtem ↓katechumenů
a obnovou křestních slibů. V neděli na
Boží hod velikonoční se ↓mší sv. slaví
↓zmrtvýchvstání Krista a někde bývají
svěceny pokrmy.
V. jsou zvl. v lidovém prostředí spojeny s mnoha obyčeji, které se soustřeďují hlavně na Velikonoční pondělí
a původně souvisely s předkř. svátky
přicházejícího jara a magickou obnovou plodnosti (pomlázka, barvení vajec ap.).
V ↓pravoslaví se výpočet data V. řídí
juliánským ↓kalendářem. Čtyřicetidenní půst (veliký půst) začíná už v pondělí před Popeleční středou a předchází
mu postupná příprava; v předpostním
období se omezují nejprve jídla masitá, potom mléčná a vejce. Bohoslužby
v předvelikonočním, tzv. strastném
týdnu vyjadřují průběh Kristova utrpení, ukřižování a pohřbení a vyúsťují
oslavou vzkříšení ve velikonoční noci.
Na zpěvy jitřní bohoslužby s hymny
Jana z Damašku (z. kol. 750; ↓zpěv církevní) navazuje ↓svatá liturgie se svěcením paschálních pokrmů. Po celé
velikonoční období se zpívá ↓hymnus
„Vstal z mrtvých Kristus“, dveře ↓ikonostasu zůstávají ve „světlý“ velikonoční týden otevřeny. ↓Ikonografie znázorňuje Krista ↓křížem rozbíjejícího
brány pekel a osvobozujícího spraved-
vikář
livé. V. patří k největším ↓svátkům
v pravoslaví a všechny ostatní ↓neděle
jsou jejich opakováním (rus. voskresenije [vzkříšení] – neděle). – Velikonoční (svatý) týden se připomíná ve všech
↓protest. církvích, ale průběh společné
oslavy se různí: větší důraz se klade na
den Velkého pátku, na skutečnost dobrovolné oběti Ježíše a jeho bezvýhraddp, hp
né poslušnosti Bohu. ✡ Pesah
velmistr ↓templáři
Veni, Sancte Spiritus (z lat. Přijď, Duchu
svatý) Začáteční slova ↓sekvence, která bývá nazývána Zlatou sekvencí.
Byla složena pro Boží hod svatodušní
a následujících šest dní (↓rok církevní).
Autorství je nejisté, místo papeže
↓Inocence III. (z. 1216) je nyní za autora považován Štěpán Langton (z. 1228),
arcibiskup z Canterbury.
ps
veraikon (z lat.-řec. vera eikón – pravý
obraz) Pravý obraz Kristův. Podle tradice (legenda franc. původu) se objevil
na šátku sv. Veroniky, jímž si ↓Kristus
stoupaje ke ↓Kalvárii otřel tvář. Tzv.
rouška Veroničina, jejíž údajné zbytky
se dochovaly, nebyla po věd. analýze
shledána autentickou. V. je také název
pro výtvarné zobrazení legendy o sv.
Veronice.
ps
vigilie (z lat. vigilia – bdění, hlídka, stráž)
Zpočátku označení pro večerní nebo
noční ↓bohoslužby (officium nocturnum), které předcházely círk. ↓svátku.
Později označovaly v. celý den před
význ. svátkem, který určovala zvláštní
↓liturgie a dodržování ↓půstu. V. byly
dodržovány už v prvních stoletích
křesťanství. V. se též nepřesně nazývaps
jí ↓nešpory.
vikariát ↓vikář
vikář (z lat. vicarius – zástupce) V obecném významu pomocník ↓faráře nebo
↓biskupa. Farářovy v. jmenuje biskup
a mají různé funkce. V. adjutor (koadjutor) zastupuje nezpůsobilého (např.
pro nemoc) faráře. V. kooperátor pomáhá při správě velké farnosti. V. sub491
anděl Gabriel
obyvatelstvo a zejm. diasporní ↓Židé
poskytli Arabům podporu. Do 750 zde
vládli ↓chalífovi guvernéři (↓emírové).
Hl. městem byla krátce Sevilla (arab.
Išbílijá), později Córdoba (arab. Kurtuba). Arabové nehodlali z A. dále systematicky šířit moc do Francké říše: bitvy
u Tours a Poitiers (732) byly jen porážkou předsunutých oddílů, jejichž smyslem bylo kořistit a sondovat podmínky
pro případné šíření islámu formou dawy
(↓výzva ke konverzi). V době abbásovské revolty proti umajjovské dynastii
(749 –750) zůstal naživu jediný její příslušník Abd ar-Rahmán, který uprchl
do A. a 756 založil umajjovské Španělsko (756 –1031). Největšího kulturního
a polit. rozmachu dosáhla A. za Abd
ar-Rahmána III. (912– 961). Hl. město
Córdoba a další místa (Sevilla, Toledo,
Zaragoza, Murcia, Malaga, Granada,
Valencia) byla středisky kultury, vědy
a umění, jaká Evropa tehdy neznala.
Překladatelská střediska v Toledu (Tulajtila) a jinde pomohla středověké Evropě znovu objevit antickou filosofii.
Pracovali zde společně arab. a žid. vzdělanci hovořící a píšící arabsky a ovládající bibl. ✡ hebrejštinu, latinu a řečtinu.
V Córdobě byla největší islám. a evrop.
knihovna o 400 000 svazků. V době největšího rozmachu A. tam žil a působil
také Ibráhím Ibn Ja’kúb, patrně žid. konvertita k ↓islámu, obchodník se slovanskými otroky, který ve službách chalífy
al-Hakama II. navštívil stř. a vých. Evropu a podal první písemnou zprávu
o Praze. 1031 se stát rozpadl na drobná knížectví (mulúk at-tawá’if, špan.
reyes de tayfas), jež se stala snazším
terčem kř. ↓reconquisty. Za definitivní
konec muslim. vlády ve Španělsku se
považuje kř. dobytí Granady 1492 (↓Moriskové, ↓Mozarabové, ↓Mudejarové).
mm
anděl Gabriel (Džibríl, Džibrá’íl) Nejváženější z ↓andělů zmiňovaných v ↓koránu, nazývaný muslimy „náš pán Gab518
andělé
riel“ (sajjiduná Džibríl), prostředník
↓slova božího, tedy koránu. Zvěstovatel, vůdce a ochránce lidí a tlumočník
Alláhovy vůle (korán 2:97). Islám. tradice jeho zvěstování situuje do jeskyně Hírá, kam se uchyloval ↓Muhammad. Zde
mu G. nadiktoval súru al-Alak (Kapka
přilnavá). Po ní postupně následovaly
ostatní koránské súry. Arab. historik Tabarí uvádí, že G. se považuje také za nositele vzdělanosti a civilizace. Měl naučit
↓Adama obdělávat půdu, vykonávat
pouť a seznámil ho s abecedou.
zm
Anděl Gabriel přináší Muhammadovi Boží zjevení se slovy: „Čti ve jménu Pána svého.“
andělé (arab. malá’ika, od arab. kořene
„l’k“, jehož význam je „poslat, zvěstovat„) Nadpozemské, éterické bytosti,
zpravidla neviditelné. Existence a. je
věroučným dogmatem ↓islámu. Jsou
utvořeni ze světla (núr), zatímco ↓člověk je zformován z hlíny a oživen tím,
že do něj Bůh vpraví svůj dech (rúh,
↓duch). A. jsou pokládáni za bytosti
bezúhonné a zcela poslušné božích
příkazů. Výjimkou je padlý Iblís, dále
Hárút a Márút, kteří umožnili lidem
v Babylóně poznat černou ↓magii.
Podle koránu se komunikace Boha
a člověka odehrává buď za závojem,
nebo prostřednictvím a.; pak je úloha
a. nezastupitelná. Každý člověk má po
svém boku dva a., na pravé straně jde
ten, který zapisuje skutky ↓dobra, na
straně levé ten, který registruje ↓zlo. Má-
politika
rivalitní skupině muslimů nebo kritice
obecných poměrů (↓Almorávidé, ↓Ibn
Tajmíja). Skupina příslušníků ↓obce
věřících v ↓Medíně, která předstírala
spřízněnost s učením proroka ↓Muhammada a naoko přijala ↓zjevení, tajně
podporovala Kurajšovce. Největším p.
byl Abdulláh Ibn Ubajj, který 625 těsně před bitvou u pahorku Uhud poblíž Medíny, jež málem zpečetila osud
↓ummy, odešel se třemi stovkami svých
jezdců z muslim. vojska a umožnil vítězství Mekkánců. Za p. byli označováni
všichni váhavci nebo ti, kdo ve spojení
s ummou hledali jen osobní prospěch,
rovněž medínští ↓Židé, kteří se odmítli přidat k ummě.Termínu p. využívá
islám. ↓fundamentalismus pro označení
sekulárních režimů a umírněných předmm
stavitelů ↓duchovenstva.
politika (arab. sijása) Termín islám. teorie
státu a práva. Sémanticky je arab. termín
odlišný od evrop. p., která vychází
z praxe antické obce (polis). Sijása implikuje starověký semitský výraz pro koně,
resp. klasické arab. sloveso sása – sloužit, podřídit se nebo krotit koně. Tato
metafora klade důraz na podřízení
společnosti státní moci, které je umožněno propojením kultu, práva, etiky
a státopráv. teorie. P. jako správa věcí
veřejných je přímo spjata s boží vůlí
a principem ↓predestinace. Mocenské
ambice islámu se od počátku promítaly do rozvoje věrouky, což jí dávalo
praktický a prozaický ráz. Islám integruje s p. to, že propojuje duch. a světské záležitosti. Dokladem je okamžitý
boj o moc po Muhammadově smrti,
který se odrazil ve vývoji náb. doktríny
a ještě zdůraznil její ideologický aspekt.
V islámu neexistuje rozdíl mezi pojmy
✝stát a ✝církev. Stát a náboženství jsou
neoddělitelným organismem. P. je součástí ↓koránu a ↓sunny a později ↓práv.
vědy. Ačkoli se během dějin vytvořil
rozdíl mezi islám. ideálem a světskou
praxí, ↓duchovenstvo ani světská moc
610
pouť do Mekky
nikdy nepopřely (s výjimkou ↓kemalistických reforem) právo ↓islámu vyjadřovat se k polit. praxi, popř. ji korigovat.
Revizí vztahu islámu k p. se zabývali
islám. reformisté (↓reformismus) – ať
už ve smyslu oddělení státu a náboženství, nebo naopak doslovné aplikace islámu ve všech sférách p. (↓fundamentalismus islámský). ✝politika mm
polygamie ↓manželství
polyteismus (arab. širk, polyteista – mušrik) Přidružování jiných osob nebo
hodnot k Bohu. Podle islámu Bůh nemá společníka – Alláhu lá šaríka lahu.
Širk je klíčový negativní pojem islám.
dogmatu, hájícího princip ↓jedinosti
boží. Je obsahově blízký kř. pojmu pohanství ve smyslu víry v idoly a božstva.
↓Duchovenstvo vytvořilo speciální věd.
disciplínu o jedinosti (ilm at-tauhíd),
označující za širk různé nekonformní
a folklórní interpretace Boha v islámu
(↓mystika, ↓světci), princip ✝ Trojice
a ✝ kult svatých v křesťanství apod.
V moderní době jsou v náb. disputacích části reformistů (↓wahhábíja) z p.
obviňováni ulamá a stoupenci sekulamm
rizace islámu; ↓sekularismus.
posel boží ↓Muhammad Ibn Abdulláh
poslední soud ↓eschatologie
poutní místa ↓Jeruzalém, ↓Kajruwán,
↓Karbalá, ↓Mašhad, ↓Medína, ↓Mekka, ↓Nadžaf, ↓lidový islám, ↓marabut,
↓světci, ↓zijára
pouť do Mekky (arab. hadždž) Jeden z ↓pěti sloupů víry. Každý dospělý a duševně
zdravý ↓muslim je povinen jedenkrát
v životě uskutečnit pouť k Černému kameni ve svatyni ↓Ka’ba. Rituál pouti
určil ↓Muhammad, ovlivněn arab. pohanskými kulty i žid. a kř. monoteismem.
Dal mu však nový ideový obsah v souladu s učením o ↓jedinosti boží. Muhammad nakonec učinil Ka’bu středem ↓dár al-islám, ačkoli pův. uvažoval
o místě v ↓Medíně nebo ↓Jeruzalémě.
Uctívání Ka’by spojil s tradicí ↓Ibráhímovou (↓Ishák, ↓Ismá’íl), aby si naklo-
požehnání
nil hidžázské ↓Židy a ↓křesťany. Pouť
se koná zhruba mezi 7.–13. dnem měsíce dhú’l-hidždža (↓kalendář). Tehdy
se v Mekce a okolí odvíjí složitý kanonizovaný rituál za účasti až dvou milionů muslimů.
Poutník dospívá do posvátného okrsku
(↓haram), oblasti 5–30 km kolem Mekky, a dostává se do stavu zasvěcení
(↓ihrám). Odívá se do dvou kusů režného bezešvého plátna a po dobu pouti se v haramu chová v souladu s ustanoveními ↓šarí’y. Součástí rituálu je mj.
1. sedminásobné obcházení Ka’by (tawáf) provázené dotyky a líbáním svatyně; 2. běh (sa’j) mezi pahorky Marwa
a as-Safá, přičemž poutníci recitují verše
z ↓koránu. Tím končí tzv. menší pouť
(↓umra), kterou ↓muslim může vykonat kdykoli. Hadždž pak pokračuje;
3. hl. obřady začínají sedmého dne ↓promluvou ve Velké mešitě; 4. nazítří se
poutníci ubírají do údolí Miná, kde tráví den v rozjímání a ↓modlitbách; 5. devátý den dhú’l-hidždža se vydávají na
planinu Arafát, kde probíhá rituální stání (wukúf), symbolizující pokoru před
tváří Boha (↓talbija); 6. poutníci se přemístí ke svatyni Muzdalifa, kde se opět
modlí; 7. desátý den (↓svátky), nazývaný svátek obětování (íd al-adhá) nebo
velký svátek (al-íd al-kabír), kdy celá
pouť vrcholí, je obětována ovce v souladu s islám. interpretací ↓Ibráhímovy
oběti syna ↓Ismá’íla; 8. nazítří pouť končí opět u Ka’by obcházením na rozloučenou (tawáf al-widá). Poutník pak smí
vystoupit ze stavu zasvěcení. Někteří
pokračují v individuálních zbožných
úkonech, popř. navštíví Muhammadův
hrob v Medíně (↓hrobka). Pouť je dodnes nejmasovější slavností islámu
a v novém polit. kontextu též průkaznou manifestací islám. solidarity a jednoty ve víře. ✡ poutní svátky, ✝pouť,
✝poutní místa
mm
požehnání (arab. baraka) Výraz užívaný
v lidových náb. idiomech (Bůh ti žehnej
právní věda
apod.). V užším smyslu označuje mystickou a zázračnou emanaci připisovanou ↓světcům. ↓Lidový islám přikládá
podobnou moc i jejich ↓hrobkám a s nimi spjatým předmětům (↓amulety, studmm
ně, stromy). ✡ ✝požehnání
právní doporučení ↓fatwá
právní věda (arab. ilm al-fikh) Zabývá se
formulací a výkladem ↓šarí’y. Fikh
vznikl v průběhu 2. a 3. stol. hidžry (↓kalendář) jako reakce arab.-islám. ↓chalífátu na problémy stále složitějšího společ., státního a správního mechanismu.
Fikh se rozvíjel ze čtyř zdrojů: ↓Korán
a ↓sunna měly charakter boží zvěsti, resp.
modelu chování prvních členů muslim.
↓obce věřících. Další zdroje, ↓analogie
a ↓konsensus, jsou už chápány jako výtvor lidského racionálního úsudku. Jako pátý nástroj fikhu se někdy uvádí
↓idžtihád – volná interpretace jevů
s použitím zmíněných postupů.
Fikh vytvářeli pouze ulamá či fukahá
(↓duchovenstvo). Vznikaly různé práv.
směry (↓mazhab, pl. mazáhib). Sunnitský islám (↓sunna) uznává čtyři mazhaby, nazvané podle zakladatelů: Abú
Hanífa (699 – 767), Málik Ibn Anas
(715 – 795), Muhammad Ibn Idrís ašŠáfi’í (767–820) a Ahmad Ibn Hanbal
(780–855). Liberálnější hanífovský mazhab se uplatnil na arab. Východě (alMašrik), zejm. v Osmanské říši. V Egyptě, sev. Arábii, Indii a Indonésii platil
šáfi’ovský mazhab, rigidnější málikovský mazhab zejm. na Západě (al-Maghrib). Hanbalovský mazhab působil jen
okrajově, později však ho přijala ↓wahhábíja. Zvláštní, tzv. dža’farovský mazhab má ↓ší’a dvanácti imámů (↓isná
ašaríja) a jiné zase od ní odvozené heretické sekty (↓Fátimovci, ↓ghulát, ↓hereze, ↓ismá’ílíja).
Fikh se dělí na dva zákl. tematické okruhy: 1. Řeší vztah ↓člověka k Bohu (ibádát); 2. řeší vztahy jedinců a soc. skupin v rámci obce (mu’ámalát). V rámci
2. skupiny se vyděluje rovina trestního
611
šajchismus
nost š.i. 1922 zrušena, v Íránu se š.i.
stal vládním úředníkem. V moderních
muslim. státech existují snahy o vytvoření podobných úřadů.
mm
šajchismus ↓bábismus
šajtán ↓ďábel, ↓džinnové, ↓satanské verše
Šaltút, Mahmúd (1893–1963) Egypt. sunnitský duchovní, šajch a reformátor
↓al-Azharu. Od 1918 učil v Alexandrii
na ↓koránských školách a nižších ↓madrasách. Po nástupu na al-Azhar byl iniciátorem sekularizačních reforem této
instituce z pozic modernistické části
↓duchovenstva. Patřil ke kritikům palácové kliky a stran, jež spolupracovaly s britskou koloniální správou. Ve
svých traktátech a ↓fatwách se vyjadřoval k palčivým a dosud obcházeným
tématům ↓exegeze koránu. Promýšlel
možnosti, jak vyvázat islám z jeho sepětí s polit. děním, aby nedošlo k roztržce, jakou zažilo Turecko během ↓kemalistických reforem. V 50. letech po
Násirově revoluci kritizoval praxi ↓Asociace muslim. bratří a podílel se na organizování egypt. věd. a náb. života.
Od 1958 až do své smrti působil jako
rektor al-Azharu, kde dokončil proces
sekularizačních reforem. Š. navazoval
na názory některých představitelů ↓salafíje, ale odkaz „ctihodných předků“
nechápal jako cíl, nýbrž jako zdroj inspirace v procesu etické obnovy. Prosazoval odvážnější používání ↓idžtihádu, vydával fatwy řešící počínání
muslimů v konfrontaci s moderním
světem.
ak
Šamil (1797 –1871) Mystický ↓šajch řádu
↓nakšbandíja, vůdce povstání muslimů
na Kavkazu, zejm. v dnešním Dagestánu a Čečensku, proti rus. okupaci. 1834
až 1859 sjednotil znepřátelené kmeny
a etnika na vých. Kavkazu a na ovládaném území vyhlásil ↓džihád a svérázný
model teokracie s přísným uplatněním
↓šarí’y. Kombinace drastických trestů
za porušování ↓zákazu předislám. rituálních praktik (animismus, šamanis632
šarí’a
mus), požívání ↓alkoholu a běžné kriminality s požadavkem tuhé disciplíny
převzaté z nakšbandijské tradice (kolektivní iniciační obřady a ↓zikry provázené sebetrýzněním) způsobily vnitřní
rozbroje, jichž využila carská armáda.
1859 byl Š. zajat, ale prozíravě přijat
carem a držen za vcelku důstojných
podmínek v internaci v Petrohradě.
Zemřel při povolené ↓pouti do Mekky,
je pochován na hřbitově al-Bakí v ↓Medíně.
mm
šarí’a (arab. pův. cesta k prameni vody,
v náb. smyslu cesta hodná následování)
Soubor práv. norem, legislativa ↓chalífátu. Představuje celek Bohem zjevených nařízení a ↓zákazů a jimi inspirované, lidským intelektem vytvořené
věd. disciplíny – fikhu. Klasický islám
chápe š. jako jednotu ↓koránu, ↓tradice
a ↓právní vědy. Smyslem š. je zahrnout
veškeré podrobnosti lidského chování,
činnosti a myšlení na tomto světě do
jednoho náb.-práv. systému.
Islám. práv. řád se dělí na tři zákl. okruhy: a) práv. vymezení vztahu člověk-Bůh
(arab. ibádát), povinnosti muslima v podobě formálních projevů zbožnosti
(↓pět sloupů víry); b) vztah člověk-člověk, resp. člověk-společnost (mu’ámalát), týkající se majetkového, rodinného
či dědického práva; c) jako zvl. druh se
často vyděluje trestní právo (ukúbát),
které vypočítává zakázané, resp. nevhodné činy (harám, makrúh) a za překračování zákazů stanoví systematicky
rozpracovaný soubor trestů (↓dija).
Lidské činy se v š. dělí na pět kategorií:
povinnosti (fard, farída), činy bohulibé
(mandúb, mustahabb), činy indiferentní (mubáh), činy Bohu odporné (makrúh) a zakázané (harám).
Podle islám. práv. a teolog. interpretace
Bůh veškerá nařízení lidstvu zpřístupnil ve svém zjevení prostřednictvím proroka Muhammada. Jeho proroctví, slovo boží, bylo za třetího chalífy Usmána
(644–656) písemně zaznamenáno, pod-
zjevení
vovalo pro oficiální islám největší nebezpečí (↓inkvizice). Nejznámější je
případ mystika ↓al-Halládže. Později
(zejm. v Osmanské říši) se staly mystické řády i jejich z. tolerovanou součástí duch. života. Dnes je z. v některých zemích zakázán sekulárními
režimy (Albánie, Sýrie, Tunisko, Turecko), zatímco jinde je trestán z pozic
sunnitského konzervatismu (Saúdská
Arábie, Kuvajt, Pákistán). Z. je chápán
jako nepřípustný širk (↓polyteismus)
rovněž v teoriích islám. ↓fundamentalismu, zatímco některá reformistická
hnutí ho jako součást lidové a mystické tradice do svého rituálu zapojila
mm
(↓sanúsíja).
zjevení ↓korán, ↓slovo boží
zlo (arab. munkar, šarr) Negace ↓víry
a zpochybňování ↓dobra; symbol z. je
↓ďábel. Muslim se řídí příkazem dobra a zákazem zla (arab. al-amr bi’l-ma’rúf wa’n-nahj’ani’l-munkar). V práv.
pojetí (↓práv. věda) jde o výčet aktů, které jsou zapovězené ↓šarí’ou a jejichž
páchání představuje ↓hřích, popř. neodčinitelný hřích (fusk), po němž následuje pouze zatracení. Páchat z. zna-
zmrtvýchvstání
mená překročit ↓zákaz a čelit trestu.
Předlohou lidských zákonů je boží zákon. Z. lze formálně stanovit tak, že
jsou překročeny hranice určené zákony,
a tudíž hranice Boha (hudúd Alláh).
Překročit hranice Boha znamená dopustit se činu z kategorie harám. Proto
trestání musí začít už v pozemském
světě, aby později bylo dovršeno trestem v nadpozemském světě a při posledním soudu (↓eschatologie). Pronásledování z. formou trestů je povinností
obce věřících a orgánů ↓chalífátu. Absence nebo nedůsledné provádění trestů rozvrací obec (↓rozvrat) a oslabuje
zm
víru jejích členů. ✡ ✝zlo
zmrtvýchvstání Pojem odkazující na den
posledního soudu (↓eschatologie), předehra k němu; objevuje se ve spojení
jaum al-kijáma (den vzkříšení, zmrtvýchvstání). Příchod z. je v ↓koránu spojován s obrazem zemětřesení. Z. je věnována celá 75. súra, která uvádí, že Bůh
shromáždí kosti mrtvých, aby je pak
přivedl k životu. Konečnému z. předchází z. malé (al-kijáma as-sughrá); to
nastává po ↓smrti. Je situováno do hrobu zemřelého, kde ↓andělé začínají pro-
Prorok Muhammad na koni Buráku a v doprovodu andělů je jedním z příkladů, že zákaz zobrazování neplatil vždy a všude stejně striktně (nekonformní nástěnná malba ze severního Iráku,
18. stol.)
653