Reflex, 49/2013, "Útěk od Babiše"

rozhovor
Útěk
TEXT Miroslav Cvrček
foto Ngyuen Phuong Thao
Nikdo po revoluci nechtěl
zavírat zadní brány, všichni
chtěli jenom jásat, jenom vítat
zlaté hochy z Nagana, ale nikdo
nechtěl pracovat. Proto dnes
máme blbou náladu.
od Babiše
Úspěšný podnikatel Tomáš Březina:
„Potřebujeme méně doktorů, soudců,
úředníků a povalečů!“
Tomáš Březina (56) je podnikatel roku 2007,
majitel úspěšné firmy Best na výrobu betonové dlažby.
V druhé polovině devadesátých let byl také poslancem
a do sněmovny se letos málem vrátil. Jenže pár týdnů před
volbami se s hnutím ANO Andreje Babiše rozešel. Proč?
Jste symbolem úspěšného pod­
nikatele, který se vypracoval
bez účasti na privatizaci. Byl jste
už i poslanec a letos jste se mohl
do sněmovny po letech vrátit
na kandidátce ANO. Chtěl jste se
zaměřit na hospodářství. Jak?
Nevěřím, že zásahy státu shůry dokážou nahradit to, že česká
ekonomika produkuje málo kvalitních výrobků. Hledáme různé
makroveličiny, se kterými se pokoušíme manipulovat, třeba tím
posledním zásahem České národní
banky. Musíme však mít víc fabrik,
víc lepších služeb. Musíme změnit
poměr produktivní a neproduktivní sféry. Ať se nám to líbí, nebo ne,
musíme mít méně učitelů, méně
lékařů, méně soudců, méně úředníků, méně vojáků, méně politiků,
méně záškodníků, co se doma válejí
na kavalcích a berou jen dávky. Jakákoli vláda, která má ambici něco
změnit, k tomu musí přistoupit. Je
22 X REFLEX 49–13
to těžké, nepopulární, ale je to jediná možnost. Je zklamání, že Andrej
Babiš, který má aureolu toho, kdo
právě toto má umět, to dělat nebude. Už je to zřetelně vidět.
Kdybyste z kandidátky ANO ne­
odešel, co byste dnes dělal?
Říkal jsem s jistou nadsázkou,
že vezmu ministerstvo průmyslu,
do kterého bych sloučil ministerstva dopravy a místního rozvoje.
Celkem by mělo být maximálně
dvanáct ministrů. Rodící se vláda chce ministerstvo pro sport,
ministerstvo bez portfeje. Proč
má mít země velikosti New Yorku osmnáct ministerstev? Babiš
o snižování počtu ministrů aspoň
mluvil. Teď se chystá opak. Aby
Sobotka vyhrál stranický zápas,
rozdává pozice.
Vy jste na začátku roku říkal,
že za chvíli budeme vzpomínat
na idylické doby, kdy vládl prezi­
dent Klaus a premiér Nečas. Proč?
Politická kultura, o které všichni
neustále hovoří, s novým prezidentem zase spadla. Ať už byl prezident
Klaus, jaký byl, tak jsem ho nikdy
neslyšel říct sprosté slovo, neviděl
jsem ho pod vlivem alkoholu a to,
co řekl, mělo vždycky hlavu a patu,
i když se to řadě lidí nelíbilo. A to
nejsem žádný klausofil.
Nečasova vláda ale pořád zvedala
daně, to se vám líbit nemohlo.
Nečas neměl žádné charisma,
zvoral, co mohl, ale přesto na něj
vzpomínám, protože je pořád lepší
než to, co máme teď, a to, co bude.
Představa, že premiéra bude dělat
Bohuslav Sobotka, člověk, který nikdy nepracoval, přišel jako student
do Parlamentu, neví o reálném životě, na byt našetřil údajně z poslaneckých náhrad, je pro mě děsivá.
Připomenu ještě jeden váš citát,
tentokrát z roku 2008. „Budovat
politickou stranu není jen o tom,
že se do čela postaví známá osob­
REFLEX 49–13 ` 23
rozhovor
V Kanadě jsem poprvé
viděl skutečnou svobodu.
Viděl jsem svůj průmysl.
I v Kanadě rozbíjeli asfaltové
cestičky a dělali si chodníky
z betonových tvarůvek.
Viděl jsem, že to funguje.
nost. Je to spousta mravenčí prá­
ce kolem vybudování struktury,
vazeb na oblasti a regiony.“
To je naprostá pravda.
A není to stavění známých osob­
ností do čela bez mravenčí práce
případ ANO?
Politická strana má vznikat
na základě jasné nosné ideologie,
jasných nosných myšlenek. Okolo
nich se mají sdružovat lidé, kteří
s těmi myšlenkami souznějí. Protože mají společné téma, způsob,
jak posunovat vývoj dál. Jakýkoli
politický subjekt, který vzniká jinak, je podle mě problematický. Samozřejmě záleží na kontextu doby.
Třeba Občanské fórum bylo jeden
velký protest a pak se logicky rozpadlo. Některé vzniklé subjekty
byly úspěšné jako ODS. Jiné – jako
Občanské hnutí – ne, protože se rozpadly na pár osobností, které se neshodly na ideologii. Strana má mít
ideové ukotvení, i když si umím
představit v revolučních dobách
i jiný vznik politického subjektu.
Je toto revoluční doba?
Pocit potřeby změny řada lidí
měla, dokonce i po prvním pokusu
s Věcmi veřejnými, jenž nevyšel.
Jistý revoluční nádech to mělo.
A jak je na tom Babišovo ANO?
ANO nemá nosnou ideologii.
Aspoň já ji neviděl. To byl hlavní
důvod, proč jsem toto uskupení
opustil. A nešlo to vidět dopředu.
24 X REFLEX 49–13
Poznával jsem to až v každodenním chodu podle struktury lidí,
podle jejich myšlenkových pochodů. Zjistil jsem, že chybí ideová
linie, že je to opravdu hodně marketingový projekt. Musím říct, že
to byla od poradců skvěle vedená
kampaň, byl to dokonalý politický
marketing. Nevedla se však ideologická diskuse.
O čem se tedy diskutovalo?
Tam probíhalo posuzování
a úkolování, jak se máme chovat
v tuto chvíli, abychom měli co nejlepší volební výsledek. Prostě dokonalý marketing, klobouk dolů.
Má šéf strany vybírat lídry kan­
didátek?
Je to teď jediná možnost, jak dostat do politiky skutečné osobnosti. Protože žádný úspěšný člověk se
nepřihlásí do místního sdružení
strany, neodkroutí si čtrnáct let,
než bude skutečně mít možnost
něco podstatného dělat. Neudělá
to, shodil by celý svůj život, profesi, své minulé úspěchy. Proto jsem
stoupencem většinového systé-
mu, v němž lidé volí konkrétního
člověka, který vahou své osobnosti přesvědčí voliče. Pak je možné,
že do voleb půjde úspěšný člověk,
jenž má něco za sebou v reálném
světě. Mimochodem Klaus ještě
v roce 1996 nasazoval lídry i proti
vůli místních sdružení. Pak se to
v ODS pod tlakem regionů zvrhlo
a teď mají voliči volit lidi, jejichž jediná zásluha je třeba ta, že jsou tam
opravdu od roku 1990. Tím chci říct,
že hnutí ANO našlo v tomto zamrzlém volebním systému skulinu, jak
dostat do politiky osobnosti.
Čili ANO má osobnosti, ale nemá
ideový základ?
Nezakládal jsem žádnou stranu,
ale já osobně bych stanovil ideologii, kterou mám vrozenou a žiji jí,
udělal bych stanovy a pak teprve
bych se rozjel do krajů a oslovoval
bych osobnosti a budoucí lídry kandidátek v souladu s myšlenkami
toho uskupení. U ANO mi to chybělo. Možná to bylo i proto, že Babišovi spousta lidí odmítla.
Mluvil jste s ním o tom?
Kdo je Tomáš Březina. Podnikatel, majitel a zakladatel
firmy Best, která vyrábí betonové prvky. Na českém trhu je zcela
dominantní. Za své podnikání získal několikrát ocenění. V letech
1996–1998 byl poslancem za ODS, odkud odešel a na poslanecký
mandát rezignoval. Letos, měsíc před volbami, se rozhodl odejít
z čela středočeské kandidátky ANO 2011.
Mně Babiš řekl, že ANO je pravicovější než ODS. Uvěřil jsem mu.
Věděl jsem, že je tam pár chytrých
lidí s nezničenou pověstí. Až pak
jsem přišel na to, že je to zcela v rukou politických marketérů. Oni
pracovali velmi profesionálně. Měli
pečlivé průzkumy a na nich nám
ukazovali, kam se má napřít naše
pozornost, aby výsledek byl lepší.
To samozřejmě znamenalo kličkování. Když to zjednoduším: do ANO
jsem v pondělí přicházel jako
do pravicového, v úterý se posunulo zprava dál, a když jsem ve středu
odcházel, tak bylo široce středově
rozkročené, protože političtí marketéři řekli, že ještě můžeme vyzobat
dvě procenta voličů, když se budeme chovat jako středová strana.
Jak vypadal okamžik, kdy jste se
rozhodl, že to neskousnete?
Byl to proces. Původně jsem se
domníval, že ANO se může stát novým pravicovým hegemonem s potenciálem sjednocení pravice. Tahle země něco takového potřebuje.
O mně se mluvilo, že bych mohl být
členem vlády. Ale já bych neskousl,
že bych najednou byl ve vládě, kde
premiérem bude Sobotka nebo Hašek. To já bych prostě nevydržel.
Přijal to Andrej Babiš?
Nevím, Babiš to asi dodnes nepochopil. Navíc jsem pro něj byl logicky téma jen pár hodin okolo mého
odchodu. Zaznamenal jsem, že říká,
že jsem věděl, jakou má minulost.
Je spousta lidí, kteří si myslí, že to
byl hlavní důvod a že jsme se hrozně pohádali. Tak to opravdu nebylo.
Nevadila vám jeho minulost?
S jeho poradci jsem se rozcházel
v názoru na to, jak by se svou minulostí měl zacházet. Myslím, že
je nevhodné, aby kdokoli, kdo tím
byl poznamenaný, to lehce smetl se
stolu větou: Moje máma mi poradila, abych tam šel, že se budu mít líp.
Přijde mi to nedůstojné. Věděl jsem,
že jdu s panem Babišem, který je
sporným způsobem zapleten s StB
a nesporně byl v KSČ. Hodně jsem
to zvažoval. Nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdu, i když jsem věděl, že mi to u řady lidí ublíží.
Proč?
Mám tři děti, které jsou de facto
v cizině, protože, mimo jiné, nevidí naši republiku jako místo skvělé
k životu. Já chci, aby se sem někdy
vrátily, chtěly vrátit. Říkal jsem si,
že mám vzhledem ke svému věku
skoro poslední šanci tady s tou
zemí něco udělat. ANO mi dávalo
smysl, byl jsem lídr, rýsovala se
tím naděje na to, že budu mít možnost skutečně něco udělat.
Podařilo se ANO dostat do vysoké
politiky osobnosti?
Babiš a ANO mě zklamali tím, že
Babiš promarnil čtrnáctidenní náskok, nevyužil rozpadu
ČSSD, čekal na Sobotku, vygumoval pravicový potenciál.
chytří lidé, jako je Ivan Pilný, jsou
teď upozadění. Paní Jourová, nic
proti ní, zažila ve svém životě hrozná dramata, je jako místopředsedkyně hnutí na správném místě, ale
jsou tam objektivně daleko chytřejší lidé s daleko větším potenciálem.
A ona – bývalá členka ČSSD – stejně
jako bývalý socialista pan Faltýnek
naplňují moje obavy, že to jde doleva. Babiš promarnil čtrnáctidenní
náskok, nevyužil rozpadu ČSSD,
čekal na Sobotku, zcela vygumoval
potenciál pravicovosti.
Roky vyprávím, že Češi jsou levicoví, ale ukázalo se, že to tak úplně
pravda není. ČSSD a KSČM nemají
ani zdaleka většinu, která se dlouho
čekala. Volby dopadly pravostředově, a přesto to faktičtí vítězové voleb
ani nepoložili na stůl a dobrovolně
se odevzdali Sobotkovi, který nemá
ani osobnostní charakteristiky
k tomu, aby mohl této zemi vládnout. To dělá Babiš, jenž má aureolu
schopného podnikatele. To je strašné zklamání. Denně si blahopřeji, že
tam nejsem. Protože já bych to nevydržel, já bych z toho klubu odešel.
Jak vám poradci radili, že se máte
vyjadřovat o Babišově minulosti?
Překvapilo mě, že z hlediska akceptace jeho minulosti se chce víc,
než jsem očekával. Že se po mně
chce, abych říkal: StB je v soudním
procesu a neví se, jestli byl, nebo
nebyl, tak proč se mě na to ptáte?
Já jsem to říkat nechtěl. Myslím,
že by pan Babiš byl pro spoustu lidí
přijatelnější, kdyby tu sebereflexi
udělal umnějším způsobem. Ne tak
teatrálně, jak to předváděl Jan Fischer, který strašně chtěl být prezidentem a pak v každém televizním
přenosu tloukl hlavou o stůl a litoval a omlouval se. Ale přece jen
si umím představit lepší věty než:
Vždyť o nic nejde, já jsem do komunistické strany musel, abych měl
lepší kariéru, máma mi to poradila.
Vy jste to udělal?
Ne. A to můj táta, který šel ve
čtyřicátém osmém v čele průvodu
na Hrad za prezidentem a byl následně vyhozen před promocí ze
školy, nám po téhle životní zkušenosti radil se smutným výrazem
v očích: Vlezte tam, budete mít leh-
čí život. Říkal to zlomeně: Aby ses
koukal, jak ty největší tupouni, kteří nemají ani schopnost vystudovat, vystudují jen díky režimu a pak
dělají největší bosse průmyslu a ty
ses s diplomem potloukal po kotelnách, to raději vstup, já se zlobit
nebudu. Nikdy nás nenapadlo, že
režim padne, že může padnout, ani
to, že bych ho měl nějak rozvracet.
Přesto jsem tam nevlezl. Babišovi
poradila maminka a on tam vlezl.
Proč jste nevstoupil do KSČ, jak
vám radil otec?
Když jsem viděl život svého otce,
tak bych věděl, že jsem zradil.
Takže jste vnímal rozpor mezi ra­
dami a tím, jak žije?
Ano, rozpor s jeho mravností.
Samozřejmě jsem o tom uvažoval.
Před revolucí jsem prošel pět nebo
šest zaměstnání. Někde jsem vydržel rok a půl, někde tři měsíce a pak
jsem vypadnul. Ne z důvodu peněz,
ty byly všude stejné, ale viděl jsem,
že se nebudu rozvíjet. I v tehdejších
omezených možnostech jsem chtěl
něčeho dosáhnout. Vlastně jsem
v 27 letech dosáhl na vrchol. Byl
rozhovor
jsem vedoucí odboru a nade mnou
už byl náměstek. To bych musel podepsat rudou knížku. Vstup do partaje mi samozřejmě všude nabízeli.
Měli jsme navíc malé nedonošené dítě, potřebovali jsme peníze
na léky. Nakonec jsem to neudělal,
abych si nezlomil charakter.
Máte v sebe větší důvěru díky
této zkušenosti?
Mám pocit, že jsem v tomto směru v minulém režimu neuspěl. Protože já byl v podstatě jenom člen
šedé zóny. Neuškodil jsem, ale nepomohl. Když mě donutili, tak jsem
se objevil v průvodu na prvního
máje. Když mi řekli, abych šel volit,
tak jsem šel. Hodil jsem tam kandidáta Národní fronty. Mám z toho
špatné svědomí. Nepovažuju se
za žádného sekáče.
Nenapravil to ani průběh same­
tové revoluce?
Když jsme šli poprvé na Václavák, tak jsme se otáčeli, protože se
říkalo, že pošlou tanky. Neposlali.
Pak už to žádné nebezpečí nebylo,
byla to jenom nádherná euforie.
Ve státním podniku Ergon jsem
se stal členem stávkového výboru. Vybrali mě kolegové z oddělení
investic, protože jsem byl taková
držka. Tak jsem šel. Takhle vybraných tam sedělo dvacet lidí. A najednou přišel ředitel a sedl si tam
taky. Všichni na něj koukali, nikdo
ani necekl. Ptám se ho, co tam dělá.
A on, že se přišel jenom podívat, že
je ředitel podniku a že tam s námi
chce sedět. Tak mu vysvětluju, že
tam nemůže sedět, že jsme všichni
někým nominovaní. Jinak byl ředitel rozumný chlap, ne o moc starší
než já. Ale byl ve straně, asi máma
mu to poradila. Pak tedy z té místnosti odešel a my měli zvolit šéfa.
No a jeden z členů stávkového výboru řekl, že to musím být já, když
li toho, co nás brzdilo. Teď konečně
můžeme začít pořádně pracovat.
A já vám garantuju, že do sedmi let
doženeme Rakousko. Ale to znamená, přátelé, že se musíme chovat
mravně, hospodárně. Například
pan ředitel nemusí mít tři sekretářky, a navíc asistentku. Stačí jedna.
Tu zadní bránu, kterou máme stále
otevřenou, zavřeme.
Tam byl totiž takový koloběh
materiálu. Přední bránou se přivezl
materiál, někde se na chvíli položil
a zadní bránou to všichni během
dne rozkradli. To bylo všude. Všichni vyděšeně koukali. Druhý den
ráno, nekecám, na vrátnici 150 podpisů – pan inženýr Březina zradil
ideály naší svaté revoluce, pryč
s ním! Dodnes to mám schované.
Takhle to probíhalo všude. Nikdo
lé, emigrovali v roce 1987 do Kanady. My chtěli emigrovat za nimi.
S manželkou jsme emigrovali přes
Rakousko v roce 1989, chtěli jsme
do Kanady také. My jsme chtěli emigrovat už dřív, ale narodil
se nám v osmdesátém pátém syn,
předčasně, takže potřeboval velkou
péči. Chtěli jsme pro něj sourozence, aby měl oporu.
V únoru 1989 se nám narodila
dcera. To už jsme věděli, že v létě
emigrujeme. Prodali jsme půl chalupy, báli jsme se prodat celou, aby
to nebylo podezřelé. Já blbec v práci
ještě rozdal rozlučkové dopisy, že
už nepřijedu a co mají dělat. A jeli
jsme. Jenže teprve v rakouském
lágru jsme se dozvěděli, jak to chodí. Zjistil jsem, že v lágru budeme
nejméně rok, budeme rozdělení –
ANO 2011 nemá nosnou ideologii. Aspoň já ji neviděl.
To byl hlavní důvod, proč jsem toto uskupení opustil.
jsem právě vyhodil ředitele. Byla to
doba krásné euforie. Je mi líto mých
dětí i třeba vás, že jste to nezažili.
Do smrti na to budu vzpomínat.
Co bylo po euforii?
Sundali jsme komunisty, zrušili
jsme milice, euforie pomalu vyprchávala. Tak co dál? Byl už tak únor
1990, když jsem na mítinku podniku vylezl na soustruh, pode mnou
tisíc lidí, já byl mladý, perspektivní,
měl jsem ještě vlasy a hřímal jsem:
Co teď? Teď jsme se konečně zbavi-
26 X REFLEX 49–13
nechtěl zavírat zadní brány, všichni
chtěli jenom jásat, jenom vítat zlaté
hochy z Nagana, ale nikdo nechtěl
pracovat. Proto dnes máme blbou
náladu, to je příběh, který začal už
tehdy. Tak jsem se otrávil, že jsem
odtamtud odešel. Dostal jsem nejdřív tři měsíce neplaceného volna
a odjel do Kanady. Po návratu jsem
dal výpověď.
Co jste dělal v Kanadě?
To je taková životní náhoda. Naši
sousedi ze sídliště, nejlepší přáte-
manželku s dětmi bych dva měsíce
neviděl. Měli jsme čtyřleté a sedmiměsíční dítě a sto marek. To by žena
nevydržela. Ta dlouhá lhůta byla
proto, že o naše profese – já stavební
inženýr, manželka lékařka – nebyl
k našemu překvapení zájem.
Vrátili jste se?
V Rakousku jsme zjistili, že jediná rychlá cesta do Kanady je letět na Kubu a vystoupit na letištní
ploše v Montrealu, kde mělo letadlo
mezipřistání. Tam se hned může-
me zařadit do normálního života
a čekat na azyl bez lágru, bez rozdělení rodiny. Ale musím mít aspoň
2000 dolarů, abych měl dostatečnou rezervu na byt a hledání práce.
S tím jsem se vrátil zpátky do Prahy, kde už nás všichni odepsali jako
emigranty. Naštěstí byl srpen 1989
a už z toho nebyl takový průšvih.
Každopádně už v září jsem šel
do Rekrey, tehdejší cestovky, a koupil zájezd na Kubu na březen 1990.
Byl jsem tehdy soudním znalcem
a dřel jsem denně do noci, abych
vydělal co nejvíc a sehnal peníze
na emigraci. Za ně jsem pak na černém trhu nakupoval marky. Do Rekrey jsem pro ty lístky nakonec už
nešel, protože přišla revoluce.
Jak jste se tedy dostal do Kanady?
Tam jsme odletěli s manželkou
regulérně na turistické vízum. Ona
se pak za dva týdny vrátila a já jsem
tam načerno pracoval, tahal sekačku, natíral ploty.
Pomohla vám kanadská zkuše­
nost v pozdějším podnikání?
Nezlepšil jsem sice jazykové
vybavení, ale neskutečně mi to
pomohlo v tom, že jsem získal obrovskou image, která se mi hodila.
Když jsem totiž pak zakládal Best,
lidi nevěděli, co jsem zač. Bylo to
pro ně nepochopitelný – mladej
kluk staví fabriku za sto miliónů.
Nejdřív se říkalo, že jsem dítě režimu, bolševik, který nakradl prachy.
Druhá varianta pak byla americký
reemigrant. Nic z toho nebyla pravda. Já jsem si přivezl 1860 kanadských dolarů. Ale našlapovali okolo
mě a říkali: To je on, ten se vrátil
z Kanady. Totéž v bance. Nesmírně
mi to posloužilo.
Takže jste si přivezl podnikatel­
ského ducha?
Ne, ale viděl jsem poprvé skutečnou svobodu. Viděl jsem svůj průmysl. I v Kanadě rozbíjeli asfaltové
cestičky a dělali si chodníky z betonových tvarůvek. Viděl jsem, že to
funguje. Duch podnikatele je daný
geneticky, na to já věřím. Je už
v tom, že do té Kanady vůbec jedete
a hledáte tam práci, aniž něco víte
o svobodném světě. Bytostně jsem
přesvědčený, že to, aby se člověk
stal podnikatelem a vydržel i v těžších dobách, jako je teď, musí být
geneticky vybavený. V porevoluční
době mohlo kterékoli kopyto dělat cokoliv, a protože tu nebylo nic,
tak se mu dařilo. V dnešní situaci
tvrdé konkurence musíte mít genetické vybavení. Musíte umět vidět
za roh, mít vize, mít intuici, osobnostní vlastnosti odložené spotřeby, nemůžete si hned koupit jachty
a vrtul­níky, což řada lidí udělala
a dnes už nejsou.