cena: kč / polo vina pr o pr odejce

Transkript

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!
CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE
336
V PRODEJI OD 8. ZÁŘÍ 2009
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři
Spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský rád dával
k dobrému, že existuje-li časopis Žena a život,
jeho snem je rozjet vydávání časopisu Muž a smrt.
Není to tak laciný bonmot, jak by se mohlo zdát,
protože celkem pravdivě vyjadřuje stav věcí. Muž
je skutečně tak nějak víc spojen se smrtí a zánikem. Zatímco ženy jsou velebeny jako nositelky
a dárkyně života, údělem mužů bylo odjakživa
životy brát. To se s námi táhne už od pradávna.
Zatímco ženy sbíraly lesní plody, muži se věnovali
lovu a zabíjení. Za neolitické revoluce ženy pečovaly o posvátné háje, muži klučili a vypalovali
nová pole. Také uchránit vlastní rod v drsných
dobách vyžadovalo značnou dávku otrlosti. Není
tedy náhoda, že ženy téměř nepáchají násilné
trestné činy a nestávají se tyrany a diktátory.
Mužskou frustraci z neschopnosti porodit nový
život si musíme nějak odreagovat. Nezbývá
tedy, než se zabývat věcmi umělými, neživými.
Mnozí mužští šovinisté rádi zdůrazňují, o kolik
je více mužů než žen mezi významnými umělci,
vědci a vynálezci, nemluvě o objevitelích či
politicích. Proti tomu se přímo nabízí argument,
že ženy se prostě místo toho zabývají něčím
rozumnějším a smysluplnějším. Až s postupujícím věkem, kdy jim roste hladina mužských
hormonů, pociťují větší touhu prosadit se
v mužském světě. Často však už bývá pozdě,
protože místo je obsazeno muži, pracujícími
na svých kariérách už od puberty.
Svou novinářskou kariéru jsem zahájil ve vydavatelství, vlastnícím hned několik pánských
magazínů. Vždy mě fascinovalo, s jakou křečovitostí drželi onu linii chlapáctví a fascinace
vším neživým. Příroda do záplavy technohraček
pronikala jen jako dějiště katastrof nebo kulisa
válečných operací. Ženy zase jen jako nutný
atribut úspěchu, takže se to v nich hemžilo
radami, jak je efektivně dobýt, případně se
jich bezbolestně zbavit. Nejsmutněji mi ale
bylo z pomyšlení, že podobné tituly hojně čtou
i ženy, v touze porozumět nám mužům. Snad
je i toto vydání NP přesvědčí, že je to notně
pokřivené zrcadlo.
OBSAH
fejeton:
ČESKÁ VOLBA:
HUMLA NEBO
CÍSAŘE?
ON DNES
IT‘S A MAN‘S
WORLD
ON DNES
MUŽSKÉ VÝKŘIKY
DO TMY
ON DNES
O MUŽÍCH
A DĚTECH
/Budka/
/Fiala/
/Křížková/
/Stern/
Pošli to dál
4–5
UNICEF:
DĚTI VE
VÁLEČNÝCH
KONFLIKTECH
referát:
SOUKROMÍ JE
MRTVO, AŤ ŽIJE
MRAVENIŠTĚ
/Gomba/
/Kotrba/
12 – 13
komiks:
SAMOROST
/Bažant, Novák/
8–9
6–7
14 – 15
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
reportáž:
FESTIVAL BEZ
ZDROJE
10 – 11
rozhovor:
TOMÁŠ HANÁK
/Havlín/
/Doležálková/
16 – 17
18 – 21
kultura:
LITERATURA
kultura:
HUDBA
/Marečková/
/Veselý/
/Ptáček/
křížovka
22
23
kultura:
DIVADLO
kultura:
FILM
/Harasimowicz/
/Prejdová/
24
25
uličníci:
ZÁCHRANNÝ
KRUH V DIVOKÉM
PROUDU
světozor:
WARM BEER AND
COLD WAR
/Heitfield/
/Budka /
26
27
28
Alexandr Budka
Foto na obálce: David Kumermann
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1 – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Flexibilita je přikázáním doby. Někdy se ale
vyplatí, být trochu nepřizpůsobivý. Stále se
měnící svět vyžaduje takovou míru pružnosti,
až hrozí naprostou beztvarostí. O solitérech
i korouhvičkách více příště.
30
3
Autor: Jan Stern
ČESKÁ VOLBA: HUMLA NEBO CÍSAŘE?
Vážení,
muži mají sex-appeal. Pokud vám tuto informaci
dosud zapírali, tak vám ji s rozhodností sobě
vlastní předkládám. Ten sex-appeal je někdy tak
velký, že ženám vážně nezávidím, když si musejí
mezi jeho jednotlivými generátory vybrat.
Ale vybrat si musí. Zvolit si, to je osud každého
z nás. I já si jako chlapec chtěl volit mezi dvěma
druhy mužského sex- appealu. To když jsem na
obrazovce spatřil agenty CI 5 Bodieho s Doylem
a bylo mi jasné, že s jedním z těch hochů bych
se měl identifikovat a načerpat z nich esenci
mužství. Jenže ještě než jsem stihl opravdu
zvolit (jako citlivý hoch bych samozřejmě zvolil
Doyla), moji vychovatelé mně jasně naznačili,
že tudy cesta v této zemi nevede a s jakousi
posvátnou hrůzou mne jednoho dne posadili
před jiný televizní seriál, kde řádili dva úplně
jiní akční hrdinové: Evžen Huml a Bohouš Císař.
Ano, byli to Chalupáři.
Moji vychovatelé dobře věděli, co činí. Věděli, že v této zemi už navždy budu volit mezi
Evženem a Bohoušem, spíše nežli mezi Bodiem
a Doylem, a že je vhodné, abych do tohoto osudu byl zavčas zasvěcen. Ano, bylo to tehdy něco
jako obřízka, když mě s vědoucím pohledem
usadili k té nábožné podívané, kde orchestrion
nahradil varhany i šofar.
Ta volba, před níž jsem byl tehdy postaven, ovšem
nebyla vůbec lehká. Dodnes váhám. Kdo z těch
dvou byl vlastně více sexy? Koho zvolit? Jistě
chápete, milí čtenáři, že nejde jen o nějaký rozmar milovníka pop-kultury, že jde o existenciální
drama, neboť Evžen a Bohouš jsou stále s námi
a kdykoli je třeba v této zemi něco zvolit, tak či
onak stejně volíme jednoho z nich. S železnou
pravidelností jinou nabídku ani nedostáváme.
4
Ono je to ale vážně složité. Pokud jde o styl
oblékání, je jasné, že Bohouš je mnohem více
„in“. Jeho klobouček je prostě cool a vůbec
je tak nějak celkově sladěnej. Tak trochu na
pohodu a do army stylu, který se neobnosí.
Proti tomu Evženovi trochu ujel trendy-vlak.
Baret se dá omluvit, neboť mu stydne hlava,
jak známo. Ale tesilky a flanel prostě tolerovat
nelze.
Na druhou stranu, sex-appeal není o hadrech.
Pokud jde o techniku milování, není pochyb, že
Evžen má jasně navrch. Kdo ho viděl líbat, ví,
o čem mluvím. Když vysloví své „Ital se podívá
na ženu a zvážní!“, dámám přeběhne mráz po
zádech. Proti tomu empírové Bohoušovy triky
se „zavlhlýma očima“ už dnes vážně nepůsobí.
Jeho sváděcí technika „kurizování“ je dost
dětinská a dle dostupných údajů ani nefunguje. Evženovy kejkle s nácvikem „umělého
dýchání“ jsou sice trochu nemotorné, ale mají
výsledky.
Jenže je tu zas jiné hledisko: platí za hotovou
věc, že mít Bohouše v baráku je výhra v loterii.
Je šikovný, umí leccos vyspravit a umí dokonce
nahodit agregát, když vypnou proud a kuřata
jsou v ohrožení. O Evženovi v tomto ohledu
panuje trocha nejistoty. Organizačně se sice
osvědčil při výstavbě kapřína, ale když zboří
schody, jen soptí a hází vinu na druhé. O jeho
znalosti hub raději nemluvě.
Tedy na rovinu: voni jsou to oba docela
parchanti. Bohouš Císař je vysloveně záludnej
hajzlík, o čemž svědčí jak jeho fórek s kaprem,
kterého si koupil v obchodě a chtěl ho vydávat za uloveného, tak jeho intriky s Tondou
Balabánem, které měly zabránit tomu, aby se
Evžen oženil s Fuchsovou. Evžen je zas někdy
doslova k nesnesení, nezapře v sobě třicet let ve
funkci revizora, což dobře ilustrují jeho nervní
hlášky typu „řízky – jen do mě!“, případně „to
je hezký, dělat si legraci z husitů!“ Tím vážně
těžko získá body.
No ale co naplat. Jednoho z nich si člověk zvolit
musí. Leda jen, že by si nenechal vnutit tuhle
vypečenou dvojičku a odvážně sáhl po alternativě. Vony možnosti tu jsou, né že né. Tak
třeba předseda Mrázek, že. U něho tedy budí
jisté pochybnosti, že byl dle vlastních slov už
u zakládání družstva, které bylo asi trochu
divoké, ale jinak paušálně je to fajn chlap,
což o to. Ovšem jeho pilotáž motocyklu tedy
v člověku nespouští zrovna soundtrack z filmu
Easy rider.
Pak je tu třebas Voborník. Ten se jeví celkem
sympaticky. To, že se kdysi při divadelní
zkoušce líbal s Mrázkem, ho ani tak nekompromituje, ale to, že své ženě vyhrožuje v určité
chvíli sekerou, jakkoli ho mnozí chápeme,
se prostě omluvit nedá, to patří trochu do
středověku.
Jako hodně v kurzu je teď Makovec, co jsem
tak kolem sebe slyšel. Jak ten hraje pimprlové
divadlo! V tom tedy nemá konkurenci. Jeho
potácivá chůze by snad taky nevadila, ale slogan „Makovec, známej hladovec“ je varující.
Můžeme samozřejmě šáhnout i po úplně marginálních figurách, třeba po mladým Brabcovi. Jenže kdo viděl jeho idylický obraz srnek
pasoucích se u projíždějící lokomotivy... Škoda
slov.
No jo, nemáme to my Češi jednoduché s těmi
našimi volbami a sex-appealem. Ale jak pravil Evžen Huml: „Ono manželství je nakonec
vždycky kompromis...“
Z KŘÍDLA POD KŘÍDLO
ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA
Konec léta se v Praze tradičně ponese v duchu
velké cyklojízdy. Ta letošní bude o to zajímavější,
že špalírům cyklistů v ulicích, kudy se běžně valí
jen auta, bude předcházet opulentní program.
Pořádající hnutí Auto*Mat totiž vyjednalo na 20.
září uzavření Londýnské, Jugoslávské a náměstí Míru a dalo je k dispozici šedesáti autorům
a kolektivům. Část Vinohrad se tak na den promění v koncertní plochy, kavárny, galerie a divadla.
Zažít město jinak nebude jen planý slib.
Tenhle model městského korza známe už od
roku 2006, kdy Auto*Mat udělal něco podobného s podporou magistrátu na Smetanově
nábřeží. „Politici se tehdy chtěli před volbami
ukázat,“ vzpomíná jeho člen Michal Křivohlávek.
Magistrát ovšem převzal v dalších dvou letech
nad akcí kontrolu a cykloaktivisté se přesunuli
z role pořadatelů do pozice statistů či doplňkového programu. Den bez aut začal jevit známky
duševní impotence. Na nábřeží se prodávaly
„staročeské“ frgály a magistrátní dramaturg se
jal doprovázet v zásadě uměřenou měšťanskou
touhu po klidných ulicích ukázkami dovedností
pohybových extremistů: lezlo se po umělé stěně
(úlitba Bémům) a u Rudolfina se nešlo vyhnout
hochům, podle kterých nepatří kolo do ulic, ale
někam vysoko nad hranu U-rampy. Možná šlo
o kouzlo nechtěného a radní tehdy mlčky uznali,
že městská cyklistika je adrenalinový sport.
Auto*Mat je třeba pochválit, že se letos partnerství s magistrátem, proti jehož dopravní
(ne)politice trvale bojuje, konečně vzdal. Nic
mu nepřinášelo a cyklojízda aspoň nebude
muset startovat ze sousedství zoufalé podiové estrády a pivního stanu á la Oktoberfest,
u kterého se rožní prase. Bylo nám trapně. Na
druhou stranu je ale potřeba připomenout, že
nově nabytá svoboda není zadarmo. Cykloaktivisté mají pro tento rok nového generálního
partnera – Vodafone – jehož rukopis je patrný
i ze samotných plakátů akce, tedy z její tváře. Křivohlávek argumentuje, že bez velkého
sponzora by událost podobných rozměrů
nešlo uspořádat a připouští, že se Auto*Mat
do budoucna podobných projektů možná vzdá
úplně. To by nebylo nutné. Předpokladem je,
nechápat aktivismus jako zaměstnání, ale jako
něco, co člověk dělá i zadarmo.
Tomáš Havlín
CIZINCEM V CIVILIZOVANÉ ZEMI
Cizinecká policie má problém a vypadá to, že
s ní i my ostatní. Jde o osobu nového ředitele
Vladislava Husáka. Už jenom jeho jmenování budí rozpaky. Potíže se s tímto bývalým
příslušníkem SNB táhnou dlouho. Před třemi
lety ho coby policejního prezidenta sledovali
novináři, jak si jede do práce rychlostí až 190
km v hodině a to několikrát po sobě. V březnu
2007 musel z funkce ředitele rezignovat. Nikoliv
díky flagrantnímu zneužívání svého postavení,
jak by se po jeho divoké jízdě čekalo, ale proto,
že byl vyšetřován Inspekcí ministra vnitra.
Zapletl se do kauzy Biolíh a navíc byl spojován s únikem utajovaných informací o ruském
agentovi. Na novém místě je již rok, ale až do
května jen prozatímně. Poslední srpnový den
poskytl Lidovým novinám velký rozhovor, kde
komentoval situaci gastarbeitrů v Česku.Od
ředitele cizinecké policie zřejmě nelze čekat
vstřícný postoj vůči cizincům, zvláště když se
ani politici nemají chuť k nim chovat lépe. Určitě lze ale od člověka v jeho postavení očekávat
alespoň jistou míru korektnosti, když už ne
znalost příslušných zákonů. Protože neznalost
komplikované bible jménem cizinecký zákon
dokázal hned v prvních odpovědích.
Být cizincem v Česku není vůbec jednoduché.
Schizofrenní situace, kdy na jedné straně český
hospodářský boom do značné míry závisel na
levné pracovní síle ze zahraničí a na straně druhé
postoj státních institucí včetně cizinecké policie
se dal shrnout do jednoduchého hesla: „cizinci
tu prostě nemají být“, vyústila pro zahraniční
dělníky ve zcela nepřehledné prostředí plné
nástrah a pastí. Dokud bylo dost práce, nikdo
se o jejich životní podmínky vážněji nestaral.
Teď práce je a není. Jak se rychle ukázalo, jsou
i v době krize a větší nezaměstnanosti místa,
kam Češi už prostě pracovat nepůjdou. Úřady
práce ale v současnosti cizincům ve velkém
neprodlužují nebo nevydávají nové povolení
k práci. České úřady tak sami napomáhají zhoršování jejich situace. Svalovat nyní odpovědnost
za tristní stav na samotné zahraniční dělníky,
jak to udělal Husák v textu s příznačným názvem:
„Cizince jsme nezvali, mohli zůstat doma…“,
je nejen velmi nemorální, ale i nebezpečné.
Alespoň pokud máme pocit, že tento stát by
měl zůstat civilizovanou zemí.
Martina Křížková
OVĚNČENÝ MAGOR
V pátek 4. září bude uděleno čestné občanství
města Humpolec Ivanu Martinovi Jirousovi,
zvanému Magor. Tuto zprávu přinášíme prefestum, takže se lze jen domýšlet, zda oslavenec
dostojí své pověsti a objeví se při ceremoniálu
nahý, jak má při veřejných vystoupeních ve
zvyku a nevynechá obvyklé oslovení auditoria „dámy a ču...i!“. Ať už to dopadlo jakkoli,
je nutno humpolecké radní ocenit za jejich
odvahu. Magor si ocenění rozhodně zasluhuje,
tím spíše, že si jich mnoho neužil. Ač jeden
z nejzasloužilejších, neobdržel po revoluci
žádnou prebendu a zůstal věrný svému životnímu stylu, ačkoli na rozdíl třeba od kolegy
Knížáka má vysokoškolské vzdělání. Lze si
jen přát, že humpolečtí nezůstanou na půli
cesty a v případě potřeby se o svého čestného
občana postarají. Důchody básníků nebývají
největší, zdraví je podlomené normalizačním
kriminálem i alkoholem a spadne-li mu statek
v Prostředním Vydří na hlavu, sociální bydlení
od rodného města se bude hodit.
Alexandr Budka
5
FOTO: CLIFF1066 / FLICKER.COM
Voskový James Brown - muzeální příklad
klasického macha, včetně násilí vůči manželce.
6
Autor: Alexandr Budka
It‘s a Man‘s
World
„JE TO MUŽSKÝ SVĚT“, PRAVÍ ZNÁMÝ SOULOVÝ HIT A JE PRAVDA, ŽE TO V ČEM ŽIJEME, JE NAVZDORY
PROKLAMOVANÉ ROVNOSTI POHLAVÍ VÝSLEDKEM PŮSOBENÍ MUŽŮ. PŘESTO SE DNES MUŽI ČASTO
CÍTÍ NEJISTĚ, JAKO BY UŽ PRO NĚ VE SPOLEČNOSTI, KTEROU STVOŘILI, NEBYLO MÍSTO. ČEKAJÍ
OPRAVDU MUŽSKÉ POHLAVÍ NĚJAKÉ DRAMATICKÉ ZMĚNY NEBO DOKONCE ZÁNIK?
Podobné úvahy bývají vděčným námětem médií
v okurkové sezóně. I letos jsme se mohli dočíst,
že díky novým vědeckým objevům už nebude
třeba spermií či mužského chromozomu Y při
rozmnožování a zánik mužského pohlaví je tak
jen otázkou času. Toto proroctví bývá doplněno
krátkým historicko-antropologickým souhrnem, ve kterém se konstatuje, že v dnešním
postmoderním světě už není třeba se ohánět
kyjem ani lovit velké šelmy, ba dokonce už ani
bušit těžkými kladivy do ozubených kol a války
se odbývají mačkáním spouští a tlačítek, což,
jak vidíme ve zprávách, zvládnou i malé děti,
takže mužů už není na nic třeba.
BEZHLAVÁ HLAVA RODINY
Ženy jsou prý navíc mnohem flexibilnější,
zvládají dělat víc věcí najednou, umějí lépe
spolupracovat v týmu a lépe se učí ve škole.
To vše je ve znalostní ekonomice předurčuje
k úspěchu. Ne že by to tedy zatím způsobilo
nějaký dramatický zlom v genderovém zastoupení. Politika a velký byznys jsou dál ovládány
muži a o věku žen se stále mluví jako o blízké
budoucnosti, na jejímž prahu stojíme, ale stále
nám jaksi uniká. Stačí to však na to, aby muži
přišli o svůj monopol a byli notně znejistěni. Patriarchální model rodiny je minulostí,
ženy už nejsou na mužích existenčně závislé
a s touto ztrátou moci není snadné se smířit.
Muži vytvořili svět, ve kterém panují vysoce
konkurenční vztahy, vítěz bere vše a prohra
je neomluvitelná. Náhle jsou však konfrontováni se situací, že ani ve hře, jejíž pravidla
stanovili, nemusí být jedinými nezpochyb-
nitelnými vítězi. Ve stále nejistějším světě
se muži ukazují být tím „slabším pohlavím“.
Stoupá počet vzdělaných, asertivních žen,
které v nevzdělaných a názorově (i citově)
zaostalých mužích nenacházejí partnery. Muži
jsou vytěsňováni ze svých tradičních rolí, stále
více ztrácí otcovskou funkci a místo aby kreativně pracovali na hledání nového smyslu
mužství, útočí na feminismus a vystavují na
odiv dávno překonané atributy mužství, které budí spíše útrpný posměšek než respekt.
Jsme tak v médiích svědky jakéhosi boje mezi
machismem a zkarikovaným feminismem, vedeným muži, kteří nedokáží uvěřit, že je ženy
netouží nahradit v rolích vládců světa. K nim se
občas přidávají okázale neemancipované ženy,
které zdůrazňují, že nejsou žádné feministky
a touží po chlapákovi, který se o ně po všech
stránkách postará. Obstát v takových stále se
zvyšujících nárocích ale není snadné, takže
chlapáci se často pod tlakem ekonomické krize
a jiných osudových ran hroutí a projevují se
spíše jako malí kluci brečící nad rozšlapanou
bábovičkou.
FALOKRACIE BES FALU
Narůstá počet mužů, propadajících neurózám
a nejistotám ve své mužské roli. Ta už totiž
není jasně definována, tradiční dělba práce
mezi pohlavími vzala za své a je třeba ke svému
mužství hledat individuální vztah. V tom však
muži oproti ženám fatálně zaspali. Mystika
ženy je dnes všeobecně rozšířená a společensky
akceptovaná. Na trhu je nepřeberné množství
knih, seminářů a terapeutek, pomáhajících
objevovat pravé ženství. Vagína a její symbolika jsou probírány ze všech stran, pořádají se
o ní výstavy, točí filmy a hrají divadelní hry.
Umělecká díla tvořená pomocí menstruační
krve už nikoho nepřekvapí. To vše je výsledkem emancipačních snah žen a feministického
hnutí a nemá v mužském světě obdoby. Zatímco
ženy na svém vztahu k vagíně pracují, muži
a jejich vztah k penisu zůstává tabu, nanejvýš
se dozvíte, že si ho kompenzují silnými auty
nebo stavbou mrakodrapů.
Jedním z pokusů o rehabilitaci mužství je
„mytopoetické mužské hnutí“, jehož autorem
je básník Robert Bly. Jeho kniha Železný Jan je
dostupná i v češtině. Už více jak dvacet let vede
semináře, na nichž muži recitují poezii, oblékají
se do kožešin a sborově bubnují, procházejí
iniciačními rituály, a to vše proto, aby se naučili
neskrývat pocity. Novináři si z jeho nahých
mužů, pobíhajících po lese, dělají legraci a ženy
se domnívají, že Bly učí muže, aby byli jejich
nepřáteli. „Je to přesně naopak,“ ohrazuje se
Bly. „Mladí muži ve skupinách nacházejí učitele.
Z masmédií se nikdy nenaučí citlivé a zodpovědné
mužnosti.“
Nezbývá než doufat, že podobné snahy o vytvoření „nového muže“, které se datují už od šedesátých let, budou úspěšné. Snad přibude mužů,
ochotných nastoupit na mateřskou dovolenou,
smířených s kariérou svých žen a předávajících
svým synům tolik potřebný mužský vzor, aby pro
ně otec nebyl jen tajemnou postavou, která na
nějakém neznámém místě kdesi venku jakýmsi
nepochopitelným způsobem zajišťuje rodinný
rozpočet.
7
Autor: Jaroslav Fiala
Mužské
výkřiky
do tmy
„ŘEKNI MI, CO MŮŽE BÝT HORŠÍHO NEŽ DRSŇÁK, KTERÝ POUŽÍVÁ PĚSTI MÍSTO MOZKU. MLÁTÍ DO VŠEHO,
ČEMU NEROZUMÍ,“ ZPÍVAL V 80. LETECH AMERICKÝ PUNKOVÝ ZPĚVÁK JELLO BIAFRA. NEVYSTIHUJE
JEHO PROVOKATIVNÍ TEXT DNEŠNÍ POSTOJ MNOHA ČESKÝCH MUŽŮ K FEMINISMU?
Občas můžeme slyšet názor, že feministky
jsou ženy, které nemají rády muže. Anebo že
se kvůli nim muži dokonce stávají zbyteční.
Sebevědomé ženy prý zvedly své nároky tak, že
jim téměř nelze vyhovět. Muž musí být drsný,
ale zároveň něžný a chápavý a musí si umět
dupnout. Jenže jak se rozpůlit na dvě rozdílné
osoby? Neúměrné požadavky na muže bývají
vděčným tématem pánské společnosti, která
jako by se bála zhmotněné vize autorů polského
sci-fi filmu Sexmise. Z muže se stane vyhynulý
druh, nanejvýš nástroj pro potěšení či roztomilý
exponát v ZOO.
Na čem se strach mužů ze zotročení zakládá?
Možná na tom, že sami podobně idealizované
představy uplatňovali na ženách. Obraz absolventa univerzity, kulturisty a milujícího otce
v jednom se stal součástí mírně paranoidních
představ nejednoho muže o tom, jak má vypadat
ideální chlap. Tomu je dost těžké se vyrovnat.
Sotva se ale liší od podobného obrazu bohyně
ženy – trojjediné matky, rafinované prostitutky
a inteligentní pradleny zároveň. Tak jaképak
nové zotročení?
To v Čechách obvykle začíná prozaičtěji – za
dveřmi domu. Kdo umyje nádobí a kdo záchod?
Kdo dojde na nákup? A kdo se postará o děti?
Kdo si dnes prosadí svou? Méně „všedních“
povinností představovalo pro mnoho mužů
více než lákavou alternativu. Není divu, že se
8
zápas o domácí krb stal jednou z prvních frontových linií feminismu. Sporem o to, kdo bude
vykonávat jakou práci, se ale pro nás začíná
odvíjet příběh, ve kterém málokterý hrdina
vyvázl bez šrámů.
JAKO HOLKY U KAFE
„Císař Vilém, hlavní strůjce první světové války,
říkal, že pro ženy jsou jenom tři K – Kinder, Küche,
Kirche (děti, kuchyň, kostel). Neuvědomil si, že to
je to nejdůležitější z hlediska udržení lidstva. Děti
– udržení rodu, kuchyň – nasycení rodu a kostel
– duchovní hodnoty,“ prohlásil dnes již zesnulý
filosof Milan Machovec v rozhovoru s režisérkou
Olgou Sommerovou. Přiznat si, že muž přehlížel
to podstatné, není od věci. Nemění to ovšem
nic na tom, že se žena stala skrytou postavou
v pozadí, zakletou v soukromém království
„třech K“, z něhož uniká dodnes. Ne nadarmo
nese jedna ze stěžejních knih o feminismu
název Veřejný muž, soukromá žena.
„Dneska jsem moc unavený, budeme si povídat
jako holky u kafe – nemusíme při tom myslet,“
říká ironicky Jan, čtyřicetiletý manažer, se
kterým sedím v jedné pražské kavárně. Slíbil
jsem, že jeho identitu neprozradím. Kodex
jeho zaměstnavatele, pod který se podepsal,
mu totiž zakazuje vyjadřovat se k politickým
otázkám na veřejnosti. Namítám, že se naše
téma netýká politiky, jméno však stejně zve-
řejnit nechce. Že by si paradoxně vzal k srdci
heslo feministek z 60. let o tom, že „osobní je
politické“? Nevím, přesto mne názory tohoto
manžela a otce dvou dětí zajímají.
„Do ženy se nevyplatí investovat tak jako do
muže. Za čas odejde na mateřskou, pak je třikrát
do měsíce doma s nemocným dítětem. Chápu sice,
že je to znevýhodňující, ale uznejte, u muže jste
si jistý. To vám spočítá každý, koho znám,“ tvrdí
Jan. Uvažuje přímočaře. Žena má v práci nižší
ohodnocení kvůli dětem a i když může být stejně
kvalifikovaná, je to stále žena. Nedá se s tím prý
nic moc dělat: „Muž přeci nerodí děti, takže stejně
přirozeně tíhne k práci mimo domov.“
Janovým názorům jako by dávalo za pravdu
i klima v naší společnosti. V České republice
náleží otcům právo využít rodičovskou dovolenou teprve od roku 2001 a v Evropě tak patříme
mezi země, které tuto možnost přijaly poměrně
pozdě. Na Západě byla využívána mnohem dříve. Třeba ve skandinávských zemích pečovali
otcové o své děti v rámci rodičovské dovolené
už od 70. let minulého století. Možná i proto je
u nás lehčí ženy diskriminovat a náležitě si to
zdůvodnit. Podle údajů Českého statistického
úřadu může činit v některých částech republiky
průměrná měsíční mzda u mužů až 28 445 Kč,
zatímco u žen je to jen 20 639 Kč. Rozdíl téměř
osm tisíc korun. Je to rozdíl „přirozený“, nebo
projev zaostalosti?
FOTO: ARCHIV
Sexmise, kultovní film zobrazující svět bez mužů.
Základním stereotypem, proti kterému
feminismus bojuje, je specifické ztotožnění
biologických rysů ženy s rolí, kterou má hrát
ve společnosti. Příkladem takového diskriminačního myšlení je právě onen předsudek o tom,
že plození dětí předurčuje nutnost zůstat doma
a neplést se do světa mužů. Feministky však
dnes podle manažera Jana chtějí muže hlavně
vyřadit ze hry: „Ženy nás dnes nutí, abychom jim
doma víc pomáhali. Já si nakonec myslím, že je to
správně, protože v dobrém vztahu je třeba sdílet
povinnosti. Feministky ale rád nemám. Myslím,
že jsou to ženské, které mají nějaký problém.
Odmítají muže, myslí si, že jsou špatní, ale já
se jim směju. Všechny přece potřebují muže,“
dodává s potutelným úsměvem.
SMÍCH, ZNEJISTĚNÍ A KŘIK
Filosofovi a přednímu českému feministovi
Mirku Vodrážkovi to však moc směšné nepřijde.
Nad sklenkou nealkoholického piva vysvětluje,
že posměch je jednou z prvních mužských reakcí
na tento převratný způsob myšlení. „Počáteční reakce na feminismus po první světové válce
byla, že to bylo považováno za něco bizardního
a směšného. Za první republiky sice došlo k posunu a tehdejší feministky si uvědomily, že by se
mohly začít více politicky angažovat, pak ovšem
přišel zlom s nástupem nacismu a stalinismu. Vše
se zastavilo. Navíc jsme na čtyřicet let ztratili
kontakt se Západem, kde mezitím došlo k radikální proměně společnosti. Po roce 1989 se proto
lidé znovu na feminismus koukali jako na něco
bizardního. Nevěděli si s tím rady,“ vysvětluje
Vodrážka náš historický kontext.
Podle tohoto myslitele se specifickým rysem
Čechů stalo zesměšňování feminismu. Muži mu
nerozumí, a tak na něj útočí. Pokud se na Západě
upozorňovalo na domácí násilí a diskriminaci,
u nás to bylo banalizováno slovním spojením
jako „sexuální harašení“. „Vážnější situace ovšem
nastala od druhé poloviny devadesátých let. Přeci
jen se tu etablují feministické skupiny a toto téma
proniká na univerzity. Navíc tu existuje tlak od
Evropské unie, aby se ženská agenda dostala na
veřejnost. České vlády začínají vytvářet první
poradní výbory a to, co bylo směšné, bylo náhle
ve státních institucích. To však neznamená, že
česká společnost feminismus přijala. Zejména
reakcí mužů bylo velké znejistění a strach.“
Feminismus dnes není neznámý. Posměšky
a nejistota jsou však důkazem toho, že se práva
žen prosazují pomalu a že se o feminismus doopravdy zajímá málokdo. Jinými slovy, v české
společnosti zatím stále převládají patriarchální
vazby, kdy muž má hlavní slovo. Mirek Vodrážka
to charakterizuje takto: „Největším nedostatkem Čechů je, že tu feminismus chybí na úrovni
každodenního prožitku. Případ, kdy třeba žena
podepisuje v práci závazek k tomu, že nesmí
několik let otěhotnět, je jen jedním z mnoha
takových ostudných momentů. Navíc se proti
tomu většinou sama nevzbouří. Přesto vkládám
naději do mladší generace. Musí přijít mladí lidé,
kteří budou schopni vyvolat zásadnější otřes
hodnot celého systému,“ přemítá.
Samozřejmost rodičovské dovolené pro oba
rodiče, tvrdé stíhání domácího násilí, zrovnoprávnění platů i počtu žen v kvalifikovaných zaměstnáních, úcta a respekt k jejich
pohledu na svět, jejich uznání jako celistvých
osobností. To vše jsou věci, které se sice
prosazují i u nás, ale se značným zpožděním
a skřípěním zubů mnoha mužů, kteří si uvědomují, že přichází o svůj monopol na moc.
Zápas o domácí krb je jen prvním z mnoha bojů,
kterým při tom procházejí.
Britská feministická spisovatelka, Doris Lessingová, napsala ve svém posledním románu
Puklina toto: „Napadlo mne, zda muži nejsou
nějakou mladší odrůdou, pozdější variantou.
Chybí jim vyrovnanost žen, které jsou nadány
schopností žít v souladu s přírodou. Muži jsou ve
srovnání s ženami nestálí a rozmarní.“ Jako by
se jejich nestálost umocňovala i tím, že tváří
v tvář feminismu, snaze o dosažení harmonie
obou pohlaví, křičí o pomoc. „Křik může být
dobrý, neboť vytrhává lidi z lhostejnosti. Čeští
muži však zatím jen zmateně křičí ve tmě,“
shrnuje Mirek Vodrážka.
9
Autorka: Martina Křížková
FOTO: DAVID KUMERMANN
O mužích
a dětech
Honza upřednostnil dceru před prací.
V RODINÁCH NA ZÁPADĚ PROBÍHÁ TICHÁ REVOLUCE. ŽENY, KTERÉ JIŽ PŘED ČASEM VSTOUPILY DO
VEŘEJNÉHO PROSTORU, NYNÍ UMOŽŇUJÍ MUŽŮM, ABY SE VRÁTILI DO TOHO SOUKROMÉHO. ZMĚNY
JSOU VIDĚT I U NÁS, I KDYŽ SLOVY SOCIOLOGICKÝCH FEMINISTEK, JDE STÁLE O POMALÝ POHYB.
10
Mezi trávou a skleníkem sedí na zahradních
křesílkách při odpoledním slunci u malého
rodinného domku v pražských Hlubočepích
čtyřicátník Honza a jeho partnerka Zuzana.
Osmiměsíční Šárku drží Honza na klíně a loupe
jí při tom ovoce. Je víkend, ale všichni tři si
spolu neužívají jen když je volno. Honza před
čtyřmi měsíci nastoupil místo Zuzany na rodičovskou dovolenou. V péči o malou Šárku se
střídají. Zuzana pracuje v sezóně jako průvodkyně čínsky mluvících turistů. Od září se vrací
na půl úvazku na univerzitu, kde učí. Honzu
živí počítače. Občas vezme nějakou zakázku,
aby pomohl rodinnému rozpočtu. Jinak je ale
plně k dispozici svým dvěma ženám. „Nijak
uvědoměle jsme to neplánovali. Prostě se časem
ukázalo, že je to tak pro nás nejvýhodnější,“
říká Honza. „Prioritou byla pro nás pro oba od
začátku rodina. Takhle ale Zuzana nemusí úplně
opustit práci, kterou má ráda. Mně navíc vadilo,
že jsem přicházel ze zaměstnání domů a Šárka
už spala, takže jsem jí vlastně moc neviděl. Když
se ukázalo, že to zvládneme i finančně, rozhodli
jsme se celkem rychle,“ dodává. Honzovi, který
pracuje ve státní instituci, vyšel zaměstnavatel
vstříc. „Sice byli trochu překvapení, ale nedělali
mi žádné potíže,“ popisuje, jak na jeho přání
zůstat doma s dcerou reagovali v práci.
TO NEJLEPŠÍ Z OBOU SVĚTŮ
Říká se tomu aktivní otcovství a pod tento
pojem se vejdou i partnerské vztahy, proměny
rodičovství nebo hledání rovnováhy mezi prací,
rodinou a osobním životem. Do podobného
dobrodružství jako Zuzana s Honzou se pouští v Česku pomalu, ale jistě, čím dál více lidí.
„Změny jsou evidentní. Jak to probíhá přímo
v rodinách, přesně nevíme, ale jsou tu signály ze
školek a škol, že muži se do péče o děti zapojují
ve větší míře než dříve,“ podotýká psycholog
Martin Jára z neziskové organizace Liga otevřených mužů. Podle něj není navíc důvod, proč
by tak dělat neměli. Až na kojení mohou zvládnout v péči o malé dítě všechno. Emocionálně
i fyzicky. Měli by být tudíž schopni fungovat
i jako rodiče.
Výchozím bodem změny je u nás spíše tradiční
model rodiny, kdy žena přeruší kariéru a zůstane doma s malými dětmi. Muž naopak zůstává
v práci, rodinu finančně zajišťuje a vídá se s ní
o víkendu nebo po večerech. Otec na rodičovské
dovolené nezpůsobí lehký poprask jako před pár
lety. Vztahy mezi mužem a ženou v rodině mají
ale stále k rovnoprávnému postavení poměrně
daleko. Stejně jako ve světě je to i v českém
prostředí dáno především menší prestiží soukromé sféry. Mocenská rovnováha v západních
společnostech je nastavena tak, že oblasti,
které se považují za tradičně ženské, a za
takovou se rodina bere, nemohou konkurovat
oblastem mužským, které nabízí angažmá ve
veřejném prostoru a které byly ještě relativně
nedávno pouze pánskou záležitostí.
Mimo český prostor se v této souvislosti diskutuje o mocenské hegemonii mužství. Ideální
hegemonní muž je vykreslován jako běloch
ze střední vrstvy, mladšího středního věku,
heterosexuál, soutěživý až agresivní, který
se prosazuje ve veřejné sféře a obchodě, jeho
vlastnostmi jsou síla, úspěch, schopnost,
spolehlivost a kontrola.
Jak se ukazuje, ne mnoho mužů dokáže takovému předobrazu ve skutečnosti dostát, většina
z něj však dokáže těžit. Když navíc sdílí spíše
slasti než strasti rodinného života, mají dle Ivy
Šmídové z brněnské Fakulty sociálních studií
„to nejlepší z obou světů“.
TUČŇÁCI DOMA
Čeští muži byli před čtyřiceti lety ušetřeni
masivního nástupu feministického hnutí.
Dnes jsou proto sváděni k větší angažovanosti u domácího krbu spíše argumenty
o přirozenosti péče o děti než úvahami o neudržitelnosti současného stavu. Dokládá to
i jinak velmi sof istikovaný sborník Aktivní
otcovství. Vydalo ho před dvěma lety občanské sdružení Nesehnutí. Čtenář se v něm
může dočíst: „I v přírodě můžeme naleznout
příklady skupinové rodičovské péče, kdy se
o mláďata starají všichni samci i samičky jedné
tlupy zároveň, což platí třeba u vlků. Stejně
tak se vyskytují příklady, jako jsou některé
druhy tučňáků, kde o mláďata pečují výhradně
samci.“
Větší podíl mužů na rodinném životě mění
ale pozitivním způsobem celou společnost.
„Muži, kteří mají vlastní zkušenost s péčí o děti,
si více váží žen,“ říká jeden z autorů sborníku
Lukáš Sedláček. Jak je vidět na příkladu premiantských skandinávských zemí, dostávají
pak ženy větší možnost se prosadit v politice
nebo ve vedení velkých firem. Blahodárně to
působí i na přátelskost veřejného prostoru.
Dokud o něm rozhodují jen muži bez praktických každodenních zážitků s dětmi, není pro
rodiny nijak příjemné se v něm pohybovat.
Prokazatelně se zmírňují i takové jevy jako
je domácí násilí. Obvykle tato tichá revoluce
prospívá i partnerským vztahům. „Dokud Honza chodil každý den do práce, vůbec nic jsem
nestíhala. Ráno jsem vstala, pak bylo poledne
a hned večer,“ říká Zuzana. „Byl to vlastně velký stereotyp pro nás oba,“ doplňuje ji Honza.
Martin Jára popisuje tradiční model rodiny
jako rigidní. „Mnoho párů ztroskotá na tom,
že potom hledá nějakou změnu a naivně to řeší
změnou partnera,“ říká.
Ani za českým obzorem však věci nejdou tak
rychle, jak by se mohlo zdát. Podle Sedláčka
za to může neústupný patriarchát, který tu
prostě je už hodně dlouho. Ve Skandinávii je
proměna společnosti například možná jen díky
mohutné podpoře státu. Vlídnost k mužům
pečujícím o děti je zabudována přímo do
sociálního systému. Rodiny jsou motivovány
i finančně k tomu, aby praktikovaly sdílenou
starost o domácí záležitosti. Zároveň jsou to
však i země, kde se platí jedny z největších daní
z příjmu na světě.
V Česku zatím nikdo tak daleko nezachází.
„Myslím si ale, že když muž chce opravdu jít
na rodičovskou dovolenou, tak může. Jediné,
co je překvapující, je nedostatek informací.
Nevěděli jsme, a ani na úřadech nám to často
neřekli správně, na jaké dávky máme nárok,
jak je to s pojištěním a podobně,“ vysvětluje
Honza.
NA DRUHÝ BŘEH
Šárka vydrží na klíně jen dokud jí. Pak si chce
sáhnout na všechny předměty v dosahu. Zajímají jí postupně klíče, květiny, boty, knížka,
telefon. Dlouhá konverzace ji trochu nudí,
takže si ji Honza se Zuzanou začnou navzájem
předávat. Jeden si s ní hraje a druhý odpovídá na otázky. Šárka není nijak mimořádně
neklidná holčička. Přesto dokáže oba rodiče
plně zaměstnat během okamžiku. „Nevěděl
jsem, jak je to náročné. Představoval jsem si
nejdříve, že když s ní budu doma, budu moci
třeba pracovat mnohem více, ale obvykle si
nestihnu ani přečíst emaily,“ vypráví Honza.
Ve chvíli, kdy se někdo stará o dítě, nemá
podle něj čas na nic jiného. Pokud se nechce
stresovat, musí jít ostatní věci prostě stranou.
„Člověk to dlouhodobě nemůže zvládat sám,“
říká usměvavý programátor. „Rodičovství by
mělo být chápáno jako sdílený úvazek, kdy se
partneři vykrývají navzájem,“ dokončuje jeho
myšlenku psycholog Jára.
Současný model rodiny tíhne k tradičnímu
pojetí za podpory nepsaných a příliš neartikulovaných pravidel společnosti. Už jen fakt,
že ženy stále vydělávají méně než muži, donutí
mnohé páry k tomu, aby zvolily výše popsanou
cestu: žena doma, muž v práci.
Díky emancipaci žen a jejich proniknutí
do veřejného prostoru se ale rovnováha
přeci jen změnila. Ženy se dokázaly dostat
do mužských rolí, k vlivu a rozhodování,
etablovaly se v mužském světě. Podle Sedláčka př i tom ale neztratily svoji ženskou
část. Zbouraly tím zjednodušeně pro sebe
hranici mezi světem racionality, který byl
přisuzován mužům, a světem emocionality,
jenž měl patřit jim.
Odpovědí z pomyslné druhé strany hřiště není
mohutný nápor mužů dobývajících se do svatyní
domácího krbu. Přitom právě rodina a péče
o děti může být pro muže branou, kterou se
mohou stejně jako předtím ženy, dostat na „druhý břeh“. A stát se tak ucelenější bytostí. „Jsou
to právě paradoxně ženy, které díky feminismu
nebo genderovým organizacím otvírají toto téma
a mluví o emancipaci mužů, na kterou se stále
čeká,“ vysvětluje Lukáš Sedláček. „Nevím,“
zamyslí se nakonec Zuzana, „jsem prostě jenom
ráda, že to Honzu tak baví.“
11
FOTO: © UNICEF/NYHQ2009-0629/MICHAEL KAMBER
Somálsko, provincie Galguduud.
Malá holčička, ležící na plastové podlože,
dostává nitrožilně tekutou výživu. Naprostá
většina místních dětí je v důsledku ozbrojeného konfliktu podvyživená a trpí malárií.
DĚTI VE VÁLEČNÝCH KONFLIKTECH
ŽIVOTY NÁS VŠECH, AŤ ŽIJEME KDEKOLIV VE SVĚTĚ, OHROŽUJÍ STÁLE ČASTĚJI NEJRŮZNĚJŠÍ KATASTROFY – SILNÁ ZEMĚTŘESENÍ, ČASTÉ URAGÁNY, PRUDKÉ DEŠTĚ SE ZÁPLAVAMI NEBO NAOPAK
DLOUHOTRVAJÍCÍ SUCHO. SNAD NEJHORŠÍMI KATASTROFAMI JSOU ALE TY, KTERÉ ZPŮSOBUJE SÁM
ČLOVĚK. OZBROJENÉ KONFLIKTY, KTERÉ PRÁVĚ TEĎ PROBÍHAJÍ V RŮZNÝCH ČÁSTECH NAŠÍ PLANETY,
Nejméně v 18 zemích světa bere válka dětem
to nejcennější, co mají – život, zdraví, nevinnost. Jen za posledních deset let v ozbrojených
konfliktech zemřely více než 2 miliony dětí,
dalších 6 milionů žije s trvalými následky
válečných zranění a přibližně 250 tisíc dětí
bylo přinuceno se bojů účastnit jako dětští
vojáci. Statistiky o dětech, které byly mučeny
nebo znásilněny, neexistují, jejich počet se
však pohybuje v milionech.
Jako ve všech ozbrojených konfliktech, bez
ohledu na jejich příčinu nebo původce, nejvíce
trpí ti nejzranitelnější. Dnešní války se totiž
nebojují mezi státy, ale v ulicích vesnic a na
předměstí, kde se jednoduše stírá rozdíl mezi
obyčejným člověkem a vojákem. V dnešních válkách neumírají vojáci, ale civilní obyvatelstvo,
včetně těch nejmenších dětí.
12
V situacích kdy je velká část obyvatelstva na
útěku před následky bojů navíc snadno dochází
k oddělení dětí od rodičů a také se rychle šíří
nebezpečné nemoci, jako je cholera, záškrt nebo
malárie. Děti žijící v oblastech konfliktu často
nemohou chodit do školy, protože byly zničeny
nebo tam není bezpečno. Pokud v zemědělských
oblastech lidé nemohou obdělávat pole a starat
se o dobytek, děti již během několika týdnů trpí
akutní podvýživou. Stejně obtížné bývá v oblastech bojů zajistit přístup k pitné vodě a zdravotní
péči. Je mnoho věcí, které na světě nemůžeme
změnit. Utrpení velké většiny dětských obětí
válečných konfliktů však můžeme zabránit.
CO VYPRÁVĚLA MALÁ NUZJE
„Vyučování už pomalu končilo, když jsme na
kopcích okolo vesnice uslyšeli střelbu. Jen
FOTO: © UNICEF/NYHQ2005-0415/ROGER LEMOYNE
BEZPROSTŘEDNĚ OHROŽUJÍ ŽIVOTY MILIONŮ DĚTÍ.
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MARŠ Z CENTRA! | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ
o pár minut později do školy vtrhli rebelové.
Utíkali jsme pryč, ale bylo nás hodně, a já se
bála, že se ven vůbec nedostanu. Upadla jsem
a jeden z rebelů mě sekl zezadu mačetou do
krku. Zpočátku jsem nic necítila, jen mi tekla
spousta krve, byla na zemi všude okolo. Viděla
jsem ještě, jak zapalují naši třídu a několik
z nich odvádí moji starší sestru Pascale pryč.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Všude ji teď hledám,“ říká desetiletá Nuzje z Demokratické
republiky Kongo.
Počet civilních obětí vleklého konfliktu, který
tuto zemi sužuje, se odhaduje na neuvěřitelných 5 milionů. Jde jak o lidi, kteří byli během
ozbrojených útoků zabiti, tak o další přímé
dopady konfliktu: úmrtí na podvýživu, pití
závadné vody, šíření cholery i prosté vysílení
z neustálých přesunů z místa na místo ve snaze
najít bezpečné útočiště. Celou polovinu tohoto
hrozivého čísla tvoří děti.
Jako zbraň a prostředek k zastrašení civilního
obyvatelstva je i zde používáno sexuální násilí.
Jen za minulý rok bylo v oblasti bojů hlášeno
28 tisíc případů znásilnění žen a dívek ve věku
od čtyř do osmdesáti let. Ještě více případů
však zůstává doživotním temným tajemstvím
mezi násilníkem a obětí. Z hlediska dopadu na
civilní obyvatelstvo je válka v Demokratické
republice Kongo nejničivějším konfliktem od
konce 2. světové války.
Příklady nákladů
150 Kč Terapeutická výživa pro 1 dítě na
měsíc
600 Kč Proočkování 1 dítěte proti 6 smrtelným dětským nemocem (spalničky,
záškrt, černý kašel, tetanus, tuberkulóza,
dětská obrna)
2570 Kč Měsíční pobyt 1 sirotka v tranzitním centru s nemocnicí (náklad je průměrný, záleží na konkrétní diagnóze dítěte)
4250 Kč Škola v krabici (kompletní souprava vzdělávacích pomůcek pro 80 žáků
a 1 učitele)
Jak pomáhá UNICEF?
• Vyjednává přístup i do těch nejnebezpečnějších oblastí, aby zajistil přežití co
nejvíce dětí a jejich rodin: poskytuje terapeutickou výživu, pitnou vodu, hygienické
prostředky a léky. S válčícími stranami
vyjednává zajištění tzv. dnů klidu zbraní,
během nichž zajišťuje proočkování všech
potřebných dětí proti nebezpečným infekčním nemocem, které se v těchto situacích
šíří ještě rychleji než obvykle.
• Zajišťuje registraci ztracených dětí
a pomáhá s vyhledáním jejich rodičů nebo
příbuzných. Pro děti, kterým válka rodiče
vzala, zajišťuje náhradní péči v tranzitních
centrech nebo – pokud je to možné – přímo
v rodinách.
• Obětem sexuálního násilí zajišťuje
pomoc lékaře a psychologa. V situacích,
kdy není možný návrat do původní komunity, jim také pomáhá získat novou identitu
a možnost samostatné obživy.
• Vyjednává demobilizaci dětských vojáků
(chlapců i dívek) a ve speciálních centrech
zajišťuje jejich návrat k normálnímu životu,
včetně možnosti chodit do školy nebo získat
kvalifikaci (v závisloti na jejich věku).
Afghánistán, Burundi, Čad, Demokratická republika Kongo, Filipíny, Haiti, Irák,
Kolumbie, Libanon, Myanmar (Barma),
Nepál, Palestina, Pobřeží slonoviny, Somálsko, Srí Lanka, Středoafrická republika,
Súdán, Uganda
Rwanda: Hodina kreslení v základní škole
podporované UNICEF ve vesnici Rubingo,
35 km od hlavního města Kigali. Dvanáctiletý Vincent přišel o ruku na poli blízko
vesnice, kde byly v průběhu ozbrojeného
konfliktu nakladeny nášlapné miny.
Jak můžete pomoci
Odesláním dárcovské SMS ve tvaru: DMS
UNICEF na číslo 87777 (cena DMS je 30 Kč,
UNICEF od Vás obdrží 27 Kč) nebo pravidelným měsíčním příspěvkem jako Přítel dětí
UNICEF na účet 123123123/0600 nebo na
účet 2200022/0300, v.s. 55 (více informací
a registrace na www.unicef.cz).
FOTO: © UNICEF/NYHQ2005-0668/DAN THOMAS
• V uprchlických táborech zřizuje mobilní
školní stany, kde mohou děti pokračovat ve
výuce a také získat psychosociální pomoc.
V některých oblastech zakládá tzv. „bush
schools“ – improvizované školy pro uprchlíky, které vybavuje speciálními vzdělávacími soupravami „škola v krabici“.
Hlavní oblasti současných
konfliktů:
FOTO: © UNICEF/NYHQ2007-1387/GIACOMO PIROZZI
Autorka: Pavla Gomba
• Pomáhá s odstraňováním nášlapných
min a pomocí speciálních výukových
programů děti učí rozpoznávat jejich
rizika i možnosti, jak se před tímto vážným
nebezpečím chránit.
13
Autor: Štěpán Kotrba
SOUKROMÍ JE MRTVO,
aneb Zabíjejí společenská média samotnou společnost?
BÁSNÍK EGON BONDY KDYSI MLUVIL O ČESKOSLOVENSKU JAKO O STÁTU, KDE JEDEN UDÁVAJE
DRUHÉHO JIŽ PROSTŘEDNICTVÍM TŘETÍHO UDÁVÁ SÁM SEBE. JEHO POPIS SE HODÍ I PRO DNEŠEK:
ZATÍMCO NAHLÍŽÍME DO SOUKROMÍ OSTATNÍCH, ODHALUJEME SVÉ VLASTNÍ. VÍME KOMU?
Podtitulek, který jsem si vypůjčil z jednoho
tématu mezinárodní konference LeWeb3, ukazuje na změny, kterých jsme svědky. Moderní
doba přinesla na „náves“ našeho společenského
světa s technologickým pokrokem i anonymitu.
Koncentrace obyvatel ve velkoměstech znemožnila sociální kontakt, uzavřela nás do oněch
„králíkáren“, které kdysi tak vášnivě komentoval bývalý prezident a přinesla odcizenost
a lhostejnost. Megapole se staly bydlištěm milionů lidí a změnily jejich chování. Nezdraví se na
potkání jako na vsi. Nepomohou si navzájem.
Neznají se. Nechtějí se znát. Přesto mnohdy až
zoufale vyhledávají sociální kontakty či trpí
jejich nedostatkem.
Co je to soukromí? Víme to ještě?
KDO SE JEŠTĚ DÍVÁ
Na ochranu osobních údajů jsme si museli
napsat zákon. Nedodržuje ho ale prakticky
nikdo. Vyměnili jsme pohodlí, kterému říkáme
pokrok, za bezpečí svého soukromí. Už přitom
ani nevíme, co to soukromí je. Nebráníme se
tomu, že nás z výšky druhého patra sleduje
ve dne v noci síť kamer. Nejsou to jen kamery
policejních dispečinků, ale i monitorovací
prostředky majitelů přilehlých domů, továren,
skladů.(1)
Nevíme, co se stane se zaznamenanými daty.
Automobil na silnici je monitorován po celou
dobu jízdy, lze vypočítat jeho rychlost, identifikovat cíl jízdy, identifikovat poznávací značku,
přiřadit ji k majiteli (2). Data lze porovnat se
záznamem o pohybu majitelova mobilního telefonu v databázi telekomunikačního operátora,
který každých několik vteřin oznámí anténám
základnových stanic svou polohu (3) a identifikaci, případně s platbami kreditní kartou
na pumpě. Vysoce kvalitní barevné digitální
kamerové systémy stojí několik tisíc (4), jsou
naprosto volně dostupné každému v Bauhausu,
zapojí je i začátečník a nikdo neví, k jakému
účelu jsou která data kým užívána a zda kopie
záznamů neshromažďuje někdo nepovolaný
– soukromé bezpečnostní služby, policii a tajné
služby nevyjímaje.
14
Nevnímáme, že údaje o nás, o našem spotřebitelském chování a platbách uschovávají firmy
i řadu let. Elektronické peníze (5), trvalé příkazy a evidence elektronických plateb umožnily
firmám uschovávat obrovské množství údajů
o našich návycích, nákupním chování, platební
morálce. Elektronická je kasa v hypermarketu
stejně jako RFID štítky (6), kde lze elektronicky
zaznamenané kódy zboží přes účet přiřadit platební kartě a tu lze identifikovat dle majitele.
Dokonce i spotřeba elektřiny, vody či tepla
dotvoří obrázek o našem chování.
komunikačním a sociálním sítím, kterým dobrovolně svěřujeme střípky našeho soukromí, změnila nejvíce samo vnímání soukromí. Stáváme
se dobrovolně součástí mraveniště, učíme se
novému chování v něm a soukromí jsme přestali vyžadovat. Přestali jsme se setkávat tváří
v tvář, místo toho používáme videochaty, sms
a facebook. Technologie změnila naše staleté
potřeby sociálního kontaktu. Jsme obklopeni
stále větším množstvím hypermoderních komunikačních pomůcek, jsme ale stále osamělejší
a odcizenější.
KOMU VŠEMU PÍŠEME
CO SE ZKOPÍRUJE
Nebráníme se tomu, že naše komunikace je
monitorována, zaznamenávána a uchovávána
řadu měsíců či let kdekým. Zapečetěné dopisnice, chráněné listovním tajemstvím státní pošty
(7), jsme vyměnili za elektronickou poštu (8),
která byla ale navržena jako nezabezpečený
komunikační prostředek. Software na bezpečné
šifrování (9) není běžnou součástí poštovních
klientů a pro většinu uživatelů je příliš složitý
(10). Pokud ovšem chceme mít jistotu, že náš
vzkaz dostane příjemce nezměněn a nepřečte
si ho nikdo jiný, musíme používat silné šifry,
donedávna vyhrazené pro armády a tajné služby,
a musíme posílat zprávy pouze těm, kteří sdílí
stejný názor na soukromí, jako máme my.
Přesto svěřujeme klávesnici a obrazovce mnohdy závažné informace firemní i osobní. Odeslání
e-mailu znamená, že zpráva prochází přes mnoho datových cest a poštovních serverů, které
jsou kontrolovány bez našeho vědomí různými
správci s různými názory na potřebu soukromí.
Jiný názor na soukromou korespondenci může
mít i adresát, a pak si svůj dopis můžeme přečíst
na jeho blogu s humornou douškou. Anebo nás
někdo vyfotografuje a fotky rozešle kamarádům, případně je vystaví ve veřejně přístupné
fotogalerii (11) bez našeho souhlasu. Odtud je
okamžitě převezme archivovací a vyhledávací
databáze (12) či ji kopírují jiní, takže šíření
nelze zabránit. Právě občanská žurnalistika, jak
se souhrnně říká všem blogům, videoblogům,
mikrologům, twitterům, facebookům a jiným
Digitální klonování je cestou ke kopírování
našich životů bez ztráty kvality. V „analogových“
dobách bylo kopírování ztížené, ne-li nemožné.
Nejdříve neexistovala fotografie, pouze malba
a kresba. Dopisy, stejně jako účetní doklady,
se psaly na papír perem (13). Knihy se tiskly
v tiskárně. Zvuk byl distribuován v omezeném
množství na gramofonových deskách (14).
Když přišel pokrok v podobě stříbrné fotografie
(15) a mikrofiší (16), existovalo stále omezené
množství kopií a omezení dané cenou zařízení
i spotřebního materiálu. Na filmy se chodilo do
kina, kde se platilo vstupné. Televizní kamera
vážila třicet kilo a stála dva miliony (17).
Schopnost pořizovat a kopírovat obrazové záznamy přineslo až zlevnění barevného fotografického procesu a instantní fotografie (18). Od té
chvíle byla fotografická záznamová technologie
dostupná všem, stala se spotřebním zbožím.
Naučili jsme se napomáhat své paměti fotoalby
z dovolené. Nahrávání na magnetické pásy rozšířilo možnost pořizování zvukových (19) a později
i filmových záznamů (20). Umožnilo duplikování
oblíbených desek, půjčených od přátel.
Opravdový převrat znamenal až digitální
záznam a přenos zvuku, obrazu i filmu.
Záznamová technika stále zvyšující se kvality
je dostupná za stále nižší cenu (21), stejně
jako úložné kapacity médií (22). Desítky
a stovky hodin záznamů v profesionální
kvalitě může nahrávat a ukládat doma každý. Médium o kapacitě hodiny zvuku stojí
AŤ ŽIJE MRAVENIŠTĚ
3 koruny, o kapacitě hodiny obrazu 6 korun
(23). I padesátá kopie z padesáté kopie má
stejnou kvalitu jako originál. V archivech se
dá bleskurychle prohledávat (24) dle klíčových
slov, frází, jazyka, autora, data vzniku, barevnosti fotografií či zaznamenaného obličeje
(25). Vysoce kvalitní fotoaparát, magnetofon
a videokamera se stává příslušenstvím každého mobilního telefonu (26), kapacita záznamu
i baterií umožňuje snímat okolí i celé hodiny.
Média jsou dostupná na každém rohu. Možnost
odeslání dat na druhý konec světa vytvořilo
ze zeměkoule jedno globální velkoměsto (27).
A hranice technologie se posouvají do říše
špionážního sci-fi (28).
SAMI SOBĚ ŠPIONY
Videokamery schované kdesi u stropu snímají i infračervený obraz (29) a umožňují
tak „svléci“ osoby z jejich šatů. Totéž umí
i některé typy běžných videokamer. Počítače umí digitalizovat ze záběrů naše obličeje
(30) a vytvořit dokonalý podklad pro animaci
(31). Co ta animovaná postava řekne a jak se
u toho bude tvářit (32), rozhodne nějaký programátor. Nastává doba umělých televizních
hvězd? Mikrofony jsou tak citlivé, že umožňují
zaznamenávat i šepot v místnosti (33), některé
dokonce i v prostorovém systému 5+1 (34), či
naopak nahrávat do vzdálenosti stovky metrů
(35). Jsou tak miniaturní (36), že můžou být
zabudovány do čehokoliv (37). Objektivy
umožňují obraz přiblížit i na stovky metrů
(38) a některé dokonce i na kilometry (39).
Čipy jsou tak dokonalé, že fotografovat či filmovat lze bez blesku i v noci (40). Záznamová
technologie je tak miniaturizovaná, že ji lze
skrýt do zapalovače (41), tužky (42), krabičky
cigaret (43), krabičky žvýkaček (44) či do brýlí
(45), stejně jako do falešného knoflíku na košili
(46). Je levná a je dostupná každému. Stali
jsme se posedlí zaznamenáváním i těch nejintimnějších chvil svých či svých bližních. Jsme
posedlí pohledem do klíčové dírky. Jsme ale
šťastnější než naše babičky? K čemu je tento
technologický pokrok?
Stali jsme se špiony cizích životů, hédonistickými konzumenty a sběrateli brakové kultury.
Odvykli jsme estetice umění – návštěvám kin,
divadel, koncertů či výstav, čtení knih. Žijeme
zážitky. V první fázi jsme se chtěli pochlubit
svému okolí, a tak jsme mnoho záběrů svého
soukromí zveřejnili. Teď už to ale nejde vzít
zpět. Digitální svět si uloupil naše soukromí,
ukradl nám naše slova, obrazy, naši paměť, naši
duši. Množství nahraných zážitků nám už tak
zevšednělo, že dnes už nemáme potřebu kamkoliv chodit, protože kultura i zážitky chodí za
námi – do našeho počítače, do našeho domácího
kina, do digitální satelitní či kabelové televize,
do hodinek či mobilního telefonu. Vysoce kvalitní prostorový zvuk, vysoce kvalitní velkoformátový obraz (47). Ale také vysoce kvalitní pohledy
na cizí životy 24 hodin denně a zároveň vysoce
kvalitní pohled 24 hodin denně na náš vlastní
život. Je to ale to, jak chceme žít?
Autor je politický a mediální analytik,
editor serveru Britské listy
15
FESTIVAL BEZ ZDROJE
KDYŽ JEDE ČECH ČI MORAVAN DO RAKOUSKA ZA KULTUROU, MYSLÍ OBVYKLE NA VÝSTAVU NEBO
KONCERT VE VÍDNI. VÝJIMKA POTVRDILA PRAVIDLO U VESNICE ZISTERSDORFU. MEZI ROPNÝMI
VĚŽEMI A VĚTRNÝMI ELEKTRÁRNAMI SE TU KONAL HUDEBNÍ FESTIVAL ANALOG S LEITMOTIVEM „BEZ
ELEKTŘINY“. NA PŘELOMU ČERVENCE A SRPNA OŽIL STATEK STEINBERGHAUS.
Proslulá Černého Entropa zobrazila Rakousko
jako zemi chladících věží jaderné elektrárny
– a téma zdrojů energie viselo na Analog festivalu ve vzduchu stejně tak, jako tato plastika
na stěně pražského DOXu.
Festival bez elektřiny. Svěrák s Uhlířem by se
svojí oslavnou písní o „slavném dni, kdy k nám
byl zaveden“ utřeli nos. Statek, na němž se festival konal, je totiž o tuto vymoženost ochuzen.
Přinejmenším se ale z budovy bez proudu dá
vykřesat svěží koncept vyzývající hudebníky na
battle invence. Například hiphop bez elektřiny
= žádné gramce = žádné beaty. Nastává tudíž
logicky otázka: Jak?
Občanské sdružení Bahöö, kterému statek patří, na to poskytlo dostatek odpovědí. Od doby
svého vzniku na podzim 2008 si na svém statku
Steinberghaus dalo za úkol pořádat workshopy,
16
pravidelné koncerty nebo umělecká sympozia.
Statek opravují, chtějí ho oživit a otevřít ostatním. Dlužno dodat, že obyvatelé okolních vesnic
prý hledí na členy Bahöö podezřívavě a raději
se svým traktorem či spíše bavorákem statku
obloukem vyhnou. Jaká je tedy pozice takovéto
kulturní iniciativy uprostřed polí a monstrózních
věží větrných elektráren? Možná jde smutně
připodobnit k česko-slovenské situaci, kde se
leckterý kulturní spolek dříve nebo později začne
potýkat s nedůvěrou těch či oněch, s nedostatkem
peněz od všech nebo s nepřízní shora. V Rakousku
bych ale čekala o krapet osvobozenější přístup,
nepřístupnost vesničanů je zarážející.
ROPNÉ VĚŽE A SLUNEČNICE
Zarážející je také procházka po okolí statku.
V krajině připomínající Vysočinu se tu točily
lopatky větrné elektrárny jak vystřižené z desky Priessnitz, támhle sosala ropná věž cosi ze
země, vedle vinice a opodál slunečnice. A také:
masivní zvuky strojů proti ztišené hudební
produkci. A ještě: kutání zdrojů energie proti
ukázce jejich dočasné postradatelnosti.
Jak se popasovat s absencí elektřiny uprostřed
místa její těžby? Šlo to různě a cest bylo mnoho.
Samozřejmě, rumunský Balanescu kvartet ve
složení čtyř smyčců to měl neférově ulehčené
(zato hráli coververzi Autobahn od Kraftwerk!),
ale souhrnně vyřknu, že většina interpretů si
dala na věci záležet a nápaditost statkem
vládla.
Podobné menší festivaly prostě mají výhodu
v odvaze (případně v rodinné atmosféře),
kterou na větších akcích hledáte stejně marně jako neudupanou zelenou trávu. Nebát
Autorka: Klára Doležálková
vestiček-lesnické zelené-kamizol-rytmu. Pánové hráli ska nebo flamenco stejně suverénně
jako lidovku…
se před malým počtem hlav je prostě snazší
a ego rozjitřence případně utrpí méně. Na
druhé straně mince je pak vyraženo, že organizátoři budou ještě dlouho shánět peníze,
které zamýšleli vydělat na vstupném (byl snad
prodělek způsoben tím, že festival vůbec nešel
slušně vygooglovat?). Sousedi organizátora
ze Zistersdorfu bohužel nedorazili, ale věže
větrných elektráren v okolí se budou pořád
točit a mlít a točit a mlít...
FESTIVAL DO POSLEDNÍ CHVÍLE
V neděli, kdy většina velkých akcí jen unaveně dojíždí a obyvatelé stanových městeček
odjíždějí, Analog opět kontroval. To nejočekávanější mělo teprve přijít v podobě Midi Lidí
a panevropských (rozuměj česko-rakouskotureckých) Metamorphosis, kterým předcházel
opět mezinárodní slam českých a rakouských
zjevů a fyzický básník Petr Váša. Bylo příjemné uvědomit si, jak jednoduše dokážu slyšet
vše-co-chci bez mikrofonů a v této udělějsi-sám variantě. Jen se ztišit, soustředit
a sledovat tak, jako když jsem poprvé hltala
Vinnetoua.
Paradox statku bez energie mezi spoustou
větrných elektráren ale neplatil úplně. Mínus
a mínus nedá vždycky plus, tudíž agregát byl
záloha a poháněl například přísun vody. „Prohřešek“ číslo dvě měli všichni na očích, protože
na pódiu viselo několik světel ku zvýraznění
rozdílu mezi Umělcem a Divákem; ano, jeden
musí být vidět, na druhém nezáleží. Správně
(rozuměj podle Analogkonceptu) by nemělo
záležet na obou. Nemělo, ale... prostě se svítilo
na účinkující. Kdo mi řekne proč, dostane dynamo, aby si mohl doma šlapat na kole a usínat
s klidným svědomím na pohankovém polštáři,
že je eko.
Bastlení a kutilství, tolik prý typické právě pro
Čechy, se na Analogu rozjelo na plné obrátky
bez ohledu na národní barvu. Slovenský rapper-básník Peťo Tázok si vedle samotného DJe
Karaoke Tundry (běžně na gramofony) přizval
hudebníky na banjo a bicí a utvořil kompaktní,
nápaditou a (stejně) „údernou“ koláž hiphopových lyrikbeatů, která by si zasloužila další
život. Karaoke Tundra, obyčejně strnulý nad
deskami, bušil hlava nehlava balónky (jak to,
že nepraskly jako v Medvídkovi Pú?) do čeho
se dalo a Peťo Tázok pouštěl svá ostrá slova
do kovového megafonu. Re-mix sebe sama
a toho všeho se odrážel směrem k divákovi od
kovového plechu za nimi. Prý aby akustika lepší
byla. Byla.
Rakouští Mauf, devět typů „každý pes jiná ves“,
co se dokážou shodnout na rytmu a hudebním
vkusu, si beatboxem zajamovali variace na
disco, Björk nebo techno a dokázali spojit
těžko promísitelné. Jako třeba vítr s vodou,
napadá mě. Když jejich lídr zpíval alikvóty
a ostatní ústy kroutili virbly, kopáky a činely,
ústa některých diváků zůstala tiše otevřená
údivem.
Překvapováni jsme byli neustále: Crazy Trash
Drummers hráli po vzoru světem provařených
Stomp na popelnice, roury a kanystry, přičemž
vypadali jak naklonovaný Kutil Tim. Monomania se jevila jako estrádní varianta Ein Kessel
Buntes v bledě modrém, ale zpěvák frázoval
jako Shaggy a raggae rytmy propojoval s africkým tribalem nebo dechovkou. Ta „typická
rakouská“ (nebo snad germánská tak, jak ji
v karikatuře známe z České sody) nastoupila
také. Jen se nenechala žánrově zatlačit do
3 X FOTO: KLARA DOLEŽÁLKOVÁ
PROPOJOVÁNÍ ZDÁNLIVĚ
NEMOŽNÉHO
Výlučně computeroví Midi Lidi jeli na dvě dynamo kola a paradoxní agregát. Nešlo by se více
přizpůsobit a místo kroucení čudlíkem kroutit
mozkovým závitem a přijít na to, jak elektřině
zamávat zdálky sbohem a šáteček? Metamorphosis to s klasickými nástroji dokázali, ale je
nefér srovnávat. Kytara není to samé co synťák,
že. Nebo...?
Tenhle hudební pelmel zdánlivě bez dramaturgie by někomu mohl připadat neskousnutelný.
Ale to by se nad ním musel někdo z těch sto
padesáti příchozích pozastavovat a tázat se
was ist das. Jediné, nad čím ale návštěvníci
kroutili hlavou, byla světla mířící na pódium
(proč svítit, když je stejně chci především
slyšet?), a tak se mi chce napsat, že to byl
multižánrový festival, kdyby to neznělo tak
impotentně.
Balanescu kvartet
Crazy Trash Drummers
17
TOTÁLNĚ
Í
N
V
I
T
A
V
R
KONZE
KOVBOJ
18
Autor: Tomáš Havlín
S TOMÁŠEM HANÁKEM JSME SE BAVILI V BRÁNICKÉ NÁDRAŽNÍ HOSPODĚ. KDYŽ ODEŠEL, PŘITOČILA
SE K NÁM SERVÍRKA. „VÍTE, UŽ TO NENÍ NEJVÍC SEXY MUŽ,“ KROUTILA HLAVOU. A PROČ, STÁRNE?
„NE, JE ZANEDBANEJ. TO BY NEMĚL, LIDÉ SE NA NĚJ DÍVAJÍ V TELEVIZI.“
Dotváříme rozhovor po e-mailech, a tak
můžete reagovat na situaci, u které jste
nebyl. Co uděláte se svou zanedbaností?
musíte mejlem. Takže jsem byl vlastně dotlačen
kvůli obživě.
No to je ten největší malér! Stal jsem se veřejným majetkem, jako třeba autobus. Musím být
stále čistý a pořád pojízdný, což v případě tváře
z obrazovky znamená milý a vtipný. Je to někdy
na sebevraždu.
Píšete dopisy?
Často zklamete očekávání?
U mě se to pojí s tím, že kvůli konzumu nemíním
pracovat na nesmyslech – například hrát v zapomněníhodném filmu. Takže si nikdy nekoupím
nové auto, ale takové, u kterého mě nebude
mrzet, když mi ho někdo ukradne, nebo s ním
nabourám. Pak ale stojím s tím opráskaným
autem v zácpě na dálnici a žena sedící vedle
ve voze jako spolujezdkyně okamžitě sklouzně
zrakem a zatváří se jako: „Hanák. Co to má za
auto. To má jako tohle?“
Opravujete staré věci nebo si rovnou
pořídíte nové?
Třeba boty mám strašně dlouho a občas jdou
k ševci. Žena mi říkává, že už mám zase díru
na teniskách, ale já jí odpovídám, že se mnou
byly na vandru v Turecku a že to nejsou jen tak
obyčejné boty.
A jídlo, kupujete trvanlivé potraviny
a konzervy?
My dojídáme a nevyhazujeme skoro nic. Sním
i prošlý, jsem tak vychovaný. A vlastně mě to
láká i z důvodu „děj se vůle boží“. Holt to bude
prošlý a posereš se. Lifestylový magazín by to
nazval „přijmout výzvu“.
Jaký máte vztah k moderním věcem. Orientujete se v megapixelech a tarifech?
Mobil už je nutnost. A vlastně mám DVD přehrávač kvůli filmům...
Starým filmům...
Mám takový okruh režisérů...
Mrtvých režisérů...
Mrtvých, starých režisérů, tlejících, takže na to
se rád dívám. Jinak většinu výdobytků moderní doby považuji za zloděje času, přestože se
říká, že čas šetří. Snažil jsem se s tím bojovat.
Kdysi jsem si vystačil s faxem. Pak mi řekli pane
Hanák, to nelze. My to nebudeme přepisovat,
dávejte nám to na disketách, tak jsem si musel
pořídit něco, kam se strkala disketa, aby mi za
dva roky řekli pane Hanák, to nejde na disketě,
Pohříchu málo. Ale když píšu nějaké texty, třeba
písniček, tak tužkou na papír. Si rýmuji.
neštvete. Člověk si řekne: to je trochu divný,
ne? Tak bych asi měl občas udělat nějaký konflikt, abych byl kontroverznější.
A to vás trápí?
Ne, netrápí..ale občas si říkám, že jsem takový
maličko kontroverznější Jan Čenský..
KONTROVERZNĚJŠÍ JAN ČENSKÝ
Bulvár Vás označil za muže s velkým
M, stal jste se bezmála národní ikonou
mužství. Čím jste si to vysloužil?
Nejspíš vzhledem. Někdy se říkalo český Paul
Newman – modré oči. Ale na tom nemám žádnou
zásluhu, jsem jen kopií svého otce. A potom za
to může CVíčko, že jsem se potýkal s alkoholem
a skončil na Apolináři.
Nebo Marek Eben. Ale jak to napravit....
To je hlavní problém. S rodinou jsme teď byli na
dovolené pod stanem v Holandsku a ta volnost,
když můj ksicht nikdo nezná, je úplně omamná
a mně se vůbec nechce do Čech, natož tam být
kontroverzní.
MLČENÍ PROLOMÍM DRZOSTÍ
Jaký jste typ muže?
Takže vzhled a „zajímavá“ minulost...
Souvisí to i se Sklepem, který není zase až tak
podbízivý. Nebo že jsem nespadnul do bahna
showbyznysu až úplně po krk a nezúčastňoval
se letních školení modelek v Tunisu. Možná je
důležitá i dávka upřímnosti, kdy člověk někde
ventiluje nespokojenost. Protože obvykle
se píše, jak je všechno super a že teď točím,
úžasná práce s úžasným režisérem. Přitom jde
leckdy o jednodenní štěk s debilním režisérem
ve filmu, který nestojí za vidění. Možná, že
když je člověk takhle upřímný, najde se dost
lidí, které to potěší.
Žádné potvrzení jste ale na svou pozici
ikony nedostal, nebo ano?
Přímo dekret nemám, ale myslím, že na internetu bych to asi dohledal a mohl bych se tím
prokázat, kdybych se ucházel například o práci
v lifestylovém magazínu nebo pro nějakou
značku, produkt, pokud bych se třeba chtěl
stát tváří těstovin.
Spíš direktivní a tvrdohlavý, což je problém,
protože má žena je možná ještě tvrdohlavější,
takže někdy máme ty palice pořádně otlučené.
Když není po mém, jsem mrzutý a vzteklý. A pak
jako ročník 1957 mám poválečné zásady. Že
se má vstávat brzy, žít odpovědně a postarat
se o rodinu.
Když se rozvzteklíte tak pak taky
trucujete?
Trucuju no, jako dítě normálně..
Odejdete do jiné místnosti a čtete si
zarytě jednu stránku novin tři hodiny?
Jdu kouřit a za naší kůlničkou se vyvalují jen
oblaka dýmu. Ponořím se do mlčení, které může
trvat několik hodin..
A žena říká dětem, nechoďte tam,
tatínek trucuje...
No to je pak ten klasický model: dojdi říct
tátovi, že je oběd.
Jste ješitný, googlujete někdy sám
sebe?
Jste domestifikovaný, přijdete se
najíst...
Občas se podívám do diskusí pod článkem, protože tam člověku spadne hřebínek. Získávám tak
o sobě ucelený obraz. Někdo říká „ten Hanák
je ale super člověk, ty jeho modrý oči..“, aby
vzápětí někdo s přezdívkou jouda nebo ježíš
vyjevil, jakej jsem obyčejnej kretén. Tak čtyři
pětiny jsou pochvalné, pětina odsuzující.
V zásadě ano. Stavy trucovitosti a uraženosti
člověka strašně vyčerpávají. Zároveň je tady
ta pýcha: „musím si stát za svým a neustoupit
ani o píď.“ Pak si člověk ale říká, doprčič tady
protékají skrz prsty hodiny a dny krásného času,
ty jsi takovej debil, co tady trucuješ, to ses to za
těch 52 let nenaučil nějak překonat? No a když
už jsem trucováním úplně vysátý a vyflusaný,
přijdu za ženou a prolomím mlčení nějakou
drzou, či vulgární řečí. Ona třeba něco dělá
v kuchyni a já spustím: „Co tady zase děláš zbytečného, ty stará rachomejtle!“ A to je po těch
dnech mlčení tak nepředstavitelná
To je na internet docela slušný poměr.
Jste populární, nikdo po vás nehází
vajíčka...
On ale existuje také druhý extrém, který je,
řečeno slovy politiků, alarmující. Když nikoho
19
drzost, že ona řekne: „Táhni si po svejch, ty
pse smrdutej.“ Čímž se samozřejmě prolomí
ledy a už je to dobrý.
To je moment vašeho vítězství, přijít
a říct drzost..
To považuji za moment svého vítězství já,
ale i žena. Protože už jsem bez ní prostě
nevydržel.
CHVALOZPĚV NA
NORMÁLNÍHO MUŽE
Zdá se, že muži dnes ztrácejí na ženy
tradiční páky a ty že jsou schopné se
o sebe samostatně postarat – přestávají
muže potřebovat. Ekonomicky, ale i třeba i v tom, že umělé oplodnění nebude
časem vyhrazené jen pro bezdětné páry,
ale i pro samotné ženy. Souhlasíte, že
slabikářové „muž má moc“už je pryč?
Moc mužů určitě slábne. A tady v Česku se
vůbec nedivím zoufalství žen, protože chlapi
jsou většinou strašná bída. Ješitní, soběčtí,
nevyjdou ženě vstříc třeba ani tím, že by se
jednou za čas hezky oblékli. Teď mluvím proti
sobě, protože sám chodím rád tak, jak je mi to
příjemný. Ale byl jsem ve Španělsku a viděl
chlapy...nejen, že si vzali bílou košili, ale
ještě si napomádovali vlasy, osedlali koně.
Pak přijedou pro svou ženu, která je krásně
nalíčená a vyjedou si. Tak si říkám, že ta ženská
musí být šťastná a co se rozpoutá potom, co
sesednou z koně a ulehnou do trávy či postele,
to musí být nádherné oboustranně. Sám na
to často nemyslím, ale rozmazlovat ženu je
důležité. Ženy jsou teď tlačeny k soběstačnosti
chováním chlapů. Výběr je zoufalý a žena se
prostě musí velmi často smířit s tím, že chlapům chybí cit.
Na druhou stranu jsem nedávno četl rozhovor
s jednou indickou malířkou, podle které začaly
ženy v konzumní společnosti zaměňovat lásku
za požitek. Říkala, že princip, kdy rodina vybere
ženě ženicha, není tak špatný. Žena musí začít
na muži hledat něco dobrého, smířit se s tím, že
je to na celý život. Překvapivé množství těchto
vztahů dojde k pevnému poutu.
Na čem by měli muži postavit přitažlivost, kterou už nemohou vymáhat?
Asi to není moc atraktivní, ale myslím, že
na odpovědnosti a houževnatosti ve vztahu
k někomu, koho mají rádi. Mohlo by to být
něco, co bude dominovat nad všemi nabídkami okolního trhu: seznámit se, vyjet si užít,
rozhodit prachy ve Skandinávii na rybách,...
a že ten muž bude normální. Nenechá sebou
manipulovat, když to řeknu blbě tak reklamou
a módními trendy, nebude přelétavej ve své
vizáži, nebude mít jemný kotlety, ale jakmile
přijde jiná móda, střihne to jinak. Prostě aby
byl, i když to zní strašně, zdravě svůj. Otázkou
je, kdo ho to naučí...
20
Tomáš Hanák podle Tomáše Hanáka
Narozen 1957 v Kremnici (Slovensko), dětství na vsi u Tábora, dva roky na Kubě, pak sídliště v Praze. Sedm let vesloval a reprezentoval, kvůli Chartě 77 odchod z VŠE („díkybohu“),
dva roky vojny (postup: vojín-svobodník-vojín-svobodník-desátník-dvojitá degradace
zpět na vojína), řada zaměstnání, metař, metač sněhu, nakladač letadel, opravář rybníků
u J. Hradce, vedoucí skladu, kulturní úředník, hostinský, setkání s divadlem Sklep i s filmem (Bony a klid, Kopytem sem, kopytem tam, Pražská 5, Rebelové, Kamenný most, Cesta
z města, Mazaný Filip, Kletba bří Grimmů, Skřítek, Prachy dělaj člověka), v televizi Mlýny, Místo nahoře, Dobrá čtvrť. Člen Rádia Limonádový Joe, dva a půl roku sloupkařem LN. Je jednou
z tváří „Pomozte dětem“, spolupracovníkem filmového festivalu handicapovaných Mental
Power, zastupitelem v místě bydliště. Tři děti (Rozálie 21, Anna 18, Tomáš 10), žena Bára.
A kdo to ocení...
To taky. Ale pevně doufám, že těch nezpovykaných žen je pořád dost. Že v nich pořád je zbytek
soudného rozumu, kterým dokážou ocenit tu
– já tomu budu říkat normálnost a odpovědnost
muže. Záleží i na vytrvalosti a schopnosti dokázat ženský, že to s ní myslím vážně. Včera jsem
viděl film Všude dobře, proč být doma. On tam
říká: „Přísahám, že tě budu milovat, i když budeš
tlustá, že sotva najdu tvojí vagínu“. A ona: „Co
to meleš, takovýhle řeči“, ale zároveň se směje
a je jí příjemný, že jí tohle slibuje. V dnešní době
nevidím moc věcí, kterých se stojí za to úpěnlivě
držet, než je rodina.
Vy jste vážně bytostně konzervativní.
No totálně.
Ono to možná půjde s věkem. Před
dvaceti lety byste třeba mluvil jinak.
Před dvaceti asi už ne. Jsem tak i vychovaný.
Jedna rodina, práce, odpovědnost, i ta direktivnost. Moje babička, to byl Stalin..
Máme tady i alternativní vzory. Třeba
Daniela Landu...
To je takový typ vůdce smečky. Nechci říct
přímo militantní, ale síla tam je. Nekompromisnost, jasný názor a žádné pochyby, jak si
to tak představuji.
Vidíte, to je zajímavé. Protože on asi
bude vnitřně docela nejistý, zatímco
cenu dostanete vy, zralý bonviván,
a v rozhovoru prozradíte, že jste vlastně
hrozně direktivní.
Já jsem ale direktivní jen v nejužším okolí,
v rodinném mikroklimatu. Veřejně opravdu
nechci nikomu nic nařizovat. Také by mě těžko
někdo poslechl. Slovo „direktivní“ možná není
přesné. Já prostě táhnu rodinu na výlet pod
stan, kde oni občas trpí, protože jsem jim direktivně nařídil bohaté zážitky. Někdy nevidím,
že by pro ně mohl být úchvatný zážitek něco
jiného, třeba se válet v pelechu a nevytáhnout
paty.
OD EASTWOODA KE KLAUSOVI
Vraťme se k idolům. Je pro muže těžké
ocenit jiného muže?
Co až nadejde podzim patriarchy. Vidíte
nějakého nástupce, kralevice mužství?
Ne, to ani ne. V cizině je můj typ celou svou
bytostí Clint Eastwood.
Já už jim to říkám – ale oni „Ale pane Hanák“
– „Jako bych jím nebyl,“ odpovím jim. A oni
„prosím vás“..a nakonec se jim podepíšu pro
manželku.
A vás to sere nebo unavuje?
Mě to sere. Mně se libí konzervativní americký
přístup, kdy člověk, který je mediálně známý,
bude exemplárně potrestaný – možná přísněji,
protože z toho si lidi berou příklad. Tady se ale
promine fotbalistovi, který se chlubí, že jezdí
240km/h po dálnici. Nikdo se už nezeptá, co
na to máma, která veze tři děti.
Vy jste před lety odešel z města. V jakém
teď žijete prostředí?
V domácím, jsem doma...
A kamarády máte?
Mám, ale vlastně jen dva.
Nechte nás chvíli napnuté. Tváře z obrazovky? Rosák? Vágner? Háma?
Nikoli. Jeden je Jiří a druhý naopak Robert.
Pomeje a Rosenberg?
V Americe byste volil republikány?
Tam by to bylo těžký, o tom jsem přemýšlel.
Svým způsobem jste tedy ten muž
s koltem?
Samotář, co hájí spravedlnost.
A dokážete si ho představit v nějakých
sexuálních polohách?
(smích) Myslím, že ano a že má charakteristicky semknuté rty jako: „TOTO DĚLÁM DOBŘE,
TAKHLE JE TO SPRÁVNĚ“ (řečeno důrazně).
A žena, aby mu vyhověla, tak předstírá celou
sérii orgasmů.
Rozřízne vlka, vyjme mu srdce..
Ne, první je Burda, ze Sklepa, druhý Nebřenský,
ten z Vltavy a ze Sklepa. Nevídáme se často, ale
víme o sobě a to vlastně stačí. Občas mě ale
napadne, jestli jsem normální, když nechodím
na pravidelné schůzky s přáteli. Bude to znít
namyšleně, ale omrzelo mě to a vystačím si
s tím, co mám v palici.
A co velké plány do budoucna? Ty přece
dělají muže.
Vyhlédl jsem si starou nádražní kůlnu, chtěl
bych z ní udělat klubovnu, možná hospodu.
Mám to jako Cimrman, chtěl bych, aby tam
nechodili lidi. Seděl bych tam sám, za mnou
hučel nějaký mrazáček, kroužil větrák a já bych
si četl nebo psal.
Co na to říká žena?
A sní ho..
Takže ložnicový obraz vlády?
Zamlaská..
Ložnicový obraz spočívá v tom, že na zdi visí
jeho obraz, ze kterého on sám uspokojeně shlíží
na to, jak to on sám výborně dělá v posteli.
Že to je jedna z mých dalších šíleností. Ale musí
uznat, že je to nádherné místo s výhledem na
Berounku a zámek na protějším kopci. Atmosféra nádraží a kolejí se díky bohu mění pomalu.
PLÁNY NA DOŽITÍ
Musí uznat nebo i uznává?
Když jsme si domlouvali rozhovor, navrhl
jste setkání na konečné tramvají. Proč?
Uznává a taky si myslí, že by k takovéhle turecký
kávě, co tady pijeme, mohla péct nějaký dortíček, buchtu, piškot či pišingr.
...a táhne zase dál. Ale tahle romantika
bývá jen v představách. Idol u nás? Nevím,
dřív Bořivoj Navrátil, moc se neorientuji.
Nahoďte.
Václav Klaus.
To je drůza samolibosti. Taková absence
sebereflexe a pochyb o sobě samém je pro mě
nepřijatelná, ačkoli někdy je vlastně zdrojem
zábavy.
Často si říkám, že bych to tady zabalil, ale je
otázka, jestli mám se svým ksichtem ještě šanci.
Když jsem se byl zajímat o práci strojvedoucího,
dívali se na mě jako na blázna. Samozřejmě
bych to mohl dělat, dokonce mi vyjdou vstříc,
ale pořád si budou myslet, že je to rozmar.
Kvůli tomu pro vás nepředstavuje muže?
Že v něm necítíte pochybnost o sobě
samém?
A když zaspíte, tak vám prominou...
Jo. Ztracená soudnost. Opilost vlastním
egem.
Zní to jako plán na dožití.
Asi trochu ano, ale tu kůlnu lze v nejhorším
samozřejmě prodat...
Tím ji uklidňujete?
Jo, nebudu posuzován jako ostatní. Třeba policajti, když mi nesvítí světlo, tak škodovka za
mnou dostane pokutu. Hanák z televize ne.
Říkám jí, že to není definitivní. Že to nemusí být
nadosmrti. Ale fakt je to tak kouzelný a krásný
místo a navíc, není tam spěch. Teď v září se
rozhodne. Jsem napjatý.
21
Dokončení citátu Seneca Luciuse Annaeuse „Dovede-li se člověk …“ naleznete v tajence.
Vyluštění tajenky z čísla 335: Ničím nemůžeš pomoci tomu, kdo si za vše může sám.
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Lenka Čapková, Lubka Szakalová, František Brejcha. Tajenku zasílejte na e-mail: [email protected]
Soutěží se o: 3x CD – Jiří Anderle – Cesty z pořadů Láska za lásku. Ceny poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD,
knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem:
[email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské
ul. č. 13, Praha 2. Pište si také o nový katalog na rok 2009. Kanceláře nyní sídlí na Olšanské 3, 130 00 Praha 3.
22
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
GASK ARTFEST: FESTIVAL NOVÉHO ŘÁDU
ZA JINÝCH OKOLNOSTÍ BY GASK ARTFEST BYL POUZE NEOBVYKLÝM HUDEBNÍM A VÝTVARNÝM FESTIVALEM. PROTOŽE VŠAK ŠLO O PRVNÍ VEŘEJNÝ PODNIK NOVÉHO VEDENÍ GALERIE STŘEDOČESKÉHO
KRAJE (DONEDÁVNA ČESKÉHO MUZEA VÝTVARNÝCH UMĚNÍ), JE TAKÉ DOHROU KAUZY, KTERÁ VZRUŠILA KULTURNÍ VEŘEJNOST NA POČÁTKU ROKU.
Jejím prvním jednáním bylo nestandardní rozhodnutí Rady Středočeského kraje z 2. února
odvolat dlouholetého ředitele ČMVU Ivana
Neumanna. Podle vedení kraje nevyhověl přání
přemístit muzeum do Kutné Hory, kde v předchozích letech byla pro jeho účely rekonstruována
barokní Jezuitská kolej, a tím uvolnit objekty
v pražské Husově ulici, v nichž mělo vzniknout
propagační centrum Středočeského kraje.
Následující týdny se nesly ve znamení ostrých
ohrazení, jak ze strany Ivana Neumanna, tak
z řad jeho kolegů a kulturních žurnalistů. Olej
do ohně přililo týdenní (!) hostování kurátora
Martina Dostála ve funkci osoby pověřené vedením muzea, jeho dobrovolný odchod a nahrazení
osmadvacetiletým soukromým galeristou Janem
Třeštíkem. Od té doby ke kritice změn v ČMVU
patřilo také upozorňování na možný střet zájmů
v osobě pověřeného ředitele. Symbolickým vyvrcholením celé kauzy se pak stalo hojně medializované vystoupení malíře Ivana Bukovského na
březnovém zasedání krajského zastupitelstva,
v němž hejtmana a radu obvinil z „kulturního
analfabetismu a infantility“ a v odpovědi
hejtmana Davida Ratha se dočkal poznámky
o malířově „vrozené či získané debilitě“.
ZMĚNIT JMÉNO A TVÁŘ
V této nepříznivé situaci začal Jan Třeštík naplňovat své záměry a nás by mělo zajímat, nakolik
prospějí instituci, kterou už léta charakterizovala nevýrazná, staromilská dramaturgie. Prozatím instituci přejmenoval a dokonce dohodl
s vedením kraje, že v Praze může fungovat jak
propagační centrum, tak výstavní prostor. A co
je ještě důležitější, odbornou péči o program
svěřil kurátorovi Ondřejovi Chrobákovi. Ten do
GASKu přišel se zkušenostmi z Národní galerie
a rovněž ze svého času nejlepší nezávislé galerie Display, později transformovaného v prostor
tranzitdisplay.
PŘEDBĚŽNÝ NÁZOR
Samotný GASK bude otevřen až příští rok. Letošní
festival na nádvoří Jezuitské koleje proto můžeme
zkoumat jako naznačení směru, jímž se galerie
hodlá ubírat. O hudební složku (nazvanou Creepy
Teepee) se staral kolektiv A.M.180, který získal
renomé pořádáním koncertů ve strahovském klubu
007 a výstavami ve vlastní komorní galerii. Výsledek jeho prozatím největšího úkolu byl udivující.
Vedle hvězd současné hudební alternativy (Casiotone for the Painfully Alone, Handsome Furs, Final
Fantasy, Bill Callahan, atd.) přivezli řadu méně
známých, avšak progresivních interpretů. Není
divu, že hudební recenzenti oprášili slova „snový“
a „nejlepší“. Také výtvarná sekce však nebyla
k zahození. Kurátorka Vjera Borozan obstarala
letní kino s projekcemi děl umělců Petera Fischliho & Davida Weisse, Sally Tykkä či Dana Grahama,
čeští umělci pořádali pro veřejnost každodenní
workshopy a kurátorka Lenka Vítková nachystala
spolu s desítkou umělců soubor performancí,
intervencí a instalací na různých místech Kutné
Hory. GASK artfest tak pojmenoval možnosti do
budoucna: přivábit mladé, vynalézavé osobnosti,
otevřít se světu a objevovat možnosti koexistence
různých forem uměleckého projevu, na což stále
nejsme u galerií zvyklí.
BEZ KLIENTELISMU
Malíř Bukovský okořenil svůj štulec středočeským
zastupitelům upozorněním na portrét TGM zakoupený Rathem u malíře Vladimíra Zubova, manžela
dvojzelené poslankyně Olgy Zubové. Nepřímo tím
vyjádřil obavu, že se ČMVU stane baštou klientelismu a výkladní skříní ubohého kumštýřství
Zubovova řádu. GASK artfest naznačil, že by tomu
tak nemělo být. Pokud u toho zůstane, bude třeba
zdůraznit, že lepší může být jedna dobrá galerie
v Kutné Hoře než jedna nudná v Praze.
GASK artfest, Galerie Středočeského kraje,
Jezuitská kolej, Kutná Hora
(www.gaskfest.cz). 31. července – 9. srpna.
BAD FILMING
PETR LYSÁČEK
Před návštěvou Bad Filming si sbalte sesli a dostatek času, protože jde o překvapivě
rozsáhlou přehlídku audiovizuálních děl, odklánějících se od běžných „filmových
výrazových prostředků, narativních strategií, žánrových modelů“, ale nejsou jejich
opakem. Tahle výstava průniků filmu a videoartu kurátorky Mariky Kupkové by si
výhledově zasloužila rozšířenou reprízu v nějaké větší a bohatší instituci.
Petrovi Lysáčkovi Ostrava vypálila cejch do kůže, takže jí patří, ať už je
kdekoliv. Svou ironií, zájmem o nelíbivé a provokativní, uměním z neušlechtilých myšlenek a materiálů, tím vším jako by své město zrcadlil.
Protože se však pomalu dostává do věku „otce zakladatele“ ostravské
kulturní identity, je skvělé, že mu zdejší GVU pořádá velkou výstavu.
Bad Filming. Galerie U Dobrého pastýře, Radnická 4, Brno (www.bkc.cz).
Výstava potrvá do 29. září.
Petr Lysáček: [email protected]. Galerie výtvarného umění, Poděbradova 12
(www.gvuo.cz). Výstava potrvá do 4. října.
23
ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Tereza Marečková
DROBNÝ METEORIT V TUNDŘE
TŘI PORCULÁNOVÁ SLOVA. LUCKA, MACEŠKA A JÁ. DÍTĚ, BÁSNÍK A AUTOR. TROJICE TROJJEDINÁ
A ROZDÍLNÁ. DÍTĚ JE AUTOR, AUTOR JE BÁSNÍK, BÁSNÍK JE… TŘI STRUNY PŘÍBĚHU NATAŽENÉ NA
REINERŮV NÁSTROJ TVOŘÍ ZAJÍMAVÝ SOUZVUK, V POZADÍ SAMPLUJÍ BRNĚNSKÉ TRAMVAJE.
JAKO MALÉ DÍTĚ
První, o čem se chce psát, je křehkost. I redaktorův poznatek na přebalu růžové knížečky
se o ní zmiňuje. Lyrizující styl, sladkobolné
procházky podzimním Brnem, rodící se neuchopitelné vztahy a pocity. Ale i křehkost jako
téma. Křehká je Lucka, křehký byl Maceška
a křehké je já. Aby autor toto vše tenkostěnné
uchopil, musel si počkat řadu let a asi projít
řadou verzí textu. Dopilovat se do novely
a cestou nepoztrácet autenticitu je nejtěžší
úkol.
Paradoxně nejpevnější z bytostí v knize je
čtyřletá Lucka. Dcera přítelkyně vypravěče
Tomáše. Sotva se spolu letmo seznámí, vžene
je psychiatrická nehoda matky do společné
domácnosti. Musí se o sebe naučit starat.
Holčička a pětadvacetiletý mladík, toho času
pracující na poště. To je dějová páteř knihy.
Živoucí, napínavá a prokreslená. Opatrné
setkávání a přivinování dítěte, opouštění
vlastní dětské kůže. Lucka je statečná.
Trpělivě čeká na mámu, která je v blázinci
a nějaký čas neumí přijímat její radostnou
lásku. Je trpělivá i na Tomáše, aby uvyknul
nové situaci.
JÁ = JÁ
Taky básník Maceška se ocitá v blázinci. Martin Reiner tu vytvořil rostlinný pseudonym
Ivanu Blatnému – své celoživotní fascinaci.
Exilový básník, za kterým se hrdina knihy
vydává do domova důchodců v Anglii, je právě
tento slavný brněnský rodák. Tomáš, vedle
toho, že se stará o „vyženěné“ dítě, věnuje
svůj čas zpracovávání pozůstalosti a jinému
pátrání po stopách Macešky. Skrze jeho básně, postoje a slova prochází jakousi iniciací
vlastní cesty. Ostatně čte odmalička všecko
a všude. „Tak tiše jsi vešel/ a ještě tišeji můžeš
vejíti/ do pokojů vedle/ zavřenými dveřmi,/
rozplývaje se v tichu/ svým zářícím tělem,/
obklopen mlčením věcí,/ jež obětují rozlitou
krev stínů/ boží přítomnosti.“ Přibližuje se
k tajemství cizího života. Zároveň ho ochraňuje i pěstuje. Je příbuzné jeho vlastní skryté
podobě, která se má později obnažit.
Svět vnitřní se proměňuje zároveň s tím
vnějším. Celé klubání se osobní housenky
se děje v rámci veliké společenské proměny
v pomačkaného motýla demokracie roku 1989.
Rok předtím se Tomáš dozvídá o Maceškovi,
aby za ním nečekaně skrz praskající hranice
zanedlouho odjel. To dodává knize další rozměr a příchuť dobového dokumentu, která
věci sluší. Pohybuje se totiž někde na pomezí vzpomínkového deníku a básnivé novely.
Autor se svěřuje vprostřed knihy, že píše
„pouhou pravdu“. Tak jednoduché to samozřejmě není, protože vyprávění skutečnost
i nechtěně proměňuje. Na jedné straně poctivá
pravdomluvnost, které ale chybí deníková
bezděčnost. Píše já, které pevně zformulovalo
svůj příběh, a ne já, které postupně spolu se
čtenářem začíná chápat. Některé okamžiky
a věty pak vypadají jako vypěstované pod
umělým světlem.
Převážně na události s malou Luckou se také
zaměřují ilustrace Sylvie Kořánové. Lososově
růžové šmodrchanice a propletence s drobnými motivy ze života malé holčičky. Školní
taška, cvičky, kytičky, správně a nesprávně
učesaný culík… Výtvarný rozměr knížky
zapomíná na to, že text, kter ý provází, je
složitější. Chce mísit růžovou něhu se strachem a nejistotou mladého člověka, který
hledá sám sebe a je v tom často bezradnější
než lidské mládě. Vybafne na nás s tématem
sexuální orientace, promýšlí smysl života.
To je kontrast ke světu cviček, se kter ým
výtvarnice nepočítá. Lucka, Maceška a já tedy
vypráví o pocitech, s nimiž se musí občas
vyrovnávat každý. Snaží se jim přijít na kloub
v rámci jednoho příběhu, ve kterém se šmodrchá nejen růžová s růžovou, ale i s černou
nebo krvavě červenou.
Martin Reiner
Lucka, Maceška a já
Druhé město
2009
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
24
Ladislav Šerý, Laserová romance 3, Fra, 2009
Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje, Fra, 2009
Pravda. Dobro. Simulace. Virtualita. Čas.
Reprezentace. Média. Reklama. Umění. Obraz.
Dominace. Technika. Moc. V třinácti kapitolách
se autor pokouší o uchopení unikavých fenoménů ve světě radostných očekávání, slepých
kapitánů a skeptických utěšitelů.
Noční kádrový dotazník a jiné boje je prvním pokusem o soustavnější
představení „disidentských“ textů filozofa a politika Václava Bendy.
Přináší jeho fejetony, články, úvahy, eseje, studie, polemiky, sdělení,
otevřené dopisy a rozhovory z let 1977 až 1989, které byly v naprosté
většině dosud publikovány pouze v samizdatových a exilových
periodikách, sbornících a knihách.
Autor: Karel Veselý
ZDRAVOTNÍ HLUKOVÁ KATARZE
KALIFORNŠTÍ ROCKEŘI HEALTH ATAKUJÍ UŠNÍ BUBÍNKY POSLUCHAČŮ, V JÁDRU ALE MÍŘÍ NA GET
COLOR K NEBESKY KRÁSNÝM MELODIÍM. KDO JE ZPOD HLUKU VYKUTÁ, MÁ VYHRÁNO.
Na konci devadesátých let se zdálo, že všudypřítomná globalizace a internet vymažou
z povrchu zemského lokální hudební scény.
Nakonec se ale stal pravý opak. Hudební
komunity lidí z masa a kostí vznikají jako
reakce na teror globální popmusic a využívají
digitální síť k tomu, aby o sobě daly vědět
světu. Berlínský ‚minimal‘, dubstepová scéna
z Londýna nebo kapely kolem klubu The Smell
z LA vrací populární hudbě její komunitní rozměr. Výdobytky jejich snažení si ale můžeme
díky internetu užívat kdekoliv na zeměkouli.
Kvarteto HEALTH patří k posledně zmiňované
komunitě, jež se vynořila z příznačně nazvaného klubu v špinavoučkém losangelském
downtownu. Podobně jako spřízněné kapely
No Age, Mika Miko nebo Abe Vigoda se vyžívají
v syrovém lo-fi rocku, který si nedělá velkou
hlavu ze zpětných vazeb, jež vyluzuje jejich
nekvalitní aparatura.
VŠECHNO V ČERVENÝCH
U HEALTH musí být všechno nahlas. A to včetně
názvu kapely, který se píše důsledně v kapitálkách, snad proto, aby působil dojmem, že
jednotlivá písmena vám někdo křičí přímo do
uší. Losangelské kvarteto debutovalo v roce
2007 bezejmenným albem, které, stejně jako
všichni jejich výše zmínění kolegové, natočilo
přímo v domovském klubu The Smell. Surový
a nekompromisní hluk desky byl estetický
záměr, mohla za něj ale také krutá akustika
klubu. HEALTH pak překvapili fanoušky, když
svoje nahrávky nechali zremixovat spřízněnými
dušemi z taneční scény. Vznikla deska HEALTH//DISCO, která zrodila například nečekaný
žebříčkový hit Crimewave v remixu osmibitových teroristů Crystal Castles. Zároveň ukázala
kapele cestu, kam se dál vydat.
Na svém aktuálním druhém dlouhohrajícím
počinu jako kdyby HEALTH chtěli spojit tezi
(debut) a antitezi (remixové album) v jednu
syntézu, v níž se kvantita přeměňuje na kvalitu.
Rovnice noise rock plus disco zrodila třicetiminutové hlučné salvo vtipně nazvané desky Get
Color, kterou je nutné poslouchat tak hlasitě,
až vás budou bolet uši. HEALTH ale nemají
zájem o samoúčelný ušní teror. Pod vším tím
zvukovým haraburdím, hradbami kytarových
efektů a srdcem pulzujícího beatu se ukrývá
epifanie křehkých písní, k nimž existuje cesta
přes andělské vokály androgynního zpěváka
Duzsika.
ANALOGOVÁ ORTODOXIE
První singl desky Die Slow koncentruje estetiku
restartovaných HEALTH do tříminutové noisepopové nálože. Rozmazaný kytarový riff ze
začátku vystřídá kytarový skřípot připomínající
motorovou pilu, jež podkresluje výrazné taneční groove. HEALTH se pak zvolna proměňují
v hlukový parní válec, který drtí vše, co mu
přijde do cesty. Možná se zde ocitli nejblíže
tradiční „písňové struktuře“, pořád je to ale
nakažlivé sonické šílenství, které dokázali
z hlukových orgií vykutat snad jenom My Bloody
Valentine. Klasikové shoegaze rocku si na své
nesmrtelné klasice Loveless libovali v melodiích
pohřbených pod nánosem efektovaných kytar,
nicméně pilováním svého soundu strávili ve
studiu dva roky a utratili za něj miliony liber.
HEALTH naproti tomu natáčeli na primitivní
analogové záznamové zařízení, které se masově
ve studiích používalo naposledy v polovině
sedmdesátých letech.
Album si díky staromilskému nahrávacímu
přístupu zachovává nekašírovaný syrový
sound, z něhož se v Eat Flesh vylupuje křiklavá
kytarová sbíječka, syntezátorový riff v Death
+ nebo agresivní bicí v Nice Girls. Závěrečná
šestiminutová kompozice In Violet pak nabídne
uklidnění bezmála ambientní a ukáže po půlhodinové dávce energie jinou tvář HEALTH.
Svoji skřípavou extázi zde schválně zadržují
a nechají elektronickou smyčku, aby vykonala
vše podstatné. Půlhodinová hluková sauna je
u konce a na posluchači nezůstala niť suchá.
PS: HEALTH zahrají letos už potřetí v České
republice a bude to 11. října v pražském Pilot
Baru.
HEALTH - Get Color, Lovepump, 2009.
ZELENINOVÝ ORCHESTR VAŘÍ HUDBU
Radikální vegetariáni odpustí, ale zelenina nemusí být jen k jídlu. Může být také k hraní a to dokonce i k vytváření hudby.
Přesvědčí vás o tom Vídeňský zeleninový orchestr, který si ze zeleninových produktů vyrábí hudební nástroje jako třeba
mrkvovou flétnu, dýňové tympány nebo housle z pórku. Dvanáctičlenný ansámbl se v září poprvé představí v Praze
a hudebním gurmánům slibuje neobvyklý zážitek ze zeleninové interpretace Kraftwerk nebo Strausse. Koncert patří do
série EuroConnections a jako předkapela vystoupí domácí hračičkové DVA, kteří vloni zazářili invenčním debutem Fonók.
Místo zeleniny na něm drtí laptopy, beatbox a zpívají vlastním jazykem.
EuroConnections: Vienna Vegetable Orchestra (AT), DVA, 17.09., začátek v 19:30 - Palác Akropolis, Praha
25
Autorka: Marta Harasimowicz
KODAŇSKÉ NEJISTOTY
ČESKÉMU DIVÁKOVI JE KODAŇ MICHAELA FRAYNA JIŽ ZNÁMÁ – V LISTOPADU 2001 MĚLA V DIVADLE
V CELETNÉ PREMIÉRU PRVNÍ INSCENACE TÉTO HRY. PO TÉMĚŘ OSMI LETECH SE SOUBOR KAŠPAR
ROZHODL NACVIČIT PŘEDSTAVENÍ V OBNOVENÉ VERZI A S NOVÝM OBSAZENÍM.
Osou děje Kodaně je skutečná událost. Na podzim roku 1941 se německý teoretický fyzik Werner Heisenberg, držitel Nobelovy ceny, vydal do
Hitlerem okupovaného Dánska,
kde navštívil svého bývalého
učitele a kolegu, „papeže“
tehdejší jaderné fyziky, Nielsa
Bohra. Detaily tohoto setkání
zůstaly navzdory snahám historiků dodnes nerozluštěny. Je
jisté, že Heisenberg už v té době
pracoval na tajném německém
jaderném programu. Byla účelem
jeho návštěvy odborná konzultace s Bohrem či pokus dozvědět
se, v jaké etapě se může nacházet
spojenecký jaderný program?
Nebo mělo jeho dilema etický
charakter a od staršího kolegy
čekal radu a pochopení? A co
když se všechno odehrálo ještě
jinak?
NEURČITOST
JEVŮ A ZÁMĚRŮ
Fraynův text je snahou o originální rekonstrukci
události, avšak nejde o pouhý pokus vyřešit
dějinnou záhadu. Předmětem Fraynova zájmu
není faktografie a historické „buď – anebo“.
Paradoxně více než otázka (která se na jevišti
nicméně často opakuje), proč vlastně Heisenberg za Bohrem přijel, zajímají autora postavy
dramatu – jejich osudy, osobní tragédie a rozhodnutí, před něž byly postaveny. Pozorujeme
tři výrazné osobnosti (vedle Bohra a Heisenberga také Bohrovu manželku Markétu), jejichž
vzájemné vztahy nejsou bez napětí. Vidíme
Markétinu nedůvěřivost a skepsi, podivné přátelství mezi dvěma fyziky a zajímavé obrazy
z vědeckého prostředí – rivalitu, nadšení, vášeň
a zároveň nahodilost, které doprovázejí zrod
velkých teorií. Jsme postaveni před morální
dilemata, která řeší jak Heisenberg, tak Bohr
– dilemata, která stále můžeme považovat za
jedny ze základních problémů moderní vědy.
Měl by se vědec podílet na vývoji technologií,
které ohrožují zdraví a život ostatních lidských
bytostí? Může vědec vůbec ovlivnit využití
svých myšlenek?
Zároveň je Kodaň také pokusem o ilustraci
fenoménu nejistoty. Nevíme přesně, co se
v Kodani roku 1941 stalo. Neznáme a nepoznáme tehdejší Heisenbergův záměr. Jak píše
Frayn: „Co má nejistota myšlenek společného
s nejistotou částic je to, že obtížnost není jen
praktické, ale i systematické omezení, kterému
se nelze ani teoreticky vyhnout“.
CHAPLINŮV PROCES
Existenciální pohybová groteska Spitfire
company, která dává do souvislosti dva
velikány začátku 20. století – Franze Kafku
a Charlieho Chaplina. Každý z nás může být
– a pravděpodobně bude – pozřen Systémem.
Palác Akropolis, Kubelíkova 1548/27, 130 00
Praha 3, 14. 9. ve 20 h, Velký sál
26
ZA TMAVOU ZÁCLONOU
Strohá kompozice hry, založená hlavně na dialozích, vybízí k jisté formální askezi. V souladu
s atmosférou Freynova dramatu se
tvůrci představení rozhodli k omezeným dekoracím (dominující
černá barva, jen pár kusů nábytku,
tmavá průsvitná záclona, která má
odlišovat děj, který se odehrává
v domě Bohrových, od děje, který se
odehrává venku) a spíše symbolické
– a přesto dá se říci, že poměrně
působivé – hudbě Michala Pavlíčka. Strohé prostředí jeviště (a také
povaha a tématika samotné hry)
jsou poměrně náročné pro herce,
na něž se divákova pozornost soustředí po celou dobu představení.
Mohla by stačit jen malá hercova
chyba, aby inscenace ztroskotala,
pro dobrého umělce nabízí ovšem
taková forma obrovské možnosti
ukázat svůj talent. Kodaň v podání
Kašparu je naštěstí příkladem té
druhé situace. Marta Vančurová (Markéta),
Marek Němec (Heisenberg) a zejména Miloš
Kopečný (Bohr) zvládají své role brilantně.
Jediné, co v inscenaci trochu chybí, je divadelní
inovativnost – představení se totiž striktně
drží klasických formálních prostředků. Tento
nedostatek nic ovšem nemění na zajímavosti
a vysoké umělecké úrovni Kodaně. Inscenace
Fraynova dramatu se dá považovat za velmi
povedený příspěvek k výročí začátku druhé
světové války.
Michael Frayn: Kodaň,
Obnovená premiéra 7. 9. 2009
Divadlo v Celené
JENNI KOKKOMAKI: ASHES
Projekt Ashes (Popel) studuje náboženské chování
v moderní společnosti pomocí interaktivních
půlhodinových divadelních performancí pro
jednotlivé diváky.
Alfréd ve dvoře, Fr. Křížka 36, Praha 7
11. a 12. 9., vždy mezi 13 - 21 h, začátek každých 30
minut – účast je nutné rezervovat do 8. 9.
Autorka: Dominka Prejdová
LÁSKA JAKO EXISTENCIÁLNÍ DRAMA
AMERICKÝ REŽISÉR JAMES GRAY SE PO KRIMINÁLNÍ GANGSTERCE NOC PATŘÍ NÁM VRACÍ DO ČESKÝCH KIN S ROMANTICKÝM MELODRAMATEM MILENCI. GRAYOVY FILMY TĚŽÍ Z DOBŘE NAPSANÉHO
PŘÍBĚHU, PŘESNÉHO A BEZCHYBNÉHO ZPRACOVÁNÍ S JASNÝM KLASICKÝM STYLEM, KTERÝ DÁVÁ
VYNIKNOUT KONTURÁM PŘÍBĚHU. PŘEDEVŠÍM ALE STOJÍ NA VÝKONU JEHO DVORNÍHO HERCE,
JOAQUINA PHOENIXE.
Příběh filmu je vlastně jednoduchý. Hlavní hrdina
Leonard se ocitne mezi dvěma ženami. Sandra,
kterou mu vybrali židovští rodiče, ztělesňuje
„hodnou“ dívku, chápavou, milující a navíc
posvěcenou rodiči, kterým vyhovuje i majetkové spojení. Oproti tomu sousedka Michelle, jíž
jednoho dne Leonard náhodou potká v domě a na
první pohled se do ní zamiluje, je ztělesněním
svůdné ženy s tajemstvím, nepředvídatelné, unikavé a stejně jako Leonard zraněné. Michelle je
zamilovaná do ženatého chlapíka a v Leonardovi
hledá jen kamarádskou ochranu. Protože Michelle
nemůže mít, začne Leonard paralelně rozvíjet dva
vztahy, jistotu a bezpečí se Sandrou a osudovou
přitažlivost k Michelle.
Na první pohled banální zápletku snímku
vyvažuje obsazení Joaquina Phoenixe do
hlavní role. Především díky jeho výkonu příběh
ztrácí na prvoplánovosti, která se jinak dotýká
i dalších rovin filmu. Zobrazení příbuzných
Leonarda a Sandry sice těží z přesných postřehů
o charakteru rodinných vztahů, ale nepřestává
tím být zjednodušující.
Všechno ve filmu plyne v křehké rovnováze
modelovosti, až barvotiskoviosti. Ale postava
Leonarda ji ruší, dává příběhu individuální rozměr, sráží jistou tezovitost příběhu i klasického
ztvárnění do obyčejné upatlané reality. Od
chvíle, kdy se Phoenix poprvé objeví v obraze,
koncentruje na sebe veškerou energii filmu.
Dokáže pozoruhodně zpřítomnit postavu
Leonarda na hranici samotné existence, nejen
výrazem, pohledem, ale i tím, jak se pohybuje,
jednotlivými gesty. Tím, že dokáže zachytit
Leonarda naprosto autenticky, obdařuje
autenticitou i samotné milostné drama. Díky
němu dostává film ojedinělou tragickou sílu.
Divák nemusí přesně vědět, co se Leonardovi
v životě stalo, ale od první chvíle vidí, cítí,
že je životem zraněný. Milenci tak nejsou jen
klasickou milostnou romancí, díky Joaquinu
Poenixovi získávají rozměr existenciálního
dramatu, iniciační cesty hledání sebe sama,
a jedinečně tyto dvě polohy propojují.
Po třech předchozích filmech scenáristy
a režiséra Jamese Graye, jež byly všechny žánrově kriminálními thrillery (Malá Oděsa, Temná
zákoutí), je tak poslední film vykročením novým
směrem. Je to i třetí spolupráce s Joaquinem
Phoenixem, která jen potvrzuje, jak je s tímto
hercem spojený. Dohady nad tím, jestli jde
u Graye o výjimečný talent nebo je jen zručný
řemeslník klasického střihu, ale bez osobitého
názoru, režisér tímto filmem nevyvrací, ale
zároveň je jaksi zatlačuje do pozadí.
V Milencích nejenže ukazuje celý proces lásky
před divákovýma očima, ale bezprostředně zachycuje i zázrak lásky, její křehkost,
nepostihnutelnost a zároveň obrovskou sílu.
Jakmile se v životě objeví, je jedinou realitou, def inuje samotnou lidskou existenci.
Leonard je křehký kvůli bývalé lásce, kterou
ztratil a celá jeho bytost je roztrhnutá láskou k Michelle, jíž nemůže naplnit. U nového
Grayova snímku si divák může uvědomit, jak
málo filmů o lásce, skutečně o lásce je. O lásce, která naplňuje a znovu stvoří člověka.
O lásce, díky níž kdysi Leonard ztratil a teď
zase nachází sám sebe.
NOVINKY V KINECH
3. 9.
přichází do kin poslední film Pedra Almodóvara, Rozervaná objetí, s Penélope Cruzovou v hlavní roli. Almodóvar opět přináší vypjaté, dokonale
natočené melodrama o nešťastné lásce. Film vypráví příběh režiséra a scenáristy Matea a jeho osudové lásky Leny, kterou kdysi ztratil při tragické nehodě.
Film s úspěchem uvedený na festivalu v Cannes dokazuje, jak Almodóvar stále zdokonaluje svůj výraz plný melancholie a Penélope Cruzová tu vytváří jednu ze
svých nejkrásnějších rolí.
10. 9.
má premiéru francouzská černá komedie Louise-Michel, která je bujarou, anarchistickou, politicky nekorektní odpovědí na současnou finanční
krizi. Film navíc zajímavě spojuje grotesku se surrealistickou vizí. Když šéfové továrny jednoho dne prásknou do bot, rozhodnou se ženy dát dohromady své
odstupné a udělat konečně něco radikálního - najmout si zabijáka, aby se za ně pomstil.
27
Autor: Milan Kusý
INZERCE
STALO SE ŽE…
NOVÝ PROSTOR SE ZAČAL TAKZVANĚ „CINKAT“. TOTO SLOVO, ZNÁMÉ VŠEM KARBANÍKŮM, V NAŠEM PŘÍPADĚ ZNAMENÁ, ŽE SE NA
OBÁLCE ZAČAL OZNAČOVAT ČÍSELNÝM RAZÍTKEM.
Každý legálně registrovaný prodejce má na své
průkazce nejen přesně označené prodejní místo, kde jedině může prodávat, ale také jméno
a registrační číslo. A právě toto registrační
číslo se tiskne na každý časopis, který prodejce
prodává. Možná vás momentálně nenapadá
proč o tom vlastně píšu, ale jo to proto, abych
vás, naše věrné čtenáře a zákazníky o této věci
informoval a objasnil její smysl.
Mnozí z vás se setkali s prapodivně se chovajícími prodejci NP, občas chodí i stížnosti. Jsou
to takzvaní pytláci – vyloučení prodejci, nebo
tací, kteří ani řádnými prodejci nikdy nebyli.
Vyloučeni jsou z nejrůznějších důvodů, od těch
mírnějších, jako nedodržování pevné prodejní
doby a neplnění objednávek, až po velmi závažné, jakými je obtěžování a vulgární chování
k zákazníkům, žebrání při prodeji a pití alkoholu
v prodejní době. A právě tito pytláci, kterých
mimochodem přibývá, jsou důvodem, proč se
časopisy cinkají. Vyloučení prodejci se snaží
časopisy k prodeji získat od legálních prodejců
a právě číslo na obálce usvědčuje prodejce, který časopis pytlákovi poskytnul. Takový prodejce
je okamžitě vyloučen pro porušování kodexu,
který si můžete přečíst v každém čísle časopisu.
Poškozuje totiž dobré jméno o.s. NP.
Takto proti pytlákům vytáhla do boje naše
skvělá výkonná ředitelka Dáša Kocmánková,
které si já osobně neobyčejně vážím, protože
projektem NP mě a mnoha dalším lidem doslova
zachránila život. Ve válce s pytláky jsme bohužel
sami, protože městská policie, která nám přislíbila pomoc, si falešných prodejců moc nevšímá.
Já sám na Vltavské bojuji s jedním z nejhorších vyloučených prodejců, panem Stojkou.
Několikrát se pokoušel získat ode mě časopisy,
mnohdy se slzami v očích a se srdceryvným „já
tě mám rád“. Nabízel mi plnou cenu 40 Kč za kus.
Když moje odpověď zněla „tobě ani za sto!“, měl
jsem chvíli klid. Pak ale vymyslel novou fintu.
Začal ke mně posílat své ušmudlané, zarostlé
a páchnoucí kolegy, které jsem neznal. Jeden
takový ke mně přišel, slušně pozdravil a zeptal
se: „pane máte Nový Prostor?“. „Mám“, odpověděl jsem, „to přece vidíš“! „A prodáte mi jich
pět za 200 korun?“ Řekl jsem mu, že neprodám,
protože by mě za to vyhodili z práce a to nemám
zapotřebí. Bohužel to nepomohlo, ten den ke
mně pan Stojka poslal dalších pět prosebníků
a žena co byla poslední mi řekla: „tak proč to
prodáváš, gadžo, když to neprodáváš“! Občas se
také snaží požádat kolemjdoucí, aby jim časopis koupili, protože prodejci jsou prý rasisti
a Romům neprodávají!
Vyloučený pan Stojka ale prodává dál a směje se
mi do očí. Začal čísla vystřihávat, takže koupíteli časopis s dírou v titulní straně, buďte si jisti,
že je od pytláka. My poctiví prodejci to tedy
nemáme jednoduché.
Diakonie ČCE,
Středisko křesťanské pomoci v Praze
DOBRODUŠ
služba následné péče
jejíž významnou součástí
je pravidelné setkávání
DOBROvolníka a člověka
s DUŠevním onemocněním,
hledá nové DOBROVOLNÍKY
starší 20 let…
Dobrovolníci u nás zdarma
absolvují vstupní výcvik, zaměřený
na psycho-sociální dovednosti
a znalosti v oblasti duševního zdraví,
a po dohodě pak vytvářejí dvojici
s klientem. Dvojice spolu tráví
2-3 hodiny týdně rozvojovými
aktivitami, které přispívají k lepšímu
začlenění do společnosti
(zejm. volnočasové aktivity,).
Délka spolupráce s klientem je
minimálně půl roku. Dobrovolníci
jsou v průběžném kontaktu
s koordinátory projektu, po
celou dobu mají odborné vedení
a supervizi, a jsou průběžně odborně
vzděláváni. Nejbližší vstupní výcvik
září 2009
V případě zájmu nás kontaktujte
na tel.: 602 142 075, 602 142 055
nebo 222 521 760
[email protected],
www.dobrodus.cz
Milan Kusý, Vltavská a Vinohradská
PLATNÉ PRŮKAZKY PRODEJCŮ NP
V PRAZE A BRNĚ KUPUJTE, PROSÍM, ČASOPIS NOVÝ PROSTOR JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ:
1. jsou viditelně opatřeni platnou průkazkou prodejce
2. stojí na prodejním místě, které mají uvedené na
průkazce
3. mají titulní stranu prodávaného časopisu označenu
číslem, které se shoduje s číslem průkazky prodejce
4. chovají se podle Kodexu prodejce
V ostatních městech ČR je každý prodejce časopisu
Nový Prostor viditelně označen průkazkou prodejce
s vyznačeným prodejním místem.
V případě jakýchkoliv připomínek k prodeji či prodejcům volejte na čísla: Praha: 2222 333 09 nebo 608 259 039, Brno: 545 217 297 nebo 773 153 380
28
SMS A E-MAILY
Pracuji v resortu životního prostředí a s projekty
rozvojové pomoci/spolupráce mám desetiletou
zkušenost. Rozhovor s Ondřejem Horkým Umí
Česko pomáhat? (Nový Prostor 333) na mě působí
jako směs naivity, obecných frází, zkreslených
informací, poškozování reputace soukromých
firem, ale také několika dobrých postřehů.
Horký si evidentně přeje, aby na rozvojové
pomoci měly větší podíl „neziskovky“ a co
nejmenší podíl soukromé firmy. Přitom pomíjí
řadu vzorných projektů firem. Některé posílily
postavení žen. Mimoto je řešení postavení žen
povinnou součástí každého projektu.
Příklad s levnějším třtinovým cukrem svědčí
o tom, že Ondřej Horký zřejmě nechodí nakupovat, protože jinak by věděl, že třtinový cukr
je 2x až 4x dražší než cukr řepný.
Škoda, že Horký nijak nekonkretizuje své přesvědčení, že ČR může některé země svou rozvojovou spoluprací poškozovat. Falešný je argument
pro snižování počtu zemí, kam ČR pomoc poskytuje. Fráze o zvýšení efektivity a koncentraci
pomoci je společná ministerstvu zahraničních
věcí i Rozvojové agentuře. Horký sice kritizuje
„velké projekty“, ale snižování počtu prioritních
zemí právě k realizaci velkých projektů povede.
Jenže – na velikosti projektu nezáleží! Záleží na
účelnosti a dobře zvolenému cíli projektu. A také
na navázání dobrých vztahů. Ani při maximální
koncentraci nebude totiž ČR schopná „konkurovat“ tzv. velkým donorům („staré“ země EU,
Japonsko, Norsko, apod.); je vůbec směšné, že
si ČR chce hrát na vyspělého donora. Podstatně
důležitější z hlediska pomoci i z hlediska diplomacie obecně je udržování kontinuity dobrých
vztahů. A na to stačí i malé projekty. To jsem
osobně zažil. Rozvojovou agenturu však dobré
vztahy s co největším počtem zemí, kde již česká
spolupráce má svou tradici, nezajímají.
Kouzlem nechtěného je věta o tom, že se
rozhodování o rozvojové spolupráci v roce
2008 přemístilo na ministerstvo zahraničních
věcí. To totiž o rozvojové spolupráci formálně
rozhodovalo od počátku (1996), ale fakticky
nemělo lidi, kteří by se o ni vážně zajímali,
a tak v podstatě jen trpně schvalovalo návrhy
resortů. Roku 2007 ale obrátilo o 180 stupňů
a této situace využilo k tvrzení, že rozvojová
spolupráce je nesystémová a roztříštěná,
a proto je nutno zřídit Rozvojovou agenturu
a resortní ministerstva od zahraniční rozvojové
spolupráce odstavit.
V článku je prezentován názor, který rozhodně
neodpovídá tomu, jak je rozvojová spolupráce
uskutečňována Ministerstvem životního prostředí, které je druhým nejvýznamnějším českým
resortem (po Ministerstvu průmyslu a obchodu)
při poskytování rozvojové pomoci. Nyní (od roku
2008) bylo ovšem poskytování celé rozvojové
pomoci ČR centralizováno do Rozvojové agentury. Tato centralizace spolu s omezením počtu
prioritních zemí v žádném případě neprospěje
reputaci České republiky v zahraničí. Totéž platí
o snižování výdajů na spolupráci, jež prosazuje
Ministerstvo financí, což je v přímém rozporu
s mezinárodními závazky. ČR.
Martin Hrubeš
Vážený pane Hrubeši,
v časově omezeném rozhovoru, určeném pro
laickou veřejnost, lze jen obtížně rozlišovat
mezi jednotlivým aktéry české rozvojové spolupráce a představit celý kontext a historii
české rozvojové pomoci. Proto bych rád některé
formulace doplnil.
Není pravda, že si přeji co nejvyšší podíl neziskovek a co nejmenší podíl soukromých firem;
v textu se k nevládkám vyjadřuji kriticky. Pro
KODEX PRODEJCE
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických
či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností,
ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze,
pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby
opustil své prodejní místo.
své projekty v zahraničí by se měly opírat především o soukromé dárcovství. ení rozhodující,
zda dodávky realizuje nevládní organizace nebo
firma: ať vyhraje výběrové řízení ten, kdo je na
danou věc lepší. A pokud se nejedná o technickou pomoc, výběrová řízení by měl být vypsaná
na místě a ne v Česku.
Jak jsem podrobně rozebral na genderonline.cz, česká rozvojová spolupráce je až na
výjimky genderově slepá nebo ženy dokonce
poškozuje. Třtinový cukr není na evropském
trhu konkurenceschopný právě kvůli Společné
zemědělské politice. A na africkém trhu můžete
levněji koupit dotovaný řepný cukr z EU místo
místního třtinového. Třeba takto konkrétně
Česká republika skrze evropskou politiku rozvojové země poškozuje. V oblasti blízké Vašemu
rezortu: české emise skleníkových plynů také
v důsledku více poškozují geografické oblasti zemí rozvojových než zemí rozvinutých.
O koncentraci pomoci dnes existuje jednoznačná a studiemi podložená shoda nejen
v EU. Velké projekty paušálně neodsuzuji,
naopak na ně upozorňuji. Ale hlavně: Na
rozdíl od Vás se nedomnívám, že nejdůležitější rolí české rozvojové spolupráce je
udržování „dobrých vztahů s co největším
počtem zemím“, ale snižování chudoby.
Tvrdíte, že je „vůbec směšné, že si ČR chce hrát
na vyspělého donora“, a tedy i usilovat o co
nejvyšší efektivitu pomoci z hlediska snižování
chudoby. Dlouhodobá reputace České republiky
se bude odvíjet právě od míry její koordinace
a dělby práce s ostatními dárci, a tedy i příspěvku ke snižování světové chudoby, a ne od počtu
roztříštěných projektů v mnoha zemích světa,
na které si můžeme připíchnout českou vlaječku.
Se srdečným pozdravem
Ondřej Horký
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat,
zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový
Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem
a fotografií a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí,
že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex
prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP
– mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
29
Joanne Zuhl, Street Roots, USA
August 31, 2009
WHO’S RAKING THE MUCK?
LIKE MANY PEOPLE THESE DAYS, KEN SILVERSTEIN HAS OFFERED UP MORE THAN A FEW BITING WORDS
AGAINST AMERICA’S CORPORATE MEDIA. BUT SILVERSTEIN, UNLIKE A LOT OF ARMCHAIR PRESS
PUNDITS, HAS THE CREDENTIALS TO KNOW INTIMATELY THE MACHINATIONS BEHIND THE RISE AND
As a former investigative reporter for the Los
Angeles Times, Silverstein — who also worked
for the Associated Press in Brazil — covered
the top echelons of political and corporate
manipulation and corruption in the United
States and abroad. He has investigated the
foreign dealings of U.S. oil companies, prompting a federal grand jury and an investigation
by the House Ethics Committee.
A few years ago, Silvestein went undercover to see
just how far lobbyists would go for their clients,
in his case a fake company looking to bolster the
image of Turkmenistan. The result is laid out in his
book, “Turkmeniscam,” in which lobbyists vie for
making the oppressive Stalinist regime palatable
to the press, politicians and investers.
Today, Ken Silverstein is the Washington
D.C. editor for Harper’s Magazine and writes
Washington Babylon for Harper’s online. He is
an ardent observer of the newspaper industry
and the state of investigative journalism today,
which is where we began our conversation.
Ken Silverstein: First of all, I want to say that
there is excellent investigative journalism taking
place today in the mainstream press. Because
I think frequently there’s too much criticism.
It’s ironic that often you go to blogs of both the
left and right complaining so much about the
mainstream press, and yet they’re linking almost
exclusively to mainstream news items. That said,
there is great reporting taking place and I think
every day you can find it, but it’s not nearly as
vibrant as it should be or used to be.
Of course, newspapers and the media in general
are in crisis. Everybody is losing money. Nobody
can figure out how to make money. Investigative
reporting is very expensive and so it’s the easiest
thing to cut. I used to work at the L.A. Times,
which, of course, has been decimated. I would be
able to spend my time pretty freely on investigative reporting. I was on the investigative unit in
D.C. and I remember once finding a very good story
that involved traveling to Sudan. Well, I went to my
boss and I didn’t even have to write her a memo.
I laid out the story in a minute, and she said just
start planning your trip. That’s becoming less and
less frequent because there’s just not that much
money and everybody’s cutting back.
30
Slovníček:
bolster – podepřít, vzpružit
palatable – stravitelný
cozy – pohodlný
sought-after – vyhledávaný
Secondly, I do think the press is becoming worse. The Washington press corps in particular is
far too close to the people it is supposed to be
covering. And you have a very cozy situation
where everybody knows each other — members
of Congress and the lobbyists and the public
relations consultants and journalists. And
I think it’s taken a lot of the bite out of journalism. I don’t want to be romantic, because
newspapers have always been pretty much
a vehicle of propagating elite opinion. There’s
no question that that’s always been the role of
the newspaper. But even so, there’s been terrific hard-edge reporting from the beginning
of the American newspaper industry.
J.Z.: But there was a time when that kind of
investigative reporting was a sell. You look at
Woodward and Bernstein, Pentagon Papers,
even Iran/Contra, those issues and those stories and the investment in the reporting made
those newspapers valuable and sought-after.
K.S.: I think you’re right, and even now investigative reporting can be a sell. You still win prizes
for investigative reporting, which newspapers
covet. They love the Pulitzer and other assorted
prizes, which is another long story and sort of
a racket in itself. But still, there’s a lot of cachet
to good investigative reporting still. It’s just that
as newspapers become more and more squeezed
for money, it’s the easiest thing to cut back on.
It’s the most expensive type of reporting you can
do. It’s much easier to send some schmo down to
Capitol Hill and report on a press conference. That
doesn’t cost you anything, except maybe the cab
fare. But even back in the ’70s when you had the
iconic figures of Woodward and Bernstein, and
you had Watergate and probably one of the highwater marks for investigative reporting, most
newspapers still didn’t do that much investigative reporting. Most of what was going into the
newspaper wasn’t all that interesting, certainly
not investigative. And what’s interesting is if
you look back, the people who were most scared
about the high impact of investigative journalism
back then were newspaper publishers and editors.
Katherine Graham, publisher of the Washington
Post at the time of Watergate, was absolutely
freaked out about the damage that her paper had
wrought. After Watergate, the Post, internally,
became very frightened that maybe it had gone
too far in bringing down a president. And all the
critical reporting about Vietnam, which simply
reflected the fact that the war was a failure. And
so it wasn’t so much critical reporting in terms
of digging up muck for the sake of digging up
muck, but that the war was a failure and that
was acknowledged in the reporting.
But Katherine Graham gave a very famous
speech soon after Nixon resigned in which she
says maybe we went too far. We have to be very
careful and exercise our responsibility very
carefully. Which to me is very much reflective
of the real role of the newspaper, which as I said
is a vehicle for elite opinion. And she thought,
as a representative of the elite opinion, that
maybe the Post had gotten carried away. And
there was a retrenchment.
So I want to be careful about being too romantic
about the past. There have been great periods
of investigative journalism but it has always
been the exception. And now I think it’s even
more so as the economy makes it more difficult.
Media outlets just simply don’t want to pony
up the money.
FOTO: OBÁLKA KNIHY KENA SILVERSTEINA
FALL OF MODERN MEDIA.
WITOLD GOMBROWICZ & BRUNO SCHULZ – disputace
PLASTIKY – Karlík / OBRAZY – Šmíd / LINORYTY – Piekar
PRÓZA – Gaitskillová, Wagnerová, Šlajchrt / KUNSTWERK
POEZIE – Hammer, Langer, Ticho / DĚSJATNIKOV – portrét
FOTOGRAFIE– Havelková / NA NÁVŠTĚVĚ U AK JAZALA BABY
Tate – JE LITERÁRNÍ KRITIKA MOŽNÁ? / ATELIÉRY – Suška
ODSUNUTÁ KATEDRÁLA / ADVANCEDESIGN.ORG / couleur
K dostání v knihkupectvích, s výraznou slevou v redakci nebo poštou:
148 Kč zašlete složenkou do Revolver Revue, Jindřišská 5, Praha 1,
110 00, nebo na č. ú. 171178049/0300. Ve „zprávě pro příjemce“
uveďte „RR 76“. Více na www.revolverrevue.cz, 222 245 801,
[email protected].
TIRÁŽ
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení
Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší
v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí
lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv
Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme,
prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Představenstvo o. s. Nový Prostor:
Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers
a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena
Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00,
Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]),
Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl,
tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova
„B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914
([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16,
301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc,
Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus,
Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]),
Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988,
České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388
MINISTERSTVO PRÁCE
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14
Praha – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
e-mail: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics
výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553
šéfredaktor: Alexandr Budka, tel. 774 789 079
redakce: Martina Křížková, Jaroslav Fiala, Tomáš Havlín,
Zuzana Brodilová
grafik: Kamil Tamášek
grafický koncept: www.lab-ad.cz
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE.
Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty,
které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci,
můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:
1061013598/5500
Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel
Nového Prostoru.
Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte
vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách
www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se
nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto
bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší
kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň
zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou
za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo.
skvělá káva Mamma coffee • Rybanaruby a fair trade produkty • Shakespeare & synové • bleší trh • Balbínka • kapela Sporto •
Vegan bufet • Zelený kruh • Fresh Film Walk • 4+4 dny v pohybu • Alfred ve dvoře • Cyklo 69 • pouliční vinárna • galerie
START/Skutečnost • Grape me • jaxitaxi cyklo-módní přehlídka • m.r.k.e.v • Dj Tuna • ) • mexický Fosil Bar • Radio 1 Dj stage •
Gender studies • ochutnávka sýrů Cheesy • Velká výzva Hnutí Duha • žonglérský workshop De Facto Mimo • sběr starých mobilů
• sítotisk Suck My DIY • Starcastic distro/Silver Rocket • The Ride Projekt • tvůrčí café Vypálené koťátko • Pouliční muzikanti •
Ježek a Čížek • Kobza show • Frisky space • Sketa Fotr • hry a malování pro děti • stánek ČILICHILI a to stále není všechno…
spolupořadatel
podpořili
mediální partneři
partneři

cena: kč / polo vina pr o pr odejce

Transkript

Podobné dokumenty

tu - Nový Prostor

Doba Seniorů 12/2011

Marš z centra!

Tady - Články

1 MaPA_OBSAH - Palác Akropolis

k_14 - Středisko východočeských spisovatelů

Swarmwise - Taktická příručka, jak změnit svět

2. Globální problémy

Ke stažení: Orl-2015-6

Východní Morava - Centrála cestovního ruchu Východní Moravy

xii. andrologické sympózium 2007 - česká společnost pro sexuální

Deník z cesty Chorvatsko 2005

Celý Věstník v PDF - Klub Za starou Prahu

Nastavení

User Guide

Česky

User Guide

Výroční zpráva UPM za rok 2013, pdf, 1679kB

Originální text